Ediční plán E-knihovny Městské knihovny v Praze podzim / zima 2022

Page 1

ediční plán

PODZIM – ZIMA e-knihovna.cz

2022


Editorial

Milí naši čtenáři, historie se opakuje a opakování je matka moudrosti. Periodicky se zjevují i naše brožurky k edičnímu plánu E-knihovny, v nichž upozorňujeme na to nejzajímavější a z našeho pohledu nejhodnotnější, co bude ke čtení nabídnuto. Ve druhém pololetí tohoto roku sázíme právě na historické zdroje nejen pro poučení, ale koneckonců i pro pobavení a inspiraci k úvahám o světě dnešním. Již staří Řekové a Římané… a již naše „antická knihovnička“ představují dostatečně bohatou a osvěžující studnici trvale platných a podnětných myšlenek. Agamemnón, Oidipús, Élektra, Antigoné, Médeia, Lýsistraté a jejich tvůrci Aischylos, Sofoklés, Eurípidés, Aristofanés dodnes neztratili schopnost strhnout svým příběhem a oslovit z jeviští divadel (či ze stránek knižních vydání) své dnešní „následovníky“. Však problémy člověka, složitosti jeho povahy a záludnosti fungování lidského společenství jsou věčné… Vedle odkazu dramatického ale přinášíme i antickou prózu (např. Zlatého osla Lucia Apuleia), plody antické historiografie a filozofie (Hérodotos, Plútarchos), poezii (Sapfó, Ovidius). Z hloubi dávnověku jsme pak vylovili Gilgameše, epos pokládaný za nejstarší dochované literární dílo, jehož dramatický patos bude patrně souznít s atmosférou naší žhavé současnosti. „Ale proč vlastně tady jeden pro druhého necháváme zprávy, proč si z ruky do ruky předáváme život? Snad proto, že odněkud až sem pořád tiše zaznívá hlas, často nezřetelný, ale slyšitelný, a říká, že bytí není jen sen, který zmizí beze stopy a smyslu, že vysvětlení nás kdesi čeká a s ním i ti, kdo je teď už dávno znají. A že až tam za námi dojdou i naše děti, nebudou nám vyčítat, že jsme je přivolali.“ (H. Bořkovcová: Soukromý rozhovor) Tedy zveme ke čtení… A ejhle, již Vilém Mrštík tušil, odkud působí – předpokládáme, že i na knihomoly – zvláštní přitažlivá síla, a napsal: „Zamířil k Můstku, sám nevěda proč.“ (Santa Lucia) O více než století později je dáno, že dobré e-knihy pro každého se rodí právě na pražském Můstku, kde sídlí naše redakce, a odtud Vás také zdravíme a přejeme pěkné a třebas i překvapivé čtenářské zážitky. Redakce MKP


3

Antická poezie

Sapfó

(mezi 630 a 612 př. n. l. – po roce 600 př. n. l.)

Básnířku Sapfó z ostrova Lesbu v Egejském moři ctili a uznávali již její současníci (např. Plútarchos či Solón), Platón ji nazval „desátou múzou“. Ve svých verších opěvuje lásku a krásu, patřila vůbec k prvním, kdo vyjadřoval své niterné pocity v první osobě. Na Lesbu založila školu pro dívky ze šlechtických rodin, obdivovala dívčí půvab a svým žačkám skládala hold v milostných básních. Při přednesu poezie se doprovázela na lyru a sama sebe nazývala „lyrickou básnířkou“. Z její tvorby se dochovalo pouze málo písní a několik stovek fragmentů, často jen jako citáty v dílech jiných antic­ kých autorů, přesto se stala synonymem pro lásku mezi ženami a její procítěné verše inspirací do dnešních dob. Doporučujeme:

Z písní lásky

Já marně čekala do pozdní půlnoční chvíle, když vycházel měsíc a prsty bělostnými mé pohladil rty, jež polibky tušenými se chvěly, a pohladil ňadra a lokty mé bílé a bledého stříbra mi nasypal do lící, já v úzkosti čekala tebe. Noc plynula svatá, a skryl se vyhaslý měsíc, i Plejady zhasly, a půlnoc přišla a kráčela zšeřelou ložnicí, v níž sama jsem ležela, úzkostným tušením jata: žár ztavil mé údy, jež mrazivou touhou se třásly — a já byla sama! Sama, ó Afrodito, dnes ležeti bude Sapfó, když zapadl měsíc a Plejady pohasly a výkřiky v neznámých záchvěvech sténá zem! A pouze Spánek, jenž k lůžku snad přiletí, užaslý, té noci bude mým jediným milencem… „Co je krásné, je i dobré, a co je dobré, brzy bude i krásné.“


4

Antická poezie

Publius Ovidius Naso (43 př. n. l. – 17 nebo 18 n. l.)

Římský básník Ovidius k nám promlouvá již více než dva ti­síce let, jeho Proměny či Umění milovat se staly potěšením a inspirací pro mnohé umělce následujících generací. On sám v nesmrtelnost svého díla pevně věřil, vždyť v epilogu k Proměnám napsal: „Již jsem dokonal dílo, jež nemůže zničiti oheň, / ocel, ni Jovův hněv, ni věčnost hlodavých věků. / (…) / Po široširém světě, jenž moci je podroben římské, / národ bude mě číst, a nejsou-li předtuchy pěvců / klamné, budu já žít svou pověstí po všechny věky.“ Tak se i stalo. Motivem proměny člověka v rostlinu, zvíře, kámen, hvězdu apod. spojil v celek téměř 250 řeckých a římských bájí, jejichž odkaz žije dodnes v podobě, jakou jim dal on. Doporučujeme:

Proměny

Záhuba Gigantů Aby však vysoký éthér byl ohrožen stejně jak země, Giganti, které prý pojala chuť být na nebi vládci, hory v hromadu snesli a do výše skupili k hvězdám. Tehdáž všemocný Otec svým bleskem roztříštil Olymp, s Ossy pak, ležící vespod, jím dolů Pélion srazil. Vlastní pohřbena stavbou když ležela těla ta strašná, Země, přehojnou krví svých synů zbrocená, zvlhla — tak dí pověst — a v teplou tu krev prý vložila život, aby pak památku svět si uchoval na její syny, lidskou dala jí tvářnost a vzhled. To plémě však také zpupně zhrdalo bohy a lačnělo po krutých vraždách, násilné jsouc: i poznal bys hned, že se zrodili z krve.

