Krkonoše-Jizerské hory 07_2023 by radekdrahny

KRKONOŠE

Jizerské hory 7/2023

68 Kč

TESAŘÍK PIŽMOVÝ, HMYZ ROKU 2023 n Česká společnost entomologická se od roku 2021 zařadila do řady organizací, které obracejí zrak veřejnosti k pozoruhodnému jevu z jejich zájmové oblasti. Entomologové věnovali letošní rok nápadnému brouku tesaříkovi pižmovému (Aromia moschata), druhu dříve hojně rozšířenému na vrbách od nížin do hor. Zejména v nížinách se však jeho počty snížily natolik, že se v Česku dostal na červený seznam bezobratlých. Zřetelně to souvisí s úbytkem ořezávaných vrb ve strojově obhospodařované krajině, rozdělené mezi ornou půdu a lesy, s minimem extenzivních luk, křovin a neregulovaných toků. V Krkonoších a Podkrkonoší ho nacházíme hlavně v okolí starých jív, v jejichž dřevě se po dva až tři roky vyvíjejí jeho larvy, velikost dospělého brouka je proměnlivá od 1,5 do 4 cm, nápadná jsou dlouhá tykadla. Brouk na obrázku pochází ze Špindlerova Mlýna - Svatého Petra. -bašFOTOGRAFIE NA OBÁLCE str. 1 – Kamila Antošová: Na Sněžku! l str. 2 – Marie Baštová: Tesařík pižmový l str. 52 – Matyáš Gál: Z Pytláckých kamenů

KRKONOŠE

Jizerské hory

vychází 3. 7. 2023 cena 68 Kč, v předplatném 60 Kč (celý ročník za 720 Kč) předplatné vyřídíte na webu krkonose.krnap.cz e-mailem predplatne@krnap.cz telefonicky 499 456 333

za měsíc

KRKONOŠE

Jizerské hory 8/2023

ročník LVI

Kámen a asfalt Při přípravě článků na historická témata přicházím na zajímavý rozpor mezi myslí a skutečností. Jsem zvyklý na asfaltky, plechové střechy, zarostlé návsi nebo na scelené lány. Na využití moderních materiá lů. Na zpřístupnění téměř všech zákoutí pro automobily. Při četbě pak porovnávám čtené především s obrazem vlastní zkušenosti. Je pracné si představit, jak krajina vypadala z pohledu chodce dřív. Nejde jen o to, že byla přehlednější, resp. přehlédnutelnější, ale i o rozdíl v kvalitě jednotlivých prvků. Vězím pohodlně ve své době. Jednoznačně nejnápadnější materiá lovou změnou v krajině je využití asfal tu, správně asfaltobetonu, na zpevňování silnic a cest. Nejde jen o dimenzi takto zpevněných komunikací, ať to jsou široké silnice na dně říčních údolí, vedoucí do rekreačních středisek, serpentiny do horských sedel nebo obyčejné lesní cesty, takto přizpůsobené provozu těžkých nákladních aut, ale i o charakter jízdy a chůze po hladkém povrchu. Na Benecku se na lesní cestě nachází dokonce perfektní podklad pro kolečkové lyžování, jednořadé bruslení, kočárování bez natřásání, jakož i dětské hry. Cyklisti ho ocení, ale chodcům dobře známá je i odvrácená strana živičných povrchů v podobě monotónního, únavného kroku bez jakéhokoli hmatového povzbuzení chodidel. Předci chodili bosi nebo v botách s koženou podešví, já využívám boty s většinou o dost tvrdší podrážkou. Romantičtí malíři potřebovali do svých krajin erodující úvozy a brody. Asfaltku nikdo malovat nebude, ale zase ji nevymílá voda. Respektive vydrží velký provoz většinou rozumnou dobu na svém místě s rozumnou mírou údržby. Ale nenajdete pobřeží, na němž by se nepovalovaly valouny ze štěrku slepeného živicí. Materiálové změny posouvají i zvuk obydlené krajiny. Představte si kamennou štětovanou cestu se dvěma vyjetými kolejemi a jak zní, když po ní kůň táhne žebřiňák (toliko pro pamětníky, v Krkonoších k dispozici běžně do 60. let, autor zná pouze zprostředkovaně). Nebo jízdu autem po makadamové okresce (ve vojenských mapách se písmeno Š jako štěrk překvapivě dlouho objevovalo u spousty vedlejších silnic). Dnes už jsou zvláštností i vozovky dlážděné kostkami. Jejich zvukový efekt může být příčinou místní

Marie Baštová

KRKONOŠE – Jizerské hory vydává Správa Krkonošského národního parku, resortní organizace Ministerstva životního prostředí, ve spolupráci s Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR adresa redakce Dobrovského 3, 543 11 Vrchlabí telefon 499 456 333, e-mail krkonose@krnap.cz web krkonose.krnap.cz šéfredaktor Jiří Bašta, jbasta@krnap.cz redaktoři Jiří Dvořák, jdvorak@krnap.cz Jana Tesařová, jtesarova@krnap.cz grafická úprava Marie Baštová, Kamila Antošová produkce Michaela Hrochová, michaela.hrochova@krnap.cz Jizerské hory Pavel D. Vinklát, p.vinklat@seznam.cz jazyková úprava Ivana Stejskalová elektronický rejstřík článků Zdislava Komárková redakční rada Stanislav Březina, Olga Hájková, Michael Hošek, Jiří Hušek, Jakub Kašpar, Jan Materna, Jan Stejskal, Antonín Tichý, Barbara Wieniawska-Raj tisk Tiskárny B. N. B., s. r. o., Velké Poříčí písma JohnSans, Teuton, Andulka papír s certifikátem fsc rozšiřují První novinová společnost, a. s., Mediaprint & Kapa Pressegrosso, spol. s r. o. objednávky do zahraničí MediaCall, s. r. o., Vídeňská 546/55, 639 00 Brno, tel. +420 532 165 165, e-mail export@mediacall.cz www.predplatnedozahranici.cz evidenční číslo Ministerstva kultury E 12882 ISSN 1214-9381 všechna práva vyhrazena vydávání finančně podporují Nadace Ivana Dejmala pro ochranu přírody, Liberecký kraj

M Ě S ÍČ N Í K O PŘ Í RO D Ě A L I D EC H

úpravy rychlosti na 30 km/h (např. ve Dvoře Králové u hřbitova). Dojem z krajiny nemění jen šířka silnic, ale někdy kupodivu i jejich konstrukční výška. Například starou vozovou cestu z Jilemnice na Bedřichov od Rovinky při stavbě plynovodu zahrnul buldozer. Zbytky štětu zůstaly na ukázku mezi lukami. Stačilo je dvakrát vyasfaltovat, navezené normované nosné vrstvy snížily relativní výšku opěrných zídek nad cestou až o půl metru čili skoro o polovinu a úhel pohledu pěšího turisty je rázem jiný. Takový nivelizovaný. Včetně dovezených pampelišek, pcháčů a podobného rostlinstva, které tu dosud chybělo. Onehdá jsme jeli automobilem Podkrkonoším od Kalu na Vidoň. To bylo překvapení, když pod koly zmizel asfalt a ve starém makadamu ještě byly místy výmoly! A na stodole Kalského mlýna se silou vůle drží sice dožilé, ale opravdické došky! Vzpomínal jsem rychle, kolik krkonošských chalup má na střeše opravdový šindel. Prsty stačily, a to jsem do výčtu zahrnul i muzejní domky na náměstí Míru ve Vrchlabí. A abychom nezapomněli – z venkova zmizel všudypřítomný pach hnoje. Vývoj stavebních hmot nezastavíš, je v pořádku ochránit stavení proti vodě a dešti, aniž bys musel šplhat každou chvíli na střechu, ale i skutečná, nepadělaná, pietně udržovaná roubenka už vždycky bude vypadat jinak než v době svého vzniku. Cesta od řádků šindelu přes pruhy térpapíru a kosý, hladký rastr eternitu ke spolehlivým, ale blýskavým, jako když střelí rovným pásům titanzinku nemá mnoho odboček. Ke starému domu patří jemně křivé, geometricky nepřesné zpracování přírodního materiálu úplně stejně, jako perfektně ostré nároží k funkcionalistické vile. Jiné kombinace jsou trochu znepokojivé. Přeji vám příjemné letní šlapání krajinou. Jiří Bašta

z obsahu 7/2023

38 Szklarska Poręba

Walter Hahn

Luž ická

Nis a

V cyklu věnovaném polským městům představujeme městečko pod Sovími skalami

50 Walter Hahn n Zachytil

předválečnou podobu vybombardovaných německých měst a genia loci dávno zapomenutých Krkonoš

35 Zelený kámen

Frýdlant Nové Město pod Smrkem

Świeradów Zdrój

Hejnice

Smě

dá

isa

MÚ Frýdlant

Zelený Jiz kámen 35 era Bílá Smědá 31 36 Všudybylka ve Smědé

Jizerské smrčiny

archiv Nadace Ivana Dejmala

ná

nic

nad Nisou

N isa

Luž ick áN

B ílá

Liberec

Des

K 46 Janov ame

Smržovka

isa

Jablonec nad Nisou

Jiz

Če

Bílá

rná Nisa Če

30 31

Harrachov

31 Tanvaldský

Špičák

Rokytnice nad Jizerou Jablonec nad Jizerou

Vysoké nad Jizerou

ník

nov

hel

Žer

Držkov

Jize

Železný Brod Benešov ra u Semil Jize Semily 46

rodinný archiv Zbyňka Vrkoslava

m ienna

Jizerka

Tanvald

32 Třicetiletá nadace

Významné jubileum liberecké Nadace Ivana Dejmala a milníky její existence

Smědá

sná á De rn

Tragický případ havarované lokomotivy

52 Pytlácké kameny

Mała Kamienna

rka

36 Smědá

iz e

Zveme k výhledu na Paličník, Klínový vrch, Vysoký hřeben a další jizerskohorské vrcholky

22 40

Jakub Kašpar

sedum kilometrů n Zbyněk Vrkoslav z Benešova u Semil vypráví o životě v českém Podkrkonoší a osídlování Jablonecka

Jiří Dvořák

46 Do školy jsem chodil

Martin Witkowski

Jilemnice

22 Slavnosti hraběcího rodu Harrachů n Martinice v Krkonoších a Jilemnici spojila veleslavná a významná návštěva Jeho Osvícenosti J. N. H.

42 Jako strážce nad řekou

V podhorském Dolním Lánově stojí kostel sv. Jakuba Většího navržený dvorním valdštejnským architektem Carlem Valmadim

24 Královédvorsko 13 Do Kocbeří a Kohoutova zavítáme s posledním dílem o kamenných křížích Královédvorska

ina

l Cid

D o l i n a B o b r u

C h e ł m y

Jiří Dvořák

Marie Baštová

foto z obálky 1 Na Sněžku! n Znám v Krkonoších asi

8 Soběšovský palác –

5 Motýli Svatého Petra

nové srdce KPN Od 19. června 2023 je otevřeno Přírodovědné a vzdělávací centrum KPN v Jelení Hoře-Soběšově

Fotomozaika ze světa půvabně křehkého hmyzu

18 Krkonošská vzpomínka na profesora Odolena Kodyma n Významný český geolog a mineralog, jeden z otců Krkonošského národního parku, zemřel před 60 lety

Jelenia Góra

Sobieszów 8

205 – vlastně 206 – hezčích míst, než je statisíci nohou ošlapaný a sítěmi vymezený vrcholek Sněžky. Ale nejvyšší je holt nejvyšší… A tak se v počasím příznivých dnech směrem vzhůru i dolů táhne nekončící průvod lidských mravenců. Touha dobývat vrcholy je ve většině z nás hluboce zakořeněna. Jistě, nejlepší je být někde jako úplně první, ale i šestimiliontý pátý se počítá. Doopravdy počítá – sčítání ukázalo, že v pěkných letních dnech se návštěvnost Sněžky přehupuje přes 10 000 osob denně. To už není turismus, ale overturismus. Autorkou červencové titulní fotografie je naše kolegyně Kamila Antošová. Žádné lidi navíc do obrázku nenaklonovala, ale dojmu nahuštění postav na cestě napomohlo užití teleobjektivu, byť nijak zvlášť silného.

Kamila Antošová: Na Sněžku! datum: 10. července 2021 technická data: kamera Canon EOS 5D Mark III, obj. Canon EF 4,5–5,6/100–400 mm IS USM , ohnisková vzdál. 100 mm, čas 1/320 s, clona 10, citlivost ISO 500

26 Zrcadlo pod horami n Na

Stawy Podgórzyńskie

rozdíl od titulního snímku na fotografii ve středu čísla nenajdete ani R u d a w y živáčka. Ale i když je na snímku téměř samá příroda, dílo lidských ruJ a n o w i c k i e kou zabírá téměř polovinu plochy obrazu. V popředí se totiž nerozKowary lévá přírodní jezero, ale jedna z nádrží, tvořících starý rybniční Karpacz systém Stawy Podgórzyńskie mezi Slezskými Teplicemi a vsí Pod51 górzynem v Jelenohorské kotlině. Autor snímku (a tohoto textu) se pokorně přiznává, že k pořízení záběru stačilo popojít na okraj Horní Lab do vody vysunutého mola zdejší rybí restaurace, zkomponovat Větrný kámen Malá Úpa e Špindlerův záběr s co nejhezčími mráčky a cvaknout… 41 12 Mlýn Na horizontu se táhne hlavní krkonošský Slezský hřbet od Svo13 1 Bílé Labe 50 2 6 rové hory (zde nazývané Czarna Kopa) vlevo až po Malý Šišák Sněžka 14 Svatý Petr (a Slezské sedlo) vpravo. Všichni poznáte podvečerním sluncem právě osvětlenou Sněžku, naopak málokdo asi určí nový hote44 Labská lový komplex na vrchu Kazalnica u Sosnowky, vynořující se z lesů přímo mezi Sněžkou a rybníkem.

nica

Łom

Malá Úpa

Úp

Hořejší Vrchlabí Mal

Pec p. S. gastrotoulka 16

e Lab

Lab

Černý Důl Čistá

Vrchlabí

Žacléř

42 Dolní

Janské Lázně

Svoboda nad Úpou

Lánov a

Úp

Petr Horák

Trutnov

16 Zvědavě na Tetřeví Boudy n Bezvadný dojem z gastrozastávky a znamenité stoupání spojuje čtrnáctikilometrový výšlap středními Krkonošemi

Kocbeře 24 La

Javorka

třic Bys

Dvůr Králové nad Labem

Kohoutov 24

Jiří Dvořák: Zrcadlo pod horami datum: 5. července 2021 technická data: kamera Pentax K-1, obj. HD Pentax‑D FA 28–105 mm f/3,5–5,6 ED DC WR , ohnisková vzdálenost 28 mm, čas 320 s, clona 7,1, citlivost ISO 200

52 Z Pytláckých kamenů n Jsou‑li na čestných obrazových místech tohoto čísla K+JH české i polské Krkonoše, měly by je alespoň na zadní obálce ještě doplnit Jizerské hory. Děje se tak, a to díky snímku libereckého fotografa Miroslava Chmely, užívajícího umělecké jméno Matyáš Gál. Jestliže na titulce bylo lidí mnoho a uprostřed spíš jen stopy lidské činnosti, pak na poslední stránce je pouze a jenom příroda. Jediné, na čem má člověk podíl, je stejnověkost smrčiny v okolí Pytláckých kamenů (975 m n. m.). Lesy tu padly za oběť imisnímu zatížení na konci minulého století a obnovené porosty se ještě nestačily věkově rozrůznit. A dole na skále je zřejmě zeměměřická značka. Ze žulového skalního útvaru na Středním jizerském hřbetu se díváme na Jizeru (s vrcholovým skaliskem) a Smědavskou horu; blíž vlevo se táhne Černý vrch. Matyáš Gál: Z Pytláckých kamenů datum: 4. července 2021 technická data: kamera Sony ILCE-7RM3 , obj. DT 4/17–40 mm SAM , ohnisková vzdálenost 19 mm, čas 1/125 s, clona 18, citlivost ISO 320

Jiří Dvořák

Waligóra

sów

Wr zo

lica

Jed

a lark

38 Szklarska Poręba Szk

Motýli

Svatého Petra foto a text Marie Baštová Už čtyři roky, pokaždé ve skoro stejné datum v červenci, navštěvuji louku ve Svatém Petru pod Horalem. Různé části louky jsou sečené v různé termíny, ve svahu pod červeně znače nou cestou bují trsy vikve, na vlhčích místech rostou ostrůvky pcháčů, v sušších částech vyku kuje z trávy violka žlutá sudetská a úplně dole je moře vrbovek úzkolistých. Motýli se tedy mají stále na čem živit. Okáč rudopásný (1) je hojným typicky horským druhem. Samička perleťovce velkého (2) se sluní na pcháči osetu. Na osetu se krmí i modrásek krušinový – druh lesních pasek – a dost běžný okáč prosíčkový (3). Na daším snímku je vidět velikostní rozdíl mezi motýly, který se někdy při pohledu na fotografie jednotlivců stírá – na jednom květu škardy sají babočka paví oko a vřetenuška komonicová (4). Vzrůstem menší, ale barvou velmi nápadný je ohniváček celíkový (5), který kupodivu nepo třebuje ke svému vývinu celík zlatobýl (zlatobýl obecný), který na louce také roste, ale šťovíky. Hedvábný lesk a překrásnou sytou barvu mají i křídla modráska ušlechtilého (6), který také dává přednost chladnějším polohám.

Soběšovský palác nové srdce KPN Ekologická výchova je jedním ze základních úkolů obou krkonošských národních parků, českého i polského. Objekty určenými k její realizaci jsou ekovýchovná střediska národního parku; v Karkonoském Parku Narodowém mezi nimi nyní zaujímá nejdůležitější místo Přírodovědné a vzdělávací centrum KPN – Soběšovský palác, které bylo slavnostně otevřeno 19. června 2023.

foto Wojciech Miatkowski

polska-org.pl

Schaffgotschovský zámecký areál v Soběšově s okolím na obrazu z poloviny 18. století

Mnoho lidí se ptá, jak se stalo, že se polský Krkonošský národní park stal vlastníkem velkého palácově-hospodářského celku v Soběšově. Jak to, že převzal bývalé sídlo správy majetku Schaffgotschů – slezského aristokratického rodu, který se velmi zasloužil o rozvoj velké části Jelenohorské kotliny, Krkonoš a blízkých Jizerských hor? Na jednu stranu je odpověď poměrně jednoduchá, na druhou obsahuje mnoho drobností, které je třeba objasnit. Formálně byla nemovitost o rozloze 3,19 ha, na které se nachází komplex panského sídla a hospodářského dvora v Jelení Hoře–Soběšově s adresou Cieplicka ulica 196, předána městem Jelení Hora národnímu parku notářským aktem, podepsaným dne 14. srpna 2013. Tomu předcházela výměna dalších nemovitostí mezi státem a městem. Proč? Odpověď najdeme v dlouhodobé strategii národního parku, formulované už na začátku 90. let minulého století. V ní je v oblasti rozvoje ekologické výchovy uvedeno, že park musí vybudovat a provozovat tři výchovná střediska: Ve Sklářské Porubě, Karpači a Jelení Hoře–Soběšově, kde bude zároveň i nové ředitelství parku. Úkol byl postupně realizován: roku 2003 byla dokončena výstavba Krkonošského centra ekologické výchovy ve Sklářské Porubě, které bylo naplno zprovozněno v roce 2006, roku 2013 bylo otevřeno Informační centrum v Karpači v rekonstruované historické lesovně a nyní se otevírá Přírodovědné a vzdělávací centrum Soběšovský palác, v polštině Centrum Przyrodniczo–Edukacyjne KPN – Pałac Sobieszów, společně s ním i nové sídlo ředitelství národního parku. Zadání ze strategie tedy byla splněna. Zajímavé je pozadí získání nového místa. Když byl v roce 2012 představen plán vybudování nového sídla KPN a ekocentra, počítalo se s novostavbou a využitím vlastních pozemků na úpatí hory Chojníku. Tehdejší starosta města Marcin Zawiła v jedné neformální diskusi navrhl, že by park mohl převzít palácový komplex, který právě toho roku opustila střední zemědělská škola, která tu sídlila od roku 1946. Zpočátku jsme tuto myšlenku nebrali vážně, považovali jsme ji za nerealizovatelnou. Stav mnoha budov byl žalostný, objekt velmi rozsáhlý, a navíc památkově chráněný. Několikrát jsme odmítli, pak se ale ukázalo, že na revitalizaci komplexu získáme finanční prostředky mnohem snáz než na výstavbu nových objektů. Svůj význam měl i kulturně-historický odkaz místa, spojeného s hospodařením na území dnešního Karkonoského Parku Narodowého.

Krzysztof Korzeń

Plán přestavby komplexu budov v Soběšově, předtím využívaného zemědělskou školou. Stav z roku 2014, kdy ještě nebyl navržen objekt Elektrické stodoly v jihozápadním nároží. Čísla označují tyto budovy: 1 palác, 2 domek zahradníka, 3 velká stáj (dnes stálá expozice Okouzlující Krkonoše), 4 ruiny starých stájí, dnes vstupní budova, 5 malá stáj, 6 dům správce/internát, 7 špýchar, 8 kostel sv. Martina, 9 kostelní věž

byl vůbec snadný – nakonec zvítězila koncepce představená ateliérem Pracownia Architektoniczna 1997 z Poznaně. Projektové práce byly rozděleny na tři etapy a byly zakončeny vydáním stavebních povolení; zároveň se rozeběhlo hledání finančních zdrojů, fondů. Financování revitalizace soběšovského komplexu se nakonec uskutečnilo ze 13 projektů z mnoha zdrojů, včetně vlastních prostředků KPN . Celkem byly nakonec získány finance ve výši téměř 100 milionů zlotých, což se ukázalo jako dostatečné pro realizaci všech plánů. Dnes se můžeme přiznat, že jsme měli mnohé obavy a během výstavby se vyskytly menší i velké problémy, vše se však povedlo dovést až do finále, ze kterého se teď těšíme. Aby finále bylo úplné, musíme realizovat ještě několik posledních úkolů, už nezávisle na souběžném rozběhu Přírodovědného a vzdělávacího centra. Mezi ně patří revitalizace objektu Domu správce, určeného pro „Zelenou krkonošskou školu“, dokončení přestavby špýcharu a zřízení ekohři↓ Pásku na otevření areálu 19. června 2023 střihala řada osob, důleži tých pro vznik Přírodovědného a vzdělávacího centra KPN. Zleva: Piotr Migoń, předseda vědecké rady KPN, Krzysztof Kurek, vedoucí jelenohorské delegatury Vojvodského úřadu ochrany památek, dva zástupci financujících institucí, v uniformě Andrzej Raj, ředitel KPN, díky jehož odvaze, vytrvalosti a pracovitosti celé dílo vzniklo, biskup senior lehnické diecéze P. Stefan Cichy, v bílém saku Marzena Machałek, náměstkyně ministra výchovy a vědy, ve světlém kostýmu zástupkyně ministerstva životního prostředí a mnoho dalších činovníků

Od samého počátku jsme se řídili tímto mottem. Realizace tohoto úkolu by nebyla možná bez nekonečného optimismu, angažovanosti a zaujetí velké části pracovníků parku. Důležité bylo, že v době rozhodování o převzetí objektu jsme už věděli, co v něm chceme mít. Výsledkem mnoha diskusí a konzultací byl závěr, že nový komplex bude plnit několik funkcí: vzniknou tu moderní interaktivní expozice – přírodovědná a historická –, edukační středisko, konferenční centrum a prostory pro provozování zelených škol (s ubytovacím a stravovacím zázemím). A zároveň také nové sídlo správy národního parku. Výběr nejlepšího projektu z architektonické soutěže ne-

Jiří Bašta

Chtít, tedy moct

Rafał Kotylak

Barbara Wieniawska-Raj

↑ Rekonstruovaný palác – dříve sídlo správy panství rodu Schaffgotschů, dnes nové ředitelství polského národního parku ↗ Sál portrétů ve stálé historické expozici vytvořené v přízemí zámku

ště. Všechny tyto objekty mají hotovou projektovou dokumentaci a zabezpečené financování. Nepochybujeme, že zanedlouho bude vše dokončeno. Celý bývalý palácově-hospodářský celek, přeměněný v přírodovědné a vzdělávací centrum s bohatým programem a mnoha atrakcemi, již funguje. Máme z něj radost my, pracovníci KPN , obyvatelé Jelení Hory a především návštěvníci. Výrazně obohacuje kulturně-výchovnou nabídku polských Krkonoš a celého jelenohorského regionu.

