Page 1

3/2015

Foto archiv; design a ilustrace ondřej Košťáýk

cena 43 Kč / ročník 47 www.i-brana.cz

březen 2015.indd 1

2/20/2015 1:33:20 PM


Inzerce

březen 2015.indd 2

2/20/2015 1:33:32 PM


Obsah

Milí čtenáři, s březnovým číslem Brány už klepe na dveře jaro. Zatím sice jen lehounce, zato s neotřesitelnou nadějí. Čas je už blízko. Naděje se stala hlavním tématem tohoto čísla; naděje vyrůstající z pevného základu, naděje do všedních dní, ovšem i naděje věčnosti. Naděje rodící se z lásky. O lásce mluví i úvodní kázání: Milovat Boha. Jaký je to úkol, jaká příležitost, jaká milost, nejen v období přicházejícího jara. Rovněž vzpomínka na kazatele Františka Ciesara souzní s tématem lásky. Ta byla hybnou silou jeho života; kdo si ho pamatujete, víte, s jakým zájmem přistupoval ke každému člověku. Žil Boží láskou, kterou přijal a která ho proměnila. Další obsah březnového čísla je tradičně pestrý, od rozhovoru s farářem římskokatolické farnosti Nejsvětějšího srdce Páně na pražských Vinohradech přes příběh nemocného dítěte a zamyšlení nad kouřením, nad obrácením, nad Boží trojjediností či nesením kříže až po meditaci nad dechem Ducha. V těchto i dalších článcích si můžeme znovu připomínat, že Hospodin, Pán církve, na nikoho nezapomíná, že vstupuje do našich životů, že o nás má zájem a je nám blízko. I když je život někdy těžký. Na závěr snad ještě jednu malou redakční poznámku. Některé sbory odebírají velmi málo čísel Brány, někdy i jen jediné. Zájemci si ji pak půjčují, takže ji postupně pročte celý sbor. I když je to krásný příklad křesťanské lásky a nezištné pomoci, na ekonomiku časopisu to má neblahý dopad. Výrobní náklady pak nesou jen někteří, kteří platí čtení Brány i mnoha dalším. Časopis by naopak potřeboval zvýšit počet odběratelů alespoň na dvojnásobek, aby se mohl stát ekonomicky rentabilním. Tím ale nechci zastřít skutečnost, že máme radost z každého člověka, který si Bránu přečte. Ukazuje se, že Brána dovede oslovit i čtenáře z jiného prostředí, může pomoci navázat kontakt, vyprovokovat rozhovor. Kde s ní takto aktivně pracují, stává se docela užitečným komunikačním nástrojem. Ať Vás i toto číslo potěší! Váš Petr Raus

04 06 12 20 22 26 32

Milovat Boha Rozhovor Jsme blázni pro Krista Téma Naděje Zápisník V sadu Sovětského svazu Příběh Jako zloděj v noci Etika Kouření Podobenství Výživná strava

příště

Naše doba optikou Velikonoc Pavel Paluchník

tiráž Číslo 3/2015, ročník Bratrské rodiny 47, Českobratrské rodiny 72 • Vyšlo 3. 3. 2015 Vychází 10x ročně, cena 43 Kč Šéfredaktor: Ing. Petr Raus Redakční rada: Mgr. Libor Duchek, Bc. Anna Chrásková, Mgr. David Kašper, Bc. Kateřina Korábková, PhDr. Daniela Sedláčková, Jiří Sedláček Výtvarník: Ondřej Košťák • Sazba: Olga Kutílková Editor: Anna Duchková Vydavatel: Jiří Sedláček • IČ 13161229 Ev. č. MKČR: E 5080 • ISSN 1803-828X Tisk: GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. Praha Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce. Redakce a administrace: Kodex, o.p.s., Soukenická 11, 110 00 Praha 1 tel. 222 31 26 56 www.i-brana.cz • e-mail: brana@cb.cz

březen 2015.indd 3

2/20/2015 1:33:33 PM


SLOVO

Efezským 6,24

Milovat Boha M

ilost všem, kdo nepomíjející láskou milují našeho Pána Ježíše Krista! Toto přání apoštola Pavla v posledním verši jeho listu do Efezu zbystří pozornost mnohých křesťanů: Milost! To nepochopitelné a neuvěřitelné Boží rozhodnutí milovat nás, kteří jsme beznadějně zabředli do hříchu a stali jsme se Jeho nepřáteli. Milost: Bůh už není proti nám, ale na naší straně. V dobách duchovního probuzení lidé nevěřícně kroutili hlavou, jak je vůbec možné, že jim Bůh odpouští jejich provinění a přijímá je za své děti. Vždyť od narození byli přece dětmi ďáblovými a Bůh měl plné právo je odsoudit a zavrhnout! Boží milost je šokovala. Nikdy o ni, o tu blízkou Boží žehnající přítomnost nechtěli přijít. Zaslíbení o milosti se vztahuje na ty, kdo „milují našeho Pána Ježíše Krista“. Vrací nás to k prvnímu a největšímu přikázání: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.“ (Mt 22,37) V Pána Boha nemáme jen nějak věřit, ale také a především ho milovat. Kdekdo řekne, že v Boha věří, ale málokdo ho miluje. Mnoho lidí „věří“, ale na jejich život víra nemá žádný vliv. I démoni věří, ale jejich jednání se nemění. I v církvi se pohybují „věřící nevěřící“, tedy ti, kteří „věří“, ale žijí tak, jako kdyby Bůh neexistoval nebo nebyl svatý. Musíme se vždy bránit pokušení spokojit se s orto-doxií (správnou vírou) a přitom zapomínat na orto-praxi (správný praktický život).

Předpoklad lásky k Bohu Abychom vůbec mohli začít milovat našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista, musíme nejprve poznat a zažít jednu za zásadních biblických skutečností: „My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás“ (1J 4,19). Předpokladem naší lásky ke Kristu je pozná-

ní Jeho nezištné lásky a nesmírný údiv nad ní. Čím víc překvapení prožíváme nad Boží láskou k nám, k lidem se zvráceným, zrádným srdcem, tím lepší východisko zaujímáme, abychom milovali svého Spasitele. Čím intenzivněji budeme vnímat, že „Bůh nás napřed miloval“, tzn. že nás přenesl z duchovní smrti do věčného života, tím hlubší a stabilnější lásku k němu budeme mít. V lásce Boha k člověku se ukrývá několik spásných kroků. Především – Otec poslal svého Syna. On byl iniciativní. K lásce ho „nepohnula“ naše domnělá dobrota, ale jeho svobodné rozhodnutí. Vedle toho také Syn Ježíš Kristus nás zachránil. On učinil úplně všechno pro naše spasení – vytrhl nás ze satanovy nadvlády, vysvobodil nás z rukou hrozného otrokáře, kterým je hřích. „Každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu.“ A nakonec Otec a Syn poslali Ducha svatého do našich srdcí. Duch svatý nám zprostředkovává, dosvědčuje, zpečeťuje dílo spasení. Spasení je primární, zásadní, principiální požehnání. „Materiální“ požehnání v pozemských věcech je sekundárním projevem Boží milosti.

Milovat Boha neznamená… V kontextu lásky ke Kristu si můžeme připomenout nejčastější záměny, kterými nás může satan – „otec lži“ – oklamat. Milovat Krista není totéž jako formalismus, dodržování křesťanských zvyklostí, aniž to myslíme doopravdy. Nejde ani o sestavení seznamu „křesťanských“ pravidel. Ta si obvykle definujeme podle vlastního vkusu, ovlivněného výchovou a tradicí, a podle svých silných stránek. S láskou nesouvisí ani funkcionalismus, tedy představa, že Bohu se líbí, když „funguje“ a správně běží náš sborový a církevní „provoz“ tak, jak jsme si ho nastavili. Podob-

 březen 2015

březen 2015.indd 4

2/20/2015 1:33:34 PM


ně nestačí pragmatismus, sobecký postoj, kterým vyjadřujeme, že Bůh je dobrý jen pro případ nouze: „Pane, požehnej, dej, uzdrav, pomoz mi – ale nic po mně nechtěj!“ A ovšem ani zákonictví, přísnost na druhé, pýcha na sebe.

Milovat Boha znamená… Bible obrací naši pozornost k několika okruhům, které vyjadřují a demonstrují lásku k Ježíši Kristu. První z nich můžeme nadepsat: Zachovávat Kristovo slovo. Pán Ježíš Kristus řekl: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ (J 14,23) Apoštol Jan to vyjádřil podobnými slovy: „V tom je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání; a jeho přikázání nejsou těžká.“ (1J 5,3) Lásku ke Kristu poznáme podle silného přání dělat Bohu radost jednáním v duchu Kristova zákona a podle vnitřní „brzdy“, která brání dělat to, s čím Bůh nesouhlasí. V tom nám mocně a účinně pomáhá On sám. „Neboť Bůh je ten, který ve vás působí i chtění i činění podle své dobré vůle.“ (Fp 2,13) Druhý okruh žádá naslouchat Bohu, číst Bibli jako osobní poselství. Kdo miluje Ježíše Krista, nechce a nemůže se obejít bez naslouchání Božímu hlasu, který promlouvá skrze Písmo. V čase objevování biblické zvěsti, která nás nakonec zasáhne, se v našem nitru obvykle probudí alespoň jedna ze dvou naléhavých výzev: „Pojď a následuj mne“, tedy „zachovej se tak, udělej to tak“; nebo „Jdi a už nehřeš“, jinak řečeno „už to nedělej, změň to“. Láskyplné naslouchání Božímu hlasu nás k těmto výzvám přivede. Za třetí: Trávit s Bohem čas, často se modlit. Kdo miluje Boha, rád, často, bez ustání s ním hovoří v modlitbě. Myslí na něj s vděčností. Jeden z představitelů metodistické církve v 18. století v Anglii Charles Wesley napsal: „Kdo se stále nevzdělává v  Písmu a nemodlí se, rychle se stane jenom povrchním křesťanem.“ Vroucí modlitbou vyjadřujeme závislost na Duchu svatém a opravdovost naší důvěry v Boha. Nepodléháme pocitu, že na svůj život stačíme sami.

Mgr. Daniel Heczko (1958) Studoval teologii na evangelické bohoslovecké fakultě v Bratislavě, sloužil jako kazatel Církve bratrské. V současné době je v invalidním důchodu. S manželkou a dcerou bydlí v Praze.

Horoucí touha po lásce Ohni, který neustále hoříš a nikdy nezhasneš, lásko, která stále žhneš a nikdy nevychladneš, zapal mne! Zapal mne prosím celého, abych celý jen Tebe miloval. Neboť málo Tě miluje ten, kdo miluje cokoli kromě Tebe, a nemiluje toho kvůli Tobě. Kéž Tě miluji, Pane, protože Tys mne miloval dříve než já Tebe… Z Rozhovorů duše s Bohem (Augustin z Hippa)

Čtvrtý okruh žádá ptát se na Boží vůli, mít touhu žít důsledně podle Jeho představ. Láska k Ježíši, inspirovaná a sycená jeho láskou k nám, přemáhá neochotu k poslušnosti, k četbě Bible, k modlitbě, k obětavé službě. Člověk milující Krista nezná „sobecké křesťanství“, které jen žádá od Boha nějaký servis, ale zná „služebné křesťanství“, charakterizované otázkou: „Co chceš, Pane, abych činil?“ Boží svrchovanost a vláda má přednost před lidskou choulostivostí a nárokováním si všelijakých věcí. Máme-li neutuchající, nepomíjející lásku, jsme ochotni se s radostí poddávat Bohu. On je číslo jedna! On je První a Poslední. Hrabě Zinzendorf (1700–1760) vyjádřil centralitu Ježíše Krista a tím pádem jeho nárok na naši lásku těmito slovy: „Náš způsob, jak hlásat spasení, je tento: Představovat každému srdci laskavého Beránka, jenž zemřel za nás. Zvěstujeme Jeho krev a Jeho lásku až k smrti, ano k smrti na kříži… Nejmenujeme žádnou ctnost jedině v Něm, od Něho a skrze Něho, nekážeme žádného přikázání, než víru v Něho, žádné jiné ospravedlnění, než to, kterého dobyl On, žádné jiné posvěcení, než tu výsadu více nehřešit, žádnou jinou radost, než tu být Jemu nablízku, žádnou jinou ztrátu, než tu ztratit Jeho a Jeho požehnání, žádné jiné neštěstí, než to být v Jeho nelibosti, žádný jiný život, než ten, který je v Něm.“ Pokud se vnitřně ztotožňujeme a rezonujeme s výše uvedeným vyznáním, pokud nám při tom „buší srdce“, blížíme se k pochopení toho, co znamená milovat našeho Pána Ježíše Krista. Budeme zaskočeni tím, jak nás znovu a znovu zasahuje Boží milost. ■ březen 2015 

březen 2015.indd 5

2/20/2015 1:33:34 PM


rozhovor Rozhovor se spirituálem Zdenkem Wasserbauerem

Jsme blázni pro Krista Roky studia v Římě ho vedly k jasnému rozhodnutí věnovat svou službu lidem, kteří prožívají jednu z nejhorších krizí víry za poslední staletí – Čechům. Deset let sloužil jako spirituál katolického semináře, kde se věnoval budoucím kněžím. Poslední roky působí ve farnosti Nejsvětějšího srdce Páně na Vinohradech. K povolání kněze vede vždy jedinečná cesta. Jaká byla ta vaše? Byl jste věřící už od dětství? Ano, pocházím z tradičně katolické rodiny z Českomoravské vrchoviny, která je i dnes velmi náboženská. V naší vesnici (Sázava u Žďáru nad Sázavou, pozn. r.) spolu odjakživa žili evangelíci s katolíky, takže když jsme se my vraceli z kostela, zdravili jsme evangelíky, kteří se právě na bohoslužbu scházeli. Byli mezi nimi kamarádi, s kterými jsem se znal od malička.

A co vaši rodiče? Vedli vás k víře? Ano, řekl bych tradičně. Byl jsem tedy pokřtěn, chodil jsem do kostela a na náboženství.

Ministroval jste? Ne, to dělali kluci z vedlejší vesnice, kde byl náš katolický kostel.

Napadlo vás už tehdy, že se stanete knězem? Ne. Nenapadlo mě to. Ani jsem to nechtěl. Vzpomínám si, že vždy, když jsem jako mladý listoval

ThLic. Ing. Zdenek Wasserbauer, Th.D. (49) vystudoval Vysokou školu zemědělskou, obor živočišná výroba, a po vojně nastoupil do Arcibiskupského semináře v Dejvicích, odkud šel studovat Lateránskou univerzitu v Římě. Po absolvování základního studia byl vysvěcen na kněze a dva roky působil jako kaplan na Praze 4. Pak šel znovu studovat do Říma doktorské studium na papežském institutu Teresianum. V roce 2000 byl kardinálem Vlkem jmenován spirituálem Arcibiskupského semináře. Od roku 2010 je farářem v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně v Praze na Vinohradech.

v Katolickém týdeníku a prohlížel si ono tablo, kde byli každý rok kandidáti kněžství, říkal jsem si: No, sice nevypadají jako blázni, ale proč do toho jdou, tomu nerozumím. Vůbec jsem to nechápal. Ani mě nenapadlo, že by se mě to mohlo také někdy týkat. Žil jsem normální život – chodil jsem na zábavy, na plesy, s holkami, bavil jsem se jako všichni ostatní.

Ovlivnil vás v dětství nějak výrazně váš farář? V komunismu toho kněží mnoho dělat nemohli. Kdyby začal být nad míru populární, byl by v nejlepším případě přeložen jinam. Na katolické bohoslužby chodili udavači. Čeho jsem si na našem faráři vážil, bylo to, že ačkoliv nebyl příliš aktivní, tak vedl spořádaný život, nic nezanedbával a lidé k němu měli úctu. Nechtěl zbytečně provokovat, měl plný kostel lidí. Náboženský život se vedl spíše po rodinách, v nich se dařilo udržovat víru.

Ve vašem životopise je zmínka, že jste musel jeden rok dělat dělníka, abyste se pak mohl přihlásit na vysokou školu. V čem jste měl problém s režimem? Režim se snažil zlomit dědu i tátu, aby dělali předsedu JZD, což odmítli. Takže naši rodinu hodně perzekuovali. Když k tomu ještě přidáte tu víru, tak ve škole stále rodičům vyhrožovali, že se nedostaneme ani na střední školu, což se u bratra splnilo. Já jsem dělal postupně na dvou místech dělníka, byla to pro mě cenná životní zkušenost, jelikož jsem se pak pohyboval už jen v intelektuálním prostředí. Na rozdíl od bratra jsem se už dostal na gymnázium, které bylo náročné a na které nebyl velký nával. A pak, doba se trošku posunula.

Proč jste se rozhodl pro zemědělskou školu? Jaký obor jste tam studoval? Neměl jsem moc na výběr. Třídní učitel na gymnáziu nám věřícím ve 4. ročníku řekl, že si můžeme

 březen 2015

březen 2015.indd 6

2/20/2015 1:33:35 PM


vybrat mezi báňskou, ČVUT, zemědělskou a pár dalšími. Na jiné vysoké školy (medicína, právo atd.) nedostaneme doporučení. Tak jsem si vybral zemědělku, protože jsme doma měli velkou zahradu a různá zvířata, o která jsem se od malička staral. Vždycky mne bavila manuální práce. A pak se ve mně asi probudil hlas krve, protože předkové byli buď sedláci, nebo rolníci. Nakonec si myslím, že to tak vedl Bůh, když si uvědomíme, jak silné zemědělské pozadí najdeme v Bibli!

A kdy tedy začal váš duchovní obrat? Již koncem gymnázia jsem si začal uvědomovat, že víra, kterou mám, není jen něčím, co nějak patří k životu, že to není jen tradice, kterou jsem přejal, a budu ji jednou třeba chtít předat svým potomkům. Uvědomil jsem si osobní rozměr Boha a začal jsem se víc modlit, více číst Bibli a náboženskou literaturu. Nakonec jsem si začal klást otázku, zda nechci svůj život nabídnout hlásání Božího království a službě lidem. Zjistil jsem postupně, že to pro mne má takový význam, že jsem ochoten se vzdát i rodiny, ačkoliv jsem si ji jako každý jiný přál. Přestože to nebylo jednoduché, cítil jsem, že to je má cesta, že k tomu mě Bůh volá. Ale nebylo to lehké! Ptal jsem se Boha proč. Vždyť na kněze se všichni dívají jako na blázny, že nemají rodinu, nemají peníze, bydlí na vlhké barokní faře….

foto Anna Duchková

Kněží přece jsou blázni… Ano, i na své kněžské oznámení jsem si dal ono pavlovské „Jsme blázni pro Krista.“ K tomu se hlásím dosud. Samozřejmě mí spolužáci a známí se divili. Nicméně můj vztah s Bohem se natolik prohloubil, že pochybnosti a tlaky březen 2015 

březen 2015.indd 7

2/20/2015 1:33:36 PM


rozhovor mého okolí pro mě nebyly podstatné. Mé rozhodnutí stát se knězem podpořilo třeba také společenství mladých křesťanů, které jsme měli na zemědělské škole. Pravidelně jsme se scházeli, abychom se modlili, sdíleli, někam spolu vyrazili. Sice nás sledovala StB, ale viděl jsem mnoho z těch lidí, jak prohloubili svoji víru, a protože s některými z nich jsem dodnes v kontaktu, vidím, že to nebylo jen chvilkové vzplanutí. Oni žijí jako dobří křesťané dodnes.

Jak mnoho českých kněží studuje v Římě?

Po škole jste tedy šel rovnou do semináře?

Většina teologických škol v Římě je papežská, on je jejich nejvyšším kancléřem. Samozřejmě jsme měli příležitost se s papežem setkat, například při mších. Velmi cennou zkušeností je moci studovat a sdílet se se studenty z celého světa. Úroveň profesorů a výuky tam byla také nesrovnatelně vyšší. Ostatně vybírají si profesory z celého světa. Člověk se naučí italsky, setkává se na každém kroku s tisíciletou historií Věčného města, jsou tam úžasné galerie a muzea.

Musel jsem jít nejprve na vojnu na podzim roku 1989. Naštěstí jako vysokoškolák pouze na jeden rok, protože jsem absolvoval vojenskou katedru. Díky vynikajícímu výsledku u závěrečné zkoušky na vojenské katedře jsem nastoupil v hodnosti četaře a většinu času jsem pak strávil na Šumavě ve Vimperku.

