Page 1

1/2015

Foto archiv; design ondřej Košťáýk

cena 43 Kč / ročník 47 www.i-brana.cz


Inzerce


Obsah

Milí čtenáři, dostalo se k Vám lednové číslo časopisu Brána, které svým hlavním tématem částečně reaguje na nedávnou silvestrovskou noc. Mluví o alkoholu, a mluví o něm trochu jinak, než by možná psaly Rychlé šípy. Dobře biblicky zakotvený článek Petra Kučery tak vypráví nejen o alkoholu samotném, ale i o žádoucím způsobu poctivého čtení Písma, kdy člověk víc naslouchá, než prosazuje svoje představy. Připomnělo mi to slova, kterými David Beňa radí čtenářům Bible v úvodu k programu 40 dní s Biblí: „Čti Bibli s pokorou. Ani v Bibli není vše tak jasné a ne vše, co vypadá naprosto srozumitelně a zřetelně, musí opravdu takové být. Připusť možnost, že se můžeš mýlit, a často používej slova ‚asi‘, ‚zřejmě‘, ‚snad‘“. Zajímavých informací a pohledů najdete i v tomto čísle našeho časopisu víc. Rubrika „Slovo“ se zastaví u tzv. „podobenství o marnotratném synu“, „Rozhovor“ pozve do Vatikánu, „Zápisník“ do nejvýchodnějšího cípu euroasijské pevniny, diskutovat budeme o případnosti zasahování staršovstva do soukromého života členů sboru, s „Doteky“ si připomeneme téma věčnosti, které by se z našeho vědomí nemělo nikdy vytrácet. Pokračovat bude křížovka, stejně jako komiks. Protože ale uplynul první rok po změně šéfredaktora, sáhli jsme i k prvním změnám; v tomto čísle potkáte dvě nové rubriky. V první z nich se budeme zamýšlet nad jednotlivými články Ústavy Církve bratrské. Nepůjde o jejich výklad ani o právní rozbor. Zazní jen stručná svědectví konkrétních lidí, jak je tyto formulace oslovují, jak je chápou, co se jim na nich líbí. Od únorového čísla bude vedle těchto článků prostor pro Vaše reakce – prosím nebojte se vyjádřit svůj názor. Druhá z nových rubrik nabídne předměty k modlitbám; zatím náš úvod, od příštího čísla ale podněty Vaše. I tady prosím, pište. Budeme muset vybírat jen některé, co se ale do tištěného čísla nevejde, bude mít určitě šanci objevit se na našich nových webových stránkách. I ty doporučuji Vaší pozornosti. Přeji Vám všem užitečné čtení! Váš Petr Raus šéfredaktor

04 06 12 20 22 26 32

Synu, ty jsi stále se mnou Rozhovor Evangelikálové a Vatikán Téma Život s alkoholem Zápisník Je Bůh i tam, kde nejsou lidé? Příběh Jak jsem (málem) skončil v Bohnicích Etika Koníčky Podobenství Pozorné naslouchání

příště

Nemocní lidé a nemoc Jan Asszonyi

tiráž Číslo 1/2015, ročník Bratrské rodiny 47, Českobratrské rodiny 72 • Vyšlo 8. 1. 2015 Vychází 10x ročně, cena 43 Kč Šéfredaktor: Ing. Petr Raus Redakční rada: Mgr. Libor Duchek, Bc. Anna Chrásková, Mgr. David Kašper, Bc. Kateřina Korábková, PhDr. Daniela Sedláčková, Jiří Sedláček Výtvarník: Ondřej Košťák • Sazba: Olga Kutílková Editor: Bc. Anna Duchková Vydavatel: Jiří Sedláček • IČ 13161229 Ev. č. MKČR: E 5080 • ISSN 1803-828X Tisk: GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. Praha Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce. Redakce a administrace: Kodex, o.p.s., Soukenická 11, 110 00 Praha 1 tel. 222 31 26 56 www.i-brana.cz • e-mail: brana@cb.cz


SLOVO

Lukáš 15,1–2.11–32

Synu, ty jsi stále se mnou J

ako z pohádky začíná Pán Ježíš příběh: „Jeden člověk měl dva syny.“ Akorát že mladší syn nebude hrát Jasoně, ale rodinného potížistu. „Otče, dej mi díl majetku, který mi připadá,“ žádá syn o dědictví, jako by tátu už na márách vynesli, aby se prý mohl postavit na vlastní nohy a něco užít. A otec mu vyhoví; snad že s dospělým nic nenaděláte, snad že láska dává svobodu. Každopádně synek svůj díl gruntu rozprodá a s naditou kreditkou se vydá do světa, hezky daleko, jak říká Ježíš. Konečně život! Nikdo ho nehlídá, večer se nemusí k večeři; hezkých holek spousty, noc je mladá, člověk taky. Proč bychom se netěšili!

Návrat mladšího syna Příběh ale pokračuje dál. Peníze došly, přátelé odešli, v zemi nadešly zlé časy a člověk může pískat kudlu. „Šel a uchytil se u jednoho občana té země a ten ho poslal na pole pást vepře.“ Hlouběji snad ani klesnout nemohl – v hladové cizině, bez peněz, závislý na panské dobrotě, pasák vepřů (nemyslitelné pro Žida!). A ani ty slupky a lusky, co dávají prasatům, člověku nedopřejí! Žádná budoucnost, žádná minulost; otce urazil, co teď? „Tu šel do sebe,“ vypráví Pán, „a řekl si: Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt, a já tu hynu hlady. Vstanu, půjdu ke svému otci a řeknu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem, přijmi mě za jednoho ze svých nádeníků.“ A pak už přijde ona scéna, která tak krásně vystihuje Boží otcovské srdce, jak je u Pána Ježíše zažívali hříšníci a celníci a jak je známe i my. Mladší syn se vrací, morálně, tělesně i finančně zbídačený; snad váhal, snad spěchal. Ale otec už vyhlížel, a jakmile ho „zdáli spatřil, byl hnut  leden 2015

lítostí a vyběhl mu vstříc“ (nedbaje na statkářskou důstojnost, a co řeknou lidi), „objal ho a políbil“. Navrátilec se vyznává ze svých hříchů, nejraději by se do země propadl. Ale otec „přikázal služebníkům“, ať nachystají horkou vanu a čisté šaty (ty nejlepší!) a prsten (jak se na svobodného pána patří) a ať zaříznou tele, to vykrmené k posvícení: A jezme, pijme, protože „tento můj syn byl mrtev, a  zase žije, ztratil se, a je nalezen. A začali se veselit.“ Úžasný příběh, o rodičovské lásce – „Ať provedeš cokoli, jsi náš, jsi naše, můžeš se vždycky vrátit…“ A o Boží lásce, o  tom, jak Bůh vyhlíží člověka a jak mu běží vstříc, když člověk klopýtá domů. A o našem pokání, když poznáme svou bídu a zatoužíme po Bohu. Takových ztracených tehdy bylo! Právě ti kolaboranti, kteří přicházeli ke Kristu (15,1– 2), protože u něj cítili Boží soucit a viděli, jak jim v Kristu Bůh vybíhá vstříc a raduje se z jejich návratu; i ke stolu s nimi sedne a pojí, popije. A takových ztracených, co před Pánem Bohem zabouchli dveře, je dodnes – možná i někdo z vás. Je kudy se vrátit, stačí uznat svou bídu, vyznat se v modlitbě; nebeský Otec nám v Kristu běží vstříc. A  v nebi se už stoly slavnostně prostírají, pece se ládují dřevem, hostina může začít… Přesně jako když Pán Ježíš na zemi jedl s hříšníky.

Starší syn A to mu právě ti bohabojní, poctiví a věrní, ti zdární starší synové vyčítali. Starší syn z podobenství byl na poli, i on se toho dne vracel domů, ne však zbídačený a s těžkým srdcem, ale znavený a zpocený. Co jen vyřídil povinností hospodáře! A přece bude také jeho návrat domů tíživý a cesta k otci dlouhá, jak uvidíme.


Přichází, a slyší hudbu a tanec. V domě to žije, v oknech světla, ze vrat se line vůně. Co se to děje? Co že o ničem nevím, co že mě nezavolali? A tak mladý pán ani dovnitř nejde a volá si čeledína. A  ten hlásí: „Vrátil se domů tvůj bratr, a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že ho má doma zase živého a zdravého.“ „I rozhněval se a nechtěl jít dovnitř,“ vypráví Ježíš. Tak tohle se děje! Bratříček se uráčí domů a  táta hned tele poráží, rožeň chystá, jako by se nic nebylo stalo, jako by slzy přede mnou nebyl skrýval, jako by u okna nebyl vysedával. Tak tohle ne, šaška nikomu dělat nebudu! Raději nocovat pod stromem! A když otec vyjde ven, aby svému staršímu domluvil, vyčítá mu syn: Jsem tu věrně s tebou, starám se ti o grunt, neprotestuji, že jsem na to sám, když si bratříček odešel, dělám to pro tebe rád. Ale neříkej mi, abych tancoval; nenuť mě sledovat, jak se bratr tetelí a jak ty se před lidmi samou radostí ponižuješ. Kde je tvá spravedlnost? Kde je tvé ocenění? Kde je, tati, tvá láska? Staršímu synovi rozumím. Chápu farizeje a zákoníky, kteří život zasvětili Bohu, Jeho slovu a Jeho lidu; studovali Bibli, aby poznali, co po nich nebeský Otec chce; a pro Boží pravdu i záda Římanům a jejich patolízalům k bití nastavovali. Chápu bohabojné a slušné, ty bezproblémové, že jim vadila představa, kterou Ježíš kázal a žil, že totiž v nebi je tučnější veselice nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují, jsou věrní při svém díle a roky slouží Otci a neporuší jeho přikázání. Rozumím jim, protože z pohledu poslušných dětí rodiče dokážou být hezky nespravedliví! A Bůh z pohledu věrných věřících taky! Totiž když se vše točí kolem napravených, navrátilých zlosynů a zlodcer, když se snáší jídlo na stůl, vyučování se pro ně ve sboru udělá, zvláštní prostor pro svědectví dá, dvakrát třikrát víc pastorace věnuje; a ti věrní stojí stranou nepovšimnuti (jídlo máš v lednici, však víš), není najednou ani čas se zeptat, jak bylo na poli: „Jak by bylo, jen jsem ti věrně sloužil… pane!“

David Beňa, lic. theol. (40) je kazatel, tajemník Odboru pro vzdělávání RCB a učitel religionistiky a Starého zákona na Evangelikálním teologickém semináři. S manželkou a dvěma dětmi žije v Litomyšli.

Pokouším se vyjádřit pocity, které mohou prožívat starší synové a dcery, hodné a poctivé Boží děti, tváří v tvář péči, jakou Kristus věnuje problémovým a nováčkům. Je to možná pocit hněvu na ty napravené; ale i na Otce. Možná pocit osamělosti. Unavený pocit povinnosti a návyku. Nebo taky pocit poctivě a od srdce konané práce – ale neoceněné. A člověk už možná nemá chuť účastnit se veselic, přisednout si, pojíst, zanotovat, seznámit se; a zůstane spát raději pod stromem. „Však ráno zas musím na pole.“

Potřeba návratů Starší syn se nemusel vracet od prasat, měl to z pole domů kousek – z cesty do vrat, z vrat na zápraží, ze zápraží ke stolu… a k bratru. Ale je to pro něj dlouhá cesta! A tak jako otec vyběhl vstříc mladšímu synovi, stejně vyšel vstříc i staršímu a na výčitky mu odpovídá. A Ježíš tak odpovídá rozhněvaným farizejům i nám dlouholetým, věrným a možná trochu nejistým: „Synu, ty jsi stále se mnou a vše, co mám, je tvé. Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.“ Daleko se starší syn vzdálil svému bratru i svému otci, daleká mu byla cesta domů, práh příliš vysoký, muzika příliš hlučná, společnost příliš bujná. Protože zapomněl. Zapomněl, že na rozdíl od bratra, který odešel a žral s prasaty, on byl stále s Otcem a seděl s ním u jednoho stolu; a že na rozdíl od bratra, který prohýřil své dědictví, on to své pořád má: „Jsi stále se mnou a vše, co mám, je tvé.“ Že se kolem tebe netočím? Však jsme spolu každý večer, každé ráno! Což jsi zapomněl? A že ti ani kůzle, aby ses poveselil s přáteli, nedám? Jaképak dám, nedám? Což není tvoje? To kůzle i tele a všecko? Což si je nemůžeš kdykoliv vzít? Což jsi zapomněl? A že tvůj ztracený bratr mnoho ztratil, o mnoho přišel, mnoho si nese a ponese; a je dobře, že je doma? Což jsi zapomněl? „Synu, ty jsi stále se mnou a vše, co mám, je tvé,“ připomíná otec z podobenství svému staršímu, který nerozuměl rodičovské lásce. A Pán Ježíš to říká zbožným své doby – nevyčítá, nesnižuje je, nýbrž připomíná, protože pro samou službu a poslušnost zapomněli, jak shovívavý a „nespravedlivě“ milosrdný je Bůh k hříšníkům. A i nás Kristus zve, abychom nezapomněli; zve nás k hostině a k velkorysé, přejné radosti: Ty, kteří se z velké dálky vracejí k Bohu v pokání, i ty, kteří se vracejí zpocení ze služby. Oba se vracejí a musejí vracet. „Synu, ty jsi stále se mnou a vše, co mám, je tvé.“ Nezapomeňme. Amen. ■ leden 2015 


rozhovor Rozhovor s kazatelem pavlem černým

Evangelikálové a Vatikán Ve dnech 2. až 7. listopadu 2014 se v Centru Mariapoli v Castel Gandolfu a v Římě uskutečnilo 33. mezinárodní ekumenické setkání biskupů – přátel Hnutí fokoláre. Tato setkání dávají příležitost k ekumenickým rozhovorům mezi biskupy luterskými, anglikánskými, římskokatolickými, reformovanými i pravoslavnými. Součástí programu byla i návštěva Vatikánu a setkání s papežem Františkem. Před několika týdny ses vrátil z Říma, kde ses setkal i s papežem Františkem. O jakou akci se jednalo? Zmíněná akce byla dalším setkáním biskupů – přátel Hnutí fokoláre. Spiritualita fokoláre velmi podporuje a otvírá přátelské ekumenické vztahy založené na vzájemné úctě a lásce. Poprvé jsem se zúčastnil velkého setkání evropských duchovních hnutí v roce 2006 ve Stuttgartu. Bylo to úžasné společenství. Tam jsem hluboce prožil, jak různá duchovní a misijní hnutí obohacují církve a jsou motorem ekumenismu. Setkaly se tam osobnosti z církví, z politiky i kultury. Tam jsem se mohl také setkat s Chiarou Lubichovou – zakladatelkou Hnutí fokoláre. V rámci této velké akce se konalo i oddělené setkání biskupů, na které jsem byl pozván. Byl jsem předsedou Rady CB i ERC a ostatní představitelé tolerovali, že v CB místo biblického slova „biskup“ oblíbeného kralickými používáme sekulární výraz „předseda“. Měl jsem možnost poznat některé biskupy a arcibiskupy katolické, luterské, anglikánské i pravoslavné, modlit se s nimi i hovořit. V roce 2007 jsem se aktivně zúčastnil podobného setkání biskupů v Praze. Jedno shromáždění se tehdy konalo i u nás v Soukenické. Biskupové z Asie, Evropy, Ameriky i Austrálie tvořili pestrobarevné

ThDr. Pavel Černý Th.D. (63) je kazatelem CB v Praze 1 – Soukenické a je emeritním předsedou CB a ERC. Vyučuje praktickou teologii a misiologii na ETS a je členem různých teologických organizací u nás i v zahraničí. S manželkou mají tři děti a sedm vnoučat.

 leden 2015

a přátelské společenství. Později jsem byl opakovaně zván na další setkání, ale z pracovních důvodů mi to nevycházelo. Až letos se to podařilo a mohl jsem jako emeritus se souhlasem Rady CB vyjet na týden do Castel Gandolfa, kde má Hnutí fokoláre své centrum, a do Říma, kde jsme navštěvovali jednotlivá centra a společenství různých církví včetně Vatikánu a papeže Františka.

Jak setkání biskupů probíhalo? Bylo nás čtyřicet z nejrůznějších zemí světa a každé ráno jsme začínali v kapli modlitební přípravou na kolenou a společnou bohoslužbou s eucharistií. Každý den byla večeře Páně slavena podle liturgie některé z církví. Teprve po bohoslužbě jsme měli přednášky se zaměřením na tajemství eucharistie. Zkoumali jsme večeři Páně teologicky z nejrůznějších úhlů a snažili se sdílet něco z tajemství této svátosti jedni před druhými. Uznáváme si křest, ale stále ještě trvá rozdělení u stolu Páně. Jedním z významných momentů byla přednáška nové prezidentky Hnutí fokoláre – Marie Voce. Tato žena je nyní duší hnutí, které má své pobočky ve více než 100 zemích světa. Její přednáška o tajemství eucharistie velmi rozšířila naše vnímání hlubin Kristem ustanovené a darované svátosti. Odpoledne jsme pak vyjížděli na návštěvy okolních církví. Velmi působivá byla například návštěva řecko-katolického kláštera Grottaferrata založeného v roce 1004. Je pravděpodobné, že na tomto místě byl v 9. století ordinován za biskupa náš věrozvěst Metoděj a že nynější klášter a kostel byly postaveny na místě vily Římana Cicera, který zde měl své letní sídlo v letech 106–43 př. Kr. Po společné bohoslužbě na tomto místě jsme svou duchovní jednotu potvrdili slavnostním podepsáním tzv. paktu vzájemné křesťanské lásky, který


Objevily při tomto setkání i nějaké neformální momenty? Určitě! Hodně veselí jsme si užili při cestování autobusem. Anglikánský biskup z australského Sydney nezapřel své skotské kořeny a přivezl si s sebou dudy. Na ně pak s vážnou tváří vyluzoval děsivé zvuky, které občas připomínaly známé duchovní písně. O veselé chvíle nebyla nouze ani při tlumočení různých slov. Byli tam například biskupové syrské pravoslavné církve, kteří spolu komunikovali aramejsky. Seděl jsem s nimi u stolu, kde byla ještě Arabka z Jeruzaléma a biskup z Turecka. Pokusy o překlad některých slov byly veselé. Porovnávat hebrejská slova v aramejském dialektu s arabštinou a domlouvat se přitom pomocí angličtiny bylo nesmírně zajíma-

vé. Někdy jsme ale naopak měli slzy v očích, když nám například ortodoxní biskup z Damašku a starověkého Aleppa vyprávěl o válce a  vyvražďování křesťanů islámskými milicemi v  jeho zemi. Toto téma se stalo předmětem řady rozhovorů, modliteb a hledání pomoci pro potřebné.

foto petr raus

vyjadřuje bratrství, úctu, lásku a vzájemnou pomoc na celý život. Poté jsem dostal liturgické „políbení svatých“ (Ř 16,16; 1K 16,20) od čtyřiceti biskupů a arcibiskupů. Někdy to tak bývá, že Kristova láska předběhne dogmata a instituce. Neznamená to v  žádném případě přeskočit či zapřít věroučné a  liturgické rozdíly. Každý musí být pevně zakotven ve své vlastní tradici a církvi. Existuje ale také duchovní ekumenismus, který otevírá možnost poznávat bratry a sestry jiných křesťanských církví, jejich spiritualitu a způsob následování Krista.

Jaké bylo setkání s papežem Františkem? Poslední den setkání jsme jeli do Vatikánu, kde jsme měli bohoslužbu v Grotte Vaticane, podzemní kryptě pod chrámem sv. Petra. Je to místo, kde je z doby císaře Konstantina (4. století) vyznačen apoštolův hrob a kde jsou pohřbeni papežové. Po této bohoslužbě jsme byli vedeni do reprezentačních prostor a procházeli mezi salutujícími švýcarskými gardisty ozbrojenými meči a halapartnami. Za týden společného pobytu jsme se s biskupy hodně spřátelili a přezpívali společně pár písniček. Než přišel papež František, hlasitě jsme v srdci Vatikánu zpívali známé písně Taizé, jako např. Laudate omnes gentes a Ubi caritas. Do tohoto zpěvu přišel bratr František a srdečně nás přivítal. Zaznělo několik proslovů za naši stranu a potom promluvil on. Naše setkání označil za „jasné a přitažlivé znamení společné víry v našeho Pána Ježíše Krista“. Papež František také podtrhl, že „když my křesťané toužíme reagovat na mnoho problémů a dramat své doby, leden 2015 


rozhovor potom musíme mluvit a jednat jako bratři, aby každý mohl rozpoznat, že patříme Kristu, jednomu Pánu.“ Dotkli jsme se také tématu hledání jednoty Kristovy církve a potom celosvětového zápasu o náboženskou svobodu. Měli jsme s sebou konkrétní jména unesených biskupů ze Sýrie. Požádali jsme papeže o pomoc a on ochotně přislíbil diplomatické úsilí v těchto konkrétních případech. Po oficiálních projevech šel mezi nás a každý jsme s ním mohli neformálně promluvit pár slov. Potvrdilo se, že je velmi komunikativní a srdečný. Protože mě tajemník RCB požádal, abych papeže pozdravil za CB, udělal jsem to a popřál mu Boží vedení a sílu k reformám, do kterých se ve své církvi pustil.

