Page 1

4/2015

Foto archiv; design a ilustrace ondřej Košťáýk

cena 43 Kč / ročník 47 www.i-brana.cz

duben 2015.indd 1

3/26/2015 8:28:06 PM


Inzerce

POPRVÉ SPOLEÌNÚ V PRAZE

24. - 31. 5. 2015 MODLITEBNÍ MÍSTNOST BUDE v budovÛ KĖESĢANSKÉho SPOLEÌENSTVÍ PRAHA NA ADRESE NA ĻERTVÁCH 23, PRAHA 8

informace a pėihláğení WWW.MODLITBY24-7.cz/PRAHA

tel. 724 559 267 | MONIKA.SISTKOVA@GMAIL.COM duben 2015.indd 2

3/26/2015 8:28:07 PM


Obsah 04 06 12

Milí čtenáři, v poslední době jsem se několikrát setkal s otázkami, co je Brána vlastně zač. Je to časopis Církve bratrské, nebo není? A jestli ano, proč se tam objevují stanoviska a pohledy příslušníků jiných denominací křesťanské církve, nemluvě o názorech lidí, kteří se k církvi nehlásí vůbec? Pokusím se stručně odpovědět. Časopis již dvě desetiletí vydávají soukromé osoby, na které z ekonomických a personálních důvodů církev tuto zodpovědnost přenesla. V současnosti je vydavatelem Jiří Sedláček. Jeho snahou je, aby obsah časopisu odpovídal nejen základním parametrům současného periodika, ale i vnímání a principům Církve bratrské. Za obsah článků v Bráně sice před státem ze zákona odpovídá vydavatel, před čtenáři ovšem jejich autoři spolu s redakční radou. Články Brány jsou dvojího typu. Jednak tu najdeme texty, které korespondují s oficiálními stanovisky Církve bratrské; typickým příkladem je v současné době rubrika „Nad Ústavou CB“. Další články ale chtějí přinášet stanoviska a pohledy, se kterými se setkáváme ve světě kolem sebe a které nějak souvisejí s naším životem víry. Chtějí tak motivovat k přemýšlení, k hledání vlastních stanovisek, chtějí inspirovat k rozhovorům s kazatelem, ale i s dalšími lidmi ve sboru. Jde o to, abychom o víře přemýšleli, abychom zkoumali, nejen čemu, ale i proč věříme, a abychom se k tomuto poznání sami dopracovali, aby to nebylo jen převzaté od jiných. Před Pánem Bohem nemá valnou cenu opakování názorů, které jsme někde četli či slyšeli, ale osobní zkušenost, osobní vztah; proto klademe takový důraz na znovuzrození křesťana jako na něco, co se nedá naučit či napodobit, co se musí prožít. Stejně je to s postoji a stanovisky. Vzorem nám tu jsou Samařané, které žena od studny přivedla k Pánu Ježíši. Ti po této zkušenosti oné ženě říkají: „Teď už věříme ne proto, cos nám o něm řekla; sami jsme ho slyšeli a víme, že toto je opravdu Spasitel světa.“ K takovému přemýšlení chceme zvát všechny čtenáře, nejen ty křesťanské. Váš Petr Raus šéfredaktor

duben 2015.indd 3

20 22 26 32

Blízko kříže Rozhovor Žít pro druhé Téma Velikonoce, my a naše doba Zápisník Ticho Povídka Tři dny bez Boha Etika Pýcha, nebo hrdost Podobenství Nepodceňuj nepřítele

příště

Duchovní probuzení Daniel Fajfr

tiráž Číslo 4/2015, ročník Bratrské rodiny 47, Českobratrské rodiny 72 • Vyšlo 1. 4. 2015 Vychází 10x ročně, cena 43 Kč Šéfredaktor: Ing. Petr Raus Redakční rada: Mgr. Libor Duchek, Bc. Anna Chrásková, Mgr. David Kašper, Bc. Kateřina Korábková, PhDr. Daniela Sedláčková, Jiří Sedláček Výtvarník: Ondřej Košťák • Sazba: Olga Kutílková Editor: Anna Duchková Vydavatel: Jiří Sedláček • IČ 13161229 Ev. č. MKČR: E 5080 • ISSN 1803-828X Tisk: GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. Praha Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce. Redakce a administrace: Kodex, o.p.s., Soukenická 11, 110 00 Praha 1 tel. 222 31 26 56 www.i-brana.cz • e-mail: brana@cb.cz

3/26/2015 8:28:08 PM


SLOVO

Jan 19,23–30

Blízko kříže V

jedné staré křesťanské písni se zpívá: „Ježíši, chci být blízko tvého kříže“. Ve velikonočních textech evangelií je zmíněno několik lidí, kteří stáli blízko Ježíšova kříže. Vedle čtyř římských vojáků, kteří tam byli „služebně“, to byla Marie Magdalská, Salome, Marie matka Ježíšova a Jan, Ježíšův učedník. Modlíme se a zpíváme, že bychom chtěli být blízko Ježíše. Co to ale znamená být blízko Ježíše, který byl ukřižován? Nejde tu o tělesnou přítomnost, ale spíše o duchovní postoj. Myslíme na zvláštní vztah k Pánu Ježíši Kristu. Zamysleme se nad těmi čtyřmi lidmi, kteří stáli blízko kříže, a pokusme se pochopit, co to pro ně znamenalo.

Marie Magdalská – místo spásy V Lukášově evangeliu čteme, že Marie Magdalská byla žena, ze které Ježíš vyhnal sedm démonů. Byla dlouho zotročená satanem, v zoufalé a beznadějné situaci. Pak přišel Ježíš a démony z jejího života vyhnal. Osvobodil ji z otroctví a daroval jí svobodu. Setkání s Ježíšem změnilo její život. Když důvěřujeme Pánu Ježíši Kristu a hledáme u  něj pomoc a vysvobození z otroctví hříchu, začnou se tyto úžasné změny dít i v našem životě. Bůh začne naše životy řídit. Vysvobozeni z duchovní chudoby přicházíme k duchovnímu bohatství a stáváme se dědici království Božího. Vysvobození je drahá věc. Aby Ježíš zachránil Marii Magdalskou, musel za to zaplatit vysokou cenu. Když Marie stála u kříže, byla toho svědkem.

Abychom byli vysvobozeni, vykoupeni z pout otroctví, musel za nás Ježíš zemřít. Abych mohl přejít z temnoty do světla, musel Ježíš přejít ze světla nebeské slávy do temnoty světa. Abych byl vysvobozen z moci satana a přešel pod moc Boží, musel Ježíš zakusit samotu, opuštění svým nebeským Otcem. Abych byl vysvobozen od viny a zakusil plnost a nádheru odpuštění, musel Ježíš vzít na sebe všechny mé hříchy. Aby mě Ježíš mohl zahrnout svým požehnáním, stal se nejchudším z chudých. Není divu, že Marie Magdalská stála u Kristova kříže, že byla na jeho pohřbu, že byla i u jeho vzkříšení. Stála blízko kříže, protože je to místo vysvobození a spásy.

Salome – místo pokárání Kdo byla Salome? Většina komentátorů ji popisuje jako „sestru Ježíšovy matky“, ženu Zebedeovu a matku Jakuba a Jana (Mt 20,20–23). Jednou položila Ježíšovi velmi sobeckou otázku: „Mohou mít moji dva synové čestné místo ve tvém království?“ (Mt 20,21) Chtěla, aby jeden byl po Ježíšově pravici u jeho trůnu a druhý po jeho levici. Ježíš odpověděl: „Nevíte, oč žádáte. Můžete pít kalich, který já mám pít?“ Mluví tak o své smrti. Žádost Salome vycházela z její poněkud sobecké lásky. Trůny se jen tak nedávají, musí se zasloužit. Salome si tehdy neuvědomila, že odměnu předchází utrpení; není koruny bez kříže. Než tito dva synové odešli do nebeské slávy, prošli také velkými zkouškami. Jakub zemřel mučednickou smrtí a Jan byl nucen odejít do vyhnanství. Když Salome stála

 duben 2015

duben 2015.indd 4

3/26/2015 8:28:09 PM


u kříže, uvědomovala si, co to Božího Syna stálo. Vzdal se své nebeské slávy a stal se naším služebníkem tím, že za nás dal svůj život. Když přemýšlíme o kříži, i nás chce Bůh napomenout kvůli našim sobeckým touhám. Ptá se nás: „Jsi ochotný/ochotná pít tento kalich?“ A my odpovídáme: „To ne, Pane, chceme jen odpověď na své modlitby!“ Ježíš pak pokračuje: „Jsi ochoten za mě trpět?“ A my odpovídáme: „To ne, Pane, chci jen tvé požehnání, ne utrpení!“ Příběh Salome nám dnes říká: Kříž je místem napomenutí. Když se zamýšlíme nad tím, co pro nás Ježíš udělal a čeho se kvůli nám vzdal, co pro nás vydržel a jakým utrpením kvůli nám procházel, stává se nám kříž, ve světle našich sobeckých ambicí, místem napomenutí a pokárání.

Marie, matka Ježíšova – místo odměny Marie byla Ježíšovou pozemskou matkou a Ježíš ji ani na kříži nepřehlédl. Vidíme, že ji tam odměnil. A to tím, že ji svěřil do péče svého milovaného učedníka: „Ženo, hle, tvůj syn!“ (J 19,26). Proč Ježíš odměnil svou matku? Právě jsme si říkali, že odměna je vykoupena vysokou cenou. Jakou cenu zaplatila Marie? Jakým utrpením prošla? U Lukáše 2,35 čteme proroctví, které se týká právě Marie: „Tvou vlastní duši pronikne meč. “ Jak Marie trpěla? Trpěla hanbu a pomluvy, když zjistila, že je těhotná ještě před svatbou s Josefem. Musela utéct s rodinou do Egypta, aby zachránila své dítě. Kvůli jejímu dítěti zemřel nespočet nevinných malých chlapců. Muselo to být pro ni jako pro matku velmi těžké, když Ježíš jednoho dne, ještě jako dvanáctiletý, prohlásil: „Což nevíš, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“ (L 2,49) – Jako matka jistě vnímala ten odstup, který mezi ní a jejím dítětem narůstal. A když pak stála pod křížem, kde její syn umíral, musela vnímat samotný vrchol Simeonova proroctví. Jaké utrpení to muselo být, když viděla, jakým způsobem její syn

Jan Lukl (43) Absolvent ETS, svou kazatelskou službu začínal ve Sboru CB Brno – Královopolská, následovala Kutná Hora, dnes kazatel Sboru CB Podblanicko. Své obdarování vidí především v misii, za klíčové pro život sboru považuje učednictví. S manželkou Marií mají čtyři děti.

umírá – veřejně, potupně – a kde umírá – na kříži, mezi zločinci. Marie tam stála a cítila tu bolest meče, který pronikal její duší. Ježíš ji tam viděl a měl s ní soucit. Ujistil ji o své lásce. Říká jí: „Vracím se zpátky ke svému Otci. V důsledku toho teď spolu musíme mít úplně nový vztah. Ale abys měla ve svém srdci pokoj, aby mohlo být uzdraveno tvé zarmoucené, zlomené srdce, dávám ti Jana.“ Ježíš cítil její zármutek, vnímal její osamělost a odměnil jí tím, že jí dal svého učedníka, kterého tolik miloval. V tu hodinu ji onen učedník přijal k sobě domů a staral se o ni. (J 19,27). Pro Marii bylo to místo u kříže místem odměny. Bůh nakonec odmění ty, kdo trpí či trpěli pro Ježíše. On zná naše zápasy a naše potřeby. Boží Slovo nás učí, že „trpíme-li, budeme s ním i vládnout“. Ježíš je tím, kdo odměňuje. Předcházel tomu ale kříž.

Jan, milovaný učedník – místo odpovědnosti Pro Jana bylo to místo u kříže místem nové odpovědnosti. Stojí u kříže jako obnovený učedník. Společně s dalšími učedníky opustil v Getsemanské zahradě Ježíše a uprchl, aby si zachránil život. Zde ho ale vidíme, jak se vrátil ke kříži. Bylo mu odpuštěno, jeho život byl obnoven. I jako křesťané se můžeme dostat do situace, kdy budeme bloudit a třeba i zapřeme svého Pána. Ale i tehdy se můžeme vrátit ke kříži. Nezáleží na tom, co jsme udělali. Kříž je místem odpuštění, vysvobození a obnovení. Byla za tím velká Janova odvaha a hlavně i láska k Ježíši, že se vrátil ke kříži. O mnoho let později ve svém dopise (1J 1,9) napsal: „Jestliže doznáváme své hříchy, On je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.“ Ježíš nejenže Jana obnovil, ale pověřil ho odpovědností: „Jane, postavíš se na mé místo. Nemůžu zde už zůstat, abych pečoval o svou matku, a tak to za mě budeš dělat ty. Budeš se o ni starat jako její syn.“ Pro Jana byl kříž místem odpovědnosti. Všichni křesťané se ve skutečnosti staví na Ježíšovo místo. Přijímají jeho odpovědnost. Ježíš říká: „Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ (J 20,21) Jako křesťané reprezentujeme Ježíše – přibližujeme ho druhým lidem. Máme velkou odpovědnost a poslání, milovat druhé. Žít „v blízkosti kříže“ pro nás může mimo jiného znamenat: prožít vysvobození od svých hříchů, být vysvobozen od své pýchy a sobectví, přijímat Boží ujištění o odměně za prožité utrpení a přijímat odpovědnost za svěřené úkoly. ■ duben 2015 

duben 2015.indd 5

3/26/2015 8:28:09 PM


rozhovor Rozhovor s Františkem Krampotou

Žít pro druhé Při dobrovolnické práci v azylovém domě jej oslovila situace současné mládeže. Vnímal to jako Boží povolání, kvůli kterému se později připojil k organizaci ACET. S ní se věnuje prevenci rizikového chování mladých lidí. Jeho zájem nezůstal omezen jen na Českou republiku, touha pomoci ho přivedla až na africký kontinent. Tvoje jméno je spojováno s organizací ACET. Mnohým je známá, všem ale asi ne. Mohl bys ji stručně představit? ACET je mezinárodní, mezidenominační křesťanská organizace, která poskytuje bezpodmínečnou péči, praktické vzdělávání a vyučování v oblasti HIV/AIDS a rizikového chování mládeže. Občanská společnost ACET ČR je členem ACET International Alliance, která pracuje ve 23 zemích. V České republice přednášíme na všech stupních škol nejen v oblasti prevence HIV/AIDS, ale i vztahů, šikany, kyberšikany, domácího sexuálního zneužívání, prevence kouření, poruch příjmu potravy apod.

Čím žiješ mimo ACET? Jsem ženatý a máme společně s manželkou čtyři děti, což znamená, že se nenudíme. Mimo práci v ACET se snažím opět trošku sportovat a čistit si hlavu při běhání.

Co tě přivedlo k práci v ACET? Proč jsi jí dal přednost před jinými možnostmi? Několik let jsem při práci v jedné firmě pomáhal v azylovém domě, což byl můj začátek práce s mládeží. Vstoupil jsem do ACET, protože jsem osobně prožil povolání k této službě a byli jsme v tom také zajedno s manželkou.

Co tato služba obnáší prakticky? Čemu se věnuješ v průběhu týdne? Služba v ACET je rozmanitá. Předně domlouvám přednášky se školami, přednáším na různá aktuální témata, dělám poradenství a neustále se vzdělávám. V roce 2007 jsem také založil humanitární a rozvojovou pomoc působící v zahraničí, konkrétně v Ugandě, Zimbabwe, Nigérii a na Filipínách. To znamená komunikaci s dárci, ale i s příjemci darů, zajišťování zasílání výkazů, fotografií, aktuálních

zpráv atd. A jako ředitel naší organizace mám také na starosti lektory, kteří slouží po celé ČR.

Jak je služba ACET přijímaná? Mám velikou radost z toho, že „naše“ práce je na školách, ale i mezi mládeží samou přijímána kladně. Od roku 1994 jsme mohli na školách, v klubech, na přednáškách pro veřejnost, na táborech apod. oslovit přes 1 200 000 studentů. Navíc jsme také mohli pomáhat se založením ACET i v jiných zemích – jako například na Slovensku, Ukrajině, Rusku, Bělorusku, Chorvatsku.

Jaký smysl vidíš ve službě, která není přímou evangelizací ani diakonií a která jakoby ani nesouvisela s církví? Organizace ACET vznikla jako rychlá odpověď na situaci ve světě v roce 1985. Toho roku se začali objevovat první lidé, kteří umírali na tehdy nové onemocnění AIDS. Doktor Patrick Dixon pracoval v jedné londýnské nemocnici, denně se s nemocnými setkával a nemohl jim pomoci. Říkal nám, jakou prožíval bolest a beznaděj. Proto začal mobilizovat církev, aby začala chodit do škol a varovala studenty před touto nemocí, která je v podstatě nemocí vztahů.

Mgr. František Krampota (51) Absolvoval pedagogickou fakultu na univerzitě v Hradci Králové a KTF UK v Praze. Od roku 2007 ředitel organizace ACET ČR, člen CB Chrudim. Spoluautor knih Perla, která se zvedá z prachu, Uganda – znovuobjevená perla a několika metodických a didaktických materiálů pro učitele a žáky. Žije s manželkou a čtyřmi dětmi v Chrudimi.

 duben 2015

duben 2015.indd 6

3/26/2015 8:28:09 PM


Jak tuto pomoc církev přijímá? Dovede s ní nějak dál pracovat? Všichni lektoři jsou křesťané, což znamená, že každý z nás je zakotvený v nějaké církvi, přednáší ve svém městě nebo v okolí a nabízí křesťanské mládeži možnost spolupráce. Díky přednáškám a následných akcím už, díky Pánu, uvěřilo množství mladých lidí. Je to ale věc nasazení, času i touhy místního společenství chtít sloužit lidem, kteří přišli „ze světa“ s různými svými návyky, zraněními

z rodiny, představami a očekáváním. Je to náročné, stojí to ale za to!

foto jiří preis

Tím odpovídám na otázku, co je vlastně služba ACET – je to pomoc mladým lidem v různých oblastech jejich života formou osvětových přednášek, rozhovorů, emailů, ale zároveň i možnost nabídnout jim pomoc odborníků. Spolupracujeme s místními společenstvími ve městech, kde přednášíme, a zveme studenty do klubů mládeže, na akce pořádané společenstvím, tábory, English campy atd.

Kde všude působíte a jak je možné vašich služeb využít? Naši lektoři přednášejí po celé České republice; na svém webu máme jejich seznam. S daným lektorem z bližšího okolí je možné se spojit a domluvit termíny přednášek. Také jezdím do církví, dělám prezentace naší služby a motivuji posluchače, pokud cítí a prožívají poslání pomáhat mladým lidem, aby se toho nebáli – rád je vyškolím!

Jak ses dostal do Afriky? V roce 2005 jsem byl pozvaný na světovou konferenci o HIV/AIDS v Ugandě, kde jsme kromě výborných seminářů mohli navštívit nemocnice, vesnice, školy a slyšet množství autentických příběhů lidí. Hodně mě tato návštěva zasáhla v srdci. duben 2015 

duben 2015.indd 7

3/26/2015 8:28:11 PM


rozhovor Vzpomínám si, jak jsem o přestávce konference seděl na schodech a díval jsem se na Viktoriino jezero. Přišla za mnou nějaká paní z Velké Británie a říkala mi, že mě Uganda změní a že se sem budu vracet. V té době jsem vůbec netušil, jak se bude můj životní příběh vyvíjet dál. Od té doby jsem ale mohl Ugandu navštívit už šestkrát a myslím, že to ještě není konec. Během našeho posledního konferenčního večera jsme si jako účastníci měli napsat domů pohled. Dostali jsme pohlednice a vlastnoručně jsme si měli napsat výzvu, jak my osobně naložíme s globální problematikou epidemie HIV/AIDS. Tento pohled nám pak organizátoři konference poslali jako připomenutí domů na naši adresu. Naše pohlednice psala o dětských očích sirotků, kteří prosí o chléb. Viděli jsme surovou, reálnou a ve své podstatě krásnou, i když smutnou Afriku – a tak jsme se tenkrát rozhodli jim pomoci. Díky různým aktivitám se vybralo dva tisíce dolarů. Finance pomohly dětským komunitám: nakoupila se antimalarika, nechaly se ušít uniformy, pořídilo se několik kusů domácích zvířat.

Tím to ale neskončilo… Po své první cestě jsem začal přednášet na školách i o chudobě v Ugandě a čím dál více jsem měl nutkání dětem konkrétně pomoci. Věděl jsem, že se můžu rozhodnout „od stolu“, ale to jsem nechtěl. Modlil jsem se před mapou světa a náhle jsem si uvědomil, že mohu napsat do afrických zemí, kde ACET působí, jestli mají zájem o pomoc v podpoře dětí. Do několika dnů jsem dostal odpověď z Ugandy, Zimbabwe a z Nigérie. Například ze Zimbabwe napsali, jak se modlili za dárce pro děti, protože zrovna mají veliké sucho a malou úrodu. A v tom jim přišel můj dopis. Bylo rozhodnuto!

