Afghánistán – Váchánci pod nadvládou Tálibánu

Afghánistán

OBSAH

POD Ě KOVÁNÍ / THANKS

Kamile Antošové za úpravu fotograí, Mgr. Jiřímu Baštovi za jazykovou

korekturu, Mgr. Petru Hájkovi za překlady do angličtiny, Mgr. Liboru Čechovi, Ph.D. za překlady z darí, Ing. Amruddin Sanjerovi za aktuální demogracká

data Wakhan Woluswali, PhDr. Tereze Hejzlarové, Ph.D. a doc. MgA. Tomáši

Petrá ň ovi, Ph.D. za cenné rady a recenzní posudky. Zde ň ce Drahné, Mgr. Radku Drahnému, MBA a nakladatelství Green Mango, PhDr. Tomáši

Boukalovi, Ph.D. a KSKA FF Univerzity Pardubice, Martinu Rachmanovi, Miloslavu „ Č urbymu“ Urbancovi a OBSCENE EXTREME, Ing. Rudovi

Švaříčkovi a CK LIVINGSTONE, Bc. Radoslavu Grohovi a HUDY za pomoc

při realizaci knihy.

Afghánistán

KRAJINA A HISTORICKÝ KONTEXT

V údolí Váchánu je půda zpravidla rovná a na několika místech vyvýšená; leží na břehu řeky Amu a padá velké množství sněhu; ale vzhledem k síle větru, který obvykle fouká, je sníh rozptýlen.

Historicky první konkrétnější popis Váchánu Abdula Rahima Munshiho (Munshi 1885: 6)

Váchánský koridor představuje přirozený předěl mezi pohořími Pamír a Hindúkuš. Údolím protéká řeka Pjandž, která vzniká spojením řek Pamir-darja a Vachan-darja, na počátku toku nazývané Vachčir. Pjandž dále tvoří několikasetkilometrovou hranici Tádžikistánu a Afghánistánu a krátce předtím, než se stane hranicí Afghánistánu a Uzbekistánu je veletok nazýván Amu-darja, ve starověku proslulá řeka Oxus. Jak si správně povšiml už Munshi (který coby pobočník britského majora Johna Biddulpha podal na základě pobytu v letech 1879–80 první ucelenou zprávu etnograckého charakteru o Vácháncích), na obou březích Pjandže je dostatek relativně rovné plochy poskytující dostatek prostoru pro obdělávání orné půdy a sporadické pastviny pro hospodářská zvířata.

Povodí Pjandže i Vachan-darji je tvořeno množstvím horských řek a potoků, tekoucí z postranních údolí, díky nimž první osídlenci mohli provozovat intenzivní zavlažování svých sídel, která na úpatí velehor nejpozději před 2 300 lety zakládali1 Na pravém břehu Pjandže, současném území tádžické Autonomní oblasti Horský

Badachšán (GBAO), se tyčí pěti a šestitisícové štíty Šachdarského hřbetu Pamíru a na levý břeh shlíží majestátní šesti

a sedmitisícové monumenty Hindúkuše. Váchánce na tádžické straně spolu s Pamírem2 necháme v této publikaci stranou a obrátíme pozornost ke stručné historii poznávání Hindúkuše.

První zmínky o Hindúkuši najdeme u Aristotela, který ve spisu Meteorologica (okolo r. 340 př. n. l.) považuje Himálaj, Karákóram a Hindúkuš za jedno horstvo a nazývá jej Parnasos. Na základě popisu lze tento název vztahovat především na Hindúkuš. Po tažení Alexandra Makedonského na východ se okolo r. 328 př. n. l. název Parnasos mění na Paropamizos, což v překladu znamená pohoří, které orel nepřeletí. Ve starověké literatuře se též setkáváme s ekvivalentem Indický Kavkaz. Termín Hindúkuš, který prostřednictvím perštiny překládáme jako hory hubící Indy, se v písemnictví objevuje až u arabského cestovatele Muhammada ibn Abdalláha ibn Battúty v roce 1333. Název je to příznačný, jelikož během přechodů hindúkušských průsmyků z jihu na sever hynulo v horách mrazem a vyčerpáním množství indických otroků a otrokyň, kteří byli převáděni do tehdy prosperujících říší na severu. Váchánem prošel v 1. polovině 7. století čínský buddhistický poutník Sjuan-t´ian, který region nazýval Pa-mi-lo, tedy

