Přicházíme v míru

Novรก galerie

Martin Mainer © 2016 Nová galerie © 2016

Krajina s řekou, 2015 – 16, kombinovaná technika, plátno, 80 × 150 cm

m o C We

n i e

n

e c a Pe

Buddha I., 2015 - 16, kombinovaná technika, v. 135 × 185 × 105 cm

> 10

Buddha II., 2015 - 16, kombinovaná technika, v. 130 × 160 × 136 cm

11 <

> 12

Buddha II., 2015 - 16, kombinovaná technika, v. 130 × 160 × 136 cm

13 <

> 16

17 <

Modro, 2015, kombinovaná technika, 30 × 30 × 20 cm

> 18

Setkání IV., 2015 - 16, kombinovaná technika, 26 × 30 cm

19 <

Část vesmíru, 2015, kombinovaná technika, 40 × 60 cm

> 22

Setkání V., 2015 - 16, kombinovaná technika, 35 × 35 cm

23 <

> 24

Oráculumkulum, 2015, kombinovaná technika, 60 × 30 × 20 cm

25 <

Účes, 2015 - 16, kombinovaná technika, v. 130 cm × 40 × 40 cm

> 26

27 <

StarĂ˝ telefon II., 2015, kombinovanĂĄ technika

> 28

29 <

StarĂ˝ telefon I., 2015, kombinovanĂĄ technika

> 32

33 <

StarĂ˝ telefon III., 2015, kombinovanĂĄ technika

> 34

Blues, 2015 - 16, kombinovanรก technika, 27 ร 37 cm

> 38

Úplněk, 2015, kombinovaná technika, průměr 20 cm

39 <

Kruh, 2015, kombinovaná technika, průměr 85 cm

> 40

Akvarel, 2015, kombinovanรก technika, 90 ร 105 cm

41 <

Setkání I., 2015 - 16, kombinovaná technika, 20 × 30 cm

> 42

Příčiny a následky, 1999 – 2016, 55 × 65 cm

43 <

Čínský kruh, 2015, kombinovaná technika, 53 × 62 cm

Humanitární bombarďák, 2015 - 16, kombinovaná technika, 93 × 60 × 35 cm

> 46

Krajina s návštěvníky, 2015 - 16, kombinovaná technika, 48 × 64 cm

> 48

49 <

Předkové, 2015, kombinovaná technika, 60 × 80 cm

> 50

„Co to je“, 2015, kombinovaná technika, 60 × 60 cm

51 <

Zastavený pohyb, 2015 - 16, kombinovaná technika, 41 × 52 cm

> 52

Pohyb, 2015 - 16, kombinovanรก technika, 50 ร 54 cm

53 <

> 54

55 <

Paleta I., 2015 - 16, kombinovanรก technika, 20 ร 30 cm

> 56

57 <

Špachtle, 2015, kombinovaná technika, 15 × 25 cm

Dress Code, 2015 - 16, kombinovaná technika, v. 170 × 60 × 70 cm

> 58

> 60

61 <

Všichni spolu, 2016, kombinovaná technika, 50 × 50 × 50 cm

> 64

Větev II., 2015, kombinovaná technika, 40 × 87 × 9 cm

65 <

Větev I., 2015, kombinovaná technika, 35 × 99 × 91 cm

> 66

Bojovníci, 2015 - 16, kombinovaná technika

67 <

Bouře s ptáky, 1992 - 2015, kombinovaná technika, 160 × 120 cm

> 70

Kus stromu, 2015, kombinovanĂĄ technika, 27 Ă&#x2014; 37 cm

71 <

Kolem jezera, 2015, kombinovanĂĄ technika, 27 Ă&#x2014; 37 cm

> 72

Lampička, 2016, kombinovaná technika, v. 105 cm × 43 × 43 cm

75 <

Talíř III., 2015, kombinovaná technika, 25 cm

> 78

Talíř II., 2016, kombinovaná technika, 25 cm

79 <

Talíř I., 2016, kombinovaná technika, 25 cm

Andělé, 2015, kombinovaná technika, v. 120 × 40 × 40 cm

> 82

83 <

> 84

85 <

Ladyboy, 2015 - 16, kombinovaná technika, v. 105 × 40 × 40 cm Na molu, 2015 - 16, kombinovaná technika, v. 150 × 40 × 40 cm Účes, 2015 - 16, kombinovaná technika, v. 130 cm × 40 × 40 cm

87 <

Na molu, 2015 - 16, kombinovaná technika, v. 150 × 40 × 40 cm

> 88

89 <

Svatรก rodina, 2015, kombinovanรก technika, 60 ร 70 cm

> 90

Město, 2015, kombinovaná technika, 30 × 42 cm

91 <

Kytice, 2015, kombinovanรก technika, 30 ร 50 cm

Bytost, 2015, kombinovanรก technika, 85 ร 110 cm

> 94

Přicházení II., 2015 - 16, kombinovaná technika, 22 × 30 cm

95 <

Bytosti, 2015, kombinovanรก technika, 30 ร 30 cm

> 96

Vodní zvěř, 2015, kombinovaná technika, 40 × 40 cm

97 <

Setkání III., 2015 - 16, kombinovaná technika, 26 × 30 cm

> 98

Svět, 2015, kombinovaná technika, 30 × 30 cm

99 <

> 100

101 <

Dráčci, 2015, kombinovaná technika, 46 × 84 cm

Německý dům (Deutches Haus), 2015 - 16, kombinovaná technika, 122 × 66 × 92 cm

> 102

Stojánek na glóbus, 2015 - 16, kombinovaná technika, 155 × 25 × 25 cm

> 104

105 <

> 106

107 <

Ladyboy, 2015 - 16, kombinovaná technika, v. 105 × 40 × 40 cm

> 108

109 <

Civilizace, 2016, kombinovaná technika, 90 × 85 × v. 20 cm

> 110

Hlava, 2015 - 16, kombinovaná technika, 32 × 60 × 27 cm

Větve, 2014 – 16, kombinovaná technika, plátno, 180 × 230 cm

> 112

Léčení růží, 2015 – 16, kombinovaná technika, 62 × 80 cm

113 <

Žena v moři, uhel, 2015 – 16, akryl, plátno, 200 × 230 cm

Léčení strachu, 2015 – 16, kombinovaná technika, plátno, 120 × 120 cm

> 116

Levitace, 2015 – 16, kombinovaná technika, plátno, 120 × 120 cm

117 <

Někdo vstoupil, stud následovalo osvícení, 2015 – 16, akryl, plátno, 120 × 120 cm

> 118

119 <

Večer v ateliéru, 2015 – 16, kombinovaná technika, plátno, 120 × 120 cm

> 120

121 <

Staré časy, 1995 – 2016, kombinovaná technika, 80 × 120 cm

> 122

Dva ze tří, 2014-6, akryl, plátno, 250 × 200 cm

123 <

Genia, 2015 - 16, kombinovanรก technika, 230 cm

> 124

125 <

Kosmická hra, 2016, kombinovaná technika, 40 × 60 × 25 cm

> 128

Biologická bomba, 2015, kombinovaná technika, v. 32 × 37 × 47 cm

129 <

Dva, 2016, kombinovaná technika, v. 125 × 42 × 42 cm

> 130

Stolní světlo, 2016, kombinovaná technika, 33 × 8 × 15 cm

Butan Buddha, 2016, kombinovaná technika, v. 70 × 40 × 20 cm

> 132

Mléčná dráha, 2015, kombinovaná technika, 80 × 180 cm

Stojící (pocta lepidlu), 2015, kombinovaná technika, 26 × 15 × 15 cm

> 136

Arabeska, 2015, kombinovanรก technika, 80 ร 140 cm

137 <

obr azy

é n a v o l k y y c h e r c o s barevn é reliéfy

Název výstavy je převzat z filmu Mars útočí, především ze scény, kdy vystupující zelený šéf-Marťan z létajícího marťanského talíře opakuje pořád dokola na červeném koberečku, když přichází k vrchnímu veliteli armád USA, „přicházíme v míru, přicházíme v míru“, než uvidí letící holubici, kterou okamžitě usmaží – a pak usmaží téměř vše, co je kolem, a že toho je kolem hodně…nakonec lidi zvítězí, protože Marťani nesnáší hudbu, přesněji píseň Slima Whitmana Indian Love Call, a poslechem této tklivé hudby mřou. Film jsem náhodou nedávno opětovně v bedně znovu zhlédl s velkým potěšením a zájmem a smíchem – nejenže je to první film hollywoodské produkce za posledních mnoho let, kde je ve vymyšleném příběhu zabit president USA (Jack Nicholson), ale je to film veselý, prolidský, optimistický, nádherně umělecký, nadčasový, a ke všemu, dalo by se říct, parabolicky přesný k dnešní době řízené a dobře placené invaze armády migrantů, o kterých se nám naše lžimédia a vrcholní politici čtvrté Říše, či jejich nohsledi, snaží namluvit bajky o uprchlících před válkou.

(Dokonce v reportážích občas koulej očima podobně jako ve filmu Marťani, i gesta rukou mají podobná.) Skvělý je převlečený Marťan za krasavici „lolitku“, ty pohyby – strašidelné, vtipné…a ty kozy, které tak učarují tajemníkovi, než je usmažen.

Nelze než potvrdit „obrazům“ jejich dekorativnost. Libost vzbuzující povahu a chtění pozorovatele je vídat, kteréžto obé může přejít do intenzivní „komunikace“ v určitém slova smyslu. Většinou říkáme, že divák obraz vnímá, pozoruje ho často, někdy léta, a vytvoří si pouto – vztah – s obrazem na zdi, a to se zřejmě děje. Znám jednoho diváka, který se obrazu na zdi babičky Marie bál, a to ho vídal denně, a až jednou ve dvaceti letech přistoupil k obrazu a musel se smát, bylo to jako se bát klacku na cestě a vidět v něm hada, totálně veselá, klasicky česky heretická ironická proticírkevní scéna z plzeňského kostela, katedrály svatého Bartoloměje, kdy kostelník s kropenkou v ruce žene ven z chrámu biskupa, kterému padá mitra, a pod ní jsou rohy, všude dým prchajícího biskupa s kadidelnicí v ruce a dozelena rozzuřený kostelník s napřaženou rukou, s kropenkou v druhé, žene ven pomocí svěcené vody čerta. Byla to úleva, úsměv nad strachem, že mě to nenapadlo dříve, sebrat odvahu a podívat se, bože.

Zbavit se strachu tedy znamená se na to, co strach vzbuzuje, podívat, a uvědomit si, co forma děsu ve skutečnosti je a co znamená.

(Druhý film se smrtí presidenta je katastrofický „2012“, tam už je president správně černý bratr a zajde pod tíhou letadlové lodi.)

Obrazy profesionálů jsou obchodem s mnoha miliony výkladních skříní. V každé je nějaký druh zboží. Každá země má jiný obchoďák. Ale stylů není mnoho, dá se na to furt pryč donekonečna pohlížet generačně, a v generaci je vždy vějíř různosti stylů, forem i technik, který se více méně opakuje, nebo mutuje vývojem technologií v další a další, ale tisíce jich není. Kolik? To je jedno.

Dobře, jmenuje se to „Přicházíme v míru“ a je to černý humor a zároveň vážná věc, ale výstava doufám prvoplánově nevypráví jen tento příběh, kterého jsme dejme tomu svědky, ale spíše souhrn znaků, které budou emočně rezonovat s divákem, a za slovy i znaky doufám jsou v mé práci ještě další „věci“, uchopitelné v nějakém kódu vědomí i podvědomí.

Někteří vnímají obraz až adoračně právě pro jeho podstatu, která tak okouzluje svojí nedostižností, zastavením viděného děje, přilepeno, bez pohybu, zastaveno.

Zbytečná úvaha. Co jako jsem tím chtěl říct, že konstatuju tyto obsahy vět…? No jo.

Kamaráde, to to letí. Je to pokus oslovit někoho pro nějaký důvod?, účel?, poselství?, pouhé sdílení? Snaha donutit někoho, více

> 142

lidí, aby si to přečetli a aby byli informováni o mých úvahách? Po případě ovlivněni nebo rozhořčeni nebo lhostejni.

Včera jsem víceméně sděloval svým kamarádům při příležitosti popití jmenin jednoho z nich obsah mého spisku, dopadlo to katastrofálně. Vědec, který zapomněl držet pýchu na uzdě – věda byla jen „jeho a Jehovy“ a vědění jiných hodně z výšky viděná nevěda. Dokonce byl přísný i u věd, kterými se přestal zabývat někdy na gymnáziu, či spíše bylo mu „nalito“ na základce a jejich rozvoj mu zabezpečuje jen čtení korporativních týdeníků a pokec s lidmi stejných názorů a hluboce, zřejmě podvědomě zakořeněného přehlížení Slovanů – Rusů, kteří svůj svět chtějí hájit.

Druhý kamarád – humorista – si neviděl do pusy a drmolil svoji naivní, stokrát přežvejkanou a zatím dotovanou společenskou vizi a juvenilní světový názor či politické společenské postoje, které když jiní nesdílejí a jsou ochotni a stateční je veřejně říct, měli by sedět.

Kámoš, co mě zná třicet let, „mě“ za názor poslal do kriminálu, au, jauvajs, aj vaj, auůů, do prdele, chuj wej. Nina na straně silnějších, jako vždy, má strach, že se poperu, že bude ostuda, ovšem chápu ji, aleluja. Škoda že ani dnes si neuvědomuje, že je lepší hádka u piva a pozdější lítost z narušení přátelství, než nevyříkané a nepojmenované postoje, které za pár let mohou vést k občanské válce. Je zvláštní, jak menšina „drsní“ a vše lépe ví a dovoluje si buzerovat většinu. Vědí vůbec, že je jich méně?

Kéž žena má neuvidí v životě, co je schopna způsobit netolerance, pýcha, přehlížení a nadřazenost jednoho „vědeckého“ názoru nad druhým, ostatně my starší jsme to zažili, i se jeden „ten pravý – levý“ vědecký světonázor museli učit ve školách, a dokonce z něj dělat státnice. Už za humny, u bratrů na východě, je občanská válka norma, která

143 <

již stála desetitisíce životů, a ještě trochu dále za humny je válka denním chlebem a za posledních dvacet let tam byly zabity miliony lidí. Potoky krve.

Mnoho lidí nečte tištěná média, úplně tomu rozumím. Četba je zvláštní zapojení mysli i citů a představivosti, odehrává se v hlavě i duši, dalo by se říci. Tištěná média si přesto uchovávají svoji pozici. Všechna média jsou silná energetická informační pole s nevídanou schopností manipulovat velkými masami lidí, celými národy a státy nebo říšemi. Mistři propagandy to samozřejmě vědí. Jsou schopni modelovat osobní názory i společenské radovánky – třeba pálení čarodějnic se stalo vesnickou normou, lidé si neuvědomují, kolik statisíců a možná miliónů žen a tisíců mužů takto bylo spáleno a účastní se organizovaného tance na hrobech našich předků.

Média a jejich majitelé jsou schopni zapříčinit vznik různých „dob“, revolucí, pádů režimů, rozvrácení států, a jestli je vše opravdu naplánováno a následně bezpochyby vytvořeno, pak prostě jen uvidíme. Já nevím, třeba zdánlivě okrajový jev – vznik hippies, poté vzápětí generace „počítačů“ a kravat – většina pionýrů vývojářů počítačů byli hipíci s častou zkušeností s LSD, kdoví, jestli by to bez kyselky šlo tak rychle a tam kam by to šlo a jde!!. Mistři běžně vnímaného významu slova „demokracie“ jsou prostě krvelační mistři lži a demagogie a umí vytvořit řízený chaos pomocí peněz, propagandy a dalšími způsoby manipulace bezmocnými masami vháněnými tam a zase onde, k bezstarostnosti, na jatka nebo do pekla.

Kdoví, děje se to možná za účelem tak strašidelným, ale představitelným, že člověku se tomu prostě nechce věřit, to je moc, tak to by přeci neudělali, ale co my víme, kdo to opravdu plánuje a řídí. Tváře známých loutek jen opakují fráze. Pjakin tomu říká GP – generální prediktor, který se

liší od prediktorů jednotlivých států a říší, je to řízení Řízení. Nikdy neřekne ani ň, co si myslí, že to nebo kdo to je. Nikdy. Karel Gott se to také bál jen vyslovit. Člověk se bojí, že to může být pravda. Nakonec, píše o tom podobně už Castaneda, nazývá to neorganické bytosti, které si lidi pěstují, jako my krávy, vysávají energie lidských emocí a živí se jimi, skrze sny nás dále využívají a modelují, živí se námi jako my krávami a obilím.

na dlani“. To přeci není možné. To je přeci blbost, jak by to mohlo tak být, to přeci nemůže být pravda. Nejlepší chiropraktik pan Dobrev má teorii, že duše – vědomí embrya – si promítá v děloze celý svůj život, vidí jako na obrazovce vše, co se stane, a emoční rekce na děje, které doprovází stisky dlaní, mu vyrýsují takové a ne jiné čáry a rýhy do dlaní a rukou, které se po narození i později v životě dají poměrně přesně přečíst, až mrazí.

Podobný názor má jeden z nejlepších vědců společenských pohybů, který jde na dřeň, David Icke, který bude v říjnu v Praze na zastávce svého světového přednáškového turné, takže kdo ho nezná a baví vás tento druh výzkumu, má možnost se s ním seznámit. (viz. odkaz č. 1 v příloze)

Někdo vyhodí kartu, jiný to prostě vidí.

Co toto je zač? Strašidelné. Samozřejmě se můžeme bavit dále ve smyslu věřím– nevěřím, a jestli a vůbec, a o vůli a její síle a možnostech lidské svobodné vůle, ale tu má jen málokdo, všichni v ni doufají, nesnesou pocit, že nad věcmi nemají kontrolu, přitom ji nemají většinou ani za mák. Neuvěřitelné, opakuji, kdo jen „moh’ být stvořitel“ toho všeho, té – té děsu plné symetrie a hysterie. Jak si to má vůbec člověk přestavit? Nemá to cenu, nelze si to představit, jen občas zahlédnout následky a někdy příčiny, ovšem vždy vytržené z celkového kontextu, a je možné mít vizi či se naučit komunikovat s podvědomím a dešifrovat jeho sdělení, ale stejně – neuvěřitelné.

V každém případě jsme ovlivňováni vším možným, mezi jiným všemožným, všeznalým a všudypřítomným, od výbuchů na Slunci po zdravotní stav, všemi vztahy, s rodiči obzvláště, postavením planet, nebo vztahem Země a Měsíce, učiteli, žáky, svým jménem, vibrací jeho zvuku i vibrací vyjádřenou a spočítanou číselně, kategoricky a vehementně - ty strašné horoskopy mnohdy přesné, ne že by si to cucali s prstu, mají to podloženo staletími trvajícími výpočty vztahů pohybů těles sluneční soustavy, jejich polohy a nepolohy v den a hodinu narození, jsou přesní jako hodinky.

Dnes pomocí počítačů spočítáno téměř „do nekonečna“ budoucnosti a samozřejmě dozadu a velmi přesně. Čtou ve vás jako v knize a vy jim stejně nevěříte, že vše je „napsáno“ a umožněno přečíst, ať už to jsou jakékoliv systémy „čtení“ již existujících „záznamů“.

