4/23 FARIZEJOVÉ DNEŠNÍ DOBY - Když být dobrý nestačí

Z OBSAHU

4 Slovo

Ukřižovali jsme Krista

6 Rozhovor

Jan Fingerland:

Bible mě fascinuje

12 Téma

Farizejové dnešní doby

Miroslav Tichý a kolektiv autorů

19 Misie

Misie skrze přítomnost

26 Velikonoční povídka

Místo mne

30 Diskuze

Kazatel kamarád

PŘÍŠTĚ Moc slova

Pavel Hošek a kolektiv autorů

TIRÁŽ

BRÁNA, evidenční číslo E 5080 04/2023

Ročník Bratrské rodiny 55, Českobratrské rodiny 79

Vydavatel – Církev bratrská, Soukenická 1193/15, 110 00 Praha 1, IČ 00445215

Vyšlo 2. 4. 2023 – Vychází 10 × ročně, cena 60 Kč

Šéfredaktorka – Ing. Eva Čejchanová – eva.cejchanova@cb.cz

Redakční rada – Bc. David Novák, M.Th.

Mgr. Kateřina Korábková, Ph.D. – Mgr. Radislav Novotný

Mgr. Martin Srb – Bc. et Bc. Pavla Lioliasová

Bc. Anna Duchková – redakce.brana@cb.cz

Editorka a korektorka – Bc. Věra Matulíková

Výtvarník – Ondřej Košťák

Grafický styl a sazba – BcA. Judita Košťáková

Správce webu a sociálních sítí – Bc. Kamila Beranová

Web – brana.cb.cz

Inzerce – inzerce.brana@cb.cz

Tisk – Grafotechna Plus, s.r.o.

Distribuce pro zrakově postižené v elektronické podobě: szp@scps.diakonie.cz

Předplatné – u sborových distributorů nebo na adrese distribuce.brana@cb.cz, tel.: 273 136 629

Pro sponzory časopisu – číslo účtu: 1938904339/0800 , (zpráva pro příjemce: Dar pro časopis BRÁNA)

Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

Milí čtenáři,

Velikonoce jsou obdobím, které nám každoročně připomíná ten neuvěřitelný paradox: lidstvo pomocí justiční vraždy zabilo nevinného Božího Syna – a tahle událost se stala klíčem k záchraně právě toho hříchem nasáklého lidstva. A aby toho nebylo málo, tak lidstvo, vraždící svého zachránce, reprezentovali ti, kteří učili ostatní o Boží spravedlnosti a o tom, jak je třeba žít, aby se člověk Bohu líbil. To, že za ně špinavou práci udělali okupační vojáci, už je detail. Jak se někdo, kdo upřímně chce sloužit Bohu, stane tím, kdo ho v osobě jeho Syna na smrt nenávidí? A jak se může stát, že potom, co ho takoví lidé zabijí, Bůh ve spravedlivém hněvu jediným slovem nezničí ten prohnilý svět, aby si mohl dalším slovem vytvořit svět nový, jiný, dokonalý… ale naopak pro vrahy svého Syna otevře svou náruč a nabídne jim pomoc při jejich záchraně, protože z lidských sil už jsou nezachranitelní? Nemá to logiku. Jak se to může stát?

Tahle otázka už kdesi padla. A odpověď na ni byla: „U lidí je to nemožné, ale u Boha je možné všechno.“ Ano, Bůh může protlačit velblouda uchem jehly a může i vrahovi otevřít cestu do nebe. Je to víc než dva tisíce let – a lidstvo se nezměnilo. Válka „za našimi humny“ nám ukázala, že i dnes lze slovy o míru, o osvobození a o záchraně nazývat ta nejhorší zvěrstva. I dnes znějí hlasy požadující obětování nevinných, aby nás samotné pak „říše“ nechala na pokoji. I dnes se lidé potácejí světem zasaženi slepotou. Když jsem nedávno po nedělní bohoslužbě stála s ukrajinskými křesťany na nábřeží řeky Dněpr ve východoukrajinském Dnipru a tiše hleděla na rozbombardovaný panelák, ve kterém několik dnů předtím zemřely desítky civilistů, jeden z kazatelů tehdy s nadsázkou řekl: „Dneska žádná raketa nepřiletí. Rusové zabíjí jen od pondělí do soboty. Protože zabíjet v neděli je hřích.“ Pořád je v lidstvu cosi hodně špatně. Ale od toho pátku, kdy zčernalo nebe a z popraviště se ozvalo: „Dokonáno jest“, má i ten poslední zločinec otevřenou cestu do nebe. Protože odpověď na tu otázku, jak se to může stát, je láska. Láska nemá logiku. Láska jedná proti vlastním zájmům. Ježíš zemřel i za farizeje.

Téma tohoto čísla časopisu Brána je věnováno nám všem. Nám, kteří upřímně chceme jít za Bohem – a dle svého mínění skutečně jdeme. Nám, kteří si myslíme, že jsme před Bohem spravedliví, a přitom nevíme, jestli bychom ve chvíli lámání chleba, kdy by se nám zdál náš způsob víry ohrožen, sami nebyli mezi těmi, kteří křičí: „Ukřižuj!“ Nám, farizejům.

Přeji vám Boží blízkostí naplněný čas předvelikonoční a jeho pokojem a radostí prosvícené svátky jeho vítězství nad smrtí.

Skutky 2,22–36

UKŘIŽOVALI JSME KRISTA

text ZDENĚK KAŠPÁREK ilustrace BRÁNA

Petrovo letniční kázání, historicky první zaznamenané kázání Kristovy církve, je z několika důvodů mimořádné: okolnostmi, za kterých bylo proneseno, projevy Božího Ducha, kterými bylo zarámováno, a – v neposlední řadě – také svým účinkem. Ostatně komu z nás, služebníků Slova, se stalo, že se po jediném jeho kázání obrátilo cirka tři tisíce lidí, že? Na naše současné poměry bylo ovšem Petrovo poselství velmi nestandardní (mírně řečeno) i z jiných důvodů.

Obvinění

Hned dvakrát se Petr ve své řeči k shromážděnému davu dopouští neodpustitelných homiletických chyb, když své posluchače, z nichž velkou většinu ani osobně nezná, označuje za viníky Kristova ukřižování: „Vy jste ho ukřižovali!“ „Přibili na kříž a odstranili!“ Kdyby aspoň o vině hovořil v první osobě množného čísla! „My jsme ho ukřižovali!“ už tolik nebolí. Ale Petr si nebere servítky. Je nekorektní. Přítomné obviňuje. Paušalizuje. Uplatňuje kolektivní pojetí viny. Nálepkuje. Soudí. A nedělá to jen zde. Stejná obvinění z Petrových úst jsou zaznamenána i na dalších místech knihy Skutků: „Zabili jste Původce života“ (3,15), „…kterého jste vy ukřižovali“ (4,10), „…pověsili na dřevo a zabili“ (5,30). Až by se člověku s citem pro spravedlnost a s elementární empatií chtělo zakřičet: „Nemáš, Petře, pravdu! Vždyť mnoho z těch lidí si Kristovo ukřižování jistě upřímně nepřálo a řada z nich před sedmi týdny při Ježíšově odsouzení dokonce ani nebyla přítomna. Obviňuješ je neprávem!“

„Muži izraelští, slyšte tato slova: Ježíše Nazaretského Bůh potvrdil před vašimi zraky mocnými činy, divy a znameními, která mezi vámi skrze něho činil, jak sami víte. Bůh předem rozhodl, aby byl vydán, a vy jste ho rukou bezbožných přibili na kříž a zabili. Ale Bůh ho vzkřísil; vytrhl jej z bolestí smrti, a smrt ho nemohla udržet ve své moci.“

V hyperkorektní postmoderní církvi usilující o přežití v ještě „hyperkorektnější“ společnosti je způsob zvěstování „dobré zprávy“, jaký volí Petr (a nejen on, podobnou rétoriku zjevně uplatňovali i další kazatelé první církve – viz třeba Štěpán

v Sk 7,52), nepředstavitelný. Chceme růst. Chceme být fajn. Chceme být vstřícnou, nízkoprahovou církví, vytvářet v našich sborech skvělou atmosféru plnou prima audio-vizuálních (a nádavkem pokud možno i chuťových) zážitků. Své posluchače chceme získat, nikoliv naštvat. Zdá se mi neskutečné, že za těchto okolností byla odpovědí velké části davu o letnicích naslouchajícího Petrovi slova: „Co máme dělat, muži bratři?“ Světe, div se! Neberou do rukou kamení, dokonce se ani neotáčí k Petrovi zády. Oni to obvinění přijímají. Chápou. A činí pokání. Jistě – zdaleka ne ve všech v Bibli zaznamenaných případech byla reakce posluchačů na takto obviňující poselství kladná (opět viz již zmíněný Štěpán). Na druhou stranu – tato kázání měla vždy kladný efekt na růst a zdraví církve, byť bezprostřední reakcí posluchačů někdy nebylo přijetí poselství, ale naopak nepřátelství. Boží Duch si radikální slova zjevně používal. Patří, či nepatří tedy „obviňující“ kázání do poselství zdravé církve? A kdo taková kázání může pronášet?

Proměna

Petrův osobní příběh obsahuje převratnou zkušenost. Poněkud nadutý a evidentně i trochu natvrdlý učedník spoléhající se především sám na sebe a pevně věřící ve svou duchovní dokonalost dostal o Velikonocích tvrdou lekci. Vlastně si ji uštědřil sám. Z premianta skupiny Ježíšových následovníků se vlastní zásluhou stal na další dva tisíce let (tedy minimálně) „ten, který zapřel“. Pomineme-li

Jidáše, stal se ve stěžejním okamžiku velikonočního příběhu „černou ovcí“ Ježíšova fanklubu právě Petr. V kritické chvíli, kdy se měla osvědčit jeho věrnost, fatálně selhal.

Dno, na které se svou nerozvážností dostal, se ale pro něj stalo místem restartu. Petr o letnicích dobře věděl, že to byl i on, resp. i jeho hříchy, které Krista přibily na kříž. Věděl, že tam Ježíš zemřel i kvůli němu. Když obviňuje shromážděné davy ze smrti Krista, neznamená to, že za viníky považuje jen „ty druhé“. Rozdíl mezi sebou a posluchači vidí v tom, že on už svůj podíl na Kristově ukřižování vyřešil: hlubokým, bolestivým pokáním a plným podřízením se svému Pánu.

Podobné myšlení vidíme i u dalších postav novozákonních příběhů. Petrův apoštolský kolega Pavel v 1. listu Korintským vyznává: „Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem“ (15,3), v Listu Galatským dodává: „… dal sám sebe za naše hříchy“ (1,4) a svému synovi ve víře, Timoteovi, v prvním listu píše: „Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Z nich jsem já první…“ (1,15).

Živnou půdou prvními učedníky neseného evangelia bylo vědomí, že jsou to především oni sami, kteří mají kvůli svým hříchům podíl na ukřižování. Byli proměněni tímto zjištěním. A toto poznání, tato zkušenost je opravňovala k tomu „obviňovat“ z téhož i druhé. Motivací pro jejich kázání nebyl pocit vlastní nadřazenosti, pohrdání neobrácenými, ale paradoxně láska. Láska vycházející z vědomí, že jen když posluchač pochopí, když pozná svou spoluvinu na Kristově smrti, když dovolí skalpelu Božího slova a Ducha říznout do nejcitlivějších částí svého autonomního JÁ, může získat odpouštění a přijmout vítězství Božím Synem na kříži vydobyté: „Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení!“ (Sk 2,40). První apoštolové a evangelisté své posluchače nešetřili. V jejich vlastním zájmu. Věděli, že cesta ke spasení nevede přes postupnou křesťanskou převýchovu, integraci do společenství církve a zapojování do sborových aktivit, ale přes radikální obrat, pokání.

Vítězství

Petr své letniční kázání korunuje slavným (a slavnostním) prohlášením: „Ať tedy všechen dům Izraele s jistotou ví, že Bůh učinil toho Ježíše, kterého jste vy ukřižovali, i Pánem i Mesiášem.“ K našemu „A“ připojuje Boží „B“. Na jedné straně předkládá člověku vinu za Kristovu smrt, na straně druhé mu zvěstuje Boží svrchované vítězství.

Kristovo panování nezávisí na tom, jak se k němu ten či onen člověk postaví. Na kříži byla Bohem člověku předložena vítězství zaručující smlouva, nad kterou ovšem nelze diskutovat. Není připuštěna polemika a neexistuje prostor pro to, aby ve smlouvě mohly být prováděny úpravy nebo k ní byly připojovány dodatky. Výchozí status smluvních stran je dán: Ježíš není demokraticky voleným zástupcem lidu, který si musí své voliče

získávat menšími či většími ústupky ve svém volebním programu. Je Pánem a Mesiášem. My jsme ti, kteří jej ukřižovali. Jediná věc, kterou tváří v tvář této skutečnosti můžeme udělat, je kapitulace a bezvýhradné přijetí všech smluvních ustanovení.

Dan Drápal ve své knize „Být pastýřem“ cituje anonymní evangelistku: „Někteří křesťané malou dávkou evangelia očkují lidi proti přijetí evangelia v jeho plné podobě.“ Vznesení obvinění ze spolupodílnictví na ukřižování Krista do nadčasového velikonočního poselství i do plného evangelia patří. Je jakousi jeho startovní čárou, ze které lze vyběhnout na dráhu vedoucí k vítěznému cíli. Bez tohoto vědomí je moc evangelia oslabena. Bez uznání viny na ukřižování Božího Syna nelze vítězství nad hříchem a smrtí dosáhnout.

ZDENĚK KAŠPÁREK (1967)

Je kazatelem CB v Třinci-Lyžbicích, dříve byl duchovním v Opavě a Táboře. Vystudoval sociální práci na Ostravské univerzitě a řadu let se profesně zabýval zkvalitňováním sociální práce a PR v neziskových organizacích. S manželkou Stanislavou mají 4 dospělé děti a 4 vnoučata.

Na přelomu let 1985–86 jsem společně s několika kamarády ze středoškolského internátu vpadl do již probíhající čtvrteční biblické hodiny baptistického sboru v Kroměříži. Původním motivem naší návštěvy byla jakási studentská recese a zvědavost. Nikoho jsme tam neznali, nikdo nás tam nezval, netušili jsme, kam vlastně vcházíme…, ale od prvního okamžiku jsme cítili, že jsme se setkali s něčím mimořádným. Chodili jsme tam na biblické hodiny dál až do maturity. Postupně náš pohled na svět měnila kázání, osobní svědectví členů a hostů sboru, slova Bible, kterou jsme hned při první návštěvě dostali, nahrávky vysílání tehdejšího Rádia Monte Carlo (TWR) a ze zahraničí k nám pašované křesťanské bestsellery. Čistě racionálními úvahami, zvažováním všech možných argumentů pro i proti, jsem došel k závěru, že historickým faktem není jen Ježíš jako postava, ale také jeho vzkříšení. Přesto jsem byl pořád „někde jinde“ než lidé, kteří do sboru chodili už řadu let. Nebylo mi jasné proč. Věřil jsem stejně, chodil jsem na bohoslužby stejně, Bibli jsem četl stejně, modlil jsem se (skoro) stejně… Po čase se mi dostala do rukou kniha Billyho Grahama „Pokoj s Bohem“. Na jednom místě jsem četl: „Nedávej nikomu vinu za to, že onoho dne lidé přibili Krista na kříž. Ty i já na tom neseme stejnou vinu. Nebyly to rozvášněné davy, nebyli to ani římští vojáci, kdo ho přibili na kříž – byly to tvoje hříchy a moje hříchy.“ Tehdy mi to konečně došlo. I já jsem ukřižoval Krista.

ROZHOVOR

BIBLE MĚ FASCINUJE

ptala se EVA ČEJCHANOVÁ foto ARCHIV JANA FINGERLANDA

Měl se věnovat politickým vědám, ale začal si přivydělávat psaním do novin a nějak se to zvrtlo… Známý český publicista, novinář, spisovatel a moderátor Jan Fingerland se do povědomí křesťanské obce dostal především svým projektem Předvařená Bible.

Kvalifikací jste politolog, filosof, religionista. Pracujete jako zahraničněpolitický komentátor Českého rozhlasu, publicista, novinář, moderátor, jste spisovatel. Čím se cítíte být nejvíc a proč?

Dnes asi nejvíce novinářem, nebo spíše komentátorem. Moderuji prostě proto, že to tak na mě vyšlo a nikdy jsem nebyl akční reportérský typ, spíš takový reflektivní.

Byl byste raději, kdyby „to vyšlo“ jinak?

Myslím, že jsem spokojen s tím, co jsem. Mohl bych ale mít více času a peněz. (úsměv)

Nelze přehlédnout vaši mistrovskou práci s českým jazykem. Asi jste musel nějaké vlohy projevovat už v dětství… Jak jste se k jednotlivým profesím dostal?

Děkuji za kompliment. Sloh byla skoro jediná věc, která mi ve škole šla, tím spíše, že jsem vzhledem ke své nesoustavné povaze nebyl příliš schopen se školou přátelsky spolupracovat. Byla to ale také doba, kdy školy moc přátelsky nespolupracovaly s žáky.

Studoval jste v Jeruzalémě a vaší specializací v ČRo je především Blízký východ. Zdá se to jako přímá cesta, ale studoval jste i ve Stockholmu a v Yorku, takže si vás musel Blízký východ něčím přitáhnout. Čím?

Vzděláním jsem politolog, se zaměřením na politickou filosofii, a původně jsem mířil k akademické kariéře v tomto oboru. Pak jsem si začal přivydělávat ke studiu a psaní do novin mě chytlo. Má totiž výhodu, že vidíte výsledek velmi rychle, je to návykové. Zájem o Blízký východ i o Bibli mě ale provázel už tehdy, poprvé jsem byl v té oblasti v roce 1991 jako devatenáctiletý. Je to kolébka naší kultury.

Jak je toto pouto pevné? Myslím, že mě už nepustí.

Jak dlouho vaše orientace na Blízký východ trvá a co nového vám přináší v čase? Řekl bych, že se vyvíjí, od postupného zájmu staršího dítěte až po dnešní postoj, kdy mám k oblasti blízký emocionální vztah, třeba i jen k tamním vůním, koření, travinám a podobně, ale současně zaujímám pozici „biologa, který pitvá žábu“. Snad to nezní moc odtažitě. Všímám si, že zejména Blízký východ, podobně jako teď Rusko a Ukrajinu, mí kolegové prožívají snad až moc osobně, nemají nad tím kontrolu.

Rusko a Ukrajina jsou tématem, které se výrazně promítá do praxe velké většiny redakcí. V týmu ČRo připravujete pořad „Názory a argumenty“. Ve světě se toho za poslední roky mnoho změnilo. Když se před dvěma lety mluvilo o jaderné bezpečnosti, drtivou většinu lidí napadla bezpečnost jaderných elektráren. Dnes je napadne Putin a jeho hrozba jadernými zbraněmi. Jak moc se za poslední roky změnila témata vašeho pořadu?

Náš pořad, jako všechny publicistické pořady, kolísá mezi tím, co lidé očekávají, že bychom měli řešit,

a tím, co my jako jeho autoři zrovna považujeme za důležité. Třeba ani ne v tu konkrétní chvíli, ale z hlediska éry, do které – jak se třeba domníváme – kolektivně vstupujeme. Někdy jde o to zkusit teprve zaznamenat věci, které nepatří k dennodennímu zpravodajství, detaily, které člověk spíše tuší a někde v novinách by třeba přes editora neprošly.

Snažím se vžívat do toho, kdo se aspoň snaží pod čilým povrchem vidět ty větší, pomalejší pohyby. Jsem hrdý na to, že jsem asi jako první psal o počátcích občanské vzpoury v Tunisku už na konci roku 2010. Do loňského 24. února jsme řešili covid a rozhodnutím svých nadřízených pracovali z domova. Úderem jediné minuty se vše změnilo, přesunuli jsme se fyzicky do opuštěných kanceláří a začali

řešit válku. Covid se skoro vytratil. Taky to něco říká o mediálním provozu. V zásadě platí, že média nemají ráda malá témata.

Máte v redakci názorovou shodu?

Mohou v redakci vedle sebe pracovat lidé s naprosto odlišným názorem na pomoc Ukrajině?

Pracujeme v rámci redakce Názorů a argumentů ve vzájemné shodě a máme velkou svobodu ze strany nadřízených. Co se otázek Ukrajiny týče, náš názorový rozptyl není tak velký.

Covid a poté i válka na Ukrajině (a nedávno i prezidentské volby) zasáhly každého, a co se týká různosti názorů, se tyto problematiky mnohdy agresivně probily až do rodin. Jak vy

JAN FINGERLAND (1972)

Je český publicista, novinář, spisovatel, moderátor. Studoval politologii, filozofii a religionistiku v Praze, Yorku, Stockholmu a Jeruzalémě.

Působí na rozhlasové stanici Český rozhlas Plus, kde připravuje pořad Názory a argumenty. Pracuje i jako zahraničněpolitický komentátor Českého rozhlasu. Jeho specializací je Blízký východ. Jako publicista je autorem článků z oblasti kultury, dějin a náboženství.

sám řešíte přátelství s lidmi, kteří mají v těchto směrech naprosto odlišný názor než vy?

Byl jsem překvapen, že i mě rozdílné názory s bližními v otázce prezidenta, minulého i nastávajícího, často rozhodily. Je to asi přirozené, ale nebezpečné pro stabilitu společnosti. Svědčí to nejen o odlišných perspektivách, ale i o velkých rozdílech ve východiscích jednotlivých lidí, v tom, co považují za správné nebo důležité. A ukazuje se, že je to velmi osobní.

Prezentovat veřejně svůj názor (a názor na politiku zvláště) znamená v dnešní době víc než kdy jindy jít s kůží na trh. Máte vy sám nějaký vlastní osvědčený postup na tvorbu názoru, aby v čase i v nátlaku obstál?

Já jsem v zásadě analytický typ a vědomě i přirozeným sklonem lnu k tomu mít nad věcmi nadhled. To neznamená, že někdy nepřemýšlím o tom, jak na mé názory někteří lidé zareagují. Bohužel nebo naštěstí, ti, kdo se mnou nesouhlasí přímo nebo jen někde na sociálních sítích, nejsou lidé toho druhu, abych mohl brát jejich nesouhlas vážně. Jinak mě kritika zajímá. Zní to jako fráze, ale kritikou se opravdu můžeme posunout vpřed. Ostatně jsem na řadu věcí během života změnil názor.

Na co například?

Týká se to blízkovýchodní politiky i otázek, které by se dnes řadily k naší politice nebo zavedeným „kulturním válkám“. S přibývajícím věkem jsem konzervativnější. Ale také mám čím dál menší nutkání si o všem něco myslet. Prostě některé věci nechávám běžet kolem.

Pořád mluvíme o názorech. Co je odvaha a co zbabělost?

Asi nejsem schopen odpovědět v krátkosti na takovou zásadní otázku. Trochu ji obejdu. Zaprvé: Churchill říkal, že odvaha je nejzásadnější ctnost, protože garantuje všechny ostatní. A za druhé: odvaha a zbabělost mají různé podoby. Někdo je

třeba udatný voják, ale bojácný manžel nebo manipulovatelný politik. Důležité asi je, aby správní lidé byli ve správný okamžik na správném místě.

Jaký vliv na vaše současné názory a postoje mělo vaše dětství? Myslím, že mohu ocenit svobodomyslnost mých rodičů, zážitky z dlouhodobého pobytu v cizině, své válčení se vzdělávacími institucemi, vliv sportovního oddílu, do kterého jsem chodil, včetně jeho trenérů, většinou férových mužů z lidu s přirozeným sklonem k fair play a takovému starosvětskému chlapáctví. Bude to znít legračně, ale ovlivnily mě postavy Vinnetoua, Robinsona Crusoe, a snad také Pipi Dlouhé Punčochy. Ty mě provázejí stále.

se vztahovat poměrně chladně, jako k té pitvané žábě.

