Page 1

foto flickr, design ondřej košťák

cena 43 Kč / ročník 48 www.i-brana.cz

10/2016


Inzerce


Obsah

Milí čtenáři, ve chvíli, kdy píšu tento úvodník k říjnovému vydání Brány, neuběhl ani měsíc od začátku nového školního roku. Mám tedy ještě v živé paměti kratičkou scénku, kterou jsem náhodou zahlédl. Tatínek vedl za ruku chlapce, zcela jistě novopečeného prvňáčka, se slovy: „Dnes je, Josífku, tvůj významný den – a já bych ho s tebou rád oslavil.“ Co je na tom ke slavení, pomyslel jsem si. Jestli to není tak, že ta chvilka posezení nad zmrzlinovým pohárem, pizzou nebo tím, co má Josífek rád, má být pouze sladkou náhradou toho, že dnešním dnem končí Josífkovi bezstarostné dětství. Od této chvíle až do konce života na něj budou čekat samé úkoly a povinnosti. Bude zase o krok blíže světu dospělých, na který se možná těší, ale tatínek nepochybně ví, jak často by se rád vrátil do doby, kdy nemusel ráno vstávat, podávat očekávané výkony a přebírat zodpovědnost nejen za sebe, ale i za řadu událostí a vztahů, které k dospělému životu patří. Doufám však, že Josífkův tatínek byl moudrý muž, a tak věděl, že při slavení nejde především o onen kousek dortu, do kterého se spolu s chutí zakousnou. To je také důležité, protože často právě skrze „sladkost okamžiku“ můžeme lépe vnímat význam konkrétní chvíle. Podstatnější však je, že při slavnostní události nezůstáváme sami. Že si ji užíváme s ostatními, kteří jsou tu kvůli nám a pro nás. Že můžeme pobýt s těmi, kteří nám chtějí obětovat kousek sebe a věnovat nám soustředěnou pozornost. Josífkův tatínek asi ví, že je dobré být se svým synem právě tehdy, když se mu daří. Že je dobré doprovázet ho při jeho prvních úspěšných krůčcích a právě tyto okamžiky společně slavit. Žel často to bývá tak, že si otcové svých dětí začnou všímat, až když začnou zlobit, když přicházejí pády, neúspěchy a problémy. Nemohu se zbavit dojmu, že také v církvi si často všimneme bratra nebo sestry, až když se dostane do situace, která se nám nelíbí. Přál bych si, abychom se naučili, po vzoru našeho Pána, věnovat lidem okolo nás pozornost jenom z toho prostého důvodu, že tu s námi jsou. Slavit společně život a každý drobný krůček ke společné dospělosti, protože – jak říká jeden můj přítel – na hostinu v Nebeském království se musí trénovat. Váš Jiří Bartoloměj Sedláček vydavatel

04 06 10 12 20 24 32

Příběh staršího syna Rozhovor Přinést Krista až na okraj Evangelium v Desateru Kradu, aniž bych kradl Téma Chvála slavení Zápisník Zima v žabkách Etika Vztah k vlastnímu tělu Moderní podobenství V nepřátelském táboře

příště

Sebevědomí - mezi nebem a peklem Daniela Sedláčková

tiráž Číslo 10/2016, ročník Bratrské rodiny 48, Českobratrské rodiny 73 • Vyšlo 5. 10. 2016 Vychází 10x ročně, cena 43 Kč Šéfredaktor: Ing. Petr Raus Redakční rada: Mgr. Libor Duchek, Bc. Kateřina Korábková, PhDr. Daniela Sedláčková, Ph.D., Jiří Sedláček Výtvarník: Ondřej Košťák Sazba: Olga Kutílková Editor: Bc. Anna Duchková Vydavatel: Jiří Sedláček • IČ 13161229 Ev. č. MKČR: E 5080 • ISSN 1803-828X Tisk: GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. Praha Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce. Redakce a administrace: Kodex, o.p.s., Soukenická 11, 110 00 Praha 1 tel. 222 31 26 56 www.i-brana.cz • e-mail: brana@cb.cz


SLOVO

Lukáš 15,25–32

Příběh staršího syna V

minulém čísle časopisu Brána jsme se věnovali první části podobenství o ztraceném synu. Toto velmi známé vyprávění je pokračováním dvou předcházejících podobenství o ztracené ovci a o ztracené minci. Ty spolu s podobenstvím o ztraceném synu tvoří jeden celek. V příběhu ztraceného syna Pán Ježíš dvě předcházející podobenství spojuje. Ztracenou ovci vidíme v bratrovi, který rozhýřil celý majetek, přesto se vrátil a otec ho čekal s otevřenou náručí. Ztracená mince nám připomíná staršího bratra, který zůstal doma, věrně sloužil a plnil otcovy příkazy, byl mu po boku, a přece se někam zakutálel, jeho srdce bylo daleko od Boha. Pokud se na naše dnešní podobenství podíváme blíž, zjistíme, že se zde odehrávají dva samostatné příběhy. Jedním je příběh o ztraceném synu, který se vrátil zpět k otci; tomu jsme se věnovali v září. Druhý příběh začíná od 25. verše a věnuje se staršímu synovi.

Otcův přístup Co dělá starší syn, když otec očekává návrat toho ztraceného? Také vyhlíží? Také mu na bratrovi záleží? Čteme o něm také, že jeho srdce je pohnuto lítostí? Možná se za něj modlí, to nevíme, ale víme zcela jistě, že nic neudělal pro to, aby se jeho bratr vrátil zpět. Nezáleží ale na postoji staršího bratra, záleží na postoji Boha Otce. Když přijdeme k Otci s pokáním, běží k nám, objímá nás a nařizuje svým služebníkům: „Přineste nejlepší oděv, dejte mu prsten a obuv.“ Oděv, prsten a obuv jsou znaky toho, že otcovo přijetí není jen verbální, ale vysoce praktické. Je přijat za syna nejen de jure, ale také de facto. Prsten na jeho ruce znamená, že má obnoven přístup k otcovu dědictví. K tomu, které už jednou prodal a rozhýřil. Takový je náš Otec, znova dává druhou šanci. Navrátilec dostal také nový oděv a nové boty  říjen 2016

– ty nosili jen synové, nikoli sluhové. Sluhové pracovali bosí a téměř nazí. Říkám si, kdyby nebylo Božího milosrdenství, milosrdenství lidí by asi nestačilo. Lidé nejsou tak milosrdní, jako je milosrdný Pán Bůh. Lidé by řekli: „Vybral si svou cestu, teď si musí nést důsledky.“ Možná, že kdyby místo otce stál starší bratr, pravděpodobně by zavřel před navrátilcem dveře. Pro otce nikdy není pozdě, pro Otcovo milosrdenství není pozdě. Jestli chceme dnes přijít k němu a říct „Otče, zhřešil jsem, byl jsem daleko, ale teď chci znovu přijít k tobě.“, vždy nás přijme. Vždy znova a znova dává prsten, šaty i  boty – symboly synovství. Nemusíte mít pochybnosti – jestliže vyznáváme své hříchy, Pán Bůh je věrný a spravedlivý, odpouští nám a  očišťuje nás od každé nepravosti. Vyznání a pokání je na nás, všechno ostatní je v rukou našeho Otce, i to hodování. Otec kluka přijímá. Ale neposílá ho hned do práce, nedává podmínku, že si musí odpracovat všechno, co zameškal. Práce v Božím království je důležitá, nejde sedět se založenýma rukama, ale práce nikdy nebude důležitější než vztah. Vztah otce a syna. Vztah bratra s bratrem. Nejsme synové proto, že pracujeme na stejné zahrádce, ale proto, že máme stejného otce. Zpívají, hodují, jsou hluční. Starší bratr je slyšel, když byl na cestě domů. To je ten druhý příběh.

Starší z obou bratří Starší bratr – jaký byl? Byl pracovitý, byl to dobrý Boží služebník. Taktéž byl adoptován ještě dříve, než začal náš příběh. Dostal přístup ke všemu, co patřilo jeho otci. Dobrý člověk, svědomitý. Vždy poslušně vykonal otcovy rozkazy, zakládal si na své práci, byl taktní a zdvořilý – v ničem se svému otci nepostavil. Navíc byl věrný. Na odchod ani


nepomýšlel. Vždy byl blízko otce, vždy mu záleželo na jeho věcech. Sám sobě nedopřával volno, přece je tolik práce! Nepotřeboval se bavit. Otec byl pro něho důležitý. Výborný křesťan. Stačí ho poprosit, aby si připravil kázání nebo vedl domácí skupinku nebo zpíval ve sboru – a on to velmi rád udělá. Mohli bychom se někdy učit jeho pracovitosti a nasazení pro otcovy věci. Problém nebyl v jeho jednání, ale uvnitř, v jeho srdci. Nedával pozor na svoje srdce, to ho odlišovalo od jeho otce. Otec měl srdce jiné, dokázal být hnut lítostí, dokázal odpustit a znovu přijmout. Ten náš dobrý křesťan si volá jednoho služebníka a ptá se, co to má znamenat. To jak živ nikdo neviděl, aby se v našem domě děly takové věci! I radost a veselí patří do křesťanského života. Vím, že pro staršího syna bylo těžké to pochopit, protože on oslavy nepotřeboval. On by uměl čas lépe využít pro Boží království. Další lekcí z tohoto příběhu je, že i veselí a radost patří do života Božích dětí. Tady však nejde o bujaré veselí a smích z vtipů, jedná se o radost pramenící z toho, že bratr byl ztracen, ale teď je nalezen. To je zdroj pravé radosti a pravého veselí. Ve všech třech podobenstvích je radost a veselí. Pastýř se raduje, když nalezne svou ztracenou ovečku. Žena se raduje se zakutálené mince. Křesťanský život má být plný radosti. Radosti z toho, co bylo ztraceno a je nalezeno. Starší bratr to nedokázal. Možná by dokázal plakat s plačícími, ale radovat se s radujícími nedokázal.

Hřích věrných služebníků Jeho charakter nebyl jen zlý a pokřivený, ale i hříšný. Rozhněval se a nechtěl vejít dovnitř. Je možné být ztracen v Božím domě? Je možné, že člověk, který svého otce nikdy nezradí, vždy je mu na blízku, má srdce, které je od otce na míle vzdáleno? To, co jiní neviděli, nám odkrývá rentgen Božího slova.

Bc. Matúš Kušnír (30) Po absolvování Varšavského teologického semináře (bakalářské studium, obor pastorální teologie) sloužil jako vikář ve Sboru CB Hrádek ve Slezsku, dnes kazatel Sboru CB v Opavě. Je členem týmu Cesta obnovy, který působí v rámci Odboru pro zakládání a obnovu sborů a stanic. Žije s manželkou a třemi dcerami v Opavě.

Vzpomínka Do šíře, do dáli, za všecky hranice touhy mne volaly, sliby se jiskříce. Za hvězdy dohlédne sen z mládí úbočí! – Uprostřed poledne blesk šlehl do očí. Jaký to vír mne zdvih, že klečím, tichem zníc, u nohou, Kriste, Tvých, světe můj bez hranic! Marie Rafajová

Hněv a zatvrzelé srdce. Pěstoval si hřích ve svém srdci a dovolil, aby rostl. Jaké je naše srdce? Jaké je srdce těch, kteří slouží v Hospodinově domě? Pokud je v něm hněv, je třeba to řešit dříve, než to zraní Otcovo srdce. Hněv se může velmi jednoduše proměnit v nenávist. Stačí, že si ho nebudeme všímat. Stačí, že ho necháme žít, že ho nebudeme řešit. Synův hněv se nakonec obrací proti otci, když mu předhazuje: „Tolik let ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a nikdy jsi mi nedal ani kůzle!“ Nepochopil, že Pán Bůh nepočítá roky jeho služby, nepočítá jeho zásluhy. Pán se dívá na jeho srdce. Stejně jako se díval kdysi, dívá se i teď. Nejde mu o to, jak dlouho mu sloužíš, jak dlouho posloucháš jeho příkazy, vždy mu šlo o tvůj vnitřek, o tvé srdce. Otec přijímá laskavě a radostně mladšího syna, ale neméně laskavě a s pochopením domlouvá i staršímu synovi. Možná si k němu sedá, možná ho objímá a říká mu: „Synu, nestačí ti, že jsi stále se mnou, že všechno, co je moje, je tvoje?“ Kdo mu zakryl zrak, že to neviděl? Život v Otcově přítomnosti – to je to nejdůležitější! Nakonec jedna důležitá poznámka. Příběh o starším synu není ukončen. Nevíme, zda se starší syn nechal otcem přemluvit a nakonec vešel dovnitř, nebo vztekle odešel pryč. Možná že se nechal přesvědčit, možná že si řekl: Ano, vstanu a půjdu, budu se veselit a radovat společně se svým bratrem. Je možné, že odmítl. Nevíme, jaký je konec tohoto příběhu. Víš proč? Protože jeho závěr píšeš ty sám. Na nás záleží, jaký bude konec našeho příběhu. Stačí tak málo, vždyť jsme byli v Otcově blízkosti. Vejdeme dovnitř, nebo zatvrdíme své srdce? ■ říjen 2016 


rozhovor Rozhovor s Františkem Pekárkem

Přinést Krista až na okraj Voják Armády spásy vypráví o své cestě, která ho vedla od studia techniky až na samý okraj společnosti – k bezdomovcům. Pokud vím, původně nic nenasvědčovalo tomu, že tvůj život směřuje k práci v Armádě spásy? Ano, po svém obrácení ke Kristu jsem musel několikrát učinit rozhodnutí, která do značné míry určují můj dnešní život. Poprvé to bylo v situaci, kdy jsem se rozhodl opustit své první vysokoškolské studium. Měl jsem se stát strojním inženýrem. Svým způsobem pro mě byl a do dnešních dní je svět techniky fascinující. Nicméně zejména v době mé konverze mě nejvíce zaměstnávaly otázky typu „proč“, ale ve škole jsme dostávali zejména odpovědi na otázky typu „jak“. To mě frustrovalo. V té době jsem intenzivně cítil, že potřebuji řešit otázky smyslu svého života a nakonec jsem se ve čtvrtém ročníku rozhodl odejít.

To asi nebylo jednoduché rozhodnutí, co jsi pak dělal? Začal jsem se živit vlastní prací, studoval jsem angličtinu a pokukoval po vysoké škole, která by mě opravdu naplňovala. V té době jsem řešil otázku své církevní příslušnosti – v církvi jsem nevyrostl – a „náhodou“ jsem narazil na bakalářský program Institutu ekumenických studií (IES) na Evangelické fakultě univerzity Karlovy. Přihlásil jsem se na obor Teologie křesťanských tradic, který, jak jsem čekal, mi odpoví na otázky, proč je tolik denominací a církví a seznámí mě se základy teologie. Dodnes si vzpomínám, jak se mě vyučující při přijímacím pohovoru nedůvěřivě zeptali, čím bych se chtěl živit. Toto studium totiž není primárně myšleno jako kvalifikační v oboru, ale je určeno zejména absolventům jiných druhů vysokých škol. Vzpomínám si, co jsem odpověděl. Vybavil se mi jeden z mála veršů

Bc. František Pekárek voják AS, kadet, v současné době vedoucí sboru Armády spásy v Ostravě-Porubě. S manželkou Andreou má dceru (1,5 roku), vystudoval IES ETF UK v Praze.

 říjen 2016

Písma, který jsem v té době znal: „Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost a vše ostatní vám bude přidáno.“ Vím, že vyučující nebyli z mé odpovědi příliš nadšení, ale když viděli mé odhodlání a upřímnou víru, tak to se mnou zkusili. Jsem jim za to vděčný.

Co ti studium na IES přineslo? Kromě toho, že jsem na Institutu prožil jedny z nejkrásnějších chvil svého křesťanského života ve společenství upřímně hledajících křesťanů z různých církví, setkal jsem se zde poprvé s Armádou spásy. Opět to bylo spíše za komických okolností, které ovšem, jak věřím, připravil Duch svatý. Bylo to na podzim roku 2008. Studia jsem s většími či menšími komplikacemi nakonec absolvoval s výborným prospěchem a začal jsem řešit, co budu dále dělat se svým životem. Měl už jsem zkušenost s prací v komerčním sektoru, ale chtěl jsem pracovat pro Krista. Vzpomínám si, jak jsem ještě jako student techniky sníval za pecí v jedné malé pizzerii o tom, že budu Kristovým vojákem.

Jak ses pak dostal k Armádě spásy? Šel jsem na slavnostní zahájení akademického roku Institutu, kam jsou zváni i absolventi a přátelé. A tam jsem se poprvé setkal se zástupcem Armády spásy, s tehdejším národním velitelem, majorem Mikem Stannettem. Abyste tomu rozuměli – vedoucí Institutu se pro tuto příležitost vždy snaží „ulovit“ nějakého zajímavého zástupce křesťanských církví, aby promluvil ke studentům v duchu praktického ekumenismu, a teď to myslím v tom nejlepším slova smyslu. Major Stannett byl v tomto ohledu určitou kuriozitou, kdosi mi řekl, že byl pozván zejména kvůli „té uniformě“, že to působí zajímavě. Nevím, jestli to tak skutečně bylo, ale jeho řeč se mě opravdu dotkla. Popisoval začátky práce Armády spásy v  Havířově a na Ostravsku, jak v době po revoluci spolupracovali s ostatními církvemi při zakládání ubytoven pro ty nejchudší, se kterými si nový systém neuměl poradit. Zároveň zapáleně mluvil o tom, v jakých podmínkách tito lidé žili a jak mno-


Armáda spásy je známá především svou pomocí bezdomovcům a kampaněmi proti alkoholu. Jak je to s alkoholismem u bezdomovců?

Častým názorem ve společnosti je, že závislost na návykových látkách je hlavní příčinou bezdomovectví. U některých jedinců skutečně závislost spustí sled událostí (ztráta zaměstnání, dluhy, rozvod, ztráta bydlení), které vedou k tomu, že se ocitnou na ulici. U spousty osob bez domova se ale závislost vytváří až po tom, co se ocitnou na ulici, jako odpověď na těžko řešitelnou situaci. Alkoholismus je skutečně častým sekundárním faktorem bezdomovectví (brání člověku vymanit se z kruhu bezdomovectví) nebo také faktorem terciárním (působí, že se člověk po nějaké době socializovaného života do bezdomovectví vrací). Obecně vnímám problém alkoholismu v České republice jako závažný. Nejde jen o bezdomovce, ti se snadno obviňují z alkoholismu více než jiní – v podnapilém stavu se nemají kam schovat. Jde o přehnanou toleranci celé společnosti k alkoholismu a ke konzumaci alkoholu vůbec.

foto archiv autora

hé z nich získali pro Krista. Při jeho řeči se mě několikrát dotknul Duch svatý a všechny moje modlitby a hledání jako by byly u konce. Silně jsem pociťoval Boží volání a ještě dnes mě při tom mrazí v zádech, když na to vzpomínám: Tohle bude tvůj život, tady bych tě chtěl mít. Ve skutečnosti to byl pouze začátek poměrně dlouhé a komplikované cesty. Ale už jsem věděl, kam mám jít. V té době jsem toho o Armádě moc nevěděl, a tak jsem prostě a jednoduše napsal jedné bývalé kolegyni, která v té době v Armádě pracovala jako překladatelka, že bych se chtěl k Armádě připojit, že bych v ní chtěl pracovat a jestli pro mě něco mají. A světe div se, měli.

říjen 2016 


rozhovor O co v boji s alkoholismem usiluje Armáda spásy?

Jak by se měl člověk zachovat, když ho bezdomovec žádá o drobné?

Armáda spásy bojuje proti alkoholismu už tím, že se naši členové dobrovolně zavazují k abstinenci. To například pomáhá vojákům, kteří se rekrutují z řad vyléčených alkoholiků; jsou tak v bezpečném prostředí a je to motivací k vyřešení závislosti i dalším. Armáda spásy je po světě známá svojí protialkoholní kampaní, snažíme se o to i u nás, ale vzhledem k tradičnímu postoji české společnosti k alkoholu to vůbec není lehké. Například jsme navrhovali jednomu obchodnímu řetězci, aby přestal prodávat levné krabicové víno, které kupují téměř výhradně lidé bez domova. Bohužel jsme nebyli úspěšní. Zástupci nejmenované řetězce vnímali stažení této položky z  prodeje jako konkurenční nevýhodu. Když si uvědomíte, kdo vlastně levná krabicová vína kupuje, přijde mi to směšné. Ale chápu argument, že by to museli udělat všichni. Vím, že se ve vládě jeden čas diskutovalo o zavedení zdanění levných dovozů vína ze zahraničí nebo větší daňové zatížení spotřeby vína, ale u nás je bohužel toto jinak velice rozumné opatření neprůchodné. Prostě pro mnoho lidí je důležitější koupit si lahev vína za 60 Kč než abstraktní boj proti alkoholismu. U cigaret už jsme z nějakého důvodu pochopili, že dostupnost a cena souvisí se spotřebou zejména u rizikových skupin. Dobře si uvědomujeme, že bez osvobození od závislosti není možné úspěšně řešit sociální situaci. Na druhou stranu i člověk závislý na návykových látkách může mít vztah s Kristem, může se modlit, účastnit shromáždění atd. Sílu k abstinenci spoustu lidí dostane po obrácení a osvobození, za které se často modlíme. Někdy to trvá roky.

