KAREL POLÍVKA
OBSAH 1. Vším, čím chtěl jsem být, byl bych rád 6 2. Láska prochází… hotely? 11 3. Kdo je zvyklý na vanu, může jít do wellness. V županu 13 4. Nevím, jen mě tak nějak sereš… 17 5. Hoteliér za vodou (rozuměj za velkou vodou) 23 6. Všem snahám naplat, stával se mi fuck-up 28 7. Není to ani daleko, ani blízko 32 8. Kdy ožívají boudy naše? Na Mikuláše 35 9. Hoteliérovy dopravní strasti 40 10. Krakonoš a lyžníci 44 11. Jó, kdepak ty časy vlastně jsou… 46 12. Hoteliér za velkou louží 2 aneb jaké je být 11. září 2001 v USA 48 13. It will go i po pandemii 52 14. Czech Hotel Awards 54 15. Jizerská padesátka 57 16. Vegetační doba hoteliéra aneb proč píšu tyhle cancy 60 17. Uražený mozek 63 18. Vánoční blog 65 19. Krkonošské menu 69
20. Za okny podivná postava postává, pan Fries 72 21. Hudbu složil, slova napsal 76 22. Hoteliérovy manuální těžkosti 80 23. Krkonošské pivní stezce je už osm let 82 24. Komiks 87 25. Indiáni sekají dříví 89 26. 24. Února 2022, Ukrajina 93 27. Hudbu složil, slova napsal II 96 28. Předsevzetí 100 29. Krkonoše – originální produkt 103 30. Den hoteliéra v blogu hoteliéra 106 31. Lokální TV 110 32. Pan nadhled a slečna nadsázka 113 33. Business for breakfast 116 34. Při každým svým umu používej gumu 119 35. Nikdo nebyl na 70 hostů připravený 123 36. 20, 40, 50, 70, nebo 80? 127 37. Ing. Karel polívka je firmou roku, ne bohém 131 38. Jste hlučný, tichý, zlý či hodný? Já jsem nešikovný 134 39. Jak to napsat? 138 40. Jak to napsat II 143
VŠÍM, ČÍM CHTĚL JSEM BÝT, BYL BYCH RÁD
Čtu si často o životech slavných lidí. Dokonce je to první oddělení, které v knihkupectví navštěvuji. Fascinuje mě, jak ti lidé věděli, čím chtějí
být. Nemluvím tedy o úplném dětství. Tam je to často ovlivněno momentálními zájmy. Naše dcera tak postupně už chtěla být doktorkou (podle televizního seriálu pro děti Doktorka Plyšáková), zpěvačkou
(Kája a Bambuláček) a učitelkou (paní učitelka Anetka ze školky). Furt lepší, než kdyby chtěla být králíkem (Bing). Mluvím spíš o dospívání.
A je pravdou, že ačkoliv mám oddělení životopisů v knihkupectvích od Čech až po Moravu v malíčku, nikde jsem nenarazil na žádnou osobnost, která by chtěla být od mládí hoteliérem. Nebo hoteliérkou. Ani já.
Nejdřív jsem byl přesvědčený o tom, že budu sportovcem. Táta totiž sportovcem byl. Teda vlastně, i ve svých sedmdesáti osmi letech, sportovcem pořád je. Začal jsem hrát fotbal. Ale hned po prvním zápase mi maminka říkala, že nebylo poznat, za který tým hraji. Přitom jsme měli každý jiné dresy. Takže fotbalista ne. Začal jsem tedy hrát hokej. Po jednom prohraném buly jsem jel, uprostřed akce, nadšeně na střídačku našim sdělit, že mě puk trefil do masky. Takže hokej taky ne.
1.
1. ČERVNA 2023 6
7
12. HOTELIÉR ZA VELKOU LOUŽÍ 2
ANEB JAKÉ JE BÝT
11. ZÁŘÍ 2001 V USA
Když jsem poprvé v životě letěl letadlem, bylo to rovnou až do New Yorku. Při pomalé jízdě po runwayi jsem nechápal, proč mě všichni před prvním startem varovali. Když jsme se pak rozjeli pořádně, pochopil jsem, že si člověk musí na tu rychlost zvyknout. Což se mi podařilo. Často jsem pak dokonce při startu i usnul. Třeba
při cestě do Varšavy, kdy se mi za jeden den podařilo navštívit pět evropských států. Vyrazil jsem z Brna, jel přes Bratislavu do Vídně na letiště a z něj letěl do Varšavy na pracovní schůzku. Zpět pak přes
Frankfurt do Vídně, Bratislavy a Brna. Pořádně jsem se vzbudil jen při obchodním jednání a při hledání zaparkovaného auta.
