Page 1

foto Profimedia | design Ondřej Košťák | ročník 49 | cena 43 Kč

01| 2017 www.i-brana.cz

Zásadně různá poslání nebo jen věc doby a kultury?

Muž Žena v církvi


inzerce


EDITORIAL

Milí čtenáři, Z OBSAHU  4 Slovo

Závažnost slibu

 6 Rozhovor

Povzbuzujte mladé do služby

14 Téma

Muž a žena v církvi

20 Zápisník

Země křesťanské modlitby

24 Etika

Křesťané v digitálním světě

26 Reportáž

Sjezd dorostů 2016

32 Podobenství

Dobrý soused

PŘÍŠTĚ Daniel Kvasnička

Odpovědnost víry

TIRÁŽ Číslo 1/2017 Ročník Bratrské rodiny 49 Českobratrské rodiny 74 Vyšlo 4. 1. 2017 Vychází 10x ročně, cena 43 Kč Šéfredaktor – Ing. Petr Raus

s radostí vám za redakci předkládám první číslo našeho časopisu v novém roce. Pravidelným čtenářům děkujeme za jejich přízeň, u nových čtenářů bychom si přáli, aby je Brána zaujala a neopouštěla. Náš časopis se objevuje v trochu jiném formátu. Nejde o nijak velké změny, přesto jsou patrné. Změnily se rozměry časopisu, kvalita použitého papíru i skladba rubrik, objevují se také změny v některých částech grafické výbavy. Pokud čtete pozorně i tiráž, zjistíte, že došlo ke změně vydavatele (časopis znovu vydává společnost Kodex, o. p. s.) i ke změnám ve složení redakční rady. Nic z toho ale podobu našeho časopisu nijak zásadně neovlivní. Z obsahu vám v prvé řadě doporučuji hlavní článek o službě žen v církvi. Současná diskuse je spletitá, ale jedno je jisté: Ženy tvoří v církvi mírnou většinu. Jsou věrné, vytrvalé, iniciativní a v neposlední řadě jsou ochotné se podílet i na vedení sboru. Existuje však oblast služby v církvi vyhrazená čistě mužům? Odpověď na tuto otázku hledá ve svém příspěvku Pavel Černý. Naproti tomu David Novák se zamýšlí nad pavučinou internetu. Je to past, anebo žebřík, po kterém se dá vyšplhat daleko a vysoko? Internet pravděpodobně představuje mnohem větší milník než vynález knihtisku. Ale i za času Gutenberga se objevila nejistota, co nová technologie přinese. Tenkrát se knihy nejenom četly, ale i pálily. Přesto se Jednota bratrská k nové technologii neotočila zády a začala velmi rychle šířit svůj nový kvalitní překlad Bible. Internet pak staví naši církev před ještě větší výzvu. I naše Brána je už roky přístupná také na webu. Nyní uvažujeme o facebookové stránce, která by pomohla rozvíjet diskusi. V neposlední řadě vám Daniel Kunášek představí zajímavé ekumenické hnutí Nová generace. A která generace je ta nová? Zřejmě zklamu všechny třicátníky. Tady je řeč o středoškolácích. Je pozoruhodné, že k zakládání klubů NG nedochází na půdě církve, ale přímo na středních školách. Přejeme nejenom jim, ale i našim čtenářům úspěšný start do nového pololetí! Váš

Redakční rada – Mgr. Libor Duchek Mgr. David Kašper – Bc. Kateřina Korábková Bc. et Bc. Pavla Lioliasová Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – Judita Košťáková Editor – Bc. Anna Duchková Vydavatel – Kodex, o.p.s. – IČ 27895980 Ev. č. MKČR E 5080 – ISSN 1803-828X Tisk – GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. Praha Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce Redakce a administrace – Kodex, o.p.s. Soukenická 11, 110 00 Praha 1, tel. 222 31 26 56 Není-li uvedeno jinak, jsou fotografie z archivu časopisu www.i-brana.cz – brana@cb.cz

DAVID KAŠPER, redaktor


SLOVO

1. Samuelova 1,1–28

ZÁVAŽNOST SLIBU text JAN OLŠÁK foto BRÁNA

D

nes budeme mluvit o výzvě, kterou najdeme v knize Kazatel: „Neříkej – byl to omyl!“ My to ale říkáváme docela často. Kdo se ostatně někdy nesplete? Jedno přísloví říká: „Mýlit se je lidské, ale zůstávat v omylu je bláznovství.“ Bible počítá s naší omylností, ale v případě, o kterém se píše v knize Kazatel, se jedná o něco jiného. Kořenem je tu totiž slib, a to ne ledajaký. „Když bys učinil slib Bohu, neprodlévej ho splniti.“ Na takovéto sliby se vztahují mnohem vyšší nároky Písma. Jak je to vlastně se sliby a jak se k nim Bible staví? Slib je zcela dobrovolný. Můžeme jej učinit a taky nemusíme. Pán Bůh naše sliby neodmítá; přijímá je, ale nevynucuje. V Božím slově čteme výzvu: „Učiňte slib…“, ale okamžitě následuje další: „…a splňte jej Hospodinu, svému Bohu.“ (Ž 76,12a) V našem textu je docela rozumné východisko pro všechny, kteří mají obavu, že by slib nesplnili – raději neslibovat než sliby neplnit. O slibu vypráví příběh Chany (Anny), maminky Samuela, a je jedním z nejdojemnějších, které v Bibli máme. Chana si toho od své sokyně zakusila víc než dost. Každoroční poutě do chrámu kořeněné jízlivými poznámkami Peniny a houfem jejích dětí byly pro ni utrpením, které si dost těžko dovedeme představit. Že by z takové návštěvy kostela měla nějaké požehnání nebo alespoň prostou radost, to ani náhodou. Kéž by už bylo po všem, už abychom raději šli domů. Přesto si tentokrát ještě jednou zašla do chrámu (jaksi mimo úřední hodiny, když tam už bylo prázdno) a znovu se vroucně, v hořkosti srdce modlila. Pokolikáté už? Tentokrát se rozhodla modlit jinak. Zavázala se Bohu nevšedním slibem: „Hospodine zástupů, jestliže opravdu shlédneš na ponížení své služebnice a rozpomeneš se na mne, jestliže na svou služebnici nezapomeneš, ale daruješ své služebnici mužského potomka, daruji jej tobě, Hospodine, na celý život.“ Nic menšího Pánu Bohu nenabídla. Netaktně se k tomu připletl kněz Élí. Když pochopil, že se spletl, a aniž by věděl, o jakou konkrétní prosbu jde, řekl Chaně, po čem tak velice toužila: „Jdi klidně domů a už se netrap. Neboť Bůh Izraele ti jistě dá to, o co jsi ho tak naléhavě prosila.“ Zvláštní, že právě toto byl pro Chanu bod zlomu. Uvěřila tomu, co řekl kněz Élí, dokonce se

4 leden 2017

najedla (jak jí Elkána už dříve doporučoval) a od této chvíle už její tvář nebyla smutná. Chana slib nejen učinila, ona jej taky splnila. Splnit slib je asi vždycky těžší než jej vyslovit. My, kteří máme děti nebo vnoučata, si snad dokážeme představit, jak těžké muselo být pro Chanu slib splnit. Dokud byla bezdětná, nevěděla ještě dost dobře, jak je to milé, mazlit se se svým synáčkem. Muselo ji ubíjet to, co jí pravděpodobně říkala Penina: „Tys snad ztratila zdravý rozum. Konečně se dočkáš děcka a chceš ho dát do chrámu? A v takovém věku? Ani omylem bych to neudělala!“ Chaně zřejmě táhly hlavou neodbytně i jiné argumenty pro to, nechat si Samuela doma: „Kdyby to do Šíla aspoň nebylo tak daleko, abych za ním mohla chodit častěji než jen jednou do roka. V Šílu nakonec žije více matek, které by tam své synky mohly dát a měly by je pod dohledem. Tak proč já z takové dálky? A pak tu jsou ty zvěsti o podezřelém chování Chofního a Pinchasa (Ofního a Fínese). Nestane se nakonec, že ho tam ti dva špatným příkladem zkazí a já ho ztratím dvojnásob? Toho bych se nechtěla

JAN OLŠÁK (70) Vyučil se soustružníkem, později strávil 42 let za volantem sanitky. Ve sboru Církve bratrské na Vsetíně vedl mládež, později mladé rodiny, učil v besídce a doprovázel společný zpěv při bohoslužbách na varhany; v této službě stále pokračuje. Občas slouží kázáním. Rád píše divadelní hry s duchovní tematikou. Je ženatý, má dvě dospělé děti a tři vnoučata. Patří do sboru CB Vsetín-Jasenka.


dožít! Mám ho mezi ně vůbec pustit?“ Nevíme, jestli na ni někdy dokonce nedolehla pochybnost největší: „Nebyl můj slib omyl?“ Pro Chanu to omyl nebyl! Když nastal ten správný čas, začala jednat. Vzala tříletého býčka, půl pytle bílé mouky, měch vína, a přestože byl chlapec ještě malý, odvedla ho za doprovodu celé rodiny do svatyně. Élímu se připomene: „Prosila jsem tenkrát o tohoto chlapce. Hospodin mou naléhavou modlitbu vyslyšel a dal mi, oč jsem ho žádala. Vyprosila jsem si od něj syna a slíbila jsem, že ho na celý život odevzdám do jeho služby. Vyžádala jsem si ho od Hospodina pro Hospodina.“ Chana plní veřejně to, co slíbila v naprostém soukromí, ve svém srdci. Élí tehdy viděl jen pohybující se rty, neslyšel ale nic. Snad každý z nás má za sebou nějaký důležitý slib. Zřejmě jsou mezi nimi i takové sliby, ke kterým jsme přizvali Pána Boha. Pokračováním je pak to už známé: slib splnit nebo jej plnit dlouhodobě, což bývá nejednou ještě těžší. Třeba slib při vstupu do sboru. Jsem vděčný všem našim kazatelům, kteří více nebo méně často připomínají, co že jsme to tenkrát vlastně slibovali. Náš slib měl řadu svědků, a jeho svědkem byl především sám Bůh, který náš slib vzal vážně a přijal ho. Nenutil nás, udělali jsme jej dobrovolně. Všiml jsem si, jak si leckdo z těch, kteří odcházejí ze sboru (a tedy ruší svůj slib) chce pomoct tím, že říká: „Dnes je to jiná církev než ta, do které jsem vstupoval, takže já za to vlastně nemohu.“ Církev je možná jiná, ale jestli to dopracovala tam, kam to dopracovala, je to částečně i moje zásluha. Jistě znáte slavný výrok prezidenta Kennedyho: „Neptej se, co může udělat vlast pro tebe, ale co můžeš udělat ty pro ni.“ Můžeme to i upravit: „Neptej se stále, co může a má dělat církev pro tebe, ale přemýšlej, co můžeš udělat ty pro ni. Chceš změnit prostředí? Změň sebe!“ Snad ještě důležitější mi připadá slib manželský. Obvykle se při svatbách zdůrazňuje věrnost, láska s pohledem do budoucnosti. Starší generace je v neodolatelném pokušení znovu a znovu radit těm zelenáčům, kteří o životě zhola nic nevědí. Člověk by ovšem musel být vizionář, aby tam dohlédl už ve svatební den. Nikdo ale nemusí být vizionář, když se podívá na manželství po 40, 50, 60 letech. Čím mají manželé společných let za sebou víc, tím je zřejmější, jaký jejich vztah opravdu byl. Tím častěji jim také lidé z rozpaků nebo ze zvědavosti kladou záludnou otázku: Jak jste to spolu tak dlouho vydrželi? Hezká odpověď

by mohla být: „Snažili jsme se s Boží pomocí plnit slib, který jsme si na počátku dali.“ Formulace, že Bůh nemá zalíbení v hlupácích nebo bláznech, má ještě jednu variantu. Bůh nemá rád zrádné. Zrádné lidi, zrádné křesťany, zrádné členy církví, zrádné manžely a manželky. Chtěl bych skončit radostným pohledem na sliby a jejich plnění. Ono by se mohlo zdát, že když jsme donuceni slib splnit, abychom dostáli slovu, o něco přicházíme, něčeho se musíme vzdát, něco opustit, s něčím se rozloučit podobně jako Chana se Samuelem. Ale právě Chana je příkladem toho, že to je jinak nebo že to může být jinak. Chana ne-

předává Samuela do chrámu s nějakým nářkem, vzdycháním, lítostí a hořekováním („Co jsem to jenom provedla?“), ale naopak s jásavým chvalozpěvem: „Díky Hospodinu mé srdce překypuje radostí a jásotem. To od něj jsem získala svou sílu a štěstí. Nyní mohu už beze strachu odpovědět svým nepřátelům, neboť jsi mne vysvobodil a mému životu vrátil smysl a radost. V celém vesmíru není vedle svatého Hospodina jiný Bůh.“ O pár veršů dál to vyostřila ještě víc. Kdyby Chana slib neučinila a především nesplnila, neměli bychom v Bibli žádné Samuelovy knihy. Izrael by neměl věrného soudce a proroka, úplně jiného než byli Chofní a Pinchas. Proroka, který vedl národ a pak pomazával budoucí krále. Pokud učiníme Bohu slib a věrně jej splníme, bude to ke slávě Boží. Nebudeme litovat, protože to Bůh mnohonásobně zhodnotí. Budeme se radovat podobně jako Chana. Díky Hospodinu bude naše srdce překypovat radostí a jásotem. ■

2017 leden 5


ROZHOVOR

POVZBUZUJTE MLADÉ DO SLUŽBY připravila KATEŘINA KORÁBKOVÁ foto ARCHIV DANIELA KUNÁŠKA a ANNA ÉDES

Namísto nástupu na vysokou školu se stal dobrovolníkem. Pod hlavičkou mezinárodní organizace Nová generace se soustředí na zakládání a podporu misijních skupinek na středních školách.

6 leden 2017

J

ak se stane gymnaziálnímu studentovi, že jde na rok dělat dobrovolníka Nové generace?

To je dobrá otázka. Já nevím… V Nové generaci jsem byl zapojený docela dlouho, ale když jsem byl v sextě, začal jsem vnímat, že Bůh po mně chce něco víc. Moc jsem nevěděl, co to vlastně znamená, hlavně proto, že to v Nové generaci v Čechách nikdo nedělal. Během dvou let jsem se za to modlil a pak jsem i říkal taťkovi, že vnímám, že bych neměl jít na vysokou, ale že se budu věnovat Nové generaci na full time, ale zároveň jako dobrovolník. Říct to mamce a zbytku rodiny bylo dost těžké. Po gymplu bych totiž měl být ideálně právníkem. Celý rok jsem se toho opravdu hodně bál a přišel jsem si v tom někdy dost sám. Ale pak mě hodně povzbudilo, když za mnou jednou přišel taťka a říká: „Hele, já si fakt myslím, že je to cesta pro tebe, je to od Boha a nějak se to otevře. Byť nevíme, jak to bude, ta cesta se prostě udělá.“ A začal mě podporovat. A pak, když jsem to říkal mamce, stál na mojí straně. Mamky komentář byl: „No, je to lepší, než kdybys mi řekl, že se stěhuješ do Ameriky.“ Vím, že když jsem to říkal, byl jsem zpocený a nervózní, ale pak, když mamka viděla moji práci a zjistila, že se během toho dokážu naučit různé věci, začala mě podporovat možná ještě víc než

taťka, což byl obrovský zlom. Říkal jsem, Bože, díky za to, protože to vůbec nebyla samozřejmost. Pozice, na kterou jsi loni nastoupil, vlastně teprve vznikala. V jakém stavu tedy Nová generace byla v okamžiku, kdy jsi do ní přišel?

V Čechách byl jeden placený vedoucí, a to Petr Rattay. Byl placený sborem jako misijní pracovník Nové generace, ale zároveň měl na starost některé věci ve svém sboru jako jeden z pastorů. A k tomu tam působila spousta dobrovolníků. Většinou to fungovalo tak, že se ze skupinek na školách vybrali ti velice aktivní a řeklo se: Vy budete koordinátoři, pomozte nám, protože bez vás to nezvládneme. Když jsem do toho přišel já, byl jsem najednou někdo, kdo měl dělat jen Novou generaci a nic jiného. Což byl krok do neznáma. Když se v únoru podávaly přihlášky na vysokou, tak jsem věděl, že nikam nejdu, ale vůbec jsem nevěděl, jak to se mnou bude. Jen jsem říkal: Bože, já ti chci věřit. Nevím, kam povede tvoje cesta, ale vím, že jsi mě do toho povolal. A to bylo něco, co mě potom i hnalo v únavě a někdy i od nechuti do práce. Věděl jsem, že jsem tam, kde on mě chce mít, a to bylo potvrzované ne nějakými nadpřirozenými zjeveními, ale jistotou v srdci, pokojem a zároveň rozpoznáním církve kolem. V čem pak přesně spočívala tvoje práce?

Ta práce se víceméně vyvíjela za pochodu. Nikdo přesně nevěděl, co vlastně budu dělat. Taková hlavní představa byla, že budu prezentovat Novou generaci na mládežích, sborech a konferencích. Jenže na to člověk musí udělat reklamu, musí obeslat lidi, aby o něm vůbec věděli. První měsíc jsem strávil tím, že jsem psal články, kdo jsem, co dělám, obesílal e-maily, sháněl kontakty, natáčel jsem video a byl jsem na jedné nebo dvou mládežích. Od nich jsem chtěl nějakou zpětnou vazbu pro další, kterým budu psát.


Pak jsem odjel na deset dní na školení do Švédska, kde mě učili, jak zakládat skupinky, jak se o ně starat, jak kázat, jak prezentovat Novou generaci, jak mluvit, jak dělat některé administrativní věci. Bylo to dost užitečné, ale zároveň, když jsem přijel domů, jsem zjišťoval, že to, co u nich funguje, bude v Čechách úplně jinak. V jakém smyslu to tu funguje jinak?

Největší rozdíl je v tom, že v Čechách člověk má velký problém dostat se do budovy školy. Musíš na sekretariát nebo zazvonit a říct, kdo jsi. Ve Švédsku je do škol volný přístup. Prostě jsme přišli do školy, vylepili jsme plakáty a zase odešli. Nikdo s tím neměl problém. A zároveň je Nová generace v Čechách v podstatě v začátcích. Když jsem začínal, měli jsme šestnáct skupinek a ve Švédsku jich měli skoro tři sta. U nás jsme byli dost malí a žili jsme z darů. Ve Švédsku jsou možná druhá největší organizace pro mládež v zemi a dostávají podporu od státu. Pracuje se úplně jinak, když už máš nějaké kontak-

ty a vlastní auta, projektory nebo počítače. Oni můžou jet kamkoliv a dostanou to proplacené. Já musím přemýšlet, kdo mi cestu vlastně proplatí. Jakou roli v tom pro tebe sehrála podpora od církve?

Velikou. Asi tou největší podporou bylo, že se za mě modlili a ujistili mě, že je to cesta, kterou se můžu vydat. Znamenalo to pro mě hodně. Zároveň se s církví povedlo domluvit, že mi propláceli cesťáky. Podporoval mě můj sbor. Znáš Novou generaci z pozice člena skupinky, teď znáš tuto práci řekněme z druhé strany. Co je podle tebe stěžejní v dnešní službě mezi středoškoláky?

Vypozoroval jsem, že mladí lidé se strašně mění. Lidi o dva roky mladší než já mají úplně jiné záliby. Já skoro ani nevím, kdo je youtuber. A největší překážkou pro mě je, jak mluvit jejich jazykem, být jim blízko, zjistit, co je vlastně zajímá. Řekl bych, že úplně nejpotřebnější je někam patřit.

DANIEL KUNÁŠEK (20) Od roku 2009 je zapojen v Nové generaci, kde nyní pracuje jako pomocník a koordinátor skupinek na středních školách. Studuje angličtinu na Pedagogické fakultě Západočeské univerzity a Teologii křesťanských tradic na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Je členem kutnohorského sboru Křesťanského společenství, zde také vede mládež. Žije v Kutné Hoře.

2017 leden 7


ROZHOVOR

Ať jsou ty skupinky na školách aktivní, ať dělají, kolik chtějí akcí, když už skupinka roste, většinou je to proto, že někdo někoho někam pozve a ten člověk začne někam patřit – cítí se přijatý. Skupinka je velice přínosná i pro křesťany samotné. Jednak se budují noví vedoucí – když někdo dostane za úkol vést skupinku, musí se naučit být zodpovědný za lidi a zároveň se učí důvěřovat Bohu. Nejenom v církvi, na konferencích a na táborech, ale i ve škole, kde mu věci nejsou příjemné, kde dělá to, co ho nebaví. A ještě jedna věc, a to je spolupráce různých denominací. Najednou vznikne skupinka, kde jsou lidi ze čtyř různých sborů, a zjišťují, že mezi nimi není tolik rozdílů, že to, co si myslí o ostatních z jiných církví, není vlastně až tolik důležité. Poznávají, že společným centrem je Ježíš. Navíc každá škola má něco specifického, něco, co potřebuje sama vidět. A v tom jsou právě studenti nejvíc přínosní. Oni sami vědí, co ti lidé prožívají, co „chtějí“ a co potřebují slyšet. Vědí, jaká akce by mohla mít dobrý dopad, jaká by naopak byla ztracená a k ničemu. A to lidé zvenku, kteří nejsou součástí školní obce, nevidí. Jak moc se podle tebe mladí věřící zajímají o evangelizaci?

