19/3

iNform

ilustrace a design Ondřej Košťák | ročník 51 | cena 43 Kč

uvnitř

03|2019 brana.cb.cz

naděje pro

zkrachovalé Boží milost je větší než naše nejtěžší selhání

inzerce

z obsahu 4 Slovo

editorial

Jednota v rozmanitosti

6 Rozhovor

Pavlína Břeňová: Nikdy jsem

neviděla tolik vyjádřené bolesti

Milí čtenáři,

12 Téma

Naděje pro zkrachovalé

20 Rodina

Mateřství až na dno

28 Diskuze

Zdanění církevních restitucí

32 Svědectví

Příběhy vězeňského kaplana

– Svědectví v Senátu

příště Požehnání v utrpení

Tomáš Holubec a kolektiv autorů

tiráž BRÁNA, evidenční číslo E 5080 03/2019 Ročník Bratrské rodiny 51 Českobratrské rodiny 76 Vydavatel – Církev bratrská, Soukenická 1193/15, 110 00 Praha 1, IČ 00445215 Vyšlo 3. 3. 2019 Vychází 10× ročně, cena 43 Kč Šéfredaktor – Bronislav Matulík bronislav.matulik@cb.cz Výkonná redaktorka – Ing. Eva Čejchanová eva.cejchanova@ cb.cz Redakční rada – Mgr. Kateřina Korábková

na první pohled to vypadá, že je březnové číslo časopisu Brána určeno ztroskotancům. Tedy těm, kteří se tak cítí, ale i těm, kteří jimi v pohledu okolí opravdu jsou. Těm, kteří zklamali sebe i ty, jež jim věřili, a kteří si myslí, že jsou odepsaní už napořád.

Těm, kdo se dostali do spirály hříchu a neví, jak z ní ven. Ale není to tak úplně pravda. Je určeno i těm, kdo si myslí, že mají svůj život pevně pod kontrolou a že jim se rozhodně nemůže stát, aby skončili na okraji společnosti, komunity, respektu. Těm důstojným, náležitě hrdým na svůj nepo­ rušený štít. Toto číslo je bez výjimky věnováno nám všem. Ať už stojíme pevně a zdá se nám, že padnout nemůžeme (a jsme tedy pádu nejblíž), nebo jsme padli a snažíme se sebrat z prachu.

V tématu procházíme Písmem a setkáváme se s jednotlivými biblickými po­ stavami, jejichž život byl poznamenán selháním, které se na věky zapsalo do Bi­ ble. Ne pro jejich vlastní nikdy nekončící ostudu, ale pro naše povzbuzení, že po selhání život nekončí. Pán Bůh nás neodepíše. Dává novou šanci, novou naději.

Skrze naše vlastní selhání nám dává možnost sáhnout si až na dno, ze kterého lze nabrat dary, které na povrchu nenajdeme – milost pokání, odpuštění, poko­ ru, pochopení pro druhé a sílu jít dál.

Na dalších stranách tohoto čísla časopisu se dočtete o problémech dětí v romské komunitě. O tom, že i s radostí očekávané mateřství může být cestou na dno. O tom, co se té poslední noci Ježíšova života stalo s Petrem, že tak strašně zklamal. Ale hlavně o tom, že na naše selhání nejsme sami. Svět se nedělí na ty, kdo selhali, a na ty, kdo ne. Je jen jedna kategorie – selhali jsme všichni. Ale „…jestliže vyznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti“. Každé. Všichni máme naději, nikdo z ní není vyškrtnut. Každý z nás má otevřenou cestu ke světlu a radosti.

Přejeme vám, milí čtenáři, abyste z následujících řádků přijali užitek, požehnání i naději.

Mgr. Martin Srb – Mgr. Radislav Novotný Bc. et Bc. Pavla Lioliasová

redakce.brana @ cb.cz Editorka a korektorka – Bc. Anna Duchková Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – Judita Košťáková ml.

Správce webu a sociálních sítí – Bc. Kamila Beranová Web – brana.cb.cz Inzerce – inzerce.brana@cb.cz Tisk – Grafotechna Plus, s.r.o.

Distribuce pro zrakově postižené v elektronické podobě: szp @ scps.diakonie.cz Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese distribuce.brana@cb.cz, tel.: 273 136 629 Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

eva čejchanová

slovo

Ef 4,1–16; J 17,11b

Jednota v rozmanitosti text karel taschner ilustrace brána

B

ůh stvořil rozmanitý svět plný barev a tvarů a pomocí přírodních zákonů a schopnosti dané tvorům měnit se a přizpůsobovat se prostředí byla zajiště­ na jejich vzájemná souhra. Celé stvoření tak v této jednotě dokonale funguje. Stvo­ řil člověka, aby byl jeho obrazem. Každý člověk je originál, jeho existence je neo­ pakovatelná a jeho identita je jedinečná.

V osobním spojení s Bohem byla zajiš­ těna celistvost člověka. Vztahy mezi lid­ mi určovala láska, úcta a spolupráce pod Božím vedením. Po pádu hřích přerušil naše spojení s Bohem. Vzpoura, pýcha, sebestřednost a sobectví usmrtily našeho ducha a porušily často až k nepoznání ob­ raz Boží v nás.

Pokud uvěříme v Krista, náš duch je vzkříšen spojením s Božím životem a sta­ neme se novým člověkem. Ve spojení s Kristem se rodí naše skutečné Já, povo­ lané k slávě synů a dcer Božích. Kristus přebývá v nás v Duchu svatém a my jsme vloženi do Krista. „Těm pak, kteří jej přijali a věří v jeho jméno, dal moc se stát Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jak se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha.“ (J 1,12–13) Stáváme se součástí Boží rodiny, těla Kristova, Kristovy církve.

Pro ni je charakteristická jednota v rozma­ nitosti, což znamená spojení rozmanitých prvků v jeden celek. Jde o životodárné spo­ jení jednotlivých křesťanů, kteří společně

4 březen 2019

poznávají plnost Kristovy lásky, praktikují ji ve svých životech i společenstvích a roz­ nášejí ji po světě.

1) Jednota v církvi má základ v Bohu

„Již nejsem ve světě, ale oni jsou ve světě, a já jdu k tobě.

Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal; nechť jsou jedno jako my.“

Bůh je od věčnosti láska. Má vztah sám v sobě, protože láska nemůže existovat bez vztahu. Jediný vztah, ve kterém je možné žít v pokoji a radosti věčně, je vztah lásky Boha Otce, Syna a Ducha svatého. Láska vyžaduje především jednotu vůle k dob­ rému. Láska se musí projevit v činech.

Osoby Boží trojice jsou jednotné v lásce, i když v programu spásy mají různé úlohy a kompetence. „Bůh Otec vystavil recept, Syn připravil lék a Duch svatý ho podá­ vá.“ (Stinissen) Boží nadpřirozená láska agapé je sebe obětující, bezpodmínečná láska. Její pod­ statou je plná radost z dávání dobrého, bez ohledu na to, kolik to bude stát. Bez ohledu na to, zda je přijímána s vděčnos­ tí či samozřejmě, nebo zda je odmítána.

Můžeme se pokusit popsat a definovat tuto lásku teoreticky, ale abychom ji skutečně poznali, musíme vstoupit do vztahu s Bo­ hem. Hebrejské sloveso jadaa (poznat) se v Bibli používá jak pro sexuální spojení muže a ženy, tak pro poznání Boha. Jedná se o poznání na základě nejužšího spojení ve vztahu. „A život věčný je v tom, že po­ znají tebe, jediného pravého Boha a toho, kterého jsi poslal Ježíše Krista.“(J 17,3) Pro

Boží dítě neexistuje nic důležitějšího než pečovat o vztah s Kristem, toužit po jeho přítomnosti, poznávat jeho srdce a myšle­ ní. V jeho přítomnosti je proměňován jeho charakter v motivacích, postojích, činech, způsobu života a je uschopňováno k násle­ dování a naplnění svého životního poslání pod vedením Ducha svatého.

2) Jednota je výsledkem kvality vnitřních vztahů ve společenství

K jednotě ve společenství je třeba tichos­ ti a pokory. Ježíš nás vybízí: „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srd­ ce.“ (Mt 11,29) Tento předmět v Boží škole života patří k těm nejobtížnějším. Předtím než začneme kriticky posuzovat druhého, je třeba vidět nejprve vlastní selhání. Ve společenství církve ukazuje selhání dru­ hého také naše selhání a naopak vítězství nad pokušením je také naším vítězstvím.

Napomínat druhého znamená povzbuzo­ vat ho k návratu na správnou cestu. „Mi­ losrdenstvím a pravdou se usmiřuje pro­ vinění a bázeň před Hospodinem odvrací od zlého.“ (Př 16,6) K jednotě ve společenství je třeba prav­ divosti. „Zanechte lži a ,mluvte pravdu kaž­dý se svým bližním‘, vždyť jste údy té­ hož těla.“ (Ef 4,25). Vyprávět pravdivě svůj životní příběh nebo svěřovat se s osobními zápasy není snadné. Také je velmi důleži­ té, jak mluvíme o druhých v jejich nepří­ tomnosti, abychom se neprovinili hříchem pomluvy. Laskavost, snášenlivost a trpěli­ vost jsou další důležité kvality, které při­ spívají k jednotě v lásce.

Jestliže jsme v Kristu a on je v nás, pak jsme Duchem svatým proměňováni v jeho podobu a naše životy nesou ovoce Ducha svatého. „Ovoce Božího Ducha je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dob­ rota, věrnost, tichost a sebeovládání.“ (Ga 5,22) Pro takové vztahy byl člověk původ­ ně stvořen a po nich nepřestává toužit. Po­ kud je církev místem, kde je nachází, rád se stane součástí takového společenství.

Nebude chtít už déle žít v nebezpečných vztazích, kde vládne pýcha, sobectví, lež a další skutky lidské svévole, které vnitřně zraňují a působí bolest a rozbroje.

3) Jednota v rozmanitosti je dána růzností darů milosti

Jednota církve je dána milostí (charis), roz­ manitost je dána charismaty, dary milosti.

Nový zákon zmiňuje nejméně 20 různých darů. Všechny dary našeho Pána slouží k tomu, „aby své vyvolené dokonale při­ pravil k dílu služby – k budování Kristova těla“. (Ef 4,12) Vždyť i Kristus sám „nepři­ šel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil.“ (Mk 10,45) Ve společenství církve nejde o kon­ kurenci, ale o spolupráci. Úspěch a požeh­ nání služby bratra nebo sestry je také mým úspěchem a požehnáním a důvodem k ra­ dosti, ne k závisti. Potřebujeme se povzbu­ zovat k pravdivosti a lásce bez přetvářky, dávat přednost a prostor druhým, ocenit je a povzbuzovat se navzájem. „Nesmýšlejte vysoko, ale věnujte se všedním službám“ (Ř 12,16) k prospěchu celého společenství.

4) Cílem jednoty je dosažení duchovní zralosti každého člena a celého společenství

Duchovní zralost společenství se projeví v jednotě víry a v poznání Syna Božího všech jeho členů. Zralé lidství znamená přibližovat se Kristově plnosti. Mluvíme také o vnitřní celistvosti, kdy všechny ob­ lasti našeho života jsou Kristu vydány a poddány a celý náš život, všechny situ­ ace a události vztahujeme ve víře k němu.

Apoštol Pavel nám dává radu: „Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista. On je hlava, z něho roste celé tělo, pevně spojené klouby navzájem se podpí­ rajícími a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno.“ (Ef 4,15–16) Pravda bez lásky činí člověka tvrdým a kritickým, láska bez pravdy je naivní, zavádějící a bezmocná způsobit změnu.

Křesťany má v moci Kristova láska, která je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého. (Ř 5,5) Duch svatý je Duch pravdy a působí lásku. Je důležité, abychom od počátku až do konce zůstali učedníky této lásky, kte­ rá přetrvá a bude nás naplňovat úžasem, vděčnosti a chválou celou věčnost.

■

Mgr. Karel Taschner, Th.D. (1944) Kazatel Církve bratrské, bývalý tajemník Rady CB, ředitel ETS a vedoucí katedry Nového zákona. Nyní v důchodu vypomáhá ve službě v CB Chomutov.

V Božím plánu spasení člověka má církev velmi důležité místo. Vzniklo nové společenství lidí, které svoji víru v Ježíše Krista projevovalo skutky lásky k sobě navzájem i ke svým bližním a šířilo se do celého světa. V průběhu dějin došlo i k závažným selháním, když církev přejímala principy světské moci. Pro svá selhávání v minulosti i v současnosti je oprávněně kritizována a v současné době je mnohými považována za nedůvěryhodnou instituci. I někteří lidé, kteří uvěřili v Boha a uznávají Ježíše Krista za Božího Syna, si kladou otázku, zda je vůbec nutné zapojit se do konkrétního církevního společenství. Je třeba usilovat o to, aby církev naplňovala své poslání být v tomto porušeném světě novou společností, v níž platí principy Boží vlády podle Kristova učení a vzoru.

Kristus založil církev jako živý organizmus. Připodobnil ji k svému tělu, kde on je hlavou. „Kristus miloval církev a sám sebe za ni vydal.“ (Ef 5,25) Zaslíbil jí svoji zvláštní přítomnost skrze Ducha svatého a vítězství nad mocí duchovní temnoty. Milovat Krista znamená milovat také jeho církev přes všechny slabosti, nedostatky a pády, v lásce usilovat o jednotu v rozmanitosti a naplnit poslání, které jí bylo svěřeno.

2019 březen

5

rozhovor

Nikdy jsem neviděla tolik vyjádřené bolesti ptala se eva čejchanová foto EVA ČEJCHANOVÁ a JOSEF RAKAŠ

Sídliště za městem vypadá nehostinně.

Zapomenutý kus světa. Nenápadná cedule na vchodu do jednoho z omšelých paneláků hlásá slovo Naděje. Malá, skoro stísněná kancelář v první garsonce je vybavena kamerou, aby bylo vidět, kdo je za dveřmi. Centrum má čtyři pracovníky, Pavlína Břeňová je jedním z nich. Působí křehce, ale zdání klame.

C

entrum Naděje má velmi široký záběr pomoci – od pomoci seniorům a nemocným až po bezdomovce. Středisko v České Třebové je zaměřeno na pomoc ohroženým dětem a rodinám v nouzi. Zde nejvíc Romům. Pro pracovníky to musí být velmi náročné.

Ano, je. Svědčí o tom i velmi vysoká fluktuace za­ městnanců. Práce vyžaduje vysoké nasazení, ale i vnitřní nastavení hranic. Důležitou roli u pra­ covníků hraje psychohygiena. A věřím, že i víra v Boha, protože spousta situací, do kterých se do­ stáváme, má jistý přesah. Naše chápaní už není schopné na to nějak adekvátně reagovat. Třeba když řešíme případy těžkého zanedbání výchovy dětí, když jsme svědky domácího násilí v rodině, týrání, úmrtí. Lidé přichází a ptají se, jaký smysl má ta ukrutná bolest, proč zrovna oni jsou v této situaci, když se snaží žít dobrý život. A často se ptají, proč se zrovna oni narodili jako Romové.

Jestli mají jako Romové hodnotu jako lidé. Potře­ 6 březen 2019

bují duchovní odpověď, že každý člověk je jedi­ nečná lidská bytost a má svoji nezaměnitelnou cenu. A to je důležité těmto lidem přinášet právě v jejich beznaději.

Psychohygiena je v podstatě nabírání sil, očista.

Jak to děláte vy?

Bude to znít paradoxně, ale jedním ze způsobů je pro mě studium. Ráda čtu, mým koníčkem je so­ ciální patologie. Taky mám ráda hudbu – hraji na kytaru a na bicí. Pak jízda na koni. A v neposlední řadě rodina – jsem maminka čtyř dětí, to je velká psychohygiena.

Není právě to těžší – že můžete v týraných dětech v práci projekcí vidět ty svoje?

To je nejnáročnější část naší práce – když dítěti, které v rodině zažívá nějakou vážnou zátěžovou situaci, nejsem schopna vlastními silami pomoct.

Rodina je nezastupitelná, má ve vývoji člověka primární místo. Dítě si tam osvojuje návyky, učí se nápodobou. Když pozorujete některé děti, jak mluví a jak si hrají, umíte si představit, jak s nimi jednají jejich vlastní rodiče. Je to složité, protože rodina dnes všeobecně zažívá krizi, tra­ diční rodina je v rozpadu. V romských rodinách obrovsky chybí role otce. Říká se, že maminka je schopna tu roli zastat, ale my vidíme, že není.

Naši kluci, kteří otce nemají, ho zoufale hledají v nějakém jiném vzoru. Pokud otec v rodině je, tak svou funkci často neplní, kvůli závislostem nebo třeba násilí v rodině. Naši mládežníci se to od nich učí a pak to předávají další generaci. Je

Pavlína Břeňová (1985) Vystudovala sociální práci na VOŠ sociální práce Dorkas v Olomouci a sociální patologii v Hradci Králové. S manželem má čtyři děti. Je členkou ŘKC. V centru Naděje v České Třebové pracuje čtyři roky.

běžné, že chlapec, který říká, že nikdy nebude jako jeho táta, že by nikdy ne­ bil svoji ženu a děti, pak násilí, kterého byl obětí, aplikuje na své ženě a dětech úplně stejně.

Jestliže se rodiče chovají patologicky a domů se jim vrátí dítě, které s nimi nesouhlasí, nejdou potom dospělí křičet na vás?

Stává se to, míváme konflikty. Rodičům se nemusí líbit, kam jejich děti vedeme. Pro­ tože v této lokalitě je třeba, aby dítě bylo drsnější, protože bez toho by se mohlo stát terčem šikany nebo sekundární ex­ kluze. Na druhou stranu je třeba rodičům nastavit zrcadlo, nenaladit se na stejnou vlnu, ale ukázat jim, že to jde i jinak. Když křičí a nadávají, mluvit s nimi klidně. Kou­ zelná věta je, že se jistě shodneme na tom, že nám jde o dobro dítěte. Aby bylo spo­ kojené, protože ho máme rádi. Že v hrani­ cích, ve kterých se pohybuje nyní, je mu lépe než v hranicích násilí. A že pravdě­ podobně ani ve škole ani ve společnosti pak nebude mít takové problémy. Slyší na to, i když neříkám, že všichni. Pokud mají na jejich chování vliv závislosti, je těžké jim něco říkat. Ale tam už je větši­ nou nezájem o dítě – je jim jedno, kde se jejich dítě pohybuje a co dělá. Ale obec­ ně musím říct, že spolupráce s rodinami se začíná dařit.

→

2019 březen

7

rozhovor

ternetu, pornografie a velké a tabuizované téma jsou interrupce. Řešíme to s dívkami bohužel čím dál častěji. Dostanou se do situace, kdy zvažují interrupci, popřípa­ dě už na ní byly.

Chodí s tím za vámi?

Přijdou. Je to velké, neuvěřitelně citlivé a bolestivé téma.

Co jim v takové chvíli můžete říct?

Dívky přicházejí s vědomím toho, že zá­ měrně ukončily život svého dítěte. Opravdu to tak vnímají a všechny dívky i ženy, které s tím přišly, toho litovaly. Všechny si zpět­ ně uvědomily, že to šlo zařídit jinak. Velice často je k tomu bohužel dohnal tlak rodi­ ny a partnera. Muži vnímají situaci odlišně – pro ně je to zákrok, který začíná a kon­ čí tím, že na něj ženu dovezou a pak zase odvezou. Kdežto ženy přicházejí s fotogra­ fiemi z ultrazvuku. Myslí na to, že by dnes dítěti bylo půl roku, jestli to byl chlapeček nebo holčička. Jejich duševní stav se někdy tak rapidně zhoršuje, že dochází i k tomu, že začnou nenávidět svoje už narozené děti nebo partnera. A velice často i samy sebe.

S jakým srdcem pouštíte dítě, se kterým pracujete a na kterém vidíte změnu, zpět do takové rodiny?

Je to těžké. Ale říkám si, že Spasitel už přišel. Já nejsem ten, kdo může to dítě spasit. Jsem provázek na jeho cestě, pot­ kalo mě a já udělám, co je v mých silách.

Ale nemůžu na tom vyhořet, musím tu pro něj být co nejdéle. A i když vím, že se dítě vrací do špíny, do alkoholu, do nadá­ vek, zaměřuji se na to, že druhý den zase přijde k nám a my mu pět hodin můžeme dát pravý opak.

kologa. Polednem počínaje mají částečně řízený program, kde se snažíme skloubit prvky socioterapie s prvky edukačními.

Provádíme skupinové terapie, snažíme se pomáhat jim s domácími úkoly. Vedeme je ke vzdělávání – formou her, povídání, aby samy měly zájem se vzdělávat. Pak je to práce s dospívajícími – věková skupina 6 až 18 let je široký záběr a je to velmi náročné.

Bolestivým problémem jsou interrupce Jaká témata řešíte nejčastěji?

Pět hodin je denní maximum?

