Page 1

nový

iNform

02|2018 brana.cb.cz

singles NEZÁVISLOST, SAMOTA, NEBO BOŽÍ CESTA?

foto GATEPHOTO | design Ondřej Košťák | ročník 49 | cena 43 Kč

uvnitř


inzerce

Pokud se chcete na křesťanskou víru podívat z širšího pohledu a zajímají vás důrazy různých církví, mohl by vás zaujmout obor

teologie křesťanských tradic b budování mostů mezi učením a praxí různých křesťanských církví b budování mostů mezi teologií a jinými disciplínami

napadlo vás někdy, že byste chtěli

b ekumenicky otevřený a teologicky fundovaný přístup

studovat teologii

b rozvíjení duchovního života

na Univerzitě Karlově? A víte, že si tenhle sen můžete splnit?

b organizace studia příznivá pro pracující nebo studující jiné VŠ

b jedinečné prostředí přátelských vztahů mezi vyučujícími a studenty

b bakalářské studium zajišťované Evangelickou teologickou fakultou

„Studiem na Institutu ekumenických studií (IES) jsem si splnila svůj sen ponořit se do hloubky teologických věd. Kromě bohatých znalostí jsem získala mnoho nových přátel. V mimořádně vstřícném a přátelském prostředí na IES se mi moc dobře studovalo. Doporučuji toto studium každému, kdo chce získat potřebné teologické znalosti, které pak může využít v praxi ve svém sboru nebo třeba při kaplanské práci.“ E. C., realitní makléřka Církev bratrská „Nejvíce vzpomínám na přátelskou a otevřenou atmosféru na IES, kterou jsme zažívali, i když se během studia setkávají lidé z různých křesťanských tradic či bez vyznání, lidé různého věku a názorů.“ Z. H., učitelka jazyků Českobratrská církev evangelická

Přihlášky ke studiu se přijímají do 31. března 2018

Další informace na facebook.com/ekumenapraha a www.iespraha.cz. Kontakt: jandejsek@etf.cuni.cz 736 222 573


editorial z obsahu

Milí čtenáři,

 4 Slovo

Volání z hlubin

 6 Rozhovor

Občerstvení v zemi hladu

14 Téma Singles 18 Nový domov

Češi rádi říkají, že jsou ateisti

20 Rodina Seznamka 26 Do písma

Soudce upálil dceru

příště Odpuštění

Jan Hábl a Dana Krausová

tiráž BRÁNA, evidenční číslo E 5080 02/2018 Ročník Bratrské rodiny 50 Českobratrské rodiny 74 Vyšlo 4. 2. 2018 Vychází 10x ročně, cena 43 Kč Šéfredaktor – Bronislav Matulík bronislav.matulik@cb.cz Výkonná redaktorka – Ing. Eva Čejchanová eva.cejchanova@ cb.cz Redakční rada – Mgr. Jana Hušková – Mgr. Martin Srb

v únorovém čísle otevíráme téma týkající se lidí označovaných anglickým výrazem „singles“. Toto slovo k nám přišlo ze zahraničí relativně nedávno, stejně jako únorová valentýnská vlna kolem svátku zamilovaných, která je ale více o byznysu než o vztazích. Doba se změnila. Před třiceti lety měl ten, kdo do pětadvaceti nezakotvil v manželství, nálepku starého mládence nebo staré panny. V dnešní době být sám i v mnohem starším věku už dávno neznamená zůstat na ocet. Je to o možnostech, o rozhodnutí, o zvolené cestě. A pro ty, kdo jdou za Ježíšem, je to také (a někdy především) o něm. Každý člověk je jedinečný a každý od Boha máme tady na zemi svůj jedinečný úkol a k tomu vymezený čas. Někdo ho má plnit v rodině, někdo k jeho plnění potřebuje rozhodnost a odvahu pramenící z vědomí, že neriskuje životy svých nejbližších. Kdyby Josef rezignoval na svůj úkol žít v rodině s Marií, těžko si umíme představit Ježíšův příběh. Kdyby na svůj úkol „být single“ rezignoval Jan Křtitel nebo apoštol Pavel, příběh spasení skrze Ježíše a víry lidstva by taky vypadal jinak. Žít v manželství a v rodině, která funguje a je stabilním a bezpečným přístavem pro všechny její členy, je obrovský Boží dar. Žít sám znamená možnost žít už na zemi tak, jak žijí andělé. I to je veliký dar. Bůh chce pro každého z nás to nejlepší a pro každého to znamená něco jiného. Ale jedno máme společné – šťastní budeme jen tehdy, když půjdeme právě po té cestě, kterou pro nás má Bůh. V každém z nás je ho kousek, bez něj nemůžeme být opravdu šťastní. Na stránkách únorové Brány si neklademe za cíl něco vyřešit, hodnotit nebo nastolit nějaký platný a uznávaný názor. Chceme vás jen nechat nahlédnout do života této komunity a do jejich prožívání víry. Se slovem od Pavla Rybína se pak můžeme dostat do hlubin, kde lze nalézt vztah s Bohem, důležitější než jakýkoli vztah lidský. Z jistého úhlu pohledu právě takové hlubiny popisuje i Rostislav Staněk v rozhovoru zaměřeném na život křesťanů v Jižním Súdánu. Přejeme vám, aby vztahy i hlubiny popsané v časopise, který držíte v rukou, obohatily i vaše životy.

Mgr. Kateřina Korábková – Mgr. Radislav Novotný Bc. et Bc. Pavla Lioliasová redakce.brana @ cb.cz Editorka a korektorka – Bc. Anna Duchková Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – Judita Košťáková ml. Správce webu a sociálních sítí – Bc. Kamila Beranová Vydavatel – Církev bratrská, Soukenická 1193/15, 110 00 Praha 1, IČ 00445215 Tisk – GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. Praha Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese distribuce.brana@cb.cz, tel.: 273 136 629 Inzerce – inzerce.brana@cb.cz Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

Eva Čejchanová


slovo

Žalm 130, 1

Volání z hlubin text pavel rybín ilustrace brána

J

sou hlubiny země, moří, vesmíru, a všechny tyto hlubiny vá do Božích rukou. A Bůh se smilovává, Bůh ho zvedá, Bůh ho znovu uschopňuje k novému, radostnému životu v Boží blízkosti. se mohou stát člověku osudnými, protože v nich může naTak lidské „já“ na dně svých sil nakonec nachází Boha z hlubin! lézt smrt. Existuje však jedna hlubina, ve které člověk může Žalmista nikdy skutečně nenalezl tak živého a všudypřítomnéobjevit velmi vzácné poklady. Tou hlubinou je Bůh z hlubin. Bůh ho Boha, jako ve chvílích těžkých životních zápasů a zkoušek, nalezený ve chvílích beznaděje, nalezený z obtíží, z těžkých zákdy se ocital až na dně. pasů, sevření a bolestí života! Neprožili jste nikdy takové sevření? Nezoufej proto, když do únavy zápasíš „v hlubinách bezedA nenalezli jste při tom Boha v hlubinách? Žalmista vyznává, že ných“ s obtížemi, problémy, s hříchem, nebo dokonce se smrnašel Hospodina, svého Boha, „z hlubin bezedných“, tedy ve chvítí. Neztrácej naději! Musíš se vzchopit a jít dál s myšlenkou, že lích, kdy k němu v modlitbě z hlubokosti volal, když se ocitl úpltam můžeš potkat a naně na dně svého zápasu. A v něm pak od Boha dolézt svrchovaného, svastal novou sílu, nové obtého a milostivého Boha, čerstvení, nové posilnění jako jsi ho dosud takok tomu, aby mohl znovu vého ještě nikdy nenapovstat, pozvednout hlalezl. Bůh z hlubin, Pán vu a projít vším vítězně! a Král tvého života, je tu Žalmista dobře věděl, pro tebe! Ví o tobě, neneže všechna lidská bída chá tě padnout, stojí vedspočívá v tom, že člověk le každého tvého zápasu, často opouští Hospodiaby ti znovu prozářil cestu světlem naděje. Bere tě na a dostává se na cestu za ruku, vyvádí tě z temnepravosti. Proto se ve not života, otvírá před tevší naději obrací k Bohu bou novou cestu prosvěta volá k němu: „Pane, vylenou světlem Boží lásky slyš můj hlas. To co ti vy„Z hlubin bezedných tě volám, Hospodine…“ a Boží milosti a ve svém znávám, je upřímné a poSynu, Pánu Ježíši Kristu, korné. Tryská to z mého Ti ukazuje směr, volá tě na cestu následování. A cesta ve stopě srdce! Je to pravdivé. A já bez tvého odpuštění, bez toho, abys ty Božího Syna pak bude rozradostňovat každý tvůj krok! sám přikryl všechny moje nepravosti, všechnu mou bídu a můj hřích, nemohu jít dál. Jen u tebe mohu nalézt odpuštění, milost Hospodin zástupů, ke kterému žalmista volá, je Bohem z hlua jen ty sám mě můžeš znovu občerstvit a pohladit mě svou lásbin. Je to i tvůj Bůh, kterého ses bezvýhradně chopil vírou v soužení, sevření i v bolestech života. „Uvedu tě na poušť a budu mlukou. Proto očekávám na tvoje slovo, proto toužím po doteku tvého vit k tvému srdci,“ říká Hospodin. Taková je Boží cesta k tobě! milosrdenství a prosím, abych mohl být tebou uzdraven.“ Bůh ve svém Synu se ti chce právě v těžkých souženích dát Kdo v hlubinách přemýšlí o svém životě a o svých krocích, ten bývá často plný víry v Boží milost. A je to Bůh, ke kterému k dispozici, chce ve všem být s tebou, i v těch sebetěžších zápasech, a nabídnout se ti jako poslední záchranná skutečnost. se utíká v těžkých zkouškách, v bolestech, nemocech a složitých A ty v těchto „bezedných hlubinách“ můžeš objevit nový základ zápasech. A všechna tato trápení zvládá jen vírou v Boha – svatého, svrchovaného a v Pánu Ježíši Kristu milostivého! Někdy a z hlubin pak budeš volat se žalmistou: „Z hlubin bezedných ve své člověčině sice klesá až na dno, ale tam všechno odevzdátě volám, Hospodine!“

4 únor 2018


Pláč Slzy stékají, stavidla uvolnila povodeň pláče. Běsi útočí, na záchranu je pozdě, život se zhroutil. Otevři oči! Něžná ruka otcova osuší ti tvář. Delicie Nerková

Celou odvahou své víry to musíš učinit, i kdyby se ti třeba mnozí smáli a říkali: „Spustil se na svého Boha!“ Tvůj Bůh je Bohem věrným, je Bohem lásky, který se k těm, kteří se na něho spouští celou vahou své existence, milostivě sklání, bere je do svých rukou a zahrnuje je svým úžasným milosrdenstvím! Proto se nemusíš ničeho bát a můžeš před Bohem směle vyznávat: „I kdyby mě zabil a já už neměl co očekávat, přece bych chtěl před ním obhájit své cesty!“ (Jb 13,15) A když budeš takto vyznávat, pak tváří v tvář Boží svatosti nalezneš sebe. Spatříš nesmyslnost svého mnohého budování a utváření života. Pochopíš, že ne ty, ne tvoje lidská síla a schopnost je rozhodující ve tvém životě. Ale že je to Bůh, který je Pánem tvého života, v jehož rukou jsi, jímž se hýbeš a z jehož milosti žiješ na této zemi. A potom pochopíš, že vůbec není podstatné tvoje bohatství, tvůj majetek, že nejde o tvou slávu a vyvyšování tvého jména, ale začneš toužit po tom, abys z Boží milosti byl tím, čím tě chce mít Bůh, jehož jsi, v jehož řádu na věky stojíš a bez něhož nemůžeš nikdy nalézt ani sebe, ani svoje místo v životě. Víra v živého a milostivého Boha, zakotvení a spočinutí v Bohu, není žádný bezcenný sentiment! Pro ty, kteří okusili něco z oné úžasné Boží lásky, milosti a z Božího odpuštění projeveného

v Pánu Ježíši Kristu, je to vždycky vzchopení se k nové odpovědnosti. A takoví pak radostně vyznávají: „Volal jsem k tobě z hlubin bezedných, ve chvílích naprosté beznaděje, kdy jsem už neměl sil a byl zoufalý, a ty jsi mě, Bože můj a Králi mého života, uslyšel, dotkl ses mě, setřel slzy, posilnil jsi mne a rozradostnil znovu moje srdce! Proto tě moje ústa chválí a velebí!“ S tímto novým základem a v této radosti pak už budeš jinak pohlížet na všechny další trampoty a nesnáze, které přináší život. Začneš vnímat problémy, se kterými zápasíš, trochu jinak, z jiného pohledu, i kdyby byly existenčního charakteru, protože neztrácíš svou víru ani odvahu! A pokud v této své víře budeš pevně stát, pokud budeš stát v Bohu a všechno budeš skládat k jeho nohám v naději Božího milosrdenství, potom také budeš s Božím Synem vždycky stát na straně lidství, i kdyby mnozí spěchali jinam! Budeš-li stát v Bohu, potom, i kdyby celý svět hořel v nenávisti, ty budeš věřit v lásku! A budeš mít při tom vnitřní svobodu radovat se i trpět pro Boží cíle. Budeš také více rozumět slovům apoštola Pavla: „I kdybych měl skropit krví oběť a službu, kterou Bohu přináším, totiž vaši víru, raduji a spoluraduji se s vámi se všemi. Stejně tak se i vy radujte a spolu se radujte se mnou!“ (Fp 2,17–18) Bůh žalmisty je Bohem z hlubin. A není to jen Bůh žalmistův, ale je to také Bůh proroků, apoštolů, Bůh všech věrných svědků a následovníků Páně. Apoštol Pavel ve svém listě bratřím a sestrám do korintského sboru, který založil, píše: „Třikrát jsem byl trestán holí, jednou jsem byl kamenován, třikrát jsem s lodí ztroskotal, noc a den jsem jako trosečník strávil na širém moři…“ A kraličtí ve svém překladu ještě dodávají: „…ve dne i v noci jsem byl v hlubokosti.“ (2Kor 11,25) Náš Bůh je Bůh z hlubin, který ve svém Synu, Pánu Ježíši Kristu, dokázal nejmocněji, že v hlubinách ponížení, bídy a utrpení kříže a smrti konal a dokonal svoje dílo spasení. Bůh v Kristu hledal a stále hledá to, co už podle mnohých zahynulo. Otevřel svou obětí na kříži brány Božího milosrdenství pro všechny, kteří v pokání, v slzách a na kolenou uvěřili a s Jóbem vyznali: „Dříve jen z doslechu jsem o tobě slýchal. Teď však jsem tě spatřil vlastním okem!“ (Jb 42,5) A pro takové, kteří z hlubin svých zápasů volají k Bohu, on otvírá svoje srdce i náruč a zahrnuje je svým milosrdenstvím, svou ochranou a pokojem.

Pavel Rybín (1946) Studoval na Komen­ ského evangelické bohoslovecké fakultě v Praze a na Teologické univerzitě v Kampenu v Nizozemí. Ordinovaný kazatel Českobratrské církve evangelické. Po krát­ kém kazatelském působení odešel do civilního zaměstnání. Kázáním vypomáhá v CB i v ČCE. Napsal řadu výkladů ke starozákonním i novo­ zákonním textům.

2018 únor

5


rozhovor

Občerstvení v zemi hladu ptala se eva čejchanová foto Eva Čejchanová a archiv Rostislava Staňka

V zemi, kterou by pro míru utrpení místních obyvatel a pro nezájem světa o ně mnoho nevěřících nazvalo „Bohem zapomenutou“, je Bůh lidem blíž, než si lidé v Evropě umí představit. Rostislav Staněk o tom ví své.

V

e Spolku pro Jižní Súdán jsi byl v září 2015 mezi zakládajícími členy a jsi jeho předse­ dou. Proč spolek vznikl?

Byl založen s tím, že převezme projekt, který byl do té doby pod hlavičkou Sdružení severočeských sborů CB a KS Isachar. To má ale těžiště služby hlavně v severních Čechách. Pracoval tam Jarda Šmahel, to on prošlapal cestu do Jižního Súdánu. Tamní misie se pak natolik rozrostla, že jsme pro tuto oblast založili samostatnou organizaci. Co tě přesvědčilo, že zrovna tudy má vést tvoje cesta a že je to služba pro tebe?

Mě Afrika chytla za srdce už dávno. Poprvé když jsem ilustroval knížku Revoluce srdcí o probuzení ve východní Africe, a pak když jsem využil možnosti jet na krátkodobou misijní výpravu se Sidem Andersonem do Ugandy. Tam jsem pak jezdíval pravidelně přibližně jednou za dva roky. Čím tě chytla?

To má hlubší kořeny. V letech 2000 až 2001 jsem mohl studovat ve státě Mississippi misiologii na Reformovaném teologickém semináři. Tam jsem v knihovně objevil celé regály o misii Jednoty bratrské – velmi si toho tam považovali. Uvědomil jsem si, že tu máme úžasné dědictví – bohaté duchovní kořeny. U nás se o tom ale ještě moc nemluvilo. V té době jsme my byli těmi, kdo přijímali pomoc ze zahraničí. Až v Americe mi došlo, že máme zodpovědnost svoje dědictví zúročit. Navíc všichni moji spolužáci byli misijně zaměření lidé z celého světa. To asi bylo nakažlivé…

To bylo. Když jsem se vrátil, neodolal jsem při první příležitosti výpravě do Ugandy. Od Jardy Šmahela jsem se pak dozvěděl, že v Jižním Súdánu je 6 únor 2018

potřeba misie daleko větší. V Ugandě se křesťanství ujalo a církev je tam vlivná, kdežto v Jižním Súdánu je to jinak. Křesťanství je tam mladé, vzniklo z vlny probuzení, a země je totálně zdevastovaná po padesátileté občanské válce, ve které se jih bránil násilné islamizaci ze severu. V červenci 2011 byl jako výsledek referenda na jihu vyhlášen samostatný stát. Jenže v roce 2013 pak propukly boje uvnitř Jižního Súdánu. Období násilné islamizace spadá do doby probuzení?

Ano, začalo to vyhlášením práva šaría a násilím ze strany muslimského severu v 80. letech. Ze země byli vyhoštěni misionáři i nevládní organizace, takže o tom, co se tam děje, se svět dozvěděl až po ničivých povodních, kdy se do země dostali zahraniční novináři. Ti zjistili, že povodně jsou nic proti lidské katastrofě – během dvou let bylo na jihu tehdejšího Súdánu zabito 250 tisíc lidí, bezpočet vesnic bylo vypáleno a lidé vyvražděni, ženy a děti odvlečeny na sever do otroctví. Tisíc Dinků uhořelo v jednom kostele, když tam hledali útočiště. Tohle byla půda, ze které vzešla láska ke Kristu?

To byl začátek. Desítky tisíc uprchlíků se vydaly na východ do Etiopie. Většina z nich byli chlapci, mnozí mladší než 10 let, kteří v té zničené zemi zůstali sami. Za deset týdnů ušli 600 kilometrů, míjeli kosti těch, kteří nedošli. V uprchlických táborech v Etiopii v nich tamní vůdci viděli potenciál pro vojsko, rekrutovali je do tzv. Rudé armády a učili je zabíjet. V těchto táborech ale působili i křesťané a tisíce chlapců bylo pod vlivem biblického vyučování a modliteb. A pak to přišlo…

Fenomenální probuzení. Modlitby, pláč, pokání, vyznávání víry v Ježíše Krista, křty po stovkách, vroucí společná shromáždění. Po převratu v Etiopii v roce 1991 se uprchlíci vrátili zpět do země. Masivní většina dospívajících ale netáhla domů jako „Rudá armáda“, která má bojovat proti vládě, ale jako horliví vyznavači Krista. Vytáhli do boje s duchovním nepřítelem, proti „jak“ čili démonům. Šli do boje s Božím slovem a modlitbou. V oblasti, do které se vrátili, se ke Kristu obrátilo přes 90 procent obyvatel.


Ing. Rostislav Staněk, M.A. Původním povoláním lesník, je kazatelem a správcem sboru CB v České Třebové. S manželkou Danou má tři dospělé děti.

hlém obrácení tisíců, nebo ve vytrvalém růstu… Kdybychom si v Čechách představili, že z mateřského sboru každý rok založíme jednu kazatelskou stanici v nějaké vesnici, už bychom o probuzení mluvili. Spolek pro Jižní Súdán si dal za hlavní úkol vzdělávání křesťanských pracovníků. Humanitární činnost, kterou tam děláte, je jen vedlejší efekt?

Co tam toto probuzení zanechalo do dneška?