Řekl bych, že dost záleží na tom, jak je to nastavené v jejich sboru. Jsou sbory nebo možná denominace, které jsou hodně promisijní, a jsou sbory, které to naopak neřeší. A dost to ovlivňuje mladé. Vidí, co dělají starší bratři a sestry. Nicméně když člověk hoří pro Pána nebo má touhu být s Bohem, úzce s tím souvisí sdílení. I když se občas člověk bojí, tak když má rád Pána Ježíše, stejně se lidi kolem něj dozvědí, že je věřící. Myslíš, že v tom hraje roli i vnitřní nastavení? Třeba že introvertní lidi s tím mají problém, protože si řeknou, že tohle pro ně není?

Myslím, že určitě. Kdo je extrovert, automaticky chce, aby lidé věděli, co v něm je. Introvert nemá potřebu to sdílet. Extrovertní lidi často jsou vedoucí skupinek a introvertní jsou spíše jejich součástí. Právě oni 8 leden 2017

jsou ale daleko víc potřeba. Mlčí, ale jsou aktivní, kdežto extroverti naopak pořád mluví, ale často nedělají nic. Pak jsou taky skupinky, kde vedou introverti, například jako já. Občas skupinku nemá kdo vést, tak se toho chytnou, protože vidí potřebu. Když jsi říkal, že jsi introvert, jak snášíš tuhle extrovertní práci?

To by byl asi delší příběh. Řekl bych, že jsem introvert naučený být extrovertem. Kdysi, když jsem přijal Pána Ježíše a když jsem mu odevzdal celý svůj život, začal jsem vnímat, že budu člověk, který káže, ale nebylo to něco, co by se mi úplně líbilo. Začalo se to ale rozvíjet, lidi to začali rozpoznávat a dávali mi k tomu příležitost. Souviselo to i s Novou generací, když jsem musel mluvit na veřejnosti. Začalo mě to obrovsky bavit a i dnes si to užívám. Ale většinou se pak potřebuju zase stáhnout a  sledovat lidi z dálky. Řekl bych, že jsou lidi, kteří mají obda-

Jsou si studenti, kteří zakládají skupinky, typově podobní, nebo jsou různí?

Jsou si určitě podobní v tom, že chtějí něco udělat a většinou mají srdce pro misii. Často už v církvi něco dělali. Na osobnosti už potom tolik nezáleží. Vypozoroval jsem, že jakmile je v církvi někdo aktivní, tak se ho chytnou všichni ostatní, a ten člověk je pak strašně přehlcený. Musí se naučit říkat ne. I v Nové generaci se nám často stává, že máme schopného vedoucího, o kterém si myslíme, že nám pomůže jako další z koordinátorů, ale on pak má jinou službu. Svým způsobem je to pro nás těžké, protože pořád musíme hledat nové a nové a oni se nám stále rozutíkávají. Na druhou stranu nám to vlastně nevadí. Vždyť to, že lidi rostou, je Boží princip. Když jsem loni nastoupil, snažil jsem se vedoucím skupinek, které začínaly, říkat: Hele, ty začínáš, ale zkus skoro oka-

STOUPNOUT SI NA ULICI A OSLOVOVAT NEVĚŘÍCÍ NENÍ ŠÁLEK KÁVY, PRO KTERÝ BYCH SE ROZHODL.

rování mluvit na veřejnosti nebo evangelizovat, a pak jsou takoví, kteří naopak žijí víru, a lidi se jich na to začnou ptát. Jejich způsob evangelizace je na bázi přátelství. To dělal i Ježíš – chodil a kázal, ale zároveň ty lidi přijímal, navazoval s nimi přátelství, a proto jim imponoval. Cítili se u něj dobře. A pak, když se to rozkřikne, přijdou další. Pro mě osobně je daleko příjemnější evangelizovat na bází přátelství nebo naopak kázat na veřejnosti v případě, že lidé přišli dobrovolně. Ale kdybych si měl stoupnout na ulici a oslovovat nevěřící lidi, kteří o to nemají zájem, tak to není pro mě. Byť jsem to párkrát dělal a něco jsem se z toho naučil, není to šálek kávy, pro který bych se rozhodl.

mžitě hledat lidi, kteří to vezmou po tobě nebo kteří budou schopní skupinku vést, když tam nebudeš. I pro mě samotného je to hrozně těžké. Zároveň mě hodně baví dávat příležitosti a vidět nějaký posun. Je to ale těžké a je to výzva. My vedoucí často máme pocit, že když něco uděláme sami, bude to rychlejší, efektivnější a tak, jak chceme. V tomhle byl pro mě velkým přínosem Petr Rattay, který mi dal příležitost, a došlo to tam, kde to je teď. Myslíš, že v církvi je obecně dobře nastavený princip výchovy k učednictví?

Záleží asi na denominaci. Myslím, že Amerika to má o dost víc zvládnuté než


Sjezd mládeže Apoštolské církve pořádaný v Kolíně byl jednou z konferencí, kde David Kunášek Novou generaci představil. vpravo: Představení Nové generace proběhlo i na několika různých mládežích, mimo jiné v Českém Těšíně.

my a že obecně v Čechách se to církev musí učit. Myslím, že bychom na tom měli zapracovat. Bylo by super, kdyby každý člen byl aktivní, což se asi nikdy nepovede. Sbory, skupinky, mládeže vždycky mají pár lidí, kteří to táhnou a kteří si rozeberou všechny možné služby, a zbytek se jen veze. Tak to asi bylo, je a vždycky bude. Ale přijde mi to veliká škoda. Kdyby člověk měl jednu službu, dělal by ji o dost efektivněji. Když dělá hodně věcí, je úplně vyždímaný a hrozí mu i vyhoření nebo veliké obavy ze služby vůbec. Ježíš chce, abychom všichni pracovali. Pavel říká, že jsme nebyli spaseni ze skutků, ale milostí, a Jakub dál pak říká, i ty skutky jsou potřeba. Myslím, že se to doplňuje. Přál bych si, aby všichni byli aktivní. Myslíš, že je mládež ve službě dostatečně povzbuzovaná?

Podle mého názoru je potřeba, aby vedoucí vždycky dával příležitost ostatním, i když o to třeba úplně nestojí, a aby je povzbuzoval. Myslím, že to povzbuzování mladší generaci chybí. Starší věci udělají rychleji, možná už jednodušeji, ale mladší generace by tomu mohla dát nový drive. Vidíš tady v Čechách nějaký posun v oblasti mladých lidí a víry? Je to tak, že dělají nové věci, nebo naopak stagnují?

tak to nestíhá ani náhodou. V tomhle do nás investují dost. Když bychom to ale měli převést do církve, tam mladý člověk nedostává tolik prostoru, kolik je v něm potenciálu. Zase bych ale řekl, že záleží na sboru. Ale ptala ses na posun. Všiml jsem si, že mladší z naší generace už nevnímají bariéry mezi církvemi a denominacemi tak striktně jako ti starší. Spolupráce mladých má také častěji podporu starších, kteří se sami do spolupráce třeba tolik nehrnou. Dám příklad: Je sbor, který se řekněme před dvaceti lety roztrhl a jsou tam mezi lidmi některá zranění. Někteří se cítili ukřivdění, ty druhé nemají moc rádi, protože mají trochu jinou teologii. A jejich děti se začnou scházet nebo spolupracovat. Myslím, že dost často ti starší, kteří mají s těmi druhými problém, říkají: „Tak jo, za jednotu křesťanů se modlíme, běžte do toho.“ Ale zároveň oni sami se necítí na to, aby to udělali. Myslím, že v mezicírkevním dialogu posun je, a vzájemné chápání církví mi přijde lepší než dřív. To se týká i Nové generace. Tam mladí lidé spolupracují. A to, že mají podporu svých sborů, je přínosné pro skupinku, pro sbor, i pro lidi, kteří na skupince jsou. Mají větší rozhled, začnou chápat, v co věří ostatní, a zjistí, že jsme na tom dost podobně. Ani nevíme, proč se nemáme rádi, ale vyznáváme to samé. ■

Je spousta konferencí, táborů a všeho možného pro mladé a člověk, kdyby chtěl objet všechno, 2017 leden 9


ADVERTORIAL

POMOZTE NEJNUZNĚJŠÍM DĚTEM Z DĚTSKÉHO DOMOVA SAVAR V BANGLADÉŠI Prostřednictvím Nadace Mezinárodní potřeby můžete dát nové životní možnosti dětem z Bangladéše. Nadace Mezinárodní potřeby podporuje vzdělání a duchovní péči pro stovky dětí v pěti chudých zemích světa (Dálková adopce PLUS®). V ČR díky dárcům podporuje křesťanské lektory přednášející na českých školách na důležitá životní témata (program Zdravá mládež). Jedním z projektů, do nichž se může kdokoliv finančně zapojit, je podpora vzdělání dětí v Bangladéši. Pojďte se s námi na chvíli podívat do jedné z nejchudších zemí světa. Bangladéš patří mezi nejlidnatější a nejchudší země světa. Vesnické oblasti jsou zaměřené na zemědělství a celá země trpí takřka každý rok záplavami. V Bangladéši je odhadem 19 milionů dětí ve školním věku a 3 miliony z nich se nedostanou do škol. Celkem asi 4 miliony dětí tvrdě pracují, aby se mohly každý den najíst. Podle studie UNICEF z roku 2009 zde žije více než 3,5 milionu sirotků či opuštěných dětí v extrémní nouzi. Křesťanská organizace International Needs (IN) provozuje dívčí dětský domov Savar v Dháce, hlavním městě Bangladéše. Žijí zde dívky, které sem přišly z prostředí extrémní chudoby, života bez rodiny na ulici či těžké práce. Mnoho dětí je z rodin, které konvertovaly od islámu ke křesťanství. Takové rodiny se dostávají do velkých 10 leden 2017

Nadace Mezinárodní potřeby je nezisková organizace, která byla založena v roce 1995. Jejím posláním je podpora neziskových projektů s křesťanskými kořeny v ČR i v zahraničí.

potíží – rodiče obvykle okamžitě přicházejí o práci a pak nejsou schopni se o své dítě postarat. Děti v domově žijí ve velmi prostých podmínkách, ale mají zajištěny veškeré potřeby, laskavou péči, bezpečné ubytování, oblečení, jídlo, zdravotní péči i kvalitní vzdělání. Při domově funguje základní a střední škola a malé koleje pro vysokoškoláky. Škola až do 10. třídy je součástí domova. Poté mo-


hou děti studovat na jiných školách a dál bydlí v dětském domově. Dětský domov má křesťanský charakter a děti zde dostávají příležitost, aby se přirozeně seznámily s křesťanskými hodnotami. Většina dětí opouští domov po dosažení dospělosti jako aktivní křesťané. Veškerá pomoc IN je možná jen díky podpoře dárců. Dětem se tyto programy líbí a také veřejnost přijímá práci IN přátelsky, přestože převážná část obyvatelstva Bangladéše vyznává islám. Praktická pomoc a láska zde překonávají náboženské rozpory. Na jaře 2016 tento projekt navštívil výkonný ředitel NMP Mgr. Petr Horáček. Reportáž z jeho cesty včetně návštěvy tohoto dětského domova můžete shlédnout na www.mezinarodni-potreby.cz. Nyní je možné tyto nejchudší dívky z dětského domova Savar podpořit prostřednictvím NMP i z České republiky, a to v rámci programu Dálková adopce PLUS®. K pravidelné finanční podpoře vámi vybrané dívky, která čeká na své dárce, se může-

te přihlásit na výše uvedených webových stránkách. Dárci přispívají na život jednoho konkrétního dítěte v domově a na oplátku od NMP několikrát ročně dostávají pravidelné zprávy o dítěti. Projekty, jako je tento, mají doopravdy smysl. Bez vzdělání se lidé z chudoby dostanou jen těžko. A ty nejchudší děti se bez pomoci nedostanou ani z ulice či z každodenní dřiny, aby se vůbec mohly najíst. V rámci programu Dálková adopce PLUS® je také možné podporovat vzdělání dalších dětí, a to v Bangladéši, Nepálu, Indii, na Filipínách a v Ugandě. Významným projektem NMP přímo v České republice je program Zdravá mládež – podpora přednáškové činnosti na českých školách. Přednášky se týkají etických témat. Lektoři jsou z křesťanských neziskových organizací a ročně zasahují životy desetitisíců mladých lidí v naší vlastní zemi. Více najdete na: www.mezinarodni-potreby.cz ■ MGR. PETR HORÁČEK výkonný ředitel Nadace Mezinárodní potřeby

Dívka, která domovem prošla, vypráví „Když mi bylo pět let, můj otec velmi vážně onemocněl. Mám ještě sestru a bratra. Naše matka byla v té situaci bezmocná, nedokázala nás uživit. Byla to opravdu hrozná doba. Proto jsem byla přijata do dětského domova Savar pro sirotky a chudé děti. V domově bylo asi dvě stě dětí – sirotků nebo dětí z velmi chudých rodin. Bylo tam jídlo, ubytování, možnost vzdělávání. Mohla jsem tam být úplně zadarmo! Všichni pracovníci domova nás vychovávali a věnovali nám spoustu námahy a laskavé péče. Díky tomu jsme se tam cítili jako doma. Učitelé nám také říkali o Bohu. V dětském domově jsme vyrostli v kázni a dobré péči. Díky tomu se z nás mohli stát úspěšní lidé, kteří budou přinášet dobré věci svému okolí.“

foto NMP

2017 leden 11


ŽIJEME V CÍRKVI

Proč se v církvi zpívá

HUDBA V NAŠICH SHROMÁŽDĚNÍCH text PAVEL ČERNÝ foto ARCHIV BRÁNA

Málokterý prvek bohoslužby vyvolává takové kontroverze jako hudba. Snadno se stává katalyzátorem zvýrazňujícím nejrůznější rozdíly mezi návštěvníky shromáždění. Následující text ale dokládá, že k bohoslužbě nedílně patří.

M

ThDr. PAVEL ČERNÝ, Th.D. (67) Teolog a učitel na ETS.

12 leden 2017

artin Luther, jehož 500. reformační výročí si letos připomínáme, o hudbě řekl: „Hudba je čistým a úžasným darem Božím, který mne často probudil a přispěl k radosti z kázání. Hudba je Božím darem, (...) kladu ji na nejvyšší místo hned po teologii a patří jí nejvyšší úcta. (…) Jen hudba, hned po slově Božím, si zaslouží, abychom ji velebili jako učitelku a vychovatelku citů lidské duše.“ S tímto vysokým oceněním hudby v církvi není Luther zdaleka sám. Známý evangelista Billy Graham v rozhovoru řekl, že více lidí dalo svůj život Kristu při písních v podání jeho spolupracovníka, zpěváka George Beverly Shea, než při jeho kázáních. Člověk vnímá Pána Boha svou myslí, ale také svými emocemi. V přemýšlení nad Božím slovem zaměstnáváme svoji mysl a do ní hovoří hlas Ducha svatého. To vše se ale dotýká i našich citů. Emoce nemají být dlouhodobě potlačovány a zanedbávány. Člověk potřebuje dát průchod své radosti i svému smutku. Zkušenost Izraele s Hospodinem je vyjadřována chvalozpěvy, písněmi modliteb a hymnů. Jejich středem je vždy Hospodin ve svých stvořitelských a vysvoboditelských činech.

Při pohledu do Starého zákona nás překvapí, kolik prostoru bylo věnováno hudbě a písni. Tisícové sbory Levitů – chrámových zpěváků – zpívaly a chválily Boha v chrámové bohoslužbě. (2Sa 6,5; 1Pa 13,8; Neh 12,46) Ve Starém zákoně nalezneme pro bohoslužbu tři odlišná slova: 1) halál – chválit zvukem, halasit, zvučet – z toho je slovo haleluja; 2) zámar – zpěv a hra na hudební nástroje; 3) yádá – vyjádření prožitků gesty a pohyby těla. V bohoslužbě Izraele nalézáme řeč slov, akustické vjemy, řeč těla i vizuální jevy. Řeč slov je nám zřejmá, akustické vjemy jsou spojeny se zpěvem, hudbou i chvílemi ticha. Řeč těla se týká postojů, gest a pohybů, které často doprovázejí zpěv. Chvála, vděčnost a radost mají v jednotlivých kulturách svá vyjádření v různé řeči těla. Podobně i smutek, zklamání, bolest a utrpení, bývají vyjadřovány opět jinými gesty a pohyby. Židé při své bohoslužbě tleskali, hlasitě troubili, tloukli do cimbálů, tančili a různými způsoby se radovali před Pánem. (Ž 98,4;149,3;150; 1Par 15,16; 2Par 5,12) Zpívalo se o četných izraelských svátcích, zpívalo se při svatbách a domácích setkáních. V této zpívající kultuře vyrůstal Ježíš z Nazareta – Mesiáš. O jeho dětství mnoho nevíme, ale se svými učedníky zpíval, například na Olivové hoře. (Mt 26,30) A církev, na počátku složená převážně z židů, nepochybně zpívá. Zpívají ale i nově vznikající místní církve v helénistickém prostředí, například v Korintě. Tam se lidé shromažďují a někdo z nich přinese píseň. (1K 14,26) Církev Ježíše Krista byla od samého počátku církví zpívající. Pán Ježíš znal a nepochybně užíval zpěvník Izraele – knihu žalmů. Žalmy nepochybně měla v repertoáru i křesťanská církev. Na evangelium ne-


mohli osvobození hříšníci odpovědět jinak než radostným chválením. Apoštol Petr ve svém kázání o letnicích ukazuje, jak Boží vítězství rozvazuje jazyk svědků k jásotu. Naplnění Duchem svatým se projevuje zpěvem žalmů, hymnů (patrně chvalozpěvů) a Duchem svatým vyvolaným zpěvem radostných ód. (Ef 5,19n) V Ko 3,16 nalézáme důraz na zpěv, který buduje, a to nejspíše ukazuje k písním vyznavačským. Způsob zpěvu je dán kulturou. Nesmíme zapomenout, že také náš zpěv má být s vděčností v srdci. (Ko 3,16) Spojení slova a melodie prohlubuje naše vnímání a pro-

žívání. Zpěv písně probouzí emoce a naši představivost. K významu slov je přidávána hodnota melodie, rytmu, přednesu a poetického i obrazného zpracování. Z dějin církve se nám dochovalo mnoho písní. Ještě dnes zpíváme staré středověké písně a jsme jimi spojováni s Kristovými svědky, kteří byli před námi (např. Husovy písně). Zachovalo se mnoho písní z různých výrazných období, jakými byla například česká i světová reformace. I duchovní obnova církve bývá spojena se zpěvem písní. Můžeme připomenout probuzenecké písně z 18. a 19. století.

V nedávných letech obnovený důraz na chválu přinesl novou dynamiku a rozvoj zpěvu písní chval. Své prožitky a emoce můžeme vložit do písní nejrůznějšího žánru a stylu. Zapomenout bychom neměli na píseň při domácí pobožnosti. Píseň zpívaná s dětmi v rodině je úžasným pomocníkem pro předávání Božího slova. Píseň je také důležitým nástrojem v pastoraci. Lidé obtížení stářím či nemocí dokáží reagovat na známou píseň, která rozezvučí tóny v jejich duši. Zpívající církev, zpívající rodina i zpívající jednotlivec jsou svědectvím o působení Ducha svatého v dnešní době. Jsou písně, které člověka přímo zvedají z lavice, ale jsou i takové, při kterých je možné vyjádřit a vyplakat svá trápení. V církvi se zpívá a bude se zpívat do té doby, než bude pozemská bohoslužba vystřídána tou nebeskou. Boží dětí zpívají! Někdy tryská ze srdce chvála, jindy poslušná odpověď na Boží slovo. Pokud učedník Kristův nezpívá a není to z důvodu ochrnutí hlasivek, pak je to pastorační problém, který signalizuje, že něco není v pořádku. Boží děti denně zpívají Pánu novou píseň! ■

inzerce

Informace o výběrovém řízení • Předpokládaný termín nástupu únor 2018 • Možnost plného i částečného úvazku • Uzávěrka přihlášek do výběrového řízení 28. února 2017 • Tajemník by měl být vybrán do konce června 2017 Zájemci o přihlášku do výběrového řízení si mohou napsat o kritéria výběru tajemníka a požadavky na kandidáta na adresu lubomir.ondracek @ kaes.cz nebo info@ ea.cz


TÉMA

MUŽ A ŽENA V CÍRKVI text PAVEL ČERNÝ ilustrace ONDŘEJ KOŠŤÁK

V otázce postavení mužů a žen v církvi mají mnozí jasno. To jasno ale nevypadá u všech stejně, mnozí čtou Písmo brýlemi vlastních představ. Následující článek připomíná, co Bible skutečně říká a co z toho může vyplývat.


