Pulsy: 1/2014 OleXus by Pulsy

1/2014

OleXus

Pulsy: 1/2014 OleXus název spolku: Revue Pulsy adresa: Lipnice nad Sázavou 232, 582 32

pulsyrevue.wordpress.com revue.pulsy@gmail.com

Editor čísla: Aleš Merenus Redakční rada: Zdeněk Ježek, Marek Lollok, Barbora Svobodová, Lucie Štěrbová, Vojtěch Velísek Redakční okruh: Dominika Jansová, Jakub Jarina, Magdaléna Kadlecová, Markéta Špačková, Vendula Štěpánková Korektura: Lucie Štěrbová Obálka: Dominika Jansová

Obsah čísla Anketa, medailon, rozhovor Tři pro tři (anketa)

Geneze Olega Suse aneb Život kozáckého kritika a estetika (medailon)

Oleg Sus, kritik, estetik a nezkrotný charakter (rozhovor s Milanem Suchomelem)

Studie Potměšilost, namyšlenost, rozpornost – a dvojí čtení? Poznámky k Susově rigorózní práci o filmu (Radomír D. Kokeš)

Otevírání teatrologie (Aleš Merenus)

Student, aspirant, pedagog Oleg Sus (Vojtěch Velísek)

Vydávat a číst Suse (František A. Podhajský)

Pulsy

„Jakou měl vlastně Oleg Sus osobní filozofii? Byl komentátor, kritik, nadhledový po‑ suzovatel, strukturalista, pozitivista, kontestátorský dadaista, anebo měl svou vnitřní, implicitní filozofii? Kdysi jsem si tuto otázku formuloval jako problém „X“ uprostřed spo‑ jeniny „OleXus“. A nejsem si jist, zda lze odpověď odvodit pouze z textů jím napsaných. Spíše bych odpověď hledal v něčem, co by se dalo nazvat ‚fenomenologií Susovy osobnosti‘.“ Lubomír Nový, 1994

„Susova vstřícnost a otevřenost vůči studentům byla samozřejmá. Ironizoval je sice a jejich seminární práce posuzoval neobyčejně přísně, ale zároveň byl ochoten rozebírat s nimi úkol anebo rozmlouvat na téma zrozené z dotazu a nelitovat vlastního drahocen‑ ného času. Měl žáky a věnoval se jim přímo přátelsky. Na teatrální prvky jeho chování, které mohly lekat nebo odrazovat nováčky, si posluchači rychle zvykli a přijímali je vět‑ šinou jako vítané ozvláštnění. V mých očích neměl mezi přednášejícími sobě rovného.“ Milan Uhde, 2013

olexus

OleXus redi/redivivus Rozhodnutí věnovat historicky první číslo Pulsů Olegu Susovi není náhodné. Pře‑ devším osobnost Olega Suse (9. září 2014 by se dožil devadesáti let) je natolik myš‑ lenkově provokativní a mnohotvárná, že si přímo vynucuje nové komplexní zhod‑ nocení, které dokáže bez nejmenších problémů naplnit celé číslo časopisu. A to jsme přitom ještě několik stěžejních oblastí Susova vědeckého zájmu, kam se řadí jeho studie o vývoji české estetiky, texty o levicové meziválečné avantgardě, strukturalis‑ tické studie a celou jeho kritickou činnost, museli nechat stranou. Co nás tedy na Susovi vlastně zajímá? Zaprvé je to přetrvávající aktuálnost jeho díla, která je dána osobitým způsobem Susova psaní a také způsobem, jímž otevíral na první pohled neakademicky vypadající témata a vytvářel nové bada‑ telské problémy. Proto také číslo otevírá krátká anketa Tři pro tři, kde se literár‑ ní vědci Jiří Trávníček a Ondřej Sládek a divadelní dramaturg Miroslav Plešák pokoušejí, kromě jiného, pojmenovat, proč je podle nich Susovo dílo stále živé. Zadruhé je to Susův osobní příběh – příběh vzestupu a pádu jedné nepřehléd‑ nutelné postavy vědeckého světa druhé poloviny 20. století, který se v medailonu nazvaném Geneze Olega Suse aneb Život kozáckého kritika a estetika rozhodl zrekon‑ struovat a textově ozvláštnit Vojtěch Velísek. Susův lidský, ale i badatelský profil pak velmi plasticky vyniká také v rozhovoru Oleg Sus, kritik, estetik a nezkrotný charakter. Na konci června tohoto roku jej šéfredaktor Pulsů Zdeněk Ježek vedl s profesorem Milanem Suchomelem, jenž patřil nejen k Susovým blízkým spolupracovníkům, ale také mezi úzkou skupinu jeho přátel, kteří se Susem nepřerušili kontakt ani v době normalizace. Zatřetí autory čísla provokují některé nezmapované či dosud systematicky ne‑ probádané oblasti Susovy vědecké činnosti. Například jeho rigorózní práci, na niž si zde velmi kriticky „posvítil“ Radomír D. Kokeš v textu nazvaném: Potměšilost, namyšlenost, rozpornost – a dvojí čtení?, zatím nikdo nevěnoval žádnou pozornost. V textu Otevírání teatrologie se poté na vlastní pěst pokouším ukázat Susův osvěžující analytický způsob psaní a uvažování o dramatu, divadle ale i o obecnějších umělec‑ kých principech. Začtvrté se snažíme svůj pohled na Suse jasně lokalizovat do souřadnic Brna a pře‑ devším zacílit pohled na jeho působení na filozofické fakultě, kde také většina čle‑ nů redakce Pulsů v současné době sama studuje. Úkolu představit Olega Suse v roli

Pulsy

pedagoga se ujal Vojtěch Velísek, s nímž jsem podnikl několik výprav do Archivu Masarykovy univerzity, kde je uložen a nově také již uspořádán celý Susův fond čítající přes 3000 inventárních položek. Studie nazvaná Student, aspirant, pedagog Oleg Sus je tak protkána řadou citátů a fotokopií archivních dokumentů, z nichž se dá i po mnoha letech vyčíst, jak výkonný a vlastně nenahraditelný pro akademický svět Sus byl. Zapáté se toto číslo Pulsů pokouší „spustit“ druhou vlnu zájmu o Suse, protože od devadesátých let, kdy se v Brně konala konference Oleg Sus redivivus, uběhlo víc než dvacet let a za tu dobu již vyrostla nová generace badatelů, která, ač Suse přímo neza‑ žila, stejně se musí s jeho dílem nějak porovnat. Aby tato konfrontace byla co nejpří‑ nosnější, je potřeba, aby se v dohledné době někdo ujal souborného vydání Susových textů. Co ale ze Suse vlastně vydávat? Tuto otázku ve svém článku Vydávat a číst Suse důkladně promýšlí František A. Podhajský, jehož text celé číslo uzavírá. Podhajský zde ukazuje směr, kudy by se měl ubírat znovu/znovu se navracející zájem o Susovo dílo i jeho osobu. Problém OleXus tak, doufejme, začíná psát svou další kapitolu. Ač je toto monotematické číslo od A až do Z věnováno Olegu Susovi, rozhodli jsme se připsat ho také nedávno zesnulému Ondřeji Mikuláškovi – dlouholetému členu hereckého souboru Národního divadla Brno, jenž dokázal recitovat s takovým citem a pochopením verše svého otce, Oldřicha Mikuláška, po jehož básnické sbírce je pojmenován i tento časopis, jako nikdo jiný na tomto světě. Čest jeho památce. Aleš Merenus

Obr. 1.: Oleg Sus, Archiv MU 7

olexus

Tři pro tři V průběhu letních měsíců redaktor Marek Lollok oslovil dva literární vědce Jiřího Trávníčka a Ondřeje Sládka a divadelního dramaturga Miroslava Plešáka, aby odpověděli na následující tři otázky.

I. Pamatujete si na své první setkání s dílem Olega Suse? Jiří Trávníček: Ano, bylo to na brněnské filozofické fakultě na začátku 80. let; do‑ staly se ke mně ročníky Hosta do domu z 60. let, kde byly Susovy recenze, zejména v podobě proslulých 13 a posléze 7 řádků. Ondřej Sládek: Ta setkání byla dvě: nejprve se jménem Olega Suse, později pak s jeho dílem. Susovo jméno jsem nejspíš poprvé slyšel v semináři o dějinách české filozofie docenta Jiřího Gabriela z Katedry filozofie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Pamatuji si, že jedno odpoledne jsme se v diskusích dostali i k pro‑ blematice českého strukturalismu, a právě v té souvislosti padlo i jméno Olega Suse. Asi až o rok později se mi Susovo jméno a dílo vlastně náhodou propojilo. Stalo se to ve fakultním knihkupectví, kde jsem objevil tehdy právě vydaný útlý výbor z díla Olega Suse nazvaný Bez bohů geneze?, který edičně připravila Jitka Bednářová. Stále se k té knize vracím, i když jsem od té doby přečetl a pracoval s řadou jiných Suso‑ vých textů. Miroslav Plešák: K mému prvnímu setkání s originálním myšlením Olega Suse do‑ cházelo v šedesátých letech, a to hlavně prostřednictvím měsíčníku Host do domu, kde uveřejňoval své glosy, recenze i kratší studie a posléze zřídil i vlastní rubriku. Jako studenta mne fascinoval svou vzdělaností, názorovou vyhraněností a schopnos‑ tí úderného vyjádření. Byl to pronikavý kritický duch se vším všudy, ostentativně nonkonformní při přednáškách z estetiky, ve své publicistice i občanském postoji.

II. Co byste ze Susova díla doporučil (vysokoškolským) studentům, kteří jeho tvorbu dosud neznají? Jiří Trávníček: Nejraději mám stále Suse jako kritika, jako estetika ho spíše jen ctím. Studentům bych doporučil právě toto, tedy spíše jeho meta‑řeči než meta‑meta‑řeči. A pak snad i jeho „srandologii“. 8

Pulsy

Ondřej Sládek: V ideálním případě by to byl výbor ze Susova díla, který by zahrno‑ val jeho práce z oblasti estetiky, sémiotiky, literární teorie, historie a kritiky, kromě toho ale také z filozofie, sémantiky či dějin umění. Takový výbor však ani po více než třiceti letech od jeho úmrtí k dispozici bohužel nemáme. Je to dluh, který bychom v dohledné době rozhodně měli splatit. Důvodů, proč takový výbor dosud nevznikl, je několik. Jedním z nich je to, že mnoho Susových statí vyšlo v různých verzích v za‑ hraničí. Přeložit je, srovnat je a vybrat z nich finální podobu studií, je jistě časově vel‑ mi náročné. Ale zpět k Vaší otázce: pokud bych měl doporučit nějakou práci, která by mohla být v případě díla Olega Suse „iniciační“, tak by to zcela nepochybně byl již zmiňovaný výbor Bez bohů geneze?, jehož historie vzniku sahá do konce šedesátých let. Je to kniha, která v současnosti jako jediná představuje v relativně ucelené podo‑ bě Susovy různé názory, zájmy a přístupy. Miroslav Plešák: Za jeho života mu vyšla jediná věc – Metamorfózy smíchu a vzteku, knížečka, kterou stojí za to si i dnes prolistovat. Jak skvěle dokázal na malé ploše analyzovat třeba Sławomira Mrożka! Další připravované publikace Olega Suse nor‑ malizace zatrhla. Z těch vydaných po roce 1989 doporučuji začít třeba knihou Bez bohů geneze?. Nebo předmluvou k Dějinám estetiky Gilbertové a Kuhna (1965), kde mapuje estetiku „na české půdě“.

III. Čeho si z díla Olega Suse – s odstupem více než třiceti let po jeho smrti – osobně nejvíce ceníte? Jiří Trávníček: Cením si ho především jako kritika – vtipného, místy i velmi jízli‑ vého; v každém případě nebojácného. Líbí se mi jeho klaunský naturel, tedy to, že kritiku bral jako svého druhu show či osvobodivou hru. Sus při tom byl možná před‑ vádivý, ale nikoli povrchní. Ondřej Sládek: Z mého pohledu jsou velmi důležité jeho práce o problematice a dě‑ jinách teorií formálních škol 19. a 20. století, o českém strukturalismu, sémiotice a sémantice. Susův přínos těmto oblastem výzkumu je – nejen v našem prostředí − naprosto zásadní. Jeho dílo nicméně není jenom věda. To, co mi na jeho textech připadá nesmírně zajímavé, je styl, způsob, jakým jsou napsány. Propojuje se v nich

olexus

jeho schopnost jasné, jednoznačné formulace otázek i odpovědí se schopností racio‑ nálně kritické, do nejmenších detailů jdoucí analýzy. Podstatné přitom je, že ve svých výzkumech má velmi daleko k popisnosti. Zabývá‑li se určitým teoretickým problé‑ mem, pak především proto, aby jej dále promýšlel a dotvářel. Jako velmi inspirativní mi v tomto ohledu připadají zejména jeho úvahy o strukturnosti a nestrukturnosti struktury. Jak vysvětlit prvky, které jsou součástí strukturního celku, které se ovšem nepodřizují jeho strukturaci? Prvky, které jsou vlastně z hlediska celku náhodné, rozrušující jeho harmonické uspořádání? Že řešení je třeba hledat v nové definici strukturalistického pojmu „struktury“ si uvědomoval již Jan Mukařovský, ale také Miroslav Červenka, Milan Jankovič či Zdeněk Kožmín, kteří se tímto problémem, podobně jako Sus, také zabývali. To je ale jenom na okraj. Takovýchto podnětných otázek a návrhů řešení najdeme v Susově díle velké množství. Rozhodně je tedy na co navazovat. Miroslav Plešák: Měl jsem to štěstí, že jsem se osobně setkal s Olegem Susem jako přispěvatel Hosta do domu, pak jako redaktor časopisu Index, a byl to Oleg Sus, kte‑ rý mi po zákazu Indexu v roce 1969 nabídl – ještě jako šéfredaktor – práci ve svém měsíčníku Věda a život. Ale sotva jsem nastoupil, byl z funkce sesazen a posléze mu byl oficiálně zakázán i vstup do redakce. Nicméně mezi nás dále docházel „načer‑ no“, někdy jsme si však rukopisy museli předávat na schodech. Nejenže to byl jeho téměř jediný zdroj příjmů, ale nejhorší bylo to, že mu režim nedovolil pracovat. Do‑ slova zločin na člověku v nejlepším věku, který byl posedlý pracovitostí, dříč. Kromě vlastních příspěvků neustále sháněl a uháněl spolupracovníky, zuřil nad rozplizlými pseudoučenými kecy, chtěl, aby věda byla i zábavná, zprostředkovaná jako živé dob‑ rodružství: razil pro to pojem „popvěda“. Když v dnešní době neomezených mož‑ ností listuji v hlušině grafomanských výplodů a nekonečných blábolů všeho druhu, myslím na to, jak tady Oleg Sus chybí, aby nás s tím občas poslal do prdele.

