5/23 - MOC SLOVA - Budující, ničící, prorokující, tajuplná...

ČTENÍ NA KAŽDÝ DEN

Z OBSAHU

4 Slovo

Zapomínáme, ale nejsme zapomenuti

6 Rozhovor

Marek Húšť:

A potom se to začalo dít

12 Téma

Moc slova

Pavel Hošek a kolektiv autorů

19 Okamžiky

Bůh je ochránce

26 Rozhovor speciál

Když se řekne „Kána“

30 Diskuze

Kazatel kamarád 2

PŘÍŠTĚ

Nebezpečné modlitby

Martin Kop a kolektiv autorů

TIRÁŽ

BRÁNA, evidenční číslo E 5080 05/2023

Ročník Bratrské rodiny 55, Českobratrské rodiny 79

Vydavatel – Církev bratrská, Soukenická 1193/15,

110 00 Praha 1, IČ 00445215

Vyšlo 30. 4. 2023 – Vychází 10 × ročně, cena 60 Kč Šéfredaktorka – Ing. Eva Čejchanová – eva.cejchanova@cb.cz

Redakční rada – Bc. David Novák, M.Th.

Mgr. Kateřina Korábková, Ph.D. – Mgr. Radislav Novotný

Mgr. Martin Srb – Bc. et Bc. Pavla Lioliasová

Bc. Anna Duchková – redakce.brana@cb.cz

Editorka a korektorka – Bc. Věra Matulíková

Výtvarník – Ondřej Košťák

Grafický styl a sazba – BcA. Judita Košťáková

Správce webu a sociálních sítí – Bc. Kamila Beranová Web – brana.cb.cz

Inzerce – inzerce.brana@cb.cz

Tisk – Grafotechna Plus, s.r.o.

Distribuce pro zrakově postižené v elektronické podobě: szp@scps.diakonie.cz

Předplatné – u sborových distributorů nebo na adrese distribuce.brana@cb.cz, tel.: 273 136 629

Pro sponzory časopisu – číslo účtu: 1938904339/0800 , (zpráva pro příjemce: Dar pro časopis BRÁNA)

Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

Milí čtenáři,

jeden z rozdílů a zároveň podobností mezi totalitními a svobodnými režimy je, že v totalitě lidé nemají informace, protože se k nim nedostanou. Ve svobodném světě pak nemají informace, protože je jich tolik, že se v nich utopí. Ano, jedná se o jistou nadsázku, určitě bych raději volil svobodu než totalitu, navíc kdo ve svobodném světě chce, ten si k dobrým informacím cestu najde. Zároveň ale ani svoboda není automatickou zárukou dobrých a správných informací. Vidíme to na obrovském nárůstu falešných zpráv, poplašných sdělení, slovy tohoto editorialu – na záplavě zlých slov. Když se díváme na dějiny, pak jedním z rozhodujících zlomů byla změna v komunikačních technologiích. Konkrétně když se vynalezlo písmo, když obrázkové písmo nahradila abeceda, když svitky nahradily knihy, dále vynález knihtisku, pak telegrafu, telefonu a internetu. Asi jsem na něco zapomněl, důležitější ale je, že díky těmto a dalším technologiím se zjednodušila a urychlila komunikace, dále se zvětšil její objem, a hlavně se zpřístupnila větší mase lidstva. To vše je jistě skvělé, pokud se jedná o informace, které jsou moudré. Problém ale je, že díky technologiím sice můžeme komunikovat snadněji, ale to nám nepomůže vědět, co říct.

A přesně zde si uvědomujeme obrovskou moc slova, které má schopnost uvést do pohybu miliony lidí. Nikdy v dějinách nebylo tak snadné s ohromující rychlostí a tolika lidem naráz sdělit cokoliv a téměř odkudkoliv. Toho si jsou vědomi jak lidé moudří a prozíraví, tak lidé zlí. A také se toho snaží využít. Je realitou, že jedním ze zápasů, který se vždy vedl a vede, je zápas o lidskou mysl. A tento zápas se vede skrze slovo. To, jaká slova čteme a posloucháme, určuje, jak přemýšlíme a v posledku jak se rozhodujeme a jednáme. Slovo má moc… Slovo ničí a slovo buduje, slovo proklíná a slovo žehná, slova jsou odrazovým můstkem k činům, a to jak dobrým, tak zlým. Slovo mění dějiny.

Díky novým komunikačním technologiím a s nimi související záplavě slov žijeme doslova v přelomové době. Jak v tomto uspět jako křesťan? A je to vůbec možné? O tom v tomto čísle časopisu Brána.

DAVID NOVÁK předseda Rady CB

Jan 14,16–18

ZAPOMÍNÁME, ALE NEJSME ZAPOMENUTI

Jsme tedy opravdu ponecháni sami sobě i chaosu tohoto světa napospas? Jsme zapomenuti a ztraceni? Bible nám před oči staví jiný obraz. Je to obraz paradoxní. Na jedné straně je veškerá lidská bída, jak ji sami celkem dobře známe. Na druhé straně je tu Boží věrná láska.

Můžeme to vidět už na základním příběhu Starého zákona, kterým je vyvedení židovského národa z Egypta. Po několika staletích pobytu v Egyptě si Židé na Egypt zvykli. Bylo to příjemné místo. To se jim ale stalo pastí. Vládcové Egypta začali, obrazně řečeno, utahovat šrouby. Tehdy se Židé znovu rozpomenuli na Boha. Písmo říká: „Jejich volání o pomoc vystupovalo z té otročiny k Bohu…“ (Ex 2,23) Volání Židů k Bohu by bylo ale neúplné bez odezvy z druhé strany: „Bůh vyslyšel jejich sténání, Bůh se rozpomněl na svou smlouvu s Abrahamem, Izákem a Jákobem.“ (Ex 2,24)

Příběh Exodu v sobě slučuje oba dva motivy krizí duchovního života: napřed celkem příjemný život, který člověka ukolébává do duchovního spánku; pak přichází nenadálá hrozivá krize. Důležité je, že Bůh nezapomíná na své. Celý děj exodu, tj. vyvedení z Egypta, je shrnut ve dvou verších děkovného a oslavného Žalmu 98. „Hospodin dal poznat svoji spásu, zjevil před očima pronárodů svoji spravedlnost, na své milosrdenství se rozpomenul, na svou věrnost domu Izraele.“

To je vzorec Božího jednání, který se nevyhýbá ani věřícím nové smlouvy

„...já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi navěky – Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude. Nezanechám vás osiřelé, přijdu k vám.“

uzavřené v oběti našeho Pána Ježíše Krista. Po Kristově zmrtvýchvstání a vylití Ducha svatého na učedníky o Letnicích následuje radostné období růstu církve, kterou nezničí ani protivenství a pronásledování. V dramatické podobě to vypráví

kniha Skutků apoštolů, o které někteří říkají, že by měla být nazvána také knihou skutků Ducha svatého. Je to kniha s otevřeným koncem, na který mají navázat křesťané vedení Duchem k naplnění poslání nést evangelium všem národům. Pavlovy listy řeší radosti i obtíže růstu církve, která ačkoliv vyšla z židovského prostředí, zasahuje čím dál tím větší oblast tehdejšího světa. Evangelium nesené mocí Ducha obstálo i v prostředí helénské kultury, která na židovství i všechno, co s ním souviselo včetně poselství o Mesiáši Ježíši Nazaretském, hleděla s despektem nebo rovnou s pohrdáním jako na něco barbarského a pro civilizovaného člověka nevhodného. Názor vzdělaných lidí té doby zachycuje korespondence místodržitele římské provincie Býthinie Plinia mladšího s císařem římské říše Trajánem. Ve svých dopisech se Plinius mimo jiné radí s císařem, co s křesťany, na které při svém výkonu služby správce provincie narazil. Píše: „Tím spíše jsem pokládal za nutné přezkoumat pravdivost údajů (míněno o křesťanské nauce) mučením dvou otrokyň, které nazývali jáhenkami. Neshledal jsem nic jiného než nerozumnou přemrštěnou pověru.“ Přes tento odpor od okolí i římských úřadů bylo křesťanství na postupu, až nakonec prosytilo celou tehdejší společnost. Líc tohoto úspěchu měl ale i svůj rub. To by byl ale jiný příběh.

Za povšimnutí stojí, že ani takové duchovně živé křesťanské komunitě se

text KAREL HŮLKA ilustrace BRÁNA

nevyhnuly obtíže plynoucí z určité únavy a omrzelosti. Na ty se zaměřuje novozákonní list Židům. Ten je mnohem víc než jen křesťanským výkladem Starého zákona napsaným pro poučení židovským čtenářům. Je především burcujícím kázáním, které mělo posluchače nebo čtenáře vést k tomu, aby se znovu chopili své víry. Nevyhýbá se ostrým varováním před odpadnutím: „Kdo byli už jednou osvíceni a okusili nebeského daru, kdo se stali účastníky Ducha svatého a zakusili pravdivost Božího slova i moc budoucího věku, a pak odpadli, s těmi není možno znovu začínat a vést je k pokání, protože znovu křižují Božího Syna a uvádějí ho v posměch.“

(Žd 6,4–6) A povzbuzuje: „‚Posilněte proto své zemdlené ruce i klesající kolena‘ a ‚vykročte jistým krokem‘, aby to, co je chromé, docela nezchromlo, ale naopak se uzdravilo.“ (Žd 12,12–13) A přes všechnu ostrost dává naději: „Bůh není nespravedlivý, a proto nezapomene, jak jste se činem své lásky k němu přiznali, když jste sloužili a ještě sloužíte bratřím.“ (Žd 6,10)

„Bůh nezapomene“, to je stejný důraz, který obsahuje už stěžejní příběh Starého zákona. „Bůh se rozpomněl na svou smlouvu s Abrahamem, Izákem a Jákobem...“

Tajemství toho, že Bůh na nás nezapomíná, odkrývá z části Janovo evangelium. Nejpozději od prvních Letnic není Bůh někde vzdálený nebo dostupný jen pro malou skupinu vyvolených. Pán slíbil svým učedníkům: „Nezanechám vás osiřelé...“ Toto slovo se týká nejen návratu Pána Ježíše Krista k učedníkům po Jeho vzkříšení. Pán Ježíš mluví také o tom, že i po Jeho odchodu k nebeskému Otci tu zůstane plnohodnotná náhrada: „Říkám vám však pravdu: Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám.“ (Jan 16,7). Zde mluví přímo o Duchu svatém. Duch svatý je tedy přítomen. A to i tehdy, když se nám zdá, že z tohoto světa zmizela jakákoliv stopa po Pánu Bohu. Co z toho plyne pro nás? Co můžeme od Ducha očekávat?

Duch svatý může probudit naše svědomí odpovědné Bohu. Podle knihy Skutků

apoštolů neotřásl Boží Duch jen vězením, ve kterém byl vězněn v městě Filipech apoštol Pavel a jeho přítel a spolupracovník Silas, ale také svědomím jejich žalářníka. Ten se na Pavla a Silase obrátil s otázkou: „Bohové a páni, co mám dělat, abych byl zachráněn?“ Kéž také nás Boží Duch probouzí k životu odpovědnému Bohu.

Duch svatý nás ujišťuje o Boží lásce skrze Krista. Pavel píše v Římanům 8,16: „Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti…“ Máme jistotu odpuštění a přijetí u Boha? Věřit tomu není náboženská zpupnost ani nepřípustné zjednodušování složitých duchovních věcí. To je ta skutečná a nejhlubší pokora Božího dítěte, které se nechá s vírou a vděčnou láskou obdarovat od nebeského Otce.

Duch svatý je duchem odvahy. V předchozích odstavcích byl popisován náhlý růst křesťanské víry ve většinou nepřátelsky naladěné společnosti. Kniha Skutků apoštolů ukazuje mimo jiné reakci Kristových následovníků na protivenství, násilí a zastrašování přesně opačným způsobem, než bychom mohli očekávat:

„Když se pomodlili, otřáslo se místo, kde byli shromážděni, a všichni byli naplněni Duchem svatým a s odvahou mluvili slovo Boží.“ (Skutky 4,31)

Duch svatý nám dává naději do budoucnosti. Připomeňme apoštolova slova z Římanům 8,11: „Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá.“

Konečně si znovu připomeňme: je mnoho vlivů, které nám mohou zamlžit spojení s Bohem a které mohou hasit světlo víry. Nejen různá nebezpečí a pochybnosti, ale i obyčejný a zdánlivě pohodlný a bezproblémový život nebo naopak únava a otupělost v nás mohou vyvolávat dojem, že na nás Pán Bůh zapomněl nebo že je daleko. My sami nejsme jiní než naši předchůdci ve víře staré i nové smlouvy, kteří také uměli ztrácet ze zřetele to, co Bůh pro ně udělal. Zapomínáme, ale Pán na nás nezapomíná. On je pro nás stále v Duchu svatém oživující pravdou, hojivou láskou, silou a živou nadějí. ■

KAREL HŮLKA (1963)

Původně zemědělec, pak kazatel nejdříve v Klatovech, Děčíně a nyní v Brně – Kounicově. Vděčný za život víry, který objevil až na prahu dospělosti, za manželku a čtyři odrůstající děti.

Asi jako každý z nás jsem se setkal ve svém křesťanském životě s krizí víry. Není vždy vyvolána nějakými těžkými zkouškami, jako jsou nemoci, vztahové krize nebo jiná velká nebezpečí. Těžká krize víry může přicházet i tak nějak nepozorovaně. Může souviset s tím, že se nám vede celkem dobře, nic zvláštního se neděje a nemáme žádnou velkou motivaci volat k Bohu. Jinde za velikou krizí víry může stát prostě jen únava. Nejednou mi zabránila udělat si čas na Boží věci. Tak nějak na Boha zapomínáme a On se nám jakoby vytrácí ze života. Spolu s ním ale také odchází radost, schopnost milovat, schopnost a chuť vydávat svědectví o své víře, naděje pro sebe, svoji rodinu i své společenství a určitě daleko víc, než jsme si schopni představit a prožít. Ocitáme se prázdní a opuštění. Co horšího, nemáme jasnou představu, co nám vlastně chybí a jak bychom svou situaci měli řešit. Promítáme svoji nelibost a vnitřní nelad na druhé lidi, protože jsme v pokušení chápat je jako příčinu svých problémů. Nebo hledáme nějaké jednoduché řešení svého stavu, které se dříve nebo později ukáže jako iluzorní. Zapomínáme, ale nejsme zapomenuti.

ROZHOVOR

A POTOM SE TO ZAČALO DÍT

ptala se EVA ČEJCHANOVÁ foto ARCHIV MARKA HÚŠTĚ

Bůh ho poslal s dobrou zprávou mezi ty nejposlednější a on šel. Neváhá, když se má rozdat rozbitým lidem z ulice, ale váhá, když má dát vizím formu slov. Vidí jednání živého a mocného Boha ve zničených životech. Jmenuje se Marek Húšť a přátelé mu říkají Mefo.

Jste pastorem pro lidi z ulice – název vašeho sboru říká, že jste „chuligánská církev“. Ztotožňují se s tímto názvem všichni, kteří k vám do sboru chodí?

Myslím, že ano, přestože aktuálně nejsou všichni chuligáni. Chodí mezi nás lidé, kteří se probudí v parku nebo squatu, ale i lidé z azylových domů nebo z ubytoven. A zároveň mezi nás chodí i lidé, kteří normálně bydlí, mají pěkný byt, mají práci a nikdy nepatřili do žádné církve, ale s někým z ulice, kteří k nám chodí, se znají, a zjistili, že v životě Pána Boha potřebují, a v naší komunitě se cítí dobře. Někdy mě až překvapuje, jak se k „chuligánské církvi“ hlásí i navenek – třeba nošením našeho trička, placky nebo samolepky. Nezdá se, že by měli strach, že na ně okolí bude hledět jako na bezdomovce – naopak, jsou na to hrdí.

Sbor se rozrůstá díky lidem, kteří přišli a uvěřili díky vám – to už je druhé ovoce misie. Jak to začalo?

Začali jsme v jednom denním centru ve Vsetíně pro lidi bez domova. Pak se o této pastorační práci dozvěděli další bezdomovci na jedné ubytovně.

Jeden z nich mne pozval, jestli bych se s ním mohl modlit. A najednou tam vznikla další skupina. Pak se nějací lidé, kteří ke mně chodili ve Vsetíně na biblické hodiny, přestěhovali do Valašského Meziříčí a poprosili mě, jestli bych za nimi mohl začít jezdit. Další skupinka vznikla v Rožnově pod Radhoštěm na noclehárně. Takto vznikala nová a nová místa. V každém z nich je různý počet lidí – někde se setkáváme jen ve třech, někde ve dvaceti. Ale jednu neděli měsíčně se vidíme na společném setkání nad Biblí všichni ze všech sedmi míst v modlitebně ve Valašském Meziříčí. Tam nás bývá i osmdesát.

To je velký růst. Co tam lidi zvenku nejvíc táhne?

Možná na začátku hraje roli jídlo, přece jen – přijít si na jídlo zdarma a posedět v teple, hlavně když venku je zima a do otevření noclehárny zbývají ještě tři hodiny, není k zahození. (úsměv) Možná je v tom i kus zvědavosti. A pak jsou to vztahy. Když začnou chodit, zažívají fajn atmosféru. A sami se ptají, kdy bude další setkání a jestli mohou přijít a přivést někoho dalšího. Mně to někdy připadá zbytečné, že se takto ptají, ale pro ně to není samozřejmost. Jeden kluk, který spí někde venku, se přišel zeptat, jestli by v neděli mohl přivést svoji maminku. A nebyl sám. Nebo sami rodiče nějakého bezdomovce se ptali, jestli by se mohli někdy přijít podívat. A pak, když ti lidé kromě jídla ochutnají i ten duchovní pokrm a zjistí, že jim to něco dává, že to v jejich životě – a v životě jejich kamarádů –něco mění, tak to chtějí taky. A proto chodí. Vždycky mám radost, když slyším: „Já potom, co jsem tady, zažívám pár dní zvláštní pokoj.“ Je to pro ně čas, kdy mohou prožít Boží přítomnost, i když ještě naplno nevěří v Ježíše. Padají z nich stresy, strachy, Bůh se jich dotýká, Duch svatý s nimi pracuje. Ten nadpřirozený klid je něco, co jinde nezažijí, tak si pro to přijdou i na další setkání.

S jakými otázkami k vám přichází?

Na ulici zemřel jeden mladý chlapík a k nám začala chodit jeho přítelkyně, hodně ji ta ztráta zničila.

Zajímalo ji, jestli ho ještě někdy uvidí, jestli se s ním ještě bude moct setkat. Nabídli jsme jí, co jsme měli – rozhovory, modlitbu, hledání odpovědí v Bibli. Vysvětlili jsme jí naději pro lidi, kteří odchází z tohoto světa a vydali život Ježíši a že se s nimi můžeme vidět v nebi. Takový start mělo víc lidí –o někoho přišli a u nás upřímně hledali

odpovědi. Ta touha pravidelně se setkávat vycházela z nich, nemuseli jsme to iniciovat.

Uvědomuji si ještě druhý moment. Jeden chlapík – rocker, metalista, potetovaný pankáč, bral drogy, mohl mít 15–20 let odsezených ve vězení – žil na ulici. V centru, kde pracuji, nechtěl respektovat pravidla, tak jsme několikrát měli konflikt.

MAREK MEFO HÚŠŤ (1978)

Pracuje v denním centru Elim jako terénní pracovník a jako pastorační pracovník v Hooligans Church. Je ženatý, s manželkou Radkou má dvě dcery a dva syny.

Říkal, že mě nenávidí a proklínal mě. Pak se dozvěděl, že se v tom centru setkávám s lidmi nad Biblí a modlíme se, a vzkázal pro mě, jestli bych za ním mohl přijet na ubytovnu. A tam mě požádal, jestli bych se za něho mohl modlit. Byl vážně nemocný, bylo mu fyzicky i psychicky strašně zle. Povídali jsme, modlil jsem se s ním a on mě požádal o další návštěvu. Nakonec jsme se setkávali až třikrát týdně. Stali jsme se velmi blízkými přáteli. Intenzivně jsme spolu četli Bibli, mluvili o Ježíši… Viděl jsem, jak postupně svůj život odevzdává Ježíši. Zažili jsme několik nezapomenutelných momentů – třeba velmi silnou Boží přítomnost v místnosti. To, co do té doby zažíval na drogách, nebylo proti tomuhle nic. I já jsem z toho byl vedle. Tam jsem si znovu uvědomil, že Bůh chce, abychom pokračovali a rozvíjeli to. Viděl jsem, že mi Pán Bůh neustále dává nové a nové nápady a myšlenky, jak bychom tu službu mohli postupně rozšiřovat a za co se modlit. A potom se to začalo dít.

Na to, abyste takto mohl pracovat s rozbitými lidmi, vám tito lidé musí věřit a vy jim musíte rozumět. Důvěru tohoto muže jste si získal, ale sám to připisujete Bohu. Jde budování důvěry takto „mimo vás“, nebo na tom nějak cíleně pracujete?

S lidmi bez domova pracuji v rámci sociální služby už víc jak 15 let. Pracoval jsem na noclehárně, v azylovém domě a momentálně pracuji v denním centru a v terénu, takže se s těmi lidmi přirozeně

ROZHOVOR

potkávám. Určitě musí Bůh dát člověku k těm lidem lásku. Milovat je silné slovo, ale bez toho, že bych je neměl rád, by to nešlo. Nemohl bych tuto práci dělat. Ale je to milost. Protože od nich člověk slyší spoustu sprostých nadávek, i osobně namířených. Tím, že jsem s nimi pracoval dlouho předtím i bez duchovní činnosti, tak jsem věděl, jak žijí, co rádi dělají… Jsme s těmi lidmi, když prožívají hezké věci, i když pláčou. Ježíšovo „plačte s plačícími a radujte se s radujícími“ je důležité.