Jak v praxi tato pomoc vypadá? Naší snahou je, aby každé dítě obdrželo kompletní „holistickou“ pomoc – proto každý z místních koordinátorů dohlíží na to, aby dítě chodilo do školy a na bohoslužby, učí je i správným hygienickým návykům. Místní koordinátoři jsou také v úzkém kontaktu s rodiči nebo opatrovníky dítěte. Na začátku července 2014 zrealizovala organizace ACET ČR inspekční a monitorovací cestu do Ugandy. Tato cesta byla uskutečněna v rámci projektu Humanitární a rozvojová pomoc v zahraničí. V chudinských čtvrtích Kampaly podporuje ACET ČR 38 dětí, většinou AIDS sirotků, kteří by bez této pomoci nemohli chodit do školy.

Do Ugandy jezdíš už řadu let, jak se od tvé první návštěvy proměnila? Nejenže „naše“ děti rostou, ale mění se i tamní společnost. V roce 2005 zde bylo 27 milionů lidí, letos už 34 milionů. Novorozeně narozené dnes má šanci, že bude žít o čtyři roky déle než to, které se narodilo v roce 2005. Průměrný věk života je i tak děsivě krátký – pouhých 54 let. Do země přicházejí zahraniční investoři a buduje se infrastruktura. V místech, kde byly ještě před pár lety v době dešťů nesjízdné prašné cesty, se do terénu zakously buldozery a krajinu protkávají čtyřproudé dálnice. V hotelech a penzionech se třídí odpad.

Naší snahou je, aby každé dítě obdrželo kompletní pomoc. Máš z těchto cest nějakou zvlášť silnou vzpomínku? V roce 2008 jsme se vraceli ze školy v místním slumu v Kampale okolo studny, kde děti nabíraly vodu do žlutých kanystrů. S těžkými náklady pomalu, ale s úsměvem na tváři odcházely do svých domovů. Jedna dívka jménem Lateefa, která žila bez matky a s nevlastním otcem, vláčela kanystr s vodou po zemi. Kolega se jí nabídl s pomocí a doprovodil ji domů. Když se vrátil, svítily mu oči a říkal, že by tuto dívku rád podpořil ve studiu. Já jsem tehdy také odjížděl do Ugandy s touhou podpořit s celou svou rodinou nějakou dívku. Požádal jsem místního koordinátora Paula, aby některou vybral on sám. Ráno stála před domkem, kde jsme byli ubytovaní, paní ve svátečních šatech, kterých se držela vyplašená dívka Patience. Má sedm sourozenců, žije bez otce, který zemřel na AIDS, matka je HIV pozitivní. Obě dívky čelily stejným výzvám: nedostatek zdravé pitné vody, nemožnost zapsat se do základní školy, místo hravého dětství povinnosti, aby domácnost fungovala. Spaly na zemi a bez sítě proti moskytům. Jednotvárný pokrm ve formě kaše matoke přes den, k večeři zelený čaj. Jsem moc rád, že obě dívky mohly začít chodit do školy a vzdělávat se.

Máš o nich i nějaké další informace? Jejich jména a jejich příběhy se pro nás staly za těch pět let, co je známe, pravidelným zdrojem povzbuzení. Můžeme doslova „v přímém přenosu“ sledovat, jak se mění jejich vnější i vnitřní život: pravi-

 duben 2015

duben 2015.indd 8

3/26/2015 8:28:11 PM


Ve škole Nakulabya Junior School studuje 550 žáků, z nichž většina žije v padesátitisícovém slumu. Ve třídě je běžně 70 až 80 žáků, kteří sedí po čtyřech v dřevěných lavicích. Většinou by chtěly být učiteli jako jejich nejbližší vzory, se kterými jsou denně v kontaktu.

delně chodí do školy oblečené do slušivé uniformy, ve škole mají pravidelnou dobrou stravu – svačiny a obědy.

Znamená to, že jim poskytujete nějaký příspěvek na studium? Příspěvek na školu často není jen o vzdělávání jako takovém. Dobrovolné příspěvky jsou zhruba jednou za rok navýšené o sbírku na vánoční dárky nebo domácí zvířata. Byl to mimořádný zážitek, když nám Patience ukázala telátko, které její rodina pořídila poté, co jim z dárků v podobě několika koz do roka narostlo stádečko kůzlat, která pak rodina vyměnila za tele. Nebo když Lateefa po předání finanční podpory vyrazila s naším koordinátorem na nákup, aby si koupila oblečení nebo boty, které se jí budou líbit a které si vybere sama. Obě dívky jsou jakýmsi prototypem celkové podpory dětí v Ugandě: jedna žije na venkově, daleko od civilizace, druhá v chudinské čtvrti v hlavním městě. Ale u každé z nich sníme o jejich budoucnosti: o tom, že vychodí základní školu, absolvují střední školu, naučí se dobře anglicky, půjdou na univerzitu a pak získají práci, díky které se budou podílet na proměně své země.

foto archiv F. Krampoty

Nejsou to trochu bláhové představy? Snad. Ale víme, že to není ten druh snění, které by bylo pouze naivním útěkem od reality. Možná, že někde hluboko v každém člověku, ať žije na severu Evropy nebo v rovníkové Africe, je jiskra, kterou tam nechal Stvořitel a která je počátkem oné touhy a snu, aby každý lidský život byl vlastním úžasným příběhem. Takovým bestsellerem, který bude inspirovat ostatní a na jehož poslední straně bude moci jeho autor s úlevou a uspokojením říci, že to stálo za to. A tak prostě chceme nasadit svoji energii a své zdroje, aby nejen Lateefa a Patience nemusely svůj

příběh jen snít, ale mohly ho také uskutečňovat. Dobrou zprávou na závěr je, že od roku 2007 se skupina takto podporovaných dětí v Ugandě rozrostla na sedmdesát.

Všechny podporuje ACET ČR? Všechny děti jsou podporovány z darů jedinců, rodin, škol, církví, mládeže nebo dorostu a firem. Na každé dítě vystavujeme řádnou smlouvu, zasíláme informace z jeho života, vysvědčení.

Chcete v tom pokračovat? Příklad Lateefy a Patience může být povzbuzením pro všechny ty malé děti, které jsme v Ugandě loni opět potkali. Proto je ACET ČR odhodlán v dlouhodobé podpoře pokračovat, a pokud to bude jen trochu možné, rozšířit letos počet dětí především ve slumu v Kampale na sto. A rozšiřovat chceme i konkrétní pomoc v jiných zemích.

Utáhnete to? Jaké máte zázemí? Podporovatelé dětí jsou z různých skupin, s kterými udržujeme pravidelný kontakt; písemně nebo třeba i formou prezentací v církvi, kde informujeme, jak byly finanční dary využity. Stává se, že se lidé díky přednáškám pro školy nebo pro veřejnost sami ozývají, že by chtěli pomoci, nebo sami dárci ze své zkušenosti kontaktují další své přátele a vyprávějí jim, jak „jejich“ dítě v Africe žije. Nedávno mi psala jedna paní email jako reakci na námi zaslané video ze života dítěte, které podporuje ve studiu. Psala, jak si s manželem a dětmi sedli k počítači, několikrát si to „svoje“ dítě pouštěli a měli radost, že se mu daří dobře. Nestyděla se napsat, že u toho celá rodina plakala, jak je to dojalo…

■ Připravil Petr Raus duben 2015 

duben 2015.indd 9

3/26/2015 8:28:11 PM


církev bratrská Služba Odboru pro manželství a rodinu (OMAR)

Člověče, narovnej se! Členy OMARu jsou také manželé Grohmanovi z Neratovic. Oslovila je nouze mnoha současných rodin i manželských párů, bolesti v oblasti vztahů. Vzali službu OMARu za vlastní a nabízejí pomoc, kdekoli je třeba.

S

manželkou Hanou jsme z malého společenství Církve bratrské v Neratovicích; manžely jsme téměř 18 let. Manželka prožívala povolání do služby manželským párům od počátku. Já jsem při vzniku stanice v Neratovicích vnímal povolání do misijní a pastorační práce. Od začátku našeho vztahu jsme společně hltali veškerou literaturu o vztazích, manželství a sexualitě a nevynechali žádný seminář. K práci s manželskými a předmanželskými páry to ale byla ještě dlouhá cesta. Nedlouho po ustanovení sboru v Neratovicích jsme se v našich řadách setkali s prvním rozvodem (asi v roce 2006). Můj nejbližší přítel, starší sboru, výrazně obdarovaný člověk a otec dvou dětí, se zamiloval a odešel od manželky, ze sboru i od Boha. Zatřáslo to celým sborem i námi dvěma. Zanedlouho následovalo několik dalších rozvodů nám blízkých párů. Prožívali jsme, jak máme prázdné ruce. Přes veškerou svou snahu jsme nikomu z nich nedokázali pomoci.

Tomáš Grohman (41) Podnikatel, provozuje velkoobchod s elektrem, místopředseda staršovstva sboru v Neratovicích, u jehož zakládání před deseti lety stál. Spolu s manželkou Hanou slouží pátým rokem v Odboru pro manželství a rodinu; doma mají chlapce Davida (6) a Daniela (9), členem rodiny je i Xaru z Gargamelu (německý ovčák).

Sami jsme v manželství procházeli těžkými věcmi. Paradoxně právě v tom těžkém období jsme začali v této oblasti sloužit. Manželka přišla v roce 2009 v rámci neratovického projektu Free faces, podporovaného evropským grantem, s hravým diskusním Večerem o manželství. S těmito večery jsme pro velký zájem pokračovali dalších pět let. To téma nás už neopustilo. Opět jsme začali studovat literaturu na téma vztahů, manželství a sexuality. Vše jsme ale už vnímali jinak. Očima lidí, kteří prošli zklamáním i odpuštěním, poznali roli rodičů a prošli si s druhými některými bolestnými prohrami. Díky své vlastní krizi vztahu jsme začali rozumět kazatelským rodinám a rodinám služebníků v církvi, kteří stojí v „první linii“. Prožili jsme, co to je, být na problémy sami.

Období temna Období temna v našem vztahu velmi ovlivnilo naši službu. Jako správný křesťan jsem se od začátku našeho manželství snažil být hlavou, ale zároveň jsem dělal, co jsem Haničce na očích viděl, aby vedle mne byla šťastná. Ale stále tu byl jakýsi důvod k nespokojenosti mé ženy. Bylo to téma, které jsme často otevírali a nemohli nalézt řešení. Jednoho dne jsem doma svou ženu posadil a řekl: „Já už nemůžu! Pokud něco nezměníš, já vedle tebe nevydržím. Mám své limity.“ Nebyla to výhrůžka, bylo to volání o pomoc. Pamatuji, že na jedné hodině tanečních pro dospělé si nás mistr vzal do parády: „Člověče, narovnejte se a chytněte pořádně partnerku!“ A na manželku: „A vy mu pořád nepomáhejte, nechte se vést!“ To byla taková naše terapie. A náš rozhovor, to byl takový můj první pokus o narovnání. Po tom těžkém rozhovoru se manželka změnila. Poznala, že jde do tuhého, a začala se snažit. Občas se nechá i vést. A občas to není jen při tanci. A já si často připomínám „Člověče, narovnej se!“ A také nejen při tanci. Pochopil jsem, že žena vedle sebe potřebuje nejen hodného, milujícího chlapce, ale také chlapa, který jí dokáže dát hranice. Pochopil

10 duben 2015

duben 2015.indd 10

3/26/2015 8:28:11 PM


povolání do služby Jednoho dne se nám ozval Josef Horský, tehdejší tajemník OMAR, zda bychom se nechtěli stát členy tohoto odboru. Byli jsme po uši namočení do práce ve sboru, v podnikání, měli jsme dvě malé děti a řešili zoufalý nedostatek času. Nabídku jsme odmítli. Nedlouho nato (psal se rok 2011) ale přišla výzva vést, jako záskok za nemocnou dvojici, seminář na konferenci s názvem Přežije manželství 21. století?. Tuto výzvu jsme přijali a na semináři otevřeli svoji zkušenost. Odměnou nám bylo veliké povzbuzení do další služby a nedlouho nato jsme se stali součástí odboru. Prožíváme, jak je nesmírně důležité dávat v našich sborech a v celé společnosti prostor tématu manželství a zdravých vztahů. Zhruba polovina manželství se v naší společnosti rozvádí. V naší církvi je dle posledního sčítání lidu 13,5 % rozvedených, což je sice podstatně méně, ale také to není zanedbatelné číslo. Dle Českého statistického úřadu letos počet nesezdaných zřejmě poprvé převýší počet těch, kdo žijí v manželství. V roce 1990 uzavřeli Češi 90 tisíc sňatků, loni ani ne polovinu. U párů, které žijí bez sňatku („na hromádce“) se procento „rozvodovosti“ nebo spíše „rozchodovosti“ odhaduje mnohem vyšší než u sezdaných párů.

Má manželský svazek budoucnost? Výše zmíněná data ukazují, že mladí lidé často nemají v tento svazek důvěru; ostatně stejně jako v jiné závazky. Moderní je nevázat se. Lidé opouštějí tradiční hodnoty a obřady. Často slyším názor, že na dobrý vztah není potřeba papír. Poslední výroční zprávu věnoval předseda Rady CB důležitosti rodiny. Uvádí zde: „Zcela zásadním a důležitým pří-

spěvkem občanské společnosti jsou fungující rodiny. V době, kdy je manželství, rodina a výchova dětí k tradičním konzervativním hodnotám vystavena morálnímu relativismu a stavěna na stejnou rovinu s nejrůznějšími alternativními formami soužití, má tato nejstarší Bohem zřízená instituce stále co nabídnout. Situace však není jednoduchá a je zřejmé, že křesťanská manželství a rodiny to nemají lehké, ani ty kazatelské.“ Věřím, že fungující manželství (nikoli to křečovitě dokonalé) je stále nepřehlédnutelné. V dnešní době možná víc než dříve. Věřím, že právě toto je oblast, kde můžeme naplňovat Kristova slova: „Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena?“ A tak si dejme pozor, aby naše manželství nepozbylo chuti.

Foto archiv

jsem, že to je biblický obraz muže. Nejen milujícího, ale i udatného bohatýra. Hlava rodiny, která dokáže milovat, ale i dát hranice.

hlas odboru Téma letošní konference Přihořívá bylo Moc a nemoc rodiny. Únorová konference pro pracovníky pořádaná OMAR nesla název Manželství normální a nenormální. Je zřejmé, že si uvědomujeme těžkou situaci tradičních rodin, je důležité toto téma znovu a znovu otevírat a hledat východiska. Mladí potřebují slyšet, že zamilovanost nestačí a že každý vztah prochází fázemi, kterým se nevyhne. Je důležité připomínat potřeby mužů a žen, jelikož nás Pán Bůh stvořil každého jinak atd. Aktuálně připravujeme Den pro rodinu na sobotu 11. 4. v Poděbradech, kam přijala pozvání Mgr. Hana Imlaufová z Křesťanské pedagogicko-psychologické poradny z Prahy. Můžeme se těšit na téma Jak předávat dětem morální hodnoty, Jak s dětmi hovořit o sexu, Hranice a tresty atp. Na stránkách www.cb.cz/omar najdete nabídku seminářů, s kterými může některý z pracovníků odboru navštívit váš sbor, vaši školu. Kapacity jsou omezené, ale aby sůl nepozbyla chuti, je nutné pro to něco dělat. ■ tOMáš GrOhMan duben 2015 11

duben 2015.indd 11

3/26/2015 8:28:12 PM


tÉMa

Foto archiv, montáž ondřej KošťáK

V tomto měsíci prožíváme Velikonoce, největší křesťanský svátek. Zdá se, že jsme je do značné míry oddělili od svého všedního života. Jako bychom už mnohdy neměli odvahu přinášet pod kříž své nejpalčivější otázky. Velikonoce ale mluví i dnes.

12 duben 2015

duben 2015.indd 12

3/26/2015 8:28:18 PM


paVel paluChník

V

elikonoční ztišení. Je důležité, když se vnitřně zastavíme, abychom do svátečních dní vstoupili s očekáváním na Něho. Číhá na nás ale past, že se rozjímání o Kristově utrpení, smrti a vzkříšení vystavíme jen za bezpečně zavřenými dveřmi své zbožnosti a svých modliteben. Můžeme snad prožít radostný smysl Velikonoc, pokud si nepřineseme pod kříž i ten těžký batoh současných otázek, myšlenek, starostí, lákadel a přítěží? I křesťané jsou přirozeně dětmi své doby. Tudíž tu vzniká konflikt. Křesťan se do Ježíše přímo obléká (Ř 13,4), noří se do Jeho smrti a vzkříšení – ve křtu a pak v dennodenním životě víry (Ř 6) umírá sám sobě a prožívá osvobození z pout hříchu, přijímá Jeho příběh za svůj vlastní. Po setkání se Vzkříšeným vyznáváme: „Nežiji už já, ale žije ve mně On.“ (Ga 2,20) Slovy Tomáše Halíka: „Víra ve vzkříšení znamená nechat vstoupit tuto událost samu jako přetvářející sílu do celku našeho života. Věřit v Kristovo vzkříšení (…) se osvědčuje naší spoluúčastí na této události, naším ,spoluvzkříšením‘.“ Potřebujeme jako poutníci tímto světem prožít ty staré Velikonoce vždy znovu se svými batohy na zádech. Jinak Jeho smrt a vzkříšení už nebude cele můj příběh, náš život (Ko 3,4). Domnívám se proto, že těch nákladů nás smí zbavit jen Kristus sám. Nemáme se jich zbavovat před dveřmi kostela a modlitebního pokojíku sami. Roztodivným

chutím, vůním i pachům labyrintu světa nám dá porozumět teprve a právě On, až se s ním setkáme uvnitř. Máme odvahu jít k němu takto? Nebo Ježíš pohovoří se svátečně připraveným křesťanem, který si po své velikonoční infuzi naděje pak u dveří kostela opět nasadí svůj starý batoh nezodpovězených otázek, myšlenek, starostí, lákadel a přítěží? Otevřme dveře a vezměme si batoh s sebou…

duch doby Duch doby se neurčuje snadno. Nejhledanějšími výrazy se v české verzi Googlu staly v roce 2014 termíny Facebook a YouTube. Nejhledanější spojení se slovem „jak“ se objevovala v tomto pořadí: jak zhubnout, jak sbalit holku, jak uvázat kravatu, jak vycvičit draka, jak napsat životopis, jak psát web, jak vydělat peníze, jak zrušit Facebook, jak sbalit kluka, jak otěhotnět. Nejhledanější výrazy se slovem „co“: co je Instagram, co je LTE, co je selfie. Myslím, že tato sonda leccos prozradí o našem reálném životním stylu a prioritách. Českou společností prošla i závažnější společenská témata. Postrašila nás „juvenilní justice“ a podmínky odebrání dětí rodičům. Šokoval nás brutální postup Islámského státu, popravy zajatců a zotročování žen, stejně jako islamistické atentáty v Evropě. Na čas proměnily i rétoriku českých sdělovacích prostředků – ještě donedávna post-křesťanduben 2015 1

duben 2015.indd 13

3/26/2015 8:28:22 PM


TÉMA téma ská Evropa a ateistické Česko (zvláště v souvislosti s majetkovým vyrovnáním mezi státem a církvemi), nyní křesťanské kořeny Evropy a křesťanské hodnoty, které máme bránit. Bojím se ale, že tu sotva jde o  skutečné obrácení k velikonočnímu Kristu a k odpovědnosti za své bližní. Na světě je nejvíce uprchlíků od konce druhé světové války (OSN odhaduje jejich počet už na 56,7 milionů). Už to nejsou jen místa v Iráku, Sýrii, Afghánistánu či v sužované Nigérii (Boko Haram). Agrese, válka, chaos na Ukrajině a velká bída konkrétních lidí se ocitla příliš blízko našim hranicím. Jsme připraveni jim pomoci? To jsou jen některé otázky. A k nim se řadí i spousta ryze osobních témat. Máme na srdci své nejbližší, kteří mají starosti, nemoci, prošli ztrátou zaměstnání. Přesto budou o Velikonocích převládat témata optimistická. Vždyť žijeme na velmi šťastném koutě planety a (jak naznačuje statistika nejen internetových vyhledávačů, ale i tržeb v obchodech) umíme se radovat ze života. I to však patří pod Ježíšův kříž – je-li Kristus skutečně „náš život“. V našem sboru mívám čas od času příležitost setkat se s lidmi z vědeckého prostředí. Jde zpravidla o lidi s dlouhou praxí ve svém oboru, kteří se ve zralém věku chtějí poctivě vypořádat s otázkou víry v Boha. Daří se to někdy lépe, jindy hůře. Uvědomuji si na tom, že žijeme stále v době zásadně poznamenané vírou ve vědu, zvláště tu exaktní. Obrovský vědecký pokrok přinesl zkvalitnění života, rozšířil naše možnosti, za což patří Bohu díky. Není divu, že se po vědcích žádá odpověď i na ty nejniternější otázky života, morálky, pravdy. Dobro jedince, rodiny i společnosti se také mnohem jednodušeji měří ekonomickými a prospěchovými ukazateli (jak na to hezky ukazuje např. Tomáš Sedláček ve své Ekonomii dobra a zla). Myslím, že to je podstatný rámec myšlení, kterému jsme stále plně vystaveni. Náš teprve pětiletý syn prošel při zápisu do první třídy (jako i všichni ostatní) testováním, zda náhodou nepatří mezi nadprůměrně inteligentní a rozumově nadané děti. Ty totiž mají být co nejdříve „odchyce-