Pulsy

Geneze Olega Suse

aneb život kozáckého kritika a estetika (* 9. 9. 1924, Brno – † 22. 11. 1982, Brno) Takové to prázdné období mezi svátky a Silvestrem. Dvacáté století, rok sedmdesát jedna. V pokoji na Purkyňově klape psací stroj. Trpce, ale v naději: „Vážení soudruzi, četl jsem v brněnské Rovnosti Váš inzerát, v němž hledáte zájemce o místo referen‑ ta StAB (požadavek: maturita). Dovoluji si požádat o toto místo.“ /žádost o místo ve Státním archívu – 1971/ Musí to vyjít. Jeden z mnoha podobně znějících dopisů, které Oleg Sus v následujících letech píše poté, co jej v dubnu 1971 vyhodili z uni‑ verzity pro nadbytečnost. Co na tom, že v oficiálním hodnocení ze září 1970 bylo zdůrazněno: „doc. Sus je díky své mimořádně bohaté a kvalitní vědecké práci obecně považován za jednoho z nejčelnějších reprezentantů dnešní československé estetiky.“ /hodnocení doc. PhDr. Olega Suse, CSc. – 1970/. V atmosféře nastupující normali‑ zace se ruší obory a probíhá personální přeskupení. Spíše čistky. Ale každý tomu říká jinak. Pro manžele Susovy s dvěma dcerami jistě tvrdá zkouška. O myšlenky na lite‑ raturu a estetiku to však Olega nepřipraví. Snad k tomu přispívají jeho kořeny. Z ot‑ covy strany kubáňský kozák. Ti se jistě jen tak něčeho nepouštěli. Ostatně ani otec to nevzdává, pracuje jako dělník a montér, aby nás uživil. Matku mám v domácnosti. Víme, že v mládí byl „poněkud zakřiknutý, uzavřený, trochu zvláštní chlapec, ne‑ sporně však neobyčejně nadaný, pilný a soustředěný“ /z osobního posudku Dr. Jiří‑ ho Cetla – 1964/. Na druhou stranu můžeme jen hádat, jakým studentem Oleg byl na reálném gymnáziu v brněnských Husovicích /dokončil s vyznamenáním v roce 1944/. Zda už v té době propadal otázkám krásy, hloubal nad filozofickými spisy či se zamýšlel nad literaturou. Zda se utíkal k těmto oblastem ve dnech, kdy propukla válka a doba nebyla klidná. Navíc ve chvíli, kdy člověk oficiálně není občanem žád‑ ného státu. Oleg byl kvůli otcovu původu od svého narození bez státní příslušnosti /československé občanství získal až v roce 1947/. Přišel mi dopis z Prahy. Ve svých de‑ vatenácti letech se stávám členem Sociologické společnosti. Jakými úkoly mne asi pověří? Nelehkými. Sus zpracovává anglickou a německou literaturu o čínské revoluci, čímž si mimo jiné tříbí znalost jazyků, kterou později využije v dalším studiu. Sedávám celé dny v knihovně. Imponují mi řady knih. Včera jsem si jich několik vypůjčil ze sekce filosofické /sílící zájem o humanitní vědy/. Po gymnáziu pracuje v Autodepotu Československé armády a jako dobrovolník ve Svazu vysokoškolského studentstva, a to 11

olexus

až do nástupu na univerzitu /zápis v roce 1945/. Jeho směřování a výběr oborů, které začal studovat na filozofické fakultě, potvrzují domněnku o Susových zájmech – v době těsně poválečné nastupuje na obory estetika, literární věda a filozofie. Hned v počátcích studia potkává dvě osoby, které mu vstoupí do života zásadním způsobem, a pokud jej neovlivní, tak minimálně provází dlouhou řadu let. Tou první je Mirko Novák, za‑ kladatel estetického semináře na filozofické fakultě a Susův pozdější školitel, dru‑ hou pak budoucí partnerka a manželka Milada (také Novákova žačka). Ale poznává i další kolegy, kteří se v následujících letech stanou ve svých oborech významnými autoritami. Často debatujeme s Františkem Vláčilem nad filmy… a zájem o ně sílí. Sus spolupra‑ cuje s brněnskou pobočkou Československého státního filmu a je členem tvůrčího kolektivu, v jehož rámci píše scénáře a podílí se na tvorbě (právě s Vláčilem) vědec‑ kopopulárních filmů /Tepelná revoluce, Hospodaření s elektřinou/. Zřejmě také proto po pěti letech na fakultě obhajuje absolventskou práci Film v kapitalistické společnosti a některé otázky filmové teorie /v roce 1950 udělen titul PhDr. /. Po ukončení doktor‑ ského studia a během aspirantury /začátek v roce 1951/ přednáší externě obecnou estetiku, začíná se věnovat teoriím odrazu skutečnosti v uměleckém díle, českému strukturalismu a dále rozvíjí své znalosti z marxistické estetiky. „Ve vědecké aspiran‑ tuře estetiky jsem se specialisoval na moderní estetiku, zvláště pak československou […] a vykonával jsem prakticky funkce odborného asistenta.“ /citace z vlastního ži‑ votopisu/. V roce 1954 absolvuje a stává se odborným asistentem oficiálně. A nejen to. Potkal jsem na chodbě Mirka. Zvláštně se usmíval, hořkosladce. Načež mi sdělil, že odchází do Prahy a veškerou agendu semináře estetiky po něm mám převzít já. V té době vede přednášky v semináři estetiky prakticky sám. Mezi studenty je oblíben, ač rozhodně nepatří mezi nenáročné pedagogy. Sus se ovšem pohybuje na univerzitní půdě jen jednou nohou; tou druhou přebí‑ há v redakcích nejrůznějších kulturně‑vědeckých periodik. Do dvou let poté si tak čtenáři mohou povšimnout pod řadou článků stále častějšího výskytu iniciál znějí‑ cích společně jako písmeno x, totiž „gs“, případně podpisů Olaf, Ajlavník, A. Arché, D. Bredon, De Death apod. (zvláště v posledním desetiletí života byly pseudonymy nedílnou součástí Olegova publikování). Do některých časopisů proniká Sus hlou‑ běji tím, že v nich působí nejen jako redaktor, ale periodikum celé vede. Týká se to časopisů Věda a život /od r. 1958, šéfr. 1969/ a Index /šéfr. 1968–1969/, pro které píše popularizační texty nejen z oblasti svých zájmů. Ve stejné době se také stává

Pulsy

nesmlouvavým kritikem a glosátorem v Hostu do domu /1957–1970/, jeho rubriky Jazyčník a 13 (později 7) řádků o… se pro časopis staly charakteristickými. To už ovšem předbíháme dobu, kdy se Sus profiluje také jako literární vědec. V roce 1960 totiž kromě obhajoby práce Příspěvky ke genezi teorie významu v české strukturalistické estetice /udělen titul, CSc. – kandidát věd filologických/ nastupuje také na brněnskou Katedru české a slovenské literatury a jazyka. Zde posléze získává titul docenta estetiky se zvláštním zřetelem na literaturu a to prací Systém a integrace. Kapitoly z moderní estetiky /1964 udělen titul doc. /. Začal jsem upravovat a doplňo‑ vat některé mé dřívější časopisecké práce o humoru a satiře. Naskytla se mi možnost vy‑ dat je v edici Host do domu. Pokouším se na literárních příkladech z různých dob doká‑ zat, že humor je v literatuře zastoupen v mnoha podobách. A první vydání bylo natolik úspěšné, že hned po dvou letech následovalo druhé rozšířené vydání /Metamorfózy smíchu a vzteku; 1. vyd. 1963, 2. vyd. 1965/. Po zbytek let šedesátých nejen vehe‑ mentně publikuje v časopisech (krom výše zmíněných dále v Květnu, Plameni, České literatuře, Orientaci apod.), přispívá do sborníků /Bedřich Václavek, 1963; O literárnej avantgarde, 1966; F. X. Šalda 1867–1937–1967, 1968; sborníky prací brněnské FF/, ale stejně tak je sám rediguje /Cesty k dnešku 1 a 2 – 1964 a 1966/. Pomalu vznikají také tři publikace, které mají vyjít kolem roku devatenáct set sedmdesát jedna. První z nich dokazuje Susovu erudici a schopnost historické analýzy a syntézy a stejně tak jeho znalost prací českých estetiků Jaroslava Durdí‑ ka, Otakara Hostinského a Otakara Zicha; jedná se o publikaci Geneze sémantiky hudby a básnictví v moderní české estetice s podtitulem Dvě studie o Otakaru Zicho‑ vi /1992/. V druhém chystaném souboru studií Estetické problémy pod napětím. Meziválečná avantgarda, surrealismus, levice /1992/ se Sus zaměřil na meziváleč‑ nou literaturu a kulturu. Posledním z trojice je soubor kritik, esejů a glos soudobé literatury, který měl vyjít pod názvem Bez bohů geneze? /1996/. Ani jedna z knih se však za Susova života vydání nedočkala. Jejich sazby byly v důsledku politické‑ ho dusna v období normalizace rozmetány a ke čtenářům se dostaly až po sametové revoluci. Mohlo by se zdát, že od počátku let šedesátých až do smrti na počátku osmdesá‑ tých let vykazuje Susovo bytí jistý typ životní a pracovní dichotomie. Celá šedesátá léta kariérně roste, publikuje, přednáší a pak náhle v sedmdesátém je mu znemožně‑ no vydávat a Sus, byv odejit z univerzity, si po celý zbytek života hledá práci. Stále stejné odpovědi. Nedokážou je ani napsat hned, musím o ně žádat. Opět mne odmítli

olexus

z důvodu vysoké kvalifikace. Je to k smíchu, je to k pláči. Oficiálně se zdá, že Sus zmizel z odborných kruhů. Jeho blízcí a přátelé, kteří mu zachovali přízeň, však vědí, že i nadále publikuje pod jinými jmény (se souhlasem užíval jména svých přátel) a pře‑ devším v zahraničí. Články, většinou bez nároku na honorář, posílá do časopisů od Stanfordu (výběrově: F. X. Šalda and European fin de siècle, 1979), Paříže (Les tra‑ ditions de l‘esthétique moderne et du structuralisme de Jan Mukařovský, 1971), Haa‑ gu (On the Genetic Preconditions of Czech and German Thought, 1972) až po Vídeň (Ein Strukturmodell des Fungierens und der Aplikation der ästhetischen Norm. Axi‑ ologie und Semiologie, 1977) či Sarajevo (studie Unjetnost živjeti u češkom poetizmu: Utemelenje avangardnog antropologizma i felicitologija, 1971). Susův zájem o estetiku a literaturu tedy zlomen není. Vídá se nadále s některými ze svých žáků i kolegů, ačkoliv má zabráněn přístup na fakultu, a podněcuje je k další tvorbě. Seznamuje je také s cizojazyčnou literaturou, která mu přichází ze zahraničí. Věnuji se badatelské činnosti na volné noze. A právě poslední dekáda Susova života je obestřena řadou otázek týkajících se Susova autorství několika pravděpodobně „pokrytých“ článků. Je to přes třicet nesmazatelných let /Sus umírá 22. listopadu 1982/, kdy se již od stěn na Purkyňově neodráží zvuk dopadajícího kladívka na papír, kdy se již neleskne ve skle brýlí kritický text, studie, ani žádost o pracovní místo. Oleg Sus nám zanechal velké množství materiálů /jen Archiv MU vykazuje přes tři tisíce tři sta inventárních jednotek, korespondence a rukopisů, nepočítaje osobní a uchazečské složky z inven‑ tářů fakulty a děkanátu/, z nichž mnohé se již dočkaly řady různých interpretací. Jeho přístup, metoda a neskonalý rozhled jistě budou námětem mnoha dalších prací badatelů i studentů. Susův odkaz je totiž živá, neuhasínající výzva. Vojtěch Velísek

Pulsy Literatura: SOLDÁN, Ladislav [b. r.]

Oleg Sus. In Slovník českých filozofů [online]. [Cit. 27. 7. 2014]. Dostupné z: http://www.phil.muni.cz/fil/scf/komplet/.

2010 Brněnský estetik a kritik Oleg Michailovič Sus. Studia philosophica. Vědecký časopis Filozofické fakulty MU. Brno: Masarykova univerzita, roč. 57, č. 1, s. 149–162. 1998 Oleg Sus. In Slovník české literatury po roce 1945 [online]. Akt.: K. Bláhová, 2006.[Cit. 27. 7. 2014]. Dostupné z: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=568. Archivní prameny: SUS, Oleg 1960 a 1970, [b. r.] Vlastní životopisy, bibliografie. Archiv Masarykovy univerzity: B 114 Oleg Sus, kart. 1, č. inv. 1. 1971–1974 Hledání zaměstnání. Archiv Masarykovy univerzity: B 114 Oleg Sus, kart. 1, č. inv. 7. 1955–1970 Personální a kádrové záležitosti. Archiv Masarykovy univerzity: B 114 Oleg Sus, kart. 73, č. inv. 3176. 1976 Dokumentace k zaměstnání a důchodu. Archiv Masarykovy univerzity: B 114 Oleg Sus, kart. 75, č. inv. 3271.

olexus

Obr. 1.: Žádost Olega Suse o místo ve Státním archivu. Osobní fond O. Suse, Archiv MU, Hledání zaměstnání, Brno 28. prosince 1971, foto: Vojtěch Velísek.

Pulsy

oleg sus, kritik, estetik a nezkrotný charakter (rozhovor s Milanem Suchomelem)

Oleg Sus dlouhá léta působil na Filozofické fakultě v Brně, a ačkoli z ní musel v sedmdesátých letech odejít, kontakt s brněnským literárním světem neztratil. Jedním z jeho vrstevníků i souputníků v literárním bádání je i profesor české literatury Milan Suchomel, který znal Suse již od dob svých studií.

