Page 1

11/2015

ILUSTRACE A DESIGN ONDŘEJ KOŠŤÁK

cena 43 Kč / ročník 47 www.i-brana.cz

lidstopad 2015.indd 1

10/30/2015 11:24:39 AM


Inzerce

lidstopad 2015.indd 2

10/30/2015 11:24:47 AM


Inzerce

Obsah

Milí čtenáři, vítám Vás u listopadového vydání časopisu BRÁNA. Krátící se dny a prodlužující se stíny ve mně vyvolaly vzpomínku z mého dětství. Bydlel jsem s rodiči na vesnici, od vlakové zastávky k našemu domu jsme chodili asi dva kilometry silnicí mezi poli, lemovanou stromořadím a místy i stožáry s elektrickým osvětlením. Bylo zajímavé a zábavné sledovat, jak se stíny chodců proměňovaly v závislosti na tom, pod jakým úhlem, z jaké vzdálenosti a s jakou intenzitou na ně dopadalo světlo lampy. Někdy byl stín docela neznatelný, ale postupně se začal ztmavovat, naklánět, prodlužovat nebo zkracovat. V některých místech člověk nemohl svůj stín dohonit, jindy si po sobě šlapal. Někdy byl můj stín maličký, ale zakrátko mohl být delší než stín mých rodičů. Byla místa, ve kterých měl každý svůj stín za sebou, ale jindy mohl stoupnout na stín toho, kdo kráčel vedle něho. Pamatuji si, že jsem si s tím užil mnoho zábavy a cesta tak rychleji ubíhala. V listu Koloským vede apoštol Pavel diskusi s tamními křesťany o řadě závažných témat, která se dotýkala víry a jejího dopadu do praktického života. Zdá se, že Koloští byli vystaveni různým vlivům, názorům a proudům, ve kterých se neuměli sami dobře orientovat. Přiznejme si, že ani pro nás nemusí být vždy snadné zaujmout rozumný postoj k problémům, které nás obklopují, a najít patřičné odpovědi na otázky, které k nám doléhají. Myšlenky a názory okolo nás tančí jako ony zmíněné stíny – během cesty našeho života se mění podle světla, kterému jsou právě vystaveny. Myslím, že to je dobře, i když nás to může znepokojovat. Pokud by tomu tak nebylo, znamenalo by to, že přešlapujeme na místě. Apoštol Pavel nabízí čtenářům svého listu zajímavé východisko: „Ať vás nikdo nesoudí pro pokrm, nápoj nebo kvůli svátkům… To všechno je stín budoucích věcí, ale tělo, které vrhá tento stín, je Kristus“. (Ko 2,16–17) Přemýšlejme, prosím, pod tímto úhlem pohledu i nad tématem, které listopadová Brána přináší. Přeji Vám hezké čtení. Váš jiří sedláček, vydavatel

lidstopad 2015.indd 3

04 06 12 20 22 26 32

Odpuštění Rozhovor Neodsuzovat druhé Téma Diskuse o diskusi Zápisník Živá voda Příběh Volání kořenů Etika Očekávání od ostatních Podobenství O hledání radosti

příště

Jan Valeš Věci podstatné, služebné a případné

tiráž Číslo 11/2015, ročník Bratrské rodiny 47, Českobratrské rodiny 72 • Vyšlo 4. 11. 2015 Vychází 10x ročně, cena 43 Kč Šéfredaktor: Ing. Petr Raus Redakční rada: Mgr. Libor Duchek, Bc. Kateřina Korábková, PhDr. Daniela Sedláčková, Jiří Sedláček Výtvarník: Ondřej Košťák • Sazba: Olga Kutílková Editor: Anna Duchková Vydavatel: Jiří Sedláček • IČ 13161229 Ev. č. MKČR: E 5080 • ISSN 1803-828X Tisk: GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. Praha Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce. Redakce a administrace: Kodex, o.p.s., Soukenická 11, 110 00 Praha 1 tel. 222 31 26 56 www.i-brana.cz • e-mail: brana@cb.cz

10/30/2015 11:24:48 AM


SLOVO

Žalm 103,8–13

Odpuštění P

án Bůh je milostivý, pomalý k hněvu a velkého milosrdenství vůči lidem, kteří se ho bojí. Jaké potěšení a ulehčení pro lidi, kteří o tomto žalmovém slovu vědí a věří mu! Ten Bůh, který je milostivý, pomalý k hněvu a velkého milosrdenství, nám ale také říká, abychom byli také takoví. Abychom i my byli plní lásky a milosrdenství ke svým bližním. Je to velká výzva, tak veliká, že i učedníkům Pána Ježíše vrtalo hlavou, jak a jak dalece se touto výzvou mají řídit. Petr se jednoho dne Pána Ježíše zeptal, jak to s tím odpuštěním přesně vypadá: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát?“ Ježíš mu na to odpověděl: „Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesát sedmkrát.“ Nato vypráví příběh služebníka, kterému jeho Pán odpustil astronomický dluh, který ale nebyl schopný odpustit svému služebníkovi drobnost. (Mt 18,21–35) Své vyprávění končí slovy: „Když jeho spoluslužebníci viděli, co se přihodilo, velice se zarmoutili; šli a oznámili svému pánu všecko, co se stalo. Tu ho pán zavolal a řekl mu: ,Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mě prosil; neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou?‘ A rozhněval se jeho pán a dal ho do vězení, dokud nezaplatí celý dluh. – Tak bude jednat s vámi můj nebeský Otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru.“

Odpustit je těžké Hřích, který sami uděláme, nás někdy může zatěžovat méně nežli hřích, který na nás byl spáchán. Jsou šťastní lidé, kteří umějí odpouštět, jsou však i takoví, kteří každou křivdu nesou hodně těžce. Někdy

je to dáno povahou. Některé věci během pěti minut zapomeneme a nevzpomeneme si na ně už nikdy. Někdy se ale snažíme zapomenout, a ono to nejde. Když už se zdá, že jsme zapomněli, stane se něco, co nám tu událost zase připomene. Petr se však neptá, jak často má zapomínat, ale kolikrát má odpustit. Zapomenout a odpustit je sice jedno a totéž, ale jen u Pána Boha. Pokud jsme přijali Pána Ježíše Krista jako svého Spasitele, Hospodin naše hříchy zapomene, i když jsou jako šarlat či rudé jak purpur. Nikdy na ně nevzpomene. Odpustí nám totálně! My ale některé věci zapomenout nemůžeme, ani kdybychom se snažili sebevíc. I když odpustíme, může se stát, že nás při vzpomínce na nějakou událost zabolí v srdci. Bratrovi mé babičky někdo znásilnil a zavraždil manželku. Během celého života se na takovou hrůzu nedá zapomenout a já nevím, jestli můj strýc mohl do své smrti vrahovi – ale i prezidentu Havlovi, který toho vraha začátkem devadesátých let omilostnil – odpustit. Jsou věci, které člověk nese hodně těžce. Jsou věci, které se strašně špatně odpouštějí, avšak i tak platí, že odpouštět máme. K odpuštění nám může pomoci vědomí, že každý z nás má obrovský dluh vůči Pánu Bohu. Pán Bůh nám dal oči, abychom se obdivovali jím stvořené kráse. Co ale naše oči opravdu spatřily, po čem všem dychtily, čím vším se poskvrnily? Hospodin nám dal ústa a dar mluvení, abychom ho chválili a abychom se domluvili se svými bližními. Co všechno ale již z našich úst vyšlo! Lži, pomluvy, nadávky vycházejí z našich úst často v těsné blízkosti našich modliteb. Jak často naše ústa ranila, ničila, ba dokonce vraždila! Byly nám dané také ruce, aby

 listopad 2015

lidstopad 2015.indd 4

10/30/2015 11:24:48 AM


Hospodinu sloužily, aby pomáhaly druhým a aby se k Boží slávě spínaly při modlitbě. Co všechno už jsme ale svýma rukama učinili (nebo naopak neučinili), nechceme možná ani pomyslet.

Všichni jsme dlužníky Náš dluh vůči Pánu Bohu je mnohokrát vyšší, než dlužil nemilosrdný služebník svému králi, a vězte, že mu dlužil mnoho. Mnoho tisíc hřiven, v řečtině je napsáno deset tisíc talentů. Jeden talent odpovídá 36 kg stříbra. Při dnešní ceně stříbra 19 500 Kč za kilogram je hodnota dluhu, který služebník vůči králi měl, 7 miliard 200 milionů korun českých. Králův služebník byl tedy jen o něco málo horší tunelář než Viktor Kožený, jehož dluh vůči akcionářům harvardských fondů je odhadem okolo 10 miliard českých korun. Dluh, který vůči Pánu Bohu máme, ale nejde zaplatit žádným zlatem ani stříbrem. Dlužíme totiž Pánu Bohu svůj život. Zákon, který nám Pán Bůh dal, požaduje, aby náš život byl čistý. Jenže nikdo z nás ten život čistý neměl a sám od sebe ani nemá. Jen díky Pánu Ježíši, jenž za nás vydal svůj čistý život, nám byly naše hříchy odpuštěny. Spojeni s Pánem Ježíšem jsme od hříchu očištěni.

Co s tím vším dělat? Jako lidé, kteří odpuštění přijímají, máme odpuštění také rozdávat. A to nejenom svým blízkým, nejenom lidem, které máme automaticky rádi, ale i svým nepřátelům. Petr se chtěl od Pána Ježíše dozvědět, kde je hranice tohoto odpuštění. Kdy už je povinnost křesťanské lásky k bližnímu naplněna. Kdy mám jako člověk právo říct: „Kamaráde, tak teď už ti fakt odpustit nemůžu. Pro mne jsi jako člověk skončil.“ Pán Ježíš Petrovi vlastně říká, že taková hranice neexistuje. Pokud nás někdo prosí o odpuštění, máme odpouštět vždy, jelikož i nám je stále odpouštěno. Podvod, zrada, lež, pomluva a zatajování se odpouštějí těžko. Těžko se odpouští, když člověk desetkrát slíbí, že se změní, a zůstane pořád stejný.

Jiří Valeš (1983) Vyrůstal od svých 11 let ve Švýcarsku, kde také vystudoval teologický seminář na St. Chrischoně. Kazatel Sboru Církve bratrské ve Frýdlantu nad Ostravicí. S manželkou Nicole mají tříměsíčního syna Jana.

Ne vždy se odpouští lehce, někdy se to může zdát až nemožné, avšak možné je to vždycky. Ano, vždycky! I ty nejhorší věci se dají odpustit. Ne třeba hned, ale vždycky časem. Čas sám o sobě ale ještě neřeší nic. Čeho je zapotřebí, aby mohl člověk odpustit? V prvé řadě srdce, které je ochotné odpouštět. Když člověk odpustit nechce, tak ani neodpustí. Někdy je třeba, abychom si promluvili a prodiskutovali danou křivdu s tím, kdo ji na nás spáchal. Když člověk o věcech mluví, spoustu věcí vyřeší. Když druhého chápe, když vidí jeho motivy, které jsou často čistší než špatná věc, kterou dotyčný spáchal, dokáže spíše odpustit. Někdy se věci vysvětlí dokonce tak, že se vlastně žádná křivda nestala, že člověk jen něco špatně pochopil. Někdy k odpuštění pomůže, když si vylijeme své srdce. Jindy stačí omluva či uznání chyby od člověka, který nám ukřivdil. Někdy to ale není možné. Někteří lidé se zlobí na někoho, s kým si nemají možnost popovídat. Někdy dokonce nemohou odpustit tomu, kdo je dávno mrtvý. V tom případě, je dobré zasvětit do věci dalšího, koho se to netýká. Využít zpověď…. Někdy je dobré nedívat se jen na prohřešek, ale i na to, co se stalo potom. Mně je v tom velkým příkladem Josef. Svým bratrům, kteří ho hodili do studny, dokázal odpustit, protože viděl dobro, které Hospodin prostřednictvím jejich hříchu způsobil. Možná, že někomu k odpuštění pomůže, když si uvědomí, že by se bez dané situace, kterou zažil jako hroznou křivdu, nestaly jiné dobré věci. Takový pohled ale nesmí sloužit jako ospravedlnění vlastních hříchů. Ani to nemá být levná útěcha. Hřích zůstává hříchem, ale radost a schopnost odpouštět nám může dodat vědomí, že Pán Bůh dokáže i ty nejhorší křivdy obrátit v dobro. Jsou ale hříchy, kdy člověk žádné dobro nevidí a jeho srdce prahne po pomstě. Chce, aby ten druhý za svoje hříchy pykal. Chce ospravedlnění za bolest, kterou musel prožít. Snažme se nechávat pomstu v rukou Božích. Věřme, že on je spravedlivý a vidí vše, dobré i špatné, a lidem podle toho odplácí. Neuzavírejme milost, kterou nám Pán Ježíš prokázal, ve svém srdci jako v trezoru. Nepodobejme se nemilosrdnému služebníku, který nechtěl svému spoluslužebníku odpustit to málo, co mu dlužil. Snažme se, aby milost Pána Ježíše protékala i skrze nás. Když nedokážeme odpouštět, modleme se, aby nás Pán Bůh změnil a dal nám k tomu sílu. Upřímná modlitba je cestou k odpuštění. ■ listopad 2015 

lidstopad 2015.indd 5

10/30/2015 11:24:48 AM


rozhovor Rozhovor s rabínem Shumim Berkowitzem

Neodsuzovat druhé Co je tolerance a co je to úcta k druhému? Kdo jsou naši bratři a komu ještě pomáhat? Jak učinit svět lepším? Nejen na tyto otázky odpovídá konzervativní rabín z židovské perspektivy chasidského hnutí. Jak jste se dostal do Prahy a co považujete za svůj domov?

Zjistil jsem, že se zajímáte o chasidismus. Proč zrovna tento směr?

Bydlím v Praze už skoro 13 let, nicméně jsem se ještě nenaučil česky. Nejsem na jazyky tak dobrý. Možná bych se mohl více učit, ale už také nejsem nejmladší. A kde jsem doma? Nějaký čas jsem strávil v Itálii, ale narodil jsem se v Izraeli českým, respektive československým rodičům. Oba přežili Osvětim a hned po válce emigrovali do Izraele. Nyní však žiju v Praze a jsem tady velmi spokojený, protože lidé tu jsou obecně velmi milí a nechají člověka žít, jak sám chce, aniž by mu říkali, co má dělat – a to je nejlepší životní filosofie, co člověk má. Další výhodou Prahy je, že je ateistická. Neboť velký problém našeho světa je náboženství.

Protože je to velmi zajímavé hnutí. Můžeš být velmi prostý člověk, a přesto mít silný vztah s Bohem. Dříve převažovalo pojetí, že židé musí velmi intenzivně studovat, aby rozuměli Božímu zákonu. Čím víc víš, tím blíž jsi Bohu. V chasidismu nemusíš dokonce umět ani číst, ani nemusíš znát všechna přikázání. Nemusíš se učit speciální jazyk, abys mohl mluvit s Bohem. Abys slavil, nemusíš umět hrát na hudební nástroj, stačí, když mu zpíváš – hlasem, který máš. Nemusíš chodit na speciální místa, aby ses modlil k Bohu. Věříme, že Bůh je na každém místě, není žádné zvláštní – svaté. Nejenom na každém místě, ale i v každé věci můžeš vidět Boží moc. Kdyby Bůh nedržel věci svou mocí, okamžitě by zanikly. I atomy tohoto stolu drží Bůh při sobě, bez Něj se vše rozpadá do chaosu. Tak mocný je Bůh.

Jak vycházíte s pražskou židovskou komunitou? Která větev je vám nejbližší? Židovská obec v Praze je velmi malá, přesto je tu zastoupeno jak ortodoxní, tak liberální židovství. Ostatně jsem předsedou liberální komunity. I tak máme mezi sebou velmi dobré vztahy. Přichází k nám mnoho mladých lidí, kteří teprve nedávno zjistili, že jsou židé. Rodiče, kteří ještě mají v paměti pronásledování, a to nejen za druhé světové války, jim to totiž neřekli. Když to nyní objevili, chtějí vědět, co to vlastně znamená být židem. Židovská obec je vůči nim velmi otevřená. Nikdo nikoho nikam netlačí, nikoho nepřesvědčuje, aby se stal židem, což je obecně vlastnost judaismu oproti křesťanství a islámu.

Dr. Shumi Berkowitz (63) Židovský filosof narozený v Izraeli, předseda konzervativní židovské obce v Praze. Zabývá se židovskou mystikou, kabalou a chasidismem. Je přední postavou mezináboženského dialogu v ČR.

Takže rozdíl mezi posvátným a obyčejným není v chasidismu nijak silný? V judaismu je svatý jenom Bůh. Určitě není svatá učenost. Tím, že studuješ teologii, se nestáváš svatým. Můžeš rozumět Písmu lépe než kdo jiný, ale svatý kvůli tomu nebudeš. Posmrtné přidělování titulu svatým v katolické církvi je pro mě naprosto záhadou – nerozumím tomu.

Je to poměrně komplikovaný proces, ale v podstatě tam musí být nějaké zázraky. My v zázraky nevěříme. Věříme, že každý má v sobě sílu, aby byl dobrý. Musí jen o to bojovat. A co je důležité, musí mít respekt k ostatním lidem. Respektovat někoho však neznamená, že si budu myslet, ať si ten či onen dělá, co chce, a já si budu myslet, že je blázen. Někoho respektovat znamená, že ho nechci změnit. Klidně si mohu myslet, že se mýlíš, ale nebudu tě chtít změnit. Je to stejné, jako když někoho miluješ. Koho doopravdy milujeme, toho měnit nechceme. Nebudeme ho soudit. Stejně

 listopad 2015

lidstopad 2015.indd 6

10/30/2015 11:24:49 AM


jako se my nemodlíme, abyste se stali židy. Nechci, aby křesťané konvertovali k židovství. Když se s někým setkáme, nikdy nevíme, čím ten který člověk prošel. Nevíme, jak vyrostl, jací byli jeho rodiče, jeho učitelé. A ani nevíme, čím prochází nyní. A jestliže udělal něco špatného, nemůžeme vědět, co bychom dělali v jeho situaci. Proto nemůžeme nikoho soudit.

Foto libor duchek a archiv S. berkowitze

V chasidismu je stejný důraz na vztah k Bohu jako na mezilidské vztahy. V křesťanství bychom měli vidět ve tváři našeho bližního tvář Ježíšovu. Proto nebudeme souzeni dle svých názorů, ale podle skutků prokázaných bližnímu. Vidíte nějakou blízkost těchto přístupů? Chasidismus nesoudí. Všichni jsme stvořeni jedním Bohem. Jsme jedna rodina, ba co víc, všichni jsme jedno tělo. Když jeden druhému pomáháme, je to, jako když levá ruka pomáhá pravé. Co uděláš, když tě jedna ruka štípne? Vrátíš jí to? Ne, je to přece jedno tělo. Snažíš se, aby se tvá ruka měla co nejlépe. V Mikulově na jižní Moravě žil jeden rabín, který často učil o vzájemné lásce mezi lidmi. Jednoho večera mu zaklepal na dveře místní opilec a prosil ho o peníze na pití. Ani se nesnažil vymýšlet si nějaký ušlechtilejší důvod. Rabín prohledal svůj kabát a zjistil, že u sebe nemá žádné peníze. Pak si vzpomněl, že jeho žena má prsten po matce. Vzal tedy onen prsten a řekl: „Vezmi si ten prsten a prodej ho v hospodě, abys měl za co pít.“ Po chvíli přišla rabínova žena a říkala: „To nebyl žádný obyčejný prsten, byl celý zlatý. Víš vůbec, jak byl vzácný?“ Rabín se začal oblékat do kabátu. „Kam jdeš? Ty se snad zlobíš?“ ptala se žena. „Jdu listopad 2015 

lidstopad 2015.indd 7

10/30/2015 11:24:49 AM


rozhovor do hospody. Musím mu přece říct, aby ho neprodával lacino, když je tak vzácný.“

Slyšel jsem také, že chasidismus se snaží přivést Boha do našich všedních životů. Ano, tvrdíme, že Bůh je ve všem. Nejen v kostele, kam se chodí modlit, kde se slaví bohoslužba. Ostatně, my jako židé nemáme bohoslužbu ve smyslu něčeho zvláštního – posvátného. Když jdeme do synagogy, modlíme se v jazyce, který je každému vlastní. Není tam nějaká norma, že se má modlit v hebrejštině. Modlíme se jazykem, kterým normálně mluvíme. V  modlitbách se nemáme překládat, ale vyjadřovat své myšlení a cítění, proto se modlíme nám nejpřirozenějším jazykem. Stejně tak oslavujeme Hospodina při běžných činnostech. Náš život se nestane posvěcenějším, když budeme držet půst – když nebudeme pít nebo jíst. Naopak, je třeba si při každém napití, při každém kousnutí uvědomit, že i v tom je Bůh.

V křesťanství přetrvává rozdělení duchovního a tělesného, svatého a běžného. Myslíte si, že je takový přístup chybný? Nemáme snad bojovat proti našemu horšímu já – vnitřnímu zvířeti?