Když tohle člověk umí, lidé pochopí, že to není jen další pracovník, který je nutí, aby se sebou něco dělali. A člověk se může stát jejich přítelem.

Přátelství je cesta ze dvou stran, a i když ho z jejich strany působí Bůh, z vaší strany vám ti lidé musí být něčím blízcí...

Souvisí to s povoláním, které jsem dostal, když jsem byl teenager. Četl jsem tehdy knížku o podobné službě v Americe a věděl jsem, že toto bych chtěl někdy dělat. Toužil jsem po tom, být kazatelem na ulici. Ale měl jsem pocit, že na to nemám. Pak byl pro mě zvrat, když můj dobrý kamarád z církve, se kterým jsem vyrůstal, začal pít a brát drogy. Otřáslo to se mnou. A v té době jsem se začal potkávat s mladými lidmi na ulici, kteří z různých důvodů nemohli být doma. Tu touhu mi dal Bůh. Chtěl jsem s nimi trávit čas, mluvit o Bohu, pomáhat jim.

Říká se, že naše traumata jsou klíčem k našemu poslání. Byl tento zvrat oním klíčem pro vás?

Určitě. Do té doby jsem vyrůstal ve věřící rodině v tradičnější evangelikální církvi. Mí rodiče pořádali tábory pro děti, ale museli to dělat skrytě, protože za komunistů by jim to nikdo nedovolil, naopak by měli problémy. Takže jsem žil v jakémsi skleníku. A když jsem pak na vlastní kůži v nejbližším vztahu s tím kamarádem prožil to, že odešel nejen od Boha, ale i z domu a skončil v partě, kde pili a brali drogy, otevřelo mi to oči – a zároveň asi i srdce pro tu touhu od Boha takovým lidem sloužit.

Obecně ale nemohu říct, že bych zažil nějaká velká traumata. Ale problémy jsem měl. Když jsem začal s Hooligans Church, začal jsem svoji potřebu vypnout také řešit alkoholem. Zažil jsem těžké dny spojené s depresí a úzkostmi, tak jsem několikrát sáhl po lahvi. Dnes jsou to věci, za které se svým způsobem stydím, na druhou stranu jsem mohl prožít zázrak, že mě Pán Bůh nenechal spadnout hluboko, ale postavil mě na nohy a dal mi sílu z toho vyjít. Dneska, když kážu a mluvím o nějakých principech, mohu mluvit o svém životě i o zázracích, které jsem zažil. A těm lidem rozumím. Neříkám to jako návod, v žádném případě, ale kdybych si tím neprošel, tak bych těm lidem nerozuměl.

My nabízíme možnost vyznat Ježíše jako Spasitele, zachránce, přítele – a nechat se pokřtít. Nedávno jsme měli křest – a já jsem viděl, že teprve až když lidé sestupovali do té vody, prožili skutečné spasení. Vycházeli z bazénu a plakali štěstím. A pak na konci někdo přiběhl, že i on by se chtěl nechat pokřtít. A myslel to vážně. Jsou to velká rozhodnutí.

Za týden člověk na ulici nemusí být naživu a spasení nestojí na přípravě ke křtu. Ale přesto – nenarážíte tím na církevní autority a zvyklosti církve? Nenarážím. A je to přesně, jak říkáte. Toho kluka, který se nakonec stal mým skutečným přítelem, už jsem pokřtít

Co jste se službou „chuligánům“

dozvěděl o sobě a co o Bohu?

Člověk zažívá, že Bůh je ještě živější a mocnější, než jsem si uměl představit, a prožívá růst víry. Když vidím zázraky v životě těch lidí a vidím, jak je Pán Bůh mění a přitom si člověka používá… Člověk se modlí, postí, sní o tom a usiluje o to, ale když to pak Bůh začne dělat, tak mi to stejně vyrazí dech.

A o sobě – uvědomil jsem si, jak nerozumím evangeliu. Přestože jsem o tom dvacet let mluvil v církvi a dělal jsem evangelizace.

V tradičních církvích mluvíme o tom, jak Bůh chce měnit náš život, ale my se často ani nenecháme. Vyhovuje nám, jak žijeme. Ale u těchto lidí je ta změna radikálně vidět. Kolikrát, když jedu z nějakého setkání, Bohu říkám: „Tak jsem, Bože, dneska zas trochu víc pochopil, co to znamená přijmout tě.“ Člověk vyrůstá v nějakém učení, ale v terénu mezi těmi lidmi to Duch svatý ukazuje z jiné stránky. Třeba když Ježíš říká: „Kdo uvěří a je pokřtěn, spasen bude.“ Na křest se někdy v církvi připravuje i rok.

nestihl. Tam mě to mrzelo. Ježíš si ho velmi brzy potom, co Ho přijal, vzal k sobě. A nebyl jediný. Víc kluků přijalo Ježíše a žili s ním na ulici – některým to vyhovuje, chtěli se nechat pokřtít, ale už jsme to nestihli.

Když slyšíte příběhy jejich životů, musí vás to zasahovat. Co nejtěžšího jste během služby v Hooligans Church prožil?

Znovu se vracím ke smrti toho mého přítele, to bylo velmi těžké. Pak to byly věci lehčí, ale náročné. Když se rozrostla skupina ze čtyř na pětadvacet a někomu jsme tam těžce vadili, takže na nás zavolali policii. Řešilo se to na úrovni vedení města a byli jsme tlačeni k tomu, abychom se odtamtud stáhli. To bylo těžké proto, že jsem tomu nerozuměl.

Pro co vám teď aktuálně hoří srdce?

Chtěl bych, abychom měli na třech místech svoji ubytovnu, která bude zároveň modlitebnou. Takové stanoviště

ČLOVĚK ZAŽÍVÁ, ŽE BŮH JE JEŠTĚ

ŽIVĚJŠÍ A MOCNĚJŠÍ, NEŽ JSEM SI UMĚL PŘEDSTAVIT, A PROŽÍVÁ RŮST VÍRY.

s bydlením. Nebude to sociální služba, azylový dům ani nějaká šílená feťácká ubytovna, kam neustále jezdí policie a občas koroner, ale bude to naše ubytovna, kde ti lidé budou moci v bezpečném prostředí bydlet a kde budou zároveň, klidně každý den, probíhat biblické skupinky. Jezdím do různých měst s týmy seskládanými z lidí ubytovny, azylového domu i z ulice – a pak je smutné, když z hezké bohoslužby jedeme domů – a jejich domov je v nějaké rozpadlé budově u nádraží. Staří bezdomovci se do domova důchodců nedostanou, protože na to finančně nedosáhnou.

Popisujete nepodchytitelnost této skupiny lidí – velký vliv v jejich životě hraje počasí, nemoci, kriminalita na ulici. Jak dlouhé máte vztahy?

Je pravda, že přichází a odchází. Umírají, přicházejí noví. Jsou tam chlapi, se kterými se už nepotkávám, protože se jim podařilo vrátit se do normálního života – bydlí, chodí do práce, mají k tomu brigády, znovu se potkávají se svými dětmi. Jsou tak zaneprázdnění, že už mezi nás nemají čas chodit. Nevadí mi to, mám radost, když mi pak ten člověk pošle fotku, že v neděli byl se synem v muzeu nebo v ZOO. Intenzivní vztahy bych řekl, že trvají tak dva roky.

Jaký nejsilnější příběh jste se svými „chuligány“ zažil?

Nejsilnější jsou vždycky ty nedávné. Teď jsme křtili jednu holčinu, která před rokem jela drogy do žíly a žila na squatu. Začala mezi nás chodit a něco se začalo měnit. Pak otěhotněla, dala se do kupy s otcem dítěte. Chtěla s drogami skončit, ale vlivem šílených přátel si čas od času ještě drogu vzala. Ale směr už měla z drog ven. Začala mi pomáhat, viděl jsem, že chce jít s Ježíšem. Rozhodla se, že si to děťátko nechá, našli si bydlení, on si našel práci. Na jednom setkání pak vydala svědectví o tom, co Ježíš udělal v jejím životě. A ještě ten večer ji stáhla jedna „kamarádka“, dala jí drogy a všechno uvnitř ní rozbila – skončilo to přesvědčením, že to nezvládne a že ten život, který si vysnila, nikdy nebude mít. Byl to velmi těžký zápas. S jejím přítelem, který byl ve víře úplný nováček, jsme se modlili, aby ta holčina zápas s Boží pomocí vyhrála. A Bůh dal, že to vyhrála. Pořád to není jednoduché, ale dostala sílu vyjít z toho tlaku, který na ni vyvíjeli její „přátelé“. Teď mají krásné bydlení, nádherného syna a myslím, že i hezký vztah. A pro mě je to zázrak.

HOOLIGANS CHURCH

Zájem o setkávání se nad Božím slovem přichází od lidí. Postupně se tak rozrůstají jak skupinky co do jejich velikosti, tak počet skupinek.

Téma tohoto čísla časopisu Brána je Moc slova. Z vašich slov vnímám moc modlitby. Jsou to, co jste popsal, pro vás viditelné důsledky moci slova? Určitě. Modlitba je v naší službě klíčová. Mám seznam 40–50 modlitebníků, kterým pravidelně posílám aktuální modlitební náměty. Zároveň nás všechny vedu k půstu. Často moc Božího slova vyhlašuji i na setkáních – má moc nás uzdravovat, povzbudit, napomenout, nadpřirozeně změnit náš život. Věřím, že to tak je. Modlím se, aby mi Bůh dával pravidelně na každé setkání čerstvé slovo. A Bůh ho dává. I když mám na šesti místech stejné kázání, Bůh v každém místě ukazuje něco specifického, co tam má zaznít a co tam říkat nemusím. Za sebe pak vnímám, že záleží na tom, co vyslovuji nad sebou a nad svým životem, nad dětmi, nad svou rodinou. Proklamace má v duchovním světě moc. Napomínám lidi vyslovující pochybnosti o lidech, kteří se dostávají z drog. Vedu je k tomu prohlašovat nad nimi, že zvítězí v Ježíši Kristu, že budou žít s Ježíšem a že se k drogám už nevrátí.

Ale kdybychom měli ty domy, tak by to zas bylo jiné.

Celý rozhovor najdete na tomto odkaze.

MOC SLOVA

Omluva. Výmluva. Pomluva. Očištění. Rozhřešení. Souzení. Ortel. Humor. Rýpnutí. Sarkasmus. Posměch. Moudro. Rada. Informace. Plané slovo. Žvást.

Pravda. Polopravda. Mlžení. Dezinformace. Lež. Žehnání. Povzbuzení. Mlčení. Ponížení. Proklínání.

V moci jazyka je život i smrt, kdo rád mluví, bude jíst jeho ovoce.

SLOVEM SE TVOŘÍ SVĚTY

Žijeme v informačním a mediálním věku. Od rána do večera na nás dorážejí údaje, pozvánky, nabídky a slogany. Protože jsme vystaveni vodopádu vět, přikládáme jejich slovům čím dál menší váhu. Jako by stále někdo všude kolem chrlil chuchvalce slov. Aby získal voličský hlas. Aby prodal podezřelý výrobek, politické přesvědčení nebo mystickou vizi. Aby vymámil z lidí členské příspěvky. Pod palbou slov, která se valí ze sdělovacích prostředků, se člověk snadno cítí otupělý, unavený a zmatený.

Myslím, že nikdo nevystihl děsivé znehodnocení slov tak přesně jako Karel Kryl, když v jedné mrazivé písni vylíčil slibný začátek kariéry televizního hlasatele, který se jednoho krásného dne setkal se Satanem: „Ten Satan měl líbeznou postavu panny a nepáchla síra, však voněly květy. A v úsměvu něha bez jediné hany, jen z úst jako hadi mu syčely věty: jen nech si svou duši, ta k ničemu není, vždyť mnozí i zdarma ji upsali čertu, však hlas – to je zboží, jež dneska se cení a dobře se platí – to beze všech žertů.“

Sám tragický hrdina této písně, poté, co Satanovu nabídku přijal, ve chvíli strašlivého prozření řekne: „Kdykoli válkou se o lásce bájí, když slaví se vrazi a obchody s časem, když svatými slovy se bezpráví hájí, když hlásá se lež, tedy vždycky mým hlasem.“ Jistě, Kryl popisuje dobu normalizace a tehdejší zaprodanost médií státní ideologii. Chtěl bych si myslet, že dneska jsme na tom líp, ale nemyslím si to.

Co se stalo s tajuplnou mocí slova, jak o ní mluví staré moudré knihy? Slovo má podle nich sílu výbušniny, „rozráží skály“, je jako „ostrý meč“ a „dunivé kladivo“, jako „plamen ohně“. Tak to cítili předkové a tak o tom zpívali básníci. Lidová moudrost připisuje slovům kouzelnou moc. Slovo je „jako vystřelený šíp, nevrátí se s prázdnou“, říká kniha Přísloví. Čím jdeme hlouběji do minulosti, tím častěji narazíme na přesvědčení, že slova jsou nabitá tvořivou silou, která mění skutečnost. Proto bývalo životně

důležité dávat věcem, zvířatům a lidem správná jména. Kdo by se nechtěl jmenovat Vítězslav nebo Dobromila? A kdo by se chtěl jmenovat Kazimír? Jak připomíná J. R. R. Tolkien, stopy původní moci lidského slova najdeme v pohádkách. Pohádky jsou podle něj moudřejší než moderní člověk. Je v nich zachováno něco vzácného, co jsme v moderní době ztratili. Když král dává v pohádce své slovo, žádná síla na světě ho nemůže zrušit. Ani on sám. Když čarodějnice vysloví kletbu, její slova působí ničivou mocí. Když dobrá víla vysloví požehnání, moc temných kouzel se rozplyne. Ten starodávný svět, který připomínají pohádky, ještě znal zázračnou moc lidské řeči. Pokud mají pohádky pravdu, slovy se opravdu dá čarovat, k dobrému i ke zlému, tvořit i ničit, povolávat k životu i zabíjet. Podle Tolkiena se v pohádkách zachovalo svědectví o původní moci lidské řeči, o vznešeném poslání člověka pojmenovávat skutečnost, o které čteme v knize Genesis: „Když vytvořil Hospodin Bůh ze země všechnu polní zvěř a všechno nebeské ptactvo, přivedl je k člověku, aby viděl, jak je nazve.“ Je to člověk, ne Bůh, kdo dává jména tvorům. Právě v této větě spatřuje Tolkien původ zázračné moci lidského slova. Nám lidem je svěřen úkol pojmenovávat, a tím spoluutvářet skutečnost.

Člověk, říká Tolkien ve své úvaze o moci lidské řeči, je stvořen k Božímu obrazu, podobá se Stvořiteli. A tak jako Bůh tvoří slovem, povolává k bytí to, co není, tím, že to vysloví, tak také člověk, pozemský obraz nebeského Tvůrce, vládne zázračnou mocí slova: povolává k bytí to, co není, tím, že to vysloví.

Nejlépe je to podle Tolkiena vidět ve slovesném umění, v díle básníků a spisovatelů: tak jako nebeský Vypravěč tvoří vesmír a jeho dějiny tím, že je svým stvořitelským slovem vypráví, tak také pozemský vypravěč začne vyprávět:

„V jedné podzemní noře bydlel jeden hobit…“

a povolá k bytí celou příběhovou říši. Ano, spisovatel postupně tvoří svět ve tvaru příběhu, →

PAVEL HOŠEK (1974)

Kazatel CB a vedoucí katedry religionistiky na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Zabývá se vztahem teologie a kultury. Ve volných chvílích podniká se svou ženou Vierkou a dětmi Matějem, Hankou, Zuzankou a Johankou dobrodružné výpravy do přírody.

který se nakonec rozkošatí do velkolepého podobenství světa vezdejšího.

Podle Tolkiena takto dochází k „obohacování stvoření“, k „rozhojňování krásy.“ Boží stvoření pokračuje v lidské tvorbě. My lidé se svou tvořivostí podílíme na Božím díle stvoření, které neustále pokračuje. Jsme malí stvořitelé. Marek Orko Vácha vyjadřuje tutéž myšlenku kouzelnou větou: „Tvůrce tvoří tvůrce.“

Jenže ono to funguje oběma směry, k dobrému i ke zlému. Člověk může zázračnou mocí slova přinášet požehnání i prokletí. Ze svědectví žalmistů víme, že Hospodinův hlas, právě proto, že je plný moci, může přinášet zkázu. „Poráží cedry, sloupává

Slovo za časů internetu

DANIEL RAUS

Kdykoliv se objeví nová technologie, pokulhává za ní gramotnost. Lidem chvíli trvá, než se naučí s danou novinkou žít. A někdy je ta chvíle dlouhá. Zpravidla se totiž projeví nejdřív přínos nových technologií, až později jejich slabiny, úskalí a nebezpečí.

Například finanční gramotnost. Objevila se řada nových nástrojů a produktů v podobě platebních karet, nákupů na dluh, různých půjček či kupování online. Lidé začali nové technologie využívat, neboť jim usnadňují život. Až s odstupem času se ukázalo, že důležitá je také opatrnost. Někteří nešťastníci ani nevěděli, jak se dostali do dluhové pasti nebo naletěli chytrým zlodějům.

Podobné je to s gramotností mediální. Když se před sto lety objevil rozhlas, poskytoval ohromné možnosti svým provozovatelům, protože většina lidí mu bezmezně věřila. Ujalo se tehdy úsloví „chytrej jako rádio“. Reflektovalo fakt, že rozhlas se stal ohromným zdrojem informací.

Zpočátku byla tahle technologie drahá, dovolit si ji mohly pouze státy. Stačilo málo, aby se stala nástrojem propagandy. Rychle to pochopili nacisté a komunisté, ale zdaleka ne jenom oni. Kupříkladu i daleko pozdější genocida ve Rwandě byla řízena rádiem. Musela se vytvořit pravidla a lidem trvalo několik generací, než zjistili, že rádio nemusí být jenom „chytré“, ale ve špatných rukách taky pěkně nebezpečné.

Když vtrhla na scénu televize, byl to nástroj ještě účinnější. Jenomže technologie rychle zlevňovaly a vysílání přestalo být doménou států. Kdo byl dostatečně bohatý nebo

z lesních stromů kůru, nutí poušť svíjet se v křeči.“ A také lidský hlas, protože v sobě nese část moci Božího hlasu, může ničit, ubližovat, přinášet zkázu. Každý psycholog nám potvrdí, jak strašné celoživotní následky mají pro dítě zaklínadla jako: „Ty blbče jeden!“ „Nikdy nic neuděláš pořádně!“ „Ty nešiko, dej to sem!“ „Nikdo tě nemá rád!“ „Smrdíš!“ „Vypadni vocaď!“

Jsou to ta nejhorší abrakadabra čárymáry, která rodiče a spolužáci vyslovují nad životem dítěte. A každý lékař nám dosvědčí, že hypochondr často nakonec skutečně onemocní – tak dlouho hekal a mluvil o chorobě a smrti, že je nakonec přivolal, zapletl se do osidel vlastních slov, vyslovil nad sebou sebenaplňující proroctví.

KOMENTÁŘ

získal investory, mohl mít vlastní rozhlas či televizi. Musela se opět vytvořit pravidla a lidem zase dlouho trvalo, než se naučili v nové mediální džungli jakž takž orientovat.

Do toho přišla bomba a všechno smetla. Internet. Technologie, která umožnila každému jeho vlastní „vysílání“, a to zcela zdarma. Vytvořil se fungl nový způsob komunikace. Člověk najednou může celému světu ukázat, co měl právě k obědu nebo co ho napadlo při rozbřesku slunce. Báječné.

Jenomže pak se začaly ukazovat negativní stránky. Sociální sítě vytvářejí bubliny stejně smýšlejících. Čím blíž mají k sobě uvnitř, tím více se vzdalují lidem v jiné bublině. Komunikace ve společnosti se tím pádem nezvyšuje, ale paradoxně snižuje. Výsledkem není stmelení, ale rozdělení společnosti.

Tím pádem lze sociální sítě účinně využít k šíření nenávisti (což pochopili teroristé), k destrukci společenských struktur a ovlivňování voleb (což pochopilo putinovské Rusko) nebo k hlásání prakticky čehokoliv (což oceňují šiřitelé konspiračních teorií). A protože seriózní média jsou drahá a nemohou existovat v prostředí, kde je vše zadarmo, raději z internetu odcházejí nebo svůj obsah zpoplatňují. Tím vyklízejí prostor pro ta pochybná.

Jinými slovy: žijeme v období, kdy se pro internet pracně hledají pravidla a obecná gramotnost je nízká. Už víme, že pravda to má na internetu těžké, neboť lež se šíří 6x rychleji.

Ježíšova slova „poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí“ ale platí nepochybně i na internetu.

Není to jen hloupá pověra, když někdo začne vyhlížet pohromy a malovat čerty na zeď a jiný ho okřikne slovy: „Nepřivolávej to!“ Pesimismus a skepse, zvlášť když je vyslovíme, nejsou tak nevinné, jak by se mohlo zdát. Můžou mít velký podíl na neštěstí, které přijde. Cynické a jedovaté hlášky, kterými si člověk ulevuje, mají ve skutečnosti toxické účinky, mění realitu, nahrávají zlu, pomáhají mu vyhrát. Slova dokážou zabíjet, můžeme svými slovy někoho doslova zmlátit, tak, že to bolí víc než skutečné rány holí.