Jakou formou dětem v té době předáváte hodnoty?

Provoz máme od 12 do 17 hodin od pondělí do čtvrtka. Denně sem chodí 40 až 80 dětí.

Během dopoledne lze využít sociální pora­ denství, rodiče mohou využít poradenství ohledně výchovných problémů, školy. Do­ provázíme do různých institucí, což může být pro mladé dívky třeba návštěva gyne­ 8 březen 2019

Děti nám zde vyspívají rychle, takže už od 12 let věku nastupují témata jako zdra­ vý životní styl, sexuální vztahy. Ty nava­ zují velice brzy a dost nezralým způso­ bem. Zvláště dívky učíme vážit si svého těla a své jedinečnosti. Učíme je říkat „ne“, mnohdy se diví, že mají to právo. V nepo­ slední řadě se snažíme, aby se učily své budoucí rodičovské roli, což je zásadní.

A řešíme také témata závislostí – i na in­

Nedokázaly si odpustit?

Ano. A to byla chvíle, kdy přichází naše víra a téma odpuštění. Je třeba mluvit o odpuštění, ale i o vině. Provedlo se něco špatného, hřích. Lituješ, Pán Bůh ti odpustil. Není to tak, jak často dras­ ticky říkají, že dítě skončilo v nemocnici v koši, ale jeho duše na tebe někde čeká.

A ty tady na světě můžeš dělat vše pro to, abys sama sobě odpustila, protože tobě už odpuštěno bylo. Pro tvou lítost. Stále máš svou hodnotu. Musím říct, že jak­ mile ženy samy vysloví tu prosbu o od­ puštění a třeba se poprvé modlí, tak to z nich všechno spadne a jakoby rozkve­ tou. Samozřejmě že uzdravování ještě trvá, v nejhorších případech ženy končí s postabortivním syndromem – jsou zlo­ mené a jejich stav je na psychoterapeu­ tickou, případně psychiatrickou léčbu.

A protože je toto téma tabu, ženy tím ně­ kdy trpí třeba i patnáct let, než přijdou.

Pořád se trestají pro vinu, kterou cítí. Mají

pocit, že nikdy nebudou hodny odpuště­ ní, když zabily svoje dítě.

Povedlo se vám nějaký život zachránit?

Stalo se nám to, dítě už má půl roku.

Přišla dívka, že je rozhodnutá pro in­ terrupci. Žádným způsobem je nepře­ mlouvám. Nikdy. Není to nátlak, spíš jim nabídnu podívat se na to shora a uvidět víc řešení. Důležité je nechat to v sobě uležet – nejít na výkon den po rozhod­ nutí. Podařilo se, že přišel její partner, který zpočátku ono dítě nechtěl. Nako­ nec se vyjádřil tak, že si dítě přeje, ale bojí se přijmout svoji otcovskou roli, protože v rodině neměl otcovský vzor.

Doma viděl rány a maminčino utrpe­ ní. Když se podařilo s nimi komplexně pracovat a probrat tu zkušenost, tak už o interrupci nikdy nemluvili.

Romské misie se mnoho duchovních bojí Byla řeč o vzdělání. Máte tu rodiny, které by podporovaly u svých dětí vzdělávání?

Ano, jsou takové. Ale jestliže chce rodina opravdu změnit životní styl, rozhodne se žít jinak, tak z lokality odejde. Přestěhuje se odsud do města a separuje se od rom­ ské komunity. Na jednu stranu je to dobrá věc, na druhou stranu romská komunita přichází o své elity. Místo dobrých rodin, které odsud odejdou, přijdou jiné s problé­ my. Je to práce na další generace.

Ze strany majority je přijetí těch dobrých romských rodin bez problémů?

Chyba na straně nás ostatních je, že vní­ máme integraci jako asimilaci. Nejraději bychom viděli, aby Romové přišli o svoji kulturu, hodnoty, o svá etnická specifika a byli jako my. A dáváme to jako podmín­ ku přijetí, což není úplně správné. Dnes v tržní době je hodnota člověka dána tím, nakolik je mladý, krásný, úspěšný, co má, co umí a co mi může nabídnout, a ne tím, jaký je uvnitř. Ta doba je frustrující pro všechny jedince, obzvláště pro ty, kteří mají nějaký handicap. A být Romem bo­

hužel v naší společnosti handicapem je.

Když se naše děti porovnávají s ostatními dětmi ve škole, jsou handicapované tím, že jim maminka často nekoupí ani penál ani svačinu, a protože chodí špinavé, ni­ kdo s nimi nechce sedět. Tahle frustrace se pořád násobí, až dojde do bodu, kdy to dítě vzdá s tím, že nemá cenu se snažit.

Protože nikdy nemůže být jako ostatní.

tady pracovala tři roky, on nakonec spá­ chal trestný čin a skončil ve vězení. Byl z problémové rodiny a já jsem se za něj hodně modlila. Všichni nad ním zlomi­ li hůl, že „se nezmění, že je to marné, nemá to smysl, je to největší sígr“. Mně pak od něj přišel dopis, ve kterém byla jediná věta: „Pozdrav pro tu, která změ­ nila můj život.“ Když se vrátil z věze­

Tam, kde lidé smysl neviděli, Bůh dal naději, že to smysl má.

My zasejeme, a jak to roste dál, už nevidíme.

Co jim může pomoct?

Potřebují, aby jim někdo řekl, že je má rád.

Romské děti to moc často neslyší. A pak se stane, že za vámi přijde šestileté dítě a ze­ ptá se vás, jestli ho máte ráda. A když řek­ nete, že samozřejmě máte, ono pak deset minut pláče. A pak se zeptá, proč ho máte ráda. Vědomí vlastní hodnoty tyhle děti v rodině nedostávají. Rodina může být chudá, ale může být bohatá citově. Dítě, které hladíme a povzbuzujeme, pak asi nebude dítětem, které kolem sebe kope, je sprosté, agresivní a začne fetovat. Může se stát, ale pravděpodobnost je malá. Recept vidím ve vizi romské rodiny – aby měla cíl, aby někam směřovala. Aby chtěli. Protože když se zeptáte, oni nechtějí nic.

Připadá mi to jako boj Davida proti Goliáši. Protože vy máte to dítě v rukou pár hodin a v rodině celý zbytek dne působí síly opačné. Cítíte, jako David, že za vámi stojí Bůh?

Na sto procent. Kdybych to takto necítila, nemohla bych tu práci dělat dlouhodobě a s nadšením, protože z lidského pohle­ du to nemá smysl. Výsledek nevidíte, vý­ sledkem je to, když se dítě nehorší. Ale řeknu příklad. S jedním chlapcem jsem

ní, tak jsem se ho ptala, jak jsem mohla změnit jeho život, když stejně skončil ve vězení. A on mi řekl: „Ale vy jste se za mě modlila.“ Vnímal, že když se za ně­ koho modlíme, že si na něj vzpomeneme a že je pro nás důležitý. On pak ve vězni­ ci navázal vztah s kaplanem, uvěřil tam a dnes v rámci probační ordinační služby provází lidi po výkonu trestu. Tam, kde lidé smysl neviděli, Bůh dal naději, že to smysl má. My zasejeme, a jak to roste dál, už nevidíme.

Zaséváte Boží slovo?

Máme skupinky, říkáme tomu etické chvilky, kde probíráme témata z Bible, která prožíváme v běžném životě. Od­ pouštění, nepřátelství, zrada, hněv, Váno­ ce, Velikonoce. Čteme Bibli a snažíme se o výklad pro současný život. Zájem je ne­ čekaný. Děti samy se ptají po smyslu živo­ ta. Romské děti velmi inklinují k duchov­ nímu životu. Bohužel někdy k okultizmu a spiritizmu, je nutné je směřovat správ­ ným směrem. A ony jsou velmi otevře­ né Božímu slovu, má pro ně obrovskou váhu. Nezpochybňují ho jako my. Přijí­ mají ho rovnou srdcem. Je pak krásné po­ zorovat, když mladí třeba ohledně sexua­

→

2019 březen

9

rozhovor

lity řeknou, že tělo je Boží chrám a nikdo nemá právo ho zneužívat. Měli jsme tu i bohoslužby pro děti, jezdili k nám lidé i z jiných stanic z celé republiky. Velký zájem je o biblické hodinky. Říkáte „měli jsme“. Už nemíváte bohoslužby?

Romská misie je obrovský prostor, které­ ho se mnoho duchovních bojí. Nemůžeme sehnat nikoho, kdo by tu pravidelně slou­ žil. Nárazově se někdo objeví, ale po dru­ hé bohoslužbě řekne „Nezlobte se“. Rom­ ská bohoslužba, když přijdou mladí, staří, spousta dětí, je hlučná. Pro duchovního je velmi náročné ukočírovat to, aby vůbec bylo něco slyšet. Nemáme nikoho, kdo by to chtěl dělat. Bohužel. Romové čekají na to, až jim někdo přinese Boží slovo. A my jako pracovníci máme omezené možnosti.

Prosila bych všechny, kteří studují soci­ ální práci, popř. teologické pastorační obo­ ry, aby se nebáli jít na praxi do zařízení, které se věnuje Romům. Naopak – aby to vyzkouželi, zjistili své hranice, odboura­ li předsudky. Pastoři, kteří by cítili touhu misijně působit, mohou přijet třeba i s jed­ norázovým programem – na tři dny v létě s tématickým zamyšlením pro děti. Sku­ pinka, která by se scházela třeba jen jed­ nou za měsíc. Něco, co by těmto ztrace­ ným pomohlo odrazit se od dna. Protože duchovní hlad je tu opravdu velký.

Agrese jako denní chléb Mluvila jste o fluktuaci zaměstnanců…

V nízkoprahovém zařízení pro děti a mlá­ dež se na jediné pozici vedle mne vystří­ dalo jedenáct kolegů. Byli lidé, kteří přišli ráno a odpoledne řekli, že končí. Někteří tu byli měsíc. Absolventi na to nebyli při­ praveni lidsky nebo měli pocit, že jich je tady škoda. Někdo měl problém zvládat konfliktní, agresivní situace – na každo­ denní agresivitu nebyli připraveni. A když přišlo téma zneužívání nebo týrání dítěte a bylo nutné to řešit, jako by se toho báli.

Přicházeli vybaveni teoreticky, ale osob­ nostně byli nevyrovnaní a pak to neunesli.

Práce s Romy je spolu s péčí o seniory so­ 10 březen 2019

ciální oblastí, ve které studenti sociologie pracovat nechtějí. A ovlivní je třeba jediná zkušenost z ulice, bez bližšího zkoumání.

Byla řeč o agresi. Jak ji řešíte vy osobně?

Zrovna problémy agrese jsou pro mě nejsnáze řešitelné, agrese mi nevadí. Pro někoho je traumatizující, když přiběhnou tři Romové a začnou na něj křičet. Mně je

vůbec nic špatného. Pak se z muže vyklu­ bal spolužák, který ty fotografie sdílel ve­ řejně a docházelo ke kyberšikaně. S tím přišel další rozšířený patologický jev a to je sebepoškozování. Mechanické řezání, pálení, jako forma trestu pro sebe. Děti nám říkají, že jim ta fyzická bolest pomá­ há ulevit si duševně.

Jak je to řešitelné?

Romové čekají na to, až jim někdo přinese Boží slovo. Nemáme nikoho, kdo by to chtěl dělat.

Bohužel.

to úplně jedno. Nevnímám to jako útok na sebe, ale jako způsob jejich komunikace.

Pokud je někdo hodně agresivní nebo pod vlivem návykových látek, tak už je na pra­ covníkovi, aby dokázal situaci vyhodnotit, odmítnout rozhovor, v extrémních přípa­ dech ohrožení na životě zavolat policii.

Agrese se ale stupňuje už u dětí, kde se promítá zvláště do šikany. Jejím středem jsou pak děti „jiné“, třeba ty se zájmem o studium nebo ty hubené, široké, s od­ stávajícíma ušima a podobně.

Fenoménem dnešní doby je i kyberšikana…

Ano, i s tím se tu setkáváme. Naše děti jsou natolik otevřené, že veřejně prezen­ tují naprosto cokoli. Mají neuspokojivé vztahy a s tím i tendence vděčně sdílet intimitu s kýmkoliv. S několika dívkami jsme řešili situaci, kdy si začaly chatovat s x muži, dokonce si s nimi dávaly schůz­ ky a na ty schůzky reálně chodily. Posílaly jim své intimní fotografie a neviděly v tom

Je to velký problém, protože je skrytý, zjis­ tíme to až na těch zářezech. Buď vidím, že je dítě pořezané, nebo mi to řeknou: „Když už nevím, jak dál, tak se trošku říznu…“ A já vidím četné i zhojené jizvy, někte­ ré staré i rok. Je to těžko řešitelné, proto­ že na to vzniká návyk. Děti popisují, jak v noci nemohou spát, jak mají nutkavý pocit si ublížit. Odkazuji je na psycholo­ gy, ale ani ony, ani rodiče tam pak nejdou.

Tak zkoušíme psychologii, ale posilování zdravého sebevědomí a sebepřijetí je na dlouho. Holky, které se začaly řezat před třemi roky, skončily až teď.

Když pak nad tímhle večer přemýšlí křesťanský pracovník, co to s ním dělá?

Když víte, že se doma budou řezat…

Došla jsem k tomu, že jsem se v životě nikdy nespoléhala na Boha tak silně jako od chvíle, kdy jsem začala pracovat v Na­ ději. Pracovala jsem v pastoraci, v krizové intervenci, ale nikdy jsem se necítila be­ zradnější než tady. Nikdy jsem taky nevi­ děla tolik vyjádřené bolesti. Ty děti jsou schopny syrově vyslovit, co všechno zažily a co jim je. Dlouho jsem hledala způsob, jak to zpracovat, až jsem dospěla do fáze, že to musím odevzdávat. Nejen svoje kli­ enty, ale i sebe, protože se mě jejich pro­ blémy hluboce dotýkají a pak to má vliv i na krizi víry, kdy se člověk ptá: „Proč jsi to, Pane, dopustil? Kde mě teď chceš mít?“ A myslím na citát, kde se krásně píše: „Ne­ dovedl jsem tě až sem, abych tě opustil.“ Takže vždy, když si myslím, že už to ne­ dám a poohlédnu se po jiné práci, tak si říkám, že jsem tady proto, že Bůh něco za­ mýšlí a dává mi tu sílu, budu-li žít s ním, to také vykonat. A to je, myslím si, benefit nás křesťanských pracovníků – že máme

i nejvyššího supervizora, který má odpo­ věď na jakoukoli otázku a vždycky má čas. Že si nemusíme hrát na spasitele, že mů­ žeme uznat svoje limity.

Co považujete se svými zkušenostmi za nejdůležitější?

Zvláště u křesťanů je důležité vnímat člo­ věka jako jedince, ne jako masu lidí. Kaž­ dý člověk je jedinečná Boží bytost, i když je v něm někdy Boží obraz zaházený špí­ nou. Prosím, abychom ten obraz v lidech hledali. My taky někdy nezvládáme, ne­ jsme supermani. Důležité je, abychom se nebáli pozvat lidi k žitému křesťanství. Ne je jednou za čas pozvat na bohoslužbu, ale ukazovat jim, jak žít. Protože to je ta nejsilnější misie. Přimět lidi ptát se: „Proč jsi takový? I když na tebe lidi křičí, i když vidíš tu špínu?“ Prosím, abychom na lidi v nouzi a bídě nezapomínali v modlitbách.

Nejen na Romy. V dnešní společnosti se tady v Čechách máme velice dobře. Máme práci, krásné platy, oproti jiným zemím

žijeme v nadstandardu. Ale čím lépe člo­ věku je, tím větší tendence má zapomínat na ty, kterým je mizerně. Chudoba a lidé, kteří jí trpí, jsou tady pořád. A propast se rozšiřuje, sociální nůžky se rozevírají. My­ slet na lidi okolo sebe, vnímat je, ptát se, jak jim je.

Jaká byla Vaše osobní cesta k Bohu?

Bude to znít neuvěřitelně. Uvěřila jsem v osmnácti letech, když jsme po nějakém večírku seděli před chatou a jeden z mých spolužáků ze střední školy mi řikal, že dru­ hý den musí brzy vstávat, že jde do kostela.

Nechápala jsem to: „Ty fakt věříš v Boha?

Jako proč?“ Řekl jen: „Pojď se mnou.“ Tak jsem šla. Přišlo mi to strašně chladné a ne­ pochopitelné, takže jsem z kostela po půl hodině odešla. Sedla jsem si na louku před kostelem a otevřela jsem si Bibli, kterou mi kamarád předtím půjčil. A četla jsem tam pasáž, kdy byl Ježíš v Getsemanech. Proto­ že jsem tou dobou prožívala v rodině těžké období, kdy jsem se cítila strašně osamělá

a opuštěná rodiči, kteří za mnou měli stát, řekla jsem: „Jsem stejně opuštěná jako ty, Ježíši. A když tebe všichni opustili a mě taky, tak bychom to chvíli mohli táhnout spolu.“ A to byl začátek mého velkého hle­ dání a nalézání. První setkání s křesťan­ skými společenstvími – chodila jsem do různých sborů, abych našla svoje místo.

Mnoho lidí ani neví, jak moc mě ovlivni­ li. Jsem za ně vděčná. Úplně nejvíc mi dal jeden kněz ve svitavské farnosti právě tím, že mě přes velké problémy a velké chyby, které jsem tou dobou dělala, přijímal tako­ vou, jaká jsem a věřil ve mě. Nejde vyjádřit, jak moc a co přesně mě ovlivnilo nejvíc, ani on, ani spolužák neví, jaký vliv na mě měli.

Sama jsem nejvíc cítila lidskost a opravdo­ vost. Jejich upřímný vztah s Bohem.

Není to paralela toho, co vy teď děláte v Naději?

Je. Kdesi uvnitř vím, že teď splácím dluh za něco, co mi kdysi Pán Bůh dal.

■

2019 březen

11

tĂŠma

naděje

pro zkrachovalé

text Bronislav Matulík a Eva Čejchanová foto topsimages, istock a archiv

Ve svatováclavské trestnici Na Zderaze v Praze působil v 19. století katolický kněz a reformátor vězeňství Josef Řezáč. Jeho péče o uvězněné zločince zjednodušeně řečeno vypadala tak, že se pokusil oddělit od sebe vězně kající od nekajících. Těm prvním se intenzivně věnoval duchovně i pedagogicky, ty druhé ponechal přísnému dozoru v naději, že i oni k pokání dojdou.

Ze zkušenosti pochopil, že s nekajícím se člověkem nelze pracovat. Stejnou zkušenost udělali duchovní před ním i po něm (nejen ve věznicích) a podobnou praxi nacházíme i u postav vykreslených v Bibli a známe ji i z naší praxe.

P

ro každého, kdo hledá odpuštění cestou po­ kání, existuje naděje. Byla tu od začátku, za dob Krista a je tu i dnes.

Naděje pro padlé ve Starém zákoně Pýcha – začít musíme u Adama, a tedy u každé­ ho z nás, ať jsme muži či ženami. V Adamovi se všichni poznáváme a v Evě také. Hned první člo­ věk přišel o Ráj na zemi. Zkazil ho sobě i všem ge­ neracím po něm a my jsme s ním solidární. Moh­ li bychom na něj svalit všechnu vinu, jako Adam svedl odpovědnost na ženu, a dokonce i na sa­ motného Boha, nebo po způsobu Evy na satana, ale v tom bychom kajícnost nezahlédli. Dobře se poznáváme v Adamově tendenci schovat se a za­ krývat svou nahotu, rozumějme ubohost, hanbu a bezmoc. Pán Bůh ale Adamovi vyšel vstříc, po­ mohl mu vyjít na světlo, sám mu zakryl jeho na­ hotu, učil ho žít a neztratit naději ani po hříchu ve změněných podmínkách, kdy lidem zůstala jen vzpomínka na ztracený Ráj. Naděje pro padlého Adama spočívala v tom, vyjít s pravdou na světlo a v odvaze se postavit před svatého Boha.

Zoufalá žena – v Adamovi se mohla poznat i Noemi. Chtělo by se říci nevinná oběť, ale ona se tak necítila. Poddaná žena, která poslušně násle­ dovala svého manžela. Opustila spolu s ním Bet­ lém a z domu chleba odešla do Moábu, mezi ne­ přáteli Božího lidu nacházela lepší podmínky pro život. Deset let se jí s manželem a rodinou dařilo, synové se šťastně oženili s dobrými dívkami, byť Moábkami, jejichž pramatky za časů Mojžíše svá­ děly k hříchu Izraelce takovým způsobem, že jim doslova pomátly hlavu. Jenomže pak ji stíhalo jed­ 2019 březen

→

13

téma

no neštěstí za druhým, ovdověla a zemřeli i oba synové, zůstala sama se svými sna­ chami. Bible neříká, že to byl trest. Smrt je jednoduše součást života, ale je rozdíl, kde nás potká. Život Noemi bolestně zhoř­ kl, s hanbou a bez ničeho, jen se snachou Rút, se vrátila zpět. Oproti prvním lidem vinu za své neštěstí na nikoho nesváděla.