Ne, i každý žid se snaží být lepší, být k ostatním laskavý. I žid má měnit sám sebe k lepšímu. Nemá však chtít měnit druhého. Jen tím, že se chovám laskavě, možná přiměju druhého, aby se také tak choval. Jestliže k někomu máme úctu a jsme k němu dobří, jako by byl naším přítelem, začne ve svém srdci přemýšlet a změní se k lepšímu. Nezměníme ho tím, že mu budeme říkat, jak je špatný nebo hloupý, ale dobrým chováním a úctou, tím, že jsme příkladem. Stále opakuji: „Nesnaž se změnit svět! Změň sebe!“

V křesťanství je nicméně vidět velké úsilí i o změnu světa – učinit svět lepším místem k  životu a  zároveň šířit principy Božího království. Je v judaismu něco podobného? Je známo, že židé finančně podporují po celém světě mnoho charitativních a vzdělávacích projektů. Pomáhají, kde se dá. Základem židovské zbožnosti je úcta ke všemu živému – k veškerému stvoření. Je jedno, kdo ke které víře náleží, musíme pomáhat každému, protože každý je součástí stvoření. V Písmu je přikázání, že musíš pomáhat každému cizinci, který přijde do tvé země. Dokonce je tam ještě jedno

chasidismus Větev ortodoxního židovství založená v 18. století ve východní Evropě rabínem Baal Shem Tovem. Název pochází z hebrejského slova chasíd, což znamená zbožný. Toto hnutí bylo reakcí na tehdejší stav, kdy v židovském náboženství převládal důraz na dodržování Zákona a různých předpisů. Představa zbožného života se tehdy rovnala pečlivému studiu Tóry a dalších výkladových spisů, což bylo přístupné jen nepočetné elitní skupině, která k tomu měla odhodlání a prostředky. Chasidismus přišel s konceptem, že zbožnost nemůže záviset na vzdělanosti, ale musí být dostupná každému. Zaměřoval se proto zprvu především na prosté, často negramotné židy. Přinesl důraz na vztah k Bohu, vřelost, radostné rituály, tanec a zpěv jako adekvátní projevy oslavy Hospodina. V židovství novou myšlenkou bylo také vnímání Boží přítomnosti v každé věci, byť sebeprostší. Z toho pak v chasidismu plyne úcta ke všemu stvořenému. Centrem chasidské zbožnosti jsou kromě už zmíněných radostných rituálů i častá modlitba a skutky milosrdenství. Chasidismus brzy rozvinul i vlastní studium Tóry, odlišné od mystické kabaly, kterou chasidismus z velké části vytlačil. Právě toto studium pak dalo v 19. století vzniknout liberálnějším směrům v židovství, které se nedrží doslovného výkladu, ale hledají spíše ducha Zákona. Nakonec však vývoj samotného chasidismu vzal nečekaný obrat. Svou podobou se postupně velmi sblížil a následně v podstatě splynul se svými odpůrci – mitnagdim, kteří hledali doslovný význam textu. V češtině se můžeme s chasidismem setkat v překladech děl Martina Bubera (Chasidská vyprávění), v knihách Jiřího Langera (Devět bran) a také v překladech textů Nachmana z Braclavi (Vlídná zbraň, Příběhy rabi Nachmana, Prázdné křeslo).

 listopad 2015

lidstopad 2015.indd 8

10/30/2015 11:24:50 AM


Shumi slaví každoročně Chanuku spolu s přáteli v ekumenickém kruhu

musel se svou ženou rozejít. Když přežil bitvu, mohl se ke své ženě vrátit a znovu se s ní oženit.

Nicméně sledujeme-li příběh dál, tak David vnímal svůj čin jako hřích.

přikázání: Když je nalezeno tělo zabitého na cestě, tak musí přijít rabíni z nejbližšího města a provést rituál, ve kterém prosí o odpuštění. Omlouvají se, že mu nebyli ku pomoci, že mu nebyli na blízku, když ho někdo zabíjel. Tuto povinnost mají, i když se jedná o zloděje či vraha.

Existuje v židovství něco jako duchovní boj o duši? Svár dobra a zla? My to neoddělujeme. Každá duše má možnost konat dobro. Bůh jí k tomu dává sílu. Duše je ve své podstatě dobrá. Pouze pokud duše dělá zlé věci, stane se špatnou. Zároveň má každý své vlastní poslání a není zrovna snadné toto poslání najít. Ale pokud je tam vůle, Bůh pomůže.

Podle křesťanské tradice je člověk natolik zkažen hříchem, že sám ze svých sil se nedokáže stát dobrým. K tomu je potřeba říci, že v židovství je velmi odlišný přístup k interpretaci Písma. Text Písma čtu v hebrejštině, a jelikož neexistuje objektivní výklad, užívám svého subjektivního úsudku jako každý jiný. Pro každého má tedy stejný text různý význam. Mezi zapsáním Písma a současností je velká časová propast. Pokud nemáme k dispozici tradici, která vykládá zapsaný text, nemáme šanci mu rozumět. Jazyk se od biblických dob velmi změnil, především významová pole. Je potřeba znát situaci, v jaké byl text zapsán. Byl jsem na přednášce ve škole a náš profesor právě vyprávěl o Davidově nevěře s Batšebou. Já jsem se tehdy postavil a řekl jsem, že se mu musím s něčím svěřit. On mě povzbudil, ať se tedy svěřím. Řekl jsem, že spím s jeho ženou. Každý ve třídě věděl, že jsme s jeho ženou dobří přátelé. Profesor se rozčílil a křičel, že mi nevěří. Přiznal jsem po chvíli, že jsem si to vymyslel: „Mně nevěříte a pomluvě o králi Davidovi věříte?“ Podle Kabaly totiž každý voják, který šel do boje, musel být svobodný, a pokud byl ženatý, před povoláním se

Nemáme zde prostor řešit tuto interpretaci do detailu, ale chtěl jsem tím ukázat, jak důležité je znát kontext. Lidé jako David jsou pro nás příklady, a to, co si mohl dovolit běžný občan, tedy vzít si vojákovu ženu, byť právně svobodnou, si nemohl dovolit David. Kdybys tu se mnou jedl vepřové, neměl bych s tím osobně problém. Ale je dost možné, že by mě viděli druzí a řekli by si: „Podívej! Rabín a jí vepřové!“ Nevšimli by si, že je to tvoje jídlo. Proto, s ohledem na druhé, si vepřové se mnou nedáš. Bible není historické dílo, ani to není beletrie. Je potřeba ji studovat v kontextu s komentáři, které máme poměrně důkladné.

V izraelské armádě jste sloužil u mediků jako sanitář. Vedla vás tato zkušenost k vašemu současnému pacifismu? Byl jsem vždy pacifistou. Nevěřím, že násilím lze něčeho dosáhnout. Nechci kritizovat současnou izraelskou politiku – kritizoval jsem ji, když jsem žil v Izraeli. Nemohu ho kritizovat, když už nejsem jeho součástí. Ten problém je velmi komplikovaný, a o to komplikovanější, protože jsou tam zamíchaná náboženská přesvědčení, u kterých se těžko hledá kompromis. A právě kompromis je to, co musí země na Předním Východě najít. V politice je třeba sledovat, co z toho kterého jednání vzejde.

Podle apoštola Pavla je osud židovského národa tajemství, které je před námi ukryto, a není tedy na nás – zejména na nás křesťanech – ani židovství soudit. Jak vy osobně vidíte osud židů? Neviděl bych v tom nic komplikovaného – musíme se snažit, jak to jen jde, a prostě uvidíme. Největší problém vidím v náboženské umanutosti. Nemám problém s tím, že každý věří trochu něčemu jinému. Ale jako veliký problém vnímám, pokud si někdo myslí, že jedině jeho náboženství je správné. A kdokoliv tomu nevěří, je pomýlený, nebo dokonce přijde do pekla. Jakmile někdo tvrdí, že ví, kdo přijde do pekla a kdo ne, tak tam končí dialog.

■ Připravil Libor Duchek

listopad 2015 

lidstopad 2015.indd 9

10/30/2015 11:24:51 AM


ohlédnutí Vzpomínka na Stanislava Heczka

Kazatel mého života Dne 25. 9. 2015 odešel ke svému Pánu, kterého miloval a kterému sloužil, ve věku nedožitých 86 let Stanislav Heczko, kazatel Církve bratrské. Strohá věta ze smutečního oznámení. Říká tak málo, a současně tak mnoho…

P

oznal jsem jej, když mi bylo zhruba patnáct let. Z prvního setkání jsem byl tak trochu zklamán. Inkoustové kalhoty, kostkovaná košile a na ní sako. Oh! Východní způsob oblékání. Lehce žoviální tón. Úsměv od ucha k uchu. To že je ten nový kazatel? Byl jsem zvyklý na dokonale padnoucí sako dr. Jana Urbana, na důstojný kazatelský hlas a vážný obličej. Z obličeje pro mě tehdy neznámého muže vyzařovala láska. Objímal lidi, měkkým hlasem je oslovoval, hladil děti po hlavách. Byl vidět na všech akcích. Na kazatelně se začali objevovat bratří z východu. Do té doby jsme znali především hosty ze Západu. Kázání bratra Heczka byla také jiná – obyčejnější, prostší, někdy možná až laskavě naivní. Do společenství Církve bratrské v Brně začal proudit nový vítr a styl. Styl lásky, milosrdenství, pokory, sociálního cítění, konkrétních dobrých skutků. Rovněž styl východního manageringu. Věta „Musíme být pružní!“ se stala okřídlenou charakteristikou nového pastýře. Brňáci si občas i zoufali, ale nového kazatele si zamilovali snad právě pro tu jeho jinakost.

Pokorný služebník Pokora a láska byly pro bratra kazatele Heczka příznačné. Respektoval názory a postoje druhých a nedožadoval se respektu. Dokázal mlčky pokývat hlavou, nikoho neponižoval, spíše stavěl mosty, a to nejen mezi lidmi, ale i mezi názorovými proudy, a nakonec i mezi národy. Dokázal se omluvit, podat ruku na usmířenou, obejmout. Dodnes vzpomínám na příznačnou příhodu. Byl jsem zaměstnán ve sboru na civilní službě. Snažil jsem se přebírat organizaci humanitární pomoci, aby se bratr Heczko mohl věnovat roli duchovního pastýře. Tak si to ostatně přálo i staršovstvo, poněkud nešťastné z narůstající sociální aktivity. Bratra kazatele to stále táhlo k pytlům se šatstvem pro Ukrajinu, které s chutí plnil po okraj, až praskaly.

Ráno jsem jej potkal na schodech modlitebny. Řekl jsem mu, že po návratu z pošty napytluji zbytek šatstva. Pokýval hlavou. Odešel jsem tehdy s pocitem vítězství. Snad se mi už podařilo svou pracovitostí zkrotit muže posedlého humanitární pomocí. Ach, ta pýcha… Vrátil jsem se za půl hodiny. Bratr Heczko stál vítězoslavně ve dveřích a ohlásil mi, že už vše napytloval. Rozčílil jsem se a zvýšeným hlasem jsem křikl: „Bratře kazateli, uvědomte si, že jste především kazatel sboru, a ne hadrový dědek!“ Bratr Heczko pokýval hlavou a řekl své příznačné: „Joj...“ Než jsem se po několika minutách rozhoupal k omluvě, otevřely se dveře. V nich bratr kazatel. Se skloněnou hlavou jemně pravil: „Joj, bratře Petře, odpusť mi prosím, že jsem tě tak rozčílil.“ Objali jsme se. I já se mu omlouval. A ještě nyní se stydím! Jeho pokora a jakási bezbrannost byly odzbrojující. Ještě jednu historku nemohu zapomenout. Bylo to brzy ráno. Zazvonil jsem u něj s prosbou o možnost zatelefonovat. V té době mobily nebyly. Pozval mě do obýváku ke svému pracovnímu stolu. Bylo mi poněkud trapno. Vyřídil jsem služební hovor a  tu se otevřely dveře. Bratr Heczko v nich, tácek v rukou a na něm vonící ranní káva, rohlík s máslem a medem. „Bratře kazateli,“ říkám mu, „já vás tu po ránu otravuji a vy mi ještě přinesete snídani.“ „Joj, bratře Petře,“ odpověděl, „až jednou budu stát na posledním soudu a Pán Ježíš se mě bude ptát, kde jsi byl, když jsi uviděl hladového, co bych mu odpověděl?“ Dojemná chvíle. Kazatelský předchůdce bratra Heczka, bratr Urban, jej sám doporučil za svého nástupce. Zřejmě věděl, že jedině bratr Stanislav bude schopen snést úděl být po boku vlivné osobnosti bývalého správce sboru, bydlícího o několik poschodí výše. Bratr Heczko zvládl svou roli jedinečně. Respektoval brilantního předchůdce a nebál se přijít se svými důrazy probuzenecké těšínské zbožnosti. Měli jsme tak možnost vidět i slyšet dvě velké kazatelské osobnos-

10 listopad 2015

lidstopad 2015.indd 10

10/30/2015 11:24:51 AM


Při svých cestách na východ kazatel Stanislav Heczko pravidelně sloužil v ukrajinských sborech Svazu evangelijních křesťanů-baptistů. Snímek je ze sboru v Kobylevskoj Poljaně.

ti. Dva rozměry víry a praxe. Dva přístupy k životu. Nebylo to jednoduché soužití dvou osobností. Nejednou jsem viděl rudé obličeje obou.

foto archiv autora

Probuzenecký biblista Bratr Heczko se přistěhoval z Těšínska, z podivuhodného duchovního kraje. Často s láskou mluvil o svém domově, o probuzeních z Ducha Božího. Přál si proměnit poněkud statickou zbožnost svého nového působiště. Vyzýval k následování Pána Ježíše. Mluvil často a rád i s dojetím o „drahém jménu Pána Ježíše Krista“. Když vyslovoval jméno Ježíš, nejednou se mu zlomil hlas. Miloval svého Spasitele. Slovy, skutky, ale i svými city. Tím nám byl příkladem. Miloval Bibli, stále ji četl, podtrhával, dělal si do ní poznámky. Byl často i po letech kazatelování překvapen tím, co v ní čte a jaký vzácný poklad v Bibli našel. Byl znalý teologie, ale o věcech víry mluvil spíše jako poučený milovník Písma. Nikdy jsme od něj neslyšeli teologické konstrukty. Vedl do praxe života. Jeho kázání se odrážela od jednotlivých veršů, slov, často spojek Bible. Někdy byl velmi bezprostřední. Občas přiznal, že neměl moc času na přípravu. Byl velkým přítelem modliteb, chodíval na modlitební chvíle a modlitebníci se scházívali u něj doma. Modlíval se na kolenou a my s ním. I jeho pastorace byla pozoruhodná. Často dělal rychlé a neohlášené návštěvy. Moc se nezdržel, vždy

spěchal. Pozdravil, lehce popovídal, pomodlil se a šel dál. Nejednou prožíval k návštěvám zvláštní puzení Shůry. Znal snad zpaměti data narození členů sboru. Když nemohl osobně popřát, volal jim telefonem. Dokázal usmiřovat spory. Když jsem se nedávno zeptal své sestry, kdo jí a švagrovi nejvíce pomohl ve vážné manželské krizi, odpověděla: „Bratr Heczko. Moc nám do vztahu nekecal, jen se modlil, a my viděli, že se trápí.“ Jeho byt byl otevřený ve dne v noci. Doslova. Velkou pomocí mu byla jeho manželka Halinka, kterou něžně oslovoval Dušinko. Vytvářela zázemí pro službu svého Staška a tomuto poslání obětovala celý svůj život.

Ukrajina Ukrajina a východní země jej přímo uchvátily. Miloval jednoduchý a bezprostřední styl „vostočnych“ bratří. V srdci nosil chudé. Jednou se vrátil z diakonské cesty bez vlastních bot. Daroval je. Peníze převážel přes hranice nejrůznějším způsobem, třeba ve speciální podrážce bot. Riskoval. Pašoval bible, literaturu, vozíval šatstvo. Po pádu komunistů se pomoc směřovaná na východ rozšířila. Položil základy velkému mostu lásky, po kterém dodnes tečou finance na dobré projekty. Z počátku mě svým stylem předávání peněz udivoval. Významně se na mě podíval, položil ruku k srdci – tím naznačil, že má peníze v náprsní kapse. S modlitbou vyhledal příjemce, ve skrytu peníze předal. Ale po letech zkušeností to dělám stejně. Byli jsme spolu na sté cestě do Podkarpatí. Sil už tolik neměl, noha jej bolela. Seděl na zadním sedadle a vyprávěl a vyprávěl. Bylo to nádherné. Měli jsme den navíc a on překvapivě nespěchal. Objeli jsme jeho přátele, známé. Vše inspirováno bezprostředními nápady. Byli jsme pružní a bylo to spanilé. Velmi si vážím toho, že jsem mohl žít vedle statečného a odvážného muže, po kterém šla i KGB, Stasi, o StB nemluvě. Asi se jich nebál. Bál se Hospodina. Miloval Pána Ježíše a věřil v moc Ducha svatého. Samému Bohu budiž sláva za jeho život!

■ Petr Kučera, kazatel Sboru CB Frýdek-Místek

listopad 2015 11

lidstopad 2015.indd 11

10/30/2015 11:24:52 AM


TÉMA

BRONISLAV MATULÍK

Ilustrace ondřej košťák

Co napsat k tématu diskuse? Mravokárné poučení? Teoretický rozbor? Varování? Nevedou snad rozhovory jen ke sporům? Bronislav Matulík zvolil jiný způsob, názorný, ilustrativní. Po uvedení do tématu nabízí tři příklady, tři stanoviska tří autorů ke třem ožehavým tématům, a třikrát svoji reakci. Za to všechno už jen stručný závěr. Jeho text není teoretickou studií, určitě ale dobrým podnětem.

12 listopad 2015

lidstopad 2015.indd 12

10/30/2015 11:24:52 AM


Z

kušenost ukazuje, že se nedá diskutovat kdykoliv, kdekoliv, s kýmkoliv a že diskuse jako taková není cílem, ale cestou. A přece je to právě otevřená diskuse, kultivovaný rozhovor, ochota i schopnost naslouchat a vyměňovat si názory, co nejen církev posouvá dál, co nesmírně pomáhá osvobodit se od zakonzervování do vlastních představ a světa, co člověku pomáhá objevovat nové obzory a nejednou i Boží vůli. Slovo „diskuse“ má původ v latině, je odvozeno ze slova „discussio“, což je podstatné jméno slovesné od slovesa „discutere“ (rozbíjet, přetřásat; v pozdní latině význam posunut na rozprávět, zkoumat). Slovo „discutere“ je složeninou předpony „dis“ (roz) a základu „cut“ vzniklého z „quatere“ (třást, tlouci). A tak tedy diskuse znamená odvážně mluvit o věcech, nebát se názorů druhých, ale ani toho, že někdo zatřese názory našimi. To ale předpokládá alespoň elementární slušnost, schopnost naslouchat, naučit se vést dialog a odvahu otevřít se druhým lidem bez podezření ze špatných úmyslů. Proto je nutná věcnost, otevřenost, poctivost, trpělivost a zdvořilost, přestože mohou zaznít postoje, se kterými nesouhlasíme. Avšak stojí minimálně za námahu zjistit, proč ten který člověk tak či onak přemýšlí a proč drží to či ono stanovisko. Nutná je ovšem platforma, tedy základna, abychom se pokusili zjistit skutečný názor a dobrat se ho. Proto je tak důležité z něčeho vycházet, mít základ a pak se naučit vést oboustranný rozhovor, naslouchat si, přemýšlet. Zkušenost ukazuje, že ani tehdy, když se otevře diskuse, lidé se raději nevyjadřují, a tedy se ani ničeho nedoberou. Třeba proto, že nejsou připraveni, potřebují si věc více rozmyslet, nebo je to nezajímá či nemají k tématu co říct. Mnohdy jsme ovšem svědky hojné, zato zcela nekompetentní diskuse. Bývá sice emočně nabitá, ale nezralá. Diskutéři si neumějí naslouchat, nepřemýšlejí o postojích druhých, diskutují vlastně jen sami se sebou, oponují názorům, které nezazněly nebo které druhým podsouvají, už dopředu jsou rozzlobeni, snaží prosadit sebe víc než názor. Mají své předporozumění. Jakmile se ozve ten či onen člověk a ťukne na to či ono téma, už vědí, co kdo bude říkat, mají hotová stanoviska, nepřipouštějí jakýkoliv jiný postoj, takže vlastně ani o diskusi nestojí. A aby toho nebylo málo, diskutuje se také manipulativně s cílem přimět protivníka či partnera k přijetí názorů, které nezastávají. Nebo se diskutuje ex post, to když se někdo vymezuje vůči názorům, jejichž autor už dávno opustil sál, nemůže odpovídat a na diskusi je tedy poněkud pozdě. Rozhovory

se pak spíše podobají hospodským debatám o politice – jsou neúčinné a k žádnému výsledku nemohou dojít. Někdy se taková opožděná diskuse rozpoutá i dlouhou dobu poté, co zaznělo to které téma, co šel někdo s kůží na trh. Ovšem původní řečník už o tom neví. Může však být k užitku, podaří-li se navázat skutečným rozhovorem. To všechno a mnoho jiného se objevuje i v církvi a je zřejmé, že se musíme učit diskutovat, nebát se témat ani nežádoucích názorů. Musíme se učit zvládnout jiné pohledy a oprostit se od ochranitelského syndromu, který podceňuje církev i sbor a předpokládá u nich neschopnost vypořádat se s pohledem, který možná není (ale třeba taky je!) korektní. V té věci hraje nezanedbatelnou roli strach, buď z nežádoucích názorů, nebo strach se ozvat.