Jak jste na vojně prožívali převrat? Listopadové a prosincové dny byly velmi napjaté. Do poslední chvíle jsme nevěděli, jestli nás nepovolají k zásahu proti demonstrantům. Pamatuji si na tajné schůze, kde jsme řešili různé varianty, jestli bychom proti demonstrujícím zasáhli či nikoli. Byla to nepříjemná atmosféra, protože ve stavu mobilizace by neuposlechnutí rozkazu mohlo vést i k trestu smrti. Po vojně, díky tomu, že se režim sesypal, jsem šel rovnou studovat teologii. Měl jsem původně dělat asistenta u vedoucího své diplomové práce, docenta na Vysoké škole zemědělské, který si mě oblíbil a který byl paradoxně šéfem komunistické strany na škole. Byl to slušný a férový chlap, alespoň jak jsem ho vnímal já a jak se choval ke mně. Ještě před vojnou, když jsem s ním asi měsíc pracoval, mě nabádal, abych se vzdal svých křesťanských aktivit, že se mně snaží krýt záda, ale s tím náboženstvím kariéru na vysoké škole neudělám. Měl mě opravdu rád, a i když dělal kariéru v KSČ, tak to se mnou myslel upřímně. Byl jsem se s ním pak rozloučit a sdělil mu, že nastupuji do semináře. Seminář se zrovna přestěhoval z Litoměřic do Dejvic.

Slyšel jsem, že tam předtím byla česká pobočka KGB. Oficiálně tam sídlilo mezinárodní nakladatelství časopisu Otázky míru a socialismu, přičemž v té budově byli přítomni zástupci komunistických stran z 89 zemí světa. Na konci léta v roce 1990, když jsem se vrátil z vojny, jsem tam chodil na brigády, abychom vyklidili bývalé kanceláře. V té době ještě mnohde visely Stalinovy obrazy.

Zas tak mnoho adeptů kněžství nebo kněží tam nestuduje. Ne všichni jsou dostatečně jazykově vybavení, ne každý chce být daleko od rodiny a vlasti, a především student musí získat stipendium, protože studium v Římě je velmi drahé. Žádost musí doporučit biskup.

Jaké to je, být tak blízko nejvyšší katolické hierarchii? Přicházel jste s nimi do kontaktu?

Kdyby měl den 48 hodin, měl bych stále co dělat. Práce je tu pro kněze až dost. Jak dlouho jste tam pobýval? Celkem devět let. Po dvou letech studia filozofie a získání bakalářského diplomu následovaly tři roky teologie. Pak jsem se vrátil do Čech a působil dva roky jako kaplan ve farnosti. Pak jsem se vrátil na postgraduální studium na jiné univerzitě, které jsem ukončil doktorátem.

Nechtěl jste pak jet na misii či působit v jiné zemi? Ani ne, protože jsem si byl vědom, že Čechy jsou také misijní zemí, že je zde velmi potřeba kázat evangelium. Kdyby měl dnes můj den 48 hodin, měl bych stále co dělat. Práce je tu pro kněze až dost. Kromě toho jsem si uvědomoval, že peníze, které byly vydané za mé studium v zahraničí, byly vydané proto, abych pomohl místní církvi.

V čem vidíte příčinu nedostatku duchovních? Začíná to tím, jak předáváme víru v rodinách a jak ji žijeme. Rodiny také často mají málo dětí. Být knězem je v dnešní době společensky málo přijímané. Kněz je jedna z nejméně žádaných forem kariéry. Trochu to snad ovlivnily i ty různé skandály, které se bohužel v poslední době objevily. Farnosti v některých oblas-

 březen 2015

březen 2015.indd 8

2/20/2015 1:33:36 PM


Kostel Nejsvětějšího srdce Páně na Náměstí Jiřího z Poděbrad v Praze je současným působištěm kněze Zdenka Wasserbauera. Farnost má okolo 1000 členů.

Vraťme se ještě k otázce počtu kněží…

tech mají málo věřících a z toho plyne strach z kněžské samoty. Roli hraje i nijak zvláštní ekonomické zajištění kněží. A jistě by se našly další důvody.

Není přece jen lákavá idea mnišství, která se v katolickém kněžství skrývá – slib chudoby a čistoty, která jde proti světským normám a podtrhuje tak to, že člověk nepatří tomuto světu, ale má domov v nebi? Ano, zcela souhlasím. Já sám si nestěžuji. Ale přece jen i toto při rozhodování adeptů hraje svou roli. Rodina na ně tlačí, aby se raději stali třeba právníky, kteří mají kdoví kolik peněz. A skutečně jim to někdy rozmluví.

Na druhou stranu asi nebylo nejlepší, když dříve bylo mnoho mužů dotlačeno k tomuto povolání právě rodinou. Ano, ale to snad jen v některých případech. Ekonomické důvody dříve sehrávaly roli. Na venkově většina lidí třela bídu – kněz byl zajištěný člověk. Nebyl to sice ve většině případů žádný boháč, ale bylo o něj postaráno. Dnes je tomu právě naopak.

A nemělo by to fungovat právě jako takové povolání k chudobě? Mělo. Jenže bohužel takto to nechápe každý. Vždyť třeba ani do manželství se nevstupovalo a nevstupuje vždy jen z čisté lásky. Byl jsem 10 let spirituálem, a tak jsem poznal mnoho mladých mužů s krásnými ideály a srdcem otevřeným pro Krista.

Otázkou je, zda jsme na tom skutečně hůře než dříve. Jestliže před sto lety zde bylo 97 % křesťanů, tak tomu nějak odpovídal počet povolání ke kněžství. Zatímco dnes podle posledního sčítání je katolíků 10 % celkové populace, takže asi nemůžeme chtít, aby byly obsazeny všechny fary, které vznikaly v 17. nebo 18. století. Skutečným problémem je dnes spíše správné rozložení sil, protože kněží v některých oblastech objíždějí mnoho farností s několika věřícími. Ideálně by se měli katolíci více sestěhovat, což pochopitelně není možné. Jeden z největších teologů 20. století Hans Urs von Balthasar napsal velmi zajímavou knihu Christlicher Stand (1981), kde rozebírá otázku povolání. Píše tam také, že si nemyslí, že by dnes bylo málo povolání, mnozí na ně ale neodpoví. Dost mladých lidí dnes také trpí velkou nerozhodností. Stává se mi, že za mnou přijde mladý muž, já cítím, že to povolání v sobě má, ale on není schopen se touto cestou vydat a učinit celoživotní volbu.

Snad i proto, že se spoléhají na své síly a nikoli na vedení Boží milostí. Určitě. Úplně stejně nejsou jiní mladí schopni vstoupit do manželství, ačkoliv se znají léta, a dokonce už spolu mají děti. Bojí se zavázat na celý život, ať už pro manželství, nebo pro kněžství. Málo důvěřujeme Bohu, Jeho pomoci, síle a vedení.

Jak tedy poznat, že je někdo povolán ke kněžství? Jde snad o konkrétní hlas shůry? To ne, spíše se jedná o to, nechat se vést Duchem svatým a naslouchat jeho hlasu. Modlit se a prosit o správné rozlišení Boží vůle pro svůj život. Číst Bibli, zejména ty příběhy, kde Bůh někoho volá ke své službě. A pak také jde o otevřenost člověku, který je moudrý, duchovní, zkušený a kterému o sobě mohu všechno říci.

Děkuji za rozhovor.

■ Připravil Libor Duchek březen 2015 

březen 2015.indd 9

2/20/2015 1:33:36 PM


z historie církve Spomienka na kazateľa Františka Ciesara

Pomáhal ľuďom nájsť Krista V marci 2015 uplynie desať rokov od smrti kazateľa a dlhoročného predsedu Predsedníctva Cirkvi bratskej na Slovensku Františka Ciesara.

F

rantišek Ciesar sa narodil 4. októbra 1928 na slovensko-moravskom pomedzí v Lazoch pod Makytou ako najstaršie z piatich detí v evanjelickej roľníckej rodine Františka a Kataríny Ciesarovcov. Keď mal 13 rokov, matka po ťažkom pôrode zomrela, ale dovtedy ovplyvnila jeho duchovnú orientáciu. „Nečítala o výchove žiadne odborné príručky, ale keď sa vraciam späť, tak poznávam, že v jej pravidlách a spôsoboch bol Duch Kristov, ktorý vtlačil hlbokú pečať do našich charakterov. Naučila nás bázni Božej, láske k pravde a hlbokej dôvere v Pána Ježiša Krista. Ráno vstávala o štvrtej hodine. Vídaval som ju na kolenách. Potom zobudila mňa a  spoločne sme spievali duchovné piesne z Kancionála. Ona varila a ja som jej napovedal. Vedela väčšinu piesní spamäti. Potom predčasne zomrela a tým sa skončilo moje detstvo. Dospievanie bolo bez lásky a duchovnej orientácie,“ napísal vo svojich spomienkach F. Ciesar.

Druhá svetová vojna Počas 2. svetovej vojny v horách v okolí Lazov pôsobila silná partizánska skupina. Dospievajúci František robil odbojárom spojku, za čo bol viackrát v priamom ohrození života. Koncom októbra 1944 sa do osady Mladoňov presunula partizánska jednotka z oblasti Lednických Rovní. Richtár spolu s farárom to ohlásili najbližšej nemeckej posádke v Hornej Lidči v Protektoráte. Privolané nemecké komando za poskytnutie pomoci partizánom osadu Mladoňov vypálilo a mužov zavraždilo. Fašistické besnenie sa skončilo až pri dome Ciesarovcov. František Ciesar, jeho otec aj brat len o vlások unikli smrti. Táto udalosť veľmi hlboko poznamenala mladosť Františka Ciesara. Smrť a večnosť sa stali mimoriadne aktuálnymi otázkami jeho života.

Hľadanie Boha Ako najstarší syn mal František Ciesar po vojne prevziať gazdovstvo, ale on sa rozhodol opustiť rodičovské polia a odišiel študovať na Učiteľský ústav do Banskej Štiavnice. Počas štúdia namáhavo hľadal

svoju životnú orientáciu a pravdu. Po počiatočnom očarení myšlienkami socializmu prežil hlboké sklamanie v kulte osobnosti, prenasledovaní a zatváraní nevinných ľudí. Po maturite na Učiteľskom ústave strávil nasledujúce dva roky ako dedinský učiteľ v Iliavke. Tu sa v hlbokej samote prebojoval k osobnej viere v Boha. Odmietol ponúknutú politickú kariéru a v roku 1950 začal študovať na Evanjelickej bohosloveckej fakulte v Bratislave. Štúdium ukončil v roku 1954, ale počas neho sa musel vyrovnávať s mnohými problémami. Svoje skúsenosti z tohto obdobia opísal takto: „Keď som študoval na bohosloveckej fakulte, tak sme so spolužiakmi chodievali do Jednoty českobratskej na ranné modlitebné chvíle, ktoré boli o šiestej hodine. Boli veľmi požehnané. Pretože to vedenie fakulty považovalo za fanatické sektárstvo, chceli ma vylúčiť zo školy. Musel som sľúbiť dekanovi aj biskupovi, že na Cukrovú nebudem chodiť, lebo JČB je nebezpečná sekta, ktorá bude v krátkom čase zlikvidovaná. Ale ja som do JČB chodiť neprestal. Pobožnosti z  domu a účasť na modlitbách v JČB hlboko poznačili môj duchovný život.“

Z Evanjelickej cirkvi do Jednoty českobratskej Po skončení Evanjelickej bohosloveckej fakulty ho pre sektárstvo a politickú nespoľahlivosť len s veľkými ťažkosťami ordinovali za kňaza. Pol roka pôsobil ako kaplán v Moravskom Lieskovom, potom prežil dva ťažké roky vojenskej služby v Plzni. V roku 1955 sa oženil s Vierou Lúčanskou, ktorá ho v jeho práci verne podporovala. Pán Boh im požehnal dvoch synov – Petra a Pavla. Po skončení vojny mal nastúpiť do služby v  Evanjelickej cirkvi, ale pre sektárskeho, politicky nespoľahlivého farára vtedajšie vedenie cirkvi nemalo miesto. Preto odišiel pracovať ako robotník do železiarní v Havířove a začal navštevovať zbor JČB v Ostrave. Tu sa zoznámil s kazateľom Janom Urbanom, ktorý mu navrhol, aby sa stal kazateľom JČB. Po neľahkom rozhodovaní spolu s manželkou

10 březen 2015

březen 2015.indd 10

2/20/2015 1:33:37 PM


Kazateľ František Ciesar, dlhoročný predseda Predsedníctva Cirkvi bratskej na Slovensku. Len v nebesiach vedia, koľkým ľuďom pomohol nájsť Pravdu, Cestu i Život v Pánovi Ježišovi Kristovi.

počet veriacich dvojnásobne. Kvôli tomu zbor musel trikrát rozširovať modlitebňu. Dnes sú aj z ovocia jeho práce samostatné zbory v Bardejove, Prešove, Michalovciach, Košiciach, Hermanovciach, Banskej Bystrici a Žiline.

foto Z archivu rodiny Ciesarovy

Bratislava

vstúpili do zboru JČB v Ostrave a v roku 1957 odišli do kazateľskej služby na východné Slovensko. František Ciesar nastúpil ako druhý kazateľ prešovského zboru pre oblasť Bardejova.

Prešov Prešovský zbor JČB sa v tom období rozprestieral od Dolného Kubína až po juhovýchodný cíp Zemplína. Pán Boh prácu Františka Ciesara požehnával, postupne mal prešovský zbor až 33 kazateľských staníc. Každú z nich navštevoval priemerne raz za dva mesiace. Napriek neuveriteľnému odporu miestnych straníckych funkcionárov Pán neustále pridával zachránených tak, ako sa to dialo v čase prvej cirkvi. Brat Ciesar kázal Božie slovo s veľkou naliehavosťou. Jeho nepriatelia ho oblievali močovkou, kameňovali a dokonca sa ho pokúsili zavraždiť. Stanice navštevoval na motocykli, tak mu natiahli drôt cez cestu, po ktorej mal ísť. Pán Boh ho ochránil, predbehlo ho nákladné auto, ktoré drôt roztrhlo. V roku 1959 ústredný cirkevný tajomník Ján Kmeť odobral Františkovi Ciesarovi štátny súhlas k duchovnej službe. Po sťažnostiach viacerých bratov na úradoch bolo odňatie súhlasu zrušené, ale cirkevný tajomník sa zboru pomstil tak, že v Prešove zrušil jedno systemizované kazateľské miesto. Správca zboru Miroslav Cvrček odišiel do Ústí nad Labem a František Ciesar sa stal správcom rozsiahleho zboru. Za 14 rokov jeho práce vzrástol

V roku 1969 sa František Ciesar stal predsedom novovzniknutého Predsedníctva CB na Slovensku a v roku 1971 ho povolal do služby zbor CB v Bratislave. Jeho príchod znamenal pre spoločenstvo duchovné obživenie. Aj napriek neustálemu tlaku zo strany štátu zbor rástol a stará modlitebňa sa mu stala pritesnou. To prinútilo staršovstvo požiadať úrady o povolenie na rekonštrukciu, ktorá nakoniec skončila Božím zásahom výstavbou úplne novej a väčšej modlitebne. Ako predseda Predsedníctva CB na Slovensku až do roku 1988 viedol neustály zápas s komunistickou mocou o vytvorenie priestoru pre prácu cirkvi a aktívne sa zúčastnil na vybavovaní povolení stavieb modlitební na celom Slovensku. Pozitívnu úlohu pri tom zohral práve cirkevný tajomník na ministerstve kultúry Ján Kmeť. Ten istý tajomník, ktorý mu v roku 1959 v Prešove odobral štátny súhlas. Z nepriateľa cirkvi sa zmenil na jej tichého podporovateľa a pred smrťou sa v prítomnosti Františka Ciesara zmieril s Pánom Bohom.

Na odpočinku V roku 1992 utrpel František Ciesar ťažké zranenia pri dopravnej nehode, ktoré ho prinútili ukončiť aktívnu kazateľskú službu. No ani po odchode na dôchodok neprestal pracovať. Po zotavení sa vrátil na východné Slovensko, kde prežil štyri roky ako správca zboru v Michalovciach. Po troch rokoch pôsobenia v Starej Turej sa vrátil do Bratislavy, kde navštevoval starých a chorých, príležitostne kázal a aktívne sa zúčastňoval na modlitebných stretnutiach. Len v nebesiach vedia, koľkým ľuďom pomohol František Ciesar nájsť Pravdu, Cestu i Život v Pánovi Ježišovi Kristovi. Do víťazného cieľa došiel v sobotu 12. marca 2005.

■ Podľa spomienok Františka Ciesara spracoval Jozef Uhlík.

březen 2015 11

březen 2015.indd 11

2/20/2015 1:33:38 PM


tÉMA

daniel kaleta

Lidský život je křehký. Stačí málo a roztříští se. Naštěstí jsme jako lidé dostali do vínku kotvu, která nás poutá k základu našeho života a chrání před pádem. Tou kotvou je naděje. Základem křesťanského života pak Kristus, z jehož lásky naše naděje vyrůstá a do jehož náruče nás vrací. On sám před námi otevírá věčnost, cíl naší naděje, a současně nás zve k podílu na šíření naděje v tomto často příliš temném světě. 12 březen 2015

březen 2015.indd 12

2/20/2015 1:33:41 PM


foto archiv, ilustrace ondřej košťák

N

ad pekelnou branou v Dantově Božské komedii je napsáno: „Vzdej se vší naděje!“ Brána Božího království nese nápis: „Naději máme v živém Bohu.“ (1Tm 4,10) Boží království není jen něco, k čemu míříme, co na nás čeká, až odejdeme z tohoto světa, ale Boží království je mezi námi, je v nás. (Lk 17,21) A proto ani naděje není jakási vzdálená, abstraktní idea, ale denní realita, kterou můžeme zakoušet, která tvoří základ našeho života, kterou do nás vdechl Bůh. Proto je pevná, i kdyby se vše kolem nás chvělo. Ztratit naději znamená ztratit srdce, vzdát život. Výstižně to vyjádřil Benjamin Constant: „V životě bez naděje se může srdce roztříštit jako skleněná koule nárazem o kámen.“ Nechtěl bych skončit jako roztříštěná skleněnka. Jsem vděčný Bohu za naději, kterou v Něm mám. Spolu s Petrem – a věřím, že i spolu s Vámi – chválím Boha a  vyznávám naši naději pro dnešek, zítřek a pro věčnost. Naši ŽIVOU naději, kterou jsme díky velkému Božímu milosrdenství dostali darem, když jsme se narodili do Božího království. „Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, neboť nám ze svého velikého milosrdenství dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé naději. Dědictví nehynoucí, neposkvrněné a  nevadnoucí je připraveno pro vás v nebesích a Boží moc vás skrze víru střeží ke spasení, které bude odhaleno v posledním čase.“ (1Pt 1,3–5)

Naděje musí mít pevný základ Pokud tomu tak není, je vratká, a první poryv větru způsobí, že spadneme jak zralá hruška. Není divu, že se ti, kdo měli naději, ktebřezen 2015 13

březen 2015.indd 13

2/20/2015 1:33:41 PM


TÉMA téma rá nebyla postavena na pevném základě, zklamali. Rozumím jejich cynismu, s kterým tvrdí, že naděje je jen utopie, iluze, berlička. „Člověk balamucen nadějemi tancuje do náruče smrti,“ prohlásil Arthur Schopenhauer. Nebo výrok Ferdinanda Pessoa: „Zbavme se iluzí o naději, neboť zrazuje, o lásce, neboť unavuje, o životě, neboť přesycuje a neukojí, ba i o smrti, neboť přináší víc, než se chce, a míň, než se doufá.“ Naděje založená na zkušenosti, přesvědčení, filosofii nebo prostě jen na našem zbožném přání je cesta, která vede ke zklamání. Místo naděje nás pohltí beznaděj. Křesťanova naděje má svůj základ v tom, co řekl Bůh. On nám dal zaslíbení a my věříme a očekáváme, že se jeho slovo splní. Takovým mužem byl Abraham. Dostal zaslíbení, že bude mít syna. Všechny okolnosti byly proti, doléhaly na něj pochybnosti, rozum říkal, že to nemůže vyjít, ale jeho srdce naplňovala naděje. Abrahamův vnitřní postoj nádherně popsal apoštol Pavel v epištole Římanům 4,18–21: „On uvěřil a měl naději, kde už naděje nebylo; tím se stal ,otcem mnohých národů‘ podle slova: ,tak četné bude tvé potomstvo‘. Neochabl ve víře, i když pomyslil na své již neplodné tělo – vždyť mu bylo asi sto let – i na to, že Sára již nemůže mít dítě; nepropadl pochybnosti o Božím zaslíbení, ale posílen vírou vzdal čest Bohu v pevné jistotě, že Bůh je mocen učinit, co zaslíbil.“ Nešlo jen o to, že věřil, ale on také očekával, vyhlížel, věděl, měl pevnou jistotu, že přijde den, kdy se jeho naděje naplní. Kdy se stane skutečností

to, co Hospodin slíbil. Podle Pavlových slov dokonce chválil Boha (v. 20: „vzdal čest Bohu“), i když naplnění Božího slibu ještě neviděl. S Abrahamem se nemohu rovnat. Někdy sice tvrdím, že věřím, ale pokud jsem upřímný sám k sobě, musím ještě dodat: „Ježíši, pomoz mé nedověře.“ (Mk 9,24) Věřím, ale má víra je pasivní, smutná, bezzubá, bez života. Vím, že Bůh má veškerou moc na nebi i na zemi, důvěřuji mu, ale někde hluboko v sobě mám pocit, že kdybych nevěřil, bylo by to úplně stejné. Víru, živou víru totiž nemohu oddělit od očekávání. To, že vyhlížím, kdy a jak Bůh svůj slib splní, dává víře život, křídla, radost, tvář. Očekávání je aktivní! Ovšem ne v tom směru, že bych bral věci do svých rukou, to v žádném případě (to je aktivismus). Čekám, protože Bůh slíbil, že bude jednat, ale nesedím v křesle zahloubán do svých myšlenek. Vyhlížím, připravuji se, dívám se z okna, běžím ke dveřím, abych se podíval, jestli už nestojí před domem. Mobil mám nastavený na nejhlasitější zvonění a držím ho v ruce, abych pokud mi zavolá, ihned hovor vzal. Jsem jako závodník na startu, který čeká na výstřel, aby se rozběhl – po dráze, na kterou mne Bůh postavil. Naděje je víra a očekávání na to, co mi Bůh slíbil. Abych ale byl upřímný – naděje v mém životě většinou nezáří jako reflektor, mnohdy je to jen mihotající se plamének, jiskřička, světélko v dálce. Ale je-li založena na Božím slibu, pak platí, že tma světlo nepohltí. Jiskřička zapálí oheň, plamének se rozhoří ve vatru, světélko v dálce začne zářit a tma musí

Příběh překvapení pro nás i pro doktory, ale problém se aspoň určil a rovnou i vyřešil. Tak snad už to teď půjde jenom k lepšímu. Snad.