„Každá chvíle je tím kratší, čím je šťastnější.“


5

Antická próza

Lucius Apuleius (asi 125–180 n. l.)

Latinský učenec z africké Madaury získal vzdělání v Kartágu a Athénách, působil v Římě jako advokát a později konal dokonce přednáškové turné po tehdy známém světě. Měl co vyprávět; podle svých slov pil plnými doušky „z džbánů“ rozmanitých vědních i uměleckých oborů. S oblibou se také nechával zasvěcovat do tajemných náboženských obřadů, a zájem o magii a astrologii ho přivedl až před soud. Oženil se totiž s bohatou vdovou, jejíž rodina tvrdila, že ji očaroval. Život si zachránil díky svým řečnickým schopnostem; ukázka jeho výřečnosti se dodnes dochovala nejen v jeho Obraně, ale také v Proměnách (Zlatém oslovi), jediném zcela zachovaném starověkém latinském románu.

Zlatý osel čili Proměny

S čarodějnými kejklemi se setkává i Lucius, vypravěč Proměn. Zámožný vzdělaný mladík se vydává do Thesálie, aby zažil dobrodružství; kvůli vlastní neopatrnosti si však užije hlavně v oslí kůži. V domácnosti čarodějnice se namaže kouzelnou mastí, aby mohl létat, místo peří mu ale naroste srst a pro­mění se v osla. Než stihne sníst růži, která by ho vysvobodila, ukradnou ho lupiči, vystřídá řadu majitelů a zažije i vyslechne mnoho příběhů. Motiv proměny v osla, který tvoří rámec románu, převzal autor zřejmě ze starší řecké předlohy a doplnil jej řadou drobnějších povídek, včetně známého vyprávění o lásce Amora a Psýché. Doporučujeme:

„Pryč odtud, nebožátko, pryč co nejdále od mého krbu! Jestliže tě jen trošku ovane můj dech, chytne plamenem tvé nitro, a nikdo neuhasí ten tvůj žár leč já, která znám sladká koření a dovedu stejně rozkošně otáčet hrncem jako otřásat postýlkou!“


6

Antická historie a filozofie

Hérodotos

Z dějin východních národů

„Nikdo přece není tak pošetilý, aby si volil raději válku než mír; neboť v míru pohřbívají synové otce, kdežto za války otcové syny. Ale bohům se asi zlíbilo, aby se tak stalo.“ Některé věci se asi nemění, například záliba lidstva ve vzájemných potyčkách. Mnohé si pamatujeme i po tisíciletích, hlavně zásluhou školní docházky, ale taky díky autorům, kteří nám o nich zanechali zprávy. Řecký historik Hérodotos (asi 484–425 př. n. l.) vylíčil ve svých Dějinách proslulé řecko-perské války a předcházející vývoj perské říše. Nelze sice vždy spoléhat na historickou přesnost jeho výkladů, i dnes ale můžeme ocenit vypravěčské kvality „otce dějepisu“. První část Dějin se soustředí zejména na Orient a jeho „barbary“; ukázky z jejich příběhů nalezne čtenář v předkládaném výboru překladatele Ferdinanda Stiebitze.

Plútarchos

Hovory o lidském štěstí

„Kdo se horší a trápí, že není ‚horský lev, jenž silou se pyšní‘, a současně maltský psík vypiplávaný na klíně bohaté vdovy, je padlý na hlavu.“

Dále vydáme: Hostina sedmi mudrců; Čtyři životopisy; Alexandros a Caesar

Přestože může být dnešní čtenář téměř přehlcen příručkami, jak spokojeně žít, nemusí být na škodu sáhnout po léty ověřené klasice tohoto žánru. Řecký filozof a historik Plútarchos (asi 50–120 n. l.) strčí i po staletích do kapsy lecjakého současného gurua. Hovory o lidském štěstí představují sice jen útlý výbor z rozsáhlého celku Moralií, Plútarchových etických esejí, i tak ale nabízejí cenný vhled do života a myšlení starých Řeků a Římanů, jejichž problémy nám často mohou připadat velmi povědomé.


7

Antické drama

Aischylos Agamemnón

Dále vydáme: Oběť na hrobě; Usmířené Lítice

Konec trojské války. Vojevůdce Agamemnón se vrací domů do Argu, kde na něj čeká jeho žena Klytaiméstra. Vítá jej s otevřenou náručí – a s vražednými úmysly. Tak začíná drama Agamemnón, první část Oresteie, jediné v celku dochované trilogie významného athénského autora Aischyla (asi 525–456 př. n. l), který bývá někdy označován za zakladatele antické tragédie: jako první totiž postavil na jeviště dva herce, a dramatický dialog mohl začít. Dochovalo se sedm jeho her z celkem asi 90; často v nich užíval náměty z mytologie. Jeho postavy se mnohdy ocitají v bezvýchodné situaci, kdy tentýž čin znamená zároveň splnění nezbytné povinnosti i těžké provinění. V druhé části trilogie řeší obtížné dilema Agamemnónův syn Orestés: musí pomstít smrt otce, znamená to ale zabít vlastní matku…

