Page 1

12/2015

foto archiv, ilustrace a design ondřej košťák

cena 43 Kč / ročník 47 www.i-brana.cz

prosinec 2015.indd 1

11/26/2015 2:08:56 PM


prosinec 2015.indd 2

11/26/2015 2:08:58 PM


Obsah

Milí čtenáři, na úvod prosincového čísla Brány Vám chci popřát hluboké prožití jak adventu, tak po něm přicházejících Vánoc. Když Albert Einstein publikoval svoji teorii relativity, zveřejnil nejprve teorii speciální; ta popisovala jeden zvláštní případ obecnějšího principu, který pak autor popsal později v tzv. obecné teorii relativity. Církevní rok to má naopak. Nejprve přijde advent věnující se Kristovu příchodu obecně, po něm Vánoce jako speciální případ Božího přicházení. Oba tyto pohledy stojí za mimořádnou pozornost. Tu nám ale často berou vedlejší věci, které se zejména na období Vánoc nabalily. Někdy jen zbytečný balast, jindy cosi krásného či zajímavého, ale bez většího významu. Mnohdy jde jen o laciná pozlátka a třpytivé cetky. Jak důležité je pod jejich nánosem rozpoznat a ocenit to podstatné! Často to stojí námahu, někdy i dlouhodobé úsilí, občas se objeví i posměšky ze strany těch, kterým připadá taková dřina zbytečná. Kdo ale vytrvá, může odhalit poklady skutečné a trvalé hodnoty. Bylo by však pošetilé všechno krátkodeché a třpytivé odmítnout! Jak upozorňuje hlavní tematický článek tohoto čísla věnovaný starému učení o věcech podstatných, služebných a případných, i případné věci nám mohou pomoci dobrat se toho nejpodstatnějšího, jen je třeba naučit se s nimi zacházet. Symboly, liturgie, hudební či výtvarné vyjádření, zvyky a  tradice, a třeba i ta vánoční třpytivá pozlátka, to všechno má nějakou vypovídací schopnost. Nakonec, kolik prvků našich tradičních Vánoc má schopnost vrátit nás do dětství a  pomoci nám tak vzít vážně tento nezanedbatelný apel Pána Ježíše Krista. Vedle hlavního článku a jeho komentářů najdete v tomto čísle i obvyklé kázání věnované tentokrát tématu Boží rodiny, rozhovor o severní církvi, pohlednici z Thajska, poodhalení práce lektorů na školách, zastavení u Ústavy Církve bratrské a další příspěvky, jak jste zvyklí. K tomu všemu Vám přeji pokojné soustředění. A v příštím roce u nového ročníku časopisu Brána zase na shledanou! Váš Petr Raus šéfredaktor

prosinec 2015.indd 3

04 06 10 12 20 22 26 32

Boží rodina Rozhovor Švédská inspirace Povídka A babičce mýdlo Téma Na čem záleží Zápisník Pod thajským sluncem Církev a svět Škola volá Etika Naše věc Podobenství Zimní hejna

příště

Jan Lukl Pravda

tiráž Číslo 12/2015, ročník Bratrské rodiny 47, Českobratrské rodiny 72 • Vyšlo 3. 12. 2015 Vychází 10x ročně, cena 43 Kč Šéfredaktor: Ing. Petr Raus Redakční rada: Mgr. Libor Duchek, Bc. Kateřina Korábková, PhDr. Daniela Sedláčková, Jiří Sedláček Výtvarník: Ondřej Košťák • Sazba: Olga Kutílková Editor: Anna Duchková Vydavatel: Jiří Sedláček • IČ 13161229 Ev. č. MKČR: E 5080 • ISSN 1803-828X Tisk: GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. Praha Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce. Redakce a administrace: Kodex, o.p.s., Soukenická 11, 110 00 Praha 1 tel. 222 31 26 56 www.i-brana.cz • e-mail: brana@cb.cz

11/26/2015 2:08:58 PM


SLOVO

1. list Janův 5,1–3

Boží rodina N

a víru v Krista se dá dívat z různých úhlů, třeba vnějšího a vnitřního. Nejprve je tu pohled vnější. Při něm vidíme, že někdo Krista vyznává, přistupuje ke křtu, chodí do shromáždění, modlí se, zapojuje se do nějaké služby v církvi. To všechno je pozorovatelné zvenčí. Ovšem není to všechno. Kdyby tu bylo jen to vnější, pak by nešlo o nic jiného než o vnější nápodobu Krista, o lidské pěstování nějakého náboženství. A to by bylo málo. Vnější projevy víry musejí vycházet z vnitřního dění, které samo o sobě vidět není, ale přece z něj všechno vychází. A to je to, co píše Jan v našem dnešním textu: „Každý, kdo věří, že Ježíš je Kristus, je zrozen z Boha…“ Narodil se z Boha. To je to vnitřní, co nejde vidět ani nahmatat, a přece je to základ všeho. Bez toho je vše jenom lidským náboženstvím. Co to znamená „narodit se z Boha“? Určitou analogii můžeme vidět v přirozeném narození z vlastní matky. Jan o těch, kdo věří v Krista, píše, že se narodili z  Boha. To si člověk nezařídí sám. Tak jako si nezařídí, že se narodí svým rodičům. Aby člověk mohl získat život, musí být zrozen někým jiným. Nemá život sám ze sebe, má jej ze svých rodičů. Platí to i v duchovním smyslu – má život z Boha, je to Boží dar. V životě dítěte koluje „krev“ jeho rodičů, je v něm obtisknuto něco z nich samých. V křesťanovi koluje Boží život a roste do Kristovy podoby. Narodit se z Boha tedy znamená stát se Božím dítětem, mít podíl na Božím životě, mít Boží život v sobě. Pro apoštola Jana je téma narození z Boha typické a významné. Používá pro ně ve svých spisech i další pojmenování jako „narodit se znovu“ či přesněji „shůry“ nebo „narodit se z vody a z Ducha“. Všechny tyto pojmy se snaží vyjádřit,

že jde o něco nového, co není v lidské přirozenosti automaticky přítomno. Jan ovšem nezamlčuje, že i když je nové narození cele darem Božím, přece se neděje „o nás, bez nás“. Kdo je narozen z Boha? Ten, kdo věří, že Ježíš je Kristus, píše Jan. Stručně a zřetelně vystihl, že cesta k novému životu z Boha nevede jinudy než přes Ježíše, než důvěrou v něho a odevzdáním se mu. V tom je rozdíl oproti tělesnému narození. O narození z lůna matky jsme nemohli nikterak rozhodnout. Pro narození z Boha se naopak člověk rozhodnout musí. Při narození z Boha se tedy potkává dvojí: Boží dar nového života, který si člověk sám nedá a dát nemůže, a zároveň i lidské rozhodnutí, zda tento dar přijme, nebo odmítne.

Boží rodina Jan ale tyto myšlenky domýšlí ještě dál. Ukazuje, že být narozen z Boha a stát se Božím dítětem není jen něčím mezi mnou a Bohem. Jan pokračuje: „a kdo má rád otce, má rád i jeho dítě“ (doslova „ten, kdo má rád zploditele, má rád i zplozeného“). Není úplně zřejmé, zda je tím dítětem míněn Pán Ježíš, ten vlastní a jedinečný Syn Boží, nebo ostatní křesťané coby Boží děti. Vzhledem k tomu, co následuje, se zdá, že tu Jan mluví spíše o dalších křesťanech. Tedy ve smyslu, kdo miluje Boha jako Otce, má rád i jeho děti, tedy další křesťany. Jan tady představuje poměr k Bohu a ostatním křesťanům jako rodinu. A je to příměr jistě přiléhavý. V Kristu získáváme kromě své tělesné rodiny také rodinu duchovní, kde je Bůh Otcem a my ostatní jeho dětmi. To by mělo být patrno i  v  pojetí křesťanského společenství. Křesťanský sbor jako rodina.

 prosinec 2015

prosinec 2015.indd 4

11/26/2015 2:08:59 PM


Jsme tu zase u dalšího typického Janova tématu, kterým je láska k bližnímu, k bratru. Pro Jana je vůbec charakteristické spojovat lásku k Bohu s láskou k druhým lidem. Většinou to popisuje následovně: Jak se pozná, že někdo opravdu miluje Boha, že se z Boha narodil? Tak, že miluje své bratry. Např.: „Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná.“ (1J 4,7) Ve svém prvním listu se Jan častěji ptá, podle čeho se pozná skutečný křesťan. Je to ten, kdo věří v Krista a poslouchá jeho přikázání, přičemž ta přikázání se shrnují do jednoho – milovat. Milovat Boha a svého bratra. Podle lásky se pozná nové narození, narození z Boha. Výrazným rysem křesťanství je, že učí vidět ve tváři bratra tvář samotného Krista. A kdo vidí v druhém tvář Kristovu, podle toho k němu také přistupuje. Kdo miluje Boha (narodil se z Boha), nechť to ukáže svým vztahem k bratru. Vrátíme-li se ale k našemu dnešnímu textu, uvidíme, že tady to Jan poněkud obrací. Většinou se ptá stylem: Jak poznám, že miluji Boha? A odpověď zní: Tak, že miluji svého bratra. Tady je to najednou naopak. Zde se ptá: Jak poznám, že miluji svého bratra? Tak, že miluji Boha a ctím jeho přikázání (víry a lásky). Jan to nechce zamotávat. Má to svou logiku. Jeli totiž základním rozpoznávacím znakem křesťana láska k bratru, pak je důležitá otázka, jak poznám, že skutečně svého bratra miluji. Odpověď je trochu nečekaná. Možná bychom čekali něco jako: podle míry času, který mu věnuji, nebo podle pomoci, kterou mu poskytuji. Jan to ale říká takto: „Podle toho poznáváme, že milujeme Boží děti, když milujeme Boha a jeho přikázání zachováváme.“ (v. 2) Lásku k Bohu poznáme po lásce k bližnímu. Lásku k bližnímu poznáme po lásce k Bohu. Nemohu milovat Boha bez lásky k bližnímu. Ale ani nemohu vpravdě milovat bližního bez lásky k Bohu. Jan se snaží naznačit, že pravá blízkost člověka k člověku, křesťana ke křesťanu, vede přes Krista. Tam,

Michal Žemlička, DiS. (40) Po studiu na ETS nastoupil jako vikář a pak jako kazatel v Kyjově. Nyní slouží jako druhý kazatel ve sboru CB na Praze 3, poslední dva roky na poloviční úvazek. Vedle toho pracuje na poloviční úvazek jako kazatel pro Diakonii, kde se věnuje pastorační a duchovenské činnosti mezi klienty pražských středisek Diakonie CB. S manželkou Hanou mají dceru Janu.

Pozvání Vánoc Do klína matky hvězda spadla z výše a Boží prorok napříč věky píše pozvánku všem, jež vlastní vina svírá, že tahle hvězda přístup otevírá i jejich jménu do rodiny nebe. Zrozený touží mít je vedle sebe. -PR-

kde se člověka dotkla Boží láska, nabývají i jeho vztahy k druhým lidem nového rozměru. Vstupuje do nich totiž nový, nadpřirozený, Boží rozměr, který naše vztahy pozvedá na novou, vyšší úroveň. Kde se člověk setká s Boží láskou, kde se jí nechá oslovit a zastavit a kde do ní sám vstoupí, přijme ji, tam se stane něco nového. Spatříme i druhého člověka v novém světle. A nejen toho milého a příjemného. Je jisté, že ani společenství věřících, o kterém zde mluví apoštol Jan především, není společenstvím ideálním. Nebylo ani v dobách první církve, jak máme možnost do tehdejší situace nahlížet prostřednictvím apoštolských dopisů. Ovšem Jan má naději, že mezi Božími dětmi lze najít ještě něco navíc, co nezná tento svět. Nějaké nové síly a možnosti. Ukazuje, že cesta k bratru vede přes Krista, přes lásku k Bohu a přes úctu k jeho přikázání lásky. To je to nové, co nejde najít nikde jinde než v  evangeliu. Bez tohoto Božího rozměru bychom byli odkázáni jen na své přirozené síly a možnosti, na svou schopnost cítit či necítit k někomu sympatie. A to by bylo málo. V Kristu je možné učit se mít rád i ty, vůči nimž přirozené sympatie necítíme, učit se modlit za druhého, přát mu dobro a ne zlo, nepřestat komunikovat, moci mu podat chléb a víno při večeři Páně, odpustit či za odpuštění poprosit, nebýt nesmiřitelný, nevyhýbat se. Z jak jemného přediva bývá upředena síť našich vztahů v rodinách i v církvi, v té rodině Boží! Ovšem, kdo jiný by zde měl mít ono „něco navíc“, něco, co uzdravuje, obnovuje a napřimuje, než křesťané. A tím „něčím navíc“ je Boží láska zjevená nám lidem v Kristu. Pokud si nás ona bere do své moci, pokud je tu ono „nové narození z Boha“, přistoupí k nám ještě jiné nové síly, které nejsou z člověka. Kdo miluje Boha, kdo se bytostně setkal s jeho láskou, kdo se z Boha narodil, nemůže více hledět na druhé stejnýma očima jako dřív. ■ prosinec 2015 

prosinec 2015.indd 5

11/26/2015 2:08:59 PM


rozhovor Severské sbory očima Romana Touška

Švédská inspirace V nesnadných letech totality stála po boku tehdejší Jednoty českobratrské švédská svobodná církev. Tehdy jsme ji trochu znali, od té doby se ale v mnohém změnila. Jak vypadá dnes? V čem nám může být inspirací? Romane, jaký je tvůj vztah ke Švédsku a kde se vzal? Švédsko mám rád. Od dětství jsem poslouchal skupinu ABBA, Děti z Bullerbynu byly moji hrdinové a mamka často říkala, že mně by přála béžového saaba a mojí sestře bohatého Švéda. (Měl jsem pár let volvo a můj švagr je „nechudý“ blonďák.) A pak se stalo, že jsem coby bohoslovec přijal výzvu Pavla Černého, aby někdo ze začínajících kazatelů zkusil obnovit uvadající kontakty se švédskými církvemi. Na základě toho jsem díky dohodě mezi CB a Švédským misijním svazem mohl hned po fakultě ve Švédsku celý rok studovat, naučit se jazyk a získat mnoho zajímavých zkušeností i kontaktů.

Poměrně nedávno jsi Švédsko znovu navštívil. O jaký pobyt šlo, jak jsi tam bylo dlouho a kde ses pohyboval? Na jaře 2015 jsem tam v rámci studijního volna strávil dva měsíce. Díky vstřícnosti mých dvou kamarádů, „Myggana“ Kallorse a Hanse Andreassona, jsem mohl navštívit asi sedm sborů od Linköpingu po Piteå a zblízka vidět jejich způsob práce. Každý ten sbor byl jiný, a tím to pro mě bylo velmi inspirativní.

Ještě si pamatuji poměrně úzké vztahy Církve bratrské se Švédským misijním svazem někdy v 70. letech minulého století. Jaké byly kořeny této blízkosti?

Mgr. Roman Toušek (1975) absolvent ETF UK, 14 let kazatelem CB v Bystrém, dnes správce sboru v Havířově. Zapojen do služby pěveckého sboru Effatha, ženatý, tři děti, v hokeji fandí Pardubicím.

Sahají až před druhou světovou válku. Někteří naši kazatelé, např. Jaromír Ondráček či Josef Štifter, mohli ve Švédsku studovat teologii a díky tomu jsme pro těžká období během války a po nástupu totality získali nenápadného, leč účinného severského zastánce. V 70. letech nám Švédové například zaplatili vydání našeho kancionálu. V ústecké modlitebně, která se začala stavět ještě za komunismu, je dodnes Švédský salónek jako projev vděčnosti za finanční pomoc při stavbě.

Co to byl Švédský misijní svaz? Asi ne misijní organizace typu Operace Mobilizace. Je to starý název naší sesterské církve ve Švédsku, která chtěla být protiváhou zatuhlým církevním institucím. U jejího zrodu v 19. století bylo lidové hnutí podobné tomu, které jsme o pár let později zažívali i my. Od začátku tato církev velmi silně přijímala misijní poslání a po celou dobu vysílala své misionáře do třetího světa. Označení „svaz“ mělo vyjadřovat snahu být svazkem svobodných sborů, které nechtějí být příliš svázány tradiční církevní hierarchií.

Jak se od té doby změnila švédská evangelikální scéna? Zdá se mi, že především postupně vymizela potřeba vymezovat se vůči druhým církvím a díky velmi silnému ekumenickému smýšlení se do jisté míry smazal rozdíl mezi jednotlivými tradicemi. V roce 2011 se tři velké evangelikální církve (Misijní svaz, baptisté a metodisté) rozhodly spojit, čímž vznikla nová denominace – Ekumenická církev (Equmeniakyrkan, anglicky Uniting Church in Sweeden).

Co k těm změnám vedlo? Proč k nim došlo? Myslím, že důvodů bylo víc. Zmíněné ekumenické smýšlení dalo prostor a svobodu reagovat na neblahou situaci, kdy na mnoha místech dochází k výraznému zmenšování sborů, a to napříč deno-

 prosinec 2015

prosinec 2015.indd 6

11/26/2015 2:08:59 PM


je dost svébytný, takže záleží na tom, jak si to kdo udělá. Ale je jasné, že se tím ještě více rozšířilo jejich církevní řečiště a mnohem častěji řeší teologická i eklesiologická pnutí. Baptisté mají své zásady na pár listech a co sbor, to církev, naproti tomu metodisté mají kilometry zásad a biskupské přemýšlení. Misijní svaz je někde mezi. Není možné v takovém rozpětí stanovit jakousi „identitu“ církve v tradičním slova smyslu, spíš jde o přijetí mnohem větší různosti i vzájemného respektu při hledání toho, co je onou kristovskou identitou.

Co přináší nového? Čím se současné sbory liší od těch ze 70. let? Každý sbor má vlastní vývoj, zcela jistě můžeme narazit i na sbory, které moc změn nezaznamenaly. Ale více než kdysi se člověk například setkává s liturgickými prvky, které by kdysi byly považovány za nežádoucí projevy letničních či lidových církví – jak západních, tak východních. Mnohem víc je také znát služba žen ve vedení sborů i celé denominace. Obecně lze říci, že příslušnost k denominaci neříká automaticky nic o formě zbožnosti, což je nejspíš ten nejviditelnější posun.

FOTO archiv romana touška

Nepředstavuje důraz na liturgii a „posvátno“ odklon od primární role Slova?

minacemi. A tak to byl asi rozumný projev pudu sebezáchovy. Ale jsou i sbory, které se na lokální úrovni spojily prostě proto, že pominuly důvody rozdělení a oni objevili kouzlo využití spojeného potenciálu ke službě. Toto propojování a spojování sborů sahá i za hranice zmíněných tří denominací. V Tranås jsem zažil faktické spojení našeho sboru, baptistů a Misijní aliance – dva sbory prodaly své modlitebny a společně zrekonstruovaly tu třetí, kromě toho si vzájemně poskytly pracovníky a „know-how“. V Åtvidaberg se na úzké spolupráci domluvil náš sbor s místním sborem Letniční církve. Zachovávají si autonomii, ale nedělní bohoslužby a řadu aktivit mají společné.

Je takto radikální ekuména teologicky přijatelná? Neznamená odklon od biblického poznání otců zakladatelů? O odklon snad nejde (pomineme-li vražedný postoj „takhle jsme to nikdy nedělali“), navíc každý sbor

Důraz na zvěstované Slovo naštěstí zůstává hodně silný, i když nebezpečí jeho vytlačení ve prospěch „posvátného“ prožívání tu samozřejmě je. Spíš to ale vnímám tak, že se rozšířily doprovodné formy a způsoby, kterými může člověk nad zvěstí Písma přemýšlet a uvádět ho ve skutek. Alespoň v těch sborech, které jsem navštívil. Pořád mám ale pocit, že mezi kazateli je většina „normálních“, kteří prostě dělají svou práci tak, jak jsme na ni zvyklí my.

A co symboly? Nejde o prvky v podstatě pohanské? Naším problémem s používáním symbolů je asi spíš to, že se nám spojují s církvemi, vůči kterým jsme se v minulosti vyhraňovali. Když vyhraňování odložíme, zjistíme, že symbolická řeč je něčím, co nám přirozeně pomáhá vyjádřit to, co slovy nejde, nebo jen krkolomně. Korekcí by měla být otázka, zda použití symbolů nečiní zvěstované Slovo nejasným a matoucím.

Jak to ve švédské církvi vypadá s mladou generací? Dost bídně. Od 90. let se téměř všechny církve potýkají s tím, že se nedaří mládež ve sborech udržet. prosinec 2015 

prosinec 2015.indd 7

11/26/2015 2:09:00 PM


rozhovor Děti a dorostenci tam jsou, a pak nastane zlom; mládež prostě mizí. Často odchází na studia a už se nevrátí, ale je to podobné i v univerzitních městech. Existuje i velká církevní turistika. Ale to špatně není, hlavně že někam do církve chodí. Horší je, že většina mládeže se prostě z církve ztratí a jen zřídka se vrací v dospělosti.