Vítejte!

Vítejte v Přírodovědném a vzdělávacím centru KPN – Soběšovském paláci! Po velkém, deset let trvajícím úsilí v oblasti organizace, logistiky i financování, díky němuž byla téměř dokončena revitalizace bývalého celku panského sídla a hospodářského dvora v Soběšově, nadešel čas k tomu, aby rekonstruované historické budovy dostaly svoji novou náplň. Povedlo se vytvořit skvělé zázemí pro ekologickou výchovu, možnosti nového Centra se zdají být téměř neomezené. Od samého počátku projektu bylo prvořadým cílem vytvoření neobyčejného místa, určeného k realizování základního poslání národního parku, což je ekologická výchova. Historické a kulturní souvislosti místa nás vyzývaly k tomu, aby bylo téma ekologického vzdělávání pojato poněkud šířeji – nejen se zaměřením na samotnou přírodu, ale hlouběji, v propojení se vzděláváním se o celém území. To je důležité pro turisty, kteří do Centra přijíždějí z celého Polska i ze zahraničí, i pro obyvatele tohoto regionu. Soběšovské Přírodovědné a vzdělávací centrum se skládá z osmi budov, které mají rozmanité funkce, a rozlehlých venkovních prostor – nádvoří. Nyní vám zkráceně představíme všechny části komplexu, s důrazem na ty již fungující.

Palác

dvou horních podlažích objektu sídlí – z druhého konce Soběšova přemístěné – ředitelství polského Krkonošského národního parku. V přízemí pak byla zřízena neobyčejná výstavní expozice. Vzhledem k mimořádně zajímavé historii této budovy a především lidí, kteří tu pracovali, byla realizována naučná expozice Palác Soběšov (polsky Pałac Sobieszów). Místnosti byly upraveny jako enfiláda a ve dvou křídlech paláce tu na ploše více než 500 m² návštěvníky čeká fascinující cesta do minulosti. Autorem libreta výstavy je prof. Bartosz Jakubicki, expozice je věnována především historii rodu Schaffgotschů, hospodařících na severní straně Krkonoš. Výstava je časově situována do 18. století a časů pozdějších, což odpovídá charakteru budovy i její vnitřní výbavy. Užita je řada nových multimediálních technologií, vkomponovaných do tradičních forem nábytku i architektury. Levé křídlo zámku je věnováno především historii rodu, jeho vlivu na region a také životnímu stylu bývalých obyvatel paláce. Vyprávění začíná požárem hradu Chojníku, historického sídla Schaff gotschů. Oheň přispěl k rozhodnutí přesunout rodové sídlo na místo již existujícího dvorce. Návštěvník pokračuje do Krbového sálu (Sala Kominkowa) – jediné místnosti, kde se uchovaly původní prvky historického vybavení: velký krb se štukovou výzdobou a erby nad ním; zde můžete zhlédnout film o rodu Schaffgotschů. V Portrétovém sálu (Sala Portretowa) si můžete prohloubit vědomosti o slavném slezském rodu. V pravém křídle zámečku se dozvíte o knihovnické a archivářské úloze objektu, lesním hospodářství. V pěti sálech se vypráví o hospodářském rozvoji území až do současnosti, kdy tu vznikly oba národní parky. V místnosti věnované lesnímu hospodářství a ochraně přírody jsou hosté uvedeni do problematiky flory a fauny Krkonoš. V sousedství paláce stojí menší Zahradnický domek (Dom Ogrodnika), kde po rekonstrukci našli zázemí strážci KPN .

Soběšovský zámek, srdce někdejšího panství pro Dolní Slezsko velmi významného rodu Schaffgotschů, znovu plní funkci administrativního centra a nově také úkoly výstavní. Od dubna 2023 ve

Andrzej Raj, Justyna Wierzchucka

Z textů publikovaných v monotematickém čísle čtvrtletníku Karkonosze (č. 2/2023) vybral, přeložil a upravil Jiří Dvořák dokončení příště

Jiří Dvořák

Tomasz Mielech

↓↘ Krbový sál – vlevo stav před rekonstrukcí, vpravo po celkové revitalizaci

Přání k šedesátinám Svět se skládá z objektů a vztahů. Třeba takový člověk. Není náhodným nakupením atomů, buněk nebo orgánů. Člověka z něho dělá způsob, jak jsou tyto složky uspořádány. Tahle věta není množinou písmen. Význam jí dává teprve pořadí písmen, tedy vztahy. Vztahy určují povahu věcí. Celý náš vesmír je tvořen hypotetickými pidiobjekty – energetickými kvanty – a jen vztahy mezi těmito kvanty rozhodují, zda jeho složky vnímáme jako energii, hmotu nebo třeba člověka. Kyslík od vodíku, stejně jako králík od sena se liší jen vztahy mezi kvanty. Vztahy činí věci křehkými. Objekty potřebují vhodné podmínky a přísun energie, aby vztahy uvnitř nich nezanikly. I člověk bez energie a vhodných podmínek umírá. Také náš vesmír zřejmě skončí „entropickou smrtí“, tedy jako neuspořádaná energetická kvanta, připravená na další velký třesk. Zaměření na vztahy a souvislosti nás povznáší, dává nám nadhled a odstup, směruje nás blíže poznání a moudrosti. Sbližuje nás. Soustředění na jednotlivé věci nás zpřízemňuje, bere nám lehkost a rozhled, směruje nás k utopení v detailech a nudné přesnosti. Rozděluje nás. Nedávno slavil své šedesátiny Krkonošský národní park. Byl založen k ochraně nádherného systému energetických kvant, kterému říkáme Krkonoše. Žijeme v něm, podnikáme a pracujeme, jezdíme sem na výlety. Máme jej rádi jako domov nebo místo, jež nás živí či vábí k návštěvám. Občas se divíme přírodovědcům, že nám to komplikují. Někdy nechtějí novou zástavbu, jindy by nás nejraději nepustili do lesa. A my přitom podnikat a žít v krkonošské přírodě chceme a potřebujeme. Jako podnikatelé jsme do svých projektů dali své peníze, jako zaměstnanci máme z práce příjmy, jako návštěvníci chceme vidět to nejlepší z Krkonoš. Máme svou lidskou pravdu. A přírodovědci zase mají to své vědomí vztahů v přírodě a jejich křehkosti. Problém není v tom, že podnikáme, pracujeme, bydlíme nebo se snažíme chránit přírodu. Spíš nám ubližuje, že o tom spolu neumíme mluvit. A tak se snažíme přetlačovat. Ochránci možná ně-

kdy zakážou preventivně víc, než je nutné, návštěvníci, usedlíci i podnikavci mají tendenci to obcházet. Křehkým vztahům v přírodě i ve společnosti to rozhodně nepomáhá. Daleko lepší by bylo se spolu domluvit. Komunikace je viditelným obrazem vztahů a bez ní vztahy chřadnou. Naše dobré vztahy jsou žádoucí vlastně i kvůli samotné přírodě. Společně ji přece ovlivňujeme. Ale zároveň dobře víme, že ji potřebujeme více než ona nás. Možná bude stačit úplně obyčejná dobrá vůle. Ještě poměrně nedávno se přírodovědci, starostové a podnikatelé scházeli nad představou, jak by to mělo v Krkonoších vypadat v roce 2050. Učinili dva zásadní objevy. Že dlouhodobě chtějí totéž – zdravou a stabilní společnost i přírodu. A že ti druzí jim vlastně nedělají žádné naschvály, pouze se dívají na současné problémy z jiného úhlu pohledu. Pochopit tyto úhly pohledu nelze bez diskuse. Nesmíme být líní spolu mluvit. Lidé i Krkonoše diskusi potřebují. Právě na krkonošských šedesátinách jsem si znovu uvědomil, jak moc bychom měli naši nedávnou diskusi obnovit. Znovu pochopit, že naše zájmy v budoucnosti splývají, a jak to vidí ti, kteří nám v našich zájmech nerozumí nebo nefandí. Správa parku se dnes hodně věnuje studiu krkonošské přírody. Výsledky – například ty, které se týkají krkonošských luk – jsou obdivuhodné. Z pohledu krkonošské budoucnosti však jde o detaily – bezpochyby důležité, ale ne rozhodující. O naší budoucnosti nerozhodne znalost detailů. Nebude to výzkum brouků nebo

jestřábníků. Nebude to ani povaha nových strojů nebo staveb. Bude to naše schopnost se nad detaily povznést a věnovat se souvislostem. Vztahy nejsou jen základem vesmírů nebo vět, ale i lidské společnosti. To ony rozhodnou o naší budoucnosti. Na oslavě šedesátin parku ve vrchlabském Krtku se ke vztahům vrátil i jeden z otců Krkonošského národního parku, profesor Fanta, když připomínal, že také ekologie je věda o souvislostech. Dodejme ovšem, že dnes si už ani ekologie nevystačí jen se souvislostmi uvnitř přírody. Společnost nebude brát ochranu přírody vážně, dokud nepojmeme do ekologických úvah také ji. Má babička, která prožila svůj život v Krkonoších, říkávala, že „dobrý lidi se vždycky srovnaj“. Odmítám si vůbec jen připustit, že by to samé neplatilo i dnes. Nebo že by nebylo v našich horách dost lidí dobré vůle. Podle mého názoru je však odpovědností správy národního parku, aby diskusi s lidmi vyvolávala a vedla. Dnes více než včera a zítra více než dnes. Nemá smysl čekat, až nám diskusi nařídí zákon nebo ji vyvolá nějaký centrální úřad. Krkonoše nepotřebují vize, koncepce, plány a strategie, o kterých de facto nikdo neví, protože vznikají bez skutečného zapojení veřejnosti. Dokument, který budou všichni ctít a brát vážně, může vzniknout jen domluvou zastánců různých názorů a zájmů. Co tedy mohu přát Krkonošskému národnímu parku k jeho šedesátinám? Bráno lidskými měřítky, park už není žádný mladík. Říká se, že se stářím přichází moudrost. Ale také se říká, že někdy přichází stáří samo. Přejme si, aby do našeho parku moudrost vstoupila. Abychom našli vůli se dohodnout, jaké Krkonoše chceme pro sebe a pro své děti. Aby nám správa parku takovou diskusi nabídla a našla v nás dobré partnery. Kdysi jsme vizi budoucnosti Krkonoš symbolicky vyjádřili slovy Přátelství lidí a hor. Přesně tohle také Krkonošskému národnímu parku do dalších desetiletí přeji. Aby byl domovem přátelství. Přeji mu dobré vztahy. A dobré lidi. Moudré správce, obyvatele i návštěvníky. A tím i dobré vyhlídky na dlouhý život. Jiří Plamínek

zprávy

Kamila Antošová

Czasopismo Sudetów Zachodnich, jak zní podtitul čtvrtletníku Karkonosze, je skrz na skrz věnováno historii, rekonstrukci a slavnostnímu otevření někdejšího paláce Schaffgotschů v Soběšově, který se stal novým sídlem Správy Karkonoského Parku Narodowého. Úvodní slovo tradičně patří řediteli KPN Andrzeji Rajovi, který představuje nové sídlo, ale především Přírodovědecko-vzdělávací centrum Správy KPN a celou řadu osob, jejichž úsilí vedlo k završení projektu jeho přestavby. Historii a průzkum terénu paláce až po první kopnutí na stavbě shrnuje prvních dvacet stran časopisu, pod nimiž jsou podepsáni Stanisław Firszt, Iwo Łaborewicz, Janusz a Krzystof Korzeńové, Krzystof Frąckowiak, Krzystof Kurek a Wiktor Koselak. Pozvánku do paláce a vstupního sálu centra připravila Justyna Wierzchucka, náplň expozice ve Velké stáji představuje Karolina Dobrowolska-Martini. S Danielem Pindelskim nahlédneme také do technického zázemí. S kunsthistoričkou Wierzchuckou ještě nahlédneme za oponu budoucích projektů, načež celé monotematické číslo uzavírá Barbara Wieniawska-Raj představením projektu budoucího ekologického hřiště. Czasopismo je v omezeném množství k dostání v naší redakci.

Jana Tesařová

Pivovar Hendrych

Karkonosze 2 (312)/2023

Narozeninový speciál na čepu i na pultech Po velkém úspěchu s pivním speciálem k 55. narozeninám Krkonošského národního parku oprašujeme po pěti letech spolupráci s pivovarem Hendrych v Hořejším Vrchlabí. Od počátku července bude k dostání v pivovaru Hendrych a vybraných restauracích svrchně kvašené světlé pivo H12 KRNAP 2023 ALE . Hlavními přísadami jsou smrkové výhonky, ostružiny, lišejník pukléřka islandská a anýz. Výhonky nasbírali pracovníci Správy přímo v národním parku. Pivo bude k dispozici v dárkových kazetách, litrových PET lahvích a KEG sudech. Připravena je várka o objemu 20 hl. n

Radek Drahný

Dvacátá sezona krkonošských cyklobusů

Sněžku opět chrání sítě Správa Krkonošského národního parku ve snaze ochránit vzácnou a zranitelnou přírodu vrcholu Sněžky před náporem neukázněných návštěvníků opět přistoupila k instalaci sítí oddělujících prostor pro turisty od prostoru pro přírodu. Více než kilometr sítí znovu chrání alpínské trávníky vrcholového plató Sněžky a okolí Slezského domu. Budou lemovat přístupové cesty na Sněžku až do konce října. Zatímco u Slezského domu bylo zase potřeba podél cest zatlouct kolíky, na Sněžce byly sítě poprvé pohodlně rozvěšeny na železné sloupky stálého řetězového ohrazení. Mnozí návštěvníci nerespektují pravidla nejpřísněji chráněné zóny národního parku a vstupují na alpínské trávníky či lezou po skalách. Proto KRNAP a KPN v posledních letech ohrazují prostor pro návštěvníky oranžovou ohradníkovou sítí. Kromě toho budou strážci parku dohlížet na dodržování zákonných pravidel v součinnosti s Policií ČR . Denní počet turistů v letní sezoně dosahuje 10 000 osob, což znamená, že vrchol Sněžky je turismem nejzatíženější přírodní lokalitou u nás. n

Krkonošské cyklobusy jsou turistické autobusové linky, které pomáhají cyklistům i pěším turistům s dopravou po Krkonoších a Podkrkonoší. S nimi si můžete naplánovat výlety po zajímavých místech našich nejvyšších hor, aniž byste si dělali starosti s převýšením! Pokud rádi dupnete do pedálů a kopce vám nedělají problém, můžete naopak sjet cyklobusem do podhůří a zpátky se vracet v sedle kola! Autobusy jsou každoročně v provozu od června do září. Letos jezdí od 27. května do 1. října 2023. V červnu jezdily každou sobotu a neděli, v červenci a srpnu denně, v září ve čtvrtek, sobotu, neděli a svátek – pozor, kromě linky z Jilemnice na Zlaté návrší, která v září jezdí pouze o víkendech. Tato sezona je jubilejní dvacátá a Krkonoše letos křižuje od západu po východ těchto devět linek: Harrachov – Pomezní Boudy, Martinice – Jilemnice – Horní Mísečky, Špindlerova bouda – Špindlerův Mlýn – Vrchlabí – Kuks – Hradec Králové, Hradec Králové – Trutnov – Malá Úpa (Pomezní Boudy), Trutnov – Žacléř, Harrachov – Rokytnice – Horní Mísečky (pouze pro pěší), Jilemnice – Benecko – Vrchlabí, Horní Mísečky – Zlaté návrší (pouze pro pěší) a Vrchlabí – Strážné. Posledně jmenovaná linka z Vrchlabí do Strážného je letošní novinkou; ze Strážného můžete v sedle kola pokračovat třeba na Špindlerův Mlýn, Výrovku nebo do Dolního Dvora. Pozor, na přepravu kol jsou vybaveny pouze spoje v 9:35 a 17:35 z Vrchlabí a v 10:02 a 18:02 ze Strážného. Autobus pobere maximálně 6 kol. Předplatitelé našeho časopisu dostávají tištěný jízdní řád Krkonošských cyklobusů na rok 2023 jako přílohu červencového čísla, všichni si pak mohou stejný plakátek stáhnout ve formátu PDF na stránkách Svazku Krkonoše – www.krkonose.eu. n

stránku připravila redakce

Horská služba v čase U příležitosti tiskové konference Horské služby a jejích hostů k nadcházející letní sezoně byla 17. června ve Špindlerově Mlýně zahájena výstava historických fotografií Horská služba v čase. Autentické fotografie Valeriana Spusty, dlouholetého člena HS a jednoho z pilířů lavinové prevence a záchrany, jsou doplněny dobovým vybavením horských záchranářů. Výstava v depu sedaček lanové dráhy na Pláň je otevřena až do konce léta. Marek Fryš

Letních zásahů Horské služby přibývá Počet zásahů Horské služby v letní sezoně poměrně rychle roste. Za posledních pět let stoupl o 24 %. „S počtem zásahů rostou i nároky na záchranáře. Na léto jsme ale samozřejmě připraveni. V tréninku i při zásazích se chceme soustředit na zdravotní stránku záchrany,“ řekl před letošní letní sezonou náčelník HS René Mašín.

Riziková cyklistika

Růst případů přičítají záchranáři čím dál větší popularitě dovolené na horách a rychlému rozvoji adrenalinových aktivit. „Hory jsou dnes plné aktivit, které s sebou přinášejí těžší úrazy. Zatímco v 90. letech minulého století se po horách spíše chodilo, dnes se v mnohem větší míře jezdí a následně také padá. Cyklistika patří mezi aktivity, kde zaznamenáváme asi nejrychlejší progres počtu zranění, a v tomto ohledu ji považujeme za nejvíce rizikovou,“ vysvětluje René Mašín. Potvrzují to i čísla z knihy zásahů. Už druhý rok po sobě zaznamenali horští záchranáři přes tisíc úrazů cyklistů

12 000 10 000 8000 6000 4000 2000 0

2014 6514

2015 8757

2016 8125

2017 9165

2018 9933

2019 10 084

Vývoj celkového počtu zásahů Horské služby ČR

2020 8461

2021 4113

2022 10 524

za sezonu. Fatální jsou především úrazy hlavy. „Přilba je základ. U dětí do 15 let je povinná. Pokud by se mě někdo zeptal, jestli podporuji povinnou přilbu pro všechny věkové kategorie, zvednu obě ruce. Opětovně jsme se proto i letos aktivně připojili k osvětové kampani Na kole jen s přilbou,“ doplňuje Mašín. Už dva roky také záchranáři nově evidují ve svých statistikách úrazy na elektrokolech. V této kolonce počet zásahů meziročně vzrostl zhruba o třetinu. Lidé často na elektrokole sedí na horách poprvé. Technika jízdy je ale na něm trochu jiná a stroj je také o poznání těžší, čímž se hůře ovládá.

Zdravotní stránka záchrany jako priorita

Letos se horští záchranáři více soustředí na zdravotní stránku zásahu. Roli zdravovědy posílili například ve cvičeních a kurzech. „Pokud máme třeba pětidenní školení, přidáváme jeden den, který se věnuje čistě zdravotní stránce zásahu. Tato potřeba přirozeně vznikla ze stále intenzivnější spolupráce se Zdravotní záchrannou službou a Leteckou záchrannou službou. Chceme, aby naši záchranáři používali stejnou terminologii a měli stejné metodické postupy jako záchranáři ze ZZS . Zjednodušuje to pak kooperaci s dispečinkem ZZS na dálku i se zdravotníky na místě,“ vysvětluje hlavní metodik Horské služby Pavel Horký. Velký posun nastal před letošní sezonou v koordinaci mezi horskými záchranáři a dispečinky ZZS . Již několik let vyvíjený systém Messenger se podařilo zdokonalit natolik, že dispečink ZZS vidí horské záchranáře na své výjezdové mapě, ví, jestli je daný záchranář na stanici nebo v terénu, a informace z výzev, které obsahují detaily o zranění, vidí horoslužebníci přímo ve svých telefonech a mohou je také editovat. „Je to velký posun. Benefit je to samozřejmě především pro zraněné turisty, ke kterým se lépe informovaný záchranář dostane mnohem efektivněji,“ doplňuje náčelník René Mašín. Marek Fryš

zprávy

houby, mechy, lišejníky

Eva Sochorová

Martin Kříž

ŠTÍTOVKA SÍŤNATÁ Drobnołuszczak pomarszczony

Ulevili jsme Krkonoším od tří tun odpadků Tak jako každý rok vyrazily tři stovky pracovníků Správy KRNAP a dobrovolníků na turistické cesty vedoucí Krkonošemi, aby vysbírali odpadky po neukázněných turistech. Výsledkem jsou téměř tři tuny odpadu, který skončí na skládce. Očisty se dočkala okolí cest, ale i některá místa mimo turistické cesty, jako například okolí frekventovaných silnic nebo břehy potoků a řek. Odpadky odklízíme vždy po letní a zimní sezoně. Nešvarem, který registrujeme v poslední době častěji než dříve, jsou psí exkrementy zabalené do igelitového sáčku a odhozené do lesa. Taková snaha o úklid po psích mazlíčcích postrádá jakoukoli logiku. redakce

MISNIČKOVKA ČERNÁ Rudziec czarny

Bryum moravicum Podp. syn.: Rosulabryum moravicum (Podp.) Ochyra & Stebel

Tremolecia atrata (Ach.) Hertel Josef Halda

Štěpán Koval

POPIS: Klobouk má průměr 2–6 cm, je polokulovitý až zvoncovitý, pak až plochý, někdy s nízkým hrbolem, od středu výrazně síťnatě žilnatý, slabě hygrofánní, za vlhka s okrajem průsvitně rýhovaným, tmavohnědý až červenohnědý, na středu až černavý, za sucha okrově hnědý. Lupeny jsou bělavé, pak narůžovělé, masově růžové až hnědorůžové, s ostřím vločkatým a někdy tmavým, husté, volné. Třeň je 3–8 cm dlouhý, 0,3–0,7 cm tlustý, válcovitý, k bázi zvolna rozšířený, bělavý, od báze postupně nažloutlý, pak i šedožlutavý až žlutohnědavý, vláknitě oděný. Dužnina je vodnatě našedlá až bělavá, s nevýraznou bylinnou vůní. Chuť mírná. Výtrusný prach je růžový, výtrusy skoro kulovité až elipsoidní, 7–8,5 × 5–7 μm velké, pokožka klobouku z nadmutých kulovitých buněk. DOBA RŮSTU: V–XI. CELKOVÉ ROZŠÍŘENÍ: V mírném pásu Evropy a Severní Ameriky. STANOVIŠTĚ V ČR: Místy dosti hojně, na tlejícím dřevě listnáčů, od nížiny až do hor. Saprotrof lignikolní. VÝSKYT V KRKONOŠÍCH: Roztroušeně v bučinách v SM. POZNÁMKA: Nejedlá. Podobná štítovka nízká (Pluteus nanus) je drobnější a má třeň šedobělavý, bez žlutavých tónů. Rovněž podobná štítovka Thomsonova (Pluteus thomsonii) má také žilnatý klobouk, ale žilky jsou světlé, a třeň má celý hustě šedobíle vločkatý.

