Karolína Kollárová
Kapitola 5
chce odvahu
Začíná pršet. Batoh mi na ramenou po celém dni ztěžknul. Cesta vede po pěšině nahoru mezi balvany, na jejichž drsný povrch dopadají první kapky. Svaly na nohou se mi napínají při každém kroku. Za chvilku to začne klouzat. Podívám se na oblohu a pak zpátky na kamenitou cestu. Z kapsy vyndám mobil. Jsou teprve čtyři hodiny. Je moc brzo na to stavět stan, ale možná nebudu mít na vybranou. S těžkým batohem pomalu pokračuju nahoru. Mezitím si pobrukuju popěvek, který mě napadl po cestě. Nahoře se schyluje k bouřce. Je čím dál těžší udržet rovnováhu. Batoh mi ztěžuje práci. Stan. Potřebuju postavit stan, a to rychle. Myšlenky mám ostrouhané. Můj pohled spočine na plácku soustřeďující pár stromů do kruhového útvaru. Tohle místo vypadá slibně. Je v závětří a zem je tu rovná a pokrytá travinou. Začnu prozkoumávat místo tábořiště. Ano, zůstanu tady. Náhle mě přepadne zvláštní pocit. Něco mi říká, že musím jít dál. Hele, ale za chvíli to bude divoký. Tam dál možná nic není a nejspíš bych se nestihla vrátit zpátky. Je ovšem pravda, že včera jsem se neposlechla a pořádně jsem pak litovala. Měla jsem přespat v refuge, ale kvůli svojí pýše jsem se rozhodla jít dál. Teď naopak cítím, že mám jít dál, ale přijde mi to jako moc velký risk. Pocit v hrudi mi ale říká: „Jdi dál. Najdeš tam lepší místo.“ Přestanu vytahovat věci z batohu a posadím se na něj. Sakra, sakra. Nedá mi to. Podívám se na stromy, jak se v sílícím větru kynklají. Zhluboka se nadechnu a vydechnu. „Tak jo. Víš co? Dobře… Já teda půjdu,“ poddám se a věci začnu balit zpátky do batohu. Prostě tomu budu věřit.
Vítr se mnou hází ze strany na stranu. Každý krok mi teď dělá problém. Kdybych neměla hůlky… Scházím z vrcholu o pár metrů níž.
Mám se vrátit? Už jdu celkem dlouho a pořád nic. Zapochybuju, ale hned nato slyším odpověď: Jdi dál.
Doteď pořád jen kapalo, i když vítr sílil. Bouřková mračna už jsou nebezpečně blízko. V dálce uslyším zahřmění. Tak jo, to stačí. Musím jít zpátky. Z tohohle rozhodnutí mě prudce píchne v žaludku. Do hajzlu! Fajn, půjdu dál, ale fakt už musím začít stavět stan!
Zrychlím krok. Opírám se o hůlky. Počkat…Slyším listí? Rozhlédnu se. Napravo ode mě se rozprostírá perfektní plácek pro postavení stanu. Ze dvou stran jej zakrývají skály a jižní stranu chrání stromy, jejichž husté koruny částečně cloní oblohu. I když se říká, že bychom se neměli schovávat před bouřkou pod stromy, mám z toho dobrý pocit. Je to rozhodně mnohem lepší místo. Bouřka přejde z velké části přes západní stranu hory – přes místo mého původního tábořiště.
Nechat se vést intuicí v nebezpečných situacích chce notnou dávku odvahy věřit svému pocitu. Musí se zahodit pýcha a strach a pokud nejde pokračovat, nepokračovat, a pokud to jde, sebrat síly a jít dál.