Z jednoho kusu V padesátých letech jste oba působili na filozofické fakultě. Pamatujete si, kdy jste Olega Suse poprvé poznal? To bylo o pár let dřív, hned v prvním roce mého studování, ve filosofickém semi‑ náři profesora Mirko Nováka. Oleg byl o čtyři roky starší a mezi vrstevníky se zjevně těšil jisté proslulosti. Profesor Novák mu dal slovo a sledoval ho pak s neskrývaným zájmem a potěšením, skoro jako by předváděl vzácný exemplář ze svého chovu. Oboustranné a bližší seznámení přišlo až v těch padesátých letech, když jsem se vrátil do Brna a na fakultu, a nepřestávalo už ani v dalších. Jeden čas jsme přebývali společně v jedné místnosti.

Kdesi jsem se dočetl, že Sus jako kritik je něco mezi F. X. Šaldou a Václavem Černým. Ke komu z nich by se podle vás – stylem psaní i povahou – blížil víc? Měl k oběma blízko tím, jak se vkládal do kritického výkonu celou osobností. Hlavně on se zasloužil o to, že Václav Černý začal přispívat do Hosta do domu. Ale byl svůj, strefovat se do nějakého „mezi“ se mi nechce.

Kdy podle vás začalo být jasné, že se ze Suse stává výrazná postava v českém literárněvědném prostředí? Výraznou postavou byl, co jsem ho znal. Jiná věc je, že člověk zraje, a ještě jiná věc, že chvíli trvalo, než si ho všimli taky v Praze.

olexus

Je podle vás možné vyzdvihnout něco zásadního, čím Sus přispěl české literární vědě? Trvale se obíral českým strukturalismem a jeho genezí, domácí i cizí. Sémanti‑ kou nejen literární, ale i hudební. Osnoval teorii šašků světa, zdržoval se s pokleslou literaturou. Vytýkali mu, že drobí svůj talent glosami a polemikami, ale nebyl by to on, kdyby se nezahazoval s tím, co za to nestojí a co si dělá nároky, mate a překáží. Patřilo k jeho talentu, že se na tom vyřádil. Nebyl napůl akademický vědec, napůl příležitostný žurnalista, byl z jednoho kusu.

A myslíte si, že existuje nějaký Susův text, který by studenti české literatury neměli vynechat? Měli by si s ním rozumět v té celistvosti. Měli by… Cítím se zahanben, že jsme my starší neudělali víc pro řádnou susovskou edici. Bylo by krásné a žádoucí, kdyby se toho úkolu ujali mladí. Je to o to lákavější a proveditelnější, že bibliografie je pohro‑ madě.

Jsou tedy ještě nějaké Susovy texty, které nebyly vydány, ale měly by být? Jsou to věci různého druhu, mimo jiné vědecké statě, které namnoze ten‑ krát vyšly cizojazyčně. Stálo by taky za to udělat výbor z jeho denní časopisecké činnosti. Existuje bibliografie Susových prací a zdá se, že to je úplná bibliografie; vznikla jako diplomová práce na katedře estetiky. Ten, kdo by se do toho chtěl pustit, má tu nejkrušnější část práce už připravenou. Navíc žijí dvě Susovy dcery a není vyloučeno, že schraňují archiv, kde by se našly nějaké rukopisy.

Mordování na fakultě Po roce 1968 musel Sus odejít z univerzity. Jak moc se dál zapojoval do literárního dění a byl v kontaktu s dalšími lidmi zabývajícími se literaturou? Nepřestal kvůli tomu, že mu nedovolili učit ani publikovat. Doma to na veřejnosti nešlo. Musel se omezit i žánrově – odborné studie tiskl v zahraničí. Tenkrát jsem se přes něho dostával k cizojazyčným knížkám, jinak u nás těžko dostupným. 18

Pulsy

Obr. 1.: Milan Suchomel. 5. 12. 2013, foto: Dominika Jansová.

Když měl Sus zakázáno psát doma, tak publikoval v zahraničí. Jak to bylo možné? Neřeknu vám, jak to doopravdy probíhalo, nevím, co se o tom vědělo a kdo všech‑ no o tom věděl. Jakási možnost pohybu byla. Sus nebyl sám, v zahraničí vycházely texty a překlady i dalším brněnským autorům, třeba Skácelovi, Trefulkovi…

A četl jste něco zásadního, co se k vám dostalo touto cestou? Šlo třeba o různé věci z Rakouska, například Wiener Slawisticher Almanach… Bylo to ale celé takové chaotické, ne že byste si něco objednal a pak vám to přišlo. V osmdesátých letech se všeobecně uvolňovalo, ale člověk pořád nevěděl předem, jak to dopadne.

Sus byl donucen odejít z univerzity v roce 1971. Jak to po těch třech letech (mezi rokem 1968 a 1971) na fakultě vypadalo? Tenkrát tady byly komise, které prověřovaly každého přednášejícího. Někdo prošel, někdo neprošel, Oleg byl dost temperamentní, a pokud vím, tak nějakého hodnostáře dost nevybíravě napadl, čímž si ještě přitížil.

olexus

Poměry tady ale zpočátku nebyly krvežíznivé, já jsem živý důkaz toho, že to šlo, i když člověk neprovedl „sebekritiku“. Nebyla komise jako komise. V mé komisi byli slušní lidé, kteří si neřekli předem, že „toho a toho zamordujeme“. Vždyť jsme se znali. Hlavně jim to po okupaci muselo být trapné, aby ze sebe dělali nějaké uvědo‑ mělé soudruhy, kteří nemůžou jinak než fakultu očistit. To uvolnění předtím bylo víceméně všeobecné. Komunista nekomunista, žili jsme tady spolu a vyměňovali jsme si názory a ne‑ bylo možné, aby najednou obrátili. Takže já jsem nemusel ani vyslovit souhlas se vstupem vojsk, nemusel jsem se k ničemu zavázat. Komise mi z dobré vůle nabídla pracovat ve Svazu československo‑sovětského přátelství. To jsem odmítl, ale prošel jsem. Všechny komise nebyly stejné, v Susově případě to bylo asi jiné, ale vím, že neměl dostat úplný vyhazov. Šlo o to, že měl přestat učit, ale hledala se možnost, že by se mohl upíchnout do ústřední knihovny.

Když Sus odešel z fakulty, tak padla i možnost, že by pracoval v knihovně. Byl potom někde zaměstnán? Nedělal v kotelně, nedělal ani vrátného, žil z příjmu své ženy. Sem tam si něco přivydělal svými články v zahraničí, ale z toho se nedalo žít. Ono to chvíli trvá, než se něco napíše, a těch příležitostí taky nebylo tolik, aby to bylo na trvalý a spolehlivý příjem.

Na hranici reality a zdání V devadesátých letech jste se podílel na vydání Estetických problémů pod napětím. Spolupracovali jste se Susem už dříve (ať už na fakultě nebo mimo ni)? Na fakultě jsme se potkávali a domlouvali, stejně v Hostu do domu, ale spolupráce se tomu říkat nedá; když tak v širokém a nedoslovném smyslu slova.

V roce 1971 jste s O. S. měli pro nakladatelství Blok připravit sborník k výročí Josefa Hrabáka, který nakonec nevyšel. Nepamatujete si, na čem to tenkrát ztroskotalo? 20

Pulsy

Já o ničem nevím. O tom by vám řekl něco Jaroslav Novák, který byl tenkrát ře‑ ditelem Bloku. V této souvislosti mě ale napadá jiná věc: v padesátých letech jsme vydali takový sborníček jménem Dokořán, potom se chystal druhý ročník toho al‑ manachu, už se Susem, a možná proto, že se O. S. při přípravách kriticky angažoval, tak ten sborník nakonec nevyšel. Tohle si pamatuji, ale že by měl být nějaký sborník o Hrabákovi…

Má podle vás Susovo působení na FF nějaké znatelné důsledky – například co se týče jeho pokračovatelů nebo témat, kterými se zde estetikové a literární vědci zabývají? Přímého pokračovatele zrovna nevidím, leda v zárodečném stavu. Ten jeho duch se však docela nevytratil. Není tento rozhovor přinejmenším známkou interesu, bohdá neformálního?

Obr. 2.: Pohlednice, kterou Milan Suchomel adresoval Olegu Susovi. Osobní fond O. Suse, Archiv MU, koresp. přijatá – M. Suchomel, Brno 27. 12. 1972, foto: Aleš Merenus.

olexus

A kdy podle vás vlastně začalo být vůbec možné se k Susově odkazu nějak přihlásit? Po jeho smrti, nebo až v devadesátých letech? Co se může a co se nesmí, nebylo za komunistické vlády jasné, režim vědomě i z donucení lavíroval na hranici povoleného a zakázaného, reality a zdání, normál‑ ního a normalizačního, pravdy a předstírání, udržoval se, chtěl se udržovat u moci zatemňováním vědomí, znejišťováním. Což Sus s gustem diagnostikoval. Filozofic‑ ká fakulta se k Olegu Susovi manifestačně přihlásila až v listopadu 1992 konferencí Oleg Sus redivivus a o dva roky později stejnojmenným sborníkem.

Jedna lehčí otázka doprostřed našeho rozhovoru: Kdybychom vyvolali ducha Olega Suse, na co byste se ho zeptal? I bez duchařiny je pro mne Oleg Sus přítomný až tak, že se s ním občas pustím do řeči odborně i kamarádsky. Chybí mně, potřeboval bych se s ním poradit.

Paže spoj! Pamatujete si, jaký byl Sus učitel, jak na něj reagovali žáci? On byl i jako učitel svérázný v mnoha ohledech. Nebyl takový, že by jen předčítal, nýbrž chodil po učebně a nejenom přednášel, ale všelijak vykřikoval. Vím, že v se‑ minářích se někdy choval dost nevybíravě. Na některou slečnu posluchačku dokázal i zařvat, když se mu nelíbil způsob, jakým reaguje, jaké má poznámky k věci. Byl v tomhle ohledu, řekl bych, dost divoký, ale nevím o tom, že by se některá ta slečna urazila…

A neměl kvůli tomu někdy problém? Dnes by asi jen tak neprošlo, kdyby někdo na studenty řval. Myslím, že to bylo všeobecně přijímáno s pochopením, dokonce byli lidé rádi, že tam je někdo takový přímý.

Jestliže měli všichni Suse tak rádi, postavil se za něj někdo, když měl v sedmdesátých letech odejít? Našel se někdo, kdo by řekl: „Chceme, aby tady Sus zůstal.“?

Pulsy

Ona byla taková všeobecná nálada, že je to špatné, že se Susovi křivdí a že se křiv‑ dí i fakultě, když Sus musí odejít. Jenomže se s tím nedalo nic dělat. Sus byl zvláštní případ. Nedovedl se přizpůsobit, a když došlo na nějaký konflikt, tak řekl dotyčné‑ mu do očí, co si myslí. Proto bych taky neřekl, že ho měli všichni až tak rádi.

A na začátku osmdesátých let byly poměry pořád stejné, nebo už se zdálo, že by se Oleg Sus mohl třeba na fakultu vrátit? Na to nebylo ani pomyšlení, že by se vrátil jako učitel.

Posledních deset let života tedy Sus publikoval jen v zahraničí? V brněnském deníku Rovnost si jeden hodný redaktor pozval několik kritiků, kteří nemohli nebo nechtěli publikovat, a dal nám příležitost. Mluvím teď za sebe a za Zdeňka Kožmína, několik recenziček jsme tam otiskli, tenkrát už to šlo. Ale že by mezi těmi pozvanými byl i Sus… Asi to bylo už později.

Nepořádali jste něco na způsob bytových seminářů nebo diskusních kroužků, kde byste se scházeli s dalšími lidmi mimo fakultu? Taková setkání, i za účasti cizích hostů, třeba z Francie, to bylo až v osmdesátých letech, se Susem ne. S ním jsem se potkal třeba v Avionu, ale bylo to neorganizované. Naše setkání byla náhodná i domluvená, nemělo to ráz společného zasedání na pře‑ dem dané téma.

Sus v padesátých a šedesátých letech působil v Hostu do domu. Jaký měl vliv na směřování časopisu? Sus tam byl usazený, byl tam jako doma. Když jste přišel do Hosta, málokdy se stalo, že byste se tam nepotkal se Susem. Měl na starosti kritickou rubriku, do níž nejenže přispíval, ale pracoval i redakčně. Patřil k těm, kteří časopisu dávali tvář. To byla taková vybraná společnost: Skácel, Mikulášek, Ludvík Kundera… Sus seděl v redakci a měl svoji představu, jak by ten časopis měl vypadat, a někte‑ ré rubriky tam byly přímo jeho. Například Sami proti sobě. Sus se zalíbením hledal v tisku všelijaká zakopnutí a větu nebo odstavec potom otiskl v Hostu do domu.

To byla trochu diverzní činnost. Stalo se někdy, že by mu to některá z jeho „obětí“ vrátila? 23

olexus

On si takhle samozřejmě udělal nějaké nepřátele. Stalo se občas, že se někdo ura‑ zil, nebo se podivil, když na svém výroku zpětně neshledával nic špatného. Nepama‑ tuji si ale, že by nějaká reakce proběhla tiskem.