Sofoklés Antigoné

Dále vydáme: Élektra; Král Oidipús; Slídiči

Z mytologických námětů čerpá také druhý z velké trojice athénských tragiků, Sofoklés (asi 496–406 př. n. l.). Tři z jeho sedmi dochovaných dramat se vztahují k oidipov­ skému mýtu; kromě Krále Oidipa a Oidipa na Kolónu je tomu tak i u Antigoné, která zachycuje osudy Oidipových dětí. Jeho rod byl vskutku prokletý: po jeho odchodu z Théb vypukla válka mezi jeho syny Polyneikem a Eteoklem, která vyústila v jejich vzájemné usmrcení. Jejich nástupce a strýc Kreón dá Eteokla jako obhájce vlasti pohřbít, pod trestem smrti ale zakáže pohřbít Polyneika, kterého vnímá jako vlastizrádce. Antigona, sestra obou mrtvých, považuje takové nařízení za porušení božích zákonů, bratra pohřbí, a sama je za to odsouzena…


8

Antické drama

Eurípidés Médeia

„Kéž neprolétla, plujíc v dálnou Kolchidu, loď Argó nikdy jícnem temných Symplégad…“ Tak naříká postava chůvy na začátku tragédie Médeia, v níž nám třetí velký athénský autor tragédií Eurípidés (asi 480–406 př. n. l.) vyjevuje další osudy hrdinů báje o Argonautech. Iásón si z Kolchidy dovezl nejen zlaté rouno, ale také kouzelnici Médeiu. Jejich happy end je jen zdánlivý; po nedlouhé době chce Iáson Médeiu opustit, aby se mohl oženit s dcerou korintského krále Glaukou. Taková zrada však Médeiu dožene k zoufalství a k zločinu: zabije Glauku a také své a Iásónovy děti. Je ale Médeia ztělesněním zla? Eurípidés v její postavě vykreslil dramatický konflikt mezi matkou a zrazenou ženou, která se vraždy dopouští v bezvýchodné situaci; podle některých badatelů zobrazuje Médeia protest proti bezprávnému postavení ženy v athénské společnosti.

Aristofanés Lýsistraté

Dále vydáme: Acharňané; Mír; Ptáci; Jezdci; Žáby; Plutos

Válka je v plném proudu a ženy toho mají dost. Athéňanka Lýsistraté proto spolu se ženami z ostatních měst vyhlásí stávku, kvůli které mužům bojování dost zhořkne: dokud se budou spolu bít na bitevním poli, nedočkají se sladkého milostného zápolení doma v posteli (ani nikde jinde). I ženy ale stojí takové odříkání značné úsilí… Antická komedie je vedle své vážnější sestry tragédie někdy trochu opomíjenou popelkou. Přitom i staří Řekové se rádi občas zasmáli – a velmi rádi měli lascivní žerty, však také komedie vzešla z oslav boha Dionýsa. Nesloužila ale jen jako laciná zábava, často odkazovala na aktuální dění a problémy. Například Aristofanés (asi 445–386 př. n. l.) se v několika svých hrách odvážil kriticky zakousnout i do takového sousta, jako byla peloponéská válka – třeba právě v Lýsistraté. Ta patří dodnes k Aristofanovým nejhranějším kusům.


9

Drama

Henrik Ibsen

Paní z námoří (= Paní z moře) (1888)

Dále vydáme: Strašidla (= Přízraky); Stavitel Solness; Heda Gablerová; Opory společnosti

Norský dramatik H. Ibsen (1828–1906) napsal 26 her a je po W. Shakespearovi nejčastěji inscenovaným světovým autorem. Do češtiny bylo drama poprvé přeloženo v roce 1906 J. Kvapilem, který v předmluvě k němu říká: „Tuto hru napsal šedesátiletý Ibsen roku 1888. (…) Ve věku, kdy jiní básníci umírají nebo umlkají, počal být Ibsen teprve dnešním Ibsenem.“ Hlavní hrdinka Elida zobrazuje „už nejen ženu v jejích snech a touhách, ale samu přírodu, veliké a divé, záhadné a nekonečné, děsivé a neodolatelné moře! Tady jsou už Ibsenovy osoby chvílemi sám symbol, jenž ostatně neopouštěl tvorby básníkovy skoro nikdy…“ Hrdinka musí volit mezi láskou a manželstvím, mezi svo­ bodou a poslušností. V tomto boji vítězí až v okamžiku, kdy dostává možnost svobodné volby. Hra bývá dodnes často uváděna i v českých divadlech.

Jaroslav Kvapil

Princezna Pampeliška (1897)

Život J. Kvapila (1868–1950) je neodmyslitelně spjat s divadlem, svůj talent v něm uplatnil jako režisér, dramaturg, překladatel, autor a libretista, mimo jiné napsal libreto k Dvořákově Rusalce. Dlouhá léta působil v Národním divadle a Divadle na Vinohradech, na scénu uváděl milovaného Shakespeara, Ibsena a řadu světových dramatiků, dával však velký prostor i českým autorům. V Národním divadle režíroval ve spolupráci s Jakubem Seifertem také vlastní baladickou pohádku Princezna Pampeliška, v níž Pampelišku hrála jeho žena Hana Kvapilová. Hra má tři dějství s výmluvnými názvy: Jak Pampeliška chudému králi utekla a jak ji Honza našel, Jak Pampeliška byla s Honzou vězněna a jak oba vyvázli a Jak Pampeliška Honzovi odkvétala a jak mu odkvetla.