Strach V sedmdesátých a počátkem osmdesátých let minulého století se ve sborech pro jistotu neotevíralo téma křtu Duchem svatým a mluvení jazyky; o Duchu svatém se mluvilo jen střídmě a s velkou opatrností. To proto, aby se nevypustil džin z láhve, aby se někdo nenakazil falešným učením, aby se zabránilo rozdělení sborů. Neřkuli aby se sám ďábel nedostal prostřednictvím fanatických entuziastů do našich sborů. A když už se něco takového stalo, když někdo prožil zvláštní duchovní zkušenost a mluvil jazyky, pak se pro jistotu vypouštěly varovné otazníky – kdo ví, jestli skrze glosolálii nemluví satan?! Na konci osmdesátých a na začátku devadesátých let se pro změnu někteří báli otevřít téma milenialismu, protože ve Spojených státech přísné trvání na eschatologických konceptech a výkladech Písma rozdělovalo sbory. Co kdyby se jednoho ze tří směrů učení o tisíciletém království chopily některé naše sbory? Jak potom zachováme jednotu církve? To je moudřejší ani nenaznačovat. Strach otevřít téma může být za určitých okolností jistě oprávněný, ale asi jen tehdy, když je společenství církve nebo sboru nezralé, když si nejsme jistí vlast-

Bronislav Matulík (53) Kazatel Církve bratrské, původně fotograf, ženatý, má dvě dospělé děti. V rámci církve je správcem Sboru CB Praha 5 – Smíchov a předsedou Odboru pro manželství a rodinu. Jako člen Vězeňské duchovenské péče navštěvuje Vazební věznici Praha Pankrác.

listopad 2015 13

lidstopad 2015.indd 13

10/30/2015 11:24:52 AM


TÉMA téma ním názorem ani teologií. Jenomže dnes už ve skutečnosti není možné zabránit diskusi na žádné téma. Stačí se podívat na všechna internetová fóra. Jistě, diskuse to bývají mnohdy jen emoční a nekultivované, sprosté, jenomže zabránit jim nemůžeme. Lidé potřebují nějak ventilovat, co si myslí, jaké mají názory. Žijeme v církvi a je nezbytné, aby právě církev a naše sbory včetně konferencí byly vědomě utvářeny jako vhodná platforma k rozhovoru. Ne bezbřehému, ale otevřenému, slušnému a poučenému, s úctou jednoho ke druhému. To je téma a duch doby. Přičemž poučit se můžeme i z toho, čeho jsme svědky v médiích, kdy se lidé vzájemně napadají, podezírají, podsouvají si motivy a obviňují. Témata se bulvarizují dokonce i na veřejnoprávních kanálech, to když se vedoucí diskusí sám stává středem pozornosti, jako by šlo především o něj samotného, o jeho show, a nikoliv o samotné téma a pokus věc názorově posunout, když ne vyřešit. Jako by diskuse sama a kolbiště kdo s koho byly cílem a nikoli cestou. Z takové diskuse je oprávněné mít strach.

Obávaná témata V naší době a v našem prostředí existuje mnoho témat, kterých se bojíme a se kterými si nevíme tak úplně rady, když se v diskusi otevřou. To se pak hned a nahlas ozvou ochránci ortodoxie a ortopraxe, kteří raději neumožní, aby zazněly názory, které provokují, dráždí a jsou nebezpečné. Mám na mysli třeba problematiku sexuálních menšin, především

homosexuálů a lesbických žen. Jak jim porozumět, jak jim sloužit, a jsme vůbec nějak schopní se jich v církvi ujímat? Nejsme spíše rádi, že je mezi sebou v podstatě nemáme, nebo že jsme je vypudili či odeslali do ilegality? Nebo téma náboženského dialogu, např. misie mezi židy. Sice je to téma po druhé světové válce v Evropě velmi okrajové, přesto však stojí za diskusi naslouchat názorům, proč židům kázat Krista, ale také názorům, že jako křesťané po Osvětimi na to máme jen pramalé morální právo. Nebo téma jiného uspořádání a řízení naší církve. Dřívější struktura vyhovovala, nynější už tolik nevyhovuje, protože jsme vyrostli. Jak decentralizovat církev, aniž by se ztratila jednota, ale naopak posílila? O diskusích na téma evoluce, kreacionismu případně alternativní medicíny ani nemluvě… Témat by se našlo mnohem víc, ale jako hozenou rukavici si dopřejme tři, konkrétně téma žen za kazatelnou, dále téma popové kultury, která v našich sborech a bohoslužbách převládá, a konečně mám na mysli také téma kazatelských pastí, které souvisejí s krizí kazatelského úřadu, kdy se postupně z povolání stává zaměstnání. Požádal jsem o tři diskusní názory tři autory, kteří se nebojí, mají názor a umí ho zformulovat. Každý diskusní příspěvek jsem se pokusil stručně okomentovat a přáním redakce je, aby na základě toho vznikla nejen na stránkách časopisu BRÁNA kultivovaná a přínosná diskuse.

1. Má žena místo na kazatelně? Pavel Černý

V

ětšina křesťanstva (část protestantů, římskokatolická církev a církve pravoslavné) dnes ženy za služebnice Slova a svátostí neordinuje. V některých církvích ženy vyučují, káží, přednášejí a jsou ordinovány k duchovenské službě. Proč je zde tento rozptyl? Služba na kazatelně je zvěstná a vyučující (kérygma a didaché). Text, který bývá v kontroverzních diskusích na toto téma často připomínán, je z 1Tm 2,8–15. Můžeme se v něm dovědět, že žena má přijímat „poučení mlčky s veškerou podřízeností“. Apoštolské učení je v této souvislosti náhle strohé a přímočaré: „Učit ženě nedovoluji. Žena nemá mít moc nad mužem, nýbrž má se nechat vést.“ Tyto tex-

ty, které jsou pevnou součástí biblického kánonu, si zaslouží důkladný výklad. V tomto krátkém textu se nesnažím odpovědět na otázku po ordinaci žen k duchovenské službě v církvi. Zaměřuji se na otázku zvěstování žen z kazatelny. Jako hermeneutický princip používám zásadu harmonie biblického textu a historického přístupu. To znamená, že zmíněný text neučí něco, co je v protikladu k rovnocennosti a důstojnosti obou pohlaví, a zároveň každé slovo Bible je vysloveno v určitém historickém a kulturním prostředí. V Písmu se objevují principy a formy. Princip je obecný, univerzální a forma je místní a proměnná.

14 listopad 2015

lidstopad 2015.indd 14

10/30/2015 11:24:52 AM


Fundamentalisté dělají strašnou věc, když opomíjejí formu, literární styl, historické a kulturní pozadí. Liberálové, kteří neuznávají autoritu Písma, mrzačí výklad jiným způsobem. Opouštějí jak normativní principy Písma, tak kulturní formu. Pro fundamentalistu je v textu napsáno „učit ženě nedovoluji“, a to aplikuje doslovně. Pro liberála je typické obvinit apoštola z mužského šovinismu, jeho slova odmítnout, pohrdnout i formou a uzavřít, že to byl omyl tehdejšího pohledu na roli muže a ženy. Existuje ještě třetí cesta, kterou bych v diskusi rád předložil. Zmíněný text obsahuje i další pokyny. Muži se mají ve shromáždění modlit a pozvedat své ruce v čistotě bez hněvu a hádek. Ženy se mají oblékat slušně, prostě a střízlivě, ne účesy a zlatem, perlami nebo drahými šaty. Modlí se u nás všichni muži s pozdviženýma rukama? Chodí naše ženy učesány nejrůznějšími způsoby a mají některé zlatý řetízek, přívěšek, prstýnek či náušnici? Se vší opatrností je třeba odlišit kulturní aspekty našeho textu od principů. Modlitební postoj je ovlivněn kulturou, právě tak jako způsob odívání, účesu a ozdob. Doslovný přístup k tomuto textu nám nepomůže. Je třeba odlišit principy a kulturní formy. Z hlediska kulturní transpozice text obsahuje dvě vzájemně se doplňující instrukce o ženách. Pozitivně: „žena ať přijímá poučení mlčky“ (v tichosti) a „s veškerou podřízeností“. Negativně: „učit ženě nedovoluji“ a „žena nemá mít autoritu nad mužem“. Je snad univerzálním principem vyjádření podřízenosti to, že žena bude vždy zticha a nebude vyučovat? Nebo můžeme uznat, že podřízenost a autorita jsou principy, zatímco tichost a zákaz vyučování jsou kulturním vyjádřením kontextu společnosti 1. století? Pro některé nebude v textu rozdíl a uvidí tam dva zákazy a dva příkazy. To by pak ovšem museli důsledně trvat na pozdvihování rukou při modlitbě a ženy by musely opustit pěkné šaty, účesy a ozdoby. Apoštol zde mluví proti napodobování kurtizán ženami v církvi. Je doloženo, že právě kurtizány té doby nosily spletené vlasy ozdobené řetízky perel. Zmíněný text neruší autoritu muže a jeho pověření být hlavou ženy v manželství, tak jako Kristus je hlavou církve. Jestliže k učení Písma patří vzájemná komplementarita muže a ženy při rozdílnosti jejich poslání, pak můžeme shrnout, že mlčení žen ve shromáždění bylo dobovým a kulturním vyjádřením podřízenosti. To je podpořeno tím, že na jiném místě jsou ženy vyzývány, aby prorokovaly a třeba i vyučovaly. Také apoštolský zákaz vyučování a kázání žen je kulturně podmíněný. Žena i tenkrát mohla proroko-

diskuse

Skanzen Navštívili jsme s manželkou skanzen v Přerově nad Labem. Rázem jsme se ocitli v prostředí, ve kterém byly jasně a srozumitelně rozděleny role mužů a žen, totiž konkrétně našich babiček, dědečků a jejich předků. Po dlouhá staletí žili v nezměněném modu, muži na poli a v hospodě, ženy rodily děti a staraly se o chod domácnosti. Všichni se při tom strašně nadřeli, žádná romantika. Muži chodili na vojnu, dělali politiku, byli učiteli, doktory, architekty, staviteli, faráři, protože chodili do školy, ženám bylo vyhrazeno místo u rodinného krbu. Ještě před sto lety neměly u nás volební právo. Pavel Černý říká, že mlčení žen při bohoslužbě je záležitost kulturní. Nemohu než souhlasit. Drží se principu Písma, ale rozumí tomu, že nemůžeme z církve dělat skanzen, navíc když nikdo z nás už ve skanzenu dávno nežije a ani by žít nechtěl a nedokázal! Snad ještě tak na chvíli v rámci dovolené. Řád Církve bratrské má pro ženu v podstatě jen jedno jediné omezení – kazatelskou ordinaci jako správkyně sboru. Žena u nás může být a je ve staršovstvu, může vyučovat a kázat, počínaje besídkou a konče nedělní bohoslužbou, což se děje, může dokonce být členkou Rady Církve bratrské, jedna už nedávno kandidovala… Je to určitě dobře, neboť církev musí jít v tom nejlepším slova smyslu „s dobou“ nebo dobu dokonce předběhnout, jinak bude kulturním skanzenem, do kterého by bylo zajímavé nahlédnout, ale kde by nikdo nechtěl žít. A ještě jednu poznámku na okraj, zaznívají argumenty, že ordinace žen je známkou krize církve. Osobně si to nemyslím, ale myslím si, že je to krize mužů. Problém totiž není na straně žen, ty to mají a budou mít tak jako tak těžší i jako kazatelky, je to nesnáz mužů, kteří se nevydávají cele Kristu, nejsou ochotni jít cestou kříže a sebezapření. Najde-li proto církev takto oddanou a charizmaty obdarovanou ženu, byla by chyba jí odepřít volební právo. brOnislav matulík

vat a může tedy prorokovat, kázat a vyučovat i dnes. Pokud je obdarována charismatem kázání, evangelizace, vyučování, pak má své místo i na kazatelně. V textu jsme četli: Žena ať se učí v tichosti (hésychia). To je slovo, které se ve východní církvi užívá pro ztišení se před Hospodinem, pro stav nitra, které naslouchá Bohu. Jestliže se žena může podle tohoto textu učit, tak potom sama může vyučování předávat dál a vyučovat druhé. Mlčení žen při bohoslužbě je záležitostí kulturní. □ listopad 2015 15

lidstopad 2015.indd 15

10/30/2015 11:24:54 AM


téMA

2. kazatelské pasti z pohledu laika Pavel Chráska ml.

n

a úvod je vhodné něco předznamenat. Autor se nesnaží bít do kazatelů, co se do nich vejde, ale pojmenovat některá rizika jejich povolání. Autorovy úvahy tak vůbec neznamenají, že nevidí dobré kazatele, že není za jejich dobrou práci vděčný, ale jen to, že vidí pasti, do kterých (jedné či více) se dá spadnout nebo se jim dá s Boží pomocí vyhnout. Autorovi nejde o to, objevovat něco dosud neznámého, jen se snaží pojmenovat to, co je, ať už je to prastaré, nebo nové, a je si celkem jist, že jeho seznam není úplný. Past pozice odborníka na víru. Kazatelé se chtě nechtě dostanou do situace, že jsou vnímáni jako ti, kdo lépe rozumějí Bibli a tak nějak víře obecně.

A je těžké potom ustát, že to tak vůbec být nemusí, že i obyčejní ne-kazatelé mohou mít dobrý a třeba dokonce lepší výklad, porozumění, že poznání je v prvé řadě věc Ducha, který kam chce, vane, a chce hlavně tam, kde se jde cestou kříže. A past odborníka na víru je o to těžší, že na její podporu táhne do boje past teologického vzdělání. Vzniká snad široce přijímaný pocit, že teologické vzdělání dává možnost lépe porozumět duchovním věcem, lépe je do hloubky vykládat, že takové vzdělání je nutné k dobrému poznání. A nějak se ztrácí, že je potřeba moudrosti a hlavně Ducha a ani jedno nám teologické vzdělání nedá, stejně jako nám to

kOmentář

Jak to vidí kazatel Kazatelská práce jako zaměstnání, to je opravdu problém. Vzpomněl jsem si při té příležitosti na rozhovor s jedním katolickým farářem, který jednoznačně hájil celibát kněží. Jako důvod uvedl, že zrušením celibátu se z povolání kněze stane pouhé zaměstnání. Kazatelská práce jako zaměstnání je nesnáz nejen proto, že kazatel mj. řeší, jak uživit rodinu nebo jak zohlednit stěhování vzhledem k zaměstnání manželky a škol svých dětí, ale ještě mnohem víc tak, že se soustřeďuje především na své zaměstnanecké povinnosti. Ptá se, co má dělat a co dělat nemá, aby dělal, co má; na co má právo a na co už ne. Řeší, jak si vyplnit výkaz práce s časovým vymezením; určuje si úřední hodiny, co je jeho povinnost a za jakou mez už nepůjde atp. Že ovládá rutinní exegezi a že po čase ví, jak zvládnout pastorační rozhovor, je samozřejmé, ze služby se proto může stát bezduchá (a možná i bez Ducha) rutina. Ale problém kazatelské práce jako zaměstnání je problémem i tak, že kazatel třeba ani to své zaměstnání nakonec neplní v tom smyslu, že nezvládá základní řemeslo, že „kazatelování“ nebere ani jako práci, která je v jistém slova smyslu stejná jako každá jiná, že nevyplňuje včas dovolenku, že zjistí, jak je výhodné mít spoustu volného času. Zkrátka ani si to „neodfachá“. Problém je v tom, že se soustřeďuje na svou práci jako na povinnost, které dostojí či nedostojí, nebo své povolání vnímá tak „duchovně“, že si ani nevšimne, že pořádně nepracuje. Vím, o čem mluvím, se vším jsem se musel vnitřně vyrovnávat. Že je kazatelská práce jako zaměstnání nebezpečnou pastí, v tom s Pavlem Chráskou souhlasím, už se s ním ale tak neztotožňuji v kritice teologického vzdělání. Jistěže se lze na teologii dívat jako na kteroukoli jinou vědní disciplínu a obor, ale opravdová teologie a odborná biblistika ve skutečnosti nesmírně pomáhá kazateli nejen pochopit z literárněkritického hlediska obsah Písma, ale otevírá i jeho duchovní hlubiny. Pomáhá studiem porozumět, že není první, kdo si klade ty které otázky atp. Bez studia teologie hrozí kazateli, že zůstane na povrchu, že se brzo začne opakovat, že snadno začne více kázat své názory a vize než slovo Boží. Bez rozhovoru se všemi Augustiny, Akvinskými, Husy, Luthery, Kalvíny, Barthy, Pokornými, Mrázky atp. se neobejde. Nelze se totiž dívat na teologii jako na něco, kde chybí Duch svatý! brOnislav matulík

1 listopad 2015

lidstopad 2015.indd 16

10/30/2015 11:24:54 AM


nedá jakékoliv jiné vzdělání. Vytrácí se vědomí, že teologické vzdělání je jen lidská nauka, která dokonce může i ubližovat, a to jak kazatelům, tak jejich posluchačům. Past výjimečnosti. Je to past ne nepodobná těm předchozím, jen obecnější. Kazatelé stojí v pozici, kde jim lidé často pozorně naslouchají, kdy radí mnohým, jsou nuceni věcem porozumět, až se stane nepřiznaně samozřejmým, a to zvláště u kazatelů mezi lidmi známějších, že kazatelské představy o věcech a o sobě mají prostě přednost před představami jiných. A kazatel žije v bublině vlastní výjimečnosti, nedotknutelnosti, se všemi důsledky, které to nese. Past potřeby vypadat v očích lidí stále dobře. Kazatel je často ten vepředu, na očích, bývá vzorem, lidé ho nezřídka ctí. A kazateli se to někdy začne líbit, dělá mu to dobře, tak si to chce udržet, nebýt v očích druhých bezvýznamný. A toto zalíbení strašlivě zaclání vidění toho, že nejde v prvé řadě o lidi, ale o Boha. Nejde o to, nerozházet si to s lidmi, líbit se jim, ale jde o poslušnost Bohu a hledání jeho Pravdy. A když to správné kazatel nevidí, nemůže ani správně jednat. Past schopnosti komunikovat. Dnešní společnost hodně dá na komunikaci a prezentaci. A pro kazatele bývá komunikace a prezentace denní chléb, takže většinou dřív nebo později dobře zvládne pří-

slušnou techniku. A pak se snadno může někde po cestě života vytratit význam obsahu, protože dobře zvládnutá komunikace a prezentace jsou hodnotou samy o sobě a jejich případná bezobsažnost se někdy těžko pozná a často publiku ani nevadí. Past potřeby úspěchu. Pro široký svět je úspěch něco zásadního. Tak to zasahuje i kazatele. A jak mohou kazatelé měřit úspěch? Hlavně tím, kolik lidí nově přijde do společenství křesťanů, kolik lidí nově uvěří, případně jak kvalitní aktivity jsou schopni pořádat. A tak se za tím kazatel žene, a přitom se snadno zapomene, že přece nejde o úspěch, ale o to prostě věrně dělat to, co po mně Bůh chce, což může být cokoliv, dokonce i něco, co bude prohra. Past kazatelské práce jako zaměstnání. Kazatelství lze vnímat tak, že je to vlastně práce jako každá jiná. Musí se to nějak „odfachat“. Náplň té práce se pak hledá technicky, tj. rozvahou, co tak nějak patří k práci kazatele, co by bylo patřičné dělat, jak si eventuálně zajistit úspěch. A kazatel má k tomu i své pracovněprávní nároky. Tak se stane, že v kazatelství není určující Boží povolání, není určující hledání před Bohem, co je třeba jako nástroj v Božích rukách církvi přinášet. Ztrácí se vědomí, že jde o službu, ke které Bůh, chce-li ji, dá sílu, bez ohledu na osobní práva, protože On může všechno. □