Evangelikálové a katolíci mívali v minulosti vztahy spíše napjaté. Jak je možné, že došlo k tak zásadní změně? Po letech vzájemné ignorance v oblasti oficiálních kontaktů se vztahy začaly skutečně zásadně proměňovat. Do konce 70. let fungoval ekumenismus především na základě osobních přátelství. Později byl zahájen teologický dialog. V roce 1972 odstartovalo na mezinárodní rovině jednání římskokatolické církve se zástupci církví letničních. Tento dialog pokračoval až do roku 1997. S evangelikálním hnutím zastupovaným Lausannským hnutím pro světovou evangelizaci došlo k prvnímu dialogu v roce 1977, vedl ho u nás známý teolog John Stott. Katolickou delegaci vedl biskup Basil Meeking z Papežské rady pro jednotu křesťanů. Tyto rozhovory trvaly do roku 1982 a nevyhýbaly se složitým otázkám, jako jsou například zjevení a autorita Písma, základy misie, evangelium spásy, odpověď na evangelium v Duchu svatém, církev a evangelium, evangelium a kultura a možnost společného svědectví. V roce 1991 Vatikán kontaktoval Světovou evangelikální alianci (WEA) a v roce 1993 začalo další kolo rozhovorů na témata Písmo, tradice a ospravedlnění z víry. Mezitím pokračovaly i dialogy Vatikánu s letničními teology a Jižními baptisty z USA.

Proč se Vatikán začal tolik angažovat právě v rozhovorech s evangelikály? Římskokatolická církev si začala uvědomovat, že právě mezi evangelikálními křesťany má svého nového a strategického partnera. Počet evangelikálů v 90. letech raketově narůstal a převýšil i konciliární křesťany sdružené především ve Světové radě církví. Kardinál Cassidy, představitel Papežské rady pro jednotu křesťanů, v roce 1993 veřejně napsal do  leden 2015

církevního oběžníku, že není možné dělat zmatky a řadit různé evangelikální církve, včetně církví letničních, mezi sekty. Podle kardinála Cassidiho je otevřený dialog se skupinami evangelikálních křesťanů velmi plodný a vzájemně obohacující. V dalších letech se už dialog nezastavil. Evangelikální křesťané představují po římskokatolické církvi druhou největší skupinu křesťanstva. Světová evangelikální aliance zastřešuje asi 600 milionů křesťanů a mimo ni je odhadem ještě nejméně dalších 200 milionů. Velmi se osvědčil společně podepsaný dokument Křesťanské svědectví v multináboženském světě: Doporučení pro vedení misie (2011). Poprvé v historii se objevil dokument podepsaný Papežskou radou pro mezináboženský dialog, Světovou radou církví a Světovou evangelikální aliancí. To znamená, že tento dokument vyjadřuje jistou shodu naprosté většiny křesťanů v současném světě.

Ve jménu Ježíše Krista je třeba, aby křesťané spolupracovali všude tam, kde mohou, a přinášeli svědectví o spáse a následování Krista. V době tvé návštěvy ve Vatikánu se ve věci vzájemných kontaktů událo i něco opravdu mimořádného. Co to bylo? Pro mě bylo velmi zajímavé, že 6. 11. 2014, den před naší audiencí u papeže, navštívila Vatikán a Františka delegace Světové evangelikální aliance vedená generálním sekretářem Dr. Geoffem Tunnicliffem. Z obou stran zaznělo ujištění o pokračování dialogu. Situace ve světě je tak závažná, že není možné nespolupracovat. Ve jménu Ježíše Krista je třeba, aby křesťané spolupracovali všude tam, kde mohou, a přinášeli svědectví o spáse a následování Krista. Domnívám se, že římskokatolická církev si uvědomila, že evangelikální hnutí je pro ni spolehlivým partnerem. Toto hnutí se snaží navazovat na historické křesťanství, bere vážně autoritu Písma svatého, ponechává prostor zázrakům a je katolické církvi bližší v pojetí křesťanské etiky než liberální protestantismus.

Jak na tuto návštěvu Světové evangelikální aliance reagoval papež? Papež označil současné kontakty za nový stupeň vztahů mezi katolíky a evangelikály. Společná svá-


Znamená to skutečně průlom ve vztazích? Je to nepochybně velmi významné. I vedení Světové evangelikální aliance se muselo sjednotit a rozhodnout, zda do tohoto dialogu vstoupí. Žijeme ale v době, kdy je stále rostoucí počet lidí na naší planetě pronásledován pro víru. Nejvíce je na světě zabíjeno křesťanů a počet zabitých stále dramaticky roste. To je jeden závažný důvod ke spolupráci v oblasti náboženské svobody. Potom je zde samozřejmě nedokončená misie v tomto světě, která je mandátem k nesení evangelia a lásky od samotného Pána.

V jaké oblasti teď můžeme ve světové ekumeně očekávat další sbližování? Moc rád bych se dočkal společného stolu Páně. Je zde ale samozřejmě ještě mnoho citlivých a zcela konkrétních problémů. Teologové znovu zkoumají otázky apoštolské posloupnosti a chápání učení

o církvi. Jsou zde i staré problémy s kultem Panny Marie, s modlitbami ke svatým, s uctíváním ostatků, problém očistce apod. Přes to všechno jsou ale činěny kroky, které by před několika lety nebyly možné. Spolupráce se otevřela v evangelizaci, v diakonii a v zápase o náboženskou svobodu. Probíhá spolupráce v biblistice, včetně překladů Písma, v odborné teologii i ve vedení k aktivnímu učednictví. Čím dál častěji je vidět římskokatolické farnosti, které používají protestantské kurzy Alfa, pracují v  YMCA a zase naopak protestanty pracující s hnutími jako jsou fokoláre, charismatická obnova a další. Byly dosaženy některé dílčí úspěchy, jako například podepsání dokumentu o  ospravedlnění z  víry svazem luterských církví a římskokatolickou církví. Nejde o jednotu instituční. Pokročil ale duchovní ekumenismus a také vzájemné předávání zkušeností, sdílení teologické práce, zkoumání a prožívání spirituality jednotlivých konfesí. Je zřejmé, že vzájemné omluvy za historická ublížení byly vzaty vážně a že nic nebrání poctivému dialogu, spolupráci v Duchu svatém a službě Kristu. Každý poznává jen částečně, a tak je dobré se podívat, které části poznání a zkušeností můžeme nabídnout druhým a které od nich naopak přijmout.

foto archiv p. černého

tost křtu je podle něj „neodhadnutelný Boží dar“, který dostali všichni křesťané společně. Podle Františka nám „svátost křtu připomíná základní a velmi potěšující pravdu: Pán jde vždy před námi se svou láskou a milostí... Boží království nás vždy předchází a tvoří tajemství jednoty církve.“ Papež ocenil, že na mnoha místech světa se tento dialog rozbíhá a dochází ke spolupráci.

■ Připravil Petr Raus

leden 2015 


svět a my Propagace kurzů alfa

Zveme Česko na večeři 2015 Kurzy Alfa se už staly i v naší republice poměrně známým fenoménem. Křesťané zvou své přátele ke společnému jídlu a k rozhovoru o základech křesťanství. Pokud ale chtějí oslovit širší okruh zájemců, nevystačí už jen s osobními kontakty, dobře provedená plošná propagace současně zvyšuje důvěryhodnost kurzů. Jednou z takových propagačních akcí se stala i kampaň „Zveme Česko na večeři“. V roce 2013 se osvědčila, v roce 2015 by měla pomoci znovu. a dvě stě společenství pořádá v České republice kurzy Alfa, které jsou považovány za jeden z neúspěšnějších evangelizačních nástrojů, jaký máme. Organizovat série přednášek se křesťanům daří, nejtěžší je ale získat nové zájemce o kurz. Právě proto vznikla myšlenka celonárodní propagace s názvem „Zveme Česko na večeři“. Úspěšná iniciativa kurzů Alfa z podzimu 2013 vedla k rozhodnutí podpořit konání kurzů Alfa v září 2015 obdobnou celonárodní kampaní. Připomeňme si proto, jakých výsledků už kampaň dosáhla. Kurzy Alfa probíhají v České republice již více než 16 let. Podzimní iniciativa 2013 se připravovala tři roky a jejím cílem bylo, aby se z tehdejší stovky míst, kde Alfa probíhala, podařilo vytvořit hustší síť schopnou pořádat dvojnásobek kurzů. Komunikační strategie měla dvě hlavní linie cílené na dvě odlišné skupiny: na církev – pořadatele kurzu Alfa

co je alfa • Série promluv na klíčová témata, související s křesťanskou vírou; • příležitost pro kohokoli, kdo hledá odpovědi, aby v příjemném prostředí během deseti inspirativních setkání prozkoumal křesťanskou víru; • nenáročný a přátelský čas spojený s večeří a diskusí; • celosvětově oblíbený způsob evangelizace. Přes 18 milionů lidí ve 167 zemích světa, kteří kurzy Alfa absolvovali v restauracích, církvích, obývacích pokojích nebo vězeních se shodují v tom, že jde o zkušenost, která stojí za to.

10 leden 2015

a na českou veřejnost – hosty kurzu. Pořadatelům kurzů byly na webu www.kurzyalfa.cz v sekci pro registrované zprostředkovávány potřebné informace. K oslovení veřejnosti byly zvoleny dvě grafické podoby: Lupa kladoucí ve vesmíru otázku „Existuje Bůh?“ a verze určená primárně pro mládežnické kurzy – mladík hledající v popelnici s nápisem v lupě „Hledej dál“. Oba návrhy byly v minulosti použity jak ve Velké Británii, tak i v dalších zemích. Mediální kampaní tak měli být osloveni duchovně hledající lidé.

Průběh mediální kampaně V Kampani bylo použito 12 billboardů a 32 City Light vitrín. Billboardy byly umístěny u dálnic a ve velkých městech, kde se připravoval větší počet kurzů. Byly využity i prostředky městské hromadné dopravy. V pražském metru byl plakát umístěn do každého druhého vagonu metra. Dále inzerce visela v tramvajích v Brně a Plzni, na trolejbusech v Pardubicích a na autobusech v Mostě. Alfa byla rovněž prezentována v rozhlasových pořadech Doteky víry, Zaostřeno na církve, na Radiožurnálu a v televizním pořadu Snídaně s Novou. Na internetu probíhala propagace bannerovou reklamou na serveru ZPRÁVY.IDNES.CZ a na webu TV Nova TN.CZ. Články vyšly na serverech NOVINKY.CZ, TN.CZ, DOMA.CZ a KRASNA.CZ. Pozvánku na kurz umístěnou na Facebooku tvořil klip s moderátorem Alešem Juchelkou. Jednotlivé pořádající místní církve mohly podat žádost o grant u F-nadace. O podporu požádalo celkem 12 společenství, všem žádostem bylo vyhověno a celková hodnota podpory dosáhla 108 tisíc Kč.

FOTO a grafiy archiv autora

N


Pár postřehů ze světa médií Téma křesťanské víry nemělo u provozovatelů celostátních či regionálních médií velký ohlas. Zajímavý byl průběh jednání s agenturou provozující síť vitrín ve velkých obchodních centrech. Byla potvrzena závazná rezervace ploch, ale poté, co agentura obdržela grafický návrh reklamy, byla spolupráce odmítnuta s tím, že náboženskou propagaci ze strachu o ztrátu zákazníků obchodní centra odmítají vyvěsit. Minimální přítomnost křesťanství na mediálním poli je zřejmě dána tím, že jako křesťané médiím nerozumíme a ani se je nesnažíme pochopit. Nečekáme, že je možné reklamou efektivně oslovit své okolí. A když už se přece jen odvážíme na toto pole vstoupit, chceme, aby se naše reklama líbila především nám. Oslovujeme sami sebe, ne ty, koho jsme oslovit chtěli. Neúspěch nás zpětně utvrzuje v názoru, že reklama není k ničemu. Proč do ní ale všichni ostatní investují, zůstává tajemstvím. Zkušenost s místními médii byla o poznání lepší. Městské časopisy, které mají za cíl informovat o dění ve městě, o Alfě vděčně psaly. V iniciativě 2015 je proto položen větší důraz na místní propagaci realizovanou místními pořadateli. Ve spolupráci s F-nadací je připraveno i finanční zázemí a místní pořadatelé se mohou opět přihlásit do grantového řízení a získat prostředky na propagaci. Podporovány jsou tiskové náklady na vytvoření pozvánek, plakátů, billboardů. Obzvláště se osvědčily opakovaně použitelné potištěné plachty.

Alfa je stabilní dlouhodobý projekt, proto má smysl do povědomí o existenci kurzů investovat. Zhodnocení iniciativy: Od počátku pořádání kurzů Alfa do jara 2013 jimi prošlo celkem asi 9 tisíc lidí. Iniciativa podzimu 2013 přinesla více než čtvrtinový nárůst účastníků; na Alfu tehdy přišlo přibližně 2 400 lidí. Do jara 2013 uvěřilo s pomocí kurzů Alfa v Krista 1 000 lidí a Iniciativa 2013 k nim přidala dalších nejméně 300, což představuje nárůst skoro o třetinu. Z Alfy se postupně stává hnutí. Ústřední role Kanceláře pro školení dalších pořadatelů Alfy se postupně přenáší na pořádající společenství, která jsou již schopná samostatně pomoci dalším zájemcům zahájit vlastní kurz. Alfa zdomácněla v šestnácti českých denominacích a mnoha nedenominačních společenstvích. Více než 1 500 českých křesťanů, v drtivé většině laiků, udělalo pozitivní zkušenost s evangelizací. Změna myšlení lidí a zkušenost, že „to i dneska jde“, nám pomáhá být evangelizačně plodnější a úspěšnější. Vize Alfy „Evangelizace národa a proměna společnosti“ je společným cílem křesťanů; Alfa je v naší zemi významným pomocníkem k dosažení toho cíle. Připojte se k Podzimní iniciativě 2015 kurzů Alfa zapojením i vašeho společenství. A pokud uvažujete i o další formě pomoci, můžete zvážit i možnost finanční podpory dárcovského fondu F-nadace „Zveme Česko na večeři“. Nadace se snaží, aby Iniciativa 2015 přinesla ještě větší ovoce.

■ Podle údajů Kanceláře Alfa upravil Jan Kuklínek,

administrátor výběrových řízení F-nadace

leden 2015 11


tÉma

petr kučera

Jsou na světě tvorové, které pouhá kapka alkoholu spolehlivě zahubí. Existují ale i jiní, kteří se ke zkvašené šťávě slétnou i z veliké dálky, láká je. K těm druhým patří i člověk. Alkohol ho většinou přitahuje, chutná mu. Zkušenost ho ale učí vnímat i rizika. Někdo podlehne, jiný odolá. Je alkohol dobrý dar, nebo zlé osidlo? Co k němu říká Bible? Proč nechal Pán Bůh na světě tak nebezpečnou věc?

12 leden 2015


lkohol je Boží dar. Patřil k životu lidí od nepaměti a patřil i k životu zbožných biblických mužů a žen. Vícekrát čteme v Písmu svatém spojení „najedl se a napil“, a jistě se nejednalo o popíjení limonády. Je to ale dar zvláštní. Podivností tohoto nápoje je jeho zrádnost. Je to dar vstupu na příjemnou a zároveň nebezpečnou, kluzkou šikmou plochu. Alkohol patří spolu s jídlem, sexem, pohybem a dalšími prožitky mezi Bohem povolené cesty k příjemným a uvolněným stavům. Má ovšem přece jen jiné postavení. Bez jídla se totiž neobejdeme, sexu bylo svěřeno plození a množení, pohyb patří k běžnému životu. U alkoholu je to jinak. Nepotřebujeme jej k životu, obejdeme se bez něj. Po světě chodí mnoho abstinentů. A nemám pocit, že by byli méně šťastní než lidé konzumující opojné nápoje. Alkohol se tedy zdá zbytečným. Tělo jej k životu nepotřebuje. Endorfiny si můžeme dodat i jinou chvályhodnou aktivitou, třeba smíchem. Alkohol navíc přináší do života mnohem více problémů. Bez střídmosti konzumovaný alkohol způsobí zničené zdraví, zlé skutky, rozbité vztahy, zničené rodiny. Mnohokrát jsem ve svém okolí viděl pitím zcela rozbourané lidské životy. Pijáci lhali sami sobě i okolí, okrádali své děti, manžel-

ku, prodávali dům, aby jej následně propili. Skončili v oné děsivé slepé uličce, kdy to s alkoholem už nejde, ale bez něj také ne. Konec všech cest. Dá se říci, že alkohol je zlo, bludný kámen či číhající démon. A přesto jej Pán Bůh nezakazuje. Nechává jej člověku jako dar dodávající životu jiskru, ale i jako pokušení přítomné na každém kroku. Zvláštní dar. Připomíná mi přítomnost stromu poznání dobrého a zlého v rajské Boží zahradě Eden. Proč popíjení Pán Bůh svým dětem rovnou nezakázal? Pojďme společně hledat Boží odpovědi na otázky, které vyplývají ze soužití s alkoholem.

pro-vinný exkurz do písma K plnosti života biblických lidí patřilo i víno. V knize Kazatel představuje jídlo a víno jednu z dobrých možností, jak udělat život krásnější: „Jdi, jez svůj chléb s radostí a popíjej své víno s dobrou myslí.“ (Kaz 9,7) O kousek dál Kazatel vděčně přitakává Bohu: „K obveselení se strojí pokrm a radost životu dává víno.“ (Kaz 10,19) Víno bylo od nepaměti součástí běžného stolování. To si můžeme připomenout ve známém příběhu biblické ženy Rút: „Když byl čas k jídlu, řekl jí Bóaz: ‚Přistup blíž, pojez chleba a namáčej si

Foto archiv

a

leden 2015 1


TÉMA téma sousta ve víně.‘“ (Rt 2,14) Zde je nutno podotknout, že víno bylo rovněž neodmyslitelnou součástí slavnostních hostin a pilo se většinou ředěné. Vzpomeňme na Marii, matku Ježíšovu, jak odvrátila trapnou chvíli na svatbě, kam byl pozván její syn: „Když se nedostávalo vína, řekla Ježíšovi jeho matka: ‚Už nemají víno.‘“ (J 2,3) A byl to tehdy Boží Syn osobně, který dostatek vína zajistil. (Krkolomným výkladům dokazujícím, že se tehdy jednalo o mošt, mám dobré důvody nevěřit.) Bible dobře ví i o léčivých vlastnostech alkoholu. Milovníci vína mi přečasto připomínali Pavlova slova z dopisu Timoteovi: „Nenuť se pít vodu, ale kvůli svému žaludku a kvůli svým častým nemocem mírně užívej vína.“ (1Tm 5,23). Tato rada byla zjevně adresovaná specifické tělesné schránce mladého muže, protože ne každému žaludku pití vína prospívá. Biblické rady směřují i do oblasti duševního zdraví, přisuzují alkoholu roli utišujícího léku: „Dejte opojný nápoj hynoucímu a víno těm, kterým je hořko, ať se napije a zapomene na svou chudobu a na své trápení už nebude myslet.“ (Př 31,6–7) Tento verš byl pro mě při samostatném jinošském čtení Písma šokem. Šokovalo mě přímé biblické doporučení řádného napití se, tedy ne jen ucucnutí. V podobně rozjařeném duchu děkuje Bohu žalmista: „Dáváš víno pro radost lidskému srdci, až se tvář leskne víc než olej; chléb dodá lidskému srdci síly.“ (Ž 104,15) Ze zmínky o lesknoucí se tváři lze usuzovat na zjevně opojené rozpoložení žalmistovo. Pro-vinný exkurz ukončím pikantním žalmistovým přirovnáním Boha k ovíněnému králi: „A pak se Panovník probudil jak ze sna, jak bohatýr rozjařený vínem.“ (Ž 78,65)

Ne-vinný exkurz do Písma Ten, kdo si po pro-vinném exkurzu myslí, že Bible je poetickým zpěvem na oslavu života s alkoholem, ten nechť čte další řádky. Bible totiž nepopisuje moudře jen světlé, ale i stinné stránky soužití s lahvemi. „Víno je posměvač, opojný nápoj je

Petr Kučera (47) Původně stavební inženýr a středoškolský učitel, v současné době kazatel Církve bratrské, nejprve v České Třebové, nyní ve Frýdku-Místku. Pracuje v Dorostovém odboru a v Diakonii CB.

