Džbán - krajina opukových plošin, Karel Žák a kol. by radekdrahny

Džbán – krajina opukových plošin Karel Žák, Martin Majer, Václav Somol

Obsah Předmluva hejtmanky Středočeského kraje (Jaroslava Pokorná Jermanová) Kolik je středních Čech? (Václav Cílek) O vzniku této knihy a o Džbánu celkově

7 8 9

Geologický a geomorfologický vývoj Džbánu Začátek příběhu – co se dělo v karbonu a na počátku permu? Druhá fáze vzniku geologické stavby Džbánu – křída V kraji sopek a teplých pramenů Zlomový vývoj, třetihorní řeky a co se dělo na povrchu Rozčlenění plošiny – vznik údolní sítě ve čtvrtohorách Sesuvy a skalní řícení ve čtvrtohorách a nekrasové jeskyně Vývoj klimatu, sedimentů a živé přírody v holocénu Hydrogeologie oblasti – kudy teče voda v podzemí?

15 23 29 33 39 43 51 53

Lidé a Džbán v pravěku a na úsvitu historie První přítomnost člověka v oblasti Džbánu Stopy osídlení v neolitu, eneolitu a době bronzové Keltové pod Džbánem – co jim předcházelo a co přišlo po nich? Kamenné řady a otázka menhirů

57 62 70 79

Vývoj krajiny během historie Středověké hrady, tvrze, vsi, kostely a kláštery V rukou šlechty a církve Drobné památky v krajině Lidová architektura – opukové stavby, jaké jinde nenajdete, a nejen ty Využití lesa a člověkem vyvolané změny v lese Pastevní krajina Vše kolem využití vody

Průmyslová revoluce a moderní doba Vznik a vývoj silniční a železniční sítě Těžba a využití surovin karbonu kladensko-rakovnické pánve Těžba a využití surovin křídy, třetihor a čtvrtohor Pěstování chmele a potravinářství Změny v době první republiky a druhé světové války Vývoj krajiny od druhé světové války do současnosti Armáda v oblasti Džbánu v poválečném období Novodobé menhiry na Špičáku i jinde

141 146 155 162 171 175 181 184

Současná živá příroda Džbánu a její ochrana Historie ochrany přírody Botanické bohatství Džbánu Fauna Džbánu a Podlesí

189 197 214

Závěr Doslov (Miloš Petera) Výběr z použité literatury Poděkování

221 223 224 232

89 103 114 118 124 131 133

Geologický a geomorfologický vývoj Džbánu Začátek příběhu – co se dělo v karbonu a na počátku permu? Nejstarší na povrch vystupující horniny Džbánu vznikly v karbonu. Karbon (358,9–298,9 Ma) je obdobím převratných změn. Mohutné variské vrásnění (probíhalo v devonu a karbonu, zhruba v intervalu 390–315 Ma) bylo důsledkem kolize k sobě se přibližujících pevnin a menších bloků včleněných mezi nimi. Vrásnění stlačilo, zvrásnilo a stmelilo různé horninové celky v jeden velký horský masiv, základ Českého masivu, který byl mnohde v hloubce prostoupen žulami. Po vrásnění přišla další fáze vývoje horstva, kdy stlačování prostoru přešlo v roztahování a vyzdvižené horské hřebeny podléhaly rychlé erozi. V úsecích terénu, které díky roztahování poklesly, vznikly mezihorské sníženiny s klesajícím dnem, rychle zaplňované materiálem splavovaným z okolních hor. Ukládání sedimentů v kladensko-rakovnické pánvi tedy nezačalo na počátku karbonu, ale až před zhruba 315 Ma. Pás depresí s uhelnou sedimentací se v karbonu táhl z Plzeňska napříč celými Čechami směrem k severovýchodu a dál do Polska. Vzhledem k členitému reliéfu začíná vývoj pánve hrubými sedimenty ukládanými proudící vodou, dnes po zpevnění slepenci nebo pískovci. Když se prostředí zklidnilo, vznikaly hustě zarostlé bažiny. Nahromaděná organická hmota rostlinného původu byla později přeměněna na uhelné sloje. Kde se ukládal jen jíl s převahou minerálu kaolinitu, splavovaného ze zvětrávajících hornin v okolí pánve, vznikaly polohy tzv. lupků, ceněné keramické suroviny. V pozdější fázi vývoje spojilo karbonské bažiny velké sladkovodní jezero. Sedimentace pokračovala, mnohde s přerušeními, až do konce karbonu. Nejnovější zjištění založená na přímém datování potvrdila, že ukládání sedimentů v kladensko-rakovnické pánvi pokračovalo ještě po začátku permu (celý perm zahrnuje 298,9–251,9 Ma). Ukládání

v kladensko-rakovnické pánvi ale skončilo již někdy okolo 297 Ma, krátce po začátku permu. Pro celý soubor uloženin pánve tedy můžeme užívat souborný termín permokarbon. Všechny horniny kladensko-rakovnické pánve jsou kontinentálního původu a nejedná se tedy o uloženiny mořské. Vrstvy uloženin kladensko-rakovnické pánve jsou dnes ukloněny pod úhlem nejčastěji okolo 5 až 10° směrem k severu, severozápadu nebo severovýchodu. Na svazích tehdejších údolí dosahují úklony vrstev někdy i 20°. Nejstarší karbonské sedimenty pánve (což jsou současně ty nejužitečnější, s nejvýznamnějšími uhelnými slojemi) proto nalezneme blízko povrchu jen jižně a jihovýchodně od Džbánu. Směrem pod Džbán se postupně uklánějí do hloubek až mnoha stovek metrů. Pokud se tedy vydáme po povrchu od Rakovníka či Lán směrem na Džbán, zastihujeme na povrchu postupně mladší a mladší části výplně pánve. Je to dáno tím, že po mírném naklonění výplně pánve byl povrch seříznut erozí. Dnešní rozsah permokarbonských sedimentů neodpovídá původní ploše pánve. Byla mnohem větší a okrajové části na jihu byly odneseny erozí. Severní okraj pánve byl, v obtížně zkoumatelné hloubce pod mladšími křídovými uloženinami, „ustřižen“ hlubinnými zlomy. Celková mocnost dodnes dochovaných permokarbonských uloženin proto v popisovaném území zřetelně kolísá, nejvyšší je mimo Džbán v širším okolí obcí Zlonice, Peruc a Mšené-lázně (až 1 500 m). Hlavní směr přínosu materiálu do pánve byl z jižních a jihozápadních směrů, kde docházelo k velmi rychlému výzdvihu a erozi geologických jednotek až do úrovně původně hluboko vzniklých žulových masivů. Právě žulovému zdroji odpovídá složení karbonských arkóz nejlépe (arkóza je písčitý sediment s podílem živce, slídy či úlomků hornin nad 25 %). Přímé určování stáří hornin je mnohdy nemožné, geologové proto užívají ještě jeden způsob, jak se v souvrstvích usazených hornin vyznat – rozdělí sled vrstev

 V PP Smečenská rokle je v erozní rokli odkryt profil křídovými uloženinami, včetně úseku s úzkým, nádherně tvarovaným kaňonem v pískovcích cenomanu (MM).

Život v křídovém moři Významný byl rozvoj mořských mlžů, zejména důležitého rodu Inoceramus. Zvláštní skupinou jsou tzv. rudisti, mlži s kuželovitou, k mořskému dnu pevně přichycenou spodní miskou se silnými stěnami a menší svrchní miskou sloužící jako víčko. Rudisti tvořili spolu s řasami a korály útesy, hojné byly kolonie ústřic, mořští plži a ježovky. V řadě typů sedimentů najdeme časté stopy po činnosti organismů, které žily ve svrchní vrstvě bahnitého sedimentu na dně moře. Běžné jsou větvící se světlejší chodbičky hrabavých dekapodů (řád vyšších, převážně vodních korýšů). Výplně chodbiček jsou světlejší, více silicifikované (druhotně prostoupené formami SiO2), a tedy pevnější. Z mořských živočichů, kteří žili nikoliv jen při dně, ale byli schopní se pohybovat i ve vodním sloupci, můžeme jmenovat nápadné amonity, hlavonožce s velkou spirálně stočenou schránkou, kteří vymírají při hranici křídy a třetihor. Jejich nápadné, i přes půl metru velké schránky vystavuje prakticky každé muzeum v oblasti. Pro určení stáří vrstev jsou důležité drobné až mikroskopické vápnité mořské foraminifery (česky dírkovci). Bohatě se v moři rozvinuli obratlovci – kostnaté ryby, žraloci i rejnoci a mořští plazi. S nálezy velkých suchozemských plazů, dinosaurů, je to u nás špatné, protože oblast při pobřeží byla zónou rychlého rozkladu a snosu a kosti se zde špatně zachovávaly. Savci byli v křídě dosud malých rozměrů, objevují se ale již tzv. placentálové s delším vývojem mláďat v mateřském těle. I když nějaké křídové zkameněliny se dají najít mnohde, velký význam měly zejména lokality lemující Džbán po severní straně, u Touchovic, Jimlína, Lipence a Dubčan, které vesměs leží mimo hranice PřP. Sběratelsky známé jsou i lomy v opukách v oblasti mezi obcemi Hředle a Třeboc, kde lze při troše štěstí nalézt řadu druhů mlžů, vzácněji i amonity nebo fragmenty ryb, ramenonožců nebo rakovců. Naprostá většina zkamenělin, které v horninách křídy naleznete, jsou tedy zkameněliny mořské. Výjimku tvoří poměrně početné otisky a často zuhelnatělé zbytky některých suchozemských rostlin v peruckých vrstvách. Na svazích Džbánu lze poměrně často nalézt i silicifikované nepravé kmeny křídové kapradiny Tempskia (psáno i Tempskya, pojmenována je podle F. Tempskyho, nakladatele z Prahy).  V lomu u Dubčan na severozápadě Džbánu se vyskytuje ve vápnitých glaukonitických pískovcích a slínovcích svrchní křídy (stupeň turon) množství zkamenělin. Známá je v tomto lomu zejména tzv. exogyrová lavice – poloha velmi bohatá na masivní schránky ústřice Rhynchostreon suborbiculatum (dříve Exogyra columba). Velikost schránky je zhruba 10 cm (KŽ).  Opuková souvrství v sobě občas uchovávají opravdu velké schránky loděnkovitých hlavonožců – amonitů – svrchnokřídového moře (stupeň turon). Nález z bývalého opukového lomu ve Mšeci je k vidění v občasně přístupné expozici na místním zámku (průměr 70 cm; MM).