Naději pro svůj zkrachovalý život uviděla v návratu do společenství víry. Žádostivost – snad nejznámější hříš­ ník po Adamovi je David. Král, který si udělal volno a v čase nasycenosti, zahál­ ky a bloumání uviděl ženu. Krásnou na­ hou ženu. Pohled ho uchvátil, oči neod­ vrátil, nešel psát žalm o tom, jak odolal pokušení. Pozval ji do královského paláce a žena nebyla proti. Nekřičela, když se jí

zmocnil. Její muž nebyl doma, mohla se cítit polichocena zájmem někoho, kdo byl králem. Velmi snadno mu podlehla, probuzená vášeň v nich obou dosáhla naplnění. David uskutečnil svůj okamžitý záměr, který jí nebyl proti mysli. Vzpla­ nuli touhou a počali dítě. David pak udě­ lal všechno pro to, aby zamaskoval svůj hřích, uchýlil se až k vraždě nepohodl­ ného manžela a dělal, že se nic nesta­ lo. Nikdy by svůj hřích nepřiznal nebýt proroka, který jako kdysi Hospodin za Adamem, přišel za Davidem a odhalil mu pravdu o něm samém. David svůj hřích vyznal, bylo mu odpuštěno, ale už to ni­ kdy nebylo v jeho rodině jako dřív. Nadě­ je pro zkrachovalého Davida byla ukryta v pravdě a pokoření.

Moudrost nestačila – v případě Šalomou­ na jablko nepadlo daleko od Davidova stro­ mu. Postavil Hospodinu chrám, moudře spravoval zemi, získal obdiv králů i králo­ ven. Bohatě využil času prosperity a míru, ale nakonec ho i přes všechnu jeho životní moudrost přemohly ženy. Zamiloval si jich mnoho a jeho srdce se odvrátilo od Hospo­ dina. Ale oproti jeho otci Davidovi nečteme v Bibli ani náznak lítosti a pokání. Jediný kající žalm není připsán Šalomounovi, jen skeptické konstatování, že podnikal velko­ lepá díla, nahromadil si stříbro a zlato, žil bohatý kulturní život, žádnou rozkoš si neodepřel, měl nespočet milenek ve svém harému. Ale když se pak za svým šťastným životem ohlédl zpět, pochopil, že to byla jen pomíjivost a honba za větrem. Nadě­

rozhovor

O tajném hříchu a zvládání pokušení Rozhovor s Petrem Grulichem připravil Bronislav Matulík

Představa, že kazatelé a starší sborů jsou bezhříšní, je falešná. Jak se vyrovnáváš eufemisticky řečeno s nedokonalostí?

Mám blíž k Lutherovi, který zdůrazňoval do­ konalou Boží milost, než ke Kalvínovi, který akcentoval především posvěcený život. Ne­ chci však vystupovat za kazatelnu s nevy­ znanými hříchy. Bojuji s nimi, nenechávám je plavat. A to také přirozeně očekávám i od druhých, že něco se svými hříchy udělají. To „něco“ je pokání, ne dokonalost.

Takže tě netrápí, že církev není dokonalá?

Díky Bohu, že nežijeme v dokonalé církvi, protože řešení hříchu a hříšnosti není v tom, že se polepšíme a odnaučíme hřešit, ale že Pán Ježíš vzal hříchy na sebe. Pro mě je dů­ ležité, že se zvěstuje Kristus, který za nás zemřel. A nejen to, on na našem místě také

žil dokonalý a svatý život! Když své hříchy vyznáváme, Pán Bůh se na nás dívá jako na Krista, který žil svatě. V tom je naše naděje.

Takže díky Bohu, že nemusíme své hříchy maskovat a schovávat, protože řešení není v tom, naučit se nehřešit, ale v milosti. Sa­ mozřejmě je možné mluvit o takzvané laciné milosti, ale nakonec to nikdy nebude nic jiné­ ho než milost, která nás posílí a povzbudí.

Jako křesťané hřešíme většinou tajně, souhlasíme s křesťanskou morálkou, ale podléháme pokušení. Co bys poradil člověku, který u sebe rozpozná takový rozpor a začíná si uvědomovat závislost třeba na alkoholu nebo pornografii? Žádný hřích není tajný, Pán Bůh ví o všem.

Ale samozřejmě v mezilidských vztazích taj­ né hříchy existují. Myslím, že hranice je tam, kde se hřích dostává do roviny závislosti.

Tam bych každému radil, aby nezůstával sám, ať už se jedná o závislost na alkoholu, pornografii nebo třeba workoholismus. Je na místě položit si otázku, jestli na to stačím sám. Protože závislost se může rozjet jako sáňky a dole to už člověk sám neubrzdí. Ale zároveň platí to, že pokud se jedná o situační selhání, není nutné, aby o každém hříchu někdo věděl.

Mgr. Petr Grulich (1967) Po absolvování teologické fakulty UK a zahraničního studia sloužil jako kazatel v Horní Krupé a Praze 1 – Soukenické. Je tajemníkem Rady Církve bratrské a předsedou expertního týmu ERC pro majetkové vyrovnání.

S manželkou má 3 děti.

14 březen 2019 →

je pro zkrachovalého Šalomouna byla jen a jedině v milostivém Bohu a v jeho nepo­ chopitelné trpělivosti a věrnosti.

Naděje pro padlé v Novém zákoně Cizoložnice – dodnes nikdo nezná její jmé­ no, zato všichni znají její hřích – byla ci­ zoložnice. Dokonce ji nachytali při činu.

Všechno bylo jasné. Až na to, že nikdo neví, jestli byla vdaná, či svobodná. Mohla podvést vlastního manžela nebo se jako panna vyspat s ženatým sousedem. Nikdo neví, proč to udělala. Byla mravně zkaže­ ná a spala s kdekým? Nebo ji její vlastní manžel ignoroval, takže byla citově po dlouhodobém sexuálním půstu vyprah­ lá? A byla-li skutečně vdaná, kdo vlastně byl její manžel a jak se k ní choval? Ane­

bo byla-li svedená cizím mužem, kde byl onen chlap, který si s ní užíval? Všechny dohady jsou možné, protože o té ženě ne­ víme nic než to, že byla přistižena jako ci­ zoložnice. Kým? Také nevíme. Byla z toho velká kauza, řešilo se to na veřejnosti. Ale ukázalo se, že pro tuto evidentně padlou ženu se stal nadějí Ježíš, který jí pomohl k životu. Neodsoudil ji, ale povzbudil, aby svůj hřích už víc neopakovala.

Posedlý – byl známou postavou gera­ senské krajiny naproti Galileji. Zřejmě ob­ čan města jako každý jiný. V době, kdy se setkal s Ježíšem, už ale nějakou dobu mezi lidmi nežil. Nemohl, neovládal se. Často ho poutali řetězy, on je ale vždycky přerval a utekl do pustých míst. Žil mezi hroby a svým chováním i zevnějškem dě­

sil lidi. Neví se, proč ho démoni mohli ovládat, zda si za to mohl sám, nebo zda v tom byl nevinně. Předtím měl rodinu, ale teď byl vyděděnec nepodobný lidem, ze kterého šel strach. Zraňoval sám sebe a zaháněl Ježíše. Ten jeho duši z vězení vysvobodil a vrátil ho rodině. Ani ta ani společnost si s ním nevěděly rady, doká­ zaly ho jen spoutat a izolovat od ostatních.

Naděje pro takto devastované lidi, kteří ne­ jsou schopni ovládat své jednání, ubližují druhým i sobě a nikdo si s nimi neví rady, je osobní setkání s Ježíšem – tady na zemi a jistě pak v nebi.

Zrádce – o Jidáši platilo to, co o ostat­ ních apoštolech. Horlivec pro Ježíše, ná­ sledovník Mistra z Nazaretu, svědek Ježí­ šových slov i zázračných činů. Také chodil

→

rozhovor Specifickou záležitostí, kterou je ale vždy nutné řešit s lidmi, je vzájemné neodpuštění.

Tam, kde dojde k narušení vztahů, je nezbyt­ né řešit hřích s druhými lidmi, s partnerem, s dětmi atp. Vyznání jen Pánu Bohu nestačí.

Ne každý člověk je stejný, ale každý má slabé místo. Co bývá mezi nejčastějšími svody?

Jsou to klasická tři pokušení: moc, sex a peníze. S tím se u mužů opakovaně set­ kávám. Ale každý to má posazeno trochu jinak. Příčina hříchu však bývá dost často i v nějakém vnitřním zranění nebo v pocitu nedostatečnosti, třeba v mindráku. Když se někdo hodně podceňuje, často vidím, že sklouzne například k závisti nebo k pomlu­ vám, protože se nedovede vyrovnat s úspě­ chem druhého. Také přepracování a únava vede k hříchu, pak stačí málo. Kdosi mně ří­ kal, kdy je kazatel nejnáchylnější ke svodu – prý v neděli večer. Vše je hotovo, po kázání, rozhovorech, a když se to nahromadí, snad­ no člověk selže. A někdy to taky odskáčou nejbližší, manželka, děti…

Vrátíme-li se k alkoholu a pornografii, jsou to svým způsobem nejdostupnější drogy, do značné míry společností

tolerované, ale přitom závislost na nich je těžce léčitelná. Jak z toho ven? Co konkrétně radíš, jak pomáháš?

První fáze je nenechat si to pro sebe, mít zpovědníka. Ale zjišťuji, že to je účinné jen na čas. U alkoholu vždy doporučuji lékaře, odborníka, psychiatra. U pornografie je dnes velmi jednoduché nechat si zabezpečit počí­ tač a heslo dát někomu jinému, abych ho ne­ měl v kapse. Já sám mám například všechny komunikační prostředky nastavené tak, že se z nich na hanbaté stránky nikdo nedostane.

Psycholog Jeroným Klimeš radí, že člověk má udělat koalici se svými přáteli proti sobě, že musí odstřelit své ego, přiznat problém a požádat o pomoc.

To ale není vůbec jednoduché, zvláště pro kazatele a starší. Je to dobrá rada?

Myslíš, že je v církvi bezpečný svět?

Doporučuje se, aby zpovědník nebyl ze sboru, kde kazatel slouží. Druhá možnost spočívá v opravdovém přátelství. V bratrské církvi se snadno všechno vykecá a není zde přesně vykolíkovaný prostor zpovědního tajemství. Dlouholetý přítel ale snáze udrží zpověď bližního. Prozrazení zpovědního ta­ jemství je ale hrozná věc. To ať se pak raději nikdo nic nedoví.

Takže co myslíš, měl by mít kazatel svého zpovědníka?

Určitě bych to doporučil, ale když má někdo špatnou zkušenost anebo když mu nejde najít si životního průvodce a pastýře, tak bych se tím netrápil. Není to ztráta kvali­ fikace dělat duchovního. Já sám jsem měl v různých obdobích své průvodce životem, ale dovedu si představit, že někdo z blíz­ kých kolegů svého pastýře ztratí, třeba když mu odejde na věčnost. Jistě to není povinnost.

Poslední otázka, co ale dělat s nekajícími? Jakou máš pro ně naději?

Náš problém skutečně není hřích, ale nekajícnost. Taky máme v duchovních zá­ sadách, že jinak jednáme s kajícími a jinak s nekajícími. S nekajícími se vlastně nedá dělat nic…

Kladu si ale někdy otázku, co je duchovní a co duševní. Projeví se to třeba na závis­ losti na alkoholu. Například pokud se někdo už dostal do tak pokročilého stadia závis­ losti, že už nedokáže nepít, došlo k biolo­ gickým změnám na mozku. Věřím ale, že spravedlivý Bůh vidí opravdovost jeho poká­ ní, i když my u něj nápravu nevidíme. Věřím v Boží spravedlnost a milost.

■ 2019 březen

15

téma

s ostatními od obce k obci, zvěstoval při­ cházející království nebeské, uzdravoval a vymítal démony. Navíc měl plnou důvěru Ježíše i učedníků, kteří mu svěřili společ­ nou pokladnu. Pak se ale něco stalo v jeho mysli, dodnes je to opředeno tajemstvím.

Domluvil se s Ježíšovými oponenty a vy­ dal jim ho v ústraní do rukou, aby z toho nebyl skandál. Dál pozoroval, co se bude dít, a když zjistil, že Ježíše odsoudili k smr­ ti a že rozhodnutí sanhedrinu je nezvrati­ telné, pocítil výčitky. Vyznal, že zradil ne­ vinného člověka, dokonce vrátil sjednanou částku, kterou za udání dostal, ale když byl se svým pokáním odmítnut, podlehl zoufalství, šel a oběsil se. Naděje pro takto zkrachovalého člověka spočívá v tom, že na soudu bude mít konečné slovo Bůh, ne lidé.

Opustil službu – nadějný křesťan Jan Marek, odhodlaný jít do misie. A nejen odhodlaný. Vyšel spolu s Pavlem a Bar­ nabášem na první misijní cestu, ale bez vysvětlení, alespoň bez vysvětlení pro čte­ náře, se vrátil zpět a v úkolu nepokračo­ val. Křesťan, kvůli kterému došlo k tvrdé rozepři mezi dvěma misionáři. Šlo o prin­ cip, jestli mu dát na začátku druhé misij­ ní cesty znovu šanci, nebo ne. Barnabáš, blízký příbuzný Jana Marka, si to přál, Pavel takovou možnost rozhodně odmítl.

Nedomluvili se a každý pokračoval svou cestou. Barnabáš se svého bratrance ujal, Pavel mu odmítl dát důvěru. Zdá se, že naděje pro zkrachovalé služebníky, kteří ztratili důvěru, spočívá v čase, že jednou prokáží svými činy, že je na ně přece jen

spolehnutí. A pak ještě v odvážných křes­ ťanech, kteří jim zkusí dát novou šanci.

Naděje pro padlé dnes Vrazi – byl to uznávaný pastor baptistic­ kého sboru v americkém státě Missouri.

Nelze říct, že by jeho případ zanechal na jeho sboru stopy – to, co se stalo, sbor to­ tálně zdevastovalo. Vedl smuteční shro­ máždění, těžké nejen tím, že se sbor loučil s jedním ze svých nejvěrnějších a nejlep­ ších členů a že se jednalo o sotva čtyři­ cátníka, který po sebě zanechal vdovu a dvě děti, ale především tím, že mu na onen svět někdo pomohl. Sbor se semkl kolem zničené rodiny ve snaze pomoci.

Vdova se však chovala divně a neuniklo to ani policii. Vyšetřování nakonec pro­

rozhovor

O lidech, kteří selhali ve službě Rozhovor s Danielem Fajfrem připravil Bronislav Matulík

Otázka na úvod je směrovaná na vliv jednoho skutku na celou minulost.

Jak moc degraduje a maže dřívější požehnanou službu kazatele, misionáře či staršího sboru jeho selhání, ať už by to bylo opuštění služby, nebo nějaký morální problém?

Předně bych chtěl povědět, že zde platí ono rčení – když dva dělají totéž, není to totéž. Důvodů opustit službu je víc. Pokud jde o osobní selhání, které si člověk přizná, a podvolí se správním opatřením a kázni, například odstoupí z pozice staršího nebo požádá o zrušení služebního poměru, pak má takové jednání charakter pokání, což je znamením Boží milosti a odpuštění. Pokud je časem patrné i ovoce pokání, mám za to, že nemusí jít o degradaci dřívější služby. Časem může být takový člověk i lépe použi­ telný. Pokud ovšem někdo ve sboru či církvi angažovaný přikrývá své provinění, brání 16 březen 2019

se kázni, a přitom je zřejmé, že jde o jeho selhání, potom správní opatření, přestože je konáno v bra­ trské lásce, vyznívá jako soud. Důsledky ovšem nese takový člověk sám a ztrácí důvěryhodnost, kterou míval. A to je degradace služby i jeho sa­ motného.

Náš Řád Církve bratrské neumožňuje rozvedenému kazateli vrátit se do služby, zatímco v případě starších sborů se to děje už docela často. Je to podle tebe správná praxe? Proč?

V našich kruzích je institut kazatele vnímán velmi citlivě. Na kazatele má Církev bratrská přísnější měřítka, než se kladou na členy sboru a na členy staršovstva. Není to tím, že by kazatel byl lepší a duchovnější než ostatní. Kazatel je nositelem étosu evangelia, na svoji službu je v církvi připra­ vován, v ordinačním slibu na sebe bere biblické a etické nároky, a proto má i svoje nezastupitelné místo v životě církve. Naproti tomu služba star­ ších v naší církvi není celoživotní a může se stát, že dotyčné osobě uplynula doba kázeňského opat­ ření a ovoce pokání je dlouhodobě zřejmé. V tako­ vém případě mám za to, že může kandidovat do staršovstva, členové sboru to při volbě rozhodnou.

Je-li to správná praxe, nevím, život ukáže.

Co je podle tebe základem návratu a znovunabytí důvěry v lidi, kteří se třeba

Daniel Fajfr (1952) Kazatel Církve bratrské toho času na Praze 13. Vyučuje na Evangelikálním teologickém semináři, angažuje se v oblasti duchovní obnovy a zakládání sborů.

S manželkou Janou bydlí na Žižkově.

kázalo, že mezi ní a kazatelem už deset let trvá tajný poměr, že z tohoto vztahu byla i těhotná a že už dlouho s kazatelem plánovali manželství. Jejich současní part­ neři byli na překážku a rozvod nepřipadal v úvahu. Začali s jejím mužem, pastor ho zastřelil. Věřili, že mohou udělat cokoli, lidé se pravdu nedozví a dobrý Bůh od­ pustí všechno. Jenže nakonec už nebyli schopni svého činu litovat. Oba na to ale dostali čas – on doživotí, ona osm let. Na­ děje pro takové vrahy spočívá v nesmír­ ném Božím milosrdenství. V odpuštění, které následuje po upřímném a hlubokém pokání, pokud ho jsou schopni.

Rozvedená – vdávala se po maturitě, brzy měli s manželem dvě děti, horlivá křesťanka. Jejich dům byl otevřen pro dru­

hé, sbor, misie a církev byly prioritou. Ne­ naučili se ale spolu žít, konflikty narůstaly, odcizovali se. Nebyla nevěrná, ale v jed­ nom bratrovi nacházela větší porozumě­ ní než ve vlastním muži. U toho se začala projevovat psychická nestabilita, přestal být oporou. Nedokázala snášet jeho scé­ ny, odešla a následoval rozvod. Sbor ji dal do kázně, žila nějaký čas sama, ale pak se seznámila s mužem z jiné církve. Chtěli se vzít, načež mladý kazatel vznesl dotaz na starého zkušeného kolegu: „Může se zno­ vu vdát? Neměla by se podle Ježíšových slov vrátit k prvnímu manželovi nebo zů­ stat navždy svobodná?“ Čekal zásadovou odpověď přesně podle Písma, uslyšel však větu, kterou nečekal: „Nikdo, ani církev, nemá právo na ni vkládat břemeno, kte­

ré jí nepomůže nést.“ Naděje pro člověka, kterému zkrachovalo manželství, spočívá v milosrdném přístupu církve a v lidech, kteří pomohou nést břemena.

Sebevrah – jeho sestra říkala, že to byly deprese. Našli ho oběšeného. Přežil, ale k vědomí se nikdy neprobral. Nechtěl žít a nyní už rok existoval jen ve vegetativním stavu napojený na přístroje podporující dýchání a další orgány těla. Nyní cítila, že už chce definitivně odejít. Prosila kazate­ le, aby přišel do nemocnice a modlil se za něj. Chtěla ho vyprovodit na druhý břeh.

Spokojila se s tím, že kazatel bude u jeho lůžka číst z Bible, v zástupné modlitbě pokání vyznávat hříchy a odevzdávat jej do milostivých rukou Božích. Když opou­ štěl nemocnici, nebyl si ale jist, jestli udě­

→

rozhovor dříve nadchli pro Krista a pro práci v církvi, ale pak odešli? Například dali přednost rodině, vlastnímu kariernímu postupu nebo zkrátka nespočítali náklady a zjistili, že na to nestačí? Jaký přístup je adekvátní, když po čase zase projeví o práci v církvi zájem?

Základem je především sám jejich život.

Důvěra se rychle ztrácí, ale pomalu nabývá.

Nenápadných služeb ve sboru a v círk­ vi je až až, takže se mohou zapojit i nějak neoficiálně. A tady se ukáže, jak vážný je jejich zájem nově vstoupit do práce v církvi.

Restart takových služebníků je vítaný, ale nějak bych jej neurychloval.

Známý je spor Barnabáše s Pavlem o Jana Marka. Na čí stranu by ses postavil a proč?