3. Popová kultura v církvi Tibor Máhrik

J

sme tady pro vás! Nejde o marketingový slogan. Jde o interpretaci Velkého pověření. (Mt 28) Jde o podstatu církve v době posledních dní. I proto by si církev a popkultura měly v mnohém dobře rozumět. Téma popkultury ve vztahu k církvi a misii zaměstnává křesťanské myslitele a vedoucí pracovníky napříč ekumenickým spektrem už několik desetiletí. Zdá se, že v našich zeměpisných šířkách po různých amplitudách stále nevykazuje (a měla by!) znaky ústupu. Urazili jsme přitom hodný kus cesty. Duchovní vůdci na lokální i národní úrovni už (naštěstí) neřeší to, jestli děvčata mohou nosit kalhoty, ani to, jestli zastřižená ofina neoslabuje jejich svědectví o zmrtvýchvstalém Kristu. Přestaly se měřit přípustné hranice minisukně nad kolenem a matky, které coby mládežnice kdysi samy zažily make-up prohibici, s lehkostí dnes komen-

tují výraznou rtěnku svých dcer a nejednou si ji samy zkusí. Chlapci se už nemusí bát nosit dlouhé vlasy, ani když jsou případně svázané do ohonu. Náušnici v uchu nemusí schovávat. Neřešíme ani to, jestli bubny přinesou do církve ducha šamana a jestli saxofon je nebo není „věřící nástroj“ – rozuměj: jestli ho mohou používat ve shromáždění při uctívání Pána Boha hudbou. Témata se obměnila, problém však zůstal. Dílo světoznámého etika H. R. Niebuhra Kristus a kultura (1951) považuji v tomto ohledu za povinnou literaturu pro staršovstva, kazatele a vedoucí pracovníky ve sboru. Dostupná je ovšem už i jiná kvalitní literatura, která teologicky reflektuje vztah církve a kultury v historii i dnes. Umíme poměrně srozumitelně artikulovat rizika sektářství na jedné straně (jde o církev odmítající kontakt s kulturou listopad 2015 17

lidstopad 2015.indd 17

10/30/2015 11:24:55 AM


téMA a intelektuálním světem jako takovým) a na druhé straně rizika deformace zvěsti evangelia ve jménu kulturní kontextualizace a bezbřehé liberalizace v teologickém myšlení církve, která se chce lacině zalíbit širokému publiku a vymanit se z červených čísel poklesu členství. Ve světě byly publikovány mnohé studie poukazující na to, že církev, která příliš lpí na tradicích, ztratí schopnost rozumět měnícímu se společenskému a kulturnímu prostředí, v důsledku čehož se její zvěst evangelia stane nesrozumitelnou a pro člověka nezajímavou. Avšak na druhé straně církev, která naskočí na módní trendy své doby a přitom utlumí svůj rozměr „historična“ (tradice), bude čelit jiným negativním jevům v evangelizačním úsilí. Jedním z nich je fakt, že trendy se rychle mění, kulturní prostředí se fragmentuje a nedá se vyhovět všem subkulturám – nakonec bude misijní efekt příliš slabý vůči ceně, kterou přitom zaplatí. Druhým z nich je zjištění, že křesťanství má v sobě hluboko zakomponovaný historický rozměr. Pokud církev tento rozměr své identity vědomě oslabí, ztratí něco velice důležitého, co jí bude v konečném důsledku chybět, aby zvěst evangelia, kterou ponese v měnícím se světě, kde parametry určující „hodnoty“ nebo „kvalitu“ v obsahu i formě jsou nestabilní a bez garance, byla přijata jako validní, důvěryhodná a spolehlivá. Nadále proto zkoumejme, jak „být ve světě“ a přitom „nebýt ze světa“. Nehledejme však nepřítele tam, kde není. Kultura není pro církev hrozbou a není ani konečným indikátorem spirituality. Upřímný křesťan se může dobře cítit v prostředí popu stejně jako uprostřed komunity vyznávající tzv. vyšší kulturu. V obou případech však má naplnit svůj mandát z ráje. Církev, která varuje před popkulturou, ale ochotně využívá výdobytky techniky, které popkultura nepřímo přinesla, ztrácí konzistenci svého myšlení. A to je vážný defekt. Identifikujme skutečné problémy. Pokud například v církvi nejsou děti a mladí lidé, je to varovný signál, který je nutné teologicky reflektovat. Pokud církev neroste, je to problém, kterému je potřebné se věnovat. Pokud si křesťané nevytvářejí vlastní názor v oblasti kultury a umění, je to indikátor krize církve. Pokud církev nereflektuje své liturgické formy a nemění je s citem pro kulturní pohyb ve svém okolí, ztrácí inkarnační dimenzi své misie – a to je velice vážná věc. Jistě, není možné se radovat, pokud kultura diktuje život církvi, ale rozhodně musíme zaplakat, pokud církev kultuře nerozumí a stále více

kOmentář

Dělejme pop, ale pořádně! Měl jsem kamaráda a bratra, jmenoval se Mirek Richter, už zemřel. Patřil mezi cikánské děti a pak mládežníky, kteří chodili do našeho brněnského sboru. A jako každý cikán měl muziku v sobě, vyhrál i televizní soutěž Caruso show! Zpíval nadšeně, rád, dobře a Pánu Bohu, zpíval z celého srdce po cikánsku. Mělo to mimochodem jeden vedlejší efekt, že se díky jeho zpěvu a skupince ve sboru uchytila jedna studentka, která by se pravděpodobně jinak ztratila, protože kromě cikánů si jí tehdy ve sboru nikdo nevšímal. Rychle se naučila tak typická intonační glissanda… Náš sbor se však při Mirkových produkcích mnohdy ošíval a i já jsem byl nesvůj, když například sladce pěl nejslavnější song Boba Dylana Blowing in the wind s křesťanským textem. Jenomže nebyl první, kdo přepracoval světské, ba dokonce hospodské písně, kdo přebudoval pohanské svatyně v křesťanské. Kolik kramářských písní zdomácnělo v církvi a my to už ani netušíme. Jen občas nám to připomene Tomáš Najbrt; například tak známá velkopáteční píseň Ó hlavo plná trýzně byla původně milostnou písničkou. Tibor Máhrik doporučuje akceptovat popovou kulturu v církvi z misijního důvodu. Soudobý mainstream je popový, většina mladých lidí touto kulturou žije, proto je přirozené, že se takto projevuje. Mně se však zdá, že je k tomu správné říct: Dobře, dělejme pop, ale pořádně. A že je taky nutné povědět, že projev soudobých popových worshipů není duchovní sám o sobě a už vůbec ne duchovnější než varhanní doprovod, že je to jen kultura, která tu dnes je, zítra nebude, a je jisté, že jen to nejlepší přetrvá. Tak jako až dodnes jen to nejlepší přetrvalo z doby baroka, romantismu nebo ještě jinak z doby Řehořovy, Jednoty bratrské, Martina Luthera, probuzeneckého období 19. století či z období rock-and-rollu. Nakonec ještě jednu poznámku. Dnešní doba je multikulturní, proto nelze v církvi udělat z popových worshipů ten jediný pravý duchovní proud, jímž mají pronikat do nebe chvály k Hospodinu. A proto se velmi přimlouvám, aby církev věděla, proč dělá pop, a dělala ho tedy opravdu dobře, protože jinak popová inkulturace spíš uškodí, než pomůže. A aby se nezapomnělo, že je to jen malá součást globální kultury dneška, která do církve také patří. brOnislav matulík

1 listopad 2015

lidstopad 2015.indd 18

10/30/2015 11:24:56 AM


ztrácí s mainstreamem kontakt. Podobně pokud církev kulturou pohrdá a domnívá se, že kultura nemá čím inspirovat církev v porozumění Božího díla, protože všechno je napsané v Písmu svatém a církev má magisterium jeho jediné správné interpretace. Apoštol Pavel v Aténách ukázal, jak se to má dít. Tamější kultuře dobře porozuměl a s vášní vstoupil do společenského dění velkého kosmopolitního města. Cíl byl jasný, vycházel z mandátu od Pána Církve. S charismatickým obdarováním a skvělou intelektuální výbavou, jakou jen bylo možné získat, vstoupil do kontextu. Navzdory tomu se v tom podstatném s intelektuálními elitami neshodl, netleskali mu ani na mainstreamové

aréně na Areopagu, která představovala tehdejší platformu popu. Jak vnímat to, jestli svoji úlohu zvládl, nebo ne? Rozhodující je, že v díle evangelia se nezalekl jedněch a nepohrdl druhými. I proto nezůstal sám jako avantgardní umělec, který odmítá jít s davem a kope „hlouběji“, než okolní reprezentanti „high art“. Ani neskončil na tržnici jako filozoficky nahlodaný a hodnotově dezorientovaný hledač nevystihnutelných tajemství prazákladů světa. Křesťan Pavel prošel kulturním spektrem tehdejších Atén jako posel evangelia, který s jistotou věděl, co věděl, a s nejistotou čelil reakci aténské společnosti. Jeho zvěst však někteří přijali a církev tak mohla růst. Přesně o to nám musí jít. □

závěrem...

j

ak bylo řečeno, diskusních témat, která zajímají lidi v církvi, by se našlo velmi mnoho. My jsme diskutovali jenom tři. Vůbec ne proto, že jsou nejdůležitější, že by zrovna tato nejvíce hýbala našimi sbory. Ne. Diskutovali jsme je proto, že zajímaly autora tématu. A tak si autor před vašimi zraky ve zkratce povídal se svými přáteli, kterých si váží. Byly to ovšem diskuse bezbolestné, což je jejich největší slabina. Protože časopis Brána není platformou pro ostřejší polemiku. Takové místo je třeba hledat jinde, nejlépe v kruhu přátel, kde lze ve větším časovém prostoru to které téma otevřít a umožnit, aby zazněly třeba i heretické úvahy, které si pak lidé ve skupině přeberou a protříbí. A samozřejmě při pracovních setkáních teologů, v mládeži, zkrátka v prostředí, kde je diskuse jako nástroj něčím běžným a žádaným, kde se všichni mohou cítit bezpečně, protože se diskutovat umí a může. Je totiž dobře na závěr povědět, že diskusi nemá cenu vést proto, aby se diskutovalo, aby se jen otřásalo základy. To není smysl ani cíl. Na druhé straně ale má diskuse jako zatěžkávací zkouška toho kterého názoru, výkladu Písma či praxe v naší církvi a sborech, smysl veliký. Vždyť, co se nechvěje, co není diskutováno, není pevné, mám-li si vypůjčit název jedné starší knihy od Tomáše Halíka. Je proto důležité naučit se, byť bolestně, ctít pohledy druhých. A klidně si i přiznat, jak nám to nejde, jak jsme hned rozrušeni, když zazní to či

ono. Nezbývá než se naučit naslouchat protichůdným názorům a nebát se je také vyjadřovat. Je třeba se ubránit pocitu, že náš diskutující partner je konkurent, a tedy nepřítel, kterého je třeba za všech okolností porazit a třeba i veřejně potupit. Nezbývá proto než se naučit nadšeně souhlasit, nebo s pochopením názory druhých radikálně odmítat a přinést své podložené argumenty. Především ale nemít strach, protože kde jinde by se lidé neměli bát jeden druhého než právě v církvi. ■

listopad 2015 1

lidstopad 2015.indd 19

10/30/2015 11:24:58 AM


Zápisník

Dalimil Petrilák člen CB Brno – Kounicova, nadšený cestovatel do „neturistických“ míst naší planety

K

dyž jsem jako malý chodil s rodiči na koupaliště nebo vykoupat se do řeky, maminka mi vždy kladla na srdce, ať vodu nepiju, protože by mě bolelo bříško. Když jsem jako starší porozuměl tomu, co všechno ve vodě plave, odkud voda přitéká a zjistil, že existují i zvířátka, která nejsou vidět, tak jsem s ní souhlasil a vodu se snažil nepolykat. Jezero Bajkal je největší sladkovodní jezero na světě, rozlohou je velké přibližně jako Belgie a zadržuje 20 % světových zásob povrchové sladké vody. Na délku měří přes 600 km, na šířku 20 až 80 km a v nejhlubším místě má téměř 2 km. Jeho voda je, minimálně v severní části, daleko od velkých měst, pitná. Po několikadenní cestě letadlem, vlakem a dodávkou z Moskvy přes Krasnojarsk a Severobajkalsk jsme unavení a vyčerpaní dorazili do vesničky Bajkalskoe, kde se zastavil čas někdy před sto lety. Na východní Sibiři pravděpodobně vyrábí pouze modrou barvu, takže okenice i ploty jsou téměř výhradně modré, o asfaltu se člověk dočte jen v novinách, které řidič přiveze z města. Romantická vesnice leží na břehu našeho prvního velkého cíle putování – na břehu Bajkalu. Z posledních sil jsme vzali těžké krosny a vyrazili po pobřeží za vesnici najít místo k přespání. Sotva jsme ho našli, bez velkého přemýšlení jsme se šli

vykoupat. Voda v jezeře měla v srpnu odhadem 14°C. Byla to jedna z nejpříjemnějších koupelí v mém životě. Voda byla osvěžující a úžasně čistá. Vzpomněl jsem si v tu chvíli na maminku a zhluboka se během plavání napil. Voda byla výborná, sl ad k á, dobr á, krásná a čistá. Druhý den ráno jsem vstal dřív než ostatní, dal vyvětrat věci, a protože byla naše první neděle v Rusku, vzal jsem si Bibli a na břehu Bajkalu jsem si v ranním slunci četl a dlouho se modlil. Přemýšlel jsem o světě a o tom, jak nám ve vlaku nebylo dobře, jak byla cesta dlouhá a jak krásné jezero mám před sebou. Přišla mi přitom na mysl jedna písnička z našeho kancionálu… Uhodnete která? Správně: „Znám proud živé vody“. Nevím, kolik shromáždění v češtině u Bajkalu probíhá, ale my jsme si jedno udělali. Děkovali jsme Pánu Bohu za to, že nás bezpečně vedl a že nás přivedl na tak krásné místo, i za to, že jsme tu živou vodu mohli poznat. Pán Bůh na světě stvořil neuvěřitelná místa, a i když jsem už zapomněl na tu spoustu nepříjemných pocitů, při vzpomínce na to ráno u Bajkalu se vždy musím usmát a zlepší se mi nálada. Vodu z Bajkalu jsme pili ještě několik dalších dní, kdy jsme kolem jezera putovali, a byla nám opravdu živou vodou. Jak svou výbornou chutí, tak i tím, že jiná pitná voda v okolí prostě nebyla. Nebyly tam totiž žádní lidé, jen my tři a Pán Bůh. ■

FOTO lukáš ildža

Živá voda

20 listopad 2015

lidstopad 2015.indd 20

10/30/2015 11:24:58 AM


ředitelka Diakonie Církve bratrské

Bulletin Rady Církve bratrské vychází jako příloha časopisu Brána

Mgr. Michaela Veselá

Narodila jsem se v perle jižních Čech, v Prachaticích, kde jsem prožila většinu svého života. Nyní žiji v Šipounu, maličké vesnici nedaleko Strunkovic nad Blanicí, v pohádkové chaloupce, kam se ráda vracím. Jsem Jihočech jezdící na byt do Prahy. Uvěřila jsem ve svých 18 letech v husineckém sboru CB, který je mou rodinou a stále více poznávám, jak tuto rodinu velmi miluji a děkuji jí za mnohé. Mou původní profesí je zemědělství, ve kterém jsem nikdy nepracovala, místo toho jsem přešla do sociálních služeb a v průběhu své praxe jsem díky Boží milosti zvládla vystudovat Teologickou fakultu v Českých Budějovicích obor Učitel náboženství a etiky. Do sociálních služeb jsem vstoupila v roce 1997, kdy jsme v Prachaticích zakládali místní linku důvěry a od té doby jsem se postupně propracovala mnoha službami i organizacemi. Po lince důvěry jsem působila v Krizovém a kontaktním centru v Prachaticích. Po čtyřech letech jsem přešla do YMCA Husinec na pozici sekretáře. Zde jsem se věnovala dětem v klubech a připravovala nejrůznější aktivity i tábory. Po dalších čtyřech letech jsem přešla do Farní charity Prachatice na pozici ředitelky a vedoucí služeb. Devět let jsem pracovala s bezdomovci a s lidmi ohroženými bezdomovectvím. Realizovala jsem evropské granty a zaměstnávala dlouhodobě „uvízlé“ na úřadech práce. V roce 2013 jsem dostala nabídku jít pracovat k mentálně postiženým do sociálně terapeutické dílny v Dubu u Prachatic, ale za pouhých devět měsíců jsem odešla a nastoupila pod Svazek obcí a měst jako analytik pro střednědobé plánování pro ORP Prachatice. Zároveň jsem od roku 2007 externí lektorkou několika vzdělávacích agentur pro oblast komunikace, standardů kvality v sociálních službách a etiky.

D

ělám ráda mnoho věcí a také ráda bloudím. Prakticky jsem schopná zabloudit kdekoliv. Ještě raději však jsem, když mohu vyjít z neznámého místa a jen děkovat za neobyčejnou milost Boží, která mne vždy vyvede ze všech nesnází. Mnohdy jsem nerozuměla tomu, kde jsem se ocitla, ale když se dnes ohlédnu za sebe, mohu vidět, jak mne Pán Bůh provedl všemi pracovními pozicemi. Nemohu říct, že můj život je jen krásná procházka, ale všude, kde jsem, se snažím něčemu novému naučit, a tak mi můj život dává smysl. S Pánem Bohem stavím z kostek lega. Zatím nevím, co nakonec postavíme, ale učím se důvěřovat svému architektovi. On má svůj plán. I práce v Diakonii je takovým dalším dílkem stavby. Zatím nevím, co se tu naučím, jestli budu užitečná a co si odnesu. Vím jen, že se nemusím bát, stačí, že to ví můj Architekt. ■

7/2015

listopad 2015 

lidstopad 2015.indd 1

10/30/2015 11:24:58 AM


• Rada Církve bratrské se setkala s členy Výkonného výboru Bratrské jednoty baptistů. Předseda Rady Církve bratrské uvedl společné setkání textem z 1K 3,9: jsme Boží spolupracovníci. Jednotliví členové Rady CB i Výkonného výboru BJB představili svěřenou oblast svého působení. Společný rozhovor se týkal zejména rozdílů v kompetencích jednotlivých ústředí a v problematice církevního zřízení.

Z jednání RCB v Praze říjen 2015 • Rada se v delším rozhovoru vrátila k zářijové pastorální konferenci; debata na toto téma bude pokračovat na příštím jednání Rady spolu se seniory. Případné písemné odpovědi na otázky týkající se pastorální konference budou vyřízeny později. • Místopředseda Rady Církve bratrské seznámil ostatní členy Rady s dosavadním postupem vytváření koncepce dalšího směřování Evangelikálního teologického semináře. Rada potvrdila, že založení samostatné vysoké školy nepřichází v dané chvíli z několika vážných důvodů v úvahu. Rada dále pověřila Odbor pro vzdělávání, aby do konce kalendářního roku připravil komplexní materiál obsahující podrobnější koncepci vikariátu, celoživotního vzdělávání kazatelů a případných dalších vzdělávacích potřeb Církve bratrské (vzdělávání starších, kurzy pro veřejnost aj.). Materiál bude předložen Radě k projednání, přičemž výsledek tohoto procesu bude konzultován s vedením semináře. Rada následně zváží, zda k zajištění formulovaných potřeb církve je nebo není nutné měnit právní formu ETS a do jaké míry bude vhodné zasahovat do jeho stávající organizační struktury. • Rada rozhodla o obsazení vizitací, které proběhnou v prvním pololetí roku 2016: Poděbrady (vizitátor Tadeáš Firla), Zlín (Petr Grulich), Brno – Kounicova (Bronislav Matulík), Pardubice (Tadeáš Filipek), Husinec (Petr Raus), Kolín (Daniel Fajfr), Praha 3 – Žižkov (David Novák), Opava (Marek Orawski) s tím, že sbor v Praze 9 – Černý Most (Tomáš Holubec) bude dotázán, zda je vhodné vizitovat jej v řádném termínu, nebo až s ročním odkladem po příchodu nového správce sboru. • Rada se seznámila s žádostí sboru Vsetín-Maják o ustavení samostatné

Pastorální konference kazatelů CB

P

odzimní pastorálka se letos uskutečnila v termínu 21. až 23. září na obvyklém místě, tedy v hotelu Devět skal na Milovech. Jednalo se o zatím třetí případ, kdy bylo naplněno rozhodnutí Rady Církve bratrské z listopadu 2012, že podzimní pastorálky bude Rada připravovat nikoli s Odborem pro vzdělávání, ale s jednotlivými senioráty či s některým z ostatních odborů Rady CB. Důvodem tehdejšího rozhodnutí Rady byl zvyšující se počet hlasů ze seniorátů, že zvláště pastorálky s manželkami jsou příliš teologické. Mnozí kazatelé tehdy opakovaně vyjadřovali přání, že by uvítali větší prostor věnovaný bohoslužbě, vzájemnému sdílení a modlitbám.

Šlo jim o povzbuzení víry. Všechny pastorálky tehdy bývaly intelektuální, scházela jim ale (podle mínění mnohých) rovina srdce. Mnozí kazatelé poukazovali na skutečnost, že studovat mohou celý rok, studijní materiály jsou dostupné, společná setkání s ostatními kazateli jsou ale vzácná a příležitosti ke společné bohoslužbě nemnohé. První taková pastorálka se uskutečnila v roce 2013 v gesci Odboru pro zakládání sborů, druhou připravil o rok později Východočeský seniorát-sever. Letošní zářijovou pastorálku chystal seniorát Západočeský. Ten vzal doporučení nechystat vzdělávací, ale povzbuzující pastorálku velmi vážně. Zvolil téma Výšiny a hlubiny kazatelské služby a jako hlavního řečníka pozval kazatele Sboru CB v Hrádku Mirosłava Kulce, kterého požádal o svědectví k povzbuzení. Bratr kazatel svoje vstupy označil za rekolekci, tedy duchovní cvičení umožňující posbírání duše rozbité životními zápasy zase dohromady. Ve čtyřech blocích představil široce pojaté svědectví svého života. Mluvil polsky, jeho vyprávění výborně překládal kazatel Jaroslav Pokorný z Českého Těšína. Nad přiměřeností zadání, které bratr Kulec dostal, měli ale mnozí z přítomných některé otazníky. Jeho promluvy byly v programu nadepsány termínem „kázání“, ve většině našich sborů je však kázání vnímáno jinak; v tomto případě šlo opravdu o svědectví k povzbuzení, jak bylo bratrovi zadáno. Celá řada kazatelů (možná i většina)

 listopad 2015

lidstopad 2015.indd 2

10/30/2015 11:24:59 AM


by také asi nesvěřila tolik prostoru jednomu řečníkovi, pastorální konference nabízí možnost větší pestrosti. Člověk si nad tím znovu uvědomil, jak se stále učíme.

