Page 1

foto pexels | design Ondřej Košťák | ročník 49 | cena 43 Kč

Křesťanská

DOSPĚLOST 09|2017 brana.cb.cz


inzerce


editorial z obsahu

Milí čtenáři,

 4 Slovo

List do Smyrny

 6 Rozhovor

Hrajeme hudbu všelijakou

14 Téma

Křesťanská dospělost

20 Zápisník

Nesnesitelná lehkost bytí na Kypru

24 Etika

Sbor jako rodina

26 Reportáž

Filmové Vary jinak

32 Podobenství

Rozklepnout vajíčka obouruč

příště

Martin Luther

David Beňa

tiráž Číslo 9/2017 Ročník Bratrské rodiny 49 Českobratrské rodiny 74 Vyšlo 3. 9. 2017 Vychází 10x ročně, cena 43 Kč Šéfredaktor – Ing. Petr Raus Redakční rada – Mgr. Libor Duchek Jana Hušková – Mgr. David Kašper

už tu máme zase září. O novém roku sice mluvíme v lednu, jeho skutečný začátek ale nastává 1. září, to víme všichni. A tak se před námi už zase otevírá období obnovy všeho, co jsme o prázdninách či na dovolené téměř zapomněli, ba nejednou nastávají i věci docela nové. Mezi to nové, co většinu z nás v životě jednou potkalo či potká, patří do­ spělost. Nezažijí ji všichni, někteří zůstanou přinejmenším ve svém vnímání a myšlení dětmi napořád. Stávalo se to i prvním křesťanům, Písmo proto ape­ luje: „Směřujme k dospělosti.“ Inu, dospívat dá práci. Článek Zdeňka Vojtíška nám připomene a v mnohém i nově představí úskalí, kterými dospívání naší víry a zbožnosti prochází. Velmi mne to zaujalo. Vnímám, jak Evropa naší doby ztrácí schopnost dospět a jak se i církev mnohdy docela ochotně tomuto trendu doby přizpůsobuje. V zářijovém čísle najdete i další rubriky, na které jste zvyklí. Hlavní článek dokresluje zkušeností svého života Mikuláš Minář, rubrika Slovo nás zavede do starověké Smyrny, rozhovor nabídne seznámení s hudební skupinou Marnato­ snaha. Se Zápisníkem se otočíme na Kypru, poohlédneme se po nových knihách i za karlovarským festivalem, zamyslíme se nad dobrovolnickou prací. Na místě, kde jsme se setkávali s textem Ústavy Církve bratrské, otevíráme nový cyklus. Seznámíme se v něm s vyznáními víry staré církve, budeme přemýšlet, proč si je naši otcové víry formulovali a co nám mohou říct dnes. Stejně tak v tomto čísle našeho časopisu začíná nová série komiksových stránek, kterou pro Brá­ nu kreslí výtvarník Jan Paul. Nakonec pár slov k blížícím se změnám našeho časopisu. Podle rozhodnu­ tí Konference Církve bratrské přejde s přelomem kalendářního roku vydávání Brány na Radu Církve bratrské. Současně s touto změnou se změní i osoba šéfredaktora; moje ostatní povinnosti místopředsedy Rady CB mi už nedovolují v práci šéfredaktora pokračovat. O dalším vývoji Vás budeme průběžně infor­ movat s nadějí, že Brána, byť možná trochu proměněná, zůstane i nadále Vaším oblíbeným čtením. Váš

Mgr. Kateřina Korábková – Bc. et Bc. Pavla Lioliasová Mgr. Radislav Novotný Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – Judita Košťáková ml. Editor – Bc. Anna Duchková Vydavatel – Kodex, o.p.s. – IČ 27895980 Ev. č. MKČR E 5080 – ISSN 1803-828X Tisk – GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. Praha Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce Redakce a administrace – Kodex, o.p.s. Soukenická 11, 110 00 Praha 1, tel. 222 31 26 56 Není-li uvedeno jinak, jsou fotografie z archivu časopisu brana.cb.cz – brana@cb.cz

petr raus, šéfredaktor


slovo

Zjevení 2,8–11

Dopis církvi ve Smyrně text Bronislav Matulík ilustrace brána

P

ředstavte si, jdete na návštěvu k těžce nemocnému člověku, který velmi trpí. Leží v nemocnici, nemůže se pořádně hnout ani si dojít na toaletu, sám se nenají, ostatně nemá už na jídlo ani pomyšlení, a ví, že to je konečná fáze jeho života. Byl jsem na takových návštěvách, jedna se mi vryla obzvlášť do paměti. Na JIP v pražském IKEM ležel můj známý, napojený na podpůrné přístroje, přikryt prostěradlem. Dodnes slyším povzdech jeho ubohosti: „Už nemám ani ty trenýrky.“ V podobné situaci se nacházeli křesťané sboru ve Smyrně (dnešní Izmir v Turecku) – městě, které bylo jedním z center tehdejší medicíny a Asklepiova kultu. Soužení, chudoba, urážky, utrpení, vězení, zkoušky, smrt. V takových situacích se člověk často nedokáže ani modlit, natož poslouchat nějaké útěšné křesťanské fráze. Dvojí povzbuzení přináší dopis tehdy i dnes utrápeným křesťanům, kteří nemají sílu ani moc. To první: Kristus ví o našem utrpení a zná ho, hluboce soucítí s trpícími křesťany. Bůh se nedistancuje od lidské bolesti. A za druhé: Každé utrpení má svůj konec! To říká Pán dějin, ten První i Poslední, kterého přibíjeli na kříž a který na kříži zemřel.

Kristus ví o našem utrpení „Vím o tvém soužení a tvé chudobě, ale jsi bohat; vím, jak tě urážejí ti, kdo si říkají židé, ale nejsou, nýbrž je to spolek satanův!“ 4 září 2017

Život je těžký, ale někdy je k neunesení, jako pro křesťany ve Smyrně a někdy i pro nás. Kdo jiný by to měl ale vědět než Kristus, ten jediný dokonalý křesťan, který kdy žil na světě. Prošel životem od stresu narození po ukrutnou smrt na kříži. V tom je naše útěcha a moc. Mysleme proto nyní na Krista na kříži, neboť tam je jeho soužení a chudoba nejvíce patrná. Bez šatů (neměl ani ty trenýrky), bez moci a síly, bez naděje na záchranu, bez přátel, tupen a vysmíván v hodině smrti. Neschopný cokoliv svýma přibitýma rukama udělat a kamkoli s přibitýma nohama jít. Druhým pomáhal, sám sobě pomoci nedokázal. Vyjádřeno paradoxním výrokem apoštola Pavla: „Znáte přece štědrost našeho Pána Ježíše Krista: byl bohatý, ale pro vás se stal chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli.“ (2K 8,9) Především o Ježíši Kristu platilo: „Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království nebeské.“ (Mt 5,2) Právě v umírání a blížící se smrti je lidská chudoba nejvíce patrná. Co ještě člověku zbývá? Oproti smyrnenskému sboru jsme my v českých sborech nesmírně bohatí! Na majetky, budovy, na dlouhou historii, také na mnohé záslužné skutky, obdivuhodné činy! To sbor ve Smyrně se neměl čím chlubit, jen soužením a chudobou. A přece byl bohatý v Ježíšových očích! Nečteme vůbec žádnou výtku na jeho adresu. Vkrádá se proto neodbytná otázka, co by asi tak Ježíš napsal dnes našim bohatým sborům? Platí o nás, že máme poklad v nebesích, kde mol ani rez nežere a zloději


nekradou (Mt 6,19n), nebo si zakládáme na něčem, co je pomíjivé? V čase pronásledování, utrpení, ve stáří a nemoci, nebo v čase, kdy vyschnou toky peněz z církevního narovnání a z restitucí, se to pravdivě ukáže. Král Šalomoun to prožil jako trpkou zkušenost – byl bohatý, ale všechno mu vypadlo z rukou (Kaz 2,9–11). Zato smyrnenský biskup Polykarp, upálený roku 155 po Kristu, vydal před smrtí statečné svědectví: „Osmdesát šest let Kristu sloužím a nikdy mi neublížil; jak bych se mohl rouhat svému Králi, který mě zachránil?“ Tím jsme se dostali k druhému povzbuzení: „Neboj se!“

Každé utrpení má svůj konec „Neboj se toho, co máš vytrpět. Hle, ďábel má některé z vás uvrhnout do vězení, abyste prošli zkouškou, a budete mít soužení po deset dní. Buď věrný až na smrt, a dám ti vítězný věnec života.“ Vzpomínám, jak jsem jedné utrápené ženě, jejíž blízká příbuzná měla rakovinu, řekl totéž, co Kristus: „Neboj se!“ Jenomže jí to vůbec nepomohlo, rovnou mně odpověděla, že se bojí. A já jsem měl sám ze sebe nepříjemný pocit, že jsem se zmohl v té zoufalé situaci opravdu jen na banální frázi. Z úst Ježíšových se ovšem o jednoduchou frázi a bezvýznamné povzbuzení nejednalo. Už proto, že Ježíš jedním dechem dodal, že křesťané ve Smyrně budou trpět ještě víc než teď, a někteří dokonce přijdou o život – jako o pár let později biskup Polykarp! A přece: „Nebojte se!“ Dokonce, i kdyby se vám zdálo, že sám ďábel za vším stojí a vy jste pouze hříčkou v jeho pařátech. „Nebojte se!“ Už proto, že ďábel, pomlouvač a svůdce, není ve své podstatě Božím rovnocenným partnerem v boji. Je jen padlým andělem, který to s Kristem už dávno na kříži a ve vzkříšení prohrál. Některé křesťany ve Smyrně tedy čekalo vězení. Nikoliv výkon trestu odnětí svobody, ale vazba s čekáním na soud, který kdo ví, jak dopadne? Což je vždycky velmi silně psychicky zatěžující situace. Lidé prožívají obtížné stavy nejistoty a strachu, jak vše dopadne a co je hrozného čeká. Ale opět: „Nebojte se!“ Bude to sice těžká zkouška, ale nebude trvat věčně. Tak povzbuzuje Kristus, který stál na počátku dějin a bude stát i na jejich konci. Tak povzbuzuje Kristus, který se narodil, zemřel a je živ. Tak po-

vzbuzuje Kristus, který byl přibit na kříži a šest hodin umíral v hrozných bolestech bez paliativní péče. Tak povzbuzuje Kristus i nás v době, která vlivem moderní medicíny prodlužuje průměrnou délku života. Lidé ovšem proto mnohdy umírají dlouhé týdny a měsíce. Anebo postupujícím stářím a demencí trpí mnoho let nejen odcházející člověk, ale spolu s ním i celá rodina. Přesto však každé utrpení bude mít jednou konec. Ježíš říká „deset dní“, což je symbolické číslo. Může to znamenat odkaz na desetileté pronásledování křesťanů za císaře Trajána, nebo povzbuzení v tom smyslu, jako když se řekne: „Co nevidět.“ Přestože čas je relativní a zvláště v utrpení se nesmírně vleče, jednou přijde konec. To podstatné v celé knize Zjevení i v dopise církvi ve Smyrně závisí na tom, aby křesťané byli věrní až do smrti. Tím jsme se dostali na úplný závěr dopisu.

Závěr „Andělu církve ve Smyrně piš: Toto praví ten první i poslední, který byl mrtev a je živ… Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím: Kdo zvítězí, tomu druhá smrt neublíží.“ Ačkoliv rozumíme Wolkerově básni, ve které se říká: „Smrti se nebojím, smrt není zlá, smrt je jen kus života těžkého, nad smrt těžší však umírání je,“ jsme postaveni před fakt dvojí smrti. A té druhé bychom se bát měli! Lidé i život někdy hodně ublíží, smrt všechno bere, ale přesto nám dnes zní povzbuzení Kristovo. Ježíš o nás ví, jsme nesmazatelně zapsáni v jeho databázi a Ježíš nám rozumí, není mu cizí nic, čím procházíme. Velmi realisticky nás však připravuje na to, že utrpení a smrt je nedílná součást života a nelze se tomu vyhnout. Následování Krista bez utrpení (nesení kříže) je dokonce nemyslitelné. (Mt 10,30 a 16,24) Nicméně: „Nebojte se!“ Zůstanete-li věrní, završíte svůj život vítězně a druhá smrt, rozumějme odsouzení k věčnému životu bez Boha, se vás netýká. Neboť platí: „Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (Ř 8,38) Amen.

Bronislav Matulík (55) kazatel Církve bratrské, původně fotograf, ženatý, má dvě dospělé děti. V rámci církve je správcem Sboru CB Praha 1 – Soukenická a předsedou Odboru pro manželství a rodinu. Jako člen Vězeňské duchovenské péče navštěvuje Vazební věznici Praha Pankrác.

2017 září

5


rozhovor

Hrajeme hudbu všelijakou připravila Pavla Lioliasová foto Radek Pelikán a Dominik Bachůrek

M

ůžete krátce představit kapelu Marnatosnaha? Kdo všechno jsou jejími členy? Zlatka Pelikánová: Marnatosnaha hraje

Kapela Marnatosnaha doprovází při nedělních bohoslužbách zlínského sboru Církve bratrské, se svým repertoárem ale vystupuje třeba i na středověkých slavnostech. Spoluzaložili ji a dodnes v jejím čele stojí manželé Zlatka a Peter Pelikánovi.

6 září 2017

hudbu „všelijakou“. Tvoří ji lidé, kteří se rádi setkávají a rádi spolu hrají. To je asi nejpřesnější definice. Jana Šimková – zpěv, flétna příčná a zobcová, Eva Palánková – zpěv, flétny zobcové, šalmaj. Já zpívám, většinou přitom v ruce držím chřestítka a rolničky, Radim Zemlák hraje na djembe nebo darbuko, a až ho dokoupíme, tak i na cajon (pozn.red.: jde o různé typy perkusových nástrojů), a Michal Lisý na baskytaru. Peťko má na starosti kytaru, náš syn Radek ukulele, cistru (pozn.red.: nástroj podobný loutně) a klarinet. V tomto složení hrajete od začátku? ZP: Od začátků kapely se složení příliš

neměnilo. K tomu došlo právě až letos. Flétnistka Adéla Gardavská a kytarista Petr Mašláň s námi kvůli pracovním povinnostem nehrají na „externích“ vystoupeních a z koncertní sestavy odešla zhruba před dvěma lety Jani Kopová. Všichni ale při hraní ve shromáždění s námi jsou a tomu jsme rádi. Přišla k nám před pár měsíci výborná flétnistka a zpěvačka Eva, syn Radek se letos začal víc věnovat cistře a přestal být hostujícím klarinetistou, za kterého byl před časem označován. Peter Pelikán: Úplně na začátku v letech 1994 až 2001 s námi hrál a byl kapelníkem Daniel Škrobák (z kapely Lhoťáci z CB Velká Lhota) a chvíli s námi zpívala i jeho žena Michaela. S rodinou se pak ale odstěhovali do Kopřivnice.

Jak vlastně kapela vznikla? Co byl ten první impuls pro její založení? ZP: Ještě než jsme s Peťkem uvěřili a vzali

se, hudba byla to, co nás spojovalo. Kapely jako Blue Effect, Nerez, Jethro Tull nebo Peter Lipa, Vladimír Mišík, Dežo Ursiny. V roce 1993 jsme začali doprovázet zpěv při nedělních shromážděních našeho zlínského sboru. Patřili jsme s Peťkem ke generaci, která tehdy uvěřila v Krista a vstoupila do sboru. Při vzdělávacích nedělích na Vsetíně se nám moc líbili právě Lhoťáci – hudební skupinka z Velké Lhoty. Hráli i takzvané poslechovky, tedy nejen chvály u společného zpěvu. To všechno mělo asi vliv na to, že jsme sebrali odvahu a spolu s Petrem Mašláněm a Jani Šimkovou jsme našli odvahu začít hrát. Moc si vážíme toho, že to strýčkové a tetičky s námi vydrželi, i když měli o hudbě ve shromáždění asi jinou představu. Proč právě název Marnatosnaha? ZP: Bez Krista je všechno marná snaha.

I naše hudební snažení. To je asi oficiální vysvětlení, i když možná trochu prvoplánové, ale samozřejmě věříme, že to tak je. Existuje ještě jedna verze tohoto názvu, ale ta je pouze naše interní a veřejně ji nesdělujeme. Na webu píšete, že hrajete písně křesťanské, středověké, staroevropské. Dá se tedy nějak popsat styl, kterému se věnujete? ZP: Na to se dá těžko z naší strany odpo-

vědět, možná by to měl analyzovat odborník. Nám to zní jako akustický folk s nátěrem středověku, někdy trošku jazzu, blues, alternativy, balkánu. A můžete trochu přiblížit repertoár? ZP: Hrajeme písně inspirované žalmy, kni-

hou Píseň písní, písně ze středověkých kan-


Zlatka (1970) a Peter (1967) Pelikánovi Zlatka Pelikánová pracuje v redakci dětského časopisu Nezbeda a prodává v Karmelitánském knihkupectví. Peter Pelikán se živí jako počítačový technik. Oba jsou členy zlínského sboru Církve bratrské a mají dva sny. Mladší Radek hraje v kapele s rodiči.

ZP: Zpíváme také latinsky, staroportugal-

sky, makedonsky – jak to píseň vyžaduje. Ze zásady ale ne anglicky, angličtina nám nejde. Zaujala mě ta staroportugalština. Kde hledáte, jak se třeba ta slova správně vyslovují? PP: Jazykovou korekturu nám dělala a stá-

le ještě je ochotná ji dělat Jani Kopová, členka naší kapely při nedělních shromážděních a učitelka cizích jazyků. Jsme jí za to vděční! Na druhou stranu si neděláme iluze, že naše interpretace je bez chyb, zvláště když zpěvačkám a flétnistkám už dochází dech, tak se ubírá na přesnosti. Věříme, že naši interpretaci starých písní v těchto jazycích (okcitánština, galicijština), které neovládáme, nikoho neurážíme. Vždy se ale rádi vracíme k češtině. cionálů s původním nebo s českým textem, který vychází z našeho kancionálu. Instrumentální skladby, které využívají tanečníci zaměření na historické tance. Dvě lidové z Makedonie, jednu z Bosny, jednu je z pomezí Chorvatska a Slovinska, jednu z Rumunska. Tři písně jsou básně prokletých básníků. To by bylo nadlouho. Nejpřesnější je to tvrzení, že repertoár je „všelijaký“. Hrajete jen vlastní písně nebo i skladby jiných autorů? ZP: Vlastní i od jiných autorů. PP: Autorských skladeb máme malinko

a žádná není plně autorská, to znamená

hudba i text. Buď jsme zhudebnili stávající text (biblický nebo prokleté básníky), nebo se na vybranou stávající melodii napsal duchovní text. Po jistých patáliích s autorskými právy jsme začali hledat mezi volnými skladbami a anonymy a zjistili jsme, že se nám v našich úpravách asi hrají nejlépe. Na druhou stranu se našli lidé jako Jiří Žáček nebo dědicové Františka Hrubína, kteří nám práva na zpracování dali s noblesou, gratis a ještě poděkovali za pěkné zpracování. To moc potěší. Z koncertů ale vím, že nezpíváte jen česky, je to tak?

