prokletí daru JAROMÍR FIALA
Kapitola 5
Tentokrát se Mnou neprobouzela pomalu, ale byla přímo vhozena do svého těla, jako do rozbouřeného moře. Pocítila, jak na ni ze všech stran tlačí materiální svět, než se však stačila vzpamatovat, něco jí vyškublo kontrolu nad tělem. Bylo to, jako by ji odfoukl hurikán z útesu a ona znovu padala prázdnotou. Ale ani si to nestačila uvědomit a vrhla se zpět. Tentokrát už byla připravena odporujícímu vetřelci odolávat. Ze všech sil si snažila udržet kontrolu nad tělem. Připadalo jí, jako by měla hlavu plnou kamenů a cítila, že tam s ní stále někdo je. Cizí přítomnost se jí šířila myslí. Mnou sevřela magickou hůl, kterou stále třímala a náhle ucítila, jak jí do vědomí proniká matčina duše. To jí dodalo potřebou sílu. Našponovala své vědomí na maximum. A začala se s cizincem zoufale přetahovat o kontrolu nad tělem. Imaginární provaz jí stále podkluzoval, jako by byl natřen olejem, ale postupně získávala převahu. Čím silněji cítila přítomnost své matky, tím silnější si připadala. Konečně získala navrch. Naposledy ještě z posledních sil trhla a její protivník se zřítil do propasti nicoty. Čarodějce ještě hlavou problesklo zoufalé zavřeštění, jako dunící hromobití. Pak nastal klid.
Konečně začala znovu vnímat svět okolo. Bylo to nesmírně přehlcující po jednoduchosti astrální sféry. Slyšela každé zaskřípání dřeva a zasvištění větru. Hřmělo jí to v uších jako uragán. Uvědomovala si, že leží v posteli. Peřina, která na ní spočívala, jí však připadala, jako by byla naplněná kamením. Vnímala každý dotek na svém těle. Záda měla z ležení celá znecitlivělá motala a se jí z toho všeho hlava. Někdo držel za ruku, která se nervózně třásla.
„Mistryně?“ ozvalo se zoufale pípnutí někde nad ní.
Mnou ještě chvíli trvalo, než se odvážila otevřít oči, protože měla dost práce s tím zpracovat ostatní vjemy i bez zraku. Nakonec je ale opatrně rozevřela. Musela se nutit k tomu, aby je ihned nezavřela, protože z palčivého světla ji přímo třeštila hlava a bolely oči, i když si uvědomovala, že ve skutečnosti je celkem přítmí. Zhluboka se nadechla a bolestně se jí roztáhly plíce. Rozkašlala se, což mělo za následek ještě větší bolest v hrudi.
„Mi–mistryně!“ zvolala stále ještě trochu rozmazaná silueta vedle postele. Zrak se však čarodějce už začal zaostřovat. Ovšem že to byla Esme.
Starostlivě ji podepřela. Ve strhané tváři se jí vystřídalo několik výrazů. Nejdřív nevěřící, pak uvědomění, a nakonec úleva a radost. Z unavených očí jí začaly téct proudy slz.
„Mistryně!“ Holčička se na ni vrhla a křečovitě objala přes hromadu pokrývek, kterými byla přímo zasypána. Čarodějka stále měla vnímání nesmírně pronikavé, a tak chtěla učednici poprosit, aby s tím přestala. Než to však stihla říct, dívka to udělala sama. Odtáhla se od ní, jako by se popálila. Z očí jí stále tryskaly slzy, ale radostný lesk se znenadání změnil na rozhořčený.
„Pro–pro–proč jste mě takhle opustila! Já se ta–tak bála! Bála jsem se, že budu zase sama. Vy jste mi lhala! Lhala jste mi!“
Mnou byla úplně vysílená a zmatená. Co s ní zase je? Sotva se probudím a už na mě křičí?
„Mohla by ses trochu ztišit? Bolí mě z tebe hlava. Vůbec netuším, proč tak vyvádíš!“ obořila se na ni. Nebyla zrovna v nejlepší náladě po tom všem, co se stalo.