A ještě jedna odlehčenější otázka na závěr: Pamatujete si na nějakou vtipnou příhodu spojenou s Olegem Susem? Byly příhody, byl životní styl. Takže autorská i redakční práce byla provázena i burcována hlasitými improvizacemi a z přízemních oken Besedního domu, za nimiž meškala redakce Hosta, se neslo: „Hoj, hoj, paže spoj, velmi tvrdý třídní boj.“ a četné jiné a ostřejší zpěvy a průpovídky. Rozhovor vedl Zdeněk Ježek

Pulsy

Potměšilost, namyšlenost, rozpornost – a dvojí čtení? Poznámky k Susově rigorózní práci o filmu

Zadání znělo: „Z pozice filmového badatele se vyjádři k rigorózní práci Olega Suse Film v kapitalistické společnosti a některé otázky filmové theorie: film jako fakt eko‑ nomický a estetický, jako masové ideologické zboží s třídní funkcí, již napsal a obhájil roku 1950.“ Bylo bláhové na tuto prosbu vzdor její naléhavosti kývnout, neb autor těchto řádků je pohříchu nijakým odborníkem na marxistickou filmovou teorii, na dějiny českého poválečného myšlení o filmu, a venkoncem i na osobnost a kariéru Olega Suse. A jako ještě bláhovější se toto rozhodnutí ukázalo být po dočtení Suso‑ vy práce. Jde na první pohled (a) vskutku o práci školní: jazykem, neuspořádaností a arogancí skrývanou za přesvědčení o pravdivosti vlastního světonázoru, (b) o dílo napsané právě roku tisícího devítistého padesátého, které marxismus s jeho útočnou rétorikou nechápe jako pozadí svého myšlení, nýbrž jako dokazování nevyžadující soubor dogmat. Psát ovšem oponentský posudek na čtyřiašedesát let starou práci jeví se přece jen jako poněkud zbytný intelektuální úkon, a tak bylo třeba položit si otázku jinak: proč bychom se měli o Susův rigorózní spis zajímat? Rozhodl jsem se zvolit svého druhu formálně analytický přístup. Budu‑li osobnost Olega Suse chápat za textem jako implikovaného autora, trápily mě během čtení tohoto díla dvě myšlenky. Zaprvé, proč se někdo s tak hlubokým opovržením k tzv. kapitalistické kinematografii o ní rozhodne psát. Zadruhé, proč se někdo později tak hluboce zakotvený v estetice věnuje práci, jež čistě estetickým přístupem k filmu opovrhuje a pro formalisticko‑strukturálně‑sémiotické pojetí analýzy má jen slova výsměchu. Jednou z odpovědí na obě otázky by mohla být právě touha po sebe‑nadřazujícím uspokojení: doslova na každé stránce autor nahrazuje argumentaci výsměchem, potměšilostí a osobními útoky – ať už vůči kapitalistické kinematografii, tak vůči zahraničním (francouzským, italským a dílem německým) nebo českým (kde se „vozí“ hlavně po Jiřím Kolajovi) filmovým myslitelům. Podob‑ ný cíl mi ale připadal příliš nízký, než aby stál coby motiv k napsání takto rozsáhlé práce… a tak bylo třeba odpověď hledat jinde. Navzdory všudypřítomnému Susovu sarkasmu je zvláštní, jak moc není z textu zřejmý skutečný Susův postoj vůči kapita‑ listické kinematografii – a navzdory přemíře členitosti teze nakonec není zřejmé, oč usiluje: 25

olexus

„Z […] objektivní hospodářsko‑společenské situace vzniká film a od svého vzniku slouží jako ideologická zbraň vládnoucí třídy proti progresivní ideologii dělnické třídy, jež za přechodu do monopolistického stadia kapitalistické společnosti má v prodlouženém volném času reálnou možnost odtrhnout se od protikladné jí kultury buržoasní a vytvo‑ řit si svou vlastní ideologii odpovídající již společnosti nové, socialistické. Tuto podobu má ovšem jen film za kapitalismu. Jeho druhá tvář je prozatím skryta a potlačena: může se stát uměním demokratickým, a ne anti‑demokratickým, jak to vidíme třeba na dnešním americkém filmu. Tuto dvojpodobu si nese film obdobně se strojem, je‑ hož pravá funkce je kapitalismem zmrzačena na výrobu zboží a na činitele ustavičně plodícího při svém vývoji krise společnosti. Pravé určení filmu bude umožněno jen v nové společnosti socialistické“ (Sus 1950: 22–23).

Z práce totiž přes toto tvrzení nevyplývá, jak by se socialistický film mohl z těchto otěží vymanit; kterak by bylo lze opustit ona průmyslová, ideologická a estetická omezení, jež Sus kritizuje u kapitalistického filmu. Proč? Nabízím tezi, že to (im‑ plikovaného) Suse vlastně nezajímá a jeho práce používá zlou a potměšilou kritiku (a) kapitalistického, zejména pak hollywoodského filmu s jeho propracovaným systémem výroby, propagace, distribuce i propojení norem, (b) formalisticko ‑strukturálně‑sémiotického přístupu jako nástroje vysvětlení toho, o čem by jinak nemohl psát – a co může vždy důsledně popsat, prozkoumat a vysvětlit, i když se to vzápětí stane objektem zesměšnění. Zaprvé v souvislosti s hollywoodským filmem, zadruhé pak ve spojitosti s teoriemi filmu postavenými na vlastně esencialistické snaze nabídnout mantinely vnímání filmu jako umění. Základním výkladovým prin‑ cipem práce je tak střídání na jedné straně vysvětlujících pasáží nabízejících relativ‑ ně přesná osvětlení určitých přístupů a fenoménů, jež jsou následně s neskrývanou arogancí smeteny bez větších protiargumentů ze stolu. Možná snad pro Suse dané protiargumenty nebyly ani podstatné, ba nutné. Posuňme se ale od tvrzení k příkladům a odůvodněním, a to na příkladu hollywo‑ odského filmového systému. Kritika kapitalistické kinematografie mladému Susovi umožnila (jakkoli zkratkovité a zkreslující) popsání synchronních a diachronních dějin hollywoodské kinematografie z hlediska striktně vzato strukturálních norem. To pak v sobě obsahuje pronikavé postřehy o jeho systémovém uspořádání, jež jsou vzápětí následovány očekávatelným ideologickým shozením, viz citace ze závěru práce:

Pulsy

„Film v kapitalistické společnosti existuje jako dialektická antinomie faktu estetického (ideologického) a faktu ekonomického, přičemž tlak ekonomických norem dominuje nad funkcí estetickou a estetické normy jsou hromadně nivelisovány, potlačovány a standardisovány. [zvýraznil RDK] S druhé strany […] normu obecnou, třídně‑ideologickou, jež má zastírat fakt vypjatého třídního antagonismu a zvýšeného vykořisťová[ní], což se v poměru kapitalistického filmu k realitě projevuje jako její zastírání a nahrazování falešnou náhražkou skutečnosti“ (Tamtéž: 88).

První zvýrazněná část citace je podnětnou nehodnotící tezí, již druhá část následně rámuje do potměšilého ideologického hodnocení. Budu‑li současně Susův výklad dále analyzovat, tak i tyto útočné pasáže mohou pl‑ nit podvratné funkce – jsou branami pro otevření dalších témat hodných opovržení. Pasáž o vykořisťování a falešné náhražce skutečnosti v Susově výkladu totiž byla ob‑ sažena ve stejných souvislostech dříve a vytvořila alibi k dalšímu popsání a vysvětle‑ ní motivů, žánrových postupů a vnitřních cenzurních mechanizmů hollywoodského filmu; ty byly posléze nepřekvapivě opět výsměšně označeny za třídně manipulativ‑ ní. Sus žel o estetických normách hovoří spíše zprostředkovaně jako o předpokladu vyplývajícím z působení norem ostatních, nijak výrazněji se jim nevěnuje. Zůstává tak pohříchu nenaznačena konkrétní cesta k avizované dialektické dvousměrnosti (Tamtéž: 87), jež by měla řídit náhled filmové teorie na kapitalistický film jako fakt estetický i fakt ekonomický. Je ovšem poněkud ironické, že o desítky let později bude trojice wisconsinských badatelů přistupovat v revolučním výzkumu klasické‑ ho hollywoodského filmu pomocí formalistických/marxistických nástrojů v jistých aspektech podobně jako Sus, byť dojdou k opačnému závěru. (Právě estetické normy řídí normy ekonomického systému.) Stále však přitom platí i to, co jsem řekl na začátku – a můj návrh je možným a spíše naznačeným výsledkem vlastně formální analýzy Susovy práce. Byla prová‑ děna ve snaze odhalit princip v pozadí, který by nějak obhájil palčivou neuspořá‑ danost, tematickou nestálost, argumentační nevyrovnanost, a dokonce velmi časté sebe‑popírání textu. Je nakonec příznačné, co se dočteme po pětaosmdesáti stranách o vztahu mezi společností a uměním, které byly psané z nepokrytě marxistických pozic, odkazovaly se k pojmosloví teorie odrazu a klíčové dichotomii základny/ nadstavby – a celý výklad následoval uspořádání knihy Petera Bächlina Der Film als Ware (roku 1966 vydáno česky pod názvem Film jako průmysl):

olexus

„Co to znamená? Zde musí filmová theorie poznat bytostné nepřátelství kapita‑ lismu k umění, právě na příkladu filmu. Film se starem [film s hvězdou, kdy pověst hvězdy doplňuje porozumění filmu, pozn. RDK] je fakticky pseudomorf, rozbitý útvar, v němž je porušen základní požadavek umění, totiž aby umělecké dílo bylo celkem nepotřebujícím žádných dodatečných komentářů, vysvětlivek a nalévání estetické hodnotnosti a zvláště ne doplnění z oblasti mimoumělecké [kurzíva OS, zvýraznění RDK]“ (Tamtéž: 85).

Ano, co to znamená?! Čtenář by se tak nejraději při čtení příslušné pasáže zeptal, jestli Olegu Susovi – řečeno jeho slovníkem – v úplném závěru dočista nehráblo a nezačal zastávat pozice, jimž se do té chvíle s takovým potěšením vysmíval. Upřímně řečeno, z pozice ana‑ lytika textu si na jedné straně myslím, že moje teze je platná a text opravdu sleduje dvě zcela odlišné rétorické strategie, dvojí kódování výkladu. Na druhé straně však Susova zapálená rétorika budí oprávněné pochyby, do jaké míry měl vlastně sám jas‑ no v tom, který z těch přístupů vyznává a jestli se vlastně se všemi těmi struktura‑ listy ošklivě nevysmívá i sám sobě. Jelikož ale práce skončila zapadnutá v archivech a její autor se k ní, pokud vím, v rozhovorech už nevracel, odpověď zůstane viset ve vzduchu. Samotná dikce spisu je přitom napříč celým výkladem natolik agresivně poúnorová, studentsky sebestředná a argumentačně těkavá, že nějakého zpětného zkoumání a docenění nad rámec mého náčrtkového příspěvku se pravděpodobně již nedočká. (Ať tak či onak, navzdory svým inkompetencím jsem zadání snad splnil a mohu se od marxistického slovníku opět s klidným svědomím oprostit.) Radomír D. Kokeš Literatura: BÄCHLIN, Petr 1966

Film jako průmysl. Přel. Eva a Ivo Hepnerovi. Praha: Filmový ústav, 181 s.

SUS, Oleg 1950 Film v kapitalistické společnosti a některé otázky filmové theorie. Rigorózní práce. Brno: Masary- kova univerzita, Filozofická fakulta, Katedra dějin umění.

Pulsy

Obr. 1.: Posudek Susovy práce Film v kapitalistické společnosti od Mirka Nováka. A 2 Filozofická fakulta – Osobní spis Olega Suse, Archiv MU, Dotazníky a životopisy Brno 1950, foto: Aleš Merenus.

olexus

Otevírání teatrologie Když se ve vědeckém textu objeví jméno Olega Suse, většina čtenářů automaticky předpokládá, že bude řeč o estetických problémech. Spojení Suse s českou estetikou je samozřejmě oprávněné a v jistém smyslu přirozené. Na druhou stranu však tento již vžitý automatismus nesmí zakrývat další polohy Susova talentu a zatemňovat jiné oblasti jeho vědeckého snažení. Sus totiž mírou nemalou přispěl například také k bá‑ dání na poli dramatu a divadla, na což se často zapomíná. Uvedené oblasti však zá‑ roveň otevíral směrem k širšímu kontextu studia umění a kultury. Tento dvojí pohyb Susova uvažování – z estetické perspektivy směrem ke konkrétnímu dílu (například dramatickému či divadelnímu) a od něj pak zpět do oblasti jakési obecné sémiotiky kultury – je stále inspirativní a zaslouží si, když ne přímé následování, pak alespoň důkladnou analýzu. Susovo dílo je gigantické. Proto každý, kdo mu chce věnovat náležitou pozornost, musí z celé jeho práce vyříznout pouze malý segment. Můj řez tak povede dvěma směry. Do centra pozornosti nejprve postavím Susův rozbor konkrétního drama‑ tického díla (analýzu Uhdeho Krále‑Vávry). Druhým pohybem pomyslného nože vyříznu studii, jež analyzuje širší komplex problémů a do centra nestaví umělecký artefakt, ale spíš jistý princip (v tomto případě princip absurdna). Oba řezy, z nichž každý míří do poněkud odlišné oblasti, však mají za cíl ukázat jedno společné: Sus‑ ovu analytickou virtuozitu, s níž dokáže uchopit a zpřehlednit uměleckou strukturu či abstraktní kategorii.

K analýze dramatu Dramatická prvotina Milana Uhdeho Král‑Vávra vyvolala značný poprask hned po své premiéře v únoru 1964, protože podobně otevřeně sžíravá politická satira se na českém divadle už dlouho neobjevila. Hra ostře polarizovala kritickou obec a dlou‑ hou dobu se vlastně čekalo, jestli Satirické divadlo Večerní Brno nebude muset insce‑ naci stáhnout z repertoáru. A v té době se na stránkách Hosta do domu objevil článek Dějiny si dělají blázny, blázni dělají dějiny (později přetištěn v knize Metamorfózy smíchu a vzteku; Sus 1965a: 63–80), v němž Sus nabídl vlastní čtení hry a zároveň vyvracel názory jiných recenzentů Uhdeho kusu.