10

Poezie

Svatava Antošová (* 1957)

Básnířka, prozaička a novinářka Svatava Antošová patří k nepřehlédnutelným postavám české kulturní scény. Své první básně vydávala od konce 70. let minulého století v samizdatu, od roku 1990 publikuje veřejně. Otevřeně se hlásí k lesbické orientaci a svými verši rebelsky šokuje a provokuje, zároveň však obohacuje čtenáře, neboť svou upřímnou zpovědí posouvá hranice vnímání lidské existence. Jako lesbická aktivistka se často k dané otázce vyjadřuje: „Lesbismus je především o odvaze žít podle toho, jak uvnitř sebe cítím. Lesbismus nestojí na nenávisti k mužům, ale na lásce k ženám. Lesba – feministka ho chápe jako politikum, lesba – filozofka ho prohlašuje za svůj světonázor, lesba – umělkyně v něm hledá radost a inspiraci, a pro tzv. kryptolesbu představuje strom se zakázaným ovocem.“

Ta ženská musí být opilá! (1990)

Doporučujeme:

Po několika měsících (…)

Budeme se učit žít pohromadě na pozadí scén z apokalypsy jíst placky pečené na slunci a pít vodu ze starozákonních studní krmit šakaly svým bezbřehým humanismem dělit se s hady o nocleh Budeme hledat lásku a když nám vykvete zahrabeme ji do písku jako nějakou páchnoucí mrtvolu Stanou se z nás tlustí brouci bílé antické zříceniny sépie vzepjaté bezmocně nad vidinami ráje „Vizi budoucnosti pro sebe vidí v tom, aby za každých okolností zůstala sama sebou, ať už jsou okolní vlivy jakékoliv. Klade důraz na individualitu, třebaže si je vědoma, že právě tento způsob života může být mnohem náročnější. Za velmi důležité pak pro sebe spatřuje zachování vnitřní svobody.“ (Pavel Kovář, Impulsy Teplicka 10/99)

Dále vydáme: Říkají mi poezie; Tórana; Ještě mě nezabíjej! a další


11

Poezie

Vít Kremlička (* 1962)

Básník, hudebník, spisovatel a literární publicista Vít Kremlička začínal podobně jako řada jeho vrstevníků v undergroundu a publikoval v samizdatu. Nezávislé uvažování a tvorba byly v minulém režimu odměňovány pozorností StB, nemožností studovat a získat kvalitní zaměstnání. Po sametovém převratu začal veřejně publikovat, jeho novela Lodní deník získala v roce 1991 Cenu Jiřího Ortena. Ale svobodný duch stojí vždy trochu mimo mainstreamovou společnost, sám Kremlička říká: „Umělcův kalendář nemá co společného s kalendářem občanským, církevním či jakým, natož s revolucemi všeho druhu. Sám umělec duchovně inspirovaný jest svým kalendářem a revolucí! Umělecké dílo vzniká v skrytu, v intimitě ducha, v osobních konfliktech a kontemplacích, mimo kvas mas a ryčení davu.“ Je čestným členem PEN klubu.

Země Noc (2006)

Doporučujeme:

Mornin’

Nádherně jsem se zmrskal vínem, vzpomínám na dánský sledě naložený v medě Stále trvají nálety, potom jsem se napil vína u řeky, zhluboka, seděl jsem tam celé odpoledne, až do podvečera v noci nad Petrovem láhev celou vytáhnul jsem, vzácný Jenda chodec a mě, šílenec, ještě na mrazy vzpomínám v ulici Opuštěné, odkud jsem k tobě celé jaro kráčel a v srdci mi tálo „Skládám poezii v chůzi, abych realizoval stopy. Poezie je nejskromnější umění, stačí jí paměť a dovednost písma. Je nejotužilejší.“

Dále vydáme: Cizrna; Zemský povídky; Prozatím; Amazonia a další


12

Poezie

Ewald Murrer (* 1964)

Synové slavných otců často sahají po autorském pseudony­ mu, aby si vydobyli vavříny cti a slávy vlastní zásluhou. Michal Wernisch, syn Ivana Wernische, získal v roce 2020 pod jménem Ewald Murrer cenu Magnesia Litera za sbírku Noční četba a svou tvorbou oslovuje mnoho dospělých i dětských čtenářů (letošní nominace na Zlatou stuhu za poezii pro děti Zprávy tajnou řečí). Jeho první básně vycházely v 80. letech 20. století v samizdatu, oficiálně vydáván začal být až v 90. letech a poezii i prózu publikuje s přestávkami dodnes. Své facebookové stránky má uvozeny varováním: „Vstoupíš-li na ta místa, čeká tě strašlivý osud snivce a bolestína. Nevcházej do těch míst – jak prosté.“ Ale vstoupit do básníkova světa za riziko stojí.

Nouzové zastavení času (2007) Daleká zem

Doporučujeme:

Daleko, tak daleko, že tam ještě nikdo nikdy nebyl, je země, kde lidé mají duhové oči. A je tam strom prý trochu jako smrk, a ten je kolotoč. Ptáci se na něm vozí celé dny, donekonečna. Je to daleko, ještě nikdo tam nebyl. Jenom já.

„Pro mě poezie existovala a stále existuje mimo jakoukoli politiku. Poezie pro mě jsou snové krajiny a jiné stavy vědomí. Já jsem vlastně vždycky byl trochu mimo a nikdo nevěděl, kam mě zařadit.“ Dále vydáme: Mlha za zdí; Situace; Sny na konci noci; Vyznamenání za prohranou válku


13

Poezie

Lewis Carroll (1832–1898)

Jméno matematika, logika, anglikánského diákona, fotografa a učence Charlese Lutwidge Dodgsona by dnes patrně znala jen hrstka odborníků, avšak spisovatelův pseudonym Lewis Carroll zná díky Alence v říši divů a za zrcadlem bezmála každý. Není divu, pocit nesrozumitelnosti světa je nadčasový. Ještě větší hravost a neuchopitelnost vložil autor do Lovení Snárka, díla po Alence nejznámějšího a do češtiny přeloženého Václavem Z. J. Pinkavou. Předkládáme čtenářům druhou verzi Pinkavova (pře)překladu z roku 2021, včetně doslovu, v němž poodkrývá úskalí, která mu práce přinesla. Při čtení veršů se opět ocitáme v Carrollově fantaskním světě, tak bláznivém, a přece podobném našemu. Lovci Snárka nejsou jen prapodivná parta podivínů ženoucích se naslepo za jakýmsi přeludem, je to dost možná každý z nás.