„Proč tak vyvádím? Proč tak vyvádím?! Jak vůbec něco takového můžete říct?! Nemáte tušení, jak jsem se cítila, když jsem přišla domů a našla vás schoulenou na podlaze. Byla jste úplně ledová, jako mrtvá! Kdybych se několikrát nepřesvědčila, ani bych nenahmatala pulz. Sotva jste dýchala!“
„No dobře, dobře,“ přerušila ji iritovaná Mnou a otráveně se omluvila, „tak promiň. Byla to tak trochu nehoda. Jinak bych ti to řekla předem. Ale pořád nechápu, proč tady kvůli pár hodinám děláš takovou scénu!“
„Pár hodinám!?“ zaúpěla rozhořčeně dívka.
„Ano, uplynulo sotva pár hodin!“
„Byla jste mimo týden! Celých sedm dní!“
Mnou na ni nevěřícně zírala a snažila se zpracovat to, co právě slyšela. Týden? Odmítavě zakroutila hlavou, ale tušila, že to tak pravděpodobně bude, když si vzpomněla na své minulé průzkumy astrálního světa. Ano, opravdu tam čas plyne trochu jinak, ale nikdy ta časová odchylka nebyla tak velká!
„Musela jsem se o vás celou tu dobu starat jako o nemluvně! Krmila jsem vás, omývala a všechno okolo! Nevěděla jsem, co s vámi je, ani jestli se vůbec ještě někdy probudíte! Celé noci jsem u vás probrečela!“
Na Mnou toho už bylo moc. Ani si to neuvědomila a rozkřikla se: „Dobře chápu to, muselo to být těžké, ale já teď mám větší problémy, než hádat se s ubrečenou holkou! Někdo se mi snažil ukrást tělo, abys věděla! Potřebuju si to všechno srovnat v hlavě, takže bys už laskavě mohla být zticha!“
„Ne nebudu! Nebudu! Vy jste totiž lhářka. Slíbila jste mi, že mě nikdy neopustíte, ale nikdy jsem se ještě v životě necítila tak osamělá, jako těch sedm dní! Lhala jste mi!“
„No a co?! Kdy už konečně vyrosteš a uvědomíš si, že život není tak jednoduchý! Všichni někdy lžeme! Už jsi dost stará na to, aby sis to uvědomila, a jestli ne, tak se rychle vzpamatuj, holčičko, nebo se v životě nikam nedostaneš!“
Esme na ni zírala se směsicí překvapení, smutku, zklamání a opovržení. Až teď si Mnou uvědomila, jak ztrápeně vypadá. Měla zarudlé oči od pláče. Jindy byly zářivě modré, ale teď působily bledě a prázdně, jako by z nich všechna barva vytekla se slzami. Pod těmi vyschlými jezírky byly černé propasti kruhů pod očima. Byla celá bledá a vlasy měla pramínkovaté a mastné. Její roztomile sepnuté vlasy nad pravým ramenem nyní nebyly k nalezení.
„Mě… měla jsem vás tu nechat a utéct k Ruth! Stejně by se o mě postarala líp než vy. Lhářko!“ Holčička vyklopýtala ze světnice, jak nejrychleji dokázala v záplavě slz. Stihla ještě popadnout svou hůl a klobouk. Práskly za ní dubové dveře a v potemnělém domku se rozhostilo ticho jako v hrobě. Jen komínem teskně svištěla meluzína.
Mnou se cítila frustrovaně, rozpolceně, smutně… osaměle. Ty emoce v ní vřely dnem i nocí. Byly to už tři dny od toho, co se pohádala s Esme. Dívka se však stále nevracela. Bez jejího neustálého brebentění působil domek ponurým a opuštěným dojmem. Mnou se snažila nějak zaměstnat. Celý dům poklidila, podojila ovci, upekla malinový koláč a když se snažila namíchat měsíčkovou tinkturu, všechna se jí vylila. Roztříštila zlostně flakón o vysmejčenou prkennou podlahu, po které se do všech stran rozeběhly malé i velké střípky. Mezi nimi se rozbíhaly pramínky tekutiny. Beze slova popadla hůl a s třísknutím dveří vypochodovala ven, kde skoro uklouzla na vlhkých schodech. Krajinu kropily jemné dešťové kapičky a protínaly hustou mlhu, která se plazila po stráních. Z té mléčné běloby se čas od času ozvalo zacinkání zvonečku, které nosily některé ovce.