Tohle je asi nejzábavnější otázka, jakou jsem dostal. V civilnější podobě by asi zněla: „Když po mně chce bezdomovec peníze, mám mu je dát?“ Občas jsem od křesťanů, kterých si hodně vážím, slyšel, že zralost křesťana se pozná na jeho vztahu k financím. Měl-li bych soudit podle spektra odpovědí na tuto otázku mezi námi křesťany, tak na tom nejsme moc dobře. I z toho ovšem vyplývá, že na to nelze jednoduše odpovědět. Řekl bych, že záleží na situaci a na svědomí toho kterého člověka. Problém je v tom, že když nás někdo na ulici zastaví a chce po nás peníze, tím více, je-li to bezdomovec, nechceme s ním strávit mnoho času a v naprosté většině případů toho o

inzerce

Vzpomínám si, jak jsem sníval, že budu Kristovým vojákem. něm ani mnoho nevíme. To nejjednodušší, co můžeme udělat, je prostě se zeptat, na co je potřebuje. Je jasné, že se můžeme dozvědět nepravdu, ale je to důležité i kvůli našemu svědomí. Spektrum odpovědí není zase až tak široké, i když už jsem slyšel velice sofistikované příběhy na nejrůznější témata. Vzpomínám si, že mě během jednoho dne požádala jedna žena o pomoc na ten samý účel, na který jsem jí už přispěl… Nejčastěji asi uslyšíte, že peníze potřebují na jídlo, na jízdenku nebo například na noclehárnu. Dobré je, že když víte, na co člověk peníze potřebuje, můžete mu, pokud máte pochybnosti, nabídnout alternativní řešení nebo jeho žádost s čistým svědomím odmítnout.

Máš nějaký příběh ze své praxe? Jednou se mi stalo, že mě takto oslovili „upřímní“ podnapilí bezdomovci a chtěli „na pivo“. S čistým svědomím jsem je odmítl s tím, že nebudu podporovat, jak si ničí zdraví a život. U jídla se dá nabídnout zakoupení potravin nebo vytažení svačiny z batohu. U jízdenky se mi jednou stala naprosto kuriózní věc. Ještě za studií mě Na Knížecí oslovila slečna, že se nemá jak dostat domů a že nutně potřebuje peníze na jízdenku do mého rodiště. Zajásal jsem, že nepojedu sám, tak jsem jí chtěl jízdenku radostně koupit, ale to už někam zmizela.  říjen 2016


foto archiv autora

Sbor Armády spásy v Ostravě-Porubě pořádal koncert v hostelu. Sloužící skupinka se tam vypravila i s dětmi.

Setkávám se s tím, že právě po takových špatných zkušenostech jsou lidé často k žádostem o peníze hluší… Já obvykle po krátkém rozhovoru drobné částky dávám, ale nenechám se vydírat. Lidé bez domova velmi dobře poznají, jestli jste dobře manipulovatelní, a často to zkouší. Zejména narkomani jsou specialisté na to, aby z vás dostali co nejvíce, v takovém případě je dávání peněz kontraproduktivní a nebezpečné. Malá částka jim nepomůže, což dají hlasitě najevo, velkou bych jim nedal z důvodu svědomí – a ani bych si to nemohl dovolit. Neznámým lidem peníze nikdy nepůjčuji, to vás přivede do problémů. Peníze raději dám. Pokud částku nemohu postrádat, v klidu to řeknu, případně nabídnu alternativní řešení. Z daru musíme mít radost, neboť „radostného dárce miluje Bůh“. Nemůžeme se zabezpečit vůči tomu, abychom byli oklamáni, ale po pár jednoduchých otázkách můžeme získat rozumnou míru jistoty, že člověk, kterému chceme pomoci, naši pomoc nezneužije nebo ji nepoužije k účelu, se kterým vyloženě nesouhlasíme. Ale i když se tak stane, nemějme z toho těžkou hlavu, odpovědnost na využití těchto prostředků už pak leží na něm. Někdy si při nejlepší vůli nemůžeme být jisti, na co člověk peníze chce. Tam je dobré se řídit Ježíšovým: „Kdo tě prosí, tomu dej…“ A také můžeme věřit, že ať už je původní motivace jakákoli, Bůh působí i na srdce obdarovaných… Pro lidi v hluboké materiální nouzi může být drobný dar a ochota pomoci jediným způsobem, jak přežít, jak se dostat se zachováním určité míry důstojnosti k jídlu nebo jak si ušetřit na to, co opravdu potřebují k životu. Právě proto jsou lidé bez domova tak dobří v rozpoznávání lidí, kteří budou ochotní přispět. Možná se budete divit, ale někteří

lidé bez domova se učí díky vašemu daru hospodařit s penězi. Nadto nade všechno mohou poznat, že na nich ještě někomu záleží. A tak nějak to asi Ježíš myslel. Mě osobně od tohoto přístupu neodradí ani to, když občas někdo můj dar zneužije.

Jaká je dobrá prevence bezdomovectví? Mohou se církve nějak zapojit? Možná budete překvapení, ale odpověď není tak složitá. Realizace už je mnohem horší. Jsou to zdravé vztahy ve společnosti a fungující rodiny. Pro mě je garantem funkčního soužití lidí jedině Bůh. Pokud budeme odvrhovat Boha, pokud ho budeme vytlačovat ze škol, ze svých rodin a ze vztahů, nemůžeme očekávat, že se nám podaří narušené vztahy mezi lidmi nějak obnovit. Kvůli tomu Ježíš také přišel, lepší recept neznám. A v tom se jako křesťanské církve můžeme zapojit velice dobře, můžeme o tom nejen povědět lidem, kteří Boha neznají, ale především to můžeme mezi ostatními žít. Opakem extrémního vyloučení v podobě bezdomovectví je inkluze. Nemůžeme zabránit tomu, abychom v naší společnosti bezdomovce měli, ale z Boží milosti se můžeme přičinit o to, že už se nebudou cítit jako bezdomovci, protože mezi námi naleznou svůj domov. Samozřejmě zde existuje i řada systémových opatření, která pozitivně či negativně působí na míru bezdomovectví, ale to ponechám na někom jiném. To, co považuji za důležité pro nás křesťany je, že bychom měli začít sami u sebe. Nevylučovat problematické lidi ze své přítomnosti, ale nabídnout jim Boží lásku a pomocnou ruku. Možná pak nebudeme muset řešit tak často problémy s lidmi, se kterými si nikdo neví rady.

■ Připravil Libor Duchek

říjen 2016 


Exegeze

Osmé přikázání

Kradu, aniž bych kradl Nepokradeš! (Ex 20,15)

K

rádež obecně znamená neoprávněné zmocnění se cizí věci. Co když ale krademe, i když zůstanou naše kapsy prázdné a ničeho se nezmocníme? Nebudu psát o kradení aut, unášení letadel, unášení lidí, ba ani o politice, protože to by nemělo konce. V Bibli samotné najdeme docela poutavé příběhy, jak tvořivě, vynalézavě si člověk umí vzít to, na co nemá žádný nárok – od ukradené vinice přes domácí bůžky až po svobodu druhého člověka, nebo dokonce požehnání.

Ochrana lidské svobody Přikázání „nepokradeš“ především chrání člověka a jeho svobodu, protože zakazuje zmocnit se dru-

hého nebo toho, co mu patří, pro vlastní obohacení, vykořisťovat člověka ve svůj prospěch. Toto přikázání se dá ale rozšířit i o další rozměr, díky kterému můžeme být ještě víc vtaženi do vztahu s druhým člověkem a s tím, co mu patří. Aspoň tak rozumím Knize smlouvy (20. až 23. kapitola v knize Exodus), která je vsazena do příběhu na Sínaji. Je to jakési rozšíření desatera do konkrétních životních situací té doby. Jsou to příklady toho, jak někdo nechá pást svůj dobytek na cizím poli, příklady požáru, který někdo zaviní, nebo jak někdo svěří druhému svoje věci k opatrování a ty se mu už nevrátí. To jedno slovo „nepokradeš“ může najednou znamenat mnohem víc. Je to jakási krádež-nekrádež. Nehýbu se, nic si nestrkám do kapes, a přece druhého ukrátím o to, co je jeho. Z různých důvodů udělám velké „nic“, právě když omylem zanedbám nebo ignoruji problém a druhý tím utrpí. Možná je to v přístupu, možná je to lenivost nebo nedostatek času či zájmu, co může vést k tomu, že druhému (možná nepřímo) zničím to, co bylo jeho.

Jde o aktivní jednání

Mária Uhlíková (32) Diákonka sboru Církve bratrské v Brně na Kounicově ulici; pochází ze sousedního Slovenska, studovala evangelickou teologii na EBF UK v Bratislavě, je svobodná.

10 říjen 2016

A když najdu něco, co mi nepatří, není to automaticky moje. „Když narazíš na býka svého nepřítele nebo na jeho zatoulaného osla, musíš mu jej vrátit. Když osel toho, kdo tě nenávidí, klesá pod svým břemenem, zanecháš ho snad, aniž ho vyprostíš? Spolu s ním ho vyprostíš.“ Sílu tohoto verše umocňuje fakt, že mluví o nepříteli. I kdyby to byl můj nepřítel, komu se něco zatoulá, musím mu to vrátit. Aktivně nás vtahuje, abychom se zasadili za práva člověka, který strádá. Tahá nás ven z pasivního přihlížení neférovosti kolem nás. Jsme volání k tomu, abychom


nepřihlíželi nemohoucně a tiše, když se děje křivda druhému člověku, ale abychom se aktivně zapojili do ochrany, hlídání a zabezpečení.

Bohu na nás záleží Bohu záleží na tom, co nám patří, a chce to chránit. Má úctu vůči tomu, co je naše, a to žádá i od nás vůči druhým. Záleží mu na způsobu, jak jsme přišli k tomu, co máme, a jakým způsobem se o to staráme. Je to výzva k poctivému životu. Získávám věci, majetek, vzdělání, vztahy poctivým způsobem? Obohacuji se na úkor druhých? Co dělat pokud nechceme krást? Opakem „nepokradeš“ není jenom poctivá práce. Určitě je zásadní, ale napadá mne, že je tu ještě něco dalšího. Nejde o to jenom žít poctivě, ale i projevit soucit se znevýhodněnými – s těmi, co se neumějí bránit, s těmi nejnepatrnějšími – s bezdomovci, chudými, cizinci, imigranty, hosty, nově příchozími, starými lidmi, sirotky… Osmé přikázání chrání i toho, kdo nemá, komu už ani víc ukradeno nemůže být. „Až budete ve své zemi sklízet obilí, nepožneš své pole až do samého kraje a nebudeš paběrkovat, co zbylo po žni. Ani svou vinici úplně nevysbíráš, nebudeš na své vinici paběrkovat spadaná zrnka; ponecháš je pro zchudlého a pro hosta. Já jsem Hospodin, váš Bůh. Nebudete krást ani obelhávat a podvádět svého bližního.“ (Lv 19,9) „Nepřevrátíš právo bezdomovce ani sirotka a vdově nezabavíš roucho. Ale pamatuj, že jsi byl otrokem v Egyptě a že Hospodin, tvůj Bůh, tě odtud vykoupil. Proto ti přikazuji, abys to dodržoval.

Když budeš sklízet ze svého pole a zapomeneš na poli snop, nevrátíš se pro něj. Bude patřit bezdomovci, sirotku a vdově, aby ti Hospodin, tvůj Bůh, požehnal při každé práci tvých rukou. Když oklátíš plody ze své olivy, nebudeš ještě setřásat zbylé. Ty budou patřit bezdomovci, sirotku a vdově.“ (Dt 24,14–15.17–20) Otázka pak není, jestli kradu, ale jestli něco z mého zisku zbylo pro chudé. Kdy jsem naposled jedl s někým, kdo byl v nouzi? Co nechávám nebo přináším neviditelným lidem na okraji? Mám mezi přáteli nebo známými někoho ze slabších sociálních nebo ekonomických vrstev, než je ta moje? Která oblast chudoby nebo kteří chudí lidé mi nejvíc leží na srdci? „Nepokradeš“ nás volá k spolupatřičnosti – od „je mi to jedno“ k „záleží mi na tom“. Aneb slovy Martina Luthera: „Nekraď, ale otevři doširoka svou milující ruku všem chudým v zemi.“

Chudí jako dar Otázka pomoci chudým nás však může pronásledovat jako noční můra. Pocit viny, že neděláme dost, nás může nutit pomáhat jen z povinnosti. Taková pomoc pak přináší místo radosti víc bolesti i únavy. A přitom, když se potkám s chudým, potkávám se i s Kristem. Když otevírám doširoka svou milující ruku, riskuji, že se mne může dotknout milující ruka Boží. Protože to je místo, kde On je paradoxně víc doma a kde jeho láska a přítomnost je často i víc vidět a slyšet. Bůh je blízko těm, kdo trpí. Přijdemeli blíž k nim, přijdeme blíž i k Bohu. ■

oznámení

■ Křesťan za katedrou

V předstihu upozorňujeme na konferenci Křesťan za katedrou, která se uskuteční 12. listopadu ve Sboru Církve bratrské Praha 13. Obsahem konference budou praktické workshopy a inspirace pro učitele, lektory a přátele křesťanského vzdělávání. Více informací na www.situcitelu.cz.

■ Rétorika a pódiový projev

Ve dnech 13. a 14. října proběhne v Malenovicích na Křesťanské akademii mladých seminář pro každého, kdo se chce umět

srozumitelně vyjádřit a prezentovat, ať už ve škole, v církvi, v práci, nebo kdekoli jinde. Seminář povedou mezi jinými i hosté z TWR. Více informací na www.riseup.cz.

pěvecký sbor pražského sboru Obce křesťanů. Po bohoslužbě cca od 19 h následuje beseda se starostou Prahy 7 Mgr. Janem Čižinským.

■ Vděčnost za stvoření

■ Gospel pro všechny

Ekologická sekce České křesťanské akademie zve k účasti na bohoslužbě vděčnosti za stvoření v úterý 11. října 2016 od 18 hodin ve sboru Českobratrské církve evangelické v Praze 6, Dr. Z. Wintra 15/746. Kázáním poslouží Ing. Jan Ort, farář sboru ČCE v Uhříněvsi, zpěvem

11. října se v Brně v kostele Svaté rodiny, Grohova 18, uskuteční od 19 hodin společný zpěv spirituálů a gospelu pod vedením Brno Gospel Choir. Na toto setkání pak ve dnech 14. až 16. října navazují Brněnské gospelové dny. Další informace na www.brnogospel.cz/bgd.

říjen 2016 11


TÉMA

daniel FaJFr

Obvyklá lidová představa spojuje křesťanství s přísnou a zachmuřenou tváří. I řada křesťanů pokládá bujnější veselí za něco nepřípustného. Biblické vidění je ovšem podstatně jiné – slavnostem, svátkům a sdílené radosti přiznává velmi vysokou hodnotu.

12 říjen 2016


Ž

ivot bez slavností je dlouhá cesta bez příjemných zastávek, řekl kdysi dávno řecký filosof Demokritos. Můžeme dodat, že to platí pro jednotlivce, rodinu, přátele, sbor a vůbec pro celou společnost. Jako lidé máme tu a tam potřebu odměnit se něčím dobrým a „oslavit“ třeba tabulkou čokolády chvíle, kdy máme pocit dobře vykonané práce, nebo radost, že se nám něco povedlo. Samozřejmě ještě intenzivněji prožíváme radost, vděčnost, úspěch a já nevím co ještě, pokud jsou u toho nám blízcí lidé. Při slavení nás totiž spojuje společná radost, ale také vděčnost za to, co se událo nebo podařilo. Příkladem jsou státní svátky spojené s volným dnem, kdy se nemusí pracovat, a člověk se může oddat radosti a veselí doprovázeným příjemnými zážitky, často spojenými s dobrým jídlem.

Foto archiv

Jedenácté přikázání Všední život je nutně spojen s denní rutinou. Z toho vyplývají nežádoucí důsledky, jako je nuda a otupělost. Rutinní zacházení s věcmi se snadno přenáší i na vztahy a blízké lidi. Je tomu tak i proto, že si člověk odvykl hledat nové cesty a přemýšlet. Je tedy žádoucí naučit se z této rutiny vyskočit. V tom, že si člověk uvědomí, že bude něco na chvíli jinak, je antropologická moudrost svátečního. Každý může v průběhu svátků a slavení zažít osvobozující zkušenost, že má nekonečně vyšší hodnotu než zboží, které konzumuje, a je nekonečně cennější než práce, kterou vykonává. Jedná se o stvrzení samotného lidství, kdy se člověk stává více sám sebou. Ve slavení se vyjadřuje pozadí vlastní existence a vystupuje se jím ze všednodennosti. Mohli bychom s nadsázkou říci, že jedenácté přikázání zní: Budeš slavit. Slavnosti a slavení s dobrým jídlem patřily k židovské tradici a byly přirozenou součástí starozákonního koloritu. Pán Bůh Stvořitel ví, že společná radost lidi spojuje, slavnostní pocity povznášejí. Společenství radostného slavení nás obohacuje. Nejen proto přikázal Izraelcům slavit. Budete se radovat před Hospodinem, svým Bohem. Tak zněla Boží výzva na adresu Izraelců, kteří měli každý rok zavzpomínat na vysvobození z Egypta i na strastiplnou cestu domů. Svátky stánků, o kterých je řeč, trvaly týden a radost jim měla vydržet po celou dobu. Doslova se měli „oddat radosti“. (Dt 16,15) Jistě byl připravený program a zásoby dobrého jídla a pití, aby se s radostným slavením neskončilo někde uprostřed týdne. Jak je vidět, slavit a radovat se může člověk i při vzpomínce na krušné chvíle, neboť ty jsou spojeny s radostí nových začátků a nových možností.

Se svátkem stánků se pojily další tři svátky, které Hospodin nařídil Božímu lidu: „Třikrát v roce budeš slavit mé slavnosti: Budeš zachovávat slavnost nekvašených chlebů. Po sedm dní budeš jíst nekvašené chleby, jak jsem ti přikázal, a to v určený čas měsíce ábíbu (to je měsíce klasů), neboť tehdy jsi vyšel z Egypta. Nikdo se neukáže před mou tváří s prázdnou. Budeš zachovávat též slavnost žně, prvních snopků z výtěžku toho, co jsi zasel na poli, a slavnost sklizně plodin na konci roku, kdy sklízíš z pole výsledek své práce. Třikrát v roce se ukáže každý, kdo je mužského pohlaví, před Pánem Hospodinem.“ (Ex 23,14–17) Tyto svátky, jež byly součástí Mojžíšova zákona (veliká noc, stánky, letnice), nebyly jedinými slavnostmi, které židé od biblických dob slavili a dodnes slaví. Přibyly k nim ještě svátky Purim na památku vysvobození od nepřátel díky statečné královně Ester, jak čteme: „Mordokaj pak tyto události sepsal a poslal dopisy všem židům, blízkým i dalekým, ve všech krajinách krále Achašveróše. Uložil jim, aby každým rokem slavili čtrnáctého a patnáctého dne měsíce adaru památku na dny, v nichž si židé odpočinuli od svých nepřátel, a na měsíc, který jim přinesl zvrat, místo starosti radost, místo smutku den pohody; aby je slavili jako dny radostného hodování a aby posílal jeden druhému dárky a chudým dary.“ (Est 9, 20–23) K tomu netřeba komentář, pravidelnost i způsob slavení je velmi jasně popsán.