Lovení Snárka (1876)

„Řekl mi v uši,“ spěl muž s myší duší, „ryzí Snárk problémem není: vybereš polohu — zeleně oblohu, poslouží i k posvícení.

Doporučujeme:

Hledej jej s náprstky — dbale a snažně; s vidličkami naň smíš doufat; s akcií drah ohroz život mu vážně; mydlit si úsměv zkus troufat —“ („Přesně tak, moje řeč,“ Zvonař vpad, vsadil poznámku v závorce, svoji, „takto odjakživa každý mi radil: Snárkolov za pokus stojí!“) „Snark se anglickému uchu zdá být kombinací živočichů po­ zemních, vodních i vzdušných: snake (had), shark (žralok), stork (čáp). Jsou tu i aluze abstraktnějších pojmů: stark (strohý, holý, pustý), snarl (zavrčení), smirk (úšklebek). Navíc má určitou jiskru (spark). Řecky je sark maso. Jsou tu i konotace námořní, britské souostroví Sark v průlivu La Manche a slavný klipr z roku 1869 Cutty Sark (krátká kamizola) – název odvozený od postavy divoženky z povídky Roberta Burnse, která se dostala přes vodu tak, že se chytila koňského ocasu.“ (Václav Z. J. Pinkava)

Již jsme vydali: Alenka v kraji divů a za zrcadlem


14

Epos

Gilgameš (2. tis. př. n. l.)

Epos o Gilgamešovi se zrodil na počátku 2. tis. př. n. l. v Ba­byloně, jeho kanonické novoasyrské vydání pochází ze 7. stol. př. n. l. Tato nejstarší dochovaná slovesná památka lidstva vstoupila do české literatury nejprve prostřed­nictvím Ferdinanda Stiebitze, který ji volně zpracoval z německých pramenů, a tuto podobu přinášíme. Českému čtenáři epos přiblížil také orientalista profesor Lubor Matouš, který o něm říká: „Epos o Gilgamešovi je svou základní myšlenkou hledáním odpovědi na otázku o věčném životě, výrazem mezopotamské kultury a je právem charakterizován jako babylonský národní epos, protože jeho hrdina, urucký král Gilgameš, ztělesňuje ve své osobě ideál babylonského člověka.“ Epos inspiroval Bohuslava Martinů k napsání oratoria The epic of Gilgamish zpívaného v angličtině.

Gilgameš

On viděl vše, co je v oboru země, on poznal vše, on věděl všechno, prohlédal všechno, i to nejtemnější, byl nadán moudrostí, znalostí věcí, co schováno, viděl, co zakryto, odhalil; přinesl zvěsti z doby před potopou; vykonal dalekou pouť, až se znavil a zemdlel. Všechny své trudy pak zapsal na kamennou desku. (Podle Ferdinanda Stiebitze) Toho, jenž hlubiny zřel až k hranici země, jenž poznal všechna moře, opěvat chci. Vše viděl a prozkoumal rovnou měrou, byl nadán moudrostí a znalostí všech věcí. On tajemství zřel, odhalil skryté a zvěst přinesl o tom, co před potopou bylo. Dalekou cestu šel, až únavou padl a zesmutněl a všechny útrapy vryl v kamennou stélu. (Podle Lubora Matouše)

„Tato báseň, která vznikla dávno před řeckou Iliadou a Odys­ seou, je bezesporu nejstarším eposem světové literatury. V orientálním předhelénském světě nemá obdoby – ani Egypťané, ani Chetité nezanechali skladby, která by se s ním mohla měřit svou hloubkou a krásou.“ (Lubor Matouš)

Doporučujeme:


15

Francouzská literatura

Alfred de Musset (1810–1857)

Francouzský představitel romantismu byl obklopen spi­sovateli: literárně byl činný otec i bratr, snad působil i dědečkův literárně orientovaný duch, z tohoto klanu však Alfred dosáhl největší proslulosti. V mladém věku se octl v kruhu romantiků, vedeném Hugem, a jistě jím byl ovlivněn, ačkoliv se později sám od něj proklamativně distancoval a v díle i životě zůstával svůj, povznesený nad ismy, bohém tělem i duší. Osudová láska a zklamání, prožité s George Sandovou, ho poznamenaly navždy, a tak tento nadaný dramatik, básník a romanopisec zemřel „na prohýřený život“, je však čten a divadelními fanoušky oblíben dodnes.

Zpověď dítěte svého věku (1836)

Rozsáhlý román již svým názvem napovídá, co může čtenář čekat. Autobiografické ztvárnění životního naladění generace přelomu století, pocity zmatení, nejistoty, rozervanosti, zklamání. Romantický hrdina, do něhož se Musset jakoby převtělil, bojuje se zklamáním v lásce, a jak už to v mladém věku bývá, necítí se vítězem a postupně se ztrácí v bezvýchodném kruhu snah se z kruhu vymanit. Chcete-li své myšlenky rozmělnit na prach a z něj zpátky hníst rozbolavělou duši, jste zváni k četbě, máte-li náladu se duchaplně pobavit, vzhůru do divadla, kde zrovna tvrdí, že S láskou nejsou žádné žerty (nebo Se srdcem divno hrát) – poznáte dvě tváře jednoho umělce. Doporučujeme:

„Zůstanou-li má slova bez povšimnutí, přece z nich budu mít ten užitek, že se sám lépe vyléčím a podoben lišce chycené do želez uhryžu si přiskřípnutý běh.“


16

Americká literatura

O. Henry (1862–1910)

Život amerického povídkáře Williama Sydneyho Portera, známého pod pseudonymem O. Henry, byl pestrý a nepostrádal patrně zábavu ani překvapivé zvraty. Dle všeho byl autor veselá kopa, vyhledávaný společník a také bystrý a pilný pozorovatel života, s nímž vedl svůj boj. Brzká ztráta maminky, stonavé mládí, ztráta dítěte, churavějící manželka i finanční těžkosti byly korunovány uvězněním za zpronevěru a koneckonců i pádem do alkoholismu a předčasným úmrtím. To vše se odrazilo v jeho psaní, které symbolicky hodnotí založení literární Ceny O. Henryho, udělované každoročně od roku 1919 dvacítce nejlepších povídek z amerických magazínů.

