Issuu on Google+

SEM TAM

27 02.2014

LIFE STYLE CULTURE

FREE


semtam Semtam Magazine MK ČR E 18879 Jihočeský kulturně-společenský měsíčník. Zdarma. Číslo 27, únor 2014, České Budějovice, náklad 2 500 ks. Vydávání časopisu zajišťuje STCZ o. s. Founder Oliver Mann Production Pavel Jaloševský Šéfredaktor Ondřej Brynych Korektury Zdeněk Brdek Eliška Volfová Přispěli Hana Brdková Lenka Housková Natalie Czaban Jan Flaška Petr Kalaš Anna Kárníková Petra Kollouchová Šárka Kotzinová Petra Lexová Ladislav Lhota David Peltán Jan Rotrekl David Weller

Foto na obálce: Marta Vítů Pin up autor: Jan Kročák, www.krucikroci.cz Inzerce, dotazy, názory info@semtam.net Kulturní přehledy, náměty servis@semtam.net Sledujte nás: www.semtam.net www.facebook.com/ semtamcb www.twitter.com/ semtamcb www.issuu.com/ semtam

Semtam: Vytoužené dítko, kterému je právě pět let V pěti letech se může nadané dítě stát členem Mensy a oficiálně stvrdit svou výjimečnost. Když mně bylo pět let, schovávala jsem bačkorky, abych nemusela do školky, protože bez nich to přeci nejde. V prosinci jsem schovávala taky sama sebe, pod stůl, co nejdál ode dveří. Stejně jsem nakonec vylezla a čerty zklidnila deseti precizně odříkanými básničkami. Když bylo pět let Mozartovi, složil svou první skladbu, a Einstein v pěti pochopil princip kapesního kompasu. Prý. Možná ale taky schovávali bačkorky. Semtam se schovávat rozhodně nechystá. Naopak. Předvádí se čím dál víc. Chce být vidět. Chce najít další své čtenáře. Chce se jim předvést v co nejlepším světle. A chce stvrdit svou výjimečnost. Pětiletá existence Semtamu je už, troufám si tvrdit, respektuhodnou záležitostí a příležitostí k oslavě. Časopis je to totiž regionální, neziskový, kulturní, vycházející ve století jedenadvacátém, a to, prosím

pěkně, na papíře! A tak vám tentokrát nabízíme trochu rekapitulace a pohledů zpět. Jasně, chceme se pochlubit, co všechno jsme už zvládli, překonali, dokázali. Je to přeci naše dítě. A aby to nevypadalo, že se jen sebestředně opájíme vlastními heroickými činy, blahosklonně jsme dali prostor i několika jiným tématům. Tak třeba zjistíte, kam zajít ukojit žízeň a chuť, přinášíme totiž profil budějovické téměř-legendy, Singeru, a k tomu tipy na místa, kde připravují kvalitní kávu a čaje. Taky jsme zjišťovali, jak je to se stále častějším využitím kaváren coby výstavních prostorů, a vyzpovídali jsme čerstvou posilu Jihočeského divadla. A… zbytek už si najděte sami. PS: Snad se ani náš tým po tomhle čísle nebude muset schovávat. Tak nám dejte vědět, jak se nám tohle dítě vyvedlo. Eliška Volfová

contents První pětiletka splněna!

Semtam podporují:

6-9

Nepřehlédněte speciální materiály k výročí časopisu. Vzpomínky pamětníků, anketa, komentáře nebo rekapitulace otce zakladatele Olivera.

Darmošlap

12, 13

V literární rubrice představujeme tentokrát aktuální tvorbu Romana Szpuka, spisovatele, tuláka, pozorovatele počasí a kulturního buditele z Vimperku.

Libo kafe či umění?

22, 23

Výtvarné umění se dá vystavovat nejen v galeriích, často se s ním setkáme třeba i v kavárnách. Reportáž Lenky Bardové nahlíží na tento fenomén hned z několika stran.

Libo kafe či čaj?

18, 19 2

semtam 27

Únor 2014

Budějovický průvodce po centru a okolí se zaměřil na místa, kde lze dostat kvalitní kávu, nebo čaj. O některých možná ani nevíte.


front

Anger management Rachejtle anger Zábavná pyrotechnika je zábava bezohlednejch poloimbecilů a poslední den v roce je jejich každoroční festival. Ten den mám narozeniny, že jsem zase o rok starší, je ale to zdaleka nejmenší zlo. Od rána se snažím nevycházet, protože nesnáším lidi, který neumějí pít a jednou ročně mají potřebu to všem ostatním předvést. Zvukům pouliční války, která vrcholí s půlnocí, se ovšem ve městě vyhnout nelze, i když nemáte uši svýho psa a nemůžete si tudíž tuhle nádheru vychutnat s desetinásobnou intenzitou (fakt škoda). A když druhej den pouličním opilcům dojde munice, začnou města pořádat oficiální závody ve zbrojení, aby občanům pod názvem „novoroční ohňostroj“ dopřála trochu vyšší kultůry (to znamená totéž, jenom víc nahlas). Co takhle příští rok malou inovaci? Rachejtličky si vetkněte v prdel a odpalte se do kosmu. Info anger Brzy zase začne sezóna turistů a možná jich pár zabloudí i na naše hektarové náměstí. A možná si všimnou, že v podloubí radnice se skrývá dobře maskované informační centrum. A když už tam přijdou, doufám, že kromě pár letáčků, které svou image teprve hledají, dostanou i nějaké informace. Ne jako krátce před koncem starého roku, když jsem si vyslechla, jak se zahraniční pár ptá turistického informátora za pultíkem, zda se něco děje v centru města na Silvestra. Jeho odpověď byla “nic”. To, že město nepořádá oficiální ohňostroj, přece neznamená, že se ve městě

neděje NIC. A  i  kdyby se NIC opravdu dělo, informátor turistický musí mít v kapse tolik tipů, že se zahraničním i domácím návštěvníkům zatočí hlava. Co třeba dopoledne oběhnout všechny punčové stánky na náměstí, zajíst to svíčkovou v některé z hospod, projít se stmívajícím se městem, nacpat se svíčkovou, oběhnout všechny punčové stánky a o půlnoci si odpálit vlastní ohňostroj na náměstí? A ještě bych jim přibalila ibáč na ráno… SLIM anger Jsem snad jediná, kdo v lednu 2014 ještě nezačal řešit (jestli vůbec začnu) svou postavu a „kilovou situaci“? Co se stalo, že zrovna v lednu začala být každá druhá nespokojená se svou postavou a začala na sobě „dřít“ v posilovně a cpát se zelím, aby obratem získala velikost 34/36? Copak to vánoční obžerství byl takový trest pro tělo a duši? Každou hodinu se mi na facebooku zobrazují fotky „před“ a „po“ žen, které „hází svá těla na trh“ a chtějí se za každou cenu dozvědět názor ostatních. Copak se nestačí vyfotit v lednu 2014 a sdílet své tvary až v roce 2015?

After Xmas anger Nesnáším odstrojování vánočního stromečku. Je to smutný a  vůbec, mám to stejně ráda jako vybalování po dovolený. Člověk si dá záležet na úhledným smotání řetězu žároviček a o rok později se s tím samým řetězem potýká nejmíň hodinu. Štve mě, že ty nejpovedenější perníčky ze stromečku stejně skončí u slepic. Jediný, co potěší, je zapomenutá čokoládová figurka, kterou ostatní členové rodiny přehlídli. Ne každý rok to ale klapne. Flirt anger Když potkáte na plese dívku, ze které nemůžete spustit oči, nicméně vzhledem ke svým spíše více nežli méně deformovaným senzomotorickým schopnostem a snížené úrovni bdělosti smyslů jste si schopni zapamatovat jen barvu šatů, která je pro vás jediným vodítkem poté, co se konečně odhodláte ji oslovit, abyste se na parketu ocitl v trapné situaci, když zjistíte, že jste se stal obětí svých smyslů a vyzval jste k tanci naprosto jinou slečnu, která splňuje pouze jedinou podmínku, a tou je právě barva šatů.

Do you need Anger management? Email us: anger@semtam.net

Zeitgeist V telce to jde z kopce Je několik jevů, které jsou prostě typické pro období po novém roce. Jedním z nich je jakýsi pokus o oživení televizní produkce. Je zcela zřejmé, že Češi milují seriály. Jak ty starší, tak ty nové. Doktoři z Počátků, Ordinace, Gympl, Ulice… Když si člověk zapne televizi, naskytne se mu nepřeberné množství programů. Obzvláště se pobaví třeba u Telky. Ta totiž vsadila na staré zábavné pořady, u nichž se člověk pozastaví nad tím, jak rapidně se mění móda a právě úroveň zábavy celkově. Zlatíčka, Chcete být milionářem, Riskuj. Tím vším nás krmila televize pár let zpátky. V následujících týdnech přijde Barrandov s novými diskusními pořady jako například Týden u piva. Samotný název svědčí o mnohém. Nejvíce k pozastavení ale byla fanpage na Facebooku, na níž se semklo několik tisíc příznivců Magdy z Ordinace, jejíž smrt způsobila nezanedbatelnou paniku v nejednom českém obýváku. Nebylo snad lépe, když našim přijímačům vládlo analogové vysílání a my si mohli vybrat ze čtyř programů? ŠAK

Chléb a hry Taky jste zvědaví, jak Jarda Jágr ve svých letech uspěje na olympiádě? A jak si vůbec povedou hokejisti nebo biatlonistka Soukalová? Jasně, který sportovní fanoušek by se netěšil na vrcholovou akci v ruském Soči, oblíbeném to letovisku prezidenta Putina. No třeba ten, který se nenechá unést svým fandovstvím a vnímá trochu širší kontext zmíněných her. Možná takovému fanouškovi vadí, že nesmyslně bombastická olympiáda včetně její vznešené myšlenky slouží ruskému režimu jako prostředek k vylepšení image. Možná má vlastně už dost celého světa profesionálního sportu, z něhož se stal v podstatě zábavní průmysl udržující konzumenty v dostatečné poslušnosti vůči stávajícímu systému. Možná mu astronomické platy sportovních celebrit připadají neeticky vysoké. Co s tím ale takový fanoušek může udělat, když chce zároveň zůstat fanouškem? ZB

Předse… co? Trapný, trapný, trapný. Nijak jinak už nemohu popsat šílenství, které vypukne každý rok kolem předsevzetí. Snad na úplně každé radiové stanici slýcháváme anketní otázku: „Dáváte si novoroční předsevzetí?“ Tím, že se změní jedno čísílko v letopočtu, mají lidi pocit, že se musí změnit taky. Je snad leden měsíc, kdy tělo nepotřebuje nikotin, alkohol, kdy se lépe spalují kalorie, nebo kdy zelenina chutná lépe? Ne. Předsevzetí nás baví maximálně měsíc. Nikoho nepřekvapí, že po novém roce kolem sebe vídáme víc běhajících lidí, kdežto počátkem února už zase fitka zejí prázdnotou. Neklaďme si proto nesplnitelná předsevzetí, když to stejně nikdy nedopadne. Makat na sobě mohou lidi celý rok. ŠAK

semtam 27

Únor 2014

3


názor

Mapa pro „mladý“ už i pro Budějce a Krumlov

P Petra Kollouchová

rojekt USE-IT má své kořeny už v roce 1968 a letos byly oficiálně pokřtěny i mapy Českých Budějovic a Českého Krumlova. Jde o  nekomerční projekt, který přináší mladým cestovatelům mapy mnoha evropských měst a pomalu k nim přidává i ta česká. Hlavní myšlenka, ukázat zajímavá místa mimo hlavní turistický ruch a představit oblíbená zákoutí místních, je rozhodně něco, co chybělo snad každému, koho baví objevovat místa mimo klasické průvodce. Mapa našeho města, alespoň co můžu soudit jako Budějčák, představuje dobrý výběr z toho, co naše město nabízí. A dokonce musím přiznat, že jsem v  seznamu našla i  místa mně dosud neznámá, která rozhodně v brzké době navštívím. S čím se ale nějak nemůžu vnitřně smířit, je forma mapy a i některé informace, které o nás jako o Budějčácích podává.

Další věc, která mě vyloženě rozčilovala, je styl, kterým je celá mapa psaná. Dobře, možná jsem jako studentka bohemistiky „profesionálně“ deformovaná, ale takhle vážně mluví „mladý“? Mně osobně to připomíná spíš to, jak si naši rodiče myslí, že mluví „mladý“. A pokud tak opravdu mluví, tak potom zjišťuju, že už jsem asi stará (pozn.: vážně nestuduji univerzitu třetího věku). Samozřejmě chápu, že mapa nebude psaná spisovně, to by se ani nehodilo a působilo by to nepřirozeně, ale začátek popisu budovy Solnice: „Co je to za divnej barák?“, myslím nebyl úplně nutný.

“Možná jsem „profesionálně“ deformovaná, ale takhle vážně mluví „mladý“?”

Tak předně, většina místních opravdu říká Budějce, ale znám taky spoustu těch, kteří říkají Budějice i Budějky. Navíc jsem nikdy neslyšela, že by se někdo kvůli použití různých označení pro město hádal. A co mě opravdu pobavilo, obzvlášť po úvodní lekci na téma správného užívání zkrácené podoby našeho města, když jsem se dozvěděla, že hlavní sídlo Alšovy jihočeské galerie je kousek od Budějic. Ale no tak, Budějic?

Nechci, aby to vypadalo celé jako negativní kritika, jak už jsem psala v úvodu, nápad i výběr míst je podle mě propracovaný, navíc si uvědomuji, co stojí za přípravou jedné mapy, ale zkrátka na provedení by se mělo zapracovat. Pro zajímavost jsem koukala i na anglickou verzi s podobným slovníčkem, jaký má ta česká a vážně zkuste poslat cizince (no koneckonců nemusí to být ani cizinec) do obchodu pro klubalky. Jsem zvědavá, s čím se vám vrátí. A ani v naší redakci by mi všichni nepřinesli kolíčky na prádlo.