Pulsy

Východiskem jeho analýzy je teze, že Krále‑Vávru nelze řadit do škatulky, v té době tolik populárního, absurdního dramatu.1 Domýšlení jevů ad absurdum podle Suse totiž nutně není znakem absurdního dramatu, což glosuje velmi trefnou poznám‑ kou: „Definice je to dovádivá, leč naprosto nedostatečná.“ (Tamtéž: 66). A pak, jak je pro Susovy texty typické, následuje série argumentů, jimiž své tvrzení podkládá a jež vycházejí z rozboru struktury Uhdeho textu: A) Král‑Vávra je ovlivněn svým pretextem, Havlíčkovou předlohou, v níž nedominuje absurdní princip, ale která rozvíjí žánr paradoxní grotesky. B) Hra tím, že nenabízí pozitivní řešení situace, stojí mnohem blíže dürrenmattovské dramatice než například dramatice beckettovské či ionescovské. C) Text navíc představuje vlastní, osobitou filosofii zdegenerovaných dějin. „[Hra] vyrůstá naopak z produktivního nápadu o degeneraci historie, v níž se rozkládá moc králova a jeho tajemství přestává být tajemstvím v mase oportunní lhostejnosti poddaných, lidu, říkejme tomu tak nebo onak.“ (Tamtéž: 67). K této sérii argumentů pak ještě přikládá další trojici zdůvodnění, proč hra nemů‑ že být považována za absurdní a její vyznění za nihilistické, z čehož Uhdeho obviňo‑ vala dobová kritika. Uhdeho drama, jak říká Sus, ukazuje limity moci každé dikta‑ tury, což je dle něj samo o sobě zárukou vnitřní „pozitivity“ díla. Zároveň pak podle něj hra čtenáře/diváka ponouká k aktivní recepci, protože ho nutí, aby sám začal hledat únikové východy ze stavu společenské bezvýchodnosti ve světě své vlastní re‑ ality – tedy v běžném životě. Celkový smysl hry nakonec Sus vystihuje následujícími větami, v nichž jeho analýza nachází svůj vlastní vrchol. „Analýza celého Krále‑Vávry však neodkrývá jen jisté vnitřní intence jejího autora, ale také povahu jeho dějinně filosofického nonsensu, jeho paradoxu z dějin a v dě‑ jinách. Nároky na řízení zemské poloosy, mumraj ve vedení, výroba denního opor‑ tunismu, existence nepravých lidí na nepravém místě, formalizace života, vyprchání

1 Pro doplnění potřebných souvislostí je ještě třeba dodat, že Milan Uhde byl Susův žák a poz‑ ději také kolega z redakce Hosta do domu. Na jejich společné „soužití“ a Susův smysl pro humor Uhde vzpomíná také ve svých nedávno vydaných pamětech: „Seděl za psacím strojem, psal a přitom se nakláněl dopředu a dozadu jako derviš a k tomu si nahlas prozpěvoval. Slova se rodila jako improvi‑ zace podnícená náhodným detailem třeba z výroku, který někdo z kolegů nebo hostí pronesl. Stačilo, abych řekl, že mě jako hodného nestraníka zvou na základní stranické školení, a Oleg už si zpíval: ‚Ka‑ lamajka mik mik mik, já jsem hodný nestraník.‘ O pár okamžiků později přišel s variací: ‚Kalamajka mik mik mik, oženil se nestraník. Vzal si ženu stranickou, otloukal ji paličkou.‘ Přitom klepal na papír složité stylistické konstrukce jako: ‚Ovšemže strukturalismus kol imanence chodě nádchy neušel.‘“ (Uhde 2013: 152—153).

olexus

obsahů, přeměna společnosti ve skelet vztahů, z nichž zmizí ‚já‘ skutečné a dosazeno je ‚já‘ manipulované…“ (Tamtéž: 74).

Susova schopnost do několika vět koncentrovat základní význam uměleckého díla, dekonstruovat názory oponentů Uhdeho hry a nepřímo pojmenovat a demys‑ tifikovat základní rysy společenského života v tehdejším Československu, je přímo ukázková. Jeho analýza tak přesahuje základní mantinely divadelně‑vědného roz‑ boru, protože Sus hru zasazuje nejen do širších souvislostí uměleckého vývoje, ale vykládá ji také prostřednictvím několika filosofických systémů. Odkazy na Hegela, Heideggera a Bergsona tak pomáhají rozpohybovat striktně analytický rozbor struk‑ tury hry a nabízejí čtenáři Susova textu další úroveň uvažování nad samotným dílem. Těmito funkčně zapojenými odkazy Sus včleňuje dílo do kontextu západní filosofie a ukazuje možnou cestu teatrologického výzkumu směrem k obecnějším kulturním rámcům či abstraktním principům.

Teorie absurdna Těm se Sus věnuje například ve studii Teorie absurdna, absurdní komika a Sławomir Mrożek (Sus 1965 b: 43–62). Sus se zde, jak si sám moc dobře uvědomuje, pouští na poměrně „horkou“ půdu, protože se pokouší spoutat princip absurdity do typolo‑ gické triády. Toto spoutávání však není vedeno dogmaticky, právě naopak. Jeho ty‑ pologie, na niž již léta odkazuje každý, kdo píše o absurdním divadle, je totiž záměr‑ ně otevřená a problém pouze pomáhá dynamicky strukturovat, nikoli petrifikovat. Konkrétně zde Sus rozlišuje absurditu: A) absolutní/existenciální, B) tzv. koordino‑ vané absurdno a C) tzv. absurdno případkové/jevové. Jak má však člověk poznat, s jakým typem absurdity je právě konfrontován? Jinak řečeno: jak a v čem se od sebe jednotlivé mody absurdity odlišují? Odpověď je jed‑ noduchá: ve svém dosahu a zaměření. Absolutní absurditu, která se vyskytuje v řadě děl existencialistů, charakterizuje její totalita. A také její vázanost na určité lidské pojetí skutečnosti – pohled na svět a bytí obecně. „Absurdnost jako existenciál – toť neodmyslitelná složka lidského bytí. Z existence ji nelze odabstrahovat. Neboť: exis‑ tovat znamená žít absurdně, v absurditě, skrze absurditu. Být k nebytí – žít k smrti.“ (Tamtéž: 43). Oproti tomu tzv. koordinované absurdno sféru absurdity omezuje, neboť do lid‑ ského světa pouští také její opak: normálno. Tento druhý typ absurdity tak opouš‑

Pulsy

tí smrtelnou závažnost absurdity prvního typu, když zprostředkovává konfrontaci dvou protilehlých řádů. Koordinovaná absurdita pak strukturuje dvoudomý svět, v němž v určitých oblastech vládne absurdní řád, jenž stojí v protikladu k oblastem smyslu. „Tzv. koordinované absurdno ve srovnání s absolutním vzniká přiřazením ke ko‑ ordinátě zlidštěného světa, v němž existují nebo jsou kladeny jisté cíle a kde tedy existuje jistá smysluplnost, ať je již rázu subjektivního nebo objektivního. Teprve na vodorovné ose x smyslu vyrůstá kolmá osa y nesmyslu. Tam, kde se obě pronikají, tam nejmocněji působí napětí mezi oběma světy, tam z korelace prýští golfský proud protikladností, tam se svět odlidštěný obnažuje pod obrazem světa zlidštěného, říše deformací se odkrývá na pozadí zformovaného modelu, iracionalita v racionalitě, še‑ rosvit v jasnu.“ (Tamtéž: 47).

Co k takto obsáhlému výčtu dodat? Snad jen to, že koordinované absurdno zakládá dialog mezi dvěma krajními pozicemi – dialog, s nímž pracuje drama a jenž do své hry vtělil i Milan Uhde. Krále‑Vávru, stejně jako třeba i řadu her Mrożkových, může‑ me považovat za projev koordinovaného absurdna, v němž existence zemské poloo‑ sy, jež se vymyká moci vládnoucí ekipy, ztělesňuje svět smyslu a objektivního řádu.2 Poslední typ absurdity, abych dokončil popis Susovy triády, spadá do sféry non‑ sensu. „Bude to říše ‚petits faits‘ nesmyslna, jeho drobných jednotlivin, tu legračních, tu recesních nebo mile rozkošných.“ (Tamtéž: 49). Jára Cimrman by tak přesnou sebedefinici těžko vytvořil. Pokud by však čtenář i po předcházejícím výkladu pořád tápal a jednotlivé mody absurdity se mu stále mezi sebou míchaly, můžu mu typolo‑ gii absurdity přiblížit ještě prostřednictvím Susova velmi názorného schématu, které je založeno na vztahu subjektu a objektu. V prvním typu, v absolutní absurditě, do‑ minuje subjekt nad objektem, protože je to právě subjekt, jenž má absolutní moc nad světem. Přesněji nad tím, jak svět vypadá (s nadsázkou řečeno se jedná o egocentric‑ ky nastavený model skutečnosti). Tento typ dominance, aby už opravdu nikdo nebyl na pochybách, vyjadřuje Sus ještě následujícím schématem S → (O). Koordinova‑ nou absurditu pak znázorňuje oboustranná šipka, která zdůrazňuje již zmiňovanou dvoudomost jejího vlastního světa S ←→ O. „Z vnitřní logiky naší typologie nyní 2 Zemská poloosa ve hře vlastně ztělesňuje přírodní sílu, na jejíž fungování Král‑Vávra, jenž se oficiálně prohlásil za jejího ředitele, vlastně vůbec nemá vliv. Politická garnitura tak deklarovanou moc nad přírodními zákony pouze předstírá.

olexus

vysvítá snad sdostatek jasně, co bude patřit k třetímu typu absurdnosti. Bude to, ve schématu, poměr (S) ← O. Jinými slovy: bude zde vládnout jevová stránka nesmysl‑ nosti, její do očí bijící vnější projevy.“ (Tamtéž: 49). Tak, to by asi ve zkratce byla Susova teorie absurdity, jež vystihuje základní rysy řady uměleckých děl. Jde o vysvětlující rastr, myšlenkové schéma založené na možné kombinaci vztahů člověka ke světu a světa k člověku, které dokáže ozřejmit mecha‑ nismus, s nímž pracuje umělecká světotvorba. Susova pružně zkonstruovaná kate‑ gorizace umožňuje zasadit jednotlivé umělecké artefakty do zřetelných vývojových linií, jež se dají skrze ni identifikovat nejen ve sféře literatury a divadla, ale umění obecně. A vlastně nejen umění, protože všechny tři typy absurdity, ve zředěné formě samozřejmě, lze potkat například v novinách a především v běžném životě. Sus tak znovu otevírá prostor teatrologického a uměnovědného výzkumu směrem ke zkou‑ mání obecněji vymezených kulturních fenoménů. Oba popisované články jsou tudíž jasným dokladem, že Sus se nevěnoval pouze „otevírání struktur“ teoreticky vyme‑ zených, ale díky své erudici, badatelskému zápalu i nezpochybnitelné intelektuální potenci překračoval mantinely tradičních vědních disciplín. A to již před více jak padesáti lety! Aleš Merenus Literatura: SUS, Oleg 1965a Dějiny si dělají blázny, blázni dělají dějiny. In Metamorfózy smíchu a vzteku, Brno: Blok, s. 63—80. 1965 b Teorie absurdna, absurdní komika a Sławomir Mrożek. In Metamorfózy smíchu a vzteku, Brno: Blok, s. 43—62. UHDE, Milan 2013

Rozpomínky, co na sebe vím. Praha — Brno: Torst — Host, 647 s.

Pulsy

Student, aspirant, pedagog Oleg Sus Estetika na brněnské univerzitě má své kořeny již v době vzniku filozofické fakulty v roce 1919. Nejprve jsou pořádány přednášky z estetiky na půdách kateder filologic‑ kých a uměnovědných a po válce pak vzniká seminář estetiky jakožto absolventský obor. Nefunguje však samostatně, nýbrž je přičleněn ke Katedře dějin umění. V se‑ mináři působí soudobí myslitelé jako například Otakar Zich, z pražské strukturalis‑ tické školy zde vystupují Jan Mukařovský a Roman Jakobson. Do čela poválečného semináře je ustanoven Mirko Novák. A právě po Novákovi, svém školiteli, nastupuje na scénu brněnské estetiky Oleg Sus, jenž je od té doby se seminářem estetiky, ale také s dalšími ústavy na fakultě, neodmyslitelně spjat.1 Předkládaný článek nabídne krátký exkurz po Susově působení na filozofické fakultě od dob jeho studií až po poslední dny, kdy společně s vynuceným odchodem po restrukturalizaci fakulty na počátku sedmdesátých let, poměrně příznačně, zaniká také seminář estetiky.

Studentská léta Ještě než se ocitneme na počátku Susovy akademické cesty, podotknu jen krátce, že jako mladý navštěvoval mezi lety 1931 až 1936 pět tříd obecné chlapecké školy, na kterou navázal reálným gymnáziem se sídlem v Husovicích na Vranovské ulici. Stře‑ doškolská studia absolvuje v dubnu 1944 s vyznamenáním. Již v tomto období se stal členem Sociologické společnosti v Praze, pro kterou zpracovává cizojazyčnou litera‑ turu o čínské revoluci. A jak sám ve svém životopise poznamenává, poprvé se zde se‑ tkává s marxistickou literaturou, což se později odrazilo i v dalším Susově odborném směřování. Svá vysokoškolská studia začíná v říjnu 1945 na Filozofické fakultě Ma‑ sarykovy univerzity. Zájem soustřeďuje na tradiční obory – filozofii, literární vědu a především estetiku. V této době je však pohlcen zájmem o film, takže není divu, že se mu věnuje i ve své rigorózní práci. Na konci března 1950 Sus dostává od děkana zprávu, že jeho práce Film v kapitalistické společnosti a některé otázky filmové teorie (1950) „byla uznána za velmi dobře vyhovující požadavkům rigorosního řádu.“ (Sus A 2: 15/3) Text posuzoval prof. Mirko Novák a prof. Gustav Riedel. První jmeno‑ 1 O významu Susova působení na fakultě svědčí i fakt, že těsně po revoluci, v roce 1992, jeho bývalí žáci i řada mladších kolegů uspořádali konferenci s názvem Oleg Sus redivivus, z níž později vzešel stejnojmenný sborník (Pečman — Osolsobě 1994).

olexus

Obr. 1.: Žádost o promoci na doktora věd filosofických. A 2 Filozofická fakulta – Osobní spis Olega Suse, Archiv MU, Dotazníky a životopisy, Brno 7. února 1950, foto: Vojtěch Velísek.