Službu Mirka Kulce doplnily ve společných částech pastorálky už jen tři další velké referáty či tematické bloky. První z nich přinesl kazatel Zdeněk Šplíchal z Plzně, druhý Gražyna Kaletová, manželka kazatele Daniela Kalety, a třetí Pavel Hošek, vedoucí katedry religionistiky Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy. K tomu ještě třeba povědět, že služba Gražyny Kaletové a Zdeňka Špíchala probíhaly paralelně; Zdeněk oslovil kazatele, Gražyna jejich manželky. Tématem Zdeňka Šplíchala bylo „Jak se vyrovnat s kritikou a pomluvami“. Představil několik důležitých momentů, které kazateli (ale i každému jinému člověku) pomohou jít životem rovně: • Nechat se nastavit Božím slovem; je rozumné s některými věcmi včetně utrpení počítat předem. • Pamatovat na to, kým jsme v Kristu, a to zvláště v krizových obdobích života: jsme Bohem milováni, jsme jeho spolupracovníci, samotným Bohem povolaní. • Naslouchat Bohu jako král David, který naslouchal svému Bohu i v těžkostech. • Mlčet jako mlčel Pán Ježíš před těmi, kteří ho křivě obviňovali a soudili; jde tady ale o uvážlivé mlčení, o ponechání prostoru Bohu; • nebo naopak konfrontovat a napomínat ty, kdo nejednají správně; toto doporučení bylo adresováno především těm, kdo mlčí ze strachu z konfrontace – strach není dobrým důvodem mlčení; je dobře nezapomínat, že naše mlčení může také zanechat bratra či sestru v hříchu. • Někdy je na místě napomenutí přijmout. Není kritika jako kritika, stejně tak ale není pomluva jako pomluva; někdy býváme příliš přecitlivělí. Naši kritikové mohou být posláni Pánem Bohem. • Vzájemně se sdílet. Pouhé naslouchání druhým je vzácnou službou, která mnohým pomůže. Může ale pomoci i nám, i my potřebujeme svá trápení někomu vypovědět.

stanice v Šumperku. Rada doporučuje nejprve založit kazatelskou stanici dle čl. 44 odst. 2 Řádu rozhodnutím staršovstva a ustavit v ní místní staršovstvo. • Rada obdržela od bratří Václava Andrše (Šumperk) a Davida Uhříka (Velká Lhota) žádosti o zařazení do vikariátu; kromě toho avizoval Sbor Církve bratrské v Trutnově, že s největší pravděpodobností požádá o umožnění vikariátu bratru Pavlu Bischofovi. • Rada připravila program společného jednání se seniory, které se uskuteční počátkem listopadu, při němž mohou senioři navrhnout vlastní body k projednání. Součástí programu bude reflexe pastorálky, co nového na seniorátech, vyhledávání pracovníků, diskuze o Zásadách, souslednost konferencí (řádná, mimořádná a společná), budoucnost Evangelikálního teologického semináře, migranti, duchovní obnova. • Rada schválila program letošního běhu Sedmi dní modliteb. Program bude vystaven na webových stránkách CB. • Rada projednala žádost kazatele Zdeňka Šplíchala z Plzně o založení nové stanice sboru v Děčíně s vedoucím René Ferkem. Rada tento krok doporučuje za předpokladu dohody staršovstev obou stávajících sborů Církve bratrské (Plzeň i Děčín). • Rada schválila upřesněné kompetence Odboru pro vzdělávání ve vztahu k vikariátu. V kontextu této záležitosti bude třeba aktualizovat příslušný manuál průběhu vikariátu a rozeslat jej na sbory. Návrh aktualizace bude připravovat Odbor pro vzdělávání.

Z jednání RCB v Praze říjen 2015 • Rada vzala na vědomí dobré hodnoce-

ní vikariátní praxe vikáře Romana Kysely.

• Tajemník seznámil členy Rady s dosa-

vadním postupem aktualizace pravidel stavebního fondu. • Rada projednala námět ředitelky Diakonie zřídit Projektový fond Církve bratrské. Fond by byl humanitárním projektem na podporu bližních, kteří byli postiženi tzv. mimořádnou událostí, pomáhal by právě těm lidem, kteří se ocitli neočekávaně v situaci, která je závažná, ohrožuje jejich život či zdraví a vyžaduje rychlou pomoc. Prostřednictvím fondu by bylo možné společně vytvořit systém humanitární listopad 2015 

lidstopad 2015.indd 3

10/30/2015 11:25:00 AM


pomoci, která by byla efektivní, fl exibilní a hlavně lidská. Rada doporučila zřídit fond pod Diakonií jako humanitární fond pro potřeby v ČR i zahraničí. • Rada schválila poskytnutí půjčky z Waderovy nadace Sboru Církve bratrské v Českých Budějovicích za standardních podmínek za účelem rekonstrukce sborové budovy. • Rada schválila služební cesty kazatelů Bedřicha Smoly do USA v termínu 2. až 16. listopadu 2015 a Jakuba Škarvana do Skotska v termínu od 2. do 9. října 2015. Cesty jsou fi nancovány mimo rozpočet Rady Církve bratrské. • Rada vyjádřila souhlas s udělením mimořádného pracovního volna Rostislavu Staňkovi a Pavlu Férovi v termínu 1. až 24. ledna 2016. • Rada vzala na vědomí informaci o hlasování o setrvání kazatele Vladimíra Horského ve sboru Havlíčkův Brod. Hlasování potvrdilo setrvání kazatele na sboru. • Rada souhlasí se snížením pracovního úvazku Jana Lukla na jeho vlastní žádost na poloviční úvazek s platností od 1. října 2015. • Rada schválila studijní volno kazatele Bronislava Kalety v termínu od 26. října do 8. listopadu 2015. • Rada vzala na vědomí uskutečněnou volbu Petra Kučery za seniora od 1. října 2015, volbu Petra Rause jako nového předsedy Rady ETS, zprávu kazatele Matúše Kušníra o Campfestu, kterého se zúčastnil, zaslanou zprávu kazatele Rostislava Staňka ze studijního volna (tuto etapu jeho studijního volna tím uzavřela), informace z Řídícího výboru Ekumenické rady církví a zaslané hlášení ekumenických aktivit kazatele Pavla Černého, včetně jeho rezignace na zastupování Církve bratrské v Komisi pro ekumenu ERC. Za dosavadní práci na ekumenickém poli bratru Černému děkuje. Jako zástupce Církve bratrské v Komisi pro ekumenu ERC jmenovala Rada CB Petra Rause. • Rada vyjádřila poděkování Davidu Beňovi a jeho manželce za nasazení při přípravě, organizaci a podpoře semináře Jasnost písma, který v Litomyšli uspořádal Evangelikání teologický seminář.

Připravil Petr Raus, místopředseda RCB

• Být příkladem ostatním. Kvůli nevhodnému chování a tvrdému přístupu vedoucích odchází mnoho lidí z církve. My za ně ale neseme odpovědnost. • Očekávat na Pána Ježíše Krista. Všecko musí napomáhat k dobrému těm, kdo milují Boha. Pán Bůh se projeví, jen je třeba na něj počkat. Přijde ve svůj čas. Gražyna Kaletová přišla s tématem Žena kazatele – úděl, nebo profese? Pověděla svoje svědectví, představila své zkušenosti i své pochopení tohoto tématu, pak ale nechala hodně prostoru vzájemnému sdílení sester. Ukázalo se, že její zkušenosti mají v mnohém obecnou platnost; kdyby nebylo třeba končit kvůli dalšímu programu, rozhovor by možná pokračoval ještě dlouho. Zatímco se Zdeněk Šplíchal i Gražyna Kaletová dotýkali spíše obtížných oblastí kazatelské služby či postavení manželek kazatelů, Pavel Hošek mluvil o výšinách. Připomněl, že služba kazatele je podle prvního listu Timoteovi krásným úkolem. Když Roger Schütz překládal starokřesťanský list Diognetovi, přeložil jednu jeho větu (a je to jedna z možností korektního překladu): „Křesťanské povolání je tak krásné, že mu nelze odolat.“ My máme spíše sklon propadat nad biblickými požadavky na Božího služebníka depresi. Křesťanské, kazatelské povolání je ale krásné. Pavel Hošek připomněl biblický obraz dobrého pastýře z Janova evangelia. On je to sice krásný, ale i nevděčný úkol. Dává za ovce svůj vlastní život – přitom jde o velmi problematické stádo. Boží lid je lidem zvláštním, nelíbí se mu nadřazená autorita, nelíbí se mu formální instituce apod. V dalším pak Pavel Hošek postavil účastníkům konference před oči obraz jednoho velikého, Bohem povolaného pastýře Božího lidu, totiž Mojžíše. Připomněl muže, který byl jako předobraz našeho Spasitele ochotný dát za svěřený nepoddajný a neposlušný lid sám sebe. Součásti programu pastorálky byly i klasické semináře na témata Sbor, kde se dobře dýchá, Draci ve sboru, Méněcennost, Aby naše děti neskončily ve světě, Snižování nadváhy a její duchovní souvislosti a Autorita kazatele. Nabídnuta byla i možnost rozhovoru nad literaturou, kterou účastníci tohoto specifického semináře četli. Programem provázela pestrá a zdatná hudební skupina pod vedením manželů Kaletových, na samý závěr konference ke zpěvu jedné písně vedl i bratr předseda Rady CB s kytarou v ruce (samozřejmě s doprovodem celé skupiny). Mnozí oceňovali zařazení nových či méně známých písní. Na druhou stranu, co se hudebního žánru týče, zněly prakticky jen tzv. „chvály“, což bylo možná trochu škoda. Je třeba poctivě povědět, že tato pastorální konference byla pro svůj odlišný charakter pro některé účastníky těžko stravitelná; někteří nedokázali své negativní emoce zvládat ani při samotném programu, někteří opouštěli sál. Pastorálka vyvolala diskusi, která pokračuje až do dnešních dní. Rada ovšem dostala kromě několika negativních reakcí i reakce velmi pozitivní, projevy výrazné vděčnosti. Ukazuje se, že je zásadně důležité nechat zaznít hlas celé církve, nikoli jen její jedné části. Potřebujeme se učit vzájemné snášenlivosti, úctě, pochopení pro zbožnost druhých. K tomu nás nakonec Písmo velmi zřetelně vede. ■ petr raus, OdbOr rady Cb prO vzdělávání

 listopad 2015

lidstopad 2015.indd 4

10/30/2015 11:25:00 AM


STALO SE

Německá sesterská církev FeG roste Naše sesterská církev v Německu – Bund Freier evangelischer Gemeinden (FeG) – založila od roku 2006 celkem 68 nových sborů, do konce letošního roku jich může být 70. Nicméně se nepodařilo splnit cíl, který si církev před deseti lety předsevzala, a to založit za dekádu sto nových sborů. Nyní má FeG kolem 40 300 členů ve 471 sborech (údaj z roku 2014), přičemž v roce 2005 měla kolem 35 000 členů a 412 sborů. Na druhé straně církev za uplynulý rok o tři sbory přišla – jeden vystoupil, další byl rozpuštěn a třetí se spojil s jiným sborem. Zajímavostí je, že do církve byl v uplynulém roce přijat africký sbor z města Brühl. V souvislosti s růstem FeG vystupuje obava kvůli možnému budoucímu nedostatku kazatelů. Některé další evangelikální církve v Německu, například baptisté či metodisté, zaznamenaly v uplynulých letech výrazný pokles. Zdaleka nejvíce naopak v Německu rostli letniční (Bund freikirchlicher Pfingstgemeinden), za uplynulých deset let téměř o třetinu.

Petr Plaňanský Utíkají. Staří i mladí, silní i slabí. Nejsou jich desítky či stovky, spíše statisíce až milióny. Nelze se se všemi zastavit, vyptávat se jich.

Běženci

Evropská Evangelikální aliance jednala o uprchlících Na počátku října se v německém městě Schwäbisch Gmünd sešlo generální shromáždění Evropské evangelikální aliance (EEA), k níž náleží podle jejích vlastních údajů 15 milionů křesťanů z 35 evropských zemí. Do popředí se dostala otázka přílivu uprchlíků z Blízkého východu, přičemž zde došlo k určitému rozkolu. Zatímco řada sborů a farností se zapojila do akcí na pomoc běžencům, další se k proudu uprchlíků staví zdrženlivě až odmítavě, uvedl prezident EEA Frank Hinkelmann pro agenturu IDEA. Zmíněnou skepsi lze podle něj překonat, „když uprchlík dostane tvář“, a k tomu jsou nutná setkání. Podobně se vyjádřil generální sekretář EEA Thomas Bucher. „Musíme se s tím vyrovnávat biblickou teologií o uprchlících. Bible nás vyzývá k tomu, abychom přijali ty, kdo hledají ochranu,“ uvedl pro IDEA. V Německu mají podle říjnového průzkumu renomované agentury INSA –CONSULERE největší obavu z islamizace země příznivci strany Alternativa pro Německo (AfD) (94 %), zatímco mezi stoupenci dalších demokratických stran se objevují údaje v rozmezí 35–45 %. Co se týče církevního či bezkonfesního pozadí respondentů, zdaleka největší obavu z islamizace země mají evangelikálové (60 %). podle IDEA zpracoval (ve spolupráci s

GLOSA

) -juml-

no comment Nové sbory mohou začínat u sportu Letniční pastor James Ros udělal při misijním zakládání nových sborů ve východním Německu dobrou zkušenost hlavně s navazováním kontaktů „ve fitness centru, při stolním tenisu nebo v klubu badmintonu“. Později nové přátele pozval na rodinnou party nebo na „neděli s přáteli“. To se mu osvědčilo daleko více než pozvání do stávajících sborů.

Utíkají. Pryč od střetů a nejistoty. Chtějí se dostat na bezpečné území, kde budou přijati s otevřenou náručí. Touží po spočinutí a respektu. Doufají v nový začátek a hledají různé možnosti, jak dosáhnout vysněného cíle. Mnohdy na to vynakládají všechny prostředky – i ty, které nemají. Jejich tváře jsou strhané a vyplašené, jiné unavené a smutné, apatické či cynické. Na jiných se odráží, že neztratili nic ze svého humoru a optimismu. Co mají za sebou, se mohu pouze dohadovat. Některých se na to dá zeptat a odpovědi vlastně příliš nepřekvapí. Navíc mi zkušenost napovídá, že to, co mají za sebou, je směsicí něčeho normálního, někdy i dobrého, hezkého a radostného. Ovšem tu a tam s příměsí něčeho nehezkého a bolestivého. Běženci. Ne poutníci, ale běženci životem. Hledají bezpečné spočinutí a nenalézají ho; touží po lásce, ale nerozumí její podstatě; chtějí druhé učinit šťastnými, ač jsou sami mnohdy nešťastní. Jsou všude kolem nás. Je jich víc než nás, kdo jsme porozuměli volání Tichého hlasu. Možná jich přibývá, protože mnozí z těch, kteří Tichý hlas kdysi uslyšeli, nakonec zabloudili v labyrintech života. Můžeme pomoci? Ano, pokud sami budeme pozorně naslouchat Tomuto hlasu. Skutečná změna začíná nejprve hluboko uvnitř… Uvnitř nás samotných. ■

listopad 2015 21

lidstopad 2015.indd 21

10/30/2015 11:25:00 AM


příběh blízký východ ve stínu válečného konfliktu

Volání kořenů V

ždycky jsem chtěla mít práci, která mě baví a zároveň má nějaký společenský přesah. Pro Člověka v tísni jsem začala pracovat před čtyřmi lety, ještě za studií na vysoké škole. ČvT je na české poměry velká nevládní organizace, která se zdaleka nezabývá jen humanitární a rozvojovou prací. Začínala jsem jako asistentka a posléze projektová koordinátorka ve vzdělávací sekci Jeden svět na školách, která se snaží prostřednictvím dokumentárních filmů oslovit mladé lidi, aby se začali více zajímat o dění kolem sebe a pozitivně jej ovlivňovat. V získání téhle práce mi určitě pomohlo, že jsem se coby studentka gymnázia zapojovala do podobných aktivit. Když už jednou v organizaci jste, je jednodušší přejít do jiného oddělení a věnovat se trochu něčemu jinému. Mě to vždycky táhlo víc do světa. Hodně jsem se zajímala o Blízký východ, což souvisí i s mým původem. Můj otec je Iráčan. Do tehdejšího Československa přijel v 70. letech studovat, poznal moji mámu a už tu zůstal. Proto když se objevila nabídka odjet s ČvT na misi do Iráku, ani chvíli jsem neváhala. Dá se tedy říci, že mojí hlavní motivací k prvnímu výjezdu bylo volání kořenů.

Člověk v tísni na Blízkém východě V současné době pracuji jako koordinátorka našich programů v Sýrii a v Iráku. Po většinu času sedím na naší pražské centrále a mým hlavním úkolem je

podporovat naše týmy na místě, a tím jim usnadňovat jejich práci. Dlouhodoběji jsem pobývala jen na misi v Iráku. Když jsem byla v zemi v roce 2013 poprvé, věnovali jsme se hlavně vzdělávání a podpoře místních občanských iniciativ a samospráv. Naše práce tedy spadala do kategorie rozvojové pomoci. Se zhoršující se humanitární situací v zemi jsme ale zaměření našich aktivit radikálně změnili a začali pomáhat lidem, kteří uprchli z oblastí dobytých tzv. Islámským státem do provincie Dohúk v iráckém Kurdistánu. Letos jsme naši působnost rozšířili i do provincie Ninive. V Sýrii, kde probíhá už pátým rokem občanská válka, je naše přítomnost daleko větší. Na severu země patříme k největším poskytovatelům pomoci vůbec. Jádrem naší činnosti je potravinová pomoc, měsíčně živíme více než 170 tisíc lidí. Další pomoc směřuje do oblasti školství a vzdělávání. Podporujeme fungování celkem 18 provizorních škol uvnitř Sýrie. Kromě toho se snažíme podpořit drobné farmáře, opravujeme spolu s místními samosprávami vodní rozvody a zdroje a pomáháme odklízet odpad. Obyvatele, kteří mohou pracovat, zaměstnáváme v programech Peníze za práci, v nichž si prací s odklízením trosek, odpadu či opravami vodních zdrojů vydělají na pokrytí svých základních životních potřeb.

Lidé v nouzi – křesťané i muslimové Běžní muslimové to, co dělá tzv. Islámský stát, neschvalují a tvrdí, že pouze islámu zneužívá ke svým politickým účelům. Dokladem toho mimo jiné je, že se mezi nimi pro Islámský stát ujal hanlivý název „Daesh“, což je arabská zkratka organizace, která zní v arabštině jako slovo označující toho, kdo svýma nohama něco drtí nebo kdo rozsévá svár. A pak, drtivou většinu jeho obětí tvoří sami muslimové…

Naďa Aliová (na prvním snímku uprostřed) s obyvateli vesnice v irácké provincii Dohuk, jimž pomáhal Člověk v tísni v zimě zajišťovat petrolej na topení. Nad zpochybňováním vážnosti humanitární situace v Iráku a Sýrii kroutí hlavou. Místní lidé naši solidaritu skutečně potřebují, zdůrazňuje. 22 listopad 2015

lidstopad 2015.indd 22

10/30/2015 11:25:01 AM


oznámení

Nositelé Kazatelské ceny Jana Husa 2015 jsou známi

foto archiv autorky

V březnovém čísle Brány byla zveřejněna informace o vypsání soutěže o kazatelskou cenu Jana Husa. Hodnotící komise, složená z osmi osobností z různých oblastí evangelické veřejnosti v Německu, Nizozemí, Švýcarsku a Česku, došla v polovině září po intenzivní práci k závěru, který vám rádi sdělujeme.

Křesťané žili v této oblasti v míru s většinovými muslimy po staletí. Výjimkou byly násilnosti, které vyvolal rozpad Osmanské říše. Násilí však bylo vedeno ve jménu nacionalismu, nikoliv náboženství. V důsledku toho mnoho křesťanů oblast Blízkého východu opustilo, jiní se usadili na území Iráku a Sýrie, kde byli pod ochranou diktatur, které si je předcházely především díky jejich ekonomické síle. V důsledku odstranění režimu Saddáma Hussajna v Iráku a oslabení moci Baššára Assada v Sýrii se však začali křesťané spolu s dalšími menšinami stávat terčem různých islámských radikálů. Mnozí proto raději odešli. Smutným příkladem je především Irák, z jehož křesťanské populace čítající v roce 2003 1,5 milionu zbyla dnes pouhá třetina. Kromě lidských tragédií znamená jejich odchod i  obrovskou ztrátu pro kulturní rozmanitost obou zemí. Sýrie i Irák se potýkají s výrazným socio-ekonomickým úpadkem a propadem životní úrovně. Pár „velkých čísel“ pro ilustraci – v Sýrii je na útěku 7,6 milionu lidí (takřka třetina obyvatel), 4 miliony lidí uprchly do sousedních zemí. V Iráku jsou 3 miliony vnitřních uprchlíků a 8 milionů lidí, kteří potřebují humanitární pomoc (čtvrtina obyvatel). Při své práci jsem se setkala s lidmi, kteří se i po útěku do bezpečnější oblasti (ať už v rámci země nebo do některého ze sousedních států) znovu postavili vlastními silami na nohy – pronajali si bydlení, našli si práci a celkem se jim daří. Mnohem častěji jsem však měla možnost mluvit s těmi, kterým se podařilo uprchnout jen s pár osobními věcmi, nemají žádný příjem a žijí s rodinami v  naprosto nevyhovujících podmínkách, v Iráku například velmi často v rozestavěných domech bez oken a dveří a s minimálními vyhlídkami, že se budou moci brzy vrátit domů.

■ Naďa Aliová, koordinátorka programů

Člověka v tísni v Iráku a Sýrii

1. místo: Herman Koetsveld, farář protestantské církve v Hengelo v Nizozemí s kázáním na text Jan 4,1–16, předneseným při neděli ekumenické jednoty. 2. místo: Philipp Greifenstein, student teologie v Halle/Saale v Německu, s kázáním na Skutky 9, které přednesl v roce 2014 ve dvou venkovských sborech v Thüringen. 3. místo: Jiří Gruber, farář Českobratrské církve evangelické v Brně v České republice, s kázáním na Velký pátek na text Mk 15,42–46. Kazatelská cena Jana Husa 2015 byla vyhlášena při příležitosti 600. výročí upálení tohoto českého kazatele na kostnickém koncilu. Vybírala se kázání, která tak jako Jan Hus čerpají svoji sílu z Bible a zároveň jsou kritická vůči církvi i společnosti. Ohlas na vyhlášení ceny byl překvapující. Evangelická Jednota bratrská – Herrnhuter Brüdergemeine děkuje 130 účastníkům a účastnicím, z toho 20 z České republiky a Nizozemí. Radujeme se z kvality a pestrosti zaslaných kázání i z ekumenické šíře účastníků. Celkem se účastnili kazatelé z desítky církví. Slavnostní vyhlášení Kazatelské ceny Jana Husa 2015 se uskutečnilo v rámci oslav Jana Husa 1. listopadu v Ochranově také za účasti členů hodnotící komise.