Dostali jsme dar Ondřej Šimek Přišlo to brzy. Už druhý den po tom, co se nám Noemi narodila, bylo patrné, že něco není v pořádku. Manželku Věrku propustili z porodnice a Noemi převezli do dětské nemocnice. Ještě odpoledne jí operovali bříško. Večer nám to pan doktor všechno moc mile a trpělivě vysvětlil; že měla vrozenou vadu střeva, že jí část tlustého střeva museli odebrat a že jí udělali vývod. Dodal, že teď

budeme všichni moc držet Noemi palce, aby to dál zvládla. Chodili jsme pak pravidelně do nemocnice a dozvídali se každý den nové zprávy. „Je to na dobré cestě. / Jsou určité komplikace. / Je to stejné jako včera. / Máme určité podezření, ale zatím to není úplně zřejmé…“ Nakonec po týdnu revizní operace, která odhalila, že došlo ještě k prasknutí tenkého střeva. Trochu

V čem najít naději? „Hele, dneska ty doktoři uměj fakt zázraky. / To bude dobrý, uvidíte, že jo, věř mi. / Budeme se za vás modlit. / Je to špičkové pracoviště. / – / Spojíme se všichni na modlitbách a Pán Bůh nás jistě vyslyší. / Posílám pozitivní energii. / Moc na vás myslíme. / Kdybyste cokoli…“ Snahy nás povzbudit a potěšit jsme si vážili. A ještě víc těch mnoha modliteb lidí okolo. Ale čím se uklidnit? V čem najít naději? To praco-

14 březen 2015

březen 2015.indd 14

2/20/2015 1:33:41 PM


ustoupit. Když Duch svatý zafouká, pak plamének nabere na síle. Člověk, který patří Kristu, je člověkem naděje. Tomáš Akvinský definuje naději jako „očekávání věci budoucí, dobré, nesnadno dosažitelné, ale možné.“ Líbí se mi jeho vyjádření. Nesnadno dosažitelné, ale možné, protože u Boha není nic nemožného! (Lk 1,37)

Naděje se rodí z lásky Někdy máme falešnou představu, že lidmi naděje jsou ti, kdo procházejí životem bez potíží, kterých se nedotklo utrpení, kterým se vyhýbají starosti, kteří jsou vždy „vysmátí“. Ale tak to není! Naopak, naděje se většinou rodí z bolesti a z utrpení. Možná namítnete, utrpení nás přece může zlomit! Ano, to je pravda. Aby se utrpení mohlo přetavit v naději, potřebujeme projít tavicí pecí Boží lásky. Můžeme mít tisíce zaslíbení, ale pokud nevíme nic o Boží lásce, pak ani k jednomu z nich nemáme důvěru. Zklamáni množstvím slibů, které denně dostáváme, si říkáme: To bude mít nějaký háček! Proč by nám tohle Bůh sliboval? Co za to bude chtít, co nás to bude stát? A hledáme ta malinkatá nenápadná písmenka, která jsou kdesi pod čarou většiny takzvaných výhodných nabídek. Bůh nám dává zaslíbení a plní je z jediného důvodu – miluje nás! Je to tak jednoduché, a přitom je tak těžké tomu uvěřit. „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale

viště je vynikající, o děti se tam starají pečlivě a s velikou láskou. A doktoři dneska umějí skutečně neuvěřitelné věci. Jenže někdy to stejně nestačí. Pán Bůh jistě slyší modlitby. Ale co když přesto dopustí, že nám Noemi umře? Nebo co když bude po celý život zdravotně hodně omezená? Nedostali jsme totiž od Pána Boha žádné mimořádné ujištění, že Noemi bude žít a že se uzdraví. Říkali jsme si ale, že přece věříme, že Pán Bůh je laskavý a věci vede dobře. I k nám byl vždy laskavý. Tak v tom chceme zůstat dál, ať už to bude s Noemi jakkoliv. Taky víme, že Pán Bůh Noemi miluje, tak se nemu-

měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.“ (J 3,16–17) Boží láska je jedinou silou, která nás hříšné, stále se bouřící, nespokojené a nevděčné lidi přitahuje k Pánu Ježíši. Násilím člověka nikdo nikdy nikam nedostane, ale láska přitahuje. Podívejte se na zástupy lidí, které se vždycky seběhly tam, kde se objevil Ježíš. Podívejte se kolem sebe v církvi. Pokud je ve vašem společenství někdo, o kom můžete říci: ano, z tohoto bratra (sestry) vyzařuje Boží láska, pak jsem si jist, že je kolem něj stále plno. Takový křesťan je jako magnet, který přitahuje druhé. Nemusí lidi vyhledávat, oni přichází sami. Hledající, nešťastní, zklamaní, všelijak bolaví na duši i na těle chtějí být v jeho blízkosti. Možná to neumějí vysvětlit, ale my víme, že je přitahuje Boží láska, kterou je takovýto křesťan naplněn. Dovedete si představit, jak by vypadala církev, kdybychom byli všichni plní Kristovy lásky? Kdyby z nitra každého věřícího vycházel proud živé vody? (J 7,38) To by nám nestačily naše modlitebny! Vždyť lidé jsou dnes stejně žízniví jako Samařanka u Jákobovy studny. (J 4). Církev dnes nabízí společnosti všelicos, ale to jediné, co zabírá, co se jí dotýká a co proměňuje životy, je Boží láska vylitá skrze Ducha svatého do našich srdcí. (Ř 5,5) Můžeme procházet soužením, zkouškami, pronásledováním, nemocemi, utrpením, ale pokud známe Boží lásku, pak ať se děje cokoliv, nezlomí nás to, ale naopak s údivem zjistíme, že všechno to těžké dalo vyrůst hluboké a pevné naději. Znovu a znovu

síme bát, že by o ní rozhodl špatně, že by jí způsobil věčnou újmu. Přesto nám to bylo všechno moc líto a byli jsme smutní. Věrka si vzpomněla, že se tolikrát modlíme „buď vůle tvá“, a ani nám nedochází, co to může

taky znamenat. K těm všem našim modlitbám jsme tedy ještě přidávali: „Buď vůle tvá a pomoz nám to přijmout.“ Noemi nebyla první ani jediné nemocné dítě nebo nemocný člověk v okolí, ve sboru. Ovšem viděli jsme, jak se situace naší dcery silně dotýkala nejen nás. I mnoho dalších lidí si kladlo stejné otázky jako my: Jak tomu celému rozumět? Proč to Pán Bůh dopustil? Věřím, že s Pánem Bohem mi bude dobře, i když budou těžké okolnosti? Dovolím mu, aby mi sebral v životě to a to? Nejspíš bylo pro nás všechny užitečné, že jsme si na ně museli odpovídat. březen 2015 15

březen 2015.indd 15

2/20/2015 1:33:42 PM

Nem Jóbo

Kdo neb cosi přir se z něja pro něj v Žije zod jiným po samozře Tuto z lím, že n dveře. M jen nem neumož některé jiné, neb máme.“


TÉMA téma

Skrze nás proudí naděje do světa Naději nemůžeme skrýt. Naději nemůžeme zamknout doma v trezoru a jen ve chvíli, kdy jsme sami, ji vyndat a sobecky se z ní těšit. Naděje nás buď provází všude, nebo ji nemáme vůbec. Naděje je součástí naší osobnosti, je to nebeská genetická výbava, je to pečeť, kterou do nás Bůh vtiskl. Možná že v době pohody a klídku ji společnost moc nevnímá. Ale jakmile přijde krize, napětí, konflikt, když jsou lidé sevřeni úzkostí a strachem, je křesťan s nadějí v krvi jako maják uprostřed bouře, jako strom, který pevně stojí, i když kolem zuří vichřice. Takového člověka nemůže nikdo přehlédnout. V tu chvíli se stáváme pouhou svou přítomností nositeli naděje. V tu chvíli nám často Bůh otevře možnost ukázat lidem na Krista, na toho, který zachránil nás a který chce zachránit každého, kdo k němu přijde. Příkladem je mi apoštol Pavel. Jako vězeň se plaví po Středozemním moři do Říma, kde má být sou-

Ať to dopadne jakkoliv Dostali jsme ale s Věrkou od Pána Boha dar. Ne bonus za snaživý postoj, ne výtěžek správné teologie, dostali jsme dar – pokoj do srdce. A tak nám bylo sice smutno, ale měli jsme většinou zároveň pokoj a vlastně nám při tom všem bylo s Pánem Bohem dobře, byť vám to vzhledem k situaci může znít překvapivě. Prožívali jsme ujištění, že je s námi a že bude s námi, ať to dopadne jakkoliv. Noemi se v nemocnici začalo dařit lépe. Za několik dní už zvládla sama dýchat, postupně přešla z infuze na mateřské mléko. Asi týden jí bylo už docela dobře, a pak přišla střev-

zen. Většině neznámý muž, kdo ví s jakou minulostí, člověk, s kterým je zbytečné ztrácet čas. Ale pak jednoho dne přijde bouře. Čtrnáct dnů jsou v nebezpečí života, hříčkou na rozbouřeném moři. Situace je tak závažná, že i ti nejotrlejší námořníci rezignovali. Zmizela naděje, že by se mohli zachránit. V tu chvíli, kdy na lodi zavládla skepse, strach, zoufalství a rezignace, se Pavel mezi všechny postaví, osloví je a řekne: „…teď vás vyzývám, abyste neztráceli naději, neboť nikdo z vás nepřijde o život, jenom loď vezme za své. Dnes v noci ke mně přišel anděl od Boha, kterému patřím a kterému sloužím, a řekl mi: ,Neboj se, Pavle, ty se před císaře dostaneš. A Bůh ti daroval všechny, kdo jsou s tebou na lodi.‘ Buďte proto dobré mysli. Věřím Bohu, že tomu bude tak, jak mi oznámil.“ (Sk 27,22–25) Pavel se stává nositelem naděje pro všechny pasažéry i námořníky na lodi. Bylo tam 276 osob a všichni se nakonec zachránili. Pavel tyto zoufalé lidi nemusel přemlouvat, přesvědčovat, měl v sobě takovou autoritu, byl tak plný naděje, že to proměnilo postoj všech okolo. Do takovéto situace se asi nikdo z nás nedostane, ale copak nežijeme na palubě potápějící se lodi? Nebojíme se, máme naději, vždyť patříme Ježíši, který nás zachránil, obmyl svou svatou krví, očistil a dal nám svého Ducha. V životě i ve smrti patříme Bohu, máme naději věčného života. A tak se stáhneme do své útulné kajuty, ať se tam na palubě o sebe postarají… Pokud to uděláme, nepochopili jsme poslání, které nám Bůh dal.

foto archiv

se přesvědčujeme o Boží věrnosti, cítíme, jak nás Hospodin nese na svých ramenou, jak nás obklopuje jeho milosrdenství, jak nás chrání, vytrhuje z rukou nepřátel, obejme a přitulí ve své náruči. Boží láska probouzí v naší duši naději. Naše víra roste a my skálopevně víme: „Kdo v Něho věří, nebude zahanben!“ (1Pt 2,6) Čím více poznáváme Boha a jeho syna Pána Ježíše Krista, tím hlubší a pevnější je naše naděje. A každá nová situace, kterou procházíme, je potvrzením Boží věrnosti, neporušitelnosti Hospodinových slibů.

16 březen 2015

březen 2015.indd 16

2/20/2015 1:33:42 PM


Když se za své následovníky Pán Ježíš před svým zatčením modlil, řekl: „Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda. Jako ty jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa.“ (J 17,15–18) Naším úkolem je stát na palubě a dávat lidem naději. Ukázat na Krista, Božího Beránka, v kterém je naděje pro celý svět: „A v jeho jménu bude naděje národů.“ (Mt 12,21) Jen člověk, který má naději ve svém Bohu, se může stát nositelem naděje pro druhé. Nejde o to stavět se do nějaké pózy, dělat na druhé dojem, hrát divadlo. To lidé rychle prokouknou a zcela přirozeně odmítnou. Stačí být sám sebou, být člověkem zakotveným v Kristu, a pak ať si to uvědomujeme nebo ne, z celé naší osobnosti, z každé buňky našeho těla vyzařuje naděje. Naděje, kterou do nás vložil Bůh. Mahátma Gándhí řekl: „Když se vytratila veškerá naděje, když nikdo nepřichází na pomoc a krásy života vyprchaly, zjišťuji, že pomoc přece přichází, i když nevím jak a odkud.“ Díky Bohu smíme vědět, že pomoc přichází od Hospodina skrze smrt a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Jaká výsada tuto radostnou zprávu povědět těm, kteří naději hledají!

Vyvrcholení naděje Apoštol Pavel říká: „Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí! Avšak Kristus byl vzkříšen!“ (1K 15,19–20) A pak pokračuje, aby nám vysvětlil, že i nás vzkřísí, abychom věčnost prožívali s ním.

ní infekce. Znovu připojit přístroje, hadičky, ještě víc léků než prve a nejistota. Infekce nakonec zasáhla celé její tělíčko a všecko možné přestávalo fungovat. Paní doktorka nám řekla, že teď to je velmi vážné. Sestřička trochu plakala. A my taky. Do toho ten pokoj a Boží blízkost. Ale všechny otázky promyslet znovu. Po týdnu nakonec infekce ustoupila a Noemi zas bylo líp. Objevila se ještě další menší komplikace. A potom už jí bylo dobře. Nakonec nám ji po sedmi týdnech dali domů. K čemu se upínáme K tomu darovanému pokoji se ovšem sluší poctivě dodat, že nebyl

I když máme v tomto životě naději, zároveň si uvědomujeme, že jsme jen poutníci, cizinci, že na konci naší cesty čeká smrt. Nic jsme si na tento svět nepřinesli a nic si neodneseme. Všechno, co jsme dokázali, vytvořili, čeho jsme dosáhli, čím jsme se pyšnili, to vše zůstane zapomenuté, zaváté časem. „Samá pomíjivost,“ říká Kazatel. Život je vzácný, krásný, je to úžasný Boží dar. Pokud by ale končil smrtí, jaký by měl smysl? Ani vědomí, že jsme dali život a vychovali další generaci, nám nemůže přinést zadostiučinění. A jaký by vlastně byl Bůh, kdyby nám na několik desítek roků život dal a pak by nastal konec? Utrpení, starosti, zápasy, dřina, vypětí… pak stáří a smrt? To bychom skutečně byli nejubožejší ze všech lidí! Ale my máme naději. Víme, věříme a očekáváme, že „bude-li stan našeho pozemského života stržen, čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích…“ (2K 5,1) Jak je Bůh dobrý a moudrý! Jak velice nás miluje! Svět, který pro nás tak nádherně stvořil, jsme poničili, zdevastovali. Svým hříchem jsme do něj přinesli smrt. A on nás neodepsal, poslal Pána Ježíše pro naši záchranu. A nejen to, připravuje pro nás nový svět, který už nebude poznamenán hříchem, smrtí, bolestí, utrpením, svět ve kterém bude vládnout pokoj, spravedlnost a radost. (2Pt 3,13; Ř 14,17) Nové nebe a nová zem jsou vyvrcholením Božího záměru, je to odpověď Hospodinovy lásky a věrnosti. Uvidíme tváří v tvář svého Otce, obejmeme svého Spasitele, Pána Ježíše. Nebudeme muset sledovat

zdaleka tak neotřesitelný. Snad aby se znovu a znovu vyjevovalo, co máme v srdci a k čemu se upínáme. Já musel o pokoj bojovat na konci pobytu Noemi v nemocnici, když se už zotavovala z nejhoršího. Podstupovala nejrůznější vyšetření; zjišťovalo se, jak moc jí infekce ublížila, zejména jejím ledvinám. Nebylo mi dobře a byl jsem nervózní skoro ze všeho, co se Noemi týkalo. Jaké bude mít Noemi do života následky? Vysvětloval jsem Pánu Bohu, které orgány v těle jsou dost důležité, a že by je měl zachovat v pořádku, jinak to bude už hodně špatné. A tak jsem se zase už po

tolikáté musel vracet k tomu, jestli se upínám k Bohu nebo k dobrému zdraví; jestli věřím, že Pán Bůh může naplnit náš i její život, i když třeba v jejím těle nebude všechno pracovat bez problémů. Noemi se teď daří docela dobře, z čehož máme velkou radost. A jsme taky moc rádi, že ji máme. Některá důležitá vyšetření má Noemi ještě před sebou a časem ji také čeká ještě jedna operace - zanoření vývodu. Přáli bychom si, aby to už s ní všecko bylo jenom dobré. Ale svoji naději chceme upínat především k Pánu Bohu, který jediný může naplnit náš i její život svojí blízkostí. ■ březen 2015 17

březen 2015.indd 17

2/20/2015 1:33:43 PM


TÉMA a odpočítávat čas, protože s Ním budeme navždy. Vyvrcholení naděje. Věřím a vyhlížím. Volám: Přijď, Pane Ježíši! Kdykoliv tento výhled církev ztratila, začala chřadnout a umírat. Ztrácela duchovní moc, radost i naději. Ztrácela vliv, stávala se solí, která ztratila svou slanost. Vychladla láska… Když dívka přestane čekat na svého milého, přirozeně začne vyhasínat i její láska k němu. Stejně to platí o nás, o mně a o Ježíši. Proto Pán Ježíš ve svých podobenstvích tak důrazně připomíná: Vyhlížej ženicha, čekej svého Pána! (Mt 25,1–13; 24,43–51; Lk 12,35–40 a další) Kdykoliv se v církvi ozve volání: Přijď, Pane Ježíši, vrací se do církve život a Boží moc.