Jak by mohlo už vše dávno být zapsáno – proběhnuto?, jak je to možné?, děje se vše jakoby v bezčasí v jednom okamžiku? Je čas čirou iluzí a konsenzem?, je vše uzákoněno k proběhnutí, že proběhne? Cizí člověk se vám podívá na ruku a čte vaši minulost „jako

Je 28. dubna, 16 hod., respektive 15 hod., ráno zamrzlá okna u aut, teď 5 stupňů, větší zima než v teplém prosinci, v domě je teplo, šel jsem se podívat na zahradu, začalo pršet, procházím se a očumuji zákoutí a místa nahromadění věcí – zátiší; jarní mírný deštík mně svěže padá na hlavu, brblám si slova, která momentálně se pokouším rekonstruovat, pampelišky všude a společně s rozkvetlou vzrostlou řepkou dávají krásu napohled, řepka přišla před plot u bezinky samostatně a pampelišky jakbysmet, ty jsou všude, žlutá rozsetá po zelené, vše v květu, listy stromů v rozpuku, jen jeden malý jasan ještě váhá, kopřivy a vše ostatní letí, v klidu si udělám kolečko a vracím se ke stroji a jeho klávesnici. Obloha se mění z šedé clony na

> 144

ostře prosvícenou šedou až do zářivé bílé na jihozápadě a teď zrovna vysvitá slunce a asi bude duha, jdu se podívat, zatím není vidět, asi je ještě slunce vysoko, zrovna přišla Nina, když jsem vyšel ven, Ťapka se štěstím vrtí a povykuje až vyje, to jsou radosti, Bapu si vyžádala otevřít okno, pustit dovnitř a nasypat hrst čerstvého zrní a lehla si nahoru na gauč.

Výstavou se pokouším otestovat novou strategii svých samostatných výstav, už mě nebaví vystavovat jen nově vzniklé věci, ale naopak mě láká a jsem rozhodnut kombinovat nejnovější produkci s věcmi minulými, mnohdy více nebo méně příbuznými, nebo s podobně formálně vytvořenými. Jsem zvědav sám, jestli opravdu to bude, jak si představuju, dobré oživení a tradice příštích let.

Tak jo, budem pokračovat v přerušeném toku, napijem se moku.

Takže zpět – vše pod vedením figurky loutkového divadla fírerky babymerkel, která je pod vedením sil temnot, kdoví, kdo to je?

Třeba jsou to opravdu reptaliáni ze čtvrté nebo páté dimenze, kdoví…pořád by bylo lepší, kdyby, i když odporně zločinecky a nelidsky, to řídili lidské bytosti, byť jsou to masoví vrazi a loupežníci, na které nemá nikdo, proč o tom psát?, o čem?, vlastně o čem? Ještě někoho zbytečně naštvu a vyhlásí mi fatvu…

Takže babamerkel a spol. se snaží lidem namluvit hromadu kravin, a hlavně jak ta naše musulmanská drobotina přichází v míru. Tož viděli jsme to a vidíme jejich mír v přímých přenosech, a ještě, nestane-li se zázrak, toho uvidíme daleko více, neb přicházejí v míru, ale jejich mír má háček karabáček, to se totiž všechna náboženství musí sjednotit v islám a tím i v celý islámský právní řád, nevěrci, a to jsou všichni, co nepatří do nějaké církve, to nebudou mít lehké, což je u nás většina obyvatel – nezbude než konverze.

145 <

Jestli tedy opravdu je naplánován evropský chalífát a naplánovali ho Ti, co to tu řídí, a jak praví bible – ani vlas se nepohne bez Jeho vůle, pak se tak stane, a to určitě, takže si zvykneme, prostě se vzdáme – s vyšší silou nemá smysl bojovat, natož pak když si nás pěstuje jako králíky nebo slepice.

Prý jedině hromadné probuzení ze sna, ve kterém každý žijeme, může běh věcí změnit, a to je dle mého stejně iluzorní jak iluze namalovaného obrazu. Ale proč je iluze tak přitažlivá, proč ji také tak milujeme? – Pro slepičí kvok – přece zamrznuto navěky, zázrak. (odkaz č. 2) Jsem v srdci súfi a nedělá mně naprosto žádný problém milovat a mít rád a obdivovat tamní lid – kdykoliv jsem, a velice rád a často, navštívil muslimské země, kulturu Arabů nebo Turků či Thajců, jejich duchovní kulturu – a žít s nimi v míru a dodržovat tamní zvyky.

Jalaluddin Rúmí, zakladatel čtvrté súfi větve, řádu tančících dervišů, je můj nejoblíbenější básník, no kdo jiný, když se prohlašuju za súfi. Je to totéž jako se prohlásit někde vevnitř sám pro sebe za umělce, někdy to funguje. Prostě měl jsem možnost trochu nahlédnout do muslimské kultury z hloubky jejich spirituálních výšin, a vážím si jí. Ale co já vím, politicky jsem islám nikdy nevnímal, a hlavně – súfi tradici mně předávala Němka, přímá žačka súfijského osvícence Bapu, můj liberátor od mé německé manželky Barbary.

Učitelka tance, tanečnice, Osho-súfi derviš, přímá žačka Osha, žijící s ním v komuně v poušti Nevady, Zahira.

To, co mně vyprávěla o nevadské komuně, bylo fascinující i strašidelné, dvacet jedna zastávek autobusu, vlastní prádelny, bary, školky a školy, free love, zvířata lesní i ptáci prý přišli do pouště tak po roce. Abyste pochopili, v té nejstarší poušti už i písek se proměnil na drobounkou hlínu a neroste na ní nic, ani keříky, které jsou časté na Sahaře, komunardi tam postavili rybníky a zasadili stromy, vody bylo dostatek z vrtů, no úlet.

Komunu zničilo, či začalo zkázu, pozvání

na zimu asi dvou tisíc bezdomovců černých bratrů a posléze FBI, která Osha arestovala kvůli jeho „navážení se“ do ústavy USA a udání z neplacení daní. Po pár týdnech ho propustila, obvinění z nekalého obohacování se nemohlo prokázat, nadaci ekonomicky řídilo pár lidí, sám Osho nevlastnil vůbec nic, neměl ani kapsy na oblečení. Následně, brzy po propuštění, zemřel na nemoc z ozáření, shoduje se většina knih o jeho životě.

Bezdomovci komunu totálně rozložili a demoralizovali. Pochvalovala si však ty černý hochy jedna obrovsky tlustá Italka, která v komuně dělala řidiče autobusu, a říkala to mně osobně, když mě v pátek hodně odpoledne vezla ve svém starém VW Transitu z hor nad Sienou do Grosseta pro novou, včera prasklou pneumatiku na můj červený Golf 1,6td. Byl to vytuněný klasik, pneumatiky přeširoké, blatníky naběhnuté, šíbr skvělý, hudba dokonalá. Vlastnil ho známý hokejista a po něm Helena, a já ho od ní vyměnil za obraz Tygří oko. Extra rychlý Golf s nízkou spotřebou, ale motor táhnul, auto sedělo, radost s ním jezdit nejen v klikaticích a cestách večerního Toskánska. Řím – Praha jsem s ním jel deset hodin, dvě stě celou dobu na dálnici až na hranice, zastavoval jsem jen sem tam na presso u pump a nakrmit koně, předjížděli jsme vše.

Pneumatiku v odlehlé, ještě nezavřené dílně naštěstí a nakonec měli, kolo obuli a mohl jsem odvézt Zahiru do Říma zítra ráno. Měla tam setkání s Bapu, svým indickým mistrem, učitelem súfi. Chtěl jsem ho vidět, člověk nevidí každý den takového člověka, ani zdání, je to specialita, ti indičtí osvícenci, pamatuju si jen jeho nos, strniště a oči, krásný stařec tam seděl na posteli a jeho sluha-souputník nám uvařil kafe. Byl to doják, Zahira držela těžce nemocného Bapu za ruce, tušili, že se vidí naposled. Jak z filmu, Zahira v těch svých antických jednoduchých bleděmodrých šatech, světlé vlasy ze severu Německa, po tatínkovi Švédka, Indové zabalení v dekách, přítmí prastarého plebejského římského bytu.

Dorazili jsme až v noci, po pár zastávkách někde ještě v Toskáně u známých a hlavně odpoledne na kuchařský ráj, pantáta baleťák z Říma, z buzeranta se stal „normálním“ otcem dvou dětí, ve starém domě v olivovníkovém sadu pod Massa Marittima, vařil po italsku a vařil jak bůh, byl jsem mrtvý. Bapu se svým sluhou už v posteli pod jak jinak než kostkovanými dekami, malý byt s velmi vysokými stropy, možná počátek devatenáctého století, možná starší, v nádherném domě blízko Via Appia, skoro s výhledem na Fórum.

Byt jak z Felliniho, krásně vybydleno, oba Indové klidní. Bapu, když jsme vstoupili, si hned dělal srandu, že má Zahira zajíčka.

Chvíli jsem čučel a mlčel a rychle u postele usnul, přehodili přese mě deku, to si ještě pamatuji, a probudil se až ráno za úsvitu.

Rychle jsme se rozloučili, Zahira ani Bapu nespali, seděli v kuchyni a povídali si. Sedl jsem do auta a vyjel. Ještě jsem zastavil na výhledu nad Fórem, byla neděle, slabý provoz, slunce vycházelo nad Koloseem, město pod sebou, neuvěřitelné barvy, všechno – all and everything – nádhera, ach Roma, no a po chvíli sentimentu jsem vyjel a chybně neodbočil na nájezd na dálnici a provoz mě dostal skoro do centra a pak kolem Říma, pořád ještě ne na dálnici, a tento čas počítám, nechce se mi samotnému tomu věřit dnes, k těm deseti hodinám přes Brenner za Alpy k nám, nádherná krajina všude okolo, člověk to tam i tu má prostě rád, bylo září roku 1997.

Ti bezdomovci tlusté paní vyhovovali, protože nikdy v životě neměla tolik sexu, dříve měla skoro žádný s bílými kluky, které její korpulentnost nepřitahovala, černí kluci naopak žádný problém, přitahovala je její obrovská prdel. A užívala si, byť viděla, jak se komuna rozkližuje.

Osho, v asi neznalosti, kdo takový černý bezdomovec je a co umí, je v jedné večerní promluvě pozval se ohřát na zimu do komuny a jeho přání bylo splněno. Komunu

> 146

ničila také touha po moci lidí v nejbližším okolí Osha, což bylo pár, hlavně německých žen, které ho znali nejdéle ještě z Indie a které si oblíbil. Z vyprávění Zahiry i jiných jsem pochopil, že se tam vytvořila totalitní struktura, která vedla až k násilnému odebírání dětí matkám a posílání jich do speciálních Osho-škol v Anglii, majících vychovat „nového mladého člověka“ těmi jedině správnými pedagogickými a výchovnými metodami. Pushkar, syn Zahiry, byl jedním z nich.

Tady vidíme, jak složité je být „člověk“ a vyvarovat se podobných systémů, když se třeba do takového narodí, že ano, které z nějakého důvodu, který normální člověk si vlastně ani neumí představit, jen akceptovat, usilují o hierarchickou nadvládu nad jinými lidmi ve všech směrech, ovládání chování společenství. O mocenskou, ekonomickou, politickou a kulturní převahu, vnucený diktát pravopisu a pravdivosti, a v posledku tedy o novodobý fašismus, či něco daleko horšího, co zatím ani nechceme vyslovit, byť to tušíme stejně jako Karel Bůh.

Co mě to tam přitahuje? Na sever Německa? haha...že by Rujána? S tou si Němci ani moc starostí na složité překlady nedělali, prostě Rügen. Vyslovte to něžné slovo Rujána, s tou sladkou, křehkou energií ženskosti i mocnosti v sobě samém. Prostě to vyslovit neuměli nebo nechtěli, sralo je to, nesnášeli nejposvátnější místo všech Slovanů široko daleko, žijících až k dalšímu moři na jihu i západě. Takže blesku metelesku po „německu“ ty „blba sfině slovni“, proměním tě navždy, minimálně již na tisíc let!!, v drsné a řezavé slovo rýgen. Ovšem drsné to tam je a strmé útesy Capu Arcona řežou vody Baltu ostře. Že hradu Arkona, dnes žijícímu ve jméně mysu, nedali taky umlauty nad všechny samohlásky, je záhada, to už by byl Maďarů nebo Turků jazyk. Je tam úžasné klima, dramatické, „nejlepší“, krása sama!

Vykopávky přímo na mysu i poblíž ruin základů hradu jsou již 35 let stále stejné,

147 <

znám je, spal jsem v nich několik dní, a to opakovaně několikrát přes celá osmdesátá léta, archeologové stále simulují tutéž „nepráci“. Kdy vykopávky začaly, netuším – byl jsem tam v září minulého roku s Ninou na rychlou čumendu, když jsme si v Berlíně na Liste dali v sobotu volno od sezení a mluvení se zájemci o umění, drtivou většinou ne zájemci o koupi obrazu, a zajeli si na svaté místo a já se i vykoupal v tom sladce slaném studeném moři. Metrový výkop cca 5x10 m, možná menší, vedle další, ještě menší, stále stejný, tak metr hluboký, možná méně. Dál do země se hrabat nesmí, to je tabu.

Do metru jsou germánské nálezy a od toho metru až do „magmy“, jak říkají tamní archeologové, jsou jen a jen slovanské zbytky a pozůstalosti života, který musel – podle hloubky, kam až se dá kopat i vrtat s tímtéž nálezem (útes je vysoký snad padesát metrů a je tvořen sprašem, do kterého si hloubí svá hnízda tisíce vlaštovek) – trvat mnoho tisíciletí a ne jen necelých šest století. Na informační tabuli je psáno, že Slované přišli a hrad si postavili v šestém století našeho letopočtu. Prostě přišli z bažin, hned si postavili ten obrovský mega hrad, vyrobili a zakopali hluboko pod zem útesu (až do magmy) zbytky nástrojů a věcí za celá tisíciletí a téměř vzápětí se nechali pobýt vítěznými Germány (třeba ten, který první za Rýn vyrazil s vojskem na začátku jedenáctého století, byl slavný Otto zvaný Slovanobijec). Tak určitě.

To, že nechali pobít celou kulturu a civilizaci žijící dlouhá tisíciletí v celém dnešním severním Německu i kolem hradu Arkona, to by nevadilo, ani tehdy ani dnes, naopak – mrtvý Slovan-Rus, dobrý Rus – tuším napsal nedávno jeden umělec, zajisté Slovan, ve veřejném médiu. Ale ty hromady zbytků v Zemi – to je problém – a není je jak odstranit, než čekat, simulovat práci a nekopat do hloubky, to by totiž byl okamžitě důkaz naprosto vymyšlených dějin, drtivým způsobem vnucený celému světu

a hlavně nám Slovanům a samozřejmě také změna v názorech na původ ostatních národů. Možná jsme si všichni více blízcí, než se obecně zdá a věří, a vědci šetří. Třeba „Germáni“ je jméno starého slovanského kmene na území dnešního severního Německa, který dobře věděl, jak se jmenuje, a Římani si jej vojensky podmanili, obchodovali s ním, i o něm také jako o „Germánech“ psali, a ti v posledku Římanům vypráskali kožich.

Tož tak, hlavně se prý neposrat.

Jo a ještě s tím letopočtem – to není žádný „náš letopočet“ – to je letopočet násilně a bezodkladně vnucený, vymyšlený a prosazený za účelem a s důvodem tisíckrát horším než letní čas. Stejným způsobem a od stejných lidí, nejraději stejně celému světu, hrubým násilím (neustávající a dodnes trvající genocidou Slovanů – via vyrobená a dobře zaplacená občanská válka Ukrajiny, jen ve druhé světové válce zemřelo třicet milionů Slovanů, což je cca pět krát více než Židů, ale nemluví se o tom moc, že?) vnucen papežem a církví někdy v šestnáctém století postupně světu celému, kromě pár výjimek – Rusko, Čína, Izrael a svět islámu. ( Podrobněji v odkaze č. 3) Jak se jmenovali další ostrovy kolem Rujány?

Jak se jmenoval poklidný „Usedom“? Kdo ví, jak se jmenovalo „mé“ tak milované dnešní Hiddensee? Takto se jmenuje posledních dejme tomu už skoro 1000 let, jak se jmenoval ten mořský koník se skrytým mořem mezi hlavičkou a tělíčkem „po našem“ a odkud mám de facto obě dcery?

Třeba to někdo ví, někde to je zapsáno ve starých textech počátků státu a království českého?

Obraz, který v posledním katalogu zabírá nejvíce místa a pokoušel jsem se ho vystavit na výstavě Blues Woods minulý rok, jsem dva dny v galerii aranžoval a snažil se stabilizovat suché větve k malbě, podkládal je

plechovkami od barev a vytvářel „Maroldovo panorama“, tak jak jsem si s nimi hrál v ateliéru, no ale ten přenos hry se nedařil a naštěstí jsem koneckonců zavadil o větev a celé to spadlo…sbalil jsem ideu a vyhodil do koše. Trvalo ještě řadu měsíců pomalého občasného vmalovávání se do větví a prostůrků a po ještě delším čase uzrálo rozhodnutí použít lepidlo coby lišejník nebo cosi visícího z větví. Vytažené bílé lepidlo vytváří samostatný prostor vyvěrající z povrchu malby. Poeticky by se dalo říct iluzi iluze.

Na použití extra a zvláště pevného stavebního lepidla jsem přišel po nalepení dřívek na plátna tří velkých obrazů – reliéfů z větviček „Dopis“, „Já tu, ty tam“ a „Větveduše-obrazy“ – pořád to při lepení dělalo takové chlupy a já je pracně mazal prstem.

Až jsem si jednou uvědomil, že jsou samostatným elementem, barvou v prostoru, sochařským prvkem.

Nejdříve jsem začal „vytahovat“ lepidlo na plochu a byl u vytržení hlavně z těch tenkých, extra tenkých konečků, které vytvářejí jakoby síť krajek z pavučin. Pobavil mě ten pokus na desku mého prvního a posledního vlastnoručně vyrobeného stolu, který se mnou putuje po všech možných ateliérech celá desetiletí, a že těch ateliérů a stěhování bylo, a skvěle slouží už od roku 1987, desku jsem nahradil jinou a slouží dál. Nohy, a tím i podklad pro desku, jsou sbité jen hřebíky. Vše z prken, přibitých k sobě hranou do úhlu a zavětrovaných sice tenkými, ale pevně zkříženými vypnutými lištami na třech stranách, ani po letech se to nehne. Na tuto konstrukci je volně položena deska natřená tabulovou zelení, vznikala na ní třeba celá série pastelů do Rudolfina.

Vymyslel jsem si stůl na vojně a první, co jsem po propuštění udělal, že jsem šel k Rottovi a prkna i hřebíky zakoupil, desku jsem vytáhl z kontejneru někde v Bubenči o dva roky dříve. Blbost… tý jo, koho to zajímá?

> 148

Jak jen by se ta slova mohla nějak „sejít“ se vším mým snažením uměleckým, lidským i občanským zráním – nějak se pospojovat a vytvořit slovní sdělení a sdílení prožívání života. V obrazech se to děje beze slov a k významu či sdělení a jeho energii člověk prostě musí sestavit šém-hieroglyf-obrázek, který lidé přečtou, tedy v jazyku, jaký umí a chtějí číst. Snažím se k textu postavit jako k obrazu a nechávám se vést okolnostmi a významy předešlých slov, pořád se to nějak kupí, nedivím se, že spisovatelé tak chlastaj.