Důvodů, proč Jan Marek na první misijní ces­ tě selhal, bylo asi víc. Coby mladík netušil, co ho čeká. Apoštol Pavel už s ním nepočí­ tal. Potřeboval misionáře, který je hotov pro víru i zemřít. Jan Marek jej zklamal, nehodil se pro takovou službu. Barnabáš měl ale pro Jana Marka pochopení. Rozuměl jeho argumentům, ta zkušenost byla nad jeho síly. Možná to mohl být sebekritický postoj, který ho přesvědčil. To, že se znovu hlásil do

služby, Barnabáše utvrzuje, že před ním stojí jiný člověk než ten, který tehdy zklamal. Dal mu novou šanci. A teď k odpovědi na tvoji otázku: Postavil bych se na stranu Barnabá­ še, ale šel bych s Pavlem. (úsměv)

Co je pro tebe naprosto nepřijatelné?

Kdy bys zcela zásadně odmítl dát druhou či třetí šanci ke službě v misii nebo za kazatelnou?

Promyšlené a skrývané vážné selhání, napří­ klad záměrné poškozování druhých lidí, opa­ kovaná zpronevěra sborových peněz, man­ želská nevěra, sexuální zneužití… Absence pokání, nulová sebereflexe, pyšný postoj, jako by se nic tak vážného nestalo.

Zdá se, že „škraloup“ z minulosti může být doopravdy překážkou pro církev nebo sbor, přesto ale, jakou naději bys dával našim zkrachovalým bratřím a sestrám, kdyby se chtěli vrátit ke Kristu a hlavně ke službě? Jak je přijmout, jak je povzbudit a co bys jim svěřil?

V prvé řadě z milosti Boží jsme, to co jsme.

Bůh je dobrý a odpouští, jak nám žalmis­ ta připomíná „…nebude se hněvat věčně.“ (Ž 103,9). Když Pán kajícímu odpouští a na jeho hříchy nevzpomíná, tak to musí platit

i v církvi. Nejsme lepší než druzí lidé, jak při večeři Páně vyznáváme. V takovém prostředí se i ti, kdo selhali, smí cítit ve sboru jako v ro­ dině. To, že mohou být pro jejich hřích těžce narušené vztahy komplikující jejich službu, je věc druhá. V tomto ohledu je to složitější.

Vyžaduje to z obou stran citlivý přístup, neji­ třit staré rány. Mít pochopení pro ty, kteří by službu těchto lidí těžko snášeli a považovali by ji za pokrytectví. V takových případech netlačit na pilu, čas hojí. Konkrétní možnos­ ti služby pak z toho nějak vyplynou. Někdy může být dobrá snaha z obou stran, a přesto jsou překážky těžko překonatelné. V tako­ vých situacích bych doporučil i změnu sboru.

Poslední otázka na tělo: Zaváhal jsi někdy, jestli sám můžeš druhým sloužit?

A jak ses s tím vyrovnával? Měls někoho, kdo tě podržel a povzbudil?

Určitě. Nebyla to váhání o mém kazatelském poslání, ale vědomí vlastního selhání. To není dobrý pocit. V okamžiku, kdy osobní mod­ litba pokání „nezabírala“, jsem vyhledal v tu dobu mně blízkého člověka, který měl pro mě pochopení a se kterým jsem se mohl modlit a sdílet. Často jsem byl povzbuzen a podržen adresným slovem lidí, kteří možná ani netu­ šili, že jsem takové oslovení potřeboval. ■ 2019 březen

17

téma

lal všechno, co bylo třeba. Přemýšlel, zda neměl na nemocného vzkládat ruce a volat k Bohu, aby jej vrátil do života, a vyhlašovat Boží svrchovanou moc nad smrtí. A taky nevěděl, co s takovým člově­ kem nakonec bude. Jeho sestra tvrdila, že vnímal, co u jeho lůžka říkal. Za dva týdny telefonovala, že zemřel. Naděje pro takto zoufalého člověka spočí­ vá jen a jedině ve velikém milosrdenství Boha, kte­ rý zná všechny hlubiny a temnosti člověka.

Závislý – mockrát s tím chtěl přestat a mockrát se o to pokoušel. Jenomže to nikdy nevydrželo dlouho, i když před mnoha lety vydal život Ježíši.

Byla doba, kdy mu pro něj srdce hořelo a někte­ ré z jeho skladeb patřily Bohu. Muzikant. Kapela, složená z nekřesťanů, nikdy nezůstávala na suchu a kamarádi nebyli oporou v jeho snaze přestat pít.

Naopak. Propadal se do závislosti víc a víc. Byly týdny, kdy vůbec nešel do práce. Jeho firma se do­ stala do finančních problémů a stáhla s sebou rodi­ nu. Po nocích se potácel ulicemi, hlídka policie ho pak vždycky jen někde sebrala z dlažby, posadila na lavičku, aby neprochladl, a zavolala jeho ženě, ať si pro něj přijede. Děti z něj měly strach, začalo se mu rozpadat manželství. Žena se mockrát sna­ žila dostat ho na léčení, ale on si vždycky při prv­ ní příležitosti koupil alkohol. I když neměl kartu ani hotovost, vždy si způsob našel. Alkohol pak v efektu na antabus vyvolal otravu a končilo to na JIPce. Naděje pro alkoholika spočívá v pokorném 18 březen 2019

přiznání situace, v akceptování léčby a ve zcela praktických krocích, jak co nejvíce omezit poku­ šení. Křesťanské společenství na způsob Anonym­ ních alkoholiků může být velkou pomocí.

Závěr Jediná naděje pro lidi, kteří v životě a ve své víře zkrachovali, je pokání, které je darem od Boha.

Týká se toho jedno z nejúžasnějších zaslíbení, kte­ ré čteme v Bibli a které má slyšet každý kajícník po zpovědi: „Říkáme-li, že jsme bez hříchu, kla­ meme sami sebe a pravda v nás není. Jestliže vy­ znáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.“ (1J 1,8–9) Žel se ale potkáváme s lidmi, kteří se nikdy nepokořili, nikdy nepřiznali svůj krach. Mnohé biblické příběhy toho jsou smutným dokladem.

Například inteligentní Achítofel, který se oběsil.

Nebo Amón, který znásilnil sestru Támar. Či po­ krytecký manželský pár Ananiáš se Safirou, kteří nestihli vyznat svůj hřích, a mnozí další.

Ale nakonec ani v jejich případě nám nepřísluší vyřknout konečný soud. Ten náleží jedině svrcho­ vanému Bohu, který poslal svého Syna, aby skrze něho usmířil svět se sebou. Proto bychom nikdy neměli ztratit naději pro životní ztroskotance, ať už jsme jimi my sami, nebo naši bližní.

■

Jižní Súdán

■ Zahraniční misie

Ptáci, savci, hmyz…

BULLETIN cÍRKVE BRATRSKÉ

Zpráva kazatele Rostislava Staňka ze země postižené válkou

Křesťanské ekologické centrum v Dobrém u Dobrušky je součástí mezinárodní ochranářské organizace ukazující na Boží lásku k celému stvoření ■ Pozvání na výstavu

Výročí Českobratrská církev evangelická oslavila 100 let od založení ■ Ekumena

03 | 2019

zveme

iNform Ekologická misie

A Rocha otevře skryté poklady přírody

N

a počátku měsíce dubna chce centrum A Rocha Krupárna v Dobrém u Dobrušky otevřít své depozitáře a vystavit na jeden měsíc pro veřejnost většinu svých přírodovědných sbírek. Jedná se o několik stovek preparovaných ptáků a savců a další stovky položek hmyzu, zejména motýlů a brouků. Návštěvníci centra si budou moci také prohlédnout ve speciální pryskyřici za-

Jsou mezi nimi i velmi vzácné exempláře, například volavky červené, několika druhů afrických vlh i mandelíka, nebo dokonce supa bělohlavého. Jeho se díky Luďkovi Petrilákovi ve prospěch centra „zbavila“ jilemnická základní škola. Některé exponáty budou kromě jmenných popisek doplněny i biblickými verši a otázkami typu: Kde se mluví v Bibli o krkavcích? Ve kterém žalmu čteme

lité exempláře plodnic známých i neznámých druhů hub.

(Centru je darovaly sestry Hanušovy z Hradce Králové.)

Vystavena budou i nalezená spadlá ptačí hnízda či menší sbírka vajec. To vše darovali v minulých letech ekologickému centru zejména členové Církve bratrské nebo jiní přátelé A Rocha z okolí. (Největší kolekce ptáků zanechal zesnulý ornitolog Jiří Prášil a kolem devadesáti exemplářů rodina Kubínova z Dolska. Motýlí kolekcí a sbírkou brouků přispěli bratři Stanislav Bischof a Jiří Beneš.)

Trvalé umístění sbírek v expozici centra stále čeká na další finanční prostředky. Ty mají napomoci vybudování bezpečných a kvalitních vitrín. Současné měsíční otevření sbírek souvisí pouze s jejich chemickým ošetřením tzv. plynováním, které zajistí jejich další bezpečné uchovávání.

Už nyní zveme vás, naše příznivce, ke zhlédnutí těchto úžasných Božích zázraků ze stvořeného světa.

o vlaštovce, čápu, jindy o sýčkovi sídlícím v rozvalinách?

Víte, že je v Bibli zmíněn i tajemný pták – bukač?

Návštěvníci, a jak doufáme, také mnohé děti s učiteli z okolních škol, se tak mimoděk potkají se slovy žalmistů, proroků, evangelistů i samého Krista – Spasitele.

Vždyť i v jeho kázáních je spousta pozorování, srovnání obrazů a zvěsti s přírodními motivy. Otevření sbírek si totiž klade za cíl oslovit a obohatit člověka nejen v jeho poznání, ale i v srdci. Stvoření je vlastně srozumitelným listem, dopisem i pozváním pro naše hlubší přijetí Boží lásky. Expozice na Krupárně bude spojena s možností prohlídky venkovního areálu vznikající živé zahrady.

I tam se událo v posledních měsících mnoho nového.

A další věci nás ještě čekají.

Na podzim jsme vysázeli ve dvou vzniklých remízcích okolo stovky keřů a stromů nesoucích barevné a chutné bobule pro ptáky. V zahradě na mozaikovitě

sekaných loukách jsme vysadili další desítky nových bylin. Před dokončením je kontejner pro hnízdění ledňáčků. Přibyla druhá pozorovatelna, odkud se v skrytu budete moci podívat na všechnu tu Boží krásu a pulzující život uprostřed mokřadu tvořeného pěti rybníčky. Radostí je nám též druhý hmyzí hotel pro včelky samotářky, ale i zajímavě postavený kompost s průhlednou stěnou určenou k pozorování podzemní říše nejrůznějších „breberek“, jak přetvářejí bio odpadky v humus. A pot­ káte zde i jiné drobné stavbičky – hadník se slepýši a užovkami, broukoviště, což je jakýsi hrad ze starého dřeva, kde sídlí vzácnější piluna, nebo ptačník, ježek z větví, kam se často uchylují pěvci před útočícím krahujcem.

A co nás brzo čeká? S čím můžete i vy přijet pomoci jako dobrovolníci? Další výsadba keřů a stromů, výstavba dvou nových rybníčků pro obojživelníky a vodní květenu. Pokud přijedete s dorostem nebo mládeží na víkend nebo na svůj letní tábor (stále jsou poslední volné termíny), můžete se podílet několikahodinovou brigádou na tomhle dobrodružném díle „stvoření“ a jeho „zachování“. Možná při tom uvidíte i jedinečné kroužkování ledňáčků, skorců nebo jiných nádherných ptáků. Ale především práce je v našem křesťanském ekologickém centru A Rocha opravdu stále dost. Jako na kostele. Vždyť věříme, že i toto centrum patří k Božímu království zde na zemi. Občas tu zažíváme zvláštní požehnané chvíle křtů místních církví. A také svatba téměř „na jezírku“ byla i díky přírodním kulisám vskutku jedinečná.

Srdečně zveme i vás k návštěvě. Teď především na dubnovou výstavu a pak podle domluvy i jindy. Na A Rocha je krásně.

■ Pavel Světlík, Jana Ledečová A Rocha Dobré u Dobrušky, tel.: 775 042 228, psvetlik@arocha.cz

Zahraniční misie

březen 2019 Pomoc súdánským křesťanům pokračuje Od 27. ledna do 4. února 2019 jsme s MUDr. Vítem Šmajstrlou podnikli průzkumnou výpravu do Jižního Súdánu. Občanská válka oficiálně skončila, ale stále ještě jsou lokality, kde ozbrojenci přepadávají. Těm jsme se s Bernardem, arcibiskupem episkopální církve, vyhýbali. Země je zdevastovaná. Pokud však mír vydrží, je naděje na zlepšení. Proto jsme se dohodli na ukončení potravinové pomoci. (Ve spolupráci Spolku pro Jižní Súdán s Krmte hladové a s Diakonií CB se za dva roky podařilo dopravit do Toritu a distribuovat potřebným šest kontejnerů kukuřičné mouky a výživného „rizota“. To byla obrovská pomoc, za kterou jsou velice vděčni.)

Po dvou letech překlenutých humanitární pomocí se vracíme k hlavnímu poslání naší misie, a tím je biblické vyučování, výchova učedníků a evangelizace. V Ame jsme za 50 USD koupili pozemek asi 2,5 km 2 s ruinami bývalého uprchlického tábora v zarostlé buši. Tam chceme vybudovat víceúčelový areál s biblickou školou, ubikacemi, sirotčincem, základní školou, klinikou, políčky k samozásobování… Práce na prvním objektu už jsme zahájili.

Několik dní jsme pobyli v kmeni Ofirika, kde máme rozvinutou holistickou misii. Přivezli jsme kufr léků pro kliniku. MUDr. Šmajstrla věnoval čas právě klinice, kterou vede zdravotní sestřička Joan. Zúčastnili jsme se slavnostního otevření prvního sboru ve vesnici Tabwor. Kostelík z klacků, hlíny a trávy narvaný domorodci. Zpěv při bubnech, tance, modlitby, kázání evangelia… zkrátka veliká radost a vděčnost Bohu za jeho požehnání a milost. Před necelými pěti lety jsme tam přišli s Františkem Kaštilem jako první misionáři a tři roky zde zakládá sbor mladý učitel z Ugandy Jonáš Aruho. Shromáždění bylo radostné, ale služba je hodně náročná. Proto jsme se zvlášť věnovali Joan a Jonášovi při sdílení, povzbuzení a při modlitbách. A nejen jim, také Solomonovi a Kennedymu, mladým, perspektivním a osvědčeným služebníkům.

Nejvíce času jsme ale strávili s arcibiskupem Bernardem v jednáních a plánování. Rádi bychom ještě letos v létě uspořádali výpravu týmu z České republiky, ale v tuto chvíli je ve hře stále příliš mnoho neznámých. OdevzdáRostislav Staněk váme se v tom Božímu vedení.

církev bratrská

iNform Svědectví o proměně opavského sboru (pokračování)

V

minulém vydání časopisu Brána jsem uvedl, že jsme z Boží milosti mohli přijmout za posledních šest let 67 členů sboru. Obdržel jsem několik obdivných reakcí typu: „To je skvělé, to tam máte probuzení.“ Ano, toužíme po probuzení, modlíme se za ně, spoléháme na Ducha svatého a děláme pro to, co můžeme. Jsme za současný stav Pánu Bohu vděční, ale nechceme se

ších, s nímž přijde skvělá příležitost k znovuotevření vize sboru. Vize není Písmo, proto má a musí být přezkoumána a pozměněna. Důležitá je shoda staršovstva na směřování sboru. Taktéž se potýkáme s výzvou, jak efektivně podchytit a vyučit nové vedoucí už v dorostovém věku tak, aby z nich mohli vyrůst další vedoucí nově zakládaných sborů nebo sborových slu-

s ním spokojit. Pozorujeme nárůst nově obrácených lidí, avšak noví členové většinou přicházejí do sboru jednotlivě. Jsme svědky obrácení několika rodin, nicméně toužíme po tom, aby se i další sociální skupiny obracely ke Kristu. A navíc vyhlížíme růst i v této oblasti. Toužíme prožívat něco, co se běžně dělo ve Skutcích, kdy byly pokřtěny celé skupiny lidí. Zakládáme nové sbory, ale prvním úspěchem (pokud je možné to takto nazvat) bude až chvíle, kdy námi založený sbor založí další sbor.

Jinými slovy, jsme vděčni za každého jednotlivce i rodinu, která nalezne záchranu v Ježíši Kristu a stane se součástí sboru mateřského nebo nově založených sborů, ale očekáváme mnohem, mnohem více.

K velkým snům však vedou malé kroky, proto zpět do opavské reality roku 2019. Čekají nás volby do celosborového staršovstva. Těším se na nový tým star-

žeb. Doposud jsme totiž jako vedoucího stanice využívali Tomáše Kolmana z BJB a do Bruntálu vikáře Lukáše Nyzia z CB Ostrava. Zdroje v jiných sborech a ekumeně však nejsou nekonečné, proto stojíme před touto výzvou. Uvědomujeme si, že technicky můžeme vytvořit velké množství nových sborů, nakonec však každá nová práce bude závislá na Boží milosti a naší schopnosti oslovit evangeliem nevěřící. Proto tolik vyučujeme o misijním a učednickém životním stylu. O způsobu života, který je zvěstující. O učednictví, které má probíhat mezi nevěřícími. Nějaké učednické skupinky už začaly, často se však naše pozornost obrací na řešení našich vlastních bolístek a touha po záchraně ztracených jde stranou.

Evangelizaci máme stále ještě spojenou s nějakou sborovou událostí místo s životním stylem a jsme

spokojeni, pokud taková událost proběhne. Fenomén něčeho, čemu říkáme „nedělní křesťanství“ nám taky není vzdálen.

Potřebujeme více prožívat tíhu hříchu a ztracenosti tohoto světa. Potřebujeme prožít jejich břemena a udělat s tím něco. Radujeme se z rozhodnutí těch, kteří se stěhují na nová místa, aby mohli začít nové sbory. Tleskáme tomu, protože nejde o nás. Stále si ještě žijeme velmi pohodlně a vedeme slušný, křesťanský, ale sobecký život.

Přestáváme věřit moci evangelia. Toho nás Bůh chraň.

Potřebujeme víc prožívat Boží milost, odpuštění a nový začátek, který nabízí nám i těm, kterým sloužíme.

K tomu nám dopomáhej Bůh.

■

Akce singles

březen 2019 V odnětí svobody Na tomto místě se už nečetl rozsudek se všemi podrobnostmi. Přítomní pouze zkontrolovali totožnost odsouzeného – a na popraviště už zbývalo jen pár kroků. Na některé čekala gilotina, pro lidi „nečisté krve“ byla určena řada háků s oprátkou.

Tak vypadala sekyrárna ve věznici v Praze na Pankráci zřízená v době nacistické okupace. Podle dochovaných záznamů kata tu za dva roky popravili přes tisíc lidí. Vybavení stojí na místě dodnes, stejně jako památky z jiných neradostných období z jiných částí věznice. Za touto ohrádkou stála Milada Horáková, na této šibenici viseli komunisté odsouzení v procesu se Slánského skupinou.

Místa, kde se odehrávaly dějiny, navštívila koncem ledna skupina nezadaných křesťanských „singles“ z různých koutů naší vlasti. Navzdory nevlídnému počasí, navzdory době rýmy a chřipky i navzdory ponurému tématu se nás k prohlídce památných míst a následné diskuzi sešlo okolo třiceti.

Památník v areálu pankrácké věznice není klasické muzeum. Pro běžného občana je složité sem vůbec proniknout, musí totiž absolvovat stejné bezpečnostní procedury jako návštěva věznice. Důležitější však je, že se tu s historií seznamují budoucí pracovníci ve vězeňství. Historik Aleš Kýr dovede velmi poutavě vyprávět o všech reformách i deformacích vězeňství v českých

Matúš Kušnír

pozvánka Ekologická sekce České křesťanské akademie zve na besedu s Tomášem Kloučkem z iniciativy Naše Malešice o zkušenostech s environmentalistickou činností na okraji Prahy.

Beseda se bude konat v úterý 12. března 2019 od 17.30 (cca do 19 h) v přízemí pražského kláštera Emauzy, Praha 2, Vyšehradská 49.

zemích. Zlé časy nastaly, kdykoli se do nezávislosti justice nabourala moc výkonná. Naopak v lepších dobách se rodily myšlenky na zlepšování vězeňského systému. Už od 19. století jsou známy dva druhy vězňů: kajícní a zatvrzelí, přičemž u těch druhých není velká šance na zlepšení. Kajícným by však systém měl nabídnout místo represe výchovu, vzdělání, pracovní příležitosti a vůbec cestu k lepšímu životu v rámci lidské společnosti. Jenže v praxi i kajícné ještě dlouho po propuštění tíží „škraloup“ v trestním rejstříku...

Buďme Bohu vděčni za to, co jsme si nezasloužili: že žijeme ve svobodné zemi a hlavně, že za nás Kristus na Božím soudu přinesl oběť a nehledí na naše rejstříky.

