Page 1

1/2016

foto archiv, ilustrace a design ondřej košťák

cena 43 Kč / ročník 48 www.i-brana.cz

leden 2016.indd 1

12/23/2015 10:19:04 PM


Inzerce

Prof. Jan Sokol, Ph.D., CSc. Vyučil se zlatníkem a později vystudoval matematiku na MFF UK. Byl jedním z prvních signatářů Charty 77. Český filozof, vysokoškolský pedagog a publicista. Byl poslancem Federálního shromáždění v letech 1990–1992, ministr školství v r. 1998 a v r. 2003 kandidátem na prezidenta. Patří k výrazným českým křesťanským intelektuálům. Zabývá se hlavně filosofickou antropologií, dějinami náboženství a antropologií institucí. Přednáší na četných českých i zahraničních univerzitách. Spolupracoval na ekumenickém překladu Bible.

PhDr. Pavla Cimlerová Vystudovala jednooborovou psychologii na UK FF v roce 1982 a postgraduální studium na Psychoterapeutické fakultě v Praze v roce 1994. Od roku 1990 pracovala jako ředitelka Pedagogicko-psychologické poradny v Mělníce, od roku 2005 pracuje jako zástupkyně ředitelky Pedagogicko-psychologické poradny středočeského kraje Je soudní znalkyně v oboru psychologie. Jako pedagog působí na Evangelikálním teologickém semináři od roku 1994, je vedoucí katedry psychologie.

Co udrží

Odbor pro manželství a rodinu Církve bratrské zve na konferenci s prof. Janem Sokolem a PhDr. Pavlou Cimlerovou

dnešní manželství a rodinu Zápasy manželství a rodiny v proměnách času

27. února 2016 10.00 – 15.00 hodin Sbor Církve bratrské v Praze 5 – Smíchov Vrázova 4 Přihlášky: do 20. 2. 2016 na adrese: petr.geldner@cb.cz cena: 250 Kč (s obědem) Platba převodem: č.ú. 169233272/0600, v.s. 0216

9.30 – 10.00 10.00 – 10.30 10.30 – 12.00 12.00 – 13.30 13.30 – 15.00 15.30 – 16.00

Prezentace Biblický úvod – David Beňa Manželství a rodina v proměnách času – Jan Sokol Oběd, káva, rozhovory Psychologický vývoj manželství a rodiny – Pavla Cimlerová Ukončení konference

Foto V. Pokorný a B. Matulík, Typo K_design

leden 2016.indd 2

12/23/2015 10:19:04 PM


ství ské nci em vou

Obsah

Milí čtenáři, farizeus, učitel zákona a člen židovské rady jménem Nikodém přichází za Ježíšem v noci, aby se ujistil, že to, jak se mu Ježíš na základě pozorování jeví, je skutečně pravda. „Víme, že jsi učitel, který přišel od Boha…“ To se dá poznat. Nikodéma ale zajímá, jak tomu má rozumět. Pravda totiž může být poutem, které spojuje, i rozbuškou, která rozpoutá válečný konflikt. Pravda o tom, že Ježíš je Mesiáš, některé přivedla ke spáse, jiné k záhubě – a Ježíše samotného až na golgotský kříž. S pravdou totiž bývá obtíž. Ozvěna adventu a vánočních svátků nám přináší slova z knihy proroka Izajáše: „Lid, který chodí v temnotách, uvidí veliké světlo; nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo.“ Nikodém je vzorem člověka, který se nebál do noci a tmy vykročit, aby se dopátral pravdy. Začíná rozhovor tím, že svěří Ježíšovi to, co je zjevné, co vidí všichni: „Nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním.“ Jenže pravda, kterou se dozví z Ježíšovy odpovědi je něco, co ho ani v nejbujnějším teologickém snu nenapadlo. Možná je to něco, co ani vědět nechtěl, protože se to vymyká lidskému chápání a je předmětem rozvažování věřících i nevěřících po staletí až do dnešních dnů. Nikodémovi byla uprostřed oné temné noci osvětlena ta nejdůležitější pravda o člověku a Bohu: „Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“ „Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ Moudrý Nikodém se nebál vykročit do noci a tmy za Ježíšem, aby tuto pravdu, toto světlo objevil. A tak tě, Pane, na prahu roku 2016 prosíme: Dej, ať i nám zazáří světlo nového života. Světlo pravdy, které osvěcuje nejen temná zákoutí naší duše, ale zejména tajemství tvé lásky k nám a k celému tomuto světu. Tajemství tvého vtělení, tajemství dítěte, které se pro nás stalo vládcem pokoje, jehož vladařství se rozšíří a pokoj bez konce spočine i na každém z nás. Amen. Přeji Vám jménem celé redakce Boží požehnání a těším se, že budeme putovat společnou cestou ke světlu a pravdě.

ová

Váš Jiří Sedláček vydavatel

04 První lekce víry 06 Rozhovor Jít po stopách nejvyššího Tvůrce 10 Evangelium v Desateru Jedinečný Bůh 12 Téma Pravda 20 Zápisník Island 24 Etika Svět leží ve zlém 34 Diskuse Autorita a svědomí

příště

Evoluce Josef Potoček, Petr Raus

tiráž Číslo 1/2016, ročník Bratrské rodiny 48, Českobratrské rodiny 73 • Vyšlo 6. 1. 2016 Vychází 10x ročně, cena 43 Kč Šéfredaktor: Ing. Petr Raus Redakční rada: Mgr. Libor Duchek, Bc. Kateřina Korábková, PhDr. Daniela Sedláčková, Jiří Sedláček Výtvarník: Ondřej Košťák • Sazba: Olga Kutílková Editor: Anna Duchková Vydavatel: Jiří Sedláček • IČ 13161229 Ev. č. MKČR: E 5080 • ISSN 1803-828X Tisk: GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. Praha Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce. Redakce a administrace: Kodex, o.p.s., Soukenická 11, 110 00 Praha 1 tel. 222 31 26 56 www.i-brana.cz • e-mail: brana@cb.cz

design

leden 2016.indd 3

12/23/2015 10:19:04 PM


SLOVO

1. Mojžíšova 5,5–27;12,11–32

První lekce víry N

ový rok – to je nové vykročení, nová budoucnost, nová příležitost. Co všechno nás letos asi čeká?

Počátky víry Místo, které jsem pro čtenáře Brány vybral, má zajímavou přezdívku. Říká se mu někdy „kapitola smrti“. Opakuje se tu pořád dokola: „Zplodil, žil a umřel a umřel a umřel.“ Jako nějaká laciná písnička. Řeknete si, takhle strašit lidi hned zkraje roku…!? Člověk si přitom pomyslí, taková místa raději přeskočit. Je ale zajímavé číst biblické rodokmeny, protože i ty mají svůj hluboký obsah. Biblický text tím nudným opakováním připomíná, že člověk, který byl původně stvořen pouze k životu, následkem hříchu umírá. A umřel a  umřel a umřel… To se nakonec týká všech lidí. Pomíjivý život. Ovšem mezi těmi všemi, kteří umřeli, byl najednou jeden, který neumřel. Není to nápadné? Enoch, který stále chodí s Bohem, nakonec nezemře, nýbrž Bůh si jej bere k sobě. Co všechno to může znamenat? Na uvedený biblický rodokmen navazuje další. Stejně zvláštní. V jedenácté kapitole Bible opakovaně čteme: „Zplodil syny a dcery. Zplodil syny a dcery…“ Jsou tu popsány celé generace, od Šéma až k Abramovi, historie dlouhá pět staletí, a všichni se mají k světu. Plodí syny a dcery. A najednou je tu někdo, kdo se liší. Pět set let jedno miminko za druhým, a najednou se to zastaví. Sáraj je neplodná. Děti mít nemůže. Není vám nápadné, že to ten rodokmen tak zdůrazní? Co nám tím chce Bible do našich dnů a roků naznačit? Žena, která v těch starých biblických dobách neměla syna, jako by už byla zaživa pohřbena. Pro Sáraj a jejího muže musela být neplodnost, když

všichni kolem nich mohli mít radost z dětí, velmi pokořující. Pán Bůh to všechno vzal do svých rukou a proměnil v požehnání. Ale to až později, vlastně mnohem později. A tak se Abram se svou ženou učil čekat. Taková může být počáteční lekce víry. Přitom se pak může stát, že právě ta nejbolestivější věc v životě se promění v požehnání, dotkne-li se jí sám Bůh. I dnes se lidé ptají: „Proč mi Pán Bůh v životě něco důležitého nedal, proč mi zůstal něco dlužen?“ Jak v takových chvílích reaguje naše víra? Může se stát, že právě to, co nás pokořuje a všelijak bodá či pálí, se stane hnacím motorem k hledání Boží pomoci, Božího vedení a růstu víry. Vždyť ve chvílích, kdy člověku všechno vychází, vlastně ani nemá důvod, proč by Pánu Bohu důvěřoval. Kdyby Abram a jeho žena děti měli, neměli by zřejmě důvod věřit, že jim Pán Bůh v tomto ohledu nějak požehná. Asi by takovou věc pokládali za samozřejmost. A tak se i my učme s pokorou přijímat různá napětí života, která nás jakoby nutí Pánu Bohu opravdově důvěřovat. I takové může mít živá víra své počátky.

Nedostatky víry Jenže víra má i své nedostatky. Pán Bůh Abramovi přikázal, aby se vydal na cestu. Ten sice nevěděl, jaký bude její přesný cíl, ale když Hospodin promluvil, Abram se zvedl, poslechl a šel tam, kam ho Pán Bůh poslal. Jeho víra začala reagovat. Jenže v půli cesty, konkrétně ve městě Cháran, se zastavil a s následováním Božího hlasu přestal. Cháran leželo v oblasti dnešního východního Turecka a patřilo mezi silně prosperující města tehdejšího světa. Podle mimobiblických pramenů bylo důležitou obchodní křižovatkou a celá oblast se těšila nebývalému blahobytu. Když se v něm

 leden 2016

leden 2016.indd 4

12/23/2015 10:19:05 PM


Abram usadil, nesmírně zbohatl. Jeho majetek se rozmnožil a on sám tam získal společenské uznání a jistou vážnost. Boží slovo však začíná ukazovat, že Abramovým cílem byl Kenaan. Až tam jej Pán Bůh plánoval dovést. Jenže on se svou rodinou uvízl v půli cesty. Hrozilo nebezpečí, že se celé rodině v Cháranu zalíbí do té míry, že se už nikdy nebudou chtít zvednout a dojít až tam, kam je Hospodin povolal. A tak i tento starý příběh ukazuje na nedostatky víry. Jak je v novém roce s námi? Když se všechno daří, když se máme dobře, když vidíme ovoce vlastní práce, kdesi ve skrytu duše cítíme: Pán Bůh nám žehná, děláme to dobře… A myslíte, že to tak doopravdy vždycky je? Písmo nám připomíná, že i když se nám dobře daří a prožíváme naplněné a pokojné dny, nemusí to ještě znamenat, že bychom už byli v cíli a naplnili svůj úkol. Abram „ztěžkl“, tak to Bible říká, ale v té době nebyl ani zdaleka tam, kde jej Pán Bůh chtěl mít. I když nemá ke změně a novému vykročení lidský důvod, bude muset brzy povstat a pustit se dál. Nesmí zůstat jen v půli cesty. Abramova dlouhá zastávka je jakýmsi varováním, abychom nezůstali někde stranou jenom kvůli tomu, že se nám dobře daří nebo že nám věci vycházejí. V celém příběhu tak vidíme nebezpečí, že i my se na duchovní cestě usadíme na místě, kde nám je dobře. Ale tak se nedostaneme k předem vytyčenému cíli, ke kterému jsme byli povoláni, a tak nesplníme Boží záměr. Co potom? Bojme se toho, abychom na svých cestách víry nezůstali třeba kvůli rodinným rozpočtům polovičatí. Znovu si v novém roce položme otázku: Co po mně Pán Bůh chce? Co to znamená konkrétně, když v jeho Slově čtu pasáže o následování, o nesení kříže, o přinášení ovoce, o službě, o trpělivosti nebo o obětování se? To jsou ty skutečné lekce víry. Mnozí z nás jsme hlas svého Pána skutečně slyšeli a učinili jsme nadějné kroky jako kdysi Abram. Vykročili jsme.

Možná i v počátcích následování Pána Ježíše byla naše víra příkladná a druzí si ji mohli brát za vzor. Je ale otázkou, jak to s námi vypadá dnes. Nezapomínejme, že v Bibli máme i všelijaká varování o tom, že spasen bude ten, kdo setrvá až do konce. To platí pro každého z nás.

Povolání víry Pán Bůh k Abramovi promluvil znovu. Nezlomil nad ním hůl, když si Abram naordinoval jakousi přestávku. Bude schopen přijmout nové Boží volání? A budeš připraven přijmout ho i ty, milý bratře, milá sestro? Docela rád bych byl u těch diskusí, když všichni blízcí příbuzní slyšeli, že Abram chce znovu vykročit vstříc nezajištěné budoucnosti. Kolik bezesných nocí tím asi připravil všem okolo? Město Cháran se vlastně jmenovalo „Měsícov“. V noci, obzvlášť když svítí měsíc, tam často padá rosa. Ta je skoro jedinou vláhou, kterou ten kraj má. Měsíc, který je vidět, tak téměř každou noc přináší rosu, která nasycuje vyprahlou zemi. A ty bys, Abrame, to viditelné chtěl opustit a následovat Boha, kterého v noci ani ve dne nevidíš a který žádnou hojnost nepůsobí? Jak nám to vysvětlíš? Jak nám vysvětlíš, že chceš dát přednost nejistotě před tím, na co si můžeme sáhnout? Abram se však dokázal rozhodnout prostřednictvím své víry, proto říkal: „Musíme jít, Pán Bůh to po nás chce!“ A tak nastává nový zápas, další lekce víry. A Boží volání k následování, ke službě i k víře se stále opakuje. Tady nutně nastává vnitřní zápas, zápas víry a nevěry. Věřit totiž neznamená jen o Pánu Bohu vědět. Věřit znamená kvůli Pánu Bohu i něco udělat. Abram přijal, že právě vírou v  živého Boha se stává člověkem budoucnosti. Boží slovo říká jasně, že „věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme“. (Žd 11,1) Vlastně to můžeme říct i obráceně: Věřit Bohu znamená nebýt si jist tím, co vidíme…

Shrnutí a závěr

Mgr. Petr Grulich (48) Po absolvování teologické fakulty (Univerzita Karlova v Praze) a zahraničního studia (Ewersbach, Německo) sloužil jako kazatel ve sborech Horní Krupá a Praha 1Soukenická. Autor knih Kázáníčko kázání I a II a Tunelovaný Ježíš, současně pracuje jako tajemník Rady Církve bratrské. Žije s manželkou a 3 dětmi v Praze, publikuje fotoblog s názvem „Bible po kapkách“.

Vážení čtenáři, takové byly první lekce víry, kterými Pán Bůh provázel Abrama a jeho manželku Sáraj. Nejprve jsme viděli počátky, ze kterých jejich víra vyrůstala. Dále jsme si všimli jakéhosi ustrnutí. A nakonec jsme si připomněli, že své povolání může Pán Bůh vyslovit opakovaně. Ono je vlastně normální, když lidská víra prochází nějakou zátěží nebo stresovou situací. Ano, jak už zde zaznělo, právě vírou v živého a svatého Boha se Abram stal člověkem budoucnosti. K takové víře je pozván i kdokoliv z nás. Amen. ■ leden 2016 

leden 2016.indd 5

12/23/2015 10:19:05 PM


rozhovor Rozhovor s Marií Vrbovou

Jít po stopách nejvyššího Tvůrce Zpěvačka, malířka, matka tří dcer, celoživotní hledačka cest Božího myšlení. Umění se jí stalo darem, ve kterém se dotýká Tvůrce, a setkává se tak s podstatou bytí, s tajemstvím, jehož jsme sami součástí. Maruško, moje nejstarší vzpomínky Tě představují jako zpěvačku skupiny „K nebi“. Jaká byla Tvoje pěvecká dráha? Je pravda, že zpívání je pro mě důležité a že v různých etapách mého života dostávalo větší či menší prostor. Už v období před svým objevením křesťanství jsem zpívala ráda, bylo to takové to nadšení hudbou, co postihne v různé míře snad každou mladistvou osobu. Nicméně po svém obrácení jsem začala zpívat v hudebních skupinkách chvály a společně s kamarádkou jsme zpívaly její autorské písničky; pak se k nám přidali kluci, a tak vznikla skupina „K nebi“. Bylo v tom nadšení z objevení víry v Boha, z touhy vyzpívat svou víru, radost i své boje. Tam jsem začala zjišťovat, že mám nějaký dar zpívat, měla jsem též odezvu od ostatních, že se jim to líbí, a tak jsme nějakou dobu koncertovali a natočili písničky ve studiu.

Kde jste hrávali? Jen v církvi, nebo i v sekulárním prostředí? Se skupinou „K nebi“ jsme hrávali na studentských kolejích, v církvi, v kostelech. Později, kdy můj choť dal dohromady hudební uskupení Dooušek, jsme hráli i v kavárnách a též na svatbách.

Mgr. Marie Vrbová (45) absolventka SUPŠ Brno, PdF MU Brno obor výtvarná výchova, český jazyk. V letech 1996-2015 převážně působila jako maminka trojčat s poruchou autistického spektra, od roku 1995 s přestávkami učí výtvarnou výchovu na gymnáziu. V současné době se začíná více věnovat vlastní malbě a kresbě. Žije v Brně s manželem a s dcerami.

Vyšla vám někdy nějaké nahrávka? Se skupinou „K nebi“ jsme nahráli tehdy ještě kazetu, která se jmenuje „Kdo sedí na židli“. Jsou na ní písničky, které složila Lenka Hlavenková a Jirka Vrba, už přesně nevím, kdy vyšla; někdy kolem roku 1994. S „Doouškem“ jsme nenahráli nic, což se mi zdá být škoda. Doteď si myslím, že ty písničky jsou dobré, ale všechno má svůj čas.

Slyšel jsem, že jsi byla označena za jazzovou zpěvačku… Nejsem si jistá, zda bych se označila za zpěvačku, a tím spíše ne jazzu. Styl, který jsme tehdy hráli, bych folk ovlivněný tím, co jsme tehdy poslouchali – trampskými a folkovými písněmi. Jazzovou zpěvačkou mě nazývá jen Vašek Umlauf, a to proto, že mě několikrát slyšel zpívat nějaký ten jazzový standard a písničky, co složil můj manžel Jirka, jsou už jazzovou hudbou „načichlejší“. Jazz je dost široký pojem, ale známé jazzové zpěvačky, takové ty klasické velké dámy hudby jako je Billie Holiday nebo Nina Simone, Diana Krall atd., to jsou pro mě paní, od kterých se lze jen učit.

Za časů generace jazz pro některé vili o něm jako o ses s tím někdy? vyrovnávala?

mých rodičů či prarodičů byl křesťany nepřijatelný, mluhospodské muzice. Setkala A pokud ano, jak ses s tím

Nikdy jsem se s tím nesetkala, nikdo mi neříkal, že je to hospodská hudba nebo něco podobného. Jazz je pro mě hudební styl, který symbolizuje svobodu, schopnost vyjadřovat hlasem pocity, hluboké „hnutí“ v člověku, uvolňuje, otvírá ventil, aby mohly vyplout na povrch skryté emoce, a tím osvobozuje. Nejsem žádný velký znalec, ale kořeny této hudby budou někde v tradicionálech a gospelech, což je hudba silně svázaná s vírou v Boha.

 leden 2016

leden 2016.indd 6

12/23/2015 10:19:05 PM


Teď se hudbě ani zpěvu nevěnuji. Ještě po svatbě, když jsem měla malé děti, jsme chvíli hráli s manželem v  kapele „Dooušek“, hráli jsme zhudebněné básně, např. B. Reynka, F. Halase atp., ale uskupení nám nevydrželo. Bylo těžké skloubit hraní a zkoušení s péčí o děti a domácnost. Ale vyhlížím do budoucnosti, že se třeba ještě nějaká příležitost objeví. Kdybych ale měla paralelně ještě jeden život, aby se mi do něj toho vešlo více, byla bych jazzovou zpěvačkou, která by lkala a radovala se zpěvem, aby to potěšilo a osvobozovalo i naslouchající. Zpěv, hudbu, ale i výtvarné umění vnímám jako Bohem daný dar, v němž se můžeme dotýkat Tvůrce, protože v tu chvíli sami tvoříme. Potkáváme se tak nějakým tajemným způsobem s jádrem věcí. Je to pro člověka důležité.

Pokud si Tě dnes člověk najde na webu, narazí spíše na Tvoje výtvarné aktivity. Co Tě přivedlo od hudby k malování? Malování či kreslení bylo mojí potřebou už v dětství, vždycky mě přitahovalo a chtěla jsem to umět. V době kolem dvaceti let však malování ustoupilo do

pozadí, po své konverzi ke křesťanství jsem se mu nevěnovala, zdálo se, jako by všechny věci související s křesťanskou službou byly důležitější než vlastní tvorba, a já jsem v sobě neměla dost odhodlání malovat a učit se malovat. Zpětně vnímám, že to byla škoda, ale tehdy jsem to nedokázala tak vidět. Teď, když jsou děti větší a péče o ně není už tak velká, tak se k tomuto svému snu mládí snažím vracet a pracovat na sobě. Mám potřebu vyzkoušet, jestli to moje volání v mládí po tom, být malířem, bylo správné.

