Page 1

ilustrace a design Ondřej Košťák | ročník 49 | cena 43 Kč

iNform

uvnitř

08|09|2018 brana.cb.cz

dobré rady pro rodiče


inzerce


z obsahu

editorial

 4 Slovo

Hlas volajícího na poušti

 6 Rozhovor

Líbí se mi, že je hudba

součástí církve

Milí čtenáři,

14 Téma

Škola volá – Dobré rady pro rodiče

19 Zápisník

Španělská babička

20 Rodina

Zachráněné manželství

26 Do písma

Křest za mrtvé

příště Církev a stát Robert Hart

tiráž BRÁNA, evidenční číslo E 5080 08–09/2018 Ročník Bratrské rodiny 50 Českobratrské rodiny 74 Vyšlo 26. 8. 2018 Vychází 10× ročně, cena 43 Kč Šéfredaktor – Bronislav Matulík bronislav.matulik@cb.cz Výkonná redaktorka – Ing. Eva Čejchanová eva.cejchanova@ cb.cz Redakční rada – Mgr. Kateřina Korábková Mgr. Martin Srb – Mgr. Radislav Novotný Bc. et Bc. Pavla Lioliasová redakce.brana @ cb.cz Editorka a korektorka – Bc. Anna Duchková

držíte v rukou další dvojčíslo, které vychází ještě v létě, ale čas už se schyluje k podzimu. Přesněji – k září. Ke škole. Pro mnohé rodiny bude letošní září milníkem – dítě začíná školu, vybírá si budoucí povolání, odchází na studia. Rodiče by dětem rádi dali s sebou to nejlepší, aby obstály. Aby tam, kde budou, byly šťastné a aby je nová životní etapa naplňovala radostí. Aby si s sebou nesly, kamkoliv půjdou, sílu jejich modliteb, lásku k Bohu a kus toho křesťanského přístavu, kterým jim rodina dosud byla. Aby vlivy, které na ně budou působit ve zcela opačném směru, ustály a aby vnitřně rostly nejen vědomostmi a dovednostmi, ale i charakterem. Rodiče ví, že to jejich ratolesti nebudou mít lehké, a určitě alespoň na prvních stupních jejich cesty k dospělosti jsou to právě oni, kdo hledají to, co pro svoje děti považují za nejlepší. Právě pro vás, milí rodiče, jsme otevřeli téma Škola. Hana Imlaufová z Křesťanské pedagogicko-psychologické poradny v Praze shrnula v základním textu to, co je pro dítě v jednotlivých etapách jeho vývoje nejdůležitější, a odpovídá na časté otázky rodičů. Ke slovu se dostali i rodiče a pedagogové – v krátkých osobních svědectvích se sami můžete dotknout problémů, které mohou potkat i vás. Vývoj dětí považujeme za natolik důležité téma, že jsme pro něj tentokrát vyhradili o stranu víc. Ostatně na děti jsme mysleli i na předposlední straně časopisu, kde nově začíná vycházet seriál soutěže pro děti s možností výhry jednotlivých sad nekonečného biblického pexesa, věnovaného biblickým postavám. S myšlenkou učit se něco nového se ale nesetkáte jen v tématu, v rozhovoru s Hanou Fišerovou se ohlédneme za tříletou etapou jejího působení v roli dirigentky Effathy a pomalu přiblížíme i rok čtvrtý, kdy se soubor učí nový repertoár. Příběh nás tentokrát zavede do manželství, které těsně před rozvodem znovu nabralo směr k Bohu. A v reportáži bude směr jasný – poběží se CB RUN za dostavbu čelákovické modlitebny. Kulturní dvoustrana je tentokrát věno­ vaná Ramblinu Rexovi, který svůj běh už doběhl a teď hraje svoje blues a gospely v nebi.

Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – Judita Košťáková ml. Správce webu a sociálních sítí – Bc. Kamila Beranová

Přejeme vám, milí čtenáři, aby vám následující stránky přinesly duchovní užitek, a bude-li třeba, i praktickou pomoc.

Vydavatel – Církev bratrská, Soukenická 1193/15, 110 00 Praha 1, IČ 00445215 Tisk – Grafotechna Plus, s.r.o. Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese distribuce.brana@cb.cz, tel.: 273 136 629 Inzerce – inzerce.brana@cb.cz Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak. brana.cb.cz Pro nevidomé je časopis BRÁNA dostupný na www.zvukovaknihovna.cz/ kategorie/16-elektronicke-casopisy.

Eva Čejchanová


slovo

Marek 1,1–15

Hlas volajícího na poušti text monika mitanová ilustrace brána

S

ymbol pouště má pro můj život osobitý význam. Byla jsem Mrtvým mořem a judskými horami, na poušti hornaté a kamenité, vzdálené asi 20 kilometrů od Jeruzaléma. I obraz posla se ještě dítě, když na dětské besídce vyprávěl pan farář přípřed našimi zraky vyjasňuje. Posel se jmenuje Jan Křtitel, obléběh o Ježíši na poušti. Říkal – nebo si to alespoň tak pamatuji –, že dlouhý půst přibližuje člověka k Bohu. Ta věta tehká se do velbloudí srsti, je přepásán koženým opaskem, jí kobyldy vzbudila v mém srdci ky a polní med. Jeho potouhu být blízko Bohu. selství zní: „Čiňte pokání, Rozhodla jsem se tedy, neboť Pán přichází. Za že se budu 40 dnů posmnou jde mocnější, než tit. Rozhodně mi to vydrjsem já.“ Zvláštní! Proč želo až do chvíle, kdy se volá Jan Křtitel lidi zrovna k pokání? Žádné voláozval hlad. Svoji dětskou víru jsem na čas potlačila, ní po sociální reformě, ale ale ta touha v mém srdci k obyčejnému sebezpytopořád dřímala. Vzbudil ji vání – ke zkoumání toho, Pán Bůh až o pár let pozjestli jsem náhodou neodději, když do mého života bočil z cesty, k pohledu poslal píseň – ale to už je do zrcadla. K čemu jsem jiný příběh. byl povolán a co se ze mě Symbol pouště se stalo?! Nestal jsem se návine i Markovým evangehodou karikaturou sebe liem. Marek má dokonce samého? Jan říká: Ještě poušť ve svém symbolu. není pozdě, ještě je šanNa freskách starých kosce se vrátit. Kajte se! telů můžeme vidět spolu Poušť a samota jsou „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. výborným prostředím s evangelistou Markem Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ vyobrazeny i lvy. Důvod pro takové sebezpytováje prozaický – lev je pouní. Jsou chvíle, kdy je odeštní zvíře a Markovo evangelium začíná na poušti. Hned v prvjít z rutiny každodenních povinností životní nutností. A když to ních verších čteme: „Počátek evangelia Ježíše Krista. Takto píše neuděláme, riskujeme, že ztratíme něco mimořádně důležitého. prorok Izajáš: Hle, posílám svého posla před tebou, a ten ti přiPamatuji si na dobu, kdy byly moje děti ještě malé. Celý můj život praví cestu, hlas volajícího na poušti…“ se točil v jednom velkém kolotoči, ve kterém jsem ztrácela kontakt Dávno předpovězená proroctví se začínají naplňovat. Obraz s Pánem Bohem, se sebou, s blízkými… Jeden den mi můj manpouště dostává konkrétní podobu a my se ocitáme někde mezi žel sbalil kufry a řekl mi: „Běž, oddechni si, a vrať se až za dva

4 srpen–září 2018


dny.“ Bylo to jako dar z nebe – odchod z chaosu na poušť. Musím říct, že to byla příjemná „poušť“ s pohodlnou postelí, sprchou a jídlem – byla jsem tam ale sama, jen s Pánem Bohem. Ten čas se pro mě stal časem obnovy a síly do dalších dní. Jan volá lid k pokání a obyvatelé Judska a Jeruzaléma reagují – vyznávají svoje hříchy a Jan je křtí v řece Jordán. Děje se tu něco jako „duchovní probuzení“. Lidé si uvědomují svoji bídu, prázdnotu a potřebu změny. Chtějí dostat novou šanci, chtějí zkusit začít znovu. Obraz pouště a obraz vody stojí v těchto verších vedle sebe. Poušť vede k pokání, voda obmývá a obnovuje. A právě tito lidé vstupující do vod Jordánu zaslechnou i Janovo volání: „Za mnou jde mocnější, než jsem já.“ Právě oni jako první začínají s očekáváním hledět na Ježíše Krista. Jan to věděl – na příchod Mesiáše je třeba se vnitřně připravit, jinak ho můžeme přehlédnout a zmeškat. To se bohužel stalo mnohým tehdy, a stává se to mnohým i dnes. Takovéto lidi připomíná i evangelista Lukáš v 7,30, když píše: „Ale farizeové a zákoníci zavrhli úmysl, který Bůh s nimi měl, když se nedali pokřtít od Jana.“ Zákoníci a farizeové se nepřipojili ke vzrušenému davu. Vystupují neutrálně. Pozorují, zkoumají, kontrolují… Všímají si, jestli někdo nepřekračuje hranice a jestli se všechno děje podle pořádku a zákona. Někdo to přece musí mít pod dohledem, být nad věcí, mít chladnou hlavu, nenechat si zastřít zrak emocemi… Zní to rozumně, ale Ježíš o nich říká, že tím zmařili plán, který s nimi Bůh měl. Přirovnává je k malým dětem, které se rozčilují, když druzí netancují, jak ony pískají. Když přijde Jan Křtitel – asketa, který nejí chléb ani nepije víno, tvrdí o něm, že je posedlý. Když přijde Ježíš, který jí a pije, říkají: „Žrout a pijan vína.“ Zdají se být rozumní, ale stanou se blázny. Myslím, že na podobné pokušení si musíme dát pozor i my. To posuzování je i v nás: ten je příliš charizmatický, ten je příliš liberální, tamten je strašně konzervativní, ten je teologicky úplně mimo… Největším paradoxem ale je, že standardem, měřítkem, podle kterého posuzujeme ostatní, je naše vlastní porozumění víře, naše vlastní prožívání… naše „já“. Je dobré odejít občas na poušť, opustit rutinu běžného života a podívat se sám na sebe a na svět z jiné perspektivy, než jakou nám poskytuje naše ego. Jinak se může stát, že nerozpoznáme Pána, který k nám přijde.

Bůh posílá v jednom čase dva posly – každý je úplně jiný, ale oba vedou lidi stejným směrem, ke stejnému Bohu. Asketický, přísný, napomínající Jan, který jí jen kobylky a polní med. Laskavý, odpouštějící Ježíš, který proměňuje vodu ve víno a přijímá pozvání na hostiny. Čí spiritualita je správnější? Velikost Jana Křtitele je právě v tom, že pozná přicházejícího Mesiáše v člověku, který je úplně jiný než on sám. Jan si nenechal zatemnit zrak svými představami ani tím, jak on sám prožívá svoji víru. Dokážeme to i my? Dokážeme vidět Krista v tom druhém? Když ten, o kterém svědčili proroci i Jan Křtitel, konečně přijde, tak přijde na poušť. Vstoupí do vod Jordánu a nechá se pokřtít. Zvláštní začátek. Měl lidi připravené. Mohl přijít a říct: „Já jsem ten, o kom Jan mluví.“ Pravděpodobně by mu uvěřili. On však vstupuje do řeky jako obyčejný hříšník. Ztotožňuje se s člověkem v jeho bídě, v jeho způsobu života, v jeho potřebách. Činí tak neustále od svého narození přes svoji službu až do smrti na kříži. Svědectví přichází až z nebe: „Toto je můj milovaný Syn…“ Svědectví Izajáše a Jana Křtitele potvrzuje Bůh sám. Nebesa jsou otevřená, z nebe sestupuje Duch. Vidíme ho v podobě holubice, slyšíme jeho hlas. Bůh sám se přiznává ke svému synovi, který přijal podobu člověka a teď se ztotožňuje s jeho bídou. Je to vrcholný moment. Teď by konečně mohla začít Ježíšova služba – lépe bychom si to naplánovat ani nemohli. Teď je třeba začít konat, vystoupit a šířit zvěst království. Příběh však pokračuje jinak. Namísto velkolepého šíření zvěsti o Božím království Duch vypudí Ježíše na poušť a vede ho do samoty. Čtyřicet dní – v divočině, na místě, kde se potuluje divá zvěř, bez jídla, bez jednoduchého přístupu k vodě, sám se sebou, vydaný do přítomnosti zla – ďábla. Od řeky Jordán, od očekávajícího davu, od Boží blízkosti, od Božího hlasu – vede Bůh Ježíše do samoty, do pouště, do místa děsů – na samotné dno. Proč teď, když o něm lidé už začínají tušit? Vždyť kdyby Ježíš selhal, celý jeho příchod na svět by ztratil smysl, celá jeho služba by byla zmařená, jeho poslání by selhalo! Proč to Bůh riskuje? Až po této zkoušce přichází Ježíš do Galileje a hlásá: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží; čiňte pokání a věřte evangeliu!“

Monika Mitanová (1976) Studovala na PedF UK, momentálně pracuje v misijní organizaci Hlas pre Krista a vyučuje náboženství na CZŠ Narnia v Pezinku. Žije s manželem Milanem a třemi dětmi (Matějem, Máriou a Markem) ve Svätom Jure u Bratislavy. Ráda čte a chodí na procházky se psem.

2018 srpen–září

5


rozhovor

Líbí se mi, že je hudba součástí církve text Bronislav Matulík foto Bronislav Matulík a Richard Arnold

V Effathě začínala, když jí bylo deset let. V roce 2016 převzala taktovku tohoto souboru z rukou Bohumíra Touška. Hana Fišerová – introvert, kterému se hudba stala prostředkem komunikace hlubin duše.

S

tojíš před 70 zpěváky, všichni se na tebe dívají, čekají na tvůj pohyb, bez tebe neudělají nic. Jaký je to pocit, být dirigentkou?

Jsi hudebnice, hraješ na klavír, učíš, diriguješ. Co tě na hudbě tak fascinovalo, že jsi jí zasvětila svůj profesní život?

Já na to radši nemyslím, soustředím se především na hudbu. Když o tom ale takto přemýšlím, není to úplně příjemný pocit. Stojím-li však reálně před zpěváky, tvoříme společně a já nepociťuji, že jsem ta rozhodující. I když je samozřejmě pravda, že vždycky budou čekat na mě, zpívat podle toho, jak jim ukážu, a když ukážu něco špatně, tak zazpívají i to. (smích) Vnímám však, že je to naše společné tvoření a spolupráce, bez nich ani já nejsem nic.

Na tom má velkou zásluhu má učitelka klavíru ze ZUŠ v Klatovech, díky ní jsem získala k hudbě velmi pozitivní vztah. Hudba byla také vždy součástí mého života v církvi. Zjistila jsem, že interpretace hudby je pro mě způsob vyjádření mých niterných emocí. Hudbou dokážu komunikovat to, co nedovedu slovy, je mi to přirozené. Nastavením jsem introvert, proto mám ráda hudbu, která se musí objevovat. Mám ráda především klasickou hudbu, protože má v sobě hlubiny, ale mám ráda i jazz. Samozřejmě mě těší i jednoduchá a radostná moderní písnička nebo chvála, ale svým založením tíhnu k vážné, těžší a zadumanější hudbě.

Myslím, že to byl Jiří Suchý, kdo vtipně poznamenal, že když orchestr začne, dirigent se musí umět správně chytit. Už se ti stalo, že ses ztratila a sbor tě podržel?

Ano, v Táboře jsem zaměnila aranž dvou písní. V jedné měl zpívat sólo tenor, ve druhé bas. Já jsem to prohodila a ukázala na tenor. Nikdo to nečekal, vytřeštěně jsme na sebe koukali. Nevěděli, co mají zpívat, ale poslechli a začali zpívat nikoli hlavní melodii, ale svůj hlas. Byli úžasní! Někteří lidé to možná poznali, ale to nevadí. Od té doby si do not všechno zapisuju. (smích) Ale nedívají se na tebe jen zpěváci, jsi také středem zájmu publika. Jak vnímáš posluchače? Svazuje tě tréma, nebo je pro tebe naopak povzbudivým adrenalinem?

Jako sólová klavíristka mám hroznou trému. Jakmile ale s někým spolupracuji, ať v souboru, v kapele nebo s pěveckým sborem, tréma mě opouští. Zkrátka nejsem sólistka. Společné tvoření zaujme mou pozornost a přesměruje ji k samé podstatě věci. Navíc při dirigování lidi za sebou v podstatě vůbec nevnímám. Až na konci, když se ukláníme. 6 srpen–září 2018

Co rozhodlo, že jsi šla na hudebku a ne na sport či výtvarku?

To bylo díky mamince. Ta nás v rodině vždy vedla k muzice. Ke sportu jsme vedeny moc nebyly. Bylo to u nás doma normální, mamka zpívala ve sborové skupině, dirigovala a já jsem toho byla přirozenou součástí. Obě se sestrou jsme to měly stejné a vydrželo nám to dodnes. Míla je psycholožka, hraje na violu a zpívá. Pro hudebníky je důležité se prosadit, získat angažmá, konkurence je obrovská. Navíc se říká, že kde jsou noty, tam nejsou peníze. Jak se vyrovnáváš s touto oblastí svého života a profese?

Já to moc neřeším, protože jsem spíš učitelka než hudebnice a ve škole to není tak tristní. A protože jsem introvert, nevyhledávám moc pozornost soustředěnou na sebe. Od začátku jsem chtěla být víc učitelkou než hudebnicí. V tom mě ovlivnila už zmíněná kantorka ze základní umělecké školy. Uměla to


Mgr. Hana Fišerová (1980) Narodila se do rodiny kazatele CB, vystudovala konzervatoř v Plzni a v Brně, dále Pedagogickou fakultu MU v Brně, pracovala v Londýně v centru The DaCapo Music Foundation. Učí v ZUŠ Praha – Hostivař klavír, přípravky a hudební nauku. Je členkou Sboru CB Jižní Město – stanice Network Praha. Od roku 2016 diriguje celocírkevní pěvecký sbor Effatha.

s námi skvěle, ukazovala nám, jak hudbu dělat, jak je krásná. Ale taky se zajímala o náš běžný život, doteď jsem s ní v kontaktu. Připravila mě i mnoho dalších spolužáků na konzervatoř. Zajímalo by mě ještě, proč jsi zvolila za nástroj klavír? Jistě se nabízely housle, flétna, kytara…

To přesně nevím. Vlastně jsem chtěla hrát na housle! Měla jsem k tomu takový dětský důvod, protože když člověk hraje na housle, chodí všude s futrálem – všichni to vědí, machruje. Zatímco na klavír jsem chodila s igelitkou a nikdo nepoznal, na co hraju. (smích) Asi jsme se rozhodli pro klavír, protože jsme ho měli doma. Je ale pravda, že klavír pro mě není všechno, i když na něj ráda hraji a vyjadřuji skrze něj, co cítím. Ráda ukazuji, že to není bicí nástroj, jak o něm mnoho lidí říká, ale že má v sobě plejádu zvuků a barev. Nicméně můj nejoblíbenější nástroj je violoncello, má nádherný zvuk. Nikdy jsem na něj ale nezkoušela hrát. Od prvních krůčků na základní umělecké škole v Klatovech ses dostala až do Londýna. Můžeš nám představit svou hudební cestu?

Z Klatov jsem šla na konzervatoř do Plzně. Po roce a půl jsem dělala přestupové zkouš-

2018 srpen–září

7


rozhovor

ky do Brna. Ke konci mě tam hraní skutečně nadchlo. Zkoušela jsem se dostat na JAMU, ale nakonec jsem skončila na pedagogické fakultě, obor klavír a hudební výchova. Tato škola mě moc nebavila, ale zároveň mi dost dala. Můj profesor klavíru mi pomohl více se uvolnit při hře. Zároveň jsem chodila do univerzitního pěveckého sboru Gaudeamus, který vedl dirigent Vacek z Ukrajiny. Byl to skvělý dirigent a učitel. Od něj jsem se naučila hodně o pěvecké technice. Pod jeho vedením se můj hlas rozvinul víc než po hodinách sólového zpěvu. A pak jsem toužila vycestovat někam do světa. Nejlépe do Kanady, ale to nevyšlo a skončila jsem v Anglii. Od prvního okamžiku v Londýně jsem ale viděla, že je to místo od Boha pro mě. Jakmile jsem vstoupila do tamní církve, věděla jsem, že jsem na správném místě. Cítila jsem křesťanskou lásku, o které jsem v Čechách slýchala, ale ne vždy ji vnímala. Tady jsem ji zažívala. Po půl roce jsem začala soukromě učit klavír a chodila do komunitního pěveckého sboru. Přestala jsem pracovat jako au pair a získala jsem místo v soukromé hudební škole, kde jsem se seznámila s Kodályho metodou.

pro výuku nástroje, a v našem centru měli i výborné materiály. Učila jsem se to nejdřív na sobě a zároveň pak při výuce. Najednou jsem zjistila, že si to pořád zpívám! V hlavě mi uvázly solmizační slabiky jako malým dětem, které šly ze školy a nemohly přestat. To právě buduje dobrou sluchovou představivost a systém slabik pomáhá chápat principy hudební teorie, které jsem se dříve učila, ale teď jsem je objevovala v praxi. Zmínila ses o mamince i o církvi, kde se odjakživa pěstovala hudba na úrovni profesionální i amatérské. Co pro tebe církev znamená v souvislosti s hudbou?