14 leden 2015

křikloun; kdo se v něm kochá, ten moudrý není.“ (Př 20,1) Bible a skrze ni Pán Bůh opovrhuje opilci. Je to zjevné ze silných „ožraleckých“ přirovnání: „Vystřízlivějte, opilci, a plačte! Kvílejte, všichni pijani vína, že je vám mladé víno odtrženo od úst.“ (Jl 1,5). „…zavedli Egypt na scestí ve všem jeho počínání, jako když opilec vrávorá ve vlastních zvratcích.“ (Iz 19,14) Pán Bůh upozorňuje i na dlouhodobé neblahé účinky alkoholismu v sociální oblasti: „Nedostatek pozná, kdo miluje radovánky, kdo miluje víno a olej, nezbohatne.“ (Př 21,17) „Nebývej mezi pijany vína, mezi žrouty masa, vždyť pijan a žrout přijdou na mizinu, dřímota je oblékne v cáry.“ (Př 23,20)

Střízlivost je naopak oceňována, ba vyžadována. U starších sboru je stanovena jasná podmínka, aby nebyli pijany vína, opilci. Stejné je to u žen diakonek: „Podobně starší ženy ať se chovají důstojně, ať nepomlouvají a nepropadají přílišnému pití vína.“ (Tt 2,3) A nakonec nejinak u starozákonních králů: „Nehodí se králům, Lemóeli, nehodí se králům být pijany vína a vládcům toužit po opojném nápoji, aby nikdo z nich v opilosti nezapomněl na Boží nařízení a nepřevrátil při nikoho z utištěných.“ (Př 31,4–5; srovnej s verši 6–7) Písmo neodsuzuje pití alkoholu, ale opilství, nestřízlivost. Když Petr poukazuje na starý hříšný způsob života, varuje: „Dost dlouho už jste dělali to, v čem si libují pohané: žili jste v nevázanosti, vášních, v opilství, v hodech, pitkách a v hanebném modlářství.“ (1Pt 4,3) Opilství je hřích. Je opakovaně zařazováno v seznamech poklesků nehodných křesťana: „Závist, opilství, nestřídmost a podobné věci. Řekl jsem už dříve a říkám znovu, že ti, kteří


takové věci dělají, nebudou mít podíl na království Božím.“ (Ga 5,21) Kniha Přísloví obsahuje varovný text popisující člověka, který (odborně řečeno) přešel z druhého stupně opilosti ke stupni třetímu. Stojí za to ocitovat celý oddíl: „Komu zbude ‚Ach‘ a komu ‚Běda‘? Komu sváry? Komu plané řeči? Komu zbytečné modřiny? Komu zkalený zrak? Těm, kdo se zdržují u vína, kdo chodí okoušet kořeněný nápoj. Nehleď na víno, jak se rdí, jak jiskří v poháru. Vklouzne hladce a nakonec uštkne jako had a štípne jako zmije. Tvé oči budou hledět na nepřístojnosti, z tvého srdce budou vycházet proradné řeči. Bude ti, jako bys ležel v srdci moře, jako bys ležel s rozbitou hlavou. ‚Zbili mě a nic mě nebolí, ztloukli mě a nevím o tom. Až procitnu, vyhledám to zas a zase.‘“ (Př 23,29) Nakonec i k alkoholu tak přejný Kazatel ví, že v pití vína se jedná o velmi ošemetnou věc: „Usmyslel jsem si, že své tělo osvěžím vínem, ačkoli mé srdce tíhne k moudrosti, a že se chopím té pomatenosti.“ (Kaz 2,3) Na závěr biblického exkurzu zbývá zopakovat, že se v oněch dobách pilo víno ředěné. Existovaly ale různé úpravy vína, kořeněné moky. Nápoje byly často v různé míře zkvašené, podobné našemu pivu či východnímu kvasu. Z  dobového pozadí Nového zákona víme, že při hostinách byl určen správce, který pečoval o jídlo a pití. Rovněž však dohlížel, aby někdo nepřepil. A jak je to dnes u nás v Česku?

Pití v české kotlině ve 21. stol. V Česku vypije každý člověk starší 15 let v průměru 13 litrů čistého alkoholu ročně. Nacházíme se na deváté příčce ze 193 zemí. Právě kvůli pití opovrhované Rusko má spotřebu o pouhé dva litry na hlavu vyšší. Na špici je Bělorusko se 17,5 litry. U nás pijí staří, mladí i střední věk. Opilství Češi vnímají jako folklór, kterému se bez známek studu rádi zasmějí, dokonce si vyprávějí své zážitky. Protože lákavost alkoholu je velká, každý rozumný stát pití různým

KOMENTÁŘ

Do kopce, z kopce Před několika lety jsme se ve filmu Rok ďábla mohli seznámit s geniální Nohavicovou „teorií alkoholického kopce“. Vzpomínáte, o co šlo? Jarek Nohavica stojí u tabule, kreslí svým kolegům z kapely Čechomor obrázek kopce a tuto svou činnost doprovází výkladem. Říká něco v tom smyslu, že na úpatí kopce stojí průměrný Čech, který „chlastá jak duha“, a jak jde život, šplhá nahoru. Dokud stoupá, je to dobré, ale až dojde na vrcholek, je na bodu zlomu. Pokud pije dál, už mu nepomůže nikdo – lékař, psycholog ani on sám. A jak konstatuje Jarek, někdo může pít třeba celý život a pořád to bude v pořádku, protože jeho kopec je hodně vysoký. Problém je, že nikdo neví, jaký kopec před sebou má. Znám jednoho člověka, který dokázal žít půl roku tak, že denně vypil pár panáků tvrdého alkoholu a láhev vína, a to několikrát za sebou. Něco si ve svém životě řešil, nebo vlastně spíše neřešil, ale nevěděl, jak jinak. Jiného by to zabilo, on ani nedošel nahoru. Tenhle člověk uvěřil a nejenže dnes už nepotřebuje pít, taky skoncoval s kouřením a dalšími závislostmi. Ano, dokud to jde nahoru, je to řešitelné. A pokud člověk z nějakého důvodu uzná, že má problém a chce s tím něco udělat, má šanci. Jenomže – pro změnu z pohádky Jana Wericha Až opadá listí z dubu – tentokrát pekelník upozorňuje případného klienta Čuperu: „A to víte, že projdete peklem, než se odnaučíte pít? Jen pot, slzy a krev, vážený kořalo, tři měsíce, zaživa…“ A ti, kteří tím prošli, a já jsem s nimi pak mluvila, naznačovali, že tak nějak to opravdu bylo. A pekelník pokračuje: „Musíte ovšem opravdu chtít. Svou vůli, co složku, musíte do podniku vnésti vy, jen vy a nikdo jiný než vy.“ Moudrá pohádka a zajímavá myšlenka o kopci, na který lezeme, když pijeme. Pobavíme se a poučíme. Jiný film – Dnes naposled – popisuje tragické osudy pěti mužů, kteří kvůli pití ztratili práci, zničili své rodiny a jeden zemřel. Dalšího z nich tato situace ale dovede k rozhodnutí léčit se. A pak také například Dobří holubi se vracejí – léčí se, ale není jednoduché takové zacházení vydržet. Ani dnes to nebude nic příjemného, i když zase jinak. Někteří si myslí, že to zvládnou sami. Jak mi někdo řekl, vůle nestačí na to, aby si člověk vyléčil chřipku nebo zlomenou ruku, natož pak závislost na alkoholu. Bez odborné pomoci to nejde skoro nikdy. Oba tyto filmy mají na ČSFD velmi dobrá hodnocení. Popisují totiž asi hodně věrně něco, co mnozí známe ze svého blízkého okolí, nebo dokonce z vlastní zkušenosti. Navzdory výborným hereckým výkonům se tentokrát asi úplně nebavíme. Spíš z toho trochu mrazí… A potkat ve skutečnosti opilce třeba na ulici, z toho ani tak nemrazí, jako to znechucuje. Třeba bezdomovci svůj alkoholismus už ani neřeší. Jsou to smutné, ztracené existence a alkohol je téměř jediným potěšením, které jim zbylo. A nejen potěšením, je to i první pomoc k odbourání zábran, které bezdomovec cítí, když se poprvé vydá žebrat nebo vybírat popelnice… Ale abych nekončila úplně pesimisticky – pamatujete ještě na posluchače kolem přednášejícího Nohavici? Měli notýsky, tužky a pilně si dělali nákresy a poznámky. Je dobré se poučit. A přestože doufám, že není mnoho křesťanů, kteří balancují pod vrcholem kopce nebo musí absolvovat peklo léčby, je užitečné vědět, o co jde. Budeme-li zvát lidi ke Kristu a do sborů, s těmi, kteří mají problém s alkoholem, se nepochybně setkáme. Stejně tak jako dnes přicházejí lidé rozvedení, žijící na hromádce, svobodné matky… Nesoudíme nikoho takového, aspoň doufám, ale snad jsme připraveni pomoct. Třeba proto, že jsme sami hříšníci a bojujeme s kdečím.

■ Jana Matulíková, Sbor CB Praha 5 – Smíchov

leden 2015 15


TÉMA téma způsobem reguluje. Buď různými omezeními, například prodejem na určeném místě či v určitý čas, nebo cenou. Častěji obojím. Česko je výjimka. Alkohol je u nás v porovnání s evropskými zeměmi jeden z nejlevnějších, dostupný takřka kdekoliv a kdykoliv. Lahve koupíte na každém rohu a téměř v každém nonstop zařízení. Ba právě v nich je prodáván alkohol především. Prodává se i přes zákaz osobám mladším 18 let. Policie je bezradná. Mladiství kryjí hospodské těžko zpochybnitelnými, drzými výmluvami typu: „Tu sklenici piva koupil

starší pán, který zrovna odešel. Hm, jaká smůla, mohli jste ho zavřít.“ Ovšem i ten by musel být chycen při činu. Jsme národ velmi tolerantní k návykovým látkám všeobecně. A to není dobře. Snadnější by se zdálo jednoduše alkohol zakázat. Je ale historicky odzkoušeno, že prohibice nemá smysl a přinese paradoxně ještě více zla než pouhé pití. V naší Církvi bratrské se situace také změnila. Před sto lety naši otcové ve víře před alkoholem varovali. Věděli velmi dobře, jaké škody může láhev kořalky nadělat v životě pijana samotného i v životech jeho blízkých. Proto raději posunuli hranici hříchu téměř až k abstinenci. V církvi se pilo spíše tajně, s obavou, aby nás někdo z bratří a sester neviděl. Pivo v ledničce ovšem zpravidla nechybělo a lahve něčeho ostřejšího rovněž. Ale bratr čas trhl oponou a i v církvi se hodně změnilo. Alkohol se už před kazateli na návštěvě neschovává, pivo se pije i na sborových sešlostech a vedoucí odboru mládeže musí po smutných zkušenostech zakazovat pití alkoholu na sjezdu mládeže. A i autor těchto řádků si zažil s pitím své, byť ojediněle a s přetrvávajícím studem v srdci. Je vůbec 16 leden 2015

na pití alkoholu něco hezkého a dobrého? Pojďme své další myšlenky orientovat tímto směrem.

Půvaby pití Střídmé pití má vícero půvabů, pro které je užíváno. Alkohol se pije především pro jeho schopnost uvolnit endorfiny, hormony dobré nálady, které přivodí příjemné rozpoložení mysli. Uvolňuje vnitřní zábrany, dává na jistý čas schopnost jemně otupět. Střídmé pití též zklidňuje a přináší dobré spaní. Jeden z německých večerních ostřejších nápojů se dokonce úsměvně nazýval „Skok do postele“. Alkohol, zvláště víno, se též vyznačuje ojedinělou chutí. (a nemyslím nyní na pochybné značky a krabicová vína.), která se rozvine do širokého vějíře vjemů, včetně pověstného konce, ocasu – pocitu v ústech po polknutí. Nepřehlédnutelná je příjemná vůně na mnoho způsobů. A také krásná barva lahodného moku. Alkohol představuje nápoj družného společenství, příjemného rozhovoru. Ne nadarmo je v Česku zaběhaná výzva „jdem na jedno“ synonymem pro „pojďme si popovídat“. A otevřená láhev dobrého vína bývá předzvěstí hodnotného večera v příjemném přátelském duchu. A nesmíme zapomenout ani na zdraví prospěšné účinky alkoholu. Zásadité pivo je prospěšné ledvinám i zažívání. Víno je prevencí nemocí srdce a pro žaludek může být v jistých situacích balzámem. Mému nemocnému tatínkovi lékař alkohol zcela zakázal, ale „na červa si prý mohl přihnout“, což tatínek rád citovával, a podle doporučení se zařídil. Nesmíme zapomenout ani na zklidňující účinky alkoholu. Martin Luther o sobě napsal: „Když je mi špatně, nejlepší věc, kterou mohu udělat, je dobře se napít.“ Sic snadno zneužitelný příklad, ale v ojedinělých situacích vnitřní trýzně může být úlevou. Sám jsem tak učinil. Bylo mi zle. Běhání po lesích nepomáhalo. Než sahat po léčivech, dal jsem si pár skleniček a šel spát. Velká pomoc. Pozor, při diagnostikované depresi alkohol škodí! Jako přítel divokých výprav nemohu nezmínit loknutí si na zahřátí uprostřed zimy. Jeden mladý, velmi ctný budoucí kazatel se musel vydat v hrozném dešti a zimě na vlak. Ke svému překvapení mu pozdější předseda Rady Církve bratské František Zdychynec vtiskl do ruky malou placatici se slovy: „To si dej, až ti bude nejhůř.“ Myslím, že tento ctný, dnes již postarší kazatel má onu lahvičku doma dodnes. Sumou můžeme říci, že alkohol slouží k pití příležitostnému, nikoliv všednímu. Takové mírné pití činí život krásnějším a dodává mu lesk. Smývá


prach z duše, ne však z lidského hříšného ducha. Alkohol není nápoj pro každodenní, ba celodenní pití. Alkohol je nápoj pro moudré a sebeovládající se příjemce.

Když lidé pít neumí Problém je, že lidé pít neumí. Jdou za moudré meze. Pavel Danko na webu o alkoholismu píše: „V počátcích alkoholického opojení (první stadium opilosti) vzniká u člověka stav spokojené a sdílné mysli. Obvykle se to projevuje i navenek veselým výrazem obličeje, živou mimikou, výřečností a smíchem. Člověk je rozpustilý, snadno a rád uzavírá přátelství, dostavuje se u něho zvýšený pocit sebevědomí, dojem, že zvládne v životě všechno. V této chvíli vzniká mnoho deliktů.“ Kamarád, policejní potápěč, mi vyprávěl, jak takto posílené jedince, snažící se o světový rekord, často lovili utopené ze dna ryb-

níků. A přesto tento stav, v němž se lidé cítí sebevědomými a schopnými všeho, je často nejsilnějším popudem, proč člověk sahá po sklenicích alkoholu. Když jsem kdysi pod dorostenci na dávném sjezdu mládeže Církve bratrské utíral zvratky, jejich pach tehdy svědčil o poměrně trapném, ústa zalepujícím pití. (Odhadoval jsem to na značku Jelcin.) Tehdy jsem sestavil celou sbírku rad. A dovoluji si je stručně vypsat: 1) Když zasedáš ke sklence, věz, že před sebou můžeš mít příjemný, ale i zrádný nápoj. Proto znej svou maximální míru alkoholu. Někdo snese méně, někdo více. Svou mez můžeš zjistit během trapné zkušenosti, což nikomu nedoporučuji ani nepřeji. Lépe však, když mez únosnosti včas poznáš sám na sobě. Pocit těžknoucí hlavy je jakousi pomyslnou červenou kontrolkou. Další konzument raději použije jednoduché, celkem striktní omezení

z praxe

Boží zastavení

roky vybudoval. Bůh mě oslovil a já se rozhodl poslechnout tento hlas. Do týdne jsem nastoupil léčebný pobyt v křesťanské komunitě Teen Challenge ve Šluknově.

Láďa David Je mi 48 let. Přestože jsem vyrůstal v křesťanské rodině a od útlého věku byl veden k bázni před Hospodinem, můj odklon od Božích cest zřejmě způsobil, že jsem po pěti letech manželství opustil ženu a dvě děti. Ve snaze přehlušit samotu a zaplnit prázdné místo v srdci jsem se vrhl do „zběsilé jízdy životem“, plné touhy po lidské slávě a alkoholu. Tato iluze pozemského štěstí mnoho let vyplňovala týdny, měsíce, roky mého života. Ďábel velmi důmyslně útočil na mé slabiny, jakými byly pocit méněcennosti či touha být v očích světa „někým významným“, a já každý rok utápěl své tělo v litrech alkoholu ve snaze přiblížit se tomuto světu – být oblíbený. V roce 2011 jsem založil sdružení filmařů a se svým týmem jsem začal natáčet hudební klipy, a především dokumentární filmy pro televizi. Plnily se mi sny. Začal jsem být „osobností“, a moje závislost na

alkoholu se pozvolna dostávala do fáze, kdy jsem byl ochotný prostředky na jeho zakoupení získávat i nečestným způsobem. Po čase se kamarádi začali kontaktu se mnou vyhýbat a do mého života se opět vkrádala samota. Pak mě zastavil Bůh. Tehdy k tomu použil mé nejbližší spolupracovníky. Bůh věděl, že kreativní prostředí tvorby dokumentárních filmů bylo to, na čem mi v životě hodně záleželo. Jako blesk mnou tehdy projela jejich slova, abych začal se svým životem něco dělat, protože „táhnu do pekla“ sebe a ubližuji jim i všemu, co jsem za poslední

Nová šance V komunitě jsem již víc než rok. Jsem Pánu Bohu vděčný za to, že mi dává sílu bojovat s pokušením a že mě provází tímto místem. Díky Boží milosti a lidem, kteří pracují ve středisku Teen Challenge, jsem si mohl znovu uvědomit, jak cenný jsem v Božích očích a jak bezvýznamné bylo moje pachtění za uznáním tohoto světa. Jsem vděčný Ježíši za to, že na kříži zemřel také za moje hříchy a já mohu dále žít obmytý jeho krví jako svobodný člověk. Byl to Bůh, který mě zachránil a nasadil zpět na cestu, ze které jsem kdysi jako pyšný člověk sešel. Dnes jsem vděčný za to, že se mohu dívat na svět Božíma očima. Že mám sílu a chuť napravovat to, co jsem pokazil a čemu jsem se roky zbaběle vyhýbal. Že mohu zpříma hledět do očí lidem kolem sebe. Jsem rád, že mám výsadu žít život k oslavě Božího jména. ■ leden 2015 17


TÉMA – maximálně dvě skleničky vína, dvě sklenice piva (10°), dva „panáky“. Ženy snesou méně! Nenechej si vzít svobodu odmítnout alkohol. Je svoboda pít i svoboda nepít. 2) Nesedej u pití. Když vsedě řekneš, že na tebe popíjený alkohol vliv nemá, postav se a možná změníš názor. Raději skonči s pitím dříve než později. Nepij na lačný žaludek. Pij pomalu. Alkohol bohatě zapíjej čistou vodou, ne slazenými nápoji. 3) Dej si pozor na špatné kamarády, kteří tě chtějí opít (vyzkoušet „křesťánka“). Dej si pozor, aby ti do pití něco nepřimíchali – například do piva nepřilili panáka či hůře nějaká léčiva! 4) Nekombinuj různé druhy alkoholických nápojů, třeba víno či pivo s tvrdým alkoholem. Zrádné jsou míchané a  sladké nápoje. Zdá se ti, že piješ pikantní šťávičku či ochucenou limonádu, ale piješ poměrně hodně alkoholu! Vyhýbej se popíjení tvrdého alkoholu. 5) Respektuj zákon, a pokud je ti méně než osmnáct, nepij vůbec. Pokud jde člověk v pití za první stadium, je hůř a  hůř. Pavel Danko na webu pokračuje charakteristikou opilce: „Stává se nekritickým, netaktním, začíná křičet, zpívat, nedbá na své okolí. Takoví lidé již postrádají schopnost naslouchat druhým, neumějí kontrolovat svou řeč, pohyby jsou neuspořádané, opilý snadno porazí sklenici. Při těžké akutní otravě alkoholem (třetí stadium opilosti) se již dostavuje únava, spavost, zvracení. Při veloznámení

Odbor pro manželství a rodinu Círve bratrské zve na konferenci s prof. Maxem Kašparů

Manželství normální a nenormální 28. února 2015 10.00 až 15.00 hodin Sbor CB v Havlíčkově Brodě, Strážná 1364

Dopolední přednáška: Manželství normální a nenormální, na niž naváže diskuse moderovaná Bronislavem Matulíkem. Odpolední přednáška: Jak rozpoznat psychopatologické jevy v manželství a rodině, na niž naváže diskuse moderovaná Hanou Grohmanovou. Přihlášky: do 21. 2. 2015 na adrese: petr.geldner@cb.cz nebo na adrese: http://portal.cb.cz/sub/odbor-pro-manzelstvi-a-rodinu Cena: 250 Kč (s obědem), platba převodem: č.ú. 169233272/0600, v.s. 02014

18 leden 2015

kých dávkách alkoholu se opilost podobá narkóze: dochází k bezvědomí, necitlivosti, mimovolnému močení a pokálení.“ Do těchto stadií bychom se nikdy neměli dostat. Pokud ano, je to ostuda před lidmi a hřích před Bohem.