Když se vrátíme k vašim vlastním písním, kdo všechno je skládá? ZP: Peťko skládá hudbu a dělá aranže

pro flétny, basu, kytary. Dělá to i u skladeb, kde je hudební předloha daná, třeba z kancionálů. Text a jeho úprava je na mně. Ale rád mi jej připomínkuje, někdy i přímo na zkoušce. Kde berete inspiraci pro skládání? PP: Jsem technik, takže u mne moc nefun-

guje, že by mne inspirovala nějaká nálada, situace, prostředí. Zkouším si přehrávat hlasy a nástroje tak dlouho, až mi nějak hrají. Většinou je to ale spíš pod tlakem, 2017 září

7


rozhovor

že na zkoušku na konci týdne potřebuji mít hotovou partituru a jednotlivé hlasy poslat alespoň den předem kapele. Většinový scénář je, že přijdu ze středeční modlitební skupinky a zhruba v deset večer doma beru kytaru, pouštím notační program a dvě hodiny po půlnoci posílám kapele partituru a exporty hlasů. A členové kapely jsou tak skvělí, že se na zkoušku stihnou připravit. Moc si jich za to vážím! Tou hlavní inspirací je, že nás těší být spolu ve shromáždění, na zkouškách i na koncertech a že tuto svoji činnost dáváme společně do Božích rukou. Ať Bůh je ten, kdo si naše snažení rozvine, použije, nasměřuje, ale i redukuje. Co se musí stát, aby vás pro napsání písně oslovil třeba nějaký text z Bible? ZP: Já to mám naopak, musí mě oslovit

hudba, abych na ni napsala text. Podle ní pak přemýšlím, jaký text by byl vhodný. Jestli například žalm nebo mi nálada skladby připomíná Píseň písní. Někdy mi připadá velmi pěkný a hluboký text z našeho kancionálu. Dá se tedy popsat, jaké znaky má hudba, aby se na ni dal použít třeba právě text žalmu? Co je to, čím osloví? ZP: Každý vnímá hudbu jinak, jinak ho

oslovuje. Analyzovat proces, jak a co a proč, mi moc nejde. Pro mě je důležitá rytmika, metrum, nálada skladby. Například u turecké lidovky mi přišlo, že jediný možný text, který bude vhodný, je z Písně písní. Stejně tak jsem to vnímala u makedonské lidové. Z jakého důvodu to bylo, nevím. Hrajete i písně s typickými balkánskými rytmy. Čím vás inspiruje právě Balkán? ZP: U mě je to jednoduché. Tatínek je

z Chorvatska a já jsem se tam narodila. Ty písně mi připomínají dětství, rodinu. I určitý životní styl a nadhled. PP: Před asi šesti lety bych balkánskou muzikou opovrhoval. Ale zjistil jsem, že nyní ji poslouchám rád, a dokonce se zařadila v mém poslouchání na stejnou rovinu jako jazz, blues, starý hard rock nebo vážná hudba. A pak nás začalo těšit ji hrát. 8 září 2017

Radim, náš bubeník, má rád nepravidelné rytmy; Evi tuto hudbu hrávala v různých kapelách ještě předtím, než se přidala k nám. Ostatní nic nenamítají, tak věříme, že „balkány“ hrají rádi.

navzájem těšíme. Je samozřejmé, že jsou chvíle, kdy na podiu něco nesedne, moc se zrychlilo nebo píseň kulhá, a pak se po koncertě hledá „viník“. Ale jak říká Zlatka, nestojí nám za to se doštěkat.

Který styl vám momentálně pasuje nejvíce? ZP: Každý z nás má samozřejmě „to své“.

Pravidelně doprovázíte nedělní bohoslužby ve zlínském sboru Církve bratrské. Vystupujete ale třeba také na trzích nebo středověkých slavnostech, že? ZP: Před čtyřmi lety naši kamarádi z CB Lu-

Kdyby bylo na mě, hrajeme jednu „sevdalinku“ za druhou (staré bosenské písně). Vím, že Jani má ráda irskou hudbu, Eva středověk a makedonské lidovky, Radek blues, u Michala ani přesně nevíme (ale víme, že nemá rád jednu nejmenovanou píseň, tak ji moc nehrajeme), bubeník Radim – čím zajímavější a složitější rytmika, tím lepší. Nechceme hrát právě jen jeden styl, aby to ty ostatní nemrzelo nebo neomrzelo.

hačovice pomáhali organizovat kurz historických tanců. Zahráli jsme na závěrečném večeru a tam jsme poznali šermíře a tanečníky z Čech, Moravy, Slovenska. Teď hrajeme tam, kam nás pozvou. Nevadí jim křesťanské texty, někteří je znají nazpaměť. PP: Doprovod ve shromáždění považujeme za nejdůležitější součást kapelové-

Moc si vážíme toho, že to strýčkové a tetičky s námi vydrželi.

Hádáte se v kapele někdy? Třeba o to, jak nějakou skladbu zahrát? ZP: Bez výměny názorů to nejde. Kaž-

dý z nás se snaží ji dělat co nejlépe. Ale na druhou stranu nám to nestojí za to se rozhádat. Kdo má vlastně v kapele rozhodující slovo, když se na něčem nemůžete shodnout? ZP: Vždycky se nakonec nějak domlu-

víme. A nemáte jako členové kapely občas sebe navzájem „plné zuby“ a tak trochu ponorku? PP: Mezi našimi kapelovými výjezdy (vý-

jezdem myslím například i hraní ve Zlíně v hospodě nebo na náměstí…) bývá většinou pauza zhruba jeden měsíc, takže je to spíše tak, že se na hraní a na sebe

ho fungování. To je ten stmelující faktor. Jakmile bychom přestali v neděli doprovázet, kapela by přestala za nějakou dobu fungovat. Několik lidí s námi hrávalo, ale jelikož nebyli ochotní pravidelně hrát ve shromáždění, z kapely zakrátko odešli. Jsme vděční, že v současné koncertní sestavě jsme všichni, kteří se scházíme i ve shromáždění, i když nejsou všichni členové sboru. Co vás nejvíc baví hrát právě na historických slavnostech? Je náročné přizpůsobit se stylu středověkého období? ZP: Ta hraní jsou náročná na přípravu.

Máme svůj vlastní stan, který se musí postavit, složí se historický nábytek – bez tohoto zázemí by to nešlo. Na historických akcích se hraje třeba celý den v několika vstupech. O to víc mě pak těší, když se


Kapela Marnatosnaha v nové sestavě. Nahoře zleva: Peter Pelikán, Radim Zemlák, Michal Lisý, Radek Pelikán; dole zleva: Eva Palánková, Jana Šimková a Zlatka Pelikánová.

zbytně důležitý obecně pro jakoukoliv činnost. Já jsem si našel definici, že hraní ve shromáždění je takzvaný doplněk stravy, který když nebude, nic zásadního se neděje, ale když bude přítomen, tak je to fajn. Vidím spíše, že to nejdůležitější jak při hraních ve shromáždění, tak i na koncertech je disciplína, kterou když dodržujeme a svoje snažení odevzdáváme do Božích rukou, tak nám všemohoucí Bůh dává navrch i velkou radost. A ta radost může být v podobě krásně a slyšitelně zpívajícího shromáždění nebo i z příznivých reakcí publika během koncertů a po nich. lidem naše hraní líbí. Setkáváme se a seznamujeme s řemeslníky a dalšími členy historických uskupení. Celá ta atmosféra je jiná a jakoby z jiného světa. A pokud někoho Marnatosnaha svým hraním potěší a povzbudí, má to smysl.

ZP: Máme jednoduché kostýmy, které od-

Jestli se nepletu, tak vystupujete i ve středověkých kostýmech?

kamarádky z historických tanců Nos Omnis z Luhačovic, ony vědí, co nosili hudebníci ve středověku. Napřed nám půjčovaly své kostýmy, pak nám pomohly ušít základ. Teď už si další části necháváme šít u švadlenky a holky nám v tom ochotně radí. Naše kostýmy patří do kategorie vesnického oblečení. Pánská část kapely má na sobě bruchy (s trochou nadsázky vypadají jako plátěné trenýrky), na nich jsou připevněny ke spodnímu opasku nohavice. Na nohách škorně. Na plátěných košilích mají svrchní tuniky přepásané opasky s tašvicemi. Když je chladnější počasí, nosí kápě. My dámy nosíme spodní a vrchní vesnické šaty, na nohou obrácené střevíce. Máme i mošny a při chladnějším počasí nosíme teplejší pláště s kápí.

info Nejbližší koncerty kapely Marnatosnaha 9. 9.

před zlínským zámkem na akci Žijeme středověkem; 10. 9. v jednání je Uherské Hradiště (slavnosti na Výšině sv. Metoděje); 16. 9. v jednání vystupování na kejklířském jarmarku ve Zlíně, snad dokonce s tanečníky; 5. 11. koncert ve Zlíně v hospodě Zelenáčova šopa. V jednání jsou také koncerty v modlitebnách CB Soukenická a CB Kralupy a ve věznici ve Vinařicích začátkem prosince.

povídají postavení muzikantů ve středověku. Můžete je konkrétně popsat? Z čeho se vlastně skládají? A kdo vám je šije? ZP: Pomohly a pomáhají nám s nimi naše

Jak je těžké skloubit dohromady normální zaměstnání, zkoušky s kapelou a skládání nových textů nebo hudebního doprovodu? ZP: Někdy mi připadá, že u nás doma

vládne „mírný chaos v mezích zákona“ a není čas na věci, které by se měly udělat. Místo zvelebování půldomku se nám doma hromadí nástroje. Ale na druhou stranu přátelé a muzikanti, kteří u nás občas přespávají, se tu cítí dobře. PP: Snadné to není. Já jsem kupříkladu letos nestihl pod baťovským půldomkem ani posekat trávu. Naštěstí to není moc vidět, jsou tam vzrostlé túje, které, jak tak teď nad věcí přemýšlím, nemám taky ořezané. Jako kapela jste už také vydali několik CD… ZP: Poslední album Doneděle vyšlo v roce

Co vás vlastně na celém hraní baví úplně nejvíce? PP: Nevím, zda bych použil slovo baví.

2015, ještě nějaká CD máme. Album Z kaž­dého rožku trošku, které jsme vydali v roce 2011, je už vyprodané. PP: Poslední dvě alba ale lze najít i na streamovacích serverech Deezer, Spotify. Nebo se dají velmi levně zakoupit zvukové stopy ze Supraphonline.cz, Amazon.com a podobně.

Ptám se, jestli stav bavení se je nějak ne-

2017 září

9


misie

zaostřeno na mladé text Milan Michalko foto Křesťanská akademie mladých

Křesťanská akademie mladých letos slaví dvacet let své existence. V České republice organizuje třeba letní kempy, několikadenní výjezdy EXIT Tour, se kterými objíždí města v celém Česku, nebo gospelové sbory Fusion.

10 září 2017

P

řed více než třiadvaceti lety se v severomoravském městě Havířov začaly rodit nové podněty, které vedly k rozvoji místní práce s mládeží. Mladí křesťané ve spolupráci s americkým misionářem Davem Pattym a členem sboru Církve bratrské v Havířově Vladkem Lipusem zorganizovali první anglický letní kemp, který byl netradiční cestou k budování vztahů s nevěřícími mladými lidmi. Postupně vznikaly programy na podporu služby vedoucích mládeží (Pracovní dny týmů, Škola vedoucích mládeží), což vedlo k potřebě vytvořit právní a finanční záštitu k jejich realizaci. V roce 1997 vzniklo občanské sdružení Křesťanská akademie mladých (KAM) s cílem být nástrojem, který bude připravovat služeb-

níky k práci s mladou generací. V té době si nikdo pořádně neuvědomoval, jakých rozměrů organizace dosáhne v příštích dvaceti letech. Zajímavým historickým milníkem byl rok 2006, kdy Česká televize oslovila KAM, aby vytvořil sérii pořadů EXIT 316, což byl první křesťanský televizní pořad pro mládež. V reakci na velmi pozitivní ohlas byla dotočena celoroční série, vzniklo asi sto padesát diskusních Exit klubů, k práci KAM se připojila americká kapela Dizmas a KAM začal ve spolupráci se zkušenými lektory poskytovat preventivní programy na středních školách. V letech 2009–2016 rozšířil KAM svou činnost o evangelizační služby EXIT Tour, hudební službu Fusion, EDGE Sports, dále


Exit Tour je evangelizační program KAM zahrnující preventivní programy na školách, hudební službu Fusion, EDGE Sports a vzdělávací program RiseUp.

o program zaměřený na vzdělávání vedoucích a týmů mládeží (RiseUp) a o službu podporující práci se školami a křesťanskými lektory (Škola pro Život). Dvě hlavní oblasti, na které se organizace v současné době zaměřuje s cílem připravit mladou generaci k naplnění Kristova poslání, jsou evangelizace a vzdělávání. Toto poslání vychází z Matoušova evangelia: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal.” (Mt 28,18–20) Na podobném poslání ve službě mladým lidem se postupně spojilo čtrnáct zemí střední a východní Evropy v mezinárodní skupině zvané Josiah Venture (JV), jíž je KAM součástí. Činnost KAM je postavená na myšlence služby místním sborům, vytváření nástrojů/programů k podpoře jejich práce s mládeží. KAM spolupracuje se sbory na tom, aby mladí lidé přicházeli ke Kristu a nacházeli domov a zázemí v místní církvi. Vytváří a nabízí nové atraktivní cesty, jak evangelium mladým lidem „doručit“ způsobem, který by pro ně byl přístupný a srozumitelný. Také ve spolupráci s vedoucími sborů a mládeží hledá způsoby, jak vytvořit mladým lidem podmínky, které by podpořily jejich zakotvení v místním sboru. Jaké programy KAM aktuálně církvím nabízí? Přes 30 sborů každoročně pořádá ve spolupráci s KAM letní kempy, kde se studenti při výuce angličtiny a dalších aktivitách setkávají s křesťany a mají tak možnost „vidět víru“ na vlastní oči. Z aktivit navázaných na televizní pořad EXIT 316 časem vyrostl EXIT Tour, několikadenní turné ve městě, v němž místní sbory ve spolupráci s KAM nabízejí preventivní programy na školách,

odpolední workshopy/party a večerní koncert zahraniční kapely s evangelizačním slovem. Dále je to kontaktní služba Fusion, která využívá hudbu (rock, pop a gospel) jako nástroj rozvoje vztahů a práce s mladými lidmi. Nově se vyvíjí služba EDGE Sports se záměrem poskytnout novým trenérům praktický výcvik ve vedení tréninků a k přinášení duchovního vlivu různými sporty. Vzdělávání vedoucích mládeží a týmů vedení mládeží je v současné době nabízeno pod názvem RiseUp a poskytuje různé formy podpory: osobní vedení, vzdělávací semináře, praktické workshopy, konference a také stáž Journey, která mladým vedoucím nabízí desetiměsíční individuální přípravu. Zázemí těmto aktivitám poskytuje Konferenční centrum Malenovice, které celoročně nabízí své služby i církvím, mládežím apod. KAM dále vytváří platformu k budování mostu mezi církví a školou. Jednou z možností je modlitebně podpořit školu ve vašem okolí (www.adoptujskolu.cz). Věnujete-li se pedagogické činnosti, nabízí vám KAM zapojení do Sítě křesťanských učitelů (www.situcitelu. cz), kde je dnes více než 400 registrovaných! Současným i novým lektorům poskytuje KAM vzdělávání v rámci Lektor-

ské akademie a zázemí k lektorské práci na ZŠ a SŠ. Jednou z aktuálních priorit KAM je budovat neformální síť sborů, kterým záleží na mladé generaci v ČR, a vytvářet prostředí, ve kterém se můžeme navzájem učit a předávat si zkušenosti. Příležitost setkat se nad tímto tématem bude například 16. září v Písku na setkání Církev pro mladé – KAM večer v Písku. Všichni jste zváni (www.cirkevpromlade.cz). ■

Autor je ředitelem KAM. 2017 září

11


žijeme v církvi

Církev žije v hmotném světě

Finanční a jiné sbírky text pavel černý foto archiv brána

Ministranti obcházející věřící v katolickém kostele se sáčky na peníze vyvolávají v náhodných návštěvnících všelijaké otázky. Sbírka ale k bohoslužbě patří a setkáváme se s ní i v našich shromážděních. Podívejme se na její historii i současné formy.

O

ThDr. Pavel Černý, Th.D. (68) Teolog a učitel na ETS

12 září 2017

průběhu bohoslužeb máme v Novém zákoně poměrně málo informací. To je jistě proto, že prvotní církev mnohé převzala ze synagogy (např. staršovstvo, čtení a výklad Písma, modlitby). Duch svatý vedl autory Písma, aby nevytvářeli a nefixovali jeden neměnný způsob průběhu shromáždění. Bohoslužba vždy zahrnovala výrazy místního etnika a něco ze způsobů tamní kultury. Bohoslužba v Korintu se liší od bohoslužby v Jeruzalémě. Jestli ale kromě kázání a modliteb něco nepochybně patřilo k bohoslužbě prvotní církve, pak to bylo vzájemné sdílení (koinonia) a finanční a jiné sbírky (logeia). Sbírka je projevem živého společenství církve. U některých částí bohoslužby můžeme diskutovat o jejich důležitosti, ale u sbírek tuto svobodu nemáme. Pokud je pro církev Písmo určující, pak součástí bohoslužby je společné sdílení a sbírka. Na zvěstované slovo církev odpovídá nejen modlitbami, ale také sbírkou. Společná bohoslužba vytváří mezi lidmi hlubší sounáležitost a ochotu se sdílet i o vezdejší dary.