Proč tomu tak je? Oni sami se touto otázkou zabývají dost intenzivně a je zajímavé jim naslouchat. Například říkají, že na příchod postmoderny reagovali chybným rozhodnutím masivně investovat do poutavých projektů pro mládež, aby ji udrželi, ale zapomněli ji integrovat do života sboru. Tehdy vytvořili celonárodní projekt s názvem „Chceš převzít štafetu?“. V té době prý nebyl problém pozvat kteréhokoli řečníka z USA, mládež měla otevřený účet, ze kterého se financovaly drahé projekty. A tak si mládež chvíli užívala a nakonec na výzvu, zda chce převzít štafetu, odpověděla: Nechci. Velký vliv má zcela jistě kult svobody, kvůli kterému je obtížné někoho vést k duchovní a morální odpovědnosti. Svou daň si nejspíš vybrala i zmíněná ekumenicita, v jejímž důsledku lidé ztrácejí potřebu identifikovat se s konkrétním sborem a církví. To je ale jen pár možných důvodů, situace je sbor od sboru odlišná a důvody jiné.

Co se s tím církev snaží dělat, jakou zvolila strategii? Mně přišlo, že jsou více méně bezradní. Zdaleka nejsou v pozici borců, spíš sami vidí, že mají důvod k pokoře a hledání nějakého řešení. Dost často jsem vnímal smutek, když jsem jim líčil standardní podobu našich sborů. Zároveň jsem na nich viděl obavu o nás, abychom za pár let na tom nebyli stejně jako oni. Ale vidím, že Pán Bůh jedná i mezi nimi. Třeba ve sboru v Sandviken mládež tvoří etnická skupina Karenů, která přišla před pár lety z Barmy. Myslím, že na bolest lidí ze sboru z odchodu mladých lidí a  na otevřenost sboru vůči migrantům Pán Bůh zareagoval tak, že jim prostě poslal úžasnou skupinu mládeže z jiného národa.

zkušenost mohla být v lecčems pomocí. Rád bych někoho z nich příští rok pozval a udělal s ním jakési sympózium na toto téma.

Zkoušíš z toho něco praktikovat ty sám, ať už plně, nebo jako částečnou inspiraci? Výrazně mi na základě kontaktu s nimi vyvstává nezbytnost řešit všechny složky naší práce tak, že ve své podstatě souvisí jedna s druhou. Myslím, že snáze nám mládež zůstane ve sboru, když jí pomůžeme najít vztahy napříč generacemi. Stejně tak sbor musí pěstovat sounáležitost „se sousedy“. Například,

Víckrát mě tam napadlo, že se dívám na naši církev za deset let. pokud v nějakém městě funguje více církví a každá se snaží horko těžko udržovat malé skupinky dorostu, mládeže či dalších aktivit, považuji to po svých švédských zkušenostech za projev hlouposti přinášející zbytečné oběti.

Je z toho něco přenosného do našich podmínek?

Švédsko je země, kterou si většinou spojujeme se silným sociálním státem a s velkou otevřeností vůči imigrantům. Jak na to reaguje církev?

Určitě ano. Víckrát mě tam napadlo, že se dívám na naši církev za 10 let. Témata a pnutí, která k nám přicházejí teď, mají oni dávno za sebou a sklízejí ovoce toho, jak to tehdy řešili. V tom smyslu by nám jejich

Řekl bych, že obdobně, tedy že švédské církve mají hodně silné sociální a proimigrační cítění. Se Švédskem je ovšem potíž, že stát sice otvírá náruč celému světu, ale příliš nenabízí integrační programy.

 prosinec 2015

prosinec 2015.indd 8

11/26/2015 2:09:00 PM


FOTO roman toušek

Slavnostní chvíle – večeře Páně v evangelikálním sboru v Linköpingu Vlevo modlitebna Ekumenické církve v Åtvidabergu

To naopak očekává od církví a dalších nevládních organizací. V oblasti záchytné péče o bezdomovce a další ztroskotance je to podobné.

Co konkrétně služba církve obnáší? V Sandviken například náš sbor organizuje pro nové přistěhovalce kurzy švédštiny, protože státní instituce poskytují jazykové kurzy až od určité fáze azylového procesu. Ve městě se tak doslova flákají velké skupiny izolovaných přistěhovalců, kteří neumějí jazyk a nemají co dělat. V Åtvidaberg náš sbor vytvořil pro děti přistěhovalců skautský oddíl a pro mladé kluky sportovní aktivity. Místní kazatel Myggan mi řekl, že díky tomu se ve městě trochu snížilo napětí, protože poflakující se hordy mají aspoň občas co dělat, a navíc pod hlavičkou církve. Kazatel má kromě toho u přistěhovalců velkou autoritu, takže ho občas přivolává policie, aby pomohl uklidnit nějaké konflikty. Samozřejmě to považuji za něco mimořádného, co takto asi na mnoha místech nefunguje.

Jakou míru samostatnosti v tom církev má? Nechává jí stát volnou ruku? Svobodu mají švédské církve hodně velkou, což souvisí i se striktním oddělením financování státu a církví. Stát navíc s aktivitou církví počítá a ty, které se sociální práci věnují systematicky, mají před státem hodně silnou partnerskou pozici. Co ovšem stát hodně omezuje, je křesťanský vliv na školách a obecně ve společnosti, což Myggan pojmenovává jako „diktát demokracie“. Dalo by se říci, že stát si pochvaluje sociální rozměr církve, ale křesťanskou zvěst systematicky zatlačuje do kostelů.

Jak to církev stíhá? Předpokládám, že podobně jako u nás lidé nadmíru volného času nemají. Profesionalizují se její služby? Placení pracovníci jsou zažitou praxí. Je běžné platit vedle kazatele diákona, kazatele pro mládež apod. Ale oni sami o tom občas vedou diskuse a naštěstí jsou i sbory, které se cíleně zaměřují na dobrovolnickou službu lidí ze sboru. Já sám jsem moc rád, že v tomto se zatím víc držíme toho dobrovolnictví, byť si uvědomuji slabiny – jak to kdosi pojmenoval – „duchovního kutilství“.

Nevytlačuje sociální práce původní misijní a evangelizační zaměření církve? Zcela upřímně říkám, že tento dojem jsem z některých sborů měl. Možná i proto, jak snadné je ve Švédsku dělat sociální práci, ale těžké vyjít ven s  jasným zvěstováním Krista. Tuším, že podíl misijní a sociální práce se od minulého století výrazně přiklonil na stranu té sociální. Mí švédští kolegové by mi nejspíš řekli, že sociální rozměr je nezbytným předpokladem naší misie. A více či méně by k tomu dodali, že cílem je ale jasné zvěstování Ježíše Krista.

Co z toho, co sis ze Švédska přivezl, pokládáš za nejpodstatnější? Co tě nejvíc inspiruje? Nejvíc mne asi inspirovalo to setkání s výše zmíněnou skupinou mladých Karenů v Sandviken. Lidé, kteří se ve Švédsku necítí doma, ale do svého domova se už nejspíš nikdy nevrátí, bojují s jazykem, ale poznali Krista. Vidím obrovskou možnost, aby se právě oni stali pro svůj hostitelský národ zdrojem duchovní obnovy.

■ připravil petr raus prosinec 2015 

prosinec 2015.indd 9

11/26/2015 2:09:01 PM


pOVíDkA áma mívala před Vánoci hodně věcí, co musela stihnout. Hodně uklízela, hodně pekla a sháněla dárky. O tom jsme samozřejmě nevěděli a popravdě jsme na to ani nemysleli. Prostě jsme to tak nějak očekávali. S uklízením a vařením jsme jí občas pomáhali, někdy více, někdy méně, spíš jsme se snažili uklidit sami. A tak čas Vánoc mám ve vzpomínkách spojený s procházkami za ponurého počasí v okolí Berounky. Kam mizel bratr, si nevzpomínám, ale svou cestu od domácích prací si jistě také našel. Když o tom nyní uvažuji, v podstatě jsme měli před Vánoci ty samé úkoly jako máma. Jelikož jsme však neuměli vařit a uklízet se nám nijak zvlášť nechtělo, bylo pro nás nejobtížnějším úkolem sehnat dárky… Tomu jsme se vyhnout nemohli.

Pak jsem seběhl po štěrkové cestě, abych vyšel malý kopeček vedoucí k nádraží. Poslušen nabádání rodičů proběhl jsem podchod pod kolejemi a ocitl jsem se v rušné obchodní čtvrti Černošic. Dospělí s deštníky a děti v pláštěnkách se navzájem bezděky třeli na přeplněných chodnících. Jejich horečnatý pohyb byl narušován pravidelnějšími útvary lidí postávajících ve frontách před obchody. Sotva jsem chodil, byl jsem zejména svými prarodiči veden k houbaření, a proto byly mé oči navyklé selektivnímu vidění. Má naděje, že naleznu houbu, neuhasínala v žádném ročním období, a dokonce ani za počasí zcela nepříznivého k růstu hub. Houby se mi dařilo a dodnes daří nacházet celoročně, i když v zimě bývají zmrzlé… Vstoupím-li do městského prostoru, mé oči sice už houby nehledají, pře-

Libor Duchek

„Bruder, co koupíš matce?“ ptával se mě pravidelně můj pubertální bratr. „Voňavku…“ „Hm...“ Řekl zklamaně a snad i trochu naštvaně, že ho to nenapadlo dřív než mě. „Bruder, a co koupíš dědovi?“ „Solvinu.“ „Hm…“ Bylo zřejmé, že ani solvina ho neposunula ve vlastním hledání inspirace. „Bruder…“ oslovil mě potřetí v poslední naději, „a co koupíš babičce?“ „To je přece jasný!“ „To jako zase mýdlo?!“ „Že váháš!“ „No, tos mi moc nepomohl…“, odešel z pokoje. Po chvíli se vrátil. „A co to koupit napůl?“ „To je blbý.“ „Hm,“ odešel nadobro. U nás v rodině se do vánočních dárků nevkládala příliš velká očekávání, alespoň od té doby, co si to pamatuji. Nešlo o to někoho překvapit či odhadnout skryté přání. Stačilo, že jsme na dotyčného nezapomněli, že jsme mu koupili a případně zabalili něco, co se mu alespoň trochu hodí. Druhou etapou naší vánoční anabáze tedy byl nákup předem promyšlených věcí. Vybaven půlroční úsporou 90 Kčs, pláštěnkou a holínkami, před Vánocemi snad vždycky pršelo, jsem se 23. prosince vydával na druhý břeh. Prošel jsem liduprázdnou ulicí přes zátočinu řeky klenutou smutečními vrbami, abych pak vystoupal na polodřevěnou lávku, která byla díky dešti velmi kluzká, čehož jsme jako děti ke své radosti hojně využívali ke zrychlení našeho pohybu.

sto selektivní vidění zůstává, přeorientuje se však na peníze. Díky této vlastnosti se mi tehdy poštěstilo navýšit mou úsporu na 100 Kčs, což nebylo špatné. Římští vojáci, když trpěli žízní, prý házeli stříbrné mince do louží. Věřili totiž, že obraz císaře očistí vodu od zlých duchů a bude pitná bez následků. Proč někdo hodil ty dvě pětikoruny, co jsem našel, do louže, nevím. Ale neviděl jsem nikoho z té louže pít, ba ani psa, tak jsem si ty mince vzal. Budou na mýdlo, pro babičku. Očima jsem zkontroloval okolí, a když jsem se ujistil, že ty dva bůry široko daleko bratříčky nemají, zařadil jsem se do fronty. Ve frontě je nuda. Za vitrínou obchodu bylo vidět lidi mnohem spokojenější, alespoň se to tak zdálo. Nejšťastnější však byla postarší žena úplně vepředu, která zrovna byla na řadě. Velmi živě se bavila s prodavačkou. Zřejmě se snažila svou vstřícností z prodavačky vymámit nějaké podpultovky – v tom byla obzvlášť dobrá má babička. Odvrácenou stranou tohoto rozverného klábosení však bylo, že se ve frontě o čtyřech lidech v masně dala strávit dobrá hodinka. Alespoň se ta trocha masa, co měli v chladicích boxech, nevyprodala hned zrána. Mýdlo podpultovka nebylo, takže jsem věděl, že když si počkám, tak se dočkám. Ale ta nuda! Marně jsem doufal, že tam uvidím někoho známého. Pláštěnky totiž lépe než karnevalový

10 prosinec 2015

prosinec 2015.indd 10

11/26/2015 2:09:01 PM


vinu.“ „Tak prosím a …?“ „A mýdlo pro babičku…“ „Taky jasmínové?“ „Ne, růžové.“ „Dobře: jedna voňavka, jedna solvina, jedno mýdlo…Takže 90 Kčs.“ „A…“ „A?“ „No, zbylo mi deset korun, tak jsem si říkal…“ „No, na koho jsi ještě zapomněl?“ „Hm, vezmu si ještě mýdlo.“ „Pro druhou babičku?“ zeptala se s podivem prodavačka. Zavrtěl jsem hlavou. „Pro sestřičku?“ zeptala se mladá paní za mnou. „No, skoro…“ Prodavačka mi ukázala dívčí dětská mýdla. Vybral jsem nějaké s jednorožcem a žvýkačkovou vůní. Vyložil jsem všechny peníze na pult, pobral věci a vyběhl ven z obchodu. Venku ještě pršelo, ale kapuci jsem si nechal staženou, protože mi bylo hrozný horko. Z pekárny právě vycházela žlutá pláštěnka a držela se za ruku s mladou paní s deštníkem. Chvíli jsem váhal, ale pak jsem sebral dost odvahy a oslovil bezejmenná žlutá záda: „Lucko!“ Pláštěnka se otočila a pod kapucí k mé úlevě byla opravdu Lucka. Natáhl jsem ruku ukrývající dívčí mýdlo. Lucka beze slova také natáhla ruku a přijala můj dar. „Šťastné Vánoce!“ řekl jsem jí. „Děkujeme,“ řekla její máma „ pozdravuj doma!“ „Na shledanou!“ odvětil jsem formálně a odběhl deštěm do podchodu, k řece a domů. O den později dopoledne: „Tak co, bruder? Koupils mýdlo?“ „Že váháš?“ „Hm…“ ■

ilustrace martina lachmanová

převlek promění i důvěrně známé rysy letitého kamaráda v anonymní barevný flek, z kterého kape voda. A přece: „Ahoj!“ oslovila mě Lucka. „Ahoj!“ Pak jsme chvíli mlčeli. „Co tady děláš?“ Napodobovala nejistě dospělácký rozhovor. „Kupuju dárky! ...A co ty?“ „Taky!“ „Našel jsem desetikorunu!“ „Fakt, jo? No, to je výborný! Ukaž!“ „No, jsou to vlastně dva bůry.“ „To máš jedno, stejně je to supr. Já nikdy nic nenajdu, maximálně tak ztratím.“ Ukázal jsem jí obě mince. „Jsou nějaký mokrý.“ „No, byly v louži.“ „Hm…“ „Jedete někam na prázdniny?“ „Ne! A vy?“ „Taky ne.“ „Máš pěknou pláštěnku, skoro jsem tě v ní nepoznal, …takovou, žlutou.“ „Dík! To mi koupila máma.“ „Lucko!“ ozval se z povzdáli hlas Lucčiny matky. „Jo, mami, už jdu.“ „Hm.“ „Tak ahoj, a užij si Vánoce! Uvidíme se ve škole!“ Lucka pak odběhla k mámě do pekárny. Krátce nato jsem se konečně dostal na řadu. „Dobrý den, mladý pane, co si budete přát?“ „Jednu voňavku…“ „A kterou? Máme jasmínovou, růžovou a šeříkovou.“ Rozpačitě jsem pokrčil rameny. „Pro maminku?“ Zeptala se mladá paní za mnou. „Hm!“ „Já bych si vzala jasmínovou,“ pomohla mi ona paní. „Tak jednu jasmínovou voňavku…“ „No a dál?“ „Sol-

prosinec 2015 11

prosinec 2015.indd 11

11/26/2015 2:09:02 PM


TÉMA

JaN valeš ml.

Ačkoli Pánu Ježíši byla jednota jeho církve tak drahá, má v sobě skutečná církev hluboce zakořeněnou tendenci se štěpit a dělit, většinou kvůli věcem zcela podružným. Stará Jednota českých bratří se tomu snažila čelit učením o věcech podstatných, služebných a případných. Co jím rozuměla a co může znamenat pro nás dnes?

C

írkev bratrská vznikla v druhé polovici 19. století z duchovního probuzení, které tehdejší evangelická reformovaná církev, k níž mělo hnutí nejblíže, nepodchytila. Z týchž příčin, pro které se v 15. století rozešla s husitskou církví Jednota bratrská, toužící po opravdové zbožnosti a kázni podle Písma svatého, se zrodila i naše církev. Proto se vděčně přihlásila k odkazu staré Jednoty a k probuzenecké zbožnosti, jež k nám pronikla zvláště misijní prací anglosaských probuzeneckých církví... píše se v úvodu k Zásadám CB, v dosud platném znění z roku 1976. Mezi poklady staré Jednoty, ke které se Církev bratrská od svého počátku hlásí, patří rozlišování věcí podstatných, služebných a případných. V adventní době si připomínáme to podstatné, co pro nás Bůh udělal v Ježíši Kristu – jeho první i druhý příchod. V CB opakovaně potkávám sbory i jednotlivce, kteří dobře vědí o tomto starobylém klenotu. Těm bych

12 prosinec 2015

prosinec 2015.indd 12

11/26/2015 2:09:03 PM


chtěl v tomto článku poskytnout povzbuzení k jeho dalšímu promýšlení. Všem ostatním chci učení staré Jednoty o věcech podstatných, služebných a případných stručně přiblížit. Věci podstatné ke spáse ze strany Boha jsou milosrdenství Boha Otce, zásluhy Ježíše Krista a dary Ducha svatého; ze strany člověka pak víra, láska a naděje. Služebné věci jsou slovo Boží, moc klíčů (služebníci církve) a svátosti. Věci případné pak jsou ty, které se řeší případ od případu; především v těch se církve mezi sebou liší.

Jak toto učení vzniklo

Námitky a připomínky Proč není podstatná například pravda nebo dobro? To je zásadní námitka. Odpověď bude zřejmá, pokud vezmeme vážně, že se jedná o věci podstatné, služebné a případné ke spáse. Vše je zde zaměřeno na záchranu člověka. Cílem tohoto učení není vyslovit to nejdůležitější pro celý vesmír, v jakémkoliv ohledu. Někdo může namítat, že je to až příliš

Ifoto archiv, montáž ondřej košťák

Klíčovou postavou pro formulaci věcí podstatných byl Lukáš Pražský, první kněz Jednoty s teologickým vzděláním. Ve svém spise O původu Jednoty, Svolení na horách Rychnovských naznačuje, že mu toto učení předali bratři sami, jmenovitě bratr Řehoř, první správce (kazatel) Jednoty bratrské. Příběh tohoto učení přehledně líčí Amedeo Molnár v knize Lukáš Pražský, bohoslovec Jednoty (1948) a také F. M. Bartoš v knížce O podstatu křesťanství a dědictví Jednoty bratrské (1948). Molnár i Bartoš vidí kořeny tohoto učení u Husova spolupracovníka Jakoubka ze Stříbra, který rozlišoval podstatné (závazné) a vedlejší části mše a snažil se tak přispět ke smíru mezi radikálními a umírněnými proudy v  husitství. Pro Řehoře byly věcmi podstatnými „víra, láska a naděje a z nich plynoucí dobré jednání a život ctnostný“, služebnými svátosti, případnými pak obřady, které „závisí na době a místě a mohou býti i nebýti“. (Molnár, str. 19–20) Teprve Lukáš Pražský (cca 1460–1528) napravil záludnou jednostrannost v Řehořově vystižení věcí podstatných: Nemůže jít jen o lidskou reakci,

skutečně podstatné je Boží dílo, na které člověk ve víře, lásce a naději reaguje. A lidskou reakci Lukáš výslovně chápe zároveň jako dar od Boha i jako lidský čin. Bůh víru probouzí, člověk vírou Bohu odpovídá. Podobně i láska a naděje je nejprve Boží dar, pak také lidská odpověď. Za samostatnou poznámku stojí, co Lukáš myslel „dary Ducha svatého“. V jeho době tím nemohl myslet charismatické důrazy, jak je známe dnes. Myslel tím skutečnost, že sám Duch svatý je dán věřícímu jako ten nejvzácnější dar. Duch svatý dává věřícímu sám sebe, je dárcem i darem zároveň. Boží slovo, které je nejpřednější služebnou věcí, znamená především Bibli, ale také zvěstování v církvi, tedy kázání. Obrat moc klíčů odkazuje na Ježíšova slova v Mt 16,19 a na dalších místech evangelií a znamená ustanovené služebníky v církvi a autoritu, kterou jim Písmo přisuzuje. Po Lukáši Pražském vyrostli v Jednotě další učitelé – Jan Augusta, Jan Blahoslav, Jan Ámos Komenský. Ale nikdo z nich již toto učení zásadně nemění. Také Komenský je používá v té podobě, kterou mu vtiskl Lukáš Pražský. Osobně bych si však dovolil přemýšlet ještě nad tím, proč věcí služebnou není také modlitba, bez které si život s Bohem nedovedu vůbec představit.

prosinec 2015 13

prosinec 2015.indd 13

11/26/2015 2:09:04 PM


TÉMA téma zaměřeno na člověka a jeho potřeby. Jak to vyslovil Kalvín a ti, kdo se k němu hlásí – důležitější je Boží sláva, to známé heslo „soli Deo gloria“, samému Bohu chvála. Na druhé straně v Bibli poznáváme Boha, pro kterého je důležité zachránit člověka. Když se tedy toto učení omezuje na spasení člověka, je to zároveň první zásadní limit tohoto učení. Cožpak základem našeho spasení není právě Bible? Není. (Právě teď se čtenáři tohoto článku rozdělili na dvě skupiny – jedni s pochopením přikyvují, druzí nevěřícně žasnou.) Základem naší víry je Bůh a jeho dílo – milosrdenství Boha Otce, Ježíšův život, jeho smrt a vzkříšení a moc Ducha svatého. To je základ naší víry, zdroj lásky a také kotva naděje. Bible o tomto Bohu vypráví, svědčí o jeho strhujících divech, bez Bible bychom pochopitelně tyto informace jen těžko získávali. Proto je Bible tak důležitá – slouží ke spasení zásadní měrou podobně jako ti, kteří evangelium zvěstují. Kam zařadit ty nedotknutelné postupy v církvi jako například to, že výklad Bible je nedílnou součástí nedělních shromáždění, že večeři Páně vysluhujeme „pod obojí“ (nejen chleba, ale i víno), že křesťané se schází k bohoslužbám, že někdo ve sboru nese zodpovědnost za péči o druhé, že posláním církve je získávat učedníky, křtít je a vyučovat? Ano, tyto a další otázky jsou podstatné pro život církve. Církev sama se však rodí z Božího milosrdenství, smrtí a vzkříšením Ježíše Krista a zejména sesláním a působením Ducha svatého. Učení Jednoty bratrské se nezaměřuje na otázky podstatné pro chod církve, nýbrž na otázky podstatné pro zrod církve. Má však pravdu ten, kdo namítá: Vždyť tam je řečeno, že většina otázek fungování církve nejsou ani podstatné ani služebné! Pokud tyto otázky považujeme (pouze) za případné, je jasné, že nemohou zároveň být podstatné. Jednota se tímto učením bránila tomu, aby se církev štěpila kvůli ne podstatným otázkám. Základem jednoty církve je skutečnost, že všichni jsou zachráněni stejným Zachráncem – jeden je Bůh a Pán, jeden křest, jedna víra. Někdy však tuto skutečnost popíráme, když s těmi,

Jan Valeš, Th.D. (42) Kazatel, člen Odboru pro vzdělávání a ředitel ETS. Dělá mu radost, když lidé objevují, co znamená následovat Ježíše v našem současném světě. S manželkou Janou mají dvě dcery.

kdo s námi nesouhlasí v některých případných otázkách, odmítáme žít jako s bratry a sestrami. Čím se toto učení liší od podobné zásady „v podstatném svornost, v nepodstatném volnost, ve všem láska“? Tato zásada říká, že shoda se má vyžadovat jen u toho opravdu podstatného. Není ale předem jasné, v čem bude shoda a v čem nikoliv ani v čem by shoda být měla. Jednota naopak věděla přesně, co považuje za podstatné. Pokud bychom chtěli obě zásady spojit, dalo by se říci, že Jednota očekávala svornost v rozlišení věcí podstatných, služebných a případných. V ostatních otázkách je třeba zachovat volnost.