zemi vycházejícího slunce. Prvním Evropanem, který podává zprávu o Váchánském koridoru, je benátský kupec Marco Polo, který údolím procházel kolem roku 1270. Ve svém díle Milion mj. zmiňuje zemi Voka (tj. Váchán), kde „stateční obyvatelé

uctívající Mohameda a mající svou zvláštní řeč mají divoká zvířata všeho druhu a hojnost zvěře i ptactva. Když jde člověk tři dny dále, přijde konečně k horám, to prý jsou nejvyšší hory na světě…“. (Černík 1965: 131–132; Černík–Sekyra 1969: 191–192).

▲ VÝ Ř EZ Z MAPY H. SHARBAUA A G. N. CURZONA Z OBDOBÍ

FINÁLE VELKÉ HRY (CURZON 2005 [1896])

V průběhu 19. století se oblast Váchánu dostala mezi mlýnské kameny britského impéria a carského Ruska. Obě mocnosti měly z geopolitických a strategických důvodů zájem na vliv ve Střední Asii a mj. ovládnutí území současného Afghánistánu. Tento vleklý souboj je v historii známý jako Velká hra. Britové fatálně pohořeli v obou anglo-afghánských válkách v letech 1839–1842 a 1878–1881 a ani Rusům se nepovedlo diplomatickou cestou podrobit si afghánského emíra. Jedním z výsledků bylo tzv. Pamírské rozhraničení, v jehož rámci bylo roku 1893 tzv. Durandovou linií území Váchánu rozděleno vedví: vesnice na pravém břehu Pjandže spadly pod sféru vlivu bucharského emíra, který byl vazalem ruského cara, a vesnice na levém břehu se staly součástí Afghánistánu a od té doby jsou značně izolovány od okolního světa (podrobně k tématu např. Kreutzmann 2017; Hopkirk 1994).

▲ VESNICE KARAT SE ROZPROSTÍRÁ POD CHARISMATICKÝM

ŠTÍTEM BABA TENGI (6 513 M N. M.)

Váchán, v literatuře od 19. století zmiňován též ekvivalenty Vahán, Vachan, Vachán, Vakhan, Vakkan, Vaxan, Vocan, Nochan, Uakhan, Wakhan, Wakhán, Wukheeha, Вахан, Вахон, ناخاو atd. je svého druhu fenomén, a to v mnoha rovinách. V severovýchodní části afghánské provincie Badachšán se nachází distrikt Váchán (Wakhan Woluswali), tvořící na mapě Afghánistánu pomyslný ukazovák směřující na východ, tedy k��íně. Tento fakt je důsledkem výše zmiňovaného Pamírského rozhraničení. Váchánský koridor tak zastává funkci demarkační linie mezi Ruskem, resp. SSSR, resp. Tádžikistánem, a sférou britského koloniálního vlivu, resp. Pákistánem3. Vesnice Karat ležící ve střední části koridoru ilustruje charakteristické místní sídlo. Ledovec pod velehorou je přirozeným rezervoárem nezbytného vodního zdroje, díky němuž je možný o několik kilometrů níže život.

▼(vlevo) POHLED Z JIHOZÁPADNÍ ST Ě NY NOŠAKU (7 492 M N. M.)

NA POHO Ř Í HINDÚKUŠ, FOCENO Z VÝŠKY 6 700 M N. M., 2016

Díky vysoké nadmořské výšce a extrémním klimatickým podmínkám v Hindúkuši není doposud nouze o dostatek sněhu a ledu, který v nižších polohách mění své skupenství na kapalné a poskytuje životadárnou tekutinu obyvatelům vesnic a jejich hospodářským zvířatům a půdě. Dlužno poznamenat, že globální oteplování si vybírá svoji daň i v těchto zeměpisných šířkách. Při pohledu na historické fotograe je zcela zřejmé, že v uplynulých letech oplýval Hindúkuš podstatně větším množstvím sněhu a ledu. Váchánští pamětníci se shodují, že markantní úbytek započal v 90. letech a stále pokračuje. Mnohé stěny horských štítů, které byly ještě před pár dekádami pokryté ledem a rnem, jsou dnes holé.