Rostislav Fellner

PRUTNÍK MORAVSKÝ Rozetnik rozmnóżkowy

CHARAKTERISTIKA: Volnější nebo husté, obvykle nízké trsy tmavě zelených rostlin, lodyžky obvykle do 3 cm výšky, hustě hnědě vlášenité; mezi vlášením se tvoří vláknité hnědé gemy. Listy ± rovnoměrně rozmístěné po lodyžce, za sucha nepravidelně, někdy spirálně pokroucené, krátce úzce sbíhavé, na bázi načervenalé, široce vejčité až vejčitě kopinaté s postupně nebo náhleji zúženou špičkou, vybíhající do kratší chlupovité části. Okraje ploché nebo ohrnuté ve spodní části listu, obvykle zoubkaté pod špičkou. Žebro silné, červenohnědé, končící pod špičkou až krátce hrotitě vybíhající. Buňky v horní části listu kosníkovité, tenkostěnné až slabě rovnoměrně ztlustlé, na okraji diferencován zřetelný lem z 1–3 řad prodloužených buněk. Sporofyty u nás nebyly pozorovány. VÝSKYT V ČR: Na celém území poměrně častý, zejména v horských a podhorských oblastech. VÝSKYT V KRKONOŠÍCH: V lesním pásmu poměrně hojný, nad hranicí lesa roste vzácně, například na bazických (Kotelní jámy) a antropogenních substrátech. PROSTŘEDÍ: Nejčastěji jako epifytický druh na borce listnatých stromů, někdy i na stinných silikátových, obvykle alespoň slabě bazických skalách, příležitostně také na sekundárních substrátech (zdivo, beton). V nižších polohách spíše ve stínu, nad hranicí lesa na otevřených stanovištích. PODOBNÉ DRUHY: Prutník chluponosný (Bryum capillare) netvoří gemy a je zpravidla větší, vyhledává převážně humózní břehy cest a další zemní stanoviště. Jan Kučera

Pluteus phlebophorus (Ditmar) P. Kumm. syn.: Pluteus luctuosus Boud.

CHARAKTERISTIKA: Lišejník v y tváří nápadně rezavě zbarvené, kruhovité, políčkovitě rozpraskané stélky 1–20 cm v průměru. Hluboce miskovité černé plodnice dorůstají velikosti 0,1–0,5 mm v průměru. V kyjovitých vřeckách zraje osm bezbarvých oválných jednobuněčných výtrusů (10–15 × 6–9 μm). Pyknidy zůstávají zanořené ve stélce. Produkují tyčinkovité konidie (3–6 × 1 μm). Lišejník porůstá balvany a skály kyselých hornin, je častým obyvatelem horských sutí ve vyšších polohách (arkto-alpínský druh). CELKOVÉ ROZŠÍŘENÍ: Kosmopolitně v arktických a horských oblastech. VÝSKYT V ČR: Hojně se vyskytuje v nejvyšších polohách našich hraničních pohoří. VÝSKYT V KRKONOŠÍCH: Historické prameny dokládají lišejník na Sněžce, Kotli a v Labském dole v první polovině 20. století. Roste hojně v kamenných mořích nad hranicí lesa po celých hřebenech. POZNÁMKA: Rezavou stélku má více lišejníků. Charakter zbarvení může ovlivňovat minerální složení horniny. Šálečka kamenomilná (Lecidea lithophila) se odlišuje většími plodnicemi (0,5–1,5 mm v průměru) a rozsáhlejšími nepravidelnými stélkami. Je běžným skalním druhem také v podhůří. Mapovník Oederův (Rhizocarpon oederi) tvoří několikabuněčné výtrusy. Obvykle kolonizuje zrudnělé balvany starších výsypek dolů. Josef Halda

gastrotoulky

Zvědavě na Tetřeví Boudy

↑ Kostel sv. Josefa v Dolním Dvoře zdobený zvonicí označuje výchozí bod našeho výletu na Rudném náměstí

Délka červnového okruhu po stráních Tetřevího vrchu (964 m n. m.) může zavánět turistickým lajdáctvím – čtrnáct a půl kilometru přece zmákneme odpoledním výletem. Sedm set patnáct metrů celkového stoupání však těch -náct kilometrů povyšuje na zajímavou prověrku turistické zdatnosti.

trného převýšení nabízí pohodová obchozí trasa, kde za dvacet minut nepotkáme ani jedno vozidlo. S výhledem na roztroušenou zástavbu převážně rekreačního charakteru a její sobotně rozespalé rezidenty zdoláváme první kilometr ke kříži nad Dolním Dvorem. Prostranství při Malém Labi, které jindy Rozcestí u parkoviště ozvláštňuje prostá, Zde se dáváme po modré, která se klikatí pěslouží jako parkoviště u obecního úřadu ale nepřehlédnutelná výklenková kaple v Dolním Dvoře, využívají o víkendech, kdy sv. Michaela archanděla. Skromnou stav- šinou mezi domky. Skoro by se zdálo, že kličse neúřaduje, právě výletníci. Někde jsem bičku zřídili v 16. století snad tyrolští dřevaři, kujeme od zápraží k zápraží, značená cesta četla, že zrovna tady Klínový potok přitéka- které sem pozval Kryštof Gendorf z Gen- tudy ale vede a nikoho, zdá se, nerušíme. jící ze severu prochází transformací v Malé dorfu, a tak jako místo zastavení s modlit- Sešupem zakončeným asfaltem přicházíme Labe, neboť dolnodvorské Rudné náměstí do Dolního Lánova. Sto dvacet metrů levé bou předběhla výstavbu kostela. V roce 2001 s kostelem sv. Josefa a dřevěným přístřeš- se jí dotkla ruka restaurátora, přibylo také krajnice si odpustit nemůžeme, a tak spolu kem je místem soutoku s Kotelským poto- ztvárnění svatého Michaela. Přes most nás s modrou vítáme odbočku vlevo do dneškem, který tuhle názvoslovnou metamor- převádí žluté značení. Mohli bychom šlapat ního nejcitelnějšího stoupání. Do cesty se fózu způsobuje. po silnici, ale proč to, když se za cenu nepa- zakousla kola lesní techniky – kde je sucho, není to pro pohorky problém, v místech, kde cestou protékají stružky vody, je to o kličkování a hledání. Dvě stopy cesty naštěstí poTetřeví Boudy Sluneční Stráň skytují dostatek prostoru, a jak už známe z ji1 031 m 644 m ných míst, cesta se zase vzpamatuje rychleji, Rejdiště Zlatý Mlýn Horská silnice než by se dalo čekat. Zbroceni potem a při986 m 759 m 781 m dechující ušima nechceme věřit, že se půjde ještě kolměji na vrstevnice. Pěšinka odbočuRudolfov Nad Dolním Dvorem 651 m 562 m jící z té autostrády nás do lesa vede šturmem, čeká nás ale odměna lesního chladného zelena a zanedlouho kamení a jehličí vystřídá pohodlná štěrková cesta, které se přidržíme až na Rejdiště. Rozcestí turistických, Dolní Dvůr – obecní úřad Dolní Dvůr – obecní úřad cykloturistických i užitkových cest poznáte 548 m 548 m km podle nouzového nocoviště prove staršího

Z Tetřevích Bud se otevírá pěkný výhled na oba Žalé

dení. Žádné dyzajnové výkřiky, jen prosté „áčko“ se skromnou půdní vestavbou na jednoho mohutného nebo dva sblížené turisty. Znovu se dáváme po žluté, zprvu jdoucí širokou travnatou cestou, pak ale ústící na asfaltce, která směřuje k Tetřevím Boudám. Správný čas na vrcholovou prémii. Při vzpomínce na poslední přivítání na Tetřevích Boudách před sedmi lety jsme na otevřené dveře, usměvavého recepčního a volný vstup do hotelové restaurace zůstali zírat jako na zjevení. Že se Tetřevek ujaly ty pravé ruce, jsme už zaslechli, že se tu ale za cenu spravedlivě horskou občerstvíme a najíme tak, že budeme spokojeně pomlaskávat až do Rudolfova, to jsme opravdu nečekali. Nikomu nevadilo, že si jeden dal jen kafe, další celý oběd, jiný polévku a řekl si ještě o další limonádu. Po dlouhé době jsme v jídelním lístku nemohli vybrat nikoli z důvodů preferenčních, ale kapacitních. Čtyři různé hlavní chody se vejdou do zápasníka sumó, do horského turisty nikoli. Budeme chválit, kudy půjdeme. Od rozcestí Tetřeví Boudy jdeme po zelené a první možnou odbočkou vlevo mizíme z asfaltu. Za hranou enklávy se stínem smrčiny vine Vilemínina cesta. Široká výletní cesta nese jméno hraběnky Morzinové a na rozdíl od loveckých chodníků protká-

Bezejmenná vyhlídka nedaleko Vilemíniny cesty

Interiér Tetřevích Bud zaznamenal příjemné změny, a to jídlo...

vajících okolní lesy se honosí značnou šíří. V celé délce je skládaná kamením, což je pěkně patrné zejména z podhledu v serpentinách šněrujících břeh Tetřevího potoka. V první zatáčce směrem od Tetřevích Bud lze neznačenou pěšinou udělat krátkou zacházku na vyhlídkové místo nad kamenným polem. Vilemínina cesta ústí na Horské silnici, kterou překračujeme spolu se zeleným značením a necháváme se soustavným klesáním provést kolem Zlatého Mlýna – oblíbený cíl výletníků jsme našli zavřený, a tak jen procházíme po proudu Zlatého potoka směrem k malebným Godrovým Domkům. Osada o třech staveních leží severně od Dolního Dvora a splňuje všechny parametry chalupářské idyly. U stolu za sezonním srubem Správy KRNAP v Rudolfově odpočíváme a přitom čistíme od listí strouhu zaplavující část cesty. Zprůchodněná sama nachází cestu zpět do svého koryta. Aby toho stoupání nebylo málo, roztáhneme plíce ještě na zeleně značeném úseku pod Hanapetrovu Paseku. Zdánlivě bezúčelná oklika nás má ušetřit nepříjemného průchodu asfaltovým Rudolfovem. Do posledního plicního sklípku zadýchaní vítáme krátkou rovinku Horské silnice, než se zase skloníme ke Sluneční Stráni spolu se žlutým značením. Na okraji louky se vyloupneme

po jednom a půl kilometru příjemné štěrkové dvoustopky zakončeném pěšinovým sešupem. Podobně jako jiné krkonošské obce si Dolní Dvůr zakládá na okulibém okolí, což se na předěl lesa a louky propsalo v podobě posezení a tabule naučné stezky. Nebýt už poměrně citelného tepla, člověk by poseděl a pokochal se, protože krajina formovaná citlivým hospodařením několika generací oku nelahodit nemůže. Zástavba je příjemně podhorsky roztroušená a nechává nadechnout sousedy i náhodně procházející. Dostupnosti obydlí i soukromých rekreaček dozajista napomáhá asfaltka, v zimě to tu ale musí být na řetězy. Pěkného výhledu zpod letitého smrku si všiml i zhotovitel lavičky, kterou stíní převislé smrkové větve. Šlo tu o výhled nebo o oddech, dere se ze rtů pohledem na stoupák k tomu odpočívadlu. Poslední úsek cesty po krajnici od zdejšího skiareálu je snadno snesitelnou daní za pěkný výlet baterky organismu vybíjející a zároveň nabíjející. Když se vám ke kostelu svatého Josefa podaří vrátit kolem páté odpoledne, počkejte si na zvonkohraní. Světoznámé i ryze české melodie se nelinou z kostelní báně – hudbou se tu lze i kochat, protože zvonky i zvonečky shlížejí na Rudné náměstí ze stěny kostela. Jana Tesařová, foto Petr Horák

Z lesa přicházíme k odpočívadlu na Sluneční Stráni

Krkonošská vzpomínka na profesora Odolena Kodyma (1898–1963)

Životní dráha

Odolen Kodym se narodil 14. dubna 1898 v Praze. Jeho otec Odolen a dědeček Filip Stanislav byli lékaři. Byl to možná právě Filip Stanislav Kodym, jenž byl také přírodovědec, odborný spisovatel, novinář a politik, autor mnoha úspěšných populárně-vědeckých spisů, který inspiroval svého vnuka při volbě životní dráhy. Po středoškolských studiích nejprve na Jiráskově gymnáziu a poté na reálném gymnáziu v Praze v Truhlářské ulici přivedl zájem o geologii mladého Odolena Kodyma ke studiu geologie a mineralogie na Filozofické a později Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Zároveň se zapsal jako mimořádný posluchač na ČVUT. Zde navštěvoval přednášky z geologie u Cyrila Purkyně, významného geologa, přírodovědce, později prvního ředitele Státního geologického ústavu Československé republiky (SGÚ). To významnou měrou ovlivnilo Kodymovu pozdější vědeckou dráhu. Svojí publikační činností zaujal Purkyňovu pozornost a stal se r. 1919 jeho asistentem v Geologickém ústavu ČVUT. V roce následujícím se dobrovolně zapojil i do budování nově vznikajícího SGS . Jako externí pracovník této organizace zde působil více než dvacet let. Po jmenování řádným profesorem v roce 1946 přešel na katedru geologie Přírodovědecké fakulty UK .

Pedagogická a vědecká činnost

Pedagogické činnosti se však věnoval již dříve. Zprvu jako soukromý docent geologie, jímž se stal r. 1925 na Vysoké škole inženýrského stavitelství při ČVUT a na Přírodovědecké fakultě UK , a od r. 1931 jako nehonorovaný mimořádný profesor na téže fakultě. V r. 1939 byl jmenován zkušebním komisařem pro učitelské zkoušky na středních školách. Kodymovy vědecké aktivity byly mnohostranné a on sám vždy preferoval nahlížet na daný problém komplexně. Při práci v terénu

Odolen Kodym v pracovně, 1959

využíval svých hlubokých znalostí geologie, paleogeografie, tektoniky a stratigrafie. Předmětem jeho práce byla regionální geologie v mnoha oblastech Čech, Moravy a Slovenska, mapování, ochrana přírody a hydrogeologie. Studoval Český masiv, zvláště Barrandien, Železné hory, Lužické hory, Krkonoše a Jizerské hory. Z karpatské soustavy se věnoval studiu Ždánického lesa, Chřibů, Bílých a Malých Karpat a Beskyd. Z oborů inženýrské geologie a geologie ložisek nerostných surovin jej zajímaly praktické otázky spojené s výzkumem naftových polí. Též se zabýval otázkami geologie při výstavbě údolních přehrad nebo železničních tratí.

Publikace

Dr. Odolen Kodym sám nebo jako člen širšího autorského kolektivu publikoval více než sto dvacet odborných prací. Z nich můžeme zmínit vedle řady geologických map alespoň studie Geologické profily Barrandienem I, II (1922, 1925), Kaledonská příkrovová stavba Krkonoš a Jizerských hor (1948), Přednášky z geologie Českého masivu I, II, III (1948, 1949, 1952) a Geologický vývoj Československa (1954). Spolu s geologem, paleontologem a pedagogem profesorem Bedřichem Boučkem napsal učebnici Geologie I a II (1954, 1963). Krkonošský region popularizoval v kapitole Krkonoše po stránce geologické v knize Příroda v Krkonoších z roku 1948.

Ocenění

Odolenu Kodymovi se dostalo během jeho života řady poct a uznání. V listopadu 1928 navrhl Cyril Purkyně Kodyma na jmenování členem Královské české společnost nauk (KČSN) s odvoláním na jeho práce k problematice Barrandienu, které svědčily o do-

↓ Odolen Kodym a Josef Svoboda: geologické profily příkrovem subsudetským a sudetským

Česká geologická služba / Jan Bárta

Letos v červenci uplyne 60 let od úmrtí pana profesora RNDr. Odolena Kodyma, DrSc., významného českého geologa a mineraloga. Přestože jeho jméno je spojováno především s výzkumem Barrandienu, díky němuž získal uznání doma i v zahraničí, Kodymovy odborné zájmy byly mnohem širší a pokrývaly v podstatě celé území tehdejšího Československa. V mnohém navázal na práci plejády zakladatelů a budovatelů vědecké geologie a mineralogie v českých zemích a jejich výuky na vysokých školách, jakými byli třeba František X. M. Zippe, Kašpar Šternberk, Jan Krejčí, František Pošepný, Antonín Frič, Emanuel Bořický, Alfréd Slavík a především jeho učitel a přítel Cyril Purkyně. Pro oblast Krkonoš a Jizerských hor se stala velmi významnou studie z roku 1948, ve které s Josefem Svobodou podal na svou dobu avantgardní představu o příkrovové stavbě těchto pohoří.

↑ Učebnice geologie B. Bouček – O. Kodym ← Geologická mapa regionu Krkonoš a Jizerských hor

konalé znalosti paleontologie a petrografie a poskytly východisko pro následné studie dalších odborníků v oblasti stratigrafie a tektoniky. Oceněna byla také Kodymova účast na geologickém mapování Čech. Královská česká společnost nauk návrh přijala a v roce 1929 jmenovala O. Kodyma mimořádným členem matematicko-přírodovědecké třídy. Dalšího uznání se mu dostalo r. 1934, kdy byl zvolen členem Československé národní rady badatelské (ČSNRB), v letech 1946–1952 byl zároveň jejím generálním sekretářem. Mimo to byl v letech 1956–1960 předsedou Čs. společnosti pro mineralogii a geologii, členem Komitétu pro přírodovědecký výzkum Čech a dalších společností. V r. 1956 získal titul doktora mineralogických a geologických věd. Odolen Kodym zůstal až do své smrti 3. července 1963 spjat s Přírodovědeckou fakultou UK . Žil v usedlosti Fišerka, nazývané rovněž Kodymka, v ulici Na Fišerce v Praze 6-Dejvicích, kterou velmi zvelebil a kde jeho dědeček Filip Stanislav zřídil pokusnou zahradu. Profesor Odolen Kodym je pochován na hřbitově Šárka v Pra ze 6 – u kostela svatého Matěje.

Studie o příkrovové stavbě

Autoři uvažují styk obou příkrovů jako tektonický, podél mírně ukloněné dislokační (zlomové) plochy, zapadající generálně k severovýchodu. Na tektonickém styku jsou ortoruly sudetského příkrovu postiženy dynamickou a zpětnou metamorfózou. To dosvědčuje, že jsou starší nežli vznik příkrovu a vznikly patrně současně s regionální přeměnou svorových rul. Příkrov subsudetský buduje Ještěd, železnobrodské břidličné pohoří a tvoří pruh od Vrchlabí přes Janské Lázně na Rýchory. Příkrov sudetský buduje vysoké Krkonoše a severní větev Jizerských hor.

Současné názory

Na tomto místě musíme ještě uvést, že po publikování uvedené práce Kodyma a Svobody byly prezentovány jiné modely, které příkrovovou stavbu těchto pohoří nepotvrdily. Také novější paleontologické nálezy na českém, německém a polském území, stejně jako následné interpretace radiometrických měření, vyvrátily dříve uplatňovanou koncepci kaledonského stáří hlavních deformačních procesů v lužické neboli západosudetské oblasti, jejíž součástí jsou i Krkonoše a Jizerské hory. Dnes hodnotíme tuto oblast sice jako mozaiku regionálně geologických (= tektonostratigrafických) jednotek s místně odchylnými vývoji, avšak s určující rolí pozdějšího variského vrásnění, které bylo hlavním procesem formujícím toto území. Současný odlišný pohled na problematiku této fáze geologického vývoje pohoří však nic nemění na velkých zásluhách Odolena Kodyma o studium Krkonoš a Jizerských hor. Profesor Kodym výrazně přispěl k současnému poznání geologické stavby těchto našich horstev. Karel Pošmourný

Karel Pošmourný (2)

Na samý závěr se hodí uvést podrobnější informace ke zmíněné práci Kaledonská příkrovová stavba Krkonoš a Jizerských hor z roku 1948. Při geologickém výzkumu Krkonoš a Jizerských hor totiž Odolen Kodym a Josef Svoboda došli k originální představě, že geologický region Západních Sudet má příkrovovou stavbu kaledonského stáří. Rozlišili zde dva příkrovy – subsudetský a sudetský. Příkrov subsudetský je podle této koncepce starší a tektonickou polohou spodní. Je reprezentován ↓ Usedlost Fišerka čili Kodymka, pražské sídlo rodiny Kodymů ↘ Hrob rodiny Kodymů na hřbitově Šárka v Praze 6-Dejvicích epizonálně metamorfovanou fylitovou sérií ordovického a silurského stáří. Hlavními horninami jsou zde ordovické grafitické břidlice s lydity (graptolitové břidlice), sericitické fylity a křemence (kvarcity), dále pak následují silurské sericitické a pokryvačské fylity. Příkrov sudetský je považován za mladší a nasunutý na příkrov subsudetský. Skládá se ze série svorových rul, metamorfovaných v mesozoně, případně ve svrchní katazoně. Svorové ruly obsahují polohy kvarcitů, grafitických rul, vápenců a erlanů. Podstatnou částí sudetského příkrovu jsou syntektonické, konkordantní ortoruly, jejichž průnik a utuhnutí je starší nežli vznik sudetského příkrovu. Stáří hornin sudetského příkrovu je patrně proterozoické (starohorní).

VELKÁ ČTENÁŘSKÁ SOUTĚŽ 2023 Dalo by se očekávat, že v letošním roce bude Velká čtenářská soutěž přizpůsobenou kulatému výročí Krkonošského národního parku. Je tomu tak, otázky jsou zaměřené na jeho historii, ale nechybí ani u soutěžících oblíbený místopis na velké panoramatické fotografii. Zase budete muset sáhnout hlouběji do svých vědomostí, starších čísel časopisu, literatury (a dnes je velkým pomocníkem internet)... Omlouváme se těm, kteří preferují otázky přírodovědné – ty si necháme na příští ročníky. Pojďme na to!

Několik následujících fotografií se vztahuje k historii Krkonošského národního parku, akcím které tu probíhaly, budování zařízení pro jeho návštěvníky i některým osobnostem. 2) Působení ředitele Jiřího Svobody (vpředu vlevo) je hodnoceno různě, ale je nutné mu přiznat organizační a budovatelské schopnosti. Za jeho éry (1974–84) byly zřízeny naučné stezky, vrchlabská minizoo, rekonstruováno muzeum ve Vrchlabí včetně otevření tehdy výjimečné ekologické expozice. Zachráněny byly také chátrající rázovité stavby, které vidíte na snímku v pozadí. n O jaké, dodnes provozované, zařízení Správy se jedná? n Má kombinovanou dvojfunkci – jakou?

3) Znovu máme na fotografii dvě významné osobnosti: uprostřed gestikulujícího ředitele Správy KRNAP a asi nejvýznamnější krkonošskou spisovatelku. n Jaké je jméno dřívějšího, již nežijícího ředitele Správy – prvního po převzetí péče o lesy v lednu 1994? n Jak je jméno spisovatelky, zpracovávající motivy z Krkonoš? Jaká byla její původní profese?

4) V době socialismu se uskutečnilo 17 ročníků politicky motivované akce (připomínky proletářských srazů), jejímž spolupořadatelem byla i Správa KRNAP. n Jak se tato akce, pořádaná od r. 1973, jmenovala? n Kde stál památník (v pozadí, odstraněn v listopadu 1994), od kterého pochod většinou vycházel?

foto archiv Správy KRNAP (4)

1) Na snímku z konce 60. let stojí před gazíkem a horskou boudou dvě obrýlené legendární osobnosti – ředitel NP a náčelník HS – kteří tehdy úzce spolupracovali. n Jak se pánové jmenovali? n Před jakou boudou (zde ještě před rekonstrukcí), kde Správa KRNAP dlouho provozovala Krkonošské středisko ekologické výchovy, stojí?