Pulsy

vaný, Susův školitel, hodnotí v protokolu práci velmi kladně, když upozorňuje pře‑ devším na fakt, že se jedná o poměrně novou, dosud nezpracovanou problematiku. Na druhou stranu však Suse kritizuje za řadu terminologických nepřesností, které se v práci objevují. Zároveň ale dodává, že Suse přece jen omlouvá jisté novátorství prá‑ ce. Pár dní nato pak Sus skládá na výbornou poslední doktorské zkoušky a 13. dubna je mu udělen doktorát z doktorát z filozofie.2

Vzestup… Místo vědeckého aspiranta Sus získává v březnu 1951. V tomto období se podle zá‑ pisu z pohovoru a dalších dokumentů měl soustředit na dějiny novodobé estetiky s přihlédnutím k české moderní estetice – především v obraze avantgardním a z po‑ hledu strukturalistického. Konkrétně si Sus vytyčil dvojí směřování: 1) ke gnoseolo‑ gii umění a problematice uměleckého díla jakožto dialekticky protikladného obrazu skutečnosti a 2) k noetice uměleckého faktu a jeho vývoji v kapitalistické společ‑ nosti. Je tedy nasnadě, že při pohledu na Susovu pedagogickou činnost se většina přednášek a seminářů zaměřuje právě na tento okruh témat. Dalším významným milníkem akademické dráhy Olega Suse je první červen 1954. V tento den se totiž stává odborným asistentem Estetického semináře při Katedře dějin umění. Ještě o něco dříve přebírá také veškerou agendu semináře po prof. Mir‑ ku Novákovi, který odchází do Prahy. Stává se tak vůdčí osobností brněnské akade‑ mické estetiky a po několik let působí jako jediný vyučující v semináři. První cyklus práce odborného asistenta Susovi vypršel v roce 1958. V následně vypsaném konkurzu na totéž místo se proti Susovi, který se o tuto pozici znovu uchá‑ zel, postavili dva promovaní historici: Jan Kasan a Otakar A. Kukla. Oba však byli komisí zamítnuti, ať už kvůli nepředložení požadovaných dokladů u Kasana, nebo pro nedostatečnou znalost a kvalifikaci u Kukly. Odborný asistent tedy zůstává ne‑ změněn. Zároveň s tím Sus pracuje na své kandidátské práci Příspěvky ke genezi teorie významu v české strukturalistické estetice (1960), která měla být dovršením jeho aka‑ demických aktivit od dob nástupu na aspirantství. Práce však vzniká velmi pomalu, jelikož, jak již bylo zmíněno, Sus je jedinou osobou v semináři (vyučuje, organizuje 2 V této souvislosti jistě není bez zajímavosti, že ještě předtím, než se oficiálně stává vědeckým aspirantem, přednáší již na podzim akademického roku 1950/1951 v semináři estetiky, konkrétně pak předmět obecná estetika.

olexus

Obr. 2.: Protokol přijímacího rozhovoru při kandidatuře na aspiranta. A 2 Filozofická fakulta – Kan‑ didatury O. Suse, Archiv MU, Osobní svazek aspiranta, Brno 5. února 1951, foto: Vojtěch Velísek.

Pulsy

a vlastně zajišťuje veškerou provozní agendu pracoviště).3 Obhajoba měla původ‑ ně proběhnout na filozoficko‑historické fakultě Karlovy univerzity, po několika výzvách se však nakonec konala 14. dubna 1960 na půdě UJEP.4 Oponenti práce byli literární vědec prof. Josef Hrabák a estetik a muzikolog doc. Jaroslav Volek. Sus bez většího překvapení obhájil (pro bylo všech sedm členů komise), a proto mu byla 5. května 1960 na zasedání vědecké rady udělena hodnost kandidáta filologických věd. V témže roce se také stal odborným asistentem na Katedře české a slovenské literatury, čímž byl potvrzen jeho odborný příklon k literatuře.5 Sus ovšem míří dál. V listopadu 1963 si podává přihlášku na místo docenta pro obor estetika se zvláštním zřetelem k literatuře. Habilitační práce nesla název Sys‑ tém a integrace. Kapitoly z moderní estetiky (1964)6 a byla ve své podstatě redigo‑ vaným a rozšířeným souborem již dříve publikovaných studií, které na sebe volně navazovaly. Obhajoba se konala 22. června 1964, přičemž za oponenty byli prof. M. Novák, prof. J. Hrabák (tč. vedoucí Katedry české a slovenské literatury FF UJEP) a doc. J. Levý. Kromě toho, že komise uznala, že Sus splňuje veškeré podmínky připuš‑ tění k obhajobě, učinila také neobvyklý krok; odpustila Susovi habilitační přednášku s odůvodněním, že bere na zřetel jeho bohatou pedagogickou a odbornou činnost. Komise rozhodla, že Sus bude obhajovat tezi o „potřebě systematického budování marxistické estetiky a o nutnosti kritické analýzy empirismu a nesystémovosti v tra‑ dici české předmarxistické estetiky“ (Sus A 2: 21/11). Zápis z následné rozpravy značí, že prof. Novák pochválil Susovu předloženou metodologii a její zasazení do evropského kontextu, prof. Hrabák, společně s doc. Levým, pak vyzdvihli Susův zá‑ jem o aktuální estetickou problematiku, totiž úsilí o její systematizaci. Celá komise dále hodnotila velmi kladně Susovu obsáhlou publikační a pedagogickou činnost. V listopadu 1964 pak bylo ustanovení komise schváleno Vysokoškolským výborem KSČ v Brně a Sus se tak stal docentem pro obor estetika se zvláštním zřetelem pro literaturu, jímž byl ministrem školství jmenován 1. března 1965. 3 Kromě toho ještě externě spolupracuje s řadou časopisů, ale třeba i s Filmovým studiem Bar‑ randov. 4

Nový název Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Brně nesla univerzita od roku 1960.

5 Později je dokonce Estetický seminář přesunut právě pod Katedru české a slovenské literatu‑ ry a teorie literatury. 6 V některých článcích je tato práce uváděna pod názvem Studie k problémům integrace a sys‑ témovosti v moderní české estetice.

olexus

… a pád Za dobu svého působení, a především ve vztahu k dovršení svých akademic‑ kých mezníků, bylo na Suse vypracováno mnoho kádrových a osobních posudků. Prakticky od druhé poloviny padesátých let až po konec let šedesátých se jejich ob‑ sah příliš nemění. Susova osoba je líčena jako „neobyčejně politicky vyspělá“ (Sus A 2: 73/3176), charakterově se zdá být „spíše uzavřený, než družný“ (Tamtéž), je oblíben u studentů pro svou přímost a obětavost. Za jeho odbornou fundovanost vysokých kvalit si jej váží nejen žáci, ale i kolegové. Posudky přitom nevypracovávaly vždy pouze konkrétní osoby, ale i organizace (ZO KSČ FF, Katedra čes. a slov. lite‑ ratury, Uliční organizace KSČ). Dokonce i jedno z posledních individuálních hod‑ nocení z roku 1970 od vedoucího Katedry čes. a slov. literatury vyznívá velmi kladně a existuje dokument o návrhu přesunout Suse do vyšší platové kategorie. Nicméně ještě na konci léta téhož roku, přesněji 16. září, je vydáno rozhodnutí konsolidační komise, které odsouhlasilo pozastavení Susovy pedagogické činnosti a nařídilo mu vykonávat činnost pouze odbornou a organizační. Pro Suse toto nařízení znamenalo naprosté odtržení od studentů a výuky. Ze zpětného pohledu se tedy zdá, že orgá‑ ny fakulty Suse nechtěly přímo vyhodit, ale spíše jej chtěly přinutit k odchodu pro‑ střednictvím dohody,7 na níž Sus samozřejmě odmítl přistoupit. Sám prof. Bořivoj Novák, tč. děkan, o Susově rozhodnutí podává zprávu tehdejšímu rektorovi prof. Ja‑ romíru Vašků a navrhuje pak ponechat Susovi jednoroční zkušební dobu, protože, podle jeho názoru, by výpověď byla pro Suse „osobě velice tvrdým opatřením“ (Sus A 1: 196/3539). Jak se tedy vedoucím představitelům fakulty nakonec podařilo Suse zbavit? Když Sus odmítl odejít sám, vedení fakulty jednoduše zrušilo celý Estetický seminář. 15. března 1971 rektorát zasílá výpověď na ROH FF ke schválení, přičemž Susovi je nabídnuta práce údržbáře ve Správě účelových zařízení při UJEP. Oficiálně pak přichází výpověď 30. dubna 1971 odůvodněná racionalizací ve výukovém proce‑ su. Po zastavení Estetického semináře8 tak mohl být Sus vyhozen pro nadbytečnost.9 7 Na začátku normalizace se Sus stal nepohodlným především kvůli své kritické publicistické činnosti. Zároveň mu byla vyčítána absence jakékoli zainteresovanosti do věcí strany. 8 Poté, co Sus odchází, není studentům zajištěna adekvátní náhrada, jinými slovy, za Suse přednášky nikdo nepřebírá, jsou tedy úplně zrušeny. 9 Když Sus odmítl práci údržbáře, fakulta mu ještě nabídla práci v podniku Tisk – knižní vý‑ roba, kam ovšem z osobních důvodů nemohl ihned nastoupit.

Pulsy

Obr. 3.: Posudek na O. Suse. A 2 Filozofická fakulta – Osobní spis Olega Suse, Archiv MU, Posudky, Brno 3. května 1964, foto: Vojtěch Velísek.

olexus

Sus je však i přes nepřízeň osudu nadále vědecky aktivní. Své práce ale musí pu‑ blikovat pokoutně a většina jich putuje do zahraničí. Jeho pedagogická činnost je ovšem po roce 1971 již naprosto nemyslitelná. Nicméně stále intenzivně působí na své okolí alespoň nepřímo – kolegové od něj například získávají cizojazyčné publi‑ kace, které mu přicházejí ze zahraničí apod. Po listopadu 1989 se Suse někteří jeho bývalí kolegové pokusili alespoň posmrtně rehabilitovat. 19. ledna 1990 vedoucí Katedry české literatury FF MU podal návrh na jmenování Olega Suse profesorem literární vědy a estetiky in memoriam. Komise ve složení prof. M. Kopecký, doc. K. Palas a Dr. Š. Vlašín připravila návrh a postou‑ pila jej vědecké radě MU. Ta jej 26. června 1990 schválila, leč ministerstvo školství tento návrh nakonec zamítlo.

V zápalu přednášení Celkový přehled Susových přednášek od akademického roku 1950/1951 po akade‑ mický rok 1969/1970 je zaznamenán v tabulce níže.10 Z jejich názvů je zřejmé, jakým tématům se v nich Sus věnoval. Kromě všeobecných (Estetický proseminář, Estetic‑ ký seminář I a II, Úvod do estetiky, Obecná estetika apod.) a historických (Dějiny marxistické estetiky, Dějiny novověké estetiky I a II, Vybrané kapitoly z dějin čes. estetiky apod.) seminářů a přednášek, kde studenty, podle řady svědectví, oslňoval svým ohromným přehledem a sečtělostí, zaměřovala se jeho výuka také na konkrétní problémy a otázky spojené s jeho další odbornou činností. Sem můžeme zařadit se‑ mináře jako Theorie odrazu a umění a dialektika uměleckého vývoje, Zákony vývoje umění, případně Výstavba uměleckého díla atd., jež odráží Susova témata v době jeho aspirantury. Naopak předměty Česká levá avantgarda 1918–1958, O. Hostinský a O. Zich, Manifesty avantgardy apod. tematicky směřují k Susovým připravovaným knihám na konci let šedesátých. Později přibývají přednášky o strukturalismu a for‑ malismu (Česká formální škola, Český strukturalismus a jeho geneze) a své praktické zkušenosti Sus předává v Semináři literárně kritické praxe.

10 V tabulce jsou použity údaje ze seznamů přednášek filozofické fakulty, které lze dohledat v Archivu MU. Podoba zápisu předmětů v článku i v tabulce respektuje historické prameny.

Pulsy

Obr. 4.: Seznam přednášek v semináři estetiky v akad. r. 1955/1956. Seznam přednášek FF MU v akad. r. 1955/1956, Archiv MU, Seznamy přednášek na FF MU, Brno 1955, foto: Vojtěch Velísek.

olexus Tab. 1.: Přednášková činnost Olega Suse

akad. rok

Přednášky a semináře

Obor

1950/1951

Obecná estetika

1951/1952

Úvod do marxisticko‑leninské estetiky

Estetický proseminář Dějiny marxistické estetiky Theorie odrazu a umění a dialektika uměl. vývoje Boj o realismus v české estetice 19. a 20. století 1952/1953

Dějiny novověké estetiky Theorie odrazu a umění

Zákony vývoje umění Česká a slovenská estetika 19. a 20. stol. Estetický seminář I Dějiny marxistické estetiky 1953/1954

Technika a výstavba uměleckého díla Estetický seminář II Dějiny marxistické estetiky Umělecké mistrovství Dějiny novověké estetiky

1954/1955

Dějiny novověké estetiky I Výstavba uměleckého díla Dějiny marxistické estetiky Česká estetika a kritika Dějiny novověké estetiky II

Pulsy

Mladý F. X. Šalda S. K. Neumann jako kritik umění 1955/1956

Dějiny marxistické estetiky

DVU

Česká estetika a kritika

DVU

Dějiny novověké estetiky Socialistický realismus Umělecké mistrovství Esteticko‑kritický seminář

1956/1957

Základy marxisticko‑leninské estetiky

Mladý F. X. Šalda

DVU

Úvod do estetiky Moderní česká estetika

DVU

Vybrané kapitoly z dějin české estetiky

DVU

Česká levá avantgarda 1918–1958

DVU

Estetický proseminář 1957/1958

1958/1959

Úvod do estetiky

Estetický proseminář

HV, RJ

Otakar Hostinský a Otakar Zich (seminární četba)

Moderní česká estetika

HV, DVU

Vybrané kapitoly z dějin české estetiky

HV, DVU

Česká levá avantgarda 1918–1958

HV, DVU

O. Hostinský a O. Zich Moderní česká estetika Základy marxisticko‑leninské estetiky

Vybrané kapitoly z dějin estetiky

DVU

olexus

Česká levá avantgarda II

DVU

Manifesty avantgardy (seminární četba) 1959/1960

Levá Avantgarda III Moderní česká estetika Estetická výchova

Estetický seminář (ze současné světové estetiky) 1960/1961

Estetická výchova

Základy marxisticko‑leninské estetiky I

Základy marxisticko‑leninské estetiky II

Kapitoly z dějin české moderní estetiky Směry v moderní estetice 20. stol. Estetický seminář: novinky světové estetiky 1961/1962

1962/1963

Úvod do estetiky

DVU

Kapitoly ze srovnávací uměnovědy

DVU

Estetický seminář

DVU, Fi

Základy marxistické estetiky

Moderní česká estetika

Úvod do aplikované teorie informace

Kapitoly z české estetiky a poetiky

Kapitoly ze srovnávací uměnovědy

DVU

Základy marxisticko‑leninské estetiky

Estetický seminář

HV, Fi

Kapitoly z moderní české estetiky a poetiky

HV, Fi

Úvod do aplikované teorie informace

Výběrový seminář – zaměření literární

Pulsy

1963/1964

1964/1965

1965/1966

1966/1967

Estetické problémy české levé avantgardy

všech. ob.