Čím si vás svět věřících přitáhl natolik, že ho zkoumáte, přemýšlíte nad ním, popisujete, věnujete mu tolik času?

Myslím, že mě fascinuje z důvodů, které nejsem schopen sám identifikovat. Největší pozornost ale věnuji Bibli, tedy textu, nikoli žitému náboženství nebo jeho aktérům. Ale i ti mě zajímají.

V rodině máte věřící členy a hodně toho víte o judaismu. Jak daleko je podle vás od intelektuálně racionálního přístupu k náboženské tematice k samotné víře?

Myslím, že je to věčný problém. Tedy do jaké míry člověk tím, že věci z vnějšku

UŽ OD TEENAGERSKÝCH LET CÍTÍM,

V souvislosti se vzdělávacími institucemi už jste zmínil svou nesoustavnou povahu. Byl jste problematický žák, nebo bylo to „válčení“ otázkou přístupu ze strany institucí?

Myslím, že jsem byl složitý žák, který byl nucen vzdělávat se v atmosféře, která přála standardním žákům a žákyním a odchylky těžko snášela. Takže vina je asi tak půl na půl.

Vystudoval jste religionistiku, věnujete se židovství i křesťanství. Čím je pro vás osobně jedno a čím druhé?

Vlastně jsem formálně religionistiku nestudoval, sám bych se tak neoznačil, spíš jsem se jí na různých institucích nepravidelně věnoval. Židovství a do určité míry i křesťanství, i když jinak, jsou součástí mé identity, ale také předmětem mého zájmu, ke kterému jsem schopen

„rozumí“, je schopen ji také prožívat. Já to praktikuji jako průzkum bojem, žádnou teorii na to nemám.

Hodně (a specificky) pracujete s Biblí. Vypadá to, že tu knihu máte rád. Čím pro vás Bible je?

Bible mě fascinuje, nevím přesně čím. Už od teenagerských let cítím, že to není jen tak nějaká další kniha. I když Iliada nebo Bhagavadgíta a, muslimové odpustí, Korán mají jistě také nějaký appeal, je pro mě nesrovnatelný s Biblí. Část tohoto postoje (jen část) ilustruje údajný výrok prvního izraelského premiéra Davida ben Guriona, který říkal, že nevěří v Boha, ale věří v Bibli.

Jedním z vašich známějších projektů je Předvařená Bible. Můžete ho sám nějak výstižně představit?

Snažím se brát téma za tématem počínaje knihou Genesis a upozornit na

ŽE BIBLE NENÍ JEN TAK NĚJAKÁ

HEBREJKY

Nejnovější kniha Jana Fingerlanda vznikla postupně během několika let na zadání vedoucího rubriky Femme fatale v Reflexu a je věnována biblickým ženám.

nenáboženské aspekty, což neznamená, že amputuji tu duchovní stránku. Je to zcela osobní projekt, který se rozrostl více, než jsem plánoval. Jsem u osmnácté kapitoly, a teprve jsem vyhnal Adama a Evu z Ráje. V zásadě je to plod mého vlastně amatérského zájmu o Bibli jako historický, kulturněhistorický dokument. Píšu a načítám texty, které bych si rád přečetl od jiných. Když to neudělali oni, musel jsem já. (smích)

Čím jste u jeho zrodu zamýšlel, aby tento projekt byl?

Naplnila se vaše představa?

Ten projekt mám v hlavě tak patnáct let, možná víc. Napsal jsem několik pokračování pro dnes již neexistující přílohu Mladé fronty DNES Kavárna, kterou tehdy řídil Josef Chuchma, který byl tak laskav a texty tiskl, a byl by publikoval další, kdybych nepolevil. Ve stejném okamžiku jsem teď, kdy jsem dokončil pro pražské JCC (Jewish Community Center) osmnáctý

díl Předvařené Bible během zhruba roku a musím si dát přestávku, protože to vedle práce, rodiny a dalších aktivit už nezvládám. Každý má asi 15 minut a vyžaduje studium stovek stran.

Pracujete na dalších dílech, nebo je to uzavřený projekt? Doufám, že se k podcastu vrátím, už teď se mi stýská. Snad se bude stýskat i některým posluchačům. Je to projekt polouzavřený, taková Schrödingerova podcastová kočka. Jsem zvědav, zda bude živá, až krabici zase otevřu.

Z vaší tvorby je zřejmá hluboká přemýšlivost nad tématy, se kterými pracujete, pečlivá rešerše, přemýšlení nad souvislostmi a dobovým a kulturním kontextem. Letos vám vyšla kniha opět se zaměřením na biblický obsah s názvem „Hebrejky: Biblické matky, démonky, královny i milenky“. Proč zrovna biblické ženy?

Vzniklo to prozaicky jako zadání od tehdejšího redaktora Reflexu Dana Hrubého, který tehdy editoval rubriku Femme fatale. Strefil se ale do mého zájmu i mých tehdejších úvah. Přistihl jsem se, že psaní o biblických ženách mě baví a motivuje mnohem více než psaní o mužích. Asi i proto, že jsou to postavy potlačené do pozadí, na okraj mužského světa, ale přitom často hrají

výraznou roli. Sama Bible hraje tuto hru – zatlačí je do stínu, ale nechá je jednat, dělá z nich důležité aktérky. Je pak dobrodružství to nějak rozklíčovat. Neplatí to ale o všech ženách, některé mají zcela jiné parametry.

Která biblická žena je vám nejbližší a proč?

To je na dlouhé povídání. Kdybych měl být stručný, tak Eva, Judita, Ester. Velmi osobní vztah jsem měl k „obětem“, jako je Jeftova dcera. Negativní postavy jsem měl instinktivní sklon bránit, třeba zlou královnu Jezábel.

Co jste se při psaní této knihy dozvěděl o ženách jako takových nového?

Nemůžu říci nic konkrétního, vlastně jsem studoval literární postavy, někdy snad i trochu historické. Myslím ale, že jsem se hodně snažil vidět svět ženskýma očima. Zjistil jsem, že výraznou většinu mých čtenářů představují čtenářky, ale neprotestují obvykle proti tomu, jak jsem jejich část lidstva popsal. Vlastně jsem nepsal o ženách obecně, ale o jednadvaceti konkrétních ženách, sice literárních, ale přece jen jsem se snažil o nich přemýšlet jako o reálných osobách – s city, pocity, potřebami, slabostmi i ctnostmi.

Zrála ve vás tato kniha dlouho, nebo šla na svět rychle?

Vznikala mnoho let jako časopisecký seriál, dva díly vznikly také pro Novou orientaci časopisu Forum 2000. Pak jsem byl ale nepříjemně překvapen, kolik času mi sežralo redigování něčeho, co už bylo kdysi definitivní. Časy se mění a naše texty s nimi.

Proč by i nevěřícímu člověku stálo za to začíst se do Bible?

Protože je to největší literární, možná i umělecké, duchovní i intelektuální dílo, o kterém vím. A protože se u toho pobaví, poučí, setká se s vlastní identitou Evropana, a možná i se sebou samotným. Bude se možná divit!

FARIZEJOVÉ DNEŠNÍ DOBY

text MIRKO TICHÝ a KOLEKTIV AUTORŮ foto MONSTERA (PEXELS) a ARCHIV

Jeden muž na poušti šel v sobotu nasbírat

dříví, a Bůh o něm Mojžíšovi řekl: „Ten muž musí zemřít.“ A ukamenovali ho.

Jiný muž učil o lásce jako o největším přikázání, uzdravoval v sobotu, nechával

svoje učedníky drolit zrní a Bůh o něm říká:

„Toto je můj milovaný Syn, toho poslouchejte.“

Co si vybereš ty? Žít s kamenem v ruce, nebo být s Ježíšem?

Farizejové však vyšli a radili se proti němu, jak by ho zahubili. (Mt 12,14)

Blíží se Velikonoce a s nimi i připomínka Kristovy smrti a vzkříšení. Ze zvoleného biblického textu by se mohlo zdát, že ti, kdo šli Ježíšovi po krku, byli farizejové. Ano, farizejové byli strůjci Ježíšova ukřižování, ale zdaleka ne jediní.

Jaký vztah k farizejům Ježíš vlastně měl?

Ačkoliv některá místa v evangeliích vyvolávají dojem, jako by Ježíš a farizejové byli úhlavními nepřáteli, je to dojem nepřesný. Ježíš se s farizeji běžně stýkal, přijímal pozvání do jejich domovů a stoloval s nimi. Ke konfliktům mezi Ježíšem a farizeji docházelo, když farizejové svým pojetím Zákona stavěli překážky Boží spáse. To je i případ zmíněný v úvodním textu: Ježíš uzdravil člověka s odumřelou rukou. Farizejům nevadilo, že Ježíš uzdravuje, ale že uzdravuje v sobotu. Považovali to za znesvěcení dne odpočinku. Dodržení příkazu o sobotě pro ně bylo svaté. Zatímco ovci, která by jim v sobotu spadla do

jámy, by bez okolků vytáhli, aby ji zachránili, uzdravení člověka považovali za hřích. Jak to, že záchranu ohroženého zvířete v sobotu jako problém neviděli, ale záchranu člověka ano?

To však neznamená, že by se Ježíš s nimi rozcházel ve všem. Traduje se výrok rabbiho Hilela, hlavního představitele liberálního farizejského proudu, který řekl, že celá Tóra se dá shrnout do prohlášení: „Co je ti odporné, nedělej svému bližnímu.“ Ježíš tento výrok zopakuje v evangeliích, ovšem v pozitivní verzi: „Všechno, co byste chtěli, aby lidé činili vám, čiňte i vy jim; neboť to je Zákon a Proroci.“ (Mt 7,12) Naopak stanovisko farizejských konzervativců Ježíš zastává například v otázce rozvodu.

Přesto můžeme vidět, jak napětí mezi farizeji a Ježíšem postupně narůstá, až nakonec vyvrcholí jejich podílem na Kristově ukřižování. Farizejové přitom nebyli násilnickou stranou, která by usilovala o smrt svých oponentů. Ježíš jim však byl natolik trnem v oku, že spojili síly se svými rivaly z řad saducejů a velekněží, aby dosáhli jeho odsouzení.

Co jim na Ježíši tolik vadilo?

Anebo lépe: Co jim Ježíš vytýká?

Jakýsi sumář Ježíšovy kritiky vůči farizejům (a zákoníkům) najdeme ve 23. kapitole Matoušova evangelia. Ježíš sice uznává jejich vůdčí učitelskou roli v Izraeli při výkladu Písma, zároveň ale odsuzuje jejich osobní příklad: „Mluví, ale nečiní.“ (Mt 23,3b) Z dalšího se dozvídáme, že se svými okázalými náboženskými skutky snažili dělat dojem na lidi, aby od nich získali uznání duchovních autorit. Takové jednání však vedlo jen k povýšenectví, nikoliv k pokorné službě. Jejich náboženská pýcha uzavírala mnoha lidem vstup do Božího království. Ježíš je proto opakovaně nazývá pokrytci. Jejich pokrytectví nespočívalo jenom v tom, že – lidově řečeno – kázali vodu a sami pili víno. Jistě ne všichni farizejové byli pokrytci v tomto slova smyslu. Už dříve jsme zmínili jejich duchovní slepotu, kdy na jedné straně farizejové úzkostlivě dbali na dodržování jednotlivých Božích příkazů, zároveň ale ztráceli ze zřetele cíl Božího Zákona jako takového: „...dáváte desátky z máty, kopru a kmínu, ale zanedbali jste vážnější věci Zákona: právo,

milosrdenství a věrnost.“ (Mt 23,23) Jejich snaha o vnější rituální čistotu nedokázala očistit jejich srdce pošpiněné kdejakým hříchem. Lidem se farizejové sice zdáli jako spravedliví, ale uvnitř byli stejně neproměnění hříšníci jako všichni ostatní. Navzdory této tvrdé kritice ale Ježíš farizeje nezatratil. I pro ně umíral na kříži. Podíl farizejů na Kristově smrti je nesporný, právě tak jako podíl můj anebo tvůj. Někteří z nich se ale ke Kristu nakonec obrátili. Ve Skutcích apoštolských čteme o těch, kdo uvěřili ze strany farizejů (Sk 15,5). Ovšem nejznámějším farizejem, který uvěřil v Krista, je jistě Saul z Tarsu, známý též jako Pavel. Toho si Ježíš povolal jako svého apoštola a učitele pohanských národů ve víře. Pavel se stal hospodářem, →

Mgr. MIRKO TICHÝ (1972)

Absolvoval ETF UK v Praze, pracoval jako misijní pracovník JB v Mladé Boleslavi a jako vedoucí tamního centra Naděje. Po kazatelské ordinaci sloužil ve sboru v Kyjově, dnes je kazatelem sboru CB Třinec-Líštná. Spolu s manželkou Petrou mají pět děti.

který ze svého starého pokladu farizejství vynesl nový poklad života víry v Ježíše Krista ukřižovaného a vzkříšeného.

Všechno, co jsme až dosud řekli, se týká minulosti, tedy doby, ve které žil Ježíš, anebo krátce poté. Nás ale zajímá, zda je možné se s farizeji setkat i dnes. Historickou pravdou je, že většina farizejů víru v Ježíše Krista nepřijala, a později se z této strany zrodil rabínský judaismus. Tedy s potomky farizejů se lze setkat i dnes v rámci judaismu.

Tak ale otázka myšlena nebyla.

Jde nám o to, zda je možné i dnes setkat se v církvi s lidmi, kteří se chovají podobně jako kdysi bibličtí farizejové. Nikoho zřejmě nepřekvapím, když odpovím, že ano. I dnes můžeme v církvi narazit na farizeje dnešní doby. A nejen že můžeme – možná jsme už měli tu čest se s někým takovým setkat anebo jsme sami u sebe rozpoznali sklon k farizejskému jednání.

Vzpomínám si, jak jsme kdysi přišli jako skupinka čerstvě znovuzrozených mládežníků do jednoho sboru, který bychom označili jako tradiční. Tehdy za námi přišla jedna stará sestra a s nestrojenou radostí nás vítala. I my jsme od ní cítili přijetí a chtěli jsme se do sboru zapojit. V tom sboru totiž už po mnoho let mladá generace úplně chyběla. Záhy jsme ovšem narazili.

Farizejství hrozí každému sboru

ROZHOVOR S DAVIDEM NOVÁKEM, předsedou Rady CB ptala se EVA ČEJCHANOVÁ

Někde před námi je druhý příchod Krista. V něčem jsme tak podobní judaistické církvi v roce nula – také máme podle proroctví v Bibli nějaké představy, jak to bude vypadat, až přijde, ale také se můžeme, stejně jako farizejové Kristovy doby, opravdu hodně plést. Nestojíme jako církev před tím samým nebezpečím, na kterém ztroskotali farizejové – že na Jeho příchod naprosto nebudeme připraveni?

Oni připraveni byli, ale představovali si Mesiáše jinak. Jistou připravenost vidíme na delegaci, která byla vyslána za Janem

Byli jsme nezralí, nadšení z Ježíše, ale nerozuměli jsme tamější církevní kultuře. Vedení sboru se na nás začalo dívat s rostoucí nedůvěrou. Vytkli nám, že jsme ve skutečnosti přišli do sboru narušovat staré dobré řády a zavádět podivné novoty. Nakonec jsme dostali ultimátum: Buďto se podřídíte, anebo odejděte. Hádejte, jak to dopadlo? Odešli jsme. Nikoliv proto, že bychom stůj co stůj trvali na svém, ale proto, že jsme ze strany vedení sboru nevnímali to, co od oné staré sestry: laskavé přijetí, skutečný zájem a lásku. Místo toho jsme dostali soubor požadavků, které musíme splňovat, máme-li být přijati do party.

Uvědomuji si, jak se někdy naše horlivost pro tradici, pro svaté věci, které nám samotným jsou blízké a milé, v nichž máme pocit duchovního bezpečí a pevných kořenů, může stát důvodem, proč nakonec odmítneme ty, které k nám Ježíš posílá.

Ovšem nejen horlivost pro tradici otců může vést k farizejskému jednání. Setkal jsem se s aktivními křesťany, kteří velmi zodpovědně přistupovali ke svému duchovnímu životu i ke službě v církvi. I kdyby nikdo jiný nepřišel na modlitební skupinku, oni ano. Na sborové brigádě nikdy nechyběli. Desátky platili svědomitě a nedělní shromáždění nevynechali. Omluvou byla snad jen vážná nemoc. Jejich manželství bylo spořádané a své děti vychovávali ve stejném vzoru zbožnosti a odpovědnosti,

ROZHOVOR

Křtitelem s otázkou, zda není Mesiáš. Naším nebezpečím je, že si vytvoříme Krista podle toho, aby zapadal do našich představ.

Farizejové měli jen indicie ze starých proroctví, ale my už Krista známe z Písma jako živou osobu. Jak bychom si ho mohli vytvořit v představách tak, abychom ho nepoznali?

Ať se nám to líbí, nebo ne, ruku v ruce s naší vírou jde jistá tradice, zvyky, osvědčené metody atd. Na tom není nic špatného, jsme jen lidské bytosti. Může to být bohoslužebný oděv, styl zpěvu, kazatelna, styl výchovy, způsob křtu, způsob vedení sboru a desítky dalších maličkostí. Problém nastává v okamžiku, kdy nám začnou nahrazovat vztah s Kristem. Jen málokdy jsem zažil, že by někoho rozlítilo slabé kázání, a věřte či ne, i taková jsou. Stejně tak jsem nezažil, že by nějaký sbor znepokojovalo, že lidé nečtou Písmo, nesvědčí svým známým

o Kristu atd. Běda ale, když by se posunula kazatelna, zpívaly by se písně, které někteří nemusí, kdyby se posunul začátek bohoslužeb. Asi víte, kam mířím. Každý sbor má jiné „svaté krávy“. Problém je, že Kristus našich představ je mixem naší církevní kultury, dále toho, kdo je připraven pomoci, když je nám ouvej, ale jinak je mezi námi a jím nepsaná dohoda, že nám má dát pokoj. Někdy naopak je to přísný mstitel, který kráčí v patách a kterému je lepší se uklidit z cesty. Nebezpečí je i to, když si do Krista příliš projektujeme svoje nenaplněné tužby.

Jaká rizika vyplývají pro církev z toho, že na druhý příchod Krista nebude připravena, a jaká rizika vyplývají pro jedince?

kterou praktikovali u sebe. Pravda, ne všechno se jim vždy povedlo. Vzpomínám, jak s bolestí mluvili o svých potomcích, kteří se stali světáky. To pro ně bylo velké zklamání. Tito milí bratři a sestry působili dojmem až jakési křesťanské dokonalosti. Téměř vždycky věděli, v čem druzí dělají chybu a jak by to měli dělat správně. Vyčítavě se zmiňovali o těch, kdo se jen vezou a do života sboru se nezapojují. V řadě věcí jsem jim musel dát za pravdu, a přesto jsem s jejich postojem vnitřně nesouhlasil. Chyběl mi v něm soucit s chybujícími a láska k nedokonalým, hříchem poničeným lidem. Sebekriticky přiznávám, že i mně je blízký postoj odsouzení různých nešvarů a neřestí u druhých, ale postoji soucitu a milosrdenství se musím učit. Jak? Od Ježíše a z vlastních chyb a pádů. Chci-li mít milost pro sebe, musím ji mít i pro druhé. Tak to přece Písmo učí, ne? (Jk 2,13)

Zmíním ještě jeden postoj, který bychom možná ani za projev farizejství nepovažovali. Přesto si myslím, že patří do stejného soudku náboženské pýchy, jakou odsuzujeme u farizejů.

O jaký postoj se jedná? O postoj pýchy nad tím, že nejsem jako farizej.

Když jsem studoval na teologické fakultě, setkal jsem se tam s některými lidmi, kteří sami sebe považovali za tolerantní křesťany. V etických otázkách byli velmi liberální a brali to jako projev

křesťanského milosrdenství vůči bližním. Trnem v oku jim ale byli všichni ti pietisté, evangelikálové, charismatici a letniční. O nich se vyjadřovali velmi netolerantně. Nelichotivě o nich mluvili jako o nedoucích, fundamentalistech a zákonících. Jistě byli rádi, že nejsou jako oni, pokrytečtí svatoušci. Mám ale za to, že tento postoj je vlastně velmi podobný onomu postoji pohrdání a sebespravedlnosti, jaký můžeme vidět u farizeje ve známém podobenství o farizeji a celníkovi. Náboženskými pokrytci můžeme být i u půllitru piva, kde se posmíváme těm úzkoprsým křesťánkům, kteří místo do hospody jdou raději na mládež nebo na modlitební setkání, aby se modlili za záchranu svých nevěřících přátel.

Projevy farizejského ducha jsou rozmanité a nevyhýbají se ani tradicionalistům ani probuzeným ani liberálům. Jejich kořenem je pýcha, která vede k pokrytectví. Je tu ale cesta k vítězství. Kristův kříž. Na něm Ježíš zaplatil za naše hříchy, k nimž náboženská pýcha a sebespravedlnost jistě patří. A na kříži jsme spolu s Kristem zemřeli i my. Byli jsme spolu s ním ukřižováni, abychom zemřeli pýše i vlastní spravedlnosti. Už není, čím se chlubit, leč Ježíšem. V něm jsme darem dostali nový život, ve kterém se spolu učíme žít v pravdě a lásce. Kéž nám v tom Bůh bohatě požehná.

ROZHOVOR

Je otázka, jak by mělo vypadat „být připraven“. Zajisté to není stav nějaké stálé vyšinutosti ani neurotické předpovídání budoucnosti. Naší církvi hrozí ale opak. Je nám to jedno a o druhém příchodu se nemluví vůbec. Jak z toho ven? Žít moudře. Co to konkrétně znamená? Být si vědom, že život je úsečka, která skončí buď smrtí, nebo druhým příchodem. Proto nemohu stihnout, zažít, vidět, koupit všechno. O to více bych se měl snažit do této úsečky ze všeho nejdříve dát to, na čem skutečně záleží a co je nejdůležitější.

Co dnes může způsobit „farizejskou slepotu“? Jaký typ křesťana by v dnešní církvi nepoznal Mesiáše a volal po jeho likvidaci v zájmu církve?

Problém je, že slepý ví, že je slepý. Farizej to neví, naopak je přesvědčen, že hájí čisté učení, krásnou církev a že na rozdíl od druhých vidí. Často se navíc jedná o lidi velmi horlivé, obětavé a Boha milující. Pokud mám popsat nějakou typologii, pak by to byli lidé, kteří nekriticky vnímají minulost

a s ní spojenou tradici, příliš dbají na vnější projevy, jsou tvrdí a nemilosrdní při prosazování svých pravd, je téměř nemožné je přesvědčit o jiných názorech, než mají oni, bývají velmi výkonní, a proto někdy naštvaní na druhé, že tolik neslouží, mají jen malý soucit s druhými. Bazírují na maličkostech. Zvnějšku jim nic moc nelze vytknout, horší to ale bývá, když mluvíte s jejich blízkými, a to nejen v rodině, ale i s jejich spolupracovníky ve sboru. Určitý farizejský rys vidím jak u starých, tak u nových sborů. U nových třeba v tom, že jim hrozí přezíravý a arogantní postoj vůči těm starým.

Jak je na tom podle tebe s farizeji Církev bratrská?

Je to sbor od sboru jiné. Obecně ale platí, že každému sboru hrozí, že si utvoří jakýsi nepsaný soubor pravidel, že nechtěně vytvoří nějakou privilegovanou vrstvu, a pak je zaděláno na problémy. Je to jistý sociologický rys, se kterým je třeba nejen počítat, ale i s ním pracovat.