Martin Srb

Z JEDNÁNÍ RCB V PRAZE únor 2019

▪ Rozhovor s Ondřejem Svatošem Rada vedla rozhovor s Ondřejem Svatošem, celocírkevním pracovníkem pro mládež. Uvedl, že společná služba je velmi motivující, buduje společenství, kde se spolu všichni cítí dobře. Vzdělávací akce Studna je dobrá, ale zapojuje se pouze jedna třetina mládeží. Pozitivní ohlasy mají Regiony (zatím šest regionů – míst, kde je koordinátor, který se setkává s vedoucími mládeží). Věří, že do dvou let bude více zaběhnuté vzdělávání vedoucích mládeží.

Informoval o akci ČEA, která organizovala setkání vedoucích odborů z mládeží více církví (mladí neřeší hranice mezi církvemi). Někde funguje spojení vedoucích mládeží mezi církvemi. Připravuje se sjezd mládeží Brodfest v říjnu.

Jako výzvu uvedl, že chybí určitý trénink lidí, kteří jsou ve staršovstvech sborů.

Uvítal by podobnou aktivitu, jakou dělá odbor pro mládeže, motivace, vedení atp.

▪ Příprava Konference (náměty na semináře) Předseda připravil několik námětů na semináře na květnovou Konferenci. Rada se shodla na těchto tématech: Kazatel a staršovstvo, Církev pro hříšníky, Pravdivost v lásce (versus milosrdenství), Modlitební zápas (prostor k modlitbám za církev – moderovaná hodina).

▪ Kontakty na sborové pracovníky Místopředseda Petr Raus informoval, že Dětský i Dorostový odbor by chtěly mít kontakty na sborové pracovníky na webu. Po projednání bylo dohodnuto, že udržovat kontakty je možné samostatně, → nikoliv přes web.

EKUMENA

iNform Pozvání k zapojení do Noci kostelů 2019 Všechny kostely a modlitebny na území České republiky z církví, které jsou členy nebo přidruženými členy Ekumenické rady církví ČR, zveme k připojení k Noci kostelů 2019, která se bude konat v pátek 24. 5. 2019. Jako v předchozích letech bude opět příležitostí pozvat co nejširší veřejnost do kostelů a ve večerní a noční atmosféře zde nabídnout možnost setkat se s křesťanstvím prostřednictvím hudby, umění, zážitků…

K přihlášení kostela do Noci kostelů je třeba: 1. respektovat cíle a teze projektu 2. vytvořit a realizovat vlastní program 3. vyplnit a odeslat elektronickou přihlášku do 10. března 2019 Poté budou editorovi uvedenému v přihlášce zaslány přihlašovací údaje pro vkládání programu Noci kostelů 2019 a k aktualizaci informací o kostele. Více informací naleznete na www.nockostelu.cz.

Loňská Noc kostelů v České republice zaznamenala na půl milionu návštěvnických vstupů ve více než 1 500 kostelích. připravil aleš čejka

Alfa kurzy Milí přátelé, rád bych předal prosbu z vedení Alfa kurzů, které jsou důvěrně známé i mnohým našim sborům. V současné době Alfa působí na mnoha místech republiky, což je dobrá zpráva. K této své jistě dobré činnosti by však potřebovala člověka-koordinátora, který by se této službě mohl věnovat na plný nebo alespoň částečný úvazek. Z ekonomických důvodů to ale zatím nejde.

Rada CB se rozhodla podpořit kurzy Alfa jednorázovým darem 20.000 Kč v únoru 2019 z fondu Podpora.

Proto bychom rádi pozvali sbory k finanční podpoře Alfy.

Vedení Alfa kurzů vyjádřilo touhu, aby případná podpora byla třeba i menší, ale dlouhodobá. za Radu CB David Novák

březen 2019 100 let od vzniku ČCE Téměř na den přesně před sto lety se ve Smetanově síni pražského Obecního domu zahajoval generální sněm, během kterého došlo ke spojení českých sborů dvou evangelických církví v jednu jedinou – Českobratrskou církev evangelickou (ČCE). V neděli 16. prosince se tu faráři a kurátoři ČCE ze sborů z celé republiky opět setkali. Tentokrát aby si s vděčností tuto událost i celou stoletou historii připomněli.

Večerem s lehkostí a humorem provázeli Jan Blahoslav (Luboš P. Veselý) a Jan Amos Komenský (Vladimír Hauser). Vedle hostů z domácí i zahraniční ekumeny a veřejného života navštívil slavnostní shromáždění i generální tajemník Světové rady církví Olav Fykse Tveit. Ten ve svém pozdravu poděkoval za spolupráci a zmínil, že ČCE je sice malým, ale velmi viditelným společenstvím věřících, které umí svou aktivitou a svědectvím povzbudit a inspirovat i řadu dalších církví v Česku i ve světě.

Duchovní rozměr shromáždění nabídla pobožnost farářky Marty Židkové i četná hudební vystoupení Evangelického chóru pod vedením manželů Moravetzových. Přítomné pozdravil prostřednictvím videonahrávky také bratr Jan Pokorný, stoletý „vrstevník“ církve a dlouholetý brněnský farář v tamějším Betlémském kostele v Brně I. Historickou a společenskou reflexi poskytl prof.

Pavel Hošek z Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy v přednášce Církev stoletá. V závěru zazněla Symfonie č. 9 e moll – Dvořákova Novosvětská v podání Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK. Celým večerem se v osobních rozhovorech nesla především radost a vděčnost za celý rok oslav, který mohli bratři a sestry společně prožít. Ve shromážděních, při koncertech, v rozhovorech, modlitbách... Ať už při četných akcích v jednotlivých sborech či na velkém čtyřdenním setkání v Pardubicích koncem září.

Přetrvává vděčnost za to, že se českobratrští evangelíci jako společenství mohli znovu sejít u Kristova prostřeného stolu, slavit bohoslužby, potkávat se, radovat se a svědčit o Pánu. Tak jak to činí už sto let.

Videozáznam i fotografie ze slavnostního večera jsou k dispozici na webu www.100letcce.cz.

Jiří Hofman, ČCE

▪ 40 dní s Biblí pro děti 2019 Rada projednala připravený materiál Dětského odboru na 40 dní s Biblí 2019 pro děti, materiál schvaluje a nechává jej rozeslat na sbory.

▪ Informace o nabytí domu v Hranicích Připravuje se darovací smlouva o nabytí ideální poloviny domu v Hranicích od města Hranice, po dvaceti letech od povodní na Moravě. Rada doporučuje zvážit provoz domu a konzultovat se sborem nebo případně s Elimem Hranice, poté jednat i s vlastníkem druhé poloviny.

▪ Volba kazatele v Hrádku Rada vzala na vědomí, že v Hrádku byl zvolen do služby správce sboru kazatel Josef Sliž s nástupem od září 2019.

▪ Žádost sboru Brno-Betanie o podporu vikáře Rada projednala žádost sboru Brno-Betanie o podporu vikáře Aleše Navrátila z vikářského fondu. Rada schvaluje poskytnutí částky 150.000 Kč sboru Brno-Betanie.

Zároveň však bude sbor informován, že v případě, že by vikář byl později ve sboru ordinován, bude sbor tuto částku vracet.

▪ Předordinační rozhovor s Václavem Andršem Vikář Václav Andrš slouží ve stanici Šumperk spadající pod sbor Vsetín Maják.

Uvedl, že se v průběhu vikariátu hodně změnilo. Oceňuje větší váhu církve i dokumentů, které na stanici využili třeba v případě řešení některých kázeňských problémů. Bratr se více kontaktuje s lidmi z CB a vede k tomu i své členy. Stanice Šumperk se v budoucnosti hodlá osamostatnit a později i zakládat další stanice.

Bratr přemýšlí o dalším studiu a vzdělávání, k čemuž jej předseda Rady motivoval.

Rada souhlasila s podáním návrhu na ordinaci na konferenci v květnu 2019.

kalendář

iNform

březen 2019 13. 3. – 21. 4. 2019 40 dní s Biblí

Odbor pro manželství a rodinu zve na konferenci

Předvelikonoční a velikonoční program ve sborech Církve bratrské na téma Jste pokřtěni v Krista (Malý křesťanský katechismus).

16. 3. 2019 Zkouška Effathy Místo konání: Sbor Církve bratrské Brno Kounicova

22.–23. 3. 2019 Východočeská Houba Téma: Křesťanské mýty a polopravdy, pořádá Odbor mládeže ve Sboru Církve bratrské v Hradci Králové.

30. 3. 2019 Konference pro učitele dětí Pořádá Dětský odbor Rady CB, místo konání: Sbor Církve bratrské v Ostravě.

30. 3. 2019 Kvalitní partnerské vztahy

Mgr. Jakub Hučín přednášející dopolední blok Hodnotová blízkost a erotická přitažlivost odpolední blok Nevěrníci, romantici a ti druzí

30. března 2019 10.00–16.00 hodin

Sbor Církve bratrské v Praze 5 – Smíchov, Vrázova 4

přihlášky posílejte do 16. 3. 2019 na adresu jana.matulikova@cb.cz cena 250 Kč i s obědem

Konferenci pořádá Odbor pro manželství a rodinu s psychologem Mgr. Jakubem Hučínem ve Sboru Církve bratrské v Praze 5 na Smíchově.

Vděčná vzpomínka na faráře Luďka Rejchrta

5.–7. 4. 2019 Školení hlavních vedoucích táborů

V sobotu 30. 3. se od 14 hodin uskuteční vděčná vzpomínka na faráře Luďka Rejchrta. Zve Sbor ČCE v Praze 4 – Braníku, Modřanská 1821/118, 147 00 Praha 4.

Kurz akreditovaný ministerstvem školství, s oficiálním certifikátem, kterým za roky prošlo už víc než 400 vedoucích. Místo konání: Česká Třebová

Číslo 03/2019, vychází 10× ročně Šéfredaktor – Bronislav Matulík Výkonný redaktor – Ing. Eva Čejchanová Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – Judita Košťáková ml.

Vydavatel – Rada Církve bratrské, Soukenická 15 Vychází – 3. 3. 2019 Kontakt – brana@cb.cz Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

svátosti

Toto je mé tělo a má krev text roman toušek

V

ečeře Páně je mimořádnou událostí, ať ji slavíme jakkoli často a jakýmkoli způso­ bem. Tato mimořádnost ovšem není dána formou, ale jejím významem a přínosem. Chceme-li zažít pravou hloubku této slavnosti, nezbývá než neustále promýšlet, co Ježíš myslí, když o chlebu říká, že je to jeho tělo, a o vínu, že je to jeho krev.

Připomeňme si klíčové místo z 1. Korintským 11,17–34. Slova ustanovení večeře Páně jsou tu vy­ slovena v souvislosti velmi důrazného napomenutí křesťanů, kteří svým jednáním zcela popírali evan­ gelium zvěstované při večeři Páně. Stalo se jim to, co pak vidíme v celých dějinách církve. Určitý výklad Písma a důrazy na určité projevy víry od­ sunuly stranou podstatu evangelia, v jehož cent­ ru je Ježíšova láska a milost vůči hříšníkům. Co když tím hlavním pomýlením církve je rozpojení Kristova těla při večeři Páně a Kristova těla coby společenství lidí – církve?

Písmo nás učí, že mocí Ducha svatého jsme po­ křtěni do jednoho Kristova těla, kterým je církev.

Vzkříšen k životu není jedinec, ale Kristus, nevyjí­ maje své tělo. Do Božího království se netrousíme po jednotlivcích, ale půjdeme tam všichni a najed­ nou jako jedno tělo s Kristem.

V Korintu si ale mysleli něco jiného. Tam zále­ želo na „mé víře“ a na „mém prožitku víry“. Dru­ hý člověk na tom je přeci stejně, proto není třeba se jím zabývat. Je to zvláštní, ale někdy se nám může stát, že soustředěnost na Krista se nějakým kouzlem změní na soustředěnost na svou zbožnost a víru, na svého osobního, individuálního bůžka, kterému se říká Kristus. Toto se stane v momentě, kdy Kristovo tělo dané všem se změní na Kristovo tělo dané pouze mně. Krev smývající hřích všech se změní na krev očišťující jen mě a mnou vybra­ né. Ze slavnosti lásky se stane slavnost sebelásky, ze společné oslavy vykoupení nás všech se stane

farizeova modlitba: „Díky, Bože, že nejsem jako ti druzí a zvlášť jako tamten vzadu.“ Jak k něčemu takovému může dojít? Vždyť nám všem jde přece o vyznávání Ježíše Krista, ukřižo­ vaného a zmrtvýchvstalého. Ale možná právě tam leží kámen úrazu. Umírá jen Kristus, my už nemu­ síme. Očišťuje od viny Kristus, my už nemusíme.

Ale co když už při poslední večeři myslel Ježíš nejen na své tělo a krev na kříži, ale už na své tělo a krev ve světě skrze nás? Pak jsme i my součástí lámání jeho těla, kterým koluje jeho krev. Cílem pak nejsem já coby část těla, ale celé tělo. Při ve­ čeři Páně dávám druhým to, co jsem sám přijal, předně od Krista, ale také od lidí. Možná nejde tolik o samotné „živly“ – chléb a víno, ale o „dění živlů“ – ne chléb, ale lámání chleba, ne víno, ale krev očišťující od viny, ne mluvení o lásce, ale pro­ jevení lásky. A k tomu potřebuji živé a přítomné lidi, se kterými toto dění mohu zažívat.

Jdu-li k večeři Páně, dávám tím najevo svou nouzi o přijetí, předně Kristem, ale také lidmi.

Nebo vděčnost za přijetí, předně Kristem, ale také lidmi. Nebo připravenost přijímat druhé tak, jako mě přijal sám Kristus. V tomto smyslu by ono le­ gendární nehodné přistupování k večeři Páně zna­ menalo nerozpoznat, že tělem a krví jsou ti lidé, ke kterým mě Kristus přivedl.

To, že v korintském sboru byli kvůli nehodné­ mu přistupování k večeři Páně nemocní a mnozí umírali, možná nebylo ani tak duchovní výpovědí o „magickém“ účinku špatně slaveného obřadu, ale prostě jen konstatováním, že mnozí zůstali ve své nemoci a v blízkosti smrti osamoceni, zatímco ti zbožní „večeřopánovníci“ se radovali ze svého spasení na uzavřeném obřadu. V Kristově těle to ale funguje jinak!

Mgr. Roman Toušek (1975) Absolvent Evangelické teologické fakulty v Praze, kazatel CB v Havířově, člen RCB se zaměřením na Odbor mládeže, spoluvedoucí pěveckého sboru Effatha, ženatý, otec tří dětí a fanoušek HC Dynama Pardubice.

■ příště: Pečeť nové smlouvy

2019 březen

19

rodina

Mateřství až na dno podle autentického vyprávění sestry z CB napsala Eva Čejchanová ilustrační fota PIXABAY

„Tati, prosím tě, přijeď.

Jenom na jeden večer, na jednu noc. Moc prosím.

Já už nemůžu…“ Sotva ji slyšel. Obě děti strašně křičely. Přijede. Zítra ráno zase odjede do práce, zpátky do svého města.

Simona se sesula na podlahu a po tvářích jí tekly slzy.

S

esypala se. Ani neví, pokolikáté za ty čtyři roky od nástupu na mateř­ skou to už bylo. Zírala na místo, kam dopadaly slané kapky. Jako by kouka­ la na film. Z dálky k ní doléhal křik jejích dětí. Strkaly do ní, lezly po ní, běhaly. Ne­ cítila nic, jen hlubokou beznaděj. Nebyla schopná se pohnout. Ještě před chvílí kři­ čela taky. Nikdy si nemyslela, že by moh­ la být jednou z těch hysterických matek, co nezvládají ani malé děti, ale teď ví, co to je. Nervy napnuté tak daleko, že už se třesou, jen chvilinku předtím, než to ten­ ké vlákno spojení se zdravým rozumem praskne. Proč se to děje? Proč jí?

Adam přijde z práce v noci. Co změnil zaměstnání, vrací se tak skoro pořád. Ně­ kdy je kvůli práci i měsíc za hranicemi.

Ale ani předtím nechodil domů dřív než

20 březen 2019

v sedm večer. Jede na doraz. Vedle prá­ ce ještě studuje, ale kolikrát přijde domů tak unavený, že si v tom bengálu, který je tam skoro pořád, ani nevšimnou, že přišel, protože sotva dosedne do sedač­ ky, tak usne. Když ho děti probudí, je na ně nepříjemný a ještě se to celé zhoršuje.

Simona na něj nemůže nakládat ještě to, co ona sama neunese. Koneckonců když je péče o děti na ní, tak když se nedaří, je to jen její zodpovědnost. Je přece doma, měla by to zvládat. Je normální to zvlá­ dat! Všichni zvládají mít svůj život, man­ želský život, děti, ještě si zvou návštěvy a na všechny jsou milí, zvládají jezdit na výlety a nikdy nejsou naštvaní. Tak proč ona ne? Je opravdu tak neschopná? Nebo co dělá špatně? Kde je ta radost z mateř­ ství, kterou čekala a o které všichni tak

pastorace

Jak pomoct vyčerpané mamince, kritizované, že má nevychované děti?

nadšeně vypráví? Ta spousta času na aktivity podporující vývoj dítěte, studování zdravé stravy i rozvoj jí sa­ motné, na pěstování vztahu s man­ želem a na to, věnovat péči i sobě?

Kde to je?

Pane Bože, kde jsi, když Tě po­ třebuju? Kde jsi, když už nemůžu?

Když na pokraji sil hystericky kři­ čím na vlastní děti? Kde jsi – s pomo­ cí, s pokojem? Není kde brát. Když mám vzácnou chvíli volna, kdy otevřu Bibli, nejsem schopná čerpat, vnímám jen povinnost nést své břemeno a tíhu jednoho nároku navíc: nesmím hřešit!

Milosrdný Bože, prosím, pomoz mi!

Mnohokrát Simoně připadalo, že je Pán Bůh daleko. A mnohokrát, že je jediný, kdo jí rozumí.

Jana Matulíková, Odbor pro manželství a rodinu, pastorační asistent a kaplan VS ČR

Po přečtení zadání mi jako první naskočilo – kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem. Mít nevychované děti ale jistě není důvod ke kamenování. Jen si myslím, že kri­ tizování bez porozumění situaci a okolnostem může zabít stejně spolehlivě. Myslím, že žádný rodič, pokud je normál­ ní, nechce z dětí nechat vyrůst rozmazlené nevychované spratky. A jen tak mimochodem – temperamentní nebo ne­ klidné děti nejsou zlobivé. To je jiná kategorie.

Když jsem se vdávala, říkal nám zkušený bratr, že velkým nepřítelem vztahu je únava.

Když je člověk unavený, snáze propadá beznaději a depkám, svět vidí černější, než skuteč­ ně je, a chybí mu síla zvládat zátěžové situace. O čem mluvil, mi došlo, až když se nám naro­ dilo první dítě. Nikdy moc nespalo. Nepotřebovalo spát. Svět byl přece tak zajímavý a tolik věcí stálo za prozkoumání, nač se zdržovat spánkem? Takže náš chlapec ve čtyřech měsí­ cích lezl, v šesti stál a od sedmého měsíce chodil kolem nábytku. Brzy se pustil k samostat­ ným výpravám, brzy mluvil, brzy měl na všechno názor – a nespal. Ani v noci, ani ve dne.

Dívám se na fotky z té doby – držím v náruči krásné miminko, mám černé kruhy pod očima a nepřítomný pohled. A pak se narodila dcera, která se prvního půl roku probouzela pouze na kojení, a někdy jsem ji musela budit, aby se vůbec najedla. Ráda se chovala, bylo snadné ji uklidnit a zaujmout. Upřímně řečeno, kdybych měla jen dceru, taky bych nechá­ pala, že některé děti to mají jinak, a říkala bych si: Proč to ostatní rodiče nedělají jako já, vždyť mně to tak dobře funguje!

A jak tedy pomoci vyčerpané matce? V prvé řadě opravdu asi tím, že nehodnotíme její výchovu ani děti. Na to máme obvykle opravdu málo informací. Můžeme spíš povzbuzo­ vat. Nepochybně se totiž rodiče velmi snaží a také modlí a hledají pomoc. A jsou-li takto aktivní, pravděpodobně to dopadne nakonec dobře. Ale jak říká Jeroným Klimeš – z deseti dobře vedených dětí z řádných rodin vyroste jedno problémové a z deseti zanedbaných dětí z nefunkčních rodin vyroste jedno bezproblémové, a neví se, proč to tak je. Ale po­ vzbudit, že to není napořád, že se situace srovná, to pomůže.