Plíživost závislosti Alkohol je závažný problém i z hlediska dlouhodobého. Proto bychom si neměli na alkohol zvykat jako na součást svého života. Neřešit alkoholem své problémy. Vzpomínám na vážnou větu jednoho ze svých přátel. Prožíval těžké období života A vážným hlasem mi sdělil, že v jeho domácnosti stoupla spotřeba alkoholu. Nedal jsem na sobě nic znát, ale vylekal jsem se. Později jsem se ho opatrně ptával, jak se mu vede. Vše dopadlo dobře. Příběh s dobrým koncem. Jiné příběhy tak dobré nejsou. Proto pokud občas něco popijeme, je dobré si čas od času dát zkušební bezalkoholový půst na dva tři měsíce. Závislost na alkoholu vzniká podobně zrádně jako stav opilosti, ale v dlouhodobém časovém měřítku. U mladých velmi rychle, během několika málo měsíců. U starších vzniká pomaleji, snad až po roce. Člověk popíjí a popijí s pocitem, že má vše pod kontrolou. Žije v sebeklamu. Jakmile má někdo potřebu mi tvrdit, že má pití pod kontrolou, zpozorním. Zpravidla takovému jedinci dá zpětnou vazbu jeho okolí, rodina, spolupracovníci. Budou jej přesvědčovat, aby se svým stavem něco dělal, což není úloha jednoduchá. Závislého na alkoholu čeká nesnadná cesta odvykání a celoživotní abstinence.

Umění života Zbývá se vrátit k otázce v úvodu. Proč dal Pán Bůh člověku tak podivný dar? Na konci psaní tohoto článku docházím ke dvěma odpovědím, výše už zmíněným. Alkohol není přímý dar shůry. Pán Bůh jistě za Adamem nepřišel s lahví slivovice a se slovy:


„Tu máš na cestu životem.“ Alkohol je dar odvozený z přírody, podobně jako dobře připravené jídlo či léky, které lidem pomáhají. Je to ale dar v Písmu zmiňovaný vděčně i varovně. Je to dar člověku pro radost, jako ozdoba, přidaná hodnota hezkých chvil. Je to nápoj činící život krásnějším, lesklejším, ale i mnohem opatrnější pití pro chvíle trýznivé. Jak jsem napsal, smývá prach z duše, ne však z lidského hříšného ducha. Už jen z tohoto charakteru vidíme, že je to pití příležitostné. Je třeba mít dobrou příležitost. Nejedná se o všední pití pro každý den. Alkohol ale představuje i trvalý osten v životě člověka. Jeho lákavost je dobrým tréninkem sebekontroly a sebeovládání, jak z hlediska dlouhodobého, tak krátkodobého. Dokázat si hlídat hranici, když piji, dokázat asertivně a taktně odmítnout další, nejednou velmi bodře a přátelsky nabízenou skleničku. Sledovat svůj vztah k alkoholu i dlouhodobě. Pán Bůh nás často trénuje tím, že nám nevtiskne do životního stylu ctnost samu, ale nechá nás bojovat, pracovat na sobě, čímž se zocelíme mnohem lépe. (Doufám, že se ve vztahu k alkoholu nezačnou čtenáři řídit husitským heslem „Nepřátel se nelekejme, na množství nehleďme“.) Vážím si přátel abstinentů. Je to jednoduchá a cenná varianta. Přítel Voloďa ze Svazu evangelijních křesťanů na Ukrajině mi vysvětloval, proč se členové jeho církve stávají závazně doživotními abstinenty: „Vy Češi pít umíte, my jsme zvířata.“ Statistiky dnes žel neúprosně napovídají, že neměl pravdu. Češi pít neumí. Kéž by jeho slova byla pravda aspoň o křesťanech. Je třeba se každý den učit žít a jít radostně po úzké cestě za Kristem. ■

KOMENTÁŘ

Prokletí i požehnání Při přemýšlení nad alkoholem si uvědomuji, že mě nenapadá žádný jiný produkt lidské práce, a můžeme říci i Boží dar, u kterého by bylo tak blízko od požehnání k prokletí. Pocházím z Mikulova, města vína. Od dětství jsem vyrůstal ve vinohradech, vinicím rozumím jako málo čemu. Před dvaceti pěti lety jsem zakládal svaz ekologického vinohradnictví, dnešní Ekovín, jemuž dodnes předsedám. Ekologickou vinohradnickou technologii přednáším na našich i zahraničních školách, pro ministerstvo zemědělství hodnotíme vliv různých vinohradnických technologií na život v krajině a s přáteli, špičkovými ekologickými vinaři mnoha států Evropy si rád sednu a ochutnáme i několik desítek vzorků výjimečných vín. Přesto mohu říci, že jsem nikdy nebyl opilý, a myslím, že mi to ani nehrozí. Nenávidím totiž opilství. Již od dětství se mi hnusil pohled na opilce, kterých jsem v dobách svého mládí vídával při Pálavském vinobraní ležet po ulicích Mikulova stovky, takže jsem později již jako věřící na dny Pálavského vinobraní rodné město opouštěl a dodnes se Mikulovu v době těchto slavností vyhýbám. Jedním z mála v podstatě neřešitelných problémů, před které jsem v posledních letech postaven, je snaha pomoci bývalému kolegovi ze zaměstnání, který totálně propadl alkoholu. Bratr Petr Kučera detailně rozebírá vztah Písma k alkoholu. Co k tomu dodat? Z mé osobní zkušenosti snad jen to, že si velmi silně uvědomuji jak pozitiva, tak rizika s alkoholem spojená. Skutečně nikdy se s alkoholikem nebo v jeho přítomnosti nenapiji. A neznám společenský tlak, který by mě přinutil napít se víc, než bez projevů opilosti snesu. Jinými slovy, alkohol velmi silně vnímám jako rizikovou drogu a mám zkušenost s lidmi, které démon alkohol skutečně zničil. Současně si ale uvědomuji, že víno má až mystický rozměr. Je součástí nejintimnějšího vztahu mezi člověkem a Bohem. Vztahu, který prožíváme při večeři Páně, kdy víno přijímáme jako symbol Kristovy za nás prolité krve. A z kontaktu se špičkovými vinaři mnoha států Evropy a jižní Afriky vím, že tak zvaná velká vína jsou opravdu nejen výsledkem neskutečně vycizelovaného lidského umu, ale mají přesah i do umění a snad se dá říci i do filozofie. Měl jsem možnost seznámit se s lékařskými studiemi, které poměrně přesvědčivě dokazují, že kvalitní víno užívané v mírných dávkách prokazatelně zlepšuje zdravotní stav střídmých konzumentů. Víno totiž obsahuje látky, tak zvané polyfenoly, jako je například známý resveratrol, které rostliny (v tomto případě réva vinná) syntetizují pro svou ochranu před patogeny a škůdci. A tyto látky, stejně jako některé vitamíny, není lidské tělo schopno vyrobit, pro správné fungování našeho imunitního systému je ale nezbytně potřebuje. Tyto a další ve víně obsažené látky pak snižují například riziko rakoviny trávicího traktu, snižují riziko infarktu, podílejí se na apoptóze, to je na řízeném odstraňování buněk s poškozenou genetickou informací z našich těl, zkrátka podílí se na udržování našeho zdraví. To znamená, že víno pité v mírném množství je vhodné nejen pro Timoteův nemocný žaludek, ale pro zdraví většiny z nás, i když nemáme problémy s kvalitou pitné vody. A ekologické vinice jsou, jak ukazují naše studie biodiverzity, jedněmi z nejbohatších segmentů naší zemědělské krajiny. Bohatstvím rostlin a hmyzu ve vinicích žijícího se blíží přírodním rezervacím a řada specializovaných druhů se vyskytuje jen ve vinicích. Takže jak víno, tak vinice mohou být, pokud se k nim přistupuje s mírou, skutečným Božím darem jak pro nás a naše zdraví, tak pro krajinu, v níž žijeme a o kterou je nám Bohem dáno pečovat.

■ milan Hluchý, Sbor CB Brno – Kounicova

leden 2015 19


Zápisník

Dalimil Petrilák člen CB Brno-Kounicova, nadšený cestovatel do „neturistických“ míst naší planety

Je Bůh i tam, kde nejsou lidé? kuste si představit následující situaci. Skupinka každé třetí auto, které však přijelo po čtyřech hoditří lidí se zásobami na dva dny, jediná štěrková nách čekání u silnice. silnice vedoucí z jihu na sever a nejbližší obydlené Už jste si představili situaci popsanou na začátku? stavení přibližně 40 km daleko. Začíná se pomalu Já jsem si ji představit neuměl, dokud jsem na té silstmívat a počet medvědů na kilometr čtvereční mnonici nestál a neviděl žádné východisko. Nakonec vše honásobně převyšuje podobře dopadlo, jelo kolem čet lidí. Co uděláte? auto, které nás zavezlo Kamčatka, která se do nejbližší vesnice, kde rozkládá na východním jsme přespali ve stanu okraji Ruska na pobřeží u fotbalového hřiště. Tichého oceánu, je od V přírodě jsme přespat nás vzdálena vzdušnou zkoušeli, ale poté, co čarou 8 000 kilometrů jsme ráno našli čerstvé a 11 časových pásem. medvědí stopy pár metrů Poloostrov velikosti přibod stanu, jsme se rozližně Francie dohromady hodli, že dobrodružné obývá asi 400 000 obyvaspaní mimo civilizaci už tel (tedy cca jeden člověk provozovat nebudeme. na kilometr čtvereční), Říká se, že člověk Vlevo nejvyšší sopka Kamčatky – Ključevskaja. pociťuje Boží blízkost z  toho hlavní město má asi 200 tisíc obyvatel, takže jsme na polovině. Dálintenzivněji v krizových situacích. My jsme během nější dálný východ už moc neexistuje. Většina místnašeho putování zemí nikoho Boží přítomnost vníních obyvatel, kteří nebydlí v jediném větším městě mali každý den, každou hodinu. I když jsme se zrovpoloostrova, který nemá pevninské spojení se zbytna nemodlili (a že jsme to dělali často) nebo si nečetli kem Ruska (doprava na poloostrov je možná pouze Bibli, vnímali jsme nad sebou Boží ochrannou ruku lodí nebo letadlem), nám tvrdila, že Evropana potkáa děkovali jsme za každý den, který jsme nejen přežili, ale který jsme si i užili. Netknutá příroda, přírodní vají jen párkrát do roka a Evropana s batohem, který chce někam dojet stopem, přibližně jednou ročně. horké prameny „na každém rohu“ i úžasné výhledy Prý tu stopovat nejde. „Kluci, vy chcete stopovat? na nedávno vyhaslé nebo ještě aktivní sopky – takoTo nemá cenu, radši počkejte na autobus. Pojede ve vá kombinace není na světě často k nalezení. Zážitky čtvrtek,“ chtěla nás v úterý potěšit starší paní, ktez cesty na Kamčatku by vydaly na mnohahodinové rá šla ze hřbitova. Nakonec se ukázalo, že stopem povídání a zpětně se mi některým z nich nechce ani po Kamčatce jezdit jde, dokonce i docela úspěšně. věřit. Ale zkušenost s blízkostí Bohu si v sobě poneBěhem deseti dní jsme projeli přes 1 500 km a viděli su ještě mnoho let. Je to moje osobní zkušenost, kterou bych ale přál každému z vás – a možná nemusíte většinu Kamčatky, kam vedou silnice. V méně obydlených částech poloostrova nám dokonce zastavilo ani na Kamčatku. Tu vám ale doporučuji. ■ 20 leden 2015

FOTO lukáš ildža

Z


vikář sboru CB Horní Krupá a stanice Krasoňov

Bulletin Rady Církve bratrské vychází jako příloha časopisu Brána

Jan Talán

Koluje ve mně česká i slovenská krev. Své dětství jsem prožil v Podkrkonoší, jinošství v Liberci. Kristu jsem vydal svůj život během studia na vysoké škole. Duchovní domov jsem našel v Jednotě bratrské, která nás tehdy přijala jako rodinná církev. Po vojně jsem pracoval ve výpočetním středisku v Elitexu Chrastava a přitom dobrovolně sloužil na Božím díle. Bůh mi dal skvělou ženu z Moravy. Z Boží milosti máme čtyři věřící děti. (Danielu 29, Marka 28, Helenu 26 a Mariana 13 – ještě ve výchovném procesu).

V

dospívání mě silně ovlivnilo, když můj nevěřící otec (43) byl lékaři poslán domů coby nevyléčitelný případ s nádorem hlavy. V zoufalství se obrátil ke Kristu, který jej uzdravil, zachránil pro věčnost, a přidal mu ještě 30 let pozemského života. Pána Ježíše Krista jsem ale přijal osobně až později na základě svědectví jednoho horlivého křesťana z CČSH a při čtení Bible a knihy Dýka a kříž. Znovuzrození jsem prožíval jako radostné procitnutí do duchovní reality. Do mého srdce začala proudit trvající radost, kterou jsem dříve neznal. Přestože jsem byl plachý, měl jsem touhu mluvit s lidmi o Bohu a pracovat na Božím díle. Věděl jsem, že je to mé poslání. Později tedy nebyl problém vzdát se civilního zaměstnání; v roce 1990 jsem přijal povolání kazatele Jednoty bratrské. Náš sbor v Liberci tehdy vyrostl v krátkém čase z 37 členů na 550. Práce a problémů s nově přicházejícími bylo až nad hlavu, ale lidé hladověli po Bohu, což je vzrušující, ale i zavazující. Byla to pro nás ochutnávka žní. V Chrastavě, kde jsme tehdy bydleli, jsme také založili stanici a později nový sbor Jednoty bratrské. Pak přišlo od Úzké rady povolání k práci v Západních Čechách. To jsme po modlitbách přijali a v roce 1996 se přestěhovali na Sbor Jednoty bratrské Dobřív u Rokycan, který byl dva roky bez kazatele. V Dobřívě jsme prožili krásný čas dospívání našich i sborových dětí, čas zrání ostatních členů, víkendy plné návštěv studentů a hostů. Během toho jsme utužovali vztahy při budování a přestavbě sborových budov. Pěstovali jsme přátelské vztahy s okolními církvemi v Rokycanech, Hořovicích i v Plzni. V poslední době jsme ovšem silně vnímali Boží výzvu k radikální změně. Nebylo to snadné hledání a rozhodování. Vše jsme svěřovali v modlitbě Pánu. V září 2014 jsme s vděčností přijali možnost pokračovat na Božím díle v Církvi bratrské. Nyní jsme na sboru v Horní Krupé, kde prožíváme, že Bůh je dobrý a vyslýchá modlitby svého lidu, že se mu nic nevymklo z ruky. Rádi bychom byli přínosem místním lidem a vzácným Božím dětem. Ale o tom třeba zase někdy jindy. ■

1/2015

leden 2015 


• Jednání Rady navštívili bratři Jan

Valeš, ředitel ETS, a Pavel Plchot, předseda Rady ETS. Jednání bylo svoláno kvůli založení Vzdělávacího institutu jako zapsaného ústavu. Vyšší odborná škola nedokáže kompletně naplnit potřeby Církve bratrské v oblasti vzdělávání, proto by měl vzniknout nový subjekt, který „odbřemení“ činnost VOŠ a rozvine jiné (zejména krátkodobé) formy vzdělávání (tato aktivita v určité míře naváže na osvědčené „Kurzy pro laické pracovníky“ z doby totality, vzhledem k zásadně odlišným podmínkách ovšem na docela jiné úrovni). Klíčovou postavou bude ředitel, který ale ještě není znám. Bratři předložili Radě CB návrh znění zakládací listiny plánovaného ústavu. Rada pověřuje Petra Rause, Marka Orawského a Petra Grulicha jednáním o vyjasnění detailů této listiny, první jednání proběhne 8. ledna 2015, závěry pak budou předloženy Radě na únorovém zasedání. Pavel Plchot poděkoval za možnost působit v Radě ETS, podobně Rada CB poděkovala jemu. Pavel Plchot odvedl v Radě ETS dobré dílo. Rada CB dále děkuje Evangelické církvi metodistické a Křesťanským společenstvím za působení jejich zástupců Josefa Červeňáka a Miloše Poborského v Radě ETS; oba bratři v souvislosti se strukturálními změnami ETS svoje členství v Radě ETS uzavřeli. Do budoucna se předpokládá, že ekumenické zastoupení ve vedení ETS bude řešeno platformou společnou pro VOŠ, Vzdělávací institut a v budoucnosti případně i pro další součásti ETS.

Z jednání RCB v Praze prosinec 2014 • Rada CB schválila změnu statutu

ETS, která nabude účinnosti 1. ledna 2015. V Radě ETS bude nadále působit minimálně sedm osob. • Rada CB jmenovala Jindřicha Koudelu členem Rady ETS s platností od 1. ledna 2015 na pětileté funkční období. Rada navrhuje, aby jednání příští Společné konference proběhlo 19. listopadu 2016. Informaci předá tajemník slovenské Radě k projednání. Společná konference by se měla sejít na Slovensku. • Rada projednala a po zapracování drobných úprav přijala předložené vizitační zprávy ze sborů Hranice a Velká  leden 2015

Svědectví z Indie

K

dysi jsem slyšel příběh o obrácení Johna Wesleye. Jedním z jeho klíčových momentů byla misijní cesta do Ameriky, při které se na palubě lodi setkal s Moravskými bratry. Jejich oddanost Kristu jej hluboce oslovila a zároveň mu odhalila formálnost jeho vlastní víry. Později si Wesley poznamenal do deníku: „Jel jsem do Ameriky obracet Indiány, kdo ale obrátí mě?“ Příběh se mi zdál zajímavý, ale vzdálený. Jednak jsem si nemyslel, že bych někdy jel přednášet evangelium indiánům, jednak se mi zdálo, že evangelium znám dobře. To jsem si ale myslel jen do chvíle, kdy jsem něco podobného zažil sám. Ne s indiány ani s Moravskými bratry, ale s Indy.

Budova nově postavené školy

Jak se to stalo?

Náš sbor (CB Praha 13) již několik let pracuje na poměrně velikém misijním díle, kterým je evangelizace a stavba školy v Indii. Jak se může stát, že sbor kdesi na Praze 13 začne takovouto práci? Kdysi mezi námi uvěřil jeden Ind, který v Praze vystudoval ČVUT. Poté se vrátil domů a začal o své nové víře svědčit tam, kde bydlí. Mohl si slušně vydělávat jako inženýr, což by v jeho prostředí bylo výborně placené místo, Pán Bůh ho ale povolal jinam. Ve svém městě pomohl založit sbor, začal kázat evangelium i mimo své město a další a další Indové na základě jeho svědectví uvěřili. Nakonec se z něj stal cestující evangelista. Psal nám o svých cestách, kázání i o hledání Boží vůle. Sboru se líbilo, co dělá, a tak vznikl nápad ho začít podporovat, a to nejen modlitebně, ale i finančně. Koupili jsme mu motorku, aby mohl lépe cestovat po jednotlivých vesnicích, a pomohli mu i s penězi na živobytí. Právě u tohoto našeho indického bratra vznikl nápad spojit kázání evangelia se stavbou křesťanské školy. Sbor souhlasil, že na školu peníze sežene – a škola už stojí. Jako kazateli se mi to zdálo lehce šílené. Jednak jsme tehdy jako sbor sami stavěli, jednak máme vlastní zaměstnance, které musíme platit, a navíc nemáme ve sboru nikoho, kdo by měl nějak mimořádně vysoké příjmy. Souhlasil


jsem s tím, že můžeme svým bratrům a sestrám do Indie poslat pár tisíc, ale postavit školu? Někdy je ale lepší, když kazatel mlčí – tedy v našem sboru to tak platí. Ukázalo se, že víra těch, kteří se za nápad založit školu v Indii postavili, byla Pánem církve vzata vážně.