To je docela kontroverzní téma. Přijde mi, že v církvi ohledně hudby nastalo hodně bojů, nedorozumění a neshod a to se mi nelíbí. Zato se mi líbí, že hudba je stá-

8 srpen–září 2018

Nyní tedy diriguješ pěvecký sboru Effatha, jehož cílem je mimo jiné inspirovat a kultivovat zpěv v celé církvi. Jak ses k dirigování dostala?

Jednak díky Bohumírovi Touškovi, který mi velmi brzo dal na starost alt. Zároveň jsem zpívala v Letovicích s malými dětmi a začala jsem dirigovat také v hudebce. Byla to taková přípravka na dirigování. Ukázalo se, že pro to mám zřejmě dar, a k tomu mám i hudební vzdělání. Mám mnoho nedostatků v technice, ale možná je v něčem výhoda, že jsem nestudovala přímo dirigování. Dělám to spontánně, svobodně… A jak to bylo s tou Effathou?

Chceme předat i obsah písní a naše svědectví o tom, že to je pravda.

Co je to Kodályho metoda? U nás, tuším, není moc známá…

Když jsem začala učit v Anglii, zjistila jsem, že nevím, jak začít. Oni tam v podstatě už nezpívají žádné lidové písničky! Ve školkách zpívají moderní písničky s rozsahem oktávy a složitými rytmy. Děti je nedokážou zazpívat správně. A pak jsem ve škole The DaCapo Music Foundation objevila Kodályho metodu. Kodály byl Maďar, který se mimochodem inspiroval v Anglii při rozezpívání sborů. Každý tón stupnice má solmizační slabiku a svůj znak znázorněný rukou, takže děti si na tóny mohou vlastně sáhnout a lépe si je představit. Kodályho metoda je nejen intonační, ale obsahuje také výraznou rytmickou a pohybovou složku. Rozvíjí obecnou hudebnost, což je skvělý základ

proto vděčná, že mohu dělat v církvi i jinou než mainstreamovou hudbu a že další lidé zase dělají tu svou.

le součástí církve. Bojovala jsem trochu s tím, že se v církvi protežuje širší populární proud, který má většina ráda. Do toho jsem ale nikdy moc nepatřila. Proto jsem byla od dětství vděčná za Effathu. Effatha byla pro mě prostředí, ve kterém se dělala hudba jiná. Chodila jsem do ní od svých 11 let až do roku 2010. Už jsi naznačila, jaký hudební styl je ti nejbližší. Jak se ti tedy daří skloubit v církvi mainstreamový worship s klasikou?

Já se takzvaným chvalám nebráním, nevadí mně. Ráda je zpívám, protože jsou zaměřené na vztah s Bohem, ale není to pro mne všechno. Mám ráda pestrost. Jsem

Effathy jsem se ujala po posledním výročním koncertu s Bohumírem Touškem. Na Štědrý den mi zatelefonoval Roman Toušek s otázkou, jestli bych nedirigovala Effathu. To mě mírně vykolejilo, ale musím říct, že někde uvnitř jsem cítila Boží povolání, ale zároveň i nejistotu. Dala jsem si čas na rozmyšlenou, modlila se a čekala na Boží vedení. Asi za týden na Vsetíně přijímali jednoho bratra do sboru a on ve slibu neustále opakoval: „S pomocí Boží slibuji.“ Najednou jsem zjistila, že jsem dostala odpověď na své modlitby. Sice se bojím, jdu do neznámého, ale když mi Bůh bude pomáhat, pak se k tomu můžu zavázat a on to nějak zařídí. Převzala jsi tedy dirigentskou taktovku po zakladateli, ale už na první pohled i poslech je zřejmé, že nejsi Bohumír Toušek v sukních. Jsi jiná osobnost včetně řízení sboru, což se projevilo i na barevnosti hlasů. V čem na svého předchůdce navazuješ a co děláš jinak?

Dělám věci jinak, protože jsem jiná. Vědomě navazuji v tom, že se snažím rozvíjet to, o čem Effatha je a vždy byla, tedy kultivaci zpěvu – učit, jak se má zpívat – a zpěváci to pak přenášejí do svých sborů. Teď jsem potkala jednu holčinu a ta


V AKCI Při dirigování se Hana Fišerová proměňuje v extravertní osobnost a strhává tak zpěváky k maximálnímu výkonu.

Občas končíváme koncerty Bachovou písní Pán Bůh je láska. U této písně prožívám zvláštní jednotu v chorálu naší radosti a zároveň svědectví o Boží lásce. Ať zpíváme jednohlas nebo čtyřhlas, všichni prohlašujeme, že Bůh je láska svým bytím, ale že miluje také mne osobně! Nyní s Effathou končíte tříletý cyklus a začnete nový. Jaké to pro tebe bylo období a co připravuješ na další tři roky?

mi říkala, že kvůli Effathě se začala učit zpívat. To mi dělá radost. Také přináším písně, které se v církvi běžně nezpívají, ale oprašuji i klasiku. Hlavně ale věříme tomu, o čem zpíváme. To je nebetyčný rozdíl oproti jiným sborům ve světě. Mnozí milují stejnou hudbu jako my, ale nevěří tomu, o čem zpívají, a to je velká škoda a je to hrozně poznat. Takže náš úkol v Effathě je přinést víc než jen krásnou hudbu, chceme předat i obsah písní a svoje svědectví o tom, že to je pravda.

cizojazyčné písně. A taky charakter skladeb, protože je třeba vyvažovat vážné a radostné písně. Repertoár musí být pestrý. Poučila jsem se, že kritérií výběru je víc, než jsem si myslela. Například aby všechny skladby nebyly moc těžké. Některé by měly být opravdu jednoduché na první poslech, jiné pak klidně složité, aby obsah písní na sebe navazoval a dával posluchačům i zpěvákům smysl.

Z repertoáru je patrný široký záběr – od klasiků, jako je Johann Sebastian Bach, až ke spirituálům. Nechybí písně z Taizé nebo český skladatel Petr Eben. Kdo rozhoduje o tom, co se objeví na seznamu skladeb?

Obecně mám ráda Johanna Sebastiana Bacha, protože je hluboký. Jeho hudba jde pod ponor, dotýká se emocí, které nejsou na povrchu, hlubokých otázek po smyslu bytí, vztahů atp. Hudba Bacha nebo Beethovena často není moc líbivá na první poslech, jde ale k podstatě, a v jejich hudbě je to slyšet. Možná proto je jejich hudba více vážná, ale opravdová a krásná.

Mám v tom hlavní slovo já, ale využívám i poradní hlasy. V potaz beru hudební styl, obsah i jazyk, abychom nezpívali jen samé

Můžeš představit některého ze svých oblíbených autorů a na jeho hudbě vysvětlit, co je na ní tak fascinujícího?

Bylo plné nejistoty a otazníků, jak vést toto těleso. Velkou oporou mi bylo vedení sboru, konkrétně Roman Toušek a Jana Petriláková, se kterými jsem mohla sdílet všechny své otázky, a oni mi dávali zpětnou vazbu. Štěstí bylo, že jsem se nemusela starat o management. Od soustředění k soustředění jsem hledala, kudy dál, na co se zaměřit, co jiného řešit ohledně hlasů, písní, chodu soustředění a koncertů. Ale v tom všem jsem vnímala velké Boží vedení i podporu zpěváků. Kladli jsme si samozřejmě otázky, kudy dál jít, a shodli jsme se na tom, že chceme lidem sloužit trochu jinak při shromáždění a jinak na koncertě. Potřebujeme více písní, které by si s námi mohli zazpívat lidé při bohoslužbě. Kdy a kde můžeme Effathu slyšet a jaký máte nejbližší program?

Jedeme na podzim do Ostravy a Havířova a pak chystáme Adventní setkání v Brně. Od roku 2019 pak otevřeme nové tříleté období, ve kterém budeme v prvním roce „jen“ cvičit, abychom pak od druhého roku mohli začít vystupovat, kam nás pozvou. Moc se na to těšíme. ■

2018 srpen–září

9


reportáž

Pomozte nám doběhnout text a foto Eva Čejchanová

Na louce u lávky přes Labe je rušno. Od mrňat po ty nejstarší si přítomní zavazují kolem hrudníku pořadová čísla. Poběží se tu CB RUN – benefiční běh s hlavní tratí na 10 km. Aby byl čelákovický sbor zase kousek blíž cíli – vybudování vlastní modlitebny.

J

e vedro a blíží se poledne soboty 9. června. Čas na to, zalézt do stínu a přežít ty tropy bez úhony. Ale u lávky v Čelákovicích se desítky závodníků právě chystají vyběhnout na trať dlouhou deset kilometrů. Děti už mají svůj závod za sebou a užívají zaslouženého odpočinku. Běžely po louce na trati odpovídající jejich věku – mrňousové do tří let na 50 m, předškoláci 150 m, mladší školní půl kilometru a starší školní kilometr. Kluci a holky. Nadšení bylo nezměrné a vyhráli všichni. Africký buben na chvíli utichá, aby se vzápětí rozezněl naplno. Start. Závod odstartoval několikanásobný republikový vítěz v běhu na různé tratě Petr Klimeš. Z jeho rukou také ti nejlepší na konci dostanou medaile. Peloton obíhá louku, a když se závodníci dostanou na lávku, už je vidět, kdo má v běhu navrch. Ze skupinky těch téměř posledních se směrem k fandícímu publiku u lávky ozve optimistické zvolání: „Nebojte se děti, to já jen šetřím síly na velký finiš!“ Na stanu s prezencí visí výsledky minulého ročníku a trhací bloček s čísly účtu.

10 srpen–září 2018

pinky pětapadesáti členů, najít místo pro sborové zázemí. Zatím fungují v prostoru pracovně pojmenovaném dvougaráž. Málo místa, vlhkost, absence sociálního zařízení a zázemí pro děti. Sbor donedávna děti neměl. Z té doby se jako tichý svědek, který v současnosti už vyvolává jen úsměv, zachovala cedule umístěná na kazatelně, aby se nezapomnělo: „Pokud je ve shromáždění alespoň jedno dítě, bude slovíčko pro děti.“ Bůh sboru žehnal a ten začal růst. Dnes mají besídku, dorost i mládež. Jenže už se do dvougaráže nevejdou. Plán na novou modlitebnu počítal s rozpočtem 25 milionů korun. „Kolik jste na začátku měli, když jste se do tak velkého projektu rozhodli pustit?“ ptám se Jana Luhana. „Na začátku? No nic!“ rozesmě-

Slovo vítěze Petr Luhan, vítěz ročníků 2017 a 2018

O co šlo v závodě v roce 2014? Vyhlásili jsme benefiční závod – já se zavázal uběhnout 80 kilometrů za 24 hodin, náš kazatel Marshall Brown upádlovat v kajaku 100 kilometrů. Češi a Američani se přebíjeli, jestli já uběhnu víc, nebo Marshall víc upádluje. Každý si mohl vsadit částku na kilometr. Nakonec já jsem uběhl stovku a Marshall upádloval 120 kilometrů, takže sázkaři platili ještě víc. Začínali jsme v sobotu v 9 hodin ráno a končili v neděli ve stejnou dobu. Zničili jsme se dostatečně, ale stálo to za to.

Není to jen běh pro radost. Jedná se o akci, která má získat finance pro dostavění modlitebny CB v Čelákovicích. Dorostová vedoucí Ruth Kořínková a Jan Luhan, organizátoři CB RUNu, popisují cestu, která vedla až sem k lávce. Začala potřebou čelákovického sboru, sku-

je se a začne vyprávět. A v jeho vyprávění se začíná rozvíjet cesta plná překážek, ale i zázraků… „Boží vedení cítíme na každém kroku. Bez toho by to bylo naprosto nepředstavitelné šílenství,“ říká, vzpomíná Gedeona a v očích mu svítí nadšení z dobrodružství.


v cíli

s Petrem Klimešem běžec a několikanásobný medailista z MČR v disciplíně maraton

V profesionálním sportu jste byl celý život nepřehlédnutelný. Vyjmenovat, co všechno jste vyhrál, je asi na dlouho. Čeho si nejvíc ceníte? To je také na dlouhé povídání. Běhal jsem celý život s bráchou Pavlem – jsme dvojčata, působili jsme ve Středisku vrcholového

„Třeba změna truhláře. Dojednaný truhlář musel zakázku odřeknout, protože mu odešlo několik zaměstnanců a firma už by na to nestačila. Nový truhlář přišel s rozpočtem za práci, který převyšoval tu původní o 300 tisíc korun. Požadavky architekta nebylo možné splnit levněji, minulá kalkulace zřejmě počítala jen materiál. To je velká suma. Kde na to vzít?“ V účetní knize sboru je příjmová kolonka s nadpisem Zázraky (okoukáno od sboru v Bystrém). S Pánem Bohem sbor stoprocentně počítá. A zkušenost pokladníka je ta, že i kdyby všechno zklamalo, kategorie Zázraky bude vždycky naplněná. Den po navýšení rozpočtu přišel první velký dar a současně přispělo ještě něko-

lik dalších lidí. Nakonec se neplánovaně sešlo 400 tisíc navíc. Za požehnání díla vede sbor pravidelné modlitby – za moudrost a Boží vedení. Za sílu pro muže nasazené v práci, aby ustáli problémy, které to s sebou nese. Tak doběhli. Petr Luhan obhájil loňské prvenství, z žen vítězství obhájila, v celkově čtvrtém nejlepším čase, Jana Klimešová. Speciální cenu získal nejstarší účastník závodu Oldřich Stehlík. Příštím ročníkem CB RUNu zřejmě začne živá tradice benefičních běhů pro další sbory v rámci CB, které stavějí modlitebny. Takže – pomozte jim doběhnout.

Jak roste Boží dílo

info box

2014 Sportovní benefice – sázky na „závodní koně“ v zastoupení Marshall Brown a Petr Luhan spolu s dobrovolnickými příspěvky vynesly zhruba 450.000 korun. 2015 Benefice Umění v parku – prodejní výstava obrazů Hannah Brown a uměleckých děl dalších autorů přinesla výtěžek zhruba 400.000 korun. 2017 První ročník CB RUNu získal pro stavbu finance zhruba ve výši 250.000 korun. 2018 Druhý ročník CB RUNu přinesl do rozpočtu sboru zatím částku 35.000 korun. Dary a benefice daly dohromady částku, která už pokryla víc než polovinu nákladů na stavbu. Kdo by se chtěl podílet na růstu tohoto Božího díla, může přispět na č. ú. 435072329/0800, v. s. 318. Slavnostní otevření modlitebny se plánuje na 20. října 2018, aktuální informace na http://www.cb.cz/celakovice/.

sportu Vítkovice, kde byli atleti jako Fibingerová, Kocembová… tato generace. Postupně jsme se dostali do reprezentace. Nejvíc si cením asi výkonu na 5km dráze v čase 13:25:1. Právě ta jedna desetina schází k tomu, aby to byl nejlepší výkon všech dob jak v rámci České, tak Československé republiky. Běh bylo moje živobytí – i ve veteránské kategorii, když jsme se po šestileté emigraci v Anglii s bráchou vrátili zpátky. I v Anglii jsme běhali.

Co Vás přivedlo na CB RUN? S hlavním organizátorem Petrem Luhanem 2–3x v týdnu trénuji. Tak jsem se nabídl, že mu pomohu s organizací. Za pár měsíců mi bude šedesát, už běhám jen pro radost, ze závodů vlastně jen tento. Letos jsem na trati nebyl, mám drobné zranění, ale loni jsem běžel a skončil jsem za ním.

Jste křesťan? Ano, jsem. I proto jsem tady. Většinou chodím do našeho římskokatolického, ale občas zavítám na bohoslužby i do čelákovického sboru CB.

2018 srpen–září

11


téma

Dobré rady pro rodiče text hana imlaufová a kolektiv autorů  ilustrace ondřej košťák

Nechte děti přicházet ke mně, říká Ježíš, když mluví o dětech. Jinde pak mluví o hřivnách, které máme rozvíjet, o pokladu, který máme hledat. I v dětech. Umíme to? Co dětem školního věku nejvíc chybí a co nejvíc potřebují?

Mladší školní věk Děti mladšího školního věku se někdy musí potýkat s nedostatkem citlivosti a lásky ze strany učitelů. Ve škole jsou přeplněné třídy a často se hledí především na výkon dětí a jejich známky, případně na to, jestli se „umí chovat“. V mnohých domovech tomu ale bývá bohužel podobně. Zájem rodičů o školu se zúží na otázku „Máš napsané úkoly?“ nebo „Nedostal jsi poznámku“? Jen malé množství rodičů se s dětmi se zájmem učí. Kladu důraz na to „se zájmem“. Nejde o to, aby každodenně seděli nad úkoly, jde o to, aby věděli, co vlastně jejich dítě ve škole probírá. Aby věděli, co mu jde, co se mu už podařilo, nebo naopak s čím potřebuje poradit a co procvičit. Děti tohoto věku bývají velmi často přetěžovány mimoškolními aktivitami. Když rodiče na děti nemají čas, obvykle si chtějí uchlácholit svědomí tím, že dítěti zaplatí nejrůznější kroužky a aktivity. Někteří rodiče zase podlehnou tlaku okolí a domnívají se, že čím více kroužků dítě má, tím lépe obstojí mezi vrstevníky. Tak se často stane, že dítě ze školy uhání domů, aby vzalo nástroj a šlo do hudebky, z hudebky peláší na trénink. Večer se sejde doma s rodiči, kteří jen v rychlosti kontrolují, co dítě udělalo či neudělalo, podepíší úkoly a je čas jít spát. Druhý den se uspěchaný odpo 12 srpen–září 2018


lední kolotoč dítěte roztáčí znovu, ale je to pro změnu skaut či keramika, aerobik nebo balet, florbal či angličtina. Takto se „letí“ životem týden za týdnem. Některé děti si u mě v poradně stěžují na to, že si už nemohou hrát nebo že by také chtěly někdy mít volno a „nic nemuset“. I volnočasové aktivity jsou často o tlaku na výkon dítěte, nikoli o rozvíjení jeho darů. Již v tomto věku je konfliktním tématem v rodinách čas dítěte strávený u počítače. Je nutné nepodceňovat nebezpečí návyku a závislosti. Velmi doporučuji, aby rodiče vždy jasně dítěti vymezili dobu, po kterou na počítači bude hrát hru nebo něco sledovat. Přesně dohodnout pravidlo, v kolik hodin či za jak dlouho dítě počítač vypne. Rodiče si někdy naivně myslí, že až bude dítě větší, lépe se s ním dohodnou na dodržování pravidel. Ale to je velký omyl! Pokud rodiče dovolují dítěti být u počítače v předškolním věku, už tehdy musí nastavit jasné pravidlo určeného času. Jakmile dítě nemá návyk ohraničeného času, který u počítače stráví od chvíle, kdy k němu začne sedat, těžko se toto pravidlo nastavuje později. A pokud ano, vždy za cenu velkých hádek. Děti potřebují dostatek pohybu i času stráveného třeba s kamarády na hřišti. To se dnes velmi opomíjí.

Starší školní věk Starší školní věk je také počátkem období dospívání. Rodičům často říkám, že toto životní období je náročné pro všechny zúčastněné, ale je zároveň velmi krásné. Dítě vykračuje na dlouhou cestu budování identity, na jejímž konci by měl být dospělý muž nebo dospělá žena. V období dospívání jsou na tom hoši i dívky se školou už trochu lépe – už se zorientovali a naučili se v tom „chodit“. V mnoha předmětech na druhém stupni si přece jen najdou nějaký, který je trochu baví. Pokud nejsou děti úzkostné a rodiče netlačí příliš na pouhý výkon, žijí dospívající s názorem, že špatné známky jsou také „známky“. V tomto věku jsou velmi citliví na opravdovost dospělých, kteří jsou kolem nich. Pokud se snaží vyučující i rodiče být ve svých postojích pravdiví a poctiví a pokud tyto postoje propojují s upřímným zájmem o dospívajícího, nemusí být revolta tohoto období tak náročná. Dospívající potřebují hodně ocenění a podpory právě proto, že jejich sebedůvěra se chvěje

v základech a oni se mnohdy jakoby ztrácejí sami sobě. Tolik potřebují podporu, pochvalu a ocenění! Jenže díky častým konfliktům s rodiči se jim slov ocenění dostává jen velmi málo. Kroužků a mimoškolních aktivit zpravidla ubývá. Částečně proto, že něco je už prostě přestalo bavit, částečně z toho důvodu, že pokud se něčemu začali věnovat více, pohltí to velké množství jejich volného času.