Jsme v okovech domněnky, že musíme rozumět

K

 našemu velkému potěšení se v Semtamu (Semtam 26, pozn. red.) objevila recenze na festival Mimo mísu. Autorka Natalie Czaban vnímala s velkou citlivostí vše, co program nabídl a vyvstalo hned několik zajímavých otázek. Proto jsme požádali redakci o prostor na reakci.

Matthew Rogers (tanečník, USA)

Dance in the way it was presented at Mimo mísu is an interactive kind of experiential performance. Maybe you don’t interact so much with the performer (directly), but you definitely interact with the experience of those around you. Why stop? Why stay? Can we speak to each other? What is there to say? That kind of responsibility is not verbalized or contractual in any way, and is way more challenging for the public than to wait for the event to be over, put on your coat, go outside, and say if you like or dislike the experience. The festival, especially the two performance events that Natalie addresses were super basic. Bodies moving, engaging within interior architecture on the subject of architecture and the others bodies trapped in a box presented in an exterior setting on the subject of being trapped in form. I don’t think it is more complex than that.

Jaro Viňarský (choreograf, tanečník, SK)

Natalie vo svojom článku neuvažuje zle. Vedome alebo nevedome sa pre mňa dotýka hneď niekoľkých problémov, ktorými trpí alebo s ktorými sa potýka vnímanie a nazeranie na moderne umenie ako aj na to, čo sa 4

semtam 27

Únor 2014

očakáva od tvorcu v kultúrnom prostredí východnej Európy. Zároveň však Natalie ponúka aj odpovede, respektíve možnosť ako sa vymaniť z problému tradične obmedzujúcej otázky “A o čom to bolo, čo tým chceli povedať”. “Unfortunately, these memories are clearer than the idea of what the performance was really about.” Reč je o improvizačnom trojhodinovom toku v Dome Umení. Táto forma performance môže mať zámer ale nemôže si nárokovať právo na definíciu o čom bude, lebo to nemôže vedieť skôr, než v momente, keď sa odohráva za účasti všetkých participantov - teda sme pracovali aj s neustále sa premieňajúcou energiou, ktorú vytvárali a pretvárali príchodzí diváci. V prvom rade je potrebné do toho, na čo sa pozerám byť ochotný aj vstúpiť, voľba intenzity vkladu a mojej aktivity je na mne. Výsledkom nemá byť pochopenie ale prežitie, skúsenosť s ktorou som ochotný ďalej pracovať. Naozaj potrebujeme ešte pred tým, než sa na niečo pozeráme, dostať informáciu o tom, na čo sa budeme pozerať? Tu je základný problém nášho kultúrneho nastavenia. Sme v okovách domnienky, že musíme umeniu rozumieť tak ako svojmu výtvoru rozumie tvorca. Nepotrebujem nutne rozumieť. Mostom nie sú ani vysvetlivky ani bulletinové odstavce. Mostom je sám akt stretnutia sa a ochoty na oboch stranách vstúpiť do dialógu, konfrontovať. A často nám dochádza zmysel vecí, ktorým na začiatku nerozumieme až po ďalšej skúsenosti, po pátraní a vlastnom hľadaní a objavovaní. Môj príspevok nie je kritika. Písal som ho inšpirovaný a vďačný za to, že niekomu stálo za to aby zdieľal niečo z toho, čo počas festivalu zažil a ako to vnímal. [Článek, na který tento text reaguje, najdete na issuu.com/semtam/docs/semtam_26/4]


krátce

News Výpadek proudu v divadle

5 let PINKOUTu

Dlouholetý šéf činohry Jihočeského divadla Martin Glaser, od listopadu šéf brněnského Národního divadla, se loučí se svým působením v Českých Budějovicích poslední hrou nazvanou Blackout, která měla premiéru 10. ledna. Navádí diváka k zamyšlení nad tím, co by se mohlo stát při totálním výpadku elektrické energie. Skupinka lidí, mezi nimiž nechybí třeba manželé s dospělým synem a jeho přítelkyní nebo homosexuální pár – policista a lékař, se rozhodne odejít z města a přečkat období kolapsu celé společnosti v maringotce v lese. Situace se ještě více přiostří, když do maringotky přijde mladý kriminálník s násilnickými a diktátorskými sklony, jemuž se nikdo z ostatních osadníků nedokáže vzepřít. Vypjatá situace způsobuje vyhrocené chování jednotlivých postav, a tak lze očekávat drsnou podívanou, ve které nechybí násilí, ale ani mrazivý humor. To vše doplněno o skvělou hudbu, promyšleně instalovanou scénu a dobré herecké výkony. HAB

Pinkout slaví už svoje 5. výročí a takové jubileum se neobejde bez pořádné oslavy. Že ho neznáte? Jedná se o jedinou gay and lesbian friendly party v jižních Čechách a zdaleka není navštěvovaná pouze touto menšinou. Pravidelně každou třetí středu v měsíci ožívá Velbloud Music Bar našlapaným večírkem, který je vždy tematicky zaměřený a plný hudby všemožných žánrů. Pokud nejste členem Pinkoutu vstupné je lidových 30 Kč. Stejný vstup je i na velkou oslavu 5 let Pinkoutu, která se koná výjimečně v pátek, a to na Valentýna, tedy 14. února. Oproti tradičním středečním Pinkoutům bude tenhle páteční obohacen o speciální taneční vystoupení, narozeninovou dekoraci a pořídit si můžete také nové upomínkové předměty s logem Pinkoutu. PK

Co chystá SUD Nebyl by to SUD, aby se nechystal zase zaválet. Připravil třeba Ozvěny v SUDu – novinku v podobě pravidelných akustických koncertů budějovických kapel. Na první vystoupení dorazte 22. března, zahraje Černá mutace. Nezapomnělo se ani na děti a jiné pohádky chtivé diváky. Každou neděli v 15:00 se vyvalí Pohádkový SoUDek, a když dorazíte, tak si to čertovsky vypijete. I v dalším roce si můžete zajít jednou měsíčně do SUDu šlehnout. Cyklus Literární šleh pokračuje a třeba 5. února přiveze Markétu Pilátovou a Tomáše Zmeškala. Připravují se také dvě nové komedie cílené na všechny věkové kategorie a autoři určitě budou chtít minimálně navázat na úspěšné představení loňského roku Hoodin Roob. Pokud fotíte, kreslíte či malujete, v Galerii SUD můžete zadarmo své práce vystavit, tak neváhejte. A jestli vás zajímá, co jiného se ještě v SUDu kvasí, nebo chcete kvasit taky, zajděte v březnu na SUD Open Door, večer otevřených dveří pro všechny zájemce. EVO

Z Mighty na Music Proslulý Mighty bar Velbloud si vybudoval silné jméno. Tak ho změnil. Nebojte, Velbloud zůstane Velbloudem, jen to nyní je Music bar Velbloud. Změnil se i provozovatel, který chce nyní dát více prostoru lokálním kapelám a vycházet vstříc studentům. V době uzávěrky se též pracovalo na novém logu a webu, tak zkontrolujte www.velbloud.info. Přehled únorových akcí najdete v našem programu. RED

Pohlazení mozolnatou rukou. Zdarma! Deset let společné tvorby oslavili táborský básník, cestovatel a hudebník Lumír Slabý a moldavsko-český akademický malíř Teodor Buzu čtvrtou společnou knihou. Básnická sbírka Zkouška sirén vyšla v nákladu 1500 kusů a křest měla 16. ledna v táborském Divadle

Oskara Nedbala. „Kniha je jako vždy věnovaná zejména ženám. Doporučená poloha četby je v horizontální poloze, o samotě a v šeru,“ usmívají se potutelně autoři. Čtrnáct básní doplňuje stejný počet maleb a nově texty s malbami propojují v zápatí stránky i kresby. Sbírka se věnuje ženě jako fenoménu – ženě jako siréně, ženě jako múze. Samotný název Zkouška sirén podle autorů vyzývá čtenáře k  hodnocení. Lumír Slabý knihu zdarma rozdává kolemjdoucím na ulici i českým osobnostem. Knihu už proto má „semaforský“ Jiří Suchý, Iva Bittová, Jana Koubková, Dagmar Havlová, Marek Eben, Jaromír Nohavica či otec babyboxů Ludvík Hess. Zájemci ji najdou také v knihovnách a na akademické výtvarné půdě AVU v Praze. DAP (kulturne.com)

Rašelinou zpestří kulturu v Pošumaví Místo těžby rašeliny bude Rašelina v Pošumaví těžit kulturní a společenský život, a to s příhraničním přesahem. Aktivity nově vzniklého spolku Rašelina mají několik linií. Jednou je pořádání a organizace drobnějších kulturních akcí v zajímavých místech regionu, jako jsou vesnické sály, hospody, kavárny, stará kina, knihovny či kostely. Další jsou workshopy, kurzy a besedy. První kurz se například bude věnovat pečení z žitného kvásku. „V plánu máme erbenovské sympozium a site-specific projekty zaměřené nejen do krajiny, ale i do industriálního prostoru. Třetí týden v červenci chystáme na Sušicku hlasový workshop Ridiny Ahmedové,“ přiblížila jedna ze zakladatelek Rašeliny Jitka Doubravová. Než se zazelenají louky, je v plánu promítání dokumentárních filmů festivalu Jeden svět. První březnový den pak oživí v Mlázovech tradici masopustu. Dále jsou na programu pravidelné pořady, jako je Četba na přání, koncerty či pohádky pro děti. „Kromě vlastních tvůrčích aktivit je pro nás důležité zintenzivnit spolupráci s místními spolky, institucemi, ale i aktivními jednotlivci z důvodu vzájemné podpory, pomoci, efektivní koordinace a mapování aktivit v regionu.“ Na Facebooku Rašeliny (http://goo.gl/iiINo9) najdete přehled zajímavých kulturních akcích v Pošumaví. LH

Budějovický majáles bude ohleduplnější Více než 100 akcí na 30 scénách nabídne 11. ročník Budějovického majálesu. Hudba, divadlo, pouliční umění, literatura, výtvarné umění či sport ovládne krajskou metropoli od 12. do 16. května, a to opět zcela zdarma! Hlavní scéna se letos přesune zpět na Sokolský ostrov a z ohleduplnosti k obyvatelům města omezí rozsah venkovní produkce. Festival organizuje kolem 50 dobrovolníků z řad studentů středních a vysokých škol a je největší akcí tohoto typu v Česku. RED

semtam 27

Únor 2014

5


le t Sl av ím e5 6

semtam 27

Únor 2014


historie

I never considered the end when I started I

t‘s hard for me to talk about Semtam. I don‘t have children, but I guess Semtam is the closest I‘ve got to having kids. Not very close. But there are a lot of emotions involved in raising a magazine too. A lot of fun, a lot of frustration (you think shitty nappies are bad?) and a lot of pride.

Five years and four months ago, I arrived to these, ehm, shores, and managed to pull together a motley crew of willing volunteers who helped shape something that has changed so much over the last years.

the size has changed twice, the paper several times, and the design has evolved from borrowed (read: stolen) ideas and inspiration. The goal in all cases has been to have a magazine in Ceske Budejovice and South Bohemia with value, and not just “good enough for the villages”. And although everyone who knows me know that I see this town as a village, it doesn’t mean we have to behave like that. No disrespect intended to villages. (Maybe a little bit). I was asked some time ago whether I had thought the magazine would live to be five years old when I started it. My first reaction was that I wouldn‘t have started it if I thought it wouldn‘t. But that‘s too simple. I never considered the end when I started. And there have been times when I wanted to kill the magazine and never see it again (I‘m sure many parents can relate to this). And then times when I regret saying and thinking those things (not sure if parents can relate to that).

From literally going door-to-door to ask for support, we now have one of the biggest breweries in the world supporting us, from wondering how on earth we are going to produce the next issue, we are in a position to ask which issue this article is best suited for. It‘s a luxury the Semtam-team of 2009 would have killed for. Starting out with editorial meetings in our kitchen, the first cover-photo was shot on our sofa. Since then

Slavit se musí a i když není vlastně co, tak dvojnásob, důvod se vždycky najde. Třeba to, že před pěti lety vyšlo první číslo tohohle plátku. Semtam úspěšně přežil svou první pětiletku, i když na začátku by si na to vsadil snad jen skalní milovník rizika. Zakončení tohoto půlkulatého výročí si zaslouží letmé, v rozumných mezích sentimentální ohlédnutí a zhodnocení, z něhož bude možno čerpat inspiraci pro další pokračování. Přinášíme proto speciální materiály zejména vzpomínkového charakteru a doufáme, že nám budete i nadále zachovávat přízeň. Á propos: pokud někdo máte doma kompletní sadu dosud vydaných Semtamů, rozhodně na podpal použijte něco jiného. Třeba po vás vaše vnoučata zdědí ceněnou antikvitu.

Today, I‘ve got to say I‘m incredibly proud of all the hard work that has been put in by so many people. We are still some way off where we want to be, but that‘s good - we should never rest on our laurels and say this is „good enough“.

