7. KAPITOLA Alex Nečekala jsem, že se ten den potáhne takhle dlouho. Hned, jak jsem vešel do jídelny, poznal jsem podle výrazu v Leylině tváři, že něco není v pořádku. Seděla naproti mně u stolu, oči temné, rty pevně sevřené. Jako by se snažila sama sebe přesvědčit, že to zvládne. Jennifer seděla vedle ní a snažila se vypadat, že je všechno normální. Jenže tohle bylo všechno, jen ne normální. Otec se právě posadil na své místo u čela stolu, přehodil si ubrousek přes klín a s typickým pohledem predátora si Leylu přeměřil. Neuniklo mi to. A neuniklo to ani jí. „Tak co, Leylo?” začal, hlasem, který měl znít jako zájem, ale ve skutečnosti zněl jako varování. „První den ve škole. Zajímalo by mě, co všechno jsi stihla pokazit.” Zvedla k němu pohled. Oči měla temné a neuhýbala. „Na rozdíl od některých lidí tady se snažím zapadnout. I když mě tam polovina školy nenávidí jen kvůli vašemu příjmení,” zvýšila hlas.
Zarazil se. Oči se mu zúžily. Vzduch u stolu jako by ztěžkl. Věděl jsem, že tahle konverzace půjde z kopce, ale nečekal jsem, že tak rychle. „Neopovažuj se na mě zvyšovat hlas holčičko,” procedil otec skrz zuby. „Tvoje máma tě sem přivedla, a já tě přijal. Měla bys být vděčná, že tu můžeš vůbec sedět.” „Vděčná?” vyštěkla. „Za co? Za to, že jste mě sem dotáhli bez mého souhlasu? Za to, že mi ničíš život a snažíš se ze mě udělat poslušnou loutku?” Jennifer se pokusila něco říct, ale otec ji umlčel pohybem ruky. A já tam seděl a mlčel. Sleduju je. Dvě tvrdé osoby proti sobě. Byl to jako souboj šelem. Leyla se nebála. Respektoval jsem to. Ale zároveň jsem věděl, že si zahrává s ohněm. „Tvoje máma je moje žena. Ty jsi teď součást téhle rodiny. A budeš dodržovat pravidla. Nebo si můžeš sbalit kufry a vypadnout,” zasyčel otec. „To bych nejradši udělala,” odsekla. „Ale vypadá to, že ty tu vládneš jako diktátor. Nikdo tady nemá právo rozhodnout o svém vlastním životě, že?” Zalil mě zvláštní pocit. Byla drzá. A naivní. A neskutečně tvrdohlavá. Ale něco na tom, jak se stavěla proti otcovi, mě fascinovalo. Jako bych v ní viděl něco, co jsem kdysi měl taky. Než mě naučil mlčet. Otec prudce vstal od stolu. „Dost bylo. Nepotřebuju, aby mi nějaká rozmazlená puberťačka dělala scénu u večeře. Když tu nechceš být, tak prostě odejdi!”
„Možná bych to udělala, kdyby mě někdo nezatáhl do tohohle pekla!” vybuchla. „Jsi nemocný! A jen protože se vás všichni bojí, ještě neznamená, že se budu bát i já!” Cinkla Jennifeřina vidlička o talíř. Vzhlédla ke mně s pohledem, který volal o pomoc. A já pořád seděl. Nespouštěl jsem z Leyly oči. Měla ten pohled- ten vzdorovitý, tvrdý, který říkal, že se nenechá zlomit. Zvláštní pocit mi projel hrudí. Hněv. Obdiv. A taky zmatek. Tahle holka neměla vůbec ponětí, s kým si zahrává. Otec si přejel rukou přes obličej a pak došel ke konci stolu, až stál přímo u ní. Zastavil se a sklonil se k ní. „Dám ti jednu radu, děvenko,” zasyčel. „Tady nejsi u vás doma. A pokud se nepřizpůsobíš, teprve poznáš, co je to peklo.” A v tu chvíli jsem vstal. Ne proto, že bych chtěl někoho zachraňovat. Ne proto, že bych měl potřebu chránit dívku, kterou nenávidím. Ale protože tenhle tón mi byl až příliš známý. A věděl jsem, co přijde, pokud nikdo nezakročí. „Stačí,” řekl jsem tiše. Ale dostatečně, aby to všichni slyšeli. Otec se ke mně otočil, jeho oči zuřivé. „Do tohohle se nemontuj.” „Jen říkám, že možná bys měl zklidnit hlas,” dodal jsem. „Není to dobrý pohled. Vypadáš jako… no, jako někdo, kdo právě křičí na holku o polovinu menší, než je on sám.”