Jak bychom to řekli dnes Podstatné znamená, že na tom vše ostatní stojí, že je to základní, tvoří to podstatu a jádro. Že je něco služebné, dnes vyjadřujeme spíše jinými slovy: pomocné, instrumentální, praktické či pragmatické, funkční, účelné či účelové; jde o prostředky. Případné bychom asi dnes nejspíše nazvali situační, dobově podmíněné, označili bychom tak pravidla či směrnice. Rozlišování věcí podstatných, služebných a případných by tak v soudobé češtině mohlo znít např. takto: Záchrana člověka stojí na milosrdenství Boha Otce, smrti a vzkříšení Ježíše Krista a na působení Ducha svatého. To všechno člověk přijímá vírou, s láskou a nadějí, které jsou zároveň Božím darem i lidskou odpovědí na Boží jednání. Tato záchrana člověka není myslitelná bez pomocníků, kterými jsou Bible, ti, kdo zvěstují evangelium, a svátosti. Nakonec jsou zde různá lidmi domluvená pravidla, která pomáhají, aby Bohem zachránění lidé spolu žili bez zmatků a v pokoji.

Bratrské učení v praxi Zřejmě nejdůležitější využití tohoto učení je v budování jednoty církve. To je patrné v Komenského závěti, tzv. kšaftu. Nejde o osobní závěť Komenského. Jde o závěť Jednoty českých bratří, jejichž posledním biskupem Komenský byl. Dva roky po skončení třicetileté války, když už bylo jasné, že návrat do vlasti a obnova Jednoty nebude možná, rozpouští svou církev, pohřbívá ji a přitom účtuje a  rozděluje její dědictví mezi ostatní církve. Nejprve osloví církve jednotlivě. Všem církvím dohromady pak odkazuje „touhu po jednomyslnosti, smíření se a spojení ve víře a v lásce k jednotě ducha… Ó by vám Bůh dal objevit to rozlišení věcí podstatných, služebných, případných, jako to dal objevit mně.“ Znovu vyslovuje celé to učení

14 prosinec 2015

prosinec 2015.indd 14

11/26/2015 2:09:04 PM


a doufá, že přispěje k budování jednoty Kristovy církve. Nabízí se otázka, zda se křesťané mohou hádat a štěpit právě na tomto učení? Nebylo by lepší se takto kategorickým tvrzením radši vyhnout? Pokud se shodneme na věcech podstatných, velmi to přispívá k jednotě křesťanů. Ale pochopitelně na této definici podstatných věcí se neshodnou všichni. A pak to rozděluje o to více. Proto je třeba tyto otázky dobře zvážit ještě dříve, než dojde k vážným napětím. Pokud si ale toto učení včas a dobře osvojíme, mnoha napětím tím předejdeme.

Příklad hudby v církvi Vezměme si nyní jako jeden konkrétní případ ze života našich sborů hudbu a podívejme se, jak toto učení může v praxi fungovat. V některých sborech už toto téma možná není tak ožehavé, jak bývalo dříve. O to lépe snad tento příklad poslouží. Co všechno v církvi s hudbou děláme? Od časů církevního otce Ambrože v italském Miláně ve 4. století po mnoho generací platilo, že se v církvi používala podobná hudba jako v okolní společnosti té doby. Postupem času se ale začala projevovat setrvačnost církevní tradice, „světská“ hudba se vyvíjela rychleji. Reformace ve své kalvínské podobě výrazně upřednostnila lidský zpěv před ostatními hudebními nástroji. Svoji roli také hrálo to, zda je hudba společnou nebo poslechovou částí bohoslužby. Dnes je možné pozorovat různé přístupy od hraní pouze současné hudby přes míchání různých hudebních stylů a období až po využití pou-

komentář

Jak to vnímám já Jako my v dnešní době, tak i naši otcové usilovali a bojovali o to, aby v církvi bylo to podstatné na prvním místě. A právě kvůli tomu často vznikaly roztržky a rozdělení. Co je pro jedny naprosto zásadní, pro druhé nemá velký význam. Není to však jenom o společenství jako celku, je to i o nás jednotlivcích. Co je pro jednoho člověka klíčové, pro druhého nemá až tak velkou cenu. V těchto bojích o čistotu a priority učení hraje velkou roli náš charakter, postoje, pohnutky a touhy. Chtěl bych se podívat na to podstatné z jiného pohledu, a to z pohledu nás oveček. Jsem přesvědčen, že Ježíš Kristus přišel na zem, aby zachránil hříšníky. (1Tm 1,15) Věřím, že příchodem Krista na zem se do ďáblem zotročeného světa prolomilo Boží království. Pán Ježíš kázal evangelium, sloužil všem lidským potřebám a činil učedníky. Poslal je pokračovat ve svém díle, v rozšiřování Božího království. Dnes jsme to my, kdo jsou Kristovými následovníky. Učedník je ten, kdo následuje Ježíše Krista a naplňuje to, co vidí a co se od svého mistra naučil. Není to člověk, který pouze chodí na nedělní dopolední bohoslužby a potom si celý týden žije svým životem. Nedělní shromáždění není hlavním cílem, přesto je velmi důležité. Nedělní bohoslužba a další shromáždění jsou bojové porady, jak sloužit Kristu a jak ho následovat. Církev je záchranná loď pro ty, kteří se topí ve svých problémech a jsou zajatci hříchu. Je to nemocnice pro zraněné a ztrápené. Je to místo, kde se můžeme naučit sloužit jeden druhému, abychom později mohli sloužit ztraceným. Hlavním cílem není ani budování rodinných sborů. Výraz „rodinný sbor“ většinou znamená uzavřené společenství, do něhož lidé zvenčí nemají šanci proniknout. Předpokládá se v něm, že pokud přijdou noví lidé, zařadí se do sborových struktur a budou nějak fungovat. Ve skutečnosti se nezařadí, odejdou a ztratí se ve světě. Rodina je v představě dnešní doby uzavřenou jednotkou, do níž patří otec, matka a maximálně dvě děti. Prarodiče už moc nemusíme, aby nám nemluvili do života, a praprarodiče spokojeně dožijí v domově pro seniory. Žel právě tento postoj se přenáší do církve. Biblický pohled na rodinu představuje domácnost, v níž žijí rodiče s mnoha dětmi, jejich sourozenci, prarodiče a praprarodiče. Takový dům je navíc otevřen všem hostům a příchozím. Neměla by právě církev takto vypadat? Ani budování jednoty nemůže být to hlavní. Je spousta křesťanů, kteří mluví o jednotě, sjednocují sbory ve městech nebo pořádají shromáždění demonstrující jednotu. Netvrdím, že je to špatné. Problém je ale v tom, že mnozí z těchto lidí se nedokážou vměstnat do dveří ani se svou manželkou nebo svým kazatelem. Jednota znamená, že se respektujeme, že si vážíme jeden druhého, že se skutečně navzájem milujeme. Právě jednota a láska je znamením Kristových následovníků pro okolní svět. Tím hlavním nemůže být ani svatost a čistota, nemohou být naším cílem. Svatost je prostředkem, základním předpokladem, abychom se mohli setkat s Bohem. Potřebujeme si uvědomit, že jsme rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid určený k Božímu vlastnictví, abychom rozhlásili mocné skutky toho, jenž nás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. Pokud si uvědomíme, kým jsme v Kristu, hřích se stane naším největším nepřítelem a nebude mít nad námi moc. Svatost ale není tím podstatným. Co je pro nás tedy podstatné? Jeden moudrý člověk řekl: Hlavní je, aby hlavní věc zůstala hlavní věcí. Je pro nás důležitější, aby nám vyhovovalo kázání, abychom se ve sboru cítili dobře, aby se vše točilo kolem nás, nebo to, že se v neděli ráno ve sboru rozhlédneme, abychom uviděli toho, kdo potřebuje naši pomoc? Je pro nás důležitější pohodlí, životní úroveň a naše práva, nebo budování Božího království? Co je naším skutečným cílem? To, co nám nabízí okolní svět, nebo naplňování poslání našeho Mistra? Na to si musí odpovědět každý sám.

■ Slavoj Raszka, kazatel Sboru Církve bratrské Třinec-Lyžbice

prosinec 2015 15

prosinec 2015.indd 15

11/26/2015 2:09:04 PM


TÉMA téma ze hudby staré alespoň několik desetiletí. A záleží také na roli hudby v rámci shromáždění: hudební či kulturní prvek, modlitba v písni, příběh či oslovení posluchačů, série několika písní umožňující vnoření se do modliteb a uctívání. Je hudba a zpěv zásadní pro život církve (věc podstatná)? Nebo je hudba a zpěv nezbytným nástrojem pro život církve (věc služebná)? Nebo je pojetí hudby v církvi výsledkem lidského rozhodování s cílem budování těla Kristova (věc případná)? Stará Jednota bratrská uváděla přesný výčet věcí podstatných i služebných. Vše ostatní jsou tedy věci případné. Život církve se rodí z Božího milosrdenství, smrti a vzkříšení Ježíše Krista a z působení Ducha svatého, které je přijímáno s vírou, láskou a nadějí. Roli hudby nelze srovnávat s významem Bible nebo svátostí. Hudba je tedy věc případná. Jsou tím všechny otázky vyřešeny? Co znamená, že je něco lidským ustanovením, církevním pravidlem či řádem? Nebo ještě jinak – cožpak při zpěvu nejde o nic podstatného?

Podoby křesťanské svobody Následující dva odstavce reagují na (zde necitované) Vyznání víry Jednoty bratří českých, které vydal J. A. Komenský roku 1662, jmenovitě na článek XV. Předně je třeba mít na mysli rozdíl mezi tím, co ustanovil sám Bůh, a mezi tím, co ustanovili lidé.

Pokud bereme vážně ústavu naší republiky, občanský zákoník a další zákony, pak mají Boží přikázání a jeho zákony váhu nesrovnatelně větší. „Tak aby lidská přikázání nevázala svědomí víc než přikázání Boží (aneb zároveň s nimi) a svobodu křesťanskou nerušila,“ píše Komenský. A zároveň aby se dobrá lidská ustanovení nerušila pod rouškou křesťanské svobody. Tato křesťanská svoboda má čtyři podoby: 1. osvobození Kristem od služby hříchu (J 8,34.36; Ř 8,2. 6,12–20; Ga 5,1); 2. osvobození od klatby zákona a jha jeho obřadů (Ga 3,13; Ř 8,3; Sk 15,10); 3. dobrovolnost Božích dětí k ochotné službě Bohu i bližním (Ř 8,14nn; 2Tm 1,7; Jk 1,25; Ž 51,14. 110,3); 4. nebýt žádným lidským zákonem zavázán tak jako zákonem Božím (1Tm 4,2). Existují tedy dvě skupiny dobově podmíněných lidských zásad – jedny je třeba opouštět, protože brání v poslušnosti Božích přikázání (Mt 15,3–6), druhé je dobré držet, protože budují pravou víru a úctu k Bohu, jednotu, lásku a pokoj. A pak se vyskytne situace, kdy jeden postupuje nějak, druhý jinak. Zde Komenský považuje za důležité nikoho kvůli jeho postojům netupit, neštěpit se kvůli těmto věcem, a pokud nevedou k pověrám či nezastiňují důležitější otázky, přát si vzá-

16 prosinec 2015

prosinec 2015.indd 16

11/26/2015 2:09:05 PM


jemně svobodu svědomí. Na dvě nedobré reakce je třeba si dávat pozor: Když se někdo pyšný a zarputilý pohoršuje nad křesťanskou svobodou – na takového se nemá dbát. (Mt 15,14) Zase přílišným užíváním svobody je možné působit pohoršení maličkým. (Ř 14) Tolik Komenský.

Zpátky k hudbě Nyní to vztáhnu na písně v církvi. Neměli bychom tedy připustit, aby kvůli písním a zpěvu docházelo ve sborech k rozkolům nebo štěpení. V  jedné hudební skupince je pochopitelně třeba se domluvit na společném postupu. Jeli však ve sboru více hudebníků, může každý postupovat trochu jinak. „Usilujme o to, co slouží pokoji a společnému růstu.“ (Ř 14,19) Přílišná svoboda jedněch může skutečně komplikovat víru těm, kdo si svým postojem nejsou jistí. Na druhé straně se není třeba nechat znepokojovat těmi, kteří jsou si svým postojem jistí až moc. Téma písní a hudby je zvláštní v tom, že se nelze zachovat podle apoštolské rady: „Tvé přesvědčení ať zůstane mezi tebou a Bohem.“ (Ř 14,22) Všichni ve sboru brzy zjistí, jak si vedoucí chval představuje dobře připravenou píseň, nebude schopen si své přesvědčení nechat pro sebe. Ostatní si ho však pro sebe nechat mohou. Nyní se chystám aplikovat učení staré Jednoty způsobem, který jsem v jejich spisech nenašel. Ale doufám, že bych tím neurazil Lukáše Pražského ani J. A. Komenského.

komentář

Názor kazatele současné Jednoty Čím více má církev precizované svoje řády, tím více dokáže své členy nacpat do jedné řady. Na druhou stranu ale bude zjišťovat, že musí řády stále více precizovat, aby zachytila všechna rizika a nebezpečí úletů. Nakonec je z toho velké zákonictví a církev je zbožnější než Pán Bůh. Jsem vděčný za odstavec v Ústavě Jednoty bratrské: „Protože církev je živý, neustále se vyvíjející organismus, nejsou ani její řády nezměnitelným dokumentem; naopak musejí být stále přezkušovány a obnovovány, aby reálně vypovídaly o životě a práci církve.“ Jsem velmi vděčný za vyjádření bratra Lukáše o věcech podstatných, služebných a případných. Vidím v tom jakési Boží zjevení Jednotě. Zjišťuji stále více, že takový je způsob Boží práce. Dá určité zjevení a pak ukazuje další detaily a cesty, jak dojít k jednotlivým bodům. Ty cesty mohou být v různých obdobích odlišné. Podstatné věci dává Pán Bůh vždycky prostřednictvím zjevení. Celé dějiny spásy jsou dílem zjevení skrze Ducha svatého. Pohanské národy by se nedostaly ke zvěsti spásy bez zjevení, které změnilo Petrův dřívější pohled na Boží záměry. Další a další příběhy ze života první církve nám ukazují na důležitost zjevení. Kdyby apoštol Pavel neměl tak zřetelné zjevení, těžko by obstál proti Petrovu zákonictví v Antiochii. Nepřijal to fyzickým, nýbrž duchovním kontaktem se svým Spasitelem. A to bylo silnější a zásadnější než osobní zkušenost, kterou se mohl Petr na rozdíl od Pavla chlubit. Tak mohl Pavel v určitém období uchránit církev zákonictví, se kterým se jinak ve všech dobách neustále těžce potýká. To, že církev v jistém období povýšila samotné Písmo na úroveň zjevení, bylo těžké šlápnutí vedle. Duch svatý si Písmo ke zjevení Božích pokladů používá, ale nejen ono. Jde jak o Slovo psané nebo zvěstované, tak třeba prorokované či jinak předané. Duch svatý chce mluvit ke svým dětem neustále a dělá to, když mu naslouchají. Když se neřídí jen podle rozumového pochopení Písem. Když nezamění společenství Božího lidu za demokracii, ale hledají společně v modlitbách a pokoře Boží vůli a sjednocení. Domnívám se, že církev není schopná se sjednocovat na základě správně vyjádřeného učení. Druhá kapitola listu Filipským nám ukazuje cestu ke sjednocování v pokoře, lásce, úctě, vydanosti a poslušnosti. Z toho pak teprve vyrůstá služba církve a veškerý její praktický život. Vím, že církev má dost negativních zkušeností s různými tzv. zjeveními a mnoho příkladů jsem slýchával od dětství. Bůh se rozhodl ve svém díle hodně riskovat, když takové věci svěřuje nám kolísavým lidem. Tím ale nemůžeme popřít, že mnoho zjevení bylo a je správných a že je to stále Boží záměr i po „uzavření biblického kánonu“. Duch svatý prostě mluví stále, jen je otázka, kdo poslouchá. Čím déle je člověk křesťanem, tím mu hrozí větší nebezpečí „sedět“ na věcech služebných a případných stejně jako na podstatných. Čím ale déle sloužím, tím více zjišťuji, že ty dvě skupiny jsou opravdu velice variabilní a je nesmysl na nich jakýmkoli způsobem bazírovat. Každé společenství je a bude originální a Bůh má pro ně svoji cestu, konkrétní úkoly. Jde o to, abychom se neuzavřeli do svých stěn, ale žili praktický život následování. Díky Bohu, že máme svobodnou dobu, kdy můžeme uskutečňovat různé projekty. Církev tak není jen těmi „pobožnými“, ale těmi, kdo ve skupinách jdou mezi lidi a přinášejí pomoc do konkrétních oblastí. Díky Bohu za nové překlady Písma, že se církev v posledních desetiletích učí nově pojmout působení Ducha, i co znamenají „svátosti“. Díky Bohu, že identita církve není určena stejnými kancionály nebo lavicemi, ale společnou vizí. Tím, k čemu nás Bůh vede a v čem nás sjednocuje. To jsou ty věci podstatné, na které radostně a vděčně reagujeme, když přijímáme dar víry, když se učíme důvěřovat vedení Ducha v každém okamžiku, když se poddáváme Boží vůli a ztrácíme svou identitu, abychom ji našli v Kristu. Pokud se církev rozděluje, důvodem většinou bývají věci případné a lidské ambice.