▼(vpravo) NEDALEKO POD ZÁKLADNÍM TÁBOREM ŠTÍTU NOŠAK, VÝŠKA CCA 4 300 M N. M., 2016

Úbytek ledu je pochopitelně patrný i na ledovci a ledovcové moréně. V levé části fotograe je vidět pramen opouštějící ledovec, který posléze tvoří ledovcovou řeku Qazi deh zásobující stejnojmennou vesnici, v níž žije bezmála 1 000 obyvatel. Řeka se poté vlévá do veletoku Pjandž, který tvoří hlavní tepnu Váchánského koridoru.

▲ŠTÍT NOŠAK (7 492 M N. M.), NEJVYŠŠÍ HORA AFGHÁNISTÁNU A DRUHÁ NEJVYŠŠÍ HORA HINDÚKUŠE, 2016

Charismatický štít (v překladu Devět rohů) byl v 60. a 70. letech 20. století častým cílem horolezeckých expedic. Na jeho vrcholu poprvé stanuli členové japonské výpravy G. Iwatsubo a T. Sakai dne 17. 8. 1960. V srpnu 1974 dosáhlo vrcholu celkem 10 československých horolezců (srovnej s Halás–Kele 1978) a v roce 1977 se horolezkyni Dině Štěrbové podařil sólo výstup, čímž posunula dobový československý ženský výškový rekord.

V roce 1970 sjeli z vrcholu Nošaku členové rakouské expedice vedené Karlem Gablem a druhý světový, potažmo první český sjezd uskutečnil dne 5. 10. 2016 Zdeněk Hák z Krkonoš. V Hindúkuši v roce 1965 působila I. československá horolezecko-vědecká expedice vedená Vladimírem Šedivým, které se podařilo celkem 17 prvovýstupů v dolině Išmurch.

Z hlediska vizuální antropologie jsou dnes cenné zejména Heckelovy dobové fotograe hor a krajiny, ale i Váchánců (srovnej s Heckel–Wolf 1967; Šedivý 1967; Dušek 2020) a půlhodinový snímek Kam nedoletí pták

▲DOSUD NEZLEZENÁ SEVERNÍ STĚNA ŠTÍTU WARK (6 104 M N. M.)

Obdobný princip platí pro vesměs všechny váchánské vesnice (s výjimkou několika malých a populačně nepočetných osad ležících ve vyšších polohách), jelikož se nacházejí na konci horských údolí vycházejících z centrálního hřebenu Hindúkuše a domy a pole leží v blízkosti Pjandže, napájené vodou pramenící z ledovců. Na snímku severní stěna štítu Koh-e Wark, o kterou se neúspěšně v roce 1963 pokoušeli rakouští horolezci a dosud čeká na prvovýstup, který je však z objektivního hlediska padajících séraků velmi rizikový (Pinelli–Predan 2007: 63–64).

◄◄

SEVERNÍ ST Ě NA ŠTÍTU ŠACHAUR (7 084 M N. M.)

Závěr dalšího údolí Šachaur (Shakhawr) zdobí několik šestitisícových vrcholů v�čele se sedmitisícovým štítem Šachaur, který zároveň představuje tříkilometrovou, tedy nejvyšší stěnu afghánského Hindúkuše. Šachaur je zároveň po Nošaku druhou nejvyšší horou Afghánistánu, jejíhož vrcholu poprvé dosáhli v roce 1964 rakouští horolezci z jižní, pákistánské strany. Prvovýstup severním žebrem se povedl v roce 1969 Francouzům a v 70. letech zde hojně operovali Poláci a též Španělé. Své úspěchy v podobě několika prvovýstupových cest tu v roce 1978 zaznamenala i�československá výprava z Brna vedená Petrem Bednaříkem. Hodnotu výstupu na tento charismatický štít umocňuje spolu s nadmořskou výškou a technickými obtížemi i riziko padajících kamenů a další rizikové nástrahy přírody (Hotejl 4/1978: 2–3; Pinelli–Predan 2007: 75–84). Od roku 1978 zde žádní horolezci nepůsobili.

