K DISKUSI Život uprostřed sboru
Hranice svobody jedince Žijeme v době, která klade mimořádný důraz na individualitu každého člověka a na velikou míru osobní svobody. Tento trend dnes proniká i do církve, takže se i ve sborech objevují otázky: Je právem církve zasahovat do toho, co dělám, a snažit se usměrňovat moje jednání? Mají mi starší sboru co mluvit do života? Jana Valešová sociální pracovnice, CB Praha – Černý most
interakci bytostně provází, byla láska. Tak jak nás učil Ježíš. Sama vím, jak moc je pro mne důležité, když ten, kdo mě napomíná, mě zná i miluje a já jsem si tím jistá.
Petr Lupton Staršovstvo by mělo mít možnost nést zodpovědnost za sbor, tedy především za lidi v něm. Nevím ovšem, jestli to dobře vystihuje formulace „mluvit lidem do života“. Sama jsem byla svědkem toho, kdy staršovstvo řešilo život konkrétního člena, až když se oženil s nevěřící, ale nikdo z vedení sboru si nevšiml, že mladík už dva roky předtím do sboru nedocházel. To potom kázeň hořkne, vytrácí se důraz na společenství. Ovšem vnímám i druhý extrém, kdy se naopak od staršovstva nečeká nic než zajistit chod sboru a představa, že budeme někomu vykazatelní, se nám nelíbí. V takovém extrémním pojetí si přece nenecháme mluvit do života („Co je komu do toho, jak žiji?!“) Pokud církev má být církví a staršovstvo staršovstvem, vnímám, že je třeba žít spolu, znát se, vědět, v čem kdo z nás žijeme, co je náš příběh, co nás formovalo, v čem jsme si nejistí, čeho se bojíme, co nezvládáme a v čem padáme. A v tomto prostředí lásky člověk spíše unese korekci. V takovém prostředí se nestane, že se kázní jen ti, na které „to prasklo“. Někdy se mi zdá, že v minulosti byla kázeň razantnější a lidé ji více snesli než dnes. Vzpomínám na příběhy některých lidí, kteří prošli kázní a ze sboru neodešli, naopak je to posunulo dál a já je obdivovala, že situaci unesli. Jak tedy shrnout to, co zde píši? Myslím, že bychom měli unést korekci, ale především se snažit, aby tím nejdůležitějším, co naši 34 leden 2015
učitel angličtiny a němčiny, doktorand teologie, CB Olomouc
Osobně si myslím, že někteří se snaží obejít tuto otázku tak, že odpovědnost přehodí ze sebe na starší, tedy začnou vyjmenovávat vlastnosti, které by měli starší mít, aby se jim mohli podřizovat. Sám jsem tento přístup kdysi zastával. Na druhou stranu Bible mluví zcela jasně: „Poslouchejte ty, kteří vás vedou, a podřizujte se jim, protože oni bdí nad vámi a budou se za vás zodpovídat. Kéž to mohou činit s radostí, a ne s nářkem; to by vám nebylo na prospěch.“ (Žd 13,17) Ano, starší mi mají co mluvit do života, i když mně osobně se to nemusí líbit. Sám jsem měl tendence číst to, co mají dělat starší, tedy ti druzí, a přehlížet věci, které mám dělat já. Nicméně mi přijde, že vhodným principem je „zakrýt si uši“, když Písmo mluví ke starším, ale naopak o to bedlivěji naslouchat, když mluví ke mně. Tím samozřejmě nechci odsunout do pozadí otázku bratrského napomínání, které by se vždy mělo dít v lásce a v úctě, přinejmenším vůči starším. (1Tm 5,1) Primárně se však musím soustředit na vlastní poslušnost Bohu a Jeho slovu.