Svému druhému mozku jsem začala věnovat pozornost zcela přirozeně. Nic jsem si nečetla, vůbec jsem se v tomto směru nevzdělávala. Přišlo to tak nějak samo v průběhu mé snahy porozumět procesům odehrávajícím se uvnitř. Neměla jsem ani ponětí, jak moc mi může intuice pomoct skoro v jakékoli oblasti zájmu. Tato „mozek-střevo“ dráha pracuje s informacemi zvenčí a překládá je do jistého vnitřního „svrbění“. Signály není těžké rozeznat, pokud je vůle si jich všimnout. Ovšem konat v souladu s tímto signálem chce určitou dávku odvahy. Někdy totiž přijde chvíle rozhodnutí, na které je právě odvaha pro to udělat něco jinak, potřeba. Napojit se na intuici není žádná věda. V podstatě stačí položit nějakou otázku, a ta první odpověď, která naskočí, je intuitivní odpověď. Stačí se např. zeptat: „Co teď potřebuji?“ To může být zodpovězeno například slovem „Banán.“ Mimo-
chodem, banán je bezva, protože obsahuje aminokyselinu tryptofan, která napomáhá zlepšení nálady, protože dochází ke zvýšení serotoninu. Nejednou jsem si dala banán, když jsem se nad něčím stresovala nebo se mi vlivem okolností zhoršila nálada. Intuice mi dala indicii, a to, že jsem si o banánech něco našla v odborné literatuře, je věc druhá. Snažím se hledat rovnováhu mezi intuicí a vědomou analýzou. V podstatě, když nedokážu dojít k závěru z toho, co vím, přepnu na intuici. A někdy (vlastně dost často) se na to, co si myslím, že vím, vykašlu a rovnou dám prostor svému vnitřnímu hlasu. Intuice je tedy naprosto funkční a není jen výplodem fantazie. Je dobré umět se spolehnout jak na vědomou analýzu, tak na podvědomou a připisovat jim stejnou důležitost.
V začátcích tréninku všímavosti mi častokrát přišlo, že sebou nechávám vláčet. Do těla mi byl třeba poslán signál pro něco, do čeho jsem se musela přinutit – skočit do ledové řeky uprostřed zimy, najednou udělat klik v průběhu chůze, začít tančit nebo říct si o cukr to – všechno mě dostalo, ať už více či méně, za hranici komfortu. Stálo mě dost sil naslouchat. Neviděla jsem totiž větší obrázek toho, proč to vlastně chci, i když se nyní zdá odpověď zřejmá. Potřebovala jsem se znovu probudit a uvědomit si, že musím dělat to, co chci, protože chci. Paradoxně jsem si chvílemi přišla nesvobodná. Někdy jsem uslyšela pokyn: „Začni skákat.“ Uprostřed přelidněného náměstí najednou cítím pnutí, že mám začít skákat. Vypadala jsem jako idiot, když jsem i přes veškerý stud prolétla náměstím jako kamzík s koleny až k bradě. Možná se moje tělo jen potřebovalo vybít. Nebo jsem chtěla cítit volnost, že se můžu hýbat jakkoli chci…, že se nechci podřizovat nudným konvencím. Možná jsem to pochopila špatně a jen to znamenalo, že se celkově mám víc hýbat… Jedinou jistotu, kterou jsem v tu chvíli měla byl fakt, že jsem se nakonec smála tomu, jak lidi koukají. Myslela jsem na to,
jak skvěle se cítím, i přes určitou (mnou podepsanou) míru nesvobody. A mohla jsem si položit otázku: Jsem nesvobodná Já nebo svět kolem mě?
Ve chvílích, kdy si nevím rady, zeptám se sama sebe a snažím se pak konat v souladu s pravdivým pocitem uvnitř. Dlouhodobá ignorance vlastních potřeb totiž může vést k tomu, že tělo začne řvát… a to dost nahlas.
Kapitola 1
Tyroi… co?
Den, kdy jsem se dozvěděla o své nemoci…
Do ordinace pediatričky proniká sluneční světlo nesoucí příjemnou vůni. Světlo voní jako probouzející se jehličnatý les za rozbřesku. Představuju si, jak běžím a proplétám se mezi větvemi stromů. Sem tam se poškrábu o trčící klacek nebo o trní. Nevadí mi to. Běžím dál, aniž bych dávala pozor na cestu. Sleduji, jak se slunce kmitavě objevuje a zase mizí.