▼VODNÍ ELEKTRÁRNA V QAZI DEH

Přirozeně mohutná síla vodního toku ledovcových řek je ideální mechanickou energií pro malé vodní elektrárny. V Qazi deh najdeme jednu z nejstarších ve Váchánu, byla vybudována již v roce 2014. V průběhu uplynulé dekády postupně vyrostly malé vodní elektrárny i ve většině dalších vesnic. Vše v rámci podpory rozvojových organizací, zejména Aga Khan Foundation a Aga Khan Development Network (AKF, AKDN), které s materiální a nanční pomocí dalších donorů z celého světa organizovaly jejich výstavbu. Kde nebylo možné z technických důvodů realizovat vodní elektrárnu, mají obyvatelé vesnic solární panely, jako např. v Kalai-e Panj. Každopádně byly do jara 2023 postupně elektrikovány všechny vesnice Váchánského koridoru. Elektrická energie samozřejmě není dostupná 24 hodin denně, ale každý dům může navečer rozsvítit několik žárovek, ti bohatší případně dobít drobné elektrické spotřebiče jako mobilní telefon či svítidlo, nebo sledovat televizi.

◄ ▲ ELEKTRICKÉ VEDENÍ VE VESNICI

BABA TANGI

Technická výbava elektráren je garantována na 60 let a jejich správa závisí na lidech z vesnice. V praxi vypadá zpravidla tak, že je v každé vesnici vybrán správce elektrárny, který se stará o to, aby v zimě nezamrzla voda, opravuje techniku, elektrické vedení atd. Za svoji službu je měsíčně placen polovinou částky, která je vybrána od obyvatel vesnice. Druhá polovina je ukládána ve fondu oprav, který je rezervoárem pro případné nákladnější investice. Každá rodina, potažmo každá domácnost za elektřinu měsíčně platí vesměs symbolickou sumu, tj. okolo 100–150 afghání (v létě 2023 byl 1 USD ekvivalentní k 80 afghání)4 Často se stává, že ti nejchudší nemají každý měsíc potřebnou částku, což v zásadě není problém, protože dluh doplatí později. Jestliže je někdo ve svízelné nanční situaci dlouhodobě, není od zdroje elektřiny odpojen, ale dlužnou částku zaplatí buď movitější příbuzný ze širší rodiny, případně bývá dluh odpuštěn. Tato reciprocita vychází z tradiční instituce kirijar, o které bude ještě řeč v dalších kapitolách. Jak je zřejmé z fotograí, elektrické vedení není příliš sostikované a o bezpečnosti též nelze hovořit, nicméně během poslední dekády tento fenomén Vácháncům zpříjemňuje život ve více ohledech. Po západu slunce nejsou odkázáni na tradiční svítilny, ale mohou se pohodlněji věnovat domácím pracím, četbě atd.

▲(vlevo) MAJITEL MOTOCYKLU Z VESNICE ŠACHAUR

Obdobně jako se ve Váchánu stává široce dostupný elektrický proud, zejména poslední dekádu stoupá počet majitelů motorových vozidel. Zatímco ještě v 90. letech 20. století drtivá většina Váchánců chodila pouze pěšky, po roce 2000 do regionu postupně začala pronikat automobilová vozidla a motocykly. V současné době je standardem, že i v těch nejmenších vesnicích najdeme alespoň jeden či dva provozuschopné automobily a tři až čtyři motocykly. S velikostí vesnice pochopitelně úměrně k počtu obyvatel tato čísla stoupají. Tento fakt jednoznačně souvisí s postupně se lepšící ekonomickou situací, která se však netýká všech. Bohužel nedisponuji přesnou statistikou o počtu aut či motocyklů ve Váchánu, ale o lecčems v tomto ohledu vypovídá tabulka v 2. kapitole na str. 29 a 30 zohledňující i ekonomickou situaci jednotlivých domácností.