Znám tam důvěrněji jinou oblast velkou asi jako kraj – o Ježíše a o křesťanství je tam daleko intenzivnější zájem než u nás. Kmen Ofirika má 8 až 10 tisíc obyvatel v osmi skupinách vesnic na rozloze větší než je okres. Když jsme tam přišli, na jihu této oblasti byl jeden živý sbor. My jsme působili na severu. Tou dobou tam bylo několik jednotlivců vyznávajících Ježíše, kteří se vrátili z uprchlických táborů

v Ugandě a v Keni. To je dnes pro Jižní Súdán typické – lidé se vrací z uprchlických táborů jako křesťané a víru pak šíří dál. Dá se mluvit o probuzení?

V roce 2014 jsme byli s Frantou Kaštilem v Ofirice tři týdny a za tu dobu tam vznikl malý sbor. Za další rok už byly sbory ve třech vesnicích. Spolek pro Jižní Súdán tam dneska podporuje už čtyři misijní pracovníky ve čtyřech vesnicích. Otázka je, jak kdo chce vidět probuzení. Jestli v ná-

Je to tak. V Jižním Súdánu se dají utopit miliony dolarů, aniž by to někde bylo vidět. Tak špatně na tom tato země je a tak rozsáhlé má potřeby. Ale arcibiskup Bernard z episkopální církve, přes kterého veškerá naše činnost v Jižním Súdánu jde, na začátku naší spolupráce řekl: „Přijeďte nás učit, a my už si nějak poradíme.“ Bernard je mimořádně moudrý člověk. Ví, že pouhé přijímání pomoci je nezachrání. Taky ví, že my tady v Čechách nejsme zvlášť bohatí. V tom jsme si rozuměli. Ale my máme co učit. Generace mých vrstevníků, dnešních padesátníků, v Jižním Súdánu nikdy nechodila do školy. Celý jejich život byla válka. Bojovali, živořili v buši, bránili se. Nemají ani základní vzdělání. Po obrácení si ani neuměli přečíst Bibli. A od odtržení je úředním jazykem angličtina, kterou se ale také musí naučit. Takže je učíme angličtinu a vyučujeme Bibli. O to žádají především. Loni na jaře jste se tam kvůli politické situaci vůbec nedostali. Je to lepší?

Není. Do Toritu bychom se uměli dostat, ale akční rádius naší práce by byl tak malý,

2018 únor

7


rozhovor

že by to nemělo smysl. Museli bychom zůstat na místě, protože ve městech je ještě docela bezpečno. Ale cesty z měst už přepadávají rebelové. Mají stejné uniformy jako vládní jednotky, takže chaos je dokonalý, ani místní se v tom nevyznají. Tento týden tam bylo zabito šedesát lidí. Svět o tom ani neví. Každý týden nám chodí zprávy o mrtvých. Podle měřítek OSN je v Jižním Súdánu hladomor. Dá se v takové situaci něco dělat?

Ve spolupráci s humanitární organizací Nakrmte hladové a Diakonií CB jsme tam poslali dvě nákladní auta s moukou, která se kupuje v sousední Ugandě. Jedno před loňskými prázdninami, druhé v září. Musela jet oklikou, aby se vyhnula rebelům. Bylo období dešťů, takže sto kilometrů jeli řidiči asi dva týdny. S vojenskou ochrankou. Bylo to složité, ale dojeli. Teď je na cestě kontejner s 225 tisíci porcemi (19 tun) speciální výživné směsi „rizota“. Měl by do Toritu dorazit v březnu. Evropan si těžko dovede představit hladomor. Jak tam lidé fungují?

Kdykoliv jsme do Jižního Súdánu přijeli, viděli jsme nouzi. Když jsme organizovali vícedenní vyučování, tak vždycky i s jídlem. Problém hladomoru není ani tak kvůli suchu, je to spíše nemožnost úrodu vypěstovat a sklidit. Když jsou lidé na útěku, nezasejí. Když je cesta na pole ostřelovaná, nemohou půdu obdělávat. A když se jim podaří i něco sklidit, nemohou do města, aby to prodali, a ve městě je potom hlad. Nebo přitáhne ozbrojená skupina a všechno vydrancuje. Lidé, se kterými pracuješ, jsou nějak politicky vyhranění?

V „naší“ oblasti žije několik kmenů. Vzájemně jsou přátelští, obchodují, žení se a vdávají mezi sebou. Máme přátele v obou zónách – pod vládní kontrolou, kde realizujeme všechny projekty, i v té, která je pod kontrolou rebelů. Magwi je v zóně rebelů. Křesťanské sbory máme i tam. Ale kamion s moukou můžeme poslat jen do Toritu – získáme na to povolení i vojenský 8 únor 2018

Misijní práce v Toritu Vyučování křesťanů v jihosúdánském Toritu je zaměřeno především na angličtinu a na výuku Bible. Své místo zde má i Solomon (foto dole) – je jedním z dětí, unesených teroristy pro výcvik v Armádě Božího odporu.

doprovod. Protože guvernér státu chce, aby mu lidé z regionu kvůli hladu neutíkali. Ale stejný hlad mají i v Magwi vzdáleném jen 60 kilometrů odtud. Jenže ta je v „červené zóně“, a tam nic poslat nesmíme. I kdyby se podařilo nějak dostat pomoc bezpečně na místo, tak upadneme do podezření, že podporujeme rebely. A cesta pomoci by se zavřela úplně. Červená zóna je tedy oblast odsouzená k vyhladovění?

To je důvod mezinárodní kritiky vůči prezidentovi a vládě, že používá hladomor jako zbraň. Ale nám nezbývá, než se tomu podřídit, chceme-li pomoct alespoň někomu. Ani Bernard, který tam má jistý vliv, to nedokázal změnit, i když má svoje ovečky i v Magwi. Problém vzniknul už jen z toho,

že jsme s Bernardem jeli do uprchlického tábora v Ugandě, protože tam hledají útočiště i lidé z „červené zóny“. Dá se vůbec zvenčí bez souhlasu mocných něco dělat?

Bez hodně dobrého byrokratického krytí člověk nezmůže skoro nic. V zemi je všudypřítomná tajná služba. Jsou alergičtí už i na to, když někdo fotí. Cokoliv. Zatkli celou naši výpravu jen kvůli tomu, že jsme si na tržišti fotili kostku ledu. Jak to probíhalo?

Už jsme jeli na letiště a naše jinak trvalá ostražitost začala trochu opadávat. Ve čtyřicetistupňovém vedru jsme si dělali legraci, kdo má větší víru – kdo věří na sněhuláka a kdo na zmrzlinu. Vtípky, no.


Na závěr jsme se stavili na tržišti a uviděli jsme tam metrový kvádr ledu. Chladili tím ryby. Dostali jsme záchvat smíchu a chuť se u toho vyfotit. V tu chvíli přišli tajní, zabavili nám foťáky a vedli nás na policejní stanici. Všechen smích nás přešel. Do hodiny jsme měli být na letišti. Naštěstí náš průvodce Solomon pohotově zavolal policejnímu řediteli, který byl křesťan, takže než jsme na policii došli, už tam čekal a přikázal tajným, aby nás hned pustili.

Jezdíš se do země, kde je hladomor, „občerstvit“?

O Solomonovi toho můžeš říct víc…

Co českým křesťanům ve srovnání s křesťany v Africe, které znáš, chybí?

Solomon je moje srdeční záležitost. Nedávno se oženil. Jako kluk byl v dětské armádě v severní Ugandě. Joseph Kony unesl na desetitisíce dětí a vycvičil teroristickou Armádu Božího odporu (LRA). Solomonovi bylo deset, když přepadli jeho vesnici, z dětí přežil jediný. Než stačil projít výcvikem, dostali se do přestřelky s vládními jednotkami Ugandy, jeho vysvobodili a mohl se vrátit. Kony je na seznamu osob hledaných mezinárodním soudním tribunálem v Haagu. To byl vlastně důvod, proč jsem jel do Súdánu – viděl jsem film Kazatel Kalašnikov o Samu Childersovi, který se zbraní v ruce vysvobozoval ty unesené děti a vybudoval pro ně sirotčinec. On i Kony jsou moji vrstevníci, je to aktuální současnost. To ty děti mě dostaly, kvůli nim jsem jel do Jižního Súdánu. Byl jsem i v tom sirotčinci v Nimule – člověka ochromí vědomí, kolik krve zdejší země vsákla, co všechno se tam odehrálo. A pak jsem potkal Solomona, který mi o své zkušenosti z dětské armády vyprávěl. Jeho životní příběh, to, jak uvěřil, a jeho cesta za Ježíšem, by vydaly na knížku. Jak se tvoje služba v Jižním Súdánu promítá do tvé kazatelské služby v Čechách?

Jsem moc vděčný, že mám sbor, který mě v tom podporuje. Je krásný pocit, když člověk přijede z českého úhoru, kde slouží desítky let a nevidí žeň, na tu úrodnou zemi, kde se lidi obracejí k Ježíši, kde vznikají sbory.

Přesně. Pro kazatele je to obrovské povzbuzení. Jezdím tam i kvůli sobě. Vždycky se snažím víc naslouchat než mluvit, abych věděl, kde navázat. Je to velká inspirace i pro službu tady. Navíc když nabídnu promítání z Jižního Súdánu, a to nejen v církvi, lidé rádi přijdou. A vůbec jim nevadí, že to je z misie. Já pak tu misii mohu dělat tady.

Pro ně je naprosto normální počítat s duchovním světem. Považují za neskuteč-

V Africe je vždycky všechno jinak, než jak jste si naplánovali.

ně naivní a hloupé, když někdo věří jen tomu, na co si může sáhnout. Znají velmi dobře realitu duchovního světa. Vždycky věřili v Boha Stvořitele – Nhialic. Věděli, že posílá déšť. V různých kmenech se jen liší představa, jak je vzdálený a jak se k němu vztahovat. Co je pro jihosúdánské křesťany největší problém?

Zakotvení jejich silných zkušeností s Pánem v Písmu. Souvisí to s už zmíněnou negramotností. Proto tam jezdíme. Aby to nebyly jen zkušenosti, nebo jen zákonictví. Právě k těmto dvěma extrémům tam často dochází. Jenom sny, nebo na druhou stranu jen „zákon“ – přestaneš se opíjet a bude z tebe křesťan. Alkohol je tam velký problém. A když někdo uvěří, první podmínka je, že přestane s alkoho-

lem. Jenže to neznamená, že kdo se neopíjí, stává se křesťanem. A obrovským tématem je v Jižním Súdánu smíření. Mají za sebou krvavou historii a ta krev – obrazně řečeno – ještě nezaschla. Na všech stranách konfliktu. Co máme my ve srovnání s nimi a čeho si málo vážíme?

Bibli. Podívej se, kolik jich doma máme a kolik máme překladů. Oni, když náhodou mají Bibli a umí si ji přečíst, tak ji hltají. Je úžasné vidět tu vroucnost. Zažil jsi v Jižním Súdánu něco, co nikdy nezapomeneš?

Obyčejnou chvíli, kdy jsem po rozednění někde na kopci a jen vnímám údolí Ofirika a kopce v dálce. A zvuk ptáků, hmyzu… A modlitbu, tu intimní chvíli s Bohem. Mám tam jeden kopec, na který se vždycky vracím. Někdy se nahoru musím prodírat vysokou trávou a trnitým křovím. Posledně všude okolo hořelo. Věděl jsem, že vypalují buš, ale chtěl jsem tam být a modlit se. Co ti leží v souvislosti s Jižním Súdánem a touto službou nejvíc na srdci?

Mám je rád. Přál bych jim mír, aby mohli žít ve vesnicích, uctívat Krista, vdávat se, vychovávat děti, obdělávat půdu, radovat se z úrody, scházet se na bohoslužbách… Takový obyčejný, ale krásný život v Bohu. Když vezmeme protiklad naděje živé víry proti beznaději země, o čem to je víc? O naději, nebo o beznaději?

O naději, jednoznačně! Už jen vidět Bernarda, jak on řeší situace, člověka přesvědčí. V Africe je vždycky všechno jinak, než jak jste si naplánovali. Nelze se připravit na nic, vše se musí řešit pohotově. On v takových situacích dokáže být rozhodný, jednat v autoritě, ale když vidí, že situace vyžaduje přehodnotit, tak ji přehodnotí a jde se dál. Nám Evropanům tečou nervy, ale on je v klidu. I v těch zvratech vždycky najde naději. Vždycky tam je cesta. ■

2018 únor

9


reportáž

text a foto Eva Čejchanová

Město už skoro spí, ale v místnosti pod střechou domku nad rozlehlým sídlištěm poletují kolem světla noční můry. Hodiny za rozhlasovým pultem přímo naproti očím ukazují za čtyři minuty deset. Hned pod nimi je podlouhlá zářivka s červeným nápisem ON-AIR. Zatím nesvítí.

10 únor 2018

více než slova D o živého vysílání TWR pořadu Noční můry zbývá posledních pár minut. Na pozadí závěrečných příprav je slyšet mužský hlas a tichá melodie. Poslední slova z předtočeného bloku, který v deset večer končí, aby předal štafetu. Písničky do následující hodiny jsou vybrány, aby ladily s tématem a s pokračující nocí posluchače zklidňovaly. Jdi a už nehřeš aneb Důvěra tomu, kdo zklamal. „Začaly bychom důvěrou obecně. Osahat si ji ze všech stran,“ říká Lída Hojková a zvedá oči od papíru, na kterém je načrtnuto několik bodů. Hledá odpověď Katky Vávrové. Ta kývne. Hovor musí plynout přirozeně a bez velkých pauz. Odkapávají poslední vteřiny. Moderátorky sedí naproti sobě u stolu s ovládacím pultem, mikrofony, několika monitory, telefonem v barvě stolu pro přímé vstupy posluchačů a s hrníčkem s kávou. Sluchátka na uších, hlavu v dlaních. Poslední chvíle

soustředění. Levou šavli vysunout nahoru a jede se. ON-AIR. Jsme v éteru. Sedím, ani nedutám. Mám strach, že mi upadne tužka, že kýchnu, že nějak jinak naruším vzdušný prostor vyšlechtěný odborníky na akustiku tak, aby tam nebylo slyšet nic, co slyšet být nemá. Prostor, který teď patří Bohu. Melodický hlas Lídy zahajuje hodinu, ve které pak obě moderátorky v přirozeně plynoucím dialogu postupně rozkrývají různé pohledy na řešené téma. Stavba celého pořadu mi čím dál víc připomíná strom. Vychází z kořenů a s větvičkami rostoucími do různých stran se jako pupeny začínají vylupovat nové náměty do diskuze. Je řeč o dětské důvěře, jakou po nás chce Bůh ve vztahu k Němu, o důvěře v partnerství, o oběti a viníkovi, o touze odpustit a znovu věřit a o tom, co všechno to stojí. O křesťanských společenstvích, která se mnohdy tlakem na oběti, aby odpustily (a hned), dopouštějí další křivdy. Všechno


on air

Zeptali jsme se Kateřiny Hodecové šéfredaktorky Rádia 7

Čím vás rádio dostalo a čím vás drží? Rádio našeho formátu má to kouzlo, že je pravdivé. Pozná se, jestli víte, o čem mluvíte. Člověk nemůže žvanit. Je to slyšet, neschová se to. VyPráce v TWR stojí na modlitbách Polední modlitební setkání pracovníků TWR, vpravo ředitel Luděk Brdečko

je v pohybu a větve se lehce dotýkají hranice mezi odpuštěním a rozhodnutím znovu dát důvěru na straně jedné a naivitou na straně druhé. Celý strom ve vertikále směřuje k nebi. K odpouštění Božímu, k Boží důvěře v nás, selhávající lidi, k ochotě samotného Boha nezatratit, ale znovu se nechat zklamat. A na konci se jako u semínek v plodech, ze kterých strom vyrostl, vše schází tam, kde to začalo. U Boha. Sleduji ten koncert s údivem a začíná mi docházet, co práce v rozhlase znamená. Zdaleka nestačí mít zajímavý hlas a dokonalou výslovnost. Člověk musí mít co říct a myšlenky umět zajímavě předat. Moudrost. Širokou základnu znalostí a v hlavě jasno, aby byly kdykoliv po ruce. Dokonale znát Bibli, aby verše samy přicházely s tím, jak se bude téma vyvíjet. Myslet na posluchače a před oddychovými písničkami umět „chňapnout“, aby s napětím čekali na pokračování hovoru. Být pod velkým tlakem v naprosté pohodě. Umět s technikou a v podvědomí mít časovač, který na minutu poskládá všechno tak, aby šlo jedno za druhým a aby konec, který musí zaznít, dal celé hodině ten správný smysl a zazněl přesně v poslední minutě.

„Je to jako vyplout na hlubinu. Jako když Ježíš řekl Petrovi: Vystup z té lodi a pojď za mnou. Vysílat živě hodinu a před sebou mít osm záchytných bodů znamená chůzi po vodě,“ říká Lída Hojková, když je ve studiu ticho a na pozadí už zase mluví tichý hlas ze záznamu. Chce to víru. A ta se na každý krok čerpá z individuální modlitební přípravy před vysíláním a z pravidelných společných modliteb celého týmu každé poledne. Schází se kolem kulatého stolu a kromě slov díků a proseb za potřebné zní i jmenovité požehnání dárcům – pro každého, kdo na práci rádia nějak přispěl. Modlitba je základem celé práce TWR, na ní stojí všechno. Rádio žije výhradně z darů. Žádné dotace, žádné fondy. Každodenní mana, kterou Bůh posílá skrze lidi. A on to dělá, protože to, co odtud zní do všech stran, nejsou jen slova. Je to poselství, ke kterému se Bůh přiznává. ■

Rádio, které nemyslí za vás

sílání je odstřihnuté od vizuální stránky, posluchač je odkázán jen na hlas a vnímá ho řádově jinak. Ta pravdivost a osobitost projevu je něco velmi cenného. Jsem ráda, že nejsme vizuální médium.

Cítíte při práci Boží blízkost? Za mikrofonem se někdy dějí zázraky. Jdete tam se třemi poznámkami a najednou vám Bůh v ten okamžik a pro tu chvíli dá, že se téma rozvine. Říkáte věci, které vás v tu chvíli napadají, a rozumíte tomu, že to není z vás – že byste to nevymysleli. Ale zároveň je důležité mít pokoru a nepodcenit přípravu. Člověk musí vyvážit dva v jednom – poctivě se připravit, a zároveň být připraven tu přípravu úplně odhodit, protože se v jednu chvíli může začít dít to Slovo. Jak říkávali proroci: „Stalo se ke mně slovo Hospodinovo…“ Chvíle, kdy je jasné, že se něco děje, to je úžasný pel našeho vysílání. Celý rozhovor s Kateřinou Hodecovou najdete na brana.cb.cz.

info box

Rádio 7 je společný projekt česko-slovenského internetového a satelitního křesťanského vysílání, na kterém se podílejí česká společnost TWR-CZ a slovenská TWR-Media. V současnosti má každá redakce dvanáctihodinové směny. Česká strana je více zaměřena na mluvené slovo, slovenská na hudbu. Více o práci TWR najdete www.radio7.cz. Podpořit ji můžete mimo jiné na účtu č. 74232621/2010.

2018 únor

11


téma

SINGLES text kolektiv autorů  foto pexels a archiv

V církvi jsme si zvykli, že se lidé žení a vdávají, přesto někteří nežijí v páru. Zůstávají sami z vlastní volby, jiní proto, že k sobě nikoho nenašli. V každém případě je život člověka šancí k aktivnímu následování Krista, který také zvolil životní styl jako single.

Ž

ivot bez partnera. Jev, o kterém se v posledních letech často mluví. Styl života, který se stává ve společnosti čím dál tím běžnějším. A církev vždy vpíjela do svého života trendy světa. V sekulární společnosti nemusí být styl singles synonymem osamocenosti. Často takový člověk žije s partnery, které potká, ale bez závazků. Nejednou jde ale i o opravdové osamocené žití. Žít styl singles v církvi je těžší, alespoň při prvním povrchním pohledu. Křesťané ctí rodinu a manželskou věrnost. Ten, kdo žije osaměle, je v osobní rovině opravdu sám. Chybí mu osobní, blízký vztah. Má sice kolem sebe společenství, Boží rodinu se spoustou skvělých bratří a sester i přátel v Kristu, ale v nejosobnější rovině přece jen zůstává osamocený. A to i přes krásná a milá ujišťování typu „u nás jsi vždy jako doma“. Jakási vnitřní osamocenost zůstává. A je to stav o to bolestnější, když kolem sebe takový muž či žena vidí šťastné a spokojené manželské páry se skvělými a roztomilými potomky. Zde je třeba připomenout výrok moudrého Jana Amose, který pravil o manželství, že „bez něho i v něm teskno bývá, a i když se nejlépe zdaří, sladké s hořkým se mísí“. Ano, také v manželství mnozí mužové i ženy prožívají osamění a smutek. A možná o to bolestněji, protože oficiálně sami nejsou. Ale zpět k životu singles v křesťanském světě. Takoví lidé v církvi bývali a budou. Důvodů je celá řada. Kolikrát jsem slyšel zjednodušené zobecnění hodné hospodských debat: „Vybíral, až přebral…“, „Furt nenašel tu pravou…“ nebo „Singles, to jsou obyčejní sobci…“. Jo, u někoho to může být i pravda, ale každé zobecnění je nešťastné. Někdy se takové výroky zaříznou do nitra a vedou do ještě větší osamělosti.