žívají odmítnutí, nemají svého Árona a Chúra, kteří by je podpírali. (Ex 17,12) Nesou na sobě břemeno zodpovědnosti a padají pod ním. (2K 11,28) Možná si pohráváš s myšlenkou vše vzdát. Je jediná cesta, jak se z této propasti dostat. Zavolat Pastýře, aby přišel, vytáhl tě, vzal na svá ramena, ošetřil, ovázal rány a upokojil ve své náruči. Nejde o to, jestli do propasti spadneme vlastní vinou, nebo nás tam srazí někdo jiný. Jde o to, aby přišel Pastýř! A On přijde,

Naděje pro všední dny Hluboce se mne dotkl citát Thomase Fullera: „Naděje – to je obruč, která nedovolí srdci, aby puklo.“ Myslím na všechny otce i matky, kteří se modlí za své děti. Jejich srdce jako by se chtělo roztrhnout, svírá je bolest, pláčou a přimlouvají se před Božím trůnem. V Bohu je pro vás i pro vaše ztracené děti naděje! Nedovolte, aby vaše srdce puklo, ale dovolte Bohu, ať ho naplní svým pokojem. Myslím na všechny, kterým se hroutí manželství. To je zápas nad lidské síly! Spojit to, co se roztříštilo, dát život tomu, co umírá, uzdravit hluboké rány způsobené tím, koho jsme milovali, nedokáže nikdo jiný než ten, který nás stvořil. Kéž vám do vašeho zápasu dá Hospodin sílu, moudrost, schopnost odpustit. Kéž se vás obou dotkne, dá vám naději a odvahu k novému začátku. Myslím na každého, kdo ztratil svého blízkého a v důsledku toho se mu smrt stala nejstrašnějším nepřítelem. Nenávidí ji, i když ví, že nad ní nemá moc. Připomeň si: Pán Ježíš s ní bojoval a zvítězil. Moc smrti je zlomená. Vítězí život. Věčný život, který nám Bůh dal v Ježíši Kristu. Ztráta bolí, ale naděje na shledání dává sílu jít dál. Myslím na kazatele, Boží služebníky, kteří milují církev, ale místo lásky jsou pod palbou kritiky. Pro-

Daniel Kaleta (60) S manželkou Gražynou má tři ženaté syny. Do kazatelské služby byl před 34 lety povolán z civilního zaměstnání. Sloužil na sborech ve Veselí nad Lužnicí, Táboře a Ústí nad Labem; v současnosti působí na Kladně.

slíbil to! To je naděje pro mne a pro každého Božího služebníka. Volej, křič, tluč a vyhlížej! Myslím na každého, kdo nemá dostatečně silnou vůli nebo si nedával pozor a podlehl v pokušení. Ať už se jedná o jednorázový hřích nebo o dlouhou závislost, satan už určitě nastartoval svůj oblíbený, takticky vybroušený obviňující útok. Nenech se zatlačit do kouta. Jediná cesta, jak z toho ven, je utíkat pod kříž! Vyznej své hříchy, přijmi odpuštění a nechej se naplnit Duchem svatým. To je jediná tvá naděje. Vždyť Pán Ježíš slíbil: „Toho, kdo ke mně přijde, nevyženu ven.“ (J 6,37) Když jsem před lety prožil vyhoření, zhroutil se celý můj vnitřní i vnější svět. Najednou, v jediný okamžik se vše sesypalo jako domeček z karet. Díky za manželku, děti a přátele, kteří se za mne v tu dobu modlili, kteří mne podrželi, kteří mi dodávali naději. Vážím si toho a ohromně to oceňuji. Ale tehdy, když jsem byl na dně, to šlo mimo mě. Oni stáli v jiném světě než já. Jejich slova povzbuzení nebo dobře míněné rady skončily ve vnějším zvukovodu, ale dál se nedostaly. Cesty do mysli a srdce byly zabarikádované. Slovu naděje jsem nerozuměl, byl to pro mne neznámý pojem. Neměl jsem sílu se modlit ani číst Boží slovo. Prostě to nešlo.

18 březen 2015

březen 2015.indd 18

2/20/2015 1:33:43 PM


Tehdy, když jsem nebyl schopen udělat nic a druzí neměli klíč, aby se ke mně dostali a pomohli mi, přišel Bůh a začal v mém srdci jednat. Nebylo to tak, že by se někdo pomodlil a já byl v tu ránu uzdraven, nestal se zázrak, že by mé srdce najednou naplnil pokoj a mou mysl naděje. Pomalu, potichu, ani nevím kdy přesně, vložil Duch svatý do mého nitra jednu jedinou větu, která se jako nekonečná magnetofonová páska ve dne v noci jemně a diskrétně přehrávala. „Ti, kdo očekávají na Hospodina, nabývají nové síly. Ti, kdo očekávají na Hospodina, nabývají nové síly. Ti, kdo očekávají na Hospodina, nabývají nové síly…“ Boží slovo uzdravovalo moji duši, mé srdce, mou mysl, moje přepracované tělo, mou sevřenou a zhroucenou osobnost. „Ti, kdo očekávají na Hospodina, nabývají nové síly…“ Trvalo to týdny, nevím jak dlouho, ale Bůh velice jemně a citlivě obnovil to, co vyhořelo. Mohl jsem „nabýt“ nové, duchovní, Boží síly. Už je to řada let, ale dodnes mi tato zkušenost pomáhá, dodává sílu a naději pro všední dny. Bůh je věrný, a ať procházíme čímkoliv, můžeme se spolehnout, že nás neopustí a že se nás nezřekne. „Člověk nesmí ztrácet naději. Ztratit naději je totéž jako zemřít před vlastní smrtí.“ (I. G. Erenburg) Každý, kdo se dotknul půdy beznaděje, dobře ví, jak zoufalství, nejistota a smrt dokážou zabíjet. Tam, kde není místo pro naději, začíná peklo. Ale člověk, který patří Kristu, je člověkem naděje. Naděje, která není jen pro některé vyvolené, ale pro každého. Naděje, která není jen pro neděli či pro nějakou výjimečnou příležitost. My máme naději v živém Bohu – naději pro každý všední den. ■

KOMENTÁŘ

Naděje Ježíše Krista V 17. kapitole Janova evangelia najdeme Ježíšovu modlitbu. Pověděl ji Otci ve chvíli, kdy byl na cestě ke svému zatčení, výslechu, posměchu, bití a kříži: „Otče, přišla má hodina… Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi ze světa dal. Byli tvoji a mně jsi je dal… Za ně prosím… Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal; nechť jsou jedno jako my. Dokud jsem byl s nimi, zachovával jsem je v tvém jménu, které jsi mi dal; ochránil jsem je, takže žádný z nich nezahynul, kromě toho, který byl zavržen, aby se naplnilo Písmo… Dal jsem jim tvé slovo, ale svět k nim pojal nenávist, poněvadž nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda. Jako ty jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. Sám sebe za ně posvěcuji, aby i oni byli v pravdě posvěceni. Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří; aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že jsi mě poslal. Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno – já v nich a ty ve mně; aby byli uvedeni v dokonalost jednoty a svět aby poznal, že ty jsi mě poslal a zamiloval sis je tak jako mne. Otče, chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já; ať hledí na mou slávu, kterou jsi mi dal, neboť jsi mě miloval již před založením světa…“ Z celé modlitby zaznívá silný a rozhodný tón jeho naděje do budoucna. Měl neochvějnou naději, že jeho učedníci na sebe v budoucnu vezmou břemeno práce, kterou jim svěřil. Viděno našima očima, neměl k té naději mnoho důvodů. Tři roky své muže intenzivně vyučoval Božím pravdám, ale oni mu často nerozuměli. Byli nechápaví, někdy se projevovali sobecky, jindy se hádali, kdo je z nich větší. Byl zrazován, aby na kříž nešel, a učedníkem Jidášem byl vydán do rukou nepřátel. Když došlo na lámání chleba a on byl zatčen, učedníci od něj utekli a zavřeli se v ústraní, protože měli strach, aby nedopadli jako on. Jedenáct obyčejných mužů po tříleté Ježíšově námaze – to byl hodně hubený výsledek. Nebo dokonce katastrofa? Kolaps? Co nás překvapí, Ježíš s těmito muži stále počítal. Budou to oni, kdo budou pokračovat v tom, co sám započal. Navzdory všem nepříznivým okolnostem. Když Pán Ježíš opouštěl náš svět, neviděl velký prostor k pokračování své práce. Navíc se proti němu obrátili právě ti zbožní a pravověrní z jeho národa. V takové situaci by asi každý z nás propadl pesimismu. Tím nejdůležitějším ale bylo, že Ježíš měl důvěru v Boha. Proto se o budoucnost evangelia na zemi nebál. Pravdou je, že úspěch v práci evangelia nevypadal příliš věrohodně. Situace byla neutěšená. On ale věděl, že pokračování jeho práce je Boží věcí. Když se takto díval do budoucna, nemohl být pesimistou. Pán Ježíš měl naději v Bohu, a měl také víru v člověka. A to je pro nás, kteří se snažíme přispívat k budování Božího království na zemi, velké povzbuzení. Pán, který měl naději pro své učedníky tehdy, má tutéž naději pro nás dnes. Někdy se tomu divíme a žasneme nad tím. Čím jsem si tu Ježíšovu naději, tu důvěru ve mne zasloužil? Co cenného při mně shledal, že mne k sobě postavil jako svého učedníka, ptáme se někdy sami sebe. U sebe odpověď nenacházím. Jediné vysvětlení je v Boží slitovné lásce, v jeho veliké milosti. Právě tak jako Pán Ježíš, ani my se nemusíme nechat odradit lidskými slabostmi ani malými začátky. I my smíme mít naději do budoucnosti. Smíme věřit, že Bůh své dílo ve světě dokončí. A smíme mít také naději pro člověka, kterého on pro svou práci obdarovává a zmocňuje. Boží dílo nestojí a nepadá nikým z nás. Křesťané, kteří pracují v této naději, nebudou životními pesimisty. Naopak, budou svědky, že věci zdánlivě nemožné se stanou možnými.

■ Karel Buba, kazatel Církve bratrské, Ostrava

březen 2015 19

březen 2015.indd 19

2/20/2015 1:33:44 PM


Zápisník

Magdalena Rausová Sbor CB Brno – Královopolská, studentka a dobrovolnice v Moldavsku

V sadu Sovětského svazu lunce se roztahuje v červeno-oranžových prusníh, znamená to, že při vhodných teplotních podzích nad přívětivě se tvářícími kopečky. Nad mínkách zůstane ležet až do jara. Všude. A když se poli ležícími ladem a opuštěnými pastvinami. Nad sníh promění v led, budete se do práce klouzat taky vinicemi a ovocnými sady. Nad spoře osvětlenými až do jara. A to i když bydlíte v centru metropole. a čím dál víc i spoře obydlenými vesnicemi. VoňaA když hodně (rozuměj celou noc) prší, mnozí občavá a úrodná černozem není tím pravým magnetem, né sundávají boty, protože voda je prostě všude, a než jak udržet obyvatele v zemi. Nepomáhají ani billbosi poničit obutí… Na druhou stranu se vám může stát, ardy, lemující hrbolaté že se ráno probudíte, silnice, které se snaží zjistíte, že neteče voda, vzbudit lásku k vlasti: a pak na ni čekáte dva „Moldova – patria mea“ dny. To se ovšem lidem (Moldavsko – má vlast). na venkově stát nemůže, V Moldavsku se většiponěvadž tam většina lidí chodí pro vodu do ně lidí nežije lehce. A tak odcházejí. V zahraničí obecní studny. pracuje, ať už legálně či Cesta Moldavské republiky do Evropské unie nelegálně, okolo 25  % práceschopného obyje provázena novými vatelstva. Nejčastěji se evropskými trolejbusy, jezdí pracovat do Ruska, ve kterých je teplo i v zimě (mimo jiné proto, že v  Evropské unii hlav- Pohled od pravoslavného skalního kláštera v Tipově na řeku Dněstr oddělující neuznanou moldavskou Podněsterskou ně do Itálie, Španělska, dveře lze zavřít zcela, republiku od zbytku Moldavska Portugalska. Oficiálním bez půlmetrové škvíry) jazykem je rumunština, takže domluvit se v těchto a mnoho z nich je vybaveno obrazovkou, kde se střízemích není tak těžké. Co je však těžké, je vrátit se dají protikorupční videa a  reklama na Církev Ježíše zpět. Co naplat, že tu máte rodinu – návrat z jedné Krista svatých posledních dnů. Antikorupční kampaň z evropských metropolí na venkov nejchudší země je viditelná na mnoha místech, ale zřejmě vážnější Evropy je jako špatný sen. Jedním z problémů, ktepřekážkou pro vstup do EU je pro Moldavsko území rý vzniká touto pracovní migrací, jsou tzv. sociální Podněsterské republiky, jejíž samostatnost uznává sirotci – děti vyrůstající bez rodičů. V lepším případě pouze Rusko, a další oficiálně neuznaná území. s prarodiči, v horším na ulici. Hudebním fajnšmekrům mohu doporučit k cesHlavní město Kišiněv je překvapivě jedno z nejzetování především maršrutky (malé dodávky předělenějších hlavních měst Evropy. Nutno podotknout, lané na miniautobusy, do kterých se vždycky ještě že ne ve smyslu ekologického provozu, ale ve smyslu někdo vejde) – moldavská hudba, to jsou takové balrozlehlých lesoparků oddělujících jednotlivé městské kánské moravské zpěvy – a řidiči si to rádi pouštějí části, menších parků všude po městě a vzrostlých do rytmu silnice. stromů zakrývajících téměř veškeré veřejné osvětMám pocit, že to, co pomáhá přečkat těžkou zimu, lení. Blízké spojení s přírodou lze ve městě zažívat chudobu a krutosti každodenního života v Moldavnejen díky obecné zeleni. Když například napadne sku, jsou hlavně dvě věci – víra v Boha a alkohol. ■

FOTO autorka

S

20 březen 2015

březen 2015.indd 20

2/20/2015 1:33:44 PM


členka Dětského odboru RCB

Bulletin Rady Církve bratrské vychází jako příloha časopisu Brána

Nicole Valeš

„Svoje rodiště nikdy neopustím,“ říkávala jsem často jako malé úzkostlivé děvče. Mívala jsem strach ze všeho a ze všech. Tehdy jsem ještě nevěděla, že existuje Bůh, který říká: „Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj.“ (Iz 43,1) Stejně tak jsem tehdy ještě nevěděla, že jednoho dne odejdu na delší dobu do Francie, do Lotyšska, do Švýcarska, pak se vdám za vesele dobrodružného Čecha a s ním a s ruksakem na zádech procestuji svět, abych se nakonec usadila na samém východě České republiky. Ale popořádku:

V

yrostla jsem v pohoří Švábská Alba mezi městy Stuttgart a Ulm. V našem sousedství žily věřící rodiny, jejichž děti mě zvaly do dorostu a do besídky. Ve dvanácti letech jsem na jedné dorostové prázdninové akci prožila své obrácení a slova Iz 43,1 okusila docela osobně. V našem luterském sboru působila diákonka, která mne pak provázela dalšími kroky víry. Začala jsem pomáhat se službou dětem a mládeži a vnímala vnitřní touhu jednou stát v Boží službě na plný úvazek. Po maturitě jsem nejprve odešla do Francie. Tam jsem pracovala jako aupair ve dvou misionářských rodinách a současně získala určitý vhled do misionářské práce. Ten rok mi dodal sílu sáhnout i po teologickém vzdělání. Pět let jsem pak studovala na teologickém semináři St. Chrischona u Bazileje a absolvovala praxi v Lotyšsku. Poté jsem zamýšlela pracovat pár let jako referentka pro děti a mládež v  jednom z evangelických sborů v Bádensku. Práce mi přinášela mnoho radosti, takže nebylo jednoduché se všeho vzdát, když jsem jednoho dne dostala od svého přítele Jiřího Valeše nabídku k sňatku. V roce 2011 jsme se vzali a osm měsíců pak s batohem na zádech cestovali Afrikou a Jižní i Severní Amerikou. Po celou tu dobu jsme se společně modlili a ptali se Boha, jak dál. Nakonec nám bylo jasné, že se máme odvážit jít do Česka, modlit se a doufat, že nám Pán Bůh tuto cestu nakonec potvrdí. Po roce a půl strávených v Ostravě teď bydlíme ve Frýdlantu nad Ostravicí. Jsme zapojení do sborové práce, já učím němčinu na církevním gymnáziu a zkouším se učit česky. Život s Bohem vždycky vyžaduje odvahu – často žádá vzdát se jistot (což pro mne není snadné) a jako Petr se odvážit vykročit z loďky. Jsem ale ráda, že v Bibli stojí ono „Neboj se“ docela často. Jsem Bohu vděčná, že mi vždycky znovu pomohl překonat strach a v tomto překonávání ukázal, jak je hodný důvěry. ■

3/2015

březen 2015 

březen 2015.indd 1

2/20/2015 1:33:45 PM


• Jednání Rady CB navštívil PhDr.

Jindřich Kabát, kterého Rada požádala o psychologický pohled na normalitu psychiky duchovního. Bratr pověděl, že na práci v církvi jsou kladena mnohonásobně vyšší kritéria, než je obvyklé; i míra normálnosti je pak v církvi vnímána jinak. Klíčovou hodnotou pro posuzování druhých je schopnost posoudit sebe; pohled pracovníka na sebe samého ale bývá v církvi zpravidla chybný. Psycholog tu nabízí odborný pohled, který ovšem musí být doplněn i pohledem církve; platí priorita vyšších, tj. duchovních kritérií. Celkem asi 48 % lidí trpí nějakým problémem. Existují zjevné abnormity, kdy to každému dojde, někdy ale až po nějakém čase. Obtížnější je to s posouzením úzkostí a psychopatií. Lehčí úzkosti (neurózy) má cca 20 % lidí. Takoví lidé žijí s vnitřním napětím, které

Z jednání RCB v Praze únor 2015 se ale dá kompenzovat. Při hodnocení není podstatná úzkost sama, ale schopnost či neschopnost s ní nějak pracovat. Diskvalifikací pro práci s lidmi je až psychopatie, která se týká cca 15 % lidí. Ta vede k manipulaci, projevuje se neschopností přiznat chybu. Často není vidět a je nesmírně škodlivá. Neurózy a psychopatie se vzájemně vylučují. Psychologické vyšetření nikdy neposkytne komplexní obraz člověka. Kandidáta na ordinovanou službu v církvi můžeme zkoumat z několika hledisek, která mají svá pro a proti. Velkou odpovědnost tu nesou instalující osoby. Vnitřní schopnost seberegulace milujícího člověka je lepším předpokladem služby než jednání zdravého člověka, který je ale vnitřně pasivní. (Jindřich Kabát je katolický křesťan, spolu s manželkou mají k naší církvi velmi blízko. Psycholog, vysokoškolský učitel AMU v Praze, v období od 2. 7. 1992 do 17. 1. 1994 ministr kultury. Autor knih Psychologie ve výzkumech kultury, Psychologie komunismu, Groh a Útěk.) • Rada souhlasí, aby byl na každém jejím zasedání projednán bod spolupráce s médii. Chceme médiím poskytovat včasné a relevantní informace o zajímavých a motivujících aktivitách církve, k tomu potřebujeme získávat informace ze sborů a seniorátů.

Pastorální konference kazatelů CB L

etošní jarní pastorálka proběhla ve dnech 26. až 28. ledna na obvyklém místě, v hotelu Slunce v Havlíčkově Brodě. I tentokrát se jí kromě kazatelů zúčastnilo i několik starších, kteří byli na tuto konferenci rovněž zváni. Za ústřední téma setkání byla zvolena teologie práce. Hlavním hostem konference byl Petr Ludwig, zakladatel a ředitel GrowJOB institutu a autor knihy Konec prokrastinace. Ta byla prvním impulzem k pozvání člověka z necírkevní sféry na pastorálku kazatelů. Jak se ukázalo, rozhodnutí to bylo užitečné. Hlavní téma prvního konferenčního dne znělo Člověk a práce. Uvedl nás do něj Jan Valeš ml. zastavením u textu z Ex 31. Uvažovali jsme o institutu sobotního dne, o práci a odpočinku ve světle reformačních důrazů: Martin Luther zdůrazňoval tělesný odpočinek, Jan Kalvín zdůrazňuje odpočinek poddaných, sílu soboty ale vidí ve svěcení, nikoli v odpočinku. Oba ovšem podtrhují význam času na společnou bohoslužbu. Následoval první ze základních referátů: Práce v Bibli (Bůh a práce); ujal se ho Jaroslav Pokorný. Mluvil o třech rozměrech práce, jak je v Bibli objevuje: dřina, zdroj výdělku a cílevědomé úsilí, ve kterém jde o ten cíl. Pozemská dřina jednou skončí, ovoce naší práce zůstane, lidská práce nemizí do ztracena. Ke každému z hlavních referátů zazněl i krátký koreferát; na to, co pověděl Jaroslav Pokorný, reagoval Karel Hůlka. Připomněl, že se práce může stát i modloslužbou. Nejde tu jen o workoholismus, scestnou možností je například úcta ke kariérní pozici, ke společenskému postavení. V práci mnohdy vidíme smysl života – a to je špatně.