FOTO jiří vrba

Jaká je Tvoje současná základní hudební aktivita?

Je Ti výtvarné vyjádření bližší než hudební? A jestli ano, proč? To je těžké říct, jestli je mi zpěv bližší než malování či naopak. Jsou to různé způsoby projevu… Malování je taková introvertní osamělá činnost, kdy se člověk hrouží do sebe, asi je pro mě bytostnější. Zpěv je něco, co lze bezprostředně sdílet s ostatními a je pro mě víc odpočinkem než prací, což bych o malbě neřekla.

Tvoje obrazy mi připadají hodně snové, fantaskní, často pracuješ s anatomickými motivy, s lidským tělem. Odkud to vyrůstá? leden 2016 

leden 2016.indd 7

12/23/2015 10:19:05 PM


rozhovor Mám ráda figurální kreslení, zajímají mě lidské postavy i portréty, ráda se nořím do podoby člověka, kterou se snažím zachytit. Asi je mi jako námět bližší člověk než krajina, ale je to proměnné. Fantaskní, snové obrazy, jak říkáš, vznikají většinou z nějaké potřeby zachytit pro mě důležitý pocit nebo myšlenku. Často je na počátku drobná kresba třeba z tramvaje nebo i básnička, co mě zaujme. Může to být tak, že v nějaké básni najdu obrat, který se mi zdá skvělý, prostě ve mně vyvolá obraz a já mám potřebu ho namalovat a rozvíjet. Nejlepší je, když si obraz řekne o nový obraz.

Jakým technikám se zejména věnuješ? Ráda si kreslím či maluju ilustrace ke knížkám, které mě zaujaly. Na plátna někdy maluju akrylem, ale teď stále více olejovými barvami. Ilustrace dělám akvarelem, lavírovanou kresbou… Jsem ve fázi, kdy i objevuji technické možnosti například olejomalby.

Jakou roli v Tvé tvorbě a uměleckém projevu hraje Tvoje víra? Myslím si, že každý malíř řeší ve své tvorbě vlastně sám sebe. Nemyslím si, že je to sobecké, je to přirozené. I když maluji jablko nebo vymyšlenou představu, nějakým způsobem zpracovávám svoje vidění věcí. Odráží se v tom, jaká jsem – jako tvůrce. A z toho plyne, že osobní víra se v obrazech projeví. Není to nutně o volbě tématu, že by muselo být primárně biblické nebo křesťanské. Věřím tomu, že dobrý malíř, i kdyby maloval jen prosté věci kolem sebe, kterých se běžně dotýkáme, pokud bude mít vůči Bohu nastavení obdivu a permanentní zvědavosti, touhy se Bohu přiblížit, dokáže ukázat něco z Božího způsobu myšlení. Může vlastně být takovým Božím nástrojem, kterým tvoří On. Nejlépe se to děje, když člověk sám na sebe zapomene.

Je ale výtvarné umění k výpovědi víry přiměřené? Kalvínská reformace byla k takovému vyjádření duchovních věcí poměrně skeptická… Rozumím tomu tak, že se Jan Kalvín stavěl zejména proti zobrazování Boha a uctívání obrazů světců v kostelech, které chápal jako urážku skutečného Boha. Ten není polapitelný lidským zobrazením, a tudíž jeho zobrazování nebo zobrazování duchovních věcí (světců, biblických scén atp.) je pro lidi zavádějící a od víry spíš odvrací. V době šestnáctého století to byla samozřejmě reakce na vizuálně přebujelé katolické kostely (a to ještě nepřišlo pořádně ani baroko). Tomu rozumím, že mohli vnímat,

že umění svádí spíš k uctívání obrazu než Boha. Nicméně nemyslím, že z toho plyne, že výtvarné aktivity, které lidstvo provázejí celou jeho historií, mají jen funkci člověka zabavit nebo slouží jen ke zdobení jeho životního prostředí. Čím víc se snažím sama něco tvořit, tím víc si myslím, že v umění se potkáváme s něčím, co nás přesahuje. Jsme nadaní k tomu, dělat „umění“, je to činnost, ze které nám neplyne bezprostřední užitek, a přesto jsme k ní puzeni, i  kdybychom si měli jen v dětství vyřezat lodičku z  kůry nebo dělat panenky z klacíků, domečky v lese. Myslím, že to je stopa Tvůrce v nás. Já teď chci po té stopě jít.

Je možné Tvá díla někde vidět? Pořádáš výstavy? Určitě chci obrazy vystavovat, poslední dva roky jsem měla dvě výstavy v klubu na Leitnerce v Brně a chystám se asi někdy v květnu udělat další výstavu ve větším sále. Mám svoje webové stránky na adrese www.marievrbova.cz, které však málo doplňuji novými věcmi, v tom mám rezervy.

Nejlépe se to děje, když člověk sám na sebe zapomene. Kde a jak dnes pracuješ a jakou máš rodinu? Pracuji jako učitelka na gymnáziu, učím výtvarnou výchovu. Jsem vdaná, mám tři devatenáctileté dcery; jsou zvláštní a jedinečné, jsou všechny v nějaké míře autistky a narodily se naráz, takže minulých téměř dvacet let bylo hlavně ve znamení péče o ně. Pro jednu naši dceru jsme našli nádherné chráněné bydlení, za které jsem velmi vděčná, a hlavně ona je v něm spokojená. Jezdíváme si pro ni a víkendy trávíme spolu. Tím se nám doma hodně změnila situace: pracuji, mám v týdnu více času na další dvě dcery a též nově na své výtvarné aktivity. Je pro mě důležité, že můj manžel mě v malování podporuje, rozumí tomu, že se chci malování věnovat. Též moje děvčata to vědí. Moje rodina je pevný bod ve vesmíru, místo, které jsme vybudovali, a je to důležitý prostor. Domov, kde máme všichni svoje místo, jistota, odkud se dá vylétat a dcery mohou pracovat na svém budoucím zaměstnání, my dva zase na svém, pak se na toto chráněné území můžeme zase vracet. Pro holky je teď doba, kdy se utváří, jakým profesním směrem v životě půjdou, jak mnoho a zda budou

 leden 2016

leden 2016.indd 8

12/23/2015 10:19:05 PM


Ukázky z výtvarné tvorby Marie Vrbové, obrazy Trychtýřník (olejomalba na plátně) a Chytač (akrylová malba na plátně).

Pán Ježíš tedy přišel? Jak?

moci být v životě úplně samostatné, nebo ne. Toho všeho se samozřejmě naplno účastním.

Mluvila jsi na počátku tohoto rozhovoru o období svého života před objevem křesťanství. Jak Tě křesťanství oslovilo? Bylo to v období mých osmnácti let; přes kamarádku jsem se setkala s věřící dívkou, a ta mi řekla o Kristu. Narodila jsem se v rodině, kde se v Boha nevěřilo ani se o víře nemluvilo, takže představa Boha, který je přijímající a zároveň zná celou moji osobu, mne dost silně zasáhla. Byla to doba asi rok před revolucí v roce 1989, křesťanství jsem vnímala jako něco téměř ilegálního; nebylo běžné se jen tak scházet u někoho v bytě za účelem čtení Bible a modlitby. To vše ode mne jako vyplašeného děvčete vyžadovalo odvahu pustit se do objevování něčeho, co v mé rodině bylo vnímáno jako tmářské nebo minimálně hodně iracionální.

A to bezprostřední oslovení Pánem Ježíšem Kristem? Ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že tu existuje možnost, že by tu byl někdo, kdo mne přijímá takovou, jaká jsem, že by tu byl stále milující Někdo, kdo ale i jasně vidí mé odvrácené tváře, tak mne to přemohlo a chtěla jsem se tomu otevřít. Tak jsem se modlila, aby Kristus přišel ke mně. Byl to začátek další stále probíhající etapy života, ve které se stala spousta věcí, které mě učí poznávat Boha i sebe.

To jsou těžké otázky, není snadné mluvit o tak v podstatě nepostižitelných věcech… nemám pro vyjádření duchovna slova… Trošku je to jako s obrazy, mají mluvit řečí barev a tvarů, nemají se vysvětlovat slovy. Kristus, Bůh se někdy „ukáže“ a v tu dobu je člověk jakoby překonaný tou láskou, odpuštěním, smyslem věcí, které má možnost najednou zahlédnout. Jsou to vzácné chvíle nahlédnutí do hlubin. Trápení života, požitky života, vlastní selhání, úspěchy, to vše se díky Bohu najednou srovná do smysluplné mozaiky. To jsou ty cenné chvíle, kdy to tak lze uvidět, a pak je spousta dnů, kdy je třeba se opírat vírou, doufáním, nadějí o to, že Bůh naplní moje snažení i nesnažení smyslem.

Většina velkých uměleckých děl minulosti vznikala v rámci církve a pro církev. Navazuješ na tuto tradici? Kdo je adresátem Tvých děl? Ty sama? Pán Bůh? Kdokoli z lidí? Nenavazuji na tradici malování děl pro církev. Když maluji, nemyslím na adresáta téměř vůbec, to by mě spíš brzdilo, přizpůsobovala bych své obrazy budoucím divákům, a to by myslím nebylo dobře. Chci dobře vyjádřit myšlenku, která mi tane na mysli. Ale chci, aby mé obrazy byly viděny, a mám radost, když zaujmou.

Ve které oblasti života se Ti daří Pána Boha nejvíce či nejlépe vyjádřit? To nevím, vnímám to tak, že každá z těch oblastí potřebuje jiný přístup a jiný způsob totálního nasazení. V rodině je to často trpělivost, láska, důvěra, ve škole a v tvorbě cílevědomost, poctivost, vytrvalost atp. Bůh se oslaví, když se některá z těchto ctností zrovna (náhodou) v mém životě objeví.

■ připravil petr raus

leden 2016 

leden 2016.indd 9

12/23/2015 10:19:06 PM


Exegeze

první přikázání

Jedinečný Bůh Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne. (Ex 20,2–3)

J

e Desatero aktuální i v dnešní době? Týká se i našich životů? I dění v naší společnosti? Odpovědí možná bude, když z novin, které běžně čtete, vystřihnete články, které by nebyly napsané, pokud by lidé Boží přikázání dodržovali. Nevím, co vám z vašich novin zůstalo. Mně nic moc. Někdy se říkává, že Desatero tvoří v mnoha státech základ zákonodárství. Nevím, jestli je to tak možné povědět, protože když přikázání oddělíme od Boha, jsou nesplnitelná. Bez vztahu k živému Bohu nemůžeme vidět, jaký smysl přikázání mají.

Když se s lidmi dostaneme k rozhovoru o Desateru, tak se první přikázání, o kterém budeme přemýšlet, velmi často za přikázání ani nepovažuje. Je chápáno jako součást úvodu, který se rychle přeskočí, a jde se hned na „konkrétní“ příkazy: „Nezabiješ, nesesmilníš, nepokradeš.“ První přikázání ale není jen nějaký nutný a nudný úvod, protože jde o základní princip života. Všechna ostatní přikázání se od prvního odvozují. Všechna musíme chápat ve spojení s prvním, teprve v souvislosti s ním získávají svůj význam. To první dává význam a smysl všem ostatním, protože vede k živému Bohu. A právě začátek, který bychom měli opakovaně číst u každého dalšího přikázání, ukazuje, že nejde o zákaz, ale o vzkaz a odkaz toho, který nás miluje, který nás osvobodil a vede ke svobodnému životu. Jako Boží odkaz ho chápe i Mojžíš: „Toto je požehnání, kterým Mojžíš, muž Boží, žehnal před svou smrtí syny Izraele. Pravil: ,Hospodin přišel ze Sínaje, jako slunce jim vzešel ze Seíru, zaskvěl se z hory Páranu, přišel s desetitisíci svatými, po jeho pravici jim z ohně vzešel Zákon.῾ Ano, lidská pokolení jsou mu milá. Všichni jeho svatí jsou v tvé ruce, přivinuli se k tvým nohám, budou se učit z tvých řečí Zákonu, který nám přikázal Mojžíš jako odkaz Jákobovu shromáždění.“ (Dt 33,1–4)

Smíš mít jednoho živého Boha!

Daniel Komrska (1951) Absolvent teologie na Evangelické bohoslovecké fakultě v Bratislavě, po letech kazatelské praxe dnes druhý kazatel Sboru Církve bratrské v Brně na Kounicově ulici.

Už první věta 20. kapitoly Druhé knihy Mojžíšovy nám říká, že máme co do činění s živým Bohem: „Bůh vyhlásil všechna tato přikázání.“ Máme Boha, který s námi mluví. Běda nám, když Bůh mlčí! Jak dobře, když můžeme jeho řeč slyšet, jak je psáno: „Varujte se tedy odmítnout toho, kdo k vám mluví. Jestliže neunikli trestu ti, kdo odmítli tlumočníka Božích příka-

10 leden 2016

leden 2016.indd 10

12/23/2015 10:19:06 PM


zů na zemi, tím spíše neunikneme my, odvrátíme-li se od toho, který mluví z nebe.“ (Žd 12,25) Co jsou ta první a rozhodující slova v Desateru? „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“ Tentýž živý Bůh, který v Pánu Ježíši pověděl: „Já jsem chléb života“ (J 6,8), „já jsem světlo světa“ (J 8,12), „já jsem dveře“ (J 10,9), „já jsem dobrý pastýř“ (J 10,11), „já jsem vzkříšení i život“ (J 11,25), „já jsem ta cesta, pravda i život“ (J 14,6), „já jsem pravý vinný kmen“ (J 15,1), „já jsem to, nebojte se!“ (Mt 14,27), „já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala” (Lk 22,32), „já jsem s vámi po všecky dny až do skonání světa“ (Mt 28,20). „já jsem Alfa i Omega, první i poslední, počátek i konec“ (Zj 22,13). „Já jsem,“ tak začíná první Boží přikázání poukazem na živého Boha. Jedině s živým Bohem Pánem Ježíšem Kristem můžeme jít cestou svobody. On je světlem, chlebem, dveřmi, dobrým pastýřem, vzkříšením, cestou, pravdou i životem. Jako živý přichází do našeho strachu: „Já jsem to, nebojte se“ i do našich zkoušek s prosbou, aby naše víra neselhala. On jediný je s námi po všecky dny, on je počátkem i koncem.

Smíš mít zachraňujícího Boha „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“ To je další důležitá informace o živém Bohu. Tento skutečný Bůh vysvobozuje Izraelce z otroctví v Egyptě a vede je do nové vlasti. Izraelský národ by bez tohoto vysvobození neexistoval. A co to má společného s námi? Tento zjevený Bůh, Bůh Izraele, se v Ježíši Kristu zjevil všem národům, všichni dnes mohou znát jeho jméno. Boží záchrana v oběti Pána Ježíše a jeho vzkříšení je darováním života, proto se Boží přikázání stávají cestou k naplnění života ve svobodě. Bůh nejprve zachránil Izrael, a pak mu na cestu svobody dává Desatero přikázání. I nás zachránil skrze Krista z otroctví hříchu a dává nám pravidla pro život ve svobodě. Smíš mít Boha, který vstupuje do dějin jako zachránce a vysvoboditel.

Smíš mít Boha, osobního Pána Slovo, které se mne v prvním přikázání zvláště dotýká, je zájmeno „tvůj“. „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh,“ to znamená patřící tobě. Bůh je připraven být mým Bohem, patřit mi, patřit ke mně. Tak se Bůh snižuje a sklání k člověku. Člověk zápasí, zda má, nebo nemá Bohu věřit. Tím zásadním rozhodnutím víry ale není rozhodnutí člověka, to zásadní rozhodnutí víry udělal Bůh. On nám věří, chce nám patřit. „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh.“

Osobní odpověď První přikázání ukazuje, že v mém životě vše záleží na mém osobním postoji, na jasném vztahu poslušnosti a důvěry vůči Bohu. Víra je naplněním prvního přikázání. Bůh má být středem a základem mého života. Jemu má patřit můj život tak, jak Bůh chce patřit mně. Asi si nedokážeme představit, že by manžel řekl své manželce: „Osobně jsi mi úplně lhostejná, nezáleží mi na tobě, ale budu se snažit o korektní partnerství.“ To je konec každého mezilidského vztahu, protože ten umí vytvořit jen úcta, důvěra a láska. První přikázání nás volá k důvěrnému odevzdání sebe sama Bohu. Je to jen odpověď na to, jak k nám vychází Bůh, zachraňující, vysvobozující a milující.

Boží oslovení nás staví před rozhodnutí První přikázání ukazuje na nebezpečí, které hrozilo Izraelitům a hrozí i nám. Problém totiž není v tom, že bychom měli místo Boha jiné bohy, ale že mimo Boha máme své jiné bohy. V historii Izraele vidíme porušování tohoto přikázání tím, že vedle Božího oltáře stavěli ještě oltář Baalův. To je i naším problémem: Bůh a můj majetek, Bůh a moje kariéra, Bůh a moje záliby, Bůh a já. Kdo nebo co může být tím jiným bohem? Jedna trefná definice Martina Luthera říká: „Na čem lpí tvé srdce, to je jiný bůh.“ Uctívat jiného boha tedy můžeme, když hledáme sílu mimo Ježíše Krista. Jiným bohem může být cokoli, čím se naše myšlenky zabývají více než Ježíšem Kristem, na čem mé srdce lpí víc než na Ježíši Kristu, co vyplňuje můj čas víc než Ježíš Kristus, stejně jako všechna naše přání a představy, které určují náš život místo Ježíše Krista. Všechno to, co nás sytí bez Ježíše Krista. První přikázání nás staví před rozhodnutí; Pán Ježíš to říká jasně: „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým potom pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku.“ (Mt 6,24) Neříká: „…nesmí sloužit dvěma pánům“, ale „nemůže“, protože to jinak nejde. Tam, kde se v životě uskuteční první přikázání, dějí se nové věci: Pán Ježíš přináší na prvním místě radost a záchranu. Tak to prožil Zacheus, vrchní celník, když s radostí přijímá Pána Ježíše a zříká se toho, čemu dříve sloužil. První přikázání nás staví před rozhodnutí. Zacheus se rozhodl správně. I ty smíš mít jediného, jedinečného Boha, vysvoboditele, zachránce a milujícího Pána, který ti chce patřit. ■ leden 2016 11

leden 2016.indd 11

12/23/2015 10:19:06 PM


TÉMA

JaN lukl

IlusTrace Ondřej kOšŤák

Téma pravdy je tématem stále živým. Autor sleduje jeho propojení s tématem svobody, moci i kultury, v pohledu obecném, ale i biblickém. Pravda posvěcuje – co to ale znamená? Ve hře je pravda, ale i láska a věrnost.

12 leden 2016

leden 2016.indd 12

12/23/2015 10:19:07 PM


C

o je pravda? Tuto otázku položil už před dvěma tisíci lety římský místodržící Pilát, když vyslýchal Ježíše z Nazareta. Je to otázka i dnešního postmoderního člověka. Jedna z námitek, kterou dnes lidé vůči křesťanství mají, zní: „Křesťanství je velmi netolerantní a omezující náboženství. Křesťané si myslí, že mají jedinou pravdu. Ve skutečnosti tím omezují druhé a berou jim právo svobodného rozhodování. Každý má přece právo určit si svou vlastní pravdu.“ Co tím tenkrát Pilát sledoval, když tuto otázku kladl? Čteme-li Bibli pozorně, poznáme, že Pilátova otázka nebyla otázkou člověka, který pravdu upřímně hledá. Byla to spíše řečnická otázka člověka, který se pokouší ospravedlnit své vlastní jednání. Podstatu jeho otázky krásně vystihla známá americká spisovatelka Joy Davidman, která o jeho výroku napsala: „Nebyla to upřímná otázka. Použil v tehdejší době módní doktrínu. Je to lež skeptika, který raději, než by čelil svému vlastnímu hříchu, zpochybňuje jeho realitu. Pilát zde představuje názor současného člověka, že pravda je relativní a je podřízena momentální poptávce. Tvoří se úmluvou a závisí na míře účelnosti. Proto máme právo dělat cokoliv, co se zdá být v souladu s naší zkušeností, podobně jako to dělal Pilát. Potřebujeme nejprve porozumět samotnému Pilátovi, abychom pak porozuměli i sami sobě.“ Joy Davidman zde říká, že jedním z hlavních důvodů, proč i dnes zpochybňujeme pravdu, je touha vytvořit prostor pro své vlastní účelové jednání a ospravedlnit své vlastní hříchy, podobně, jak to zřejmě dělal Pilát. Z pohledu dnešní doby je často právě toto znakem svobody. Já sám jsem tím, kdo si určuje, co je dobré a co nikoliv. Zároveň však tento svůj pohled nemohu nikomu vnucovat, protože bych mu tím bral jeho vlastní právo na svobodu. Kdykoliv proto v naší době narazíme v rozhovoru na téma víry, náboženství, morálky, na otázky, co je správné a co špatné, na téma Boha a věčnosti nebo něčeho podobného, slyšíme: „Víš, možná je to pravda pro tebe, ale není to pravda pro mě. Oba máme svou vlastní pravdu, můj pohled je stejně tak pravdou, jako tvůj.“ V tu chvíli je konec diskuse. Pravdu si tvoříme jako jednotlivci. Neexistuje jedna absolutní, objektivní pravda.