Karel Barth ve své dogmatice napsal, že v konkrétní službě lásky se církev „vzpírá nedorozumění, že se v jejím poselství jedná nakonec přece jen o slova, myšlenky, ideje, city a v nejlepším případě o jisté mravní požadavky“. Velmi důrazný zásah apoštola Pavla v Korintu (1K 11,20–22) souvisí s rozeznáním vážného nebezpečí v oddělení Slova a svátosti od sociálního rozměru všedního života. Někteří korintští se hned dali do jídla, které si přinesli, a nečekali na ty, kteří byli nemajetní a hladoví. Nerozdělili se! Apoštol píše, že toto už není společenství večeře Páně! Před Bohem nelze společně sloužit, jíst z bohatého stolu a ignorovat nouzi svého bratra. Bohoslužba vytváří mezi lidmi společenství, ve kterém má své místo sdílení a sbírka. Nesmíme zapomenout, že cesty Pána Ježíše a apoštolů v Palestině byly podporovány skupinou přátel a některých majetných žen. Jestliže se v chrámu přinášely oběti, pak v Kristově církvi se konaly sbírky, aby se apoštolové a další pracovníci mohli cele věnovat svému poslání. Od počátku církve se rozvíjela diakonie ve vztahu k potřebným, a to i mezi různými sbory. Můžeme zmínit pomoc z Antiochie sborům v Judsku v době hladomoru. (Sk 11,27–30) Důkladně je zachycena sbírka na Jeruzalém, kterou organizoval apoštol Pavel. (1K 16,1–3) Dozvídáme se, že křesťané v Makedonii ze své chudoby štědře dali, a to dokonce nad svou možnost. (2K 8;9) Příklad sbírek v makedonských sborech slouží jako povzbuzení a motivace křesťanům v Korintu. Sbírka je součástí bohoslužby. Každý sbor potřebuje finanční prostředky a další oběti ve službě lásky od svých členů a přátel. Vhodné je vyhlašovat i tematické sbírky na diakonské účely. Tím připomínáme každému sboru, že tu nejsme sami a že všechno nesmíme spotřebovat pro sebe. Dnes je kolem nás tolik potřebných! Slyšíme o humanitárních katastrofách, o potřebách hendikepovaných a opuštěných, o lidech žijících v oblastech


násilných bojů. Je třeba podporovat misii, překlady Bible do dalších jazyků, misijní projekty evangelizační i sociální. Jsou zde církevní organizace specializované na službu dětem, mládeži, rodinám, sirotkům, drogově závislým, sociálně slabým. Jako by se stále naplňovalo slovo Pán Ježíše, že chudé máme stále kolem sebe. (Mt 26,11; Mk 14,7) Je znakem duchovní vyspělosti, když také pamatujeme na potřebné ve společnosti, v jiném sboru, v zahraničí. Před několika lety jsme na konferenci Církve bratrské doporučili, aby každý sbor věnoval nejméně 10 % ze svých sbírek směrem ven do společnosti či některé křesťanské organizaci. Takový pravidelný desátek ze sborových sbírek může být velkou pomocí a pobuzením těm, kteří jsou v nouzi nebo potřebují ke své službě finance. Sbírky nejsou jen finanční. Je možné přispět a obdarovat druhé potřebnými věcmi a potravinami. Je možné poskytovat potravinovou pomoc, obdarovávat děti

vězněných (např. sbírka Andělský strom), podpořit některého misionáře v zahraničí nebo darovat šaty, bible, křesťanskou literaturu, jízdní kola, hygienické potřeby apod. Pokud sloužíme někomu, kdo přichází z těžkých životních podmínek, např. člověku, který se vymaňuje z různých závislostí, je třeba nejen duchovní,

ale také praktická pomoc. Sbírky nejrůznějších věcí svědčí o vynalézavosti křesťanů. V některých sborech při bohoslužbě putují košíky, misky, plátěné sáčky. Jinde se přispívá do pokladen u východu ze shromáždění. V dnešní době lidé s sebou často peníze nenosí, protože používají bankovní karty. K pravidelnosti finanční sbírky pomáhá trvalý bankovní příkaz. Je to méně osobní, ale platby na sborové účty chodí pravidelně. Někde mají ve sboru platební terminál a je možné hned po bohoslužbě přispět kreditní kartou. Způsoby jsou různé, ale důležitá je motivace. Na některých sborových pokladnách se objevoval nápis: „ochotného dárce miluje Bůh“. (2K 9,7) Dáváme ne pro své uspokojení, ze svého altruismu. Dáváme, protože milujeme svého Pána a chceme vyjádřit svou vděčnost. Sbíráme finance i potřebné věci, protože milujeme lidi jako Boží stvoření a vnímáme jejich nouzi. ■

inzerce

Císařův rada aneb Habsburský trůn, česká šlechta a hrabě Thurn

O tvrdohlavém muži, jeho přátelích a vzorech

Kniha je příběhovou vzpomínkou na dobu reformace, která před 400 lety ovlivnila jak duchovní, tak občanské dění našeho národa. Autor na osudech tří generací šlechticů a měšťanů popisuje naděje i prohry této doby. Příběh je zasazen do tehdejšího panství Březnice a Rožmitálu, které tehdy spravovaly rody Jiřího z Lokšan a Floriána Gryspeka. V románu nejsou opomenuty ani osudy arcivévody Ferdinanda a jeho sličné a bohaté nevěsty Filipiny, kteří na zdejším panství prožívali počátek svého manželského vztahu. Pro věrné zachycení dobového pozadí tehdejšího života jsou v knize použity příběhy tehdejších řemeslníků. Jako obrazové dokreslení doby autoři hojně používají reprodukce mincí a medailí panovníků a šlechticů, které se vztahují k uvedenému období jejich vlády. Autor zvolil zcela úmyslně třígenerační pohled, aby bylo zřejmé, jak vývoj událostí měnil a přetvářel jednotlivce a proměňoval nejen jejich osobní religiozitu, ale i celou společnost. Příběhy postav jsou vsazeny do doby před i po Bílé hoře a před obdobím třicetileté války.

Kniha je radostným svědectvím z „neradostné“ doby konce minulého století. Z této doby autor vyzdvihuje požehnání, které čerpal z osob, událostí a vztahů, jež jej utvrzovaly ve víře. Kniha není strohou autobiografií, ale spíše popisem toho, jak byl „autorův sportovní, vojenský, občanský a duchovní růst prosvětlován“ jasným paprskem víry svítícím do tmy a nesvobody tehdejší kolektivizace i normalizace. Kniha zachycuje krásné a důvěrné kontakty s osobnostmi z různých církví. Popisuje atmosféru ve Spojeném mužském sboru, mezi přáteli v redakční radě Kostnické jednoty, ve sboru v Soukenické a další události a osobnosti. Tento „paprsek jasu“ vedl autora k osobní a duchovní „aktivaci“. Právem je proto mottem knihy 12. verš Žalmu 139: „Žádná tma pro tebe není temná: noc jako den svítí…“ Kniha má lepenou vazbu a rozsah 146 stran. Text je hojně doplněn fotografiemi.

Autor: J. Hlavnička, J. Svátek, hraběnka Edita ze Salburgu, R. Hofmeiser Vydal: Jirkapress v roce 2017, 208 stran Kontaktní adresy: Jirkapress@seznam.cz nebo osobně

Autor: J. Hlavnička Vydal: Jirkapress Cena: 100 Kč (+ poštovné 50 Kč) Kontaktní adresy: Jirkapress@seznam.cz či hlavnickajirka@seznam.cz

2017 září

13


téma

křesťanská

dospělost text zdeněk vojtíšek foto a ilustrace brána

„Nezůstávejme u počátečního učení o Kristu, ale směřujme k dospělosti,“ vybízí list Židům. Jde o pozvání k růstu. Co to ale znamená? Zkoumejme proměny své víry v průběhu lidského života i jejich dopad na naše životy i vztahy k druhým lidem.

14 září 2017


J

istě stále více čtenářů Brány (podobně jako ostatních lidí) získalo v poslední době zvláštní zkušenost – poznali, že nejen lidsky, ale v jistém smyslu i duchovně si daleko lépe rozumějí s některými lidmi jiné konfese (třeba s katolíky), a dokonce s některými lidmi jiného náboženství než s bratry a sestrami, s nimiž sdílejí sbor a církevní instituci. Tragikomickou verzi této zkušenosti poskytují pozorovatelům třeba islámští fundamentalisté a antiislamističtí aktivisté, neboť jejich postoj k islámu je sice opačný, ale pohled na svět a z něho vyplývající doslovný výklad Koránu bývá podobný jako vejce vejci. A tragickou a extrémní verzi téhož představují teroristé – přesvědčení a představy mají jiné, ale vnitřní prožívání a duchovní „nastavení“ muslimských, křesťanských, židovských, sekulárních i ostatních teroristů vykazuje mnoho společného. Pro porozumění sobě, lidem i současnému světu je užitečné odlišovat obsah víry, který je různý podle náboženské příslušnosti a konfese, od způsobu víry (i nevíry), který je různý v závislosti na osobnosti, věku či zkušenostech. Tento způsob víry může být podobný napříč náboženstvími a konfesemi. Zatímco o obsahu křesťanské víry přemýšlíme v kostelech a modlitebnách, tento článek je o tom druhém – o způsobu zbožnosti (víry či nevíry), o vývoji tohoto způsobu („růstu“) a o jeho nadějném cíli („dospělosti“). Není marné připomenout, že na způsobu našeho prožívání víry jistě záleží mnohé, ale ne to nejdůležitější – zachráněni jsme díky milosti Boží. Tento článek je inspirován výzkumným dílem zakladatele oboru psychologie duchovního vývoje, amerického psychologa a evangelikálního teologa Jamese Fowlera (1940–2015), autora klasické knihy Stupně víry (1981) a mnoha dalších, i díly jeho akademických následovníků a kritiků. Českému čtenáři jsou některé Fowlerovy myšlenky přístupné v knihách amerického psychiatra a konvertity ke katolické víře M. Scotta Pecka (1936–2005). A křesťanskost se v následujících odstavcích neztratí nejen díky inspiraci těmito autory, ale také proto, že příklady jsou brány ze životů křesťanů a církve.

Zbožnost zákoníků: jako řeka U čerstvých konvertitů, u dětí zhruba do puberty, ale i u mnoha dospělých mívá zbožnost podobu klidné, hluboké řeky. Podobně jako když řeka teče korytem mezi břehy, je jejich duchovní

život nekomplikovaný a jednosměrný. Příběhy, mravní pravidla a postoje jsou interpretovány doslovně. Jako kdybych vstoupil do koryta vyhloubeného už dříve mými předchůdci, můj individuální životní příběh se stal součástí toku. Řeka mě nese a dává mému životu jasný směr a pravidla. Tato plavba ovšem může skončit tím, že člověk se po určité době osmělí vystoupit na břeh. Poodejde, rozhlédne se a v krajině nalezne další řeky. Plynou jinak a jinam. S poznáním jejich existence nastává krize: jak se vyrovnat s jinými názory, náboženstvími, životními styly a orientacemi? A co si počít se skutečnostmi, které proud řeky nemůže jednoduše odnést? Jak může v jedné krajině plynout například řeka kreacionismu, která třeba neodmyslitelně patří k nedělní škole, a zároveň se ve veřejné škole vynořuje řeka evolucionismu, tak lákavá dobrodružstvím nových poznání? Nebo jak včlenit do příběhu o hodném a laskavém Bohu bolestivou smrt dědečka? Duchovní vývoj v této krizi někdy troskotá. Psychologové i faráři znají fenomén „jedenáctiletého ateisty“. S jistou nadsázkou se tak označují děti s křesťanskou výchovou, které se nedokázaly ani později v dospělosti vyrovnat s rozpory, jež jejich dětské zbožnosti způsobil „krutý Bůh“, rákoska učitele náboženství nebo evoluční biologie. Možností útěku z této krize je ovšem také skok zpátky do vlastní známé řeky a bezvýhradné ponoření se do ní. Od roku 1920 se takovému skoku říká „fundamentalismus“ a tento pojem se během let rozšířil i mimo evangelikální prostředí, v němž vznikl. Fundamentalismus umožňuje odmítnout znepokojivou myšlenku, že by i jiné řeky snad mohly téci aspoň trochu správným směrem. Kromě mnoha dobrých věcí, například obětavé misijní, vzdělávací či sociální práce, může fundamentalismus působit i úzkost, protože existenci ani dobrý směr některých jiných toků není možné zcela popřít nebo vytěsnit. Tato úzkost může být oslabena horlivou a zbožnou obhajobou vlastní řeky, potvrzováním vlastní tradice detailními rozbory nebo vedením vášnivých polemik. V dnešní době nejistoty a pocitu ohrožení ze strany cizích a neznámých věr, praktik a způsobů života počet fundamentalistů všech tradic (i sekulárních) roste a jejich psychické sebeobrany někdy nabývají bohužel i formu fyzických útoků.

Doc. PhDr. Zdeněk Vojtíšek, Th.D. (54) Na přelomu 80. a 90. let laický kazatel v Církvi bratrské, v roce 1994 byl ordinován. Přednáší religionistiku na teologických fakultách UK a částečně působí i jako poradce a psychoterapeut.

2017 září

15


téma

Zbožnost učedníků: jako teepee Krize může zastavit duchovní vývoj, nebo dokonce víru zahubit, stejně tak se ale může stát i branou k dalšímu typu zbožnosti, pokud se s ní člověk dokáže vyrovnat a pozitivně ji zhodnotit. Poznání rozporů v původně bezrozporném světě se tak může stát krokem vpřed. Různé užitečné pohledy na svět i různé atraktivní životní styly totiž mohou být posbírány a jako dlouhé tyče mohou spolu vytvořit konstrukci tím, že se v jednom bodě – tom nejvyšším – o sebe vzájemně opřou. Vzájemně rozporné tyče ovšem mají mezi sebou velké mezery, jimiž fouká a kvůli nimž konstrukce hrozí zhroucením. Jedinou možností, jak může být takové teepee stabilní a jak může zahřát, je přehodit přes tyče velkou látku a pevně ji přichytit k zemi. Touto tkaninou je společenství lidí. V pubertě a adolescenci plní roli této lát-

ky skupiny dorostu a mládeže, v dospělosti sbor či farnost, mimo církev třeba skaut, parta, širší rodina, kolegové, přátelé, známí. Zkrátka lidé, kteří mají stejně jako já ve své zbožnosti anebo bezbožnosti spoustu mezer a otazníků, ale dokáží s nimi žít a jejich stavba drží pohromadě. Raději se na mezery příliš neptají a rozpory neřeší. Ani já nemusím – jistotu pro všední den mi dává to, že takto věří nebo nevěří i další, pro mě významní lidé. Důležité je, že v jejich očích jsem správný kluk či prima holka, dobrý křesťan nebo normální ateista – každopádně v roli, se kterou dobře zapadnu mezi ty své. Fowlerovy výzkumy i prostá zkušenost ukazují, že v tomto bodě většina lidí svůj duchovní vývoj končí. Zaujmou roli ve svém společenství a snaží se ji hrát co nejlépe. Pokud se jim to daří, stávají se dobrými občany, rodiči a prarodiči, jako křes-

ťané pak Kristovými učedníky a věrnými členy církví. Působí ve staršovstvech, farních radách a duchovních úřadech, vykonávají křesťanskou službu a šíří Boží lásku. Některým lidem se ale nepodaří najít místo a zaujmout „správnou“ roli a ocitají se tak na okraji lidského, v případě křesťanů na okraji církevního prostředí v roli, která je chápána negativně. Jak ve chválené, tak v odsuzované roli ovšem může přijít krize. Raná dospělost, kdy teepee vlastních postojů a názorů není ještě zcela usazené, je hlavní, byť jistě ne jedinou dobou konverzí. Když se vztahy trhají a opory praskají, nebo když chatrné teepee prostě nezahřeje a neuspokojí, lidé hledají nové smysluplné opěrné tyče a pevnou vztahovou látku. Konvertují a stávají se členy církevních společenství nebo i radikálních sekt, v nichž je nauková a vztahová podpora velmi silná, nebo na-

svědectví

Cesta ke zralosti MIKULÁŠ MINÁŘ

Dovolím si na článek Zdeňka Vojtíška navázat trochu osobně. Dnes, v den, kdy píšu tento článek, 10. června 2017, je tomu přesně deset let, co jsem byl pokřtěn. Před deseti lety jsem vstoupil na křesťanskou cestu a od té doby po ní putuji. Právě dnes je tedy dobrá příležitost ohlédnout se, kam mne tato cesta duchovního růstu, cesta následování Krista zavedla. Kdybych tehdy věděl, co vím nyní, kdybych se dnes mohl znovu rozhodnout, zda se na tu cestu vydat, jak bych se rozhodl? Ve svém životě jsem se dvakrát vydal na pěší pouť. Poprvé jsem šel 800 km do Košic, podruhé 650 km do Benátek. Trvalo to vždy měsíc. To je na tom hezké. Člověk má příležitost se konečně pořádně zastavit – za neustálé chůze ovšem. Aniž jsem si to tehdy jasně uvědomoval, pokaždé jsem si cestou řešil hlubokou vnitřní otázku, vlastně ano, krizi. 16 září 2017

Když jsem šel do Košic, byla to krize identity. Bylo mi 19 let, byl jsem čerstvý maturant, ale opravdovou „maturitu“, tedy zralost, dospělost, jsem stále hledal. Během každodenního krásného i úmorného putování jsem si procházel základní otázky člověka: Kdo jsem? Odkud a kam jdu? Za čím se honí všichni ti kolem-jdoucí? Jaký cíl je na konci našich cest? Na jakou cestu vsadím svůj život? Během takového putování přijdou krize. Někdy si člověk říká, že kdyby tehdy doma v teple věděl, co ho čeká, nikam by se nevydal. Ale pak, když na cestě vytrvá, propotí triko a vyplazí se na nějakou vysokou horu, sestoupí v sobě jaksi hlouběji a je si jist: Kdepak, kdybych opravdu věděl, co mě čeká, neváhal bych ani vteřinu. Když to zkrátím: Nakonec jsem do Košic opravdu došel a zbyla mi jen dvě slova. Láska a Ježíš. Cestou do Benátek, bylo mi tehdy 21 a měl jsem za sebou první rok na vysoké škole, to byla krize povolání a smysluplnosti studia. Cestou jsem byl více než do kontemplace nádherné alpské krajiny ponořen

Mikuláš Minář (24) Studuje dvouobor filosofie-bohemistika na FF UK a evangelickou teologii na ETF UK. Zabývá se zejména filosofickou antropologií, filosofií náboženství a dialogem teologie s moderním myšlením. Je členem CB Husinec.


opak církev opouštějí a hledají jiné opory a jiná společenství. Důsledkem krize může být i uzavřenost, obranné postoje a další způsoby vyztužení vlastního teepee, nebo i skepse, cynismus a rezignace pod dojmem, že každé teepee je beznadějně děravé. Krize ovšem může mít i jiné vyústění než vyztužení nebo výměnu jednoho teepee za druhé. K pozitivnímu překonání krize mají blíže ti, kdo jsou zraněni vyřazením z bezpečné společenské role. Zranění může přivodit zkušenost úrazu, postižení, nemoci či doteku smrti, zkušenost vlastního mravního selhání či neúspěchu nebo zkušenost zklamání ze společenství lidí. Takové zkušenosti mě jistě mohou zcela paralyzovat, ale také mi mohou otevřít úplně jiné prožívání a jiný rozměr zbožnosti. Třeba jako Petrovi. Byl vzorný Ježíšův učedník, horlivý a plnící svou roli

„správného muže“, ve svých očích dokonce lépe než ostatní: „I kdyby všichni od tebe odpadli, já ne!“ A přesto mu Ježíš řekl: „Petře, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím.“ A Petr se posilou skutečně stal – po zkušenosti zděšení nad svou zradou se stal vhodným nástrojem k založení církve. Těžko si představit, že by Petr odložil výlučnost vlastního národa a pozval do Božího lidu pohany, kdyby nebyl ve své roli „správného učedníka“ těžce zraněn svou zradou a kdyby tuto krizi pozitivně nezhodnotil. Snad to opravdu musí být tvrdá negativní zkušenost, aby byla konstrukce stržena a aby se odhalilo, že pod plachtou teepee nikdo není.