S farizejstvím je spojeno církevní pokrytectví. Co dělá vedení církve a církevní autority pro to, aby členové církve, kteří padnou do hříchu, měli větší motivaci projít pokáním a očištěním, než hřích maskovat ve prospěch neporušeného image?

Nemohou dělat nic jiného, než dotyčné v lásce, ale přesto konfrontovat. Jenže to není až tak jednoduché, někdy je to skoro jak ulovit bobříka odvahy. Na jednu stranu pozor na to, abychom nebyli „lovci hříšných“, tedy se nesnažili někoho nachytat. Každý je zodpovědný především sám za sebe. Druhý extrém pak je nic neřešit. Ideální by bylo, když už je někoho třeba konfrontovat s hříchem, tak aby se to nečekalo jen se od vedoucích, protože jsou ve sboru nastaveny takové vztahy, v kterých to může dělat křesťan křesťanovi. Na to jsou ideální skupinky.

Co když se pád do hříchu týká vedoucích autorit církve, kde oproti běžnému členovi navíc hrozí scénář „káže vodu, pije víno“?

FARIZEJOVÉ JEŽÍŠOVY DOBY

text PAVEL PALUCHNÍK

Židovství v období Druhého chrámu bylo nesmírně pestré. Současní badatelé hovoří o více než dvaceti různých židovských skupinách či směrech v době Ježíšově. Farizejský směr se zformoval nejpozději ve druhém století před Kristem a měl rovněž několik proudů. Škola Šamaje zastávala přísnější výklad založený na doslovném čtení Písma. Škola Hilela (kam patří i známý Gamaliel) přinášela smířlivější stanoviska vycházejících spíše ze smyslu biblického textu. Označení farizej má aramejský původ a znamená toho, kdo je oddělen. Ač toto pojmenování časem získalo i pejorativní význam ve smyslu oddělování se od ostatních, termín spíše vyjadřuje pochopení farizejů, že jsou Bohem „odděleni pro určitý úkol“ (podobně jako sedmdesátka v L 10,1 nebo Pavel v Řím 1,1).

O jaké poslání šlo? Byli to lidé Písma. Studovali ho, vykládali ho ostatním, zaměřovali se často na otázky kultické čistoty

a vynikali v touze po aplikaci Bible do konkrétního života. Uplatňovali na sebe přísnější zákony svatosti určené jinak jen kněžím. Bylo to laické hnutí, které se pohybovalo mezi obyčejnými lidmi a skrze vyučování Písma usilovali o obnovu Izraele (v tom se lišili od esejců, kteří se elitářsky oddělili od zbytku Izraele a očekávali očistný zásah shůry). Synagogy jsou i díky nim nejen místem bohoslužby, ale také komunitním centrem, školou. Farizejové se často názorově neshodli se saduceji, kteří četli pouze Tóru, nevěřili ve vzkříšení a anděly. Ač měli farizejové mezi lidmi velký vliv, oproti kněžím a saducejům v době Ježíšově zpravidla zastávali nižší politické funkce. Dá se říct, že židovství přečkalo národní katastrofu pádu Jeruzaléma, zničení chrámu a následnou helénizaci Izraele právě díky farizejskému hnutí, ze kterého se postupně vyvinul rabínský judaismus (více se o farizejích dočteme u Josepha Flavia,

ROZHOVOR

Toto se nepochybně stává. Zde platí následující: v některých případech to znamená odchod ze služby. Častěji pak je řešením pokání. I vedoucí selhávají. Problém nastává v okamžiku, kdy dotyčná autorita místo pokání volí výmluvy, lži a obviňování druhých. Zjistil jsem, že lidé mnohé odpustí, když ale vidí účinnou lítost.

Jsou v CB nějaké pojistky, aby se nestala církví farizejskou?

Tohle se nedá vyřešit nějakými pojistkami. Pojistkou by mělo být, že členové CB jsou znovuzrození lidé, ale jak víme, ani to, že je někdo znovuzrozený, není záruka, že se mu tento problém vyhne. Pojistkou je, když je dobré vedení, které je schopno tento nežádoucí rys konfrontovat.

Děje se takováto konfrontace vedením CB často?

Zdá se mi, že nám to moc nejde. Nějak neumíme řešit konflikty. Když už k nim dojde, bývá to zbytečně vyhrocené. Problém je, že ono to vždy praskne, a nic neřešit znamená jen odkládat řešení a říkat si o problém

mnohem větší. Navíc postihnout farizejskou zbožnost je těžké. Napomínejte někoho, že odsuzuje hřích, nestrpí kompromisy, vyžaduje, aby se dodržoval řád, nesnáší lacinou milost. Všechno to je vlastně správné, ale nelidské, tvrdé a odsuzující.

Podle čeho se farizejská církev pozná?

Podle toho, že všechny v zásadě dobré věci postaví jako měřítko pravé víry. Farizejská církev je církví uzavřenou, bazíruje na některých věroučných oblastech. Žije v klamu, že je „biblicky zakotvená“, ve skutečnosti je ale zakotvená doktrinálně. Nevěří Bibli, ale svému výkladu Bible, a v tom je rozdíl. Je uzavřená před jinými církvemi, bojí se ekumenismu. V této církvi chybí milosrdenství, byť se o něm mluví a káže, bazíruje se na maličkostech. Někdy se farizejství pojí s tzv. fundamentalistickými sbory a církvemi, ale toto je mylný pohled. Hrozí na obou stranách církevního spektra.

Jak vůbec církevní autority poznají, že toto riziko jejich církvi hrozí?

Problém je, že se to nepozná hned – i proto, že toto riziko nepřináší notoričtí alkoholici nebo násilníci. Pozná se to tak, že jako kazatel najednou vidím, že jisté formy jsou nezměnitelné a nedotknutelné, že jisté rody či lidé ve sboru jsou rovněž nedotknutelní, že se sbor stále více uzavírá tzv. hříšníkům, že se pomalu vytrácí spontánní atmosféra, že strach, abychom neudělali chybu, pohřbívá tvořivost a ochotu jít do nových věcí.

Existuje nějaký osvědčený způsob, jak se nestát farizejem?

Neztratit soudnost. To se nedá, pokud nemám okolo sebe lidi, kteří mi jsou ochotni nastavit zrcadlo. Dále – jakkoli to zní jako fráze, udržovat dobrý a stále čerstvý vztah s Kristem. Nebát se udělat si sám ze sebe legraci, vidět svoji směšnost, nebrat sám sebe a svoje názory moc vážně. Když mě někdo napomene, příliš se nehájit a raději za napomenutí poděkovat a přečíst si knížku Kde farizejové udělali chybu.

PASTORACE

v kumránských svitcích nebo v pozdějších rabínských spisech).

Ježíš se několikrát ostře vymezil vůči postojům saducejů(Mt 22), Samařanů (J 4), aristokratických velekněžských kruhů (Mt 21,45), herodiánů (Mk 12,13) nebo Židů kolaborujících s Římem (zastoupených tzv. „celníky“). Přesto – kupodivu – nejčastěji jsou zaznamenány Ježíšovy spory s farizeji. Proč?

Pro Ježíše byli nejčastějšími oponenty zřejmě právě proto, že si byli paradoxně blízcí v úctě k celému Písmu, v učení o posmrtném živote, víře ve vzkříšení, blízkosti Božího soudu, lásce k bližnímu, ale také v poslání vést druhé k praktickému životu podle Božího slova. Vedle odmítnutí výkladů založených jen na ústní tradici bylo zásadním bodem sporu s farizeji jejich neuznání Ježíše jako mesiáše podle Písem. Protože Ježíš, Boží Syn, odhaloval postoje lidského srdce u všech lidí, nebylo tomu jinak ani u těchto misionářsky a biblicky zakotvených horlivců, u kterých Ježíš rovněž nachází tendence k povyšování, pokrytectví nebo k obohacování se na úkor druhých.

Jednotlivé výtky by se ale zřetelně neměly zobecňovat na celé hnutí. Mnohé rozhovory farizejů s Ježíšem a uctivé oslovení „mistře“ byly jistě míněny i upřímně. Mezi farizeji vyniká Nikodém, který se Ježíše ptá na věčný život a stává se jeho tajným učedníkem. Obdivuhodná je iniciativa některých farizejů, kteří chtějí Ježíše ochránit před Herodem. (L 13,31) Ani sám Gamaliel, učitel Pavla, není vykreslen negativně (Sk 5). V prvních komunitách Ježíšových učedníků byli i farizejové (Sk 15,5). Jedním z nich, který se svého farizejství, natož židovství, nikdy nezřekl, byla napsána velká část Nového zákona. (Sk 23,6; 26,5; Řím 11,1) Farizejský směr by v tehdejším spektru židovstva asi v mnohém odpovídal evangelikálním církvím v rámci současného křesťanství. Život s Písmem a mezi lidmi, zápas o misii, vlastní posvěcení a snaha nesplynout s většinou. Nicméně sdílíme s nimi i pasti plynoucí z tohoto života odděleného pro Boha.

Milosrdenství a zákon

MILAN LET , kazatel CB Tábor

Čas od času každý z nás sklouzne k pocitu, že přesně víme, jak věci mají být. Z nám dostupných informací si vyextrahujeme svůj pohled na věc, uděláme z něj klíčovou záležitost a vyžadujeme její dodržování po všech kolem sebe. Můžeme mít i pravdu, problém je v tom, že na „mixážním pultu“ důležitých věcí víry máme tuto šavli vytaženou příliš vysoko. S člověkem, který má jiný názor, pak neumíme zacházet – a výsledkem je nesmířlivost. Je za tím upřímná touha dělat věci správně, protože pak se nám bude dobře dařit, něco se zachrání apod. I Pán Bůh chce, abychom dělali věci správně. Ale zároveň ví, že toho nejsme schopni. Nechává prostor pro milosrdenství a pozvání do procesu spolupráce s ním ve stylu „pojďme společně nacházet cestu“.

S lidmi, kteří sklouznou do odsuzujícího „udělej to správně, nebo bude zle“, je těžké komunikovat. Člověka, který už tak bojuje s pochybnostmi, jestli ho má Pán Bůh rád, jestli mu odpustí ještě další věc, která se mu nepovedla, může vliv takového „sekerníka“ úplně rozložit. Milosrdenství se vždycky bude projevovat tišeji než vliv teologicky zdatných „farizejů“. Ale je třeba si uvědomit, že to není jediný vliv, který z křesťanství přichází, a pokud se člověk cítí tímto vlivem ohrožen, vždycky může v církvi najít lidi s citem pro milosrdenství, kteří ho posílí.

Pro svoje okolí jsou tito „farizejové a zákoníci“ většinou těžko snesitelní, vnitřně jsou však principiálně věrní – a v některých situacích dokáží napnout síly víc než ti, kteří v sobě onu pevnost nemají. Ale jakékoli nepochopení druhého je v dnešní době, tak citlivé na lidi bolavé na duši, destruktivní a lidi od Boha i od církve odrazuje. Úkolem kazatele pak je vytvářet kulturu společenství s lidmi, kteří chování těchto lidí vyvažují. Neznamená to potřít zákon ve prospěch milosrdenství, protože ani Pán Ježíš nepřišel zákon zrušit, ale naplnit. Církev je v nebezpečí, že se vydá cestou, že žádná pravidla mít nebude – a to by bylo velmi špatně. Ale nikdo nejsme bez chyby, jsme nedokonalí a musíme se ve svých slabostech podpírat a doprovázet. Potřebujeme obojí. I přes komunikační problémy je ale kontakt s lidmi, kteří striktně lpí na „správné věci“, důležitý. Je třeba jim pomáhat. Návody na to, „jak se zbavit zákonictví v sobě“, na internetu nenajdeme, takže se jedná spíše o proces milosti přijetí společenstvím. Pokud někdy dojde ke změně, tak je to jaksi mimoděk díky věrnosti, ne kvůli cílenému úsilí. Zákoníci navíc nejsou všichni stejní. Někdy vůbec nevidí, že mají problém, někdy volají o pomoc. Nelze v tom hledat nějaký řád, a je tedy náročné najít průnik vzájemného porozumění. Ale je třeba ho hledat, protože nemá smysl snažit se u nich zrušit důraz na dodržování pravidel, ale vyvážit ho příběhy lidí, kteří jsou živým svědectvím o milosrdenství.

Mám však pocit, že než by skalní „farizejové“ sami volali po milosrdenství, spíše zajdou zhrzeni na nepochopení svým okolím. Buď vyhrají, nebo prohrají (případně jim s věkem dojde síla a rezignují). Ale smíření nebo sloučení postojů s ostatními je při jejich nastavení velmi vzácné. Jediná pomoc na jejich cestě „spravedlivého boje“ je neškrtnout je a do posledního dne nezadržovat milosrdenství, které k nim skrze nás může proudit.

Daniel, 50 let

Bylo to před lety. Chodil jsem do malého křesťanského sboru, kde bylo na první pohled všechno v pořádku. Domácí skupinky, nedělní bohoslužby, služba chval, modlitby, charismatické projevy, evangelizace, svědectví o Božím jednání a nové obrácení. Na duchovním vedoucím by vás nic nepřekvapilo. Tomu, co říkal, nebylo co vytknout. Po nějaké době mně však něco začalo být divné. V rozhovoru s ním jsem cítil chlad a rezervovanost. V projevu se začal objevovat nepatrný důraz na vnější aktivitu, na teologické pravdy a hospodaření sboru. Člověk přirozeně nechce hledat chyby na druhých nebo soudit, a tím spíš u křesťanské autority. A je to tak správně. Zde se však s odstupem času farizejství projevilo otevřeně a bylo nevyhnutelné na něj reagovat. Problémy autority v jeho rodině, zatajování problémů s pitím alkoholu a direktivní jednání vůči členům sboru ve mně vyústilo v nutnost mluvit s ním o těchto věcech otevřeně ve světle Božího slova. Trvale odmítavý postoj ke snahám o otevření řešení problémů mě nakonec dovedl k rozhodnutí z tohoto sboru odejít. Po nějakém čase společenství v důsledku neústupnosti duchovního zaniklo.

Farizejství se nepozná hned. Dá se pozorovat až s odstupem času na jednání a postoji vůči lidem ve světle Božího slova a Božího Ducha. Ježíš nám dal praktický pokyn, co dělat, když zjednodušeně říká: „Dělej, co farizej říká, ale neřiď se jeho jednáním.“ (Mt 23,3)

Miloš, 56 let

Ano setkal jsem se s tím, konkrétně dvakrát. Poprvé, když jedna sestra odmítla se sborem zazpívat požehnání na svatbě

mé dcery (její snoubenec byl z nevěřícího prostředí), protože jejímu vztahu prý nemohla dát požehnání. Asi proto měla své důvody… ale žehnat přece máme i svým „nepřátelům“.

Podruhé jsem se s tím setkal ve chválicí skupině u nás ve sboru, kdy jsme pozvali nového člena do skupiny (dorostence) a jedna sestra měla proti tomu výhradu a chtěla posuzovat, zda na to má dostatečnou víru.

Ondřej, 33 let Z pohledu církve asi ne, ale z pohledu jednotlivců se s tím setkává asi většina z nás. I mně se často stává, že posuzuji ostatní, co dělají špatně, nebo co naopak nedělají, ale mohli by. Přitom vím, že spoustu věcí také dělám špatně, nebo naopak nedělám, co bych mohl, protože se mi nechce. K tomu mě napadá příhodná část z písně z evangelického zpěvníku Svítá, kde se zpívá: „Leckdo se pak podiví, koho to taky v nebi nevidí. Kdo to tady s náma je? Jak se moh' tenhle dostat do ráje?“ Myslím, že to bude opravdu velké překvapení.

Marie, 32 let S farizejstvím v církvi jsem se určitě setkala, a když k sobě budu upřímná,

asi jsem se ho i v určité míře někdy účastnila. Tím nechci říct, že bych si myslela, že je církev tak „zkažená“. Spíš chci říct, že sklouznout k farizejskému chování může být dost jednoduché. Farizejství je pro mě povýšenost opírající se o domnělou Boží autoritu a normy. Myslím, že se v určité formě objevuje snad v každé oblasti života církve, počínaje třeba nedělní besídkou a konče akcemi pro nevěřící. Pro učitele v besídce může být snadné sklouznout ke schématu příběh – výklad – pro nás z toho plyne, že se máme chovat tak a tak. Jako kdyby učitel všechno věděl a důležité byly na příběhu hlavně ty normy, podle kterých se pak máme chovat. Dále jsem se určitě setkala s farizejstvím v podobě odsuzování nějakého chování na základě tradice, názoru nebo životního stylu, které byly v dané chvíli většinově v daném společenství přijímané. Farizejství jsem někdy vnímala i při evangelizaci a pořádání akcí pro nevěřící, kdy se církev nebo jednotlivci staví do pozice těch osvícených, co už všechno vědí a musí zachránit ty chudáky venku. Hlavně jim předat tu pravdu, namísto toho, abychom se ptali a poslouchali.

David, 18 let

Já osobně jsem se s farizejstvím nesetkal. Vnímám to jako dobu, kdy se v mém okolí spíše zaměřujeme na Boha a ne na „zákony“. I lidem, kteří přijdou třeba poprvé do církve, se určitě lépe poslouchá něco o Bohu samotném než jen to, co vše je u nich špatně a co můžou dělat, a co ne... A to je i nejlepší možnost, jak je oslovit.

Setkali jste se někdy v církvi s farizejským jednáním? Popište zkušenost.

připravila KAMILA BERANOVÁ

HNĚV

text VÍT HLÁSEK

Tady se nesmí parkovat! Měli byste s tím něco udělat! Takhle tu neprojedou hasiči, kdyby bylo potřeba!, křičel na mě rozčilený soused. Procházel kolem mě zrovna ve chvíli, kdy jsem před naší sborovou budovou uklízel odpadky, které nám tam předchozího večera zanechala poflakující se sídlištní mládež. Namítl jsem, že zaparkovaná auta nejsou naše, a tedy s tím nemůžeme nic dělat. Tato odpověď se setkala jen s ještě větší podrážděností.

Ulevilo se mi, když nedůtklivý soused svižným krokem zmizel za rohem a naši názorovou výměnu tím ukončil. Nemám rád konflikty. A navíc se mi zdálo, že tento muž patřil k těm lidem, kteří si svou zlobu většinu času nosí s sebou a jen hledají příležitost, kde by si ji mohli vybít. V tomto případě jsem se hromosvodem jeho nastřádané frustrace stal já. I když měl vlastně pravdu. Na místech, kde běžně stojí auta, by se s výjimkou dopravní obsluhy skutečně parkovat nemělo. V případě nutného zásahu by stojící auta zajisté vjezd vozidel integrovaného záchranného systému komplikovala. Ale protože v Praze na Jižním Městě, největším sídlišti České republiky, bydlí desítky tisíc lidí bez dostatečných parkovacích kapacit, místní autority zasahují jen v případech, které jsou skutečně do očí bijící (např. při parkování na přechodu nebo travnatých plochách). Nepřekvapí, že oficiální sociální síť této městské části se hemží stížnostmi a fotografiemi, které dokumentují výsledky parkovacích pokusů sousedů, kteří v zoufalé snaze někam vtěsnat svůj vůz např. blokují výjezd jiným.

Důvodů k hněvu máme kolem sebe víc než dost. Pokud nemáme problém s parkováním a se sousedy, mohou nás rozčilovat vysoké ceny energií a potravin. Občas nás nadzvednou ze židle některé výroky a činy naší politické reprezentace. Otravní kolegové v zaměstnání, arogantní zákazníci, neposlušné děti, neschopný manžel, neustále nespokojená manželka, neshody v širší rodině, rozladěnost z poměrů, které panují v našem sboru – to všechno mohou být příčiny k hněvu, v řadě případů zajisté k oprávněnému!

Kdo chce, může hartusit neustále. Důvodů k tomu bude nacházet víc než dost. Přesto nám Bůh v Písmu moudře radí, abychom se nehněvali: „Hněváte-li se,

nehřešte. Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce a nedopřejte místa ďáblu.“ (Ef 4,26–27)

Může se zdát překvapivé, že emoce tak častá a rozšířená jako hněv figuruje na seznamu smrtelných hříchů. Když se nad tím však zamyslíme, dojdeme k tomu, že máloco škodí nám i lidem v našem okolí v takové míře jako právě naše prchlivost. Zlost má nepříznivé důsledky na naše zdraví i vztahy. Držet v sobě hněv je jako pít jed a přitom doufat, že zemře ten druhý. A skutečnost, že hřích hněvu není smrtelný pouze pro toho, kdo se hněvá, sám na sobě bolestně zakusil už Ábel. Ne nadarmo klade Ježíš hněv a zabití hned vedle sebe (Mt 5,21–22). Hněv je otcem vraždy.

Umění ovládat se je jádrem ctnosti zvané umírněnost. Kdo disponuje schopností udržet na uzdě své emoce, ten bude překážky, které mu život postaví do cesty, řešit s klidem a s rozvahou. I když se totiž hněváme ze spravedlivé příčiny (např. při pohledu na nespravedlivé jednání), skutky vykonané v hněvu – a třeba i ve svatém rozhořčení – působí téměř bez výjimky destruktivně (viz Pinchas, praotec všech horlivců, 4M 25).

Ne nadarmo nám moudrý Jakub radí, ať jsme rychlí k naslouchání, ale pomalí k hněvu, „vždyť lidským hněvem spravedlnost Boží neprosadíš“. (Jk 1,19–20) Neméně moudrá (ale zároveň trochu jalová) farářská rada je, abychom svou hněvivost předkládali v modlitbě Bohu a prosili Ducha svatého, aby v nás tyto vášně přetavil v něco užitečnějšího. Praktičtější rada zní, ať si ten, nad kým často panuje hořkost a nespokojenost projevující se výbuchy vzteku, občas sám pro sebe napíše seznam toho, za co může být Bohu vděčný. Důvodů najde jistě dost. Pokud bude poctivý, uvidí, že jeho země, město, sbor, rodina atd. vlastně zas tak strašné nejsou a lze za ně i děkovat.

A když se náhodou někdo ocitnete tváří v tvář někomu, kdo si na vás chce jen zchladit žáhu, jako se to stalo mně, zřejmě není jiné cesty, než se obrnit trpělivostí a jednat dle přísloví, že „vlídná odpověď odvrací rozhořčení“. (Př 15,1)

příště: Závist

Mgr. VÍT HLÁSEK, M.Th.

Je kazatelem Sboru Církve bratrské v Praze 4 – Jižní Město. Vyučuje církevní dějiny na Evangelikálním teologickém semináři. S manželkou Markétou vychovávají syna Jáchyma. Společně se rádi toulají po Jizerských horách.

VÁLEČNÝ DENÍK

POD PALBOU

Přepis válečného deníku Josefa Šťastného z Víckovic z doby 1. světové války, čtrnáctý

Tak nastal nový den 7. 9., a ač mysleli jsme, že snad opět budeme znepokojováni, je to opět klidný den. Přišla zpráva, že 4 000 Srbů bylo zajato naším vojskem. Slovo Boží mne zase potěšilo – Izaiáš 1,2: „Byť byl nám Hospodin zástupů jakkoli maličko ostatků nezanechal, byli bychom jako Sodoma, byli bychom Gomoře podobni.“ A s tím maličkým zástupem je Pán a chce požehnati a mnohé nám ještě přidati.

Je opět jitro 8. 9. a my dostáváme reservní porce na cestu. Že prý půjdem do Srbska na několik dnů. Nebojím se toho za málo, vždyť za vůdce mám, a v toho spoléhám, reka nezdolného, Boha všemocného, nezoufám. I slovo Boží mne opět potěšilo. Izaiáš 46,4: „Až i do starosti já sám, nýbrž až do šedin já ponesu, já jsem vás učinil, a já nositi budu, já, pravím, ponesu a vysvobodím.“ Ano, Pane, nes mne i dnes a buď mi po pravici. Já na Tebe spoléhám.