Nezbývá než vzpomenout slavného finského spisovatele Miku Waltariho a jeho knihu „Čtyři západy slunce“ o vzniku knihy Egypťan Sinuhet, ve které vzpomíná, jak při psaní popíjel brandy s blínem a viděl z oken chaty, ve které Sinuheta psal, jak na zamrzlé ploše jezera poskakují a prolínají se jeho Egypťané.

Je to porod, to psaní s nejasným koncem, přitažlivá nejistota, a ke všemu nemám důvod… nebo mám? Je vždy důvod? Jasně že je. Příčina je důvod následku a následek příčiny.

Když ukážete v Austrálii prstem dolů, je to směr, kterým ukazujeme my tady nahoře prstem nahoru. Jak krásné, divné a vtipné i děsivé žít přilepený na kouli a ještě takhle nahoře, člověk si to uvědomí, až zří glóbus a jeho sklon a vidí tam někde tu maličkou Českou zemičku. Párkrát jsem byl vděčný síle přitažlivé, že mě vítr plazmy neufoukne z té kuličky.

z lavórů sestavoval, a to i v českobrodském obchodě Prodoma k úžasu a pobavení prodavaček, věže až do stropu, ale nějak mně to přišlo příliš systémově profláklé, a tak jsem zůstal u drobnější baculaté věžičky se svítící kuličkou nahoře.

K „sochám“ ještě na výstavě přiřadím pár drobných objektů z minulých dob, zřejmě černého houpacího dřevěného koníka – Šemíka, kterého jsem kdysi pomaloval pro děti, a také další dětmi často používanou hračku – Rodyho – byvší červené, už časem zežloutlé a od přírody patinované nafukovací gumové hopsátko, na jehož hřbet se pokouším přilepit dva basketbalové balóny a posléze svítící glóbus, a bude to také něco jako lampička do dětského pokoje.

Dnes prvního máje vidím, že přilepit na gumového koníka basketbalové balóny se mi nepodaří, prostě to nedrží, snad příště.

Možná přibudou ještě nádoby na duše z nepálené hlíny z poloviny devadesátých let, které jsem modeloval z vykopané hlíny – jílu – z naší zahrady. Určitě čtyři sádrové figurky lidského těla v krkolomných pozicích, podobající se za hlavu chyceným loutkám lidí, které jsem nazval „Semínka“ a jsou z počátků devadesátých let, a o kterých přemýšlím, že je možná připevním na lopatky galerijního podstropního větráku, kde se budou vznášet a otáčet se a možná přijde i kouzelník.

Tož to ba, ale že som sa trefíl.

Některé „sochy“ na výstavě mají na hlavách či jejich nástavcích přilepený svítící modrý glóbus – jsou to stojánky pro Zemi. Jde o život i o Zemi.

Jeden glóbus drží na „hlavě“ do sebe zasunuté a nakonec vzedmuté nádoby pro domácnost a soustředné různě barevné kruhy tvoří něco jako iluzi pohybu rotujících planet či jejich prstenců. Nejdříve jsem

149 <

Každopádně k novým obrazům chci na zeď nainstalovat „Skálu“ ze Švýcarska roku 1993, kresby tuší a barvou z rozdrcených částí alpských skal na tlustém papíru, byvších složkách anamnéz tuberáků Lázeňského domu v městě Scuol v Unterengadinu, s vyfrézovanými visícími lišejníky a travinami.

Jedna z kdysi nejchudších zemí Evropy, Švýcarsko, odvozuje své bohatství ze smrti a obrovské fluktuace bohatých pacientů umírajících u nich houfně na tuberkulózu.

Z nížin střední Evropy často se rekrutující movití pacienti umírali opravdu rychle v té nadmořské výšce, vzhledem k tehdejší mylné medicínské představě, že je čistý vzduch vysokohorského prostředí vyléčí – opak byl pravdou a rozedma plic a smrt přišly rychle. A ze dvou světových válek – díky jejich lichvářským ústavům zvaným banky, do kterých si všichni, i na oko krvavě soupeřící strany, ukládaly a ukládají své bohatství, a samozřejmě je dnes, a zřejmě i bylo, Švýcarsko ústředím mocných – globálního prediktora světa a mezi jiným také CERNu jako vstupu do hlavního stanu CIA pod vodami Ženevského jezera. (odkaz č. 4 a 5) Věřte nevěřte o CERNu, jinak to ostatní o zemi potu (schwitzen – potit se) je svatá pravda.

Také asi přibude, bude-li místo, obraz „Borovice“ a kdoví, i „Židle dětství“, a kdyby jo to fungovalo, i některý z obrazů z větviček, vše nějak souvisí a je „spojeno“ právě protaženými „vlasy“ vystupujícími z forem větví i židle i reliéfu „obrazů“. Možná že i reliéfy z molitanu na motivy knih Carlose Castanedy z roku 1995 by zahrály v této „semisochařské“ výstavce, no uvidíme.

Takže zelená plocha stolu se začala zabydlovat bílými hmyzáky, nejdříve jen sem tam byl osamocený lezec, neustále jsem jejich množství přidával, až to už dál nešlo.

Rychlé tahy při vytahování lepidla a dopady tenkých ramen zásadně narušovaly a ničily již jsoucí. Končil jsem, až byla plocha „plná“.

Každá plocha, s tím mým očekáváním či estetickým puzením, se dala nasytit jen odsaď-pocaď, a tak asi podobně je to i s reálným územím zvířat i lidí.

Někdy jsou to jakoby samostatní lezci či „přilnavci“, jejich vytváření i charakter je vždy svébytný, způsob práce prostě dovolí vytvářet jen originální jedince, jednotlivce, a jen jejich spojováním vzniká ornament, arabeska,

a také něco jako nervová zakončení, a docela často mě napadala Mléčná dráha, situace hvězd a souhvězdí obecně – třeba naše galaxie. Vlastně ještě pořád jsem možnosti tématu i jeho zpravování nevyčerpal, ale už je toho dost, potřebuju oddych a zase štětce, to je jasné, a hlavně, kde to skladovat.

Koho vlastně zajímají vzpomínky stárnoucího muže? Jeho pokus ve slovech sdílet svůj světový názor a své „estetikum“, které formuje a formuluje již čtyřicet let. To by mě zajímalo, zdali smysl toho psaní není míň než prd. Každopádně empirická věda to „tak určitě“ není. Co ta puzení sdílet též slovy s lidmi, nejen obrazy se vyjadřovat, ty starý Slovane. Slova a slivovice z tebe vane, Ivane.

Momentálně vede Caol ila, píšou, že čte se to „ku-laj-la“ nebo „ka-li-la“, obojí je v češtině pecka a rozumí se tomu samo sebou, Skotové jsou prostě skoťáci, pastevci skotu, starý slovanský kmen, haha, silně zakouřenej singl malt, dvanáct let starý, neskutečně dobrý, a připomíná mi dětství a vůni mátiny ordinace ORL v Havířově, snad Chlumský a jeho součást kafr, taková tmavá kapalina, co máma používala a dříve i jiní staří praktici, voní kafrem, ale mě ta whisky kafr jen připomíná, vůně toho kouře rašeliny je specifická. Chlumský patřil do výzbroje ordinace, byl ve skleněných dózách na konci nerezového pracovního stolu spolu s jinými tinkturami a vodičkami.

Stůl a spolu – to mě nikdy nenapadlo a je to zřejmá přesmyčka, stolu – spolu. Volám raději zrovna mámě do Havířova a potvrdila mně, že vůně je opravdu kafr. Tak jsem to trefil. Říkám jim bojovníci nebo slimáci. Stejně tak vytvořené lepidlem, jako když jsou vytlačeni přímo z tuby – to je další kolej této výstavy a toho, na čem jsem rok pracoval a pracuju – obrazy, reliéfy i objekty kolorované sítí vrstev, každá z jiné barvy a jinak individuálních individuí barevných žížal, hádků, slimáčků a podobných tvorů, kterých je hodně a tvoří

> 150

změť. Něco podobného jako houfy ptáků či ryb, synchronicita pohybu, mnohdy ty ryby vypadají zdálky, ale i zblízka, jako ropná skvrna, a až ponořením se člověk vidí, že jsou to malé rybky. Co je důvod tanců ryb? Asi je to baví, hrají si a možná jsou schopny vnímat estetiku a pohyb těch nádherných forem svým rybím či ptačím způsobem.

Přemýšlel jsem hodně o pohybu, občas mně před očima mrzlo, pohyb se zastavil, a přece „oči“ měly pocit iluze jeho pokračování. Hmota barvy tvoří plasticitu, reliéf, jedinečnost každého hádka, i jeho živočišnost. Rozvíjel jsem směr jednotlivých pohybů, jejich „um udělat je“ – každá barva dovolí jen určitý stisk a udělá jiného slimáčka, je to velmi individuální ve smyslu kvality hmoty barvy, ne úplně mého chtění udělat něco právě tak a ne jinak, mockrát jsem se snažil a pak uznal, že toto není pro tu barvu „normální“, bavilo mě to, ale raději kvůli plýtvání jsem to nechával až na konec pracovního dne.

Hledání poslední vrstvy. Neuvěřitelná frustrace, kterou jsem procházel, že plýtvám barvami, holt jsem malíř a jako sochařskou hmotu jsem barvy nikdy nepoužíval – až teď, no nebudete věřit, nebo budete, musel jsem těmi frustracemi procházet pěkně dlouho a třeba dělal odstupy v řádu dní, než jsem nanesl a vyplýtval další tubu.

Spotřeba jde do tisíců. Stejně jsem nějak držel v sobě pocit, že se věci spojujía spojí a nakonec to bude zábavná a pestrá výstava, hovořící nejen v symbolech za slovy a bůh ví čím ještě a pro koho, ale pomocí katalogu i vypravěčsky o době, ve které žiji, snad originálním a energetickým a silným způsobem, ach jo, v to doufám.

Sám profesor Cajthaml mně jednou pomohl vytáhnout z kontejneru na zahradě AVU pár soch, studenty vyhozených a mnohdy i nějak poničených, určených k likvidaci, na kterých se asi učili modelovat a následně odlévat do sádry. Já je tedy nelikvidoval

151 <

a většinou z úcty k výkonu vymodelování lidské figury jen trochu doopravoval, zvětšil prsa, nos, dodal živočišnost ochlupením stavebním lepidlem, či udělal model šatů – „drescode“ – nebo přidal něco na uraženou hlavu, okoloroval jsem jednu, nebo přidělal hlavu Buddhy další ženské figuře nebo balon a svítící glóbus, nebo na sokl posadil pár hovínek a účes vyrobil ze sádrových hoven, na jehož špičce je srdíčko lásky a humanity všech podvodníků a humanitárních bombarďáků.

Buddha zase nějak pronikl do mé práce, jako na počátku devadesátých let, kdy mně seděl modelem ve formě růžového skleněného Buddhy, momentálně ho používám spíše už jen jako symbol, jako figuru, stejně jako ve světě obchodu i obchodu s náboženstvím.

V podstatě narážím na zneužití tohoto muže a jeho sedícího symbolu.

Obzvláště pak tak časté nepochopení z nevzdělání jeho zneužití v Tibetu, kde jeho Svatost, osvícený z osvícených, velký a mocný Gautama, byl drasticky nábožensky a mocensky zneužit k vytvoření specifického náboženství, buddhismu sroubeného s čarodějnictvím, nám nepochopitelné krutovládě a otrokářství bezbřehého, zvůli tamních lamů a dalajlamů, ne nadarmo se poslednímu dalajlámovi říká lai-lama, lži láma.

A Burzíchuj společně s Klamlousem, hajným a dalšími, třímají vlajku „ země úsvitu“, a po nich i všechny možné školy u nás, obecní úřady!! a jejich zblblí šéfové a ředitelé a učitelé, směšnou a snadno zjistitelně falešnou propagandou, vyvěšují fangli této despocie, ach bože, veď sú ony tý Tibeťanja tiež naši bratja…to ony trpěli, tý ubohý ludja, v otroctví strašidelném, bezmoci a pomoci, ubíjeni jako koně, trestáni jako psi, sekáni končatin na deňom poriadku, z ích hlav si robili ploty. Lajlámové si je z nich dělali!! Aj boha, aj, ať tý zloduchovia sa stratia. Však už pomali idú. Dokonce ti lámové jsou

schopni jít za malým děckem, sebrat ho rodičům a ještě před tím vykopnout jeho duši a nasrat do jeho těla duši svoji, no fuj!!

A tomuto satanskému čarodějnictví pak říkají reinkarnace Lámů, tož do hoven choďtě chumajové. No, ne nadarmo je Velký Adolf tak miloval.

Busta z kontejneru neznámého člověka se na záchodové míse dobře symbolicky usadila, jak se říká, jak prdel na hrnec, a tažené lepidlo dotvořilo bílou sádru ve starého sumce či zesumštělého pána a nezbylo než dílo nazvat „Humanitární bombarďák“. Hlava na záchodě sedí lépe než na lavičce.

Pomalovat sochu, či skicovat barvy na sochu a nechat je ve více méně nahozeném stavu, je zvláštní – rychle jsem pochopil, jak nekonečná je plocha v uzavřeném tvaru. Často jsem nevěděl kudy kam a jak pokračovat a nakonec to nechal vyplynout a zanechat i části, které byly určeny k přemalování. Snad se to sešlo.

Kvality těchto akrylů bylo nejlepší na ploše využít à la prima čistou barvu na bílou, bílým nátěrem našepsovanou, sádru.

Přemalovávaná barva brzy tupne. Docela mě překvapilo použití černé, a jak se najednou stala jakoby vůdčí, nebo barvou k sobě držící ostatní barvy. Ta paní je sokl pro glóbus, ostatně nejen ona z mých „soch“. Nosič glóbu Země se často jmenuje Génius, někdy Herkules, ten je v Lapidáriu.

Další je žena na přehlídce na molu, na hlavě nesoucí a balancující různé předměty, dalo by se říct i pouliční lampa, nebo obecněji nosička světla, tedy luciferka.

Jednou Nina koupila z Belgie zahradní plastovou sochu sedícího Buddhy, vyrobenou v Číně, kdysi jsme chtěli nechat koupit krásného barevného dvoumetrového Budíka (slovo buddha znamená v sanskrtu „ten, jenž jest probuzený“ – od toho slovo budík?, a zda-liž to není naopak – tedy, co

si budeme povídat, basta fidli tidli midli, každému, kdo ví, k čemu je budík, a kdo to na světě nejlíp ví?, je jasné jak to je…tak stejně jako slovo „včela“ – v sanskrtu „madhu mukkha“ – tedy „medová moucha“, ahahahá, no není to fajn…?), kterého jsme viděli prodávat na ulici v Bangkoku, ale nestalo se, logistika nákupu i transportu uvázla.

Když jsme tedy to tmavě zelené monstrum z monstrózní krabice rozbalili, vyloupla se obrovská a fujtajblová socha, děs běs.

Nadával jsem jak špaček a co že to za blbiny zase na netu Nina kupuje, naše klasika.

Postavil jsem ji k tmavému dřevěnému plotu na jižním konci zahrady a chtěl čekat, až stromy nad ní, čas a vítr, déšť a mráz, mech a prach, sochu sedícího muže dotvoří a polidští. Ale jednou na procházce zahradou jsem si vzpomněl na sochy indických bohů a bůžků, falů či jejich ekvivalentů polévaných mlékem, které jsem tam v té zemi Indů viděl, a vzal plechovku s bílým emailem a sochu „jako“ mlékem barvy polil. Akt polití stál za to, i nádherný efekt stékání a modelování prostoru reliéfu tváře, šatů, rukou i nohou Buddhy bílými plochami stékanců mě pobavil i potěšil.

Docházelo jakoby k přečárovávání a posílení nezřetelného, dříve nudného tvaru odlitku z laminátu. Začalo to mít nečekanou sílu a odezvu v autorově pocitu – ok – to se musí zkusit dotáhnout. Tvarování barvou a lepšení se sochy mě chytlo a pokračoval jsem až do poslední kapky v plechovce. U dalších dvou, později přikoupených, jsem k mléku a jeho stékání a tvarování se přidal i další „náhodné“ tvarování se vytvořené úmyslně. Nejenže jsem napodoboval tvary stékanců, úmyslně zaléval některá místa, nebo se jich dotýkal hustě namočeným štětcem v dobré víře, že stok půjde požadovaným směrem. Kreslil jsem bílou a tmavě zelenou, připodobnělou původní barvě odlitku, různé schematické figurky – symboly lidí, několik hlaviček pánů v klobouku či modlících se dvou mnichů, a ještě přidal lepidlové bytosti oblézající

> 152

sochu sedícího nejvyššího osvícence, který dopadl, jak vůbec si nepřál, tento odpůrce náboženství, a byl dalšími pokoleními úkladně zbožštěn. Jakoby dlouhé chlupy vylézající z těla, konce hádků či pijavice.

Nebo jsem mu udělal na hlavě z běloby lepidla auru z ocásků, vycházející hlavně z malých kuliček rozsetých po celé hlavě Buddhy, které podle tradice představují šneky, kteří po něm lezli a oblepili mu hlavu i tělo, když byl v lese v několikadenní hluboké meditaci.

Bedýnka na zeleninu vytvořila tři velká H, a zemičky, glóbusky, strouhátka na tužky s bílými kuličkami, které jsem do děr mezi písmeny přilepil, mě inspirovaly k názvu „Kosmická hra“, nebo také poslední výdech – zvuk smrti – HHH. Ze strachu vyslovit tento zvuk se Francouzi i Rusové zřekli ve svých jazycích vyslovování písmene H. Proto současný francouzský prezidentský čičmunda a lhář se nevyslovuje holand ale oland a Rusové neříkají hovno ale govno nebo Gavířov.

Ty indické sochy jsou některé polévané nejen mlékem, ale některé při obřadech polévají tukem smíchaným s různými pigmenty, takže nakonec sochy ztrácí původní tvar a mění se na mastné, křiklavě barevné, většinou oranžové nebo červené, více méně „amorfní“ či jen oči si ponechávající torza čehosi.

Další objekt vznikl podobným manévrem z mé palety – štokrlete s úložným prostorem – fascinuje mě jakákoliv paleta a obzvláště ten deseticentimetrový prostor zaplněný žížalkami, slimáčky, figurkami duchátek, indiána, kovboje a dalších všech figurek z kindervajíček, po kterých lezou bílí hmyzí bojovníci a po nich zase barevní lezci, a to „kongo“, ta změť jako by pro mne byla v pohybu a drobném, ale silném prostorovém řádu v chaosu. Řekněme bych to nazval „síť“. Kartonová krabička se zbytky bytostí je jen pracovní verzí téhož, dala by se nazvat funerálně „společný hrob“.

Další palety i při používání k malbě mě neustále fascinovaly podobností k pozdějším objektům či reliéfům, a tak jsem jich i tak pár dokončil via změť barev a drobného barevného reliéfu.

Taková sochařina – recyklování – je skvělá práce, bez stresů, klidná, jasná, nápady se rodí jak na běžícím páse, chyby jsou veselé, padají ze sochy, nebo prostě neladí, nebo se ani nedají vyzkoušet bez zásahu do sochy pěkně na sucho, no tak se zkusí další varianta a další. Kdybych měl deset torz, bude deset soch. Musím to násilím zastavit, neb nevím, kde to vše skladovat. Je to sice radostné, ale trochu zdlouhavé, pořád se čeká, až zaschne nějaká vrstva, a hlavně je to úplně na jiné vlně než malířství. Nemohl jsem pokračovat zároveň v práci na obrazech a práci na sochách, nezbylo mně než střídat pár měsíců malování s pár měsíci jen ty „sochy“.