T

ímto tématem vstupujeme na třaskavou půdu, která svědčí o jistém napětí v kulturních paradigmatech dnešní doby. Bouřlivé hnutí za emancipaci žen, která probíhá přibližně půl století, se významně dotklo naší společnosti. Postupně se vyprofilovalo feministické hnutí (z latinského slova femina – žena). Feminismus dnes zahrnuje celý soubor filozofických přístupů, sociálních teorií, politických hnutí, a to vše ústí do potírání jevů, které jsou považovány za příčiny, projevy a součást utlačování ženského pohlaví. Některá tato hnutí jsou umírněná a snaží se prosazovat základní lidská práva pro ženy (např. v muslimských zemích). Jiná feministická hnutí jsou velmi radikální, popírají jakékoli rozdíly v dispozicích pohlaví a někdy akcentují přímo nepřátelský přístup k mužům. Feministická hnutí bývají silnější v zemích západní Evropy a v Severní Americe. V postkomunistických zemích zpravidla nedosahují tak velké radikality, protože socialismus už před mnoha lety nahnal ženy do pracovního procesu a dal jim pocítit tíži břemen nejrůznějších zaměstnání. Dodnes vzpomínám na svou pracovní cestu do Sovětského svazu v době „perestrojky“ v roce 1986. Byl jsem šokován tím, že tam ženy konaly nejtěžší fyzické práce, včetně ručního přenášení kolejnic na stavbách železničních tratí. V těchto zemích nebyla ženám odpírána žádná zaměstnání a hrdinkou nebyla matka, ale žena jeřábnice, kolchoznice či kosmonautka. Mezinárodní den žen pak oslavoval ženu – budovatelku socialismu. Tyto doby jsou pryč a dnešní feministická hnutí se zaměřují na kariérní postup žen v různých zaměstnáních, na srovnatelnou výši platů mužů a žen, na možnost mateřské a stejně tak i otcovské dovolené a na genderově korektní jazyk. Vznikají nová označení různých pracovních funkcí s ohledem na ženy. Objevují se výrazy, které se jen těžko zařazují do normálního jazyka, jako například majorka, psychiatryně, chiruržka apod. Celé genderové hnutí hledí s nelibostí na používání nejrůznějších slov, která podle něj straní mužům. Ptáme se kolik obyvatel má republika a nezohledňujeme obyvatelky, říkáme, že přijeli policisté, a přitom nevyjádříme, že mezi nimi byla i policistka. V příčestí minulém píšeme i/y podle toho, zda je zahrnut někdo mužského rodu. To, co

dříve nevadilo, je dnes některým genderově orientovaným lidem skandálem. Můžeme se oprávněně domnívat, že výbuch genderové ideologie byl způsoben mužským šovinismem a nedostatkem lásky a úcty k ženám.

Situace v církvi Křesťanské církve jsou nepochybně ovlivněny různými myšlenkovými pochody ve společnosti, a tak není divu, že si různá feministická hnutí našla cestu mezi křesťany. Nově začalo být podtrhováno, že Bible vznikala v kultuře patriarchální společnosti. Postupně nestačilo to, že mnohé ženy ve Starém zákoně zastávaly mimořádné úlohy a některé z nich jsou například citovány v rodokmenu Krista. Některé se v různých situacích osvědčily i jako statečné bojovnice (Debora, Jáel). Nestačilo ani to, že celý Nový zákon má zvláštní pochopení pro manželství, rodinu a poslání ženy. Nestačilo, že žena – Marie se stává matkou Bohočlověka – Spasitele – narozeného z Panny. Přestalo stačit, že ženy byly prvními svědkyněmi Kristova vzkříšení a v prvotním křesťanství zastávaly na svou dobu mimořádné role ve službách církve a jsou oslovovány a pozdravovány v apoštolských listech. Patriarchální společnost starověku, která se v kultuře biblických dějů projevuje, začala některé čtenáře provokovat. Někteří začali do výkladu Písma svatého vnášet genderovou ideologii a v překladu biblických textů uplatňovali inklusivní jazyk, který atakoval jistou prioritu mužské role. Začalo vadit, že Hospodin vystupuje v biblickém svědectví v mužském rodě, že také Spasitel se zjeví v mužském těle a muži jsou i apoštolové a vedoucí starší a biskupové prvotní církve. Někteří se začali zabývat faktem, že v dnešní církvi vedoucí postavení zpravidla zastávají muži. V naší zemi byla po delším rozhovoru schválena ordinace žen ke kazatelské či farářské službě v Českobratrské církvi evangelické v roce 1953. V protestantských církvích postupně přibylo podobných rozhodnutí, zatímco jiné církve ordinaci ke správě sboru ženám neudělily. Většina křesťanstva, ke které patří také římskokatolická církev a církve ortodoxní, ženy zásadně k biskupskému a farářskému poslání nepověřují. S vědomím, že to v něčem může odporovat názorům propagátorů kazatelské ordinace žen,

ThDr. PAVEL ČERNÝ, Th.D. (67) Po absolvování teologické fakulty (ETF UK) sloužil jako kazatel v Benátkách n. Jizerou, Kutné Hoře a Praze 1 – Soukenická. V letech 1993–2009 působil jako předseda Rady CB a řadu let ve vedení Ekumenické rady církví. Absolvoval řadu pracovních a studijních pobytů (GB, USA, Německo, Singapur, Korea). Věnuje se teologii, ekumeně, je učitelem ETS. S manželkou Hanou žije v Praze, společně mají tři děti a osm vnoučat.

2017 leden 15


TÉMA

ale zároveň i druhé skupině těch, kteří se brání například i zvěstování žen z kazatelen jednotlivých sborů, si dovolím nastínit některé texty z Písma. O této otázce je dnes možné otevřeně hovořit a hledat cestu Kristovy církve dějinami a kulturou. Začněme tím důležitějším! V Církvi bratrské se od samotného počátku uplatňují ženy ve službě. Ženy se starají o život církve, slouží jako diákonky, vyučují děti, mládež i dospělé, konají pastorační práci, dirigují a vedou hudební tělesa, podílejí se na bohoslužbách a mohou být voleny do staršovstev sborů. V dnešních sborech si nedovedeme představit, že by ženy stály stranou a nebyly zapojeny do služby. Často se potvrzuje (např. při vizitacích sborů), že ženy jsou obecně vnímavější vůči duchovním otázkám než muži, více čtou Bibli a křesťanskou literaturu, více se modlí, zápasí o svá manželství, rodiny i církev. Podobný trend potvrzuje i statistika světové misie. Misie je z větší části nesena ženami, a to právě i na obtížných místech dnešního světa. Přes toto silné zapojení žen do služby církve, se můžeme setkat se dvěma zásadními teologickými pozicemi, které vyplývají z různého pocho 16 leden 2017

pení Písma. Jedni jsou označováni jako rovnostáři a druzí jako komplementaristé podtrhující rozdílnost role muže a ženy a jejich vzájemné doplňování. Rovnostáři rádi podtrhují text: „Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu.“ (Ga 3,28) Tato slova jsou ale zjevně zaměřena na otázku spásy. Kristus přišel pro všechny a jeho spása se bez rozdílu dotýká mužů i žen. Z tohoto textu opravdu nelze odvodit zrušení rozdílných rolí mužů a žen v církvi. Od Letnic jsou charismata – dary Ducha svatého, svěřována mužům i ženám. (1K 12,7; 1Pt 4,10) Každý má svěřenými dary sloužit druhým k Boží slávě. Od počátku církve se můžeme v biblických textech setkávat s tím, že muži i ženy slouží v diakonii, zvěstují, prorokují, vyučují, evangelizují, modlí se a pastoračně pečují o svěřené skupiny lidí. To znamená, že Duch svatý rozdává své dary mužům i ženám a církev tyto dary má rozpoznávat a zapojovat do služby. Pokud by někdo chtěl hledat vzory v nedávné historii, tak by mohl připomenout například duchovně vlivné sestry Royovy, sestru Marii Rafajovou a Boženu Jehličkovou. Svědectví a zvěstování


KOMENTÁŘ z úst žen má církvi co dát. Přináší pohledy do Písma, které mužům často unikají, a rozvíjí potřebnou spiritualitu.

Co na to Písmo? Nyní přicházíme k tomu obtížnějšímu. Máme být v církvi spíše rovnostáři, nebo praktikovat komplementaritu s důrazem na rozdílnost a specifičnost role muže a ženy? Exegetické bádání je v této otázce ovlivněno použitou hermeneutikou. Které interpretační klíče považujeme při výkladu za centrální? Někdy mi celá tato nová diskuse připomíná dva tisíce let nekončících rozhovorů o křtu nemluvňat a křtu na základě vyznání víry. Sám mám teologický problém se křtem nemluvňat. Mé porozumění Písmu mě vede jednoznačně ke křtu na základě osobně vyznané víry. („Kdo uvěří a pokřtí se, spasen bude.“ Mk 16,16) Přesto musím v této věci tolerovat své milé kolegy kazatele, kteří mají v tomto bodě jinou hermeneutiku, jsou ovlivněni historickým vývojem církve a považují křest nemluvňat za možný. Naučili jsme se spolu v církvi žít a přát jeden druhému svobodu. V oblasti rolí mužů a žen v církvi máme mnozí za sebou prudší a vášnivější diskuse. V 90. letech do vedení Církve bratrské agresivně bušila Světová reformovaná aliance a hrubě tlačila na přijetí ordinace žen. Myslím, že mužský šovinismus a ženská feministická agresivita v tomto dialogu nemají mít své místo. V ekumenickém hnutí jsem léta spolupracoval s církvemi, které ordinují ženy i ke správě sborů. Bylo možné ve vzájemném pochopení spolupracovat a prožívat jednotu v Kristu. V tomto článku vyjadřuji zkratkovitě svůj pohled na danou problematiku, a protože zásadní věci jsou uloženy v Tóře, zamysleme se nejdříve nad prvními kapitolami Bible. Pán Bůh používá pro člověka výraz ádám (člověk stvořený ze země). Ten je základem nového živočišného druhu, který je, na rozdíl od ostatních tvorů, stvořen k Božímu obrazu. Člověk je stvořen v podvojnosti muže a ženy. Oba společně dostávají úkol být hospodáři svěřené zahrady. (Gn 1,26-27) Druhá kapitola podrobněji rozvádí, že muž nenalezl bytost sobě rovnou a Bůh stvořil ženu jako jeho pomoc ('ezer). Tento výraz neobsahuje nic ponižujícího, ale v určitých souvislostech naznačuje někoho, kdo má

Cesta ženy dějinami DAVID BEŇA, Sbor CB Litomyšl

Biblické texty mluví zprostřed kultur a dob svého vzniku, k těmto kulturám a dobám. A tak mnohdy i proti svým kulturám a dobám, jak připomíná Pavel Černý, a tedy i přes jejich hranice: Slovo Boží je živé napříč časy (Žd 4,12n; 2Tm 3,15nn) a dodnes účinně spoluutváří životy čtenářů i dějiny zemí, kde zapustilo kořeny. A to právě i v otázce muže a ženy. Ano, muž je podle Písem hlavou ženy, jako je Kristus hlavou muže a jako je hlavou Krista Bůh (1K 11,3); a žena se tedy má svému manželovi podřizovat (Ef 5,22). Jak novátorsky, ne-li protikulturně ovšem musela uším prvních křesťanů tato slova znít, uvážíme-li, v jaké době žili a co apoštol dodává! Manžel má svou ženu milovat, tak jako Kristus miloval církev, jíž je hlavou – věrně a pozorně, sebezáporem, sebeobětí, jen aby kvetla (Ef 5,23nn); takže jde podstatně o podřizování oboustranné (Ef 5,21). V Kristu se tak – upozornil mě v rozhovoru Pavel Černý – nabourává tehdy zákonná patria potestas, tj. absolutní moc muže-otce nad manželstvím, ba životem manželky a dětí. V Kristu platí moc lásky. Jak zásadně jiný druh podřízenosti se tu na scéně dějin vynořuje – vzájemnost lásky, služby! Jak jiné pojetí muže a ženy a jejich vztahu tu vidíme! Revoluční a v dějinách vždy znovu revoltující… Že se následující staletí v lecčems vrátila k římskému „genderu“, resp. že se „pavlovská revoluce“ nemohla jednoduše prosadit a že zvláště v novověku – jistě se světlými výjimkami – platilo, že „žena patří k dětem a k plotně“, případně k vyšívání a pianinu, do stínu muže a pod jeho vůli, to na účet evangelia připsat nelze. Jde spíše o moc hříchu, kterou bratr Černý zmiňuje. (Gn 3,16) Ve středověku či v tradičních společnostech byla žena paradoxně snad „svobodnější“ než v měšťáckém prostředí novověku: nesla břímě výchovy dětí, vedla domácnost, neromanticky byla muži hospodářskou oporou. Možná podobně jako starozákonní „žena statečná“ (Př 31,10nn), která vyrábí a samostatně podniká, dle svého uvážení rozšiřuje rodový majetek, udílí pokyny čeládce, jedná s obchodníky, zajišťuje dům, stará se o potřebné atd. A její manžel? Ten tu „dělá politiku“, stará se o věci veřejné (31,23) a blahořečí manželce (31,28–31). Taková paní domu pak večer klidně „ve vší podřízenosti“ přinese manželovi k houpacímu křeslu papuče, řekl v obrazné nadsázce jeden moudrý farář… Pravda, ne každý muž „zasedá v bráně“ a ne každá manželka řídí domácnost. Za úvahu ale jistě stojí, že představa ženy-popelky, utlačované robotnice či sněhurky, pasivní panenky v koutě, neodpovídá biblickým ideálům. Historické reálie byly v každé z biblických dob jistě jiné, prozaické, přízemní. Je rozdíl mezi podnikatelkou Priskou z 1. století n. l. a imigrantkou Rút z dob soudců, mezi válečnicí Deborou a chudičkou vdovou z evangelia. Bez zmínky ale nesmí zůstat jaksi nadčasová Milá z Písně Šalamounovy, vedle Evy a Marie snad třetí biblický archetyp ženy. Její role v (erotickém) vztahu je tak výrazná, iniciační, že někteří vykladači mluví – ve shodě s možnostmi hebrejské gramatiky – o Písni pro Šalamouna, kterou složila právě žena. A vlastně proč ne? Když i tu druhou – tedy vlastně tu první! – nejpodstatnější zprávu Bible mužům přinesly také ženy. (Mt 28) Není ta „cesta muže při dívce“ podivuhodná, nepochopitelná? (Př 30,18n) →

2017 leden 17


TÉMA

funkci být pomocí k dosažení společného cíle. Později apoštol Pavel použije argument prvotnosti stvoření muže podle knihy Genesis, aby podtrhl roli hlavy v manželství a v rodině a také její neměnnost. Žena je stvořena z mužova žebra (boku – místa blízkého mužovu srdci) a muž pojmenovává ženu (íššá). Pojmenování je náznakem jisté vedoucí role v tomto nejužším manželském společenství muže a ženy. Ráj, žel, netrvá dlouho a lidé jsou za svůj hřích vystaveni novým

zenost bude nahlodávat lásku i spolupráci. To není odsudek, ale spíše předpověď, co nastane, pokud necháme hřích vládnout. Vím, že budu některými nepochopen či odsouzen, ale v Genesis 1–3 je akcentována mužova pozice coby hlavy. Nový zákon je plný úmyslných přešlapů proti tehdejší patriarchální kultuře. Ježíš svobodně mluví u studně se Samařankou a hovoří s ní o výkladu Písma. Jindy, ke zděšení přítomných, dovoluje hříšné ženě, aby se ho dotkla, pomaza-

klad o mlčení žen ve shromáždění. V těchto případech se zdá, že to byly skutečně dobové regule pro ženy přicházející z různých pohanských mysterií a svým křikem rušící bohoslužbu v Korintě. Těmito texty nemohou komplementaristé argumentovat proti službě žen v oblasti slova, protože vícekrát jsou ženy naopak vyzývány, aby prorokovaly, evangelizovaly a sloužily modlitbami. Také pastorální rada, aby žena přijímala poučení mlčky s veškerou podřízeností

podmínkám. Je narušen jejich genderový vztah a Bůh vyslovuje rozsudek: „…budeš dychtit po svém muži a on nad tebou bude vládnout.“ (Gn 3,16b) Překlady zde trochu mírní ostřejší hebrejskou dikci. Neznamená to, že dříve zde nebylo dychtění jednoho po druhém, vždyť byli jedním tělem! Tentokrát ale touha bude v nebezpečí sobeckého pokřivení a bude narušovat jejich vztah. Slovy anglického biblisty Dereka Kindnera: „Milovat a opatrovat se stává touhou po dominanci.“ V další kapitole se stejná slova objeví směrem ke Kainovi (Gn 4,7b): „Nebudešli konat dobro, hřích se uvelebí ve tvých dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“ Porušená lidská přiro-

la jeho nohy vzácným olejem a osušila je svými vlasy. Lukáš vysvětluje, že cesty Mistra a jeho učedníků jsou sponzorovány a doprovázeny také několika ženami. Ježíš jako rabín přijímá Marii, která se učí u jeho nohou jako jeho učednice (pozice studenta Tóry před rabínem). Jeden z nejkontroverznějších textů pro odpírače služby žen ve zvěstování se nachází ve Skutcích. Šestkrát je zmiňována manželská dvojice Priscilly a Akvily, kteří vyučují biblické základy. Z toho čtyřikrát je zmiňována žena Priscilla na prvním místě, protože to byla ona, která v této službě byla plně nasazena. Mnoho bychom mohli diskutovat o dalších složitých textech, které hovoří napří-

(1Tm 2,11–15), neobstojí jako argument proti vyučování ze strany žen. Učit se mlčky je vyjádřeno slovem hésychia, které neznamená ticho, ale důraz na pokojné ztišení se před Bohem. Důležitý a protikulturní element Písma v tehdejší době je, že žena se má učit, a to je jediný imperativ ve zmíněné větě. To, co rabínské židovstvo zakazovalo, je dokonce přikázáno, samozřejmě v poddanosti apoštolskému učení. Významnější pro službu mužů a žen v církvi je linie naznačená stvořitelskými řády na počátku Bible a potvrzovaná apoštolským učením o muži jako hlavě ženy. Hojně diskutovaný výraz hlava (kefalé) nelze chápat pouze jako původ autority, ale je, podle mého pohledu, zřetelným

18 leden 2017


KOMENTÁŘ vyjádřením autority v zodpovědnosti. Muž je zodpovědný za péči o svou ženu a svou rodinu, vždyť jeho hlavou je samotný Kristus, kterému se bude z vyjádření své lásky a autority zodpovídat.