Jsou tři hodiny odpoledne a my vycházíme opět k srbským hranicím. Máme večer přejíti Drinu. Je pěkný den, teplý a slunný. V noci ale zima. Opět jsem čekal zprávu z domova, ale zas jsem se nedočkal. Přes Drinu budeme převezeni po lodích. Kéž je Pán se mnou. Vzpomínám opět na maminku, Salomenku, Jeníčka a rád bych k nim se navrátil. Jdeme cestou kolem Zvorniku ku Drině a čekáme na soumrak. Obyvatelé ze Zvorniku se stěhují hloub do Bosny. Na zádech nesou i děti i zavazadla. Je to smutné podívání na drobátka, jak s očkama uslzenýma následují své maminky a tatínky. Je vidět třeba i šest dětí drobných. I dobytek ženou s sebou. Potkali jsme jedny, jež hnaly 9 kusů hovězího a asi 30 koz a ovcí. Zvornik je totiž pevnost, na níž Srbové již mnoho stříleli, tedy se lidé stěhují.

Přicházíme na břeh Driny, když se stmívá, a sedáme do připravených lodí a v okamžiku jsme na druhé straně. Tam se seřazujeme a jdeme kousek po silnici, potom stezkou na kopec. V tom začnou Srbové střílet a my okamžitě jsme ve švarmlinii a postupujeme ku předu, za stálého střílení. Lezeme do strmého vrchu přes ploty a přicházíme do hustého dubového lesa a tam očekáváme jitro. Vždy chvilku podřimujem, ale zima nás vždy zase probouzí.

Je 5 hod. ráno 9. 9. a my jdeme ku předu. Sotva ale pět minut jdeme a hned začne prudká palba proti nám a my jsme nuceni

ležet v houštině. Béřu svoji Bibli a prosím na potěšení. Otevřu a čtu u Přísloví 10,28: „Očekávání spravedlivých je potěšení,“ ó, jak je to pravdou! I já čekám potěšení, buďto odejít ku Pánu, aneb být vrácen drahým svým, na něž ustavičně vzpomínám. Chci i dnes očekávati potěšení. Že mne Pán zachová ode všeho zlého, ač v každou chvíli patřím smrti v tvář. Jsem Páně i dnes. Je skorem již poledne a my jsme ve stálém ohni ze všech stran. Vidět tu zhoubu, jež působí válka, je divadlo hrozné. Mrtví i ranění. Jsme ve švarmlinii a každé chvíli hučí granáty nad námi a roztrhnuvše se, sypou se mezi nás. Ustupujeme mezi stromoví a ležíme, neb jsme jako reserva. Střely pušek hvízdají a naše oči se zavírají po probdělé noci. Žízeň se stupňuje, neb je opět parný den my jsme nejedli, jen kousek chleba, po němž je žízeň. A kdy budeme moci se najíst, nevíme. Před námi jde 60. regiment a my ho následujeme. Je to zde těžký boj, neb všude samá skála, kde mají Srbové dekunky, z nichž střílí do našeho vojska. Nebude-li Bůh naší pomocí, těžko zvítězíme, neb máme mnoho raněných, každý vrch je draze zaplacen krví našich vojínů, a Srbů ubývá málo, neb jsou ukryti.

Již je skorem 6 hodin večer a stále zuří boj. Ach, Pane, buď se mnou i v této noci, buď mým strážným. Zůstaň i s mými milými, na něž vzpomínám. Vyslyš prosby dětinné mé Salomenky.

Již střelba trochu ustává, neb brzy se bude stmívati. Je 7 hod. a my se nalézáme v lese na jedné stráni, kam ostře létají granáty a šrapnely, coufáme zpět a jdeme v rikunku na to místo, odkudž jsme v poledne vypadli na Srby. V tom ještě jsou hozeny šrapnely a náš hejtman je raněn do nohy. Vůbec nás mnoho ubývá proti Srbům. Tak nyní jsme bez kompaniekomandanta. Je večer a my zůstáváme na noc v lese. Do půlnoci jsme na stráži a od půlnoci se oddáváme nejistému spánku. Je stále slyšet střelba, ale spíme až do 4 hodin a pak mašírujeme přes dobyté posice dále do Srbska. K snídani mám kousek chleba a vodu. Pán mne ale sílí, takže jsem dost svěží, mysl má je obrácena ku Pánu v každé chvíli, neb smrt od nás ani krok neustupuje.

příště: Prudký boj

díl

Nová místa

Ze stanice CB Chýnov bude po sto letech samostatný sbor

Nakopávačka

NOVÁ MÍSTA #8 iNform

SBOR CB CHÝNOV

Kdy a jak jste v Chýnově začínali?

Jsme na tom trochu podobně jako Český rozhlas, který letos slaví kulaté výročí svého vysílání. Proto se také nebojíme přivlastnit si heslo výstavy k této příležitosti – „100 let je jen začátek“. Počátek práce v Chýnově se totiž datuje už do roku 1919 a pravidelné bohoslužby zde začaly v roce 1923. Po sto letech jsme tedy opravdu v něčem zase na začátku. Čeká nás úplně nová etapa života našeho společenství, což přijímáme s „bázní a třesením“, ale i s radostí. Těšíme se, k čemu tento další začátek může vést.

Podařilo se vám revitalizovat dlouholetou stanici. Co byly ty nejdůležitější momenty na cestě?

Podstatných momentů se za takové dlouhé období nashromáždí celá řada. Modlitební úsilí i biblický zápal těch, kdo život stanice utvářeli před námi, z jejichž dědictví se dodnes snažíme čerpat to dobré. Silná, vlídná a věrná podpora mateřského sboru, která nám zajišťovala veškerou pomoc a servis a zároveň umožňovala čím dál vyšší míru autonomie a realizaci vlastních nápadů. Poslední dva správci táborského sboru, kazatelé Petr Jareš a Milan Let, postupně a cílevědomě pracovali na tom, abychom si v Chýnově zvnitřněli nejen myšlenku, že by se naše stanice časem mohla stát sborem, ale posléze i tu, že by se tak stát mělo, a dokonce nejspíše právě teď. Jejich vytrvalé úsilí se navíc potkalo s požehnaným obdobím naší stanice, která se dočkala silných generací v dorostu i mládeži, zažila rozkvět spojený s vybudováním vlastní modlitebny a během

INFOBLOK

Místo: Chýnov

Mateřský sbor: Tábor

Hlavní vedoucí: Ondřej Kubů

Vize: Žít v pravdě, smiřovat láskou, růst v radosti

Ježíše Krista.

Začátek: jako stanice v roce 1919, sborem by se

měla stát 1. 1. 2024

Aktuální počet členů: 41 a 25 dětí sboru

posledních let narostla i početně. Ve finále nám potom byl velkou pomocí Odbor pro zakládání stanic a sborů 7Z. Ve chvíli, kdy nám cesta k samostatnosti přišla neuchopitelná a těžko zdolatelná, nám prostřednictvím kazatele Matúše Kušníra nabídl vhodné nástroje a úhly pohledu, díky kterým jsme si dokázali zformulovat opodstatněnost našeho osamostatnění navzdory výzvám, které to přináší.

V čem vidíte úskalí, a naopak příležitosti v přechodu ze stanice do samostatného sboru?

Úskalí jsme zpočátku viděli vícero. Finanční náročnost samostatného sborového provozu nebo větší administrativní zátěž, kterou už za nás neponese mateřský sbor. Nevěděli jsme si rady s tím, jak zajistit službu správce sboru, když si nejsme jistí, že bychom finančně unesli více než poloviční úvazek. Řešili jsme, kým obsadit místo hospodáře, a uvědomili si, že více práce v novém sboru čeká nás všechny. Báli jsme se oslabení vztahů, které máme s táborským sborem. Zároveň jsme si uvědomovali, že pokud bychom zůstali dál stanicí, nejen že si ušetříme všechny tyto starosti, ale při nesrovnatelně vyšší míře pohodlí bychom si dál mohli dělat v podstatě skoro vše v našem společenství po svém, neboť táborský sbor nám skýtá velkou míru svobody.

Postupně jsme ale přišli i na to, že příležitosti, které ustavení sboru v Chýnově přináší, jsou také značné. Chtěli jsme, aby nejen samo založení sboru, ale i sám proces vedoucí k osamostatnění znamenal určitý restart sborového života po covidovém útlumu. Nově jsme si pojmenovali, jakým způsobem a koho chceme

oslovit evangeliem v našem okolí. Uvědomili jsme si také, že v něčem nám ve větším misijním zápalu brání i onen stav „mamahotelu“, ve kterém se nacházíme díky tomu, že naše společenství už v mnohém dospělo, ale ještě se zcela neosamostatnilo. Zahlédli jsme, že nejspíše právě proto je teď ten vhodný čas. V mnohém jsme dobře zabezpečení, ale pokud chceme být živým společenstvím, nesmíme ustrnout. Z těchto důvodů jsme se nakonec báli

právě těchto příležitostí nevyužít, když to nejvíce, co bychom měli obětovat, je naše pohodlí.

Za co se za vás můžeme modlit?

Za to, abychom dokázali přinášet do našeho okolí Kristovo smíření (2 Kor 5,20). ■ Na otázky odpovídal ONDŘEJ KUBŮ

KONTEXTUALITA ANEB STŘEDOEVROPSKÝ

A VÝCHODOEVROPSKÝ KOMENTÁŘ K BIBLI

Proč by měli především američtí a západoevropští teologové psát biblické komentáře pro celý svět? Nad touto otázkou se zastavila misijní společnost a nadace Langham Partnership založená Johnem Stottem. Z jejího podnětu a také za její vytrvalé pomoci vznikly v uplynulých letech komentáře psané pro Afriku africkými teology, pro Asii psané asijskými teology a pro Latinskou Ameriku psané tamními teology. Podobný projekt byl nyní dokončen v tzv. postkomunistické Evropě. Je za ním myšlenka kontextualizace evangelia. Bible je jedna pro celý svět, ale překlady máme do jednotlivých jazyků. Při výkladu Bible je třeba vyjádřit biblickou zvěst srozumitelně v kultuře, ve které žijeme.

Projekt velkého komentáře k celé Bibli se rozběhl před více než šesti lety. Několikaletá práce byla dokončena a obsáhlá kniha, která má téměř 1 700 stran, byla v Itálii vytištěna. Jednotlivé knihy Bible a slovníková hesla zpracovávali teologové z Estonska, Litvy, Rumunska, Bulharska, Maďarska, Slovenska, Chorvatska, Albánie, Polska a Česka. Od nás to byli Pavol Bargár, Viktor Ber, Peter Cimala, Pavel Černý, Tereza Halasová, Pavel Raus a Jan Valeš. Celkem bylo do několikaleté práce zapojeno sto teologů z 20 zemí. Editoři a pracovníci Langham Partnership z Velké Británie se rozhodli prezentovat toto mezinárodní dílo v Praze. Naše země je stále některými považována za střed Evropy a dlouhá tradice práce s Biblí v naší zemi je známá.

Při příležitosti prezentace tohoto komentáře proběhla v Praze dvoudenní misijní konference v hotelu Olšanka 3.–4. 3. 2023. Přijelo sedmdesát učitelů teologie a hostů ze zmíněných zemí a z Velké Británie. Na této konferenci zazněla řada inspirativních referátů a proběhly živé diskuse. Ukazuje se, že práce s Biblí se ve zmíněných zemích slibně posunuje a rozvíjí. V pátek 3. března se v 18:30 uskutečnilo slavnostní představení nové knihy ve

Sboru CB v Praze – Soukenické. Zazněla krásná hudba v podání varhanice Jiřiny Dvořákové Marešové a byl přiblížen postup práce na biblickém komentáři. Hlavní referát přednesl významný host z Londýna, Dr. Christopher Wright, který byl nástupcem Johna Stotta v Langham Partnership od roku 2001 a zároveň byl hlavním editorem Závazku z Kapského Města (2010), ke kterému se ve svém Vyznání hlásí také Církve bratrská. Pozdravil také Tayo Arikawe (původně z Nigerie), který v roce 2021 nastoupil jako nový mezinárodní ředitel Langham Partnership. Katharina a Peter Penerovi přiblížili postup práce a vzpomněli na hlavního redaktora Corneliu Constantineanu – profesora univerzity z Bukurešti, který před dokončením komentáře zemřel na covid. Za církevní představitele promluvil předseda Rady CB David Novák, za biblisty děkan Evangelické teologické fakulty Jan Roskovec a prof. Jaroslav Brož za biblickou katedru Katolické teologické fakulty. Večerem provázel autor tohoto článku.

Po slavnostní prezentaci proběhl raut, na kterém se ukázalo, jak si vážíme společných setkání přes hranice jednotlivých zemí po nuceném půstu covidové pandemie. Byla to jedinečná příležitost setkat se s lidmi, kteří milují Krista, teologicky pracují a připravují nové pracovníky pro jednotlivé církve. Tento mezinárodní biblický komentář je připraven v angličtině a je prodáván v knihkupectví Samuel v Soukenické 15. Je možné ho objednat také přes e-shop. Videozáznam celé prezentace a také samostatně příspěvku Chrise Wrighta je možné zhlédnout na stránkách Sdružení evangelikálních teologů: evangelikalni-teologie.cz. (Slavnostní shromáždění proběhlo pouze v angličtině.)

EKUMENA iNform

EVROPSKÉ EKUMENICKÉ RADY CÍRKVÍ SE CHTĚJÍ

ZASAZOVAT ZA MÍR, KTERÝ JE SPRAVEDLIVÝ

Vdobě, kdy probíhají přípravy na Valné shromáždění Konference evropských církví (CEC), se v Bruselu sešlo sedmnáct generálních sekretářů jednotlivých národních ekumenických rad církví zemí Evropy na setkání. Společně vedli dialog o spravedlivém míru v regionu a o úloze církví v evropské společnosti. Představitelé národních ekumenických rad také podrobně diskutovali o práci Konference evropských církví v oblasti veřejné teologie a zastupování církevních zájmů vůči institucím Evropské unie.

Setkání, které se konalo od 27. února do 1. března, bylo pro vedoucí národních ekumenických rad církví příležitostí podělit se o své zkušenosti s prací s různými křesťanskými proudy na národní úrovni. „Veřejná teologie by měla být snahou o zapojení vládních institucí do praktických programů,“ řekl biskup Mike Royal, generální sekretář ekumenické rady církví v Anglii. „Církve mohou sloužit jako otevřené místo přijetí zejména pro ty, kdo čelí krizi plynoucí z vysokých životních nákladů.“

Dodal také, že veřejná teologie spočívá v upozorňování na systémově nespravedlivé struktury. „Tam, kde je to nutné, bychom neměli nikdy dopustit, aby se vlády cítily spokojené s daným stavem.“ Ksenia Eggertová, absolventka Katolické univerzity v Lovani, poukázala na napětí mezi náboženstvím a státem. Podělila se o to, jak se mění vztah mezi církví a státem v evropské společnosti.

„Rozšiřující se úloha státu svědčí o současném zmenšování náboženského prostoru ve veřejné sféře,“ dodala. Dr. Vincent Depaigne, koordinátor Evropské komise pro náboženský dialog podle článku 17 Smlouvy o fungování EU, hovořil o historii, rámci a současných výzvách této smlouvy. Zdůraznil také potřebu řešit válku na Ukrajině.

Na setkání se z různých církevních hledisek diskutovalo o iniciativě Konference evropských církví pod názvem Cesty k míru. Dr. Verena Hammesová, generální sekretářka ekumenické rady církví v Německu, zdůraznila slova této organizace po vypuknutí války na Ukrajině:

„Šíření války a utrpení je v rozporu s vyznáním Ježíše Krista. Neexistuje nic, co by ospravedlňovalo násilí. Poselství Ježíše Krista je pro nás všechny závazné.

‚Blahoslavení tvůrci pokoje.‘“ ThDr. Petr Jan Vinš, gene-

rální sekretář Ekumenické rady církví v ČR, se při úvahách o výzvě církví k míru odvolal na německého teologa Dietricha Bonhoeffera, který tváří v tvář nacistické totalitě hovořil o „drahé a laciné milosti“. Laciná milost byla milost bez kříže, bez námahy a úsilí, kterou člověk pouze obelhává sám sebe. „Podporuji úsilí církví zasazovat se o mír na Ukrajině a modlit se za něj,“ řekl. „Chci přitom věřit, že tím ale nechceme volat jen po laciném míru, který by byl ve skutečnosti ústupkem agresorovi na úkor napadeného. Chci se zasazovat a modlit za mír, který je možná drahý, ale zato spravedlivý,“ zdůraznil Vinš.

Vedoucí evropských ekumenických rad církví diskutovali také o nadcházejícím shromáždění Konference evropských církví, které se bude konat ve dnech 14.–20. června v estonském Tallinnu a bude mít téma „Pod Božím požehnáním – Utváření budoucnosti“. Potvrdili význam shromáždění CEC, zejména pokud jde o posílení role CEC jako evropského společenství, které otevírá dveře dialogu a příležitosti k setkávání, a to ve složitých souvislostech. ■

PETR JAN VINŠ generální sekretář Ekumenické rady církví v ČR

CO NÁM NEJVÍC NIČÍ VZTAHY?

Koho zajímalo, co nám nejvíce ničí vztahy a čeho se ve vztazích nejvíce bojíme, ten měl možnost se to dozvědět 25. února 2023 od 10:00 hodin. Konal se totiž poslední z řady on-line seminářů pro nezadané křesťany z protestantských církví pod hlavičkou Singles+.

Téma to bylo zajímavé a přilákalo celkem 47 účastníků. Seminář vedla erudovaně, ale poutavě a lidsky psycholožka Petra Veselá.

A co jsme se dozvěděli? Že SAMOTA je někdy potřebná k utříbení myšlenek a priorit. A že je to čas, který trávíme sami se sebou dobrovolně. Kdežto OSAMĚNÍ je věc opačná. Člověk si ho nevybere a nechce v něm zůstávat. Navíc trpí pocity méněcennosti, prázdnoty a zbytečnosti. A tady nám Petra zdůraznila, že máme moc nad osaměním zvítězit – otevřít svůj pohled doširoka (nesoustředit se na to špatné) a odrazit se ode dna.

Zamýšleli jsme se také nad tím, jak vztahy budovat – být otevření (ke změnám, ke komunikaci, k učení nových věcí), respektovat druhé, odpouštět, trávit společně čas… I když je to někdy těžké, je potřeba stále myslet na to, že na vztazích se musí pracovat.

YOUTH REVIVAL

Dne 8. března 2023 jsem se zúčastnila akce v kongresovém sále hotelu Olšanka. Byla to křesťanská evangelizační akce pod názvem Youth Revival, kterou pořádala organizace Jesus Revolution.

Božího Ducha jsem vnímala od chvíle, kdy jsem vystoupila z tramvaje před hotelem. U vstupu do sálu byla spoustu stolů s Biblemi, Gedeonkami, prodávala se zde trička s námětem Jesus Revolution a spoustu dalších věcí. Na programu byli řečníci, chválicí kapely, taneční skupina, která tancem chválila Pána, ale i dobrovolníci, kteří poskytovali modlitby každému, kdo potřeboval. Většina programu byla v angličtině, ale veškeré slovo bylo překládané do češtiny.

Asi v polovině programu dal řečník dohromady tři výzvy, aby ten, kdo chce dnes poznat Boha a chce ho cítit naplno, zvedl ruku. Pak se za všechny hlásící se modlil. Následovala výzva, ať ti, kdo chtějí, aby se za ně někdo modlil, šli dopředu pod pódium, kde byli dobrovolníci, kteří mluvili česky i anglicky. Ti sami chodili za lidmi a nabízeli jim modlitby.

Došlo zde k mnoha uzdravením, z každé strany bylo možné slyšet, jak se lidé modlí v jazycích, děkují za to, co nám Bůh dává a zároveň ho prosí o odpuštění hříchů. Bylo zde opravdu mnoho silných momentů a po celou dobu byla cítit Boží přítomnost.

Strach je silná emoce a je to jedna ze zásadních věcí, které nám vztahy ničí. A někdy nám dokonce nedovolí do vztahů vstupovat. A v semináři bylo jasně řečeno, že je potřeba se nenechat strachem ovládnout a zamyslet se, z čeho můj strach pochází a k čemu je mi dobrý. Tak ho můžu lépe zvládnout. Ve vztazích se často bojíme odmítnutí, nepochopení, odlišností, kritiky nebo změn…

Součástí semináře byla také diskuze ve skupinkách, kde jsme měli za úkol najít věci, které naše vztahy nejčastěji ničí. A vymysleli jsme toho hodně. Je to například špatná komunikace, kritizování, málo času na sebe, snaha předělat toho druhého, přehnaná očekávání… Petra také připomenula, že pro věřící lidi je čas strávený společnou modlitbou nebo nad Písmem tím, co vztahy naopak utužuje a tmelí.

Na závěr semináře se s námi Petra podělila o své osobní krásné, emotivní a radostné svědectví, které mnohé podle reakcí velmi povzbudilo.

Pokud si budete chtít seminář poslechnout nebo se dozvědět o dalších akcích pro nezadané křesťany, navštivte singlesplus.cz ■

OLGA KAČENKOVÁ

Jsem Bohu moc vděčná, že můžu zažívat takovéto chvíle, a tak vás povzbuzuji, abyste třeba také dorazili na nějakou z dalších evangelizačních akcí, které se v Praze budou konat. Je to skvělý způsob obnovení a prohloubení vztahu s Bohem. ■

KAROL NOVOTNÁ (17 let)

Z JEDNÁNÍ RCB V PRAZE

březen 2023

▪ Doporučení k ordinaci

Rada vedla předordinační rozhovory s vikáři Jakubem Mrázkem, Paulem Tillem a Petrem Uhříkem. Bratři prošli vikariátem, potvrdili souhlas s Vyznáním víry Církve bratrské a Rada se jednomyslně shodla, že je doporučí Konferenci k ordinaci.

▪ Uznání ordinace

Rada vedla rozhovor s vikářem Reném Drápalou. Bratr prošel vikariátem, potvrdil souhlas s Vyznáním víry Církve bratrské a Rada se jednomyslně shodla, že jej doporučí Konferenci, aby uznala jeho ordinaci, a tak se mohl stát volitelným kazatelem naší církve.

▪ Kaplanská služba politikům Rada navrhuje předsednictvu ERC kazatele Daniela Kvasničku na kandidáta ke kaplanské službě v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR vzhledem k jeho dlouhodobé zkušenosti kazatelské i pastorační s politiky.

▪ Návrh členů předsednictva Konference pro nové funkční období Rada navrhuje za členy předsednictva Konference pro funkční období

1. 6. 2023 – 31. 5. 2027 Roberta

Harta, Jana Asszonyi, Jiřího Vaňka, Olgu Kutílkovou a Tomáše Pospíchala jako člena Komise pro Řád.

▪ Program Konference CB 2023

Rada aktualizovala a schválila program

Konference CB 2023. Zvláště se věnovala sobotnímu programu 13. 5. 2023.

Moderovat bude člen RCB Jan

Drahokoupil. Na zásadní zprávu Předsedy

RCB D. Nováka týkající se staršovstev →

DĚNÍ V CÍRKVI BRATRSKÉ

CO PO MNĚ CHCEŠ

ANEB ROLE MUŽE A ŽENY

Máte někdy pocit, že je vaše žena/váš muž z jiné planety? S nadsázkou se říká, že muž je z Marsu a žena z Venuše. Anebo také, že je každý z jiného těsta. A ono na tom opravdu něco bude. Když se podíváme do knihy Genesis na příběh stvoření, vidíme, že muž byl stvořen z jiné matérie a v jiném prostředí než žena. Byl stvořen z prachu země. Z ničeho. Z bahna. Z něčeho, čeho je všude plno. To dobře odráží hebrejský jazyk. Člověk je hebrejsky adam (אדם) a země je hebrejsky adamá (אדמה). A jelikož první člověk byl muž, je řeč o muži. Žena byla stvořena z Adamova žebra. Tedy z něčeho jiného. Z něčeho již hodnotného. Je jiné podstaty. Hebrejsky je muž íš (איש) a žena íša (אִשָׁה). Podle apoštola Pavla má být muž hlavou ženy a žena se má podřizovat. Aby mohl člověk dobře vládnout, být hlavou a nikoli despotou, potřebuje velikou pokoru. A právě vědomí, že jsme pouhým prachem (jak Hospodin připomíná Adamovi Gen 1, 19b „Prach jsi a v prach se obrátíš!“), může potomkům Adama k této pokoře pomoci. To žena je z něčeho ušlechtilého, hodnotného.