■ Bohdan Čančík, kazatel Sboru Jednoty bratrské v Nové Pace

prosinec 2015 17

prosinec 2015.indd 17

11/26/2015 2:09:05 PM


TÉMA

Hudba a zpěv jsou samy o sobě věci případné, praktická ustanovení lidí. A přece v nich jde o mnohem více – o věci podstatné, základní a nejdůležitější! Jak? Prokazujeme druhým lásku, když jde o hudbu?! Přinášíme do debat o pojetí písní naději? Ruší nás při společném zpěvu tisíc hudebních či technických detailů nebo v písních skutečně projevujeme svou důvěru Bohu? Cožpak právě písně nepomáhají přijmout Boží milost?! Vždyť některé písně lépe zvěstují evangelium než některá kázání! Máme ale také zkušenosti, že některý způsob společného zpěvu poměrně účinně hasí oheň Ducha svatého. V čem spočívá působení Ducha svatého a jaké dary k tomu církvi dává? Přináší naše hudba naději a radost? Pěstujeme hudbu, která není sebeláskou, nýbrž službou druhým?! Ono totiž i v praktických otázkách jde o to, zda žijeme z Boží milosti, v lásce a pravdě, zda druhým necháváme svobodu, kterou nám Kristus vydobyl.

důležitější je to, co nás spolehlivě zvedne ze židle, u čeho máme srdce, na čem nám záleží. To jsou naše nejdůležitější věci. A pak jsou tu věci podstatné ke spáse člověka… Duchovní zralost tudíž spočívá také v tom, že to základní pro spasení je pro nás emocionálně natolik důležité, že nás prostě nenechá v klidu, když se někdo začne chovat nelaskavě, když někdo omezuje svobodu druhého nebo naopak na své svobodě trvá více než na tom, co buduje společenství. Stále máme na mysli zpěv a hudbu v církvi, o které už víme, že je to otázka lidmi ustanovených zásad, je to věc případná. Potřebujeme být připraveni rušit lidská ustanovení, pokud nám brání poslouchat Boha. Ale potřebujeme pěstovat také ustanovení dobrá, která budují. Každopádně je to zápas o ryzí křesťanskou svobodu, o neředěnou duchovní zralost, které záleží na spasení člověka a na tom, co je k životu s Bohem potřeba.

Podstata duchovní zralosti

Chvála budiž tobě

Často ovšem narážíme na to, že právě situační otázky (věci případné) jsou pro nás emocionálně důležitější než věci podstatné. Řekněme, že nej-

Náš Křesťanský kancionál obsahuje adventní píseň Otče všemohoucí, jejíž text napsal Lukáš Pražský. Jak se v jeho písni zrcadlí stěžejní, podstatné prav-

18 prosinec 2015

prosinec 2015.indd 18

11/26/2015 2:09:05 PM


dy Božího slova, které tak zřetelně postavil před oči pozdějším generacím? Lukáš poznal, že není biblické, když klademe důraz pouze na lidskou reakci – víru, lásku a naději. Záchrana z otroctví hříchu nestojí jen na lidské odpovědi na evangelium. Stojí především na tom, který nás zachraňuje. Proto Lukáš potřebuje napsat píseň o vánočním zázraku. Jakou roli v jeho písni hrají víra, láska, naděje a další křesťanské ctnosti? Otče všemohoucí, předivný v své moci, jenž jsi dal Syna nám, aby v lásce byl znám, poslals‘ na svět jeho, budiž chvála z něho. Ó divná milosti proti nadálosti (tj. oproti očekávání), že na místo mstíti, volils odpustiti. Vzbuď srdečnou vděčnost, dej toho účastnost! Co jsi zdávna slíbil, časem jsi naplnil; toho žádávali, kdož prorokovali – dej i nám žádati, Pravdy požívati! Milostiv chceš býti, dals to způsobiti skrze svého Syna, aby navrácena byla spravedlnost; dej nám v ní účastnost! Ó všichni my nyní v tomto shromáždění, važme milost takou, lásku převelikou, děkujme společně a chvalme srdečně! Chvála budiž tobě, Kriste, věčný Bože s Otcem, Duchem svatým věčně požehnaným! Přiveď z té milosti nás do své radosti! Boží milost je předmětem oslavy a chvály této písně a také důvodem k naději. Zaměřuje se na Boží jednání, na to podstatné ke spasení ze strany Boží. Lidskou odpověď – víru, lásku a naději – shrnuje slovem účastnost, to je náš podíl na Božím díle. Kéž se i nás týká to, co Bůh svou mocí z milosti vnesl do světa narozením Ježíše v Betlémě.

Hledejme, na čem opravdu záleží Toto půl tisíciletí staré učení je pro mne živé a praktické. Je biblické a je ze života – prostě dobrá teologie. V Církvi bratrské právě v této době dozrávají dva velmi důležité dokumenty – řád a zásady. Řád upravuje mnohé otázky, které patří do skupiny případných. Při jejich řešení však jde také o věci podstatné! Zásady vyslovují řadu věroučných a etických otázek. Dotýkají se tak věcí podstatných, ukazují, jak vypadá víra, láska a naděje v praktickém životě. V našich rozhovorech, při jednáních staršovstev i konference tak bude dostatek příležitostí rozpoznávat, na čem opravdu záleží, co jsou podstatné otázky, jaké prostředky nám k nim Bůh dal, a budeme hledat účelná praktická řešení, která dopřávají dostatek svobody a slouží společnému růstu. ■ Poznámka: Citáty ze starších textů autor převedl do současného jazyka.

komentář

Jak podstatné jsou ty nejdůležitější zdroje víry Předně chci touto cestou poděkovat autorovi za jeho odvahu předložit před čtenáře zrcadlo, které nutí k nahlédnutí do našich vlastních srdcí a zhodnocení jejich postojů. Na poslední kazatelské konferenci Církve bratrské jsem byl překvapen skutečností, jak se místo přijetí povzbuzení víry od hlavního řečníka u některých probouzela zjevná nespokojenost. Cílem řečníka bylo povzbudit víru přítomných, že psané Boží slovo je živé a aktuální i dnes, ale některým, zdá se, scházela hlubší exegeze textu, z něhož vycházel. Jak snadno se projeví nejednota! Nebudu k článku autora nic přidávat, jen bych se rád se čtenáři podělil o své prožitky. Právě jsem se vrátil z dovolené v zahraničí. Kromě Bible a dvou teologických spisů jsem si na cestu přibral knihu Richarda Wurmbranda s názvem V Božím podzemí. Autor knihy je zakladatelem listu Hlas mučedníků. Tento vzdělaný Žid a současně luterský kazatel prožil pro víru v Krista celkem 14 let v rumunském komunistickém vězení. Kniha se mi nečetla snadno, protože jsem byl konfrontován skutečností, že já si užívám, a on tak velmi těžce trpěl. Autor knihy vyznává, že nejtěžší fází života ve vězení byl pro něj čas, kdy byli do jedné veliké cely přestěhováni všichni duchovní všech vyznání. Nebylo tam místa pro Boží slovo, jen hádky, kdo má pravdu. To, co mne nejsilněji oslovilo, byla chvíle, kdy se ho po návratu z vězení jeho syn zeptal: „Tati, prožil jsi mnoho těžkého. Co jsi se svým utrpením naučil?“ Wurmbrandova odpověď zněla: „Mihai, za tu dobu jsem skoro zapomněl Bibli. Ale čtyři věci jsem měl stále na mysli: že Bůh existuje, že Kristus je náš Spasitel, že věčný život je skutečností a že láska je to nejvyšší…“ Po celém tom drsném tříbení zůstalo tomuto muži, který zachoval živou víru a přivedl ve vězení mnoho zločinců k přijetí Spasitele, to PODSTATNÉ. Mám-li dát nahlédnout do svého nitra, které věci jsou pro mne podstatné, pak jen heslovitě: Bůh je milující Otec v současnosti i na věčnosti; Kristus je mou hlavou a hlavou církve, hlavou Božího království přítomného i budoucího; Duch Boží zprostředkovává vztah mezi nebem a zemí, je nositelem reálného Božího života na zemi prostřednictvím vyvolených, tj. omilostněných a Bohu oddaných dětí. Tato Boží realita mi darovala milost, a proto mám důvod vzdávat Bohu chválu. Ještě jedna věc je pro mne podstatná: sluch a důvěru druhému dávám, až u něj vidím ovoce života z Boha. Mou téměř celoživotní touhou je jednota Božího lidu v České republice.

■ Petr Šimmer, senior Severočeského seniorátu Církve bratrské

prosinec 2015 19

prosinec 2015.indd 19

11/26/2015 2:09:05 PM


Zápisník

Kristýna Rausová Pracovala jako dobrovolník pro thajskou nadaci. Ráda objevuje jiné kultury a učí se od lidí, kteří jsou jiní než my.

P

oslední rok a půl jsem pracovala pro místní neziskovou organizaci v severním Thajsku. Thajsko se v poslední době stalo populární destinací turistů. Ti se ale soustřeďují v několika atraktivních oblastech a skutečné Thajsko poznají málokdy. Skutečné Thajsko má svůj charakter. Přestože globalizace zasahuje i tam, lidé si dokázali ponechat něco ze své kultury a tradic. Thajsko je v jihovýchodní Asii jedinou zemí, která nebyla kolonizovaná evropskou velmocí, od okolních států se proto liší. Jeho jméno znamená „země svobodných“. Je to stále království a královské rodině všichni prokazují hlubokou úctu. Urážka krále je dokonce trestána odnětím svobody. Když jsem přijela, bydlela jsem jako Thajci v jedné místnosti s koupelnou a balkónem, ale bez kuchyně a obýváku. Mladí lidé, kteří takto bydlí, se většinou stravují venku v pouličních restauracích a stáncích, kde se prodává chutné a levné jídlo. Jedna věc, na kterou jsem si musela zvyknout, bylo praní prádla v pračkách na ulici před domem, v podstatě na veřejnosti. Pračka venku prostě stojí a kdokoliv si kdykoliv může vyprat, jen stačí vhodit peníze. Ale přestože je vše venku, nikdy se mi nic neztratilo a pračku nikdo nepoškodil. Obecně se Thajci k cizím lidem chovají slušně a s respektem, zejména ke starším osobám. V restauraci se snaží, aby ostatní byli obslouženi dříve než oni sami (i když tam nejsou hostiteli). V mnoha situacích nabídnou pomoc druhému a pak se postarají o sebe.

Thajci věří v karmu, kde je pravidlem, že se mi to dobré i špatné, co způsobím druhým, stejnou měrou vrátí. To je velkou motivací pro slušné chování. A naopak i  špatné věci v životě si člověk zaslouží, kvůli hříchům, které spáchal v tomto nebo v předchozím životě. Jedna z nejhorších věcí, které se může člověk v Thajsku dopustit, je rozzlobit se a křičet na někoho na veřejnosti. Tím by ztratil tvář on i ten, na kterého křičí. Thajci si velmi cení schopnosti zachovat rozvážnost a vyrovnanost a neprojevovat emoce; říkají jí „džai jen“, což doslovně znamená „chladné srdce“ a nejspíš vychází z  budhistické filosofie. Často, když se objeví náročná situace (např. dopravní komplikace), Thajci k zachování chladného srdce jeden druhého pobízejí. To jsem viděla na vlastní oči, když jsme jeden den kupovali ovoce. Paní v malém stánku nám je připravovala, když vtom přijelo auto a řidič se pokoušel vedle stánku zaparkovat. Jel ale příliš rychle, takže do něj narazil. Nebyl to nijak velký náraz a nikomu se nic nestalo, ale stánek poskočil a všichni jsme se dost lekli. Já jsem sledovala majitelku stánku, která autu stála přímo v cestě. Ta byla v  prvních pár vteřinách vyvedená z míry, ale hned se uklidnila a usmála se, jako by se nic nestalo. Bez hněvu, zděšení, nadávek, křiku. Zjistila jsem, že v Thajsku i v jiných (chudších) zemích je toho mnoho, co jsme už na Západě ztratili, zejména důvěru a úctu k druhým. A i když jsou tito lidé dost jiní, můžeme se od nich mnoho naučit. Já určitě ano. ■

FOTO archiv autorky

Pod thajským sluncem

20 prosinec 2015

prosinec 2015.indd 20

11/26/2015 2:09:05 PM


misijní pracovník Sboru Církve bratrské ve Vsetíně – Maják

Bulletin Rady Církve bratrské vychází jako příloha časopisu Brána

Michal Bareš

Narodil jsem se v Moravské Třebové. Do svých deseti let jsem žil v Havlíčkově Brodě, dalších deset let jsem vyrůstal u Poděbrad. Studoval jsem historii v Pardubicích, poté práva v Praze, abych se vyhnul nástupu na vojenskou službu. Při studiu jsem dělal různé práce, abych si přivydělal na živobytí. Přitahovalo mě žít zdravým životním stylem a poznávat v této oblasti mnoho přátel. Nakonec jsem se touto oblastí živil naplno a vedl maloobchody Country Life. V tomto období jsem, ve svých 28 letech, prostřednictvím osobního setkávání s přáteli ze studentské vysokoškolské služby přijal do svého života Ježíše Krista jako svého Pána a Zachránce. Zakusil jsem ve svém srdci Boží pokoj, který jsem do té doby neznal. S manželkou Lenkou máme dvě děti, tříletého Radovana a půlroční Soňu. Děti vnímáme jako Boží dar svěřený nám do péče.

U

ž od dětství jsem měl touhu prozkoumat vše nové a neprobádané. Při svých studiích historie jsem toužil přečíst a prozkoumat Bibli, ale trvalo mi celých sedm let, než jsem se k ní dostal a alespoň částečně prozkoumal její poselství. Rozvíjel jsem vše, co mi tehdy dávalo smysl – alternativní vzdělávání, zdravý životní styl, finance, podnikání, ekologii, psychologii… Byla za tím touha opravdu najít, pro co má smysl žít. Dnes mohu pouze potvrdit slova svatého Augustina, že „naše srdce jsou nepokojná, dokud nespočinou v Tobě, ó Bože“. S manželkou jsme velmi vděční za svých prvních pět let poznávání Krista a růstu v něm. V té době jsme mohli sloužit a učit se ve vysokoškolské službě Integrity life. Učili jsme se, co to znamená být učedníkem Ježíše Krista, který plně spoléhá na vedení Duchem svatým a je si vědom, že jeho srdce a charakter může proměnit jedině on. Krátce po uvěření jsme se také stali součástí Sboru CB Černý most, kde jsme dva roky spravovali budovu Pražského Tyrannus hall, křesťanské VŠ koleje, a mohli se od dalších lidí učit správcovství sboru. Ve svých 31 letech jsem pocítil touhu a prožil povolání zakládat nové sbory a nová společenství. Po dvouletém hledání, kam nás Bůh vede, jsem přijal nabídku pracovní stáže v CB Vsetín – Maják. Tam se už dva roky učím vést sbor, rozvíjet misijní skupiny, spravovat zázemí sboru, pořádat vzdělávací akce, především ale jak růst v Kristu, jak být světlem a inspirací dalším lidem, jak projevovat lásku a pohostinnost k těm, kteří Krista ještě neznají. Naší hlavní motivací k evangelizaci je láska ke Kristu a vědomí, že dokonalý Bůh nás nepotřebuje, a přesto nás hledá, protože nás miluje. „Neboť tak Bůh miluje svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v Něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (J 3,16) ■

8/2015

prosinec 2015 

prosinec 2015.indd 1

11/26/2015 2:09:06 PM


• Listopadové jednání Rady Církve

bratrské bylo výraznou měrou věnováno setkání se seniory jednotlivých seniorátů CB a s celocírkevními pracovníky. Na programu tohoto setkání byla nejprve reflexe poslední kazatelské pastorálky, ve které po chvíli rozhovoru předseda shrnul základní zpětnou vazbu z většiny seniorátů a některých odborů. I když se této pastorální konferenci dala vytknout řada dílčích nedostatků, základní rozhodnutí Rady CB pověřit přípravou podzimních pastorálních konferencí jiné složky Církve než Odbor pro vzdělávání se ukazuje jako dobré; významná část kazatelů pojetí této pastorálky uvítala. Místopředseda Rady informoval, že Odbor pro vzdělávání připravuje základní manuál pastorálních konferencí, který by měl pomoci vyhnout se některým opakovaně se objevujícím organizačním nedostatkům.

Z jednání RCB v Praze listopad 2015 Následoval rozhovor o roli seniorů; v souvislosti s ní tajemník Rady připomněl koncepci pastorační služby, která má podle návrhu nového Řádu trojí rozměr (Rada, senioři a Pastýřská rada volená konferencí). V další části proběhl rozhovor nad koncepcí jednotlivých dokumentů Církve bratrské (Ústava, Zásady a Řád) a jejich vzájemného doplňování. David Novák seznámil přítomné s dosavadním postupem příprav projektu Duchovní obnova; v jeho rámci se připravuje samostatná konference (20. února 2016 ve Sboru CB v Praze 3). Předseda Rady přiblížil aktuální stav hledání nových vikářů a dalších celocírkevních pracovníků (tajemníka Odboru mládeže, OMAR a nového ředitele ETS). Místopředseda Rady apeloval na potřebu aktivní práce sborových distributorů časopisu Brána a požádal i o případnou součinnost při hledání vhodných členů redakční rady. V další části jednání se senioři a celocírkevní tajemníci seznámili s časovou sousledností nadcházejících konferencí (květen 2016 řádná konference, listopad 2016 společná konference – jednání zejména o Zásadách CB, následně i konference mimořádná za účelem schvalování nového Řádu). Přítomní byli seznámeni i s aktuálním postupem státu a církví ve věci migrantů ze Sýrie a dal-

Brodfest 2015 – Restart

M

ladí lidé z nejrůznějších koutů republiky, semináře, workshopy, sporty, koncerty, divadlo. To jsou klíčová slova letošního celostátního sjezdu mládeže Církve bratrské, jehož pořádání se v čase podzimních prázdnin na konci října opět zhostil Havlíčkův Brod. V tomto městě se konal sjezd už popáté, čtvrtým rokem pod názvem Brodfest. Už samotný název odkazuje k faktu, že akce není jen uzavřeným setkáním mládeží CB, ale je křesťanským festivalem otevřeným i lidem mimo církev. Organizační tým tvoří po celou dobu především Odbor mládeže spolu s lidmi z havlíčkobrodského sboru CB, přičemž platí, že bez práce dobrovolníků, kteří celý čtyřdenní festival organizovali ve svém volném čase, by se Brodfest konal jen těžko. Podtitul letošního ročníku zněl Restart. Restart jako oživení vztahu s Bohem, návrat ke čtení Bible, restart jako nové probuzení. Hned na první straně účastnické brožury zaznělo přání, aby „Restart 2015 byl velikou oslavou Boží lásky, dobroty a velikosti“. Z pozitivních ohlasů účastníků lze usoudit, že to tak skutečně bylo. Společný program začal už ve čtvrtek večer slovem Dalimila Staňka s originálním názvem „Ta kniha je k jídlu!“, v němž představil jakousi „biblickou anatomii“. Promítaný obraz lidského těla a trávicí soustavy posloužily jako přirovnání, jakým způsobem se dá rozumět či nerozumět Bibli. Podobný princip silné nosné metafory se uplatnil i v dalších programech, které v průběhu Brodfestu zazněly. Jako další řečníci hlavních témat, která byla představena ráno nebo večer na společných shromážděních, vystoupili Bedřich Smola, Marek Šrámek, David Novák, a dokonce i zástupce zahraničí – Janči Máhrik ze Slovenska. Otázky, které hlavní témata nastolovala, se týkaly toho, kde stojíme, po čem toužíme a jak se na věci díváme. Hlavním dnem Brodfestu je tradičně pátek, kdy se koná nejvíce seminářů. Jejich část se jako obvykle týkala osobního duchovního i psychologického rozvoje, sebeurčení, řešení problémů, ale i práce s Biblí nebo vedení mládeží. Objevila se i velmi současná témata týkající se dnešní doby digitálních technologií nebo kupříkladu islámu. Tradičně uspěly i workshopy, kde si účastníci mohou zkusit věci sami prakticky provádět a tvořit. Na seminářích a workshopech se podílelo téměř třicet hostů, přičemž řady služebníků rozšířil i letos početný pastorační a poradenský tým. Podle Davida Nováka, vedoucího Odboru mládeže, byl opravdu hojně využíván. „Jen mě znovu a znovu překvapuje,“ dodal k tomu, „kolik bolesti v sobě mladí lidé nosí, a někdy si kladu otázku, proč to nechtějí řešit ve svých sborech.“

Od seminářů ke sportu

Účastníci Brodfestu se rozhodně nenudí. Brodfest nikdy nebyl čistě konferencí, kde by mládežníci pouze seděli na seminářích a poslouchali. I když platí, že semináře tvoří vlastní jádro celé akce, na účastníky vždycky čeká řada dalších možností, jak trávit čas. Zvláště bohatý program přinesl páteční Večer plný možností, který mimo jiné nádherně dokládá festivalový charakter sjezdu.

 prosinec 2015

prosinec 2015.indd 2

11/26/2015 2:09:06 PM


Letos byly v nabídce tři koncerty. Postupně zahrály chorvatská multižánrová a víceméně rodinná kapela October Light, která mimo jiné díky zapojení žesťových nástrojů sklidila velký úspěch, dále domácí Restday a Timotej. Nechyběla ani možnost navštívit večer chval a modliteb pod vedením skupiny Rock Solid Band. Na nedostatek návštěvníků si koncertující stěžovat nemohli – zvláště October Light se setkali se skutečně nadšeným ohlasem.

Janči Máhrik při sobotním programu použil a názorně vysvětlil Platonovo podobenství o jeskyni.

Výrazným momentem pátečního večera se stalo také vystoupení Divadla Víti Marčíka, konkrétně jeho představení Robinson Crusoe. Marčíkovy divadelní kusy se obvykle neobejdou bez zapojení publika, proto lze s trochou nadsázky říct, že představení sehrál Víťa Marčík spolu s účinkujícími z řad mládeže CB. Zatímco pátek je na Brofestu dnem seminářů, v sobotu nad nimi lehce převažují sporty; respektive nabízí se alternativa posledních seminářů nebo sportů. Těch bylo letos v nabídce celkem osm. Týmy jednotlivých mládeží tím získávají zajímavou možnost přihlásit se na turnaje, kterou pravidelně hojně využívají. Sportovní náplň Brodfestu završila i letos štafeta, jíž se zúčastnilo sedmnáct mládežnických týmů. Podle výsledků štafety je nejrychlejší mládeží CB mládež z Pardubic, která letos potvrdila své vítězství z minulého sjezdu.