Ale právě tak můžeme svými slovy léčit, budovat, tvořit, „povolávat k bytí to, co (ještě) není“. Jedno z nejhezčích vyjádření vztahu mezi láskou a nadějí je věta: „Láska miluje to, co ještě není.“ Nikdy nezapomenu na paní učitelku Svobodovou, která s kouzelnou směsí laskavosti a ironie komentovala moje nesnesitelné chování slovy: „Hošku, tohle nejseš ty! Máš na víc, kamaráde.“ A stejně tak nezapomenu na trenéra Kolmana, který se díval na moje tragikomické pokusy o fotbal a říkal: „Hele, já vím, co v tobě je, pojď, zaber, máš na to.“

Ani paní učitelka Svobodová, ani trenér Kolman vlastně nemluvili pravdu. Já jsem nebyl takový, jaký říkali, že jsem. Viděli něco, co ještě nebylo.

A povolali to k bytí. Vyvolali to z nicoty. Stvořili to. Zázračnou mocí dobrých slov. Tak jako když laskavá slova zdravotní sestry hojí rány a léčí záněty, někdy více a lépe než antibiotika nebo chirurgický zákrok.

Máme ve svých ústech mocnou zbraň. Její nesmírnou sílu si většinou neuvědomujeme. Moudrý apoštol Jakub ve své epištole přirovnává jazyk k ohni. A oheň, jak známo, je mocný živel. Je to dobrý služebník, ale špatný pán. Když hoří v kamnech, dává životodárné teplo, zachraňuje před mrazem. Ale když se vymkne kontrole, přináší zkázu: „Považte, jak malý oheň může zapálit veliký les!“

A v tom spočívá úžasná a zároveň znepokojivá moc lidského daru řeči: „Jím chválíme Pána a Otce, jím však také proklínáme lidi, kteří byli stvořeni k Boží podobě. Z týchž úst vychází žehnání i proklínání.“

Co s tím? Máme se bát a raději držet jazyk za zuby? Myslím, že král David nabízí lepší řešení. Pokud bereme vážně dvojznačnou moc slova, můžeme stejně jako on zvednout hlavu k nebi a tiše, tak aby to nikdo okolo neslyšel, zašeptat: „Hospodine, postav stráž k mým ústům, přede dveře mých rtů hlídku.“

Slovo – Řeka povzbuzení

JAKUB JANOCH, student ETS

Slovo. Byl nám dán dar slova. Jak s tímto darem ale nakládáme? Jak se nám daří využívat tohoto daru k blahu druhých a k uctívání Boha, jímž nám byl dán? Rád bych poukázal alespoň na zlomek toho, proč je podstatné, lidově řečeno, držet jazyk za zuby a následovat výzvu apoštola Pavla, kterou dává ve dvacátém devátém verši čtvrté kapitoly Listu Efezským: „Z vašich úst ať nevychází žádné špatné slovo, nýbrž jen takové, které je dobré k potřebnému budování, aby dalo milost těm, kdo je slyší.“

Slovo je mocný nástroj již od stvoření světa. Dokázalo utvářet, uzdravit, posílit, vyslat na důležitou cestu, bylo a stále zůstává nezbytnou součástí komunikace mezi Bohem a lidmi a mezi lidmi navzájem. Na druhou stranu je to ale také slovo, co kolem sebe dokáže „udělat pěknou paseku“. Stačí jen pár vyslovených hlásek, které se zaryjí hluboko do lidského srdce, a bolest, jejíž velikost by fyzická síla nedokázala způsobit, je na světě. Jsme si toho vědomi? Uvědomujeme si, jak zraňující mohou být slova, která druhým říkáme? Možná si někdo řekne: „Vždyť to byla jen legrace, nesmíš si to tak brát!“ Jenže pro toho, komu byla ta slova určena, mohla znamenat úder tak silný, že se z jeho následků bude vzpamatovávat dlouhé roky. Například ve mně pár let zpátky řečená slova ponižující moje tělo započala náročný boj s jeho přijetím a péčí o něj, který do jisté míry trvá dodnes. Jak bychom se tedy měli k té Pavlově výzvě postavit?

Pokud bych tuto jeho výzvu měl shrnout v jedné větě, pak bych řekl, že bychom měli v našich každodennostech usilovat o to, abychom, ať už naše ústa opustí jakákoli slova, mluvili k druhým se záměrem v lásce povzbudit, posílit, vyjádřit napomenutí či lítost. Měli bychom se tedy oprostit všech zlých, vulgárních a nedobrých slov, která adresátovi, ač třeba nejsou míněna cíleně útočně, mohou způsobit vnitřní zranění mnohdy i na celý život, která se nemusí uzdravit tak snadno jako zlomená ruka. Neznamená to, že bychom nemohli druhé rázně káznit či napomínat k poslušnosti, bude-li naším záměrem láska a nikoli touha zranit. Ani že bychom se neměli hněvat, má-li hněv své opodstatnění. Ať už jsou tedy jakákoli, ať jsou všechna naše slova řečena s motivací povzbudit a posílit. To má, věřím, Pavel na mysli v tomto verši.

A jakkoli je tento úkol mnohdy náročný, vždyť náš jazyk je tak těžké zkrotit, máme možnost přistupovat pokorně před tvář našeho Boha, který dennodenně očišťuje náš jazyk a plní světlem naše srdce a který je věrný. A k modlitbě se můžeme uchýlit kdykoli, když se zlá slova budou pokoušet drát ven z našich úst. Kéž nám všem Bůh dopomáhá k tomu, aby naše slova byla řekou, která přinese povzbuzení a sílu do srdcí bližních. Aby i skrze naše naslouchání druhým a prostřednictvím našich moudře řečených slov mohlo Boží království mezi námi vzkvétat a růst.

Když je Bůh v srdci, ústa už nepotřebují stráž

LÍDY MATUŠKOVÉ z Rádia 7 (TWR) se ptala EVA ČEJCHANOVÁ

Co tě jako první napadne, když se řekne „slovo“?

Jako první mě napadne „moc“. Věřím tomu, že slovem byly stvořeny světy, a věřím, že se tvoří i dnes. Hodnotné věci však podléhají inflaci a dnes je kolem nás neúměrné množství slov, takže někdy by bylo lepší mlčet. Ale protože je pravda, že zlo se neděje primárně činy zlých lidí, ale nečinností lidí dobrých, je třeba přinášet dobrá slova přinášející moc. A hledat je ve Slově Božím. Je třeba najít odvahu před světem přeplněným slovy neuhnout.

Pracuješ už mnoho let jako rozhlasová moderátorka. Je to práce se slovem, které může najednou zasáhnout tisíce lidí – a zřejmě už sis na to zvykla. Vzpomeneš si na nějaké konkrétní situace, kdy tě přesto moc vyřčeného slova překvapila?

Vybavuje se mi spousta setkání prostřednictvím rádia, některá přímo ve vysílání. Jsem nadšená, když v přímém vysílání dochází k interakci. Nedávno jsem po ranní modlitbě dostala od posluchačky zprávu, že přesně tohle potřebovala slyšet. Člověk neví, co se děje s lidmi na druhé straně, ale může se nechat vést Bohem, který ví. Nemusím složitě vymýšlet témata, která by mohla někoho zajímat, ale naberu u Pána, co je důležité pro mne, a přinesu to do vysílání. Pak je fascinující vidět, že jsou tam lidé, kteří právě toto potřebovali slyšet. A když se ptáš na překvapení, tak to je konstantní, pořád se děje – v rádiu řekneme slovo, od kterého neočekáváme, že s něčím pohne, a ono to udělá.

Rádio 7 je křesťanské misijní rádio, zakoušíš tedy i moc Slova – víra je ze

slyšení. Máte zpětnou vazbu o tom, jak Boží slovo skrze vaši práci jedná mezi vašimi posluchači?

Každý z prožitých příběhů je strhující. Jednou jsem vysílala písničky na přání a omylem jsem přečetla půl přání posluchačce Kristýně a půl přání jiného člověka, který v něm měl kus svého příběhu. A ozvala se Kristýna s tím, že jde o chybu, ale úžasnou, protože příběh toho člověka se moc podobal tomu jejímu. Pak jsem se od ní dozvěděla, že Bůh pár měsíců předtím zasáhl do jejího života skrze dobré slovo jednoho člověka, mimo jiné i do oblasti její homosexuality – Bůh v ní přeměnil sexuální orientaci na heterosexuální. Neříkám, že se to univerzálně děje, ale v jejím případě se to stalo. Zůstaly jsme v kontaktu, vydávala o tom svědectví. A na začátku byla chyba. Pro mě to je obrovské upokojení v té zatěžující zodpovědnosti za to, jaká slova vypouštíme. Na jedné straně potřebujeme přistupovat ke slovu zodpovědně, zvláště když je šířeno do daleka, na straně druhé se tou zodpovědností nemusíme nechat přetížit. Jedna z věcí, o kterých se mnou v poslední době Bůh mluví, je odvaha k obyčejnosti. I ve slovech. Obyčejnost je často tím nejlepším médiem, přes které se nese Boží moc. A prostorem, kde se Boží moc projeví, se mohou stát i naše chyby.

Jak přejít od té zatěžující odpovědnosti za slova k lehkosti, když člověk nemá zkušenost Bohem uchopených chyb?

Sama sebe vnímám jen jako „potrubí“, a tak mi jde o to, aby bylo co nejčistší. Žít intenzivně, pravdivě a otevřeně s Pánem a nechávat jeho slovo do sebe

vstupovat, aby mě proměňovalo, ukazovalo na věci ve mně, které je třeba změnit. Když ke změnám nepřistupuji jen jako k rozhodnutí, že odteď už to budu dělat jinak, ale jako k pokání – když se ohlédnu a prožiju, že mým jednáním vznikl nějaký dluh, který potřebuje Boží i lidské odpuštění. Ze srdce soustavně konfrontovaného a proměňovaného Bohem už se nemusím tak bát nechat plynout slova. Když je Bůh přítomný už v srdci, nemusím kontrolovat tu stráž až u úst. Máme tendenci opravovat slova, ale dospěla jsem k tomu, že to nejdůležitější se děje v tichu – uvnitř mne, a to odebírá váhu zodpovědnosti ve chvílích, kdy už jdou slova ven. Rozhlasový moderátor nemůže mít stres před každou vyřčenou větou, nemohl by pracovat.

Otevřela jsi tu modlitbu žalmisty: „Postav k mým ústům stráž.“ Léta sloužíš i jako dobrovolník v pastoračním centru festivalu UNITED, kde slovo hraje naprosto zásadní roli. Co tato modlitba pro tebe znamená v souvislosti s tvojí prací v rádiu a co v souvislosti s tvojí pastorační službou?

Má to hodně společného. Na UNITED i v rádiu se něco otevře a lidé čekají slovo. Nelze ho ale zacílit – neznám okolnosti a kontext, ve kterém žijí lidé, kteří to slovo čekají. Nevím, kdo jsou. Aby naše slova byla dobrá a aby pomohla, musí mít člověk jedno ucho pro toho, komu naslouchá, a druhé ucho a celé srdce pro Pána Boha. On tam v tu chvíli je, v místnosti UNITED i ve studiu, a dodá ta správná slova. Na UNITED na rozdíl od rádia mohu i naslouchat, ale také musím odolávat pokušení odpovídat na otázky, které ten člověk klade – to je ta stráž u úst, a najít odvahu přinést to, co dává Bůh, i když se může zdát, že to s předmětem hovoru nesouvisí.

Na UNITED jste pro anonymní lidi, jejichž problémy jsou mnohdy velmi hluboké, ale možná se s nimi nikomu jinému nesvěří. Mnohdy je vašich pár slov jediná možnost, jak jim v jejich situaci pomoct. Musela sis někdy vybrat mezi slovem pravdy a slovem útěchy? Jsem přesvědčená, že je třeba přinést obojí. Ten člověk potřebuje povzbuzení, útěchu, ale i impulz, že není oběť. Že v jeho situaci jsou jedny pididveře s klikou, na kterou může sáhnout a někam se posunout. Nechci, aby lidé zůstávali ve stavu oběti, ale nechci je ani zatížit přílišnou zodpovědností, protože ve zranění a bolesti se člověk k heroickým výkonům nevybičuje. Když zůstane jen slovo útěchy, člověk se usazuje v pocitu bezmoci. Ale když k útěše přidám malý krůček, který člověk vždycky může udělat, něco se děje. Růst probíhá v malých krůčcích. A tyhle dveře hledáme společně.

Na začátku jsi říkala, že někdy je lepší mlčet. Kdy jsou podle tebe v životě slova zbytečná?

Ráda komunikuji dotekem. Když někomu položím ruku kolem ramen, dá to za tisíce slov. Stejně jako u slov může být i mlčení špatné a dobré. Celá naše životní pouť je závislost na Duchu svatém. Vydefinovat si nějaké pravidlo (třeba když někdo zažívá ztrátu svého nejbližšího, je lepší mlčet) je špatně. Zaškatulkováním bereme věci do vlastních rukou. Ale ve chvíli vypjaté i ve chvíli klidné se potřebuji v srdci obracet k Bohu

s prosbou o moudrost do té konkrétní situace. A pak zjistím, že je třeba promluvit ve chvíli, kdy bych mlčela, a že ve chvíli, kdy se očekává spousta slov, bude mnohem silněji mluvit mlčení. ■

PSYCHOLOGIE

Moc sebenaplňujícího se proroctví

EVA ČEJCHANOVÁ, vystudovala psychologii na MU v Brně

Na konci šedesátých let minulého století pojmenovali a popsali Robert Rosenthal a Lenor Jacobson zvláštní jev. Vedl je k tomu objev, který učinili v experimentu na jedné základní škole. Ve stručnosti: Žákům rozdali testy a učitelům řekli, že se jedná o testy IQ a studijních předpokladů. Pak vybrali průměrné žáky, ale jejich učitelům řekli, že se jedná o žáky nadprůměrné. Učitelé k nim najednou začali přistupovat jinak – věnovali jim více pozornosti, povzbuzovali je, často je chválili. Toto chování vyvolalo v daných žácích sebedůvěru, dodalo jim motivaci – a následně opravdu vedlo k tomu, že začali dosahovat nadprůměrných výsledků. Tento princip tzv. samonaplňujícího se proroctví, který platí u lidí všeobecně a vyskytuje se i na pracovišti a v jiných kolektivech, nazvali Pygmalion efekt.

Naproti tomu existuje Golemův efekt – efekt negativního sebenaplňujícího proroctví. Negativní očekávání, snižování schopností druhých, povýšenost a ponižující slova vedou k tomu, že jim dotyčný uvěří, rezignuje na snahu a tato slova se pak naplní. Ne proto, že by byla pravdivá, ale že jim člověk dá moc, kterou má pravda – moc změnit život.

Tyto dva psychologické jevy se dějí mezi jedincem, který „má moc slova“ (tj. druhého povzbuzuje, věří v něj, ukazuje mu jeho silné stránky, chválí, raduje se s ním z každého úspěchu, … nebo naopak druhého snižuje, kritizuje, neustále o něm pochybuje nebo ho dokonce zatracuje, haní a odsuzuje), a jedincem, kterému je toto slovo určeno a na kterého má dopad. Jak negativní, tak pozitivní efekt sebenaplňujícího se proroctví shrnul americký sociolog W. I. Thomas v jedné větě. Thomasův teorém praví, že „pokud je nějaká situace definovaná lidmi jako reálná, stává se reálnou ve všech svých důsledcích“.

Žijeme v prostředí sociálních vztahů, kde toto chování ovlivňuje i další lidi. Výsledkem pak je tzv. labeling – podle chování člověka, který moc slova na druhém uplatňuje, si další lidé hodnoceného člověka „onálepkují“ („z tebe nikdy nic pořádného nebude“) a chovají se k němu podle této nálepky. Pro člověka (pro dítě zvlášť, protože si svoji identitu teprve buduje) má pak toto prostředí zásadní vliv na celý jeho další život i dlouho potom, co už z tohoto prostředí vyšel.

Zmíněné psychologické principy ukazují nesmírnou váhu slov především rodičů vůči jejich dětem. A protože „slovo, jež vychází z mých úst, nenavrátí se ke mně s prázdnou, ale vykoná, co chci“…, tak „postav k mým ústům stráž, Hospodine, bránu mých úst, prosím, chraň. Nenech mé srdce ke zlu zamířit.“ (Iz 55,11; Ž 141,3)

Celý rozhovor najdete na tomto odkaze.

Kdy a jak vám nějaká věta mocně zasáhla do života?

připravila KAMILA BERANOVÁ

Míla, 48 let

Mě občas osloví i „světská“ písnička. Např. v době, kdy jsme s manželem měli zažádáno o náhradní rodinnou péči a sbírali jsme odvahu skutečně a vážně se všemi riziky navzdory ne úplně pohodovým okolnostem a podmínkám, ale s vědomím Božího povolání a snad tisíckrát různými způsoby potvrzenou Boží vůlí, si vzít do péče dvě malé děti. Právě v tu dobu mě z úst zpěvačky Nadi Urbánkové v pís-

nebát se riskovat i za cenu chyby, sílu odpustit si, když chybuji a když se nedaří – opět v jednom kousku písničky od stejné interpretky, tentokrát z „Houpání“: „Dík za každou zkušenost, tu nemá, kdo jen stál. Co jsi jednou okusil, to v sobě nosíš dál. Vážně, všechno se to hodí, ba i chybné šlápnutí. Vlastně právě tohle tě jít dál přinutí...“ Snad už tisíckrát jsem si ji s vděčností zazpívala…

A do budoucna mě právě v tomto týdnu hodně oslovila věta odkudsi z internetu, ale moudrá: „Chceš-li slyšet zpěv ptáků, nekupuj klec, ale zasaď strom.“ Hodlám se tím řídit.

Jan, 24 let

Jedna věc je vidět prostor pro změnu a apelovat na ni, druhá věc je se ale za danou věc osobně postavit, vykročit do neznáma a nést vlastní odpovědnost. Modlil jsem se ještě před naším setkáním, ať se to podaří vykomunikovat a ať si Bůh skrze odbor najde cestu, jak zapracovat na vedení novopečených vedoucích. A taky našel, ale úplně jinak, než jsem očekával.

ničce „Stačilo jen zavolat“ zaujala tato slova v jejím úvodu: „Nelituji ničeho, co mne kdy v životě potkalo. Ničeho, co jsem kdy udělala, ale někdy mě tak napadá, že bych spíš mohla litovat toho, co jsem neudělala a co se tedy i mou vinou vlastně vůbec nestalo.“ Tato slova se mě tak dotkla, že jsem je v podstatě slyšela v tomto znění: „Nelituj ničeho, co tě kdy v životě potkalo, co jsi kdy udělala. Může se ale stát, že jednou budeš litovat toho, co jsi neudělala a co se tedy i tvou vinou vlastně vůbec nestalo...“ ...a to jsem přece nemohla dopustit.

A pak se v řádu týdnů ozval OSPOD, že jsou v celorepublikovém registru dva kluci, které nikdo nechce. A my řekli, že je chceme!

A na cestu dennodenního rozhodování jsem dostala ještě jedno povzbuzení:

Jako vedoucího mládeže mě dlouhou dobu trápilo, že mě na moji roli a pozici nikdo nepřipravil. Přišel jsem sice ke své službě vedený Bohem a cítil upřímnou touhu se do vedení mládeže opřít a přinést kýžené změny, ale při pohledu zpět vidím, jak jsem vůbec na svou službu nebyl připraven. Nebylo pro mě tak překvapením, když jsem později zjistil, že nejsem sám, ale že absence učednického vedení nových vedoucích mládeží chybí i na jiných místech. Proto jsem se setkal s vedoucím Odboru mládeže a vylil jsem mu svoje srdce i nápady, aby se to mohlo skrze vedení odboru řešit. Měl jsem z toho rozhovoru dobrý pocit, až najednou přišlo to zlomové slovo, které ve mně mocně zapůsobilo. „Máš naprostou pravdu, taky mě to trápí a byl bych moc rád, kdyby se s tím něco udělalo,“ řekl Ondra a vzbudil ve mně naději, „jenže v Odboru mládeže na to momentálně nemáme kapacitu. Pokud tě to trápí a chceš s tím něco udělat, musíš to vzít do svých rukou.“ Pamatuju si, že mě to rozhodilo na několik dní, možná týdnů.

Půl roku nato jsem spustil program Impuls, který pod záštitou Odboru mládeže učednicky vede nové nezkušené vedoucí, kteří získávají za mentory bývalé i současné dlouholeté vedoucí mládeží, vymýšlím pro ně inspirující vyučování, obstarávám řečníky a zčásti se to nakonec stalo i mým zaměstnáním. V závěru tak obrovskou moc vidím ve dvou věcech. Jednou je modlitba, která dokáže změnit životy ne pouze hypoteticky a v Bibli, ale reálně v životě

a v moci. A druhá věc je slovo někoho, kdo k vám má důvěru. Kdo je ochoten otevřít vám dveře a podpořit vás ve službě, na kterou si sami nevěříte a možná byste do ní nikdy nešli. ■

Nezkrácenou verzi ankety najdete na tomto odkaze.