Odkud se berou? Jaká je tedy škála důvodů k životu bez partnera? Nejčastější důvod osamění bývá smrt partnera, to je ovšem specifický druh osamělosti. Nám se ale jedná o osamělost prvotní, takříkajíc nepolíbenou. Singles mohou být lidé, kteří opravdu nemají potřebu životního partnera. Pavel dokonce mluví o jakémsi charizmatu být sám. (1K 7,7) Někteří se dobrovolně rozhodli k osamělému životu. Zavázali se k plné vydanosti Bohu, pamětlivi ne zcela známého verše z knihy Zjevení, který vypráví o nebeském pěveckém sboru. Písmo zpěváky popisuje slovy: „To jsou ti, kdo neporušili svou čistotu se ženami a zůstali panici. Ti následují Beránka, kamkoli jde…“ (Zj 14,4) Setkal jsem se také s těmi, pro které bylo rozhodnutí žít sami spíše útěkem. Ale i útěk někdy může být dobrým řešením. Jsou také lidé, kterým se docela obyčejně ve vztazích nedaří a nedaří. Pro zvolení životního stylu singles mohou být ale také o něco zamotanější důvody. Může jít o jedince, kteří jsou neschopni navázat vztah, i když po něm touží. Trápí je třeba fyzický vzhled či jakýsi druh duševní omezenosti. Takových mi bývá líto nejvíce. Jiní se vyrovnávají s nějakou vnitřní anomálií, kterou si s sebou táhnou jako životní břemeno. Své znevýhodnění spíše tají, a to paradoxně především v církvi. Bojí se, aby nevypadali „divně“. Singles mohou být lidé zklamaní z různých pokusů o navázání vztahů, lidé vyčerpaní čekáním. Lidé, kteří prošli nejednoduchým životním příběhem se špatnými rodinnými příklady, výchovou, zraňovaní traumatizujícími zážitky. Singles mohou být také lidé chronicky nerozhodní. A na závěr bych jmenoval i jedince pohodlné, lehkovážné, sobecké nebo věčné hledače pravého štěstí. O důvodech osamělosti mluví i sám Kristus ve známém výroku: „Ne všichni pochopí to slovo; jen ti, kterým je dáno. Někteří nežijí v manželství, protože jsou k tomu od narození nezpůsobilí; jiní nežijí v manželství, protože je nezpůsobilými učinili lidé; a někteří nežijí v manželství, protože se ho zřekli pro království nebeské. Kdo to může pochopit, pochop.“ (Mt 19,10–12)

Žít se singles v církvi Slova našeho Pána Ježíše shrnují výše uvedené důvody osamělosti, vyjma oné pohodlnosti. Hodné zamyšlení je zarámování onoho výroku na jeho začátku i na konci: „Ne všichni pochopí to slovo.“ Mám za to, že nás Kristus upozorňuje

na výjimky a varuje před jistými krajními postoji. Proberme si je. Jeden extrém bych nazval tabuizace. Chováme se, jako by jev singles vůbec neexistoval. Tváříme se, jako by šlo o životní praxi zcela běžnou a plně srovnatelnou s manželským životem. Raději mlčíme, než abychom ty chudáky nějak zranili. Druhý krajní postoj je opačný. Osamělým musíme pomoci za každou cenu! A tak jsou singles duchovní rodinou častování dobře míněnými poznámkami, radami nebo oduševnělými modlitbami. Jindy dochází ke snahám o to, „dohodit partnera či partnerku“. Na autora těchto řádků byly na Ukrajině pořádány sofistikované naháňky, což byly trapné situace pro obě strany. Co tedy má dělat církev s osamělými? Vyvarovat se extrémů a naopak pěstovat hezké otevřené vztahy, na jejichž křídlech můžeme otevřít i velmi osobní téma osamělosti. Sám, jako osamělý, jsem zažil na toto téma mnoho hezkých, posouvajících a zároveň i citlivých rozhovorů. Lze tak i citlivě dopomoci k hezkým vztahům.

Žít single A co mají dělat singles? Především si přiznat svou situaci: Jsem sám. A snažit se v ní zorientovat. Neutíkat před nejasnými otázkami. Mám změnit svůj úděl? Za každou cenu? Mám zůstat sám? Celý život? Co se mnou bude třeba ve stáří, kdy osamělost doléhá nejtíže? Je třeba si přiznat pravdu. „Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí.“ (J 8,32) A možná právě v tomto osvobození začne člověk jednat přirozeně a normálně. A najednou přirozeně a normálně dospěje k životním změnám nebo proměnám postojů. Kdesi v kódu života vloženém Stvořitelem do našeho srdce je zapsáno: „Není dobré, aby člověk byl sám.“ (1M 2,18) Žít osaměle znamená vyrovnávat se s osamoceností celý život. Je to osvobozující pravda. Proto ten, kdo žije osaměle, nemá být sám. Má pěstovat hezké, přátelské vztahy s jednotlivci, ale i s celými rodinami. A právě tak může dozrát do dalších fází života. Něco optimistického na konec. Nikdy nezapomenu na večer v mládeži, kdy mezi námi byla hostem sestra Jaryška. I ve svém pokročilém stáří to byla krásná žena. Na úplný závěr svého vyprávění se obrátila k mladým sestrám a jemně a laskavě vyprávěla o tom, jak žila celý život sama a jak jí osamělost Pán Bůh vynahradil jinak. A jemně upozornila, že to může být cesta i pro někoho z nás.

Ing. Petr Kučera Rodem z Brna, nyní žije pod Beskydy, kazatel Církve bratrské ve Frýdku Místku, svobodný, přítel východních krajin.

2018 únor

13


téma

Singels – životní styl 21. století? PhDr. Markéta Sedláčková, Ph.D., Odborná asistentka na katedře sociologie FF UK se zaměřením na politickou sociologii, dějiny české sociologie a obecnou sociologii; členka Sboru CB v Praze 1.

Svoboda a nezávislost – co více si přát?

Večer si můžete vyrazit kdykoli a kamkoli, nemusíte se nikoho ptát, dobu vašeho příchodu také nikdo nekomentuje. Když na internetu narazíte na volné letenky, stačí si vzít dovolenou a příští tři neděle strávíte na Srí Lance. Většinou se najde i nějaký ten single kámoš nebo kámoška, co taky nemá problém jednoduše zmizet za sluncem. Když nejsou peníze na větší výlet, dá se udělat aspoň nějaká vydařená párty doma, pozvat lidi a někdo třeba i přespí… Zní to jako ideál? Pro někoho možná ano, pro někoho ne. Jde také o to, kolik vám zrovna je a jestli takto chcete strávit celý život. Pojďme se tedy spolu podívat na výhody a nevýhody single života, jak moc je opravdu dobrovolný a do jaké míry do individuálních rozhodnutí vstupují změny charakteru pozdně moderní společnosti. Vývoj moderní společnosti je úzce spjat s procesem individualizace. Jedinci se vymaňují z tradičních kolektivních vazeb, učí se více přemýšlet sami za sebe, rozhodovat se za sebe, jít si za svými vlastními cíli. V postmoderní době podle francouzského sociologa Gilla Lipovetského individualismus kulminuje v narcismu: „Já“ už nestačí jen stát samostatně, ale zhlíží se samo v sobě, ostatní jsou jen jako zrcadla, která „lajkují“ jeho obraz (internetový profil). Narcismus v sobě ale skrývá určitý paradox individualizačního procesu: Čím více se od ostatních osamostatňujeme (zejména od svých blízkých), tím se naopak stáváme závislými na stále větším počtu lidí (cizích). A to jak prakticky (topení, jídlo, komunikace), tak psychicky (sociální sítě). Tento jev se projevuje právě i u singles – tolik proklamovaná nezávislost je v jistém smyslu velmi relativní. K vzniku fenoménu singles přispěl i proces emancipace žen. Nejprve šlo 14 únor 2018

o požadavek volebního práva, postupně se ženy začaly také více zapojovat do pracovního procesu mimo domácnost a v 60. letech minulého století vznesly požadavky na profesní seberealizaci a osobní sebeurčení (např. v otázce počtu dětí, práva potratu). Tento společenský posun přinesl zrovnoprávnění mužů a žen v mnoha oblastech (a ještě zdaleka není

žije život o samotě, tedy bez partnera. Spadají sem zejména mladí lidé ve věku 25 až 40 let, kteří jsou ekonomicky nezávislí, vyznávají hodnoty svobody a nezávislosti, a rozhodli se proto žít po delší dobu bez partnera, aby mohli rozvíjet jiné než rodinné životní strategie. Realita je ale mnohem složitější. Singles se totiž stávají lidé nejen dobrovolně a ze

u konce) a narovnal tak mnohdy nespravedlivě nastavená pravidla patriarchální společnosti. Na druhou stranu znamenala emancipace žen výraznou změnu v uspořádání tradiční rodiny, v níž byli partneři na sobě ekonomicky závislí, a svazek byl tímto posilován. K posunu došlo i v oblasti hodnot, které se od trvalosti, stability, jistoty a života pro druhé posunuly právě k hodnotám momentálního prožitku, volnosti, svobody a seberealizace. Rodina tak stále více ustupuje nesezdanému soužití a narůstá i počet lidí, kteří žijí sami – singles. Co to přesně znamená být single? Na první pohled je vymezení jednoduché – podle Wikipedie je single osoba, která

svého rozhodnutí, ale často do této kategorie spadnou vlivem vnějších životních okolností. Americký sociolog Peter L. Stein už v 70. letech rozlišil čtyři typy singles: dobrovolní dočasní, dobrovolní stabilní, nedobrovolní dočasní a nedobrovolní stabilní. Dobrovolnost a také existence či neexistence partnerského vztahu jsou pravděpodobně nejdůležitějšími kritérii, která rozlišují mezi skupinami singles. Představu singles jako těch, kdo žijí bez jakéhokoli partnerského vztahu, vyvrací současný kvalitativní výzkum českého sociologa Marcela Tomáška. Výpovědi respondentů ukazují, že velká část singles má pravidelné nebo dokonce i dlouhodobé vztahy, a to různého charakteru: vztah se ženatým či vdanou,


vztah na dálku a nárazový vztah, víkendové manželství, otevřené vztahy, přítel/ kyně do nepohody či hra na dokazování si, že stále ještě někoho sbalím. Z rozhovorů také vyplynulo, že neexistence dlouhodobého vztahu s vyhlídkou na založení rodiny není u většiny a priori cílem, ale jde spíše o následky komplexních změn, které v české společnosti nastaly v 90. letech minulého století. Jedná se například o rychle nabytou svobodu, možnost cestování, nové pracovní příležitosti, nové druhy trávení volného času, které představují silnější lákadla než rodinný život. Za velmi důležitý považuje Tomášek i nový kariérní přístup k práci, který často přispívá k oddalování založení rodiny. Ale z rozhovorů také vyplývá, že je to i potřeba pocitu dostatečného materiálního zabezpečení, často subjektivní, která brání některým singles přistoupit k založení rodiny.

Single život může znamenat neobyčejné zážitky, úspěšnou kariéru, nezávislost. Přináší ale také samotu. Dle výzkumů 47 % singles (oproti pouze 22 % lidí žijícím v páru) pociťuje samotu. Na druhou stranu více než polovina singles ji nepociťuje vůbec. Francouzský sociolog Jean-Claude Kaufman popisuje životní styl singles jako „dvojí život“, oscilaci mezi nadšením a smutkem. Z tohoto excitovaného maniodepresivního stylu může být těžké přejít do uspořádaného, více monotónního rodinného rytmu. Životní styl, který se dvacátníkovi i ranému třicátníkovi může zdát jako vysněný život, se ovšem s blížící se čtyřicítkou může jevit jako unavující, naplněný více marností než uspokojením. S rostoucím věkem je také stále těžší najít vhodného partnera, a to nejen proto, že nezadaných už je výrazně méně. Problematické je i očekávání při výběru partnera, neboť

zralý věk s sebou nese poznání a zkušenosti, které ztěžují „romantickou zamilovanost“ jako východisko pro vztah. Další překážkou, která se objevuje s prodlužujícím se „singlovským obdobím“, je postupná ztráta schopnosti partnerského soužití a přizpůsobení se jinému člověku. Pohled na singles bývá často stereotypní. Někdo na ně pohlíží jako na „viníky“, kteří svým nezávislým způsobem života a egocentrickým chováním bourají tradiční rodinné hodnoty, jiní je vidí jako „oběti“ konzumního způsobu života vedoucího k momentálnímu užívání si a lidi odsouzené k samotě. Zkusme singles přijmout jednoduše jako fakt, jako další formu ve vývoji mezilidských vztahů, která přichází po trojgeneračním a dvojgeneračním soužití. Neadorujme životní styl singles jako ideál svobody a nezávislosti, ani ho nezatracujme. Snažme se pochopit nejen to, co nám bere, ale zamyslet se i nad tím, co přináší. →

svědectví

Na plný úvazek pro Krista Svědectví Hany Borovičkové

Od Aloise Adlofa jsem v naší rodině zástupcem čtvrté generace křesťanů. Pána Ježíše jsem proto znala od dětství. Celý náš život byl přesvědčivě spojen s vírou v Boha. A nejen příklad rodičů, také modlitby babičky mi ukazovaly, že Pán Ježíš je skutečně jediná cesta, pravda i život. Ve dvanácti letech jsem odevzdala život Kristu. S tím souviselo to, že jsem mu chtěla sloužit. Sice jsem se úplně neuzavírala možnosti manželství, ale v zásadě jsem se rozhodla žít sama ve službě pro Pána Ježíše. Jedním z důvodů byla nezávislost na lidech, jak o ní píše apoštol Pavel, zkrátka chtěla jsem být svobodná. Určitě v tom sehrálo roli i to, že jsem kolem sebe viděla některá nesnadná manželská soužití. Zalíbilo se mi být nezávislá a na plný úvazek sloužit Kristu. Nabyla jsem přesvědčení, že by to nebyl špatný způsob života.

Mám totiž takový názor, že ať je křesťan svobodný, nebo v manželství, ať je na misii, nebo dělá cokoliv jiného, vždycky je s ním Pán Ježíš přítomen. Na detailech jeho způsobu života pak už nezáleží, protože když žije s Kristem, může být vždy šťastný a užitečný, neboť nakonec celý život je služba Bohu. Tak to prožívám. Byla jsem zaměstnána jako sestra na gynekologickém oddělení a nyní pracuji v Apolinářské porodnici. Zvažovala jsem službu v církvi, kde jsem učila v besídce a navštěvovala starší lidi v rámci sborové diakonie, ale rozhodující moment nastal na začátku 90. let, kdy jsem navštívila konferenci Sdružení křesťanských zdravotníků. Velmi mě zaujalo, že nemocnice je největší misijní pole, neboť tam jsou lidé nedobrovolně. Setkávají se tu pacienti různých vyznání a názorů v situaci, kdy z perspektivy nemoci přemýšlejí o životě, o jeho významu, o smyslu utrpení a bolesti. Je důležité, aby v jejich blízkosti byl člověk, který je vyslechne, a když budou chtít, pomůže jim najít odpovědi. Po modlitbách jsem se rozhodla, že mým misijním

polem bude zdravotnictví a také činnost ve Sdružení křesťanských zdravotníků. Posláním tohoto sdružení je povzbuzovat křesťany-zdravotníky k prohlubování jejich osobního vztahu k Ježíši Kristu a následně k nesení Boží lásky v evangeliu mezi kolegy a pacienty. Dá se říci, že moje služba Pánu Ježíši mimo zaměstnání spočívá hlavně v rozdávání času a sil, které jiní věnují rodině. Často mi Pán Bůh posílá do cesty potřebné lidi, kteří stojí na okraji. Všímám si jich a snažím se jim pomáhat v praktickém řešení jejich problémů – sehnat práci, bydlení, lékaře, nákupy atp. Přitom se za ně i s nimi modlím a říkám jim o pomoci a naději v Kristu. Na životě s Kristem mě nejvíc těší to, že vidím, jak Pán Bůh jedná a pracuje s lidmi, jak posiluje jejich naději a vyslýchá modlitby. S Kristem jsem šťastná už více než čtyřicet let, i když být křesťanem není vždy jednoduché a bývám někdy unavená. Nicméně mnohokrát zakouším naplnění Izajášova proroctví o těch, kteří očekávají na Hospodina a nabývají nových sil. ■ 2018 únor

15


téma

Nezadaný – nezadaná Lenka Vávrová, pracuje jako mzdová účetní, členka Sboru Církve bratrské v Říčanech, členka Odboru pro manželství a rodinu.

Dostala jsem se do škatulky „nezada-

ných“. No, není to tak úplně pravda, je to už dlouho, co jsem se zadala – Kristu Ježíši. Přesto budu v očích ostatních ta „nezadaná“. Někteří se to snaží řešit a stávají se dohazovači, jiní se za lidi, jako jsem já, modlí a další jim slouží. Je ale špatné být nezadaný? Co když se někdo ztotožňuje

s Pavlem a chce naplno sloužit Kristu? Co když někdo řeší jiné, vážnější věci než to, že nemá partnera? Co když není ten správný čas? A co když někdo opravdu potřebuje jen „nakopnout“? V mém okolí se všichni začali ženit a vdávat, pak rodit děti, nezadaných ubývalo. A tak jsem i já začala přemýšlet o své budoucnosti. Slib manžela jsem dostala už dávno a Hospodinu plně věřím, takže v tomto mám jasno. Kdy a kde se tento slib naplní, je ovšem druhá otázka. Zastávám názor, že sedět na zadku není dobré – stejně jako není dobré se zaměřit jen na hledání partnera a opomíjet povolání od Krista. A tak jsem se registrovala na internetové křesťanské seznamce a začala přemýš 16 únor 2018

let o nějakém pobytu. A zde nastal velký problém. Seznamovací pobyty mě děsily a stále děsí. A jiné akce? Hm, být introvert je někdy náročné. Seznamka u mě na rozdíl od mých kamarádek zatím také nezabrala, ale aspoň jsem se naučila být otevřenější pro konverzaci s lidmi pro mě neznámými.

Akce pro nezadané mají smysl Procházka krásnou přírodu v okolí obce Hříběcí, kde se na pobytu sešlo 35 účastníků. foto Blanka Tlustá

skupinky. Jedna z nich byla určena nezadaným. Zde jsem poznala skupinu lidí, kteří na tom byli stejně jako já, a začala se tvořit přátelství. Žádný nátlak na seznamování, ale naopak velké povzbuzení. Vedoucí nás pozvali na pobyt pro nezadané se zdůrazněním, že se nejedná o seznamovací pobyt. Jeli jsme nakonec téměř všichni, takže obava, že nebudu nikoho znát, byla zažehnána. Potkala jsem tam úžasnou sestru, se kterou jsme se hned skamarádily. A tak to šlo dál a dál a najednou jsem kolem sebe měla okruh lidí, ze kterých se stali přátelé, a stres, že mám někam jet, byl pryč. Po tomto pobytu jsme navíc začali sami pořádat výlety a aktivity pro nezadané, jelikož setkání pouze dvakrát za rok se nám zdálo málo. Ujala jsem se koordinace (ne že bych se jinak nudila, ve sboru sloužím opravdu naplno) a propojili jsme spolupráci s aktivitami, které už fungovaly. Začali jsme budovat přátelství lidí, kteří mají stejné problémy, starosti i radosti a mohou se vzájemně velmi povzbuzovat. A ano, stále jsem svobodná a je mi to vlastně jedno. Žít naplněný život můžeme jenom tak, když přijmeme svou situaci a nezaměřujeme se plně na to, jak ji změnit, ale pouze na to, jak naplňovat Boží plán pro svůj život. A až přijde správný čas, tak přijde i změna.