Do jiného světa

Je hezké, když stavíte školu kdesi v Indii. Zároveň ale potřebujete vidět, jak jsou peníze investované. Abychom získali potřebné informace, rozhodli jsme se, že se na školu a vůbec na misijní práci svého indického bratra pojedeme podívat. Poprvé jeli do Indie tři lidé už loni, tentokrát jsme jeli čtyři. Škola se nachází v nejchudší části Indie, ve státě Bihár, blízko města Madhubání. Když si do Google Earth zadáte heslo „New Hope Mission School, Bihar“, tak ji uvidíte. Škola dá naději sto padesáti dětem, které se jednak něco naučí, jednak se setkají s evangeliem. Jak jsem psal, škola se nachází v jednom z nejchudších míst Indie a vzdělání je jednou z hlavních cest, jak se z chudoby vymanit. Nechci popisovat detaily naší cesty, protože se ani popsat nedají. Indie sama je jiný svět, město Madhubání a jeho okolí je prý ještě jiný svět, než je Indie. Tedy jet do Madhubání je prý něco jiného, než jet do Indie. Když jsme některým Indům říkali, kam jedeme, dívali se na nás, jak bychom se asi dívali my, kdyby nám

Místní shromáždění

někdo řekl, že jede do Čech, konkrétně do Chánova… Nechápali, proč jedeme do této nevábné a chudé lokality, z hlediska přírody i památek tak nehezkého kouta Indie. Z našeho pohledu jsme zažili něco jako směsici sci-fi, snu a jiné reality. Představte si město s polorozpadlými domy, mezi nimi hromady odpadků, na kterých se pasou stáda prasat, po polorozpadlých ulicích bloumají krávy, ovce, psi, mezi tím se pohybují auta, autobusy, kola, rikši, pěší. Na ulicích hoří ohníčky z odpadků – to když je někomu zima. Lidé mnohokrát konají svoji potřebu tak, že si sednou a… Za začátku vám vadí pach kouře, odpadků, neutichající troubení aut, to, že vás neustále obstupují desítky lidí, kteří asi poprvé vidí bílé

Lhota. Zprávy rozešle staršovstvům příslušných sborů tajemník. • Rada současně rozhodla o obsazení vizitací v roce 2015. Informace jednotlivým vizitovaným sborům předá rovněž tajemník.

Z jednání RCB v Praze prosinec 2014 • Rada zahájila diskusi o důvodech,

způsobu i formě každoročního vyhodnocení celoživotního vzdělávání kazatelů. Souhrnné podklady k tomuto rozhovoru za rok 2014 předloží Petr Raus na lednovém jednání Rady CB. • Členské shromáždění Sboru Církve bratrské ve Vsetíně (Jasenka) zvolilo za kazatele a správce tohoto sboru s nástupem ve druhém pololetí roku 2015 Tomáše Pospíchala. • V Odboru pro vzdělávání proběhl rozhovor s vikářem Jakubem Vrtaňou ze sboru Třinec-Lištná, Odbor ho doporučuje k ordinaci. • Rada souhlasí s pozváním Josefa Horského (leden), Petra Šedého (leden), Matúše Kušníra (únor) a Jakuba Vrtani (únor) k předordinačním rozhovorům. Štěpán Vašíček bude pozván na jednání Předsednictva Rady Církve bratrské. • Rada zaktualizovala Manuál studijního volna; zprávu ze studijního volna je napříště třeba vypracovat za každou jeho čerpanou část samostatně (studijní volno je možné rozdělit až na tři samostatné časové bloky). Rada současně v rozhovoru připomněla, že základním východiskem projektu studijního volna byl biblický sabatikl, volný čas k načerpání nových sil, obvyklý u řady pomáhajících profesí. Bylo by velmi nešťastné, kdyby se projekt studijního volna zúžil pouze na studium; „volno“ zmiňované v názvu je stejně významné. Na druhou stranu, nechceme podceňovat ani studium. Někdy se člověk setká s názorem, že většina učedníků Pána Ježíše byli jen nevzdělaní rybáři, a že tedy studia není třeba. To je ale velmi problematické tvrzení. Pojem „povinná školní docházka“ byl v Izraeli známý už před počátkem našeho letopočtu. Dá se tedy oprávněně předpokládat, že slovo „nevzdělaní“ je ve srovnání s tehdejšími evropskými poměry hodně nadnesené. Církev bratrská si je dobře vědoma hodnoty vzdělání a chce ho i po vzoru staré Jednoty bratrské maximálně podporovat. leden 2015 


• Rada přijala závěrečné zprávy o prů-

běhu studijního volna kazatelů Patrika Horvátha, Bronislava Kalety, Milana Leta, Pavla Lukáše, Pavla Paluchníka, Pavla Plchota, Slavoje Raszky a Svetozára Slavky. Jejich studijní volna jsou tímto uzavřena. • Rada souhlasí s udělením studijního volna Pavlu Trefnému a Tomáši Pospíchalovi v požadovaných termínech. • Rada schválila uzavření Dohody o provedení práce se seniory Petrem Šimmerem (na období od 1. ledna do 31. října 2015) a s Ernestem Welszarem (na rok 2015). • Rada vzala na vědomí zprávy ze seniorátů Střední Čechy a Vysočina, Východní Čechy – jih a Hanácko-valašského. Současně vzala na vědomí, že seniorem Hanácko-valašského seniorátu byl na dva roky s platností od 1. ledna 2015 zvolen kazatel Pavel Škrobák a seniorem seniorátu Východní Čechy – jih byl na dva roky s platností od 1. ledna 2015 zvolen kazatel Martin Legát. • Odbor pro vzdělávání navrhuje Radě, aby prostřednictvím Ekumenické rady církví upozornila na potřebný zásah do legislativy ve věci krácení důchodů seniorům po případném sňatku. Záležitost předloží předseda CB Řídícímu výboru ERC. • Rada vzala na vědomí Zápis z porady Odboru pro obnovu a zakládání sborů z 23. října 2014. Největší část zápisu byla věnována projektu revitalizace sborů. • Rada doplnila (zkompletovala) seznam autorů článků, kteří se za Radu CB věnují představení charakteru Církve bratrské v časopise Brána na základě osnovy, dané textem Ústavy CB. • Rada pověřila tajemníka vypracováním propagačního materiálu fondu Podpora. • Rada CB se po důkladném zvážení aktuálních možností rozhodla nepočítat v současné době s rozvinutím dalšího (nového) projektu zahraniční misie; tato služba bude nadále probíhat v doposud existujících strukturách této oblasti služby církve.

Připravil Petr Raus, místopředseda RCB

lidi. Venkov je podobný, jen zde není taková koncentrace lidí, zvířat a odpadků. Pro našince je nepochopitelné, že se dá v tomto prostředí přežít. Zároveň tu ale není válka ani neúroda, takže se nějak žít dá. Sice nechápu jak, ale nějak ano.

Místní křesťané

Nejeli jsme do státu Bihár něco vidět, ale setkat se s lidmi, a hlavně povzbudit křesťany, kterých je zde menšina, méně než jedno procento. Zároveň domluvit další detaily ohledně školy, vidět rozpočty, slyšet, jak daleko jsou se sháněním učitelů, a probrat, jak spojit školu s evangelizací. Za osm dní jsem s mnohými křesťany z okolí města Madhubání hovořil, mnohokrát jsem kázal. Jejich shromáždění trvají cca tři hodiny; důvodem je, že my máme hodinky, kdežto oni mají čas. Vynikající také bylo, že jsme tu byli čtyři, a tedy jsme se mohli skvěle poznat. Jak to vše souvisí s úvodem tohoto článku o Wesleym? I pro mě to znamenalo nové nahlédnutí do mé (ne)víry. Nikdo z bihárských křesťanů si nestěžoval, že mají málo jídla, že skoro nejedí maso, protože je drahé, že mají špatnou lékařskou péči, že nemohli chodit do školy, že, že, že… Nikdo se mě neptal apologetickou otázkou, kterou někdy řešíme kdesi u kafíčka: „A kde je Bůh, když je tu všude tolik zla?“ Ani jednou nás nepožádali o peníze… Jen když jsme někam přišli, dali nám k rýži kuře (což je pro ně něco jako u nás kaviár), prosili nás o modlitby a přinášeli k nám své nemocné děti. Někdy vyprávěli své příběhy (ze kterých občas mrazilo), a to nikoli aby nás dojali, ale abychom se za ně a jejich děti modlili. Na jedno shromáždění přišel jakýsi muž, který byl pod vlivem nějakého démona. Rušil bohoslužby. Místní na něj vložili ruce. Démon z něj vyšel a byl klid. Jistě mi někdo teologicky, psychologicky, sociologicky, filozoficky a nevím ještě, jak vysvětlí, že se jednalo o placebo efekt, o psychickou nemoc, že to onen muž na nás jen hrál, že jsem byl přetažený z třicetišesti hodinové cesty a že podobné věci dnes již neexistují… Nevím. Já jsem viděl šílence, který se po modlitbách choval normálně. Podobně jako v příbězích, které čteme v Novém zákoně.

Co získáváme

Když jsem se vrátil, mnoho jsem nad tím, co jsem viděl a prožil, přemýšlel. Lidé, se kterými jsem se setkal, mi ukázali „jiné evangelium“. Evangelium modliteb, vděčnosti a moci. Jistě, i oni mají svoje problémy, jsou hříšní, ale mnoho jsem se od nich učil. A ještě víc poznával rozměry evangelia, se kterými jsem se u nás téměř nesetkal. Další přidanou hodnotou je, že se celý náš sbor učí vystoupit ze své „sborostřednosti“. Je skvělé, když můžeme jako sbor podporovat bratry a sestry svými modlitbami a penězi, když můžeme sledovat, jak škola roste, jak nabírá nové studenty, a když slyšíme zprávy o tom, jak další lidé na jiném kontinentě přijímají Krista. I když většina sboru zná školu jen z doslechu, z fotek a z Google Earth, přesto jsme spolu. Asi není třeba psát, kdo nás spojuje. A jak se ukázalo, stovky tisíc, které jsme jako sbor mezi sebou i od jiných vybrali, nechybí. Zřejmě tu funguje jiná ekonomika, kterou „klasičtí ekonomové“ neznají. Pokud by vás projekt zajímal víc, můžete se podívat na www.stavimeskoluvindii.cz.

■ david NOvák, kazateL sbOru cb praha 13

 leden 2015


STALO SE

Papež varoval před retušováním ekumenických rozdílností V ekumenických vztazích není možné retušovat rozdílnosti na úkor pravdy. Papež František to řekl na počátku prosince při setkání se švýcarskými biskupy ve Vatikánu. Ekumenismus podle něj nesmí vést k věroučným omylům a nedorozuměním. Výslovně se zmínil o rozdílném chápání večeře Páně. „Pokud kupříkladu pod záminkou vstřícnosti skrýváme svou eucharistickou víru, nebereme dostatečně vážně sami sebe ani svého partnera v rozhovoru,“ poznamenal František. Jak známo, většina evangelických církví zve k večeři Páně všechny pokřtěné. Protestanti usilují o to, aby katolická církev zvala ke stolu Páně také všechny křesťany, avšak z katolické strany působí jako překážka odlišné chápání eucharistie. Papež švýcarským biskupům s ohledem na specifickou situaci v jejich zemi dále doporučil, aby se církev vyvarovala hospodářské závislosti na institucích, které by jí mohly vnutit životní styl vzdálený Kristově chudobě.

Oslavy reformace jako slavnost Krista Jubileum Lutherovy reformace v roce 2017 bude slavností Krista. Shodli se na tom nejvyšší představitelé obou velkých církví v Německu – předseda Německé biskupské konference kardinál Marx a předseda Rady EKD Heinrich Bedform-Strohm. Oba se pochvalně vyjádřili o vztazích důvěry mezi oběma církvemi a zdůraznili, že na tomto po desetiletí budovaném základě se v roce 2017 poprvé podaří společně vzpomínat a zároveň společně slavit svátek Krista jako svědectví naší víry. Vzpomínka na reformaci v roce 2017 bude mít silný ekumenický charakter. Ekumenická slavnost by měla postavit do popředí christocentrickou soustředěnost reformace, Krista jako Pána církve a měla by být rovněž příležitostí k pokání. Lutherští křesťané si připomínají říjen roku 1517 jako přelomový okamžik, kdy Martin Luther zveřejnil a podle Melanchtona měl přibít na vrata kostela ve Wittenbergu svých 95 teologických tezí. Podle ČTK, IDEA a Radia Vatikán (ve spolupráci s

)

zpracoval –juml-

no comment Bible od A do Z za 53 hodin Světový rekord v délce souvislé řeči zlomil pastor z Floridy, který nepřetržitě kázal 53 hodin. Jednatřicetiletý lutherský farář Zach Zehnder z města Mount Dora vyložil za tu dobu Bibli od knihy Genesis až po Zjevení. Během akce se podařilo vybrat v přepočtu asi 2 miliony korun, které mají pomoci financovat centrum pro závislé na alkoholu a drogách.

GLOSA

Petr Vaďura „Poměry se konsolidují směrem k nule,“ řekl kdysi Jan Werich. Tato slova se mi vybavují, když slyším o změnách, které od ledna připravil Český rozhlas v souvislosti s náboženskými pořady.

Umíráček náboženskému vysílání Českého rozhlasu V Českém rozhlase Plzeň byl zrušen pořad Na křesťanské vlně, ve kterém byly probírány texty z Písma, místo něj nastoupil magazín připravovaný z Prahy. Podobně dopadly další náboženské relace na krajských stanicích Českého rozhlasu. Přenos bohoslužeb se přesunul z Dvojky na Vltavu, která má mnohem menší poslechovost. Z programu Radiožurnálu byly odsunuty všechny náboženské pořady (Doteky víry, Křesťanský magazín). Z rozhlasového webu nelze stahovat pořady v mp3. Proč to všechno? Racionalizace a sekularizace. Poměry se konsolidují směrem k nule, i když na nule pořád ještě nejsme. Domnívám se však, že se jí dočkáme. Nakonec proč by měl veřejnoprávní rozhlas vysílat ausgerechnet křesťanské pořady. Křesťanů je jen hrstka a většina z nich ty pořady stejně neposlouchá. A na několika babičkách, které si vždy naladily svůj přenos bohoslužeb a teď budou poslouchat třeba kabaret, rozhlasu tolik nezáleží. Vyklízíme jako křesťané pozice z veřejného prostoru. Média se nás netýkají, a pokud ano, pak jen jako předmět kritiky. Proto mlčíme a budeme mlčet. Je mi to líto. Ale – jak říkal Werich – „Jedeme dál močálem černým kolem bílých skal.“ ■

leden 2015 21


příběh

Zkušenost s péčí o bližního

J

iří Jedlička byl náš sborový alkoholik. Nevím, kdy a jak se do našeho společenství dostal; kam moje paměť sahá, vždycky mezi nás patřil. Řada lidí ze sboru se mu snažila pomáhat, jak jen to bylo možné. Především potřeboval asistenci při hospodaření s penězi, aby všechno hned nepropil. Bylo dobré co nejvíce ho zapojit do sborového života, protože když zůstával sám, nedokázal pokušení alkoholu odolat. A tak to byly stovky pozvání na nedělní oběd, doprovázení na shromáždění, biblické hodiny a nejrůznější další akce. Jako kluci jsme obdivovali, s jakou zručností, elegancí a šarmem roznášel při společných sborových obědech na každé ruce pět plných talířů, a myslím, že v těch chvílích byl mezi námi skutečně šťastný. Dokud mohl, pracoval jako číšník, ale s tím byl spojený i alkohol – vyprávěl, že vyrůstal v hospodě a pil vlastně od dětství. Jiří byl upřímně věřící, ale démon alkohol byl silnější. Dlouhodobé pití způsobilo změny v jeho mozku. 22 leden 2015

Na první pohled vypadal normálně, chodil vždy čistě upravený, elegantně oblečený a doma měl pořádek. Ale jeho chování, zvláště s přibývajícími roky, bylo stále více mimo normu. Neovládal se, blábolil nesmysly a bylo čím dál těžší ho vést správným směrem, a to i když právě nebyl opilý. Občas zašel ke mně do Kodexu a chtěl se „bratřit“. Zákazníky objímal kolem ramen a zákaznice plácal po zadku – což, přiznejme si, nebylo v křesťanském knihkupectví právě žádoucí.

Odvážné rozhodnutí Jednou po ránu se opět ukázal. Kupodivu měl „světlou chvilku“ a mluvil rozvážně. Vysvětloval mi, že už takhle nemůže dál, že dostal doporučení na protialkoholní léčbu do psychiatrické léčebny v Bohnicích, a prosil mě, abych ho tam doprovodil. Sám by na to neměl sílu. Domluvili jsme se na čtvrtou hodinu, že tam s ním po práci zajedu, ale příliš jsem nevěřil, že ho

ilustrační foto archiv

Jak jsem (málem) skončil v Bohnicích


ten den ještě uvidím. Přišel přesně, byl střízlivý a jako vždy elegantně oblečený – šedý oblek, kravatu, vzorně vyžehlenou košili. V ruce držel sbalenou tašku s osobními potřebami. Jeli jsme spolu do Bohnic. Před areálem léčebny jsme se ještě pomodlili a pak už za námi zaklaply pevné mříže protialkoholního oddělení. Dlouho jsme seděli v neútulné čekárně. Minuty se nekonečně vlekly, byli jsme tam sami a v naší části místnosti se stále nic nedělo. Zato na opačné straně za prosklenou stěnou panoval nervózní ruch. Telefony drnčely, zaměstnanci pobíhali sem a tam, až jsem z útržků hovoru postřehl, že se nejspíš ztratil jeden pacient a nikdo ho nemůže najít. „Mají to tu pěkný pořádek,“ pomyslel jsem si, ale v tom se konečně otevřely dveře přijímací ordinace a Jiří byl zavolán dovnitř. Zanedlouho volali i mě. „Vy jste bratr?“ pohlédl na mě tázavě lékař. Jiří byl už opět ve stavu, kdy nedokázal srozumitelně odpovídat. Jak já jsem se tehdy styděl, naštěstí lékař byl zkušený, a tak rychle pochopil, že jsem „bratr“ z církve, kde se snažíme Jiřímu pomáhat. Dal mi i několik užitečných rad ohledně poručnictví a dalších právních možností. Jiří byl přijat do jejich péče a oba jsme byli posláni zpět do čekárny. Prý si pro svého pacienta přijdou.

Nečekané ohrožení A skutečně přišli. Netrvalo dlouho, těžké kovové mříže se rozletěly, do čekárny se nahrnuli dva ohromní chlapi v bílých pláštích a se slovy: „Tak jdeme, pane Jedlička,“ mě uchopili pod paží, zvedli nad zem a vláčeli do útrob léčebny. Ve vteřině mi hlavou proběhla scéna jak z hororového filmu – buším do dveří vypolstrované cely uzavřeného oddělení a křičím: „To je omyl, já sem nepatřím, já nejsem Jedlička!“ Přichází sestra a se slovy „Tady říkají všichni, že sem nepatří, to bude dobré, pane Jedlička“ mi dává injekci s koňskou dávkou sedativ. Když jim před chvílí mohl jeden pacient chybět a nikdo nevěděl, kde je, proč by jim nyní nemohl naopak jeden přebývat. Naštěstí měl Jiří zase světlejší chvilku – postavil se, uchopil svoji tašku a pevným hlasem pronesl: „Já jsem Jedlička.“ Zmatení zřízenci mě pustili a po chvíli váhání uctivě a zdvořile doprovodili Jiřího na jeho oddělení.

marný boj V protialkoholní léčebně však Jiří dlouho nepobyl. Ukázalo se, že poškození mozku je takového charakteru, že není schopen vnímat souvislosti a zapojit se do skupinové psychoterapie, která je pro zdárné zvládnutí léčby nezbytná. Další roky potom přežíval s pomocí antabusu, až se nakonec odstěhoval z Prahy. Tak zmizel z mého obzoru a dnes už nežije. Na zážitek z Bohnic ale nikdy nezapomenu. Boj s alkoholem je běh na dlouhou trať a ne vždycky končí vítězně. Přesto jsem přesvědčen, že roky, které náš sbor s Jiřím Jedličkou prožil, měly svůj smysl – nejen pro něj, ale především pro nás.