Petrova zbožnost: jako laboratoř Poslední věta předchozího oddílu byla samozřejmě napsána s velkou nadsázkou. Měla naznačit, že to, co se zdálo

jako vlastní osobnost, ve skutečnosti v teepee nebylo. Byla tam jen role, jen kostým ušitý z tkaniny očekávání a nároků blízkých lidí, byla tam jen stínohra odrazů od konstrukce převzatých názorů a postojů. Po pádu teepee vzniká šance na narození autentické osobnosti a nového typu zbožnosti. Patrně k tomu nedojde dříve než v mladé dospělosti, spíše od druhé poloviny třetího desetiletí věku. Toto narození si představuji jako shluk buněk pod mikroskopem – tak zranitelný bez prefabrikovaných názorů a postojů, tak nejistý bez podpory společenství. Zbožnost (nebo bezbožnost) je ohlodána až na kost a zbývají hlavně otázky: Dokáži věřit Bohu (nebo ho odmítat), i když si nejsem jist jeho existencí? Kdo vlastně jsem, pokud nejsem jen odvozeninou očekávání svého okolí? Chci být křesťanem, i když se nikdo nedívá (mož-

svědectví do přežvykování dvou knih – Čistoty srdce od Sörena Kierkegaarda a do Nového zákona. Vnitřní síla těchto textů a prostá otázka „Co když je to pravda?“ mne přivedly k cíli mé druhé pouti. Rozhodl jsem se začít studovat ještě teologii. Zjistil jsem však, že studium teologie není tak jednoduché. Křesťanské pravdy sice jednoduché jsou, jsou ale také velmi hluboké. Tak hluboké, že by se v nich jeden málem utopil, kdyby ho Ježíš občas nechytil za ruku. Měl jsem tehdy za to, že už tomu docela rozumím, že s křesťanstvím, Pánem Bohem, Biblí a Ježíšem je to přece docela jasné a přehledné. Stačí si vše jen ještě trochu prohloubit a potvrdit. Jenže posláním teologů je křesťanské pravdy a vlastní víru hluboce promýšlet, a tedy je také konfrontovat s jinými pravdami a „řekami“ a hledat, jak Pravdu evangelia v moderním světě nově uchopit a vyjádřit. Bez vnitřní upřímnosti a odvahy s modlitbou následovat pravdu kamkoliv nás povede, protože všechna pravda je přece Boží, to asi nemá cenu dělat. To nám vystačí pravdy besídkové.

Když jsem postupem času nacházel odvahu vystavit svou víru kritice, zakoušel jsem hluboké otřásání základů. Můj navenek neproblematický systém se zhroutil jako domeček z karet. Pomohlo mi vědomí, že je to normální, že se to stávalo, stává a bude stávat nejednomu výtečnému muži (a ženě, samozřejmě!). Klíčová otázka ale

zní: Zůstane něco pevného a spolehlivého? Narazíme tam dole na skálu, na níž je možno začít znovu stavět? Trvalo mi tentokrát asi rok, než jsem prošel údolím krize víry a našel odvahu i cestu dál. Když se jistoty rozsypaly, zbylo mi jediné: Ježíš-Láska. Kruh se uzavřel a já se z druhé strany vrátil na začátek. Jen tomu

2017 září

17


téma

ná ani Bůh)? Při hledání odpovědí na tyto a mnohé další otázky se orientuji podle vnitřního svědomí spíš než podle vnějších principů, zásad a konvencí. Zaplavují mě pochyby, ale nejistota mě spíš inspiruje, než ohrožuje, a mou důvěru v Boha spíše prohlubuje, než aby ji podvazovala. Autoritu a odpovědnost mám nyní spíše uvnitř – názor významných lidí je pro mě stále důležitý, ale poslední rozhodnutí se odvažuji činit sám. Nejsem ale jenom zranitelný zárodek na Petriho misce, nýbrž i jeho důkladný pozorovatel. Díky mikroskopu vidím každý falešný pohyb svého srdce, zkoumám své motivy a nezůstávám si nic dlužen. Reflektuji svou zbožnost a kriticky ji porovnávám s jinými. Ve své tradici nacházím přednosti i slabá místa, nadčasovost i dobovou podmíněnost. Chci se vyznat sám v sobě a rozeznat, co k duchovnímu životu potřebuji. S tímto poznáním

se pokouším vzdorovat těm konvencím, jimiž by mě mé okolí rádo zahrnulo do své tkaniny, ale které mi nepřipadají užitečné. Cítím se součástí svého společenství, a přece na něm nezávislý. Kdyby se rozpadlo, pokud bych se přestěhoval tam, kde není ani žádné obdobné, nebo kdybych byl z něho vyloučen, můj vztah k Bohu to nezničí. Tato nezávislost se v církevním prostředí někdy setkává s nepochopením. Vzbuzuje podezření z duchovního vychladnutí nebo třeba z kompromisů s tím, co společenství považuje za svaté principy a pevné zásady. Pokud společenství vyžaduje poslušnost či jednotnou akceschopnost, mohu působit jako mimoň, brzda, nebo dokonce jako koule na noze. Unést takové nepochopení pro mě může být obtížné, ale vnitřní prožívání a svědomí vnímám teď hlasitěji a naléhavěji než to, co zaznívá z mého společenství. Je mi jasné, že

i pro ně může být těžké unést mě a mou jinakost. Stane se proto, že cesta k individualitě může přinést zánik, nebo aspoň rozvolnění vztahu s mým původním sborem, farností a církví. Po letech – obvykle ve středním věku – mě patrně čeká další krize. Takové hodnoty, jakými jsou upřímnost, autonomie či svoboda, totiž pomalu ztrácejí na atraktivitě, protože individualita je už dostatečně silná. Také sebereflektivní „mikroskop“ přestává poskytovat tak jasný obraz jako zpočátku a není pro mě už tak důležitý. V přicházející krizi se můj duchovní vývoj může zastavit o až příliš rozvinuté ego. Může se také utopit v lhostejnosti způsobené únavou z reflexí a analýz, které sice inspirují, ale málokdy dopřávají spočinutí. I touto krizí ale mohu naopak projít obohacen, když začnu rozumět tomu, že ani hluboko prozkoumaná vlastní víra neobsáhne celou

svědectví nyní rozumím trochu jinak a doufám, že hlouběji. Chtěl bych povzbudit ty, kdo někdy ztrácejí důvěru k našim obrazům Boha, včetně slovních vyjádření: Bůh je větší (1J 3,20) než naše obrazy a slova. Ony jsou jen znamením jeho skutečné Slávy. Snad je to tak, že naše víra musí někdy i zemřít, aby mohla třetího dne vstát ve vzkříšené podobě. Líbí se mi, co říká o víře Viktor Frankl: „Slabý plamínek bouře zhasí, silný rozdmýchá.“ Chci zde poděkovat Pavlu Hoškovi a své snoubence Ludmile, že mi pomáhali dmýchat. A tak přišel čas vydat se na třetí pouť. Teď v létě se vydáme s ženou mého srdce na společnou cestu za sluncem, až k moři. Když to všechno vyjde, tak se 23. září vezmeme a darujeme jeden druhému. Víte, ono to také vyjít nemusí. Není snadné jít si měsíc bok po boku a sdílet názory na to, kudy se na každém rohu dát. Není to snadné měsíc, natož pak 50 let nebo kolik to taky může trvat. Ale na druhou stranu bereme si jen menší batohy a do nich chceme přibalit hlavně to „Jedno potřebné“: Láska-Ježíš. Věříme totiž, že to je základ, na němž lze i ve 21. století vybudovat krásné, naplněné 18 září 2017

a trvalé manželství. Kde jinde vzít odvahu k takovému rozhodnutí? Držte nám proto prosím palce a vzpomeňte modlitbou. A tak jsem si po deseti letech putování po horských výšinách i údolích křesťanské víry uvědomil zejména to, že náš život je cesta. Cesta nekonečného růstu k zralé svobodě. Cesta připodobňování se Bohu-Lásce. Tato „Cesta lásky“ spočívá v ježíšovském „bytí pro druhé“ – v nezištném vycházení (exodu) ze svého já směrem k druhým. O to v křesťanském životě jde. Tato cesta je cílem, neboť na každém jejím kroku je s námi její cíl (Bůh) už přítomen. Víra je odvaha jít po této cestě stále dál. Církev je pro mne především communio viatorum, společenství poutníků, kteří kráčejí po této „cestě bytí pro druhé“, jsou to lidé „Cesty lásky“. Je zvláštní, že právě krize je oblíbeným Božím nástrojem, jak nás znovu uvést do pohybu, pokud se na této cestě někde zapomeneme. Teprve odvahou snášet a překonávat krize, rozpory a utrpení sestupujeme na životní hlubinu a ztajeně můžeme vnímat zázračnost toho, že něco existuje, že také my existujeme, že život je Zázrak-Tajemství.

Mám-li tedy říci, co pro mne znamená duchovní zralost, řeknu – odvahu. Odvahu proniknout pod povrch života a s radostí přebývat v jeho tajemství. Odvahu vylézt z lodi a pustit se jako Petr na rozbouřené moře. Odvahu stát si za svou cestou, nestydět se a neomlouvat se za ni, ale i odvahu vést dialog s jinými cestami, pravdami a řekami. Odvahu přestat se považovat za oběť, přijmout svůj život skutečně za svůj, s jeho možnostmi i omezeními. Odvahu vděčně a velkoryse žít, ale také odvahu zemřít, odevzdat svůj život bez výčitek zpět Bohu. Odvahu umírat sám sobě pro druhé. Odvahu zvolit ze všech cest jedinou, „cestu nejvzácnější“. Odvahu opustit samozřejmé jistoty a vydat se jako Abram na cestu, jejíž průběh neznáme a která má otevřený konec. A odvahu věřit tomu, který je Cesta, Pravda i Život, že tato cesta má hluboký smysl, neboť je vepsána do Boží ruky. Když se po deseti letech ohlížím, kam mne „Ta cesta“ zavedla, mohu u vědomí, že mne na ní zřejmě ještě pár krizí čeká, s odvahou vyznat: Věřím… (Ef 3,14–21) ■


Skutečnost a že pravda, kterou jsem pro sebe s upřímností a námahou odhalil, je pouze malou částí celkové Pravdy. Tak může přijít další změna.

Pavlova zbožnost: jako květina na louce Překročit individualismus je možné tím, že zahlédneme celek; překročit analýzu tím, že se nám skutečnost vyjeví jako mnohostranná a vlastně paradoxní. Saula, totiž apoštola Pavla, zná čtenář křesťanského Písma v roli horlivého inkvizitora a pak i jako zraněného člověka, který na cestě do Damašku sestoupil v sobě hodně hluboko. V první církvi se vynořil jako individualita – nezkrotná ve službě Ježíšovi a také velmi konfliktní. A přece toto ještě nebyl konec jeho duchovního vývoje. Pavel se naučil zapomenout na sebe, nedbat na svou čest a slávu zakladatele mnoha sborů, povznést se nad možné falešné motivy svých souputníků, zvládnout intriky i výsměch a stát se skutečným bláznem pro Krista. Pavlovská zbožnost si drží individualitu a umí se ozvat a obhájit, a přesto vidí svůj jedinečný květ jen jako tečku

na obrovské louce a nachází své místo uprostřed člověčenství. Dospěla k pravdě a umí se za ni bít jako lev, a přece nepodléhá iluzi o všeobecné platnosti vlastní perspektivy a dokáže spojovat i rozdílné pohledy. Slouží druhým až do roztrhání těla, a přece v centru její pozornosti není vlastní horlivost ani obětavost. Ano, pokud byla kdysi dávno moje práce pro druhé motivována tím, že se to tak přece dělá nebo že to patří k mé roli, a pokud byla později hnána kupředu mým svědomím, teď už sloužím pro službu samu. Bez nároku na odměnu ve formě souhlasu, pochvaly či ocenění od ostatních i bez nároku na uspokojené svědomí a dobrý pocit ze sebe. A podobně: pokud jsem kdysi nechal kolem sebe vyrůst plot konvencí, doporučení a zákonů a pokud jsem se ještě později spolehl na to, že mohu nad zákony rozeznat jejich ducha a smysl, pak nyní usiluji o mravnost nikoli kvůli svému okolí ani kvůli sobě, ale pro mravnost samu. Někde tímto směrem lze v dálce rozeznat Ježíše tak, jak ho zachytila evangelia – s univerzální perspektivou, absolut-

ním sebevydáním, mravností vyplývající z lásky, která dokáže na sebe zapomenout. Při pohledu tímto směrem křesťané nacházejí svůj živý příklad, tam hledají svou zralost s vědomím, že dospět až na úplný konec není možné. A to je na tom možná to nejlepší – v cíli není dokonalá dospělost člověka, ale dokonalé pohlcení Boží milostí.

Kde jinde? Letmo a obrazně popsané čtyři způsoby zbožnosti, které inspirovala Fowlerova šestičlenná škála, naznačují cestu lidského (a v tomto článku zvláště křesťanského) duchovního dospívání. Církevní společenství může v této cestě jednotlivci bránit, ale také ho k ní podněcovat a motivovat. Je nádherné, když činí to druhé a když se povzbuzující společenství křesťanů stává živným prostředím růstu těch, kteří se růstu otevřou. Takové společenství pak také může být školou laskavosti a úcty k těm, kdo jsou v jiném úseku cesty než já. ■

2017 září

19


zápisník

Nesnesitelná lehkost bytí na Kypru text a foto ester pacltová

N

Ester Pacltová pochází ze sboru CB Praha Žižkov, momentálně se učí životu na ostrově ve středomoří

20 září 2017

e že by měl něco společného s Kunderou, alespoň pokud vím. Nicméně Kypr je často považován za ideální letovisko. Napadlo mě, jestli je tahle krásná země opravdu tak nesnesitelnou ve své lehkosti bytí. Kypr je z mé perspektivy místo, kde pomerančovníky a citrusovníky lemují chodníky měst. Na severu najdete pláže, kde lze strávit noc za přítomnosti chráněných želv nebo jejich vajec pečlivě vkladených do písku. Pokud máte to štěstí, ráno se probudíte ve společnosti divokých oslů… Některé části vnitrozemí ale zase působí jako pustiny, kde se člověk raději zdržuje v klimatizovaných místnostech než venku. Kypr se stal na čtvrt roku mým domovem a po prvním měsíci pobytu jsem dospěla k několika zásadním zjištěním o místních zvyklostech. Zaprvé, frappé (ledovou kávu s pěnou, která je k dostání na každém rohu) je nutno vždy pít brčkem. Pokud si myslíte, že to bez něj zvládnete, zajisté vám ho první nezaujatý pozorovatel ohleduplně přinese. Veřejná doprava pro Kypřany spíše neexistuje, a pokud jde někdo do práce či do školy pěšky, bude to buď cizinec anebo místní, kterému se vůz zrovna porouchal. Jezdí se tu na červenou, na zelenou, lehce zběsile a hlavně vlevo (na to poslední jsem si stále nezvykla). Když jedete na pláž, je potřeba si zapamatovat odstín písku. Od něj se totiž odvíjí barva moře, což je základní faktor posouzení, zda jste navštívili opravdu hezkou pláž. Nelze si nevšimnout, že Kypr je ostrov dvou vlád, kypersko-řecké a kypersko-turecké. V hlavním městě se můžete vydat přes jeden z check pointů z jihu na sever a ze severu na jih. Rázem pak místo kyperské řečtiny používáte kyperskou turečtinu, místo eura tureckou liru a místo kostelů narážíte na mešity. Málokdy se rozdělený ostrov na něčem shodne. Ve které části Kypru si myslíte, že lze najít mapu zobrazující sever i jih ostrova zá-

roveň? Na všech řecko-kyperských ale rozhodně najdete rok 1974, počátek turecké okupace. Můj pohled na Kypr je poněkud deformován tím, že tu pracuji v oblasti lidskoprávní. Díky tomu vidím všude kolem sebe cizince, kteří ve většině na Kypr přišli za přislíbenou prací nebo zde hledají azyl. S Kyperskou vládou to nemají vůbec jednoduché. Ani splnění oficiálních požadavků není zárukou jakéhokoliv úspěchu. Hranici mezi severem a jihem vnímám proto jako jakousi zeď, již mohou lidé jistých národností volně užívat, leč jiní jsou jí těžce limitováni. Je mnoho co říci o tak malé zemi jako Kypr. Člověku to nedá, nepokusit se nahlédnout pod pokličku její zdánlivé lehkosti! Na závěr řečnická: Napadlo vás někdy, že studená kohoutková voda může být výsadou? 42°C dělá i s vodovodním potrubím divy, takže trpělivost na Kypru přináší růže a po západu slunce například i studenou sprchu. ■


stalo se

glosa

Německo: Členové církví tvoří jen mírnou většinu Podíl Němců, kteří patří ke katolické či evangelické církvi, klesl letos na 55 %. Obě velké církve mají celkem 45,5 milionů členů, přičemž ke katolické církvi náleží 23,6 milionů a k evangelickým zemským církvím 21,9 milionů obyvatel země. Ještě v roce 1990 přitom obě církve měly celkem 58 milionů členů. Po roce 2000 mají v zemi reformace převahu katolíci, jejichž počet klesá pomaleji než v případě evangelíků. Dále žije v Německu 1,5 milionu pravoslavných, 292 tisíc členů svobodných protestantských církví a 559 tisíc dalších protestantských křesťanů. Díky výborné ekonomické situaci v Německu naopak stoupají příjmy obou velkých církví na rekordní hodnoty. Katolická církev získala vloni na církevní dani 6,15 miliard eur a evangelická 5,45 miliard eur. Finanční situace obou církví je v současnosti velmi dobrá a například evangeličtí faráři v Německu mají nejčastěji plat mezi 4 a 5 tisíci eur.

Egypt vytvoří radu pro boj s terorismem Egypt bude mít nový orgán pro boj s terorismem. Ten bude mít na starosti strategii v boji proti extremismu, ale také bude moci předkládat návrhy na změny protiteroristických zákonů. Zároveň bude pracovat na zlepšení mezináboženského dialogu a vzdělávání a koordinovat spolupráci mezi náboženskými a bezpečnostními institucemi. Mezi členy nové egyptské Národní rady pro boj s terorismem a extremismem bude deset vládních ministrů, imám káhirské mešity Al-Azhar, patriarcha koptské církve, předseda parlamentu a někdejší velký muftí Egypta. Předsedat radě bude egyptský prezident Abdal Fattáh Sísí. O vytvoření rady pro boj s terorismem rozhodl Sísí krátce po velikonočních sebevražedných útocích na koptské kostely v Alexandrii a Tantě, při nichž přišlo o život 45 lidí a dalších 100 osob bylo zraněno. Od té doby platí v zemi výjimečný stav.