Maminka musí mít někde své zázemí. Pokud ve sborech budeme žít, jak nás učí evan­ gelium, tedy pokud se budeme přijímat v lásce a poneseme břemena jedni druhých, nezů­ stane nikdo ve svém trápení sám. Ale to opravdu vyžaduje, abychom se jeden o druhého aktivně zajímali, abychom znali ty, kteří s námi každou neděli přicházejí do stejného obe­ cenství. Abychom si všimli, že někdo má trápení nebo třeba i novou radost. Aby taková maminka měla komu zavolat, že potřebuje donést nákup, protože zrovna není nikdo jiný, kdo by pomohl, nebo že třeba potřebuje modlitební podporu. A pokud to situace dovolí, že jí někdo děti chvíli pohlídá, aby měla čas vydechnout.

Zkušená psycholožka nám radila, že by si rodiče měli od hodně temperamentních dětí občas odpočinout, že je budou mít více rádi. Pro pečující osoby funguje možnost odleh­ čovací péče, ale pro matky nic takového není. Takže je to na nás. Vyjděme každý ze své komfortní zóny a přibližme se k ostatním. Prospěje to všem.

Táta ji našel tak, jak byla. Na pod­ laze, ve strašném nepořádku, hromád­ ku pocuchaných nervů. Poslal ji spát.

Spáááááát. Znělo jí to jako rajská hud­ ba. Spát celou noc. Aspoň jednou až do rána. Přijde ještě někdy doba, kdy to tak bude? Jako předtím?

Dovlekla se do pokoje a padla na postel. Ale byla tak přetažená, že už ani usnout nemohla. Ležela tam, z očí jí pořád ještě tekly slzy a hlavou jí proudily vzpomínky. Předtím…

Předtím to byla samostatná, se­ bevědomá holka, která měla ráda ži­ vot. Živila se sama, žila už taky sama.

Dva dny studovala, tři dny pracova­ la, měla víc zaměstnání a šlo to. Ces­ tovala, chodila na koncerty a sama hrála v kapele. Byl to pestrý život.

Adam za ní jezdil a bylo jim dobře.

Když se vzali, dva roky, než se naro­ dila Amálka, byly nádherné. I když všechno změnila – bydliště, práci, sbor. I když se občas cítila vykořeně­ ná. Byli šťastní.

Na mateřskou šla dřív, než si v práci stihla vybudovat hlubší přá­ telství, ale v novém sboru se jí líbi­

→

2019 březen

21

rodina

lo – všichni tam byli otevření, přátelští, bylo to fajn. Jen kus cesty dojížděli, sbor nebyl ve městě, ve kterém žili. Těhoten­ ství přineslo nové radosti. Moc se na dítě těšili a bylo jim jedno, jestli to bude hol­ ka nebo kluk. Nechtěli to vědět. Adam byl

Doma to lepší nebylo. Amálka byla krásné miminko, ale nespala. Pravidelně se budila kolem čtvrté hodiny ráno, nor­ mální dítě dvě hodiny bdí a pak zase usne, Amálka ne. Simona studovala literaturu, aby problém vyřešila, ale nefungovalo nic

u porodu, museli si půjčit auto, aby tam Simonu mohl dovézt. Vlastní neměli, ale vůbec jim to nevadilo. Simona byla šťast­ ná, že byli spolu a že tam byl s ní. Do té chvíle šlo všechno přirozeně tak, jak mělo.

Ale porod přirozenou cestou nešel, museli ho vyvolávat. Dítěti se na svět ne­ chtělo. Když se pak narodila zdravá hol­ čička, Simona všechnu bolest zapomněla.

Vyčerpaná byla dokonale, neměla sílu ani na první kojení, ale byla v sedmém nebi.

A dítě plakalo. Víc než jiné děti. Pak už i když bylo najezené, i když nemělo vidi­ telný důvod. „Nedávejte jí jíst, kdykoli se ozve, pak byste pořád jen kojila! Nedávejte jí dudlík, to je špatný návyk!“ A Simona, prvorodička poslušná rad odborníků, ne­ chávala dítě cucat jí prst, aby aspoň chví­ li nekřičelo. „Je to normální, tohleto, že to dítě pořád tak řve?“ ozvala se jednou maminka z vedlejší postele. Její holčič­ ka zamroukala, když chtěla jíst, najedla se a zase usnula. Amálka ani náhodou.

– ani nechat ji vykřičet, ani postupné od­ cházení s prodlužováním intervalů, nic.

Od tří měsíců už Amálka nespala ani přes den. Zato měla nevyčerpatelný zdroj plá­ če. Jakmile začala rozeznávat i jiné lidi než rodiče, přibyl jiný, nečekaný a o to složitější problém. Kdykoli se na ni někdo otočil a promluvil na ni, začala plakat. Ne­ bylo to fňukání, byl to zoufalý až hysteric­ ký nářek nesmírného utrpení, který vydě­ sil každého, kdo to zažil poprvé. Později už stačilo jen vyslovit větu: „Nemluvte na ni,“ a spustilo se to taky. Byla to hezká holčička, nešlo zabránit tomu, aby se to stalo. Přestalo být možné bavit se s kým­ koli. I lidé ve sboru hleděli na Simonu jako na matku, která nedovede zvládnout jed­ no malé dítě, a tíha nároků, které cítila za krkem jako balvan, rostla. Nebylo možné chodit na návštěvy, ani je přijímat. Vždyc­ ky to končilo takovým křikem, že nebylo slyšet vlastního slova. Začala se dostávat do sociální izolace.

22 březen 2019

Bylo to takové malé, soukromé pek­ lo. Simona byla tvor společenský a kon­ takty ji dobíjely. Teď neměla nikoho. Ka­ marádské vztahy v novém bydlišti nebyly tak hluboké, aby je mohla zatížit takovou kládou, rodiče i sourozenci bydleli jinde, manžel nebyl doma. Byla na to sama. Ani lékařka nepomohla. Prý: „Maminky si to vždycky nějak zařídí, aby to zvládly. Dě­ láte si to sama.“ Tenhle problém trval víc jak dva roky.

Do toho přišlo druhé těhotenství a bo­ lesti nohy. Velké břicho, v jedné ruce taš­ ky s nákupy, za druhou táhla křičící dítě.

Těžký porod a zdravotní potíže na dlouho.

Ještěže babičky občas pomohly. A další, jiný rytmus vstávání, teď v noci vstáva­ la ke dvěma dětem, ke každému v jinou dobu. A den začínal v pět.

Rituál usínání se Simoně podařilo Amálku naučit po strašné dřině. Trvalo to dlouho. Do té doby usnuly obě děti na­ ráz jen tehdy, když je oblékla, posadila do auta a vyjeli. Když děti nestihly usnout a nechat se přenést zpátky domů do čtvrt hodiny, při přenášení se probudily a celá snaha byla zbytečná. Ale když se to stihlo – jak vzácná chvíle volnosti, kdy si mohla v klidu dojít na záchod, vykoupat se a tro­ chu si odpočinout!

Dnů, kdy se mohla cítit jako plnohod­ notná lidská bytost, bylo poskrovnu. Třeba ten, když šli s Adamem na svatbu a děti nechali u rodičů. Najednou odpadl všu­ dypřítomný stres z očekávání, co bude, když zase nebudou spát. Ten klid! Ob­ lékla se, upravila… a Adam se na ni s údi­ vem podíval a řekl: „Ty seš normální, to je hezký.“ Simoně došlo, jak dlouho už si normální nepřipadá. Jak dlouho už se necítí jako žena. To, co zažívala doma, bylo na hony vzdáleno všemu, co by moh­ lo vzbuzovat obdiv. Spíš naopak. Nároky okolí na roli maminky na mateřské byly obrovské a za podmínek, jaké vytvářela specifika jejích dětí, se cítila jako sociální hromosvod. Obrovské množství nároků, které nešlo splnit.

Nikdy nezapomene ten den, kdy jí horečka vylezla ke čtyřicítce. Všecko ji bolelo. Každý pohyb byl jak snaha o po­

psychologie sunutí kupy uhlí. Nebyla schopná vstát. „Prosím tě, Adame, mně je zle, zůstaň dnes­ ka doma…“ Doufala. „Nejde to. Musím do práce.“ A odešel. Nechala ho jít. Věděla, že i kdyby se víc snažila, i kdyby brečela, nic by se nestalo. Ležela tam na gauči, děti u sebe, jedla paraleny, protože to bylo jedi­ né, co bylo. Jen se v tom stavu vysoké ho­ rečky snažila přežít. A domátožit se do ku­ chyně, když děti potřebovaly pít nebo jíst.

Jako stroj. V kuchyni nepořádek, zbytky, špinavé pleny. Sledovala hodiny, strašně se vlekly. Vzala telefon. „Adame, prosím tě při­ jeď. Já to fakt nezvládám.“ Přijel. Ale ten tí­ živý pocit, že se člověk nemůže spolehnout na druhého, když opravdu potřebuje, pod kůží zůstal. Není tady pro ni, ani když je blízko. Co když to bude vždycky jen na ní, postarat se o ty maličké?

Trvalo to čtyři roky. Čtyři léta marato­ nu přežití – bez odpočinku, bez nádechu, doba těžké krize z nevyspání, z únavy, z toho, že nic nejde podle představ vlast­ ních a už vůbec ne podle představ okolí.

Kdy se člověk cítil na samé hranici psy­ chických i fyzických sil, neschopný. Kdy si musel zvyknout na odsuzující pohledy okolí, stejně jako na situace, které dosud neznal – říkat si o peníze. Teprve potom se děti začaly zklidňovat. A se spánkem se vracela energie.

Na stolku se ze dvou šálků zvedala do výšky ladná křivka páry. Káva zavoněla. Si­ mona seděla naproti Adéle, mladé mamince ze sboru. Poslouchala ji a srdce se jí svíra­ lo. Jak jí rozuměla! Adéla plakala. Že to ne­ zvládá a že má někdy reálný strach, že už to nevydrží a že skočí z okna. Že si všichni myslí, jak je neschopná, ale ona přece dělá, co může.

Simona přesně věděla, o čem mluví. Před pár lety prošla tím samým. Díky Bohu, že to přežili. Díky Bohu, že je to za nimi a že dnes­ ka může někomu, kdo je v tom stejně sám, jako byla tehdy ona, říct: „Bude to lepší, věř mi. Není to napořád. Srovná se to. Vydrž.

Dneska jsem šťastná, mám dvě krásné děti.

Za nic bych je nedala.“

Únava a vliv nedostatku spánku na psychiku člověka PhDr. Jindřich Kabát, psycholog

Aktivita a útlum jsou základem našeho cyklického způsobu života. Problém je, nastává-li nějaký mezi­ stupeň, kdy člověk ani není v úplném útlumu, ale ani naprosto čilý, a kdy veškerá jeho aktivita prochází ja­ kýmsi filtrem. Ani nemůže úplně spát, ani čile vstávat.

Nejhorší bývá obvykle ona komplexita, například při obyčejné chřipce.

Mnohem horší je deprivace spánková, tedy nemožnost poskytnout tělu to, co potřebuje. Nejvýraznějším příkladem je prvních několik měsíců až let po narození dítěte. Představa, že později a při větší rodině to bude lepší, může být omyl.

Každý člověk hledá návody, jak kompenzovat spánkový deficit. Někdo potřebuje větší přísun povzbuzujících látek, například kávy, jiný jídla a ještě jiný jen pocit, že není na vše úplně sám. Ale nejjednodušší bývají úplně primitivní přírodní mechaniz­ my – hojně ležet a zkusit to kombinovat s fyzickými aktivitami, kdy se hýbeme jinak než jenom po bytě a v kuchyni. Třeba s během, kdy tělo výrazně dýchá.

Asi nejmilejší pomocí je sdílet vše s někým dalším, najít možnost vystřídání se anebo vše řešit ve dvou nebo přímo s dítětem. Pokud si jdu lehnout i s ním, ale ono mne stále budí, a přitom k tomu nemá nějaký vytrvalý důvod, třebas neklid, vroze­ nou tendenci k mírné úzkosti (vše to je obvykle banalita, ale dítě ji řeší přivoláváním pomoci), pak se obvykle dítě postupně naučí rozlišovat i situaci matky a přizpůso­ bit se jí. Jedná férově, ale účelově. Pokud je zde dlouhodobý vztah, může to vyjít a dítě si propojí skutečnost, že pokud matku nechá spát, má vše, co chce.

Ale jde především o to, jak vše prožívá sama matka. Ona totiž i sebemenším gestem dává dítěti signály. Kromě toho je její prožívání důležité i pro ni samotnou.

Psychická odezva je totiž klíčová. Pokud by nenastupoval během únavy varující pr­ vek blížící se až depresi z únavy, tělo i mysl by nebyly limitovány v aktivitách a orga­ nizmus by se tak ocitl bez pojistky. Zásadní roli totiž hraje prvek sčítání zdánlivých detailů. Jeden drobný úkol střídá druhý, až se najednou za den zdánlivě nic zvláštní­ ho neudělá, ale člověk je plným právem naprosto vyčerpán. Proti jednomu velkému stresu jsme ochráněni více než proti nepřetržitému pokračování stresů velmi ma­ lých. Stereotyp nároků tak i u nesmírně krásné aktivity nabývá na vážnosti.

Nejhorší formou je pak paradoxně únava z nepřetržité únavy – začarovaný kruh.

Nebo strach z toho, že ona podivná vleklá únava znovu přijde. Obvykle pomůže pře­ rušení za jakoukoli cenu. Ale z vyježděného okruhu se těžko vystupuje. Právě proto, že to chce zase energii. Pokud ale víme, že to jde anebo jednou půjde, udělali jsme první rozhodující krok.

Závěr je proto jednoduchý. Ne vždy je člověk schopen zvolit odpočinek – z oba­ vy, že si to nemůže dovolit. Možná ano, možná ne. Jedno by ale měl vědět: vyloučí-li se příčiny dané jakýmkoli onemocněním, nejvíce pomůže uvědomit si vážnost situ­ ace a přestat mít jakýkoli pocit výčitek svědomí anebo vlastní chyby. Tím se totiž ten začarovaný kruh vytváří.

■

2019 březen

23

profese

Práce v hospicu je mi odměnou připravila Eva Čejchanová foto Jan Hejzlar a archiv hospicu Setkání

P

racuješ v domácím hospicu s menším počtem klientů, navíc v malém pracovním kolektivu. Jsou ty úzké vztahy, kterým se tady nevyhnete, přínosem, nebo spíš zátěží, kterou je třeba naučit se nést?

Jednoznačně přínosem. Když se k nám přihlásí nová rodina, navštíví ji nejdříve sociální pracovnice a pak lékař se zbytkem týmu, aby mohl vzniknout pocit důvěry a aby věděli, kdo jim tam může třeba ve tři hodiny ráno zazvonit. Lékař se při prv­ ní návštěvě seznámí s pacientem, s jeho medikací, kterou eventuálně upraví. A my potom sledujeme, jak se mu daří – jestli se mu ulevilo od bolesti, nebo jestli se mu ne­

daří hůř. V kolektivu jsme všichni věřící, i když z různých církví. Samotná myšlenka hospiců vzešla od MUDr. Marie Svatošo­ vé, což je katolička. U nás je to ekumena v praxi a je to úžasné. Máme jednoho Pána Boha a je to znát. Naše porady začínají modlitbou Otčenáš. To je prostě nádhera.

umírajících. Měli jsme tu 38letého muže, 60letou paní… Děti mezi pacienty nemá­ me, do této péče jsme zatím nevstoupili.

Jak dlouho taková péče o jednoho člověka obvykle trvá?

V rodině jsem během těch let doma prošla vším možným – první dítě se nám narodilo v 28. týdnu, hned na začátku manželství jsme si prožili péči o takhle malé mimin­ ko. To byla zkouška! Pak péče o další tři děti. Pak můj tatínek přišel o ledvinu a pár let na to mu zjistili nádor na slinivce. A on se z toho dostal! To je druh rakoviny, kte­ rou přežije sotva deset procent lidí – jako rodina víme, že tatínek je náš vymodlený zázrak. A v týmu v hospicu je to taky tak – téměř každý člen doprovázel někoho ze svých blízkých. Všichni si tím prošli. Ta zkušenost je obrovský potenciál pro to, využít ho jako pomoc ostatním. A víra.

To je různé, podle stavu, v jakém se klient nachází, když nás rodina zavolá. Někdy jsou to dva týdny, někdy třeba jen hodi­ ny a někdy i deset měsíců. Máme pouze onkologické klienty, pro které už lékařská věda nemůže nic udělat. Různý je i věk

Světlana Hejzlarová Povolání zdravotní sestry jsem si vybírala v letech, kdy jsem o jeho významu zas až tak nepřemýšlela. Obě tety byly zdravotní sestry, sestřenice taky šla na zdrávku a mě to lákalo odmalička. Už na základní škole jsem prošla zdravotním kurzem. Asi to ve mně bylo, věřící jsem „od plínek“. Baví mě pomáhat lidem. Několik let po škole jsem pracovala ve zdravotnictví, ale pak jsem se vdala, zůstala jsem s dětmi doma a ve sboru sloužila v besídce. Po pátém dítěti jsem se ještě starala o Engedi, je tam pořád co dělat.

Bavilo mě to, neuměla jsem si představit, že bych dělala něco jiného. Vrátit se do zdravotnictví po těch letech ani nešlo. Ale pak se mi během tří týdnů změnil život – jak už to Bůh dělá lidem, kteří se mu odevzdají i se svými plány. K návratu sestřiček, které měly v profesním životě pauzu, najednou nebyla potřeba registrace a Pán Bůh mi otevíral další a další dveře. A doma jsem měla stoprocentní podporu. Teď pracuji jako zdravotní sestra v hospicu a denně žiji dobrodružstvím.

24 březen 2019

Práce se seniory a s umírajícími je jednou z nejtěžších oblastí služby. Je tam potřeba obrovské množství sil. Proč ses rozhodla zrovna pro tohle?

Musíš hodně dávat, nejen profesně, ale i lidsky – porozumění, úsměv, povzbuzení. Rodinám věřícím i nevěřícím. Co to dává tobě?

Když se rodina rozhodne vzít si nemocné­ ho člověka na dožití domů, tak se tam vět­ šinou potkáme s vůlí být s tím člověkem až do konce. Chtějí s ním být. My víme, že to není jednoduché a chceme to s nimi nést – podpírat jim ruce, nohy… Vyčerpá­ ní zákonitě přijde.

Ale dává mi to hodně. Co rodina, to nový příběh, do kterého se můžeme le­ hounce začlenit tím, že to s nimi neseme.

tváře, špičatí se nos, mění se podoba. Mnozí už nemají sílu mluvit, tak jen šeptají.

Období odcházení by mělo být dobou odpuštění. Setkáváte se s tím?

Vyprávějí nebo chtějí poslouchat naše vy­ právění. Je to vzájemné propojení mezi se­ střičkou a pacientem, i na rovině sdílení ohledně víry, a to i v rodinách nevěřících.

Když se mě zeptají, co jsem dělala v nedě­ li, tak nezapřu, že jsem z Církve bratrské a že jsem byla „v kostele“. Kolikrát prosili o modlitby. A ti věřící se mnohokrát mod­ lili s námi, čekají na to. S jednou paní jsme se hlídaly, kdo si na modlitbu vzpomene dřív, to jsou pak silné chvíle.

Co když je proti víře celá rodina?

Jsou rodiny, které nás na rovinu víry vů­ bec nepustí. Hned na začátku řeknou, že nechtějí, aby na ni přišla řeč. To prostě musíme respektovat. Někdy se tomu po­ lehounku otevřou, někdy je to bez šance.

síly – my odejdeme a přijde tam po nás šaman s vykuřovacím rituálem. Je to těž­ ké, protože takové lidi bolí i duše. A bolest duše a těla spolu souvisí. Pak jim nesta­ čí dávky opiátů, které by kohokoli jiného úplně složily. Tam je to na nich, pro kte­ rou cestu se rozhodnou.

Umírající vědí, že umírají? Je tam komunikace na rovinu? Ptají se, co bude?

Ano, vědí to, ti mladší určitě. Lékaři jim řeknou, že léčba je ukončena a žádná dal­ ší už není. Ale už jsme se setkali i s tím, že nám rodina řekla: „Hlavně neříkejte, že jste z hospicu.“ Svým blízkým to tají. Ale to je vzácné. Hlavně rodina je informová­ na podrobně. Když se to začíná chýlit ke konci, mají to vědět.

Určitě. Když lidé vědí, že mají málo času, snaží se v tom kratičkém úseku života dát do pořádku, co se dá. Otvírají se temná zá­ koutí, přichází se s odpuštěním. V rodinách se rovnají vztahy. Přichází smíření, láska se projevuje mnohem silněji než dřív, je ji znát v každém doteku.

Takže jsme tu měli pána, který se bě­ hem naší péče oženil. Čtyřicet let žil s jed­ nou paní, ona se o něj do poslední chvíle starala. Naše sociální pracovnice Martina je nakonec dovedla k tomu, že se rozhodli vzít. Slavili jsme hospicovou svatbu! Paní ho oblékla do košile a do svátečních kal­ hot, udělala pohoštění. Matrikářka je při­ šla oddat domů. Bylo to krásné. Byli spolu ještě tři měsíce.