ZÁVIST

Čech chytí zlatou rybku. A jak už to v anekdotách bývá, rybka mu slibuje, že pokud ji pustí, splní mu jedno přání. Čech se na chvilku zamyslí a pak povídá: „Víš, jakou kozu má můj soused? Myslím tu, co hodně dojí…“ „Moc dobře vím. A ty chceš taky takovou?“ nabídne se mu pohotově rybka. „Ne! Já chci, aby mu chcípla!“ vyhrkne ze sebe bez váhání Čech. V jádru podobný, ale o mnoho drsnější vtip vypráví filozof Slavoj Žizek (sám slovinského původu) o Slovincích: Za slovinským zemědělcem přiletí kouzelná víla s nabídkou, že mu splní jedno přání. „Ale,“ jedním dechem víla dodává, „nezapomeň, že tvému sousedovi dám dvakrát tolik!“ Slovinec si její nabídku vyslechne a následně odpoví: „Dobrá… Tak si tedy vezmi jedno moje oko!“

Dalo by se pokračovat historkou, která se traduje v Podkrkonoší. Její děj je zasazen do doby někdy kolem 19. století. Jestli se příhoda skutečně stala, nebo si ji někdo pro pobavení druhých vymyslel mnohem později, těžko říct. Stejně jako jinde i v tomto kraji si nemajetní lidé zajišťovali potravu mj. houbařením. Sběru „masa chudých“ se tehdy věnovaly převážně děti. Některé samozřejmě byly v hledání hub zdatnější než jiné. A jednou takhle matka – za sebou za ruku táhne svého nepříliš schopného syna – přijde do chalupy dítka, které ve sběru hub vynikalo nad jiné. Rozčilená matka bere z cizího košíku čerstvě sesbíraných hub jednu houbu za druhou, zvedá ji nad hlavu a se slovy „Takový masitý houbačiště přines' domů ten váš kluk, zatímco to naše budižkničemu se nezmůže ani na umolousanýho klouzka!“ s ní praští o zem. Když takto vyprázdní celý košík a všechny houby se válejí na podlaze rozbité na padrť, matka se synem vztekle odchází. Když za ní zabouchnou dveře, s pocitem zadostiučinění mezi zuby procedí: „Tak! A nemaj taky nic!“

Závist je neřestí obecně lidskou. Jsme zpravidla ochotni akceptovat svou nižší životní úroveň, pokud se druzí nebudou mít lépe než my. Jako hříšní lidé jsme takto disponováni. Je pro nás mnohem důležitější to, kolik máme ve srovnání s ostatními, než kolik máme absolutně. Pokud se mají druzí stejně špatně nebo hůř, nechává nás to klidnými.

Ale běda, když se mají lépe! To se v nás probouzí závist a řevnivost.

Závist (lat. invidia) je nepřejícný postoj způsobený pohledem na úspěch a výhody, kterým se těší ostatní. Vyvolává v nás lítost a hněv, že jiní mají to, co my nemáme.

Že je závist špatná, že je hříchem, který plodí další hříchy (Nepokradeš! Nepožádáš! „Vždyť kde je závist a svárlivost, tam je zmatek a kdejaká špatnost,“ Jk 3,16) a že škodí především tomu, kdo ji v sobě nosí (umělci bývá zobrazována jako ohyzdná stařena), to zpravidla bezpečně víme. Přesto bývá těžké se závisti v každé její podobě vždy ubránit. Často pracuje pod povrchem nepozorovaně jako jeden ze skrytých a nepřiznaných motivů našich postojů a jednání.

Když chtěl norský malíř Edvard Munch, představitel symbolismu, zpodobnit závist, dvěma ze tří postav na svém obraze namaloval nezdravě vyhlížející žlutozelené obličeje. I my říkáme, že někdo „zezelenal závistí“. Nesvědčí nám. Bere radost. Působí hořkost. Římský literát Petronius Arbiter napsal, že je jako sup, který klove naše játra. Proto i Bůh v Bibli před žádostivou závistí varuje. Obsáhlá galerie biblických veršů, pasáží a životních příběhů starozákonních i novozákonních postav (pád Lucifera, Adama a Evy, první bratrovražda, prodej Josefa do otroctví, lidé osnující ukřižování Krista) – to vše nám může být výstrahou a varováním, abychom se závisti chránili a odhalovali ji v každém jejím převleku.

Závist je zhoubná. Neodděluje pouze člověka od člověka, ale také člověka od Boha. Jak píše Billy Graham: „Závist rozleptává a pohlcuje pevninu duše a vysazuje člověka jako trosečníka na pustý ostrov sobectví.“

Existuje nějaký lék na závistivé srdce? Vždyť nestačí jen úporná snaha hledět si svého! Skutečné změny lze dostáhnout jen zevnitř. Možná by pomohla „nadpřirozená transplantace“, kdy vyznáme svůj hřích a ponecháme volnou ruku Bohu, aby nahradil naše tvrdé, nepřející srdce srdcem zbrusu novým. „Neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví a urážky…“ (Mt 15,19). ■ příště: Lenost

Mgr. VÍT HLÁSEK, M.Th.

Je kazatelem Sboru Církve bratrské v Praze 4 – Jižní Město. Vyučuje církevní dějiny na Evangelikálním teologickém semináři. S manželkou Markétou vychovávají syna Jáchyma. Společně se rádi toulají po Jizerských horách.

VÁLEČNÝ DENÍK

PRUDKÝ BOJ

Přepis válečného deníku Josefa Šťastného z Víckovic z doby 1. světové války, patnáctý díl

Nyní právě jdeme lesní cestou, a v tom šrapnel mezi námi se roztrhne. Na štěstí není žádný poraněn a my se kryjeme za břeh a čekáme další rozkazy. Nyní mně opět Pán slovem svým ukázal, že svátá vůle jeho děje se na každém místě – Iz 45,10: „Řeknu-li co, rada má se koná, a vše, což se mi líbí, činím.“ Co toto píši, šrapnely se trhají nad našimi hlavami. V srdci mém je klid, a vzpomínky mé jsou jasné. Patří opět mé Stázičce, Salomence a Jeníčkovi.

Je 9 hod. a začíná opět prudký boj. Pane, buď se mnou i dnes i s br. Víškem. Jsme oba tvoji v životě i v smrti. Střelba nyní umlkla a my jsme na tom samém místě.

Bude poledne a menáž snad zase nedostaneme.

Jsou 2 hod. odpoledne a my jdeme opět skorem dvě hodiny cesty v parnu po kopcích do jedné stráně, kde doptáváme menáž. Již jsme ji potřebovali. Br. Víšek uvařil kávu, a tak posíleni jsouce, budeme se zase ubírat i do ohně. Pane, zůstaň s námi.

Tak o 6. hod. večer mašírujeme opět na staré místo a přicházíme tam v 9 hodin. Stráň zarostlá vysokým kapradím a my se těšili na pěkný odpo činek. Tak místo spánku chopili se každý špátky a začali rýpat do hloubky, šlo to rychle, neb se každý činil, aby to bylo brzy hotovo a my mohli ještě chvíli spáti. Až do půl jedenácté jsme pracovali o hlíně, a když jsme chtěli to přikrývat, přišel nový rozkaz práci ukončit a jít si lehnout. Okamžitě usínáme na našich tornách a sladce spíme až do třetí hodiny. Jsme probuzeni a nařízeno se přistrojit a jít ku předu. Jdeme asi dvě hodiny na jeden vrch a tam děláme nové skrýše. Já s br. Víškem společně rýpáme zem bajonety a rukama vyhazujeme hlínu do předu, aby hlavy naše byly kryty před střelami. Jsme opět jako reserva. Před námi zuří boj již od časného jitra. I do nás, jak spatřili, že děláme dekunky, začali posílat šrapnely. Ale žádný neměl účinek, jsme zdrávi.

Bude ten dnešní pátek 11. září asi mnohému z nás dnem posledním. Já strachu neznám, neb i dnes jsem v ruce Boží. Slovo Boží mne opět mocně povzbudilo Žalmem. Díky Bohu, že on duši mé dává pokrm na každý den. Ano, on je silou života mého i dnes.

Tak jsme ve švarmlinii až do třetí hodiny a pak přišel náš trén a přivezl nám menáž a my se nasytili a napili studené vody,

nyní jsou 4 hod. a my jdeme opět dál. Právě přinesli zprávu, že Srbové ztratili dvě těžká děla. Tak zas je méně těch nástrojů, jež jsou mířeny na naše hlavy. Již se začíná stmívati a my dále jdeme ku předu. Ó, dnes bychom se potřebovali vyspati, zase by to šlo lépe. Snad dá Pán, že již daleko nepůjdeme.

Tak jsme šli až do 9. hodiny na jednu stráň a tam si ulehli na nerovnou zem a spali až do 5 hodin. Potom ráno jsme se připravili na pochod. Byl veliký vítr a začalo se mračit a brzy na to přišel prudký déšť. Svlékli jsme si mantle, a tak jsme tolik nerozmokli. Pršelo asi dvě hodiny a pak zase svítilo slunéčko. Je sobota 12. září a my se těšíme, že brzy zas přijdem do Bosny zpět.

Tak je opět jitro nedělní 13. září, jitro tak milé, slunéčko vysvitne vždy z mraků a mile hřeje promoklá naše těla, neb jsme v noci promokli až do kůže. Přišla bouře s lijavcem a my jsme byli na stráži až do 7 hodin, pak jsme přišli a lehli si do budek ze slámy udělaných a přišel liják, tak nám teklo na záda a na hlavu a my vstali plní vody. A tak promoklí jsme v půl noci šli vystřídat naši stráž. Zima námi lomcovala, nohy zábly. Ó, to jsme rádi přivítali jitro a těšíme se na uschnutí. Střelba znovu zuří a my máme za úlohu srbské vojsko rozříznout. Kéž se nám to podaří, aby se to brzy skončilo a já mohl se vrátit domů dřív, než nastanou mrazy a sníh. Nyní opět nemáme chleba a máme hlad. Sytíme se kukuřicí a vodou. Dnes jsem tak sláb. Jak potřebí mi je, aby Pán byl mojí silou a mocí i dnes. Vzpomínám opět na své drahé i dnes, jak se mají dobře u nohou Páně, a prosím jej, by mně brzy umožnil opět ty krásné neděle tráviti doma. Dejž to Pane můj, a tak oslav jméno své. Poroučím ti to vše i dnes.

Je již poledne a my dosud jsme jako bedekunk naší 11. brigády. V předu je ostrý boj a my jsme dekováni v dolině, čekáme na menáž a na chleba ale nevím, dostaneme-li co, neb je prudká palba. Moje vzpomínky jsou stále doma, neb je neděle. Též jsou rozdávány dopisy a já bych tak rád dostal zprávu od mé drahé mamičky.

příště: Tam a zpět

Čerpadlo proti vyhoření

STALO SE iNform

S DĚTMI KE KRISTU

Konference Dětského odboru pro pracovníky s dětmi, a zvláště pro učitele besídek v našich sborech, je určitým vyvrcholením činnosti odboru. Několik měsíců příprav, přemýšlení, diskusí, domlouvání – a pak konečně nastal 24. březen 2023. Sjelo se nás do Brna přes sto, domovským sborem v Kounicově ulici jsme byli skvěle přijati i pohoštěni.

Pozvání do dopolední talk show přijali skvělí hosté: Claire Patty, Blanka Ježková a Pavel Hošek. Podnětné rozhovory protkaly písničkami dvě profesionální hudebnice – Lucie Soljaková a Věra Matulíková. Jazzový Letěl brouček přes palouček měl sílu chytil za srdce naprosto všechny.

Po skvělém obědě a chvíli času na vzájemné popovídání si následovaly čtyři semináře. Pavel Hošek se sdílel s tématem Jak vyložit těžké biblické texty.

Blanka Ježková mluvila o motivaci, inspiraci a autenticitě. Claire Patty se na svém semináři sdílela o tom, jak předávat víru dětem. A Lucie Soljaková s Věrou Matulíkovou učily zájemce nejen zpívat, ale také dvě nové písničky.

Ohlasy posuďte sami:

• 100 % super akce, od moderátorů přes semináře i písničky a i občerstvení. Díky moc!

PASTÝŘSKÝ DOPIS: VELIKONOČNÍ OHLÉDNUTÍ

Milé sestry, milí bratři, chtěl bych vás pozdravit posledními slovy, která náš Pán vyřkl na kříži: „Dokonáno jest“ (J 19,30). Na první čtení se může zdát, že se jedná o zoufalý výkřik nespravedlivě odsouzeného člověka. Jenže tomu tak není. V těchto dvou slovech se do jisté míry skrývá celé evangelium a zvěst Písma.

Přiznám se vám, že často mívám pocit, že nestíhám. Když už se mi něco podaří dokončit, pak se mi do mysli vkrádá myšlenka, že jsem to či ono mohl udělat ještě lépe. Jinými slovy, že jsou moje úsilí a práce nedokonalé. Dovolím si tvrdit, že tento pocit mívám nejen já. Oproti tomu Ježíš řekl: „Dokonáno jest.“ Možná nám jeho slova vzdáleně rezonují s Gen 2,2, kde čteme, že Hospodin „dokončil svoje dílo“. Jenže Ježíšovi bylo okolo 33 let a jistě toho ještě mohl mnoho stihnout. Třeba pomoci více lidem, nechat sepsat více evangelií nebo se věnovat dalším učedníkům. V tomto věku se ještě neumírá a neříká se, že je vše dokonáno. Stejně tak Pán Bůh možná mohl stvořit další zvířata, více květin nebo více planet. Vždy se dá něco přidat a vylepšit. Ano, vždy se

dá vidět, zažít, udělat, vylepšit a stihnout více. Jenže Ježíšovo „dokonáno jest“ a Hospodinovo dokončení díla znamená, že udělali to, co uděláno být mělo. Dokončili ne proto, že by se nedalo něco přidat, ale protože bylo dokonáno to nejdůležitější.

Jak to souvisí s celým evangeliem a se zvěstí Písma? Tak, že Pán Bůh skrze Ježíše Krista přišel a přichází za každým člověkem a že způsob, jakým to dělá, je dokonalý a dokonaný. „Dokonáno jest“ znamená, že ke své spáse nemusíme nic přidávat, protože z Boží strany bylo vše dokonáno. Znamená to, že nás nemusí ničit, že mnoho věcí v našem životě a ve světě není dokonalých.

„Dokonáno jest“ znamená, že jednou Pán Bůh setře každou slzu z očí. „Dokonáno jest“ znamená, že Boží království se v Kristu vlomilo do tohoto světa, působí zde a my můžeme již nyní pracovat na jeho obnově v naději, že se v plnosti zjeví s Kristovým příchodem.

„Dokonáno jest“ je výzvou, abychom méně uvažovali nad tím, kolik toho stihnout, zažít, vydělat, vyzkoušet – a více uvažovali nad tím, co je v životě skutečně podstatné a klíčové. A nejen uvažovali, ale podle toho i žili.

• Chvála Pánu a díky všem organizátorům za konferenci. Obzvlášť oceňuju dramaturgii – že talk show byla vhodně prokládaná písničkami, protože doba udržení pozornosti dospělých se moc neliší od dětí, to, jak byla talk show vedena, dobré otázky a prostor pro každého, skvělé semináře, dobré jídlo a celkově příjemná a přátelská atmosféra. Dokonce i exoti z BJB se tu cítili skvěle.

• Děkuji, bylo to svěží a obohacující. Na seminářích, kde jsem byla, zněl silný důraz na Ježíše.

• Zajímavý program, všichni hosté měli co říct.

• Pro mne velmi inspirativní motivující a povzbuzující. Děkuji za Vaši práci a přeji Boží požehnání.

• V první řadě bych chtěla poděkovat všem organizátorům a řečníkům za jejich čas. Jsem vám moc vděčná! Dle mého názoru byla celá konference skvělá. Ještě jednou DĚKUJI! 5 hvězdiček.

Já osobně pak prožívám radost a vděčnost za všechny členy odboru a za to, že mohu s tímto týmem spolupracovat.

BRONISLAV MATULÍK

Když se Hospodin ohlédl za tím, co stvořil, mohl říci, že dokončil, co měl dokončit. Když Ježíš umíral, mohl říci, že dokonal to, proč přišel na tento svět. Jinými slovy, podmínky pro to, abychom mohli Pána Boha skrze Ježíše poznávat jako svého Otce, jsou připraveny. První předseda naší církve A. Adlof to shrnul slovy: „To, co potřebujeme pro své spasení, to nám už zjevil a na tom máme prozatím dost.“

Zároveň spaseni jsme už byli (J 5,24) a tato realita se má odrážet v našich každodenních životech. Proto „dokonáno jest“ je výzvou, abychom v jeho síle žili životy, o kterých si budeme moci říci, že jsme je prožili moudře. V duchu Velikonoc pak moudrost znamená ohlédnout se zpět a moci si říci, že to podstatné, o co v životě běží, jsem dokončil anebo to průběžně dokončuji.

Možná to pro některé bude znít jako fráze, ale rád bych zopakoval, že středem a základem našich sborů a naší denominace je Kristus, který fyzicky zemřel a třetího dne vstal z mrtvých. Nejedná se o žádný mýtus nebo zbožné přání prvotní církve, ale o historický fakt. Zároveň jakkoliv jsou fakta důležitá, nemají moc ani sílu proměnit lidský život a dát nám spásu. To může jen ten, který z lásky k nám vyřkl: „Dokonáno jest, vše potřebné jsem dokončil a připravil.“

Přál bych nám všem, abychom tuto skutečnost mohli radostně prožívat a v síle ukřižovaného a vzkříšeného Krista ho společně následovat. ■

Váš v Kristu DAVID NOVÁK (redakčně kráceno)

MIMOŘÁDNÁ SLAVNOST

Jednotka vojenského kaplana Miloslava Kloubka slaví 10. výročí od svého vzniku. Každý voják mohl navrhnout, jak by se dalo výročí nejlépe oslavit. Návrh kaplana zorganizovat děkovnou bohoslužbu byl panem velitelem srdečně přijat.

Ve středu 5. 4. 2023 se po pečlivých přípravách bohoslužba uskutečnila ve vojenském kostele. Pozvání přijala i paní ministryně, zástupce náčelníka generálního štábu, velitelé významných celků, bývalí příslušníci jednotky.

Bohoslužba byla poděkováním všem za jejich službu, za podporu jednotky, ale v kostele přirozeně Pánu Bohu za to, jak při vojácích stojí v jejich náročné práci.

Od kvintetu vojenské hudby, která byla pozvána, aby vytvořila slavnostní atmosféru, nezněly jediné krásné tóny. Písně Tomáše Najbrta doprovázené houslovými tóny a zpěvem naší paní ředitelky kanceláře RCB Renatky Ulmannové dodaly setkání silný duchovní náboj a byly od všech účastníků vřele přijaty. Bylo to patrné nejen na všech rozhovorech po skončení, ale i na spontánním potlesku po staré písni z bratrského kancionálu z roku 1620, doprovozeného i na historickou niněru. Všichni vojenští kaplani jsou vděčni za každou podporu svých církví. Míla Kloubek s Honzou Valešem jsou rádi, že CB podporuje nejen jejich službu, ale náročnou službu všech vojákyň i vojáků po všechna léta existence jejich útvarů.

pplk. Mgr. MILOSLAV KLOUBEK, vojenský kaplan, zástupce hlavního kaplana

ZADÁNO PRO MLADÉ iNform

ČERPADLO JAKO WELLNESS PRO VEDOUCÍ

Na konci března se na faře v Sobotíně konal víkendový pobyt „duchovní wellness“ pro 40 vedoucích a rádců. Sedmnáct z nich bylo ve věku 15–25 let. Toužili jsme po „...duchovním růstu vedoucích, aby se vyhnuli vyhoření“. Bůh tam byl s námi a pomáhal účastníkům pojmenovat symptomy vyhoření.

S osobními zkušenostmi s vyhořením se sdíleli sociální pracovnice, kazatel a dva vedoucí dětských klubů. „Čerpadlo splnilo má očekávání, že se více dozvím o vyhoření. Zejména pro mě bylo velmi silné svědectví,

Další vedoucí se upevnil v tom, že k vyhoření směřovat znovu opravdu nechce. „Moje praktické závěry z Čerpadla: začít si znovu důsledně plánovat odpočinek, začít znovu jezdit na kole, stanovit si pevné časové limity (zaměstnání / hlavní služba / další činnosti), přečíst knihu Re:Set.“

Čas být v Boží blízkosti měl každý. Daniel Jokl představil účastníkům devět různých cest do Boží blízkosti na motivy knihy „Posvátné stezky“ od Garyho Thomase. Všichni účastníci měli za úkol vybrat si jednu cestu

které měl Jan Asszonyi. Velmi konkrétně popsal symptomy, průběh a celkově své pocity při vyhoření.“

Toužili jsme po tom, aby Bůh byl uprostřed všech rozmanitých aktivit, diskuzí, individuálních a skupinových rozhovorů, duchovních programů, modliteb, chval a při společném stolování. Na podnět: „Napiš jednu věc, kterou jsi vzhledem k vyhoření ochoten udělat hned po akci jinak,“ jeden účastník odpověděl: „Ne silou ani mocí, ale mým Duchem, dí Pán. Hledat, kde mě chce Bůh mít, nevstupovat do věcí bez rozmyslu.“ Bůh mluvil k dalším vedoucím. Někteří formulovali svá první rozhodnutí následovně:

• snažit se o dodržování rytmu dne

• probrat některé věci ohledně mé služby se staršovstvem

• poprosit blízkou osobu o dlouhodobou zpětnou vazbu na můj stav ve službě

• trávit více času na modlitbách a čtením Božího slova

k Bohu, která jim je blízká, ale po které nechodí tak často. Kupříkladu řada vedoucích si vybrala „Samotářskou cestu“. Jedna „samotářka“ svou procházku hodnotila takto: „Byl to dobrý čas, kdy jsem se mohla dosyta vybrečet, volat k Bohu, zpívat chvály zpaměti.“ Jeden tým vedoucích si vybral odpočinek ve skutečných lázních Velké Losiny. Až na místě zjistili, že vstup je příliš drahý, a tak se rozhodli navštívit Polsko. Ačkoliv to nebyla plánovaná cesta ke ztišení, jeden za všechny to vnímal pozitivně. „Mohli jsme strávit čas spolu a s Bohem. Přínos to mělo do našich vztahů v týmu, že jsme si byli zase o něco blíž.“ Drtivá většina účastníků prožila hodnotný čas.