Pavel Paluchník (33)

ny“ a má s nimi být individuálně zacházeno k jejich co nejlepšímu rozvoji. Jak má škola připravit dítě na život? Jak měříme zralost a úspěšnost? Jenže i pozice vědy se mění. Moudré knihy zmiňují obyčejným smrtelníkům málo srozumitelné pojmy typu kvantová fyzika, teorie relativity, fyzika komplexnosti, teorie strun a hledání Teorie všeho. Jinými slovy, s čím dál větším poznáním se rozdrobila dřívější „jednoduchá“ představa univerzálně fungujícího vesmíru i našeho mikrosvěta. Narážíme na limity vlastní moudrosti a na vědomí, že pořád zkoumáme jen poměrně úzce vymezený výsek „světa“, jehož hranice se několikanásobně zvětšily. V centru přitom nestojí myslící bytost objektivně posuzující svět z vnějšku jako celek. Jeden z hlavních protagonistů postmodernismu Jean-Francois Lyotard hovoří o konci tzv. velkých příběhů. Možná ještě závažnější je to pro nás křesťany. Velké příběhy, ideje, filosofie, náboženství vždy dodávaly jednotný smysl lidskému soužití, jednání, chování, rozhodování. Nejsou to ale jen naše „řečové hry“? Nekonečný počet vytvořených jazykových světů s množstvím výkladů? Nenabízejí i vydané biblické komentáře někdy až nepřeberné možnosti výkladu? Nemá pravdu Jacques Derrida, když mluví o nutnosti dekonstrukce centrální pozice slova? Už dlouho si všímáme, že dnešního člověka zpravidla nepřitahuje bezpečí všeobecné autority – natož instituce církve! Nedávno mě pozval do kavárny mladý muž kolem 25 let. Chtěl si pohovořit o životě a o Bohu. Zajímal ho názor můj, ale ne názor kazatele a rozhodně už ne názor církve. Jak typické! První otázka setkání tedy zněla, zda je pro mě ten rozhovor pracovní nebo osobní. Po ní poznámka: V církvi lidé přece nechtějí přemýšlet mimo hranice svých dogmat. Teď si možná řekneme, jestli bychom dveře modlitebny přece jen neměli alespoň o Velikonocích zavřít. Zamknout vrata svých srdcí dřív, než nám závan tohoto kyselého deště rozdrobí velký příběh Ježíše ukřižovaného a vzkříšeného. Lze ve 21. století ještě vměstnat velikonočního Ježíše do bublin našich životů? Neříkají už i naše vlastní děti a mládežníci z církve: „Máme právo na svůj vlastní příběh!“?

Církev moderní a postmoderní Kazatel CB v Černošicích. Absolvent ETS a ETF UK v Praze a ročního studia na Union Theological College v Belfastu. Člen Odboru pro vzdělávání při RCB, učitel Nového zákona na ETS. S manželkou vychovávají tři děti.

Takových modernistů a postmodernistů ale bylo i v  biblických dobách dost. Inovativní náboženský pluralista, izraelský král Menaše „obohatil“ židovský chrám o celou řadu model a cizích oltářů. Nebo král Saul. Jeho klíčové provinění, kvůli kterému ho Hospodin zbavil trůnu, ne a ne vysvitnout ani na

14 duben 2015

duben 2015.indd 14

3/26/2015 8:28:22 PM


neuvěřitelně rozlehlé ploše dvaceti tří kapitol První Samuelovy. Snad kromě toho jednoho pozorování: Pána Boha chtěl vždycky poslouchat po svém. Jak vidno, postmoderní přístup se objevoval v nějaké míře vždy. Křesťanský apologeta, matematik z Oxfordu, prof. John Lennox míní, že v  tomto ohledu není moc užitečné hovořit o době postmodernismu, protože se jeho postoje, stejně jako postoje předchozích ér, objevovaly v každé době a objevují se i v každém člověku. Obtíženi přicházíme ke Kristu s  otázkou: „Pane, jak chceš, abych žil Tvůj život u mě doma a v práci?“ Je jisté, že po tomto upřímném tázání bude muset něco z batohu ven a  do smetí. Ve světle Ježíšovy oběti a jeho vzkříšení se mnohé otázky jednoduše vypaří, jiné se promění v další otázky (které jsou důležitější) a jiné zůstanou nezodpovězeny (možná ale budou lépe snesitelné). A ještě jiné se kupodivu ukážou být nějak užitečné. Vždyť ani Ježíš neodhodil vše vnější jako nepotřebné, ale v evangeliích nás učí dívat se kolem sebe – na ptactvo, květiny, ale také na nepoctivé správce, liknavé soudce či náboženské pokrytce. Ti všichni se nám mohou stát překvapivými směrovkami (někdy odstrašujícími) k vnímání sebe sama, svých starostí, ale i Pána Boha a vztahů s bližními. Přiznat si rozpolcenost dnešní doby, krizi velkých příběhů, odcizenost jednoho od druhého, nedostatek porozumění, život v  subkulturách (viz kniha Kmeny – současné městské subkultury), ale i důraz na autenticitu a svobodu. Křesťanství už dávno netvoří hlavní proud poznání ani mravní základ společnosti. Možnou krizí církve je, že se nechce smířit se svou rolí na nepřeberném trhu náboženství a vznešených i nejpragmatičtějších životních filosofií současnosti. V poněkud nepřehledném světě uznáváme,

KOMENTÁŘ

Ukřižováni s Kristem Postava Ježíše Krista byla tmelem, jednotou Západu. Od rozdělení křesťanstva za reformace a s nástupem sekulárních revolucí se však tato jednota rozpadla a nyní stojíme před nicotou – vyjádřil Dietrich Bonhoeffer ve fragmentech zamýšlené Etiky. Bratr Pavel v článku jmenuje některé rysy této novověké nicoty: obavy před nejistou budoucností, plané zaříkávání vyvrácených křesťanských kořenů, osamělost ve světě komunikačních technologií, umělohmotný požitek, konec velkých příběhů a nedůvěru vůči institucím („Mluvíte se mnou pracovně jakožto kazatel, nebo osobně jako člověk?“). Co s tím vším má Kristus do činění? Co to vše má do činění s Kristem? A s Velikonocemi? Souhlasím s autorem, že to vše patří do evangelia, že evangelium zahrnuje i toto vše. Dokonce se mi zdá, že utvářel-li kdy identitu Západu, jak mínil Bonhoeffer, právě Kristus, byly-li evropské národy pokřtěny právě ve jméno Kristovo, pak jinde než před nicotou vlastně ani stát nemůžeme! Ježíšova cesta je i naší cestou. Netrpěl snad Ježíš „venku za branou“ (Žd 13,12n)? Nebyla jeho násilná smrt popřením práva, smyslu, života? Nebyl snad Ježíšův soudní proces od začátku do konce populisticky zpackaný a zkorumpovaný? A není – to zásadně! – smrt Božího Syna, smrt toho, v němž je život lidí, v němž vše stvořené spočívá (J 1 aj.), vlastně mimo všechen rozum, mimo veškerý řád? Není popřením řádu? Není samotnou nicotou?! Luterský kazatel a básník Paul Gerhardt na sklonku třicetileté války napsal (EZ 345,4): „Kristu chci patřit cele / a projít všude tam, / kde prošel on; chci směle / s ním vejít do smrti bran. / Neopustí on mne, / bratrem svým když mne zve, / až přijde loučení, svou ruku podá mně.“ V originále zní tyto verše poněkud zemitěji (v mém neumělém převodu): „Byl jsem a zůstávám Kristovým údem. Kudy prošla má Hlava, tam mě bere s sebou: strhává mě s sebou smrtí, světem, hříchem a bídou, strhává mě s sebou peklem. A já ho všude následuji.“ Nebo, jak z nacistického vězení napsal svému příteli už citovaný Bonhoeffer (16. 7. 1944): „Bůh, který je s námi, je Bůh, který nás opouští! (Mk 15,34) Bůh, který nás nechává žít ve světě bez pracovní hypotézy Boha, je Bůh, před nímž trvale stojíme. Před Bohem a s ním žijeme bez Boha. Bůh se nechává vytlačit ze světa na kříž, Bůh je ve světě bezmocný a slabý, a právě jen tak je s námi a pomáhá nám.“ Divná, ano, problematická slova, slova na hraně, ne-li úplně za hranou. Či snad „venku za branou“?! O měsíc dřív Hitlerův vězeň napsal (27. 6. 1944): „Křesťan nemá možnost jako ti, kteří věří vykupitelským mýtům, vždy ještě nakonec uniknout z pozemských úkolů a těžkostí do věčnosti, ale musí pozemský život jako Kristus („Bože můj, proč jsi mě opustil?“) plně okusit, a jenom tehdy je s ním Ukřižovaný a Vzkříšený a on je s Kristem ukřižován a vzkříšen.“ Stojíme před nicotou – s batůžkem svých otázek a zápasů, jak píše bratr, protože s Kristem ukřižovaným vlastně příliš nelze jinak. Kristův kříž je soudem nad lidskou samospravedlností, nad náboženstvím, říkal Karl Barth, soudem nad „velkými příběhy“. (Nutno dodat nad příběhy či ideologiemi mnohdy zotročujícími, nelaskavými vůči jiným.) Pán Ježíš nás s sebou strhává ven za bránu, doprostřed pozemského života i lidské smrti, doprostřed bezbožnosti světa; právě i s těmi našimi batůžky. A tam nám září svým vzkříšením: tajuplně, tiše, a jindy s radostným pokřikem. Slovem Písem, v bratrech a sestrách, vodou křtu, chlebem a vínem svého stolu. A tak: „Táhni mne za sebou! Dáme se v běh…“

■ David Beňa, Odbor Rady Církve bratrské pro vzdělávání

duben 2015 15

duben 2015.indd 15

3/26/2015 8:28:22 PM


TÉMA téma že nemáme odpověď na všechno. Potřebujeme se učit i od těch, kteří věřící nejsou (jako Mojžíš od svého tchána Jitra). S apoštolem Pavlem přitakáváme, že i „naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné.“ (1K 13,9) Zatímco „nyní poznávám částečně, potom poznám plně, jako Bůh zná mne.“ (1K 13,12) Nesprávně pochopené Ježíšovo poslání „být solí země a světlem světa“ smí vytvářet komplex vševědoucnosti a všemohoucnosti církve vůči každému problému tohoto světa. Tak tomu ale není. Naše solení a svícení Kristem bývá omezené nikoliv mocí Kristovou, ale námi samými. Nicméně pokud se solí a svítí do sousedství, je to pořád o dost lepší než solení světa z práškovacího letadla se svítivými nápisy.

Setkání pod křížem S naloženým batůžkem tedy váhavě vystupujeme na Golgotu. Nejdeme cestou Jidáše – „člověka, který chtěl obejít kříž“ (Ĺudovít Fazekaš). Z ponuré scény pod křížem zazní několik posledních výkřiků Spasitele zaznamenaných v evangeliích. Do značné míry vyjadřují hlavní momenty Ježíšova velko-nočního příběhu. Mohou se stát optikou, kterou hledím na svoje osobní otázky, plány, radosti, ale i problémy světa: Odpuštění: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí…“ (L 23,34) Mezi nepřáteli jsou ti, kteří ho přibili na kříž. Pilát, před nímž Ježíš tváří v tvář unuděné byrokracii moci nezapřel pravdu. Židé volající v bezpečí anonymního davu „Ukřižuj!“. Duchovní vůdcové střežící svou verzi víry i svůj vliv na druhé. Ježíš všem svým nepřátelům odpouští. Tím přemáhá zlo a otevírá prostor milosti. Pravé odpuštění a prožitek milosti je v naší době zoufale nedostatkové zboží. Anglikánský kněz, biblista, teolog J. A. T. Robinson se ve své knize Čestně o Bohu ptá, jak bychom mohli vysvětlit podstatu Kristova odpuštění hříchů bez smíření ve svých vztazích? Lidé tomu často nerozumějí. Velmi dobře ale chápou, co to znamená, když se manželka smíří s manželem, když se rodiče smíří s dětmi, když dospělá dcera odpustí svému otci, když matka poprosí za odpuštění svého syna nebo když se šéf omluví svému podřízenému. Starost o druhé: „Ženo, hle, tvůj syn! Hle, tvá matka!“ (J 19,26–27) „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.“ (L 23,43) S obrovskými bolestmi v probitých rukou a nártech, obtížně dýchající pro zkřivenou polohu na kříži, vyčerpán a zakrvácen po těžkém bičování, v psychickém vypětí se Ježíš obrací k těm, kteří v tuto chvíli rovněž trpí. Milí přá-

telé, tohle mě stále znovu udivuje. Vždyť nesl tíhu lidského bezpráví, nespravedlivou křivdu a především tíhu hříchu celého světa! A přesto si všímá trpících kolem sebe! Marie získává nejen nového syna, ale také novou rodinu – církev. Právě proto má církev na prvním místě přijímat mezi sebe sirotky, vdovy, vdovce, lidi opuštěné. Naše misijní starost o druhé ale nesmí být vyčerpána v diakonické práci. Ježíš si všímá také zločince vedle sebe, který ho žádá, aby na něj vzpomenul, až přijde do svého království. Také on trpěl. Ježíš jeho fyzické utrpení nijak neulehčuje, vidí ale to strašné utrpení, které způsobuje lidský hřích. Na Ježíše samotného dolehla strašná tíha hříchu. Všímáme si těch po své pravici i levici, když sami máme svých problémů dost? Uslyší naše zvěstování o záchraně z hříchů a o věčném životě? Osamocení: „Žízním!“ (J 19,28). „Eli, Eli lema sabachtani!“ (Mk 15,34; Mt 27,46). Kristovo „žízním“ vyjadřuje fyzickou žízeň, ale také bezmocnost sám se napít. Vydanost druhým. Opuštění nejbližšími, kteří by tišili jeho bolest. „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ je pak trýznivou ozvěnou Bohem opuštěného z Žalmu 22. Probuzenecký kazatel 19. století Charles Haddon Spurgeon pověděl tato slova: „Nebojím se, že se dopustím jakéhokoliv zveličení, kdykoliv mluvím o tom, co zkusil můj Pán.“ Za zhlédnutí stojí i oscarový film Mela Gibsona Umučení Krista. Přesto je evangelistům dnešní, stejně jako ta středověká

16 duben 2015

duben 2015.indd 16

3/26/2015 8:28:22 PM


záliba v Kristových mukách dosti cizí. Nesmíme spatřovat středobod své křesťanské víry v utrpení samém. Ten je v životě a ve vzkříšení. Symbol kříže ale upomíná, že utrpení Kristovo bylo nutnou součástí díla spásy, a proto zkušenost utrpení nemá překvapit ani ty, kteří Krista následují dnes. Pronásledovaných a zabíjených křesťanů je více než kdy jindy. Máme být právě s těmito bratry a sestrami propojeni na modlitbách i v praktické podpoře. Ale i pro nás samotné smějí být posilou slova Ukřižovaného ve chvílích, kdy vzácný Kristův příběh upadá v mém životě v posměch mých přátel, sousedů, kolegů. Psychologové současnosti se shodují, že největší nemocí této doby je „osamocení“. Samota v  obklopení nejmodernějšími komunikačními technologiemi je obzvláště děsivá. Kvůli tomu, co prožil Ježíš Kristus na kříži, ale jednou provždy platí, že nikdo z nás není a nikdy nemusí být opuštěn Bohem. Odevzdání: Slova „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha“ (L 23,46) spolu s výkřikem „Dokonáno jest!“ (J 19,30) vyjadřují víru až za hrob. Kolikrát lpíme na svém postavení, své důstojnosti, neochotě se omluvit, sám sebe shodit, ztratit tvář, natož ztratit svou duši pro Boha. Když Ježíš říká „je dokonáno“, říká tím: „Teď už to není na mně, ale na Tobě, Bože. Věřím Ti.“ Známe přísloví „Jen počkej, až tě dostanu do rukou!“. Víme pak, že tyto ruce s námi nebudou jednat „v rukavičkách“. Jsou takové ruce Boží, které znal Ježíš? Dát svůj život do rukou Božích znamená ocitnout se v rukou Boha Stvoři-

KOMENTÁŘ

Velikonoce, čas milosti Dobře slyším na výzvu z článku „Otevřme dveře a vezměme svůj batoh s sebou.“ Letošní Velikonoce jsou pro mne jiné než ty předchozí, rozlišuji je, což je znamením toho, že se mi naštěstí nestaly jen zpestřením každodennosti. Měla jsem totiž zase možnost sáhnout si do hlubiny svého srdce a nalezla jsem něco, co se nepíše s hrdostí, ale s pokorou, se sevřeným žaludkem. Nalezla jsem to, co jsem chtěla vždycky chytrostí zamaskovat, zaonačit. Našla jsem srdce, které nenávidí, je zlostné, chce vládnout nad ostatními lidmi. Nejhorší na tom nálezu bylo, že patří ke mně, že jsem to já. A nebýt velikonočního příběhu, nebýt Boží existence, nemusela bych si své vlastní černoty v hlubině srdce ani povšimnout. Nebýt Pána Boha, byla bych zvířetem, rozsívala bych smrt a ne život – a nevadilo by mi to. Jenomže v tom stejném srdci to ve mně volá „Pane, smiluj se!“, běduje a prosí o odpuštění, aby ona stezka k Pánu Ježíši byla znovu urovnaná, aby byla opět vidět, protože ji zanesl prach a písek. Stezka z mého srdce do toho Božího. Takže ano, otevírám dveře a vstupuji ke Kristu celá, s celým doposud jen částečně poznaným srdcem, s celým doposud jen částečně poznaným batohem tíží mého života. Myslím, že je dobré zkoumat věci až do podstaty, že je dobré stále se pokoušet popsat skutečnost. Vždyť i poznání sebe sama dá zabrat, je to, jsem-li upřímná k sobě i Pánu Bohu, namáhavá práce, někdy i vysilující. Ale pokud mám na mysli, že výsledek svého hledání a nacházení mohu předložit Spasiteli, v závěru to může být i námaha přeměněná v radost. A stejně mi toho často ještě mnoho zbývá, co si v sobě hýčkám, co mi brání v plném rozdávání života věčného. Toto není relativizace, pokud přijímám Kristovu autoritu nad svým životem, pokud i tuto zvěst – krásnou i nepochopitelnou – budu mít na paměti, pokud budu prosit o Boží blízkost i odpuštění, byť ani sebe neznám dobře, natož svého Stvořitele. Myslím, že Kristus v nás nám nedovolí být na zemi sami pro sebe, mít vlastní příběh a myslet si, že na něj máme právo. On nás vnímal vždy nejen jako jednotlivce, ale i jako součást společenství, vždyť právě v církvích tvoříme tělo – nedokonalé, ale Kristovo, a to není málo. „Pane, mnohdy si nerozumím, mnohdy se před pravdou kroutím, ale věřím, věřím, že o tom všem víš a že mne neupustíš, i když Ti někdy nerozumím, i když Tě někdy nechápu, nevidím, i když někdy o Tobě i pochybuji.“ Nedávno se mne zmocnila panika, jak mohu být Božím světlem, když i z pohledu nevěřícího činím zlé skutky. Jak mi mohou věřit, že já, stále ta stejná hřešící, nemilující, nenávidící osoba, mohu být stále Boží dcerou, mohu vnímat svou jedinečnost a důležitost pro Boha, který mne znal ještě dřív, než jsem se narodila. Je to milost, že mohu pod křížem i já volat: „Pane, odpust mi, neboť nevím, co činím.“ Pane, také já patřím do zástupu těch, kteří nevědí, co činí a svým jednáním ubíjejí druhé. Ubíjejí vzájemnost, důvěru, pouto lásky. Kvůli tomu, že jim toho hodně zbývá do plnosti Kristovy lásky. Pane, kéž i na mém příkladu mohou ti, kteří v Tebe nevěří, uvidět Tvou milost, majestátnost a lásku, která převyšuje veškeré lidské myšlení, která je tak spravedlivá, že nám někdy v naší nedokonalosti chápání přijde naopak nespravedlivá. Když tedy znovu přemýšlím o „svých“ letošních Velikonocích, dere se mi na mysl, že se opět setkám s Pánem Ježíšem, který se kvůli mně rozhodl dojít na kříž a sestoupit do pekel, do úplného odcizení se Bohu, do míst, odkud nevím, jak by mohl člověk sám utéci. Pro mne pak vstal z mrtvých, abych měla možnost i já znovu počkat na otázku jako Petr, zdali jej, Ježíše Nazaretského, miluji. Abych směla odpovědět se studem i radostí, že ano, že jej mám ráda tolik, kolik umím, ale že bych chtěla víc, o mnoho víc. A s tím pak mohu znovu předstoupit před ty nevěřící, se kterými se stýkám, proměněna Kristovou láskou, s nadějí na hřejivé srdce dávající pokoj a rozdávající tutéž naději pro každého člověka. Sama se tak stávám díky Bohu poselstvím Velikonoc.