Společenství

Bohatý program celé akce je jenom jedním z důvodů, kvůli kterým jsou mládežníci ochotni přijet i ze značné dálky a spát několik nocí ve školních třídách na karimatkách. Bylo znát, že silnou roli hraje i příležitost k setkání s jinými lidmi a sdílení společenství. Přestože Brodfest trval celé čtyři dny, mládežníků, kteří přijeli jen na část, bylo minimum. Podle organizátorů se počet účastníků proti předchozímu ročníku mírně snížil, ovšem nijak dramaticky. „Brodfestu se zúčastnilo kolem 850 lidí, což je trochu méně než minule. Myslím, že jsou tři důvody,“ říká David Novák. „Chybí tajemník pro mládež, který by objížděl sbory, organizoval některé akce a stmeloval mládeže. Myslím, že si to církev moc neuvědomuje, ale bude-li tento stav pokračovat, možná to byl poslední Brodfest

ších zemí, řada sborů jeví zájem pomoci 153 křesťanům z Iráku, o jejichž přesídlení do České republiky jedná vláda. Kazatel Petr Kučera vznesl dotaz na způsob a význam rozhovorů adeptů vikariátu s psychologem, diskuse řešila, jestli uvedená náležitost nenahrazuje rozpoznání církve vedené Duchem Božím a zda to má být záležitost pro nové vikáře dobrovolná, či povinná. David Novák rekapituloval proběhnuvší Brodfest, kterého se účastnilo více než 800 účastníků, v diskusi byla vyjádřena potřeba snížit finanční náročnost celé akce. Závěrečným bodem setkání bylo předání několika informací ze životů jednotlivých seniorátů. • Komise pro Zásady zveřejnila návrhovou verzi Vyznání víry a Zásad CB k případným připomínkám. Rada pověřila Tomáše Holubce a Tadeáše Firlu, aby zpracovali podklady k formulaci připomínek Rady CB. (Rada se k návrhu církevních dokumentů vyjadřuje stejně jako jednotlivá staršovstva.) • Rada stanovila tyto termíny svých jednání v roce 2016: 11. a 12. ledna; 8. a 9. února; 7. a 8. března; 4. a 5. dubna; 2. a 3. května; 6. a 7. června; 5. a 6. září; 3. a 4. října; 7. a 8. listopadu (společně se seniory, tajemníky a předsedy odborů) a 5. a 6. prosince. • Rada projednala a přijala vizitační zprávy ze sborů Frýdlant nad Ostravicí, Havlíčkův Brod, Karlovy Vary, Prostějov a Vysoké Mýto. • Rada schválila, že vizitace ve Sboru CB v Brně na Kounicově ulici proběhne s ročním odkladem a bude spojena s hlasováním o setrvání správce sboru.

Z jednání RCB v Praze listopad 2015 • Rada schválila základní témata

nejbližších podzimních pastorálních konferencí kazatelů CB. V roce 2016 připraví pastorální konferenci Odbor pro revitalizaci sborů a zaměří ji k tématu duchovní obnovy. V roce 2017 bude tématem podzimní pastorální konference pastorace; konferenci připraví Severomoravský seniorát. • Rada se věnovala přípravě konferenčních návrhů; šest svých návrhů upravila a schválila, na dalších třech ještě bude do konce měsíce pracovat. • Rada vzala na vědomí uskutečněnou volbu v seniorátu Severní Čechy (za seniora byl s platností od 1. 11. 2015 zvolen Petr Šimmer) a v seniorátu prosinec 2015 

prosinec 2015.indd 3

11/26/2015 2:09:07 PM


Praha (s platností od 1. 11. 2015 zvolen kazatel Robert Hart). • Rada vzala na vědomí hlasování o setrvání kazatele na sboru v Karlových Varech, setrvání kazatele bylo potvrzeno. • Rada vzala na vědomí úspěšnou volbu Jana Valeše ml. za správce sboru v Praze na Smíchově. • Rada ukončuje pracovní poměr kazatele Pavla Lukáše dohodou k 31. prosinci 2015 (na jeho vlastní žádost). • Na základě §217 Zákoníku práce Rada nařídila svým zaměstnancům dočerpání dovolené za rok 2015 v měsících listopadu a prosinci. • Rada vzala na vědomí čtvrtletní zprávy o činnosti tajemníka pro dorost Jana Homolky a tajemníka Odboru pro vzdělávání Davida Beni. • Rada přijala zprávu kazatele Pavla Paluchníka z jeho studijního volna. Současně schválila žádosti o studijní volno kazatelů Petra Dvořáčka v termínu únor 2016 (1 měsíc) a Martina Tabačana v termínu duben 2016 (1 měsíc). • Rada schválila proplacení ročního příspěvku na podporu práce ETS na rok 2015 ve výši 5 % z výdajů na hlavní činnost ETS z hospodářských výsledků v částce 165 102 Kč . • Rada schválila financování INformu v roce 2016 ve stejné výši jako v roce letošním. • Rada schválila úhradu nákladů na letenku Johna Wenricha z USA na semináře Odboru pro obnovu sborů v únoru 2016. • Rada vzala na vědomí zápisy z jednání seniorátů Hanácko-valašského, Jihomoravského, Severočeského, Severomoravského, Střední Čechy a Vysočina, Těšínského a Východní Čechy – jih a z jednání Dětského odboru. • Rada prodloužila termín dodání návrhů komplexních materiálů vikariátu, celoživotního vzdělávání kazatelů, příp. dalších potřeb CB (vzdělávání starších, kurzy pro veřejnost aj.), které připravuje Odbor pro vzdělávání, do konce ledna 2016. • Rada vysílá Daniela Fajfra, Petra Grulicha a Davida Nováka jako zástupce Církve bratrské na Valné shromáždění ERC dne 26. listopadu 2015.

Připravil Petr Raus, místopředseda RCB

a za pár let budeme jen vzpomínat na celocírkevní akce pro mládež. Druhým důvodem je únava. Jsme přesyceni akcemi, podněty a informacemi. Dnes zápasí o přežití kdysi masová křesťanská konference Přihořívá i další konference. Třetím důvodem jsou vedoucí. Konkrétně, aby jela mládež, musí jet její vedoucí. Pokud nejede, pak akci musí alespoň podpořit, a to se, žel, ne všude děje.“ Výraznější změnou je omládnutí publika, protože podle organizátorů většinu účastníků letos tvořili středoškoláci. Svědčí to o tom, že o akci je mezi mladými stále zájem, což je v dnešní době skvělý výsledek. Velké společenství věřících je zjevně stále něčím, co přitahuje.

Vyběhnutí první sedmnáctky běžců letošní štafety.

Tady to žije!

Pokud se zeptáte organizátorů, jak vnímají festival zpětně, hodnotí celou akci pozitivně, přestože se reakce a zpětná vazba teprve zvolna scházejí. Podle jedné z organizátorů, Moniky Kučerové, se podařilo uvést do života programové změny zlepšující celkový chod festivalu: „Myslím, že letos jsme spoustu ‚nešvarů‘ vychytali. Pořád se snažíme dělat věci nově a jinak. Plusy jsme vnímali v zájmu médií, taky se nám asi poprvé podařilo přesně se držet časového harmonogramu na hlavní scéně. To je třeba pro mě osobně taková malá výhra. Myslím, že celková koordinace dobře šlapala, a to je úspěch.“ Spolu s publikem se organizátoři shodují, že se letos povedlo výrazně zlepšit zajištění techniky. Zdá se možná, že to je maličkost, ale detaily tohoto druhu silně působí na celkový dojem z akce. Letošní Brodfest přinesl i drobná fotografická zpestření. Prvním byla fotosoutěž, v níž se každý den vybral jeden nejlepší snímek z uplynulého dne, druhou novinku tvořil fotokoutek s rekvizitami. V něm pořízené fotografie se během akce průběžně ukládaly na facebookový profil Odboru mládeže. Na jednu stranu je to možná jen hračka, nicméně z hlediska propagace se jedná o šikovný způsob, jak s pomocí online publikovaných fotografií mladých lidí ukázat, že i křesťanská akce může být velmi živá a plná nadšení.

■ kateřiNa kOrábkOvá, mládež sbOru Cb v kutNé hOře

 prosinec 2015

prosinec 2015.indd 4

11/26/2015 2:09:07 PM


STALO SE

Papež navštívil luteránský sbor Papež František navštívil v neděli 15. listopadu luteránský sbor Christuskirche v Římě. Několik set evangelíků většinou německého původu přijalo římského biskupa velice vřele. Papež na závěr vyzval: „Modleme se společně za chudé, potřebné a mějme se navzájem rádi pravou bratrskou láskou. Někdo možná řekne: ‚Ale otče, jsme tak odlišní. Naše učebnice dogmatiky říkají jedno a vaše říkají něco jiného.‘ Jeden váš velikán kdysi řekl, že je čas smířené různosti. Prosme dnes o tuto milost různosti smířené v Pánu.“ Po kázání následovaly otázky. Na dotaz o společné večeři Páně papež mimo jiné řekl: „Souzním s vaší otázkou a ptám se, je-li společná večeře Páně cílem pouti nebo viatikem (v římské církvi se takto označuje eucharistie podávaná umírajícímu, pozn. red.) na cestu. Pravdou je, že společná účast předpokládá absenci rozdílů, společnou nauku. Zeptám se ale – nemáme snad tentýž křest? Pokud ano, musíme kráčet spolu.“

Pronásledování ve světě

Známá křesťanská organizace Open doors přinesla nejnovější údaje o náboženském útisku. Celkem se pronásledování týká v různé míře 70 států světa, zejména islámských a komunistických zemí. Nejhorší situace pro křesťany je tradičně v Severní Koreji a v muslimských zemích Somálsku, Iráku, Sýrii, Afghánistánu, Súdánu a Íránu. V Sýrii situaci dramaticky zhoršila válka, protože ještě v roce 2009 zde byla situace ohledně náboženské svobody lepší než například v evropském Bělorusku. Znepokojivé zprávy přicházejí také z táborů blízkovýchodních uprchlíků v Německu, za jejichž zdmi panují islámská pravidla a křesťanům je někdy vyhrožováno, nejednou i smrtí. K situaci pronásledování ve světě řekl nedávno jasná slova papež František: „V dnešní době je více mučedníků než v prvotní církvi.“ Předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů kardinál Kurt Koch zdůraznil 17. listopadu na kongresu Pronásledování křesťanů, že pronásledování je výzvou k jednotě napříč konfesními hranicemi. „Ekumena mučedníků je nejvěrohodnějším svědectvím evangelia,“ podtrhl Koch. Podle IDEA a Radia Vatikán zpracoval (ve spolupráci s

) -juml-

no comment James Bond je ateista V listopadu byl uveden do kin nový film o agentu Jamesi Bondovi s názvem Spectre a opět se stal kasovním trhákem. Časopis Stern se jeho představitele Daniela Craiga zeptal na náboženství agenta 007. „James Bond je spíše ateistou… Podle toho, jak se chová, si nedovedu přestavit, že by věřil na posmrtný život,“ uvedl Craig.

GLOSA

Daniel Kvasnička Odbor církví ministerstva kultury se přestěhoval do Veletržního paláce. Trochu jsem bloudil, než jsem jej našel. Ochranka Národní galerie mi pomohla; cesta ovšem vedla jen přes

Mlha expozici Muchovy Slovanské epopeje. Probíhaje sál s ohromnými plátny, připadlo mi tentokrát nadmíru jasně, že celé dílo je zahalené mlhou. Mlhou vytvořenou štětcem umělce zcela záměrně. Emotivní gesta a patetické výrazy národních hrdinů se zachmuřeně mračí z Muchových pláten. Mýty potřebují mlhu nevědění. Nelze jinak. Ovšem obdobně i z pláten, obrazovek a webů dnešní doby. A mlha se tu válí zcela záměrně. Bije se na poplach bez skutečného povědomí. Laskavá kniha bratra Jana Štěpána (Babylónské zajetí církve, 2015) nechává mlhu nad skutečnostmi, které si detailně někteří z nás pamatují. Namísto analýz, studentských rešerší a zhodnocení toho, proč se naše církev vydala tak, jak se vydala. Soudit nám nepřísluší, ale rozhánět mlhy ano. O lidech, kteří přicházejí přes Balkán a jimž naši dobrovolníci statečně slouží tak, jako by bylo třeba sloužit komukoliv, nás poučuje kdekdo. Tištěné deníky a jim přidružené weby však nemají ani jednoho stálého respondenta v zahraničí. Pobyt v oblasti se znalostí místních poměrů chybí. Klidný a věcný rozhovor ani nemůže nastat. Je tu mlha, z níž vyvstávají obrysy válečníků a teroristů, věčného ohrožení a strachu. A to zcela jasně odporuje evangeliu. ■

prosinec 2015 21

prosinec 2015.indd 21

11/26/2015 2:09:07 PM


církev a svět

Lektorská služba studentům

Škola volá! Škola není místem evangelizace. Přesto je možné vnést i tam něco z duchovního dědictví, na kterém naše civilizace vyrostla. O to se snaží Síť křesťanských učitelů sdružující pedagogy i lektory. Síti křesťanských učitelů patří přes dvě stě pedagogů z evangelikálních církví a sto lektorů z různých organizací. Prvními nabízenými programy série Duchovní dědictví byly programy o Bibli, velký úspěch slavily programy připravené k 600. výročí smrti Mistra Jana Husa – Tajemství Husích stop a Hus, jak ho neznáte. Ze 4 200 oslovených základních škol jich reagovalo 11 %. Projekt získal záštitu MŠMT. Nabízené programy jsou důsledně nenáboženské. Duchovní hodnoty v nich jsou postmoderními didaktickými metodami aktualizovány pro dnešní svět mladých lidí a žáci na ně reagují velmi pozitivně. Nabídku většiny křesťanských lektorů a jejich sto témat zprostředkovává portál najdilektora.cz. Jak lektorská práce vypadá z pohledu lektora, přiblíží rozhovor s Jiřím Foltou ze Sboru Církve bratrské v Opavě, který je jedním z nich.

Pokud se dá tolika studentům najednou povědět o Bibli za minimální časové i finanční náklady a ještě zábavně a zajímavě, tak to chci zkusit. Líbí se mi, že je přednáška kvalitně připravená, takže člověk nemusí mít dvě teologické školy, aby ji zvládl studentům odpřednášet. Prostě jen přepíná snímky prezentace a komentuje jejich obsah. Ve druhé polovině přednášky čteme jeden biblický příběh a objevujeme společně, co říká o Bohu, o lidech a jak příběh použít v dnešním světě.

Kolik jsi v posledním školním roce oslovil studentů? Bylo jich přibližně 680, především ze středních škol a gymnázií. Co je ale obzvláště zajímavé, všichni moji posluchači slyšeli vysvětlení evangelia.

Jak ses dostal k lektorské práci?

O jaké přednášky se školy zajímají a jak reagují na tvoji nabídku?

Když jsem slyšel, že Eliška Krmelová vypracovala přednášku pro školy o Bibli, hned mě to zaujalo.

Obvykle mají školy zájem o přednášky, které zapadají do jejich minimálního preventivního programu,

foto marek madenský

K

22 prosinec 2015

prosinec 2015.indd 22

11/26/2015 2:09:08 PM


popř. o etické programy. To je to, co nabízí většina z přibližně stovky křesťanských lektorů, kteří v ČR působí. Moje nabídka programů o Bibli a k výročí Jana Husa není nic, co by nadšeně vyhledávaly. Ukazuji jim, že programy jsou k dispozici na webu ministerstva školství, že sérii Duchovní dědictví MŠMT zaštítilo, a tak se mi daří tam pronikat. Také pomáhá, pokud mne někdo ze školy zná a může se za mne zaručit, nebo fakt, že pro školu muže být přednáška zdarma díky sponzorské podpoře F-nadace. Setkávám se ale i s reakcí velmi odmítavou, a to hlavně pokud se někde setkali s násilnou prezentací náboženského tématu nebo mají předsudky. Rád cituji našeho prvního pana prezidenta T. G. Masaryka: „Nedovedu si představit našeho člověka, který by rostl bez poznání Ježíše a jeho učení. Vždyť i obsah Starého zákona patří k základnímu kulturnímu majetku evropského člověka. Kdo by neznal, o čem je křesťanství, byl by vlastně cizincem na naší kulturní půdě. (Hovory s T. G. M., Kapitola o dědictví a výchově)

Jaké je obvyklé povědomí studentů o Bibli a jak na tvůj program reagují? Vědí, že je Bible rozdělená na Starý a Nový zákon, že má něco společného s Velikonocemi a Vánocemi a že se v ní asi píše o Ježíši. O mnoho více toho studenti ale nevědí. Chci, aby si odnášeli podněty: proč Bibli číst, co mi to v životě přinese. Ukazuji, že Bible obsahuje praktické rady do života – jak si vybírat životního partnera, jak řešit konflikty, jak zvládat životní stres. Také v krátkosti shrnu, o co v Bibli jde. Především ale motivuji studenty k tomu, aby Bibli sami otevřeli a přesvědčili se na vlastní oči. Proto doufám, že tyto přednášky studentům pomohou najít na stránkách Bible povzbuzení ve chvíli, kdy jim bude těžko, nebo tam najdou odpovědi na své důležité životní otázky.

Očekává se, že lektor je nenáboženský a že jeho program není indoktrinační. Co vlastně křesťan ve škole může a za jakou hranici by už jít neměl? oznámení

■ Ekologická sekce České křesťanské akademie

zve k přátelskému předvánočnímu popovídání s ohlédnutím za činností v roce 2015 a s výhledem do roku 2016, k němuž se sejde v úterý 8. prosince 2015 v 17.30 h v knihovně ČKA ve 3. patře pražského kláštera Emauzy, (Praha 2, Vyšehradská 49). Předpokládaný konec je do 19.15 h.

To, co určitě nemohu a nedělám, je vybízet mladé lidi k následování Krista. Velmi mě ale samotného překvapilo, že toho docela hodně mohu. Téma programu o Bibli mi dává poměrně široký prostor k vysvětlení evangelia. Někdy přicházejí otázky na mou osobu a na moji víru, a to je příležitost říci svůj osobní příběh obrácení. Zajímavé věci se dějí i po hodině o přestávkách, často s učiteli hovořím o tom, čemu oni sami věří. Velmi rád naslouchám potřebám učitelů a nabízím jim přímluvné modlitby. Mnohdy se nevěřící učitel poprvé setká s tím, že se v jeho přítomnosti za něj někdo modlí.

Co jsi v poslední době se studenty zažil? Největším povzbuzením pro mě byla přednáška o Bibli na Mendlově gymnáziu v 5.A. Bylo to ve třídě jedné z dívek z Víry v akci. Ve třídě byla skvělá duchovní atmosféra. Nějakou dobu tam byl katolický učitel, který na sekulární škole funguje jako odborník na duchovní otázky. Přišel se podívat i pan ředitel. Během hodiny probíhala skvělá diskuse, žáci se zapojovali a oponovali. Takovou atmosféru zájmu jsem už dlouho nezažil. Ustanovil jsem několik vedoucích diskusních skupinek. Ve zpětných vazbách napsalo devět dětí, že by měly zájem o následnou biblickou hodinu. Ta nakonec proběhla celkem pětkrát do konce školního roku a vystřídalo se na ní zhruba třináct žáků ze třídy.

Tvoje přednášky jdou opravdu k jádru křesťanství, a tak jistě zažíváš duchovní opozici. Jak to prožíváš, jak se za tebe můžeme modlit? Je skvělé, když jsou studenti zaujatí nebo když jsou v opozici. Přednáška je pak zajímavá a interaktivní. Velmi těžké to ale je, když je třída bez zájmu a člověk musí bojovat o každou minutu jejich pozornosti. To pak přicházejí pocity marnosti. Kromě síly obstát se ještě modlete za křesťany, které beru na přednášky s sebou, aby to zažili, aby pak mohli sami pokračovat v setkávání s těmi, kteří chtějí Bibli a Ježíše poznat hlouběji. Možná do tohoto Pán povolá i vás.

Chtěl bys něco vzkázat čtenářům? Chci vás povzbudit, abyste využili program série Duchovní dědictví buď tím, že sami uděláte nějakou přednášku, nebo si pozvete některého z lektorů k vám do školy. Na webových stránkách najdilektora.cz můžete najít lektora, který působí ve vašem okolí. Otevřenost škol, kterou nyní máme, je unikátní a měli bychom těchto otevřených dveří využít.