Obraz lesa se rozplyne a přede mnou se zformuje místnost s křesly, mezi kterými stojí bílý stůl. V křeslech sedí dvě ženy. Obě mají blonďaté vlasy střižené nakrátko. Jsou oblečené v nemocničních úborech, ale ani jedna nemá přes ramena přehozený bílý plášť. Kde je ten plášť? Pohledem sklouznu na linoleovou podlahu, od které se odráží světlo stropního svítidla. Zrak mi putuje po podlaze směrem k modrému nemocničnímu lehátku umístěnému v rohu místnosti. Vedle lehátka stojí dřevěná skříňka, která se zadní stranou dotýká tapety. Po zdech ordinace se kolem dokola střídají obrázky zvířátek a barevné malby.
„Tak vás tu vítáme!“ pozdraví mě a maminku paní doktorka. Pediatrička, postarší žena s příjemným vystupováním, vstane z křesla a přistoupí k nám, aby nám potřásla rukou. Vzápětí se posadí zpátky. To už se sestřička, poněkud robustnější žena ve středních letech, zvedá z křesla naproti paní doktorce a nabízí místo k sezení mamince. Nedočkavě čekám na prohlídku. Nikdy jsem se preventivního vyšetření nebála. Prohlídky mi zabíraly pár minut. Doktorka nikdy nenašla nic podezřelého, nic, na co by se muselo dávat pozor – žádnou alergii, žádné komplikace. Kašel a rýma mě skolily málokdy a v životě jsem si nic nezlomila.
Sestřička přejde místnost a vyzve mě, abych si sedla na měkké polstrované lehátko umístěné pod oknem. Maminka se mezitím posadila
do křesla vedle sestřičky a začala si povídat s paní doktorkou. „Zakryj si ucho,“ instruuje mě sestřička. Jéé, ušní prohlídka! Ta je zábavná! Sestřička dojde na druhý konec místnosti, zaujme pozici vedle plakátu s písmenky a hned na to začne šeptat slova. „Kočička,“ zašeptá první slovo. „Kočička,“ zopakuju po sestřičce co nejrychleji. Vždycky jsem si z prohlídky udělala hru, protože mě bavilo soutěžit, a to i ve chvílích, kdy jsem neměla soupeře. „Autíčko.“ „Autíčko.“ se zakrytým uchem opakuju slova. Sestřička vystřídá asi pět slov, než mi pokyne, že mám vyměnit strany. Zakryju si levé ucho dlaní. Do přikrytého ucha doléhá ozvěna pulzování mého těla. Krev se rozlévá do všech směrů. Moře nese šeptem myšlenky mé duše. Kontrola sluchu trvá jen chvíli. Baví mě snažit se co nejrychleji opakovat slova. Koutkem oka sleduji paní doktorku sedící za stolem, jak si spokojeně zapisuje poznámky do karty. Sluch je v pořádku. Samozřejmě. Nikdy jsem nepochybovala.
„Teď se budeš snažit přečíst písmenka, která ti ukážu,“ zastaví můj myšlenkový vlak sestřička. Ukazuje na různě velká písmenka na plakátu, který visí na protější zdi, zatímco sedím na vypolstrovaném modrém lehátku.
„A, u, G, U, r.“ Písmenka mi nedělá problém přečíst. Hbitě reaguju na pohybující se prst, který skáče z jednoho písmenka na druhé.
„Paní doktorka ti teď zkontroluje srdce, krk a dutinu ústní“ oznámí mi sestřička hned potom, co se spokojeným výrazem zakončí prohlídku.
Sundám si své oblíbené šedo-bílé proužkované tílko a čekám, až ke mně paní doktorka přijede na svém křesle. Ještě dopisuje nějaké poznámky, zřejmě o stavu mého zraku, a když skončí, usměje se na mě a přesune se k lehátku.
Sedíme blízko sebe. Dá si kolem krku stetoskop a začne mi měřit tep srdce. Dotek stetoskopu na hrudi mě zastudil. Pomalu dýchám. Nádech – vzduch mi začne proudit nosem, průdušnicí, plícemi. Výdech – uvolním zaťaté svaly. Nádech – výdech.