■ Kateřina Vávrová, Sbor CB Brno – Kounicova

duben 2015 17

duben 2015.indd 17

3/26/2015 8:28:22 PM


tÉMa tele a nesmiřitelného bojovníka proti všemu bezpráví. V rukou Spasitele, které kdysi uchopily izraelský národ a vyvedly jej z otroctví mocného Egypta. Ale také v ruce něžné, jako když matka bere do náručí své dítě. Milí přátelé, Ježíš věděl, komu odevzdává svůj život. Víme to také? Je Tvůj život v těch správných rukou? Pokud ne, chceš s tím něco dělat? Ježíšův výkřik způsobil zlom v celé „podívané“ na Golgotě. Setník vyznává, že „tento člověk byl opravdu spravedlivý“, zástupy už nechtějí zůstat stát u křížů a bijí se do prsou. Vzkříšení: Kdosi pověděl: „V našich kázáních o Kristově vzkříšení musí znít i křik ukřižovaného.“ Kristovo „dokonáno jest“ totiž asi nebylo vítězným zvoláním ve smyslu: „Je hotovo a teď už jen cesta do nebe.“ (Jak to zprvu čekal sebejistý anděl v pohádce Anděl Páně.) Ježíš byl učiněn hříchem odporným Bohu, zavrženým, prokletým (2K 5,21; Iz 53). Domnívám se, že i Kalvínův výklad věty z Kréda „sestoupil do pekel“ je tak asi případnější než ten Lutherův – ono totiž nejde o triumfální cestu do

pekel, ale o vyjádření Kristova hlubokého „ďábelského odcizení“ od Boha a lidí (tak J. M. Lochman k interpretaci Kalvínova postoje). Jistý triumf tu však z Kristových slov cítit je. Je to radost ze splnění úkolu. Ano, z Božího vítězství nad ďáblem, nad mocí hříchu. Radost z vítězství darovaného člověku, který je vymaněn z područí fatální náchylnosti k životu bez Boha. Naše vítězství, protože On prohrává. Umírá Bohem opuštěn, přesto s důvěrou k Němu. A v tom všem je už záblesk slavné velikonoční neděle. Protože najednou vidíme, že v Ježíši se nachází Boží cesta spásy člověka, a pak i vzor k následování. Kristovo vzkříšení, nanebevstoupení a posazení po pravici Otce je Božím přitakáním Ježíšovu životu, utrpení, smrti, i Synově důvěře v Otce až za hrob. Na konci s úžasem vyznáváme: „To učinil on.“ (Ž 22,32)

závěr Velikonočně zformovaná víra křesťana se nebije za sebe ani za církev. Bije se v Kristu a s Kristem za druhé, za Boží pravdu, za naději pro beznadějné případy, za lásku pro nemilované, za pokání a odpuštění pro nenapravitelné hříšníky. Ano, dokonce má odvahu rezignovat na svou obhajobu, aby obhájil Bůh sám. Najednou vidíme, že leccos ze současné rozpolcenosti globálně propojeného světa je blízké i prostředí velikonočního vyprávění. Kristovo ukřižování bylo historicky pouhou epizodou v jedné subkultuře málo významné provincie. O to více nás zarážejí důsledky velikonoční události, která dokázala proniknout hranicemi

1 duben 2015

duben 2015.indd 18

3/26/2015 8:28:25 PM


národů, odlišných kultur, jazyků, sociálních rozdílů a zaujmout svou pozici na tržišti náboženských možností řecko-římského světa. Nijak triumfálně, často spíše v jakémsi tlaku pohoršení nebo bláznovství. Evangelium o Ježíši ukřižovaném a vzkříšeném však naplnilo srdce mnoha lidí. Ti začali tvořit novou komunitu, která zůstala jednoznačně svébytná, ze samotné povahy evangelia ale také otevřená ostatním. Apoštolové vstupovali na veřejnou půdu citlivě, neignorovali pestré kulturně-náboženské prostředí, kde každý monoteista byl v podstatě podezřelý. Pavlovo „Židům Žid a  Řekům Řek“ (1K  9,20) naznačuje kurs autentického nesení velikonoční zprávy v novém nepřehledném prostředí. Jak to ale pověděl Jan Milíč Lochman, „tato ochota neznamenala naprosto, že by byli ochotni podrobit svou ,velkou zprávu‘ tržním zákonům náboženské poptávky a směny. Šlo jim o spásu s nezaměnitelnou tváří, s tváří Ježíše z Nazareta.“ Snad je dobře, že skončila doba velkých příběhů, které mají legitimizovat naše jednoznačné představy o světě a o Pánu Bohu. Sotva lze ale povědět, že by se velký příběh Krista dostal do úzkých a že je třeba žít už jen své malé vlastní příběhy po svém. Věřím, že velikonoční naděje spočívá právě v tom, že svůj vlastní nezaměnitelný životní běh smím prolnout s Ježíšovým velkým příběhem spásy. Ponořit se do Jeho radosti, svobody, pevnosti v pravdě i sebeobětující lásky. Do něčeho tak lidského a našemu srdci blízkého! A přece tak mocně jiného a  nás přesahujícího. Zde se vytváří uzdravující prostor naděje pro zneklidněnou a trpící duši, ale i úkol pro spokojeného a vším blahobytem obklopeného člověka. ■

KOMENTÁŘ

Překlad přes propast Pavlův článek výstižně popisuje jednu obtíž, se kterou se jako křesťané potýkáme. Jde o propast, kterou vnímáme mezi svým konkrétním životem v době, v níž žijeme, a mezi biblickými příběhy, které se odehrály v úplně jiné době a jiné kultuře. Tato propast se nám může na první pohled jevit jako velmi těžko překonatelná. K její šíři přispívá čas více než dvou tisíc let mezi námi a dobou biblických příběhů, textové a překladové obtíže i nepřeberné množství lákavých konkurenčních předmětů okolního světa. Mohou k ní přispívat i samotné duchovní programy a kázání, pokud jsou odtržené od praktického života člověka a řeší filozoficko-teologické otázky, které vlastně nikoho, snad krom řečníka, příliš nepálí. Může k ní přispívat přetrvávající dualismus mezi tím, co lidé řadí do kategorie „duchovních záležitostí“, a tím, co považují za praktické, osobní nebo vztahové otázky. Čím jsou programy odtrženější od každodenní reality a čím silnější je dualismus, tím je propast větší. Když potom prohlásíme, že Velikonoce jsou tím nejdůležitějším svátkem, tím, co nás má pálit, na co se máme soustředit, tak si kritičtější posluchači položí otázku proč. Proč mám ze svého zorného pole pozornosti vybrat a podtrhnout právě tento příběh a motiv? Proč teď, když mám zrovna jiné a důležitější věci, které musím řešit? Ať už to jsou konflikty s manželkou, finanční problémy, nové úkoly v zaměstnání nebo jsem jen unavený po práci a chci se podívat na pár seriálů. Do této kategorie spadá navíc vše, co Pavel trefně popsal v kapitolce „duch doby“. Pouze si kladu otázku, nakolik popisuje témata, která lidé opravdu hluboce řeší. Z pastorační zkušenosti mám dojem, že mnohé z toho, co říkají, že řeší, neřkuli z toho, co hledají na internetu, jsou jen zástupné problémy a lidi nakonec nejvíc trápí osobní problémy smyslu života, jejich vlastních slabostí a blízkých vztahů. Ať už ale nás lidi dnešní doby pálí cokoliv, je jasné, že silná konkurence podnětů nás vede k zamyšlení nad otázkou: Proč bychom se teď měli zastavit a vnořit se do starého velikonočního příběhu? Proč přerušit své myšlenkové proudy, které automaticky směřují určitým směrem, a vědomě zaměřit pozornost na pár kapitol Bible? Velikonoční příběh není pouhým velkým příběhem podporujícím určitou ideologii a určitá dogmata. Je tím jediným, největším příběhem. Lámou se na něm dějiny, je nadčasovou realitou a archetypem, který odráží něco bytostně zabudovaného v člověku. Úkol teologa, kazatele a vlastně každého čtenáře Bible spočívá v tom, aby našel v textu to, co ho chytne za srdce a co začne považovat za hluboce svoje. Nejen na rovině racionální, kdy se dozví novou informaci a uloží ji do kategorie „měl bych“ či „to je zajímavé“ nebo „to by se dalo použít v kázání“, ale na rovině jakéhosi vnitřního souznění. Práce čtenáře a kazatele se mi v tu chvíli prolíná s rolí překladatele. Posbírám slova, věty a odstavce příběhů z tehdejší doby, přenáším je dva tisíce let dopředu, a zde je překládám do postmoderního světa své vlastní subkultury. Nacházím společné principy, témata a snad i společnou řeč. Jak překládat? Inspirací pro nás může být autorův krátký překlad a výklad posledních několika Ježíšových slov před smrtí. Když jej čtu, nemohu se ubránit dojmu, že Ježíš z kříže mluví přímo ke mně. Ukazuje mi na sílu a paradox odpuštění; jsem zahanben jeho péčí o druhé navzdory vlastnímu utrpení; otevřely se mi oči a vidím, že rozumí mé samotě; žasnu nad silou jeho víry a odevzdanosti Bohu; nakonec ve chvíli jeho smrti padám na kolena a pláču smutkem nad sebou, nad svou pýchou a sobectvím, nad svými hříchy, a zároveň pláču radostí nad úlevou duše, která byla právě zbavena těžkého břemene, jehož tíhu si doteď pořádně neuvědomovala.

■ Dalimil Staněk, kazatel Sboru CB Olomouc

duben 2015 19

duben 2015.indd 19

3/26/2015 8:28:25 PM


Zápisník

Dalimil Petrilák člen Sboru CB Brno – Kounicova, nadšený cestovatel do „neturistických“ míst naší planety

T

o byl zážitek, přátelé, co? A to jsme teprve na osmdesátém šestém stupni. Což teprve na pólu. Já osobně jsem plný optimismu. Co ty, Vojtěchu?“ „Já taky. Já jsem úplně nový člověk. Na pól, kamarádi! Vstříc novým zážitkům!“ „Tak… bylo to hezký, ale že bych to musel vidět dvakrát…“ Dovolil jsem si začít citací Cimrmanovy hry Dobytí severního pólu. Proč? Protože téměř identickou situaci jsme prožili na severu Finska, přibližně na 72° severní šířky. Bylo půl druhé v noci, a – abych se přidržel Cimrmana – rtuť teploměru jsme po půl hodině zahřívání dechem vyhnali na přijatelných -26°C. Původním cílem bylo najít srub u běžkařské trasy, ve kterém bychom mohli přespat a naplánovat další postup. Těsně před magickou polární září byla nálada přibližně na úrovni venkovní teploty a pozitivní byla jen plná nádrž našeho vozu. Krásný přírodní úkaz, který se odehrál asi 100 km nad námi, nám doplnil energii i nadšení, a protože jsme srub té noci nenašli, přespání v autě při téměř -30°C byl také výborný zážitek. Druhý den po rozednění jsme úspěšně našli parkoviště a jeden ze srubů jsme objevili asi po dvou kilometrech krásné procházky. Finsko za polárním kruhem je na začátku března fascinující: více než dva metry (vyzkoušeno) třpytivého, čistého sněhu, vyrolbované cesty, sluníčko a teploty přes den kolem minus patnácti stupňů. Podél pěších respektive běžkařských tras se nacházejí sruby, ve kterých si mohou turisté, kolemjdoucí nebo

lidé v nouzi uvařit čaj na kamnech. K dispozici jsou vždy sirky, kůlna plná dřeva, trochu trvanlivého jídla pro případ nouze a palandy pro 4 až 6 osob. V jednom takovém srubu jsme se rozhodli dvě noci bydlet. Vše je odemčené, vše je zdarma a je slušností před odchodem zamést, doplnit třísky na zátop, dřevo a nechat čaj nebo konzervu pro příští návštěvníky. Strávili jsme na výletech kolem naší dočasné základny dva dny a rád bych popsal jeden z nejsilnějších zážitků. Bylo jím ticho. Nemyslím ticho, které je v ložnici před usnutím (je slyšet topení, město, atd.). Nemyslím ani ticho v našich lesích (vždy je slyšet silnice, vítr nebo letadlo). Myslím naprosté, dokonalé, ohlušující ticho. Naprosté bezvětří, mráz, bílá příroda, žádné letecké koridory nebo dálnice v doslechu. Zastavíte se a najednou máte pocit, že je něco jinak. Bojíte se pohnout a v tu chvíli máte dojem, že nejste nohama na zemi, že se jen díváte na němý film. Myšlenky se zastavují, důkladná kontrola potvrzuje, že nemáte špunty v uších, a přesto nic neslyšíte. Byl to pro mě čas ztišení. Modlitba beze slov. Modlitba – i tichá – totiž dokonalé ticho bourá a ruší. Jen tak stát a být s Bohem. Něco podobného jsem zažil ještě na jednom místě na světě, ale o tom třeba zas někdy příště. Skončím možná už tradičně – vyzkoušejte to. Půjčit si auto v Helsinkách a vyrazit na sever není obtížné. Kombinace ticha a dokonalé přírody za polárním kruhem je unikátní. Najděte ticho, najděte Boha. ■

FOTO autorka

Ticho

20 duben 2015

duben 2015.indd 20

3/26/2015 8:28:25 PM


nastupující vikář CB

Bulletin Rady Církve bratrské vychází jako příloha časopisu Brána

Ondřej Vavrečka

Narodil jsem se v generaci, která nezažila strasti světa komunismu, ale stihla být pokropena „neškodným“ deštěm Černobylu a dostatečně zmatena společenskou a ekonomickou transformací naší země v posledních dvaceti letech. Rodiče jsou z Ostravska a Novojičínska. První rok života jsem strávil v malé obci Nový Svět v okrese Nový Jičín. Přelom devadesátých let byl plný změn. Naše rodina procházela změnami i po duchovní stránce, často velmi divokými. Kolem šestého roku mého života se táta rozhodl vstoupit do služby Českobratrské církve evangelické a stal se jáhnem v malém sboru v severomoravském Rýmařově. Později po sedmi letech působil jako instalovaný farář ve Vizovicích na Valašsku.

M

oje poznání Krista nebylo přímočaré. V dlouhém poznávání mě zasáhlo několik lidí a událostí. Předně to byl můj táta a jeho služba. Má sestra Kamila přinášející světlo do mého života během dětství a dospívání, služba krnovského sboru církve KS a v neposlední řadě účast na festivalu Krist-fest. Jako sedmnáctiletý mladík jsem byl překvapen tím, co jsem viděl. Svědectví církve jinak, než jsem ho znal. Tenkrát jsem poprvé otevřeně chtěl vydat svůj život Bohu. Boží proměna a charisma však ještě měly svůj čas a já musel ujít nesnadnou část této životní proměny. Bůh si mě zavolal v necírkevním prostředí, přestože jsem v církvi prakticky bydlel. Když mi bylo dvacet let, prožil jsem vysvobození z hříchu a začal zakoušet období plné milosti a jakési lehkosti bytí, navzdory velmi komplikované rodinné situaci. Měl jsem čas rozhodnout se pro svoji víru znova, víc dospěle. Uvědomoval jsem si závažnost svého rozhodnutí. Věděl jsem, že když „půjdu“ vlastní cestou bez Krista, budu žít svým způsobem dobře (spokojeně). Ale nakonec jsem nikdy nelitoval toho, když jsem se v lednu 2007 modlil: „Ano chci jít s tebou, PANE, takto jsem se rozhodl.“ A niterně jsem se rozplakal. Během dalších let mi Bůh žehnal. Poznal jsem svoji úžasnou, krásnou ženu Alenu – výčet dalších věcí v jejím světle vadne. V posledních letech, ve chvíli, kdy obracím události a příběhy života z „hromady na hromadu“, dávají smysl jen ve světle Kristova volání. Před službou kazatele (před její představou) jsem utíkal a léta jsem si tuto myšlenku nepřipouštěl. Bůh mi nedal pokoj, nenechal mě být. Zároveň mě skrytě připravoval a věřím, že to stále činí. Zásadní okamžiky stále přicházejí. Přes všechnu svou nedokonalost a hříšnost nechci odolávat Božímu volání, protože věřím a mám naději, že Bůh bude stále mocně jednat a osvobozovat životy lidí. ■

4/2015

duben 2015 

duben 2015.indd 1

3/26/2015 8:28:26 PM


• Rada vedla rozhovor s vikářem Jiřím

Valešem (Frýdlant nad Ostravicí), který spolu se svým sborem požádal o doporučení Rady k udělení volitelnosti za kazatele Církve bratrské. Jiří Valeš vyrůstal ve Švýcarsku, kde po absolvování studia teologie na teologickém semináři St. Chrischona získal kazatelskou ordinaci. Aktuálně pracuje ve Frýdlantu nad Ostravicí. Jiří Valeš okouší jistotu Božího povolání ke kazatelské službě. Rada doporučuje, aby volitelnost Jiřího Valeše za kazatele CB konference uznala. Tajemník popíše sboru ve Frýdlantě další postup při provedení volby i instalace za kazatele a správce sboru a připojí vysvětlení ve věci principů správy sboru v Církvi bratrské. Jednání Rady navštívil rovněž Ondřej Vavrečka, který požádal o zařazení do vikariátu; doporučení připojilo i staršovstvo v Říčanech, kde Ondřej v současné době žije. Ondřej mj. uvedl,

Cesta na Ukrajinu V

polovině února jsme vyrazili s finanční pomocí na Ukrajinu. Ve sborech Církve bratrské se vybralo nečekaně 1 300 000 Kč. Je to částka úctyhodná, pro Ukrajince svou hodnotou několikanásobná.

Pondělí 16. února

Ve složení Petr Kučera a Daniel Fajfr vyrážíme letadlem do Kyjeva. Datum odletu jsme stanovili měsíc dopředu. Netušili jsme, že právě od tohoto dne začne „jakési“ příměří mezi separatisty a ukrajinskými silami. Let proběhl bez problémů. Na letišti v Kyjevě na nás čeká Tima, rodák z Doněcka. Je naším hlavním zprostředkovatelem pomoci. Večer nás zve k prohlídce Majdanu.

Z jednání RCB v Praze březen 2015 že po obrácení se mu změnil život; v té době začal také studovat teologii. Po ukončení školy pracoval jako sociální pracovník. Pán Bůh jej postupně uvádí do konkrétní služby; ke vstupu do vikariátu jej povzbudil kaz. Daniel Kvasnička. V otázce povolání ke kazatelské službě vnímá Boží vedení. Ve sboru občas káže, je připraven se stěhovat na jiné místo. Rada Ondřeje Vavrečku do vikariátu přijímá s tím, že místo a určení mentora budou upřesněny do 30. 6. 2015. Dále byli na jednání Rady pozváni vydavatel Jiří Sedláček a výkonný redaktor časopisu Brána Libor Duchek. Libor Duchek vyjádřil spokojenost se spoluprací s šéfredaktorem, hledají se redaktoři pro samostatnou práci. Trvalým nedostatkem zůstává vlastní distribuce Brány na sborech. V současné době se náklad vydání pohybuje v rozmezí 1700 až 1750 ks. Tomáš Holubec apeloval na získání mladé generace čtenářů (dorost, mládež). • Rada projednala korespondenci s bysterským sborem. Odpověď do Bystrého připraví předseda. Tajemník a místopředseda aktualizují Obecná pravidla vikariátu tak, aby se jednotliví vikáři mohli seznámit s životem a praxí na více sborech. • Rada pověřila Davida Nováka zastřešením práce Odboru mládeže

Zleva viceprezident SEKB I. Bandura, Timoteus, který bratry provázel, D. Fajfr, předseda RCB, autor článku a zástupce prezidenta SEKB S. Moroz.

Majdan není název, ale pojem značící centrální náměstí. Tedy každé město má svůj majdan, avšak tento Majdan vešel do historie. Dnes už je to krásné a čisté náměstí, ale ještě před nedávnem na něm chyběla dlažba. Náměstí i přilehlé široké třídy a ulice byly plné stanů. Na Majdanu najdete množství pomníčků a fotografií mrtvých. Nikdo už asi nevyřeší, která strana začala střílet. Nikdo netuší, kdo byl v černé gardě, která spustila palbu z velkého hotelu nad náměstím. Málokdo však ví o duchovním rozměru celého procesu, o modlitebním stanu, o modlících se Ukrajincích po celé zemi.