Měla bych se vrátit do astrálního světa za matkou. Proč jsem se sem vůbec vracela? Aby mi hloupá holka vyhubovala a zdrhla? Pro tohle? Sama mi řekla, že mě nepotřebuje, tak proč bych tu ještě měla zůstávat?
Takové myšlenky jí zatemňovaly mysl a kroužily nad ní jako hejno dravých supů. Byla jimi tak zaměstnána, že ani nedávala pozor na cestu před sebou. Špatně šlápla a než se nadála, už se válela po mokré stráni. Záda měla celá promočená a zablácená, ale to ji vůbec nezajímalo. Zůstala ležet a sledovala, jak se nad ní líně sunou šedá mračna.
Měla bych za ní zajít. Já vím, že bych měla! Ale… ale nemůžu se před ní takhle ukázat! Kdysi jsem byla své matce špatnou dcerou a teď jsem Esme byla špatnou mistryní. Nenávidí mě a nevyčítám jí to. Nevyčítám jí to ani v nejmenším. Bude jí lépe s Ruth, když jí už nebudu zasahovat do života. Nikdy jsem ji neměla přijmout jako učednici. Nikdy. Být sama je lepší. Nikomu tak nemůžu už víc ublížit.
„Mnou, proč ty chmurné myšlenky?“ Ozval se najednou z mlhy hlas.
Čarodějka sebou trhla úlekem a pokusila se svižně postavit.
Znovu však při tom uklouzla a ošklivě se bradou udeřila o kámen.
„Opatrně, nechtěla jsem tě vyděsit. Nemůžu dopustit, aby sis ublížila.“
„Kdo je tam?“ Konečně se čarodějce podařilo postavit na kluzkou stráň. Ten hlas jí zněl zvláštně povědomě. Cítila však v žaludku podivnou prázdnotu. Něco na něm bylo špatně. V mlžném oparu se zlověstně rýsovala temná silueta. Mnou neviděla detaily, ale postava byla shrbená a malá.
„Přišla jsem si promluvit čarodějko. Už dlouho jsem to chtěla udělat, ale nebyla k tomu žádná příležitost. Doufám, že ti nebude vadit má nová podoba.“
Kamínky na cestě nad Mnou zachrastily při šoupavém pohybu stařeckých nohou. Mlžná stěna se konečně prolomila a odhalila cizincovu podobu.
Mnou při tom pohledu na chvíli zapomněla dýchat a zděšeně pozorovala vynořivší se postavu.
„Co… Corisi?“ Vyšlo z ní nakonec nevěřícně a nechápavě.
„Ah ano, ano. Díváš se na lidskou schránku, kterou znáš jako Corise. Musím tě však zklamat. Pravá podstata tvého přítele již v tomto světě neexistuje.“ Stále se ozývaly staré vymluvené hlasivky Corise, ale hlas byl jiný. Měl podivnou hloubku, která v Mnou rezonovala až do morku kostí.
„Co jsi s ním udělal?!“ Zakřičela zděšeně Mnou a už chtěla cizince připoutat k zemi. Avšak zarazila se. I přes to, co ta věc říkala, tomu stále nechtěla uvěřit a zdráhala se ublížit Corisovi.
„Já? Já s ním neudělala nic. Sama moc dobře víš, v jakém byl stavu. Zemřel ve spánku. Já akorát využila jeho schránky, abych si s tebou mohla promluvit.“
„Je mi úplně jedno o čem chceš mluvit a co ode mě chceš! Vypadni z Corisova těla! Hned!“ hulákala na celé okolí čarodějka s nepříčetným pohledem v očích.
„Věř mi, že bych to udělala moc ráda. Kdybych mohla, hned bych opustila tohle staré a neužitečné tělo…“
„Přestaň dělat z těla svoji hračku, kterou odhodíš hned jak ji nepotřebuješ!“ nenechala ho domluvit.