Co dětem školního věku chybí, čeho se jim nedostává? Především je to čas jejich rodičů. Dostatek společně stráveného času je hmatatelným vyjádřením rodičovské lásky a pozornosti. Čas společně posedět u stolu, čas ke společným hrám, čas ke společnému učení, čas ke společnému tvoření, čas na společnou četbu, čas na povídání a naslouchání, čas ke společné modlitbě… Pak chybí upřímný zájem o svět dítěte, o to, čím žije, co ho trápí, zájem o to, co by si přálo, po čem touží a sní. Zájem o jeho kamarády, o to, co právě četlo nebo poslouchalo. Když bude rodič věnovat dítěti dostatek pozornosti, možná si všimne, kdy se začínají jeden druhému vzdalovat, nebo že se dítě začíná vzdalovat od Boha. Mnoha dětem se také nedostává vhodných vzorů mužského a ženského chování. Dnešní doba stále víc stírá rozdíly mezi muži a ženami. A tak základní představa o tom, jaký by měl být opravdový muž a jaká žena, je často mlhavá. Pokud je v rodině více sourozenců, určitě občas každý pociťuje potřebu mít někdy maminku nebo tatínka jen sám pro sebe. Někdy to může být třeba jen malá společná procházka, jízda na kole či nákup ve městě, vyřízení něčeho na nějakém úřadu. Nemusí se vůbec jednat o finančně náročnou akci. Ráda bych svou úvahu zakončila ještě jedním postřehem: Nejvíc děti a mládež ocení pravdivost našich slov a činů. Více totiž vychováváme tím, jací jsme, než „moudrostmi“, které jim říkáme. Pokud budou vyrůstat v láskyplném prostředí, ve kterém jsou si jisté, že jsou přijímány takové, jaké jsou, budou schopné lásku v tomto světě nést dál. A lásku (také s velkým L) potřebujeme všichni ze všeho nejvíce.

Mgr. Hana Imlaufová (1965) Speciální pedagog, věnuje se předškolnímu poradenství, manželskému a rodinnému poradenství a rodinné terapii, pracuje v Křesťanské pedagogicko-psychologické poradně v Praze. 

■ Mgr. Hana Imlaufová

2018 srpen–září

13


téma

Rodič se ptá, psycholog odpovídá Jak velký zlom v životě dítěte představuje příchod do mateřské školy? V západním světě je běžné, že děti nastupují do školky už mezi prvním a druhým rokem věku. Dá se univerzálně stanovit věk, do kterého je pro dítě pobyt mimo rodinné prostředí traumatizující?

Nástup do mateřské školy je velikým přelomem v životě dítěte. Odchází z domova do kolektivního zařízení, odchází od maminky a tatínka do světa cizích lidí. V mateřské škole se může naučit mnoho dobrých věcí a v mnohém se rozvinout, ale také zakusit osamělost, hluk a nepohodu. Za veliký pokrok po revoluci jsme

považovali, že byly zrušeny jesle a že nástup do mateřské školy je možné zahájit ve třech letech dítěte. Ale ani některé tříleté děti nejsou na vstup do kolektivního zařízení zralé. Neprošly ještě obdobím vzdoru, špatně mluví, neumí respektovat pokyny a nejsou samostatné v sebeobsluze. A navíc v posledních letech došlo k děsivému trendu, kdy matky odkládají do nejrůznějších dětských skupin a miniškolek děti v kojeneckém či batolecím věku dávno před dovršením alespoň té nejnižší hranice tří let. Vrátili jsme se tedy zase do totalitních způsobů přístupu k člověku, kdy kolektiv je považován za důležitější než mateřská náruč. Ještě horší na

celém tomto trendu je skutečnost, že je to mnohdy svobodná volba rodičů, kteří upřednostňují své zájmy před zdravým psychickým vývojem svého dítěte. Tento trend přinese dalekosáhlé následky v další generaci. Už dnes můžeme v poradenských zařízeních pozorovat, že z těchto dětí vyrůstají buď jedinci úzkostní, či děti nemající žádné jisté hranice v sobě, nerespektující hranice druhých a děti emočně ploché. Jakou roli v životě dítěte zaujímá po příchodu do MŠ jeho učitel/ka? Je pro vývoj dítěte v tomto období důležitý stálý kolektiv, nebo stačí

Přetížení školáci Jana matulíková

Vzpomínám si na rozhovor s kolegyní v základní umělecké škole, kde jsem pracovala. Popisovala mi, jak jeden z jejích malých žáčků přiběhl v husté chumelenici do výuky a prosil ji, jestli by se nemohl na tu krásu chvíli dívat z okna. Že doma nesmí. Učila jsem v té době jeho staršího bratra a měly jsme obě podobnou zkušenost – najít v týdnu čas, kam by se ještě vešla výuka hudebních nástrojů, byl problém, bylo jich totiž doma více. A účastnit se pravidelné výuky hudební nauky, která měla pevný termín, nešlo vůbec. Hlavně proto, že kromě toho bylo potřeba zvládnout ještě nějaké sportovní kroužky, výuku několika cizích jazyků a samozřejmě taky školu s domácími úkoly a přípravou na další den. Co vede rodiče k tomu, aby děti zahltili mimoškolními aktivitami? Těžko říct. Maminka těchto bratrů přemýšlela o jejich budoucnosti. Věřila, že když budou umět čínsky, rusky, německy, francouzsky a samozřejmě anglicky, budou mít lepší možnosti budoucího studia v zahraničí nebo budou zajímavější pro potenciální zaměstnavatele. Hudba pak jistě povznáší duši a sport zocelí tělo. A hlavně je méně času na dětské lumpárny, což pro zaměstnanou matku znamená méně starostí. Co na tom, že oba hoši usínali pokaždé, když si někam sedli. Dětem se poměrně „bezbolestně“ zaplnil čas smysluplnou činností. Jen si tak člověk říká – kdy měli čas na to, být dětmi? Asi většina rodičů hledá pro své děti nějakou mimoškolní činnost. Začátek školního roku se stane náročným časem, kdy bude třeba vybrat, co to bude a kolik je toho možné organizačně zvládnout. Myslím, že je ale také důležité si uvědomit motivy, proč který kroužek volíme. Pokud si na dětech plníme své dávné promarněné sny nebo tím řešíme svoji neochotu věnovat jim svůj čas, bude pravděpodobnější, že je zahltíme a nakonec i znechutíme. Pokud je ale jasné, že potřebují pohyb nebo mají radost z tanečků, zpívání anebo kreslení, proč jim to nedopřát? Možná bude potřeba pomoci jim překonat ztrátu počátečního nadšení, než se ukážou nějaké zjevné výsledky, může to trvat. Také se může projevit lenost a nechce se vydržet pravidelně někam chodit. A Pán Bůh před leností varuje, říká: „Lenoch jen touží a ničeho nedosáhne, kdežto pilní se nasytí tukem.“ (Př 13,4) Takže když děti (i my) vydrží, něco dobrého se do života naučí!

14 srpen–září 2018


Gymnázia táhnou hry s vrstevníky na hřišti případně na návštěvách, jak obhajují ti, kteří dítě do MŠ dávat nechtějí?

Učitelka v mateřské škole má klíčové postavení ve vlivu na dítě, hned po rodičích. Jsou to vlastně „druhé maminky“. Díky své profesi chodím do mateřských škol, abych učitelkám pomáhala řešit jejich problémy s dětmi. Je mi jich často líto, že ve třídách mají 28 dětí a individuálně se jim věnovat nemohou, což samy těžce nesou. Učitelky paradoxně tráví s dětmi někdy více času než jejich rodiče. Učitelky naučí dítě sebeobsluze, různým hrám a písničkám. Tvoří s nimi a chodí na hřiště, na výstavy, do divadel. Před Vánocemi pečou s dětmi cukroví… Prostě mnohdy dělají to, co by vlastně měly dělat mámy. Docházet do mateřské školy není nutné. Mimochodem víte, odkud je název „škola mateřská?“ Ano, od Jana Amose Komenského! A co tím názvem myslel? Že to je škola života, kterou má dělat matka, proto „mateřská“. Není nutné, aby dítě do školky chodilo, i když naši zákonodárci nám od loňského roku udělali povinný předškolní rok. Pokud dítě dochází pravidelně na nějakou aktivitu se skupinou dětí a má sociální kontakty, jestliže je schopné odpoutat se od rodičů a být někde samo, úplně to stačí. Musí mít ale rodinné prostředí, které se mu s láskou věnuje a rozvíjí ho.

Mám dítě a nejde mu to zaznamenal Radislav Novotný

Naše holčička se narodila ve 37. týdnu. Po porodu byla kříšená. Celkový vývoj byl opožděný. Doma jsme s ní cvičili 5x denně Vojtovu metodu. Že je něco v nepořádku, se projevilo už ve školce, kdy nekomunikovala s učitelkou. Ve škole byla hodně zpomalená, proto jsme s ní navštívili PPP poradnu, kde jí diagnostikovali ADD (porucha pozornosti bez hyperaktivity), selektivní mutismus (dítě je extrémně stydlivé), mírné znaky autismu a podprůměrnou inteligenci. Od 1. do 5. třídy měla báječné učitelky. Byly školené v problematice a uměly s ní pracovat. Zatěžovaly ji na začátku hodiny, zkoušená byla písemnou formou a hodnotily ji z toho, co napsala, a ne z toho, co nestihla. Měla tendenci se izolovat. Kamarády jsme jí pomáhali získávat tak, že jsme se nejprve spřátelili s rodiči a pak seznámili děti. Zvali jsme je k nám domů. Děti ji měly rády, i když s nimi moc nemluvila. Snažily se brát ji mezi sebe. Větší problémy začaly na druhém stupni. I když měli učitelé papíry z poradny s instrukcemi o tom, jak s ní mají pracovat, moc na to nedbali. Nevěděli si s ní rady a to se projevilo na známkách. Nevzdali jsme se, našli studií o ADD a postarali se, aby ji měl každý učitel. Byl to boj. Každý předmět jsme museli několikrát procvičovat. Strávili jsme nad tím spousty času, ale přesto přicházely špatné známky. Snažili jsme se ji povzbudit a radovat se s ní při každém úspěchu (což byla dvojka, trojka). Nyní je v osmé třídě. Stále bojujeme s logickými předměty a přemýšlíme, co dál po devítce. Druhé dítě má pro změnu ADHD (porucha pozornosti s hyperaktivitou). Je to divoký, nezkrotný, ale chytrý chlapec. U něj jsme stále ve střehu, kdy budeme vyrážet na šití. Modlíme se, aby ho Bůh ochránil, protože my sami bychom to nedokázali. Je to chlapec s obrovským srdcem, který chrání slabší, ale přesto má nálepku zlobivce a v žákovské samou poznámku za vyrušování. Jako rodiče se snažíme o pravidelný řád a vedeme děti, jak nejlépe můžeme. Ve škole už známe osobně každého učitele včetně pana ředitele. Bůh věděl, proč nám dává tak extrémní děti. Jsou výjimečné a my nikdy nemáme čas se nudit. Vede nás to do hlubších modliteb a pochopení rodičů s podobnými problémy.

Děti ve školkovém věku dnes běžně navštěvují zájmové kroužky. Není to příliš brzy? Dá se říci, kdy je vhodné začít dítě vést k nějaké mimoškolní aktivitě?

Je to stejné, jak jsem již zmiňovala u školáků. Rodiče by si měli pravdivě odpovědět na otázku: Proč chci pro svoje dítě právě tento kroužek? Ve školkách se často učí angličtina, což považuji za naprosto nevhodné. Přibývá dětí s logopedickými vadami, které ani nemluví dobře česky, tak proč je učit anglicky?! Výuka angličtiny, která bude v základní škole v rámci povinné výuky, úplně stačí. Vhodné jsou pohybové aktivity, keramika nebo sborový zpěv. To většinou dítě nezatíží a spíše rozvíjí jeho další dary a schopnosti. Ale nikdy by neměly tyto aktivity převažovat

%

Jednoznačně největší zájem při přijímacích zkouškách na střední školy je o osmiletá gymnázia. Šanci dostat se na prestižní školu má přitom často jen každý osmý uchazeč. Třeba v letošním školním roce si alespoň jednu přihlášku (žáci můžou až dvě) podalo skoro 19 tisíc páťáků. Šlo o pětinu všech uchazečů, kteří se přihlásili k jednotným přijímacím zkouškám. Ty se dělají na všechny maturitní obory. Jinak se zájem o střední školy v posledních letech příliš nemění. Tradičně nejvíc dětí se z devátých tříd tradičně hlásí na gymnázia, naopak nejméně žáků chce na učební obory s výučním listem.

2018 srpen–září

15


téma

Strach zaznamenala Eva Čejchanová

Bylo mu sedm, sourozence neměl, aby ho „otrkali“ a připravili na to, co ho ve škole čeká, a protože inteligencí o pár let předběhl svoje vrstevníky, v kolektivu na základní škole moc nezapadl. Takový hubený, uzavřený kluk. Nechtělo se mu ráno do školy. Už kolikátý den. Teplotu neměl, večer byl vždycky v naprosté pohodě. Ale ráno si stěžoval na bolesti břicha a na to, že je mu špatně. Nebylo to normální, vždycky se do školy těšil. Hleděla jsem na něj pár dnů a dělal mi čím dál větší starosti. Něco nebylo v pořádku, ale syn mluvit nechtěl. Jen ty oči mluvily. Vypáčila jsem to z něj po dvou týdnech, když jsem mu řekla, že jestli mi neřekne on, co se děje, tak půjdu do školy a dozvím se to tam. Lezlo to z něj jak z chlupaté deky. V bazénu utíkal a nechtěně strčil do jednoho kluka. Ten za ním druhý den přišel s kamarády, a že prý se kopl do palce, tekla mu krev, a jestli mu syn nedá svačinu, tak ho půjde ředitelce za to zranění udat. Za den zas, svačina a výhrůžky. A za den zas. Celé ty dva týdny bez svačin se bál, že bude ve škole potrestán a že ho my, rodiče, přestaneme mít rádi, protože někoho zranil! Poslouchala jsem ho a strašně se mi ulevilo. Pane Bože, děkuju, taková prkotina! Zároveň jsem ale viděla, jak obrovský balvan to pro tu dětskou duši byl. Něco, co se nedalo řešit. Kam by to až došlo? Vztahy z malé vesnické školy, kde každý znal každého, přirozeně přetékaly do uliček vesnice, kde se děti běžně potkávaly. Objala jsem ho a celou svoji mateřskou lásku jsem dala do ujištění, že ho nikdy nepřestaneme mít rádi. Nikdy, i kdyby udělal daleko horší věci. Nikdy nebude na problémy, o kterých si myslí, že jsou neřešitelné, sám. Jako by vylezl z kobky, tak se rozsvítil. Ředitelka mě vyslechla a ujistila mě, že v bazénu žádný úraz nahlášen nebyl a že se jedná o ukázkovou šikanu. Jména jsem jí ale neřekla, syn trval na tom, aby ti kluci nedostali trest. Byla jsem za ní jen proto, aby se mohl bránit a přestal se bát chodit do školy. Jemu jsem řekla, že to není on, kdo někomu ublížil, že ubližuje ten kluk. Řekla jsem mu, že už se nemusí bát vyhrožování, protože to paní ředitelka ví. A že když budou kluci zase vydírat a chtít jeho svačinu, ať je za ní pošle, že na ně čeká. A byl klid. Zdá se to jako bezvýznamná maličkost. Ale viděla jsem, jak se do toho dětského života vplížil strach a úzkost. A každý opravdu velký problém má někde svůj malý bezvýznamný začátek. Strach je jako sněhová koule. Když ho člověk nezastaví, dokud je to kulička, může ho pak převálcovat. Ale celé poselství Ježíšova evangelia je o tom, že ke strachu povoláni nejsme, jsme povoláni k radosti.

16 srpen–září 2018

nad dny s volným odpolednem a časem ke hře či pohybu venku. Jak se u dítěte vyvíjí přístup ke hře mezi školkou a základní školou? O dnešních dětech se někdy mluví jako o „workoholicích“. Po škole mají prakticky denně další aktivity, není prostor pro kreativní „nudu“. Jak to ovlivňuje formování dítěte?

Jak se u dítěte rozvíjí hra, by bylo pojednání na samostatný článek. Pokud rodiče nedávají dětem do ruky mobily a tablety, je to to nejlepší, co mohou udělat! Chtějí si totiž s dětmi hrát a vedou je k tomu, aby si hrát uměly. Když se to dítě naučí už v předškolním věku, bude vynalézavé i později. Když si děti hrají na mobilech a počítačích, těžko se jiným hrám naučí. To vidím jako veliké nebezpečí dnešní doby. Her, stavebnic, nápadů na tvoření a knížek jsou stovky! Není se na co vymlouvat, je to zase spíše otázka pro rodiče a jejich pravdivou odpověď na otázku „S čím si vaši dítě rádo hraje?“ Jak se děti vyrovnávají s tlakem na konformitu v rámci kolektivu? Jaký je v tomto směru rozdíl mezi dětmi v MŠ a na 1. a 2. stupni ZŠ?

Děti ve školce se nesrovnávají se svými vrstevníky, do jejich vývojové etapy to ještě nepatří.

§

Šikana v číslech

Podle poslední zprávy řešila Česká školní inspekce v letech 2012 až 2015 případ šikany polovina základních a šedesát procent středních škol. Nejčastěji šlo o slovní útoky – urážky, nadávky, ponižování. Častěji než dřív se také objevují případy nevhodného chování žáků vůči učitelům, případů skutečné šikany pedagogů bylo minimum. V posledních letech taky roste počet případů kyberšikany, tedy útoků třeba prostřednictvím sociálních sítí nebo SMS zpráv. Fyzické násilí je daleko častější na základních školách, kde ho využije skoro polovina útočníků. Na středních školách je to zhruba pětina šikanujících.


Potřeba srovnávat se s okolím se začíná rozvíjet na prvním stupni základní školy, výrazně pak narůstá v období dospívání, kdy potvrzení a přijetí vrstevnickou skupinou hraje velký význam v sebepojetí dítěte/dospívajícího. Zde kladu velký důraz na to, co děti opravdu potřebují – a sice posilovat zdravou sebedůvěru a sebevědomí. To je velký úkol rodičů už od útlého věku! Děti z křesťanských rodin to mají náročné, pokud musí obstát se svými názory a stylem života před názory svých vrstevníků. Protože jsou konfrontování s tím, že jsou odlišné od většiny dětí okolního světa. Jít nebo nejít na víceleté gymnázium? Rodiče se často obávají, že jejich dítě zůstane na devítiletce se „zbytkem“, tj. s méně inteligentními a problematičtějšími dětmi. Mezi nimi pak „bude za hvězdu a bude se flákat“. Nebo naopak zvažují, jestli nebude dítě po přechodu na gymnázium v přílišném stresu a pod tlakem na výkon. Podle čeho se rozhodovat?

Pokud dítě dobře prospívá, je vhodné přijímací zkoušky na víceleté gymnázium zkusit. V tomto věku je už dobré o tom s dítětem otevřeně a pravdivě hovořit a také společně s ním předstupovat před Boha s postojem víry: „Pane, zkusíme tuto zkoušku, ale vkládáme s důvěrou výsledek do tvých rukou.“ Když se dítě na gymnázium dostane, je to příjemný zážitek úspěchu. Když se nedostane, nemělo by se mu nic vyčítat, není to žádná katastrofa. A do celého dalšího života rodiče i dítě vědí, že nebylo o nic ošizeno, že se to alespoň zkusilo. Obzvlášť je-li v rodině více dětí, je dobré, aby každé mělo možnost tyto zkoušky zkusit, pokud nemá nějaké zásadní výukové obtíže. Nedoporučovala bych víceleté gymnázium dítěti, které je úzkostné a každodenní školní příprava ho stojí veliké úsilí. Na takové dítě v období dospívání není dobré nakládat více, než je schopno unést, protože úzkostnost může narůstat do velmi nebezpečných rozměrů. Pokud není kolektiv ve třídě na základní škole, kde by dítě mělo zůstat, pří-

liš dobrý, volí někteří rodiče od druhého stupně jinou základní školu. Často to bývají školy s rozšířenou výukou jazyků. To je dobrá volba a dobrá změna pro dítě, které ve stávající škole rodiče nechtějí ponechat. Budoucím primánům, kteří na gymnázium odcházejí, je potřeba dát veliké povzbuzení, že se pravděpodobně zhorší v prospěchu a že se budou muset „naučit učit“. V tom je velmi žádoucí podpora rodičů, aby se dítě novými studijními nároky nezačalo příliš trápit. Vliv internetu a sociálních sítí na děti školního věku. Liší se nějak

tato „zasíťovaná“ generace od těch předchozích?