Úterý 17. února

Brzy ráno se noříme do ruchu třímilionového velkoměsta. Válečnou situaci připomínají snad jen toaletní papíry s vytištěnou hlavou Putina. Jedeme za Kyjev do městečka Irpeni, kde se nachází provizorně umístěný domov sirotků z Doněcka. Pavel, ředitel onoho domova dětí, nám vypráví jejich příběh. Žije tu třicet dětí ve věku od čtyř do osmnácti let, dvacet je umístěno v rodinách. Domov se původně nacházel v Doněcké oblasti. V době, kdy začal konflikt, se rozhodli přestěhovat děti do bezpečí, místní separatistické úřady jim to ale nedovolily. Snad je chtěly využít v bojích jako živý štít. Místní bratři vzali auta a za konspiračních okolností nenápadně vyvezli děti po polních cestách ven z nebezpečné

 duben 2015

duben 2015.indd 2

3/26/2015 8:28:26 PM


zóny. Umístili je právě zde, kde nyní žijí v provizorních ubytovnách. Přežívají díky pomoci státu, věřících i humanitární pomoci. Předáváme první část pomoci. Jsou velmi vděční. Po obědě spěcháme na vlak; je skvostně východní. Máme pro sebe kupé se čtyřmi postelemi. Před námi je dvacetihodinová cesta. Průvodčí topí v kamnech uhlím, dostáváme stakanky s černým čajem. Vlak nespěchá. Za okny rozsáhlé ukrajinské roviny. Padá noc a my uléháme.

Středa 18. února

Koleje do Mariupolu jsou rozstřílené a vlaky končí sto kilometrů před městem. Čeká na nás Paša, kazatel mariupolského sboru. Během cesty se seznamujeme s novou situací. Jsme upozorněni, že budeme projíždět asi sedm blok-postů, tedy jakýchsi kontrolních stanovišť ukrajinských vojáků se samopaly v ruce. Paša nás seznamuje s další taktikou naší mise. Má v ruce seznam potřebných lidí, který získal z úřadu sociální pomoci. Tito lidé byli zraněni při střelbě na Mariupol. Jsou v nemocnici či doma a léčí se. Pro úplnost dodávám, že lékařský materiál je tu plně hrazen pacientem a k němu je nutné přičíst i všudypřítomné vzjatky čili úplatky lékařům. První žena má poškozenou páteř a nohy. Srazila ji na zem tlaková vlna. Další muž je ošklivě popálen, na ruce mechanický strojek prodlužující roztříštěnou kost. Vypráví nám zázračný příběh o tom, jak mu nakonec jeho dům neshořel, neboť shořel sousedův. Další žena má popálenou polovinu těla, raketa vletěla oknem přímo do jejího bytu. Další muž byl také sražen tlakovou vlnou a má poškozenou páteř. Malé děvče se zotavuje z těžkého otřesu mozku. Vracelo se zrovna domů a po vystoupení z trolejbusu začala nečekaná střelba. Malý chlapec šel v tu dobu po ulici, byl zasažen střepinou. Sám ochotně ukazuje díru v zádech a z ampulky vyjímá střepinu schovanou na památku. Jiný muž leží s rozpáraným, ale už zašitým břichem a poškozenou páteří. Je na tom nejhůře. Vše se událo 24. 1. 2015, kdy separatisté z nepochopitelných důvodů zamířili své rakety grad, novodobé kaťuše, na obydlenou část města. Stříleli přímo mezi rodinné domy, do sídliště. Jakoby z rozmaru. Ještě po měsíci vidíme poškozené domy i krátery po raketách. Musíme vypadat tak trochu jako andělé. Do místnosti vždy vstoupí čtyři lidé. Slova se ujme kazatel Paša a vysvětlí, proč přicházíme. Vyptá se na to, co se stalo a co potřebují. Vyzve je důrazně k víře v Pána Ježíše Krista a k pokání, předá kontakt na sebe a poté my předáme obálku s dolary – přibližně se čtyřmi průměrnými platy. Následuje modlitba a my mizíme. Jako zjevení. Neznámí dva muži z Česka přinesou pomoc. Lidé nechápou, jsou zaskočeni, volají do auta, s pláčem děkují a chtějí přijít do církve. Míjíme závory na konci sídliště. Dál se nesmí. Hned za Mariupolem začíná ona zóna Antiteroristické operace. Tam se už střílí naostro. Večer se setkáváme s místními pastory Svazu evangelijních křesťanů baptistů. Jsou velmi vděční a nadšení, že jsme za nimi přišli. Sami Ukrajinci se do oblasti bojí jezdit. Mnozí pošlou pomoc, ale my jsme přišli a povzbudili je osobně. Tento rozměr cesty nás překvapuje. I jim předáváme pomoc. Především pro běžence, kterých je nyní v Mariupolu mnoho. I modlitebna je jich plná – osmdesát utečenců. Část peněz dostávají přímo pastoři. Snažíme se

a organizací plánovaných akcí tohoto odboru (Studna, sjezd mládeže apod.). • Rada doporučila třem bratřím, jejichž ordinaci navrhuje nejbližší Konferenci CB (jde o bratry Petra Šedého, Jakuba Vrtaňu a Matúše Kušníra), konzultace u PhDr. Jindřicha Kabáta. U příštích ordinandů už bude návštěva psychologa součástí ordinačního procesu. • Rada navrhuje, aby o celocírkevních tajemnících bylo na konferenci hlasováno lístky (tajná volba). • Rada vzala na vědomí, že Petr Asszonyi byl zvolen za seniora seniorátu VČ Sever s platností od 1. 3. 2015 (do 28. 2. Rostislav Staněk) a že Daniel Kaleta byl opětovně zvolen za seniora seniorátu Západní Čechy s platností od 1. 3. 2015. • Daniel Fajfr a Petr Grulich podali informace z jednání ve sboru v Chrudimi. Předseda Rady kontaktuje staršovstvo v Chrudimi ve věci hledání kazatele, dotáže se zároveň na způsob účasti Petra Jelínka na jednáních staršovstva a jeho další angažmá ve sboru. • Rada vzala na vědomí statistiku členů Církve bratrské za rok 2014, informace předsedy Rady o předání první části sbírky pro Ukrajinu (další informace o uvedené cestě předá předseda na Konferenci CB) a informace o připravované Konferenci ohně s Bennem Hinnem v Praze. Dále vzala na vědomí vyhodnocení celocírkevních sbírek v roce 2014. Sbory, které nesplnily konferenční usnesení, zkontaktuje tajemník. • Rada vzala na vědomí zprávy z Těšínského a Jihočeského seniorátu, zprávy ze studijního volna kazatelů Jana Hábla

Z jednání RCB v Praze březen 2015 a Pavla Trefného a výsledek hlasování o setrvání Pavla Paluchníka ve sboru v Černošicích. • Rada schválila čerpání studijního volna Bronislava Kalety v termínu od 7. do 30. 4. 2015 (čerpání 1 měsíc). • Rada na základě dotazu ze Sboru v České Třebové konzultovala možnosti využití bytu v Mladkově a uvolněných prostor části modlitebny v České Třebové. • Rada schválila rozpočet ústředí CB na rok 2015. • Mimořádná konference Církve bratrské projednala v listopadu 2013 možnosti využití finančních prostředků z majetkového vyrovnání státu duben 2015 

duben 2015.indd 3

3/26/2015 8:28:26 PM


s církvemi a schválila tzv. Model podpory růstu, platný pro omezené tříleté období v letech 2014–2016. Rada nyní schválila dotazník, který počátkem dubna rozešle k vyplnění na všechny sbory. Dotazník poskytne informace umožňující vyhodnocení tohoto modelu. • Rada na základě usnesení konference založila Projektový fond, který je určen k rozvoji a podpoře misijní, diakonské, humanitární či další (např. výchovně vzdělávací) služby společnosti, pokud by jednotlivé sbory prostřednictvím tohoto fondu chtěly vybrané projekty financovat společně. • Rada na základě doporučení Stavebního odboru schválila žádosti o finanční podporu: ze stavebního fondu sborům v České Třebové a v Kladně, z Waderovy nadace sborům ve Vsetíně, v Českém Těšíně, v Čelákovicích a v Kladně. • Rada na základě usnesení konference doporučuje, aby CB ještě jeden rok pokračovala ve stávajícím modelu rozdělování prostředků ze stavebního fondu. • Na zářijové jednání Rady připraví tajemník, Marek Orawski a Tadeáš Filipek pracovní návrh aktualizace činnosti stavebního fondu na principu poskytování vratných půjček, který bude po schválení Radou předložen v r. 2016 konferenci jako konferenční návrh. • Rada odsouhlasila uzavření DPP na práci výkonného redaktora Brány od 1. 4. do 31. 12. 2015 a vzala na vědomí rozvázání pracovního poměru Petra Tučka k 30. 4. 2015 dohodou. • Rada souhlasí s následujícím postupem rozdělení sbírky na Sýrii: převést poloviční částku sbírky pro syrské uprchlíky na sesterskou církev v Libanonu a druhou polovinu na účet ERC. • Rada souhlasí s vysláním Daniela Fajfra a Tomáše Grulicha na 2. ročník konference Joining hands for mission do Norska v termínu 15. až 18. 6. 2015. Předseda se tamtéž zúčastní zasedání Řídícího výboru Mezinárodního společenství evangelikálních církví (IFFEC). • Rada se věnovala stanovení termínů hlasování, voleb, instalací a vizitací v roce 2015. • Rada konzultovala, co ze života církve by bylo vhodné k prezentaci v médiích.

Připravil Petr Raus, místopředseda RCB

podpořit právě tyto muže, kteří jsou celou situací zatíženi nejvíce. V noci často jezdí do ostré zóny ATO (Antiteroristická operace) a dovážejí tam pomoc, především potraviny. Spíme u Timovy sestry. Jíme výbornou rybu a skvělá domácí jídla. Povídáme, užíváme si pohostinnosti. Hlava domu roztopila saunu a jediný já ji jdu použít. Sedím na dřevěné lavici v saunovém vedru, potím se, odpočívám. V hlavě se mi točí dnešní den. Kdesi, pár desítek kilometrů odtud, v zóně ATO je linie, kde se střílí, zabíjí, teče krev. Kdybych napínal uši, možná bych něco uslyšel. Doma se o nás bojí. A já si sedím v sauně, nahý, užívám si klidu, v žaludku skvělou rybu, kolem mě milí lidé. Pokoj a bezpečí. Svět je divný.

Čtvrtek 19. února

Brzy ráno vyjíždíme busikem (mikrobus pro devět lidí) do Kyjeva. Paša nás odveze a zároveň tam nabere další humanitární pomoc. Loučíme se s Mariupolem. Mariupol je šestisettisícové město. Nyní, po proběhlých událostech, z města utekla polovina obyvatel. Ulice jsou prázdné – pusté, jak říkají naši přátelé. Před Mariupolem je velké OBI, na obrovském

parkovišti maximálně deset aut. Co není a nebylo vidět na snímcích z východních oblastí, je právě ona vylidněnost. Prázdné ulice. Zůstali zpravidla jen ti nejstarší a nemocní. Centrem hlavního města Doněcka se dá projíždět stokilometrovou rychlostí. Nejvíce běženců prý bylo v létě a na podzim. Vlastně celá Ukrajina se stala místem stěhování rodů a rodin hledajících nový domov. Cesta ukrajinskými rovinami se táhne celý den. Čím více se blížíme Kyjevu, tím je silnice lepší. Končíme unaveni v našem malém hotýlku. Loučíme se s Pašou, děkujeme.

Pátek 20. února

Ráno vyrážíme do kanceláře Svazu evangelijních křesťanů baptistů. U kávy rozmlouváme s viceprezidentem církve. I jemu předáváme finanční dar pro východ. Je tu přímo pracovník, který má na starost pomoc postiženým oblastem. A potom už jen rozlučkový oběd a zpět na letiště. Cestu hodnotíme jako úspěšnou a efektivní.

■ petr kuČera, kazatel sbOru CírkVe bratrské frýdek-Místek

Autorovo zhodnocení situace na Ukrajině na základě postřehů místních najdete v závěru jeho blogu na http://zababik.blogspot.cz/2015/03/ukrajina-2015-predani-pomoci.html.

 duben 2015

duben 2015.indd 4

3/26/2015 8:28:26 PM


STALO SE

Pronásledování v Indii V Indii narůstá pronásledování křesťanů. V roce 2014, kdy se vlády ujala hinduisticko-nacionalistická strana BJP, se situace křesťanů a ostatních menšin značně zhoršila. Jenom v prosinci 2014 bylo v hlavním městě New Delhi zaznamenáno pět útoků na kostely. Naposledy vpadl dav do katolického kostela sv. Alfonse a vyházel na zem hostie. Kvůli této zhoršující se situaci demonstrovalo 5. února před katedrálou v New Delhi asi 350 křesťanů. Byli zatčeni, protože se údajně provinili proti zákonu o shromažďování. Komise pro náboženskou svobodu Indické Evangelické aliance zaznamenala jenom v prosinci 31 útoků na křesťany; během uplynulého roku jich bylo 144, avšak kromě toho jich řada není oficiálně zaznamenána. Na katolické straně bylo hlášeno 5 obětí pronásledování, 300 útoků na kněze a celkem 7 000 protikřesťanských incidentů. Jejich počet po nástupu zmíněné politické strany BJP k moci významně narostl.

Obama zaštítil Národní modlitební snídani Každý rok se druhé úterý v únoru shromažďují ve Washingtonu přední zástupci politiky, hospodářství a náboženství k Národní modlitební snídani. Jejího 63. ročníku se 9. února zúčastnilo 3 600 osobností ze 130 zemí světa. Poprvé se jí zúčastnil i tibetský duchovní vůdce dalajláma; zůstal pouze pasivním účastníkem, nicméně prezident Obama ho pozdravil z pódia jako „dobrého přítele“ a vyzdvihl ho jako příklad „žitého milosrdenství“. Obama dále zdůraznil, že víra je hnací silou mnoha lidí, kteří se zasazují o dobro. Obama také ostře vystoupil proti zneužívání náboženství k násilí, jak je páchají například islamisté. Národní modlitební snídaně se poprvé konala v roce 1953 za účasti tehdejšího prezidenta Dwigta D. Eisenhowera a od té doby se jí pravidelně zúčastňují všichni dosavadní američtí prezidenti. Jejím cílem je shromáždit lidi s různým společenským, kulturním a náboženským pozadím. „Neptáme se: Jsi katolík nebo evangelík? Jsi muslim, buddhista či hinduista? Ptáme se: Zajímáš se o Ježíše?“, vysvětlil koncept tohoto modlitebního setkání poradce Dougles Coe. Podle IDEA (ve spolupráci s

) zpracoval -juml-

no comment Bulvár šíří Bibli Křesťanské hnutí Svěží výrazové formy (Fresh X – z anglického Fresh Expressions) zaznamenalo úspěch ve Velké Británii. Jde o snahu zasáhnout evangeliem lidi, kteří si nenajdou cestu do kostela, v kavárnách, hospodách a bytech a vtáhnout je do diskuse o křesťanské víře. Hnutí podporuje i Chrischona International (v CB dobře známá), která se též zúčastnila projektu Church goes Pub (Církev jde do hospody) v Německu. Cílem projektu je oslovit lidi, pro které jsou „ nedělní rána moc časná, kostelní lavice moc tvrdé a kázání příliš teoretická“. Při hospodských bohoslužbách mohou posluchači u piva slyšet životní příběhy, zpívat písně a klást otázky.

GLOSA

Kateřina Korábková Zdá se mi, že naše školství nemá jasno, jak učit. Jedním extrémem je absolutistické zřízení s neomylným pedagogem u moci, jako druhý se mi jeví nový plán zakladatele společnosti Scio Ondřeje

Učit se? Štefla. Podle něho má vzniknout škola, kde se děti budou učit samy nebo od sebe navzájem to, co si zvolí, a učitel je bude jen lehce navigovat. Ano, popsaná škola má být výběrová, přesto se nabízí otázka, kolik dětí je natolik uvědomělých, aby se učily i věci, které jim nebudou připadat hodné jejich pozornosti. Mám dojem, že mezi podobnými extrémy bruslí v rámci církve snaha vést nové generace ke službě. Přitom mezi zavedením povinnosti a principem hlavně nikoho do ničeho netlačit je široká škála, s níž se dá pracovat. Není dobré stát se někomu samozvaným mentorem s patentem na rozum a ne každý je natolik „výběrová třída“, aby sám od sebe našel svou parketu v nepřeberném množství církevních služeb. Ruku na srdce, do kolika věcí jsme díky předchozím generacím nějak přirozeně vpluli a jak moc nás následuje generace další? A tak obědy sborových dnů vaří stále tytéž tetičky a možná nás nikdy nenapadlo, že z dnešních dorostenců budeme jednou potřebovat bratry starší. Zatímco Štefl pro svou školu ředitele teprve hledá a odborníci čekají, jak jeho pokus dopadne, máme jako církev jednu nespornou výhodu: osvědčeného ředitele, který zvládá problémové žáky a přesně ví, jaké postrčení který z nich potřebuje. ■

duben 2015 21

duben 2015.indd 21

3/26/2015 8:28:26 PM


pOVíDka yli jsme u toho. Slyšeli podivný zvuk trhání chrámové opony. Hrnky na polici o sebe třískaly, skříně se samy otvíraly a chvěla se podlaha. S hrůzou jsme vzhlíželi k nebi. Místo slunce ovšem spatřili jsme chuchvalce mračen jako před bouří. Krajina potemněla a ruce naše a prsty tápaly, hledajíce oporu. Lidé se valili ven ze svých domovů, chtěli utéci do hor. Těhotné ženy lkaly, bylo možno slyšet pláč. Mnoho lidí skřípělo zuby a nemohli tomu zabránit. Nešlo usnout, na jídlo nebylo pomyšlení. To Bůh se asi rozhněval.

těsně před smrtí se člověku prý uleví… Ale je těžko, mdlo a trapně… Co na tom, že někdo volá? Je to jen ženský bláznivý hlas. Pominutá mysl. Prožili jsme těžké chvíle, není divu. Ach, ta ženská srdce plná odpuštění a také marnivosti. To ženské srdce, co zjemní utrpení mužů. Jak bláhové to nyní připustit. Počkej přece. Co to volá? Vrzly dveře. Muži uvnitř sebou trhli. Do těžkého ticha zní tak naléhavá věta: „Pán žije!“ Vrací se ozvěnou z prosvětlených koutů: „Pán žije, Pán žije, Pán žije.“ A smích, upřímný, šťastný a překotný. „Pán žije patrik Vydlák

ilustrační Foto archiv

a vypadá jako zahradník…“ A zase smích: „Takhle ho snad nikdo nepozná…“ „Vstávejte, honem, byly to pouhé tři dny bez Boha, ale že se táhly, co, pánové?“ Srdečný smích. „Nevěřím,“ křičí Tomáš, ale sotva kdo ho bere vážně. „Vy jste samý happyend,“ dodává, ale víc se neodváží. Zavládla radost, ožila zase naděje. Jen jeden se usmívá skrze slzy vděčnosti a brblá: „Děkuji, Pane, děkuji…“ Zmoudřel. Hádejte… jak se jmenuje?