Neděle – model všech slavností Pro Boží lid staré i nové smlouvy však vyniká jeden svátek nad všechny, a to Hod beránka, který byl součástí slavnosti stánků a nekvašených chlebů. Hod beránka obětovaný Hospodinu nebyl židům jen připomínkou jejich slavného vysvobození z egyptského otroctví. Hod beránka měl obrovský význam pro budoucnost židů i pohanů. Poukazoval totiž na oběť beránka Božího, který přinese skutečné osvobození z otroctví hříchu. K němu se váže nejznámější svátek, jehož slavení se nám nějak nedaří a jehož pravý

Daniel Fajfr (1952) Začínal jako laický kazatel CB při zaměstnání, poté byl správcem sboru v Ústí n/L. Od roku 1996 je celocírkevním pracovníkem, v současné době předseda Rady CB a Ekumenické rady církví v ČR. S manželkou Janou mají tři dcery.

říjen 2016 13


TÉMA téma význam se pomalu vytrácí. Tím nejčastěji slaveným svátkem je totiž neděle. V kalendářním roce máme k tomu 52 příležitostí. Už samotné pojmenování prvního dne v týdnu v naší mateřštině napoví, že práce může jít stranou, aby se neděle prožila jinak než ostatní dny v týdnu. Žel, ke znamení doby patří skutečnost, že neděle nám zevšedněla. Nejen povinnostmi, které musíme v neděli zastat, aby si ostatní mohli neděli užívat – například lidé pracující na směny s klouzavým volnem jako jsou řidiči hromadné dopravy, piloti, zdravotnický personál, policie, faráři a kazatelé atp. Nějak se nám poztrácel smysl onoho dne odpočinku (šabatu), který Bůh svým čtvrtým přikázáním zamýšlel. Na neděli si můžeme ukázat některé obecné principy slavení, které se týkají i  jiných slavností. Současně také vynikne, jak pomalu a nepozorovaně ustupuje do pozadí pravý význam slavností a  slavení. Neděle zaujímá v současné společnosti jiné místo v pořadí hodnot, než jaké zaujímala v minulosti. Pro většinu dnešních lidí už není ani svátečním dnem, jako tomu bylo pro jejich předky. Ze dne, který vystupoval z jednotvárného všedního týdne, se stala jenom součást jeho prodlouženého konce – víkendu. Kulturu neděle vystřídala „kultura víkendová“, která se pojí s víkendovým životním stylem. V tuto dobu je člověk osvobozen od povinnosti denní práce. Otvírají se mu možnosti účasti na různých akcích, dostává prostor pro rodinná setkávání, k navazování a pěstování sociálních kontaktů. Je mu nabízen čas k odpočinku, zábavě, k zamyšlení, k nedělní bohoslužbě. Víkend je zkrátka tím volným prostorem, na který se většina lidí každý týden znovu těší. Porozumět významu slavení neděle znamená pochopit samou podstatu slavností a slavení tak, 14 říjen 2016

jak to Stvořitel zamýšlel. Potřeba nově porozumět významu neděle vynikne, budeme-li parafrázovat židovskou moudrost šabatu, která zní: „Spíše než židé ve svých dějinách dodržovali šabat, udržoval šabat až dodneška při životě židy.“ Přeneseme-li tuto židovskou moudrost na křesťanskou neděli, pak může znít asi takto: Spíše než křesťané budou schopni zachránit neděli, neděle zachrání křesťany a celou dnešní společnost. Jak slavit neděli a jak jí rozumět ve světle čtvrtého přikázání. Jaký je rozdíl mezi starozákonním svěcením soboty a novozákonním slavením neděle? Bylo by mylné vykládat Boží „odpočinutí“ jako nějakou Boží „nečinnost“. Bůh koná stále, jak sám Ježíš říká, když mluví o sobotních předpisech: „Můj otec pracuje bez přestání, proto i já pracuji.“ (J 5,17) Den odpočinku je den Bohem „požehnaný“ a jím „oddělený – posvěcený“, aby se lišil od ostatních dnů. Hlavním bodem přikázání proto není nějaké přerušení práce, ale oslava divů, které Bůh vykonal, a vděčnost za vykoupení v Kristu. Lidské odpočinutí dosahuje své plnosti do té míry, nakolik je tato „paměť“ živá, plná vděčnosti a chvály Bohu. Člověk takto vstupuje do hlubin Božího „odpočinutí“ a může zakusit onu radost a uspokojení Stvořitele, když po stvoření uviděl vše, co učinil, a „bylo to velmi dobré“. (Gn 1,31) Starozákonní sobota byla striktně dodržována, neboť šlo o svěcení dne: „Šest dní se bude pracovat, ale sedmého dne bude den odpočinku, slavnost odpočinutí, bohoslužebné shromáždění; nebudete vykonávat žádnou práci. Je to Hospodinův den odpočinku ve všech vašich sídlištích.“ (Lv 23, 3). V Novém zákoně nejde o svěcení dne jako takového, ale o podstatu onoho odpočinutí, které se sta-


lo v Ježíši Kristu. Víra v Krista, tedy odpuštění a odpočinutí od hříchu, je předobraz Božího odpočinutí, které nás čeká v nebi. Křesťané tedy nepřesunuli starozákonní význam soboty na novozákonní neděli. Křesťané se scházeli první den po sobotě – první den v  týdnu, aby si společně připomínali a slavili vzkříšení Krista. (Sk 20,7; 1K 16,2) V reformované tradici se sváteční dny nesvětí, jejich výjimečnost se připomíná bohoslužbou, slavností, zkrátka slavením. Čeština svým pojmenováním neděle zvýraznila jednu stránku věci. Ruština pojmenovává první den v týdnu vzkříšení (voskresenje) a vyjadřuje tak velmi přesně druhý rozměr neděle. Ano, nemůže být nic slavnějšího než si každý týden připomínat Kristovo vzkříšení, které se osobně týká všech, kteří uvěřili jeho slovu: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít.“ (J 11,25) Den Páně – jak byla neděle nazývána od apoštolských dob – se v dějinách církve vždy těšil zvláštní pozornosti pro své těsné spojení se samotným jádrem křesťanské zvěsti. Zatímco svátky v prvním významu odpočinutí lidé docela drží i  dnes, s druhým významem oslavy Boží milosti si často nevíme rady ani my křesťané. Mnohdy to totiž bývá „buď a nebo“. Buď je to volno, kdy se nic nedělá a odpočívá, nebo je to bohoslužba, která by se měla absolvovat. Ale Bohu jde právě o to, aby se obojí dělo současně, jinak slavení ztrácí smysl a stává se prázdným obřadem. Svátek bez bohoslužby je jenom volným dnem a svátek bez odpočinutí je jen náboženskou povinností.

Jak slavit Biblické slavení bylo vždy velmi názorné, s pestrým scénářem, plné ilustrací a věcí k zapamatování. Střídaly se různé chutě, vůně, barvy, podávala se speciální jídla, nosil se zvláštní oděv, konaly se různé

komentář

Slávnosti, sviatky, slávenie Článok, ktorého nadpis nesie aj tento komentár, začal citátom gréckeho filozofa Demokrita: „život bez slávnosti je dlhá cesta bez príjemných zastávok.“ Po jeho prečítaní som si spomenul na slová brata kazateľa Františka Ciesara, ktorý kedysi povedal: „Ak chcete, aby ľudia boli lepší, dajte im viac sviatkov.“ Oba tieto citáty vyjadrujú hlbokú pravdu o nás ľuďoch, vypozorovanú zo života. Patrím ku generácii, ktorá si už viac pamätá, ako plánuje. Život v cirkvi v minulom režime oveľa viac oslavoval a pamätal na štvrté prikázanie. Viac sa spievalo, bolo viac spevokolov, spievalo sa aj v rodinách, skrátka, ako píše brat Daniel: „Bratrská tradice dává velký důraz na zpěv v rodinách a v církvi.“ Treba si priznať, že doba a vtedajší režim nám k tomu „výdatne dopomohol“. Po Novembri k nám začali prichádzať priatelia zo Švajčiarska, ktorí nám na našu radosť zo slobody povedali dosť varovné slová: „Netešte sa priveľa, lebo u vás padol komunizmus, veľmi rýchlo nastúpi pepsicolizmus.“ Dnes po dvadsiatich šiestich rokoch si to trpko uvedomujeme. Pýtam sa, ktorá doba bola pre nás v rámci osláv, sviatkov a slávenia užitočnejšia? Žiadna doba v dejinách cirkvi a Božieho ľudu nebola a nebude priaznivá. Oslava, sviatky, slávenie nie sú na to odkázané, nezávisia od nich. Keď som si prečítal celý článok od brata Daniela, ten mi to iba potvrdil. Jediným obmedzením sme my. V článku sa na záver autor pýta: Ako je to s nami? Veľkosť a jedinečnosť Božej výzvy pre nás, aby sme pamätali, môže byť utlmovaná tlakom dnešnej doby, ktorá sa už u mnohých „postarala“, aby pozvoľne „strácali pamäť“. V minulom režime sme nemali náboženskú slobodu, ale mali sme všetci zamestnanie. Dnes máme slobodu, ale mnohí nemajú zamestnanie, nepracujú, ich dôvera k Bohu je vážne ohrozená. Viem, čo hovorím, štyrikrát som bol na úrade práce a v preplnenej chodbe, plnej totálnej beznádeje, som sa modlil a v srdci som – aký to zázrak! – začal oslavovať Boha za to, že na mňa nezabudol. Dostavila sa mi úľava, radosť z doposiaľ neznámych vecí. Prečo zabúdame na Neho, keď sme prežili s Ním toľko dobrého? Celý náš život bez ohľadu na doby by mal byť jednou nepretržitou oslavou nášho Boha. Sören Kierkegaard povedal v tejto súvislosti, že kresťanstvo je niečo mimoriadne alebo nič. Mimoriadnym ho robí v prvom rade oslava Boha v našich životoch, našich zboroch a spoločenstvách. Je to neúprosný barometer, ktorý vyhodnocuje duchovný stav v našich spoločenstvách. Byť pravidelne „pri tom“, keď sa v nedeľu schádza zbor, a prinášať svoje vnútorné radostné nastavenie, že ja, stratený, som vždy znova nájdený! Každá neprítomnosť v spoločenstve môže ohroziť naše duchovné zdravie. Mám skúsenosť, keď som z nejakých príčin vynechal „dobré“ zhromaždenie, že aj po jeho verbálnom sprostredkovaní som neprežil to, čo všetci, ktorí tam boli. Spoločenstvo s Kristom sa dá prežiť len v spoločenstve s Kristom. Rozprávať môžete koľko chcete. Podobne je to aj s oslavou, sviatkami a slávením. Mojím materským zborom je zbor CB v Žiline. Keďže som na päť rokov zmenil svoje pôsobisko, mojou prvou „starosťou“ bolo, že som sa jedného staršieho brata z Liptovského Hrádku spýtal na možnosť zaradiť sa do niektorého kresťanského spoločenstva. A tak sa mi naskytla vzácna možnosť navštevovať každú stredu (tzv. farársku nedeľu) biblickú skupinku bratov. Náplň každej takejto skupinky je zdieľanie, oslava, modlitby a „Písmo medzi nami“. Aj takýmto spôsobom chcem pamätať na deň nedeľný. Telo Kristovo je tajomstvom, ktoré ho sprostredkuje. No nie až takým, aby sme ho nemohli prežívať viditeľne v spoločenstve s ľuďmi a s Bohom. Ktosi múdro povedal: „Cirkev bezo mňa pôjde, ale je otázka, ako pôjdem ja.“ Tak o čo nám a mne ide?

■ Štefan Kozič, Mládež pre Krista, Ranč Kráľova Lehota

říjen 2016 15


TÉMA téma pamětní úkony a společné deklamace, aby se vše vrylo nejen do paměti, ale aby to člověk zažil. Takový happening řekli bychom dnes. A skvělá inspirace i pro nás. Slavíme pamatováním. Čtvrté přikázání začíná slovesem rozkazovacím „pamatuj“. Člověk nesmí některé věci zapomínat. Neděle je upomenutí na Boha Stvořitele a Vykupitele, na jeho činy a na spásné dílo Pána Ježíše Krista. Slavíme slavnostně. Součástí svátků je vždy slavnostní menu. Také nedělní oběd bývá tradičně slavnostní a odpovídá tomu i oblečení. Pěkně prostřený stůl s dobrým, třeba prostým jídlem jen podtrhne sváteční chvíli. Často jsou s  námi u stolu přátelé, někdy i nečekaní hosté a většinou nezůstane jen u jednoho chodu. Slavíme společně. Důležitým poučením z biblického slavení je, že v centru pozornosti stála rodina. „Vyhlaste celé izraelské pospolitosti: Desátého dne tohoto měsíce si každý vezmete beránka podle svých rodů, beránka na rodinu. Kdyby byla rodina malá a  na beránka by nestačila, přibere si každý souseda, který bydlí nejblíže jeho rodiny, aby doplnil počet osob. Podle toho, kolik kdo sní, stanovíte počet na beránka.“ Tak zní text z Ex 12, 3–4. Slavíme modlitbou a zpěvem. Modlitba je audience u Pána a vždy patří ke slavnostním chvílím. Je to příležitost vyjádřit vděčnost Bohu i lidem kolem nás, jak nás k tomu inspirují například žalmisté. Modlitba nás vede k poznání a moudrosti. Má mít také odpovídající formu, jinou ve velkém shromáždění, jinou v malém společenství. Podobně i zpěv je zvlášť vhodný způsob jak vyjádřit radost a chválu. Bratrská tradice dává velký důraz na zpěv v rodinách a v církvi. Je třeba pamatovat na kvalitu textů i melodií, aby tvůrčí a nové bylo v souladu s dobrou hudební tradicí. 16 říjen 2016

Slavíme evangelizací. Stejně jako první svědkové vzkříšení tak i křesťané, kteří se každou neděli shromažďují, aby zakoušeli a hlásali přítomnost Vzkříšeného Pána, jsou povoláni k evangelizaci a nesení svědectví ve svém každodenním životě. Křesťanské svátky, jako například Vánoce a Velikonoce, přímo vybízejí ke sdílení Kristova evangelia. Možno říci, že jednotkou slavení je „jedna rodina” – rodiče, děti, prarodiče, bližní či hosté (tj. ti, co neměli vlastní rodinu), cizinci. Ne samotný člověk, ani ne sbor či obec, nýbrž rodina. Jako rodiny i jako sbory stojíme před výzvou, jak slavit a neopouštět tradiční křesťanské a jiné svátky, jak do toho zahrnout slavnosti rodinné (narozeniny, setkání širší rodiny), sborové, církevní, aby nám slavnosti byly vskutku odpočinutím, radostným potěšením, vykolejením ze všednosti a  současně společnou službou Bohu. Vždy je velmi důležité mít na vědomí také sborovou rodinu. Společenství s Kristem je hluboce propojeno se společenstvím našich bratří a sester. Nedělní shromáždění je zkušeností bratrství a předjímkou nebe, kam má slavení jasně ukazovat. Neděle není jakousi povinností dodržovat křesťanské zvyky a rituály. Naopak, nedělní společenství bratří a sester v Duchu svatém je účast na slavnosti, na takové nedělní party Božího lidu. Podle toho mají vypadat i pečlivé přípravy na slavení neděle (duchovně i  organizačně), zejména když se scházíme kolem stolu Páně. Je to důležitý start do nového týdne a toužíme, aby se pokoj a radost Vzkříšeného Pána projevovaly i ve všedních dnech.

Jak je to s námi? Pokud nechceme ignorovat Boží výzvu, abychom „pamatovali“, musíme znovu objevit aspekt živo-


ta víry spočívající v porozumění a praxi slavení křesťanských svátků. Radost musí jistě ovlivnit celý život a ne jen jeden nebo pár dní v týdnu. Církevní rok, který se během času vyvinul, kopíruje dějiny spásy a neděle se ukazuje jako centrální bod pro porozumění a slavení všech ostatních svátků spojených s křesťanstvím. Křesťanská neděle je naprosto výjimečná. Zakotvena ve vzkříšení proniká lidský čas, měsíce, roky, staletí jako šíp, který letí k  cíli, k druhému příchodu Krista. Vše, co se stane až do konce světa, není vlastně nic víc než rozšíření a  rozvinutí toho, co se stalo ten den, kdy zbité tělo Ukřižovaného Pána bylo mocí Ducha vzkříšeno a stalo se pramenem Ducha nového života pro všechny lidi na světě. Křesťané vědí, že není třeba čekat na jiný čas spásy, ať bude svět trvat jakkoli dlouho. K tomu malý dovětek. Nám evangelikálům může hrozit, že podceníme význam křesťanských svátků a jejich slavení. Budeme tak ochuzeni o prožívání sdílené radosti a možná i  o víc. Rytmus církevního roku a křesťanských svátků chce být takovou ochranou, aby se na nic podstatného z dějin spásy nezapomnělo. Možná by nebyla od věci malá revize, jak je to s  naším slavením. Pokud zjistíme, že jsme tuto záležitost nějak zanedbali, stálo by za to potenciál slavení ještě lépe využít k oslavě Pána Ježíše Krista. ■

komentář

Slavnosti Když jsem si přečetla článek Daniela Fajfra o slavnostech a slavení, vybavila jsem si letní Effathu v Litomyšli, kde jsme se věnovali židovským písním a tancům a celý týden nás provázel program o vyvedení Izraelců z Egypta. Na vlastní kůži jsme poznali, že židé uměli slavit, uměli se radovat, a to vždy společně! Svou radost vyjadřovali zpěvem, hudbou, tancem, jídlem a pitím. Radost spojuje a radost v Bohu teprve! Zažili jsme, jak je to krásné zpívat a tančit Bohu každý sám za sebe a zároveň všichni spolu. Důležitost společenství je vidět v židovské kultuře všude. Je to v ostrém protikladu k našemu západnímu individualismu – důležité je to, co chci a potřebuji JÁ! Důraz na společenství je nejlépe vidět právě na slavnosti Hodu beránka, která se váže právě ke zmiňované neděli. Nebudu se zabývat symbolikou svátku, která již byla řečená, ale zaměřím se na společenství. Oslovil mě důraz na to, že Hod beránka se slavil v rodinách, ale byli přizvaní i sousedé, to znamená i cizinci. Když rodina na beránka nebyla dost velká, nepřejídali se, neschovávali jídlo na později, ale přizvali lidi mimo rodinu. Sama zažívám přijetí od jedné rodiny ze sboru při slavení Štědrého dne v Praze a jsem za to vděčná. Za svůj život v církvi jsem zažila už hodně různých podob neděle, od „služebného extrému“, kdy neděle rozhodně nebyla dnem odpočinku, ale nejuhnanějším dnem týdne, abych stihla všechny zkoušky a všechna shromáždění, nudná shromáždění i požehnané bohoslužby ve sboru, návštěvy a společné obědy i odpočinková odpoledne strávená o samotě četbou a procházkou. Souhlasím s Danielem, že jsme trochu ztratili pravý význam slavení neděle. Může to být vlivem „víkendové kultury“, ale může to být i vlivem „církevní kultury“. Obě kultury nás mohou vést k uhnané, upracované aktivitě a snaze, nebo k totálnímu vypnutí: Nemám na nic čas ani energii, bavte mě… Plně souhlasím s tím, že bychom měli ke slavení neděle přistupovat tvořivě, z různých úhlů, ale někdy si říkám, kde na to brát nápady, energii a čas to vše zařídit, když je na to jen týden? A navíc, lidé jsou různí, někteří mají rádi změny a různé formy, ale někteří mají rádi předvídatelnost a tradici, u které vědí, co je čeká. Je tak pěkné vytvořit si svou vlastní nedělní kulturu, všichni v nedělním oblečení, ale když pak „náhodou“ mezi nás přijde někdo mimo církev, tak se cítí, jako že sem nepatří. Církev by přece neměla vylučovat, ale spojovat! Jak vyhovět všem? Co je cílem neděle? Společenství, radost, tvořivost, odpočinek…? Myslím, že všichni víme, jen na to někdy zapomínáme, že neděle není o nás, ale o Bohu! Zmíním zde pár myšlenek z knihy Touha po Bohu od J. L. Dybdahla, týkajících se uctívání Boha: Neděle je čas pro lásku a uctívání Boha, odpověď na jeho milující dotek! Bůh rád přichází tam, kde ho lidé uctívají, jako my jsme rádi tam, kde milují nás. Boží stvoření a vysvobození z otroctví hříchu nás volá k tomu, abychom Boha chválili a milovali celou svou bytostí. Uctívání je odpovědí na to, že si Boží záchranu nezasloužíme, proto je hlavní aktivitou nejen v Bibli, v našem životě, ale i v nebi! Když budeme Boha uctívat svým životem a radostně se zapojíme do společné oslavy Boha, nebudeme přicházet na bohoslužby, abychom jen brali požehnání. Přineseme sami sebe jako oběť Bohu a slavení neděle se změní jak pro nás, tak pro naše společenství. My nejsme publikum, publikem je Bůh. Výzva tvořivého „pamatování“ nám zůstává. Čím více lidí se aktivně zapojí, tím tvořivější a čerstvější formy slavení budou vznikat. Naše rozdílné povahy a vkus zůstávají, ale když budeme zůstávat v Boží lásce, tak se v lásce budeme přijímat a dávat druhému přednost. Lidé mimo církev nám stále nebudou rozumět, ale už ne kvůli oblečení nebo zvyklostem, ale uvidí mezi námi Boží přítomnost, která je nebude vylučovat, ale přitahovat. Když budeme všichni přinášet sebe jako Bohu milou oběť, nebudeme mít vyhořelé a vyčerpané služebníky ani reptající pasivní diváky. „Všechno mohu v Kristu, který mi dává sílu!“ (Fp 4,13)