Proč pořádáme aktivity pro nezadané? V květnu 2016 jsem přesvědčila kamaráda a vyrazili jsme na konferenci pro Singles nazvanou Nežít v čekárně – Být single není handicap. Její téma mě zaujalo. Ve dvou je to přece jen snazší. Přežila jsem a nebylo to tak strašné být mezi „cizími“. Božím vedením jsem se zhruba o dva měsíce později dostala na jinou křesťanskou akci, kde se dopoledne scházely diskuzní

V církvi fungují besídka, dorost, mládež, setkání manželů, seniorů, ale pro nezadané zde jakoby není prostor. Na nezadané se někteří dívají skrz prsty, jako kdyby měli menší hodnotu, ale cožpak Pavel byl méně hodnotný? Naprosto NE. Jsou to lidé jako ostatní, jen jsou velmi osamoceni, a to především v menších sborech, jelikož kolem sebe nemají lidi, kteří by rozuměli jejich situaci. Často navíc narážejí na


oznámení

neomalence, kteří si myslí, že jen jejich způsob života je ten správný. Právě nezadaným to pak dávají „sežrat“ a dokáží je svými řečmi („Kdy už se oženíš/vdáš?“ atp.) potrápit. Právě proto nabízíme prostor porozumění, lásky, povzbuzení a přátelství pro nezadané.

Proč ne seznamky? Náš cíl není nezadané oženit a provdat. Cíl je budovat Kristovy učedníky a propojovat lidi, kteří jsou v podobné životní situaci – ať už svobodní, rozvedení nebo ovdovělí. Stejně jako se ve sboru automaticky sejdou mládežníci, maminky nebo senioři, tak i nezadaní potřebují svou platformu a prostor pro sdílení. A naše programy jsou tomu uzpůsobeny. Samozřejmě ale i zde mohou vzniknout a občas také vznikají páry.

Proč jít na setkání singles? Možná jsi jediný či jediná ve svém sboru, možná se kolem tebe všichni oženili, provdaly, nebo se ti rozpadlo manželství a potřebuješ povzbuzení a porozumění. Možná nemáš s kým vyrazit na výlet nebo bys rád/ráda požehnal/a praktickou pomocí někde, kde je to třeba. To vše a ještě více tyto aktivity nabízejí. Vezmi kamarádku, kamaráda, překonej strach z neznáma a vyraz – najdeš lidi, kteří jsou stejní jako ty a řeší podobné věci.

Co se pořádá? Pobyty (dvakrát za rok pod hlavičkou Apoštolské církve), diskuzní setkání s procházkami či návštěvou zajímavostí (pětkrát za rok pod hlavičkou Církve bratrské), celodenní výlety (zhruba třikrát za rok pod mojí koordinací) a podle zájmu i další aktivity (brigády, večery chval a modliteb, setkání v menších regionálních skupinkách, atd.). Odnáším si z těchto aktivit mnoho a někdy mám pocit, že získávám větší požehnání, než kolik ve skutečnosti dávám. Jako příklad mohu uvést brigády. Jeli jsme posloužit malému sborečku Bratrské jednoty baptistů v Broumově (spárovat sklep). Schází se tam asi devět osob, z toho většina je staršího ročníku. A setkali jsme se tam s úžasnými bratry a sestrami, kteří se o nás nad očekávání postarali (nikdo nespal na karimatce, výborné jídlo jsme nestíhali ani sníst a buchty jsme si ještě vezli domů). Jejich vřelost a přátelskost mě velmi obohatila. Nakonec jsme jedna velká rodina a to, že se můžeme znát, mě naplňuje pocitem radosti a nadšení, že spolu budeme trávit věčnost. Na závěr děkuji všem nadšencům, kteří tyto aktivity vítají, navštěvují či spolupracují na jejich uskutečnění. ■

SINGLES V TÁBOŘE v sobotu 24. února 2018 10.00–17.00 h Můžeme se těšit na diskuzní setkání Singles s procházkou po jihočeském městě Tábor. Navštívíme Žižkovo náměstí, jehož dominantou je gotický děkanský chrám situovaný v nejvyšším bodě návrší a honosná pozdně gotická budova radnice, v jejíchž prostorách je umístěna expozice Husitského muzea a vstup do táborského podzemí. Sejdeme se ve Sboru Církve bratrské v Táboře, Bechyňská 2. Tematicky se budeme inspirovat českou reformací a společně řešit a diskutovat tyto životní otázky: — Akce versus rezignace — Postavit se aktivně náročným situacím života, nebo se poddat osudu? — Křesťanské úlety — Excesy, fanatizmus aneb jak se nechat správně inspirovat Biblí? Pořádá Odbor pro manželství a rodinu Církve bratrské Přihlášky do 20. 2. 2018 na adrese: singles@cb.cz Cena: 200 Kč (platba na místě) Všechny další informace o aktivitách Singles+ a pozvánky najdete na stránkách: http://cb.cz/omar

Nežít

v čekárně

seminář pro svobodné 9.–10. března, Praha

pátek večer a sobota, velký sál CB Smíchov (Vrázova 4, Praha 5) Řečníci a témata:  Daniel Fajfr: Kdo skutečně jsme; Lucie Endlicherová a Tereza  Kašparcová: Single po 30, single po 40; Petr Kučera: Nevěřící partner – cesta po tenkém ledě; Jana Matulíková: Umění komunikovat; Jana Fajfrová: Co mi křesťanství dává a co bere; Lubomír a Věra Ondráčkovi: Nesnižuj laťku; Jana Matulíková a Lenka Vávrová:  Singles na plné pecky; Petr Kučera: Být sám a nebýt sám – jak odolat nástrahám; panelová diskuze s řečníky Pořádá Křesťanská  misijní společnost  ve spolupráci s Církví bratrskou –  Odborem pro manželství a rodinu. Bližší informace a přihlášky:  http://singles.kmspraha.cz


nový domov

Češi rádi říkají, že jsou ateisti ptala se Jana Hušková foto Katya Korzhanskaya

Natalya Bolnykh přijela do Česka před sedmi lety z Novosibirsku, aby jako studentka architektury viděla něco ze světa. Vedle magisterského studia či šikovného výchozího místa k dalšímu cestování však v naší zemi objevila něco mnohem vzácnějšího – skutečný vztah s Bohem. Nyní plánuje splnit si svůj velký sen a otevřít v Praze uměleckou dílnu, kde se budou setkávat křesťané i nevěřící.

J

jsem s Bohem žádný vztah. Žila jsem ve strachu a nevěděla jsem ani, jestli jsem spasená. Když jsem pak přijela do Čech, viděla jsem, že křesťané tady Boha znají. A to mě hrozně překvapilo. Ale nejvíc mě překvapilo asi to, že vedou normální život, a i když někdy uklouznou, Bůh je za to neodsuzuje. Díky tomu jsem si uvědomila, co je to Boží milost.

Ten ti sedí nejvíc?

Ano, ale není to tím, že by mi nevyhovovala česká kultura. Celý život jsem vyrůstala mezi ruskými baptisty, což bylo dost tradiční prostředí. Vedla jsem sice zbožný život, ale nebyla jsem spokojená a neměla 18 únor 2018

Máš pocit, že jsou čeští křesťané otevření vůči cizincům?

Určitě. Ve všech sborech jsem cítila přijetí. Lidé se zajímali, odkud z Ruska pocházím, bylo to moc milé. Jaký je podle tebe rozdíl mezi českým a ruským pojetím víry?

Češi obecně rádi říkají, že jsou ateisti, ale nejsou. Je to takové „cool“ slovo, které vůbec neodpovídá tomu, co si myslí. Skoro všichni věří, že existuje nějaká síla, která tady všechno řídí. A v tom je asi zásadní rozdíl: Rusové věří v Boha a mají před ním bázeň, protože je to spíš starozákonní Bůh. Češi věří, že něco nad námi je, nějaký „osud“. Jako architektka musíš být určitě vizuálně založená. Nechybí ti ve spojení s vírou v našem protestantském prostředí větší důraz na estetiku?

aké byly tvé začátky v Česku?

Do Prahy jsem přijela před sedmi lety a po studiu češtiny a architektury na ČVUT jsem se ponořila do práce. Za tu dobu jsem prošla několika českými sbory a teď chodím do rusko-ukrajinského na Kavalírce.

ra či způsob, jak lidé uctívají Boha. Každý si podle své povahy může zvolit tu, která mu vyhovuje. Žádný dokonalý sbor neexistuje a vlastně je to dobře.

Kteří lidé tě takto inspirovali? Jak ses mezi ně dostala?

Na začátku jsem poznala řadu křesťanů skrze Univerzitní křesťanské hnutí. Asi půl roku jsem pak chodila do jednoho sboru CB, ale to pro mě bylo dost podobné jako prostředí, z něhož jsem pocházela. Myslím si, že jednotlivé církve i sbory jsou kulturou samy o sobě. V Rusku jsem si myslela, že baptistická církev je ta jediná správná. Teď to ale vnímám tak, že baptistická, charismatická církev, to je jen kultu-

Začínám teď realizovat svůj plán, který Bůh ukládal v jednotlivých střípcích do mého srdce asi celý život. Úkolem architektů je vytvořit nějaký prostor, kde bude existovat život. A v duchovní oblasti cítím toto povolání stejně jako v běžném životě. Plánuji proto otevřít křesťanskou uměleckou dílnu, jejímž hlavním cílem bude mezidenominačně propojit křesťany i nevěřící k poznávání Boha skrze umění. Tvořit budou nejen lidé, ale zároveň i Bůh skrze srdce každého člověka, který do dílny přijde. Prostě taková oboustranně tvořivá aktivita. ■


Potraviny pro Jižní Súdán

■ Projekty Církve bratrské

Ne touha po seberealizaci, ale oslavit Hospodina a sloužit církvi.

BULLETIN cÍRKVE BRATRSKÉ

Humanitární pomoc Diakonie CB

■ Vzpomínka na Bohumíra Touška

Kazatel Jaroslav Kubový Patřil do generace služebníků, kteří své kazatelské poslání vykonávali za komunistického režimu. V době tuhé normalizace, si zachovával rovnou páteř a vychovával k tomu i mladou generaci. Jeho služba se vyznačovala zápasem o jasnou biblickou orientaci a soustavnou teologickou práci. ■ 5. 3. 1928 – 31. 12. 2017

02 | 2018


svědectví

iNform Vzpomínka na Bohumíra Touška

Oslavit Hospodina

C

elý život jsem si byl vědom toho, že můj otec je mimořádnou osobností. Ale až časem jsem byl schopen jeho mimořádnost a přínos objevit i při vědomí určité hranatosti, která nejspíš provází všechny silné osobnosti. Ze všeho, co by určitě stálo za zmínku, jsem vybral tři tátovy výpovědi, které zároveň charakterizují podstatnou část jeho osobnosti. „Do služby ses nepovolal sám, ale byl jsi povolán Bo­ hem skrze církev!“ V  církvi byl můj otec známý především jako dobrý hudebník. Nejsem si ale jist, nakolik lidé vnímali pravou podstatu jeho šikovnosti, zápalu a  urputnosti. Jistěže nepřestal být člověkem náchylným k  člověčím projevům, ale přesto jsem vždy vnímal, že podstatou a hnacím motorem v jeho práci v církvi bylo na prvním místě zřetelné povolání od Hospodina, které už v dětství přijal skrze osobní výzvu Samuele Vernera. Nebyl to koníček či osobní ambice něco dokázat, ale celoživotní poslušnost Božímu povolání. Až když jsem se stal kazatelem a zažil jsem obdobné životní povolání k duchovní službě, jsem začal více chápat tátovy zápasy a  neochotu podřídit se mínění lidí, aby něco nedělal, vzdal nebo dělal jinak. Po hudební stránce toho stihl hodně. Vystudoval konzervatoř a  postgraduál na AMU, vedl smíšené sbory např. v Počernicích a Kutné Hoře, sestavil sbor mládeže k 100. výročí CB a dirigoval následně mládežnický sbor, dá se říci předchůdce Effathy. Dlouhá léta vedl Spojený mužský sbor CB, sestavil modrý zpěvníček Nové písně 2 a pořádal kurzy dirigování. Po revoluci založil a  donedávna vedl sbory Effatha, které se bezesporu dají považovat za unikátní fenomén nadále ovlivňující generace zpěváků v  naší církvi. Na vlastní náklady vydal dva neoficiální dodatky ke Kancionálu, ovšem k  práci na novém Kancionálu už církví přizván nebyl. Všechny tyto aktivity měly jedno společné: chyběla v nich touha po seberealizaci, ale naopak nikdy nechyběla touha oslavit Hospodina a sloužit církvi.

„Pamatuj si dvě věci: Jsi Toušek a patříš Pánu Ježíši!“ Tuto větu zdědil od svého otce, kazatele Karla Touška a  já ji s  oblibou říkám svým dětem. Je to vyjádření dvojí identity, za které se nemám stydět, ani jim dělat ostudu. Typický Toušek v taťkově podání je hrdý na svou rodinu a  je oddaný Pánu Ježíši. A  já bych dodal: „Je to rebel!“ Sám u  sebe vnímám, jak mě dědečkova a  tatínkova škola v  mnohém ovlivnila. Oba vyznávali svobodu v  hledání nestandardních řešení. Výrazně se tento postoj projevil v tátově přístupu k Bibli a k Božím záměrům: žádný dosavadní poznatek a zvyk nesmí stát v cestě novému působení Božího Ducha. Ale také v interpretaci a uchopení písní: každá píseň se musí nově pochopit a  předat posluchačům. A  žádná píseň ani úprava není nedotknutelná. Zpěváci jistě znají legendární značku „uprBT“. Jeho nekonvenční přístup k  řešení se dá shrnout principem: Pokud je dobrý nápad, pak hledejme způsob, jak ho uskutečnit. A  není-li vyšlapaná cesta, půjdeme cestou necestou. Nemáme orchestr? Nahrajeme ho v počítači (viz doprovod Händelova Mesiáše). Nemáme informační systém? Vymyslíme a  necháme naprogramovat ISE – Informační systém Effatha (webová aplikace pro správu kontaktů a  událostí, až později dorazila


vlna CRM a redakčních systémů). Táta ovšem paradoxně coby velký vizionář nesnášel slovo vize. „Děkuji Ti, Pane Ježíši, že jsi za nás zemřel a že Ti můžeme věřit.“ Toto byla nejspíš poslední smysluplná modlitba, kterou byl na tomto světě schopen, za pomoci své ženy Lenky, vyslovit. Představuje zároveň jeho celoživotní vyznání a  středobod všeho jeho konání. Kristus má být vždy centrem života i  smrti, evangelium je obsahem Bible a má tedy být i obsahem každého našeho zvěstování – samozřejmě ne Ježíšův příběh, ale příběh Boží spásy člověka skrze Krista. Táta byl přesvědčen, že člověku stejně nepomůže nic než Boží milost v  Kristu, proto nelibě nesl, když se z  kazatelny ozývalo mělké povídání, které neukazovalo vyústění a řešení v Kristu. Závěrem bych rád vyjádřil velkou vděčnost všem, kteří mému tátovi pomohli dát církvi to, k  čemu ho Pán Bůh povolal. Uvědomuji si čím dál víc, že do výrazných osobností se velmi snadno strefuje, proto potřebují konkrétní lidi, kteří svým pochopením, láskou a uměním ubrání a  podpoří to dobré a  jedinečné, co nám skrze takové osobnosti Pán církve dává. Při pohledu na generace zpěváků, kteří Bohumírovi prošli pod rukama, si troufám konstatovat, že jeho úsilí a podpora těch, kteří při něm stáli, nebyly nadarmo. Díky, Hospodine, že tady můj táta Bohumír mohl být, díky za Tvé požehnání skrze něho. ■ Roman Toušek

informace

únor 2018 Den českého vězeňství 14. prosince 2017 v Den českého vězeňství se udály dvě velmi významné akce. Dopoledne se na Olšanských hřbitovech u hrobu reformátora českého vězeňství Františka Josefa Řezáče sešli vězeňští kaplani, dobrovolníci a významní představitelé Vězeňské služby České republiky a církví, aby si připomněli význam a inspirující odkaz této osobnosti pro penologickou praxi. Promluvili náměstek generálního ředitele VS brig. gen. Simon Michailidis, předseda Vězeňské duchovenské péče Pavel Zvolánek, předseda Ekumenické rady církví a bývalý kaplan pardubické věznice Daniel Ženatý a hlavní kaplan VS Pavel Kočnar. Na závěr člen Pražského symfonického orchestru FOK Miloš Havlík přednesl houslové sólo z opery Dalibor. Celou akci, kterou moderoval ředitel Odboru výkonu vazby a trestu Generálního ředitelství VS plk. Pavel Horák, modlitbou uzavřel královéhradecký biskup a člen Rady pro Duchovní službu ve věznicích a ústavech Mons. Josef Kajnek. Den českého vězeňství vyvrcholil odpolední ekumenickou bohoslužbou, symbolicky konanou v pražském kostele sv. Václava na Zderaze, který v 19. stol. sloužil jako novoměstská trestnice. Vůbec poprvé v historii zde byli tímto způsobem slavnostně vysláni do služby nově ustanovení vězeňští kaplani a dobrovolníci. Bohoslužbou provedl hlavní kaplan VS Pavel Kočnar. Bylo představeno 15 kaplanů a 19 dobrovolníků, kteří složili slib do rukou generálního sekretáře ČBK Stanislava Přibyla a předsedy ERC Daniela Ženatého. Kázáním posloužil generální sekretář ERC Petr Jan Vinš. Po bohoslužbě zahrála několik písní Sváti Karáska skupina Svatopluk. Velmi důležitou součástí bohoslužby bylo podepsání smlouvy mezi ČBK, ERC a VDP, která upravuje ekumenické vztahy mezi těmito subjekty na poli vězeňské pastorační péče. Jedná se o zásadní dokument, který potvrzuje unikátnost ekumenické duchovní péče v českých věznicích ve spolupráci 13 křesťanských církví. Smlouvu podepsali předseda VDP Pavel Zvolánek, za ČBK pověřený biskup Josef Kajnek a za ERC předseda Daniel Ženatý. Pavel Kočnar, hlavní kaplan VDS ČR


církev bratrská

iNform Projekty Diakonie Církve bratrské

Překročit hranice

D

ostalo se mi milé povinnosti napsat o naší současné práci v  Diakonii Církve bratrské. A  protože diakonská práce vlastně nikdy nekončí, tak to bude současně ohlédnutí a  zároveň s  tím i  pohled do budoucnosti. Ráda bych psala jen o projektech, ze kterých mám radost, které nás všechny těší, ale pak bych skončila na výčtu všech aktivit a projektů, které v současné době realizujeme nebo připravujeme. Všechny považuji za úžasné, všechny mě těší, a  proto omluvte zúžení mé volby na tři projekty, které tak trochu vybočují z  naší standardní práce. Přestože pro nás nejsou stěžejní, jsou důkazem toho, že překračovat hranice nemusí být vždy špatné či ohrožující, ale může to poskytnout nový pohled na celkovou pestrost diakonské práce.

Potraviny pro Jižní Súdán

vena spolupráce na tomto projektu i s mezinárodní organizací FEED THE HUNGRY a za týden jsme mohli oficiálně zahájit projekt Potraviny pro Jižní Súdán. Hned od spuštění projektu v červenci se týden co týden na účtu objevovala částka okolo 30 tisíc i  více korun. Od sborů, stanic, ale především od jednotlivých lidí. Za půl roku fungování jsme dokázali nashromáždit necelých 600 tisíc a  zdá se, že ochotných srdcí, která si Bůh skrze sbírku použil, přibývá a  síla solidarity roste i  nadále. Máme teď našetřeno na kamion, který už putuje do Toritu, a skládáme se na další. Hranice očekávání od tohoto projektu byla už dávno překročena a  jsem ráda, že jsme jím mohli překročit také hranice mezinárodní solidarity.