ilustrace Katarina maKarova

Přijde už konec našeho žití. Doufání se rozplynulo v dýmu a kotoučích temných oblaků, které se valily oblohou. Naděje zemřela, jak jen může zemřít Člověk. Už jí poklesla hlava. Jen voda a krev proudem se řinuly spolu v podivné řece zapomnění. Lid Boží pohřbil tu Naději do skalních hrobů ve svých srdcích. A cizí vojáci? Ti, vždy tak sebejistí a silní ve své zbroji a ve svých štítech, třásli se jako osiky. Noc a den splynuly natolik, že jsme ztratili pojem o čase. Místo dechu sípání, místo slunce jen kus staniolu. Hejna černých havranů posměšně šmejdila kolem ramen křížů. Jejich duté a úporné klování do zaschlých skvrn krve tepalo do uší jako pekelná kladiva. Započal se čas reje nadzemských duchů mocností zla. A pak náhle zlověstný klid. Ticho! Ráz krajiny se proměnil do lhostejna. Jen tisíce párů očí těkaly, bělma jejich probleskovala tmou jako lampy se směšnou trochou oleje. Foibos a Deimos obcházely příbytky lidí. A někde dole pod zemí to hučelo jako ve veliké peci. Jeden starý pastevec pronesl vyprahlými ústy: „Pamatuješ se na zvuk píšťal před léty jedné noci? Na hvězdu Spasitele? Teď tohle… Viděl jsem už všechno…“ A v Horní místnosti vládla chmura a deprese. Desítka mužů mlčela tak, jak umí mlčet muži. Dva scházeli. Zrádce s dlaněmi plnými puchýřů z žhavého kovu platidel hledal totiž už si vhodný strom. Ve svých přízracích nedokázal pravidelně dýchat. A druhý? Plakal. Hořce. Hledaje cestu ke svému srdci, tolik toužil vidět Boží tvář. Ti dva už se nikdy neměli potkat. A kolik že jiných lidí už se nikdy nepotkalo? Je ráno. Cože? Ano, ráno. Tak rozeznatelné od tmy, co nás obklopovala tolik hodin. Mnoho lidí šlo s jakousi úlevou spát. Možná se zase probudíme do tmy, říkali si… A my ostatní? Jak je ten svět krutý… 22 duben 2015

duben 2015.indd 22

3/26/2015 8:28:29 PM


Bohuslav Reynek

Květná neděle Kéž bys mi vyřinul ze tmy prsou pramen světla Namístě slov těžkých, zemitých, z nichž ani jedno neplá; Prosím tě, ó Pane, v sladkou neděli dnes Květnou, Ve dni, jehož dobroty se hřích ni hoře netknou, Jenž jest Umučení rouchem průsvitným a září stříbřitě Jako mlha chovající slunce v jarním úsvitě: Pane, který poprvé dnes jsi se králem ukázal, Králem tichým, plachým jako ptáci ze skal, Který na oslátku vjíždíš, krásnější nad Šalamouna, Rozprostřena maje roucha, kvítí jako vonná rouna, Králi, jehož pohledem jest bída jako jablko sladka, Králi, jehož úsměv radosti budí jako děti své matka, Králi, jehož každé slovo potůčkem jest nadějí – A jejž asi proto záhy na Trůn přibijí, Abys neunikl již a neučinil z země sirotu: Pane, prosím, zastav se a probuď k životu Moji duši, kterou, nečistý cár ubohý, Abys měkčeji se vezl, oslátku stru pod nohy ■ duben 2015 2

duben 2015.indd 23

3/26/2015 8:28:31 PM


DO PÍSMA

Genesis 2,4b–17

Člověk v zahradě Boží V

den, kdy Hospodin Bůh učinil zemi a nebe, nebylo na zemi ještě žádné polní křovisko ani nevzcházela žádná polní bylina, neboť Hospodin Bůh nezavlažoval zemi deštěm, a nebylo člověka, který by zemi obdělával. Jen záplava vystupovala ze země a napájela celý zemský povrch. I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem. A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil. Hospodin Bůh dal vyrůst ze země všemu stromoví žádoucímu na pohled, s plody dobrými k jídlu, uprostřed zahrady pak stromu života a stromu poznání dobrého a zlého. (Gn 2,4b–9) Stvoření je hotové, nyní je řada na člověku. Můžeme si také všimnout, že se změnilo pořadí – země a až pak nebe. Písmo se soustředí na uspořádání poměrů v prvé řadě zde na zemi. Je řečeno, že „edú“ – záplava vystupující z hlubiny – zavlažovala zemi, na které nebyly křoviska ani polní byliny. Je možné, že pustota (nahota) souše odkazuje na chaos podobně jako „tehom“ a vody v Gn 1,2. Mnozí v tom vidí polemiku s Egyptem, říší

Mgr. Radislav Novotný (38) Po absolvování studia na Evangelické teologické fakultě UK nastoupil jako vikář do sboru ECM Plzeň 1. Poté byl kazatelem sborů ECM v Litoměřicích a v Praze 9 – Horních Počernicích. Má za sebou půlroční stáž v USA a více než rok v pozici generálního sekretáře YMCA v ČR. Od září 2013 slouží jako 2. kazatel sboru CB Praha 1 – Soukenická. Žije s manželkou a třemi dětmi ve Staré Boleslavi.

zla, kterou zavlažuje záplava z Nilu, zatímco Boží lid očekává na vláhu z nebe. (srov. Iz 30,23) Je to prach ze země (apar min ha adama). Člověk – adam, a-damá (úrodná země). Přesto Bůh člověka vyvyšuje nade všechno stvoření a činí jej dítětem Božím. Bůh (ústy) vdechuje v chřípí dech života. Chce ho mít ve světě a vysazuje pro něj zahradu, aby v ní mohl spočinout. Zahrada je ohraničené místo, za-hrazená část země, útočiště. Nevládne v ní chaos, nebezpečí a divočina, ale řád, pravidla a harmonie. Jméno Eden má blízko k hebrejskému slovu ´e-den čili rozkoš (Ž 36,9). Zprávu o rozkošné zahradě podtrhuje stromoví žádoucí na pohled s plody dobrými k jídlu. Uprostřed všeho ční nejdůležitější Strom života, který všemu dává život. Nachází se tu také Strom poznání dobrého a zlého, který skýtá obrovskou moc. Je jako jaderná střela s kabelem nataženým k tlačítku. Zkusit, nebo nezkusit? Co to udělá? Možná je ničivost bomby pouhá legenda? Bůh má k člověku velikou důvěru, svěřuje mu moc, obrovskou energii, kterou nesmí (zatím?) využít. Má svobodu se rozhodnout, zda zlo vpustí do svého světa. Ale dokáže ovládnout hřích, nebo se ho hřích zmocní a zotročí ho? Z Edenu vychází řeka, aby napájela zahradu. Odtud dál se rozděluje ve čtyři hlavní toky. Jméno prvního je Píšon; ten obtéká celou zemi Chavílu, v níž je zlato, a zlato té země je skvělé; je tam také vonná pryskyřice a kámen karneol. Jméno druhé řeky je Gíchón; ta obtéká celou zemi Kúš. Jméno třetí řeky je Chidekel; ta teče východně od Asýrie. Čtvrtá řeka je Eufrat. Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil. A  Hospodin Bůh člověku přikázal: „Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti. “ (2,10–17)

24 duben 2015

duben 2015.indd 24

3/26/2015 8:28:31 PM


Řeka, jež napájí zahradu a z ní vyvěrá, nám připomíná pramen, který vyvěrá z Chrámu Božího podle Ezechiela. Anebo slova Ježíšova, že voda, kterou on nám dá, se v nás stane pramenem vody živé. Je to voda, jež zavlažuje město Boží. (Ž 46) První dvě ramena nelze ztotožnit s žádnou známou řekou, ale číselná symbolika těchto čtyř řek naznačuje čtyři světové strany. Voda z řek zahrady má rozlévat požehnání a rozkoš (eden) do všech stran. Řeka Píšon obtéká zemi Chavíla, která připomíná hebrejské chól čili písek. Ta oplývá vzácnostmi, zlatem, pryskyřicí a drahokamy. Teče východně, odkud se tyto věci dovážely. Druhá řeka Gíchon připomíná jeruzalémský pramen, k němuž směřovala procesí o svátku Roš Hašana na Nový rok. Řeka obtéká zemi Kúš, pozdější sídlo národů chámovskokenaanské větve. Třetí řeka Chidekel se ztotožňuje s Tigridem v zemi Ašúr. I o tuto zemi se stará Hospodinova řeka. Čtvrtá řeka Eufrat byla hraniční řekou Davidovy a Šalamounovy říše. Hospodin staví člověka doprostřed zahrady, aby ji obdělával a střežil. Nicnedělání není náplň života ani v zahradě blaženosti. Prací se podílíme na pokračo-

vání Božího stvořitelského díla. Dává smysl našemu bytí. Jme tu, abychom jeho dílo dále rozvíjeli, nejen si užívali plody Boží práce a přírodu spotřebovávali a konzumovali. Hebrejské sloveso ´-b-d (obdělávat) znamená také sloužit, konat bohoslužbu a š-m-r (střežit) se užívá o službě levitů a kněží v Chrámě. Zákaz jezení ze stromu poznání dobra a zla je Božím varováním. Člověk může být oklamán vlastní pýchou, která mu zaslepí oči a on se ujme role, která mu nebyla svěřena, a sám začne určovat, co je dobré a co zlé. Připomíná to humanismus a vrchol marxismuleninismu, kdy komunistická strana určuje, co je správné a co špatné. Důsledky sesazení Boha a vyzdvižení člověka na jeho místo vedly k největším krutostem 20. století. Nietsche se radoval: „Bůh je mrtev!“ Spatřoval v tom svobodu a osvobození člověka. My v tomto výroku vidíme soumrak evropské civilizace. „Smrt Boha“ vedla k postavení člověka do role posledního soudce a majitele pravdy. A tak nám jsou mementem mori slova Hospodinova, která se naplnila: „V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti!“■

poznámky

Člověk stejné podstaty se zemí Prach jsi a v prach se navrátíš. Je to zvláštní lidský osud na tomto světě – být nakrátko oživlým kusem země!? Je to dokonale promyšlený Boží počin. Oživit prach země. Dát mu šanci. Průměrný pětasedmdesát kilogramů vážící dospělý má v těle dvacet kilogramů kyslíku, šestnáct kilogramů uhlíku, více než šest kilogramů vodíku, zhruba kilogram vápníku a dva kilogramy fosforu. Množství prvků, jako je draslík, sodík nebo fluor, už se počítá spíše na gramy, přesto by bez nich nebylo fungování organismu možné. Člověk odedávna chtěl víc. Nespokojil se s myšlenkou, že je tím samým, co příroda kolem. Vymýšlel báje o velikášství člověka. Ospravedlňoval svou touhu po moci a vládě. Vysnil si báje o vzestupu člověka. Představoval si, jak došlo ke spojení bohů s člověkem (dnes je nahradil mimozemšťany). Nebo jak se zdokonalí neustálým vývojem. Pozitivisté 19. století přesně v této linii přesvědčovali svět, že člověk právě dosahuje svého potencionálního vrcholu. Stačí ho jen odpoutat od náboženství. Ve 20. století tak vzlétl na křídlech vědy do výšin a pýcha přitvrdila jeho divoký pád na dno. Skutečnost je taková, že jsme prachem, do kterého je vdechnut život Božím Duchem. Přesto máme možnost se na okamžik stát obrazem Božím zde na zemi. Kazatel říká: „Vše spěje k jednomu místu, všechno vzniklo z prachu a vše se v prach navrací.“ (Kaz 3,20) Vědomí vlastní nicotnosti – tolik důležité pro počátek moudrosti – je předpokladem hledání smyslu života. Tichá pokora člověka, vědomí, že jsem prach, jsou uvozovky pro Boží přímou řeč. Doba postní se otevírá Popeleční středou, kdy prach a popel jsou symbolem lidské nicotnosti a bezvýznamnosti. „A prach se vrátí do země, kde byl, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal.“ (Kaz 12,7) Avšak na druhé straně člověk odpradávna vnímá svou zvláštní výjimečnost v komplexu světa. Král David říká: „Jen maličko jsi ho omezil, že není roven Bohu, korunuješ ho slávou a důstojností.“ (Ž 8,6) Ano, jsme něčím zcela unikátním – prach, který se stává spoluúčastníkem Boží slávy a jeho díla.

duben 2015 25

duben 2015.indd 25

3/26/2015 8:28:31 PM


Etika

Pýcha, nebo hrdost? Hranice mezi pýchou a hrdostí je velmi tenká a z venku skoro nerozpoznatelná. Je pýcha někdy oprávněná? Jak moc si podává ruku se závistí?

A

si každý, kdo má dítě, zná pocit radosti, hrdosti nebo smutku, který souvisí s tím, jak se našim dětem daří nebo naopak nedaří. Jedná se o pocit zcela legitimní a správný. Několikrát jsem hovořil se zlomenými rodiči, kteří selhání svých dětí prožívali silněji než selhání vlastní. Naopak jsem viděl mnohokrát rodiče, kteří se kvůli svým dětem dmuli – a teď nevím, jestli napsat pýchou, nebo hrdostí. Mezi hrdostí a pýchou je totiž zásadní rozdíl. Otázka je, jak tento rozdíl poznat. Jeden z mých synů hraje kopanou, někdy se proto jdu podívat na jeho zápas. Přiznám se, že občas je pro mě zajímavější sledovat spíš rodiče než syna. Stávají se jedinečným studijním vzorkem pro tento článek. Mám totiž pocit, že někteří rodiče prožívají podobné vytržení jako jejich ratolesti při hraní počítačových her. Soustředěný pohled, zaťaté pěsti, neartikulované výkřiky, nekontrolovaná slova, v případě úspěchu (gólu) hlasité křepčení atd. Na tom jistě není nic špatného. Problém nastává, když se fandění změní v nadá-

Bc. David Novák, M.Th. (48) kazatel Církve bratrské ve sboru v Praze 13 a tajemník pro evangelizaci při Radě Církve bratrské. S ženou Danielou má syny Adama a Martina, učí filosofii a etiku na Evangelikálním teologickém semináři.

vání a sprostotu. Obecněji řečeno – špatné je, když se úspěch dítěte stane něčím naprosto klíčovým, něčím, čeho musí být dosaženo, a to za každou cenu. Toto platí pochopitelně nejen ve sportu, ale v každé oblasti. Tomuto fenoménu se říká projekce. O co v něm jde? Každý chceme v životě něčeho dosáhnout. Není nám jedno, když nejsme „nikým“. Jak stárneme, postupně si uvědomujeme, že některé své sny nikdy nenaplníme. To člověk pochopitelně ví od okamžiku, kdy pobere nějaký rozum, jenže čím jsme starší, tím na nás tato realita dopadá jasněji a někdy i tvrději. Navíc mnozí z nás jsme zakusili i to, že jsme se v životě o něco pokoušeli a nevyšlo nám to. Kdo z nás to nikdy nezkusil s nějakým nástrojem, jazykem, sportem a nevím s čím dalším, a svoji snahu nedotáhl ke kýženému konci? Prostě se z různých důvodů nezadařilo. Na tom není nic nenormálního ani špatného. Špatným se to stane, když některé svoje neúspěchy začneme „léčit“ pomocí svých dětí. Když to, čeho jsme nedosáhli sami, začneme dosahovat jejich prostřednictvím. Když do nich začneme projektovat svoje nesplněné touhy a sny. Výše uvedený příklad poukazuje pouze na ty, kterým se v životě něco nepodařilo. Existuje ovšem i jiný scénář, kterého jsem si všiml především u některých úspěšných rodičů. Může se stát, že se vaše rodina těší vysokému sociálnímu statusu, že jste úspěšní manažeři, právníci, doktoři, učitelé, ale třeba i sportovci, muzikanti atd. Jistě se jedná o Boží požehnání a milost. V takovýchto rodinách se někdy zcela automaticky očekává, že dítě musí jít ve šlépějích svých nadaných a schopných rodičů. Skoro se ani nepřipouští, že by dítě nevystudovalo vysokou školu, že by pracovalo manuálně, že by nedělalo nějaký sport nebo neovládalo nějaký nástroj. Určitě je moudré něco od dětí očekávat, jenže ono se může stát, že naše děti prostě náš ideál nenaplní, že z nich nebudou námi vysnění doktoři, profesoři, sportovci, muzikanti, a to navzdory rodinné tradici nebo tomu, čeho jsme v tom či onom oboru dosáhli sami. Pro mnoho rodin je tato představa nemyslitelná. Prostě jejich děti musí… První skupina projektuje do dětí to, čeho nedosáhla, druhá pak to, čeho dosáhla.

26 duben 2015

duben 2015.indd 26

3/26/2015 8:28:32 PM


MŮJ názOr Jako rodič dvou dětí moc dobře vím, o čem píšu. Moje děti nepatří ke hvězdám, stejně tak ale nejsou nijak špatné. Prostě normál. Někdy mě mrzí, když vidím, jak se s některými oblastmi perou, někdy je trochu (ale jen trochu) polituji. Učím se svoje děti obejmout a slovně je povzbudit, když se jim nedaří, když domů přinesou jiné známky, než bych si představoval, když nesplňují moje představy o tom, jaké by měly být. Snažím se je s druhými příliš nesrovnávat. Nejde mi to samo, proto se i tady učím jisté disciplíně. Mnohokrát jsem si opakoval, o co vlastně v životě jde. Jistě ne především o známky, o výsledky ve sportu. Jde o to, aby z nich vyrostli lidé, kteří budou milovat Pána Boha. A to se dá s jakýmikoli známkami. Je to ale boj, protože kdesi ve mně se ozývá hlas: Jak by se na tebe, Davide, lidé dívali, kdyby tvoje děti uměly, dosáhly atd. A najednou vidím, že v tom jde opět jen o mě, o moji pýchu. Když se ale věci pojmenují, lze s nimi něco dělat a z pýchy se stane hrdost, která není závislá na dětské dokonalosti.

se a jednou pochopí. Někdy se tak skutečně stane, někdy ne. Znám příběhy dětí, které děkují svým ambiciózním rodičům, že i když nechtěly dělat nějaký sport nebo něco studovat, rodiče je prostě přinutili a teď z nich jsou hvězdy. Znám však i příběhy, kdy se děti zlomily a následky si nesou celý svůj život. Jsou tím, čím být nechtěly, a hodně se s tím perou. Pýcha je vlastnost, která souvisí s povyšováním se nad druhé. V kontextu tohoto článku potom spočívá v povyšování vlastních dětí na místo Pána Boha. Nebo jinak řečeno, ve zbožštění svých dětí. Jak to vypadá? Jejich úspěch, společenský status, schopnosti, ale i koníčky a zájmy jsou pro rodinu vším. Kolem dítěte se pak točí (skoro) veškerý život rodiny, rodiče fungují jako levné taxi, jako pokladnička, jako ti, kdo úzkostlivě dbají, aby jejich ratolest nic a nikdo neohrozil v cestě za úspěchem. Všechno je omlouváno tím, že to dělám jen pro dobro svých dětí. Jenže ono tomu tak není. Dělám to pro sebe, proto, abych mohl jednou povědět něco ve smyslu: To je moje dítě, podívejte se na ně. Přeloženo ale do reality – podívejte se prostřednictvím mého dítěte na mne. Přiznat si, že jsem se dostal to takovéhoto stavu, je nesmírně těžké. Aby se tak nestalo, doporučuji položit si několik otázek: Jak reaguji na neúspěchy svých dětí? Jak na jejich úspěchy? A ptejme se nejdříve těch dětí samotných, jak to vnímají. Přeji úspěchy rodinám, jejichž děti jsou chytřejší, nadanější, hezčí než moje? Dovedu si představit, že moje dítě nevystuduje školu, kterou jsem si pro ně vysnil? Dovedu si představit, jak se moje dítě jednou živí jako prodavač? Dělník? ■

ilustrační Foto archiv

Když se nakonec dostaví úspěch, přichází pýcha, pocit, že dítě moje představy splnilo. Proč si myslím, že se jedná o pýchu? Protože otázka, jak to vnímá dítě, je tu vedlejší. Já přece nejlépe vím, co je pro ně dobré! A pokud to teď nevidí, přizpůsobí

duben 2015 2

duben 2015.indd 27

3/26/2015 8:28:34 PM


KULTURA Pozvánka k setkání s živým Ježíšem

Nádherný psanec O

bvyklá tematika knih Johna Eldredge je velmi silně spjata s oblastí křesťanského poradenství. Ve svém posledním česky vydaném díle s názvem Nádherný psanec se nicméně vydává trochu jinam. Jeho cílem je představit Ježíše ne jako barvotiskovou ilustraci, jíž se mnohdy chápání Ježíše podobá, ale jako reálnou a živou osobu, se kterou lze navázat vztah. Skutečné pochopení Ježíšovy osobnosti vidí jako klíčové pro porozumění evangeliím. Zpočátku se autor věnuje charakteristice Ježíše odhalením několika jeho zásadních vlastností, mezi něž patří hravost a smysl pro humor, jasné vědomí cíle, štědrost, naprostá svoboda i obezřetnost nebo až pohoršlivá upřímnost. Nezůstává jen u popisu, zhruba od poloviny knihy se zabývá vnímáním Ježíše v kontrastu s náboženskostí jako mrtvou úctou. To vše nicméně ústí v povzbuzení a pobídku k  navázání užšího vztahu s Ježíšem. Jako závěrečný apel působí zasazení vyřčeného do stavu dnešního světa, které dodává předcházejícímu textu větší naléhavost. Při rozebírání výše zmíněných témat pracuje Eldredge s několika hlavními oblastmi. První z nich je konflikt Ježíše a náboženské moci, který chápe jako rozpor litery a ducha, a to ne pouze ve smyslu Ježíšových sporů s farizeji a zákoníky, nýbrž i z hlediska dnešní církve. Jiným výrazným motivem je napojení ratolesti na kmen a praxe života s Ježíšem, jejímž základem je čerpání síly od Boha a umenšování sebe sama, aby Ježíš mohl růst. Při tom všem Eldredge neustále klade na srdce, abychom rozlišovali, jaké ovoce nese jednání v církvi a způsob,

náš tip Dům bez Boha text Dodo Gombár, režie Petr Šindl Švandovo divadlo uvádí současnou českou hru o setkání v rodinném kruhu na rodné vsi, kam se po smrti otce vrací syn, který zběhl z kněžské dráhy. Doma na něj kromě příbuzných čekají i stíny jeho minulosti a série podivných sebevražd.

jakým přijímáme Ježíše, který je nám náboženstvím zprostředkováván. Autor sám podotýká, že jeho kniha a názory mohou vyvolat u některých křesťanů odpor – především kvůli dojmu neuctivosti, který plyne z narušování tradičního chápání. Ostatně v prvních kapitolách, které se zabývají například Ježíšovou hravostí, může tento dojem velmi posílit použití zcela dnešní-

John Eldredge: Nádherný psanec. Návrat domů, 2014. 181 s.

ho jazyka při převyprávění příběhů z evangelií. Tento postup častým opakováním ztrácí účinek oživení a naopak vyvolává zdání zlehčení tématu. Přesto je však třeba Eldredgeovi přiznat, že píše velmi čtivě a vhodně pracuje nejen s biblickými texty v různých překladech, ale i s citáty jiných autorů od církevních otců až po současnost. Důležitou oživující součástí knihy jsou i osobní příběhy a svědectví autorovy rodiny, známých a přátel. Kniha sama není ve své podstatě nijak šokující, jen rozvíjí a v nových souvislostech otevírá některé už známé, ale často upozaďované skutečnosti. A dělá to způsobem, který má potenciál oslovovat, nebo minimálně – při troše čtenářské vnímavosti – provokovat k zamyšlení. Ačkoliv se čtenáři podle počátečních kapitol může zdát, že je autor až příliš popularizační a možná velmi americký, stojí za to pokračovat ve čtení a pochopit celý kontext. Elredgeova slova nepostrádají logiku a má smysl jim věnovat pozornost – alespoň jako svědectví člověka, který se s Ježíšem už setkal a zve k němu jiné.