Ani jednotlivec nemá tu moc Ve skutečnosti ale jde ten nejnovější pohled dnešní doby ještě dál a říká, že dokonce ani jednotlivec nemá moc něco takového udělat. Tvrdí, že pravda vůbec neexistuje, že všechna pravda je pravdou jen

podle jména, že jde pouze o konstrukt lidí, kteří jsou u moci nebo o tuto moc usilují. Dnešní postmodernismus říká: „Pokud trváš na tom, že máš pravdu, kterou by měli ostatní přijmout, nejsi jen omezený. Ve skutečnosti tu probíhá mocenský boj. Tvrzením, že máš pravdu, se pouze snažíš převzít moc nad jinými lidmi. Často jde o boj mocenských skupin, protože právě skupiny jsou místem, kde se tato pravda nejčastěji tvoří. A jediný způsob, jak eliminovat vznik tyranské společnosti, je, že se naprosto zbavíme objektivní pravdy.“ Na základě těchto postojů se nám může zdát, že v dnešní době existuje jen jediný hřích, a tím je netolerance, tedy prosazování pravdy. V intencích takového pohledu pak realita neexistuje, respektive všechno je realitou jen virtuální. A proto, jak zpívá Johnny Rotten v jedné ze svých písní: „Pokud nic není pravda, je dovoleno všechno.“ Kde jsou pak nějaké hranice? Pokud budeme v zastávání tohoto pohledu důslední, stěží se pak dá domyslet, kam to až může zajít. Není nic a nikdo, komu bychom se měli zpovídat, nic není věčné, neexistuje realita, kterou bychom se měli řídit. Nic není skutečné, a proto na ničem nezáleží. Ale to, co se někomu může zdát jako bezbřehá svoboda, ve skutečnosti zbavuje člověka všech jeho jistot a pevných bodů. Není na čem stavět, není o co se opřít. Chybí jakýkoliv pevný základ. Když přijde bouře, nic po ní nezůstane na svém místě. Proč lidé takto popírají pravdu? Apoštol Pavel v epištole Římanům píše: „Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu.“ (Ř 1,20) Dále tam čteme: „Z nebe se zjevuje Boží hněv proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svévolně potlačují pravdu.“ (Ř 1,18) Výraz „potlačují pravdu“ je velmi zajímavý. Neznamená to, že pravdu neznáme. Uvědomujeme si, jaká pravda je, vědomě se ji ale snažíme potlačit. Jak jsme si už zmínili, pravda je

Jan Lukl (43) Absolvoval Evangelikální teologický seminář v Praze. Jako kazatel začínal ve Sboru CB v Brně-Králově Poli a následně pak v Kutné Hoře. Nyní je kazatelem ve sboru CB Podblanicko. S manželkou Marií vychovávají čtyři děti. Své obdarování vidí především v misii, jako klíčové pro život církve vnímá učednictví.

leden 2016 13

leden 2016.indd 13

12/23/2015 10:19:07 PM


TÉMA téma nám často nepříjemná. Usvědčuje nás, odhaluje věci, které nám jsou nepříjemné. Pravda je realita, která je tu přítomná, ať už jí věříme nebo ne. A pokud se jí nepodřídíme, narazíme. Je to jako bychom se snažili řídit své auto se zavřenýma očima. Nedopadne to dobře. Nemůžeme zavřít oči a říct si: „Nyní zabočím doleva a pak doprava a tímto způsobem budu tvořit realitu.“ Ne, velmi záhy nás začne realita přetvářet a měnit. Pravdu totiž netvoříme, ale objevujeme a  pravda pak utváří nás. Proto je pro nás pravda tak důležitá. Nemůžeme před ní do nekonečna zavírat oči a utíkat před ní.

Pravda mezi kulturou a vírou Vnímáme zde kontrast mezi současnou kulturou a křesťanskou vírou. Křesťanský Bůh je Bohem pravdy. Tak to čteme v Bibli. „Tvá pravda tě obklopu-

je“ vyznává žalmista v Ž 89,9. Nejen z úst žalmistů se pak opakovaně dozvídáme, že Boží slovo, jeho soudy, ale i dílo jeho rukou jsou pravda. „Činy jeho rukou jsou pravda a právo, všechna jeho ustanovení jsou pravdivá.“ (Ž 111,7) Pravda nejenže Boha obklopuje a je součástí veškerého jeho konání, ale v Ježíši Kristu je sám Bůh tou Pravdou. Proto nyní nehledáme pravdu už jen jako informaci odpovídající skutečnosti, ale také jako osobu, jako osobní moc, která proměňuje a řídí náš život. Ježíš říká: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (J 14,6) On je tou Pravdou, která osvobozuje z moci hříchu a otvírá člověku cestu k životu věčnému. Jak už bylo zmíněno, pravdy se mnohdy bojíme, a to zvláště, pokud se týká našeho osobního života – proto tak rádi zdůrazňujeme lásku. Pravdu

anketa Platí biblický požadavek pravdivosti absolutně? Je třeba říkat pravdu za všech okolností? Jiří, Třebíč • Určitě nikdy nelhat (nevěřím na milosrdnou lež a menší zlo). Taky bych ale řekl, že někdy je lepší raději neodpovědět a třeba i mlčet. Filip, Praha-Horní Počernice • Myslím, že ano. Vždy je třeba mluvit a jednat pravdivě. Nadto jsou však někdy situace, kdy dobrý a čestný úmysl je více než ryzí pravda. Zdeněk, Litomyšl • Mým vzorem byl dlouhá léta Jan Hus, který byl ochoten pro pravdu i zemřít. Myslel jsem si, že je správné říkat pravdu vždy. Pak jsem se setkal s jedním velice moudrým člověkem, který při jedné příležitosti řekl, že nad

pravdou je ještě láska. Musel jsem o tom hodně přemýšlet, a tak nějak vnitřně jsem cítil, že to tak je. Když máme nějakého člověka opravdu rádi, tak to, jakým způsobem pravdu řekneme, způsobí, že ji bude schopen přijmout, a jak říká Boží Syn, pravda ho osvobodí. Na druhé straně vidím, že mnoho křesťanů jedná „hlavně v lásce“ a pravdu řeknou málokdy. Málo si uvědomují, jak tomu případnému člověku ubližují, protože zůstává spoutaný. Pak je nasnadě otázka, jaká je to láska, když není ochotna snést těžkosti s pravdou spojené. Adam, Ostrava • Na tuto otázku si říkám – a je občas třeba mlčet pravdu? Napadají mě totiž situace, kdy Pán Ježíš na otázky zvídavých také dokázal mlčet nebo odpovídat otázkou. Zapřel snad v té chvíli pravdu, která mu jistě byla zjevena? (J 14,6) Usuzuji,

že předpokladem pro to „říkat pravdu“ je tedy ještě něco více, než jen pravdu znát. Je to umění, jde o vedení Duchem, je to věc moudrosti a poznávání. Biblické „poznáte pravdu a pravda vás osvobodí“ je pro mne navíc celoživotní úkol (roz)poznávání (Ř 12,2), porozumění, rozeznávání, rozlišování toho, co je Pravda a co ne. V tomto smyslu zůstáváme učedníky, tedy těmi, kteří jsou ochotni nejen Pravdu vyučovat, ale také se Pravdě učit. Vzhledem k těmto okolnostem navrhuji: učme se s pravdou zacházet „organičtěji“ a pestřeji, učme se ji absolutně nejen říkat, ale také mlčet, promýšlet a hlavně žít. Ve všech těchto podobách se Pravda dokáže projevit, a i v nich i mimo ně zůstává přece absolutní a nezpochybnitelnou. Anna, Praha-Smíchov • Myslím, že ano. Křesťan, který se odevzdá Bohu (a tedy Pravdě

14 leden 2016

leden 2016.indd 14

12/23/2015 10:19:07 PM


vnímáme jako přísnou spravedlnost, zatímco lásku jako laskavé bezpodmínečné přijetí. A přitom jak láska, tak i pravda jsou základní Boží atributy, které se od sebe nedají oddělit. Jsou základem Boží podstaty a jeho charakteru. Kráčejí před ním, předcházejí ho. „Spravedlnost a právo jsou základ tvého trůnu, milosrdenství a pravda kráčejí před tebou“ (Ž 89,15) Veškerá láska i pravda pramení z  Boha samotného. On je tím zdrojem, ztělesněním obojího. Láska a pravda jsou u něj v dokonalé harmonii a rovnováze. Nám, jako těm, kdo se rozhodli následovat Ježíše Krista, Ježíš zaslíbil Ducha pravdy. „Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví.“ (J 15,26) Otevřeme-li se mu, odhalí nám tento Duch plnou pravdu, jak je psáno: „Jakmile však

– J 14,6), přirozeně pravdu žije i mluví. Má lásku k lidem, tudíž je nechce zraňovat, ale také touží, aby poznali pravdu – o Bohu, o sobě samých – a  ta je osvobodila. (J 8,32) To je mnohem víc než sebepříjemnější pocit pohody a falešné naděje. Dušan, Frýdlant nad Ostravicí • Už jste někdy zkusili říct strohou pravdu dospívající dceři, když se zeptá, jestli jí to sluší? Nebo osvobodilo někoho, kdo se bojí létat letadlem, slyšet statistickou pravdu, že je to nejbez-

přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy.“ (J 16,13) Co to znamená, že nás Duch pravdy uvede do veškeré pravdy? Znamená to, že pak budeme mít všechny pravdivé a potřebné informace k tomu, abychom se mohli správně rozhodovat? Nejen to. Především tu jde o dvě, pro život křesťana zásadní skutečnosti. Když Duch pravdy přijde, pak na prvním místě zjevuje člověku Boží lásku a slávu. Člověk pak v němém úžasu stojí před svým Stvořitelem, Spasitelem a Pánem. S tím pak úzce souvisí a na to navazuje zjevení stavu srdce daného člověka. Není to tedy jen rozumová informace, co nám Duch pravdy předává, abychom ji pak dále podrobovali zkoumání a hodnocení. Je to především nadpřirozené zjevení, které nás vede k přiznání a k následnému vyznání a opuštění vlastních hříchů.

pečnější dopravní prostředek? Bible nám říká, že máme žít v pravdě. Nevěstka Rachab ale neřekla pravdu, a bylo jí to počítáno za spravedlnost. Ježíš říkal: „Já jsem ta cesta, pravda i život.“ V češtině říkáme: „mám pravdu“, což může vést k představě, že někdo je majitelem pravdy. Ježíše však nelze vlastnit. Aby se mi nestávalo tak často, že lpím na pravdě a přitom míjím Pravdu, snažím se vždy odhadnout, jaké bude ovoce toho, co řeknu. Bude to láska, radost, pokoj atd.? Nebo řeknu jen „pravdu“, která neosvobozuje? Ondřej, Tábor • Bible důležitost pravdivosti velmi zdůrazňuje, ale nenajdeme v ní normativní požadavek říkat pravdu za úplně všech okolností. Spíše mám dojem, že v Bibli nalezneme vyobrazení jistých situací, v nichž je jasně třeba se na stranu pravdy postavit, a to i za cenu vlastního ohrožení. Na

druhou stranu sám Pán Ježíš z velmi dobrých důvodů ponechává některé podstatné otázky bez odpovědi, resp. zodpovídá je tazatelům trochu jiným způsobem. Sám si umím představit některé situace, kdy je v danou chvíli lepší pravdu neříkat. Jsou-li obě otázky zaměřeny na „říkání pravdy“, s jistou váhavostí bych na ně odpověděl záporně, ovšem s velkým zdůrazněním toho, že následovat Ježíše znamená vždy též následovat Pravdu. (J 14,6) Dagmar, Bohumilice • Jako křesťané „víme“, že pravdu musíme říkat vždy a všude. V praxi se často raději vyhneme odpovědi, než bychom řekli pravdu. Ze strachu. Každý taky máme svou pravdu. Zřejmě jediná pravda, o které bychom neměli pochybovat a měli bychom ji říkat za všech okolností, je, že Bůh je láska, naděje a  útočiště.

■ připravil petr raus

leden 2016 15

leden 2016.indd 15

12/23/2015 10:19:08 PM


TÉMA téma Dar svobody Duch pravdy a jeho zjevená pravda tady stojí v naprostém kontrastu k dříve zmiňovanému postoji Piláta. Zatímco Pilát se snaží svou otázkou po pravdě zpochybnit realitu svého vlastního hříchu, a   tak se ospravedlnit, jednání Ducha Božího nás staví do světla Boží pravdy, a vede nás tak k odhalení a vyznání každého hříchu. Pokud se Duchu pravdy otevřeme, poznáme osvobozující moc této pravdy. Ježíš říká: „Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými.“ (J 8,32). Pravda osvobozuje, zatímco lež spoutává. Život ve lži provází strach z toho, že lež bude odhalena. Dalším krokem může být, že lži uvěříme a vydáme se na cestu, na které budeme ubližovat sami sobě, případně i dalším lidem. Pokud například přijmeme, že za nic nestojíme, že nás nikdo nemá rád, spoutá nás to natolik, že to změní naše chování. Budeme se pak snažit si lásku druhých všemožně zasloužit, nebo se naopak začneme chovat zle. Pokud však přijmeme pravdu, že nás Bůh miluje, že jsme pro něj natolik vzácní, že za nás zaplatil tu nejvyšší cenu a nyní nás zve na královskou hostinu, pak to zásadním způsobem ovlivní naše vnímání sama sebe i okolního světa. Staneme se svobodnými a sebevědomými lidmi. Pravda nás osvobodí od strachu z lidí i z vlastního selhání. Osvobodí nás od nejrůznějších lží, lidské žádostivosti a ostatních hříchů. Povede nás ke skutečnému a svobodnému následování Krista. Pokud se vrátíme k tak oblíbenému tvrzení dnešní doby, že totiž „každý člověk má svou vlastní pravdu, že moje pravda je stejně důležitá jako ta tvá a že v tom je ta pravá svoboda“, brzy zjistíme, jak moc je to vzdálené od reality. Kolika nám v tu chvíli vyhovujícím lžím jsme pak schopni uvěřit a podle nich zorganizovat svůj vlastní život! Francouzský filozof a spisovatel Jean-Paul Sartre v jedné své eseji s názvem „Existencialismus je humanismus“ v podstatě nevědomky ukazuje na důležitost hledání a odhalení Božího stvořitelského

záměru, který s námi lidmi Bůh má, tedy objevení té Boží pravdy. Uvádí zde příklad nože na papír, který byl vyroben se specifickým záměrem, aby krájel papír. Pokud tento nůž použijeme na cokoliv jiného, například na mramor, neponičíme tím jen ten mramor, ale také a především ten samotný nůž. Opravdová svoboda by se dala přirovnat k vznášejícímu se orlu, který využívá vzdušné proudy, a my mu jen tiše závidíme, co všechno může a dokáže. Kdyby se však tento orel dostal na zem a tam měl lovit a bránit se proti predátorům, dlouho by nepřežil. Nebyl by dobrý ani ve vodě. Byl stvořen s určitým záměrem, totiž pro život v povětří. Život v jakémkoliv jiném prostředí a podle jiných pravidel ho sváže a  zotročí. Opravdovou svobodu bude zakoušet jedině tehdy, když naplní Stvořitelův záměr. Svoboda tedy není v tom, že si budeme dělat, co sami chceme, ale že objevíme Boží pravdu a  podřídíme se jí.

Pravda posvěcuje V modlitbě za své učedníky Ježíš říká: „Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda.“ (J 17,17) Pravda posvěcuje, to znamená: očišťuje. Odděluje od hříchu a špatností a činí naše srdce zářivě bílé. To vše se děje skrze Duchem osvětlené slovo Boží pravdy. Když se apoštol Pavel loučí se staršími efezského sboru, svěřuje je v modlitbě tomuto mocnému, posvěcujícímu slovu Boží pravdy: „Nyní vás svěřuji Bohu a slovu jeho milosti, které má moc vás proměnit a dát vám podíl mezi všemi, kdo jsou posvěceni.“ (Sk 20,32) Pravda Božího slova je natolik mocná, že má na naši duši očišťující vliv. Pokud ji necháme ve svém životě působit, od základu nás změní a ta změna bude zřetelná i navenek. Nebude to pak boj s pokušením a   hříchem ve vlastní síle, ale tuto proměnu bude vykonávat samo slovo pravdy a Duch pravdy. Biblické pojetí pravdy vidí v pravdě víc než jen informaci. Vidí v ní hlavně život, naše jednání. Proto Bible mluví o tom, že máme činit pravdu. Pánu Bohu záleží na tom, abychom žili v pravdě, nejen abychom pravdu znali. A ještě víc, abychom prav-

16 leden 2016

leden 2016.indd 16

12/23/2015 10:19:08 PM


du také milovali. Proto apoštol Jan píše: „Velice jsem se zaradoval, když přišli bratři a vydali svědectví o tvé opravdovosti, o tom, že žiješ v pravdě. Nemám větší radost, než když slyším, že moje děti žijí v pravdě.“ (3J 1,3) Znamená to žít podle Božího slova. Pravidelně je číst a pouštět do svého srdce. Dovolit mu, aby se stalo tělem, součástí našeho každodenního praktického života. Hebrejské slovo pro pravdu má stejný kořen jako slova víra a věrnost. Někteří překladatelé proto na určitých místech v Bibli překládají pravdu jako věrnost. Nám se zde otevírá další rozměr činěné pravdy. Pravdy, která nezůstává pasivní, ale jedná. Věrně se drží Božích nařízení a žije podle zjevené pravdy. Vždyť právě věrnost je to, co od nás Pán Bůh nejvíc žádá a o co máme usilovat. V osobě Ježíše vstoupila láska a pravda v plnosti do tohoto světa. „Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista.“ (J 1,17). V Kristu se naplnilo slovo žalmu, že se do té doby rozdělená láska a pravda navzájem setkají a políbí se. „Láska a pravda se spolu setkají, spravedlnost a pokoj se políbí. Pravda ze země vyraší, spravedlnost k nám z nebe zamíří!“ (Ž  85,11–12) Důsledkem toho má být, že si lidé znovu začnou pravdy vážit a na zemi dojde k duchovní reformaci. K duchovní obnově, kterou jako církev tolik vyhlížíme a za kterou se usilovně modlíme. Našemu národu může být takovým povzbuzením i skutečnost, že přestože v  dnešní době není pravda populární, na našem Pražském hradě stále visí vlajka s nápisem „Pravda vítězí“. Kéž se nám i tato skutečnost stane velkým povzbuzením k modlitbám za duchovní obnovu našeho národa a za nové probuzení lásky k pravdě. K té nejvyšší a nejdůležitější Pravdě, která k nám přichází v Ježíši Kristu. ■

komentář

Pravda, víra a důvěra Nevím, zda výrok o tom, že pravda je relativní, je pouze módním výstřelkem naší doby, nebo jestli se to říkalo vždy. Ať je to jakkoli, lidé pravdu vždycky hledali, a to navzdory jakýmkoli rádoby intelektuálním úvahám o její relativitě. Nutně se naskýtá otázka proč. Možná proto, že jednou z charakteristik pravdy je, že má vliv na naše životy, a že pokud ji nerespektujeme, může se nám to vymstít. Např. je pravda, že vysoké napětí zabíjí. Je pravda, že platí zákon gravitace. Tyto pravdy platí nezávisle na tom, zda se nám líbí, nebo ne. Zároveň tu máme další důležitou stopu. Pokud ony pravdy nebudeme respektovat, více či méně si nabijeme. Lidé si tuto vlastnost pravdy odedávna uvědomovali, a i proto ji toužili v každé oblasti života nalézt. V jejím stínu je totiž bezpečně, platí v ní jakýsi řád. Totéž platí i v oblastech nefyzikálního nebo neexaktního charakteru. Např. pokud se budu posmívat svým dětem, vyrostou z nich zakomplexovaní jedinci. Pokud se budu chovat ke své ženě zle, vznikne mezi námi komunikační hradba atd. Proto hledáme, jaká je pravda o výchově dětí, o partnerských vztazích. Možná v těchto oblastech existují různé výjimky, přesto věříme, že určitá důležitá pravda v nich platí. Víme, že nerespektování jistých pravd bude znamenat těžké nabití si. Někdo sice může tvrdit, že pravda je relativní, ale nakonec podle toho stejně nežije, protože ví, že mimo výseč pravdy je nebezpečí. Respektuje nejen pravdy fyzikální, ale pokud mu záleží třeba na jistém vztahu, potom i vztahové. I proto stojí za to zkoumat Ježíšova slova „já jsem pravda“. Je-li to tak, pak je u Ježíše „bezpečné místo“. Podívejme se ale ještě na jiný rozměr pravdy, vycházející z etymologie. Německé Wahrheit (pravda) a wahr (pravý) pocházejí z germánského waer, které původně znamenalo spolehnutí, smlouvu, slib. Spolu s latinským verus (pravý) má společný indoevropský kořen se slovanským viera a s naší vírou: znamenalo to, čemu věříme a nač se můžeme spolehnout. 1 K velmi podobnému závěru lze dojít pozorováním hebrejského slova pravda. Od slova aman – tedy víra – je odvozeno mj. slovo emet – pravda – i omen – věrnost. Nový zákon, jak známo psaný v řečtině, hebrejské aman překládá slovem pistis, které mj. znamená víra, důvěra, záruka, věrohodnost.2 V uvedených etymologiích lze vidět zajímavou stopu. Pravda souvisí s tím, na co se mohu spolehnout, a proto tomu věřím. Ukazuje to na závěr, že pravda je to, čemu věřím? Že jsem to já, kdo svojí subjektivní vírou tvořím pravdu? Myslím, že nám popisované ukazuje v souvislosti s pravdou na něco jiného – na hodnotu pravdy. Pravost pravdy se prokazuje v okamžiku, kdy se rozhodnu spolehnout se, vsadit na ni. Pokud použiji příklad, potom je hezké, když tvrdím, že led je dostatečně silný, a že mě proto unese. Ale ve skutečnosti to nic moc neznamená. Jiné je, když ve víře, že tvrdím pravdu, na led vstoupím, spolehnu se na něj. Pokud se led proboří (pravda je na mně nezávislá), musím poctivě přiznat omyl, hledat dál. Občas vidíme, že lidé (a asi někdy i my) tvrdí, že věří v Boha, někdy i v Krista, ale jejich postoje a život vypovídají o něčem jiném. Tímto vlastně oddělují pravdu od víry, chybí u nich existenciální prvek víry. Bojím se, že podobná „pravda“ je spíše ideologickým prohlášením, protože pravda a víra a důvěra v myšlení Bible se hluboce prolínají.