V rozhovoru německých malířů světového významu, mezi Ederem a Scheibitzem, se Eder ptá Scheibitze, jestli obraz není náhodou taková malá socha, a Scheibitz bez zaváhání odpovídá, že jistě ano, a Eder souhlasně přikyvuje. Naprosto chápu. (celý rozhovor – odkaz č.6)

153 <

Hodně jsem se divil, že takto nerecyklují svoji práci studenti sami, figury pracně modelují, učí se je odlít do sádry za peníze daňových poplatníků, a pak zneváží, normálně dílo rozbijí, hlavu urazí, nebo jen tak natvrdo hodí do kontejneru. Je tak „snadné“ a zábavné a nezávazné jim dávat zpátky, co si zaslouží – život a energii, i zpět povznést jejich tvar k estetickému zážitku. Přidat trocha humoru.

Povstat je z mrtvých.

Vyhodil-li by student malířství studii aktu, kterou týden nebo i více dní maloval, jen tak na smeťák? To jsem nezažil, vida to, asi bych mu-jí zle vyčinil a třeba ho taky „vyhodil“.

Studenti malířství nevyhazují obraz, když se jim nelíbí, přemalují ho – kupují si totiž materiál ze svého, a to je jiné kafe.

Pak je tu obraz nahé ženy vlající v moři jako návnada?, tělo je zachycené za rybářské háčky, z různých části těla vyvěrají provazce imitací až k hladině, nad ni a kamsi do nebe, původně jsem tam kreslil i splávky, ale to nějak bylo příliš. Hlava ženy je nad vodou a vše v tichosti a klidu pozoruje – něco jako klid svatého Šebestiána. Prostě je nad věcí a je svědek a kdovíco ještě. Technicky vzato je obraz kolorovaná kresba uhlem a pokračováním či využitím vrstvení prostorů ze série Blues Woods, a je to už také akt. Jak obraz nazvat? Třeba „Žena ve vodě“? .

Obraz „Tři v jednom“, který jsem už vystavil na výstavě Akt 2016, je od začátku zamýšlen hlavně pro tuto výstavu, pro Akt 2016 jsem ji nabídl jako ochutnávku, a také jsem očekával reakce a tušil, že budou rozporné, kupodivu pár kolegům a jedněm sběratelům se dost líbil, studentům, a ti jsou velmi přísní a často i přesní, se moc nezdál, a také ta „očekávání“ – představy. Nějak nebylo zbytí vyjít z plochy obrazu na plochu podlahy. Obraz, když dva roky vznikal, stál na zemi na starém zašlém perském koberci a nohy jsem si na koberec dokresloval od počátku bílou barvou.

O záchraně onoho koberce před vyhozením do kontejneru dělníky (vše se propojuje a vskutku jest propojené – Buddha – kontejner – nádoba a v ní obsah – tělo a duše…buddhistická trajektorie inkarnací…), kteří likvidovali na Sokolovské ulici v Karlíně vyhořelý byt v květnu roku 1991, bych mohl napsat celou povídku. Jen v rychlosti – těžkou deštěm prosáklou čtyřmetrovou roli jsem dotáhl nahoru do ateliéru na rohu Sokolovské a Šaldovy, a byť trochu ohořelé a zamouřené od sazí (od slova mour je slovo maur i mouřenín, anebo naopak), hned po rozbalení jsem věděl, že mám sice poškozený, ale klenot, a také po mém telefonátu kamarádovi, starožitníkovi

a znalci a majiteli mnoha super koberců, hlavně orlích kazaků, a který hned přijel, se mi vše potvrdilo, jediný zádrhel a podstatný celé „operace koberec“ bylo mé následné celoodpolední oslavné pití s Tomášem Procházkou, zakladatelem a majitelem galerie MXM, zdravím tímto jeho dvě děti, dnes již jistě dospělé, které zůstaly sirotky po manželích Procházkových po jejich první cestě autem do Vídně. Malovat půl roku „peršany“, prohlížet si všechny možné katalogy koberců, jejich cen, věcí vzniku, a studovat významy ornamentů, stát se vlastně trochu odborník, a pak jeden najítzachránit na ulici před ateliérem, je přeci jen „náhoda“ k oslavě a připomenutí magičnosti reality.

Po dobrém natankování se v hospodě jsme šli s Tomášem na fialkovou slavnost na AVU, kde jsem si za školou na výstupu ze Stromovky na malém schůdečku, kterého jsem si nevšiml, zlomil kotník – praskl v délce několika centimetrů, svalil jsem se bolestí na zem a jen v tichém úpění čekal na sanitku, která mě odvezla do nemocnice Na Františku a posléze mě příhoda ponechala celé extra horké léto v sádře a zastavila moji kobercovou sérii a přiměla po měsíční rehabilitaci, někdy koncem září, jet se ženou Barbarou autobusem do Istanbulu, kde jsem si představoval, že v teplém tureckém moři dorehabilituju – ovšem ouha, Cařihrad byl potopen do bosporské mlhy a posléze i silných dešťů.

Z jedné pošmourné fotky lodí na temném horizontu Marmarského moře, jako zoufalé ilustrace povětrnostních a barevných podmínek Bosporu, vznikly, v prudkém a rychle přišlém i stejně rychle odejitém třídenním osvícení stavem zamilovanosti, mé slavné tři obrazy „Lodě na horizontu“, ale to je další příběh.

Takže po pár dnech a prohlídce chladného nádherného města (ještě jsme zažili, těsně před zbouráním, staré dřevěné části

> 154

Istanbulu) nám nezbylo než v pátek večer autobusem se poprvé v životě dostat přes most do Asie, kde, jak jsem správně tušil, bude na jihu Turecka přeci jen ještě teplo a hlavně teplé moře. Jen přes most v tom pátečním provozu, který jsem si do té doby neuměl představit, jel autobus tři hodiny.

Takže až po půlnoci jsme konečně byli v Asii a dostali čaj na zastávce autobusu v čajchaně, a následně odpoledne zakotvili pod Antálií na plážích Olymposu, kde tehdy byl jen jeden hotel a jeden pension v pomerančovníkovém sadu. Tam jsme bydleli a podnikali výlety do okolí a hlavně nikde nikdo, na pláži jen sem tam figurka – začala zrovna „Válka v zálivu“, poprvé v přímém přenosu v televizi, a turistů bylo poskrovnu.

Turci byli skvělí, úžasní a neuvěřitelně pohostinní a docházelo tam opravdu k malým zázrakům – třeba, zapomněl jsem na jednom z výletů na sedačce v autobusu při vystupování v Olympu tehdy skvělý ještě analogový foťák Jashiku, a řidič, když dojel kam až jel a vracel se zpět do Antálie, nám ho do pensionu dovezl, když jsme byli na pláži, a majitel nám ho večer dal. Nebo ty zázračné ekmeky – chleby, obrovské teňoučké placky, které před námi pekla jeho žena každé ráno a s vaječnou tenkou omeletou jste si ho zabalili do rolády a přikusovali jejich černé svraštělé super olivy a tavený sýr. Nebo v Kappadokii, původním domově kappadockých Arménů před genocidou, kam jsme nakonec stopem dojeli, to byl jeden zázrak za druhým, už jen cesta autem tureckou nocí po tureckých dálnicích mezi obrovskými horami, ach, turecká noc, jaký zázrak přírody, ty neuvěřitelné zastávky u obrovských, opravdu obrovských hal mramorových pump, které do noci zářily a byly plné lidí pojídajících a kávu pijících. V jedné z nich jsme zrovna s našimi řidiči a hostiteli, automobilovými závodníky v našem Formanu, které jsme stopli hned na silnici v Olymposu a chtěli jet do svatého města dervišů Konya, rodiště

155 <

Rúmího, kterého jsem tehdy znal jen z doslechu a hlavně knih Gurdjijeva, ale oni nám hned po nasednutí řekli, že jedou do Ankary a ať jedeme s nimi, že Konya je nudná, stará a špinavá, tak jsme jeli (Ankara byla jedno odporné smogoviště a jedna velká autodílna, zmizeli jsem na autobus hned po probuzení v extra špinavém hotelu za úsvitu na autobus do Göreme) – nešlo Turkovi vzdorovat – bavili se stejně jen s Barbarou, já byl pro ně zavazadlo, prostě už jsme tam u pumpy nemohli dojíst přesladký zákusek politý ještě sladším sirupem, najednou před oblouky jídelny zaparkoval bílý mercedes a do haly vstoupil právě čerstvý mistr světa ve vzpírání – bulharský Turek, emigrant z Bulharska, s úžasnou krasavicí – modelkou ve večerních šatech – po boku, byla nejméně o dvě hlavy větší než on, ovšem jeho hmota v saku byla „jasná“, všichni hosté v jídelním sále pumpy vstali a bouřlivě tleskali a my se samozřejmě přidali, hvězdy plály jako nikde a bylo hodně po půlnoci…nemá to cenu, příliš slov a málo času je vypsat a taky koho to zajímá, že? A ke všemu ty dlouhé-dlouhé gurdjijevské věty, starý způsob vyprávění starých jižních zemí a dob. A přece se točí.

Každý máme nějaké příběhy a jsme často „zloděj příběhů“ – tím pocta a díky za slova jeho jsou poslány panu Josefu Formánkovi, nejlepšímu spisovateli.

Tedy zpět ke koberci, který používám v ateliéru jako skvělou nadpodlahu – vše, co se vyleje, se samo vsaje, a vše, co ukápne, rychle zaschne, a každý flek je na něm krásný, a na kterém jsem od začátku pod hranou plátna „Tři v jednom“ měl nakreslené přidané nohy s prsty, které se na obraz, byť záměrně, nevešly. Docela se mně líbil ten vztah obrazů v pravém úhlu a bavilo mě to. Je to zase vlastně tentýž prvek, kterému pracovně říkám Maroldova panoráma, a odkazuje také k Tiepolovi a jeho umění překračovat z malby do reliéfu, kteréhožto jevu jsem se pokusil dotknout momentálně také v obraze „Levitace“ nalepením

polystyrénových kuliček nad „stůl vznášení či povznesení“, ve snaze o symbolické vyjádření levitace a veselého pocitu z ní. Kuličky mezi jiným vyjadřují levitaci hvězd v prostoru universa, jeho souhvězdí, či jen umocnění prostoru obrazové plochy metailuzivní neiluzí. Spojení obrazové plochy s plastickým předmětem mě fascinovalo již od mých začátků koncem sedmdesátých let a mnohokrát i později jsem se o něj pokusil.

Asi nejznámější z mé produkce vlepování hmot je obraz „Vzpomínka na Bruggy“ z roku 1991, tedy v prostoru letící perský koberec, ke kterému mě inspiroval obraz van Eycka z muzea v Bruggách „Madona na trůně“, dnes je obraz ve sbírce GASKU, a kdy jsem do prostoru vln koberce vkomponoval polystyrénové cihličky v ubíhající perspektivě, znásobující mně pocit iluze prostoru.

Cihličky také mají symbolizovat úžasné město Bruggy, kde jsem se cítil až přízračně jako doma a ve městě jsem mnohokrát uvažoval o minulých životech, tak silně a „dežavistně“ na mě město působilo, láska na první pohled.

Název obrazu „Tři v jednom“ odvozuji od třech hřebů v těle Krista, tak často samostatně zobrazovaných na obrazech starých mistrů. Na mém obraze jsou (zatím) jen dva, to mělo být „vtipné“ i jistý myšlenkový posun k těm dvěma bytostem na obraze, kdy jedna objímá druhou a zezadu se k ní tiskne, třeba je to tělo a duše, nebo duše a duch, či světlejší vědomí a tmavší podvědomí, či jen prostě dva ze tří. A protože jsem od studentů dostal za obraz tak trochu sprďana, jest otázkou, zda tu diskutovanou obrazovou plochu, kterou jsem podle nich nevyřešil, ještě nenapadnu dalšími hřebíky a nepodrobím ji třeba akupunktuře jako u obrazu „Strach“ nebo „Léčení strachu“. Nabízí se to, uvidíme, myslím na to. Čtyři akty jsou dejme tomu alegoriemi různých stavů mysli, těla a duše, či ukázkou její mohutnosti – pokusil jsem se vyjádřit alegorii strachu i pokus o alegorii léčení

strachu pomocí akupunktury těla i obrazové plochy. Alegorii studu a následného osvícení v obraze „Někdo vstoupil, stud následovalo osvícení“ a alegorii překvapení i zalíbení v levitaci. Obraz „Večerní hodinka v ateliéru“ s opřenými nedomalovanými plátny a modelkou se zježenými chlupy v klíně je asi trochu ironický či užasle veselý, jedna z figurek žen ve stoje čurá. Všem obrazům dominuje nahé ženské tělo, a považte, tělo mé ženy, sic.

Ještě jsem zapomněl něco říct o jednom objektu, který vznikl spojením v Německu vyrobeného zahradního domku pro kočku, s verandou i prosklenými dvířky, krásného a bytelného, který pro naše kočky přivezla z Altenburgu moje bývalá německá žena.

Její rodiče ho nepotřebovali a naše kočky nikdy do něj nevlezly, zůstal opuštěn na zahradě. Tedy spojením tohoto domku a krmítka pro ptáky, darovaného nám otcem Niny. Oba domky jsem spojil, polil také mlékem – bílým emailem – a nazval Německý dům (Deutsche Haus), ptáci tak mají blízko ke kočkám, jak milé soužití.

A samozřejmě sádrový list lopuchu z roku 1983 z havířovské Lučiny, a také tam, v garáži rodičů na Hálkově 20, odlit do sádry, k vyřešení úkolu profesora Paderlíka udělat kašnu. Byly to největší listy lopuchu, které jsem kdy viděl, a kašnu jsem z nich vyrobil, i když ne tak jak jsem chtěl, jen jako model pro bronzový odlitek, kterých by bylo více, levitovaly by nad hladinou a voda by proudila jen těmi žilkami a padala zpět do kašny přes jejich okraje. Páďa to neunesl, a že to by nešlo realizovat a tak jsem musel sádrový odlitek použít jako formu, vtlačit do ní keramickou hlínu, pak list ještě domodelovat a nechat vypálit, což naprosto ztratilo sílu a smysl, ale úkol jsem splnil. List stál desetiletí v chodbě před záchodem v Limuzích a posloužil mně dnes pro objekt „Civilizace“.

> 156

Je to celá hra, hra na obraz, na sochu, na malíře, hra na muže, umělce, otce, manžela, syna. Hra na potřebu či životní styl a chuť žít s některými obrazy, mít jimi vyzdobeny stěny, koexistovat s energií obrazů, obchodovat s nimi. Hra na investici, která funguje a nabíjí energií. Přes mnoho generací generují akvizice investorů přísun peněz, které jsou ekvivalentem energie, která mnohonásobně převyšuje vložené množství energie-peněz při realizaci obchodu. Výtvarná umění a umění vůbec generují energii – umění jsou generátory, v některých případech až se jeví jako dokonalé perpetuum. Většina lidí to vůbec neví, netuší ani! Dokonce někteří umění nesnášejí, a přitom v něm žijí, nikde jinde se totiž než v „umělém“ žít nedá.

v našich domech a domovech, žijí dále a ovlivňují nás kvalitou právě té vibrace a energie dřeva.

Jiní, a že jich je, říkají, že mu nerozumí, a mluví pravdu, nedostali vzdělání, nerozumí, neumí ani násobilku, tak jak by mohli umět počítat rovnice? Stejně jako nerozumí životu a tomu, v čem žijí, myslím naše vlastní těla… nebo klidně i jiné věci, třeba sociálním nebo politickým pohybům; jen si svá pochopení namlouváme, nebo si své názory necháváme vnutit, aniž o tom víme, nebo je přebíráme a pak je papouškujeme a dereme i pereme se za ně, v posledku mezi sebou se zabíjíme, nebo pro ně umíráme.

Běžně je tolik a tolik učitelů výtvarného umění a tolik a tolik málo času v osnovách.

Naprosto chybí učitelé umělci. Pedagogické fakulty, byť mnohdy na nich již už učí opravdoví umělci, kteří jsou schopni být profesionálové, nevytváří však ani pocit u studentů, že jsou umělci. Zarazil mě kolega malíř, na jedné universitě učící malířství, který nechtěl uznat studentům malířství, pro které jsem byl pozván udělat přednášku, že jsou umělci…abych je trochu motivoval, byli zjevně skřípnutí a výsledky nijaké, říkal jsem jim: „jste umělci, a tak musíte taky studovat jako umělci a odvádět práci jako umělci“, a oni na to, že nejsou umělci, ale studenti – no to jsem se smál…možná ani umělci sami nejsou a nechtějí být, byť studují malířství – proč ne, vše je možné. Několikrát se smíchem jsem jim opakoval, ne-ne, jste umělci.

Žijeme ve lžích a iluzích, jen sníme a spíme a odkládáme na budoucnost, nebo se hrabeme v minulosti. Ale kdo jen mohl být stvořitel? záměrného a úkladného zmatení davů, které je cílevědomě prohlubováno, jak se prohlubuje účinek nových možností technologií na všech úrovních života lidí, proč? kdo? zač? k čemu? Že by jít jen po stopě peněz? Moci? Proč se neučí lidé násobilku umění, aby mu aspoň trochu rozuměli? Vše, přeci vše má nějaký důvod a je řízeno, podívejte se, jak rostou stromy – silou pravdy rovně! Jak pracují listy, co dělají se světlem, jaká je strom entita, že má vědomí! Stromy vyzařují energii a vibrace dávno a daleko po své smrti

157 <

Takže, tož tak.

Podle potřeb společnosti jsou naplánováni – či jsou její jednotlivé složky v množství a kvalitě, jaká je zrovna potřeba – ať se jedná o popeláře nebo lékaře nebo učitele umění.

Ale kdo má tu „potřebu“, třeba u učitelů umění? A proč nikde nevidím alespoň jeden pokus, aby stát srovnal hodiny ve školách věnované jazyku a matematice s hodinami opravdu kvalitní výuky výtvarného umění i jeho výroby?? No možná takové školy jsou, třeba takový experiment dávno provádí na některých školách. Nevím o tom.

Prý umění není praktické, a hleďme-hleďme, kolik umění ročně generuje peněz, jak se točí kola s výtvarným uměním, statistiky různých veletrhů, aukcí a jiných směn umění za peníze existují. Třeba lístky do Louvru nebo jiných světových galerií. Statistiky jsou, ale moc se o nich nemluví. Lidé by byli překvapeni, kolik v tom ročně lítá miliard

dolarů, obzvláště ti, pro které umění prý není praktické, a odmítají zařadit výuku na úrovni té slavné matematiky, které v posledku nikdo nerozumí, nebo rodného jazyka, kterým neumí vládnout a napsat smysluplný text většinou ani absolventi universit, natož většina jiných, kteří jazyk doma běžně praktikují a umění nerozumí.

Tak nic. To byl jen pedagogův postesk, ke všemu nedomyšlený, vlastně to, jak to je, je pořád lepší, než jak to může být.

Takový slovní úlet mého mozku? Mé duše?

Je vůbec duše? Mého vědomí? Je vůbec něco takového jako lidské vědomí? Moc se o tom ve školách neučí – haha – to se učí daleko více o umění. Ve školách tuším bude jen málo předmětů a učitelů, kteří se byť jen zmíní o fenoménu, kterému se dnes říká „lidské vědomí“. Často se učitelé i vědci dopouštějí klasické chyby a pýchy z neznalosti, když fenomén lidského vědomí zamění za fenomén lidského rozumu, kterému se také říká běžně vědomí – ztratit rozum není totéž jako ztratit vědomí, a kde ho pak kdo našel?, někde na podlaze?