Program klubu SAMAŘÍ - listopad vždy ve středu od 19.30 h Soukenická 15, Praha 1, přední dům Krajina symbolu / Zátiší a symboly Vernisáž výstavy Pavla Rejchrta a Václava Sokola. Promluví Ivo Binder, hudba Capella Clementa. 11. 11. Modlitba po Osvětimi Přednášet bude Karel Satoria, farář na Dobříši. 18. 11. Dorothee Solle: Mystika a vzdor Meditace nad zásadním dílem současné teologie s Adamem Borzičem. 25. 11. Meč v rukou Božích? O vztahu náboženství a násilí se Zdeňkem Vojtíškem, religionistou, docentem na ETF a HTF UK. 4. 11.

Pořádá Sbor Církve bratrské Praha 1 – Soukenická listopad 2015 23

lidstopad 2015.indd 23

10/30/2015 11:25:01 AM


DO PÍSMA

Genesis 16,1–16

Sáraj a Hagar A

bramův život dostal nový směr. Hospodin s ním uzavřel smlouvu s tím, že mu dá potomky. Bude ale trpělivě čekat na jeho vedení? Dělá chyby jako mnozí mladí ve víře. Naskytne se příležitost, jak naplnit Boží zaslíbení. Je to lákavé. Není v tom vzpoura vůči Bohu? Možná chce být Bohu jen nápomocný. Sáraj, Abramova žena, mu nerodila. Měla však egyptskou otrokyni jménem Hagar. Sáraj řekla Abramovi: „Hle, Hospodin mi zabránil rodit. Vejdi prosím k mé otrokyni, snad budu mít dítě z ní. Abram Sáraj uposlechl.“ (1–2) Přišla s tím manželka, spoludědička zaslíbení: „Hospodin mi nedopřál syna.“ Zase za to může žena jako tehdy v ráji? Ale co když se cítila za tu situaci vinna? Nemít potomka bylo jako být prokletý. Vždyť Abram jednou jízlivě poznamenal: „Cožpak bude Sáraj rodit v devadesáti?“ (17,17) Udělala, co odpovídalo běžným zvyklostem doby. Otrokyně porodí syna na její kolena. (srv. Gn 30,3) Sáraj ani Abram se nedoptávají Hospodina. Hagar byla Egypťanka, pohanka. Jde o protiklad k Sáraj. Egypťanky nejsou dědičky zaslíbení. Překladatelé si nevědí rady s jejím jménem. Je-li egyptské, pak co znamená? Apoštol Pavel píše v Ga 4,25, že Hagar je v Arábii hora Sínaj. Potvrzuje to i Jan Zlatoústý a v 16. stol. Kryštof Harant ve svém cestopisu. Arabština má podobné slovo znějící „chadžar“, znamená skálu. Pavel vidí v hoře Sínaj otrokyni Hagar.

Mgr. Radislav Novotný (38) Druhý kazatel sboru CB Soukenická. Žije s manželkou a třemi dětmi ve Staré Boleslavi.

V Mojžíšově zákoně je skryto otroctví. Zatímco Ježíš je Syn zaslíbení a víry, jako Izák. Mojžíšův Zákon je plněním Boží vůle vlastními silami, kdežto život v Kristu – posvěcený život z moci Ducha – je darem Boží milosti. Vešel k Hagar a ta otěhotněla. Když viděla, že otěhotněla, přestala si své paní vážit. (4) Hagar otěhotněla a nabyla dojmu, že jako matka dědice by mohla být paní. Sáraj měla hrát nižší úlohu. Podle tehdejších zvyklostí měla otrokyně, která byla v moci paní, přejít po zplození dítěte zcela pod autoritu pána. Proto se obrací Sáraj na Abrama: „Na tobě je mé příkoří. Ať mezi mnou a tebou rozhodne Hospodin.“ (5) Hagar, na druhou stranu, jak víme z Chamurappiho zákoníku z 18. st. př. K., mohla zakládat svou převahu na tom, že otrokyně, kterou manželka dala manželovi, aby mu porodila děti, se klade na roveň paní. Otroctví ale není zbavena. Těžko se kohokoliv zastávat. Každý je svým dílem za konflikt odpovědný. Abram byl netrpělivý. Řešení neplodnosti vzali do svých rukou. Hagar je nevděčná a pyšná. Abram si řešení zjednoduší a Hagar svěří Sáraj, která si na ní smlsla. Hagar svou degradaci neunese a uteče. Kdyby v poušti zemřela, byli by oba vinni. Naštěstí Hospodin opět zasáhl. Hospodinův anděl ji nalezl v pustině u vodního pramene, u pramene na cestě do Šúru, a řekl: „Hagaro, otrokyně Sáraje, odkud jsi přišla a kam jdeš?“ (7–8) Těhotná Hagar si to namířila do Egypta. U pramene ji nachází Hospodinův posel. Není důležité, zda to byl okřídlený anděl. Jde o poselství Hospodina. Takovýmito posly bychom měli být i my. Pán Bůh chce naším prostřednictvím naslouchat trápení jiného člověka. Je naším úkolem zjevit bližnímu Boha samotného, jeho povzbuzující slovo, pomoc a ochranu.

24 listopad 2015

lidstopad 2015.indd 24

10/30/2015 11:25:02 AM


Hagar vidí posla, vidí v něm Boha, který ví o jejím soužení, proto nazvala Hagar Hospodina Bůh vševidoucí. Poslovým úkolem je vytvořit prostor pro smíření, napravení křivd a řešení celé té šlamastiky. Její pýcha projde ohněm, ale syn bude svobodný. Útěk není řešením. Posel ji vrací zpět. Hagar přijme zaslíbení. Její syn bude nezkrotný, doslova bude jako divoký osel, jako nezkrotná zebra. Jméno Išmael, tedy Bůh slyší, nemá docela souvislost s trápením Hagary, ale později, v životě jeho i jeho potomků, to smysl dávat bude. Když Hagar uteče znovu od své paní, řekne Hospodin: „Neboj se, Bůh slyšel hlas tvého chlapce.“ (21, 17) Hagar dala Hospodinu, který k ní promluvil, jméno: „Ty jsi Bůh vidění.“ Neboť si řekla: „Což jsem zde také nepohlédla za tím, kdo mě uviděl?“ Proto se ta studna nazývá Bér-lachaj-rói. (13–14) Pramen nazývá Studnicí Boha živého, který vidí. Existují místa, kde lidé zažijí s Bohem něco zvláštního. Vracejí se sem, aby si zjevení připomněli, ale také aby sami něco podobného zažili. Je snad Bůh

vázán na určité místo, čas, nějaký speciální svátek nebo rituály? Bůh se tomu všemu vymyká. Proto trefně Hagar připomíná, že Bůh je vševidoucí. Není ničím vázán. Stará se o trpící a bezprizorní. Hagar se vrací pokorně zpět. Nevíme nakolik upřímně. Ale je to malé vítězství. Vidíme, jak je těžké pro Boží vůli, aby se prosadila. Občas tlačíme, chceme uspíšit Boží jednání a svou nedočkavostí to komplikujeme. Abram musel čekat dalších čtrnáct let, než se narodil Izák. Možná vzpomeneme na svou lekci. Z obavy, že se Hospodin nepostará, předvádíme lecjaké vylomeniny. Příležitost ale neznamená Boží vůli. Naopak příležitost bývá pokušením, zkouškou, zda obstojíme v malé věci. Proto je nutné se stále doptávat Hospodina. Není moudré jednat z pohnutek jako je obava, vzdor, nebo dokonce zloba. Pomohl si Abram zkratkou, Saraj „rozumným“ řešením a Hagar útěkem? Pro nás všechny platí: „Navrať se a pokoř se pod jeho moc!“ Bude to i naše malé vítězství. ■

poznámky Izmael v Islámu Muslimové věří, že Abraham (Ibrahim) byl naším společným praotcem. Odmítl mnohobožství svých otců a začal uctívat jednoho Boha. Pojítkem k Abrahamovi je Hagar (Hajar) a její syn Izmael (Isma´il), který je považován za proroka a praotce Arabů (Mohameda). V islámských spisech najdeme určité podobnosti s biblickým textem. Dočteme se přirozeně více o vztahu Hagar a Abrahama. Hagar utíká od Sáry, podobně jako později Mohamed utíká z Mekky do Medíny. Když Abraham opět propustí Hagar a Izmaele, Hagar hledá vodu a běhá sedmkrát mezi kopci Safá a Marwa. Tyto příběhy se připomínají každoročně během pouti hadždž do Mekky. Podle obecně přijímané islámské tradice (která není výslovně v Koránu) Abraham neodvádí na horu k obětování Izáka, ale Izmaele. Abraham staví oltář v místě zvané Kaa´ba (budoucí Mekka). Zdůrazněná je jeho poslušnost příkazu až do krajnosti. Přestože beránek se v Koránu nevyskytuje, stal se stejně jako pro židy a křesťany zástupnou obětí místo neobětovaného syna. Syn s otcem před svým obětováním mluví a vede ho k poslušnosti Bohu: „Udělej, jak ti bylo přikázáno!“ (37 Saffat) Odevzdání se do (něčí) vůle se stává vzorem (prototypem) islámu. V Koránu je Izmael prorokem, který je chválen za svou spravedlnost, dobrotu a trpělivost. Izmael měl dožít v Mekce, kde vystavěl s Abrahamem Kaa´bu. Měl se zde dvakrát oženit. Jednou se rozvedl na popud Abrahama. Podruhé si vzal ženu z kmene Jurhum a naučil se arabsky. Někteří Arabové se považovali za potomky Izmaele už v dobách raného křesťanství. Důraz na tuto linku vedoucí k Abrahamovi však vzrostl s příchodem Mohameda, který se považoval za potomka Izmaele skrze jeho syna Adnana, z něhož vyšel rod Musta´riba a z něj kmen Kurajšovců. Mohamed potřeboval návaznost na Abrahama pro svůj monoteismus. Díky této návaznosti mohl zdůvodnit též i odlišnost muslimů od židů a křesťanů. Věřím, že tyto informace nám můžou pomoci v rozhovorech s muslimy. Abraham je přece otcem víry (důvěry). Ke spasení je tedy nutná víra, nikoliv skutky. Víra v to, že Ježíš byl místo nás obětován jednou provždy za nás všechny. ■

listopad 2015 25

lidstopad 2015.indd 25

10/30/2015 11:25:02 AM


České ém

Etika

Očekávání od ostatních Za dobré vztahy nejsme jen vděční, ale také od svých blízkých něco očekáváme – někdy více, někdy méně. Splní-li se, pociťujeme uspokojení, nesplní-li se, zklamání. Do jaké míry jsou naše očekávání oprávněná a jak se vyrovnávat se zklamáním?

S

vůj život žijeme obklopeni lidmi. Žijeme jej ve vztazích a ty podstatnou měrou určují kvalitu našeho žití. Bez druhých lidí si život neumíme představit. Otázka v záhlaví tohoto článku zní, co od těch druhých lidí očekáváme. To se ovšem velmi liší podle toho, v jakém jsme vztahu ke konkrétnímu druhému člověku. Něco jiného očekáváme od manžela či manželky, něco jiného od kolegy, něco jiného od dětí, něco jiného od bratří a sester ve sboru a ještě něco jiného od přátel. Od manželského partnera očekáváme v našem prostředí většinou shodně lásku a věrnost, od kolegy spolehlivost, od podřízených loajalitu, od dětí poslušnost atd. To ovšem není smyslem otázky ani tématem tohoto článku. Zajímá nás, do jaké míry ony vlastnosti, eventuálně chování vyžadujeme, respektive nakolik jsme schopni ze svých požadavků slevit, a jak se chováme, když očekávané nedostáváme.

Pokusila jsem se najít několik modelových situací z Bible, protože ta je nám nejen zdrojem poznání Pána Boha, ale také sebe samých a v neposlední řadě je základem etiky celé naší civilizace. Bohužel rozsah tohoto článku nám umožní pouze zběžný průlet tématem bez vyčerpávajících odpovědí, spíše s dalšími otázkami. Budiž vám tedy článek inspirací k hlubšímu zamyšlení nad mezilidskými vztahy a Božím pohledem na ně.

Mgr. Daniela Zdislava Klimešová

Co čekáme od podřízeného?

Absolventka HTF UK, teologie a psychosociální vědy. Působí jako farářka Husitské církve v Teplicích a zároveň jako kaplanka ve vazební věznici. S manželem Miroslavem mají Rozálii, Bartoloměje a Julii.

Co očekáváme od rodičů? Pro každého člověka, zejména muže, je v životě klíčovou postavou otec. Očekáváme, že bude milující, moudrý, že syny naučí, jak být mužem a otcem. Co očekával od svého otce Izáka jeho mladší syn Jákob? Od počátku vidíme, že toužil po stejné přízni, jakou měl jeho starší bratr Ezau. To, že se jí nedočkal, mělo pro jeho život dalekosáhlé důsledky - ještě dalekosáhlejší než podvod, k němuž se uchýlil, konflikt s bratrem, který z toho vzešel a útěk, k němuž to vše vedlo. Jákob, když se sám stal otcem, nedokázal překročit stín svého otce, a také nepřistupoval ke svým synům spravedlivě. Upřednostňoval Josefa. Máme právo očekávat od rodičů dokonalost? A pokud se nám jí nedostane, je to omluvou pro naše vlastní pády? Naději vidím v tom, že tuto slabost, která zasáhla tři generace praotců Izraele, dokázal Hospodin použít k záchraně svého lidu před hladomorem. Stejně tak i naše slabosti, plynoucí možná z toho, že se nám nedostalo od rodičů všeho, co bychom očekávali, může Pán proměnit ve velké dílo a  naplnit naše očekávání zcela jiným způsobem, než bychom čekali. Vztah mezi podřízeným a nadřízeným v dnešním slova smyslu v Bibli tak snadno nenajdeme (snad vztah Josefa a Potífara), ale ráda bych zmínila vztah krále Davida a Bat–šeby. David jakožto panovník celkem po právu očekával od své poddané absolutní poslušnost, když si ji k sobě povolal. A dostalo se mu

26 listopad 2015

lidstopad 2015.indd 26

10/30/2015 11:25:02 AM


jí. Těžko říci, zda zapůsobila jeho krása, postavení nebo jen obyčejný strach z neuposlechnutí. Každopádně kdyby se mu poslušnosti od Bat–šeby nedostalo, nemuselo možná dojít k řetězci tragických událostí, na jehož konci byli dva mrtví. Nedostat, co od lidí (i právem) očekáváme, může být leckdy velice prospěšné oběma stranám.

ilustrační Foto archiv

Co čekáme od přítele?

můj názor Jedna žena v mém okolí se vyznačuje následujícími vlastnostmi: Chybí jí laskavost, je hádavá a ke všemu a ke všem nadmíru kritická. Nemá vyřešené vztahy se svými blízkými, je do značné míry zaujatá sama sebou a k tomu je opravdu hodně nedochvilná. Nedochvilností trpím i já, mám tedy tendenci ji tolerovat, ale ty ostatní vlastnosti považuji za natolik nesympatické, že ze svých nositelů činí v podstatě nesnesitelné lidi, čímž jim prakticky znemožňují prožívat kvalitní vztahy. Pro to vše, co jsem zde uvedla, si nedovedu nijak vysvětlit, jak je možné, že my dvě jsme nejlepšími přítelkyněmi. Funguje to mezi námi navzdory tomu všemu. I navzdory mým nesympatickým vlastnostem. Snad proto, že vztah není pouze sumou všech pro a proti. Je v něm ještě Něco. V lásce se tomu říká „chemie“. P.S.: Ona s pravděpodobností hraničící s jistotou tento článek jakož i celou Bránu číst nebude, přesto jsem s ohledem na ni ty jmenované nesympatické vlastnosti změnila, což ovšem nic nemění na pointě celého okénka.

Je toho mnoho, nejspíše asi oddanost. Snad nejkrásnějším příkladem přátelství v Bibli je přátelství Davida a Jónatana. Stali se přáteli navzdory vší logice: Jónatan byl nejstarším synem krále Saula, a tedy dědicem trůnu. David mu v tom ohledu byl od počátku konkurentem. Přesto mezi nimi vyrostlo silné přátelství. Co David od svého přítele očekával? V 1S 20 čteme, že David potřeboval, aby mu Jónatan pomohl uprchnout před Saulem. Očekával tedy od něj oddanost, spolehlivost a věrnost. Očekával, že Jónatan vystaví sám sebe nebezpečí, že upadne v nemilost u svého prchlivého otce, jen aby jemu, který jej má v budoucnu připravit o trůn, zachránil život. Ale David na druhou stranu Jónatanovi dal to nejcennější – dal mu důvěru. Spolehl se na něj a zcela se vložil do jeho rukou. Ať od svých přátel očekáváme cokoliv, dejme jim k tomu svou absolutní důvěru.

Co když jsme nuceni od druhých očekávat příliš mnoho? Být na někom závislý není z podstaty věci příjemné, alespoň nám dospělým ne. Rádi držíme situaci pevně v rukou. V době svého zajetí za nadvlády Peršanů se Židé ocitli v situaci, kdy byli zcela závislí na pomoci Ester, která se stala manželkou krále snad i díky tomu, že před ním zatajila svůj židovský původ. Přesto byla jedinou, kdo mohl Židy zachránit před pogromem. Mordechaj a s ním všichni Židé od ní tedy očekávali, že nasadí svůj život, aby odvrátila pogrom. Ester řekla Mordechajovi: „Jdi, shromažď všechny Židy, kteří jsou v Šúšanu, a postěte se za mne…“ Očekáváme-li od druhých mnoho, pomozme jim, aby nám mnoho mohli dát. Jak jsem už napsala v úvodu: Kvalita našeho života je do značné míry určena kvalitou našich vztahů. A ke vztahům očekávání patří. Jen je třeba s nimi moudře zacházet. Uvědomit si, že nenaplněná očekávání může naplnit Pán Bůh, že nedostat vše, co očekáváme, může být požehnáním. Zároveň se ale učit spolehnout se na to, že druzí naše očekávání naplní, a být připraveni jim v tom pomoci. ■ listopad 2015 27

lidstopad 2015.indd 27

10/30/2015 11:25:02 AM


KULTURA O cestě do středu duše

Červená kniha C. G. Junga C

arl G. Jung spolu se S. Freudem stojí na počátku moderní psychologie. A jestliže vyznavači a náruživí následovníci slavného Švýcara prošli jeho dílo křížem krážem a jestliže se jim zdálo, že není nic nového, co by o Carlovi nevěděli, pak tato kniha se dá nazvat „Druhým příchodem mistra“ a „Novým zjevením pro archetypální psychologii“. Sám Jung toto dílo, které celá desetiletí leželo v trezoru bedlivě střeženo Jungovými potomky, chápe jako zdroj veškerého svého vědeckého badání o nevědomí. Kniha je totiž svědectvím Jungova hledání vlastního já. Je literárním záznamem jeho mnohaletého experimentu s rozvíjením citově nabitých představ a snů, vášnivým dialogem s archetypálními postavami, vyrovnáváním se s obrazy vlastního nevědomí. Jung se nejprve zabýval neurózami a stejně jako jeho současníci chápal psychologii jako cestu k léčení duševních nemocí. Nicméně během 1. světové války začal Jung psychoterapii přetvářet – přestala se zabývat jen psychopatologií, ale objevila cestu, jak duševně rozvíjet i zdravé jedince. Tou cestou, kterou nazývá proces individuace, je rozvíjení obrazů z nevědomí. Není však v první řadě důležité představám rozumět či si je umět vyložit, ale prožít je. Jeho vědecká práce se snaží popisovat struktury, které by nám pomáhaly orientovat se v našem nevědomí. Jung si přitom velmi často pomáhá obrazy nejen z dějin naší kultury – k argumentaci využívá umění, náboženství, ale i alchymii, kterou pojímá nanejvýš symbolicky.

náš tip Jan Štěpán: Babylónské zajetí církve (1948–1989). Náchod 2015, 302 s. Pozoruhodná sbírka dokladů života církve v nesvobodě. Nejde ale o soubor úředních dokumentů ani suchých historických zpráv. Z jejích stránek dýchá život, mluví lidé, z nichž někteří, ač pamětníci, jsou ještě mezi námi. Vyprávějí příběhy, které se našim dětem už mohou zdát neuvěřitelné. Kniha doplněná řadou milých fotografií vyvolává nostalgii i vděčnost a přináší silné svědectví o milosti Boha, který svůj lid věrně provede i pouští.

Přesto jsou to všechno jen nedokonalé modely, jakási přibližná slova a nejasně ohraničené tvary toho, co sám na sobě prožil při procesu individuace. V Červené knize můžeme společně s Jungem prožívat jeho zápas o vyrovnanou identitu, zápas o hlubinu proti pragmatismu a utilitarismu, proti duchu doby. Vemlouvavé archetypální obrazy se snaží svést duši k jednostrannosti a zaslepení, stát se „rozumným“ starcem, bezhlavým milencem, opičí matkou, nezodpovědným dítětem. Je tolik scestí, jak ztratit či zakrýt vlastní osobnost. Závažné selhání pak vede k schizofrenii.