Druhý základní referát otevřel otázku práce v křesťanské tradici (křesťané a práce). Bronislav Kaleta zahájil upozorněním, že lidská práce je výsadou a součástí důstojného lidství. Není ani trestem, ani důsledkem prokletí země. Poté nabídl stručný historický přehled.

 březen 2015

březen 2015.indd 2

2/20/2015 1:33:46 PM


Práce slouží a má sloužit rozvoji člověka, je to služba Bohu i lidem. Nejde v ní jen o seberealizaci, ale o blaho společnosti, a především o Boží oslavu. Pavel Urban potom ve svém koreferátu připomněl konkurenci a  její neblahé důsledky: tlak na výkon zaměstnanců, růst nezaměstnanosti, škody v rodinách i ve sborech; chybí nám čas. Doplácí na to vztah k Hospodinu i všechny oblasti sborové služby. V závěru diskuse pak zazněla i opavská zkušenost s vytvářením nových pracovních míst přímo ve sboru. Čas před večeří byl věnován zprávám z Rady CB a večer společné bohoslužbě se slavností večeře Páně, s kázáním Davida Beni i s celou řadou svědectví  Hlavním téma druhého konferenčního dne bylo Kazatel a jeho práce. Do denního programu nás uvedl Pavel Paluchník biblickým zamyšlením nad textem z 2Tm 2: „Pán Bůh pracuje, proto pracuje i kazatel.“ Představil tři obrazy práce kazatele: obraz vojáka z povolání, obraz závodníka a obraz zemědělce. Po biblickém úvodu se už ujal slova hlavní host konference Petr Ludwig. Dopoledne zazněly dvě jeho přednášky: Prokrastinace a Osobní rozvoj, po obědě pak ještě hodinu odpovídal na dotazy z pléna. Konkrétní obsah jeho přednášek zachycuje jeho kniha Konec prokrastinace. Zmíním na tomto místě jen několik pohledů, kterým se věnoval, a pak dojem, který v účastnících konference jeho návštěva zanechala. V přednášce o prokrastinaci byla kromě definice tohoto jevu probrána témata: vůle a možnost jejího tréninku, svoboda lidského rozhodování, osobní vize, motivace a její možnosti – motivace odměnou či trestem, motivace cílem a vnitřní motivace „cestou“ (už určitý způsob života sám o sobě může být motivem). V posledku jde o smysl naší činnosti, ten je rozhodující. Pak přišla na řadu role spokojenosti a význam přístupu k práci: práce jako zaměstnání (zdroj výdělku), práce jako příležitost udělat kariéru, práce jako povolání či poslání. Ve své druhé přednášce mluvil Petr Ludwig o osobním rozvoji. Představil čtyři metody: formulaci osobní vize, „buzerlístek“, plánování času a hrdinství. Mluvil o seberegulaci, o vlastnostech našeho mozku, o vůli a emocích. Poukázal na hodnotu malých krůčků, představil metodu plánování času. V souvislosti s hrdinstvím mluvil o tzv. komfortních zónách (tedy situacích a prostředích, ve kterých se sami cítíme dobře) a o potřebě jejich opouštění; o cviku a o návycích. To, co Petr Ludwig pověděl, bylo nepochybně velmi přínosné; od řady kazatelů jsem už slyšel, co ve svých životech po pastorálce změnili. Snad ještě větší dojem ale zanechal on sám jako osobnost – svým zájmem o druhé, svou připraveností pomoci, ba ochotou něco obětovat. To, co říkal, vesměs dobře odpovídalo evangeliu, jen Pán Bůh sám v tom chyběl. Jeho vystoupení tak přineslo ve druhém plánu jednak otázku, co je v naší víře skutečně božské, a co je „jen“ vlastností tohoto světa a naší psychiky (aniž bychom chtěli to světské jakkoli zlehčovat), jednak připomenutí, že prvořadým úkolem církve je zvěstovat to duchovní, co nikdo jiný nemá, nejen učit dobrému životu tady na zemi (i když i to ke službě církve patří). Odpoledne, po hodině věnované ještě dotazům na Petra Ludwiga, patřilo seminářům; v nabídce jich bylo šest: Transparentnost

• Rada vzala na vědomí uskutečně-

né volby za kazatele: Pavel Benák byl zvolen za kazatele a správce Sboru v Českých Budějovicích, Karel Fáber za kazatele a správce Sboru v Říčanech. Rostislav Staněk bude volen za správce Sboru v České Třebové, Pavel Mošner v Praze na Černém Mostě, Petr Šedý (v případě schválení kazatelské ordinace konferencí) za druhého kazatele Sboru CB Praha – Jižní Město. • Rada schválila žádosti o studijní volno kazatelů Martina Grohmana (13. dubna až 14. června 2015; dva měsíce), Přemysla Pýtera (předběžně 20. dubna až 10. května; ještě čeká na potvrzení americké strany) a Pavla Paluchníka (od 6. června do 1. srpna 2015; dva měsíce). • Rada vedla rozhovor s Matúšem Kušnírem a Jakubem Vrtaňou. Oba bratry doporučuje k ordinaci za kazatele Církve bratrské. • Rada vzala na vědomí předložené zprávy o činnosti vikářů Tomáše Cvejna, Romana Kysely, Jiřího Serbuse, Daniela Šrámka a Jiřího Valeše, stejně jako čtvrtletní zprávy tajemníků Davida Beni a Jana Homolky. • Rada krátce zhodnotila průběh minulé pastorálky. Zářijová pastorální konference s manželkami proběhne opět v Milovech. • Slezská evangelická církev a.v. projevila zájem o společnou pastorální konferenci s kazateli CB. Možnost společné pastorálky projedná a posoudí Odbor pro vzdělávání.

Z jednání RCB v Praze únor 2015 • Rada vzala na vědomí korespondenci

mezi Předsednictvem RCB a vedením Sboru CB v Bystrém o další službě Štěpána Vašíčka. Bratr bude i nadále sloužit v Dobrušce v rozsahu jako doposud, a to do konce června 2016. Poté se rozhodne, zda bude takto pokračovat, nebo nastoupí do vikariátu na jiném sboru, kde současně započne ordinační proces. Další možností by bylo využití připravovaného institutu tzv. ordinovaného vikáře (podle návrhu nového Řádu CB), pokud bude Konferencí přijat. V tomto případě by mohl i nadále působit v rámci bysterského sboru. • Rada na doporučení Sboru CB Český Těšín schválila pracovní volno březen 2015 

březen 2015.indd 3

2/20/2015 1:33:46 PM


misijního pracovníka Stanislava Czudka v termínu od 1. 4. 2015 do 30. 6. 2015. • Rada ke dni 28. 2. 2015 ukončila administraci Sboru CB ve Vsetíně (kaz. Ladislav Melkus). Novým administrátorem uvedeného sboru jmenovala od 1. 3. 2015 kazatele Tomáše Pospíchala. • Rada schválila změnu sídla sboru Frýdlant nad Ostravicí. • Rada navrhuje do předsednictva květnové konference bratry: Petra Geldnera, Pavla Mošnera, Pavla Pauluse a Jiřího Vaňka, do Komise pro volbu Rady jako předsedu komise Milana Leta, jako členy komise Martina Legáta, Ondřeje Pavlíčka, Bronislava Kaletu a Martina Tabačana. Rada zároveň souhlasí s navrženým programem konference. • Rada souhlasně projednala připomínky k návrhu Řádu CB. • Zástupcem české Rady CB na slovenské konferenci je určen tajemník RCB, který zároveň pozve předsedu slovenské Rady Štefana Evina na jednání české konference. Společné jednání české a slovenské Rady proběhne na pastorálce v Milovech 21. 9. od 9.30 do 12.30 hodin. • Rada projednala a přijala vizitační zprávy z Teplic a z Prahy 5 – Smíchova. • Rada vzala na vědomí zápis ze setkání seniorátu Jižní Čechy. • Tajemník Rady podal krátkou informaci o dosavadním průběhu hledání nového ředitele Diakonie CB. • Rada byla informována o dalších jednáních mezi Dorostovým odborem a Dorostovou unií. Souhlasí se společným návrhem DO a DU, aby se DU stala administrativní složkou DO pro potřeby pojištění, grantů a financí. • Příští ročník akce 40 dní s Biblí (2016) bude uspořádán společně s Dětským odborem RCB. • Rada pověřila svého tajemníka kontrolou plnění usnesení konference ve věci vyhlášených celocírkevních sbírek. • Rada schválila poskytnutí bezúročné finanční půjčky Sboru CB v Hranicích ve výši 400 000 Kč z rezervního fondu se splatností do 30. listopadu 2015.

Připravil Petr Raus, místopředseda RCB

a zpětná vazba, zjevnost a skrytost (D. Pastirčák), Pastýřský či manažerský přístup (T. Firla), Výkon a horlivost: lenost, workoholismus aj. (M. Let), Pracovní náplň kazatele: pracovní plán a Zákoník práce (J. Valeš ml.), Modlitba a práce (J. Valeš st.) a Práce a stres (A. Hejlek). Třetí konferenční den byl věnován tématu Kazatel a svět pracujících. Biblickou prací nad textem z listu Koloským do něj uvedl Pavel Černý: Jde o smysl a zacílení našich životů, jde o soustředění na Krista. Apoštol pak tyto principy promítá do konkrétního života křesťanského sboru, výslovně se dotýká tématu otroků. Likvidace otroctví nebyla myslitelná, apoštol ale narušuje otroctví zevnitř. Klade důraz na to, že cokoli děláme, máme dělat jako Kristu. A zazní tam i příslib odměny, který spojuje pozemskou práci s nebem; revoluční přínos Pavlova pohledu. Prací si nezasloužíme spásu, dostaneme za ni ale odměnu, podíl na Božím království. Apoštol napomíná i pány, připomíná jim, že práci je třeba odměňovat; Pán Bůh na to pamatuje. Práce je výrazem lásky, výrazem vztahu. Nakonec vždycky pracujeme pro druhé.

Po tomto biblickém úvodu následovala diskuse nad tématy souvisejícími se zaměstnaností v našich sborech, ať už myslíme na zaměstnance či zaměstnavatele: neetická zaměstnání, neetické způsoby, jakými jsme jako zaměstnanci zaměstnáváni, různé způsoby vyhýbání se placení daní; z pohledu zaměstnavatelů pak tlak, kterému jsou podnikatelé vystaveni, a co je možné s tím dělat. Co je etické a co už ne, jaká je role církve – do jaké míry máme či můžeme radit, do jaké míry můžeme rozhodovat za lidi, do jaké míry máme respektovat stát, když už se dostává za hranice určitých etických norem. Jde v tom všem o eklesiologii: Do jaké míry mohu žít s bratrem, který je v nouzi, když sám nouzi nemám, co s tím mohu dělat. Podnětů zazněla celá řada. Ukázalo se, že v této oblasti zdaleka nemáme jasno, diskuse bude v církvi určitě pokračovat. Pastorální konference pak končila blokem přímluvných modliteb pod vedením Romana Touška.

■ petr raus

 březen 2015

březen 2015.indd 4

2/20/2015 1:33:47 PM


STALO SE

Evropská rada kritizovala diskriminaci křesťanů Rada Evropy vydala rezoluci, která kritizuje diskriminaci křesťanů v Evropě. Její parlamentní shromáždění ve Štrasburku schválilo dokument 29. ledna jasnou většinou (67 hlasů pro, 2 hlasy proti, 15 absencí). Rezoluce, kterou navrhl moldavský politik a baptistický pastor Valeriu Ghiletchi z Kišiněva, vyzývá členské státy Rady Evropy, aby vystoupily proti netoleranci vůči křesťanům. Ve zprávě uvedl Ghiletchi četné příklady diskriminace, třeba problémy na pracovišti, pokud se křesťané nechtějí podílet na potratech či omezování nošení řetízků s křížky při vykonávání povolání ve Velké Británii. Také v médiích bývají křesťané napadáni kvůli své víře, uvedl moldavský politik. K Radě Evropy náleží 47 států s 820 miliony obyvatel, je to fórum pro diskusi, jež má podporovat demokracii a hospodářský a sociální rozvoj. Na přípravě rezoluce se spolupodílela i Evropská evangelická aliance.

Křesťanů v USA ubývá

Renomovaná americká organizace pro výzkum veřejného mínění Pew Forum zjistila už v roce 2012, že protestantismus, který Spojeným státům po staletí dominoval, ztratil v této zemi většinu. Pouze 48 procent Američanů se hlásí k evangelickým církvím, zatímco počet obyvatel bez vyznání stoupl na pětinu. V generaci mladých lidí od 18 do 22 let věří v Boha sotva třetina a tendence je klesající. Noví agnostikové, kteří se nehlásí k žádnému náboženskému směru, jsou mladí, liberální, vzdělaní a nadprůměrně dobře vydělávají. Ztráty zaznamenaly nejen tradiční a povětšinou liberální církve, nýbrž i konzervativní evangelikálové, jako například Jižní baptisté (SBC). Naopak daleko stabilněji se jeví církevní příslušnost u méně vzdělaných černých protestantů. Lépe se také na „náboženském trhu“ daří katolické církvi, která – navzdory ztrátám – díky přistěhovalcům celkově vykazuje stabilní čísla. Zatímco mezi lety 2007 a 2012 klesl podle organizace Pew Forum počet amerických protestantů o pět procentních bodů na celkových 48 procent obyvatel USA, katolíci zaznamenali pokles o pouhý jeden procentní bod na celkových 22 procent. Nárůst naopak zaznamenali ateisté a agnostikové, a to z 16 na 20 procent. Podle IDEA zpracoval (ve spolupráci s

) -juml-

no comment Bulvár šíří Bibli Srbský bulvární deník Alo se podílel na šíření Bible. Na základě dohody se Srbskou biblickou společností byla k novinám každý týden přikládána příloha se sešitem, který obsahoval část Písma. Po dvou měsících měl čtenář pohromadě téměř celou Bibli, a to za cenu osmi vydání novin. Projekt měl ohromný úspěch – tímto způsobem byl rozšířen téměř milion biblických sešitů. Spokojeni byli i vydavatelé novin Alo – náklad podstatně stoupl. Zároveň to byla i výborná reklama pro Srbskou biblickou společnost, která tak vstoupila do povědomí řady obyvatel Srbska.

GLOSA

Petr Plaňanský Pařížské lednové události nám poodhalily, na jakých základech stojí současná nejen francouzská, ale i evropská kultura. Po demonstraci „Je suis Charlie“ je jasné, že jimi nejsou nedo-

Hodnoty tknutelnost života a lidské důstojnosti. Nejvyšší hodnotou byla vyhlášena svoboda slova. Budiž. Doufám, že stejná svoboda bude dopřána i mým několika řádkům komentáře. Mám totiž pochybnost nad svobodou slova, která se mění v krásně zabalenou lež; například tu, v níž média informovala o manifestaci v Paříži za účasti snad stovky zahraničních politiků v čele průvodu. Politici byli totiž shromážděni a fotografováni v dobře zabezpečené vedlejší ulici. S pochodujícími ve skutečnosti do styku téměř nepřišli. Napadá mě, zda byli autoři obrázku souložící svaté Trojice hrdí na to, že zranili city věřících lidí? A co když mezi těmi zraněnými byla maminka nebo babička onoho kreslíře? Kam se pak poděla obyčejná lidská slušnost a solidarita? Mám pochybnost nad svobodou slova, která pokleslým hospodským humorem bezohledně pošlapává hodnoty druhých lidí. (Stát se to v Čechách, dostal by autor takového obrázku v první hospodě, kterou by navštívil, pár facek a byl by klid.) Jeden z nejmoudřejších mužů své doby, jakýsi Pavel z Tarsu, už dávno nahlédl, že sice „…mám svobodu, ale nikoli k prosazování sebe, nýbrž ke službě druhým.“ Co tím myslel? Možná to, že moje svoboda, a tedy i svoboda slova, končí tam, kde začíná svoboda druhého. ■

březen 2015 21

březen 2015.indd 21

2/20/2015 1:33:48 PM


příběh

Zkušenost s policií

R

áda vzpomínám na prázdninové pobyty na chalupě rodičů v jižních Čechách. Pro děti ideální. Deset původních chalup se zahradami končícími v lese, daleko od civilizace, ani silnice tam nevedla, jen dvě polní cesty. Když se náhodou objevil někdo cizí, byl to zbloudilý orientační běžec. Auto kolem neprojelo třeba celý týden. Děti si hrály a povídaly s babičkou, dědeček sestrojil motokáru, babička vařila a já jsem ten čas prožívala jako rekreaci. V podvečer jsme chodívali s bandaskami pro mléko do vesnice do statku, babička děti uspávala, já si četla nebo jsem se dívala na televizi. Ráno jsem nemusela brzy vstávat, babička s dědečkem se o děti postarali. Jednou takhle „po ránu“ slyším energické ťukání na vchodové dveře. Mrkla jsem na sluncem ozářený budík, ukazoval skoro deset hodin. Asi si jde soused něco půjčit. Klepání se opakovalo. Abych šla otevřít, bylo vyloučené – v noci, když mi bylo zima na hlavu, jsem hrábla za sebe do skříňky pro něco měkkého a nahmatala staré jégrovky po prababičce nebo po kom. Pod nimi natáčky, a ta ostuda, že se ještě válím v posteli. Však babička nebo dědeček otevřou. Nejlépe bude, když budu dělat, že tu nikdo není. Ten, kdo ťuká, určitě po chvíli bez odezvy odejde. Klepání se

ozvalo znovu, ale tentokrát už přímo na dveře ložnice. Strnule jsem ležela, téměř ani nedýchala. No, snad někdo nebude tak drzý a bez vyzvání nevezme za kliku. Cvak. Vzal. Tedy vzali. A pozdravili. Škvírou přes jégrovky jsem uviděla uniformu. Policie. Sympatičtí mladí policisté – prý vyšetřují krádež nafty. Jestli jsem v noci neslyšela kolem projíždějící traktoristy, zloděje nafty. Neslyšela. Tak že prý děkují. A rozloučili se. Ten trapný pocit, kdy se nedalo nic dělat, nikdy nezapomenu. Kdybych vstala nebo spíš vstávala brzy a pokojík stihla ustlat… Kdybych měla na sobě krásné pyžamko…. Kdybych nespala v natáčkách… Kdyby… Víte, že kniha Janova Zjevení je knihou, která nás má utěšit, potěšit, prostě kniha útěchy pro křesťany? Bylo pro mne úplně novým zjištěním z teologické literatury, že pokud se mi Zjevení zdá poněkud nesrozumitelné a temné, znamená to, že žiju v dobré době. Když začne promlouvat a být srozumitelné, člověk žije v době špatné. „Apokalypsa je dobrá zpráva do špatné doby,“ říká biblista Jiří Mrázek. Jako dítě jsem prožila mnoho strachu a úzkostí, když jsem si uvědomila, že Pán Ježíš může přijít kdy-

ilustrační foto archiv

Jako zloděj v noci

22 březen 2015

březen 2015.indd 22

2/20/2015 1:33:50 PM


koli – nejspíš v noci, to se třeba už ráno nevzbudím… A co když nebudu připravená? A co to vůbec je být připravená? Pamatuji si varovné a výhrůžné slovo z kazatelny: „A co když tě příchod Páně zastihne nepřipraveného – třeba v kině?“ Nebyla jsem příliš častou návštěvnicí filmových představení, ale přece jen jsem občas do kina zašla. A ten zlověstný hlas mě tam někdy zastihl. Časem se ono poselství strachu z Božího soudu, který bude vykonán zrovna v kině, přesunul trochu jinam – snad se dozvím, jak to skončí, snad Pán Ježíš ještě nepřijde. U zvláště hezkých filmů jsem se dívala na hodinky – je to dobré, už jen dvacet minut do konce! Jak být připraven? Nejlépe asi, kdyby Kristus přišel první neděli v měsíci těsně před, při nebo po večeři Páně? Kristus jako přísný Mstitel, jako ten, který z našich rukou a srdcí bude vyhledávat i to, co tam nezasel – to je teologie, která zvláště malé holčičky trápí. Naštěstí už jsem v jiném věkovém období a za tu uplynulou dobu jsem mohla a mohu stále znovu objevovat Pána Boha jako toho, kdo neubližuje a s kým mohu mít vztah. Jste si s někým blízko, máte se rádi a on zrovna není fyzicky přítomen, ale má se za týden vrátit. Vrátí se však nečekaně, neohlášeně, přijde brzy ráno, v noci nebo odpoledne, dřív, než jste ho čekali. Jakou máte radost! I když odpočíváte, i když zrovna vymetáte kamna nebo se o něčem dohadujete se sousedkou. A tak si to představuji. Až přijde Kristus, budeme mít radost. Ani nás nenechá jít si umýt ruce od těsta nebo od malty a přivítá se s námi. A jestli to bude v tom kině, věřím, že nás nechá se dodívat.

■ daniela sedláČkOvá,

Za prosebníky Aby Bůh povolal lidi, kteří by mu přinášeli oběť modliteb a proseb a přimlouvali se před Jeho tváří za lid. (Za 12,10; Žd 5,7; Lk 2,37) Ježíši Kriste, který jsi v bolestném volání a slzách na kříži daroval oběť modliteb Bohu a v poslušnosti nám svou smrtí daroval život, prosíme, rozněcuj naše chladná srdce svojí láskou, abychom byli pohnuti k modlitbám a prosbám, jimiž bychom nesloužili sami sobě, ale kterými bychom sebe v poslušnosti obětovali Tobě a Tvým záměrům. Otče svatý, Ty vkládáš do našich srdcí Ducha svého Syna volajícího Abba, Otče. Prosíme, vylej ducha milosti a proseb o smilování, abychom nežili v netečnosti k Tobě a druhým lidem. Vylej svého ducha tak, abychom se my i mnozí další podle Tvé vůle přimlouvali a prosili jeden za druhého, aby se Tvé království uskutečňovalo v nás i našem okolí, ke Tvé slávě. Amen.

■ JOnatan heJzlar, cb ČernOšice

oznámení

■ Ve dnech 28. až 29. března 2015 se v Olomouci na Střední zdravotnické škole Pöttingova 2 koná

24. konference Sdružení křesťanských zdravotníků. 27. března večer proběhne studentská pre-konference. Bližší informace a přihlášky budou postupně zveřejňovány na www.skzcr.cz.