Na ženskou dobrý

Praxe prvotní církve

Pavel Černý se zevrubně zabývá vznikem a směrováním feminismu, proniká-

Nápadné je, že prvotní církev navazuje na linii apoštolů a pokračuje vedením sborů a církve presbytery a biskupy. Mezi nimi ženy nenalézáme. Kvalifikace na staršího se vztahuje na muže, který je jedné manželky muž. Nechci do naší diskuse nad službou mužů a žen vnášet dnešní hlediska psychologická, sociologická a další. Snažím se držet pouze studia Písma. Z tohoto studia mi vyplývá, že v církvi mají ruku v ruce sloužit muži i ženy. Obě pohlaví mohou podle svých obdarování sloužit v oblastech apoštolátu, prorokování (analogií je dnešní aktualizace Božího slova v kázání), evangelizace, pastýřské a učitelské služby. (Ef 4,11) Pán Bůh nejen obdarovává své učedníky a učednice, ale také je povolává do služby. Jediné omezení pro službu žen vidím v oblasti vedení církve a správy sboru. Toto omezení nepovažuji za kulturní dědictví, ale za konzistentní učení od Genesis až do prvotní církve. Na jednu stranu jsou ženy povolány do všech služeb (stejně jako muži), do kterých je Pán jako hlava církve volá. Na druhou stranu jsou zde ti, kteří stojí v čele církve a ve správě sboru, kde bude Pán vyhledávat zodpovědnost mužů. Do staršovstev v CB mohou být voleny ženy a je to tak dobře, protože naše staršovstva nerazí směr učení církve, ale pracují v oblasti duchovní i organizační péče o církev. Vyučující starší a dohlížející biskupové ve spisech Nového zákona byli ti, kterým byla svěřena zodpovědnost za směřování církve a kteří překračovali různá dobová paradigmata. Jejich pozice neznamená, že jsou lepší, schopnější a vzdělanější. Jejich pozice se odvíjí od stvořitelských řádů Bohem svěřené autority a zodpovědnosti. Z Písma mi vyplývá, že pozice hlavy je mužovou zodpovědností za rodinu i církev. Zlepšením v rodině a v církvi nejsou ženy, které by se autoritativně chopily vedení svých rodin a církve, ale moudřejší, láskyplnější a duchovnější muži. Prostor pro službu všech v církvi je nesmírně široký a je třeba ho otevřít všem podle Duchem udělených charismat.

ním feminismu do církve, ordinací žen. Zmiňuje dvě protichůdná teologická stanoviska: komplementaristy, zastávající princip doplňujících se rolí muže a ženy, a rovnostáře, kteří se opírají o text: „Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu.“ (Ga 3,28) V druhé části dospívá k názoru, že pozice muže jako hlavy rodiny a hlavy církve vyplývá ze stvořitelských řádů. Dovolte mi nejprve jednu osobní zkušenost z praxe. Kdysi jsem po testu z teologie Nového zákona na ETS vyslechla na svoji adresu poznámku od svého spolužáka: „Na ženskou docela dobrý. “ Pravděpodobně se mělo jednat o pochvalu. Po předchozím studiu na vysoké škole jsem na tento typ „komplimentu“ nebyla zvyklá. Po několika podobných zážitcích jsem feministky začala chápat. Ať chceme nebo ne, feminismu vděčíme za mnohá pozitiva – namátkou vzdělání žen a volební právo, přístup k politice. Občas narážím na ženy, které v církvi nerozvinou svůj potenciál z důvodů různých předsudků a stereotypů. Jistý bratr se například podivoval, proč studuji další obor, vždyť ženy patří přece do kuchyně. (A málem dodal i do postele…) Inu, nejsme andělé a ne všichni oplýváme zralostí a neseme si s sebou nejrůznější předsudky. Za většinou těchto reakcí stojí strach a nejistota, případně arogance. Nemyslím si, že by tento jev vycházel z teologických východisek. Spíš se jedná o pronikání světa do církve. Svět okolo není plný jen ohrožených mužů, ale i nerovnoprávných žen. Zejména ženy potřebují povzbuzovat, aby rozvíjely a uplatňovaly svá obdarování a osobní povolání. Potřebují také povzbuzování ve svém mateřství a v péči o děti. Chybí mi i ženský pohled na biblický text, vyučování. Vlastně tento deficit byl pro mě i důvodem hledání teoložek. Podle Pavla Černého je zapojení žen dostatečné, podle mě má ještě své rezervy. Řešením ale nebude zavedení jakýchsi „kvót“, ale respekt k Boží jedinečné cestě pro každou z nich a odmítání předsudků. Mezi podporou žen ve všech oblastech a autoritativním vedením společenství však vidím rozdíly. Feminismus je v tomto případě slepou uličkou. Písmo pověřuje muže zodpovědností za vedení rodiny a církve, odráží stvořitelský princip. Argumenty ohledně náročnosti, inteligence a schopností, které slýchávám, jsou mimo. Kněz je podle C. S. Lewise „především zástupcem, dvojnásobným zástupcem, který zastupuje nás před Bohem a Boha před námi“. Proč muž a ne žena? Není Bůh genderově neutrální? Můžeme se modlit dokonce Matko naše? A není to koneckonců jedno? Jazyk však utváří naše vnímání světa. Podle Lewise Bůh sám nás naučil, jak o něm máme mluvit. Říkat, že na tom nezáleží, znamená tvrdit, že celá mužská metaforika buď není inspirovaná, nebo sice je inspirovaná, ale zcela nahodilá a nepodstatná. Pavel Černý uvádí, že řešením není autoritativní vedení rodiny a církve ženou, ale zralejší a láskyplnější muži. Stejnou myšlenku uvádí i C. S. Lewis: „My muži můžeme být často velmi špatnými kněžími. To proto, že nejsme dostatečně mužští.“ Nic se nenapraví, přivoláme-li ty, kdo nejsou muži vůbec.

PETRA KAŠPEROVÁ-POLDAUFOVÁ, Sbor CB Praha 5 – Beroun

2017 leden 19


ZÁPISNÍK

ZEMĚ KŘESŤANSKÉ MODLITBY text a foto DANIEL FAJFR

V

DANIEL FAJFR předseda Rady CB předseda ERC

20 leden 2017

závěru roku 2016 jsem se zúčastnil modlitební konference v Jižní Koreji, na kterou přijelo 130 delegátů zastupující 81 zemí ze všech světadílů. S tak silným důrazem na modlitbu jsem se ještě nesetkal. Od rána do večera (Korejci neznají únavu) byly na pořadu semináře a kázání vycházející z Eliášova příběhu, který jednoduše shrnuje apoštol Jakub (5,17–18): „Eliáš byl člověk jako my, a když se naléhavě modlil, aby nepršelo, nezapršelo v zemi po tři roky a šest měsíců. A opět se modlil, a nebe dalo déšť a země přinesla úrodu.“ Nešlo jen o teorii, během dne jsme se několikrát společně modlili za země, kde křesťané vedou těžký zápas, jako je Severní Korea, Venezuela nebo Jižní Súdán. Že je korejská církev modlící se církví, jsem si ověřil i mimo konferenci, kdy jsem mohl navštívit tři sbory – presbyterní, letniční a baptistický. Přestože jsou ve svých denominačních důrazech trochu odlišné, mají stejné evangelijní důrazy a všechny se vyznačují jedním společným rysem – zásadní je pro ně modlitba. Organizují modlitební setkání po celý týden, většinou už od pěti ráno, často do půlnoci, jak komu vyhovuje. Oblíbená je škola modlitby, což je několikadenní seminář nejen o modlitbě, ale s modlitbou. Mnozí se modlí víc než hodinu denně. Na přímluvné modlitbě je založené nejen kázání, ale také všechny aktivity v neuvěřitelném rozsahu služeb. Od pestré práce se všemi generacemi přes skupinový model biblického vzdělávání po misii doma i v zahraničí. Účastnit se modlitební chvíle v hlavním nedělním shromáždění je oprav-

du silný zážitek. Jedno v jaké jste denominaci, většinou se všichni modlí současně a hodně nahlas. Forma není až tak důležitá, horlivostí bychom se ale mohli nechat nakazit. Při této silné korejské zkušenosti jsem si vzpomněl na jednoho kazatele, který mi často říkal: „Modlitební zápas, to je elektrárna sboru.“ Nevím, kolik který sbor této energie „vyrobí“, ale přestože máme dobré a promyšlené programy, je zcela zřejmé, že bez modliteb nám moc nepomohou. Mohl jsem mluvit se všemi kazateli zmíněných sborů a ptal jsem se, co by vzkázali české církvi. Odpovědi byly téměř totožné. Snad by se mohly shrnout tak, jak to vyjádřil dnes už jednaosmdesátiletý Yonggi Cho, emeritní pastor největšího sboru na světě: Centrem všeho musí být Kristus, stále musíme zvěstovat evangelium a spoléhat na moc Ducha svatého, sloužit potřebným, modlit se za nemocné a lámat pouta lidí svázaných hříchem. A to vše provázet horlivými modlitbami. Modlitbou jsme také půlhodinové setkání s pastorem Cho ukončili. Závěrem snad jen dvě přání: Abych získanou touhu obnovit svůj mdlý modlitební život neztratil po přistání na pražském letišti a aby české sbory, nejen ty naše, znovu objevily moc modlitby. ■

Zmíněné sbory: Kwang Myung Presbyterian Church v Uijeongbu, Yoido Full Gospel Church a Yonsei Central Baptist Church, oba v Soulu.


tajemník Církve bratrské pro mládež

Je mi 37 let a ve všem, co dělám a budu dělat, stojím společně se svou ženou Klárkou, se kterou můžeme do mnoha oblastí služby vstupovat jako rodina. K tomu má naše rodina dva další úžasné členy – dceru Terezku (9 měsíců) a téměř dvouletého německého ovčáka Rockyho.

BULLETIN RADY CÍRKVE BRATRSKÉ vychází jako příloha časopisu Brána

Ing. ONDŘEJ SVATOŠ

B

ylo mi 17 let, když se ke mně poprvé dostal text z Bible. Byl anglicky. Nacházel jsem se tehdy na English campu s cílem zlepšit si angličtinu a získal jsem ještě mnohem víc. Ten text byl z 1K 13: „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. (…) A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.“ Náš úkol byl naučit se slovíčka, která jsme ještě neznali, a zároveň napsat svůj názor na daný text. Už si nepamatuji, co jsem napsal, ale rozhodně vím, že během toho týdne jsem mohl plně v praxi okusit, co ta slova z 1K 13 znamenají. Bylo to poprvé, kdy jsem se potkal s lidmi, kteří nejen tvrdili, že Bůh je, ale navíc, že mu důvěřují. To mi hlava absolutně nebrala. Boha jsem vůbec nebral vážně, protože přece neexistoval. Celý ten týden byl velmi zvláštní a já okoušel něco naprosto nového. Abstraktní slova jako přijímání a důvěra se stávaly hmatatelnými. A poté se stalo něco, co změnilo celý můj život. Bylo to jedno slovo – MOŽNÁ. Možná Bůh existuje, a tím také dokážu vysvětlit, co jsem zde zažil. A spolu s ním tedy i Kristus, hřích, odpuštění, radost a pokoj. Ano, právě to slovo „možná“ bylo branou, kterou ostatní slova mohla vstoupit. Dnes si uvědomuji, že jsem v plnosti zažil to, co je napsáno v Janově evangeliu 13,34–35: „Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“ Začal jsem chodit do křesťanského sboru Elim v Písku, kde jsem ve svých dvaceti letech vstoupil do služby mládeži. Nejprve jako člen týmu mládeže a poté jako vedoucí mládeže. Důležitým krokem byla též služba mladým pracovníkům s mládeží v jednoročním biblickém programu Stáž při Křesťanské akademii mladých. Po pěti letech práce v tomto programu jsem dalších pět let pracoval ve staršovstvu a vedení sboru Elim. Mým primárním důrazem byla a je generace 12 až 25. Jí se pak týkalo organizování campů a pobytů, služba prostřednictvím fotbalu a basketbalu, vedení skupinek, vedení jednotlivců a péče o ně apod. Má cesta životem pokračuje a v těchto dnech stojím na začátku služby vedení mládežnické práce v rámci celé CB. Zajímavý posun od dávného slovíčka „možná“. ■

01 | 2017


Z JEDNÁNÍ RCB V PRAZE prosinec 2016 ▪ Rada projednala výsledky Mimořádné konference Církve bratrské, která se sešla v sobotu 3. prosince ve Sboru Církve bratrské v Praze 3 na Žižkově. Řád správy Církve bratrské, jehož návrh předložila Komise pro Řád pověřená přípravou tohoto dokumentu Konferencí Církve bratrské v roce 2012, byl Mimořádnou konferencí schválen poměrem hlasů 100 pro, 60 proti a 22 se zdrželo. Řád má podle rozhodnutí Konference Církve bratrské z roku 2011 odlišný charakter, než mívaly dosavadní řády CB, je skutečně pouze organizačně-správním dokumentem. V platnost vstoupí 1. ledna 2017. Další průběžná práce na církevních dokumentech byla Konferencí svěřena nově zvolené Komisi pro Řád ve složení: David Novák (Praha 13), Petr Geldner (Náchod), David Kašper (Praha 5 – Beroun), Tomáš Pospíchal (Vsetín), Pavel Plchot (Praha 6), Pavel Chráska (Praha 5), Lukáš Pacek (Brno). ▪ Rozhodnutím konference bylo na návrh stávající Rady zkráceno její funkční období (včetně funkčního období odborů Rady) o čtyři měsíce tak, aby zahájení činnosti nové Rady mohlo proběhnout v souladu s nově přijatým správním řádem 1. září 2017. ▪ V dalším jednání byl konferencí zvolen nový celocírkevní tajemník pro mládež Ondřej Svatoš z Písku. Rada vyslovila na základě tohoto rozhodnutí souhlas s uzavřením pracovního poměru s Ondřejem Svatošem na funkci tajemníka Odboru pro mládež od 1. ledna 2017 na plný pracovní úvazek. ▪ Konference rovněž rozhodla o založení nového Sboru Církve bratrské v Sušici s platností od 1. 1. 2017. V návaznosti na toto rozhodnutí Mimořádné konference zajistí Tomáš Holubec volbu kazatele ve Sboru Církve bratrské v Sušici v nejbližším možném termínu. ▪ Rada jmenovala na základě žádosti ostravského sboru Církve bratrské Matúše Kušníra administrátorem sboru v Ostravě s platností od 1. února 2017. ▪ Rada vyslovila na základě rozhodnutí konference CB souhlas s uzavřením pracovního poměru s Danielem Joklem na funkci tajemníka Odboru pro dorost od 1. ledna 2017 na plný pracovní úvazek. Pracovní poměr předchozího tajemníka Jana Homolky skončí k 31. prosinci 2016 na základě předchozí smlouvy.

SJEZD DOROSTŮ 2016

M

yšlenka na uskutečnění sjezdu dorostů mezi námi žila od nepaměti. Naše snění se vždy rozplynulo ve chvíli, kdy jsme o ní začali reálně přemýšlet: Nechtělo se nám kopírovat scénář sjezdu mládeže. Obávali jsme se organizační i finanční stránky akce. Přece jen starat se o bezpečnost tisíce dospělých či skoro dospělých na sjezdu mládeže je něco jiného než starat se o často malé děti a pubescenty. A tak tým kolem Honzy Homolky, tajemníka pro dorost, raději organizoval Sion – velkou míčkovou bitvu. Léta jsme pořádali Biblickou stezku – regionální a celostátní orientační běh pro tříčlenné hlídky. Nelze nezmínit Meč krále Davida, akci přesahující do světa larpových her. S těmito podniky jsme si jako Dorostová unie (do roku 2015 splývající s Dorostovým odborem) vystačili a nevnímali jsme potřebu je početně rozšiřovat. Potom přišlo personální zemětřesení a s ním nový vedoucí Dorostového odboru Daniel Jokl. Jeho pohled byl čerstvý. Od počátku s několika dalšími vedoucími sdílel velkou vizi – co nejdříve uspořádat sjezd dorostů. Vysvětlovali jsme mu bezpečnostní a finanční rizika. Nezdála se nám koncepce kopírující sjezd mládeže. Nedal se odradit. V roce 2014 se uskutečnil první sjezd dorostů v historii Církve bratrské. Měl název Příliv a podtitul „Nikdy nevíš, co přinese“. A byla to velmi dobrá akce. Naše staré obavy se postupně rozplynuly a naopak jsme získali chuť založit novou programovou řadu. Dnes, na konci roku 2016, je za námi už druhý sjezd dorostů. A mým úkolem je poodhalit jeho zákulisí.

JAK VZNIKÁ SJEZD První fáze – hledání vhodného objektu Rok předem jsme hledali vhodnou školu, která má velkou tělocvičnu, kam se vejde více než pět set lidí; dostatek tříd, kde všichni přespí; ochotné zaměstnance kuchyně a především ředitele se smyslem pro dobrodružství. Navíc slušný areál, v jehož okolí by měl být dostatek prostoru pro městské hry a aspoň kus hezké přírody. Hledání stálo hlavního organizátora Dana Jokla hodně úsilí. Po pěti odmítnutích našel gymnázium Nad Alejí se skvělým ředitelem, školníkem a vedoucí kuchyně. První fáze příprav byla za námi. Druhá fáze – jak zarámovat sjezd Je potřeba vytvořit vnější programový rámec. Vymýšleli jsme název sjezdu, který měl být i hlavní myšlenkou setkání. Před dvěma lety to byl Příliv. Chtělo by to tedy opět něco souvisejícího s mořem. Nakonec nás oslovil název Útes. Je v něm cítit dobrodružství. Při skypových konferencích jsme si vyjasnili témata pro řečníky: Útes jako skryté nebezpečí; Útes jako skrýš před ohrožením; Útes jako výzva ke zdolání; Útes jako výzva k pomoci. Dobrý název ale není všechno. Chce to vymyslet dobrodružný příběh, který všechna témata spojí do jednoho. I to jsme zvládli. Hlavní proslovy jsme svěřili osvědčeným řečníkům, polovina z nich účast později odřekla. Proslovů se nakonec ujali členové a přátelé Dorostového odboru, kteří své posluchače znají nejlépe – Petr Kadlec, Dalimil Staněk, David Kubíček, Daniel Jokl a Petr Kučera. Všemi společnými programy nás provedli dva skvělí moderátoři – Honza Czudek a Bety Grulichová. Třetí fáze – časový plán a obsah Hlavní kostra je tedy hotová. Je potřeba naplánovat časový program a vymyslet jeho obsah. Časy seminářů jsme stanovili maximálně na hodinu. Témata měla oslo-


Z JEDNÁNÍ RCB V PRAZE prosinec 2016 vit mladší i starší dorostence. Řekl bych, že všechna byla poměrně vážná, například: Jak odpovídat na těžké otázky spolužáků? Multimédia (TV, YouTube, Facebook). Život v neúplné rodině. Sport. Mnohem více prostoru by mělo být dáno workshopům – jakýmsi tvůrčím, inspirativním setkáním. K výběru jsme naplánovali sporty tradiční i netradiční (třeba fotbal i kinball); hry pohodové i dobrodružné (třeba divadlo i vysoká lana); řemesla vyžadující fortel i jemné ruce (kovářská dílna i origami). Nakonec jsme navrhli dvě velké hry pro 650 účastníků, což není vůbec jednoduché zadání. Vznikla míčková bitva na Bílé hoře a detektivní pátrání po městě. Nakonec přišly na řadu praktické záležitosti. Přihlašovací systém, rozpočet, bezpečnost, ubytování, ozvučovací technika, převzetí školy. Dále grafický styl na plakáty, pozvánky, trička a web. Vizuální stránku sjezdu pro nás vytvořil Marek Moškoř, grafik festivalu United. Tisíce telefonů, e-mailů. A den D se přiblížil.

A JE TO TADY! Sjezd začíná ve čtvrtek 27. 10. Ze stanice metra Petřiny se valí davy dětí s vedoucími a postupně mizí ve škole. Ubytovávají se a oddávají se seznámení a očekávání. Přichází první společný večer. Všichni účastníci jsou shromážděni v tělocvičně, v jejímž čele stojí velké pódium, nad ním osvětlovací rampy. Při proslovech a písních se občas spustí bílý dým. Je po devatenácté hodině. Hudba z reproduktorů hraje, hodiny na velkých plátnech v čele odpočítávají čas začátku. Atmosféra houstne. Děti hlasitě počítají: 3, 2, 1, 0 a vše začíná. Když stojím pod pódiem a občas na pódiu, ve svitu barevných reflektorů, uvědomuju si, jak se změnila doba od mých dorosteneckých let. Je vůbec tato velká technická mašinerie potřeba? Vzpomínám na časy, kdy jsme sedávali kolem ohně a zpívali. Není to další krok církve do běžného středního proudu společnosti? Jako jeden z organizátorů bych v tom měl mít jasno. Nemám. Ptám se svých dorostenců, ptám se dětí na chodbách, co se jim líbí na sjezdu. Odpovídají podobně – společná setkání v tělocvičně. Má to atmosféru. Jsou rádi, že kolem sebe vidí tolik podobně věřících vrstevníků, kteří mají touhu žít s Bohem a jít v Kristových šlépějích. Doprovodná skupina přijela z Českého Těšína, je sestavena z mladých lidí, kteří možná ještě včera byli dorostenci, což je skvělé. Zpívají a hrají velmi dobře. Smys-

▪ Duchovní správou všech vikariátů byl Radou pověřen David Novák. Místopředseda RCB prověří, jaké úkoly z této změny vyplývají pro tajemníka Odboru pro vzdělávání, a připraví návazné kroky. Termíny vikariátu bude nadále spravovat centrální sekretariát. ▪ Rada projednala žádost staršovstva Sboru Církve bratrské v Havířově o zařazení Daniela Litvana do vikariátu. Bratra zve k rozhovoru o jeho případném vstupu do vikariátního programu na své lednové jednání s tím, že v případě schválení se bratr zúčastní už lednových vikariátních cvičení. ▪ Rada vedla rozhovor s Munkh-Erdene (Danielem) Turmunkhem, misionářem z Mongolska. Daniel přijel do České republiky v roce 2008 z Ulánbátaru, kde během studia působil v tamním mezidenominačním sboru. Po příjezdu do České republiky hledal mongolské sbory, svoji budoucí duchovní rodinu, avšak bez úspěchu. Brzy byl vyzván, aby v Praze založil novou duchovní práci. Kontaktoval několik lidí z Mongolska, kteří následně uvěřili; začali se nejprve scházet po domech. Když jich přibývalo, začali si klást otázku, kde se budou scházet dál, hledali veřejný prostor. Misijní práce mezi Mongoly se tu začala rozvíjet. Dnes již mají pravidelné nedělní bohoslužby v Praze ve Sboru Církve bratrské Praha – Jižní Město / Skalka (10 až 15 lidí), kontakty ale mají i na další mongolské skupiny: do Písku (Tyršova), do Havlíčkova Brodu a do České Lípy. Snem Daniela je navázat kontakt se všemi Mongoly v České republice. Doufá, že Církev bratrská tomu pomůže. Mark Potma, který se rozhovoru zúčastnil, vyjádřil přání, aby se Daniel stal celocírkevním pracovníkem Církve bratrské. K dispozici už mají Vyznání víry a členský slib Církve bratrské v mongolštině. Daniel Turmunkh je členem sboru Praha 4 – Jižní Město, a přestože není vikář, byl přizván k účasti na vikariátních cvičeních, aby mohl Církev bratrskou lépe poznat. Simultánní překlad mu zajistí Ankhbaatar (Ankhaa) Sodbaatar ze Sboru CB Písek – Tyršova, náklady uhradí Rada. ▪ Rada upraví zřizovací listinu a statut Evangelikálního teologického semináře tak, aby údaje byly ve vzájemném souladu a aby počet členů Rady ETS odpovídal počtu deseti.