Podle autora Johna Eldredge bylo prostředí, do kterého byl muž stvořen, divočinou. Byl stvořen uprostřed rozdělané práce. Byl stvořen a hned se měl zapojit. Musel všechno tvorstvo pojmenovat. Byl stvořen a hned se měl učit panovat, obdělávat a střežit. Neměl rovnocenného partnera, se kterým by se učil vztahu. Byl sám. Proto muž, obvykle, umí být sám. Umí se dobře soustředit na jednu věc. A neumí tolik formulovat emoce, mluvit o nich s někým druhým.

Žena byla stvořena do dokonalosti ráje. Vše bylo hotové a krásné. Když byla stvořena, byla obdivována. Adam hned v úžasu zvolal: „To je kost!“ Pro ženu je důležitý obdiv, krása a dokonalost. Když byla žena stvořena, už ji obletoval Adam. Ženy se, obvykle, dobře orientují ve vztazích, dokáží vnímat více podnětů najednou a nedělá jim potíže formulovat své emoce. Říká se, že když žena mluví, přemýšlí.

V partnerských vztazích je velmi důležité porozumět této rozdílnosti. Nejsme stejní a je to tak dobře. Žena byla stvořena jako pomoc muži rovná. Muž a žena jsou si před Bohem rovni. Nikdo (muž ani žena) nemáme před Bohem větší hodnotu a máme si být navzájem pomocí. Máme se doplňovat. Žijeme v době velikého tlaku na srovnání rolí. To, že jsme si rovni, se zaměňuje za to, že jsme stejní. Zní to podobně. Ale je to podstatný rozdíl.

Je velkým tajemstvím, proč byla žena stvořena jako poslední. V dějinách židovství se tomu věnovalo mnoho učenců zabývajících se Kabalou i Talmudem. V dějinách křesťanství bylo toto téma vždy předmětem vášnivých debat v kruzích mystiků a vyznavačů gnóze. A jen zasvěcení tuší, že proto, aby Mu do toho nemluvila…

TOMÁŠ GROHMAN, vikář sboru CB v Neratovicích, člen Odboru pro manželství a rodinu a manžel ženy, která je bezpochyby z Venuše

SBÍRKA MATOUŠ 25 – POMOC UKRAJINĚ

Od začátku ruské válečné agrese na Ukrajině do konce roku 2022 jsme z veřejné sbírky Matouš 25 vyplatili na pomoc Ukrajině celkem 5.617.715 Kč. Pomoc pro Ukrajinu stále probíhá. I letos ji můžeme rozdělit do tří okruhů: pomoc potravinová, zdravotní a finanční. První případ představují konzervy v hodnotě 251.000 Kč, které putovaly do různých oblastí na Ukrajině. Další je pořízení zdravotnického materiálu v hodnotě 190.000 Kč, který v nejbližších týdnech na Ukrajinu zamíří. Díky spo -

naváží tři koreferáty s diskusí: Příprava pracovníků, především starších sboru (P. Uhřík) – Volební komise, jak vybírá pracovníky (B. Matulík) – Týmová práce staršovstva (P. Grulich).

▪ Istanbulská smlouva Rada přijala výzvu poslat připomínky ke znění Istanbulské úmluvy na Ministerstvo kultury ČR Odboru církví a náboženských společností. Předseda Rady CB tak učinil.

▪ Studijní volno Rada schválila tříměsíční studijní volno kazateli Petru Poláchovi v termínu duben až červen 2023. Ve studijním volnu se bude zabývat úlohou a postavením staršího v Novém zákoně. Staršovstvo sboru souhlasí.

lupráci s konkrétními sbory CB nebo vlastním kontaktům máme vytipována křesťanská společenství a místa, kam v blízké době zamíří další finanční pomoc v hodnotě 141.000 Kč. Zatím vyplacená a rozplánovaná pomoc činí v roce 2023 celkem 582.000 Kč. Využíváme jak dary z transparentního účtu, tak i prostředky od dárců z našeho běžného bankovního účtu. Sláva Bohu, Ukrajině a díky všem dárcům.

ROMAN KYSELA foto SENDY STORM

JEDNÁNÍ ČESKÉ A SLOVENSKÉ RADY CB V BRATISLAVĚ

Uskutečnilo se v Bratislavě na Cukrové. Za českou RCB se zúčastnili David Novák, Bronislav Matulík, Tadeáš Filipek, Jan Drahokoupil a Roman Toušek. Bratři společně hodnotili Společnou konferenci v Bratislavě v listopadu 2022. Členové obou Rad se domluvili, že z důvodu organizace výročních konferencí v ČR a na Slovensku ve shodný termín si obě Rady pošlou písemné zdravice, které připraví předsedové.

Ve vztahu ČR a SK v rámci CB je třeba pokročit dál. Po 30 letech od rozdělení republik a od doby, kdy byla schválena společná Ústava, Vyznání víry a Duchovní zásady, uběhlo více než 10 let (2013), resp. 7 let (2016). Nyní je třeba se ve vztazích pozitivně posunout dál.

Česká Rada pověřila pracovní tým ve složení David Novák, Jan Drahokoupil a Roman Toušek, který do dubnové Rady připraví prvotní návrh pro posunutí vzájemné spolupráce mezi českou a slovenskou Církví bratrskou.

▪ Služba ve VDP Rada doporučila sestru Michaelu Kočnarovou ke členství ve Vězeňské duchovenské péči a současně ji pověřila k dobrovolné službě v rámci VDP ve Věznici Vinařice.

Rada dále pověřila bratra Martina Borisjuka a Vladimíra Bruknera ze Sboru CB v Liberci k výkonu dobrovolné služby ve věznicích ve Stráži pod Ralskem, resp. Liberci.

▪ Téma podzimní pastorálky s manželkami Rada po konzultaci s Odborem pro vzdělávání rozhodla, že téma podzimní pastorálky kazatelů s manželkami bude: Konflikty a krize.

▪ Konference 2024

Rada vzala s vděčností na vědomí, že staršovstvo Sboru CB Praha 5 se ujme organizace Konference 2024 v termínu 17.–18. května 2024 ve Smíchovském pivovaru.

STRUČNĚ O VZNIKU SBORŮ

„CIRKVI BRATSKEJ“ NA SLOVENSKU

Církev bratrská v českých zemích byla založena v roce 1880. Na Slovensku vznikla o čtyřicet tři let později. Ale už předtím, od roku 1899, navštěvovali misionáři z Čech Horní zemi uherskou. Po vzniku společného státu nesla naše církev jméno Jednota českobratrská a zastřešovala také různé vznikající probuzenecké kroužky a hnutí na Slovensku. Pokusím se obnovné proudy popsat.

Východ Slovenska

Ze slovenských chudých krajů odcházeli často lidé za prací do USA. Nazpět se vraceli nejen s úsporami, ale i s živou vírou v Krista Spasitele. Tak vznikla skupina probuzeneckých rodin v okolí Prešova. Hledali církevní zastřešení svého duchovního života. V tomto regionu už působil český misijní kazatel naší církve Josef Krapáč. Proto tyto rodiny oslovily Jednotu českobratrskou. V roce 1923 byl založen první sbor naší církve na Slovensku, v Prešově. (Opravuji tímto svůj předminulý článek v Bráně.) Stalo se tak za přítomnosti kazatele Františka Urbánka. Prešovský sbor měl dlouhá desetiletí neuvěřitelně rozsáhlou diasporu, dokonce i na Podkarpatské Rusi. Na jeho území postupně vznikly sbory Bardejov (1971), Michalovce a Košice (1988), Hermanovce (2003) a Vranov nad Topľou (2007) a poslední v této oblasti je Spišská Nová Ves (2013).

„Modrý kríž“

Dalším významným proudem byl spolek „Modrého kríža“. Příslušníci tohoto hnutí působili po celém území Slovenska i dnešního Maďarska. Kromě důrazu na živou osobní víru v Krista a péči o potřebné podporovali kvalitní vzdělání a byli zastánci přísné abstinence. Vůdčími osobnostmi byly sestry Mária a Kristína Royovy ze Staré Turé. Alois Adlof s těmito ženami jednal o možnosti připojení „Modrého kríža“ k Jednotě českobratrské. Obě sestry však zůstaly do konce života členkami evangelické církve a. v. Jejich duchovní děti napomohly vzniku mnoha slovenských sborů CB. Členové „Modrého kríža“ sloužili v duchovním probuzení, ze kterého vznikl výše uvedený sbor v Prešově. Dále v Kalinově na jižním

Slovensku, v Banské Bystrici a v Bratislavě. Sbory CB najdete ve vyjmenovaných místech i v samotném centru tohoto hnutí, na Staré Turé (1987).

Přistěhovalci z Čech

V hlavním městě Slovenska, v Bratislavě, se scházeli věřící úředníci a podnikatelé, kteří se přestěhovali z Čech. A to je další proud, ze kterého vznikla slovenská větev CB. V Bratislavě tak vznikl sbor poměrně brzy, v roce 1924, a později se propojil s bratry a sestrami z hnutí „Modrého kríža“.

Repatrianti

Posledním proudem, který je třeba zmínit, byli přistěhovalci-repatrianti z dnešního maďarského území, z Nyíregyházy. Z tohoto městečka se přestěhoval do slovenských Levic téměř celý, tehdy „modrým krížom“ ovlivněný metodistický sbor pod vedením silné osobnosti kazatele Jozefa Markuše. Svůj domov našli pod střechou Jednoty českobratrské v roce 1950.

Časem se všechny proudy promíchaly a propojily do jedné, dodnes různorodé „Cirkvi bratskej“. Jen podle příjmení bratří a sester můžeme vystopovat jejich probuzenecké kořeny.

Osamostatňování sborů

Další vlna vzniku sborů byla v období konce osmdesátých let a následných devadesátých letech. Roli při osamostatňování hrálo tzv. „stavební probuzení“. Sbory vznikaly vývojem ze stávajících stanic a různých probuzeneckých kroužků. Tak vznikl sbor v Banskej Bystrici (1989), v Žilině (1991) i výše uvedené sbory v prešovské oblasti.

Po roce 2000 se vytvořila řada sborů s misijním záměrem oddělením od mateřských společenství: KošiceMozaika, Žilina Za kostolom, Bratislava-Kaplnka, Svätý Jur. A nejmladší sbory vznikly díky misii a hnutí zakládání nových sborů – Trnava, Nitra a Bratislava-Paradox. Tím jsme zrychleně došli až do dnešních dnů.

PETR KUČERA, kazatel CB v Bratislavě

NAKOPÁVAČKA 2023

Letos poprvé se konala akce s názvem Nakopávačka pro naše skautské vedoucí a další absolventy kurzu Vedoucák, kteří o skautingu teprve uvažují. Cílem bylo se osobně sejít, strávit společně čas a „nakopnout“ a povzbudit vedoucí do služby.

Víkend jsme strávili v Měsíčním údolí ve Vlašimi, kde jsme se ubytovali v krásném dřevěném srubu zasazeném přímo do skály. Velká část z 22 účastníků trávila noc i přes občasné sněžení pod širým nebem. Nejvíce času jsme strávili sdílením zkušeností, radostí a starostí z oddílů a diskuzemi nad tím, jak nejlépe řešit různé situace, do kterých se při práci s dětmi dostáváme. Velkými tématy byl nábor nových dětí, péče o vedoucí a jejich motivace do služby, vzdělávání vedoucích a skautská výchovná metoda. Velmi obohacující bylo slyšet, jak se s různými situacemi vypořádaly ostatní oddíly a praktické tipy od ostatních vedoucích. Abychom jen neseděli uvnitř, kromě venkovních her jsme se v sobotu vydali do Vlašimi, kde jsme měli domluveno se správcem místního parku, že pomůžeme tahat větve po prořezávkách. I přes to, že se jednalo o první ročník, akce sklidila velký úspěch a všichni jsme odjížděli pokrytí blátem a s pocitem, že na službu nejsme sami a můžeme si navzájem poradit a podat si pomocnou ruku.

ANNA TICHÁ, skautská koordinátorka

CO NA AKCI ŘÍKAJÍ JEJÍ ÚČASTNÍCI?

Bylo obohacující zjistit, jak to funguje i v jiných oddílech. * Zajímavé vidět, kde různé sbory jsou a co řeší. * A víme, co je důležité a co neřešit . * Problémy už nejsou tak velké a neřešitelné. * Super procházka a zároveň s nějakým cílem/smyslem. * Hry, co navrhli ostatní, jsou mazec. * Znala jsem teoreticky, že to patří ke skautu, ale teď když jsem to zažila, to v oddíle opravdu začneme dělat! (Nadchl mě ten dobrý pocit, co jsme z toho měli.) * Obohacující bylo slyšet názory, jak by „naši“ situaci řešili jiní + možnost sdělit vlastní názor, zkušenost na situaci jiných. * Ubytování a místo luxusní + nadstandardní kuchyně. * Trochu z ruky, ale za tu cestu to stálo! (Velké plus je to, že je to v Čechách.) * Nádherné údolí. * Krásná vzorová schůzka a zajímavý duchovní program. * Praktická ukázka toho, že to jde i jinak, než to děláme – nový pohled. * Odnáším si radost, že už umím přespat venku v zimě! * Super naplnění, různé aktivity, rovnováha – žádný spěch ani příliš akce.

ZAMĚŘENO NA MLADÉ

O DOROSTOVÉ UNII

Dorostová unie je servisní organizace Církve bratrské pro práci s dětmi 6–15 let od roku 1999. Zaměřuje se na tvorbu materiálů, kurzů a konferencí. Zajišťuje vedoucím organizační a právní podporu. Vyučuje vedoucí a pomáhá jim růst.

Skaut Dorostové unie znamená misijní projekt Církve bratrské otevřený dalším evangelikálním církvím. Od září 2021 zakládáme křesťanské skautské oddíly. Máme sedm oddílů s více jak šedesáti dětmi. Kolem 50 % dětí přišlo z necírkevního prostředí.

Fungující skautské oddíly pro Dorostovou unii

Modlitební předměty

– duchovní růst vedoucích a rádců

– praktická a duchovní příprava akcí

– noví dárci a finanční podpora aktivit DU

VEDOUCÁK

14.–15. 4. 2023

Akce Dorostové Unie a Dorostového odboru CB:

1. část – on-line

9.–11. 6. 2023

2. část naživo: v přírodě. Vedoucák je zážitkový kurz pro vedoucí 18+. Kurz je založen na výchovném systému Dorostové unie (vychází ze skautské výchovné metody).

Web: dorostovaunie.cz/vedoucak.

Místo: okolí Mladkova u Ústí nad Orlicí, Pěchotní srub K-S 35 Nad lesem.

Cena pro člena DU/nečlena DU: 2.750 / 2.950 Kč

Info: dorostovaunie.cz/vedoucak

KALENDÁŘ AKCÍ iNform duben 2023

BIBLICKÁ STEZKA

25.–30. 4. 2023

Akce Dorostové Unie a Dorostového odboru CB: regiony. Orientační závod trojčlenných hlídek pro děti od 5 do 16 let. V terénu se orientují podle mapy. Na stanovištích plní různé otázky a úkoly z různých oblastí (biblické, tábornické, první pomoc, fyzické, logické, všeobecný přehled). Web: biblickastezka.cz

VÝROČNÍ KONFERENCE CB 2023

12.–13. 5. 2023

Quality Hotel Exhibition Centre; pořádají CB Brno-Betanie a CB Brno-Kounicova.

BIBLICKÁ STEZKA

26.–28. 5. 2023

Akce Dorostové Unie a Dorostového odboru CB: finále. Orientační závod trojčlenných hlídek pro děti od 5 do 16 let. V terénu se orientují podle mapy. Na stanovištích plní různé otázky a úkoly z různých oblastí (biblické, tábornické, první pomoc, fyzické, logické, všeobecný přehled).

Web: biblickastezka.cz

KAVALÍRSKÁ CESTA

Akce Dorostové Unie a Dorostového odboru CB: prázdniny. Jinými slovy jde o stáž či návštěvu za účelem získání zkušeností a inspirace. Kavalírská cesta vás provede buď po Česku, nebo navštívíte zahraničí. Web: dorostovaunie.cz/kavalirska-cesta

UNITED CITY

Jednodenní multižánrový křesťanský festival UNIITED city se koná v sobotu 22. dubna 2023 v Českých Budějovicích. Účastníci se mohou těšit na skvělou hudbu v podání kapely ESPÉ, Adonai, Pavla Helana nebo rapperů Issac Records. Nebudou chybět ani semináře, workshopy, divadelní představení nebo služba modliteb a poradenství. Nedílnou součástí festivalu UNITED je i vystoupení taneční skupiny UNITED Dance a taneční workshop v jejich podání. Na UNITED city navazuje tradiční vícedenní festival UNITED ve Vsetíně, letos v termínu 17.–19. 8. 2023. Vstupenky na UNITED city lze koupit na bit.ly/vstupenky-unitedcity.

DUDO – BIBLICKÁ STEZKA:

KREATIVNÍ CESTA K BOHU

– regionální kolo na 8 místech o víkendu 28.–30. dubna 2023

finále na Mácháči 26.–28. května 2023

– průvodce po stanovištích, Dorošťáky, ke stažení na webu

čtecí plán a lekce pro vedoucí dokončujeme

– trička ročníku – připravujeme objednávku

Přihlašování do regionu od 10. 3. 2023 do 7. 4. 2023

Číslo 04/2023 , vychází 10 × ročně

Šéfredaktorka – Ing. Eva Čejchanová

Výtvarník – Ondřej Košťák

Grafický styl a sazba – BcA. Judita Košťáková

Vydavatel – Rada Církve bratrské, Soukenická 15

Vychází – 2. 4. 2023

Kontakt – brana@cb.cz

Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

MISIE SKRZE PŘÍTOMNOST

Příběh, který budu vyprávět, se stal v létě 2022 během mé cesty do Ugandy, kam jsem jel zčásti na lékařskou praxi a zčásti na misii. Když skončila praxe, odjel jsem k ugandskému misionáři Johnovi. John mě hned druhý den vzal na východ Ugandy, kde zakládá farmu, na které bude učit místní chudé, převážně muslimské zemědělce, jak efektivně hospodařit a jak následovat Krista. Po osmihodinové jízdě autem jsme konečně dorazili k Johnově mamince, u které jsme měli přespat před další cestou. Ukázalo se ale, že je nemocná, a tak jsme ji dovezli do nemocnice, kde zjistili, že má malárii. Šel jsem s nimi do ordinace, protože mě celá věc zajímala. Johnova maminka neuměla ani slovo anglicky a já zas neuměl její řeč. Tak jsem se snažil přispět k dobru aspoň tím, že jsem té milé staré paní pomáhal dostat se z auta na vozík a z vozíku na lůžko. Druhý den jsme pokračovali v cestě na farmu. Celou cestu se moji spolujezdci bavili víc ve své řeči než anglicky, takže jsem ani nemohl přispět do rozhovoru. Navíc jsem byl hodně unavený a neměl sílu se ani modlit. Po příjezdu šel John uzavřít smlouvu o farmě, já se poohlédl po okolí, popovídal s několika místními věřícími a čekala nás stejná dvoudenní cesta zpět.

Začal jsem přemýšlet, jaký smysl měla tato výprava. Jedna část mého já byla spokojená – rád cestuji a tohle byla opravdu krásná krajina. Z druhé strany jsem slyšel: Něco je s tebou špatně – už třetí den na misii a ještě jsi nemluvil s nevěřícím. Vlastně jsi neudělal vůbec nic!

Druhý den jsme opět přijeli k Johnově mamince a zůstali u ní celé odpoledne. Cítila se již mnohem lépe. Johnova sestra, která s ní bydlí, nám uvařila oběd a my jsme seděli venku před domem na dece a povídali. Před západem slunce nastal čas se rozloučit. Johnova maminka mi silně stiskla ruku, pomodlili jsme se za ni a vyrazili zpět do hlavního města.

Z rozhovoru, který jsme s Johnem na zpáteční cestě vedli, čerpám dodnes. Řekl mi, že je moc vděčný, že jsem s ním jel. Prý v minulosti prožil Boží povolání do jiného farmářského projektu, ale

mnoho lidí mu vyjádřilo svou skepsi, kritizovali jeho snahu a měli pocit, že to nemůže dobře dopadnout. Kvůli těmto zkušenostem se rozhodl o této farmě na východě Ugandy říct jen několika málo lidem, protože už nechtěl poslouchat další kritiku a odrazování. Vyjádřil mi svou vděčnost za to, že se o farmu zajímám a prvoplánově ten nápad nekritizuji (což mi přišlo samozřejmé). Zpětně jsem si pak uvědomil, že John byl na té farmě úplně jiný – byl skoro štěstím bez sebe – viděl jsem, že mu pro to hoří srdce. A rozhovor ještě pokračoval – sdělil mi, že jeho maminku moje návštěva hodně povzbudila a obzvlášť významný pro ni byl ten čas v nemocnici, kdy jsem ji doprovodil na lůžko. Později se prý na mě pravidelně ptala a znovu říkala, jak ji skrze tu návštěvu Bůh povzbudil. Nechci tyto věci psát proto, aby si čtenář myslel, že jsem kdovíjak výjimečný. Naopak, chci, aby bylo jasné, že jsem vlastně neudělal skoro „nic“. Ale právě tohle „nic“ si Bůh použil v životě Johna a jeho maminky.

Často mám pocit, že zahraniční misie je hodně o získávání nových věřících, o evangelizaci v nezasažených národech… Ale Bůh mě touto zkušeností naučil, že misie spočívá i v podpoře místních věřících, a to často velice „pasivními“ způsoby.

Často totiž stačí s nimi „jen“ být. ■

JONÁŠ CHVOJKA misionář, medik

POSLEDNÍ VLAK

podle autentického vyprávění bratra z církve napsala EVA ČEJCHANOVÁ

ilustrační foto PIXABAY a ARCHIV

Tomáš koukal oknem ven do tmy a bylo mu zle. Vůbec si nebyl jist, jestli jede správným směrem – chtěl zpátky do Čech, ale cedule byly v jazyce, kterému nerozuměl. Byl k smrti unavený.

Mobil měl dávno vybitý a na nádraží měl být už před třemi hodinami, takže ho tam nejspíš už nikdo nečeká. Kdo by taky čekal – na dospělého kluka, co to tam už jednou nedal. Takže asi zůstane na nádraží, kde se ráno probudí a už nebude mít batoh a kde je droga dostupná na vzdálenost paže. Zavalila ho beznaděj. Nikdy se z toho nedostane!

Schoulil se ještě víc do sebe a tam, uvnitř té zničené lidské bytosti, se obrátil na toho, kterého už tolikrát vyměnil za gram bílého sajrajtu. Bože, prosím, pomoz mi, nenech mě v tom! Já už nemůžu!

Máma stála u telefonu a pořád ještě držela v ruce sluchátko. Dívala se na kluky, ale jako by je neviděla. Vypadala tak divně, že se postupně všichni tři ve svých činnostech zastavili.

„Mami, co je?“ zeptal se Mirek, když už se napětí ve vzduchu dalo krájet a máma pořád nic neříkala. Byl z nich nejstarší, jestli se někdo měl zeptat, tak to byl on.