■ Připravil Jan Kuklínek,

vedoucí Sítě křesťanských učitelů

prosinec 2015 23

prosinec 2015.indd 23

11/26/2015 2:09:08 PM


DO PÍSMA

Genesis 18,16–33

Soud nad Sodomou M

uži se odtud zvedli a zamířili k Sodomě. Abraham šel s nimi, aby je doprovodil. Tu Hospodin řekl: „Mám Abrahamovi zamlčet, co hodlám učinit? Abraham se jistě stane velikým a zdatným národem a budou v něm požehnány všechny pronárody země. Důvěrně jsem se s ním sblížil, aby přikazoval svým synům a všem, kteří přijdou po něm: ‚Dbejte na Hospodinovu cestu a jednejte podle spravedlnosti a práva, ať Hospodin Abrahamovi splní, co mu přislíbil.ʻ“ (16–19) Abraham se vydává na cestu s posly, kteří mu zvěstovali narození syna. Mají namířeno do Sodomy. Jsou tři, ale dojdou jen dva. (Gn 19,1) Na scéně zůstává třetí, ale ten najednou také zmizí. Stojí tu sám Hospodin a rozmlouvá jakoby sám k sobě. Hledíme na zvláštní, tajemné zjevení Boží přítomnosti. Hospodin se zamýšlí, zda své plány zjevit Abrahamovi. Abraham časem duchovně zraje. Dnes se ocitá na další nesmírně důležité křižovatce. Bůh zvažuje, zda jej zasvětit do svých plánů. Také náš vztah s Pánem Bohem by se měl rozvinout do takovýchto hlubin. Bůh nás chce zasvětit do svých plánů a záměrů. Abraham si musel projít bolestným poznáním sama sebe a objevem Boží milosti, jeho odpuštění. Naučil se spoléhat na jeho vedení. Sodoma a Gomora mají být zničeny. Abraham se to má dozvědět! Hospodin se má k němu důvěrně. Řekne mu, co se bude dít a proč. Nebude to nějaká přírodní katastrofa nebo nějaké bezdůvodné Boží

Mgr. Radislav Novotný (38) Druhý kazatel sboru CB Soukenická. Žije s manželkou a třemi dětmi ve Staré Boleslavi.

vzplanutí. Vše má své příčiny a důvody. Abraham se stává Božím partnerem. Jeho přímluvy budou mít vliv na Boží rozhodnutí. Hospodin dále pravil: „Křik ze Sodomy a Gomory je tak silný a jejich hřích je tak těžký, že už musím sestoupit a podívat se. Jestliže si počínají tak, jak je patrno z křiku, který ke mně přichází, je po nich veta; zjistím si, jak tomu je.“ Zatímco se muži odtud ubírali k Sodomě, Abraham zůstal stát před Hospodinem. I přistoupil Abraham a řekl: „Vyhladíš snad se svévolníkem i spravedlivého?“ (20–22) Hospodin začíná zjevovat svůj soud. Oznamuje pravdu. Křik a zvrhlost volají po potrestání. Sám sestupuje. Ne že by potřeboval něco zjistit. Osobně se jde podívat, zda je ještě šance na nápravu. Ta ale není. Přesto si k sobě bere člověka, aby to s ním probral (!). Hospodin je stále na hraně. Je nanejvýš milosrdný a soucitný, také však nekompromisní k  hříchu. Hranice mezi milosrdenstvím a soudem zůstává pro nás tajemstvím. Dá průchod spravedlivému hněvu, nebo je ještě čas milosti k pokání? Jak se k tomu postavíme? Je slyšet křik (ze-‘áqá). To je křik o pomoc, o právní ochranu. Takto křičí ze země krev Ábelova, křičí bezpráví, vzpoura, pýcha, zvrhlost, hrůzy, kterých se lidé dopouští. Lidé nejsou těmi, kterými je Bůh stvořil. Co s takovými? Hospodin vystupuje jako garant spravedlnosti, zastánce slabých, na kterých je konáno bezpráví. V případě, že selhávají lidské instituce, sestupuje sám, aby zjednal nápravu. Nejprve se rozhlédne po městě, aby vyhledal spravedlivé. Kolik spravedlivých udrží společnost, aby nepropadla odsouzení a záhubě? Je silnější spravedlnost spravedlivých, nebo bezbožnost svévolných? Lze nalézt nevinné? Bude Hospodin ochoten kvůli nim ustoupit od vykonání soudu? Abraham stojí před Hospodinem. Některé rabínské výklady obsahují

24 prosinec 2015

prosinec 2015.indd 24

11/26/2015 2:09:08 PM


poznámku, že Hospodin stojí před Abrahamem. Jako by Bůh čekal na vyjádření Abrahamovo. Ten se ujímá slova a na rozdíl od jeho předešlého života, vidíme pokrok. Nemyslí na sebe, ale na to, jak se přimluvit za souzená města. V Písmu funguje vina jednotlivce – nevinný (spravedlivý) buď zproštěn viny (ospravedlněn), viník (svévolný) buď odsouzen (Dt 25,1) – i kolektivu, např. se svévolným Akánem (Joz 7) byla ukamenována celá rodina se vším bravem, osly a býky. Abraham připomíná první právní zásadu a ptá se: „Vyhladíš snad se svévolníkem i spravedlivého?“ A dodává: „Přece bys neudělal něco takového a neusmrtil spolu se svévolníkem spravedlivého; pak by na tom byl spravedlivý stejně jako svévolník. To bys přece neudělal. Což Soudce vší země nejedná podle práva?“ (23–25) Někdo by řekl, že Abraham je opovážlivý – připomínat Hospodinu právo a spravedlnost? Hospodin to snáší a nechá ho mluvit. Co se stane dále, někteří nazývají smlouvání s Hospodinem. Myslím si, že je spíš Abrahamovi odhaleno, jak funguje Boží milost. Má za to, že najde ve městě 50 spravedlivých, pak 45, 40, 30, 20, ale ani 10 jich tam není. Pokud by tam byli, ani kvůli nim by nebylo město vyhlazeno. Abraham chce pomoci sodomským, ale na to nestačí přímluva. Všichni jsou vinni, dokonce i Lot a jeho rodina. Hospodin bude pamatovat na jeho modlitbu. Ani ti, kdo byli utiskovaní, nakonec nevinní nejsou. Dál se dopouštějí bezpráví a přestupují

zákon. Vlastní utrpení a útisk není v Božích očích polehčující okolnost pro páchání zla. Bůh se zastává trpících a utiskovaných a vede k tomu, abychom se zlu vzepřeli konáním spravedlnosti. Spáchané bezpráví nás neospravedlňuje k hrůzným činům. Rozhovor Abrahama s Hospodinem vešel do dějin jako jeden z nejsilnějších modlitebních zápasů. Abraham sám sice připouští, že je „prach a popel“, ale mluví s Bohem jako jeho partner. Bůh ho na oplátku nechá nahlédnout do své kuchyně. Odkrývá mu, jak je to s lidskými hodnotami. Sodoma a Gomora byla bohatá města. Bohatství bez spravedlnosti nemá dlouhé trvání. Hospodin posuzuje lidskou spravedlnost. Kdo obstojí, když „všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy?“ (Ř 3,23) Nezbývá než spolehnout se na Boží milost zjevenou v Kristu Ježíši. Kdyby Hospodin hledal jednoho nevinného (spravedlivého) člověka v našem městě, kolik by jich našel? Oč jsme spravedlivější než sodomští? Ve srovnání s Kristem jsme všichni na jedné rovině s největšími bezbožníky a nejkrutějšími tyrany světa. Naše spravedlnost je jak pára. Zasloužíme stejný trest. Bůh sám v Kristu bere na sebe spravedlivý trest, který patří nám. Jsme osvobozeni od soudu a trestu, abychom přijali poslání – jako Jonáš – varovat svět před spravedlivým soudem, který přichází. Ještě horší soud než nad Sodomou a Gomorou. Bůh hledá přímluvce, kteří se postaví před Hospodina, aby je zasvětil do svých plánů. Jak odpovíš? ■

poznámky Kde vlastně Sodoma byla? Sodoma patřila k pěti městům (Gomora, Adama, Seboim, Segór) v jordánské rovině. Josefus Flavius umisťuje tato města jižně od Mrtvého moře, zatímco badatelé spíše na sever. Mají pro to argument, že rovina jordánská se též nazývá rovinou údolí Jericha (Dt 34,3), je viditelná od Béthelu (Gn 13,3n) a byla severně od Haseson-tamar (Gn 14,7). Nicméně Ezechiel (16,46) umisťuje Sodomu jižně od Jeruzaléma, jižně od Mrtvého moře. Význam jména Sodomy nelze stoprocentně doložit. V arabštině souvisí se slovem Sadama, tedy zapnout, opevnit, posílit. Všeobecně je ztotožňováno s místem u Džebel Usdum, 8 km dlouhým a 200 m vysokým slaným hřebenem na jihozápadě Mrtvého moře. To zde dosahuje hloubky 3 až 4 m. Na severu je moře hluboké až 300 m, ale nacházejí se tu naleziště asfaltu, který by mohl při katastrofě vzplanout. Dosud nebylo dokázáno, zda města byla zatopena nebo zda shořela vinou asfaltových polí či jiným způsobem. Zbyla jen památka upomínající Boží spravedlnost a soud. Dnes místo zvané S-dom (arabsky Kirbet as-sudum) slouží pro těžbu minerálů a solí. ■

prosinec 2015 25

prosinec 2015.indd 25

11/26/2015 2:09:08 PM


České ém

ETikA

Naše věc Jak se chovat k věcem, které vlastníme? Máme se snad snažit mít věcí co nejméně, nebo je to jen o vztahu k nim? Do jaké míry je pro mě touha vlastnit pokušením?

k

amarádi navštěvují bezdomovce. Život lidí bez domova je hodně o shánění věcí. Úmorném a věčném shánění věcí. O moc víc se toho za den stihnout nedá než prostě objíždět a sbírat. Snad se najde nějaký hliník do sběru, dřevotříska na zátop, nebo bytelný karton na zateplení. Jinému kamarádovi zemřela babička. Smutné loučení a pocit ztráty, kterou bezezbytku nezacelí nic, co je nadále k mání. A kromě toho taky babiččin byt – byt plný věcí. Je to vždy citlivá záležitost, ale udělat se to musí. Vše pořádně prohlédnout, probrat, vytřídit. Uchovat to, co se ještě hodí anebo co má skutečnou hodnotu. A právě tady se objevuje rozpor. V čem tkví vlastně hodnota věcí? V jejich užitečnosti, tržní hodnotě, anebo v příběhu, který ona věc zvláštně nese? Mám také pár známých, kteří jezdívají různě pomáhat – do Etiopie, na Haiti, do Donbasu, do romských

Matěj Hájek, ThD. (33) Po absolvování teologické fakulty (obor Evangelická teologie na UK v Praze) sloužil jako druhý kazatel v PrazeŠeberově a v Bratislavě. Z důvodu osobní a rodinné krize službu předčasně ukončil. Nyní žije v Praze, kde pracuje jako osobní asistent s hendikepovanými lidmi a příležitostně vyučuje na UK (na Evangelické teologické fakultě a v kurzech jazykové a odborné přípravy pro studenty z USA).

osad na východě Slovenska. Víme, že mnoho lidí tam moc věcí nemá, někteří nemají ani to nejzákladnější. Často se zmiňuje, že lidé v takové hmotné nouzi jsou překvapivě radostní. Na druhou stranu leccos pro nás běžného by se jim pořádně hodilo. A je tu další rozpor. Život bez věcí je těžší i lehčí zároveň. Množství věcí v běžném životě obyvatel ekonomicky vyspělých zemí je nepoměrně větší, než tomu bylo ještě před nějakými dvěma sty lety. Dostupnost produktů díky překotnému rozvoji technologií navíc stále stoupá. Alespoň prozatím. Spolu s tím stoupá i naše „odkázanost“ na věci, přítomnost různých věcí mění náš způsob života. Někteří pozorovatelé soudí, že stále dokonalejší technologie jsou pro člověka přirozeným nástrojem přežití – ptákům se vyvinula křídla, kočkovitým šelmám rychlé nohy a ostré zuby. A pak je tu člověk – šelma ozbrojená nástrojem jedinečné síly, rozumem, který je schopen podmanit si přírodu a její zdroje. Vědecko-technická a následně průmyslová revoluce byly výrazným skokem kupředu. Celkem pochopitelně to ve své době bylo vnímáno euforicky – jako rozhodující vykročení ke konečnému triumfu člověka nad přírodou. Euforie od té doby značně pohasla. Je sice pravda, že produkty nových technologií zásadně posunuly životní úroveň a prodlužují délku života. Ale také platí, že přinášejí nebezpečí zkázonosných rozměrů. Sečteno podtrženo se zdá být jasné, že s novými věcmi je třeba se učit nově žít. Podívejme se tedy ještě krátce na určité momenty v moudrosti našich předků, které snad poslouží jako vodítka. Už v antice rozpoznali, že výraznou vlastností člověka má být „uměřenost“. Máme sklon sami sebe zahlcovat tím, co nás v danou chvíli činí spokojenými. A věci nejrůznějšího druhu toto tajemným způsobem dokážou. Není od věci, že nákupním centrům nového střihu se říká „chrámy konzumu“ a o víkendovém nakupování se hovoří jako o náboženském provozu svého druhu. Pořizovat si věci a mít je znamená zaplňovat si životní prostor, který je nám dán. O to důležitější je přiměřeně volit druh i množství toho, co budeme

2 prosinec 2015

prosinec 2015.indd 26

11/26/2015 2:09:09 PM


A co tedy dělat prakticky? Mezi všemi nápady si dovolím upozornit na dvě konkrétní možnosti. Doporučuji naší pozornosti takové projekty, které podporují zodpovědný, vůči druhým otevřený život. Život, který je alternativou k sebezáchovnému a ve výsledku izolujícímu konzumu. Je dobře, že centra podporující komunitní soužití a vzájemnou pomoc jen kvetou. Skvělou konkrétní zkušenost mám mimo jiné s projektem, který vznikl nedávno přímo v prostředí Církve bratrské. Firmy G6 (www.firmyg6. cz) fungují jako neobyčejně pojatá webová firemní inzerce. Podnikatelé a živnostníci na Firmách G6 se zavazují, že svou živnost provozují férově, legálně a že zákazník pro ně není jen generátor co největšího zisku za co nejmenší námahu. A běžný smrtelník, který shání dobrého dodavatele, má díky těmto webovým stránkám větší možnosti. Zatím se zdá, že to funguje. Zcela jinou a nepříjemně naléhavou kapitolou je uprchlická krize. Jak se my všichni – představitelé křesťanské veřejnosti a členové čerstvě zbohatlých církevních institucí (včetně té naší!) – budeme chovat? Možná i zde hraje náš poměr k věcem a k pohodlí života větší roli, než se zdá. Osobně jsem vděčný za prostou a bláznivou výzvu papeže Františka: Nechť se každá farnost v euroamerickém světě postará o jednu exulantskou rodinu. Věřím, že by to šlo. I v CB. Každopádně myslím, že je to „naše věc“.

vlastnit. Augustin, inspirován osobním a angažovaným následováním Krista, kdysi prohlásil jednoduše: „Bůh může dávat tam, kde nachází prázdné ruce.“ (srov.Mk 10,21–23) V té souvislosti stojí za pozornost, že nejen neznámí charakterní lidé, ale též mnozí „slavní“ naší i světové historie si dobrovolně drželi odstup od blahobytu, který měli mnohdy k dispozici. Lidé jako J. Hus, J. A. Komenský, T. G. Masaryk, P. Pitter, M. Horáková, V. Havel byli (nebo se stali) bohatými lidmi. Ale žili tak, že věci a pohodlí vůbec netvořily centrum jejich života. (srov. Lk 6,24–28) To druhé, co mě vždy napadá – mimo jiné tehdy, když se setkávám s nefalšovanou štědrostí a pohostinností svých přátel – je geniální jednoduchost původně židovského postoje k věcem a majetku: „Od tebe pochází všechno. Dáváme ti, co jsme přijali z tvých rukou.“ (1Pa 29,14) Karel Marx správně zpozoroval, že soukromý majetek je jen dočasný a problematický jev. Příčetní židovští i křesťanští myslitelé zčásti souhlasí, ale odjakživa zásadně odmítají pozdější Marxovo komunistické stanovisko, že státem řízené vyvlastnění je cestou ke spáse. (Zajímavou alternativou by mohlo pro srovnání být známé „milostivé léto“ v biblickém Izraeli, viz Lv 25,13–15, ale též 1Kr 21,1–7). Dneska už bezpečně víme, že důsledky kolektivizačního snu jsou daleko horší než zlo volného trhu. Řešení je jistě někde jinde. Tkví v hluboké proměně srdce. A na tu sami nestačíme. Ale můžeme vzít doslovně vážně onen „nemajetnický“ postoj vlastně úplně ke všemu – k věcem, lidem, sobě samému, prostě ke Skutečnosti jako takové. Můžeme se od darů obracet k Dárci. Myslím, že to působí především dvě věci. Duši nečekanou úlevu a bližním účinnou pomoc. ■

ilusTrační FOTO archiv

můJ NázOr

prosinec 2015 2

prosinec 2015.indd 27

11/26/2015 2:09:10 PM


KULTURA Souvislosti proseb a uctívání

O modlitbě: Dopisy Malcolmovi Č

tenáře C. S. Lewise možná překvapí, že tomuto autorovi letos vyšla novinka. Jedná se o první české vydání poměrně drobného svazku s názvem O modlitbě: Dopisy Malcolmovi. Podobně jako další Lewisovu literaturu ji vydal Návrat domů, a to v překladu Aleny Švecové a Pavla Jartyma. Kniha obsahuje celkem dvaadvacet kapitol – dopisů, které většinou v rozsahu jen několika málo stránek rozvíjejí nejen přímo a výhradně téma modlitby, ale i témata vzdálenější, ovšem s modlitbou související. Působí trochu paradoxně, když v knize Lewis píše, že by od něho bylo nestydaté, aby zkoušel psát a poučovat o modlitbě, ale čtenář záhy zjistí, že poučování se v Dopisech nekoná. Lewis sice předkládá své myšlenky a pracuje na jejich obhajobě, ale rozhodně je nevydává za dogmata. Naopak často opakuje, že se jedná jen o jeho názor, který předkládá k vlastnímu uvážení. Adresáta Lewisových dopisů neznáme jinak než z názvu, stejně tak chybí podpis a ze samotné knihy není bez čtení shrnutí na deskách jasné, zda se jedná o výběr ze skutečných dopisů nebo o dopisy fiktivní. Jde přitom opravdu jen o Lewisem zvolenou formu, přičemž iluze, že se jedná o část skutečné písemné konverzace, je dokonalá. Forma dopisu je nanejvýš vhodná, protože umožňuje reagovat na nabízející se otázky přirozeným a bezprostředním způsobem, jaký by kupříkladu esej nedovoloval. Přináší také odlehčený styl psaní a příležitost nenásilně pracovat s tématem a měnit ho. Kdo má s Lewisem čtenářskou zkušenost, ví, že se jako autor pohybuje ve svých dílech na široké škále

náš tip JÓB, člověk soudí Boha

Scénář Daniel Raus, režie Lukáš Hlavica, hudba Hubert Bittman. Energeia, o. p. s., 2015 Koncem listopadu vyšla audiokniha s názvem Jób – Člověk soudí Boha. Starý příběh v ní rezonuje s cítěním současného člověka, včetně stále přítomné otázky smyslu bolesti. Text biblické knihy přebásnil Daniel Raus, proti sobě v ní stojí Ivan Trojan jako Jób a Viktor Preiss jako Bůh.

náročnosti svých úvah. Dopisy Malcolmovi začínají zlehka a posléze se témata proměňují ve vážnější a složitější. Od věcí jako modlitební kniha se postupně přechází k mysticismu nebo danosti vyslyšení či nevyslyšení modliteb v momentu stvoření světa. Pak náhle jako by si autor uvědomil, jak stoupla náročnost textu, pozměňuje práci s formou a pokouší se o nové odlehčení. Nelze mu však vytýkat nedostatek čtivosti nebo pózu intelektuála. Z textu je znát pokora a laskavost vůči čtoucímu adresátovi. Podobně nedochází jen k úvahám o transcendentálních složitostech, ale naopak je znát sepětí s praxí.