5) Poutač před vjezdem do Špindlerova Mlýna upozorňoval návštěvníky Krkonoš, že přijíždějí do národního parku. n V kterých letech byla užívána tato verze znaku Krkonošského národního parku?

Kamila Antošová

foto archiv Správy KRNAP

6) J ednou z nikdy nekončících prací Správy KRNAP je údržba a rekonstrukce horských cest. V nejexponovanějších partiích je pro úpravu stezek volena jedna staletími osvědčená technologie. Kameny se rovnají na stojato, většinou napříč směru cesty, ale někdy i podélně. n Jak se tato technologie nazývá?

Nacházíme se prakticky uprostřed zimních Krkonoš a náš pohled směřuje na (severo)západ. Jsme na Českém hřbetu, v jeho „nejvelehorštější“ části. To, že je hřbet tak vysoký a vzdoruje zvětrávání úspěšněji než okolní území má příčinu v geologické minulosti, konkrétně průniku žulového tělesa, nacházejícího se poblíž. Několik set metrů až 1,5 km široký pás v jeho blízkosti, kde vznikly tvrdší horniny, nazýváme speciálním dvouslovným pojmem.

n Jak se tento pás označuje? A jak (obecněji, výraz od „r“) horniny, které místní přeměnou vznikly? n Český hřbet Krkonoš dokáza prorazit jediná řeka. Která? n Doplňte zeměpisná jména (toponyma) obecně označených míst a objektů 1) horské středisko, 2) místo na horském hřbetu, 3) hora a skiareál, 4) hora, 5) hora, 6) kar, 7) místo s rašeliništěm, 8) horská bouda, 9) údolí, 10) cesta, 11) horská bouda, 12) luční enkláva, 13 +14) hora (uveďte i polský název), 15) údolí

Svá řešení soutěžních otázek budete zřejmě většinou posílat v elektronické podobě v e-mailovém dopisu nebo v jeho příloze na adresu krkonose@ krnap.cz, v předmětu uveďte VČS 2023. Řešení také můžete poslat poštou v obálce označené heslem VČS 2023 na adresu vrchlabské redakce. Očekáváme je do 15. srpna 2023, správné odpovědi i jména vítězů se dozvíte v zářijovém čísle.

Kamila Antošová

Hlavní cena: víkendové ubytování v jednom z informačních středisek Správy KRNAP pro dvě osoby a velká obrazová kniha Přírodní ráje světa (autoři Jiří Havel a Jan Štursa) 2. cena: Celoroční předplatné měsíčníku Krkonoše-Jizerské hory na rok 2024 a kniha Svět hor (autoři Jiří Havel a Jan Štursa) 3. cena: Celoroční předplatné měsíčníku Krkonoše-Jizerské hory na rok 2024 a kniha Zelené katedrály (autoři Jiří Havel a Jan Štursa) Ceny věrnosti (losování ze všech zúčastněných luštitelů): pět řešitelů obdrží knihu Krakonošův herbář (autor Jan Štursa). připravil Jiří Dvořák

↑ Bez přehlídky ostrostřelců ve fedrpuších by to prostě nešlo!

Slavnosti hraběcího rodu Harrachů Sobota 17. června 2023 patřila v Martinicích a v Jilemnici rodu Harrachů. Spolek železniční historie Martinice v Krkonoších přivítal se stovkami lidí na martinickém nádraží Jeho Osvícenost Jana Nepomuka hraběte Harracha s doprovodem. Jeho příjezd za doprovodu C. k. Polního dechového orchestru si nenechali ujít významní republikánští hosté, např. ministr dopravy Martin Kupka, krajští činovníci, jakož i starostové obcí. Z Martinic všichni odjeli pěkně párou do Jilemnice. Uvítán starostou, přehlédl hrabě Harrach nastoupené ostrostřelce, vsedl do kočáru a dojel na jilemnické náměstí, kde ke shromážděným promluvil. V pozdním odpoledni hrabě odjel na zámek, tedy do jilemnického muzea, kde v rámci naší Muzejní noci Harrachů uděloval audience.

foto Jiří Dvořák, Jakub Kašpar

↑ Na jilemnickém náměstí nechybělo vojsko, financové, sokolové ani fešné turistky ↙ Zazpíval regionální národopisný soubor Horal z Vrchlabí ↓ Příjezd do zámku

↑ Hraběte Jana v podání Jana Nešněry vítá doma šéf Krkonošského muzea v Jilemnici David Ulrych ↗ Pro hraběte v pracovně neplatil zákaz sedání na exponáty ↓ Zámek provoněla nádherná květinová výzdoba. Vernisážovou prohlídku výstavy Ve znamení tří pštrosích per komentoval Jan Luštinec

↓ D o pozdních nočních hodin ve své pracovně i v zámecké jídelně přijímal hrabě návštěvníky. Každý mohl ochutnat skvělé vanilkové rohlíčky, Janovo oblíbené vánoční cukroví, připravené přesně podle autentického rodinného receptu jilemnické větve Harrachů. Děti si mohly zahrát dobrodružnou harrachovskou hru ve dvou úrovních obtížnosti a za odměnu získat část pokladu z tajemné truhlice

Martin Witkowski (2)

putování za kamennými kříži

nemožné. Jak to ve skutečnosti bylo s pruským oficírem a jeho pohřbem, ze kterého se našla pouze pamětní stéla, se už asi nedozvíme. Nalezený monolit byl členy místního spolku znovu vztyčen hned vedle Zelwelova kříže, aby mohl dál vyprávět o jedné z mnoha lidských ztrát prusko‑rakouské bitvy, která vyvrcholila porážkou císařského vojska 30. září 1745 u nedalekého Žďáru. Za další památkou se vydáme severozápadním směrem, projdeme přes Kohoutov a vzrostlý smrkový les až k hlavní silnici. Pokračujeme dál ve směru na Trutnov a cca po 500 m se zastavíme u bývalé hájovny čp. 160, která stojí při pravé straně silnice pod osadou Výšinka. Za nechvalně proslulou myslivnou z roku 1902, o které se traduje, že zde straší, je vztyčen hrubě tesaný kříž latinského typu z pískovce. Na současné místo byl údajně přemístěn z polohy vzdálené asi 300 m, kde měl připomínat místo smrtelného úrazu dřevaře při těžbě dřeva. Kdy se neštěstí odehrálo, zůstává otázkou. Kříž

Kohoutov

Marie Baštová

vo íko tn iště s ou ad Ch Hr

zde nepochybně stál již v 1. pol. 19. století. O jeho původní poloze v lese svědčí záznam na mapě stabilního katastru z roku 1841 v podobě pomístního německého názvu Beim steinernen kreutz. S přemístěním památky se pomístní název U kamenného kříže z map později vytrácí a nahrazuje ho poloha U Jezevčích nor. Nezaměnitelného genia loci, který památkově chráněný kříž společně s tajemnou hájovnou na okraji lesa vytváří, brzy pohltí stavba dálnice D 11, která je v tomto prostoru plánována. Nezbývá nic jiného než věřit, že bude provedena co nejcitlivěji.

542 U Jezevčích nor

Marie Baštová

Trutnov

← Kříž latinského typu z pískovce (rozměry 116 × 108 cm) u bývalé hájovny nedaleko osady Výšinka (okr. Trutnov)

Martin Witkowski

Od kamenného kříže v choustníkovohra dišťském lese se vydáme směrem na východ přes malebný Ferdinandov, osadu pojmenovanou po šporkovském správci panství P. F. Ferdinandovi, založenou r. 1701, která si společně s Kuksem udržela svůj původní barokní ráz. Stoupáme dál po cestě starým lesem, jenž býval podle vyprávění místních nebezpečným a obávaným místem, plným nástrah a tajemství. Děti sem nesměly, prý tady padaly větve ze stromů a zrádné vzdušné víry hučely a odnášely poutníkům klobouky. Ne nadarmo se mu říkalo „Kristova tma“. Po delší cestě lesem vyjdeme na silnici a směřujeme dál na Kohoutov. Již z dálky spatříme dva staré mohutné bílé topoly, tyčící se na horizontu, které svou přítomností připomínají, že pod sebou ukrývají staletou památku. Je jím tzv. Celbův, resp. Zelwelův kříž, který stál při pozemku sedláka Josefa Zelwela z tehdejšího statku čp. 13. Před časem byl místním spolkem z Kohoutova citlivě zrestaurován a z obavy před destrukcí blízkého vzrostlého topolu byl přemístěn o pár metrů dál. Při kopání základů pro jeho podstavec čekalo na místní velké překvapení v podobě nálezu kamenné desky s vytesaným křížem latinského typu. Křížový kámen zde zcela jistě stál ještě na počátku 20. století, neboť ho ve vlastivědě královédvorského okresu (Heimatkunde der politische Bezirk Königinhof ) z roku 1908 zmiňuje vynikající německý pedagog, spisovatel a badatel Josef Borufka: „Při silnici vedoucí od Hradiště, nedaleko polního kříže, je velká kamenná deska s vytesaným křížem. Nápis již není čitelný. Prý zde byl za druhé slezské války pohřben pruský důstojník.“ Díky tomuto záznamu místní o křížovém kameni věděli, jen netušili, vedle kterého polního kříže byl umístěn a jak se ztratil, a protože těchto památek je při cestě od Choustníkova Hradiště do Kohoutova více, bylo pátrání po nezvěstném kameni téměř

Kocbe ře

[13]

↖↗ Z elwelův kříž je vztyčen mezi dvěma bílými topoly nedaleko Kohoutova. Vedlejší křížový kámen (75 × 58 cm) připomíná smrt pruského důstojníka

z knihy Heimatkunde der politische Bezirk Königinhof

L. Hlavatý

V předchozích dílech jsme si připomněli osudy mnoha kamenných křížů rozesetých po celé královédvorské krajině. Pátrali jsme i po těch, které se do dnešní doby nedochovaly. Byl mezi nimi i kříž v Zábřezí, po kterém zůstala jen černobílá fotografie a kresba, nebo kříž v Bílých Poličanech, jenž měl být údajně zazděn do základů místní klubovny. Tuto informaci se díky místnímu odboru Klubu českých turistů podařilo vyvrátit a je možné ji prohlásit za nepravdivou. Doposud neznámý je pískovcový kříž, který stál na okraji Kocléřova. Upozornil na něj pan L. Hlavatý z Huntířova ve zpravodaji obce Vítězná: „Tento kříž stál v Kocléřově za Novými Domy u rohu smrkového lesa při hranici pole zemědělského družstva, asi 100 m od silnice k Chotěvicím. Byl poškozený a původně na něm bylo vytesáno 5 křížků v kroužcích. Na podzim 1987 kříž někdo vykopal a odvezl. Zůstala po něm jen jáma.“ Jiný neznámý kříž stál ještě ve 30. letech 20. století při cestě z Choustníkova Hradiště do Žirče. Borufka uvádí další kříž, který byl kdysi vztyčen „v Hradišti na louce u Labe“. Jiný monolit stál údajně v Kuksu „poblíž silnice ukrytý ve křoví u vodních lázní “. V Dolních Vlčkovicích stál na zahradě domu čp. 80 ještě kolem roku 1980 kamenný kříž, k němuž se dochovala pověst vyprávěná před více než sto lety vlčkovickým řídícím učitelem Josefem Tinsem. Příběh se měl odehrát před třicetiletou válkou, kdy zdejší statek

↑ Neznámý kříž z Kocléřova ↗ Kříž na zahradě dnes již zaniklého domu v D. Vlčkovicích

vlastnila vdova jménem Kristýna, která zde žila se svými dvěma syny. Při projednávání dědictví vznikl mezi syny spor o to, kdo má na matčin majetek větší právo. Spor přerostl v souboj, který skončil smrtí obou bratrů. Podle jiné legendy došlo na zahradě usedlosti ke smrtelnému souboji bratrů o jednu dívku, do které byli oba zamilováni. Zarmoucená matka nechala po čase v místě skonu svých synů postavit kamenný kříž, který měl nést symbol smíření. Dnes lze jen litovat, že se tento kříž smírčího typu nedochoval. Mohl být poutavou památkou pro poutníky

putující po nově vzniklé Svatojakubské cestě směřující přes Vlčkovice až k hrobu sv. Jakuba Staršího ve španělské Galicii. Památka údajně zmizela společně s usedlostí po roce 1980. Monolit byl odvezen se sutí z demolice domu na skládku u mostku přes Vlčkovický potok. Kdo ví, snad bude mít jednou štěstí a znovu spatří světlo světa. Putování krajinou kamenných křížů na Královédvorsku tímto dílem končí. Příště se vydáme za zkamenělými osudy památek do Hostinného a okolí.

Martin Witkowski

vyšlo STROMY — Rozpoznejte snadno 100 druhů

Holger Haag 1. vydání, Brno: Nakladatelství KAZDA, 2023 z německého originálu Einfach Bäume, Franckh‑Kosmos Verlags, Stuttgart, 2022 brožovaná, 193 × 132 mm, 228 stran ISBN 978-80-7670-103-8 Kniha Stromy s podtitulem Rozpoznejte snadno 100 druhů německého autora Holgera Haaga stručně představuje sto nejběžnějších stromů domácích i introdukovaných, které můžete vidět na výletech divokou přírodou i zámeckými parky. Barevné ilustrace zachycují celkový vzhled stromu, listy, plody a případně i jiné části, jsou‑li důležité pro to, abyste strom stojící před vámi poznali. Uživatelé ocení jednoduchý určovací klíč na přebalu knížky, který usnadní a urychlí orientaci při určování stromů uvedených dále v knize. Klíč je založen na typech a tvaru listů – tak jsou také v knížce řazeny

spravakrnap krkonosskemuzeum casopiskrkonose

jednotlivé druhy. Proto nemusíte najít stromy jednoho rodu – třeba jeřáby nebo olše – vedle sebe, ale v různých částech publikace. Velkým kladem publikace jsou výborné ilustrace. Ty na rozdíl od sebelepších fotografií zachycují „ideální“ podobu důležitých rozpoznávacích znaků stromu. Ilustrace jsou doplněny jednoduchými stručnými popisy, upozorňujícími na zásadní morfologické znaky. Sympatické jsou stručné texty popisující to, co lze jen obtížně zachytit kresbou. Na rozdíl od jiných podobných publikací jsou milým zpestřením zajímavosti o využití jednotlivých stromů. Dozvíme se třeba to, že kůrou vrby bílé můžeme při nemoci a teplotách nahradit acylpyrin, že topoly černé nechal vysazovat podél cest císař Napoleon jako orientační body pro vojsko a poštu nebo že ze dřeva dřínu byl údajně vyroben luk bájného hrdiny Odyssea. Určitým drobným nedostatkem pro české uživatele je, že knížka zahrnuje druhy vyskytující se v sousedním Německu. Proto některé v knize uvedené informace nemusejí u nás platit beze zbytku. Jde však o jemné detaily vyvážené zmíněnými klady knihy. Vzhledem k tomu, že knížka si nedělá ambice být obsáhlou systematickou encyklopedií vyčerpávající téma i čtenáře a je malého formátu, je vhodná i do menšího batohu na odpolední procházku do zámeckého parku. Proto bude milým a užitečným společníkem na výletech laických nadšených milovníků přírody ve střední Evropě.

www.krnap.cz

Michal Skalka

elektronické vydání na digiport.cz 25

Jiří Dvořák: Zrcadlo pod horami

pozvánky AKCE

l 15. července Správa KRNAP na Krakonošových letních podvečerech v Jilemnici l 17. července Fotovycházka na málo známá, ale zajímavá místa Krkonoš. Přihlášky: Radek Drahný, rdrahny@krnap.cz, 737 209 900

Krkonošské muzeum Vrchlabí – čtyři domky

l Řemeslnické léto – 26. ročník. V podloubí na nám. Míru nakoukněte pod ruce zručným řemeslníkům a nakupte jejich výrobky. Bližší informace: Jana Antošová, jantosova@krnap.cz, tel.: 499 456 705, Hlavní informační centrum Správy KRNAP, tel.: 499 456 761 Doprovodné kurzy v čp. 222: l 11.–16., 25.–30. července od 9 h Stencil – šablonování. Informace: Květa Gabesamová, 608 912 38 l 11.–17. , 25.–30. července od 9 h Textilní malovánky. Informace: Lucie Plecháčová, hamapl@seznam.cz l 22. července od 9.30 Miska z ručního papíru s krajkou. Paličkování. l 23. července od 9.30 Miska s krajkou. Tiffany. Přihlášky a informace: Marcela Hovadová, marcela-ho@email.cz, 604 442 870. Cena: 590/760 Kč vč. materiálu

VÝSTAVY

KRKONOŠSKÉ MUZEUM VRCHLABÍ – KLÁŠTER l rekonstrukce KRKONOŠSKÉ MUZEUM VRCHLABÍ – NÁMĚSTÍ MÍRU čp. 222–224 l Semilská léčitelka Květoslava Patočková (do 17. září) l Kouzelné květy – práce z krajkářských kurzů (4.–30. července) l stálé expozice Otevřený depozitář dokladů tradiční truhlářské a textilní výroby l Z tvorby krkonošského lidu l Z dějin města Vrchlabí KRTEK VRCHLABÍ l 60 let KRNAP – fotografie (do 31. srpna) GALERIE MORZIN VRCHLABÍ l Aťka Tichá – keramika, Oldřich Tichý – obrazy (do 9. července) KRKONOŠSKÉ MUZEUM JILEMNICE – ZÁMEK A PANSKÝ PIVOVAR l Ve znamení tří pštrosích per (do 28. dubna 2024) l Mistři známkové tvorby (do 17. září) l Modrotisk i jinak (do 15. října) l stálé expozice Kavánova galerie l Jan Nepomuk hrabě Harrach (1828–1909) l Kostel sv. Alžběty a Jan hrabě Harrach a zahradnictví l Mechanický betlém Jáchyma Metelky l Bílou stopou l historicko-etnografická KM PASEKY NAD JIZEROU – PAMÁTNÍK ZAPADLÝCH VLASTENCŮ l 140 let pasecké papírny (do 31. října) l Pasecké pohlednice od prvních dopisnic do dneška (do 31. ledna 2024) l stálá expozice ŠINDELKA HARRACHOV l Lesnická a myslivecká expozice – vše o lese a jeho obyvatelích SKIMUSEUM HARRACHOV l www.skimuseum.cz MUZEUM VÁPENKA HORNÍ ALBEŘICE l Příběh Albeřic a Lysečin s důrazem na 20. století. Klíče půjčuje informační středisko Veselý výlet v Horním Maršově-Temném Dole VESELÝ VÝLET PEC POD SNĚŽKOU l Beata Justa: Rubencza, alter ego Ducha hor – obrazy a fotografie (do listopadu) GALERIE CELNICE HORNÍ MALÁ ÚPA l Pavel Musil: Krkonoše známé neznámé (do konce září) DOTEK HORNÍ MARŠOV l Velké loutkové divadlo a pohyblivý model krkonošské krajiny l renesanční kostel Nanebevzetí Panny Marie GALERIE MĚSTA TRUTNOVA l Alois Kalvoda (1875–1934): Idoly a vzněty (do 2. září) l Didier Jallais: Záběry bez hranic (Indie, Benátky, New York. Městský úřad do 31. srpna) GALERIE DRAKA TRUTNOV l Zuzana Vodáková: Začarované sny (do 16. července) MUZEUM PODKRKONOŠÍ TRUTNOV l Filmový festival mladých, Trutnov 1963–1988 (do 27. srpna) l Z historie elektrotechnického průmyslu v Trutnově 1943–2023 (do 24. září) UFFO TRUTNOV l Petr Samek: Potkávání – obrazy (do 31. července)

MĚSTSKÉ MUZEUM ŽACLÉŘ l Žacléř v rytmu hudby – o místních kapelách od 50. let 20. stol. l Opevněná krajina (obojí do 1. října) MĚSTSKÉ MUZEUM A GALERIE J. WINTEROVÉ-MEZEROVÉ ÚPICE l Pohádková Dřevěnka (do 20. srpna) MĚSTSKÉ MUZEUM DVŮR KRÁLOVÉ NAD LABEM l Dívej se mi do očí – historie spodního prádla (do 10. září) l Krásy Podkrkonoší – fotografie (Stará radnice, do 16. července) MUZEUM BOŽENY NĚMCOVÉ ČESKÁ SKALICE l JWM 130: Z Podkrkonoší do Paříže a zpět – obrazy Julie Winterové Mezerové (do 30. září) l Významné osobnosti spjaté s Českou Skalicí (do 30. září) l Na hlavu a na hlavičku (do 30. září) MĚSTSKÉ MUZEUM V JAROMĚŘI l Vladimír Preclík: Nekousavě kousati (nová expozice) l Josefov objektivem Františka Gulda a Oldřicha Šustila (pevnost Josefov, do 30. září) l Včely ze všech ú(h)lů (do 31. srpna) l Zbyněk Suk: Kov, kámen obrazy (do 30. září) MĚSTSKÉ MUZEUM A GALERIE HOŘICE l Jiří Thýn: Morfologie paměti (do 23. července) l Objekt v objektivu – setkávání soch a fotografie (do 17. září) l U_mění Hořice 2023 – přehlídka současného umění (do 29. října) MĚSTSKÉ MUZEUM a GALERIE ANTICKÉHO UMĚNÍ HOSTINNÉ l Františkánská legenda – 800. výročí událostí ze života sv. Františka (do 31. prosince) l Galerie antického umění MUZEUM PODZEMÍ KRKONOŠ ČERNÝ DŮL l Minerály z podzemí Krkonoš HORNÍ BRANNÁ – ZÁMEK l Život pod horami l Památník J. A. Komenského MUZEUM LYŽOVÁNÍ DOLNÍ BRANNÁ l Václav Mejvald: Obrazy (v červenci) l www.muzeumlyzovani.cz MĚSTSKÉ MUZEUM A GALERIE LOMNICE NAD POPELKOU l Historická rádia ze sbírky Jana Drahoňovského st. – ke 100. výročí rozhlasového vysílání v Čechách (do 30. července) VLASTIVĚDNÉ MUZEUM PRO VYSOKÉ NAD JIZEROU A OKOLÍ l 150 let historie hasičů l Výjezdová jednotka SDH (obojí do října) MUZEUM A GALERIE STARÝ KRAVÍN FRANTIŠKOV l Panenky (do 30. září) MĚSTSKÉ MUZEUM NOVÁ PAKA l Papíroví bohatýři 2023 (do 10. září) MUZEUM A POJIZERSKÁ GALERIE SEMILY l Léčitelé Jizerských hor, Krkonoš a Českého ráje (do 28. ledna 2024) l Poodhalená krása – AKTuálně o ARTefAKTu (do 13. srpna) l SEVA – stavebnice (do 24. září) GALERIE DETESK ŽELEZNÝ BROD l Oldřich Plíva: Souvislosti (do 24. září) MUZEUM SKLA A BIŽUTERIE JABLONEC NAD NISOU l Pavel Hlava (1924–2003) (do 17. září) DŮM JANY A JOSEFA V. SCHEYBALOVÝCH V JABLONCI N. N. l Petr Krajíček: Jablonec město sportu – fotografie (do 30. září) MĚSTSKÁ GALERIE MY JABLONEC NAD NISOU l Bohumil Maryška – 100. výročí narození sklářského výtvarníka OBLASTNÍ GALERIE LIBEREC l Na druhý břeh (do 20. srpna) l Pasta Oner: The Gilded Age (do 1. října) l Sochařská zahrada l Libuše Dlabola Pražáková: Tobě (do 15. října) l Na křídlech života (do 31. prosince) SEVEROČESKÉ MUZEUM LIBEREC l Roman Vondrouš a Michal Frýda: Odpichy zimy – fotografie (do 24. září) l Ještěd – 50 (do 15. října) l Naivní Robert Smolík – scénografie l Pol Eno – Oblá hra na (do 29. října) MUZEUM ČESKÉHO RÁJE V TURNOVĚ l Krystaly – 80 let ve službách technického pokroku (do 31. srpna) l Jak vznikají hory – Nerostné bohatství horských masivů (do 5. listopadu) l expozice Horolezectví – Z Českého ráje na vrcholy světa l Od jara do zimy – hospodářský rok (Dlaskův statek, do 31. prosince) REGIONÁLNÍ MUZEUM A GALERIE V JIČÍNĚ – MUZEUM HRY l Boudo, budko… aneb jak se bydlí v přírodě (do 17. září) l Roztočený svět: hybohledy a dřevoryty Pavla Macka (do 17. září)

JIZERSKÉ HORY

Ad fontes – k pramenům! Červenec mám neodmyslitelně spjatý s tábory. Můj první jizer skohorský byl s libereckými „tomíky“ v roce 1976 u Raspenavy na Farské louce. V těch dobách bývaly skautské tábory, o kterých se tehdy mohlo vyprávět jen mezi přáteli, i na Černé Nise, u Blatného rybníku nebo u Souše. Po sametové revoluci už to možné nebylo a Farská louka byla příliš vytížená, a tak nás náš přítel „Medvěd“ z Ferdinandova přivedl na nedalekou „Vrbovku“, na kterou jsme pak jezdili s hejnickými skautíky mnoho let. Skautský tábor do podkovy z podsadových „áček“, které vévodilo „týpko“, a nad tím vším se klenul majestátní vrchol Poledníku… To byl vpravdě foglarovský ideál. Při okraji tábořiště se podél lesa nápadně tyčí hradba žulových sloupků. Další nepřehlédnutelný svědek nezměrné péče našich předků v tomto líbezném kraji. Pozůstatky chovné a lovecké obory, kterou nechal vybudovat hrabě Eduard Clam‑Gallas. Dva roky po dokončení tohoto díla se v Liberci Eduardovi narodil ve středu 26. července roku 1854 syn Franz. František, jak mu dnes s oblibou říkáme, přišel na svět ve znamení lva, o kterém astrologové praví, že takový člověk je rodilý vůdce, charismatický s přirozenou autoritou, s organizačním a diplomatickým talentem, a přitom velmi dobrosrdečný. Tyto vlastnosti z něj vyzařují i na starých fotografiích, kde lze spatřit muže vzpřímené postavy s laskavou tváří a vždy hrdě vztyčenou hlavou. Že byl asi ve své době velmi oblíbeným a respektovaným šlechticem, lze rovněž usuzovat z těchto dobových fotografií. Neodmítl prý nikdy žádnou prosbu o pomoc. Podporoval různé spolky, staral se o to, aby se na jeho panství dobře žilo. Jeho pohřbu v hejnickém chrámu se v lednu roku 1930 účastnily stovky lidí, aby mu vzdaly poslední hold. Bohužel nebo, vzhledem k dalšímu vývoji, bohudík zemřel bez mužského následovníka. Po poválečných změnách přišla rodina o vše a v kraji zbyly pouze upomínky na bezmála dvousetletou rodovou péči o rozkvět panství. Období budování socialismu přečkaly leckdy v zuboženém stavu. Ale blýská se na lepší časy! V posledních letech je mnoho památek z clam‑gallasovské éry citlivě opravováno a vraceno zpět do krajiny. Lidem, kteří tuto „paměť“ oživují, patří veliký dík. Zdá se, že současná generace již pochopila důležitost péče o svůj domov a přestala ho jen využívat. To je moc dobře.

