Přistála jsem na zem, převlékla se do oblečení a vydala se na cestu pěšky. Dotek větru mě pálil do dlaní, jako by se i on snažil připomenout, že se nechystám na výlet, ale na cestu, ze které se možná nevrátím.
Uvnitř mě se všechno bouřilo – obavy, nejistota, touha, radost, že jsem zase v lidském světě, který mám tak ráda! Protože tady mě nikdo nezná! Tady nikoho nezajímám. Tady jsem prostě a jednoduše Anne.
Myslela jsem si, že se budu jmenovat Enne, ale to není tak časté jméno jako Anne. Jméno prosté. Nevinné.
Do lidského světa jsme s Bastianem a našimi Velanoxy jezdili obvykle jen na jednu noc – maximálně den a noc – a vždy jsme si to užívali. Ale jenom málo míst se mi v téhle betonové džungli skutečně líbilo. Většina věcí mě spíše děsila.
Vždy jsem se trochu bála rychlých aut, a tak jsem se jim vyhýbala. Ale to jsem teď nemohla. Musela jsem s nimi dokonce i jezdit!
Co mě naopak fascinuje, jsou výtahy a vysoké prosklené budovy! Návštěvu takových míst jsem nikdy nevynechala.
To, co jsem si ovšem oblíbila nejvíce už i v minulosti – a teď jsem to měla každý den, někdy i dvakrát –, bylo kafe! Nejlepší lidský vynález.
První dva dny pro mě byly velmi těžké. Město lidí bylo až příliš hlučné, chaotické, páchlo kovem, potem a výfukovými plyny. Chvíli se to dalo vydržet, ale brzy mě začalo pálit na plicích. Nikdy jsem nevěděla, že to jde! Náš vzduch je čistý a dýchání je tak snadné…
Lidský svět mě ale i tak něčím vzrušoval. A napůl jsem chápala, proč zde některé víly chtějí žít. Možná právě ta drsná pravda na každém rohu bylo to, co je tu fascinovalo.
V Avarelinu je vše klidné a příjemné. A zase na druhou stranu – naprosto chápu, proč do našeho světa lidé utíkají.
Ale tentokrát jsem tu byla sama. Bastian, který sem chodil častěji, mě neprovázel. Kael a Seth mě nechránili. Byla jsem zde bez jistoty, že najdu, co chci. Bez smíchu mých přátel, který obvykle přicházel po návratu zpět domů.
A ten rozdíl mě sžíral.
Možná jsem udělala chybu, když jsem je nevzala s sebou. Ale tohle je moje bitva. Tu musím vybojovat sama.
Město, které jsem kdysi vnímala jako osvěžující změnu, se teď měnilo v dusivou klec. I barvy ulic byly mdlé, jako by mi samy chtěly naznačit, že sem nepatřím.
Ubytovala jsem se v malém pokoji nad knihkupectvím. Starý muž, který ho pronajímal, byl slepý na jedno oko a zapomínal si zapnout poklopec, ale měl dobré srdce – tedy alespoň si to o něm myslím. To nejdůležitější však bylo, že se moc nevyptával.
Jen chtěl, abych v noci nerušila, protože v dolním bytě, kde bydlel, měl své kočky, které nemají rády hluk. To mi šlo, protože většinu noci jsem byla buď pryč, nebo jsem spala jako přizabitá.
Pátý den jsem si musela koupit mobilní telefon a naučit se s ním. Když jsem prosila prodavače, aby mi vše vysvětlil, raději jsem na sebe vzala podobu velmi staré paní. Zjistila jsem, že těm se toleruje neumění s technologiemi více než mladým lidem.
No… ale tenhle vynález se mi moc nelíbí. Lidi kvůli němu úplně blbnou!
Nechápala jsem, proč si mezi sebou v dopravních prostředcích nepovídají. Místo toho neuvěřitelně tupě civěli do mobilů a v uších měli cosi, čemu říkali sluchátka. Prý to přenáší zvuk, ale toho jsem se bála, a tak jsem si žádné nepořídila.
Byla jsem ze všeho tak zmatená. Nikdo mě tu nevedl. Nikdo mi neřekl, co dělat. V Avarelinu jsem měla služebníky, přátele,
rodinu. Tady jsem měla jen sebe. A pár drobných zlatých mincí, které jsem s vílími převozníky vyměnila za lidské peníze.
Poprvé v životě jsem si připadala slabá. Ne proto, že bych nebyla schopná, ale protože jsem nevěděla, co vlastně hledám.
Dny strašně rychle plynuly a já stále neměla vůbec nic. A pak přišel déšť. Mrholení, které zalézá pod kůži a není vůbec hezké.
V zemi věčného jara jsme na déšť zvyklí, ale tady v lidském
světě byl nevlídný a studený. Až příliš bolestivě mi připomínal domov, po kterém se mi neuvěřitelně stýskalo.
Už jsem měla dost temných uliček, které se stáčely jedna do druhé jako had. Když jsem bezhlavě bloudila a nemohla najít cestu do svého bytu, zastavila jsem se u kavárny.
Něco mě k ní strašně táhlo.
Voněla čerstvým pečivem a kávou. Připomínalo mi to naprosto iracionálně domov. Vstoupila jsem tam. Budu tu jen chvíli. Na telefonu si najdu mapu a cestu domů a u kávy si chvíli odpočinu.
Aniž bych si objednala, přinesl mi číšník moji obvyklou objednávku – kafe latte a pistáciový croissant.
Vyděsilo mě to! Nikdy jsem tu nebyla. Jak to můžou vědět?
Moje oči padly na jednoho muže.
Myslím, že ho znám. Je mi velmi povědomý. Seděl u stolu v rohu, měl vlasy barvy dřeva v dešti a oči jako šedá ocel. Nic před sebou neměl, jen se díval z okna a jednou rukou kreslil něco do zápisníku.
Věděla jsem, že to není člověk. Že je to víla. Ale nedokázala jsem prohlédnout jeho kouzlo.
„Od koho je ta objednávka?“ zeptala jsem se, i když odpověď jsem už znala.
Číšník se na mě usmál a kývnul směrem k onomu muži.
„Od tamtoho pána a toto Vám posílá,“ podal mi papírek, na kterém bylo napsáno:
Mohu si přisednout?
Nevěděla jsem proč, ale kývla jsem na něj.
Možná to byla únava. Možná jen neznalost lidského světa. A on přišel.
„Máš smutné oči,“ řekl, aniž by se mi do nich zahleděl. „Jako by byly prokleté.“
S touto poznámkou jsem již naprosto jistě věděla, že ví, kdo jsem. A až teprve poté zvedl svůj pohled a střetl se s tím mým.
Hledala jsem jeho pravou barvu očí, které tak ráda pozoruji… ale kouzlo bylo velmi silné a já ho neprohlédla. Musí být v ovládání magie velmi dobrý!
Co mě ovšem neuvěřitelně uklidňovalo, byl ten klid, co z něj vyzařoval. Stejný jako ze zpěváka v hospodě.
„Proč sis přisedl? Normálně mluvíš s cizími lidmi?“ zajímala jsem se.
„Jen s těmi, kteří mají v očích takový smutek. Těm většinou chybí někdo, komu by mohli lhát.“