Jak řešíš, když je těch emocí na tebe moc?

Předám službu další sestřičce, pustím si v autě chvály a jedu domů. Odevzdám to už po cestě a domů přijedu „osprchovaná“ Božím pokojem. Na druhou stranu – když jedu k umírajícímu, mám ráda v autě ticho.

Modlím se za něj. Člověk to všechno musí odevzdat. A když to udělá, pak se teprve začnou dít věci. Pak začíná to opravdové dobrodružství s Bohem!

Viděli jste nějaké „smíření s Bohem“?

Zrovna ta paní. Až na konci života hledala cestu k Bohu. Poprosila pana faráře a my jsme s ní tu cestu prošli ve společných modlitbách. Takových jako ona bylo víc.

Když doprovázíme člověka s modlitbou, je to cesta pokoje. Oproti tomu, když jde o boj o duši. Říkáš „boj o duši“. Když se díváš na odcházení bez Boha, co vidíš? Jaké to je?

Bolí to, ale někdy ti lidé prožili opravdu krásné životy a my jim můžeme přinést jen pokoj do jejich odcházení. A říkáme si, že poslední slovo, i v takovém životě, má Bůh.

Ale někdy je to opravdu modlitební boj, který vede celý tým. Třeba když vidíme, že v životě toho člověka působí i opačné

Pozná se, že člověk brzy zemře?

Ano, několik hodin předtím je to vidět. Člo­ věk slábne, mění se mu tlak, propadají se

Je z tebe cítit radost. Jsi ráda, že pracuješ zrovna tady?

Pro mě je tahle práce odměnou.

■

Zdravotní sestra v domácím hospicu Domácí hospic je služba, která je poskytována lidem s paliativní léčbou a jejich rodinám.

Zdravotní personál vstupuje do rodin a nabízí péči o umírající v jejich domácím prostře­ dí, kam přináší odbornou zdravotnickou péči. Většinou se jedná o sledování účinků léků, kontrolu životních funkcí, injekce, tišení bolestí, ale i útěchu, psychosociální podporu, do­ provázení. Pomáhá rodinám unést břemeno domácí péče o umírajícího. Navštěvuje klienty pravidelně 2x týdně a pak na zavolání, když je potřeba pomoct. Pohotovost hospic drží 7 dnů v týdnu 24 hodin denně. V nutných případech dojíždí i lékař. Personál hospicu je tu pro rodiny i poté, co klient zemře.

2019 březen

25

Do Písma

Co se stalo s Petrem? ptala se eva čejchanová

Šimon Petr mu řekl: „Pane, proč tě nemohu nyní následovat?

Svůj život za tebe položím.“ Ježíš odpověděl: „Svůj život za mne položíš? Amen, amen, pravím tobě: Než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš.“ Jan 13,37–38

S

talo se to ještě té noci a přesně takto.

Ježíš se nezměnil, neudělal nic, co by ospravedlnilo tuto zradu, nic na něj „neprasklo“. Změna nastala u Petra. Z člověka, který se zapřísahal položit život za Ježíše, se během pár hodin stal zbabělý zrádce. Co se stalo s Petrem?

Pavel Hošek (1974) kazatel CB a vedoucí katedry religionistiky na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy.

Zabývá se vztahem teologie a kultury.

Ve volných chvílích podniká se svou ženou Vierkou a dětmi Matějem, Hankou, Zuzankou a Johankou dobrodružné výpravy do přírody.

26 březen 2019

Myslím, že Petr byl opravdu připraven k boji a že by nejspíš bez váhání položil život za svého Mis­ tra. Kuráž mu rozhodně nechyběla, odhodlání také ne. Na co zřejmě připravený nebyl, byla porážka bez boje. Pokud víme, byl to statečný muž. Ale sta­ teční muži si nevědí rady s prohrou. Ježíš se vzdal nepřátelům. Odevzdal se jim do rukou. A Petrovi se zřejmě zhroutil svět. Bylo by pro něj snazší ze­ mřít v boji proti přesile, než neudělat nic. Myslím, že Petr byl jako tolik jiných statečných mužů při­ praven padnout v boji, ale s čím si vůbec nevěděl rady, byla bezmoc. Úplně ho to rozložilo. Na tom se od Petrových dob mnoho nezměnilo. Psycho­ logové a zpovědníci se shodují na tom, že úplně nejtěžší zkouškou pro většinu mužů je bezmoc.

Proč ale Ježíše zradil zrovna Petr? Na celé situaci je nejvíc zneklidňující, že v Petrově předchozím chování nebyly sebemenší náznaky nějaké slabosti nebo důvodu, proč pak tak strašně selhal. Do té chvíle, než Petr Ježíše takto zradil, nebylo na zemi Ježíši věrnějšího: opustil všechno (a všechny) a okamžitě Ježíše následoval, miloval ho, vyznal ho jako Božího

Syna. Petr byl nejvěrnější z učedníků. Kde udělal chybu, že se mu tohle mohlo stát? Co zanedbal?

Já myslím, že Petr byl skvělý člověk. Lepší než vět­ šina z nás. Nic nezanedbal. Byl tak dobrý, že by to skoro zvládl z vlastní síly. Jenže v tom je právě ten problém. Lidé, kteří mají silnou vůli, osobní charisma a okouzlující vlastnosti, bývají pro Pána Boha těžko použitelní. Možná že Petr potřeboval zažít zklamání ze sebe samého, aby se naučil více důvěřovat Bohu. Obdarovaní a obdivuhodní lidé mívají někdy největší problém se spolehnutím na Boží milost. Služba Bohu ale nespočívá ve zbožné výkonnosti. Pán Bůh není příliš zvědavý na to, jak daleko to dotáhneme „ve vlastní režii“. Myslím, že Petr potřeboval ztroskotat. Zřejmě potřeboval nara­ zit na dno, dojít až na samu mez vlastních sil, aby se naučil čerpat z jiných zdrojů. V jistém smyslu po­ třeboval „zemřít“. Tak jako my všichni. Potřeboval, aby v něm umřelo to jeho snaživé, horlivé a někdy zbrklé staré já. Potřeboval zjistit, že z vlastní síly nedokážeme nic. Ani když máme ta nejupřímněj­ ší a nejušlechtilejší předsevzetí. Přesně tak to říká Ježíš v Janově evangeliu: „Beze mě nemůžete dělat nic.“ To je nápadně radikální, že? Neříká „beze mě toho zas tak moc nedokážete“. Říká, že nedokáže­ me nic. Nic. Je třeba přepnout na nebeské zdroje, jinak máme k dispozici jenom starou přirozenost.

Petr je varováním, že každý z nás, ať je jakkoli přesvědčen, že Ježíše nezradí, zradit může.

Ano, jak to pěkně říká apoštol Pavel: „Kdo se do­ mnívá, že stojí, hlediž, aby nepadl.“ Spoléhání na sebe a hrdá soběstačnost nejsou příliš křesťanské postoje, jakkoli jimi rádi lichotíme svému egu. My­ slím, že nadpřirozenou pomoc a posilu shůry do­ kážeme přijímat jen tehdy, když „máme prázdné ruce“, tedy když víme, že to sami nezvládneme.

Jak říkal můj moudrý spolužák Kamil: „Kdyby mě

inzerce

Pán Bůh jen na chvíli přestal chránit svou milostí, vím, že ještě dnes­ ka bych upadl do hříchu“.

Ještě ve chvíli Ježíšova zatčení byl Petr připraven bojovat proti přesile. (J 18,10) Nebyl to zbabělec. Byl jedním z mála, kteří šli po Ježíšově zatčení až na nádvoří. Přestal věřit, že Ježíš je zaslíbený Mesiáš?

Těžko říct. Určitě byl hrozně zklamán. Takhle si svého hrdinu nepřed­ stavoval. Byl zřejmě úplně vykolejený. A v takových chvílích člověk jedná pudově. A často sám sebe nemile překvapí. Někdy si jen mys­ líme, že si opravdu myslíme to, co si myslíme. Pak přijde krize a spo­ lu s ní pokořující vystřízlivění z iluzí, které si o sobě pěstujeme. Petr dostal hrozný strach, zmocnila se ho panika. Dost možná to vůbec nemohl ovládnout, tak jako když se člověk strachy potí, třesou se mu kolena a drkotají zuby. Když je člověk pohlcen strachem, rozum je jako by odpojen a vládu přebírá biologie a chemie.

Po druhém zakokrhání to vypadá, jako by se Petr probudil. Jako by mu předtím nedocházelo, co se děje. Jako by mu mozek fungoval „v jiném módu“. Vrátilo se to zpátky až pohledem zbitého Ježíše a uvědoměním si jeho slov. Pak už to byl zase ten věrný Petr.

Existuje něco jako „duchovní schizofrenie“?

Nejradši bych odpověděl, že ne, ale nebyla by to pravda. Moudrý křesťanský psycholog Pavel Říčan hovoří o stavu „morálního bezvě­ domí“, kdy něco v člověku jakoby přepne na autopilota a on se pak „nepoznává ve svých skutcích“. Lidé, kteří přežili požár letadla, mluví o tom, jak někteří cestující, zachvácení panikou, šlapali po druhých lidech, jen aby se sami dostali do bezpečí. Ale spěchám dodat, že jako křesťané máme vždycky k dispozici nadpřirozené zdroje. Pán Bůh nám slibuje, že s každou zkouškou nám dává i dost sil, abychom v boji obstáli. Ne proto, že my jsme zbožní, ale proto, že on je věrný.

Jste pokřtěni v krista od 13. 3. 2019 PŘIPOJTE SE KE SPOLEČNÉMU ČTENÍ PÍSMA

Čeká nás doba soužení. Doba, kdy na chvíli, ve které vyznáme Ježíše před nepřáteli jako svého Pána a necháme se pro něj zabít, nebo ho zapřeme, bude záležet naše věčnost. Jsme na tom stejně jako Petr, nebo tím, že nám tu Ježíš nechal Ducha svatého, máme oproti Petrovi ochranu natolik silnou, že nám jeho selhání nehrozí?

Bůh na nás nikdy neuvalí víc, než kolik uneseme. Slíbil nám to. Milu­ je nás. Je to nejlepší tatínek na světě. Na tom s dovolením trvám. Co z toho plyne? Že následování Krista není hra na supermany. Nejsou to výkonnostní zkoušky. Nejsou to závody v sebezapření ani náročné přijímačky do Božího království. Jen musíme vědět, co se Petr v oné kritické chvíli potřeboval dozvědět: že to sami nezvládneme.

Petr prošel pokáním a nikdy potom se mu to už nestalo, i když čelil mnohem horším situacím a nakonec zemřel jako mučedník. Mohla to být Boží lekce, která dodala Petrovi obrovskou duchovní sílu do budoucna?

Ano, přesně to si myslím. Jak říká moudrý františkán Richard Rohr, naše selhání jsou našimi nejlepšími učiteli. Milujícím Boha všechny věci napomáhají k dobrému.

■

více na www.cb.cz

diskuze

Zdanění církevních restitucí připravil bronislav matulík anekdota Roman Gadas foto archiv

Jakou tvář má nyní ukázat církev po schválení návrhu na zdanění církevních restitucí?

Co jsem komu ukradl, vrátím čtyřnásobně!

A daně z toho vyberu pětinásobně!

ThDr. Jan Vinš generální sekretář Ekumenické rady církví

Nemyslím si, že by církve střídaly nebo

snad měly střídat tváře podle aktuálního vývoje v té či oné politické otázce. Byli jsme tady, obstáli jsme a zůstali věrni evangeliu v časech dobrých i zlých, v ča­ sech hojnosti i pronásledování. Věřím, že tomu tak bude i tentokrát, bez ohledu na to, jak nejnovější útok komunistů a jejich přisluhovačů proti církvím dopadne.

To však ale zdaleka neznamená, že by­ chom museli nebo snad měli mlčet. Ne proto, že bychom se tolik báli o své čistě 28 březen 2019

ekonomické zájmy, byť i na ně je mno­ ho navázáno – od kázání Božího slova, bohoslužebné činnosti až po charitu, cír­ kevní školství, péči o nemocné či umíra­ jící a podobně. V první řadě je nyní třeba jasně poukázat na to, že totalitní a zločin­ ná ideologie komunizmu z naší společ­ nosti po roce 1989 nikdy zcela nezmizela, pouze vyčkávala. Nyní se dere na povrch a k moci v okamžiku, kdy jí politická situ­ ace k tomu dala prostor. A využívá k tomu svých tradičních nástrojů – lži a převrace­ ní práva. Církve jsou a historicky vždycky byly jedním z prvních cílů, proti kterým komunisté vystupovali, mnozí pamětní­ ci jejich zvůle ještě žijí mezi námi. To, co

dnes vidíme, tedy není nijak překvapivé, pouze snad smutné tím, jak málo jsme se jako společnost historicky poučili.

Jaká by měla být odpověď církví? V prv­ ní řadě bezpochyby modlitba – nejen za sebe sama, ale za uchování pravdy a svo­ body. A za druhé pak důvěra. Jednak v to, že s naší zemí to není ještě tak špatné a že stát a ústavní instituce disponují dostat­ kem pojistek, aby nedovolily návrat bez­ práví. A i kdyby nakonec přeci jen krát­ kozraký populizmus zvítězil, tak nám vždycky zbývá ještě důvěra v Pána, který svou církev nikdy nenechá padnout. A to je to nejpodstatnější.

glosa Ing. Hana Lipovská katedra ekonomie Ekonomicko-správní fakulty Masarykovy univerzity

Bývala kdysi střelná modlitba: „Aby nám Pán Bůh při rozumu naše potentáty za­ chovati ráčil.“ Není jisté, zda je v někte­ rých případech co zachovávati – zdá se, že nenávist k církvím a strach z tragických volebních výsledků rozum některým na­ šim zastupitelům poněkud zatemnily. Prv­ ním krokem církví po tragickém hlasování v Poslanecké sněmovně by měla být drob­ ná modifikace oné střelné modlitby, jak ji před lety zapsal P. Jan Topenčík: „Aby Pán Bůh všem, i našim politikům a státníkům, zdravý rozum dal a zachoval!“ Naše církve mají a ze své podstaty musí usilovat o zachování práva a spra­ vedlnosti. Kdyby dnes pokorně nasta­ vovaly druhou tvář, jistě by také přežily – jako přežily v uplynulých dvou tisících

ThDr. Pavel Černý, Th.D. kazatel CB, emeritní předseda RCB a ERC

V rovině vztahové vůči vládě a státu bu­

dou církve jistě, pokud možno, loajální.

Nepředpokládám, že by církve vyzývaly své členy a sympatizanty, aby šli do ulic ve stylu „žlutých vest“ a rozbíjeli výlohy a zastavovali dopravu. Křesťané i v pří­ padě zdanění náhrad budou dál pocti­ vými a státotvornými občany. Být znovu okraden, to není ostuda. Ostudou je krást a krádež znovu na denním světle opako­ vat. Důležitou reakcí v případě zdaně­ ní by mělo být pokračování v rozvíjení misijního poslání Kristovy církve a ko­ operace se státem v oblastech, kde to je možné (sociální služba, školství, kaplan­ ské služby). Církev v dějinách mnohokrát zažila pronásledování i konfiskace ma­ jetku, a přece se jí často dařilo zachovat laskavou tvář.

let nejednu nespravedlnost a křivdu. Vy­ tvořil by se však nebezpečný precedent, který by opět otevřel dveře k pohrdání soukromým vlastnictvím a ke křivení zá­ kona. Církev dnes nevede bitvu jen sama za sebe, ale i za právní stát jako takový.

Jedná se zároveň o dobrou příležitost k věcné spolupráci všech církví – ostatně svorné čelení nepravostem vedlo během celého 20. století k zasypávání příkopů mezi jednotlivými denominacemi. Zejmé­ na do budoucna bude nutné přestat podce­ ňovat význam voleb, vést věřící k tomu, že služba státu je pro křesťana (či žida) povin­ ností, má-li být zachováváno právo, spra­ vedlnost i dodržování morálních hodnot.

A konečně pak musíme, v duchu zejména křesťanské tradice, odpouštět těm, kteří se nedokázali postavit hlouposti a zlobě, a vést u jednoho stolu dialog se všemi, kdo jsou ochotni mluvit. V opačném případě nám nezbyde, než se začít svorně připra­ vovat na dobu, kdy se opět všichni bez rozdílu sejdeme v podzemí.

Druhou otázkou je odvolání se ve spra­ vedlivé při k vrchnosti. To je možnost, kte­ rou má každý obyvatel a každá organiza­ ce působící v naší zemi. Když byl apoštol Pavel zbičován a uvězněn ve Filipis, tak se i po svém zázračném vysvobození přihlásil ke svému římskému občanství a trval na tom, aby byl řádně propuštěn. Dokonce se dočkal od soudců omluvy. (Sk 16,35–39) Při jiné příležitosti je apoštol zachráněn před lynčováním v Jeruzalémě římskou okupační mocí. Když ho pak Římané chtějí při výslechu bičovat, použije legitimní od­ volání se ke svému římskému občanství.

Bičování tím bylo zabráněno. (Sk 22,23 –29) Pokud apoštol pohanů používá legi­ timní právní obranu, mohou to dělat i křes­ ťanské církve ve vztahu ke státu. Na místě bude důstojné odvolání se k Ústavnímu soudu ČR a v případě potřeby k Evropské­ mu soudu pro lidská práva, který sídlí ve Štrasburku. Pán Bůh miluje právo a spra­ vedlnost. Ukradené, má být vráceno! ■

Hrobové sluje jan jandourek

Zkusil jsem si vybrat nahodilý text z evange­ lia – schválně, co mě k tomu napadne. Vyšlo mi Markovo evangelium: „Hned proti němu běžel z hrobních slují člověk posedlý nečistým duchem. Bydlel v hrobových jeskyních a už ani řetězy ho nikdo nemohl svázat. Když zdálky spatřil Ježíše, přiběhl, padl před ním na zem a hrozně vykřikl: ‚Co je ti po mně, Ježíši, synu Boha nejvyššího? Zapřísahám tě při Bohu, netrap mě!‘ Ježíš mu totiž řekl: ‚Nečistý duchu, vyjdi z toho člověka!‘ Také se ho zeptal: ‚Jak se jmenuješ?‘ Odpověděl: ‚Moje jméno je Pluk, protože je nás mnoho.‘“(Mk 5,1–20) Tak zrovna tady se toho nabízí tolik!

Všimněme si třeba, že ten posedlý se brání ještě dřív, než Ježíš něco řekl. Jako by ho posedla hrůza z toho, že by mu snad někdo mohl pomoci, a přitom je zjevné, že na tom není moc dobře. Nečistý duch se jmenu­ je Pluk, aspoň to tvrdí, a je otázka, nakolik můžeme nečistým duchům věřit, když něco vykládají. Tady to ale zní docela věrohodně.

Ukazuje to na roztříštěnost uvnitř lidské by­ tosti, na to, že tu chybí nějaké JÁ, které by drželo pohromadě.

Známe to z vlastního života a ze života bližních, naštěstí aspoň bez těch děsivých kulis. Náš život má sklon se rozpadat – stří­ dáme mnoho rolí (partner, rodič, spolupra­ covník, soused…) a někdy máme dojem, že je to jako jet na několika splašených koních najednou. Je to sice rychlé a snad pro okolí působivé, ale asi to nepůjde moc dlouho.

Vyhnat ze sebe Pluk (nebo Legii, jak říkají jiné překlady) znamená soustředit se zase na to, kým jsme – člověkem stvořeným k Božímu obrazu, nikoli vnitřně rozpolceným nešťastníkem, který žije v hrobních slujích.

Tam totiž nepatříme.

Obsah rubriky nemusí vyjadřovat názor redakční rady.

2019 březen

29

kultura

Nic pro nás neznamená víc než rodina text bronislav matulík foto archiv

H

Harold S. Kushner: Aby měl život smysl Přeložil Karel Kolmačka.

Portál, Praha 2017, 152 stran

30 březen 2019

arold S. Kushner je českým čtenářům dobře znám od poloviny 90. let mi­ nulého století, kdy Portál vydal jeho nejznámější knihu Když se zlé věci stávají dobrým lidem. Newyorský rabín se v ní vy­ rovnával s nemocí a smrtí syna Arona. Jeho pohled na Boha pomohl mnoha lidem pře­ stat se obviňovat za každou zlou událost, která je potkala. V knize Aby měl život smysl na svůj největší bestseller navázal.

Píše, že za čtyřicet let se stal průvodcem mnoha umírajících a udělal pozoruhodnou zkušenost. Většina lidí se smrti nebála, ale největší problém s ní měli ti, kteří pociťovali, že nikdy v životě nevykonali nic pozoruhod­ ného. Neděsila je smrt, hrůzu v nich vzbu­ zovala bezvýznamnost a to, že zemřou, aniž by ve světě zanechali stopu. Co má ale člo­ věk zavčas udělat, aby měl jeho život smy­ sl a v posledu se nemusel smrti děsit? Jako křesťané můžeme odpovědět frází: uvěřit v Ježíše Krista. Správná odpověď, ale ne­ snáz spočívá právě v tom, že naše odpově­ di se leckdy pro nás i pro naše bližní stáva­ jí vyprázdněnými frázemi bez praktického obsahu. Naplnit nám je překvapivě může pomoci židovský rabín.