Slyším v uších vlastní srdce. Je klidné. Všímám si, jak se tlukot srdce mírně zrychluje při každém nádechu. Paní doktorka odloží stetoskop na stůl a vymění jej za přístroj na měření tlaku. Vezme mou ruku a vloží ji do otvoru tvořeným pruhem černého nylonu. Začne pumpovat
vzduch černou gumovou jednoruční pumpou, která vede vzduch hadicí zavedenou do popruhu. Pak oznámí hodnoty, která mi můj zdravotní stav nijak neobjasní, a sestřička je zapíše do lékařské karty. Z jejich pohledů je mi jasné, že je vše v pořádku.
Na konec přijde prohlídka krku a dutiny ústní. „Bléééé,“ vypláznu jsem jazyk. Paní doktorka mi přidržuje jazyk dřevěnou lékařskou lopatkou neboli „tyčkou“, jak jsem si ji pojmenovala, zatímco mi svítí do pusy baterkou. Zamračí se. Její svraštěné obočí je předzvěstí něčeho špatného. Odloží všechna doktorská udělátka a začne mi prohmatávat krk. Prsty přejíždí především oblast ohryzku. Po chvíli se podívá na maminku.
„Bude třeba jít za specialistou,“ řekne a ustaraně se na mě dívá. Trochu mě to znepokojí, protože tohle už nevypadá jako rutinní prohlídka. Sestřička mi podá moje pruhované tílko, které si obléknu. Paní doktorka začne mamince něco polohlasně vysvětlovat. Obě se tváří vážně a sem tam na mě kouknou.
Po téhle podivné návštěvě paní doktorky si to namířím na tramvajovou zastávku směrem domů, ale maminka mě vede na zastávku v opačném směru, do centra města.
Příklad praktických cvičení
Techniky pro zklidnění organismu
Osvojila jsem si několik technik, které mi v akutních případech pomáhají udržovat hladinu stresu pod kontrolou.
Dech jako spojenec (hodí se v nekomfortních situacích)
Rychlý nádech nosem – 2 s zadržení dechu – pomalý, dlouhý výdech ústy. S touto technikou mě seznámila psycholožka, ke které jsem chodila na terapii. Při terapii jsem si začala všímat, že tuto techniku sama využívá.
Věta „No a co.“
Dělám to dobře? Ne? No a co…
Bez pardónu odejít
Velmi dobré řešení pro zklidnění, které nevyžaduje tolik mentální práce (zato o to víc pohybu), je prostě ze situace odejít. Jeden by se až divil, kolik nervů se tím dá ušetřit.
Meditace: Smíření se smrtelností (ke kapitole Smrt má motýlí křídla)
Zavři oči. Jednou se zhluboka nadechni. Přitom si uvědom, kolik vzduchu ti proudí plícemi, jsou jako obrovské balony. Pak všechen ten vzduch vydechni. Na chvíli zadrž dech a poslouchej své srdce, jeho tlukot, tempo, kterým pumpuje krev, aby se pak rozlévala do žil. Poslouchej několik odbití srdce.
Uvědom si, že tohle je tvoje srdce. Znovu se nadechni a vydechni velmi
klidně. Několikrát zopakuj jemný a pomalý nádech a výdech.
Teď si se soucitem řekni: „Všechno skončí, a tak je to přirozené. Mám v rukou to, jak budu žít.“
Znovu se soustřeď na svůj dech. Je pravidelný a lehký. Každý nádech je důkaz, že jsi naživu, že ještě pořád můžeš dýchat. Poslouchej tep svého srdce.
Čím déle setrváváš v meditaci, tím klidnější je tvé srdce. Až se nakonec tep srdce skoro vytratí. A tehdy si uvědom jedno: Takhle všechno začíná i končí… s odbitím srdce.
Pomalu otevři oči a zazub se na sebe a na všechno okolo! Jak krásné je být naživu!