Odpověď může být rozsáhlá, ale také velmi krátká a jednoznačná. Vliv internetu a sociálních sítí je veliký, spíše má neblahé následky, je zdrojem častých konfliktů v rodinách a zrcadlí důsledky neschopnosti rodičů vést děti k sebekázni. Už nyní pozorujeme u dětí, které nebyly od předškolního věku vedeny k časovým limitům a sebekázni při používání počítače, že se mohou stát téměř až závislými. O nutnosti pravidel a hranic v této oblasti jsem pojednala výše. Rodiče jsou mnohdy nedůslední, netuší, co děti sle-

Známky nejsou všechno Kateřina Horná

Třídní kolektiv je velmi různorodý a odlišný. Najdou se v něm děti snaživé s výborným prospěchem, tzv. flákači s průměrným nebo špatným prospěchem, ale také děti, které se spolu s rodiči na výuku poctivě připravují, a přesto se kýžené výsledky nedostavují. Vyberu jeden názorný příklad. Říkejme holčičce třeba Kristýna. Navštěvuje druhou třídu a velmi dobře jí jdou všechny kreativní a sportovní činnosti. O poznání hůře je na tom s českým jazykem a matematikou. Pochopení veškerého učiva trvá déle, vypracování písemných i ústních úkolů trvá příliš dlouho a co je horší, holčička velmi často chybuje. Jelikož vím, že není flákač, snažím se jí látku individuálně dovysvětlit a dostává i dostatečnou časovou rezervu na vypracování úkolů. Zadávám jí práci navíc, kterou si následně společně projdeme. Domů posílám postupy či výpočty, aby rodiče věděli, jak se s Kristýnou učit. A v případě, že nic z výše zmíněného nepomáhá, připravím pro žačku individuální doučování. V případě Kristýny naštěstí velmi dobře funguje spolupráce s její maminkou. Snaží se dceři co nejvíce pomoct a zároveň si uvědomuje, že známky nejsou to nejdůležitější na světě. Pokud nastane v domácí přípravě zádrhel a neví si rady, ozve se mi a domluvíme se na dalším postupu. Kristýna i díky ní není ze známek přehnaně vystresovaná a demotivovaná. Každé zlepšení je pro mě znamením dobře odvedené práce a především odměnou, motivací. Názorová shoda mezi učitelem a rodiči se postupem času bohužel stává stále vzácnější a ne vždy táhneme za jeden provaz. Výuka Kristýny a spolupráce s její maminkou pro mne ale představuje příjemnější část mé práce. Mnohem náročnější a často bezvýchodnou situaci vytvářejí rodiče, kteří se o své dítě jednoduše nestarají, přehnaně ho stresují známkami nebo ho staví na piedestal dokonalosti, ačkoli realita je zcela jiná. Tvrdím, že se se svými žáky vždy nějak domluvím. S některými rodiči to ovšem tak snadné není.

2018 srpen–září

17


téma

dují, a sami nejsou dobrým příkladem, protože u svých počítačů tráví nekonečně mnoho zbytečného času. Všem rodičům bych jako „povinnou literaturu“ doporučila přečíst knihu G. Chapmana – Vztahy v digitálním světě, kterou vydalo nakladatelství Návrat domů. Volba střední školy znamená do jisté míry výběr sociální bubliny, do které bude dítě v následujících letech patřit. Jde o zásadní rozhodnutí, nebo se jeho vliv přeceňuje? Jak moc by ne/měl do rozhodnutí dítěte zasahovat rodič?

Středoškolský věk je zásadní vývojové období v budování identity. Prostředí, ve kterém dítě žije, je tedy velice důle-

žité. V tomto věku ale ještě neumí dělat důležitá rozhodnutí. Mnohdy vlastně neví, co dál v životě dělat, a obzvlášť hoši jsou v rozhodování bezradní. Pro rodiče je to výborná příležitost hovořit o tom, co dospívajícímu jde, jaké jsou jeho silné a slabé stránky a v návaznosti na to mu pomoci s výběrem školy. Dospívající potřebuje podporu rodičů, nikoli postoj „už jsi velký, dělej si, co chceš“. Dokonce i někteří maturanti ještě nevědí, pro jakou vysokou školu se mají vlastně rozhodnout. Znovu zde zdůrazňuji vedení mladého člověka k obracení se na Boha, k poctivému hledání své životní cesty, k objevování darů, které dostal od Boha a případně také

k přijetí svých omezení. Tím totiž vedeme dítě k tomu, že je potřeba za všech okolností a ve všech životních situacích zvát Boha do svých plánů, do svých přemýšlení, do svých úvah a svých nejistot. Pokud se rodičům podaří vychovat dítě v tomto postoji víry a předat mu tuto zkušenost, je to jeden z dobrých základních kamenů zralé dospělosti jejich dítěte. A co mohou rodiče dětí v jakémkoli věku dělat? Za svoje děti se společně jako manželé modlit! Přeji všem rodičům na počátku nového školního roku, aby se jim dařilo být právě takovou mámou a takovým tátou, jaké právě jejich děti potřebují. ■ Mgr. Hana Imlaufová

Učitelská beznaděj učitelka magda

Nezapomenu na svůj první učitelský den. Nastoupila jsem na základní školu jako učitelka angličtiny pro druhé ročníky. Vstoupila jsem do třídy plné rozdováděných dětí, které moje přítomnost nevyvedla z míry. Po určité době se zklidnily a já začala vyučování otázkou: „Děti, čím byste chtěly být, až budete velké?“ Kluk, který se houpal na židli, jednu nohu div ne v lavici, bez přihlášení vykřikl: „Já chci bejt fízl.“ Tón a způsob, jakým to řekl, mě překvapily. Viděla jsem, že od doby, kdy jsem já sama chodila do školy, se toho hodně změnilo. Pamatovala jsem si, že jsme klidně seděli, mlčeli, a když jsme chtěli něco říct, hlásili jsme se. To je zřejmě minulost a budu si na to muset zvyknout. Ukázalo se, že věcí, na které si budu muset zvyknout, je podstatně víc a jsou vážnější než vykřikování v hodině. Žáci, které jsem na této škole učila, pocházeli často z prostředí, kde vzdělání a školní prospěch nebyly zrovna prioritou. Mnohé děti rostly jako dříví v lese a učitelé si na to už zvykli. Když pominu excesy jako drzost, rvačky, pornografie v první třídě a vážné úrazy, tak i běžná výuka byla na přípravu velmi náročná. Ještě smutnější pohled byl na děti, které byly nadané, šikovné, měly zájem se něco naučit, ale neměly v rodině podporu. Těmto dětem nikdo nezaplatil žádný kroužek, aby mohly rozvíjet svůj talent, sportovat nebo se učit jazyk. Od té doby jsem učila ještě na jiných školách, a i když i tam některé děti „zlobily“, byli to ve srovnání s mou první zkušeností andílci. Přesto musím říct, že mě práce na té první škole naplňovala. Učit děti, které jsou vychované z domova, je krásné a učitel má určitě větší šanci na úspěch. Avšak učit děti, které jsou, co se vzdělání týče, závislé pouze na škole, má velký smysl. Pro mě osobně je to otázka křesťanské víry a naděje, že v každém dítěti je dobré Boží jádro a jedinečný talent, a pokud se vám podaří společně s dětmi ho objevit, pak nic není ztracené. A ještě jedno poznání mi tato škola dala. Každodenní úkoly, které se zdají být někdy tak náročné a banální zároveň – nachystat děti do školy, zajistit, aby se dobře vyspaly, aby byly najedené, aby přišly do školy včas, aby žily v klidném prostředí, dopravit je na kroužky, věnovat pozornost jejich školním úspěchům i neúspěchům, jsou ve skutečnosti důležitější, než se zdá, a mají ohromnou cenu.

18 srpen–září 2018


Antonín Chráska ■ Praha, 13. října 2018

Expedice Apalucha „Někdy je asi i potřeba, aby nám Bůh něco vzal z ruky.“

BULLETIN cÍRKVE BRATRSKÉ

Sympozium k 150. výročí narození

Budování odvahy, samostatnosti a  rytířskosti pro děti a jejich otce

PhDr. Miloslav Košťál Ohlédnutí za naplněným životem kazatele, evangelisty, historika a archiváře, který miloval Krista i církev. ■ Nekrolog

08 | 09 | 2018


IN MEMORIAM

iNform Bohatý život kazatele Miloslava Košťála

Z

přední lavice v  modlitebně Církve bratrské v  Novém Městě nad Metují povstává muž, aby oslovil shromážděné. Mluví zvučným hlasem, plynně a spatra. Je těžko uvěřit, že je to poděkování za blahopřání k jeho devadesátinám. Necelé tři roky na to, 1. června 2018, jsme se v  modlitebně Církve bratrské v  Náchodě s  tímto mužem, bratrem kazatelem PhDr. Miloslavem Košťálem, loučili. Ukončil pokojně svůj dlouhý a  plodný život v novoměstském domově Oáza, kde strávili spolu s manželkou necelý rok. Setkali se tam s mimořádnou ohleduplností, laskavostí i odbornou péčí, k níž se připojil v posledních dnech také domácí hospic z Červeného Kostelce. K tomu byl bratr Košťál obklopen láskou a péčí manželky Hany, syna Tomáše a jeho dětí Jakuba a Dominiky. Miloslav se narodil v Dobrušce 23. srpna 1925 Marii a  Josefu Košťálovým. V  rodném městě prožil dětství a  absolvoval základní a  střední vzdělání. Nadaný pro hudbu, během studia hrával na violu v chrámovém orchestru u svatého Václava. V Dobrušce se seznámil se svou budoucí manželkou Hanou Dřízkovou. Ta byla aktivní členkou mládeže sboru Československé církve husitské a  Slávek se zapojil do práce v  tomto společenství. Opět uplatnil své hudební nadání – založil a dirigoval tam orchestr mladých muzikantů. To byly počátky jeho duchovní i hudební činnosti v křesťanských církvích. Jeho odborná práce byla určena studiem historie a  archivářství na Filozofické fakultě University Karlovy, které ukončil v  roce 1949. Uzavřel manželství s Hanou a pracoval pak 21 let v Děčíně, kde pomáhal od základu vybudovat městský a státní archiv. Pobyt v Děčíně byl rozhodující pro další život manželů Košťálových. Jednoho večera vyslechli prosté, ale hluboké slovo starého muže, kazatele církve baptistů. Slávek, jak ho nazývá jeho manželka, po tom večeru řekl: „To je, co potřebuji a hledám.“ Hledání neskončilo, ale nabylo jasnějších obrysů ve sboru Církve bratrské – Děčín, jenž byl kazatelskou stanicí sboru v Ústí nad Labem, kde tehdy působil kazatel Karel Toušek. Období v Děčíně dále obohatilo Košťálovy tím, že jim byl svěřen syn Tomáš.

Do práce v archivu přešla po studijní přípravě i paní Hana. Pracovníkem děčínského archivu byl také bratr Miloslav Jech a pracovali zde i bratr Josef Tesárek jako údržbář a jeho paní jako uklízečka. Pozoruhodné je, že to byli všichni věřící křesťané, aktivní členové téže církve. Přitom archivy byly tehdy pod správou komunistického

Dr. Miloslav Košťál převzal v roce 2007 z rukou tehdejšího ministra vnitra ČR Ivana Langra vyznamenání Za celoživotní zásluhy o české archivnictví.

ministerstva vnitra. Tento triumvirát posílený manželkami prodělal významný duchovní vývoj, který vyvrcholil tím, že se M. Jech i M. Košťál stali kazateli Církve bratrské a jejich manželky je v této službě provázely. Prvním místem služby Košťálových v letech 1970 až 1976 byl sbor v Náchodě, kde na ně mnozí dodnes rádi a  vděčně vzpomínají. Myslím, že hlavním obdarováním obou manželů bylo navazování osobních vztahů a láskyplné vedení i posilování lidí ve víře v Ježíše Krista. Také zde uplatnil M. Košťál své hudební nadání. Spolu s Benjaminem Andršem založili a  dirigovali Východočeský mužský pěvecký sbor. Zpěváci pocházeli z  několika sousedních farností a sbor podnikal zájezdy se slovem i zpěvem po celé republice. Další sbor CB, který požádal M. Košťála o službu kazatele, byl sbor v Praze 1, Soukenická 15. Také tam zanechali oba Košťálovi trvalou stopu povzbuzení a  lásky. Sestra Hana tam navíc pracovala v  kanceláři Rady CB a bratr M. Košťál byl zvolen členem tohoto grémia.


Košťálovi mohli v pražském sboru ubytovat také své staré rodiče a pečovat o ně. Působili tam 13 let. Do důchodu odešli opět do svého rodného kraje, tentokrát do Nového Města nad Metují. Zde emeritní kazatel Košťál spolu s dalšími inicioval vznik samostatného sboru Církve bratrské z původní kazatelské stanice náchodského sboru a  přestavbu modlitebny ze starých jatek v  ulici Na Sirkárně. Byl také několik let administrátorem, tj. správcem novoměstského sboru při službě vikáře. Kromě pravidelných náročných povinností v  archivu a  později v  církvi připravil bratr Košťál řadu referátů a  přednášek. Sedmdesátku odborných článků publikoval jako archivář a zhruba stejný počet s křesťanskou tématikou jako duchovní. K  tomu absolvoval nespočet návštěv křesťanských sborů a  konferencí. Miloslav Košťál je také autorem části jubilejní knihy CB Sto let ve službě evangelia (1981). Dále přispěl do knihy Křesťanství v  Podorlicku (2000). Celá řada lidí, křesťanů i nevěřících, členů i nečlenů Církve bratrské, vděčně vzpomíná na službu nerozlučné dvojice Miloslava a Hany Košťálových. Pán Bůh jim popřál 69 let společného života a řadu let požehnané práce i hlubokého křesťanského vlivu. ■ Pavel Javornický

poděkování Ne formálně, ale opravdu ze srdce chci poděkovat Vám všem, kteří jste nejen přišli, ale i ze vzdálených míst přijeli do náchodského sboru rozloučit se 1. června 2018 s mým manželem. Řada vzácných dopisů, Vaše přítomnost, každý Váš stisk ruky byl pro mne ve chvíli pro mě nejsmutnější projevem lásky k nám oběma. Zůstávám Vám za to trvale vděčná! Pánu Bohu děkuji především, protože to je On, který nás dlouhá léta trvale spojuje k tomu, abychom v určitých životních situacích byli navzájem pospolu. Vaše Hana Košťálová

seznamte se

srpen–září 2018 Vikář Tomáš Kolman Jsem křesťan s rodokmenem. Nejen moji rodiče, ale hned několik generací mých předků patřilo Kristu, a já se k nim a k Němu připojil, když mi bylo devět let. Bůh, v kterého jsem jaksi samozřejmě věřil od malička, ten den ožil a já nikdy nepochyboval o svém spasení. Můj boj měl jinou podobu. O dva tři roky později jsem si uvědomil, že mi Bůh kamsi mizí. Něco bylo špatně, jenže já nevěděl co, ani jak to změnit. A neměl jsem odvahu o tom s kýmkoliv mluvit. Začalo čtyř- nebo pětileté období mé duchovní krize, kdy navzdory mým zoufalým modlitbám zůstával Bůh nedostupný. O víru jsem nepřišel, nezačal jsem žít dvojím životem, ale Bůh zmizel. Po měsících marného volání jsem si začal přát umřít a být v nebi, u Něj, kde se už nebudu muset trápit. O další měsíce později jsem přestával doufat, že se kdy ještě něco změní. V patnácti jsem přešel do mládeže a všechno bylo zas o kus komplikovanější. Stále jsem toužil, aby „všechno bylo jako dřív“, být zpátky s Bohem, ale zároveň jsem se všem křesťanským akcím, včetně setkání mládeže, vší silou vyhýbal. Nepatřil jsem mezi ně. Oni měli něco, o co jsem přišel… a mohli by to na mně poznat. Vycházelo mi to, dokud do mládeže nevstoupil můj mladší bratr. Takřka okamžitě se přihlásil na konferenci mládeže, a protože jsme doposud všude jezdili spolu, nezbylo mi nic jiného, než se přihlásit taky. Moje modlitby, abych tam jezdit nemusel, Bůh ignoroval. Jako všechny ostatní. Druhý večer konference prošel hlavní řečník uličkou s křížem na rameni. Postavil ho doprostřed pódia a začal mluvit o Kristu, o jeho smrti, vzkříšení a o tom, že pro nás otevřel cestu k Bohu. Na konci svého slova pod kříž položil nalepovací lístky a propisky a připojil výzvu: „Kdo chcete Bohu něco říct, o něco ho poprosit, pojďte si pro lístek, napište to na něj a nalepte na kříž.“ Dlouho jsem bojoval sám se sebou. Dva hlasy se mi hádaly v hlavě, nakonec jsem ale byl jedním z těch, kdo si šli pro lístek. Nedokázal jsem napsat víc než čtyři slova: „Přijmi mě zpět, prosím.“ Ale víc ani nebylo zapotřebí. O rok později se brácha znovu někam přihlásil a já znovu nechtěl jet. Ten tábor byl ale nakonec natolik úžasný, že jsem o rok později přijel na celé léto jako jeden ze služebníků. Bylo mi čerstvých 18, seděl jsem u táboráku a na konci kázání jsem věděl, že výzva dát svůj život do služby Bohu zazněla i pro mě. Plný naivních představ, že půjde o misii v pralesích, jsem byl jedním z těch, kdo veřejně řekli ano. Do džungle jsem se nikdy nevydal, ale Bůh přede mnou postupně začal otevírat příležitosti mu sloužit… Ty poslední mě zavedly do Opavy, kde aktuálně zakládáme nový sbor. Tomáš Kolman, stanice CB Opava Elim


církev bratrská

iNform Expedice APALUCHA 2018

M

ožná to znáte. Když se vrátíte z nějaké akce, např. Konference, a vše vám přijde takové nedůležité, povrchní. Tak jsem si připadal, když jsem se vrátil z letošní expedice Apalucha. Večer jsme ještě s kluky (děti 9 a  12 let) udělali na zahradě ohýnek, opékali buřty a  horečně si vyprávěli, co bylo nejlepší a  co se na expedici povedlo. Když jsem ale druhý den sedl ke svému

na akci říkáme a jak maminky nerady slyší, snažíme se tam napravit nedůslednou výchovu matek (samozřejmě s nadsázkou použitý citát z filmu S tebou mě baví svět). Na Apaluše totiž od žádného tatínka dítě neuslyší, jaký to udělalo hezký bobeček, že má zase špinavá kolínka nebo že musí polívčičku hezky spapat. Na expedici se v dětech buduje odvaha, rytířská srdce a samostatnost.

počítači a vyřizoval firemní emaily nebo v týdnu vytáhl angličtinu, připadalo mi vše takové plytké, nedůležité. Hlavou se mi stále honila témata, která jsme na expedici živě s dalšími tatínky probírali. Druhý den jsem si ještě s jedním z účastníků vyměňoval dlouhé esemesky na téma Přirozená agresivita – je to hřích, nebo Boží záměr?“ Řekli jsme si, že o tom pohovoříme, až se uvidíme, ale nějak nešlo čekat. Jiný z účastníků mi napsal: „Myslím, že jedním z měřítek, jak se něco podařilo, je i to, že příjemný a zajímavý zážitek odeznívá delší dobu a ještě s sebou přináší další pocity a informace se znovu skládají do nových souvislostí. A přesně to se děje. Když se vracíme do různých chvilek nebo když vyprávíme, co jsme zažili, pořád ještě v nás Apalucha dozrává.“ Pokusím se tedy ve stručnosti alespoň trošičku přenést na stránky Brány atmosféru letošní expedice, která ve mně stále doznívá a pracuje. Na akci se chvíli před prázdninami sjelo 24 tatínků a  43 dětí ze dvou církví a jedenácti sborů. Jako veliké obohacení vždy vnímám, když je s námi i někdo bez církevní příslušnosti. I letos se několik takových tatínků k nám přidalo. Jak s oblibou