Z JEDNÁNÍ RCB V PRAZE prosinec 2016 ▪ Rada vzala na vědomí zvolení nového seniora Jana Talána v seniorátu Střední Čechy a Vysočina od 1. prosince 2016. ▪ Rada bere na vědomí zápis ze seniorátního setkání Těšínského seniorátu. ▪ Rada projednala a přijala vizitační zprávu z Kladna. Sbor aktuálně spojuje modlitební zápas za Petra Jaška, člena tohoto sboru a rozvojového pracovníka , který je už více než rok vězněn v súdánském vězení. Rada prosí o přímluvné modlitby. ▪ Rada vzala na vědomí informace z jednání Rady ETS. ▪ Rada byla předsedou Dorostového odboru RCB Danielem Joklem informována o možnosti celocírkevního úrazového pojištění a pojištění odpovědnosti za škodu, a to nejenom pro akce dorostu, ale i besídky, mládeže, při sborové dovolené apod. (s celoroční platností pro osoby ve věku 2 až 18 let na akcích Církve bratrské). Jednání v této věci budou dále pokračovat. ▪ Rada předloží květnové konferenci návrh upravující vydávání časopisu Brána. Záměr a rámcový text návrhu Rada schválila, podrobnosti ještě dopracuje místopředseda. ▪ Tajemník informoval Radu o možnosti řešení tisku dokumentů v Církvi bratrské formou pronájmu multifunkčních zařízení a tiskáren (ve spolupráci s T-Mobile a Konica-Minolta). Rada schválila uzavření základní rámcové smlouvy, o konkrétní nabídce budou následně informovány i jednotlivé sbory. ▪ Rada schválila pracovní cesty tajemníka pro dorost Dana Jokla bez finanční spoluúčasti Rady. V termínu 18. února až 3. března 2017 jde o cestu do USA, jejíž náplní bude inspirace a seznámení se se strategií a zdroji práce s pubertální mládeží v místním sboru. V termínu 20. až 25. května 2017 půjde o účast na fóru European Leadership na Wisłe (Polsko). ▪ Rada schválila žádost Petra Dvořáčka o studijní volno v termínu 2. až 27. ledna 2017. ▪ Rada vzala na vědomí zprávu ze studijního volna Pavla Urbana. připravil Petr Raus místopředseda RCB

lem skupiny je doprovodit a povzbudit děti k oslavě Boha. Dívám se do davů a mám radost. Jsem rád, když děti zpívají. Někteří i „paří“ do rytmu. Mnozí jejich vrstevníci jsou právě v zakouřených klubech a křepčí k oslavě… no, raději nedomýšlet. Hitem sjezdu se stává píseň Maják. Zpíváme ji mnohokrát. Po čtvrtečním večeru je tu naplněný, až přeplněný pátek a sobota. Společná setkání – workshopy, semináře, společné hry, a zase workshopy, večerní setkání. Vydechnutí přišlo až po sobotní „bitvě na Bílé hoře“, kdy moudrý Homoláč dává pokyn k volnému prožití zbytku odpoledne. Při večerním programu tleskáme výbornému divadlu o youtuberovi a tanečnímu vystoupení dorostenek. Je sobotní večer, po hlavním programu přichází večer chval, dobrovolná alternativa ke hrám. Dětí tu zůstalo poměrně mnoho. Duchovní či duševní atmosféra houstne. Některé děti to nebaví a odcházejí, mnozí jsou osobně osloveni. Jako vedoucí při jednom svědectví stříháme ušima. Nad touto částí budeme muset coby organizátoři znovu přemýšlet. Je neděle ráno, sjezd končí. David Kubíček si jako učitel dramatické výchovy pohrává s pětisetčlenným davem. Učí děti dávnou kancionálovou píseň z roku 1467 Radujme se vždy společně. Zpíváme tentokrát à capella a zní to rovněž skvěle. Závěrečná společná Modlitba Páně, vyslovená pětisetčlenným davem dospívajících, mi už vyloženě vhání slzy do očí. Přichází děkování, závěrečné video a rozloučení.

JAKO PO BOJI Opadává z nás stres z posledních šedesáti hodin a přichází únava. S chutí zametám chodby. Je to zklidňující činnost. Nastupuje úklidová četa. Potom jsem požádán, abych taktně seznámil školníka s problémem zavěšených raketek ve vysokých sítích nad tělocvičnou. Nezlobí se. Přemýšlíme spolu, jak střely sejmout. Sice o nic závažného nejde, školník ale dobře ví, kolik historek by z takového nezvyklého úkazu mezi učiteli a žáky vzešlo. Nakonec přichází nápad: Sestřelíme je! Povoláváme zbylé dorostence a dáváme jim do rukou míče. Daří se, všichINFORMAČNÍ BOX ni jsme spokojeni. Školník nevěřícně kouká Počet účastníků: 630 na už rozloženou techniku, pódium, reproPočet dorostů: 48 duktory. Počet organizátorů, Chodby i  tělocvična se vyprazdňují. vč. vedoucích seminářů: 80 Je definitivní konec. Loučím se s Danem Počet seminářů: 22 Joklem, hlavní duší sjezdu. Zaslouží si velkéPočet workshopů: 44 ho poděkování. Nestál o ně při závěrečném ceremoniálu. Dovoluji si mu tedy veřejně poděkovat zde. Díky si zaslouží i velké množství organizátorů a vedoucích workshopů. Polovina jich byla ze sboru Praha 13. Celá akce proběhla skvěle. Závažných organizačních problémů nebylo. Strach nám nahnalo páteční obsazení velké bělohorské pláně baseballisty. Leč místa zbylo pro všechny. Zranění na sjezdu bylo jen několik, a to pouze drobných.

ZÁVĚREM Je potřeba vyjednat školu na další sjezd, dá-li Pán Bůh za dva roky. Paní kuchařka přislíbila, že se do té bláznivé akce zase pustí. Vedení školy však nic neslíbilo. Je to výzva k modlitbám. Tady příběh sjezdu končí a v tichosti začíná příběh sjezdu v roce 2018. ■ PETR KUČERA, Odbor RCB pro dorost


STALO SE

GLOSA

Každý rok je zabito sto tisíc křesťanů Každý rok je kvůli své víře zabito více než sto tisíc křesťanů. Uvedl to zvláštní zmocněnec EU pro lidská práva Ján Figel (Slovensko) na listopadové konferenci o lidských právech ve Vídni, kterou organizovalo několik lidskoprávních organizací, mimo jiné Open Doors a Kirche in Not. Podle Figela je třeba proti pronásledování ve světě dělat více. Vídeňský katolický biskup Stephan Turnovszky poukázal na to, že i v Evropě se situace angažovaných křesťanů změnila. Nejde o pravé pronásledování, ale o hrozivý trend „politicko-mediálních represálií“ a hrozeb například vůči organizacím, které vystupují proti potratům. Referentka pro náboženskou svobodu Mezinárodní společnosti pro lidská práva (IGFM) Michaela Kollerová vyzvala účastníky konference k tomu, aby se téma pronásledování křesťanů ve světě nebáli otevřít beze strachu před nepřátelskými reakcemi. Podle jejích slov se mnoho lidí v Německu nerozčiluje kvůli útokům muslimů na křesťany a jiné náboženské skupiny (například v tamních uprchlických táborech), ale kvůli zveřejnění těchto případů. Pro české čtenáře stojí za zmínku, že IGFM spolu s týdeníkem idea Spektrum, který vydává Německá evangelická aliance v nákladu 28 tisíc výtisků, vyhlásilo za vězně měsíce českého křesťana a rozvojového pracovníka Petra Jaška (CB), který je už rok vězněn spolu s dalším třemi křesťany v Súdánu. Česká diplomacie se mu snaží ve spolupráci s dalšími evropskými zeměmi tichou cestou pomoci.

Kardinál Schönborn o evangelikálech Vídeňský kardinál Christoph Schönborn označil evangelikály za nejrychleji rostoucí větev křesťanství na světě. Podle jeho slov se k tomuto hnutí připojily miliony katolíků v Latinské Americe; „ohromná exploze“ evangelikálů je pro etablované církve výzvou. Kardinál to řekl na konci listopadu na společné tiskové konferenci s biskupem rakouské evangelické církve a. v. Michaelem Bünkerem, která se konala při příležitosti 500. jubilea reformace v příštím roce. Schönborn se zmínil také o Hnutí charismatické obnovy v katolické církvi, jež bude v příštím roce slavit 50 let od svého vzniku (18. února 1967 v USA). Charismatická obnova podle něj znamená hodně pro ekumenu. Vzpomínal přitom na osobní zkušenost z bohoslužby v evangelické církvi, kdy „společné chvály, společná radost z evangelia byla prostě silnější než to, co nás rozdělovalo“. Podle IDEA zpracoval (ve spolupráci s 

) –juml–

NO COMMENT Vírou proti depresi i rozvodům. Manželé, kteří pravidelně navštěvují bohoslužby, žijí déle a méně trpí depresemi. Kromě toho je u nich menší riziko rozvodu. Konkrétně riziko rozvodu je o 50 % a deprese o 30 % menší, jak vyplývá ze studie amerického profesora Tylera J. VanderWeela. Důvodem je podle něj komunikace s Bohem. Ta má dalekosáhlé důsledky na další aspekty života, jako je zdraví či manželství.

Istanbulský test VÁCLAV ADAMEC

Zastavil mě kolega s nepracovním dotazem: Ví, že mám tři děti, kdežto on má dvě, a zvažuje další, tak jestli bych mu to třetí doporučil. Neznám podrobně jejich rodinnou situaci. Těžko soudit, těžko radit. Nakonec jsem mu popřál dvojčata. Oni to zvládnou. Vždycky vzpomenu na taxikáře, který mě vezl na letiště v Istanbulu. Ten pán uměl anglicky tak deset slov. Z nich jsem porozuměl, že Besiktas Istanbul je nejlepší fotbalový klub na světě a že má pět dětí – a ještě k tomu jsou z toho čtyři kluci. Když jsem mu řekl, že já mám jen jedno (tehdy), odvětil celosvětově pochopitelným opovržlivým „Tsss“. Z pozice taxikář – evropský klient se okamžitě stala pozice machr – neschopák. Nedávno vyšla statistika porodnosti v ČR. Počet dětí na jednu ženu trochu roste – z nějakých 1,5 dítěte na ženu se pomalu suneme někam na 1,6. Pro zachování populace je potřeba 2,1 dítěte. V práci se potkávám se spoustou bezdětných lidí kolem 35 let. Milují věci jako vystřižené z reklam: být večer v klubu s přáteli, cestovat po světě, studovat nevšední věci (typicky orientální kultury)… Nic proti těmto úžasným věcem, ale dětí se u toho moc zplodit, respektive vychovávat nedá. Spousta ekonomů, demografů a politiků se zabývá zapeklitým problémem reformy důchodového systému. Můžeme vymýšlet sofistikované konstrukty, jako je druhý, třetí nebo padesátý pilíř penzijního pojištění. Já bych měl jednoduchou radu a nazval bych ji „testem istanbulského taxikáře“. Pokud nebudeme hrdí na své děti a nebudeme je považovat za Boží požehnání, zestárneme, vymřeme a patří nám to. Na jakoukoliv reformu bez gruntu požehnání v dětech se dá říct jen „Tsss“.

2017 leden 21


EXEGEZE

Marek 4,1–20

PODOBENSTVÍ O ROZSÉVAČI text TOMÁŠ PAVELKA

Opět začal učit u moře. Shromáždil se k němu tak veliký zástup, že musel vstoupit na loď na moři; posadil se v ní a celý zástup byl na břehu. Učil je mnohému v podobenstvích. Ve svém učení jim řekl: „Slyšte! Vyšel rozsévač rozsívat. Když rozsíval, padlo některé zrno podél cesty…“

O

TOMÁŠ PAVELKA farář Farního sboru Českobratrské církve evangelické v Lounech

22 leden 2017

pět začal učit u moře. (1) Tedy u Geneza-

retského nebo také Galilejského jezera. Podle Josefa Flavia bylo toto jezero centrem vzkvétajícího rybářského průmyslu. Na hladině bylo možné většinu času napočítat přes dvě stovky větších lodí. Cenou i velikostí odpovídaly dnešnímu náklaďáku. Bohaté úlovky byly zpracovávány sušením a solením. Sladkovodní ryby, upřednostňované před mořskými, byly vyváženy do celé země. Ježíš se tak pohybuje v oblasti náročné fyzické práce, ale také značných příležitostí. Řekněme, jako by dnes kázal v Mladé Boleslavi. Musel vstoupit na loď na moři. Z hlediska akustiky je vodní hladina skvělý odrážeč, reflektor. Na Ježíše se nejen netlačí zástupy, ale jeho hlas se i přes hladinu dobře nese. Když rozsíval, padlo některé zrno podél cesty. (4) Zrna, která rozsévač rozsívá, jsou částí minulé úrody, na kterou se mezi sklizněmi za žádnou cenu nesmělo sáhnout. Zrno, které nejde semlít, i kdyby byly vlastní děti hladové. Zrno, v kterém je jediná naděje další sklizně, budoucnost života. A toto tak dlouho úzkostně ochraňované zrno nyní rozsévač plnými hrstmi rozhazuje a vidí, že některé padá na udusanou zem, na kameny apod. A to hned ve chvíli, kdy zrno rozhodí. S něčím výsostně dobrým, opatrovaným, svatým, se nyní musí plýtvat. Obilí se totiž nedá sázet jako ředkvičky – udělat prstíkem důlek, zasadit semínko a o dva

centimetry dál v řádku zase další. Obilím se musí rychle pokrýt velká plocha. Vyptávali se ho, (…) co znamenají podobenství. (10) Oproti rozšířené představě nejsou podoben-

ství názorné příklady pro prosté. Jsou to hádanky! I Ježíšovi nejbližší jsou řečí v podobenstvích zmateni. V Matoušovi se učedníci přímo rozhořčeně ptají: „Proč k nim mluvíš v podobenstvích?“ Kolem jsou shromážděny davy. Není volba takových záhadných výroků promeškanou příležitostí oslovit co nejvíce lidí? Těm, kdo jsou vně, děje se všechno v podobenstvích, aby hleděli a hleděli, ale neviděli. (11–12)

Ježíš sám, velmi překvapivě, odpovídá, že je jeho cílem být „širšímu publiku“ nesrozumitelný! Srovnejme to s často patrnou snahou farářů/kazatelů na „půlnoční“ a při jiných příležitostech, kdy mají jinak nezvykle velké publikum, podat co možná nejlidovější a nejsympatičtější sdělení. Ježíš volí podobenství proto, aby v neznámém davu cíleně zasáhl ty, kteří si kladou duchovní otázky. Podobenství funguje jako vtip: Některé vtipy pochopí člověk až s věkem. Některé pochopí, jen pokud má zkušenost s rodinným životem. Některé se vyprávějí jen v určité profesní skupině. Zkrátka člověk potřebuje určitou životní zkušenost a teprve pak mu sepne. Když je Ježíš dotazován na správný život, obvykle se odvolává na Zákon: „Přikázání znáš…“,


POZNÁMKY „mají Mojžíše a proroky, ty ať poslouchají“, atd. K etice, k tomu, co je správné jednání, už není mnoho co dodat. Jenže kdo se skutečně pokusí jednat dobře, tomu vyvstávají otázky nové: Jednal jsem dobře, ale výsledek se nedostavil. Jednal jsem dobře, ale setkal jsem se s nezdarem. Jednal jsem dobře, ale teď cítím jen únavu, žádné zadostiučinění. Jednal jsem dobře, ale setkal jsem se jen s nevděkem. A nakonec: Zkoušel jsem jednat dobře, ale pak jsem selhal, sešel jsem z cesty. Otázka pak už nezní „Co je správné?“, ale spíše „Mělo to cenu, i když výsledek nepřišel? Mělo to cenu, i když z toho mám divný pocit?“ Nebo: „Vím, co je správné. Ale mohu ještě já po svých selháních v životě jednat správně?“ Právě na takové otázky podobenství odpovídají. Vyžadují, aby měl člověk už nějakou praktickou zkušenost s dobrým jednáním a jeho dopady. Nerozumíte tomuto podobenství? Jak porozumíte všem ostatním? (13) Rozsé-

vač je jediné podobenství, u kterého Ježíš podává výklad. A položme si otázku: Pokud má podobenství jen ten smysl, který nyní vyloží, proč neřekl rovnou přímo, že různí lidé přijímají slovo s různým úspěchem? A proč nemáme zaznamenán výklad všech ostatních podobenství? Ježíš zde totiž ukazuje svým učedníkům i nám metodu výkladu: Podobenství lze pochopit jen z vlastní životní zkušenosti. Jen při plnění vlastních životních úkolů. Úkolem učedníků je kázat. Kázat slovo, které dává naději, život, které je jim drahocenné: Podobně jako rozsévač zná velkou cenu pracně ušetřeného osiva z loňské úrody. Jak je potom možné, že někdo je k tomu slovu úplně lhostejný? A že někdo se ho nadšeně chopí, ale za chvilku z toho není nic? A že i tam, kde viděli růst ve víře, nakonec přišlo odpadnutí? Každý kazatel tohle, myslím, zná. Je to jedna z nejvíce ubíjejících věcí na tomto jinak krásném povolání. Ale tam, kde se slovo ujme, přináší hlubokou proměnu. Něco podobného však zažívá dobrý učitel ve třídě: Učí něčemu, co má sám

Ježíš a zástupy Marek nám Ježíšovo veřejné působení podává skoro jako jediný „perný den“. Ježíš začíná neokázale kázáním v kafarnaumské synagóze. Do kázání mu nečekaně vpadne posedlý (1,24). Jeho uzdravení způsobí už ten samý večer srocení davů u domu Petrovy tchyně, kam Ježíš příznačně přišel strávit den odpočinku. Od té chvíle se Ježíš davů, očekávajících zejména uzdravení, už nezbaví. Ježíš zdůrazňuje, že „vyšel, aby kázal“. Jeho původní úmysl je učit v synagogách. Jako později apoštol Pavel, kamkoliv přijde, směřuje nejdříve do synagogy. Chce oslovit konkrétní společenství, protože evangelium se může naplňovat jen a pouze v konkrétním místním společenství. A dav, to není společenství. V davu má každý svůj osobní zájem. Dav mu pouze dává sílu, utvrzuje ho, ale zůstává v něm sám. Některé zajímá jen jejich tělesné, nikoliv duchovní uzdravení – a často pak ani nepoděkují. Někteří si od Ježíše slibují politickou změnu, u které chtějí být první. Anonymní dav Ježíše odděluje od konkrétního společenství. Už nekáže v synagogách, ale z hory nebo z lodi na hladině jezera. Stává se celebritou, což nezamýšlel. Jako by přišel kázat na sbor a místo toho se dostal do televize. Coby člověk je podroben nezamýšleným efektům svého jednání – jako každý z nás. Z Kafarnaum jde raději Ježíš jinam, jen aby naplnil svůj původní záměr kázat. Ale soucit mu nedá, aby neuzdravil malomocného (1,40). To vzbudí takový ohlas, že „Ježíš už nemohl veřejně vejít do města“; „už ani přede dveřmi nebylo k hnutí“ (2,2) „a opět se shromáždil zástup, takže nemohli ani chleba pojíst“ (3,20). Ježíš usiluje pokračovat v kazatelské činnosti, najíst se, vyspat – a všude jen davy. Ale soucit mu nakonec pokaždé nedá. Evangelium nás tak učí, že soucit není něco, co jde naplánovat. Milosrdenství znamená zdržet se na cestě, obětovat něco ze své vůle, z kontroly nad vlastním životem. Něco z jinak nepochybně dobrých a prospěšných plánů.

rád, a přitom vidí, že se s většinou žáků nějak míjí. U některých však možná položí základy budoucího úspěchu v daném oboru. Kdo pomáhá bezdomovcům, narkomanům atd. musí vynaložit velké úsilí, a přitom výsledky bývají málo patrné. Ale některé nakonec může vrátit do života, a to je malý zázrak. Každý, kdo se o něco upřímně snaží, se zde může najít. Ježíš tak podobenstvím jednak říká: Vím, jak vám je. Vše jsem to sám poznal a jsem s vámi. Dále: Dobré má přece na-

ději. I v pracovním, hospodářském, politickém životě můžete vidět, že různé zdánlivě beznadějné či podivné činnosti nakonec vedou k cíli. Anebo: Podívejte se, kolik toho jsou lidé schopni podstoupit pouze pro pozemské věci a nevzdávají se. Tím spíše nevzdávejte své usilování o věčný život, i když váš život byl plný selhání, dokud jsem já vás nenalezl. ■

2017 leden 23


ETIKA

KŘESŤANÉ V DIGITÁLNÍM SVĚTĚ text DAVID NOVÁK foto BRÁNA

On-line světu se v dnešní době nevyhneme. Jak do něj ale vstupovat jako křesťané? Lze ve změti informací a zábavy, které internet nabízí, svědčit?