■ Hana Fišerová, CB Praha – Černý Most, stanice Rajská zahrada

říjen 2016 17


příběh

Ze života Roberta Balažoviče

S Bohem je možné všecko yli jsme čtyři bratři a jedna sestra. Rodiče nás vychovali jako katolíky. Jedenkrát za rok jsme šli do kostela, to bylo ale všechno. Měl jsem krásné dětství, s tátou jsem chodil na fotbal. Hrál jsem závodně i na vojně, do devatenácti let to bylo pro mě úžasné. Potom to začalo – disko, ženské, jedno s druhým. Víceméně jsme se opíjeli – drogy ještě nebyly. Mezi lidmi jsem byl oblíbený člověk, přesto můj život vůbec nebyl dobrý. Rok 1994 začínal v Českém Těšíně komoditami – cigarety, líh. Do Těšína to přinesl Radovan Krejčíř, první mafián. Jak to šlo, čím více peněz, tím si člověk myslel, že je větší hrdina. Prodávali jsme na stáncích nebo rovnou z aut, Poláci to brali jako máslo. Z toho žili všichni, celý Těšín, Třinec, Karviná. Kde byly rodinné baráky, tam se „točilo“. Pak nejen líh, ale sem tam droga, skupovala se drahá auta, já jsem skupoval byty. S jídlem roste chuť. Máš milion, chceš dva, kluci se předbíhali, kdo bude mít víc peněz. Pak se jezdilo na Ukrajinu – cigarety, na tom se dobře vydělávalo. 18 říjen 2016

Spadla klec A pak to najednou nešlo, kluci se začali podrážet, donášet policajtům. Nalepila se na nás kriminálka, měla řešit organizované zločiny. Když mi policajti vlezli do baráku, bylo jich deset. Nevěděl jsem, že už tři měsíce jsme sledováni. Vykopli dveře, pistole u hlavy, už to nechci zažít. Ve Vazební věznici v Ostravě to bylo pak také strašné, neseděl jsem už deset let, naposledy patnáct měsíců, chtěl jsem skončit se životem. Třiadvacet hodin denně pod klíčem, půl hodiny na vycházce. Trvalo to dva roky. Kdo to nezažil, neví, o čem mluvím. Můj známý, který seděl v Ostravě-Heřmanicích, mi začal psát dopisy o Bohu. On se zbláznil, tak jsem na to reagoval. Poslal za mnou jejich vězeňského kaplana Jana Kočnara, dnes vím, že v pravý čas, který za mnou dojížděl a vysvětloval mi Bibli. Dal mi Nový Zákon, táhlo mě to chodit za ním. Když jsme šli k soudu, přemýšlel jsem o tom všem. Věděl jsem, že půjdu sedět na dlouho. Když verdikt zněl čtyři roky a sedm měsíců, odcházel jsem „vysmátý“. Chvála Bohu, řekl jsem si, ještě neobráce-

fotomontáž brána

B


ný. Přesto jsem se proti rozsudku odvolal. Když jsme na to odvolání přijeli do Ostravy, soud trval dvacet minut. Soudce nás setřel: „Škoda, kdyby se byl pan státní zástupce také odvolal, tak byste všichni dostali dvanáct let!“ Bylo to pro mě další „požehnání“.

Život za mřížemi Dostal jsem se do výkonu trestu do Ostravy-Heřmanic, kde seděl ten můj známý a seděl tam i můj mladší bratr. Věnoval se nám kaplan Jan. Tam jsem cele uvěřil v Pána Ježíše Krista. To on mě také podržel, když venku v tu dobu zemřel jeden z mých bratrů. Kvůli možnosti podmínečného propuštění jsem po nějaké době zažádal o přeřazení z „ostrahy“ (C) do lehčího typu výkonu trestu, „dozoru“ (B). Soud mi vyhověl. Modlil jsem se: Je Boží vůle zůstat, nebo jet pryč? Z Heřmanic pouštěli soudci „na půlku“ málo. Měl jsem na vybranou. Zažádal jsem o přemístění: „Bože – já ti důvěřuji, kamkoli půjdu, tam mi požehnáš.“ Měli nás rozvézt po různých kriminálech. Všichni dostali Brno a podobné dobré věznice. Když jsem šel já, „spadla mi čelist“ – Nové Sedlo! Když jsem se to dozvěděl, nemohl jsem spát. Tam prý snad třicet let neexistovaly „půlky“! Srdce jsem měl v hrdle, nemohl jsem polykat, vnímat, nic. Dělilo mě tam šest set kilometrů od družky, od dětí. Měl jsem pochybnosti: nerozhodl jsem se špatně? V Heřmanicích v ostraze může člověk spát kdykoliv, zatímco v Novém Sedle i v dozoru chodí každých čtyřicet minut policajt. Zařve na vás: „Z chodby! Co tady děláte? Nesmíte tu být, hodíme vás do basy (na samotku)!“ Nevěděl jsem to. „Chlapi,“ ptal jsem se, „jak je to tady s půlkama?“ „Jen prvotresty. Za co sedíš?“ „Organizovaný zločin.“ „Che, tak to se nechytáš.“ Jednou za měsíc přijel na hodinu duchovní, měl jsem hlad po Bohu. V dopisech mě povzbuzoval kaplan Jan Kočnar. Kluci říkali: „Zkus si vzít advokáta!“ Stálo to pět tisíc. Zbytečně jsem je vyhodil. Dvakrát se na mě přišel podívat, že chce dalších dvacet tisíc. Řekl jsem mu: „Ne. Já věřím Bohu. Nevěřím, že by mě Bůh nechal jen tak!“ Každý vězeň si žil, jak chtěl, brali slabším jídlo. Mohl jsem hrát karty o peníze, cigarety. Kdybych četl Bibli a dělal bych to, šel bych sám proti sobě. Chodil jsem s Biblí, kluky to zajímalo. Dělal jsem úklidy, pracoval jsem. Neměl jsem s nikým žádný konflikt. Všichni mi říkali: „Ty když jsi věřící, ty se nesmíš ani otočit špatně!“ Seděl jsem s vrahem, dostal dvacet pět let. Říkal mi: „Já tu Bibli četl, mně to nic neříká.“ Já: „Mně to říká.“ Dělal jsem korespondenční biblické kurzy, zkoušel mě z nich. Pak se rozrostla skupinka, chodili za mnou, ať se za ně modlím.

Podmínečné propuštění Podal jsem si žádost o podmínečné propuštění. Dva měsíce před tím tam přišla mladá soudkyně. Aspoň něco pustila, z deseti tři. Přišel největší den D. Dostal jsem do srdce takový pokoj. Vězňům jsem rozdával osobní věci, že už je nebudu potřebovat. Když jsme jeli antonem, vězni říkali: „Pomodli se za mě, Robert, ať mě pustí.“ Měli samé nízké tresty, lehké paragrafy. Šel první – zbývaly mu dva měsíce do konce. Z lidského hlediska by měl jít domů. Nepustili ho. Šel druhý – nic. Soudkyně viděla můj spis: „Hm, hm. Tak, pane Balažovič, můžete mi říct, co jste to tam prováděli? Vy jste malé děti?“ Stáhlo se mi hrdlo. Byl jsem úplně dezorientovaný. „To tak nejde! Tak mi řekněte, co jste to vlastně dělal?“ Byl jsem v pokušení – nemám tu žádost radši stáhnout? Pokořil jsem se. Ne, Bože, budu ti důvěřovat: „Já vlastně nevím, proč jsem to dělal. Asi abych měl ještě více peněz.“ Ona: „Když vás odposlouchávali, vy jste v tom ještě pokračovali! To může udělat jen blb. Víte co? Já vás tedy pustím, ale dám vám probační dohled. Ale, ještě tu je státní zástupce.“ Obrátil jsem se na něho prosebně. Usmál se: „Já vás také pouštím.“ Takže už jsem odsud neodcházel v „kajdankách“ (poutech). Vězni zůstali překvapeni: „To není možné!“ Po návratu jsme šli do skladu přes vězeňský dvůr, čtyři sta muklů v oknech. Ukazoval jsem prstem k nebi – s Bohem je možné všechno.

Život na svobodě Bude to čtvrtý rok, co jsem doma. Před tím do svých čtyřiceti let jsem byl mrtvý. Od té doby jsem nový člověk. Neměl jsem nic, jen dluhy. Dnes je mám zaplacené. Můžu vyznat, že bez Pána Ježíše se nedá žít. Když jsem přišel z basy, tak mi to nevěřili. Můj bratranec mi nabízel: „Já ti dám nějaké cigarety, rozjedeš nějaký byznys.“ My máme strašně velkou rodinu – hodně jich sedí. Mám touhu v srdci, aby celá moje rodina uvěřila. Pán Ježíš to chce udělat. I Aneta ho vyznala. Nějakou dobu to trvalo. Dnes chodí se mnou a s našimi dvěma dětmi do sboru. Vzali jsme se. Práci jsem si sehnal. Máme se dobře, jezdím na biblické semináře, máme modlitební chvilky, skupinky. Věnuji se dětem na sídlišti. Sportujeme. Chodíme na výlety, zpíváme křesťanské písničky. I Aneta se zapojuje. Vím, kde skončí člověk, který nevyzná Krista. Uvěřila moje sestra, tchyně, bratranec. Předkládám Bohu nejen svou nejbližší rodinu. On zemřel za všechny, ne za pár lidí. To je pro mě úžasná věc.

■ Robert Balažovič

říjen 2016 19


Zápisník

Jana Hušková CB Praha 3 – Žižkov

S

trávit zimu v tílku a žabkách a Silvestra na pláži, to byl vždycky můj sen. A tak jsem si ho loni o Vánocích konečně splnila. V půlce prosince jsem zabalila opalovací krém, repelent a letní svršky a na měsíc a půl jsem odletěla před zimou do Vietnamu. Úplně na jih. Tam, kde teploty sotva kdy během roku spadnou pod třicet stupňů. V Ho Či Minově Městě jsem si zařídila dobrovolnou měsíční stáž s univerzitními studenty, což byla skvělá příležitost poznat místo a také místní lidi o něco důkladněji než jen jako turista. Většina mladých Vietnamců se chce ze své země odstěhovat do západního světa a jsou nadšeni z jakéhokoli kontaktu se západní kulturou. Takže i se mnou, dá se říct. Když jde člověk ve městě sám do parku, může si být jist, že nejdéle do pěti minut ho osloví aspoň jeden mladý Vietnamec s tím, že si s ním chce procvičit svou angličtinu. Už po několika takových setkáních jsem si osvojila přesnou šablonu probíhajících dialogů: Ahoj, jsem „nevyslovitelnéjméno“ a studuji (v devadesáti procentech případů něco s obchodem a byznysem). Odkud jsi ty? – Česká republika. – Nechápavý pohled. – To je hned vedle Německa. – Ahá! Pivo a klobásy... A už jsme byli kamarádi. Vietnamci pivo milují, pijí ho ovšem s obřími kusy ledu, aby jim během vysedávání na plastových stoličkách, jež jsou rozesety všude po chodnících, moc rychle nezteplalo. Ke konci už sice usrkávají spíš jen rozpuštěný led, ale to je nakonec dobře. Vzápětí nato totiž nasednou na skútr a zařadí se do silničního provozu. V desetimilionovém Ho Či Minu, kde se přibližně devadesát procent populace přepravuje právě na 20 říjen 2016

skútrech, je pro Evropana cestování po městě silný zážitek. Na dopravní světla se tam berou ohledy jen někdy, jezdí se aspoň ve dvaceti pruzích a na křižovatkách se prostě musí všechna tahle vozidla mezi sebou nějak proplést. Stejně jako chodci, kteří mezi nimi kličkují. Shrnout šest týdnů do pár odstavců se dá jen těžko, ale můžu zmínit aspoň svoje nejvýraznější dojmy. Celý Vietnam je od 70. let stále pod komunistickou nadvládou a některé věci, které jsem znala pouze z vyprávění rodičů, jsem ve Vietnamu sama zažila. Třeba to, že každý musí mít v komunismu zaměstnání, ale často v něm není co dělat. To bylo ve Vietnamu zřejmé v každém obchodě i restauraci. Řada místních studentů se v porovnání se západními vrstevníky zdá méně dospělá a samostatná, což podle mě souvisí s celkovou výchovou – nedemokratický režim si logicky nebude chtít pěstovat kriticky a samostatně smýšlející jedince. V porovnání se západním světem byl naopak na Vietnamcích velmi příjemný nefalšovaný přátelský přístup a především smysl pro rodinu a vztahy obecně, který v našem světě dost ustupuje na úkor prosazovaného individualismu. Vietnam pro mě splnil to, co od každé takové delší cesty očekávám – poznat alespoň trochu místní kulturu, nechat se inspirovat jejími pozitivy a zároveň si začít víc vážit věcí doma, o nichž jsem do té doby ani nepřemýšlela, brala jsem je za samozřejmost nebo i za obtíž. Jako třeba střídající se čtyři roční období. I když na vietnamskou pláž bych se na Silvestra mileráda vrátila. ■

Foto autor

Zima v žabkách


vikář Sboru Církve bratrské v Praze-Dejvicích

Bulletin Rady Církve bratrské vychází jako příloha časopisu Brána

Vojtěch Furák

Narodil jsem se v Praze, kde jsem i vyrůstal a žiji dodnes. Už sedm let žiju s Bohem, kterého jsem poznal v maturitním ročníku na střední škole. Rok po svém obrácení jsem se nechal pokřtít a během dalšího roku jsem začal navštěvovat sbor v Praze v Dejvicích. Dokončuji studia na ETF, přitom pracuju s mládeží a pomáhám v dětském centru Teen Challenge. Mám přítelkyni, která pochází ze Slezska a přestěhovala se do Prahy. Chodíme spolu devět měsíců a nyní plánujeme svatbu.

I

když jsem pokřtěný jako malé dítě, tak jsem vyrůstal ve zcela nevěřící rodině. Nikdy jsem o Bohu nepřemýšlel; ani když jsem v prvním ročníku četl Lukášovo evangelium jako povinnou četbu, tak mě myšlenka Boha vůbec nenapadla. Během střední školy jsem si nicméně uvědomoval, že spousta věcí v životě je zbytečných. To například vedlo k tomu, že jsem netušil, co chci v budoucnosti dělat. Změna přišla ve třetím ročníku, kdy jsme se více seznámili se svými učitelkami na střední škole. Byly věřící a sdílely se s námi o své víře. Po jednom křesťanském letním táboře jsem si byl jistý, že s křesťanstvím nechci mít nic společného. Ale stále jsem musel na Boha nějak myslet a po pěti měsících přemýšlení jsem přijal Krista jako svého Spasitele a Pána. Chtěl jsem poznat Boha a jeho lásku, protože to mne ve svědectvích ostatních křesťanů nejvíc přitahovalo. Po dvou letech, co jsem uvěřil, jsem jel na pár měsíců do Severního Irska, kde jsem byl na stáži u místního pastora pro mládež. Během této doby jsem více poznal svoje obdarování, ale i to, co mě doopravdy baví. Nyní je to hlavně práce s dětmi a mladými lidmi. Když jsem se vrátil z Irska do Prahy, začal jsem více sloužit v mládeži, přihlásil jsem se na teologii na ETF a začal dělat dobrovolníka v Teen Challenge na Žižkově. Každá tato jednotlivá služba a studium mě proměňovaly jako člověka, ale hlavně budovaly moji víru. Ať už skrze dobré věci, nebo i ty špatné. Během minulého roku jsem byl na operaci zad, protože jsem v důsledku vyhřeznutí ploténky ochrnul od pasu dolů. Potom jsem strávil tři měsíce na rehabilitaci, kde jsem se musel znovu rozchodit. Nyní mám drobná omezení, ale mohu upřímně říct, že pobyt v nemocnici mě posunul v mém životě o kousek dál. Uvědomil jsem si, co bych opravdu chtěl dělat, a přestal se tolik obávat všemožných věcí v životě. Jednou z takových je můj nový vztah, který je v podstatě můj první. Dále jsem se bál odpovědět na Boží volání do služby v církvi. Hodně ve svém životě bojuju se strachem a různými obavami, ale ještě jsem se v Bohu nezklamal a věřím, že mě povede nejen ve službě, ale v celém mém životě. ■

6/2016

říjen 2016 


• Rada schválila pořádání Výroční konference CB v roce 2017 ve Sboru CB Písek-Elim. Mimořádnou konferenci CB svolá Rada na sobotu 3. 12. 2016. • Odbor pro vzdělávání předložil Radě návrh Nových pravidel vikariátu. Výsledné znění bude schvalováno po přijetí Řádu CB. • Rada pověřila Bronislava Matulíka a Petra Grulicha dopracováním Bohoslužebné agendy. • Petr Geldner skončil jako senior Středočeského seniorátu z důvodu změny působiště. • Rada vyslovila souhlas s ustavením samostatného Sboru CB v Sušici a odebrala statut „samostatnosti“ stanici ve Zbraslavi.

Z jednání RCB v Praze květen – září 2016 • Rada vzala na vědomí výsledky voleb kazatelů: Tomáš Cvejn (Bystré), Petr Šedý (Kutná Hora) a Jan Talán (Horní Krupá). Všichni byli řádně zvoleni. • Rada vzala na vědomí přechody kazatelů na jiné sbory: Petr Geldner (Náchod), Miloš Hejzlar (Benátky), Bronislav Matulík (Praha-Soukenická), David Kašper (Praha-Smíchov, stanice Beroun), Pavel Mošner (Praha – Černý Most), Jakub Ptáček (Praha-Vinohrady), Petr Šedý (Kutná Hora), vikář Ondřej Vavrečka (Prostějov). • Rada souhlasně projednala vizitační zprávy ze sborů: Husinec, Kolín, Opava, Poděbrady, Praha 1 – Soukenická, Praha 9 – Černý Most a Zlín. • Ukončené pracovní úvazky: Pavel Černý (odchod do důchodu), Jana Matulíková (změna působiště) a Viktor Glier; vše dohodou na žádost zaměstnance. • Nové pracovní úvazky: Kazatel Miroslav Haszics (přechod ze Slovenska do Ústí nad Labem), vikář Vojtěch Furák (Praha 6 – Dejvice), misijní pracovník Benjamín Kaleta (Praha 2 – Vinohrady), tajemnice OMAR Jana Matulíková. • Prodloužené pracovní úvazky či pokračující DPP: Susanne Kuhnke (misijní pracovnice Praha 4 – Jižní Město), Ernest Welszar (senior Jihočeského seniorátu), Monika Kučerová (asistentka Odboru pro mládež), Ondřej Vavrečka (vikář). • Noví vikáři: Vojtěch Furák (Praha-Dejvice) a Richard Hrdý (Vysoké Mýto).

 říjen 2016

Dvě důležité konference Církve bratrské před námi

L

etošní rok je výjimečný tím, že se v rámci jednoho kalendářního roku uskuteční tři konference Církve bratrské. Tu výroční květnovou už máme za sebou, ale čekají nás ještě dvě. Po třech letech se 12. 11. 2016 setkají delegáti obou zemských církví na Společné konferenci v Bratislavě. V prosinci pak následuje mimořádná česká konference. Bude dobré si připomenout, co tomu všemu předcházelo a co nás čeká.