Po velmi dobrém obědě měli vedoucí prostor přinášet své záležitosti a diskutovat pod vedením zkušeného supervizora, kouče nebo pastora. Čtyřicet účastníků bylo na více než dvě hodiny rozděleno do pěti skupinek. Během rozhovorů účastníci přinášeli různá témata, která se snažili vyřešit s nadhledem „cizí“ osoby. Každá skupinka byla jiná a každý účastník si uvě-

květen 2023

domil něco důležitého. Například pro jednu vedoucí byla supervize „...překvapivě přínosná. Sama od sebe nejsem schopná věnovat tolik času hledání konkrétního a účinného řešení nějakého aspektu života, se kterým nejsem úplně spokojená.“ Na druhou stranu se našli i jednotlivci, kteří nedostali to, co očekávali.

Večerní program s Dalimilem Staňkem vystihl jeden účastník slovy: „Radovat se z maličkostí, které Bůh dává do mého života, a nesnažit se je přebýt negativními věcmi (tím ALE).“ Není třeba negovat drobné hezké věci, které pro nás Bůh připravil. Jiný vedoucí ocenil Dalimilův neotřelý výklad listu Timoteovi z pohledu Timoteova vztahu s apoštolem Pavlem, protože nedávno četl tuto biblickou knihu a nerozuměl tam řadě témat a situacím.

Poslední společný program zaměřil Matúš Kušnír, kazatel z Opavy, na vztahy. Je to jedno z témat knihy Re:Set, kterou Matúš

SLOVENSKÉ OKÉNKO: SBORY V HLAVNÍM MĚSTĚ SLOVENSKA

Bratislava je hlavním městem Slovenska. Je to moderní a rozvíjející se metropole. Žije zde skoro půl milionu obyvatel, tedy o pětinu více než v Brně. Do nedávné doby se v Bratislavě nacházel pouze jeden sbor. Jsem rád, že dnes v hlavním městě najdete sbory tři. Obyvatelé města na Dunaji tak mají možnost vybrat si z různých druhů zbožnosti v rámci jedné denominace. Dovolím si vám tyto komunity stručně představit. Opět připomínám, že si nedělám nárok na objektivní reportáž, ale jde o moje pozorování.

Sbor v centru města, na ulici Cukrová, je nejstarší. Brzy bude slavit stoleté výročí. Je to podle statistik druhý největší sbor na Slovensku. Snad nejznámější je díky moderní modlitebně, dostavěné v roce 1977. Noví návštěvníci jsou překvapeni a osloveni prostorem, který je skrytý za obyčejnou uliční fasádou. V současnosti je Cukrová sborem, kde se snoubí tradice i moderní trendy. Je to sbor, který měl a dodnes má velký vliv na občanskou společnost. Je to sbor, který má díky své historii převahu starších členů. Kazatelem je autor těchto řádků.

Ze sboru na Cukrové celkem přirozeným způsobem vzniklo společenství Kaplnka. V mateřském sboru vedle sebe delší dobu existovaly dvojí bohoslužby – ranní a podvečerní, lehce alternativní. Z těchto večerních setkávání se postupně osamostatnila nová komunita. Oficiálně se tak stalo v roce 2013. Dnes se schází v různých pronajatých prostorech. Bohoslužby jsou více meditativní, liturgické, symbolické a umělecké – výtvarné projekce, klasická i alternativní hudba. Místo zde nachází především přemýšlivá

pomohl vydat. Pro každého, vedoucího nevyjímaje, jsou důležité vztahy – vztah s Bohem, s lidmi i vztah k sobě samému. Přesně k tomu vede výchovný systém Dorostové unie. Matúš dával vyzkoušené praktické rady, jak pěstovat zdravé vztahy. Některým účastníkům zarezonovala Matúšova slova o času stráveném s vlastní rodinou a manželkou. Se svou manželkou tráví každý týden několik hodin ve dvou bez mobilu. V tu dobu nechtějí být nikým rušeni, aby si mohli povídat a prostě být spolu.

Jen tak být, být s Bohem, ve společenství vedoucích a sami se sebou je něco, co vedoucí potřebují. Naživo. A právě proto je tu servisní organizace Dorostového odboru CB – Dorostová unie, která vedoucím dětských klubů a skautských oddílů zajišťuje servis, který vedoucí potřebují. ■ JOSEF KOSTELECKÝ, zodpovědný za výchovný systém DU

a umělecká část veřejnosti. Sbor je vícegenerační. Hlavní osobností je kazatel Daniel Pastirčák, který svou spiritualitou a osobností přitahuje řadu návštěvníků.

Třetí sbor, který najdete v hlavním městě, nese název Paradox. Je nejmladší z rodiny bratislavských sborů. Vznikl v roce 2020 jako misijní iniciativa malého sboru v Nitře. Odtud vyšla skupina služebníků se záměrem založit bratislavské společenství. Představuje, dle mého mínění, nejběžnější typ sboru v současné Církvi bratrské. Stal se domovem mladých rodin a studentů z celého Slovenska. Je jim blízký reformovaný způsob myšlení a zbožnosti. Správcem sboru je Tomáš Henžel, kazatel a lékař v jedné osobě.

K rodině tří sborů CB v metropoli Slovenska bychom mohli směle přiřadit čtvrté společenství. Najdete ho pár minut autem od severní hranice Bratislavy v Svätom Jure, nádherném podkarpatském vinařském městečku. Zdejší společenství vzniklo vyčleněním skupiny rodin z lutherské farnosti. Zpočátku se přičlenilo k Cukrové a v roce 2021 se osamostatnilo na samostatný sbor. Je to velmi milá rodinná komunita, bohoslužby jsou podle mého mínění sympaticky punkové. Autor těchto řádku do Svätého Jura jezdí rád.

Bratislavské sbory mají mezi sebou dobré vztahy. Přirozeně, osobnější kontakty jsou mezi společenstvími, které vznikly z mateřské Cukrové. Každé společenství má své webové stránky, tedy pokud přijedete do hlavního města v neděli, neváhejte a navštivte nás. Slováci jsou srdeční a dostane se vám hezkého přijetí.

PETR KUČERA, kazatel v CB Bratislava

Z JEDNÁNÍ RCB V PRAZE

duben 2023

▪ Udělení diakonské ordinace Rada vedla rozhovor s vikářem Ondřejem Paulusem o diakonské ordinaci. Rozhovoru byl přítomen kazatel – správce sboru Pavel Homolka ze sboru v Horní Krupé, který o ordinaci požádal. Rada schválila diakonskou ordinaci Ondřeje Pauluse a současně schválila ukončení (resp. přerušení) vikariátu s tím, že do něj lze znovu nastoupit v případě, že by bratr směřoval ke kazatelské službě.

▪ Nový vikář Michal Waněk Rada vedla rozhovor s Michalem Waňkem o vikariátu. Rozhovoru byl přítomen kazatel – správce sboru v Letovicích Petr Asszonyi. Rada souhlasí s vikariátem Michala Waňka ve Sboru CB v Letovicích s platností od 1. 9. 2023 zatím bez úvazku. Vedoucím vikariátu a mentorem jmenuje Rada kazatele – správce sboru Petra Asszonyi.

▪ Odbor pro práci s mládeží Rada vedla rozhovor s celocírkevním pracovníkem Odboru pro práci s mládeží Ondřejem Svatošem. Práce s mládeží prošla pionýrským obdobím, kdy se formovaly vztahy a infrastruktura. Nyní nastalo druhé období, které Ondřej vidí jako žeň. Dorostla 2. generace lidí, se kterými je možné pracovat. Během 2–3 let se změnili téměř všichni vedoucí mládeží, se kterými jsou navázány vztahy z minulosti. V rámci ČR již funguje cca 65 skupin mládeží. Je rozjetý program Impuls, který je podporován nadací a rozvíjí se spolupráce s KAMem. Důležitým úkolem do budoucna je udržet stávající aktivity (Kruháč, Studna, Brodfest atd.), působit na sbory prostřednictvím seniorátních setkání →

DĚNÍ V CÍRKVI BRATRSKÉ

ZACÍLENO NA RODINU: NEZABIJEŠ! ANEB VÝCHOVA TEENAGERŮ V RODINĚ

Jsem mámou čtyř teenagerů nebo chcete-li puberťáků. Moje srdce se dme pýchou, když je vidím zpívat chvály, zvučit nebo vysílat bohoslužbu. Když si sami od sebe vzpomenou a vyndají myčku nebo uklidí kůlnu. Když přijdu unavená domů a oni uvaří večeři. Brečím uprostřed noci do polštáře, když čekám, kdy, jestli a v jakém stavu se vrátí domů. Je mi smutno, když si vyměníme nehezká slovíčka, a zlobím se, když koukají do mobilu, zatímco se kolem nich vrší kupičky špinavého nádobí. Moje maminka říkávala, že malé děti znamenají malé starosti a velké děti velké starosti. Když byly moje děti maličké, nerozuměla jsem jí. Vždyť co je těžší než probděné noci, nekonečná únava a sto uplácaných bábovek denně? Dnes rozumím. Neumím říct, jestli jsou starosti s dospívajícími dětmi větší než s miminky. Možná má jen každé období své výzvy a trápení. Pro rodiče je těžké ztrácet postupně kontrolu nad životy svých dětí. Už je nemůžeme chránit všude, kam jdou. Nezabráníme, aby jim někdo ublížil, a dokonce nezabráníme ani tomu, aby ubližovaly samy sobě. Už nejsou děti, ale nejsou ani dospělí. Jsou zranitelní. Nemají to v dnešním světě vůbec snadné. Jako by nic nebylo jisté. Rozmělňují se hodnoty, zvyšují nároky. Stále více dospívajících trpí depresemi, sebepoškozuje se, nebo dokonce trpí sebevražednými myšlenkami. Hledají svou identitu a tápou. Když ve svém dětství nedostali hluboký emocionální a duchovní základ, když jim nebyly položeny etické hranice, budou to mít o to těžší.

Život s dospívajícími je velkou výzvou pro nás samotné. Zrcadlo, které nám nastavují, je nekompromisní. Jejich odmlouvání odkrývá často naši vlastní nejistotu a nízké sebevědomí. Zraňují nás svým odmítáním a nevědomě tak odhalují, z čeho odvozujeme svou hodnotu. Potřebujeme jejich vděčnost, abychom se cítili dost dobří? Nebo stojíme na Boží lásce a milosti, a můžeme tak být oporou svým dětem i tehdy, když rebelují, kolísají a tápají? Teenager je Božím hlasem nejen v rodině, ale i v církvi.

Jsem Bohu nesmírně vděčná za své děti. Jsou pro mě obrovským darem a baví mě sledovat, jak rostou a zrají. Těší mě si s nimi povídat a obohacují mě svými myšlenkami a názory. A asi nejvíc se za ně modlím. Vlastně skoro pořád se modlím. Vkládám Bohu denně do rukou jejich život, srdce, vztahy. Modlím se, aby přijali Ježíše do svého srdce, a pokud už se tak stalo, aby při něm věrně stáli a vnímali jeho lásku. Uvědomuji si, že my je nevlastníme. Patří Bohu, který nám je svěřil do výchovy na jistou dobu. Nechci je vtěsnat do svých snů a skrytých ambicí. Spíš je doprovázet při objevování Božích cest. Jejich život už mohu ovlivnit jen málo. Dál už je to jejich vlastní příběh vztahu s milujícím Otcem. A my, rodiče, budeme nadále jen nejvěrnějšími fanoušky. K tomu nám dopomáhej Bůh.

JANA LUHANOVÁ, Odbor pro manželství a rodinu

VÝCHODOČESKÁ HOUBA

V pátek 24. 3. 2023 vyvrcholily v pardubické Arše přípravy na východočeskou Houbu. Přijelo na ni 120 mladých lidí z Východočeského kraje. Mezi nimi ale byla nemalá skupinka z Rakovníka, protože je pro ně společenství s mladými z jiného kraje po zkušenostech z minulých let lákavé.

Tématem této Houby bylo „Křesťan a válka“. Evidentně mladá generace řeší velký problém

válku na Ukrajině. Je to pro ně starost, se kterou se potřebují vyrovnat. Ke čtyřem přednáškám přikývnul kazatel Miloslav Kloubek. Pořadatelům se zdál jako vojenský kaplan nejvhodnějším.

Mluvilo se o ohrožení nepokojem, o našem osobním příspěvku k míru, o vnitřních bojích i o Boží armádě. Sdílení osobních zkušeností bylo velmi silné, když téměř všichni mohli povědět, jak prožívají současnou hrozbu války. Naznačily se náměty, co můžeme konkrétního udělat pro mír ve světě, ale na každém místě se budou určitě přidávat další nápady. Vždyť to každá mládež dostala za domácí úkol! Naše vnitřní boje jsou stejně konkrétní jako všechny světové konflikty, kterých je v posledních desetiletích celá stovka. A téma Boží armády je pro nás povzbuzením, protože víme, že na naší straně je vojevůdce, který nade vším těžkým svojí láskou zvítězil. Všichni spolubojovníci kolem nás jsou naší posilou. A duchovní boj, který všichni vedeme, je společným bojem, který na Boží straně vyhrajeme. Houba měla skvělou atmosféru, která se jeví pro tato setkání jako standard, a proto se na ni vydává čím dál víc lidí. Nezbývá než popřát jim, aby byli vítězi ve všech zápasech a aby pro ně ani pro celou společnost nebyla ohrožením žádná válka. Jako křesťané se můžeme vzájemně stále povzbuzovat při každém nebezpečí.

MÍLA KLOUBEK

VZPOMÍNKA NA MILOSLAVA KOŠŤÁLA

V květnu před pěti lety si Pán k sobě vzal bratra Miloslava Košťála. S manželkou Haničkou byli léta členy CB v Děčíně, kde byl jako doktor filosofie pověřen vedením státního archivu. Za 21 let z něj vybudoval uznávané místo akademického setkávání, vědecké činnosti a osvěty. Ale...

„v době vrcholu odborných sil a nasbíraných zkušeností dal vale slibnému kariérnímu růstu v archivnictví a raději vyslyšel povolání do duchovní služby v Církvi bratrské. Pro všechny kolegy to bylo obrovské překvapení, nedovedli tento krok pochopit“. Tak se píše v knize „Zemědělskolesnický archivář a historik“, kterou na počest bratra Košťála loni vydal Národní archiv. Z jeho poslušnosti Božímu volání těží dodnes mnozí z nás, v jejichž vzpomínkách zůstala otisknuta jeho osobnost – byl kazatelem v Praze – Soukenické, v Náchodě a v Novém Městě nad Metují.

a podpořit schopnost sborů identifikovat a rozvíjet nové vedoucí. Ondřej ocenil spolupráci s předsedou odboru Romanem Touškem. Radní velmi ocenila neutuchající nadšení Ondřeje, které motivuje další.

▪ Hlasování a volby

Rada vzala na vědomí, že hlasováním o setrvání po 8 letech byl potvrzen mandát kazatele – správce sboru Martina Grohmana ve Sboru CB v Chrudimi.

Rada vzala na vědomí, že Jaroslav Pokorný byl zvolen za kazatele – správce sboru ve Sboru CB v Opavě. Předpokládaný přechod na nový sbor je plánován od 1. 9. 2024.

▪ Rezignace Romana Kysely na 2. kazatele v Mostě

Rada vzala na vědomí rezignaci Romana Kysely na 2. kazatele v Mostě k 31. 3. 2023.

▪ ETS

Rada vzala na vědomí, že Dita Frantíková rezignovala v obou Správních radách ETS i VI – ETS k 30. 3. 2023.

Rada jmenuje Jakuba Limra (zástupce KS) členem Rady školské právnické osoby Evangelikálního teologického semináře – Vyšší odborné školy teologické a sociální na funkční období 3. 4. 2023 – 2. 4. 2028 (na 5 let).

Rada jmenuje Jakuba Limra členem Správní rady Vzdělávacího institutu ETS, z. ú. na funkční období 3. 4. 2023 až 2. 4. 2029 (na 6 let).

▪ Kaplanská služba v hospici Rada upřesnila pověření ke kaplanské službě Daniela Smetany přímo v nemocničním zařízení v Hospici Anežky České v Červeném Kostelci. Sekretariát zajistí uvedení daného nemocničního zařízení u Daniela Smetany v seznamu nemocničních kaplanů.

VÝROČNÍ KONFERENCE CB 2023

12.–13. 5. 2023

Quality Hotel Exhibition Centre; pořádají CB Brno-Betanie a CB Brno-Kounicova. Uzávěrka přihlášek nejpozději do 27. 3. 2023.

FESTIVAL NA VÝŠINÁCH

27. 5. 2023

Naddenominační multižánrový open-air festival, Praha na Vyšehradě. Hudba, rozhovory, přednášky (T. Holub, Pavel Hošek, Pavel Raus a další), odpočinek. Vstup zdarma. Více info na: navysinach.cz.

BIBLICKÁ STEZKA

26.–28. 5. 2023

Akce Dorostové Unie a Dorostového odboru CB: finále. Orientační závod trojčlenných hlídek pro děti od 5 do 16 let. V terénu se orientují podle mapy. Na stanovištích plní různé otázky a úkoly z různých oblastí (biblické, tábornické, první pomoc, fyzické, logické, všeobecný přehled).

Web: biblickastezka.cz

BRÁNA

3. 6. 2023

Festival křesťanské kultury v Táboře. Pohádky, hudba, doprovodný program. Pořádá CB Tábor.

VEDOUCÁK

9.–11. 6. 2023

Akce Dorostové Unie: 2. část: v přírodě. Vedoucák je zážitkový kurz pro vedoucí 18+. Kurz je založen na výchovném systému Dorostové unie (vychází ze skautské výchovné metody).

Web: dorostovaunie.cz/vedoucak

KAVALÍRSKÁ CESTA

Akce Dorostové Unie a Dorostového odboru

CB: prázdniny. Jinými slovy jde o stáž či návštěvu za účelem získání zkušeností a inspirace. Kavalírská cesta vás provede buď po Česku, nebo navštívíte zahraničí.

Web: dorostovaunie.cz/kavalirska-cesta

NÁRODNÍ DEN MODLITEB

Na letnice dne 28. 5. 2023 se uskuteční den modliteb v Betlémské kapli. Pozváni jsou křesťané ze všech církví ke společným modlitbám za českou zemi a národ. Setkání začne v 15 hodin a konec je plánován na 18. hodinu. Na přípravách dne modliteb se podílí Petr Šimmer, Petr Kácha, Jakub Sadílek, Pavla Petrášková, David Loula a další. Akci pořádá spolek České studny.

KALENDÁŘ AKCÍ iNform květen 2023

FESTIVAL KŘESŤANSKÉ KULTURY V TÁBOŘE

Multikulturní festival Brána (pořádá CB Tábor) představí veřejnosti v sobotu 3. 6. 2023 v příjemné atmosféře zahradní slavnosti s kulturním programem a občerstvením pestrou tvorbu křesťanských umělců. K vidění budou dvě pohádky v podání Dobře naladěného divadla a Divadla Já to jsem, o hudbu se postarají skupiny TWB (Trinity Worship Band) a Prorock a v doprovodném programu můžete poznat řezbářskou i výtvarnou práci ateliéru Evy Hodinkové Hellerové i službu organizace Teen Challenge, která pomáhá lidem ze závislosti na drogách. K posledně jmenovaným také půjde výtěžek z dobrovolného vstupného.

Číslo 05/2023 , vychází 10 × ročně

Šéfredaktorka – Ing. Eva Čejchanová

Výtvarník – Ondřej Košťák

Grafický styl a sazba – BcA. Judita Košťáková

Vydavatel – Rada Církve bratrské, Soukenická 15

Vychází – 30. 4. 2023

Kontakt – brana@cb.cz

Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

BŮH JE OCHRÁNCE

Je to už řádka let, mohlo mi být kolem osmadvaceti. Ale kolem toho místa jsem od té doby jel snad tisíckrát, takže nehrozí, že bych na to zapomněl. Dodneška tu chvíli připomínají opravené sloupky a velká část plechových polí, protože mají jinou barvu, než měl původní plot.

Šel jsem tehdy pěšky do jednoho autoservisu. Sídlo měl v okrajové části města, majitel bydlel v domě naproti rybníku. Mezi tím domem a odstavnou plochou u rybníka vedla jen kousek od domu silnice ven z města. Ze strany domu tam nebyl chodník, jen štěrkem vysypané krajnice. Šel jsem po kraji té silnice směrem z města a už jsem míjel plot, který patřil k autoservisu. Byl bytelně stavěný, pevná betonová podsada, vysoké a dost mohutné sloupky mezi sebou držely pole z vlnitého plechu. Míjel jsem jeden sloupek za druhým, až jsem došel ke dveřím do domu, na který ten plot bezprostředně navazoval. Nestihl jsem ale ani zmáčknout zvonek, když se hned za mnou ozvalo hlasité skřípění brzd.