■ David Novák, kazatel Sboru CB Praha 13

1 2

Sokol, J.: Malá filosofie člověka. Praha: Vyšehrad, 1998, str. 118. Balabán, M.: Hebrejské myšlení. Praha: Herrmann a synové, 1993, str. 104.

leden 2016 17

leden 2016.indd 17

12/23/2015 10:19:08 PM


CÍRKEV VE SVĚTĚ Genocida křesťanů na Blízkém východě

Budou vás nenávidět pro mé jméno Na zprávy o utrpení obyvatel Blízkého východu jsme si už téměř zvykli. Jako by nešlo o každodenní realitu dnešních dnů, která postihuje konkrétní lidi. Jan Dezort přivezl z Iráku několik výpovědí lidí na útěku; jednu z nich vám teď nabízíme. K ní připojujeme pohled zástupce organizace CSI, která pronásledovaným křesťanům dlouhodobě pomáhá. ocházíme z Kirkúku, tam na začátku celá naše rodina bydlela. Při první válce v Zálivu (1991) byla situace nestabilní, centrální vláda bojovala s pešmergy. Na devět dnů jsme kvůli tomu odešli do Bagdádu. Když jsme se vrátili do Kirkúku, byl náš dům vyplundrovaný. V Kirkúku jsme žili do roku 2006. Už předtím začalo unášení a zabíjení křesťanů, výbuchy aut s náložemi, plánovité útoky na křesťany a kostely. Nezbylo nám než odejít. Odešli jsme do Bartelly. Byla to křesťanská obec, žili tam jen křesťané, bylo to tam bezpečnější. Když jsme chodili do 12 km vzdáleného Mosulu, docházelo tam k diskriminaci, chovali se k nám velice zlým způsobem, ulice ovládaly muslimské milice. Docházelo k únosům, zabírání křesťanského majetku, výbuchům náloží. Přicházely zprávy o  stejných hrůzách, jako se děly v Kirkúku. 10. 6. 2014 se Mosulu zmocnil Islámský stát. Slyšeli jsme, co se tam děje. Pak došlo na Bartellu. Byla ostřelována dělostřelectvem, dopadaly na ni rakety, stříleli na ni z minometů. V obci propukly pouliční boje, které se k nám blížily. Utekli jsme ve 22.30 a vzali jsme si jen oblečení a doklady. Jiným se to nepodařilo a  doklady pak neměli. Jediné peníze, co jsme měli po kapsách, bylo v přepočtu zhruba 200 USD dohromady na 20 lidí v rodině. Po opuštění Bartelly jsme byli vyčerpáni, dorazili jsme do Kalaku (zvaného též Khabát), který leží na cestě mezi Bartellou a Erbílem, tam jsme přespali. Ráno v 6.00 jsme pokračovali do Ankáwy (křesťanská čtvrť Erbílu). Poté, co jsme dorazili do Ankáwy, jsme tři noci spali v parku. Už tam spaly stovky rodin, které dorazily dříve. Viděl nás jeden místní úředník a řekl nám: „Jste velká rodina, s mnoha dětmi, není dobré,

abyste zůstali venku, třeba vám úřady dovolí spát ve škole.“ Řekl, že se na to zeptá; byly totiž prázdniny. Po hodině přišel zpět s tím, že úřady nám povolily do té školy vstoupit. Byli jsme první, kdo tam přišel, spolu se třemi sestrami, které byly sirotky. Od té doby jsme ubytováni v této škole. Velká část rodiny však později odešla do jiného uprchlického tábora, protože tábor ve škole byl přeplněn. V jedné třídě bylo pět rodin. Týden potom, co jsme přišli do uprchlického tábora ve škole, ranila manželku mozková mrtvice a ochrnula jí pravá polovina těla. Odvezli ji do nemocnice, umožnili jí podrobit se léčbě; byla na vozíku, má rakovinu. Rakovina se jí šíří po obličeji, hodně tím trpí.

FOTO archiv

P

18 leden 2016

leden 2016.indd 18

12/23/2015 10:19:08 PM


Snažili jsme se najít práci, ale nedařilo se nám to a žili jsme z darů lidí, kteří nám něco dali. Lidé v táboře mě vybrali, abych tábor vedl. Byl jsem jako původní ředitel školy respektovanou osobou. Spolupracovala se mnou křesťanská nezisková organizace, distribuoval jsem ve spolupráci s ní humanitární pomoc. 17. 4. 2015, když jsme si už dělali naděje, že by to tu mohlo být celkem bezpečné, vybuchla v blízkosti školy (na dohled, cca 50–100 m) nálož v autě. V okolí vznikla kontrolní stanoviště. Na nich nás vyslýchali, řvali na nás, třásli s námi, jako křesťanům nám nadávali. Nemáme tu naději, nemáme žádné bezpečí, nemáme zdravotní péči, nemáme peníze, nemáme práci. Pomoc, kterou dostáváme, se snižuje. A ačkoli jsem odpovědný za humanitární projekt na pomoc dětem, nedostávám za to nic. Rozpočet

je pod 1 USD na dítě a den. Chceme pomoci dětem s traumaty. V rámci projektu jim dáváme možnost trávit čas sporty, ručními pracemi, uměním, poskytováním základního vzdělání – aby byly děti něčím zaměstnány a nemusely myslet na hrůzy, které prožily. Jedenkrát týdně máme setkání s rodiči dětí, jimž se věnujeme. Pomáháme jim, jak jednat s dětmi, které si prošly vypjatými situacemi. Finance získáváme od UNICEF. Jejich pobočka nám poskytuje finance na pomůcky atd. Synové nemají práci, manželka potřebuje léčbu, potřebuji operaci očí, ale nemohu to financovat. Od posledního útoku je prostředí čím dál divočejší, je více násilí, nevidím šanci na návrat na původní místo, zoufale chceme pryč.

■ Dawood (1955), ženatý, 4 děti a několik vnoučat

co se to děje? V roce 2011 vyhlásila Křesťanská mezinárodní solidarita (CSI) v reakci na události „Arabského jara“ varování před hrozbou zániku křesťanských církví a ostatních náboženských menšin na Blízkém východě. Náboženské čistky tam nejsou žádnou novinkou – v roce 1948 žilo v Iráku 150 000 židů, dnes tam prakticky nejsou. A to měla židovská komunita v Iráku historii dlouhou 2 600 let. Po symbolické sobotě (vyhnání 850 000 židů z arabských zemí po roce 1948) následuje symbolická neděle a pokus o úplnou likvidaci křesťanských komunit v oblasti. Situace křesťanů v zemích Blízkého východu je obecně tragická. „Arabské jaro“ a následná destabilizace regionu přinesla vzestup vlivu džihádistických skupin. Do občanských válek a sektářského násilí se propadla Libye, Sýrie a Irák. Irák měl kdysi kvetoucí hospodářství a převážně křesťanské obyvatele. Ale už od dobytí území potomky Mohammeda v roce 642 se jejich podíl dramaticky zmenšoval. V roce 1880 jich bylo už jen 15 %. V roce 1987 bylo křesťanů ještě 1,5 milionu – převážně Asyřanů, potomků původního obyvatelstva Mezopotámie, mluvících dialekty aramejštiny, jazyka Kristova, a patřících k jedné z pěti prastarých církví. Skutečná katastrofa však nastala s americkou invazí v roce 2003. Po sesazení Saddáma Husajna zachvátil zemi džihádistický teror a jako nejslabší (a navíc nemuslimská) menšina se nejvíc „na ráně“ ocitli křesťané. Výsledkem byly desítky bombových útoků na kostely, únosy a vraždy. V Iráku bylo přes 300 kostelů, dnes jich zůstalo v celé zemi méně než 50. Křesťané začali zemi opouštět. Nejčastěji do Sýrie, na Ninivské pláně, do Jordánska. Ta část křesťanů, která se uchýlila do Mosulu a na Ninivské pláně, byla donucena poté, co Mosul padl do rukou IS, opět utéct. Momentálně s obtížemi přežívají v Erbílu a okolí a pokoušejí se dostat pryč, protože málokdo z nich po tom všem ještě věří, že se budou moci někdy vrátit do svých domovů. Někteří už museli utíkat i třikrát a na území s převahou muslimů nejsou v bezpečí. Budoucnost blízkovýchodních zemí je velice temná i proto, že křesťané, kteří jsou vyháněni a zabíjeni, tvoří elitnější a vzdělanější část svých národů. Představení starobylých blízkovýchodních církví opakovaně vyzývají Západ k větší angažovanosti ve prospěch pronásledovaných křesťanů. Snaží se s pomocí humanitárních organizací udržet křesťany v blízkosti domovů a doufají, že IS bude brzy poražen a mezinárodní společenství najde takové řešení poměrů v regionu, ve kterém by bylo místo i pro křesťany a příslušníky ostatních náboženských menšin. Zároveň ale platí, že křesťané jsou v blízkovýchodním konfliktu nejohroženější skupinou, nemají kam jít, a proto by jim měl být poskytován azyl v Evropě přednostně. CSI v současnosti pomáhá křesťanům a jezídům v uprchlických táborech v severních kurdských oblastech Iráku a na území Sýrie ovládaném syrskou vládou. Bohužel musím konstatovat, že tragédie starobylých křesťanských komunit a dalších náboženských menšin na Blízkém východě pokračuje!

■ Julius Kahanec,

dobrovolný spolupracovník Křesťanské mezinárodní solidarity (CSI)

leden 2016 19

leden 2016.indd 19

12/23/2015 10:19:08 PM


Zápisník

David Raus student a milovník přírody z Brna

I

sland je jedním z největších turistických hitů posledních let. Na ploše podobné rozloze České republiky zde lze najít téměř vše od rozlehlých pouští a vysokých ledovců po mohutné vodopády, gejzíry a sopky. Od malebného pobřeží až po pusté vnitrozemí. Také nás Island nadchl a rozhodli jsme se strávit zde jeden měsíc ze svého léta. Se studentským rozpočtem jsme na jaře koupili letenky a o pár měsíců později jsme stáli se zdviženým palcem na islandských silnicích, stopem jsme objeli celý ostrov a podívali se i do hor kousek ve vnitrozemí, ačkoli se zde podle některých stopovat vůbec nedá. Od prvního okamžiku nás Island okouzlil. Hned první den jsme za krásného počasí projížděli zcela neznámou krajinou. Silnice vedla přes pustiny a sopečná pole, přes zelené pláně zdvihající se do strmých svahů hor a za chvíli už se před námi ukázal oceán a pobřeží s plážemi pokrytými černočerným pískem. Večer jsme šli spát za světla polárního dne v širokém zeleném údolí s výhledem na stráně, na kterých tryskal dým odkudsi z hlubin Země. Život na Islandu nebyl nikdy snadný. Island sám nemá uhlí, sůl, železo ani dřevo. Je sužován občasnými ničivými erupcemi sopek, nehostinné vnitrozemí je neobyvatelné a i při pobřeží je nesmírně obtížné cokoli vypěstovat, nemluvě o téměř nulovém výskytu lesů. Navzdory tomu jsou Islanďané velmi milí a vstřícní lidé s kladným vztahem ke své zemi a k turistům. Zvěsti o islandském počasí jsou různé. Pravdou každopádně je, že během měsíce jsme zažili bez-

větří, ale i vítr tak silný, že bylo obtížné jít rovně. Jednou jsme byli spálení od slunce, jindy promočení a promrzlí až na kost. Těch hezkých dní jsme ale zažili více. Obzvláště na slunečném severu, kde jsme se mohli kochat výhledy na oceán, zasněžené vrcholky hor na druhé straně zátoky a tomu všemu dominující slunce prořezávající islandské mraky divokých a neuchopitelných tvarů. A vše je ještě krásnější při koupeli v některém z horkých pramenů. Také nemohu nezmínit skřítky, elfy a další kouzelné bytosti. Většina obyvatel ostrova existenci těchto tvorů „nevylučuje“ a nemalá část v ně skutečně upřímně věří. Není to nijak dávno, kdy byly například plány na stavbu silnic pozměněny právě proto, že silnice měla vést přes území obývané skřítky. Místní se v takové situaci zeptají skřítků, zda mohou silnici v daných místech postavit a čekají na jejich souhlas. V opačném případě je třeba skřítky respektovat. Je to pro mě úžasná ukázka silného vztahu Islanďanů k jejich zemi. Ten se nepromítá jen ve výstavbě ekologických geotermálních a vodních elektráren, ale i v celkovém respektování přírody a všech tvorů v ní žijících. Zakončím už jen slovy Daniela Vettera, který se na Island vypravil okolo roku 1613: „Tak se zajisté líbilo Pánu Bohu, aby na světě v krajinách a zemích divní rozdílové byli, jakož pak může řečeno býti, ani jedné země není, aby ve všem všudy s jinými se srovnávala, nebo jednakaždá něco to obzvláštního má. Jemuž samému z skutků předivných jeho buď čest i sláva na věky! Amen.“■

FOTO tomáš pouzar

Island

20 leden 2016

leden 2016.indd 20

12/23/2015 10:19:08 PM


zakladatel a vedoucí „KOSTELa Jinak“ v Šumperku, stanice Sboru CB Vsetín-Maják

Bulletin Rady Církve bratrské vychází jako příloha časopisu Brána

Václav Andrš

Narodil jsem se v Šumperku. O Kristu jsem poprvé slyšel na anglickém táboře, když mi bylo 18 let. I přes to, že jsem proti křesťanství silně bojoval, mě Bůh o rok později zachránil a přitáhl k sobě. Krátce poté jsem vnímal velkou touhu studovat Písmo a předávat ho dál dalším lidem. Silné povolání do služby kazatele jsem následoval studiem teologie i praxí v církvi v USA. Věděl jsem však, že mým povoláním je sloužit v České republice. Dal jsem dohromady pár dalších lidí a společně jsme vytvořili „KOSTEL Jinak“, nyní šumperskou stanici Sboru Církve bratrské Vsetín-Maják.

N

evyrostl jsem v křesťanské rodině a o křesťanství jsem ve svém dětství neslyšel prakticky nic. S křesťany jsem se poprvé potkal na onom anglickém táboře a neměl jsem o nich nikterak valné mínění. Rád jsem studoval a četl, křesťanství se mi ale nezdálo nijak přesvědčivé. Myslel jsem si, že jsem chytřejší než křesťané. Přesto jsem se ale rozhodl, že dám Bibli šanci, abych s nimi mohl alespoň diskutovat „jejich jazykem“. Bible mi smysl nedávala a křesťanství mi ještě zošklivila. Jednoho večera se však, nemůžu vám říct přesně jak, stal z naštvaného ateisty pokořený křesťan. Bůh zasáhl způsobem, který jsem nečekal. Neodpovídal jsem na žádnou výzvu ani neudělal žádné rozhodnutí. Bůh mě změnil. Už jsem se nemohl vrátit k tomu, jak jsem žil předtím. Nemohl jsem se vrátit k tomu, čemu jsem věřil dříve. Možná právě kvůli způsobu svého obrácení jsem trávil dlouhou dobu studiem Písma. Z tohoto studia a z povzbuzení ostatních lidí vyrostlo povolání předávat, co vím, dalším lidem. Začal jsem studovat teologii a rozhodl jsem se, že strávím nějakou dobu v USA, kde budu moci v praxi a pod dohledem zkušenějších lidi praktikovat to, k čemu jsem povolaný: vyučování Písma a vedení lidí. Právě, když jsem pracoval v USA, jsem cítil silnou potřebu vrátit se zpět do ČR a začít novou službu. Založit nový sbor. Nevěděl jsem přesně, co to znamená, ale věděl jsem, že je to potřeba. Vrátil jsem se a strávil jsem několik měsíců v zavřeném pokoji s třemi dalšími muži v diskusích o tom, jak by to mohlo vypadat. V září 2013 jsme oficiálně založili „KOSTEL Jinak“. Díku Božímu požehnání, jeho péči a vedení jsme se za nějakou dobu mohli stát součástí Církve bratrské jako stanice vsetínského sboru Maják. V současné době mi největší práci dává náš lokální sbor (KOSTEL Jinak), péče o síť sborů, kterou se snažíme s dalšími místními sbory vytvořit (Maják Network), kázání Písma každý týden a společná práce s manželkou Ludmilou na našem manželství. ■

1/2016

leden 2016 

leden 2016.indd 1

12/23/2015 10:19:08 PM


• Rada stanovila termín mimořádné

konference Církve bratrské svolávané k projednání a případnému schválení nového Řádu na sobotu 3. prosince 2016. • Rada podala celkem 11 konferenčních návrhů, většina z nich souvisí se zadáním, které Radě nebo některým komisím uložila některá z minulých konferencí. Návrhy budou projednávány v květnu 2016, podrobnosti zveřejní Komise pro návrhy. • Rada akceptuje podnět Komise pro Řád, aby Bohoslužebná agenda (včetně formulářů) byla oddělena od Řádu i Dodatků. • Rada vzala na vědomí zvolení Petra Geldnera za kazatele a správce Sboru Církve bratrské v Náchodě v termínu od 1. září 2016.

Z jednání RCB v Praze prosinec 2015 • Při prosincovém jednání Rady proběhl

osobní rozhovor s bratrem Václavem Andršem ze Šumperka, který s podporou staršovstva Sboru Vsetín-Maják žádá o přijetí do vikariátu. Bratr přichází ze společenství „KOSTEL Jinak“, které po určitou dobu fungovalo jako samostatný sbor, připojilo se ale k Církvi bratrské a stalo se stanicí Sboru CB Vsetín-Maják. Václav Andrš prožívá povolání ke kazatelské službě, od vikariátu očekává, že mu pomůže v přípravě. Je připraven sloužit i na jiných místech než v Šumperku, doplňuje si vzdělání na biblické škole v Anglii. Rada přijala Václava Andrše do vikariátu s platností od 1. ledna 2016. Vikariát proběhne ve Sboru VsetínMaják (prozatím bez pracovního úvazku), studijní plán a mentora určí Rada na svém únorovém zasedání. Rada bratrovi zároveň doporučuje externí doplnění studia na ETS. • Na toto setkání navázal další rozhovor s žadatelem o vikariát, s bratrem Davidem Uhříkem z Velké Lhoty; i jeho žádost podpořilo staršovstvo. Dva roky studoval na ETS, zároveň sloužil v Elimu Vsetín. V současné době působí ve Sboru Velká Lhota, zároveň pokračuje v dálkovém studiu ETS, kde však nenachází podporu k praktické službě. Rada přijala Davida Uhříka do vikariátu s platností od 1. ledna 2016. Vikariát proběhne ve Sboru Velká Lhota (prozatím bez pracovního úvazku), studijní plán a mentora určí Rada na únorovém zasedání.