Leyla se na mě podívala. V očích měla směs překvapení a zmatku. Nevěděla, proč jsem se ozval. A možná jsem to nevěděl ani já. Otec mě chvíli probodával pohledem, pak mávl rukou. „Tohle není tvoje věc, Alexi.” „Možná ne,” řekl jsem chladně. „Ale musím tu s ní žít. Takže si to možná trochu i mojí věcí udělal.” Chvíli bylo ticho. Jennifer se nadechla, jako by chtěla něco říct, ale nakonec jen pokývala hlavou a sklonila pohled. Leyla se zvedla od stolu, vzala si sklenici vody a beze slova odešla. Dveře jídelny se za ní tiše zaklaply. Zůstali jsme v místnosti ve třech. Otec mě dál pozoroval, ale já jeho pohled opětoval, beze strachu. A pak jsem jen tiše usedl zpátky.
Seděl jsem v jídelně ještě pár minut po tom, co odešla. Otec odešel chvíli po ní, vztekle odsunul židli a zmizel v hale. Jennifer ho následovala. Pohledem mi naznačila, že děkuje. Nejspíš věděla, že teď to mezi nimi bude ještě napjatější než doteď. Zůstal jsem tam sám. Mlčky jsem sledoval talíř před sebou, ale už jsem neměl hlad. Nakonec jsem vstal a pomalu se vydal chodbou do svého pokoje. Ve vzduchu bylo ticho. To zvláštní, tíživé ticho, které se vždycky usadí po výbuchu. Znám ho až moc dobře. Znal jsem ho z dětství. Z doby, kdy se tady hádala moje máma, a otec ji umlčel pohledem.
Zavřel jsem za sebou dveře do svého pokoj a chvíli jen stál. Pak jsem si sundal košili, hodil ji na židli a zůstal stát u okna. Noční vzduch byl teplý, dusivý. Dole u brány se rozsvítily reflektory. Hlídači střídali směny. Všechno běželo dál, jako by se nic nestalo. Ale něco se změnilo. Leyla se nepoddala. Křičela na otce. To nebylo normální. Žádná ženská, která tady kdy byla, si to nedovolila. A ona? Zvedla na něj hlas. Dívala se mu přímo do očí. Uslyšel jsem zaklepání. Nečekané, rychlé. Než jsem stihl cokoliv říct, dveře se otevřely a stála tam Jennifer. „Můžu?” zeptala se tiše. Pokrčil jsem rameny. „Stejně už jsi vešla.” Vešla dovnitř, zavřela za sebou dveře a opatrně se posadila na kraj postele. Vypadala unaveně. Jako by ten večer vyčerpal i ji. „Chtěla jsem ti poděkovat,” řekla tiše. „Že ses Leyly zastal.” Opřel jsem se o stěnu, paže překřížené na prsou. „Nezastával jsem se jí. Jen jsem řekl, co bylo potřeba.” „Možná. Ale pro ni to znamenalo hodně.” „Tak ať si na to nezvyká,” utnul jsem ji. „Nejsem její rytíř. A jestli si myslí, že si tím výstupem u stolu něco vybojuje, plete se.” Jennifer se na mě chvíli dívala, smutnýma očima. „Víš, Alexi… není to pro ni lehké. Tohle všechno. Nový dům. Nový život. Škola, kde nikoho nezná. A… tvůj otec.” Zamračil jsem se. „Můj otec je problém pro všechny.”