podle typů hornin a přítomných zkamenělin na tzv. stratigrafické jednotky. Ty jsou shrnuty do hierarchicky uspořádaného a celosvětově závazného systému. Mezinárodní sjednocení se týká 5 nejvyšších úrovní stratigrafického členění až po úroveň stupeň a je obvykle založeno na mořské fauně. V oblastech sladkovodní sedimentace se používá členění regionální, založené na sladkovodní a suchozemské flóře a fauně. Přesná korelace mezi mořskými a nemořskými sedimenty je obtížná. Tradiční regionální stratigrafické schéma karbonu kladensko-rakovnické pánve obsahuje dva stupně, spodní a starší westphal a svrchní, a tedy mladší stephan. Sedimentace započala zhruba v polovině westphalu a pokračovala, mnohde s přerušeními, až do konce stephanu. V části pánve je dokonce zachována i nejstarší část dalšího stupně zvaného autun (autun je dnes problematická jednotka, podle posledního datování patří zhruba starší třetina autunu karbonu a dvě třetiny permu). Celý stratigrafický systém stále prochází vývojem a zpřesňováním. I v kladensko-rakovnické pánvi se místní členění (na souvrství a nižší jednotky zvané vrstvy) měnilo. Souvrství a vrstvy obvykle nesou jméno podle místa, odkud byly popsány. Již staří badatelé si ale povšimli, že výplň kladensko-rakovnické pánve lze rozdělit na 4 celky, které se odlišují převažující barvou uloženin. Vyčlenili proto spodní šedé, spodní červené, svrchní šedé a svrchní červené souvrství. Za tímto rozdělením výplně pánve stál hlavně rakouský geolog K. Anton Weithofer. Pozdější zpřesněné členění použilo jiné názvy souvrství (zdola kladenské, týnecké, slánské a líňské) a mírně odlišné hranice, nezávislé jen na barvě sedimentů. Velký význam pro vzájemné časové korelace jednotlivých souvrství mají vložky sopečného popela z okolních sopek. Spodní dvě souvrství, kladenské a týnecké, byla uložena hlavně proudícími říčními vodami a v převaze je tvoří poměrně hrubé sedimenty – slepence a písčité uloženiny. Lokálně (tedy ne souvisle všude v pánvi) se v těchto souvrstvích vyskytují méně mocné polohy jílovců a prachovců a sloje černého uhlí. Svrchní dvě souvrství výplně pánve, tedy slánské a líňské, odpovídají jinému prostředí. Zrnitost sedimentů je mnohem jemnější a jedná se tedy o převažující jílovce a prachovce vzniklé převážně usazováním ze suspenze přinášené řekami do velkého jezera, které celý prostor zaplavilo. Písčité sedimenty, tedy arkózy, nebo slepence jsou v těchto dvou svrchních souvrstvích vzácné a tvoří jen dílčí vložky tvaru plochých

čoček. Celý karbonský sled kladensko-rakovnické pánve probereme v dalších odstavcích podrobněji. Problematika těžby uhlí, lupků a arkóz je náplní pozdější samostatné kapitoly. Úplně naspodu výplně pánve bylo na nerovný předkarbonský povrch s údolími hlubokými až 200 m uloženo souvrství kladenské. Převažují v něm slepence, arkózy a arkózové pískovce, které místy doprovázejí až několik metrů mocné uhelné sloje. Kladenské souvrství lze rozdělit na dva celky. Spodní radnické vrstvy vyplňovaly nerovnosti předkarbonského povrchu a jejich mocnost je proto velmi proměnlivá (0 až 211 m). Ukládání začínalo v řadě dílčích sníženin a kladenská a rakovnická část pánve byly v té době ještě odděleny hřbetem. O tom, zda se uloží klastické sedimenty, nebo zda se rozvinou bažinné pralesy, které daly vznik uhelným slojím, rozhodovala pozice v systému karbonských údolí. Hlavní údolí směřující zhruba na severovýchod byla obvykle vyplněna jen klastickými sedimenty. Uhelné sloje vznikaly hlavně v bočních údolích. Nejdůležitější byla hlavní kladenská sloj s průměrnou mocností 8 m (místy až 14 m). Pod ní místy ležela ve využitelné mocnosti spodní sloj (též podložní, základní). Přímé datování pomocí radiogenních izotopů řadí vznik těch nejdůležitějších slojí do intervalu mezi 314–313 Ma. Na Kladensku dostaly prvky karbonského reliéfu dokonce svoje jména (jsou to názvy geologické, psané s malým písmenem). Velké hluboké údolí směřující k východu se nazývá kladenské údolí či kladenská deprese a na severu a západě ho ohraničovaly bílichovská a smečenská elevace, kde uhelná sedimentace vykliňovala, respektive zabíhala sem uhlonosnými depresemi, například údolím kačickým. Těžaři to tedy při hledání úseků, kde budou uhelné sloje ekonomicky využitelné, rozhodně neměli lehké. V úvahu museli navíc vzít pozdější zlomové postižení slojí, které někdy pokračovaly v jiné úrovni za skokem místy až 100 m velkým. Poměrně časté byly úzké příkopovité propadliny severozápadního směru. Navíc vrtmistři mnohde hledali stovky metrů pod povrchem. Snad právě proto došlo k objevu a hlavní těžbě kladenského uhlí až tak pozdě. V mladší etapě ukládání radnických vrstev byla sedimentace kladenského souvrství na dost dlouhý čas zpomalena a mnohde i přerušena. Intenzivní zvětrávání hornin v okolí pánve a splavování kaolinického jílu do pánve dalo vznik polohám žáruvzdorných jílovců (lupků),

Lidé a Džbán v pravěku a na úsvitu historie První přítomnost člověka v oblasti Džbánu Udávané časové hranice jednotlivých archeologických období a kultur se mění s postupujícím poznáním. V této knize se opíráme o chronologii založenou na kalibrovaných radiouhlíkových stářích (s opravou na proměnlivou počáteční koncentraci radiouhlíku). Nejstarší a nejdelší archeologické období, doba kamenná, se člení na paleolit, mezolit, neolit a na závěrečnou fázi zvanou eneolit. V této kapitole se budeme věnovat paleolitu a mezolitu. Jako paleolit je v periodizaci pravěku označováno předlouhé období, kdy lidé vyráběli kamenné nástroje jen otloukáním a štípáním kamenné suroviny, neznali keramiku ani kovy. Paleolit se dále člení na (časové údaje v tisících let před současností): – paleolit nejstarší (více než 750 tis. let), jehož přítomnost v Čechách je bez jednoznačných dokladů a ani není pravděpodobná, – paleolit starý (750–300 tis. let), v Čechách už velmi vzácně přítomný, – paleolit střední (300–40 tis. let), v Čechách bezpečně přítomný, ojedinělý i ve Džbánu, – paleolit mladý (40–13,5 tis. let), na obvodu Džbánu je mladý paleolit již poměrně častý, s kulturními okruhy aurignacienu, gravettienu a magdalénienu, – p aleolit pozdní (13,5–11,5 tis. let), v oblasti je málo přítomný. Ne všechny publikované lokality starého a středního paleolitu v Čechách jsou nezpochybnitelným dokladem přítomnosti člověka. Pro kritické hodnocení těchto lokalit byl významný rozbor od předního specialisty na toto období Karla Valocha z r. 2011, případně Encyklopedie paleolitu a mezolitu českých zemí Martina Olivy z r. 2016. V posouzení prokazatelnosti jednotlivých lokalit českého starého a středního paleolitu se opíráme o tyto práce. Otázka stáří a prokazatelnosti údajných lokalit starého a středního paleolitu je velmi složitá a její diskuse přesahuje