Ohlédnutí za MUDr. Robertem Moravcem

D

ne 28. 9. 2015 odešel do věčnosti ve věku nedožitých 92 let MUDr. Robert Moravec. Církev bratrská i ekumena v něm ztratily vzácnou osobnost – člověka, který se zapojoval do veřejné, sborové, sociální, charitativní i pastorační práce. Bratr Moravec pocházel z pražské evangelické rodiny, vystudoval medicínu a začal pracovat ve zdravotnictví. Tam poznal svou budoucí manželku Marii, která ho přivedla do sboru Církve bratrské v Hradci Králové, kde byli později oddáni kazatelem B. Schneiderem. Moravcovi měli dvě děti, syna a dceru, syn jim však zemřel v nedožitých osmnácti letech. Po kratším pobytu v Trutnově působil bratr Moravec od roku 1955 ve sboru CB Vsetín-Jasenka. Po čtyřicet let tam byl výraznou oporou. V důchodovém věku se pak s manželkou odstěhovali do Prahy za dcerou a prožili téměř dvacet let ve vinohradském sboru. Jako lékař okresní nemocnice získal bratr Moravec velký kredit a dosáhl místa primáře. Jeho slogan „Odchází-li pacient z ordinace a není mu lépe, pak nebyl u lékaře!“ vyjadřoval skutečnost, že nesloužil jen jako lékař, ale také jako člověk s výrazným charismatem empatie a hluboké znalosti lidské psychologie. Same-

 leden 2016

leden 2016.indd 2

12/23/2015 10:19:09 PM


tová revoluce jej zastihla už v důchodu, ale nechal se přemluvit a znovu zaměstnat (krátce působil ve Vsetíně jako okresní zdravotní rada). Jeho rodinou byl sbor, který mu na začátku pomohl a který potom br. Moravec významně ovlivnil svou láskou k lidem a především k mládeži. Starší členové vsetínského sboru si jej pamatují jako modlitebníka zúčastňujícího se modliteb ve sboru a svolávajícího často modlitební setkání na své chatě. Jeho oblíbená píseň na ukončení setkání byla: „Nedej Pane zapomínat, co jsme směli darem vzít, Ty žes musel k smrti zsinat, my abychom mohli žít.“ Sboru sloužil také kázáním. Ke službě byl vždy hotov, v tašce nosil připravená kázání pro případ, že by bylo třeba narychlo zastoupit sloužícího bratra. Jeho moudrost a rozvahu ocenili zvlášť kazatelé, kteří s ním spolupracovali ve staršovstvu. Bratr měl velký nadhled, dokázal vidět do budoucna a sboru pomohl při změně způsobu práce ve svobodných podmínkách. Jednou nás kdosi požádal, abychom se pastoračně postarali o nově obráceného bratra z Hranic na Moravě. Při rozhovoru ve staršovstvu se ukázalo, že Moravcovi mají v tomtéž městě mladou rodinu, které se už dlouho věnují. Začali jsme tam dojíždět v neděli odpoledne a dnes je v Hranicích na Moravě samostatný a dynamicky se rozvíjející sbor. Jelikož se bratr zajímal o charismatické hnutí v 80. letech v Německu, podařilo se mu získat reálný obraz, čím může toto hnutí být pro sbor přínosem, a čím ne. Díky tomu nedošlo k rozdělení sboru, ale k integraci bratří a sester s charismatickou zkušeností. 90. léta přinesla i charitativní výzvy. Br. Moravec byl prvním předsedou pobočky sdružení Elim ve Vsetíně. Nebál se pracovat v azylovém domě pro bezdomovce. Založil jednotku magnetoterapie, která pracovala v rámci charity. Moravcovi bydleli na chatě a svůj byt pronajímali potřebným lidem. Bratr byl mediátorem mezi mladými a staršími ve sboru, mezi kazatelem a členy sboru, mezi lidmi různého politického smýšlení. Ač byl sám myšlením napravo, uměl pochopit ty na opačném pólu politického spektra. Nikdy se ale nenechal volit. Uměl unést své oponenty ve sboru, nikdy nezneužil svého vlivu, aby jim ukázal svou převahu, neponižoval odpůrce, a  pokud byla cesta neprůchodná, raději z ní vycouval. Dbal na to, aby sbor dělal to, co má z pověření Pána církve dělat. Bratr Moravec měl velký všeobecný rozhled a bohaté zkušenosti, a proto byl zván k přednáškám a besedám nejen v CB, ale i do okolních evangelických sborů. Zajímal se i jako důchodce o otázky zachování života, o udržitelný rozvoj, o křesťanskou ekologii a další obory. Několikrát jsem u něj viděl časopis Vesmír, což svědčí o šíři jeho intelektuálního záběru. Br. Moravec nestál o publicitu a nikdy se veřejně neprezentoval. Byl především služebníkem a nejspíš by mi ani nedovolil napsat takovýto článek. Jeho přechod do Boží slávy charakterizuje věta: „služebníku dobrý a věrný… vejdi a raduj se u svého Pána.“ (Mt 25,23)

■ Stanislav Stebel, kazatel CB

• Rada projednala a přijala vizitační

zprávy za Sborů Církve bratrské v Praze 2 a v Hradci Králové. • Předsednictvo Rady informovalo ostatní členy Rady o oboustranně otevřeném rozhovoru se zástupci stanice Na cestě, která je součástí Sboru CB Brno-Betanie. Rozhovor se týkal zejména pojetí autority v rámci Církve bratrské a jejího uplatňování v intencích Řádu Církve bratrské, konkrétně pojetí autority správce sboru, staršovstva a místního staršovstva. Problém se týká roviny správní, nikoli roviny duchovní. • Předseda Rady informoval ostatní členy Rady o osobním jednání v klatovském staršovstvu, navazujícím na listopadovou žádost o založení Sboru CB v Sušici. Kazatel Jan Spěváček nebyl v rámci členského shromáždění celého sboru zvolen za kazatele, samostatná stanice Sušice následně požádala o zařazení mezi řádné sbory Církve bratrské. Práce v Sušici se nadějně rozvíjí, její případné oddělení by mohlo pomoci i části sboru v Klatovech, která aktuálně nebyla schopna ustavit své staršovstvo. Rada vyčká březnového jednání členského shromáždění, kde bude voleno staršovstvo klatovské části; jednání se zúčastní předseda Rady. • Rada jednala o potřebě vojenských kaplanů i o mimořádnosti této služby. • Rada vzala na vědomí zápisy jednání seniorátů Jižní Čechy a Praha.

Z jednání RCB v Praze prosinec 2015 • Rada vnímá potřebu rozčlenit práci

Odboru pro vzdělávání a osamostatnit celou oblast vikariátu. K dané záležitosti se vrátí při zhodnocení připravovaného komplexního návrhu úpravy vikariátu. • Rada na základě doporučení Stavebního odboru souhlasí s poskytnutím půjčky z Fondu Waderovy nadace Sboru CB Praha 4 – Šeberov. Smlouva bude uzavřena na dobu šesti let s tříletým odkladem splatnosti. • Rada aktualizovala vnitřní mzdový předpis – valorizovala základní částku platu všech zaměstnanců Církve bratrské. • Církvi bratrské byla v rámci restitucí vrácena část lesa v Suchomastech. Tajemník zjistí bližší podmínky správy této nemovitosti. • Rada vzala na vědomí informace z jednání Rady ETS. Rada CB bere na vědomí postup Rady ETS při hledání nového ředitele semináře; ta vytipovala leden 2016 

leden 2016.indd 3

12/23/2015 10:19:09 PM


kandidáty, které bude předseda Rady ETS kontaktovat s dotazem, zda jsou ochotni o této práci uvažovat. Kandidáty otevřené k dalšímu jednání si pak Rada semináře rozdělí k osobním rozhovorům. • Rada CB jmenovala zástupce Slezské církve evangelické, a.v. Martina Piętaka členem Rady ETS s platností od 1. ledna 2016 na funkční období pěti let. Rada CB jmenovala zástupce Křesťanských společenství Petra Plaňanského členem Rady ETS s platností od 1. ledna 2016 na funkční období pěti let. Rada CB ukončila k 31. prosinci 2015 členství Petra Grulicha v Radě ETS (na jeho žádost po převzetí vedení Stavebního odboru). • Rada v souladu s Ústavou CB a na základě žádosti staršovstva Sboru Církve bratrské v Brně na Královopolské schválila zřízení místní Pobočky Diakonie Církve bratrské s platností od 1. ledna 2016. Rada dále schválila Zakládací listinu a Statut Pobočky Diakonie CB Brno-Královopolská a jmenovala vedoucím Pobočky Diakonie CB Brno-Královopolská (statutárním zástupcem) sestru Jitku Vilémovou. • Rada v souladu s Ústavou CB a na základě žádosti staršovstva Sboru Církve bratrské v Mostě schválila aktualizaci stanov Pobočky Diakonie Církve bratrské v Mostě platnou od 1. ledna 2016. • Rada vzala na vědomí zápis jednání Správní rady Diakonie Církve bratrské. • Rada vzala na vědomí zápis jednání Řídícího výboru Ekumenické rady církví. Na jednání Valného shromáždění ERC bylo zvoleno nové předsednictvo ERC ve složení předseda Daniel Fajfr (CB; na dobu jednoho roku, tj. do listopadu 2016), 1. místopředseda Daniel Ženatý (ČCE), 2. místopředseda Petr Procházka (ECM). • Rada pověřuje kazatele Davida Beňu za Církev bratrskou koordinací a přípravou Denního čtení 2017. • Rada souhlasí s uzavřením Dodatku k Dohodě o spolupráci mezi Oblastní Jednotou baptistů v Zakarpatské oblasti a Církví bratrskou v České republice ze dne 17. září 2008. Dodatkem se doba platnosti dohody prodlužuje na období od 1. ledna 2016 do 31. prosince 2017.

Připravil Petr Raus, místopředseda RCB

Osobní vzpomínky

V roce 1974 jsme s ženou plánovali svatbu a pokusili jsme se trochu s obavami poprosit Moravcovy, zda by nám nešli za svědky. Nebylo to samozřejmé, protože uplynul teprve krátký čas od pohřbu jejich syna Pavlíka. Moravcovi ale souhlasili a ve svatební den přišli i s dárkem. To bylo v červnu a v září jsme s nimi jeli na dovolenou do Jugoslávie. Moc rádi na to vzpomínáme. Jednou nás vzal takový starší převozník do své loďky na malou projížďku. Bylo překrásně, pronikavá vůně borovic, sluníčko, modrá obloha, modré moře, loďka klouže po hladině, až je z toho všeho člověku do zpěvu. Bratr Moravec to vzápětí navrhl: „Zazpívejme si nějakou písničku“ – a hned začal a my jsme se přidali: „Ó pojďte, zazpívejme o Pánu Ježíši! On velkých nás i malých je přítel nejlepší…“ Tehdy mne velice udivilo, že Moravcovi znali zpaměti i slova dalších slok, zatímco já tápu už v té první. Od té doby, kdykoliv se ta píseň zpívá, přenese mne do té krásné, šťastné chvíle na Jadranu a znovu to prožívám. Vzpomínáme na bratra Moravce, ale já bych rád připomenul, že nebýt jeho milé ženy Marušky, bratrův život by se zřejmě ubíral úplně jiným směrem. Pro bratra mělo seznámení s Maruškou naprosto zásadní vliv na směřování celého dalšího života. Zpočátku nechápal, jak je vůbec možné povýšit víru v Boha nad vlastní city, a k tomu všemu, že je něčeho takového schopná mladá, krásná a zamilovaná dívka. Říkal mi několikrát, jak jej překvapilo, že i když se Maruška pro lásku k němu trápila a on dobře viděl, jak nerada by o něj přišla, z rozhodnutí spojit svůj život pouze s věřícím mužem neustoupila ani o krok. Tak si bratr nakonec řekl, že na tom něco musí být a že tomu musí přijít na kloub. Skutečně na to přišel a stal se vyznavačem Ježíše Krista. Díky Bohu tito dva vzácní lidé spojili své životy, navzájem se krásně doplňovali a v těžkých chvílích, kterých nebylo málo, jeden druhého podpírali. Sbor Církve bratrské ve Vsetíně měl tu výsadu, že se Moravcovi usadili právě tam. Zanechali tu opravdu hlubokou stopu. Bratr docela často sloužíval na kazatelně a jednou mne překvapil tím, že si posteskl na malou odezvu svých kázání. Prý mu už dlouho nikdo neřekl alespoň slůvko povzbuzení a že si není jist, zda v tom má pokračovat. Já jsem se tehdy pokusil jej potěšit tím, že jsem mu řekl: „Víte, ono je to tak, že my jsme si už navykli na to, že každé Vaše kázání je velmi dobré a s jiným už ani nepočítáme.“ Zhruba před 11 lety prováděl v našem sboru vizitaci bratr kazatel Novák. Později řekl tuze hezkou věc: „Já jsem bratra Moravce snad nikdy neviděl, ale tolik lidí o něm při rozhovorech tak hezky mluvilo, že mi to přijde, jako bych jej dobře znal.“ A docela nedávno při další vizitaci se něco podobného zopakovalo – opět mnoho lidí na bratra vděčně vzpomínalo, památka na Moravcovy nevybledla. Díky za požehnání, které jsme jejich prostřednictvím přijali.

■ JaN Olšák, sbOr CírkVe bratrské VsetíN-JaseNka

 leden 2016

leden 2016.indd 4

12/23/2015 10:19:09 PM


STALO SE

Francie se vzdálila křesťanským kořenům Volební úspěch francouzské pravicově-populistické Národní fronty (Front National) ukazuje, jak moc se země vzdálila svým křesťanským kořenům. Takto hodnotí prosincové regionální volby (6. prosince), při nichž strana Marie Le Penové získala 30 % hlasů, zástupce předsedy Národní rady evangelikálů Francie Daniel Liechti pro agenturu idea. Pravicoví republikáni exprezidenta Sarközyho ve volbách dosáhli volebního zisku 27 % a socialisté prezidenta Hollanda propadli s pouhými 23 % hlasů. Podle Daniela Liechtiho si většina Francouzů neuvědomuje, že názory Národní fronty prakticky vůbec neodpovídají biblickému pohledu. Daniel Liechti dále zdůraznil, že strach – především z přílivu uprchlíků, z rostoucího sebevědomí francouzských muslimů a z multikulturní společnosti – není křesťanskou ctností. Za xenofobií a nacionalismem se skrývá pohanský obraz člověka. Zároveň Daniel Liechti připustil, že protest mnoha Francouzů se obrátil také proti společenským experimentům francouzské socialistické vlády, například podpoře homosexuálních partnerství či snaze legalizovat euthanasii.

GLOSA

Václav Adamec Klasik Neruda kdysi napsal: „Kdo chvíli stál, již stojí opodál.“ Za komunismu jsme se mohli nad touto větou usmívat, protože nám mohla nápadně připomínat Fučíkovu hlášku o Sovětském sva-

Mokrý prst Žádná misie mezi uprchlíky? Německá konference evangelistů kritizovala požadavek některých představitelů německých protestantských církví, aby křesťané nevykonávali misii mezi uprchlíky z muslimských zemí. V tomto smyslu se vyjádřil například biskup Zemské evangelické církve v Braniborsku a Horní Lužici Markus Dröge. Podle něj křesťané dosvědčují svoji víru tím, co dělají. „Ale neděláme misii, kdy bychom využívali nouzi lidí a  doráželi na ně s křesťanským poselstvím.“ Také podle názoru německých reformovaných (Evangelisch-reformierte Kirche) potřebují uprchlíci „lidskou sounáležitost, ne misii“. Naopak předseda Německé konference evangelistů Jörg Swoboda k těmto názorům uvedl, že „zní jako vyhlášení bankrotu církve“. Dále zdůraznil, že příkaz k misii vzešel od samotného Ježíše Krista (Mt 28,19), přičemž alfa a omega každé misie spočívá v přistupování ke každému člověku s láskou a pravdou. Současný příliv uprchlíků vidí Swoboda jako „velkou šanci“, protože misie je například v arabských zemích zakázaná. „Pokud dnes nepřineseme přistěhovalcům křesťanské poselství, pak jakákoli řeč o misii nemůže být míněna vážně,“ zdůraznil evangelista. Podle IDEA (ve spolupráci s

) zpracoval –juml-

no comment Církev našla zastání u ateisty Dawkinse Britská multikina odmítla vysílat krátký reklamní spot anglikánské církve Just pray (Prostě se modlit), který měl být promítán před novou epizodou filmu Hvězdné války a měl povzbudit k modlitbě. Podle kin mohl diváky rozčílit nebo urazit. Známý ateista Richard Dawkins k tomu napsal na Twitteru: „Když se někdo cítí být uražen něčím tak neškodným jako je modlitba, pak si zaslouží, aby byl uražen.“

zu, zemi, kde zítra již znamená včera. Nerudova citace mi ale přestane připadat úsměvná, pokud ji spojím s dobou, kam se hodí spíš – s dneškem. Teenageři by asi nesouhlasili, pokud bych se ve svých 34 letech označil za mladíka. Asi mladý už opravdu nejsem. Mnohé moderní trendy už jdou mimo mě. Už je nestíhám a nechci stíhat. Staré železo. U mobilů jsem se zasekl na telefonování a SMS. „Apka“ je pro mě sprosté slovo. Děsí mě nástup biometrie. Do svého přechytřelého notebooku se musím přihlašovat otiskem prstu. Fuj. Velkým morálním vítězstvím nad novou dobou pro mě bylo, když se mi přihlásit nešlo, protože jsem předtím myl nádobí a měl jsem pokroucenou kůži na ukazováku. Ten blbej počítač to prostě nedal. Není nad staré dobré heslo. Někteří lidé vidí v dnešních rychlých změnách začátek konce. Technika nás předbíhá, klasických rodin ubývá, hranice států jsou čáry na mapě, přes které se bez zájmu o jakékoliv teoretické kvóty hýbou masy lidí. Vše se mění a mění se to čím dál tím rychleji. Jak dlouho to může trvat? Nevím, nejsem Nostradamus. Tato doba mě děsí, ale v jednom aspektu zároveň i těší. Není tato doba právě tou, kde můžeme o to lépe ukazovat na náš pevný bod, na Boha, který byl, je a bude stále stejný? ■

leden 2016 21

leden 2016.indd 21

12/23/2015 10:19:09 PM


DO PÍSMA

Genesis 19,30–38

Dcery Lotovy L

ot pak vystoupil ze Sóaru a usadil se se svými dvěma dcerami na hoře, protože se bál usadit se v Sóaru. Usadil se s oběma dcerami v jeskyni. (30) Jsme u konce Lotových příběhů. Pokud chceme v tomto zvláštním příběhu hledat morální ponaučení, nenajdeme ho. Nikdo čin Lotových dcer nijak neodsuzuje ani nehájí. Celý příběh tak musíme číst v souvislosti s celou Biblí, v kontextu historie Izraele předkristovské éry. Samozřejmě jde o Božím slovem odmítaný incestní poměr, i když zde má neobvyklý, opačný ráz. Dcery ve věku na vdávání svedou vlastního otce. Lot byl zachráněn ze Sodomy. Dá se říci, že proti své vůli. Poslové ho doslova vytáhli za ruku. Když ho vlekli poslové, nemohl už dál, vyprosil si, aby mohl utéct do Sóaru. V Sóaru nevydržel dlouho. Měl strach, a proto utekl do hor, na dohled od Sodomy. Čím tento starý muž musel v posledních dnech projít? Viděl zkázu města, ve kterém shořelo na prach, co budoval celý život. Přišel o manželku. V Sóaru se necítil bezpečně. Byl podezřelý? Jako jediný s dvěma dcerami se zachránil z děsivé katastrofy nevídaných rozměrů. Nevydrží a utíká do hor, aby se ukryl v jeskyni jako ustrašený uprchlík. Proč neposlechl Hospodina a nezůstal v útočištném městě? Přestal mu naprosto důvěřovat? Nechal se opanovat strachem, místo aby Hospodinu důvěřoval? I my máme k tomu blízko. Životní katastrofy můžou zapůsobit na lidi různě. Citliví a zahořklí

Mgr. Radislav Novotný (38) Druhý kazatel sboru CB Soukenická. Žije s manželkou a třemi dětmi ve Staré Boleslavi.

lidé snadno upadají do úzkostí a depresí. Není-li dlouhodobá sklíčenost řešena, vede k otupělosti, lhostejnosti a netečnosti. Nezřídka oběti strachu a úzkostí sahají po různých „pomůckách“ jako je alkohol (také Lot?), léky nebo drogy. Rezignující někdy začnou jednat nepatřičně vůči svému okolí, destruktivně a nezřídka destrukci obrátí vůči sobě. Jiní naleznou v Bohu jediné útočiště. Pochopí, že není jiná možnost než se spolehnout na Pána Boha. A když se zadaří, s pomocí Boží a s pomocí svých bližních takový člověk opět nalezne pevnou půdu pod nohama a může se ze svého trápení vyhrabat. Tu řekla prvorozená té mladší: „Náš otec je stařec a není muže v zemi, aby k nám podle obyčeje celé země vešel. Pojď, dáme otci napít vína a budeme s ním ležet. Tak dáme život potomstvu ze svého otce.“ (31–32) Lot ale není obklopen lidmi, kteří by mu chtěli pomoci. Mohl by je vyhledat! Proč nejde k Abrahamovi? Tolikrát se projevil jako milující strýc a jeho přímluvce u Hospodina. Lot se ale uchýlil do samoty hor, do studené jeskyně, pouze se svými dcerami. Dostává od nich víno a dvakrát se zpije natolik, že má druhý den ráno „okno“ a nic neví. O to horší „probuzení“ mu připraví dcery, jakmile poznají, že jsou s ním těhotné. Mám za to, že to musela být další rána pro Lotovu sebedůvěru. Bezmocně (pod vlivem alkoholu) se vydává zcela pod vládu svých dvou dcer, které s ním udělají, co se jim zlíbí. Už se nedozvíme, jak se k tomu postavil Lot. Vlastně ani nevíme, jak dopadl. Dcery Lotovy vzaly osud do vlastních rukou. Spočítaly si, že jsou v beznadějné situaci. Žádný muž si je nevezme. Proč? Protože jejich otec skončil jako outsider, chudák, bezdomovec v jeskyni mimo společnost? Nemají věno pro uzavření manželství. Někteří přeživší katastrof své přežití vnímají jako stigma nikoli jako vítězství. Proč přežili