„Oh, ono to ale přesně takhle je. Těla nejsou nic jiného než schránky pro duši. To duše tvoří člověka. Duše je všechno. Taková perfektní esence je tělesnou schránkou pouze omezována. Ale to zrovna ty jistě víš. Bohužel se však duše bez těla v této sféře v podstatě neobejde. Uznávám tedy jeho užitečnost. A to je taky důvod, proč jsem za tebou přišla.“ Corisovo tělo se podivně usmálo a v jinak téměř vyhaslých očích něco zajiskřilo. Mnou měla pocit, jako by se do nich propadala. Stařec konečně znovu promluvil.
„Chci tvoje tělo, čarodějko.“
„Ať už jsi kdokoliv, nebo cokoliv, moje tělo nikdy nedostaneš!“
„Takovou reakci jsem bohužel očekávala, ale možná, že změníš názor, až ti řeknu, kdo doopravdy jsem.“ Stařec se na okamžik odmlčel, než zvučně pronesl: „Jsem bohyně.“
Mnou na bytost nevěřícně zírala. Věděla, že by měla nějak zareagovat, ale vůbec nevěděla jak. Jen otevřela ústa a zase je bez hlesu zavřela.
„Jsem bohyně tohoto ostrova. Asi se ptáš, proč by bohyně potřebovala tělo. Proč se snižovat k něčemu takovému? Bohužel jsem již dávno zapomenutá bohyně. Kdysi jsem byla mocná, ale to už je hodně, hodně dávno. Nyní nemám ani špetku své někdejší moci. Nemůžu ani v tomto světě existovat bez schránky. Jediné, co zmůžu je našeptávat do snů, jako to zaslechl tvůj přítel. Dlouho jsem dřímala bezesným spánkem bohů, ale teď jsem se probudila a nehodlám to takhle nechat. Potřebuji tělo, abych mohla znovu doopravdy žít. A tím silným tělem jsi ty.“
„Já? Proč já? Nechci s tebou mít nic společného ať už jsi cokoliv!“ Mnou se snažila znít odvážně a vzdorovitě, ale z nějakého důvodu se jí pod sukní klepaly nohy, jako osice. I když před ní stál pouhý stařec, cítila ve vzduchu silnou a cizí auru, která z něho sálala a k smrti ji děsila.
„Všechna těla, do kterých jsem vstoupila se zanedlouho obrátila v prach. Nedokázala hostit mou božskou duši. Tvé tělo je ale jiné. Je již roky cvičeno, jak pracovat s dušemi. Jsem si jistá, že bys to dokázala.“
„I kdybych to dokázala, nikdy bych to neudělala!“
„Nechtěla bys snad hostit duši bohyně? Neboj neznamenalo by to tvůj konec. Dělily bychom se o tvé tělo, nebo bych ti časem našla nové a krásnější.“
Vzduch zapískal a protnul dešťové kapky. Na Corisově tváři se začal šířit tenký krvavý šrám. Mnou sevřela magickou hůl ještě pevněji a odhodlávala se k dalšímu útoku.
„Říkám to naposledy, vzdej to! Nikdy něco takového neudělám! A vypadni už konečně z toho těla!“
Muž si povzdechl. „A to jsem v tebe měla takové naděje. Opravdu jsem doufala, že to pochopíš a přijmeš. Přijde mi to jako dobrá nabídka. Ale vypadá to, že to vidíme odlišně. No dobře, nedá se nic dělat. Nevzdám se čarodějko. Budu tě pronásledovat jako přízrak, dokud tvoje tělo dostanu. Klidně až do tvé smrti. Věř mi, času mám kolik si jen budu přát.“ Corisovi se naposledy zablesklo v očích a pak již navždy vyhasly. Tělo se sesypalo na zem jako hadrová panenka. Mnou ho ani nestačila zachytit. Ihned k němu však hbitě přiskočila. Poslední plamínek zoufalé naděje v ní uhasl, když mu zkontrolovala puls. Tělo bylo chladné a bledé jako lednový sníh. I přes všechna ta šílená zjištění, která jí byla před pár okamžiky odhalena, si uvědomila, že jí ani jedno z nich nezajímá ani z poloviny tak moc, jako to, že už si nikdy znovu nebude moct popovídat s Corisem. Její slzy se smísily se sílícím deštěm a horami se rozlehl zdrcený výkřik.