Společná konference CB 2016

Společná konference v roce 2011 dala jednotlivým orgánům Církve bratrské za úkol připravit novou koncepci a s tím související aktualizaci Ústavy, Řádu a dalších dokumentů Církve bratrské. O rok později přijala Výroční konference toto usnesení: „Konference CB vzala na vědomí informaci o dosavadním postupu celocírkevní Komise pro Ústavu a Řád, která připravila návrh zeštíhlené verze Ústavy Církve bratrské. Konference souhlasí s následujícím řešením: Jedna Církev bratrská se společnou Ústavou, Vyznáním víry a Zásadami CB. Řád a ostatní dokumenty CB nižšího stupně budou připravované zemskými konferencemi CB. Nové společné znění Ústavy CB bude schvalovat Společná konference v roce 2013.“ Konference v roce 2012 zároveň rozhodla, že přípravou návrhu nového českého Řádu CB pověří samostatnou Komisi pro Řád, kterou za tímto účelem ustavila. Společná konference v roce 2013 přijala novou Ústavu CB (platnou v Česku i na Slovensku), ze které vyplynulo další zadání: „Zásady budou v ČR a SR společným ,duchovním‘ dokumentem. Oddělené Řády (v ČR a SR zvlášť) budou rozvádět jednotlivá ustanovení Ústavy.“ Společná konference v listopadu 2016 se tedy bude řídit novou Ústavou, která patrně dozná několik změn. Například poprvé a naposled budou českou stranu zastupovat delegáti, kteří byli vylosovaní na květnové konferenci. Doprovodné usnesení Společné konference totiž stanovuje počet delegátů s hlasovacím právem takto: 30 delegátů za každou Zemskou církev a tři delegáti za každou Radu. Jelikož CB v Česku má víc sborů než je daný počet delegátů, rozhodla česká výroční konference, že českou část bude zastupovat 30 sborů určených losem, z nichž budou vybráni delegáti (kazatelé i nekazatelé) pro Společnou konferenci. Pokud ale budou navržené změny přijaty, potom už na příští Společné konferenci budou mít i české sbory po jednom zástupci jako sbory slovenské. Dále na Společné konferenci proběhne hlasování o přijetí základních dokumentů společných pro obě části CB, kterými jsou Vyznání víry a Duchovní zásady CB. Na těchto materiálech pracovala československá komise a vytvořila materiál, který bude vlastně takovou malou konfesí Církve bratrské. Předložené dokumenty naznačují teologické směřování naší církve. Poprvé bude Vyznání víry také doprovázeno krátkým komentářem. Tím se nechceme vymezovat proti jiným církevním tradicím, ale naopak z těch obecných vycházíme, a navíc chceme reflekto-


Foto petr grulich

vat soudobé dokumenty světového evangelikálního hnutí, včetně důrazů na misijní, evangelizační a diakonické poslání církve. Svým způsobem tyto dokumenty, včetně návrhu bohoslužebného řádu, vytvářejí určité vodítko pro to, co chceme jako církev vyznávat a vyučovat. Věříme, že inspiraci a praktickou pomoc v tom naleznou všichni, kteří se podílejí na vyučování v církvi, ať už jde o vedení dětí, či vzdělávání mládeže a dospělých. Delegáti budou dále schvalovat nový Jednací řád Společné konference, který připravila komise pro Ústavu. V rámci programu bude též prostor pro rozhovor o aktuálních otázkách církve.

Mimořádná česká konference CB 2016

Druhá konference je mimořádná a bude se konat 3. 12. 2016 v Praze na Žižkově. Hlavním bodem bude schvalování nového Řádu Církve bratrské. Komise pro Řád celé čtyři roky intenzivně pracovala na přípravě nového Řádu. Nejprve byl konzultován věcný záměr, za tímto účelem bylo svoláno několik jednání statutárních zástupců sborů, věcný záměr byl diskutován na pastorální konferenci kazatelů, následně i na Výroční konferenci. V dalších letech byly postupně všem staršovstvům zasílány jednotlivé pracovní verze návrhu Řádu, jednotlivá staršovstva zasílala své připomínky, na které Komise pro Řád reagovala. Základní přehled činnosti byl průběžně zveřejňován na webových stránkách, kde je k dispozici všech 17 pracovních verzí nově vznikajícího Řádu tak, jak komise reagovala na jednotlivé připomínky. S novým Řádem CB zřejmě dojde k některým změnám, jako například prodloužení funkčního období Rady, odborů a celocírkevních pracovníků ze čtyř na pět let. Dále možnost udělovat či odebírat zvláštní status sborům se specifickým profilem (například korejský sbor). K novému Řádu se budou ještě vztahovat hlasování o návazných ustanoveních vyplývajících z rozdílů mezi starým a novým Řádem. Jedním z bodů programu bude také rozhovor o aktuální situaci ve věci zamýšleného Komunitního centra v areálu CB Chvaly. Projednávat se budou také záležitosti týkající se samostatných stanic a otázky spojené s volitelností za kazatele CB u ordinovaných kazatelů, kteří jsou ze závažných důvodů mimo službu.

• Rada vzala na vědomí vyjádření k dalšímu působení kazatele Petra Jelínka v Chrudimi. Vyjádření bylo vydáno i za účelem vyjasnění principů, kterými se řídí střídání kazatelů v případě, že odcházející kazatel zůstává i nadále členem sboru, ve kterém sloužil. • Rada jmenovala Tomáše Vránu vedoucím samostatné stanice v Bohumilicích a schválila udělení diakonské ordinace bratru Josefu Wiselkovi (Třinec-Lištná). • Rada pověřila Karla Hůlku kaplanskou službou v děčínské nemocnici. • Rada rozhodla, že Munkh-Erdene (Daniel) Turmunkh, mongolský evangelista působící v České republice a člen CB, může jako host přijet na pastorálku, zároveň se bude účastnit i setkání vikářů. • Rada vedla rozhovor o vikariátu s Tomášem Kolmanem, jehož vikariát opavský sbor CB doporučil. Rada ocenila a podpořila záměr opavského sboru rozvinout službu v Kateřinkách, jednání o přijetí do vikariátu ale doporučila odsunout z důvodu příliš krátké doby Tomášovy služby v CB, a protože k zahájení misijní práce bude vhodnější pozice misijního pracovníka (evangelisty). • Rada vzala na vědomí hodnocení vikářů Václava Andrše, Romana Kysely, Jiřího Serbuse, Daniela Šrámka, Davida Uhříka a Ondřeje Vavrečky.

Z jednání RCB v Praze květen – září 2016 • Rada pověřila tajemníka vytvořením „centrálního sekretariátu“, který by měl odlehčit předsedovi a místopředsedovi Rady od administrativních povinností a eliminovat chybovost širší vzájemné spolupráce. Součástí projektu je aktualizace archivu Rady dle zákonných podmínek (zákon o archivnictví a spisové službě, zákon na ochranu osobních údajů). Rada v souvislosti s touto změnou rozšíří úvazek Marty Grulichové a ukončí finanční podporu výkonného redaktora Brány. • Rada vzala na vědomí, že Josef a Bohunka Horští ukončili svou činnost v OMAR; Josef Horský je však i nadále ochoten externě spolupracovat. Zároveň končí činnost sdružení Genea (sdružení pro rodinu). Rada následně jmenovala členkou OMAR Janu Matulíkovou.

říjen 2016 


• Rada pověřuje ekonomku sestavením oficiálního seznamu osob pracujících ve Vězeňské duchovenské péči (VDP) a následným uhrazením členského příspěvku VDP podle zjištěného počtu osob. • Rada CB na základě souhlasu staršovstva Sboru CB Brno-Kounicova schválila služební cestu diákonky Márie Uhlíkové do USA. Mária Uhlíková byla přijata univerzitou Wheaton College k šestitýdennímu postgraduálnímu kurzu European Summer Study Programme, který proběhne v termínu 6. června až 14. července 2016. Absolvování kurzu je finančně kryto stipendiem. • Rada CB přijala zprávu ze studijního volna kazatele Petra Kučery. Příslušná část jeho studijního volna je tím i formálně uzavřena. • Rada CB vzala na vědomí zápis z jednání Valného shromáždění Ekumenické rady církví, které se sešlo 26. listopadu 2015. Valné shromáždění vyslechlo a přijalo zprávu předsedy ERC Daniela Fajfra, věnovanou akcím Ekumenické rady církví, problematice uprchlíků a imigrantů v Evropě a tématu kooperace státu a církví. Podobně se věnovalo zprávě generální sekretářky ERC Sandry Silné a hospodaření ERC. Proběhla rovněž volba nového předsedy a místopředsedů ERC; protože na post předsedy nebyl nalezen vhodný kandidát, uvolil se Daniel Fajfr v této funkci ještě jeden rok setrvat. Prvním místopředsedou ERC byl na funkční období 2015–2017 zvolen synodní senior Českobratrské církve evangelické Daniel Ženatý, druhým místopředsedou na stejné funkční období superintendent Evangelické církve metodistické Petr Procházka. • Rada CB vzala podobně na vědomí zápis z jednání Řídícího výboru Ekumenické rady církví z 10. února 2016. • Rada CB vzala na vědomí zápisy z jednání seniorátů Jižní Čechy a Východní Čechy – jih.

Připravil Petr Raus, místopředseda RCB  říjen 2016

Možná se může někomu jevit, že je církev příliš zahlcena legislativou, organizačními záležitostmi, pravidly a řády a že oněch sedm let práce na církevních dokumentech mohlo být věnováno „duchovnějším“ záležitostem. Nemyslím si to, neboť bratrská tradice, ke které se odvoláváme, si dala do vínku slovo z 1K 14,40: „Všecko slušně a podle řádu ať se děje.“ Věřím, že dobře nastavená pravidla nejsou něco méně duchovního, naopak, mohou nám pomoci při jednáních na různých úrovních a současně nás mohou ušetřit mnoha nedorozumění. Navíc doufám, že nám revize a komplexní zpracování dokumentů CB vydrží s nutnými úpravami, které život v církvi přináší, zase několik let. ■ daniel FaJFr, předseda rady cb

Krátkodobý misijný pobyt na Ukrajine

U

ž od roku 2005 organizujeme v rámci Cirkvi bratskej v SR letný misijný pobyt na Ukrajine. V tomto roku (31. 7. až 7. 8. 2016) sa nás vybralo deväť. Okrem mládežníkov a strednej generácie aj jeden „aktívny“ dôchodca. Zo Slovenska i Čiech, cébečkári a evanjelici. Našou destináciou bolo Mukačevo (západná Ukrajina).

Relatívne nový baptistický zbor na kraji mesta. Zapojili sme sa do stavebných prác pri dokončovaní exteriéru už skolaudovanej modlitebne (plot, ihrisko). Zároveň sme slúžili deťom zo sídliska. Zbor má silnú misijnú orientáciu. Ešte v roku 2009 ich bolo cca 45 a stretávali sa v bývalom obchode. Odvtedy sa takmer zdvojnásobili. Plánujú postaviť na inom konci mesta „mini detský domov“ (manželská dvojica, ktorá sa bude starať o 15 detí). Zbor sa zapája aj do vzdialenejšej misie (Kazachstan). Vlani rekonštruovali dom na východe Ukrajiny, ktorý zasiahla mína. Mali sme možnosť hovoriť s veriacimi, ktorí prišli z LDR (Luhansko-Doneckej republiky). Strávili v Mukačeve pár týždňov, navštívili príbuzných. Hovorili nám o vojnovej pohotovosti a nočnom zákaze vychádzania. Avšak cirkev tam žije a slúži svojej komunite. Aj kvôli tomu vidia svoje miesto tam. Boli vyrovnaní a vyžaroval z nich pokoj. Odvaha. Asi to by sa dalo povedať o tých, ktorých poznám na Ukrajine. Odvaha čeliť nedostatku, žiť s nádejou, zvestovať evanjelium a ak treba aj čeliť smrti. Lebo kresťanstvo potrebuje odvahu.

■ peter prištiak, zbOr cb hermanOvce nad tOpľOu


stalo se

V německých protestantských církvích bylo pokřtěno 3 500 migrantů V Německu bylo od roku 2014 pokřtěno v tamních evangelických církvích různého směru kolem třech a půl tisíce migrantů z Blízkého východu, kteří byli předtím převážně muslimy. Vyplývá to z  průzkumu evangelické zpravodajské agentury IDEA mezi zemskými a  svobodnými církvemi. Většinu křtů hlásily svobodné církve – více než 2 500. Někteří nově pokřtění tímto aktem vyznali víru, kterou dříve skrývali – to se týká především uprchlíků z Íránu. Objevují se však i protivenství. Mladý křesťan původem z  Afghánistánu, který navštěvuje sbor naší sesterské církve FeG v Hanau, byl 17. srpna na ulici přepaden a zbit čtyřmi svými muslimskými krajany, kteří křičeli „Allahu akbar“ a podle všeho ho chtěli zabít vytaseným nožem. Poté, co křik na ulici přivolal sousedy, útočníci utekli. Nyní událost vyšetřuje policie. Objevila se i řada případů vyhrožování blízkovýchodním křesťanům muslimy v německých uprchlických táborech, jak informovala německá média včetně hlavních zpráv televize ZDF.

Egypt: Nová pravidla pro výstavbu kostelů Egyptští poslanci 30. srpna odsouhlasili první zákon, který stanovuje pravidla výstavby kostelů. Konzervativní muslimové dosud odmítali cokoli, co by mohlo představovat ohrožení „islámského charakteru“ země. Křesťané doufali, že nový zákon vše změní; povzbudily je i sliby prezidenta Abdal Fattáha Sísího. Zákon však stále obsahuje některé restrikce, například že o povolení k výstavbě kostela musejí křesťané požádat místního guvernéra nebo že velikost kostela musí být „přiměřená“ velikosti křesťanské komunity v oblasti. V každém případě se však jedná o výrazný pozitivní posun oproti předchozímu zákonu z roku 1934, který byl diskriminační a nutil křesťany budovat ilegální kostely a modlitebny, jež se pak stávaly terčem útoků radikálních muslimů. Podle IDEA a čtk (ve spolupráci s

) zpracoval –juml–

no comment Trump chce do nebe „Být dobrým prezidentem je pro mne zřejmě jediná možnost, jak se dostat do nebe,“ řekl Donald Trump 11. srpna na shromáždění evangelikálních křesťanů v Orlandu na Floridě. Proto bude také dělat všechno pro to, aby svoji práci prezidenta konal dobře. Trump opakovaně tvrdí, že je presbyteriánským křesťanem. Podle svých dřívějších slov ještě nemusel prosit Boha o odpuštění, protože neudělal nic, co by odpuštění vyžadovalo.

GLOSA

Petr Plaňanský „Konejte toto: Mluvte každý svému bližnímu pravdu.“ (Za 8,16)

Proč nechci být prezidentem? Protože bych musel při prvním projevu konstatovat, že: • máme vždy jenom několik málo let na to, abychom z právě narozených dětí, které jsou barbary neznajícími náš jazyk, zvyklosti, kulturu a hodnoty, vychovali sebevědomé občany, kteří znají nejen svá práva, nýbrž i povinnosti, umí se dorozumět rodným jazykem, přijímají naši kulturu, milují svou zemi a jsou ochotni pro ni něco udělat, a že tohle poslání je mnohem důležitější než jakákoli kariéra či sobecká touha; • od svobody či nesvobody nás dělí vždycky jenom jedna generace a naším úkolem je svobodu uhájit a tento zápas předat generaci našich dětí; • na pravidlu „kdo nepracuje, ať nejí“ se pro společnost, která chce být zdravá a prosperovat i v další generaci, nic nezměnilo; • oběti trestných činů musí mít výrazně větší práva než pachatelé, nikoli naopak; • kdo pro peníze zrazuje vlastní zemi, je prachobyčejný darebák; • kdo neprojevuje soucit a solidaritu k tomu, koho má vedle sebe, je nedůvěryhodný v okamžiku, kdy je projevuje komusi na druhé straně planety; • pokud chceme diskutovat s lidmi odlišných zvyklostí o míru a toleranci, potřebujeme nejprve zůstat naživu; • druhému máme být na prvním místě především člověkem, ovšem za předpokladu, že se stále ještě chová jako člověk, nikoli jako padouch. Ale ruku na srdce: koho by pravda dnes ještě zajímala? ■

říjen 2016 21


DO PÍSMA

Genesis 33,18–34.31

Dína a Šekem N

a přelomu dvou kapitol se dozvídáme, jak Jákob takřka každým krokem navazuje na praotce Abrahama. Opouští Roviny aramské, ocitá se v Kenaanu, brodí Jordán a „usadí se pokojně v Šekemu“. Nebo – možný překlad – „přichází do Sálemu, města Šekemských“. Evokuje to Sálem a Melchísedeka, kterému Abraham dal desátek. Kupuje pole. První koupil Abraham u Chebrónu (Gn 23,17), který stejně jako Šekem leží u božiště Móre (12,6). Koupě pole ukazuje, že se Jákob v Kenaánu zdrží nadlouho. Po dvaceti letech tvrdé služby u Lábana, těžkém boji s Bohem i lidmi, by asi bylo příjemné odpočinout. Život a strádání ale ani u Jákoba jakoby nemělo konce. 1–2 Dína, dcera Ley, kterou porodila Jákobovi, si vyšla, aby se podívala na dcery té země. Uviděl ji Šekem, syn Chivejce Chamóra, knížete té země, zmocnil se jí, ležel s ní a znásilnil ji. Příběh začíná nevinně. Dína si vyjde na procházku. Nepožádá o svolení. Nestará se o důsledky, jde na vlastní triko. Zvědavost a risk přináší vzrušení, které zahání nudu nejen u mladých. Zajímají ji vrstevnice. Asi si jen tak nechce posedět na lavičce a pokukovat kolem. Josefus Flavius zmiňuje, že se ve městě asi konal nějaký druh kultické slavnosti, které se účastnil syn místního knížete Chivejce Chamóra. Kenaanci vyznávali vegetativní bohy, hlavně Baala. Jméno jeho syna bylo shodné s městem Šekem. Tím zdůrazňuje postavení a vliv. Šekem si vybírá dívku

Mgr. Radislav Novotný (38) Druhý kazatel sboru CB Soukenická. Žije s manželkou a třemi dětmi ve Staré Boleslavi.

22 říjen 2016

Dínu. Patrně se s ní vyspal během posvátného spojení hieros gamos, tím ji zhanobil a ponížil. To by vysvětlovalo, proč nemá nárok na plnoprávný sňatek. Zamilovaný Šekem se chce ženit. Sice to nezačalo pěkně, ale skončit by to mohlo dobře. Bible nezamlčuje Šekemovy sympatické rysy. Stejně vidíme i úskoky a hřích na straně Božích vyvolených. Šekem žádá otce, aby vše zařídil. Dínu nazývá něžnými slovy (jaldá) děvčátko a (na‘rá) dívka. Zbožňovanou bohyni Dínu chce mít doma. 5–7 Když Jákob uslyšel, že Šekem poskvrnil jeho dceru Dínu, jeho synové byli s jeho dobytkem na poli. Jákob mlčel až do jejich příchodu. Šekemův otec Chamór vyšel k Jákobovi, aby s ním promluvil. Synové Jákobovi přišli z pole, jakmile o tom uslyšeli. Ti muži byli hluboce zarmouceni a vzpláli velikým hněvem. Vždyť spáchal hanebnost v Izraeli, když ležel s dcerou Jákobovou. To se nemělo stát. Jak si vysvětlit Jákobovo mlčení? Nerozhodnost, nebo je to výraz truchlení? Co dělat? Legalizovat vztah Díny a Šekema a spříznit Kenaance s Abrahamovými potomky? To Bůh nechce! Stejně tak nechtěl, aby se stalo to, k čemu došlo mezi Šekemem a Dínou! Stalo se, co teď? Objeví se bratři Díny a berou iniciativu do svých rukou. Chámor přijde, aby jednal s Jákobem, ale dále s ním mluví oni. Jejich rozlícenost je zdůvodněna nábožensky – v Izraeli je znásilnění nepřípustné. Jde o náboženské poskvrnění, jak potvrzují i svými slovy. Slovo, které použijí, se hodí pro označení něčeho nevhodného k bohoslužbě. (Lv 5,2) Bratři vystupují jako horliví správci svatosti. Nevíme jistě, co je žene více – poskvrnění cti rodiny, nebo náboženská horlivost? 8–12 Chamór je diplomat a o dívku smlouvá. Prosí o její ruku a současně láká na výhody, kterým se Izraelcům dostane – volnost ve výběru manželek, volnost vlastnění soukromého majetku, volnost obchodu, volnost pohybu. „Požádejte o jakékoliv


věno a dám vám to!“ Jákob nadále mlčí. Přihlíží, jak lstivě jednají jeho synové Šimeón a Lévi. Stává se tak spoluviníkem. Vidí zneužití náboženského úkonu obřízky jen proto, aby se mohli synové pomstít. Jsou lstiví jako jejich otec. Maskují past za vznešená slova o obřízce. Pozor na náboženské vůdce, na vlky v rouše beránčím! Z toho, co vidíme dál, je zřejmé postavení Šekema – byl nejváženějším v domě otce Chamóra. Otec stojí za svým synem a přemluví zbytek města. Dají se obřezat. Obřízka není v místě ničím neobvyklým. Domlouvají, ukazují výhody spojení. Obřízka je jen formalita. Obecné blaho je přednější než osobní zájem. Zvláště, když z obecného blaha by mohlo kápnout také trochu toho blaha osobního. Nepřichází blaho, ale krvavá pomsta. Podle Dt 22,25n by mělo stačit padesát šekelů a mohla následovat svatba. Pokrevní msta je krutá a neodpovídá ani zvykům tehdejší doby ani Tóře. Není

na popud Hospodina, i když v jeho jménu. Spíše za vším stojí potupená rodinná čest. Není to válka za účelem míru. Krutost ukazuje, čeho jsou lidé schopni, pokud je ovládne zlý, nekompromisní fanatismus ve jménu náboženství, za kterým stojí lidská zloba, zhrzená čest a nenávist. Ve svém loupení a ničení postupují podle pravidel boje proti nepřátelům podle Dt 20 – zabíjejí všechny mužského pohlaví, zajímají děti, ženy, loupí majetek, brav, skot i osly. Ale bez toho aby nabídli nejprve mír. Rozhořčení a obavy z dalšího krutého jednání Izraelců mohly právem padnout na okolní národy. Kristus nás vede, abychom snášeli urážky – ne pro strach, ale proto, abychom se sjednotili s tím, kdo urážky a útrapy snášel za nás. Zlu se musí odpírat, ne mu ustupovat. Nepřemáhat zlo zlem, ale dobrem, to je princip, který učí Pán Ježíš Kristus. To je víra ve svrchovanou moc Boží. ■

pOznámky Kult Baala a Anat K uctívání Baala (Vlastník) patřily sexuálně-orgiastické slavnosti, při kterých se různými rituály probouzela síla přírody. Bohyně Anat na konci zimy hledala svého miláčka Baala v podsvětí. Anat zahání Móta, boha smrti – zimu, aby pak Baalovým deštěm jednak zplodili jaro plné síly na polích, a také aby zajistili plodnost ve svých stádech. Rituály byly propojeny se sexualitou účastníků. Dráždily jejich žádostivost a chtivost. Měly zajistit úrodu a rozmnožení stád. Není divu, že když se zde objevila mladá dívka – cizinka, brzy se stala objektem zájmu těchto lidí. Šekem se Díny zmocnil, spal s ní, a tím ji ponížil. Pravděpodobně se tak mohlo stát během vrcholu celé slavnosti a Dína se tak stala součástí posvátného spojení Baala a Anat. Došlo tedy ke zneuctění Jákobovy dcery. Největším problém nebyl sex mimo manželství, ale že se Dína stala účastnicí cizího kultu – totiž stala se nevěstkou v Baalově svatyni. Není důležité, jestli sama chtěla, ale to, že ji místní do toho zatáhli.