22 leden 2016

leden 2016.indd 22

12/23/2015 10:19:09 PM


a druzí ne? Do konce svého života se cítí vykořenění, zahořklí a nepřijímaní. Můžeme vzpomenout na nedobrovolné přemisťování celých národů po druhé světové válce a za bolševismu, ale i v dnešní době – na osudy uprchlíků a gastarbeiterů. Dost často nově příchozí nejsou vítáni – sudetští Němci v Německu, volyňští nebo rumunští Češi v Čechách atd. Tak obě Lotovy dcery otěhotněly se svým otcem. (36) Lotovy dcery ze svého ponížení dělají přednost. Nelze jim upřít určitou statečnost. Lot nemá syny ani žádného jiného pokračovatele. Do těžké situace, ve které se nalézají, povijí své syny a nazvou je jmény, které bez okolků, možná hrdě, dosvědčují jejich incestní původ. Mo-áb – syn (vlastního) otce – a  Ben-amí – syn mého nejbližšího příbuzného. Oba synové se stanou praotci nejbližších sousedů Izraele Moábců a Amónců. Mezi pohany incestní poměry nebyly výjimečné. Uvědomme si vliv Sodomy, kterému byly Lotovy

dcery vystaveny během dospívání. Není jednoduché vychovávat děti k životu víry v tak zlém a nepřívětivém světě, jako byl svět bezbožných Sodomců. Není se čemu divit, že vliv tak špatného města přinesl své ovoce i u Lotových dcer. Ani o jejich ženiších jsme se nedočetli nic pozitivního, zahynuli s ostatními. Nic není bez příčiny. Těžko nalézáme pochopení pro Lota a jeho dcery. Každý se několikrát v životě ocitáme v kritických chvílích. Často v nich býváme velmi křehcí a citliví. Jako bychom klesali do nejhlubších částí svého nitra. Ocitáme se jakoby v praživlu, chaosu, ze kterého se zrodil nový svět. Právě v těchto chvílích se rozhoduje, jaký bude další směr našeho života. Jsou to velice těžké chvíle zmatku a nejistoty, ale právě pro takové chvíle se rodí víra v Pána Ježíše Krista, který má moc nás provést těmi nejtemnějšími údolími a dovést nás do země, domoviny, kde spočineme a odpočineme, nadechneme se a řekneme: Máme veliký důvod žít – a tím je láska Kristova. ■

poznámky Amón a Moáb vs. Izraelci v předkrálovské době Zpráva o původu se pravděpodobně opírá o tehdy známé příběhy. Měly dokázat čistý původ národa. Spojením jedné a té samé krve mělo dojít k nejčistší plnokrevnosti. Bible ale postupně odkrývá následky tohoto činu. V době, kdy Amónci měli obavy z Izraele, hlásili se ke svému původu coby příbuzní Abrahama. Mojžíš to uznal a nařídil, aby je Izraelci v zemi, kterou jim dal Hospodin, nedráždili. (Dt 2,19) Izraelci jejich území nezabrali. Když se usadili před Jordánem, Moábky spolu s Midjánkami svedli Izraelce k účasti na modloslužbě. Amónci se spřáhli s Moábci a najali si Bileáma, který měl proklít izraelské voje. Trestem bylo, že do desátého pokolení nesměli vstoupit do shromáždění Izraele. (Dt 23,3–6) Synové Lotovi se postavili Izraelcům několikrát a stali se nepřáteli. V době soudců pomáhali Eglónovi moábskému ovládnout severní část Izraele. Eglón 18 let sužoval Izraelce, než ho porazil Benjamínovec Ehúd. Za soudce Jiftácha pronikli na východ od Jordánu a vyhnali Izraelce. Neměli bychom ale zapomenout, že z Betléma se přestěhoval do Moábu Elímelek s ženou Noemi a dvěma syny. Ti si vzali Moábky. Rút se stala pramáti krále Davida a nalezneme ji v rodopisu Pána Ježíše.

Amón a Moáb v době králů Než se Saul ujal kralování, vyhnal amónského krále Nachaše. Ten se stal Davidovým spojencem. Jeho syn napadl Izrael spolu se syrskými vojáky. Davidovci je porazili, dobyli hlavní město Rabu a podrobili je nuceným pracím. Za Jóšafata se Izraelci připojili k Moábcům a Edómcům, napadli Judsko, ale Hospodin je uvedl ve zmatek, takže utekli. Za Nehemjáše amónský vládce Tóbijáš zabránil budování jeruzalémských hradeb. Nehemjáš i Ezdráš odsuzovali smíšená manželství s Amónkami. Poté, co se Moábci na východě od Mrtvého moře rozšířili, smísili se s původními obyvateli. Měli velmi dobře organizované zemědělství, specifickou keramiku a strategicky velmi dobře rozmístěné pevnůstky kolem svých hranic. Konec svobody nastal po dobytí Moábu Nabúkadnesarem. Poslední zmínky o Amóncích a Moábcích máme z 2. století př. K., kdy proti nim bojoval Juda Makabejský. ■

leden 2016 23

leden 2016.indd 23

12/23/2015 10:19:09 PM


České ém

Etika

Svět leží ve zlém Ze všech koutů světa přicházejí zprávy o zlu páchaném na lidech i na ostatním stvoření. Máme jen dočkat konce tohoto věku či můžeme něco dělat? Je svět v horším stavu než kdykoliv předtím?

T

o, že svět ve zlém leží, platí od doby, kdy první lidé zhřešili. Jak stárneme, idealizujeme si, že dříve tomu tak nebylo. Dříve se údajně ctily autority, lidé k sobě byli zdvořilejší, nebylo tolik rozvodů, děti trávily více času na čerstvém vzduchu, mezi lidmi nebylo tolik krutosti atd. Není tomu tak. Zde je jeden citát, který údajně pochází od Sokrata: „Naše mládež miluje přepych. Nemá správné chování. Neuznává autority a nemá úctu před stářím. Děti odmlouvají rodičům, srkají při jídle a tyranizují své učitele.“ Myslím, že pod tento citát by se dnes podepsal skoro každý. Ukazuje nejenom na mládež, ale i na představu, že „dnes je to horší než dříve“ – alespoň co se mladých lidí týká. Jenže doba byla vždy hrozná. Pravda, před 200 lety nešlo jednou bombou zabít tisíce lidí, jenže kdyby někdo tehdy takovou bombu měl, použil by ji. Jediným omezením zla v minulosti byla technika, nikoli lidská dobrota. Naše doba je ale v kontextu

Bc. David Novák, M.Th. (49) kazatel CB v Praze 13, předseda Evangelizačního odboru a člen rady Církve bratrské. S ženou Danielou má syny Adama a Martina, učí filosofii a etiku na Evangelikálním teologickém semináři.

zla specifická ještě v jednom ohledu, a tím je komunikace. V dobách ještě nedávno minulých se o mnoha hrůzách nevědělo, a pokud ano, pak vyplouvaly na povrch postupně. Zde je pár příkladů. Vůbec nechci podceňovat otázky okolo migrační vlny, ale jedním z důvodů obrovského znepokojení je i to, jak se nám tato skutečnost podává. V Česku je strach z migrantů někdy větší než v zemích, kde migranti dlouhodobě žijí. Stejné platí o islámu. Jakkoli nechci tvrdit, že islám a křesťanství jedno jsou, že máme společného Boha Otce, nemyslím si, že islám, resp. všichni jeho přívrženci jsou vrazi. Jenže pokud mi média, která čtu, podsouvají obraz „co muslim, to potencionální vrah“, pak – pokud nemám jiné zdroje informací – podléhám strachu. Před pár měsíci došlo k vraždě malé dívky během její cesty do školy. Média z toho udělala (pochopitelně) kauzu a ještě několik týdnů po tomto hrozném činu mnoho dětí chodilo do školy s rodiči. Každé násilí spáchané na dětech je hrozné, ale i přes to, co se stalo, žijeme ve velmi bezpečném prostředí. Jenže mediální obraz na několik týdnů toto zcela obrátil. Chci tím ukázat, že svět ve zlém leží, zároveň to ale vinou médií vypadá, jako by na tom byl ještě hůře než kdykoli dřív. Realita je taková, že migrační vlny, byť ne tak velké jako dnes, zde byly vždy, s muslimy Evropa žije dlouho a vraždy dětí se též stávaly. Jenže jsme o tom nevěděli v takové míře jako dnes. Výše uvedenými příklady chci ukázat, že v otázce zla, v kterém leží svět, bychom si měli uvědomovat, že ne vše, co se nám předkládá jako zaručená zpráva, je pravda. Někdy jistě ano, někdy je ale ta či ona pravda přibarvená tak, aby se četla. Co se čte nejvíce? Katastrofické zprávy, sdělení o zlu. Koho dnes zajímá, že nějaký hospic umožnil smíření rodiny a umírajícího. Zato zpráva o tom, že rodina obrala o poslední peníze umírajícího dědečka, je pořádně šťavnatá kost! Problém je v tom, že skrze podobná negativní a zároveň převažující sdělení se vytváří obecně sdílený pocit, že celý svět je zlý, a dokonce ještě horší

24 leden 2016

leden 2016.indd 24

12/23/2015 10:19:09 PM


Co se týká mojí osoby, pak se v boji s tím, abych se vyrovnal se zlem, snažím o následující věci. Snažím se dohledávat zdroje, které mi tu či onu realitu sdělují. Je-li to možné, pokouším se o vlastní interpretaci událostí. Všiml jsem si, že někdy je vlastní zpráva jen krátká a provází ji dlouhá interpretace, která mi říká, co si o dané věci mám myslet. Stane-li se zlo mně či mojí rodině (v podobě nespravedlnosti, nemoci atd.), pokouším se věci nebrat až tak tragicky, nelitovat se a nechat případné reakci nějaký čas. Je mi jasné, že nevyřeším globální problémy světa, ale nechci, aby se tato skutečnost svezla do postoje, že nemohu dělat nic. Proto hledám oblasti, které ovlivnit mohu a kam mohu vnášet Kristovu lásku. Jsem překvapen, že těchto oblastí je dost a dost. Byl bych rád, kdybych méně četl zprávy, protože mě to vede k negativnímu pohledu na svět. Ale moc se mi to nedaří. Sebe i druhé se pokouším vést k pavlovskému „nestydím se za evangelium“. Mnohokrát jsem se přesvědčil, že evangelium je tou největší zbraní v boji proti zlu. než v minulosti. Není, jen je informovanější. I proto bychom neměli upadat do poněkud sentimentálních pocitů, že dříve bylo lépe. Jiná věc je, co s realitou zla dělat. Když jsem občas slyšel některá kázání či přednášky, cítil jsem se jako

klient, který přijde do servisu a slyší, že mu „nefunguje karburátor“. Nebo se u doktora dozví: „Máte elevaci amyláz…“ Problém je v tom, že ani v jednom případě nevím, o co jde, a hlavně nevím, co s tím. Podobně se někdy chováme i jako křesťané. Končíme u diagnózy společnosti, ale nenabízíme řešení. Jenže to, že svět ve zlém leží, vědí všichni kolem nás, na tomto zjištění není nic křesťanského. Zřejmě se s většinovou společností vždy neshodneme na důvodech zla, ale na diagnóze častokrát ano. To, co jako křesťané můžeme a máme nabídnout, je řešení. Pokud ho nenabízíme, pak hrozí, že upadáme do pasti moralizování nebo pouhého nadávání. Měli bychom být lidmi naděje. Vidíme sice současné zlo, ale věříme, že zlo nemá poslední slovo. Věříme a mnozí z nás se o tom přesvědčili, že v Božím slově je mnoho praktických rad, jak žít moudře a jak se zla vyvarovat. Slovy V. Frankla křesťanství znamená „říci životu ano“. Životem pak myslím to, co je krásné, co je navzdory bolesti spojeno s nadějí jak pro život časný, tak pro život věčný. Nemohu se zbavit dojmu, že jako křesťané jsme dlužni svým přátelům a hledajícím lidem kolem nás sdělit zvěst o naději v Kristu. Od některých mediálně známých křesťanů a možná i od nás slýcháváme výzvy volající po toleranci, smíření, lásce, o tom, abychom nepodlehli černobílému vidění světa atd. Toto všechno je hezké, ale je tu jeden problém. Chybí slova o Boží lásce zjevené v Kristu. Zlo, které kolem sebe vnímáme, nezastaví konstatování, že „zlo existuje“, ani plácání se po zádech s tím, že je třeba se mít rádi. Zlo působící skrze lidi zastaví Ježíš. Jenže aby se tak stalo, je třeba o něm hovořit. ■

ilustrační Foto archiv

můj názor

leden 2016 25

leden 2016.indd 25

12/23/2015 10:19:10 PM


KULTURA Chanuka u Shumiho Berkowitze

Svátek světel K

Po úspěšném makabejském povstání se Židé rozhodli chrám znovu vysvětit, a proto chtěli mimo jiné zapálit menóru (židovský svícen). Nicméně posvátného oleje jim zbylo pouze na jedinou noc. I přesto menóru zapálili a ta zázračně hořela po celých osm dní, než se jim podařilo vylisovat a připravit nový olej, který bylo možné použít pro bohoslužebné úkony. Na památku tohoto zázraku se po osm dní zapaluje každý den jedna svíčka, aby na konci svátku svítily všechny. Vzhledem k tomu, že jejich oheň se nesmí užívat pro jiné praktické účely, bývá u chanukije (chanukový svícen) ještě devátá svíčka zvaná šamaš – služebník, který pomáhá zapalovat ostatní.

Foto martin fojtek

řesťané se v době adventu připravují na blížící se oslavu naplnění mesiášských očekávání. Někteří se postí či rozjímají a ti, kdo to čekání už nemohou vydržet, se nechají pozvat svými židovskými bratry na chanuku, která letos vycházela už na 7. prosince. Mezi tyto netrpělivé jsem se letos přidal i já. Kousek od Muzea Franze Kafky jsme zazvonili v podvečer na kovové dveře. Z domovního zvonku se ozvalo vřelé „Come in!“, nicméně žádný zvuk otevíraných dveří nenásledoval. Nakonec se však přece jen dveře otevřely a překvapení japonští turisté, kteří bydleli v sousedním hostelu, nás vpustili dovnitř. Vedeni ohlasem veselí jsme stoupali po schodech vzhůru do bytu, který byl už u vstupu zavalen lidmi

a uvnitř zcela popíral své kapacitní možnosti. Věšák v předsíni kypěl různobarevnými kabáty a šálami a vzdáleně tak připomínal vánoční strom na Staroměstském náměstí. Aniž bych měl příležitost uvítat se s hostitelem, i tak ke mně od Shumiho doputoval první kelímek vína a chvíli nato i poplácání po rameni a výzva, abych si neváhal nabídnout z bohatého bufetu židovských svátečních specialit. Krátce nato začala oslava chanuky. Osmidenní židovský svátek světel, jak se také chanuce říká, má svůj původ v době makabejského povstání proti Seleukovci Antiochovi IV. Epifanovi. Antiochos se nechvalně proslavil protižidovskou politikou, která vyvrcholila v umístění sochy Dia do Jeruzalemského chrámu.

Při zapalování svíček se říkají požehnání. Shumiho stůl byl připraven pro mnoho hostů, a proto se na něm nahromadilo i mnoho chanukijí. Po tradičních židovských požehnáních, vyzval Shumi i představitele jiných náboženství, aby se připojili k rozsvěcování a prosbám o požehnání ve svých jazycích. Pak se zpívaly veselé písně a někteří se dali i do tance a radostného tleskání. Během tanečního reje se nad hlavami účastníku objevily mísy s tradičními chanukovými koblihami a bramboráky. (Jídla připravovaná na oleji rovněž připomínají zmiňovaný zázrak.) Jen tradiční hra drejdl mi tam nakonec chyběla, a tak shořela i má naděje na výhru misky čokoládových penízků. Teď už nezbývá než očekávat zázrak Vánoc. ■ Libor Duchek

26 leden 2016

leden 2016.indd 26

12/23/2015 10:19:11 PM


Do literárních lesů švýcarského alchymisty

OTÁZKA PRO

Sonu Shamdasani, C. G. Jung – Život v knihách. Portál, Praha 2013, 224 s.

Mikuláše Vymětala,

Ukaž mi knihu a já ti řeknu, kdo jsi. Kdykoli slyším tento výrok, říkám si, jak je těžké vybrat pouze jedinou knihu. Naštěstí tato publikace nemluví o Jungově nejoblíbenější knize, nezkoumá jeho podtrhávání a glosy v jediném svazku, ale výběrově dokumentuje Jungův duchovní vývoj při četbě. Je to pozvání na prohlídku literárních lesů, ve kterých brouzdal zakladatel archetypální psychoanalýzy. Po Červené knize se tak ke čtenáři dostává další neocenitelný klíč k pochopení zrodu jedné z nejvýznačnějších psychologických metod. Pokud jste někdy četli Jungovy spisy tak říkajíc „na sucho“, možná vás napadlo, kde to pověstné kolektivní nevědomí ty fascinující obrazy bere. Jak tato kniha dokládá, je to z rozsáhlé autorovy četby. Knihy Jungovi však nesloužily jen k potěšení a mimovolně ke snovým obrazům, nýbrž představovaly pro něj zdroj obecných symbolů, z nichž pak ve svém rozvažování vybral archetypy. A stejně jako byla literatura inspirací pro psychologii, tak se o pár let později stala archetypální exegeze jednou z metod literární kritiky. Publikace je velmi bohatě ilustrovaná a skutečně pěkně vzbuzuje iluzi procházky po Jungově fascinující knihovně. Libor Duchek

Poslední odkaz Daniel Heczko – Milost. Návrat domů, Praha 2015, 148 s. Kniha Milost je jakýmsi odkazem nedávno zemřelého kazatele Daniela Heczka, která vyšla za pomoci vsetínského sboru Církve bratrské a s takřka hrdinským úsilím samotného autora, který v té době bojoval s nemocí. Publikace je rozdělena do dvou nestejně velkých částí, přičemž první se věnuje teologii milosti a druhá, o poznání kratší, je zaměřena na praktický život křesťana. V teologické části autor vychází z několika převážně evangelikálních amerických autorů, nicméně jejich vhled užívá spíše jako oporu pro svá tvrzení, než aby na nich stavěl svou koncepci. Cílem textu není proti očekávání uvedení do problematiky teologie milosti ani přiblížení napětí mezi jednotlivými biblickými texty. Biblické citáty, které se v knize objevují v míře více než hojné, spíše podporují vyznávající postoj autora. Daniel Hezcko v této knize svědčí o působení Ducha svatého ve svém životě, jak ovlivnil jeho vnímání skutečnosti, jak určoval jeho orientaci ve světě. A proto první i druhá část není nepodobná duchu Pavlových epištol – vyjasňuje správnou víru a nabádá Libor Duchek k duchovnímu životu.

člena Společnosti křesťanů a židů, kazatele ČCE Jaký vliv mají vánoční svátky na ostatní náboženství? Křesťanské Vánoce nejsou největšími křesťanskými svátky, ale jsou těmi nejvýraznějšími, takže se staly součástí kultury i v zemích, které se sekularizovaly. Vánoce se různým způsobem prosadily i v dalších monoteistických náboženstvích. Podobu slavení židovské chanuky spoluurčovala také křesťanská podoba oslavy adventu a Vánoc: Namísto světel na vánočním stromku a adventních svic zde máme postupně se rozsvěcující světla chanukije, místo vánočního cukroví se konzumují sladké koblihy i bramboráky nasladko. Zvyk svátek materializovat a soustředit ho především na obdarovávání dětí co nejdražšími dary kritizují jak křesťanští kazatelé, tak i rabíni. Existuje i hybridní svátek – Vánuka (kombinace Vánoc a chanuky), k němuž přímo vybízí skutečnost, že se oba svátky občas časově prolínají. V Koránu jsou o Ježíšově narození velice hezké texty připomínající apokryf vycházející z Lukášova evangelia. Tam, kde jsou mezi křesťany a muslimy dobré vztahy, obdarovávají se navzájem při svých svátcích. V jednom německém sboru například dostali od sousední muslimské obce k Vánocům darem do kostela lustr. V Bulharsku, kde jsou smíšené křesťansko-muslimské vesnice, slaví sousedé svátky obou náboženství pospolu. V Sýrii, v níž si muslimové váží křesťanské menšiny, jsou Vánoce státním svátkem. Co bychom mohli označit za poselství Vánoc akceptovatelné pro židy i muslimy? Snad andělský zpěv ozývající se při Ježíšově narození: Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj, lidem dobrá vůle. ■

leden 2016 27

leden 2016.indd 27

12/23/2015 10:19:11 PM


KULTURA Povídky bez povídek

Příběhy z jiného vesmíru Z

námý katolický kněz a biolog Marek Orko Vácha vydal v říjnu loňského roku další knihu, v celkovém pořadí už dvanáctou. Příběhy z jiného vesmíru jsou útlá, sympaticky malá brožura s příjemnou obálkou, na jejíž zadní straně stojí pozoruhodný nápis: „Duch svatý prorůstá jak tráva asfaltem.“ Nakladatelské anotace i autor sám slibují povídky a podle úvodního textu je knížka inspirovaná skutečnými autorovými zážitky. To v případě poněkud nekonvenčního kněze může znamenat zajímavé čtení a z velmi rozsáhlého seznamu věnování je možné usuzovat, že se Vácha svým inspiračním zdrojům chce odměnit. Pak dokonce vyslovuje přání, aby kniha byla lehká, zábavná i vážná zároveň. Vzbudit čtenářské očekávání příslibem povídek v elegantní knižní podobě se autorovi, který píše běžně esejistickou formou, víceméně daří. Naplnit ho už ovšem kniha nezvládá, protože ze čtrnácti textů lze bez rozpaků označit za povídku snad jen jeden. V knize je navíc zařazen hned jako druhý po úvodu a vytváří tak na začátku velmi pěkný dojem. Ten se ovšem následně kazí. Vácha sice čtenáře provede po brněnských kavárnách a rovnou je seznámí se svými známými, pozve do zpovědnice, vezme na vodu, tábor či do holičství, ale zřejmě mu jako autorovi plně nedochází, že reálné události každodenního života jsou ve svém reálném popisu vhodné spíš pro fejeton, chce-li se nad nimi beletristicky zamýšlet. Domnělé povídky různě kolísají mezi esejem, úvahou a fejetonem a vytvářejí tak celkový dojem značné nesourodosti od lehkého zábavného čtení až k vážným filosofickým úvahám.

náš tip Celým srdcem VI.

distribuce Rosa Music Vychází současné české chvalozpěvy v mimořádném hudebním doprovodu Jonatana Kalety a za zpěvu Petra Wagnera. Ačkoliv se jedná o učební nahrávky ke stejnojmennému zpěvníku písní chval, díky oproštění se od manýr a spolehnutí na syrovost podání vykročili jejich autoři z republikového průměru.

