rozhovor
Líbí se mi, že je hudba součástí církve text Bronislav Matulík foto Bronislav Matulík a Richard Arnold
V Effathě začínala, když jí bylo deset let. V roce 2016 převzala taktovku tohoto souboru z rukou Bohumíra Touška. Hana Fišerová – introvert, kterému se hudba stala prostředkem komunikace hlubin duše.
S
tojíš před 70 zpěváky, všichni se na tebe dívají, čekají na tvůj pohyb, bez tebe neudělají nic. Jaký je to pocit, být dirigentkou?
Jsi hudebnice, hraješ na klavír, učíš, diriguješ. Co tě na hudbě tak fascinovalo, že jsi jí zasvětila svůj profesní život?
Já na to radši nemyslím, soustředím se především na hudbu. Když o tom ale takto přemýšlím, není to úplně příjemný pocit. Stojím-li však reálně před zpěváky, tvoříme společně a já nepociťuji, že jsem ta rozhodující. I když je samozřejmě pravda, že vždycky budou čekat na mě, zpívat podle toho, jak jim ukážu, a když ukážu něco špatně, tak zazpívají i to. (smích) Vnímám však, že je to naše společné tvoření a spolupráce, bez nich ani já nejsem nic.
Na tom má velkou zásluhu má učitelka klavíru ze ZUŠ v Klatovech, díky ní jsem získala k hudbě velmi pozitivní vztah. Hudba byla také vždy součástí mého života v církvi. Zjistila jsem, že interpretace hudby je pro mě způsob vyjádření mých niterných emocí. Hudbou dokážu komunikovat to, co nedovedu slovy, je mi to přirozené. Nastavením jsem introvert, proto mám ráda hudbu, která se musí objevovat. Mám ráda především klasickou hudbu, protože má v sobě hlubiny, ale mám ráda i jazz. Samozřejmě mě těší i jednoduchá a radostná moderní písnička nebo chvála, ale svým založením tíhnu k vážné, těžší a zadumanější hudbě.
Myslím, že to byl Jiří Suchý, kdo vtipně poznamenal, že když orchestr začne, dirigent se musí umět správně chytit. Už se ti stalo, že ses ztratila a sbor tě podržel?
Ano, v Táboře jsem zaměnila aranž dvou písní. V jedné měl zpívat sólo tenor, ve druhé bas. Já jsem to prohodila a ukázala na tenor. Nikdo to nečekal, vytřeštěně jsme na sebe koukali. Nevěděli, co mají zpívat, ale poslechli a začali zpívat nikoli hlavní melodii, ale svůj hlas. Byli úžasní! Někteří lidé to možná poznali, ale to nevadí. Od té doby si do not všechno zapisuju. (smích) Ale nedívají se na tebe jen zpěváci, jsi také středem zájmu publika. Jak vnímáš posluchače? Svazuje tě tréma, nebo je pro tebe naopak povzbudivým adrenalinem?
Jako sólová klavíristka mám hroznou trému. Jakmile ale s někým spolupracuji, ať v souboru, v kapele nebo s pěveckým sborem, tréma mě opouští. Zkrátka nejsem sólistka. Společné tvoření zaujme mou pozornost a přesměruje ji k samé podstatě věci. Navíc při dirigování lidi za sebou v podstatě vůbec nevnímám. Až na konci, když se ukláníme. 6 srpen–září 2018
Co rozhodlo, že jsi šla na hudebku a ne na sport či výtvarku?
To bylo díky mamince. Ta nás v rodině vždy vedla k muzice. Ke sportu jsme vedeny moc nebyly. Bylo to u nás doma normální, mamka zpívala ve sborové skupině, dirigovala a já jsem toho byla přirozenou součástí. Obě se sestrou jsme to měly stejné a vydrželo nám to dodnes. Míla je psycholožka, hraje na violu a zpívá. Pro hudebníky je důležité se prosadit, získat angažmá, konkurence je obrovská. Navíc se říká, že kde jsou noty, tam nejsou peníze. Jak se vyrovnáváš s touto oblastí svého života a profese?
Já to moc neřeším, protože jsem spíš učitelka než hudebnice a ve škole to není tak tristní. A protože jsem introvert, nevyhledávám moc pozornost soustředěnou na sebe. Od začátku jsem chtěla být víc učitelkou než hudebnicí. V tom mě ovlivnila už zmíněná kantorka ze základní umělecké školy. Uměla to