Zafungoval reflex, s leknutím jsem se okamžitě otočil a viděl jsem, jak malý Peugeot, který jel směrem z města po silnici, po které jsem se k tomu domu pěšky dostal i já, letí zatáčkou proti Škodě Favorit, která jela v protisměru do města. Autoservis, kam jsem měl namířeno, stojí kousek od cedule, kde končí obytná zóna, ale kde pořád ještě platí omezení rychlosti. Silnice se tam poměrně ostře stáčí doprava kolem zarostlé skály, která brání výhledu za zatáčku, a zvedá se do mírného kopečka. Řidič to evidentně rozjel už po rovince před zatáčkou. Musel jet hodně rychle, protože ho ta zatáčka vynesla. Auto se ocitlo v protisměru, a navíc pár

centimetrů nad povrchem silnice. Aby zabránil čelní srážce s Favoritem, okamžitě se snažil strhnout volantem auto doprava s cílem dostat se zpět do pravého jízdního pruhu. Protože ale auto nesedělo na silnici, kola zatočila ve vzduchu a ve chvíli, kdy znovu došlo ke kontaktu se silnicí, se odrazilo od asfaltu a vystřelilo ve zlomeném úhlu ze silnice ven. A ozvala se ohlušující rána. V plné rychlosti narazilo do plotu, kolem kterého jsem před

NESTIHL JSEM ANI ZMÁČKNOUT ZVONEK, KDYŽ SE HNED ZA MNOU OZVALO SKŘÍPĚNÍ BRZD.

maličkou chvílí prošel. Úplně ho zdemolovalo. Ani to auto nevypadalo lépe. Byl to zvláštní pohled – čerstvý vrak trčící ze zdemolovaného plotu do dvora plného rozbitých aut. Řidiči se po chvíli podařilo z vraku vylézt. Byl to kluk, kterému podle odhadu bylo sotva dvacet. Napadlo mě, že má asi docela čerstvý řidičský průkaz. Z Favoritu naopak vystoupili starší manželé, věkem mohli být klidně mladíkovi prarodiče. Když starý pán viděl, že kluk z auta vylezl živý a bez viditelných zranění, chytl ho pod krkem a vynadal mu, co se do něj vešlo.

Celé se to odehrálo během chvíle. Ale byla to chvíle, která se mi ještě mnohokrát

přehrála před očima a o které jsem pak ještě hodně přemýšlel.

Člověk si uvědomí, jak tenká je hranice mezi životem a smrtí. A dojde k otázce, kolikrát je za svůj život tak blízko těm dveřím do nebe, někdy jen pár kroků – a vůbec o tom neví. Nijak ho to nezatíží, nezalarmuje, nezastaví… ani ho to nenapadne. Kolikrát Bůh zasáhne do života člověka mnoha různými způsoby, a třeba i skrze anděly, aby ho ochránil před předčasnou smrtí. Věřím, že to dělá pro věřící i pro nevěřící.

Člověk dává

Bohu za vinu tolik neštěstí, které se na světě stane, a přitom to, co se stalo, je jen zlomek toho, co se stát mohlo. I žalmista si v jednom žalmu stěžuje, jak se daří svévolníkovi, zatímco on, který se drží Boha, má tolik problémů. Měli bychom změnit úhel pohledu a dívat se na to jinak – protože podíl situací, ve kterých Bůh člověka zachraňuje, je obrovský. Bůh není viníkem lidských neštěstí. Člověk sám si způsobuje zlo, které na něj dopadá a dopadnout může – vlastním hříchem, neposlušností, sobeckostí. Svět je porušený hříchem a důsledky toho dopadají někdy i na lidi, kteří sami nic zlého neudělali – a je těžké to pochopit, o to víc přijmout, když se to týká někoho blízkého. Ale Bůh umí každé zlo proměnit v něco dobrého.

Kolik milosrdenství a příležitostí k nápravě, k pokání, k návratu Bůh prokazuje člověku, který si jde svojí cestou, dokonce se rouhá, natož tomu, který mu věří! Když to srovnáme s podílem nepříjemností, které se člověku dějí, tak musíme uznat, že Bůh je milosrdný a má s člověkem nemírnou trpělivost. A že ho chrání.

text DANIEL MACEK

ŽÍT SE SVÝM BOHEM

Přijíždíme s půlhodinovým zpožděním, konference chval a uctívání už začala.

V předsálí s bufetem je živo. Sál brněnské

modlitebny City House

je ponořen do tmy, jen kapela na pódiu se koupe ve světle. Oči si musí zvyknout, ale i tak je vidět, že je plno. Usazujeme se na kobercem potažených schodech hned u východu.

Tady bude živo, říkám si při pohledu na to množství lidí i hudební techniky na pódiu. Sálem zní melodie a zpěv. Lidé stojí, někteří s rukama nad hlavou, a se zavřenýma očima se noří do chval. „Otvírám ti své srdce dokořán, jsi můj Pán a já ten, kdo naslouchá…“ text i melodie písně Mirka Grunsberga zní v jeho osobním podání. Uprostřed kapely, obklopen baskytarami, klávesami i bubny, hraje s kytarou. Sál nemá okna a veškeré světlo je umělé a regulovatelné – i přítmí přispívá k atmosféře, ve které je pro ty, kdo chtějí, snadnější přicházet k Bohu.

Asi po hodině chvála utichá a mikrofon si bere Jan Pospíšil, kterému tady nikdo neřekne jinak než „Jéňa“. „Milujeme Boha celým srdcem? Jaké je naše srdce?“ otázky zůstávají viset ve vzduchu a začíná být jasné, že bez odpovědi cesta dál nevede. Hned zkraje dne zasvěceného zvuku, který chválí Boha, se tedy celé společenství vydává do dlouhého pětiminutového naprostého ticha, ve kterém mluví jen vlastní nitro – a Bůh. Nemůžeš ke mně přijít s uctíváním, když si držíš hřích. Nemůžeš mě chválit, když se hroutíš pod starostmi. Nemůžeš se mi vydat, když mi nevěříš natolik, abys mi

Konference chval a uctívání

to všechno dal. Pojď. Do ticha jemně vstupuje melodie jediného nástroje a dopředu začínají přicházet lidé, aby se za ně a s nimi jiní lidé modlili. Otevírá se cesta k požehnání.

Obědová přestávka je časem setkávání. I to je jedním z cílů konference – aby se spolu lidé mohli seznámit, aby do nich

mohlo být investováno, aby dostali odpovědi na otázky, které v sobě nosí, a aby byli ve službě, ve které stojí, inspirováni

INFOBLOK

Datum: 1. 4. 2023; 10–21 hodin Místo: City House, Brno

Pořádá: KAM a skupina Timothy Účinkující: kapela Timothy, TWC Collective, Jéňa Pospíšil, Petr Zíka, Jiřina Gina Čunková, Mirek Grunsberg, Ondřej Malina, Martin Kalivoda, Lubka Birošová, manželé Lipovští

Program: Zralost chváliče; Duchovní vedení chval; Vztahy v kapele; Jak vést chvály bez kapely; Moderní technologie; Tanec a jeho místo v církvi; Efektivní vedení zkoušky; Evangelizace; Prorocká chvála; Modlitební služba; Propojení chvály a svědectví

Kristem. Je jedno, z jaké církve kdo je – ti, kdo žijí s Ježíšem a mají Jeho Ducha, jsou jeden lid. Tahle jednota tam voní svobodou.

Po obědě Jiřina Gina Čunková vede s jistotou letité praxe rozhlasové moderátorky v TWR rozhovor s Petrem Zikou na téma duchovní vedení chval. Autor tak známých písní, jako jsou např. Hoden je Beránek, Obklop mě svou svatou blízkostí, a člen skupiny Jiný rytmus se nepřehlédnutelnou moravštinou svěřuje hudebníkům všech generací v sále se svou vášní pro Krista a životem v Duchu. Duch je oheň – Bůh ho dal, aby nás přetavil a my mohli stát před Bohem a chválit ho. To je náš úkol: žít se svým Bohem, milovat ho a uctívat. A On přijde. I když vane, kudy a jak chce. Názorně to popisuje na konkrétní zkušenosti: Na Kristfestu, kdy se s Bohem chvíli „hádal“, protože od Něj dostal pokyn zastavit naplno rozjeté chvály – navzdory tomu, že šest stovek lidí čekalo, že budou hrát, a navzdory tomu, že už dostali zaplaceno. Když nakonec opravdu hrát přestal a když i klavírista, který se snažil zachraňovat situaci „samostatnými nájezdy“, pochopil, že se fakt hrát nebude, a přišlo ticho, začaly se dít věci. Někdo se začal modlit v jazycích.

Někdo to začal vykládat. Někdo brečel, někdo se nahlas smál. Lidé padali k zemi, chodili dopředu a vyřizovali proroctví. Někteří byli uzdraveni.

Rozhovor je ve svém závěru otevřen publiku přes QR kód, skrze který mohou účastníci sami pokládat Petrovi otázky.

Společná část konference končí, lidé se rozchází do jednotlivých seminářů, aby se pak všichni sešli ještě uprostřed odpoledne u kávy a večer v samotném závěru konference znovu v hlavním sále na 2,5hodinovém Večeru kreativního uctívání.

Ve vestibulu se obléká skupina dívek a žen (tedy převážně). Seminář tance bude v prostorách Slova života, asi deset minut chůze odsud. Váhám. Moc se mi tam nechce – i kdybych semináři věnovala jen prvních deset minut, ztratím půl hodiny a na ostatní semináře mi pak zbyde dohromady jen půlhodina. „Jdete se mnou?“ zastaví se u mě starší paní s klíči, která se před chvílí hlásila jako průvodce skupinky tance. Dívá se na mě, jako by mi viděla do přemýšlení. Za chvíli mám zimní bundu a šlapu se skupinou asi třiceti dalších ulicí pod Petrovem.

Lubka je z Košic a jejím modlitebním jazykem ve chvále je tanec. Duch vane,

DOJMY ÚČASTNÍKA

Martin Hejzlar

CB Nové Město nad Metují

Konference určitě naplnila moje představy. Těšil jsem se na každou další přednášku. Účastnil jsem se třeba technického semináře – byla tam spousta zajímavých myšlenek. Rád sleduji možnosti, které přináší doba a směr, kterým se to do budoucna ubírá. U nás ve sboru bych rád vyzkoušel například některé nápady ohledně zvuku pro internetové vysílání. Ten se nejlépe vytváří zcela odděleně od zvuku pro sál, ale existují možnosti, jak docílit dobrého zvuku i jednoduššími způsoby. Celkový dojem, který jsem si ze semináře odnesl, je, že kdybychom se chtěli ve službě chválami posunout, tak stále máme kam. Dnešní možnosti jsou ohromující. Na podobných seminářích se pravidelně objevuje dotaz, jestli se modernější a složité technologie naopak nestávají překážkou chval. Ta otázka tu pořád je – jestli se lze při vší té technice soustředit a nejen bezchybně hrát, ale zároveň i chválit Boha. Někteří hudebníci to berou tak, že na pódiu jsou pro lidi – jako prostředníci, kteří mají chválu zprostředkovat lidem v sále. Nejde tam o ně. Sami se pak ke chválám, ve kterých se mohou plně otevřít Bohu, schází mimo bohoslužbu. Nám zatím technika ještě přes hlavu nepřerostla, ale kdyby náhodou, i na to tedy existuje řešení…

Duch je oheň – Duch je v pohybu. Pohyb je jeden ze způsobů, jak uctít Boha. Pohyb vedený Duchem je druh chvály. Duch si v pohybu vede i skupiny, choreografie není na lidech, ale na Bohu. Chvály prolamují

duchovní hradby, i kolem Jericha lidé „jen“ kroužili a hráli. Nikdy jsem nic podobného neslyšela. Dává to smysl.

Tak jako taneční seminář byl drtivou většinou obsazen ženami, v horní místnosti je naopak těžké nějakou ženu najít. Technický seminář o moderních technologiích je doménou mužů. Hned vedle je ale místnost plná jak mužů, tak žen. Je na tom vidět, že situace, kdy člověk zůstane na chvály sám, je důvěrně známá mnoha křesťanským muzikantům bez ohledu na pohlaví. Mirek Grunsberg a Ondřej Malina prakticky ukazují, jak si s pomocí techniky vypomoct, aby výsledek byl co nejblíže výstupu vícečlenné hudební skupinky a zároveň aby se jedinec ve chválách nevyčerpával tím, co lze během chval nahrát a pak už jen pouštět.

Po kávě, ke které jsou k dispozici nejen koláčky a jiné sladkosti, ale i jednohubky a ovoce, se ve velkém sále po přestávce schází ti, kdo se chtějí víc dozvědět o prorocké chvále. Pod pódiem mluví

Mirek Grunsberg. A začíná od podlahy. Od chvíle, kdy uvěřil, protože nemohl popřít Boží moc – v roce 1988 se za něj modlili křesťané, protože měl pravou nohu kratší než levou (a s tím souvisely veliké problémy s páteří). Tam, v tu

ROZHOVOR

Pinknerovi, Kája Řežábek, Tomáš Staněk, Dan Kyzlink a kupa dalších. Jestli je to začátek nové tradice, nevím, zhodnotíme po akci a jak nás povede Ježíš.

chvíli modlitby, mu noha dorostla. Bůh ho pak vedl do služby chval. Učil se písničky, až jich měl v repertoáru 400, hrál… a postupně se dostával do bodu vyhoření, kdy chtěl z této služby odejít. Ale Bůh mu skrze jiného křesťana „dal prorocký

ROZHOVOR S JÉŇOU POSPÍŠILEM, jedním z organizátorů konference ptala se EVA ČEJCHANOVÁ

Jakou roli na konferenci chval máte, kromě toho, že jste součástí chválicí skupinky, která konferenci vede?

Mám na starosti část za Worship Kolektiv (Worship.ko), což je program Křesťanské akademie mladých z.s. pro rozvoj vedoucích chval a jejich týmů. Na konferenci nás přizvali Tomáš a Martina Malinovi – dnes tu táhneme za jeden provaz. Konference je v Brně poprvé, navazuje na duchovní odkaz konferencí Hrejte dobře a zvučně z devadesátých let, které vedly osobnosti jako jsou Ota a Hanka

Kapacita prostor je plně využita. Čekali jste tolik lidí?

Vzhledem k přihlášeným jsme čekali 170–180 lidí, ale počítali jsme i s tím, že několik jich dorazí bez ohlášení a jsme za ně rádi.

Co budete považovat za úspěch této akce?

První a nejdůležitější rovina je potkat se tu s Ježíšem. Jestli se nás dotknul, víc nás přitáhl k sobě, jestli máme další inspiraci a chuť ho víc a hlouběji poznávat. Druhá rovina je povzbuzení do další služby a přínos praktických nástrojů, know-how a podobně. Na to tu máme různé semináře s tématy týkajícími se

oblasti chval. Přál bych si, aby odsud lidé odcházeli s tím, že se jich Ježíš dotknul, inspiroval je, že to lidem pomohlo v duchovní i dovednostní rovině, posunulo je to dál a také blíž Bohu.

Kolik organizátorů je na konferenci zaangažováno?

Nejdřív musím říct, že jsme rádi, že jsme si modlitebnu City House v Brně mohli pronajmout, protože sál je kapacitně, i co se týká technického zázemí, vhodný pro konferenci. Ve větším prostoru už by se ztrácely osobní vazby. Výhodou je také více místností, které využíváme na semináře. Prostor pro taneční workshop nám

Hlavní je potkat se s Ježíšem

plášť“ a řekl mu, že si jeho a jiné lidi, které s ním propojí, sám povede a že mu dá melodie. A ta cesta vedla do Boží přítomnosti. Posluchačům se najednou otevírá duchovní svět „skrytého místa“, kde je jen on a Bůh, kde je slyšet melodie dřív, než

se vezme do ruky kytara, kde vznikají ty nejlepší chvály, které nejsou pro uši davů a pro hromadnou chválu, ale jen pro Boha. Od srdce k srdci.

Nedlouho potom vznikla myšlenka takto chválit Pána neustále. Po vzoru Domu

ROZHOVOR

poskytla modlitebna Slova života, protože ten už by se sem svými nároky nevešel. Co se týká organizátorů, tak hlavními jsou manželé Malinovi a slovenská skupina Timothy a Timothy Worship Centrum a pak Worship.ko, za ten jsme tu my. Techniku zajistila skupina Timothy. Dále tu máme např. Mirka Grunsberga s kapelou, Petra Ziku, Ginu a další, takže ti si také přivezli svoje. Jsou to lidé, se kterými spolupracujeme v oblasti chval, mají co předat. I s technickým týmem a lidí v zázemí bych nás celkem odhadl kolem pětadvaceti.

Jak jste se vy osobně dostal do služby chval?

To už je dávno. (smích) Velkou motivací mi byl můj bratranec. Je muzikant a před více než dvaceti lety mi svět chval otevřel. Byl propojen s muzikanty z generace „Hrejte dobře a zvučně“. Motivoval mě ke hře na baskytaru, k uctívání Pána Boha ve chvá-

lách, ukázal mi cestu. Tam to celé začalo. A od té doby jsem zapojen ve chválách, ať už v církvi nebo ve worship kapelách… Člověk nasbírá zkušenosti, Pán Bůh ho vyučuje. Měl jsem možnost sloužit v různých společenstvích v rámci evangelikálních církví. Vždycky říkám, že je to cesta – někam jsme došli, co jsme se naučili, chceme předat dál, ale i sami jdeme dál, Pán Bůh nás vede a učí nás.

Měl jste vzor v příbuzném – máte víru v rodině?

Ano, celá moje blízká rodina jsou křesťané. Pohybovali se v baptistickém prostředí. Měl jsem velikou výhodu v tom, že všechny ty informace i příklady živé víry – zvláště mých rodičů – to byla veliká inspirace. I v těch náctiletých „telecích“ letech, kdy je člověk postaven před otázku, jestli je to moje víra, nebo víra mých rodičů, jsem vnímal, že se mě Pán Bůh dotýká a ukazuje nejen na můj

modlitby v Jeruzalémě, kde trvale znějí chvály, vznikl Dům modlitby i v Praze. Poslední seminář, jehož dveře otvírám, je Modlitební služba. Původní záměr nakouknout, pochytit smysl a hlavní pilíře semináře a zase jít dál, se mi ale zvrtnul – zkušenosti Ľubky Birošové a Ľudky Lipovské s modlitební skupinou jsou fascinující. Nejen samotným světem modliteb a jejich naplňování způsoby, které člověk nečeká ani by je nevymyslel, ale i tím, že ve skupince semináře zjišťujeme, že Bůh jedná i v konkrétních situacích, jako jsou prostory modlitební místnosti, ekumenické složení skupinky, vzájemné téměř rodinné vztahy, na různých místech velmi podobně. V Košicích nebo v malém českém městě – je to jeden Duch. Odjíždíme z Brna plní radosti z toho, že náš Bůh žije, že jeho Duch je živý ve všech hořících srdcích nezávisle na denominaci, že nás s ním čeká ještě spousta úžasných zkušeností.

hřích, ale i na jeho milost, kterou máme skrze víru v něj a skrze jeho oběť. Plné obrácení, sebevydání se a rozhodnutí následovat Ježíše jsem prožil v sedmnácti letech.

Komu prošlapáváte cestu vy?

To je dobrá otázka. (smích) Toužíme vidět, aby v Čechách ožila chvála Pánu Ježíši Kristu. Nejen ve smyslu, jako jsme to mohli zažívat v devadesátých letech, ale v nové obrodě. Víme, že doba je jiná, a věřím, že Bůh má pro nás a tuto generaci nové chvály, chce nás vyučit ve chvále, která se jemu líbí a také nás posunout v dovednostech, aby to libě znělo jemu, nám i lidem kolem. Chceme inspirovat novou generaci a předat jim, co máme, ale zároveň povzbudit generaci stávající i tu starší, která má dojem, že už odsloužila, aby se stali otci a matkami pro ty mladší.

DAR JAZYKŮ

OLetnicích došlo k seslání Ducha svatého na apoštoly, kteří následně začali mluvit v jazycích. To se stalo před více než dvěma tisíci lety. Jak nás tento příběh může inspirovat dnes? Je dar jazyků něco, co by mělo patřit do současného života křesťana?

Když Ježíš chodil po této zemi, konal množství zázraků. Vyháněl démony, uzdravoval, věděl, co si druzí myslí. Ježíš mnohokrát předesílal, že bude muset odejít, aby mohl přijít Duch svatý. Tato slova se o Letnicích naplnila. Podobně jako u Ježíše i v první církvi můžeme vidět množství zázraků, uzdravení atd. I nás Pán Bůh volá k práci na Božím díle. Je však nutné jednat v souladu s Jeho vůlí a pravidly a sloužit druhým s Jeho nástroji. Jedním z těchto nástrojů jsou duchovní dary a mimo jiné modlitby v jazycích.

Co je vlastně modlitba v jazycích?

Modlitba v jazycích je dokonalá modlitba, kterou se modlí náš duch pomocí našich úst v jazyce, kterému nerozumíme a který jsme se nikdy neučili. Dar jazyků je dobrý

na mnoho věcí. Hlavním úkolem tohoto daru není jen vnitřní budování obdarovaného, mluvení v jazyku vede totiž i ke společnému užitku. Jak již bylo napsáno, při modlitbě v jazyku se modlí náš duch. Tím pádem člověk upozadí sebe a své lidské přirozenosti a dává prostor Duchu svatému, aby se skrze nás modlil tak, jak je potřeba. Dar jazyků může sloužit jako o Letnicích ke zvětšování evangelia v cizí řeči, k duchovnímu boji, ke skládání písní (s výkladem) a v neposlední řadě pro modlitby ve chvílích, kdy nám dochází slova a nevíme, jak se modlit.

Mýty, lži a předsudky bránící přijetí daru jazyků

Mnoho lidí dnes věří lži, že duchovní dary neexistují nebo že nejsou potřeba. To však Bible ani zkušenost milionů věřících nepotvrzuje. Bible nám ukazuje, že máme po těchto darech toužit. Právě tyto lži a předsudky nám často brání k přijímání daru jazyků.