„Kdo to volal?“ zeptal se po další chvíli ticha. Máma jako by se probrala, podívala se na něj. Pak na Kubu a nakonec na Tomáše.

„Nemocnice. Táta umřel.“

Bylo sedm hodin večer. Před pár hodinami u něho byli. Tomáš moc nechápal, proč tam šli, protože s tátou nebyla řeč. Ale Tomovi už bylo deset, takže chápal, že kvůli tomu, že je na tom asi dost špatně. Ani si nepamatoval, že má tři děti. Asi tam máma nechtěla být sama.

Vlastně teď ani nic výrazného necítil. Umřel mu táta, možná by měl brečet. Ale spíš cítil jakousi prázdnotu, která měla dokonce nádech úlevy. Už nebude mámu ani je mlátit vždycky, když se opije. Máma už ho nebude muset chodil omlouvat na šachtu, orodovat za něj, aby ho nevyhodili

z práce, protože by pak neměli doma na zimu uhlí. Stejně ho vždycky skládala ona. A kluci. Odmalička.

Možná cítil trochu nejistoty. Možná teď nebudou mít uhlí? A máma možná bude smutná, že je sama...

Byla to skvělá akce. Upřímně – Tomáš byl teď tady, na Royal Rangers, raději než na mámině svatbě. Byli tu suproví lidi. Našel tu kamarády.

Ne že by měl něco proti mámině novému manželovi. Pro něho to teď je otčím. Zvláštní, mít otčíma. Ale byl fajn – a přivedl je mezi křesťany.

„Tohle je Libor,“ představila ho asi rok po tátově smrti máma dětem. Seděl u nich doma v kuchyni, s mámou si o něčem povídal a ona – se usmívala. Na stole ležely letáčky, na kterých viděl mezi texty větším písmem napsáno „Ježíš“. Ty samé letáky viděl v ulici ve schránkách. Tak to asi mluvili o náboženství.

Vypadalo to, že si Libor s dětmi docela sedne. Staral se o ně. Aby ušetřil stovku denně na jídlo pro všechny, tak chodil do práce a z práce víc jak dvě hodiny pěšky. Máma pak vždycky uvařila polévku, ke které bylo pečivo, a najedli se všichni. Máma uvěřila v Boha. Jakože doopravdy. Denně vstávala ve čtyři hodiny ráno, aby se modlila!

A začali chodit do církve, to bylo fajn. Bylo super někam patřit. Tom se cítil přijatý. Líp se pak snášelo, jak se k němu chovali spolužáci ve škole. Bili ho a házeli si ho přes lavice jak pytel obilí. Asi proto, že mluvil o Bohu a že byl slabší. A asi proto, že se nebránil. A že je nikdy nepráskl. Byl přece taky věřící, chtěl dělat správné věci. Tak si nestěžoval.

Stálo to za to riziko i za to, co bude doma, až se vrátí. Otčím mu zakázal tam jet a zamknul ho doma. Vadilo mu, že vedoucího mládeže kluci poslouchají víc než jeho. Nechtěl, aby na ně měl vliv. Asi po dvou letech, když se na otčíma provalilo, že propíjí rodině peníze na nájem, přestal do sboru chodit. Pak už nechodil nikam. Ale sbor rodině dál hodně pomáhal – třeba když na Vánoce neměli kvůli otčímovu pití vůbec nic a sbor jim dal na jídlo i na dárky.

Tomáš vylezl oknem a jel. Strašně chtěl.

Byla to třídenní akce mládeží z celé republiky, jmenovala se Víc jako On. Jo, to chtěl. Být víc jako Ježíš. Vydal tam svůj život Kristu. Bylo mu patnáct.

Navzdory otčímovi, který se k nim choval tvrdě a kterého se bál, protože

kvůli známkám ve škole nešel pro facku daleko, to byla Tomášova nejlepší léta. Modlitby, silvestrovské akce, puťáky. Léta s Bohem. S dětmi, které měl vždycky rád a kterým se v církvi věnoval. S opravdovými přáteli.

„Všechno dobrý?“ zeptala se ho Lucka, když se s ní potkal ve vchodu.

Kývl a usmál se. Moc mu do smíchu nebylo, ale nechtěl, aby si dělala starosti, sama jich měla dost. Už to, že mu nabídla možnost přespávat u nich ve sklepě, byla od ní obrovská pomoc. A donesla mu matraci a spacák. A nosila mu tam jídlo. A každé ráno kafe do bandasky a pár korun na cestu do školy. Zlatá duše.

Potichu sešel schodiště, a když za sebou zavřel dveře malinké, ale suché místnosti, otočil klíčem v zámku. Lidi v domě ho znali, byl to přece kluk ze sousedního baráku. Bylo normální, že ho tam občas potkají. Chodil čistý, myl se, pral si věci. Byl potichu, nedělal nepořádek, prostě chtěl jen přežít v teple a v klidu. A chtěl letos dodělat školu, aby si mohl najít práci a nějaké normální bydlení. Pak bude všecko fajn. Ani ve sboru nic nevěděli. Pořád sloužil u dětí, chodil do školy – na první pohled všechno vypadalo normálně.

Na bedýnku vedle matrace, která sloužila jako stolek, položil krabici višňáku. Sundal si bundu, nalil si do hrnku a unaveně dosedl na matraci.

A zase to na něj padlo. Ten pocit viny, že neudělal víc, měl mamku zachránit, ale neměl s ní kam jít. Tíha osamělosti. Už podruhé přišel o rodinu. Protože se zastal mámy, když ji chtěl otčím uhodit. Normálně ji nebil, ale před tím rokem byl totálně na šrot a šlo to na hranu. A Tomáš se postavil před mámu. Chvíli se s otčímem postrkovali, a nakonec otčím Tomáše s řevem vyhodil na ulici. Nechtěl jít daleko, i kvůli sobě, aby o mámu nemusel mít strach. Chtěl na ni dát pozor. A dával. Chodil za ní pravidelně. Myslela si, že bydlí u známých.

Kdysi doufal, že si třeba s otčímem budou rozumět. Libor taky neměl štěstí na tátu – Tomáš vzpomínal na Liborovo vyprávění o tom, jak ho jeho otec, když bylo Liborovi patnáct, vyhodil na ulici. A taky na přiznání mámy po tátově smrti, že kluci měli mít ještě sestru. Táta ale mámu pár dnů před porodem tak zbil, že potratila. A máma to nenahlásila. Měla z otce strach. Libor vypadal jako pomoc rodině, jako bezpečí, které celou tu dobu hledali.

Ale vždycky se něco podělá. Nalil si další hrnek.

RODINA

„Seš odpoledne doma?“ zeptal se Kódl, stejně starý parťák, když v šatně svlékal pracovní mundůr a chystal se do sprchy.

„Asi jo...“ kde bych byl po včerejším tahu, říkal si Tom. Bylo to náročné, ale

Byla to Tomášova první dávka pervitinu. Večer v hospodě vypil dvacet piv a do toho půl litru rumu. Nic to s ním nedělalo.

„Hele, mladej, běž si lehnout,“ otočil se druhý den kolem poledne na Tomáše pře-

ho válcovat zvědavost. O kolik je to jiné než nosem? Zkusím jenom jednu. Jen jednu. Zvládnu to.

První nástřel žilou Tomovi změnil život. Byl to začátek cesty do pekla.

Přestal nad tím mít kontrolu. Droga začala vládnout jemu. Potřeboval ji. Ze začátku o víkendech, ale pak už týden bez dávky nedal – abstinenční příznaky se objevovaly čím dál dřív. Nervozita, roztěkanost. Dávkou se potřeboval srovnat, aby mohl normálně fungovat. Už to nebylo o tom, aby mu bylo skvěle jako na začátku, už to bylo o tom, aby mu nebylo zle. Netrvalo dlouho a potřeboval gram denně.

takhle to na šachtě prostě chodilo – dole se pilo, večer se šlo do hospody, kde se pilo ještě víc, a druhý den ráno do práce, kde se v dole zase pilo. Vždycky někdo tu flašku do štoly propašoval. Byl to život s permanentní lehkou kocovinou. Tom měl práci i bydlení a život tak nějak plynul, ale že by to bylo to, co si představoval před dvěma roky, když o své budoucnosti přemýšlel ve sklepě u višňáku, to tedy nebylo. Na sbor už při práci moc času nezbylo, tak se službou dětem skončil. A když už neměl službu, tak tam občas ani nešel. Pak ještě méně. Pak do sboru zašel jel občas. Až se z toho staly výjimky. Byla to taková plíživá duchovní rezignace. Boha už se na nic neptal.

„Tak já se stavím. Něco mám,“ dodal Kódl a zatvářil se trochu tajemně.

U Toma v garsonce pak vytáhl malý sáček s bílým práškem a na hladké desce stolu z něho „postavil čáru“. „Když si dáš, ustojíš mnohem víc alkoholu.“

dák Ruda, když viděl, jak vypadá. Ráno, když sfárali, byl ještě úplně v pohodě, ale jak vliv pervitinu slábl, tak se dostavovala ta potlačená kocovina. Tom nebyl první ani poslední, koho kocovina v podzemí vyřadila z práce, takže se z toho nedělala věda. Za tohle postih nebude. Takže to příště nějak líp vychytá.

„Hele, kámo, chtěl bych matroš, co máš ty. Nemám peníze, ale dám ti kolo.“ Znělo to naléhavě. Peťan se třásl. Bylo vidět, že tu dávku potřebuje.

Tomáš už u sebe doma neměl nic, ale znal někoho, kdo byl u zdroje. Vařil. Tak zvedl telefon a zavolal mu.

„Ke mně určitě nikoho neposílej! Přijedu sám. K tobě.“

Nebyla to čára. Vařič připravil tekutou dávku a podal ji Peťanovi. Tomáš se díval, jak se mu v obličeji uvolňují křečovitě stažené svaly a přichází úleva. Začala

Seděl zhroucený do sebe na obrubníku u mostu. Byl na dojezdu. Droga přestávala účinkovat a tělo vysílalo jediný signál – že potřebuje další dávku. Byl nevyspalý, zničený. Myslel si, že to dovede zvládnout, když nebude doma, kde ji má na dosah. Byl u výroby, měl ji zdarma. Chtěl z toho ven. Nebyl to život, který chtěl. Dostal se na úplné dno. Ale sám už se z toho dostat nedovedl. Občas otevřel Bibli… ale Bůh byl daleko a Tomáš se k němu obrátit nechtěl. Věděl, že selhal a že žije špatně. Styděl se. Ty permanentní pocity viny utápěl v drogách, které mu vždycky na chvíli přinesly útěchu a zapomnění. Bylo to silnější než on. Byl to začarovaný kruh, ze kterého nebyla cesta ven. Pevná obruč otroctví. Jediné, co se mu ještě dařilo, bylo držet iluzi normálnosti pro lidi v okolí. Pořád ještě měl práci.

Ani máma nic nepoznala. Chodil k ní tři hodiny po tom, co si dal dávku. Tam bylo to malé časové okno, kdy na okolí působil normálně. Kdy už polevilo nabuzení, ve kterém mohl v zimě v mrazech běhat zpocený a v kraťasech, kdy už se mu srovnaly drogou rozšířené zorničky a kdy zároveň, pokud si dal velkou dávku, zbývalo ještě pár hodin do dojezdu, kdy už se zase klepal, kdy nebyl schopen uvažovat a kdy ho začaly dusit pocity zklamání ze sebe samotného, vina, znechucení tímhle způsobem života a myšlenky

PASTORACE

na sebevraždu. Všechno pak určoval strach – z utrpení absťáku, z toho, aby ho takto někdo neviděl a neprasklo to, z toho, že ho někdo sleduje a chce mu ublížit, že ho někdo nabonzuje a on půjde sedět... Strachem nemocného mozku sycená paranoia ovládne myšlení.

„Tome, seš to ty?“ kdosi se k němu sklonil, aby mu viděl do obličeje, a položil mu ruku na rameno. Luboš, kamarád z mládeže!

„Mami, to jsem já, Tom,“ stál u telefonu a bylo mu všelijak. Na tenhle rozhovor tu sbíral dlouho odvahu. Ale zavolat jí musel. V podmínkách pobytu bylo informování rodiny.

„No, prosím tě, kde jsi? Proč jsi se nestavil? Začala jsem o tebe mít obavy.“

Máma, modlitebnice, bojovnice. Možná to byly její modlitby, které ho dovedly až sem.

„Jsem v léčebně. Nemohl jsem volat dřív,“ protože mi bylo strašně, ale fakt strašně zle, domyslel větu, ale nedořekl. Teď už má nejhorší za sebou.

Na druhé straně drátu bylo chvíli nechápavé ticho.

„V jaké léčebně?“

Chvíle pravdy. Přiznat jí, že byl osm let na drogách, že už to došlo tak daleko, že sám viděl, že má problém a že ho bez pomoci nezvládne.

Řekl jí o Valdovi, bývalém feťákovi, který se z toho dostal a stal se křesťanem. To on za ním přišel, že mu pomůže. Přihlásil ho do léčebny, kterou sám prošel, koupil mu lístek a posadil ho na vlak. A modlil se za něj, protože ví, co jsou drogy za svinstvo.

Na druhé straně drátu byl slyšet mámin pláč.

Věděl, že se za něj bude máma modlit.

„Ten program je na rok. Jestli teď odejdeš a znovu do toho spadneš, tak tě sem dřív jak za rok nevezmeme.“ Vedoucí byl přímočarý. Jeho slova dávala logiku. Není to holubník, aby se sem feťáci jezdili vyčistit pokaždé, když selžou. Mozková závislost na droze trvá nejméně rok. Za dva měsíce je člověk venku z fyzické

Kazatel a pomoc závislému

TOMÁŠ CVEJN, kazatel CB v Bystrém

Práce s drogově či jinak závislými je specifická a velmi náročná. Je nezbytné porozumět procesu závislosti, umět oddělit hříšnou minulost závislého od jeho osobnosti, která si zaslouží úctu a lásku, vědět, jak takovému člověku pomoci a jak ho vést. Závislost začíná pomalu, člověk se víc a víc otevírá zlu, nad kterým přestává mít kontrolu a které naopak začíná ničit jeho i jeho okolí. Duše závislého volá po přijetí a po lásce. Absenci toho, čeho se mu v životě nedostalo, se snaží zahlušit falešnými pocity míru a přijetí ve chvílích účinku drogy. Společenství lidí a záchytná síť může člověku dát šanci, aby se z toho dostal. Ale stejně důležité, jako pomáhat závislému ze závislosti, je vést ho k Bohu. Bez toho to nejde. Je to duchovní zápas, ve kterém je třeba využít i všechno poznání, které nabízí adiktologové, psychologové a další odborníci. Lidé, kteří se se závislým setkávají poprvé, mívají zkreslené představy o tom, jak s takovým člověkem pracovat a jak se k němu chovat. Jsme schopni shromáždit oblečení, potraviny i peníze, ale pokud si na to závislý zvykne, snadněji se mu pak shánějí prostředky na drogy a ve skutečnosti mu škodíme. Někdy stačí udělat velmi málo – a začnou tím dlouhodobé trvalé změny k dobrému, a jindy naopak ani obrovské úsilí nepřinese výsledek. V tom to je zrádné – a každý závislý to má jinak.

Kazateli hrozí, že se na něj závislý citově naváže a stává se neúnosnou zátěží nejen pro něj, ale i pro jeho rodinu. Je nutné pomoc tomuto člověku otevřeně řešit s manželkou nebo i s dětmi, pokud na to mají zralost. Kazatel by měl rodině sdělovat, co prožívá. Protože když má empatii, která je v tomto procesu nezbytná, hrozí mu emoční vtažení do života závislého. A kazatelovi nejbližší dokáží lépe vycítit, kdy pomoc překračuje bezpečné meze, a umí poskytnout zpětnou vazbu člověku, který už není schopen nadhledu. Že je kazatelova zaangažovanost za hranou, si lze uvědomit na objemu času, který věnuje nejen samotné pomoci, ale i přemýšlení o ní. Alarmem pak je, když už problém narušuje spánek. Člověk v zoufalé situaci navíc vycítí, že na něm někomu velmi záleží – a může to začít zneužívat. Dobře to lze poznat třeba v oblasti financí.

Jsou věci, na které by člověk pomáhající závislému měl být připraven. Osobně jsem se závislým zažil, že se v noci dobýval ke mně domů. Hledal jsem hranici, kdy už zavolat policii, a kdy ještě ne, a nakonec jsem ji zavolat musel. Vypínal jsem telefon, aby mi ve dvě v noci nevolal, odpojoval jsem domovní zvonek. Museli jsme zamykat sborovou budovu, aby se opilý nedobýval na aktivity sboru, protože ty následně úplně rozložil. Nevím, zda se takovým situacím dá předejít. Když je člověk pod vlivem drogy, tak je zbytečné s ním o čemkoli jednat. Když ale pod vlivem není a je schopen sebereflexe, je třeba vykomunikovat hranice a naprosto nepřipustit jakékoli ohrožení rodiny.

V modlitbě je pak dobré vést závislého, aby odevzdával svoji závislost Bohu. Znovu a znovu. Aby věděl, že Bůh je mu připraven odpustit, když prožívá pocity viny. S Bohem to je možné zvládnout.

závislosti, tělo už neřve v křečích, že potřebuje dávku, ale mozek pořád ještě po droze baží.

„Já to dám.“ Tomáš si věřil.

Motal se po ulici a nohy se mu pletly. Začínala noc a neměl kam jít. Do jeho

Táhlo mu na třicet, ale do chlapa v nejlepších letech měl na hony daleko. Propadlé, popelavé tváře, vážil 45 kilo. Každý, kdo ho potkal, viděl lidskou trosku.

Lehl si na prázdnou lavičku.

A pak to přišlo. Strašná rána. „Tady je můj flek!“ A další. A další. Cítil, že mu po obličeji teče krev. Pak chvíli letěl vzdu-

Tomovi. Opilého ho terapeutka vyhodila z ubytovny, tak spal jednu noc u kamaráda ze sboru a čtyři noci na faře – a pak ho pocit viny a selhání, stud před lidmi, kteří mu celou dobu pomáhali, i výčitky svědomí vyhnaly zpátky do jeho rodného města...

Měl v sobě dávku přímo z výroby. Byla to první dávka po roce a půl. Byl v háji. Smířil se s tím, že život bez drog prostě nedá, ale měl byt a práci a říkal si, že takto prostě pojede.

Ale strašně se to zhoršovalo. Halucinace, paranoia, mozek vypínal. Křik, pláč, agrese. Nespal sedm dnů v kuse. Rozbíjel všecko, co měl po ruce. Materiál byl tak silný, že nedokázal opustit byt. Byly to brutální stavy.

Zvonek. Věděl, že to je máma. Zvonila, klepala. Neotvíral. Měl toho v sobě hodně. Seděl opřený o vanu a znovu se na něj valila vlna zhnusení životem, viny a beznaděje. Hlavou se mu míhaly úryvky z jeho života. Jak sedí na zadním sedadle auta mezi dvěma mafiány a jeden z nich mu míří na spánek pistolí. Jak se klepe strachy pokaždé, když slyší jet nahoru výtah.

garsonky se v době, kdy byl na léčení, nastěhoval otčím, protože se s ním máma rozvedla.

Tak šel Tom k lidem, které znal. A kteří věděli, že umí uvařit perník. Potřeboval peníze a střechu nad hlavou. Aspoň občas. Takže ty tři dny v týdnu, kdy vařil, měl postel, koupelnu… i dávek, kolik chtěl.

A zbytek týdne byl na ulici. Už rok.

Ploužil se parkem jak stín. Kolem pasu ledvinku s „vercajkem“. Už zas bez toho nedokázal přežít den. Ale teď to bylo ještě o level horší. Jed si vybíral svou daň.

chem. Dopadl na tvrdou zem. Když se sbíral ze špíny, tak se rozbrečel.

Ve druhé léčebně vydržel celý rok. Hodně lidí mu pomohlo, začal program návratu do života v chráněném bydlení, a dokonce se vrátil do církve. Byl čtyři měsíce venku a droga mu přestávala chybět. Tam, daleko od svého rodného města, začal chodit do sboru.

Ale pak potkal kamaráda, bývalého vařiče. Koupil v akci ferneta a nabídl

Jako by se viděl ve filmu, který se ho vlastně netýkal. Už si nepamatuje, kde se v koupelně ten nůž vzal. Asi ho tam přinesl s sebou. Vzal ho do ruky a bodl se do břicha. Necítil nic. Bodl se ještě třikrát. Díval se, jak se mu triko barví krví. Zachránil ho spolubydlící, když zavolal záchranku. Ale v nemocnici Tomáš podepsal reverz. Nevydržel bez drogy.

„Mami, potřebuju pomoc,“ mami… potřebuju tvoje modlitby, tvoji víru. Potřebuju něco pevnějšího, než jsem já kdy měl.

Máma ho vzala ho k sobě, do prostoru bez drog, nasyceného modlitbami. Prospal u ní týden.

Když se probudil, byl rozhodnutý. Duše, která toužila po záchraně, jednala paralelně, ale opačně než tělo, které toužilo po droze. Byl to závod s časem a souboj sil, kde na straně jeho duše stála máma, její modlitby – a Bůh.

Seděl ve vlaku do léčebny. Na záchodku si ještě šlehnul. Nedovedl projít kolem drogy, když si šel k sobě domů pro věci. Jeho vlastní vůle byla v rozkladu.

Už je to víc jak rok, co odtamtud odešel, vezmou ho tam zas. I když není čistej. Pohlídají ho. Pomůžou mu to ustát. Musí to dát, takhle už dál žít nemůže. Nechce. Čekací doba je měsíce... ale něco se stalo a vzali ho za dva dny.

Hranice. A hraniční kontrola. Jen se na něj podívali a udělali mu stěry na drogy. Nerozuměl ničemu, ale slyšel slovo „pervitin“.

Vytáhli ho z vlaku. Čekala tam na něj policejní eskorta. Na stanici ho svlékli do naha. Hledali u něj drogy. Všude. Žádné nenašli, ta, co měl v sobě, byla poslední.

Když ho po dvou hodinách pustili, sedl do prvního vlaku, který přijel. Netušil, jestli jede směrem, kterým jet chtěl. Byl to poslední vlak.

Ani neví, jak se dostal na peron.

Ale v té tmě se stalo něco zvláštního. Celý jeho dosavadní život, celé to peklo, ke kterému se stále zničenější, ale přesto neustále vracel, se zavřelo jedinou větou, vyslovenou mírně a s láskou.

„Tome, pojď.“

Šimon tam byl už v osm. Zbytečně. Ale říkal si, že zkusí ještě ten poslední vlak v jedenáct.

Bože, Otče, je to už řádka let. Všichni z té party, co jsem s nimi jezdil pro materiál, jsou mrtví. Všech pět. Nina skočila pod vlak. Jarda taky spáchal sebevraždu. Ostatní přestřelili dávku.

Cítím vděčnost, žes to se mnou nevzdal, i když jsem Tě tolikrát zklamal. Odpustil jsi mi. Vysvobodil jsi mě bez hrůzy absťáku.

Děkuju. Žes mi dal mámu, která Ti je tak blízko. Že jsem se Ti znovu mohl vydat. Žes mi dal srdce pro druhé a žes mi dal šanci, abych jim tím, čím jsem prošel, mohl pomoct, aby tím oni projít nemuseli.

„Na staré hříchy nevzpomenu“.

Děkuji za nový začátek, Otče.

VELIKONOCE

MÍSTO MNE

Pan B. vyrůstal a žil jako pravověrný příslušník svého národa. Věřil tomu, čemu věřil jeho otec i děd. Přejal od nich národní tradice, vlastenecké cítění i vrozenou touhu po osobní a národní svobodě. Velmi těžko tedy snášel, že jeho milovanou zemi okupuje cizí vojsko, které má kontrolu nad většinou institucí a nad životem v zemi vůbec. Přemýšlel, jak se zachovat – sklopit hlavu a smířit se s danou situací? Nebo se nějak aktivně bránit?

