Page 1

STUDENTSKÁ LITERÁRNÍ REVUE

2 / PROSINEC 2014

POLEMIKY A LITERÁRNÍ KOMUNIKACE


2/2014 Polemiky a literĂĄrnĂ­ komunikace


Pulsy: 2/2014 Polemiky a literární komunikace Editorka čísla Barbora Svobodová Redakční rada: Zdeněk Ježek, Marek Lollok, Barbora Svobodová, Lucie Štěrbová, Vojtěch Velísek Korektura: Lucie Štěrbová, Monika Víchová Obálka a sazba: Vojtěch Winkler Logo: Peter Kušnírik Foto: Libor Galia vydává Revue PULSY adresa: Lipnice nad Sázavou 232, 582 32 pulsyrevue.wordpress.com revue.pulsy@gmail.com


„Píšete pro autora, nebo pro čtenáře? ptávají se toho, komu se kritik říká. Naivita otázky tkví v tom, že nepočítá s třetí možností. A právě ona platí; hledání a nalézání třetí, čtvrté, páté možnosti zdá se být vůbec v  dnešním světě stroze uzavřených a nevybíravých stanovisek jednou z  lidských nadějí. Pro tebe píšu, odpovídá tedy kritik. Tak málo chcete? vytýkají mu jedni, zazlívajíce mu rezignaci na jeho společenské poslání. Tak mnoho chcete? zazlívají mu druzí, vytýkajíce dostředivý aristokratismus. Nechci nic, uzavírá tázaný; chci jenom přijít na kloub věcem.“ Jiří Opelík, Ten komu se kritik říká, Host do domu, 1968


6 TŘI PRO TŘI anketa

10 KRITIKA NENÍ UBLÍŽENÍ NA ZDRAVÍ Rozhovor s Evou Klíčovou

20 POTREFENÝ KOHOUT Text Barbory Svobodové

28 LITERATURA A RRREVOLUCE Text Zdeňka Ježka

36 OBSAH

CO ZBYLO Z OBCE SPISOVATELŮ Text Jakuba Jariny

44 ANGAŽOVANOST V POEZII JAKO STŘET DVOU GENERACÍ Text Jana Krejčího


E EDITORIAL PROSINEC 2014

Podobně jako nás při volbě tématu prvního čís-

rétory, v českém prostředí pak středověké a ra-

la Pulsů, věnovaného Olegu Susovi, inspirovalo

něnovověké disputace a literární hádání se nebo

jeho nedožité životní jubileum, vděčí také číslo

pozdější rozsáhlé diskuse soustředící se na Má-

druhé jinému výročí, jež iniciovalo jeho vznik.

chův Máj, Havlíčkovu polemiku s Tylovým Po-

V roce 1954 vyšel v listopadovém Hostu do domu

sledním Čechem či pravost Rukopisů a mnoho

silně kriticky laděný článek Jana Trefulky O no-

jiných. Příspěvky a texty shromážděné v tomto

vých verších Pavla Kohouta – polemicky, který

čísle však časově a tematicky zůstaly zakotveny

upozornil na limity dobově prosazované ideo-

ve 20. a 21. století. Čtenáři, jejichž zájem je pri-

logicky podmíněné poezie, a vyvolal tak v české

márně soustředěn na starší epochy literární his-

literatuře velký skandál, jenž nezůstal pouze v ro-

torie, snad prominou. Útěchou jim ale může být

vině kulturní, ale jeho dosah byl mnohem širší.

skutečnost, že respondenti v úvodní anketě Tři

Po šedesáti letech, které v tomto roce uplynuly

pro tři – Erik Gilk, František Schildberger a Dalibor

od vypuknutí tohoto dnes již legendárního spo-

Tureček – uvažují o polemice v širších souvislos-

ru, jsme si tedy jako jeho připomínku vytyčili pro

tech a každý z nich přestavuje svůj pohled na to,

druhé číslo našeho studentského časopisu téma

co je polemika, (co není) a k čemu je na světě.

literární polemiky, kritiky a obecněji možnosti literární komunikace.

Z rozhovoru Kritika není ublížení na zdraví, který vedl Marek Lollok s přední osobností současné

Polemický spor se ve slovesném umění samo-

kritiky a redaktorkou Hosta Evou Klíčovou, pak

zřejmě objevuje od nepaměti a prochází celou

vystupuje množství témat s polemikou spoje-

jeho historií, stačí vzpomenout velké antické

ných. Podoby literárního diskursu, jeho nepsaná


pravidla a role kritika, nebo spíše kritičky, v něm

k fungování či spíše nefungování této organice,

představují pouze skromný výběr několika z nich.

přibližuje historii spisovatelských institucí a pou-

Oddíl věnovaný studiím následně otevírá text,

kazuje na příčiny soudobého neutěšeného sta-

v němž se pokouším přiblížit právě již tolikrát vzpo-

vu. Závěrečný příspěvek Angažovanost v poe-

mínanou „aféru Kohout – Trefulka“, která představuje

zii jako střet dvou generací vychází z bakalářské

jedno z prvních zpochybnění služebné funkce litera-

práce Jana Krejčího a velmi podrobně se věnuje

tury a jejího podřízení politicky diktovaným kritériím

aktuálnímu tématu, jež literárním světem dnes

v období po únorovém převratu. V  principu velmi

rezonuje. Text mapuje nedávné diskuse věno-

podobné téma sleduje také příspěvek Zdeňka Ježka

vané problematice tvorby odpovídající předem

odehrávající se ovšem v jiném historickém kontex-

formulovaným programům i možnostem poezie

tu a kulisách. Předmětem jeho zájmu se stal tzv. spor

komentovat a ovlivňovat společenské dění.

o generaci, v němž se střetli zastánci avantgardních tendencí a příznivci realistického směřování proletářského umění. Jejich diskuse se vztahovaly k otázce možnosti existence tzv. čistého umění a poměru modernistických uměleckých vizí k ideám komunismu v období přelomu 20. a 30. let minulého století.

Přeji příjemné počtení, a pokud budete mít chuť

Pozornost k událostem nedávno minulým a sou-

polemizovat s číslem o polemikách, směle do

časným obrací článek Jakuba Jariny Co zby-

toho!

lo z Obce spisovatelů. Autor se v něm vyjadřuje

Barbora Svobodová, editorka čísla


ANKETA

Tři pro tři

V historii české literatury se odehrálo množství polemických sporů, některé z nich zapadly, jiné přetrvaly, další právě probíhají. Zajímalo nás, jak se na polemiku dívají lidé pohybující se v literárním světě, proto jsme s následujícími dotazy oslovili tři osobnosti: Erika Gilka, Františka Schildbergera a Dalibora Turečka.

I. Vnímáte polemiku jako důležitý žánr lite-

František Schildberger: Polemika je normálním

rární komunikace? Je její význam proměnlivý

jevem zdravého a živého literárního a vůbec

v závislosti na historickém kontextu a jak ji

uměleckého dění. Nesmí být polemiky málo, pak

hodnotíte ze své pozice literárního

zaniká, nesmí jí být mnoho, pak zaniká také; my-

vědce / pedagoga / kritika / spisovatele?

slím si, že polemice paradoxně na celém světě uškodilo rozšíření internetu. Polemika totiž, my-

Erik Gilk: Určitě je to podstatný a leckdy určující

slím si to aspoň, má mít i jistou úroveň v obsahu

druh literární komunikace, i když jeho význam se

a formě. Jestliže si kdysi člověk musel na svou

časem zásadně proměňuje. Mluvíme-li o časo-

polemiku nejdřív ořezat brk a donést si inkoust,

pisecké platformě, nemůžeme nevidět, že pole-

víc pak myslel na to, co napíše. Polemika je nor-

mika z periodik po druhé světové válce postupně

málním jevem zdravého a živého literárního a vů-

téměř vymizela. Jsem rád, že měsíčník Host se

bec uměleckého dění. Polemizuješ? Pak žiješ!

čas od času vrací k praxi časopisů z  šedesátých

Polemizuješ dobře? Tím tvoříš! Myslím si také, že

let, kdy se pěstovaly jakési kulaté diskusní stoly

zlatou érou české literární polemiky byl přelom

nad významnými literárními texty. Právě taková

minulého a předminulého století. Dnes je lite-

diskuse může mít blízko k polemice, jak je patr-

ratura – i společnost – méně živá, méně barvi-

né z diskuse nad Reinerovým románem Básník

tá, méně hravá i vážná, kladoucí menší důraz na

v sedmém čísle letošního Hosta.

význam a myšlenky. Pokud se ptáte na polemiku

Jestliže budeme za druh polemiky považovat lite-

jako žánr – je to podle mého názoru trochu jiná

rární dílo, jehož prostřednictvím autor polemizuje

otázka; připravený, promyšlený polemický text,

s poetikou či názory jiného literáta, takových na-

nová Filipika proti misomusům, je něco, co nám v

jdeme nejspíše dost i dnes. Avšak není-li v tako-

naší – kromě polomrtvosti a nechuti k myšlenkám

vých případech explicitně deklarováno, s kým či

taky dost oportunistické společnosti – chybí. A to

s jakým dílem se vede polemika, nemusí být jako

hlavní: nutné je věřit, že existuje něco jako objek-

taková vůbec rozpoznána.

tivní pravda, ve velkých věcech i v maličkostech, a že je věcí člověka ji hledat a je schopností člově-

6 // PULSY - studentská literární revue


ka ji nalézt; pokud má pravdu každý a současně

třebné hned z několika důvodů. Na prvním místě

nikdo, pak nemá jakákoliv polemika smysl.

prostě a jednoduše patří k literárnímu provozu a jsou, respektive byly součástí literárněhistorické-

Dalibor Tureček: Rozhodně vnímám. Vždyť pod-

ho kontextu. Mohou tedy přispět k hlubším zna-

statná část dobových literárních hodnot byla

lostem konkrétní epochy, díla či autora. Za druhé

ustalována v polemice. A přitom ještě musíme

lze na polemice demonstrovat nelinearitu a di-

rozlišit mezi polemikou jako žánrem, řekněme

skontinuitu literární historie. Může se totiž přiho-

polemikou rétorickou a explicitní, a polemikou

dit, že názor, který na první pohled působí příliš

intertextuální, povězme implicitní. To druhé –

konzervativně, který neladí s očekávanou struk-

pro názornost – představuje třeba známý poměr

turou dobových estetických norem, převládne

Erbenova Záhořova lože k Máchovu  Máji. Pokud

v polemice a ukáže se jako hlas dominantní.

zůstaneme u pole, které mi je nejbližší, tedy

A za třetí se lze na polemikách velmi dobře poučit,

u českého 19. století, shledáme řadu zásadních

jakými prostředky a způsoby lze vyargumentovat

explicitních polemik: první polemika proti Má-

svůj postoj a obhájit ho před názory konkurenč-

chovi z roku 1834, kdy šlo o Marinku; polemika

ními. Polemika může tedy sloužit jako dokonalá

o Máj; polemika Havlíčkova vůči Tylovi (o Posled-

laboratoř pro tvůrčí literární kritiku.

ního Čecha); polemiky Nerudovy o moderní literaturu ve sporu s Jakubem Malým, dlouhodobé

František Schildberger: No – tady budu odpo-

polemiky o Rukopisy; polemiky modernistů proti

vídat jako pedagog, nezlobte se. Nestěžujte si,

Vrchlickému; polemiky ideálních realistů kolem

prosím, že se musíte učit o dávno mrtvých po-

Osvěty proti Zolovi a naturalismu vůbec… Jisté

lemikách dávno mrtvých autorů! Neutvrzujte se,

osobnosti na polemice vybudovaly svou kulturní

prosím, v představě, že vám jejich znalost k niče-

pozici – vezměme jen příklad Šaldův. Polemiky

mu není. Inspirace není vždy přímá, není to ko-

se přitom v čase mění i nemění. Proměňuje se

pytem sem, kopytem zpět. Nesnažte se uchránit

jejich předmět, liší se dobová rétorika, ale základní

své mozky od znalosti zbytečných faktů: stejně

figury polemiky zůstávají takřka totožné – tak jak

něco v té hlavě mít musíte, prázdná nezůstane.

je svého času duchaplným výčtem postihl Karel

Ve skutečnosti dobře nevíme, která fakta jsou

Čapek. Badatelsky i didakticky jsou polemiky mi-

cenná a která ne. Nesnažte se proto vstoupit do

mořádně názorné a vděčné. A to snad ještě více

literárního lesa s jednoduchým plánkem, nýbrž

v případě polemik implicitních, v  případě nega-

se solidní mapou, nejlépe s mapou generálního

tivně se vymezující intertextuality, kdy máme ješ-

štábu: až v terénu zabloudíte (a jistěže zabloudíte,

tě možnost radovat se nad shledáváním původ-

všichni jsme, mnohokrát, zabloudili) – najednou

ních podnětů polemické kontrafaktury. Někdy

vám budou k orientaci dobré body, které jste ig-

ovšem taková hádanka bývá velmi snadno k roz-

norovali, kterými jste pohrdali, ty zejména!

lousknutí, když například Karel Mašek (Fa Presto) ve své sbírce Utíkej, Káčo zparoduje styl jmenovi-

Dalibor Tureček: Jde o to, co koho na minulosti

tých a jmenovaných básníků.

zajímá. Pro historika jsou – jak už svrchu praveno – polemiky ideálními „uzlovými body“, v nichž

II. Čím mohou polemiky, jež se odehrály v li-

na sebe narážejí různorodé představy, například

terární historii, ovlivnit či inspirovat současné

o žádoucí a na druhé straně nepřípustné podobě

studenty? Má smysl, aby se podrobněji zabýva-

literatury a literárnosti. Dále jsou minulé polemi-

li diskusemi nad Májem, debatou o realismu, spo-

ky mimořádně živým zrcadlem hodnot a identit

rem o verších Pavla Kohouta a dalšími?

obecné povahy: viz například celou základní po-

Erik Gilk: Domnívám se, že pro současné studenty

lemickou figuru takzvaného národního obrození,

může být poznání dobových polemik a diskusí po-

tedy napětí MY × NĚMCI, které pojmenoval PULSY - studentská literární revue // 7


Palacký a výborně o něm psal třeba Vladimír Ma-

opakování notoricky a přímo alkoholicky známých

cura. Přitom je potřeba zdůraznit, že z historic-

jmen. Spíš bych rád upozornil na autory skvělých

kého hlediska, zpětně nahlíženo, žádná polemika

polemik nikoli literárních, to snad bude inspira-

sama o sobě nemá hodnotu ani význam: ty jim

tivnější. Kolik o přesném myšlení a přesném ar-

teprve musíme přisoudit, jako přisuzujeme funkci

gumentování se člověk naučí četbou (i studiem!)

a hodnotu jakémukoli historickému faktu. Proto

komentářů Ferdinanda Peroutky! Jak přesně ar-

nelze bez dalšího říci, zda má smysl se podrobněji

gumentuje Pavel Tigrid! A jakým malým koncer-

zabývat diskusemi nad Májem. Dovedu si vyba-

tem svobodného a důsledného myšlení je Havlo-

vit řadu pedagogů, v jejichž konceptu a podání

va stále nedoceněná stať o Moci bezmocných. Do

to smysl naprosto nemá. A vice versa. V tom je

které že polemiky bych se chtěl já osobně zapojit,

ovšem polemika zcela nevinně. A konečně: stu-

ptáte se? Myslím, že jsem duch dosti polemický,

diem polemiky se studující také učí polemizovat

polemika je způsob mého myšlení, kdykoli před-

– a není právě dnes tato schopnost neústupné,

náším anebo píšu, o literatuře i o společnosti, po-

ale logicky jasné, argumentačně korektní a zása-

každé vlastně s něčím polemizuji, třeba jen tím,

dové polemiky něco, co by si naši studenti mohli

že hovořím o tématech, o kterých se nemluví.

a měli z univerzit odnášet do svého občanského

Všimněte si prosím: i teď, místo abych odpověděl

života? Možná by bylo ku prospěchu věci, kdyby

na otázky vaší ankety, polemizuji tak trochu s tím,

se v naší současnosti oživilo umění polemiky na

jak jsou položeny.

úkor nadávání, osobních animozit a urážek, hrubosti a malosti.

Dalibor Tureček: Obdivuji Havlíčka pro analytickou neúprosnost soudů, Nerudu pro literární kva-

III. Pokud byste si mohl vybrat jakýkoliv pole-

lity jeho polemik, zejména těch fejetonistických.

mický spor nebo kritickou diskuzi, do níž bys-

Z implicitních polemik obdivuji celé Máchovo

te se chtěl zapojit, jaká by to byla? A z jakého

přeznačení romanticko vlasteneckého konceptu

důvodu? Vyskytuje se v historii české literatu-

do podoby skeptické, romanticky ironické sub-

ry nějaký mistr polemiky, kterého obdivujete?

jektivní výpovědi. Méně mě někdy uchvacují jistě brilantní a kulturně velmi podnětné i podstatné

Erik Gilk: Zabýval jsem se poslední dobou před-

polemiky Šaldovy: vnímám v nich jistou kom-

válečnou modernou a musím přiznat, že étos

ponentu sebestředné zahleděnosti, která tu a tam

a verva, s jakou obhajovali aktéři generační dis-

převáží nad věcí. Přenést se do minulých polemik

kuse v letech 1912 až 1913 svůj názor na umění

ale nijak netoužím. Jednak to prostě není možné.

a na uměleckou tvorbu, mě okouzlil. Chtěl bych

A pak: člověk má pokud možno dostát polemi-

s nimi alespoň načas sdílet neoblomné přesvěd-

kám, které mu nese jeho vlastní doba a život.

čení o správnosti vlastního názoru, ať už to byl F. X. Šalda, Arne Novák, Otakar Theer, S. K. Neumann nebo Karel Čapek… František Schildberger: Vypočítávat mistry české literární polemiky, promiňte prosím, nebudu, bylo by jich mnoho a nemohl bych se vyhnout

8 // PULSY - studentská literární revue


ROZHOVOR PULSY - studentská literární revue // 9


Kritika není ublížení na zdraví (ROZHOVOR S EVOU KLÍČOVOU)

Jméno Evy Klíčové v naší literární kritice nelze přehlédnout. Již několik let se coby kmenová redaktorka časopisu Host soustavně vyjadřuje zejména k současné české próze. Jak o této své činnosti přemýšlí, jak vidí ostatní kritiky a vůbec prostor pro literární komunikaci – to jsou hlavní témata našeho rozhovoru.

Kritik-profesionál?

Jak se díváš na odměňování kritiků za jejich práci?

V poslední době se objevují úvahy nad tím, zda

Co se týká odměňování kritiků, je zřejmé, že po-

je naše společnost schopna uživit spisovatele,

kud bychom si přepočetli práci na hodiny, tak se

resp. zda o to vůbec má zájem. Jak je to s na-

to „nevyplatí“. Je otázka, od čeho cenu kritiky od-

šimi kritiky? Dá se u nás cele věnovat pouze

víjet: pokud bychom ji odvíjeli od ceny například

kritice?

běžné normostrany textu v médiích obecně, tak

Dá se uživit literaturou, kritikou ne. Myslím, že

myslím, že na tom kritika není ani hůř, ani líp

málokdo z kritiků by o to ve skutečnosti stál. Po-

a asi to odpovídá jakémukoli jinému typu článku.

kud mám mluvit za sebe, nedovedu si představit,

Je samozřejmě nespravedlivé, že například filmo-

že bych vyprodukovala měsíčně třeba osm kritik

vý kritik zhlédne film za dvě hodiny, což je doba,

a recenzí. Pravděpodobně bych taky těžko v tom-

za kterou knížku většinou nepřečtete.

to rozsahu našla publikační prostor. A navíc, kri-

Naštěstí se kritici zpravidla nezabývají jenom kri-

tika „nevyčerpává“ jenom autora kritizovaného

tikou, ale bývají například redaktory, dramaturgy

díla, ale zvláštním způsobem i kritika, který by se

a podobně. Myslím koneckonců, že „dělat výhrad-

přirozeně při takovém množství požadovaných

ně kritiku“ by asi ani nešlo, že by to bylo dokon-

textů mohl začít opakovat, mohl by sklouznout

ce kontraproduktivní. Lepší odměňování kritiků

k jakémusi užitkovému typu psaní.

by sami kritici nepochybně ocenili společensky

10 // PULSY - studentská literární revue


PULSY - studentská literární revue // 11


Kancelář Evy Klíčové

kýženou vyšší spotřebou, ale asi by to nemělo

Budu volně parafrázovat slova Markéty Piláto-

přímý dopad na kvalitu jejich práce, protože se

vé, jíž jsem se dotkla kritickou kritikou, a která

stejně musí něčím živit. Na druhou stranu ten

přitom byla zásluhou redaktora ještě poměrně

honorář by asi neměl být úplně směšný.

krotká. Tato kritika se dostala na internet, kde se

Specifickým typem kritiků jsou taky studenti

pod ní rozvířila dlouhá diskuze včetně vyjádře-

píšící kritiky, pro něž publikování samo o sobě

ní autorky, že takovéto „popravy“ si mají kritici

může být více vzrušující než honorář. Profesio-

nechat do literárních časopisů, zatímco v „seri-

nální kritiky bych ale hledala mezi lidmi, kteří se

ózních“ médiích – šlo tehdy o Respekt – by se

zabývají literaturou i jiným způsobem, mezi lite-

prostřednictvím kritiky mělo knihám a literatuře

rárními historiky, teoretiky, publicisty atd.

pomáhat… Zkrátka to vyznělo, jako kdyby literatura byla nějaká chromá chudinka a čtenář „seri-

Jak tedy podle Tebe v současnosti vypadá kri-

ózních médií“ blbec, který se musí vodit za ruku,

tik-profesionál (ať už se tedy fakticky literární

aby věděl, která kniha je pro něj dobrá. Je to ale

kritikou živí či nikoli)?

asi linie jakéhosi sporu, který visí ve vzduchu: co

Lidí, kteří píšou o literatuře, je samozřejmě víc

tedy s kritikou v „seriózních“ médiích a denících?

než kritiků. Jsou různé typy kritik a některým

Je jasné, že zejména z tištěných médií literární

bychom ani kritika říkat nemuseli, kdyby ne-

kritika mizí, ale třeba se dočkáme bodu obratu.

pojednávaly o nějakých aktuálních literárních

„Podnikatelská“ představa, která se zrodila někdy

textech, ale to zase záleží, jak se k tomu staví

v devadesátých letech, že je nutné psát o tom,

konkrétní médium. Jiné je to v literárních časo-

co zajímá čtenáře, takříkajíc odspoda, není podle

pisech, které jsou různé a různě nakládají s pro-

mě tak jednoznačná. Média by si měla uvědomit,

storem pro kritiku, a jiné je to v denících a týde-

že jsou to právě ona, kdo nastoluje a otevírá té-

nících či jejich webových podobách.

mata, o kterých se bude mluvit. Navíc čtenář, který

12 // PULSY - studentská literární revue


má potřebu obsáhlejší žurnalistiky, než najde na

může začít.

iDnesu, bude spíše intelektuálně nadprůměrný

V případě kritiků z řad vědeckých pracovníků také

a kritické uvažování by ho nemělo vnitřně urá-

může nastat to omezení, že za kritiku v nerecen-

žet. Vymlouvat se na nějakou velkou, neznámou

zovaném časopise nejsou „rivové“ body a musí se

čtenářskou masu, které je nutné vyjít vstříc bulva-

psát jiné texty za rivy do „kafemlejnku“. Sveřepých

rizací, je hloupost.

jedinců, kteří píšou kritiky bez ohledu na tuto situaci, jako je Jiří Trávníček nebo Pavel Janoušek,

Myslíš, že by literární kritice mohlo nějak po-

je zlomek.

moci, pokud by se její tvůrci, kritici, více začali identifikovat se svou profesí (činností) a svými

Pavel Janoušek ve své knize Černá kočka ho-

kolegy, například pod hlavičkou nějakého ži-

voří o tzv. subjektu znalce v myšlení o litera-

vého stavovského spolku? Víme sice, že sdru-

tuře. Řadí do něj různé typy účastníků lite-

žování, alespoň mezi spisovateli a možná ze-

rárního života, spisovatelem počínaje přes

jména jenom kvůli neutěšenému stavu v Obci

redaktory, kritiky, nakladatele atd. Na okruh

spisovatelů, není moc v módě; nemyslíš ale,

těchto lidí lze nazírat jako na určitou komuni-

že něco jako zájmové sdružení kritiků, „kteří

tu. Jaká je podle Tebe tato komunita „profesio-

to myslí vážně“ a kteří svým členům vytváře-

nálních“ čtenářů, resp. více či méně aktivních

jí lepší podmínky, by v dnešní době v  našich

účastníků literární komunikace? V čem jsou

podmínkách nefungovalo?

její zvláštnosti?