Milionový Pochod pro Ježíše v Brazílii V brazilském velkoměstě Sao Paulo se na konci června zúčastnilo kolem 2 milionů křesťanů Pochodu pro Ježíše. Tuto akci zde už 25 let pořádají charismatické církve a podle organizátorů se jedná o největší náboženské shromáždění v zemi. Akce má demonstrovat duchovní jednotu křesťanů. Účastníci pochodu procházeli městem za zvuku křesťanské hudby, která zněla z aparatur umístěných na deseti velkých nákladních vozech. V Brazílii – bývalé baště katolické církve – žije v současnosti 21 % protestantů, zejména charismatiků. Podle ČTK a IDEA (ve spolupráci s 

) –juml–

no comment Jak chápat smíšené manželství. V Německu odhlasoval Bundestag „manželství pro všechny“, tedy i pro homosexu­ ály. Z této věci se stalo velké politikum a podporu získala i u německých evangelíků. Bavorský expremiér Beckstein, konzervativní politik a evangelík, to komentoval slovy: „Dříve se rozumělo smíšeným manželstvím, když si katolík vzal evangeličku či naopak. Nedávno jsem mluvil o smíšeném manželství před mladými lidmi a jeden chlapec se zeptal: ‚To je, když si mladý muž vezme mladou ženu?‘“

Jednička z dějepisu Kateřina Korábková, Sbor CB Kutná Hora

Na začátku prázdnin mi rozhořčeně psal ka­ marád, jaká je ostuda, že na stoleté výročí bitvy u Zborova nevysílá veřejnoprávní te­ levize ani jeden tematický dokument. Jako by připomínka historické události, která se stala legendou a důležitým bodem formo­ vání ideje české státnosti, nestála za hodi­ nu či dvě vysílacího času. Ostatně pokud by člověk chvíli prohlížel kalendária a seznamy výročí letošního roku, zjistil by, že dny naro­ zení a úmrtí herců jsou považovány zřejmě za jedny z nejdůležitějších dat, mezi nimiž sem tam prosvítá něco ze středoškolského dějepisu. A to možná spíš proto, že se to sluší zmínit. Kdo by se přece obtěžoval ně­ čím dávno mrtvým, jako je historie? Když Nietzsche psal svou úvahu O užit­ ku a škodlivosti historie pro život, vyzýval k péči o historii a k jejímu kritickému zkou­ mání. Hájil názor, že pokud historie neovliv­ ňuje užitečným způsobem náš život, ale stává se jen luxusem vědění, je nám úplně k ničemu. Avšak luxus vědění si dopřává spíš jen pár jedinců a z kritického zkoumání se namnoze stal spíš postmoderní výklad, kde pravdu mají všichni a nikdo není ani hodný ani zlý – spíš jen komplikovaný, natož padouch nebo hrdina. Pak už vůbec nevidíme důvod, proč tím vším trápit mladší generace. Proč nevzít velké nůžky a jedním rázným šmik se nezba­ vit všeho, co už jednou bylo? Jako by bylo možné odstřihnout potřebu navazovat, vymezovat se a někam patřit. S daty politic­ kých událostí a vývojem uměleckých smě­ rů bychom se zbavili i otřepaného pojmu „křesťanské kořeny evropské civilizace“. A nejspíš i smyslu pro něco mnohem důleži­ tějšího – říká se tomu dějiny spásy.

2017 září

21


exegeze

Marek 6,45–7,11

Co je podstatné text tomáš pavelka

Hned na to přiměl své učedníky, aby vstoupili na loď a jeli napřed na druhý břeh k Betsaidě, než on propustí zástup. Rozloučil se s nimi a šel na horu, aby se modlil. A když nastal večer, byla loď daleko na moři a on jediný na zemi…

H

tomáš pavelka farář Farního sboru Českobratrské církve evangelické v Lounech

22 září 2017

ned na to přiměl své učedníky, aby vstoupili na loď a jeli napřed… (45) Příklad všední,

neokázalé laskavosti Krista. Po celodenním vyučování zástupů, kdy už jsou všichni vysíleni, dopřává učedníkům odpočinku a sám věc „dotáhne“. Je tím, na koho se lze spolehnout, že „dokončí zápas“ (Ž 57,3;138,8), na koho lze složit břemeno. …šel na horu, aby se modlil. (46) Na horách a kopcích se i člověk nevěřící cítí nebi blíže. Proroci konání obětí a bohoslužeb na „návrších“ často kritizovali, stejně tak konání obřadů u mohutných stromů. Mělo to svůj smysl: Když má člověk prostě posvátný pocit, který na takových místech mívá, naplní ho snadno pouhou svou představou. Obrazem boha podle svých představ, ne toho Boha, jenž nám o sobě dal vědět skrze Písmo. Přitom ale Abraham stavěl oltáře na kopcích a Mojžíš přijal Zákon na hoře. Tehdy to ještě nevadilo. Ježíš se tak možná tímto svým obvyklým způsobem modlitby vrací do „nevinnějších časů“ počátků Písma. Mohli bychom s Pavlem říci „čistému vše čisté“. …loď byla daleko na moři a on jediný na zemi. (47) Jakoby Ježíš ve své nevinnosti zapomněl,

že chodit po vodě není pro člověka obvyklé, ba možné a prostě si zkrátil cestu; nechtěl to obcházet po břehu. …chtěl jít dál kolem nich. (48) Se stejnou bezstarostností, s jakou se po vodě vydal. Z Božího

pohledu, zdá se, není tak zásadní rozdíl mezi přirozeným a nadpřirozeným. Už ve zprávě o stvoření čteme, jak Bůh tvoří z ničeho. Nemusí nejdříve porazit draka, prvotní chaos. Tvoří bez námahy, bez nezdaru, pouhým slovem. Podstatný rozdíl není mezi přirozeným a zázračným, ale mezi pravdou a lží, spravedlností a svévolí. …vykřikli v domnění, že je to přízrak. (49) Přízrak, přelud – něco, co nedává smysl, neskutečné, matoucí. Něco, co rozbíjí jistotu o běžném fungování světa. Pokud může někdo kráčet po vodě, nejde pak spoléhat ani na takové jistoty, jako že jablko ze stromu nepoletí nahoru, ale spadne na zem. Člověk chodící po vodě děsí. Ale říci lež, vyčíst druhému něco, co není tak úplně pravda, přestupovat Boží řád – s tím se tak nějak počítá. A přitom právě slovem je stvořen celý svět, voda, vzduch i zem. Božím řádem vše drží pohromadě. Nepochopili totiž, jak to bylo s chleby… (52)

Připomíná se přechozí zázrak rozmnožení chlebů, stejně fyzikálně „nemožný“ jako chůze po vodě. Obojí se odehrálo, abychom byli ujištěni, že Ježíš je skutečně Syn Boží, pravý Bůh z pravého Boha. A abychom si o to lépe všímali, o co hlavně usiluje ten, jemuž není nic nemožné, jenž má vše v moci: O spravedlnost a milosrdenství. …farizeové a někteří ze zákoníků, kteří přišli z Jeruzaléma. (7,1) V průběhu děje evangelií mů-

žeme celkem dobře sledovat, jak směrem k Jeruzalému atmosféra houstne. V Galileji ještě farizeové a zákoníci zvou Ježíše do svých domů ke stolu a jejich přístup je celkově přátelštější. Možná proto, že v Galileji žilo mnoho pohanů a Samařanů, víra byla méně samozřejmá, a tak si lidé vážili víc každého, kdo je i přes rozdíly v zásadě


poznámky

Nic, co zvenčí vchází do člověka stejné víry. Pro Jeruzalémské byla víra něco samozřejmého, do čeho se člověk prostě narodí. Ježíš, který kritizuje víru udržovanou jen ze zvyku, přináší Jeruzalémským nejistotu, kterou na rozdíl od rozptýlených Galilejských zatím nikdy nemuseli zažít. Uviděli některé z jeho učedníků… (2)

Všimněme si – ne samotného Ježíše a ne všechny učedníky. Jiní učedníci a možná i Ježíš sám třeba tento zvyk dodržovali. Nejde o něco, čím by Ježíš a jeho učedníci chtěli plánovitě a okatě něco ukazovat. …jedí znesvěcujícíma, to jest neomytýma rukama. (2) To by možná vadilo

i nám. Mýt si ruce před jídlem je vůbec nejlepší jednotlivá prevence onemocnění; na rukách máme zdaleka nejvíce bakterií z celého těla. Farizeové si pak myli ruce také z duchovně-preventivních důvodů – pro případ, že sáhli na něco, co skutečně Zákon zakazuje požívat. To je vlastně rozumnější prevence než naše, protože spravedlnost je přece ještě důležitější než zdraví. Potíž je v tom, když se z něčeho pomocného, co dělá člověk sám pro sebe, pro jistotu, stane zákon. „Opustili jste přikázání Boží a držíte se lidské tradice.“ (8) Přikázání Boží tvo-

ří vnější hranice života, zakazují, co už je opravdu za hranou. Člověk je neporuší tak snadno, omylem. Musel už delší dobu směřovat špatným směrem, když najednou zjišťuje, že porušil přikázání. Proto ale také o sobě musí přemýšlet – ne úzkostně, ale realisticky. Snazší je samozřejmě vymyslet si spoustu vlastních triviálních, detailních příkazů a zákazů a na nich si pak dokazovat vlastní spravedlnost. Skutečně spravedlivý má velkou volnost ve svém životě – musí ale stále sledovat, kam míří. Uvažovat o své cestě. „Vždyť Mojžíš řekl: ‚…kdo zlořečí otci nebo matce, ať je potrestán smrtí.‘“ (10)

Mám za mylné pokládat Ježíše za někoho, kdo Zákon nějak „zduchovněl“, odvysvětlil. To právě dělali farizeové. Ježíš se

…nemůže ho znesvětit. Opravdu nic? Začněme tím nejextrémnějším. Už profesor Von­ dráček se ve své učebnici obecné toxikologie ze šedesátých let pozastavuje nad tím, ko­ lik lidí (piloti, řidiči, vojáci na hlídce) bylo během operací 2. světové války vystaveno opa­ kovaným dávkám silných opiátů či naopak extrémních povzbuzovacích prostředků, jako jsou amfetamin a metamfetamin, aniž by se u nich po válce objevila jakákoliv závislost. Ostatně nějaký silný opiát dostal každý, kdo někdy byl na operaci, aniž by ho kdy napadlo jej pak někde shánět v temných uličkách. Byl to v tu chvíli lék, ne pozvánka do jiných svě­ tů či odpověď na znuděnost životem. Nalezneme vícero dnešních odborníků, kteří za všemožnými závislostmi vidí hlavně to, že člověk nemá pro co nebo pro koho žít. A zase právě jen ti nemnozí, kteří něco či někoho, pro co či pro koho žít, najdou, také dovedou závislost překonat. Bez nějakého vyššího cíle, jen „pro zdraví“, to možné není. Nejde tedy o samu „zlou chemikálii“, která vám v rukou lékaře umožní po operaci kolene v noci usnout a nabýt sil, ale o srdce. Nebo se můžeme podívat k moři či Máchovu jezeru. Kolik rodin se rozpadne proto, že tam někdo z rodičů spatřil někoho téměř bez oblečení? Takto to nefunguje. Rodiny se rozpadají spíše po firemních večírcích a plesech, kde mají všichni šaty až na zem. Nebo po pobytu v léčebných lázních, po „nevinném“ posezení na kafi. Koupat se můžeme chodit skoro nazí a skoro si nevšímáme ostatních polonaháčů. Je to taková dohoda. (A dohoda ovšem funguje jen dotud, dokud ji dodržují všichni a nikdo se nechodí koupat v neoprenu.) Díky svým křesťanským kořenům dává naše společnost dosud větší důraz na sebe­ ovládání, etiketu, nepsaná pravidla, která chrání morálku a vůbec život člověka více než zákazy všeho možného, co by člověka mohlo z vnějšku „zkazit“. Střídmost, cudnost – to jsou křesťanské výrazy, nikoliv „zákaz“ nebo „prevence“. A funguje to tak lépe. Zakázané ovoce totiž nejlíp chutná. Člověk raději poruší zákon, než aby udělal něco, za co by se musel před všemi kolem stydět. Má-li tedy kolem sebe někoho a dovede-li se tedy vůbec stydět.

naopak doslovně psaného textu drží a zde zrovna cituje příkaz, který by byl v praxi nepřijatelný už i pro lidi jeho doby. ‚To, čím jsem ti zavázán pomoci, je korbán (to jest dar Bohu). ‘ (11) Tedy přelože-

no: Už jsem zaplatil salár, příspěvek církvi, a na vás už, rodiče, bohužel nic nezbylo. Ale taková věc přece nestojí jako buď-anebo. Správná odpověď by byla: Dal jsem

církvi, dávám vám, rodiče, a sám nějak musím vyžít s tím zbytkem. I dnes mnohdy odepíráme rodičům svůj čas nebo nějakou výpomoc – času prý máme málo. Ale ten čas přece není celý náš. Něco nutně patří Bohu, něco těm bližním, o které se máme přirozeně starat. Až co zbude, s tím si můžeme hospodařit po svém. ■

2017 září

23


etika

Sbor jako rodina text david kašper foto archiv

Církev bratrská nese svoji rodinnost už ve svém názvu. Jde o model, který vychází přímo z evangelia. Dává tento koncept smysl i v době neúplných a netradičních rodin?

N Mgr. David Kašper (40) Druhý kazatel smíchovského sboru na stanici v Berouně, s manželkou Petrou mají tři děti: Ráchel (9), Sofii (7) a Adama (4).

24 září 2017

edávno se moje širší rodina sešla na pohřbu mé babičky. Během smutečního rozloučení nás alespoň na chvíli spojovalo něco, co bych s jistou dávkou odvahy nazval společnou slávou. Pocit „to jsme my“ se dá slovy těžko vyjádřit. Patříme k sobě, ať chceme, nebo ne, jsme jedna rodina. Vím, že tento zážitek je nepřenosný. Ale touha patřit (k) někomu je stará jako lidstvo samo a ani s rozpadem institutu tradiční rodiny jen tak nepomine. Církev je v Písmu přirovnána ke Kristově životní lásce. Vzájemné okouzlení, dokonalá uctivost a touha po milostném splynutí je základním stavebním kamenem každého manželského i partnerského vztahu. Tomu, kdo touží po absolutní nezávislosti, nebude úzce vztahový model vyhovovat. Model sbor jako rodina nebude lákavý ani pro toho, komu vyhovuje chaos. Vždyť každá rodina funguje na základě hierarchie hodnot, vztahů, na společných závazcích a solidaritě, ba i na nepříjemných stereotypech, jako je například umývání nádobí. Ale i do těch nejlepších ideálů se prolamuje lidský hřích. Mezi židovskými praotci abychom nějakou příkladnou rodinu pohledali. Všimněte si, kolik manželských krizí, nezdárných dětí a napjatých příbuzenských vztahů se tu vyskytuje! Nezdravá sourozenecká rivalita není vzácná ani mezi apoštoly a později ani v církvi. A přesto i s takovou nedokonalou nevěstou uzavírá Hospodin svoji smlouvu a rozšiřuje ji i na pohany skrze oběť Pána Ježíše.

Do Božího lidu bychom my pohané – „gójové“ – sotva měli přístup, kdyby Pán Ježíš neprohlásil za svoji rodinu tu, která „plní vůli mého Otce v nebesích“. (Mt 12,46n) Paradoxně přitom ukazuje na zástup plný neznámých, narychlo sesbíraných lidí. Právě tady smíme zahlédnout Ježíšovu neobyčejnou rodinu, plnou nečekaných matek, adoptovaných synů a dcer. Je to rodina velmi otevřená, ale zároveň i vymezená. Podle citovaného příběhu obklopují Ježíše a jeho pravou rodinu zdi z kamenů a cihel. Zato Ježíšovi pokrevní příbuzní nemají odvahu vstoupit dovnitř a marně volají svého syna, aby vyšel ven. Rozlišení na „my a oni“ však přináší i napětí, které předznamenává sv. Lukáš: „Neboť od této chvíle bude rozděleno v jednom domě pět lidí: tři proti dvěma a dva proti třem, budou rozděleni otec proti synu a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni.“ (Lk 12,52–53) Obvykle to chápeme tak, že jde o rodinu rozdělenou na věřící a nevěřící. Ale nejenom moje zkušenost, i církevní dějiny ukazují, že církev bojuje s rozdělením také uvnitř sebe samé. Málokterý národ v Evropě prošel tak intenzivními náboženskými spory, které vedly k nebývalému násilí, ať už během krvavé husitské revoluce, či následně během divoké rekatolizace. To je možná i důvod, proč se většina lidí u nás nehodlá konfesijně vymezovat. (Je to podobné, jako když dítě zažije bouřlivý, traumatizující rozvod rodičů, a raději se manželství zřekne). Momenty dokonalého pokoje jsou v církvi poměrně vzácné a jsou dílem Ducha svatého. Zato napětí uvnitř je prakticky permanentní: „Neboť musí mezi vámi být i různé skupiny, aby se ukázalo, kdo z vás se osvědčí.“ (1K 11,19) Udržet tyto „různé skupiny“ pohromadě se nikdy neobejde bez vzájemné ohleduplnosti, jistých kompromisů a velikého úsilí. Jen zkuste uvařit v rodině, kde jeden je vegetarián, druhý miluje maso, třetí ujíždí na bio a čtvrtý drží bezlepkovou dietu. Jakou cenu jste ale ochotní za konečný výsledek


zaplatit? Za pokus to stojí, vždyť jednota v rozmanitosti je součástí DNA církve. Uvedu několik příkladů: Jsou-li na větším sboru dvě skupiny, které se těžko shodnou na formě a obsahu liturgie, proč ke klasické dopolední bohoslužbě nepřidat jednu alternativní večerní? Jindy může být východiskem založení nové stanice, přijetí kazatele pro mládež nebo naopak povolání diákona, který by pečoval o seniory. Ale ani rozdělení sboru na dva nové celky nemusí být špatné řešení. Nakonec i v Písmu najdeme celou řadu konstruktivních rozchodů: Abraham a Lot, Sára a Hagar, Ezau a Jákob, Jákob a Lában, Pavel a Barnabáš… Je to ale nevratný proces. Pokud nechceme příliš brzy vstupovat do podobných krajností, napadají mě dva preventivní léky. Tím prvním je budování vzájemné důvěry. Představa, že jednou budu dceři půjčovat klíče od svého auta, mi nedělá dobře, ale pokud ji nebudu ponižovat při každé chybě, pravděpodobně bude po krátké době řídit lépe než já. Důvěra je nejsilnější katalyzátor zdravého růstu! Ve zdravé rodině si lidé důvěřují i za cenu rizika. Také v církvi děti rostou výzvami, do kterých se mohou svobodně

pouštět. Pokud ne, pak často odcházejí tam, kde je „pustí za volant“. Druhý lék bych nazval „výměnou mečů“. Jde o vyměňování rolí uvnitř Boží rodiny. Není žádoucí zůstat navěky dítětem a přijímat od druhých „all inclusive servis“. Na infantilní církev plnou rozmazleného nářku není hezký pohled. Jednou přijde čas, kdy budu muset přijatou péči oplácet. Otcové musejí v pravý okamžik požehnat svým synům v jejich dospělosti

a dát jim svobodu. Z vedených se časem stávají noví vedoucí. Z církve, kde jsou role statické a kde se celkově zastavil čas, budou mladí lidé přímo utíkat. Církev se musí učit nabízet svobodný a otevřený prostor dospívajícím, ale zároveň i bezpečný azyl těm, kdo potřebují jen odpočívat. Jedině v láskyplné rodině se dají naprosto protichůdné potřeby skloubit dohromady. ■

můj názor Sám pocházím z rodiny, která je v Církvi bratrské už po pátou generaci, navíc tatínek byl také kazatel. Má to svá specifika. Prakticky v kterémkoliv sboru budím jistý zájem a pozornost, i když jsem přítomný jen jako běžný účastník mimo službu. Tak rád bych si občas odpočal od své role, od svého vlastního jména! Čas od času zatoužím navštívit neznámé společenství, kde nikdo neřeší, kdo jsem, proč jsem zrovna tady. Znám řadu lidí, kterým soustředěný zájem vadí permanentně, a proto raději volí diskrétní zázemí koste­ la. Takové „řešení“ by mi osobně trvale nevyhovovalo. I já potřebuji být aktivní součás­ tí komunity. Jen čas od času si potřebuji odpočinout od různých nálepek, rolí a šuplíků, které si v sobě nesu. Zkrátka někdy je té „rodinnosti“ až moc. Na druhou stranu jsou mezi námi i lidé osamělí, citově nedosycení a soustředěný zájem a podanou ruku skutečně potřebují.

