Tohle místo vypadá slibně. Je v závětří a zem je tu rovná.
Začnu prozkoumávat místo tábořiště. Zem je pokrytá travinou. Několik stromů se shlukuje do kruhového útvaru.
Ano, zůstanu tady.
Náhle mě přepadne zvláštní pocit. Něco mi říká, že musím jít dál.
Hele ale za chvíli to bude divoký. Tam dál možná nic není a nejspíš bych se nestihla vrátit zpátky.
Rozmlouvám se svým vnitřním hlasem.
Včera jsem se neposlechla a pořádně jsem pak litovala. Měla jsem přespat v refuge, ale kvůli svojí pýše jsem se rozhodla jít dál. Teď naopak cítím, že mám jít dál, ale přijde mi to jako moc velký risk. Pocit v hrudi mi ale říká: „Jdi dál. Najdeš tam lepší místo.“ Přestanu vytahovat věci z batohu a posadím se na něj.
Sakra, sakra.
Nedá mi to. Nemůžu dvakrát za sebou ignorovat svého průvodce. Zhluboka se nadechnu a vydechnu.
Tak jo. Víš co? Dobře… Já teda půjdu. Poddám se a začnu balit věci zpátky do batohu. Prostě tomu budu věřit. ...
Propojení těla s intuicí může znít obtížně, ale nemusí to tak být. Intuice je součástí. Je to vnitřní průvodce, který se může projevit navenek, pokud k tomu dostane prostor. Jelikož právě spojuje to, co je venku a to, co je uvnitř, není tak těžké se na ni napojit. Pracuje vnitřně s informacemi zvenčí (viz. příběh výše). Je dobré mít intuici funkční a přístupnou podle potřeby, protože jsou situace, které se nedají zhodnotit jinak, než intuitivně. Napojit se na intuici není žádná věda právě kvůli tomu, že je to tak přirozené. V podstatě se stačí položit nějakou otázku a ta první odpověď, která naskočí, je intuitivní odpověď. Stačí se např. zeptat: „Co teď potřebuju?“ To může být zodpovězeno odpovědí: „Banán.“ Mimochodem, banán je bezva, protože obsahuje amynokyselinu tryptofan2, která napomáhá zlepšení nálady, protože dochází ke zvýšení serotoninu. Ne jednou jsem si dala banán, když jsem se nad něčím stresovala nebo se mi vlivem okolností zhoršila nálada. Intuice mi dala indícii, a to, že jsem si o banánech něco našla v odborné literatuře, je věc druhá.
Spojit se s intuicí jde také skrze meditaci. Sednu si na zem a naslouchám.. Nic moc jiného není třeba dělat. Stačí sedět a naslouchat. Vypnu myšlenky, vypnu domněnky a oprostím se od jakékoli falše, kterou schovávám sama před sebou.
Největší výzva byla pro mě vždycky cenzura pocitů a myšlenek. Někdy přicházejí myšlenky, které je těžké přijmout a moje mysl má tendenci se před nimi uzavírat. Věřím, že je strašně důležité neuzavřít svoji mysl před pravdou, o které cítím, že mě může v konečném důsledku osvobodit a pomoct mi najít to, co hledám.
Snažím se najít rovnováhu mezi intuicí a vědomou analýzou. V podstatě, když nedokážu dojít k závěru z toho, co vím, přepnu na intuici. A někdy (vlastně dost často) se na fakta vykašlu a rovnou dám prostor intuici. Záleží dost na situaci. Důležité je, že vím, že intuice je naprosto funkční a není to jen výplod fantazie. Umím se spolehnout jak na vědomou analýzu, tak na podvědomou a připisovat jim stejnou důležitost.
Víra v intuici
Vítr zesílil. Hází se mnou ze strany na stranu. Každý krok mi teď dělá problém. Kdybych neměla hůlky… Scházím z vrcholu o pár metrů níž.
Mám se vrátit? Už jdu celkem dlouho a pořád nic,“ zapochybuju, ale hned nato slyším odpověď: Jdi dál.
Doteď pořád jen kapalo, i když vítr sílil. Bouřková mračna už jsou nebezpečně blízko. V dálce uslyším zahřmění.
Tak jo, to stačí. Musím jít zpátky.
Z tohohle rozhodnutí mě prudce píchne v žaludku.
Do hajzlu! Fajn, půjdu dál, ale fakt už musim začít stavět stan!
Zrychlím krok. Opírám se o hůlky.
Počkat…Slyším listí? Rozhlédnu se.
To je ono! Napravo ode mě se rozprostírá perfektní plácek pro postavení stanu. Je ze dvou stran v zákrytu a husté koruny stromů cloní oblohu. Je to rozhodně mnohem lepší místo, protože bouřka přejde z velké části přes západní stranu hory... Přes místo mého původního tábořiště.
Nechat se vést intuicí v nebezpečných situacích chce notnou dávku víry… Vlastně to chce absolutní víru. Musí se zahodit pýcha a strach a pokud nejde pokračovat, nepokračovat, a pokud to jde, sebrat síly a jít dál.
Naslouchání vnitřnímu hlasu se prokázalo být riskem, který se vždycky vyplatí.
Když jsem sama začínala trénovat intuici, častokrát mi přišlo, že sebou nechávám vláčet. Intuice mi často pošeptala něco, do čeho jsem se musela přinutit, protože to v tu chvíli bylo třeba nepříjemné. Skočit do ledové řeky uprostřed zimy mě teda dostalo daleko za hranici komfortní zóny. Oslovit cizího člověka, složit mu kompliment nebo vrátit jídlo… i tohle bylo obtížné. Stálo mě dost sil poslouchat. Neviděla jsem totiž větší obrázek toho, proč tohle vlastně chci. Proč jsem to nakonec Já, kdo si přeje jít do všech těch situací. Chtěla jsem to, protože to moje tělo potřebovalo. Potřebovala to i moje hlava. Potřebovala jsem se znovu probudit a uvědomit si, že musím dělat to, co chci, protože chci. Nechávala jsem se dobrovolně intuicí tahat za provázky jako loutka. Cokoli po mně intuice chtěla, to jsem se snažila udělat. Paradoxně jsem si chvílemi přišla nesvobodná. Někdy jsem uslyšela pokyn: „Začni skákat.“ Uprostřed přelidněného náměstí najednou ucítím pnutí, že mám začít skákat. Vypadala jsem jako idiot, když jsem i přes veškerý stud prolétla náměstím jako kamzík s koleny až k bradě. Možná se moje tělo jen potřebovalo vybít. Nebo jsem chtěla cítit volnost, že se můžu hýbat jakkoli chci… že se nechci podřizovat nudným konvencím. Možná jsem to pochopila špatně a jen to znamenalo, že se celkově mám víc hýbat… Jedinou jistotu, kterou jsem v tu chvíli měla byl fakt, že jsem se nakonec smála tomu, jak lidi koukají. Myslela jsem na to, jak skvěle se cítím, a že i přes určitou (mnou podepsanou) míru nesvobody se cítím skvěle. A mohla jsem si položit otázku:
Jsem nesvobodná Já nebo svět kolem mě?
Intuice je průvodce a velmi důležitá součást celku. Ve chvílích, kdy si nevím rady, je záchrannou vestou, která mě nadnáší. Pokud nezachytím potřeby svého těla, intuice mě umí upozornit předtím, než se tělo rozhodne k drastičtějším opatřením. Dlouhodobá ignorace vlastních potřeb totiž může vést k tomu, že tělo začne řvát… a to dost nahlas.