možnosti této knihy. Pro problematiku prvního výskytu hominidů v evropském prostoru odkazujeme na publikaci Předkové, evoluce člověka Jiřího Svobody. Dokud tu prokazatelně nebyli lidé, nemohou být ani nástroje. Z vlastního prostoru Džbánu přísluší zřejmě střednímu paleolitu pěstní klín od Mutějovic, vyštípaný z kusu pevného křemence typově blízkého třetihorním silkretám. Další, zřejmě středopaleolitické nálezy pocházejí z povrchového sběru z úpatí svahů opukových plošin v mělkém údolí Kačáku jižně od Mšece. Vyrobené jsou z baltského pazourku a nažloutlého křemence. Další ojedinělé nálezy snad paleolitických artefaktů (nebo pseudo-artefaktů?) jsou známy od Chrášťan, Kolešovic či Krupé jižně od Džbánu. V posledních zhruba 20 letech byly publikovány četné lokality údajného starého či středního paleolitu jižně a jihovýchodně od Džbánu na Kladensku, Slánsku a Rakovnicku, které obsahují někdy velké koncentrace v daném místě nepůvodních kamenů, s malým podílem tvarů interpretovaných autory výzkumů jako záměrně opracované nástroje. Jedná se o lokality Kladno-Kročehlavy, Velké Přítočno, Hořešovičky, Kladno-Kročehlavy II, Slaný II důl, Braškov a již v 60. letech zkoumanou lokalitu Lužná-Skřivánky (materiál z ní je uložen ve sbírce Muzea T. G. M. v Rakovníku a částečně vystaven v expozici). Lokality mají nejisté časové zařazení, odvozené nikoliv z přímého datování nebo přírodovědné datace nálezové vrstvy, ale obvykle jen z morfologie samotných nálezů, vybraných z obrovského množství přírodou tvarovaných kamenů. Otázka, zda mohou být výsledkem lidské činnosti v paleolitu, byla již dostatečně diskutována K. Valochem. Počínaje hranicí dosahu radiouhlíkové datovací metody, tedy od počátku mladého paleolitu, větší problémy v rozpoznání ani časovém zařazení paleolitických nálezů nejsou. Nálezy mladého paleolitu lemují Džbán s větší koncentrací lokalit na jižní a jihovýchodní straně. Svahy této orientace zřejmě skýtaly v drsném

 Nejvýznamnější archeologickou lokalitou vlastního Džbánu je hradiště Dřevíč u Kozojed (zelená plocha nad středem obrázku) s nálezy z několika období pravěku a s hlavní fází užívání v raném středověku (JJ).

klimatu poslední doby ledové poněkud příznivější klimatické poměry než svahy severní. Tito naši dávní předchůdci jistě znali spoustu specializovaných loveckých, sběračských a sídelních strategií, které jim v nevlídném prostředí umožnily přežít. Rozhodně si ale nesmíme představovat celou poslední dobu ledovou jako jednolité období zmrzlé pustiny. Během tohoto v převaze chladného období (od 115 do 11,7 tisíce let před současností) klima zřetelně oscilovalo. Lidé se u nás objevovali hlavně v klimaticky příznivějších fázích. Nejdrsnější náraz mrazivého klimatu (poslední glaciální maximum, zhruba před 26 až 19 tisíci lety) je zřejmě z oblasti úplně vyhnal. Rakovnicko včetně jižního úpatí Džbánu patří pro mladý paleolit k nejbohatším nálezovým oblastem v Čechách. Štípaná kamenná industrie mladého paleolitu je rozdělována do několika typologických okruhů (či výrobních tradic, kultur), označovaných jako bohunicien/szeletien, aurignacien, epiaurignacien, gravettien/pavlovien, epigravettien a magdalénien. K jednoznačnému zařazení je obvykle zapotřebí větší kolekce nástrojů, ne jednotlivý kus z polního sběru. K izolovaným nálezům patří listovitý hrot z Povlčína, vyrobený z pazourku zřejmě ve starší fázi mladého paleolitu, před zhruba 40 tisíci lety. Vidět ho můžete v expozici Muzea T. G. M. v Rakovníku a je to nástroj nádherný, ukazuje, jak to naši předci s pazourkem uměli. První kulturou v klasickém významu tohoto termínu je aurignacien. Odpovídá expanzi anatomicky moderních lidí. Časově je pobyt aurignacienských lovců a sběračů na našem území vymezen hranicemi zhruba 40 až 29 tisíc let před současností. Důležitý, ale zřejmě jen přechodně navštěvovaný areál osídlení ležel na jižních svazích Džbánu u dnešních obcí Mutějovice a Nesuchyně. Jeho poloha je vcelku v souladu s obvyklým umístěním nalezišť aurignacienu v intervalu nadmořských výšek 250 až 350 m (ve Džbánu až 400 m n. m.). Celkem zde bylo sběry na polích a v chmelnicích dokumentováno nejméně 5 lokalit s výskytem štípané industrie. Artefakty jsou vyrobeny z baltského pazourku, křemence typu Bečov a rohovce. O nález většiny lokalit se zasloužil Friedrich Hammer. Na jeho výzkumy navázali F. Sura, V. Laňka, P. a M. Hradcovi pod vedením D. Stolze. Celkem se podařilo shromáždit více než 200 artefaktů aurignacienu a množství výrobního odpadu (uloženo ve sbírce Muzea T. G. M. v Rakovníku). V období mladého paleolitu byl navštěvován i severozápadní obvod Džbánu. Lokalitu u Holedeče v dnes zaniklé Schneiderově cihelně (východně od vrchu Chlum) objevili v r. 1912 dělníci při kopání hlíny. Štípaná industrie a zvířecí kosti ležely ve spraši 3,25 m hluboko pod horní hranicí sprašové polohy,  Za nejkrásnější paleolitický nález z jižního úpatí Džbánu můžeme označit listovitý pazourkový hrot nalezený u Povlčína. Časově odpovídá starší části mladého paleolitu, tedy době před zhruba 40 tisíci lety (délka 8,5 cm, uložení Muzeum T. G. M. Rakovník, foto archiv Muzea T. G. M. Rakovník).

 Zřejmě nejstarším archeologickým nálezem z oblasti Džbánu je pěstní klín nalezený 3. května 1965 u Mutějovic, příslušný nejspíše střednímu paleolitu. Nález učinil František Sedláček při vycházce s Friedrichem Hammerem v hromadě kamení vyházeného z pole asi 500 m severozápadně od hřbitova v Mutějovicích v poloze V Křížkách (uložení Národní muzeum, inv. č. H1-131689; foto L. Káchová, Národní muzeum v Praze).

 Výběr pazourkových nástrojů a výrobního odpadu aurignacienu z lokality Vinice u Mutějovic (sběr P. a M. Hradcovi, 2015; uložení Muzeum T. G. M. Rakovník; KŽ).

 Z těžební jámy cihelny v Holedeči bylo kromě archeologických artefaktů mladého paleolitu získáno také množství kostí velkých obratlovců poslední doby ledové. Dobře je patrná stolička z mamuta, zub medvěda, kosti nosorožce, roh většího bovida a paroh nějakého cervida, snad soba (Regionální muzeum K. A. Polánka v Žatci, fotografie z archeologické expozice muzea; MM).