2017 září

25


reportáž

Seminář Spiritualita a film 2017

Filmové Vary jinak text a foto Ondřej Sabol

F

ilmový festival v Karlových Varech patří bezesporu k nejzásadnějším kulturním událostem u nás. Každý, kdo má co do činění s filmem, by měl zajít na pár projekcí, večírků, získat nové kontakty a zjistit, co se v dnešní době točí. Režiséři, herečky, kritici a všemožné celebrity se na devět dnů v roce pravidelně přesouvají do Varů.

rá zpráva od Boha pro ztraceného člověka v určité životní krizi. Sestava semináře je vždy pestrá. Letos se konečně podařilo získat účastníka přímo z filmové praxe – režiséra Jonáše Vacka, jehož film Psi Páně o řádu dominikánů rozhodně stojí za pozornost. Dalšími členkami semináře byly Denisa Červenková, vyučující na teologické fa-

možné vidět v našich kinech od konce srpna a který pojednává o vzniku a zániku vesmíru. Nechybělo ani tradiční setkání s oficiální ekumenickou porotou festivalu, která ocenila snímek Cukrář, o němž jsme debatovali i v rámci semináře. Některým film vyloženě vadil pro údajné nadužívání sexuálních scén, avšak postupně jsme se

Mimo tento ruch se už šest let během festivalu schází také ekumenický seminář Spiritualita a film. Je určen křesťanům využívajícím film jako prostředek duchovního rozvoje v církvi či jako způsob evangelizace. Na seminář jsou každý rok vybráni čtyři účastníci, s nimiž pod vedením zkušeného rozhlasového moderátora Petra Vaďury probíhají debaty o zhlédnutých filmech. Letos zadal účastníkům za úkol formulovat, jak by znělo evangelium pro postavy zhlédnutých filmů a také pro diváky, kteří filmy viděli. Evangelium je zde myšleno v širším významu jako dob-

kultě, a psycholožka Mariana Synková. Naše obzory na poli dějin umění a filozofie rozšiřoval Andrej Chovanec, doktorand filmové vědy na olomoucké univerzitě. Každý den jsme zhlédli dva až čtyři filmy a poté o nich společně debatovali. Setkávání semináře obohatili pozvaní odborníci na duchovní souvislosti filmu. Docentka Přádná z Univerzity Karlovy pohovořila o zachycení lidského nitra ve španělském filmu Duch úlu. Luděk Čertík zase představil současnou tvorbu režiséra Terrence Malicka a na­vnadil na jeho dokument Cesta času, který bude

ve společném rozhovoru dostali k tématu lásky a odpuštění. Uvědomili jsme si, že nám o nich film sdělil něco skutečně zásadního a nového. Debaty mají podobný průběh poměrně často. Jde o střet různých názorů a spiritualit, ale zatím tyto diskuse vždy vedly k vzájemnému obohacení. V tom je seminář nesmírně osvěžující. Vytvoříme vždy mikrocírkev, která existuje jen na pár dnů, ale může inspirovat na další měsíce a roky.

26 září 2017

■ Autor je koordinátorem semináře.


otázka pro

Život v tempu andante Fejetony Hany Pinknerové směrují do oblasti mind-

Hana Pinknerová, Život v tempu andante. Karmelitánské nakladatelství, Praha 2017, 108 s.

fulness, tedy schopnosti prožívat přítomný okamžik, a to ať už záměrným vyhledáváním toho, co člověku udělá radost, nebo prostým těšením se z věcí, které nás obklopují. V textu se objevují tři hlavní témata – podobenství z oblasti hudby, všednodenní radosti a v neposlední řadě krátce i modlitba a objevení její meditační formy. Autorka jako žena středního věku nejen vzpomíná, ale také přemýšlí o budoucnosti. Klade si otázky: Jak vypadá osobnostní růst po padesátce? Je rozdíl v náplni první části života a v té druhé? Jaký bude domov, až z něj děti vyletí? Čtenáři a zejména čtenářky se mohou těšit i na autorčina oblíbená potěšení zasazená do nového kontextu životního běhu (sýkorky, květiny, trhy, zahrada, káva, šlofík, pěší chůze, plavání, vaření…). Silou této publikace, která může na někoho působit na první pohled jako text o ničem nebo jako prázdné tlachání, je potenciál pomáhat. Upřímným sdílením vlastních prožitků ze života v konkrétních příbězích pomáhat hledat cestu radosti a dodávat odvahu – nejen ženám. Daniela Sedláčková ■

Martin Luther zblízka Počítám-li správně, vyšlo u nás letos, v jubilejním roce

Jaroslav Vokoun, Luther. Finále středověké zbožnosti. Karmelitánské nakladatelství, Praha 2017, 282 s.

reformace, celkem pět publikací věnovaných reformátoru Martinu Lutherovi. Knížka evangelického teologa Jaroslava Vokouna, profesora katolické fakulty JČE, napsaná na žádost katolického nakladatelství, je druhým souhrnným přehledem Lutherovy teologie v češtině. Tou první je veskrze odborná práce katolického badatele O. H. Pesche Cesty k Lutherovi (CDK 1999). Častý výskyt katolického „živlu“ tu není náhodný. Luther už není prostě kacíř a rozkolník, nýbrž má co říci celé ekuméně. Vokoun líčí Luthera jako představitele mnišské teologie, kterého evangelium o ukřižovaném Kristu vyvedlo ze zajetí sebespravedlivé niternosti na čerstvé povětří víry. Dočteme se, v jakémže novém, osvobodivém světle představila Bible Lutherovi různé oblasti. Třebaže knížka vypráví o finále středověku, nepřináší jen odtažité informace, nýbrž nabízí se vysloveně i k osobní „zbožné četbě“, k budování právě v klíčových oblastech křesťanského života: víra a jistota spásy, kázání a svátosti, bohoslužba, manželství, práce, stát. Vřele doporučuji! David Beňa ■

Martina Piętaka pastora farního sboru Slezské církve evangelické augsburského vyznání v Českém Těšíně

Pětisté výročí reformace připomíná mimo jiné i dílo Martina Luthera. Profesor Vokoun ve své nové knížce ukazuje, že Luther byl více než reformátorem církevních pořádků reformátorem zbožnosti, pastýřem lidských duší. Co z jeho zbožnosti tebe osobně mimořádně oslovuje? Určitě to je především Lutherův modliteb­ ní život, to byl neskutečně hluboký zdroj jeho myšlenek i činů. Známé jsou jeho výroky typu: „Mám dnes mnoho práce, a tak se neobejdu bez tří hodin na modlitbách.“ Jeho prostá víra v moc modlitby je zahanbující i inspirující zároveň, stej­ ně jako čas, který jí věnoval. S tím souvisí i to druhé, co mne inspiruje čím dál víc – potřeba ne­ ustále se vracet k základům víry, učit se důležité texty nazpaměť, opakovat si je třeba i přeříká­ váním nahlas a promýšlet je. Zejména pokud jde o základní texty křesťanství (Desatero, Vyznání víry či Modlitba Otče náš, Žalmy apod.), o Písmu nemluvě. Luther to nazývá tradičně „katechismus“. U takového mluvení a rozjímání je podle něj pří­ tomen Duch svatý a „vnáší nové a větší světlo i zbožnost, takže nám je víc a víc po chuti a vchá­ zí do nás.“ Dlouho jsem slovo katechismus neměl rád, protože zavánělo formálním a bez­ duchým náboženstvím. Spontánní modlitby, pro­ žitky a zkušenosti se zdály být víc. S postupem času jsem ale zjistil dvě věci. Zaprvé, že na pou­ hé spontánnosti, zkušenostech a zážitcích, byť jsou důležité, se víra stavět nedá. Víra musí stát na Božím slovu, a to je třeba cílevědomě ukládat do srdce i mysli. To ostatní pak může zdravě růst. Za druhé, i chronicky známé texty je třeba znovu a znovu promýšlet. Kdo chce duchovně růst, nemůže pohrdat abecedou víry. Vnímám, že to je důležité jak pro osobní duchovní růst, tak i pro naši schopnost srozumitelně předávat víru dál.

2017 září

27


kultura

Deváté pokračování oblíbených rozhlasových rozhovorů

Dveře se otvírají text pavel šíma

K

Miloš Rejchrt a Petr Vaďura, Dveře se otvírají. Vyšehrad, Praha 2017, 245 s.

28 září 2017

dyž před několika lety vyšla první kniha z cyklu Rozhovory nad Biblí, kladl si možná Petr Vaďura otázku, zda si tento typ knížky u nás najde své čtenáře. Letos nám nakladatelství Vyšehrad přineslo už devátý svazek, což potvrzuje, že si tato edice své čtenáře opravdu našla a stále nachází. A nebudou to asi jen skalní rozhlasoví posluchači Vaďurových pořadů, kdo rádi přijmou pozvání vstoupit do poučeného, ale srozumitelného přemýšlení nad Biblí. Kouzlo této edice možná tkví v osobách hostů, které si Petr Vaďura zval k mikrofonu a se kterými v průběhu minulých let mohl čtenář prostřednictvím knih vstoupit do vnitřního dialogu a sám hledat, co jej ve vybraných textech Písma oslovuje. Jestliže však máme před sebou už devátou knihu v pořadí, mohla by vyvstat otázka, zda se už nevytrácí dynamika a nenastává pozvolný pokles v kvalitě. Čtenáře mohu ujistit, že opravdu ne. Petra Vaďuru přemýšlení nad Písmem stále baví a k rozhlasovému mikrofonu si zval a zve osobnosti, které navzdory různým rozdílům spojuje velká vášeň, úcta a láska k Písmu a jeho kritická a upřímná reflexe. Tato vášeň se projevuje i v devátém pokračování edice, které nese název Dveře se otvírají a které přináší rozhovory s vpravdě mimořádnou osobností českého křesťanstva. Miloš Rejchrt je bezesporu zajímavý člověk a muž mnoha profesí – evangelický farář, disident a mluvčí Charty 77, topič v Národním muzeu, vedoucí náboženské redakce Českého rozhlasu, skladatel mnoha písní, překladatel knihy Jana Kalvína o večeři Páně… A díky této knize rozhovorů můžeme nahlédnout také do jeho způsobu uvažování nad biblickými texty a Ježíšovým příběhem. Kniha Dveře se otvírají přináší celkem 37 rozhovorů z let 2004 až 2016. 13 z nich se zamýšlí nad texty ze Starého zákona (nejčastěji nad žalmy) a 24 z Nového zákona. O čem všem jsou, se nedá v několika slovech shrnout. Nepřehlédnutelný dů-

Ukázka z knihy: Co znamená věřit v Krista? Věřit v Krista znamená uznat ho jako cestu, pravdu a život. Znamená to přijmout jeho slova jako základní směrnice svého života. Znamená to také nezoufat, když naše sny a představy, i ty ušlechtilé, neby­ ly v této časnosti naplněny. Vždyť všechno dobré a krásné, včetně cest, jimiž nám bylo dáno jít, míří až za horizont našich zážitků a zkušeností do spočinutí v rezidenci nebeského Otce. (s. 150)

raz několika rozhovorů je však kladen na realitu života víry, na výšiny i hlubiny, na radosti i strasti křesťanského života. Jinými slovy být křesťanem znamená prát se v životě s různými starostmi, a to s nadějí, že je tu úběžník našeho života – Bůh, který je garantem jeho smyslu. Dveře se otvírají jsou dalším knižním svědectvím z dílny Vyšehradu o živé a žité víře, o naději a oslovující síle Písma, tentokrát v podání Miloše Rejchrta. ■

náš tip Muzejní den na Kralické tvrzi V sobotu 9. září proběhne na tvrzi a v Památ­ níku Bible kralické v Kralicích nad Oslavou Muzejní den. Kromě bohoslužby a přednášek bude možné navštívit ukázky řemeslných dí­ len, letos vedle tiskařské i papírnické, písařské a mlynářské. Začátek v 9.30.


Vážné povídání o šaškovi Snad není dítěte u nás, které by snadno oželelo večerníček. Pohádkový příběh rozněcující před spánkem dětskou fantazii a podávaný přitom krásnými a živými barevnými obrázky na televizní obrazovce je uchvacující. Květiny, zvířátka, sluníčko, hvězdy i měsíček, všecko má lehká křídla, usmívá se a létá bez zábran. Někdy je v cestě malá nenadálá překážka, ale tu se brzo podaří překonat. Není třeba se obávat zlých čarodějnic a ani slzičky nejsou víc než chvilkovým deštíkem. Skončí to dobře, nebojte se. Večerníček je blahodárným a milým závěrem dne, který není vždy klidný, ani s dětmi snadný. Často je vítaným prostředkem zklidnit děti po náročném dni, odvrátit jejich pozornost a získat ko-

Bratr Jan Paleček, šašek krále Jiřího. Vyprávění dětem. Jan Herben Nakladatelství Toužimský a Moravec, Praha 1938, 96 s.

nebo babičku návodem k vyprávění, které dětem vykouzlí pohádkový příběh, jako by skoro ležel a čekal za dveřmi, kde to znají a kde se cítí bezpečně. Po takovém příběhu se také dobře spí, zvláště když je maminka nablízku. Hrdinou je skutečný člověk, i když šašek, na dvoře skutečného krále Jiřího a královny Johany. Jeho příběhy jsou ze známých míst – třeba z Prahy, kde není a nebylo vždycky všechno v pořádku. Šašek Paleček měl ovšem vždy pravdu, všechno viděl a pomáhal lidem. Když mluvil s rybami, nebylo to kouzlo, ale chytrá legrace. Král Jiřík byl dobrý král, ale bylo mu třeba pomáhat, aby správně kraloval. I o něm se dá vyprávět mnoho dalších zajímavostí, které jistě tatínek dobře zná. Také víme, kde onen král v Praze bydlel. Do té vesnice, do Hloupětína, kam si pan král Jiří s Palečkem vyjeli na výlet, se může-

Z PRACHU A STÍNU Objevujeme literární poklady

nečně trochu klidu v rodině. Večerníček je užitečný. Od národních pohádek jsme se už odpoutali. Má to svůj důvod. V těch pohádkách bylo velmi často více hrůzy než lásky. Dopadalo to v nich sice dobře, ale hrdina princ byl schopen zvítězit jen za neuvěřitelných okolností a tuhým bojem se zlými silami. Byl to pro děti napínavý obrázek plný strachu, jak to dopadne. Jenom dobrá babička, maminka a tatínek byli vypravěči, u kterých byla oprávněná záruka, že to dopadne opravdu dobře. Byli v té pohádce s nimi, a proto v ní nebyly děti samy. To vážilo. Osobní přítomnost důvěryhodného vypravěče je v příběhu důležitým momentem, který vytváří vztah k rodičům, což snadno opomíjíme. Televizní obrazovka je neosobní, vytváří prázdný, neurčitý vztah. Příběhy čiré fantazie postrádají vztah k životu a vytvářejí přípravu fantastickým po-

Vyprávět a zpívat dětem má své kouzlo. Není to ztracený čas. Dětská fantazie zná hlasy maminky i tatínka a kreslí s nimi skutečné, důvěryhodné hrdiny! Ta fantazie se jednou vrátí v pravý čas. čítačovým hrám pozdějších let, do kterých už rodiče nepatří. Herbenova knížka o bratru Palečkovi je docela útlá a nemá tak krásné obrázky jako večerníčky. Může však být pro tatínka

me zajet podívat. Byly tam tehdy pěkné rybníky a louky jako dnes někde na venkově. Nikdo chudým lidem ale tenkrát neřekl, že jim ty louky a rybníky patří, a tak místo, aby se měli lépe oni, strojili si z toho bohatí hostiny. Šašek to navlékl tak, aby chudí dostali, co jim právem patřilo, aby neměli hlad. K obědu pak mohli mít dokonce štiku! Tomu se říká spravedlnost. No, ta se všem nelíbí… Nejde právě o Palečka a krále Jiřího z Poděbrad. Nejde o historii. Jde o zdravou fantazii, usměrněnou k životu, pravdě, spravedlnosti a navázanou na ty, kteří jsou nositeli dětské důvěry. Obrazovka má pohyblivé barevné obrázky, dokonce i profesionální slovo, ale vyprávění maminky, tatínka nebo třeba prababičky je příležitostí, kterou nesmíme propást. Barvičky a sluníčka si dětská fantazie dokreslí v mysli sama. ■ blahoslav košťák

2017 září

29


confessiones

Apoštolské vyznání víry text david beňa foto wikipedia

tejně jako ostatní denominace křesťanské ekumeny, hlásí se i Církev bratrská ke starocírkevním vyznáním víry. Na prvním místě u nás určitě stojí Apoštolské vyznání, Apostolicum čili Krédo, zvané tak podle prvního slova latinského znění (Credo: Věřím). Při křtu nebo i při večeři Páně ho společně recitujeme, třeba podle verze přetištěné v našem kancionálu (s. 926): Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země. I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí na pravici Boha, Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé. Věřím v Ducha svatého, svatou církev obecnou, svatých obcování, odpuštění hříchů, vzkříšení těla a život věčný. Amen.

i země.“ Jan přidal: „I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho.“ Jakub Starší doplnil: „Jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny.“ A tak to šlo dál, hezky po pořádku – po Jakubovi promluvil Ondřej, po Ondřejovi Tomáš, po něm Bartoloměj, pak Filip, Matouš a Jakub Mladší a nakonec své důrazy připojili Šimon, Tadeáš a Matěj. Těchto dvanáct větiček dalo dohromady vyznání vskutku a doslova apoštolské. Tak vznik Kréda představují i středověké fresky a oltářní malby – dvanáct apoštolů je vyobrazeno každý se „svou“ částí Apostolica. Už – či teprve – renesanční učenec Lorenzo Valla (15. století) rozpoznal, že jde o legendu a že text vyznání je pozdější. Přesto vyprávění vystihuje biblickou pravdu, podle níž Kristus buduje svou církev na základě apoštolů a apoštolského slova. Jak napsal „třináctý“ apoštol: „Chci vám připomenout, bratří, evangelium, které jsem vám zvěstoval, které jste přijali, které je základem, na němž stojíte a skrze něž docházíte spásy, držíte-li se ho tak, jak jsem vám je zvěstoval…“ (1K 15,1nn; srov. Mt 16,16–19; J 20,30n; Ř 16,25n; Ef 3,20; Ju 3 aj.). Ve skutečnosti otcové starověké církve sumarizovali „apoštolskou“ víru vícero různými, lokálně zabarvenými krédy. Naše dnešní znění je doloženo ve spisech biskupa Caesaria z Arles (6. století), pochází tedy nejspíše z Galie, dnešní Francie, a sice pravděpodobně z 5. století; přičemž navazuje na starší římské křestní vyznání (doložené od 2. století).