Popravdě si to moc nedovedu představit. Myslím,

Myslím si, že je to stejné jako v jiných oborech.

že kritik je z podstaty povaha spíše vznětlivá a kon-

Tím, že je naše literatura malá, dostává malý pro-

fliktní, někdo, kdo pořád kritizuje a nic nedělá, jak

stor v médiích, málo lidí o ní referuje a tak dále, je

všichni dobře víme (smích).

nevyhnutelné, že se lidé v této sféře často osobně

Mám pocit, že vše víceméně funguje, ačkoli to

znají. Když jsem začínala psát, nikdo mě neznal

není nějak formálně organizováno. Probíhá celá

a já jsem taky osobně nikoho neznala, mé jméno

řada diskuzí a kulatých stolů pro různá média,

bylo považováno za pseudonym a různě se spe-

nedávná diskuze na půdě ÚČL AV, Transitdisplay;

kulovalo, že je pod ním skrytý někdo jiný a kdo asi.

vycházejí tematická čísla o literární kritice – na-

Měla jsem pocit, že je to dočasná výhoda právě

posledy třeba A2, proti kritikům se vymezují au-

v tom, že mám před sebou pouze text a nevidím

toři třeba Dvanácti odstavců… Zkrátka je vidět, že

za ním trudný osud autora a jeho letitou mraven-

kritika je živé téma a kritický život v té relativně

čí práci. Myslela jsem si, že je to pouze prozatímní

malé komunitě funguje i bez nějaké vnější orga-

výhoda, ale dnes se mi zdá, že se to nakonec příliš

nizační záštity.

nezměnilo. Mám pocit, že každý, kdo do toho po-

Co se týká například oceňování kritiků, ani tím

myslného ringu jde se svým autorským textem,

si nejsem jistá. Moc si to nedovedu představit,

musí počítat s tím, že se nemusí nutně setkat

spíše už vidím různé spory, které by kolem toho

s pochopením, a to platí samozřejmě i pro texty

vznikly – současné literárně kritické prostředí je

kritiků. Je samozřejmě rozdíl v tom, když autor do

příliš malé na to, aby bylo nutné generovat něja-

textu investuje práci někdy i v řádu let a kritik svůj

ká ocenění. Po pár ročnících by nebylo, komu to

text připravuje v řádu hodin. V případě úspěchu

dát. Signálem uznání kritika je spíše zpětná vazba,

ale autora románu zase čeká větší sláva a bohat-

ohlasy, které potvrzují, že co napsal, úplně neza-

ství – a teplé místečko v čítance.

padne. To je podle mě důležitější než, že dostane

Ale to riziko podnikání je na tom vzrušující: i to,

nějakou sošku. A je sympatické, že ta platforma

že může dojít k nějakému konfliktu, sporu. Kriti-

je otevřená. Kdokoliv by chtěl psát literární kritiku,

ky, které jsou smířlivé a kráčejí směrem k textům PULSY - studentská literární revue // 13


s přílišným „předporozuměním“, podle mě ztrácí

mělo bavit psát, pak je to vidět i na výsledném

kritickou účinnost a nakonec jsou i čtenářsky ne-

textu. Také u kritiků lze pak pozorovat jakési vy-

atraktivní. Je škoda, že se takto žánr v některých

hoření, chvíli, kdy přichází už jen rutina a čistá

případech sám připravuje o svou funkci. Navíc

nenávist k beletrii.

myslím, že negativní kritika není něco tak strašného, abych to já jako kritik nemohla komukoliv udělat. Na to se nejen neumírá, ale ani to nemá

Kritiky a polemiky

příliš vliv například na prodej. Kritika – ač nedokonalá a „nechápavá“ – by měla být vnímána

Literární recenze a kritiky lze chápat jako své-

jako neocenitelná zpětná vazba. Naopak konejše-

ho druhu polemiku s hodnoceným literárním

ní literárních textů a psaní kritik „marketingově“

dílem; dá se předpokládat, že v této činnosti

uvrhne literaturu do naprosté bezvýznamnosti.

spočívá gró práce každého kritika. Objevuje se samozřejmě spousta různých, navzájem od-

Do jaké míry je podle Tebe schopnost napsat

lišných názorů, mínění a soudů. Jsou situace,

kvalitní kritiku věcí talentu a do jaké míry se

kdy považuješ za nutné na mínění jiných rea-

to dá naučit?

govat? V jakých případech to zpravidla děláš?

Myslím, že se to dá naučit. Je taky otázka, na co by

Dělám to, když mám aspoň trochu čas (smích).

člověk měl mít talent? Na čtení, porozumění tex-

Obecně se dá říct, že reaguju, když mám pocit,

tu? Předpokladem je asi určitá citlivost vůči textu

že má smysl reagovat, když to není jenom takové

i jeho kontextu, a pak také schopnost zformulovat

pinkání míčku tam a zpátky jenom proto, abych

názor pokud možno pregnantněji, vtipněji, úder-

měla poslední slovo. Někdy je reakce vysloveně

něji než je toho schopen někdo jiný, kdo má taky

hloupá a sama sebe usvědčuje z naivity. Někdy

citlivost vůči textu a jeho kontextu.

jsou reakce naopak rafinovanější a přiznám se, že

Řekla bych, že důležitější než talent pro něco tak

na takové reaguji ráda, beru to sportovně.

speciálního jako je kritika, je spíš nutné mít na to

Pokud člověk někoho zná osobně, nutně jinak čte

povahu. Existuje samozřejmě řada přístupů a řada

i jeho psané texty. Tak to bylo i s tím tajemnem

způsobů: provokující výbušná kritika, která na-

kolem mého jména. Když mě nikdo neznal, byly

štve skoro všechny, a na druhé straně vstřícnější,

mé texty někdy interpretovány velmi radikálně

interpretační kritika. Myslím, že kritika je disciplí-

a sama jsem tehdy byla překvapena, jakou osob-

na spíše volná, ale dá se z velké části naučit, není

nost jsou za nimi mí oponenti schopni zkon-

to jiné než tvorba jakéhokoliv jiného textu a jako

struovat. Je to každému vlastní – taková lidová

ve všem, je i u kritiky potřeba používat hlavně ro-

psychologizace textu. Pokud jsme se pak potkali

zum.

s některými polemiky, tak jsme se vlastně zasmáli. Někdy se totiž text zdá ostřejší, razantnější a vy-

Jak ses ty sama dostala k psaní kritik a jak ses

hrocenější než osoba, která za ním ve skutečnosti

je učila psát?

stojí – a tak to má být.

Přiznám se, že jsem se sama nechala vést, jakkoli to zní mysticky, citem. Ve chvíli, kdybych se

Dá se nad tímto fenoménem (souhrnně to nazvěme

opakovala a kdyby bylo dopředu jasné, co si budu

třeba jako metareflexe) pouvažovat nějak obecněji?

myslet, tak by mě to samotnou nebavilo. Jde

V jakém stavu je u nás v současnosti podle Tebe tato

zkrátka o to, udělat si to zajímavé a dobrodružné.

část literární reflexe, tedy reakce na bezprostřední

Není dobrým signálem, když už si člověk říká, že

recenze a kritiky, myslíš také, že v dnešní době podo-

musí napsat text, že je to strašný a nebaví ho to,

bu a úroveň diskuzí hodně podmiňují nová média?

že má deadline za tři dny a podobně. Člověka by

Jak kdy, myslím si, že ta úroveň není úplně špat-

14 // PULSY - studentská literární revue


ná. Celá řada diskuzí běží na internetu, na Facebooku… Nepřipadá mi, že by to bylo méně kultivované než klasicky psané texty určené k otištění. Mám naopak zkušenost, že nejvzteklejší reakce přišly mailem a jejich autoři pochopitelně žádali otištění – třeba František Dryje jednou poslal takový surreálný obří text, na který by se ani reagovat nedalo a vlastně to byla jen performance, ne polemika. Nebo například, jak zareagovat na báseň o vlastním zadku, že ano. Jejím autorem byl tehdy Petr Král, který mi po nějaké době řekl, že

„Mám ale pocit, že u nás některé zajímavé polemiky končí velmi brzy...“

je dobře, že mám smysl pro humor. Ale já vlastně dodneška nevím, jestli to bylo vtipné (úsměv).

bavit, možná i kvůli všeobecnému pocitu, že vliv

Tedy jak je vidět, nedá se říct, že by internet sám

literatury je u nás omezený. Nakonec spory o an-

o sobě kritickou debatu nějak vulgarizoval. Pro

gažovanost, koncept velkého románu a podobně

mě je zajímavé, že literární komunita na internetu

jsou spíše jisté vize kritiků, které zatím nemají vel-

komunikuje s určitou nadsázkou; někdy jedova-

kou oporu v tom, co se skutečně tiskne a čte. Na

těji a méně promyšleně, spontánněji. Přesto my-

druhou stranu nelze říci, že by to autory nezají-

slím, že to nejsou výkřiky do tmy, naopak je vidět,

malo – například Kahudův letošní opus považuji

že to přitahuje lidi, kteří jsou schopni se vyjádřit

za svého druhu karikaturu velkého společenské-

lépe než například náš pan prezident nebo nějaký

ho románu – a to je skvělé.

surrealista. Jakým způsobem tedy vnímáš koncept velkéDo jaké míry podle Tebe v oblasti literární kri-

ho románu a očekávání s ním spjatá Ty?

tiky hraje roli způsob, jakým se názor vyřkne,

O mně se to ví, já jsem jeden z těch, který na něj

v porovnání s  tím, co se vyřkne. Myslíš, že

pořád čeká (smích). V devadesátých letech, ale

snaha „zapůsobit“ (tj. jaksi efektně zaujmout

de facto se to táhne dosud, se v případě úvah

čtenáře a znaleckou komunitu) je podstatnou

o „románu ze současnosti“, a o generační próze,

součástí „hry“ zvané literární kritika nebo my-

případně později také o angažovanosti a sociální

slíš, že přiléhavé pozorování se prosadí samo?

funkci literatury, jednalo hlavně o spor o – ideo-

Nic se samo neprosadí, na to nevěřím. Ale ani

logicko-historické – konotace. Rozumím tomu,

to, co se prosadí, nemusí být nutně to správné,

že se tehdy román chtěl osvobodit od služeb-

pravdivé a to nejtrefnější. Pokud použiju onu me-

ných společenských úkolů, které u nás literatura

taforu hry, opravdu záleží na tom, jak originální

od obrození do roku 1989 vždy měla, což se navíc

kostým navléknete, aby v tom reji nezapadl. Jsou

potkalo s euforií z postmoderny, ale podle mě se

samozřejmě různé typy kritiků a různé typy čte-

ukazuje, že tato „lehkonohá“ literatura nakonec

nářů: některý čtenář se pobaví nad Jiřím Peňá-

nikoho nezajímá.

sem, některý nad Janem Štolbou.

Literatura se tak sama dobrovolně odebrala z ve-

Mně osobně jsou bližší spíš ty jadrnější texty,

řejného diskurzu, ačkoli to není jenom její vina.

které jsou třeba i – za cenu zkreslení – vyhroce-

Odtažitost autorů od něčeho, co můžeme – ni-

nější, které mají potenciál vyprovokovat nějakou

koli pejorativně – označit jako mainstream, však

polemiku. Polemika je vždycky cenná. Mám ale

byla zřejmá. Přitom mainstream, alespoň tak jak

pocit, že u nás některé zajímavé polemiky končí

ho vnímám, je prostor, do kterého se autor může

velmi brzy, že se bohužel až příliš brzy není o čem

„vlomit“ inteligentní knihou, kde může avantPULSY - studentská literární revue // 15


gardně působit a který má smysl dobývat. Je sice

nářů. Připadá mi zvláštní, že se tu fenomén spo-

zajímavé, když si někdo vytvoří nějakou hravou,

lečenského románu podceňuje. Ale abych zod-

intelektuální, sofistikovanou literární hračičku,

pověděla otázku: Občas je mi vytýkáno, že pokud

ovšem pokud nefunguje sociálně – tedy přede-

nejde o „velký společenský román“, tak tomu ne-

vším čtenářsky, můžeme si ji nanejvýš přečíst

rozumím a dehonestuji to. Ale pokud se podíváte

večer v pomyslném literárním Mensa klubu a jít

na mé texty blíže, je vidět, že je to jenom zkratka

spát. Naopak zajímavá je literatura, která půso-

a nálepka; každý máme nějakou nálepku.

bí ven. Ani mainstream není stabilním korytem, kam se slejou všechny literární splašky, a pak to

Stalo se Ti, že jsi napsání kritiky po přečtení

lid obecný čte. I mainstream je něco, co se pohy-

knihy z nějakého důvodu odmítla (třeba vzhle-

buje, formuje. Pokud se podívám na překladovou

dem k „podjatosti“ k autorovi, tématu, vzhle-

literaturu, což je zejména ve své původní zemi

dem k minutí se s obsahem knihy, kvůli pocitu

právě mainstream, vidím, že naše štítivost vůči

nepochopení apod.) nebo máš vždy disciplínu

širším společenským tématům není na místě.

knihu dočíst a zadanou reflexi dopsat? Dneska už si vybírám knížky, kde cítím alespoň

O sobě

minimální šanci, že by mě mohly oslovit. Svého času jsem ale brala všechno, co mi kdo nabídl. Přišlo mi to jednak jako dobrý trénink a zároveň

Dostáváme se pomalu k tématu měřítek, ji-

jako vzrušující cesta do textů třeba zcela nezná-

miž hodnotíme posuzovaná díla. Jak se k této

mých autorů. Musím ale říct, že i „zasloužilí“ kri-

otázce stavíš? Zkusila by ses charakterizovat

tici někdy odmítají známé autory z toho důvodu,

jako určitý kritický typ?

že už o nich psali xkrát a už je prostě nebaví se

Píšu hlavně o próze, poezii prakticky nerecenzu-

opakovat, takže to neznamená, že by nezavede-

ju, občas něco z odborné literatury. Nejsem tedy

ní kritici sbírali jen drobky pod stolem: tedy ne-

univerzálním kritikem. Asi se nedá říct, že bych

známé autory z nezavedených nakladatelství. Jak

měla nějakou formu, ideu, kterou otiskuju do ka-

jsem ale řekla: pokud napíšu nepříznivou kritiku,

ždého textu a to, co přečuhuje, s nepochopením

nechápu to jako to ublížení na zdraví. Nemám zá-

odříznu. Pokud si na jedné straně představíme

brany o textu napsat, co si myslím, poslat emoci

kritika všechápajícího, všepřijímajícího, v němž

a myšlenky, které ve mně kniha vyvolala, dál pro-

se vlastní kritik v pravém slova smyslu nakonec

střednictvím kritiky a nelámu si hlavu a nespe-

ztrácí, a na druhé straně této škály rigidního kriti-

kuluju nad tím, jestli je to moc nebo málo, jestli

ka-kontrolora nějakých svých předem definova-

autor večer bude nebo nebude brečet.

ných požadavků, což jsou samozřejmě karikatury, spíše bych se asi viděla trošičku více v tom kont-

Jaký je v Tvém případě rozdíl mezi „čtením

rolorovi. Ale zase ne příliš, někde blízko středu.

knihy, kterou mám recenzovat“ a „čtením kni-

Myslím, že kritik má mít nějakou představu a ná-

hy jenom tak“?

zor, pokud by je neměl, byl by spíš oním běžným

Vlastně nevím, jestli čtu jenom tak. Vzhledem k dal-

čtenářem. Na druhou stranu je nebezpečné něco

ším závazkům mám i své výzkumné pole nesou-

si formulovat dopředu nebo mimo konkrétní tex-

časné literatury, takže na vyloženě „odpočinkovou“

ty. I já občas pochválím text, který je mi trochu

četbu už nemám moc čas, vlastně ani nevím, jak se

cizí a zdaleka neodpovídá mé ideální představě

odpočinkově čte – vždycky člověka něco napadá,

o románu, ale který je schopen komunikovat šířeji

nějaké myšlenky, bohužel tomu nelze zabránit.

než jenom v určitém segmentu poučených čte-

Když se vrátíme k tomu, čím jsme začali, tedy zda

16 // PULSY - studentská literární revue


PULSY - studentská literární revue // 17


18 // PULSY - studentská literární revue


se může a má kritik živit jenom kritikou, připadá

všem, potřebuje se zorientovat v tom, co ho zají-

mi zajímavé číst soudobou literaturu a přitom ji

má. Je pravda, že vymizelo ono sdílené „to musíš

stále srovnávat se starší literaturou, která fungo-

přečíst“. Možná se této ambice zříkají sami autoři,

vala úplně jinak, sem tam si „udělat“ nějaký pře-

ačkoli by třeba mohli psát i o něčem jiném než

klad a podobně. Mám za to, že se to zhodnocuje i

o lyrizovaných privátních vesmírech, o širších

v nezbytné představě, jaká by literatura měla být.

tématech, ale daleko sofistikovaněji a trvanlivěji,

Koneckonců jeden z iniciátorů diskuze o návra-

než to dělá žurnalistika, publicistika, bulvární mé-

tu angažovanosti do literatury je Karel Piorecký,

dia a všemožní ekonomičtí proroci.

který se zabývá mimo jiné avantgardní poezií a poezií 20. století – asi i tak nějak se zrodily jeho

Rozhovor vedl Marek Lollok

myšlenky o angažovanosti, když věděl, že existovalo období, kdy literatura byla mnohem důležitější strunou v „sociálním strojku“, než je dnes. Faktem je, že z  mnohatisícové produkce se do zorného pole recenzentů a kritiků dostane pouze zlomek. Ten viděný vrchol ledovce však tvoří obraz o literatuře, z  níž nakonec nikdo není s  to, přečíst a sledovat vše. Dá se podle Tebe literatura ještě „usledovat“? Situace samozřejmě proměnila, i pozice literatury v ní se mění. Celá literatura se jaksi posouvá do nějakého sofistikovaného trávení volného času než do společenské nutnosti. Pokud opět použiju to škaredé sousloví běžný čtenář – ovšem víme, o koho jde – tak ten mnohdy řekne, že neví, co by si přečetl, protože vůbec neví, co vychází. Je to začarovaný kruh, kdy vidíme, že média moc nepustí literaturu do hry, zatímco ekonomika, sport, politika a všemožný „lifestyle“ mají své místo jisté. V tom vidím hlavní problém. Na druhou stranu si myslím, že to je trochu klišé a lenost některých skoročtenářů, kteří hledají argumenty, proč nečtou, ačkoli mají pocit, že by číst měli a vymlouvají se na to, že nemají co. Přitom někteří sami papouškují, že žijeme v informační době, ale přesto si nejsou schopni dohledat základní informace. Takový servis novinek informací, anotací i různých recenzí, a nemyslím jen recenze v tradičním slova smyslu, ale i recenze na jakési čtenářské, přímočařejší úrovni, tady nikdy dříve nebyl. Zkrátka se domnívám, že se zorientovat dá, navíc se běžný čtenář nemusí orientovat úplně ve

PULSY - studentská literární revue // 19


text: Barbora Svobodová

Potrefený kohout aneb BÁSNÍK A KRITIKA V SOCIALISTICKÉ SPOLEČNOSTI Když v  listopadu roku 1954 vyšel v  tehdy ještě

v soudobém literárním tisku vyšel. O dva měsíce

nepříliš známém a nepříliš zavedeném brněn-

dříve se v Literárních novinách objevila krátká kriti-

ském časopise Host do domu článek Jana Tre-

ka z pera Jana Petrmichla. Ten se sice zmínil o ně-

fulky kriticky hodnotící druhou sbírku jednoho

kterých nedostatcích básníkových veršů – nelíbilo

z dobově nejpopulárnějších a nejčtenějších bás-

se mu například, že jsou některé z nich příliš obec-

níků Pavla Kohouta, vyvolalo to mezi literární

né, opakují ustálené obrazy a obraty, nebo nejsou

veřejností velký povyk. A není se čemu divit.

dostatečně propracované (srov. PETRMICHL 1954:

V době, kdy bylo oficiálně proklamováno spo-

6). Ve své podstatě se tyto kritikovy výtky v mno-

jení literatury s politikou komunistické strany

hém shodují s pozdějšími výhradami v Hostu. Na

a jedinou závaznou doktrínou byl socialistický

rozdíl od Trefulkovy však byla Petrmichlova kri-

realismus, si mladý kritik dovolil zpochybňo-

tika zabalena do oslavného hávu vyzdvihujícího

vat základní stavební kámen této koncepce, a to

Kohoutovu angažovanost, autor byl označen za

agitátorskou roli básníka vtahujícího čtenáře do

básníka „mládí naší společnosti“ a byl postaven na

protikapitalistického zápasu o tzv. socialistickou

piedestal vedle Wolkera, tedy zásadní dobové au-

budoucnost, lepší svět a světlé zítřky.

tority (srov. TAMTÉŽ). Podobně opatrně a velmi vstřícně je pak napsáno i hodnocení pocházející

Pavel Kohout totiž toho času představoval právě

od Kohoutova básnického kolegy Miroslava Čer-

onen typ literáta – mladého svazáka a přesvědče-

venky (srov. ČERVENKA 1954: 4).

ného komunisty, jehož tvorba téměř bez výhrad

Těžko dnes můžeme Kohouta a další autory

odpovídala tehdejší společenské poptávce. Jeho

takto laděné poezie soudit. Milan Uhde, který také

druhá sbírka Čas lásky a boje vydaná v roce 1953

ve svých mladických letech napsal oslavnou po-

obsahovala básně oslavující budovatelskou práci,

emu na Stalina, se k celé situaci několikrát vyjádřil

směřování Číny k socialismu, verše z vojny i ódy

v tom smyslu, že ideje prosazované vládnoucím

a žalozpěvy opěvující protežované režimní osob-

režimem byly pro mladé lidi velmi líbivé a nebylo

nosti, především Stalina a Gottwalda, kteří zemřeli

obtížné jim propadnout. Zvláště přihlédneme-

právě v roce 1953.

-li k tomu, že tato generace prožila dospívání ve

Trefulkova recenze přitom nebyla prvním

válečném období, což ji hluboce poznamenalo

hodnotícím textem, který na Kohoutovu sbírku

(srov. Historie.cs 2013). Na druhou stranu i mezi

20 // PULSY - studentská literární revue


Kohoutovými vrstevníky existovali autoři a kriti-

fické fakulty, neodpovídá životní realitě mladých

kové, kteří se s tímto pojetím umění zcela nezto-

lidí. Řečeno Trefulkovými slovy, autor vytvořil

tožňovali a k nimž patřil také Jan Trefulka. Jeho

„podivuhodný typ mladého člověka“, v němž se

kritická recenze zmíněné Kohoutovy básnické

„plačtivý sentiment míchá se siláckými frázemi“

sbírky vyšla v jedenáctém čísle Hosta do domu

(TAMTÉŽ: 506). Dále je velmi kriticky hodnocen

pod názvem O nových verších Pavla Kohouta –

oddíl s milostnými básněmi, v nichž Kohout na-

polemicky (viz TREFULKA 1954: 505–508).

hrazuje „vroucnost citu […] vemlouvavostí“ a jeho láska „zvučí frázemi“ (TAMTÉŽ: 506–507).