První den jsme věnovali objevování sofistikovaného systému pohraničního opevnění propojeného podzemními chodbami. Co nás trochu vyvedlo z míry, byla absence vytrvalého deště s vichřicí či mlhou, které patří k  našim výpravám už jako k  velbloudovi hrby. Heslo výletů na Apaluše totiž zní: „Za každého počasí“. Jako heslo to nezní špatně. Když jsme ale před časem vyráželi za zimy, větru a vytrvalého deště směrem k rozhledně zahalené do mlhy, působilo na nás toto heslo zcela jinak. Na co asi nikdo z  účastníků nezapomene, byla návštěva vojenského kaplana, nadporučíka M. Novotného z  výsadkového praporu, který dokázal velmi zaujmout jak děti, tak dospělé. Nejen že se nebál bojovat se samotným náčelníkem expedice, ale postavil se neohroženě i hordě malých bojovníků, která ho ale téměř k smrti udolala. Na své přednášce s  ukázkami sebeobrany nás zasvětil do výcviku parašutistů, do kterého je i jako kaplan plně zapojen, a především pak do tématu, jaký je rozdíl mezi mužem a chlapem. To bylo téma, které na jednom z večerních seminářů vyvolalo živou diskuzi. Vycho-


váváme z našich synů opravdu odvážné chlapy, jako byl Gedeon, nebo spíš hodné křesťanské hochy? Na večerních seminářích jsme se (ti silnější, kteří neusnuli u  uspávání svých ratolestí) věnovali důležitosti role otce v rodině. Věnovali jsme se biblickým místům, kde je role otce důležitá a odkrývá některé duchovní principy. Uvědomil jsem si, že až v roli otce se mi odkryl další rozměr toho, jak nás Bůh v našich životech vychovává. Naše děti se ve dvou letech cítí samostatné a nechtějí se přes přechod vést za ručičku. O několik let později si myslí, že jim děláme velmi zlé věci, když jim bereme mobily a tablety, aby zcela nezblbli. Je přirozené, že nedokážou dohlédnout, proč je týráme všemi těmi pravidly. A stejně se možná my někdy chováme k našemu Otci v nebesích, když nás vychovává. Nerozumíme tomu a myslíme si, že jsme už přeci samostatní a dospělí. A někdy je asi i potřeba, aby nám Bůh něco vzal z ruky. Vrcholem expedice byla pro děti NERF bitva, kdy se utkali, bez ohledu na déšť, tatínkové proti veliké přesile dětí. A že to byla bitva na život a na smrt asi nemusím ani psát… Tak zase za rok! ■ náčelník Tomáš Grohman, člen odboru pro manželství a rodinu foto Mirek Jelínek a Tomáš Grohman

pozvěme česko na rande V únoru slaví zamilovaní ve světě i u nás svátek svatého Valentýna. Máme ve svých sborech možnost připojit se akcí Pozvěme Česko na rande, a to formou zorganizování Manželských večerů. Během osmi setkání si partneři připomenou, jak na svém vztahu pracovat, aby byli spolu i po letech rádi. Tato „rande“ mají jednotný formát – začíná se společnou večeří a v příjemném prostředí si lidé mohou vyslechnout přednášku a osobní zkušenosti na dané téma. Nakonec si nad úkolovými listy popovídají ve dvojicích o svých manželstvích. Tato akce není určena jen pro křesťany, protože vlastně všichni řešíme totéž. Proto využijme tuto příležitost, kdy můžeme otevřít dveře svých společenství i jiným lidem, a představme církev jako místo, kde rozumí lidským problémům a nabízejí účinnou pomoc. Pokud byste chtěli takový kurz u vás také zorganizovat, pomůžeme vám vyškolit vedoucí, dodáme materiály a poradíme, jak na to. Bližší informace najdete na webových stránkách Odboru pro manželství a rodinu (www.cb.cz/omar) a na vaše sbory přijdou informační plakáty. Jana Matulíková

sympozium

srpen–září 2018 Bible pro všechny národy Sympozium k 150. výročí narození Antonína Chrásky, kazatele, překlada­tele Bible a evangelisty Pořádá: Církev bratrská ve spolupráci s Českou biblickou společností a Evangelikálním teologickým seminářem pod záštitou Velvyslanectví Republiky Slovinsko v Praze a J. E. pana Leona Marce, velvyslance. Datum a místo: Sympozium se uskuteční 13. října 2018 od 10 do 17 hodin ve Sboru Církve bratrské v Praze 5, Vrázova 4. Program: Po zahájení zazní přednášky na témata: Misijní rozměr biblických překladů, Církve a národy v Rakousku-Uhersku kolem roku 1900 a Slovinský zázrak – o překladu Bible do slovinštiny Antonínem Chráskou. Program uzavře bohoslužba. Přednášející hosté: Daniel Brkič, pastor Novo mesto, Slovinsko, autor knihy o působení Antonína Chrásky; Matjaž Crniveč, generální tajemník, Slovinská biblická společnost; Pavel Černý, kazatel, emeritní předseda Rady Církve bratrské; Daniel Fajfr, kazatel, emeritní předseda Rady Církve bratrské; Robert Hart, historik, kazatel Církve bratrské; Jiří Lukl, kazatel, emeritní ředitel České biblické společnosti; J. E. Leon Marc, velvyslanec Republiky Slovinsko v Praze; David Novák, kazatel, předseda Rady Církve bratrské; Tomáš Pavlíček, historik, Masarykův ústav a Archiv Akademie věd ČR; Ester Pučálková, historička, Masarykova Univerzita Brno; Jan Valeš, kazatel Církve bratrské; Tereza Vinterová, historička, Muzeum Rychnov nad Kněžnou Registrace: Vstup volný, registrace nutná pouze pro zajištění občerstvení. Registrace na adresu: www.cb.cz nebo na telefonu: 273 136 629 do 10. 10. 2018. bronislav matulík


Z JEDNÁNÍ RCB V PRAZE červen 2018 ▪ Vikář Lukáš Nyzio z Ostravy Rada vedla rozhovor s bratrem Lukášem Nyzio z ostravského sboru. Bratr pověděl, jak uvěřil v Krista, záhy se zapojil do služby v mládeži a vedl i anglický kemp. Studuje UMB v Banské Bystrici. Ke službě jej povzbudil kazatel Daniel Jurčo. Rada přijala bratra do vikariátu, který bude rok probíhat v ostravském sboru. ▪ Komise ERC Rada jmenovala členy komisí v Ekumenické radě církví. Komise pro média: Aleš Čejka; Komise pro školy: František Duda; Komise pro duchovní péči v nemocnicích: Pavel Dušek; Komise pro mládež: Ondřej Svatoš; Komise pro ekumenizmus: Petr Raus; Komise pro misii a evangelizaci: neobsazujeme; Finanční poradní skupina: neobsazujeme; Pracovní skupina pro Kirchentag: neobsazujeme; Pracovní skupina pro Modlitbu za domov: Aleš Čejka; Pracovní skupina pro čínské křesťany: Jiří Unger a Pracovní skupina pro Romy: Zdeno Žiga. ▪ Účast starších na lednové pastorálce Lednová pastorálka, která proběhne ve dnech 28. až 30. ledna 2019, má program Autorita ve sboru. Rada CB souhlasí s oslovením staršovstev a rezervuje zatím 15 míst pro starší sborů. Odbor pro vzdělávání osloví sbory v září nabídkou. Přihlášky starších, kteří budou mít zájem, bude možné zasílat do 30. listopadu emailem na adresu sekretariátu. ▪ Volba těšínského seniora Rada vzala na vědomí protokol o volbě seniora v seniorátu Těšínsko. Kazatel Josef Sliž byl opětovně zvolen seniorem → od 1. 7. 2018, a to na tři roky.

zprávy

iNform Jednání Rady se vsetínským staršovstvem Rozhovor se staršovstvem sboru Vsetín proběhl v dobré atmosféře. Starší se sdíleli s radostí, že přibývá dětí, neboť po odchodu členů budovat nový sbor Maják měli dětí velmi málo. Těší se z toho, že mají obnovenou mládež, která se schází ve městě a  oslovuje další lidi. Sbor se také semkl v modlitbách za nemocné. Někteří členové se ještě stále vyrovnávají s odchodem skupiny lidí ze sboru Jasenka do Majáku. Sbor vstoupil na cestu obnovy. Kazatel je ve sboru tři roky a  káže živé slovo, které je pro členy povzbuzením. Sbor má dvě biblické, několik skupinek, ve vyučování by ale potřeboval nějakou změnu. Jsou sborem pro všechny generace i sociální skupiny. Mnoho členů je zapojeno do každoročního festivalu United. Sbor je i hospodářsky dostatečně silný a obětavý. Radu sbor vnímá dobře, zejména při řešení problémů je Rada vždy dostupná.

Společné jednání české a slovenské Rady Předseda české strany informoval, že Rada má vyřešené restituce, schválen Řád správy a  nyní se může více věnovat duchovnímu úsilí. Rada má vizi, kterou některé sbory výrazně podporují. Má nyní dobře sestavené odbory se silnými osobnostmi. V současné době má česká část CB 21 vikářů, přesto je 14 sborů neobsazených správcem. Na druhou stranu řada sborů prožívá stagnaci. Větší rozprava čeká českou stranu o seniorátech. Máme touhu zakládat nové sbory, ale i s výhledem, že některé sbory se stanou znovu stanicemi nebo že dva sbory mohou mít jednoho společného kazatele. Předseda slovenské části CB informoval, že v posledních čtyřech letech prošli v  Radě organizační obměnou správy církve. Na ústředí nově nastoupil ředitel, do té doby byl na administrativu předseda

Modlitba za domov Ekumenická rada církví v ČR ve spolupráci s církvemi připravuje na neděli 28. října 2018 dvanáctý ročník Modlitby za domov na téma Odkud přicházíš a kam jdeš? s podtitulem Já jsem cesta, pravda a život. Další informace k Modlitbě za domov můžete získat na www.modlitbazadomov.cz


srpen–září 2018 prakticky sám. Co se týká církve na Slovensku, má různé historické kořeny a některé sbory jsou tím velmi ovlivněné. Některé touží po minulosti, některé by minulost odepsaly. Slovenská církev nemá učiliště pro kazatele. Zajímavým jevem je, že členové jsou ochotni říci, že se řídí Ústavou a Řádem, ale pak proti Ústavě a Řádu vystupují a brojí. Sbory nevědí, co od Rady očekávat. Je tendence, že by sbory v budoucnu mohly směřovat k osamostatnění. Romské sbory nerespektují Řád a Rada neví, jak situaci uchopit. Na Slovensku je 17 sborů, trápí je nedostatek kazatelů, mají nyní tři vikáře. Některé sbory jsou početně malé a ustanovit staršovstvo je problém. Slovenská strana vyjádřila potřebu komunikovat s českou stranou, neboť bez komunikace se budeme vzdalovat. Smysl takové komunikace a setkávání je ve vzájemném obohacení. Ústava nám ukládá společné jednání Rad a spolupráci. Slovenská konference iniciovala podnět pro společné jednání Rad diskutovat o postavení žen v církvi. Slovenská Rada chtěla zahrnout do změny Řádu to, co se fakticky děje, a sice že sestry nejsou v Radě. Důvodem je obava, že všechny denominace, které přijaly sestry k ordinaci, dospěly k rozdělení církve a změnil se charakter církve. Česká Rada CB na diskuzi nepřistoupila, zůstává na pozici psaných oficiálních dokumentů církve.

▪ Studijní volno Rada CB schválila měsíční studijní volno pro Dalimila Staňka v lednu 2019 a taktéž souhlasí s udělením studijního volna kazateli Janu Aszzonyi v  únoru 2019 s tím, že případné předstihové čerpání (kurz na UMB) je možné řešit na základě dohody se staršovstvem. ▪ Senioráty Tajemník předložil námět k přemýšlení: Hlubší spolupráce Rady a seniorů při pořádání voleb a instalací kazatelů, snížení počtu seniorátů z 12 na 6, možnost spolupráce v rámci seniorátu (volitelně i možnost vytvářet seniorátní rady) a zrušení funkce tajemníka Rady. Rada pověřila tajemníka přípravou návrhů, k uvedeným tématům se vrátí v říjnu. ▪ GDPR

Cena ministra spravedlnosti pro Martina Škodu Dne 21. května 2018 bývalý ministr spravedlnosti Robert Pelikán v Brožíkově síni Staroměstské radnice ocenil zaměstnance Vězeňské a Probační a mediační služby. „Je mi milou povinností vás již počtvrté přivítat při této události. Když jsme před těmi čtyřmi lety začínali, hlavní úkolem bylo přidat k práci Vězeňské služby a Probační a mediační služby vděk. Tato povolání se velmi často setkávají s nevděkem, bohužel i ze strany široké veřejnosti. Ale myslím si, že právě ti, kteří pracují s tou částí společnosti, která selhala, si zaslouží nejvíce vděku. Jejich práce si vážím a děkuji za ni,“ řekl ministr spravedlnosti Robert Pelikán na úvod večera. Jedním z oceněných byl i kaplan věznice Stráž pod Ralskem Mgr. Bc. Martin Škoda, který obdržel ocenění „Cena ministra spravedlnosti“ v kategorii „Čin roku – Vězeňská služba ČR“, diplom, za projekt METANOIA II, který byl vytvořen v souladu s Koncepcí českého vězeňství do r. 2025 a jehož hlavním smyslem je penitenciární doprovázení odsouzených před výstupem z výkonu trestu odnětí svobody a postpenitenciární péče o propuštěné vězně za účelem snížení www.vscr.cz recidivy.

Rada projednala připravené směrnice a dokumenty k záležitosti GDPR. Rada schválila obě směrnice i přílohy. Pro přípravu manuálu a přihlášek na akce jednotlivých odborů se uskuteční setkání s vedoucími odborů a právníkem. ▪ Přesuny kazatelů Kazatel Jakub Škarvan nastoupil do sboru Nové Město nad Metují k 1. 7. 2018; kazatel Petr Jareš nastoupí do sboru Praha 3 – Žižkov k 1. 9. 2018; kazatel Milan Let nastoupí do sboru Tábor k 1. 9. 2018 a tajemník Petr Grulich nastoupí jako správce sboru Černošice od 1. 9. 2018. ▪ Jmenování nového ředitele Diakonie CB Předseda Správní rady Diakonie CB informoval o jednání Správní rady se dvěma kandidáty na funkci ředitele. Správní rada doporučila jmenovat ředitelem Romana Kyselu. Na základě toho Rada CB po jednání jmenovala ředitelem Diakonie CB od 1. 9. 2018 na čtyřleté funkční období Mgr. Romana Kyselu.


kalendář

iNform

srpen–září 2018 7.– 9. 9. 2018 Nové obzory Místo konání: Mladkov, akce pro vedoucí dorostu.

17. –19. 9. 2018 Pastorální konference s manželkami Téma konference bude „Děti dneška“ a připravuje ji Dětský odbor. Pastorálka proběhne v hotelu Jezerka u Sečské přehrady.

21.–23. 9. 2018 Setkání dorostů u hradu Sion Místo konání: zřícenina hradu Sión, akce pro děti a vedoucí dorostu, organizuje Vlastík Chráska.

Pozvání na slavnost Znáte své kořeny? Jak zápasila naše církev o svou podobu? Nemusí to být vždy jen nudné a nezajímavé. Bysterský sbor Vás srdečně zve na radostnou událost. 9. 9. 2018 oslavíme 150 let od založení nejstaršího sboru naší církve, 130 let od úmrtí zakladatele Jana Balcara a 100 let od vzniku Československé republiky, kdy církev procházela zápasem o svou podobu. Chceme vyjádřit vděčnost za to dobré co je za námi a hledět s nadějí do budoucnosti. Moc se na vás těšíme. Prosíme zájemce o registraci na: www.elada.cz Tomáš Cvejn, kazatel CB v Bystrém

19.– 20. 10. 2018 Efektivní vyučování dětí Dětská misie připravuje první kurz Efektivní vyučování dětí – stupeň 1. Kurz je určen všem, kteří se chtějí věnovat práci s dětmi v církvi i misijní práci mimo církev, mají 17 let a více a prokáží se doporučením kazatele, faráře nebo staršího sboru. Vyučování připravujeme v těchto termínech: 19.–20. října, 9.–10. listopadu a 11.–24. listopadu 2018. Více informaci o kurzu a jednotlivých předmětech naleznete na webových stránkách Dětské misie http://www.detskamisie.cz.

26.– 29. 10. 2018 Sjezd dorostů Místo konání: Praha, akce pro děti a vedoucí dorostu.

28. 10. 2018 Modlitba za domov 2018 Ekumenická rada církví v ČR ve spolupráci s církvemi připravuje na neděli 28. října 2018 dvanáctý ročník Modlitby za domov na téma Odkud přicházíš a kam jdeš? s podtitulem „Já jsem cesta, pravda a život.“ Další informace k Modlitbě za domov můžete získat na www.modlitbazadomov.cz

Číslo 08–09/2018, vychází 10× ročně Šéfredaktor – Bronislav Matulík  Výkonný redaktor – Ing. Eva Čejchanová Výtvarník – Ondřej Košťák  Grafický styl a sazba – Judita Košťáková ml. Vydavatel – Rada Církve bratrské, Soukenická 15  Vychází – 26. 8. 2018 Kontakt – brana@cb.cz  Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.


zápisník

Španělská babička text veronika pavlíčková foto archiv autorky

V

září 2017 jsem odjela na stáž do španělského města Soria, které se nachází severovýchodně od Madridu, na západ od Barcelony. Vedla jsem kurz českého jazyka a kultury na Universidad de Valladolid. Také jsem na dvou studentských kolejích vedla anglickou konverzaci. Přijela jsem měsíc před začátkem kurzů a občas jsem si připadala sama. Chodila jsem ze zájmu s univerzitními studenty na přednášky, číst si do parku anebo na pěší výlety. Ale neměla jsem tam nikoho k sobě, kdo by měl podobně flexibilní program. Na češtině jsem měla tři žáky a každý z nich měl jinou motivaci ke studiu našeho jazyka. Vysokoškolačka Julie se nechala zlákat vysokým kreditovým ohodnocením kurzu. Švec Oscar si chtěl lépe rozumět se svou českou přítelkyní. A nejstarší účastnice, sedmdesátiletá paní Mari Carmen, uvedla, že by chtěla poznat jazyk země s bohatým kulturním dědictvím. Asi vás zajímá, jak lekce probíhaly. Učili se základní i pokročilé fráze, které by se jim při návštěvě České republiky mohly hodit. Bavili jsme se o české kultuře, historii a zvyklostech, které se odlišují od těch španělských (například pozdravy, časový harmonogram dne, oslavy svátků, přechylování ženských příjmení a přejímání mužských příjmení u vdaných žen). Při každém setkání jsme se skoro pořád smáli – některá česká slova jim totiž zněla legračně. Také výslovnost některých českých hlásek anebo jejich kombinace (například slova bez samohlásek) jsou pro španělské rodilé mluvčí obtížné. A také jim přišly legrační některé naše kulturní zvyklosti. Paní Mari Carmen mi po první lekci řekla, že by mě ráda pozvala k sobě domů a nabídla mi, že k ní mohu pravidelně chodit na obědy. Během našich setkání mi vysvětlovala, jak se připravují španělské pokrmy a pomáhala mi zapamatovat si španělské fráze. Když chyběla na kurzech češtiny, dovysvětlila jsem jí látku u ní doma. Také jsem s ní opakovala angličtinu. Vyrostla v katolické rodině, tak jsem ji brala na bohoslužby a aktivity „svého“ evangelického sboru. A hlavně jsem jí dělala společnici. Skutečným důvodem, proč se přihlásila na

kurz češtiny, totiž bylo, aby zaměstnala mysl a našla rozptýlení ve společenství dalších lidí. Cítila se hodně osamělá po ztrátě manžela. Měly jsme společné zájmy – umění a cestování. Naplánovaly jsme si jednodenní návštěvy měst a jely jsme do Burgos, Cigüenzy, Zaragozy a Madridu. Bavilo ji dělat si domácí přípravu k výletům, a pak mi během cestování vyprávěla o historii daného města a architektonických památkách. Chodily jsme spolu do muzeí, kostelů, bazilik. Zpětně si říkám, že naše seznámení s Mari Carmen bylo úžasně načasované. Dopředu by mě nenapadlo, že během stáže navážu přátelství se španělskou babičkou, u které budu mít otevřené dveře, vlastní bačkory a místo u stolu.

VÝLET ZA VZPOMÍNKAMI Město Cigüenza z provincie Kantábrie, kde moje španělská babička prožila část svého dětství.

Veronika Pavlíčková Vyrostla v CB Praha 1 – Soukenická, vystudovala speciální pedagogiku a překladatelství a tlumočnictví španělštiny. 2018 srpen–září

19


rodina

ZACHRÁNĚNÉ MANŽELSTVÍ Podle vyprávění manželů z CB napsala Eva Čejchanová  Ilustrační foto PIXABAy Jména a ostatní identifikační prvky byly změněny.

„Jestli u ní chceš zůstat přes noc, tak už se vracet nemusíš,“ řekla a zavěsila. Už nemůže. Tohle po ní už nikdo nemůže chtít. Tohle už ne. Něco se v ní zlomilo.