Autorovi nelze upřít všímavost a smysl pro detail. Uvažuje zajímavým způsobem a bezesporu má schopnost nacházet nevšední souvislosti, což mu dává pro úvahově zaměřenou tvorbu výrazný potenciál. Na povídkáře ale příliš lpí na skutečnosti. Čtenář nepochybuje, že se všechny popisované události staly, ale těžko uvěří, že si autor něco vymyslel. Jenže bez fikce není povídky.

Marek Vácha, Příběhy z jiného vesmíru. Cesta, Brno 2015.

Po vizuální stránce je kniha velmi pěkně udělaná. Text provázejí černobílé ilustrace Markéty Žižkovské sjednocované opakujícím se motivem letícího ptactva. Ten se v decentních barvách objevuje i na obálce knihy z papíru s jemnou strukturou. Zdařilá a ucelená grafická koncepce však jen podtrhuje roztříštěnost textové části. Působí až paradoxně, jak forma předstihuje obsah. Nedá se říct, že by snad Váchova knížka byla celkově špatná. Jen je nedotažená, s nejasným záměrem. To dokládá i zmiňovaný nápis na zadní straně, který s obsahem spojuje souvislost značně vágní. Přes všechny lákavé přísliby, přestože sám název knihy v jednotlivých textech jemně rezonuje, přestože jsou příběhy příjemně krátké a nelze jim všem upřít čtivost a dávku jisté zajímavosti, může být kniha zklamáním. Jako soubor úvah by s vhodnou předmluvou uspět mohla, jako příspěvky na blogu stoprocentně, ale jako sbírka povídek? Na to sílu nemá.

■ Kateřina Korábková

28 leden 2016

leden 2016.indd 28

12/23/2015 10:19:11 PM


Most a záhada propasti Starodávný, z proutí upletený most v Peru nedaleko města Limy se přetrhl a strhl do propasti pět lidí. Jak snadno lidský život končí v propasti! Proč? Proč tehdy právě těch pět? Tisíce lidí před nimi přešlo bezpečně. Bezpečně? V zemi s vysokými horami, jako jsou peruánské Andy, nebezpečí nikdy nekončí. Ne, po této události se mnozí náhle rozpomněli, kolikrát přešli z Limy do Cuzca silnicí tento most trestuhodně snadno. Otřásli se v hrůze. Ta propast mohla být připravena pro ně! Proč však síla z hlubin roztrhla most právě ten den v okamžiku, kdy přecházelo oněch pět? Kdo byli ti lidé, jež most neunesl? Tyto otázky si položil jistý františkánský mnich v přesvědčení, že v osudech těchto lidí, kteří skončili tak náhle v propasti, je možno vysledovat něco z tajemství Boží spravedlnosti. Žijeme snad náhodou? Zde je zřetelné řízení Boží, uvažoval a po životních osudech těchto lidí zahájil dalekosáhlé pátrání. Románové zpracování tohoto námětu, který navazuje na skutečnou událost katastrofálního zemětřesení, které postihlo Limu v roce 1746, vydal americký spisovatel Thornton Wilder pod názvem Most svatého Ludvíka krále. Autor získal za knihu v roce 1928 Pulitzerovu cenu za literaturu. Je tu pět téměř nezávislých kapitol. Druhá až čtvrtá se zabývá životními příběhy tří obětí katastrofy. Prvá nese název Snad náhoda a poslední Snad

řízení. A právě ta nás náhle překvapivě přenese od osudových příběhů do lidských úvah založených na domýšlivé logice. Nic neposkytuje žádoucí důkaz zásahu prozřetelnosti. Hledajíce odpověď na ono „proč“ zabloudí úvahy do zmatků rozporuplných zjištění, ze kterých, jak se zdá, je jediným východiskem náhoda. A pak se tu náhle, na chvíli a jaksi nadbytečně, objeví jedna méně výrazná postava. Je jí laskavá abatyše Madre Maria del Pilar, přepracovaná žena, která také v oné katastrofě ztratila dva blízké životy. I příběh její lásky k nemocným a sirotkům, jak si sama realisticky uvědomuje, snad také míří kamsi do propasti, do propadliště zapomnění. Ve službě ubožákům teď však staví hráz temnotě: „A nemocní tajili dech a tady uvnitř bylo světlo a teplo a tam venku temnota...“ Nenechme se mýlit podivnými vášnivými nebo i zoufalými příběhy. Nenechme se unést touhou zvládnout tajemství propasti. To žhavé „proč“, které snad každého člověka v životě pronásleduje, není opravdu ani tajemstvím trestu, ani náhody. Konec života není sám o sobě řešením. To souvisí se smyslem života, který je Božím darem. Čtenář, zklamán poněkud tím náhodným bludištěm bolesti, bude možná v pokušení nedočíst poslední kapitolu a předčasně román odložit. Ale on bez oné ženy, která ve své samotě a službě míří k věčnosti, není celý. Dočtěte to, prosím! Někdy se nám nechce přiznat složitost otázek a chceme se jich zbavit, odložit je a obvinit i vlastní rozum. Buďme trpělivější a upřímnější. Bůh není manipulátorem lidských osudů. Propast není cílem života, který má Boží smysl. Naděje je silnější než propast.

Thornton Wilder, Most svatého Ludvíka krále. Academia, Praha 2001, 128 s.

Co s neočekávanými událostmi, které znovu a znovu oživují složité životní otázky? Jakou roli tu hraje hřích a Boží soud? Kde najít východisko? --- Naděje je silnější, než propast. Po čase postavili most nový.

■ blahOslaV kOšťák

leden 2016 2

leden 2016.indd 29

12/23/2015 10:19:12 PM


církev bratrská

ústava cb, Článek 1, odstavec 11

O druhém Ježíšově příchodu Věříme, že Ježíš Kristus přijde ve své slávě, aby ustavil věčné Boží království, kde Bůh bude všechno ve všem. Věříme, že všichni spravedliví budou vzkříšeni k věčnému životu a bezbožní k soudu a věčnému trestu.

Jaroslav Šmahel v době psaní tohoto textu člen Odboru Rady CB pro vzdělávání

O druhém příchodu se může psát mnoho věcí. Jaký bude? Jaké to bude? Co bude pak a co tomu bude předcházet? Tyto pohledy se týkají Krista, světa kolem nás i nebe samotného. Když se však zadíváme do Písma, všimneme si, že o druhém příchodu se píše znovu a znovu jedna věc. Věc, která se netýká světa kolem nás, ale nás samotných. Totiž faktu, že se většinou tam, kde se o něm píše, dočteme, že jej toužebně očekáváme. V textech jako 1Te 1,10, Fp 3,20 nebo Žd 9,28 o druhém příchodu čteme, že jej očekáváme „toužebně“. Tak se totiž nejčastěji překládá řecké slovo „apekdechometha“. To není jen čekání. Je to touha po změně. Původní předpona „apo“ totiž označuje touhu po vytržení z něčeho zlého ven. Pokud ale nečekáš toužebně, až přijde, nemá pro tebe jeho druhý příchod smysl. Co je potom špatně? Myslím, že odpověď je v té předponě. Jestli jsme v tomto světě celkem spokojeni a Kristus nám zde moc nechybí, proč z něj chtít ven? Svět v sobě má mnoho krásného. Myslím to pozitivně: Máme zde příbuzné, přátele, v naší zemi je krásná krajina. Něco tu ale chybí. Chybí zde On. Naopak náš hřích je tu navíc. Je všude kolem nás. Zraňujeme jím své blízké a jsme jimi zraňováni. Vidíme utrpení a bolest. Bolest, se kterou často nelze nic dělat.

Jednou se mě studenti zeptali: Slyšeli prý ve zprávách o někom, kdo předpověděl konec světa na nějaké blízké datum. Co prý si o tom myslím. Řekl jsem jim, že se bojím, že to zase nebude pravda.

Bronislav Matulík Komise Církve bratrské pro Zásady

Žijeme z víry, ne z toho, co vidíme, píše apoštol Pavel. To platí jak o prvním, tak o druhém příchodu Ježíše Krista. Jestliže první advent je pro nás chtě nechtě zromantizován obrázky jesliček a koledami pastýřů na způsob Josefa Lady, druhý bývá spojován s drastickými obrazy apokalypsy a se strašlivým utrpením bezbožníků třeba na způsob Hieronyma Bosche. Kdo by se na něco takového těšil? Snad jen pomstychtivý sadista, který se vyžívá v utrpení druhých, nebo fanaticky myslící člověk, který se nemůže dočkat, kdy konečně přijde Armagedon, vypukne válka národů a soužení, jaké naše planeta ještě nezažila. Naše vyznání víry je v těchto otázkách, jako i v otázkách milenialismu, velmi cudné až minimalistické, a to je dobře. Navíc je nesmírně nadějné, neboť druhý příchod Ježíše Krista bude znamenat konečnou úlevu a vysvobození. Jistě jsme si v té souvislosti vědomi Boží spravedlnosti, ale druhý příchod rozhodně nebude znamenat především krev bezbožných a oheň věčného trestu. Bude znamenat

30 leden 2016

leden 2016.indd 30

12/23/2015 10:19:12 PM


uskutečnění Božího království, kde Bůh bude všechno ve všem, nebude žádná tma ani slzy. Řeč apokalypsy je řečí obrazů. Není divu, že v souvislosti s druhým příchodem se novozákonní pisatelé uchylují k obraznému vyjádření. Jsou to malby víry, symboly, které nelze brát doslova už proto, že Bůh nám připravil to, co oko nevidělo, ucho neslyšelo a na mysl lidskou nikdy nevstoupilo. Proto zůstaňme jen u těchto obrazů a držme se ve víře potěšení, které z druhého příchodu Krista plyne.

Petr Raus Rada Církve bratrské

Není snad v Bibli jiné téma, které by lidi tolik svádělo k domýšlení biblické zprávy daleko nad její rámec, než eschatologie, výhled do budoucnosti. Bible je tu na informace skoupá, mluví v náznacích, konkrétním popisům se vyhýbá, a pokud se někde zdá, že poskytuje popis, na jiném místě to spolehlivě vyvrátí. Evangelium řekne, že se Pán Ježíš vrátí tak, jak odešel – odcházel sám a v tichosti. Na jiném místě se ovšem dočteme, že přijde se zástupy andělů a za zvuku polnice. Pro lidskou fantazii a lidské touhy není snadné střízlivě se držet pouze toho, co Bible ve svém celku opravdu říká. Text naší Ústavy to tak dělá, říká, co je nezpochybnitelné. Pán Ježíš nepochybně přijde a ustaví království, kde bude Bůh všechno ve všem. Dovedeme domyslet, co to znamená? Spravedliví budou vzkříšeni k věčnému životu a bezbožní k soudu a věčnému trestu. Kdosi řekl, že Pán Bůh nerozhoduje za člověka ani na soudu. Kdo v tomto životě toužil žít s ním, dostane tu možnost. Kdo o něj nestál, nebude k tomu nucen ani po smrti, zůstane sám. Je to jen lidská interpretace, myslím ale, že trefná. Problém nám působí to slovo „věčnost“. Někdo si ji představuje jako čas bez konce, to ale není biblická představa. Život věčný není v prodloužení života za hranici času, ale v poznání jediného pravého Boha, jak píše apoštol Jan. Nejde o délku, ale o kvalitu. Zjevené Boží království už bude mimo čas, mluvit o délce v tomto případě nemá smysl. Smysl bude mít jen Bůh, který všechno naplní.

historie Athanasiovo vyznání: Neboť jako rozumná duše a tělo jest jeden člověk, tak Bůh a člověk jest jeden Kristus, jenž trpěl pro naše spasení, sestoupil do pekel, vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí na pravici Otcově, odkud přijde soudit živé i mrtvé, k jehož příchodu mají všichni lidé opět vstáti se svými těly a vydati počet ze svých skutků. A kdo činili dobře, půjdou do života věčného, kdo však zle, do věčného ohně.

Augsburské vyznání, čl. 17: (Především církve u nás) učí též, že náš Pán Ježíš Kristus při skonání světa zjevně přijde soudit a vzkřísí všechny mrtvé; zbožným a vyvoleným dá život věčný a neustávající radost; bezbožné lidi a ďábly zatratí do pekel, aby se bez konce mučili. Proto odsuzují novokřtěnce, kteří soudí, že trestání zatracených lidí a ďáblů bude mít konec. Odsuzují i jiné, kteří nyní rozsévají židovské domněnky, že zbožní před vzkříšením z mrtvých zaujmou království světa a že bezbožní budou všude potlačeni.

Helvetské vyznání, čl. 11, odst. 5: Věříme, že náš Pán Ježíš Kristus vstoupil v témže svém těle nade všechna nebesa viditelná do samého nejvyššího nebe, sídla to Božího i blahoslavených, na pravici Boha Otce, která sice také znamená rovné účastenství slávy a velebnosti, ale přece se také pokládá za určité místo, o němž Pán mluví v evangeliu, když praví: „Odejdu, a připravím vám místo.“ Ale i apoštol Petr vypovídá: „Krista zajisté musejí přijmouti nebesa, až do času napravení všech věcí.“ On se však vrátí z nebes k soudu, a to tehdy, když se na světě navrší svrchovaná zločinnost a Antikrist, který zkazí pravé náboženství, naplní všechno pověrou a bezbožností a zpustoší krutě církev krví a ohněm. Vrátí se pak Kristus, aby zaštítil své, aby zničil svým příchodem Antikrista a aby soudil živé i mrtvé. Vstanou totiž mrtví; ti, kteří onoho dne (jenž jest neznám všem tvorům) pozůstanou, budou proměněni v okamžiku; a všichni věřící budou spolu uchváceni vstříc Kristu do povětří, aby tak vešli s ním do blahoslavených příbytků, majíce tam bez konce žíti. Nevěřící však či bezbožní sestoupí s ďábly do pekel, majíce navždy hořeti, a nikdy nebudou moci býti vysvobozeni z muk. Odsuzujeme tedy všecky popírače pravdivého vzkříšení těla nebo ty, kdo s Janem Jeruzalémským, proti němuž psal Jeronym, nesmýšlejí správně o oslavených tělech. Odsuzujeme ty, kteří měli za to, že i všichni ďáblové a bezbožníci mají být jednou spaseni, a že nastane konec trestů. Neboť Pán prostě prohlásil: „Oheň jejich nikdy nehasne a červ jejich neumírá.“ Kromě toho odsuzujeme i blouznění židovská, že prý nastane přede dnem soudu zlatý věk na zemi a po potlačení svých nepřátel prý zbožní zaujmou království světa. Vždyť shledáváme, že pravda evangelická a apoštolské učení uvádí něco docela jiného.

České vyznání, čl. 24: Věříme, že Pán náš Ježíš Kristus při skonání tohoto světa v slávě přijde, maje všecky souditi, a zase všecky mrtvé vzkřísiti. Tu pobožným a vyvoleným Božím dá život věčný a radost vždycky trvající, bezbožné pak lidi s ďábly zatratí, tak aby beze všeho skončení věčně se mučili. ■

■ připravil petr raus

leden 2016 31

leden 2016.indd 31

12/23/2015 10:19:12 PM


SERIÁL

Asertivita merlíků a lebed Etapové klíčení

Semena lebed zůstávají na suchých rostlinách hluboko do zimy.

Trpělivost a příhodný čas Můj čas ještě nenastal, ale pro vás je stále vhodný čas. (Jan 7,6) Když se jednou přiblížil čas židovského svátku sukót (stánků), chtěli Ježíšovi bratři poslat svého stále populárnějšího sourozence do Jeruzaléma, snad s přáním, aby se mu podařilo prosadit se v metropoli. Pán Ježíš na to reagoval poznámkou o vhodnosti času a o schopnosti ji rozpoznat. I my dnes chceme mít vhodný čas neustále. Patří to k základním charakteristikám současného evropského člověka. Nechceme být ovládáni okolnostmi,

chceme si sami určovat, co a kdy budeme dělat. V minulosti to patřilo k vlastnostem dětí, dnes to tak vnímají i dospělí. Obávám se, že v Božích očích jde o dětinskou snahu stále, vždyť to byl nakonec Pán Bůh sám, kdo ústy moudrého Kazatele řekl: „Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas. Je čas rození i čas umírání, čas plakat i čas smát se, čas mlčet i čas mluvit.“ Rozpoznat vhodnost času a umět podle toho i jednat,

Já jsem si je naopak oblíbil, zvláště lebedu lesklou. Na řadě míst jsem našel rozsáhlé plochy touto rostlinou zcela pokryté. Hustě zapojený porost dvoumetrových obrů vytvářel svět sám pro sebe; když se do něj člověk ponořil, ocitl se uprostřed divočiny, ztracen ve zvláštním pralese třeba i uprostřed města. Vrátím se ale k těm zahrádkářům a jejich starostem. Co se stane, když se pilnému pěstiteli zeleniny objeví na jeho dobře

patří k základním dovednostem dospělého člověka. Tato schopnost vyžaduje i trpělivost. Jsou lidé, kteří vědí, že vhodný čas ještě nenastal, a přece si nedovedou pomoci a promluví nebo něco udělají. Často napáchají hodně škod. Tím nechci nijak popřít, že často je třeba jednat okamžitě. Ano, je-li vhodný čas právě teď, je třeba se umět rozhodnout a neváhat. Rozpoznání vhodnosti času je ale i tady třeba. Některá semena lebedy ale nevyklíčí, ani když jsou podmínky optimální. Vidíme, že rozpoznání vhodnosti času je složitější, nejde jen o prostou reakci na momentální situaci, je nutné zahrnout i

foto autor

Po řadu let byly prostorem mého entomologického bádání městské plochy, kterým se člověk raději vyhne: skládky, rumiště, ladem ležící skrývky či naopak navážky hlíny kdo ví odkud. Na obnaženém půdním povrchu se jako první objevovaly vedle několika málo dalších druhů rostlin zejména merlíky a lebedy. Zahrádkáři je nemají rádi, objevují se jim nezvány na nejlepších záhonech, a i když je člověk pečlivě vypleje, za chvilku je tam má zpátky.

32 leden 2016

leden 2016.indd 32

12/23/2015 10:19:12 PM


oznámení

prohnojeném záhoně záplava lebed nebo příbuzných merlíků? Tyto rostliny rostou neobyčejně rychle, takže stačí několik dní a na záhonu nenajdete útlé semenáčky, ale pořádné rostliny s dozrálými semeny. Přičinlivý zahrádkář je všechny vytrhá, spálí, záhon třeba i zakryje černou fólií a nechá do příštího roku, aby vetřelce zcela vyhubil. Na jaře fólii odstraní, zaseje svou zeleninu – a jako první mu vyrostou merlíky a lebedy. Představme si, že na to tentokrát přijde hned a rostliny vytrhá, než stačí nasadit květy. Opět natáhne černou fólii a nechá ji ležet do příštího jara. Když ji odstraní, vyrostou mu merlíky a lebedy. Stejné to bude za další rok, za dva, za deset. Jak je to možné? Semena těchto rostlin neklíčí najednou, ale po etapách. I když se nacházejí v nejvhodnějších podmínkách, vyklíčí v daném roce jen jejich část. Příští rok další část, o rok později další. U merlíků a lebed tento proces pokračuje klidně deset i více let. Rostlina tak má zajištěno, že i když v některém roce nebo i více letech po sobě dojde ke zničení všech rostlin dřív, než nasadí semena, její rod bude na daném místě stejně pokračovat.

smysl a cíl. V případě lebedy jde o uchování rodu na daném místě, v našem případě půjde o mnohé včetně řádu Božího království. I dobrý skutek vykonaný v nevhodný čas se stává skutkem zlým. Vymkne se totiž z řádu věcí, často zasáhne do nepřipraveného prostředí, vstoupí do nevhodných podmínek. Podobné je to ovšem se skutkem opožděným. Čin vykonaný ve správný čas má hodnotu největší. Jak správný čas rozpoznat? Někdy pomůže znalost Písma, to ovšem není kuchařkou, nabízí nám principy, které je třeba vážit a aktualizovat. K dobrému porozumění potřebujeme trvale žít v Boží blízkosti a neustále naslouchat tichému hlasu Ducha i církvi.