Přijetí daru jazyků často brání i strach. Ale můžeme si být jisti, že dar jazyků je

INFOBLOK

Biblické pasáže pojednávající

 1. Korintským 12,1–11

 1. Korintským 14,1 vede k tomu, abychom usilovali o duchovní dary a používali je v lásce.

 1. Korintským 14,39 apoštol Pavel povzbuzuje církev, aby horlila po proroctví a nebránila mluvit v jazycích.

 Skutky 19,1–6,

 Skutky 10,44–46

skutečně od Boha a modlitby v jazycích jsou biblické. Nemusíme se tedy bát a mít vůči tomu předsudky. Vždyť „... vše, co Bůh stvořil, je dobré...“ (1. Timoteus 4,4).

Další překážkou může být naše pasivita. S dary nemáme žádný problém, věříme, že existovaly, ale už o ně neusilujeme, není dáván prostor k praxi. V Bibli čteme, že máme po těchto darech aktivně toužit a prosit za ně. Pokud totiž nevěřím, že dar jazyků mohu dostat, a neprosím za něj, velmi často ho také nedostanu.

Tomu, abychom dar jazyků, potažmo jiný dar, přijali, mohou bránit i zranění od lidí, kteří tento dar měli. Je důležité říct, že chyba není v daru (ten je od Boha), ale v člověku, který ho nepoužíval správně. Podobně jako lidem mocným nebo bohatým, tak i lidem obdarovaným může ďábel podsouvat myšlenky plné pýchy a sobectví. Peníze, moc ani duchovní dary nejsou špatné, je však nutné je používat správně. Při získání duchovních darů je nutné rozvíjet kromě darů samotných i pokoru a vlastní charakter. Apoštol Pavel v 13. kapitole prvního listu do Korintu jasně ustanovuje místo duchovních darů do kontextu lásky. A biblická láska se nevychloubá ani nepovyšuje. Duchovní dary byly podobně jako církev v historii zneužity a následně pošpiněny. U obou však skutečnou vinu nesou špatné motivy lidí a nezralost věřících. Poznání Bible, vybudovaný charakter a láska k Bohu a k lidem jsou klíčem k tomu, aby duchovní dary byly požehnáním.

Překážkou mohou být i neodpuštění, závist, špatné motivy nebo jiný hřích.

A co teď?

Duch svatý je tu stále a chce jednat i dnes ve stejné moci a slávě jako v první církvi.

text DAVID A PETR BLAŽKOVI ( tým Modlitby 24-7)

Bůh je neměnný a nepřestal být mocným Bohem. Nikdy nesmíme zapomenout, že náš Bůh, který stvořil tento svět, utišil bouři, porazil smrt, chce i dnes jednat v moci. Bůh má už od stvoření touhu spolupracovat s člověkem. Pokud dar jazyků (nebo jiný dar) chcete, tak v modlitbě proste Boha, aby vám ho dal. Můžete také přijít k lidem, kteří dar používají, a oni na vás vloží ruce, budou vám žehnat a modlit se za vás. Pak trpělivě očekávejte a zkuste začít vyslovovat slova nebo slabiky, která vám přijdou na mysl. Nenechte se znejistit svými myšlenkami a pochybnostmi v hlavě, které vám můžou tvrdit, že si tato slova vymýšlíte. Proces získání jakéhokoli daru může být delší, věřte ale Božímu načasování a tomu, že nám vše dá ve správný čas. Každý může mít dar jazyků, přesto Duch svatý někdy vyčkává, než dar dá (dává, jak sám chce).

Svědectví

Petr Blažek: Jsem Bohu moc vděčný, že mi dal dar jazyků. Vidím v tom velkou moc pro můj život. Jednak jsem díky zpěvu v jazycích a jejich následnému výkladu složil několik chval, ale taky se často stává, že při společných modlitbách s mluvením v jazycích přichází po chvíli očekávání a naslouchání nějaká indicie a Bůh odpovídá. Občas se přistihnu, že se modlím v jazycích na místě, kde bych si na modlitbu ani nevzpomněl (třeba při nějaké manuální práci), a tak mě to přivede do rozhovoru s Bohem.

David Blažek: V den, kdy jsem se obrátil, mi žehnali, abych dostal dar jazyků. Tento dar jsem dostal a v průběhu času ho rozvíjel. Jednoho dne, když jsme se s mým bratrem modlili a zpívali chvály, mi Bůh ukázal, že se mám modlit za našeho třetího bratra, aby taky dostal dar jazyků. Po krátkém požehnání náš bratr dar jazyků dostal. Od tohoto okamžiku mě Bůh vedl k více lidem, abych se za ně modlil a žehnal jim darem jazyků. A tak získalo dar jazyků několik dalších lidí, kteří toužili tento dar přijmout. Jednou jsem se takto modlil za mladou ženu. Po chvíli modliteb také dostala dar jazyků. Když jsme se potom bavili, sdělila mi, že nemůže uvěřit, že jí Bůh dar jazyků skutečně dal, protože nevěřila, že by dar mohl dostat i tak obyčejný člověk, jako je ona. Bůh však nikomu nestraní a pokud následujete Ježíše, tak má dar jazyků (i jiné dary) i pro vás.

PODPORUJEME

číslo účtu: 2500723095/2010

web: modlitby24-7.cz

e-mail: info@modlitby24-7.cz

soc. sítě: YouTube Modlitby24-7, Instagram @modlitby247＿cr, Facebook Modlitby 24-7

ROZHOVOR SPECIÁL

KDYŽ SE ŘEKNE „KÁNA“

MARTINA ŠANDY z CB Čelákovice, člena Bratrství Kána, se ptala EVA ČEJCHANOVÁ foto BRATRSTVÍ KÁNY

Když se řekne „Kána“, většině křesťanů se na první dobrou vybaví svatba, na které Ježíš proměnil vodu ve víno. Co se vybaví vám?

Mně se vybaví naprosto neuvěřitelné společenství, k němuž bránou je akce nazvaná

Letní Kána – křesťanská týdenní akce komunity Chemin Neuf s programem pro manželské páry (který ale mohou v mírně modifikované podobě absolvovat i kněží nebo řádové sestry). Asociace se svatbou není špatně, protože celá Kána se točí kolem manželství, budování vzájemného vztahu a budování vztahu s Bohem. Když člověk absolvuje Letní Kánu, může vstoupit do Bratrství Kána, což je společenství, které stojí za organizací Letní Kány. Svět konkrétních lidí napříč denominacemi, se kterými mohu sdílet svoji víru a prožívat jednotu v této jinakosti.

Kdy a jak příběh Kány začal?

Zhruba před 50 lety se ve Francii scházela skupinka lidí z charismatického prostředí. Část z nich byli jezuité – budoucí katoličtí

kněží. Prožili tam křest v Duchu svatém a další charismatické věci a chtěli takto sloužit lidem. Bylo to krátce po Druhém vatikánském koncilu a v katolické církvi se alespoň formálně změnila spousta věcí, takže mohli založit komunitu, která bude sloužit jak misijně, tak hledajícím lidem v církvi. Dostali k dispozici dům v ulici Chemin Neuf (Nová Cesta) a komunitu pojmenovali po té ulici. A skutečně je to nová cesta – jak katolíci načerpají z protestantské a charismatické zbožnosti, zpracují to kristovským způsobem a pozvou k tomu všechny ostatní napříč denominacemi. Komunita pak vytvořila spoustu programů a program Letní Kána je jedním z nich. V České republice komunita působí od roku 1998. V posledních letech na Letní Kánu poměrně hodně párů přijíždí i z Církve bratrské.

Musí být člen Bratrství Kána členem komunity Chemin Neuf?

Ne. Nevylučuje se to, ale komunita má svoje aktivity a Bratrství Kána má taky

INFOBLOK Kána

Kána je jedním z rozsáhlých a dlouhými lety osvědčených projektů komunity Chemin Neuf. Je zaměřena na duchovní péči o manželské a partnerské páry.

Komunita Chemin Neuf vznikla roce 1973 ve Francii v Lynou z charismatického společenství, jehož vedoucím byl jezuitský kněz Laurent Fabre. Dnes sdružuje přibližně 2 400 členů ve třiceti zemích, aktivity však rozvíjí v dalších padesáti zemích, v nichž nesídlí. V ČR komunita působí od roku 1998. Jejím sídlem je bývalý jezuitský klášter v Tuchoměřicích u Prahy.

svoje. Program v obou skupinách je tak košatý, že málokdo dokáže dělat obojí. Ale spolupracují spolu – Bratrství Kána využívá klášter v Tuchoměřicích, který patří komunitě, a když komunita organizuje např. týdenní duchovní cvičení, tak tam slouží i členové Bratrství. Je také pravda, že lidé zodpovědní za Kánu v ČR jsou členy komunity.

Jak funguje Bratrství Kána?

Během roku fungují sdílecí skupinky většinou po čtyřech manželských párech, které se schází jednou měsíčně. Sdílení má pravidla, která v podstatě platí v běžných pastoračních rozhovorech, například zpovědní tajemství. Samozřejmě se ve skupinkách společně i modlíme, často skupinku spojíme se společným obědem, případně s procházkou někam do přírody. Mimo to se čtyřikrát ročně konají víkendové akce, kde se sejde celé Bratrství. Je taky možné společně prožít týdenní duchovní cvičení. Pomyslným vrcholem je samozřejmě služba na Letní Káně.

Jaké viditelné ovoce služba Kány manželským párům přináší?

My jsme na Kánu před lety jeli hlavně proto, že jsme se cítili docela unavení a vyhořelí. Hodně jsme řešili tehdy čtyřletého syna, který je autista. Veškerý čas, který jsme netrávili prací, jsme se věnovali synkovi. Neměli jsme žádný čas na sebe. Každý na Kánu přijede z jiného důvodu. Až tam jsme zjistili, že spolu neumíme mluvit o tom, co nás ve vztahu tíží, že se neumíme společně modlit ani číst Bibli. Pocházíme každý z jiné denominace a každý z nás měl jinou představu o tom, jak mají společné chvíle s Bohem vypadat. Díky Káně

jsme objevili pro náš pár obrovský poklad v podobě společné modlitby a sdílení se o tom, co kdo prožívá. Zní to banálně, ale zjistili jsme, že je nepostradatelné se na hodinu týdně zastavit a říct si, co kdo prožívá s Bohem, s dětmi, spolu navzájem.

Co je pro účastníky Kány obecně největším přínosem týdne?

To je složitá otázka, protože se musí generalizovat. Prakticky pro každý pár je silné to, že prožijí svého partnera nově – svým způsobem objeví jiného člověka. Na Káně se pracuje s momentem překvapení. Na začátku mi vadilo, že nevím, co přesně bude v programu následovat, ale pak mi došlo, že to tím pádem taky není moje zodpovědnost. Už jen ten moment, byl pro mě velmi důležitý. Podstatné je i to, že se člověk prakticky celý týden nemusí starat o děti a že celý program je sestaven poměrně velkoryse pokud jde o čas. Ústřední částí programu je komunikace s partnerem, a to trochu netradičními formami, přičemž člověk se nejen nově učí s partnerem mluvit, ale taky, což je snad ještě důležitější, naslouchat mu. Některé páry přijely na Kánu s tím, že to je opravdu poslední šance, a za tu dobu, co je známe, doslova rozkvetly. Je moc hezké vidět, jak Bůh proměňuje

a uzdravuje pochroumané vztahy. Jsou ale i takoví, kterým se manželství přesto rozpadne. Kána není všelék.

Týden Kány má mimo jiných jednu neuvěřitelnou specialitu, která se týká platby za pobyt. Víc asi prozradit nemůžeme. Ale chci se zeptat, jestli se stejný způsob krytí nákladů provozuje od počátku?

On to je do značné míry biblický princip. Je to o důvěře v Pána Boha. Ale tato důvěra se na Káně učí i v mnoha jiných oblastech než jen v té finanční – tam je to jen nejvíc vidět. Je to třeba i o odložení vlastních představ o tom, jak mají věci vypadat. Člověk se v tom učí naslouchat svému partnerovi a samozřejmě i Pánu Bohu. Je to jako když Petr kráčí po moři: člověku se zdá, že to nemůže fungovat, ale když došlápne, tak to drží. Nedává to smysl, ale funguje to. Za čtyři roky, které jsem v Bratrství, se náklady na akce vždycky pokryly. V začátcích ale české Káně finančně pomáhala mezinárodní komunita. To se dodnes děje například v Africe, kde se konají vůbec největší Kány. Jestliže u nás je na Letní Káně 25 párů, tak v Africe jich je klidně přes 250. Je to mamutí akce. A těm finančně pomáhají společenství Kány z jiných zemí.

Každý pár může být „opečovávaným účastníkem“ na týdnu Kány jen jednou za život. Mnoho z programu Kány stojí na momentu překvapení, tedy dost dobře není možné lákat na ni lidi tak, že jim popíšeme, co se tam dělo. Přesto je o akci enormní zájem. Čím to vysvětlujete?

Téměř každý účastník Letní Kány tam prožije se svým partnerem a s Pánem Bohem něco silného. Dá se to shrnout do věty: „My vám k tomu, co se na Káně dělo, vlastně nesmíme nic říct, ale od základů to proměnilo náš vztah.“ Takové svědectví je velmi silné, i když není konkrétní. Vůbec nejdivnější na celé Káně mimochodem je, že vždycky přijedou služebníci – obětují týden ze svého volna, ještě si za ten týden zaplatí. Ale taky prožijí úžasné věci s Bohem a odjíždí sice fyzicky někdy unavení, ale duchovně naplnění. Hodně lidí tvrdí, že když přijeli na Letní Kánu jako účastníci, bylo to nesmírně silné. Ale když na ni přijeli do služby, to bylo ještě dvakrát silnější.

Jak je na tom s přihláškami letošní Kána?

V tuto chvíli už se pár může na Letní Kánu přihlásit (kana4you.cz) jen jako náhradník, pro případ, že se někdo odhlásí. Kapacita pro letošní Letní Kánu byla víceméně naplněna už loni na začátku prosince. Kána se ale dá do jisté míry prožít i jinak. V dubnu se koná pro kohokoliv otevřený víkend. Existuje také program nazvaný „Kána Welcome“. Ten běží na pěti místech v republice – rok je možné být součástí sdílecí skupinky. Na Praze 13 a v Českých Budějovicích tato skupinka vznikla kolem lidí z CB. Lze se také přihlásit na Letní Kánu, která se bude konat v roce 2024.

Tým Kány samozřejmě trápí, že zvou na akci, která je tak obtížně dostupná, proto letos vůbec poprvé připravili formu nazvanou Kána 1-2-3, což je shodný program jako na Letní Káně, rozdělený do tří víkendů (v říjnu, v listopadu a v prosinci 2023).

KAZATEL KAMARÁD

pokračování

připravila REDAKCE anekdota ROMAN GADAS

Jak zvládáte ve vztahu s vaším kazatelem jeho souběžné role vašeho přítele a zároveň nejvyšší sborové autority?

To je od tebe hezký, že mě chceš vidět, Laďo. A zveš mě na pokec se starým kamarádem, nebo na kobereček ke kazateli?

Když jsem jako studentka uvěřila v Ježíše, přišla jsem poprvé do církve. Tam byl pro mě starší kazatel velmi váženou osobou s autoritou. Později jsem přešla do sboru, kde byl kazatel můj vrstevník a spíše byl jako kamarád, co také v neděli káže. Považuji za velikou milost, že oba kazatelé v současném sboru, kterých si moc vážím a jejichž autoritě se podřizuji, jsou moji přátelé. Není to podle mě samozřejmé, je k tomu zapotřebí i nastavení určité kultury vzájemných vztahů ve společenství.

Kdyby kazatelé nechtěli být mými přáteli, zůstal by náš vztah maximálně na úrovni

dobré spolupráce. Ale přátelství je něco víc. Je to propojené, protože spolupráce na Božím díle často ke vzniku přátelství a přispívá k jeho prohloubení. Někdy mě ale napadá otázka, zda rozhovor, který spolu vedeme, je pastorační, nebo jen „normální“, přátelský. Myslím, že určité „napětí“ musí prožívat i kazatelé, tedy jak moc lze být zároveň přítelem v roli kazatele. Takže to hledáme a vyvažujeme obě strany. Napadá mě, že podobné to bylo i u Ježíše a učedníků. On, Mistr, je nazývá přáteli, když jim dal poznat všechno, co slyšel od Boha. Otevřel jim svůj život, dal nahlédnout. Pro mne osobně je důležité si připomínat, že role kazatele je v životě kazatelů časově omezená, ale role přítele být omezena nemusí. Proto mi záleží na tom, aby kazatel byl i přítelem. A jsem vděčná, že to tak je.

Ve vztahu jde vždy o dvě strany a jejich postoje, vzájemnou důvěru, respekt a pro nás křesťany o naši podřízenost Ježíši. Ve všech těchto oblastech jsem dostal Boží milostí vynikající přátele, spolupracovníky, ale zároveň pastýře. Přijde mi, jako by se vztah vyvíjel přirozeně sám. I když velmi pomáhá společná činnost – ve staršovstvu nebo ve sboru je významným prvkem ve vztahu třeba společná dovolená, sport nebo vzdělávání. Výhodou je také podobný věk. Přesto měl a má pro mne zcela zásadní význam ve vztahu s kazatelem čas společných modliteb.

Tam docházelo ke sjednocení a prohloubení vztahu na další rovinu. Stojíme spolu před naším Pánem a Králem Ježíšem, sjednocujeme se ve chvále Jeho jména a přednášíme Mu naše osobní, ale i společné zápasy. Jsou to zvláštní chvíle, kdy se stírá vztah kazatel + ovečka, nebo věkový rozdíl a před Ježíšem stojíme jako dva nebo i více bojovníků. Určitě i bojovnic, ale zde nemám osobní zkušenost.

Vzpomínám si, jak jsem jako teenager jezdil před školní výukou do Bystrého, kde jsme se modlili v menší skupince (Tomáš + Petr Grulichovi, Broněk Kaleta a já) za naše spolužáky a podobný čas

následoval i se Samuelem Jindrou, Romanem Touškem nebo Tomášem Cvejnem.

Je mi jasné, že kazatel prožívá svoji roli ve sboru odlišně, a tedy že jako člen nemohu být jeho vrbou, na druhou stranu si velmi vážím času, ve kterém můžeme prožívat společné naladění pro službu našemu šéfovi Ježíši. Ještě chci připojit, že asi nejbolestivější částí pro mne byl vždy odchod kazatele na další místo, protože tím je vztah „násilně“ přerušen, resp. zásadně se sníží jeho intenzita a kvalita.

Moji milí bratři kazatelé, těším se tedy na společné setkání v nebi, kde už tento limit nebude.

DANIEL RAUS

Když dělá člověk pořádek, zjeví se mu někdy věci považované za ztracené. Čím větší brajgl, tím větší šance na tento druh osvícení. Stalo se mi to nedávno. Pustil jsem se do dlouho odkládané akce, během které jsem objevil červené letáky, jež před mnoha lety sloužily jako kampaň Českého rozhlasu. Myslel jsem, že je dávno odnesl čas.

Měli jsme tehdy málo peněz, ale řekli jsme si, že z té kampaně vytřískáme maximum. Najatá agentura vyslala kreativní designérku Jindru, se kterou jsme dlouho seděli a povídali o našich pořadech. Jindra pozorně naslouchala, občas si něco poznamenala do efektního bloku.

JAROSLAVA NOVOTNÁ

CB Praha 10 – Strašnice

V mém církevním životě, datovaném zhruba od roku 1988, se objevilo nejméně deset kazatelů a farářů, kteří jsou mými přáteli. Často se významně podíleli a podílejí na mém duchovním růstu i vztahu k Církvi Kristově.

Máme se rádi, svěřujeme si mnohé, ale je třeba mít na paměti, že mezilidské vztahy jsou nejen citlivé, ale mnohokrát se i košatí do prostoru dalších přátel nebo členů rodiny. Je-li obsahem našich rozhovorů choulostivá konfrontace, sdílení osobního problému nebo potřeba se poradit, je přátelství kazatele výhodné. Spoléhám na jeho diskrétnost, on zas na moji. Nikdy jsem se v této souvislosti nezklamala, naopak, profesionální mlčenlivost nebo zpovědní tajemství mi dává

pocit svobody a bezpečí. Na rozdíl od sekulárních přátel mi kazatel může jako bonus poskytnout kvalitní zpětnou vazbu s využitím biblických vědomostí a darované Boží moudrosti.

Přátelství, ale ani rodinná vazba ke kazateli, mi nebrání v respektování jeho autority i s ohledem na jeho postavení v církevních strukturách.

Nejednou se stalo, že se mi kazatel svěřil s nějakým problémem, který jsme mohli nejen sdílet, ale i společně řešit s modlitební, případně terapeutickou podporou.

Může zde hrát roli i moje profese, ke které se respekt a mlčenlivost nezbytně váže. Myslím, že si vzájemně našeho přátelství i důvěry hluboce vážíme a je pro nás důležité.

Obsah rubriky nemusí vyjadřovat názor redakční rady.

Sešli jsme se dvakrát nebo třikrát a vznikl z toho nejlepší leták, jaký jsem v rozhlase zažil. Cílem bylo motivovat lidi, aby si některý z našich pořadů pustili. Šlo totiž o náboženské vysílání, kde se trpně předpokládalo, že ho stejně nikdo poslouchat nechce. Tak to aspoň ukazovaly neveřejné průzkumy, jež jsem měl k dispozici.

Základem letáku se stal klíčový slogan, vyjadřující jednu ze zásad našeho vysílání. Byl odvozen od slavné věty Blaise Pascala: „Nejvznešenější a nejhrůznější skutky činí lidé ve jménu náboženství – PROČ?“ Slovo „proč“ bylo náležitě zvýrazněno, aby se vědělo, že naší doménou jsou otázky; odpovědi necháváme na posluchačích.