C. G. Jung, Červená kniha, čtenářská edice, Portál, Praha 2013, 552 s.

Je poměrně známé, že Jung se rozešel s křesťanstvím v jeho tradiční podobě, ačkoliv byl synem protestantského faráře. Bůh jako nezávislá bytost nenechává v jeho díle stopy, i on se totiž stává obrazem vedle dalších archetypů. V duchu moderních věd dává tedy Jung Boha do závorky, a jelikož jeho vliv na duši nemůže pominout, propašuje ho do psychologie v podobě archetypu, který je ovšem jen velmi osekaným obrazem živého Boha. Červená kniha je moderní obdobou Božské komedie. Stejně jako kdysi Dante stoupal od pekla přes očistec k nebi, tak i Jung prochází svůj duševní prostor plný archetypálních postav, rozmlouvá s nimi, aby nakonec došel nikoli k sedmému nebi, kde by zářila sama Trojice v pulsující lásce k lidem a ke světu, ale k sobě samému, což se může jevit trochu smutné… I tak je výkon, jenž Jung předvedl při střetávání se s vlastním stínem za pročištění duševního území, ne nepodobného cestám východních náboženství, obdivuhodný. ■ Libor Duchek

28 listopad 2015

lidstopad 2015.indd 28

10/30/2015 11:25:02 AM


V ústraní Andres & the Colorband, pop-rock, vyd. Andres, distribuce v ČR Gimel.cz, stopáž 37:30 Uveďme si na začátek jeden pojem – československý křesťanský kytarový pop-rock. V tomto případě tedy ten slovenský, když pomineme jednu píseň v angličtině. Album V ústraní totiž nejde charakterizovat přesněji, ono samo tento pojem naplňuje snad v každém ohledu. Sbírka sedmi nových a tří starších bonusových skladeb neagresivně plyne, aniž by zanechávala hlubší dojem. Postrádá cokoli výjimečného, co by ji odlišilo od obrovské masy kapel stejného hudebního žánru. I když vlastně… U pojmu zmíněného v úvodu je třeba zastavit se u slova „křesťanský“ a zamyslet se nad naší současnou scénou a nad aktuální produkcí moderní duchovní hudby. Viděno z tohoto úhlu pohledu dostává nahrávka nový rozměr. Ony ty písně jsou velmi pečlivě vystavěné, melodie jasně směřují k refrénům, což podporuje velmi vkusné aranžování nástrojů. Navíc ani v textech se nedočkáme těch milionkrát opakovaných frází, naopak mnoho obratů potěší svou nápaditostí. Postprodukční práce nedopadly vůbec špatně a nahrávka se příjemně poslouchá. Album V ústraní je křesťanský kytarový pop-rock. I přes svou neoriginalitu patří mezi tu výraznou menšinu nahrávek na naší československé křesťanské scéně, které jsou opravdu dotažené do konce a přinášejí zvládnuté řemeslo. A proto stojí za poslech! Daniel Matulík

Bůh mluví Bronislav Kaleta, Praha 2015, 210 s. Bronislav Kaleta jde s kůží na trh, když se odvažuje vydat svá kázání k nahlédnutí široké veřejnosti. A krok je to o to odvážnější, jelikož tak činí vlastním nákladem. Můžeme tak za tímto dílkem cítit jistě nemalou podporu jeho blízkých, která bezpochyby pramení z důvěry v tento počin. Autor sám je v úvodu ostýchavý a uvědomuje si zvláštnost vydávání svazku kázání. Neboť každé kázání je tvořeno v konkrétním společenství, v konkrétní pastorační situaci, nemluvě o věcech, které do psaného kázání nedostaneme. Naopak čtenář je schopen pojmout v psané podobě náročnější text, než jaký si může dovolit kazatel v odkašlávajícím shromáždění plném různě indisponovaných lidí. Toho se čtenář nedočká. Kaletův svazek kázání je řazen chronologicky dle světského roku, nicméně nadále sleduje církevní uspořádání. K rozsáhlému souboru mapujícímu celý rok jsou připojeny čtyři příležitostná kázání (dvě svatební a dvě pohřební). Kázání jsou relativně krátká a velmi dobře srozumitelná. Převážně drží jednotný styl s důrazem na finální aplikaci, kde kazatel nabádá ke konkrétnímu jednání. Obecně jsem vnímal silný důraz na život sboru v duchu pavlovských epištol s ohledem na aktuální světové dění. Libor Duchek

OTÁZKA PRO Mgr. Martina Bedřicha, Ph.D. editora Červené knihy, šéfredaktora nakl. Portál Je C. G. Jung pro křesťany přínosný? Důvod, proč řeknu jednoznačné ano, je prostý – Jung se skutečně celý svůj život zaobíral otázkou Boha. A to nikoli přezíravě, aby ho svrhl, ale proto, aby skrze něj pochopil člověka. Není tedy rozhodně možné říct, že by byl Jung nevěřící, nebo dokonce ateista! Ve slavném televizním rozhovoru pro BBC stařičký Jung na otázku, zda věří v Boha, prohlásil, že nevěří, ale ví! A každý, kdo ve svém životě bere Boha vážně, je pro ostatní věřící přínosným partnerem. Nemusíme s ním souhlasit, mnohdy vášnivě oponujeme, ale cítíme, že postoj daného člověka není jalový. A to je i případ Junga. To, co problematizuje jeho vztah ke konfesnímu křesťanství, je z velké míry dané jeho zkušeností s jistým obrazem Boha, tak jak ho poznal v protestantském okruhu své rodiny. Je zajímavé, že se přes veškerou svou vzdělanost a moudrost nebyl s to přes tento horizont přenést a zrevidovat své chápání biblického Boha a Krista. I to je ovšem velká historická lekce, která nastavuje křesťanům zrcadlo – i my budeme skládat účty z toho, kolika lidem jsme svým postojem třeba uzavřeli cestu k lepšímu poznání křesťanského zvěsti. Jung je v tomto typickým dítětem své doby. Je vášnivým hledačem, jehož vnitřní svoboda byla bohužel principiálně nekompatibilní s oficiálním křesťanstvím tehdejší doby. Není pochyb o tom, že svým založením by Jung asi spíše tíhl ke katolicismu, který však v té době byl ve vleku antimodernistických sporů a těžko mohl pojmout někoho, jako byl právě Jung. ■

listopad 2015 29

lidstopad 2015.indd 29

10/30/2015 11:25:03 AM


církev bratrská

ústava cb, Článek 1, odstavec 9

O církvi Věříme, že Bůh už v dějinách Izraele povolával a shromažďoval svůj lid. Ježíš Kristus na tomto světě ustanovil lid Nové smlouvy a buduje jej mezi všemi národy jako svou církev. Proto je výsadou všech věřících vyjádřit svou příslušnost k církvi vstupem do svazku s některou její větví. Tím veřejně vyznávají svou víru, přijímají svátosti křtu a svaté Večeře Páně spolu s darem bratrského společenství, ve kterém se vzájemně povzbuzují, napomínají, slouží si a podřizují se jak pověřeným správcům, tak jedni druhým.

Jan Asszonyi

„osvíceným vnitřním zrakem viděli, k jaké naději vás povolal, jak bohaté a slavné je vaše dědictví v jeho svatém lidu.“ (Ef 1,17–18).

Komise pro Zásady Církve bratrské

Při uvažování nad jednotlivými vyznáními víry a hlavními články Zásad bylo potřeba znovu sledovat dědictví Písma, církevních dějin a Řádů Církve bratrské. Práce na vyznání víry a článku o církvi pro mě byla zvláště zajímavá v tom, že v minulosti Církve bratrské je kladen nesporně větší důraz na „povinnost a právo, případně výsadu“ stát se členem církve než na základní reformační rámec, který na prvním místě vymezuje církev jako lid z  milosti Boží shromážděný kolem Slova a svátostí, případně kázně. Se starokřesťanským vyznáním, které říká, že církev je jedna, svatá, obecná (katolická) a apoštolská, se setkáváme až v Zásadách z roku 1997. Jako u každého článku víry, i zde jsou otázky, se kterými je užitečné se vyrovnávat: Co či kdo je církev? Kdo ji založil a proč? Jaké jsou znaky pravé církve, podle čeho se pozná? S jakými obrazy církve se setkáváme v Písmu, a co to znamená? Jaké je poslání církve a jaká je jeho výbava k naplnění poslání? Pro koho je zde církev a komu slouží? Jaká má být organizační struktura církve, nemá-li být „divokým stádem“ – biskupská, presbyterní, kongregační nebo všelijak smíšená? Jaká je budoucnost církve? Všechny tyto otázky směřují k tomu, abychom

Pavel Černý Komise pro Řád Církve bratrské

Při jedné příležitosti se ptali anglikánského teologa Johna Stotta, která část biblického učení je v současné době nejobtížnější. John Stott překvapivě odpověděl: „Je to eklesiologie“. Je skutečně učení o církvi dnes tak složité? Jako příslušník individualistické euroamerické civilizace to mohu potvrdit. Jak je dnes těžké chápat příslušnost k církvi, k tělu Kristovu! Kolik je dnes lidí, kteří při sčítání obyvatel napsali, že věří v Boha, ale k církvi nepatří. A kolik je těch, kteří vyznačili příslušnost k některé církvi, ale mají ke svému sboru vztah velmi vlažný a někdy spíše na distanc. Dobře tuto problematiku vystihuje heslo z hnutí Jesus’s people: „Ježíš ano, církev ne.“ Ale jak mohu chtít hlavu a podcenit či odmítnout místní církev – sbor, farnost? Pán Ježíš byl Žid a patřil k semitské jazykové a kulturní oblasti. Pro tuto společnost nebylo myslitelné, aby člověk nepatřil do určitého společenství. Jako malé dítě potřebuje své rodiče,

30 listopad 2015

lidstopad 2015.indd 30

10/30/2015 11:25:04 AM


Daniel Fajfr Rada Církve bratrské

Musím se přiznat, že mě tahá za uši, když slýchávám výrok, že Kristus založil církev. Církev nebyla založena jako nějaká organizace, spíše bychom mohli říci, že se církev zrodila z Ducha svatého. Každý rok si o letnicích připomínáme její „narozeniny“. Pokud použijeme tuto analogii, pak jak známo, to podstatné, co charakterizuje naši osobnost, je nám z velké míry dáno při narození. Máme geneticky zakódovanou výšku, stavbu těla, barvu vlasů a očí, povahu, nadání, sklony, chuťové buňky atd. Když se o letnicích zrodila církev, bylo jí vše podstatné do vínku dáno, něco základního bylo zakódováno. Díky Duchu svatému může být tedy Kristova církev i dnes ve své podstatě taková, jaká se narodila tehdy v Jeruzalémě o letnicích. Když apoštol Pavel mluví o církvi, používá různé obrazy, mimo jiné metaforu těla. Tělo správně funguje, plní-li jednotlivé údy své poslání v závislosti jednoho na druhém. V církvi jde především o závislost na trojjediném Bohu a také na sobě navzájem. Společným základem Kristovy církve nejsou na prvním místě vnější faktory jako věrouka, denominační vymezení či typ zbožnosti. Nejde o jednu církev podle jména a konfese, ale o společenství víry a lásky, které vzájemně sdílí Boží slávu, jak to vyjádřil Pán Ježíš ve své modlitbě. (J 17) Jen díky Duchu svatému si může církev zachovat tuto původní DNA až do Kristova příchodu.

■ připravil petr raus

historie Názor reformátora Neboť toto jest nepomíjející známka, kterou náš Pán označil své: Kdo jest z pravdy, říká, slyší hlas můj (J 18,37); též: Já jsem ten dobrý pastýř a znám své ovce a ony znají mne. (J 10,14) Ovce mé hlas můj slyší a já je znám a následují mne. (J 10,27) Krátce předtím však řekl, že ovce následují svého pastýře, poněvadž znají jeho hlas, cizího však nenásledují, nýbrž utíkají od něho, poněvadž neznají hlasu cizích. (J 10,4n.) Proč tedy o své újmě soudíme zpozdile o církvi, když ji Kristus označil znamením, o němž není nejmenší pochybnosti? A kdekoli to lze spatřiti, nemůže být klamu o tom, že tam jistě ukazuje na církev: jakmile však toto znamení chybí, nezbývá nic, co by mohlo dát pravé označení církve. Ba spíše je třeba rozlišovati Jeruzalém od Babylonu a církev Kristovu od spiknutí satanova tímto rozdílem, kterým je mezi sebou rozdělil Kristus. Kdož Boha jest, říká, slova Boží slyší (J 8,47); proto vy neslyšíte, že z Boha nejste. Zkrátka: Poněvadž církev je království Kristovo a on kraluje toliko skrze své slovo, bude ještě někomu nejasným, že to jsou lživá slova, jimiž klamně líčí, že království Kristovo je bez jeho žezla, tj. bez jeho přesvatého slova?

Jan kalvin

tak Ježíšův učedník potřebuje tělo Kristovo – církev. Nikde jinde není možné se učit povzbuzovat, napomínat a korekci od druhých přijímat. Kde jinde se učit pomáhat, zapírat sama sebe, odpouštět, žehnat druhým? Jak jinak žít jako součást těla a být podřízen hlavě – Kristu? Bez církve není křesťanství. Bez církve je to pouze iluze a člověk se stává otrokem sebe sama. Kdo chce patřit k vítězné nebeské církvi, musí patřit k církvi pozemské.

Avšak bude-li nám záležeti, jak se sluší, na tom, abychom byli v souhlase s církví, tu spíše půjde o to, aby se přihlíželo a pamatovalo na to, co nám i celé církvi Pán přikazuje, totiž abychom ho jednomyslně poslouchali. Neboť není pochybnosti o tom, že budeme v nejlepším souhlase s církví, jestliže se ukážeme ve všem poslušní Pána. Církev má ovšem nejskvělejší zaslíbení, že ji nikdy její choť-Kristus neopustí a že ji jeho Duch uvede ve všelikou pravdu. Prostě tedy vyznáváme pravý stav věci, že Pán je ustavičně svému lidu přítomen a že jej řídí svým Duchem; tento Duch že není duchem bludu, neznalosti, lži nebo temností, nýbrž je Duchem zjevení, pravdy, moudrosti a světla, od něhož se učí neklamně tomu, co jim bylo dáno od Boha, to jest, jaká je naděje jejich povolání a jaké bohatství slávy dědictví Božího, a kterak jest nesmírná velikost moci jeho ke všem věřícím. (1K 2,12; Ef 1,18–19) Mimoto, že Pán ustanovil ve své církvi takové rozdělení darů, aby bylo vždy dosti těch, kteří by vynikali v jednotlivých darech k jejímu vzdělání. (Ef 4,11–13) Dal totiž apoštoly, proroky, učitele a pastýře, aby všichni sice v různých služebnostech, avšak v jednom duchu pečovali o všeobecné vzdělání církve, až bychom se sběhli všichni v jednotu víry a známosti Syna Božího, v muže dokonalého, v míru postavy plného věku Kristova.

■ Jan Kalvín, instituce

listopad 2015 31

lidstopad 2015.indd 31

10/30/2015 11:25:04 AM


SERIÁL

O hledání radosti Podobenství houbařské

Stroček trubkovitý (Craterellus cornucopioides), nejlepší základ černého kuby.

Nebojte se hledat a nalézat Hospodine, svými skutky působíš mi radost, plesám nad činy tvých rukou. (Žalm 92,5) Uvědomila jsem si, že čím déle jsem v lese a oči upírám do mechu, listí a kapradí, tím více hub nacházím. Vlastně – tím více hub vidím. Oči si navyknou na hněď spadaného listí, větviček, rezavou trávu, zeleň mechu a  okr lesní půdy. To, čeho jsem si nevšimla na počátku sbírání, po určité době vycvičené oko nemine. Tu babka, tu suchohřib i s „bratříčky“, někde i janek nebo dokonce pravý, nefalšovaný hřib. Hm, ale tak to přece bývá nejenom v oblasti sbírání hub. Nejpodob-

nější mi to připadá v oblasti hledání radosti. Té každodenní, hřejivé a povzbudivé. Máme pocit, že nerostou a nerostou, všude sucho a prázdno. Ale když začneme hledat… Ejhle, tam se schovává malá radůstka a tam za tím pařezem taky, a z mechu kouká hlavička další, kterou nám Hospodin posílá. Chce to jenom dvě věci: rozhodnout se, že budu radost hledat a – vytrvat. Najednou budeme mít trénované smysly, které nám pomohou radost vidět. A to i tam, kde se zdálo, že žádná neroste.

I my se těšíme, že ani letos náš košík nezůstane prázdný. Nejenomže máme houby rádi, ale především je každoročně potřebujeme na černého kubu. Víte vy, co je to černý kuba? Tradiční vánoční jihočeský pokrm připravovaný z krupek, česneku, sádla a – hub. Do toho nejpravověrnějšího kuby patří stroček trubkovitý, houba, která není moc pěkná na pohled, ale je chutná a hlavně má tmavou barvu.

No, ale zase tak jednoduché to není. Kdo z houbařů nezná situaci, kdy se hnal za nějaký buk či smrk s nadějí, že vidí úžasnou houbu? A pak to byl spadlý list, šiška nebo kousek dřeva. Ano, i to se stává, vyhlížíme radost i tam, kde nakonec není. To nás ale nesmí odradit – to k podobným výpravám prostě patří. A někdy najdeme houbu, která se tváří jedle, a přitom jedlá není. A nejenom že je nejedlá, dokonce může i ublížit. S některou radostí to je přesně tak. „Ejhle, houbička, čeká tu na mě…“ říkáme si a nějak nám nedochází, že to není ta „pravá houba“ a že z radosti může být žal. A pak – každý si to umí představit. I rozeznávání toho, kterou houbu s radostí použijeme, a kte-

foto john Kirkpatrick

„Berou, berou?“ ptáme se rybářů a zvědavě nakukujeme přes rameno do tančících vodních vln. „Rostou, rostou?“ neujdou naší pozornosti košíky houbařů bloudících lesem od časného léta až do pozdního podzimu. Letošní sezóna ovšem moc slavně nevypadá. Dokonce i mykologové smutně vrtí hlavami nad vyschlými podrosty a spolu s námi vyhlížejí příznivější houbařské podmínky.

32 listopad 2015

lidstopad 2015.indd 32

10/30/2015 11:25:04 AM


Inzerce

Odtud tedy černý kuba. Stroček znám ovšem jen z obrázků, hledat ho neumím. U nás doma se do kuby dávaly vždycky sušené suchohřiby. A těch potřebujeme pěkných pár hrstí, protože oblíbená vánoční lahůdka je žádána nejenom na našem stole, ale i na stolech jiných. A tak každý rok očekáváme, jestli bude hub dostatek. Vzpomínám na loňský rok, kdy jsme s nadějí vstupovali do lesních porostů a nedočkavě vyhlíželi první úlovky. „Mám!“ „Já taky!“ zaznívalo mezi smrky, buky a habry. Trochu metodicky, trochu chaoticky jsme pročesávali les hřebenem našeho očekávání, identifikovali houby, které jsou jedlé, a ty, které jenom jednou, a pomalu se setkávali s úspěchem. Asi u desátého suchohřibu jsem si oddechla – na jednoho štědrovečerního kubu už základní ingredienci máme. A jak jsem si oddechla, začala jsem přemýšlet, co mi taková houbařská výprava může kromě plného košíku přinést.

Mladí lidé v ČR mají materiální dostatek, avšak nouzi v hodnotách, vztazích a duchovních potřebách.

STAŇTE SE SOUČÁSTÍ ŘEŠENÍ NOUZE MLADÉ GENERACE! „V otázce ‚kdo jsem‘ o sobě mají žáci přemýšlet pozitivně a napsat nějaké své dobré vlastnosti. Přemýšlet o sobě pozitivně bylo pro mnohé těžké. Jsou dost negativní a přemýšlejí o sobě tak zle. Přesto, že to nesměli, psali o sobě ‚jsem blbá, pitomý, na nic, nic neumím‘ atd. Vážím si každého, kdo dnes může pozdvihnout jejich zrak a ukázat jim jejich hodnotu, talent. V otázce ‚co je pro tebe nejcennější‘ jednoznačně vedla odpověď ‚rodina‘. Když ale přemýšlím, že každá 2. rodina se rozpadá, jaký to má asi dopad na všechny děti z těchto rodin? Když děti na jedné škole mluvily o tom, jak o nich hovoří rodiče, začala jedna dívka plakat, protože rodiče ji deptají slovy, ničí, ponižují a ubíjí. Po hodině jsem za ní šel a mluvili jsme o tom. Ona jen v slzách říkala: ‚Je mi to tak líto‘. Uf, kolik je dětí a mladých, kteří doma neprožívají povzbuzení, lásku, podporu, ale naopak agresivitu, nezájem a ponížení.“ (lektor programu Zdravá mládež)

Podporujeme 19 křesťanských lektorů ze sedmi denominací.  Darovaných 500 Kč stačí na jednu besedu pro třídu plnou dětí.

rou ne, patří k hledačským dovednostem. Ty se tvoří poznáním a zkušeností. A jistě vás napadá, co je v tomto případě tím nejlepším houbařským atlasem. A ještě něco. Jsou houby, které mineme. Nestojí nám za to, abychom se u nich zastavili, natož je aktivně vyhledávali. Jako třeba zmíněný stroček trubkovitý. Divili bychom se, kolik nejrůznějších skvělých hub je. A nenápadných, drobných radostí jakbysmet. Jen uvěřit, že jsou, jsou tu pro nás a stojí za to si jich povšimnout. Stvořitel nám jich poslal tolik, že bychom se divili… Tak – šup do lesa. Vlastně do života. Každý všední den pro nás může být houbařským rájem. A opravdu rostou, i letos. Nevěříte? Tak se koukněte tamhle pod smrček… ■ bOhuslava hOrská, sbOr Cb brnO-betánie příště: zimní hejna

lidstopad 2015.indd 33

Přednášky se týkají důležitých etických témat. Na přednášky navazují následné aktivity v místních církvích.