Takové připomínky starých časů najdeme nejen v podhůří, ale i přímo v horách. Pro vnímavého poutníka jsou jich plné. Staré cesty, pomníčky, kapličky, horské samoty či již zmiňované pozůstatky hraběcích obor. K putování po těchto místech je léto přímo stvořené. Za letních veder je v horských lesích nejlépe. Doba, kdy se do holých plání opíralo žhavé slunce, před kterým nebylo kde se schovat, je již naštěstí pryč. Dnes jsou nově vysazené stromy na hřebenech opět vzrostlé a tlumí tak sluneční žár procházejícím poutníkům. Zadržují i životodárnou vodu, tolik nezbytnou nejen pro nás, ale i pro fungování celého ekosystému. Zachycená voda pak může z rašelinných louček vesele poskakovat balvanitými koryty potoků a říček do údolí. A právě na cestách údolími podél těchto vodních toků bývá v letních horkých dnech nejlépe. Tady je svět ještě v pořádku. Nejen že si člověk může užít chladivé náruče průzračných horských tůní, ale z jizerskohorských vod se dá dosud bez obav uhasit i žízeň. Neznám lepší vodu, než je právě ta jizerskohorská. A vědí to i další obyvatelé Jizerských hor. Pozorný člověk, který nesviští po horských cestách na kole, si snadno všimne napříč vyšlapaných stezek od zvěře, která se tudy pravidelně chodí za rozbřesku a za soumraku napojit. V nižších polohách se občas u potoků mezi keři zablesknou krásná barevná pírka rychlého ledňáčka a na kamenech Jizerky zas tančí svůj houpavý tanec skorec oděný do slavnostní bílé náprsenky. Oba ptáčci jsou velmi plaší, a když je vyrušíte, zmizí na dlouho ve svém úkrytu v březích říčky. Do horských bystřin se vrací pstruzi a šviháčtí přistěhovalci z Ameriky – siveni se objevují ve vodách Jizery až vysoko proti proudu. My všichni k svému životu vodu potřebujeme. Krásně to vyjádřil jiný pan hrabě až z daleké Francie, Antoine de Saint‑Exupéry, když řekl: Vodo, jsi bez chuti, bez barvy, bez vůně, jsi nedefinovatelná a člověk tě pije, aniž tě zná. Ty nejsi nutná k životu: ty jsi život sám. Když sedím v rozpáleném červencovém dni na žulovém balvanu u vody pádící z horských rašelinišť, často si na ta moudrá slova vzpomenu. Mé oči sledují vířící proudy, šumící kaskády a vodní víry, hrající si s žulovými kamínky. Mysl se pozvolna zklidňuje a vydává se na svou vlastní renesanční pouť. K podstatě bytí, k podstatě všech důležitých věcí, které naplňují smysl našeho života. Zpět k pramenům… ad fontes. Přidejte se – léto je tu!

René Bělohradský, foto autor

z údolí

Nadace slavila 30 let

Jakub Trsek

Kulaté výročí si lidé připomněli na setkání, které Nadace Ivana Dejmala pro ochranu přírody připravila v sobotu 20. května na Jizerce. Nadace tam vlastní objekt čp. 2, provozovaný jako středisko ekologické výchovy. Program zahájil RND r. František Pelc, předseda správní rady (na snímku), který poděkoval všem hostům a shrnul nelehké začátky nadace v době ekologické katastrofy, jež Jizerské hory postihla. Došel tenkrát k tomu, že prostředky potřebné na záchranu

objektiv → a obnovu Jizerských hor se budou lépe shánět prostřednictvím nadace, kterou také následně spolu s dalšími sedmi lidmi založil. „Podařilo se získat zásadní a na tu dobu neuvěřitelné peníze na projekty, které jsme pro záchranu zdejších lesů potřebovali,“ říká Pelc, který byl tou dobou vedoucím Správy CHKO Jizerské hory. Nadace tak sehrála klíčovou roli při záchraně původního genofondu místních dřevin a finančně pomohla s obnovou prakticky rozpadlých lesů na náhorní plošině. Od historie do současnosti pak přenesl účastníky film, který ukázal především projekty, které nadace v posledních letech podporuje a pomáhá s jejich realizací. Terénní exkurzi přes vrchol Bukovce vedl Ing. Jiří Hušek, ředitel libereckého regionálního pracoviště AOPK ČR . Poukázal na zajímavosti regionu a na konkrétních příkladech ukázal, jak nadace pohoří pomohla. Účastníci v družném hovoru debatovali nad minulostí, ale i budoucností Jizerských hor a přírody jako takové. Na závěr dorazili účastníci do střediska ekologické výchovy, kde byl připraven již uvolněnější program včetně občerstvení. Nechyběl ani dort a nejedno přání nadaci do dalších úspěšných 30 let na poli ochrany přírody a krajiny. Kancelář nadace představila novou kampaň „Za lesy! Za vodu! Za přírodu!“ a vydaná trika a látkové tašky, jejichž nákupem mohou lidé podpořit konkrétní projekty. Zároveň zde byl prostor pro setkání osobností, které mají k nadaci blízko. Ať už jde o její zakladatele, členy správní a dozorčí rady, dárce, podporovatele či lidi, kteří nadaci pomáhali ideově. Ondřej Petrovský

Za letních dnů Jaroslav Moravec (* 1966) se narodil v Liberci a od roku 1993 žije v Tanvaldu, který považuje za ideální výchozí bod na fotovýlety do Jizerských hor. Fotografování má od roku 2006 jako hlavního koníčka a o své zálibě skromně říká: „Jsem amatérský fotograf, který se rád toulá po Jizerských horách a zachycuje jejich atmosféru a krásu. Nejraději fotím východy, západy, potoky a nějaké makro a zvířata. Focení beru jako relax a nijak se nestresuji, pokud to občas kvůli počasí nebo z jiného důvodu nevyjde.“ Co se týče fotografické techniky, do poloviny roku 2021 využíval Nikon D 7000 s objektivy Tamron a Tokina a následně si pořídil Nikon D 7200 s objektivem Sigma. Své snímky dosud publikoval v časopisech Foto a video, Krkonoše a Jizerské hory a v knize Čarovné Česko. Od roku 2016 se účastní fotosoutěže Zaostřeno na Jizerky, ve které je úspěšný a jeho krajinářské fotografie jsou kromě let 2018 a 2020 publikovány ve stejnojmenném kalendáři a zařazovány do putovní výstavy. V roce 2021 se stal členem jabloneckého fotoklubu F2020 a zúčastnil se klubové výstavy na Zámečku ve Smržovce (2021) a obdobné prezentace v jabloneckém Eurocentru (2022). Se širokou tvorbou Jaroslava Moravce nejen z našeho regionu se můžete seznámit na www.fotomoravec.cz. redakce

na přenádherném italském ostrově Ca- zemi pořídili automapu. Spolujezdec naviHurááá, na cesty! vily goval a vyhledával ideální trasu mezi jedpri, na základě četby publikace Aristide A je tu konečně prostor na vícedenní a snad i svobodné cestování do rozmanitých míst naší země, k nejbližším sousedům, ale i do celého zbytku světa. Cestovní agentury se předhánějí v nabídkách a lidé toužící po zážitcích si na dobu letních dovolených objednávají zájezdy a pobyty již mnoho měsíců dopředu. Nabídka je skutečně široká, a to dle chuti a potřeb každého jednotlivce; jeden vysoké hory, druhý mořské pláže, třetí vyhlášené památky nebo galerie, čtvrtý outdoor či adrenalin, pátý…, ale většinou se základními nároky: vidět, zažít, užít, odpočinout apod. Od mládí mě cestování vzrušovalo, a i když to bylo jen prstem po mapě (dnes už víc myší po obrazovce), fantazie mě neopouštěla, ba naopak. Vybíral jsem si místa mimo české luhy a háje, na která bych se chtěl jednou podívat. A světe div se, většinou se mi to, samozřejmě až po listopadové revoltě, podařilo. Inspirací se mi mnohdy stávala i literatura. Tak třeba po přečtení Knihy o životě a smrti (v orig. The history of San Michele) Axela Muntheho jsem musel zavítat do jeho

Maillol. Rozhovory o umění nešlo nenavštívit zimní ateliér tohoto věhlasného sochaře v Banyuls-sur-Mer na jihu Francie, k týdennímu pobytu v přímořské vesničce Bonassola v italském regionu Ligurie stačily tři přívlastky spisovatele Ernesta Hemingwaye, jenž zde kdysi prohlásil: „Tak sladké, nezapomenutelné a nevyčerpatelné,“ a obdobně tomu bylo v případě amerického básníka Robinsona Jefferse, kdy jsem zatoužil zavítat do Carmelu v Kalifornii a spatřit jeho žulovou Jestřábí věž, kterou vlastnoručně postavil a v níž celý život tvořil. Vzpomínám, jak jsme ještě před nějakými 20 lety vyjížděli autem do ciziny a k putování nepoznanými krajinami používali autoatlas Evropy nebo si pro danou

notlivými městy a vesnicemi, rovněž nejlepší průjezdy centry velkoměst, o dálničních sjezdech a výjezdech nemluvě. Není to jednoduchá činnost. Číst mapu je pro někoho nadlidský úkol; jedna spolucestující dokonce prohlásila, že už je snazší luštit klínové písmo. Ale ono i občasné bloudění po tajemných horských krajích má něco do sebe. Vidím jako teď, jak nás na Sardinii v podhůří hory Punta La Marmora navedla směrovka na úzkou asfaltovou silničku, jež se záhy změnila v kamenitou s výmoly plnou zákrut a po sedmi kilometrech skončila na pastvině mezi kravami. Hurááá, na cesty! Radostné počtení v letním čase přeje Pavel D. Vinklát

Jizerské hory

do srpnového čísla připravujeme

redakce Jizerské aktivity, z. s., Aloisina výšina 420, 460 01 Liberec 5, tel. 777 797 878 vedoucí redaktor Mgr. Pavel D. Vinklát p.vinklat@seznam.cz redakční rada Mgr. Anna Dařbujanová, Ing. Jiří Hušek, PhDr. Lubor Lacina, Otokar Simm, Ing. Pavel Vonička

výlet na kole do polských Jizerek, medailon libereckého výtvarníka Milana Janáčka, zprávy ze Správy CHKO Lužické hory, osud kalvárie U Obrázku a další zajímavosti z měst a obcí v podhůří Jizerských hor.

objektiv

← Horská chata Pyramida na Jizerce ↓ Západ slunce na Tanvaldském Špičáku

ZA LETNÍCH DNŮ Jaroslav Moravec

← Bílá Smědá

téma

Třicetiletá nadace!

↑ Obnova evropsky významné lokality Jizerské smrčiny

falý stav lesů byl dokonce někdy iracionálně dáván za vinu tehdy početně a mocensky nicotným profesionálním ochranářům,“ konstatuje dlouholetý předseda správní rady nadace a současný ředitel AOPK ČR a dodává: „V té době jsme hledali strategii záchrany a obnovy ekologicky stabilnějších lesů přírodě bližšího charakteru z hlediska druhové, genetické a prostorové skladby. Nebylo to snadné. A hlavně nám pro přesvědčování o potřebě změny chyběly praktické příklady a jakékoliv peníze. Pamatuji si, že nám při přípravě lesních hospodářských plánů bylo vytýkáno, že chceme realizovat možná hezké, ale vzdušné zámky.“ Na praktickou ochranu přírody pro celou CHKO Jizerské hory měli tehdy ochranáři pouhých 10 000 Kč, přitom pro připravený strategický projekt záchrany a reprodukce původního genofondu lesních dřevin a jeho využití při obnově lesa potřebovali stovky tisíc či spíše miliony korun. A právě v tom měla pomoci nová nadace.

Nadace Ivana Dejmala pro ochranu přírody, sídlící v Liberci, si letos připomíná tři dekády od svého založení. V roce 1993 vznikl nejdříve nadační fond, který se po pěti letech transformoval na Nadaci pro záchranu a obnovu Jizerských hor, a roku 2017 došlo ke změně názvu nadace. Hlavním posláním Nadace Ivana Dejmala pro ochranu přírody od počátku bylo přispívat k ochraně a hlavně obnově krajiny Jizerských hor, ale v posledních letech podporuje i projekty na území celé České republiky, a dokonce pomáhá dvěma národním parkům v Zambii. ↓ Václav Havel a František Pelc při návštěvě Jizerských hor v 90. letech Za třicetileté období nadace přerozdělila na projekty celkem 32 mil. Kč, ale podílela se i na realizaci těch větších, kde žadatelé neměli na kofinancování, takže množství peněz, které díky ní proudilo na ochranu přírody, bylo ještě větší.

Založení nadace, dárci a podporovatelé

Vraťme se tedy na počátek devadesátých let, kdy se stal vedoucím Správy CHKO Jizerské hory RNDr. František Pelc, který na tehdejší poměry vzpomíná: „Byl to stav opravdu tristní. Imisemi, kůrovcem a lesní těžbou zdevastované lesy na více než 100 km², především na náhorní plošině nad 800 m n. m. Velkoplošné odtěžení, zaměřené pouze na vyvezení dřeva, a nikoliv na záchranu a obnovu lesa, ohrozilo samotnou integritu lesa jako vegetačního útvaru. Vztahy mezi lesníky a ochranáři přírody nebyly dobré. Zou-

archiv Nadace Ivana Dejmala

Co předcházelo…

Nadace pro záchranu a obnovu Jizerských hor byla založena na ustavující schůzi 12. května 1993 v Liberci a u zrodu stálo osm osob působících v regionu: Herbert Endler, Ing. Jiří Herejk, RND r. Blažena Hušková, Ing. Jan Mertlík, Ing. Vilém Murcek, RNDr. František Pelc, JUDr. Pavel Pfajfr a Ing. Pavel Vonička. Morální podporou se stali mezinárodně uznávaní odborníci prof. Jan Jeník, prof. Josef Fanta a ministři životního prostředí Ing. Josef Vavroušek, prof. Bedřich Moldan a Ing. Ivan Dejmal. V tomto prvním období byla zásadní významná podpora Velvyslanectví Velké Británie a Severního Irska a několika soukromých dárců. Z osobností, které nadační projekt pomohly zásadním způsobem katalyzovat a rozvinout, to byla zvláště německo-česká spisovatelka Libuše Moníková,

Petra Stráníková

archiv Nadace Ivana Dejmala

↖↑ Náhorní plošina Jizerských hor, Čihadla v roce 1998 a 2021

Jakub Trsek

která v roce 1991 věnovala jizerskohorským ochranářům přes 23 000 německých marek, tedy celou spisovatelskou cenu Adelberta von Chamissa. Holandský univerzitní profesor Josef Fanta (před emigrací a po návratu do Čech známý jako spoluzakladatel Krkonošského národního parku, pozn. red.) pomohl prosadit na svou dobu revoluční projekt v holandské Nadaci prince Bernarda, od které nadace obdržela v přepočtu více než 2 mil. Kč. A v dalším, zcela klíčovém kroku pomohl ministr životního prostředí Ivan Dejmal, který vedení nadace povzbuzoval k účasti v soutěži o získání rozdělovaných výnosů malé kuponové privatizace, jež byly určeny k podpoře neziskového sektoru. Nadace tak brzy po založení začala působit jako důležitý zdroj finančních prostředků a v této době se zaměřila především na záchranu genofondu původních populací dřevin Jizerských hor, jeho využití při obnově ekologicky stabilních lesních ekosystémů. Díky úspěšnému prezentování nadační práce se postupně podařilo získat základní jmění okolo 45 mil. Kč, které vytvořilo pro činnost hierarchicky zcela jiné podmínky.

Nadační ředitelé

Za ta tři desetiletí působila v nadaci trojice ředitelů. Prvním se na léta 1995–2002 stala RNDr. Blažena Hušková, která rozbíhala sběr finančních prostředků a s odstupem let své postavení hodnotí: „Na pozici ředitelky nadace jsem mj. usilovala o vytvoření okruhu příz nivců a přátel nadace, kteří rozumějí potřebě obnovy stabilních lesních ekosystémů v Jizerských horách, vnímají, že to je dlouhodobý úkol, a jsou ochotni se na jeho naplnění osobně podílet. Od roku 1998 jsme pořádali benefiční koncerty a večery, spolupracovali s vynikajícími jizerskohorskými fotografy (na prvním místě chci jmenovat nedávno zesnulého Siegfrieda Weisse), výsledky naší práce

v Jizerských horách jsme prezentovali dárcům z řad podnikatelů, bankovních domů i jednotlivců. Mnozí z nich díky nadaci poprvé vstoupili do světa jizerskohorských rašelinišť či bučin a nechali se jimi okouzlit. Kromě již výše jmenovaných patřili mezi naše tehdy nejvýznamnější partnery kanadsko-americká nadace Québec/ Labrador Foundation a německá Deutsche Bundesstiftung Umwelt. Výstava Jizerské hory v proměnách času na Pražském hradě a posléze na mnoha místech v Německu i u nás přispěla ke zviditelnění nadačních cílů a k získání podpory od mnoha dárců, ať už to byli jednotlivci, milovníci přírody a Jizerských hor nebo firmy. Práce pro nadaci a ve prospěch Jizerských hor patřila k mým nejradostnějším životním úkolům.“ Poté stála v čele nadace Mgr. Magda Marešová (nyní Bartošová) a od roku 2006 ji řídí Mgr. Ondřej Petrovský spolu s vedoucím kanceláře Jakubem Trskem.

Společnost pro Jizerské hory

V roce 1998 došlo kvůli změně zákona k přeregistraci většiny českých nadací, takže hlavní činnost byla převedena převážně na grantovou. Do té doby realizované vlastní projekty však chtěla nadace zachovat, proto byla v roce 1999 založena Společnost pro Jizerské hory, o. p. s., která tuto činnost převzala. Dnes společnost provozuje Středisko ekologické výchovy na Jizerce (čp. 2), které má od nadace pronajaté a jež v roce 2006 celkově rekonstruovala. K tradičním akcím patří jarní a podzimní Úklid Jizerek, Soví noc na Jizerce a další programy pro veřejnost.

Grantové programy a projekty

Vedle Základního grantového programu, který je zaměřen na podporu ochrany a obnovy hodnot přírodního a krajinného prostředí

Jakub Trsek

Petra Stráníková

↓ Přirodní rezervace Klečové louky → Obnova Jizerskohorských rašelinišť

zerských horách (od 2016–dosud, 1,2 mil. Kč), Záchrana Sedmihorských mokřadů (2019–22, 368 160 Kč), Podpora národních parků v Africe (od 2018–dosud, 620 150 Kč), Záchrana populace tetřívka v Jizerských horách (od 2019–dosud). Kromě toho nadace od roku 2011 organizuje fotosoutěž Zaostřeno na Jizerky a z nejlépe hodnocených snímků sestavuje benefiční kalendář a organizuje putovní výstavy. Nadace se v roce 2017 připojila k tradiční akci Společnosti pro krajinu a uděluje Cenu Ivana Dejmala jako čestné vyznamenání, oceňující mimořádný počin související s ochranou přírody. Z publikační činnosti nadace lze uvést v roce 2018 vydanou fotografickou knihu Siegfrieda Weisse O věčných proměnách lesa. Jakub Trsek

Podpořte nadaci do dalších 30 let!