J

Bc. DAVID NOVÁK, M.Th. (49) Kazatel CB v Praze 13, tajemník pro evangelizaci a člen Rady CB. S ženou Danielou má syny Adama a Martina, učí filosofii a etiku na ETS.

24 leden 2017

eště předtím, než se zamyslíme nad hlásáním víry on-line, začtěme se do prozaických slov popisujících fenomén internetu: „Internet se stal novým kontinentem, který jsme během několika let zaplnili v obrovskou skládku, v obrovský odpadní kontejner. Obrovské odpadní haldy jsou na okraji každého velkoměsta a jsou na první pohled zajímavé. Internetová skrumáž se na první pohled rovněž zdá zajímavá, ale má podobný charakter. Převažují bezcenné a nepotřebné obsahy. Snažit se toto smetiště interpretovat může jen ten, kdo je má prolezlé a dokonale prohrabané.“ (Revue Prostor, č. 52) Jakkoli na internetu existují dobré informace, převažuje, jak vystihuje zmíněný citát, odpad. Problémem je, když se člověk tímto odpadem probírá příliš dlouho nebo když se odpad stane zdrojem jeho duchovní nebo duševní stravy. Odpadem nemám na mysli pouze pornografii a násilí, ale i zjednodušené informace, které dávají pocit „snadno a rychle“. A stojí za to dodat, že často velmi povrchně. Kdykoli přemýšlíme nad tím, že chceme jako křesťané v dobré víře vstoupit do on-line světa, třeba abychom v nějaké formě sdíleli víru, pak je třeba mít na paměti, že vstupujeme do světa téměř nekonečných a většinou velmi povrchních informací. Anebo řečeno s autorem zmiňovaného citátu, že vstupujeme na horu odpadu.

Znamená to, že bychom proto jako křesťané měli rezignovat na prezentaci víry v on-line světě? Zajisté ne! Otázka spíše zní, jak to dělat. Nejsem expert na PR (veřejnou prezentaci), nevím jak ve virtuálním světě upoutat pozornost, jak vyrobit zajímavý banner nebo upoutávku na web, zda je lepší využívat YouTube, Twitter, web nebo Facebook, jaký styl písma použít atd. Odpovědi na tyto a další technické otázky bych nepodceňoval, zároveň bych ale chtěl poukázat na ještě jiný rozměr při on-line evangelizaci a prezentaci. Jakkoli se stále více zdůrazňuje forma, tedy jak a kde tu či onu myšlenku či akci prezentujeme, neměli bychom jako křesťané rezignovat na obsah. Stále platí, že dobrý článek si svoje čtenáře najde, a to i na internetu. Stejně tak platí, že si svoje čtenáře najdou i kvalitně udělané webové stránky, dobře vymyšlená facebooková stránka, nápaditě vyrobené video sdílené třeba na YouTube atd. Zároveň ale má smysl promýšlet i formu, tedy v jakém obalu dobrý obsah předáváme. Můžeme nadávat na povrchnost, na přehnaný důraz na prezentaci, ale tak to ve světě internetu a s ním souvisejícími sděleními prostě je. Asi by bylo chybou, kdyby církevní weby měly pověst ošklivých, nenápaditých a nepřehledných. Žel, často tomu tak je. I když jsem laik, vím, že vytvořit hezký web nebo blog vyžaduje jisté dovednosti, a když je nemáte, pak je moudré na tuto práci někoho najmout. Pokud se vám zdá absurdní za tuto oblast platit, pak uvažte, že je to asi stejně „absurdní“ jako platit malíře za to, že vymaluje modlitebnu. Ano, někdy to lze dělat zadarmo, někdy ale nikoli. Zvláště pokud na tyto oblasti nemáme odborníky, pak to bude něco stát. A mít kvalitní, přehledný sborový web nebo dobře propracované


MŮJ NÁZOR On-line svět k šíření víry využívám. Píšu na několik blogů, náš sbor prezentuje na webu kázání v audio i video podobě, využíváme Facebook a někdy i Twitter. Díky on-line prostředí do našeho společenství přišlo pár lidí. Na svých cestách po církvi se setkávám s ohlasy na své články, které mě povzbuzují, abych občas psal. Někteří křesťané mé články nebo kázání přeposílají svým nevěřícím přátelům anebo těm, kdo nejsou v pravidelném kontaktu s křesťanským společenstvím. Je třeba dodat, že vstupem do virtuálního světa jsem si některé lidi i znepřátelil. Některé reakce na články jsou hodně ostré, a to jak od nevěřících, tak i od mých bratří a sester v Kristu. To je ale třeba ustát a hlavně nebrat až tak vážně. Málokdy – pokud vůbec někdy – mi různé diskusní výkřiky stojí za reakci. Byl bych rád, kdyby se sbor, kde působím, ve virtuálním světě pohyboval více, a vím, že naše stránky potřebují reformu. Přes všechna pozitiva virtuálního světa se snažím sebe i sbor vést k tomu, že nic nenahradí „reálnou realitu“, tedy konkrétního člověka, který s vámi někam jde nebo s nímž sedíte a mluvíte. Proto se snažím online svět využívat, ale nepřeceňovat.

stránky, které prezentují křesťanskou víru, nejen „stojí za to“, ale „stojí za to i něco zaplatit“. Pokud prezentujete na webu například svůj sbor, zkuste to, co o sobě říkáte, nejdříve ukázat svým nevěřícím přátelům. Možná získáte velmi obohacující zpětnou vazbu. Dále přemýšlejte nad tím, zda motiv ovečky, maminek s dětmi, růžové ornamenty nebo muži v kravatách sedící v lavicích jsou skutečně motivem motivujícím prohlédnout si webovou prezentaci vašeho sboru. V neposlední řadě pak je třeba dodat, že jedna věc je web nebo blog sestavit, druhá pak ho udržovat. To druhé bývá někdy těžší než to první. I když žijeme v on-line světě, stejně bychom neměli rezignovat na osobní vztahy a přátelství. Nic nemůže nahradit pohled z očí do očí, podání ruky, tón hlasu, potřebu něco dovysvětlit. To nenahradí ani virtuální realita. Jinými slovy je dobré do on-line světa vstupovat s poselstvím víry, ale nemělo by se stát, že se tento svět stane náhražkou světa skutečného. Z osobní zkušenosti mohu napsat, že pokud dlouhodobě píšete články ohledně víry, pak si vybudujete určitou čtenářskou obec. Asi to nebudou desetitisíce lidí, ale možná desítky, možná stovky. (Osobně mám po několika letech psaní čtenost dva až pět tisíc přečtení měsíčně.) Pro těchto pár lidí vaše (nebo moje) psaní smysl má. Určitě se najdou takoví, kterým se vaše psaní a prezentace křesťanství líbit nebude. Někdy vám hodně sprostě nebo hrubě vynadají v diskusi, ale nenechte se odradit a hlavně s hrubiány nikdy nediskutujte. Nemá to smysl. Navíc pokud se najde pár lidí, které vaše psaní a prezentace osloví, pište a prezentujte. Stejně tak nerezignujte na to, jakým způsobem prezentujete svůj sbor nebo svoji službu. Je dobré nemít od toho, co prezentujeme ohledně víry, přílišná očekávání. Hory informací jsou hodně vysoké a nepřehledné. Nechtějme nutně zázraky a spokojme se s málem. ■

2017 leden 25


REPORTÁŽ

Dorostenci z celé republiky v Praze

SJEZD DOROSTŮ 2016 text MARIE ZATLOUKALOVÁ foto VOJTĚCH MYSLIVEC, TADEÁŠ POSPÍŠIL

N

a konci října se náš olomoucký dorost zúčastnil celorepublikové akce Církve bratrské – Sjezdu dorostů. Letošním tématem bylo: Útes – Jak si poradíš? (Jak vypadal sjezd z pohledu organizátora, se dočtete v článku Petra Kučery v INformu.)

žlutou, proto jsme chodili první. Od devíti měl program Petr Kadlec na téma skryté útesy. Během všech hlavních programů hrála skupinka krásné chvály. Po programu byla první část workshopů. Na výběr jich bylo opravdu hodně – třeba lakros, country tance nebo vyrábění z filcu.

de kolem, ale katolíci proti protestantům bojovali dál. Po první bitvě nastala druhá a pak třetí. Nakonec to skončilo remízou. Když jsme se unavení vrátili zpět do budovy, čekala nás tam k večeři polévka. Večerní program měl Zababa o tom, jak je důležité pomáhat druhým. Po programu

Ve čtvrtek jsme dojeli do pražského gymnázia, kde celý sjezd probíhal. Večer bylo úvodní zahájení a Petr Kučera (známý jako Zababa) četl příběh, který nás provázel celým sjezdem. Byl o chlapci jménem Michal, který překonal svůj strach a doplaval na nedaleký ostrov, ale začala bouře a on tam musel zůstat. Když ho jeho kamarádi nenašli, vypravili se ho zachránit. Než jsme šli spát, organizátoři se snažili číst pohádku do rozhlasu, ale nešlo jim to, protože rozhlas byl moc potichu a nikdo to neslyšel. V pátek ráno jsme zamířili na snídani rozděleni do skupin podle barev, které jsme měli na náramcích. Náš dorost měl

Odpoledne jsme hráli hru, která spočívala v tom, že jsme měli v parku fotit „podezřelé“ osoby. Dostali jsme jména s fotkami a měli jsme je fotit během jejich činností, tak aby nás neviděli. Po večeři měl program Dalimil Staněk o překonávání útesů a o strachu. Než jsme šli spát, pokus o pohádku se opakoval a byl opět neúspěšný. V sobotu dopoledne byly zase semináře. Po obědě jsme se rozdělili na dvě armády, katolickou a protestantskou. A vydali se na bitevní pole, kde se měla odehrávat bitva na Bílé hoře. Stáli jsme nastoupeni proti sobě a čekali na rozkazy od generálů. Pal! Vyhodili jsme první várku koulí a dali se do útoku. Zasažení dřepěli všu-

jsme mohli opět hrát hry nebo dále chválit během večeru chval, já osobně jsem si ho moc užila. Pokud se dobře pamatuji, žádný pokus o pohádku už večer nebyl. Neděle byla sváteční. Při programu se moderátoři slanili na pódium oblečení v saku a šatech. Pak jsme viděli scénku o tom, jak nás naše chtivost donutí udělat špatné věci. Hlavní slovo měl David Kubíček, který nám řekl, že útesy se mohou stát i skrýší. Pak jsme se společně vyfotili před pódiem, dostali jsme řízek na cestu a museli se rozloučit. Byl konec dalšího sjezdu a čekala nás dlouhá cesta domů. Sjezd jsem si moc užila a už se nemůžu dočkat, až bude další.

26 leden 2017


OTÁZKA PRO

Islám jako výzva pro křesťany Islámské téma je na stole. Horečné debaty dokážou

Pavel Hošek Islám jako výzva pro křesťany Návrat domů, Praha 2016, 93 s.

lidi rozhádat, ba i rozběsnit. Dokonce i křesťané se ve svých názorech na islám radikálně liší. Máme se bát? Budovat domobranu? Nebo pomáhat v utečeneckých táborech? Kniha Pavla Hoška vnáší do diskuze o islámu „kristovského“ ducha. Na první pohled může otázka, kterou vznáší, znít banálně, ale faktem je, že si žádá odpověď: Co by v naší situaci dělal Ježíš? Poučeně, srozumitelně, ale nikoli triviálně autor uvádí čtenáře na cestu ohledávání vlastních hodnot, vlastního přesvědčení i samotných základů křesťanské víry. Nejenže se dozvíme základní fakta relevantní k tématu a něco málo z historie, ale především nás text zve k interpretaci samotné podstaty křesťanství. Co znamená věřit po křesťansku? Z čeho plyne mé přesvědčení? Co jsou mé křesťanské hodnoty? Co je adekvátní křesťanskou reakcí na „islámskou výzvu“ současnosti? Stručně řečeno, kniha je vynikající příležitostí ke křesťanské sebereflexi. Nevím, co si s knihou počnou lidé necírkevní, ale křesťané by si ji měli dát jako povinnou četbu. JAN HÁBL ▪

Mít méně je více Nakladatelství Portál přichází s publikací od jednoho

Erich Fromm Umění být Portál, Praha 2016, 152 s.

z nejvýznamnějších zástupců tzv. frankfurtské školy, levicově zaměřených myslitelů, kteří kritizovali tehdejší společenské poměry, a sice především moderní formy otroctví. Jejich východiskem bylo kriticky revidované učení Marxe a Freuda. Kvůli nástupu Hitlera byli nuceni přesídlit nejprve do Paříže a pak do Ameriky, aby se po válce škola vrátila do své alma mater, do Frankfurtu. Kniha Umění být je jakýmsi doplněním už vydaného a velmi úspěšného titulu Mít, nebo být? Ten spolu s titulem Strach ze svobody vytváří základní trojlístek Frommova odkazu. Umění být radí, jak odolávat společenské a marketingové manipulaci, jak pomocí meditace a psychoanalýzy odhalit tvář vlastních démonů, sobeckých motivací našeho jednání. Láska, rozum a tvůrčí aktivita jsou cestou k osvobození lidstva. Člověk by podle Fromma neměl mít více věcí, než které je schopen tvůrčím způsobem používat. Ostatní jen podporuje jeho nízké touhy po iluzi moci, nadvlády a síly. Ty však člověka neučiní mocnějším, nýbrž právě naopak ho zotročují.

Mikuláše Vymětala ThD. farář sboru ČCE Beroun, činný v mezináboženském dialogu

Může nás islám v něčem inspirovat? Nejkratší odpověď zajisté zní – může. Křesťan může být svobodný od svazující představy, že ví všechno nejlépe, a tak může čerpat inspiraci i z jiných náboženství, aniž by přitom ztratil svou identitu. První inspirací může být četba Koránu. V Koránu najdeme myšlenky nám blízké, například že Bůh Adamovi po jeho hříchu odpustil, i méně příjemné, třeba slova regulující krevní mstu. Inspirací tradiční může být například vytváření umy – společenství věřících, kteří také společně žijí, pomáhají si navzájem, řídí se svými pravidly, což jim pomáhá důstojně žít a rozvíjet víru i v poměrně nepřátelském světě. Inspirující je i forma zbožnosti kladoucí důraz na konání nám blízká (vyznání víry a dobročinnost) i ta, která jsou nám vzdálenější (pravidelné krátké modlitby pětkrát denně nebo půst a pouť). Dále nelze přehlédnout pohostinnost a také důraz na rodinný život. Inspirující mohou být muslimské pokusy o nalezení alternativy ke kapitalistickému systému. Proti bankám, které kromě rozvoje jedněch generují také nešťastně zadlužené jedince, rodiny i celé státy, se v některých zemích snaží prosadit tzv. islámské banky, které půjčují na základě dohody o podílu z budoucího zisku. Domnívám se však, že inspirace a obohacení druhými není pro křesťany možné bez jejich vlastní spoluúčasti. Křesťané se mohou islámem inspirovat jen tehdy, když se budou s muslimy přátelsky setkávat, a dojde-li tak k oboustrannému obohacení. Křesťané se obohatí setkáním s muslimy a muslimové setkáním s křesťany.

LIBOR DUCHEK ▪

2017 leden 27


KULTURA

Každodennost boje víry

KŘESŤAN V ZÁBĚHU text KATEŘINA KORÁBKOVÁ

V

Thierry Bizot Křesťan v záběhu Karmelitánské nakladatelství, Praha 2016, 188 s.

28 leden 2017

roce 2015 se po sedmi letech od vydání originálu dostala do rukou českých čtenářů kniha Anonymní katolík francouzského televizního producenta Thierryho Bizota. Bizot se v ní zabývá svým obrácením, ke kterému došlo navzdory jeho skepsi a ironii. Úspěch Anonymního katolíka vedl k založení blogu, kam Bizot píše o své další cestě víry. Autorova další kniha Křesťan v záběhu tvoří výběr textů z tohoto blogu, jakýsi průřez čtyř let následujících po zveřejnění osobního příběhu konverze. Jednotlivé kapitoly Křesťana v záběhu jsou krátké, zřídka přesahují rozsah dvou stran. Každý text je označen datem a vlastním titulkem, avšak nejedná se o deník, ale drobné úvahy navzájem provázané jen velmi volnými souvislostmi. Žánrově se Bizotovy texty pohybují na pomezí fejetonu a úvahy, která několikrát přechází do zvláštní polohy lyrického vyznání nebo modlitby. Místy se objevují úvahy nad biblickými verši, odpovědi na reakce čtenářů blogu, výroky velkých osobností víry. Nejedná se o vzletné úvahy, ale naopak často myšlenky rozvíjející každodenní situace, jako je náhodné setkání na nádraží nebo diskuse s přáteli, kde může dojít na slova víry. Bizotova kniha je de facto svědectvím o osobním růstu. Ačkoliv základní rámec tvoří zvláštní situace, kdy se autor knihou o své konverzi stal veřejným katolíkem (jak se sám nazývá), otázky, které si klade, mají obecnou platnost. Autor řeší jak věci radostné, jako své nadšení vírou, tak i věci velmi pozemské a velmi lidské, přičemž se ptá, jak žít plnohodnotný křesťanský život. Přiznává, že jako víceméně čerstvě obrácený stále ještě nemá odvahu říct: „Ježíši, vezmi si můj život a udělej s ním, co chceš.“ Popisuje svou váhavost, falešnou pokoru i pýchu nebo hněvivost. Výrazným motivem je tak odevzdávání se Ježíši a umenšování vlastního ega. Čtenář neobeznámený s předcházejícím titulem by se zřejmě nemusel úplně přesně orientovat,

nicméně knihu naštěstí otevírá předmluva, která zasazuje Bizotův text do souvislostí. Za zmínku také stojí vysvětlivky pro pochopení širšího kontextu, mnohdy dodané českou překladatelkou Terezou Šerou. Jazyk knihy podobně jako styl úvah odpovídá původnímu účelu textů, tedy prostředí blogu. Je čtivý a stylistická hra s krátkými větami dodává některým textům působivou dynamiku. Přestože jsou jednotlivé kapitolky široce rozkročené v žánrovém spektru, může do popředí vystoupit jistá repetitivnost a podobnost některých textů. Můžeme si klást otázku, zda je to dáno tím, že se to, co člověk prožívá, někdy opakuje, nebo se prostě jedná o autorskou chybu. Pokud ale přistoupíme na to, že knížka není určena ke čtení jedním dechem, nemusí to vadit. Ostatně autor podle všeho nemá vysoké literární ambice, nýbrž chce předložit těm, kdo mají zájem, svědectví o vlastní víře. Jako podnět k úvahám nebo zdroj úlevy, že někdo vede podobné boje, může jeho kniha fungovat dokonale. ■

NÁŠ TIP Agnus Dei – filmové drama, Francie / Polsko 2016 Režie Anne Fontaine, 115 min. Historický příběh řádových sester znásilněných vojáky Rudé armády v závěru druhé světové války. Herecky velmi vydařený film klade řadu nesnadných a znepokojivých otázek o vztahu víry, mravnosti, tradice a životních hodnot. V kinech od 5. ledna 2017.