In five years I will probably not be working on Semtam anymore, and that’s a good thing. In five years, this magazine needs to grow bigger than someone who compares publications with children and thinks villages are only inhabited by potato farmers and the like. Ceske Budejovice has changed more in the period I’ve been here than any other place I’ve lived in. It’s only right that the magazine changes with the times. Oliver Man proud founder

Narozeninová Semtam party s překvapením Místo, datum a čas upřesníme

Sledujte událost na Facebooku a přijďte s námi oslavit 5. výročí. tinyurl.com/semtamparty

P. S.: Dárky a gratulace přijímáme.

semtam 27

Únor 2014

7


názor

>3000 znaků na počest první pětiletky

N Jan flaška

apsal mi šéfredaktor tohohle plátku: „Semtam slaví už páté výročí a vedle Olivera, který ho vydává a stejně neumí česky, jsi jediný, kdo je s časopisem skoro od samého počátku. Nechtěl bys o tom napsat 3000 znaků?“ Ve skutečnosti to znamenalo: „Máme volné místo a nikdo neví, co tam dát, takže je potřeba na počkání vytlačit nějaký blábol, hlavně ať to má 3000 znaků.“ Kývl jsem na to, neboť mi to připomnělo způsob, jakým jsme my, zarytí externisté, tvořili časopis v jeho počátcích (tj. prvních pět let), a bylo mi jasné, že se při takovémhle výročí sluší napsat něco vzletného. Tak tedy: Ano, vážení čtenáři, asi tomu nebudete věřit, ale Semtamu je skutečně už pět let a to je jistě důvod k rekuperaci. Nebo rekapitulaci, nejsem si jistý, neboť mi sousedův pes snědl slovník cizích slov. Pět let je docela dlouhá doba a mnohým z vás jistě nepřijde, že časopis vychází už takové období, zejména vám, kteří držíte naši brožuru v ruce poprvé v životě. Nedivil bych se ale ani vám ostatním, neboť ve svých dřevních dobách, tedy asi tak před rokem, vycházel Semtam jen sem tam a někdy se nové číslo neobjevilo dlouhé měsíce, takže těch pět let zcela občasného vydávání je ve skutečnosti fakt hodně lacino získané výročí. Čímž nijak nechci snižovat všechen ten pot, který ulpěl na rotačkách, všechnu tu píli dobrovolných přispěvatelů, kteří obětovali kusance svého mládí, aby zdarma obohatili stránky Semtamu o hromady nečitelných blábolů, nechci zapomenout na všechnu tu laskavost a štědrost sponzorů, kteří nenávratně proměnili své těžce vydělané peníze v papír těmi bláboly potištěný. Bez všech těhlenctěch lidí by Semtam nikdy nebyl tím, čím je: nezávislým kulturním magazínem, který je

zadarmo, jehož stará čísla se válí ve všech kavárnách v obrovských stozích, který obsahuje nadčasové (čti: neaktuální) informace a který docela slušně hoří. Jistě se při příležitosti pátého výročí Semtamu ptáte: Jak to všechno začalo? – Inu, když si prohlížím stránky tohoto časopisu, občas podléhám dojmu, že to všechno začalo tím, že na Zemi přiletěli mimozemšťané a začali vydávat časopis. Později došlo k velké změně: mimozemšťané přestali vydávat časopis. Došly jim peníze, a tak místo toho vydali plakát (fakt). Po nějaké době se jim ale začalo stýskat po všem tom stresu a  nedostatku financí, a  tak se znovu rozhodli, že si jihočeská veřejnost, zejména Angličané, nutně potřebuje přečíst o kultuře a životě i něco jiného než pochvalné recenze filmů Zdeňka Trošky a reklamu na Evu a Vaška, a že si to musí přečíst zadarmo. Sen se stal skutečností díky sponzorům, kteří jsou také z jiné planety, neboť nepochopili, že peníze se nevydělávají mecenášováním kulturního časopisu. Takže teď už to víte: Semtam vydávají mimozemšťané. Kdyby ho vydávali lidé, kterým něco říká slovo „realita“, byli by svou energii, peníze a čas investovali do něčeho rozumnějšího, například do emigrace někam, kde nevládne Miloš Zeman nebo někdo ještě horší. Semtam tedy slaví páté výročí své existence a vy jste u toho s námi. Je to skvělá příležitost, abychom se jako tvůrci Semtamu společně zastavili, ohlédli se, rekuperovali a navštívili odborného psychiatra. Jan Flaška / autor moderuje Literární šlehy, na které občas přijde méně diváků než autorů

Nadšení je fajn Tak už víte, jak to Leoš Mareš myslel, když říkal, že „za všechno můžou mimozemšťani“.

N Ondřej brynych

8

semtam 27

ejsem takový pamětník jako Honza, ale za dobu, co se na Semtamu podílím, jsem si jako on prošel mnoha fázemi. Manickou, depresivní, po smyslu života a konání se tázající, pochybovačnou, rozzlobenou i mimozemšťanskou. Aktuálně jsem možná v nějaké jako: „Ty vogi, vono to, o čem jsem se snažil všechny přesvědčit, asi fakt může fungovat!“ Semtam se mi líbil hned od počátku. Vlastně už před tím, než poprvé vyšel. I když i nějaké ty výhrady byly. Byl jsem trochu rozpačitý z jeho DIY či chcete-li punkové organizace, když jsem byl na rekrut-mítincích. Nikdo vlastně moc nevěděl, co vyjde a co ne. Co kdo má na starosti a co ne, nebo to alespoň nebyl schopný vysvětlit (na což jsem si pak často vzpomněl jako šéfredaktor). O to víc fascinující bylo, že vycházel pravidelně a jak kvalitní obsah prvních čísel byl. Dokonce ani mé první snahy něčím přispět nevyšly - nevím dodnes, zda kvůli tomu, že byly na nic, nebo opravdu proto, že nebylo místo. Fakt byl ten, že ač se do Semtamu první generace vešlo i přes menší rozsah víc obsahu (menší písmenka, „alternativnější“ design), bylo zpočátku obvyklé, že příspěvků bylo víc, než místa v časopise. Semtam vznikl z vlny nadšení. A vlna nadšení je lepší i než Elerium 115 či jakákoliv mimozemská technologie. O to víc bolestivé pak ale je, když dojde (kdo někdy hrál XCom a došlo mu Elerium

Únor 2014

115 sakra ví, o čem mluvím). Ale ani nadšení (podobně jako Elerium 115) není vše. Mnoho z první generace Semtamáků bylo opravdu kvalitních. Akorát jaksi nedokázali vychovat další generaci. Postupně z různých důvodů odpadávali a ti, kteří je chtěli nahradit, prostě neměli zkušenosti. A tak začaly problémy. Semtam se během přípravy vydání čísla 13 jaksi … no řekněme, číslo 13 jsme se rozhodli přeskočit. Necelý rok po nevydaném čísle 13 jsem se potkal s Oliverem a prohodili jsme pár slov. A začal příběh Semtamu, který na to šel trochu opačně - od nuly a bez zkušeností jsme se začali postupně zlepšovat. Byla to fáze pokusů a omylů. Sháněli jsme peníze, kde se dalo, a když byly, tak jsme dali dohromady nějaký obsah nebo naopak. Smyslem toho bylo víceméně hlavně existovat, abychom mohli získat nějaké lidi a zkušenosti a jméno a kontakty. Myslím, že v té době nebylo od věci si pomyslet, má-li smysl dělat něco takového. A možná i některá čísla byla proto taková, ehm, slabší. Pak se ale cosi zlomilo, našim snahám se dostalo silné podpory a teď jsme v dost jiné pozici. Semtamy od čísla 21 jsou podle mého plnohodnotný časopis. Nyní má tedy zhruba to, co měl mít, než vůbec vyšel. Možná i potenciál na to, aby fungoval třeba nějakých dalších pět let.


vox populi

Co si myslí Takový to pět let muselo, když ne změnit svět k lepšímu, minimálně zanechat nějakou stopu. Zeptali jsme se proto zcela náhodně vybraných Jihočechů, co si myslí o Semtamu: Aleš Seifert, ředitel Alšovy jihočeské galerie Pro mě je Semtam moc zajímavý projekt. Zpracovává velmi pestrou nabídku, co se týče kultury a dalších věcí v Budějovicích a jižní Čechách. Nejvíce bych vyzdvihl opravdu povedený design, který je alternativní, kvalitní a je z něj cítit underground. Zajímavý je i obsah, který bývá zpracován vtipně, ale nebojí se jít i do kontroverze. Je to zajímavé obohacení. Celkově z toho čiší nadšení lidí, kteří to dělají, o to víc mě těší narůstající periodicita vydávání v poslední době. Otokar Svoboda, ředitel Jihočeské komorní filharmonie Myslím, že je to záslužná činnost a že je dobře, že tu něco takového je. Viděl jsem tedy jen poslední dvě čísla, ale překvapila mě kvalita, kterou to má, a to, že je k dostání zdarma. Což je taky dobře, protože jsou lidi dnes málo ochotní za cokoliv platit. A zároveň, že to tak může fungovat. Kolegyně z Prahy, když to tady viděla, byla hodně odvázaná z toho, že něco takového tady vůbec vychází.

Karel, nedobrovolný bezdomovec Semtam? Neznám. Ale líbí se mi to. To je jako my, taky jsme sem tam.

Petr Kubát, kulturní redaktor jihočeské MF Dnes Semtam je časopis, který na jihočeské kulturní scéně chyběl. Je ideálním doplňkem k velkým médiím, ve kterých často nedostává patřičný prostor klubová scéna, živá kultura či alternativní projekty. Poslední čísla mě vždy mile překvapí nějakým zajímavým tématem, rozhovorem nebo portrétem nové naděje jihočeské scény.

Jiří Šesták, ředitel Jihočeského divadla, senátor PČR Myslím, že Semtam si za těch pět let našel svůj prostor mezi ostatními periodiky, které se nějakým způsobem věnují regionální kultuře. Je to určitě médium, které tady chybělo jak svou formou, tak obsahem. Především protože oslovuje zejména cílovou skupinu, která tu byla hodně opomíjena, a sice mladé lidi a alternativní scénu. Ale samozřejmě i takzvaně klasický divák si tam to své najde.

Iva Sedláková, vedoucí Odboru kultury a cestovního ruchu Magistrátu města České Budějovice Dobrý. Mladá scéna výborně pokrytá. Informace, které zejména mladá, ale nejen mladá generace potřebuje. Nabízí subjektivní pohled z jiné strany. Přináší informace i z alternativní scény.

Patrik Červák, vedoucí Odboru kultury a památkové péče Krajského úřadu Jihočeského kraje Abych pravdu řekl, časopis Semtam neznám. Tedy vím, že existuje, ale nedostává se mi bohužel na stůl, takže jej nečtu. Ale až se k němu dostanu, určitě se na něj podívám. (Později zavolal, že časopis párkrát pročítal, jen si ho hned nespojil s tím názvem, a nabídl možnost spolupráce).

semtam 27

Únor 2014

9


Divadlo / Mladá krev

V Praze by asi dostávala čurdy Filmovou prostitutku či seriálovou feťačku už má za sebou Tereza Vítů, která, ač stále studentka konzervatoře, je jednou z čerstvých posil činohry Jihočeského divadla.

P

10

semtam 27 Únor 2014

Dívka Jolana v podání Terezy se stane předmětem sexuální touhy nevlastního otce a neúnosná situace ji dožene až do nevěstince. „Bylo to drsné a chvilku jsem se z toho dostávala,“ říká o první velké zkušenosti před kamerou. Předtím nakoukla do televizní Ordinace v růžové zahradě a “přeběhla plátno” ve studentském filmu Pérák. Postavu skoro nepříjemné naivky vytváří v čerstvém snímku Hany. Ten pojednává o nudě, otrávenosti, agresi. Byl natočený za tři dny na tři klapky, do distribuce půjde na letos jaře.

Jízda na hraně

Foto: Archiv Terezy Vítů

„Maminka se mě pořád ptá, kdy už budu hrát princezny. Zatím se mi to nestalo. Teď v jednom seriálu hraju feťačku, která posílá všechny do háje. Asi tak vypadám,“ žertuje nad zdánlivě jednostranným obsazováním, kterému se nevyhnula ani při vstupu na prkna Jihočeského divadla. Její Klára v Blackoutu je dívka aktuální doby, ne hrubá, ale ani přejemnělá, kterou můžeme potkat kdekoliv. „Představení si užíváme jako velkou jízdu.

ražská rodačka reprezentuje nastupující generaci, ale nepatří k části vrstevníků trávících hodiny bezcílným klikáním počítačovou myší. Věnuje se hereckému povolání. Souběžně s plněním studijních povinností na konzervatoři intenzivně pracuje a  převtěluje se do postav nejen z klasického repertoáru, ale díky typovému předurčení hlavně do rolí současných mladých žen a  dívek, jimž propůjčuje svůj talent a půvab. Ačkoliv je milá, hezky se usmívá a její oči jsou čisté, režisérům či dramaturgům konvenuje hlavně díky energii a nebojácnosti, kterou potřebují k autentickému vykreslení drsňaček nebo jednoduše holek z různých příčin odsouvaných na okraj společnosti. Příkladem je ústřední postava filmu Bez doteku, po jehož loňské premiéře vyhlásili pohotovost všichni odborní kritici, a přestože nešetřili barvitě formulovanými odsudky, hereččin výkon usměrňovaný teprve devatenáctiletým režisérem Matějem Chlupáčkem přijali pozitivně.

Člověk se směje a zároveň dochází na hranu, kdy už neví, jestli se může smát,“ shrnuje dojmy i za své nové kolegy. Po maturitě na konzervatoři následují ještě dva roky studia a během této doby se frekventanti intenzivně rozhlížejí po budoucím angažmá. Své o tom ví i Tereza: „Z hereckých škol vychází spousta lidí a není vůbec lehké něco si najít. Měla jsem štěstí, že dramaturgyně Olga Šubrtová viděla naše školní představení v Divadle Na Rejdišti, kde jsem hrála Karlu Haškovou v Roztomilém člověku. Spolu s Martinem Glaserem mi nabídli, ať se přijedu ukázat,“ popisuje první kontakt s tvůrci z Jihočeského divadla. K soutoku Malše s Vltavou se ráda vypravila ze dvou důvodů. Má tady babičku a zdejší divadelní scéna se široko daleko těší příznivému renomé. „Město jsem trochu znala. Jezdívali jsme sem dvakrát do roka. Nyní se vídám s babičkou samozřejmě častěji, i když nebydlíme spolu,“ svěřuje se konzervatoristka ze šestého, závěrečného ročníku, která nyní pendluje mezi Prahou a Budějovicemi s hlavou plnou diplomové práce a zajímavých hereckých projektů. Jihočeské divadlo chválili všude, kde ho zmínila. „Každý mi potvrzoval, že jsou tady milí a hodní lidé, kteří usilují o společnou věc. Myslím, že jsem našla činoherní soubor přesně v takovém stavu a velmi mnoho se mohu naučit. Zaujaly mě už texty, které jsem si měla připravit do konkurzu.