Svými dary se můžete podílet na požehnané práci křesťanů mezi mladou generací v ČR! I Vy se můžete stát součástí, když libovolným darem podpoříte tento program. Prosím přispějte na č. ú. 139513054/2700 UniCredit Bank Liberec, variabilní symbol 350. Všechny dary z ČR jsou plně použity pro podporu lektorů.

Nadace Mezinárodní potřeby Vinohradská 909, Česká Třebová, tel.: 483 394 202, 732 373 573 Web: www.zdrava-mladez.cz e-mail: nadace@mezinarodni-potreby.cz listopad 2015 33

10/30/2015 11:25:05 AM


K DISKUSI Móda ve školách

Kultura oblékání mladých Jan Grulich vedoucí projektu Elada, ředitel ZŠ Trivium Plus o.p.s. v Dobřanech

Asi máme v naší škole štěstí na uvědomělé rodiče či žáky, ale za celou dobu své praxe (16 let) si vzpomínám pouze na jeden případ, kdy jsem žákovi řekl, aby si oblékl triko naruby, jelikož na něm byla vyobrazena (sice botanicky správně, leč nemístně) lehká droga. A tak nějak spoléhám spíše na soudnost rodičů, žáků a učitelů než na normu danou zákonem, která bude přeměřovat délku sukně, zda ještě vyhovuje, či ne. Povinnost rodičů dbát na vhodné oblečení dětí je ukotvena i ve školním řádu a rodiče v naší škole asi školní řád četli. A posouzení, zda je to oblečení ještě vhodné, nebo nevhodné, bych nechal na posouzení učitelů (ředitelů) dle prostředí, klimatu školy, kulturních tradic daného státu a u nás v Orlických horách hlavně dle venkovní teploty a povětrnostních podmínek.

Martin Mauer učitel TV a ČJL na Gymnáziu v Karlíně, ŘKC

Hranice prudérnosti. Takové sousloví samo o sobě skrývá notnou dávku relativnosti, uvědomíme-li si fakt, že ne vše, co se jeví jako prudérní učiteli, se musí zdát prudérní studentovi, případně jeho rodičům.

Je triko s obrazem marihuany prudérní? Nemyslím si, ale má angličtinářka na základní škole byla názoru opačného a takové „nevhodné oblečení“ nám zakazovala nosit. Dva učitelé, které od sebe dělí věkový rozdíl jedné generace, mohou ten samý jev vnímat naprosto odlišně. Během své sedmileté učitelské praxe jsem zatím nemusel výrazně zasahovat do touhy studentů odlišit se svým zevnějškem od ostatních. Nevnímám jako problém tetování, číro na vyholené hlavě či nejroztodivnější piercing na všech běžně viditelných částech těla (skryté části mě též trápit nemusí). Pokud student vybočuje pouze svým zevnějškem, ale v hodinách pracuje, proč zasahovat? Něco jiného je, pokud student dorazí do školy v kontroverzních značkách oblečení, které koketují s neonacismem, např. Thor Steinar. To pojďme řešit, ale ostatní módní výstřelky mě nechávají chladným. Může se stát, že ve školní lavici zahlédnete dívku spoře oděnou, jako se to nedávno stalo mé kolegyni. V případě, že bude horní část dívčina těla zakrývat pouze sako, jehož jediný knoflík brání, abyste přes odvážný střih oblečení viděli její ňadra, by zřejmě učitel reagovat měl. Neříkám, že je nutné studentku vykázat ze třídy či vyžadovat kázeňské postihy. V takové situaci bych viděl jako ideální poukázat na nevhodnost takového počínání a vyžadovat propříště oblečení, které by Vám nestahovalo oči do dívčina výstřihu, i když se tomu bráníte. Kritizujte však studentům příliš vyzývavé oblečení, když je velké množství reklam (a nejen reklam) všude kolem nás založeno na nahotě. Atraktivita nahoty je nesporná. Pokud s oblečením studentů souhlasí rodiče, jejichž dítka často obrazně řečeno nepadají daleko od stromu, příliš toho nesvedete. Zatím jsem měl vždy to štěstí, že má napomenutí studenti respektovali. Pokud by mne však výše zmíněná dívka v podobné situaci uposlechnout nehodlala, mohl bych, jak říká klasik, o tom vést spory, nesou-

Obsah rubriky nemusí vždy vyjadřovat názor redakční rady.

Kde je hranice prudérnosti normy oblékání ve školách? Je ho vůbec třeba normovat? Za jakých okolností napomeneme žáka či studenta kvůli tomu, co má či nemá na sobě?

34 listopad 2015

lidstopad 2015.indd 34

10/30/2015 11:25:05 AM


hlasit, ale to je zřejmě všechno, co bych proti tomu mohl dělat.

Jindřich Koudela Sbor CB Praha 1

Otázku oblékání řeší základní školy různými způsoby, rozhodující v této oblasti je, jaká je tzv. „kultura školy“. Jsou školy, které mají ve školním řádu stanovena jasná pravidla nejen pro oblékání, ale také pro účesy, piercing, způsob chování, apod. A na druhé straně jsou školy, které tyto věci vůbec neřeší a nechávají své děti chodit v tom, co se jim líbí. Co je v jedné škole dovoleno, se v jiné považuje za neslušné či urážlivé. V základní škole, kde jsem byl ředitelem, jsme se dohodli, že zkusíme zavést od první třídy školní uniformy. Jejich zavedení předcházela poměrně bouřlivá diskuze nejprve mezi učiteli (většina to zpočátku odmítala), pak mezi rodiči a žáky. Nakonec jsme se všichni rozhodli, že to zkusíme. Dnes, po třech letech nošení, jsou uniformy stále oblíbené a děti je nosí rády. Ale tento vzorec neplatí pro každou školu. Mnozí ředitelé z jiných základních škol mi poměrně nevybíravým způsobem dávali najevo, že s uniformami nesouhlasí… Pokud bych tedy měl odpovědět na položenou otázku, tak hranice oblékání si stanovuje každá škola sama. Z toho také vyplývá způsob řešení, pokud někdo z této normy vybočí. Upozornit patnáctiletou dívku na to, že přišla nevhodně oblečena, chce přece jenom trochu citu…

Reakce na článek „Jak jsem se v Ochranově probudil“ z Brány 2015/10 Občas si s manželkou říkáme, čím to je, že je Ochranov natolik atraktivní, že sem týden co týden přijíždějí lidé doslova z celého světa, aby si zde odpočinuli a nechali se inspirovat dědictvím hraběte Zinzendorfa. Určitě nelákají městské budovy ani hřbitov, resp. Boží pole, jak se to zde nazývá, ale právě setkání s živou vírou, která tady chvála Bohu mezi věřícími stále přetrvává. Například ve sboru Christliches Zentrum Herrnhut (www.czherrnhut.de) se kromě nedělní bohoslužby překládané do angličtiny konají každý den modlitby, chvály, přímluvy ráno i večer. Během týdne se církev schází ve skupinkách, ve čtvrtek odpoledne se zdarma nabízí káva a koláč, v pátek je společná veřejná sborová večeře na uvítání šabatu, každý měsíc je 24 hodin chval (často také s českými chválícími skupinami), 2x ročně také nonstop 100 hodin chval. Program United nabízí možnost života ve společenství na 1 až 9 měsíců a plno dalších aktivit. V modlitebním domě je v útulných pokojích místo pro skupiny 30–40 osob. Ať již v Jednotě bratrské, v katolické či evangelické církvi, v YWAM, tj. centru mládeže s misií, či společenství Gateways Beyond, všude je v Herrnhutu možné najít živou víru. Jsme česko-německá rodina s pěti dětmi, která zde žije. Manželka pochází právě odsud, provádí skupiny i jednotlivce Herrnhutem i v češtině a snaží se přiblížit význam života hraběte Zinzendorfa i tehdejší Jednoty pro náš současný život. Tímto zveme nejen bratra Davida s manželkou Petrou do Herrnhutu znovu, aby ještě jednou zkusili vykopat studnu Božího života a probuzení a objevili skryté poklady, které toto místo v sobě skrývá. Přejeme Vaší práci zdar a Boží požehnání. Jan Novák & Ulrike Ruth Nováková

kontakt na autory v redakci Adresa redakce: Brána, Soukenická 11, 110 00 Praha 1 E-mail: brana@cb.cz

oznámení

Letošních „7 dní modliteb“ začíná nedělí 22. listopadu 2015. Pro letošní rok jsme vybrali téma „Osamělí mezi námi“. Podněty a podrobnosti najdete na http://cb.cz/akce/.

Ekologická sekce ČKA zve na úterý 10. 11. 2015 do přízemí pražského kláštera Emauzy (Praha 2, Vyšehradská 49), kde bude v 17.30 představena kniha Etika životního prostředí i její autor. Předpokládaný konec je do 19.30.

20. prosince uvede Česká televize v čase pořadu Cesty víry druhý díl cyklu „Na počátku byla vražda“. Pod zatím pracovním názvem „Levitova žena“ představí příběh ze závěru biblické knihy Soudců. Ve vánočním období pak bude vysílán hraný dokument „Jan Hus – cesta bez návratu“; konkrétní vysílací termín zatím není stanoven.

■ Připravil libor duchek

listopad 2015 35

lidstopad 2015.indd 35

10/30/2015 11:25:06 AM


DOTEKY

Boží škola

Foto archiv

P

Uznej tedy ve svém srdci, že tě Hospodin, tvůj Bůh, vychovával, jako vychovává muž svého syna. 5. Mojžíšova 8,5

án Bůh nás lidi vychovává, vždyť nakonec smyslem celého našeho pozemského života je dobře se připravit na nebe, dorůst do podoby Kristovy. V průběhu té postupné proměny nás Hospodin usměrňuje, někdy tvrdě, jindy velmi jemně. A nejde přitom jen o náš samotný duchovní růst, jde také o přípravu ke službě. Někdy si to vůbec nedokážeme uvědomit, jak tiše a nenápadně nás Boží ruka vede, jak formuje okolnosti, do jakých situací nás přivádí. Často jsme schopni tuto Boží práci zahlédnout až při pohledu zpět, kdy s překvapením zjišťujeme, jak podivuhodně a nečekaně nás Hospodin vedl. To je i moje vlastní zkušenost. Posledních asi 23 let svého života sloužím na plný úvazek evangeliem; většinu toho času v médiích, v posledních letech v církvi. Nikdy jsem si nemyslel, že se to tak stane, věřím ale, že to byl od počátku Boží záměr. Jsem svým vzděláním i přirozeným nastavením zemědělec, vždycky jsem miloval hmyz, líbila se mi entomologie. Tou jsem žil od nejútlejšího dětství a nikdy jsem si nemyslel, že budu dělat něco jiného. Do těchto mých představ ale úplně nenápadně sahala Boží ruka. Na gymnáziu, kde jsem studoval, nechával ředitel v určitých časech studentům k dispozici školní rozhlas. V danou chvíli se zastavila výuka a studentská redakční rada měla příležitost oslovit kolegy studenty svým vysíláním. Když jsem na školu přišel, přizvali do redakční rady tohoto vysílání i mne, dostal jsem na starost kulturní rubriku. Pro nás to tehdy bylo cosi mimořádného. Pedagogický sbor

byl docela tolerantní, v rozumné míře jsme si mohli i dělat legraci z kantorů, což se nám puberťákům samozřejmě velmi líbilo, hlavní složkou vysílání ale byly nejrůznější informace, v oblasti kultury mohly být na tu dobu nezvykle otevřené. Získával jsem zkušenosti, bavilo mne to, i  když jsem do té doby poslouchal ve skutečném rozhlase prakticky jen nedělní pohádky. Kdepak by mne tehdy napadlo, že za více než dvacet let budu připravovat pořady do skutečného, navíc misijního rádia a že se tím budu i živit. V průběhu gymnázia jsem se účastnil biologických soutěží. Ve čtvrtém ročníku se mi podařilo vyhrát se svou studií celonárodní kolo soutěže Natura semper viva; jako výhru jsem dostal filmovou kameru, tehdy ještě na 8  mm film. Otevřel se přede mnou nový svět. Filmy byly drahé, nemohl jsem toho natáčet nijak mnoho, přece ale to byla cenná zkušenost a první kontakt se světem pohyblivých obrázků. Koho by tehdy napadlo, že nadějný entomolog svoji profesi opustí a že jednou bude 13 let pracovat v České televizi jako dramaturg náboženské tvorby. A ještě poslední Boží hříčku musím zmínit, drobnou ukázku Boží hravosti. Uvědomil jsem si ji na poslední pastorální konferenci CB, kde nás hlavní řečník upozornil na jednu zajímavou verbální souvislost. Hebrejský výraz pro „slovo“ (dabar) má stejný slovní základ jako debora (včela). Moje první zaměstnání bylo  u včel.

■ Petr Raus

36 listopad 2015

lidstopad 2015.indd 36

10/30/2015 11:25:06 AM


KŘÍŽOVKA

Tajenku zašlete do 22. 11. 2015 (i e-mailem) na adresu redakce.brana@cb.cz. Vylosovaný výherce získává knihu J. Hillmana a S. Shamdasaniho Nářek mrtvých z nakladatelství Portál.

Tajenka z čísla 10/2015: Nedopustíš, aby se tvůj věrný ocitl v jámě. Knihu Albert Schweitzer vyhrává Karel Hrudička, Brno. Připravil Dušan Karkuš.

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu

listopad 2015 37

lidstopad 2015.indd 37

10/30/2015 11:25:06 AM


pOSt ScriptuM

Ota Štanc

milý jendo, chci Ti poděkovat za ten seznam sborů v mém okolí. Několik jsem jich už stihl navštívit a pár mi jich ještě zbývá. Píšu to nerad, ale zatím jsem neměl pocit, že bych mohl v některém, jak se říká, zakotvit. Když to vezmu od začátku, nejdřív jsem se vydal na tu „patnáctku“. Věděl jsem, že tam už chodí Kája Rys (co se sem taky nedávno přistěhoval), tak jsme si dali sraz a v neděli jsme šli na bohoslužbu. Nechci hodnotit kázání, i když na můj vkus bylo dost dlouhé a kazatel mluvil hodně potichu, ale celkově ten styl shromáždění byl podle mě mimo. Kájovi se tam líbí, on je spíš na takovéto kámošení, ale mně tam chyběla nějaká liturgická struktura - něco, co by mě do toho vtáhlo, jestli mi rozumíš. Přijde mi, že dneska spousta lidí bere duchovní věci dost povrchně, nechápou význam bohoslužby jako celku a připravujou se tak o takovou tu vnitřní harmonizaci. Pak jsem několik neděl nikam nemohl, protože jsem ještě musel dopisovat tu diplomku, takže jsem dost ponocoval :) Šel jsem potom zkusit ten sbor, co máme přímo v ulici, ale moc se mi tam nechtělo. Webovky mají asi rok starý, ještě tam pořád visí fotky z vánoční slavnosti. No, ale zase je to jen kousek od nás. Modlitebna má vchod až ze dvora, takže se tam jde takovým hnusným průjezdem s popelnicema, což je fakt nereprezentativní. Ale mě na takových věcech ani moc nezáleží. Potěšilo mě, že bratr, který mě vítal u dveří, je od nás z baráku a poznal mě. Ani bych ho tam nečekal, protože ho vídám často, jak kouří na balkoně. Na rozdíl od „patnáctky“ se mi líbil koncept bohoslužby, mělo to hlavu a patu a s kázáním jsem v zásadě souhlasil. Pak bylo i kafe. Ale účast obecně hodně slabá a hlavně starší lidi, jenom jedna rodina s dětma, jinak úplný výpadek střední a mladé generace. Možná, že o té modlitebně ani lidi neví, asi to bude tím podchodem. Každopádně jsem se tam cítil ve svém věku divně. No a teď jsem byl až minulou neděli v tom Kedeši nahoře nad náměstím. To je teda pro mě trochu

z ruky, ale zase jsem slyšel od několika lidí, že to tam žije. Víš, že nemám rád taková ta příliš emotivní shromáždění (to byl ostatně důvod, proč jsem nevydržel tenkrát v Barvířské), na druhou stranu zase opravdu nesnáším usedlost a zakonzervovanost, tak jsem se docela těšil. Když jsem přišel, už tam jel nějaký blok chval. Nic proti chválícím skupinkám, ale tahle muzika byla skutečně děsivá. Zřejmě „kdo už někdy viděl kytaru, ať hraje s námi!“ Pak jsem zjistil, že to hráli nějací mládežníci z jiného sboru, tak by to snad mohlo být příště lepší (jestli nějaké příště bude). Každopádně mě to hraní otrávilo natolik, že jsem si pak už ani tak nevychutnal jiné části bohoslužby. Kazatel byl O.K. Až na názory na Ježíšovy zázraky, které chápal hodně historicky, jsem s ním většinou souhlasil. Ještě mě čeká několik sborů z těch, které jsi mi navrhl. Víš, že jsem hodně tolerantní a jde mi především o to, slyšet Boží slovo, tak stále doufám, že se nakonec někde usadím. S pozdravem b.

P.S. A Jendo, ne že to zas pošleš do Brány, co by si o mně lidi pomysleli!

3 listopad 2015

lidstopad 2015.indd 38

10/30/2015 11:25:08 AM


© BRÁNA, Petra Kašperová-Poldaufová lidstopad 2015.indd 39

10/30/2015 11:25:08 AM


k

onec války přinesl i křesťanům z Jednoty českobratrské nekonečnou úlevu a vděčnou radost z osvobození od okupačního jha. Zároveň rostla touha sloužit k duchovní obnově a využít nově otevřené misijní příležitosti.

S radostí byly po šestiletém odloučení znovu navázány svazky se slovenskými sbory, ovšem práce na Podkarpatské Rusi po jejím vynuceném odstoupení Sovětskému svazu pochopitelně obnovena nebyla. Obrovskou výzvou zato bylo Dokud je čas, čiňme válkou a odsunem Němců hluboce rozvrácené pohraničí. Bylo možné vrátit se dobře všem, na místa, kde církev dříve působila, ne všude ale práce šla podle představ. nejvíce však těm, Například v Trutnově se sbor obnovit nepodařilo, vznikla zde jen stanice sboru Na druhou stranu ale vyrostly v pohraničí sbory nové, vytvořené kdo patří českoskalického. tam, kam se rozhodli odejít mnozí členové z vnitrozemí. V severních Čechách se do rodiny víry. centrem stal sbor v Ústí nad Labem, vznikly i stanice v Děčíně, Teplicích, Dubí aj. V roce 1947 byl Konferencí uznán také sbor v Liberci se stanicemi v Novém Městě pod Smrkem a v Hraničné u Jablonce. Třetím nově založeným sborem byl i z tehdejšího pohledu poněkud zvláštní projekt bratrské obce, jež vznikla pod vedením kazatele Erlicha ve Staré Libavě na Olomoucku. Myšlenku, že by novými obyvateli této vysídlené obce byli výlučně členové Jednoty českobratrské, kteří by i společně hospodařili, sice úřady nepodpořily, ale přesto se zde usadilo vícero rodin, které vytvořily sbor. Vznikaly i další větší stanice, jmenujme alespoň Karlovy Vary nebo Chomutov. Válka de facto ukončila bezprostřední vazby církve na American Board. Poslední misionář John S. Porter zemřel v září 1938. Nabídku na vyslání misionáře po válce Rada zdvořile odmítla hlavně z teologických důvodů, kvůli posunu kongregacionalistů příliš liberálním směrem. Významným počinem byla z iniciativy České biblické práce založená biblická škola v Kutné Hoře. Přestože vyučujícími byli především kazatelé Jednoty českobratrské, škola byla mezidenominační a studenti byli české, slovenské a polské národnosti. Na dlouhou dobu poslední rozkvět zaznamenala rovněž sociální práce. Pro práci se seniory se podařilo získat státem po válce zkonfiskovaný zámek v Suchomastech, pokračovala například i práce sirotčince ve Chvalech a dětské ozdravovny v Kařezu. Čas náboženské svobody se ale pomalu blížil ke konci. Únor 1948 a další akce komunistické vlády na čtyři deseDětská ozdravovna v Kařezu s rozsáhlou zahradou tiletí totálně změnily veškeré poměry ve státě. Nástup sloužila ke zotavení městských dětí, zejména nových, těžkých časů Jednotě českobratrské symbolicky z nemajetných rodin. Od roku 1927 se sem každé zvýraznila ještě jedna událost: 26. října 1948 zemřel Franprázdniny sjíždělo přes 30 chlapců a děvčat. Po roce tišek Urbánek. To už ale čas našeho národa odměřovaly 1948 objekt sloužil místnímu národnímu výboru. kremelské hodiny. ■ rObert hart

lidstopad 2015.indd 40

Foto archIv cb praha 1

poválečné roky

10/30/2015 11:25:11 AM

Brána 11/15  

moderní křesťanský časopis s přehledným designem prezentující biblickou zvěst o Ježíši Kristu fundovaně a obsáhle zpracovává aktuální témata...

Advertisement