Verše psané levou rukou…

Příčinu povrchnosti autorových veršů Jan Trefulka hledá také v tom, že mladý básník je „nejen spolutvůrcem, ale i obětí jistého prostředí“ – „pro-

Trefulkův text se nese ve výrazně ironickém tónu.

středí elitních svazáckých souborů velkých tová-

Jeho autor se sice snaží hledat také klady Kohou-

ren“, které je „tak trochu vyhýčkané a skleníkové“,

tovy poezie, vyzdvihuje například autorovo nad-

mladí lidé zde berou rozum z pouček a neznají

šení nebo smuteční verše za komunistické vůdce,

skutečný život, který pak Kohout ve svých bás-

které ostatně s ohledem na dobový kontext snad

ních nahlíží „jakoby s podia […], s tribun slavností,

ani nebylo možné hodnotit jinak než pozitivně.

s jevišť oslav, z  oken jedoucího vlaku či letícího

Celkově však celou sbírku velmi ostře odsuzuje,

letadla, z novin a brožur“ a přitom „nemá čas na

když poukazuje nejen na formální nedostatky

tichou básnickou procházku, moudré básnické

a prvoplánové zacházení s jazykem, ale zdůraz-

zastavení“ (TAMTÉŽ: 506). Jak se později uká-

ňuje povrchnost a neopravdovost, s jakou básník

zalo, ona zmínka o „jistém prostředí“ posloužila

píše o své současnosti. Jeden z důležitých argu-

stranickým ideologům jako výborná záminka pro

mentů – a to, že „ani političnost, ani aktuálnost,

dezinterpretaci celé Trefulkovy kritiky a vyvoláva-

ani nadšení nejsou samy o sobě přednostmi po-

la mezi nimi až hysterické reakce.

esie“ (TAMTÉŽ: 505), pak bude mnohokrát připomínán jako podvratný a nebezpečný výrok.

Kritik také zpochybňuje, že by Kohout byl básníkem všech mladých a jeho oblíbenost vysvětlu-

Stejně tak se kritik zamýšlí i nad obrazem běž-

je i tím, že soudobí čtenáři nemají přístup k Sovo-

ného života a nitra básníkových postav, které pod-

vi, Seifertovi nebo Halasovi, čtou tedy to, co se jim

le jeho přesvědčení a vlastních zkušeností z pro-

nabízí. „Kdyby však měla vyrůst další generace

středí dělníků a traktoristů, do něhož se dostal po

podle obrazu Kohoutových veršů, bylo by to po-

svém nedobrovolném odchodu z pražské filozo-

kolení nesnesitelných krasořečníků a chvástavců.

Výtvarné ztvárnění aféry Kohout – Trefulka z pera Viléma Reichamanna. Host do domu, roč. 2, č. 2, s. 76.

PULSY - studentská literární revue // 21


Jeho knížka, a to je jeho hlavní vada, svádí k plyt-

tovy vojenské verše, nebo autorovy fanynky vy-

kému myšlení a cítění“ (TAMTÉŽ: 507–508). Ce-

jadřující mu podporu. Za básníka se jednoznačně

lou polemiku pak uzavírá proklamace zdůrazňu-

postavil Josef Kainar a za kritika Jan Skácel.

jící potřebu skutečné, promyšlené, propracované

Kainar celý Trefulkův výpad nazval jedovatým

a niterné poezie. Jan Trefulka zde tak zdůrazňu-

až téměř klepařským a především jej interpretoval

je zcela jiná kritéria, než jaká byla pro soudobou

jako kritikův osobní útok nejen na Pavla Kohouta,

tvorbu závazná a určující. V samotném závěru

ale hlavně na celou mládež a zejména na její ofi-

se kritik obrací na autora i čtenáře ironickou řeč-

ciální komunistickou stranou zřizovanou organi-

nickou otázkou reagující na konkrétní básníkovo

zaci ČSM (Československý svaz mládeže), kterou

dvojverší: „Jednou rukou verše píšu / druhou dr-

pak srdnatě bránil (srov. KAINAR 1954: 550–551).

žím revolver“ slovy: „Může se vyskytnout otáz-

Právě tato institucionální dimenze, kterou do de-

ka, kterou z těch věcí [Kohout] dělá levou rukou“

baty Kainar vnesl, z ní udělala jednoznačně poli-

(TAMTÉŽ: 508).

tickou záležitost. V socialistické společnosti sice literatura nikdy nebyla „pouze“ literaturou, ale

Polemiky s polemikou

nyní již v diskusi nešlo v prvé řadě o umění. Společensko-politický aspekt celého sporu byl navíc ještě pravděpodobně nechtěně posílen

Takového hodnocení vyvolalo velké pozdvižení.

i příspěvkem Jana Skácela. Jeho text sice připo-

Rozruch nenastal ovšem hned. Z počátku se ve

míná spíše jakési čtenářské poznámky či doušky,

zčeřených vodách české literatury nic moc ne-

nicméně mimořádně trefné a pohotové. Treful-

dělo, protože nikdo přesně nevěděl, kdo je Jan

ka podle Skácela vyslovil nahlas otázky, které se

Trefulka a jaká politická frakce za tímto mladým

nabízely už dlouho, a zachránil českou kritiku

autorem stojí. Navíc časopis Host do domu, kte-

před podezřením, že za určitých okolností bývá

rý zvolna spěl ke konci svého prvního ročníku,

hluchoněmá. Zvláště v Kohoutově případě mu

představoval pro pražské centrum nezajímavé re-

kritik svým hodnocením vlastně udělal velkou

gionální periodikum a možná díky tomu v něm

laskavost, když jej upozornil na nedostatky veršů,

mohla polemika vyjít právě v této podobě. Do čís-

které svou plytkostí vyvolávají „podivný, zdánlivě

la byla navíc zařazena v době, kdy stranou dosa-

nemístný a nevysvětlitelný pocit: stud“ (SKÁCEL

zený šéfredaktor Bohumír Macák čerpal dovole-

1954: 551). Skácel na Trefulkově textu oceňuje

nou a celé číslo místo něj připravoval a schvaloval

především snahu o opravdové kritické zhodnoce-

Ludvík Kundera. Tomu bylo zřejmé, že text díky

ní konkrétního díla a zároveň jej vnímá jako jed-

své přímočarosti a odvážným formulacím jen tak

noznačný pokus nepodporovat „kult osobnosti“,

nezapadne a doplnil jej krátkou poznámkou vy-

který se kolem Kohouta začíná vytvářet.1 Navíc se

zývající čtenáře, aby vyjádřili svůj názor a projevili

zde projevila i Skácelova neuvěřitelná umělecká

se ti, „kdož mají chuť polemisovat s polemikou“

intuice, když jako daleko zdařilejší než Kohouto-

(TAMTÉŽ: 508).

vu poezii hodnotí autorovu prozaickou tvorbu, ve

Brzy začaly do redakce časopisu chodit desítky

které později vynikne mnohem více (srov. TAM-

dopisů a podle Kunderových vzpomínek se půl-

TÉŽ). Skácel se také zamýšlí nad povahou celé vo-

ka pisatelů přikláněla k názorům Trefulky a půlka

jenské poezie a dochází k závěrům, že:

hájila Kohouta a jeho poezii (in Procesí dychtivých slov 2003). V následujícím dvanáctém čísle pak Host do domu otiskl listy běžných čtenářů i významných dobových osobností. Ozvalo se například několik vojáků, které popudily Kohou22 // PULSY - studentská literární revue

1 Skácel navíc použil pojem kultu osobnosti o dva roky dříve, než byl zařazen do oficiálního slovníku. Programový boj proti Stalinově kultu osobnosti vyhlásil Nikita Chruščov až v roce 1956 na XX. sjezdu Komunistické strany sovětského svazu (srov. KOSATÍK 2013: 128).


„Poezie o vojně je asi tak stará jako lidstvo, bohužel.

a ‚moudrá zastavení‘ v tichých koutcích jako hlav-

Ani my se bez ní ještě neobejdeme. […] Proto se také jde-

ní program socialistického básníka, to není nic ji-

me všichni cvičit ve zbrani a pokládáme to za správné.

ného než maloměšťácké pivní brečení“ (BOUČEK

Jenom nás proboha nenuťte, abychom milovali to ne-

1955: 4). „Případ Trefulka“ je podle jeho mínění

logické spojení ocele a dřeva, nazývané puška, automat,

„střetnutím dvou různých názorů na poslání bás-

kulomet. I takové básničky jsme už četli“ (srov. TAMTÉŽ:

níka v naší společnosti“ a individualističtí a bo-

551).

lestínští lidé, jako je kritik, pouze dělají kampaň proti mládeži, kterou uráží tím, že zpochybňují její

Teprve tato Skácelova slova přilila olej do ohně.

básnický vkus (TAMTÉŽ).

Byla vnímána dokonce tak vážně, že byla svolá-

Bouček v textu reaguje také na vyjádření Jana

na celodenní schůze kulturních pracovníků na

Skácela, když na výše uvedený citát z básníkovy

ministerstvu národní obrany, které tehdy vedl zeť

glosy odpovídá typickou dobovou rétorikou, z níž

Klementa Gottwalda Alexej Čepička, a někteří ze

i s odstupem šedesáti let pořád mrazí:

zúčastněných se vyjádřili v tom smyslu, že za podobné názory by se mělo stavět ke zdi (srov. Pro-

„Co si ten člověk myslí? Pokládá se za nějakého an-

cesí dychtivých slov 2003). O věci se debatovalo

timilitaristu, pacifistu či za co, že takové věci píše dnes,

také ve vedení Svazu čs. spisovatelů. Do Brna se

kdy na naší západní hranici se začíná obludně rýsovat

pak vypravila i ministerská komise, která jednala

fašistická wehrmacht? […] V předvečer II. sjezdu ČSM

přímo s Janem Trefulkou, ale ten nakonec nijak

se objevuje ‚trefulkovština‘, mentalita zavánějící pocity

postižen nebyl. Vše odnesl Ludvík Kundera, který

demobilizace, únavy a pohrdání. Je to cílevědomý po-

nakonec musel odejít z redakce časopisu.

kus zahnat poezii z předních pozic budování a boje za mír do nějakých ‚tichých koutků‘ a subtilních problémů

Trefulkovština

unavených estétských duší“ (TAMTÉŽ: 4).

Do Hosta do domu pak napsali básníkovi koV takové situaci polemická diskuse nemohla jen

legové z Fučíkova souboru Jan Zelenka a Karel

tak utichnout a přehoupla se ještě do prvních tří

Macourek, kteří se jej vehementně zastávali (srov.

čísel následujícího ročníku časopisu a v Brně byla

MACOUREK – ZELENKA 1955: 24–26). Prostor

uspořádána beseda se čtenáři (srov. TRÝB 1955:

dostaly i další čtenářské ohlasy, některé z nich vy-

95). Také v dalších časopisech se k celé záležitosti

zývaly Kohouta, aby se k celé situaci také vyjádřil.

začali vyjadřovat především autoři, jichž se zále-

V Rudém právu se ještě před Vánoci objevila opa-

žitost více či méně přímo týkala. Samotná debata

trná společná recenze Antonína Jelínka a Milana

tak získala značně osobní rozměr, nevyhýbala se

Schulze, která se fakticky v mnohém shodovala

přímým útokům na jednotlivé účastníky a před-

s Trefulkovou, ale ani zdaleka nebyla tak přímo-

mětem sporu velmi rychle přestaly být estetické

čará a jednoznačná (srov. JELÍNEK – SCHULZ

„kvality“ Kohoutovy poezie, ale v následujících

1954: 4). Polemický spor se odrazil i v dobově pre-

polemikách šlo již téměř výhradně o obranu

ferované satiře, ať už té výtvarné, nebo literární.

ČSM, o samotnou ideu socialistické poezie a ob-

Kromě drobných kreseb a obrázků, jež doprová-

raz mladého člověka. Například Jaroslav Bouček

zely celou diskusi v Hostu do domu, se například

v Mladé frontě přímo napsal, že „nechce řešit literární

v Literárních novinách objevila i posměšná bás-

stránku věci“, napadá Trefulkovu argumentaci a od-

nička Miroslava Červenky nazvaná Tichý koutek,

suzuje jeho touhu po niternosti a opravdovosti poezie,

parodující Trefulkův požadavek po niternosti po-

která je podle něj typická pro básníky jiného okruhu

ezie (srov. ČERVENKA 1955: 7). V totožném listu

a generace. „Trefulkovské ‚tiché procházky‘

se ale nachází i asi nejvěcnější a nejvíce podnětPULSY - studentská literární revue // 23


ný příspěvek do debaty, jehož autorem byl Karel

uzavírá. Redakce si v něm sype popel na hlavu

Šiktanc, který v prvé řádě zdůrazňoval nezájem

a veřejně se distancuje od Skácelova textu. Tre-

kritiků o estetické kvality literatury a celkový vývoj

fulka pak podle redaktorů sice odhalil některé for-

mladých básníků (srov. ŠIKTANC 1955: 7). Jako

mální nedostatky Kohoutových veršů, ale zkreslil

jeden z mála tak nezabředl do osobní útočné ro-

jeho veřejnou činnost a angažované stranictví,

viny sporu.

které si už samo o sobě zaslouží ocenění (Uzaví-

V únorovém čísle pak redakce brněnského

ráme…1955: 117–119).

časopisu nechala znovu reagovat Jana Treful-

Ačkoli měl být celý případ kajícnou sebekriti-

ku, který některé své názory sice lehce zmírnil,

kou redakce skončen, slova se ještě na poslední

ale v zásadě z nich neustoupil a vymezil se pro-

chvíli chopil jeho ústřední aktér. Pavel Kohout

ti Boučkově snaze udělat z něj podvratný živel,

nakonec své vyjádření O smysl a poslání čes-

když znovu zdůraznil principální nedostatky Ko-

ké poezie publikoval v Literárních novinách a ne

houtovy poezie (TREFULKA 1955: 75–77). Nato

v Hostu do domu, ač k tomu byl opakovaně vy-

redakce avizovala konec diskuse a vyhradila si

zýván (KOHOUT 1955: 3). Z počátku v  něm po-

právo vyjádřit se k celému sporu. V  následují-

korně uznává své chyby, uvědomuje si formální

cím čísle tak vyšly dva redakční příspěvky, které

nedostatky sbírky, ale záhy obrací a přechází do

ale byly v mnohém protikladné. První, pocháze-

útočného tónu. Jako cíl své poezie deklaruje po-

jící z pera Františka Trávníčka, rektora brněnské

stihnout složitost života, kterou vidí ve „vnitřních

univerzity, člena vedení spisovatelského svazu a

bitvách, ze kterých vychází […] hrdina s odhodlá-

předsedy tehdejší redakční rady, hájil Trefulku a

ním překonat síly minulosti a nastolit požehnaný

možnost svobodné kritiky s odvoláním na to, že ji

věk komunismu.“ Takovou poezii považuje „za

ve svých literárních statích prosazoval i samotný

největší společenský úkol básníka lidově demo-

Stalin (srov. TRÁVNÍČEK 1955: 114–117). Zároveň

kratické země“ a hodlá ji „hájit proti každému, kdo

se výrazně ohradil proti obsáhlému článku Ser-

by ji chtěl vytlačit odvarem z bylin, slz a stínů, kdo

geje Machonina z Literárních novin (srov. MA-

by nás chtěl vrátit z těžce vybojovaných pozic do

CHONIN 1955: 4). Ten Trefulkovy názory v mno-

zmateného bludiště třicátých let. Jako to učinili

hém zkresluje a za hlavního viníka celého sporu

v některých pasážích své polemiky Jan Trefulka

označuje především redakci časopisu, jež diskusi

a Jan Skácel, lhostejno zda chtěně či nechtěně“

vede z individualistických a liberalistických pozic

(TAMTÉŽ: 3). Kohoutovo vyznání není prosté ani

a přímo tak útočí „na ty ideové principy a názory

dalších osobních výpadů proti brněnskému ča-

o poslání literatury v našem životě“ (TAMTÉŽ: 4).

sopisu i pobočce Svazu čs. spisovatelů a sám sebe

Trávníčkova ironicky napsaná obrana je podrob-

staví do pozice mučedníka. Na jeho výpady však

ným rozborem Machoninova příspěvku, v níž br-

Host do domu již nijak nereaguje.

něnský akademik poukazuje na to, jak si kritik ve svém textu protiřečí. Předseda redakční rady na-

A dál…

víc zdůrazňuje souhlasné a podpůrné hlasy čtenářů, kteří se za Trefulku postavili, jako by se sna-

Po všem rozruchu, který „aféra Kohout – Trefulka“

žil uplatnit zásadu Vox populi, vox dei. Jedinou

způsobila, je poměrně velký div, že brněnský ča-

výtku na adresu redakce, jež přiznává, je otištění

sopis nebyl zastaven a mohl vycházet dál. Dokon-

příspěvku Jana Skácela bez redakčních zásahů

ce si díky této kritické diskusi získal i jisté renomé

(srov. TRÁVNÍČEK 1955: 114–117).

a dostal se do povědomí širšího čtenářstva. Záro-

Hned za Trávníčkovým rázným a sebevědo-

veň ale s odchodem Ludvíka Kundery ztratil svou

mým vyjádřením se však objevilo přehnaně se-

původní odvahu a poklesla i jeho úroveň (srov.

bekritické stanovisko redakce, které celou diskusi

UHDE 2006b: 16). To vše trvalo až do roku 1963,

24 // PULSY - studentská literární revue


kdy se postu šéfredaktora ujal už tolik zmiňova-

poesie je solidní, neefektní, vytrvalá práce…

ný Jan Skácel, kterého pak v roce 1969 nakonec

a znalost… a moudrost… a skromnost“ (TREFULKA

vystřídal právě Jan Trefulka. Vypadá to jako ironie

1954: 507).

osudu, jako by snad zapojení do tohoto kritického

BS

sporu předurčilo oběma literátům šéfredaktorský post. Ale to už je jiná historie… Kohout s Trefulkou se pak na konci 60. let poměrně sblížili a stali se z  nich přátelé.2 Když na celou situaci vzpomínal Pavel Kohout zpětně ve svých pamětech, tak o Trefulkovi napsal, že jej tehdy „životadárně vyrazil z oběžné dráhy onoho socrealistického poety, na níž by byl jinak shořel v houstnoucích vrstvách času jako tolik básnících sou-druhů. […] Suma sumárum: Za své vzkříšení vděčí Pražan nejvíce právě tomuto Brňanu, který ho napřed jako básníka proměnil v  prach a popel, aby z  něho mohl už zanedlouho vzlétnout… Kdo? Kdepak Fénix! zas jen Kohout, tentokrát s péry dramatika“ (KOHOUT 2005: 108–110).

„Případ Trefulka vs. Kohout“ představoval jednu z prvních otevřených diskusí o povaze a podobě umění po únorovém převratu, která měla širší, prakticky celospolečenský dosah. Ani po svém oficiálním ukončení debata samozřejmě jen tak nezapadla. Stala se totiž jedním z podnětů k dlouhosáhlé diskusi o možnostech a směřování české kritiky, o kriteriích hodnocení či o roli angažovanosti a stranickosti, do níž se zapojovali významní představitelé oficiální literatury i mladí básníci a kritici (srov. např. Diskuse 1955: 5–9; PUJMANOVÁ 1955: 7). Krom toho aféra spojená s  Hostem do domu překročila rámec literárního světa a všímala si jí i běžná periodika. V současné době si těžko umíme něco podobného představit a je obtížné hodnotit celý spor dnešníma očima, kdy jsou naše požadavky na umění zcela jiné. Minimálně na jednom Trefulkově kritériu charakterizujícím „dobrou“ poezii napříč časem bychom snad přece jen mohli (nebo měli, jak se alespoň domnívám) trvat i dnes a to, že „skutečná

2 Kohout pak v roce 2012 po Trefulkově smrti vytvořil (stejně jako např. Ludvík Vaculík) nekrolog brněnského literáta (viz KOHOUT 2012: A12).

PULSY - studentská literární revue // 25


Miroslav Červenka Do diskuse o jedné kritice v „Hostu“

Tichý koutek Četl jsem jednou článek kritický

Vy tiché lesy kolem Vlašimi,

a škubl sebou, bodnut jeho trny:

podobáte se vyšívané dece:

vždyť také já jsem zhřešil tragicky –

tady je koutek, který patří mi.

chybí mi teplý koutek závětrný.

Usínám v jahodení na pasece.

Kamínky sbíral bych v té prostoře,

Tak přece pochválíš mě, kritiku!

skromňoučce bych tam chodil na procházku

Tu cítím jakýs nepříjemný dotyk.

a hnít a snít bych směl tam v pokoře

„Uhněte, prosím, pane básníku…“

a dívkám lkát svou přesložitou lásku.

A hle – kol kope asi dvacet motyk

Praha je pro mne náhle bez ceny.

a za nimi už řady sazenic…

Chodí tu lidé. Překypují chvatem.

To školku zakládají pionýři!

Na předměstích houkají sirény.

Vlašimské lesy, nejste pro mne nic,

A tu jde voják – hrůzo – s automatem!

i ve vás neklid prapodivný víří.

Jen u Karlových lázní hučí jez

Kam skrýt se? Kde jsi, koutku, pro pět ran?

a člověk se tu z plna srdce zasní.

Tu pravil klasik, hlava tuze chytrá:

Kolikrát jsem tu seděl jako dnes

„Když ve světě jsi zraňován a štván,

a chytal hudbu vlnek do svých básní.

do srdce sestup, do nirvány nitra!“

Tak přece – koutek! Ale co to je?

Tož sestupuju… Ale z hlubiny

Ta Vltava tak prudce vře a letí,

zaznívá ke mně divný křik a váda:

jak by vzpomínala na boje,

to synek pracující rodiny

jež v české zemi hřměly po staletí.

s měšťákem se v mém srdce rve a hádá.

Jako by ještě nyní hučela

Měšťák se brání, skučí komicky

v turbinách slapských vířivě a dravě.

a synek do něj jak se patří mlátí.

Jako by dosud výstřel slyšela,

„Což až s ním, hochu, skončíš navždycky?“

jenž zabil u pramenů na Šumavě…

– Ech, vždycky bude o co bojovati! –

Vltavo – s bohem! Tady není klid!

Pravda! A já tak vlastně šťastný jsem!

Tu by se ze mne stal bojovný člověk!

Tož volám proti kritikářským floutkům:

Ještě že mám, kam z Prahy odejít –

Buď pozdraven ten čas a tato zem,

vždyť prožil jsem své dětství na venkově.

kde není žádných idylických koutků!

Reakce Miroslava Červenky vyjadřující se k polemické diskusi v Hostu do domu. Literární noviny, roč. 4, č. 4, s. 7.

26 // PULSY - studentská literární revue


LITERATURA

BOUČEK, Jaroslav 1955 Kritika, nebo kampaň?. Mladá fronta, roč. 11, č. 8, s. 4. CIGÁNEK, Jan 1955 Kritik, básník a skutečnost. Host do domu, roč. 2, č. 1, s. 27. ČERVENKA, Miroslav 1954 Čas lásky a boje: K stejnojmenné básnické sbírce Pavla Kohouta. Mladá fronta, roč. 10, č. 220, s. 4. 1955 Tichý koutek. Literární noviny, roč. 4, č. 4, s. 7. JELÍNEK, Antonín – SCHULZ, Milan 1954 O poesii Pavla Kohouta. Rudé právo, roč. 35, č. 343, s. 4. KAINAR, Josef 1954 O Janu Trefulkovi – polemicky. Host do domu, roč. 1, č. 12, s. 550—551. KOHOUT, Pavel 1954 Čas lásky a boje. Praha: Mladá fronta, 112 s. 1955 O smysl a poslání české poesie. Literární noviny, roč. 4, č.13, s.3. 2005 To byl můj život?? (První díl) 1928—1979. Praha: Paseka, 328 s. 2012 Sbohem, můj drahý střelče! Mladá fronta Dnes, roč. 23, č. 274, s. A12. KOSATÍK, Pavel 2013 Fenomén Kohout. Praha: Mladá fronta, 488 s. KUPKA, Jiří Svetozár 1955 To se vydrží. Host do domu, roč. 2, č. 1, s. 26. KUSÁK, Alexej 1955 Kolem jedné diskuse. Květy, roč. 5, č. 16, s. 4. MACOUREK, Karel – ZELENKA, Jan 1955 Slovíčko s kritikem. Host do domu, roč. 2, č. 1, s. 24—26. MACHONIN, Sergej 1955 Za kritiku ideovou, tvořivou a pomáhající. Literární noviny 1955, roč. 4, č. 5, s. 4. PETRMICHL, Jan 1954 Čas lásky a boje. Literární noviny, roč. 3, č. 36, s. 6.