Spolupráce s První klubovou pojišťovnou

Druhým projektem, ktePrvním z projektů, který přerý chci zmínit, je spoluprákročil hranice mé představice, kterou nám na podzim vosti, je humanitární veřejná 2017 nabídla První klubová sbírka Matouš 25 se svým pojišťovna prostřednictvím prvním projektem Potraviny Marka Orawského. PKP se pro Jižní Súdán. Už v  roce rozhodla zařadit nás mezi 2015 jsme společně s  Raněkolik málo neziskových dou CB přemýšleli nad tím, organizací, které chce podpořit prostřednictvím darů zda by Diakonie CB neměla Distribuce mouky pro Mothers Union při kostele Grace v Toritu jak svých členů, tak i z vlastmít nějaký otevřený projekt, ního kapitálu. Byť v rámci todo kterého by se mohly zapojit jednotlivé sbory, stanice i  jednotlivci. Tak prapůhoto projektu nikomu konkrétnímu nepomáháme, dostali vodně vznikl nápad zřídit humanitární fond, který najsme možnost stát na druhé straně, totiž na straně obkonec dostal v dubnu 2017 podobu oficiálně povolené darovaného, a tím jsme opět překročili pomyslné hranice, veřejné sbírky s názvem Matouš 25. tentokrát na poli spolupráce mezi komerčním a neziskoNápad na první projekt zacílený na Jižní Súdán vznikl vým sektorem. I díky tomuto projektu získají naše sociální služby, v jejichž rámci poskytujeme ročně pomoc cca z kratičké zprávy od Rosti Staňka o hladomoru v Jižním 80 klientům, další finanční zdroj, za který jsme vděční. Súdánu. Po několika minutách na telefonu byla domlu-


Sklad pro náhradní pěstounské rodiny Říká se, do třetice všeho dobrého. Třetím projektem, který chci zmínit, je (ne)obyčejný sklad pro náhradní pěstounské rodiny v Karlových Varech, který iniciovali manželé Holubcovi, sami náhradní pěstouni. Všimli si, že pěstounské rodiny, které mají za úkol nahradit kojenecké ústavy, se často potýkají s  nedostatkem potřebného vybavení pro svěřené děti. Tyto pěstounské rodiny totiž dopředu nevědí, jak staré dítě jim bude svěřeno, a nemohou tak mít ve své domácnosti vše, co pro péči o  něj potřebují. To, že budou mít k  dispozici sklad, do kterého mohou věci věnovat, ale také si z něho vyzvednout, co zrovna potřebují, jim usnadní jejich práci. Dobrý nápad, který stojí na konkrétních potřebách konkrétních lidí. Inspirativní projekt, kde Diakonie CB může překročit svůj práh a prokázat, že společně se sborem či jednotlivci může realizovat i  maličké, ale o to potřebnější projekty. Diakonie CB nechce stát na místě, nechce zakopávat hřivny. Vždy šla a  stále jde cestou, která tak často překračuje hranice představ, očekávání a někdy i našich možností. ■ Michaela Veselá, ředitelka Diakonie CB

nekrolog

únor 2018 Kazatel Jaroslav Kubový 5. 3. 1928 – 31. 12. 2017 Kazatel Jaroslav Kubový patřil do generace služebníků, kteří své kazatelské poslání vykonávali za komunistického režimu. Jako absolvent gymnázia v Litomyšli byl přijat na Husovu bohosloveckou fakultu ještě v roce 1947, ale už v únoru 1948 se jako student 1. ročníku objevil na studentských protikomunistických demonstracích. Během studia pomáhal v žižkovském sboru, po dokončení studií byl v říjnu 1952 ordinován za kazatele tehdejší Jednoty českobratrské (dnešní Církve bratrské). Krátce působil v Ostravě, poté 13 let v České Skalici. Zde byl v 60. letech obviněn z protistátní činnosti a z nabádání členů, aby nevstupovali do Jednotného zemědělského družstva. Díky Božímu slitování, na přímluvu profesora J. L. Hromádky i částečné díky amnestii v roce 1962 jen o vlásek unikl vězení.

Jeho dalším sborem byl Žižkov, kde sloužil 22 let. Zde, v době tuhé normalizace, si zachovával rovnou páteř a vychovával k tomu i mladou generaci sboru, které se vedle svých úkolů správce sboru intenzivně věnoval. V roce 1988, kdy se chystal do důchodu, přišla velká výzva. Uvnitř církve se tehdy za výrazného vměšování státní správy odehrával těžký zápas. Církev bratrská se vzepřela požadavku režimních úřadů, aby si zvolila členy Rady dle tehdy běžného scénáře. Po mnoha obtížných jednáních byl na konferenci v roce 1988 zvolen předsedou Rady Církve bratrské právě Jaroslav Kubový. Jelikož nebyl zkompromitován vstřícnými postoji vůči režimním úřadům a dobře znal práci v Radě, ve které zasedal od roku 1975, stal se výborným nástrojem k tomu, aby převedl církev z totality do svobody a klíčící demokracie. Navíc se v závěru svého předsednictví v roce 1993 musel zabývat budoucností Církve bratrské v souvislosti s rozpadem společného státu. Služba bratra kazatele Kubového se vyznačovala zápasem o jasnou biblickou orientaci a soustavnou teologickou práci. V této linii navazoval na dědictví Jednoty bratrské, ke které často a velmi rád odkazoval. S jeho odchodem se jedna velká etapa života Církve bratrské stává historií. Podstatné je, že bratr ukončil svůj běh jako věrný služebník. Kéž dá Pán své církvi víc takto obětavých, o pravdu zápasících a věrných služebníků Kristova evangelia. Daniel Fajfr


Z JEDNÁNÍ RCB V PRAZE leden 2018 ▪ Rada jako zaměstnavatel, nebo pastýř? Členové Rady při diskuzi jasně deklarovali, že vztah Rady jako takové a vztah jejích členů k ostatním kazatelům, vikářům, diakonům a dalším pracovníkům církve není primárně vztahem zaměstnavatelským, ale pastýřským. Rada jistě zprostředkovává zaměstnavatelský poměr pracovníků, ale svůj úkol vidí mnohem více ve své pastýřské roli, což i praxe potvrzuje. ▪ Diskuze o odborech Rady Rada jmenuje v rámci zajištění služeb v církvi své odbory. Každý odbor má předsedu, který za něj zodpovídá. Některé odbory pak mají na základě potřeb církve a doporučení Rady tajemníka, jehož financování schvaluje Konference. Úkolem předsedy a tajemníka odboru je, aby spolupracovali, tajemník nerealizuje primárně své vlastní představy, ale vždy spolupracuje s celým odborem.

zprávy

iNform Odbor pro zakládání nových stanic a sborů Rada jmenovala vedoucím odboru pro zakládání nových sborů a stanic bratra kazatele Petra Dvořáčka a pověřila ho, aby nominoval členy odboru. Odbor bude mít na starost — podporu vzniku misijních skupin, stanic a nových sborů; — doprovázení vedoucích; — zajišťování vzdělávacích konferencí a seminářů pro týmy a jednotlivce; — podporu rozvíjení konceptu učednictví v  prostředí sboru či nově vznikající misijní práce; — motivování a inspirování lidí s apoštolským a evangelizačním obdarováním jako i všech, kterým leží na srdci evangelizace českého národa; — podporu kazatele a staršovstva ve vytváření zdravého prostředí – misijní kultury sboru (při zachování důležité pastorační roviny života sboru); — podporu kazatele a staršovstva v zakládání vhodné podoby misijního společenství (skupiny, stanice, sbory, buňky…) jako evangelizace sboru, podporu modlitebního života, budování misijního stylu života; — přinášení nástrojů pro dnešní evangelizaci a službu s tím spojenou, jako první krok k založení nové misijní práce, podporu mladé generace, budoucích zakladatelů, přinášení kvalitních zdrojů (knihy, konference, videa…).

▪ Odbor mládeže Rada schválila složení Odboru mládeže v následujícím složení: předseda odboru – Roman Toušek, celocírkevní tajemník a výkonný vedoucí odboru – Ondřej Svatoš, členové: Marek Hutr (Praha 13), David Rajca (Český Těšín), Vojta Furák (Praha 6), Jozef Štefančík (Strakonice), Petr Houzar (České Budějovice). ▪ Vizitační zprávy Rada schválila vizitační zprávy z Bystrého (vizitovali Tomáš Hurta a Josef Sliž) a z Trutnova (vizitovali David Novák a Milan Let). V Trutnově by uvítali misijního pracovníka či misijní rodinu. Sbor nabízí možnost bydlení ve sborovém domě. Rada chce nejen v této věci trutnovský → sbor podpořit.

Sbor Praha 4 - Skalka

Filosofie služby Odbor chce podporovat církev v naplnění jejího Velkého poslání (Mt 28,19–20) a vytvářet prostředí kreativity, odvahy k experimentům, objevování nových cest evangelia v  našem národě. Jeho členové jsou otevřeni učit se od druhých a neprosazovat jediný možný přístup; nepřinášet pouhé systémy, koncepty a  programy, ale proměnu kultury, myšlení, srdce k  oddanému následování svého poslání. Zakládání nových skupin, stanic a sborů je postaveno na příchodu nových lidí ke Kristu.


únor 2018 Inspirace ze sboru v Českém Těšíně Rada se na svém prvním výjezdním zasedání sešla se staršovstvem Sboru Církve bratrské v Českém Těšíně. Sbor v současné době prožívá duchovní i početní růst ve všech generacích, staršovstvo je v podstatných věcech jednotné a sbor je velmi misijně otevřený. Inspirací pro celou církev je schopnost sboru přijmout zásadní rozhodnutí být srozumitelnými pro své spoluobčany. Když společenství před 25 lety ukončilo bohoslužby v polštině a začalo je sloužit česky, nebylo to pro mnohé vůbec snadné. Česká část Církve bratrské zřejmě nedovede v plné míře porozumět tomu, jak radikální to byl krok. Rada ale vidí tuto schopnost Těšínských jako vynikající vzor pro celou církev, aby sbory zvažovaly, jak překročit vlastní kulturní a zažité bariéry a vyjít vstříc lidem. Bratři těšínského staršovstva také potvrdili jednu podstatnou věc, že sboru vždycky o  něco šlo, vždy o  něco jako sbor usilovali. Za současné požehnání vděčí Pánu Bohu a modlící se generaci, které je předcházela. Rada vyjádřila Těšínským vděčnost nejen za vřelé přijetí, ale i za službu, kterou starší i celý sbor konají. V tomto roce bude Rada zasedat ještě v Brně a na Vsetíně.

Volba prezidenta Rada na svém lednovém zasedání diskutovala nadcházející volbu nového prezidenta. Povzbudila členy Církve bratrské a její přátele, aby se nejen za volbu modlili, ale také aby se jí aktivně zúčastnili. Ve věci samotné volby Rada Církve bratrské nedala konkrétní personální doporučení, viděla však jako podstatné, aby se křesťané zodpovědně orientovali podle přesvědčivých morálních kvalit kandidátů, kteří společnost nerozdělují, ale skutečně ji sjednocují a mají úctu ke všem občanům.

▪ Příspěvek pro ERC Rada schválila příspěvek v hodnotě 7.000 Kč pro ERC na zajištění Ekumenické modlitby za domov, která se koná pravidelně 28. října. ▪ Setkání statutárů sborů CB Rada svolala na 10. února 2018 setkání statutárních zástupců. Na programu bude diskuze o konferenčních návrzích, způsobu valorizace kazatelských mezd, služební byty, pojištění, vydávání časopisu Brána atp. ▪ ETS V souvislosti s podaným konferenčním návrhem na založení zapsaného ústavu (ETS – vzdělávací ústav) se Rada zabývala návrhem zřizovací listiny. Účelem ústavu je poskytovat formální i neformální vzdělání prakticky využitelné ve sborech, v církvi, v účelových zařízeních atp. ▪ Ukončení služby kazatele Kulce Rada vzala na vědomí ukončení služby kazatele Miroslava Kulce ve sboru v Hrádku ke dni 28. února 2018 z důvodu přechodu do sboru v Polsku. Administrátorem sboru byl jmenován kazatel Josef Sliž. ▪ Pastorální konference Rada ukončila přípravu lednové pastorální konference na téma vzdělávání s názvem Vyučuj mě v tom, co nařizuješ (podle Žalmu 119). Účastníky čeká mimo jiné rozhovor nad přípravou pracovníků v církvi v oblasti vzdělávání a osobní formace. ▪ Zahraniční cesta bratra Aleše Kratochvíla Rada schválila zahraniční pracovní cestu Aleše Kratochvíla do Lyonu ve dnech 9. až 12. ledna 2018, v rámci rozvíjení projektu Obnovy (European Vitality Summit).


kalendář

iNform

únor 2018 11. 2. 2018 Neděle ETS Studenti i učitelé Evangelikálního teologického semináře se v rámci každoroční akce rozjedou po sborech Církve bratrské, aby představili činnost školy. 15. 2. 2018 bude na ETS den otevřených dveří pro denní studium a 17. 2. 2018 pro dálkové studium.

16.–17. 2. 2018 Čerpadlo – akce dorostu

Manželství bez mýtů Už dvanáctý ročník Národního týdne manželství proběhne tradičně v týdnu sv. Valentýna 12. až 18. února 2018. Ponese motto Manželství bez mýtů a pokusí se odpovědět na nejvíce omílané mýty o manželství. Na zahajovací tiskové konferenci opět vystoupí zástupci odborné veřejnosti, politiků, duchovních i dalších osobností, pro které je manželství stále jednou z největších hodnot v životě.

Vzdělávání pro vedoucí dorostu v Pardubicích na téma Jak připravit duchovní program na dorost.

20.–22. 2. 2018 Evangelikální fórum 2018 Téma: Církev uprostřed genderového chaosu. Fórum, které se bude konat v Praze, ve Sboru Církve bratrské, Soukenická 15, připravuje ČEA. Jako hlavní řečník vystoupí Mark A. Yarhouse, Psy.D., profesor psychologie na Regent University ve Virginii.

21. 2.– 1. 4. 2018 40 dní s Biblí Celocírkevní čtení Bible před Velikonocemi. Programem bude denní čtení Žalmů 107 až 125. K nedělním výkladům byly letos vybrány texty z Lukášova evangelia.

16.–18. 3. 2018 Škola hlavních vedoucích táborů V rámci víkendového školení (ŠHVT) bude možné získat certifikát hlavního vedoucího tábora od MŠMT, pokud nám ministerstvo opět udělí akreditaci.

12.–18. 2. 2018 Národní týden manželství „Manželství je na jedné straně opředeno mnoha přehnaně romantickými představami a na druhé straně je terčem cynismu, který vyvěrá ze zranění a zklamání, jež přináší každý dlouhodobý vztah. Mnoho lidí vstupuje do manželství s nereálnými představami a očekáváními, která není v lidských silách naplnit. Jiní lidé se zase děsí dlouhodobého manželského svazku, protože uvěřili mýtům zveličujícím to, co v manželství stojí hodně energie a úsilí, aniž by ale ukázali na krásu a hloubku, které tento nejintimnější vztah přináší. Každé dobré manželství chce mnohem víc než lásku,“ řekl koordinátor NTM Petr Adame. Více informací o kampani a akcích je možné nalézt na stránkách: www.tydenmanzelstvi.cz www.facebook.com/tydenmanzelstvi

24. 3. 2018 Konference o manželství Na konferenci s tématem Konflikty   bude Pavel Raus přednášet o třech rovinách konfliktů a o emocích, které v konfliktech hrají důležitou roli. Konference, kterou pořádá Odbor pro manželství a rodinu, se uskuteční v CB v Praze 5.

Číslo 02/2018, vychází 10x ročně Šéfredaktor – Bronislav Matulík Výkonný redaktor – Ing. Eva Čejchanová Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – Judita Košťáková ml. Vydavatel – Rada Církve bratrské, Soukenická 15  Vychází – 4. 2. 2018 Kontakt – brana@cb.cz  Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.


zápisník

Do USA nejen mezi vězeňské mundúry text josefína procházková foto Jana Hušková

P

řes oceán jsem se tentokrát nevydala za cestováním a objevováním nových míst, ale dobrodružství to rozhodně bylo. V rámci studia na ETS jsem se zúčastnila stáže v americkém St. Louis a strávila jsem tři týdny pozorováním, učením a posloucháním v jednom partnerském sboru. Dostala jsem možnost poznat, jak funguje sbor v měřítku, které z Česka neznám. Calvary Church navštěvuje okolo 2 400 lidí, a tak je ve všem větší. V prvních dnech jsem jen nevěřícně obdivovala jejich vlastní obrovské dětské hřiště, tělocvičnu, kapli a spoustu učeben – vše v jedné budově sboru. Bohoslužby mají tři, aby se tam všichni vešli, a k tomu mezitím probíhají shromáždění pro děti a mládež. K dispozici navíc mají dvě pobočky nacházející se v jiných částech města. Brzy jsem si uvědomila, že nemůžu vše porovnávat s českým prostředím, protože se jedná o úplně jinou velikost sboru, ale také o kulturu a mentalitu. Začala jsem pochybovat o tom, že to, co se uplatňuje v USA, budu moci použít v Čechách. Možná ne, ale stále jsem se toho mohla dozvědět dost o tom, jak Bůh působí v životech lidí. Vzhledem k mému studijnímu pastoračnímu zaměření jsem si zvolila tři oblasti své stáže: ženy, pastorační péči a děti. Navštívila jsem několik různě zaměřených skupinek pro ženy, ať už šlo o studium Bible či rodičovství pro svobodné matky. Sbor dále nabízí celoroční program pro maminky s předškoláky a zájem je tak velký, že musí mít čekací listinu. Představte si setkání padesáti maminek, které mají většinou tři děti. Hřiště bylo naprosto plné. Druhý týden jsem se setkávala s vedoucími pastoračních služeb. Sbor nabízí třeba finanční mentorství, předmanželské a manželské poradenství, návštěvy v nemocnici, modlitební týmy či službu pro lidi, kteří přišli o někoho blízkého.

Velmi na mě zapůsobila péče o děti rozvádějících se rodičů, kde si povídají o tom, co prožívají doma, a učí se, jak se vyrovnávat třeba se smutkem. Za zmínku rozhodně stojí i setkání Celebrate Recovery, křesťanská obdoba Anonymních alkoholiků, kde ale nabízejí pomoc se všemi závislostmi. Nejnapínavějším zážitkem byla rozhodně návštěva vězení, kam jsem se vydala s jedním dobrovolníkem, jenž každou neděli sdílí duchovní program a komunikuje s vězni. 24 mužů v oranžových oblecích, jaké znám z amerických filmů, zavřených v jedné místnosti, mi nahánělo strach. Vše ale dobře dopadlo a vězni se chovali jako gentlemani. Během stáže jsem mohla zhodnotit způsob, jakým se pracuje s lidmi, kteří mají zájem o pomoc. Stáž mi nepřinesla jen nové studijní poznatky, ale také rozšířila mé kulturní obzory a především mi pomohla trochu povyrůst. Postupně jsem odkoukala všudypřítomný úsměv a sebevědomější vystupování, což určitě stojí za to aplikovat i v českém prostředí.

Josefína Procházková Studuje pastoraci na ETS, je členem CB Poděbrady a miluje atmosféru na letištích.

2018 únor

19


rodina

SEZNAMKA podle vyprávění Petry a Ladislava Veselých napsala Eva Čejchanová foto redakce

„To byla blbost! Cos to udělala? Proč jsi tam lezla? K čemu ti to bylo, co? Je ti líp? Není!“ Chrlila v duchu na svoje druhé já Petra, když se jí mlha v hlavě rozplynula a objevily se první myšlenky.

S

eděla v autobuse, účes v háji a po obličeji jí stékala tvář princezny, kterou si ráno kvůli firemnímu focení pracně namalovala na původní moravskou děvčicu. Jak se do autobusu dostala, si nebyla schopna vybavit, ale asi by ten způsob cenu elegance nevyhrál, protože bílá barva kalhot vzala při útěku za své. Venku pořád ještě lijavec, kterému se ovšem v této roční době romanticky říká májový deštík. Než ujeli těch pár zastávek, které ji dělily od domova, vzpomínala, jak se vlastně dostala až sem…

Začalo to kamarádkou, která rozhodla, že Petra (taková ženská!) přece nezůstane do konce života sama. Promyšleným, systematickým nátlakem přiměla Petru ke slibu, že si dá na nějakou seznamku profil a do týdne kontaktuje dvacet mužů. „No 20 únor 2018

co, vždyť o nic nejde, nic od toho nečekám,“ řekla si nakonec Petra a na seznamku, kterou jí doporučil jeden známý, pověsila svoji fotku a pár informací o sobě. Byla to její první zkušenost tohoto typu. Coby dítě vyrůstající ve věřící rodině a bydlící v bytě přímo vedle modlitebny, navíc v dospělosti plně vytížená kolotočem práce a studií, měla o záludnostech internetových seznamek nulovou představu. Jediná zkušenost, která by se ale k této dala přirovnat jen velmi vzdáleně, byla dvacet let stará – tehdy se jako dvacetileté holky s kamarádkou rozhodly dát si inzerát a pak chodily okukovat nebohé muže, kteří na ně marně čekali na domluvených schůzkách. Doteď z toho měla výčitky svědomí.