Nakonec se rozhodl přidat se k radikálnímu křídlu těch, kdo usilují o osvobození a nezávislost. Stal se aktivním členem hnutí odporu.

Nemyslel to zle – vždyť usiloval o dobro svých sousedů, krajanů i o své vlastní. Vždyť se opíral o tradiční národní hodnoty.

Bohužel pro něho samého byl až příliš aktivní, příliš radikální, takže si vysloužil pozornost orgánů okupačního vojska. Po jedné demonstraci byl zatčen, následoval výslech, několik dní ve vězení, varování, že se to už nesmí opakovat – a podmínečné propuštění.

Jenže on si nedal pokoj. Prostě to nešlo. Nemohl snést pomyšlení na to, že by zbytek života prožil pod diktátem někoho, kdo svůj vliv demonstroval silou zbraní. Za pár měsíců byl zatčen podruhé. Odseděl si delší trest, a situace se opakovala.

Pátek dopoledne

A teď sedí v temné cele. Rozsudek smrti byl vynesen a na pahorku za městem mu včera postavili šibenici. Jediné, co ho může těšit, je skutečnost, že v tom není sám. Jeho dva kumpáni dopadli úplně stejně. Jenže to je jen slabá náplast.

Kdo ví, jestli tu poslední noc vůbec spal. Když ale procitl, podle neobyčejného hluku zjistil, že tam venku se něco děje. Že snad na nádvoří u místodržitele je nějaké srocení davu či co. „Aha, asi se sešli, aby viděli moji popravu.“

V té domněnce ho ještě víc utvrdilo to, co slyšel. Ten dav venku velmi hlasitě volá jeho jméno. Co volá, křičí! „Pan B., pan B., pan B!“

Velmi nahlas a velmi usilovně. „Tak to je konec. Ještě před půl rokem nás spousta lidí plácala po rameni. Tvrdili, jak máme jejich podporu a teď tohle.“ Ale pozor, dav zase něco volá...

„Ukřižuj! Ukřižuj!“ No jasně. Tak se ještě pomodlím, než si pro mne přijdou.

Ani to nemohla být dlouhá modlitba – a už uslyšel v zámku klíč dozorce. Byl vnitřně připraven vydat se na svoji poslední cestu. Pomalu se postavil a čekal, až ho zajmou.

Ale co to? Jak to, že mu nesvázali ruce?

Dozorce si všiml údivu v jeho tváři a nezúčastněně řekl: „Běž domů, jsi volný.“ Pan B. stojí jako opařený, nevěří svým uším.

A tak jinak mlčenlivý dozorce přidává ještě celé dvě věty navíc: „Dostals milost! Koukej zmizet, než si to prefekt rozmyslí!“

A tak pomalu, skoro jako smyslů zbavený vychází ven z pevnosti. Už se smířil s tím, že dnes viděl slunce vycházet naposledy, a najednou toto. Bez nějakého většího přemýšlení se nechává strhnout davem, který jej vyplivne až nahoře – na tom návrší pod šibenicemi. Na obou krajích jsou ukřižováni dva z jeho kumpánů... Ale kdo je ten muž uprostřed? Co se tady stalo?

Pan B. sbírá odvahu a ptá se lidí okolo. A pak mu to pomalu dochází: „Tam na tom prostředním kříži, tam jsem měl viset já! Ale já jsem teď tady, svobodný, volný, živý! Ten muž tam umírá místo mne. Ten muž tam umírá místo mne!“

Páteční ráno

Je pátek časně ráno. Ježíš má za sebou pravděpodobně probdělou noc, při které se jeho utrpení násobí tím, jak se zachovají dva z okruhu jeho nejbližších. Jeden ho zapírá – odmítá, že by ho kdy potkal. A druhý si sahá na život, když mu došlo, k čemu se nechal najmout.

Včera pozdě večer také proběhl výslech Ježíše před židovskou nejvyšší radou. A přestože bylo porušeno na čtrnáct platných dílčích zákonů, byl na jeho konci vynesen rozsudek smrti. S ohledem na římskou nadvládu však takový rozsudek není pravomocný. Všichni tedy musí počkat do rána, až se probudí místodržitel Pilát, aby jej formálně schválil.

Druhý výslech

Opět muž proti muži. Jeden je sám, a přesto vnitřně nesmírně silný; druhý má moc a vliv, napovídá mu početný dav, a přesto je slabý. Nerozhodný. Bezradný. Ježíš a Pilát.

Ta situace je pro něj skutečně zapeklitá. Na obou stranách příliš silné argumenty, těžký kalibr. Na jedné misce vah spravedlnost sama o sobě, a ještě také hlas manželky (to neradno podceňovat!), ale na druhé misce vah zmanipulovaný dav, přízeň císaře a budoucí politická kariéra.

Jak z toho vybruslit bez ztráty cti, pověsti či autority? To se v dané situaci jeví jako skoro nemožný úkol.

Čím výš jsou lidé postaveni, tím náročnější rozhodnutí musí dělat.

text PETR GELDNER redakční úprava EVA ČEJCHANOVÁ ilustrace ONDŘEJ KOŠŤÁK

Pilátovo dilema

Pilát očividně nevidí jediný důvod, proč by měl toho pouličního učitele uvěznit, natož nechat popravit. Jeho logický úsudek je spravedlivý: ten muž se ničeho nedopustil. Ale pochopil, že se ocitl uprostřed spiknutí, které půjde jen velmi těžko zastavit.

Vždyť v sázce je i jeho kariéra. Již v minulosti udělal několik špatných rozhodnutí, takže jeho židle byla už povážlivě nakloněna. Kdyby se odvážně postavil za spravedlnost, pravděpodobně by jako místodržitel skončil. A možná by skončil i jako člověk. I tak se Pilát vehementně brání a podléhá až v okamžiku, kdy Židé přicházejí s tvrzením, že „každý, kdo se vydává za krále, je nepřítel císařův“.

Pilát si je vědom, že musí něco obětovat: buďto svoji kariéru, nebo Ježíše. I když nejspíš vnitřně bojuje a není sám se sebou spokojen, nakonec se rozhodl. Který politik by se rozhodl jinak?

Ale rozhodnutí to bylo těžké. Ani jeho manželka mu to neulehčila. Claudia Procula, jakožto dcera císaře Tiberia a vnučka císaře Augusta, měla k politice blízko – a zdálo by se tedy, že bude nakloněna argumentům, že Ježíš je císařův nepřítel a rozsudek smrti nad ním vynesený tedy bude schvalovat. Ale opak je pravdou. Všechno nasvědčuje tomu, že se už s Ježíšem setkala, že slyšela něco z jeho vyučování a že během těchto svátků jí osud tohoto muže ležel na mysli a na srdci. „Nezačínej si nic s tím spravedlivým! Dnes mě kvůli němu pronásledovaly zlé sny.“

To byl vzkaz, který mu brzy ráno poslala. Nemohla spát. Není

lehké spát ve chvíli, kdy má být učiněno tak závažné a zásadní rozhodnutí, jako je vynesení rozsudku smrti.

Pilátovi v jeho zmatku, ze kterého musí rychle vybruslit, vůbec nepomáhá ani sám Ježíš.

Mlčí. Nebrání se. Neprotestuje. Neodpovídá ani na jednu věc. Proč se nehájí?! Každý by se přece vehementně hájil, kdyby mu šlo o život!

Mohl se bránit. Mohl argumentovat. On by se nejspíš i obhájil, on ano. Vždyť mnohokrát před tím umlčel své protivníky. Mohl by – ale nechce. Nepotřebuje se hájit. Vlastně ani nesmí. To, co on potřebuje, co potřebuje nebeský Otec a co ostatně potřebuje každý hříšník, není jeho osvobození, ale jeho smrt. Proto se ani o nějakou obhajobu nepokouší. Svým přístupem se stává posilou a povzbuzením pro tisíce křesťanů, kteří se ocitnou v podobné situaci už o pár let později.

Zpět k panu B.

Pan B. Barabáš. Jeho jméno znamená „syn otce“. V nejdůležitějším příběhu lidských dějin je pasivní, nesen událostmi. Aktivní byl předtím – když se při pokusu o převrat dopustil vraždy. Je volbou, alternativou a možná záchranou pro samotného Piláta. Vždyť kdo je horší než Barabáš, aby mu lidé dopřáli náhlou svobodu? Tak se Pilát i dav rozhodují, komu dají přednost. Ježíš, nebo Barabáš? I Ježíš je syn otce, nebeského Otce. Náhle je vidět, že ti dva mají cosi společného. Možná víc, než je na první pohled vidět. Možná je jméno Barabáš jen přídomek k prvnímu jménu – Ježíš. Ježíš Barabáš.

Možná tu stojí dva muži stejného jména. A Pilát i dav si musí vybrat. Jeden raboval a zabíjel. Druhý miloval a trpěl. A lidé udělali rozhodnutí, které se zdá nelogické. Na kříž byl pověšen ten nevinný a ten, který zabíjel, odchází svobodný.

Úplně stejně nelogicky se mnozí rozhodují i dnes. Přestože nikdo z nich, nikdo z nás není spravedlivý. Všichni bez rozdílu jsme vinni. Každému z nás je postavena šibenice. Za každého z nás na té šibenici visí někdo jiný. Někdo, kdo nic zlého neudělal. Spravedlivý, který vzal náš trest na sebe. Nehájil se, zůstal tichý.

Každý z nás je... pan B.

Ten muž tam umíral místo mne.

Neděle

Hrob je prázdný.

Ježíš – ten zbičovaný, ukřižovaný, mrtvý, probodený a pohřbený spravedlivý z Nazareta, ten, co umřel na mém místě, zase ožil. Byl vzkříšen! Žije. Už nikdy nezemře.

Hřích a smrt jsou poraženy.

NEJVĚTŠÍ SIMULANT JE JEZEVČÍK

ptala se EVA ČEJCHANOVÁ foto EVA ČEJCHANOVÁ a ARCHIV LADY ŠVÁBOVÉ

Podle tvého medailonku to vypadá, že jsi byla k profesi veterinářky nasměrovaná už odmalička.

Až do maturity jsem si byla docela jistá – a pak mi najednou dávala větší smysl ekologie. Takže jsem dělala troje přijímačky.

Pocházím z nevěřící rodiny, ještě jsem nebyla znovuzrozená, ale už jsem se v té době modlila, takže jsem prosila za to, abych se dostala jen na jednu z těch škol. A přijali mě jen na veterinu. Dneska jsem ráda.

Existují v rámci veterinárního lékařství specialisté (jako u všeobecné medicíny), nebo mají všichni veterináři stejné vzdělání?

Na pregraduálním studiu se učíme všichni všechno, žádná specializace tam není. Máme ale volitelné nepovinné předměty, ve kterých člověk může zabrousit do toho, co ho víc baví. To jde samozřejmě i v rámci diplomové práce. A státnice jsou také volitelné. Po promoci člověk může jít pracovat, kam chce.

Co ses při studiu dozvěděla o zvířatech nejzajímavějšího?

Že stažený králík je k nerozeznání od stažené kočky, proto se u králíka nechává hlava. To je drsné. Že kůň nemá žlučový měchýř, pes má v penisu kost a kočka nemá klíční kost.

Proč má kočka „sedm životů“?

To nevím. (smích) Kočky toho na jednu stranu vydrží strašně moc, na druhou stranu jsou velmi citlivé – třeba na toxické látky jsou mnohem citlivější než psi. Paralenem

může člověk kočku zabít, protože se jí v krvi udělá z hemoglobinu methemoglobin, na který už se nedokáže navázat kyslík. Mezi kočkami se navíc šíří nebezpečné virózy – FIV, to je obdoba lidského HIV, kočičí virová leukémie, … Kočky a někdy i psi mají nemoci jako lidé, plus ještě svoje navíc.

Naplňuje tvoje práce představy, které jsi o ní měla v době, kdy ses tu profesi učila?

Na veterinu jsem šla s tím, že bych chtěla pracovat se psy a kočkami, ale že nebudu dělat eutanazie. To jsem byla idealista. Během studia jsem zjistila, že by tak mojí klientelou byly spíš jen přecitlivělé paničky jorkšírů, a zdálo se mi, že by to v kravíně u telat bylo lepší. (smích) Jenže

jsem zjistila, že u krav se moc o medicínu nejedná – zootechnici si toho hodně dělají sami a řeší se celé stádo, aby nebyla narušena produkce. Neřeší se, že jedné krávě není dobře. To je úplně jiný přístup. Tak nakonec přece jen vyhrála ta malá zvířata.

Co tě ve tvé profesi nejvíc nebaví?

Když pracujeme zbytečně a zvíře zbytečně trpí. Měli jsme případ, kdy měla kočka v moči krystaly. Vraceli se k nám asi pětkrát a pokaždé to bylo kvůli tomu, že nedodržovali předepsanou dietu. Z toho je pak frustrace. Totéž je i s bleším kousnutím – odblešovat se musí preventivně, jinak se to zvíře rozdrbe. Ale určité typy klientů na to neslyší.

LADA ŠVÁBOVÁ

V rodině žádného veterináře nemáme, ani jsme k veterináři nechodili, takže jsem nevěděla, co ta práce obnáší. Ale od malička jsem ráda pečovala o zvířata – vyrůstala jsem na vesnici a doma jsme měli králíky, slepice a kočky. Když jsme měli nemocného kocoura, tak jsem mu v přesně danou hodinu chodila dávat antibiotika, s kamarádkou jsme se pak staraly o nemocné štěně. Nakonec mi rodiče pořídili i psa, po kterém jsem moc toužila. Už ve druhé třídě jsem chtěla pracovat u koní, a tato touha asi nějak plynule přešla ve veterinu. Byla jsem ve třídě jedna z nejdrobnějších a všichni se mi smáli, když jsem říkala, že jednou budu rodit telata. (smích) Chtěla jsem jít na střední zemědělskou, ale ze zdravotních důvodů jsem šla na gymnázium. A čím víc mi rodina rozmlouvala veterinu, tím víc jsem to chtěla dělat.

Nabízí se otázka komunikace se zvířaty. Jak zjišťujete, co zvíře bolí?

Poměrně snadno. Pokud ho bude bolet něco na končetině, tak bude samozřejmě kulhat. Existují i konkrétní postoje, které zvířata zaujímají, když je třeba bolí břicho. Zvíře pak reaguje i na prohmat. A pak – bolest není jediný příznak nemoci, časté je třeba nechutenství, únava… Takže se to poznat dá.

Simulují zvířata?

To ano. (úsměv) Hlavně jezevčíci jsou na simulování specialisté. Ale prokoukne je většinou už majitel. Zajímavý je i fenomén, když psi mají objektivní důvod kulhat a trvá to dlouho, tak kulhají, i když už důvod nemají. Nesou si vzorec toho chování dál.

Asi bys tuto práci nemohla dělat, kdybys pro zvířata neměla srdce. Doběhly tě někdy v práci emoce?

Jsem poměrně tvrďák, takže až tak ne. Ale vadí mi, když mám provádět eutanázii u pacienta, kterého dlouhodobě znám a se

VETERINÁRNÍ LÉKAŘ

Stará se o celkové zdraví zvířat. Provádí vyšetřování a diagnostikování chorob nebo zranění. Dle výsledků vyšetření může doporučit a provádět chirurgické nebo léčebné veterinární zákroky.

kterým jsme toho hodně prožili. Pokud zvíře není můj dlouhodobý pacient, tak to se mnou moc nehýbe, zvláště pokud vidím, že je důvod. Samozřejmě když s eutanázií nesouhlasím, tak ji neprovedu. Ale emoce mě doběhly u vlastního zvířete. Měli jsme kočku, dožila se 15 let a posledních minimálně 5 let byla hodně nemocná, s tím, že pak už byla strašně vychrtlá. Když se to už blížilo k závěru, odcházel z ní život, tak jsem si donesla domů věci na eutanázii. A když jsem to měla provést, vnitřně jsem se z toho sesypala. Neměla bolesti, tak jsme se s manželem domluvili, že ji necháme odejít přirozeně.

Umí se zvířata smát?

Pes to umí, má na to sval. Předpokládala bych, že je to propojené i s emocemi, takže je to opravdu smích.

Co pro tebe byl ve tvé profesní cestě největší objev?

Že mi všichni pacienti nakonec umřou. Než jsem šla na mateřskou, byla jsem v praxi 15 let nepřetržitě. Za tu dobu odešli i ti psi, které jsem znala od štěňátka. Takže od té doby, když mi někdo řekne, že zachraňuji životy, tak odpovídám, že nezachraňuji, že je pouze prodlužuji.

Zvířata mají charakter – jedinec se od jedince liší povahou, vztahy k lidem, návyky. Mají podle tebe i duši?

Ano, určitě mají. I v Genesis (1,30) je psáno, že ve stvoření je živá duše. Těch

míst v Bibli asi bude víc. Některá zvířata mají i empatii – psi vycítí, když člověku není dobře, a jdou ho potěšit.

A jejich duše a nebe?

To je zajímavá otázka, na kterou jsem v Bibli nenašla odpověď. Už mi umřely dvě kočky, tak si s manželem říkáme, kde asi jsou a jestli se s nimi ještě uvidíme… A necháme si to jako překvapení. (úsměv)

Jaký nejkurióznější případ jsi měla?

Veselé příhody se týkají spíše provozu než pacientů. Jednou jsme měli jorkšíra Matýska se zlomenou čelistí. Shodou okolností jsme v databázi měli dva jorkšíry Matýsky a majitelky měly stejné příjmení. Navíc ta druhá paní přišla v den, kdy měl přijít Matýsek se zlomenou čelistí na kontrolu. Prohmatávali jsme mu čelist a říkali si: „Tý jo, to je ale fakt dobrý!“ A pak jsme zjistili, že je to úplně jiný pes. (smích) Pak máme „zajímavé pacienty“, tj. ty, se kterými si nevíme rady. Ty po konzultaci odesíláme na specializovaná pracoviště vyššího typu. A pak jsou případy kuriózní pro laiky. Třeba mi jednou volal pán, že vidí sousedovic psa běhat venku s klackem vraženým do hrudníku. Dovezl ho k nám. Ten klacek měl skoro metr na délku a v průměru dva centimetry. Když jsem psa přispala, zjistila jsem, že klacek jde jen pod packou v podkoží.

Co ses při léčení zvířat dozvěděla o Bohu?

Že mu na nich hodně záleží. Na každé drobnosti, se kterou my bychom ho ani neobtěžovali, protože by se nám zdála malicherná. Jednou z nemocí mé kočky byly nervové potíže, vypadalo to, že se zbláznila. Neuroložka nastínila dvě varianty, obě byly špatné. Chystala jsem ji utratit, ale jedna sestra ze sboru se za ni modlila a Pán Bůh eutanázii zarazil. Nepodařila se mi provést, přestože k tomu

nebyl objektivní důvod. Nakonec se ukázalo, že se jedná jen o zánět středního ucha, dostala dvoje antibiotika a dostala se z toho.

Nezkrácený text najdete zde.

KAZATEL KAMARÁD

připravila REDAKCE anekdota ROMAN GADAS

Jak jako kazatel zvládáte své souběžné role přítele a zároveň nejvyšší sborové autority?

ONDŘEJ VAVREČKA

Nesedám v kruhu těch, kdo se vysmívají, a nejásám. Kvůli tvé ruce sedím osamocen, neboť jsi mě naplnil svým hrozným hněvem. (Jr 15,17 ČEP)

Každý kazatel (farář, pastor) si potřebuje vynalézt vlastní individuální přístup, jak se vztahuje k bratřím a sestrám z vlastního sboru. Toto objevování mě stálo mnoho chyb a stále se učím, ale nejde to přeskočit. Duchovní bývá automaticky brán jako přítel, ale pravdou je, že je často hodnoceným zaměstnancem. Riziko kamarádčovství s sebou někdy přináší, že člověk sestoupí na hospodskou úroveň, tím ztrácí ostrost

Já vím, že jsem v neděli kázal o démonech alkoholu, ale to nebylo na vás, kluci, vy jste moji kámoši.

prorockého slova. Tato prorocká ostrost žel mnohdy přináší samotu. Na druhou stranu, pokud je kazatel srdcař, nikdy není sám. To, co si někdy v hloubi srdce myslí, nemůže sdílet s každým. Jeho pochybnosti, zkoumání, případně i zjevení může jít hlouběji a může se stát něčím neuhasitelným v jeho srdci. Jeho slovo nemusí být přijato a musí si rozmyslet, co sdílet s ostatními. Kazatel potřebuje přítele, který je zakotven ve víře, není povrchní, zná hloubku lidského srdce, nemá předsudky, není mu konkurentem a má odstup (není ze stejného sboru). Takového přítele může mít kazatel i na sboru, kde slouží, ale není to tak obvyklé. Výjimkou mohou být lidé, kteří jsou o dvě generace starší, u nich může kazatel najít moudrost a pochopení v různých situacích. Tito lidé mají

v sobě nadhled a někdy úžasnou lidskost. Pokud se kazatel stěhuje, musí hledat stále nová přátelství a ví, že investice do vztahů může být stejně marná jako do majetku. To je pokořující proces, který ho sbližuje s Hospodinem.

Dejvice

Upřímně si to neumím představit jinak. Není to jen otázka vedení a přátelství, ale i duchovního života a vztahu s Bohem. Je to pro mě aktuální výzva, protože jsem začal jako přítel a stal jsem se

kazatel v CB Kyjov

VOJTĚCH FURÁK

kazatel v CB Praha 6 –

sborovou autoritou. Neumím si představit, že nemám přátele ve sboru, ve kterém jsem a ve kterém mám i já duchovně žít. Je to asi neustálá výzva, co o sobě řeknu, a co ne. Může se stát, že se nějakým osobním tématům budu vyhýbat, ať už se jedná o strach, duchovní zápas, nebo pokušení. Pokud se to stane, tak se připravuji o to, co duchovní společenství nabízí, a to je podpora, povzbuzení a doprovázení.

Pro mě osobně je toto napětí autority a přátelství velice vhodné pro to, abych mohl být sám sebou. Pokud jsem sám sebou v osobních rozhovorech a mám normální přátelství ve sboru, chrání mě to, když stojím

za kazatelnou. Protože vím, že lidí vědí, jaký jsem doopravdy.

Může se s tím pojit zklamání, že duchovní autorita není dostatečně duchovní. Nebo by to mohlo znít jako nastavování laťky velice nízko. Snažím se, aby laťka byla nastavena hlavně správně. Každý z nás potřebujeme milost a Ježíšovu lásku. Každý z nás, kazatel, starší i členové, hřeší. Tím nechci relativizovat hřích. Ale každý člověk po celý svůj život potřebuje Boží lásku a odpuštění. Proto se snažím mluvit na vhodných místech o svých zápasech a pádech, protože si myslím, že to právě buduje hluboké přátelství, které je nutné na cestě za Bohem.

Na Jatkách a U Lípy

VÁCLAV ADAMEC

Když jsme se vraceli z poslední dovolené, projížděli jsme vesnicí kolem hospody, možná už ani ne funkční, která se jmenovala Na Jatkách. Překvapilo mě, že někdo spojil jméno hospody s jatkami. Do hospody přece chodíme za jídlem a pitím relaxovat, užít si to. Když máme náladu zajít si do restaurace, nechceme myslet na to, co předchází okamžiku, než nám na talíři přinesou načančanou svíčkovou. Přestože po logické stránce na asociaci „hospoda – jatka“ není vůbec nic divného, pocitově se toto spojení spoustě lidem líbit nebude. Konec konců, zkuste si do Googlu zadat, kolik takových hospod najdete. Jednu. Na rozdíl od hospod typu Na Růžku, U Lípy nebo U Nováků, kterých jsou v Česku mraky.