20 srpen–září 2018

A

nna dosedla na židli. Ještě odpoledne tady taky takhle seděla a říkala si, že jí začíná nový život. Poprvé v životě si vyzkouší, jaké to je, žít samostatně. Vlastně se navzdory všemu, co měla za sebou a co to přinášelo, docela těšila. Taková zvědavost, ve které nebyl strach. Vdávala se v osmnácti a ze své rodiny přešla rovnou do manželství. Nevěděla, jaké to je, rozhodovat sama za sebe. Ten den byl jiný než ty předtím. Syn volal ze školy, že se pořezal. V jeho po-

dání to vypadalo jako scéna z hororu, tak se s manželem domluvila, aby pro něj do školy zajel a vzal ho na pohotovost. Byl z toho jeden steh. Karel pak odjel, že má schůzku s Tomášem, starším jejich sboru. A večer zvonek. Karel a Tomáš. Pozvala je dál. A u kafe Tomáš povídá: „Karel se chce k tobě vrátit.“ Jen tak. Její manžel tam seděl a neříkal nic. Kolikrát už tohle od něj slyšela – rozejdu se s ní, jedu jí to říct. A druhý den zjištění, že se nerozešli. Normální lidská reakce by byla: To už tu bylo. Strašně jsi mi ublížil,


psychologie

Jak po nevěře?

už ti nevěřím. Už nechci. Ale Anna hleděla na svého muže a slyšela se, jak říká: „Tak se vrať.“ Karel měl všechny svoje věci u milenky. Kromě oblečení a knih i nábytek, pračku, veškeré pracovní věci. Odstěhoval se před dvěma týdny poté, co se domluvili na dělení majetku a sepsali všechny papíry pro rozvod. Teď už čekali jen na to, až se právník vrátí z dovolené. Oznámili to dětem a šokovali lidi ve sboru, protože nikdo netušil, že mají nějaký problém. Protože až do konce sedávali během nedělní bohoslužby vedle sebe a neměli potíže se spolu bavit. Skončila tím půlroční doba nejistoty a trápení, kdy Anna věděla o té druhé a chtěla, aby si Karel vybral. Vybral si Annu, ale zase šel k ní. Tak to ukončila Anna. Jiné řešení vidět nebylo. Ale teď je to tu zas. Karel slíbil jí i Tomášovi, že to té druhé ještě dneska řekne a že si zítra všechno odstěhuje zpátky domů. Jenže…

A přitom to na začátku vypadalo tak jasně… Anně nebylo ještě ani sedmnáct, když se potkali. Sloužil civilní vojenskou službu mezi důchodci, a protože tam mladí byli jen dva, nešlo ho přehlédnout. Anna chodila naproti na střední. Byl to zvláštní kluk. Byla s ním legrace. Na krku nosil křížek a nebyla to jen ozdoba. Hledal svoji cestu před Bohem. Upřímně a zásadově. Bavili se spolu, vídali se čím dál častěji, ale nechodili spolu. Chtěl se promodlit k jistotě, že spolu mají být. A zůstat napořád. Že to tak Bůh chce. To on ji naučil znovu věřit v lásku poté, co ji její kluk opustil kvůli jiné. Karel tehdy řekl: „Zkus to, a až tě zklamu, tak mě teprve odsuď.“ To díky němu uvěřila v Boha. A rok a půl na to, když se brali, byla jistota, že patří k sobě, neměnným stavebním kamenem jejího života. Lidi jim říkali, že se berou brzy, že je ještě mladá. Ale Anna byla ráda, že Karla má. Bůh věděl… než šla k maturitě, umřela jí máma. Bydleli jen spolu. Celé to těžké období měla ve svém muži oporu. Celá ta léta, kdy se pořád něco dělo. Stě-

Mgr. Jakub Hučín, psychoterapeut

Nevěry jsou v partnerských vztazích daleko častější, než bychom si mysleli. Těch odhalených je jenom zlomek a často se dějí i ve vztazích, kde bychom to nečekali. Na druhou stranu platí určitá přímá úměra mezi množstvím problémů, které se v partnerském vztahu vyskytují (různost hodnot, osobnostní problémy partnerů, mimořádná zátěž, jako je péče o malé děti…), a rizikem vzniku nevěry. Protože příčin vzniku nevěry je celá řada, není ani jednoduché popsat nějaký obecně platný rámec, jak rozbitou důvěru znovu obnovit. Pokusme se ale dát dohromady alespoň několik bodů, se kterými se v tomto procesu pravděpodobně setkáme. Vyrovnání se s nevěrou a obnovení důvěry je dlouhodobý proces. U důvěry obecně platí, že se utváří pomalu, ale velmi rychle se ztrácí. A to v případě nevěry platí dvojnásob, protože podvedený partner má reálnou zkušenost zrady – není to jenom jeho domněnka (jak se to děje v případě chorobných žárlivců), skutek se opravdu stal. Proces odpuštění může trvat i roky, proto by ani jeden ani druhý neměli partnera nebo sebe tlačit do postoje rychlého odpuštění. Vyrovnání se s nevěrou má několik fází – stejných, jaké prožíváme při konfrontaci s nečekanou těžkou životní situací, jako je těžká nemoc nebo úmrtí blízkého člověka. Postupně prožíváme šok, hněv, depresi a nakonec přijetí. Odpuštění potřebuje čas, čas přijmout, že se něco takového stalo. Pravdivost a citlivost pomáhají obnovit důvěru. Podvedený partner potřebuje celé situaci rozumět. Potřebuje vědět, co se stalo a proč. Je dobře, když se to od partnera, který se nevěry dopustil, přiměřeným způsobem dozví. To znamená, že mu pravdivě odpoví na jeho otázky, aniž by zacházel do zraňujících podrobností. Důležité je, jestli ten, kdo se nevěry dopustil, svého činu upřímně lituje. Když u druhého člověka vidíme upřímnou lítost, dává nám to naději, že se podobná situace už nebude opakovat. Nepomáhá točit se stále dokola. Hněv je při vyrovnávání se s nevěrou na místě. Je v pořádku, když se zlobím na partnera, že mi něco takového udělal. Je v pořádku, když dám tento hněv najevo (křičím, pláču, dělám scény…). Pocit zrady potřebuji ventilovat, jinak ve mně bude zůstávat. Na druhou stranu nemůžu v tomto hněvu setrvávat nekonečně dlouho. Začal by působit destruktivně a vztah by dále poškozoval. To neznamená, že musím mít k partnerovi, který mě zradil, hned libé pocity. Ty musí možná teprve vzniknout. Je dobré, když se partneři zaměří na to, co jim ve vztahu po tom všem ještě zbylo – na to, co je stále spojuje, v čem je jim oběma hezky, a rozvíjejí to. Nevěra obvykle znamená, že něco nefungovalo dobře. Je dobré si uvědomit, že nevěra nespadla jen tak z nebe. Je pravděpodobně výsledkem něčeho, co ve vztahu nefungovalo a co si dotyčný partner začal sytit jinde. Často až krize a mezní situace pomáhají uvědomit si, že něco ve vztahu neděláme dobře. A to platí pro oba partnery. Taková reflexe, která samozřejmě opět vyžaduje otevřenost obou partnerů, může vztah velmi posunout a paradoxně mezní zkušenost nevěry se může stát pro vztah novým začátkem. →

2018 srpen–září

21


rodina

hování, autoškola, první dítě, úmrtí dědečka, prodej bytu a koupě domu, další dítě… Kde se to stalo, že se navzájem začali jeden druhému odcizovat? Začaly jí vadit jeho doteky. Neuměla přepnout. Když vařila, neměla myšlenky na něžnosti. Tohle asi měla po mámě. Pamatuje si, jak tátovi odsekávala. Anna taky dovedla být nepříjemná. Asi ta povaha cholerika. Její muž byl vždycky flegmatik. Začal se stahovat. Neměl rád hádky. Ve chvíli, kdy by Anna byla za něžnosti ráda, už nepřicházely. Kdysi spávali v objetí. Postupně se vzdálenost mezi nimi na manželské posteli zvětšovala, pak už Karel ležel otočený zády k ní na jedné straně postele a její koleno trčelo přes hranu a ruka visela z postele na druhé straně. Přestávali spolu žít, žili jen vedle sebe… Snažili se spolu modlit, ale v komunikaci se nedovedli potkat, aby věděli, že má jeden druhého ještě pořád doopravdy rád. A že to Boží potvrzení na začátku, kdy vztah byl krásný, promodlený a Bohem požehnaný, pořád platí. Nevyšumělo, neztratilo se. Pořád tam bylo. Vlastně Karla docela chápala, že si našel milenku. Nebyl typ, který by se doprošoval. Ale stejně to strašně bolelo. Zvlášť způsob, jak jí to jednou v restauraci vmetl do tváře. Nečekala to. Prý to má brát, jak to je. Ale jak to je? Už delší dobu jí lže, protože žije dvojí život. Věřila mu a on její důvěru zklamal. Vydal se někam, kde to pro ně dva nemá řešení. A co dál? Dala mu na vybranou. Ona, nebo ta druhá. Po půl roce, když neplatilo už ani to, že si ji nebude vodit k nim domů, se konečně dohodli a on se odstěhoval. A teď se chce vrátit domů. Ale až po noci, kterou stráví s ní…

Karel položil telefon. Nemělo cenu ho dál držet u ucha, Anna zavěsila. Cítil se jako zrní v mlýně. Milenka mu udělala scénu. Vypadalo to, že rozchod nepřipadá v úvahu. Jestli se opravdu odhodlá tenhle vztah ukončit, tušil, že to, co právě viděl, je teprve začátek. Ale ta společná modlitba s Tomášem a rozhovor 22 srpen–září 2018

s ním mu otevřely oči. Uvědomil si, že to, co opravdu chce a o co za žádnou cenu nechce přijít, je vztah s Bohem. Bláhově si myslel, že lze rozbít manželství kvůli jiné ženě a být Bohu stejně blízko, jako byl, když začínal život s Annou. Mít rovný vztah s manželkou a dětmi a žít s jinou. Tomáš ho vyvedl z omylu. Nelze napáchat zlo, pokračovat životem ve hříchu a zároveň být blízko Bohu. Ten Tomáš, který byl kvůli své tvrdosti postrachem bratří a sester ve sboru, k němu mluvil s laskavostí, kterou neznal ani od vlastního otce. Žádné odsouzení, žádné výtky. V té společné modlitbě Karel zcela jasně pochopil, jak to je. Bůh byl s ním, když si bral Annu, Bůh bude s ním, když se bude snažit věci narovnat a řešit podle jeho vůle. Když půjde jinudy, nebude to fungovat. Nikdo nebude šťastný. I jeho syn to věděl. Na oznámení rodičů o novém uspořádání rodiny řekl jen: „Uvědomujete si, že to duchovně není správně?“ V duchu viděl Annu, když ji potkal poprvé. Čekal na ni dlouho, ale byla to láska na první pohled. Uvěřil, když mu bylo osmnáct, a na skupince na koleji vydal život Kristu. Do té doby s žádnou holkou na vážno nechodil a pak přijal ten princip, že

intimně žít bude až se svojí ženou. S tou, kterou mu dá Bůh. A Bůh mu ji dal. Bylo mu sedmadvacet a jí sedmnáct. Věkový rozdíl ho nezneklidňoval. Co na tom? Jeho prarodiče taky měli mezi sebou deset let a byli spolu šťastní až do konce. Byl s ní tolik let šťastný, prožili toho spolu hodně. Tomáš má pravdu, určitě jsou ještě cesty, jak manželství zachránit.

Ten večer se Karel vrátil. Nečekala ho ale otevřená náruč. Annu to neustálé kolísání mezi ztrátou manžela a nadějí na jeho návrat zlomilo. Sesypala se. Ještě týden spala v jiné místnosti, ještě další dlouhé týdny u ní sebemenší brnknutí na rozdrásané nervy vyvolávalo výbuch. Teď to teprve byla Itálie! Ještě měsíce poté se učila žít s tím, že odpustit nestačí. Že odpuštění je vlastně strašně jednoduché, pokud je věc uzavřená, jde jen o to vnitřně se vypořádat s minulostí a zavřít hrob nad starými ranami. Ale že je nepředstavitelně těžké odpustit a na dlani přinést srdce, na jehož ranách krev ještě nezaschla, a vložit ho do dlaní tomu, kdo ty rány způsobil. Najít sílu začít znovu důvěřovat. Znovu a znovu riskovat, že srdce


pastorace dostane novou ránu nebo že staré jizvy popraskají a bolest, která se zdála být už daleko, znovu člověka ochromí. Bylo to nejhorší období Annina života. Ani to, co se dělo před Karlovým odchodem, nebylo tak hrozné. Ta druhá to nehodlala vzdát. Psala esemesky nejen Karlovi, ale teď i Anně. Aby viděla, jaké fotky si s jejím mužem posílali. Aby věděla, kde všude se u nich doma milovali. Aby věděla, že tu pořád je. Aby jí bylo ještě hůř. K věcem, které u ní Karel měl, ztratil přístup. Ten první večer odešel s pár igelitkami s oblečením a knihami a zbytek zůstal za dveřmi. Akutně potřeboval věci do práce, ale aby je od ní dostal, musel jí dát třicet tisíc. Nábytek, pračka, pracovna… všechno tam zůstalo. Nelitovali toho. Ani jeden. Začínali znovu. Bratr starší a jeho žena se jim pro to nejhorší období stali neocenitelnou pomocí. Setkání s nimi pravidelně každý týden bylo majákem v bouřích, které prožívali. Těšili se tam. Věděli, že tam se problémy, které je přes týden přemohly, vyřeší a že tam najdou sílu žít spolu další týden. Nacházeli k sobě cestu a krůček po krůčku se k sobě vraceli. Do rukou odborníka svěřili i problém se vzájemnou komunikací. Hádky pramenící z nedorozumění ubíraly na prudkosti a postupně se začaly ze společného života vytrácet. Začínali rozumět jeden druhému.

Děti teď hledí na své rodiče, kteří se k sobě chovají jako zamilovaní puberťáci, a občas ohodnotí toto chování nějakou znechucenou poznámkou. Ale uvnitř je to jinak. Vedlejší efekt změny na straně rodičů byl, že jejich děti uvěřily. Bůh je dobrý. Ta krize přinesla Boží ovoce. I když to nebylo lehké a pořád je na čem pracovat. Ale když to, co si dnes chtějí říct, mají vměstnat do jedné věty, těch pár slov zní: „Mám tě ráda.“ „Mám tě rád.“

Problémy intimity Bronislav Matulík, kazatel CB v Praze 1

Katolický teolog Jean Vanier napsal: „Skrze prožívání genitální sexuality se lidé dávají jeden druhému, ve svých srdcích i ve svých tělech. Tělo je místem fyzické intimity, která vyjadřuje intimitu srdcí. Darované tělo se pro druhého stává drahocenným, je to tělo milovaného.“ A dodává: „Prožívání sexu vede k novému vztahu. Hodnoty daru a společenství obsažené v gestu lásky v sobě nesou cosi absolutního. Tento vzájemný dar jednoho druhému osvobozuje oba od sebestřednosti a otevírá je hlouběji druhým.“ Jinak řečeno, sex a erotické projevy lásky velmi mnoho vypovídají o kvalitě vztahu muže a ženy. Je proto moudré si v této oblasti nechat poradit a pomoct odborně i pastoračně, když něco není v pořádku. Odborná pomoc. Známý sexuolog a křesťan Slavoj Brichcín zakládal v 50. letech minulého století sexuologickou poradnu v Českých Budějovicích mimo jiné proto, aby pomohl křesťanům překonávat ostych v oblasti pohlavního života. Tím dal jasně najevo, že problematiku sexuálních disfunkcí u mužů i žen je třeba řešit odborně, medicínsky, psychiatricky a psychologicky. Je tedy třeba povzbudit všechny, nejen křesťany postižené prudérní výchovou, aby se neváhali obrátit v případě vážných a dlouhodobých poruch v oblasti sexu na odbornou pomoc. Tu nemůže zastoupit ani ta nejlépe myšlená pastorační péče s modlitbou. Většinou ovšem nejde o primární sexuální disfunkce, ale o partnerský nesoulad. A tady se otevírá poměrně veliký prostor pro poučenou pastýřskou péči. Nezanedbávat sex. Je třeba nebát se o sexu mluvit otevřeně a jasně. Jako otec, který radil svému synovi, aby se miloval se svou ženou velmi intenzivně a často: „Raduj se z ženy svého mládí, z milované laně, z líbezné srny; její prsy ať tě vždycky opojují, kochej se v jejím milování ustavičně. Proč by ses kochal, můj synu, v cizačce, proč bys v náručí cizinku svíral?“ (Př 5,18–20) Z čehož plyne, že je třeba nejen o sexu mluvit, ale také se činit, aby nebyl muž pokoušen jinými ženami. Neboť vystavuje-li manželka manžela (či obráceně) vynucenému sexuálnímu půstu z jiných důvodů než zdravotních, vrhá partnera do náruče cizího člověka. Rozhodně nelze dopustit, aby partner trestal druhého odpíráním sexu. Je proto užitečné si povědět, že frekvence sexu bývá u spokojených partnerů jednou za tři až čtyři dny. Partnerský dluh. Apoštol Pavel napsal: „Muž ať prokazuje ženě, čím je jí povinen, a podobně i žena muži. Žena nemá své tělo pro sebe, ale pro svého muže. Podobně však ani muž nemá své tělo pro sebe, ale pro svou ženu.“ (1K 7,3n) Což komentuje psycholog Jeroným Klimeš: „Je třeba mít na paměti, že tato (apoštolova) věta se netýká jen sexu, jak je obvykle chápána, ale vztahuje se na všechny případy, kdy některý z partnerů má potřebu, kterou může uspokojit jen s pomocí druhého partnera.“ Čímž jsme se dostali k tomu, že intimní oblast manželského života není oddělena od všeho ostatního, co manželé spolu prožívají a po čem touží, aby naplňovalo jejich život. Což se tedy musí učit o něco víc muži než ženy. Na závěr citujme aramejské přísloví, v němž dva manželé vzpomínají: „Když naše láska planula, mohli jsme spolu spát na ostří meče. Nyní, když naše láska pominula a ochabla, nestačí nám ani lůžko široké šedesát loktů.“ Je tedy potřeba podpořit vzájemnou lásku a lásku pak podpořit sexem a erotikou, neboť tento vzájemný dar jednoho druhému oba osvobozuje od sebestřednosti a oba hlouběji otevírá druhým.

2018 srpen–září

23


confessiones

Závazek z Kapského Města text Pavel Černý foto archiv

Přijímáme celou Bibli jako Boží slovo, inspirované Božím Duchem, vyřčené a zapsané skrze lidské autory. Podřizujeme se jí jako nejvyšší a jedinečně směrodatné autoritě pro určování naší víry a našeho chování. Dosvědčujeme, že Boží slovo má moc ke spáse. Potvrzujeme, že Bible je definitivní zapsané Boží slovo, které nebylo překonáno žádným dalším zjevením, ale také se radujeme, že Duch svatý osvěcuje mysl Božího lidu, a tak Bible neustále sděluje Boží pravdu svěžím způsobem, srozumitelným pro lidi v každé kultuře.

N ThDr. Pavel Černý, Th.D. (1949) Sloužil jako kazatel v Benátkách nad Jizerou, Kutné Hoře a Praze 1 – Soukenická. Byl předsedou Rady CB a řadu let ve vedení Ekumenické rady církví. S manželkou Hanou mají tři děti s rodinami a osm vnuků.

24 srpen–září 2018

a stránkách Brány představujeme poslední dokument z řady probíraných vyznání, která vytyčují věroučné a misijní důrazy Církve bratrské. Tento dokument z nedávné doby byl oficiálně připojen k ostatním spisům Společnou konferencí v Bratislavě v roce 2016, a to v preambuli revidovaného Vyznání víry Církve bratrské. Proč se tak stalo? Kromě společných křesťanských základů a dědictví domácí i světové reformace se hlásíme k širokému proudu dnešního globálního evangelikálního hnutí. Toto hnutí navázalo na probuzenecká hnutí 18. i 19. století a stalo se významným nositelem konzervativního křesťanství s důrazem na rozvětvenou misijní činnost. Předávání evangelia a služba světu stojí v centru všech obnovných hnutí minulosti i současnosti. Je zřejmé, že kromě zásadních věroučných stanovisek musí církev věnovat pozornost svému misijnímu poslání a vždy ho aktualizovat v kontextu nových výzev a znamení doby. Závazek z Kapského Města je ovocem Lausannského hnutí – platformy pro světovou evangelizaci, která sdružuje křesťany mnoha vyznání s evangelikálním důrazem na duchovní obrácení a svrchovanou autoritu Písma a se silným

zaměřením na misii. Jedná se o křesťany církví luterských, reformovaných, anglikánských, svobodných, baptistických, letničních aj. Dříve byl tento proud vlivný především v Severní Americe a v Evropě. Od 60. let minulého století se ovoce misie začalo objevovat stále více v Asii, Africe a Latinské Americe. Dnes původní oblasti evangelikálního křesťanství početně tvoří pouze 20 % tohoto širokého a rostoucího proudu. Závazek z Kapského Města reflektuje problematiku globálního křesťanství, a je tedy výborným nástrojem pro stimulaci misijního dialogu a ujasnění misijního poslání církve dnes. První světový kongres hnutí pro světovou evangelizaci se uskutečnil v Lausanne (1974), druhý se konal ve filipínské Manile (1989) a třetí proběhl v jihoafrickém Kapském Městě (2010). Dřívější svolavatelé, Billy Graham a John Stott, už osobně na třetím kongresu nebyli a pouze poslali své pozdravy. Ukázalo se, že zde už je nová generace služebníků, která dovedla dobře navázat a sjednocovat dynamické evangelikální hnutí přes hranice konfesí, národů, ras a kultur. Jedním z architektů kongresu a tím, kdo formuloval výsledný dokument, byl dr. Christopher J. H. Wright, anglikánský odborník na Starý zákon a teologii misie a mezinárodní ředitel Langham Partnership International, založené Johnem Stottem. Kongres se tváří v tvář současnému rapidně se měnícímu a rozbouřenému světu ptal, co Duch svatý říká církvím působícím v jednotlivých světadílech a nejrůznějších regionech. Jak má být dnes křesťanská víra vyjadřována pro současné generace lidstva a z jakých motivů a jakým způsobem sloužit? Závazek z Kapského Města je rozsáhlejší dokument, pojatý jiným způsobem, než se obvykle píší vyznání a prohlášení církví. Obvyklý způsob pro konfese je začínat jednotlivé články slovy