Začaly přicházet první odpovědi, ale i vzkazy od jiných mužů, kteří si její pro-

fil našli sami. Pravda, Petře bylo divné, proč se na ni ze vzkazů Kolouška123, Ramba777 a dalších „sympatických mužů sportovního typu se smyslem pro rodinu, kteří hledají ženu, se kterou bude pohoda“ řinou s naprosto samozřejmým tykáním takové oplzlosti, ale k prozření, že jí známý doporučil seznamku erotickou, došla Petra až později. Teprve když jí kolegyně ukázala přehlídku profilů ostatních dam, bylo jasno. Ale jak mělo Petru napadnout koukat se na ženské, no ne? V záplavě ujetých vzkazů jeden vybočoval. Civilní fotka úplně normálně vypadajícího muže s přezdívkou Ladislav působila mezi ostatními tak nehomogenně, že Petru okamžitě zaujala. Jak se ukázalo, bylo to oboustranné. Později už nebyli schopni říct, kdo napsal první.


psychologie

Láska na inzerát

Do toho přišla změna. „Odevzdejte počítač a klíče, máte okamžitou výpověď,“ oznámil Petře nadřízený. Nadnárodní firma snižovala stavy o třetinu zaměstnanců a začínali odshora. „Pane Bože, Ty jsi úžasný!“ pomyslela si Petra a pusa se jí bezděky roztáhla do širokého úsměvu. Bůh věděl, že ji ta práce moc nebaví. Zůstávala v ní jen kvůli tomu, že potřebuje peníze na zaplacení dluhu, který jí zůstal z nezdařeného podnikání. Tento měsíc odejde poslední splátka a dluh už ji nebude tížit. Je volná! A do nového začátku dostala navíc krásné odstupné. „To jsem zvědavá, co máš pro mě dál, Pane,“ pomyslela si vesele. „Ta ženská se zbláznila,“ divil se muž naproti Petře v narůstající panice. Věděl, co dělat s lidmi, kteří brečí, křičí, nadávají a vyhrožují, ale co s blázny, kteří se ve chvíli, kdy dostanou výpověď ze skvěle placeného místa, usmívají, na to ho nikdo neškolil. „Je vám dobře?“ zeptal se opatrně, měřil vzdálenost, která ho dělila od dveří, a zvažoval, nakolik ho při pokusu o útěk zdrží oběhnutí stolu a vyhnutí se regálu s pořadači. Na příští schůzi navrhne změnu rozestavění nábytku.

Hanka Grohmanová, Odbor pro manželství a rodinu

„Není dobře člověku samotnému.“ Pokud se v našem okolí nevyskytuje zajímavý protějšek nebo máme problém se seznámit, hledáme partnera, kde se dá, třeba na inzerát. Současným trendem je dlouhodobý závazný vztah odkládat. Důvodem je pozdější dospívání, kterému napomáhá bydlení u rodičů, kde téměř nic nechybí, zejména pak mladým mužům. Tento způsob života uspokojuje představu po volnosti, svobodě, vede však také často ke krátkodobým vztahům a jejich střídání. V opačném extrému to může být pracovní či jiná přetíženost, potřeba seberealizace formou kariéry, která nám brání v hledání partnera – prostě na vztah „není čas“. Dalším faktorem komplikujícím seznámení jsou osobnostní charakteristiky, zejména nesmělost v navazování vztahů. Pomocí nám mohou být inzeráty a internetové seznamky, které nabízejí rychlou možnost seznámení, široký výběr partnerů, zároveň s možností nezávaznosti a částečné anonymity. Seznamky mají různá zaměření. Při výběru seznamky předpokládáme, že právě zde najdeme potenciální partnery se stejnými zájmy. Ty přijdou do popředí zejména v dlouhotrvajícím vztahu, až opadne první zamilování a děti vylétnou z hnízda. Společná témata a zájmy život obohacují, dávají možnost diskuzí a sdílení. Když podáváme inzerát, stručně v něm charakterizujeme sami sebe. Důležité je však i to, co v něm uvedeno není, co jsme my sami ani dotyčný o sobě nesdělili. Časem to může být nemilé překvapení. Vyplácí se hned od počátku seznámení, ještě než nasadíme růžové brýle zamilovanosti, kriticky přemýšlet. Jaké jsou hodnoty, na kterých trváme, a z čeho jsme naopak ochotni ustoupit? Je proto dobré číst i „mezi řádky“, vnímat styl sdělení v inzerátu – a následně se hodně ptát. Podstatné informace o druhém člověku se dozvídáme také z neverbální komunikace. Pokud nevidíme řeč těla, snadno můžeme uvěřit lži. Ne každý o sobě bude zcela upřímně sdělovat informace. Mnoho inzerujících jsou vlci převlečení za beránky pokoušející se ulovit důvěřivé protějšky. Proto je vždy dobré udržovat bezpečný odstup, poskytovat jen některé osobní údaje, časem se sejít na veřejném, bezpečném místě, sdělit blízkým, kam a s kým jdeme na schůzku. Také je moc důležité mít důvěrníka pro konzultování vztahu, a to i v jeho dalších fázích. Pohled zvenčí nám nastaví zrcadlo, zda se naše volba, respektive vztah, ubírá dobrým směrem. Po dopisování přijde čas chození a to je čas klíčový. Internetová komunikace jej nemůže nahradit. Čas poznávat v realitě druhého takového, jaký je. Láska nám dává růžové brýle, sex nasazuje brýle slepce. Čím delší čas chození bez sexu si proto dvojice dopřeje, tím pevnější základy svému vztahů dá. Po dvou letech už docela dobře víme, jaký náš vyvolený je, jaké má přednosti a také jaké má stinné stránky. Otázka zní: Chci si jej vzít takového, jaký je, i když se nezmění? Takového, jak ho vidím, když si sundám brýle zamilovanosti? Jako křesťané si uvědomujeme, že to úplně nejdůležitější je, dát vše do rukou Nejvyššího.

Petra se vrhla do zakládání nové firmy. Potřebovala fotky. Objednala profesionála, hodila se do gala a nafotili, co bylo potřeba. V autobuse po cestě domů přemýšlela nad Ladislavem. Bylo to jakési divné. Reagoval, jako by ji znal. Jako by věděl, co ji baví, co jí udělá radost, čím ji zaujme. Poslal jí prsten z Pána prstenů! Její nejoblíbenější film – no to přece nemohla být náhoda! Napadlo ji, že je celý Ladislav vytvořený kolegyněmi, které ji na té šílené seznamce chtějí udržet. Že za něj odpovídají ony. Nebo že si Ladislav, pokud existuje, píše s některou z jejích kamarádek a dostává instrukce od ní. Nějakou dobu chodila po firmě jako Sherlock Holmes a sledovala sebemenší indicie, které by potvrdily její teorii, ale nikam to nevedlo. Házela udičky, mluvila o seznamce, a nic. Jediný potutelný, tedy silně podezřelý úsměv se objevil právě u té kolegyně, která jí pak naplno odhalila taje její seznamky, a tudíž i důvod svého úsměvu.

Sherlockovská teorie dostala vážnou trhlinu asi po čtrnácti dnech uctivého dopisování, kdy jí Ladislav poslal svoji adresu, číslo telefonu a místo, kde pracuje. Úplně se zprůhlednil. A do-

2018 únor

21


rodina

Pak pokyne ke dvěma andělům, kteří stojí poblíž, a vlídně říká: „Strčte ji dovnitř.“ A dva andělé berou do rukou kýble plné vody a začínají ji lít na Petru.

hodli se na datu první schůzky – v sobotu za osm dnů. Teď byl pátek večer a Petra seděla v autobuse domů. Kdyby nevystoupila, tak je to jen pět zastávek před restauraci, kde Ladislav pracuje… A ozval se v ní starý zlozvyk. Co kdyby ho šla okouknout? Jenom přes sklo, aby ji neviděl. Jenom chvilku, aby si mohla udělat nějaký názor… Nějak se to prostě stalo – a najednou stála před výlohou restaurace a snažila se uvnitř zahlédnout někoho, kdo by se podobal Ladislavovi ze seznamky.

A to byla chvíle pro Boží odpověď na Petřinu otázku během vyhazovu. Nebylo patrné, co se v duchovním světě v tu chvíli dělo, ale podle důsledků ve světě fyzickém to mohlo vypadat nějak takto: Pán Bůh jako dobrý Otec sleduje, jak Petra špízuje Ladislava, a s moudrým pokývnutím hlavy povídá: „Dítě, dítě, k tomuhle se vracet nebudeme, viď?“ 22 únor 2018

Ta náhlá, zato totální průtrž mračen Petře udělala čáru přes rozpočet. Jestli nechtěla být promoklá na kost, musela se někam schovat. Ale jediné místo, kde to bylo možné, byla právě restaurace, kam vůbec vkročit nechtěla. Ale voda se valila z nebe jako z okapu. Prudce otevřela dveře a rychle je za sebou zase zavřela. Byla dva kroky od baru, za kterým Ladislav leštil skleničky. A právě v tu chvíli si Petřin mozek řekl, že si po pěti dosažených magisterských titulech zaslouží aspoň pětiminutové volno, a s okamžitou platností si ho vzal. Petra tam stála s otevřenou pusou, výraz nezatížen sebemenší stopou inteligence, a zírala na Ladislava. Po třiceti vteřinách se od baru ozvalo: „Pomůžu vám, madam?“ „Máte nějakého panáka?“ vyhrkla. Ladislav se otočil a očima přejel regály za sebou, kde byly vyskládány desítky načatých lahví s alkoholem. „Něco by se tu snad našlo…“ Otočil se pobaveně zpět na příchozí v bílém. „Griotku!“ vyhrkla znovu, jako by měla strach, že za chvíli si na to slovo už nevzpomene. Zbytečný, potřeba cukru byla vyryta do každé její buňky, tělo by si o něj řeklo i bez mozku. Postavil před ni malou skleničku s alkoholem. Rychle ji popadla a přitiskla na hruď. „A kofolu!“ řeklo si tělo o další dávku. „Ještě něco?“ „Zaplatím!“ Petra chňapla po druhé skleničce a rychle se k Ladislavovi otočila zády. Takhle ji neuvidí. Stála obličejem proti zdi, v koutě u východu z kuchyně, takže co chvíli dostala křídlem lítacích dveří. Kopla do sebe obě dávky, rychle postavila prázdné skleničky na pult a vyběhla do lijáku.

Z autobusu vystoupila nějak automaticky. Domů došla vnitřně neskutečně unavená. Zkazila to. Žádné rande v sobotu už asi nebude. Koukla na telefon. Žádná zpráva. „Fotky lžou,“ napsala a odeslala mu to. Cink. „Jak to?“ Přišla hned odpověď. „Nepoznal jste mě.“ Teď už není cesta zpátky. Teď už ví, že si ho přišla prohlédnout a podle chování si asi myslí, že je blázen. Cink. „A jak vám chutnala griotka?“ Tý jo! On mě poznal! „Vy jste mě poznal? Proč jste nic neřekl?“ „To vy jste přišla inkognito, čekal jsem, co se z toho vyvine.“ Týýýý jo!! To je formát! Nechal mě, ať se v tom


pastorace vykoupu, a celou dobu držel dekórum! Najednou měl Ladislav v Petřiných očích nejen tvář a jasnou identitu, ale i obrovskou cenu. Najednou konverzace plynula ještě snáz než před tím trapasem.

Celý život je zápasem o hledání Boží cesty Ruth Urbanová, pastorační rada

Také se vám líbí, že princezna si nakonec Honzu vzala,

V neděli se povídání protáhlo až do noci. Ladislav hned na začátku řekl, že život v podstatě vzdal. Býval obchodní ředitel i podnikatel, ale měl tolik problémů, že už nemá co nabídnout. „Mám dluh z podnikání. Milion.“ Musel to říct, bylo to fér. Ať může Petra utéct hned na začátku. Ta se ale na celé kolo rozesmála. „Jen milion? Co to je? Já jsem právě splatila pět a půl milionu!“ Ta ženská se mi zdá, pomyslel si Ladislav. Tohle přece nemůže být náhoda… Večer utíkal, na otázky si navzájem odpovídali, ještě než byly celé vysloveny, jako by se znali staletí. Najednou bylo jasné, že celý zbytek života je pořád málo na to, aby si neměli co říct. Tu neděli se domluvili, že se za rok vezmou.

Po třech a půl letech manželství Ladislav říká, že mu Bůh poslal anděla. Celý život, při každé ráně, kterou od života dostal, křičel na Boha jako ten beznohý kapitán z Foresta Gumpa na stěžni uprostřed bouře: „To je všechno? Nic víc neumíš? Nic jiného pro mě nemáš?!“ A Bůh měl. Druhou polovinu jeho duše, nový život, východisko z problémů, protože na splácení jeho dluhu teď byli dva. A rodinu ve sboru. To bylo překvapení, ta první bohoslužba! Lidi tam byli proti jeho očekávání úplně normální a galerka plná svalovců, kteří jsou schopni se svými silami o sebe postarat sami, a stejně jdou za Bohem! A slovo z kazatelny přímo pro něj!

Teď Ladislav vaří na sborových akcích, hraje a všude je ho s jeho legráckami plno. Má to rád. A svoji ženu ještě víc. Ale dostal to teprve tehdy, až na dně, na kterém se ocitl, pustil z rukou vše, co držel, a pokorně otevřel dlaně, aby mohl přijmout to, co pro něj měl Bůh.

byli zdraví, šťastní, chytří, hodní, pracovití, odpouštěli si a měli se opravdově a obětavě rádi? A moc si přejete stejný happy end i ve svém životě – samozřejmě hned teď? Co ale dělat, když to tak není a samota útočí? Mohu použít inzerát, nebo mám trpělivě čekat, až o životního partnera „zakopnu“? Někomu se to podaří ve dvaceti, někomu ve třiceti letech, někomu ale až v šedesáti či dokonce sedmdesáti! To jsem vás zřejmě nepotěšila, přeci jen si to přejete dřív. A co děti? A co když to dokonce nepřijde vůbec? Jak to zvládnout?! Na jeden úzký sloupek příliš široké téma, proto uvedu jen heslovité náměty k zamyšlení. I tak se sem některé věci nevejdou. — Především bych ráda uvedla, že celý náš život je zápasem o hledání Boží cesty tady a teď. Některé kroky, které by jindy byly správné, mohou být dnes krokem pryč z Boží cesty. — Určitě už jste slyšeli, že je správné nedržet jakýkoli problém ve své ruce, ale dát jej do té Boží. To mohu potvrdit, ale také vím, jak je těžké neříkat „Buď vůle tvá“ pouze rozumem, ale opravdu to prožít v srdci. Mně tento zápas trval rok. Pak se ale děly věci, ze kterých bylo jasné, že to má v rukou jedině Bůh. — Není dobré upnout se k nějakému konkrétnímu cíli a mít pocit, že až ho dosáhneme, ostatní už půjde samo. To je satanova lež. — Velkým nebezpečím při každém rozhodování je zaměňovat své touhy za ty Boží. Někdy máme tendenci přeložit si vše podle vlastního klíče. Velmi doporučuji poprosit někoho (třeba starší manželský pár) o pomoc při správném rozklíčovávání (i biblických veršů) a o podporu v těžkých chvílích, kdy se nás ten zlý snaží ničit, brát radost, odvádět myšlenky, utápět v sebelítosti, v pocitu marnosti a beznaděje. — Nic by nás nemělo zahltit natolik, aby se to postavilo mezi nás a Pána Ježíše. Stalo se rozhlížení se po partnerovi hlavní náplní našich myšlenek a pozemského času? Pak je třeba dát to do pořádku, abychom viděli, kam ukazuje Boží ruka. — Chtěla bych vás povzbudit, abyste nehleděli dolů. Množství překážek, které na cestě uvidíte, by vám mohlo ubírat odvahu jít dopředu. Pohleďte vzhůru, kde na vás čeká Boží ruka, jež vás bude přes komplikace přenášet. — Prožila jsem i to, že některé úkoly máme a můžeme nejlépe splnit právě jako nezadaní. Tak s chutí do toho. Pokud jste tedy svobodní od svých představ a jste ochotni přijmout ty Boží, čekejte, že přijde odpověď i na otázku, zda seznamka je správná volba právě pro vás. Pro někoho může být dobrou cestou (existují i seznamky křesťanské, u nichž lze předpokládat určité křesťanské hodnoty), pro jiného to správná cesta není. A pokud vám Pán Bůh ukáže, že je to řešení pro vás, buďte trpěliví a čekejte, jak vás Pán povede dál v konkrétním případě. Nebojte se, Pán Bůh se neuráží nad naším hledáním ani nad neúmyslnou chybou, pokud jsme ochotni k pokání a nápravě. Dokonce bych řekla, že právě tehdy jsme nejblíže k pokornému a pokojnému přijetí nečekaných Božích cest.

2018 únor

23


confessiones

II. helvetské vyznání víry text robert hart foto gatephoto

Bůh od věčnosti předurčil čili vyvolil svobodně a čirou svou milostí, beze zření na lidi, svaté, jež chce spasiti v Kristu… Ne bez prostředkování, ač ne pro nějakou naši zásluhu, ale v Kristu a pro Krista nás vyvolil Bůh, aby právě ti také byli vyvoleni, kteří již jsou vírou v Krista vštípeni, aby však byli zavrženi ti, kdo jsou mimo Krista.

K

Mgr. Robert Hart (45) Kazatel sboru CB v Praze 4 – Šeberově, senior pražského seniorátu. S manželkou Janou mají syny Jakuba a Davida.

24 únor 2018

dyž se císař Josef II. v roce 1781 rozhodl tolerančním patentem „vyznavačům augsburského a helvetského náboženství, pak nesjednoceným Řekům soukromé vykonávání jejich náboženství všude povoliti“, jako konfesijní základ druhého ze zmíněných reformačních směrů posloužilo právě II. helvetské vyznání, jež bylo mezi reformovanými, kalvínskými, církvemi široce uznávaným vyznavačským dokumentem. Když se pak zhruba o sto let později ze státem kontrolované reformované církve vydělila Svobodná církev reformovaná (dnešní CB), nezvolila jiný, nový konfesní základ. Spíše naopak – svobodní se mimo jiné cítili být věrnějšími následovateli reformovaných dokumentů než církev, od níž se oddělili.

Osobní vyznání II. helvetská konfese je dílem curyšského kazatele Heinricha Bullingera (1504–1575), který patřil mezi nejvýznamnější postavy druhé reformační generace. Vyznání vlastně původně vzniklo jako jeho teologická závěť. Napsal ji podle všeho v roce 1564, když v Curychu zuřil mor. Bullinger onemocněl a nebylo jisté, jestli přežije. Sepsal tedy své vyznání a přiložil je k závěti na doklad svého přesvědčení. Po několik let pak zůstalo

vyznání v rukopise, jaksi bez užitku, a to až do roku 1566. Tehdy falcký kurfiřt Fridrich III. čelil podezření, že vyznává bludné učení, a musel se na říšském sněmu veřejně očistit. A protože se hlásil k přesvědčení reformovanému, obrátil se pro pomoc takédo Curychu – a Bullinger mu poslal svoje vyznání. Jeho zeť Joziáš Simler k němu sepsal předmluvu a konfesi spolupodepsali i přední švýcarští teologové z evangelických kantonů. Tak původně soukromé vyznání získalo ráz konfese veřejné a široce sdílené, jež postupně nahradila starší, tzv. I. helvetskou konfesi. V březnu 1566 pak vyšla tiskem latinsky, později i německy a francouzsky. Fridrich III. na sněmu v Augsburku obhájil svou pravověrnost a vyznání postupně získávalo stále větší ohlas v celé Evropě.

Celkový záběr, cíle a zdroje konfese „Helvetica“ je systematickým pokusem co nejstručněji shrnout a předložit křesťanské veřejnosti učení a správu švýcarských církví, jež se na vyznání shodují (např. Curych, Bern či Ženeva). Potvrzuje jejich věroučnou jednotu s jinými církvemi v Evropě a snaží se rovněž obhájit před rozličnými výtkami nepravověrnosti. Vyznání je rozděleno celkem do třiceti článků, přičemž každý je věnován jednomu konkrétnímu teologickému tématu. Struktura jednotlivých článků je víceméně ustálená. Každý z nich je rozdělen do několika odstavců: první obvykle vyjadřuje vlastní formulaci vyznání o daném tématu, pak následuje biblická a teologická argumentace a případně i rozpracování dílčích podtémat či stručné zodpovězení otázek a námitek, jež s danými te-


zemi souvisejí. Obligatorní částí jednotlivých pojednání jsou rovněž mnohdy poměrně ostrá vymezení vůči stoupencům jiných názorů či přímo proti bludům, jež vyznávající církve neschvalují nebo odsuzují. Klíčovým zdrojem, normou a autoritou vyznání je Písmo Starého a Nového zákona. Dílčí artikuly vyznání jsou protkány podpůrnými biblickými citacemi, přičemž odkazy k novozákonním spisům jednoznačně dominují. Vedle Písma ale autoři vyznání neváhají citovat ani zástupce církevní tradice, především církevní otce Augustina, Cypriána či Jeronýma. Výslovně se pak rovněž závazně přihlašují ke starocírkevním vyznáním. Tradice a výklady otců však podléhají zkoumání, nakolik se jejich stanoviska shodují s kanonickými Písmy. Jednotlivé články konfese jsou psány s poměrně citelnou snahou o co největší stručnost a koncentrovanost, jejich výstižnost a formulační jasnost jsou však přesto mimořádné. Rovněž tematický záběr článků je nevšední. Vedle centrálních teologických kapitol konfese pojednává i o tématech navýsost praktických, např. o podstatných částech bohoslužby, pastoraci nemocných, o církevním majetku nebo manželství a výchově dětí. Zmiňme na malém prostoru tohoto článku alespoň náznakem několik nejvýznamnějších tezí.