Gentlemani i podfukáři

Stovky O. Henryho povídek po časopiseckých pre­ miérách vycházely v různých uspořádáních a vždy na nich čtenáři oceňovali především vtip, zábavné zápletky, originální postřehy ze života a kuriózní figur­ky vyhmátnuté z amerického obyvatelstva přelomu století. Jejich tvůrce psal náruživě a vedle svého vý­tvarného i hudebního nadání projevil nesporně též talent literární, přičemž jazyková originalita potrápila posléze nejednoho překladatele. I léta strávená ve vězení propsal a zúročil všechno, co zažil, odposlouchal a postřehl při své pouti životem, bary, povoláními a Amerikou. Doporučujeme:

„Mají způsoby drsný, ale ne­zdvořilý, a ačkoliv jejich vystupování je hlučný a nevybroušený, skrývá se pod ním značná dávka nevycválanosti a neomalenosti.“ (Poctivost v umění) Dále vydáme: Ze země hvězd, pruhů a dobrodruhů; Milování a švindlování v Americe


17

Americká literatura

Roark Bradford (1896–1948)

Pojítkem s autorem představeným na předcházející straně je cena pojmenovaná po O. Henrym a udělovaná nejzajímavějším krátkým literárním útvarům. Americký novinář a prozaik Roark Whitney Wickliffe Brad­ford ji získal za povídku Dítě boží (1927). Světové obliby však dosáhly až jeho parodické biblické příběhy Černošský Pán Bůh a páni Izraeliti a Starej zákon a proroci. V nich, jako i v ostatních dílech, se odrážela životní zkušenost farmářského synka z Tennessee, do jehož světa Afroameričané přirozeně zapadali, a to patrně nejen jako pracovní síla. Co se mu vetřelo pod kůži, byť bílou, přetavil tak v pozoruhodné svědectví o černošském naturelu (a také v překladatelskou výzvu k souboji s černošským dialektem).

Černošský Pán Bůh a páni Izraeliti (1928)

„Psáno jest, že Bůh stvořil člověka k obrazu svému; podle biblických příběhů v přetlumočení amerických černochů (…) by se však zdálo, že tomu bylo spíše naopak,“ míní L. Dorůžka a J. Škvorecký v doslovu k jednomu z vydání půvabného originálního převyprávění Knihy knih. A vskutku, s humorem líčené osudy biblických postav jsou spíše obrázkem obyčejných všedních starostí v Americe 20. století a více než náboženská úcta v nich panuje každodenní zkušenost černošských obyvatel té doby. Autorský přístup k tématu svým způsobem dále rozvíjí „překlad“ Josefa Macha (1883–1951), z dnešního pohledu přesněji „převyprávění“. Doporučujeme:

„Well, když lidé zpustli tak, že Hospodin je ne­mohl ani vystát, rozhodl se, že pošle na zem potopu světa a utopí to všechno kromě Noema.“

Dále vydáme: Starej zákon a proroci


18

Psychologická próza

Božena Benešová (1873–1936)

Napůl moravská, napůl česká, napůl básnířka, napůl prozaička. Avšak naplno přemýšlivá, emancipovaná žena, jejíž životní směřování významně usměrnilo přátelství s R. Svobodovou a pražským okruhem kulturních osobností kolem ní (Šalda, Machar). Moravské kořeny prozrazuje především její básnická tvorba, kterou však dobová kritika nepřijala příznivě, a tak se Benešová více věnovala próze a vytvořila mj. rozsáhlý román Člověk (1919), trilogii z doby 1. světové války a řadu drobných psychologických obrazů lidských osudů v zkouškách historických a společenských nástrah.

Don Pablo, don Pedro a Věra Lukášová (1936)

„Ó Věro, nešťastná dcero nešťastné matky, co z tebe bude?“ Odpověď se rozprostírá za poslední stránkou asi nejznámější novely B. Benešové s typicky dívčí hrdinkou. Dílko vyšlo posmrtně, autorka jej psala už nemocná za pomoci svých mladých přítelkyň, které získala prací v dívčí organizaci YWCA. Vcelku jednoduchý příběh z pomezí dětství a dospělosti zaujme ještě dnes psychologicky věrným a intenzivním vykreslením vnitřního světa dospívající dívenky a chlapce, jejichž křehký vztah posiluje srážka s realitou dospělosti. Přesvědčivost postav a dramatičnost děje na malé časové i místní ploše si přirozeně řekly též o filmové a dramatické zpracování (E. F. Burian). Doporučujeme:

„Ty tvoje verše, babičko, přece jen nejsou docela pravdivé. Já věřím v přátelství bez klamu vzápětí. To jenom stáří…“

Dále vydáme: Člověk; Rouhači a oblouzení; Myšky


19

Psychologická próza

Hana Bořkovcová (1927–2009)

Další z českých spisovatelek, které se přirozeně ve své tvorbě soustředily na zobrazení dětského, zejména dívčího prožívání. Toto téma, byť jí vyneslo čtenářskou oblibu, mezinárodní ohlas a literární ocenění určená dílům pro děti a mládež, však možná jen odsouvalo hlubší zpracování vlastní zkušenosti „přeživší holokaust“. Od vstupu na literární scénu v roce 1971 prošla tak cestu od povídek přes romány, především o kritických momentech dospívání, až k memoárům. Posmrtně byly vydány její zápisky a vzpomínky z Terezína a Osvětimi.