▲(vpravo) Ř IDI Č MOTOCYKLU Z VESNICE PATOKH

V roce 2011 jsem navštívil Váchánský koridor poprvé společně s antropoložkou Kateřinou Žákovou a od počátku jsme se potýkali s problémem sehnat spolehlivý automobil, který by nás odvezl na delší vzdálenost. Když jsme takový po delší době sehnali, cena za transport byla neúměrně vysoká, 20 USD za 10 km. V letech 2013 a 2014 byla situace obdobná, ale automobilů bylo o trochu víc. Během třítýdenního pěšího pochodu celým koridorem tam a zpět jsme s antropologem a íránistou Liborem Čechem v roce 2013 potkali maximálně 12 aut, přičemž třetinu z nich řídili zaměstnanci neziskových organizací. 10 let poté jsem v rámci pochodu Váchánským koridorem denně odmítal zhruba 5 nabídek k transportu, někdy jsem se kousek svezl. Třetina motocyklistů či automobilistů žádala za odvoz pěti až desetinásobnou cenu, kterou platí cháredží, tj. cizinci, jiní relativně symbolickou cenu, platící pro místní, a zhruba třetina nabízela odvoz zdarma. Za služby sympatického Pir Aliho z vesnice Patokh, který mě vezl 50 km po prašné a kamenité cestě, během níž jsme absolvovali členitý brod, až do poslední vesnice Sarhad-e Broghil, jsem zaplatil 500 afghání, tj. obnos odpovídající ceně pro místní.

▼NÁKLADNÍ DOPRAVA VE VÁCHÁNSKÉM KORIDORU

O určité ekonomické konjunktuře v intencích regionu svědčí i fakt, že do regionu četněji proudí nákladní automobily přivážející zboží různého druhu a stavební materiál. Afghánistán není výrazným producentem průmyslového zboží, tudíž původ přivážených výrobků bychom hledali zejména v Pákistánu a Číně. Posledním městem, resp. větší vesnicí s bazarem (rozuměj pouliční tržnicí, kde je dostupná škála zboží od potraviny přes drobné i větší průmyslové zboží, koberce, textil, boty, školní a hygienické potřeby atd.) před Váchánským koridorem je Ishkashim. Ještě v nedávné minulosti cesty těchto zásobovačů končily právě v Ishkashimu, případně v Khandutu, centru Váchánu, kde se podobný bazar v o poznání menším měřítku nachází také. Dnes je zhruba v každé druhé až třetí vesnici malý krámek, ve kterém je dostupné to nejzákladnější zboží.

▲OBCHODNÍK Z VESNICE WARK

Jak již bylo zmíněno, s výjimkou skromného bazaru v Khandutu bylo problematické ve Váchánu koupit základní zboží denní potřeby. Ve větších vesnicích jako Qazi deh, Sast, Karat, Pegish Qala-e Panj či Sarhad-e Broghil sice občas byly otevřeny malé krámky, ale jejich majitelé však trávili většinu času na poli nebo s hospodářskými zvířaty. Od poslední návštěvy v roce 2016 jsem zaznamenal výrazný nárůst obchůdků podobných tomuto ve Warku. Sortiment není nikterak hojný, nicméně školní, hygienické potřeby, sušenky, zápalky atd. už jsou výrazně dostupnější a obyvatelé vesnic pro ně nemusejí chodit desítky kilometrů, jako tomu bylo v nedávné minulosti. Obchodník-hospodář pochopitelně náleží k vesnické elitě, a tak se těší prestižnější ekonomické situaci i společenskému statusu než většina jeho sousedů

◄◄ ▼OBCHODNÍCI Z FAYZABADU

Fayzabad je hlavním městem provincie Badachšán, do které spadá i distrikt Wakhan Woluswali. Z pochopitelných důvodů je bohatší centrum zásobeno výrazně lépe a sostikovaněji a každodenní obchod zde funguje na obvyklých principech, tedy jinak než v rurálním Váchánu. Z Fayzabadu do Ishkashimu trvá cesta autem přibližně čtyři hodiny a zhruba ze dvou třetin je vyasfaltována. Relativní blízkost a dostupnost implikuje nejen obchodní spojení mezi Fayzabadem a Ishkashimem, potažmo Váchánem. Jak už tomu ve východních velkých městech bývá, centrum 40tisícového města představuje jeden velký bazar, kde seženete prakticky cokoliv.