■ Ekologická sekce České křesťanské akademie zve

na besedu Krajina – vztah jednotlivosti a celku, která se bude konat v úterý 10. března 2015 od 17.30 h v přízemí kláštera Emauzy v Praze 2, Vyšehradská 49. O tématu pohovoří ředitelka Ekologické sekce České křesťanské akademie RNDr. Mgr. Leona Svobodová, PhD.

■ Klub Samaří

Soukenická 15, Praha 1 (přední dům), vždy ve středu od 19.30 h Program na březen 2015: 4. 3. Možnosti / vernisáž výstavy 11. 3. Všichni jsme královského rodu / přednáška faráře V. Vacka 18. 3. Literární večer / autorská čtení křesťanských básníků 25. 3. Jan Hus - historický kontext / přednáška faráře J. Pechara Podrobnější informace na www.klubsamari.cz

sbOr cb praha 1 – sOukenická

březen 2015 23

březen 2015.indd 23

2/20/2015 1:33:51 PM


DO PÍSMA

Genesis 1,24–31

Den šestý a sedmý I

řekl Bůh: „Vydej země rozmanité druhy živočichů, dobytek, plazy a rozmanité druhy zemské zvěře!“ A stalo se tak. Bůh učinil rozmanité druhy zemské zvěře i rozmanité druhy dobytka a rozmanité druhy všelijakých zeměplazů. Viděl, že to je dobré. (24–25) Kniha Na počátku, Berešít, nás nenechává na pochybách – Bůh stvořil svět v šesti dnech. Teprve v šestém dni dojde na pozemské živočichy, kteří mají žít společně s člověkem. V pátém dni bylo moře lůnem vší živočišné havěti a létavců, kteří se pak dále množili na zemi. Na řadu přichází země, která poslouchá Boží příkaz a vydává své živočichy. Dočteme se, že tak to Bůh učinil. Nás by možná zajímalo jak, ale o tom tu není zmínka. Jsou tu opět tři skupiny, které Bůh činí, dobytek, plazi, zemská zvěř, které jsou takto vyjmenovány v reakci na modlářské zneužívání Božího stvoření. Země inebe jsou připravené se všemi rostlinami, živočichy, nebeskými lampami, vodou i světlem na příchod vrcholu celého stvoření. Stvoření je připravené, aby sloužilo Bohu a člověku, ale nakonec to dopadne jinak. Místo aby člověk uctíval svého Stvořitele, dává ve svém srdci raději prostor stvoření.

Mgr. Radislav Novotný (38) Po absolvování studia na Evangelické teologické fakultě UK nastoupil jako vikář do sboru ECM Plzeň 1. Poté byl kazatelem sborů ECM v Litoměřicích a v Praze 9 – Horních Počernicích. Má za sebou půlroční stáž v USA a více než rok v pozici generálního sekretáře YMCA v ČR. Od září 2013 slouží jako 2. kazatel sboru CB Praha 1 – Soukenická. Žije s manželkou a třemi dětmi ve Staré Boleslavi.

I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“ Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. (26–27) Přichází pokračování šestého dne, stvoření člověka. Nejnutnější podmínka pro stvoření člověka je Boží přítomnost ve světě, ve kterém vládne. V babylónských mýtech byl člověk stvořen, aby uctíval bohy. Dílo stvoření člověka souvisí s plným životem člověka. Co hned zaujme, je změna tónu od strohého rozkazu k osobnímu – učiňme člověka. Jde o plurál majestatikus? Vypadá to, jako by se děla porada uvnitř Elohím, který je svým slovním tvarem podobný množnému číslu. „Učiňme“ je také doloženo v Gn 20,13; 2S 7,23. Někteří v tomto tvaru chtěli vidět projev Svaté Trojice. Za zmínku stojí neobvyklé trojí užití slova „stvořil“ v jedné větě. Dvakrát pojištěné – byl to právě a jenom Bůh, kdo člověka stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“ (28) Člověk má panovat, tak jako Bůh – to znamená jít cestou omezení. Stejně tak, jako se On omezuje a  obětuje ze svého. Boha zrcadlíme, jsme-li mu blízko; jakmile se od něj vzdalujeme, jeho obraz v nás je čím dál nepatrnější, až se ztratí. Pravým obrazem Božím se stal až Kristus. Druhý Adam, který na rozdíl od prvního neselhal. Člověk je tu v jednotném čísle, ale mluví se o něm jako o muži a ženě. Teprve dohromady tvoří Boží obraz. Jako je Bůh sám v sobě a žije uvnitř sebe v  nepochopitelném a tajemném vztahu, tak

24 březen 2015

březen 2015.indd 24

2/20/2015 1:33:52 PM


člověk teprve ve vztahu mezi mužem a ženou tvoří Boží obraz. Bůh také řekl: „Hle, dal jsem vám na celé zemi každou bylinu nesoucí semena i každý strom, na němž rostou plody se semeny. To budete mít za pokrm. Veškeré zemské zvěři i všemu nebeskému ptactvu a všemu, co se plazí po zemi, v čem je živá duše, dal jsem za pokrm veškerou zelenou bylinu.“ A stalo se tak. (29–30) Veškeré zvěři i člověku, všemu v čem je živá duše, je dána za pokrm každá bylina nesoucí semena, každý strom, na němž rostou plody se semeny. Účel ovoce a semen je šíření dalšího života. Je jich tu ale tolik, že zbyde i jako potrava. První člověk, který okusí na Boží příkaz maso, bude až Noe krátce po potopě. Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré. Byl večer a bylo jitro, den šestý. (31) Cílem stvoření tedy není člověk sám, ale pokračování Boží vlády skrze člověka. Boží vláda se manifestuje sedmým dnem, kdy Bůh přestal konat své dílo, aby v něm, podle svých záměrů, nadále pokračoval prostřednictvím člověka. Otázka, co je vlastně Boží odpočinutí a co pro nás znamená svěcení sedmého dne, je tak hluboká a rozsáhlá, že ji budeme muset nyní

jen naznačit. Bůh netvořil člověka bezdůvodně před dnem odpočinutí. Člověk tu není zejména kvůli práci, ale aby byl od počátku s Bohem, učil se od něj spravovat zemi i vychovávat sebe. Byl stvořen s jistým záměrem. Ale člověk selhává. Svou vlažností ve vztahu s Bohem dává prostor chaosu a nicotě, aby opět usilovala ovládnout svět svým Tóhú vabóhú. Člověk je polapen tmou – Tehom. Boží spasitelné dílo nejprve člověka vymaňuje z nároku zla, které má právo na zmaření lidského života. Bůh člověka očišťuje tím, že v sebeomezení jde ještě dál a na sebe bere spravedlivý trest, který člověk není schopen snést. Bůh zasahuje stejně, jako zasáhnul Boží Duch při stvoření světa nad hlubinami. Člověka vynořuje z bezedných hlubin a vdechuje do něj nový život. Ve křtu pohřbíme starého člověka, abychom na sebe oblékli nového Adama – Ježíše Krista. My pak můžeme žít jako nové stvoření, které zrcadlí obraz Boha zjeveného v Kristu. Bůh je ten, kdo nakonec všechno předává člověku a žehná mu, aby vše řádně spravoval, o vše pečoval a chránil. Je to jeho výsada i sláva. Jen maličko ho omezil, že není roven Bohu. ■

Imago Dei „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby.“ (Gn 1,26) Bůh tvoří člověka jako pokračovatele svého díla, jako svého spolupracovníka a vtiskává do něj svůj obraz. Je stvořen „v“ a „pro“ obecenství, „do“ vztahu a „ve“ vztahu s Bohem, jako jeho vlastní dítě. Bůh nevytváří člověka na základě svých osobních sobeckých zájmů, nýbrž na základě lásky. Cesta, kterou Bůh zvolí pro vyjádření lásky je sebeomezování a sebeoběť. Bůh tím, že tvoří člověka, tak jako pravý rodič sám sebe od počátku omezuje. Inkarnací do lidského těla v Kristu sebe omezí ještě více. Nakonec svou smrtí a sestoupením do pekel svou existenci dokonce popírá – to vše kvůli lásce k člověku. Obraz se používá spíše v obráceném gardu – člověk spíše zobrazuje boha (Feuerbach), svou modlu. Obraz není věrná podobenka, jde ale o sounáležitost originálu – božstva s obrazem. Zde opačně Bůh dává svou podobu člověku, je to Boží jednání. Díky tomuto „továrnímu“ (původnímu) nastavení člověk může s Bohem komunikovat, mluvit s ním, slyšet ho a jednat s ním na rovinu. Člověk je Božím obrazem v jeho blízkosti, tváří tvář Bohu, ve chvíli, kdy ho poznává, a pak napodobuje. Kdy přejímá zodpovědně jeho dílo, to znamená i péči o sebe. Pletky s temnotou a nicotou (tohú vabohú) činí člověka zaslepeným a omezeným, takže přestává zřít Boha, jak zdůrazňují mystici. Ježíš k tomu říká: „Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha.“ (Mt 5,8) Hledat v každém člověku zastřené Imago Dei a posilovat je v něm se stalo základem křesťanské charity. Blízko tomu má Ježíšovo: „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (Mt 25,40) (S)tvoření člověka k obrazu Božímu inspirovalo lidskou představivost v umění i filozofii po tisíce let. Přijali jsme tím Boží duchovní vlastnosti, jako jsou intelekt, vůle, moudrost? Stali jsme se fyzickou podobou (formou) Boha (Ducha)? Stali jsme se protějškem Boha na zemi, a tudíž jako jediní z celého stvoření jsem schopni vstoupit do vztahu s ním? Není vlastně Imago Dei posláním? Jsme jeho zástupci na zemi, místokráli, ale i velvyslanci.

březen 2015 25

březen 2015.indd 25

2/20/2015 1:33:52 PM


Etika

Kouření Kouření je téma výsostně etické. S teologií se daleko nedostaneme, pokud ovšem nechceme sklouznout k laciným odpovědím o všeobecné zdravotní škodlivosti kouření nebo nebezpečí vzniku závislosti.

B

ible se o kouření, na rozdíl od mnoha jiných nešvarů, nezmiňuje, a tak si budeme muset ve svém uvažování pomoci jinak. Kouření tabáku je dnes jedním z nejvýznamnějších faktorů, které způsobují řadu onemocnění a předčasných úmrtí. Jen v ČR na jeho následky denně umírá několik desítek lidí, ročně je to přes 20 tisíc úmrtí. To je neoddiskutovatelná skutečnost. Oponent by však mohl spravedlivě namítnout, že naše zdraví, ale třeba i životní prostředí, poškozuje řada činností, které jsou běžnou součástí našeho životního stylu a nad kterými se nikdo nepozastavuje. A tím nemyslím pouze závislost naší společnosti na automobilismu, v jehož důsledku umírá na celém světě ročně zhruba 1,5 milionu lidí, o těžkých zraněních nemluvě. I zdravá tělesná aktivita a rekreační sport jsou spojeny s významným rizikem poškození zdraví a dokonce smrti. Zde sice neexistují tak přesné statistiky jako u kouření, je ale prokázáno, že v USA zemře v přímé souvislosti se zdravotními problémy

Jiří Sedláček Vydavatel časopisu BRÁNA. S manželkou Danielou mají tři dospělé syny. Bydlí v Černošicích, přísluší do sboru Církve bratrské v Praze 1.

způsobenými rekreačním sportem ročně 300 lidí. Do tohoto počtu přitom nejsou započítány případy úmrtí následkem úrazů. V Evropě je toto číslo údajně až čtyřikrát vyšší. Podobně lze argumentovat i v případě nezdravé závislosti. Závislost na kouření je nejdříve závislostí psychosociální. Kuřák je zvyklý zapalovat si cigaretu v určitých situacích. Po určité době vzniká u většiny kuřáků závislost fyzická, kterou způsobuje droga nikotin. Kdybychom si však chtěli zcela upřímně sáhnout do svědomí, kolik podobných závislostí bychom u sebe dokázali vypozorovat! Od ranní kávy až k večerní modlitbě před usnutím. Jistě, můžeme se snažit rozlišovat závislosti zdravé a žádoucí od těch, které nám škodí, nicméně každá závislost vždycky zůstává určitým varováním. Hranice mezi její přijatelností nebo dokonce užitečností a její zneužitelností je velice tenká. Možná právě ona večerní modlitba nám v tom může být dobrým příkladem, pokud se nám po letech zvyku na tento jistě dobrý rituál začne do hlavy vrývat myšlenka, že když se večer řádně nepomodlíme, nebo dokonce při modlitbě usneme, Pán Bůh nás za to druhý den potrestá. Ve starověku se při obětních obřadech spalovala rituálně zabitá zvířata. Z ohně vycházel nepříjemně páchnoucí dým, proto lidé vhazovali do plamenů vonné koření. Podle řeckého dějepisce Hérodota to byla konopná semena, která dodávala kouři omamné účinky. V Bibli však o podobných praktikách při izraelských obětech zprávy nemáme. Pravé kouření tabáku starý svět ještě neznal. Tabák však kouřili indiáni téměř v celé Americe. Objevením nového světadílu Kryštofem Kolumbem v roce 1492 se kouření tabáku rozšířilo i do Evropy. Zpočátku bylo výsadou bohatých, ale brzy se rozšířilo po celé Evropě. Do českých zemí se tabák dostal za vlády Rudolfa II., známého ctitele alchymie. Ve větším měřítku se rozšířil teprve za třicetileté války. Zároveň však bylo užívání tabáku také zavrhováno, a to bez ohledu na náboženský nebo politický kontext. Anglický král Jakub I. patřil mezi první odpůrce kouření. V roce 1603 vydal latinský traktát

26 březen 2015

březen 2015.indd 26

2/20/2015 1:33:52 PM


i děvčat se třese na to, až poprvé vyzkouší, jaké to je, bez ohledu na to, že dobře vědí, že jim potom bude nejspíše dost špatně. Ale ve své hlavě i v očích kamarádů v ten okamžik vyrostou nejméně o metr. Ne nadarmo byl nejlepším reklamním poutačem na tabák právě akční hrdina, prototyp pravého chlapa, se širokým kloboukem a cigaretou v koutku úst. Jenže tento vysněný filmový hrdina měl také svoje odvěké nepřátele – všechny ty, kdo by chtěli mít ostatní lidi pěkně vyrovnané v řadách, poddané, zotročené, vykořisťované, vykazatelné a poslušné. Proto možná v dějinách států i církví vždycky vadili ti, kteří označeni atributem dýmu ukazovali ostatním, že se dá jít i jinou cestou než pokorně sklonit hlavu před vrchností. Možná proto reformovaní horalé, chlapi mohutní jako jejich rodné Alpy, ve svých kostelících mohutně dýmali nad stránkami Písma a možná právě z téhož důvodu to samé činili zbožní katolíci v puritánské Americe. Jenže ouha! Celá záležitost má i svůj rub, který ji činí velmi komplikovanou. Pokud by totiž chtěl náš akční hrdina po nějakém čase odhodit svůj široký klobouk nebo „típnout“ svoji stále doutnající cigaretu, aby tím prokázal, že je skutečně naprosto svobodný a nezávislý – už to nedokáže. Zjišťuje, že možná vybojoval vnější svobodu sobě i svým bližním, ale zároveň se stal otrokem sám sebe a svého zvyku. Nejtěžší etické otázky jsou právě ty, které nemají předem jasné řešení a jednoznačné odpovědi. ■

ilustrační Foto archiv

proti kouření a začal kuřáky stíhat a trestat. Proti kouření ostře bojovala i římskokatolická církev. Roku 1642 vydal papež Urban VII. bulu, ve které pro kuřáky stanovil trest exkomunikace. Také v ostatních zemích vládci brojili proti kouření. Ve Švýcarsku mohl být kuřák potrestán pranýřem, v Persii udušen kouřem, v Číně stínali kuřákům hlavy a v Rusku byli kuřáci trestáni zbičováním, kastrací, vyříznutím rtů nebo vyhnanstvím na Sibiř. I turečtí sultáni, kteří vládli v 17. století, nechávali kuřáky umučit k smrti. Dostáváme se tedy okruhem zpět na začátek této úvahy – totiž k otázce, kterou považuji za výhradně etickou: Proč právě kouření vzbuzuje tolik rozporuplných emocí? A proč bylo i v průběhu dějin tak často odsuzováno, když je zcela jisté, že o jeho zdravotních důsledcích neměli lidé v minulosti ty poznatky, které máme dnes, a z čistě biblického hlediska jej jednoznačně odmítnout také nemůžeme bez rizika manipulace s textem Písma? Odpověď, která mě napadá, je možná překvapující; zrála ve mně řadu let a musím přiznat, že překvapila i mě samotného: Kouření je totiž, a to nejen u indiánů, jaksi podvědomě vnímáno jako projev dospělosti, mužnosti, individuality, moudrosti a lidské zralosti. Muž (a samozřejmě i žena), okolo jehož hlavy se vznáší oblak více či méně libého čmoudu, vypadá na první pohled větší, vyšší, důležitější a  nezávislejší než jeho okolí. Vždyť kolik kluků a dnes jistě

březen 2015 27

březen 2015.indd 27

2/20/2015 1:33:52 PM


KULTURA Cesta k pravdě vede utrpením

Otřásání základů S

oubor kázání jednoho z nejvýznamnějších protestantských teologů je poměrně přístupná cesta, jak přijít do kontaktu s hlavními proudy zasahujícími jeho teologické myšlení. Paul Tillich byl synem luterského pastora a jako mnoho jiných takto determinovaných chlapců, kteří studovali teologii a filosofii, si prošel silnou krizí víry, kdy se spolu s  německou mládeží nechal pohltit světem a životem v bohémě. I tak stále sledoval kariéru duchovního a  po vypuknutí první světové války se dobrovolně stal vojenským kaplanem. Jako bod obratu sám hodnotí noc před Verdunem, kdy usnul na poli mezi padlými vojáky. Když se probudil, byl v šoku, že svět ještě existuje, že bytí zvítězilo nad nebytím, které je o tolik snazší. Silná životní zkušenost ho odvedla od idealismu, tolik typického pro předválečné intelektuální Německo, a Tillich začal budovat své myšlení na nesamozřejmosti toho nejbližšího. Včlenil se tak do proudu, který kromě jiných představovali Nietzsche, Heidegger a Freud. Spolu s nimi se rozhodl hledat skutečné motivy člověka, ptát se, odkud se berou jeho představy a co doopravdy určuje jeho rozhodování. Velká válka ho odvedla od konvenčních řešení, která evidentně pravdu spíše zastírala, než aby k ní přiváděla. Tillich ve své filosofické teologii volá po odvaze ke skutečnému dialogu bez pomocných frází a klišé, bez zjednodušení. Odmítá zůstávat na povrchu, protože pravda se skrývá v hlubině. Avšak to není překážkou, neboť „to, co je skutečně důležité, není pro nikoho příliš hluboké“. „Pravdě se nevyhýbáme proto, že je příliš hluboká,

náš tip Suzanne Renaud Lucie Tučková, Paseka 2014, 324 s. Monografie o životě francouzské básnířky Suzanne Renaudové, která se provdala za Bohuslava Reynka a odstěhovala se do Petrkova, kde společně čelili nucenému exilu. Jejich silný vztah zakořeněný v krajině, kterou nedokázali včas opustit, líčí autorka s pomocí vzpomínek jejich synů a vzájemné korespondence.

ale proto, že je nepohodlná… V hloubce je pravda, v hloubce je naděje, v hloubce je radost.“ Ve stejném duchu je psána i tato kniha. Nenalezneme zde klasická biblická kázání založená na exegezi, protože Tillichovo posluchačstvo nebylo z velké části tak dobře znalé Písma. Paul Tillich se na své posluchače obrací s čímsi mnohem obecnějším – se zkušeností nesamozřejmosti bytí. Vybírá texty napříč Novým

Paul Tillich, Otřásání základů, přel. T. Vosecká, Kalich 2014, 202 s.

i Starým zákonem, kde je tento pocit vyjádřen. Spolu s biblickými postavami znovu prožívá svatost Hospodinovu, touhu před Ním uniknout, vnímá Jeho hněv, cítí radost z přicházejícího soudu a naději Nového Jeruzaléma. Jsou to všechno hraniční pocity, kdy je to, jak se člověk sám chápe, jak rozumí vlastní existenci, napínáno na maximální možnou mez, a dokonce i za ni. Krizi víry, kterou prožil jako jinoch, nelze uchlácholit zbožnými frázemi. Úkol náboženství totiž není zjednodušit náš pozemský život, učinit svět snesitelnějším místem, kde se nám bude dobře dařit, když se budeme dobře chovat. Tato „pravda“, kterou se rodiče snaží vychovávat své děti, nemůže uspokojit dospělého – člověka, který si zažil své. Tillich na válečném poli ztratil iluze o světě kolem sebe, o  lidech, ba i o sobě. Ztratil svůj život tak, jak mu rozuměl. Navzdory tomu viděl, že svět stále drží, že ho někdo drží, že ho Bůh neopustil. A stejně tak jako je Bůh se světem a spolu s ním i trpí, tak je i s člověkem. Vše pomine, ale jediné, co vydrží, je láska. Láska je připravena vydržet veliké utrpení, jen aby zůstala u milovaného. Prostřednictvím tohoto utrpení pak může milovaný poznat lásku. ■ Libor Duchek