V Americe kniha Aby měl život smysl vyšla poprvé 4. září 2001. O týden pozdě­ ji byli lidé nejen na území Spojených států konfrontováni s bezprecedentním teroristic­ kým útokem a začali se bát. O to víc si pak kladli otázku po smyslu života, který vedou.

Na to autor knihy Harold S. Kushner v dalším vydání reagoval doslovem, kde mimo jiné napsal: „Co jsme se o našem svě­ tě dozvěděli v důsledku událostí 11. září a jaké světlo na tyto události mohou vrh­

nout myšlenky předložené v této knize?

K nejdojemnějším příběhům celé této tra­ gédie patří zprávy o tom, co lidé dělali, když si uvědomili, že možná mají už jen několik minut života. Nikdo netelefonoval do své kanceláře. Nikdo nevolal svému makléři.

Všichni bez výjimky volali své rodině. Té­ měř univerzálně jejich poslední slova zně­ la: ‚Když z toho nevyváznu živý, chci, abys věděla, že tě miluji a že miluji děti.‘“ A do­ dává: „Všichni si v prudkém sevření blížící se smrti uvědomili, co možná předtím tak jasně nechápali: Nic pro nás neznamená víc než naše rodina a lidé, které máme rádi.

Ani naše práce, ani naše investice, ani plá­ ny do budoucna.“ Ústředním tématem knihy je tedy lidská potřeba něco znamenat a ujištění, že světu na nás záleží. V závěru Kushner píše, že nej­ spolehlivější cestou k tomu, jak něco zname­ nat pro svět, je milovat své nejbližší, partne­ ry, děti, rodiny, blízké přátele. Naše láska je proměňuje a schopnost milovat zároveň proměňuje nás. S tím se může ztotožnit na­ prosto každý křesťan, který se od Ježíše do­ zvěděl, že největší přikázání je milovat Boha jako svého bližního. Což potvrdili apošto­ lové tvrzením, že Bůh je láska a že láska je tou největší hodnotou, dokonce větší než je víra a naděje.

Velmi povzbudivá je předposlední kapi­ tola s názvem Nejlepší herec ve vedlejší roli.

Kushner ukazuje, že naprostá většina lidí nehraje v životě hlavní úlohu, ale „vedlejší role“ jsou stejně významné a důležité pro svět i pro Pána Boha, že herci „vedlejších rolí“ zasluhují mimořádnou pozornost.

■

náš tip

Hrdinové víry v komiksu

Hero Bible – Akční příběhy Knihy knih The Edge Group (kolektiv autorů), Biblion, Praha 2016, 192 stran

Snad každý rodič zápasí při křesťanské výchově s tím, jak přimět děti, aby četly Bibli – knihu, která v sobě nese pro­ past tisíciletí a zdá se, že svět dneška se na jejích strán­ kách ztrácí v nedohlednu. Popravdě dnešní mládež má o dobách minulých mnohem lepší představu než gene­ race jejich prarodičů. Je to jednak díky filmům, počítačo­ vým hrám a v neposlední řadě také díky komiksům, a to nemyslím jenom na Asterixe. Problémem Bible tedy není časová ani kulturní distance, nýbrž atraktivnost, respek­ tive žánr. S touto myšlenkou se autoři Hero Bible vrhli do projektu, kde na vybraných příbězích z Bible demonstrují, že praotcové víry mohou dost dobře strčit současné fikční hrdiny do kapsy. Nakladatelství Biblion tak českému čtená­ ři předkládá komiksovou knihu, která se přes své neotře­ lé designové řešení a la Marvel velmi pevně drží základní kostry biblické předlohy. Osobně mě více oslovily staro­ zákonní kresby od Sikua než novozákonní od Andersona.

Ale to je jistě věcí vkusu a myslím, že celkový spád a for­ mát zcela plní funkci, jakou autoři zamýšleli, a sice získat mládež pro biblickou látku.

Libor Duchek ■

Věda a divadlo Petra Veselá

Spojení těchto dvou slov by se mohlo zdát trochu neobvyklé. Věda se svou exaktností a nulovým prostorem pro domněnky a fabulace a naproti tomu divadlo založené výhradně na fantazii a magickém „kdyby“. Přesto se tato dvě slova vedle sebe objevují čím dál častěji.

Před nedávnem totiž uvedlo Národní divadlo v Praze hru Dotkni se vesmíru a pokračuj a teď ji mají možnost vídat i diváci v Městském divadle v Brně. Hra si klade velmi zásadní otázku: Může­ me lidský genom modifikovat a stvořit jiného člověka? Drama o světě lidsky ne­ utrální a neemoční vědy, ve kterém jde zase a znovu o život člověka.

Ježíš je silnější! Čtenář v knize sleduje zápas s démony, kteří ovládají mysl

Louise Morrisová: Zápas s démony Návrat domů, Praha 2018, 142 stran

i život domorodců. Těch, kdo v odlehlých končinách thaj­ ských hor o Ježíši nikdy neslyšeli. Víra v Ježíše tu zněla jako zvěst o vysvobození z otroctví démonických sil. Je­ žíš je silnější! Zbavit se duchů vyžadujících obětní dary, aby se lidé vykoupili ze všemožných pohrom a závislostí, je pro domorodce lákavé. Ale nepomstí se tito zlí duchové těm, kteří přijmou vírou Ježíše? Víra je náročná. Morrisovi nešetří léky, ošetřením nemocných, svým časem ani sila­ mi, aby dokázali, že víra je poctivým nárokem. Boží moc se prokazuje sama v mnoha případech. Roky ubíhají, vý­ sledky neobyčejné odvahy a věrnosti ve službě lásky jsou však mizivé. Poctivá misijní práce čelí zklamání.

Autorka nic nezatajuje a nepřikrašluje. Přizná i vlastní pochybnosti a tužby. Máme žádat, aby nás nahradili schop­ nější pracovníci? Vyprávění nikoho z čtenářů nezklame ani pohledy do života thajských domorodců, zkazkami starců, příhodami z džungle, kde se vedle ochočených slonů po­ tulovali ještě i ti nezkrocení, nebo překvapivými pochout­ kami domorodých žen. Závěr knihy patří nadějným a ne­ čekaným zvratům v životě domorodců. Kniha je vzácným svědectvím o vytrvalosti ve víře.

Blahoslav Košťák ■

Dotkni se vesmíru činohra, komedie autor: René Levínský délka představení: 2 h 15 min Z trochu jiného úhlu pohledu přivádí na jeviště vědu Dejvické divadlo v Praze.

Režisér Petr Zelenka ve hře Elegance molekuly de facto skládá hold géniovi české vědy profesoru Antonínu Holému, díky kterému dnes na světě má šanci na lepší život mnoho pacientů s AIDS. Je úžasné, jak díky podobným hrám může divák odejít z divadla nejen s hro­ madou nových otázek k přemýšlení, ale i s novými vědeckými poznatky, které si díky této interpretaci zapamatuje snáze než ve školních škamnách.

Všem vřele doporučuji.

2019 březen

31

svědect ví

Svědectví v Senátu

mu pomáhal. Dušan si ale od bývalých kamarádů znovu kupoval drogy. Tak při­ šel o byt, zděděný po otci, i o práci, ve které byl pro svou zručnost velmi žáda­ ný. Poslechl kazatele sboru Petra Kučeru, který se mu osobně věnoval, a nastoupil do střediska Teen Challenge ve Šluknově.

Dušan v programu pro závislé uspěl až napodruhé. Využil příležitost tam praco­ vat jako dobrovolník, dokázal vše opra­ vit, postavil i traktor. Pak dostal pracovní smlouvu, kterou má dnes prodlouženou na dobu neurčitou.

Budou to dva roky, kdy ve svém novém bytě dostal velkou chuť na pervitin. Ve Šluknově žádného dealera neznal, a tak si našel kontakt na známého v Praze a do­

První vězeň, kterého si pamatuji, byl obě­

šený. V roce 1982 jsem opustil neperspek­ tivní zaměstnání elektroinženýra a nastou­ pil jako sanitář do ostravské nemocnice na Fifejdách. Protože jsem pacientům i za­ městnancům půjčoval Bibli a duchovní literaturu, přeřadili mě z ortopedie na od­ dělení patologie. Jednou tam přivezli mrt­ volu vězně-sebevraha, chlapce s červenou rýhou okolo krku. Čtvrt století na to po šestnácti letech strávených v různých věz­ nicích, se narkoman Dušan Čičko, zvaný Duči, rozhodl udělat totéž. Pokud právě nebyl zavřený, prodával lehké holky do zahraničí. Říká, že byl grázl všech grázlů.

za šedivou branou Příběhy vězeňského kaplana

Ukradl kolem sto čtyřiceti aut. Když udělal na dálnici v jednom z nich pár kotrmelců, jiný řidič zastavil a chtěl volat sanitku. Du­ šan, kterému se nic nestalo, z havarované­ ho auta vylezl a utekl.

Naposledy trávil výkon trestu ve Věz­ nici Ostrava-Heřmanice. Od výslechu, kde mu bylo sděleno, že dostává „přidáno“, od­ cházel se slovy: „Příště mě tu už neuvidí­ te.“ Měl už života tráveného nesmyslně po kriminálech dost, a tak si vyhlédl mříž, na které se pověsí. Po celou noc jejich ložnici kontroloval dozorce a ráno mu psycholog nabídl možnost navštívit setkání konané ve vězeňské kapli. O Bohu už v jiných věz­ nicích slyšel, dosud se ale jen smál, že by někdo mohl přežít tři dny v břiše velry­ by. Nepamatuje si, co duchovní kázali, ale zareagoval na mou výzvu, ať se pomodlí, kdo chce do svého srdce přijmout Ježíše Krista. Zaplavilo ho po celém těle teplo a nesmírný pokoj. Z vděčnosti mi umně vyrobil svitek s ručně opsaným evangeli­ 32 březen 2019

Dušan v programu pro závislé uspěl až napodruhé. Bůh mu úplně odebral chuť na drogy. em Jana. Poslední den před propuštěním se modlil takto: „Pane Ježíši, pomoz mi najít střechu nad hlavou, pomoz mi najít práci, ale s drogami mi pomáhat nemu­ síš, to zvládnu sám.“ Když mě pak doma navštívil, přiznal se, že opět požil drogu. „To jste nevěděl, že bez Ježíše nemůžeme učinit nic?“ zeptal jsem se ho. „Ne, a to je v Bibli?“ „V tom svitku, který jste mi dal – Jan 15,5.“ Dušan začal navštěvovat Církev bratr­ skou ve Frýdku-Místku, odkud pocházel.

Jejím členem byl Milan Poloha, který ve věznici působil jako dobrovolník a velmi

mluvil si s ním setkání. Když ráno vstal na vlak, podivil se, že nemá žádnou potře­ bu někam jezdit. Bůh mu úplně odebral chuť na drogy.

Uběhlo osm let od jeho propuštění, Du­ šan je člen AC Šluknov a pomáhá i v Teen Challenge v Polsku. Svědčí ve věznicích, kde rád rapuje svoje verše plné vděčnosti a lásky ke Kristu. Bude se ženit, seznámil se s křesťankou ze Slovenska. Když přijede na Moravu za příbuznými nebo na setká­ ní Poslední kapka ve Smilovicích pro kli­ enty azylových domů Šance Podaná ruka v Třinci, rád vždy navštíví sbor Církve bra­ trské ve Frýdku. Naposledy jsme se setkali v loňském roce v Praze v Senátu ČR, kam byli pozváni vězeňští kaplani a členové po­ máhajících organizací. Dušan za řečnický pultík vystoupil také a zaujal přítomné sil­ ným příběhem o Boží moci, která zachrá­ nila a proměnila jeho život.

■ Jan Kočnar, vězeňský kaplan

křížovka

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu Tajenku zašlete do 14. 3. 2019 (i e-mailem) na adresu krizovka@cb.cz.

Vylosovaný výherce získává knihu Příběh knihy Ester od autora Rav Jigal Ariela. Výhru věnuje redakce časopisu Brána.

Tajenka z čísla 02/2019: Patřím jenom tobě, ty jsi moje spása.

Knihu Schůzky s Ježíšem vyhrává Miroslav Hurta, Vsetín. Připravil Dušan Karkuš.

2019 březen

33

post scriptum

Březen, za kamna vlezem text lucie endlicherová

N

evím, jak vy, ale já mám v posledních le­ tech dojem, že na věci není spolehnutí.

Dokonce ani na takové ty klasické, jako třeba pranostiky – to, co dříve beze zbytku platilo, je nahlodáváno a okousáno proměnlivou realitou současnosti. Určitě to platí o všech prohlášeních týkajících se počasí. Studený máj rozhodně nezpů­ sobil v posledních dvou letech „v stodole ráj“, ale spíše omrznutí nasazených plodů a nízkou úrodu meruněk, jablek a švestek. Sice krajově, ale o to ci­ telněji. Medardova kápě, kterou jsme zaznamenali, rozhodně neznamenala oněch čtyřicet dnů kapání, zato se suchem si nějak čím dál více nevíme rady.

A dalo by se pokračovat dál a dál.

Některá léty prověřená konstatování týkající se počasí rušíme ovšem sami, zdá se mi. „Březen, za kamna vlezem“ neplatí už proto, že žádná zima

Už aby přišlo to kýžené hezko, jaro, příjemno.

skoro není – a nám to ani nevadí. Čím dál více vy­ hlížíme teplo, hezko, slunečno, po pár chvílích zamračené oblohy si stěžujeme a vyčkáváme, kdy už bude modro, aby to bylo, jak má být. A protože přece jen někdy v lednu nebo únoru hrozí pár dní se sněhem a teplotami pod bodem mrazu, zajíž­ díme na Bali, do Dubaje nebo na další místa, kde sluníčko nechybí – nabrat do zásoby. Přívlastek „hezký“ se používá jen ve spojení s teplotou nad dvacet stupňů a modrou oblohou.

Otázkou ovšem zůstává, jestli by se „hezko“ v zimě nemělo vyznačovat spíše atributy typickými pro tohle roční období. „Zašli jsme si ven, je úpl­ ně krásně, svítí sluníčko, paráda,“ zaslechla jsem 34 březen 2019

Lucie Endlicherová redaktorka TWR a Radia 7

maminku na procházce se dvěma malými dětmi.

Radovala se z teploty okolo deseti stupňů někdy vprostřed ledna. Nemělo by zimní „krásně“ vypa­ dat trošku jinak? Mrazivěji a možná i pošmourněji?

Polárník a cestovatel Petr Horký tvrdí, že západ­ ní civilizace má ráda teplo, protože je pohodlněj­ ší. Teplo po nás nic nechce. Nemusíme se na něj nijak připravovat, neodhalí naše slabiny. Teprve zima ukáže, jak se věci mají – zdali máme dosta­ tek topiva, dobré oblečení, jídlo, tukové zásoby…

No dobře, tohle platilo tak před sto lety. Dnes už nic z toho není potřeba. A tak se kolem nuly za­ čínáme třást chladem a tiskneme se zimomřivě k topení. Už aby přišlo to kýžené hezko, jaro, pří­ jemno. I psi už jsou na tom podobně a oblečky „na zateplení“ nosí, i když ještě ani nemrzne. Co kdyby se nachladili?

Promiňte, nechci být škarohlíd – a vím, že to právě tak vyznívá. Ale nemohu si pomoci, čím dál víc si uvědomuji, že jako „správné“ a „dobré“ vidí­ me jen to hezké. Ale zima je to, co odhalí, jak jsme na tom. Naši fyzičku, odolnost, výdrž. Ve věčném létu klesá ostražitost a člověk je zranitelnější – jak­ mile by přišel nečekaný chlad, umrzne.

Se „zimou duše“ je to podobné. Potřebujeme chvíle zimního spánku, Božího mlčení a pouště.

Právě tam se člověk zoceluje a posiluje, aby ob­ stál v rutině a šedi běžných dní. „Každé trápení je k užitku, ale pouhé mluvení vede k nedostat­ ku,“ konstatuje biblická kniha Přísloví. Nechci na to zapomínat. Ani tam, kde se mi nebude líbit, že věci nejsou tak, jak jsem si představovala. Třeba až zase bude v březnu přehnaně teplo.

■

5 9 12 G4 G5 G6

G7 G8 G9

G10 G11 G12

G13

G14

G15

?

Tištěné pexeso (na 350g papíře) lze objednat na brana@cb.cz za cenu 30 Kč za kus. Objednaná pexesa zasíláme na sbory s výtiskem dalšího čísla časopisu Brána.

G3

Podle obrázků urči, která biblická postava bude na posledním pexesu, a odpověď zašli na krizovka@cb.cz do 14. 3. 2019. Deset vylosovaných dostane vytištěné pexeso. Po vylosování výherců můžete s novou sadou obrázků hrát pexeso on-line na www.brana.cb.cz.

G2

SOUTĚŽTE O BIBLICKÉ PEXESO!

G1

V minulém čísle: ester

F15

Apoštol Petr dostal od Pána Boha zjevení, že se na křesťany už nevztahují ustanovení Mojžíšova zákona rozlišující čisté a nečisté živočichy. Boží hlas Petra opakovaně vybízel, aby zabíjel a jedl nejrůznější tvory. (Sk 11,5–10).

Není to zdaleka jediné místo v Písmech, které jaksi klade důraz na masitou stravu. (Připomeňme kupříkladu verše popisující nasycení zástupů, kdy Pán Ježíš kromě chlebů rozmnožil také ryby.) Až by se zdálo, že z hlediska Božího plánu a řádu stvoření nejsou opodstatněné snahy volající po bezmasém stravování.

Vegetariánství či veganství je věc svobodné volby každého člověka. Někteří tuto volbu zdůvodňují lidsky ušlechtilými pohnutkami jako snahou neubližovat živým tvorům.

Sníme toho více, než zeměkoule poskytuje

Máme maso a zas maso Jenže když se podíváme na živé organizmy důkladně pod drobnohledem, zjistíme, že mezi nimi z hlediska samého stvoření výraznou hranici narýsovat nemůžeme. Živočichové, rostliny, houby i další formy života sestávají z buněk, které mají hodně společného. Nedokonalé jsou i pokusy o „zaškatulkování“ rostlin podle toho, zda jsou schopny fotosyntézy pomocí zeleného barviva, nebo živočichů podle toho, zda jsou schopni se samostatně hýbat z místa na místo. Někteří mořští živočichové žijí přisedle, některé rostliny z nejrůznějších důvodů ztratily schopnost fotosyntézy a miniaturní krásnoočko zelené je schopno jak samostatného pohybu, tak fotosyntézy zároveň.

Přesto bychom se měli zabývat otázkou, kolik masa zařazujeme do svého jídelníčku – a sice takového masa, které si představíme na první ŽIVOČICH, NEBO ROSTLINA? dobrou, tedy zejména vepřového a hovězího. Podle posledních propočtů Krásnoočko zelené je mikroorganizmus, ho totiž takzvaná vyspělá společnost konzumuje mnohem více, než by který splňuje jak charakteristiku bylo dlouhodobě únosné pro přírodní zdroje. Když si srovnáme kus masa rostliny (fotosyntéza), tak i živočicha dejme tomu s obilnou kaší, zcela jednoznačně se na poživatelnou porci (samostatný pohyb). masa spotřebuje více zdrojů v podobě krmiva a vody, a také odpadní pozůstatky jsou mnohem méně přívětivé než u rostlinné varianty. Můnahoře: Na porci masa se spotřebuje žeme si povšimnout toho, že naši předkové zdaleka nejedli tolik masinesrovnatelně více přírodních zdrojů než na stejnou porci rostlinné stravy. tých jídel. (Stálice české kuchyně jako svíčkovou nebo vepřo-knedlozelo dnes nabízí denně snad každá hospoda, ač jde spíše o výběr jídel svátečních.) Ani nechovali tolik dobytka pohromadě na jednom místě.

Už stará řecká báje o Augiášově chlévě vypráví o tom, že velkochov byl v tehdejších podmínkách neudržitelný. Proto se nás dnes některé iniciativy snaží přimět, abychom aspoň jeden den v týdnu maso nejedli (ve většině světa jde o pondělí, podle anglického libozvučného názvu Meatless Monday).

Nám křesťanům může bezmasá iniciativa připadat jako jakási světská nápodoba postních dní. Můžeme ji však vnímat i očima víry: uvědomit si, že životní prostředí na planetě Zemi je dar, který nám náš Otec svěřil, abychom si z něj brali ne tolik, kolik chceme, nýbrž právě jen tolik, kolik doopravdy potřebujeme. text Martin Srb foto Přírodovědecká fakulta OU a autor