V rámci projektu Výsadeb druhově rozmanitých lesů na Libercku nadace vysadila 325 000 stromů

a další cíle (dosud 382 projektů, 16,2 mil. Kč), navíc existují Studentský grantový program, Grantový program ekologické výchovy dětí a grantový program Pro zdravou krajinu. Na grantové programy přispěla nadace celkem 20,8 mil. Kč. Dále nadace spolufinancuje a podporuje řadu dalších větších projektů, zde přinášíme jejich výčet v průběhu 30 let: Program záchrany genofondu původních dřevin Jizerských hor (1993–8, 2 mil. Kč), Podpora biodiverzity lesních ekosystémů v Jizerských horách (2010–15, 254 264 Kč), Výsadba druhově rozmanitých lesů na Liberecku (od 2015–dosud, 5,3 mil. Kč), Revitalizace horního úseku řeky Smědé (2012–15, 646 578 Kč), Obnova návštěvnické infrastruktury v Jizerských horách (2012–16, 745 107 Kč), Obnova rašelinišť v Ji-

Činnost nadace je z velké části závislá na finanční pomoci dárců a sponzorů. Díky výnosům z nadačního jmění, z jejichž části je zajišťován provoz nadace, putují veškeré darované a sponzorské prostředky na konkrétní projekty. A tak na závěr dejme slovo spoluzakladateli a předsedovi správní rady nadace RNDr. Františku Pelcovi: „Velice si vážíme důvěry, kterou v naši práci společnosti a jednotlivci vložili, a věříme, že ji nezklameme. Společně tak systematicky chráníme a obnovujeme přírodní a krajinné prostředí ČR . Postavte se s námi Za lesy! Za vodu! Za přírodu! Kupte si benefiční předměty, z jejichž výtěžku pomůžeme s konkrétním projektem. Pomozte nám do dalších 30 let s ochranou přírody a krajiny libovolným darem na náš účet 3463588/0300. Děkujeme!“ Naše redakce se připojuje k početným gratulantům a přeje nadaci do dalších let neutuchající entuziasmus na poli ochrany přírody a krajiny a samozřejmě nekončící řadu podporovatelů.

připravil Pavel D. Vinklát

více na www.nadaceivanadejmala.cz

Jakub Trsek

Petra Stráníková

Jakub Trsek

↓ Revitalizace horního úseku řeky Smědé

vyhlídky

Zelený kámen Brzké ráno těsně po rozednění. Hledím do dálky na vlnící se kopečky bližších i vzdálenějších obzorů. Může se ta krása někdy okoukat? Může z ní při každém pohledu kousíček ubýt? Jako z mýdla ubyde po každém umytí. Působí to komicky, ale něco na tom je. Ne, že by snad rozhled do krajiny ztrácel svoji krásu jen tím, že se někdo dívá, ale výhled do stále stejného kraje nutně zevšední. Vždy jsem chtěl mít chalupu s velkolepým rozhledem z okna světnice. Každé ráno po rozednění přehlédnout celý obzor; v noci pozorovat miliony blikajících světýlek světa lidí dole a stříbrné hvězdy světa nebes nahoře. Jenže pokud člověk žije každodenně v kulisách krásného výhledu, přijde mu ten jedinečný pohled do kraje běžný, a nakonec snad i fádní. Nemusí pro něj totiž vůbec nic podniknout. Nemusí se drápat po lesní stezce vzhůru na skalní vyhlídku, platit za to zrychleným dechem a pár kapičkami potu. Nemá pocit, že dělá něco výjimečného; něco, co prostě stojí za to podniknout. Přeci jen ono dosažení vrcholu a spočinutí na něm v rozhlížení je podstatou té krásné hry na povznesení se nad starosti a úděl života. Bez něj si nejde opravdu užít výhled do krajiny, kochat a těšit se jím. Vyhlídka na Zeleném kameni má ovšem tu velkou výhodu, že nikdy nezevšední. Je daleko od lidí, až nad jizerskými močály. Cesta sem je z nádraží v Bílém Potoce nebo v Kořenově vcelku dlouhá, a dokonce až na místo nevede žádná značená turistická stezka. Že by sem někdo chodil každodenně, rozhodně nehrozí. I pravověrné „jizerkáře“ toto místo přivítá jen párkrát za rok; ovšem jsou i tací, co sem dorazí jen jednou za život. Výhled odsud je ovšem úžasný a neokoukatelný.

Zábradlí tu nikdy nebylo, ze skály trčí jen pár železných tyčí, které zde zbyly po nějaké ze zašlých triangulací; vylézt nahoru na skálu ale není těžké. Rozhled přes pár větví jeřábů je kruhový a jaksi monumentální. Koukám nejprve k severu. Přímo před očima mám Klínový vrch končící Paličníkem, vedle něj val Vysokého hřebene začínající Smrkem se „špuntíkem“ rozhledny, dále pak Stóg Izerski (Jizerský stoh, dříve Heufuder) s vysílačem, Sine Skałki (Modré kameny) a Wysoka Kopa – nejvyšší vrchol celých hor. Pod ním teskná a tajemná krajina močálů u Jizery, smrky, kleče a rašelinné vody. Napravo je vidět Velká jizerská louka s Chatkou Górzystów, kterou již dlouhá léta provozuje Wiesława Polańska, která sem přišla kdysi

hledat klid a dnes je určitě trochu nešťastná z přívalu turistů. Za loukou hřebeny Krkonoš s dominantou hory Szrenice, jejíž název je převodem někdejšího německého Reif– trägeru a českého Jínonoše, nosiče jíní neboli omrzlice (szron, vysl. šron = jinovatka, námraza – pozn. red.). Výhled pokračuje Jelení strání, Bukovcem, Zámky a Černým vrchem. Hned za zády máme v průseku Pytlácké kameny. A směrem k východu pak mohutnou Jizeru a Černou horu. Dalo by se říci, že skalní vyhlídkou je Zelený kámen až od časů první republiky. Okolí balvanů nazvaných tehdy německy Grünlehnstein čili Kámen na Zelené stráni (v češtině později zkráceno na Zelený kámen, přestože zelenou barvou asi neoplýval) bylo odlesněno a tvarově velmi půvabná skála proto už zdálky lákala turisty i fotografy. A její obrázek byl proto s oblibou pořizován a rozesílán do světa na několika pohlednicích, což bylo u žulového útvaru mimo hlavní turistické stezky vcelku neobvyklé. Po válce skála na řadu let zmizela ve smrkových porostech a výhled odtud byl možný pouze po vylezení na trigonometrickou věž. Jenže pak přišla ekologická katastrofa do Jizerských hor a lesy okolo Zeleného kamene zmizely a nahradily je pláně od obzoru k obzoru. Dodnes je tato oblast zarostlá jen zlehka, skála s vyhlídkou ční z louky jen řídce porostlé napůl suchými a notně pokroucenými stříbrnými smrky pokrytými lišejníky. Všude okolo se však již zase zelenají kopce a stráně a pohled na ně přináší osamělému poutníku do duše povznášející pocit. Výhled ze Zeleného kamene totiž opravdu nezevšední.

Marek Řeháček, foto Jan Pikous ml.

Text je ukázkou z knihy Příběhy skalních vyhlídek Jizerských hor (2020) – www.toulavecteni.cz.

kronika

Všudybylka ve Smědé

↑ Utopená lokomotiva v rozbouřené Smědé a vagony propadající průrvou v náspu přitáhly dav přihlížejících

Nejen v oblastech Jizerských hor a Krkonoš, ale i v jejich blízkém okolí se za poslední stovku let událo mnoho silničních, železničních i leteckých nehod. Jednou z nich bylo železniční neštěstí, které se stalo před 65 lety. Řeka Smědá pramení pod Černým vrchem (1 025 m n. m.) v nadmořské výšce 940 m a české území opouští v Černousích‑Vsi (209 m). Jedná se o vodohospodářsky významný tok se pstruhovou vodou v horním úseku, vodácky využívaná část byla vyznačena od Bílého Potoka po státní hranici v délce 38 km, když celá říčka na našem území měří 46 km. Za Hartou vytváří překrásné zákruty – PR Meandry Smědé. Největším městem na Smědé je sympatický sedmitisícový Frýd lant, jehož dominantou je zámek, postavený na místě staré strážní věže zvané Indica, střežící ve 12. století obchodní stezku z Lužice do Čech. Většinu návštěvníků Frýdlantu přitahuje právě tento renesanční zámek a starý hrad, vévodící městu na mohutné čedičové skále strmě spadající k Smědé. Na druhé straně řeky se zase vypíná Křížový vrch (382 m). A v tomto údolí, na bývalé obchodní stezce, se od 1. července 1875 rozjely parní vlaky po nové železnici do Závidova a dál směrem na Zhořelec.

Smědá, která odvodňuje sever Jizerských hor, není žádnou dravou řekou, avšak při prudkém dešti v horách dokáže způsobit obrovské škody v údolích. V létě 1958 sužovaly střední Evropu silné deště, které zvedaly hladiny řek a způsobovaly povodně. Na Liberecku od konce června do první poloviny července lokální záplavy zastavovaly krátkodobě dopravu, ale i výrobu v místních podnicích. Jedním z přeplněných toků byla Smědá, která ve Frýdlantu dosáhla výše 3,6 m a pod frýdlantským zámkem zásadně poničila starý dřevěný splav. Značně narušen byl už dříve a v roce 1957 se jeho střed dokonce protrhl. Volný průtok v červenci 1958 umožnil přímý náraz vodního proudu na drážní těleso a tím podemletí náspu. Bylo páteční odpoledne 4. července 1958, když vyjel z Liberce osobní vlak č. 2211 Československých státních drah (ČSD) do Frýd lantu, tažený parní lokomotivou č. 354.109. Se strojem jela liberecká četa ve složení strojvedoucí Zahradníček a topič Hušek. V rozporu s předpisy byl na lokomotivě přítomen i Mirek Hušek, topičův syn, jemuž se líbilo povolání na železnici a kterého vzala četa na stroj odměnou za dobré vysvědčení. Pro strojvedoucího to byla poslední jízda před odchodem do důchodu.

MÚ Frýdlant

archiv autora

↓ Československá parní lokomotiva na uhlí typové řady 354.109 je na snímku od neznámého autora zachycena na nádraží v Liberci v době druhé světové války, kdy byla přeznačena na německou řadu 77 304 ↘ Lokomotiva vysoká 4,6 m zaplavená vodou do třímetrové výšky

archiv autora

MÚ Frýdlant

↑ Rozbouřené vody řeky Smědé opadávají a začíná se s opravou trati. Lokomotiva sedí na dně řečiště, oba vagony jsou odtaženy a ve vymleté proluce pracuje buldozer ↗ Detailní záběr neznámého fotografa z července 1958 na havarovaný stroj po opadnutí vody. Již v klidném toku řeky je vidět její otlučení, chybí uražený komín a vrchní část tendru – uhláku

MÚ Frýdlant

Cesta probíhala v klidu a pohodě až do předposlední železniční stanice Raspenava. Tamní výpravčí Nezdara upozornil osádku lokomotivy na nebezpečí v posledním úseku: „Jeďte opatrně, kvůli velké vodě hrozí sesunutí tratě.“ Do Frýdlantu zbývalo pět kilometrů. Cesta v dešti nebyla příjemná a z parní lokomotivy mohl strojvedoucí Zahradníček poškozený násep v předposledním oblouku před cílovou stanicí vidět až v poslední chvíli. Podle pamětníků jel skutečně pomalu, ale násep pod Křížovým vrchem, narušený rozvodněnou řekou, hmotnost lokomotivy nevydržel a začal se propadat. Lokomotiva se naklonila na pravou stranu, tedy nad řečiště, odtrhla se od vagonů a do vod Smědé udělala kotrmelec. Při pádu stroje a převrácení o 360° se vysypalo uhlí, urazila se vrchní část uhláku a utrhl komín. Tříčlenná osádka ze svého stanoviště vypadla a zřítila se do řeky se strojem, který dopadl na kola. Dravá voda z Jizerských hor zatopila strojvůdcovskou budku, uhasila oheň v topeništi… Tři mrtvá těla byla později nalezena v proudu řeky nedaleko od místa neštěstí. Vzhledem k tomu, že zbylé železniční vozy zůstaly na kolejích, nepřišel o život nikdo z cestujících. Ti mohli přes zadní vagon soupravu opustit. Malý dvounápravový služební vůz se totiž zapříčil a zabránil tak zřícení dalšího velkoprostorového čtyřnápravového vozu s cestujícími. Po dalším odplavení náspu však první dva vagony stejně sjely do řečiště. Stroj zůstal ve Smědé až do podzimu, teprve pak byly následky katastrofy zcela odklizeny. Do té doby si lokomotivu lidé fotografovali, děti se u ní koupaly a lezly po ní, byla pro ně exotickým eldorádem. Co to vlastně bylo za parní lokomotivu, kterou potkalo toto neštěstí? Patřila do druhé výrobní série z roku 1922, kterou vyrobila plzeňská Škoda, a dostala řadové označení 354.109. Lokomotivy této řady vykazovaly proti ostatním úspory na palivu a byly jednodušší

z hlediska provozního ošetřování. Osvědčovaly se dobrými jízdními vlastnostmi a hlavně přechodností téměř na všechny tratě byly všestranně upotřebitelné. Vyráběly se až do roku 1941 a vysloužily si přezdívku „Všudybylka“, protože jezdily snad téměř všude (poslední dojezdily u ČSD v roce 1978). Největší rychlost při jízdě komínem vpřed byla u lokomotiv této řady 90 km/h. Na rovině utáhly rychlostí 80 km/h vlak těžký 500 t nebo na stoupání 10 promile rychlostí 35 km/h soupravu o hmotnosti 400 t. Provozně jezdily rychlostmi 50–60 km/h na vedlejších tratích, což se projevovalo v malém opotřebení pojezdových částí. V roce 1938 dočasně převzaly 49 ks německé dráhy Deutsche Reichsbahn (DR), kde jezdily jako řada 77.3 až do konce druhé světové války. Lokomotiva řady 354.109 jezdila v depech Česká Lípa, Hradec Králové, pak byla začleněna v Liberci do DR a přeznačena na řadu 77 304. V depu Liberec vydržela až do osudného letního dne. Zdemolovaná lokomotiva byla po komisní obhlídce v řečišti určena ke zrušení. Stalo se tak v září 1958, kdy byla kompletně postupně rozebírána a vytahována na břeh. Tomuto úkonu pomáhalo i naše vojsko. Vyprošťovací práce si vyžádaly čtvrtou oběť „Všudybylky“, když se během nich smrtelně zranil přetrženým ocelovým lanem jeden z vojáků. Příčinou mimořádných událostí, při nichž zemřeli čtyři lidé, aniž by za to byl někdo zodpovědný, byly nečekané živelní události. Možná se tomu dalo zabránit, kdyby byl na jaře 1958 opraven jez a upraveno koryto poničené předchozími velkými vodami. Nakonec došlo nejen na opravu stěžejní železniční trati, ale i jezu pod frýdlantským zámkem. Od roku 2017 toto železniční neštěstí připomíná jedno z informačních stanovišť naučné stezky na Křížový vrch, která místy nehody prochází. Jan Dvořák

MÚ Frýdlant

Pavel D. Vinklát

↓ Průrvu překlenul provizorní most, po němž pomalu přejíždí osobní vlak do Frýdlantu se zvědavými cestujícími v oknech. „Všudybylka“, stojící v řečišti už při normální hladině vody, se stala na mnoho týdnů atrakcí hlavně pro místní děti, které si otevřely i kulaté dveře dýmnice ↘ Místem dávného železničního neštěstí projíždí motorový osobní vůz řady 840, zvaný RegioSpider. Na starou kamennou opěrnou zeď navazuje nový úsek z 50. let. K jezu přibyl rybí přechod. Obtokový kanál vybudoval v letech 2019–2020 státní podnik Povodí Labe za dohledu libereckého pracoviště AOPK. Stav v červnu 2023

města polského podhůří

Szklarska Poręba Zatímco u nás si spousta lidí není úplně jista, kde končí Jizerské hory a začínají Krkonoše, v Polsku v tom mají naprosto jasno. Městem Szklarska Poręba (vysl. Šklarska Porenba, česky Sklářská Poruba, německy Schreiber hau) protéká říčka Kamienna a co od ní stoupá jižním směrem, jsou Karkonosze, zatímco na sever míří Góry Izerskie. No, oficiální definice hranice obou pohoří bude asi sofistikovanější, i ta naše ale vyjadřuje zdejší genius loci, který předurčil Sklářské Porubě turistickou slávu. Jedno z největších a nejznámějších polských horských letovisk se katastrálně táhne vysoko do hor až na Wysokou Kopu, do Orle a Jakuszyc nebo na majestátní Szrenici. Výměrou je Szklarska Poręba 55. největší obcí v zemi, což je na veliké Polsko úctyhodné číslo. Přitom má „jen“ kolem 6 000 stálých obyvatel. O Sklářské Porubě se zmiňujeme snad v každém čísle časopisu a navštívili jsme ji mnohokrát, vyhněme se tedy tentokrát obvyklému profilu města a podívejme se spíš do míst, která nejsou turistům tak známá. Totiž do oblasti, kde obec vznikla. Kořeny

Sklářské Poruby jsou spojeny se skláři, kteří postupně těžili horský les, a vždycky, když na určitém místě dřevo vytěžili, přesunuli se dál. Na holinách se usazovali pastevci, kteří tu chovali zvířectvo a stavěli první domky. Osady se postupně měnily na vesnice, později sdruženy do jedné obce Schreiberhau. Koneckonců, výraz „poręba“ v názvu, který město dostalo v roce 1946 po příchodu polského obyvatelstva do dříve německého Slezska, znamená „mýtina“. Skláren na území dnešního města vyrostlo hned několik, první prý někdy před rokem 1366 v oblasti, které se dnes říká Szklarska Poręba Dolna, u křižovatky ulic Piastowska a Wiejska. O pár set metrů dál do kopce najdeme kostel Panny Marie Růžencové, nejstarší katolický svatostánek ve městě s původem v polovině 17. století. A když budeme Piastowskou ulicí stoupat ještě výš, dorazíme k nepřehlédnutelnému kostelu Neposkvrněného Srdce Panny Marie a k sousednímu pomníčku, který sděluje, že právě tady se rodila dnešní Szklarska Poręba. Ještě chvíli vydržíme stoupat – jsme

↓ Kostel Panny Marie Růžencové v Dolní Sklářské Porubě ↘ Zastavení naučné stezky Po stopách Wlastimila Hofmana

↖ Centrum Dolní Sklářské Poruby s kostelem Neposkvrněného Srdce Panny Marie ↑ Soví skály ve svahu nad údolím řeky Kamienné

přeci v horách – a dojdeme k velikému hřbitovu, který je sice zdevastovaný, ale kousíček od vchodu najdeme hrob spisovatele Gerharta Hauptmanna, který ve Schreiberhau dlouhá léta žil (viz např. K+JH 2/2021). Vedle hřbitova se můžeme napojit na červenou turistickou stezku, která nás zavede do říše stromů a skal, na prudké svahy nad korytem řeky Kamienné. Po cestě mineme Złoty widok, strhující „Zlatý výhled“ přes údolí na Krkonoše (my celou dobu jdeme po jizerské straně). Pozornější najdou i „Krakonošův hrob“, jednoduchý kámen, o kterém jsme si už také povídali (K+JH č. 7/2019). Na konci lesa se pak před námi objeví Dům Wlastimila Hofmana, proslulého výtvarníka, který v Porębě také žil. Horské město je s umělci všech oborů spjato od nepaměti – když pomineme skláře, tak nejpozději od přelomu 19. a 20. století, kdy se tu kolem bratrů spisovatelů Gerharta a Karla Hauptmannových vytvořila celá umělecká kolonie. Ale zpátky k Wlastimilu Hofmanovi – kromě jeho domu můžeme ve Sklářské Porubě projít celou naučnou stezku, jejíž panely jsou formovány vtipně jako malířské palety. Míříme dál po červené trase. Kolem romantických Sovích skal až ke kostelu Božího Těla z 19. století, kolem nějž je v kruhu rozestavěna křížová cesta s výhledem na hřeben polských Jizerek. Pak už dojdeme neznačenou cestou kolem dalšího hřbitova a přes lávku nad vlakovými kolejemi k nádraží. Cestou ještě při ulici Szpitalné mineme mohutnou nemocniční budovu, která nám připomene další zdejší fenomén – léčebné areály a zdravý horský vzduch. Ten má tady, v nadmořské výšce zhruba 700 m, být stejně kvalitní jako alpský vzduch ve výšce 2 000 m. Proto po městě a okolních svazích vyrostlo několik velkých sanatorií a nespočet vil pro návštěvníky toužící po zdravém prostředí a lázeňské péči. Od nemocnice to máme jen pár kroků na železniční stanici Szklarska Poręba Górna, odkud nás přímý vlak doveze až do Liberce. A budeme se těšit na návrat, protože Szklarska Poręba vydá na tisíc výletů! Lubor Lacina, foto autor

Marie Baštová

Hana Matěásková

Vrchlabští skauti pomohli vzácným modráskům

vrchlabským skautkám a skautům, rozšiřuje také do Krkonoš,“ s potěšením konstatuje koordinátorka Patronátů v Královéhradeckém kraji Monika Kašparová ze Skautského institutu. Projekt je založen na spolupráci tzv. triády: „Naší rolí je propojit tři důležité partnery: správce cenného území, průvodce – odborníka na ochranu přírody a zapojený skautský oddíl, školní třídu nebo jiný mimoškolní kolektiv dětí,“ vysvětluje Monika Kašparová. Správce ví, o která území je dobré pečovat (cenné chráněné i nechráněné přírodní lokality), ochránce ví, jak na to, a členové oddílu nebo třídy se aktivně s vyhrnutými rukávy a chutí zapojují do péče. „Po celé České republice máme vytipované přírodní lokality, o které je potřeba se starat, a tento zásobník lokalit postupně doplňujeme. K nim máme také vhodné ‚průvodce‘ pro další nové patronátní skupiny z řad školních tříd a skautských oddílů,“ dodává ještě Monika Kašparová. „Jsme moc rádi, že se skautské Patronáty rozšířily i k nám do Krkonoš. Dobrovolnická pomoc je nejen vítaná, ale pro krkonošskou přírodu nezbytná – a pomáhají nám školy, skupiny zaměstnanců různých firem, Brontosauři, Spolek přátel krkonošské přírody, skautské oddíly a dobrovolníci z blízka i zdaleka – a teď si skauti přibrali přímo patronát nad touto lokalitou. Děkujeme a máme z toho velkou radost,“ uzavírá Hana Matěásková.