Soukromý rozhovor (2004)

Nejde o to, že bychom nechtěli doporučit k četbě Bořkovcové psychologické romány s mladými hrdiny, z nichž asi nejznámější dílo Cizí holka (1977) bylo také zfilmováno a přiřadilo se k ostatním knihám s ožehavými tématy dětské kriminality či alkoholismu. Byli bychom však rádi, kdyby čtenáři cestu k autorce objevili skrze její vlastní obsáhlou zpověď. Náročný (na psaní i čtení) vnitřní rozhovor odráží zkoumání sebe samé, zvolna posouvá čas tam a zpátky a odkrývá mnohé, co nebylo vyřčeno v předcházející tvorbě. Dále pak lze pokračovat tím, Co zůstalo v kroužkovém bloku a vydala rodina z pozůstalosti spisovatelky. Doporučujeme:

„Protože to, co bylo, trvá.“

Dále vydáme: Světýlka; My tři cvoci; Vzteklouni; Cizí holka; Cesta kolem světa za osmdesát let; Stan, do kterého prší; Jdi pryč; Zakázané holky; Co zůstalo v kroužkovém bloku


20

Praha vábivá

Jakub Arbes

Poslední dnové lidstva (1895)

Dále vydáme: Ďábel na skřipci; Sivooký démon; Satiry a rozmarné hříčky aj. Již jsme vydali: Knihy novel a povídek; Romaneta; Zborcené harfy tón

Do ztemnělých pražských uliček nás zve – významná osobnost 2. pol. 19. století spjatá s Prahou životem i literární a žurnalistickou tvorbou. J. Arbes (1840–1914) pocházel z chudé smíchovské rodiny a v podobné vlastní pak na Smíchově i zemřel. Smíchov v té době součástí Prahy nebyl, přesto se stala kulisou především Arbesových romanet. Jeho novinářské působení souzní se sociálněkritickým laděním jeho próz uměleckých, které na první pohled jsou fantastickými příběhy kolem podivuhodných postav, na pohled bedlivější odkrývají dobové společenské problémy. Takové je i obsáhlejší romaneto Poslední dnové lidstva. Děj se odvíjí jako téměř detektivní pátrání a sleduje úděl psychicky nemocné ženy a snahu ji zachránit. „Zpovědnice se zataženou, temně zelenou záclonou nalézala se v plném světle vnikajícím okny na západě a na prkénku nad dvířky byla vidět zpod záclony vyčnívající – ruka lidská.“ Cesta od pozorovaného detailu k vyústění díla je však dlouhá, plná odboček, popisů a úvah – pravé čtení na dlouhé zimní večery.

Vilém Mrštík Santa Lucia

Dále vydáme: Bestia triumphans Již jsme vydali: Maryša

(1893)

Bratři Mrštíkové pocházeli z Českomoravské vrchoviny a rodný kraj se obtiskl do jejich literární tvorby, zčásti spo­ lečné, z níž vyniká dodnes hrané drama Maryša (1894) a „kronika moravské dědiny“ Rok na vsi (1904). Mladšího Viléma (1863–1912) však studium přivedlo do Prahy a ta se na přechodnou dobu stala jeho domovem i múzou. Pohltil ho kulturní klokot velkého města a on se připojil k České moderně, překládal ruské a francouzské realisty a zapojil se do společenského kvasu. To nestačilo, aby se cítil uznávaný a naplněný. Zhoršení psychických problémů ho přimělo vrátit se do rodného kraje, i když ani ten ho natrvalo neukonejšil. Inspirován Prahou byl Mrštík k románu Santa Lucia. V něm uložil rozpolcenost citů mladého hrdiny, jak v lásce, tak ve vztahu k městu, jež ho vábilo a ničilo zároveň, obdobně jako spisovatele samého.


21

Z širého kraje

Karel Klostermann

V srdci šumavských hvozdů

Již jsme vydali: V ráji šumavském; Ze světa lesních samot

(1896)

Jedno z nejznámějších děl Karla Faustina Klostermanna (1848 až 1923) by mohlo nést titul „V srdci šumavské hvozdy“ a vystihlo by tak autorův vztah k tomuto kraji. Ačkoliv pocházel z rodiny německé orientace, hlásil se k češství a literárně tvořil převážně v češtině, což mu v jeho době přinášelo rozporuplné přijetí. Svými prózami přese vše soustavně vyjadřoval okouzlení a věčnou inspiraci přívětivě nevlídným a drsně objímajícím lesnatým krajem v česko-bavorském pomezí. Pro jeho přírodu a svérázné obyvatele vzplál a hořel při svých prázdninových pobytech v mládí a dále pak prakticky po celý život, kdy působil jako profesor jazyků. Jeho povídky a romány (např. V ráji šumavském, Skláři, Mlhy na Blatech) v šumavské kulise odrážejí citové zaujetí pro život v tamních podmínkách a pro dnešek věrně zobrazují lidské charaktery a společenské poměry. K seznámení s tímto typickým představitelem české realistické venkovské prózy zveme jeho významným povídkovým souborem.

Karel Václav Rais Pantáta Bezoušek (1897)

Dále vydáme: Kalibův zločin Již jsme vydali: Zapadlí vlastenci

Dvojstranu cestující s českými literárními klasiky z Prahy do krásných krajů naší země uzavírá další z představitelů tzv. ven­kovské prózy K. V. Rais (1859–1926). Zve nás do rodného Podkrkonoší, kde se odehrává většina jeho děl. Jako učitel se zprvu vyrovnával se svým povoláním epigramy a humoris­tickými črtami, za důležité ale pokládal výchovné verše pro dětské čtenáře. Těžiště jeho tvorby pak tvoří povídky a romány z Podkrkonoší a Českomoravské vysočiny. Zajímaly ho především vztahy v rodině. To je i námět románu Kalibův zločin (1895), obrazu tragických konců rodinného rozvratu. Na druhém pólu jeho díla jsou idyly ze života prostých venkovanů, jako obrozenecky naladění Zapadlí vlastenci (1893) nebo Pantáta Bezoušek, který konfrontuje vesnický a městský životní styl. Hrdina zakořeněný v rodné vsi se dokáže sžít s Pražany a i to mohl autor vyprávět na základě vlastních zkušeností, kdy ho do metropole dovedla touha po kulturním a společenském ruchu.