„vyznáváme“, „věříme“, „tvrdíme“ či „odmítáme“. Pro Závazek z Kapského Města je zvolena jiná dikce. Jednotlivé články začínají vyznáním lásky k Bohu. Čteme v nich: Milujeme, protože Bůh prve miloval nás, milujeme živého Boha, Otce, Syna i Ducha svatého. Závazek pokračuje ve stejném duchu: Milujeme Boží slovo, Boží svět, evangelium, Boží lid, Boží misii aj. Pokud se začtete do tohoto mimořádného dokumentu, budete strženi důrazy na lásku, oceníte krystalickou čistotu jednotlivých formulací a duchovní vroucnost. Intencí kongresu v Kapském Městě skutečně byla snaha napsat dokument, který nebude pouze zasahovat hlavu člověka, ale dokument, který se dotkne srdce. Christopher Wright vzpomíná, jak jednotlivé části byly formulovány při studiu Bible, v diskuzích a modlitbách za přítomnosti několika tisíc delegátů. Před začátkem kongresu jel Christopher Wright k týdennímu intenzivnímu soustředění do Hookses – známé chalupy na břehu moře ve Walesu, kde John Stott napsal většinu svých knih. Modlil se: „Pane, jak máme celou věc pojmout? Jak ji strukturovat? Co je primárním a zásadním poselstvím, které má být přineseno?“ Chris vzpomíná: „Bylo to, jako bych slyšel hlas, který odpovídal: ‚To největší a první přikázání je: Miluj Hospodina, Boha svého… a druhé je: Miluj bližního svého jako sám sebe.‘ A k tomu najednou vytryskl celý vodopád ‚textů lásky‘“. Je možné celý základní dokument pro kongres vyjádřit jazykem biblické lásky a smlouvy: láska k Bohu, ke Kristu, k Bibli, ke světu, jednoho k druhému, k evangeliu a k misii…? Z Hookses Chris telefonoval tehdy už nemocnému Johnu Stottovi, který s touto koncepcí pro kongres nejen souhlasil, ale silně povzbudil k pokračování tímto směrem. V dalších dnech se vynořovaly jednotlivé kapitoly, které připomínkovala teologická komise Lausannského hnutí, a později se vše stalo podkladem pro světový kongres v Kapském Městě. Kongres přijal přípravný dokument (4 200 zástupců církví ze 198 zemí a mnoho tisíc dalších, kteří sledovali a podíleli se

na práci pomocí internetu). Výsledkem je „cestovní mapa“ pro církev v dnešním světě a prorocké volání k dílu a k modlitbám. Evangelikální hnutí soustředěné dnes pod hlavičkou Lausannského hnutí a Světové evangelikální aliance není monolitem. Obsahuje celou řadu odlišných konfesí i spiritualit. Dokument proto mistrným způsobem odlišuje jádro křesťanského evangelia od podružných otázek. Důsledně byla uplatňována zásada Lausannského hnutí „šíře v rámci mezí“. Přestože se jedná o dokument na základě konsensu, jednotlivé formulace potvrzují to, čemu církev věří. Po příkladu apoštola Pavla je praxe vždy navázána na teologii. Závazek z Kapského Města je skutečně konfesí církve, která obsahuje příběh Boží misie ve světě a je vědomě zarámována dvěma teologickými koncepty: láskou a smířením. Téma lásky je silně opřeno o janovské spisy v rámci Nového zákona. Téma smíření se opírá o pavlovský přístup kosmického smíření všech věcí v Kristu. (Ko 1,15–20) Téma Boží lásky ke světu (J 3,16) a naše odpověď lásky rámuje celý dokument. Druhá, praktická část dokumentu se zaměřuje na různé druhy misie v dnešním světě. Promýšleno je svědectví církve v dnešním pluralistickém a globalizovaném světě, ve světě válek, chudoby a v kontaktu s jinými náboženstvími. Rozvíjení jednotlivých misijních témat a zře-

telná angažovanost ve světě jsou umožněny velmi jasným a propracovaným teologickým základem. Milovat Boha a milovat bližního na sebe bere nejrůznější podoby. Tak jako předcházející dokumenty evangelikálního hnutí, i tento závazek se hluboce dotýká autority Písma. Za odcitování stojí odstavec vyjadřující lásku k Písmu: „Milujeme Boží slovo v knihách Starého a Nového zákona, podobně jako se žalmista radoval z Tóry: „Miluji tvá přikázání víc než zlato… Jak jsem si tvůj zákon zamiloval.“… Pominout nebylo možné ani aktuální téma vztahu Krista a jiných náboženství. Jasná christologie dokumentu nemá problém uznat, že jiná náboženství obsahují části pravdy a krásy. Na druhou stranu je pokorným způsobem vyznáváno, že Kristova pravda nesmí být zpochybňována, a to ani dnes, v době postmodernismu a jeho relativizace všech tvrzení pravdy. Velmi silně jsou v dokumentu akcentována lidská práva a náboženská svoboda. Svoboda je podtrhována i pro lidi jiných náboženství a objevuje se rozdíl mezi proselytismem (pod tímto termínem je dnes označován nátlak a manipulace za účelem získání nových následovníků) a evangelizací. Závazek z Kapského Města stojí za společné studium a může být výborným tématem pro biblické hodiny i domácí skupinky. ■

2018 srpen–září

25


Do Písma

Křest za mrtvé ptala se eva čejchanová 

Jaký by jinak mělo smysl to, že se někteří dávají křtít za mrtvé? Jestliže mrtví vůbec nevstanou, proč se za ně dávají křtít? 1. Korintským 15,29

P

rvní otázka je stejná jako ta Pavlova: Jaký má smysl dávat se křtít za mrtvé? A jestliže to smysl má, proč to křesťané nedělají?

Než se dostaneme k odpovědi, je třeba mnohé předeslat. Toto je jeden z nejméně srozumitelných veršů Nového zákona. Nevíme přesně, na co tady apoštol Pavel naráží. Je zřejmé, že mezi ním a korintskými adresáty to bylo něco bezprostředně srozumitelného, ale nám to srozumitelné není. Nikde jinde v Bibli se o křtu za mrtvé nemluví?

Jan Roskovec, Ph.D. (1966) Učitel Nového zákona na ETF UK v Praze, ředitel Centra biblických studií UK a AVČR. Je ženatý, má tři syny.

Ne, ani o nějaké jiné podobě zástupného křtu. A nedají se k tomu najít ani žádné analogie v náboženských textech z té doby. Po těch se pátralo proto, že by mohly vysvětlit, jak křesťané v Korintu k této zvláštní praxi došli. Tehdejší Korint byl velké helénistické město plné různých kultů, od nichž třeba křesťané mohli něco odkoukat. Ale nic přesvědčivého se nenašlo. Samozřejmě naše informace jsou velmi omezené – co se dělo v křesťanských sborech můžeme odečítat jen z Pavlových listů a co se dělo v jiných náboženstvích a v daném prostředí víme také jen z fragmentů toho, co přežilo. A není třeba velké fantazie, abychom si představili, že zkoušet mohli ledacos. Ale křest je výsledek Janova a Ježíšova učení, takže by v jiných kultech neměl být vidět …

To ano, ale hledaly se třeba obdoby v představách, jak ovlivnit úděl již zemřelých. O praxi křtu víme nejvíc právě od Pavla, zejména z 6. kapitoly Římanům. Ale nic z toho nezapadá do představy dávat se křtít za mrtvé. Nevypadá to 26 srpen–září 2018

jako něco, co by v Korintu Pavel zavedl, ale ani to nijak nekritizuje. Takže dnešní církev neví, co ten verš znamená?

Nevíme to přesně a asi už ani nebudeme vědět, protože o tom bylo už napsáno tolik, že se těžko objeví něco nového. Chceme-li se dobrat nějakého vysvětlení, musíme postupovat od toho, co je jasné. Pavel tuto větu uvádí jako argument týkající se zmrtvýchvstání. To, že se Korinťané, nebo alespoň někteří z nich, dávají křtít za mrtvé, nehodnotí, bere to jako danou věc. Ale říká: „Jestliže tohle děláte, tak byste měli chápat…“ Celá ta kapitola je Pavlův výklad o vzkříšení z mrtvých. Vede zde polemiku s představami některých křesťanů v Korintu, že „není vzkříšení mrtvých“, tedy zřejmě že vzkříšení znamená jen nový život tady a teď. Tu novost současného života po obrácení totiž v Korintě zřejmě prožívali velmi silně, spontánně, nadšeně… Křest za mrtvé lze chápat právě jako zástupný akt křtu ve víře – mrtvým to pomůže. Ale nestojí to proti všemu ostatnímu, co se v Bibli o křtu píše? Nejprve přece člověk musí uvěřit, pak být pokřtěn.

Ano, ta představa zástupnosti spojená s křtem je nám těžko srozumitelná. Ale musíme vzít vážně, že Pavlovi nevadila – zřejmě ji bral jako možná trochu extrémní vyjádření přesvědčení, že naděje v Kristu se týká všech, i těch, kdo se s evangeliem nestihli setkat. To přesvědčení samo tak ojedinělé není, v Novém zákoně je například vyjádřeno úplně jinou obrazností, ostatně také dosti záhad-


inzerce

Rádi bychom Vás pozvali na konferenci

IMPULS K EVANGELIZACI A MISII s hlavním tématem Vedení nově obrácených za Kristem.

nou (v 1. Petrově 3,18–22, kde je řeč o Kristově kázání „duchům ve vězení“). Pavel tedy poukazuje na praxi zástupných křtů, aby Korinťanům připomněl: Když tohle děláte, znamená to nutně, že počítáte s možností nějaké změny, a tedy života i po smrti člověka. Jak to zapadá do celku Pavlova výkladu o vzkříšení z mrtvých?

Začíná připomínkou, že poselství o vzkříšení Ježíše Krista je klíčovou součástí evangelia, na jehož základě Korintští uvěřili. A že součástí tohoto evangelia je také zpráva o Ježíšově smrti a jeho pohřbu. To znamená, že vzkříšení není jen nějaká duchovní brána či katarze. Jestliže není vzkříšení z mrtvých, nevstal ani Kristus. Zdůrazňuje Korinťanům důležitost naděje, která přesahuje tento život, a to, že teprve budoucí vzkříšení přinese konečnou proměnu. Pak přichází náš verš jako praktický poukaz na to, že touto nadějí vlastně korintští křesťané žijí, podle ní jednají. Hned v následujícím verši (1K 15,30) pak Pavel poukazuje zase na vlastní praxi – na to, jak se apoštolové právě v této naději vydávají do nebezpečí. To bylo Pavlovo přesvědčení: moc Kristova vzkříšení se teď projevuje „ve slabosti“, ale nakonec se prokáže jako skutečná moc. Jsou i jiné výklady úvodního verše?

Ano. Oba základní problémy, které nám verš působí při „prostém“ čtení, totiž představu, že se v Korintě snažili ovlivnit posmrtný úděl nějakých lidí (nejspíš svých blízkých), a to, že to činili právě zástupným křtem, je možno řešit hledáním jiných významů, než je ten „prostý“. Například předložku „za“ (mrtvé) je možno přeložit také jako „kvůli“. To by pak mohlo znamenat, že šlo o „normální“ křest, který někdo podstoupil na základě svědectví mezitím už zemřelých svědků víry. Anebo je možno termín křest chápat v přeneseném významu – třeba jako o svém „křtu“ mluvil Ježíš a myslel přitom svou smrt. (Mk 10,38) Pak by tu Pavel mluvil o ochotě Korinťanů podstoupit mučednickou smrt. Také výraz mrtvé je možno chápat obrazně jako „duchovně mrtvé“. Žádný z těchto výkladů však není zcela uspokojivý. Myslím, že musíme přijmout to „prosté“ čtení. Praxe křtu za mrtvé se od doby apoštolů nikde jinde neobjevila?

Ve staré církvi se neuchytila, stala se z ní taková slepá ulička vývoje. Už v dalších generacích po Pavlovi je o ní jen několik zmínek jako o jakési kuriozitě. Tertullián uvádí, že to je praxe heretiků. Ale od 19. století ji oživili mormoni. Myslí si, že zástupným křtem lze rozšířit možnost spásy na druhé – na dosud živé, ale i zemřelé. ■

Konference se bude konat 12.–13. října 2018 od pátku 17.00 do soboty 15.30, v Ostravě, tř. 28. října 148 (modlitebna Církve bratrské). Hlavním hostem je Craig Dyer z organizace Christianity Explored Ministries ve Velké Británii, který aktuálně cestuje po celém světě, aby vyučoval a povzbuzoval věřící k předávání evangelia a vedení nově obrácených za Kristem. Zájemci se mohou zúčastnit školení kurzů Objevování křesťanství, učednictví a také kurzů Objevování křesťanství pro mládež SOUL. Načerpejte biblické impulsy pro vedení Kristových učedníků a získejte k tomu také praktické nástroje! Více informací na www.promisecz.org/konference Pořádá mezidenominační organizace podporující evangelizaci a misii PROMISE CZ.

Křesťanská psychologická poradna Mgr. Silvie Ročovská nabízí psychoterapii dětem a dospělým. Ostrovského 3, Praha 5 tel.: 728 624 099, www.systemikapraha.cz


diskuze

Strach z islámského terorismu připravil bronislav matulík anekdota Roman Gadas foto archiv

Je strach z islámského terorismu v ČR oprávněný? Čeho bychom se měli více bát – imigrantských teroristů v Evropě, hrozby náboženské války, kdy islám ovládne Evropu, nebo lidí, kteří tvrdí, že nic z toho nehrozí? Je strach z islámu projevem xenofobie, nebo reálnou historickou i současnou zkušeností? Zatracený imigranti. Ještě nám to tady obsadí!

Ing. Zdeněk Bartošek člen CB z Prahy 5, více než 3 roky pracoval na stavbě letiště v Bagdádu

Strach z islámu není projevem xenofobie,

protože se nebojíme všech cizinců, ale z islámu bychom strach měli mít. Přirozený strach nás motivuje zdroji strachu se vyhnout, a pokud to nelze z jakýchkoli důvodů, zmobilizovat síly, abychom tento zdroj odstranili. Strach z islámu je reálnou historickou i současnou zkušeností. Je zřejmé, že invazi muslimů včetně radikalizovaných teroristů do Evropy se vyhnout nejde. Už v Evropě jsou. Hned 28 srpen–září 2018

po vystoupení Mohameda, po dobytí dříve převážně křesťanské severní Afriky, obsadili na 800 let Pyrenejský poloostrov, na jihovýchodě Evropy zničili Byzantskou říši a obsadili Balkánský poloostrov. Dalšímu postupu do nitra Evropy zabránila až porážka u Vídně koncem 17. století. V současné době mocenská převaha Evropanů a jejich technologie skončila. Muslimové mají k dispozici nesmírnou sílu evropských lidských práv a obrovské finanční zdroje generované v islámských státech Arabského poloostrova. Proto mohou a také už začali znovu dobývat Evropu. Dovezou je tam lodě lidskoprávních aktivistů a jejich náboženskou i mocenskou expanzi zajistí peníze Saudů. Po-

tom se tzv. no go zóny (nechoď tam, evropský domorodče, i kdybys byl policajt) rozprostřou všude a nebezpečí náboženské války bude zažehnáno lidskoprávní rezignací našich vstřícných politiků včetně naivních křesťanů. Ty zóny jsou dokladem, jak úspěšně se muslimové integrují – problémy s integrací budeme mít brzy my. Odstranění zdroje nebezpečí by mělo být jednoduché – zavřít pozemské hranice a nepřijímat lodě do evropských přístavů. Humanitární problém by měl být řešen podle návodu apoštola Pavla (1Tm 5,4–8) – o potřebné muslimy postižené muslimskými náboženskými válkami by se měli postarat především jejich bohatí muslimští příbuzní ze svých ropných příjmů.


glosa Prof. Pavel Hošek, Ph.D. teolog, religionista, zabývá se mezináboženským dialogem

Musím trochu zaprotestovat proti for-

mulaci otázky. Týká se reálné možnosti teroristického útoku v České republice? Tato možnost nepochybně existuje. Kdo to popírá, nečte noviny. Nebo se otázka týká „oprávněnosti strachu“? Co to je „oprávněný strach“? Měli Ježíšovi učedníci na lodi oprávněný strach z bouře? Měli izraelští zvědové v dobách Mojžíšových oprávněný strach z obrů v Zemi zaslíbené? Myslím, že otázka nestojí tak, zda je strach z terorismu „oprávněný“. Otázka zní, co od nás křesťanů v této nesnadné situaci očekává Bůh. Lidí znepokojených bezpečnostními riziky spojenými s migrací je v České republice dostatek. Myslím, že není důvod rozhojňovat jejich řady. Opravdu se ne-

Bojíte se pavouků? A je to oprávněné? Ka-

ždý expert na arachnofobii vám vysvětlí, že bát se pavouků je zbytečné, přestože existují, a někteří z nich jsou dokonce jedovatí. Strach je emoce, a proto se dá jen těžce hodnotit její oprávněnost či míra její oprávněnosti. Terorismus je bohužel realita, islámský extrémismus také, a jejich spojení je mimořádně ďábelské. Takže já se také bojím, i když vím, že bát se je zbytečné. Mnohem prospěšnější by bylo přemýšlet nad tím, jak toto nebezpečí zmírnit. Na rozdíl od četných našich politiků si myslím, že cestou není izolovat se před cizími kulturami, ale naopak pokusit se najít společně s muslimy co nejúčinnější páky proti násilí, jež se zaštiťuje vírou, jehož podstata je ale v naprosté většině případů sociálně-ekonomická. Prvním krokem je uvědomit si, že ti, kdo nás straší, nás nechtějí ani tak ochránit, jako s námi manipulovat. Mám na mysli naše nejvyšší politické představitele v čele s  prezidentem Milošem Zemanem. Na rozdíl od něj jsem se setkala a stále

bojím, že by zrovna české společnosti hrozilo, že podcení rizika spojená s migranty. A ta rizika samozřejmě existují. Obávám se jiné věci. Zdá se mi, že nám ze strachu tvrdnou srdce. Pokud se jako křesťané necháme ovládnout panikou a pudem sebezáchovy, nebudeme světlem a solí tomuto světu. A tím tak trochu zradíme svůj nejdůležitější úkol, který za nás křesťany nikdo neudělá. Tím úkolem je Ježíšovo bytí pro druhé. Láska k bližnímu v akci. V chudých muslimských zemích žije strašně moc lidí. Není možné, aby se dali do pohybu a přesídlili do Evropy. Zároveň se v těchto zemích zoufale nedostává škol a nemocnic, humanitárních pracovníků, učitelů, zdravotníků. Životní podmínky jsou tam více méně hrozné. Hlavně proto se mnozí snaží dostat do Evropy. Nás křesťanů jsou dvě miliardy. Máme peníze, máme know-how, máme lidské zdroje. Co konkrétního a praktického s tím uděláme?

Mgr. Petra Procházková novinářka, mj. zpravodajka v Afghánistánu, humanitární pracovnice

setkávám se spoustou muslimů a ručím za to, že 99 procent z nich je stejně vyděšených jako my. Bojí se sebevražedných atentátníků, kteří předtím, než zmáčknou spoušť, zařvou Alláh Akbar. Mají hrůzu z pomatených fundamentalistů, kteří ženy nepouštějí do práce a zakazují jim vycházet na ulici. Muslimky už často také nechtějí chodit zahalené od hlavy až k patě. Jenže na rozdíl od nás tito lidé mají většinou ke strachu důvod. A to pádnější než my. Pokud se islámský a křesťanský svět nespojí ve společném odporu proti tmářství, krutostem, násilí i nenávisti, ať už je šířena pod jakýmkoliv praporem či symbolem, hrozí našim civilizacím zánik. ■

Svátost posledního pohlazení Daniel Raus, novinář a publicista

Měl se stát knězem, ale stal se hercem. Bohu díky. Začátkem roku zemřel a mě napadlo, že jsem zase něco prošvihl. Pár týdnů předtím jsem na internetu hledal, jestli nehraje v Praze. Měl jsem pro něj komplet Biblické poezie na CD, určitě by ho potěšil. A měl jsem taky připravenou otázku: Majstre, keď to budeme robiť po slovensky, môžem zavolať? Marián Labuda byl velký herec a moudrý člověk. Spojoval v sobě duchovno a kumšt. Do divadla přinášel kousek kostela a do kostela kousek divadla. Svět je totiž jeden a my žijeme v jeho dimenzích, ať to chceme, nebo ne. Kdysi jsem s ním dělal rozhovor, a pak se zrodil nápad, jestli neuděláme těch rozhovorů víc, aby z toho byla útlá knížka k nedělnímu zákusku. Zákusky měl Marián Labuda rád, nebylo třeba ho přemlouvat. Útlou knížku pak vydal Návrat domů. Jedna kapitola se jmenovala O Bohu, církvi a sexu. Ptal jsem se, jakou má představu Boha. Odpověď stojí za citát: „Věřím, že v tom nebi u Boha je oddělení, pod které spadají malí, tuční, zavalití a kousaví lidé. Tedy taky já. A Bůh, který má i tuhle kategorii na starosti, je důvěrně zná. Je na ně takříkajíc specialista. Tak s ním vedu svoje dialogy.“ Ptám se: Jaké dialogy? A on povídá: „Když jsem sám, vždycky čekám na chvíli Božího dotyku. Tehdy je pro mě milost Boží takové pohlazení. Moje intimní rozhovory s Bohem jsou pro mě něco jako odměna a já čekám, kdy znovu přijde.“ Když Marián Labuda zemřel, vzpomněl jsem si na to pohlazení. Svátost posledního pohlazení. Jo a do toho oddělení pro malé, tučné, zavalité a kousavé určitě nebude špatné jednou zajít.

Obsah rubriky nemusí vyjadřovat názor redakční rady.