Tereza Vítů Narodila se 27. prosince 1992. Je nejmladší ze čtyř sourozenců. Vyrůstala v Praze-Modřanech a jako malá školačka začala navštěvovat dramatický kroužek. Letos hodlá završit šestileté studium konzervatoře. Na podzim 2013 přijala stálé angažmá v činoherním souboru Jihočeského divadla, kde debutovala menší rolí v groteskním thrilleru Blackout. Prošla televizním seriálem Ordinace v růžové zahradě, má za sebou filmové role ve snímcích Bez doteku (2013) a Hany (2014), mihla se i studentským filmem Pérák (2013). Tíhne ke zpěvu a tanci, za herecký vzor považuje Kláru Melíškovou.


Ať to byl Mrzák Inishmaanský od Martina McDonagha nebo výborný překlad Misantropa. Brala jsem je jako předznamenání, že se mi v Budějovicích bude líbit,“ usmívá se slečna původem z pražských Modřan.

Do ošoupaných kostýmů

Ve zbytku sezony nastuduje Tereza ještě dvě role pro kamennou budovu a potom ji čeká dosud nepoznaná zkušenost na krumlovském otáčku. Po Kláře z Blackoutu se stane třetí pradlenou, druhým děvčetem a první ženou v dramatu Yerma na motivy Federica Garcíi Lorcy. „Je to taková lyričtější věc, kde se i zpívá. Hodně se těším a jsem zvědavá, jak se nám to povede,“ vzhlíží ke hře situované na španělský venkov, v níž se potká na jevišti s Danou Verzichovou, Martou Töpferovou a větší částí domácího činoherního ansámblu. Úloha Louisy Tremmelové v groteskně laděném příběhu Louis a Louisa od současných německých autorů Gieselmanna a Schumachera bude pro ni první a také poslední možností vyzkoušet si komorní prostor Malého divadla, neboť podobná studiová dílka od příští sezony přivítá zrekonstruovaná historická budova na nábřeží Malše. V létě před točnou si vystřihne postavu Constance Bonacieuxové v oprášených a přeobsazených Třech mušketýrech. Během rozhovoru jsme se zasmáli nad faktem, že premiéru divácky vděčného kusu podle předlohy Alexandra Dumase zažil zámecký park v době, kdy Tereze bylo osm let a chodila již celý rok do dramatického kroužku, kam

následovala svoji sestru Martu. „Chtěla jsem být s ní a moc mě to bavilo,“ vybavuje si raný vstup do světa měnících se kulis, ošoupaných kostýmů a stále rozvířeného jevištního prachu. Procházela jedinečnou průpravou, která jí dláždila cestu na odbornou školu. „Vychoval mě soubor pod vedením paní Mileny Klinecké. Mojí druhé mámy. Učila nás různé psychohry a organizovala soustředění, při nichž jsme bádali ve svém nitru a zkoušeli na situacích z vybraných dramatických děl porozumět sobě i druhým, sžívat se navzájem. Byl to fakt dobrý dramaťák. Když se kamarádka Markétka rozhodla pro přijímačky na konzervatoř, přihlásila jsem se také. Ale vzali jenom mě,“ krčí lítostivě rameny. Tereza Vítů odmalička sledovala divadelní události a nacházela k tomu podporu u rodičů, přestože nikdo z  příbuzenstva neměl nic společného s hereckou branží. Dobře se orientovala rovněž na hudebním poli, hlavně díky starším sourozencům Martě, Sylvě a Honzovi. Ten se dokonce stal muzikantem. „Každý je úplně jiný. Poslouchají rozdílné žánry. Proto jsem vždycky měla přehled,“ bere za samozřejmost jednu z důležitých součástí svého vzdělání.

Hostování neusmlouvala

Z  hudebně dramatického oddělení konzervatoře si nese do života odbornou výbavu pro zpěv a herectví. „Vždycky jsem ráda zpívala a při rozhodování kudy dál po škole, tedy v případě, že nedostanu herecké

angažmá, mě lákalo pustit se do studia jazzového zpěvu. Další variantou byly divadelní dějiny. A je hrozně super (slovo „hrozně“, většinou ve spojení s kladným výrazem, uvízlo v diktafonu nejméně čtyřicetkrát – pozn.), že jsem prošla filmovými zkušenostmi. Určitě se dají využít,“ libuje si. Nedávno dokonce okusila, jaké je dělat dramaturgii a scénografii. „Byla jsem nadšená, ale vím, že na scénografii nemám. Výtvarně to prostě nedám. Dramaturgie je taky hrozně těžká, ale možná se k ní dá přejít od hraní. Třeba o tom jednou budu vážně přemýšlet,“ nechává si Tereza otevřená zadní dvířka při všech aktivitách, k nimž patří i zájezdové představení Vojna, které nastudovala se studentským uskupením Voice Band a nevylučuje zastávku v Budějovicích. „Je to skvělá symbióza tance, zpěvu a živé kapely,“ zve fanoušky do hlediště. Profesní budoucnost pro nejbližší dobu má vyřešenou. Od listopadu je stálou členkou Jihočeského divadla, byť původně chtěla usmlouvat jenom hostování, aby měla klid na dokončení školy. „V Praze bych asi dostávala čurdy. Těší mě, že jsem tady. Dramaturgický plán obsahuje fajn věci a budějovická činohra je mi blízká od první chvíle. S napětím budu sledovat její další směřování,“ konstatuje při nástupu v období plném změn, kdy uměleckého šéfa Martina Glasera střídá Jana Kališová a loučí se několik hereckých opor. LADISLAV LHOTA semtam 27 Únor 2014

11


literature now / roman szpuk

Nejlepší haiku může napsat ženská od plotny Spisovateli Romanu Szpukovi vyhovuje k životu Vimperk, který je sice poněkud stranou literárního života, zato z něho může pohodlně vyrážet na své „darmošlapské“ toulky za přírodou a meteorologickými zajímavostmi. ztišení, člověk by měl mít cit pro všednost a zároveň pro jedinečnost okamžiku. To je dnes problém. Kteří autoři haiku tě inspirují? Kromě Bašóa se mi hodně líbí Santóka Taneda, haiku psali také třeba beatníci – Kerouac mu dobře rozuměl. Pro haiku se asi dobře hodí téma přírody, že? Příroda je samozřejmě bezvadná věc k pozorování, ale na prostředí v podstatě nezáleží. Existují městská haiku, haiku může vzniknout v zaplivaném nonstopu nebo třeba v kuchyni. Nejlepší haiku na světě může napsat ženská od plotny. Ty pocházíš ze severních Čech, můžeš je srovnat s jihem republiky? Pocházím z Teplic, které jsou obklopeny horami, sem jsem se přistěhoval taky do hor – hlavně kvůli ženě. Severní Čechy jsou ale úplně něco jiného. Je tam hlavně jiná mentalita lidí, a tudíž i básníků. Působí tam takoví drsňáci jako Patrik Linhart nebo Svatava Antošová, hodně se prosazovala punková a postindustriální hudba, večírky se podobaly futuristickým akcím, dominuje zkrátka exprese. Jižní Čechy jsou oproti tomu ztišené, krajina je tu dost zasmušilá, lidi, kterým je blízká poezie, se vyskytují spíš po lesích stranou civilizace a jsou více uzavření. I když se taky stýkáme, je těžké dát se dohromady.

Před pár lety jsi vydal sbírku haiku nazvanou Kámen v botě. Čím tě přitahuje tahle starodávná orientální forma? Klasické japonské haiku vycházelo z počtu slabik na třech řádcích 5 – 7 – 5, ale podstatné jsou jiné věci. Celé to vychází ze zenového buddhismu, který usiluje o přítomný okamžik bez subjektivního momentu. Báseň by tedy měla být bez „subjektivní náhražky“, jak říkal Bašó, zakladatel haiku. Tvoří se z toho, co člověk vidí, co prostě je, nepoužívají se metafory a jiné básnické figury typické pro západní poezii. Klíčová je pozornost, člověk jde po městě, dívá se kolem sebe a najednou jej zasáhne obraz či situace, které přesně odpovídají haiku. Haiku je náročné pro autora, ale i  pro čtenáře. Někdy se zdá, že se v básni nic neděje. My už jsme hodně otrlí, zabere na nás poezie, která je nějakým způsobem konfrontační, útočná, šokující. U haiku je naopak potřeba 12

semtam 27

Únor 2014

Žiješ ve Vimperku, nep��ipadáš si tu tak trochu stranou? Na periferii? Když se nad tím zamyslím, tak mi to spíš vyhovuje. Protože když je člověk ve středu dění, a to i literárního, nemůže být tolik soustředěný na to, co chce tvořit. Ten, o kom se neví, má lepší možnost odevzdat se tvorbě. Kdybych se ocitl třeba v Brně, které považuji za ohnisko poezie, pořád bych seděl s někým v hospodě a nakonec bych nic nepsal. Má to samozřejmě i nevýhodu, jelikož člověk ztratí přehled o tom, co se píše.

Foto: samospoušť

Pracuješ prý jako pozorovatel počasí na Churáňově… Ano, posíláme každou hodinu do komořanského ústředí kódované zprávy o tom,

jaké je aktuální počasí. Na jejich základě se pak dělají předpovědi. Já se navíc zabývám pozorováním různých halových a atmosférických jevů a spolupracuji taky s lovci bouří. A  jak tedy bude? Čeká nás letos vůbec nějaká zima? Ono sledovat dlouhodobé předpovědi nemá smysl, to se dělá jen proto, že lidi chtějí něco slyšet. Počasí se dá odhadnout maximálně na 3–5 dní dopředu. Jakou literaturu rád čteš? Baví tě jakožto vlastně šumavského autora takový Karel Klostermann nebo Adalbert Stifter? Klostermanna i Stiftera znám, ale jinak obecně prózu moc nečtu. Spíš jsem se věnoval různým mystickým křesťanským autorům, filozofii, poezii, v současné době čtu talmud, protože mě zajímá pohled na historickou postavu Ježíše Krista ze strany tehdejších židovských rabínů. Většinou čtu věci, které jsou dost odtažité ode dneška. Současnou produkci nesleduješ? Sleduji, ale více méně náhodně. Už nemám systematickou snahu být v obraze, i když dřív jsem načítal stohy knih. Čím jsem starší, tím mám méně ambicí. Můžeš nějak přiblížit literární skupinu XXVI, kterou jsi založil? Skupina trvá už 30 let. Vznikla za totality, v roce 1983, a prošla obrovským vývojem. Ideou bylo dát dohromady osamělé píšící lidi, kteří neměli kontakt ani na oficiální vydavatelství, ani na disent. Na začátku tedy nebyl žádný program, ale touha se sdílet. Nejdříve převažovali křesťansky orientovaní autoři, centrem byla totiž fara v Příchovicích (v Jizerských horách), kde se ještě teď konají srazy. Po revoluci se však skupina více otevřela a začaly k nám jezdit různorodé typy: od pankáčů, přes satanisty až po anarchisty. Za zlaté období skupiny považuji 1. půlku 90. let, kdy jsme každé dva měsíce pořádali bujaré srazy. Scházíme se dodnes, ale už jsou to velice klidná setkání. Zdeněk Brdek


Roman Szpuk: Mrákota

O

tupěle zírám do mrznoucí mlhy. Teplota se už druhý den drží na nule, spíš slabě pod ní. Mrholení namrzá a namrzá. Vyšel jsem bos na ochoz a jen tak tak, že jsem neupadl. Teplé chodidlo si na ledovce vytvořilo dokonalou skluzavku. Všechno je omrzlé, jeřabiny, lišejník na větvích, jalovce i kleč a také plot, střecha. Mlžný démon se nehne z místa, vlhne na stráži a dává o sobě vědět jen viditelným dechem. Ovdověl nedopatřením a dal se do služeb žalu. Třetí den mlhy. Padá sníh s deštěm. Potápěči sestupují na dno lesa. Rozvířili kal par. Nedůvěřivě postávají, přešlapují. Zbude jim ještě z nádechu dost vzduchu k výstupu na povrch? Utlumen chropot zvířat. Pytláci se sami chytili do svých pastí. Kde jsou ty časy, kdy vichr lomcoval kmeny, kůra praskala a větve se navzájem bičovaly? I vyšetřovatelé dávného zločinu již odešli a každý vlhký kout zarůstá mlhou. Od východu vane potní aerosol z hlasů vzdálených zvonů. Jejich hlahol utichl před stovkami let. Tehdy vymřeli i mniši jitřního obřadu do poslední chvíle se modlící z knihy žalmů. I zaslepili průduchy ve zdi pečetní mlhou. Byli to služebníci, o nichž se píše v talmudu: „U lidského krále je obvyklé, že sedí uvnitř místnosti a jeho služebníci jej hlídají zvenku. Ale co se týče Svatého, budiž pochválen, jeho služebníci jsou uvnitř místnosti a on je hlídá zvenku, neboť je řečeno: Hospodin bude chránit tvé vycházení a vcházení nyní i navěky (Žalm 121,8)“ (Avoda zara IIa).