Když jsem byl v New Yorku podruhé, cítil jsem se už jako zkušený
Newyorčan. Hravě jsem zvládl odbavení i pasovou kontrolu, a je-
likož jsme si, s mou tehdejší dívkou, loni vydělali nějaké peníze, mohli jsme letět dál až do Minnesoty, kde nás čekala prázdninová brigáda v hotelovém resortu. Koupil jsem si tedy jejich sendvič
24. DUBNA 2023 48
49
ZA OKNY PODIVNÁ POSTAVA POSTÁVÁ, PAN FRIES
Obvykle mi to dělají holky. Možná to znáte. Říkám tomu, že nade mnou „zavrátí oči“. Hned po tom doplní: „No jo, rádoby vtipnej, za každou cenu.“ Jo, jo, za každou cenu vtipný, to já holt jsem. Když se mě totiž někdo zeptá na název našeho piva, říkám: „To ti byl dlouhý a složitý proces. Musel jsem vzít v úvahu všechna pro a proti,
20.
22. ÚNORA 2023 72
marketingově je vyhodnotit a pak rozhodnout. Takže mi to zabralo přesně jedenáct vteřin a Fries byl na světě.“ À propos, první zmínka o Friesových Boudách je ve Vrchlabském urbáři, kde je v roce 1676 připomínán Jiří Fries, jemuž zde bylo povoleno postavit boudu.
Když jsem na hory přišel, měl jsem za sebou deset let zkušeností práce s velkými českými, evropskými i světovými pivovary. Ale sám jsem pivo pouze pil, nikdy nevařil. Tak mi nezbývalo nic jiného než sehnat sládka. Jednoho mi doporučil Josef Krysl, který pivovar postavil. Sládek přijel. Z Prahy. Kdokoliv, kdo k nám přijede, přijede z jihu. Není to značení zeměpisné, ale spíše filozofické. I Honza totiž přijel, choval se a vypadal jako dítě Jižní Ameriky. Kdyby byl černý, mohl by být rovnou obsazen do filmu Kokosy na sněhu. Černý ale nebyl. Oblečený jako Jihoameričan ano. Před obecním úřadem jsme nasazovali řetězy.
Sládek na nás zmrzle koukal a říká: „Já bych vám moc rád pomohl, ale tohle fakt neumím.“ Dole v lomu jsme mu alespoň dali rukavice a čepici. Nic dalšího jsme s sebou neměli. Tipovali jsme, jak dlouho bude trvat, než nás poprosí o návštěvu jakéhokoliv obchodu s norskou módou. Nikomu ale tip nevyšel. Celých sedm let, co u nás byl, vystačil se svým hipstersko-jihoamerickým šatníkem. A pracovní morálkou. Když se pak do Prahy vrátil, trvalo mu půl roku, než si opět zvyknul na život. Třeba vstávat na určitý přesný čas do práce.
V těžkých časech koronaviru nám pivo zbylo. A ten zbytek by se pak už pod názvem „pivo“ nedal pít. Jen po úpravě, kterou by mnoho
73
30. DEN HOTELIÉRA V BLOGU HOTELIÉRA
Někdo ráno medituje. Někdo ráno cvičí. Někdo ráno medituje a cvičí. Někdo ráno nedělá nic. A já? Já ráno vstanu.
28. B Ř EZNA 2023 106
Kdybych psal román v devatenáctém století, vstával bych v něm na statku za ranního kuropění a větřík by čechral koruny stromů. Ale je století jednadvacáté. A jsem v Krkonoších. Ranní kuropění je většinou slejvák. Vzhledem k tomu, že bydlíme přímo pod střechou, tak hlasitý slejvák. Vítr nečechrá. Vítr fičí. Tak mohutně, že se střecha celá klepe a vrže. Vstávám za tmy. Ne že by mě povinnosti donutily začít dřív pracovat. Ne, mám to asi geneticky. Můj děda vstával denně ve čtyři a chodíval do sklárny. Bylo to po příjezdu spřátelených armád v roce 1968. Přestal tenkrát sklárnám ředitelovat a začal v nich hlídat elektrická maxima. A to se dělalo od brzkého rána.
Já se budím kolem půl páté. Holím si tvář žiletkou a hlavu strojkem.
Zdědil jsem totiž po dědovi nejen brzké vstávání, ale taky nedostatek vlasů. Zkoušel jsem si hlavu holit taky žiletkou, ale většinou jsem
se tím víc zjizvil, než zkrášlil. Měli jsme kuchaře, který sice skvěle vařil, ale zároveň i holdoval alkoholu. Večer po směně si vždycky posílil sebevědomí Becherovkou a vydal se konverzovat s hosty. Předtím si ale vždy oholil žiletkou hlavu, bohužel se stejným výsledkem, jako já. Oblepil tedy svá zranění toaletním papírem, který za ním vlál, vzal si džíny a tričko a vyrazil. Díky Becherovce už mu plynulá konverzace dělala nemalé problémy, tak většinou skončil na baru sám. A usnul.
Chodíval jsem taky ráno kontrolovat, jestli všichni kolegové, co snídaně připravují, vstali. Možná vypadám jako hnidopich, ale věřte, že se několikrát přihodilo, že jsem tam byl sám. Tedy, naštěstí se nestalo,
107