Hradiště Libušín Trojúhelníková ostrožna je z náhorní strany chráněna třemi valy, z nichž vnitřní dva jsou velmi dobře zachovány. Nejvíce poznatků z opakovaných archeologických výzkumů pochází z výzkumu J. Böhma (1949–1952), dále J. Kabáta a Z. Váni od 50. let do počátku 70. let. Zaměřily se hlavně na výzkum konstrukce opevnění a vstupních bran. Výkop v nejmohutnějším středním valu (výška až 4,8 m) na náhorní straně hradiště obnažil až 4 m širokou, na sucho skládanou zeď a poměrně složitou vnitřní konstrukci valu s trámovým roštem. Bohužel dnes, po desítkách let od výzkumu, se stěny výkopu sesunuly a původní charakter konstrukce zde již v úplnosti neuvidíte. Vnitřní část hradiště má plochu zhruba 2,6 ha, valy byla ale dobře chráněna i plocha předhradí na náhorní straně (3,6 ha). Celé hradiště až po vnější valy má 12,3 ha. Výkopy byla prozkoumána i konstrukce dalších opevnění různorodého typu. Na severní straně byl samostatnou, původně 2,5 m silnou kamennou zdí stavěnou na jílovou maltu chráněn přístup k prameni. Podrobně byly prozkoumány i dva vstupy do hradiště. Obě brány byly asymetrického uspořádání, kdy je jedno křídlo brány vytaženo před druhé, a měly složitější stavební vývoj. O dominantním účelu hradiště jako opevněného kontrolního mocenského centra nemáme žádných pochyb, i když keramiky se zde našlo poměrně málo. Nálezy keramiky pražského typu (zejména kolem pramene) datují užívání libušínské ostrožny již do 6. či 7. století, ovšem charakter opevnění v té době není znám. Spíše se  Jedinými stavbami na ploše hradiště Dřevíč jsou dnes bývalá hájovna v této době uvažuje jen o nehrazené nebo slabě a kaple sv. Václava. Zřejmě zhruba v jejím místě stával první raně středověký hrazené osadě. Hlavní fáze výstavby hradiště kostel. Ve 14. století zde bylo probošství Sázavského kláštera. Kostel byl byla dříve řazena do 9. století. Dnes je uvažoběhem husitských válek vyrabován a v 17. století zcela zbořen, v 18. století vána spíše až druhá třetina 10. století, doba zde postupně žili dva poustevníci. Později tu vznikl nový barokní kostel Boleslava I. Nejnovější výzkumy naznačují, že sv. Václava, jehož loď byla zbořena v roce 1893. Dnešní kaple sv. Václava zřejmě záhy došlo k revizi původního záměru, je presbytářem zbořeného barokního kostela (MM). redukci ohrazené plochy a převedení hradiště spíše k charakteru opevněného dvorce. Poblíž jihovýchodního nároží byly objeveny prosté rytiny na opukových kamenech hradby, z nichž nejčitelnější je často reprodukovaná  Muzeum T. G. M. Rakovník sleduje hradiště Dřevíč od roku 2001. V letech 2012–2014 organizovalo systematický detektorový sběr kovových artefaktů, zaměřený hlavně na nálezy vytržené z původních kontextů orbou a na plochu na západním svahu poznamenanou lesními pracemi. Cílem bylo zachránit artefakty z narušených situací pro muzejní sbírky. Nalezeny a přesně v poloze zaměřeny byly desítky cenných kovových artefaktů dokládajících daleké obchodní vazby a potvrzujících lokalitu jako sídlo slovanské nobility zejména v 10. a 11. století. Mezi novými nálezy vyniká raně středověký amulet (zřejmě počátek 12. století) s textem magické ochrany vyrytým na olověný plech, který byl potom poskládán do malého obdélníčku (3,4 × 4,3 cm). Uloženo v Muzeu T. G. M. Rakovník (KŽ).

necelé 4 m pod povrchem. Nálezy pro vědu zachránil František Beneš, zaměstnanec Buštěhradské dráhy a později vrchní stavební rada. Dnes je můžete vidět v Regionálním muzeu K. A. Polánka v Žatci. Lokalita je tradičně řazena do aurignacienu. Přesný vztah menší koncentrace tří štípaných artefaktů, nalezených v popelové vrstvě společně s devíti koňskými zuby, ke kostem velkých obratlovců (mamut, nosorožec, kůň) poslední doby ledové neznáme. Největší nálezový celek, také v popelovité vrstvě, obklopoval velký kámen a obsahoval 101 štípaných kamenných nástrojů, vyrobených z porcelanitů, místních rohovců či křemenců a pazourku. Rytinu na zlomku mamutího žebra rozpoznal až v r. 1927 Jaroslav Petrbok a považoval ji za zobrazení ryby. Někteří badatelé nejsou o tomto jejím významu přesvědčeni. Radiouhlíkovou dataci dosud tato lokalita nemá. Nověji P. Šída a P. Škrdla uvažovali o mladší typologické příslušnosti štípané industrie z této lokality k epigravettienu (tedy pozdní fází gravettienu, nepublikováno). Gravettské lokality, časově ekvivalentní mladším fázím slavných lokalit moravského pavlovienu, jsou typické pro nejbližší okolí Rakovníka a leží mimo Džbán (viz fotografie). Na Žatecku se sice vícekrát našly mamutí kosti či kly (jen na území města Žatce na 11 lokalitách, dále například v r. 1961 u Sádku), ale bez jasného dokladu přítomnosti lovců. Také magdalénien (před zhruba 17 až 13,5 tisíci lety), tradičně označovaný jako vyspělá kultura lovců sobů a koní, se v oblasti Džbánu vyskytuje zřídka. Dvě lokality leží na jeho severozápadním obvodu. Amatérský archeolog Anton Gerstenhöfer zkoumal v r. 1937 lokalitu u Dobříčan, nedaleko soutoku Blšanky a Ohře, v místě těžby jílů. Nalezl zde 548 kusů pazourkových štípaných nástrojů a výrobního odpadu, včetně několika po obvodu otlučených valounů, tzv. otloukačů. Že Gerstenhöferův výzkum obsahoval ve dvou vrstvách dvě různé archeologické kultury, rozpoznal podle zachovaného materiálu až mnohem později Slavomil Vencl, který 18 štípaných nástrojů přičlenil k neolitu a 530 k hlouběji

 Kounovské kamenné řady, seřazené bloky třetihorních křemenců (silkret), patří k nejčastěji navštěvovaným místům Džbánu. Zájemce o spatření této záhadné památky zde potkáte i za deštivého a mlhavého podzimního počasí, které nezvyklý charakter místa umocňuje (MM).

uloženému magdalénienu. Zřejmě se jednalo o pozůstatek štípačské dílny, kde se nástroje hromadně vyráběly. Další magdalénienská lokalita s velkým množstvím štípané industrie byla zkoumána Eduardem Turschem v r. 1930 v lesích poměrně daleko od obce Želeč. Bohatství nástrojů a výrobního odpadu z této lokality lze také vidět v muzeu v Žatci. Zajímavé je, že i v případě Želče byla mladopaleolitická lokalita překryta vrstvami mohyly s mladšími nálezy. Z pozdního paleolitu byla J. Fridrichem uváděna jedna lokalita při okraji Mutějovic (Na Liščinách). Bohatá lokalita epimagdalénienu z Kvíce u Slaného ze samého závěru celého paleolitu zkoumaná v letech 1946–1947 je už za hranicí popisovaného území. Po paleolitu nastupuje časově krátký mezolit (zhruba 11,5–7,5 tis. let před dneškem, tedy zhruba 9 500 až 5 500 před Kristem), kdy se po nástupu teplého holocénu výrazně odlišné klima již plně promítlo do přírodních podmínek. Krajina porostla zprvu řídkým a nesouvislým lesem. Lidé sice zůstali věrni loveckému a sběračskému způsobu života, začali ale využívat k získávání obživy v zalesněné krajině jiné strategie – přešli od velkých zvířat k lovu drobnější zvěře, ptáků a ryb. Mezolit dosud z vlastního Džbánu neznáme, trochu častěji je díky nálezům K. Žebery přítomen na Slánsku nebo potom směrem dále na východ, kde je známá lokalita Chržín u Velvar, nebo již poměrně daleko severovýchodním směrem k významným lokalitám pod skalními převisy Polomených hor či Kokořínska. Vliv člověka na krajinu byl po celý paleolit malý. Svou loveckou činností lidé mohli ovlivňovat populace velkých býložravců, kteří již zřetelný vliv na vzhled krajiny a zastoupení bezlesých ploch měli. První, zatím nevelký krajinný vliv lidí je předpokládán až během mezolitu. V té době snad mohli lovci mezolitu záměrně vypalovat úseky lesa – drobná zvěř bezlesé úseky vyhledává a na uvolněném prostranství se rozšíří maliník a ostružiník, skýtající chutné plody, později i líska. Je dokonce možné, že již dokázali ochočit a záměrně chovat některá zvířata. To jsme ale už v oblasti spekulací.

 Většina kamenů v kounovských kamenných řadách je poměrně malá a větší kameny, přesahující nejdelším rozměrem 1 m, se vyskytují jen zřídka (MM).