Seminář ze současné světové estetiky

všech. ob.

Seminář ze sémantiky a teorie informace

Úvod do estetiky

Estetický seminář

Základy marxisticko‑leninské estetiky

Výběrový seminář – zaměření literární

Kapitoly ze srovnávací uměnovědy

Základy marxisticko‑leninské estetiky

Estetický seminář (světová estetika)

Levá avantgarda

Český strukturalismus

Výběrový seminář literární

Vybrané otázky moderní estetiky

Úvod do estetiky

Základy marxisticko‑leninské estetiky

HV, DV

Estetický sem. (fenomenologická a exist. estetika)

Levá avantgarda

Český strukturalismus

Výběrový sem. literární – zaměření k literatuře 20. stol.

Základy marxisticko‑leninské estetiky

HV, DV

Estetický seminář (moderní směry)

E, Č

Seminář literárně kritické praxe

E, Č

Teorie formální školy a strukturalismus

E, Č

olexus

1967/1968

1968/1969

1969/1970

Poetismus a surrealismus

E, Č

Výběrový sem. literární – zaměření k literatuře 20. stol.

Základní problémy estetiky

Úvod do estetiky

Estetický seminář

E, Č, DU

Úvod do estetiky I

HV, DV

Úvod do estetiky II

HV, DV

Český strukturalismus a jeho vznik

E, Č

Kapitoly z dějin moderní estetiky a teorie literatury

E, Č

Výběrový sem. literární – zaměření k literatuře 20. stol.

Základní problémy estetiky

Úvod do estetiky II

DU, DV

Úvod do estetiky

Estetický seminář

E, Č, HV

Česká formální škola

Úvod do estetiky I

Český strukturalismus a jeho geneze

E, Č

Kapitoly z dějin moderní estetiky

E, Č

Výběrový sem. literární – zaměření k literatuře 20. stol.

Základní problémy estetiky

Úvod do estetiky Estetický seminář

E, Č, DU

Český strukturalismus a jeho geneze

E, Č

Kapitoly z dějin moderní estetiky

E, Č

Výběrový seminář – zaměření k literatuře 20. stol.

Pulsy Poznámka: Tabulka si zaslouží drobné vysvětlení. Až do akademického roku 1964/1965 spadaly všechny uvedené přednáš‑ ky pod Seminář estetiky (v dnešní době můžeme říci, že to byl mateřský obor). Některé si ovšem mohli zapsat studenti jiných oborů, ať už jako výběrové, nebo povinné. Pod zkratkami Č – čeština, F – filozofie, Fi – obory filologické, DV – divadelní věda, DVÚ – dějiny výtvarného umění (později DU – dějiny umění), HV – hudební věda (resp. hudební výchova), RJ – ruský jazyk, se pak skrývají právě ony studijní obory. Od roku 1964/1965 se však situace mění a ne všechna Susova přednášková činnost již spadá pod Estetický seminář. Z toho důvodu volím od tohoto akademického roku pro přednášky pronesené na půdě Estetického semináře nové označení E – estetika, abych je tak odlišil od přednášek pronesených pod hlavičkou jiných kateder. Podstatnou změnou, která se musela projevit i v tabulce, je také připojení Semináře estetiky ke Katedře čes. a slov. literatury, kdy jsou posluchačům těchto oborů nabízeny přednášky propojující estetiku a literaturu. Na závěr těchto vysvětlivek je ještě potřeba dodat, že po Susově nuceném odchodu z fakulty, jímž tato tabulka přirozeně končí, není studentům zajištěna adekvátní náhrada, jinými slovy, za Suse přednášky nikdo nepřebírá, jsou tedy úplně zrušeny.

Obr. 5.: Sylabus předmětu Estetická výchova v akad. roce 1959/1960. Osobní fond O. Suse, Archiv MU, Běžná agenda estetického semináře, Brno 1959, foto: Vojtěch Velísek.

olexus

Konference, posudky, komise Za jeden z propojujících článků pedagogické a odborné činnosti můžeme považovat konference. Po dobu svého odborného působení byl Sus zván na mnohé – ne u všech máme jistotu, že se jich skutečně zúčastnil, protože na některé zaslal pouze příspěvek (týká se to konferencí především po roce 1971). Namátkou budu jmenovat například Celostátní konferenci o estetické výchově (Brno, 1957/1958), Václavkovu Olomouc (Olomouc, 1960), V. mezinárodní hegelovský kongres (Salzburg, 1964), XXII. me‑ zinárodní vysokoškolské dny (Alpbach, 1966), XII. mezinárodní kongres architektů (Madrid, 1973) a mnoho dalších. Jako pedagog navíc hostoval na Lidové univerzitě v Praze, kam si jej pozval Dr. Jaroslav Volek. Jednalo se o cyklus čtrnácti přednášek z estetiky a obecné teorie umění, které postupně proslovili vybraní soudobí odbor‑ níci na daná témata. Přednášel také v rámci Letní školy slovanských studií (Brno, 1968). Dále působil na Ústavu pro českou literaturu ČSAV a od roku 1964 byl členem Svazu československých spisovatelů. Během svého působení na fakultě samozřejmě vedl a rovněž oponoval celou řadu absolventských prací.11 V Archivu Masarykovy univerzity jsou uloženy posudky na‑ příklad na práci Jiřiny Krejčí: Literární listy Fr. Dlouhého v letech devadesátých a D. Klíčové: Romeo, Julie a tma – novela, film, opera; obě nakonec ohodnotil jako velmi dobré; či na text H. Šimkové: Česká literatura a divadlo v kritickém díle Otokara Fischera. Z později významných osobností kulturního a vědeckého života byl Sus oponentem závěrečné práce Milana Uhdeho (absolutorium 1958), kterou Uhde kon‑ čil svá studia češtiny a ruštiny. Později, přesněji v roce 1970, byl členem komise, u níž Uhde skládal rigorózní zkoušky. V roce 1965 pak u Suse absolvuje také Jiří Kratochvil diplomovou prací nazvanou Teoretické a kritické názory Vítězslava Nezvala (1965). Význam Susovy akademické dráhy se v šedesátých letech projevuje i tím, v ko‑ lika oborových komisích na katedře zasedá. Od šedesátého roku je členem komise pro závěrečné zkoušky pro obor a) dějiny a teorie výtvarného umění a b) středověké dějiny. Od roku 1966 je pak členem komise pro obor c) filozofie, d) psychologie, e) teorie a dějiny české literatury, f ) teorie a dějiny hudby, g) teorie a dějiny výtvarného umění, h) teorie a dějiny divadla, filmu, rozhlasu a televize, i) dějiny slov. literatury 11 Dostupné dokumenty uvádějí, že Sus byl povinen psát posudky nejen na diplomové práce, což je při práci pedagoga přirozené, ale i posudky osobní, jinými slovy posudky kádrové (např. pro Závody na valivá ložiska a traktory v Brně).

Pulsy

a j) teorie literatury. Navíc ještě předsedá komisi pro rigorózní zkoušky z estetiky. Studenty ovšem nejen z univerzity vyprovází, ale zároveň je přijímá jako člen komi‑ se pro přijímací řízení do studia filozofie, hudební vědy a češtiny apod. Členství ve všech jmenovaných komisích je pak samozřejmě zbaven ještě před svým již několi‑ krát zmiňovaných odchodem z fakulty v roce 1971.

Ze vzpomínek žáků, kolegů a přátel Pakliže bych chtěl vyjmenovávat všechny Susovy žáky, kolegy z univerzity i redak‑ cí a přátele, kteří by na něj vzpomínali, byla by to sama o sobě velmi dlouhá řada jmen, tudíž se omezím pouze na vzpomínky několika z nich. Například jeho žačka Božena Víchová na Suse vzpomíná takto: „Chrlil ze sebe tolik vědomostí, ironizoval pro nás svaté veličiny vědy a nebál se před námi používat slovníku, který nás šoko‑ val.“ (Víchová 1994: 85). Rovněž prof. Rudolf Pečman, žák a pozdější kolega, se rozpomíná na první Susovu přednášku vůbec: „Otevřou se dveře, vstoupí mladistvý, rozevlátý muž s brýlemi, kterého jsme zpočátku považovali za studenta jiného obo‑ ru […] Nedělal okolky a vstoupil ve svém projevu in medias res. Jako načasovaná bomba chrlil ze sebe v několika jazycích citáty z Durdíka, Zimmermanna, Vischera a Dessoira a s rychlostí kulometu vyvozoval závěry, potíral jedno mínění míněním druhým.“ (Pečman 1992: 69). Již zmíněný Jiří Kratochvil uvádí, že přednášky z es‑ tetiky pod Susem byly pro něj z celého studia tím nejpřínosnějším (Kratochvil 2008). V podobném duchu Sus zapůsobil na svého dalšího žáka, pozdějšího profeso‑ ra Josefa Vintra: „Byly to přednášky peripatetika pobíhajícího v prostoru stísněném haldami knih v honbě za myšlenkou, za knihou, za kontaktem se svým posluchačem. Byly to přednášky vědce a umělce, jemuž byl dán spár a oči ostrovida, neustále vy‑ pnutého ke skoku po artefaktu, po poznatku.“ (Vintr 1971: 171). Historička umění Pavla Pečinková si vybavuje dobu, kdy Sus již nemohl vyučovat a potajmu pomáhal řadě doktorských studentů s jejich pracemi (Pečinková 2003). Ladislav Soldán pak vzpomíná na Suse jako na svého učitele estetiky a pozdějšího kolegu a na jejich ob‑ vyklá setkání v kavárně hotelu Avion apod. (Soldán 2010). Pavel Švanda v jedné ze svých esejů zase Suse vykresluje jako „inspirativního a mravně rozhodného učite‑ le. On nebyl žádná vypočítavá, rozumářská bačkora, nýbrž člověk ducha.“ (Švanda 2006: 211). To, co brněnská filozofická fakulta dala Olegu Susovi jakožto svému žákovi, on jí, respektive jejím studentům, vrátil jako pedagog nesčetněkrát. V mnoha lidech tak

olexus

stále rezonují silné vzpomínky. Setkali se totiž s osobností, jež nespadla do tendenč‑ ního proudu tehdejšího myšlení, ba naopak. Z tohoto proudu Sus mladé začínající odborníky tahal ven, když je seznamoval s českou estetikou a avantgardou a učil je kriticky a abstraktně uvažovat o věcech teoretických. Tomu všemu věnoval Oleg Sus dvacet let života – domnívám se, že nebýt nepřízně osudu, která jej o pozici pedagoga připravila, setrval by na fakultě až do svých posledních dní. Vojtěch Velísek

Autor by chtěl poděkovat Archivu MU za souhlas publikovat k textu přiložený obrazový materiál. Literatura: [b. r.]

Seminář estetiky se představuje. Seminář estetiky: Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně [online]. [Cit. 1. 9. 2014]. Dostupné z: http://www.phil.muni.cz/estetika/intro.htm

KRATOCHVIL, Jiří 2008 Ani zbla bohémského. Literární noviny, roč. 19, č. 17 (21. 4. ), příl. Školní noviny – s. A. PEČINKOVÁ, Pavla 2003 Pravdu nemá v umění nikdy nikdo, lež ale zřetelná být může. Revolver Revue, roč. 18, č. 53, s. 142–153. PEČMAN, Rudolf 1992 Susův návrat. In Oleg Sus: Geneze sémantiky hudby a básnictví v moderní české estetice: dvě studie o Otakaru Zichovi. Brno: Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, s. 69–81. PULEC, Jiří 2013

Oleg Sus (inventář). Brno: Archiv MU, 210 s.

SOLDÁN, Ladislav 2010 Brněnský estetik a kritik Oleg Michailovič Sus. Studia philosophica. Vědecký časopis Filozofické fakulty MU. Brno: Masarykova univerzita. Roč. 57, č. 1, s. 149–162. ŠVANDA, Pavel 2006

Má literární generace. In Paměti esejisty. Brno: Atlantis, 336 s.

Pulsy VÍCHOVÁ, Božena 1994 Oleg Sus – pedagog. In Rudolf Pečman a Petr Osolsobě (edd.): Oleg Sus redivivus. Brno: Masarykova univerzita, s. 85–86. VINTR, Josef 1994 Vzhlédnutí k Olegu Susovi z Vídně. In Rudolf Pečman a Petr Osolsobě (edd.): Oleg Sus redi vivus. Brno: Masarykova univerzita, s. 171–172.

olexus Archivní prameny: SUS, Oleg (archiv) [b. r.] Osobní spis Olega Suse. Archiv Masarykovy univerzity: A 1 Rektorát MU, kart. 196, č. 3539.

inv.

[b. r.] Osobní spis Olega Suse. Archiv Masarykovy univerzity: A 2 Filozofická fakulta, kart. 15, č. inv. 3. [b. r.] Habilitace a profesura Olega Suse. Archiv Masarykovy univerzity: A 2 Filozofická fakulta, kart. 21, č. inv. 11. [b. r.] Habilitace a profesura Olega Suse. Archiv Masarykovy univerzity: A 2 Filozofická fakulta, kart. 24, č. inv. 6. [b. r.] Kandidatury Olega Suse. Archiv Masarykovy univerzity: A 2 Filozofická fakulta, kart. 8, č. inv. 6. 1960 a 1970, [b. r.] Vlastní životopisy, bibliografie. Archiv Masarykovy univerzity: B 114 Oleg Sus, kart. 1, č. inv. 1. 1971–1974 Hledání zaměstnání. Archiv Masarykovy univerzity: B 114 Oleg Sus, kart. 1, č. inv. 7. 1955–1970 Personální a kádrové záležitosti. Archiv Masarykovy univerzity: B 114 Oleg Sus, kart. 73, č. inv. 3176. 1955–1970 Běžná agenda estetického semináře, korespondence. Archiv Masarykovy univerzity: B 114 Oleg Sus, kart. 73, č. inv. 3177. 1955–1970 Jmenování a zproštění funkce předsedy rigorózní komise pro estetiku. Archiv Masarykovy uni verzity: B 114 Oleg Sus, kart. 73, č. inv. 3193. 1955–1970 Běžná agenda estetického semináře, korespondence. Archiv Masarykovy univerzity: B 114 Oleg Sus, kart. 73, č. inv. 3177. 1964

D. Klíčová: Romeo, Julie a tma – novela, film, opera – oponentský posudek O. Suse. Archiv Masa rykovy univerzity: B 114 Oleg Sus, kart. 73, č. inv. 3189.