A co ti, co ho jen tak nenajdou a leží v bezvědomí půl roku a je jim prognózován zánik, a pak ho zase nabydou? A pamatují si vše, co se dělo kolem jejich postele? Byli tedy bez vědomí, a přesto jim pracovaly smysly a paměť, ale to je divný, co?, že?. Údajně je lidské vědomí nekonečné, božské podstaty, prostřednictvím duše se vtěluje do hmotného světa a stejným prostřednictvím ho ve smrti opouští, aby se zase vracelo, až se neustálým opakovaným prožíváním ve hmotě cizeluje a nakonec prý vyvane do své božské podstaty, nebo navěky skončí jako skála či v pekle.

Psychologie má problém uvěřit na existenci duše, natož pak psychiatrie, natož pak na ducha, nebo dokonce ten nadpřirozený komplex, kterým je lidské vědomí. Lékaři léčí, a jsou to vědci o psyché, tedy duši, ale nevěří na ni, nikdy ji neviděli, dokonce ani pod mikroskopem není vidět, a tak prý

neexistuje. Psychické problémy má jen vědomý rozum, jsou v mozku, a tam je taky potřeba léčit, někdy drsněji méně někdy více, často velice málo úspěšně či až bezúspěšně.

Frustrace takových lékařů musí narůstat s věkem, a když ne vědomě, tak podvědomě, protože podvědomí je přímo spojené s duší a lidským vědomím, a to ví a vidí vše. Tisíce chybných a špatně nebo šarlatánsky a „zištně“ sestavených a následně určených diagnóz pro obohacení se firem vyrábějících tisíce různých preparátů měnících vědomí, které následně prý problém „duše“ medikací vyřeší, ale v tom je věda milosrdná – chybami se nezabývá, a rychle, a bez následků pro pachatele, chyby odpouští, i kdyby stáli poničené životy tisíců lidí.

Používání psychofarmak ovlivňujících náladu je na neuvěřitelném vzestupu a odhaduje se prý, že až třetina lidí je používá, ale tomu nechci věřit. Zřejmě, když přijde chlápek, který se rozvádí a je smutný a má strach, co bude v budoucnu, jestli to zvládne třeba finančně, nebo jestli se mu podaří znovu založit rodinu a žít tedy jako opravdový normální člověk, k doktorovi na psyché, tak mu mudrc napíše antidepresiva, jakoby ten stav rozvádění se byla nějaká nemoc – je to normální stav a má být a člověk ho prožívá vždy více méně bolestně, frustrace ze selhání dostihne každého.

Prý jsou to všechno nesmysly o složení člověka na tělo, mysl, duši a ducha. Nesmysly o lidském vědomí, sice známé tisíce let, ale které věda považuje za nereálné. Ale což, když ty civilizace uměly vše, co umíme my, to se dnes běžně předpokládá, a dokonce uměly mnohé, co my zatím neumíme, nedokážeme. Nejen uměly matematiku, četly ve hvězdách, vařily pivo a pěstovaly všechny druhy ovoce a zeleniny a pojídaly všechny druhy dnes známých domácích zvířat, které si všechny vyrobily!! Prý si udělaly obilí z trávy, kterou pozorovaly na louce, a to během pár let, důkazy pylových zrnek v pohoří Taurus, kde je „dílna – ráj“ toho

> 158

všeho, jsou víceméně stejně staré. Koukly na buvola, a šup, byla z něj kráva, nebo mrkly vlku do tváře, a on zase za chvíli byl psem, tak určitě – stejně jako dnes to samé „určitě“ umíme, tak určitě, a vše ostatní, co neumíme, a to nemluvím o stavbách z kamene. Tak proč jednomu z mnoha objevů člověka dávných dob současná „moderní“ doba říká najednou „ne“? Vše ostatní funguje a tisíciletí je lidmi uznáváno, používáno a využíváno, jen toto jediné je blbost, tak určitě. Vono to má nějaký důvod.

Hledejte důvod a najdete ho, i kdo má zájem „to“ skrývat, ale to „kdo“, stejně jako Karel Gott, neřeknu, je to příliš strašidelné.

Tedy se mlčí ve školách všech kategorií o zásadním objevu lidské rasy, běžně věděným, používaným a učeným už od počátku civilizace. Profesionálů v oboru bylo nutně, podobně jako v oboru umění výtvarného, jen relativně málo. Dnes je však umělců habaděj. Komu to slouží? Kdo je schopen prosadit celosvětově toto mlčení?

Nebo se mýlím? Učí se to? Učí se o podstatě člověka? O lidském vědomí, lidské duši a vůbec existování, a složení reality jako svazku různě vibrujících říší, či chcete-li rozměrů? To že naše tak zvaná 3D realita pro nás vypadá zdánlivě tak, jak vypadá, je způsobeno jen tím, jak ji vnímáme a na jakých přirozených „drogách“, které si samo tělo vyrábí, jsme, a to nám umožňuje realitu vnímat tím naším „klasickým“ způsobem.

Změna – zvýšení nebo snížení – hladiny některé z hlavních drog, umožňujících vjem reality, změní úplně její strukturu. Ať to je „přirozenými“ stavy, jakým je třeba psychická nemoc nebo traumata, hladovění, meditace, náhlé osvícení, nebo dojde ke změně produkce tělem samovyráběných alkaloidů, především dymethyltryptaminu a serotoninu, tím dojde ke změně vnímání.

Samozřejmě tělu uměle dodané, navýšené množství DMT, psilocybinu, nebo dalších strukturně chemicky si velice podobných substancí měnících vědomí, zajistí změnu vnímání okamžitě a bez jakýchkoliv

159 <

protireakcí organismu, naopak, mozek je přijímá okamžitě a střelhbitě a rád se „podívá“.

Vyšší vibrace vyšších dimenzí ovlivňují a utvářejí ty nižší, kde že se to na základce lidi dozvědí, nebo na universitě, když nic tak třetího věku – takto starým lidem zatajit jejich podstatu je činění zla a nabádání ke strachu v masovém měřítku, šířením poplašných zpráv o smrti a pohledu na její jen hmotnou stránku, tedy po ní následnou nicotu a rozložení těla na součástky. Tají se, nebo nedostatečně je obyvatelstvo informováno o psychologii umírání a smrti, jevech, které můžou doprovázet umírání a smrt, a hlavně a především o neschopnosti lidského vědomí zemřít ani slovo.

Bez naděje tady dácháme (dácháme – zdecháme, viz Kniha O Slovanech úplně jinak od Antonína Horáka a slova dávných našich předků vyryta do kremačního kamene někde u Valašského Meziříčí – valašské Mezopotámie – a to dávno-dávno před naším letopočtem, jak to, že uměli psát a že tu vůbec byli, když vědci přece vědí vše a říkají a píší pravý opak o našem původu?

A jak mě jeden takový vědec nedávno na podobné informace opáčil, že je to blbost a že věřím na konspirační teorie – tož ba – už i věřit na existenci vlastních předků je konspirační teorie…haha…on sám věří a zastává konspirační teorii i praxi, a nejen o svých vlastních předcích, bohužel, jen o tom neví nebo nechce vědět a samozřejmě, že téměř vše důležité, co hýbe politikou, vrcholnou vojensky použitelnou vědou a řízení států a národů, je v režimu tajné nebo přísně tajné či ještě více tajné – tedy konspirační – tajně dohodnuté – spiknuté.

Výzkum lidského vědomí probíhá již minimálně od vzniku lidské rasy, tedy cca sto tisíc let, a jen za dobu posledních šesti tisíc let, tedy tzv. civilizace, nebo volněji řečeno nadvlády krutých náboženských struktur nad

lidmi, či chcete-li otroctví, se propracovalo a cizelovalo. Poznání o lidském vědomí dnes existuje již i pro širokou veřejnost, stohy knih popisující výzkum lidského vědomí, jeho neuvěřitelnou sílu a schopnost tvoření nových a nových „čehokoliv“, co jiná lidská a kdoví i nelidská vědomí mohou následně vnímat, mezi jiným. Jde o nauku o podstatě naší existence. Jádro pudla.

Vypiplané a na první pohled dokonalé nauce o lidském těle a jeho funkcích chybí jeho vztah k nehmotným a jemně hmotným součástkám člověka, toho samého těla.

Ovšem obchod s informacemi o tomto fenoménu neuvěřitelně kvete a je masivní a dává práci a nutí k výměně energií miliony lidí, ale co čert nechtěl – ve školách se to neučí.

Ale že anglická královna nosí květovaný spoďáry a občas si prdne či porodí dítě a to si taky prdne, jsou plné osnovy a nic jiného se v dějepisu neučí než bitvy a jejich letopočty, které způsobili příslušníci rozvětvené rodiny té samé „anglické“ upírky – je to „německá“ upírka, která dnes, a možná napořád, sedí čipera na trůně. Jméno starého aristokratického německého rodu si anglická královská rodina změnila až pod tíhou okolností války na počátku dvacátého století. Je to stejně jedno, ti slavní Angličané jsou Sasové, kteří vnikli na ostrovy v druhé polovině prvního tisíciletí a se stejnou vlajkou nelítostné genocidy původních obyvatel, tzv.

Keltů, které zmasakrovali a téměř vymýtili, jako jiné původní obyvatele dříve i později vždy a všude jinde, kam přišli.

Název „Kelt“ vznikl účelově až v 18. století, a kdoví proč se tak rozšířil a následně „zdomácněl“ v hlavách evropských obyvatel, že už většina o jeho smyslu a opravdovosti naprosto nepochybuje, haj hou…antických historiků název Keltoi byl používán jen pro jeden kmen, žijící v Barbárii. Všichni domorodci Evropy, tedyi Slované, byli pojmenováni Kelt, nebo kultura

popelnicových polí či volutové keramiky a tak dále a podobně. Lhát a krást. Účel to samozřejmě má, ale to je na jiné povídání, kdo chce, zjistí si to, dnes to ještě není problém a je to zatím legální.

Udělali si z nás prdel – naočkovali nám, jak si rozumět a jak rozumět dění ve světě. Skrze letopočty bitev a změn názvů říší, království, států, náboženství a jeho odnoží atd. se učí nenávist prostých lidí jedněch k druhým.

Jsou cíleně vytvářena náboženství nenávisti, což jsou všechna tři z říše Babylonu pošlá nejznámější a svět ovládající náboženství, která časem vykořenila mnohá další, dnes umrtvená náboženství – judaismus, křesťanství a islám, naoko spolu soupeří i klidně krev svých věřících navzájem si prolévají, a dokonce klidně i v tom samém náboženství vytvoří záměrně soupeřící a nemilosrdně vraždící se podskupiny, jako protestanty a katolíky, nebo šíity a sunnity. Čert aby to spral a s sebou do pekla si vzal, je to pořád totéž – rozděl, rozvrať, zmať, lži a ve válku vžeň, a panuj, a právě v tom soupeření, válkách a zabíjení jsou lidé udržovaní v nepřátelství jeden k druhému, klamu a strachu, krevní mstě, utrpení a mnohdy uvržení v žití ne v míru, ale v pekle války a ničení.

Anton Parks mezi jiným říká: „Náboženství mají jediný účel – dezorganizovat a rozdělit lidstvo na různé skupiny, odedávna mezi sebou válčící v náboženských válkách, za prosazení jejich názorů! Náboženství povoluje zabíjení ve jménu Boha a nyní i ve jménu zisku! Nejvíce lidí na Zemi bylo zabito z ideologických důvodů, podíl vražd z jakýchkoli jiných důvodů je zanedbatelný.

Obvyklý výklad slova náboženství je, že vychází z latinského názvu religio, odvozeného ze slovesa ligáre, které znamená vázat. Náboženství má tedy vázat lidi mezi sebou jednotným názorem. Vysvětlujeme-li však termín religio podle sumerského slabikáře, tak rozklad tohoto slova lze přeložit jako

> 160

systém pro výuku ovcí za pomoci tabulek!

Tento způsob výkladu latinského slova je možné použít i u mnoha slov z jiných jazyků, která pak nabudou zcela jiného významu – toho pravého…

Například jiné slovo používané ve starém Egyptě, undu (ovce), je podobné slovu undut (lidé). Podle sumerského slabikáře UN-DU má význam rohatá chátra a UN-DÚ-UT populace, která odlévá třpytivý kov.“ (odkaz č. 7) Slovo mír a slovo svět u národů slovanských v jejich jazycích splývá – proč asi?

A jak to krásně zní – ten zvuk slova mír.

Anglicky „peace“, to zní spíše jako plís nebo pis, trochu to smrdí ďábelskou pecí římských katolíků.

Proto říkám a ze srdce volám „mír Rusku“, společně s mojí nejoblíbenější skupinou francouzských žen Les Brigandes. Jejich hlasy mě hladí na duši, jsou to nádherné ženy a jsou statečné! Bojují pomocí slov a tónů se lží a nenávistí. (odkaz č. 8.)

Největší zloříší je už tisíc let, a stejně tak dnes, svatá říše Rusko.

Tož, kdo to je, komu tak vadí? Kdo tak krásně umí rozeštvávat Slovany mezi sebou? Nakonec ve výzkumech nedávno zveřejněných jsme Polákům my Češi a Moravané a Slezané ze všech národů nejblíže, a mně osobně, kromě samozřejmě nejbližších bratrů Slováků, oni též, jejich řeč miluju, je úžasná a sladká. Ale oni nám?

Nebo oni Rusům? Naučili nás se navzájem srát a štvát, a to bezdůvodně a zlomyslně úkladně, a to proto, že se nás bojí, mají z nás panický strach, a dobře jim tak a nám za naši blbost též.

Nadávají a urážejí poslední dobou už jako puštění z řetězu, vyjí každý den svůj posraný sen, to o něčem svědčí – o strachu a srabáctví mocných, o tuposti nebo zlovolnosti

161 <

režimních kulturních pracovníků, o zoufalé snaze zabránit pochopení, že Slované jsou si všichni bratry, rozumí si v řeči i činech a nepotřebují žádnou angličtinu. Vždy v historii, když bylo nejhůř, a to bylo často, si pomáhali a pomohli a také si pomohou i v budoucnosti, až nastane čas. Takže sráči ve strachu, a zatím u moci šiřitelé zla, lží, zmatků a válek, raděj se chyťte za nos a začněte s námi spolupracovat – ne vždy je dlouhodobě výhodné jen ponižovat, lhát, okrádat a žít na úkor a z práce jiných a ke všemu veřejně ponižovaných lidí.

Nám Česko-Slovenským a ostatním národům Slovanů, že by Rusko vadilo, opravdu vadilo, haáhaá, ale to není možné, vždyť nás nedávno zachránili od likvidace, nebýt toho, že vyhráli válku, už jsem někde v Patagonii, a to ještě jen ti, kteří by měli štěstí, a hlavně čert věř Němcům, že by to nebylo dál.

Když mohli zavézt a srovnat se zemí i rybníky v Lidicích, což je nepředstavitelné, jsou schopni čehokoliv…plány jsou známy.

A věřit se jim bohužel nedá ani dnes.

Německo je již sedmdesát let okupovaná, politicky nesamostatná zem a jejich lídři zatím asi snadno vydíratelní a vydíraní, to je nad slunce jasné.

Jasně, Sověti nás okupovali a pokořili nás i mě osobně, nemohl jsem jim to zapomenout dlouhá desetiletí, ale omluvili se nám a mně pár Rusů osobně, a to několikrát, odpustil jsem jim a hlavně – Brežněv nebyl Rus! Nikdo z vládců říše Sovětů nebyl Rus – Slovan. A srovnávat SSSR a dnešní Rusko? No proč ne, byť je to zažité klišé a dezinformace opakovaná stále a dále jen dokola. Také ČR se dá srovnávat s ČSR nebo ČSSR v mnohých aspektech a ukazatelích, v mnohých ne, každopádně jsou to naše dějiny. Mám přátele a dobré známé, kteří bohužel mají rudý hadr, když se řekne Rusko, a říkají nesmysly a politické hovadiny, hajhou, je to jejich věc, holt politika rozděluje. Nemůžu jim za nechuť se politicky vzdělávat a chuť ulpívat na přejatých

zaběhlých vzorcích oficiální propagandy, jo mrzí to, ale což – to je život – haj hou.

a) pachatele nebo osobu jemu blízkou odmění nebo odškodní za trest, nebo

To spíše se dá srovnat Německý protektorát Třetí říše a dnešní naše politická skutečnost – Říše čtvrtá. Tož tak.

b) na takovou odměnu nebo odškodnění pořádá sbírku.

A že Rusko vadí, podle oficiálních mluvčích a dokonce předních poblijonů politiky a kultury, to je jasné. Sere je příšerně. Dyť to říkají každý den ze všech stran oficiální média a politici a kulturisti všech „barev“.

Dokonce zblbnou ty nejblbější politiky a veřejné zločince k tomu nosit na klopě saka portrét sadistické vražedkyně a jet s tím šmukem na zasedání nějaké evropské komise – všichni se jich lekli, jsou k smíchu a opovržení, stydím se trochu za ně, ale taky a hlavně jim to přeju. Každý kdo chce, může se seznámit se soudním procesem a vyšetřováním i činy té paní. Nosí to i naši nejvyšší reprezentanti politické moci na klopě, schvalují ukrajinský fašismus, pomáhají mu a schvalují vraždy, nejen té pilotky, ale také ozbrojený převrat v Kyjevě a upálení lidí v Oděse, a napomáhají k smrtím civilistů v obou separatistických republikách. Tyto zločiny se již také vyšetřují a budou vyšetřeny, to je jisté, a alespoň někteří hlavní viníci souzeni, počkejte pár let, uvidíte. Schvalují a obhajují vraždu, a to jen kvůli tomu, že vražedkyně zabila či pomáhala zabít, prokazatelně pomáhala zabít dva Rusy – novináře, ale to je jedno, to je přeci fajn a kladné a chvályhodné – mrtvý Rus dobrý Rus, že ano, a co Čech, taky tak?

Právník a učitel práva Karol Hrádela píše, že i schvalování trestného činu může být trestné, viz text zákona, a zejména jeho odst.

2 písm. a): § 365, Schvalování trestného činu: (1) Kdo veřejně schvaluje spáchaný zločin nebo kdo veřejně vychvaluje pro zločin jeho pachatele, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok.

(2) Stejně bude potrestán, kdo v úmyslu projevit souhlas s trestným činem

Klade si právník otázku, jaké řízení bude v této věci orgány činnými v trestním řízení zahájeno? Měří snad všem stejně?

A jak to, že jí za to mohli dát 22 let vězení, dyť nic neudělala, je to politický proces.

Dostala symbolických 22 let vězení a prý má být vyměněna za dva ruské zpravodajské důstojníky vězněné v Kyjevě. Je možné, že ji vymění, že stojí za to zachránit životy dvou Rusů za její výměnu. Jistě je to právní i politické dilema. Ale kdoví, třeba to šílené psychopatické monstrum bude brzy souzeno znovu, svobodným a nezávislým ukrajinským soudem, ne tedy podruhé za vraždu, ale za mučení a brutální zacházení s vězni, a to i ukrajinskými vězni, a za brutalitu a mučení civilního ruskojazyčného obyvatelstva Ukrajiny, a nebude-li doma k dispozici, vydají na ni mezinárodní zatykač.