Stopy osídlení v neolitu, eneolitu a době bronzové Neolitem (5 500 až 4 300 let před Kristem) začíná na našem území zcela nová etapa ve vývoji lidské společnosti založená na zemědělství. Vznik zemědělství se datuje ještě o několik tisíc let hlouběji do minulosti, do tzv. úrodného půlměsíce, oblasti ležící východně od Středozemního moře. Zde lidé poprvé cíleně zaseli semena jednoduchých obilovin a luštěnin, aby sklidili mnohonásobně větší úrodu. Poměrně hodně se diskutovalo o tom, zda šíření zemědělství z oblasti jeho vzniku bylo šířením znalostí, nebo zda se jednalo o skutečnou migrační vlnu. I když se oba postupy jistě kombinovaly, analýzy DNA naznačují, že větší vliv měla skutečná migrace. Podmíněna byla nárůstem populace ve zdrojových oblastech migrace v důsledku lepšího stravování a celkově bezpečnějšího života zemědělců oproti lovcům a sběračům. Zásadní vliv na migraci měla ale klimatická změna – postupné vysušování oblastí, ve kterých zemědělství vzniklo. Vzhledem k nepočetné populaci předchozích lovců mezolitu a příznivým přírodním podmínkám se během jednoho až dvou staletí osady neolitických zemědělců rozšířily ve většině vhodných oblastí v Čechách. Usedlejší život v blízkosti obdělávaných pozemků vedl ke stavbě tzv. dlouhých domů s dřevěnou kostrou, vyplněnou ve vnějších stěnách slabšími větvemi, proutím a hliněnou mazanicí. Délka domů dosahovala 10 až 40 m, jednotná šířka 5 až 7 m byla dána jejich konstrukcí. Běžně se vyráběly keramické nádoby z vypálené hlíny, broušené kamenné nástroje a došlo k rozvoji dalších znalostí a dovedností, které bychom u lovců a sběračů paleolitu a mezolitu hledali marně. Soudíme, že tito zemědělští kolonizátoři měli dobrý cit pro krajinu a úrodnost

Názory hledačů záhad V tomto bloku se vydáme mimo racionální rovinu. Literatury zaměřené na tajemno a záhady se na problematiku kounovských kamenných řad nabalilo tolik, že se o existenci těchto prací musíme alespoň zmínit. To, že na kamenné řady od září 1933 upozorňoval A. Patejdl, jsme již uvedli. V r. 1935 zkoumali okolí a podloží několika větších kamenů členové Spolku Českého muzea v Žatci a zjištěné poznatky publikoval v následujícím roce J. Korelus, který napsal i diskusi k odmítavému článku J. Šmída pro časopis Vesmír. Kámen uváděný jako samostatný menhir mezi řadami č. 3 a 4 od východu se podle J. Koreluse měl opírat o půlkruh menších kamenů o průměru zhruba 1,4 m. Byla tedy doložena určitá snaha pevně usadit kámen v řadě. Řady zaměřoval prof. A. Lustig z Prahy v r. 1937, také sám nálezce A. Patejdl v r. 1938. Orientačně je ohledal také archeolog J. Neústupný, který prezentoval bizarní názor o tom, že se jednalo o pravěké závodiště (sám tento názor později odvolal). V 50. letech se další kounovský učitel V. Náprstek snažil shromažďovat argumenty proti pravěkému původu řad (jeho skvělý rozbor z roku 1954 je uložen v archivu Archeologického ústavu AV ČR ve složce Domoušice). Výrazná etapa amatérského zájmu o kamenné řady proběhla v letech 1973–1975 (s pokračováním dalších prací až zhruba do r. 1982), kdy byly na problematiku kamenných řad zaměřeny „expedice“ členů zájmového kroužku mládeže a Kosmického klubu při Lidové hvězdárně a Odborovém domě kultury Rokycany pod vedením J. Brejchy, rokycanského pedagoga v oborech fyzika a chemie. Hlavně šlo o podrobnou dokumentaci polohy kamenů a hledání astronomických souvislostí. Této etapě se dostalo poměrně velké mediální pozornosti, a to i díky F. Panešovi, který řady také znovu zaměřoval. Teorie o archeo-astronomickém účelu řad vytvářeli četní další badatelé (z profesionálů například Z. Horský, z amatérů v posledních letech K. Dudek) a hypoteticky propojovali řady s různými velmi vzdálenými objekty, u kterých také uvažovali pravěký původ a zákonité rozmístění v krajině. Žádné jednoznačné vysvětlení ale nalezeno nebylo. Mimo dalšího vyměřování a studia samotných řad se snažili rozšířit informace také sběrem svědectví o dřívějším vzhledu a osudech řad, hledáním ve starých lesnických a pozemkových mapách a podobně. Rozsahem a podrobností vyniká práce J. Helšuse, který se řadami zabýval v letech 1980–1988. Svoje poznatky shrnul v r. 1991 ve společné publikaci s A. Hluštíkem (profesionálním geologem, ten se do společné práce zapojil až později a zabýval se hlavně geologickou a geomorfologickou problematikou). Hlavní geologický závěr této publikace, tedy že koncentrace křemencových bloků na Rovině je tak velká, že nemůže být přirozená, nepovažujeme za správný. Více se této otázce věnujeme v hlavním textu. Problematiky se dotkli i četní další záhadologové, například P. Kozák nebo R. Zemek. Studie B. Krčmáře a Š. Krčmářové z r. 2011 patří podle našeho názoru také do tohoto bloku. V poslední době se problematiky kamenných řad dotkl ve své spíše duchovně než přírodovědně laděné knize Kameny a hvězdy (2014) i Václav Cílek, který se snažil hledat indikace pro spíše pravěký původ řad.

Středověké hrady, tvrze, vsi, kostely a kláštery V této kapitole se zaměříme na středověký vývoj Džbánu hlavně po stránce materiální a stavební. Historické údaje a jména osob zmíníme jen v nezbytné míře. Nepříliš příznivé klimatické, společenské a zdravotní podmínky raného středověku vedly k tomu, že období do r. 950 bylo charakterizováno nízkým počtem obyvatelstva. Klidnější společenské poměry, změny v zemědělství a příznivější klima v navazující středověké teplé periodě (středověké klimatické optimum, léta 950–1250) napomohly zvýšení produkce potravin a vedly k rozrodu obyvatelstva a zakládání nových vesnic. Od zavedení pokročilejších způsobů orby se v okolí vesnic vytváří lánová osnova, systém dlouhých pozemků usnadňujících orbu. Od 12. století, zejména ale ve 13. a 14. století, byly kolonizovány další do té doby pusté plochy v lesích, což se výrazně týkalo i Džbánu. Zastoupení lesa v Čechách kleslo během této vnitřní kolonizace ze zhruba 70 % na zhruba 50 %. Středověká vnitřní kolonizace probíhala hlavně českým etnikem s malým podílem Němců. Ve vrcholném středověku byl počet sídel vyšší, než je dnes. Vesnice ale byly mnohdy malé a často v nich žilo jen pár desítek lidí. Mnohé z vesnic založených vysoko na plošinách Džbánu v pozdějších méně příhodných klimatických podmínkách zanikly, což často souviselo i s drancováním vojsky a poklesem populace během válek. Právě na zaniklé vsi a opevněná sídla stojící mimo ně se v našem vyprávění zaměříme. V sídlech s nepřerušeným vývojem do současnosti byly totiž středověké stopy (kromě půdorysu jádra vesnice) pozdějším vývojem setřeny. Psaná historie vesnic se odvíjí od první písemné zmínky (zřídka ve 12., častěji až ve 13. nebo 14. století), což rozhodně neznamená, že by předtím byl venkov pustý. Osídlení mnohde existovalo v raném středověku a vyvíjelo se od mladšího pravěku. První zmínka je až na výjimky jen dokladem o rozvoji vlastnické a písemné kultury, kdy vlastníci či panovník začali mít potřebu majetkové držby či dluhy zapsat. Tyto zápisy jsou důsledkem společenské změny, ke které dochází od konce

 Nedokončený vrcholně gotický kostel v Panenském Týnci v neobvyklém pohledu svisle vzhůru. Důvodem nedokončení stavby byl zřejmě pokles finanční podpory kláštera ze strany Žirotínů (MM).

12. století. Výše postavení členové panovníkovy družiny (lovčí, komoří a podobně), kteří měli do té doby správu majetků od panovníka jen propůjčenou, se postupně stávají jejími vlastníky, a tak vzniká šlechta, nová sféra nezávislé světské moci. Souběžně se vyvíjí mocenské centrum církevní. Typickými stavebními surovinami středověku byly kámen, hlína a dřevo. Díky dostupnosti snadno opracovatelného kamene, opuky a pískovce, byly v oblasti Džbánu ve středověku stavěny z kamene nejen hrady, ale i četné stavby ve vesnicích. Stavělo se obvykle jen na hliněnou „maltu“. Vápno si mohli dovolit jen zámožnější stavebníci – šlechta, církev či kláštery. Pokud náš přehled začneme od středověkých opevněných sídel, musíme konstatovat, že údaje o historii většiny hradů a tvrzí Džbánu jsou sporé a podrobný archeologický výzkum nebyl u většiny z nich proveden. Středověké hrady s novým typem opevnění zaujímaly mnohem menší plochu než dřívější hradiště a ještě menší  Poměrně rozlehlé jádro hradu Pravda bývá v létě často navštěvováno. Pokud ale přijdete v zimě a za nepříznivého počasí, nenarušuje sníh ani jediná stopa (MM).