Náboženské vysílání bylo nakonec fascinující profesionální zkušeností. Možná právě kvůli překračování zaběhaných tabu. Zeptejte se běžného člověka, jestli chce poslouchat náboženský pořad. Odpoví jednoznačně: NE. Položte ale pár dobrých otázek a začne ho to zajímat. Všimli jste si například, že Vladimir Putin vede „svatou“ válku?

BŮH PŘED SOUDEM

text DAVID NOVÁK foto ARCHIV

Píše se rok 1646 a slaví se židovský svátek Purim. Nacházíme se ve vesnici Šamgorod, v hospodě, kde těsně před tímto svátkem dojde k pogromu a z vesnice přežijí jen tři Židé. Prolnutí svátku Purim, tedy vysvobození Židů od pogromu, a pogromu, který se právě stal, naznačuje, kam se bude tato divadelní hra ubírat. Do hospody přichází tři potulní herci, aby zahráli purimovou hru, jenže není komu, protože místní Židé byli vyvražděni. Místo hry tedy na podnět hostinského uspořádají soud s Bohem. Soudí ho za to, co se ve vesnici stalo. Protože hostinský byl přítomen zabíjení, chce být žalobcem, herci přijímají role

rabíni – všichni zbožní a vzdělaní muži“ rozhodli obvinit Boha z toho, že dovolil, aby jeho děti byly masakrovány. „Vzpomínám si, že jsem tam byl a měl jsem pocit, že pláču. Ale tam nikdo neplakal.“ Popisovaná zkušenost Wiesela vedla k napsání Šamhorodského procesu. Soud začíná obžalobou Boha: „Já, Beriš, židovský hospodský v Šamhorodu, ho žaluji za nepřátelství, ukrutnost a lhostejnost. Svůj vyvolený lid nemá rád a nedbá na něj! Ale proč si nás tedy vyvolil? Proč ne někoho jiného? Buď neví, jaká příkoří se nám dějí, nebo to nechce vědět. V obou případech… On je… vinen.“

Na Boha padají další a další žaloby. Jenže navzdory tomu, že žaloba vypadá neprůstřelně, záhadný cizinec Sam dokáže každou výtku na adresu Boha vyvrátit. Všichni obdivují jeho odpovědi a mají ho za svatého.

Náhle do hospody přijde místní pop a varuje hostinského, že se blíží místní lůza a že pogrom bude pokračovat. Nabízí všem přítomným, že jim pomůže s útěkem. Jenže hostinský odmítá: „Žil jsem jako Žid a jako Žid zemřu – a jako Žid budu do posledního dechu křičet Bohu svůj protest!“ Jinými slovy: Bůh mě opustil, ale já – i když protestuji, svoji víru neopustím.

Herci se ptají Sama, kdo vlastně je, jaký je jeho původ a odkud přišel. Odpověď se ale nedozvědí.

Nakonec si nasazují purimové masky – a Sam si nasadí masku Satana. Končí slovy: „Vy jste mě měli za svatého, za Spravedlivého? Mě? Jak jste mohli být tak slepí? Tak hloupí? Kdybyste jen věděli…“

soudců, jenže chybí obhájce. Najednou se odkudsi zjeví jakýsi záhadný cizinec jménem Sam, který se uvolí, že bude hrát roli obhájce Boha.

Pár slov k samotnému autorovi: Ellie Wiesel prožil Osvětim, celá jeho rodina byla vyvražděna a zkušenost holokaustu se prolíná v mnoha jeho dílech.

Víru svých předků neopustil, ale připustil, že rozumí těm, kdo tvrdí, že po Osvětimi již není možné hovořit o Bohu. Během věznění v koncentračním táboře se Wiesel stal svědkem soudu, kdy se dle jeho slov „tři

Univerzální odpověď na otázku, proč se děje utrpení, neexistuje. Abychom mohli nějak odpovědět, potřebujeme znát příběh i se souvislostmi. A i pak, když odpověď nenajdeme, budeme mlčet s tím, že následujeme Ježíšovo „plačte s plačícími“. Někdy je mlčení moudřejší než odpovědi.

Je děsivé sledovat, jak nás Šamhorodský proces staví před zeď, kterou, pokud se nechceme dopouštět hloupých klišé, asi nejsme schopni svým rozumem přelézt. A navzdory tomu věříme…

Ellie Wiesel: Šamhorodský proces divadelní hra

Konfrontace víry

Kniha nás zavádí do druhé poloviny 17. století, kdy v Japonsku probíhá systematická likvidace křesťanství. Věřící, misionáři a kněží byli kvůli víře popravováni, jiní vězněni a krutě mučeni. I když je pro křesťany cesta do Japonska nebezpečná, dva mladí a především Bohem nadšení jezuitští kněží se rozhodnou nést Japoncům evangelium, povzbudit křesťany, kteří vytrvali, a v neposlední řadě vypátrat, jak tomu bylo s jedním údajně odpadlým představitelem jejich řádu. Očima těchto kněží je čtenář konfrontován s tím, co autor nazývá „Boží mlčení“. Jsme svědky toho, jak jsou křesťané kvůli víře zabíjeni, a zároveň s tím, jak velmi jednoduchá víra domorodců je nakonec pevnější než víra misionářů. Když jsou domorodci vyslýcháni inkvizicí a je jim řečeno, že stačí, aby šlápli na posvátný obrázek a zachrání se, neučiní tak a raději se nechají ukřižovat. Oproti tomu představený řádu

podlehne, aby svůj čin shrnul slovy: „S naším Bohem to v této zemi bylo jako s vysátým motýlem. Zdánlivě to byl Bůh, ale ve skutečnosti je to jen mrtvola, která ztratila svoji podstatu.“ Další kněz podlehne též, aby na konci knihy posloužil zpovědí jednomu z odpadlých domorodců, kterým hluboce pohrdal (ne všichni vydrželi strach z mučení). V té chvíli prožije, že až ve chvíli, když se stal Jidášem, který jako on zradil, ho Kristus miluje. Knihu musíte číst pozorně, zároveň ale pozor! Je nebezpečná a zřejmě otřese některými našimi zaběhlými klišé o tom, jak vypadá „správná víra“. DAVID NOVÁK ■

Pro malá srdce

Bylo léto a syn měl poprvé nastoupit do školky. Už dopředu jsme věděli, že to bude boj. Je introvert, a pokud někoho nezná opravdu dobře, raději se schová. Přemýšleli jsme, jak ho co nejlépe připravit, a hodně jsme spolu četli knížku Zuzančin úkryt. Zuzanka je malá myška, která má strach a úzkosti z nadcházejícího školního výletu. Maminka jí s láskou naslouchá a vede ji k Bibli a do Božích zaslíbení. Syn se toho hodně chytil, sám přišel s tím, že chce na papírek napsat: „Bůh je vždycky se mnou, i když jsem ve školce.“

Bylo krásné sledovat, jak ten první náročný týden ve školce vybojoval. Nebylo to snadné, ale bylo to s neustálou modlitbou a s Bohem. A bylo úžasné vidět, jak ho to ovlivnilo i do dalších náročných situací. Když nastane něco těžkého, sám za námi chodí s tím, abychom se za něj modlili. Je krásné své dítě takto duchovně provázet. Každá knížka ze série

Čtecí plány v online Bibli YouVersion

KAMILA BERANOVÁ

V poslední době mi ve čtení Bible pomáhá její online verze, zpracovaná jako mobilní aplikace od Life Church „BIBLE – YouVersion“, která kromě samotných biblických textů obsahuje spoustu skvělých čtecích plánů. V těchto plánech jsou přehledně zpracovaná zamyšlení na různá témata, roztříděná tak,

aby čtenář vždy podle své aktuální potřeby našel vhodný plán, který může obohatit jeho duchovní cestu. Čtecí plány tvoří křesťanští autoři z celého světa (převážně z Ameriky) a jsou přeložené do čestiny. Po spuštění plánu je na každý den připraven krátký text, doplněný o konkrétní verše či pasáže z Bible, na které je navázán.

série knih Dobrá zpráva pro malá srdce

ilustrace Joe Hox

editace David Powlison, Edward T. Welch knížky mají 36 a 44 stran

Dobrá zpráva pro malá srdce se věnuje něčemu jinému: strachu, hněvu, chamtivosti či pocitu selhání. Ukazuje dětem i rodičům, jak dané situace řešit biblicky, a vede je k bližšímu vztahu k Ježíši. Každá knížka má i sekci pro rodiče, aby mohl rodič danému tématu víc rozumět a mohl své dítě v náročných chvílích s láskou provázet.

MARIANA NAVRÁTILOVÁ ■

Aplikace obsahuje desítky různě dlouhých plánů (od 3denních po 40denní) rozdělených do tematických kategorií (např: vztahy, emoce, modlitby, pomoc při čtení Bible, plány pro ženy/muže a další). Zvláště u těch delších pak ráda využívám možnost upozornění od aplikace na konkrétní čas každý den, díky čemuž nezapomenu přečíst si další kapitolu. Nezřídka se mi stává, že mě čtení těchto zamyšlení opravdu pohltí a navnadí k pokračování v dalším čtení z Bible. A to je i jeden z důvodů, proč tuto aplikaci ráda doporučuji. Čtecí plány pak využíváme i v rámci sborové skupinky.

Šúsaku Endó: Mlčení Vyšehrad, 2017

Introvert

Být šťastný sám se sebou, hledat zážitky o samotě, stranit se davů lidí či hromadných akcí bylo pro Stázku primárním cílem pro duševní pohodu. Sama sebe nazývala radikální introvertkou. Neustálé nucení do společných činností ve škole, v kroužcích, které ji v dobré víře zařídili rodiče, a podobné okamžiky ji vrhaly do depresí. Poznaly jsme se spolu na svépomocné skupině pro mladistvé. Na první pohled mne upoutala hlubokým pohledem, snad vyhýbavějším a nesmělejším, než jsem byla zvyklá, ale i stiskem ruky pevným jako skála. Neusmívala se, držela se v ústraní, na sobě měla vždy mikinu

Příběhy ztracených existencí

sebepoškozování není řešení, ale minimálně je to pro mne obrovská úleva a jediná jistota. Trestám se za svoji jinakost.“

Viděla jsem před sebou zlomené dítě, dívku hledající dovolení být svá, mít svůj vlastní klidný svět. Vyprávěla mi o své rodině, sourozencích, matce, se kterou zůstala sama. O tom, jak je maminka unavená, má tři práce a nezbývá jí čas. Večer sedí v kuchyni a často pláče. Stázka ví, jak ji maminka miluje, a nechce jí přinášet další zátěž. Tak mlčí a trpí sama ve svém pokoji, kde má vše, co si přeje, ale jedno chybí

společenství, které by přijalo introvertku a zároveň toto nastavení respektovalo. Stázka chodila do velké školy ve městě, a přesto se v ní cítila osamělá. Měla na

o dvě čísla větší a do místnosti vcházela s kapucí na hlavě.

Byl letní parný den a my zůstaly samy na břehu řeky, do které ostatní ze skupiny vběhli a cákali po sobě se smíchem vodu. Stázka poprvé odložila mikinu a já spatřila spoustu jizev na předloktí, hřbetu ruky, pažích. Některé byly již zhojené, jiné byly čerstvé. Všimla si mého pohledu, snad to tak i chtěla, a rozplakala se. Po chvíli se nadechla a sama začala vyprávět:

„Tento svět je pro mne moc rychlý, dravý, všichni se za něčím ženou. Chtějí být krásní, dokonalí, nejlepší. Je jim jedno, koho na své cestě za prospěchem poškodí nebo zraní. Necítím se jako součást tohoto světa a ani jím být nechci. Nevím, kdo jsem, co chci a zda jsem žena, muž nebo něco jiného. Je mi vlastně jedno, čím budu, hlavně, ať jsem jiná než lidé v mém okolí. Mám ráda klid, ticho, samotu, ale i přátelství. Tak moc mi chybí spřízněná

Měla

duše. Vždy, když jsem si myslela, že jsem ji objevila, mi ublížila tím nejhorším možným způsobem. Spolužáci se mi smějí, na sociálních sítích byla nejedna konverzace zaměřená na mou osobu. Zvláště holky ve třídě jsou kruté. Psaly o mně, že jsem divná, ošklivá, páchnu a nikdy mě nepřijmou mezi sebe. Utíkám do světa komiksů, sama je vytvářím a představuji si, že jsem hlavní hrdinka a rozhoduji o tom, co se mi stane. Tam mám svět pod kontrolou. A ty jizvy? Pokaždé, když se nožem, žiletkou nebo jehlou pořežu a vidím krev, odtéká spolu s ní i moje vnitřní bolest. Vím, že

sociálních sítích stovky přátel, ale nikomu o své bolesti nemohla říct. Potkávala denně svoji rodinu, ale nenašla odvahu se svěřit. Očekávala, že si někdo všimne, jak moc je jí zle. Hledala smysl života, naději, lásku a víru. Mluvila o svých rozhovorech s Bohem, o kterém nic neví, ale cítí ho vedle sebe.

Postupně začala navštěvovat psychologa, dál docházela na svépomocnou skupinu, společně jsme objevily volnočasové aktivity, ve kterých nemusela být v těsné komunikaci s ostatními, a i tak je tvořila společně s nimi. Sebepoškozování se objevovalo méně a méně a Stázka vyměnila mikiny za trička.

Po pár měsících jsem Stázku potkala v parku s chlapcem. Přiběhla ke mně a s úsměvem mi pošeptala do ucha: „Bohu díky! Je to dobrý, on je taky introvert.“ ■

PAVLÍNA BŘEŇOVÁ vedoucí pobočky Naděje, Česká Třebová

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu

Tajenku zašlete do 17. 5. 2023 na adresu krizovka@cb.cz.

Vylosovaný výherce získává knihu Jak Karlíka zradilo ouško z edice Dobrá zpráva pro malá srdce. Knihu daruje 360° Rethink s.r.o.

Tajenka z čísla 04/2023: Vraťte se ke mně a já se vrátím k vám. Knihu Žít nadějí vyhrává Renata Křečková. Připravil Dušan Karkuš.

ZMOCI MNĚ SVĚŘENÉ

Zase jeden zběsilý den. Vlastně co den, týden. Mám dojem, jako by se zúžil a scvrkl, jako by čas požíral sám sebe. V pondělí celý den za stolem, od rána samé studentské texty, zatímco hromada nepřečtených mailů překročila hranici třiceti kusů. Co není nezbytné, musí teď počkat. Stejně jsem nestihla všechno a navzdory večerům kompletně obětovaným čtení mi poslední z bakalářek připravovaných k odevzdání zůstala až na středu. Hladina nepřečtené pošty zatím dosáhla třiceti osmi položek. Je to marný boj. Pokud snad některý mail ve volné chvíli odbavím, cinkne téměř vzápětí nějaký nový. Večer už cítím, jak mám od toho neustálého sezení ztuhlé svaly na šíji.

Při středečním návratu domů začínám pracovat na nedodělaných přípravách na čtvrteční výuku.

KATEŘINA KORÁBKOVÁ

CB Kutná Hora

jde a potřebujeme doříct zbytek. Kompletně se jí sesypalo původně plánované téma a má týden na rozhodnutí, o čem vlastně bude psát. Je dobrá, je vážně pečlivá a svědomitá. Perfekcionistka. Perfekcionistka v nesnázích. Vím, že napíše skvělou práci, ať bude nakonec psát o čemkoliv, jenže ona se bojí, jestli bude dostatečně dobrá. A já jí rozumím víc, než může tušit. Najednou přede mnou tak nějak křehce a upřímně otevírá prostor svých obav a mně jenom bleskne hlavou, že nejsem psycholog, že na tohle nemám kvalifikaci, a navíc jsem unavená. Hodně moc unavená.

Jenže je to výzva, která volá po přijetí, a tak se pokusím do toho otevřeného prostoru jemně vstoupit a říct toho víc, než říká jen učitel. Děkuje mi za uklidnění a opravdu vypadá, že se jí ulevilo. Mně taky. Mám hrozný hlad, venku se zatahuje a čas večerního vlaku se blíží.

Do toho volá kolega, je nemocný a prosí o pomoc: zítra ráno přijede host a nikdo jiný v danou dobu nebude mít čas se o něj postarat. Tak jo, nějak to zařídím. Ale už ve chvíli, kdy to slibuji, mi začíná být pomalu jasné, že to znamená vstávat o hodinu dřív. Do postele se dostanu až po půlnoci – s vyhlídkou budíku křičícího v 5:30.

A pak je tu čtvrtek. Přivítání hosta, rychlá příprava na výuku, přednáška, konzultace, přednáška. Nikdo nemá dotazy. Uf, zítra už neučím, odteď bude klid. Jenže za mnou přichází studentka. Deset minut před přednáškou nám skončila hromadná konzultace témat kvalifikační práce.

Zdálo se mi, že chtěla říct ještě něco a já to možná příliš rychle uzavřela. Vypadala v tu chvíli trochu nejistá, jenže já už vážně spěchala. A teď za mnou

Cestou domů už nejsem schopná ničeho. Můj mozek je napjatý a brání se zátěži. Nechám myšlenky volně se toulat a ony se bezděčně vrací k té konzultaci – jsem ráda, jak to dopadlo. Najednou si znovu uvědomuji to, co pár let zpátky, když jsem začala učit: jak obrovský balík důvěry, svěřené moci a odpovědnosti to je. Vlastně je ohromně odvážné, že my, lidi, bytosti s tendencí vlastní pusou dělat škody, kam přijdeme, smíme ostatním mluvit do života. Některé učit, jiné vychovávat, dalším radit…

Vyždímaná jako citron nacházím na dně únavy pokorný úžas. Mimoděk si vzpomenu na jednu svou modlitbu za naši sborovou mládež: „Pane Bože, dej prosím pozor, ať na nich nenapáchám moc škody!“

NA TOHLE NEMÁM KVALIFIKACI, A NAVÍC JSEM UNAVENÁ. HODNĚ MOC UNAVENÁ.

Damašek

Bůh má přehled o každé částici ve vesmíru, včetně každé buňky lidského těla. Pán Ježíš své učedníky doslova ujišťuje, že jsou spočteny všechny vlasy na jejich hlavách. (L 12,7; Mt 10,30) Zato člověk z vlastních sil zdaleka nezná ani své vlastní buňky a to, jak se budou chovat v různých situacích.

V medicíně snad neexistuje lék bez vedlejších účinků. O mnoha z nich víme a umíme jim předejít. Mnoho léků například ve vyšších dávkách poškozuje játra – patří mezi ně i ty nejpoužívanější tabletky proti bolesti a zánětům. Proto nás

Když neškodné léky vzácně škodí ZÁHADNÉ

VEDLEJŠÍ ÚČINKY

lékaři a lékárníci varují, abychom bolest netišili příliš velkou dávkou, ale raději několik hodin vydrželi, než si vezmeme další pilulku.

Pro některé lidi však práh takzvaného lékového poškození jater leží podstatně níž. Ublíží jim i běžné dávky léků, které pro ostatní pacienty nepředstavují žádné nebezpečí. Protože takových případů není mnoho a nemají jednoznačné příznaky, lékaře hned nenapadne možná souvislost s léky. Tito lidé pak absolvují řadu vyšetření, než se vylučovací metodou přijde na příčinu jejich obtíží. Ty se projevují podobně, jako když má člověk játra postižená alkoholem nebo infekčním zánětem.

Další otázka pak zpravidla zní, který lék potíže spustil. Když nemocný člověk užívá několik léků současně (což je zejména ve vyšším věku spíše pravidlem než výjimkou), lékaři musí postupovat znovu vylučovací metodou a prověřovat jedno léčivo po druhém.

Řada vědců z různých oborů se snaží záhadnému poškození jater přijít na kloub. Pátrají zejména po tom, co zvláštního mají tito lidé v těle, že jsou jejich játra náchylnější k určitým zánětům. Do jedné z výzkumných studií zahrnuli dva tisíce lidí s lékovým poškozením jater a dvě stě tisíc lidí, kteří po lécích žádné potíže neměli. Zkoumali jejich genové varianty, ale nenašli nic, co by mohlo být jednoznačným ukazatelem. Další výzkumníci se snaží vytvořit modely jater, na kterých by se daly podrobně testovat účinné látky léků. Vzorek jaterních buněk od dárce umístí na speciální „lešení“ a vyroste z něj miniaturní trojrozměrná napodobenina lidských jater jako živých, kterou je možné pozorovat pomocí superrozlišovacích mikroskopů. Z těchto pokusů je patrné, jak složitým procesem může vznikat zánět: látka, která by pro samotné základní jaterní buňky (hepatocyty) byla neškodná, může nežádoucím způsobem podráždit jiné buňky. Ty spustí kaskádu dalších složitých pochodů, které v konečném důsledku zasáhnou nepřímo i hepatocyty.

JEN BŮH ZNÁ ČLOVĚKA

DOKONALE

I nejběžnější léky mohou být člověku nebezpečné – jejich vedlejší účinky mívají někdy za následek poškození jater. Člověk sám v poznávání lidského těla tápe – původce potíží obvykle hledá vylučovací metodou.

Zkoumání příčin lékového poškození jater je sice na začátku, ale už samotné povědomí o problému, kterému úplně nerozumíme, řadě lidí pomohlo. Právě takové situace si Bůh používá, aby se v naší slabosti projevila jeho síla. Ve chvíli, kdy si uvědomíme, že na to nestačíme, máme blíž k tomu, abychom začali volat k někomu mocnějšímu. On rozumí každé lidské nemoci i slabosti a jistě zná i každou naši jaterní buňku.

text MARTIN SRB foto INGIMAGE a MEDLINE PLUS