Bude-li ovšem vůbec ještě existovat stát na stejném území a se jménem okraje velké Krajiny a bude-li za bývalý stát Ukrajina někdo vůbec chtít nést odpovědnost a budeli na ni navazovat. Uvidíme. Spíše však opak se zdá být realistickým – tedy, že krajina U v této dnešní podobě existovat nebude. Také existuje Ukrajina, v této státní samostatné formě s těmito hranicemi, jen díky zhovadilosti posledních lídrů Sovětského svazu, teprve dvacet let. Budoucnost umí být spravedlivá a může být i dobrá a dobrá i pro nás, co tu zatím žijeme a budeme žít!, huby držíme, pod bičem štvavých a nenávistných bratrů ze suché dolní.

Všichni, komu opravdu Rusko vadí a kdo to „vadění“ organizuje a platí, a posluhují jim velká množství lidí, mnohdy, jak se říká, v dobré víře a z neznalosti, protože to tisícileté „vadění“ samo nevznikne, že ano,

> 162

mají něco společného, a to nejen ulpívání na historické frustraci, ale hlavně touhu po té největší zemi, největší říši, co kdy na Zemi byla, zemi s neuvěřitelným bohatstvím ve všech ohledech, od krás přírody po nezměrné surovinové a lidské zdroje a touhu po zničení národa a státního útvaru z nejstarších a největších na světě s jeho symbolem vítězství světla nad temnotou na čele.

Rusko má skvělou reklamu, která nebere konce, tolik negace přeci jasně přináší negativní energii šiřiteli negace, a naopak je přetvořena v plus a přináší pozitivitu tomu, na kterého je vrhána, a že jí Rusko má v poslední době dosti, to je ale k zlosti. Ale je to nabíledni.

Mezi jiným má Rusko, a samozřejmě i Ukrajina, neuvěřitelné množství krasavic.

Kdo šel někdy po hlavní ulici v Kyjevě nebo v Moskvě, ví, o čem mluvím…opravdu neuvěřitelné množství krasavic, mnohdy i levně oblečených, třeba v Kyjevě měly všechny Ukrajinky divný kalhoty nebo sukně a černý kožený bundy nebo tak něco uniformního, stejně jsem jen zíral jak puk, natožpak když mě kamarád z výstavy v Amsterodamu ve Stedelijku z roku 1991, kyjevský malíř Oleg Tistol, vzal v roce 2002 na diskotéku, nedokázal jsem odejít, usnul jsem z toho koukání a pití vynikající vodky na stole, probudil mě až číšník, prostě jsem byl poslední v lokále, všichni pryč, vypotácel jsem se na silnici a vzal taxík, nevěda naprosto, kde jsem, a neznal ulici kam jet – jen že ubytovna českého centra, což taxikáři nic neřeklo. Podobnou situaci jsem zažil v Helsinkách, tam jsem čekal na jednom z dvorů, než se rozední a najdu tramvaj, ke všemu v dežavy, domy tam vypadají, jako by z oka vypadly ostravským a některým havířovským dvorům, vzniklým k sobě naskládáním čtyř tří nebo čtyřvchodových čtyřpatrových bloků domů se sedlovými střechami a saunou v každém vchodě.

163 <

Mimochodem, to víte, že finská sauna je ruský vynález, který do Finska přinesli Rusové? – Dnešní Finsko patřilo celá staletí Švédskému království a posléze sto let carskému Rusku, které vzápětí po porážce Švédů na začátku devatenáctého století povolilo Finům národní obrození, vlastní jazyk a budování kultury a vytvořilo z něj knížectví, samostatnost dal Finům německý agent, placený ze švýcarských bank, Lenin.

Dodnes ho také uctívají a mají v sochařských provedeních. Národu, kterému se říká poměrně krátkou dobu Finové, se sauna velice zalíbila a zdomácněla u nich jako v zemi původu. Finské politické zřízení za dob socialismu u nás bylo našemu velmi podobné a pod vlivem Sovětského svazu, a dodnes připomíná socialismus více, než běžně lidé vědí a než kde jinde na světě, a hlavně umělci si tam žijí v peřinách – ateliéry téměř zadarmo, levné barvy a potřeby na průkazky svazu umělců, jako dříve u nás v dech beroucím českém socíku.

Ve finské sauně jsem byl často i u nás, ale jen jednou jsem zažil udržovanou ruskou saunu na jednom ostrově u Helsinek. Když byli uchazeči súfi kempu v pilné práci, a já měl jediné na práci si užívat s dcerou různé výlety motorovou lodí po ostrovech kolem a procházky po ostrově a sem tam si poslechl učitelku tance a její proslovy a odpovědi na otázky, tak občas, jen pro sebe, jsme si rozehřáli potírnu, tehdy byl klid v sauně naprostý, jen naše pocení a plavání v moři po vypaření – úžasné.

Byl to Karolíny druhý let v letadle, první zažila v břiše v pátém měsíci přes Atlantik, když za mnou letěla její máma do Kalifornie.

Takže do Helsinek, bylo jí dva a půl roku, to bylo podruhé. Její klidné sebejisté chování a vystupování, mluva a bystrý duch, přátelskost k lidem, nikdo nechtěl věřit, že je tak malá-mladá. Stala se tam súfi a dobře to ví a dobře si to pamatuje, jednou súfi pořád súfi, přes to nejede vlak, otevřená mysl, otevřené srdce, cesta srdce. Iniciace probíhá

za určitých okolností sama od sebe, nemusí tě přijmout do kláštera či přejmenovat, i když i to přejmenování Zahira často dělala, obřad to byl silný a nádherný. Já zůstal prostý Martini, po mém tehdy oblíbeném nápoji, ovšem extra dry.

Být súfi je čest, nelze to odhodit, ani se to neodhazuje, je to v srdci, není jak a není proč to odhazovat, súfi tradice překračuje náboženství a národy, je to universální duchovní cesta, založená bůh ví kdy na počátcích světa, a prostupovala všemi strukturami společnosti a náboženstvími, tak jak šla za sebou, a zakotvila v posledním velkém z nich – v islámu, a také byla a je mnohdy dodnes v islámu pronásledována, či jen tiše trpěna. Slavný nesmrtelný světec súfi tradice, Kidr, byl mezi jiným učitel Mojžíše, kterého si také nechal vyhledat a žádal o radu i Alexandr Veliký, rodem z egyptských bohů, při tažení do Indie, aby mu řekl, kde je pramen nesmrtelnosti. Kidr mu to řekl a Saša pramen opravdu našel, ale mrtvá treska, kterou měl nechat v prameni obživnout a pak sníst, sice ve vodě obživla, ale také uplavala, a nesmrtelnost Sašovi tedy také uplavala, a z toho snad pošlo rčení doprovázené klasickým pohybem ruky staré jak svět – uplavala rybička.

A jak je to s Mojžíšem a Kidrem a jejich vztahem učitel a žák?

No, říká se, že Mojžíš Kidra prosil o učednictví a Kidr mu řekl, Dobrá, přijmu tě, ale nesmíš se nikdy zeptat proč co dělám, jen pozorovat, a jestli nevydržíš a zeptáš se přece, tak jsi u mne skončil a musíš odejít, a Mojžíš mu to slíbil. Takže spolu putovali a jednou došli k řece a požádali převozníka o převoz přes ni.

Převozník je převezl. Na druhém břehu vzal Kidr sekyru, vrátil se do lodi a převozníkovi udělal v lodi díru a loď se potopila, pak odešli. Mojžíše to sice trápilo, ale vydržel se nezeptat, byť stále přemýšlel, co za zlo udělal Kidr a proč chudému převozníkovi ještě znemožnil podnikat potopením lodi. A šli

dále, až došli večer k vesnici, kde je přivítali, dali jim najíst a nechali přespat. V noci Kidr našel v domě hrnec se zlaťáky, ukradl ho a brzy nad ránem ho společně s Mojžíšem zazdili do zídky za vesnicí a šli pryč. Mojžíš opět přemohl nutkání se zeptat, i když mu to špatné odvděčení se za přijetí a zlodějna vrtaly hlavou. A šli dále, když na kraji další vesnice viděli si hrát houf mladíků. Kidr šel k jednomu z nich a zlomil mu vaz. A šli dále, ale to už Mojžíš nevydržel a naštvaný a znechucený žádal po Kidrovi vysvětlení všech tří zlých věcí, byť věděl, že učení skončilo.

A vysvětlení dostal. Kidr mu řekl, Loď jsem potopil, protože přichází vojsko ze sousední země, a když najdou převozníka, nejenže se nechají převézt, ale loď zničí a převozníka zabijí. Takto si ho ani nevšimnou, a až vojska odtáhnou, aby se dostala přes řeku jinde, převozník si loď vytáhne, opraví a bude mít zase obživu pro rodinu, která bude mít otce. A co se týká té vesnice, říká Kidr, je to podobné, vojsko tudy potáhne, lidé utečou před vojskem do hor, vojsko vesnici prohledá, nic nenajde, vesnici spálí a odtáhne, a až se budeme z cesty vracet, řekneme vesničanům, kde poklad najít, a pomůže jim znovu vesnici vystavět. A ten hoch, Mojžíši, říká Kidr, by se stal krutým diktátorem a zabil by tisíce lidí. A zazvonil zvonec a učení byl konec a Mojžíš šel dále už po svých a Kidr jakbysmet.

Ještě bych se mohl zmínit o neméně slavném muslimovi, známém po celém i nemuslimském světě, i když z jiného soudku – Mula-Nasr-Edinovi, kterého měl v puse tak často ironicky můj táta a který je součástí mnoha a mnoha muslimských vtipů, povídek a vyprávění. Mula-Nasr-Edin (mula – vzdělaný muslim, nasr – pomocník, ale také ten, který vítězí, vítěz, edin – ráj, takže pomocník nebo vítěz ráje) je něco či totéž jako Haškův voják Švejk a kdoví, či zdá se mně to velmi pravděpodobné, že také Hašek, díky cestám po jižních muslimských

> 164

krajích Ruska v dobách revoluce, se o Nasredinovi dověděl a oděl ho do hávu a okolností c.k. rakouského vojáka, který sice vypadá jako na hlavu padlý a možná i je a mnohým je za blba a jen pro srandu, ale jak víme, také nějak zázračně vždy vyvázne a koneckonců má ve všem pravdu, což je pro Nasredina charakteristická role, a ke všemu nám tak libě zní vyslovit po česku jeho jméno a táta si vždy potrpěl na výslovnost „nasradin“.

Tož objevit při vyprávění „starého muže“ právě nyní, 18. 4. 2016, původ nejslavnější a světoznámé české literární figury, která se pro mnohé, a obzvláště pro Němce, stala symbolem češství a vyčůranosti, blbosti, ale pro nás i jiné národy také symbolem zdravého selského rozumu, lidové síly, veselosti, stoického klidu, vřelosti srdce a lásky k bližnímu, zenového mistra a mistra súfi ovšem.

Tož tak, to bychom měli.

Prožili jsme nádherných deset dní, dostali jsme sami pro sebe malou chatičku, jak z ruské pohádky – všechny chatky tam na ostrově, a je jich tam stovky i tisíce po celém Finsku, vypadají architektonicky jako z ruského venkova či ruských chatových osad a pohádek – Rusové jsou chataři jako my a Finové jakbysmet.

Ke vzniku slova chata: Dača – ruský fenomén a výraz, který se objevuje v mnoha evropských jazycích (u nás „chata“, chorvatsky kuča, u nás ve třicátých letech také kuča, viz foto nápisu na průčelí vstupu letního sídla a tábora kolínských Sokolů na řece Sázavě v Samopších a Bělokozlech. První chaty se v Rusku objevily za vlády Petra Velikého. Ten často daroval svým poddaným (šlechticům a boháčům) pozemky na venkově, aby tam bez ostychu experimentovali v architektuře.

Z ruského „dannoje carjom“, tedy „daca“, pak

165 <

postupně vzniklo „dača“ a naše chata (nebo anglické (ch)cottage nebo (c)hut…)

Finové ani Finky moc vařit neumí, ale mají opravdu skvělý smysl pro humor, zdálo se na tom mezinárodním výcviku, že nejlepší ze všech národů, co tam byly. Abych uved proč – když vykládali vtip Němci, a bylo jich tam hodně, doprovází vždy v Evropě dnes na Novém Zélandě žijící německou učitelku tance, nikdo se nesmál, ani oni; když říkali na svoje úžasné vtipy pyšní Češi, tak se většinou smáli jen Češi, to bylo zarážející a o to více, když se nikdo nesmál a v urputném smíchu se smál jen ten kroužek nás asi pěti Čechů, bylo to až trapné. Když vyprávěli Rusové, to bylo k popukání, neskutečné dlouhé fóry, všichni se smáli bez rozdílu národnosti a rasy, byli tam nejen bílí Evropané, ale i pár šikmookých kazašských krasavic s hadíma očima v úhlu čtyřiceti pěti stupňů k linii nosu, zelené i tmavé, oči kočičí, opravdu zarážející ženská krása tváří i těl, a také jedna princezna kazašská podle rodu, to byla pecka, i její gesta a mluva, a pár krasavců, neskutečných bubeníků a skvělých chlapů z Kazachstánu z Almy-Aty, a taky párek Číňanů, ale Finové, to byly opravdu perly, všichni se řezali a váleli smíchy, až břicha bolela, když vtipkoval finský architekt Rahim.

Naše chata byla pár metrů od břehu, s vlastní malou písečnou plážičkou o oblouku ne více než tři metry a s rákosím po obou stranách, úplně jemným písečkem, velmi pozvolným vstupem do vody, sem tam mušle, sem tam rybka, pohoda naprostá, pocit volnosti, klidu, dobré jídlo a pití u společného stolu, jistě přes čtyřicet lidí, pár malých dětí. Kája měla finskou kamarádku starší o čtyři roky, se kterou si velice rozuměla, učily se spolu tanec dervišů, jak se dorozumívaly, si nepamatuji, ale finsky to nebylo, prostě si rozuměly.

Užívali jsme si, stavěli jsme lodičky, kreslili jsme, kecali a povídali si příběhy, opravdu, prostě jsem povídal příběhy většinou

o zvířátkách a zalidněné jen velmi málo lidmi, většinou lidmi, kteří obklopovali či nějak patřili k bohatýrské duši mírotvorce a harmonizátora přírodních i lidských energií, velkého a jasného Čurily Plenkoviče, hvězdička jasná, sluníčko naše, Čurila na svém bílém koni jede ruskou stepí, radují se zvířátka, radují se lidé, vše jásá a oslavuje, zlatý štít a zlatá přilbice, zlatý meč a zlatý luk a šíp, a co smíchu Čurila se nasmál a užil radosti.

Ostatně kvůli Čurilově smíchu a českému vtipu o něm vzniklo celé moje vyprávění s ním jako hlavním hrdinou. Vtip je o tom, jak dědeček vyprávěl vnoučatům, jak se s Čurilou seznámili a pojedli spolu. Čurila donutil dědečka sežrat hovno a tak se smál, když viděl milého dědečka žrát své hovno, až spadl z koně a ztratil luk a šíp, který zvedl dědeček, a tak co měl dělat milé děti Čurila, také jako já musel sníst své hovno, a tak jsme se milé děti s Čurilou seznámili, zasmáli jsme se a pojedli spolu.

Ve vyprávěních samozřejmě nechyběl té slavné světelné bytosti Čurilův pravý opak, zlý černý čaroděj, temnota, hodný a zlý trpaslík, a pak samozřejmě Kostěj Bezsmertnyj.

Když jsem skončil, často v příběhu či jiné story se stejnými protagonisty, Karolína pokračovala, nebo pokračovala v příběhu o medvíděti, hříběti a jelínkovi a jejich lesních kamarádech, různé zvěři a třeba i vodníku z lesního jezírka a tak dále, a taky podobně a tak dále jsem vyprávěl oběma dcerám až do jejich věku, kdy začínaly být ženami, ale i poté vyžadovaly moje příběhy, které mně padaly z pusy samy od sebe, a nikdy jsme je nesepsali – bylo by to na několik tlustých knih.

Takový malý český pohádkový koránek, Mohamed také vše, co bylo zapsáno až jeho vnukem do slov Koránu, říkal spatra, a tvrdil, že mu do ucha mluví slova archanděl Gabriel a on je jen opakuje. Je stejné nevěřit jako věřit, to je si třeba uvědomit.

Ostatně, právě nyní píšu, a před několika hodinami mně „došlo“ – když jsem čekal na mostě přes koleje „na nádraží“ v Rostoklatech (jediné nádraží na hlavní trati z Prahy do Ostravy a Košic, kde si nekoupíte lístek a v zimě mrznete jen pod stříškou, vypadá to dojemné nádraží jako někde v Mexiku na konci světa), až přijede vlak s Ninou, slunce se sklánělo v dramatické nebe, barvy se měnily od tmavých šedomodrých do zlatavé bílé – tedy uvědomil jsem si, že vlastně při psaní používám metodu Šeherezády.

Toto místo na mostě je výjimečné svým rozhledem v relativní rovině, a obzvlášť dojemné je při západu slunce na jaře a v létě i na podzim a sem tam i v zimě.

Pod mostem na betonovém nástupišti je zase působivá viditelnost tříkolejné trati na obě strany, pohled na západ je opravdu na obraze nekonečný a rovina tratě a elektrických trativodů je cca dva kilometry.

Perspektiva od dobře viditelných odrazů viděného se pozvolna propadá až do čárek a teček tenčích a tenčích a zdá se tam vzadu už nic nemůže být. Dopředu i dozadu jsou jen málokde u nás koleje tak rovné, takto zjevená perspektiva je úžasná.

Takže to byly dnes dva objevy, opravdové chvíle jasnosti, skládačka zapadne, světýlko blikne a zas je tma a jede se dál, co taky dělat než žít, ne?, že ano, dokud to jde.

Metoda Šeherezády a předloha Švejka. Oba jsou na š. Dobré. Jste dobří. To „kdy“ jsem začal psát první větu tohoto odstavce je dávno pryč, „teď“, kdy jsem odstavec začal znovu číst a opravovat a dopisovat, co právě „teď“ píšu, a vy to v „teď“ čtete, a hle – toto teď bylo hezké teď – a je dávno fuč.

Jo a také nepíšu jako dříve s nadužíváním třech teček coby předělů myšlenek, mělo to svoje kouzlo dlouhá léta pro mne a v jistém smyslu umožňovalo se slovně vyjadřovat a zapisovat vršících se slov. Příčiny a následky

> 166

jsou v zapisování myšlenek, jako všude jinde, nabíledni, ale pochopil jsem, nebo si umím představit, když spisovatelé říkají, jak jim pod rukama při psaní ožívají figury, nebo mizí z příběhu, někdy to, jak jedna myšlenka a v jakém rytmu i kdy nakopne vznik celé řady dalších myšlenek, které jsou vyslovovány, nebo zapisovány a zapsány, je zvláštní pocit – „není důvod“ a žijí si svým jakoby vlastním životem, jejich příběh jsme nevymysleli dopředu, rodil se v reálném čase a sám ze sebe.

Je třeba si uvědomit, že vy i já osobně z toho máme hovno teď i nakonec, tedy slušně řečeno, ale to možná ví každý, ale je to silné kafe. Ze všeho, co máte nebo nemáte, máte hned teď v přítomném čase i nakonec hovno. Kdo to neví, to neví.

Lidé si psaním myšlenek – slov příběhů – mohou vydělávat a živit své rodiny, a někteří dokonce, jako mnoho umělců, i po smrti naplňují svá díla energií pro vlastníky jejich autorských práv a mnohdy energií až nezměřitelnou, a je možná srovnatelná s energií moci, či jdou spolu ruku v ruce.