Průmyslová revoluce a moderní doba Vznik a vývoj silniční a železniční sítě Doprava surovin a produktů byla předpokladem průmyslové revoluce, cesty přitom byly až do poloviny 18. století ve špatném stavu. První zpevněné silnice se sice začaly budovat již v době Karla IV., Džbán ale tehdy míjely. Vrcholu dosáhla výstavba dálkových silnic za vlády Marie Terezie (od r. 1740) a Josefa II. Účelem nových císařských (též říšských) silnic bylo posílení obchodu, urychlení poštovní dopravy a potřeby vojenské. Parametry silnic byly normalizovány a jejich štětové podloží umožňovalo celoroční provoz. Štětování spočívá ve vyskládání kamenů v podloží vozovky na vysoko a vysypání mezer drobnějším štěrkem. Takové uspořádání dobře roznáší zatížení a je velmi trvanlivé. Další nařízení z 18. století ukládalo výsadbu alejí, které vrhaly stín, a tím šetřily koně. Ovocné stromy nebo ořešáky podél cest na podzim napomáhaly stravování vojsk vracejících se z válek. To se lišilo od dřívější praxe, kdy bylo okolí cest udržováno holé, aby se zde nemohli skrývat lapkové („zlatou dobou“ lupičů bylo 15.–16. století). Ke konci 18. století dosáhla síť císařských silnic v Čechách délky zhruba 500 km, v polovině 19. století již 3 800 km. Kolem silnic byly zakládány zájezdní hostince a poštovní stanice a jejich směry dodnes sleduje síť silnic I. třídy. Jako první se ke Džbánu přiblížila císařská silnice ze Slaného do Loun (dokončena v 80. letech 18. století; dnes I/7 a budovaná D7). V letech 1805–1812 proťala jihovýchod Džbánu silnice ze Slaného do Řevničova (dnes I/16, je ale zobrazena již na mapách I. vojenského mapování s rektifikací 1780–1783). Pokračovala na Krušovice a dále na Karlovy Vary (dnes I/6 a budovaná D6). Úsek dnešní silnice I/6 mezi Novým Strašecím a Řevničovem kolem Žalého byl v kvalitě císařské silnice vystavěn až kolem poloviny 19. století.

Výstavbu okresních silnic urychlil dekret z 27. února 1829. Silnice Rakovník– Žatec (dnes II/227) se stavěla okolo r. 1846, vznikla také silnice Rakovník–Louny (II/229) a až počátkem 80. let 19. století silnice z Nového Strašecí na Mšec, Srbeč a Pozdeň (II/237). S výstavbou silnic souviselo budování mostů. I když jsou vodní toky v oblasti Džbánu malé, mají tyto mostní stavby zajímavou historii a byly často přestavovány, někdy i po haváriích po přejezdu těžké techniky (např. r. 1945 Holedeč, most přes Blšanku; přeložka silnice II/227 mimo obec je z let 1981–1984). Novou páteří dopravy se ve druhé polovině 19. století staly železnice. První železnice se ale dotkla okraje Džbánu mnohem dříve. Jednalo se o pražsko-lánskou koněspřežku (první úvahy 1811–1812, projekce 1824–1825, výstavba od r. 1828), určenou hlavně k dopravě dřeva do Prahy. Trasa vedla z Prahy-Dejvic (tehdejší stanice Bruska) přes Veleslavín, Liboc, Ruzyni, Hostivice, Jeneč, Pletený Újezd (stanice Unhošť), „Wejhybku“ (dnešní hlavní stanice Kladno), dnešní stanici Kamenné Žehrovice, Rynholec a Lány do Lánské obory a údolí Klíčavy. Původní plán na pokračování údolím Klíčavy a Berounky a potom přes uhelnou pánev u Radnic do Plzně se již nerealizoval. První úsek pražsko-lánské koněspřežky byl sjízdný od r. 1829, ve zkušebním provozu až po Wejhybku byla v r. 1830. Sluší se poznamenat, že lánská koněspřežka v té době představovala docela významné procento evropské železniční sítě. Doprava dřeva z Lán začala v r. 1831, ze stanice Píně v r. 1833, úsek do údolí Klíčavy byl budován v r. 1836, zprovozněn 1837. Koněspřežka nebyla naplánována a postavena dobře a trpěla mnoha potížemi. Její rentabilita se začala zlepšovat až v souvislosti s dopravou uhlí. Pozůstatky koněspřežky dnes najdeme například nedaleko dnešní stanice Kamenné Žehrovice, kde část její trasy vedla mimo dnešní trať. Zachovaly se úseky náspu a propustky,

 Kounovská sloj je, stejně jako celé slánské souvrství permokarbonské výplně kladensko-rakovnické pánve, mírně ukloněna. Úvodními důlními díly byly v případě této sloje velmi často štoly, které byly v tzv. teplých (jižně orientovaných) stráních obvykle zaraženy pod úrovní výchozu sloje. Vzhledem k mírnému úklonu sloje směrem k severu ji potom v určené vzdálenosti proťaly. Tyto štoly, ražené v poměrně pevných pískovcích a arkózách, se místy zachovaly až do současnosti. Zabarvení nižších částí štoly je z doby, kdy v ní stála voda a na stěnách se srážely druhotné minerály železa (MK).

koněspřežku zde připomíná i informační tabule naučné stezky. Na nádraží v Kačici byly dvě koleje pro vyhýbání, přepřahání a nakládku. Oblouk koněspřežky překonával údolí Kačáku výše než nynější trať, 500 m pod dnešním okrajem zástavby Čelechovic. Zbyly zde části náspu, většina traťového tělesa v polích ale byla rozvezena již v 70. letech 19. století. Po r. 1853 přešla koněspřežka do majetku Buštěhradské dráhy, ve které byl její tehdejší majitel Karel Egon II. z Fürstenbergu jedním z akcionářů. Buštěhradská dráha většinu trasy koněspřežky nahradila, jen v úseku do údolí Klíčavy se koněspřežný provoz udržel do r. 1873. Vývoj Buštěhradské dráhy byl postupný. Buštěhradská železniční společnost (též Společnost Buštěhradské dráhy, Buštěhradská železnice, německy Buschtěhrader Eisenbahn, B. E. B.) byla ustanovena 24. srpna 1853. Železniční společnost nesla jméno podle Buštěhradu (Kladno bylo v té době ještě

málo známé) a jejím cílem byl rozvoj parostrojních železnic pro transport kladenského uhlí. První zkušební jízda na nové trati ze Starého Kladna do Kralup nad Vltavou se uskutečnila 12. září 1855. Lokomotiva Kladno z r. 1855 je nejstarší dochovanou parní lokomotivou v ČR, dnes stojí v hale Národního technického muzea. Koncesi na parostrojní provoz v úseku přestavěné koněspřežky od Wejhybky po Brusku získala společnost v r. 1863. Krátce nato byl v letech 1866–1867 přestavován úsek Wejhybka–Lány (po stanici Stochov; licence 1867, provoz zahájen 22. dubna 1869). Při přestavbě byl oblouk u obce Kačice zkrácen novým náspem s viadukty a změny trasy se dotkly i dalších úseků. Vznikalo také propojení železničních tratí v Kladně, stavěly zde i jiné firmy (např. kladensko-nučickou dráhu Pražská železářská společnost, 1858), významně se rozšiřovala síť vleček k šachtám a hutím. Souběžně se rozbíhala výstavba pokračování Buštěhradské dráhy směrem na Žatec. Železniční spojení zde vyžadovali producenti chmele, cukru i těžaři hnědého uhlí. Nová trasa se od koněspřežky oddělila za dnešní stanicí Stochov. Provoz na 83,8 km dlouhém úseku trati Stochov–Chomutov byl zahájen 4. února 1871. Stavba si vyžádala nákladné terénní práce, 488 m dlouhý tunel u Rynholce a nové mosty. Trať u Měcholup hned v květnu 1872 zlikvidoval dříve zmíněný sesuv. Úsek Milostín–Trnovany byl v letech 1905–1907 zdvoukolejněn (dvoukolejný byl i úsek Kamenné Žehrovice–Kladno), dnes je celá trať jednokolejná. Buštěhradská dráha byla v r. 1923 zestátněna formou výkupu a převzaly ji Československé státní dráhy. Neobvykle působí velké nádraží Sádek u Žatce, které leží izolovaně v lesích. Vzniklo jako vyhýbací a odstavné, sloužilo k nakládce písku, později i zájmům vojenským. Na úseku od Trnovan po zajímavé mimoúrovňové křížení dvou tratí a silnice u Janova trať na úseku dlouhém 25 km překonává převýšení přes 200 m. Dlouhé oblouky zde tedy nebyly samoúčelné – zmírnily podélný sklon trati. Některé zastávky

 Poměrně široce známou kuriozitou Buštěhradské dráhy je dvojitý tunel pod traťovým náspem u Deštnice. Horní slouží pro průchod a dříve i pro průjezd, spodním teče voda menšího potoka. Velmi dobře je v tunelech patrná výstavba ve dvou fázích, napřed pro jednokolejnou a později dvoukolejnou trať (KŽ).

pro osobní dopravu na Buštěhradské dráze vznikaly až dodatečně a mnohdy po vleklém jednání, například v Deštnici až v r. 1903. Zajímavostí Buštěhradské dráhy je prezidentský salonek (původně knížecí čekárna Fürstenbergů, přestavěno 1930)