28 březen 2015

březen 2015.indd 28

2/20/2015 1:33:54 PM


OTÁZKA PRO

Paddington Režie a scénář Paul King; koprodukční film Velké Británie, Kanady a Francie, 2014, 98 min. Rodinná komedie přivádí vůbec poprvé na filmové plátno klasickou postavičku britské dětské literatury – medvídka Paddingtona. Využívá přitom v posledních letech nadmíru zdokonalené počítačové animace, díky níž má medvídek v hlavní roli skutečně živé pohyby a přesvědčivou mimiku. Pokud k tomu přičteme starosvětské britské chování, kterému byl medvídek v mládí naučen, pak je položen skutečně slibný základní kámen pro filmový hit letošní zimy. Medvídek po tragické události ve své jihoamerické domovině využije dávné pozvání do Londýna, kde ho má očekávat vřelé uvítání v domě cestovatele. Jediné, co mu po něm zbylo, je však červený klobouk, jméno ani adresu nezná. V duchu příběhu dětí Nicolase Wintona vyhlíží Paddington na nádraží rodinu, která by se ho coby sirotka ujala. Kolemjdoucí se snaží kontaktovat planými frázemi z učebnice, přičemž naráží na skutečnost, že Londýn zdaleka není tím městem, jakým byl před padesáti lety. Nikdo mu neodpovídá. Ale protože je to film zejména pro děti, nakonec takovou rodinu najde. Svou neznalostí prostředí a divokostí způsobí ve svém novém domově rozklad a chaos, rozbourá zajeté stereotypy, aby se mu nakonec podařilo vzbudit zapomenuté city a celou rodinu stmelit. Libor Duchek

Červený dům Mark Haddon přeložil David Petrů, Argo 2014, 264 s. Už druhý do češtiny přeložený román slavného britského autora Marka Haddona Červený dům popisuje společnou dovolenou dvou sourozenců. Po smrti matky se snaží dát dohromady svůj téměř vyhaslý vztah. Prožijí spolu se svými rodinami týden dovolené v přírodě, kde se postupně seznamují. Největší prostor autor věnuje dvojici osiřelých sourozenců. Nebyli si blízcí ani v dětství, natož pak nyní, v dospělosti. Rozmlouvají o svém dětství, rodičích i domově. Vzpomínají na pozdější péči o dlouhodobě nemocnou a umírající matku. Dochází k překvapivým momentům, kdy oba mluví o stejné situaci, ale jejich vnímání je odlišné. Autor tak v jednoduchém rámci podtrhuje, jak je někdy naše vnímání zkreslené a citově zabarvené, jak stejná situace může někoho ovlivnit na celý život, zatímco druhého vůbec nepoznamená. Člověka až zamrazí, jak reálné jsou popisované situace, jak snadno dojde k nedorozumění a  jak velkou roli hraje v životě rodiny dobrá komunikace. Je lehké žít vedle sebe a vlastně o sobě nic nevědět. Zaujalo mě autorovo přirozené vyprávění, které čtenáře vtáhne hluboko do příběhu a nutí ho se zamyslet: Jak to chodí u nás? Mluvíme spolu? Nebo nás až smrt někoho blízkého donutí o vztazích v rodině přemýšlet? Noemi Adamcová

Ivanu Noble, profesorku ekumenické teologie na ETF UK. Paulu Tillichovi se věnovala ve své knize Po Božích stopách a v dalších textech. Je otázka po zdroji vlastní existence adekvátní cestou ke konverzi, aniž by si člověk uvědomil vlastní hříšnost? Konverze se někdy odehrává na základě schématu otázka-odpověď a cestou k ní se může stát téměř cokoliv. V Tillichových kázáních se odráží jeho vlastní zkušenost, že náboženská řeč, která šla příliš po povrchu, nemá moc opravdu promluvit k lidem, kteří zažili rozpad světa, do nějž automaticky patřil Bůh. Tillich psal svému otci z fronty: „Všude kolem zuří peklo.“ Je těžké si představit, že by lidé, kteří jsou v tomto pekle zachyceni, nevěděli nic o vlastní hříšnosti. Tillichovo hledání se dotýká existenciálního problému, jak peklo přežít, jak najít naději a smysl, když katechismové náboženství nezabírá. V jeho řeči o obrácení se objevuje obecnější jazyk – zdroj vlastní existence, to nejzazší, nejdůležitější, na čem máme všichni podíl. Symbolika zahrnující krásu, dobro, všechno to, čeho se v nouzi nedostává a co svou zvláštní mocí dosvědčuje, že se Bůh ze světa nevystěhoval, navzdory tomu, co jsme my s tímto světem udělali. Krátce, pro Tillicha a jeho současníky našla řeč o Ježíši Kristu staronové vyjádření v hledání a nalezení zdroje vlastní existence a v něm zdroje všeho, co jest. Zdroje, který žádá po člověku účast, proměnu. Ale žádná generace nemůže objevy těch předchozích pouze mechanicky opakovat. Cesty obrácení mají nesčetně mnoho podob a každá skutečná je zároveň originální, pozná se ale po vůni a po tom, co vedle sebe a za sebou člověk zanechá. ■

březen 2015 29

březen 2015.indd 29

2/20/2015 1:33:54 PM


církev bratrská

ústava cb, Článek 1, odstavec 3

O Boží trojjedinosti Věříme v jednoho Boha, který se v dějinách spásy zjevil jako Otec, Syn a Duch svatý. Tyto tři osoby téže podstaty tvoří dokonalou jednotu, nelze je od sebe oddělit ani navzájem ztotožnit.

Karel Taschner Komise pro Zásady Církve bratrské

Bůh je láska. Láska dává druhému to nejlepší. Bůh je jeden, jedinečný ve své lásce a existující ve společenství Otce, Syna a Ducha svatého. Tyto osoby jsou si rovny ve své božské podstatě, ale mají rozdílné role v řádu spásy. Otec působí své dílo skrze Syna v Duchu svatém. Mezi božskými osobami je dokonalá jednota v rozmanitosti ve věčné harmonii lásky. Láska Boha Otce je zdrojem veškeré existence a  dárcem života. Bůh Otec, vládce vesmíru, povolává svým slovem v bytí to, co není. Krása, důmyslnost a  tvůrčí rozmanitost stvoření svědčí o moci a moudrosti neviditelného Boha. Člověka stvořil ke svému obrazu z lásky, stvořil ho k účasti na plné radosti v Boží přítomnosti, aby věčně uctíval svého Stvořitele a Pána. Z rabínské tradice pochází vyprávění o  tom, že ještě před stvořením světa stvořil vševědoucí a milosrdný Bůh odpuštění jako způsob lásky pro nedokonalé a hříšné lidi. Láska Božího Syna se obětuje za druhé. Ježíš Kristus, dokonalý obraz neviditelného Boha, vzal na sebe naše lidství a hříchy, zemřel za nás a smířil nás s Bohem. Jeho smrt na kříži můžeme přirovnat k velkému třesku v duchovním světě. Roztrhla se chrámová opona a lidem se otevřel přístup do Boží blízkosti. Otec přijal oběť svého Syna a vzkřísil ho z mrtvých.

Láska Ducha svatého spojuje vše k dokonalé jednotě. Duch svatý v srdcích těch, kteří uvěří v Ježíše, spojuje jejich ducha s Boží láskou, působí znovuzrození, duchovní růst. Přináší útěchu, povzbuzení, napomenutí a zmocnění ke svědectví. Spojuje je navzájem v jedno tělo církve Kristovy.

Karel Hůlka Odbor Rady Církve bratrské pro vzdělávání

Učení o Boží Trojici nepatří mezi to nejsrozumitelnější v křesťanském poselství. Je rozumově těžko uchopitelné. Jestliže říkáme, že věříme v jednoho Boha ve třech osobách, které spolu existují nerozděleně a zároveň nesmíšeně, jde o vyjádření paradoxní, které spíš připomíná teorie současné kvantové fyziky. S tím bychom také mohli celou věc odložit jako záležitost, která patří někam mezi půtky středověkých teologů o počet andělů na špičce jehly. Byla by to obrovská chyba! Jednoduchý bůh bez učení o Trojici je možná lépe přijatelný našemu rozumu. Takový jednoduchý bůh je ale bohem bez tajemství, bohem vypočitatelným, bohem samotářem a samovládcem. Takový bůh by byl v nejlepším případě jen matným odleskem toho Boha živého, který k nám přichází skrze Syna i Ducha, jež posílá Otec. Jestliže o Bohu rádi říkáme, že je láska, pak učení o Trojici poodhaluje roušku nad tajemstvím, kde je

30 březen 2015

březen 2015.indd 30

2/20/2015 1:33:55 PM


Inzerce

zdroj této lásky. Otec miluje Syna a Syn Otce, konečně i Duch je cele oddán tomu, aby zjevil Synovu slávu, jak o tom čteme v závěru Janova evangelia. Tentýž evangelista odhaluje i další úžasné tajemství. Bůh měl od věčnosti plán pozvat nás do této nejvznešenější společnosti Trojice. Pán Ježíš mluví o příbytcích u Otce, které jsou přichystány pro všechny, kdo v něj uvěří. Dokonce chce toto Boží společenství co nejvíc rozšířit, když učedníkům říká: „Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ Proto je pro mě učení o Trojici provždy důvodem k úžasu a úctě před třikrát Svatým Bohem.

Petr Grulich Rada Církve bratrské

Kdysi na mě zazvonil jeden svědek Jehovův. Tvrdil, že prý věřím v bludy. V Bibli se prý o Trojici nikde nepíše. To navíc říkají i všichni židé, muslimové i mormoni. Už přece Mojžíš učil, že Hospodin je jeden jediný Bůh. A já prý věřím ve tři Bohy, není to trochu moc? Možná jsem udělal chybu, že jsem toho nezvaného hosta pozval dál… Kristova církev se v prvních staletích své existence musela vyrovnávat s mnoha otázkami. A některé z nich si lidé kladou i dnes. Je Ježíš stejným Bohem jako Hospodin ve Starém zákoně? A pokud skutečným Bohem je, proč tedy zemřel? Bůh je věčný, ten přece nikdy nemůže zemřít! A je stejným Bohem i Duch svatý? Můžeme se k němu modlit? Není to hřích? Podobných bludů se šířilo mnoho. Samozřejmě, i když slovo Trojice v Bibli nenajdeme, stačí postavit vedle sebe konkrétní pasáže, které zřetelně mluví o tom, že Ježíš je Bůh, Otec je Bůh a Duch svatý je Bůh. To nakonec pochopí i malé dítě. Je to stále jeden jediný, který se nám zjevuje odlišnými způsoby. A já jsem rád, že Boží jednání od sebe nemusím oddělovat ani je naopak míchat dohromady. Každá z Božích osob se projevuje svým specifickým způsobem. Žijí spolu ve vzájemném vztahu, v jednotě a v lásce. Překvapilo mě, že právě o milosti a lásce chtěl můj host mluvit znovu. A tak jsme se začali scházet celkem pravidelně. Nevěřil bych, že se za nějaký čas skutečně obrátí. Nakonec jsem ho pokřtil. A jak asi? Ve jméno Boha Otce, Syna i Ducha svatého.

Evangelische Brüder-Unität

Kazatelská cena Jana Husa Pravda osvobozuje

V roce 2015 si připomínáme šestisté výročí upálení Mistra Jana Husa. V neposlední řadě to byla také jeho kázání v Betlémské kapli, která mu přinesla nepřátelství „mocných“. Česká reformace, která vyrůstá z díla a života Jana Husa, je jedním ze základů Jednoty bratrské. To je důvodem, proč si chceme v tomto roce připomínat to, co pro něj bylo nejdůležitější. „Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, mluv pravdu, drž pravdu, braň pravdu až do smrti, neboť pravda tě osvobodí od hříchu, od ďábla, od smrti duše a konečně od smrti věčné, která je věčným odloučením od milosti Boží.“ (Jan Hus, 1412) Proto Evangelische Brüder-Unität vypisuje kazatelskou cenu Jana Husa. Odměněna budou kázání, která v duchu Jana Husa budou: - zdůrazňovat pravdu evangelia, - obecně srozumitelná, - společensko-kritická, - odvážná. Podmínky účasti: Budou přijata kázání v češtině i v němčině , text může být volně vybrán ze Starého nebo Nového zákona. Teologické vzdělání ani konfesijní příslušnost nejsou podmínkou. U ceny „mladých“ je třeba udat věk. Ceny: 1. cena 2 015 € 2. cena 1 415 € 3. cena „mladých“ (do 25 let) 600 € Termín odeslání: Kázání zašlete do 6. července 2015. Adresa: Evangelische Brüder-Unität, B. Carstens, Postfach 21, 02745 Herrnhut Hodnotitelé: 1. Prof. Dr. Pavel Filipi, Evangelická teologická fakulta UK, Praha 2. Dr. Bernhard Goodwin, Mnichov 3. Frieder Vollprecht, Basilej 4. Prof. Dr. Anne Steinmeier, Teologická fakulta University v Halle-Wittenberg 5. Prof. Dr. Peter Zimmerling, Teologická fakulta University v Lipsku 6. Benigna Carstens, Ředitelství Evangelické Jednoty bratrské v Herrnhutu Udílení cen: neděle 1. 11. 2015 v Ochranově (Herrnhut)

■ připravil petr raus

březen 2015 31

březen 2015.indd 31

2/20/2015 1:33:56 PM


SERIÁL

Výživná strava Ze života lesních tesařů

Strakapoud malý (Dendrocopos minor) na zimním krmítku

Stojí to za to! Proto také vynaložte všecku snahu na to, abyste ke své víře připojili ctnost, k ctnosti poznání… (2Pt 1,5) Vynaložit všechnu snahu – nechce toho apoštol trochu moc? Kde jsou bezpečnostní rezervy? Kde zajištění pro případ úpadku? Hrát vabank je přece holý nerozum! Však i Pán Ježíš varoval, že je třeba dobře přemýšlet! Apoštolovi ovšem nejde o jakoukoli snahu. Cílí na docela konkrétní usilování, jde mu o zřetelný řetězec důsledků, které podle něj za vynaloženou námahu stojí. My jsme si dnes z toho řetězce vzali jen část, ukončili jsme ho poznáním, protože nám jde

o pokrm a  protože je psáno: „Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.“ (Mt 4,4) Boží slovo jako pokrm, kterým se sytí lidská duše. Svět ovšem nabízí i celou řadu jiných lahůdek pro duši, mnohdy lákavějších a hlavně dostupnějších. Cožpak Bible není dostupná? Jistě, dá se koupit v každém slušnějším knihkupectví, to ale ještě neznamená, že v ní čtenář objeví Boží slovo. Aby mohl Boží hlas skutečně zaslechnout, bude

ocasní pera. Po kmeni či větších větvích se pohybují drobnými přískoky, po kmeni zespodu nahoru či od kmene směrem ke konci větví. Když už je větev příliš slabá, přeletí k patě dalšího stromu a své putování vzhůru začnou nanovo. Že takové poskakování není nijak snadné, to si může dobře představit každý, kdo někdy zkoušel šplhat po tyči. Samo šplhání ale není neobtížnější částí strakapoudovy práce. Cestou hledá larvy hlodající ve dřevě. O obtížnosti jejich nalezení jsme mluvili, když jsme zkoumali

muset investovat ještě trochu víc, než jen Bibli otevřít a číst. V první řadě se bude muset Božímu slovu sám odhalit, k nezúčastněnému čtenáři Boží slovo nepromluví. Strakapoud nemá rád, když ho někdo sleduje. Pokud se k němu přiblížíte, hbitě přeskáče na odvrácenou stranu kmene, odkud na vás bude opatrně pokukovat. Pokud se ale chce nakrmit, musí se všem na očích pustit do své hlučné a nápadné dřiny. Bude slyšet a bude vidět, a pokud by byl příliš vysoko ve větvích, budou vidět alespoň odletující třísky. Za druhé – bude se muset opravdu namáhat, pracovat ze všech sil. Podobně je to s Písmem. Jistě, je

Foto Pavel Bače, archiv A Rocha

Strakapoudů u nás žije hned několik druhů; všichni výrazně černobílí, samci většinou s červenou čepičkou v zátylku. A všichni, samci i samice, s rovným silným zobákem. Však ho taky potřebují! Slouží jim jako nástroj, kterým vysekávají ze dřeva stromů larvy dřevokazného hmyzu. Nesedají na větve jako většina jiných ptáků, kteří je při sednutí svými prsty objímají. Strakapoudi zasekávají své ostré drápky do stromové kůry, a aby byla jejich poloha stabilní, opírají se při tom o silná

32 březen 2015

březen 2015.indd 32

2/20/2015 1:33:56 PM


Inzerce

pralesní porosty na Boubíně RNDr. Luděk Bufka, zoolog NP Šumava: Rys ostrovid

život lumka, tomu se už věnovat nebudeme. Bude nás ale zajímat, co se stane, když strakapoud larvu objeví. Pokusí se ji ze dřeva dostat. Kdo jste někdy zkoušeli vysekat do dřeva otvor, víte dobře, že to není žádná legrace. Protože mnohé larvy žijí ve dřevě docela hluboko, bývá strakapoudem vytvořený otvor dosti veliký a jeho vznik vezme pěknou chvíli tvrdé usilovné práce. Fyziology a neurology zajímá, jakým způsobem má strakapoud uložený mozek, že ho neustálé silné otřesy nezničí. Já se na jeho práci dívám spíše očima entomologa, zajímá mne jeho pracovní odměna, tedy ta larva. Fascinuje mě, kolik v ní musí být uloženo energie. Kolik metrů kmenů a větví musí strakapoud přeskákat, než vůbec nějakou larvu najde. A když ji objeví, kolik dřiny musí investovat, aby se k ní dostal, aby ji mohl vytáhnout a sníst. Kromě toho musí pokrýt přelety mezi stromy, udržet svoji tělesnou teplotu atd. Život je energeticky náročný. Každá z larev, které získá, ale svou hodnotou tu dlouhou namáhavou dřinu vyváží.

možné na námahu rezignovat a nahradit Boží slovo magickými formulkami, výroky vytrženými z kontextu. Byť by šlo o biblické citáty, s Božím slovem nemusejí mít mnoho společného. U apoštola Jana například čteme upozornění: „Miluje-li kdo svět, láska Otcova v něm není.“ Pokud u toho ale zapomeneme, že je to na prvním místě Bůh sám, který „tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna“, zůstane nám skutečná výpověď Božího slova skrytá. Kdykoli vidím strakapouda, vybaví se mi, že výživná hodnota Božího slova stojí za každou námahu, kterou vynaložím na jeho skutečné poznání.

■ Petr Raus Příště: Nepodceňuj nepřítele!