Jak netopýr octl jsem se pod křídly své matky. Ale kdo ví? Dlouho se již nepohnula. Visí hlavou dolů, zavřela se nade mnou a kolem mě. A nyní je po smrti. Úkryt jejího těla, který mi poskytla, se rozpadá, blanou však je

Za hluboké tmy za mnou přijeli Ferry a Péťa z Volar. Hvízdali za plotem. Neviděl jsem tam, ale tušil jsem, že to jsou oni. Teď stojíme venku před dveřmi a hulíme špeka. Vítr zesílil a stočil se od východu více k severu. V nárazech dosahuje až 13 m za sekundu. Ferry vypravuje, jak seděl s máničkami kdesi v hospodě. Když čas pokročil a vypilo se již více piv, Ferry povstal a mlčky přehlížel chlastající mládež. Když si ho nikdo nevšímal, stoupl si na židli a zde – jako hromosvod svědomí – stál a stál, pokyvoval hlavou a v duchu si říkal: „Co vy, holobrádci, víte o ándrgrándu? Co víte o Magorovi? Na co si tu hrajete?“ A jak tak stál a bohorovně shlížel dolů skrze nikotinové straty, všiml si ho kamarád a zařval: „Tiše! Buďte zticha, hovada! Což nevidíte, že mistr čeká na klid, aby mohl recitovat?“ Ale Ferry nechtěl recitovat. Chtěl jen burcovat. Najednou nepřicházel verš. Zavládlo ticho. O půlnoci jdu kluky doprovodit k autu, které zaparkovali u Honzů. Vracím se zpět a vychutnávám hukot nočního lesa. Svítím baterkou do korun smrků. Vítr vhání pod husté větvě chuchvalce páry. V proudu světla se jejich stíny odrážejí na oblačné stěně jak v jeskyni. Ohlížím se, zda mě někdo nenásleduje s černým vějířem. V lese trčí do výše dlouhé drápovité hrudní koše. Stoupají z nich páry. Vyrvaná srdce zarůstají pod kůru. Ledové nádory bludně bují. Svaly a pěsti ukrývají ve svých spirálách klíče, jejichž zámky už dávno odpadly ze zajateckých pout. Teplota klesá, vstoupil jsem do Teutoburského lesa. Je dlouho po bitvě. Nalézám „kupy vybělených kostí a odťaté lebky nabodnuté na stromech“ (Tacitus). Bořím se do rezavé mokřiny skoro po kolena. Nezavázal jsem si boty a teď mi nezbývá, než o ně svést zápas s bahnem. Sestupuju do proudu Losenice při –1°C, ledová voda mi líbá kotníky a lýtka. Kdy pustit mlžnou žilou? Nad kulatými stoly karbaníků střih teplot – země ještě dýchá, vím to, přiložil jsem zrcátko k jejím rtům. Ten náhlý zlom teploty pod nulu oznamuje blížící se změnu. Krůpěje na zábradlí i dole na trávě náhle zmrzly. Klečím u stébla koldokola

obklopen mlhou. Ledové kapky připomínají ložiskové kuličky středového čepu. Zůstal kolotoč stát, anebo se otáčí kolem mě tak pomalu, že jeho pohyb není zřetelný? Van čechrá labutí peří v pařeništi mrazu. V roce 1987 jsme jezdili s kamarádem Kájou Starým víkend co víkend na běžkách z Cínovce až na Moldavu. Ten rok byla ukrutná zima, zažili jsme i zákaz vycházení při teplotě –23°C a větru dosahujícím 70 km za hodinu. Vzpomínám si na tehdejší zakalenou oblohu, skrze kterou jen slabě prosvítalo slunce, a na metelici, ve které nám rychle začínaly omrzat tváře. Museli jsme sestoupit z hřebene dolů. Kostelík Navštívení Panny Marie stál až na konci Moldavy, v údolí Moldavského potoka svažujícím se dolů k někdejšímu hraničnímu přechodu do Německé demokratické republiky. Kolikrát nás tam obklopovala dotěrná mrznoucí mlha. Foukalo od Grünwaldsko-oldříšských plání. Všude námraza, bílo, v kostele mráz, že se člověk bál usednout do lavice, stěny pokryté jinovatkou. A v nich my dva a ještě jeden starý Němec Gerhard, který tam směl po válce zůstat. Kněz Jaroušek Novosad sloužil mši českoněmecky. Kropenka v moldavském kostelíku – prstem jsem zavadil o led. Den ode dne proniká mlhou méně svitu. Globální záření dosáhlo 20. listopadu jen 209 J.cm–2, 21. listopadu 112 J.cm–2, 22. listopadu 96 J.cm–2, 23. listopadu 59 J.cm–2, 24. už jen 45 J.cm–2. Krajina sestupuje do jámy. Či vystupuje ze země stín smrti zvaný salmávet? Mrákota se nade mnou zavírá, oblakota, vlhké velum se zamotává mezi keříky borůvčí. V tomto příšeří trvá maz rozetřený Foto: po jehličí kleče a jalovců, maz z uší, který Roman Szpuk brání les před podsvětními hvízdaly.

Mlha je tak hustá, že ani kvíčaly nepřetahují. Sedí na jeřábu nad krmítkem. Brblají trochu. Dvě odlétnou, aby se neřeklo, když už jsem vyšel na ochoz. Sněhulák přišel o hlavu. Bezlisté koruny bříz kostlivě praskají, tříštivě skřípou zbytky ledovky. A na všech krtincích těžce leží sněhová břečka.

vidět jen další a další bezhvězdná blána par. Jak je nevzhledná.

Roman „Darmošlap“ Szpuk je básník a prozaik narozený v roce 1960. Pochází z Teplic, ale žije ve Vimperku a pracuje jako pozorovatel počasí na Churáňově. Od roku 1990 vydal na 17 básnických knih, tou poslední z roku 2013 jsou lyricko-meteorologické črty Chraplavé chorály. Od roku 2006 se intenzivně zabývá haiku. Je také zakladatelem dodnes činné literární skupiny XXVI (www.xxvi.layne.cz), která nedávno oslavila své třicetileté výročí. semtam 27

Únor 2014

13


SEM TAM


Places / Singer pub

The House of Mr Beeranek

T

here‘s  something special about Singer Pub. I‘ve lived in CB for about 5 years now, and it‘s always had something that makes it a repeat-customer kind of place. And it‘s probably not because of the bar staff. The most regular complaint about Singer is the relative ease with which the staff tend to be rude to customers. It doesn‘t happen all the time, but a much greater frequency than in any other bar in CB, and the world. What does Radim Beránek, the owner, think of it? He laughs a knowing kind of laugh. „I know about it, but I don‘t know how to fix it. I speak with the barstaff, and sometimes it‘s full here and it‘s hard to be in a good mood with lots of drunk people. But at the same time it‘s a problem.“ At the moment there are no barstaff around, so I‘m not so scared to raise the issue. We‘re sitting in Singer before opening time, and it‘s kind of like going into an empty church. Kind of. It‘s empty, the walls are covered with icons to help the visitors feel awe, and behind the altar there‘s a wide variety of the body of Christ. And the spirits of Christ. But I digress. I‘m not here to socialise or drink. I‘m here to talk to Beránek about his latest project. A microbrewery. Beránek is no stranger to making big changes. He famously turned the most smokefilled bar in Budejovice into a non-smoking venue. The reactions at the time were mixed. Shock, awe, and a few people muttering that he‘s crazy. „The reason I decided to change Singer to a non-smoking place was because when I‘ve been travelling, I found that so many bars were non-smoking. Since I have space outside for smoker it‘s better for me to have a non-smoking pub,“ Radim says. Adding that 16

semtam 27

Únor 2014

Foto: Ondřej Brynych

business did drop for a couple of months, but is now back to normal. The latest change has been the addition of brew kettles in the area that used to be the private seating area. The plans have been developing for around three years, closely linked to a period of serving a great IPA (India Pale Ale) from Svaty Norbert in Prague. Now that‘s a good a reason as any, although it‘s not really a fantastic reason to start a 500-litre brewing system with four maturation tanks in a pub. „For me it‘s just about a new experience,“ Radim says. In a way that most people would reply to „Why did you eat snails?“. „I‘ve had Singer Pub for 16 years, no, 17 years, and I want to try something new. Also, there are not so many breweries here in Budejovice.“ That‘s true Radim. Just happens that one of the „not so many“ is one of the most famous breweries in the world.

„First I want to make two beers, an 11 and a 13, and after that to start brewing special beers, like Kriek, or a 15 or IPA. In the beginning I was planning to only brew top fermented beers, but I have a friend who worked for 20 years in Budvar and he wants to help me, so I can brew bottom fermented lagers too.“ Does that mean you‘re going to be the brewmaster? „First I was thinking I will be the brewmaster, but I don‘t have that much brewing experience so I think it‘s better to have someone else in. A friend of mine started the Knezinek brewery [you can get it on tap in Life is Dream. Ed. note]. He has finished working there and will work for me full time. „ If there‘s one thing I‘m confident about it‘s the dedication to serving a good quality beer. The last few years have seen several great beers on tap in Singer. Including Svaty Norbert IPA, Zumberk 16 which still appears on occasion, as well as guest beers from small regional breweries. Although having tried the Knezinek beers, I‘m not completely convinced. Speaking of time, what about maturation time? With the rumours going that Gambrinus is made in 10 days and Staropramen even less, how will the newest brewery in CB compare? „I want the beers to mature minimum one month. One day brewing, one week fermenting and three or four weeks maturation.“ Which means the first round of, ehm, yes, what is the beer going to be called? Radim smiles. „I don‘t know yet really. I don‘t want to call it Singer Beer. At the moment I‘m just calling it Beeranek.“


Tasting notes: Beeranek 11° inzerce

The 11° has pleasant bitterness, smoot with a good mouthfeel, and is full flavoured for an 11°. It‘s at least on par with other beers of similar strenght, and is better than the equivalent from Knezinek. Recommended. Beeranek 13° The last time I had this beer is some time ago, and I do not want my experience of that one to influence too much of your experience. Although an aromatic and tasty beer, it felt too light for a 13°. Usually you can taste the difference between the degrees on the mouthfeel, and in this case it was disapppointing. I haven‘t had a chance to try the newer version, but I‘m guessing it will be an improvement. Overall: The Beeranek beers are a work in progress and should be treated as such. They are great starts, good beers, that will only be better. However, I‘m waiting for the experimental beers - that‘s where the microbreweries really can show off their wares. semtam 27

Únor 2014 2013

17


shop local / Tea and Coffee in Budějce

Tea and Coffee in Budějce: Browse, Buy, Belong Č

eské Budějovice is ideally situated as a browsing town: a small city centre whose ancient walls have been replaced by a charming walkway, every few steps a small shop or café. Na Sadech lazily draws you in and the tiny side streets off the square catch you entirely. Never mind the “blundering stone” (bludný kamen), the whole city is the perfect excuse to forget about work, responsibilities and that thing you were meant to do. Walking through Budejovice, with friends or alone, provides daily opportunities to slip into a calming tea shop or treat yourself to a cheeky coffee. However, I recently heard the disturbing news that many of Budějovice’s leading specialist tea shops, have only around 4 customers a day. So I started to think about why I don’t make those chance occurrences more frequent, devote myself to really shopping for real tea and coffee in real (cute) shops, and not just settling for Jakub’s in the supermarket (Jakub’s is lush (great), though. And doesn’t appear to be owned by Nestle. Yet). Our beautiful tea shops do offer a sense of peace and calm but I would also like to think they do a roaring trade. Coffee shops seem to do better at hooking customers, for obvious reasons; people tend to migrate for life, once they have a habit. But what keeps people hooked on quality tea and coffee over

cheaper supermarket varieties? What turns people from tea tasters and coffee conversationalists into dedicated shoppers?

I set out to find out which tea and coffee shops Budějčáci love and return to and what keeps them going back.

Čajový ateliér (Tea Atelier), Krajinská 22,

Prodej Kavy, Chelčického 95/13A,

Bylinky U Filipa, Dr. Stejskala 14,

I do love Čajový ateliér in Krajinská street. It has two parts. When you enter the first you feel like you could be in China or Japan. It breathes a peaceful environment. On the wall you can even see Japanese paintings older than 100 years. Are you interested in a typical serving of tea in Japan? Try green tea Matcha or Gyokuro and see how it looks. The second part across the street is the teashop where you can buy lots of tea or things to prepare tea. Japanese ceramic is common there. The most positive point of the shop are the pleasant staff who are actually approachable. I am not a big expert but I would recommend a tea from Nepal, called Arya Tara-Golden Tips. If you are not sure about the tea you can try it for free. I have been going there almost every week for years because it calms me down. Petr

This is a great, real professional approach to coffee and they treat it like the science it is. I went there because I wanted to try E.S.E (easily served espresso) and they really helped me out. I liked the staff because they seem to want to give you a good recommendation, not just encourage you to buy the most expensive brand. Although the business is very focussed on the e-shop, the shop is also a really busy, bustling place - I wouldn‘t worry about it being under-supported. They have all the major coffees, in all different formats, they sell machines, do coffee to go and also stock fair trade coffee and ecological standard ones too. Alena

I like this shop as a bit of a mix between tea and therapy, the lady listens to your life related problems and prescribes stuff for them, in tea form but also in others. For example, I went in for something to help me sleep on the rare occasions I find myself in bed, and went away with not only some gorgeous tea na Dobrou Noc, but also information about where to find meditation classes and other calming techniques. I was also quite happy to be kept waiting while she sympathised with the many health problems of the old lady in front of me. I like this link between tea, care and well-being, something echoed in many of our charming, caring Budějcký tea rooms. Melánie

2

1

18

semtam 27

Únor 2014

Foto: Ondřej Brynych

3


1

4

5 2

3

Pražírna kávy Jedna Radost, Panská 17,

Čaje a sušiny, Na Mlýnské stoce 6,

I love Kava because it is a place for people who are passionate about coffee. It has the most beautiful coffee machine in town (La Marzocco) and the owner set up the shop with the explicit purpose of providing fresh roasted coffee in many great varieties, from Nicaragua to India, Uganda to El Salvador, all freshly roasted. The owner roasts on the spot so the coffee never gets stale. It is also in the most picturesque street in Budejovice. They let you take the chairs out and soak up the sunshine whenever the weather turns nice and you know you are in good coffee company, surrounded by fellow coffee lovers. They are even supplying several of the cafés in town now. Oliver

Čaje a sušiny - there is no shop like it. It offers a large selection of Japanese and Chinese teas, plus tips and instructions on how to prepare them. I highly recommend their flavoured teas (such as Babičkas garden). I have been shopping here for more than 15 years, for the teas of course but also because of the very friendly owners - every time I go in there with a bad mood I leave feeling great. Tea and coffee form a vital part of my productive life, without either one of them I am not sure I could go on. Unfortunately, we have a habit here in the Czech Republic of accepting any kind of tea, regardless of quality and the greatest choice is often „Dáte si černý nebo ovocný?“ On the other hand, we also have here some really unique network tearooms and teashops and this is one of the best I know. Petra

4

5

OTHERS Coffee

Carrera Coffee, Na Mlýnské stoce 360/6 Černé oči porcelánových šálků, Kněžská 28 Tea