■ Kateřina Korábková

28 duben 2015

duben 2015.indd 28

3/26/2015 8:28:34 PM


Kód Enigmy

OTÁZKA PRO

životopisné válečné drama, VB/USA, 2014, 114 min; režie M. Tyldum, v hlavních rolích B. Cumberbatch a K. Knightley

Jiřího Sedláčka,

Film podle knižní předlohy Andrew Hodgese zachycuje životní osud britského profesora matematiky Alana Turinga, kterému se během druhé světové války podařilo dešifrovat nacistický tajný kód, jenž byl považován za neprolomitelný. Snímek kromě silného příběhu v mnoha ohledech stojí také na výkonu britské herecké hvězdy posledních let Benedicta Cumberbatche v hlavní roli. Geniální matematik je ve svých necelých třiceti letech spolu s týmem odborníků najat britskou vládou, aby rozluštil německý šifrovací kód, který znemožňuje spojencům předvídat další kroky nacistického Německa. Několik let trvající úsilí je nakonec korunováno úspěchem. Radost týmu však kalí skutečnost, že se o prolomení kódu nesmí nikdo dozvědět, a co víc – že nic nesmí poznat ani sami nacisté. Turing je tak postaven před další úkol – pomoci vytvořit speciální algoritmus, podle nějž bude spojenecké vedení rozhodovat, kterým nacistickým válečným operacím zabránit a které naopak nechat proběhnout. Film kromě morálního dilematu o obětování lidských životů ve jménu celkového vítězství nad zlem otevírá i otázku homofobie, jejíž se jen pár let po válce stal Alan Turing tragickou obětí. anna Duchková

Čas holin Bratři Ebenové, Čas holin folk & rock & jazz, 47:08, 100PROMotion Novinka Bratří Ebenů zní přesně tak, jak člověk čeká, že bude znít novinka od Bratří Ebenů. Od šest let starého předchůdce s názvem Chlebíčky se Čas holin nijak výrazně neliší. Autorský rukopis Marka Ebena a jeho spolupracovníků je natolik charakteristický, že jej nelze jednoduše uzavřít do nějaké z běžně užívaných škatulek hudebních stylů. Vtipné glosy (Čas holin), vážnější postřehy k zamyšlení (Nic není tak horký) i zabývání se tématy a věcmi, které nás přesahují (Zimní slevy). Cit pro kompozici, schopnost vkusně aranžovat a v neposlední řadě vynikající výkony samotných interpretů (především jejich přehled a nadhled při proplouvání různými žánry) stojí za pozornost. Výborný celkový dojem kazí jen několik drobností. Času holin přece jen chybí více opravdu výrazných písní, jako je třeba nádherná a příjemně vlezlá V Betlémě, která album uzavírá. A naopak když Marek Eben zpívá o striptérkách (Hey-By) nebo o svém spodním prádle (Příjemný let), vyvolává to pocit určité nepatřičnosti. Výsledek? Průměrná nahrávka v diskografii Bratří Ebenů, výrazně nadprůměrná nahrávka v rámci české hudební scény. A hlavně, stále dostatečně hravá a zajímavá na to, aby se o ní psalo, že je „vyzrálá“. ■ Daniel Matulík

vydavatele, výtvarníka – restaurátora historických knih Proč bývá Ježíš v umění zobrazován jako krásný člověk? Ježíš bezesporu byl krásný. Evangelia nám sice nikde nezachovávají popis Ježíšovy postavy, ale bedlivému čtenáři Písma nemůže uniknout vznešenost, ušlechtilost, laskavost a pravdivost veškerého jeho jednání i vyučování. Autoři evangelií nám představují Krista jako osobnost, která každým činem, slovem či gestem vyzařuje pravdu a lásku. Přirozenou dispozicí lidské psychiky je, že automaticky spojujeme ušlechtilé vlastnosti s krásou a vznešeností jejich nositele. Proto také můžeme mít v některých případech problém s přijímáním osvícených myšlenek od lidí, kteří jsou poznamenáni nějakým viditelným tělesným hendikepem. Otázka výtvarné podoby Ježíše, Syna Božího, rozděluje křesťany od nepaměti. Křesťané rané církve velmi váhali se zobrazováním svého Pána. A pokud nějaké obrazy nalezneme, mají natolik symbolický charakter, že nelze mluvit o jejich estetické hodnotě. Ještě konstantinopolský koncil roku 753 odsoudil zobrazování Ježíše Krista jako neslučitelné s chápáním jeho plného Božství. Zásadně protichůdná stanoviska zastávaly i oba hlavní reformační proudy reprezentované Lutherem na jedné a Zwinglim s Kalvínem na straně druhé. I když reformátoři v naprosté shodě odsoudili výtvarná díla coby prostředky modloslužby, v otázce legality zobrazování Pána Ježíše se neshodli. A tak Kristus – i jako trpící muž plný bolesti – zůstane v našich představách postavou krásnou a ušlechtilou. ■

duben 2015 29

duben 2015.indd 29

3/26/2015 8:28:35 PM


církev bratrská

ústava cb, Článek 1, odstavec 4

O stvoření světa Věříme, že Bůh stvořil všechno viditelné i neviditelné svým Slovem a řídí celý svět svou nevystižitelnou moudrostí. Věříme, že nás v Kristu před stvořením světa vyvolil za svůj lid, ale nikoho nezbavil odpovědnosti za jeho rozhodování.

David Beňa Odbor Rady Církve bratrské pro vzdělávání

Hospodin stvořil zemi pro člověka a člověka, „aby byl obrazem Božím“; což mimo jiné znamená: aby se člověk z Božího pověření a jakožto Boží reprezentant o ostatní pozemské tvory staral, aby Boží svět „dokončoval“ a polidšťoval. Genesis obsahuje dvě zprávy o stvoření (Gn 1,1– 2,4a; 2,4b–25). Každá z nich vykládá stvoření světa z jiného úhlu pohledu, s jiným záměrem, s jinými důrazy. Zatímco v té první Bůh tvoří vše živé i neživé svým Slovem, v té druhé hněte zvířata i člověka ze země jako hrnčíř a sází stromy jako zahradník. Zatímco v první zprávě Bůh tvoří člověka, muže a ženu, naráz, podle druhé zprávy si muž na ženu musel nějaký čas počkat. Zatímco v první zprávě člověk přichází k hotovému, podle druhé zprávy „nebylo na zemi ještě žádné polní křovisko ani nevzcházela žádná polní bylina, neboť Hospodin Bůh nezavlažoval zemi deštěm, a nebylo člověka, který by zemi obdělával“. (Gn 2,4b–5) Země čekala na člověka. Bůh na něj čekal! Teprve s příchodem člověka měla vzejít i tráva, teprve s přispěním lidské práce se mohla země zazelenat a stát zahradou, domovem, místem setkání, ba svatyní.

Když vyznáváme víru v Boha stvořitele, pak se také přiznáváme k velké důstojnosti, jíž nás Hospodin oděl, hlásíme se k velkému úkolu, který nám svěřil (Ž 8): Obdělávat zemi – vzdělávat se; kultivovat stvoření – vytvářet kulturu; sloužit Stvořiteli – být spolutvůrci jeho světa; k Boží slávě svět polidšťovat.

Rostislav Staněk Komise pro Zásady Církve bratrské

Spolu s Jóbem přiznávám, že jsem u stvoření nebyl (Jb 38,4;40,4). Jistě, to ví každý, jenže jak teolog, tak vědec je v pokušení dělat chytráka, jako by u toho byl. Věřím a poznávám, že u stvoření byl sám Stvořitel, který nám zanechal svědectví v Písmech i „otisky prstů“ v přírodě (Ř 1,19–20). O stvoření tedy čteme ve dvou knihách, v přírodě a v Bibli, které vypovídají stejnou pravdu. Zatím poznáváme zčásti, je toho však dost, co je zjevné a srozumitelné: Bůh tvořil svým Slovem, sdělil informaci, řekl a stalo se. (Gn 1) Z ničeho stvořil svět hmotný i duchovní. (Neh 9,6) Duchovní svět Bůh zabydlel anděly. Hmotný vesmír uspořádal z chaosu v řád, oddělováním a spojováním do vzájemných vazeb vytvořil systém, ve kterém vše stvořené má svoji roli a význam v prostoru i v čase. Bůh, který je život sám v sobě, stvořil na Zemi živé organismy, rostliny a živočichy a provázal vše živé i neživé do funkčního ekosystému. Do tohoto životního prostředí Bůh stvořil člověka. Bylo to velmi dobré. Konečným cílem stvoření však není člověk, ale oslava Boha. Bůh stvořil muže a ženu jako svůj obraz, abychom žili k jeho slávě a  rado-

30 duben 2015

duben 2015.indd 30

3/26/2015 8:28:35 PM


vali se ze vztahu s ním. Země nám nepatří, byla nám svěřena jako správcům, abychom ji moudře a odpovědně obdělávali a střežili, vděčně užívali darů a spoléhali na Boží péči. I porušenému světu Bůh dál vládne, vše udržuje a řídí svou moudrostí a svrchovanou mocí. Tak se Bůh ve svém stvořitelském díle i ve své prozřetelnosti oslavuje.

Petr Grulich Rada Církve bratrské

Když jsem byl ještě v mládeži, většina kazatelů, které jsem tehdy znal, věřila, že Pán Bůh si při stvoření světa použil evoluci. Bral jsem to tenkrát tak nějak automaticky. Krátce na to jsem začal vnímat volání do kazatelské služby, tudíž jsem musel projít vstupním pohovorem v Radě. Už ani nevím, na co všechno se bratři ptali, ale jeden z přítomných se dotázal na stvoření světa. Zopakoval jsem obvyklé evoluční chápání Bible. Bylo mi pak divné, že jsem na výsledek rozhovoru čekal nějak podezřele dlouho... Až později jsem se dozvěděl, že jsem málem neprošel a jen na přímluvu někoho, kdo mě osobně znal, jsem v pohovoru nepropadl. Možná i proto jsem se tématem stvoření začal zabývat víc, až jsem asi po dvou třech letech přijal, že Pán Bůh stvořil svět za šest dní, i když celé řadě věcí nerozumím. Věřím však, že člověk není spasen na základě svého poznání, nýbrž na základě živé víry, to jest osobního vztahu k Bohu a proměněného vztahu k lidem. Možná i proto mě mrzí, pokud některé diskuze mezi evolucionisty a kreacionisty překročí jistou mez. Oběma táborům bych rád připomněl, že občas ve své argumentaci trošku fixlují. Evolucionisté často zdůrazňují, že jeden den je u Pána jako tisíc let... Je férové vztahovat uvedený biblický verš ke stvoření světa, když sám apoštol Petr jej užívá výhradně ve vztahu k druhému příchodu? Kreacionisté naopak zdůrazňují šest dnů. Je férové tím zásadně argumentovat, když primární význam cyklu 6+1 směřuje především k rytmu požehnané práce a umění odpočívat?

HISTORIE My věříme v Boha Otce, stvořitele všehomíra. K tomuto vesmíru patří nebe i země, viditelné i neviditelné, andělé i lidé. A to všechno učinil pro sebe samého. Stvořil, vytvořil něco, čeho tu nebylo. Není tedy věčné hmoty nebo prahmoty. Všechno to, co je, vzniklo vůlí nebo Slovem všemohoucího Boha. Vůle Boží je hybnou silou i příčinou stvoření. Ve vůli Boží jsou neviditelné myšlenky, které se staly podnětem viditelného světa. Protože nebylo těch věcí, než v určení Božím, říkáme, ač ne dost přesně, že stvořeno je vše z ničeho. Nečtu vlastně v původním textu „z ničeho“, nýbrž „z věcí nikoli patrných“. Stvořeno bylo vše skrze slovo věčné, Syna Božího. Bůh zjevuje se v svém Synu a skrze svého Syna v stvoření jako ve vykoupení. Stvoření stalo se na počátku času. Před stvořením nebylo času, byl jen věčný Bůh, který stvořil čas, jej vyplňuje a jej také přesahuje. Čas a prostor byly stvořeny zároveň se světlem a jsou k jeho existenci nutně potřebny. Jeho existence je jimi podmíněna. Stvoření všechno nestalo se okamžikem. Písmo uvádí nás do sedmi dob stvoření. Pořad vývinu potvrzuje věda. Na konec, když všechno bylo připraveno, stvořen je člověk. Pro člověka v periodách stvoření s konečnou sobotou byl dán příklad, že všechno žití člověka má míru týdne, v jehož rámci se má vyvíjet, s cílem odpočinutí v Bohu. Svět byl stvořen dobrý. „A viděl Bůh vše, což učinil, a aj bylo velmi dobré.“ Žádný nesoulad nerušil harmonie všehomíra. Bůh odpočíval v duši člověka, a člověk vládl tu jako jeho zástupce s určením, aby postupoval výš a výše v poznání, v tvoření i ve své svobodě, aby tak naplněn byl v plnost Boží, k níž stvořen byl. Písmo svaté ovšem učí, že Bůh je stvořitel všeho. Obrací se tím proti materialismu a monismu (že by hmota byla věčná a že vše je hmota), i proti dualismu (že by Bůh a hmota od věčnosti vedle sebe byly) i pantheismu (jako by všechno bylo neosobní bůh). Písmo není učebnicí přírodopisu a zpytu, ono nepodává nějakou vědeckou soustavu, která by se musela měnit stupněm lidského poznání. Mimo to nesmíme zapomenout, že názory vědy jsou měnivé, že věda může zkoumat to, co tu je, ale jak co povstalo, a jaké síly byly činny při vzniku, vymyká se stanovení. Věda ve svých hlavních výsledcích bádání a ve svých hlavních představitelích potvrzuje biblickou zprávu o stvoření.

■ Alois Adlof

Přehled biblického učení (původně poznámky pro biblický kurz v lednu 1911 v Praze).

■ připravil petr raus

duben 2015 31

duben 2015.indd 31

3/26/2015 8:28:35 PM


SERIÁL

Nepodceňuj nepřítele Úžasné schopnosti parazitů

Kutilka s ulovenou ochromenou housenkou, se kterou naloží stejně, jako popisovaní lumčíci.

Zlo ve stvoření Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci. (Iz 45,7) Když v tomto světě potkáváme mnohé zlé věci, objevují se i otázky: Co je to zlo? Kde se tu vzalo? Říkáváme s církevním otcem Augustinem, že zlo je jenom nedostatkem dobra. To bychom ho ale podcenili. Právě na příkladu složitých, složitě fungujících a s mnoha dalšími věcmi provázaných systémů těl a způsobů života parazitických organismů vidíme, že evidentně nemusí být výsledkem nedostatku ani degradace. Naopak, zlo je tu svébytnou, složitou, důmysl-

ně vystavěnou a cíleně fungující entitou. Kde se tu ale vzalo? A kdo za jeho vznikem stál? Vybaví se nám ujištění knihy Genesis, že stvoření bylo přinejmenším na počátku dobré. Jak to jde s naší zkušeností dohromady? Nejprve: Proč si ten výrok První knihy Mojžíšovy hned spojíme s etickou charakteristikou stvoření? Vždyť přece i zlý systém může být dobře udělaný, a tedy dobrý v tomto smyslu slova. Ujištění, že stvoření bylo dobré, vůbec nemu-

motýla objevily v chovné kleci drobné vosičky nejčastěji z čeledi lumčíkovitých (Braconidae). Většinou jich bylo velké množství. Jednalo se o parazity housenek (přesněji řečeno parazitoidy, protože své hostitele nakonec zabíjejí). Samička lumčíka naklade svá vajíčka do těla housenky a vylíhlé larvičky pak housenku postupně vyžírají tak, aby neporušily žádnou životní funkci; z housenky se stává živá konzerva. Teprve v závěru svého larválního života vyžerou larvy lumčíka i zbytek

sí znamenat, že v něm nebylo přítomné zlo! A pak to druhé: Kdo zlo vytvořil? Někdy až příliš snadno řekneme – hřích. Cožpak je ale hřích druhým Stvořitelem? Vyznáváme přece jediného Stvořitele všeho existujícího! A Hospodin ústy proroka Izajáše potvrzuje: Já tvořím zlo. Pravda, kontext tohoto výroku se netýká přírody, jde v něm ale o Boží jedinečnost a o tu se jedná i v našem uvažování. Hospodin stvořil všechno, co existuje, a bez něho nevzniklo nic z toho, co jest. Proč o těchto věcech vůbec uvažovat? Protože poznání, že Hospodin kdysi na počátku stvořil svět včetně (lidsky viděno)

Foto milan hluchý

Jako kluci jsme občas zkoušeli chovat housenky a sledovali jejich pozoruhodnou proměnu. Je opravdu fascinující, jak se ze žravé housenky, která nejednou sama o sobě vypadá jako bizarní mimozemšťan, stane nejprve nehybná či téměř nehybná kukla. A jak z ní po nějaké době vyleze motýl, tvor zcela nepodobný housence, tedy sobě samému v časech mládí. Vždycky jsem to pokládal za zázrak. Ne vždycky se ale takový chov vydařil. Stávalo se, že se místo

32 duben 2015

duben 2015.indd 32

3/26/2015 8:28:35 PM


inzerce

hostitelského těla, čímž housenku zahubí, a samy se pak zakuklí. Jindy se ale stalo něco ještě zajímavějšího. Vedle lumčíků se v chovné kleci objevily i další vosičky, mnohem menší chalcidky (Chalcidoidea). Kde se tam vzaly? Také se živily nebohou housenkou? Ve většině případů nikoli, jejich hostitelem byli oni lumčíci. Chalcidky tu žily jako parazité druhého řádu, jako parazité parazita. Vždycky mne to nutilo přemýšlet o podivuhodných schopnostech parazitického hmyzu. Lumčík musí být schopný najít a identifikovat vhodnou housenku, jako larva musí na zlomek milimetru poznat, kam kousnout a kam už ne, musí být schopná odolávat veškerým útokům imunitního systému housenky. Představuje úžasně důmyslný systém vysoce specializovaný právě k tomu způsobu života a výživy, kterým žije a kterým se živí. A podobně i chalcidky, které se navíc ke svému hostiteli dostávají komplikovaněji. A to vůbec nemluvím o parazitech, kteří v průběhu svého života vystřídají několik hostitelů!

zlých věcí nám podtrhne skutečnost, že dobro není samozřejmé. Každé dobro je vlastně zázrakem. Svého Boha můžeme poznávat jako dobrého Boha nikoli proto, že by jiný být nemohl, ale protože se on sám svobodně rozhodl být k nám dobrý. Neměl k tomu žádný rozumný důvod, a přece to udělal. Každý případ takzvaného zla v přírodě mi proto je dalším připomenutím hodnoty Boží mimořádné a nepochopitelné milosti. A ještě na závěr: Mýlil se Augustin, když mluvil o nedostatku dobra? Myslím, že ne, jen nemluvil o přírodě. Mluvil o člověku, a v našem světě je každé zlo skutečně jenom důsledkem Božího vzdálení, nedostatku dobra.

■ petr raus

příště: GraVitaCe

Mladí lidé v Česku mají materiální dostatek, avšak nouzi v hodnotách, vztazích a duchovních potřebách.

STAŇTE SE SOUČÁSTÍ ŘEŠENÍ NOUZE MLADÉ GENERACE!