■ Jiří sedLáček, sbOr cb praha 1 – sOukeNická

Modlitba je dýcháním duše, říká stará moudrost. Má pravdu. Tak jako fyzický život potřebuje kyslík, potřebuje duše kontakt se svým Bohem. Nádech i výdech, mluvit i naslouchat. Na potřebu a nároky naslouchání upozorňuje toto číslo časopisu na jiném místě, v moderním podobenství. U potřeby mluvit se chceme zastavit tady. Proč Pánu Bohu něco říkat, ptají se někteří? Cožpak stejně všechno neví dřív, než to vůbec napadne nás samé? Jistěže ví, jemu přece nejde o informace. Jde o rozhovor, o vztah. My potřebujeme vedení v porozumění Písmu, Pán Bůh potřebuje, jakkoli to přesahuje naše chápání, vnímat naši lásku a zájem. Stejně jako rodiče touží po slovech svého dítěte, i když obsah jeho slov jim nic nového nepřinese. Písmo nás k modlitbám vybízí, zve nás k nim. Dodává nám odvahu prosit, kdekoli potřebujeme pomoc: „Proste, a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno. (Mt 7,7–8) Zvláštní pozornost ale Bible věnuje modlitbám přímluvným, a to ať prosíme za šíření evangelia a růst Božího království (2Te 3,1), nebo se přimlouváme za druhé lidi, přátele i nepřátele (1Tm 2,1). Potřebných je mnoho, většinou nedokážeme udržet v paměti ani své nejbližší. Pomocí jsou psané modlitební seznamy, poznámky, které nám různé potřeby připomenou. Takovou pomůckou by měl být i tento sloupek. Od příštího čísla se tady mohou objevit i Vaše prosby, pokud nám je napíšete. Předpokládám, že budeme muset vybírat, prostor časopisu je malý; přednost chceme dávat modlitbám, které budou aktuální pro širší okruh čtenářů. Větší rozsah modliteb pak zveřejníme na webových stránkách; najdete je na adrese www. i-brana/modlitby. V měsíci lednu, než přijdou podněty od Vás, čtenářů, se modleme zejména za pokoj ve světě; v naší zemi, za kterou neseme zvláštní odpovědnost; ještě více ale za ta místa, kde jsou křesťané pronásledováni a svévolně zabíjeni.

■ připraviL petr raus

leden 2015 2


DO PÍSMA

Genesis 1,1–2

Na počátku... M

ěl svět vůbec začátek? Rozum přistupuje k okolním věcem na základě zkušeností a vědomostí. Mnoho vědců se zabývá tím, jak svět vznikl. Existují různé teorie. Problém je, že u počátku času a prostoru nikdo nebyl. Zbývá toho málo, o čem můžeme něco jistojistě tvrdit. První stránky Bible takovouto řečí nemluví. Nepřinášejí vědecké teorie, nepřinášejí mýty o  bozích, kteří umíchali lektvary, z nichž se rodil svět a člověk. První stránky vznik světa vykládají. Jsou to odpovědi na otázky: Kdo jsme? Kde jsme se tu vzali? Jaký svět má smysl? Jsou to otázky, které si klade člověk od chvíle, kdy si uvědomil sám sebe jako živou bytost v celém širokém vesmíru. Je nutno říct, že Bible sice začíná zprávou o stvoření světa, ale to není hlavní zvěstí Pentateuchu. Stvoření světa je předmluva. Centrem je událost pozdější. Mnoho lidí zakládá svou víru a hledání Boha na rozumových důkazech. Mají idealistickofilozofickou představu Boha. Stačí víra ve vesmírný řád, logos, univerzum, vyšší morální princip, nebeského architekta, designéra, který vše inteligentně naplánoval a vytvořil.

Mgr. Radislav Novotný (38) Po absolvování studia na Evangelické teologické fakultě UK nastoupil jako vikář do sboru ECM Plzeň 1. Poté byl kazatelem sborů ECM v Litoměřicích a v Praze 9 – Horních Počernicích. Má za sebou půlroční stáž v USA a více než rok v pozici generálního sekretáře YMCA v ČR. Od září 2013 slouží jako 2. kazatel sboru CB Praha 1 – Soukenická. Žije s manželkou a třemi dětmi ve Staré Boleslavi.

24 leden 2015

Izraelci k existenci Boha nepotřebovali filozofické důkazy jako antičtí filozofové. Ti chápali boha jako prvního hybatele, prapříčinu všeho. Pro Izraelce není prvním článkem v řetězu dění, logickou úvahou, mentálním výplodem. Hospodin je Bohem vlastní zkušenosti, jednající, aktivní, Bůh sestupující do dramatu lidského bytí. Je to Hospodin vysvobozující z bídy Egypta. Biblický Bůh jedná, svrchovaně, autonomně a často proti lidskému očekávání a představám, jedná vykupitelsky.

Dnešní představy Žijeme v době, kdy se už nepereme se staroorientálními představami o stvoření světa, ale se současnými teoriemi, jako je evolucionismus, kreacionismus, křesťanský evolucionismus nebo teorie velkého inteligentního designéra. Na všech stranách jsou lidé, kteří se bojí pravdy; raději se uzavřou do fundamentalistických pověr a pokoušejí se bránit jasným a nepřehlédnutelným důkazům. Izraelci si v Tóře připomínají – nás Bůh zachránil z Egypta. Ale co ostatní národy uctívající stvoření jako bohy, všechno to živé i neživé? Na to Bible odpovídá jasnými stanovisky. Jsou to věroučné texty, postoje víry vysvětlující v prvé řadě ne jak, ale proč byl stvořen svět a jaké místo v něm zaujímá člověk. Podobně křesťané. Rozhodující je, že jsme nejprve poznali Boží lásku. Bylo nám řečeno: „Ježíš se za tebe obětoval.“ Nechápali jsme to. Možná nás to uráželo. Pak jsme si uvědomili, že jsme hříšní a nutně potřebujeme očištění. Mohli jsme díky tomu prožít Boží odpuštění. Nejdříve je tu Boží oslovení, pak přišly odpovědi na Boží bytí.

Boží označení Bible začíná prostě, bez jakýchkoliv pochybností a tápání míří na cíl. Bůh stvořil počátek. Zajímavé


boží dílo Bůh stvořil. Vědci řeší, z čeho byl počátek – byla to shluklá energie, hmota nebo pouhé nic? Ve starém Orientu se věřilo, že ve chvíli, kdy vznikla hmota, vznikli bohové. Bible jde mnohem dál. Bůh prostě počátek stvořil a my si můžeme lámat hlavu jak. Že byl už před počátkem, je celkem jasné. Věčný Bůh žije mimo čas a prostor. Jako bychom se my v našem čase a prostoru pohybovali po kružnici, v níž Bůh je středem. Bůh začal kreslit počátek této kružnice a ze svého místa má stejně daleko do minulosti, současnosti, do daleké budoucnosti i k jakémukoliv člověku. Nebe a zemi stvořil – to znamená všechno, celý vesmír, svět viditelný i neviditelný. Na rozdíl od orientálních mýtů zatím chybí třetí část – moře. Moře je „protibožský“ živel, nespoutaný chaos, který neustále ohrožuje Boží dílo – zemi i nebe. (Zj 21,1) Další důvod, proč Bůh tvoří nebe a zemi je, že vzniká pro-

stor, hlavní dějiště pro jednání s člověkem. Člověk se stane vrcholem celého stvoření. Země byla stvořena v chaotickém stavu (tohú vabohú). Vyjadřuje to cosi beztvarého a nicotného, jakýsi praelement, který má charakter právě moře. Nad propastnou tůní je tma. Existuje tu jakási pravoda, hlubina, voda plná vírů a propastí, z nichž vzniká v dalších dnech to ostatní – duchovní svět, andělé, duchové, synové božští, svět viditelný i neviditelný. Zbytek chaosu zůstává mořem obklopující pevninu.

boží duch Duch Boží se vznáší nade vším. Duch – Ruah (žen. rod) je ve spojení s Elohím něco obzvlášť silného – vznášel se silný Boží vítr (ženský princip?). Duch se nenarodil z chaosu, pravody, ale byl nad tím vším už od počátku. Vzpomeňte Ježíše kráčejícího po moři. Bůh má od moře odstup. Základem stvoření tedy není chaos. Boží Duch vyvádí svět z chaosu tím, že do chaosu vnáší řád. Tím tvoří svět. Chaos je ohrožením živého od počátku, dokonce se stává ohrožením světu i člověku. Biblická zvěst se staví proti dualismu, proti rovnocennému boji zla s dobrem. Dobro a život od počátku stály nad chaotickým zlem. Tma získává moc nad světem dočasně, než jí bude opět odebrána. Bůh je láska a láskou byl svět stvořen. Země v chaotickém stavu (tohú vabohú) byla stvořena Bohem, aby z ní svým Duchem (Ruah – vítr) vyvedl (vyfoukal) a uvedl v život celý svět. Chaos, zlo, marnost, rozpad v nicotu bude nadále ohrožením pro všechno živé, přesto pod „kontrolou“ Stvořitele. ■

Foto archiv

je zde označení Boha, hebrejsky Elohím. Jde o obecné pojmenování pro božstvo vůbec. Bible rozlišuje – Bůh, který se konkrétně zjevuje člověku, uzavírá s ním smlouvu a zachraňuje ho z Egypta má jméno JHVH, Jahve, v českém překladu Hospodin, což je staročesky Pán. Naopak Elohím je přirozeně poznatelný bůh, jehož stvořitelské dílo je možné objevit všem lidem (Ř 1,19–20). Lze dokonce říci, že jde o lidské vyjádření, popis toho, co nás přesahuje. V Čechách se v posledních letech zažilo označení „Něco“. „Něco nad námi je.“ Toto „Něco“ je v lidských dějinách chápáno jako Elohím, bůh.

Ke knize i ke stvoření Berešít, tedy Na počátku, je první knihou Tóry, pěti knih Mojžíšových – Pentateuchu. Řečtí překladatelé ji nazvali Genesis – vznik, počátek. V rukou držíme dílo poslední redakce vzniklé po roce 537 př. K. Jednotlivé části knihy jsou ovšem podstatně starší. Je zcela zbytečné polemizovat o tom, která část pochází od Mojžíše a která ne. Je to svaté Písmo, kterým k nám Hospodin promlouvá. Lidé se ptali odpradávna. Dokonce ještě předtím, než vznikly první stránky Bible. Zachoval se nám epos Enuma eliš (Když nahoře) oslavující hlavního babylónského boha Marduka. Tento epos navazuje na ještě starší díla sumerská a akkadská podobně jako mýtus o Atrachasísovi, který vypráví o stvoření člověka a o potopě světa v 11. zpěvu eposu o Gilgamešovi. Předchozí díla i dnešní vědecké teorie působí, jako by se člověk ptal a sám si odpovídal. Kniha Na Počátku je jako tichý hlas odpovědi Boží. Stvořil – hebrejsky bará. Slovo je užito v Bibli pouze pro Boží tvoření. Jenom Bůh může stvořit. Bará není spojeno s žádnou předložkou ani s žádnou hmotou, tudíž se z toho ustálila představa, že Bůh tvořil z ničeho (creatio ex nihilo, 2Mak 7,28; Žd 11,3). Otázka, jak to bylo s energií nebo hmotou, není biblická. Teprve vlivem filozofie (např. Aristoteles) se u židů i u křesťanů (vliv novoplatonismu) začalo řešit, jak. Biblické Berešít bará totiž znamená více – Bůh stvořil! Tak jest. Nic „více“ k tomu nepotřeboval – ani to „nic“.

leden 2015 25


Etika

Koníčky versus sborový život Je pro aktivního křesťana reálné najít čas na koníčky? Můžu kvůli koníčkům omezit svou účast na sborovém životě nebo na nedělním shromáždění? Nebo snad mám pro Pána Boha obětovat i své zájmy?

J

ste-li aktivně zapojeni v církvi, pak pravděpodobně chápete, proč v názvu tohoto článku nestojí „Koníčky a sborový život“, a možná byste vlastní zkušeností potvrdili, že pojítko „versus“ lépe vystihuje vztah, do kterého se tyto dvě oblasti v životě křesťana občas dostávají. Mohu jet v neděli místo shromáždění na sportovní utkání? Budu hrát v profesionální kapele, nebo ve chválící skupině? Zůstanu v neděli odpoledne na sborovém dnu, nebo na chvíli vypadnu na vzduch? Hospodaříme s jedním časem a dilemata, do čeho jej investovat, jsou nevyhnutelná. V současnosti často opakované principy duševní hygieny docházejí sluchu i v církvi, a tak většina z nás hledá, jak vyvážit práci a povinnosti odpočinkem nebo nějakou zájmovou činností, kterou dělat nemusíme, ale která má smysl sama v sobě. Koníč-

Mgr. Michaela Toušková vystudovala Filozofickou fakultu Ostravské univerzity, pracuje jako učitelka. Je manželkou kazatele sboru CB v Bystrém a maminkou tří dětí (12, 10 a 5 let).

26 leden 2015

ky jsou k tomuto účelu plně vyhovující aktivitou, která nás baví, těší, rozvíjí, přináší nové kontakty s lidmi, otevírá nové možnosti. A snad by se i na koníčky dalo vztáhnout slovo knihy Kazatel: „To, že Bůh dal člověku možnost radovat se při svém pachtění, je dar Boží.“ Proč si tedy nedopřát radost ze zdolaného vrcholu, z vyhraného zápasu, z úspěšného koncertu, z rozkvetlého záhonu? Když se tato pestrá paleta zaměření, nadání a schopností sejde v jednom sboru, představuje navíc ohromný potenciál, který může najít uplatnění i v různých sborových aktivitách. Zbyde ale na ně čas? Jak s touto nesporně pozitivní věcí naložit, když se dostává do střetu s mým zapojením do sborového života nebo s mou účastí na nedělním shromáždění? Lidstvo má odedávna tendenci lítat v extrémech, církev nevyjímaje. Na jedné straně se v ní setkáte s  nositeli životního stylu, který nedávno jedna sestra trefně vystihla heslem: „Živý nebo mrtvý, hlavně když jsi ve shromáždění.“ Neprodukuje ale někdy tento zbožně vyhlížející model zdrchané křesťany bojující s žárlivostí vůči těm, kteří si dopřávají komfort věnovat se vlastním zájmům? Na opačné straně jsou pak ve sboru nezávazní účastníci, kteří s vděčností užívají církevní servis, ale jejich vlastní zapojení do života sboru je minimálně nevyzpytatelné. Jejich heslem by mohlo být: „Uvidím, jak mi to vyjde…“ Vztáhněme si na tuto situaci obraz církve jako těla Kristova, kde každá část má svůj úkol. Co bychom tomu řekli, kdyby nám jednou ráno oko řeklo: „Jsem po té sobotě unavené, dneska se neotevírám.“ Být součástí těla Kristova – církve – je závazek vůči Bohu i vůči bratrům a sestrám, je to výzva k zaměření na druhé, nejen na sebe a své zájmy. Obecný princip by tedy mohl znít: Koníčkům se mohu věnovat do té míry, do které mi to nebrání být funkční součástí těla Kristova. Co ale toto obecné pravidlo znamená, když v konkrétních situacích a rozhodováních zvažuji, jakou míru času, sil, energie – vlastně sebe samotného


můj názor Vyrostla jsem v době, kdy byly v církvi koníčky nahlíženy podle nepsaných norem jako: ne/ vhodné pro křesťana, ne/upotřebitelné v církvi, ne/slučitelné se sborovým (nedělním) životem. Křesťanský žebříček koníčků přitom neochvějně lámalo chození do hudebky s vidinou, že dítko jednou bude doprovázet ve shromáždění. Jako malá klavíristka jsem obdivně prohlížela výkresy žáků z výtvarného oboru, tajně si přála chodit na dramaťák a s pocity studu přivezla ze školy v přírodě diplom za 1. místo v disko tanci (dnes se těší čestnému místu vedle diplomu z VŠ). Dilemata zažívali i moji vrstevníci, kteří se chtěli věnovat sportu, ale zápasy v neděli nepřipadaly v úvahu. Ačkoli dnes posuzuji koníčky a jejich vhodnost v jiném světle, vítám jejich pestrost a vnímám i rozmanitou využitelnost v církvi, stále stavím na základech položených v dětství – koníčky mám za doplňky zpestřující život, které nesmějí být na úkor (použiji-li vyjádření staré Jednoty bratrské) toho podstatného (tj. vztahu s Bohem), a potažmo toho služebného, co tomu přispívá, tedy i sborového života).

foto archiv

Foto archiv

– mám dát sborovému životu a jakou sobě a svým zájmům? Kdy budu funkční součástí církve? Mám přijmout ještě tuto službu? Mohu si dovolit o víkendu chybět? Možná by se nabízelo vyřešit toto napětí výzvou k hledání vyváženosti či „uměřenosti“, kterou už řecká filosofie vyzdvihovala coby důležitou

ctnost. Jinými slovy – snažit se vybalancovat naši angažovanost ve sboru a náš osobní čas. To zní na závěr docela rozumně a vyváženě, ne? Já ale sáhnu po závěru mnohem méně uměřeném, protože celá biblická zvěst po pravdě řečeno přináší spíše extrémní výzvy: „Zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde, kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.“ (Mt 16,24-25) Setkání s živým Bohem člověku přináší do života něco extrémního – ochotu dát se Bohu plně k dispozici, tedy dát všanc i své zájmy a koníčky, dokonce svůj život. Motivací k tomuto životnímu stylu ovšem těžko bude sborový život či očekávání církve, že budu v neděli ve shromáždění a zapojím se do služby. Jedině samotný živý Bůh v člověku předefinovává jeho hlavní životní zájem, radost, chcete-li „koníček“, do podoby, kdy jeho „jedinkým potěšením v životě i ve smrti jest to, že není sám svůj, nýbrž že je svého věrného Spasitele Ježíše Krista“. Ne proto, že si to přečetl v Karafiátově katechismu nebo že ho k tomu vedla církev, ale že to Pán Bůh vepsal do jeho srdce. Znamená to, že mám všechny své dosavadní koníčky opustit? – Nevím! Dovedu si představit, že v dobách probuzení se i toto dělo, protože na koníčky nebylo pomyšlení. Především ale jde o nastavení srdce, které se nerozhoduje podle vlastních zájmů a vůle, ale „hledá nejprve Boží království“ a spoléhá na to, že „všechno ostatní mu bude přidáno“, třeba i čas na koníčky. Vždyť kdo zná lépe naše možnosti, síly, naši osobní situaci? Kdo ví lépe, prospěje-li nám i našemu okolí více, když se pustíme do další sborové práce, nebo se dáme do kupy při nějaké oddechové činnosti? Takže každý sám před Bohem hledejme a po ovoci posuzujme! ■ leden 2015 27


KULTURA Smrt jako součást života

Hovory s umírajícími R

ozhovory byly poprvé vydány v roce 1969. Vznikly v rámci semináře pro lékaře, teology, sestry a studenty a ve spolupráci s nemocničními duchovními, aby pomohly mnoha dalším umírajícím a jejich rodinám v tomto náročném období, kterému se nikdo z nás nevyhne. Už tehdy Elisabeth Rossová poukazovala na fakt, že umírání je krutější než dříve, protože je osamělé, zmechanizované a neosobní. Už tehdy (a což teprve dnes!) si uvědomovala, že vyspělé lékařské technologie sice oddalují umírání, ale tím pádem přibývá počet starých lidí s chronickými chorobami fyzickými i duševními. Lidé postupně začali žít díky vymoženostem neustále se rozvíjející medicíny v mylném domnění, že se jich smrt netýká. Co řekne lékař, je prostě mnohdy svaté. Elisabeth Rossová na základě mnoha rozhovorů s lidmi prožívajícími konečnou etapu svého života jako první rozpoznala a pojmenovala fáze, kterými si lidé procházejí, než dojdou ke kýženému smíření s koncem svého vezdejšího života. Ve zkratce se jedná o popření, zavírání očí před skutečností, následuje zloba, agrese, vyjednávání, deprese a konečný souhlas. Jednotlivé fáze se mohou prolínat nebo nemusí proběhnout všechny. Ke smíření by však ideálně mělo dojít vždy. Za stěžejní při rozhovorech s umírajícími považuje absolutní respekt k jejich osobnosti, k stavu jejich těla, duše, ducha i k jejich momentálnímu rozpoložení. Největším lékem je tedy kromě tišení bolestí a jiných nezbytných zdravotních úkonů

náš tip Marek Toman Velká novina o hrozném mordu Šimona Abelase Argo, Praha 2014. 452 s. Uznávaný český autor přichází s novým románem, který chce ve velké syntéze hledat odpovědi na otázky současného světa. Archeologie, rodinné vztahy, abrahamovská náboženství a politika se prolínají v tajuplném příběhu odehrávajícím se v Praze.