Čajovna Johanka, náměstí Přemysla Oatakara II. 41/11 Dobrá čajovna, Hroznová 16

semtam 27

Únor 2014

19


umění / krátce

Výstavy na jihu Čech slední době začíná měnit. Důkazem může být i vítězství Vladimíra Houdka v Ceně Jindřicha Chalupeckého za rok 2012 či řada kvalitních výstav prezentujících v minulém roce polohy, jichž česká malba dnes nabývá. Výstavu další zajímavé osobnosti, vyjadřující se tímto médiem, představí i českobudějovická Galerie D9. Je jí absolvent AVU Jakub Tomáš, který se věnuje především figurativní malbě. Jeho postavy však na první pohled znejišťují, neboť téměř vždy jsou namalovány bez tváří. Důraz je kladen na lidská gesta, kompozici a barevnost obrazu. Právě v této linii se velmi blíží klasickému pojetí umění. V Galerii D9 budou vystaveny především práce z posledních let s důrazem na cyklus inspirovaný životem Josefa Mánesa. Vernisáž se uskuteční 18. února od 17:00. PEL

Fotografky v Kotvě

Svou tvorbu představují do konce února v českobudějovickém kině Kotva dvě fotografky (nej)mladší generace. V kavárně své fotografie čtvercového formátu vystavuje Kristýna Erbenová (narozena 1987). Autorka je poměrně zavedenou fotografkou s  mnoha domácími i zahraničními výstavami. Jejím hlavním tématem je člověk a krajina, resp. člověk v krajině. Spojovacím prvkem většiny z deseti vystavených vizuálně podmanivých snímků je ležící postava v interiéru či exteriéru. Jak lze odtušit z názvu série Somewhere Inside, záměrem bylo zachytit vnitřní stav osob. Zda spí, meditují, řeší něco zásadního, či prostě jen odpočívají, to můžeme jen tušit. Tajemství je zachováno. Odlišným barevným a tematickým laděním se vyznačuje tvorba amatérské fotografky Jitky Ertelové, spojené s Budějovicemi studiem na JČU. V předsálí instalovaný soubor Metropolis se věnuje fenoménu města. Autorka (narozena 1989) často využívá odlesků, které umožňují netradiční vidění reality. Černobílé snímky struktur zdí a oprýskaných fasád mohou evokovat tvorbu Vladimíra Boudníka, jiné snímky zase připomenou Viktora Koláře. Ertelová je však svá a  nezávislá, její kolekci temných kontrastních fotografií lze jen doporučit. ROT

20

semtam 27

Únor 2014

Postavy bez tváří v D9

Fakt, že česká klasická malba je v posledních letech na vzestupu, je více jak patrný. Po letech, kdy vedoucí úlohu ve výtvarném umění sehrávala nová média a galerie současného umění zaplňovaly konceptuální výstavy, se situace v po-

Kuchařova digitální fotografie

Nový rok 2014 na ArtWall Strakonice načne Jakub Kuchař. Mnohostranný výtvarník z Podbořan se věnuje fotografii, malbě a poslední roky i komiksu. Po pobytu v Praze, Táboře a Plzni se

přesunul do africké Ugandy, odkud zdraví všechny Strakoňáky! V  této výstavě se koncepčně vyjadřuje k otázce zobrazování zvířátek a dětí v umělecké fotografii. Galerie ArtWall Strakonice do 28. února. PEK

Jára Novotný: Reminiscence

Reminiscence, tedy vzpomínání, je název výstavy fotografií předního českého fotoreportéra Járy Novotného. „V březnu mi bude 75 let, takže vzpomínám, bilancují, podobně jako v knize Ejhle člověk. Na výstavě budou starší fotografie, nejmladší má dvacet let,“ říká fotograf. V táborské Galerii U Radnice bude vidět do 21. února. „V hlavní místnosti najdete na volných listech v klipech tři celky s různými cykly: Příběhy, Muzika, Ženy. Krajní prostory nabídnou známý cyklus Cirkus, Ženy, tanec a milenecké výjevy. Až na jednu fotku jsou všechny z fotokomory a některé jsou výtvarně zpracované,“ dodal Novotný. DAP (kulturne.com)

Viktor Kopasz v Domě umění!

Hned jak se zavřou dveře za lednovou výstavou Manuela Knappa a  jeho magickými prostorovými instalacemi, kde i  stín je prostorem, budeme se moct těšit na další výstavu v českobudějovickém Domě umění, tentokrát pod názvem: Osvobozená kniha. Hostující kurátor Jiří Ptáček ji zahájí v úterý 18. 2. v 18:00. AKA


film

Cestu Sáblíkové mapoval i Jihočech N

se tu potkalo dost náročných technologií, a  jelikož je film velmi výpravný, museli jsme s Martinou logicky procestovat „půl světa“ a České republiky. V zahraničí jsme například natáčeli v Itálii, Německu, Holandsku a samozřejmě i v ruském Soči, kde bude film de fakto pokračovat zimní olympiádou. Jiný byl tenhle projekt také tím, že se natáčel a  postprodukoval pro kina a  pro distribuci v Holandsku, Německu, Kanadě a dalších rychlobruslařských zemích.

ový dokumentární film Davida Bonaventury o rychlobruslařce Martině Sáblíkové Sama proti času si odbyl jihočeskou premiéru ve čvrtek 16. ledna v táborském kině Svět. Vypráví o cestě děvčete z malého města na úpatí Vysočiny do světa těch nejlepších sportovců, olympioniků. Úspěchy, sláva a respekt jsou vykoupeny odříkáním, sebeobětováním i bolestí. Na snímku se podílel také táborský kameraman, producent a rybář David Havlíček.

Dělal jsi toho dost, kolik času tě to stálo? První klapka byla v  srpnu roku 2012 a natáčelo se až do října 2013. Já jsem se sice všech asi 80 natáčecích dní nezúčastnil, ale i tak jsem „na place“ a ve střižně strávil určitě kolem 50 dní.

Jak ses k natáčení tohoto filmu dostal? Nápad natočit tenhle film měl v roce 2010 David Bonaventura, s kterým jsem dělal už na mnoha velkých projektech. A jelikož spolu už dlouho pracujeme a jsme i velcí kamarádi, přišel s tím za mnou. Pak následovala asi dvouletá pauza, kterou přerušil Pavel Hlavatý, kameraman, který ideu oživil, a kolečka toho velkého stroje se roztočila.

Jak se ti spolupracovalo s Martinou Sáblíkovou? Martina je dost uzavřená osoba a  moc lidí k  sobě nepustí. Ani já jsem tu čest dostat se do jejího úplného soukromí neměl. Jinak je velmi skromná a skutečně zapálená pro svůj sport. A  před kamerou moc postát nechtěla. Stále si jakoby žila svůj život a svět a my ji stále jen doháněli. Samozřejmě ne vždy, ale často tomu tak bylo.

Co bylo tvým úkolem? Především jsem jezdil do „terénu“ a  natáčel. Většinou jsem zastával druhou kameru, tedy vlastně tu náročnější detailovou, někdy jsem fungoval jako zvukař, někdy jako technik a samozřejmě jsem s režisérem filmu Davidem Bonaventurou a hlavním kameramanem neustále diskutoval o tom, co a jak natočit a jaký má vlastně film být. Potom jsem fungoval jako správce veškerého materiálu a připravoval jej pro střih. Na střihu provedl hlavní práce Boris Machytka, špičkový střihač, který dělal mnoho českých filmů (např. Kytice). Já následně dělal nějaké střihové úpravy a dokončovací práce potřebné pro finalizaci obrazu a zvuku. Na filmu jsem tedy zastával mnoho profesí. A mimo celé filmařské a postprodukční práce moje firma celý film zastřešovala. Bylo toho tedy dost… Byla práce v něčem jiná, nová než na tvých ostatních projektech? Především v  tom, že jsme jej natáčeli z  větší části filmovou kamerou, což znamená sice mnohem hezčí obraz, ale také náročnější přípravu a realizaci natáčení. Také

Mluvil jsi o dalších projektech, jaké to například byly? Z těch větších bych zmínil krásný pořad pro Českou televizi o dětech azylantů u  nás s  názvem Jmenuji se. Dále známý rybářský pořad Jak na ryby s  Rudolfem Hrušínským, kde jsem měl mimo kompletní výroby pro ČT na klíč i roli moderátora, pořad Jak vaří Češi se Standou Berkovcem a několik dalších televizních věcí. Pak to byla série 21 rybářských filmů na DVD, téměř stovka reportáží a podobně. Některé projekty jsou zmíněny i na mém webu www. televizniprodukce.cz.

Foto: archiv Davida Havlíčka

Jeden projekt víceméně končí premiérou, na čem budeš dělat nyní? V současné době pracuji na velkém seriálu pro Primu, který co nevidět přijde do vysílání. Jelikož ale nevím, zda o tom mohu mluvit, nechám to pro čtenáře jako překvapení. Prozradím jen, že se jedná o neotřelý for-

mát „docusoap“ z nemocničního prostředí a věřím, že 18 epizod po 40 minutách nebude posledních. David Peltán, kulturne.com

O FILMU: Martina Sáblíková je česká rychlobruslařka specializující se na dlouhé tratě, dvojnásobná olympijská vítězka a několikanásobná mistryně České republiky, Evropy i  světa, držitelka několika juniorských i seniorských světových rekordů. Dokument zpracovává téma cesty děvčete z malého města na úpatí Vysočiny do světa těch nejlepších sportovců. Cesta plná překážek, odříkání, sebeobětování a bolesti je korunována úspěchem, slávou a respektem. Martina je na vrcholu své kariéry, právem má již zasloužen titul legendy rychlobruslařského sportu. Spousta toho byla vykonána, další cíle jsou vytyčeny. Jede se dál… Cílem dokumentárního filmu je výtvarnou a nenucenou formou vyprávění představit Martinu široké veřejnosti. Ta sice naši rychlobruslařku zná a fandí jí, ale vzhledem k určité okrajovosti rychlobruslení v naší zemi o ní ztrácí rychle povědomí. V  České republice neexistuje rychlobruslařská dráha, sportovní zázemí je minimální a  členská základna čítá několik desítek lidí. O to úžasnější je skutečnost, že z tohoto prostředí vychází fenomén jménem Martina, který dobývá světové sportovní úspěchy. V Holandsku, Polsku, Německu a mnoha dalších zemích je Martina celebritou, stále však zůstává tou skromnou dívkou. Dokument se v  neposlední řadě věnuje i  osobě trenéra Petra Nováka. Je nejbližším člověkem v životě Martiny Sáblíkové, jejím mentorem a ochráncem. Jejich komplikovaný vztah je založen na absolutní důvěře, na schopnosti říci si vše do očí a na spolupráci ve všech detailech, neboť se jedná o nejvyšší mety v daném sportu.

semtam 27

Únor 2014

21


Umění / Netradiční prostory

Umění v kavárně, káva v galerii Nedostatek peněz, snaha kultivovat lidi či nadbytek umělců? Stále větší množství kaváren a podobných podniků současně funguje jako výstavní prostory. Co na to tvůrci, kurátoři a samotní majitelé kaváren?

J

e listopadový večer, pondělí. Prostory Kredance se začínají plnit lidmi. Kolem je slyšet šum, cinkot skleniček. Dnes žádný koncert, žádná projekce, ale vernisáž. Vernisáž v  pondělí? Někdo by mohl namítnout, že galerie jsou v  99% v  pondělí zavřené. To se ovšem netýká galerií-kaváren, ty v mnoha případech fungují po celý týden. Před zahájením je už kolem baru, obrazů a jejich autora Michaela Honse hlouček lidí. Na otázku, jaké má Michael zkušenosti s vystavováním v galeriích a kavárnách, odpovídá: „Když porovnám kavárnu a galerii, je to veliký rozdíl. Galerie je pro obrazy svatyně, můžeš si je prohlídnout ze všech stran, z různé vzdálenosti, na nějakém pěkném nerušivém bílém pozadí. V kavárně je spousta věcí okolo - bar, sedačky, nástěnky… Celý ten prostor funguje úplně jinak, vymyslet rozmístění obrazů je složitější, někdy to třeba vůbec nemusí fungovat, ale někdy se to povede a ty kousky celý prostor podpoří.“ Kavárna jakožto výstavní prostor funguje různými způsoby, což je do jisté míry zapříčiněno tím, jak s místem nakládá majitel. Proč právě galerie-kavárna? Nejčastější důvod této kombinace je prostě architektonické řešení prostorů. Využití kavárny k výstavám se podle slov většiny majitelů nabízelo samo.

Aby nezačala nudit

Úplně jinak to ale má táborská galerie-kavárna UMAUMA, která vznikla z bytu o pěti místnostech. Nejdřív byl koncept, až pak prostor, který se musel s myšlenkou „multifunkčního experimentálního prostoru“ vypořádat. Umátorka Petra Klváčková prozradila: „UMAUMA je prostor oblečený hlavně do kavárny a galerie. Každý pokoj zastupuje jednu sekci - myšlenku a ty se postupně prolínají. Kavárna s galerií, galerie s kavárnou, galerie se občas převlékne za ateliér či taneční parket, ateliér za divadlo, kancelář za dílnu. UMAUMA proto, že UMa UMí UMět UMění a život je umění...“ Někdy má vliv i to, že místo fungovalo jako galerie už v minulosti a majitel dodržuje tradici. Zaznívá i praktické hledisko, že jde o příjemný a užitečný způsob, jak kavárnu proměňovat, aby hosty brzy nezačala nudit svými reprodukcemi světových metropolí nebo rádoby romantickými krajinkami koupenými 22

semtam 27 Únor 2014

v nejbližším obchodě s nábytkem. „Dobré kavárny s dobrými věcmi, tedy vystaveným artem, jsou fajn. Mají smysl. Jejich obměna může být oživení a určitě je to lepší, než když tam visí nějaké kýče či pofiderní reprodukce. Jsou však různé podoby takových podniků. Najdeme vyloženě špatné, kdy se vystavené věci stávají pouze dekorací, a nejsem si jistý, jestli je vůbec někdo vnímá. Na druhou stranu jsou i slušné podniky, kde se objevují i slušné věci. Většinou se to odvíjí už od samotné kavárny,“ myslí si Michal Škoda, kurátor Domu umění v Českých Budějovicích. Výstavy se obvykle mění každý měsíc nebo dva. Do roka je to třeba i 10 výstav, a proto je jednou z podmínek, aby takový projekt fungoval, mít co vystavovat. Některé podniky oslovují umělce samy. Táborská „Sedmička“ - kavárna a galerie MP7 připouští i opačný postup. „Výstavy se mění každý měsíc, a to je dáno zájmem ze strany vystavujících. Podmínky jsou jednoduché: domluvit se, přijít, pověsit. Nezáleží na tom, kdo a odkud ten vystavující je. U nás má dveře otevřené každý. Paleta výstav je tudíž pestrá a proměňuje se jak téma, tak i zpracování. Střídají se fotografie s plátny, grafikami atd.,“ říká majitelka Jindra.