Písmo svaté, pravé slovo Boží „Kanonická Písma svatých proroků a apoštolů obojího Zákona jsou pravé slovo Boží samo…“ (I, 1) Bůh sám mluvil k otcům, prorokům a apoštolům, proto mají Písma postačující autoritu, která není dána lidským uznáním či autoritou, ale pochází z Písem samotných. Skrze Písmo Bůh mluví i dnes, zde je k nalezení vše, co je třeba vědět o spasitelné víře, o životě, který se Bohu líbí, co je třeba k vyučování i správě církve. Toto Boží slovo je třeba kázat, a kde se tak děje, tam je zvěstována i přijímána Boží řeč. Písmo je ovšem třeba pečlivě vykládat s přihlédnutím k povaze původních

za hřích, odzbrojil smrt, zničil odsudek i peklo a svým vzkříšením z mrtvých nám vrátil a obnovil život i nesmrtelnost. Sám totiž jest naše spravedlnost i vzkříšení, ano i plnost a dokonalost všech věřících i spása a dostatečnost nejhojnější.“ (XI, 6) Jen on je zaslíbený Mesiáš a Beránek Boží, proto je třeba hledat spásu jen v něm a nečekat někoho jiného. Všechna sláva i důvěra patří jen jemu.

Ospravedlnění skrze víru

jazyků, s ohledem na kontext a další okolnosti textu samotného. Výklady lidských autorit jsou užitečné, jen nakolik se s Písmem shodují.

Spása z milosti Boží Člověk po pádu je otrokem svého hříchu, nechápe Boží věci a nemá sám ze sebe žádné síly ke konání dobra. Má-li být spasen, musí se znovuzrodit. K tomu ovšem potřebuje Boží pomoc. Bůh však z pouhé milosti, před stvořením světa, předurčil, svobodně vyvolil ty, které chce v Kristu spasit: „Bůh od věčnosti předurčil, čili vyvolil svobodně a čirou svou milostí, beze zření na lidi, svaté, jež chce spasiti v Kristu… ne bez prostředkování, ač ne pro nějakou naši zásluhu, ale v Kristu a pro Krista nás vyvolil Bůh, aby právě ti také byli vyvoleni, kteří již jsou vírou v Krista vštípeni, aby však byli zavrženi ti, kdo jsou mimo Krista.“ (X,1–2) Cílem této nezasloužené milosti pak je svatost a neposkvrněnost v lásce, přijetí za syny Boží, to vše k Boží slávě a chvále.

Jediný Spasitel Jediným Vykupitelem a Spasitelem světa je Ježíš Kristus, pravý Bůh a pravý člověk, který se za nás obětoval a pro nás byl vzkříšen z mrtvých: „…svým utrpením a smrtí (…) náš Pán usmířil nebeského Otce se všemi věřícími, učinil dosti

Jakožto hříšníci máme jen jedinou naději – totiž, že nám Bůh odpustí naše hříchy, zprostí nás viny a trestu, přijme na milost a prohlásí za spravedlivé. A Bůh nás skutečně ospravedlňuje – ne pro naše zásluhy, ale milostí Krista, který trpěl a byl vzkříšen, vzal na sebe hříchy světa a místo nás učinil zadost Boží spravedlnosti. Pro Ježíše nám Bůh nepočítá hříchy, ale přičítá nám jeho spravedlnost. A toto ospravedlnění přijímáme pouhou vírou jako Boží dar. Tato víra není jen pouhým přesvědčením, ale je to srdečná důvěra, spolehnutí na Boží zaslíbení v Kristu. Takováto ryzí živá víra je rovněž Božím darem a nevyhnutelně nese ovoce, prokazuje se dobrými skutky. Jejich smyslem pak není zasloužit si spasení, ale vděčná oslava Boha a láska k bližním. Zmínili jsme jen malý zlomek toho, co by bylo možné o II. helvetském vyznání říct, malý zlomek jeho vyznavačských vět. I z toho mála, co bylo uvedeno, je ale nejspíš zřejmé alespoň jedno: Dnes stejně jako tehdy zní mnohé tu břitkým, tu kontroverzním, ale vždy jasným zvukem, který i pro nás zůstává trvalou výzvou – k myšlení víry, k rozsuzování a kritickému hodnocení ve světle Písma, a především k vlastnímu vyznávání a následování Krista. K Boží slávě a lidem na svědectví. ■

2018 únor

25


Do Písma

Soudce upálil dceru ptala se eva čejchanová foto redakce

Jiftách složil Hospodinu slib: „Vydáš-li mi Amónovce opravdu do rukou, ten, kdo mi vyjde naproti z vrat mého domu, až se budu vracet v pokoji od Amónovců, bude patřit Hospodinu a toho obětuji v zápalnou oběť.“ Soudců 11,30–31

J

iftách Amónovce porazil a víme, že první mu vyšla naproti jeho dcera. Jiftách byl spra­ vedlivý soudce Izraele, Bůh věděl, že svůj slib dodrží. Vypadá to, jako by si Bůh v tomto pří­ běhu vyžádal lidskou oběť…

Viktor Ber, Th.D. Kazatel Církve bratrské, vyučuje Starý zákon na Evangelikálním teologickém semináři v Praze a na Teologic­ ké fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. S man­ želkou Renatou a čtyřmi dětmi žijí v Poděbradech.

Možná to tak na první pohled může vypadat, ale není to tak. Bůh si žádnou lidskou oběť nevyžádal. Příběh Jiftácha (v Bibli kralické je vžité jméno Jefte) je třeba vidět v kontextu celé knihy Soudců, aby se dal správně pochopit. V selháních a tragédiích, která tuto knihu provázejí od začátku až do konce, kdy už Izrael neměl soudce a „každý si dělal, co uznal za správné“. (Soudců 17,6) Od selhání jednotlivých soudců až po neposlušnost celého lidu. Že to správné nebylo, ukazuje příběh nejmenovaného lévijce a jeho ženiny, která skončila rozsekaná na dvanáct kusů a rozeslaná po území Izraele. Když se pak vrátíme k příběhu Jiftácha, vidíme, že od chvíle, kdy „spočinul na Jiftáchovi Duch Hospodinův“ (11,29), už Hospodin do celého příběhu vůbec nezasahuje. Nijak ho nehodnotí, nekomentuje. Právě to by ale člověk čekal – že Bůh zastaví Jiftácha dřív, než svoji dceru obětuje. Jako to udělal u Izáka. Vždyť podle všeho byl Jiftách, navzdory komplikovanému dětství, věrný Boží služebník.

Ano, to byl. Dětství měl složité kvůli svému původu – byl nemanželským synem Gileáda a nevěst 26 únor 2018

ky. Ale měl vlastnosti, které se tehdy v Izraeli cenily – byl „udatný bohatýr“. Ale Jiftáchův příběh není jako příběh Abrahamův, Bůh od Jiftácha žádné oběti nechtěl. To Jiftách si chtěl vítězství nad Amónovci pojistit, proto učinil slib. Byl tedy Jiftáchův slib nerozumný? Vždyť ho učinil právě potom, co na něm „spočinul Duch Hospodinův“. V Bibli to vypadá, že jednal pod jeho vlivem. Jak by tedy mohl být nerozumný?

V Bibli je to, že na něm spočinul Duch Hospodinův a že Jiftách učinil slib, sice napsáno hned za sebou, ale souvislost mezi těmito událostmi nám čtenářům vypravěč neupřesňuje. Možná si přeje, abychom si tuto otázku položili, abychom se ptali, zda Jiftáchův slib je, nebo není „z Ducha“. Stejně tak je ovšem možné biblický oddíl číst tak, že spolu tyto dvě věci vůbec nemusí souviset. Můžeme text vykládat třeba i tak, že Jiftách dostal na začátku do bojů s Amónovci Ducha Hospodinova a to mu mělo pro další události stačit. Ale měl pochyby. Bůh ale mohl zajistit, že z domu mu vyjde naproti někdo jiný, ne jeho jediné dítě. Obětování dítěte, tedy de facto konec pokračování rodu, byla dost krutá výchovná lekce za jeden nerozumný slib…

Mnohdy máme tendenci myslet si, že Bůh zasahuje do úplně každé situace našeho života, ale Boží cesty nejsou jako cesty naše. Pravda je ta, že Boží jednání s námi může mít zcela jinou podobu, než jakou bychom očekávali. Příběh Jiftácha může být příběhem o svobodě v jednání a o zodpovědnosti učiněné v této svobodě. Ve slibu se říká „z vrat mého domu“, Jiftách tedy nemohl očekávat, že to bude nějaká ovce nebo tele. Fakt, že to nebyl nikdo ze služebníků, ale jeho jediná dcera, vypadá z pohledu tohoto vysvětlení jako poukázání na skutečnost, že před Bohem jsou si všechny lidské životy rovny.


inzerce

Dá se to chápat i tak. Je nepravděpodobné, že by Jiftách složil tento slib, kdyby věděl, že to bude jeho dcera, kterou bude muset obětovat. Byla to pro něj obrovská rodinná tragédie. Vidíme však, že za ni neviní Boha, ale nenapadne ho ani to, že by si za to mohl sám. Říká: „Ach, má dcero, srazilas mě do prachu, uvrhla jsi mě do zkázy!“ (Soudců 11,35) Ale ona byla v celém tom příběhu ta nejnevinnější…

Ano, ona za to mohla ze všech nejméně. Byla to Jiftáchova chyba. A on za ni draze zaplatil. Jiftách nejednal vždy rozumně. Je to koneckonců vidět hned v následující kapitole a v jeho jednání s Efrajimci. S těmi měli potíže i soudcové předtím a je zajímavé, jak se tato konkrétní situace opakuje. V Soudců 8,1 Efrajimci vytýkali Gedeónovi, že je nevzal s sebou do bojů s Midjánci. Gedeonova odpověď byla ponížená a smírná: „Copak jsem teď učinil něco tak velikého jako vy? Což není Efrajimovo paběrkování lepší než Abíezerovo vinobraní?“ A tím problém ze strany Efrajimců skončil. Nechali se umluvit. Tu samou situaci ale zažil i Jiftách. Muži efrajimští vyčítali Jiftáchovi: „Proč jsi táhl do boje proti Amónovcům a nezavolal jsi nás, abychom šli s tebou? Zapálíme ti dům nad hlavou!“ (12,1) Jiftách reagoval jinak než Gedeón, vyčetl jim, že mu nepomohli. Došlo ke konfliktu, který skončil – dnes bychom řekli – občanskou válkou. Gileádští muži v ní zabili 42 tisíc Efrajimců. Byla řeč o kontextu knihy Soudců, tady se chování Jiftácha v kontextu ukazuje jako nekonstruktivní. Jaké poselství tedy Bůh v příběhu Jiftácha čtenářům Bible předává?

Kromě těch, která už tu byla zmíněna, určitě ještě to, že Bůh jedná i s lidmi chybujícími. Nečeká, až budou dokonalí. Jedná s nimi jako s takovými, jací jsou. Ne všichni vládci Izraele byli moudří a Bohu věrní, v podstatě to šlo s Izraelem z kopce – od věrného Jozua a několika dalších soudců po něm přes Jiftácha k „neřízené střele“ Samsonovi až po krále, které si lid na Bohu vymohl. Saul nebyl dobrý král, David udělal mnoho velkých chyb… a další králové pak v podstatě dostali Izrael na buben. Ale Jiftách i David se všemi svými nedostatky jsou jmenováni v listu Židům jako ti, „…kteří svou vírou dobývali království, uskutečňovali Boží spravedlnost, dosáhli toho, co jim bylo zaslíbeno“. (Židům 11,32–33) To je poselství pro nás. Bůh nás přijímá a vede, i když chybujeme. Pokud se k němu po chybě vrátíme, neodmítne nás, ale znovu nás povede. Zároveň nás však automaticky nezbavuje důsledků našich vážných pochybení, jako tomu bylo v případě Jiftáchova neuváženého slibu. ■


kultura

Star Wars: Poslední z Jediů text Libor duchek foto archiv

N

ejen stárnoucí fanoušci hvězdné série z velmi vzdálené galaxie měli příležitost o těchto Vánocích zhlédnout zatím poslední díl filmové série Star Wars s podtitulem Poslední z Jediů. Navzdory názvu je onen Jedi podobně jako v Posledním Mohykánovi, v rámci třetí trilogie první, kterého vidíme. A když pronikneme trochu do děje, zjistíme, že to ani s tím jeho příslušenstvím k řádu Jedi není tak jednoduché. Ostatně také název celé série Hvězdné války může být pro někoho zavádějící, protože v žádné epizodě hvězdy neválčí (ani netančí), pokud ovšem nemáme na mysli hvězdy filmové. Při vymýšlení názvu měl autor zřejmě na mysli pověstnou Hvězdu Smrti – obří kulatou loď – jakousi umělou planetku –, která se v různých podobách objevuje hned v několika dílech a vždy je zničena malou stíhačkou. Předtím ovšem stihne zničit nějakou jinou, v podstatě bezbrannou planetu. Podle této zápletky člověk pozná, že je v žánru Star Wars. Fanoušek by ovšem asi řekl, že hlavní zápletkou je souboj síly temna a síly světla, přičemž se vždy zdá, že temnota má navrch. Avšak každé dítě ví, že i malá baterka je s to prosvětlit celý pokojíček. Takové „baterky“ mají také coby zbraně v rukou obě strany, každá samozřejmě svítí jiným světlem a zcela proti zákonům fyziky dosvítí maximálně na metr. Říká se jim proto světelné meče. Zatímco rytíři světla žádné brnění nenosí – snad proto, že proti světelným mečům je stejně k ničemu –, temní rytíři mají brnění skoro vždy a většinou i černou helmu. Tolik k otázce bezpečnosti a vymezení žánru. Nyní tedy k poslednímu dílu, k Poslednímu z Jediů. Je to skvělé! Studio Disney,

28 únor 2018

Star Wars: Poslední z Jediů Sedmý díl filmové série, USA, 2017, scénář a režie Rian Johnson, 150 min

které práva ke Star Wars koupilo od režiséra prvních dvou trilogií George Lucase za 4 miliardy dolarů, by mohlo vyměnit svůj pověstný zámek za obří Snokeův Dreadnaught (mateřská loď hlavního zlouna) a místo tradičního ohňostroje nechat kolem poletovat X-wingy (hodné stíhačky) v rytířských šarvátkách s TIE stíhačkami (zlými). Právě takovouto scénou sedmý díl začíná. Malá stíhačka si to namíří proti největší lodi v okolí a divák není po několika dramatických filmových minutách zklamán – velká loď za pár minut vybuchne, zatímco malá se šťastně vrací domů. Tím si odbudeme povinnou zápletku, a pak už je všechno jinak. Sedmá epizoda je reinterpretací všeho, co se dosud stalo, co bylo a co bude. Je v ní doslova kus umění, což se projevuje i po vizuální stránce, která je víc než vypiplaná. Fanoušci poznají mnoho scén ne nepodobných těm z předešlých

dílů, a přece je všechno úplně jinak. Série vyzrála, zmoudřela a opouští stará klišé. Drzí a lehce machističtí rošťáci typu Indiana Jonese se z výsluní dostávají přinejmenším do polostínu, a naopak zazáří ženské hrdinky s novým mottem věčného boje dobra a zla: „Nezvítězíme tím, že budeme ničit, co nenávidíme, ale tím, že budeme zachraňovat to, co milujeme.“ Kdybych měl najít nějakou skvrnku na tomto opusu, nějaké to temné místečko, tak jsou to zřejmě vedlejší dějové linky, ve kterých je slabší i scénář. Snad kdyby měl režisér Johnson alespoň o dvě hodinky delší stopáž, nebo o rok více času… Zábavní průmysl a tlak marketingu je však neúprosný. Nemohu ovšem skončit jinak než: „Ať vás provází Síla!“ ■


náš tip

Zázrak v Kralupech Jsou chvíle, kdy si člověk může říct,

že byl svědkem zázraku. Jeden se stal v sobotu 2. prosince 2017 v hotelu Sport. Když totiž někde hrajete poprvé, navíc jste znevýhodněni tím, že se jmenujete Marnatosnaha, a i přesto na vás přijde plný sál, tak to nic jiného než zázrak není. Ti, kteří dorazili, dobře udělali. Za odměnu dostali 90 Koncert kapely Marnatosnaha minut vynikající hudby. Nová sestava kapele opravdu prospěla. Zatímco Radek Pelikán, který střídal klarinet, ukulele a cistru, bavil publikum i své spoluhráče, zpěvačka a flétnistka Eva Palánková tak trochu v pozadí odvedla spoustu bezchybné práce a jediná píseň, kde zpívala první hlas, patřila k vrcholům večera. Napsat, že zbytek kapely předvedl svůj standard, by mohlo vyznít až neuctivě. On totiž standard v případě Marnetosnahy znamená opravdu vysokou laťku. Radost, velká hudební radost. Muzikanti s lehkostí udrželi pod kontrolou velmi široké stylové rozpětí orámované základní osou středověk – balkán – folk. Došlo na Latinu, Makedonii, Rumunsko, Turecko, blues, jazz nebo třeba Zuzanu Navarovou. Kapela se představila jako „hudební skupina Sboru Církve bratrské ve Zlíně“. Koncert ale opět dokázal, že Marnatosnaha tuto škatulku výrazně převyšuje. Daniel Matulík ■

C. S. Lewis a jeho odkaz Pavla Lioliasová

II. české lewisovské sympozium 2. 3. 2018 / 9.00 – 17.00 hodin Středisko Kobylisy (Klub Vrtule) Kobyliské nám. 640/11, Praha 8 V Praze se v pátek 2. března 2018 koná druhý ročník sympozia věnovaného spisovateli Clivu Staplesu Lewisovi. Na akci s názvem C. S. Lewis a jeho odkaz vystoupí odborníci na spisovatelovo dílo, ale podle organizátorů bude také prostor pro diskuzi a podněty všech účastníků.

Lidé lži Poprvé jsem knihu známého psychiatra držel v ruce v polovi-

Morgan Scott Peck: Lidé lži. Psychologie lidského zla. Portal, Praha 2018.

ně devadesátých let. Hned úvod mě nadchnul: „Toto je nebezpečná kniha.“ A když jsem pak četl dál, věděl jsem okamžitě, že si ji koupím: „V rukopise, který mi jednou zaslal jeden autor, se tento omlouvá za svou ‚křesťanskou zaujatost‘. Já se za to neomlouvám.“ Říkal jsem si, to je frajer, slavný spisovatel, autor bestsellerů Nevyšlapanou cestou nebo Postel u okna a nestydí se za svou křesťanskou zaujatost. Neváhá citovat Ježíše, který ďábla označil za lháře a otce lži! Kniha je doopravdy skvělá, z mnoha stran dává nahlédnout do lidských temností, jakých je člověk schopen, ale dává naději. Velmi zajímavé jsou autorovy zkušenosti s exorcismem. Snad nejvíce mě ale zaujala kapitola o skupinovém zlu popsaném na příkladu amerických vojáků, kteří se dopouštěli barbarských zločinů na civilistech ve Vietnamu. Kniha je nebezpečná, protože zabývat se především zlem je špatná cesta. Dokonce i ze svatých důvodů, neboť jak se můžeme dočíst, být více proti ďáblu než pro Boha vede k tomu, že zlo přivoláme. Proto se zaměřme i při čtení této knihy více na Krista a jeho lásku než na zlo samotné. Bronislav Matulík ■

Pořadatelé pozvali například českého experta na dílo C. S. Lewise Pavla Hoška, vystoupí také Petr Pavlíček, který je znalcem Lewisovy biografie nebo katolický kněz Štěpán Smolen a Matěj Hájek. První ročník sympozia byl před dvanácti lety. Organizátoři chtějí letošním ročníkem navázat na minulou iniciativu a také vytvořit platformu pro diskuzi mezi odborníky i širším publikem. Zájemci se mohou přihlašovat přes mail cslewis@email.cz nebo na facebookové události s názvem C. S. Lewis a jeho odkaz.

2018 únor

29


diskuze

Mají ženy zastání? připravil radislav novotný anekdota Roman Gadas foto archiv

V mediích a především na sociálních sítích probíhá kampaň #MeToo, která upozorňuje na násilí páchané na ženách. Jak by se měli muži z církve zastávat žen?