Doba rytířů nadšených bojem Román zaujme od první stránky. Pootevře dveře do středověkého Španělska, na pomezí dvou odlišných kultur – křesťanské a muslimské. Někde uprostřed, často tajně, se pohybovali i Židé. Nebyli to válečníci, spíše obchodníci, které obě strany využívaly. Blíží se rok 1300 a na Pyrenejském poloostrově se rozhoduje dlouholetý boj. Křesťanská Kastilie s králem Alfonsem sousedí na jihu se sevillským emírem. Kastilský Alfons právě válku prohrál a sám požádal emíra o potupný mír. Nutně potřebuje peníze, aby obnovil válku. Vlivný sevillský obchodník Ibrahim peníze měl. Byl na opačné straně fronty, přesto

Židovka z Toleda Lion Feuchtwanger Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1958, 474 s.

se nám doba a její charakter, doba obdivu k rytířství a ke statečnosti. Neočekávané pohnutky hýbou společností. Rytíři žijí nadšeně pro válku. Arcibiskup nosí pod talárem brnění, zatímco kanovník zpovídá krále. Mnišské komunity žijí vedle rytířských řádů. Papež je autoritou, ale není nutné uposlechnout jeho meč. Alfonso je nadšeným rytířem, a tak podlehne hlasům svých domnělých přátel. Hrubě urazí kalífa. Zruší mír a dojde konečně k válce. Sevilla má však za sebou kalífa, ohromnou arabskou podporu, nepřekonatelnou přesilu. V následné bitvě je Alfonso na hlavu poražen. Katastrofa zachvátí Kastilii i Toledo. Don Jehuda ibn Ezra má syna a dceru. Alfonso je uchvácen láskou k Raquel a ona jeho lásku opětuje. Tento vztah je obecně

Z PRACHU A STÍNU Objevujeme literární poklady

byl získán pro Kastilii. Jako Jehuda ibn Ezra se stal kastilským ministrem hospodářství. Pod podmínkou, že bude mír zachován, zaručil Kastilii prosperitu. Nový ministr, Žid, stane se nejvlivnější osobou po králi, jeho rádcem, grandem, který řeší složité politické, daňové a finanční zápletky království. Získává přitom mnoho vlivných nepřátel sledujících osobní zájmy a provokuje mnohé svým rostoucím bohatstvím. Otázka míru a války byla tehdy velmi živá a měla obhájce z jedné i druhé strany. Vznětlivý Alfonso hořel pro boj a úspěšný, ale i opatrný Jehuda ho varoval. Válka nepřeje obchodu, který rozmnožuje bohatství. Rádcové spřádali složité nitky politiky. Do spletité situace vstoupil papež, když vyhlásil křížovou výpravu na osvobození Jeruzaléma. Tato vnější kostra událostí dává příležitost rozvinout náročný děj, ve kterém příbuzenské zájmy a mocenské vazby jsou

Dnes jako v minulosti jsme lidé náchylní ke zlému, k sobectví. Láska nemá daleko k nenávisti. Dějiny vykazují opakování a přece se minulost jen vzácně kryje s přítomností.

protichůdné a vyžadují opatrnost, jež králi chybí. Přesto Alfonso slýchá rady svého ministra odhalující obezřetně i důsledky nesprávných rozhodnutí. Jehuda provokuje mnohé židovskou příslušností k synagoze, kterou podporuje. A netají se tím. Otevírá se zájmové pozadí vlivných osobností, jejich sobectví, někdy naopak je tu i nečekaná moudrost. Zjevuje

odmítavě vnímán veřejností, protože jde o židovku! Královna zůstane zdánlivě klidná, ale uvnitř se rozhořela nenávist schopná lstivých obratů před králem a nepředvídatelných činů. Tento románový vývoj citlivě dokresluje složitost povah i dobového jednání na úrovni mocných. Spisovatel je inspirován příběhem biblické královny Ester, která riskovala život přímluvou u krále Asvera, aby zachránila národ. Příběh Židé znali pozměněný i z pozdějších legend. Román byl napsán po druhé světové válce, kdy došlo k nezapomenutelnému pokusu nacismu vyhubit Židy. Je to mistrovské dílo psané s udivující a citlivou znalostí středověkých poměrů, vztahů a událostí tehdejší pohnuté doby. Pohled na nadšené rytířstvo před křížovou válkou nás nepříjemně překvapí. Těžko to pochopíme. Pravda je složitější než naše představy. ■ BLAHOSLAV KOŠŤÁK

2017 leden 29


CÍRKEV BRATRSKÁ

Ústava CB článek 7, odstavce 2 a 4

JEDNÁNÍ SPOLEČNÉ KONFERENCE připravil PETR RAUS

Společná konference je shromážděním delegátů Zemských církví (čl. 5 Ústavy). Delegáti s hlasovacím právem z jedné Zemské církve tvoří zemskou reprezentaci. Počet delegátů z každé Zemské církve určuje Jednací řád Společné konference, nebo usnesení Společné konference, není-li Jednací řád Společné konference v platnosti. O závazných a základních dokumentech Církve bratrské (čl. 9 odst. 3 až 5 Ústavy) rozhoduje Společná konference nejméně dvoutřetinovou většinou hlasů všech zaregistrovaných delegátů s hlasovacím právem. V ostatních záležitostech rozhoduje nadpoloviční většinou všech zaregistrovaných delegátů s hlasovacím právem. Vždy je ale zároveň třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech zaregistrovaných delegátů s hlasovacím právem z každé Zemské reprezentace.

30 leden 2017

PETR RAUS Rada Církve Bratrské

Příprava článků komentujících Ústavu

Církve bratrské narazila v tomto čísle na skutečnost, kterou je dobře si uvědomit: Církevní zřízení, a tedy ani naše dokumenty, nejsou neměnným slovem Božím. Jsou lidským pokusem vystihnout dobré Boží řády a přiměřeně reagovat na situaci světa, v němž žijeme. K tomu jsme posláni, stejně to dělá i Pán Bůh sám. Pán Ježíš řekne: „Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům… Já však pravím…“

Není první, kdo Boží řády takto komentoval, Ezechiel zvěstoval: „Co si myslíte, když říkáte o izraelské zemi toto přísloví: ‚Otcové jedli nezralé hrozny a synům trnou zuby?‘ Jakože jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina, toto přísloví se už nebude mezi vámi v Izraeli říkat.“ Podle Desatera stíhá Hospodin vinu otců na synech, Ezechielovi ale řekne: „Syn nebude pykat za nepravost otcovu a otec nebude pykat za nepravost synovu.“ Pravidla se mění. Texty v tomto čísle už reagují na podobu Ústavy, jak ji přijala Společná konference letošního 12. listopadu. Člověk si nad tím uvědomí služebný charakter všech našich dokumentů.

Potkal tudle medvěd baribal medvěda

hnědého. Bavili se a řešili, jestli jsou spíš oba medvědi, nebo spíš jeden baribal a jeden hnědák. Měli za to, že když budou spíš baribal a hnědák, tak se pravděpodobněji nebudou mít rádi, nebo se dokonce porvou, což bude pro baribala problém, protože je menší. Tak se zdálo výhodnější, aby byli oba spíš medvědi. Jenomže co mají společného? Každý žije trochu jinde, každý se živí trochu něčím jiným, jeden hodně rád plave a leze po stromech, druhý raději hrabe v zemi. Ale tito dva medvědi nebyli nemoudří, a tak

PAVEL CHRÁSKA Komise Církve bratrské pro Řád

si začali uvědomovat, že mají nějaké základní stejnosti. Hlava, srst, končetiny, stavba těla, jako základ jídelníčku rostliny a ryby, bojí se lidí, v zimě hibernují, rychle běhají a tak. I usoudili tito dva medvědi, že je Bůh prostě stvořil jako medvědy a že když se budou o těch společných věcech ba-


HISTORIE vit a přemýšlet, může jim to pomoci v jejich vlastních životech, ve vztazích s rodinou, vlky i lidmi. Řekli si tedy tito dva dobří medvědi, že se budou občas potkávat, a to i se svými kolegy, sdělovat si, co je nového v jejich společných záležitostech, jestli se něco někam neposunulo, jestli nemá jeden pro druhého nějaký nápad, co by se mohl hodit do života, že budou dál hledat, proč je Bůh stvořil jako medvědy, stejné a přitom různé. Těm svým setkáním začali říkat společný potlach.

JAKUB KINTLER riaditeľ Kancelárie Rady Cirkvi bratskej v SR

Historický vývoj politicko-správneho usporia-

dania bývalej jednotnej republiky nás síce formálne oddelil, ale v nazeraní na spasiteľný Boží plán s ľudstvom zostávame naďalej jednotní, napriek rozmanitosti prejavov zbožnosti v našich zboroch. Táto krehká jednota je formálne vyjadrená Ústavou CB, ktorá je naším spoločným dokumentom. Na jej zmenu je potrebná 2/3 väčšina delegátov s hlasovacím právom. Rozhodovanie 2/3 väčšinou považujem v cirkvi za správne, pretože poskytuje maximálny priestor pre priblíženie sa k všeobecne dosiahnuteľnému konsenzu, ktorý je nevyhnutný pre akceptáciu a realizáciu zmien. Dôležitým aspektom vzájomnosti a reálnym prejavom zápasu o spoločnú vec je systém, ktorý zabraňuje početne väčšej národnej delegácii prehlasovať ostatné národné delegácie. Vnímam to ako vyjadrenie spolupatričnosti a rovnosti navzájom voči sebe. Pravidlo o maximálnom počte zástupcov Rady CB a o minimálnom pomere ordinovaných kazateľov a nekazateľov vychádza z dlhoročnej tradície laických pracovníkov v CB. Myslím si, že pre zdravý rozvoj a autentickosť cirkvi v súčasnom turbulentom prostredí je dôležité, aby na smerovanie cirkvi mali vplyv jej radoví členovia, ktorí sú v užšom kontakte s každodennými zápasmi bežných ľudí. Prajem nám všetkým, aby sám Pán Boh bdel nad našimi rozhodnutiami. Lebo veď jeden je Boh a jedna je jeho cirkev.

Zásady a zřízení církve Zásady máme zde ve slově Božím. Zásady ty jsou nezměnitelné. Víme, dle jakých zásad my, ano každá církev, má pracovati. Jiných zásad nebudeme míti. Jiných zásad nemá žádná církev míti. Stavba dle těch zásad má růsti. Práce Páně, má-li býti korunována požehnáním Božím, ať je v Jeruzalémě anebo v Praze, má se konati dle těchto zásad. Zásadně práce je tatáž všude. Důrazně a často máme si to opakovati. Zásady pro církev jsou všude tytéž a nezměnitelné. Církev, která nemá všecky své zásady ze Slova Božího, nemá míti jména „církev“. Základ je pouze jediný, totiž Pán Ježíš Kristus pro všecky církve. Zásady správné pro církev nejsou výmyslem rozumu lidského, ale v Bibli jsou. Zásady nebiblické nemají nabýti půdy mezi věřícími. Proto naše první otázka, když nyní máme jednati o církevním zřízení, je, zdali zásady jsme brali ze slova Božího. Jsou-li v tom návrhu věty, které se protiví slovu Božímu, my všichni jedním hlasem voláme: „Pryč s nimi!“ V tom jsme jednomyslní, ale uváděti zásady ty v život: tu máme volnost. Zde je místo pro rozdílnost. Církve smějí zde se lišiti. Duch svatý chce nás vésti, chce nám ukázati, jak máme uskutečnit zásady slova Božího. Pod jeho vlivem bude život, a to život v hojné míře a také život bohatý na své různosti. Každý člověk je stvořen k obrazu Božímu. Zásadně každý člověk je dle téhož plánu. Ale díky Bohu, že je tak bohatý rozdíl mezi lidmi. Ano v našich rodinách jaké rozdíly zjevují se mezi dětmi. Tentýž život, tentýž plán, titíž rodiče, tatáž strava a výchova, ale tělesně, duševně i duchovně ohromné rozdíly se jeví. A podobně veliké rozdíly mezi církvemi shledáváme. Církve se liší. Ovšem člověk má veliký podíl na tom. Ale Bůh nevede každou církev stejně. Duch svatý byl patrný v prvotní církvi. Pán dejž, aby čas brzy přišel, kdy jeho vedení bude patrnější v naší církvi. Ale byť bychom i byli tak pod jeho vlivem jako jeho učedlníci, přece neočekáváme, že budeme slaviti večeři Páně a míti tentýž pořádek při pobožnostech jako církev v Jeruzalémě. Způsob přijímání do církve bude se také lišiti od tehdejších způsobů. Jistě prvotní církev měla Ducha svatého, když konala církevní kázeň při Ananiášovi a Zafiře. My však neočekáváme, že budeme vedeni k tomu samému jednání. Zkrátka, oni měli uvésti v život zásady pro církev, tak jak bylo nejlépe pro onu dobu. A my při našich nynějších konferencích máme míti totéž vedení Ducha svatého, abychom všecko zřídili, jak bude nejlépe pro nás, pro náš národ v nynější době. Pod vedením toho, který jest ochoten vésti nás a naši církev k blaženému cíli, máme stavěti dům Hospodinův ve svém středu, tak aby mnozí, kteří stojí nyní zdaleka, našli přístřeší, ano aby mnozí, kteří tu mají pracovati, když už my budeme odměněni v nebesích, chválili Pána, že otcové jejich byli tak vedeni od Pána k moudrému konání svých povinností. My musíme stavěti, jak Pán nám dává moudrost. To zřízení musí odpovídati nynějším a zdejším okolnostem. Dům stavěný za doby Komenského je nyní nepohodlný. My nechceme v něm bydleti. Okna jsou malá, strop nízký atd. A zřízení tenkráte úplně vyhovující nevyhovuje nám. I my nemůžeme očekávati, že postavíme tak, aby nebylo našim dětem třeba přestavovati. Snad my sami roku 1934 budeme chtíti nějaké poschodí přistavěti. Možná dost, že ještě dříve. Adlof Alois: Úvod k Vyznání víry a zřízení svobodné reformované církve. Praha 1904, pp.6–8.

2017 leden 31


SERIÁL

Hnízdění polosociálních včel

DOBRÝ SOUSED text PETR RAUS foto J. LÅNG, Wikimedia Commons

V létě roku 1975 jsem se poprvé věnoval způsobu života včely Rhophitoides canus. Šlo o dobrého opylovače vojtěšky, kterého jsme už v tomto cyklu článků zmínili v souvislosti se zvláštním způsobem opylování vojtěškových květů. Trávil jsem na své výzkumné ploše celé dny a sledoval, jak včely na květech pracují, kolik květů navštíví za časovou jednotku, jak často se vracejí ke svým hnízdům a podobně. Zbývající čas, a byly to také dlouhé hodiny, jsem věnoval pozorování včel u jejich hnízd. K tomu je snad třeba povědět, jak včely pečují o své potomstvo. V našich podmínkách se můžeme setkat s jediným druhem včely, který žije plně sociálním způsobem života – s včelou medonosnou. Ta vytváří trvalé kolonie s jedinou matkou (královnou), obrovským množstvím dělnic a trubci, kteří se většinu života zdržují mimo kolonii. Naprostá většina našich druhů včel ale představuje včely samotářky, kde každá matka buduje samostatné hnízdo v zemi, v dutých stéblech nebo v jiných dutinkách. V nich vytvářejí hrudky pylu zvlhčené nektarem, do kterých kladou po jediném va-

Přejná štědrost Každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu. Fp 4,2

S

ociální hmyz je podivuhodným úkazem. Názorně předvádí hodnotu jednomyslnosti a spolupráce. Celé společenství řízené komplikovaným systémem chemických, optických, haptických (tedy dotykem zprostředkovaných) i jiných vazeb funguje jako jediný organismus. I takoví termiti, kteří jsou jako jedinci slabí a snadno zranitelní, mohou jako společenstvo uhájit svůj životní pro-

32 leden 2017

Včela Halictus rubicundus při sběru pylu a nektaru.

stor ve velmi silně konkurenčním prostředí divoké přírody. Principy hmyzího života se samozřejmě nedají jen tak přenést do světa lidí, proto články této rubriky nadepisujeme slovem podobenství. Hledáme střípky skutečností, které nás mohou oslovit a pomoci nám pochopit něco z pravidel a zákonitostí Božího království. Tyto řády člověku prospívají, proto je dobré o nich přemýšlet. Uspořádaná armáda mravenců může pochopitelně vyvolávat děs; za pochodujícím proudem stěhovavých mravenčích druhů nezůstane živá duše. V přeneseném slova smyslu může připomínat armádu totalitního fašistického státu s rysy absolutní poslušnosti a otevřené nenávis-

ti ke všemu cizímu a odlišnému. Naproti tomu pracovité společenství včel vyvolává spíše pozitivní asociace; podobně jako jiný pohled na mravence, jak jej známe z biblické knihy Přísloví, kde se mluví o příkladu píle. Záleží na úhlu pohledu a výběru konkrétního prvku života, který nás osloví. Při pozorování života polosociálních včel mne oslovily jejich sousedské vztahy. A protože pracujeme s formou podobenství, vložil jsem do jejich uvažování trochu lidského rozměru. Ono je to u těchto druhů na přechodu mezi individuálním a společenským způsobem života snadnější než u plně sociálního hmyzu. Každá včela je samostatná, má vlastní život a vlastní zodpovědnost, chtělo by se pově-


inzerce

jíčku. Třetím typem včel jsou čmeláci, kteří sice vytvářejí kolonie, ale pouze jednoleté. Můj Rhophitoides canus patřil k zemním typům samotářských včel. Samička vyhrabává kolmo do země chodbičku, ke které přiléhá celá řada postranních komůrek s pylovými hrudkami. Celé dílo buduje postupně – vyhrabe kousek hlavní chodby s novou postranní komůrkou, kterou pak plní pylem. Když je pylová hrudka hotová, naklade vajíčko, komůrku uzavře a pokračuje v hrabání do hloubky. Hnízda včely stavěly tam, kde zůstávaly kousky holého půdního povrchu, hnízd se tam vždycky objevovaly početné skupiny. Vždycky jsem jich několik označil drobnými barevnými značkami a stejnou barvou jsem si označkoval i včely, které v hnízdě hrabaly. Mohl jsem pak dobře rozlišit, kdy která včela hrabe hnízdo, kdy pracuje na květech a kdy a jak často se ke svému hnízdu vrací. Po delším sledování jsem zjistil zajímavou věc. Včely se dokázaly vracet ke svým hnízdům i z velké vzdálenosti, dovedly se dobře orientovat. Pokud ale byla dvě hnízda u sebe blíž než asi dva centimetry, včely už mezi nimi přestaly dělat rozdíl. Nedovedu povědět, jestli hnízda neodlišily, nebo jestli jim jen bylo jedno, do kterého nasbíraný pyl nosí. Staraly se o sousedčino potomstvo stejně dobře jako o vlastní. Později jsem v literatuře objevil, že stejné chování bylo prokázáno i u některých jiných druhů včel, například u příslušníků rodu Halictus, jakého vidíte na obrázku. Vesměs je pokládáno za počáteční fázi přechodu ke společenskému způsobu života, jak jej známe u včely medonosné.

dět, a přitom není ke svým včelím bližním lhostejná, ba je schopná určité míry spolupráce. Vedlo mne to k přemýšlení o vztazích sousedů uprostřed našich společenství. Kolik problémů a křivd z těchto vztahů už vyrostlo! Kde se berou? Nejčastěji rostou snad ze závisti. Moje včely se netrápily tím, že plody své namáhavé práce občas věnují sousedce. Ochotně a bez váhání přispěly jejímu budoucímu potomstvu a neměřily, jestli si náhodou nezůstávají něco vzájemně dlužny. Každá z mých včel měla svoje hnízdo a svoji vlastní zodpovědnost. Přesto cítily jakousi sounáležitost s těmi, které hnízdily blízko, a byly připravené pomáhat. Evidentně tu také nezáleželo na tom, jestli už má sousedka vybudovaných pylových buněk více nebo méně než pomáhající včela. Když měla více, jako by jí její kolegyně tento úspěch přála a ještě dál ho podporovala. To je něco, co v našich lidských společenstvích dost často postrádám. ■ příště: Zvenčí, nebo zevnitř?

Křesťané mění životy muslimů v jedné z nejchudších zemí světa

DĚTEM V BANGLADÉŠI MŮŽETE POMOCI I VY Podpořte

dítě z chudé rodiny ze slumu v docházce do školy.

Podpořte

dítě v křesťanském dětském domově Savar – naděje pro děti, které by jinak musely tvrdě pracovat, aby se mohly každý den najíst. Většina dětí opouští domov po dosažení dospělosti jako aktivní křesťané.

Podporujte

konkrétní dítě a sledujte jeho vývoj: čtyřikrát za rok dostanete zprávu o dítěti.

Vaše dary dají dítěti nové možnosti!  Chodit do křesťanské školy  Slyšet evangelium  Ve škole dostanou hlavní jídlo zdarma

Nadace Mezinárodní potřeby Vinohradská 909, 560 02 Česká Třebová e-mail: nadace@mezinarodni-potreby.cz www.dalkova-adopce.cz


DISKUSE

PLÁNOVÁNÍ BUDOUCNOSTI připravil DAVID KAŠPER

PAVEL BARTOŠEK starší Sboru CB Praha 5 – Smíchov

Samozřejmě, křesťan přece může všecko. (Fp 4,13;

Přelom roku láká k nastavení nových a lepších mantinelů života. Lidé si více či méně vážně slibují, co budou dělat lépe. Odpovídá to biblickým způsobům myšlení? Může si křesťan dávat předsevzetí?