PŘIBÁŇ, Michal a kol. 2006—2014 Slovník české literatury po roce 1945 [online]. Praha: ÚČL AV ČR. [Citováno 29. 10. 2014]. Dostupné z: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/ SKÁCEL, Jan 1954 O verších Pavla Kohouta – v glosách. Host do domu, roč. 1, č. 12, s. 551—553. ŠIKTANC, Karel 1955 Několik otevřených slov do diskuse. Literární noviny, roč. 4, č. 4, s. 7. TRÁVNÍČEK, František 1955 Aby bylo jasno. Host do domu 1955, roč. 2, č. 3, s. 114—117. TREFULKA, Jan 1954 O nových verších Pavla Kohouta – polemicky. Host do domu, roč. 1, č. 11, s. 505—508. 1955 O pravdivém hrdinovi dnešní doby. Host do domu 1955, roč. 2, č. 2, s. 75—77. TRÝB, Antonín 1955 Slovo k besedě se čtenáři. Host do domu 1955, roč. 2, č. 2, s. 95. UHDE, Milan 2006a Host do domu a ještě někdo I. Divadelní noviny, roč. 15, č. 6, s. 16. 2006b Host do domu a ještě někdo II. Divadelní noviny, roč. 15, č. 7, s. 16. 2013 Rozpomínky, co na sebe vím. Praha — ­­­­­Brno: Torst — Host, 647 s. 1955 Uzavíráme diskusi. Host do domu 1955, roč. 2, č. 3, s. 117—119. 1955 Diskuse. Literární noviny, roč.4, č. 24, s. 5—9. 2003 Procesí dychtivých slov [tv dokument online]. 12. 1. 2003 [cit. 3. 11. 2014]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/ 1062593093-procesi-dychtivych-slov/ 2013 Historie.cs: Umění a totalita [tv dokument online]. 16. 2. 2013 [cit. 3. 11. 2014]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/ 10150778447-historie-cs/213452801400006/

PUJMANOVÁ, Marie 1955 Rozhodně stranickou poezii. Literární noviny, roč. 4, č. 15, s. 7. PULSY - studentská literární revue // 27


text: Zdeněk Ježek

Literatura a rr re vo lu ce

Druhé a třetí desetiletí dvacátého století bylo v české literatuře a její teoretické reflexi ve znamení hledání koncepcí a možností jejich směřování v novém státě. Vznik samostatného Československa usnadnil publikační možnosti, ačkoliv cenzura zůstávala ještě zachována a z novin i časopisů často mizely dlouhé pasáže, které podle mínění cenzorů ohrožovaly demokratický vývoj společnosti či mravní vývoj jednotlivce. Levicové myšlení o literatuře, vzhledem ke svému relativnímu mládí, prošlo v období první republiky několika – svým způsobem krizovými – momenty, ve kterých docházelo k opětovnému definování cílů, kterých je třeba dosáhnout, a prostředků, které by pro to měly být používány. Jedním z těchto momentů byl i spor na přelomu dvacátých a třicátých let, který je znám jako „diskuse o generaci“.

28 // PULSY - studentská literární revue


Básník na pranýři Spouštěčem dlouhotrvající debaty, do níž se za-

sjezd strany (Spisovatelé komunisté… 1970: 47).1

pojily desítky přispěvatelů – literárních teoreti-

Hned vzápětí proti nim, v článku formulovaném

ků, politiků i samotných spisovatelů – byl článek

Juliem Fučíkem, vystoupilo dvanáct2 osobností,

Koutek generace, který otiskl tehdy čerstvě tři-

které zaujaly stanovisko opačné. Sedmičku od-

cetiletý Jindřich Štyrský v prvním čísle časopisu

bojných obvinili z „nepochopení významu revo-

Odeon v říjnu roku 1929. Ale prolog, který autora

lučního hnutí“ a z toho, že se svým vystoupením

dost možná inspiroval k jeho výstupu, se odehrál

postavili proti zájmům revoluční dělnické třídy

již o půl roku dříve.

(Zásadní stanovisko… 1970: 54).

Na konci března 1929 vydalo sedm spisovate-

Spor dvou skupin spisovatelů se již zakrátko

lů – Josef Hora, Marie Majerová, Helena Malířová,

zredukoval na polemiku dvou z nich – na jedné

S. K. Neumann, Ivan Olbracht, Jaroslav Seifert

straně Josefa Hory a na straně druhé Karla Tei-

a Vladislav Vančura – prohlášení s názvem Spisovatelé komunisté komunistickým dělníkům, ve kterém se vymezili vůči novému vedení Komunistické strany Československa a její „sebevražedné politice neschopných dunivých slov“, vyzývali dělnictvo k aktivitě a žádali mimořádný

1 Články a texty vztahující se ke generační diskusi na přelomu 20. a 30. let vyšly ve sborníku Avantgarda známá i neznámá, svazek 3, který uspořádal kolektiv autorů pod vedením Štěpána Vlašína.

Přesněji řečeno jedenáct: Karel Teige, Vítězslav Nezval, Konstantin Biebl, František Halas, Karel Konrád, Ladislav Novomeský, Vladimír Clementis, Bedřich Václavek, Jiří Weil, Julius Fučík a Vojtěch Tittelbach. Dvanáctým byl Vilém Závada, který ale následně prohlásil, že s projevem nesouhlasil a podepsat jej nechtěl; pochybnosti vznikly i o podpisu Konstantina Biebla.

2

PULSY - studentská literární revue // 29


ga. Diskuse mezi nimi nebyla zaměřena ani tak

137). Inspirace francouzskou avantgardou však

na reálné problémy levicového přístupu k umění,

byla kritickým bodem, kolem kterého vznikla dis-

ale spíše na ideová a mravní stanoviska každého

kuse ještě několikrát.

z nich. Nesmiřitelnost mezi Horou a Teigem byla

Kromě ideového pole se na přetřes dostala

dána i jejich, jakkoliv nevelkým, věkovým roz-

i otázka ekonomická. Po vystoupení „sedmi“

dílem. Josef Hora v jednom z článků nazývá

totiž v témže roce dva z  nich – Hora a Vanču-

o devět let mladšího Teiga a jeho spolupracov-

ra – dostali státní cenu za literaturu, s níž byla

níky „hochy“ a v dalším jejich aktivity ironicky

spojena i finanční odměna 5 000 korun. Marie

označuje jako snahu o „rrrevoluci“ (srov. HORA

Majerová byla oproti tomu v Rudém právu ob-

1970c: 100; TÝŽ 1970a: 78). Rozepře mezi Horou

viněna z opačného prohřešku: že se angažovala

a Teigem se točila hlavně okolo problému, kdo

v KSČ jen proto, aby získala čtenáře svých děl

z nich dvou má právo na to, aby se nazýval ko-

a připravila je o jejich „těžce vydělané groše“ (srov.

munistou. Josef Hora připomínal zásluhy někte-

HORA 1970a: 76).

rých ze „sedmi“ na poli sociálně orientované lite-

V tuto chvíli se do sporu vložil F. X. Šalda, který

ratury (např. Marie Majerová) či zpracování dějin

se postavil na stranu Josefa Hory. Spisovatel pod-

dělnického hnutí (S. K. Neumann), ale i svoje: „Já

le Šaldy nemusí být hrdinou a materiálně strádat

jsem prožil svůj komunismus, nevyznával jsem

jen pro své přesvědčení. Nebo lépe řečeno: může

ho hubou, ale vtělil jsem ho do svého díla.

být, ale není možné to po něm vyžadovat. Pokud

U mne to bylo vnitřní drama, a u mnoha z vás,

by bylo Teigovo stanovisko domyšleno do dů-

milý Teige a komp., jen estetická maska“ (TÝŽ

sledků, museli by být podle Šaldy stejně odsou-

1970c: 100). Karel Teige však Horovy argumenty,

zeni i všichni dělníci, kteří svou prací v továrnách

a tím i jakoukoliv věcně zaměřenou diskusi, od-

umožňují přežít kapitalismu (srov. ŠALDA 1970b:

mítl3 a jeho tehdejší chování neváhal nazvat pros-

146).

titucí a dodal: „Opovrhujeme vnitřními dramaty,

Také z opačného tábora ovšem zněly hla-

jež mají své happyendy v Melantrichu a v  ofici-

sy o zaprodanosti. Josef Hora se ohrazoval pro-

álních poctách“ (TEIGE 1970c: 112; srov. také TÝŽ

ti kritice s poukazem na to, že mnozí levicoví

1970b: 98).

avantgardisté publikovali v Lidových novinách či

Opačným směrem mířila výtka Josefa Hory,

(katolickém) Tvaru a „rudě natření měšťáci z oko-

který kritizoval Karla Teiga a další z okruhu De-

lí Teigova brali pilně státní subvence literární“

větsilu za to, že vycházejí při své umělecké práci

(HORA 1970c 101). Tato výtka mířila mimo jiné na

například z francouzských prokletých básníků.

Vítězslava Nezvala, který se podílel na scénářích

Ti totiž pro Horu představovali produkt „zjemně-

k několika filmům oficiální produkce. Nezval se

lé měšťácké kultury francouzské“ (HORA 1970c:

ovšem (v tehdy nepublikovaném textu Kavárny)

101). Zatímco pro Teiga bylo v tomto ohledu pod-

měl v úmyslu bránit tvrzením, že film v žádném

statné, že Artur Rimbaud byl členem pařížské

případě nepovažuje za umění, proto se svému

Komuny a Charles Baudelaire dokonce bojoval

uměleckému směřování nezpronevěřil. Spolu-

na barikádách v roce 1848, Hora a později i Štyr-

práci na scénáři proto vnímal jako každou jinou

ský mu namítali, že revoluční činnost prokletých

práci, která je vykonávána pro výdělek a nikoliv

básníků byla nepodstatná – Rimbaud vstoupil do

s uměleckým záměrem (srov. NEZVAL 2007: 219).

Komuny jen kvůli materiálnímu nedostatku a vydržel v ní pouhý měsíc (srov. ŠTYRSKÝ 1970b: 3 Již o půl roku později však při založení Levé fronty názorovou pluralitu, konfrontaci stanovisek a nonkonformitu jejích členů přivítal.

30 // PULSY - studentská literární revue

Vystoupení „sedmi“ mělo svou dohru i na politické úrovni. Všech sedm odbojných spisovatelů

bylo na pátém sjezdu KSČ, 30. března 1929, tedy

pouhé čtyři dny po vydání jejich letáku, ze strany


vyloučeno, což s sebou přineslo možná nečeka-

V Koutku generace II ale Štyrský prohlásil:

ný vedlejší efekt. Někteří ze „sedmi“ byli předními

„Svůj článek shledávám naprosto nedvoj-

představiteli realistických tendencí v proletář-

smyslným a svá slova pokládám za definitivní.

ském umění, zatímco jejich oponenti, vesměs

Doufám, že každý v nich nalezl, což jeho jest“

sdružení v Devětsilu, zastávali avantgardní stano-

(ŠTYRSKÝ 1970b: 136). Jeho vyjádření je trochu

viska. Podle Vladimíra Dostála proto avantgardis-

zvláštní, protože první a druhá věta si zjevně od-

té chápali akt vyloučení realistických autorů jako

porují. Druhý Koutek generace psal právě proto,

posílení své pozice (DOSTÁL 1970: 14). Do tohoto

že v tom prvním si každý nalezl, „což jeho jest“.

schématu ovšem nezapadají Jaroslav Seifert ani

Pokud bylo jeho cílem rozpoutat diskusi a rozvířit

Vladislav Vančura. Zjevná umělecká i politická

stojaté vody české umělecké scény, je třeba říci,

nekonzistence „sedmi“ byla také jednou ze sla-

že se mu to bezezbytku povedlo, i když pravdě-

bin, na které se zaměřili jejich odpůrci. Zatímco

podobně nečekal, že se jeho kritika obrátí velmi

S. K. Neumann ani po vyloučení z KSČ nepřestal

rychle a velmi silně proti jemu samému. Brzy vy-

projevovat svou přízeň myšlence komunismu,

krystalizovalo první velké téma diskuse, kterým se

což se odrazilo i v tom, že se stal předsedou nově

stala otázka tzv. čistého umění. Na jedné straně

vzniklého uskupení Levá fronta, Josef Hora se

v ní stála mladá avantgardní generace, převážně

podle Teigeho svým psaním do Lidových novin

působící v Devětsilu, které poskytovali teoretické

myšlence socialismu zpronevěřil úplně (TEIGE

zázemí Bedřich Václavek s Karlem Teigem. Proti

1970a: 89).

nim se postavili „staří“ levicově orientovaní tvůrci typu S. K. Neumanna či Julia Fučíka.

Čisté umění

Bedřich Václavek chápal „čisté umění“, tedy uměleckou tvorbu zbavenou politických či sociálních konotací a orientující se výhradně na

Ve chvíli, kdy se zdálo, že bouře způsobená od-

estetické působení, jako vývojovou nutnost ply-

bojem sedmi spisovatelů vůči KSČ utichla, došlo

noucí ze souběžného rozvoje techniky. Stroje

k vydání již zmiňovaného článku Koutek genera-

podle Václavka nahradily lidskou práci a stejně

ce. V něm Jindřich Štyrský nařkl svou generaci,

tak strojově čisté tvary moderního umění nahradí

že místo o umění „sní o koupací vaně“ a místo

dosud mezi dělnictvem oblíbený realismus (srov.

básníků jsou v ní vesměs jen „šašci, narcisové

VÁCLAVEK 1970b: 276–278). Podobné stanovisko

a paraziti“. Jeho vášnivá obžaloba vzbudila veli-

jako Václavek zastával i divadelní režisér Jindřich

kou odezvu a debata, která se rozvinula, se do-

Honzl:

tkla mnohem závažnějších témat, než tomu bylo v předcházejícím půlroce (srov. ŠTYRSKÝ 1970a: 102).

„[…] umění se musí zbavit dekorativního množství prostředků uměleckých, ať čar, ať slov, ať hereckých

Šíře diskuse byla umožněna velkou nejedno-

gest, musí se oprostit od neúčelné a zbytečné nádhery

značností Štyrského textu. Jeho výtky určené

jejich, musí se hledět zbýt starých forem, které už nepů-

mladé generaci byly naprosto nekonkrétní a ne-

sobí, jakož i všeho, co je jen umělcovým sebeuspokoje-

bylo jasné, na koho přesně míří, což umožnilo

ním, autorovým sebeklamáním, co nemá objektivní cíl.

Šaldovi chápat je jako sebekritiku, která ale zasa-

Dílo má svou hodnotu mimo autora, je hodnotou pro

huje většinu českých spisovatelů; Teige a Fučík

vnímajícího“ (HONZL 1970: 235).

je interpretovali jako útok na spisovatele, kteří o několik měsíců dříve vystoupili proti KSČ (srov.

Honzlovi sice nejde přímo o abstrakci, ale co

ŠALDA 1970a: 106; FUČÍK 1970: 104; TEIGE 1970c: 115).

největší efektivitu působení uměleckého díla

PULSY - studentská literární revue // 31


a jeho očištění od nefunkčních aspektů, což je

tém umění jako nutném důsledku vývoje, záro-

přesto velmi blízké Václavkovu pojetí.

veň jej však kritizoval za snahu striktně oddělit

„Čisté umění“ bylo obvykle chápáno jako pře-

vývoj umění od politiky, což bylo v podstatě

konání realismu proletářského umění. Pro Karla

trockistické (a tedy pro pravověrného marxistu

Teiga byl realismus součástí oficiálního proudu

nepřijatelné) stanovisko. Václavek své názory

a jako takový podle něj (ve shodě s Václavkem)

shrnul v knize Poezie v  rozpacích, ale po Ur-

představoval směr, kterého je nutné se zříct. „[Je

xově kritice mnohé ze svých názorů pozměnil.

třeba] zhodnotit ten ustavičný souboj akademické

Změn doznala zejména otázka vztahu literatu-

a oficiální tvorby (klasicismus, parnasismus, rea-

ry (či obecněji umění) a politiky: „Úlohy umě-

lismus) a tvorby revoluční (od romantismu přes

ní v revoluční práci nelze sice přeceňovat, ale

symbolismus a kubismus k surrealismu)“ (TEIGE

uměním lze zasáhnout vrstvy, kterých nelze

1970e: 209–210). Spolu s realismem uvádí Teige

zasáhnout přímou prací politickou“ (VÁCLAVEK

mezi směry oficiální tvorby také parnasismus, což

1970c: 387). Politika i umění hrají v novém Vác-

je poněkud překvapivé. Parnasismus však neměl

lavkově pojetí v podstatě shodnou roli, liší se

revoluční tendence a jeho záměrem nebylo sta-

jen skupina, na kterou cílí. Tím se Václavek více

vět se proti soudobému společenskému systému,

přiblížil Teigeho chápání „čistého umění“, které

což Teige od „čistého umění“ naopak očekával.

sice formálně i obsahově ideologické být nemá,

Opačné stanovisko představil Kurt Konrad, který

politický postoj tvůrce však tímto požadavkem

v podstatě přejal dřívější tvrzení Josefa Hory

dotčen není.

o avantgardě jako produktu francouzské měšťác-

S původním Václavkovým názorem na pro-

ké kultury. Podle Konrada obhájci avantgardního

blém čistého umění (ještě před Urxovou kriti-

„čistého umění“ jej neprávem připodobňují k re-

kou) byli ve shodě také dva spisovatelé, kteří se

volučnímu hnutí proletariátu, protože i přes spo-

na začátku roku 1929 postavili proti sobě. Vla-

lečné základy zůstává avantgarda stále produk-

dislav Vančura a Vítězslav Nezval – oba hájili

tem kapitalistické ideologie. Proletářská literární

nezávislost umění na politickém či filozofickém

kritika, jejímž cílem je bojovat proti kapitalismu,

podkladu. Zejména u Nezvala je však tvrzení,

musí podle Konrada stejně tak bojovat proti jeho

že u autora „nezáleží ani na tom, jaký vztah má

uměleckým směrům (srov. KONRAD 1970: 250).

k náboženství, ke společnosti, k  morálce,“ po-

Ladislav Štoll podpořil Konradův postoj tvrze-

někud v rozporu s  tím, že jen o několik měsí-

ním (odporujícím Teigemu), že takové umění

ců dříve podepsal stanovisko obsahující větu:

není nic jiného než již dříve zavržený parnasis-

„Skutečný rozvoj moderní kultury je závislý na

mus. Václavek i Teige zůstali podle Štolla na úrov-

revolučním dělnickém hnutí“ (NEZVAL 1970:

ni mechanického vyvozování vývoje umění po-

267; Zásadní stanoviska… 1970: 54). Vančurův

mocí paralely s vývojem hospodářství, ale jejich

totožný názor, vtělený do věty „Stanovisko au-

požadavek „čistého umění“ je v podstatě ideali-

torovo není, či lépe nemá být, posuzováno, je-li

stickou koncepcí. Václavkovo kladení realismu

levé či pravé, dosti na tom, je-li tak vysoké, aby

proti „čistému umění“ bylo pro Štolla ještě starým

básník ze svého místa přehlédl současné dění.“,

způsobem myšlení; s revolucí v umění očekával i

sice také není zrovna pravověrně marxistický,

nová hlediska a nové umělecké formy (srov. ŠTO-

ale na rozdíl od Nezvala byl Vančura již vylou-

LL 1970: 348).

čen z KSČ a nemusel se tedy cítit tolik být vázán

Nejednoznačným způsobem se do debaty o „čistém umění“ zapojil Eduard Urx, který na jednu stranu souhlasil s Václavkovým tvrzením o čis-

32 // PULSY - studentská literární revue

svým politickým smýšlením, jakkoliv zůstávalo levicové (VANČURA 1970: 402).


Krize kritérií

ní s jinými díly. Dostává se tím do rizika nekonečného regresu – světová avantgarda nutně musí

Otázka čistého umění byla do značné míry pro-

mít nějaká kritéria, aby bylo možné jednotlivá díla

blémem budoucnosti. Soudobé nesnáze spočíva-

hodnotit – a zároveň do rizika neschopnosti po-

ly zejména v nejistotě levicových literárních kriti-

střehnout případný vývoj. Pokud by se objevilo

ků, jak se postavit k reflexi avantgardní literatury.

dílo využívající jiné prostředky než avantgarda,

Další rovinu diskuse proto otevřel článek Pranýř,

pak by jej kritici, vyznávající avantgardní tvorbu,

dvé židlí, portmonka a humbuk, v němž – v pou-

nemohli přijmout. Spolu s Teigem Ivan Sekani-

hé poznámce pod čarou – se Karel Teige pokusil

na kriticky zhodnotil i Nezvalovu Kroniku z konce

vysvětlit nedostatky avantgardní kritiky tvrzením,

tisíciletí a tvorbu Jindřicha Honzla, jemuž vyčítal

že se nachází v krizi kritérií. V literatuře podle něj

odklon od avantgardního divadla. Honzl ale po-

nejsou tak zjevná kritéria jako například v archi-

važoval Sekaninovo odsouzení za nepodložené:

tektuře a navíc nemá literární kritika dostatečný

zmíněný „avantgardismus“ podle něj není este-

publikační prostor, v němž by se mohla rozvíjet.

tické kritérium, ale i kdyby jím byl, Ivan Sekanina

Krizi kritérií nezpůsobila nečinnost avantgard-

se ani nepokusil jej jakkoliv definovat, proto není

ních kritiků (jak se později domníval Julius Fučík),

příliš jasné, co jím míní. Podle Honzlova míně-

ale právě jejich činnost. Destrukce starých norem

ní se tedy dopouští paradoxu, když mluví o krizi

byla podle Teiga nutná ještě před tím, než se za-

kritérií, ale sám žádná nemá (HONZL 1970: 233).

čala budovat nová teorie umění, takže pak musela

Teigovo (a v podstatě i Honzlovo) stanovisko

nastat situace, že stará kritéria už neplatí, ale nová

podpořil Bedřich Václavek, pro nějž představa

ještě nejsou definována (TEIGE 1970d: 150; srov.

o pevnosti kritérií byla pouze vulgárním mar-

také TÝŽ 1970e: 208).

xismem a skutečný marxista krizi kritérií vidí.

Teige si za svůj článek vysloužil výtku od Iva-

V polemické reakci na článek Julia Fučíka se vy-

na Sekaniny, podle nějž myšlenka o krizi kritérií

mezil proti mylné představě, že marxismus nabízí

avantgardy je vlastně tvrzením o krizi marxistic-

jasná kritéria a je to pouze chyba avantgardních

kých věd: „[Teige] jistě přijímá Šaldovu definici

kritiků, že je nedovedou aplikovat (srov. VÁCLA-

kritiky jako užité psychologie, sociologie a umě-

VEK 1970a: 211). Na stranu Sekaninova názoru

novědy. Kritéria jsou tedy psychologická, socio-

se oproti tomu postavil S. K. Neumann: „Zmatky

logická a uměnovědná a musily by být předem

v levé frontě zavinili teoretikové a kritikové, hlá-

v krizi tyto vědy, aby tu mohla být krize s. Teigem

sící se ke komunismu, kteří soustavně a šmahem

tvrzená.“ Pro marxistu podle Sekaniny není mož-

přijímali všechno formálně ‚avantgardní‘ a ‚ne-

né být v krizi kritérií – tu lze připustit u buržoaz-

konformistické’, ale prominuli si zařadit to vždy

ních přístupů k vědě, ale marxismus má podle něj

na pravé místo ve vývoji modernosti […]“ (NEU-

kritéria jasně stanovená. Umělecká kritika je pro

MANN 1970: 229). Jedním z cílů Neumannovy

Sekaninu nástroj, jímž se rozliší „negativní a po-

kritiky mohl být i Bedřich Václavek, který se neta-

zitivní úkazy“ v tvorbě jednotlivých autorů. Jako

jil svým oceňováním katolické literatury, zejména

hodnoticí a srovnávací kritérium je pak nutné po-

Jaroslava Durycha.

užít tvorbu světové avantgardy (SEKANINA 1970: 190).