C. S. Lewis – O modlitbě: Dopisy Malcolmovi. Návrat domů, Praha 2015, 103 s.

Kniha vyšla v příjemném malém formátu a poměrně decentní úpravě. Z výtvarného hlediska je ovšem škoda, že dříve elegantní černé obálky se zaplňují dalším textem. V případě Dopisů je jím jednovětá anotace a mírně matoucí text v barevném kruhu, který neodkazuje na obsah knihy, ale pouze na význam slova modlitba. Ve vydání by možná také bylo dobré uvést, že se jedná o Lewisovu poslední knihu, která vyšla až posmrtně. Na druhou stranu je však třeba ocenit poznámky pod čarou, které doplňují kontext o odkazy na díla, která Lewis zmiňuje. Jakkoliv je šíře zmiňovaných děl nemalá a záběr souvislostí modlitby velmi rozsáhlý, nemůžeme od Lewise čekat, že svou knihou zodpoví všechny zásadní otázky o modlitbě, které si klademe. Nic takového ani sám nechtěl. Naopak otázky klade sám a namísto jednoduchých odpovědí předkládá svůj názor, opírá ho a diskutuje. Je už čistě na čtenáři, zda se k diskusi připojí. ■ Kateřina Korábková

28 prosinec 2015

prosinec 2015.indd 28

11/26/2015 2:09:10 PM


Mládí koprodukční drama, scénář a režie Paolo Sorrentino, 2015, 118 min Možná je to tím, že jsem už pár let doma na mateřské „dovolené“ a jakýkoli kulturní zážitek je pro mne předem svátek. Možná k tomu přispěje i fakt, že Mládí je první film scenáristy a režiséra Paola Sorrentina, který jsem viděla. Každopádně Mládí mne nadchlo. Koktejlem tvrdé reality, snovosti, reflexe, nadsázky, humoru, stylizace, a především audiovizuální propracovaností. Mládí vypráví perspektivou stáří. V luxusním švýcarském lázeňském hotelu se setkávají dva letití přátelé, proslulý hudební skladatel a dirigent na penzi (Michael Caine) a úspěšný filmový režisér (Harvey Keitel). Spolu s nimi sledujeme i další exkluzivní hosty sanatoria, jejichž prostřednictvím rozvíjí režisér epizodické zápletky. Na jejich pozadí oba staří přátelé reflektují, bilancují a komentují svou vlastní situaci. Zatímco pomyslný tep jejich života jako by se zvolna zpomaloval, okolí tepe dál svými časnými starostmi. Jak naložit se zbytkem svěřeného času? Jak dát smysl vlastnímu životu? Sorrentinův předchozí snímek Velká nádhera (2013) získal v uplynulém roce Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film. Zaslechla jsem, že Mládí je jen jeho odvarem. Doufám, že je to pravda, protože podobných diváckých zážitků bych si ráda dopřála víc. Anna Duchková

Přesvědčivý worship David Crowder – Neon Steeple, Sparrow / Sixsteps (Česká distribuce ROSA Music), pop, stopáž 51:58 David Crowder se nezatěžuje zbytečnostmi. Alespoň tedy v hudbě ne. Třeba když vybírá název své kapely. Po rozpadu David Crowder Band pojmenoval svůj nový projekt prostě Crowder. Stejnou přímočarost předvádí na novince Neon Steeple. Příjemně znějící propojení elektronického popu s výraznými vlivy jižanského country podtrhuje skvělá produkce. Po stránce aranží a zvuku se jedná o mistrovské dílo. Hudba dotažená do posledního detailu pracuje ve prospěch výrazných melodií. Právě díky tomu hudba plyne sice po povrchu, ale s obrovskou energií, svěžestí, bezprostředností a samozřejmou lehkostí. Jak tomu bývá u téměř všech worshipových nahrávek, očekávaný zádrhel přichází, když obrátíme pozornost k textům. I Neon Steeple obsahuje kompletní seznam chválících frází a klišé. A zrovna tady je to škoda, protože tato hudba by si zasloužila lepší texty. Její technická dokonalost by si zasloužila nechat se povznést uměním. Nestalo se. Crowder sice zpívá o nebi, ale způsob vyjadřování ho drží u země. Odsoudit kvůli tomu celé album jako promarněnou šanci by však byla chyba. Co totiž nahrávce nelze upřít, je uvěřitelnost. Stejně jako si David Crowder nekomplikuje hledání názvu své kapely, nekomplikuje si texty ani hudbu. Jeho přímočarost je naprosto přesvědčivá a výsledek nezní naivně. Naopak, Neon Steeple je radost poslouchat. Daniel Matulík

OTÁZKA PRO Pavla Hoška, docenta religionistiky, který se mimo jiné specializuje na dílo C. S. Lewise Dá se o C. S. Lewisovi říci, že je mystik? C. S. Lewis definuje mystickou zkušenost jako bezprostřední zakoušení Boží přítomnosti. Právě tato zkušenost je ovšem jedním z hlavních témat jeho díla. Niterná zkušenost touhy po nebi byla jeho průvodcem na cestě k víře, jak píše ve své autobiografii Zaskočen radostí. Navíc – jednou ze stěžejních myšlenek Lewisovy tvorby je přesvědčení, že setkání s krásou probouzí v srdci člověka touhu, kterou nic pozemského nedokáže naplnit. Setkání s krásou v přírodě, v umění nebo v mezilidských vztazích tak může člověka dovést až na práh mystické zkušenosti. Není myslím otázkou, zda má Lewisovo dílo hluboký mystický rozměr. O tom není pochyb. Spíše bychom mohli říci, že jedním z nejsilnějších účinků Lewisova díla na mysl a srdce čtenáře je právě otevírání a zpřítomňování mystické dimenze křesťanské víry. Mnohým unaveným křesťanům dvacátého století vrátily schopnost mystického úžasu právě knížky C. S. Lewise. Lewis sám ovšem o svém intimním duchovním životě hovoří málo, pokorně a plaše. Spíš znovu a znovu vzdává vděčný hold mystickým autorům, jako byla Juliana z Norwiche, Walter Hilton, autor Oblaku nevědění či Theologia germanica. Teprve poslední Lewisova kniha, útlá a meditativní sbírka fiktivní korespondence Dopisy Malcolmovi dává tušit, z jak hlubokých pramenů se napájel jeho niterný a modlitební život a odkud vlastně čerpal uměleckou inspiraci. ■

prosinec 2015 29

prosinec 2015.indd 29

11/26/2015 2:09:11 PM


církev bratrská

ústava cb, Článek 1, odstavec 10

O poslání církve Věříme, že církev je poslána být solí země a světlem světa. Svou službou pomáhá lidem v hmotné a mravní bídě a zvěstuje jim záchranu v Spasiteli Ježíši Kristu. Z těch, kteří přijímají evangelium, činí učedníky Ježíše Krista křtem a vyučováním k zachování toho, co nám Pán Ježíš přikázal.

Tadeáš Firla Rada Církve bratrské

Věříme, že církev je poslána „být solí země a světlem světa“. (Mt 5,13n) Církev je poslána Kristem do světa, jako on byl poslán Otcem do světa. Stal se tělem a přebýval mezi námi. Jeho služba probíhala většinou mimo „sakrální“ budovy, na ulicích, v rodinách, na hostinách a v osobních rozhovorech. I my máme být ztělesněním jeho lásky a přebývat mezi lidmi. Jsme posláni do světa, abychom se stali solí a světlem světu (zabránit zkáze, dodat chuti k životu, ovlivnit své okolí, posvítit na cestu k tomu, jenž je zdrojem světla, vyzařovat jeho světlo). Naše poslání vyžaduje „umění být solí“ (nepřesolovat, solit podle potřeb a chuti, neštípat do očí). Nenabízet vlastní řešení, hotové odpovědi, ale ptát se, naslouchat – jako Ježíš: „Co pro tebe mohu udělat?“ O Pánu Ježíši je napsáno, že „činil a učil“. Mnohé lidské potřeby jsme svěřili organizacím. To je dobře z důvodu kvalitní péče. Přesto je zřejmé, že pokud našemu vyučování nebudou předcházet konkrétní a praktické činy církve, evangelium o Boží pomoci světu může být přeslechnuto nebo nepochopeno. Bez našich církevních budov se svět obejde. Často si jich ani nevšimne. Svět potřebuje živou, poslanou církev, naplněnou Boží láskou a mocí Ducha svatého na pracovištích, ve školách, v domácnostech, v sou-

sedských a osobních vztazích i ve vztahu k jiným národům. Některé národy jsou dnes mezi námi. Je to veliká výsada a výzva pro naše poslání. Pán bude s námi až do konce.

Petr Grulich Komise pro Řád Církve bratrské

Narážím na to znovu a znovu. Jedni vám budou tvrdit, že ze všeho nejdůležitější je evangelizace. Ve sborové práci jde prý v zásadě o to, přivádět lidi ke Kristu. A téměř okamžitě se zvedne někdo jiný a začne oponovat: „Kdepak, svědectví slovy dnes k ničemu nevede, je třeba svědčit životem. Lidé pak přijdou sami, protože tím nejlepším svědectvím je autentický život v Kristu!“ A tak se ptáme, jaké je naše poslání? Nejprve si zkontrolujme, jak s Kristem vlastně žijeme. Život s ním přece není žádný aktivismus. Umět spočinout v Boží přítomnosti je výsada každého Božího dítěte. Ne nadarmo se nás Pán ptá, jestli ho milujeme, neboť poslání církve, má-li být posláním skutečným, z hlubokého vztahu víry a lásky vždy vychází. A pokud s ním máme osobní vztah, naše pozornost pak směřuje i k lidem, konkrétně v misii a v diakonii. Slova bez skutků jsou totiž prázdná a skutky beze slov jsou nesrozumitelné. Stejně tak i víra. Nakonec je tu budování církve, tj. pastorace, modlitby, doprovázení, vyučování apod.

30 prosinec 2015

prosinec 2015.indd 30

11/26/2015 2:09:11 PM


Škoda, že jen málokterý sbor dokáže naplnit novozákonní poslání v celé jeho šíři. Často je orientován výhradně na evangelizaci, mívá pak slabiny ve vnitřním budování. Nebo je zaměřen na svůj vnitřní život a služba „ven“ mu příliš nejde. Poslání, které nám svěřil náš Pán, je však skutečně trojí: sloužit v misii, sloužit v diakonii a budovat církev. To vše za předpokladu, že chceme oslavit našeho Pána, tedy že mu v lásce důvěřujeme.

Daniel Pastirčák komise pro Zásady Církve bratrské

Náš svet je rozdelený na posvätnú oblasť náboženstva a profánnu oblasť sveta. Náboženstvo sa sústreďuje na Boha, preto vylučuje svet. Sekulárna spoločnosť sa sústreďuje na svet, preto vylučuje Boha. Kristov Duch je Duchom svetskej svätosti – nevylučuje, ale rozdelené spája. Oddáva sa Bohu cez oddanie sa svetu. Oddáva sa svetu cez oddanie sa Bohu. Špeciálne zjavenie Písma musí vstupovať do dialógu s prirodzeným zjavením. Misia smeruje do všetkých oblastí. Svet zodpovednosti voči Bohu spája so svetom občianskej angažovanosti. Svet ekonomiky so svetom etiky, svet podnikania so svetom solidarity. Svet skeptického rozumu so svetom teológie a mystiky. Svet umeleckej senzitivity so svetom zbožnosti. Svet zavrhnutých so svetom prijatých. Krista nemožno sprítomniť bez toho, aby sme ako on boli priateľmi colníkov a hriešnikov, aby sme sa ako on dotýkali malomocných. Moderný človek žije v odcudzení s prírodou. Osvojil si postoj vykorisťovania zeme. No stvorenie túžobne očakáva na zjavenie Božích synov. Ku misii patrí i úsilie, aby sa v nás zjavili Boží synovia, a svojou starostlivosťou o zvieratá, vodu, les či vzduch prejavili lásku, ktorou Boh miluje svet. Našu misiu zatemňujú dejiny cirkví; dejiny svárov, vojen a vzájomných prekliatí. Musíme opustiť pýchu vzájomného odsudzovania a učiť sa jedni od druhých ako žiť Kristovo tajomstvo. Ježiš túto jednotu považoval za základ misie. Modlil sa: Aby tak ako si ty, Otče, vo mne a ja v tebe, aby aj oni v nás boli jedno.

historie Břemeno odpovědnosti Obrazy soli a světla, které Ježíš použil, nás učí mnohému o naší křesťanské zodpovědnosti ve světě. Chci z toho vyzdvihnout tři věci: 1. Existuje základní rozdíl mezi křesťany a nevěřícími, mezi církví a světem. Někteří nekřesťané si dokážou osvojit klamný nátěr křesťanského způsobu života. Naopak někteří křesťané se nedají rozeznat od nekřesťanů, a tak zapírají svým životem své křesťanské jméno. Přece tu ale zůstává zásadní rozdíl... Ježíš řekl, že se liší jako světlo od tmy či sůl od porušenosti a zkázy. Když se pokoušíme tento rozdíl smazat nebo umenšit, nesloužíme tím ani Bohu, ani sobě, ani světu… Patrně největší tragédií církve v její dlouhé a pestré historii byla neustálá tendence přizpůsobovat se způsobu života, který převládal ve světě; ona ale měla vytvořit svůj vlastní, křesťanský. 2. Zodpovědnost, kterou nám tato odlišnost ukládá, musíme přijmout. Výzva převzít křesťanskou zodpovědnost jako důsledek toho, co z nás Bůh udělal a kam nás postavil, je zvlášť závažná pro mladé lidi, kteří jsou zklamáni moderním světem. Problémy lidské společnosti jsou ohromné a oni se cítí malí, slabí a nemohoucí. Jaké poselství máme pro takové lidi, kteří se cítí být dušeni systémem, válcováni soustrojím moderní technokracie, přemáháni politickými, sociálními či ekonomickými silami, které jim vládnou a nad nimiž oni sami žádnou moc nemají? Považují se za oběti stavu světa a jsou vůči němu bezmocní. Co mohou dělat? Toto zklamání je živnou půdou, ze které vyrůstají živly odhodlané ke všemu. Z téže půdy ale mohou stejně tak vyrůstat následovníci Ježíšovi… Ztratili jsme důvěru v moc Kristova evangelia? Pak si připomeňme slova Lutherova: „S jeho jediným slovem mohu vzdorovat a chlubit se víc než oni s celou svou mocí, meči a děly.“ 3. Potřebujeme vidět svou dvojnásobnou křesťanskou odpovědnost. Účinek soli je svou podstatou negativní – brání rozkladu. Funkce světla je pozitivní – osvětluje temnotu. Ježíš tím vyzývá učedníky, aby na světskou společnosti působili dvojím vlivem. Negativním, aby se zadržel její úpadek, a pozitivním osvětlováním jeho temnoty. Jednou věcí je zastavit šíření zlého, druhou podporovat šíření pravdy, krásy a dobroty… Proto nesmíme naše dvojí povolání být solí a světlem, svoji křesťanskou sociální a evangelizační odpovědnost stavět proti sobě, jako bychom měli mezi nimi volit. Svět potřebuje obě. Je zlý a potřebuje sůl. Je temný a potřebuje světlo. Naše křesťanské povolání je být obojím.

■ Z Výkladu kázání na hoře Johna R. W. Stotta

■ připravil petr raus

prosinec 2015 31

prosinec 2015.indd 31

11/26/2015 2:09:11 PM


SERIÁL

Zimní hejna Když přichází tíseň

Mlynařík dlouhoocasý (Aegithalos caudatus) se v zimě často připojuje k hejnům sýkor.

I my patříme k sobě Mně Bůh ukázal, abych žádného člověka nepokládal za poskvrněného nebo nečistého. (Sk 10,28b) Symbolem Evropy je kromě jiného i blahobyt. Nespadl k nám z nebe, není ani samozřejmým důsledkem příznivých přírodních podmínek; je mnoho míst na zemi, kde jsou podmínky příznivější a život by mohl být snadnější, přesto se tam dnes nežije lépe. Proč tomu tak je? Protože Evropa přijala křesťanství a v  určité fázi svého vývoje se vrátila k jeho prosté podstatě. Možná namítnete, že tak to není, že zdrojem evropské kultury a pro-

sperity byla antická vzdělanost. Ano, do určité míry je to tak možné povědět, má to ale dva háčky. Antickou vzdělanost znovuobjevilo a vzkřísilo právě křesťanství, a pak to druhé: Významnou součástí evropské kultury byl od počátku respekt ke slabšímu. Něco takového antika vůbec neznala, to nás naučilo až křesťanství. Pohanská kultura a vzdělanost mají svou hodnotu, vzpomeňme, s jakým užitkem spolupracoval s pohany král

a uhájit prostor, přilákat partnerku a založit rodinu. Tyto jejich aktuální povinnosti je naprosto vytíží. Jsou soustředění především na příslušníky svého vlastního druhu, ať už pozitivně, tedy na samičky, nebo negativně – všichni ostatní samci jsou v ten čas jejich nepřáteli. Pomineme-li potřebu mít se neustále na pozoru před dravci, můžeme povědět, že nikdo jiný je v tu dobu hojnosti nezajímá. Tak to platí po část roku. Co ale až přijde podzim a zima?

David při stavbě jeruzalémského chrámu. Mají ale i svá omezení. Asi nejvýznamnějším faktorem růstu evropského úspěchu byla švýcarská reformace. Píle, rozvaha, šetrnost, práce jako služba, nikoli jako nástroj sebepropagace a sebevyvýšení, to bylo něco, co otevřelo ohromné možnosti a  na čem spočinulo Boží požehnání. Tento ideální přístup k práci a k bohatství ale nevydržel dlouho, jak to nakonec mezi lidmi bývá. Požehnání přineslo pýchu, podobně jak to cítili Laodikejští: „Zbohatl jsem, nic nepotřebuji.“ (Zj 3,17) Lidé si začali stačit sami. Nejen nic, ale ani nikoho dalšího nepotřebovali. To se promítlo i do

foto Chris Romeiks/vogelart.info

Symbolem jara je kromě jiného i ptačí zpěv. Jarní vzduch ho bývá plný a zejména v časných hodinách dne jiskří a jásá ze všech stran. Básníci v něm slyší bohoslužbu, při které ptačí stvoření chválí a vzývá svého Stvořitele, skutečnost je ale podstatně prozaičtější. Ptačí samci vzkazují kolegům svého druhu: Toto je moje území, tady jsem pánem já! Jaro je obdobím hojnosti a přemíry práce. Úkolem ptačích samečků většiny druhů je najít

32 prosinec 2015

prosinec 2015.indd 32

11/26/2015 2:09:12 PM


oznámení

Někteří odletí do teplých krajin, ty ostatní čeká období chladu a nedostatku, čas nepohodlí a zvýšeného rizika. Jak se na ně připravit? Jak se bránit? Jaký způsob života zvolit, aby šance dožít se příštího jara zůstala co největší? Ptáci se, stejně jako naprostá většina mimolidského stvoření, nerozhodují logickou úvahou. Jejich jednání je podstatnou měrou určováno Božím rozhodnutím vtisknutým do jejich genetické výbavy, a zkušeností. Způsob jednání, který se v minulosti osvědčil, bude pták opakovat a bude ho i předávat dalším pokolením. Co se většině našich ptačích druhů osvědčilo v zimních měsících, v časech zimy, hladu a mnohého nebezpečí? Držet se pohromadě, a to v daleko větší míře, než se to stává v létě. A tak v zimě často padají hranice druhů. Když v zimním lese potkáte pískající hejno sýkor, budou v něm pohromadě koňadry, modřinky, babky i uhelníčci, parukářky i dlouhoocasí mlynaříci, kteří se k sýkorám často připojují. A v hejnech havranů slétávajících se na oblíbená nocoviště budou kromě havranů i kavky a vrány, často i straky. Čas tísně odhalí, jak všichni patří dohromady.

jejich života víry. Získali pocit, že křesťanství je především cosi mezi nimi osobně a Pánem Bohem. Druzí lidé se jim z tohoto vztahu začali vytrácet. Protože měl čas blahobytu takové důsledky, Pán Bůh ho čas od času odňal. Přišly doby zlé, nemoci, války, nepokoje a člověk zase získával schopnost vidět v druhém člověku bližního. Známe to i z naší velmi nedávné historie, v komunistických žalářích se stávali přátelé nejen z příslušníků historicky znesvářených denominací církve, ale i z křesťanů a pohanů či ateistů. Čas temna a zimy dovede spojit dohromady i lidské hejno. Zůstává otázkou, jestli je vždycky nutné čekat až na tu zimu.

■ Petr Raus

Příště: Etapové klíčení

prosinec 2015.indd 33

Program klubu SAMAŘÍ - prosinec 2015 vždy ve středu od 19.30 h Soukenická 15, Praha 1, přední dům 2. 12. 9. 12.

Saunování Autorská hra divadla Flek v buši. Ladakh zblízka Klára Kolářová, Adam Velíšek a Tomáš Voves se podělí o zážitky a fotografie z indického Himaláje.

Pořádá Sbor Církve bratrské Praha 1 – Soukenická

TWR Neboj se, bude hůř, říkával občas se sarkasmem sobě vlastním jeden můj známý. Škoda, že už na něj nemám kontakt – jemu, ale i mnohým dalším, o kterých vím, s jakými strachy bojují, bych ráda vzkázala: Poslouchejte letos v adventu a o Vánocích Rádio 7. Rok 2015 jako by dost výrazně ukázal, že je proč se bát. Důvody netřeba vypočítávat. O to důrazněji chce Rádio 7 nechat prosincovým vysíláním znít zvěst, která otevírá vánoční zprávu: „Nebojte se!“ Důvody k (ne)strachu bude vysílání mapovat z nejrůznějších úhlů pohledu a prosáknou do nabídky většiny pravidelných pořadů. Samozřejmě se však budou objevovat i mimořádně připravované relace. Z těch „obvyklejších“ upozorněme na už tradiční okénka adventního kalendáře, pod nimiž bude tentokrát podepsán Jakub Limr, nebo sérii adventních biblických úvah z pera Jana Proroka. Především ve dnech svátečních se dostane na různé mimořádnosti – bohoslužby ve všech svátečních dnech (kromě nedělí tedy navíc 25. 12. a 1. 1.), pohádkový čas pro děti na Štědrý den i Boží hod vánoční, Silvestr se dvěma moderátory (tentokrát půjde o nerozlučné kamarádské duo Honza Vytřísal a Michal Kroupa) a mnohé navíc. Namátkou zmiňme například sérii rozhovorů Luďka Brdečko o životě, který čerpá sílu od Boha. (Za mikrofonem postupně usedne sedm různých křesťanů různého věku a vše završí setkání s Alešem Bartoškem.) Budeme rádi, když ono andělské ujištění „Nebojte se, dnes se vám narodil Spasitel“ najde ve vašich domácnostech a srdcích ještě o kousek více místa třeba i díky našemu vysílání. Těšíme se na slyšenou na www.radio7.cz, satelitu Astra 3B nebo kabelových rozvodech.