Příliš zájmu škodí

Foto: Ondřej Brynych

Podmínky tedy nejsou nijak složité. V mnoha případech jde o podporu mladých umělců a umění jako takového. Přesně to potvrzují i slova Michala Škody: „Koncept galerie-kavárna má smysl pro mladé začínající autory, nebo třeba i amatéry, mezi kterými se dá objevit spoustu zajímavých autorů. Je fajn, že můžou někde vystavovat.“ Další specifikum galerií-kaváren je často obchod s uměním. Jistě znáte ten pocit, kdy se člověku něco zalíbí takovým způsobem, že to musí mít. Výstavy mladých nebo začínajících umělců jsou realizaci tohoto snu mnohem blíž. „Do budoucna chystáme ještě v jedné místnosti prostor-zeď s díly autorů, které chceme jako galerie zastupovat a jejich díla nabízet k prodeji,“ plánuje umátorka Petra. Zájem o díla se může projevit nejen investicí do umění. Jisté zkušenosti se „zájmem“ o svá díla má i Michael Hons, kterému někdo obraz z výstavy v kavárně dokonce ukradl: „Strach samozřejmě pořád mám, skvrny a promáčkliny na obraze rád nevidím, proto nevystavuji v prostorech, kde se kouří. Také nemůže jít o kavárnu, kde každý pátek hraje živá hudba. Nicméně v době výstavy za obrazy


. . / . .  — A   W  AJG U Č   Č B

TOMÁŠ VOSOLSOBĚ Čisté dimenze obrazného (obrazy, kresby, asambláže)

zodpovídá pořadatel, takže je v jeho zájmu pohlídat, aby se s výstavou nic nestalo.“ Galerie-kavárna z  pohledu majitele, kurátora, umělce, návštěvníka. Čtvero očí, jeden závěr, na kterém se všichni shodnou: „Je super, že se takové věci dělají. Udělat výstavu komukoliv má účel pro obě strany, mladý umělec dostane prostor, kde se může prezentovat. A když pak do té kavárny půjdu, tak jsem rád, že nemusím koukat pořád dokola na velkou zarámovanou fotku New Yorku z Ikey, ale že se tam za rok vystřídá mnoho autorů, což podtrhne celý prostor,“ shrnuje Michael Hons. A rada na závěr? Skoncujte s výmluvami a zajděte někdy do kreativních prostorů galeriíkaváren. Jsou tu proto, aby lidem zpřístupnily umění, zpestřily den a nabídly odpočinek od každodenního shonu. A nezapomeňte, že ač jde o podnik, který zastává i funkci kavárny, neznamená to, že je podmínkou šálek kávy. Stačí vstoupit do prostoru, projít si výstavu a pak už je to jenom na vás.

Výběr jihočeských galerií-kaváren Černé oči porcelánových šálků

Měsíc ve dne

Kněžská 28, ČB

Nová 3, ČB www.facebook.com/mesic.ve.dne

Horká vana

Česká 7, ČB www.horkavana.cz

Kredance

Riegrova 51, ČB www.facebook.com/kredancecz

Café au Chat Noir

Náměstí Přemysla Otakara II. 21, ČB

UMAUMA

Budějovická 1258/16, Tábor www.facebook.com/umaumagalerie

MP 7

Žižkovo náměstí 7, Tábor www.facebook.com/cafemp7

Dada Club

Kostelní 73/I, Jindřichův Hradec www.dadaclub.cz

Lenka Bardová

semtam 27 Únor 2014

23


what to this month..

Doporučujeme Po velkém úspěchu začali od nuly Knihu Kmeny, jejíž autorský tým dal dohromady a řídil známý rapper Vladimir 518, si dychtiví čtenáři téměř okamžitě rozebrali. Kdo by po takovém úspěchu čekal vydání dvojky, mohl být celkem zaskočen, neboť kreativní autor raději navázal nulou. Kmeny 0 spatřily světlo světa v prosinci 2013 a na 744 stránkách nabízí 25 kapitol věnovaných původním kořenům různých městských subkultur. Nejde o nudnou vědeckou studii, spíše snahu nadšenců bourat klišé a přiblížit autentický materiál minulosti a umožnit tak lépe pochopit i současnou scénu, kterou mapoval první díl. O to se pokusil tým víc jak 20 autorů. V knize tak zjistíte třeba to, kde se vzali veksláci, depešáci, máničky, ale i třeba nudisti. Vcelku vysoký náklad 4 000 výtisků je ale už také fuč. Nezoufejte a zároveň dostatečně zbystřete pozornost, obě knihy totiž budou díky dotisku opět k dostání někdy v polovině února. RED

Pokud práce počká... ...než si přečtete ještě tento článek, je dost možné, že trpíte chorobným odkládáním úkolů a povinností. Ale zrovna se na vás usmálo štěstí, toto doporučení totiž přinese Konec prokrastinace. Zajímavě vyvedená kniha Petra Ludwiga opravdu není jen nějaký hype 24

semtam 27

Únor 2014

dobře vykalkulovaného marketingu, nýbrž jde o  skutečně užitečný kus papíru. Nebojte se dalšího seznamu 20 zaručených bodů, které když si budete opakovat každý den, udělají z vás lepšího člověka – autor na to jde jinak. I když v knize je téměř 100 citací povětšinou anglických vědeckých studií, je velmi srozumitelná i čtivá. Kdyby žádné jiné, tak přečtení téhle knihy byste neměli nechat na později. Konec prokrastinace, Jan Melvil publishing 2013, 349 korun. OBR

Hledá se Anna „Kids gone for more than a week. Have half as good a chance of being found. And half for a month, almost none are found alive, alright? So, forgive me for doing everything I can to find her!“ odpovídá Dover (Hugh Jackman – viz např. skvělý Dokonalý trik, zdařilí Bídníci a průměrný Wolwerine) s unaveným, ale nekompromisním výrazem otce, jehož šestiletá dcera Anna, společně s jinou holčičkou, před týdnem zmizela. Do hledání obou dívek je ihned zapojena místní policie, v čele s detektivem Lokim (Jakem Gyllenhaalem – viz např. výborná Patrola, povedený Zdrojový kód a průměrný Princ z Persie), který neúnavně bojuje s časem, hledá ukryté stopy a postupně rozplétá prapodivnou historii únosů

dětí, sahající daleko za tento případ. Začíná drama dvou mužů, kteří si však nejsou ani tak spojenci, jako protivníky. Máte rádi takové ty syrové filmy, ve kterých není nikdy hezké počasí, kde je zima, prší, lidé jsou divní a cizí a kde se „pod povrchem“ skrývá něco hodně ošklivého? Pokud ano, film Zmizení (Prisoners, 2013) se vám bude líbit. Nabízí skvělou atmosféru, obdivuhodné herecké výkony, promyšlený scénář a opravdu výbornou kameru (chladnou a nehybnou, přesně na míru). Na DVD film vychází 12. února. DAW

Učit se, učit se, učit se Přáli jste si vždycky studovat na prestižních zahraničních univerzitách, ale schází vám peníze nebo odvaha? Rádi byste si při práci doplnili vzdělání, jenže nemáte čas realizovat dálkové studium? Díky moderním technologiím a osvícenému přístupu některých vzdělávacích institucí je dnes možné učit se dle libosti od nejrespektovanějších odborníků – a navíc gratis! Na internetu totiž zažívají boom kurzy formátu MOOC (Massive Open Online Course), kterých se může účastnit každý, kdo trochu ovládá nějaký cizí jazyk (nejlépe angličtinu). Princip je následující: Zvolíte si jeden z několika nabízejících se portálů (asi nejznámější

je www.coursera.org), které sdružují kurzy poskytované nejrůznějšími univerzitami. Vytvoříte si účet a vybere si oblast, co vás zajímá. Nabídka je přitom široká – od základů filozofie, přes genetiku, lékařskou neurovědu až po dějiny Francouzské revoluce. Po zapsání do kurzu počkáte na jeho začátek a můžete se vesele pustit do fascinujícího procesu poznávání. Kurzy trvají obvykle 7–10 týdnů, přičemž každý týden se na stránce vašeho kurzu objeví videonahrávka přednášky a další podpůrné studijní materiály. Přednáška trvá maximálně 45 minut a je možné si k ní pustit anglické titulky. Každá lekce je zakončena testem, jejichž splnění je nutné k absolvování kurzu. Po úspěšném zakončení dostanete příslušné potvrzení, za poplatek je k dispozici též oficiální certifikát s elektronickým podpisem. Máte-li chuť dozvídat se nové věci, přístup k internetu a týdně přibližně hodinu až dvě volna, nestojí vašemu sebevzdělávání nic v cestě. ZB

Skellig - kniha pro každého Knihy se hemží a hemží. V dnešním světě je jich tolik, že člověk neví, po jaké dřív šáhnout. Lepší je snad vybírat z pár knih a nadšeně čekat na další. V naší době je nám množství na škodu. Nezkvalitňuje. Kvalitní a nové knihy ale existují, jen je potřeba mezi nimi hledat. Co si třeba přečíst Skellig od Davida Almonda? Je to jeho (bohužel) jediná kniha přeložená do češtiny, která spisovateli prorazila cestu slávy. Je oceněná prestižní cenou Carnegie Medal a Whitbread Award. Věk čtenáře u této knihy nehraje roli. Je doslova pro každého. Naoko může působit jako pohádka doplněná o  verše Wiliama Blakea. Ale  je v  ní mnoho skrytých významů, sám autor přiznává, že se nechal inspirovat Márquezem. Doteď nedokáži říct, kdo Skellig je, jen vím, že existuje, někdy mezi námi. Ale vím, že příběh této knihy je nesmrtelný. A nesvědčí o tom jen fakt, že příběh byl přepracován jak na operu, tak film a divadelní hru. AKA


FEJETON

Čtěte jen v případě, že máte něco akutního na práci J

eště před pár lety nikdo neměl ani ponětí, co znamená slovo „prokrastinace“, ale jakmile se jednou objevilo, začali lidé po celém světě najednou prokrastinovat jako vzteklí. Kdo neprokrastinuje, jako by nebyl. Pokud někdo tvrdí, že nikdy neprokrastinoval, prokrastinuje dodnes. Ekonomické ukazatele napovídají, že prokrastinace tvoří více než 72 procent HDP. Pokud jste se se slovem „prokrastinovat“ dosud nesetkali, pak vězte, že to znamená „dělat něco namísto toho, abyste dělali něco jiného, co dělat máte, a to přesto, že se vám to něco vlastně dělat nechce a děláte to jen proto, abyste nemuseli dělat to něco jiného, jenže s tím nejste schopní nic dělat, a tak si zaděláváte na problémy“. O prokrastinaci jsem četl mnoho článků. V jednom z nich mi uváděli příšerný příklad dívky, která namísto toho, aby psala diplomovou práci, umyla nádobí a navíc ještě uklidila v pokoji všechen nepořádek. Z tohoto hlediska je můj pokoj prokrastinačním rájem a já zvu všechny dívky, kterým se nechce psát diplomová práce, aby si ke mně přišly zaprokrastinovat. V mém pokoji může i několik prokrastinátorek proprokrastinovat celé dny a pořád budou mít co dělat. Co nevyprokrastinují do večera, mohou doprokrastinovat později.

Děti bez taneční zkušenosti

Asi mi to nebudete věřit, ale článek o dívce, která nepsala diplomovou práci, považoval prokrastinaci za něco špatného. Nevím, jak vypadá podle autora článku účelně strávený čas, já nechám porovnání na vás: Výsledek 200 hodin prokrastinace: uklizený byt, příjem vitálně důležitých živin, sociální kontakty, rozvíjení konverzačních schopností, výpomoc jiným osobám, podpora státní ekonomiky nákupem zboží, kulturní vyžití, studium textů na internetu, rozšiřování mezioborových znalostí a dovedností, pohybové činnosti. Výsledek 200 hodin systematické mravenčí práce: obohacení lidstva o 54 stran na téma „Volnočasové aktivity a volný čas dětí s taneční zkušeností (streetdance) a dětí bez taneční zkušenosti na druhém stupni základní školy v Horních Kostomlatech nad Metujkou“.