Tak napůl. Prostě někdy ano, někdy ne. Mám totiž zkušenosti obojího druhu.

S Adamem jsme se docela rychle a docela intenzivně sblížili. Pomohly nám k tomu chvíle, kdy jsme společně vozili dřevo z lesa na topení, jezdili na vyjížďky na kole nebo se svorně potili v sauně. Přirozeně jsme se tak stali přáteli. A díky tomuto sblížení jsem pak měl otevřený přístup k jeho srdci a do jeho osobních záležitostí. Později byl Adam ochotný přijmout i slovo napomenutí nebo zpětnou vazbu, která nebyla jen čistě pozitivní. Tady bylo naše přátelství k užitku.

S Bedřichem jsem do toho vstoupil podobně. Spojovala nás skutečnost, že fandíme stejnému

hokejovému týmu, dokázali jsme si dlouze povídat o pravidlech fungování církve včetně novinek v našem Řádu a s chutí jsme se hecovali při volejbalových kláních. Jenže jsem záhy nabyl dojmu, že jsem se pro Bedřicha stal spíše „kamarádíčkem“ než skutečným přítelem. Když došlo na napomínání, tak odmítal respektovat autoritu kazatele a stále zůstával v roli soupeře pod volejbalovou sítí.

Na obou stranách, v obou skupinách bych mohl uvést příklady řady dalších lidí. Jen bych si přál umět jejich přístup rozlišovat mnohem dříve, než se mi to ve skutečnosti daří. Chtěl bych mít dar rozlišení, koho si můžu pustit blíž k tělu, a u koho si raději držet odstup.

Obsah rubriky nemusí vyjadřovat názor redakční rady.

Je naše obecná lidská vlastnost, že chceme vytěsňovat vše, co nám není milé, co není sexy, co nevoní, nebo jak by řekly moje děti, co není cool. V některých případech, jako je ten výše uvedený s hospodami a jatkami, na tom tolik nezáleží. Jsou pak ale případy, kdy vytěsňování nepříjemných věcí má reálný negativní dopad ať už na život náš, nebo našeho okolí. Nevytěsňujeme třeba fakt, že ve světě se má 90 % lidí hůř než my? Děláme s tím něco, máme ochotu k darům? Nevytěsňujeme fakt, že v našem sboru jsou lidé, kteří už z hlediska služeb nejsou atraktivní, a naopak potřebují pomoc a naši energii? Nevrhneme se radši na nějakou více sexy službu? Nechceme mít své osobní či sborové hospody vždycky jen U Lípy, a hospody U Jatek radši pozavírat nebo přenechat někomu jinému? Když napíšu, že mým zbožným přáním je, abychom dokázali chodit do obou hospod, doufám, že všichni chápeme, co si z toho vzít.

SLEPÉ SKVRNY HORLIVCŮ

text

ARCHIV

Když se řekne slovo farizej, tak i v české ateistické společnosti se většině lidí vybaví někdo s pokřiveným charakterem. Důležité pak je, že se jedná o někoho jiného, než jsem já. Možná nejen „někoho“, ale i „Pepíka nebo Jarku od vedle“. Jinými slovy není až tak těžké si do obrazu farizeje někoho dosadit. V církvi se pak obrat „farizejská morálka“ často spojuje s děláním věcí na odiv nebo s příliš silným lpěním na vnějších formách. Všechny výše popsané věci odráží to, co o farizejích čteme v Písmu. S tímto jsem i sáhl po knížce „Kde farizejové udělali chybu“. Očekával jsem, že autor jen jinými slovy popíše, co více či méně víme. Jenže tomu tak nebylo.

Larry Osborne: Kde farizejové udělali chybu

Návrat domů, 2022

176 stran, brožovaná vazba

Autor ukazuje na to, že nikdo nemá touhu stát se farizejem, protože toto slovo se pojí s někým, kdo je zlý. Ale realita je taková, že farizeji se stávají lidé přesně takoví jako já a jako vy – čtenáři časopisu Brána. Jsou to lidé, kteří mají rádi Pána Boha a snaží se žít podle jeho přikázání. Jenže najednou upadnou do určitých pastí farizejské zbožnosti.

Pokud byste z knížky nepřečetli nic, zkuste alespoň třetí kapitolu, která je o Josefovi z Arimatie. Je to šokující a zároveň vynikající čtení. Autor převrací náš pohled na tzv. učednictví. Nerelativizuje ho, ale usazuje naše někdy lehce vyšinuté pohledy na tuto oblast. Pohledy, které v konečném důsledku vedou lidi k pokrytectví nebo k výkonovému křesťanství, ke křesťanství, které drtivá většina poctivých a Bohu oddaných křesťanů není schopna naplnit. Čteme o „příliš horlivé víře“. Záměrně nepíšu více, přečtěte si nejen tuto kapitolu sami.

Autor poté popisuje některé oblasti farizejské morálky. Zabývá se pýchou, která začíná nevinně. Oddaný křesťan se snaží, co může, jenže časem si všimne, že ostatní se zas až tak moc nesnaží, a i když se snaží, moc jim to nejde. Toto vede ke srovnávání, ale i pocitu, že ti druzí nejsou tak horliví, a od toho je jen malý krůček k pýše a s ní souvisejícímu pocitu nadřazenosti. Další oblastí je prosazování výlučnosti. Autor mimo jiné v této kapitole ukazuje na zajímavý syndrom – a to představu, že nejlepší způsob, jak lidem pomoci v duchovním růstu, je co nejvíce je zatížit. V tomto nastavení pak platí, že kdo více slouží, ten je duchovnější. V další kapitole autor ukazuje na tzv. nové zákonictví. Vyjmenovává nám známé „druhy“ křesťanů, kteří jsou na jednu stranu horliví, v mnoha ohledech bývají i pilíři ve svých sborech, ale jejich zápal v sobě nese nebezpečí. Kniha neodsuzuje horlivost, jen ukazuje na možné slepé skvrny, které někteří horlivci mají. Jako nejtemnější stránku farizejského křesťanství vidí autor smrt milosrdenství a milosti. Autor ukazuje, jak skandální je milost a jak konkrétně novodobým farizejům v mnoha ohledech rozumí. Dále ukazuje, že bez milosrdenství je církev ve slepé uličce. Podstatnou část knihy autor věnuje nekritickému uctívání minulosti, kdy doslova píše, že někdy hrozí, že z minulosti děláme modlu, místo abychom se z ní jen a pouze poučili.

Tolik jen pár glos z uvedené knížky. Pokud z ní chcete mít užitek, čtěte ji ne jako farizejové – tedy to by bylo dobré především pro ty druhé, ale jako následovníci Krista, tedy to může pomoci mně.

DAVID NOVÁK foto

Jak se rodí Naděje

Co může Bůh udělat skrze životy dvou lidí, kteří se obrátí, zamilují do Ježíše, spálí mosty ke svým pohodlným zaměstnáním, dají Bohu do rukou svůj čas, svoje talenty, celou svoji budoucnost? Kteří se nebojí vstoupit do Jeho plánu a nechat se vést?

Ilja Hradecký, zakladatel nezávislé misijní a charitativní iniciativy Naděje, jeden z největších odborníků na bezdomovectví v ČR, dává čtenáři možnost s ním skrze autentické vzpomínky projít událostmi a pocítit něco z atmosféry pohnutých porevolučních let, ve kterých se v tehdejším Československu takřka na koleně rodil nový sociální systém, pracující s nevládními organizacemi. Fascinující vyprávění

Nejpodivnější z proroků

Nakladatelství Biblion v rámci nové knižní řady „dennodenně“ vydalo úvahy nad knihou proroka Jonáše sepsané religionistou a teologem Pavlem Hoškem. Ve vkusné grafické úpravě a příjemně malém formátu tak akorát do tramvaje dostáváme do rukou další soubor úvah nad jednou z biblických knih čtenou „brýlemi současných inspirativních osobností.“ A Hoškovi se (jako obvykle) jeho čtení a interpretace daří náramně. Je osobní, jde ihned k věci, text plyne jako řeka bez pahýlů a mrtvých zátočin. S prozíravostí a všímavostí až zarážející komentuje příběh tragické, komické i dojemně lidské pouti nejpodivnějšího z proroků.

A i když sklesáme do temných studených hlubin, vlny nás přenesou dál, až někam na vysoký kopec, nad veliké město, až k nejdojemnější otázce, kterou kdy kdo člověku položil.

A tady si všimněme něčeho, co Hoškovu knížečku dělá neobyčejně dobrou. Jako opravdu málo českých autorů duchovních (napadá mě

Jiří Mrázek, Milan Balabán, Bohumil Hrabal a pak jistě také brněnští básníci 20. století) umí Hošek používat řeč, která tak říkajíc „vyrůstá ze země.“

Na plátno naší imaginace maluje metafory, které tepou životem každodennosti blízké a známé každému z nás. Tak se Hoškovi daří namísto tolik obvyklé duchovní mlhy, neživotných pouček

doplněné množstvím fotografií je protkané událostmi, které lze pravděpodobností, že se stanou, zařadit mezi zázraky. Příběh vzniku Naděje vede čtenáře od první živelné pomoci jednoho manželského páru rumunským uprchlíkům až po stovky zaměstnanců státem respektované organizace.

Kniha je nejen pravdivou historickou sondou do nové republiky, náhle osvobozené od komunistické diktatury, ale i silným svědectvím o důvěře v Boha, lásky k lidem a neuvěřitelném nasazení.

a dusivého vakua nicujících obecnin pronikat k srdci hřejivými a zářícími paprsky světla reálných chutí a vůní a dotyků. Pravdy o životě nám tu nejsou sdělovány. To život sám, těkavý a strhující, je s námi naléhavě sdílen. Děje se tak díky barevným obrazům z naší dennodenní zkušenosti. Tak se na pár řádkách setkáváme se závodníkem, který „...zakopl už na startovní čáře“, nebo s „malým dítětem (v nás), které se stydí a schovává se pod peřinou...“, anebo si všimneme, že jeden známý biblický hrdina se chová „jako světloplachý hmyz, který utíká do úkrytu, když se ve sklepě rozsvítí…“. Nečekanými přirovnáními a ilustracemi jsme takto zváni do báječné hry světa vezdejšího. Domnívám se, že jedině takový biblický výklad má se životem, s mým skutečným bezprostředním životem, něco společného. Jedině takto se Slovo stává tělem, přebývá mezi námi, dotýká se nás v hloubi duše a něco podstatného může a zmůže. Jedině tak (skrze slovo, jazyk, řeč) je nadále tvořen a utvářen svět i já v něm –do bližší podoby (obrazu) toho, „který byl, který je a který přichází.“ Právě takovýto životem naplněný výklad „knihy proroka“ je tím pravým pokračujícím proro-, a tedy i provo-kováním.

Ilja Hradecký: Žít nadějí Naděje, 2020

Jonáš – biblickým textem provází Pavel Hošek Biblion, Praha, 2023

EVA ČEJCHANOVÁ

Nechci život v kostýmu

Některá setkání vyvstanou náhle, naprosto neočekávaně a zanechají v člověku nepopsatelný a neuchopitelný pocit. Tak tomu bylo v případě Ondřeje, který mne potkal při terénní práci na okraji lesa, kde se shromažďuje mládež a kde tráví volný čas. Většina mladých lidí z této vrstevnické party je závislá na drogách, alkoholu a předává svůj životní styl dalším vrstevníkům. Ondřeje jsem si všimla ihned. Nezapadal a tiše pozoroval okolí. Pár týdnů jsme se vzájemně pozorovali, Ondřej nekomunikoval a neúčastnil se rozhovorů. Ptala jsem se sebe sama, proč tam asi je a odkud přichází.

Byl teplý letní den a šla jsem cestou

Příběhy ztracených existencí

nemám úctu k rodičům, vyhýbám se jim, neřeším s nimi své problémy a podobně. Přitom i oni koukali na film. Nechápal jsem. Chtěl jsem jim jen dopřát soukromí po těžkém dni v práci.

A to je důvod, proč chodím sem. Nikdo mne nehodnotí, neposuzuje, jsem vždy vítaný bez ohledu na to, zda jsem v tento den dokonale splnil představy druhých. A proč jsem přišel k vám? Mám v sobě touhu po životě, chtěl bych být někým, kdo nehodnotí a pomáhá. Chci naslouchat a být s lidmi v těžkých chvílích. Nechci drogy a ulici. Moje rodina je věřící. Rodiče nejsou zlí lidé, jen se obávají vlastní nedokonalosti tolik, že raději dusí jedinečnost, která z nich dělá originál. Neustále se ptají,

z lesa zpět do kanceláře. Ondřej se ke mně připojil a poprvé promluvil. Vysvětloval, jak se do té party dostal, proč tam tráví svůj čas a před čím utíká. V jeho hlase byla slyšet nejistota, neustále se utvrzoval v tom, že ho neodsoudím, že nechce být špatný člověk. Že se mu jen přihodily složité a tíživé věci a neví, jak s nimi naložit.

„Víte, já jsem z rodiny, kde má vše svá pravidla a řád. Není zde prostor pro vlastní vyjádření, svůj projev a názor. Každá snaha to změnit končí neúspěchem a trestem v podobě vyjádřeného zklamání z mého nevděčného a nepovedeného já.

Rodiče jsou úspěšní, doma máme vše, věnují se nám od dětství dostatečně. Jenže to vše v prostoru, který jasně ohraničili. A mě to dusí. Třeba včera jsem měl otřesný den. Ve škole mě spolužáci zesměšnili a dali video na internet. Učitel se po mně svezl, že nemám úkol – neměl jsem ho, ale předtím jsem všechny odevzdával včas s výborným

hodnocením. Jako by jedna chyba změnila celkový obraz o mně. Takže obdržená poznámka a pětka. Než jsem přijel domů, rodiče už o tom z online systému věděli.

Opět další dusno. Výslech, doznání a trest. Někdy nevím, jestli jsem v rodině, nebo ve výkonu trestu. Uklidil jsem pokoj, vyndal nádobí z myčky a nevšiml si jednoho hrníčku na kuchyňské lince. A co myslíte, že se stalo? Samozřejmě, že jsem dostal vynadáno s podtextem, že nikdy nic nedotáhnu a vždy odcházím od rozdělané práce.

Jak chci jednou v životě uspět a nebýt druhým na obtíž? Večer jsem si pustil film, abych se rozptýlil a nebyl naštvaný na lidi okolo sebe. Pro změnu jsem si vyslechl, jak

co tomu řeknou druzí, jak budeme v jejich očích vypadat. Ale copak druzí jsou bez chyb? Ne, jen se tak tváří a všichni hrajeme své role v nekonečném divadle. Nechci být herec, prožít život v kostýmu podle scénáře druhých. A teď tu stojím a strašně se bojím, že selžu. Že se vrátím do lesa a jednou si s klukama ty drogy dám.“

Ondřej odešel domů. Seděla jsem v tichu a sama v sobě znovu prožívala odmítnutí, neoprávněnou či tvrdou kritiku, zkušenost, kdy mne někdo hodnotil dle dílčího neúspěchu nebo chyby. Jak moc jsem tomu mladému muži rozuměla! A kolikrát já jsem byla takto tvrdá na někoho v okolí?

Ondřej neztratil naději. Věřil pevně v Boha a jeho plán s ním. V současné době jezdí na Ukrajinu do míst poblíž bojové linie a statečně zachraňuje lidské životy tak, jak si slíbil. ■

PAVLÍNA BŘEŇOVÁ

vedoucí pobočky Naděje, Česká Třebová

Nechci drogy a ulici. Moje rodina je věřící.

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu

Tajenku zašlete do 19. 4. 2023 na adresu krizovka@cb.cz.

Vylosovaný výherce získává knihu od Ilji Hradeckého Žít nadějí. Knihu daruje Ilja Hradecký a Naděje.

Tajenka z čísla 03/2023: Drž se v povzdálí od lživého slova..

Knihu Křesťan v plné zbroji vyhrává Věra Hejzlarová, Dobruška. Připravil Dušan Karkuš.

KLÍČ DESÍTKA

Kpráci duchovního v každé církvi patří auto. Být na více místech a právě včas, to vyžaduje mobilitu. Do Litomyšle jsem přijel svým autem, náklaďáčkem, který jsem hojně využíval na Říčansku a do Litomyšle nás ještě odstěhoval. Pak se mu od soustavného přetěžování rozjela zadní kolečka. Na nový vůz jsem neměl. Tak jsem se na radu přátel vložil do péče operativního leasingu. Za ty roky jsem vystřídal několik aut. Vždy jsem si přál jen pár maličkostí: vyhřívané sedadlo a možnost telefonovat bez držení mobilu. V říjnu minulého roku jsem dostal zatím nejsofistikovanější verzi, ke které se stačí přiblížit s klíčkem v kapse a málem vás pozdraví. Vyhřívá i volant. A hlavně jezdí!

S loňským prvním mrazem auto zůstalo stát u kostela. Milostivě mě pustilo dovnitř, ale odmítlo

S LOŇSKÝM PRVNÍM MRAZEM AUTO ZŮSTALO STÁT U KOSTELA.

nastartovat. Vím, že se pod kapotou smím starat jen o provozní tekutiny. Přivolaní technici mi dokázali, že ani oni nesmí více. Auto pod hrozbou odtahu po dvou dnech nastartovalo. Poděkoval jsem Pánu Bohu, měl jsem za co.

Jezdím téměř každou neděli do Léčebného a rehabilitačního zařízení ve Chvalech. Stíhám to i s rychlým domácím obědem. Odpoledne mne pacienti čekají na bohoslužbách. Po bohoslužbách několik rozhovorů a pak zase domů. Tentokrát jsem v neděli navečer přišel k autu a ono provedlo opět stejnou piruetu. Pustí mě dovnitř, ale nenastartuje. Tiše zůstalo stát na dvoře nemocnice. Vyrazil jsem domů vlakem. Namísto zařizování odtahu jsem se doplazil do postele, protože jsem si odněkud přivezl covid.

DANIEL KVASNIČKA kazatel Sboru CB v Litomyšli

Po týdnu jsem se s důvěrou ve Všemohoucího přikradl k autu, ale protože neprovedlo úvodní pukrle při přivítání, věděl jsem, že zůstane chladné. Dobrá! Nedotčeně jsem vytočil číslo asistenční služby. Technik nejprve léčil baterku, protože mohla být slabá. Nebyla. A znovu mě zaujala zřetelná slabost mechanika, který v takové chvíli vlastně nemůže udělat vůbec nic. Zbývá jen odtah. Auto musí do servisu na přístroje. A na začátku čekání, které mohlo zabrat hodiny, napadla technika ještě nějaká možnost. Požádal mě o desítku, desítku klíč. Překvapilo mě, že pozice technika je dnes tak virtuální, že s sebou nemá brašnu klíčů, kleští a udělátek. Desítku nám půjčili údržbáři z léčebny.

Mechanik odpojil baterku. Začalo mi být chladno, chtěl jsem kapotu zaklapnout a jít někam do tepla, on ale potřeboval deset minut, možná o chvilku déle. Zbylo mi březnové sluníčko, které se pomalu sklánělo k obzoru. Trochu mne zahřálo.

Z těch dvaceti metrů jsem ale okamžitě zaznamenal mrkání světel, které patří do úvodní sekvence startování. Baterka opět napájela systémy. Motor naskočil. Technik se tajemně usmíval: „Víte, když chcete něco vzkřísit, musí to úplně umřít. Je třeba těch deset patnáct minut počkat, až odumře centrální mozek. Musíte si být jist, že se rozpojí úplně všechny vazby. Nic nesmí zůstat!“ poučoval mne automobilový kněz ve slušivém šedém overalu se značkami automobilových firem, jimž slouží. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že jsem to už někde četl! Všechno musí umřít, aby se to mohlo narodit znova! Loučil jsem se s úsměvem radosti a vděku. Tohle jsem potřeboval zažít!

text DANIEL KVASNIČKA

najdi 10rozdílů

Vydejte se s námi po stopách apoštola Pavla. Po ukončení své první misijní cesty zakotvil v Jeruzalémě.

Písmo nás ubezpečuje o tom, že Bohu záleží hlavně na tom, jací lidé jsme uvnitř, a až potom na tom, co děláme navenek. Dočteme se o tom ve Starém zákoně v příběhu Kaina a Ábela a jejich obětin (Gn 4,3–7) i v evangeliu v Ježíšově kázání na hoře (Mt 6,1–18) a jistě i jinde. I nám lidem se často vyplatí věci okolo sebe i výtvory lidských rukou posuzovat ne podle vnějšího dojmu, ale podle podstaty: jestli je pevná a nemá skryté vady. Lidské stavby a výrobky sice mohou vydržet desítky, stovky a tisíce let, avšak opotřebení je na nich znát. Například

Kolik věc vydrží, poznáme často, až když praskne

ČEMU NÁS UČÍ VADY

namáhané kovové konstrukce mají svůj čas, kdy je už ani sebelepší údržba nezachrání. I staletému zvonu čas od času pukne srdce, unavené po nepočítaných úderech kov na kov. Únavou materiálu trpí i ocelové železniční mosty – včetně toho pod pražským Vyšehradem, který podle dnešních údajů bude potřebovat kompletní opravu, nebo výměnu za nový.

Jaké zatížení vydrží nebo jakou životnost má určitá konstrukce, to inženýři dovedou přibližně spočítat. Důležitým vodítkem k výpočtu jsou ovšem konstrukce, které nevydržely a praskly. Trhliny, lomové plochy a jiné deformace materiálů jsou pro ně zároveň učebnicemi a zároveň stopami v detektivní práci. V ní nejde ani tak o to, označit pachatele, jako spíše určit místo a čas činu – kde a kdy porucha začala a jak rychle se danou věcí šířila, než došlo k jejímu zničení. Technici prohlížejí rozbité součásti podrobnými mikroskopy, které dovedou zobrazit dokonce i jednotlivé atomy, například nežádoucí příměsi v oceli nebo nepravidelnosti v krystalové struktuře. Pod mikroskopem se také vyjeví, jak byla struktura namáhána. Pro kovy je rizikové takzvané cyklické namáhání, „sem-tam“: když budeme chvíli ohýbat tenký drát ve stejném místě střídavě na jednu a na druhou stranu, ztratí pevnost a zlomí se. Něco vzdáleně podobného prodělává ocelový most: pokaždé, když na něj vjede vlak, zatíží se, a když odjede, nadlehčí se. A příkladem do třetice jsou křídla letadla, která při letu nepatrně kmitají.

Výrobci dílů pro auta, letadla, turbíny a další průmyslové výrobky posílají prototypy mnoha svých výrobků na zátěžové zkoušky, kdy je předem odsoudí ke zničení. V laboratořích je vystaví mnohem většímu namáhání, než jaké je v provozu může potkat. Díky těmto „materiálovým obětem“ ovšem získají nenahraditelné údaje o tom, co mohou od svých produktů očekávat. Mohou se pak rozhodnout, jestli by kupříkladu měli vsadit na kvalitnější materiál, anebo jestli se jim více vyplatí danou součástku častěji vyměňovat, dříve než uplyne její očekávaná životnost.

Různými zátěžovými zkouškami v životě procházíme i my. Na rozdíl od ocelových konstrukcí se však můžeme spolehnout na to, že nás nezničí. Bůh se za to zaručuje. I kdybychom měli v skrytu srdce místo oceli nalomenou třtinu.

text MARTIN SRB foto ARCHIV a VISIONCULT

ZJISTIT VADU VČAS

Vady materiálu jsou realitou, se kterou musíme počítat. Jsou však oblasti, kde je třeba vyvinout velké úsilí tyto případné vady objevit v předstihu, než se během užívání výrobku projeví samy. Tuto možnost nabízí rentgenové snímání kritických míst produktů. Na obrázku dole je takový rentgen kontrolující roury pro plynovod.