Král Abímelek? No a co, neměl na mě pohvizdovat! Teď už mu neharaší. Adam Sedláček Pracuje jako aplikační specialista v IT, člen CB

Mají ženy zastání? Asi záleží na tom, jak

kde a v jaké oblasti. Nicméně myslím, že na Západě, do kterého se snad můžeme řadit i my, ženy zastání mají. Troufnu si tvrdit, že asi největší, co kdy měly. Jestli je to však dostatečné, je otázkou. Při čtení současných médií někdy nabývám dojmu, že ženy o zastání vlastně ani moc nestojí. Alespoň tomu odpovídají snahy všudypřítomných odborníků na gender smazat jakékoli rozdíly mezi muži a ženami. Pokud rozdíly nejsou (pozor – neplést s rovnoprávností či rovnocenností, ty jsou samozřejmě naprosto žádoucí), proč se pak speciálně zastávat žen? 30 únor 2018

Na druhé straně stojí kampaň #MeToo, která, ač s dobrým úmyslem založená, se poněkud zvrhla v soutěž o to, jak stará a malicherná událost bude ještě považována za násilí na ženách. Obzvláště pokud se jedná o známou osobnost. Tím nicméně nechci bagatelizovat závažnost opravdového násilí, kterého se někteří muži na ženách dopouštějí. Při snaze vyhnout se výše uvedeným extrémům si myslím, že nejlepší způsob, jak se zastávat ženy, je mít k ní úctu a vážit si práce, kterou dělá. V případě kariéry to není zas až takový problém, protože výkon je to, čemu mužský svět rozumí a co umí ocenit. V případě volby věnovat se rodině a výchově dětí je to už těžší. Přitom se paradoxně jedná o činnosti, které vytvářejí věčné hodnoty, na rozdíl od pomíjivé po-

vahy byznysu. Možná právě proto a o to víc bychom měli ženám dávat najevo, jak jsou pro nás důležité a že si jejich práce vážíme. Myslím, že uvedené pak může přispět k tomu, že si společnost bude žen více vážit. A také ony samy si budou, pokud tomu tak ještě není, připadat s muži rovnocenné.

Judita Košťáková CB Praha 5, manažerka v pojišťovnictví

S probíhající kampaní si trochu nevím rady.

Samozřejmě jsem zažila jako jistě většina žen různou míru obtěžování ze strany mužů. Přesto jsem si nikdy nepřipadala


glosa bezmocně. Vždy jsem měla dojem, že si to nemusím nechat líbit a že je na mně, jakou míru obrany zvolím. Je to pravděpodobně díky úrovni společnosti, ve které žiji, a prostředí, kde se pohybuji. Uprostřed církve jsem se jako žena od dětství cítila vždy přijímaná a biblické oslovení bratři jsem svobodně vztahovala i na nás ženy. V práci zažívám sexuální obtěžování ve velmi decentní formě. Jedná se spíše o nabídky, které pro mne při odmítnutí nemají žádný negativní dopad. Pracuji na manažerské pozici ve finanční sféře, možná jsou tam muži opatrnější. Neset­ kala jsem se s žádným případem, kdy by žena získala výhodu tím, že se vyspala se šéfem. Že se to o každé druhé povídá, je běžné. Podle mé zkušenosti tyto fámy šíří nejčastěji ženy. Na druhou stranu se snažím být opatrná a nedávat chybné

Jan Voves Vysokoškolský pedagog, člen CB

Napadá mne jeden příběh ze současnos-

ti. Nejedná se o konkrétní žijící ženu, ale o ženu symbolickou. Do sboru chodíme kolem nejmenovaného obchodního domu, na kterém se v adventu objevila zvláštní „výzdoba“ včetně ženské postavy oblečené v plavkách, oběšené na dřevěné šibenici. Byli jsme tím s manželkou pobouřeni, ale jen ona se odhodlala najít kontakt na manažery obchodního domu a zodpovědné pracovníky městské části. Vyzvala je, aby problematickou „výzdobu“ nechali odstranit, protože zejména ve dnešní zjitřené době se jí nezdála vhodná. Ani od jednoho z oslovených mužů se jí ale nedostalo odpovědi a žena tam visí dál… Později jsme zjistili, že postava je součástí vcelku zajímavé provokativní výstavy ve třetím patře zmíněného obchodního domu.

signály. Při nabídce šéfa, zda s ním půjdu na oběd, nebo večeři, volím zásadně oběd. Spíše než s násilím a obtěžováním se totiž ve svém okolí setkávám s velkou mírou manželské nevěry. Nejotravnější „obtěžování“ jsem v poslední době paradoxně zažila od svojí nadřízené, která měla na poradách pod jakoukoliv záminkou sexuální narážky. A je nutno říct, že se většina kolegů i kolegyň servilně smála, ale přitom ji následně po poradě za toto chování kritizovala. Místo nějakého konkrétního zastávání se žen vnímám spíše jako podstatné běžné chování mužů z církve v sekulárním prostředí. To se vztahuje ale i na nás ženy. Opravdu se někdy, a to i pasivním mlčením, nepřidáváme k dvojmyslným žertům snižujícím důstojnost žen, a koneckonců i mužů?

Je v tom ale něco symptomatického. Možná, že kdybych se ozval já jako muž, dostalo by se mi alespoň odpovědi. Přestože se o rovnoprávnosti žen stále mluví, máme v sobě zakořeněno něco jiného. Představa ženy jako té, která má mlčet a starat se o děti, domácnost a svého manžela, je stále živá. Podívejme se ale k nám do církve a do jednotlivých sborů. Nepodporujeme tento model i my tím, že ženy ve shromáždění jsou dobré maximálně k přípravě občerstvení, učení dětí v besídce a v lepším případě k přečtení oddílu z Písma? Anebo když použijeme oslovení „bratři starší“, ačkoliv je ve staršovstvu (díky Bohu) i jedna sestra? Nevím, jestli v tomto směru máme být na co hrdí. A možná, že kdyby se u nás i v Americe z formálního evangelikalizmu vyloupnul vztah, jaký měl k ženám Ježíš, nemuselo by být tolik obětí #MeToo. Ať už skutečných, nebo těch, které jen chtějí na situaci upozornit. Možná se ale začíná blýskat na lepší časy. ■

Tep doby Petr Plaňanský, kazatel KS Nymburk

Prozíravost je zdrojem života těm, kdo ji mají… (Př 16,22a)

Rok s osmičkami na konci je pro náš národ „osudový“. Osmičky máme symbolicky spojeny s událostmi pozitivními: založením Národního muzea (1818), koncem první světové války a vznikem republiky (1918); i událostmi negativními: pražskou defenestrací jako rozbuškou třicetileté války (1618), mnichovským diktátem (1938), komunistickým pučem (1948), invazí vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR (1968). O co usilovat v tomto roce a co si přát? Stabilní a moudrou vládu; prezidenta důstojně reprezentujícího zemi v zahraničí a kultivujícího politiku domácí; prosperitu země; vzájemnou solidaritu; důraz na vzdělávání budoucích generací; zachovávání práva a spravedlnosti; každodenní poctivost a pravdivost. Zatím to však vypadá, že hodně lidí spíše zlhostejnělo, zpohodlnělo a rezignovalo na jakékoli úsilí zlepšovat věci a vztahy kolem sebe. I přesto, nebo možná právě proto, se můžeme rozhodnout usilovat o prozíravost. Co to ale přesně znamená? Určitě citlivě vnímat tep doby, v níž žijeme. Pokusit se včas a správně reagovat na události kolem nás. Jak v knize Jób stojí: „…prozíravý dbá na svoje činy…“ Být všímaví k okolí i ochotní se nasadit tam, kde je potřeba. Nadto být vnitřně upevnění, zdravě sebejistí. A to s vědomím skutečnosti, že nás mnohé události přesahují a jejich konce nedohlédneme. Žijme s jistotou, že jsme vedeni tím, „který je, který byl a který přichází“! A jako Boží lid se naučme zdravě riskovat – napříště ta podstatná témata společnosti budeme nabízet i my a nebudeme jako obvykle vlát kdesi na chvostu…

Obsah rubriky nemusí vyjadřovat názor redakční rady.

2018 únor

31


čteme

Kněz odpadlík Životní příběh. Josef Václav Justin Michl

přijal po předcích jméno Drašar. Narozen 1810 v Poličce, pohřben 1862 v zapadlém koutě českomoravského pomezí, v obci Březiny. V Litomyšli jako hladový student vstoupil k piaristům. Brzy se nadchl pro vlastenecké snahy českých buditelů, rozdával i psal sám české knížky, což piaristé přijímali s nevolí. Prokázal však velké nadání, a tak začal úspěšně učit. Stal se profesorem řádových škol. Představení oceňovali jeho učebnice reálných předmětů. U žáků byl oblíben. Strohý piaristický dohled nad studentským životem pociťoval však vždy jako vězení. Přesto přijal římskokatolické kněžské svěcení. Pomýšlel na nezávislou kariéru učitelskou. Byl obdi-

Drašar Teréza Nováková Státní nakladatelství krásné literatury a umění, Praha 1963, 360 stran.

Zůstala mu přízeň a vážnost lidu celého širokého okolí, kde jako chudý písař žil z příspěvků vděčnosti za své služby. Někdy pán, jindy podivín a nuzný podruh. Zde zemřel a kraj truchlil. Román poskytuje vhled do tehdejších maloměst Poličky, Litomyšle a Berouna. Ta ovládla pokročilá germanizace živená starostí občanů o lepší bydlo pro ně i jejich děti. Češi v rozhovoru často už nenacházeli vhodných českých slov. Němčina byla vyučovací a panskou úřední řečí. Bylo těžko přijít na zámek s češtinou. Německá škola byla samozřejmostí a původní české obyvatelstvo žilo často spokojeně s němčinou ve víře katolické. Vlastenečtí spisovatelé se snažili vzbudit zájem o slavnou českou historii a slovanskou vzájemnost povzbuzující národní hrdost. Byl to boj nevděčný a často po-

Z PRACHU A STÍNU Objevujeme literární poklady

vován a uctíván poličským obyvatelstvem jako významný rodák a vyhlášený kazatel, obklopený církevní přízní. V duchu revolučního vzmachu konce 40. let očekával svobodomyslné změny ve společnosti i v církvi, které mu umožní osvobození od piaristických závazků. Šlo zejména o zrušení celibátu. Při svých milostných záletech neváhal proto slibovat manželství. Sliboval marně. Vystoupil z církve a stal se vysmívaným odpadlíkem. Ke svému překvapení byl poučen, že císařské zákony ani v případě vystoupení z církve církevní sliby neruší! Hledal záchranu u evangelíků, ale když vyjádřil svou představu stát se lidovým knězem staré české husitské církve, neuspěl. Bylo mu nabídnuto podřadné učitelské místo v zapadlé podhorské obci Březiny. Pokorně to místo přijal a vesničané si cenili mít takového učeného pána ve škole. Avšak i tento úřad byl mu odňat a zbylí přátelé radili, že je jen 32 únor 2018

Kněz Justin, Drašar, pokořen písařil tam v lesích nad potokem Hlučínou a Švarcavou. Je vina doba, společnost, či snad neblahá vášeň? – Úspěch se snadno náhle rozsype. jediná možnost záchrany – odchod do ciziny. To odmítl. Zákon mu nedovolil sňatek, a tak žil v nemanželském svazku, zplodil nemanželské děti. Býval v odloučené, nuzné chatrči, kde sepisoval slavnou historii rodného města Poličky, které ho vydědilo.

smívaný. Nedávný toleranční patent císaře Josefa II. byl sice osvícenským činem, pobídkou k náboženské snášenlivosti, ale jeho dosah byl velmi omezený a krácený stranou církevní i světskou. Nepřinášel rovnost svobody. Smělé očekávání, že císařské zákony nastoupí cestu dalšího uvolnění, zhatila brzy nesmlouvavá reakce bachovského absolutizmu na evropské revoluční události. Drašarovo optimistické očekávání vytoužených změn bylo čirou fantazií. Svou neukázněnost chtěl spasit útěkem od Říma. Nechtěl se zříci církevní služby. Neúspěch však nevyměnil za svobodu v cizině a držel se své rodné řeči. Jeho osobnost je plná rozporů. Příliš mnoho očekáváme od člověka. Opustil trosky úspěchu, a co zbylo, rozdal chudým na Vysočině. ■ blahoslav košťák


křížovka

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu Tajenku zašlete do 14. 2. 2018 (i e-mailem) na adresu krizovka@cb.cz. Vylosovaný výherce získává knihu Zdravé tělo v kómatu od autora Daniele Pastirčáka. Výhru věnuje redakce.

Tajenka z čísla 01/2018: Má duše po tobě žízní jako vyprahlá země. Knihu Křesťan v plné zbroji vyhrává Lydie Horká, Želešice. Připravil Dušan Karkuš.

2018 únor

33


post scriptum

Zimní příběh text Libor Duchek

Z

atímco pro faraóna a jeho lid byla zpráva o nadcházejících sedmi letech tučných a následně sedmi hubených celkem šokující, tak my lidé mírného podnebného pásu si užíváme co čtvrt roku střídání ročních období, tedy času úrodného a času vegetačního klidu. Horká a suchá léta střídá sychravý podzim plný dešťů. V listech se rozloží zelené barvivo, aby dalo vyniknout mrkvovitým barvám (karotenoidům) a okvětním barvám rudým (antokyanům). Jarní a letní práce našich rukou vydala plody a na podzim uvadá. Nad padlou rostlinou dýně pak můžeme prohlásit se sepjatýma rukama: „Z bláta jsi vzešla a do bláta se vracíš. Pokoj tvé vegetativní duši!“ S příchodem zimy se bahnivá zem zbrázděná našimi kroky, ale i stopami koleček, kol, dětí a zvířat, svírá do ledového krunýře. Jako by sama příroda zpečetila naše činy, naši minulost. Okem stopaře vidíme, co jsme vykonali, kde jsme byli, s kým jsme se potkali. Zatímco v létě by vstup na tu stejnou plochu bosou nohou byl příjemným zážitkem

Pokoj tvé vegetativní duši!

svobody a snad i jakéhosi spojení se zemí, nyní jsme rádi, že nás teplé boty s drsnou podrážkou chrání před mrazem, sklouznutím a případnými oděrkami. Zmrzlá země už nedovolí další zahradní úpravy – je neplodná. Zbývá jen přemítat. Co jsme udělali špatně, co dobře. Kdo nám pomohl, komu jsme pomohli my. Na koho jsme zapomněli a kdo si nevzpomněl na nás. Led nám připomíná, že vše má svůj konec, obzvlášť dílo našich rukou. Také že práce není vše. Zdaleka nevyplňuje celý náš život. Vždyť my už pracovat na zahradě nemůžeme, ale přeci ještě po ní chodíme. Praská pod námi zmrzlá zem, ale ruku k dílu už nepřiložíme. 34 únor 2018

libor duchek Doktorand ETF UK v Praze, redaktor časopisu Brána, člen Sboru CB Praha-Smíchov, se svou ženou Annou má Almu, Amose a Theu.

A přece jsme stále naživu. Co s tím? Co dělat, když už nelze nic dělat? Pořád se můžeme setkávat s lidmi. Radovat se ze společných vzpomínek. Omluvit se těm, na které jsme zapomněli, kterým jsme se v čase potřeby vyhnuli. Dát najevo své city blízkým. Děkovat za společný čas. Mluvit s Bohem. Děkovat mu za čas minulý a prosit za čas přicházející. Vyprávět příběhy, především ty o naději na znovuzrození, takové ty příběhy, kde malí porazí velké, a stanou se mnohem většími. Příběhy, které dávají odvahu a chuť následovat naše příkladné předky. Je však i čas si zaplakat – nad tím, co mohlo být, a nebylo. Nad tím, co bylo, ale bylo by lépe, kdyby se to nestalo. Zima má tvář brzkého nedělního rána. Když jsme ještě sami, opuštění a vše kolem je mrtvé v ledu. A pak zcela nečekaně zasvítí z východu slunce. Nad námi z temného mračna ve vší tichosti začne padat sníh a v dálce zazvoní kostelní zvon. Jdeme na bohoslužbu, zpíváme písně chval, vyznáváme své hříchy, přejeme si pokoj s bratry a sestrami v Kristu. Venku stále sněží, a když vyjdeme ze shromáždění, vše je přikryto. Stopy, ať lehké, či hluboké, všechny jizvy země zmizely. Bůh přikryl naše provinění a daroval nám nové srdce, měkké – plné lásky k bližnímu a plné sil a ochoty k službě. Můžeme začít znovu. S jarem pak jakoby svitne duha: „Jděte a učiňte z té země zahradu, kde budou růst keře a stromy s lahodnými plody na pohled, s plody života.“ ■


Tisíc let je u Pána jako jeden den a jeden den jako tisíc let, připomíná nám apoštol Petr. (2P 3,8) Zejména by nás tato slova měla upozornit, jak marná je snaha dopočítat se konce tohoto světa, ale koneckonců je můžeme vztáhnout i na počítání času na počátku stvoření. Relativitu času a to, jak nedokonalé jsou naše pokusy čas uchopit, si ostatně můžeme uvědomovat každý den. Letopočet, který používáme, se evidentně nestrefil do přesného data Kristova narození. Nezávisle na letopočtu navíc každý kalendářní systém potřebuje jednou za čas přidat přestupné čili „vyrovnávací“ dny, aby srovnal krok s pohyby těles ve sluneční soustavě. Děje se tak v našem gregoriánském kalendáři, v kalendáři židovském i v dalších. Ještě méně pravidelně a méně

Tisíc let jako jeden den

v prostoru a čase nápadně se nám na hodinkách objevují takzvané přestupné vteřiny. A více než sto let navíc víme, že ani ve vesmíru neběží čas všude stejně – to díky objevům souvisejícím s teoriemi relativity. Americký teoretický fyzik John Archibald Wheeler (1911–2008) to shrnuje ve vtipném výroku: „Čas je způsob, kterým Bůh zařídil, aby se všechny věci nepřihodily naráz.“ Naše bytí je závislé na čase a prostoru. Zatímco ve třech rozměrech prostoru se můžeme pohybovat relativně svobodně, směr pohybu času je jednoznačný. Ovšem tento časoprostor není neměnným rámcem, který by stabilně „visel“ nade vším, co se v něm Gravitační vlny nachází a odehrává. Právě naopak: časoprostor se sám proměňuje spolu se vším, co Srážka neutronových hvězd v něm je. Celý vesmír se od svého počátku rozpíná. Okolo těch nejhmotnějších vesmírrozvlní celý časoprostor. (ilustrace ných těles (neutronových hvězd a černých děr) se prostor a čas zakřivuje. A když se L. Calcada a M. Kornmesser, někdy dvojice těchto hvězd nebo děr srazí, celým časoprostorem se šíří tzv. gravitační Evropská jižní observatoř (ESO)) vlny jako na vodní hladině. Gravitační vlny předpověděla V běžném životě to nepocítíme, vždyť jsme sami součástí časoprostoru, ale vědci naEinsteinova teorie relativity před šli způsob, jak vlny zachytit – na několikakilometrové dráze tvaru ležatého V pouštějí sem více než sto lety, ale na jejich pozorovaní si vědci museli počkat. a tam tenké laserové paprsky. Za normálních okolností jsou obě ramena písmene V stejně Poprvé je zaznamenali v roce 2015 dlouhá a paprsky se z obou ramen vracejí současně. Když však místem projde vlna, tak u srážky a následného splynutí dvou se nejprve jedno a následně i druhé rameno o mikroskopický zlomek vzdálenosti pohne. černých děr; jedna z nich byla 29krát Paprsky pak už do cíle nedorazí současně. hmotnější než Slunce, druha 36krát. Oproti vzdálenostem v dalekém vesmíru je naše Země maličká, ale i na ní si uvědomíme svou zakotvenost v časoprostoru. Přestože se nám zdá, že máme svět jako na dlani, překonat jakoukoliv vzdálenost trvá určitý čas. Před několika lety jednoho hudebníka napadlo, že by mohl dirigovat orchestr složený z lidí na různých místech planety propojených přes internet. Jenže i přenos „rychlostí blesku“ byl příliš pomalý na to, aby zvládl potřebnou výměnu informací sem a tam. Když se tedy člověk pokusí „ihned a okamžitě“ dělat velké věci, nabírá tím větší zpoždění, čím větší věc se snaží udělat. Namísto snahy o překonání časoprostoru vlastními silami se proto raději shromažďujme ve jménu Všudypřítomného Boha a buďme trpěliví. On zná ten pravý prostor i čas. text Martin Srb foto rador, nyt

Profile for Časopis Brána

Brana 18/2  

Moderní křesťanský časopis s přehledným designem prezentující biblickou zvěst o Ježíši Kristu fundovaně a obsáhle zpracovává aktuální témata...

Brana 18/2  

Moderní křesťanský časopis s přehledným designem prezentující biblickou zvěst o Ježíši Kristu fundovaně a obsáhle zpracovává aktuální témata...

Profile for redakce
Advertisement