Sobota  12.9. 2015 - dopoledne do 13,30  II. terénní exkurze pěšky z Kvildy na pramen Vltavy, Siebensteinkopf a Bučinu (celkem asi 10 km), vede Jaromír Bláha odpoledne - bohoslužba slova a modlitby za Šumavu na Svaté Magdaléně, káže Mgr. Marek Vácha, Ph.D. písněmi doprovází ing. Pavel Helan  večer - MVDr. Jaromír Bláha: Ochrana divoké přírody na Šumavě RNDr. Petr Anděl: Migrace živočichů Neděle 13.9. 2015 Mgr. Pavel Světlík, ředitel A Rocha: Ranní vigílie

Terénní konference A Rocha – O Šumavě Předpokládaná cena konference s levným ubytováním 1950 Kč, počet lůžek na ekologickém centru ve větších pokojích omezen, Ubytování na Horské Kvildě s větším pohodlím si zajistěte sami přes širokou nabídku na webu. podrobnější přihlášku a informace o programu dostanete na e-mailové adrese: psvetlik@arocha.cz nebo na telefonu: 775 042 221, 775 042 228 nebo na adrese: A Rocha Křesťané v ochraně přírody o.p.s  517 93  Dobré č. 85  info o A Rocha na  www.arocha.cz 

Země, země, země! Slyš slovo Hospodinovo! (Jeremjáš 22,29)

Horská Kvilda č. 2 – 10. až 13. září 2015 Čtvrtek 10. září (večer)

RNDr. Karel Pecl: Cestou na Šumavu – o přírodní rezervaci Řežabinec u Písku RNDr. Jiří Porkert: Šumava – Poslední místo výskytu tetřeva v České republice

Pátek 11. září 2015

přes den I. terénní exkurze autobusem do bavorského NP, vede Mgr. Martina Kučerová večerní program: ing. Pavel Hubený (současný ředitel NP Šumava): Lesy NP Šumava a pralesní porosty na Boubíně RNDr. Luděk Bufka (zoolog NP Šumava): Rys ostrovid

Sobota 12. září 2015

dopoledne II. terénní exkurze pěšky z Kvildy k pramenu Vltavy, na Siebensteinkopf a Bučinu (celkem asi 10 km), vede Jaromír Bláha odpoledne bohoslužba slova a modlitby za Šumavu na Svaté Magdaléně, káže Mgr. Marek Vácha, Ph.D., písněmi doprovází ing. Pavel Helan večerní program: MVDr. Jaromír Bláha: Ochrana divoké přírody na Šumavě RNDr. Petr Anděl: Migrace živočichů

Neděle 13. září 2015

Mgr. Pavel Světlík (ředitel A Rocha): Ranní vigílie Předpokládaná cena konference s levným ubytováním 1950 Kč. Počet lůžek v ekologickém centru ve větších pokojích omezen, ubytování na Horské Kvildě s větším pohodlím si zajistěte sami přes širokou nabídku na webu. Podrobnější přihlášku a informace o programu dostanete na e-mailové adrese: psvetlik@arocha.cz nebo na telefonu: 775 042 221, 775 042 228. A Rocha – Křesťané v ochraně přírody o. p. s, 517 93 Dobré 85

www.arocha.cz

březen 2015.indd 33

březen 2015 33

2/20/2015 1:33:58 PM


K DISKUSI tváří v tvář těžkostem

Nesení kříže Mnozí lidé všelijak soužení nemocemi či jiným těžkým údělem mluví o nesení kříže. I problémy současné doby, hrozba terorismu, strach z kolapsu západní civilizace leckomu evokují představu kříže. Je to přiměřené? Co skutečně znamená „nést svůj kříž“, jak o tom mluvil Pán Ježíš? Milan Let

Volba sloužit problematickým lidem, i když to může zhoršit můj společenský status. Volba k nesení škody, je-li to třeba.

kazatel Sboru CB Most

Lýdie Kubíčková Sbor CB Brno – Královopolská

Má tchyně mi po svatbě přála a končila slovy: „…bo ten život není lehký.“ V té době jsem si pomyslela, že to tak vůbec není a nebude. Že mám Pána Ježíše, tak to bude v pohodě. Že prožiji křesťanský, téměř idylický život. Záhy jsem si uvědomila, jak moc má moje tchyně pravdu. Vím, že život není jednoduchý. Procházím těžkými okamžiky, souží mne obavy z nemoci, reálné obavy z budoucnosti naší vlasti či celého západního světa. Souží mne obavy o vlastní děti, jak budou žít v tomto světě. Vnímám to spíše jako břemena, která jsou na nás naložena. Neseme je všichni, křesťan i žid, muslim, hinduista, „něcista“ či ateista. Všichni zápasíme s nemocemi, všichni procházíme krizemi, všichni se bojíme o své blízké, všichni se bojíme o tento svět. Nesení kříže vidím naproti tomu asi takto: „Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: ,Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.‘“ (Mt 16,24) Jako první podstatnou věc vidím to, že nás vysílá Kristus. A tak kříž neseme jen my křesťané, jeho učedníci, jeho děti, jeho lid. A není pro nás jiná cesta než cesta úplného zapření sama sebe. Svého ega, své rodiny, svých obav i strachů, svého

Obsah rubriky nemusí vždy vyjadřovat názor redakční rady.

Jednoznačná odpověď neexistuje. Jako příklad uvedu situaci v našem sboru. Během velmi krátké doby u nás dochází ke třem, možná dokonce čtyřem rozvodům. To je samo o sobě velmi těžké a může to být někým vnímáno jako „kříž“. Ty rozvody navíc navenek vypadají naprosto stejně. Vždy podává nebo hodlá podat žádost o rozvod žena a  vždy je zdůvodněním nějaká stížnost na muže. Tím ale veškerá shoda končí. Skutečná příčina rozvodu je pokaždé jiná. Hledat společného jmenovatele by bylo nepatřičným zjednodušením. Stejně tak hledat společného jmenovatele v otázce, co je a co není nesení kříže na základě vnějších znaků, by mohlo vést k nepatřičnému zjednodušování. Naše těžkosti nemusejí být vůbec způsobeny následováním Krista. O tom totiž mluví text o nesení kříže: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ Často jsme nuceni nést důsledky svých špatných rozhodnutí, důsledky svých slabostí, důsledky neochoty poslechnout Ježíše. To není kříž. Myslím, že ani nemoc není kříž. A strach určitě také není kříž. Kříž je, myslím, naše volba ve prospěch evangelia. Volba, která nemusí být příjemná. Volba, která vzniká někde v naší Getsemanské zahradě. Volba vzdát se něčeho kvůli Kristu. Volba zůstat s partnerem i navzdory překážkám. Volba doprovázet ztrápené. Volba zvěstovat Krista, i když tím riskuji posměch. 34 březen 2015

březen 2015.indd 34

2/20/2015 1:33:58 PM


sobectví. Další podstatný krok je vzít svůj kříž, všechny své nedostatky, limity, bolesti, traumata a plně následovat Krista. Jedině takovému člověku, který zapře sebe sama, vezme svůj kříž a následuje jej, dává Hospodin svůj pokoj. Jedině takového člověka může Hospodin použít pro svoje dílo na tomto světě plném nepokoje.

Pavel Javornický Sbor CB Náchod

Můj kříž je utrpení, které přináší následování Krista a které na sebe beru dobrovolně. Tak jsem tomu byl v církvi vyučen. Měl jsem však kamaráda, spolužáka na gymnáziu, upřímně věřícího katolíka. Roman se dostal po maturitě na vytouženou archeologii, ale během studia zemřel. Měl vrozenou srdeční vadu, tehdy neoperovatelnou. Jeho maminka nám na pohřbu sdělila, že poslední dny života trpěl silnými bolestmi a nahlas se modlil: „Pane Ježíši, přijmi toto moje utrpení!“ Pochopil jsem, že Roman nesl své bolesti i hrozbu blížící se smrti v mladém věku jako kříž, který má odevzdat svému Pánu. Tehdy se moje pochopení nesení kříže značně rozšířilo. Uvědomil jsem si, že nemůžeme nemoci, těžkosti, ztráty ani smrt brát jako údery slepého osudu – máme je trpělivě a bez výčitek nést v Kristových stopách. I když to není způsobeno vyznáním Krista, může se to stát jako u Romana silným svědectvím o víře a věrnosti Pánu. Neměli bychom tu mluvit spíše o „ostnech, poslech satanových“? (2K 12,7-9) Ale ani apoštolova vážná nemoc (patrně porucha zraku) nebyla ranou osudu, ale Božím způsobem, aby hlouběji prožil dostatečnost milosti a plně se otevřel působení Boží síly. On, který mnohým vyprosil uzdravení! Také golgotský kříž Ježíšův byl strašná zbraň satanova v boji o naše vysvobození. Tím, že Ježíš této smrtonosné zbrani neuhnul, satana porazil a nás vysvobodil z věčné smrti. Vedle tohoto velkého kříže jsou ty naše osobními podpisy pod prohlášením: „To Boží Syn učinil i pro mne, za můj hřích. Kristovým křížem jsem i já zachráněn!“

■ Připravil petr raus

Inspirováno výročím Dopisy někdy putují podivně, ne každý dorazí hned druhý den. Tento dopis k nám cestoval téměř rok. Událost, která ho motivovala, je dávno za námi, aktuálnost jeho poselství ale zůstává, proto si ho dovolujeme otisknout i s tak velkým časovým odstupem. Na počátku měsíce února 2014 se naše rodina setkala ve sboru CB v Letovicích, abychom si s vděčností a s radostí připomněli diamantovou svatbu, tedy 60 let manželství. Je třeba si uvědomit a rozlišit dvě věci, že totiž, když léta přibývají, buď stárneme, nebo zrajeme. Ten, kdo se ve vyšším věku dívá jen zpět, často žije pouze vzpomínkami nebo též stýskáním. Takový člověk doslova stárne. Kdo se ještě dívá kupředu a žije nadějí, ten zraje. Abychom nestárli, máme dozrávat. Stále ještě dle možností něco dělat, zajímat se o lidi, zkrátka dívat se kupředu. Kdysi byl den, kdy jsme se setkali poprvé. Setkáními člověk dospívá a dozrává. I když je to samozřejmé a nezastupitelné, je to setkání narozeného dítěte s matkou, otcem a sourozenci. Dalším setkáním je manželství. O manželském životě užívá Písmo svaté slova: „Potom poznal Adam ženu svou.“ Tím je řečeno, co znamená dozrání k manželství. Ovšem do této souvislosti patří i setkání s Bohem. Apoštol Pavel napsal o manželství: „Tajemství toto je veliké, avšak já pravím o Kristu a o církvi.“ Z pravého setkání s Bohem skrze Pána Ježíše Krista vyvěrá nový vztah, a tím je „Já“ a „Ty“. Klasickým příkladem je Žalm 23. Zpočátku mluví žalmista o Bohu ve třetí osobě: On je můj pastýř, On mne vodí k pastvám zeleným a k vodám tichým a po stezkách spravedlnosti své. Ale najednou se žalmista dostává blíže: „Byť se mi dostalo jít i přes údolí… Ty se mnou jsi.“ Jaké dozrání! Takto je třeba dozrávat. Neříkejme, že stárneme. Dozrát tak, abychom jednou mohli být sebráni jako plné klasy do Boží obilnice. Milan Lachman, emeritní kazatel CB s manželkou Růženou

Adresa redakce: Brána, Soukenická 11, 110 00 Praha 1 E-mail: brana@cb.cz

Inzerce

■ Zveme bratry, sestry i menší sbory na společnou dovolenou či víkendy na Vysočině. Podrobnosti: www.cervenarecice.name, tel. 564 571 072, mobil 776 824 312. březen 2015 35

březen 2015.indd 35

2/20/2015 1:33:59 PM


DOTEKY

Foto archiv

Jak mě Bůh našel

Všechnu naději jsem složil v Hospodina. On se ke mně sklonil, slyšel mě, když o pomoc jsem volal. Žalm 40,2

B

ylo mi tehdy kolem dvaceti let. O Boha jsem se ale zajímal už dřív. Říkal jsem si něco ve smyslu: „Že bychom tu byli jen proto, abychom z tohoto světa odešli a konec? Jaký to má význam? Je něco po smrti?“ V té době jsem na jednom olomouckém náměstí slyšel kohosi kázat o vysvobození z moci alkoholu. Přestože sám jsem „jen“ kouřil marihuanu, zastavil jsem se u provizorního pódia a viděl kazatele, jak svědčí o svém vlastním životě. Byl uzdraven z alkoholismu díky Bohu, který se ho sám dotkl svou uzdravující mocí. Zaujalo mě jeho svědectví a tehdy jsem i já přijal do svého srdce víru, osobu Ježíše, Jeho evangelium. Marihuany jsem se však nevzdal a dál ji „vesele“ pokuřoval. Tou dobou jsem už navštěvoval jeden sbor, ale v rauši, ve kterém jsem se občas nalézal i při kázání, v rauši z marihuany, jsem nebyl schopen Boží slovo dobře vnímat. To kolem mě jen jaksi proplouvalo a vůbec nic mi nepřinášelo. Někdy v této době jsem potkal známého, který mi zadarmo přivezl pervitin a nabídl mi ho s tím, že je to výborný prostředek k zahnání nudy a že pocítím takové přátelství, jaké jsem ještě nikdy

nezažil. Je pravda, že lásku jsem hledal. Něco vyššího. A tak jsem si vzal. Vzápětí jsem se ocitl naplno v kolotoči drog, jejich výroby, poruch spánku, poruchy příjmu potravy a asociálního jednání, které mě přivedlo až do vězení. Teprve v něm, daleko od slibovaného přátelství, jsem si vzpomněl na Ježíše, od kterého jsem svým jednáním vlastně utekl. Tak, jak jsem stál v oné cele, sám, v pláči, jsem poklekl a v slzách prosil Boha o odpuštění všeho, co jsem provedl, a že jsem na něj zapomněl. Jsem přesvědčen, že nebylo možné, abych cítil Boha a jeho odpuštění okamžitě. Bylo třeba, aby moje tělo zcela vyloučilo zbytky drog, které se v něm nacházely. Netrvalo pak už ale dlouho a v mém srdci se ozval mně známý hlas, který mě znovu ubezpečil o své lásce, a že na mě nikdy ani vteřinu nepřestal myslet. Vězení bylo s Bohem jednoduché. Ne že bych tam znovu chtěl, nikomu to ani nepřeji, ale v situacích, které mě tam potkaly, se mnou Bůh vždycky věrně byl a  držel mě v náručí. Byl mi tam přítelem, bratrem, Otcem, rádcem i ochráncem. Nikdy mě neopustil a nezřekl se mě. Přesně podle svého slova. Klidně by to mohl udělat, ale rozhodl se jinak a smiloval se nade mnou. Díky Bohu jsem křesťanem a rozhodně to nechci měnit. Poznal jsem totiž, jak veliký je Bůh v odpuštění, v milosti a lásce. Jak umí od člověka vzdálit hřích a zahrnout jej láskou. Je velmi osobní. Je tu a podává ruku každému. Jedině On mi daroval klid a pokoj, který se rozhostí v  mém srdci, kdykoli jen pomyslím na Jeho jméno. Amen!

■ Patrik Vydlák, Sbor CB Opava

36 březen 2015

březen 2015.indd 36

2/20/2015 1:34:00 PM


KŘÍŽOVKA

Tajenku zašlete do 15. 3. 2015 (i e-mailem) na adresu redakce.brana@cb.cz. Vylosovaný výherce získává knihu Marka Haddona Červený dům z vydavatelství Argo.

Tajenka z čísla 2/2015: Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Knihu Cesta do středu skutečnosti vyhrává Pavla Ptáčková, Trutnov. Připravil Dušan Karkuš.

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu

březen 2015 37

březen 2015.indd 37

2/20/2015 1:34:00 PM


POST SCRIPTUM

Daniel Pastirčák

Ako dýcha duch? L

evočská hora. Sedím na koreňoch storočnej lipy tesne pod vrcholom. Hlboko podo mnou sa kamenné klenoty levočskej gotiky trbliecu v slnku. Turecký sed, chrbát vystretý, dlane v lone, celou ťarchou v dlaniach koreňov; nehybný ako hora, ako vráskavý kmeň týčiaci sa nado mnou. Svaly uvoľnené, iba hrudný kôš sa hýbe – dýcham, pomaly pokojne sústredene – načúvam, ako šelest neba vstupuje zvonku dovnútra. Pomaly, až na doraz – hruď je

Slovo tu bolo skôr, než sa vztýčil prvý človek. Je tu Slovo pred slovami – skrytý zmysel existencie. Bytie vo svojom význame predchádza každému ľudskému jazyku. Hovoríme, lebo sme v sebe začuli hlas bytia. Nikde sa azda toho slova pred slovami nedotýkame bezprostrednejšie ako v tajomnom akte dorozumenia. Vyslovujem artikulované zvuky, píšem grafické znaky, ty tie zvuky počuješ, hľadíš na znaky a rozumieš: Čo

My sami sme hláskou Slova. plná kyslíku, sekunda ticha – ani výdych ani nádych – nič – bod mimo rytmu sveta. A potom pomaly dolu, hrudník klesá. Vydychujem vdýchnuté až po poslednú hranicu a ticho... Život ma dennodenne žije bez toho, aby som pri tom bol. Dych tu dýcha bezo mňa, srdce bije bezo mňa. Tým pulzujúcim pohybom ma ktosi pomaly vpisuje na otvárajúci sa hárok času. Iba tam, kde je akcia na okamih zastavená, keď človek na čas nesmeruje k žiadnemu konaniu, iba tam sa vraciam k sebe: Znova som dych, ktorý dýcha, srdce, ktoré bije, som otvor, ktorým preteká vesmír. Tak dýcha telo, ako dýcha duch? Telo je v rytme nádychu a výdychu vpisované do časopriestoru dejúceho sa sveta. Jeho dych je písmom v rozpísanom texte žitia. Duch sa ozve až tam, kde to, čo je písané, čítam. Po písmenku vdychuje abecedu vesmíru, hláskuje farbu fialiek, vôňu dažďa, šelest lístia, krúženie jastraba, svetlo tvojich očí. Slovo je most, to, čo bolo iba vonku, vstupuje dovnútra. Vonkajší fenomén sa stáva vnútorným významom.

bolo vo mne, je teraz v tebe. A nikde nie je zázrak dorozumenia hmatateľnejší ako v tajomnom fenoméne prekladu. Ako je to možné, že obsah vyjadrený v jednom systéme znakov uzavretom do seba je možné preložiť do iného systému znakov, a obsah pri tom zaostane zachovaný? Ako je to možné, že knihu Bélu Hamvasa možno z maďarčiny preložiť do slovenčiny, čítať ju a rozumieť, čo Hamvas napísal? A nielen to, my sami sme hláskou toho Slova. Riaditeľ výskumu ľudského genómu, genetik Francis Collins, v knihe The language of God napísal: „Ľudský genóm pozostáva z celej našej DNA, dedičného kódu života. Tento práve objavený text má dĺžku troch biliónov písmen, je napísaný v čudnom kryptografickom kódovaní štvorpísmenného kódu. Ak by sme ten text čítali nahlas rýchlosťou tri písmená za sekundu, trvalo by nám to tridsať jeden rokov, za predpokladu, že by sme text čítali nepretržite deň noc. Taká ohromujúco komplexná je informácia, ktorú v sebe uchováva každá bunka ľudského tela.“ Dnes sa učíme jazyk, v ktorom Boh vytvoril život. ■

38 březen 2015

březen 2015.indd 38

2/20/2015 1:34:02 PM


© BRÁNA, Petra Kašperová-Poldaufová březen 2015.indd 39

2/20/2015 1:34:02 PM


v

ypuknutí první světové války pochopitelně významně zasáhlo i život Svobodné reformované církve. Mnoho mladých mužů ze sborů i z Křesťanského spolku mladíků muselo narukovat, stejně tak nemálo kazatelů. Pastorační činnost pojednou obsahuje dosud neznámé rozměry: korespondenci s vojáky na frontě (např. jen A. Adlof napsal kolem šesti tisíc dopisů), zvýšenou péči o vdovy a sirotky či pastoraci vojáků, kteří

Těžké doby tříbí církev, aby stála na pevném základě

První světová válka přinesla nový rozměr pastorační práce – korespondenci na frontu. Této služby se s nevídanou trpělivostí a houževnatostí věnoval především kazatel Alois Adlof.

březen 2015.indd 40

přijeli z fronty na dovolenou nebo se zotavit ze svých zranění. Několikaleté plány příprav na jubileum 500. výročí upálení M. Jana Husa vzaly za své. Veřejné projevy byly vládou omezeny, nad tiskovou a publikační činností bděla cenzura a docházelo i ke konfiskacím. V říjnu 1915 bylo úředně zastaveno vydávání časopisu Mladý křesťan, některé sbory pocítily nepřízeň úřadů, bohoslužebná shromáždění se leckdy konala pod policejním dohledem. V těžkém válečném období až do září 1918 rovněž neprobíhaly výroční konference. Velmi zásadní válečnou událostí byl vstup USA do války v dubnu roku 1917. Misionáři Clark a Porter museli opustit zemi a církev se ocitla bez hmotné podpory ze strany misie. Ta do této chvíle hradila většinu výdajů církve na platy kazatelů, ale i větší část hmotných potřeb jednotlivých sborů, z nichž většina nebyla finančně soběstačná. Předválečné plány na finanční osamostatnění tak získaly na své naléhavosti. Církevní výbor byl rozšířen o tři další bratry, kteří měli pomoci s rozšířenou zodpovědností, konto Česká práce se stalo centrální pokladnou církve a sbory i členové byli vyzváni k větší finanční obětavosti. A ukázalo se, že v této kritické situaci je církev schopna obstát. I v těžkých dobách se ale církev stále snažila mít na zřeteli své hlavní poslání – zvěstovat evangelium. K tomu se přidružoval i rostoucí zájem o budoucí poměry českého národa, touha po národním sebeurčení. V červnu 1917 zaslali Adlof a Hochman jménem církevního výboru Národní radě české v Praze a českým poslancům ve Vídni dopis. Vyjadřují v něm radost, že se blíží doba, kdy se český národ ujme svého dědictví, a prosí, aby k jiným politickým cílům byla připojena i plná náboženská svoboda a odluka církví od státu. I tyto touhy vyjadřoval od počátku roku 1918 nový časopis Světlo. Národní vlna, vzedmutá pádem monarchie, se církvi pochopitelně nevyhnula. I ji zaplavila radost z národní svobody a vzniku republiky a převládalo nadšené očekávání, že tyto dějinné změny otevřou v českém národě nebývalé možnosti pro službu Božího království. Skutečnost ale, jak už to bývá, byla složitější. ■ rObert hart

Foto archiv cB souKenicKá

první světová válka

2/20/2015 1:34:06 PM

Brána 03/15  

moderní křesťanský časopis s přehledným designem prezentující biblickou zvěst o Ježíši Kristu fundovaně a obsáhle zpracovává aktuální témata...