Radek Drahný

Více na facebookových stránkách: spravakrnap okraslovacispolekvrchlabi skautsky.institut skautvrchlabi

Hana Matěásková

Holky a kluci ze skautského střediska Krakonoš Vrchlabí se v pátek 16. června nezalekli špatné předpovědi počasí a strávili odpoledne na louce na úbočí Jankova kopce ve Vrchlabí – lokalitě, kterou Správa KRNAP ve spolupráci s Okrašlovacím spolkem ve Vrchlabí a majitelem louky udržuje tak, aby poskytovala vhodný prostor ohroženému druhu motýla modráska bahenního (Phengaris nausithous). „Na louce se nás sešlo celkem 45, z toho 35 skautů a skautek v čele se svými vedoucími,“ říká Hana Matěásková z oddělení ochrany přírody Správy KRNAP. Odborným průvodcem se skautům stal skvělý entomolog Jan Vaněk, náš emeritní kolega ze Správy KRNAP, který vysvětlil, jaká je historie krkonošských luk a jak se v průběhu času vyvíjely, a pochopitelně nezapomněl objasnit specifický životní cyklus modráska bahenního. Ten je totiž docela zásadním důvodem jeho ohrožení, podobně jako u příbuzného ohroženého druhu – modráska očkovaného (Phengaris teleius), který by se teoreticky díky této péči mohl na modráskovou louku nad Vrchlabím také vrátit. Životním prostorem obou druhů jsou hlavně vlhké louky a pastviny s kolísající hladinou podzemní vody, které jsou kosené, zpravidla jednou, maximálně dvakrát ročně. Živnou rostlinou housenek těchto modrásků je krvavec toten. Ten ale nestačí. Zásadní je, že blízko musí být také suchá kyprá půda s mraveništi hostitelských mravenců. Bez mravenců by se modrásci vůbec neobešli. Asi za týden po nakladení vajíček se vylíhnou housenky, které po dalších třech týdnech pastvy na květech krvavce totenu spadnou na zem, kde zůstanou bezbranně ležet. Ze zadečku vypouštějí směs napodobující mravenčí feromony, čímž lákají mravence rodu Myrmica. To není jednoduché, protože ti se od mraveniště nevzdalují dál než na dva metry, a mnoho housenek proto uhyne. Dalším nebezpečím pro housenky jsou parazitičtí lumci, kteří do nich kladou svá vajíčka ještě při žíru. Když má housenka štěstí a mravenčí dělnice ji odnesou do mraveniště, mravenci ji v mraveništi krmí (a ona se ještě nevděčně přiživuje na jejich larvách a kuklách), až se housenka zakuklí. Někdy v mraveništi i přezimuje. Po dvou až třech týdnech se z kukly v ranních hodinách, kdy jsou mravenci chladem ještě neteční, vylíhne motýl a rychle, než se mravenci proberou, opustí mraveniště. „Část skautek a skautů hrabala a uklízela pokosenou trávu na kompostovací místa a druhá část se věnovala entomologickým experimentům – s Janem Vaňkem určovali hmyz, který byl zrovna na louce s námi. Děti si užily práci i poznávací zábavu, protože obě skupiny se po čase vyměnily,“ popisuje Klára Janatová z oddělení ochrany přírody Správy KRNAP. Projekt Patronáty, který se zrodil ve Skautském institutu, funguje už čtyři roky (viz i K+JH č. 2/2023, pozn. red.). Natáhl svá „křídla“ do všech krajů České republiky a nadále se rozvíjí. „Nyní se, i díky

↖ Dr. Jan Vaněk podává výklad pod dubem u rozcestí na lukách nad městem ↑ Údržba louky kolem motokrosové trati na Jankově kopci je inspirována modráskem bahenním (Phengaris nausithous)

archiv Obecního úřadu

Poniklá

zajímavosti

Když máš v muzeu orchestrion

Okresní správa politická v Jilemnici dne 13. 6. 1925. Čís. 22235. Hudební automat. Pan Josef Fišera, hostinský v Poniklé. Na základě zmocnění zemské správy politické v Praze uděluje se Vám povolení k používání hudebního automatu za plat v hostinci v Poniklé za těchto podmínek: 1/. že bude dbáno předpisů o policejní hodině, 2/. že nebude povolení toho zneužíváno k nemírnému pořádání tanečních zábav, 3/. že nebudou hrány písně urážející mravopočestnost dle § 516 tr. z. Za prodloužení této licence na rok 1926 jest nutno podati koncem měsíce prosince 1925 u zdejšího úřadu řádně kolkovanou žádost a připojiti předepsaný kolek na další povolení. Obecnímu úřadu v Poniklé k vědomosti a poznamenání. Vládní rada:

Kamila Antošová

V Krkonošském muzeu v Jilemnici je nyní k vidění a poslechu orchestrion. Zapůjčilo nám ho Severočeské muzeum v Liberci, přesto je spojen s našimi nejvyššími horami. Na počátku 20. století jej vyrobila firma Františka Jebavého v Trutnově, produkující orchestriony, harmonia a flašinety. Provozován pak byl v někdejším hostinci U Fišerů v Poniklé (zanikl v 50. letech 20. století). Pianový orchestrion s označením Filharmonie přehrává na vyměnitelném válci celkem osm skladeb – valčíky, polky a mazurku. Mechanické orchestriony měly v době svého největšího rozmachu, na přelomu 19. a 20. století, částečně zastoupit živou hudbu v hostincích a přilákat hosty. Jejich pořízení však nebylo nikterak levnou záležitostí, a proto bylo někdy řešeno pronájmem. Vložená investice se hostinským často nevrátila, ba naopak, skladby se časem ohrály a bylo potřeba dokupovat válce s novými skladbami. Závady, které také nebyly ničím neobvyklým, vyžadovaly odborný zásah, stejně jako ladění atd. Spouštění vypadá následovně: Po vytažení zhruba 70kilového závaží velkou klikou přes kladku se menší kličkou navolí skladba a do otvoru vhodí mince, načež se orchestrion rozezní a dle nastavení se melodie jednou až třikrát opakuje. Téměř okamžitě se orchestrion setkal se zájmem veřejnosti. V Jilemnici bude vystaven minimálně do 10. března 2024. David Ulrych ← Přepis úředního povolení z roku 1925 k placenému provozování orchestrionu

↓ Seznam písní, které se daly v Poniklé přehrávat, při pevněný na boku přístroje. Při zběžném pohledu se zdá, že nejmladší z nich byly foxtrot Véno, kde máš vlasy Richarda Falla a Fráni Vodičky (noty vyšly poprvé tiskem v r. 1926) a valčík Byla noc krásná májová Bohuslava Purgra (1931)

křížovka pomůcka: parsu, Asen, formát Mda, Losap, fotofilmu Moor, Meri, z 90. let aorist

lotyšské platidlo

pracovník na poli

MPZ Islandu

posuvný pohyb nohou

jeden z bratří Mrštíků

akkádská podstata bytí

poloostrov v severním Řecku

člen starogermánského národa

osobní zájmeno

podlahová krytina

vyrobená z modře kvetoucí rostliny

nával

jedna z měkkých stupnic

nedostatek světla

součást tříslovin

zmrzlá voda

časová spojka

indické koření

etiopská řeka

trumf v bridgi

starořecký bůh války

pokladny

2. tajenka

jubilejní

rodový svaz

nejdelší český silniční tunel

zkr. České knižnice

značka astatu

1. tajenka francouzský člen určitý

citoslovce bzučení

měnit (nářečně)

velký pytel

pádová otázka rival

slovensky ary

Dostojevského román

žvást

pásovec třípásý slovensky jinak

ruská řeka

vábiti

plť

slovensky jenom

pár opic

zakladatel bulharské dynastie

irská voj. organizace

atol v sou ostroví Karoliny

zkratka pro slečnu

francouzsky lev

část dne

hnisavé ložisko

část hodiny

část květu nedotčené porosty

český skladatel

značka kilobytu

výhodná koupě

truhla iniciály režiséra Lipského

nepoužívaný minulý čas

směnečné ručení slovensky jaká

koupací nádoba

jeden i druhý

část kladiva

kyselá pochutina

anglicky základna

egyptská poušť

domácky Alexej

Jiří Dvořák

směňovat peníze za zboží

KRKONOŠSKÉ SKÁLY – Větrný kámen

Nejvýchodnější žulový vrcholový skalní výchoz Krkonoš je veřejnosti téměř neznámý, ač téměř kolem něj ročně projdou desítky tisíc turistů, putujících od Slezského domu na Sněžku a zpět. Vystupuje na hraně jámy Lomničky (Kocioł Łomniczki) na úpatí Sněžky – u rozcestí, kde se od první tajenka Jubilejní cesty odděluje červeně značená „cikcak“ cesta, strmě stoupající na vrchol hory. Donedávna bezejmenný Větrný kámen, pojmenovaný v minulém desetiletí geomorfologem V. Pilousem (polská podoba jména je Wietrzny Kamień), je nízká skalní hradba s boční výškou do 3 m; údolní strana druhá tajenka je pochopitelně vyšší. Hradbu tvoří nepravidelně rozpukané deskovité bloky žulové horniny, zčásti sesuté. Větrný kámen se nachází na východní hranici žulového tělesa, samotná Sněžka už je tvořena kontaktními rohovci/svorem. Zajímavostí je, že v severním (dolním) bloku vznikla kruhovitá skalní mísa o průměru 30 cm, hluboká asi 12 cm. Přístup ke skalnímu tvaru není umožněn.

Novinkou v bohaté produkci převážně překladových přírodovědných knih z brněnského Nakladatelství KAZDA je téměř kapesní atlas‑klíč Stromy s podtitulem Rozpoznejte snadno 100 druhů. Brožovaná publikace na zdařilých kresbách – zobrazen je habitus stromu, listy (nebo celá větvička), květy a plody – představuje sto druhů stromovitých dřevin. Jde jak o původní středoevropské druhy, které známe z naší přírody, tak zčásti i o stromy cizího původu, se kterými se setkáváme v parcích či zámeckých zahradách. Knihu napsal německý biolog Holger Haag, autor řady publikací pro děti i dospělé. Více informací o knížce najdete v recenzi na straně 25 nebo na webových stránkách vydavatele (www.knihykazda.cz), kde si ji také můžete za cenu 279 Kč objednat. -dakn Atlásek Stromy zašleme dvěma vylosovaným soutěžícím, kteří pošlou správně vyluštěné tajenky červencové křížovky do redakce ve Vrchlabí do 24. 7. 2023, a to buď poštou, nebo e‑mailem (i zde uvádějte poštovní spojení) na adresu krizovka@krnap.cz. Tajenky křížovky z čísla 6/2023 znějí: geomorfologů, ve smrčině. Vylosováni byli a knížku Fotografové Krkonoš získávají Eva Cejnarová z Jablonce nad Nisou, Michaela Naňková z Prahy 4 a Miroslav Růžička ze Špindlerova Mlýna.

Jako strážce nad řekou Jako strážce obce ční nad údolím Malého Labe v Dolním Lánově kostel sv. Jakuba Většího, kam se vydaly naše kroky při přípravě dalšího dílu našeho letošního „kostelního“ cyklu. A opět je to cesta hluboko do minulosti. Svatojakubský kostel v Dolním Lánově totiž patří bezesporu k nejstarším stojícím církevním stavbám Krkonoš a nejbližšího Podkrkonoší. Tedy přesněji řečeno, jeho věž, presbytář a sakristie – protože právě tyto části dnešního kostela pamatují už přes pět století života v tomto údolí. Bývaly totiž kdysi součástí kaple utrakvistické (tedy „podobojí“) části církve, která tu byla postavena v letech 1511–18, tedy v době, kdy českému království vládli králové z litevského panovnického rodu Jagellonců Vladislav a Ludvík. Ale ani tato kaple nebyla prvním zdejším svatostánkem. Nejstarší známý doklad o existenci církevní stavby v Dolním Lánově pochází z doby vlády Karla IV., z roku 1355, kdy prameny uvádějí prvního lánovského kněze Mikuláše. Původní kostel padl pravděpodobně za oběť husitským válkám, a tak tu o pár desítek let později bylo nutné vystavět zmíněnou kapli, kde se přijímalo při mši svaté pod obojí způsobou, tedy i věřící se eucharistie, svaté večeře Páně, účastnili přijímáním chleba i vína, těla i krve Kristovy. V roce 1603, kdy zdejšímu panství vládl Hanibal, svobodný pán z Valdštejna, bratranec velkovévody frýdlantského Albrechta z Valdštejna, byl kostel dostavěn prakticky do dnešní podoby.

Stavbu navrhl a vedl architekt Carlo Valmadi, který byl v Podkrkonoší, především na valdštejnském panství Hostinné, velmi aktivní. Je autorem současné podoby kostela Nejsvětější Trojice i sgrafity zdobené budovy děkanství v Hostinném, mariánského (starého) kostela v Horním Maršově, sgrafitové výzdoby kostela sv. Jakuba v Dolní Olešnici či zámku v Horní Branné, stavěl i kostel sv. Václava v Heřmanových Sejfech (Rudníku) či faru v Chotěvicích. Jako jediná součást tehdejšího vybavení kostela se zachovala křtitelnice z roku 1607. Kostel byl na přelomu 16. a 17. století protestantský. Do roku 1624 tu jako pastor působil Valerián Bayer, který byl v důsledku počínající rekatolizace donucen k emigraci a kostel se po dalších deseti letech vrátil Římu a hlavně Habsburkům věrným katolíkům. Z roku 1828 jsou zdejší varhany z dílny významného varhanáře Ignáce Predigera z Albrechtic v Jizerských horách, které o půlstoletí později, roku 1874, přestavěl Amand Hanisch. Jedna z nádherných vitráží pochází z roku 1888, kdy ji kostelu věnoval Josef Zirm na připomínku „šťastné záchrany od utonutí dne 20. července 1848“. Do současné podoby pak lánovský kostel uvedly stavební úpravy na začátku 20. století, které mu vtiskly dnešní gotizující prvky. A z té doby pochází také bohatá, návštěvníka skoro ohromující výmalba interiéru – dílo Franze Schreiera z Ketzelsdorfu (Kocléřov, dnes součást obce Vítězná).

Jakub Kašpar (3)

↓ L etopočet nad portálem kostela zaznamenává rok Valmadiho přestavby; svatý Matouš ze Schreierovy výmalby ze začátku 20. století; vitráž, kterou věnoval kostelu Josef Zirm, vděčný za záchranu před utonutím

Jiří Bašta

Jakub Kašpar Kamila Antošová

↑ Pohled do výšky kostelní věže sv. Jakuba Většího

↗ Kamenné reliéfy, pocházející zřejmě ještě z původní utrakvistické kaple ze 16. století

Kostel dnes nemá vlastního faráře a zdejší fara je opuštěná a čeká na budoucí využití. Velmi živě je využívána nedaleká budova někdejší hřbitovní márnice, kterou využívá jako svoji klubovnu zdejší skautský oddíl a Dolní Lánov tak patří k místům s nejunikátnějšími skautskými klubovnami v zemi. Docela bohatě však žije i samotný kostel. Každou neděli tu slouží mši svatou vrchlabský katolický farář P. Jiří Šlégr. „Účast na bohoslužbách se docela mění. V zimě se nás sejde někdy i méně než deset. Když je ale chalupářská nebo turistická sezona, bývá nás v neděli klidně i přes padesát,“ říká farář Šlégr a přidává informace o tradiční svatojakubské pouti, která se koná obvykle nejbližší neděli k 25. červenci, kdy se sv. Jakub Větší připomíná v kalendáři. Oblíbené jsou i zdejší postní či adventní koncerty, na nichž vystupují skvělí hudebníci a zpěváci – učitelé z vyhlášené ZUŠ Karla Halíře ve Vrchlabí či jejich hudební přátelé. Ani lánovský kostel rozhodně není v dobrém stavu. I on utrpěl odsunem původních německy mluvících obyvatel a následnou ra-

zantní „změnou priorit“ za vlády komunistické strany. Nedobře je na tom statika kleneb a krovy, opravu by zasluhovaly i vitráže či zmíněná krásná Schreierova vnitřní výmalba. „Na všechny opravy by byly potřeba miliony korun. Postupujeme po jednotlivých krůčcích, jak se nám daří postupně peníze shánět,“ popisuje farář Šlégr. Přispět mohou nejen návštěvníci bohoslužeb, poutní mše či koncertů, ale každý. Existuje k tomu i sbírkový účet vrchlabského děkanství 109 602 0309 / 0800, kam je možné dary pro lánovský kostel posílat. Správný variabilní symbol je 999 a do zprávy pro příjemce se hodí napsat, že jde o dar na kostel. Jakub Kašpar Literatura: Zuzana Křenková, Vladislava Říhová: K historii kostela sv. Jakuba Většího v Dolním Lánově. In: Monumenta vivent. Sborník Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Josefově, 2013

Jakub Kašpar

↓ Pohled kostelní lodí k hlavnímu oltáři prozrazuje charakteristický rukopis architekta Carla Valmadiho

← Špindlerovka a Malý Šišák, nedatováno, 17 × 23,5 cm, pastel

Z malířčina deníku (dokončení)

jsme letlampu, 5 kg zelené skalice a 3 kg Merylu; od pana Šíra 50 kg cementu. Emil kramlí vyškrabával omítku ze spár ve zdi i v podezdívce kamen a spáry vypaloval letlampou. Dva dny jsme měli vytrhanou podlahu, špatně se přikládalo. Porád jsme větrali, je z toho protivný a škodlivý zápach. Emil chce kopat pod postiženou stěnou do hloubky 30 cm a udělat z cementu stěnu v zemi, odizolovat lepenkou a asfaltem. Až přijde pan Braun, postaví na to podezdívku z cihel a na ni trám, který je už dva měsíce přichystán za chalupou. Je z našeho stromu, který v lednu vyvrátila vichřice. (…) Ještě by bylo třeba nad chalupou položit do země odvodňovací trubky. Když se vše udělá pořádně, snad se nám podaří houbu zdolat a vyhubit. (…) Emil s Oldřichem udělali už betonovou podezdívku, vlastně základ zadní stěny. Dnes ji potřel asfaltem, položil na ni lepenku a tu taktéž naasfaltoval. (…) Seděli jsme u oběda. Venku řádila vichřice, opřela se do chalupy, temná rána a stěna nad podkopaným místem se sesunula o 12 mm. Polepila jsem spáry lepicí páskou, abych sledovala, jestli se trámy dále prohýbají. Emil je podstavil cihlami. Konečně přišel pan Braun. Chtěli vsunout připravený trám na místo. Byl dlouhý 2/3 délky celé stěny, na jedné třetině to drželo. Když začali vytahovat cihly, kterými byla stěna podepřena, opět se pohnula, takže mezera u stropu byla už 3 cm. Naštěstí přijeli s vejtřaskou nakládat klády na naší louce a půjčili nám hever, kterým Emil stěnu zase zvedl. Byl to nervák. Pan Braun byl u nás tři dny po sobě, bylo to zase před koncem prázdnin (…)

Marie Hlobilová Mrkvičková

27. VII. 1965 Máme v chalupě menší blázinec. Znovu se na stěně světnice objevila houba. Emil nejdříve vyjednával s panem Braunem. Ten dělá sena a přijde až za tři týdny. Emil si tedy oblékl staré zalátané manšestráky a začal bourat zadní stěnu u sporáku. Chalupa se třásla, sklenice z poličky spadla, a trámky, které tam E. v roce 1948 dával, ne a ne povolit. Tak začal bourat podezdívku a teprve pak trámy dostal ven. Vznikla díra 180 cm dlouhá a 40 cm vysoká. Provizorně ji zatloukl prkny, ale škvírami by sem mohlo vlézt i něco většího. Dělal to celý den. V neděli zase vytrhal podlahu u sporáku, tam byla také houba. Poněvadž páni Brauni používají hřebíky 15 cm dlouhé, byla dřina podlahu vytrhat. E. odnosil hlínu i kameny. Dřel se jako kůň. Musel dát nové trámky, přitesat je, a nová podlahová prkna. Když jsme byli v Jilemnici, koupili

Emil Hlobil

Deník malířky Marie Hlobilové Mrkvičkové jsme minule opustili v místě, kde se po intermezzu s vyšetřováním vloupání do chalupy vše vrací do pravidelného rytmu prací na chalupě a na louce, střídaných výlety. Pevné místo v rozvrhu mělo obživodárné malování, zatímco Emil Hlobil, skladatel, pracoval o prázdninách soustředěně na partiturách, nerušen pracovními povinnostmi na konzervatoři, později AMU. Oba se tedy věnovali svým povoláním stejně jako ve městě, ale tady je prokládali chalupařením à la 19. století. Mozaika záznamů o práci na louce, se dřevem, o výletech a příchozích návštěvách, především hudebníků rekreujících se na boudě Hromovce, patřící Českému hudebnímu fondu, je stále hodně podobná a zdá se, že útržkovitost deníku, vedeného vždy jen něko- 1. února 1967 jsme dostali dopis z národního výboru Šp. Mlýna: lik let mezi dlouhými přestávkami, vůbec nevadí. Líčení rekreace Střecha Vaší chalupy v Labské se prolomila. Okamžitě přijeďte. v přírodě přerušuje několik dobrodružnějších momentů z oboru Emil si objednal telefon s NV Šp. Mlýn. Za půl hodiny zvoní z pošty, stavební údržby, způsobených především ↓ Marie Hlobilová Mrkvičková a Emil Hlobil na chalupě v r. 1982 přírodními vlivy: vichřice, sníh… a houba.

← Hořce, 1964, 17 × 22,5 cm, pastel

že tam máme telegram: Střecha Vaší chalupy je celá. — Oddychli 26. III. 1967 jsme si. Vtom volá tajemník z NV: „Probořila se střecha chalupy dr. Blehy, bylo to mylně hlášeno, čísla chalup jsou pod sněhem. Na Krkonoších je sněhu, že si to nikdo nedovede představit. E. a M. denně odhazují sníh ze střechy a od oken, abychom nebyli jako Přijeďte ihned sházet sníh ze střechy, nebo se Vaše chalupa zřítí v jeskyni. (…) Včera v poledne přijeli Blehovi s jednou dcerou, dírou také!“ (…) Blehovi odjeli autobusem ráno. Ale už tam nebyli nic platni. Pro- vlezli dovnitř a oknem vystěhovali židle, nádobí, misník, malovanou padla se i druhá půlka střechy, jen komín trčel. Stropy tu tíži nevy- truhlici, tři lavičky, dvě malované skříně. Na našich saních jim Emil pomohl odtahat nábytek k nám, byla to hrozná dřina, Mařenka držely, prolomily se, zdi z trámů se zbortily, vyduly. Pouze kamenné s Andulkou v koších nosily nádobí a nářadí. V hrncích a pekáčích zdi drží. Blehovi vyrazili okno a vytáhli kolovrat, dvě židle, svatý byl led, ve všem hrozně smetí (…). Při loučení nám bylo smutno, obrázek malovaný na skle. Všechno ostatní je zasypané, zavalené. 18 let jsme tu vedle sebe v létě žili, děti spolu vyrůstaly. Pohled na zříČechovi už o Vánocích metrový nával sněhu sházeli. Před třemi týdny Ilja Čechů s kamarádem jel znovu shazovat sníh z jejich chaty. cenou chaloupku je skličující. A už jim tam lidi všechno zpřeházeli, zásuvky vyházeli na zem, vyřezávanou židli ukradli. Tři dny to dělali. A teď znovu tam bylo 1 m sněhu, Čechovi tam jeli na pololetky a nadřeli se (…) Blehová v sobotu večer ve 22 hodin po návratu nám telefono- Pobořenou chalupu nakonec vyzmáhali a dostavěli noví sousedé vala: „Je to hrozný pohled, my už jsme se tímto s Třídomím roz- Bednářovi. Prázdninové pobyty se vrátily do běžného rytmu… Deník je zachycuje především v osobně i celospolečensky klidnějších loučili. Chcete-li zachránit Vaši chaloupku, musíte jet okamžitě, za týden může být pozdě. Tři dny už do sněhu prší a v noci to zmrzne. časech a končí opravami v první polovině 80. let. Dál pokračují už jen fotografie. Sníh těžkne. Jen tam ale nespěte!“ Jiří Bašta Emil a Oldřich se rozhodli, že jedou ráno v 6 hodin autobusem z Florence. Nachystali ↓ Emil Hlobil (vlevo) se zeti Jiřím Baštou (na střeše) a Oldřichem Vlachem mění střechu v r. 1982. O rok dřív veliké krupobití proděravělo starou krytinu na šindelích jako řešeto jsme jídlo, nalila jsem do placaté lahve koňak a v jednu hodinu jsme šli spát. V půl čtvrté byl budík, za hodinu už šli na autobus. Večer jsem říkala, ať se radši chalupa zboří, než aby přišli k úrazu. Emil slíbil, že budou spát u Čechů nebo u hajných, že se Prášila vyptá na postup (…). 1 m³ sněhu váží 6 q, je nasáklý vodou, tedy na střeše bylo přes 800 q sněhu. Okna nebyla vidět. Nejdříve proházeli cestu ke dveřím, shodili čepici sněhu z komína a zatopili. Odházeli sníh na hřebenu střechy po celé délce, takže tam vznikl chodník, jen hřeben vyčníval 5 cm. Od hajných měli lana, aby se přivázali, až budou odhazovat z té vyšší strany. Oldřich si tam stoupl. Emil mu povídá, nestůj tam, může to ujet. Oldřich přešel na tu půlku střechy k lesu, něco udělalo lup, Emil se otočí a vidí prasklinu ve sněhu, druhé lup, a vtom se řítí sníh z celé přední strany, láme se v metrových promrzlých kvádrech a s rachotem letí až k rybízům.