1960

Jiřina Krejčí: Literární listy Fr. Dlouhého v letech devadesátých – oponentský posudek O. Suse. Ar chiv Masarykovy univerzity: B 114 Oleg Sus, kart. 73, č. inv. 3190.

1960

Hana Šimková: Česká literatura a divadlo v kritickém díle Otokara Fischera – oponentský posudek O. Suse. Archiv Masarykovy univerzity: B 114 Oleg Sus, kart. 73, č. inv. 3191.

1966 a 1970 Jmenování a zproštění funkce předsedy komise pro rigorózní zkoušky z vědního oboru estetika. Archiv Masarykovy univerzity: B 114 Oleg Sus, kart. 73, č. inv. 3193. 1966

Jmenování členem komisí pro rigorózní zkoušky z oborů filozofie, psychologie, teorie a dějiny české literatury, teorie a dějiny hudby, teorie a dějiny výtvarných změní, teorie a dějiny divadla, filmu televize, dějiny slovanských literatur, teorie literatury. B 114 Oleg Sus, kart. 73, č. inv. 3194.

1976

Dokumentace k zaměstnání a důchodu. Archiv Masarykovy univerzity: B 114 Oleg Sus, kart. 75, č. inv. 3271.

Archiv Masarykovy univerzity Seznamy přednášek Filozofické fakulty Masarykovy univerzity od akademického roku 1950/1951 po akademický rok 1969/1970 (vč.). 54

Pulsy

Vydávat a číst Suse Oleg Sus se už dávno netěší takové pozornosti jako na začátku devadesátých let, kdy vyšlo několik jeho textů z doby, kdy měl zakázáno publikovat. Nad grafickou úpra‑ vou jedné z nich si recenzent postěžoval: „Tuhle knihu bych nečetl ani za nic, protože mám jen jedny oči. A to jsem se na ni prosím těšil. Nu co naplat, třeba ji ještě někdy někdo vydá a já se toho, když dá Pánbůh, dočkám.“ (Wernisch 1993: 15). Čeká dodnes. Před dvaceti lety ještě vyšel sborník Oleg Sus redivivus (Pečman – Osolsobě 1994), který doposud představuje hlavní pramen teoretických reflexí Susova díla, a od té doby jen několik menších susián. Soubor jeho esejů z konce šedesátých let, rozsáhlá předmluva k Zichově Estetice dramatického umění a výbor z jeho minirecen‑ zí (Sus 1996, 2010 a 2011). Dále pak dopisy, jež mu zaslal V. Černý a E. Hostovský, a vzájemná korespondence s Jaroslavem Kořánem (Pulec 2008 a 2009; Šlajchrt 2011). Toť vše. Nepodílí se na zmíněném stavu i to, jak na Suse nahlížíme? Nemáme vůči němu některé předsudky, které ho vystrkují ze středu zájmu? Dva by tu byly. První se týká dojmu, který v nás jeho dílo vyvolává, totiž imprese jisté roztříštěnosti a roztěkanos‑ ti. Takové zdání se bezpochyby opírá o Susovu bazální dvoudomost vědce a kritika, potažmo teoretika a historka, ale také a především o způsob, kterým prezentoval své nápady: „S názorem vystartoval vždy ihned, výstižně, přesně, velmi soustředěně – ať si to rozebere ten druhý!“ (Vašíček 2011: 205). To ovšem na druhého klade nema‑ lé nároky, zvlášť když takto apodikticky zpravuje o každé fázi svého uvažování nad problémem. Susův přístup tedy nám druhým leccos ztížil, ale přesto nevytvořil nějaké nepře‑ konatelné překážky k poznání toho, co chtěl sdělit. Jeho výroky si jen musíme pěk‑ ně urovnat podél časové osy a vztáhnout je k sobě. K tomu nám ovšem chybí jedna podstatná věc: Susova bibliografie. Když si zkombinujeme dvě databáze Bibliografie české literární vědy (od roku 1945), dojdeme k údajům o nějakých sedmi stech polož‑ kách. Osolsoběho jubilejní článek ovšem před sedmi lety informoval, že se připra‑ vuje „dosud nepublikovaná bibliografie čítající zatím neuvěřitelných 1441 položek“ (Osolsobě 2007). To by znamenalo dvojí. Jednak, že známe jen necelou polovinu Susova díla a jednak, že se někde v přípravách zadrhl jeho soupis. Jeho dokončení a zpřístupnění by mohlo být lékem na některé naše dojmy. 55

olexus

Podobně se můžeme pokusit rozehnat i zdání roztěkanosti, které se v šedesátých letech zhustilo do následující otázky: „Proč […] Sus tak rozmělňuje svůj mimořádně erudovaný talent, proč neusedne a nenapíše pořádnou vědeckou knihu“? (Karfík 1994: 7). Avšak Sus sednul a psal, když bylo potřeba získat ten který univerzitní gra‑ dus (Sus 1950, 1960 a 1963). Zpřístupněním všech těchto prací, čítajících dohroma‑ dy přes šest set stran, by se nám mohl ukázat trochu jiný Sus – čelící přísným formál‑ ním požadavkům. V této souvislosti by též stálo za pokus zahájit pátrání po „četných zájemcích“, pro které Sus v sedmdesátých letech „sepisoval […] jejich seminární a ročníkové práce, referáty, diplomky i práce kandidátské“ (Vašíček 2011: 206). Pod slibem doživotní mlčenlivosti či získáním nějakého dispenzu pro dotčené, by se to snad mohlo podařit. Druhou velkou potíž činí Susův ozvláštněný styl, „různé formulační efekty: věci se řeknou bryskně, s jazykovou neotřelostí a téměř vždy i lehce. Jenomže tomu, kdo tak úplně nepodlehne Susovu výrazovému ohněstrůjcovství, se nabídne pohled na pouhé gloskaření“ (Trávníček 1997: 20). Sus je zkrátka pod těžkým podezřením, že jeho psaní je „spíše sugestivní než rozkrývavé“ (Tamtéž). Domnívám se, že příči‑ nou je už zmiňované Susovo zaměření na právě přítomný okamžik. Odtud jeho hojné vytěžování básnického jazyka, které mu onu chvíli pomáhalo vystihnout, ale zároveň učinilo jeho poselství méně srozumitelným pro další časové vrstvy s jejich odlišnými estetickými preferencemi. A tady by mohlo pomoci vydávání Susovy koresponden‑ ce v co nejucelenějších souborech. Zní to na první poslech dost paradoxně, vždyť epistolografická praxe přece dává mnohem větší prostor těm nejrozmanitějším idio‑ lektům. Avšak zároveň je ukotvena v navýsost konkrétní situaci, která odepisujícího nutí k explicitním formulacím, k různým dovysvětlením, odkazům na ekvivalentní případy apod. Proto by se poznání Susových textů určených singulárnímu adresátovi mohlo stát protiváhou k jeho poeticky vypjatým kritikám a esejům. Ostatně, příleži‑ tost je to mimořádná, neboť jeho korespondenční korpus „svým rozsahem (celkem 28 kartonů) nemá obdobu v žádném jiném osobním fondu Susovy generace“ (Pulec 2008: 54). Takže abychom se vrátili na začátek: vydávat a číst. Nabízím‑li tu tyto léky na předsudky, neříkám, že zaberou. Přinejmenším nám ale od nich nehrozí nějaké ne‑ blahé vedlejší účinky. Spíše naopak. František A. Podhajský

Pulsy Literatura: KARFÍK, Vladimír 1994 Oleg Sus. Literární noviny, roč. 5, č. 36, s. 7. OSOLSOBĚ, Petr 2007 Dvacet pět let bez Olega Suse (9. 9. 1924 – 22. 11. 1982) [online]. [Cit. 5. 8. 2014] Dostupné z: http://www.phil.muni.cz/estetika/sus/_sus1.pdf PEČMAN, Rudolf — OSOLSOBĚ, Petr (edd.) 1994 Oleg Sus redivivus. Brno: Masarykova univerzita. 176 s. PULEC, Jiří 2008 Osobní fond Olega Suse. Prostor Zlín, roč. 15, č. 3, s. 53–55. 2009 Václav Černý a Host do domu. Prostor Zlín, roč. 16, 2009, č. 4, s. 53–55. SUS, Oleg 1950 Film v kapitalistické společnosti a některé otázky filmové theorie. Rigorózní práce. Brno: Masary- kova univerzita, Filozofická fakulta, Katedra dějin umění. 1960 Příspěvky ke genesi teorie významu v české strukturalistické estetice. Kandidátská práce. Brno: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, Filozofická fakulta, Katedra dějin umění. 1963 Systém a integrace. Kapitoly z moderní estetiky. Habilitační práce. Brno: Univerzita Jana Evan- gelisty Purkyně, Filozofická fakulta, Katedra české a slovenské literatury a jazyka. 1996 Bez bohů geneze?. Brno: Vetus Via — Host, 176 s. 2010 Průkopník české strukturně sémantické divadelní vědy (Psychosémantika a divadelní umě- ní). Theatralia, roč. 13, č. 2, s. 218–243. 2011 Jen pár řádek. Z minirecenzí Olega Suse v Hostu do domu 1967—1969. Přip. V. Šlajchart. Revolver revue, roč. 27, č. 84, s. 179–192. ŠLAJCHRT, Viktor (ed.) 2011 Dasein mám podsklepní: z korespondence Olega Suse s Jaroslavem Kořánem. Revolver revue, roč. 27, č. 84, s. 192–204.

olexus TRÁVNÍČEK, Jiří 1997 Estetik s aurou… a kolik z ní zbylo? Tvar, roč. 8, č. 17, s. 20. VAŠÍČEK, Zdeněk 2011 Stručně a jasně. Revolver revue, roč. 27, č. 84, s. 205. WERNISCH, Ivan 1993 Knihovnička Literárních novin. Literární noviny, roč. 4, č. 8, s. 15.

Pulsy

Slovo závěrem Celé první číslo Pulsů se věnovalo Olegu Susovi a v souvislosti s ním byl také často zmiňován další fenomén brněnského kulturního života, tedy časopis Host do domu. Vždyť to byl právě Sus, který představoval jednu z důležitých osobností, jež směřová‑ ní tohoto listu později určovala. A stejně jako by O. S. v tomto roce oslavil své kulaté životní jubileum, slavil by jej také Host do domu. Letos uplynulo přesně 60 let od doby, co toto brněnské periodikum začalo vycházet. Je třeba uznat, že v jeho počátcích, v atmosféře poloviny 50. let, se velká část tex‑ tů v něm uveřejňovaných nelišila od běžné soudobé časopisecké produkce. Přece se však objevilo několik výjimek. Hned v prvním roce svého vydávání na sebe list upo‑ zornil, když v jeho jedenáctém čísle vyšel text Jana Trefulky O nových verších Pavla Kohouta polemicky, který rozpoutal bouřlivou diskusi o dobové schematické poezii. A právě toto výročí inspirovalo také téma druhého čísla Pulsů, jež bude věnováno polemikám, kritice a obecněji literární komunikaci. Čtenáři se tak mohou těšit na rozhovor s kritičkou Evou Klíčovou, na text přibližující onu zmíněnou aféru Kohout – Trefulka nebo na článek soustřeďující se na dění v Obci spisovatelů a na mnoho dalšího. To ale až v listopadu. Zatím tedy na shledanou. Barbora Svobodová editorka druhého čísla

Vytiskl Tribun EU, Cejl 892/32, 602 00 Brno www.knihovnicka.cz

I Prezenční listinu dal na začátku kolovat, ale jen proto, aby se dozvěděl jména účastníků. „Vy s tím blbým gotickým podpisem, co ho nemůžu přečíst,“ začal, „mám pro vás kontrolní otázku: Byla v prvobytně pospolném řádu estetika?“ Studentka vstala v hlubokých rozpacích. Nevypravila ze sebe ani slova. „No tak,“ pokračoval učitel, „přemýšlejte: byla, nebo nebyla?“ Studentka vraštila obočí, ale mlčela. Odborný asistent Sus se rozjel: „V prvobytně pospolném řádu,“ pravil zvýšeným hlasem, „bylo leda hovno, protože když lezete jak opice po stromech, žádnou estetiku nepotřebujete, a tudíž ji ani nevytvoříte.“ (.) Zejména když se objevila návštěva, rozbíhala se Olegova tvořivost na vyšší obrátky, na nejvyšší pak, šlo-li o návštěvu ženského rodu. Pan doktor, pozdější docent, byl vůbec nejneodolatelnější, když svým studentkám, které si za ním do redakce chodily pro posudky prací ročníkových, diplomových a posléze doktorských, sděloval hodnocení: „Je to z prdele, slečno, nezlobte se, z prdele to je, ano, promiňte, z prdele, bohužel z prdele, co mám s váma dělat, z prdele,“ a přitom se červenal a díval stranou, někam oknem ven. Milan Uhde, Rozpomínky. Co na sebe vím, 2013 II HOST DO DOMU: Se znepokojením čekáme na Váš návrh, aby byl Host do domu přejmenován na Susův zápisník. Bude to ještě v tomto roce? OLEG SUS: Mého návrhu se nemusíte nijak obávat – prospěl by naopak kvalitě Hosta do domu, ovšem za tu cenu, že bych z něj vytlačil všechny autory, item šéfredaktora s redaktory. Mluvme však trochu vážně. Časopis jednoho člověka by byl i v roce 1964 paradoxní, Šaldově produktivitě bylo odzvoněno. Všimněte si, prosím, jak nám klesá potence. Bibliografie starých velikých pánů to dosvědčují. To my jsme jiní kabrňáci! Ne bez podpory různých universitních ordináriů se rozmáhá i mezi mladými vysokoškolskými adepty opovržení k tzv. žurnalistice a publicistice. Naproti tomu se cení mnohdy spíše „zadkotvorba“, nádherná nuda vyprahlých studií, které stejně ve většině případů otiskne akorát nějaký ten fakultní sborník, tato ctnost z nouze… Chtěl bych, abych mohl psát všechno o všem všude (nedopsána zůstala kupříkladu má estetika ňader). Proto také hodlám proniknout do dalších časopisů, tenkých i tlustých. Ústřední si nechávám nakonec. Stoupne mi? Drzý interview Hosta s Olegem Susem, Host do domu, 1964