(dnes tzv. paliativní péče) upřímné naslouchání a maximálně láskyplná pravdivost. A taky mlčení a doteky, které mnohdy znamenají více než slova. Lidé, kteří jsou s láskou, pravdivě a moudře konfrontováni se skutečností, mají šanci lidsky dozrát a dobrat se ke smíření s lidmi i s Bohem a beze strachu se odebrat na věčnost. Rodina má v tomto obdo-

Elisabeth Kübler Rossová, Hovory s umírajícími. Signum Unitatis, Hradec Králové, 1992. 135 s.

bí nezastupitelnou roli. Pokud si je pacient vědom, že při něm jeho blízcí stojí, že se ho snaží opravdu pochopit a vycházet mu co nejvíce vstříc, utrpení snáší daleko lépe. Díky mnoha autentickým rozhovorům Elisabeth Rossové s pacienty se člověk může na chvíli ponořit do přemýšlení umírajících lidí a nejen s nimi soucítit, ale také si uvědomit, jak je na tom on sám, a uvažovat nad tím, jak asi bude reagovat on, až se bude jeho život chýlit ke konci. Jak je potřeba už dnes začít žít, aby mohl člověk v pokoji odejít. A jedno zamyšlení na závěr. Symbolem smrti je kostra a všichni ji nosíme v sobě. Ať chceme, nebo ne, je naší nedílnou součástí a jsme za ni, řekla bych, vděčni. Tato myšlenka mě kdysi velmi zaujala na jedné přednášce a moje vlastní kostra se mi od té doby stala stálým „mementem mori“.

■ Martina Ehlová

28 leden 2015


Náboženství pro ateisty Alain de Botton, Náboženství pro ateisty. Kniha Zlín, 2011, 269 stran Autor, který sám sebe mezi ateisty řadí, zvláštním názvem knihy paradoxně provokuje nikoli křesťany, ale právě ateisty. Jeho cílem je ukázat bonusy, které může poskytovat náboženství, konkrétně judaismus, křesťanství a buddhismus. Mnoho problémů současnosti by šlo vyřešit metodami, se kterými náboženství přichází, naučit by se od něj dalo mimo jiné pospolitosti i nastavení měřítek podle toho, co je ušlechtilé a co nás přesahuje. Jen je potřeba tyto metody „uvolnit z nadpřirozené struktury, v níž se původně objevily“. Moudrost náboženství podle autora patří všem lidem. Náboženství je „příliš užitečné, vlivné a inteligentní, než aby se mohlo zcela přenechat věřícím“. A tak se věřící čtenář může radovat, když čte nadšená slova o hodnotách, které buď pokládal za samozřejmé, nebo si jich ještě ani nevšiml. Na závěr každé kapitoly je návrh, jak konkrétní náboženskou hodnotu „přetavit“ do sekulární podoby. Například vytvoření elektronické Zdi nářků ve velkých městech, popis chrámu bez Boha nebo návod, jak zařídit, aby univerzity vedly k proměně člověka. Kniha je i po estetické stránce velice příjemná, vytištěná na křídovém papíře s ilustračními černobílými fotografiemi, které mají nápad a švih. Daniela Sedláčková

O kresbe, čo ožila Daniel Pastirčák, O kresbe, čo ožila. Ilustrovala Daniela Olejníková, graficky upravil Damian Pastirčák. SLOVART, 2014 O stvoření nejlépe vypovídají umělci hudbou, zpěvem, ale také kresbami. Malíř Daniel Pastirčák zůstal v této knize vykladačem a kazatelem. Kresby přenechal Daniele Olejníkové a své kazatelské ego zkrotil do vypravěče příběhů, které se dětem nejlépe představují, když hledí do stropu či do hvězd. Vypravěč zalehne vedle a kreslí svými slovy. Kreacionista bude rozrušen, poeta nadšen. Vykladač navnaděn, protože začne přemýšlet o smyslu zpráv stvoření z knihy Genesis. Jazykomalba slovenské řeči je těm, kdo zažili společný stát, melodií domova. Některá slova však naznačují, že se Daniel Pastirčák vůbec nebojí tvořit nové věci. Tvůrce nechá nakreslit člověka malým pírkem namočeným do temného atramentu (inkoustu), nesoucího stopy krve. „Tým čudným purpurovým atramentom nakreslil do zabudnutého kúta planéty podivného tvora, stromy a kvety od údivu prevracali oči. Keď ho uvideli zvieratá, váľali sa od smiechu po zemi, nemohli sa prestať smiať…” Všechny kresby Velkého kreslíře, zobrazeného ilustrátorkou lehce a přesto majestátně, ožijí. Malý kreslíř, člověk, kreslí a co nevidět podlehne závisti, protože jeho kresby zůstávají mrtvé. Jak se naučit kresbě, co ožije? Není to pírkem, ale tím, do čeho se pírko namočí. Příběh zůstává otevřen pro každého dalšího rodičovského vypravěče. Daniel Kvasnička

OTÁZKA PRO Martinu Špinkovou, malířku a zakladatelku občanského sdružení Cesta domů Lze se smířit se smrtí bez křesťanské naděje? Od té doby, co se narodíme, je tu naše smrt s námi. A úkol o tom vědět a počítat s tím také. Otázka je, co to je, to vědění, vyrovnání se, smíření. A jak se to dělá. Křesťanská víra, ale i mnohé jiné, nabízejí nadějný, někdy až lákavý pohled „přes most“. „To much better place,“ jak zpívá v krásné písničce At the end of the end Paul McCartney. Jenže… V naší době, křesťan nekřesťan, jsme trochu ukolébáni délkou života. V dobách docela nedávných, kdy každá maminka měla vedle živých jedno i více dětí zemřelých, kdy zemřít po třicítce nebylo nic zvláštního a kdy rozhodně nebylo tolik osmdesátiletých lidí, bylo asi daleko snazší se smrtí počítat, a tedy asi i být trochu připraven. Podle mé chabé zkušenosti s desítkami, maximálně stovkami lidí se nedá říci, že by křesťané byli vždy se smrtí smířeni a nekřesťané nikoli. Myslím, že cosi, čemu by se dalo říkat vyrovnanost s tím, že jsem smrtelník, se spíše dosáhne prostřednictvím vděčnosti. Zdá se mi, že lidé, kteří se uměli během života čas od času vděčně ohlédnout, se umějí podobně ohlédnout i na jeho konci a umírají vyrovnaněji a smířeněji. Při díle je ale tolik věcí, vztahů, zkušeností, představ, povahových rysů, osobních událostí, že je opravdu těžko k tomu něco kloudného říci. Osobně si myslím, že jako křesťané smíme putovat s touto neuvěřitelně krásnou nadějí, ale někdy to na konci ti, kteří si křesťané neříkají, umějí prostě lépe. ■

leden 2015 29


církev bratrská

V

poslední době se stále větším podivem objevuji, jak šíře představ, co to je Církev bratrská, velice roste. Na mnoha místech už ani nevíme, co jsme jako církev zač. Je to škoda. Přiznávám, že definovat Církev bratrskou není lehké. Jsme středovou církví, snadno popsatelným extrémům se vyhýbáme, z řady směrů jsme převzali něco, zatímco jiné části jejich představ jsme odmítli. Ani náš historický vývoj nebyl jednoduchý, vyrostli jsme ze dvou kořenů. Už dávno nejsme reformovaní, i když si řady prvků reformované teologie velmi ceníme. Hlásíme se (a chceme se hlásit) k evangelikálnímu hnutí, i když klasickými evangelikály 19. století už také nejsme. Přijímáme mnohé charismatické důrazy, protože církev bez Ducha svatého nemůže existovat, přesto určitě nejsme charismatickou ani letniční církví. V posledních desítkách let jsme dorostli do určité vyvážené podoby, která je zachycená v našich ústředních dokumentech.

Taková definice je ovšem velmi rozsáhlá a ne úplně snadno uchopitelná, navíc se v současné době ještě trochu mění. V redakční radě jsme se rozhodli zařadit do letošního ročníku časopisu rubriku věnovanou Ústavě CB. Ústava je prvním z našich základních dokumentů, staví hranice všem ostatním, navíc je už schválená (i když se její první část, Vyznání víry, ještě bude měnit). V našich článcích nepůjde o oficiální výklad Ústavy, ten udělá až Řád, ani o právní rozbor. Ústava v tomto projektu slouží jen jako osnova, která umožní představit charakter církve očima konkrétních lidí.

ústava cb, článek 1, odst. 1

O zjevení Věříme, že se Bůh zjevoval lidem mnoha způsoby prostřednictvím svého stvoření, svého Zákona, svých poslů a proroků, ale v posledních dnech a s konečnou platností se zjevil ve svém Synu, Ježíši Kristu, který je vtěleným Bohem a vlastním zjevením Boha pravého a živého. (Ústava CB, čl. 1, odst. 1)

Pavel Hošek Komise pro Zásady Církve bratrské

Zjevení je podivné slovo. V lidové řeči se obvykle spojuje s představou náhlého osvícení shůry, které je přijímáno ve stavu náboženského transu nebo aspoň s vytřeštěnýma očima. Podobné chápání slova zjevení je poněkud zavádějící. Víra ve zjevení se totiž netýká především nadpřirozených výjevů, divů a zázraků, ale mnohem důležitější skutečnosti, že Bůh mluví. Věříme-li ve zjevení, vyznáváme, že Bůh není neosobní Absolutno, soubor Idejí nebo 30 leden 2015

kosmický Zákon. Bůh biblické víry je živý, osobní, jednající Bůh. Není to vesmírná Energie, není to silové pole Dobra, není to obecný Princip. Jeho povahu daleko lépe vystihuje příběh milujícího otce, který vybíhá naproti nezdárnému synu. Nebo obraz trpělivého manžela, který trvá na tom, že svou ženu miluje, i kdyby dělala cokoli. Zajímá se o nás. Dává o sobě vědět. Doráží na naše zabedněné mysli. V přírodě, v dějinách, ve svědomí. Ve snu i v bdění, v práci i v kostele. Uchází se o naši pozornost. Touží po nás. Snaží se navázat vztah. Vysílá signály. Dává znamení. Zanechává vzkazy. Gestikuluje. Mává na nás. Posílá dopisy. Nejen, že mluví. Přemlouvá nás. Není to pod jeho důstojnost. Stále znovu jako trpělivý tatínek promlouvá k trucovitým, tvrdohla-


Těmi konkrétními lidmi by měli být ti, kteří Církev bratrskou dobře znají. Obrátili jsme se tedy na ty, které církev sama vybrala, aby jim svěřila svoje vedení i správu svých základních dokumentů. V každém čísle časopisu najdete tři články, popisující subjektivní pohled na jednotlivé odstavce Ústavy naší církve. Jejich autoři budou z Rady CB, z Odboru pro vzdělávání RCB a ze dvou konferenčních komisí – z Komise pro Řád a z Komise pro Zásady. Vedle těchto článků zůstane prostor i vám, čtenářům Brány. Rádi otiskneme i vaše názory a reakce; prosím, neváhejte napsat, jak církev vidíte vy. Smyslem cyklu je k přemýšlení. Není dobré přebírat ani články víry, ani způsoby života bezmyšlenkovitě, jen proto, že mne to tak někdo naučil. Lépe to dělali novozákonní Berojští, když nad stránkami Písma zkoumali, jestli je to opravdu tak, jak jim tehdy zvěstoval apoštol Pavel. Takové přemýšlení nakonec může být k užitku nejen těm, kdo k Církvi bratrské patří.

■ Petr Raus, šéfredaktor

vým, sobeckým dětem, které si to vždycky udělají po svém. Nevzdává to. Mluví, radí, napomíná, potěšuje, vysvětluje, vyznává lásku. Nejsme sami ve vesmíru, nemusíme hledět do bezedného, němého, studeného nebe. Ze samého Středu skutečnosti k nám zaznívá hlas milujícího Tatínka.

David Novák Rada Církve bratrské

Prvním článkem vyznání je článek o zjevení. Abychom mohli o čemkoli něco vypovědět, musím se nám tato věc nějak ukázat nebo slovy vyznání „zjevit“. Druhým krokem potom je, zkoumat hodnověrnost tohoto zjevení. Ve fyzice bychom řekli, že ten který zákon známe, pokud je experimentálně ověřitelný. V sociologii můžeme díky různým průzkumům s vysokou pravděpodobností přepokládat vliv médií na rozhodování, lékař s vysokou pravděpodobností ví, jaký lék zbaví bolesti, protože zná složení léku a ví, jak funguje lidské tělo. Otázkou je, zda můžeme podobně přistupovat k Božímu sebe-zjevení. Můžeme Boha zkoumat experimentální metodou? Nikoli. Bůh nám někdy svoje poznání komplikuje, a přesto poznatelný je. Bůh,

jak o něm čteme v Písmu, se svrchovaně rozhodl nejen, že nám o sobě něco zjeví, ale i jak se nám zjeví. Dal nám svoje slovo, přírodu, svědomí atd. Jako vrchol zjevení pak poslal svého Syna. Pro křesťany jsou tyto a mnohé další způsoby zjevení dostatečné. Pro nekřesťana nikoli. Boží sebe-zjevení je přístupné všem, problém je v tom, jak jej interpretujeme. Příroda může být šifrou odkazující k Bohu, nebo dílem náhody. Navíc… téměř všechny způsoby Božího zjevení najdete i v jiných náboženstvích. I ona argumentují přírodou, svými posvátnými texty atd. Jedinečnost křesťanského zjevení je proto především v Kristu. Bez něj přestává být křesťanství křesťanstvím a bez něj i další zjevení Boha nedávají smysl.

Jan Valeš Odbor Rady Církve bratrské pro vzdělávání 

Tento článek Ústavy se nepřekrývá s následujícími. Proto musí stát samostatně a dokonce jako první. Článek o Bibli navazuje, ale je odlišný, protože zjevení je širší než Bible. Články o trojjediném Bohu popisují obsah zjevení o Bohu, ale zde je nejprve vyznání, že Bůh se zjevuje. Ještě není řečeno, co zjevuje, ale že se zjevuje. Jako mladý křesťan jsem měl blízko k pověrečnému vztahu k Bibli. „Věřit Bohu“ mi zanikalo za „věřit Bibli“. Dneska jsem rád, že má důvěra Bohu vyrostla a zcela přerostla „víru v Bibli“, takže Bible je součástí této důvěry, ale Boží zjevení je mnohem širší. Druhá zásadní věc, která se v článku popisuje, je vztah mezi těmi všemi možnými podobami zjevení a zjevením v Ježíši Kristu. Bůh používá mnoho komunikačních kanálů – od stvoření světa, potopy, vyvedení zotročeného Izraele z Egypta, snů, prorockých vizí, vyslyšení modliteb atd., nakonec také vtělení. Vztah mezi vtělením a množinou všech ostatních Božích komunikačních kanálů je zdrojem řady otázek, pochybností a zmatků v mém vztahu s Bohem. Je to problém mnohosti zjevení a jedinečnosti zjevení v Kristu. Sledujme pozorně, jakými slovy se to ve vyznání snažíme vyznat! Jak skloubit Boží zjevení drsnějšího charakteru (Boží soudy, události válečného charakteru) s postavou Ježíše, který na mnoho křesťanů působí dojmem hodného chlapíka. Jak smířit obraz věčně existujícího Boha, svým způsobem nadčasového s tím, že nejvyšší Boží sebezjevení je jeden Žid ve starověku. ■ leden 2015 31


SERIÁL

Pozorné naslouchání Schopnosti lumka

Samička lumka velkého při kladení vajíčka

Hlas tichý a jemný Mnoho jsi viděl, ale nedbal jsi na to. S ušima otevřenýma neslyšel nic. (Izajáš 42,20) Když prorok Elijáš už málem rezignoval na svoje poslání a přál si umřít, přišel ho Hospodin povzbudit. Nikoli ovšem ukázkou své moci, jak by si to lidé mnohdy přáli, ale hlasem tichým a jemným. Když do světa vstoupil Mesiáš, Spasitel světa, nenaplnil očekávání Židů své doby, nepřišel s armádou a nevyhnal Římany, jak po tom tehdy mnozí toužili. Narodil se jako malé, bezbranné dítě. A přece se tento tichý příchod stal tím nejsilnějším Božím 32 leden 2015

promluvením v dějinách světa. Pozorným posluchačům přinesl dar záchrany. I dnes žijí v církvi takoví, kteří touží po jasném a zřetelném zásahu Boží síly, nepřehlédnutelném a nezpochybnitelném. Stejně toužily i mnohé biblické postavy. Hospodin ale betlémskou událostí definitivně potvrdil, že takto už jednat nechce. Zjevné projevy Boží moci přijdou na řadu teprve, až se naplní čas. Dožadovat se jich dříve znamená trhat nezralé ovoce.

konzervu. Postupně vyžírá jeho tělo tak, aby nenarušila žádnou životně důležitou funkci. Až těsně před svým vlastním zakuklením zlikviduje zbytek a svého hostitele definitivně zahubí. Největším tuzemským příslušníkem této skupiny je lumek velký (Rhyssa persuasoria). Délka jeho těla včetně kladélka může dosáhnout celých 9 cm. Napadá larvy veliké bylinné vosy pilořitky (Urocerus gigas), případě velkých druhů brouků tesaříků. Naklást vajíčka do larev těchto druhů ale není vůbec

Naší době Pán Bůh naordinoval jiný způsob. Přestal hřmít ze Sijónu a i za cenu velikého utrpení mnohých mluví jako matka konejšící své dítě. Nad prosazení spravedlnosti povýšil probuzení lásky, a na tu se nesmí naléhat, nesmí se probouzet, dokud nebude chtít sama. Jeho tichý hlas, který k lásce zve, je možné až příliš snadno přeslechnout. Zní velmi jemnými tóny linoucími se z hlubiny věcí i času. Zpívá ohlasem vánku vyvolaného logikou vazeb a souvislostí tohoto světa, jejichž promýšlení dává šanci poznat o Bohu všechno, co se jen poznat dá, jak psal apoštol Pavel. Zvučí ohlasem prastarých vzpomínek,

Foto www.hlasek.com

Možná jste si někdy na květech někde na okraji lesa všimli blanokřídlého hmyzu, který byl nápadný dlouhým kladélkem. To má často stejnou délku jako celé tělo těchto štíhlých vosiček. S největší pravděpodobností se jednalo o některého zástupce čeledi lumkovitých. Všichni lumci se vyvíjejí jako parazité. Samička klade pomocí dlouhého kladélka vajíčka do těl larev jiných zástupců hmyzu, nejčastěji brouků, motýlů či blanokřídlých. Larva lumka pak využívá svého hostitele jako živou


Inzerce

snadné, larvy žijí ve dřevě, nejednou i několik centimetrů pod povrchem. Kladélko lumka je podivuhodný nástroj, kterým je samička schopná prorazit i velmi silnou vrstvu dřeva. Jak ale zjistit, kde se vhodný hostitel nachází? Základním smyslem, který lumka vede, je čich. Samička obletující vhodné dřevo je schopná zachytit jednotlivé molekuly pachu larev dřevokazného hmyzu vystupující z jeho hloubky. Když najde místo, pod kterým žije potenciální oběť, začne po něm pobíhat; každou chvíli se zastaví a evidentně zkoumá, kde přesně se larva nachází. V této fázi přidává k chemickému průzkumu čichem ještě i sluch, respektive vnímání otřesů. Larva dřevokazného hmyzu seškrabává dřevní hmotu silnými kusadly, čímž ji rozechvěje charakteristickou frekvencí, určitými tóny. Samička lumka tento slaboučký zvuk vnímá a jeho pomocí identifikuje přesnou polohu larvy i její orientaci. Až si je polohou jistá, zvedne vysoko zadeček, nastaví kladélko a pomaličku je protlačí vrstvou dřeva až k tělu oběti, do kterého vpraví své vajíčko.

svědectví dávno zmizelých lidí, kteří na vlastní oči viděli podivuhodné věci a rozpoznali v nich působení ruky svého Boha. Zaslechnout tento hlas vyžaduje ticho. Ne nadarmo posílal Hospodin své největší služebníky před začátkem jejich služby do samoty pouště. Nejde ale jen o okolní svět, i samo srdce posluchače musí ovládnout ticho, musí umlknout i naše vlastní slova, i vlastní zpěv, byť by zněl třeba i písněmi chvály. Někdy je čas mluvit, bývá čas zpívat, podstatný je ale čas mlčet a naslouchat. Teprve kdo ztiší své srdce a otevře je v pokorném očekávání, zaslechne ve slovech Písma řeč Boží a nalezne potravu pro svoji duši.