„To možná jo. Ale ty jediný ho dokážeš trochu zkrotit.” Nic jsem na to neodpověděl. Vstala. „Jen…, kdybys jí aspoň neházel klacky pod nohy. A ty…” odmlčela se. „Ty nejsi zlý kluk, Alexi. Jen žiješ ve zlým prostředí.” Chtěl jsem ji něco říct. Poslat ji pryč. Ale odešla dřív, než jsem stihl otevřít pusu. Zůstal jsem v pokoji sám. A pak jsem uslyšel kroky. Lehké, nejisté. Někdo prošel chodbou. Podíval jsem se na hodiny- bylo skoro deset. Otevřel jsem dveře. Leyla právě mířila do svého pokoje. Zahlédla mě a zastavila se. „Co je?” vyhrkla. „Nic,” odvětil jsem. „Jen kontroluju, jestli tady náhodou neplánuješ další revoluci.” Přimhouřila oči. „Jestli mě chceš znovu poučovat, tak si to nech. Už jsem si to vyslechla od tvého otce.” „Věř mi, že já s jeho výlevy nemám nic společného,” ušklíbl jsem se. „Ale teda… musím říct, že jsi dneska překonala samu sebe.” „Jo?” odsekla. „Měla jsem držet hubu jako ty?” Zalapala po dechu, ale pokračovala dřív, než jsem stačil zareagovat. „Víš co? Já se tě nebojím, Alexi. Nebojím se nikoho. A nepodělám se ani z tvého otce. Jestli chceš být další, kdo mi bude dělat ze života peklo, tak směle do toho. Ale garantuju ti, že to nebude jednostranný.” Pomalu jsem k ní přešel. Dva kroky. Necouvla.
Vážně si stála za tím, co řekla. „Jestli budeš provokovat otce tímhle stylem každý večer, tak skončíš rychleji, než sis myslela. Chápeš to?” „Nezlomíš mě. Nikdo z vás.” Dívala se mi do očí. A v tu chvíli jsem ucítil, jak se mi stáhne hruď. Obmotal jsem si ruku okolo jejího pasu a přitáhl ji k sobě. Takže teď její tělo bylo nalepený na mé. „Hraješ si s ohněm,” zašeptal jsem. „Možná chci shořet.” Zírali jsme na sebe. Pár centimetrů. Její dech se míchal s mým. V očích výzva. „Víš, co mě na tobě štve?” zašeptala. „Že si myslíš, že mě můžeš zlomit. Že mě zastrašíš. Ale přitom nejsi o nic míň zlomený než já.” Zvedla ruku. Prsten mi přejela po límci trička. Pomalu. Jako by mě chtěla vytočit. A povedlo se jí to. Popadl jsem jí za boky a natlačil ji zády ke zdi. Ani necukla. Místo toho se mi podívala do očí s úsměvem. „Když už chceš hrát nebezpečný hry, motýlku, měla bys vědět, že se mnou nejsou bezpečný konce.” „Možná právě proto je chci hrát,” zašeptala mi do ucha. Ruka mi samovolně sklouzla po jejím boku, přes tenké pyžamo. Kůže pod látkou byl horká. Můj pohled sklouzl na její rty. Zatraceně. Cukl jsem. Zprudka. Jako bych se spálil jen, co jsem pomyslel na to, že bych ji políbil.
„Jdi spát,” procedil jsem, hlas nízký, hrubý. „Z čeho máš vlastně strach, Alexi?” položila hlavu lehce na na stranu. „Že zjistím, že tě nezvládnu zničit,” odpověděl jsem bezmyšlenkovitě. Oba jsme zůstali zticha. A pak se konečně otočila. Tentokrát doopravdy. Viděl jsem, jak mizí za dveřmi. Vrátil jsem se zpátky do svého pokoje. Zavřel jsem za sebou dveře a posadil jsem se na křeslo. Vložil jsem si hlavu do dlaní a prsty jsem si vrazil do vlasů. Sakra, ty její rty. Její úsměv. Její modré oči. Její blond vlasy. Její odvaha. Mám ji furt před očima, jako by mi jí oči vyfotily a ukazovaly furt dokola. Proč jsem sakra vůbec pomyslel na tom, že bych ji chtěl políbit? Proč mi obrátila svět vzhůru nohama dívka, kterou znám pár dní. Zítra je znovu škola a já se upřímně bojím, co se zítra stane.