A samozřejmě obchodování s uměleckými díly, jako obchodování s čímkoliv jiným, výměnou za peníze, je projekt do-nebevolající a jistě také z nebes schválen.

Ne nadarmo se říká, že konec světa, či „dobrých“ časů, nastane ve chvílích či krátce poté, co dojde k likvidaci fyzicky existujících peněz, které budou nahrazeny virtuálními – to bude doba bestie 666 a rohatý se po právu uvelebí na svém trůně. Žijeme na konci věků, kdo to vidí, vidí, kdo ne, ne, je to úplně jedno, hovno hovnem hovnu. Až se tak stane, jest vše naše finanční intimno, jako naše ostatní intimno, v moci Satana na věky a neodvratně.

Jeho symbolické číslo, dnes jako vždy jindy v dějinách šesti tisíc let civilizace, je dobře

167 <

známo. Každý zná jeho gesta, a výrazy také každý zná, a také je vidíme a čteme a slyšíme na mnoha místech veřejného prostoru. Jeho následovníci milují symboly, a vše, co dělají, dělají podle přesných dat a symbolů a nic nevynechají. Numerologie je jejich násobilka a čtení stavu hvězd jejich um. Matení a podrobování si lidí pomocí manipulace času je nabíledni, manipulují se vším, s čím mohou. Jak to, že v Řecku, Rusku a všude, kde jsou věřící pravoslavné církve, a tedy pravoslavného kalendáře, budou Velikonoce tento rok až prvního května? My je měli v březnu? Copak neslavíme to samé jaro, to samé vzkříšení? Do řiti.

Je pravda, že knih je přespříliš, asi jako obrazů, rozmělnění kvality, snížení úrovně obsahu ve všech aspektech, co to znamená.

Bohapusté blábolení většiny spisovatelů a malířů či sochařů a skladatelů hudby a veršotepců. Jistě, lidé-konzumenti si na blábol zvyknou a začnou ho vyžadovat a dobře za něj platit. Čím více nás droga neustálým zasypáváním mysli nesmysly a idiocií korumpuje, tím více se za ni platí, dohromady – v globále – je to astronomická cifra, ve skutečnosti se platba uskutečňuje v malých zanedbatelných dílcích, který většině na trhu, či v trhu, dělá dobře a často ten dílec utrácí – od toho se odvozuje cena knih nebo cena obrazů a cena téměř všeho ostatního. Marketing aj boha s tým má svoje tiéž spoločné.

No, mně moje večerníčky jen padaly z pusy a byl jsem klidný a bavila mě ta blízkost a pohoda s dětmi a také jsem se občas sám divil a i nahlas se zasmál, co z té pusy padalo, nenapadlo by mě to ani náhodou…tak kdo to a co a komu vyprávěl?

Na druhou stranu, když vám do ucha někdo řekne, a vy se cítíte duševně i fyzicky zdráv, ať to, co uslyšíte, řeknete nahlas jiným, nebo to uděláte, tak co máte dělat? Zažil jsem to sám, když mně hlas z hůry v hlavě poručil stát se malíř.

Lidské vědomí zřejmě může, co chce. Duch si vane, kam chce.

Považte, vyprávěl jsem pohádky téměř patnáct let, nejen vždy večer, když jsme byli spolu – a byli jsme spolu často, nejen každý víkend od pátku odpoledne až do neděle večer, ale i každodenně o celých prázdninách a různých svátcích. Skvělý to bylo, úžasná pospolitost vznikla mezi námi… láska, respekt, pomoc…sice psychologicky i logisticky pro všechny to byl náročný čas a emočně vypjatý, stejně všeho si vážím. Krásně jsme se zachraňovali na té překlopené lodi manželství, udělali jsme si ze zbytků té lodi vor a pluli na něm časem i prostorem, vlny nás nepohltily, naopak, zesílili jsme a pochopili více život, byť to pochopení je draze zaplacené, ovšem za vše se platí, to je zákon. Žili jsme naplno a vyprávění prodělávalo různá stylová a slovotvorná období, a jak holky stárly, stávalo se vyprávění více přisprostlé, hlavně o prdech a smradu smradů, který vypustil Kostěj, že i Čurila z koně spadl a naopak a podobně, až pramen vyschl úplně a já nemohl vydat slova – čas letí – z dětí byly ženy a stavidla inspirace se uzavřela.

Ruská sauna, to je speciál, to každý jistě zná alespoň z filmu, velká místnost s několika snad čtyřmi pěti dřevěnými schody na sezení či ležení, na zdech plná různých zelenin a čerstvě natrhané březové větvičky, obrovská kamna topila březovým dřívím, na nich ve vodě byliny, skvělé vůně, nádherné místo přímo na poměrně vysokém břehu nad mořem, které v té části ostrova bylo hned dost hluboké na skoky různých stylů do vody. Ze dveří jsi vyšel a po pár krocích jsi mohl skočit, letní Balt byl sice studený, ale nádherně čistý, po sauně bylo moře lahodné.

Slunce téměř nezapadalo a odevšad z dalších ostrovů v noci rachotilo tuctuc techna, které Finové milují, a do toho chlastaj všichni chlapi první ligu.

Čistě ze zvláštnosti tohoto vyprávění, či smyslu malíře pro barvy a tvary, a barvy a krásu lidské figury, milovníka ženských tvarů a tváří žen, tedy ty finské ženy – baby v nejlepším věku, nejsou našich parametrů krásy, ve tvarech téměř zásadně jiné než krasavice kyjevských, pražských, brněnských nebo moskevských ulic, drsné eskymačky, široká mohutná lýtka a stehna, boky a břicha obdařené svaly a tukem, paže opravdu silné, ruce masité, prostě domorodé Laponky zkřížené se Skandinávci a Rusy, hlídaly si svoje muže v sauně tak ostře, že ti štíhlí, útlobocí, vysocí, svalnatí blonďatí krasavci se nemohli ani podívat na další ženy sedící vedle, drželi si hochy většinou pěkně kolem ramen, někdy i kolem krku. Mužů je ve Finsku prý méně než žen! Chlapci byli dojemní, jak šilhali, ale hlavou nehnuli ani o píď. Jedna, ale opravdu jen jedna Finka, byla štíhlá blondýnka s modrýma očima.

Bylo to new age setkání, představte si něco podobného u nás, a zažil jsem podobnou „saunu“ u nás na Moravě, když tady Zahira také učila, jedna kočka vedle druhé a i ženy v nejlepších letech sexy a krasavice. Abych to řekl jako president Klaus ve svých zápiscích z cest, prostě finské ženy, ve vší úctě a dnešního stáří radostných vzpomínkách, tam ve Finsku prohrály hru o ženskou krásu v mých mladých ještě tehdy očích.

Takže k té podobnosti příběhů, k zloději příběhů. Jako v Kyjevě, stalo se jednou v zimě v Helsinkách, těsně před vánocemi roku 1995, stál jsem na dvorku mezi domy, naprosto nevěda kam jít, kterým směrem se dát, schází tam, na té placce u moře, jakákoliv orientace ve vysokých budovách nebo kopcích, a mrznul jsem až do rána.

Tma jak v prdeli, zima pod nulou, do rozbřesku pár hodin, nikde nikdo, čekání jsem si krátil chozením kolem těch domů, dále jsem se bál jít kvůli mrazu a možnému jití někam do ještě větší nepohody, přeci jenom u vchodu do domu, který byl zavřený, bylo největší teplo. Až když jsem uslyšel první

> 168

ranní tramvaj, ještě byla tma, po sluchu jsem došel ke kolejím a po nich k zastávce, to už byla brnkačka, byl jsem zachráněn.

Pamatujete film „24 hodin na Zemi“ tuším od Martina Scorsese a povídku z Helsinek?

Tak takhle podobně jako ve filmu to bylo.

A taky se to stalo kvůli chlastu, stejně jako ve filmu i v Kyjevě, touze po ženě, po dobrodružství, po lidskosti. Nakonec ta žena krásných kyprých tvarů zmizela ze sauny nahoru, někam, kde bydlela, a nechala mě tam svlečeného sedět a saunovat se, klidně jsem tam mohl zůstat v teple až do rána, ale já vůl neměl nic lepšího na práci, než ve zmatku psychologickém, v opilství a uražené ješitnosti se obléct, vyjít ze sauny a pak z domovního vchodu ven v představě dojet do českého centra. Vyšel jsem ještě rozpařený na dvůr a zavřel za sebou vchodové dveře, a bylo vymalováno. Mobilem si zavolat taxi byla tehdy ještě budoucnost.

Takže zpět k tomu taxíku – vymotal jsem se ještě za tmy ze sálu diskotéky někde na předměstí Kyjeva, svítalo, a taxikář, kterého jsem naštěstí stopnul – a že nejezdili každou minutu někde na okraji města, a když jeli, tak byli plní ožralů, jako jsem byl já – můj taxikář neměl tucha, kde je to slavné ubytování českého centra, já zapomněl jméno ulice a neuměl ani nějak srozumitelně říct, kde to je. Po dost komplikovaném dotazování kolegů taxikářů po cestě nazdařbůh ranním Kyjevem mě tam nakonec dovezl.

A to vám místní ještě pořád říkaj, že ty nejkrásnější ženy vůbec ve městě nejsou, studují v cizině, nebo už tam žijí, a přesto se nestačíte divit a užíváte si krásu Ukrajinek… jo Kyjevská Rus, krajina u velké Krajiny…sláva kráse našich slovanských žen.

Byli jste v Moskvě v obchoďáku? Vlézt v Moskvě do toho velkýho starýho slavnýho obchoďáku – univěrmag, tuším – ale vlastně kdekoliv jinde, kde je zboží pro bohatší vrstvu, ovšem to je úlet, jak mně jistě

169 <

potvrdíte (byl jsem tam dvakrát v letech 97 a 02…), tam si dali záležet na hostesky v obchodech – šoklo mě to – téměř v každém z těch stovek prostorů jednotlivých obchodů vás vítají ty štíhlé ženy s dlouhými krky a útlými pasy, ty prsa a boky, ach, vše v neuvěřitelné proporci, a hlavně ty tváře, úsměv, oči, hluboké ženské modré oči, nádherná ústa, úplně zvláštní rasa – nikdy nikde jsem tuto „rasu“ už neviděl, nikde! Ani dříve ani potom.

To je možná ta stará Rasa, o které mluví dějepis starých dob Ruska a Tartárie, země Tary, od toho také název Ruska – vyslov „rasia“ – země Rasy. Věděli jste to? Slyšeli jste někdy o tom zmínku ve škole? Z čeho je slovo Rossia?

Co čert nechtěl a co se to sakra najednou stalo, že Rusko má znovu Moc a nepadá na hubu, vzkřísilo se z popela, kde mělo zůstat?

No to je tedy nadělení, paní Blažková. Už zase má skvělá letadla, snad ještě lepší, než máme my v Říši čtvrté, letadla a obecně všechny nejdůležitější a technologicky nejsložitější lidské stroje, užívané pro systémy válek i míru, mají stejně dobré, ne-li lepší. No to je skandál!! Jak jsme jim to mohli dovolit.

Teď nás ohrožují a vyvolávají jednu válku za druhou, mají základny po celém světě a diktují každému to ohavné stokrát zneužité a pošpiněné sousloví „lidská práva“ a práva na humanitární bombardování národů, států, civilistů, starců, žen a dětí. Allahakbar. Kde to jsme?

Nejlepší je slovo svoboda v ústech žalářníků, otrokářů a obhajovatelů mučení vězňů.

Vůbec nejlepší vtip je rádio Svobodná Evropa na pražském Hagiboru, naproti střední výtvarné škole Václava Hollara, před budovou mají obrovský nápis slova „LIBERTY a SVOBODA“, na zemi stojící, z nerezu, jedno písmeno přes dva metry.

Písmena jsou dobře seskládána ze dvou ploch, které se prolínají, každé jiné barvy – české slovo je stříbrné a anglické je červené

– jsou spolu vtipně propojena – chromová a světle červená. Barvy se při jízdě kolem autem mění a můžete číst obě slova, efekt je dobrý. Že by červená znamenala krev?, či soubarví přímo Satanovu barevnost? Ani bych se nedivil, znak na hlavní budově, hořící pochodeň, je klasický a jeden ze základních symbolů Satana. Totéž drží v ruce i socha Svobody a stejný menší luci-ferus je i na průčelí ČNB na Příkopech. Socha Svobody je dar francouzských svodných zednářů americkým a via USA známa celému světu.

Dobrá sochařská práce, odvážné, technicky důmyslné dílo. (dodatek č. 10) Satanovo, Světlonošovo, Luci-ferovo poselství je přímo čertovsky ironický vzkaz lidem a s úsměvem Ferda praví: „Já jsem nosič světla a moje svoboda je vaše otroctví.

Rozšířím se všemi směry po celém světě, to je těch sedm ostnů či rohů trčících mně z hlavy.“ Sochař Bartoldi, sám svobodný zednář a zřejmě uctívač kultu Satana, tuto symboliku dobře znal.

Tož to jsem se zase zatoulala. (mója důša) No nic, vraťme se ke Svobodě. Třeba to dělal nějaký svobodomyslný, slavný umělec, co si myslí, že toto rádio šíří svobodu, anebo není na tom tak neinformovaně, ale dostal dobře zaplaceno. Rádio je především a naprosto agentura CIA. Lež a tvoření utrpení jest denní chleba toho „rádia“, stejně jako našeho rádia a našich oficiálních médií, holt jsme součást nemilosrdné Říše, která v masovém měřítku ničí nepřátele, což, jak se ukazuje, jsou lidé, zatím někde pár set kilometrů od nás. Zato vydatně a s miliony mrtvých jen za pár posledních let. Potřebují krev. Že by baby to už byla ta Satanova říše, či jen její neodvratné bobtnání?, či bylo to vůbec kdy jindy jinak?, není právě toto lotto otto ta „civilizace“? a jen se vyvíjí technologicky a zřejmě chce nastolit něco opravdu pevného, nového a nepřekročitelného?…

Když se lidem můžou plnit sny, tak proč

ne Satanovi? Umíte si představit, jaké má ten Pán sny? A co myslíte, jak ještě vypadá Světlonoš či Ten s Pochodní? To přeci známe my, milovníci umění. Co je jeho hlavní sen? Nevím, nechápu ho, děkuji nechci, ale v pohádkách sbírá lidské duše a šupe je do pekla nekonečného!utrpení, řetězů a všech neuvěřitelných vychytávek ve vaření, smažení, stahování z kůže a co budu povídat – znáte Danteho. A naše Káča – Věra Klepáčová, ve filmové pohádce Čert a Káča – zvolá svým chrabrým hlasem se znělým „r“ na Josífka Beků: „Marrtine!“ Čertova „práce“ je podle Gurdjijeva „člověk“, nejlépe a nejdéle mu rozumí ze všech galaktických bytostí, chápe na rozdíl od člověka samotného jeho trojitou podstatu a umí zneužít, použít a využít téměř vše, jak si zamane. Potřebuje krev a lidské utrpení a obého si dává vrchovatě, je ve vatě.

No, Putin prý říká, že zničení Iluminátů by ho mohlo nejjistěji zapsat do historie. No, maladěc, bojovat a porazit vyšší Mocnost, kteréžto jsou ti pánové a dámy iluminátští zástupci na Zemi, to už je něco, tak to je mi teda-věda ambice. Tož uvidíme, podařilo se svatému Jiří přemoci a zabít draka, Chazara, Turka, Napoleona, nedávno velkého Adolfa, posledně tudlá v Sýrii ISSIL, tak proč ne znovu Satana.

Tuším přemožitelé Satana jsou popsáni v Bibli, posvátné knize jedněch i druhých i třetích, mezi jiným samozřejmě sám Stvořitel, nejedná-li se, což tvrdí „zlý jazykové“, o tutéž bytost, a pak jeden z archandělů, který s ním bojoval, možná jen v literárním – simulovaném boji, či v buzerantském objetí držel satan archanděla za koule, myslím, že tuto scénu zpodobnil na svém expresivním obraze i Jiří David kdysi v našich začátcích.

Ostatně, soubojů lidí mezi sebou, vraždění lidí, soubojů mocností mezi sebou, andělů a mocností, andělů mezi sebou, nebo svatých lidí s mocnostmi pekelnými – patří

> 170

do toho nejstaršího z biblické jazykové a obecně umělecké tradice, a řekli bychom až „genetické“ tradice – je na Jeho i jejich úkor namalováno a vytesáno neuvěřitelné množství děl. Mezi jiným statisíce, asi i více, svatých Jiříků, kde osvícený muž, někdy archanděl Michael, zabíjí ďábla ve formě draka nebo okřídleného hada, někdy i se ženou za sebou na hřbetě koně, což není časté, ale viděl jsem to v jednom starodávném klášteře ve vnitrozemí ostrova Rhodos v jejich kostele vytapetovaném jen obrazy vítězství sv. Jiří nad drakem.

Nádherná gotická socha svatého Jiří je na nádvoří Pražského Hradu. Dokonce jsme onoho Jiříka měli téměř celé století na AVU, momentálně zmizel. Nejdříve to začalo, když hostující, konceptuální, drzý učitel z Polska zařadil zmizení svatého Jiří do svého uměleckého programu, navedl a nechal své studenty tento symbol školy – geniální kopii gotické sochy, navržené k umístění do budovy AVU slavným architektem Kotěrou k jejímu vstupu, jako odvěkého symbolu vítězství „světla nad tmou“ – odstranit.

Protože nebyl pěkný? Nebyl moderní?

Nebyl dostatečně konceptuální – ale to se ten polský pakomár mýlí – je to koncept a symbol konceptu se vším všudy dudy hudy.

Nebo prostě už tam byl dlouho a změna je život. Pak to pokračovalo nesouhlasem mnoha učitelů s odstraněním sochy, vyjádřeným na umělecké radě i v senátu, a následným vrácením sochy rektorem na původní místo. Zanedlouho prý nějaký student v opilosti sochu zranil a znehodnotil – utrhl koni ocas či něco podobného, socha se snad restauruje a prý bude vrácena zpět.

Momentálně tam jednoduše není a „momentálně“ – včera 18. 4. 2016 – jsem si i na oficiální hlásné troubě režimu přečetl, že v New Yorku a v Londýně se nekoná dlouho připravované současné založení stavby dvou sochařských děl – Satanova oblouku, kteréžto slávy se měli účastnit vyznavači Jeho kultu, a mělo se odehrát dnes 19. 4. 2016, tedy v den narození naší

171 <

starší dcery Marie. Tady odkaz k tomu na alternativním legálním serveru a v něm také fotky a vysvětlení strašidelných, naprosto nelidských a zvrhlých obřadů Baalova (Luciferova) chrámu, jeho starověké sochy atd. i virtuální umístění oblouku na Trafalgar Square. (dodatek č. 11) Tož nevím, třeba ještě není ten pravý čas?, nebo dílo sochaři nedodali?, nebo už je dávno v maketě vytvořeno, ale politicky to nějak nedělalo dobrotu, tak si kluci a holky řekli, že ještě s realizací počkají.

Ale to se přeci nemusej tak žinýrovat, Vašnostové.

Dobrý, že ano. Všechno jsou to jen náhody a shody okolností, že ano.

Samozřejmě, a mezi jiným je sv. Jiří symbolem Ruska a patronem Anglie.