■ Petr Raus

Příště: Podmínky platnosti

leden 2015 33


K DISKUSI Život uprostřed sboru

Hranice svobody jedince Žijeme v době, která klade mimořádný důraz na individualitu každého člověka a na velikou míru osobní svobody. Tento trend dnes proniká i do církve, takže se i ve sborech objevují otázky: Je právem církve zasahovat do toho, co dělám, a snažit se usměrňovat moje jednání? Mají mi starší sboru co mluvit do života? Jana Valešová sociální pracovnice, CB Praha – Černý most

interakci bytostně provází, byla láska. Tak jak nás učil Ježíš. Sama vím, jak moc je pro mne důležité, když ten, kdo mě napomíná, mě zná i miluje a já jsem si tím jistá.

Petr Lupton Staršovstvo by mělo mít možnost nést zodpovědnost za sbor, tedy především za lidi v něm. Nevím ovšem, jestli to dobře vystihuje formulace „mluvit lidem do života“. Sama jsem byla svědkem toho, kdy staršovstvo řešilo život konkrétního člena, až když se oženil s nevěřící, ale nikdo z vedení sboru si nevšiml, že mladík už dva roky předtím do sboru nedocházel. To potom kázeň hořkne, vytrácí se důraz na společenství. Ovšem vnímám i druhý extrém, kdy se naopak od staršovstva nečeká nic než zajistit chod sboru a představa, že budeme někomu vykazatelní, se nám nelíbí. V takovém extrémním pojetí si přece nenecháme mluvit do života („Co je komu do toho, jak žiji?!“) Pokud církev má být církví a staršovstvo staršovstvem, vnímám, že je třeba žít spolu, znát se, vědět, v čem kdo z nás žijeme, co je náš příběh, co nás formovalo, v čem jsme si nejistí, čeho se bojíme, co nezvládáme a v čem padáme. A v tomto prostředí lásky člověk spíše unese korekci. V takovém prostředí se nestane, že se kázní jen ti, na které „to prasklo“. Někdy se mi zdá, že v minulosti byla kázeň razantnější a lidé ji více snesli než dnes. Vzpomínám na příběhy některých lidí, kteří prošli kázní a ze sboru neodešli, naopak je to posunulo dál a já je obdivovala, že situaci unesli. Jak tedy shrnout to, co zde píši? Myslím, že bychom měli unést korekci, ale především se snažit, aby tím nejdůležitějším, co naši 34 leden 2015

učitel angličtiny a němčiny, doktorand teologie, CB Olomouc

Osobně si myslím, že někteří se snaží obejít tuto otázku tak, že odpovědnost přehodí ze sebe na starší, tedy začnou vyjmenovávat vlastnosti, které by měli starší mít, aby se jim mohli podřizovat. Sám jsem tento přístup kdysi zastával. Na druhou stranu Bible mluví zcela jasně: „Poslouchejte ty, kteří vás vedou, a podřizujte se jim, protože oni bdí nad vámi a budou se za vás zodpovídat. Kéž to mohou činit s radostí, a ne s nářkem; to by vám nebylo na prospěch.“ (Žd 13,17) Ano, starší mi mají co mluvit do života, i když mně osobně se to nemusí líbit. Sám jsem měl tendence číst to, co mají dělat starší, tedy ti druzí, a přehlížet věci, které mám dělat já. Nicméně mi přijde, že vhodným principem je „zakrýt si uši“, když Písmo mluví ke starším, ale naopak o to bedlivěji naslouchat, když mluví ke mně. Tím samozřejmě nechci odsunout do pozadí otázku bratrského napomínání, které by se vždy mělo dít v lásce a v úctě, přinejmenším vůči starším. (1Tm 5,1) Primárně se však musím soustředit na vlastní poslušnost Bohu a Jeho slovu.


Nakonec bych jenom chtěl dodat, že do svého života bych si měl nechat mluvit nejenom staršími, ale do jisté míry všemi svými sourozenci v Kristu. Svým životem jsem vykazatelný nejenom Bohu, ale i církvi, jejíž hlavou je Kristus, a tak bych měl být i připraven na nějaké to „bratrské směrování“.

Zdeněk Holubec

Obsah rubriky nemusí vždy vyjadřovat názor redakční rady.

kazatel v důchodu, CB Plzeň

Jistěže! Mají to v popisu své služby (1Pt 5,2–3). Starost pastýřů není jen sycení a pomoc, ale i ochrana před škodou. „Dohlížejte na ně,“ čte ČSP. Dohled starších má jistě svou mez, není to vlastnění ani manipulace. V záležitostech, k  nimž se Písmo nevyjadřuje ani literou ani svým duchem, mají mít lidé volnost. Ale jak postupuje zesvětštění společnosti, proniká do církve stírání hranic toho, co je pro nás v Písmu ještě závazné, popřípadě co je slušné a spořádané. Úloha starších jako strážných bratří a sester ve sboru roste. V našich podmínkách podporuje biblický mandát starších také křestní a členský slib. Obsahuje závazek žít novým životem k Boží cti a chvále a přijímat bratrské napomínání. Starší se zase zavázali pečovat o zdravý duchovní život a růst sboru. Z obojího plyne právo starších mluvit do života členů sboru vždycky, když se jejich postoj nebo jednání neslučuje s tím, co slíbili. Teorie je šedivá, strom praxe zelený, žel spíše usychající. Mluvit někomu do života, popřípadě i napomínat, je nepříjemné. Tak jsme svědky tolerance i k jevům, kvůli nimž by naši otcové špatně spali. Nemusí to být vždy pohodlnost či lhostejnost, třeba jen snaha prokázat vstřícnost a lásku. Nicméně není nic nelaskavějšího než „láska“, která ponechává bratra v hříchu (Bonhoeffer). Mluvit o vině a pokání je stále těžší. Ale hřích, když se s ním nic neudělá, zkazí život a nakonec přivede do zahynutí. Těmto koncům mají starší povinnost bránit tím, že nám budou do života mluvit.

■ Připravila Kateřina Korábková

Vážení a milí z redakce Brány! Prožívání nedávného odchodu naší vzácné maminky je pro mne stále čerstvou a velice osobní zkušeností. Posílám recenzi jedné akce; pokud vám to bude připadat přínosné i pro ostatní čtenáře, prosím o zařazení do některého z čísel Brány. Klub Samaří v Praze v Soukenické se každou středu v 19.30 otevírá všem zájemcům odkudkoli s chutí dívat se, naslouchat, přemýšlet, diskutovat, přidat svoji zkušenost… Je středa 3. prosince; postupně se rozcházíme. Shlédli jsme a spoluprožili dánský film „Poslední sny“ režiséra Estephana Wagnera, intimní portrét tří žen během posledních týdnů jejich života v dánském hospici. Každá má svůj jedinečný poslední sen. Může se ještě něco dořešit? Půjde narovnat vztah s dcerou, odpustit? Budu ještě moci vstát? Strávit poslední dny se svým manželem? A jak by mohly vypadat naše poslední dny? Necháváme se vtáhnout do příběhů, ale vkládáme do nich i své prožitky a zkušenosti – odcházející maminka, přijatá služba domácího hospice, vděčnost milým pečujícím, poslední dny naplněné láskou i důstojností člověka, otevřená Boží náruč, laskavý smutek… A jaké myšlenky se během filmu rojí v hlavě přítomných mladých lidí? Prožili již umírání někoho z nejbližších? Byli nablízku? Proč dosud mnozí pojem hospic a paliativní péče vůbec neznají? Proč se mnozí upínají jen k lékařskému zázraku uzdravení, místo aby nechali svého blízkého pokojně odejít? Jen málo z toho jsme si stačili říci v následující besedě s paní Martinou Špinkovou, akademickou malířkou, jednou ze zakládajících členů a bývalou dlouholetou ředitelkou hospicového sdružení Cesta domů. Byli jsme vděčni za přátelskou otevřenost této chvíle, za odborné znalosti a zkušenosti paní Špinkové, i za možnost formulovat své pocity a otázky. Do rána by bylo o čem mluvit. Mnoho a mnoho otázek se nám bude vynořovat v mysli ještě dlouho po této středě a budou se vracet i opakovaně, protože umírání je součástí našeho života. Nemusí být beznadějné a vůbec ne děsivé ani nedůstojné, i když je často nelehké. A přitakává k tomu i naše křesťanská víra, že smrtí nic nekončí, jen Pán Bůh čeká s odpuštěním a otevřenou náručí na svoje děti. S přáním Božího požehnání nejen vám, ale potažmo i všem čtenářům vás zdraví Ludmila Beranová (Vernerová), Sbor CB Praha 1 (redakčně kráceno)

Adresa redakce: Brána, Soukenická 11, 110 00 Praha 1 E-mail: brana@cb.cz

leden 2015 35


DOTEKY

Foto autor

Věčné světlo

Počet našich let je sedmdesát roků, jsme-li při síle, pak osmdesát, a mohou se pyšnit leda trápením a ničemnostmi; kvapem uplynou a v letu odcházíme. Žalm 90,10

36 leden 2015

J

ako malé dítě jsem ráda sedávala v létě na mezi nebo na zahradě a dívala se na bílá oblaka nejrůznějších tvarů – měnily se hned v mohutné hrady nebo kočáry s velkými koly, hned v draky nebo princezny. A já si představovala, jak by bylo krásné, kdybych se mohla na některý ten oblak posadit, zachumlat se do jeho hebkosti a plout hnána větrem daleko, daleko, kde je jistě nebe. O nebi se u nás často mluvilo, zpívalo a četlo. Znala jsem pasáže ze Zjevení sv. Jana o městu se zlatými ulicemi a branami z perel. Představovala jsem si, jak by bylo krásné se na těch hladkých ulicích klouzat až k průzračnému potoku vody živé, bublajícímu, přeskakujícímu zlaté kameny a třeba uchovávajícímu skleněné kuličky z vody. Těch představ dětských bylo mnoho. Voda mě vždy fascinovala a ten nebeský potok obzvlášť. (Vyrostla jsem u řeky Svratky.) Když jsem povyrostla, zaujalo mne světlo. Pán Ježíš často říkal o sobě, že je Světlo světa, a v Bibli najdeme mnohá místa, kde se mluví o světle jako o příbytku Božím. U Timotea čteme, že Bůh

ve světle nepřístupném přebývá. Jób se ptá, kde je cesta k obydlí světla. Pán Ježíš nám říká, že On je ta Cesta, Pravda i Život a žádný nepřichází k Otci než skrze něj. A evangelium je cesta ke Světlu života. Ve stáří, když světlo našich očí pohasíná, jsem o Světle věčném uvažovala čím dál častěji. Až jednou popluji na oblaku víry nad úžlabinou smrti, která svým stínem nemá moc ho zničit, dopluji do bran nebeského Jeruzaléma. Tam už na mě budou čekat všichni moji milí, kteří předešli. A určitě budu dlaní vyhazovat vodu z křišťálového potoka a kuličky vody se promění v křišťál, a  budu zpívat o Stavení překrásném. A  hlavně se dozvím vše, co jsem se zde na světě dozvědět nemohla, jen jsem věděla, že věřit Pánu Bohu a jeho slibům je to podstatné. Celý život jsem si byla jista tím, že zářící Jeruzalém existuje a že věčné Boží světlo, pravdu a neskonalou krásu uvidím. Jsem si tím jista i dnes, kdy mě síly opouštějí. Přála bych všem, kteří si toto snad jednou poslechnou nebo přečtou, aby hledali a našli tu věčnou Cestu, Pravdu i Život, Kristovo království. Ti, kdo hledají, naleznou. Nám však to Bůh zjevil skrze Ducha; „Duch totiž zkoumá všechno, i hlubiny Boží.“ (1K 2,10) „Zasazuješ se o toho, kdo s radostí koná spravedlnost, o ty, kdo na tebe pamatují na tvých cestách.“ (Iz 64,4) Vyznání Noemi Dostálové, které napsala 17. října 2014, čtyři dny před svou smrtí.

■ Připravil Jan Kolman


KŘÍŽOVKA

Tajenku zašlete do 19. 1. 2015 (i e-mailem) na adresu redakce.brana@cb.cz. Vylosovaný výherce získává knihu Wm. Paula Younga Chatrč z vydavatelství Euromedia - Knižní klub. Výhru věnuje Euromedia.

Tajenka z čísla 12/2014: Ty svou dobrotou celý rok korunuješ. CD Shirim Ashirim vyhrává Pavla Páralová, Ústí nad Labem. Připravil Dušan Karkuš.

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu

leden 2015 37


POST SCRIPTUM

Miloš Klíma

Ráno otce a syna V

ypadá to, že ses k tomu tabletu přilepil! Opravdu se od něj nemůžeš odtrhnout? Mračím se na třináctiletého syna. Aby ne! Od chvíle, kdy se probudil, se Petrovy oči vpíjejí do displeje. Ukazovákem, jistě mastným od snídaně, hbitě ovládá dění na obrazovce. Vstávám od vlastního notebooku, abych spustil hněv spravedlivého otce. Je neděle, za chvíli máme vyrazit do sboru. Těšíme se oba, já i můj syn. Nechceš se raději připravit? S brouzdáním po internetu a hraním her už to váž-

Časně ráno jsem musel coby redaktor napsat dva články a vyřídit mailovou korespondenci, která ve firmě neustává ani v neděli. Práci jsem zvládl poměrně rychle. Jenže pak jsem v síti zase nějak zabloudil a uvízl. Jaké informace zaměstnaly moji pozornost? Recept na míchaná vajíčka bez vajíček. Výsledky třetí skotské ligy. Dvě kila, která přibrala zpěvačka. Stydím se. A modlím. Odpusť mi, Bože. Mrzí mě výstup před synem. Kážu vodu a sám přitom piju… „Včera jsem si četl

I kdybych ve tvém věku počítač měl, čas bych si rozvrhl úplně jinak. Jak? Líp! ně přeháníš. To za nás nebylo! Moment, tuhle větu jsem si přece zakázal. No nic, už je venku. I kdybych ve tvém věku počítač měl, čas bych si rozvrhl úplně jinak. Jak? Líp! Co si takhle přečíst nějakou knížku? Petr ke mně otáčí elektronického společníka. Pracuje na referátu z dějepisu, vyhledává si data. „V pondělí píšeme test, chci ho dát za jedna,“ zívne teenager. Naprázdno polykám. No dobře, promiň. Přijímám první dnešní lekci. Vzápětí přichází další. Vracím se ke svému notebooku. Na monitoru pořád ještě svítí stránky společenského magazínu s fotkou fotbalisty. Článek vypráví o tom, jak si slavný hráč před každým zápasem geluje patku. O přestávce se v kabině před zrcadlo postaví znovu, aby si vytvořil jiný účes pro druhý poločas. Napadá mě: Stihne vůbec ona sportovní celebrita vnímat taktické pokyny trenéra? Bude vědět, zda se má vrhnout do útoku, nebo podpořit obranu? Úvahy se jako míč odrážejí přímo ke mně. Dokážu v hektické době slyšet hlas Pána, jemuž jsem odevzdal život? Přiznávám a vyznávám, že zdaleka ne vždycky se mi to daří. 38 leden 2015

o svatbě v Káně Galilejské. Jak Ježíš proměnil vodu ve víno,“ vstupuje Petr do obývacího pokoje. Cože? Odložil tablet a otevřel Bibli. Sám! Jenže do návalu euforie se vmísily rozpaky z vlastního selhání. Také jsem si v sobotu vyhradil čas pro četbu Písma. Kdy? No přece večer, hned po detektivce. A po nočních zprávách. Jenže… Neponořil jsem se do Skutků apoštolů, nýbrž do hlubokého spánku. Je nejvyšší čas jít do shromáždění. Petr je připravený k odchodu, já se teprve oblékám. Syn se postaví těsně vedle mě. Nastává tradiční rituál porovnávání výšky. Petr kontroluje, jestli nepodvádím a nezvedám paty. To bych si přece nedovolil! I když… „Ještě pět centimetrů a mám tě,“ hlásí nadšeně potomek. S výsledkem měření utíká do kuchyně. Přerostu tě, tati, to je jasný. Ale maminka říká, že jsme oba stejní, seznamuje mě syn s verdiktem paní rozhodčí. Za vyhlášenou „remízu“ jsem manželce vděčný. Je pro mě více než milosrdná. Pospícháme do sboru. Já a můj syn. Chválit Pána a děkovat mu za každé nové ráno. ■


© BRÁNA, Petra Kašperová-Poldaufová


u

ž od počátku se v dokumentech Svobodné církve reformované objevují přinejmenším čtyři podstatné skutečnosti, které svobodní vnímali jako důvod k samostatné církevní organizaci a také

Hlava a vůdce církve je Pán Ježíš, který zaslíbil, že s ní zůstane až do skonání světa a že spravovati ji bude Duchem svatým. (Katechismus)

Osobní vyznání, Bible jako základ a pravidlo víry, Boží řád a nezávislost na státu. Tyto základní pilíře Svobodné církve reformované později kazatel František Urbánek (na snímku) nazval „čtyřmi artikuly“.

jako smysl své existence. Kazatel František Urbánek, jejž citujeme níže, inspirován husitstvím, později nazýval tyto čtyři skutečnosti „čtyřmi artikuly“, na nichž církev stojí. Prvním je vyznavačské přesvědčení, že členy církve mohou být jen lidé, kteří vyznávají víru v Ježíše Krista jako svého Spasitele a z moci Ducha nesou ovoce nového života. „Nejde nám o to, aby lidé byli pouze pobožnými, nýbrž určitě a jasně aby byli ujištěni, že jsou vykoupeni, že přijali Pána Ježíše za svého Spasitele… Naší snahou není vychovat pouze lidi mravné… mravnost jest nutný následek spojení s živou osobou Kristovou.“ Za druhé církev přijímala jako jediný neomylný základ a pravidlo víry a života Písmo coby inspirované Boží slovo, které je autoritou, jíž se církev musí cele podřizovat, protože za ním stojí autorita Boží. „Je to kniha Boží, osvědčená v dějinách i zkušenosti jednotlivce. Vznikla pod zvláštním vlivem Ducha svatého a zůstává pod jeho vlivem, i když se z ní čte a káže… Ovšemže musíme dát pozor na hlas Ducha v nás, je to týž Duch, jenž nás probouzí, ponouká výše, týž Duch mluví z Bible. Není suchou literou tomu, kdo dá místo působení Jeho ve svém srdci.“ Svobodní za třetí trvali na konání kázně, na uplatňování Božího řádu v církvi, jinými slovy na skutečnosti, že křesťanovo vyznání se musí projevovat proměněným způsobem života, že Kristus svůj vykoupený lid volá k závaznému následování. Čtvrtou skutečností je princip nezávislosti církve na státu. Království Boží není z tohoto světa, stát proto nesmí zasahovat do vnitřních věcí církve, nesmí zkracovat Kristovo královské právo. A naopak, křesťané mají být příkladnými občany; cíle církve jsou ale pouze duchovní, nikoliv politické. Tyto čtyři skutečnosti neměly být jen vyznáním, měly být i zdrojem proměny jednotlivých lidských životů, tak aby církev byla solí země a světlem světa. I dnes proto inspiruje Urbánkova burcující otázka: „Uvažte sami, jakých lidí národ náš potřebuje. Takových silných karakterů, lidí s probuzeným citlivým svědomím, jež při každém činu počítá se svou zodpovědností před Bohem, živým a svatým – anebo jen dobré církevníky, kteří si odbudou kostel, nějakou pobožnost a svůj obchod, svoji živnost vedou dle zásad starého, sobeckého člověka?“ . ■ rObert hart

Foto archiv cb

čtyři artikuly

Brána 01/15  

moderní křesťanský časopis s přehledným designem prezentující biblickou zvěst o Ježíši Kristu fundovaně a obsáhle zpracovává aktuální témata...