Obě dvě strany – Teige s Václavkem i Fučík s  Neumannem – se shodly alespoň na tom, že

Na jednu stranu chce tedy Sekanina přejmout

avantgardní kritika ještě v českém prostředí ne-

komplexní Šaldův pohled na kritiku, který pracuje

vykonala téměř žádnou práci. Liší se ale v tom,

s mnoha rozličnými kritérii, na druhou stranu ale

co z toho vyvozují. Pro Václavka musí být kritéria

navrhuje omezit se na kritérium jediné – srovná-

hodnocení literatury výsledkem dlouhotrvající-

PULSY - studentská literární revue // 33


ho úsilí, a tedy pokud kritika nekoná, kritéria být

vek, který původně patřil k hlavním zastáncům

určena ani nemohou. Neumann na druhé straně

„čistého umění“, pod vlivem kritiky Eduarda Urxe

předpokládá, že kritéria marxistické literární vědy

přiznal důležitost umění v politickém boji, jak-

jsou pevně dána jejím filozofickým základem a

koliv stále ještě zastával názor, že v poezii budou

literární kritika už s nimi potom může pracovat.

nutným důsledkem vývoje strojově čisté tvary. Nejasnosti v estetických otázkách pak daly

Kavárna jako prapříčina

vzniku další rovině diskuse. Tvrzením o krizi kritérií si Karel Teige vysloužil výtky za nepochopení marxismu a přílišnému podléhání vlivu moder-

Původ rozštěpení umělecké levice však nemu-

ního umění. Avšak i ti, kteří krizi kritérií odmítali,

síme hledat pouze v rozlišných názorech na zá-

byli nuceni uznat, že avantgardní literární kritika

kladní estetické, literární a politické otázky, ale

se zatím příliš nerozvinula, což bylo někdy – např.

i v záležitostech mnohem prostších a přízemněj-

u Julia Fučíka – i přiznanou sebekritikou.

ších. Vítězslav Nezval kořeny celého sporu spo-

Následujících několik let měla literární kritika

joval s jednou ne příliš významnou kavárenskou

možnost pokusit se tuto ztrátu dohnat, než byly

historkou, jež se odehrála roku 1928. Jednoho dne

její možnosti – v některých případech definitiv-

došlo v Národní kavárně ke konfliktu mezi číšní-

ně – přerušeny druhou světovou válkou. Po ní již

kem a hlučnou skupinkou pravidelných hostů,

oba dva problémy ustoupily do pozadí. „Krize“ se

zástupců mladé literární generace, z nichž někteří

v dogmatickém ovzduší padesátých let stala tak-

byli členy Devětsilu. Po několika měsících, ve kte-

řka zakázaným slovem a snaha o „čisté umění“

rých jim jako útočiště sloužila kavárna Slávie, se

ztratila smrtí Bedřicha Václavka největšího za-

rozhodli do Národní kavárny vrátit; jeden z nich

stánce. Zatímco ve třicátých letech nebylo pod-

– Karel Teige – ji však navštěvovat odmítl, čímž

le slov Jindřicha Štyrského pro pravého básníka

mezi ním a jeho přáteli vznikl nesoulad a, slovy

místo jinde než na pranýři, po válce už museli

Vítězslava Nezvala: „půda pro generační roztržky

umělci pranýř vyměnit za čestné místo v prvo-

byla připravena“ (NEZVAL 2007: 210).

májových průvodech.

V diskusi probíhající na přelomu let dvacátých a třicátých si levicově orientovaná literární kritika ujasňovala mnohé, s konečnou platností však bylo vyřešeno málo. Polemické výpady se často dostávaly až na rovinu osobních urážek, z dnešního pohledu někdy až roztomilých, jako když Josef Hora píše, že Karel Teige „je komunistou asi tak jako kakadu dravcem“ (HORA 1970b: 94). Spor o tzv. čisté umění byl určován především pokusem o zařazení francouzské avantgardy. Zásadní otázka zněla, zda má větší váhu občanský postoj básníka, nebo jeho umělecká tvorba, která mohla ideové zabarvení díla programově odmítat. Zastánci nezávislosti umělce na politickém kontextu museli alespoň částečně ustoupit, pokud se chtěli hlásit ke komunismu a nebýt obviněni z trockistické úchylky. Proto Bedřich Václa-

34 // PULSY - studentská literární revue

ZJ


LITERATURA DOSTÁL, Vladimír 1970 Diskuse ne pouze generační. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 7–44. FUČÍK, Julius 1970 [1929] Generace na dvou židlích. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 104. HONZL, Jindřich 1970 [1930] O krizi kritérií a charakterů. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 233–242. HORA, Josef 1970a [1929a] Literatura a politika. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 70–88. 1970b [1929b] Karel Teige napsal do ReDu. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 94–95. 1970c [1929c] Odpověď Teigovi. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 100–101. KONRAD, Kurt 1970 [1930] Krize kapitalismu a „souručenství“. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 249–251. NEUMANN, Stanislav K. 1970 [1930] Do diskuse o čistotě generace. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 228–232. NEZVAL, Vítězslav 1970 [1930] Přednáška o avantgardní literatuře. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 259–269. 2007 Kavárny. In ŠTYRSKÝ, Jindřich. Texty. Praha: Argo, 2007, s. 210–223. SEKANINA, Ivan 1970 [1930] O krizi kritérií a charakterů. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 189–200. ŠALDA, František Xaver 1970a [1929a] Příklad sebekritiky. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 106. 1970b [1929b] Spory a rozpory v generaci „devětsilské“. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 145–149.

ŠTOLL, Ladislav 1970 [1931] Lidé v „laboratoři“. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 342–350. ŠTYRSKÝ, Jindřich 1970a [1929a] Koutek generace. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 102–103. 1970b [1929b] Koutek generace II. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 136–138. TEIGE, Karel 1970a [1929a] Josef Hora, literatura a politika. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 89–90. 1970b [1929b] Literatura a prostituce. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 98–99. 1970c [1929c] 1929. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 107–118. 1970d [1929d] Pranýř, dvé židlí, portmonka a humbuk. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 150–158. 1970e [1930] Bouře na levé frontě. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 206–210. VÁCLAVEK, Bedřich 1970a [1930a] O marxistickou teorii umění. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 211–214. 1970b [1930b] „Nová věcnost“ estetickou paralelou konsolidace starého řádu. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 275–280. 1970c [1931] O marxistickou estetiku. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 384–392. VANČURA, Vladislav 1970 [1931] Z přednášky o takzvaném novém umění. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 399–406. 1970 Spisovatelé komunisté komunistickým dělníkům. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 47–49. 1970 Zásadní stanovisko k projevu „sedmi“. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 54–55. PULSY - studentská literární revue // 35


text: Jakub Jarina

Co zbylo z Obce spisovatelů Pokud jde o historii našich spisovatelských spolků, uplynulé čtvrtstoletí v ní nebude zapsáno zrovna zlatým písmem. Obec spisovatelů byla jednou z prvních a nejsledovanějších kulturních organizací, které po sametové revoluci vznikly, ale její další osud byl v mnoha ohledech typický: na jedné straně svoboda a nezávislost, na straně druhé nejisté místo ve společnosti s proměněným systémem hodnot a stejně nejisté ekonomické zajištění. A také nezájem, ostatně když před třemi lety Obec téměř zanikla, bylo vůbec nejpřekvapivější, jak málo pozornosti taková událost vyvolala. Ale zatímco s prvními dvěma problémy se Obec potýká i nadále, na nedostatek pozornosti si za poslední rok a půl stěžovat nemůže. Rozvinula se kolem ní relativně živá diskuze: započala několika kritickými články Karla Pioreckého, vyvrcholila letos v dubnu panelovou diskuzí a doznívá v podstatě dodnes. O co v ní jde? Jak se to stalo, že dnes mnozí nad Obcí lámou hůl? A proč by nás to vlastně mělo zajímat?

Od Syndikátu ke Svazu, od Svazu k Obci

První spisovatelské spolky byly zakládány již v průběhu 19. století. Vedle organizací typu Umě-

V jednom z  článků, které se na webu Obce spi-

lecké besedy, které poskytovaly spíše prostor pro

sovatelů objevily coby reakce na jarní panelovou

vzájemná setkávání a diskuzi, vznikaly i organi-

diskuzi, označil Radim Uzel současnou Obec za

zace profesní, jejichž cílem bylo chránit hmotné

organizaci, která psala politické dějiny této země

zájmy spisovatelů, poskytovat jim právní pomoc

a „jejímž předsedou byl kdysi jediný český nositel

při jednáních s nakladateli, ale také zastupovat li-

Nobelovy ceny za literaturu“ (UZEL 2014). Pravda,

teráty při jednáních s ministerstvy. První takovou

organizace, jejíž je Uzel místopředsedou, skuteč-

organizací byl Spolek českých spisovatelů-belet-

ně svou činností navazuje na dlouhou tradici li-

ristů Máj (1887, původně Klub českých spisova-

terárního sdružování, onu dějinnou cestu, na je-

telů), nejvýznačnější pak Syndikát českých spiso-

jímž konci má současná Obec stát, však přeci jen

vatelů, založený roku 1918. Syndikát započal svoji

výrazně zkrátil a urovnal.

činnost jako organizace zastupující zájmy všech

36 // PULSY - studentská literární revue


spisovatelů, jakkoliv podmínky pro přijetí nebyly

ska nahrazen dvěma dílčími národními organi-

z nejvolnějších – publikace alespoň tří umělecky

zacemi. V českém prostředí měl být onou náhra-

hodnotných knih, případně šesti překladů, nebo

dou Svaz českých spisovatelů, založený v červnu

dlouholetá publicistická činnost. Po druhé světo-

1969. Svaz, do jehož čela byl zvolen Jaroslav Sei-

vé válce však začala postupná proměna Syndikátu

fert, sice vznikl na počátku normalizace, přesto

v odborovou organizaci ideově vázanou na sílící

navázal na ideály pražského jara. Jeho existence

komunistickou stranou. Po Únoru se Syndikát stal

tak měla poněkud paradoxní charakter: přestože

centrální literární institucí, zatímco ostatní spolky

po svém předchůdci převzal veškerou agendu,

byly buď asimilovány, nebo rovnou rozpuštěny.

ministerstvo vnitra a kultury odmítlo uznat jeho

1

Již v březnu 1948 byly navíc zahájeny přípra-

stanovy a existence organizace tak nikdy nena-

vy na spojení Syndikátu se Spolkem slovenských

byla právní platnosti. Jedním z řady kroků, kte-

spisovatelů a jejich přetavení v jedinou zastřešu-

rými se vláda snažila činnost Svazu paralyzovat,

jící organizaci – Svaz československých spisova-

bylo převedení jeho majetku pod nově ustanove-

telů. Přechod to nebyl hladký. Již svým názvem

ný Český literární fond. Svazu byla sice přiznána

se ostatně nová organizace přihlásila ke Svazu

finanční náhrada, zároveň byl ale odstaven jeho

sovětských spisovatelů, jehož stanovy také z větší

účet, takže penězi na zmraženém účtu bylo mož-

části přejala. Příklon k sovětskému modelu s se-

né disponovat až po revoluci, kdy Svaz teprve

bou nesl i „očistné probírky“, po nichž se počet

svoji činnost formálně ukončil (BLÁHOVÁ 2009).

členů zredukoval na pouhou šestinu. Účelem

Díky podobným krokům Svaz koncem roku 1970

Svazu bylo uvádět v praxi oficiální kulturně-poli-

ve své činnosti ustal.

tickou linii a vytvářet obraz názorové i tvůrčí jed-

Novou spisovatelskou organizaci, tentokrát již

noty českého spisovatelstva. Za mocné finanční

věrnou požadavkům normalizační politiky, se

podpory státu byla organizována politická školení

podařilo ustanovit až o dva roky později. Problé-

literátů či takzvané komandýrovky, v jejichž rám-

mem bylo najít reprezentativní osobnosti do je-

ci navštěvovali spisovatelé průmyslové podniky,

jího čela a vlastně i pro členskou základnu, ne-

stavby apod., aby načerpali látku pro svá díla.

boť většina uznávaných autorů, bývalých členů

Navzdory proklamacím však Svaz zcela homo-

Seifertova svazu, pohlížela na novou organizaci

genní nebyl, již od počátku 50. let se v jeho ve-

s despektem. Normalizační svaz tak sdružoval

dení projevovaly polemiky, které vesměs odrážely

spíše autory nižšího řádu, kteří však byli ochotni

spory ve vedení KSČ a politické zvraty v samot-

se odmítavě vymezit vůči událostem let šedesá-

ném Sovětském svazu (BAUER 2011). V dobách

tých.

politického uvolnění se navíc právě z řad Svazu

Navzdory jisté bezradnosti patrné z vystupo-

ozývala kritika režimu a jeho dogmat – tak tomu

vání Svazu po listopadu 1989 a nejednotnosti

bylo na dlouho odkládaném II. sjezdu v roce 1956

stanovisek, jež jeho členové zaujímali vůči re-

a především v druhé polovině 60. let, kdy se Svaz

volučnímu dění, bylo zcela zřejmé, že organiza-

pod vedením Jiřího Šotoly stal silným hráčem

ce nemůže pokračovat ve své současné podobě.

v boji za demokratické hodnoty.

Pokus pokračovat v činnosti pod jménem Sdru-

Po srpnové okupaci byla činnost Svazu česko-

žení českých spisovatelů neměl dlouhého trvání

slovenských spisovatelů soustavně omezována

– ještě na jaře roku 1990 bylo odhlasováno její

a nakonec byl během federalizace Českosloven-

zrušení. V té době už totiž existovala organizace

1 Jednou z mála nestranických organizací, které se po roce 1948 zachovaly, bylo České centrum PEN klubu, založené již roku 1925. I to se však muselo podřídit novým kulturně-politickým podmínkám, jeho činnost navíc byla omezena na minimum a až do druhé poloviny 50. let se český PEN klub nacházel ve stavu ne nepodobném hibernaci.

PULSY - studentská literární revue // 37


jiná, jejíž minulost nebyla zatížena totalitním dě-

na okraji zájmu, nechtěli svou tvorbou oslovovat

dictvím. Tou organizací byla samozřejmě Obec

široké publikum a reflektovat společenský vývoj.

spisovatelů.

Angažovanost, profesní hrdost a organizované

Obec samotná vznikla 3. 12. 1989 v pražském

spolčování je nelákaly – o členství v Obci nestá-

Realistickém divadle. Od počátku se vymezila vůči

li. Členskou základnu Obce tak tvořili především

Svazu českých spisovatelů, založena byla naopak

spisovatelé starších generací a také ti, pro které

s myšlenkou navázat na tradici prvorepublikové-

byla samotná členská legitimace prostředkem se-

ho Syndikátu2 a fungovat jako odborová organi-

benaplnění. Takovému stavu ostatně napomohly

zace, která má spisovatele podporovat a chránit

i zpočátku velmi liberální podmínky pro přijetí.

a která je otevřená všem. Po seifertovském sva-

Přestože se Obec formovala jako odborová or-

zu, který teprve nyní mohl formálně ukončit svoji

ganizace se spíše volnou strukturou, její vlast-

činnost, podědila peníze ze zmrazeného účtu, po

ní členové ji vesměs chápaly jako pokračování

svazu normalizačním pak přejala právní a majet-

předlistopadového Svazu a očekávali i podobný

kové záležitosti včetně správy Českého literárního

servis. Zvláště regionální pobočky přistupovaly

fondu. Tak započala další kapitola českého spiso-

k Obci nadále jako k centrální řídící organizaci, jež

vatelského sdružování.

je měla finančně podporovat. Brzy ale bylo jasné, že v nových podmínkách není taková podoba or-

Projedené dědictví

ganizace udržitelná – dotace od státu zdaleka nedostačovaly na pokrytí provozních nákladů a peníze zděděné po Svazu nemohly vydržet věčně.

Existence Obce spisovatelů se v době jejího za-

V souvislosti s problematickým vývojem Obce

ložení jevila jako něco nutného a samozřejmého

se zpravidla mluví o manažerských selháních,

– bylo třeba sjednotit literární prostor, po léta roz-

ovšem faktem je, že dnešní nešťastná situace

dělený do tří samostatných publikačních okru-

v mnoha ohledech vyplynula z přání a požadavků

hů, a také rehabilitovat ty, kteří byli z oficiálního

samotné členské základny. Jistá liknavost ostatně

literárního života vyloučeni. Navíc převládala

byla patrná již v začátcích. „Všichni se tvářili tak

představa návratu k „zlatým“ šedesátým letům

vážně, a přitom pod povrchem se to flikovalo,“

a výlučnému postavení spisovatelů jako svědomí

podotýká Petr A. Bílek a vzpomíná, že například

národa. Jenže společenský vývoj po roce 1989

stanovy Obce byly založeny na překladu stanov

zdaleka nebyl pro profesní organizaci spisovate-

estonského svazu. „Seděli jsme a cítili, že nic ne-

lů příznivý. Nedostatek realistického úsudku při

vymyslíme, a tak Vladimír Macura odjel domů

rozhodování o osudu Obce ji navíc záhy navedl

překládat, protože volbou estonštiny byla záruka,

na cestu neodvratného konce.

že to okopírování nikdo nepozná“ (VEJLUPEK –

Svůj podíl na tom měli i samotní autoři. De-

BÍLEK 2003). Velmi příznačně se jeví drobná afé-

vadesátá léta se nesla ve znamení svobody

ra, která provázela volbu předsednictva na první

a individualismu, převládalo nadšení z literatury

valné hromadě v dubnu 1990, o níž některé dení-

očištěné od mimoestetických funkcí. Spisovate-

ky referovaly jako o nedemokratické a zmanipu-

lé nastupujících generací se dobrovolně ocitali

lované. Výběr kandidátů tehdy skutečně neproběhl zcela řádně a demokraticky, ovšem to bylo

2 Jakkoliv by se mohlo zdát, že se volbou názvu zakladatelé přihlásili k Obci spisovatelů, tj. organizaci založené roku 1934 Karlem Čapkem a Josefem Horou, jež si kladla za cíl vystupovat proti fašismu a pravicovému extremismu, není tomu tak. Podle Pavla Janouška se původně předpokládaný název Syndikát českých spisovatelů ukázal jako nevhodný, protože jeho zkratka by byla stejná jako zkratka socialistického Svazu. „Bylo tedy nutné hledat slovo začínající jiným písmenem než S…“ (Janoušek 2011: 8). Z nabízejících se možností se obec zdála nejpřijatelnější.

38 // PULSY - studentská literární revue

zcela demokraticky posvěceno souhlasem pléna, které se zjevně nechtělo zdržovat formalitami (srov. např. BERKOVÁ 1990: 2). Daleko závažnější bylo, že podobným způsobem Obec blokovala snahy o vlastní reformaci.


V polovině devadesátých let tak byly odmítnuty

coval Miroslav Sígl (STIBOR 2014: 27). Ten krátce

návrhy na úsporná opatření, když Eva Kantůrko-

poté zemřel a další čísla se již neobjevila. Webové

vá přislíbila sehnat finance na udržení Obce ve

stránky se skutečně rozeběhly, ale jejich úroveň

stávající podobě. Peníze skutečně opatřila – pro-

je nevalná – nepřehledný design ztěžuje orien-

dejem vily v Karlových Varech, posledního ma-

taci, k nalezení tu nejsou ani slibované odkazy na

jetku Obce. Tak sice vznikl další finanční polštář,

stránky krajských poboček, ani vydaná čísla in-

ovšem organizace i nadále hospodařila s ročním

formačního bulletinu a vlastně ani seznam členů,

deficitem, jehož výše do deseti let dosáhla jedno-

který stále ještě nebyl aktualizován. Obec se or-

ho a půl milionu korun.

ganizačně podílí na řadě akcí a začala také udí-

Poslední pokus o zvrácení situace iniciovala v

let Cenu Miroslava Švandrlíka. Ve zkoušce nej-

roce 2004 skupina kolem Pavla Janouška, Miro-

větší, za kterou bychom mohli považovat situaci

slava Balaštíka, Bogdana Trojaka a Lubomíra Ka-

z loňského roku, kdy ministerstvo kultury výraz-

sala. Snažili se prosadit úsporné návrhy spočívají-

ně snížilo dotace na živé umění, což mimo jiné

cí ve snížení nákladů (především těch mzdových)

ohrozilo existenci řady literárních časopisů, však

a zásadní změně organizační struktury. Regio-

jednoznačně selhala. Hrozbu se podařilo odvrá-

nální pobočky měly získat větší autonomii i od-

tit, ovšem jen díky ad hoc vzniklé iniciativě Za-

povědnost a samy spravovat svůj chod a získávat

chraňte kulturu 2013. Ze strany Obce spisovatelů,

finance z místních zdrojů. Reformní návrhy však

navzdory jejím stanovám, žádná pomoc nepřišla.

byly odmítnuty s tím, že členové Obce si žádnou

Situace kolem Obce je tedy přinejmenším

změnu nepřejí. Snad věřili, že se včas podaří na-

dvojznačná: jedni mluví o zázračné resuscitaci,

lézt štědrého mecenáše, snad se domnívali, že

pro jiné je zvolení Magnuska jen důkazem na-

stát nakonec prozře a nenechá největší českou

prostého úpadku a ztráty soudnosti (srov. např.

spisovatelskou organizaci padnout. Nestalo se tak

PIORECKÝ 2013). Za takového stavu se odehrála

a v roce 2011 Obci nezbyly finance ani na vlastní

panelová diskuze, kterou na jaře uspořádal časo-

likvidaci. Poslední ranou, která pád jen urychlila,

pis A2.

byla finanční kontrola, která odhalila nesrovnalosti v účetnictví Obce, takže jí byly zastaveny i přislíbené granty.

Panelové míjení

Několik měsíců se proslýchalo, že Obec svoji činnost ukončí, ale její členové rozhodli jinak:

K diskuzi v pražské galerii Tranzitdisplay byli při-

v hromadném dotazníku se vyslovili pro zacho-

zváni Miroslav Balaštík a Karel Piorecký, za Obec

vání, a tak bylo na červencové valné hromadě

spisovatelů pak Radim Uzel a Františka Vrbenská.

zvoleno nové vedení. Do čela organizace nastou-

Pokud snad někdo čekal debatu nad tím, jaký

pil kontroverzní filmař Tomáš Magnusek, kte-

smysl v dnešní době může mít zastřešující literár-

rý přislíbil obnovit webové stránky i informační

ní organizace, případně jak si členové Obce před-

bulletin Dokořán, především se ale nabídl jako

stavují její budoucnost a jaké kroky podnikají, aby

schopný fundraiser a sám vyrovnal některé akut-

z ní učinili respektovanou profesní organizaci,

ní pohledávky Obce (SPRÁVCOVÁ – ŠKRABAL

čekalo ho rychlé vystřízlivění. Když Františka Vr-

2012). Další rok strávila Obec v nečinnosti, neboť

benská na výtku, že současná Obec není schopna

Magnusek byl zaneprázdněný natáčením dalšího

hájit zájmy spisovatelů vůči nakladatelům a státu,

filmu, pak se však přece jen daly věci do pohybu.

odpověděla prvním z řady proslovů o nedosta-

Pochybnosti nad fungováním Obce však zda-

tečném ohodnocení dnešních spisovatelů, jako

leka nemizí. Podařilo se vydat bulletin Dokořán,

by to snad mělo vysvětlovat, proč se právě Obec

ale zůstalo u dvou čísel, která připravil a finan-

nezasazuje o zlepšení takové situace, bylo zřejmé, PULSY - studentská literární revue // 39


že obě strany budou těžko hledat nejen společ-

jích očích obnáší vytvářet prostor pro vzájemné

né slovo, ale i téma (srov. Kritický klub A2 2014).

setkávání a podporovat tvorbu těch, kdo ještě na-

Diskuzi z větší části skutečně charakterizovalo

vzdory oněm rozbouřeným vodám píší, ať už při

vzájemné míjení a nedorozumění a i díky tomu

tom vytvářejí nějaké hodnoty nebo ne. Bohatě

se její účastníci nedostali příliš daleko od svých

stačí, že to někomu udělá radost. Takovéto poje-

základních tezí, natož aby dospěli k nějakým zá-

tí podpory spisovatele jako by jeho postavení na

věrům. Pokusme se ale alespoň o základní shrnutí

okraji přijímalo jako stav, nad nímž lze lamento-

celého večera.

vat, ale který není možné zvrátit.