Marie Hlobilová Mrkvičková

Střecha zůstala jako zametená, černá, a byla celá. Oldřich zbledl a povídá: Pojďme si zakouřit! Dali si štamrple. Byli tam sami široko daleko, Čechovi už odešli také, předtím jim dali jim klíč, aby u nich spali. Aby se vazba nezbortila, za 10 minut už zase byli na střeše, odhazovali sníh, až se z nich kouřilo, až do večera do šesti hodin. Pak teprve si šli udělat večeři a lehli si už klidně u nás. Celé pondělí a úterý dopoledne na tom ještě pracovali. V pondělí odpoledne přišel pan Braun, kterému jsem poslala telegram, a pořádně jim pomohl. Za chalupou vršili sníh jako hradbu. Až to začne tát, to bude vody! — V úterý večer se vrátili oba bohatýři unavení, utahaní, s rukama opuchlýma, ale spokojení, že zachránili chaloupku.

návštěva

Do školy jsem chodil sedum kilometrů

Oblast jihozápadního Podkrkonoší, též nazývaná Horní Pojizeří, byla vždy domovem česky hovořících obyvatel a dosud se zde drží pozůstatky krkonošského nářečí. Rodina Zbyňka Vrkoslava žila před válkou a během ní na okraji obce Benešov u Semil. Důležitý byl kontakt s příbuznými v Držkově, kam pravidelně docházeli i v období protektorátu. Koncem války se takřka třináctiletý Zbyněk jako „dětská spojka“ zapojil do odboje a zrakem dospívajícího chlapce bedlivě sledoval situaci. Vrkoslavovi v Benešově nepatřili mezi materiálně zajištěné hospodáře, a tak se na jaře 1946 rozhodli přesunout za jistou prací do Jablonce, resp. Janova nad Nisou. Rok po válce byli původní německy hovořící obyvatelé podhůří Jizerských hor již téměř vysídleni a příchozí dosídlenci vytvářeli nové společenské vazby. Vaši rodiče a prarodiče pocházejí ze západního Podkrkonoší, respektive Horního Pojizeří. Mohl byste stručně nastínit jejich působení před vaším narozením? Maminka Božena se narodila v roce 1909 v Držkově v nádražním domku, kterej už je dneska zbouranej. Její otec František Berka byl nádražák a vdovec; původní babičku Berkovou nepamatuju, protože jako mladá umřela na souchotiny. Dědeček se znovu oženil a vzal si novou manželku Julii, takže ta maminku vychovávala. Maminka se v Držkově vyučila švadlenou, to už bydleli v postavenym baráku v Držkově, a dali se dohromady s tátou Josefem (* 1909), kterej pocházel z Benešova u Semil. Jezdil za ní do Držkova kolem Kamenice na kole. Rodina Vrkoslavova pochází původně z Loukova a babička Františka, rozená Koldovská, byla ze Tříče. Děda Josef Vrkoslav už koupil baráček čp. 94 v Benešově, ve kterym právě po svatbě táta s mámou bydleli a kde jsem se v červnu 1932 narodil. U baráčku byl malej sad, okolo deseti jabloní, tak babička s dědou pěstovali ovoce a na podzim po sklizni jezdili do Jilemnice na trh. Jednou jako malej, ještě před válkou, jsem byl s nima. Děda půjčil povoz taženej buď koňma, nebo volama vod sedláků, kterejm přes léto pomahal. Měli i malý hospodářstvíčko pro svoji spotřebu: pár brambor, dvě kozy, ale do fabriky nechodili. Táta pracoval po stavbách jako dělník, montoval dráty atd.

Pan Vrkoslav má velké zázemí v rodině. Příbuzní ho čas od času vezmou na výlet, a tak je i ve svých jednadeva desáti letech aktivní. Rád v televizi sleduje cestopisné dokumenty. Aktuální situaci komentuje: „V životě jsem si nemyslel, že se dožiju takovýho věku. Už ani není nikdo z party, se kterou jsme chodili na pivo, ale snažím se žít.“

Jak vzpomínáte na rodný Benešov ještě předtím, než jste chodil do školy? Před školou si toho moc nepamatuju. Často jsme v létě jezdili do Držkova, za babičkou a dědou Berkovými, ti byli fajn. Z Benešova přes Příkrý a Bozkov do Jesennýho jsme šli pěšky, přes dva kopce, a pak dvě stanice vlakem, jinak by byl vlak drahej. Byli jsme docela na samotě, tak kamarády jsem měl až ve škole. V roce 1935 se narodil brácha Standa, ale v tu dobu byl tři roky velkej rozdíl, tak měl pak jiný kamarády. Že jsem byl starší, tak jsem všechno vodnášel já (smích). Do školy jste začal chodit v září 1938 a brzy přišel zábor hranic… Tohleto jsme moc nepocítili, protože jsme zůstali v republice, pak protektorátu, a Sudety byly v tu dobu daleko. Něco se doneslo ze Semil, tak lidi dělali hloučky a bavili se, ale nic se tu nedělo. V Držkově, kde jsem byl každý prázdniny i jindy v roce, byla hranice 100 metrů od baráčku, byla tam i celnice. Tanvald a Velký Hamry už byly Sudety a tam se pašovalo. Dělil to potok, a když tam byl dobrej celník, chodilo se vyšlapanou cestičkou vedle. Pašovalo se ponejvíc jídlo, hlavně maso, z Říše do protektorátu, protože tam byl nedostatek. Do školy jsem chodil do Benešova, tam byla obecná i měšťanka,

← Rodný dům Zbyňka Vrkoslava v Benešově u Semil čp. 94, kde se říkalo Na Muchově, počátek 30. let ↓ Dámské krejčové z Držkova, maminka Zbyňka Vrkoslava Božena třetí zprava, pře lom 20. a 30. let

→ Babička a děda Berkovi z Držkova, 30. léta

celkem velká škola. Řídící Plíva už učil mýho tátu a vždycky mi řikal, že byl chytrej, ale neměli peníze na študování. Tak mně dával najevo, abych pokračoval ve študiu dál. Za války to měl táta s prací takový divoký a nestabilní, tak to držela spíš máma. Ta musela šít ruksaky a jiný vojenský věci pro wehrmacht. Byla to stabilní práce a ta fabrika, pro kterou to šila, byla v Lomnici nad Popelkou, tak to táta, v zimě na sáňkách a v létě na kole, vozil do Lomnice. V dvaačtyřicátym nám zavřeli měšťanku, protože k nám přišli národní hosté. Po bombardování Německa Němci šafovali s lidma, tak taky dali bydlet nějaký do měšťanky. Takže do měšťanky jsem chodil do Semil, sedum kilometrů jsme chodili celá parta, sedum až deset kluků a holek. Vstával jsem brzo ráno, máma mi do tašky dala termosku, namazala mně chleba a šlo se. Autobus, co měl jet mezi šestou, sedmou, byl na dřevoplyn, ale měl špatný dřevo, tak to nenaplynoval a jel v devět, tak jsme si zvykli chodit pěšky. V zimě na lyžích, měl jsem pěkný jasanky, co mi zařídil táta. Na zimu jsem měl teplý triko, co mělo zapínání vzadu, jinak se nosila košile, co nám šila máma. Za války se čachrovalo s kouskama látek, tak nám máma něco občas ušila. Taky mi upletla teplej svetr a měl jsem kabát, ale v létě se chodilo nalehko a bez bot. Dokud to šlo, tak se chodilo bosu, a jinak byly dřeváky – polobotky s 4–5 cm vysokou dřevěnou podrážkou, aby se dala bota vohejbat, tak dva špalíčky byly spojený kůží. Manšestrový dlouhý kalhoty jsme měli až pozdějc. Semilskou školu nám po dvou letech zrušili a chodil jsem do Loukova. Táta pak dělal koncem války v Hájích ve fabrice u Gerla, tak jsem mu nosil v sobotu obědy. Do kostela jste nechodili? Babička s dědou byli věřící, babička chodila v neděli na osmou na ranní mši a děda chodil vod deseti na tzv. hrubou mši, jak se říkalo. Chodili do katolickýho kostela do Loukova. Táta nemoh vidět kostel a faráře ani za nic na světě a máma na to neměla čas. Já na to taky nebyl, náboženství jsme měli už v obecný, tak jsem do kostela moc nechodil a vod mladýho loukovskýho faráře jsem dostal facku, že jsem mu lhal. Už čtyřikrát jsem v kostele nebyl, to se mu nelíbilo, tak jsem zalhal, že jsem tam byl. On na to: „Co jsem měl na sobě?“ Já

na to, že to bylo fialový, což nebyla pravda, tak jsem dostal facáka. Když jsem to řek doma tátovi, tak na něj málem vyletěl, ale nemusel jsem už chodit na náboženství. Čím se většina lidí v Benešově a okolí před válkou a během ní zabývala? Většinou to byli sedláci. Za války kšeftovali sedláci s chalupníkama. Třeba táta dostal vod sedláků žito za to, že jim pomáhal, šel dolů do mlejna, tam to namlel a měli jsme mouku. Něco se pak peklo doma. Všechno bylo na lístky a to nestačilo, tak se to dohánělo timhle způsobem, načerno. Občas mě táta brával s sebou, když se šlo do mlejna, abych hlídkoval, aby tam nebyl policajt. Táta taky chodil do lesa a jednou si mě vzal stranou a šli jsme. Narazil tam na uprchlý zajatce, který hledali partyzány. Nemoh je vzít do vesnice, protože lidem se nedalo věřit. Tak jsme jim nesli jídlo a já hlídkoval, jestli je čisto. Nedůvěra mezi lidma byla velká. Koncem války vám bylo skoro třináct let, zapojil jste se do nějakých akcí? V druhý polovině dubna 1945 už Němci kolem Jizery utíkali pryč a začalo se to měnit. Chlapi z vesnice se zvedli a stáhli se do lesů na skály nad Jizeru a hlídali silnici, aby Němci nepřišli do vesnice. Tak jsem se toho taky účastnil a dělal spojku mezi vesnicí a lesem, podával jsem hlášení, že se nic neděje (smích). Na stromě měli krystalku na baterku. Doma jsme rádio neměli, ale táta chodil k sedlákům poslouchat Londýn, ale museli si věřit. Pak Němci odhazovali zbraně a v údolí podél Jizery se na zemi válelo všechno možný, taky jsem měl pistol, ale moc jsem se tomu nevěnoval, a táta byl taky proti, abych si něco neudělal. Pak to začalo 3. května v Semilech, 5. v Praze atd., ale to je známá historie. No, nadšení bylo tenkrát vobrovský, když válka skončila. Taky našim údolím projela část Rudý armády, ale ve vesnici u nás nebyli, všechno se to soustředilo v Semilech. Ani žádný →

←← Z byněk Vrkoslav s maminkou Boženou (vpravo dole) na ná vštěvě v Držkově V Potůčkách, vedle teta Julka Kobrová, vlevo nahoře babička Julka Berková a dvě příbuzné Ježkovy z Železného Brodu, 1934 ←← Bratři Zbyněk a Standa Vrkoslavovi s babičkou a dědou Vrkoslavovými v Benešově u Semil, 1937

← Bratři Zbyněk a Standa Vrkoslavovi v nových manšestrových oblecích, přelom 30. a 40. let ↑ Třetí třída benešovské obecné školy s učitelkou Sturmovou, Zbyněk Vrkoslav třetí zprava nahoře, 1941

Němci z vesnice pryč nešli, protože tady žádný už nebyli. Mě v ty květnový dny drželi doma, ale táta se toho účastnil. Táta pak koncem května 1945 musel na nějaký vojenský cvičení na Smržovku. To už jsem měl kolo, který mi táta koupil v Semilech, kde se rozprodávaly konfiskáty po Němcích. Tak jsem jel za tátou z Držkova na kole a celej ten kus z Tanvaldu až do Smržovky byli všude samý Rusáci, to byl jeden velkej tábor, kde bylo místo, měli postavený stany. Když jsem tam projížděl, tak jsem měl strach, aby mně neukradli kolo (smích). Po válce jste se zapojili do osídlování pohraničí a stěhovali se do Jablonce nad Nisou. Co tomu předcházelo? Po válce hledali lidi do pohraničí. Z Benešova se nikdo moc nestěhoval, měli tam svoje hospodářství. Táta se toho ale chytil, že tady není pořádný živobytí. Vodjel na Jablonecko a sháněl, kam bysme šli. V šestačtyřicátym, někdy na jaře, jsme se přestěhovali do Janova nad Nisou. Nejdřív tam táta dělal asi půl roku domovníka v sokolovně, ale pak se uvolnily baráky a přestěhovali jsme se do roubený chalupy, kde už nikdo nebyl. Němce tou dobou stěhovali do Německa, některý jsem tam ještě zažil. Přišli jsme tam ale až

na druhou vlnu, kdy byly baráky prázdný a vystěhovaný. Táta se ani toho zlatokopeckýho osídlování v pětačtyřicátym účastnit nechtěl, protože šel hlavně za prací, pak dělal v LIAZ a máma ve školce. Školu jsem dochodil v Jablonci, chodil jsem tam na JUK – jednoroční učební kurs. Děda zemřel asi rok potom, co jsme se odstěhovali, a babička dožila s náma v Janově. Jak jste se sžili s novým prostředím? Když to nastalo, tak jsem byl zarmoucenej. Byl jsem zvyklej na jinej život, Jizeru atd. a teď velkoměsto, hodně lidí atd. V tu dobu už tu byli Češi, jablonecký Němci byli pryč. Ve třídě nás bylo 46 a nepamatuju, že by byl někdo Němec, jen pár ze smíšenejch manželství. Všechny ty sklárny, bižuterie, fabriky podle jména i klientely zůstávaly, převzali to Češi, ale nechali si ty německý specialisty, aby to fungovalo. Ale nějaký napětí nebo rozpory jsem tady nevnímal, ani v Jablonci, ani v Janově. Pak jsem chodil do Jablonce na uměleckou průmyslovku, kterou jsem skončil v roce 1950. Po únoru 1948 se měnily kabáty, to se taky moc dobře pamatuju. Děti hoteliérů, kapitalistů atd. najednou byli svazáci v modrejch košilích (smích). Už mezi

← Zbyněk Vrkoslav (vpravo) se spolužákem Mirkem Kasanem, též studentem jab lonecké průmyslovky, v rámci povinné brigády jako průvodčí v tramvaji na trase Janov–Rychnov u Jablonce n. N., 1949 ↓ Vrkoslavovi před Zbyňkovým odchodem na vojnu, 1952

→→ Svatební foto Zbyňka a Květy Vrkoslavových, 9. října 1954 →→ Rodiče Josef a Božena Vrkoslavovi s manželkou Květou a dcerou Lenkou na Sněžných jámách, konec 50. let

náma to bylo rozdělený na party, jestli seš demokrat, nebo komunista, ale já politiku nedělal, tenkrát to působilo na člověka trochu jinak a mezi všema byli kariéristi. Já byl spíš takovej dobrodruh. Asi půl roku jsem dělal v Bižuterii a v novinách byl článek, že je nábor na zkoušky na pilota. Napsal jsem tam a jel do Prahy dělat zkoušky. Ty jsem udělal, ale že nás bylo moc, tak mně nabídli místo technika. Tak jsem šel na dva roky na Vojenskou školu leteckých mechaniků a pak jsem musel dva roky sloužit v armádě. Ta škola byla v Praze? Ne, v Liptovskym Mikuláši na Slovensku a potom u stíhacího pluku v Žatci, kde jsem vyfasoval MiG 15 a zažil jsem tam ještě západní letadla. Na vojně jsem potkal kočku, musel jsem se voženit a dopadlo to tak, že jsem se vrátil do Jablonce k řemeslu a v Bižuterce pak pracoval jako mistr a rytec. Tam jsem strávil celej život. S manželkou Květou máme dvě dcery a syna. Jablonec se nachází na úpatí Jizerských hor. Navštěvoval jste je často? Navštěvoval, v 50. letech jsi tam skoro nepotkal živáčka, noví přistěhovalci měli jiný starosti než turistiku. Já se turistice věnoval celej život, v létě hlavně s rodinou a v zimě spolu s bráchou nebo s pánskou partou jsme jezdili na běžky, ale nikdy jsem nezávodil. Na Smědavě byla lesácká chata, která byla o víkendu zavřená. V 60. letech ote-

vřeli dveře na chodbě, postavili tam velkej hrnec s čajem, 8–10 hrníčků a byla možnost se tam zadarmo napít, dopoledne byl čaj ještě teplej. V tu dobu začala v Jizerkách trénovat Dukla Liberec, tak tam prošlapali tratě a lidí bylo v Jizerkách už víc. S rodinama jsme pak taky často jezdili do Tater, když byly děti vodrostlejší. Taky jsem byl dobrovolným členem ochránců přírody Jizerských hor, když vyhlásili v roce 1968 let CHKO. Měli jsme pravidelný pochůzky, šéfa nám dělal Lánský a snažili se udržovat čistotu a pořádek v horách. Taky se dělaly brigády, ale pak v polovině 70. let naskočila Horská služba a přebírala to pod sebe. Taky jsme v 70. letech byli s bráchou na běžkách v Krkonoších. Z Harrachova jsme jeli na Pomezní Boudy a druhej den zpátky. Zastihla nás vichřice, omrzl mi obličej a brácha mi třel nos, aby mě zahřál. Tak jsme z toho měli ještě dlouho srandu (smích). Libor Dušek

foto rodinný archiv

pomníček na červenec

OZNAČENÍ HORSKÉHO VRCHOLU Waligóra, Góry Suche Vyznat se v polských kopcích kolem Broumovského výběžku, to už chce řádné znalosti. Snad každý hřeben je tam samostatným pohořím, některé z nich vedou až do Čech, ale za hranicí se jmenují úplně jinak, a některé hory jsou zase součástí většího pohoří, které má opět jiný název. Rozhodně se to vše vyplatí prozkoumat, protože kopce za hranicemi v Polsku jsou nádherné – mají ostré tvary, dramatické panorama a nejsou příliš obleženy turisty. Jedněmi z nejkrásnějších jsou přímo na hranicích Góry Suche, které se na české straně jmenují Javoří hory. Společně s útvary Czarny Las, Pasmo Lesistej a Góry Krucze (Vraní hory) tvoří takzvané Góry Kamienne a nejvyšším vrcholem Gór Suchych i Kamiennych je Waligóra – 933,88 metru vysoký kopec tyčící se nad poetickým Průsmykem tří údolí (Przełęcz Trzech Dolin). Tam se turisté scházejí u slavné chaty Andrzejówka, která byla otevřena v roce 1933 pod názvem Andreasbaude,

a vydávají se několika možnými cestami nahoru na Waligóru. Nejkratší je přímý výstup jižním směrem od chaty, jde ale o velice prudkou, až extrémní cestu. Je však také možné Waligóru obejít a na vršek se dostat pohodlněji z druhé strany. Z vrcholu samotného bývaly kdysi krásné výhledy a po druhé světové válce tu dokonce stála rozhledna, dnes je ale vršek zarostlý a k dispozici je tu jen malá paseka a kamenné označení vrcholu, které je naším dnešním pomníčkem. Přesto je dost důvodů, proč se na Waligóru vyškrábat. Třeba pokud skládáte takzvanou Korunu hor Polska – dosažení nejvyšších 28 vrcholů polských pohoří, na které vedou turistické trasy. Nebo když kompletujete Korunu Sudet (22 nejvyšších vrcholů v pohraničních horách Polska a České republiky) či Korunu polských Sudet (31 kopců na polské straně). Anebo proto, že chcete dojít až do Čech – z Waligóry je to jen kousek, cesta se vine srázy i po vrstevnicích a plus minus za hodinku jste pod nejvyšší horou české části Javořích hor, Ruprechtickým Špičákem (880,2 m). A tam najdete funkční rozhlednu, ze které je fenomenální výhled na okolní hory, samozřejmě s Waligórou v čele!

Lubor Lacina, foto autor

autoportrét, 50. léta

fotografové Krkonoš

Walter Hahn * 20. 4. 1889 Berlín † 24. 11. 1969 Drážďany

Německý fotograf, který se proslavil především snímky z prostředí horolezců v Saském Švýcarsku a leteckými záběry (nejen) Drážďan. Ale několikrát navštívil i Krkonoše.

Narozen v Berlíně, po úmrtí otce se v jeho devíti letech rodina přestěhovala do saských Drážďan, kde dokončil základní školu a vyučil se litografem (1907). Od roku 1904 se začal věnovat fotografování a zároveň i skalnímu horolezectví – 4. 11. 1905 vstoupil do horolezeckého klubu Gipfelstürmer. Důležitý pro něho byl rok 1920: oženil se a otevřel vlastní fotoateliér v Drážďanech–Novém Městě. Kromě portrétů se zaměřoval i na architekturu a krajinu; již o rok dříve pořídil své první letecké snímky. V následujícím roce 1921 se narodil syn Heinz Wolfgang, který se také vyučil (1936–39) fotografem; za války byl fotoreportérem u Luftwafe (nezvěstný od r. 1943). Díky šťastnému spojení zájmu o horolezectví a fotografování, podpořenému mladickým elánem, se rané Hahnovo dílo stalo základní dokumentací éry bouřlivého rozvoje pískovcového horolezectví v oblasti Labských pískovců především na saské, ale i na české straně této skalní oblasti. Sám Hahn ve skalách nejenom fotografoval (s velkou kamerou na skleněné desky to vyžadovalo značnou fyzickou zdatnost), ale sám aktivně lezl, na kontě má i několik prvovýstupů na skalní věže. Fotografoval jen za pěkného počasí, jeho černobílé snímky jsou vždy kontrastní, s velkou hloubkou ostrosti a výraznými mraky (zvýrazňovanými pomocí barevných filtrů). Nefotil jen samotné horolezce, ale také okolní přírodu i stavby, takže se dnes jedná o cenný srovnávací materiál změn v krajině. Kromě Saského Švýcarska fotografoval – nejen v létě, ale také v zimě – i ve východní části Krušných hor a v bližších Alpách. Co je pro nás zásadní, v zimách let 1922 a 1925 a v květnu r. 1924 navštívil a pilně fotografoval i Krkonoše. Ve sbírce Deutsche Fotothek v Drážďanech je zachováno celkem 79 jeho velmi kvalitních fotografií z tehdy pruské i české strany krkonošského pohoří. Několik nedatovaných snímků (označeno „před rokem 1945“) může být z ještě jiné cesty do Krkonoš. V té době používal fotoaparát drážďanské značky Ernemann, snímky vydával na dnes sběratelsky ceněných pohlednicích (jednosnímkové, vždy na fotopapíru, nikoliv tisk), kterých vzniklo mnoho tisíc vzorů. Walter Hahn se ale stal všeobecně známým především díky letecké fotografii – především ve 30. letech ze vzduchu snímal Drážďany i další saská města, za války prozíravě dokumentoval architekturu a kulturní památky, takže díky němu je uchována podoba mnoha staveb a děl, zničených při spojeneckém bombardování města na konci 2. světové války. Při náletu 17. dubna 1945 byl zničen jeho dům s fotoprovozovnou, zemřela jeho manželka Margarethe Clara, archiv skleněných negativů uložených ve sklepě domu však nálet přečkal téměř bez úhony. Hned po válce dokumentoval zničené Dráž ďany, jeho archiv byl cenným zdrojem informací při obnově města. Hahnovy pohlednice vycházely i v socialistické NDR , nejcennější jsou ale fotografie architektury a letecké snímky z let 1920–1946 a 1 600 negativů horolezců a skalních oblastí z let 1904–1923. A pro nás to jsou samozřejmě fotografie z několika výprav do Krkonoš v první polovině 20. let 20. století. Zemřel po dlouhé nemoci v roce 1969. Jiří Dvořák

Krkonoše, Špindlerův Mlýn, naproti Vysoké kolo / Riesengebirge, Spindlermühle gegen Hohes Rad, květen 1924, černobílá fotografie, sbírka Deutsche Fotothek Dresden

WALTER HAHN: Karpacz v Krkonoších, válečný památník a Sněžka / Krummhübel im Riesengebirge, Kriegerdenkmal und Schneekoppe, květen 1924, černobílá fotografie, sbírka Deutsche Fotothek Dresden