■ Petr Raus

Oprava k článku „Kazatel mého života“ (Brána 11/2015) Při psaní vzpomínek se autor nejednou zmýlí. Při psaní článku o legendárním kazateli to může stát ještě snadněji. Ale nikdy mě nepadlo, že se zmýlím ve věci, která mi byla zcela jasná, totiž v tom, že bratr kazatel Heczko oslovoval svou manželku něžně „Dušinko“. Mám důvod si myslet, že jsme to tak slýchávali všichni. Ale chyba! Vše je jinak. Bratr kazatel oslovoval svou manželku „Luženko“. Kde se toto oslovení vzalo? Halinka, jméno milé sestry kazatelové, se zdrobňuje na „Halušenka“ nebo též zkracuje „Luža“. Tako zkrácená verze se potom zdrobní na „Lusienka“ (Lušenka). Podle komentáře Konrada, syna bratra kazatele, jméno Halinka už více zdrobnit nelze. A my v tom slyšeli počeštělé dušenka či dušinka. Za chybu se omlouvám a moc rád píšu i toto zajímavé vysvětlení.

Petr Kučera

Pěvecký sbor EFFATHA zve nové zpěváky do svých řad

Zpěváci si v říjnu 2015 s vděčností Pánu Bohu na velmi zdařilém setkání bývalých členů, které se konalo ve sboru CB v Brně na Kounicově ulici, připomenuli 25 let trvání služby Effathy. Sbor letos zahajuje další dvouletou sezonu své práce a služby, a zve proto nové zájemce. První setkání sboru v letošním roce se uskuteční v CB Pardubice (Archa) v sobotu 30. ledna 2016 od 9 hod. Je to nezávazné setkání, přijet může kdokoliv. Podmínkou je předem se přihlásit. Přihlášky přijímáme do neděle 24. 1. 2016 na adrese: jana@effatha.cz

Ekologická sekce České křesťanské akademie se ve spolupráci s Mezinárodním ekumenickým společenstvím (IEF) připojuje k lednovým modlitbám a připravuje Podvečer modliteb za životní prostředí a náš vztah k němu s kázáním P. Mgr. Marka Váchy, PhD. Toto ekumenické setkání se uskuteční v úterý 12. ledna 2016 od 18 hodin (předpokládaný konec do 19 hodin) v přízemí kláštera Emauzy, Praha 2, Vyšehradská 49.

Příště: Nenápadná krása

leden 2016 33

leden 2016.indd 33

12/23/2015 10:19:13 PM


K DISKUSI Žijeme v církvi

Autorita a svědomí Má církev formulovat jeden závazný výklad Písma a vyžadovat jeho respektování i proti svědomí jednotlivce? Má tzv. „učitelský úřad církve“ své oprávnění i v dnešní době? Pavel Paulus Sbor Církve bratrské Havlíčkův Brod

Každá církev (denominace, sbor) se rozhodla pro určitý způsob chápání Písma a určitou praxi, kterou z něho vyvodila. Mělo by přitom být zřejmé, že se jedná pouze o jedno z více možných pochopení Písma a jednu z více možných praxí z něho vyplývajících. Pokud nežijeme izolováni se zavřenýma očima, nemůžeme nevidět přítomnost Boží, Ducha svatého a spasení i v jiných církvích, i velmi odlišných od té naší. Výklad Písma a z něho vyplývající praxi tedy chápu jako rozhodnutí konkrétní církve, dohodu.

Poněvadž pocházím z nevěřícího prostředí, mám zkušenost nově příchozího člověka, nového křesťana, který se ocitl zčistajasna v církvi a najednou se měl zorientovat. Jak mám žít? Jaká jsou pravidla chození? Mohu ve škole podvádět? Jak často mám chodit do shromáždění? Takové otázky mne napadají jako tehdejší prvotní milníky na cestě zvané křesťanství. Tehdy jsem dostávala vcelku jasné odpovědi – a dobře bylo tomu, neboť jsem je tehdy potřebovala, aby byly jednoduché, jednoznačné, a tedy uchopitelné. Tehdy měly své místo a opodstatnění. Ještě dříve, než jsem začala poznávat Písmo, už jsem dostala první manuál pro žáka od učitele zvaného církev, tedy sboru. Mohla bych si tak ovšem vystačit celoživotně? Hodně o tom pochybuji. Život není tak přímočarý a uchopitelný, jak po něm touží mladé

A každá církev má právo trvat na platnosti této dohody a nepřijímat zásadní revizi, pokud se na ní neshodne. Může se stát, že člověku tato sdílená dohoda nadále nevyhovuje a nechce ji respektovat. Pak by bylo správné, aby jej církev, byť s lítostí, ale s láskou a požehnáním propustila do jiné křesťanské církve. Je to lepší než z něj dělat odpadlíka od správné víry. Např. v CB může jít o člověka, který chce břemeno pěstování osobní zbožnosti a osobního hledání složit do rukou duchovní autority (kněze) nebo o člověka, pro kterého je příliš obtížné být součástí společenství s blízkými vztahy. Druhou rovinu otázky vidím v situacích, kdy je třeba „zkoumat, posuzovat duchy“ (1J 4,1; 1K 14,29), případně řešit nové situace (Petr u Kornelia, obhajoba a schválení, Sk 11). V těchto situacích je nezbytné, aby církev – vedoucí především, ale obecně všichni – hledala řešení a pak je prosazovala. Jinak to nejde. Jde o řešení pro její situaci, bez nezbytné nutnosti zobecnění pro jiné církve nebo jiný čas.

Kateřina Vávrová Sbor CB Brno-Kounicova

srdce, je v každé životní etapě jiný a s ním je jiná i víra, která když roste, musí být jiná a s tím souvisí i stav svědomí člověka. Poznala jsem lidi, pro něž může být některé církví pevně dané pravidlo až neunesitelné, mohou pod tím břemenem hodně plakat a hodně se bát, to pak už není pravidlo pomocí, ale zákonickým těžkým batohem na hrbu člověka milujícího Boha, ale neschopného z mnoha důvodů pravidlo dodržet. Nikdy bych nechtěla

34 leden 2016

leden 2016.indd 34

12/23/2015 10:19:13 PM


Inzerce

vyžadovat od člověka poslušnost tam, kde jde proti svědomí jednotlivce. Vždyť kde je potom čas milosti, který máme od Pána Boha každý jiný. Každý z nás má jinou lhůtu na to, aby došel k některým Božím požadavkům, a délka té doby se nehodnotí jako špatná či dobrá. Kéž nasloucháme Pánu Bohu a chceme žít podle jeho pravidel a kéž nám v tom církev pomáhá, jak umí, ale se strachem a bázní, aby neublížila.

Pavel Trefný

Obsah rubriky nemusí vždy vyjadřovat názor redakční rady.

kazatel Sboru Církve bratrské Praha-Černý Most, stanice Rajská zahrada

Ačkoliv je velmi důležité, jak Písmu rozumíme a jak ho vykládáme, přesto bych ustanovení „učitelského úřadu“ s autoritou jediného správného výkladu považoval za nesprávné. To bychom se opět dostali tam, kde už církev několikrát byla. Proč by bylo třeba reformace, letničního nebo charismatického hnutí, kdyby „učitelský úřad“ své doby vykládal Písmo správně? Vždy tu bylo něco, co „učitelský úřad“ tehdy neviděl nebo vidět nechtěl. Vážím si proto toho, jak to máme v Církvi bratrské nastaveno. To závazné, základní, z čeho nemůžeme ustoupit, je definováno v deseti jednoduchých bodech našeho Vyznání víry v Ústavě. Stavíme na porozumění a moudrosti těch, kteří nás předešli – hlásíme se k reformačním konfesím i k dalším dokumentům. Nejsou však pro nás neomylně závazné, jsou pomocí, základní směrovkou při našem vlastním hledání. K aktuálním otázkám dnešní doby se vyjadřuje Rada nebo Odbor pro vzdělávání, ale rovněž ne „závazně“, nýbrž „orientačně“, aby nám pomohly nalézt správný směr. Možná je někomu líto, že nezazní jasné: „Je to takto a basta.“ To by však bylo podobné způsobu svědků Jehovových, kteří se drží neomylného výkladu svého ústředí a spoléhají tak více na člověka než na Boha. Naše současné poznání bude vždy z mnoha důvodů omezené, proto je třeba nebát se svěřit Písmo a jeho výklad Duchu Božímu a zároveň všem lidem. Důležité je, abychom Písmo vůbec četli a stáli o to, mu rozumět. Nebojme se tedy chyb ani rozhovorů s ostatními čtenáři Písma.

■ připravil petr raus

leden 2016 35

leden 2016.indd 35

12/23/2015 10:19:13 PM


DOTEKY

Dobrý konec

ilustrační Foto archiv

V

Neboť vím, že se mi vše obrátí k dobrému vaší modlitbou a přispěním Ducha Ježíše Krista. Filipským 1,19

lednovém čísle Brány vyprávěl Jiří Sedláček příběh, jak (málem) skončil v Bohnicích. Vzpomínal na dobu, kdy sbor na Soukenické pečoval o alkoholika; autor ho v článku jmenoval Jiří Jedlička, protože s ním po nějaké době ztratil kontakt a nechtěl se ho svým článkem dotknout. V tomto čísle nabízíme pokračování příběhu: Alkoholik se ve skutečnosti jmenoval Jiří Borovička. Narodil se v Kosmonosech, kde jeho rodiče vlastnili hospodu. Vyrůstal povětšinou na klíně štamgastů a alkohol se stal průvodcem jeho života už od dětství. V dospělosti žil v Praze, odkud se přestěhoval do Písku. Chodil pravidelně do biblických hodin i do nedělních shromáždění včetně ranních modlitebních chvil. Tam se pokaždé modlil, vyznával své pády i touhu žít s Ježíšem ve všedních dnech. V Písku o sobě v roce 2010 sám veřejně pověděl: „V Praze jsem žil dvojí život, jeden ve sboru a druhý „pražský“, s kamarády a alkoholem. Všechno jsem chtěl dělat z vlastní síly, a ta nebyla dostatečná, takže jsem stále selhával a myslel jsem si, že mě Bůh nemůže mít rád, když stále dělám špatné věci. Potřeboval jsem změnit celý svůj život a v Praze se nemohlo uskutečnit to, co se stalo tady v Písku. Kazatel Cimbulka mi tu přidělil kurátora Hladíka, který mě začal „cvičit“. Byl jsem ztrápený, naštvaný, že nemám nic svého. Cítil jsem se velmi ponížený. Schválně jsem si půjčoval peníze, abych si mohl být dál tím starým Borovičkou. Půjčování, nakupování, alkohol, hospody, „kamarádi z mokré čtvrti“ – a potom zase sbor, a ze všeho mi bylo hodně smutno. Nemohl

jsem se bratřím a sestrám podívat do očí. Půjčování byl hlavní problém, protože mě to udržovalo v tom starém způsobu života. Změna nastala tím, že jsem začal chtít. Zlomilo se to ve mně a já se naučil právě to hospodaření nechat na Hladíkovi. Uvědomil jsem si, že to sice nezvládnu sám, že se ale můžu spolehnout nejen na Hladíka, ale hlavně na Boha. Dnes tu jsem rád, rád jdu na shromáždění, jsem velmi vděčen za rodiny a denně chválím Boha a ztišuji se, abych děkoval za vše, co prožívám a z čeho mě Pán vyvedl. Mám v srdci velikou vděčnost, že mě Pán držel i v době, kdy jsem velmi kolísal, ale nedal mi upadnout až na dno. Pán mě k sobě připoutal a já se jej i přes své nedostatečnosti snažím držet a jít cestou, kterou pro mě připravuje.“ Několik měsíců před odchodem na věčnost Jiří Borovička onemocněl rakovinou hlasivek. Postupně ztratil hlas a lékaři mu museli provést tracheostomii. To bylo pro něho i pro nás hodně těžké období. Společnými silami, trpělivostí a udělenou Boží milostí jsme to nakonec zvládli. Několik týdnů před svou smrtí ke konci shromáždění mával, jestli nám může něco říct. Postavil se za kazatelnu a stalo se něco, co nikdo nečekal. S pomocí svého přístroje zcela jasně a srozumitelně poděkoval sboru za modlitby a  péči. Nezemřel jako alkoholik, ale jako zachráněný člověk. Do věčné slávy ke svému Zachránci a Spasiteli odešel 17. května 2013 doma v pronajatém bytě. Kdo jsme Jirku znali, považujeme změnu jeho života za velký Boží zázrak. Podle obdržených materiálů, rozhovorů a osobních zkušeností

■ připravil Ernest Welszar

36 leden 2016

leden 2016.indd 36

12/23/2015 10:19:13 PM


KŘÍŽOVKA

Tajenku zašlete do 22. 1. 2016 (i e-mailem) na adresu redakce.brana@cb.cz. Vylosovaný výherce získává knihu Daniele Heczka - Milost. O jedinečnosti křesťanství. Vydal Návrat domů a Sbor CB ve Vsetíně - Maják, Praha 2015.

Tajenka z čísla 12/2015: Vrcholem radosti je být s Tebou. Knihu O modlitbě - Dopisy Malcolmovi vyhrává František Černý. Připravil Dušan Karkuš.

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu

leden 2016 37

leden 2016.indd 37

12/23/2015 10:19:13 PM


POST SCRIPTUM

Daniel Pastirčák

Azda posledný Advent M

ožno to bude takto: Noc. V hlave adventná kázeň. Je treba otvoriť dvere, zbehnúť po schodoch k počítaču. Zaznačiť myšlienky, kým sa nerozplynú. Svetlo zhasne. Vypadol prúd. Šmátram po kľučke. Nič však nenahmatám. Obrátim sa dozadu. Urobím niekoľko krokov k oknu. Pozriem sa, či sa naproti svieti. Okno neviem nájsť. Na nič nenašľapujem, do ničoho nevrážam. Po chvíli to viem naisto. Nie je

A ten hlas!? Je taký známy: Môj vlastný hlas? Spomienky, svedomie...? Hovorí, čo som chcel dávno povedať, no doteraz nikdy nebolo dosť ticha. Vtom to príde. V tej PRÍTOMNOSTI zisťujem, že minulosť nikdy nepominula. Je tu. Všetko: To, čo som cítil, myslel, chcel, to, čo som vykonal. Nikdy som sa ešte takto nevidel: Celý – nerozdelený sekvenciami času – dieťa, mládenec, dospelý i starec. Čas sa rozplynul.

Nevypadol prúd. Vypadlo všetko. tu kuchyňa, chodba, ani izba, nie je ani dom naproti, nie je ani náš dom, nie je ani ulica, ani mesto... Nevypadol prúd. Vypadlo V Š E T K O. Až teraz som si uvedomil to TICHO. Také ticho som ešte nepočul. Nikdy. Nepočujem ani vlastný dych. Kladiem jednu dlaň na hruď, druhú pod nos. No ani hruď ani nos nie sú, kde by mali byť. Nedýcham. Tam, kde by som mal byť, nie som. To neznáme, čo ma obklopuje, nie je tma, ale SVETLO. No nie svetlo hmoty, skôr svetlo vedomia. Ani vedomie nie, skôr Život. Život sám, úplný, bezo zvyšku. Cítim ho na sebe ako nesmierny prúd bytia. Preniká všetkým. Prameň, z ktorého som doteraz pil iba dúšok po dúšku, ma zaplavil. Vnímam ho priamo, ako neohraničenú záplavu Radosti, Hrôzy a Úžasu. Stretol som sa s Nekonečnom. Odkryla sa mi SKUTOČNOSŤ. Hovorí čistú pravdu. Každým slovom ma z niečoho vyzlieka. Napokon som úplne nahý. Obnažený pred pohľadom Toho, ktorý vidí. Múr medzi tým, čo je vonku, a tým, čo je vo vnútri, padol. Som neohraničený, bezbranný, vydaný napospas PRAVDE. Masky padli. Nič už nemožno skryť.

Teraz ťa vidím, Kriste. Tvárou v tvár. Aké zvláštne: Máš tvár toho bledého chlapca z našej triedy; vysmievali sme sa mu pre jeho baletné pohyby a dievčenský hlas. Máš tvár chudobného príbuzného; večne ufrflaný, neznesiteľná povaha, možno preto sme jeho biedu prehliadali. Máš tvár všetkých mojich ľudí; tých, ktorých som odsúdil, ktorými som pohŕdal, ktorých som ohovoril. Tvár chorých, umierajúcich. Sú tu všetci. A oni všetci sú Ty. Dívaš sa na mňa, Kriste, tými ich očami. Hudba svetla je ako smiech. Pred jej výsmechom sa scvrkávam ako sušená slivka. Prepadám sa do seba. Zostáva zo mňa iba NIČ. Bod bez rozsahu, obsah bez objemu. Ty si zrazu iba jediná veľká otvorená rana. Vstúp, povieš. (Alebo sa mi to iba zdalo?) Vstúp! Všetko je vyrovnané, všetko je zmierené. Vstúpim a... Tam... Ste tam všetci, milovaní i prehliadaní, hladní i sýti, chorí i zdraví, cudzinci i domáci, sudcovia i obvinení, obete i páchatelia. Všetci sme si v tej tragikomédii zahrali raz tú, raz onú rolu. Hra skončila. Rekvizity a masky sme odovzdali rekvizitárovi. Čas dohorel, láska sa zavŕšila. Začala večnosť. ■

38 leden 2016

leden 2016.indd 38

12/23/2015 10:19:14 PM


© BRÁNA, Petra Kašperová-Poldaufová leden 2016.indd 39

12/23/2015 10:19:14 PM


V roce 1924 proběhla uvnitř mladé Církve československé „ideová soutěž na návrh typového chrámu“, který by plně odpovídal nově vytvořené liturgii Karla Farského. Ta vycházela na jedné straně ze starších liturgických předloh více konfesí, zároveň však reagovala na „novodobé požadavky československého člověka“. Za vzorový chrám byl v rámci soutěže zvolen Unity Temple v Oak Parku u Chicaga z roku 1906, dílo věhlasného architekta F. L. Wrighta. Na této stavbě byla oceňována zejména „jasná dispozice, která je vzorem velkorysé účelnosti a neromantické ukázněnosti“. Jedním z nejdůležitějších kritérií formulovaných zadavateli soutěže byl požadavek organického spojení prostoru pro předsedajícího duchovního správce sboru a pro shromáždění věřících, protože farář je jejich bratrem a nemá být od farnosti povýšen ani oddělen. Zároveň má být dobře viditelný a dobře slyšitelný, neboť „při bohoslužbě Církve československé nemá se díti ničeho kouzelného“, jak to půvabně formuloval tehdejší teoretik

architekt JIŘÍ STIBRAL

Husův sbor v Dejvicích

Interiér Husova sboru v Dejvicích s valenou klenbou, ozdobenou pozdně gotickým žebrovím a s presbyteriem ve formě velké segmentové niky.

Foto archiv

Emil Edgar. V těchto požadavcích je patrná snaha po vymezení se vůči soudobé praxi katolického sakrálního stavitelství. O tom, jak složitě si principy ideové soutěže hledaly cestu do konkrétních plánů a realizací, svědčí například stavba Husova sboru a koleje pro teology Církve československé v Praze Dejvicích, dílo Jiřího Stibrala z následujících let (1925–26). Stibral byl typickým eklektickým architektem přelomu století s neorenesančními základy čerpanými u Josefa Zítka. Navrhoval a realizoval však také stavby neogotické, neobarokní i secesní. Pro dejvický sbor a kolej nakreslil dva návrhy – pseudorománský a pseudogotický, který byl komisí přijat. Tyto neoslohy byly sice podle architektonických teorií 19. století jediné vhodné pro důstojnou sakrální architekturu, avšak jejich užití kolem poloviny 20. let následujícího století působí už značně anachronicky. Modlitebna má zvenčí tvar trojlodní baziliky, v interiéru jsou nicméně boční lodi redukovány na pouhé chodby a hlavním prostorem je podélný sál zaklenutý valenou klenbou dekorovanou žebrovím ve stylu vladislavské gotiky. Tento ornament, například spolu s tordovanými sloupy nesoucími kruchtu, sice odkazuje ke slavné době národních dějin, vyznačující se relativní konfesijní snášenlivostí, na kterou mladá církev záměrně navazovala, ale zároveň stojí v přímém protikladu k oné „neromantické ukázněnosti“ obdivované na chicagské stavbě Wrightově. Také důraz na čelní oltářní stěnu prohloubenou apsidou ve formě románského ústupkového portálu vychází ještě z principiálně katolického oddělení prostoru pro klérus a prostoru pro laiky. Je tedy patrné, že Stibralova realizace jedné z prvních novostaveb mladé církve zůstala kdesi v polovině cesty. Na vskutku moderní liturgickou architekturu si pak musela Církev československá ještě nějakou dobu počkat. PhDr. Jan Klípa, Ph.D., kurátor Národní galerie Praha

leden 2016.indd 40

12/23/2015 10:19:16 PM

Brána 01/16  

moderní křesťanský časopis s přehledným designem prezentující biblickou zvěst o Ježíši Kristu fundovaně a obsáhle zpracovává aktuální témata...