Kritické výtky vůči Obci se zakládaly především

Zatímco Vrbenská v průběhu večera neskrývala

na tvrzení, že ve skutečnosti nefunguje jako pro-

silné zaujetí, Radim Uzel se snažil zaujmout roli

fesní organizace. To nejzákladnější a nejsmyslupl-

styčného důstojníka. Jeho postoj by bylo lze vy-

nější, co by podle Balaštíka i Pioreckého podobná

jádřit pořekadly: nemá cenu plakat nad rozlitým

instituce měla dělat, je odborové zastoupení spi-

mlékem a všichni přece táhneme za jeden pro-

sovatelů jako příslušníků určitého cechu a prosa-

vaz – v čemž je samozřejmě hodně pravdy, ale

zování jejich potřeb a požadavků. Takovou funkci

nezodpovězena zůstává otázka, k čemu je uvá-

ovšem Obec neplní – a zřejmě ani plnit nemůže,

zaný druhý konec onoho příslovečného prova-

neboť české spisovatelstvo již řadu let nerepre-

zu. Současné fungování Obce Uzel prezentoval

zentuje. V její radě zasedají lidé, které zná jako

jako v zásadě pozitivní – samozřejmě vzhledem

spisovatele jen málokdo, zatímco autoři, kteří se

k tomu, že se ještě nedávno nacházela ve sta-

zásadně podílejí na českém literárním dění, ve-

vu klinické smrti. Na druhou stranu fakt, že jako

směs členy Obce nejsou a vlastně o to ani nesto-

hlavní úspěchy dvouletého provozu oživené or-

jí (TAMTÉŽ). Z Obce spisovatelů tak zbyla pouze

ganizace jmenoval udržení kanceláře, zprovoz-

značka, zbavená svého původního obsahu, ov-

nění webu a několik zamítnutých žádostí o gran-

šem stále spojená s jistou prestiží a symbolickým

ty, nedával ke sdílení optimismu příliš důvodů.

kapitálem, který je v současné době vyčerpáván.

Postoj Uzla i Vrbenské vyzařoval jakýsi obro-

V podobném duchu promluvila z  řad přihlížejí-

zenský patos, pocit uspokojení z toho, že se oži-

cích i Petra Hůlová, která prohlásila, že představa

vuje cosi tradičního, brání cosi přehlíženého (viz

profesní organizace jí sice připadá lákavá a po-

i tvrzení Vrbenské, že zvýšení DPH na knihy není

třebná a byla by ochotná se na jejím chodu po-

největší problém v době, kdy mladí lidé přestávají

dílet, ale Obec samotná na ni působí příliš nedů-

číst). Opakovaně se vracejícím tématem jim byla

věryhodně.

nezištná obětavost, s níž se členové Obce na jejím

Stanovisko zástupců Obce naopak pramenilo z přesvědčení, že podobná organizace má samo-

chodu podílejí, nejzazším argumentem pak ono neprůstřelné: tak si to pojďte zkusit.

zřejmý a nezpochybnitelný smysl sama o sobě,

Přestože Uzel i Vrbenská na začátku diskuze

byť by byl dán jen tím, že je tradiční a spolčující.

předeslali ochotu přijmout kritiku, konstruktivní

Sama možnost, že by jí někdo mohl tento smysl

dialog se navázat nedařilo. Je otázka, zda něco ta-

upírat, jako by je překvapila. Snad i proto zástupci

kového bylo vůbec možné: oba literární vědci již

Obce volili spíše obranný tón a onu zvláštní ré-

nad Obcí zjevně zlomili hůl, druhá strana si zase

torickou strategii, která velí si před každým argu-

nechtěla připustit, že by někomu jejich činnost

mentem utvořit jisté alibi umenšením sama sebe.

mohla přijít nedostatečná. Názory jednotlivých

Smysl současné podoby Obce spisovatelů vyjá-

účastníků, ostatně již dopředu vcelku odhadnu-

dřila Františka Vrbenská jasně i nejasně zároveň:

telné, se tak protnuly jen málokdy. O povaze spo-

má chránit „kulturu slova v rozbouřených vodách

ru možná víc vypověděly dva poněkud komické

postmoderních časů“ (TAMTÉŽ). To ovšem v je-

momenty – první nastal ve chvíli, kdy Radim Uzel

40 // PULSY - studentská literární revue


na položenou otázku odpověděl, že se cítí být spi-

Je zajímavé, že takový pocit ublížení přežije deset

sovatelem a za své nejlepší dílo považuje memo-

let“ (UZEL 2014). Těžko říct, zda Uzel svému příbě-

áry, které by „při bedlivém studiu možná snesly

hu skutečně věří, nebo se vědomě snaží kritické

nějakou literární hodnotu“ (TAMTÉŽ). O druhou

výtky vůči Obci neutralizovat a bagatelizovat, fak-

takovou epizodu se postarala Petra Hůlová, když

tem ale je, že staví na nepravdivých informacích.

jako příklad oné již zmíněné neserióznosti uved-

Předně: Karel Piorecký nikdy členem Obce nebyl

la jeden ze životopisů na webových stránkách

a před deseti lety, jak sám uvádí, teprve dokončo-

Obce, v němž se Alois Marhoul představil jako

val vysokoškolská studia. Miroslav Balaštík naproti

„milovník života, vína a jedné ženy“ (TAMTÉŽ).

tomu do rady zvolen byl, několik let v ní působil

Přítomní členové Obce to příznačně pochopili

a dobrovolně z ní vystoupil. Vyprávění o ješitných

jako výpad proti Marhoulovi samotnému, nikoliv

ublížencích tak nabývá povážlivé trhliny, ovšem

tak, že od člena rady Obce spisovatelů, tedy od

podobných omylů jeho autor v pouhých dese-

někoho, kdo by měl reprezentovat české spisova-

ti odstavcích nakupil víc – není například jasné,

telstvo jako celek, by se daly očekávat informace

proč o Pioreckém a Balaštíkovi opakovaně mlu-

poněkud zásadnější.

ví jako o básnících, z čeho usuzuje, že již ne-

Jarní panelová diskuze možná nebyla v pra-

dovedou rekapitulovat onen úsporný program,

vém smyslu plodná, ovšem nebyla ani bez vý-

a v čem má spočívat zdůrazňovaná návaznost

znamu. Její přínos nespočívá v tom, že by pod-

na seifertovský svaz spisovatelů. Tváří v tvář ta-

nítila k dialogu, přinesla konkrétní návrhy, nebo

kovému informačnímu zmatení se nelze divit,

alespoň uvedla kola do pohybu, ale spíše v tom, že

že Karel Piorecký v reakci na Uzlův článek mluví

ukázala, že nic takového již zřejmě nelze očekávat

přímo o invazi diletantů coby odvrácené straně

– schází k tomu snad společná vůle, především

demokratizace literatury: „Amatéry a diletanty už

ale sdílená vize toho, jak by podobná organizace

dnes zkrátka hanba nefackuje, když se postaví do

měla fungovat, i toho, co je to vlastně literatura

čela organizace, která má primárně reprezentovat

a spisovatel.

profesionály“ (PIORECKÝ 2014: 19). O něco hlasitější dozvuky mělo vystoupení Pe-

… a jeho dozvuky

try Hůlové. Členy Obce provokovala především onou výtkou směřovanou k Marhoulově životopisu a na webu Obce na ni reagovalo hned ně-

Několikrát během diskuze Radim Uzel vytkl svým

kolik článků, v čele s krátkou zprávou ze setkání

oponentům, že neargumentují ad rem, nýbrž ad

středočeských a pražských spisovatelů. Její ano-

hominem. Pomiňme fakt, že v tomto případě ono

nymní autor zrekapituloval Uzlovo vyprávění

res a homo do značné míry splývá, takže i Pi-

o ublížencích, načež prohlásil Hůlovou za nosi-

oreckého vyhrocené „já tam [v Obci] nechci být

telku literárního kýče, jejíž dílo patří „do suterénu

s vámi“ bylo možná nezdvořilé, ale v zásadě k věci

české literatury“ a jejíž agresivita převyšuje její li-

(TAMTÉŽ). Za pozornost především stojí, že ani

terární kvalitu (Setkání… 2014). Vyvolávala-li Obec

Uzel se tomuto argumentačnímu faulu nevyhnul,

v Petře Hůlové dojem neserióznosti a bohorov-

když se výtky protistrany pokusil vyložit jako ky-

nosti, jen sotva mohla dodat lepší důkaz správ-

selé hrozny, projev dávné zášti. Ve článku K jedné

nosti takového úsudku.

literární diskuzi, uveřejněném na webu Obce, pak

Na urážlivý text následně upozornila série člán-

svůj výklad rozvinul v ucelený příběh: „Ti nasu-

ků v Lidových novinách a Respektu a počátkem

pení poetové nebyli totiž asi před deseti lety zvo-

července vydala sama Obec prohlášení, ve kte-

leni do Rady spisovatelské organizace. Nebyla prý

rém se od uvedených názorů distancovala a Hů-

také přijata jejich vize úsporného programu. […]

lové se omluvila. Šlo prý o „politováníhodné sePULSY - studentská literární revue // 41


lhání jednotlivce, nevyjadřující stanovisko Rady

vyžaduje, považuje za prospěšnou a také náležitě

či Obce spisovatelů a Obec přijala opatření, aby se

oceňuje. Požadavek profesionalizace, stejně jako

podobná situace v budoucnu neopakovala“ (KO-

obrat od kratochvilovského solipsismu k anga-

VÁŘOVÁ 2014). Sluší se podotknout, že ani onu

žovanosti a sdružování, však nekoresponduje se

inkriminovanou frázi již v životopisu Aloise Mar-

současným směřováním Obce spisovatelů a je

houla nenajdete.

zřejmé, že budou-li spisovatelé chtít skutečně

Hůlová sama se k tématu vrátila ve článku

reprezentativní a funkční organizaci, budou si ji

Kmen literátů, kde zdůraznila potřebu existence

muset založit sami. Unie spisovatelů, zakládaná

profesní organizace, která by na rozdíl od Obce

autory kolem Petry Hůlové, Jana Němce a Jany

spisovatelů, jež se „míjí se vším, co se v českém

Šrámkové a stavící právě na Hůlovou formulo-

literárním prostoru jeví jako podstatné“, skutečně

vaných požadavcích, představuje první naději na

dobře dělala svou práci (HŮLOVÁ 2014: 5). Jako

zkvalitnění české literární infrastruktury. A přes-

tři základní pilíře, na kterých by taková organiza-

tože podle všeho nemá jít o náhradu nefunkční

ce měla stát, vytyčila odborové zastoupení, vzá-

Obce, můžeme doufat, že touha českých spiso-

jemné setkávání, diskuze a reflexi a také vědomí

vatelů po sdružování a nabytí společenské presti-

sounáležitosti, které by spisovatelům dodávalo

že nalezne v brzké době adekvátní platformu.

potřebné sebevědomí. Pokud by taková instituce fungovala, mohla by napomoci k vytvoření podmínek, za nichž by se čeští spisovatelé mohli naplno věnovat literární tvorbě a odvádět tak co možná nejkvalitnější práci (TAMTÉŽ). Článek Petry Hůlové ukazuje, že zvýšený zájem o Obec spisovatelů a českou literární infrastrukturu obecně odráží hlubší pohyb v chápání spisovatele a jeho postavení ve společnosti. Stále zřetelněji se rýsují názory, že spisovatel by neměl být jen hobbistou, výjimečně talentovaným bloudem, který v ústraní chrlí svá neužitečná písmenka, protože nemůže jinak, ale spíše skutečným profesionálem, jehož práci společnost a stát

Red. pozn.: Na konci listopadu letošního roku byla autory kolem Petry Hůlové založena nová spisovatelská organizace nazvaná Asociace spisovatelů. Článek Jakuba Jariny byl v této době již napsán a připraven k vydání, proto v textu o dané organizaci není zmínka. Autor však k tomuto tématu napsal krátký dovětek, který je přístupný na webových stránkách revue Pulsy.

42 // PULSY - studentská literární revue

JJ


LITERATURA

BAUER, Michal 2011 Úzkost spoluviny. II sjezd Svazu československých spisovatelů jako pokus o vzdor vůči moci. Britské listy [online]. 19. 4. 2011 [cit. 24. 11. 2014]. Dostupné z: http://blisty.cz/art/58279.html BERKOVÁ, Alexandra 1990 Jakou radu. Tvar, roč. 1, č. 4, s. 2. BLÁHOVÁ, Kateřina 2009 Svaz českých spisovatelů (1). In Slovník české literatury po roce 1945 [online]. 6. 10. 2009 [cit. 24. 11. 2014]. Dostupné z: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1371& 2010 Svaz českých spisovatelů (2). In Slovník české literatury po roce 1945 [online]. Akt. 31. 12. 2013 [cit. 24. 11. 2014]. Dostupné z: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1725& 2011 Svaz československých spisovatelů (1). In Slovník české literatury po roce 1945 [online]. 1. 2. 2011 [cit. 24. 11. 2014]. Dostupné z: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1629& FALTEISEK, Lubor 1990 Konec sezóny v zámku Dobříš. Tvar, roč. 1, č. 2, s. 2. HŮLOVÁ, Petra 2014 Kmen literátů. A2, roč. 10, č. 13, s. 5. JANOUŠEK, Pavel 2011 Chcete mne? Host, roč. 27, č. 6, s. 8–17. KOVÁŘOVÁ, Daniela 2014 Obec spisovatelů se omlouvá [online]. 2. 7. 2014 [cit. 24. 11. 2014]. Dostupné z http://www.obecspisovatelu.cz/news/obec-spisovatelu-se-omlouva/

PIORECKÝ, Karel 2013 Svědomí národa mlčí. Tvar, roč. 24, č. 1, s. 4–5. 2014 Invaze diletantů. A2, roč. 10, č. 13, s. 18–19. SPRÁVCOVÁ, Božena – ŠKRABAL, Michal 2012 Zkusit něco udělat. Rozhovor s předsedou Obce spisovatelů Tomášem Magnuskem (za asistence Pavla Weigela). Tvar 23, č. 4, s. 1, 4–5. STIBOR, Vladimír 2014 Zpráva o stavu Obce spisovatelů. In Biblio, roč. 2, č. 2, s. 27. UZEL, Radim 2014 K jedné literární diskusi.. [online]. 25. 4. 2014 [cit. 24. 11. 2014]. Dostupné z: http://www.obecspisovatelu.cz/news/k-jedne-literarni-diskusi-/ VEJLUPEK, Miroslav - BÍLEK, Petr A. 2003 [Rozhovor s Petrem A. Bílkem]. Chůdové kořeny [online], roč. 2, č. 3 [cit. 24. 11. 2014]. Dostupné z: http://www.v-art.cz/chudove_koreny/r02c03/ anti-morpheus/bilek.htm 1989 Obec spisovatelů založena. Kmen, roč. 2, č. 48, s. 3. 1989 Dobříš 2. 12. ‘89. Kmen, roč. 2, č. 48, s. 2. 2014 Kritický klub A2: K čemu je nám Obec spisovatelů? [audio záznam diskuse online]. 25. 4. 2014 [cit. 24. 11. 2014]. Dostupné z: https://soundcloud.com/a2larm/kriticky-klub-a2-k-cemu-je-nam-obec-spisovatelu 2014 Setkání středočeských a pražských spisovatelů se dobře bavilo [online]. 3. 5. 2014 [cit. 24. 11. 2014]. Dostupné z: http://www.obecspisovatelu.cz/news/setkani-stredoceskych-a-prazskych-spisovatelu-se-dobre-bavilo/

PIORECKÁ, Kateřina 2014 Literatura bez střechy nad hlavou: k sociální dynamice českého literárního prostoru. A2, roč. 10, č. 13, s. 6. PULSY - studentská literární revue // 43


text: Jan Krejčí

Angažovanost v poezii jako střet dvou generací REFLEXE LITERÁRNÍCH POLEMIK O ÚLOZE POEZIE V LETECH 2008–2012

„Já bývám teď taky jatý touhou neškodit a když, tak sám sobě, bývám jatý touhou cestovat, ale na útraty svých nohou, bývám jatý touhou bojovat, ale jen a jen proti samému sobě, bývám jatý touhou vyvraždit všechno to, co je ve mně špatné a malověrné, bývám jatý touhou dělat revoluci, ale jen sám proti sobě, proti konvencím, kterých jsem pln, jsem jatý touhou psát manifesty, ale jen proti maloměšťákovi, který je ve mně. Jsem jatý touhou žít životem těch druhých, těch, kteří jsou na tom bědněji a hůř než já [...]” (Bohumil Hrabal, Domácí úkoly z pilnosti).

Příčiny současné diskuse o angažovanosti poezie

literatury. S takovýmto označením stavu současného literárního světa přišel novinář Štefan Švec v eseji publikované v kulturním čtrnáctideníku A2

Problematika angažovanosti v současné literatu-

(ŠVEC 2008). Připomeňme si tak některé skuteč-

ře vyvolává mezi autory i literárními odborníky

nosti, které spory o angažovanost provází.

jistou kontroverzi, kterou lze pozorovat v literár-

Jedním z často skloňovaných pojmů se stává

ních časopisech v článcích autorů i literárních

ghetto. Objevují se názory, že se poezie píše sama

odborníků. Není se čemu divit. Dané téma má

pro sebe. Literáti si pak navzájem chodí na své

v sobě stále něco z minulosti. I dnes si spojujeme

literární besedy bez účasti širší veřejnosti (CVEK

angažovanost se stranicky protežovanou litera-

2009). Čtení básní je výsadou autorů samotných,

turou komunistického režimu. Polemiky nad tím,

a dokonce i u studentů bohemistiky tato schop-

zdali psát politicky a společensky angažovaně,

nost mizí (BÍLEK 2011). Vinou špatné prezentace

nebo ne, živí rovněž diskuse nad údajnou krizí

dochází k úbytku dotací na kulturu; přehnaná

44 // PULSY - studentská literární revue


uzavřenost zapříčiňuje pokles čtenářů (TOŠKOVÁ

místům, osobnostem i aktuálním problém (krize

2009). Kvůli malému přílivu peněz nemohou na-

společnosti, vztahů i politiky). Tyto tendence jsou

kladatelé vydávat náročnější literaturu a dochází

např. viditelné u Miroslava Bočka – Některé mra-

tedy k její komercializaci. Společně s takřka nulo-

ky letí pomaleji (BOČEK 2011). V básních sílí spo-

vým ohlasem v médiích se literatura (a především

lečenská kritika, např. 55 007 znaků včetně mezer

poezie) dostává na okraj (SPRÁVCOVÁ 2012b).

(2011) Ondřeje Buddeuse, a začíná se objevovat

Současně vychází množství sbírek, které nestí-

tzv. angažovanost. Ta je patrná například u Jana

há literární kritika recenzovat. Aktuální poezie je

Těsnohlídka ml. ve sbírkách – Násilí bez předsud-

kromě stálých a ověřených autorů nezmapova-

ků (2009) a Rakovina (2011), dále také v pracích Fi-

ná a ocitá se v chaosu. Některé sbírky si vydáva-

lipa Špeciána a Ondřeje Holubce.

jí autoři sami. To se následně projevuje na jejich

Poezie se snaží vstoupit do veřejného prostoru,

konečném výsledku – díla neodpovídají kritériím

chce se vyjádřit ke skutečnosti, otevírá dialog se

dobré poezie, ke které je možno se neustále vra-

čtenářem. Na tyto tendence plynule navazuje její

cet. Nedůsledná redaktorská činnost (rozkolísaná

sebereflexe (prováděná básníky i kritiky) a hledání

typografie, nadměrné užívání kurzivy i pravopis-

její úlohy v současnosti (STRAKA 2011). Autoři se

né chyby) přispívá k celkovému špatnému doj-

mnohdy stávají výraznými osobnostmi (neodliši-

mu z některých sbírek (srov. např. sbírky: Andreji

telnými od lyrického subjektu svých básní), kte-

Vatulíkové Ona je ten tragický typ nebo texty Ka-

ré provokují (Jan Těsnohlídek ml.). Texty anga-

mila Prince Sonáta pro rezavou harfu). Ona ne-

žovaných básníků mají jasnou pointu. Většinou

přehlednost už jen podporuje malý zájem veřej-

rovněž pracují s příběhem.1 „Obrat k ryze epické

nosti o poezii (ŠTOLBA 2008). „V tomto chaosu

poezii“ však není možný. Chybí zde nějaký velký

pak zapadá i tvorba výrazných osobností, což se

příběh, který by prožila celá generace a který by

zpětně obrací proti literatuře samé“ (CHOCHO-

bylo v básních možno reflektovat (srov. ŘEHÁK

LATÝ 2009: 75). Současným českým básníkům

2010). Snad jedině boj proti konzumní a vulgár-

chybí rovněž dostatečné sebevědomí. Nejsou tak

ní kultuře by se mohl stát zástupným nositelem

schopni tvořit obsáhlé výbory, nebudují promyš-

společného tématu. Poezii postavené na příbě-

leně své dílo a málo čtou – neznají světovou ani

hu je navíc vytýkáno jen suché zaznamenávání

domácí literaturu (srov. KRÁL 2009).

skutečnosti bez jakéhokoliv přesahu (KRÁL 2009).

Na druhou stranu se v literatuře po roce 2010

Práce s prožitou zkušeností je samozřejmě jed-

poprvé objevují úspěšní autoři, kteří začínali pu-

nou z tvůrčích cest, autor však tuto zkušenost

blikovat svou tvorbu na internetu (Jakub Řehák,

musí umět přetavit v báseň. V opačném případě

Ladislav Zedník, Jonáš Hájek). Počet autorů uve-

se stává text banálním. Druhým extrémem pak je

řejňujících texty na literárních serverech stou-

setrvávání v tradici spirituální, uzavřené poezie

pá, čímž tento druh literatury začíná nabývat na

90. let (srov. JAREŠ 2010). Dekorativnost a sna-

významu (srov. STRAKA 2011). Webové stránky

ha o vznešenost mnohdy hraničí rovněž s banál-

Totem nebo Písmák (kterou v roce 2011 denně

ností. Opětovně tak dochází k míjení výpovědi

navštívilo 2800 uživatelů) utvářejí specifické ko-

textu se čtenářem.

munity, kde se stírá rozdělení na čtenáře, autora

V tomto kontextu se podle Karla Pioreckého

a kritika. Tyto komunity pak hodnotí, píšou a čtou

počinem roku 2008 stává vystoupení skupiny

přítomné texty (to vše často pod přezdívkou).