Andělský strom je mocný program, který zasahuje Kristovou láskou děti vězněných rodičů v průběhu bolestného období odloučení a poskytuje příležitost posloužit těmto dětem a jejich rodinám. Posláním vánočního dárku přinášíme Boží světlo do životů rodin, které trpí chybou či nezodpovědností rodiče, jenž svým trestným činem zasáhl do života nejen obětem, ale i své rodině a dětem. Zapojit se do projektu můžete koupí vánočního dárku pro konkrétní dítě nebo finančním příspěvkem, za který bude dárek pořízen, a to na účet číslo 243511614/0300, variabilní symbol 777. Více informací na: www.prisonfellowship.cz/projekty/program-andelsky-strom/ prosinec 2015 33

11/26/2015 2:09:12 PM


K DISKUSI O křesťanské upřímnosti

Upřímnost versus ohledy Bratři či sestry v Kristu se mají navzájem povzbuzovat a napomínat. Jak to dělat? Bez ostychu a natvrdo? Nebo dlouho obcházet kolem horké kaše, abychom se někoho nedotkli? Pavel Chráska ml. CB Praha 5 – Smíchov

Není žádná škála, kde by na jednom konci byla naprostá upřímnost a na druhém konci laskavé ohledy. Není tu žádné vyvažování, kde se na takové škále pohybovat. Stojí tu jen věrnost Boží pravdě, která je doprovázena láskou, nebo láska, která je doprovázena věrností Boží pravdě. Je tu jen zaměření na sebe, které může oboje kazit. Pak naše laskavé ohledy neplynou z lásky, ale z touhy líbit se lidem, pak naše naprostá upřímnost neplyne z věrnosti pravdě, ale z touhy prosadit své představy.

Upřímnost je sympatická vlastnost, která je Božím slovem posilována a rozvíjena. Protože se v biblických dobách za sídlo myšlení považovalo srdce, čteme o „upřímném srdci“. (např. 1Kr 3,6; 2Pa 19,3; 30,19; L 8,15; 1Pt 1,22) Máme být upřímní ve vztahu k Bohu a k lidem. Upřímnost vyjadřuje transparentnost našeho mluvení i jednání a je třeba ji pěstovat k sobě i ke druhým. Pokud jednáme chybně, může být upřímné napomenutí důležitou pomocí a signálem pro změnu. Mezi křesťany má být bratrská upřímnost ve zvýšené míře, abychom se mohli povzbuzovat i napomínat. Upřímnost může také zraňovat, či dokonce zabíjet. Jsou lidé, kteří se rádi nechávají slyšet, že jsou naprosto upřímní. Od těchto lidí je lépe se držet dál. Hrozí totiž, že si svou upřímnost spojí s neomaleností, bezcitností a často i krutostí. Dovedou vyčítat staré chyby, manipulovat s druhými, vydírat,

Je zase jen jediná cesta ven, Kristova cesta, cesta jeho kříže, kdy už nežiji já, ale žije ve mně Kristus, kdy už nejde o mě, ale o Boha. Pak se může stát, že bude ten samý člověk na jedné straně brutálně upřímný: „Ty jsi ten muž! Jak dlouho budete kulhat na dvě strany? … žádný pokoj není. Plemeno zmijí! Běda vám, učitelé Zákona a farizeové, pokrytci!“ a na druhé straně laskavě ohleduplný: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a nehřeš! Jsou ti odpuštěny hříchy. Tvá víra tě zachránila. Jdi v pokoji.“ Boj není o to, vyvážit pravdu a lásku, boj je o to žít v Kristu, aby žil Kristus v nás. Pak budeme v poznání blíž Pravdě a v jednání blíž Lásce, celkem bez ohledu na to, co si o tom budou myslet druzí lidé a jak to bude vyhovovat našemu egu. Jasně – „Všem jsem vším, abych zachránil alespoň některé.“ – to je láska hledající, jak k lidem srozumitelně přistupovat, správnou formou, ale právě jen pro to, aby lépe zněla Pravda. „Abychom byli pravdiví v lásce a rostli všemi způsoby v toho, který je hlavou, v Krista.“

Pavel Černý CB Praha 1 – Soukenická

zneužívat to, co bylo důvěrně svěřeno. Velmi dobře zneužití upřímnosti koriguje text z Ko 3,23: „Cokoli děláte, dělejte upřímně, jako by to nebylo lidem, ale Pánu.“ To znamená vidět za našimi slovy i činy směrem k lidem svého Pána. Jak budu s druhým jednat, když si představím, že v něm jednám se svým Pánem? K upřímnosti patří respektování Božího obrazu v člověku, zachovávání důstojnosti lidství a propojení upřímnosti s lás-

34 prosinec 2015

prosinec 2015.indd 34

11/26/2015 2:09:12 PM


kou. Jinými slovy pověděno, spojit pravdu a lásku. Pravda bez lásky může ublížit. Láska bez pravdy je falešná. Pravdu a lásku je třeba držet pohromadě, a tím vytvářet prostředí bratrské upřímnosti.

Jiří Sedláček

Obsah rubriky nemusí vždy vyjadřovat názor redakční rady.

CB Praha 1 – Soukenická

Základem upřímnosti ve vztahu je láska. Jenže není láska jako láska. To už asi víme z nedělních kázání nebo například z krásné knížky C. S. Lewise Čtyři lásky, která v češtině vyšla v nakladatelství Návrat domů v roce 1997. Biblická řečtina je oproti naší mluvě mnohem barvitější. Jsou situace, kdy jsou naše vztahy formovány láskou „fília”. Láskou k pravdě, k poznání, k dobru, spravedlnosti a právu. Láskou, která měří každému stejným metrem a pravdu hájí s nezdolnou upřímností metodou „padni komu padni”. Jsou vztahy, v nichž převládá láska „storgé”. Láska mateřská, která umí přimhouřit oko nad nejednou lumpárnou. Láska otcovská, která pečuje, ale také vychovává, i láska sourozenecká či snad chlapsky drsná svojí přímočarou upřímností, která nemá daleko k tomu se navzájem popasovat kdo s koho. A konečně je tu láska „agapé”. Láska, která je darem Ducha Božího, darem našeho nebeského Otce, darem Boha vševědoucího a všemocného. Darem toho, který si o  nás nedělá falešné iluze, ale přesto na nás očekává s otevřenou náručí; sám je věčnou Pravdou, ale přesto trpělivě čeká, až její paprsek pronikne až k našemu zraku. A nad to vše se nám ve svém Synu stává bratrem a přítelem, aniž by nám otloukal o hlavu všechny naše nepravosti. Kristova upřímnost je sebeobětující – láskou překryje množství hříchů a nám dovolí pozvednout hlavu ke zdroji skutečné pravdy.

■ připravil libor duchek

Bazárek na Brodfestu Rádi bychom chtěli na tomto místě poděkovat manželům Pártlovým (momentálně z Beřkovic, původem z Havlíčkova Brodu a okolí) a všem jejich pomocníkům, kteří v rámci Brodfestu uspořádali bazárek pro hospic Mezi stromy pro Vysočinu. Zároveň z celého srdce děkujeme každému, kdo koupí zboží z bazárku na tento projekt přispěl. Výtěžek se vyšplhal do požehnané celkové částky 24 200 Kč. Na Vysočině hospic nemáme. S Boží milostí jsme se před necelým rokem vydali na cestu jeho budování. Jsme na samém začátku a věříme, že na konci našeho úsilí bude hospic stát a že tím započne služba nevyléčitelně nemocným. Ti budou moci v doprovodu svých blízkých umírat v pokojném prostředí hospice s respektem k autonomii každého člověka a se zachováním lidské důstojnosti až do konce pozemských dnů. Jsme týmem věřících lidí, kteří hledají cestu Boží a zároveň týmem profesionálů vzdělaných pro tuto práci. Skutečnost, že je možné dát dohromady tým věřících zdravotníků, považuji za zázrak a požehnání. V tuto chvíli je nás 12 členů spolku a zároveň máme tým zdravotníků, který tvoří osm lékařů a deset zdravotních sester, kteří jsou personálním potenciálem pro práci v hospici. Odbornou garantkou je nám paní doktorka Marie Svatošová, která je nejen profesionálem ve svém oboru a významnou osobností českého hospicového hnutí, ale především Boží služebnicí, která hledá na prvním místě Boží království. Čím více tuto ženu poznávám, tím větším vzorem mi je a jsem za ni velice vděčna. Je člověkem bez kompromisů, člověkem opravdu hledajícím a spoléhajícím na vedení Duchem svatým, člověkem plným lásky. Zároveň jsme všichni modlitebním týmem. Modlitba je v tuto chvíli (a věřím, že stále bude) jedním z nejdůležitějších nástrojů na naší cestě. Čelíme mnohým protivenstvím, ale jak říká paní doktorka Svatošová, „zažíváme-li protivenství, je to důkaz toho, že jsme tam, kde máme být“. Nebojujeme však s lidmi, bojujeme na modlitbě proti duchovnímu nepříteli. A věřte, že bojů je mnoho. V jednáních s lidmi chceme být naopak mírní, moudří a pravdiví. Budete-li mít na srdci přidat se k našim modlitbám, budeme vděčni. O našem počínání se můžete více dočíst na našich webových stránkách: www.hospicmezistromy.cz Ludmila Novotná

Adresa redakce: Brána, Soukenická 11, 110 00 Praha 1 E-mail: brana@cb.cz

prosinec 2015 35

prosinec 2015.indd 35

11/26/2015 2:09:13 PM


DOTEKY

Víra s těžkým startem

ilustrační Foto archiv

J

Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha. Římanům 8,28a

menuji se Apinya, pocházím z Thajska, přestěhovala jsem se ale do Švýcarska, kde žiji a pracuji už více než dvanáct let. Můj otec byl alkoholik a gambler. Když mi byly dva roky, maminka spáchala sebevraždu a otec se nedlouho poté znovu oženil. Moje druhá maminka na mne byla hodně zlá. Už od začátku, co si vůbec pamatuji, mne kopala, bila, škrtila. Odmítala jsem jí říkat „maminko“. Bylo mi tehdy asi pět – řekla mi, že jestli jí nebudu říkat „maminko“, že mě zabije. Nikdy mne nevzala do náruče, nikdy neobjala, nikdy nepolíbila; nic takového jsem nezažila. Večer jsem šla sama do postýlky a ráno jsem se probouzela zase sama. Do svých devatenácti let jsem nikdy neslavila narozeniny a nikdy nedostala žádný dárek. Dlouho jsem si myslela, že mne opravdu nikdo nemá rád, že mne tu nikdo nechce, že na tomto světě pro mne není místo. Přála jsem si, abych nikdy neexistovala. Vyrostla jsem jako buddhistka. Buddhismus nezná žádného milujícího Boha Stvořitele. Podle Buddhova učení shromažďují všechny bytosti svými skutky svou karmu. Karma pak v průběhu celého života rozhoduje o životních okolnostech a současně určuje, jaký bude váš příští život. Já se začala ptát: Kdo tento zákon ustanovil? A kdo to posuzuje? Nenacházela jsem odpovědi. A pak jsem jednoho dne na vlastní oči viděla umírání svého bratra. Otázek přibylo, ptala jsem se: Kam odešel? Moje svědomí mi napovídalo, že existuje nebe i peklo, pro mne ovšem, jak jsem si myslela, pouze to peklo. Když jsem byla na střední škole, bylo mi nějakých třináct čtrnáct

let, potkala jsem na ulici lidi, kteří mi nabídli letáček. Usmívali se a vypadali šťastně. Vycítila jsem, že mají něco, co já nemám. Leták jsem si vzala a doma přečetla. Bylo tam stručně vypsané evangelium, jak ho znáte z Bible, zpráva o milujícím Bohu, o ukřižovaném a vzkříšeném Spasiteli i  o Božím zájmu o vztah se mnou. Mého srdce se to velmi dotklo. Litovala jsem svých hříchů, modlila se a pozvala Ježíše, aby přišel do mého života. V tu chvíli jsem pocítila hluboký pokoj. Po nějakém čase jsem na to ale zapomněla. Tři měsíce před svými devatenáctými narozeninami jsem se jednoho dne probudila a vnímala, že všechny obavy, všechna bolest i nenávist, kterou jsem nosila ve svém srdci, zmizely. Něco mi říkalo, abych zavolala své křesťanské kamarádce. Nevěděla jsem proč, něco v srdci mi ale stále říkalo, že ona je klíčem a že mi řekne pravdu. Tak jsem jí zavolala a ona mi zopakovala tu dobrou zprávu, kterou jsem kdysi četla v onom letáku. V tu chvíli se mi to všechno propojilo. Pozvala mne na křesťanskou skupinku i na nedělní bohoslužby. Začala jsem tam chodit pravidelně. Můj život se změnil. Bůh uzdravil mé zlomené srdce a dal mi sílu odpouštět. Za rodiče se modlím, aby byli zachráněni jako já. V  těžkostech vidím výzvu, protože vím, že je s Boží pomocí zdolám. Pamatuji se na první oslavu svých narozenin v životě. Tu mi uspořádala moje kamarádka a moje Boží rodina, lidé ze sboru. Mezi nimi jsem milovaná, v církvi jsem poprvé v životě zažila zdravé mezilidské vztahy.

■ Apinya Gerber

36 prosinec 2015

prosinec 2015.indd 36

11/26/2015 2:09:13 PM


KŘÍŽOVKA

Tajenku zašlete do 22. 11. 2015 (i e-mailem) na adresu redakce.brana@cb.cz. Vylosovaný výherce získává knihu C. S. Lewise O modlitbě - Dopisy Malcolmovi. Výhru věnuje nakladatelství Návrat domů.

Tajenka z čísla 11/2015: Obnov v mém nitru pevného ducha. Knihu Nářek mrtvých vyhrává Markéta Pavelková, Pozlovice. Připravil Dušan Karkuš.

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu

prosinec 2015 37

prosinec 2015.indd 37

11/26/2015 2:09:13 PM


POST SCRIPTUM

Kateřina Korábková

Poklady a staré krámy K

dypak jste naposledy uklízeli půdu? Ještě nikdy? Nedávno jsem se bavila s člověkem, dítětem paneláku, a divila se, jak může uklízení kostelní půdy plné prachu, holubích neplech a suti považovat za práci v téměř extrémních podmínkách. Teprve pak mi došlo, že paneláky půdu nemají. Půdy jsou skvělá věc. Je velmi praktické mít kam odložit věci, které zrovna nejsou potřeba, ale kdyby veškerá pozitiva půd měla končit na téhle rovině, byla by to nuda. Půda je místo s tajemstvím. Muzeum života v domě, k němuž stačí trocha fantazie, aby ožilo vlastním životem a stalo se pokladnicí.

knížky z konce 19. století mu dával za pravdu, stejně jako celkem slušná výbava trampského nádobí. Sbírka prázdných lahví s patentními uzávěry byla poslední branou k nejhlubší archeologické vrstvě, bedně, která slibovala největší poklady. Byla prázdná. Místo, které mělo pečlivě skryto mezi jinými bednami střežit něco zásadního, neobsahovalo vůbec nic. Každý z těch předmětů měl bezpochyby svůj příběh, jak se na půdu dostal. Pro někoho byly důležité, dostaly nálepku „to se ještě může hodit“ nebo „rozbité jen trošku, přece se to nevyhodí“.

Na každou půdu se musí čas od času zajít pořádně rozvířit prach. Má totiž výsadu, že se na ní (někdy doslova) kupí věci, k nimž máme vztah, i předměty „potenciální užitečnosti“, o nichž za pár let zjistíme, že je máme tak dobře uložené, až o nich ani nevíme. Každopádně jsme je nepotřebovali a nejspíš už ani potřebovat nebudeme, jen nám bylo líto je vyhodit. Právě ten praktičností často špatně maskovaný cit ke starým krámům a zbytečnostem dělá z půdy místo s příběhy. Před nějakým časem se mi poštěstilo uklízet půdu, která vypadala, jako by někdo vzal skládku a postavil nad ní střechu. Zbytek vycpaného tetřeva věstil, že tady o podivuhodnosti nouze nebude. Hory hadrů, lichých bot, rozbitých hraček a z nějakého nepochopitelného důvodu i plastových větrníků do zahrady ale představovaly jen dlouhé třídění odpadu. Pod spoustou krámů naházených bez ladu a skladu se náhle objevily srovnané bedýnky. Na těchto věcech už asi záleželo, když je někdo pěkně uložil. Tušení pokladu se opět ozvalo. Nález

Princip, podle něhož zacházíme s hmotnými věcmi, je úplně stejný i u věcí nehmotných. Držíme v sobě to, co bychom dávno měli pustit k vodě, poškozené neopravujeme, jen strčíme někam, kde nebude tak vidět. Důležité se ztrácí v hromadách krámů a bedny nachystané pro nejcennější poklady se plní jen pavučinami. Na každou půdu se musí čas od času zajít pořádně rozvířit prach úklidem a volat: „Ježkovy zraky, k čemu tady máme tohle?!“ Zatímco ty pod střechami našich domů se připomínají svojí hmatatelností samy, vnitřní půdičky našeho nitra se dají krásně schovat. Mají skoro neomezenou kapacitu, tak proč se jít hrabat ve starých krámech? Možná právě proto, abychom si na příběhu těch schovaných věcí připomněli vlastní příběh, zbavili se zátěže a uložili vzácné tam, kam skutečně patří. Jinak by se nám totiž mohlo stát, že pro samou přehlcenost zapomeneme na něco důležitého. Třeba právě na ten poklad, co pro málo místa položili do jeslí.

■ Kateřina Korábková

38 prosinec 2015

prosinec 2015.indd 38

11/26/2015 2:09:15 PM


© BRÁNA, Petra Kašperová-Poldaufová prosinec 2015.indd 39

11/26/2015 2:09:15 PM


p

říslušník, který stál mně nejblíže, mne vší silou udeřil pěstí do tváře, poté jeho kolega přidal ještě silnou ránu do nosu… Vyšetřování trvalo několik hodin. Příslušníci se měnili, ale všichni měli stejný přístup. Byl jsem bit většinou do hlavy – pěstí nebo gumovým obuškem… Byl začátek dubna 1950…

Těmito slovy popisuje evangelista Vladimír Fajfr svou první (a zdaleka ne poslední) zkušenost s praktikami StB. Uchvácení monopolu moci komunisty Boha je třeba v únoru 1948 nastolilo ve společnosti atmosféru teroru různých podob. poslouchat, V říjnu 1949 byly vydány církevní zákony, kterými komunistický stát nad církvemi převzal absolutní kontrolu. Jednota českobratrská musela v roce ne lidi. 1951 projít tzv. systemizací sborů, což znamenalo ustanovení počtu sborů, pro něž bylo schváleno místo kazatele. Došlo tak k nucenému snížení počtu sborů z 39 na 28, tedy skoro o třetinu! Veškeré aktivity církve spadaly pod ostrý dohled státu, jeho církevní tajemníci rozhodovali prakticky o všem (např. udělovali souhlas kazatelům k vykonávání povolání, souhlas s mimořádnými shromážděními, se službou kazatele z jednoho obvodu v obvodu jiném, schvalovali kandidátky staršovstva aj.). Kandidátka pro volbu členů Rady musela rovněž projít schválením, státní úřad pro věci církví musel schválit řád církve, vyznání apod., nemluvě o systému kontroly založeném na udavačství a spolupráci s StB, šikanování všeho možného druhu a jiného byrokratického omezování. Kromě přímé perzekuce (věznění po vykonstruovaných procesech; z mnoha jmenujme alespoň kazatele A. Voříška, B. Schneidera nebo J. Polanského) zakoušela velká část členů existenční potíže různého druhu (zákazy povolání, šikana, zákazy studia apod.). Ne každý pod tlakem osvědčil věrnost Kristu… Aktivita při duchovní výchově mládeže byla mnohdy přitěžující okolností. Spolky mládeže byly zakázány, stejně jako časopisy pro mládež a organizování letních táborů mládeže či dorostu. Už v roce 1948 byly zastaveny některé časopisy, v roce 1951 pak i hlavní časopis Českobratrská rodina. Obnovit ji bylo možné až v roce 1968. Byla zrušena sociální práce, zlikvidována biblická škola v Kutné Hoře… Publikace 120 let v Božích službách, vydaná Sborem v Praze 1, celé období komunismu charakterizuje mimo jiné nadpisem „Boží věrnost nad naší nevěrností“. Konstatuje, že církev nešla v období totality cestou viditelného odporu. Zároveň ale dodává, že z Božího slova zaslechla, že víc se sluVlado Fajfr (nahoře) zahajuje v roce 1949 ve Zlíně ší poslouchat Boha než lidi, a tomu se většina bratří a sester biblické kurzy. Později je, stejně jako kazatel Bohumil podřizovala a různými způsoby na sebe brala Kristův kříž. Schneider (foto dole), uvězněn za tzv. protistátní činnost. To zůstává výzvou i v aktuálních poměrech. ■ rObert hart

prosinec 2015.indd 40

FOTO archiv cb Praha 1

po únoru 1948

11/26/2015 2:09:23 PM

Brána 12/15  

moderní křesťanský časopis s přehledným designem prezentující biblickou zvěst o Ježíši Kristu fundovaně a obsáhle zpracovává aktuální témata...

Advertisement