Jak Apoštolské vyznání vzniklo?

Proč vyznání v církvi vznikala?

Podle vyprávění některých antických teologů ho sestavili osobně apoštolové. Dříve než se s evangeliem rozeběhli do širého světa, uradili se, snad dokonce o dni letnic, na základních kamenech a jednotných konturách své zvěsti. Každý z apoštolů přispěl k poradě kratičkou větou, která měla vystihnout právě jeho typický důraz. Petr vyznal: „Věřím v Boha Otce všemohoucího, Stvořitele nebe

Jak už zaznělo v souvislosti se starobylým římským vyznáním, primárním jevištěm těchto kréd byla křestní bohoslužba. I naše Apostolicum „rozříkává“ křestní formuli a „vykládá“ křestní děj. (Mt 28,18–20) Kréda představovala církevní nauku „v kostce“, jádro evangelia, které musel znát a vyznat každý nově obrácený. Šlo o „osnovu“ předkřestní (i po-

Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země. I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel…

S

David Beňa, lic. theol. (42) kazatel, tajemník odboru RCB pro vzdělávání, učitel religionistiky a Starého zákona na Evangelikálním teologickém semináři. S manželkou Evou a třemi dětmi žije v Litomyšli.

30 září 2017


křestní) církevní výuky, o primární osobní a společné svědectví víry, leckdy tváří v tvář pronásledování či herezi. Šlo o klíčovou modlitbu církve. Otcové totiž věděli, že platí pravidlo „lex orandi, lex credendi“ – „zákon modlitby je zákonem víry“: Bohoslužba a teologie, vzývání a zvěstování, oddanost víry a myšlení víry se vzájemně ovlivňují a nesou. A stejně tak od sebe nelze oddělovat jednotlivce a komunitu. Co společně vyznáváme, do toho osobní vírou vrůstáme; a co v srdci věříme, to společně vyznáváme. Osobní víra žije ze zvěstovaných a sdílených slov; a přejatá, společně recitovaná slova chrání víru křesťana i církve a napomáhají jejímu růstu. Vyznání byla proto také nazývána „symbolon“ – řecky náčrt, vyjádření (víry) – anebo „regula fidei“ – latinsky pravidlo víry. Tudy je křesťan uváděn na cestu následování Krista. Tady dostává do ruky „klíč“, tady slyší návod, jak číst a chápat evangelium a celé Písmo křesťansky, ve smyslu apoštolů Kristových.

Jak tedy podle pravidla víry máme chápat Bibli? V čem spočívá specificky apoštolské, křesťanské čtení Písma, zejména Starého zákona? V optice apoštolského vyznání víry je to čtení jednak mesiášské či christolo-

gické, jednak trojiční; přičemž jde o dvě strany téže mince. (1) Bibli máme číst a chápat zaprvé jako knihu o Kristu, jako knihu Kristovu. Ačkoli v ní nenajdeme přímo Apoštolské vyznání, narazíme v Písmu na jiné vyznavačské formule usměrňující lidskou odpověď na Boží zjevení a činy. Ve Starém zákoně je to například „dějinné vyznání“ Izraele (Dt 26,5–10); v Novém zákoně jsou to některé „veršované“ pasáže z Pavlových listů, apoštolem snad už převzaté křesťanské hymny. (Fp 2,6–11; Ko 1,15–20; 1Tm 3,16) Nejstarší vyznání, v němž je shrnuto samo jádro víry a odkud vše ostatní vyrůstá, zní podle exegetů nicméně takto: „Pán Ježíš“ či „Ježíš je Pán“, případně „Ježíš je Kristus“. (srov. 1K 12,3b; Mt 16,16; Ř 10,9a aj.) Vyjadřuje se tím dvojí nebo spíše dvojjediné: Jednak že Ježíšovi, tomu z Nazareta, právě tomu ukřižovanému, Bůh dal – jak překvapivé – „všechnu moc na nebi i na zemi“ a „učinil jej Pánem a Kristem“, vyhradil mu místo po své pravici. (Mt 28,18; Sk 2,36; Ř 1,1–5; 1K 1,22nn; 15,24–28 aj.) Jednak – což je ještě překvapivější! – že v tomto Ježíšovi, v tom Nazaretském, právě v tom ukřižovaném, se jedním z nás stal Bůh osobně. (Mk 1,1.11; J 1,1.14–18; 20,28; 1Tm 2,5n; 3,16 aj.) Vyznání „Ježíš je Pán“ vyjadřuje jednak Ježíšův mocenský nárok, jeho mesiášskou roli v dějinách Izraele (a světa), jeho královský „úřad“ – a že tedy máme poslušně zachovávat, co nám přikázal. (srov. Mt 28,18–20) Jednak toto vyznání opisuje Ježíšovu božskou identitu – že totiž tento člověk Ježíš nese vlastní nevýslovné jméno Hospodinovo, a sice plným právem. (Fp 2,11b) V Ježíšovi – právě v tom ukřižovaném a vzkříšeném – kulminuje a koncentruje se příběh Izraele a lidstva; a ztělesňuje se a vtěluje se v něm „příběh“ Boží, slovo Boží, Bůh sám. (Fp 2,6–11; Ko 2,9) Ježíš reprezentuje lidi před Bohem, ale také – osobně, svým životem, smrtí a vzkříšením – Boha před lidmi. Křesťanská zvěst, zvěst křesťanských Písem je zvěstí Kristovou, proto Apostolicum, „pravidlo víry“, pravidlo křesťanského čtení Písma, mluví především o Kris-

tu. To jistě neznamená, že cokoli Bible říká – například o muži a ženě, o řemesle a zemědělství, o starozákonních obětech, o čistých a nečistých zvířatech, o dobývání země, o izraelských králích atd. –, říká o Kristu; a že bychom za všemi slovy Písma tedy měli hledat mesiášské tajenky. Ani sám Mesiáš takto jinotajně Bibli nečetl! Ježíš neuváděl všechny biblické výpovědi do souvislosti se svým dílem. A přece Písma svědčí o něm, celá Bible mu slouží. (2) Bible přece mluví o Otci Ježíše Krista, o Ježíši, Synu Otcově, a o Duchu, kterého Bůh na Ježíše seslal; mluví o Bohu trojjediném, jak to vyjadřuje formule křtu (Mt 28,19) a v náčrtu i naše Krédo. Bůh Izraele, jak ho zjevují starozákonní příběhy a zákony, proroctví i žalmy, jedná tak, jak jednal Ježíš. Ba je takový a chce být pro nás takový, jaký byl Ježíš! „Kdo vidí mne, vidí Otce.“ (J 14,7–10) Bůh Izraele jedná trojičně a je trojiční. (Ř 1,1–7; 5,1–5; Ef 1,3–14; 1J 4,7–13 aj.) Otec poslal na svět svého Syna a zmrtvýchvstalý vyvýšený Syn seslal na svět Ducha. Bůh se zjevuje jako Synův Otec, jako Otcův Syn a jako Duch Otcův a Synův. Bůh je od věků na věky Otec, Syn (nyní vtělený a „včlověčený“) a Duch svatý. A právě toto kristovské, a tedy trojiční Hospodinovo zjevení, konání a bytí vyznává Apoštolské krédo. ■

2017 září

31


seriál

Jak ve sboru?

Rozklepnout vajíčka obouruč text petr pokorný foto magdaléna pokorná

Už v dětském srdéčku mi klíčil velký, tajný sen – naučit se rozklepávat vajíčka jednou rukou, dvě naráz, obouruč. Asi jsem to viděl v nějakém filmu, doma určitě ne. V naší čtyřčlenné rodině se nikdy k vaření nepoužívalo tolik vajec, aby bylo třeba jed­ noruké krasojízdy. Sen se mi nečekaně splnil na vojně. Při ranní službě v kuchyni jsem rozespalýma očima uzřel bednu vajec – snídani pro čtyři sta spolubojovníků. Splnění snu na dosah ruky! Hned jsem se hrnul k úkolu. Nesměle jsem se zeptal vrchního kuchaře: „A můžu je rozklepávat jednou rukou?“ „Jasně.“ „A co když mi do hrnce spadne kus skořápky?“ Na tu odpověď do smrti nezapomenu: „Neboj, oni to sežerou…“ Ta odpověď mě osvobodi­ la ode všech obav, pustil jsem se do práce. Splnění snu! Ze začátku mi do hrnce padaly i celé skořápky, ale časem jsem se vypracoval, stal jsem se neporazitelným šampiónem v soubojích s kamarády, a dokonce jsem měl několik „žáků“. Teď po letech se ptám: Co mi umožnilo stát se takovým rozklepávacím přeborníkem?

Cvičit! Oblecte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům. Ef 6,11

Neděli co neděli sedím na pohodlných

židlích v dobře vytopeném sále uprostřed svátečně oblečených lidí. Je to všechno takové příjemné… Při tom myslím na všechnu tu drsnou, vojenskou mluvu apoštola Pavla o oblečení Boží zbroje, o duchovním boji, který se velmi konkrétně a věcně odehrává tady na zemi. Myslím na Pána Ježíše, jak mluvil o drsné práci rybářů a volal učedníky (a nás!) 32 září 2017

k lovení lidí. Podle všeho je duchovní život velmi riskantní úkol, který vyžaduje velký trénink! Než vyrazím „lovit lidi“, než řeknu jasné svědectví o Pánu Ježíši, musím se to někde naučit, ne? Jak se mám naučit mluvit srozumitelně, a přece ne plytce? Osobitě a citlivě, a přece ne sentimentálně? Mluvit pravdu v lásce – neumenšovat pravdu přílišnými ohledy a zároveň neumenšovat lásku přílišnou přímočarostí? Jak říkat nepříjemné pravdy, aby lidi nepřestali poslouchat? Jak přispět k tomu, aby, jako Ezechielovi, hořké slovo lidem v ústech zesládlo? (Ez 2,10) To všechno se můžu naučit jen v takové škole, kde mi to „sežerou“ i s chybami, kde mě budou trpělivě snášet a do-

provázet, kde se cvičením zdokonalím. Jasně, školou a rodinou je křesťanovi církev, společná shromáždění. Fajn. Tak proč tak málo cvičíme? Tolik nedělí za sebou slyšíme Boží slovo jen z kázání, ze společných písní a ze sborových modliteb. Pak se zvedneme a rozproudí se přátelské, sousedské rozhovory. Jak zřídka umíme jeden druhému vnášet Boží slovo do života a ptát se jeden druhého (jako to dělala stará Jednota nebo angličtí puritáni): Bratře, jak se daří tvé duši? Jak chceme volat nevěřící k hlubokému sebezkoumání a pokání, když se sami sebe neumíme ptát: Jak se daří tvé duši? Celá historie církve nám připomíná tu samou lekci: Ve shromáždění křesťan naslouchá, pak o tom sám s bratřími


inzerce

Určitě to byla opakující se příležitost (hlavní kuchař ne­ byl z nejnápaditějších a míchaná vajíčka byla k snídani dost často), ale myslím si, že hlavní bylo to povzbuzení: „Neboj, oni to sežerou…“ Neboj se, tady můžeš dělat chyby. Tady můžeš pilovat svou práci k dokonalosti. Tady můžeš zkoušet nové věci. Tady cvičíš nanečisto, co jednou můžeš dělat naostro. Je to tak, bratři a sestry? Nepřipomíná vám to vaše příbě­ hy? Když se koukám kolem sebe, tak právě takhle se učíme nové věci. Vzpomínám na bratra Milana Hojného, který na táborech A Rocha učí kluky mimo jiné zacházet se sekyrkou. Ještě že u toho nejsou svědkové! Maminky by asi omdlévaly nebo hned zasahovaly. Kluci jsou nejdřív strašně nešikovní a neopatrní, Milan má co dělat, aby nebyl Pacifik (Paci – fik), zkrátka aby si neufikli packy. Ale časem se vše mění a z klu­ ků jsou hotoví dřevorubci. Běda, kdyby bývali šli do lesa hned, bez průpravy! Ale právě ten trpělivý učitel a průvodce, který zároveň chrání a povzbuzuje, který vede k opatrnosti i smělosti, je připraví na tolik praktických činností při pobytu v přírodě. Potřebujeme prostředí, kde smíme dělat chyby, kde se ovšem chyby jen hloupě netolerují, ale také napravují. Potře­ bujeme člověka, který ví, jak na to, a který vás vede s pohle­ dem upřeným na jasný cíl. Přemýšlejte o věcech, které jste se výborně naučili, a vzpomínejte na okolnosti toho učení. Na vojně se taky říkalo: „Zážitek nemusí být hezký, ale musí být silný!“ No, dalo by se nesouhlasit… ale víme, kam tenhle výrok míří. Jsou věci, které se musíme – a chceme – naučit za každou cenu.

Mají vše, co se dá koupit – nemají lásku, vzory, hodnoty.

STAŇTE SE SOUČÁSTÍ ŘEŠENÍ NOUZE MLADÉ GENERACE! V rámci programu ZDRAVÁ MLÁDEŽ.

Ze zprávy lektora:

„Mohl bych s vámi mluvit?“ zeptal se Pavel, žák 9. třídy. Trochu mě to zarazilo; pamatoval jsem si ho jako rebela a samotáře, který mi skoro vždycky skákal do tématu se zpochybňujícími připomínkami. Na druhou stranu jsem u něj dnes v jeho třídě při posledním tématu o holokaustu a předsudcích viděl zásadní změnu. „No, o co jde?“ odpověděl jsem mu. Pavel: „No, já jsem při poslední přednášce o světových náboženstvích zjistil, že jsme si dost podobní.“ V tom programu říkám své svědectví o mém obrácení se z marnosti sebestřednosti k Bohu. „Já jsem o sobě také zjistil, že jsem sobecký, ale když s tím chci něco dělat, tak to nejde. Jak to tehdy bylo, že jste se změnil, jak vypadal ten zážitek s Bohem?“ Tak jsem měl možnost mu o přestávce a ještě po programu podrobně vyprávět své svědectví. S Pavlem si dál píšeme e-maily.

Svými dary se můžete podílet na proměně mladých v naší vlastní zemi! rozmlouvá. Ohmatává si slova, nanečisto zkouší pravdivost a věrohodnost svého svědectví a ostatní mu trpělivě „z hrnce vytahují skořápky“, abych zůstal u svého příměru. Pak je křesťan připraven svědčit pro Krista i v jakkoliv nepřátelském prostředí. Všechno začíná doma mezi bratřími otázkou: Jak se daří tvojí duši? Jak se za tebe můžu modlit? Jestli mezi sebou málo vidíme práci Ducha svatého (1K 14,25), je to myslím proto, že málo „cvičíme“. Vždyť milost Boží se nijak neumenšila a Boží pravice je stále stejně silná ke spasení. Teď jsme na tahu my. Chci zakončit optimisticky. N vojně jsem se stal mistrem, jednorukým rozklepávačem vajec pod vedením drsného kuchaře. Stačilo jenom dostatečně často cvičit. My v Kristu máme ve všech ohledech neskonale víc – smysluplnější a naléhavější úkol, daleko víc příležitostí a hlavně toho nejlepšího Učitele a Pána. ■ příště: Ptačí inspirace

 Darovaných 500 Kč stačí na jednu besedu pro třídu plnou dětí.  V programu Zdravá mládež podporujeme 19 křesťanských lektorů ze sedmi denominací.  Lektoři jsou studentům živým svědectvím toho, o čem mluví. Na přednášky navazují následné aktivity.

INVESTUJTE DO NAŠÍ MLADÉ GENERACE! Prosím přispějte na č. ú. 139513054/2700 (UCB), variabilní symbol 350. Všechny dary z ČR jsou plně použity pro podporu lektorů. Nadace Mezinárodní potřeby Vinohradská 909, Česká Třebová, tel.: 483 394 202, 732 373 573 Web: www.zdrava-mladez.cz e-mail: nadace@mezinarodni-potreby.cz


diskuse

Pracovat zadarmo? připravil petr raus

Alena Fojtíková Sbor CB Ostrava

I když sám Pán ustanovil, aby ti, kteří zvěstují evangelium, měli z evangelia obživu, přece měla v církvi vždycky místo i služba zadarmo. Jakou máte zkušenost s prací dobrovolníků? A jak případně vidíte její budoucnost?

34 září 2017

Když za Ježíšem přišel znalec zákona s dotazem, co má dělat, aby se stal dědicem věčného života, Pán Ježíš mu odpověděl: „Miluj Hospodina celým svým srdcem… a miluj svého bližního jako sám sebe.“ Dobrovolník je člověk, který z vlastní vůle pomáhá lidem bez nároku na odměnu. Církev s dobrovolnictvím počítá, aniž by ho takto nazývala. Aktivních členů bývá menšina. Stává se, že tito padají pod tíhou úkolů a nenachází podporu ze strany spotřebitelsko-uživatelské části členstva. P. Yancey v knize Nekončící milost cituje G. MacDonalda: „Svět dokáže téměř všechno stejně dobře, nebo ještě lépe, než církev. Nepotřebu-

ješ být křesťanem, abys mohl stavět domy, krmit hladové, léčit nemocné. Je jen jediná věc, kterou svět nedokáže – neumí nabídnout milost.“ Když jsem začala pracovat jako dobrovolník, byla jsem překvapená. Setkala jsem se s mimořádnými lidmi, kteří byli neobyčejně obětaví, laskaví a nastaveni pro službu bližním, aniž by měli křesťanskou motivaci. S pokorou jsem tyto lidi sledovala a učila se od nich. Dobrovolnictví není prvoplánově misijním nástrojem. Z vlastní zkušenosti ale vím, jak široké pole působnosti k nabídnutí milosti se otvírá, pokud je ze strany přijímatele zájem. Dobrovolnictví má a bude mít své místo i v budoucnosti v civilních organizacích i v církvi. Stejně jako platí, že dobrovolnictví je přirozený projev občanské zralosti, dá se také říci, že dobrovolná služba je přirozeným projevem duchovní zralosti věřících, a to i v době, která je stále více nakloněna práci za úplatu.