Vůně jsou nepřenositelné, ale jejich rozmanitost koresponduje s barvami. Stran tématu obchodování dlužno poznamenat, že aktuální vláda reprezentovaná hnutím Tálibán nikterak vzájemné obchodní styky mezi Váchánem a Badachšánem, případně i celým Afghánistánem neovlivňuje. Je tedy zřejmé, že mezi Váchánem a provincií Badachšán i dalšími provinciemi probíhají další styky a vazby. Mnozí Váchánci i ve Fayzabadu pracují, většinou na postech dělnických profesí, ale minimálně jeden váchánský lékař tu provozuje vlastní kliniku. Nicméně drtivá většina Váchánců�oblast Wakhan Woluswali prakticky neopouští ani dočasně

▲VOLEJBAL V QALA-E PANJ

Oblíbenou volnočasovou zábavou mladých Váchánců je volejbal. Vzhledem ke klimatickým podmínkám a celodenní práci tuto aktivitu provozují zejména v podvečer, před západem slunce. Na nedostatek pohybu si lidé v tomto regionu stěžovat nemusejí, jelikož ho mají minimálně od jara do podzimu v rámci práce dost, tak hru vnímají spíše jako společenskou událost. Ti starší, kteří už mají rodiny, se volejbalu nevěnují, dle jejich slov proto, že čas, který netráví v práci, věnují rodině. S tím souvisí i pojetí volného času, které je v rurálních oblastech v tomto směru odlišné od městských komunit.

1 Více k osídlování a hospodaření Váchánu v následujících kapitolách.

2 K etymologii a historii fenoménu Pamír např. (Dušek 2016: 34–36).

3 K historii oblasti ve 20. stol. více v 2. kapitole.

4 K cenám jednotlivých komodit blíže ve 3. kapitole.

Afghánistán

ETNIKUM VÁCHÁNC Ů

Váchánci jsou hezkým, urostlým kmenem, jenž patří k asijské rase, nacházejí se ve stavu skoro úplně divokém a žijí v údolí Vachan-darje. Dlouhé, jako smola černé vlasy v lesknoucích se kučerách splývají na ramena. Veliké, černé oči, vroubené srostlým a hustým obočím a lehce zahnutý nos dodávají jim velice drsného, dravčího výrazu. Připomínají velice svým zevnějškem Afghánce, ačkoliv jsou nepoměrně hezčí těchto. Jazyk Váchánců jest tak melodický a mluví tak příjemným hlasem, že se mně zdálo, že mám před sebou zdivočelé Francouze.

B. L. Tagějev (Tagějev 1900: 227)

Jak již bylo zmíněno v předchozí kapitole, důsledkem historicko-politických událostí zejména poslední čtvrtiny 19. století se příslušníci etnické skupiny Váchánců ocitli na území čtyř státních útvarů: Levý břeh Pjandže zůstal součástí multietnického Afghánistánu, který si nezávislost vydobyl roku 1919, resp. 1926, pravobřežní oblasti Pjandže se dostaly pod správu emíra Bucharského emirátu, jenž byl ve vazalském postavení vůči Rusku, posléze se stal součástí SSSR, aby v roce 1991 vznikla Republika Tádžikistán. Mnozí přešli přes horské průsmyky Kankhun, Broghil, Karambar a Irshad na území Čitrálu, Yarkhunu, Ishkomanu a především Hunzy a Gojalu, tou dobou patřící pod Britský rádž, tedy koloniálního území Britských Indií, které se po osvobození roku 1947 stalo součástí nezávislého Pákistánu. Konečně někteří Váchánci se v rámci migračních pohybů přelomu 19. a 20. století dostali průsmyky Mintaka a Shimshal do čínské provincie Sin-ťiang, kde v současnosti váchánská etnicita i kultura výrazně splývá s�čínskou (srovnej např. s Kreutzmann

2015: 229–294; Iskandarov 2015; Dušek 2016: 36–39). Problematiku vývoje hranic tádžického a afghánského Badachšánu až po současnost výborně shrnuje ve své monograi Suzanne Levi-Sanchez (Levi-Sanchez 2017). Počet všech Váchánců na území čtyř států je problematické přesně stanovit, nicméně před osmi lety jsem se po komparaci dostupných zdrojů dopracoval k�číslu okolo 70 000 (Dušek 2016: 53–56). Dnes bychom mohli v rámci přirozeného přírůstku vyplývajícího z přesných dat z Wakhan Woluswali hovořit o�čísle přibližně o 10–15 % vyšším; všech Váchánců ve Vysoké Střední Asii je tedy okolo 80 000.

My se ale zaměříme pouze na afghánské Váchánce. Historicky první zdroj uvádí, že jejich počet na horním toku řeky Oxus nepřekračuje 1 000 (Wood 1841: 369).