Město Šekem Šekem (také Síchem, snad i Sychar) je vnímán jako strategické místo v celé kenaánské zemi. Je to velmi staré město. V době Jákoba minimálně několik staletí. Leží na výhodném kopcovitém místě na úpatí Ébalu a Gerizímu. Tvoří přirozený střed oblasti. Stával zde význačný chrám Baal-berít (Pán smlouvy) a v historii se zde uzavřelo mnoho smluv. Abram se zde utábořil u božiště Móre a Hospodin s ním na tomto místě obnovil sliby (smlouvu). Jákob zde zakopal cizí bohy a postavil oltář. Tím zasvětil místo Hospodinu a vyhlásil jeho svrchovanost. Za Jozua Izrael na tomto místě obnovil svou smlouvu s Hospodinem. Pohřbili zde kosti Josefovy. Šekem se stal útočištným městem (Joz 20,7), místem obnovení smlouvy s Hospodinem (Joz 24). Byli to Lévi a Šimeón, kdo vraždili v Šekemu. Přesto kmen Lévi bude vyvolen k tomu, aby chránil provinilce uprchlé do tohoto útočištného města. Také oni mají sloužit Hospodinu v chrámu. Paradoxní je, že právě oni budou zprostředkovávat smíření mezi Hospodinem a jeho lidem. ■

říjen 2016 23


Etika

Vztah k vlastnímu tělu Jak se starat o vlastní tělo? Je to jen pomíjivá schránka, oslík nesoucí naši duši, nebo chrám Ducha, který má být co nejvýstavnější?

N

edávno jsem se dočetl, že nejprodávanější knihy v USA jsou kuchařky a knihy o hubnutí. Myslím, že tento rozpor dobře vystihuje paradox naší doby. Na jednu stranu určité požitkářství související mimo jiné s přibíráním váhy, na druhou stranu snaha s tím něco dělat. Hezky to vystihuje sociolog Z. Baumann: „Ty druhé knihy poučují o tom, jak je třeba léčit rány zasazené podle návrhu těch prvních. Druhé knihy vyprávějí o tom, jak se sebeumrtvit, ve jménu toho, aby tělo bylo způsobilé prožít vytržení, k němuž zvou knihy první.“ Jedním z fenoménů západní společnosti je v  posledních letech téma zdraví. Čteme o zdravé výživě, zdravém životním stylu, v lékárnách lze koupit nejrůznější vitamíny nebo léky posilující imunitu, v knihkupectvích i na internetu lze získat stovky „zaručených diet“, budují se nová fitcentra, a pokud nejste spokojeni se svojí postavou, lze podstoupit plastickou operaci. Nevím, jak to bylo za našich babi-

Bc. David Novák, M.Th. (50) kazatel CB v Praze 13, předseda Evangelikální aliance a evangelizačního odboru. Člen rady Církve bratrské. S ženou Danielou má syny Adama a Martina, učí filosofii, misiologii a etiku na Evangelikálním teologickém semináři.

24 říjen 2016

ček, ale soudě podle popularity třeba Sokola, zřejmě i kdysi byla ceněna hezká postava, síla a zdraví získané cvičením. Nicméně v současné době se z této oblasti stal doslova kult. Kult krásy a kult zdravého životního stylu. Výše popsané je jeden extrém. Pak zde je ale i extrém druhý, a tím je lhostejnost vůči tělu. V tomto pojetí se o tělo není třeba starat, a dokud člověka něco nepíchá či nebolí, je možno jíst a pít téměř cokoli v jakémkoli množství a navíc se moc fyzicky nepřetěžovat. Pokud se vyskytnou nějaké bolesti, pak existuje všemocná medicína, která mně musí ulevit od bolesti a uzdravit mě. Nestane-li se tak, potom je na vině neschopný doktor, popřípadě celý zdravotní systém, určitě ne lhostejnost k vlastnímu tělu. Jak se k naznačené problematice stavět jako křesťan? O tom, co jsem popsal, se v křesťanských kruzích příliš nemluví. Asi bychom nikoho ve sboru nenapomínali za to, že se přejídá a že je to na jeho postavě vidět. Kázání nebo vyučování na téma vztah k vlastnímu tělu jsem v církvi ještě neslyšel. Jenže jak kult těla, tak naopak ochablé tělo se mohou stát problémem, který v posledku ovlivní i náš duchovní život. Podívejme se podrobněji na první extrém. Je jistě moudré nejíst všechno, co nám chutná. Zároveň se ale můžeme dostat do krajnosti, které se říká ortorexie, což je závislost na zdravé výživě. Lidé postižení touto nemocí se děsí, že by mohli sníst něco nezdravého. Vše začíná přehnanou snahou o zdravý způsob života a končí podvýživou, depresemi, v krajním případě i smrtí. Myšlení lidí, kteří se příliš zabývají zdravím, se neustále točí kolem stravy a stravovacích návyků. Stejně tak se péče o tělo může stát modlou, která se projevuje neustálým sebepozorováním, sledováním váhy, pozorováním nárůstu svalové hmoty, někdy i zbytečným nákupem značkových šatů. To vše především proto, abych na druhé zapůsobil svým vzhledem. Zde je třeba zmínit, že tlak na tělesnou krásu je dnes enormní a nepodléhají mu jen mladí lidé. Když jsem zmínil ortorexii, pak je třeba připomenout i bulimii a anorexii, které mají co do činění s nepřijetím své postavy.


Foto archiv

můj názor Před zhruba pěti lety jsem se ocitl na operačním stole se žlučníkovými kameny. Pravděpodobným důvodem byla špatná životospráva. Když jsem odcházel z nemocnice a ptal se na dietu, doktor zakončil svoje rady slovy: „Pane Nováku, prostě nesmíte jíst jako čuně.“ Vím, že ono „nejíst jako čuně“ má v kontextu žlučníku i konkrétní obrysy, ale tehdy jsem si uvědomil, že musím začít něco dělat se svojí životosprávou, jinak se – i přes občasné sportování – zničím. Pracuji hlavou, občas prožívám stresy, hodně sedím a navíc jsem dosáhl padesátky, proto se snažím do svého života zhruba čtyřikrát za týden zařazovat pohyb v podobě běhu, dále více přemýšlím, co jíst a co nejíst, snažím se večer už nejíst těžší jídla nebo sladké. Co se týká sebepozorování, i na to si musím dávat pozor, protože občas závodím v běhu. To mě někdy vede k přílišnému srovnávání se s druhými a nadměrnému sledování své výkonnosti. Někdy podlehnu lenosti, jídlu, sebepozorování… Ale bojuji s tím. Zároveň jsem se ale naučil, že tělo a zdraví je darem, se kterým přichází i úkol – starat se o ně. Dříve jsem tento úkol se svojí vírou nespojoval, to se v poslední době mění.

Druhým extrémem je zanedbávání tělesné schránky a zapomínání, že tělo a zdraví je dar od Pána Boha, o který je třeba pečovat. Pokud o něj nepečujeme,

důsledky se dříve či později dostaví. Mnozí z nás vykonáváme sedavé zaměstnání a to s sebou nese následky v podobě tloustnutí, ochabování svalů, bolesti zad atd. Navíc mnozí prožíváme stresy, které mnoho lidí kompenzuje přejídáním a někdy i alkoholem. V křesťanských kruzích je navíc přejídání jedním z „povolených hříchů“. Pokud pracujeme celý den, pak to poslední, do čeho se nám chce, je cvičit. Stejně tak je někdy hodně těžké odolat pozdní večeři nebo každodenní večerní dávce vína či piva. Následky se dostavují pomalu, ale jistě, a to v podobě různých bolestí, ale i v podobě ochablosti nejen těla, ale i ducha. Díváme-li se do Písma, pak na několika místech čteme o mimořádném vzhledu (např. Píseň písní, David, Saul). Narozdíl od současnosti, ale i antiky Písmo vzhled nijak neglorifikuje, ale ani nedémonizuje. Krása i zdraví jsou v Písmu vnímány jako požehnání od Hospodina. Tělo a hmota nejsou něco méněcenného, ale dobrým Božím výtvorem. O těle je psáno, že je chrámem Ducha. Písmo se dívá na člověka celistvě, tedy jako na propojení ducha, duše, srdce, vůle, myšlení, těla. Záměrně vybírám všechny tyto termíny, abych ukázal, jak je jedno s druhým propojeno a jak ani není jasné, kde jedno začíná a druhé končí. Pro člověka plyne, že je třeba se o tělo starat a zároveň že je třeba, abychom si z něj neudělali modlu. Pokud se sebou nic nedělám, chybuji. Pokud mě péče o zdraví a vzhled stravuje, chybuji stejně tak. Pokud mě začne diktovat únava, které se ochablé tělo není schopno bránit, stejně tak chutě, kterým nejsem schopen odolat, něco není v pořádku. Stejně ale není v pořádku, pokud mi diktuje zrcadlo. ■ říjen 2016 25


KULTURA Sjednoceni ve Vsetíně

Festival UNITED Š

estý ročník festivalu UNITED skončil a město Vsetín se vrátilo ke svému obvyklému životu. V paměti ale stále zůstávají živé vzpomínky, v mobilech fotky, na Facebooku uzavřená nová přátelství a v srdcích… snad ještě o něco víc. Věřím, že letošní ročník festivalu přinesl nejen skvělé zážitky, ale také proměněná srdce. O zážitky z koncertů, tanečních vystoupení, talk show a mnoha dalších částí programu určitě nouze nebyla. Davy lidí před pódiem na vystoupení skupin Kutless, Altarive, Faith Child a jiných mluvily za vše. Plno bylo také při ranních a večerních programech s hlavními řečníky festivalu. Jednoduše

seděli v okolních zahrádkách restaurací a kaváren mohli být součástí něčeho mnohem většího, než si sami uvědomovali. Vnímám jako velké požehnání, že město Vsetín mohlo být součástí Božího díla. A jaké byly reakce lidí na Facebooku na otázku: Jak byste popsali letošní festival jedním slovem? Obohacující, neopakovatelný, jedinečný, požehnaný, pecka, nesmrtelný… Věřím, že Pán Bůh si těchto pár dní, které jsou za námi, použije k tomu, aby se srdce lidí měnila a hledala něco víc než jen náplň pro tento život. Aby lidé mohli přemýšlet o tom, co je smyslem jejich života, a poznat, kdo je ten Nesmrtelný.

– více než čtyři tisíce lidí v centru města Vsetín byly skutečně znát, jak při hlavních programech, tak na seminářích, workshopech nebo na Dětské scéně. Když jste procházeli mezi Hlavní scénou na náměstí a Street scénou před Domem kultury, jen stěží jste narazili na někoho bez červeného či žlutého registračního náramku nebo visačky na krku. A když přece jen – i ten, kdo nebyl označen, byl stejně součástí festivalového dění. A právě to pro mě bylo asi největším zážitkem a  zároveň důkazem Boží milosti. Že festival UNITED na tři dny pohltil město Vsetín, které se tak stalo součástí Božího díla. Že při slovech řečníků, písních chval nebo tanci se kolemjdoucí lidé zastavovali a mohli být také účastníky. Že lidé, kteří

A na závěr přání Lukáše Pokorného, média koordinátora festivalu UNITED: „Přál bych si, aby lidé mohli přijet také příští rok, aby se rádi vraceli, líbilo se jim tu a bavilo je to. Přál bych jim, aby se jich na festivalu mohlo něco dotknout, aby uviděli Boha jinak než dříve. A za ten rok, co budou doma, aby mohli duchovně růst a ujít s Bohem nový kus cesty.“

26 říjen 2016

Ještě letos před Vánocemi se začne připravovat další ročník festivalu. Dá-li Pán Bůh, setkáme se společně v termínu od 24. do 26. srpna 2017 na sedmém ročníku festivalu UNITED. Přijměte proto srdečné pozvání ode mě a celého organizačního týmu!

■ Tereza Zbranková

Foto Marek Dušek, Lukáš Kubart

Po pěti letech nově jako městská open-air akce


Obhajoba introvertů Adam S. McHugh – Introverti v církvi. Karmelitánské nakladatelství, Praha 2016, 238 s. Americký pastor Adam McHugh si ve své knize pokládá otázku, zda se v evangelikálních církvích zdůrazňujících otevřenost, sdílení a společné prožívání může dařit introvertům. Autor sám se představuje jako introvert a jeho kniha je zjevně určena podobným lidem, a to především k povzbuzení a nalezení jejich obdarování a hodnoty vlastního temperamentu. Proto píše o nepochopení introvertů (mimo jiné i jimi samými) a snaží se ukázat na základě odborné literatury i vlastní zkušenosti, že jejich přirozenost není synonymem chorobné asociálnosti, nýbrž může přinášet užitek. Témata jako extrovertní tendence v církvi, přirozenost introvertů a to, jak mohou fungovat ve společenství, stát ve vůdčích pozicích a evangelizovat, doplňuje osobními návody i otázkami k zamyšlení. Pro introvertně založené čtenáře může být kniha velkým povzbuzením a zároveň podnětem k mnoha úvahám o vlastních postojích a zvycích. Pomineme-li, že občas by prospělo některé téma více rozvést a že ne všechny rady se dají uplatnit obecně, má titul v zásadě jeden nedostatek. Je jím málo vyváženosti ve vztahu k extrovertům, aby namísto polarizace mohlo souběžně docházet k pochopení obou stran. kateřina Korábková

Voda stoupá, tak je zachraň Expozice Archa Noemova v Nové budově Národního muzea v Praze Příběh, na který název láká, nečekejte. Autoři výstavy si vypůjčili Noema a jeho záchranný koráb, aby dětem poukázali na nelehký život divokých zvířat, na nutnost chránit je, aby neskončila jako ta, která k Noemovi nenastoupila. Děti se tak dozví o seznamech ohrožených druhů, smyslu národních parků a k čemu jsou dobré zoo; kde které zvíře žilo a žije, o invazivních druzích a také co je to muzeum a jeho sbírky. K tomu jsou panely, vitríny, interaktivní tabule a hlavně velká sbírka vycpaných zvířat, kolem které stojí kus obrovské archy. Aby to děti ještě více bavilo, provází je na obrázcích prostořeký Eda, racek chechtavý, což je trochu nečekané vzhledem k reklamě (nebohý králíček, kterého chce sníst vlk, na nějž má zase zálusk medvěd). Děti mohou na výstavě vyplňovat pěkně připravené průvodce plné úkolů a otázek, mohou si domů vzít také komiksy s rackem Edou a na závěr si pohrát v herně, nejlépe s kormidlem připojeným k počítači, kde běží originální hra. Otáčením kormidla řídí archu, ta pluje pomalu se potápějícím světem, na posledních zbytcích světadílů čekají zvířata, až je vyzvednou na palubu. Čas ale běží a voda pořád stoupá. Anna Chrásková

OTÁZKA PRO Danu Krausovou, psychoterapeutku se zaměřením na logoterapii a existenciální analýzu Může být introvert sborovým pracovníkem v evangelikální církvi? Ve službě druhým může stát introvert stejně jako extrovert. Každý obohacuje společenství něčím jiným. Samozřejmě je dobré, aby povaha pracovníka a charakter jeho služby byly alespoň částečně v souladu. Nemá smysl zrazovat svou individualitu a snažit se stylizovat do představ okolí, a zrovna tak k ničemu nevede ani kladení vnějších nároků na služebníka, aby se stal prototypem nebo ideálem. Je to popírání rozmanitosti člověka jako Božího stvoření. Abychom dokázali ocenit hodnoty, které přináší introvert do společenství, potřebujeme opustit navyklé představy o bezprostředním, veselém a dynamickém člověku a otevřít se více přemýšlivosti, hloubce, rozvaze či zdrženlivosti. Takový pracovník nás může dovést „na klidná místa zelené pasty a k vodám tichým“. Na pozadí hluku a neustálých aktivit se stává tento přístup velmi naléhavým. Společenství musí mít pokoru a ochotu vyjít ze svých navyklých klišé o „správném“ služebníkovi a introvert zase potřebuje odvahu vnášet cennosti své individuality do společenství. Potřebuje také osobní statečnost, aby nepodléhal nespokojenosti, ať už by přicházela od druhých, nebo od něj samého. Komenský svému poutníkovi v Labyrintu ukazuje, že to, co hledá, je uvnitř. Introverti mají do svého nitra kratší cestu. Pokud evangelikální společenství tíhne spíše k aktivitám a k vnější živosti, pak introverti mohou být z tohoto pohledu zdravou výzvou. ■

říjen 2016 27


KULTURA Hromádkovský syndrom

Lepší než detektivka V

době dovolených mnozí rádi sáhneme po zajímavé knize k potřebné relaxaci. Letos jsem si přibalil knihu, ke které jsem se pro její obsáhlost (400 stran) dosud nedostal. Byla to kniha Petera Morée a Jiřího Piškuly Nejpokrokovější církevní pracovník s podtitulem Protestantské církve a Josef Lukl Hromádka v letech 1945–1969. Čtení této knihy způsobilo, že jsem se znovu ponořil do přemýšlení o církvi v době totality, kterou jsem zažil. Při četbě jsem se setkával se jmény teologů a farářů, které jsem znal buď ze studia, nebo z osobních kontaktů. Kniha mě doslova pohltila a nemohl jsem se od ní odtrhnout. Však v sobě nese přímo detektivní rysy. Kniha je strhujícím odhalením Hromádkovy veřejné angažovanosti, života a díla v kontextu sovětského komunismu a českého protestantismu v letech 1945–1969. Přínosem knihy je nejen zpracování velmi ožehavého tématu, které rozdělovalo a  ještě rozděluje Českobratrskou církev evangelickou, ale také množství badatelské práce, která byla vykonána pro osvětlení historických faktů. Hromádka je představen jako velmi poučený teolog s mezinárodní zkušeností a zároveň obhájce komunismu a užitečný pracovník totalitního establishmentu. Kniha pomůže pochopit levicovou orientaci a prosocialistickou orientaci některých učitelů teologie a kazatelů napříč protestantskými církvemi. Jsem si jist, že na knihu s třaskavým námětem i  dnes budou rozdílné názory. Byli zde ti, kteří byli ve vztahu k režimu nejen loajálními pracovníky církví, ale dokonce profitovali ze své orientace

náš tip Colin Duriez – Fenomén C. S. Lewis. Životopis zkušeného letopisce. Česká biblická společnost, Praha 2016. 295 s. C. S. Lewis se svými neobvyklými a inspirujícími pohledy stal významným interpretem křesťanské víry. Colin Duriez představuje život tohoto mimořádného spisovatele optikou jeho vztahů, pevných přátelství, která Lewisův život zásadním způsobem ovlivnila. Kniha je nejen odborná, ale i skvěle vyprávěná.

různými způsoby, včetně finančního ohodnocení. Vedle nich žili a sloužili ti, kteří byli perzekuováni, deptáni psychicky, vězněni, a to vše dopadalo často i na jejich rodiny. Hromádka patřil ke skupině těch privilegovaných společensky, finančně i pracovně. Jezdil po celém světě, šel z konference na konferenci, jednal přátelsky s představiteli komunistického režimu a v zahraničí usiloval o prosazení sovětské imperialistické politiky.