 Most přes Blšanku na Buštěhradské dráze v Železné má pozoruhodnou konstrukci a je technickou památkou. Navazuje na mohutný zářez v křídových horninách v úseku, kde železnice překonává značné převýšení. Původně zde byla jednoduchá příhradová konstrukce s horní mostovkou, která byla později při zdvoukolejnění tohoto úseku trati zdvojena. Dnes je trať opět jednokolejná a jezdí se po mladší z obou konstrukcí. Z doby výstavby železnice pocházejí vysoké kamenné oblouky dnes neužívané části mostu, konstrukce na nich se ale od historických fotografií mostu liší; buď byla někdy vyměněna, nebo posílena o další vzpěry. Poslední rekonstrukce mostu proběhla v letech 2007–2008 (JJ).

ve stanici Stochov. Pozoruhodný je také vývoj názvů dodatečně vzniklé stanice Kamenné Žehrovice (jmenovala se i Smečno-Šternberk). Obsluhovala několik uhelných vleček k dolům (Wannieck, Schoeller, Jaroslav). Železnice Rakovník–Louny-předměstí prošla napříč Džbánem. Měla sloužit dopravě mosteckého uhlí, černého uhlí z dolů ve Džbánu a dalších produktů. Trasování započalo v r. 1899, výstavba od jara 1903 a první osobní vlak po trati projel 24. září 1904. Železnice dlouhá 44,6 km prochází sesuvným územím s velkými výškovými rozdíly. Od stanice Louny-předměstí po zhruba 100 m dlouhý tunel pod Mutějovickými vraty činí výškový rozdíl 235 m. Stoupání bylo nutné překonávat dlouhými oblouky a náspy přes údolí, například přes údolí Hasiny u Domoušic. Řada propustků a mostků byla postavena tak kvalitně, že se dodnes obešly bez větší údržby. Do oblasti zasáhla i zaniklá dráha Slaný–Smečno–Kačice (též Studeněveská úzkokolejka, rozchod 700 mm, délka 14 km). K její stavbě přistoupil Heinrich Clam-Martinic poté, co snahy o vybudování veřejné dráhy Slaný–Smečno ztroskotaly. Nová soukromá trať propojila průmyslové provozy panství, parní mlýn, uhelné doly, cukrovar ve Studeněvsi (zde se k ní do r. 1934 připojovala lanovka od uhelných dolů), cihelnu u Smečna, pivovar ve Smečně a parní pilu. Končila ve stanici označované jako Kačice, která je dnes úvratí moderní vlečky k dolu Schoeller, původně zde úzkokolejka pokračovala jiným trasováním než dnes až k samotnému dolu (k dolu vedla již zřejmě od r. 1899 z opačné strany od Buštěhradské dráhy úzkorozchodná vlečka, přestavěná na normální rozchod v r. 1901, trasování vleček se zde měnilo). Dráhu Slaný–Smečno–Kačice budovala v letech 1903–1904 firma Ing. J. Husák a J. Vorel z Kladna. Trať byla stavěna nákladně, s hlubokými zářezy a vysokými náspy. Největším výkopem byl zářez v oblouku u Přelíce (35 tis. m3). U Smečna odbočovala krátká vlečka k pivovaru. Pokračování trati vedlo zářezem u dnešního fotbalového hřiště ve Smečně (výkop 15 tis. m3) ke zmíněné stanici Kačice u dolu Schoeller. V letech 1904–1908 byla trať provozována jako neveřejná. Veřejný provoz byl zahájen 16. prosince 1908 a skončil v březnu 1932 (likvidace trati 1934–1935). V letech 1910–1912 byla uvažována také nerealizovaná dráha Slaný–Mšec–Řevničov–Lužná u Rakovníka. Těžba uhlí z kounovské sloje vyvolala stavbu několika krátkých železničních vleček. V prostoru uhelných dolů s pozdějším názvem Perun byla nejdříve koněspřežka, později

 Vztyčený kámen nazývaný Belgičan má v sobě díry pro klíny z doby, kde se kameny v okolí Špičáku někdo snažil rozbíjet. Silkrety jsou ale mimořádně pevné, takže pokusy o rozbití mnohdy nebyly úspěšné. Stopy podobných pokusů najdeme v oblasti Špičáku na několika kamenech, ojediněle jsou zde i kameny s menšími návrty rozstřelené trhavinou (MM).

byla přestavěna na parostrojní a následně motorový provoz a dosáhla až k dolu Perun III. Napojena byla na trať Rakovník–Louny ve stanici Mutějovice. Úzkorozchodná koněspřežka (rozchod 600 mm, délka zhruba 2,5 km) vedla také od císařské silnice Slaný–Řevničov směrem k uhelným dolům v oblasti Ostrov-Bor nad Jedomělickým údolím, odbočka směřovala do k. ú. Mšec. Lidově se jí říkalo Šlépka, podle německého Schleppenbahn. Provoz byl zahájen okolo r. 1880 a ukončen v letech 1904–1905. Terénní stopy naznačující výstavbu železnice najdeme i od Boru směrem do údolí ke Kvílicům, tato drážka ale zřejmě byla jen rozestavěna a nedospěla do stadia provozu.

V kladensko-rakovnické pánvi byly pro dopravu uhlí na řadě míst provozovány povrchové lanovky a podzemní řetězovky a později lanovky. U těch podzemních nekonečný obíhající řetěz nebo lano táhly důlní vozíky po kolejích. Z povrchových lanovek můžeme zmínit například 950 m dlouhou lanovku od dolu Bresson k dolu Engerth, která protínala výběžek dnešního PřP Džbán (zřízena 1902), krátké lanovky sloužily i v oblasti těžby kounovské sloje, například lanovka od dolu František u Lhoty p. Džbánem k dolu Slávka (později Perun). Po povrchových lanovkách vedených obvykle na dřevěných sloupech nezůstávají v krajině prakticky žádné stopy.

Těžba a využití surovin karbonu kladensko-rakovnické pánve Těžba nerostných surovin má značný vliv na krajinu. Z pohledu ochrany životního prostředí a klimatu dnes mnozí považují těžbu a spalování uhlí, nejvýznamnější suroviny dříve těžené v popisované oblasti, za velké zlo. Je třeba připomenout, že bez uhlí by nebylo průmyslové revoluce. Uhlí a další fosilní paliva stála za rozvojem průmyslu a moderní společnosti a jsou klíčovým mostem do bezuhlíkové ekonomiky. Památek na uhelnou éru bychom si proto měli vážit a chránit je. Suroviny kladensko-rakovnické pánve (užívány též názvy kladensko-slánská či kladensko-slánsko-rakovnická pánev) rozdělíme do čtyř skupin: – černé uhlí ze slojí kladenského souvrství, – keramické suroviny (tzv. žáruvzdorné lupky) z kladenského souvrství, – arkózy a arkózové pískovce kladenského souvrství, – černé uhlí z kounovské sloje slánského souvrství. Nejvýznamnější byla těžba uhlí z kladenského souvrství. V okolí Lán, Rakovníka i ve východní části Kladenska se jeho uhelné sloje přibližují k povrchu a byly proto objeveny a v malém rozsahu těženy poměrně brzy. V malopřílepské pánvičce mezi

 Kámen nazývaný Slůně v oblasti Špičáku (MM).

Berounem a Unhoští existuje povolení k hledání a těžbě uhlí již z r. 1463. Z oblasti od Vrapic u Buštěhradu dále směrem na Slánsko a Kralupsko se zachovalo několik kusých zápisů o výskytu či kopání uhlí z intervalu od poslední čtvrtiny 16. do počátku 18. století. U Lán jsou první těžební pokusy datovány před polovinu 18. století. V r. 1756 zde těžbu uhlí viděl zvoleněveský úředník a pozorování později zapsal. Nedostatek dřeva se v polovině 18. století stával alarmujícím. O uhlí jako nový zdroj energie se začal zajímat úřední aparát Marie Terezie. V dalších desetiletích bylo vydáno několik císařských výnosů týkajících se uhlí, měnilo se zařazení uhlí do tzv. horního regálu i povolovací řízení k průzkumu a těžbě. Výraznější dobývání na vlastním Kladensku započalo až v letech 1772–1775 v místech starších pokusů na buštěhradském panství. Dobývání uhlí v prostoru samotného dnešního města Kladna a kladenský uhelný boom odstartoval až legendární nález hlavní kladenské sloje Janem Váňou (Wanniou) v r. 1846. Rozmach těžby byl vyvolán rostoucí spotřebou uhlí v průmyslu a souvisel s ním rozvoj parostrojních železnic. Kladno, původně malá obec se statkem břevnovského kláštera, dnes největší město Středočeského kraje, z uhlí a hutního průmyslu fakticky vyrostlo. Členitý reliéf v době vzniku slojí, mírný úklon vrstev i poklesy na zlomech způsobily, že podél hranice PřP Džbán na Kladensku leží sloje kladenského souvrství stovky metrů hluboko. Šachty zde byly zakládány až v době, kdy mohly být zásoby uhlí ověřeny hlubokými vrty, v čemž se angažoval i rakousko-uherský stát. Otvírka přes 500 m hlubokých dolů byla možná, až když těžební společnosti dostatečně technologicky i finančně vyrostly. Všechny doly (kromě jámy Hradečno) leží mimo dnešní PřP Džbán, těžba uhlí v hloubce ale pronikla pod jeho území na řadě míst. Dobývací metody se musely přizpůsobit nepevnému nadloží a značné mocnosti hlavní sloje, také častému samovznícení uhlí v dolech. Od r. 1842 bylo nejčastější metodou pilířování na zával, buď v celé mocnosti, nebo u sloje mocné nad 4 m po lávkách. Pilířování nejčastěji probíhalo bez zakládky vyrubaného prostoru, který se řízeně zavaloval. Jen v místech velmi nestabilního stropu se vyrubaná prostora zakládala a dobývací metoda byla přizpůsobena místním podmínkám. Po II. světové válce se využívalo také zátinkování, tedy těžba v úzkých a krátkých  Nejznámějším kamenem v oblasti Špičáku je Princezna (MM).