Foto: Jan Flaška

Myslím, že prokrastinace není žádným zlem. Ve skutečnosti je výsledkem pozitivních změn v myšlení lidí, kterým se už začal přejídat život v západní civilizaci, orientované na termíny, výkon a mamon. Takoví obyvatelé nacházejí útočiště ve světě pozitivních vibrací, motivačních knih a kladných přednášek, které je všechny nabádají, aby se zklidnili, aby naslouchali svému nitru a aby před našeptáváním rozumu dávali přednost hlasu srdce. Znám tyhle situace moc dobře. Jakmile se člověk zklidní a zaposlouchá se do svého nitra, zjistí, že zlý rozum mu našeptává: „Do zítřka musíš vyplnit 753 987 položek v téhle excelovské tabulce, protože ti to přikázal vedoucí, kterého ve skutečnosti nenávidíš, a kterému navíc smrdí z pusy“, zatímco srdce ho něžným, jemným hláskem vybízí: „Vyrabuj ledničku, je v ní velká tabulka čokolády s oříšky a rozinkami, parmezán, štangle uheráku

a sedm plechovek piva.“ A všichni víme, že v takový moment je těžké neposlechnout volání svého srdce. Prorokuji tedy prokrastinaci světlou budoucnost, zejména proto, že se na ní dá ještě vydělat spousta peněz. Sám uvažuju o tom, že se stanu motivačním koučem, který vás naučí, jak správně prokrastinovat. Dokonce jsem si už začal dělat i rozvrh svých budoucích seminářů. Ještě to nemám úplně hotové, protože mě během práce zavolalo srdíčko a nabídlo mi štangli salámu. Mám-li být úplně upřímný, tak ve skutečnosti nemám z celého projektu ani čárku, vymyslel jsem zatím jen to, jak se bude jmenovat: „Co můžeš odložit dnes, neodkládej na zítřek“ – a počítám, že zbytek dodělám zítra. Teda jestli místo toho radši nepůjdu vydrhnout záchod. Jan Flaška / autor odevzdal fejeton 2 minuty před deadlinem semtam 27

Únor 2014

25


Highlights

Na co se opravdu těšit Zimní Třeboňská nocturna 20. 2. 19:00 Divadlo J. K. Tyla, Třeboň Další koncert zimních Třeboňských nocturen přivede do třeboňského Divadla J. K. Tyla dva zajímavé umělce. Violoncello rozezní nadějný mladý virtuos Eduard Šístek, člen České filharmonie, a na klavír ho během recitálu doprovodí zkušený Miroslav Sekera. Vstupné 160 Kč

Carmen v originále 21. 2. 19:00 DK Metropol, ČB

The Peacocks (CH), Wayward Caines (DE) Music bar Velbloud, ČB Pro všechny milovníky energetického punk rocku ovlivněného rockabilly je tu příjemná zpráva! The Peacocks 20. února znovu vstoupí na pódium českobudějovického Velblouda a promění klub v nekončící show. Tyto švýcarské muzikanty jsme mohli na stejném místě vidět už před sedmi lety a na Mighty Sounds patří k hýčkaným hostům. Není divu, mají za sebou už 25 let existence a jejich poslední deska “Don’t Ask” nepatří k těm nejhorším. O doprovod se postarají němečtí Wayward Caines.

20. 2. 20:30

14. 2. 20:00

Geniální zhudebnění příběhu Prospera Mérimée o divoké cikánce Carmen, jejíž lásku nikdy nikdo nezíská natrvalo, si připravila opera Jihočeského divadla poprvé ve francouzském originále. Na co jiného vyrazit, než právě na kus, jehož melodie zná snad každý, byť jinak operou netknutý člověk. Nezbudou-li místa na premiéru, zkuste reprízu 24. 2. Vstupné 240 - 260 Kč

Únorový NAAB 19. 2. 20:30 Music bar Velbloud, ČB Kalifornští Tera Melos se svou směsicí žánrů nemají jak nepřekvapit. Přesvědčit se o tom můžete 19. února, kdy si, ne poprvé k našemu štěstí, místo v Los Angeles zahrají v budějovickém Velbloudu. Sekundovat jim budou místní Depakine Chrono se svou novou deskou a plzeňští neotřelí Esazlesa. „Jak se tak koukám kolem sebe, vidím tu spoustu nových tváří“ zpívají Esazlesa v jedné z písní. Není lepší plán než přijít a naplnit jejich song.

26

semtam 27

Únor 2014

Aquarius 14. 2. 20:00 Music bar Křemelka, Strakonice AQUARIUS aneb “Vodnářskej mejdan” je především akce všech vodnářů a samozřejmě jejich kámošů a kámošů jejich kámošů. Zašmrdlají vám k tomu KRA-STRA sound system a nějaký ten host. Vstupné dobrovolné

Jan Spálený Trio Kavárna U Vavřiny, Písek Legenda českého blues Jan Spálený spolu s Michalem Gerou a Filipem Spáleným se představí jako komorní odnož proslulého projektu ASPM. Repertoár Tria se ale více než z poloviny liší a jeho cílem je navázat na Spáleného folkbluesové začátky raných osmdesátých let. Vstupné 150 Kč

22. 2. 19:00 Do Indie na votočku Lidový dům, Čestice Přednáška s velkoplošnou projekcí. 21.000 km, 9 zemí, to vše za 7 týdnů. Na výpravu do Indie se spolu vydali kamarádi Guzzisti Honza Chrž (Moto Guzzi NTX 750) a Marek “Mařena” Klásek (toho času Námaha XT 600). Vstupné 49 Kč

14. 2. 20:00 Pub Animals + support Klub Fabrička, ČK Na Valentýna vezměte svoji drahou polovičku na koncert reggae-popové kapely Pub Animals, která vám jistě svojí veselou a pohodovou hudbou zpříjemní večer. Tato partička se na scéně pohybuje od roku 2006, své debutové album „Safar-I“ vydala v roce 2010, kdy rovněž získala i žánrového Anděla. V současné době připravují nové album. www.klubfabricka.cz Vstupné 150 Kč

Táborské Slavnosti piva 10. - 15. 2. Hotel Palcát, Jihočeská univerzita, Tábor Neuvěřitelných 700 vzorků piva míří do Tábora. Město hostí již 24. prestižní Reprezentační slavnosti piva a minerálních vod. Za (nejen) zlatavým mokem můžete vyrazit do hotelu Palcát a na místní pobočku Jihočeské univerzity. Jedná se o největší slavnosti piva v Česku a rozsahem soutěžní části se řadí dokonce na 3. místo na světě. Vstupné 150 Kč


Program pondělí 3. 2.��������������

čtvrtek 13. 2.������������

20:00 Bruno Solařík O Modrém humoru (autorské čtení a vernisáž výstavy) Horká vana, ČB

19:00 Filmový klub gymnázia Česká věnovaný IzraeliHorká vana, ČB Limbo – Pavel Hrubý (jazz),\ 20:00 Limbo Highway 61, ČB 20:30 Threes Threes Away (USA) punk rock koncert Velbloud music bar, ČB

úterý 4. 2.����������������� 20:30 Party Party Hard hudební projekce, klipy, koncerty Velbloud music bar, ČB

středa 5. 2.��������������� 19:30 Bůh, sex a kýč tzv. queer umění (diskusní večer s Hynkem Látalem) Kredance, ČB Blackout  Drum´n´bass diskotéka 21:00 Blackout  Velbloud music bar, ČB

čtvrtek 6. 2.������������� 20:00 Never Never Sol a Sant Roche aneb Káča a Sára koncert Kavárna U Vavřiny, Písek Rebels Highway 61, ČB 20:00 Country Rebels 20:00 Epihany Now  electronicko akustická performance Kredance, ČB

pátek 7. 2.����������������� 20:00 Manilla Joe  Blues od řeky Malše Kredance, ČB 20:30 200 zbraní + Die Kabbelka koncert Divadlo Pod čarou, Písek Sláva Dada Club 20:57 DJ-Bříza + Cuba + Sláva Kasper, Třeboň 21:00 Helios (rock) Highway 61, ČB 21:00 Silent Disco (tichá diskotéka se sluchátky) Velbloud music bar, ČB

sobota 8. 2.��������������� 19:00 Petr Mano  křest knihy, Šarlák – koncert Kavárna U Vavřiny, Písek 19:00 F64.0 – Pavel Berky módní návrhář Kredance, ČB DJ ZBNK (old & new latin, boogaloo, 20:00 DJ funk) Kredance, ČB Colp, Swarm, Straight Back  20:30 Colp, metalcore koncert Velbloud music bar, ČB 21:00 Černý Černý desky jsou dobrý  hudba Divadlo Pod čarou, Písek

úterý 11. 2.��������������� 20:30 Party Hard hudební projekce, klipy, koncerty Velbloud music bar, ČB

středa 12.2.�������������� 20:00 Morf a Pert all night long  Deep house večírek Kredance, ČB 21:00 Fresh Beatz  down tempo diskotéka Velbloud music bar, ČB

pátek 14. 2.���������������� 19:30 DJ Mushroom and The Tabor City TruckersOrion Music Club, Tábor Truckers Karel Vepřek koncert  Vepřek  Horká vana, ČB 19:30 Karel Aquarius aneb „Vodnářskej mejdan“ mejdan“ 20:00 Aquarius Music bar Křemelka, Strakonice Jan Spálený Trio  koncert Kavárna 20:00 Jan U Vavřiny, Písek Dj Edlly (chill out, ambient) Kredance, 20:00 Dj ČB Pinkout  5 let výročí Velbloud music 20:30 Pinkout  bar, ČB 21:00 St. Johnny & Charlie Slavík (blues) Slavík  Highway 61, ČB 21:03 DJ DJ JOX (Masojed) Dada Club Kasper, Třeboň

sobota 15. 2.������������� 19:00 Vernisáž Vernisáž výstavy fotografií  Marián Béreš Café club Slavie, ČB 19:57 Kall Kall a Bardie Bardlin Bardlin Dada Club Kasper, JH 20:30 Retroprotest Dáša fon Flaša  punk alternative koncert Velbloud music bar, ČB

úterý 18. 2.��������������� 20:30 Party Party Hard  hudební projekce, klipy, koncerty Velbloud music bar, ČB

středa 19. 2.�������������� 20:30 Terra Melos  NAAB koncert Velbloud music bar, ČB

čtvrtek 20. 2.������������ 19:30 S Flaškou ve vaně  Budějovický Šimek a Grossman v jednom Horká vana, ČB Divadelní večírek večírek Dada Club Kasper, 19:37 Divadelní JH Nohama nad zemí slaví 15 let  20:00 Nohama koncert Divadlo Pod čarou, Písek The Peacocks rockabilly koncert 20:30 The Velbloud music bar, ČB

pátek 21. 2.���������������� 19:30 Oberkorperfei Oberkorperfei + Peleton koncert Orion Music Club, Tábor Mörbid Carnage + Gravecrusher + 20:00 Mörbid Lahar koncert Divadlo Pod čarou, Písek

20:00 DJ DJ Mike H, DJ Sqqero Kredance, ČB The Doors  zdařilý pražský revival 20:30 The Velbloud music bar, ČB 20:57 DJ DJ ZBNK (Chalupa) Dada Club Kasper, Třeboň Petr Kalandra Memory Band (blues) 21:00 Petr Highway 61, ČB 21:00 Somersby Somersby Ganster trippin  Philip TBC Café club Slavie, ČB

sobota 22. 2.������������� 19:30 Boys Boys Who Like To Play With Dolls (taneční představení) Kredance, ČB 20:30 Led Zeppelin Southern revival  koncert Divadlo Pod čarou, Písek Náruč Aster Vítek z Veit B afterparty 20:30 Náruč Kredance, ČB Gride, Dezinfekce  benefiční koncert 20:30 Gride, Velbloud music bar, ČB 21:00 Potrubí Potrubí (funk-rock) + Evakuační plán (alternative-psychedelic) Café club Slavie, ČB

úterý 25. 2.��������������� 17:00 Konopí v praxi otázky a odpovědi Café club Slavie, ČB 19:00 Jan Jan Cempírek: Peru (cestovatelský večer) Horká vana, ČB The City  Hiphopová opera Kredance, 19:30 The ČB 20:30 Party Hard  hudební projekce, klipy, koncerty Velbloud music bar, ČB

středa 26. 2.�������������� 19:30 Serata italiana: KarnevalKredance, ČB Reggae Bashment General Kryspeen 20:30 Reggae & friends Velbloud music bar, ČB

Výstavy: Do 9. 2. Manuel Knapp – l===l Dům umění, ČB Manuel

do 15. 2.  Fotouniverziáda 2013Galerie Fotouniverziáda 2013 Nahoře, ČB

do 21. 2.  Jára Novotný Reminiscence Galerie U Radnice, Tábor

do 28. 2. Kristýna Erbenová, Jitka Ertelová fotografie, kino Kotva, ČB

do 28. 2. Kouzlo malby  ze sbírek muzea Zámecká galerie Muzea středního Pootaví, Strakonice

do 28. 2. Jakub Kuchař digitální digitální fotokoláže ArtWall, Strakonice

do 1. 3. Radek Pivec  Nejen černá a bílá Kredance, ČB

do 31. 3. JJaromír aromír Novotný  Galerie Na shledanou, Volyně

do 11. 4. 33 osobností dějin české fotografie / Moc médií / Fotografický portrét Muzeum fotografie a MOM, JH

do 27. 4. S Jídlem si nehrajem Sladovna, Písek

čtvrtek 27. 2.������������

4. 2. - 9. 3.

18:00 LiStOVáNí  LiStOVáNí  Pražská svatba a jiné erotické povídky Sladovna Písek Time Out (country) Highway 61, ČB 20:00 Time

Milan Starý  Vzal jsem žlutou tužku…, Bílé trámy Sladovna, Písek

pátek 28. 2.���������������� 19:00 Indie, Indie, Nepál  promítání Kredance, ČB 20:30 Záviš  folk koncert Velbloud music bar, ČB 21:00 Jiří Schelinger Memory Band (rock) Highway 61, ČB 21:00 Lake Lake Malawi (indie pop rock) Café club Slavie, ČB 21:07 DJ DJ Prager (oldies rock) Dada Club Kasper, Třeboň

5. 2. - 14. 3. Samotáři  Fotoklub F2,8 Prachatice Galerie Dolní brána, Prachatice

6. 2. – 23. 3. Tomáš Vosolsobě  Čisté dimenze obrazného AJG Wortnerův dům, ČB

18. 2. - 16. 3. Viktor Kopasz  Osvobozená kniha Dům umění, ČB

18. 2. - ? Jakub Tomáš  Postavy bez tváří D9, ČB

Pro aktuální přehled akcí doporučujeme sledovat kalendář na Kulturne.com. Chcete-li zvýšit pravděpodobnost, že se zde objeví i vaše akce, posílejte je včas na servis@semtam.net. Za případné chyby nezodpovídáme.

semtam 27

Únor 2014

27


Osvobozená kniha Liberated book Viktor Kopasz

vernisáž 18/2 od 18h 19/2 – 16/3/2014 Dům umění České Budějovice nám. Přemysla Otakara II. 38


Semtam 27 (2014-02)