Fantasía (jejími členy jsou Adam Borzič, Kamil

Stále častěji se mluví o čtenáři, na kterého by

Bouška a Petr Řehák). Nejenže trojice básníků

měl autor myslet. Někteří básníci se tak snaží ve své tvorbě pracovat s tématy, jež by měla být publiku blízká. Věnují se konkrétním událostem,

1 I když je epičnost pro angažované básníky typická, setkáme se i s angažovaností přítomnou v imaginativní poezii.

PULSY - studentská literární revue // 45


znovu zavádí do literatury patos2 a angažovanost,

stup k otiskování básní, jak je patrné v redakční

ale rovněž se pokouší „učinit krok zpátky k lyrič-

koncepci Psího vína, tak může přinést i doslov-

nosti lyriky” (PIORECKÝ 2009: 116). S vědomím

nou poezii bez přesahu. Čímž také argumentují

tradic avantgardních uměleckých směrů počátku

odpůrci takového pojetí básnictví (jež lze nalézt

minulého století se snaží o inovaci avantgardy,

i mezi mladými literáty) a naopak tvrdí, že tradič-

např. svým pojetím imaginace je jeden z členů,

ní lyrika stále není vyčerpána a má i v současné

Adam Borzič, přirovnáván k Vítězslavu Nezvalovi

době co říct (srov. ŘEHÁK 2010).

(srov. RACKOVÁ-MARTINKOVÁ 2012). I přes příliš

Ke generační výpovědi se pak blíží prvotina Jana

obecné stanovy předkládá Fantasía vlastní pro-

Těsnohlídka ml. Násilí bez předsudků: „narodili

gram, čímž zavádí do současnosti jev vcelku ne-

jsme se moc brzo – / ještě nikdo neudělal tlustou

vídaný. Lze ji tak přirovnat k některým autorům

čáru za dvacátým stoletím” (TĚSNOHLÍDEK 2009:

90. let, kteří rovněž přišli s vlastními programy

8). Co je ovšem pro tuto generaci charakteristic-

(např. Jaromír Typlt, Martin C. Putna spolu s Pe-

ké, na základě čeho je možné ji vymezit? Piorecký

trem Borkovcem anebo Martin Reiner).

se ve své publikaci zabývající se poezií 90. let 20.

Právě mladá generace se stává hlavním zastán-

století například snaží uchopit generaci prostřed-

cem angažovanosti v poezii, charakteristické pro

nictvím společně prožité události nebo určité

ni jsou i ony tendence k epičnosti, snaha o po-

zkušenosti (srov. PIORECKÝ 2011: 8–10). V pří-

stihnutí a reflexi skutečnosti. Provází ji touha vy-

padě Těsnohlídka je podle mého tím formujícím

členit se ze sterilního literárního prostředí (název

aspektem fakt, že ačkoliv se ještě narodil v totalitě,

Fantasía), chce narušit klidnou, lyrickou poezii.

už ji přímo nezažil (autor je ročník 1987); zároveň

Stejně tak dochází i u mladých kritiků k výpadům

je však patrné, že minulost intenzivně vnímá

proti přehnanému estétství a napodobování star-

a uvažuje o ní (ať se jedná o druhou světovou válku,

ších básních. Stačí připomenout názory Michala

nebo později právě totalitu). O generaci, která by

Jareše ostře se vymezujícího proti skácelovské-

mohla například vzejít z uskupení kolem Psího

mu a prévertovskému epigonství (srov. SIBERO-

vína, ale zatím nemám v úmyslu mluvit (podle

VÁ 2011; též JAREŠ 2010).

Pioreckého se jedná o velmi složitou problemati-

Tribunou mladé generace se stává časopis Psí

ku, čehož jsem si vědom, srov. TAMTÉŽ). Jisté je,

víno, jenž se snaží otiskovat verše mladých literá-

že Těsnohlídkův přístup naznačuje možný směr,

tů. Publikovat v něm lze vše, „co stojí mimo kon-

který by se mohl stát pro mladé básníky generač-

zervativní pojímání literatury a žánrové škatulky”

ně určující (narození do demokracie a přitom de-

(BENÍŠKOVÁ 2012: 64). I přes obecné stanovy,

ziluze z minulosti i přítomnosti).

které časopis vyznává, i přes fakt, že poezii nelze nařídit, jak má vypadat, přináší Psí víno „smělé a předem nerelatizované vystoupení mladší generace proti té starší“ (SPRÁVCOVÁ 2011: 24).

Polemiky, články, studie a rozhovory týkající se angažované poezie

Přispěvovatelům rozhodně nelze upřít nadšení i touhu po vytvoření originální poezie. Tato

Problematika mladé angažované poezie, kterou

snaha je však provázena amatérstvím a nezna-

sledujeme, nutně prochází vývojem. Soustav-

lostí literatury. V básních autoři užívají banálních

nější diskuse se začaly v literárních časopisech

slovních obratů. Jako poezie se pak prezentuje

objevovat teprve v roce 2008.3 Společně s články

jakýkoliv výrok. Je třeba si ale uvědomit, že věta

týkajícími se krize literatury a polemikami Jiřího

zalomená do veršů ještě není básní. Liberální pří-

Trávníčka s Petrem Králem se angažovanost stala dalším z hojně reflektovaných témat literárních

Adam Borzič chápe patos jako poetiku, jež se nebojí „intenzity, vášně, extrému, rozporu, fragmentu, touhy, totality“ (srov. BORZIČ 2012: 7). 2

46 // PULSY - studentská literární revue

časopisů. Následující řádky se tak budou snažit


zmapovat články a polemiky týkající se angažo-

zprostředkovatelskou roli kritika, který čtenáře pro

vané poezie v měsíčnících Host a Psí víno a ve

text získá. Tak jeho mladší kolega prosazuje ná-

čtrnáctideníku Tvar mezi lety 2008–2012.

zor, že je to sama poezie, která musí o své čtenáře

Už dopředu lze rozdělit polemizující na dva

pečovat vycházet jim vstříc.

tábory, ve kterých tím hlavním zastáncem an-

Už názvem článku Opravdu na protilehlé straně

gažovanosti bude Karel Piorecký. Proti němu se

ve své další reakci na Pioreckého vymezí Petr Král

s konceptem nezávislé a svébytné poezie postaví

zřetelně svůj přístup k poezii a po vzoru Jeana-

nejprve Petr Král, jehož článek Mluvíme o tomtéž

-Paula Sartra i svou neangažovanost nazve anga-

reflektující tuto problematiku se stane našim vý-

žovaností. Současná antikulturní společnost budí

chozím bodem (KRÁL 2008a). Je zjevné, že Král

jistě právem obavy, s tím autor souhlasí, bojovat

chce reagovat na starší texty věnující se aktuální-

však proti ní chce důrazem „na samu podsta-

mu stavu poezie. Už v lednovém čísle Tvaru totiž

tu básně“. Podle Krále však Piorecký hledá opo-

Piorecký nachází východisko z okrajového posta-

ru mezi těmi, kdo se „snaží držet krok“ s četnou

vení básní v tvorbě, která bude reagovat na aktu-

„podnikatelskou mentalitou“, jako příklad uvádí

ální problémy (viz polemika s Petrem Boháčem

Jiřího Trávníčka a Štefana Švece (KRÁL 2008b).

PIORECKÝ 2008: 7). Tyto názory Král považuje za

V září 2008 se do diskuse o angažovanosti za-

řešení pedagogů, kteří mají k poezii pouze pra-

pojuje také měsíčník Host. Nesnaží se jít cestou

covní vztah a „požadují od básní jen jakési plnění

polemik, jak tomu je ve Tvaru, ale spíše usiluje

úkolu“ (KRÁL 2008a: 6). Podle Krále je špatné chtít

o reflexi pojmu z různých hledisek i profesí.

po básni doslovnost, i když to dnes většina textů

Milena M. Marešová se ve svém článku snaží

pojednávajících o ní dělá.

pojmout angažovanost šířeji; popisuje nejen

V následné reakci nazve Piorecký tento spor ge-

její možnosti v literatuře, ale i v žurnalistice, ve

neračním. Král má podle něj v sobě ještě fixová-

které vidí hlavní uplatnění této tendence (MA-

no čtení básně jako úlevu před politickými úkoly.

REŠOVÁ 2008). Angažovanost chápe jako psaný

Piorecký však obhajuje angažovanost4 stavící se

projev o něco usilující a zároveň veřejně komen-

proti společnosti (politice), kterou už báseň vůbec

tující určité společenské téma (o kterém mohou

nezajímá: „Dnešní politický režim od poezie nic

psát právě žurnalisté). Zároveň si je ale vědoma,

nechce, on totiž poezii a umění vůbec nechce. To

že je tento pojem zatížen „čtyřicetiletým úsilím

považuji za výzvu k nové, spontánní angažova-

o zobrazení skutečnosti“ (TAMTÉŽ: 12). Marešová

nosti“ (PIORECKÝ 2008: 7). Aktuální politická scé-

tak zde připomíná nejen komunistickou minu-

na je prý zaměřená proti kultuře a ve snaze zničit

lost, ale upozorňuje i na angažovanou tvorbu, jež

ji jde dokonce cestou nacistů a komunistů. Poezie

nachází u Borovského, Durycha, Demla a dalších

je v reakcích na tento stav oproti jiným druhům

spisovatelů. V současnosti autorka nevidí snahu

umění pozadu. Pokud se však změní a vyvolá

o návrat politické či ideologické angažovanosti.

zvědavost (např. komentováním změn ve spo-

Dokládá to fakt, že se u nás politická a revoluční

lečnosti), začne se jí veřejnost také věnovat (srov.

poezie (pokud nejde o parodii) nepíše.

TAMTÉŽ). Piorecký se tak vyhraňuje proti Královu

Oproti Marešové se spíše spontánně (formou

pojetí poezie jako svébytné události. Oba kritici se

rozhovoru) vyjadřují k angažovanosti literární

také liší v pojetí čtenáře, zatímco Král vyzdvihuje

historik Michal Přibáň společně s básníkem a vydavatelem Jaroslavem Erikem Fričem (Jak kdesi

Pojem angažovanost užila ve svém programu literární skupina Fantasía, která tak odstartovala tuto diskusi (BORZIČ— BOUŠKA— ŘEHÁK 2008). 3

4 Reakce Karla Pioreckého už ve svém nadpise přinese také užití pojmu angažovaná poezie, který dříve ve zmíněném roce nebyl zaznamenán. Další články věnující se angažovanosti pak už operují s tímto označením.

říká… 2008). Oba respondenti vidí pojem prizmatem minulosti. Podle prvního ze jmenovaných byla v  padesátých letech takto pojatá literatura „nástrojem prosazování moci“ (TAMTÉŽ: 77). PULSY - studentská literární revue // 47


Přibáň však angažovanost spatřuje nejen v prore-

vztahuje pouze k diskusi o poezii, ale postihuje

žimních textech, ale i u exilových autorů. Přizná-

více oblastí. Program (určitý názor na umění) zde

vá tak fakt, že angažovanost nelze jednostranně

má za úkol dodávat kritikovi sebevědomí a jasnou

spojovat pouze s totalitou, ale že je potřeba ji hle-

vizi při posuzování díla.

dat v širším kontextu. Frič se vzhledem ke zku-

Problematika programu angažovanosti bývá

šenostem s totalitou nebojí angažovanost nazvat

mnohdy zpochybňována samotnými literárními

mrtvou (tedy alespoň pro starší generaci). Oba re-

kritiky (srov. např. CHOCHOLATÝ 2012; JANOU-

spondenti tak stejně jako Marešová vidí problém

ŠEK 2012; SPRÁVCOVÁ 2012a). Vadí jim totiž, že

angažovanosti v tom, že na ni bude společnost

nepředkládá žádná řešení, ale pouze obecně na-

nahlížet jako na pojem poznamenaný komuni-

stiňuje, jak by poezie nebo literárně-kritické texty

stickým režimem. Samotný Frič je pak názoru,

měly vypadat. Čemuž se naopak nebrání jeden

že snad jedině mladá generace by mohla tento

z představitelů angažovaného proudu – Jan

pojem znovu obnovit, čímž předpoví i následný

Těsnohlídek ml., který v rozhovoru v  souvislosti

vývoj, kdy se právě ona stane hlavním zastáncem

s květnovým udělením Ceny Jiřího Ortena za rok

angažovanosti.

2010 osvětluje, proč píše zaujatě a tedy angažovaně (STÖHR 2010). Sbírku Násilí bez předsudků

Angažovanost a literární kritika

vidí básník jako popis problémů mladé generace tematizující její otázku, kam sebe sama v současném světě zařadit. Podle Těsnohlídka na nás

V roce 2009 by se mohlo zdát, že diskuse o ten-

společnost klade vysoké nároky. Je to „takový

dencích v současné poezii ustaly a iniciativu

ten krásný model společnosti, který pro většinu

přebraly články věnující se literární kritice. Námi

z nás neplatí“. Autor zde přiznává, že jeho básně

sledovaná problematika však byla přítomna

jsou jakési mikropříběhy. V nich nechce dávat

i v těchto textech, jak si na jednom příkladu uká-

řešení, ale spíše popisovat situaci: „Spíš dívání

žeme. Piorecký ve své polemice s Petrem Králem

se kolem sebe než křik o tom, co a jak by mělo

(a Jiřím T. Králem) popisuje příčiny krize literár-

být“ (TAMTÉŽ: 6). Příběh popisující aktuální sku-

ní kritiky (srov. PIORECKÝ 2009; KRÁL 2009b;

tečnost je pro čtenáře jistě srozumitelnější. Ten-

KRÁL, J. T. 2009). Své argumenty zakládá na tom,

to druh básnění však podle kritiků velice snadno

že kritice chybí určitá vyhraněnost a program

sklouzává k prvoplánovosti a k jakémusi přizpů-

(ostře se vymezuje proti postmodernímu pojetí,

sobení básně situaci, což naznačuje i Lubor Kasal.

kdy uměleckým dílem může být prakticky coko-

V příznačně nazvaném článku Karle brzdi! uve-

liv). V tomto textu, v němž Piorecký ustanoví svůj

řejněném ve Tvaru sympatizuje Kasal s Piorec-

vlastní kritický program, se sám stává angažova-

kého konceptem větší otevřenosti poezie (KASAL

ným a otevřeně se k uvedenému označení hlásí:5

2010). Problém by však mohl nastat, pokud by se

„Poezie má problematizovat, nikoliv harmonizo-

angažovaná a aktuální poezie změnily v marke-

vat […], literární dílo se nestydí být angažované

ting nebo by se přizpůsobily trhu. Tvorbu by tak

a kritické […]“ (PIORECKÝ 2009: 8). Zároveň uvádí,

ohraničovala jakási norma, která by byla výše než

že kritik nemůže angažovanost zaměnit s agita-

samotný text. Také označení poezie jako medi-

cí, ale má ji vnímat jako protiklad zahleděnosti do

álního obsahu (jak ji nazývá Piorecký) je podle

sebe. Piorecký tak v polemice znovu předkládá

Kasala, v souvislosti se situací v médiích a jejich

svůj koncept přemýšlení o umění, který se ne-

přístupem ke kultuře, mylné. Autor se i přes sympatie k angažovanému směru snaží upozorňovat

Později v rozhovoru přizná, že program je třeba brát s ohledem na kontext, ve kterém polemiky vznikaly, a s odstupem od celé problematiky (PIORECKÝ: 2010). 5

48 // PULSY - studentská literární revue

na problémy, které by mohly nastat. Paradoxně by se tak angažovanost stala obětí toho, proti čemu


se sama staví (stala by se reklamou, módou zneu-

ve smyslu angažovanosti však pro to podle něj

žívanou autory k vlastní prezentaci).

neexistuje.

Jiný přístup k této tendenci než Kasal volí Mi-

Jestliže Buddeus volá po zavedení jiného ter-

chael Hauser. Ve své úvaze staví proti angažo-

mínu, básníci skupiny Fantasía už automaticky

vanosti postmodernu. Kvůli její snaze o jinakost

počítají s angažovaností jako s  pojmem, který

dochází ve všech odvětvích ke ztrátě měřítka (jak

má určitou tradici. Pro Adama Borziče je pojem

u poezie, tak například i u morálky). Postmoder-

spojen s otázkami, jež si klade sama doba. Básník

nismus se vymezuje proti směřování někam,

má povinnost podávat veřejnosti názory na svět

a proto autor vyzývá k následování angažovanos-

a ty v konečné podobě mohou svou epochu ča-

ti, která naopak cíl vyžaduje. Je zaujatá a tato zau-

sově přesáhnout (TAMTÉŽ). Podobně též hovoří

jatost je podle Hausera v básni hluboce zakořeně-

i další z členů Fantasíe Kamil Bouška: „Angažova-

na. Pojí ji se zeskutečněním, změnou neurčitosti

nost znamená účast, zájem“ (TAMTÉŽ: 8). Posled-

ve skutečnost. V básni je něco, co z  ní vystoupí

ní z trojice, Petr Řehák, pak konstatuje, že poezii

(slovo, prázdné místo, znak), co čtenáře vyzve, co

prospívá, jestliže se věnuje změnám a poměrům

ho osloví (vytvoří jistou empatii). Takto pojatá an-

ve společnosti.

gažovaná tvorba však může lehce ztratit svou po-

Na problémy spjatými s označením poukazu-

etickou funkci. Proto by angažovaná poezie měla

je i další trojice básníků. Jonáš Hájek například

být „jenom“ poezií a vše, „i politický slogan, v ní

přichází se sartrovským názorem, že každý text

má získat nový rozměr, jenž nelze převést na jeho

obsahuje autorův postoj (TAMTÉŽ). Rozlišuje také

mimopoetickou podobu“ (HAUSER 2010: 6–7).

angažovanou literaturu a angažovanost, která

Oproti ostatním kritikům tak Hauser vyzdvihu-

sleduje ještě něco navíc. U angažované litera-

je program, který neohraničuje, ale vytyčuje cíl.

tury ale dochází k upozadění estetické funkce

Zároveň se ostře staví proti postmoderně, která je

a to na úkor funkce společenské nebo politické,

v dnešní době prázdná a kterou je potřeba nahra-

což se jistě projeví negativně na výsledku básně.

dit jiným pojetím kultury.

Samotnou angažovanost však schvaluje. Z dvojí perspektivy vnímá sledovanou tendenci rovněž

Přebírají iniciativu v diskusi básníci sami?

Ondřej Hanus. Podle něj je angažovanost v širším pojetí tvořením podle nějakého programu. V užším pojetí ji pak lze chápat jako zadání od někoho,

Po dvou letech, v nichž vycházely články a po-

čímž následně v básni dochází ke ztrátě kvality

lemiky týkající se angažovanosti, otiskuje Tvar

(BUDDEUS: 2010). Jakub Řehák vnímá angažo-

anketu, kde už s určitým odstupem mohou tuto

vanost jako literaturu, které „o něco jde“. Problém

tendenci hodnotit sami básníci (BUDDEUS 2010).

nastává, pokud se angažovanými stávají publicis-

A právě oni se v dalších letech stanou hlavními

té, kteří se poté snaží vyhlásit určitý koncept (např.

diskutéry zabývajícími se angažovanou poezií

Piorecký). Poezie podle Řeháka nemusí zastávat

namísto literárních kritiků, kteří ustoupí do po-

nějaký postoj. Angažovanost se také může vždy

zadí. V úvodním článku předcházejícím anketě

obrátit proti básníkům a zároveň může být anga-

vysloví Ondřej Buddeus požadavek zavést nový

žované už jen to, že básník píše poezii (TAMTÉŽ).

pojem suplující angažovanou poezii (navrhuje

Řehákův pohled se tak stává podobným Hájkovu

označení akutní, kritická poezie). Angažovanost

pojetí, a i přes jistou sympatii k tomuto směřo-

je totiž zastaralá, příliš hluboce spojená s ideo-

vání se snaží především upozornit na jeho úskalí.

logií a snadno může sklouznout k dokumentu

Posledním z dotázaných je Jan Těsnohlídek ml.,

(zprávě o světě). Podílet se na fungování světa

který se zdrží klasického vyjádření a jako odpověď

prostřednictvím tvorby je nutné a definice něco

pošle svou báseň „Rasistická poezie“, což hned PULSY - studentská literární revue // 49


v dalším čísle vyvolá vlnu kritiky (TAMTÉŽ).

bude vyznávat určitý program (KUBÍČEK 2011b).

Krom jiných báseň jako provokativní odsoudí

Ten by pak měl touto jednotnou koncepcí pře-

také Adam Borzič, pro něhož je „Rasistická poe-

konat krizi v literatuře, která postihuje i samotné

zie“ sepsána pouze pro efekt (BORZIČ 2011). Bor-

články o poezii. Spor o kritiku se následně znovu

zič zde paradoxně, jako jeden z představitelů an-

vrátí do polemik o angažované literatuře a stane

gažované tvorby, kriticky hodnotí dílo vytvořené

se v nich jakoby paralelně rozvíjeným tématem.

podle promyšleného programu, jako tomu v pří-

Z pozice literárního kritika reaguje na proble-

padě Těsnohlídka opravdu bylo. S tímto odsud-

matiku angažovanosti Pavel Janoušek, který se

kem souvisí i reflexe textů dalšího autora z okruhu

skepticky staví k vyhlášení směru, jenž má vyvést

angažované poezie, Petra Štengla. Jeho témata

literaturu z krize (JANOUŠEK 2012a). Podle autora

jsou mnohdy velmi společensky problematická

nedává Kubíček odpověď na otázku, jak to udělat,

(např. obhajoba Palestinců v konfliktu s Izraelem

byť angažovanost „je vždy aktivita s velmi kon-

v básni Věnováno české lyrické domobraně) a zá-

krétním obsahem“. Kubíček tak podle Janouška

měr jeho básní pak bývá nejednoznačný a ma-

bojuje jen ve jménu programu: „Naším progra-

toucí, což sám autor paradoxně vyzdvihuje (srov.

mem je program […]. Bojujme […] za program an

ŠTENGL 2011). Takováto tvorba se podle Borziče

sich“ (TAMTÉŽ: 8). Na Janouškovu kritiku reaguje

lehce může stát „jen jinou podobou mediálního

Kubíček předložením svého konceptu programu

šumu“ (srov. BORZIČ 2011: 7). Básně by naopak

a to formou básně: „Angažuji se za: / vnímání /

měly být silněji procítěny autorem, jak to bylo

činnost / hru / pohyb“ (KUBÍČEK 2012: 7). Janou-

patrné například v textech raného Těsnohlídka.

šek se poté k tomuto programu sám přihlásí, aby

Program nikdy nesmí převážit nad autentickou

tak demonstroval jeho přílišnou obecnost (JA-

tvorbou, kterou v Borzičově pojetí reprezentu-

NOUŠEK 2012b). S nejasností vize souvisí i pro-

je např. básník Milan Kozelka a to i přesto, že je

blém celé angažované poezie. Sami její zastánci

velmi silně angažovaný. Borzič se rovněž obává,

podle Janouška totiž nevědí, jaké by angažované

aby se angažovanost nestala jediným proudem

umění mělo být. Za angažovaností se pak může

v současné poezii. U básníka, jenž jako jeden

skrývat cokoliv a je tak velmi těžké „přejít od pu-

z prvních otevíral diskusi o angažovanosti, je kri-

blicistického hlásání jinak celkem věrohodných

tika vlastního směřování gestem svědčím o jeho

tezí ke skutečné umělecké výpovědi o lidském

sebereflexi. Toto gesto však nebude ojedinělé, jak

bytí“ (TAMTÉŽ: 6). Volání po angažovanosti lze

lze doložit na dalších článcích. V nich budou ně-

v kritikově pojetí brát jako hru, kterou vytvořili

kteří autoři otevřeně se hlásící k angažovanosti

její zastánci a na kterou přistoupili i její odpůrci.

také upozorňovat na nebezpečí, k nimž by mohly

Vzniká tak diskuse, jež angažovanost propagu-

tyto tendence vést.

je, a nic víc. Řešením nastalé situace je podle Ja-

Jan Kubíček, jenž se snaží hledat angažovanost

nouška ukončení těchto polemik.

i v historii, vidí například takové nebezpečí v po-

Lze předpokládat, že rozsáhlá diskuse s Pav-

ezii, která snadno vytváří další mýty a stereotypy,

lem Janouškem podnítila Jana Kubíčka k dalšímu

které nyní utváří média (KUBÍČEK 2011a). Pokud

upřesnění svého pohledu na angažovanou poe-

by literární tvorba následovala pouze fráze, přijala

zii. Podle něj v ní jde o ztvárnění daného tématu

6

by stejnou roli jako v 50. letech, kdy sama literatura pomáhala maskovat skutečnost. Jestliže se Kubíček v prvním článku snaží o jakousi sebereflexi z  pohledu zastánce angažovanosti, ve druhém textu už pouze poukazuje na krizi literatury. Po vzoru Pioreckého obhajuje potřebu kritika, který 50 // PULSY - studentská literární revue

6 Z historie lze podle Kubíčka definovat angažovanost jako vztah „uměleckého díla k mimoumělecké skutečnosti“. Tento vztah naplňuje jak tvorba první republiky (např. proletářská poezie, poetismus), tak i poezie v době totality. Během ní měla oficiální literatura povinnost tvořit angažovaně. Protikladem byla podle Kubíčka činnost autorů sdružených okolo edice Půlnoc (především Egona Bondyho a Iva Vodseďálka), jež se angažovala za pomoci dekonstrukce mýtu tvořeného totalitní mocí a také ve spojitosti s dobrovolným outsiderstvím.