pilířích. Výrubnost sloje není při těchto metodách úplná a těžba se projevovala poklesy na povrchu a někde i poruchami staveb a inženýrských sítí. Po r. 1953 se postupně, kde to podmínky dovolily, přecházelo na stěnování na zával nebo s umělým stropem, nejprve s hřeblovým dopravníkem podél stěny, v posledních desetiletích na strojní těžbu, mnohde s foukanou zakládkou. Při stěnování lze dosáhnout výrubnosti sloje až 100 %. Aby měl čtenář alespoň rámcovou představu o vytěžených objemech uhlí, tak dolem Schoeller bylo za zhruba 100 let vytěženo více než 45 milionů tun uhlí (to si můžete rámcově představit jako 10 m mocnou sloj uhlí úplně vydobytou na ploše 3×1 km). Většinu těžby představovalo tzv. pálavé uhlí bez koksovacích vlastností. Na koksování mělo příliš mnoho popela a těkavé hořlaviny. Výroba koksu na Kladensku v 19. století nebyla efektivní a koks byl nekvalitní. Koksovatelné uhlí se vyskytovalo na jihovýchodě revíru, později byly koksovány směsi s malým podílem kladenského uhlí. Koksovatelné uhlí ve slánské části pánve leží zhruba v kilometrové hloubce. O průtržích plynů při hloubení jam dolu Slaný, kde k těžbě nakonec nedošlo, jsme se zmínili v kapitole o hydrogeologii. Popelnatost kladenského uhlí byla až 30 %, obsah síry byl poměrně nízký (0,3 až 0,7 %) a výhřevnost dosahovala mírně nad 20 MJ/kg. Díky těmto vlastnostem se uhlí dalo dobře využít energeticky. Na dolech vznikaly lokální zdroje elektřiny po r. 1885. Největší elektrárna v oblasti vznikla jako ústřední po rušení lokálních zdrojů v letech 1929–1930 při dole Schoeller. Do r. 1945 měla výkon 10 MW, potom 30 MW. Zhruba 100 m vysoký komín patřil v době stavby k nejvyšším v Československu. Výroba elektřiny skončila zřejmě kolem roku 1965, potom ještě sloužila jako teplárna. Další elektrárny byly na dolech Theodor v Pcherách a Anna v Rynholci. Kladenské uhlí podstatně přispělo k elektrifikaci oblasti.

Další významnou surovinou kladenského souvrství jsou žáruvzdorné jílovce (též lupky). Jako vedlejší surovina byly do r. 1958 těženy dolem Anna v Rynholci, do r. 1992 dolem Schoeller. Do r. 1962 se vypalovaly také uhelné proplástky z dolu Max a dávaly dobrou keramickou surovinu. Nejkvalitnější keramické suroviny mají tak vysokou cenu, že se může vyplácet i jejich hlubinná těžba. Vesměs se neužívají k výrobě přímo. Nejprve se vypálí. Tím se zbaví vody a organických látek a změní se jejich mineralogické složení. Až potom je rozemletá hmota s dalšími přísadami využívána v keramické výrobě. Žáruvzdornost lupků spočívá hlavně ve vysokém obsahu jílového minerálu kaolinitu. I při výpalu na vysoké teploty se lupky netaví a vypalovaný předmět se nedeformuje. Těžba žáruvzdorných jílovců probíhala hlavně mimo popisované území na Rakovnicku a Novostrašecku. Dodnes jsou zde v těžbě dva povrchové odklizy – lom Babín (viz foto lomu v kapitole o karbonu) u Rynholce a odkliz Marta u rakovnického Krčeláku. V provozu s malým objemem těžby je dosud i hlubinný důl (Rako-Lupky v Krčeláku u Rakovníka, též Huřviny), který je posledním činným hlubinným dolem v Čechách. Třetí surovinou kladenského souvrství jsou arkózy, arkózové pískovce a slepence nýřanských vrstev kladenského souvrství. Na drtidla obilí se tyto horniny užívaly již v pravěku. Z arkózy byly stavěny již románské stavby (pokud nebyly z opuky) a běžně jsou z ní zhotoveny nejrůznější smírčí kameny a kříže. Písemně je těžba arkóz u Kamenných Žehrovic doložena až v letech 1372–1378 v účtech pražské svatovítské katedrály. Po staletí byly typickým produktem lomů u Kamenných Žehrovic a Dokes polotovary mlecích kamenů pro obilní mlýny. Mlynáři rozlišovali kameny podle místa původu, takže dobře znali žehrovák a dokesák (v původním pravopisu a v dodnes přežívající výslovnosti dogesák). Těžba přetvořila část krajiny u Kamenných Žehrovic a Dokes v pozoruhodný lomařský areál.

 Novodobý kromlech u Zichovce. Na tomto případu kladně hodnotíme jednak použití kamenů z lomů (volná krajina nebyla ochuzována o přírodní kameny), jednak použití hornin ze tří různých lomů – třetihorního alkalického čediče (přesněji olivinického nefelinitu) z lomu Měrunice u Bíliny, paleozoického křemenného porfyru (ryolitu) z lomu Malé Žernoseky u Litoměřic a spilitu (proterozoického alterovaného bazaltu) z lomu Družec jižně od Kladna. Areál má tak kromě symbolického významu také určitý edukativní prvek (KŽ).

Současná živá příroda a její ochrana Historie ochrany přírody Ochranu přírody můžeme rozdělit na ochranu obecnou, druhovou a územní. Ochrana obecná určuje pravidla nakládání se všemi rostlinami, houbami a živočichy, ale například i ochranu obecně definovaných významných krajinných prvků nebo jeskyní. Ochrana druhová chrání vyjmenované druhy rostlin a živočichů a ochrana územní přírodní hodnoty určitého, přesně vymezeného úseku krajiny. Legislativa ochrany přírody prodělala od první právní úpravy v r. 1933 velké změny a vývojem procházela také ochranářská praxe. Dnešní typy, rozlohy a stav chráněných území proto odrážejí nejen současné platné znění Zákona o ochraně přírody a krajiny (114/1992 Sb.), ale i historický vývoj ochrany přírody. Územní ochrana cenných úseků přírody a krajiny probíhá ve zvláště chráněných územích, která jsou buď velkoplošná (národní parky a chráněné krajinné oblasti), nebo maloplošná (národní přírodní rezervace, přírodní rezervace, národní přírodní památky a přírodní památky; zkratky NPR, PR, NPP, PP). Ochrana v nich je odstupňována podle jejich významu a částečně i velikosti. Síť chráněných území vytváří nejvýznamnější kostru ochrany přírody a krajiny. Zákon 114/1992 Sb. definuje ještě další typy ochrany – přírodní parky (PřP) a významné krajinné prvky (VKP). PřP nejčastěji vyhlašovaly k ochraně krajinného rázu dnes již zrušené okresní úřady. Jen slabou formou ochrany jsou významné krajinné prvky (VKP), tedy ekologicky, geomorfologicky nebo esteticky cenné části krajiny, které utvářejí její typický vzhled nebo přispívají k udržení její stability. Významnými krajinnými prvky jsou obecně lesy, rašeliniště, vodní toky, rybníky, jezera a údolní nivy. Dále jsou jimi jiné části krajiny, které jsou zaregistrovány u příslušného orgánu ochrany přírody. Zlatým věkem registrace VKP byla léta 1993 až 2002. Evidence VKP zatím není centrální na celostátní úrovni a v textu této knihy se jim věnujeme jen výběrově.

 Přírodovědně cenné lokality Džbánu jsou v některých případech plošně malé. Příkladem může být úsek vápnomilného boru a malé opuštěné hliniště ve východní části Džbánu, kde roste několik kriticky a silně ohrožených druhů rostlin (MM).

O PřP, VKP a o památné stromy se v současnosti starají úřady obcí s rozšířenou působností a obcí s pověřeným obecním úřadem. Implementace práva EU vedla ke vzniku dalších typů územní ochrany, kterými jsou ptačí oblasti a evropsky

 Střevíčník pantoflíček (Cypripedium calceolus) se stal symbolem ohrožené přírody. V oblasti Džbánu má svoji nejsilnější populaci v Čechách (MM).