2018 srpen–září

29


kultura

Poslední blues Ramblina Rexe J

ako dítě se děsil křížů s mrtvým Ježíšem, na nichž byl nápis INRI – Iesus Nazarenus Rex Iudaeorum, tedy Ježíš Nazaretský, Král Židovský. Nechápal, proč musí být na každém kříži jeho jméno. Možná to byl jeden z jeho prvních depresivních bluesových pocitů. Netušil tehdy, že mu Ježíš na kříži jednou přinese spásu. Když vyrostl, stal se z něho chlap jako hora, hrál na kytaru a foukací harmoniku, na klavír s Frankem Zappou ve školní kapele, s hippies sjížděl LSD, ve Washingtonu pálil pasy na protest proti válce ve Vietnamu a vypil toho tolik, že o sobě nevěděl. Kamarádi mu pak vyprávěli, jak někoho zmlátil, roztřískal auto, ale on se divil: „Cože? Já?“ Po jednom silném tripu jel domů po dálnici, které se říkalo Krvavá alej – bylo na ní tehdy nejvíc smrťáků ve Státech. V hlavě mu hučel temný, ďábelský hlas: „Tady umřeš, tady jsi skončil, to nepřežiješ.“ Děsivější blues nikdy neslyšel. Ale do temných hlasů se najednou ozvalo: „Neboj se, já jsem Ježíš, já tě zachráním.“ Přežil, a když to druhý den telefonoval kámošům, ti se jen smáli, že byl fakt pořádně sjetej! Jenomže Rex vzal Ježíše vážně. Začal navštěvovat kostel, nechal se pokřtít a jeho oblíbené blues, ve kterém vždycky ze sebe vyřval všechnu beznaděj, se pomalu měnilo v gospel. Po pár recidivách absolvoval odvykací program u Anonymních alkoholiků, zvolil abstinenci. A pak se v polovině 90. let minulého století zjevil v Trutnově. Bubeník z kapely Luboš Andršt Blues Band mu tam zařídil bydlení a vozil ho na štace. Spřátelili jsme se a s Danielem Fajfrem připravili první gospelový koncert v trutnovském koncertním sále. Vznikla z něho nahrávka, CD a knížka Ram-

30 srpen–září 2018

blinovo blues. Pár let pak Daniel s Rexem jezdili po republice a svědčili ve školách, vysokoškolských klubech i v kostelech různých církví o Ježíši, který dokáže změnit blues v gospel, beznaděj ve svobodu. Poslední koncert, ze kterého vznikla DVD nahrávka, se konal v lednu 2006 v Církvi bratrské v Praze 1. Hrál s kapelou, kterou pro něho sestavil ze skvělých hudebníků muzikant a kontrabasista Michal Pospíšil. Netušili jsme, že ho ten večer vidíme napo-

Hezky česky Ramblin‘ Rex, americký bluesový muzi-

kant, žil hudbou. Vystoupení v jeho podání nebyla jen nějakými performancemi, bylo to setkání s lidmi. Po koncertech jej mnozí vyhledávali, chtěli s ním hovořit o hudbě i o životě. V angličtině, česky se

text kolektiv autorů   foto Lumír Smělík

sledy. Odletěl do Států a zemřel o deset let později 29. února 2016. V přechodném roce přešel z pozemské existence do nebeské. Letos na jaře se uskutečnilo The After Party of Ramblin‘ Rex u Fajfrů doma. Přijeli jeho přátelé z Ameriky a vyprávěli nám, jak Rex až do nejdelší smrti hrál, zpíval a že mnozí se skrze něj setkali s Kristem. Zanechali pak jeho prach v Čechách, kde měl Rex své předky. Bronislav Matulík ■

neučil. Vždycky ale řekl pár slovíček. Nejraději měl rčení „hezky česky“. Že měl rád lidi a lidé jeho, o tom jsem se přesvědčil osobně v letech 1999 až 2005, když jsem s ním cestoval po republice jako řidič a tlumočník. Navštívili jsme tehdy přes dvacet měst. Obvyklý program měl dvě části. Ráno jsme navštívili školy, kde vyprávěl svůj příběh. Bylo to neformální


Věčný gospel Ramblina Rexe Rexův zdravotní stav se velmi zhoršo-

povídání o jeho pestrém životě alkoholika, narkomana a o víře v Krista, který změnil jeho život. Vyprávění bylo proloženo písněmi s kytarou a foukací harmonikou. Program byl koncipován jako prevence před závislostmi. Ve školách jeho vystoupení hodnotili jako nejlepší protidrogovou „přednášku“, jakou dosud měli. Druhou částí byl večerní koncert zahrnující řadu bluesových a rockových pecek jako například Johny B. Good od Chucka Berryho. Posluchači dostali naservírovanou malou antologii blues a soulu. Jako červená nit se večerem prolínaly spirituály a duchovní písně z Rexovy tvorby. Program byl proložen jeho zkušenostmi s drogami, alkoholem, hippies a především svědectvím o setkání s Ježíšem. Ještě dlouho po koncertech měl řadu rozhovorů. Neopakovatelné chvíle jsme spolu prožili v autě během dlouhých cest po štacích. Naše rozhovory se týkaly především biblických témat. Jeho víra byla velmi praktická, přesto jej asi nejvíc zaměstnávaly otázky ohledně druhého příchodu Krista a posledních věcí před jeho příchodem. Dověděl jsem se také

mnoho z jeho dětství, jak jej hudebně ovlivnila babička tím, že mu hrála české národní písničky na foukačku. S otcem zase tvrdě pracoval jako příležitostný tesař, jeho rodinu často živil jen sezónní sběr ovoce. Na důchod se Rex vrátil domů do Corvallis ve státě Oregon. Musel si zařídit zdravotní péči, neboť jeho bronchitida mu působila stále větší potíže. Byl jsem moc rád, že jsem ho tam mohl navštívit. Jezdil jsem s ním na setkávání Anonymních alkoholiků i na různé party bývalých přátel z období hnutí hippies. Nejhezčí ale byla jako vždy jeho vystoupení „one man band“ na farmářských trzích. Jeho orchestrion se skládal z kytary, foukací harmoniky, nohama ovládal bicí a k tomu občas zahrál na klávesy. Lidé to milovali a vždy se mu sešel obnos na živobytí do dalšího týdne. V závěru života žil skromně a některým ještě pomáhal. Krásného přijetí se mu dostalo v místním metodistickém sboru Billa Seagrena, kde také naposledy zazpíval o úžasné naději Božích dětí. Rex byl opravdu krásné a velké Boží dítě, nejen svojí postavou.

val. Byl neustále připojen na kyslíkový přístroj, což dělalo jakoukoliv cestu mimo domov velice obtížnou. Byl součástí Metodistické církve, ale už dlouho nebyl schopen do sboru dojít. Dovážel jsem jemu i jeho spolubydlícímu Jackovi každé úterý polévku z naší sborové vývařovny. Někdy jsme si trochu zahráli, Rex mě učil hrát na baskytaru a dovolil mi připojit se k jeho „one man bandu“. I přes nedostatek kyslíku našel Rex vždycky dostatek vzduchu na pár písní. Miloval hlavně ty o Ježíši. Jednou večer jsme dostali nápad: Rex zazpívá v neděli ve sboru! Takový velký podnik vyžadoval spolupráci mnoha lidí. Třeba jak jej dopravit z jeho čtyři míle vzdáleného bydliště do kostela? Nejtěžších ale bylo posledních 30 yardů nahoru po schodech. Rex se tam vyškrábal a pak musel odpočívat. Bál jsem se, že to trvalo příliš dlouho a že obzvlášť děti neudrží pozornost a budou se nudit. Ale byl jsem velmi překvapen jejich reakcí. Vypadalo to, že pochopily, o jak zvláštní – svatou – chvíli se jedná. Všichni s úctou sledovali muže, který musel překonat mnoho překážek a to jen proto, aby jim mohl zazpívat. Duch svatý zapůsobil na celé shromáždění. Rex byl připraven. Zazpíval tři písně. Jeho hlas byl silný, ale čas od času potřeboval trošku odpočinku. Mezi písněmi nám tlumočil, co mu Pán kladl na srdce. Hudba byla nádherná – starý dobrý Rex – stejná láska k Ježíši, stejné srdce, stejná vášeň pro Ježíše. A toto všechno v kontrastu s velkým úsilím jeho ochabujícího těla. Byla to opravdu svatá chvíle!

Daniel Fajfr ■

Bill Seagren ■

2018 srpen–září

31


čteme

Rozkaz Je podzim roku 1942. Sovětské zbraně u Stalingradu vítězí jako předzvěst konečné porážky útočníka. Neznamená to však ještě, že je války konec. Na okupované Ukrajině v týlu armády v blízkosti řeky Bugu se udržuje dosud strohá vojenská disciplína. Německá armádní mašinérie funguje a úřaduje. Vojenský soud nezná milosrdenství. Vládne nacistická pěst. Evangelický vojenský kaplan dostává rozkaz, aby konal své povinnosti u případu vězně odsouzeného k smrti pro dezerci a vyzrazení vojenského tajemství. Kaplana provázejí posměšky a bezohlednosti náčelníků. A přece se za tímto cynismem, který se topí ve sprostotě, alkoholu a kartách, skrývá tíživá nejistota. Není zde málo těch, kteří tomu duševnímu

Neklidná noc Albrecht Goes Vydala Lidová demokracie, Praha 1963, 64 stran

Takové pasti umožňuje válka. Co říct postiženému? Rozrušený kaplan opět zasedne ve svém pokoji nad spisem vězně. Po chvíli je zase s omluvou vyrušen, že mu musejí dát do pokoje spolunocležníka. Tím je důstojník převelený na stalingradskou frontu, ráno má odletět vstříc jisté smrti. Přišel, chce se ještě během noci rozloučit s milou, která ho zde vyhledala. Následuje těžká, bezesná, neklidná noc. Nastává temné svítání. Seznámení vězně s rozsudkem smrti, ačkoli čekal milost, soucit. Rozhovor se svíčkou a kalichem pro odsouzence. Poslední dopis, popravčí četa a výstřel. Je to výjimečná knížka se svědectvím o kruté, ale i beznadějné armádě našich někdejších okupantů. Takových svědectví bylo a je poskrovnu. Přednost mají vítězové, jejich samopaly, prapory a květiny na

Z PRACHU A STÍNU Objevujeme literární poklady

násilí tajně vzdorují, kterým je válka břemenem, jež snášejí s odporem u vědomí nezvratné prohry. I vězeňští dozorci mají často soucit s vězni. Ti nešťastníci jsou totiž většinou trestanci vzdoru. Kaplan si vyžádá odsouzencův soudní spis a ve věznici uspořádá pobožnost. Nesmí vzbudit podezření, že tu má dnes zvláštní poslání, nesmí ještě odsouzenci prozradit krutý rozsudek. Zde tedy pozná jeho tvář. Není ještě připraven a poděšen hrůzným rozsudkem. Vždyť očekává sice trest, ale i ohled na nevyhnutelné válečné podmínky a okolnosti. Snad čeká přímo milost. Po pobožnosti má kaplan před sebou už jen večer a noc k četbě objemného spisu. Chce se seznámit s případem a charakterem vězně , s nímž se má setkat ještě před svítáním, před popravou. Avšak do nočních povinností kaplana vstoupí neče 32 srpen–září 2018

Pokoj vám, říká Ježíš do světa, kde pokoj i víra tak slábne! Jak nesnadné je nést zvěst o naději tam, kde jsou krutá pouta beznaděje. kaně další případ. Přichází nadporučík, který byl majorem určen, aby velel popravčí četě. Vyhledal kaplana. Je to pro něj zlomyslný, krutý rozkaz velitele. Nadporučík byl v civilu farářem. Teď je zdrcen a cítí, že nedokáže rozkaz provést. Zná i důvod této zlomyslnosti. Rozkaz vydal člověk, který byl kdysi jeho spolužákem na studiu teologie a časem zběhl jinam.

tancích. A přece tu nebyla jen bezohlednost tvrdých pěstí, ale i skrytý odpor vůči násilí, skrytý soucit, často zcela bezbranný. Poslání kaplana bylo těžké a omezené na dobré slovo naděje, často v hodině smrti. Je vlastně s podivem, že i nacistická armáda měla kaplany. Hitlerovo přání to nebylo, a přece se skrýval na opascích branné moci za heslo „Gott mit uns“ – „Bůh je s námi!“ Jak zvrhlá výmluva vrahů! Boží poslání do nemilosrdné války? Zdání Božího určení? Ta armáda neměla ovšem jen generály a nadšené zvrhlíky, ale i bezbranné odvedence na frontu, trpné vykonavatele rozkazů i účinné protivníky zla a přesily. Byl tu i ten bezbranný kaplan – uprostřed beznaděje se slovem útěchy těm, kterým zbýval už jen pouhý okamžik života. ■ blahoslav košťák


křížovka

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu Tajenku zašlete do 12. 9. 2018 (i e-mailem) na adresu krizovka@cb.cz. Vylosovaný výherce získává knihu Islám a západní společnost od autorky Christine Schirrmacherové. Výhru věnuje redakce.

Tajenka z čísla 06–07/2018: Veď mě cestou své pravdy a vyučuj mě. Knihu Evangelium podle Jóba vyhrává Eliška Ester Láznická. Připravil Dušan Karkuš.

2018 srpen–září

33


post scriptum

Reklama blasfemie text Bronislav Matulík

N

emohlo to pro Olivera Frljiće dopadnout lépe. Chorvatský režisér uvedl na prknech brněnského divadla Husa na provázku hru Naše násilí a vaše násilí a hlasití křesťané se Slušnými lidmi se postarali o dokonalou reklamu. Hra, v níž mimo jiné Ježíš znásilňuje muslimskou ženu, vyvolala protesty, žaloby, diskuze i modlitby. Co víc by si mohlo jakékoliv umělecké dílo přát! Jako loni v Polsku, kde tentýž režisér uvedl hru Prokletí, ve které je papež Jan Pavel II. orálně uspokojován a pak se houpe na oprátce s nápisem „Obránce pedofilů“. Hra byla hojně diskutována, prostorem létala odsouzení jako „ohyzdné rou-

Jen si říkám, co by asi udělal Ježíš?

hání“ nebo „žumpa“ a svolávaly se demonstrace. Divadelní kus získal politický rozměr a samotný režisér se vyjádřil v tom smyslu, že divadlo začne teprve po představení. Nespletl se. Rouhání proti polskému papeži nenechalo společnost, v níž dominantní roli hraje katolická církev, chladnou. To v církevně chladném Česku, kde o uměleckou blasfemii není nouze, se v podstatě nikde neprotestuje. Tak třeba nejnovější Radegast tour kapely Tři sestry. Po desítkách měst jsou vylepeny plakáty s ukřižovaným Ježíšem. V jedné ruce má kytaru, v druhé půllitr piva a kolem sebe nápis „Plechový Ježíši koroduj za nás“. Na levé i pravé straně je obscénní logo kapely ve tvaru ženského přirození. Nevšiml jsem si, že by se proti tomu ozýval kardinál Duka nebo že by Slušní lidé strhávali plakáty a bránili fanouškům zúčastnit se koncertů. Mlčí, čehož může frontman kapely Lou Fanánek Hagen jen hořce litovat. Jako mlčí ochránci čisté víry i tehdy, když se z Ježíše dělá byznys. Vinařství Krist nedávno uvedlo na trh novinku Jesus. Lze si koupit Silvánské ze 34 srpen–září 2018

lené, Savignon nebo Rulandské modré s vyobrazením trpícího Ježíše s trnovou korunou na hlavě. Udělal jsem tedy reklamu za všechny pohoršené křesťany. Jen si nejsem jistý, zda to kapele a kyjovskému vinařství pomůže k větším ziskům a k popularitě. Asi ne, je to příliš slabá káva. Chorvatští divadelníci přece jen přinesli na trh silnější produkt a křesťané se najednou ozvali. To by přece Ježíš nikdy neudělal, on přece miluje všechny, znásilňované muslimské ženy i teroristy, kteří řežou hlavy lidem bez ohledu na jejich vyznání! Je třeba se postavit před divadlo, je třeba vyjít do ulic, vtrhnout na pódium, podávat žaloby. Jen si říkám, co by asi udělal Ježíš na jejich místě? Vzal by důtky, vypráskal herce z pódia, zkratoval elektřinu, aby Tři sestry nemohly hrát, roztřískal by v obchodech láhve vína se svou tváří? Nebo by se tiše modlil za svět plný násilí, sprostoty a bezohledného byznysu? Nebo by se radoval z toho, že takové provokace lidi vedou k přemýšlení? Nevím. Pro chorvatského režiséra Olivera Frljiće to skutečně nemohlo dopadnout lépe. Křesťané se dokonale postarali o propagaci jeho uměleckého počinu. Nejspíš nás v brzké době čeká další provokativní dílo, o němž pak budeme muset znovu přemýšlet, diskutovat a psát. Zatím se ale modleme za to, aby ve stovkách a tisících kostelech a modlitebnách v naší zemi znělo neděli co neděli evangelium, které by nikoho nenechalo chladným. Zdá se totiž, že křesťanství a církev mnohem více ohrožují nudná kázání a obsahem vyprázdněné bohoslužby. Proti tomu ale nikdo nahlas neprotestuje, to se raději udělá reklama na blasfemii. ■

Bronislav Matulík kazatel CB v Praze 1


A3

A4 A5 A6

A7 A8 A9

A10 A11 A12

A13

A14

A15

?

Podle obrázků (indicií) urči, která biblická postava bude na posledním pexesu, a odpověď zašli na brana@cb.cz do 12. 9. Deset úspěšných vylosovaných soutěžících vyhraje kompletní tištěné pexeso. Nová sada obrázků pak přibude do on-line hry pexeso na www.brana.cb.cz.

Tištěné pexeso (na 350g papíře, součástí pexesa je záložka do knihy s provázkem a omalovánkou) lze objednat na brana@cb.cz za cenu 30 Kč/ks. Objednaná pexesa zasíláme na sbory nebo předplatitelům časopisu s výtiskem dalšího čísla časopisu Brána.

A2

BIBLICKÉ PEXESO – se soutěží pro děti z besídek

A1


Nedílnou součástí bohoslužebných shromáždění jsou chvalozpěvy, často s doprovodem hudebních nástrojů. Bylo tomu tak už od starozákonních dob. V Písmu najdeme zmínky o nástrojích strunných, dechových i bicích (např. Ž 81,3–4 všechno pěkně pohromadě). V žalmech je na prvním místě slovo, které oslavuje Hospodina, zatímco hudba je „jen“ doprovod. Hudební tóny samy o sobě jsou ovšem pozoruhodnou součástí Božího stvoření. Máme-li uši ke slyšení, vnímáme jimi chvění vzduchu okolo sebe. Jako tóny slyšíme chvění pravidelné, a sice v rozmezí přibližně dvaceti až dvaceti tisíc kmitů za vteřinu. Povahu tónů mají lidské i zvířecí hlasy, hučení větru, vrzání různých předmětů i jiné, zcela nehudební zvuky. Ne každý z těchto tonálních zvuků je ale tónem hudebním v užším slova smyslu: v hudbě by se měly vyskytovat jen vybrané kmitočty, odstupňované v určitých intervalech tak, aby spolu navzájem ladily. V západní hudební tradici na to máme důmyslný systém – noty označené písmeny abecedy, mezi nimi půltóny rozlišené křížky a béčky a tak

I hudební sluch je nedokonalý

Ne všechno může ladit dále. Při tom všem se ale ideálnímu ladění můžeme jen nedokonale přiblížit. Chceme-li dosáhnout souladu dvou tónů, je zapotřebí, aby se poměr jejich kmitočtů dal vyjádřit jednoduchým Johann zlomkem. Například oktáva zní, když má jeden z tónů Sebastian Bach dvojnásobný kmitočet oproti druhému. Malá sekunda, mimo jiné napsal neboli interval mezi notami E–F nebo H–C, má poměr kmicyklus skladeb točtů 16:15. Potíž ale vězí v tom, že jednotlivé poměry Dobře temperovaný kmitočtů mezi tóny vycházejí jako navzájem nesoudělklavír, aby ukázal možnosti tehdy né zlomky. Větší intervaly nelze bezezbytku poskládat nového přístupu z menších. Když se hraje vícehlasá skladba, některé tóny k ladění klávesových je zapotřebí mírně doladit výše či níže podle konkrétnínástrojů. ho souzvuku. Největší potíže s laděním měly vždy klávesové nástroje (varhany, cembala, klavíry), protože hráč nemá možnost jemně ovlivnit výšku tónu. Už od dob Pythagora se proto tyto nástroje ladí kompromisním způsobem: tóny sice neznějí přesně v daných zlomcích kmitočtů, ale odchylka by neměla posluchače „tahat za uši“. Takového kompromisu se dá dosáhnout více způsoby. V 16. a 17. století se používal systém ladění, ve kterém přece jen některé souzvuky nezněly úplně dobře. Říkalo se jim „vlci“ a skladatelé se jim vyhýbali, zato ostatní souzvuky zněly čistěji. V dnešní době se nejvíce používá rovnoměrně temperované ladění, kde jsou sice mírně rozladěné všechny tóny, zato ale spravedlivě po celé klaviatuře. Ačkoliv nedovedeme hudební tóny naladit úplně dokonale, jejich zvuk naopak může naladit nás. Hudba totiž působí přímo na lidské emoce, a to někdy více, než bychom chtěli. Psychologické pokusy ukazují, že když člověk sleduje filmové záběry doprovázené hudbou, jeho náladu ovlivňuje to, co slyší. Když k naprosto neutrálním záběrům přidáme tklivou hudbu, diváky to rozesmutní. Naopak se žertovným doprovodem působí směšně i obrázky ze skutečné tragédie. Čisté či falešné tak nemusejí být jen tóny, ale i samotné hudební sdělení. text Martin Srb foto paul fox a getty images

Profile for Časopis Brána

Brana 18/ 8 - 9  

Moderní křesťanský časopis s přehledným designem prezentující biblickou zvěst o Ježíši Kristu fundovaně a obsáhle zpracovává aktuální témata...

Brana 18/ 8 - 9  

Moderní křesťanský časopis s přehledným designem prezentující biblickou zvěst o Ježíši Kristu fundovaně a obsáhle zpracovává aktuální témata...

Profile for redakce
Advertisement