Peter Morée a Jiří Piškula: Nejpokrokovější církevní pracovník. Eman, Benešov 2015

Ke kladu knihy patří to, že Hromádku neodsuzuje. Byla to jeho naivita? Politická zmatenost? Jak mohl prosazovat sovětskou ideologii třeba ve Světové radě církví? Musel přece vědět, že například někteří pravoslavní patriarchové a sovětští delegáti byli agenty KGB! Jak mohl obhajovat násilné potlačení maďarského povstání sovětskou armádou v roce 1956? Jak mohl celá léta omlouvat politické procesy, gulagy, mučení a vraždy a považovat je pouze za dětské nemoci komunismu? Hodnocení Hromádky v knize podle jeho žáků a přátel osciluje mezi „učitelem církve“ a „mylným odhadcem politického vývoje“. Nešlo zde o novodobou verzi spojení „trůnu a oltáře“? Je vůbec úkolem církve a jejích učitelů, aby se tolik ztotožnili s vládnoucí garniturou a její ideologií, ať už je jakákoli? Naše nedávné dějiny vracejí vážnou otázku, zda služba a propagace komunismu není na stejné rovině jako propagace nacistické ideologie.

■ Pavel Černý

28 říjen 2016


Láska a věrnost jedné statečné ženy Sňatek úspěšně dojednali rodiče obou rodů, a tak se čtrnáctiletá Adriena D´Ayen konečně roku 1774 vdává za sedmnáctiletého markýze de La Fayette. Neočekávaně zemře dědeček ženicha a odkazuje vnukovi obrovský rodový majetek. Štěstí je oboustranné, ale manželka se brzy ocitá osamocena s malou dceruškou ve venkovském sídle. Manžel sleduje vojenskou kariéru a v napjaté politické situaci prchá už roku 1777 do Ameriky. Zde se zapojuje do bojů za nezávislost a jako hrdinný generál se z bitev proti Angličanům konečně vrací do Francie. Nadšený zastánce americké svobody získává v prostředí královského dvora stoupence a politicky postupuje. Zatímco manželka pečuje o rodinu a manžel ji v dopisech oslovuje „Mé srdíčko!“, věnuje se markýz de La Fayette milenkám a v revolučním ruchu se vynoří jako vrchní velitel Národní gardy. Je stále revolucionářem, ale dvakrát zabrání v Paříži rozvášněným davům likvidovat královskou rodinu. Je proto lživě napadán a osočován nenávistnými politiky. Ti docílí jeho odvolání. Roku 1792 se jeho kariérní vzestup láme. V ohrožení života prchá do zahraničí, kde je vydán na pospas nepřátelským monarchiím a vězněn. Mezitím revoluce zkonfiskovala šlechtě veškerý majetek a zbavila ji titulů. Adriena psala i Washingtonovi a prosila o pomoc pro manžela, ale marně. Ožebračená je zatčena jako rukojmí a vězněna v Paříži. Zde se 1793 krajní levičák jakobín Robespierre zmocní vlády jako představitel Výboru pro obecné blaho. Jeho hrůzovláda vrcholí hromadnými popravami gilotinou. Popra-

ven je nejen král Ludvík XVI., královna Marie Antonietta a význační šlechtici, ale také matka a sestra Adrieny. Ona sama o vlas unikne téže smrti. Propuštěna jako chudá, bezbranná občanka, zachraňuje v rodině, co se dá. Intervenuje u přátel, kteří se přizpůsobili situaci, ale na návrat manžela není pomyšlení. Má proto nový cíl – připojit se k němu ve vězení. Dosáhne neuvěřitelného – audience ve Vídni u samého rakouského mocnáře Františka II. Milostivě jí její přání splní a Adriena odcestuje ihned se svými dvěma dcerami do Olomouce, do pevnosti. Roku 1795 se za nimi brány olomoucké pevnosti pevně zavřely. Radují se, otec nabývá nových sil. Nehladovějí, avšak Adriena v té vlhké, špinavé a smradlavé díře onemocní. Až na péči vězeňského lékaře je jí odborné léčení odepřeno. Roku 1797 pevnost konečně opustí. Adriena se vrací do Francie, ale La Fayette je ještě stále na seznamu emigrantů a do Francie nesmí. Adriena kulhá pěšky, aby ušetřila na bryčce, a znovu běhá po intervencích, aby manžel směl domů do vlasti. Kromě toho se pokouší zachránit zbytky rozkradeného panství. Vypůjčuje si peníze a platí dluhy, jedná s advokáty i úřady. Ani generál Bonaparte návrat La Fayetta nepovolí, ale mlčí, když se markýz nakonec v Paříži objeví. Teprve roku 1800 je rehabilitován. Rodina se konečně sjednotí a šťastně usídlí na venkově. Manželé svorně odmítnou velkorysou americkou nabídku, aby se uchýlili na rozlehlé pozemky ve Virginii. Adriena trpí následky věznění. Nemoc se zhorší a roku 1807 umírá v kruhu rodiny. Její přání je splněno. Je pohřbena na malém hřbitově uprostřed Paříže, těsně vedle hromadného hrobu, kam kdysi katovi pacholci vhodili těla její milované matky a sestry. Život ušlechtilé ženy, pevně věřící křesťanky. Příběh nezlomné lásky a věrnosti. ■ blahOslav kOšŤák

André Maurois: Adriena aneb život paní de La Fayette Životopisný román Lidové nakladatelství, Praha 1980 352 stran

Věrnost je téměř zapomenutá ctnost, zatímco láska zdeformovala svůj význam a statečnost se nosí jen opatrně. Ženy mají starost srovnat krok s muži a ztrácejí často svou pravou hodnotu, i když bývají dosud matkami. Jejich víra a naděje kolísá. A přece se najdou ty skutečné a nenahraditelné ženy, snoubenky a manželky. – Hledejte! Hledejte! Nebývají to křesťanky?

říjen 2016 2


církev bratrská

Ústava CB, článek 4, odstavce 6 a 10

Co v CB děláme společně Společnými úkoly všech Sborů jsou podpora a financování společně přijatých úkolů, činností a potřeb Církve bratrské. Sborům se specifickým charakterem může být na základě rozhodnutí Konference udělen či odebrán zvláštní status se specifickými právy a povinnostmi.

Petr Raus Odbor Rady CB pro vzdělávání

Tyto formulace Ústavy Církve bratrské říkají nesamozřejmou věc, mluví o společných úkolech celé denominace. Církev nejen přijímá, ona také dává, slouží, nabízí. Však od svého nebeského Pána mnoho dostala, má z čeho rozdávat! Úkoly, o které jde v tomto případě, nejsou úkoly jedinců, ale ani jednotlivých sborů. Boží království je prostorem Božího lidu, který je přes všechnu rozmanitost jen jeden a znamená víc než jen soubor Bohu odevzdaných jednotlivců. Sbory, které kdysi vytvořily Svobodnou církev reformovanou, si byly vědomy, že mají podobné vnímání Písma, proto chtěly společně žít i pracovat jako jedno společenství, jako lid jednoho chleba a jednoho kalicha. Služebníci jednoho Pána, vzájemně provázaní a propojení přes hranice svých vlastních rodin i jednotlivých sborů. Nejen společné studium a vzdělávání, ale i společná služba, společná práce vytváří a kultivuje jednotu denominace. Společně nejde dělat všechno, určité věci udělá lépe místní sbor sám. Jiné věci, typicky výchovu nových kazatelů, zvládne lépe denominace jako celek. Co bude úkolem společným a o co se podělíme, o tom nerozhoduje vedení církve, ale konference, tedy církev jako celek. A pokud se některá část církve nemůže nebo nedokáže k ostatním připojit – ne pro30 říjen 2016

to, že by nechtěla, ale že z různých, např. jazykových důvodů nemůže, a to nejen v úkolech, ale i v jiných oblastech života – hledá církev způsob, jak i v takové situaci společný život co nejlépe umožnit.

David Novák Rada Církve bratrské

Jedna z dobrých tradic CB, která plyne mimo jiné i z  našeho zřízení je, že některé projekty chceme jako denominace dělat společně. Konkrétně se jedná o službu dětem, dorostu a mládeži, o podporu ETS a diakonie, o vzdělávání kazatelů, o společné sbírky na některé vytipované projekty jako byla například pomoc Ukrajině atd. To, co nás jako denominaci spojuje, je nejen vyznání víry, řád a ústava, ale i společné aktivity, na kterých se shodne konference. I kdybyste měli sebelepší sbor, sebeobdarovanější služebníky, prožívali nebývalé požehnání, sami si nevystačíte. Potřebujete inspiraci, nápady a pomoc zvnějšku. A přesně této potřebě chce CB vycházet vstříc. Stále znovu mě fascinuje, kolik je v CB obdarovaných lidí, kolik skvělých nápadů se dá nabrat od jiných sborů. Jsem rád, že se v CB na mnoha platformách koná potivá teologická práce, že se snažíme pracovat od dětí po mládež, že nám leží na srdci obnova sborů nebo zakládání dalších.


Nesprávná cesta by byla prohlásit něco ve smyslu: „Toto je vize CB.“ a tlačit sbory, aby tuto vizi přijaly. Správná cesta je sjednotit se v rámci denominace na některých prioritách a sborům je nabídnout. Jako denominace se musíme shodnout na vyznání víry, na řádu a na respektování konferenčních rozhodnutí. Zároveň je skvělé, když se spojíme i při společných aktivitách. Když nás spojuje jak teologie, tak její propojení s životem. Jedno bez druhého je vždy problematické.

Pavel Chráska ml. Komise Církve bratrské pro Řád

I CB má optimálně být Božím dílem, inspirovaným a vedeným Duchem. Zároveň je CB ale i lidskou organizací, kde se potkávají, koordinují, proplétají a střetávají různí lidé, činnosti, preference, myšlenky. Na nějaké úrovni se ale snad stále hledá společná chuť a vůně. Ty vyjadřují společné duchovní důrazy, ať už trvalé, nebo aktuální, tvoří atmosféru jednotné duchovní rodiny, nastavují srozumitelné kulturní vzorce života jednotlivých sborů a kreslí obraz církve ve světě. Žádoucím důsledkem společné chuti a vůně by bylo i to, že by Kristovci v CB byli vedeni dobrým způsobem a ve správném poznání k horlivosti, že by se cítili být doma v různých sborech, že by sbory nechtěly žít izolovaně, ale chtěly by se vystavovat vlivu jiných ve společném hledání Boha, že by se ustupovalo z vlastních představ pro něco lepšího apod. Pokud se v CB takto chceme při zachování společné vůně a chuti potkávat, koordinovat, proplétat a střetávat, pak tomu právní ustanovení dávají mantinely, aby se vše dělo pokojně, a také dávají podněty k povzbuzení společného konání, přesný obsah ovšem často neřeší. Ústava tak vlastně říká jen to, že na to společné chceme dbát, že je to pro nás podstatné, že chceme mít společnou chuť a vůni, které lze podpořit plněním dobrých společných úkolů i duchaplným potkáváním se na setkáních předepsaných nebo i nepředepsaných řády. Tedy: v  CB snad stále chceme dělat společně to, co povede k dobré společné chuti a vůni a bude je i vyjadřovat ve světě.

■ Připravil Petr Raus

historie Harmónia v cirkvi V tomto odseku sa obráťme k otázke, v akom pomere stojí zbor k ostatným zborom a teda k cirkvi. Tu nemôžeme obísť fakt, že slovo cirkev (ekklésia) sa v Novej zmluve používa ponajprv o miestnom zbore. Niekedy stojí v spojení s menom nejakého mesta, označuje zbor v nejakom dome alebo sa konečne používa v množnom čísle o viacerých zboroch. Možno v tom vidieť konkrétnosť novozmluvného poňatia cirkvi. Sú to konkrétni ľudia, ktorí sa zhromažďujú na konkrétnom mieste a v konkrétnom dome. Jedine tu sa rozhoduje o živote, lebo tu sa hriechy vyznávajú a tu sa prijíma spasenie. Biblia je nepriateľom odťažitej abstrakcie a vidí v nej útek pred Bohom. Boh hovorí osobne a človek poslúcha konkrétne. Všetko je tu rukolapné, dejinné „raz pre vždy“. Môžeme teda na tomto základe hovoriť o nezávislosti novozmluvných zborov? Myslíme si, že nie, pretože môžeme nájsť aj také miesta, ktoré dávajú meno cirkev aj celku zborov... Z toho vyplýva, že síce všetko sa začína pri miestnom zbore, ale všetko drží myšlienka Kristovho tela, ktoré neoznačuje miestny zbor, ale len organizmus celej cirkvi. V tomto zmysle niet v Novej zmluve nezávislého miestneho zboru. Celá cirkev sa schádza na konvent a jeho uznesenia sú záväzné pre miestny zbor. Jeden zbor nesmie zavádzať obyčaje, ktoré „zbory Božie“ nemajú. Je potom ideálom Novej zmluvy centralizovaná cirkev? To sa tiež nedá povedať. V začiatkoch cirkvi mal Peter základnú úlohu. Stal sa skalou, na ktorej sa cirkev budovala. Vyznal Ježiša za Mesiáša, a tak každý ďalší vyznavač musel nevyhnutne stáť na ňom... Jeho úloha bola síce jedinečná, ale aj jednorázová. Nedostal od nikoho právo podať autoritu prvého svedka ďalším svedkom. Tí museli len na to prihliadať, aby stáli na ňom a na jeho svedectve. Ale ani Pavol alebo ostatní apoštolovia neovládajú pospolitosť cirkvi, takže musíme povedať: Cirkev má pozemské údy, ale Hlavu len nebeskú. Pozemskí svedkovia majú natoľko autoritu, nakoľko poslúchajú Hlavu. Centralizovanie Nová zmluva nepozná! Zdá sa nám, že v tomto ohľade musíme hľadať nejakú formu medzi nezávislými a centralizovanými zbormi. Lebo v prvom prípade poznajú slobodný a nezávislý zbor, ktorý však zachováva len jeden aspekt pojmu ekklésia, a to jeho konkrétnosť a miestnu viazanosť. Takýto zbor sa nedá zvonku dirigovať; ale už sa stalo že takýto zbor pribrzdil, ba prekazil mnoho dobrých a užitočných návrhov. V mene biblickej slobody, samozrejme! V druhom prípade má centralizovaná cirkev tiež svoje prednosti... Všetko ide rýchlejšie a jednoduchšie, ale aj tu sa robili chyby: Diktát ochromoval iniciatívu! Hádam najlepšie bude vytvárať zbor, ktorý je samostatný, ale ktorý odovzdáva určité práva celej cirkvi a s ostatnými zbormi robí spoločné rozhodnutia a zachováva ich.

■ Ľudovít Fazekaš Posvätenie ako bohoslužba všedného dňa

(Vydalo Predsedníctvo RCB na Slovensku, Bratislava 1981, pp. 96–97.)

říjen 2016 31


SERIÁL

V nepřátelském táboře O vývoji modrásků

Jeden z mnoha druhů modrásků, jakých můžeme ještě i dnes potkat na našich loukách celou řadu druhů.

Jako naši otcové? Nenávidí-li vás svět, vězte, že mě nenáviděl dříve než vás. (Jan 15,18) Všechny druhy modrásků, které aspoň část svého života tráví v mraveništích, prožívají nepříjemnou změnu: Z chráněných a opečovávaných housenek se okamžikem dosažení dospělosti stávají pronásledovaní nepřátelé. Hned na prahu dospělého života musejí běžet o život. Církev něco takového zná. Neobrácení lidé, tedy lidé odcizení svému Stvořiteli, žijí uprostřed světa jako jeho domácí. Svět hodnotí jejich způsob života a jedná32 říjen 2016

ní a podle toho se k nim chová. Pokud ale člověk prožije obrácení, změní se zakotvení jeho života, jeho podstatná příslušnost, hodnotový žebříček i chování, promění se i postoj jeho okolí. To pak často přestává hodnotit, jaký ten člověk vlastně je. Za důležitější je pokládána nálepka: Je to křesťan. Pán Ježíš o takových situacích mluvil, upozorňoval na ně své učedníky předem: „Kdybyste náleželi světu, svět by miloval

vyvíjejí se poměrně rychle, během dvou až tří týdnů se dvakrát svléknou. Pak se ale jejich život zásadně promění. Zatímco slušní motýli zůstávají na své živné rostlině až do zakuklení či téměř do zakuklení, housenky modráska bahenního se po oněch zhruba třech týdnech pouštějí a padají na zem. Tam zůstávají ležet. Nejsou ale nečinné. I když nikam nelezou, snaží se zajistit svoji budoucnost. Vylučují zvláštní směs sacharidů a aminokyse-

to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí.“ (J 15,19) To, co říkal, ale nebylo varování, které by mělo učedníky odradit a od Pána Ježíše odehnat. Naopak, Pánu Ježíši šlo o to, aby učedníci dobře rozuměli situacím, do kterých se dostanou, a  uměli na ně i přiměřeně reagovat. Pronásledování bývalo v prvotní církvi důvodem radosti: „Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně. Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích; stejně pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi.“ (Mt 5,11–12)

Foto: Milan Hluchý

Že se motýlí larvy jmenují housenky a že se živí na rostlinách, ví snad každý. Méně je známé, že asi třetina druhů našich modrásků prožívá část svého vývoje v mraveništích a že někteří z nich jsou částečně masožraví. Jako příklad použiji modráska bahenního, podobně ale žije i mnoho dalších druhů modrásků. Jeho samička klade vajíčka na květy totenu krvavého. Vylíhlé housenky se začínají živit jejich semeníky. I když příliš nerostou,


lin, která působí podobně jako mravenčí feromon. Pokud takovou housenku najde mravenec, odnese si ji do mraveniště. Jde-li o dělnici druhu mravenec žahavý, má housenka vyhráno. Pokud ji odnese mravenec jiného druhu, housenka zahyne. Mravenci žahaví, zmatení chemickou informací, housenku opatrují a krmí. Ona kromě dodávané potravy ještě krade a žere jejich larvy a kukly. V mraveništi přežije i jednu či dvě zimy. Pak se zakuklí; kukla produkuje stejné chemické látky, takže mravenci i ji opatrují a chrání. K závažné změně pak dojde ve chvíli, kdy se vylíhne mladý motýl. Ten už žádnou chemickou ochranu nemá a mravenci ho automaticky považují za nepřítele. To není nijak příjemná situace. Nepřátelští mravenci hrozí ze všech stran a bezbranný motýl se musí dostat z mraveniště co možná nejrychleji. Jeho křídla jsou ještě měkká, takže se dokáže protáhnout i těsnými mravenčími chodbičkami. Aby bylo nebezpečí omezeno na minimum, líhnou se modrásci v časných ranních hodinách, kdy jsou mravenci v okrajových částech mraveniště ještě ztuhlí chladem. Ani tak ale nemá žádný z nich svůj první životní závod předem vyhraný.

Písmo je ale třeba číst jako celek, nezůstávat u jednotlivých veršů. Apoštol Petr učení Pána Ježíše doplňuje, když nás upozorňuje, že je vždycky třeba přesně rozpoznávat příčinu nenávisti i případného pronásledování. Píše: „Ať nikdo z vás netrpí za vraždu, za krádež nebo jiný zlý čin anebo za intriky. Kdo však trpí za to, že je křesťan, ať se nestydí, ale slaví Boha, že smí nosit toto jméno.“ (1Pt 4,15–16) Potkal jsem nemálo těch, které jejich okolí nemělo rádo, nikoli ale proto, že byli křesťany. Důvodem nepřízně bylo chování těch bratří a sester, všelijaká neomalenost, pýcha či bezohlednost. Takové jednání k Božímu lidu nepatří. .