Velké množství mladých lidí experimentuje v duchovním světě, zvlášť ve vyvolávání duchů. Často se díváme na českou mládež jako na ateistickou, ale když se ptám dětí v devátých třídách, kdo věří v nějaký duchovní svět, mnoho z nich zvedá ruce. Při besedách na téma „světová náboženství“ si děti během jednoho měsíce rozebraly 250 Biblí.

Jedna dívka z 8. třídy se mě ptala, co má říct svému klukovi, který jí řekl, aby si dala zvětšit prsa.

Podporujeme 17 křesťanských lektorů ze sedmi denominací.  Darovaných 500 Kč stačí na jednu besedu pro třídu plnou dětí. Přednášky se týkají důležitých etických témat. Na přednášky navazují následné aktivity v místních církvích. SVÝMI DARY SE MŮŽETE PODÍLET NA POŽEHNANÉ PRÁCI KŘESŤANŮ MEZI MLADOU GENERACÍ V ČR! Prosím přispějte na č. ú. 139513054/2700 UniCredit Bank Liberec, variabilní symbol 350. Všechny dary z ČR jsou plně použity pro podporu lektorů. Nadace Mezinárodní potřeby Vinohradská 909, Česká Třebová, tel.: 483 394 202, 732 373 573 Web: www.zdrava-mladez.cz e-mail: nadace@mezinarodni-potreby.cz duben 2015 

duben 2015.indd 33

3/26/2015 8:28:36 PM


K DISKUSI K liturgii Velikonoc

Slavení vigilie Jakékoli bohoslužebné obřady se části protestantských křesťanů zdají být nepřiměřené, jako by patřily pouze ke katolické tradici. Jiní ale oprávněně namítají: Neměli bychom se spíše ptát po jejich přínosu? Do tohoto okruhu otázek patří i ta velikonoční: Neměli bychom i my slavit vigilii? Pavel Černý kazatel Sboru CB Praha 1 – Soukenická

informacemi a stresy je noční bdění blahodárné. Půlnoční bohoslužby o Vánocích se ujaly i v řadě našich sborů. Vigilii není vhodné předpisovat, ani jí nahrazovat účast na společné bohoslužbě.

Markéta Rausová Sbor CB Praha 5 - Smíchov

Během studia na vysoké škole jsem trávila nějaký čas v německém městě Saarbrücken. V neděli dopoledne jsem navštěvovala místní evangelický sbor. Scházelo se nás velmi málo, řekla bych do deseti lidí. Jediná událost, kdy jsem kostel zažila plný, byl křest dítěte, ale to byla výjimka. V evangelickém kostele měli hezkou zpívanou liturgii. Byla i s notami rozdaná v lavicích, ale přesto nás z těch málo účastníků zpívalo ještě méně a někdy jsem měla pocit, že zpívám sama. Do kostela jsem chodila hlavně kvůli této liturgii a taky proto, abych místní sbor svou přítomností podpořila. Kázání totiž připomínala spíš psychologické přednášky. Nemluvilo se zde o hříchu, ani se v podstatě nevykládaly biblické texty. Kdyby se vyškrtlo slovo Bůh, vlastně by se tolik nestalo. Velikonoce jsem chtěla strávit jinak, proto jsem si tentokrát vyhlédla katolický kostel a vydala se tam o Bílé sobotě večer na mši. Jaká byla v tomto kostele běžná účast, nevím, ale velikonoční vigilie se zúčastnilo velké množství lidí. Obřad byl krásný a silný. Litovala jsem jenom toho, že jsem si u vchodu nevzala svíčku a nemohla se připojit k postupnému „rozsvícení“ kostela.

Obsah rubriky nemusí vždy vyjadřovat názor redakční rady.

Vigilie (bdění) označuje starý zvyk přípravy na význačný svátek nebo mimořádnou událost. Zpravidla se jedná o bdění v noci při čtení Božího slova a v modlitbách. Vigilie jsou doloženy od 5. století a  často byly spojeny s postem. Jejich počet směrem do středověku klesá a zůstávají před svátky vánočními, velikonočními a letničními. Vigilie byly vždy typické pro různá řeholní společenství, která spojovala svou spiritualitu s nočním bděním. Po 2.  vatikánském koncilu se zpravidla jedná o večerní či půlnoční bohoslužbu. Často to nebývá celonoční bdění, jak uvádí Liturgický slovník, protože pro přetížené duchovní pastýře jsou každé svátky velkým pracovním vypětím. Vigilie v katolicismu také může nahradit účast na sváteční bohoslužbě. Mají vigilii slavit protestanté? Vynořuje se zde vůbec zásadní otázka, zda církev Nové smlouvy má mít povinné svaté doby. Protestantská teologie přijímá církevní rok a jeho svátky ne jako povinnost, ale jako důležitou pomůcku. Je to výzva, jak nezapomenout na zásadní důrazy evangelia. Dodržování církevního roku je ale dobrovolné. Stejně tak dobrovolné je i bdění před velkými svátky. Není pochyb o  tom, že postní příprava a noční bdění jsou možností prohloubit a zkvalitnit naše vnímání Boha a naslouchání jeho hlasu. Proti noční vigilii nelze nic namítat. Je vhodná a staletími vyzkoušená. V dnešní době přecpané 34 duben 2015

duben 2015.indd 34

3/26/2015 8:28:36 PM


oznámení

KURZ ZPĚVU 2015 Netuším, jestli máme, nebo nemáme slavit velikonoční vigilii. Pro mě byla tenkrát v Německu důležitá a byla jsem za ni ráda. A nakonec myslím, že každý způsob, kdy si společně s jinými křesťany můžeme připomenout událost zmrtvýchvstání, je dobrá. Já bych se toho nebála.

Petr Hajčiar Sbor CB Klatovy

Zveme všechny mladé zpěváky starší 9 let na kurz zpěvu, který se bude konat v Litomyšli od 9. do 15. srpna 2015 pod záštitou pěveckého sboru Effatha. Kromě učení se novým písničkám a součinnosti v pěveckém sboru bude program obohacen o volnočasové aktivity. Během kurzu je také věnována pozornost duchovním programům. Hlavním vedoucím bude kazatel Roman Toušek. Cena: 1 990 Kč pro přihlášené do 31. května 2015. Pro později přihlášené 2 100 Kč. Přihláška a další informace: www.effatha.cz/kurz, tel.: 731 483 270

Kristovo vzkříšení je událostí tak zásadní, že si zaslouží připomenutí i nějakým jiným způsobem, než jen poslechem nedělního kázání. Jenže jakým? Před několika lety jsem se zúčastnil velikonoční vigilie v jednom venkovském evangelickém kostele. Bohoslužba začínala zažehnutím ohně na prostranství před kostelem a vnesením světla do ztemnělého chrámu. Vzpomínám si, jak jsem držel v ruce hořící svíčku a sledoval upravenou verzi pesachového rituálního dialogu otce se synem: Čím je zvláštní tato noc? Tím, že… V následujících letech jsem měl možnost pod vedením našeho tehdejšího kazatele zakusit i zjednodušenou, rodinnou verzi této slavnosti. Za soumraku jsme v přírodě rozdělali ohníček, od něhož jsme pak zapalovali svíčky a připomínali si, že Ježíš je světlem, které přišlo do temnot světa. Takové „svíčkové slavnosti“ mohou být, zvláště pro děti, zvláštním zážitkem. Přestože motiv představující Krista jako světlo světa je biblický, osobně se mi zdál být příliš abstraktní. A pak také – v noci na neděli drželi u Ježíšova hrobu v Jeruzalémě hlídku jen nezúčastnění vojáci. Později jsem si ve snaze prožít trochu víc z  velikonočního tajemství zkusil v neděli ráno přivstat a ještě za rozbřesku jít na nedaleký hřbitůvek. Tam jsem se pomodlil a tiše zazpíval známou píseň Šly zrána ke hrobu. Tuto malou tradici už doma držíme několik let a většinou už také nejdu sám. Na zpáteční cestě, je-li dobré počasí, pozorujeme východ Slunce a doma pak vyřídíme i ostatním radostnou zprávu o tom, že Pán byl vzkříšen.

■ Připravila daniela sedláčková

Program klubu Samaří – duben 2015 vždy ve středu od 19:30 h

Soukenická 15, Praha 1 www.klubsamari.cz 8. 4. Literární večer

Autorská čtení křesťanských básníků Kateřiny Málkové, Jana Škroba a Olgy Richterové. Hudba Ondřej Bernovský.

15. 4. Sodovka v jámě

Vernisáž výstavy studentů a studentek AVU a UMPRUM Terezy Čádové, Jana Čády, Marty Hamplové, Davida Ramdana, Vojtěcha Vernera a Tomáše Vovsa. Hudba Štěpán Chrást, Václav Santolík.

22. 4. Jan Hus a dnešek

Přednáška prof. Ivany Noble z cyklu k 600. výročí upálení Mistra Jana. Pořadatel: Sbor Církve bratrské v Praze 1, vstupné dobrovolné.

Ekologická sekce České křesťanské akademie zve ■ na besedu John McConnel a Den Země, která se bude konat v úterý 14. dubna od 17.30 h v přízemí kláštera Emauzy v Praze 2, Vyšehradská 49. O vzniku a významu Dne Země promluví dlouholetý ředitel Ekologické sekce České křesťanské akademie RNDr. Jiří Nečas; ■ k účasti na ekumenické bohoslužbě ke Dni Země, která proběhne v úterý 21. dubna od 19.00 h v pražském kostele Nejsvětějšího Salvátora (u Karlova mostu). Kázáním poslouží kněz Obce křesťanů Mgr. Milan Horák, zpěvem pěvecký sbor Gabriel. duben 2015 35

duben 2015.indd 35

3/26/2015 8:28:36 PM


DOTEKY

Foto archiv

Na radu lékaře…

Sám budu pást své ovce a dám jim odpočívat, je výrok Panovníka Hospodina. Ztracenou vypátrám, zaběhlou přivedu zpět, polámanou ovážu a nemocnou posílím. Ezechiel 34,15–16a

A

ž donedávna, a to je mi 68 let, jsem žila bez víry v Boha. Narodila jsem se v nevěřící rodině, tatínek v Boha nevěřil nikdy, maminka byla jako mladá zřejmě věřící. Vystudovala učitelský ústav v klášteře. Protože žila vždycky opravdově, lež a přetvářku nenáviděla, určitě se v klášteře nemodlila bez víry. Když se naši po válce vzali, pod tatínkovým vlivem asi přestala věřit i maminka. Alespoň nám, svým třem dětem, nikdy o Bohu neříkala. Celý život jsem se snažila žít správně podle svých měřítek. Asi před pěti lety jsem strávila nádherné tři týdny v lázních společně s paní Magdou Hojkovou, vdovou po kazateli CB. Velmi jsme se spřátelily a otevřely si navzájem srdce. Magda mi vyprávěla, jak uvěřila v Boha, a vzala mě na shromáždění bratří a sester. Darovala mi Nový Zákon. Občas jsem si v něm četla a našla jsem tam hodně moudrosti. Často jsme si telefonovaly a stále o sobě víme vše, co se v našich životech děje. Magda se za mne denně modlila. Jsem ráda, že se teď mohu stejně modlit i já za ni. Mnohdy mi také pomohla dobrou radou. Každoročně mi posílala čtení na každý den Dobrá setba. Jsem jí za všechno moc vděčná.

Stále jsem cítila, že potřebuji k životu něco dalšího, něco víc. Jednoho dne se stalo, že jsem zavolala do televizního pořadu Volejte věštcům a zeptala se na své zdraví. Z toho, co mi řekli, jsem byla zděšená, dostala jsem velký strach. Svěřila jsem se s tím své paní doktorce a ta mi poradila, ať se svěřím Bohu se svými hříchy a prosím za odpuštění. A také mi dala adresu nejbližšího sboru církve podobné té, kam sama patří. Tak jsem přišla poprvé do „svého shromáždění“ Církve bratrské v Ostravě-Porubě, a i když jsem tam nikoho neznala, cítila jsem se tam moc dobře. Ujal se mne pan kazatel a i další lidé se se mnou zdravili. Pan kazatel a sestra Jarda se začali se mnou scházet jednou týdně a učí mě porozumět Bibli. Při jednom takovém setkání jsem se vyznala Bohu, že věřím v Ježíše Krista – v to, že za všechny hříšníky i za mne prolil svou krev, zemřel na kříži, třetího dne byl vzkříšen, vzat na nebesa a usedl po pravici svého Otce. Prosila jsem o odpuštění svých hříchů, ze kterých jsem se vyznala a hluboce jich litovala. Potom jsem pocítila veliký klid. Strach byl pryč a já byla plná optimismu a víry, že můj další život bude dobrý. Teď se denně modlím a své starosti odevzdávám Bohu. Cítím, že už na ně nejsem sama. Také čtu Bibli a modlím se, aby mi bylo slovo Boží srozumitelné, protože „Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce“. Svoji víru jsem se rozhodla veřejně vyznat křtem, jehož svědky byli i moji blízcí. Samotnému Bohu buď chvála!

■ Ivana Juchelková

36 duben 2015

duben 2015.indd 36

3/26/2015 8:28:36 PM


KŘÍŽOVKA

Tajenku zašlete do 22. 3. 2015 (i e-mailem) na adresu redakce.brana@cb.cz. Vylosovaný výherce získává CD Bratři Ebenové - Čas holin (věnuje 100PROmotion).

Tajenka z čísla 3/2015: Hle, budu je tříbit a budu je zkoumat.. Knihu Červený dům vyhrávají Magda a Luboš Hudkovi, Uhlířské Janovice Připravil Dušan Karkuš.

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu

duben 2015 37

duben 2015.indd 37

3/26/2015 8:28:37 PM


POST SCRIPTUM

Otakar Štanc ml.

Post scriptum N

apadlo vás někdy, proč se rubrika, jejíž řádky nyní čtete, jmenuje Post scriptum? Čím přišel redaktorům tento název výstižný? Snad tím, že zde bývají uváděny úvahy, které s hlavním tématem čísla nemají přímou souvislost. Jakýsi volný dodatek. Ano, i tak je možné výraz „post scriptum“, tedy „po napsaném“, chápat. Jako kdyby chtěl pisatel dopisu závěrem říci: tak to je zatím vše, ale ještě něco z jiného soudku… Nebo: pojďme alespoň na chvilku změnit

Jako by to Boží slovo přece jen potřebovalo ještě nějak doplnit, opepřit. Ano, jistě, toto je dobře napsáno, ale určitě by to šlo napsat ostřeji! Něco, co by podpořilo naše názory a postoje. Vždyť jsou přece v duchu Písma! Tak proč to jenom ten apoštol trochu nedotáhl? Hned by se nám žilo lépe. Hned bychom měli v ruce další jasnou biblickou odpověď! Další eso v rukávu! Ale ono péesko není ani na konci odstavce, ani na konci knihy, prostě tam není vůbec. Tedy

Ale ono péesko není ani na konci odstavce, ani na konci knihy, prostě tam není vůbec! téma… A následuje text většinou lehčího rázu, aby snad adresát dostal šanci nebýt zcela ubit hlavním sdělením. I v našich dopisech můžeme „péeskem“ mírnit tvrdost předchozích vět, například: „P. S.: S tím starým volem to neber doslova, víš přeci, jak si tvých názorů vážím!“ Nebo naopak ještě přitvrdit: „P. S.: S tím starým volem jsi vyvázl ještě dobře!“ Takto je možno nahlížet post scriptum z pohledu pisatele. Je ale také zajímavé, jaký postoj k němu zaujímáme jako čtenáři. Musím přiznat, že často P. S. upoutá mou pozornost více než samotný dopis. Něco jako třešnička na dortu nebo hračka v kindrvajíčku, kterou dítě sestaví a až pak teprve spořádá čokoládu. Jak zahlédnu osamocený řádek pod dopisem, mám chuť si jej přečíst ze všeho nejdřív. Většinou ale odolám a nechám si ho na konec. Vím, že tam je, ale chci se nechat překvapit. Doufám třeba, že v něm najdu ono zmírnění toho nepříjemného, co právě čtu. Nebo snad nějakou omluvu, vysvětlení. Někdy bývám zklamán, jindy potěšen. Napadá mě, jestli také při čtení Bible občas podvědomě nehledáme nějaké to „svaté post scriptum“.

ne že by se nikdo v dějinách nepokusil všelijaká vylepšení doplnit, ale naštěstí tomu církevní otcové kdysi dávno učinili, po jistém váhání, přítrž. A možná ještě častěji než podporu pro naše (zaručeně spravedlivé) postoje bychom v Písmu rádi našli doušku rozptylující naše obavy z přílišné tvrdosti slova Božího. Dodatek, který by spolu s naším nejlepším přesvědčením uznával, že toto je přece jen trochu nadsazené, že je to zcela extrémní případ, a málem bych zapomněl, že je to samozřejmě „kulturně podmíněné“. Ale co to? Zase to tam není? Hledejme, jak chceme, ani tento milosrdný dovětek v Bibli nenajdeme. A tak si holt budeme muset s řadou složitých otázek dál lámat hlavy a otlačovat kolena na modlitbách, učit se odpouštět našim viníkům, vyznávat i ty neškodné hříchy a skousnout Boží nesmyslně nekonečnou milost. Mám však pro vás i povzbuzení. Nemusíme se tím pádem ani bát, že by se snad někdy v Bibli objevilo post scriptum, zmírnilo či dočista zrušilo zprávu o Božím díle spásy, které vykonal skrze Ježíše Krista pro každého člověka. ■

38 duben 2015

duben 2015.indd 38

3/26/2015 8:28:37 PM


© BRÁNA, Petra Kašperová-Poldaufová duben 2015.indd 39

3/26/2015 8:28:37 PM


V

znik republiky a konec války přinesly bouřlivé politické a sociální změny a vzedmuly vlnu národního nadšení. Široce sdílený pocit národního osvobození se výrazně projevil i v oblasti náboženské. Odpor vůči poražené monarchii se namnoze spojoval i s odporem vůči katolické církvi, jež byla s vládnoucí habsburskou dynastií úzce spjata, a vyústil v rozsáhlé výstupové hnutí. Evangelické kruhy, ale i široká veřejnost se – také vlivem Masarykova konceptu českých

dějin – často nadšeně hlásily k odkazu české reformace, zvláště Jednoty bratrské. I v tom však obvykle převažovaly především národní a antikatolické důvody. V této souvislosti ale rovněž sílilo volání po sjednocení všech evangelíků. Odkaz církve Dvě největší evangelické církve, reformovaná a luterská, se na konci roku k slavné minulosti 1918 spojily a později přijaly název Českobratrská církev evangelická. Touha jednotě ale nebyla cizí ani menším denominacím, včetně Svobodné církve nesmí být heslem, po reformované, pro něž ovšem byl program právě spojené církve příliš teoloale závazkem. gicky liberální a málo vyznavačsky určitý. Už v září 1918 vydala konference SCR prohlášení, v němž vyjádřila svou příbuznost se zásadami staré Jednoty a vyzvala všechny věřící k jednání o spojení všech, kteří se k těmto zásadám hlásí, v jednu silnou Jednotu. Za biblicky podstatné skutečnosti prohlášení označuje „čtyři artikuly“: Církev tvoří ti, kdo přijali vykoupení v Kristu, církev se řídí pouze Písmem, podle Písma uplatňuje biblickou kázeň a je nezávislá na státu. Když pak vytvoření ČCE a její směřování přineslo probuzeneckým kruhům spíše zklamání, byla zamýšlená porada věřících skutečně svolána. 28. ledna 1919 se tak do Soukenické sjelo na 200 zástupců – kromě SCR také členové Jednoty bratrské (ochranovské), baptisté, příslušníci slovenského Modrého kříže i další stoupenci probuzenectví. Přes velmi nadějné výsledky konference ale přinesl další vývoj neúspěch a ke spojení nedošlo. Touha viditelně se přihlásit k národem ceněnému odkazu staré Jednoty potom v SCR definitivně převládla na konferenci v květnu 1919, když zvítězila myšlenka se k tomuto odkazu přihlásit i změnou jména. Tak se ze Svobodné církve reformoPo selhání pokusu o vytvoření jednotného vané stala Jednota českobratrská. Staromilské zahledění do protestantského bloku věřících pod minulosti ale bylo to poslední, oč mělo jít: „Přijímajíce toto novým jménem se Svobodná reformovaná církev rozhodla k další samostatné práci. jméno, přijímáme dědictví otců a chceme v národě našem V budoucnu se pak mělo ukázat, že poněkud jako oni věrni býti Bohu a následovati v živé víře Pána Ježíše… vlastenecky pojatý nový název Jednota Zvěstovati evangelium životem i slovy a tvořiti krásnou církev českobratrská bude nutné revidovat. Pána Ježíše v národě našem pokládáme za své poslání.“

Foto archiv cb souKenicKá

Jednota českobratrská

■ rObert hart

duben 2015.indd 40

3/26/2015 8:28:40 PM

Brána 04/15  

moderní křesťanský časopis s přehledným designem prezentující biblickou zvěst o Ježíši Kristu fundovaně a obsáhle zpracovává aktuální témata...