1K 6,12) V Bibli najdeme několik příkladů lidí, kteří si dávali předsevzetí, a bylo to k dobrému. Třeba král Jóaš si předsevzal obnovit Hospodinův dům, který byl tehdy zpustlý. Je vždycky úžasné, když se uvnitř člověka pohne cosi – duše, duch, srdce, svědomí nebo touha po Bohu, já nevím – a člověk se rozhodne odvrátit se od špatné cesty a přiklonit se k dobrému. Takové krásné předsevzetí vidím třeba na Zacheovi, který po svém obrácení zvolal: „Polovinu svého jmění, Pane, dávám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně!“

DANIEL KVASNIČKA kazatel Sboru CB Litomyšl

Velice záleží na tom, jak slovu předsevzetí rozu-

míme! Porozumění první: Člověk nežije ve vzduchoprázdnu a ten, kdo nechce plánovat ani den dopředu, je buď smrtelně nemocný a neví, zda se dožije zítřka, nebo je ve válečném konfliktu v místech spálené země či je krajně nezodpovědný. Těžko by se s ním žilo. No, uznejte. Biblický text nás ústy Pána Ježíše v Lukášově evangeliu vyzývá, abychom dobře spočítali ná 34 leden 2017

Prožíváme přelom roku, a proto se domnívám, že otázka je zaměřena nejspíš na novoroční předsevzetí. Pár už jsem si jich v minulosti dal, ale moc mi to nefunguje. Například Nový zákon je plný přikázání k dobrému životu, která se výborně hodí jako předsevzetí. Ovšem aby člověk ve svém životě něco podstatného změnil k lepšímu, a často jsou to záležitosti charakteru nebo (zlo)zvyků, k tomu mu většinou pro slabou vůli nestačí rozhodnutí učiněné rozumem v souvislosti s tak banální věcí, jako je začátek nového roku. Ale funguje jiná věc: Když poznáváte Ježíše Krista, nadchnete se pro něj, toužíte ho milovat čím dál víc, plníte se jím, zůstáváte v něm. Pak už jeho přikázání nevnímáte jako břemena, těžká až k neunesení, ale jako vítané návody, jak vyjádřit svou lásku k němu. Jde to samo a i jindy než jen na Nový rok. Podobně jako Zacheus, který změnil svůj život, charakter, zvyky i hospodaření, protože byl nadšen Ježíšem.

klad a pak stavěli věž, jinak riskujeme posměch. Připomínám, že tato slova Pán dořekl za limitem následování: Kdo nenese kříž, nemůže být učedníkem. Proto je nanejvýš vhodné dělat strategie, odhadovat počty, finance, síly a čas. Druhé porozumění je v textu evangelia Lukášova s Ježíšovým vyprávěním o bohatém agropodnikateli, kterému se urodilo tolik, že stodoly nestačily. A on bez přemýšlení a s myšlenkou jen na sebe vyseknul řešení: Postavím ještě větší a ještě větší. Zvláštní je, že vůbec nezvážil čas k postavení těch stodol. Logický problém jej nevzrušoval. Ten večer si zpíval podivně upravený refrén z Knihy Kazatel: Žij, jez, pij, buď veselé mysli… Ale bylo to bez dovětku o marnosti. Podle


DORUČENO slov Pána Ježíše vůbec na nic nedošlo, protože té noci si vyžádali jeho duši. Toto předsevzetí bylo špatné. Ale není možné na jeho základě smazat potřebu aktuálně plánovat a vézt se samospádem. Do nebe se nejezdí po tobogánu! Přece známe moudrý dovětek apoštola Jakuba z jeho dopisu. Když už plánuješ a dáváš si předsevzetí, prosím, nezapomeň dodat: „Bude-li Pán chtít.“ Stejně tak používej koeficient, který nám ministerstvo financí nepředepsalo, ale je nanejvýš moudrý: „Pán je blízko, Pán přijde!“

DAVID UHŘÍK vikář ve Sboru CB Velká Lhota

Předsevzetí pro mne znamená přemýšlení nad veršem

z biblické knihy Izajáš, kde prorok říká slova Boží: „… jak jsem si předsevzal, tak to splním.“ Mocná slova, která Bůh říká v osobním zaujetí k cíli, který si vytyčil pro tento svět. Slova, která mi připomínají novelu Ernesta Hemingwaye Stařec a moře. Hemingway zavedl do světa také zajímavý příměr „ulovit si svoji rybu“. Myslím, že nemusím být starcem, abych dovedl bojovat s mořem (světem) a žraloky (problémy). S pozicí v byznysu to více než souvisí. Každý někde uloví tu svoji velkou rybu a závisí na něm, jak se s ní popere. Přemýšlel jsem nad tím, kde existuje prostor pro člověka, který ví, že nejspíš dovleče na souš jenom kostru, a přesto se ve svém boji nevzdává. Pro člověka, kterému ostatní přezdívají Hemingwayovým pojmem salao (smolař), a přesto si svou prací získá přátele. Kupodivu i taková zaměstnání existují. Jedním z nich by mohlo být vedení neziskové organizace, práce lékaře v LDN nebo třeba práce hrobníka. Nikdy tedy nechci zapomenout, že i cesta může být cílem. Andy Alcorn napsal knihu Princip pokladu. Jako nejvyšší z principů popisuje, že nám Bůh dává stále více a více proto, abychom mohli stále více také dávat. Následujeme-li příkladu Ježíše Krista, pak nám principy dávání nebo obětování nejsou cizí. Stále si před sebe klademe nová rozhodnutí o tom, co ještě můžeme pro Krista obětovat, než z nás samotných zbude pouhá kostra, která se po boji ve vlnách tohoto světa konečně dotkne souše spasení. ■ Obsah rubriky nemusí vždy vyjadřovat názor redakční rady.

Když Vánoce plní svoji roli Vážená redakce, pořád se mi motá v hlavě myšlenka, jak je možné, že nás Vánoce stále dojímají. A to bez rozdílu vyznání či poznání. Proč je v nás tak silně zabudovaná představa láskyplných dní, obrovské štědrosti, výjimečných chvil. Podle mě nikdo nemůže namítat, že něco takového zkrátka neočekává. Proč? Poněvadž když to během Vánoc chybí, člověk si to s sebou nese ještě léta. Ať už je to křik a nadávky na hlavu dítěte z úst některých rodičů, ať už je to třeba zážitek druhé světové války, během níž pro některé Vánoce vůbec nebyly poselstvím pokoje, ale pláče nad zmizelými či zavražděnými, ať už je to cokoliv dalšího, co člověka ponížilo a ubralo mu kus sebejistoty. Když je během Vánoc, hlavně během Štědrého dne, člověk sám, mnoho mu toho chybí, a on zase musí plakat a propadat se ve své samotě do tůně bolesti či trpkosti. Vánoce vymazat, ty Vánoce, které nejsou naplněny. Znám ten pocit, během života jsem několikeré obdobné Vánoce zažila. Před pár dny (je těsně před Vánoci) jsem byla na pohřbu jednoho muže, jehož jsem měla ráda. Ještě ten den jsem jela do nemocnice navštívit jeho manželku, která netušila, že je už vdovou. Jela jsem ji políbit a být s ní v den, o němž si jednou třeba budeme povídat – a třeba ne. Nikomu jsem to neříkala, ale během pohřbu jsem plakala i za ni, zastoupila jsem ji, rozloučila se. Třeba jí to budu jednou vyprávět a plakat s ní znovu – a třeba ne. Kontaktovala jsem jejich syna a zeptala se, zdali mohu onu dámu navštěvovat častěji. Byl moc rád – a já též. A aniž jsem se jej ptala, vyhrkl na mne něco, co mne hluboce zasáhlo. Prý jej drží moje víra v nebe. Ohromila mne jistota, s kterou to řekl, upřímnost a snad i touha se skrze mne udržet v naději na život v nebi. Nabídla jsem mu, že se může držet, neboť Bůh připravil příbytky všem lidem. Stále trvá naděje. A já zůstávám v němém úžasu nad Boží velikostí, že i skrze mne proudí naděje, aniž bych se o to snažila. Nevím, jaké budou pro něj a jeho rodinu tyto Vánoce, určitě budou mít nedostatek – bude jim velmi chybět důležitý člen rodiny. Nebudou si jistě výskat, ale pokud by aspoň v někom zakořenil pocit či poznání, že to během Vánoc se narodila Láska, že skrze Pána Ježíše v jeslích a na kříži je možné žít s nadějí na shledání v nebesích, tak Vánoce splní svůj účel. Účel, který mnohdy tušíme a po němž toužíme – po nebi na zemi. KATEŘINA VÁVROVÁ, Sbor CB Brno – Kounicova

Adresa redakce: Brána, Soukenická 11, 110 00 Praha 1; E-mail: brana@cb.cz

2017 leden 35


DOTEKY

OBYČEJNÝ ZÁZRAK text LENKA JANTOŠÍKOVÁ foto BRÁNA

J

V TOM JE LÁSKA: NE ŽE MY JSME SI ZAMILOVALI BOHA, ALE ŽE ON SI ZAMILOVAL NÁS. 1. Janova 4,10

36 leden 2017

menuji se Lenka a je mi 38 let. Obrátila jsem se před čtyřmi lety. Ráda bych se s vámi podělila o svůj příběh. Vyrůstala jsem sice v nevěřící rodině, nicméně mě i mé bratry nechali rodiče jako miminka pokřtít. V době dospívání jsem tíhla k východním naukám, hnutí New Age, józe. Nic z výše uvedeného mě hlouběji nezasáhlo, u ničeho jsem dlouho nevydržela. Pokoušela jsem se hledat „pravdu“ i v křesťanství. Jako nauka o lásce se mi líbilo, ale vzkříšení Krista pro mě nebylo uvěřitelné. Mé obrácení přišlo pozvolna pod vlivem Božího slova. Jak k tomu došlo? Vedle nás bydlí mladá křesťanská rodina. Spřátelili jsme se. Naše děti začaly chodit do křesťanského oddílu, který soused vedl. S dcerou jsem četla postupně, jakožto úkol do oddílu, Janovo evangelium. Protože byla ještě dost malá, musela jsem jí ho vysvětlovat, a při tom jsem sama začínala chápat hloubku toho, o čem mluví. Viděla jsem také, jak sousedi světí neděli, zatímco my jsme se lopotili kolem domku. Cítila jsem, že do svého života potřebuji vnést více „duchovna“, ne se jen honit za materiálními věcmi. Rozhodla jsem se, že začnu světit neděli a jezdit s dětmi na bohoslužby do Církve bratrské. Děti tam budou v besídce s kamarády z oddílu, takže je to bude bavit, a já si v klidu zapřemýšlím nad kázáním. Manžel mě v tom rozhodnutí podpořil a občas se k nám přidal. Zpočátku jsem kázání poslouchala jako dobré filosofické úvahy, ale postupně mě stále častěji osobně zasahovaly. Radši jsem se na ně přestala líčit, protože jsem opakovaně odcházela z bohoslužby se slzami v očích. Se slzami lítosti nad vlastním životem. A to nejsem žádná citlivka!

Nejezdila jsem na shromáždění pravidelně každou neděli, a tak se stalo, že až po půl roce jsem byla poprvé přítomná vysluhování večeře Páně. Z kazatelny zazněla výzva, že k večeři jsou zváni všichni, kteří věří v Krista jako svého spasitele a přijali křest. A tehdy, v ten okamžik mi došlo, že VĚŘÍM a že strašně moc toužím po tom, být také účastna na Kristově těle. Asi tři měsíce po mně se obrátil i můj manžel. Sestra ze sboru se mě ptala, jestli se nechci nechat pokřtít. Určitě ne, vždyť už křtěná jsem! Snesla jsem jí spousty argumentů proč ne. A měla jsem potřebu svůj postoj vysvětlovat dalším. Ale jednou, při úpěnlivé modlitbě za úplně jinou věc, jsem za sebou jasně uslyšela hlas: „NECH SE POKŘTÍT.“ Nechtělo se mi, ale ani mě nenapadlo neposlechnout. Moje počáteční nechuť se proměnila v radost, když jsem si před křtem po nocích „dávala dohromady“ svoje svědectví víry, abych ho mohla všem ve sboru jasně vydat. Zdálo se mi příliš obyčejné, ale je to celé zázrak. Měla jsem všechno – rodinu, zdraví, chytrou hlavu, práci a Boha jsem už nehledala. On si našel mě. Pán Bůh je živý. Důkazy pozoruji v našich životech. Třeba nerozumím něčemu v Bibli a hned v neděli je na to téma kázání nebo dostanu odpověď v krátké době jiným způsobem. Vidím ovoce Ducha v postupné změně našeho myšlení – například v otázkách rodinných financí, plánování rodičovství, vypořádávání se s neúspěchy, nespravedlností nebo v řešení sporů. Vím, že jsem na cestě víry teprve na začátku, ale chci po ní jít, vést po ní naše děti a nikdy z ní už nesejít. ■ autorka je členkou Sboru CB Opava


KŘÍŽOVKA

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu Tajenku zašlete do 20. 1. 2017 (i e-mailem) na adresu redakce.brana@cb.cz. Vylosovaný výherce získává knihu Páté evangelium od Iana Caldwella. Výhru věnuje nakladatelství Portál.

Tajenka z čísla 12/2016: Ty jediný znáš srdce všech lidských synů. Knihu Jde sem lesem vyhrává Petra Bártová, Horní Krupá. Připravil Dušan Karkuš.

2017 leden 37


POST SCRIPTUM

MÍSTO, NA KTERÉM STOJÍŠ, JE PŮDA SVATÁ text JIŘÍ BARTOLOMĚJ SEDLÁČEK

„P

ojďte dál, a nemusíte se zouvat…“ tak obvykle vítáme návštěvy u nás doma. „Snad jen, kdybyste chtěli, kvůli svému pohodlí.“ Z vlastní zkušenosti vím, že nemusí být každému příjemné vyndat po celodenní práci nohy z bot. Často si přitom, právě ve vlastní předsíni, vzpomenu na zvláštní Boží hlas,

to není to, co si představoval a na co se chystal. Svého syna pojmenuje Geršom – ekumenická bible nabízí poeticky znějící výklad: Hostem-tam. Ve skutečnosti to bylo mnohem tvrdší – běženec. Každým zavoláním na svého syna si připomíná, že se něco zvrtlo. Že jeho život není takový, jaký měl být, že je někde jinde a v něja-

BOTY SI ZOUVÁME TAM, KDE VÍME, ŽE JSME VÍTÁNI…

který zaslechl Mojžíš při svém podivuhodném setkání s Hospodinem: „Zuj si opánky, neboť místo na kterém stojíš, je půda svatá…“ Mojžíš strávil podstatnou část svého života na útěku. Nejprve jeho předkové, Jákob a jeho rodina, utíkali před hladomorem do Egypta. Jako miminko musel prchat před genocidou. Svěřen božskému Nilu s nadějí, že snad tak bude zachráněn před smrtí, byl téměř jako v pohádce vytažen přímo na královský dvůr. Jenže jenom co Mojžíš dospěje do věku mladého muže, stává se z něj opět emigrant, ovšem tentokrát emigrant politický. Musí zmizet před hněvem faraona a trestem za vraždu do pustiny cizí země. Snad je za tím vrozený cit pro spravedlnost, touha pomoci slabšímu, která mu nakonec pomůže k nové rodině, manželce a začátku nové životní etapy. Určitě 38 leden 2017

ké jiné situaci – ve které se dá sice dost dobře přežívat – ale není to takové, jaké by to být mělo. Je-li právě tehdy vyzván k tomu, aby si sundal boty, může to být vykládáno jako znamení úcty před Bohem, který k němu promlouvá. Příkaz zout si boty bychom ale mohli chápat i jako akt důvěrnosti. Boty si zouváme tam, kde víme, že jsme zváni a že odtamtud nebudeme muset záhy rychle utíkat. Obuv si zouváme tam, kde se chceme dotknout bosou nohou, kde můžeme prožívat intimní spojení s místem nebo člověkem, se kterým společný prostor sdílíme. Sundat si boty znamená navázat vztah, přiznat se k tomu: Ano zde stojím, na stejné půdě, na stejném místě, ve stejné situaci jako ty. Jsem tu s tebou a pro tebe. Mojžíš je vyzván k tomu, aby sdílel stejný posvátný prostor spolu s Bohem.

JIŘÍ BARTOLOMĚJ SEDLÁČEK vydavatel časopisu Brána, podnikatel v polygrafii, výtvarník

Ale co je na tom pozoruhodné a možná se vymyká našim představám o svatosti, není to v jakémsi vytržení mimo realitu, ale přesně naopak – uprostřed každodenní všednosti jeho života. Mojžíš si tedy sundal opánky, ale zároveň si zakryl tvář, neboť se bál na Boha pohledět. Toto drobné gesto nám může prozradit něco o nás samotných i o našem vztahu s Bohem. Třeba jen to, že je někdy snazší poznat Boha dotykem svých nohou než pohledem svého zraku, protože to, co s Pánem Bohem prožíváme, často nazýváme zázrakem – něčím, co je našemu zraku skryté, ač je to skutečné. Neboť Hospodin, který nekonečně převyšuje možnosti našeho poznání, nás oslovuje a zahrnuje svojí láskou. A tak až k nám přijdete na návštěvu, klidně se zujte. Jste vítáni. ■


2017 leden 39


Když roku 1906 započal Pablo Picasso ve svém pařížském ateliéru práci na rozměrném plátně s poněkud frivolním námětem, předcházela jej sice už z doby studií na barcelonské akademii pověst geniálního kreslíře, jeho dosavadní dílo však nenasvědčovalo tomu, že půjde o jednoho z největších umělců rodícího se století. K tomuto postavení vedla cesta, na jejímž počátku stojí právě obraz Avignonské slečny, obecně uznávaný za první dílo kubistického stylu. Malířský kubismus usiloval, zjednodušeně řečeno, o celistvé zobrazení předmětu v jeho trojrozměrnosti tím, že jej zachycoval v jeden moment z několika různých, typických úhlů pohledu a jeho kompaktní tvar rozkládal na jednotlivé fasety. Ty pak v mysli diváka zpětně komponují obraz zachyceného předmětu, a to reálnější (typičtější), jak věřili kubisté, než při pohledu na díla umělců předchozích dob. Názorně vidíme tento postup na dvou postavách při pravém okraji díla – zejména ve srovnání s ostatními třemi ženštinami, které ještě upomínají na Picassovu inspiraci iberským sochařstvím. Hlavy oněch

1906–1907

PABLO PICASSO MALUJE AVIGNONSKÉ SLEČNY

Pablo Picasso v roce 1908 Pablo Picasso, Avignonské slečny, 1906–1907, Museum of Modern Art, New York

dvou „kubistických“ slečen jsou naopak zjevným odkazem na negerskou plastiku, s níž se tehdy malíř dychtivě seznamoval v pařížském etnografickém muzeu. Jistá rozpolcenost mezi pravou a levou částí obrazu by mohla svádět k úvahám o tom, že obraz je jakýmsi pracovním stádiem v Picassově překotně se vyvíjejícím přístupu. Pravdou však je, že dílo je dopodrobna promyšlené, předcházely mu stovky kreslířských a malířských skic a finální podoba je výsledkem logického vývoje, během nějž například zmizela centrální postava námořníka, explicitně odkazující k funkci vyobrazeného „salónu“. Dráždivý neklid, který obraz vzbuzuje, je dán nejen nejednotností stylu či disonancemi, jako je kubistické natáčení perspektivy. (Dvě prostřední slečny ve skutečnosti leží, jak prozrazují jejich zkřížené nohy a rukama podložené hlavy, přestože jsou zobrazeny vertikálně jako zdánlivě stojící.) Malbu korunuje explicitní převrácení role „pohledu“ jako takového: Zatímco tradičně bylo prostředí nevěstinců objektem voyeurského pohledu (mužského) diváka, z Picassova obrazu téhož diváka sleduje několikero párů očí pohledem ne nepodobným pohledu Medúzy… Analytický kubismus klade velké nároky na divákovu imaginaci. To je jeden z důvodů, proč kubisté tak často zaměřovali svoji pozornost na obecně známé elementární tvary a předměty (láhev, ovoce, kytara…) – spolupráce s myslí diváka fungovala v takových případech jistěji, než by tomu bylo při zobrazování abstraktních idejí. Přesto se i v tomto uměleckém směru setkáme s náměty z křesťanské ikonografie – příkladem jsou malby významných českých kubistů Emila Filly (Utěšitel, 1911) či Bohumila Kubišty (Sv. Šebestián, 1912). Zcela osobitým prolnutím kubistických myšlenek a křesťanského prostředí je pak kubistická sakrální architektura, jejíž příklady nalezneme téměř výhradně v našem prostředí a s jejíž ukázkou jsme se seznámili v rámci loňského seriálu (kostel v Pečkách, č. 4/2016). ■ PHDR. JAN KLÍPA, Ph.D., kurátor Národní galerie Praha Repro foto: José Pijoan (ed.): Dějiny umění 9. Praha 1983

Brána 01/17  

moderní křesťanský časopis s přehledným designem prezentující biblickou zvěst o Ježíši Kristu fundovaně a obsáhle zpracovává aktuální témata...