■ PETR raus

Příště: Vždycky se to tak dělalo…

Mladí lidé v ČR mají materiální dostatek, avšak nouzi v hodnotách, vztazích a duchovních potřebách.

STAŇTE SE SOUČÁSTÍ ŘEŠENÍ NOUZE MLADÉ GENERACE!

Ze zprávy lektora:

„Bylo to dobré, úžasné a poučné. Odnesl jsem si z přednášek mnoho názorů a myšlenek. Po těch společných chvílích mi bude trochu smutno. Nestává se tak často, že by byly předneseny takováto témata. Budu rád vzpomínat s úsměvem na tváři a novým pohledem na mnohé problémy a svět jako takový. Opravdu to bylo neskutečné… Chtěl bych si to zase někdy zopakovat, tak snad na střední škole...“

„Nejlepší byl program o Bibli!“ „Začal jsem být obezřetný na internetu. Začal jsem číst Bibli. V mnoha ohledech jsem se zamyslel nad životem.“ „Vaše přednášky byly velice poučné. Nikdy jsem se nenudila. Poslouchal jste naše názory.“

SVÝMI DARY SE MŮŽETE PODÍLET NA POŽEHNANÉ PRÁCI KŘESŤANŮ MEZI MLADOU GENERACÍ V ČR! Podporujeme 19 křesťanských lektorů ze sedmi denominací. Darovaných 500 Kč stačí na jednu besedu pro třídu plnou dětí. Přednášky se týkají důležitých etických témat. Na přednášky navazují následné aktivity v místních církvích.

I VY SE MŮŽETE STÁT SOUČÁSTÍ, KDYŽ LIBOVOLNÝM DAREM PODPOŘÍTE TENTO PROGRAM. Prosím přispějte na č. ú. 139513054/2700 UniCredit Bank Liberec, variabilní symbol 350. Všechny dary z ČR jsou plně použity pro podporu lektorů. Nadace Mezinárodní potřeby Vinohradská 909, Česká Třebová, tel.: 483 394 202, 732 373 573 Web: www.zdrava-mladez.cz e-mail: nadace@mezinarodni-potreby.cz říjen 2016 33


ANKETA

Která práce vám přijde nesmyslná a proč? kterých si vyděláváme na živobytí. Stavíme v životě zdi, nebo katedrály? Věřím, že nás Pán posílá stavět katedrály, na tom či onom místě.

Jaroslav, Brno

Václav, Havířov

• Hodně nesmyslná práce je příprava výběrových řízení při využívání peněz ze státní kasy, tak jak je to prováděno v současné době. Pokud totiž je předem dáno, že je hlavním kritériem cena, pak je to totálně nesmyslné. Hlavním kritériem by měla být funkčnost. Bude-li jakékoli dílo funkční, pak nechť je i třeba trochu dražší. Pokud jdu pouze po ceně, pak za chvíli budu za dané dílo či výrobek platit znovu stejnou nebo vyšší cenu za to, abych danou věc zprovoznil či opravil nebo koupil úplně znova. Zajímavé je, že pokud si kupujeme něco pro sebe, pak je nám to jasné. Pokud to kupujeme ze státních peněz, pak už to tak jasné není. Staré dobré rčení, “Levně koupené, dvakrát placené.“ je v současné době velice aktuální.

• Pomiňme pro tuto chvíli zaměstnání nevhodná z právního nebo mravního hlediska. Kdesi jsem četl nebo slyšel tento příběh: Jeden reportér se ptal dvou zedníků, spolupracovníků na jedné stavbě, co zrovna teď budují. První z nich odpověděl: Stavím zeď. Druhý z nich řekl: A já stavím katedrálu. Každé zaměstnání může mít svůj vlastní a nezaměnitelný vnitřní obsah, příběh, důvod, smysl, který mu vtiskne ten, kdo dané zaměstnání vykonává. A naopak i to na první pohled nejušlechtilejší zaměstnání se může stát otročinou, jestliže se vnitřní obsah, příběh, důvod, smysl vytratí. Zde vůbec nejde pouze o zaměstnání samotné, o popis pracovní náplně, ale také o finanční výnos ze zaměstnání plynoucí. A nezapomeňme, že naše zaměstnání nejsou pouze ty činnosti, ve

34 říjen 2016

• Když jsem studovala střední školu, myslela jsem si, že mám jasno, co budu dělat. Budu sociální pracovnice. Ne taková, která bere děti z rodin, ale ta, která rodinám pomáhá. To přece k něčemu je. Ale z toho nakonec sešlo. Nakonec jsem učitelkou ve školce. Také jsem si jako náctiletá prošla brigádničením od rozdávání letáků přes hlídání dětí v rodinách po call centrum. Tak třeba to rozdávání letáků. Dalo by se klidně říci, že je to nesmyslné, že je to jen rozdávání letáků a šíření reklamy. Jenže když si představím třeba našeho souseda ze vsi, který nedošel dále než na konec dvorku, s internetem neumí a jediný jeho přísun informací je z rozhlasu, telefonních rozhovorů, televize, časopisů a letáků, říkám si, že i ty letáky měly nějaký smysl. Často pak volal mamince, aby mu koupila mléko v akci, a když mu ho nesla, stavila se rovnou na kávu. Telefonování v call centru a nabízení „top“ produktů se také nezdá být zcela uspokojivé. Ovšem nejednou jsem vedla rozhovor s někým, kdo měl skutečnou radost, že mu telefon zazvonil a někdo s ním chtěl mluvit. Měla jsem pár minut na to, abych člověku nabídla, co jsem musela, a následně vyslechla, že vnoučata přijedou až příští týden a byt je teď příliš prázdný. Nesmyslné?

Foto: archiv

Simona, Praha


Inzerce

Snad mi nějaké práce přijdou neprospěšné, ale možná že každá jednotlivá malá prácička má svůj smysl. Když jdu ráno do práce a modlím se za nový den, mám v hlavě několik veršů: 1) Cokoli děláte, dělejte upřímně, jako by to nebylo lidem, ale Pánu. (Ko 3,23) 2) A tak je tomu s každým člověkem: to, že jí a pije a okusí při veškerém svém pachtění dobrých věcí, je dar Boží. (Kaz 3,13) 3) Jsme spolupracovníci na Božím díle, a vy jste Boží pole, Boží stavba. (1K 3,9) A pak si myslím, že má smysl kdejaká práce.

■ hledáme nové členy redakční rady

Redakční rada Brány dlouhodobě strádá na úbytě. Jde o práci sice dobrovolnickou, nehonorovanou, na druhou stranu ale tvůrčí, pestrou a zajímavou a navíc užitečnou – Brána je jednou z nemnoha spojnic mezi sbory Církve bratrské. Pokud by se někdo z vás chtěl do práce redakční rady zapojit, ozvěte se nám na adresu brana@cb.cz. Podmínkou této práce je osobní vztah k Pánu Ježíši, znalost českého jazyka, možnost elektronické komunikace a doporučení kazatele vlastního sboru Církve bratrské. Redakční rada se na vás těší!

■ Upozorňujeme na přednášku básníka a teologa Adama

Borziče Súfijské inspirace: od jednoty k mnohosti, která se uskuteční v kavárně Cesty domů, Soukenická 15, Praha 1, přední dům, ve čtvrtek 3. listopadu od 18.30 h. Pořádá Sbor Církve bratrské Praha 1 – Soukenická ve spolupráci s domácím hospicem Cesta domů.

Alena, Police nad Metují • Jako první mě napadá kosmetička. Pupínek si přece může každý doma vymáčknout sám a nemusí za to platit. Ale zase pokud je ochotný platit a je to konáno s láskou a péčí nejen o tělo, ale i o duši a ducha a ještě ji to živí, pak to smysl má. A takto se dá uvažovat asi o každém zaměstnání. Nejde o práci, ale o postoj. I když… Vybavují se mi titulky z novin: „Úředník 20 let nepřišel do práce a nikdo na to nepřišel“ nebo „Úředník chodil 30 let do práce a chyběl mu mozek“ a podobně. Mnozí z nás by ještě mohli publikovat články s titulky: „Úředník komplikoval lidem život“ nebo „Jak slepička běžela kohoutkovi pro vodu v podání úředního šimla“ a podobně. Takže asi svědomitý úředník.

Alice, Brno • Přemýšlela jsem o tom půlku dne a nenapadla mě skoro žádná práce/ zaměstnání, která by mi připadala úplně zbytečná. Jedině snad zaměstnání, kdy člověk nabízí či až téměř vnucuje lidem něco, co vlastně vůbec nepotřebují, ale koupí si to díky dobrým přesvědčovacím schopnostem prodávajícího. Ale jinak na valné většině prací či zaměstnání si dokážu najít něco, byť třeba jen maličkost, proč to není zbytečné.

■ připravil libor duchek říjen 2016 35


DOTEKY

A co Pán Ježíš?

Foto archiv

M

Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině. (Efezským 2,19)

36 říjen 2016

ůj příběh o setkání s Ježíšem začíná někdy v období dospívání, kdy jsem se zajímal o nové věci, mezi které patřila i zvědavost, co je psáno v Bibli. Dostalo se mi do ruky několik verzí Bible, ale žádné jsem nerozuměl, nevěděl jsem, o čem se tam píše. Snad jedině z dětské Bible s  obrázky se dalo vyrozumět, že jde o nějaké historické příběhy, mnohdy ovšem velmi drastické. K dalšímu setkání došlo až ve zralé dospělosti v jiném působišti, kdy jsem měl manželku, práci, ale nebylo to vše úplně tak, jak si člověk většinou představuje. Nebyl jsem zcela spokojený ani doma, ani v práci. Snad to poznala má tehdejší kolegyně v zaměstnání. Přišla za mnou s otázkou: „A co Pán Ježíš?“ Přímo jsem se lekl, co s tím za mnou chodí? Mé překvapení ji však asi nezaskočilo a zvala mne do společenství, které navštěvovala. Vedl je americký misionář, který jako jeden z mnoha přijel počátkem 90. let do České republiky, aby zde zvěstoval evangelium. Společenství bylo velmi charizmatické, o to více jsem zde očekával spíše nějakou senzaci než setkání s Ježíšem. I když není právě setkání s Ježíšem senzační? Kolegyně, která mne do tohoto prostředí přivedla, stála u zrodu tohoto společenství a byla blízkou spolupracovnicí pastora. Byla jednou z tlumočnic jeho kázání z angličtiny. Časem mne seznámila i s pastorem, se kterým jsem měl možnost občas prohodit pár slov. Bylo z něj cítit něco silného, mocného. Získal si mou důvěru, přemýšlel jsem o tom, jak mluvil o znovuzrození… A tak jsem si řekl, proč bych tedy také na výzvu nemohl reagovat.

Někteří pod mocnou silou jeho modliteb za přijetí Pána Ježíše do jejich života upadali do krátkého spánku, ale já jsem si řekl, že to ustojím, a ustál jsem. To, co poté přišlo, jsem však opravdu nečekal. Bylo to všemocná, všeobjímající láska, krásná, nádherná, nepopsatelný stav. Kdo to prožil, ví, o čem je řeč. Najednou jsem viděl, jak vše kolem dává smysl, vše stvořil náš Pán, vše je jeho dílo, Ježíš je můj spasitel. Chtěl jsem co nejdříve přečíst Boží slovo, čím více jsem jej četl, tím více otázek přicházelo. Později se však stávalo, že i věci, které jsem četl poprvé, jako bych už znal. Začalo působit i dílo Ducha Svatého. Do společenství jsem po čase však již pravidelně nedocházel a nakonec jsem přestal chodit úplně. Mým hlavním zájmem byla dcera, která přišla do našeho života. Myslel jsem si, že si doma vystačím s četbou Bible a modlitbou. Stále více a více mi však něco chybělo. Asi po roce a půl mne oslovil jeden člověk s otázkou víry, chodil do společenství nedaleko mého bydliště. Sám bych tam nikdy nešel, ale on mne tam uvedl, seznámil s prostředím a  novými lidmi. Byl to člen Církve bratrské. Další z bratří mne při návštěvách nedělních shromáždění oslovoval, jak se mi daří, co nového. Jeho zájem o můj nový život v  Kristu mne utvrdil v tom, že jsem na správném místě. V  tomto společenství jsem už zůstal a jsem v něm rád. Našel jsem zde Boží rodinu, kde mohu řešit věci, se kterými si nevím rady, ale především mohu sdílet svou radost ze života s Ježíšem.

■ Ivo Vaněček, Sbor CB Opava


KŘÍŽOVKA

Tajenku zašlete do 16. září 2016 e-mailem na adresu redakce.brana@cb.cz. Vylosovaný výherce získává knihu Wolfganga Hubera - Etika. Základní otázky života. Výhru věnuje nakladatelství Vyšehrad.

Tajenka z čísla 9/2016: Kdo touží, ať zadarmo nabere vody života. Knihu Milost vyhrává Daniela Kotková, Kolín. Připravil Dušan Karkuš.

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu

říjen 2016 37


POST SCRIPTUM

Daniel Pastirčák

Myslieť Božie myšlienky M

yšlienky človeka sú obmedzené jeho životnými záujmami. No Boh myslí vesmírom, stromami, dažďom... Jeho myslenie zahŕňa všetko. Je rovnako v intelektuálovi ako v prostom človeku. Myslieť Božie myšlienky znamená uvidieť toho druhého za hranicami môjho sveta: Bol som hladný a dali ste mi najesť, bol som smädný a dali ste mi napiť, bol som cudzincom a prichýlili ste ma – hovorí Ježiš. Dnes je na Slovensku kresťanstvo znova v centre politického diskurzu. Rétorika premiéra, rétorika lídra opozície i lídra extrémistov sa od seba veľmi nelíšia. Zhodnú sa v tom, že kresťanské Slovensko

i najhoršie zlo. Oproti sile posvätnej nenávisti môže obstáť iba sila posvätnej lásky. Tá sa tiež opiera o večnosť. Učme sa myslieť Božie myšlienky a uzdravovať nimi zvrátené formy náboženstva. Na Slovensku znovu ožíva étos prvého slovenského štátu: Za Boha a za národ. Má už svoje zastúpenie aj v parlamente. Prezident kňaz Jozef Tiso videl vec jasne: „Je to, čo robíme so židmi, ľudské? Je to rabovka? Je to kresťanské, keď sa národ slovenský chce zbaviť svojho večného nepriateľa? Láska! Láska k sebe je príkazom Božím? Je! Miluj ako seba samého. Táto láska, táto kresťanská láska, mi rozkazuje, aby

Moje myšlienky nie sú vaše myšlienky, a moje cesty nie sú vaše cesty: znie výrok Boží. treba chrániť pred imigrantmi. Islam podľa nich nemá miesto v našej kultúre. Svet sa uzatvára, stáva sa znova čiernobielym. Sympatie k radikálnym riešeniam narastajú v celom západnom svete. Sekularizmus je bezradný. Nevie pochopiť silu náboženstva. Podlieha freudovskému predsudku, podľa neho skutočné motívy – sociálne, ekonomické, sexuálne či politické – sú skryté za maskou náboženskej rétoriky. „Náboženstvo je najnebezpečnejšia vec na svete,“ napísal Chesterton, „teológia nás pred ním zachraňuje.“ Sféra náboženského sa totiž dotýka centra našej existencie. Kierkegaard to vyjadril presne: „,Ja‘ je sebauvedomelá syntéza nekonečného s konečným vo vzájomnom vzťahu. V plnosti sa preto môže prejaviť iba vo vzťahu s Bohom.“ Smrteľný človek sa tu opiera o večnosť. Preto z náboženského vzťahu môže vzísť najväčšie dobro 38 říjen 2016

som odstránil od seba všetko, čo mi škodí a čo mi ohrozuje život. A že Slovákovi židovský živel ohrozoval život, o tom netreba nikomu nič vysvetľovať.“ A tak najprv občanom židovského pôvodu odobrali práva, potom financovali ich vyvezenie do koncentračných táborov. Tí, ktorí sa odvážili prenasledovaných židov ukrývať, sa stali nepriateľmi štátu. Nuž tomuto podivnému druhu kresťanskej lásky sa dnes na Slovensku znova dobre darí. Dnes sa však obraz nepriateľa zmenil: Už to nie je v prvom rade žid – v prvom rade je to moslim, v druhom rade cigán... Kňaz Tiso, žiaľ, zabudol na Božie myšlienky, vyslovené v Ježišovi: „Milujte svojich nepriateľov, modlite sa za tých, ktorí vás prenasledujú, robte dobre tým, ktorí vám robia zle.“ Láska, ktorá prekračuje všetky hranice, k cudzincovi, k tomu, kto je iný, k domnelému i skutočnému nepriateľovi, to je kresťanstvo evanjelia. ■


Kobyliský sbor ČCE vznikl na počátku 50. let a po dvě desetiletí sídlil v provizoriu na Klapkově ulici. V roce 1967 se však začaly rodit plány na vybudování pražského metra a za oběť nutné asanace, předcházející výstavbě nové stanice, měl padnout i sborový dům ČCE. Po složitých jednáních s nevstřícnou městskou správou byl sboru přidělen nový pozemek na terénním lomu na rozhraní vilové zástavby a budoucího sídliště Severní Město v ulici U školské zahrady. Díky mezinárodním kontaktům tehdejšího faráře a angažmá architekta Bohumíra Kozáka se podařilo získat finance na stavbu kostela od evangelických církví ve Švýcarsku. Jenom zásluhou zahraničních investic tak mohla na sklonku 60. let vyrůst jediná pražská sakrální novostavba z období mezi lety 1948 a 1989. Uvolněná doba Pražského jara nadto umožnila i angažmá švýcarského architekta Ernsta Gisela, který věnoval projekt sboru darem. Kostel je tak i jedinou českou realizací západního

Architekti Ernst Gisel 1969–1971, Radovan Schaufler a Jakub Roskovec 1995–2001

autora v uvedeném období. Stavba byla zahájena roku 1969 a slavnostní otevření sboru za účasti architekta a řady zástupců evangelických církví ze západní Evropy proběhlo 6. června 1971. Gisel patřil v 60. letech k významným postavám švýcarské architektury. V jeho realizacích převažují veřejné stavby, z nichž nejzajímavější jsou projekty betonového kostela pro Curych či horského poutnického kostela zasazeného do prudké stráně. Své zkušenosti Kostel u Jákobova žebříku se zvonicí po tak mohl Gisel využít i při práci na kobyliském sboru. Zde navrhl dostavbě v letech 1995–2001 a záběr nízkou dvoupodlažní budovu s plochou střechou, která se do původního stavu před přestavbou, ulice obracela strohým průčelím s minimem oken a zastíněným zachycující strohou a odtažitou severní fasádu v pohledu od ulice. hlubokým vchodem. Tvoří ji dvě kubická tělesa – větší, ukrývající lichoběžnou modlitebnu propojitelnou se společenským sálem, a menší s bytem faráře a s administrativním zázemím sboru. Obě tělesa spojuje prosklený vestibul. Exteriér stavby poutal především světelnou režií, využívající velkých bílých ploch fasády a hlubokých stinných zářezů, a prozrazoval tak snad středomořskou inspiraci. Postupem času se ale bohužel ukázalo, že v interiéru dochází k nevhodným kolizím mezi třemi základními funkcemi budovy – shromaždištěm sboru, bydlením pro faráře s rodinou a ubytováním hostů. Příčinou byl hlavně nedostatek místa, ale i některá problematická řešení jako nevyhovující umístění oltáře či nízký strop nad částí ústředního prostoru. Provozní i koncepční nedostatky přiměly na počátku 90. let vedení sboru k rozsáhlé revitalizaci celé stavby, která byla svěřena ateliéru Schaufler–Roskovec a probíhala v letech 1995–2001. V jejím rámci bylo přistavěno dřevěné patro s novými byty, nově byl vyřešen nástup a průčelí, stavba byla dlážděním propojena s ulicí, fasáda byla dynamicky osvětlena a zejména byla připojena novostavba štíhlé, 26 metrů vysoké trojboké zvonice, jejíž struktura dala kostelu jeho stávající pojmenování. PhDr. Jan Klípa Ph.D., kurátor Národní galerie v Praze

Foto Ondřej polák a archiv

Kostel ČCE U Jákobova žebříku

Brána 1610  

moderní křesťanský časopis s přehledným designem prezentující biblickou zvěst o Ježíši Kristu fundovaně a obsáhle zpracovává aktuální témata...

Advertisement