22

Překvapení na závěr?

Arnošt Czech z Czechenherzu – Babylonská věž

Zatímco tento náš výběr z edičního plánu uzavíráme, otevíráme dokořán jakýsi literární kabinet kuriozit, aniž bychom tím chtěli jmenované autory jakkoli hodnotit. „Nezáleží na tom, jak se jmenoval, nýbrž záleží na tom, jak žil a co vykonal,“ píše se hned na první stránce zajímavé sci-fi Babylonská věž (1944) stejně tak zajímavého A. Czecha z Czechenherzu (1878–1951). Zmíněný titul chce být utopií pranýřující sociální problémy své doby a shromažďující k tomu arzenál filozofických, literárněvědných a indologických myšlenek. Autor se věnoval literatuře ve všech podobách, k tomu amatérsky indickému duchovnímu bohatství včetně sanskrtu, parapsychologii a metafyzice.

Benjamin Klička – Divoška Jaja

Pseudonymy často skryjí rodinný kontext, který by autora stavěl do nového světla. B. Klička (1897–1943) upozadil proslulou lékárnu svého otce U Černého orla, která na pražské Malé Straně funguje dodnes. Současně se odlišil od svého bratra Jaroslava, významného moderního architekta, jehož jméno nese galerie v komplexu jím rekonstruované Betlémské kaple. Sám Klička se stal lékařem a literární tvorbu pojal jako léčebný prostředek na neduhy duše a společnosti. Lyrik poezií i prózou vnášel do psaní lidskost, útěšnost, naději, to např. v próze Divoška Jaja (1925), ve své době oblíbeném příběhu s exotickou hrdinkou konfrontovanou s moderní realitou, v sociálním románu Brody a v dalších psychologicky laděných dílech.

Vratislav Václav Tomek – Ze života českých poustevníků

Byli dva V. V. Tomkové, oba právníci a se zájmem o historii. Václav Vladivoj (1818–1905) proslul Dějepisem města Prahy a stal se uznávanou autoritou českého dějepisectví. Vratislav Václav (1868–1933) sledoval spíše linii popularizující, chtěl přiblížit dějiny čtivou formou. Takto sestavil Pražské židovské pověsti a legendy (1932), soubory bájí šumavských, svatováclavských, o českých hradech a též Ze života českých poustevníků (1918) i jiné. Leccos dalšího z jeho literární tvorby se zdá neobvyklé, třeba realistické verše Portréty chirurgů, největší kuriozitou je však připisování jeho děl jeho částečnému jmenovci, čímž čtenáře zdárně matou nakladatelé i bibliografové.


Dále vydáme

23

•• ALKIFRÓN • Hetéry a jejich svět •• BIEBL Konstantin • Věrný hlas; Zlom; Zloděj z Bagdadu; Zlatými řetězy; Nebe peklo ráj; Zrcadlo noci; Bez obav •• BLATNÝ Lev • Regulace; Vítr v ohradě •• BONN Hanuš • Dozpěv •• CÁMARA Felix Achilles de la • Čarodějovy pohádky; Dívka v modrém; Královské potěšení Isis •• DÉMOSTHENÉS • Poslední zápas Řeků o svobodu •• FOERSTER Josef Bohuslav • Poutník •• MAHEN Jiří • Nejlepší dobrodružství; Díže •• MACH Josef • Anekdoty o umělcích a lidech od pera •• MARIA Jaroslav • Zdenka Braunerová •• MEDEK Rudolf • Plukovník Švec •• MEYRINK Gustav • Dvě povídky •• SCHULZ Karel • Dáma u vodotrysku; Peníz z noclehárny; Prsten královnin •• SUMÍN Jiří • Potomstvo •• THÚKYDIDÉS • Perikleova řeč nad padlými •• VÁCLAVEK Bedřich • Od umění k tvorbě; Tvorbou k realitě •• VILLIERS DE L’ISLE-ADAM Auguste de • Kruté povídky •• — Antické povídky •• — Legendy o nevěstkách světicích •• — Nové antické povídky ••


Jak stáhnout e-knihu E-knihy vybírejte na stránce e-knihovna.cz •

Najdete na ní také žánrové a tematické výběry (např. dramata, soubor školní četby a další).

Přehled všech dostupných e-knih se otevře po kliknutí na odkaz VŠECHNY E-KNIHY (zcela nahoře) či VÍCE (na stejném řádku zcela vpravo).

Při výběru vám může pomoci filtr UPŘESNIT HLEDÁNÍ.

Podrobnosti o vybraném titulu naleznete po kliknutí na obálku knihy.

Kliknutím na tlačítko ZÍSKAT u vybraného titulu zobrazíte nabídku formátů ke stažení nebo k prohlížení on-line.

Zvolte vhodný formát pro vaše zařízení: PDF na monitory, EPUB pro čtečky, tablety a telefony, PRC pro čtečky Kindle.

www.e-knihovna.cz

BOOKPORT Nové rozšíření nabídky e-knih zdarma. On-line přístup k výběru beletristických i populárně-naučných titulů na platformě BOOKPORT, které MKP předplatila pro své stávající i nově registrované čtenáře. Podrobný návod na on-line registraci čtenáře MKP a na využití nabídky BOOKPORT najdete na webu MKP.