Z věrohodných údajů k roku 1914 vyplývá, že v r. 1883 čítala populace Váchánců okolo 6 000 v přibližně 300 domech, ale dobová zpráva uvádí, že vzhledem k značné emigraci do Ruska v posledních letech lze předpokládat, že populace je nyní nižší

(Adamec 1972: 183). V současnosti žije v 40 vesnicích, respektive osadách, které se nacházejí ve Váchánském koridoru,

17 896 obyvatel a v oblasti Velkého a Malého Pamíru 1 602 osob v 14 osadách, viz následující tabulka.

►►TABULKA ALL WAKHAN POPULATION

Údaje pocházejí z ociálního sčítání neziskové organizace Wildlife Conservation Society (WCS), realizovaného v letech 2016–20, revidováno AKF v roce 2021. V roce 2023 koordinátor sčítání Amruddin Sanjer naposledy aktualizoval situaci ve všech 40 váchánských sídlech. Stav populace je platný k 12. říjnu 2023, kdy sčítání dokončil. Jedná se tedy o nejnovější a na několik let zřejmě poslední sčítání váchánské populace ve Wakhan Woluswali. Z tabulky je patrný poměr žen a mužů, počet domácností a jejich ekonomická situace. Vesnice jsou řazeny postupně od západu k východu, resp. proti směru toku řeky Pjanž, resp. Vachan-darji. Dlužno poznamenat, že v centru Váchánu Khandut žije sunnitská neváchánská menšina (cca 20 domácností). Z uvedených dat vyplývá, že se v regionu je poměr žen a mužů 49, 9 : 50, 1 a v jedné domácnosti žije průměrně 9, 4 osob. Bohatých domácností je 21, 4 %, středně příjmových 28, 9 %, chudých 37, 1 % a velmi chudých 12, 6 %. O měřítku ekonomické situace bude řeč zejména v příští kapitole věnované hospodaření.

Druhá tabulka nabízí sčítání populace osad Velkého a Malého Pamíru, které jsou obydleny z drtivé většiny turkickými Kyrgyzi. Jedná se o sídla ležící v nadmořské výšce okolo 4 000 metrů a tamní lidé zde žijí z větší části celoročně, někteří částečně kočují a věnují se intenzivnímu pastevectví jaků a dalších hospodářských zvířat. Z uvedených dat vyplývá, že k roku 2021 zde byl poměr žen a mužů 49, 3 : 50, 7 a v jedné domácnosti žily průměrně 4 osoby. Bohatých domácností je 22, 2 %, středně příjmových 34, 4 %, chudých 29, 9 % a velmi chudých 13, 5 %. Terénní výzkum u pastevců v oblasti afghánského Pamíru v posledních letech neprobíhal, tudíž je specický region a jeho obyvatelé v této publikaci reektován pouze okrajově

▲◄ MATKY S D Ě TMI VE VESNICÍCH NESHTKHAWR, Č ÁSTI SHOSHP, WUZED A QALA-E PANJ

O ekonomickém zázemí jednotlivých rodin vypovídá vedle počtu hospodářských zvířat, interiérů tradičních domů a dalších částí hospodářského stavení, vlastnictví dopravních prostředků a dalších věcí, o kterých ještě bude řeč, též kvalita a stáří šatů. Komparativní trojice fotograí matek s dětmi nám ilustruje chudší ženu z Shosp, středně příjmovou z Wuzed a na místní poměry nančně zajištěnou maminku z Qala-e Panj. Ze snímků je též zřejmé, že do regionu postupně proniká současný textil. Některé části oděvu či boty jsou importovány v rámci humanitární podpory, kterou organizují nevládní organizace.

►KOJÍCÍ ŽENA Z ŠACHAUR

Bezprostřednost Váchánek se projevuje i v dospělém věku. Fotograe byla pořízena ve vesnici Šachaur dne 28. června 2023, v den významného Svátku oběti, kterému se podrobněji věnuje 7. kapitola. Uvnitř tradičního domu plného hostů-mužů i žen napříč generacemi i společenským postavením žena opakovaně kojila dcerku, což není v rozporu s žádnými etickými, společenskými ani náboženskými pravidly. Děti jsou obvykle kojeny do jednoho roku věku, výjimečně i déle, obdobně jako ve většině světových společností.