(KUBÍČEK 2012). Autor se ztotožňuje s přístupem

(TAMTÉŽ: 25). Zároveň ale odmítá nahradit slovo

trapné poezie (konkrétně s autory Egonem Bon-

angažovanost s ohledem na jeho bohatou tradi-

dym a Ivem Vodseďálkem), který chce aplikovat

ci za jiné, jako to prosazoval např. Ondřej Bud-

na současný svět. Jako příklad uvádí báseň stavící

deus mluvící o akutní či kritické poezii. Jeden ze

se proti poplatkům na vysokých školách začína-

základních stavebních rysů této poezie je podle

jící: „Jsem parazitem této společnosti“ (TAMTÉŽ:

Pioreckého „specifická významová aktivita for-

6). Podle Kubíčka musí dojít u společnosti k se-

my“. Autor tedy uvádí, že takováto báseň musí mít

bereflexi, při které se bude cítit trapně. Za další

angažovanost hluboko v sobě a prostřednictvím

východisko angažovanosti spatřuje hru, kterou

jazyka se ji musí snažit předávat. Tento krok je

odhaluje v samotných polemikách už Pavel Ja-

podle autora velmi obtížný a rozhodně neslouží

noušek.

k „ústupu od umělecké náročnosti poezie“ (TAM-

Podle Boženy Správcové je tím hlavním aktu-

TÉŽ: 25).

ální tématem spíše absence dobrých literárních

Samotné psaní angažovaných textů má hlub-

kritiků. To však nesouvisí s krizí literatury (jak

ší kořeny. Podle autora studie se s nimi můžeme

uvádí Kubíček), ale s útoky proti kritikům a s jejich

setkat už ve středověku (kroniky – podání dobo-

vytěsňováním z médií. Nepřítomnost kvalitních

vého panovníka v pozitivním světle), dále velmi

kritiků pak nahrává programům, které vyměňu-

intenzivně za národního obrození (spor o Ruko-

jí jedno klišé za druhé a tvoří pouze podle urči-

pisy) nebo koncem 19. století (např. u Svatopluka

té ideologie. Problém je i u tak zvaných kritiků-

Čecha v Písních otroka). Ve 20. století se anga-

-ideologů, kteří recenzují pouze sbírky souznící

žované pojetí literatury stává jakýmsi vzepřením

s jejich názory, na nichž je mohou demonstrovat.

vůči uzavřenosti básníka (umění pro umění).

Správcová zdůrazňuje především fakt, že angažo-

Velmi dobrým příkladem je podle Pioreckého

vaná poezie tu byla (i v 90. letech), stejně jako jiné

proletářská poezie (kolektivní umění). Tenden-

směry, a že z ní nelze dělat jenom účelový aktu-

ce k angažovanosti se však objevují i u pravico-

ální program (srov. SPRÁVCOVÁ 2012a). Stejně

vých autorů např. Viktora Dyka nebo Karla Čapka.

tak smýšlí i germanista Pavel Novotný. Angažo-

Doba okupace, osvobození a nástup komunismu

vanost je přítomna v nepřeberném množství děl,

přináší v autorově pojetí spíše tendenčnost než

tvoří však vždy jen „jednu z mnoha rovin“ (NO-

angažovanost. Je to jednoznačné přihlášení se

VOTNÝ 2012). Jako námět básně lze použít coko-

k názorům opěvujícím osvobození, odmítajícím

liv, přitom však musí být básník svobodný, neboť

okupaci, později s požadavkem „politicky řízené

ideologie může být vždy zneužita.

literatury“ (TAMTÉŽ: 27).

I přes takovéto množství článků týkajících se

Problém současné kritiky (nepřijetí angažo-

angažovanosti není stále jasné, jak chápat anga-

vanosti) vidí Piorecký v pozůstatku sovětské-

žovanou poezii dnes. Velký přínos tak představo-

ho modelu angažovanosti v našem literár-

vala podrobná studie Karla Pioreckého, která se

ním prostoru. Kvůli angažovanosti v oficiální

tento problém snaží zmapovat (PIORECKÝ 2012).

tvorbě vycházející v dobách komunistického

Od definice angažovanosti (se snahou zachytit ji

útlaku je nyní pojem prázdný. Stejně tak v de-

i v historii) se dostává autor až k jejímu osprave-

vadesátých letech zůstává pojem angažova-

dlnění. Hlavní pozitivum diskuse, zaobírající se

nost pro společnost tabu. Básníci rezignují „na

touto tendencí, spatřuje autor už v její samotné

společenskou funkci své tvorby“ (TAMTÉŽ: 28).

existenci. Piorecký taktéž navrhuje spíše uvažo-

Jejich svoboda se podle Pioreckého stává svo-

vat o přítomnosti „angažovanosti v poezii než

bodou uvnitř ghetta a poezie se píše sama pro

o angažované poezii“ a to kvůli komplexnos-

sebe. V dnešní době si je ale potřeba uvědo-

ti textů, které nelze zredukovat na pouhý pojem

mit, že sám čtenář určuje a vytváří názor, což PULSY - studentská literární revue // 51


je zásadním rozdílem, díky němuž by mohl být

kdy chce tvořit bez ohledu na literární kruhy, které

pojem rehabilitován.

prý umísťují poezii do ghett a různých kategorií (TAMTÉŽ). Třetí ze skupiny, Petr Řehák, následně

Zhodnocení angažovanosti v časopise Host (2012)

navazuje na Boušku a přímo kritizuje uzavřenost poezie. Podle něj se jedná o stav, kdy básníci píší pro básníky. Pojem nový patos (dle Boušky blízký angažovanosti) má tak poezii otevřít a s jeho po-

Tak jako Tvar přinesl v roce 2010 anketu, která

mocí má dojít k oslovení většího počtu čtenářů.

měla s delším odstupem posoudit chápání angažovanosti a diskusi kolem ní, přichází po dalším roce s  podobnou reflexí také Host (SEGI 2012).

Kam kráčíš, česká poezie?

Jedním z témat veřejné debaty Česká literatura 2011: první bilance byla právě angažovaná tvorba,

V polemické diskusi je tedy možné vypozorovat

k níž se vyjádřili literární kritici Jan Štolba, Len-

jednoznačný vývoj. Od počátečního mapování

ka Jungmannová a Karel Piorecký. Jako nutnost

pojmu přechází diskutující až k přenesení an-

něčeho „výrazně současného […], zřetelnějšího

gažovanosti do literární kritiky. I ona může mít

angažmá v lidské poezii“ vidí tuto tendenci Jan

program, podle kterého posuzuje určité dílo (Pi-

Štolba (TAMTÉŽ: 12). Zdůrazňuje však, že sám

orecký, Kubíček). Z výše uvedeného je také jasné,

pojem je poznamenán konotacemi s komunis-

že starší generace si stále spojuje angažovanost

tickým režimem. Společně s Pioreckým v témž

s minulostí (což vytváří negativní, předpojaté

článku hodnotí pozitivně angažovanost i Lenka

soudy). Rovněž je však možné pozorovat starost

Jungmannová, která dále dodává, že se takováto

o samo básnictví, které má být svobodné a ne-

tvorba nutně nepřekrývá s estetickou hodnotou.

svázané pravidly (Král). Právě program se tak stává

Podle autorky například v současném divadle

častým předmětem kritiky (Správcová, Novotný),

ve velké míře nacházíme společenskou anga-

neboť má v sobě něco, co udává směr, co omezuje.

žovanost. Jako témata se objevují kritika médií,

V pozdějších polemikách dochází k  polože-

konzumu a diskriminace (srov. např. KAREŠOVÁ

ní otázky, jaká je angažovanost, co zahrnuje.

2011).

Pro některé autory se totiž stává příliš obecným

Dubnové číslo Hostu, kromě krátkého zhodno-

pojmem, pod kterým lze ukrýt mnoho dalších

cení angažovanosti, přináší také rozhovor s členy

aspektů (Janoušek). Za hlavní výsledek diskusí lze

skupiny Fantasía a krátké představení jejich pro-

tedy označit znovuobjevení tendence, pojmu an-

gramu (ŘEHÁK 2012). V reakci na otázky spjaté

gažovanosti, což většina autorů hodnotí pozitiv-

s programem skupiny Borzič udává, že Fantasía

ně. Mnoho z nich pak spojuje její obhajobu s ces-

přichází s vlastní poetikou (patos, angažovanost),

tou, kterou lze překonat literární krizi. Otázkou

zároveň ale nebere svůj program jako dogma. Pro

však zůstává, zdali krize není pouze uměle živena

druhého z členů, Kamila Boušku, jsou si pojmy

podobnými názory a je-li reálným problémem

patos a angažovanost, se kterými skupina přichá-

současné literatury.

zí, velmi blízké. Jsou vnitřní stopou uvnitř člověka

Z diskuse o angažovanosti také vyplývá, že toto

po zažití určité události, ke které si vytvoří jedinec

téma stále vyvolává velmi rozdílné názory a že je

citový vztah (jakási forma spoluúčasti). Básníkovi

stále aktuální (polemiky stále pokračují). Disku-

jde o zesílení smyslu textu a k tomu napomáhá

se započatá v roce 2008 je ale pro nás cenným

i prezentace básní v součinnosti s  jinými druhy

svědectvím, neboť ukazuje angažovanost z mno-

umění (hudba, obraz, zvuk). Až v revoluční výkřik

ha úhlů. Jsme tak schopni postihnout nejen její

(„Psát proti!“) se obrací závěrečná básníkova slova,

pozitiva (přímá reakce na společenská témata,

52 // PULSY - studentská literární revue


uvažování o čtenáři, nastolování problémů), ale

se nyní snaží o očištění od negativních konota-

i úskalí, která jsou nezpochybnitelná (ztráta po-

cí, které proud vyvolává v souvislosti se zneuží-

etické funkce, banálnost, ideologizace, neauten-

váním literatury v politice v  druhé polovině 20.

tičnost).

století (nejen) v Československu. Může tomu na-

Současný trend depoetizace básní, užívání pře-

pomoci i poukázání na básníky minulého sto-

míry volného verše a příběhovosti často z po-

letí, u kterých se angažovaná tvorba uplatňovala

ezie dělá banální záznamy skutečnosti. Jako by

mnohdy i bez přímých vazeb na politiku či režim

básníci zapomněli, že i básně vyžadují určitou

(srov. tvorbu Jana Nerudy, Petra Bezruče, Josefa

řemeslnou dovednost (práci s veršem, se slovy,

Hory či Františka Halase).

s rytmem). Mnohdy tak jenom píšou osamoce-

Literatura neexistuje a nikdy ani neexistovala

né výkřiky, které by mohly stát kdekoliv v ucele-

v jakémsi vzduchoprázdnu, ale spíše reaguje na

nějším textu, a nikdo by je za báseň nepovažoval.

potřeby doby. Pokud dnes sílí společenská kritika

Osobně se domnívám, že schopnost básnit, vy-

a občanská nespokojenost, objevuje se v literatuře

jádřit určitý básnický sentiment (náladu), umění

i ve větší míře angažovaná poezie. Bylo by špatné

veršovat nebo se obracet k tradičním tématům

tento proud přehlížet nebo odsuzovat, stejně tak

(láska, příroda, člověk, život, smrt) přebírají sou-

by nebylo vhodné prohlašovat, že angažovanost

časné kapely (Zrní, Květy, Cirkus Cermaque v čele

je tím jediným správným směrem, který vyvede

s básníkem Jakubem Čermákem) nebo písničká-

literaturu z údajné krize.

ři (Jiří Smrž, Karel Plíhal, Oldřich Janota, Radůza

JK

či zesnulá Zuzana Navarová). To by však bylo na další studii. Angažovanost je jednou z tendencí, ke které se ve své tvorbě uchylují především básníci z okruhu časopisu Psí víno (Petr Štengl, Ondřej Buddeus, Ondřej Zajac). Za nejvýraznější osobnost ztělesňující angažovanou poezii (a to nejen svou tvorbou), pak považuji Jana Těsnohlídka ml. Jeho pevné sepětí s realitou je patrné v takřka autentických záznamech skutečnosti. Popisy problémů, které jsou pro společnost aktuální, střídá básník se skepsí vztahující se ke smyslu života. Vykořeněnost a tvrdá realita neustále naráží na básníkovu naivnost a touhu po opravdové lásce. Zastánci angažovaného směřování literatury (Piorecký)

PULSY - studentská literární revue // 53


LITERATURA

BALAŠTÍK, Miroslav 2010 Postgenerace. Zátiší a bojiště poezie 90. let 20. století. 1. vydání. Host: Brno, 168 s. BENÍŠKOVÁ, Dáša 2012 Psí víno: revidováno! Host, roč. 28, č. 1, s. 35–38. BÍLEK, Petr A. 2012 Skomíravý život lyriky. Psí víno, roč. 16, č. 56, s. 38–42. BOČEK, Miroslav 2011 Některé mraky letí pomaleji. 1. vydání. Praha: Dauphin, 67 s. BORZIČ, Adam 2011 Angažované poezie s otazníkem. Tvar, roč. 22, č. 3, s. 6–7. BORZIČ, Adam – BOUSKA, Kamil – ŘEHÁK, Petr 2008 Fantasía. Praha: Dauphin, 48 s. 2012 Nepřijmout pravidla hry! (rozhovor). Jakub Řehák. Host, roč. 28, č. 4, s. 10–11. BUDDEUS, Ondřej 2010 Angažovaná literatura? Prosím zapněte si bezpečnostní pás (anketa). Tvar, roč. 21, č. 20, s. 8–9. 2011 55 007 znaků včetně mezer. 1. vydání. Praha: Petr Štengl, 64 s. CVEK, Boris 2009 Na okraj současné poezie. Psí víno, roč. 14, č. 49, s. 43–44. HAUSER, Michael 2010 Proč potřebujeme angažovanou poezii. Tvar, roč. 21, č. 20, s. 6–7. CHOCHOLATÝ, Miroslav 2009 Telegraficky. Host, roč. 19, č. 10, s. 75. JANOUŠEK, Pavel 2012a Kritika kritiky kritiky. Aneb program programu aneb co lze stvořit z instantní polévky? Tvar, roč. 23, č. 1, s. 8. 2012b Poslední tah králem. Ještě k té angažovanosti. Tvar, roč. 23, č. 6, s. 6. JAREŠ, Michal 2010 Nechci být urážen sentimentalitou a patosem. Psí víno, roč. 14, č. 52, s. 44–48. KAREŠOVÁ, Barbora 2011 Angažované divadlo. Psí víno, roč. 15, č. 56, s. 46. KASAL, Lubor 54 // PULSY - studentská literární revue

2010 Karle, brzdi! Tvar, roč. 21, č. 1, s. 8. KRÁL, Petr 2008a Mluvíme o tomtéž? Tvar, roč. 19, č. 10, s. 6–7. 2008b Opravdu na protilehlé straně. Tvar, roč. 19, č. 14, s. 14. 2009 Pokus o zaručenou kritiku. Tvar, roč. 20, č. 14, s. 14. KRÁL, Jiří T. 2009 Na prahu revoluce aneb poučme se ze zkušenosti katolíků. Psí víno, roč. 13, č. 48, s. 40–41. KUBÍČEK, Jan 2011a Co můžeme chtít od angažované poezie. Tvar, roč. 22, č. 9, s. 8. 2011b Kritika literární kritiky. Tvar, roč. 22, č. 19, s. 6–7. 2012 Ulžeme lháře jeho vlastní lží! Tvar, roč. 23, č. 8, s. 6–7. MAREŠOVÁ, Milena M. 2008 Jak se žije novinářům v literatuře? Angažovaně? Host, roč. 19, č. 7, s. 12–15. NOVOTNÝ, Pavel 2012 Básník není svazák. Tvar, roč. 23, č. 3, s. 11. PIORECKÝ, Karel 2008 O Petru Královi, angažované poezii a krizi profesionality. Tvar, roč. 19, č. 13, s. 7. 2009 Krize literární polemiky? Tvar, roč. 20, č. 16, s. 8. 2010 Vystrkovat tykadla ven: rozhovor s Karlem Pioreckým. Tvar, roč. 21, č. 1, s. 4. 2012 Angažovaná poezie: souřadnice pojmu. Psí víno, roč. 16, č. 59+60, s. 23–29. PRINC, Kamil 2011 Sonáta pro rezavou harfu. 1. vydání. Praha: PLOT, 62 s. ŘEHÁK, Jakub 2010 Dobrá báseň sevře žaludek. Host, 2010, roč. 21, č. 9, s. 16-24. 2012 Nepřijmout pravidla hry! (rozhovor). Host, 2012, roč. 23, č. 4, s. 9-15. RACKOVÁ-MARTÍNKOVÁ, Simona 2012 Báseň jako dobrodružství. In Sto nejlepších českých básní 2012. 1. vyd. Brno: Host, s. 206. SEGI, Stefan 2012 Zlomový rok to nebyl. Host, roč. 23, č. 1, s. 8–12.


SIEBEROVÁ, Jana 2011 Zdechl už hruškovský mainstream? Psí víno, roč. 15, č. 56, s. 46–47. SPRÁVCOVÁ, Božena 2011 13 otázek pro Boženu Správcovou. Jana Sieberová, Psí víno, roč. 15, č. 57, s. 22–24. 2012a Je čas? Angažovanost jako projekt z bezradnosti. Tvar, roč. 23, č. 1, s. 6–7. 2012b Vražedné mediální hry. Ale co básník? Tvar, roč. 23, č. 13, s. 6–7. STÖHR, Martin 2010 Kam sebe vrazit? Host, roč. 21, č. 6. s. 6. ŠTENGL, Petr 2011 Angažovaná poezie s kádrovým dotazníkem. Tvar, roč. 22, č. 4, s. 3. ŠTOLBA, Jan 2008 Právo prvotiny (Krok za krokem loňskými básnickými debuty). Host, roč. 19, č. 3, s. 12–16. ŠVEC, Štefan 2008 Krize české literatury. A2, roč. 4, č. 13, s. 1 a 16–17. TĚSNOHLÍDEK, Jan ml. 2009 Násilí bez předsudků. 2. vydání. Praha: Petr Štengl, 72 s. 2009 Rakovina. 1. vydání. Krucemburk: Jan Těsnohlídek – JT´s, 48 s. TOŠKOVÁ, Kateřina 2009 A v prachy se obrátíš! Několik povzdechů nad „technickým stavem“ současné literatury. Host, roč. 20, č. 1, s. 14–17. 2008 Jak kdesi říká Ferlinghetti — neangažovaná je jenom mrtvola. Host, roč. 19, č. 7, s. 77. 2010 Nejlepší české básně 2010. 1. vydání. Brno: Host, 147 s. 2011 Nejlepší české básně 2011. 1. vydání. Brno: Host, 195 s. 2012 Sto nejlepších českých básní 2012. 1. vydání. Brno: Host, 226s. 2013 Písmák [online]. 5. 1. 2013 [cit. 5. 1. 2013]. Dostupné z: http://www.pismak.cz/index.php?data=text&id=5

PULSY - studentská literární revue // 55


S SLOVO ZÁVĚREM

Tématem, kterému jsme se rozhodli věnovat

těsněji než dříve. Jde však o to, že na sebe podle

prostor napříště, je Literatura a politika. Jakkoli

všeho pořád nezapomínají: v literatuře ještě ne-

nesourodě, někomu možná hned nevábně toto

zaniklo volání po společensky (rozuměj také po-

spojení zní, nelze nevidět – a v českém kontex-

liticky) závažnějších textech, v politice se – nejen

tu obzvlášť – velikou provázanost obou oblastí.

s ohledem na poslední výstupy „sečtělého“ pre-

Nemohou si snad přímo konkurovat, bohudík,

zidenta – opět intenzivněji uvažuje o tom, v čem

ovšem ať už zjevně či skrytě, jedna nemálo ovliv-

vlastně tkví očekávaná kulturnost a kultivovanost

ňovala a ovlivňuje druhou a naopak.

jejích aktérů…

Kromě těchto jaksi dlouhodobějších souvislos-

Jaké jsou tedy možnosti průniků, střetů i koexi-

tí jsme si téma zvolili i jako aktualitu; ani ne tak

stence záležitosti tak veřejné a doposud tolik sle-

proto, že by se nyní psalo o poznání více „politic-

dované, jakou je politika, a aktivitou (přes veškeré

kých“ románů anebo třebas proto, že by se opět

doložené výjimky) veskrze individuální

v nejvyšších funkcích objevovali literáti; spíše se

a stále okrajovější, jakou je literatura, se pokusíme

nám zdá, že se dnes literatura i politika dotýkají

probádat v rámci následujícího čísla revue Pulsy.

Marek Lollok, editor příštího čísla


„Hleďte, i já píši časem kritiky. Myslím, že to nedělám ze surových instinktů, nýbrž z lásky k  literatuře. Někdy, při nejlepší vůli, se mi knížka nelíbí, a napíši to. A nyní nepochybuji, že jsem autorovi – v  jeho vlastních očích – ukřivil; jsem předem smířen s  tím, že mne považuje za nespravedlivého, klikařského a nekompetentního. Je to zajisté jeho právo. I já užívám tohoto práva, ublíží-li mně nějaký nespravedlivý, klikařský a nekompetentní kritik, který píše špatně o mých knížkách. Zkrátka, mezi umělcem a kritikem je věčný konflikt. ‚Pochval mne, nebo tě nenávidím.‘ Tento konflikt nelze nikdy odčinit. […] Skutečné umění se prosazuje pomalu; a kdyby se organizovala Spojená Kritika Světa zvláštním určením, aby potlačila dobré umění, buďte si jisti, že vývoj umění by se tím hrubě nezměnil. Snad by se zpomalil; ale každá pravá hodnota zaráží ve svém čase, a pak ji nelze ani znásobit, ani zmenšovat. Zlá kritika je konec konců stejně bezmocná proti dobré tvorbě jako dobrá a tvořivá kritika proti paumění.“ Karel Čapek, Kritika, Lidové noviny, 1921

„V největším období naší kritiky chápe se kritika spíše jako umění, nikoli jako věda. Chápe se ne jako záležitost aplikace uměnovědných pouček, ale jako záležitost tvůrčí osobnosti, velikosti charakteru, jasnozřivosti a vkusu. Domnívám se, že toto pojetí odpovídá i dnešním potřebám našeho uměleckého života i širším úkolům naší kritiky. Nelze ovšem klást rovnítko mezi kritiku a umění. Kritika sama o sobě nevytváří literaturu. Ale je to aleter ego umění, věčně nespokojené, přecitlivělé, podrážděné, bez něhož však umělec a umělecký život dnes nemůže být. Kritika v této podobě má díky možnosti výběru tvůrčích postupů, díky schopnosti vyjadřovat věci dosud jen tušené ve smělých obrazech, daleko hlubší a silnější dosah než jakákoliv věda o umění. Dobrá kritika ovšem není, jako každé umění, žádná zvůle, nýbrž pravdivé poznání, řád, charakter.“ Jan Trefulka, Několik poznámek o kritice, Nový život, 1956

Pulsy: 2/2014 Polemiky a literární komunikace  
Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you