V týmu festivalu United máme tři placené polovič-

ní úvazky, jinak jsou všechno dobrovolníci. Celý poradní a realizační tým tvoří čtyřicet až padesát lidí, kteří jako dobrovolníci pracují celý rok. K nim se ještě těsně před festivalem přidává dalších 150 dobrovolníků. Jsou to lidé, kteří se o této možnosti doslechli. Neděláme nábor, neděláme reklamu, jen na Facebooku vydáme informaci „Hledáme dobrovolníky“. Možná kdysi na začátku jsme to zkoušeli šířit prostřednictvím svých přátel či poradního týmu, dnes ale být dobrovolníkem na United má své jméno, je to pojem. Přijíždějí lidé a říkají: “Musel jsem přijet, protože jsem slyšel, že je to neskutečný zážitek… Říkal mi tenhle, že to zažil, a tak jsem tady.“ Dobrovolníci mají před festivalem svůj duchovní program a taky praktickou přípravu v oblasti bezpečnosti práce, první pomoci, požární ochrany… Na festivalu slouží tak, aby stihli i něco

Petr Húšť ředitel festivalu United

z festivalového programu. Jestli na festivalu někdo duchovně roste, tak jsou to určitě dobrovolníci. Z nich máme největší radost. Ono je to vlastně tak trochu prestiž být dobrovolníkem, proto se nám stalo, že v jednom roce, za první den, kdy jsme registraci dobrovolníků otevřeli, se jich přihlásilo asi 120. Dneska je to už trošku těžší. Hodně jsme čerpali ze Vsetína a z okolí, kde to lidé pokládali za své. Místní dobrovolnické zdroje už se ale trošku vyčerpaly a myslím si, že mají právo si odpočinout, takže hledáme novou generaci. Jeden z největších zážitků nás organizátorů je ale vždycky ta komunita, společenství s dobrovolníky.


doručeno

A Rocha na Kirchentagu Oba dva jsme vyrostli v Církvi bratrské, a to zcela jistě zformovalo náš názor na dobrovolnictví. Žijeme tak, jak nám to předali naši prarodiče a rodiče. To, že jednak my sami, a také mnoho dalších lidí kolem nás dělá různé užitečné věci pro druhé zdarma, považujeme za zcela přirozené a samozřejmé. A je evidentní, že se jedná o pestrou škálu činností v církvi i mimo ni. Můžeme jmenovat od kázání laických kazatelů, vedení besídky, mládeže, dorostu, členství ve staršovstvu přes službu seniorům, pořádání kurzů

David a Alena Smikovi Sbor CB Benátky nad Jizerou

Alfa nebo křesťanského divadelního představení pro děti z města, letní tábor, stavění modliteben až po navštěvování nemocných a výpomoc v hospicové péči. Stejným způsobem vedeme svoje tři děti a uvědomujeme si, že v době, kdy je heslem „Urvi ze života co nejvíc!“ nebo „Jaký máš nový selfíčko?“, může být pro dnešní děti a mládež náročnější odolat tlakům okolí „užívat si“ a být ochotní být užiteční druhým zdarma. Paralelně s tím vnímáme, že pokud požadavek na dobrovolnou práci přestane být pro pracujícího člověka zvladatelný při pracovních, rodinných a dalších povinnostech, je na místě nabídnout dobrovolníkovi finanční ohodnocení, které mu umožní vzdát se celé nebo části své dosavadní obživy a podle svých obdarování a finančních možností církve se věnovat například pastorační činnosti, diakonii, správcovství budov sboru apod. Kéž všichni Pánu Bohu dobře rozumíme, kde nás chce mít a co dělat máme a co ne. ■

V Německu je všechno lepší než u nás – dálnice, rybí saláty, počasí i ten zelený panáček na semaforu! Ale jednu věc tam nemají. A Rochu! Proto tým br. Pavla Světlíka opět vyrazil na Kirchentag, celoněmeckou velkoakci evangelické církve, aby získal tamní křesťany pro myšlenku založení německé A Rochy. O berlínském Kirchentagu samotném asi budou psát jiní – byla to velkolepá čtyřdenní slavnost a přehlídka křesťanské činnosti v Německu, stovky tisíc lidí se účastnily dvou ti­ síc bohoslužeb, přednášek a koncertů. My (tj. Pavel Světlík, Jiří a Lýdie Luklovi z Brna, Radoš Česenek z Úpice, Brian Jenner z Anglie a já) jsme měli informační stánek na tzv. Trhu možností. Denně k nám přicházely stovky lidí, což nás velmi povzbudilo. Nejvíc mě ale povzbudili jednotlivci s velmi podobným příběhem: Mají malé hospodářství, ale na rozdíl od sousedů se nehoní za maximálním ziskem. Raději trpí ztrátu, než aby ze svých stodol a luk vyhnali netopýry, skřivany a jiná zvířata. Mluvili velmi prostými slovy o své křesťanské zodpovědnosti za ostatní stvoření. To mě zahanbovalo – já jsem potřeboval vyučování od kazatelů velkých jmen (Johna Stotta , Roda Wilsona, Petera Harrise a jiných), abych pochopil, že Boží láska a dobrá zpráva z Jana 3,16 platí všemu Stvoření, že Adamovo povolání být dobrým správcem země platí i pro mě. A tihle prostí vesničané s Biblí v ruce a vrabci nad hlavou na to přišli sami. Ale jedno lidské setkání se mě dotklo ještě víc. Přišla k nám hluchoněmá paní. Líbily se jí Pavlovy modely ptáků a já jí přes tlumočnici do znakového jazyka vy­ světloval úkol: Vyberte ze tří možností správná jména jednotlivých ptáků. Paní nechápavě vrtěla hlavou a podrážděně rozhazovala rukama. Už chtěla odejít, ale

ještě jsem ji zastavil a povídám: „Bůh dal Adamovi úkol pojmenovat zvířata. Ten se na zvíře podíval a dal mu jméno podle nějakého jedinečného znaku nebo vlastnos­ ti.“ Vzal jsem slavíka modráčka: „Podívejte, tenhle má modré hrdélko, a proto se jmenuje „Modrohrdélko“ (Blau kehlchen). Nebo tenhle – vzal jsem ťuhýka –, to je zpěvný pták s pořádně ostrým zobákem, zabíjí s ním myši, proto se jmenuje Deví­ tizabiják (Neuntöter).“ Paní se přestala mračit. Brala jednoho ptáka po druhém (to jsme jinak nikomu s tak drahými modely nedovolovali) a na prstech mi ukazovala a, b nebo c. Já ji vždy ukázal palec vzhůru. Paní zářila štěstím. Široký úsměv jak z němého filmu. Lidi stáli kolem našeho stánku a byli zasaženi krásou. Radost z Božího stvoření. Petr Pokorný, Sbor CB Bystré

Obsah rubriky nemusí vyjadřovat názor redakční rady.

Adresa redakce: Brána, Soukenická 11, 110 00 Praha 1; e-mail: brana@cb.cz


doteky

Třetí srdce text Jana Kopová ilustrační foto brána

K

Nejúskočnější ze všeho je srdce a nevyléčitelné. Kdopak je zná? Jeremjáš 17,9

36 září 2017

dyž jsem studovala na biblické škole, vzpomínám si, že nám byl tento verš často předkládán bratrem ředitelem, a to nejen v hodinách věrouky či etiky. A nebylo to něco, co bychom zrovna chtěli slyšet. Mnozí z nás byli nedlouho věřící, plní nadšení a horlivosti. „Jak to ten Jeremjáš myslel? O kom to mluví? A vlastně má pravdu… Je tolik zlých lidí, tolik zvráceností ve světě, tolik lstí a úskoků. Ještě že jsou tady takoví slušní a bezvadní lidé, jako my…“ Nikdy není snadné si připustit, že se to týká nás všech, že se to týká i mě osobně. Čím déle a více člověk poznává Boha, tím více poznává sám sebe a začíná zjišťovat, že na tom s tím srdcem něco bude. V skrytu doufá, že si ostatní lidé nevšimli, že jeho srdce, jeho nitro, vlastně není tak krásné a čisté, jak by si přál. Nedávno jsem narazila na citát z románu Jamese Clavella Šógun, který se odehrává v Japonsku okolo roku 1600. Zaujal mě proto, že mluví o něčem velmi podobném: „Japonci mají takové pořekadlo, že každý člověk má jedno falešné srdce v ústech, a to ukazuje světu. Druhé srdce má v hrudi, a to znají jeho nejbližší přátelé a rodina. A teprve to třetí srdce, skryté bůhvíkde, je to skutečné, pravé, tajné srdce, které zná jen on sám.“ Jak hrozivě pravdivé. Kolik věcí říkáme ze zdvořilosti, protože se to od nás prostě očekává. Kolik věcí musíme vyslovit v práci, ačkoliv si nejsme jisti, že tomu tak opravdu je – skutečně prodáváme ten nejlepší software a nabízíme to nejlepší řešení? Jde nám o zákazníkovo blaho, nebo o jeho peníze? Myslíme vážně to, co říkáme ve sboru? Fakt chceme, aby byli lidé okolo nás spaseni? Vážně Boha tak moc milujeme, jak mu to zpíváme? Jak těžko si připouštíme, jaká je realita…

S druhým srdcem je ta svízel, že ho nelze zamaskovat. Před svými nejbližšími můžeme sice zkoušet hrát divadlo, ale mají nás přečtené. Roky společného soužití, společně tráveného času s přáteli, společných radostí i starostí ukázaly, co jsme zač. Díky Bohu za ty, kteří nás, tedy naše druhé srdce, znají, a přesto zůstávají našimi přáteli. Naštěstí to funguje i naopak. I my známe jejich druhé srdce, jejich dobré i špatné vlastnosti, ale nebrání nám to v tom, abychom se měli navzájem rádi. Třetí srdce je skryté bůhvíkde… Vlastně Bůh ví, kde. Jeho obsah není něco, co bychom zrovna chtěli zveřejňovat. Objevují se tam všelijaké myšlenky, pocity, nápady, často nic pěkného. Kdybychom neznali Boha, kdybychom neznali Pána Ježíše, byl by to důvod k pořádné depresi a beznaději. Jenže právě fakt, že „Bůh ví“ – tedy nejen ví, kde to je a kde se to bere, ale ví také, co tam je a proč to tam je, a přesto nás miluje –, nám může být velkou útěchou. Právě jemu můžeme a máme vyznávat „obsah“ svého skrytého srdce, protože jedině on nám může pomoci s úklidem a jedině on nám může vrátit pokoj a radost. Ostatně Jeremjáš nezůstává pouze u onoho depresivního konstatování, ale dostává se i ke slovům naděje: „Dám jim srdce, aby mě poznali, že já jsem Hospodin. Budou mým lidem a já jim budu Bohem, neboť se ke mně navrátí celým srdcem.“ (Jr 24,7) „Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem.“ (Jr 31,33) ■ Autorka patří ke Sboru CB Zlín.


křížovka

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu Tajenku zašlete do 15. 9. 2017 (i e-mailem) na adresu redakce.brana@cb.cz. Vylosovaný výherce získává knihu Evangelium podle Jóba od autora Daniele Pastirčáka. Výhru věnuje Karmelitánské nakladatelství.

Tajenka z čísla 07–08/2017: Ve skutcích došla víra dokonalosti. Knihu Páté evangelium vyhrává Marta Václavíková, Praha. Připravil Dušan Karkuš.

2017 září

37


post scriptum

Jako malí kluci text jiří bartoloměj sedláček

K

dyž mi bylo okolo deseti let, měl jsem dva kamarády, se kterými jsme měli takovou partu. První se jmenoval Frantík. Byl to chytrý chlapec poněkud zavalité, neohrabané postavy, dobře se učil a dbal vždy na to, aby měl svoje věci v pořádku a nic mu nechybělo. Hlavním krédem jeho rodičů bylo mít se za všech okolností dobře, být spořádanou a zabezpečenou rodinou. Frantíkova maminka byla kuchařkou v nedalekém domově důchodců. Odtud se pravidelně vracela s kabelami nacpanými potravinami, které dokázala na staroušcích šikovně ušetřit. Frantík, pokud vím, vystudoval a dnes je šéfem ve velké firmě.

Jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského.

Druhý kamarád se jmenoval Pepík. Hubený, hbitý a šikovný kluk. Nebyl hloupý, ale nikdy se neučil, proto prolézal školou jen tak tak. Dnes bychom řekli, že byl ze sociálně slabé rodiny. O jeho mamince se říkalo, že není zlá, ale je „na chlapy“. Shánění milenců se věnovala více než vlastním dětem. Ale i Pepík se uměl o sebe dobře postarat. Přesně věděl, kde je jaká díra v plotě, kterou se dá nepozorovaně protáhnout 38 září 2017

a sebrat tu ovoce, jinde vajíčko nebo drobné nářadí z nezamčené kůlny. To potom dokázal šikovně vyměnit s chlapy v hospodě za něco k jídlu nebo za cigarety. Časem se Pepík odstěhoval a nevím, jak dopadl. Třetí do „party“ jsem byl já. Vzorně vychované dítě z rodiny místní učitelky. Trochu naivní, protože u nás doma se nelhalo, od malička vedený k tomu, abych slabším pomáhal a silnější neprovokoval. Vědělo se, že v úterý chodím do klavíru, ve čtvrtek na výtvarku a v neděli jezdím do kostela – tudíž asi nebudu zcela normální. Jednou se mě maminka zeptala: „Jiříku, proč chodíš pořád několik kroků vzadu za klukama jako nějaký ocásek?“ Odpověď byla jednoduchá – kluci rozhodli, že Frantík bude velitel naší party, Pepík jeho zástupce a já jenom obyčejný člen. Podle tohoto pořadí se bude také chodit – člen samozřejmě jako poslední, aby mohl vykonávat všechny rozkazy, které velitele a jeho zástupce napadnou. Musím přiznat, že jsem s tím tehdy neměl žádný problém. Nicméně s maminkou jsme probrali, že to není v pořádku, a tak jsem klukům řekl, že chci chodit normálně vedle nich. A to byl konec naší party. Zvláště Frantíka to prostě nebavilo, pokud nemohl každý na první pohled vidět, že právě on je tím prvním, vedoucím a velitelem. Vzpomněl jsem si na tento příběh z dětství při čtení příběhu z Evangelia. Jde o dost absurdní situaci: Pán Ježíš se snaží připravit učedníky na události, které jsou před nimi. Vyučuje o své blížící se smrti i slavném vzkříšení, ale oni tomu nerozumějí. Ovšem místo toho, aby využili čas strávený cestou s Ježíšem, se po straně dohadují, kdo z nich je největší. Ježíš je však vynikající učitel a mistr paradoxu: Chováte se jako malí kluci? Dobře, buďte

Jiří Bartoloměj Sedláček vydavatel časopisu Brána

jako děti! Chcete-li se stát skutečně velkými, chcete-li duchovně dospět a vyrůst ze svých „klukovin“ do velikosti nebeského království, musíte se nejprve znovu stát dítětem. Začít od začátku, protože na svých dosavadních zkušenostech a životních zvycích stavět nemůžete. Pokora, kterou má Ježíš na mysli, není onou „přihlouple naivní“ poddaností malého Jiříka, který udělá to, co se mu nařídí. Takový přístup by se líbil těm světským i duchovním vůdcům, kteří mají potřebu vystrkovat svůj obličej na titulních stránkách. Tito lidé totiž potřebují pro svoje „fungování“ ty, kteří chodí vzadu, plní rozkazy a přání. Potřebují obyčejné „členy“, kteří jim jednou za čas dají svůj hlas ve volbách, a potom zase pokorně kráčejí vzadu. Bez těchto členů by se totiž jejich systém a jejich svět zhroutil, jejich hra přestala dávat smysl – protože vůdce bez poddaných už není vůdcem. Vede-li Pán své učedníky – a spolu s nimi i každého z nás – k obrácení, tedy k oné hluboké proměně myšlení, není to tak, že by nám chtěl dát do našeho už tak dost složitého života ještě nějaké další břemeno. Nějaký další a v tomto případě zřejmě i nesplnitelný úkol. Chodit vepředu a být stále na očích nemusí totiž přinášet jenom výhody, jak jistě dobře známe. ■


Joseph Beuys (*1921) byl jednou z nejvlivnějších a nej­ikoničtějších postav umění druhé poloviny 20. století. Za války se přihlásil do Wehrmachtu a byl nasazen na Krymu. V březnu roku 1944 byl jeho stroj sestřelen. Život mu zachránili místní Tataři, kteří ho léčili tradičním způsobem – potřeli ho sádlem a zabalili do plstěných dek, čímž zároveň zabránili hrozícímu podchlazení. Jednotlivé elementy této historie – tuk, plsť, teplo, kůže – se později stávají konstantními prvky umělcových instalací a akcí. Beuys byl prvním umělcem, který se po dvou dekádách traumatického mlčení pokusil o vyrovnání se s nacistickou minulostí. V roce 1964 vystoupil v Cáchách na Festivalu nového umění s performancí enigmaticky nazvanou Kukei, Akopee-Nein.

1964

osvětimská vitrína josepha beuyse S proslulým Goebbelsovým projevem „Wolt ihr den totalen Krieg?“ puštěným v pozadí se jal Beuys rozpouštět dvě hroudy tuku, které míchal v plsti zabalenou měchačkou. Při tom došlo k malé explozi, po níž zjitřené publikum vtrhlo na podium a jeden z diváků Beuyse inzultoval. Ten ihned zakomponoval situaci do probíhající akce a vznikla tak slavná fotografie, na níž umělec krvácející z nosu drží v jedné ruce krucifix a druhou pozvedá v ambivalentním gestu, které může být žehnáním stejně jako nacistickým pozdravem. Propriety z cášské performance se ještě téhož roku staly komponenty klíčového díla Auschwitz Demonstration. To má formu vitríny, do níž jsou instalovány zdánlivě náhodné věci: fotografické leporelo s architekturou koncentračního tábora, kresba ženy na hlavičkovém papíře International Auschwitz Comitee, vařič se dvěma kostkami tuku, litografická deska s křesťanskými symboly, korpus Ukřižovaného na talíři, tři klobásy, pozůstatky mrtvé krysy a další jednotlivosti. Výběr tak zahrnuje tajemnou přítomnost smrti i její zesměšnění, křesťanské symboly západní společnosti Performance Kukei, Akopeev blasfemizujícím kontextu a poukazuje na všudypřítomný zánik. -Nein Josepha Beuyse, 1964, Instalace tematizuje nutnost připomínat si událost Osvětimi, ale zároveň nemožnost tuto Cáchy, Technická univerzita vzpomínku adekvátně zobrazit. Sám Beuys komentoval dílo slovy: „Similia similibus curantur – Nahoře: Auschwitz podobné se léčí podobným. Nedomýšlím se ale, že bych tímto, skrze tyto věci, mohl něco z oněch Demonstration, 1964, Darmstadt, Hessisches hrůz vrátit zpátky. Osvětim je lidský úděl. Princip Osvětimi pokračuje v současném mlčení inteLandesmuseum lektuálů a umělců k politickým systémům. Nacházím se v neustálém boji s touto situací a zjišťuji, že zakoušíme Osvětim v její současné podobě.“ Beuysův anarchismus se přirozeně nemohl srovnat s institucí oficiální církve, s níž se brzy rozešel. Zároveň však až do konce svého života (1986) vztah umění a náboženství jakož i vlastní Kristovu zvěst hluboce promýšlel. Svědčí o tom vyznání pronesené v rozhovoru s jezuitou Friedhelmem Mennekesem: „Mě zajímá realita Krista jako stálá a posilující přítomnost. Ne jenom historická událost, ale reálná událost. Vypovídat o tom odpovídajícím způsobem se ale bohužel dodnes víceméně nepodařilo žádné náboženské instituci.“ ■ PhDr. Jan Klípa Ph.D., Ústav dějin umění AV ČR, v.v.i. foto zdroj: VG Bild-Kunst Bonn a Heinrich Riebesehl.

Brana1709  

moderní křesťanský časopis s přehledným designem prezentující biblickou zvěst o Ježíši Kristu fundovaně a obsáhle zpracovává aktuální témata...