A Rohatého „svoboda“ symbolem jeho oponentů. Tak tím to je, aha, tak už to chápu. No nazdar.

Koneckonců, když se díváte na pohybující se tvary dechu, zviditelněné vydechnutým tabákovým kouřem, změny se dějí rychle, jsou nádherné to plochy křivek, kudrlinek a prostorové nápaditosti, záleží na vlhkosti v těch „mracích“, jak dlouho se udrží tvar viditelný. Uvědomujete si rychlost změn tvarů kouře, některé plochy jsou hodně komplikované a proplétají se, a někdy jsou to uzavřené objekty. Podobně působí zrychlená kamera rozvoje růstu rostlin a jejich květů.

Naše kočka Bapu, matka kocoura Bapušina, je sleduje ještě déle, zjevně je vidí lépe než já.

Proč o tom vůbec mluvit. Vadí – nevadí. Tož to je jako konec mého povídání. „Před chvílí pršelo a skoro sněžilo a teď lítají květy,“ na mě ze shora volá Nina. A já na to „To je krása, je jaro“.

Martin Mainer, Limuzy, duben, začátek května, roku šestnáct.

P. S. Večer 5. 5. 2016, v den začátku Pražského květnového povstání, kterého se aktivně účastnil i můj táta, sedím v ateliéru, přilepil jsem glóbus na barevné lavórky a koukám na krajiny – obrazy Čech, které jsem zapomněl zmínit v textu a které jsem srolované koupil za sto korun od Jardy Sedlmajera. Na jednom je Bezděz a panorama středohoří, ten je nahoře na šikmé zdi, u dalšího si nejsme jisti, jestli je to údolí Vltavy nebo Sázavy nebo Berounky, každopádně je to přesné, to je vidět, a místo, znalý místa, určitě pozná, nechal jsem na oprýskané olejomalbě procházet se pár stonožek a poletovat pár dráčků, a pár tahů štětcem v předním plánu.

Obecně při zásazích barvami nebo hmotou reliéfu jsem se vždy snažil prací kolegů ctít a ponechat maximum viditelné a rozpoznatelné dílo, se kterým navazuju dialog či vztah. Ať to byly voskem a plastelínou a olejem dopracovávané reprodukce malířů devatenáctého století z roku 1994–5, nebo pomalované kalendáře z let 1986 a 1990, nebo „Duchové zvířat“ z horkého léta roku 1991, nebo doteky obrazů a rozhovory s Jeneweinem, nebo Švabinským. Pivní tácky z konce osmdesátých a druhá várka z počátku devadesátých let pro mne byly zajímavé nejen formátem a tím, že jsem je zcizil v hospodě těsně u hranic s Německem, kde jsem si dal něco k pití na své cestě za Barbarou na ostrov Hiddensee a za svým osudem, kde jsem je také namaloval, ale i důvodem k použití jako podložky pro sklenici.

Obraz plazmatického západu slunce s námětem hřbitova na vršku kopce v malebné hornaté krajině, tuším by to mohlo být nedaleko, někde po cestě z Limuz přes Struhařov a Mnichovice na dálnici do

Mirošovic, ale nejsem jist, a zase je jisté, že to lidé, kteří krajinu znají, poznají. Tady jsem už vůbec nechtěl a nemohl zasahovat jinak, než se pokusit bílými ocásky vytvořit rám.

Práce s reprodukcí, nebo dopracovávání již existujících děl, je moje tradice od dětství, kterou jako adept a posléze umělec na volné noze už tři desetiletí sem tam provozuji.

Vždy mě překvapí nosnost tématu namalovaného rámu na obraze i veselost takové iluze i transcendentnost a význam slova rám a vždy si vzpomenu při slově či vidění rámu na svatého ze svatých, Neem Karoli Bábu, gurua Ram Dasse, bytost, kterou mám hluboce v srdci, a také vždy na stěně ateliéru je jeho fotografie, spolu s fotografií vlka a reprodukcí Grünewaldova oltáře.

Při svém pobytu v Novém Mexiku jsem bydlel a často jedl a pokuřoval v domě Laily Sage – laily šalvěj – Rosy Blumenthal, ke které v jedné tripové noci na břehu oceánu přistoupil anděl a řekl jí, že se bude jmenovat Laila Sage – a tak se stalo, a také proto se přestěhovala do Taos v Novém Mexiku na úpatí obrovských nádherných čtyřtisícových hor Sangre del Christo – Krev Kristova – které mně až k pláči připomínaly Šumavu, i když jsou nepoměrně vyšší, ale stromy tam rostou až k vrcholům.

Její dům je na kraji pouště tvořené jen nekonečnými keříky šalvěje. Na stole měla Bábovu fotografii a já ji často pozoroval při jídle a myslel si, že je to obličej nějakého mexického herce, až jednou u snídaně, když viděla, jak na toho „orla“ z fotky zase koukám, zeptala se Laila, jestli vím, kdo to je, asi herec odpověděl jsem…smála se a řekla, že jeho ašram je hned za rohem a založil ho tady Ram Dass, jeho žák, a že netušila, že tvář Báby Károli neznám, protože věděla že znám Ram Dasse a jeho knihu pro mne tehdy z nejmilejších – Tanec života, kterou jsem vždy na cestách tahal s sebou.

> 172

To jsem ještě v říjnu nevěděl, že budu v prosinci pozván k Ram Dassovi – Richardu Alpertovi – na hinduistické vánoce a budu s ním mít možnost navázat i osobní vztah.

Skvělé vegetariánské jídlo připravili jeho dvě knihovnice, staré lesby, oslavy jsem propil s přítelem Ram Dasse (ram dass znamená služebník boží a dal mu toto jméno Neem Karoli Bába, kterého považují lidé za himálajský inkarnát Hanumana – prototypu Sluhy Božího, tedy sluhy hlavního boha Rámy. Když se Hanumana – opičího krále a služebníka svého nejvěrnějšího a nejlepšího – Ráma zeptal, Kdo jsi Hanumane, jsi člověk nebo jsi opice?, odpověděl Hanuman – Dokud nevím, kdo jsem – tak ti sloužím, až to budu vědět tak Ty i Já budeme jedno) a životním druhem Peterem, malířem, který měl v kredenci šláftruňk a v naprosto nealkoholické – či jednou sklenkou si připivší – společnosti, byl šťasten, že potkal druha ve zbrani i chlastu.

Peter vytáhl z kredence flašku whisky a s chutí jsme ji žahli s nějakými těmi místně vyprodukovanými a ve společnosti kalifornské tehdy a možná i dnes normálními několika jointy, dobře jsme si rozuměli, ale bylo už po půlnoci a svatý muž zatím šel spát a já říkám Peterovi, tý jo chlape, já tu přijedu kvůli Ram Dassovi a opiju se s tebou, prokecáme večer a ani nestihnu s ním více popovídat, zasmáli jsme se a Peter nahlédl do ložnice a zeptal se Ram Dasse, jestli na chvíli můžeme rušit, a on že jo, zrovna se, před usnutím vleže v posteli modlil, řekli jsme si pár slov a dobrou noc.

Domluvili jsme se, že přijedou za pár dní, den před mým odjezdem z Kalifornie do New Yorku, v prosinci roku 1994, se podívat do Headlands na moji výstavu obrazů na zdech mého tamního ateliéru, která byla součástí tradičního závěrečného openhouse všech ateliérů. Eukalyptové listy, sponkovačkou přistřílené na zdech ateliéru, byvší důstojnické tělocvičny, vytvořily

173 <

dvě velké figury sedící na větvích stromu, muž a žena, pokuřují doutníky, vesele se tváří. Vše vyrobeno právě z těch samých eukalyptových listů jako dáreček dráčka (dáreček dráček, ale-ale, to jsou mi náhody, už zase přesmyčky), který jsem mu dal na oslavě vánoc a který si nechal ne stěně své pracovny v Kalifornii, ale kdo ví, třeba i teď na dráčka kouká na Hawaji, kde spokojeně stále žije, a jak sám říká, až mrtvice mu dala sílu zbavit se pýchy. Jeho texty přestaly být tak osvícené a staly se krásně normální a lidské.

Na zdech tělocvičny byly ještě „malířovy propriety“ – tedy kožená bunda, hůl a klobouk a taktéž vše i s věšákem postavené – nakreslené z listí. U vývodu větráku jsem z listí nainstaloval zvětšené vznášející se jednodolarové bankovky s domalovanou grafikou čísel a slov, které nakonec větrák vcucává z názvem „Listí – Leaves“, což je mezi jiným taky tamní synonymum pro peníze i trávu, a mezi čtyřmi velkými okny jsem umístil alegorii čtyř živlů a alegorii „pytle s penězi“ jako živlu pátého, které z pytle doslova přetékají, a které všechny kombinují listí eukalyptu s kresbou rudkou na papírovém kartonu.

Opravdu, Ram Dass a Peter v sobotu za mnou přijeli do Headlands, a já byl zrovna na pláži, rozloučit se s oceánem, neb nevěřil jsem, že by dodrželi slovo a za mou maličkostí mohli přijet – bože ta tupá malověrnost – Ram Dass mně nechal vzkaz na papíře, že je mu líto, že se nevidíme a že se mu výstava líbí a raduje se z ní i z mého dárečku…ach málem jsem slzel, když jsem lístek četl, já vůl – malověrný osel, někde doufám mám list papíru z jeho slovy schovaný.

Ale vraťme se ke stolu u Laily, no to byl šok a úžas, že tvář, která mě z fotografie tak ostře pozoruje už několik dní, je tvář svatého muže takové jasnosti, prostoupila mě radost z magie života, synchronicit a „náhod“.

Osho byl pro mé děti dědeček – tedy jeho hlas, který jsem často na kazetách poslouchal, a když jsem kazetu pustil, děti se hned usmívaly a často trochu ironicky říkaly, že zase mluví dědeček, znaly ho z fotografií.

Až po pár letech poslouchání, jednou u oběda, jsem pochopil, o čem jeho promluvy jsou, porozuměl jsem konečně nejen celé jeho angličtině, ale také obsahu ducha jeho slov.

Pár věcí jako dodatek: 1. http://davidickeinfo.cz/ 2. http://www.nwoo.org/2016/04/29/hlavni-carodej- iluminatu-rikal-my-kontrolujeme-islam-a-pouzijeme- ho-ke-zniceni-zapadu/ 3. http://aeronet.cz/news/proc-je-v-bibli-tolik-nasili-a- proc-je-zidovsky-narod-tim-ktery-mu-ma-naslouchat- jako-narod-vyvoleny-a-o-cem-jsou-velikonoce/ 4. http://orgo-net.blogspot.cz/2016/04/cern-odhalen-jako- tajny-vchod-do.html

Takže tak jsem se seznámil s Oshem a Bapu skrze Zahiru a s Bábou Neem Károli skrze Ram Dasse.

5. http://orgo-net.blogspot.cz/2016/04/cern-odhalen-jako- tajny-vchod-do_9.html 6. https://www.youtube.com/ watch?v=qp2fVeFF8cE&nohtml5=False

No a to je další konec povídání, milý princi, teď nezbývá, chceš-li slyšet pokračování příběhu, abys mě nezabil a počkal, až přijde večer, a já budu pokračovat, říká s úsměvem krásná Šeherezáda.

7. http://www.suenee.cz/anton-parks-kodovani-prvnich- jazyku-lidstva-3-dil-serie/ 8. https://www.youtube.com/watch?v=MA7PDiMqCXg 9. https://www.youtube.com/watch?v=_qul35o5b7c 10. https://cs.wikipedia.org/wiki/Socha_Svobody.

11. http://www.nwoo.org/2016/04/17/v-new-yorku-a- londyne-byla-zrusena-vystavba-baalovy-brany/ 12. Ve vědomí Čechů existuje příliš mnoho mýtů a lží o Rusku, nastal čas to napravit, domnívá se ředitelka ISSTRAS Radmila Zemanová-Kopecká.

V Praze se konal seminář Mýty o Rusku, organizovaný pražským Institutem slovanských strategických studií.

Zemanová-Kopecká: Už se nashromáždilo tolik lží kolem Ruska, že jsme prostě byli nuceni pokusit se alespoň trochu napravit situaci. Pozvali jsme odborníky, schopné zhodnotit reálnou situaci a kompetentně ukázat, co je v představách o Rusku pravda a co výmysl. Naše média bohužel stále lžou, když prorokují krach ruské ekonomiky, malují démonický obraz prezidenta Putina, straší válečnou hrozbou, pocházející z Moskvy.

Na semináři jsou uváděny argumenty, vyvracející tyto mýty?

Samozřejmě! Nejvíce se mluvilo o takzvané „ruské vojenské hrozbě“. Bývalý brigádní generál A. Šándor a vojenský analytik M. Koller vysvětlili prostou věc. Kdyby existovalo reálné nebezpečí vojenského útoku ze strany Ruska, byla by přijata příslušná opatření. A umístění v Evropě pouze jedné vojenské brigády USA je nejspíše gesto čistě politické. Nelze to nazvat adekvátní odpovědí na strašení možnou agresí Kremlu a požadavek k

> 174

členským zemím NATO vyčlenit na vojenské potřeby 2 % HDP. Byl vyvrácen mýtus o cílech ruské účasti v Sýrii,

Jediné Rusko, jehož pravoslavná církev gregoriánský

bylo dokázáno, že existuje reálná hrozba teroristických

kalendář nikdy nepřijala a stále se drží juliánského, oslaví

útoků na RF, kde žije mnoho milionů muslimských

Velikonoce až po židovském Pesachu, což letos vyjde

obyvatel. Propaganda u nás často staví rovnítko mezi

na prvního května. Když si to ale shrneme, jediné Rusko

Ruskem a SSSR. Ale jak je možné srovnávat například

nepřijalo, že Ježíš byl obětním beránkem (co jiného mu

sovětskou a ruskou ekonomiku? V RF existuje reálný trh.

také zbývalo, když židé jeho osud zpečetili?) pouze židů,

Ano, situace je zde dnes těžká, ale ne katastrofická. Na

ale že Ježíš se obětoval pro celé lidstvo.

semináři se upřímně mluvilo o těžkostech, s kterými se setkávají Rusové kvůli sankcím, když je prakticky blokován

Udivuje mě, že většině křesťanů tento zásah papeže, který

zahraniční obchod, klesá cena ropy a cena rublu. Ale

očividně straní židům, resp. judaismu, nevadí. Mohla bych

charakterizovat to jako krach ekonomiky — to je úmyslné

dále psát o tom, proč se židé už téměř šest tisíc let drží

přehánění. Jsou čísla, která ukazují: ekonomika Ruska

kalendáře soli-lunárního, tzn. kalendáře, který vychází z

pomalu ale jistě začíná stoupat, dokonce jí předpovídají

fází Luny (letos slaví rok 5776), zatímco západní kultuře

růst v tomto roce minimálně o 2,3 %. Ale koho z novinářů

byl po vzoru Egypta vnucen kalendář solární a ten jediný

to zajímá? Stali jsme se jakýmsi centrem protiruské

západní kultura používá od začátku našeho letopočtu.

propagandy.

Odpověď na to mám tu, že lunární fáze poskytují maximální možnost orientace v čase (přesněji v jeho

Ale televize tvrdí opak — že je v Čechách silně proruská

kvalitě, tzn. v tom, o čem který čas je) a že zřejmě bylo

nálada…

přáním, aby naší kultuře byly tyto informace upřeny – to ale je velmi obsáhlé téma, které je na jiný článek.

Česká televize? Ta se stala hlásičem jednoho názoru na Rusko. Tam se v ideologickém plánu usadila cenzura, která je horší než za minulého režimu. Všichni vystupující

16. http://www.cez-okno.net/clanok/osho-co-kdyz-jste-jiz-

na semináři Mýty o Rusku se přiznali, že do televize mají

vseho-dosahli

vstup zakázán. Dokonce ani „legendu české žurnalistiky“

17. http://www.nwoo.org/2016/04/22/vitez-pise-dejiny-

Jana Petránka, který odmítl popisovat Rusko v černo-

aneb-co-bylo-orusku-zakryto-tataro-mongolskym-

bílém světle, tam nepouštějí. Zůstala mu podle jeho slov

jhem/

pouze jedna možnost, kde může vyjádřit svou pozici

18. http://aeronet.cz/news/smrt-prince-purpurovy-dest-

— v deníku Český rozhlas.

obama-v-britanii-netanjahu-v-moskve-revoluce-a-

13. http://aeronet.cz/news/proc-je-v-bibli-tolik-nasili-a-

uplnek-22-4-2016/

proc-je-zidovsky-narod-tim-ktery-mu-ma-naslouchat-

19. http://protiproud.parlamentnilisty.cz/politika/2399-

jako-narod-vyvoleny-a-o-cem-jsou-velikonoce/

vaclav-klaus-prezije-evropa-soucasnou-migracni-vlnu-

14. http://cz.sputniknews.com/ utecenci-vetsinou-neutikaji-proste-se-k-nam-stehuji- ceskarepublika/20160409/2780798/praha-myty-o-

velka-vina-angely-merkelove-konec-neprijde-nahle-

rusku-seminar.html#ixzz45P5pWgJ2

bude-to-postupny-proces-jeste-mu-muzeme-zabranit. htm

15. Zavedení „našeho“ letopočtu:

20. http://czechfreepress.cz/svet-kolem-nas/prave-ted-

„Zavádění nového (gregoriánského) kalendáře bylo

nase-planeta-zaziva-40-sopecnych-erupci.htm

postupné. V roce 1582 byl zaveden ve Španělsku,

21. http://www.vlasteneckenoviny.cz/?p=164473

Portugalsku, v katolických kantonech Švýcarska, v roce

22. http://protiproud.parlamentnilisty.cz/duchovni-

1586 v Polsku, roku 1578 v Uhrách, 1699 v Dánsku, 1700

svet/2382-prokleti-sveta-jmenem-islam-nikdy-

v protestantské části Německa, 1752 v Anglii, a v r. 1753

nebyl-neni-ani-nebude-nabozenstvim-miru-109-versu-

ve Švédsku. Zavádění tohoto kalendáře bylo spojeno

s projevy nesouhlasu, narušovalo vžité zvyklosti a tradice.

jeho-nasilne-povahy-neustane-dokud-nepokori-cely-

Americký sociální psycholog Theodore Newcomb

dokonce tvrdil, že v této otázce měl pravdu spíše zdravý

vyhladit.htm

národní smysl než mudrování vrchnosti.“

23. http://protiproud.parlamentnilisty.cz/duchovni-

175 <

prikazujicich-nase-zniceni-nevyvratitelne-dukazy- svet-jeden-a-pul-miliardy-lidi-ma-prikazano-nas-

svet/2401-neurochirurg-z-harvardu-existuji-jine-svety-

kde-je-zivot-mnohem-krasnejsi-vylet-do

nejtajemnejsich- zakouti-lidskeho-nitra-

setkani-s-andelskymi-bytostmi-zazitky-z-komatu-

meni-pohled-na-svet.htm 24. http://forum.valka.cz/topic/view/340/Citaty 25. http://www.krone.at/Wien/Afghanisches_Paar_ kassiert_5682_Eur. 26. http://www.krone.at/Wien/Afghanisches_Paar_ kassiert_5682_Eur. „To znamená, že jakákoli válka je způsob rozdělení, rozdrobení společnosti, metoda zastrašení lidí. Lidé nechtějí války, to politici a mocnáři. Jedna země neútočí na druhou, to hromádka politiků a žreců vede svou hru na úkor životů miliónů obyčejných lidí. Bude-li ale mezi lidmi vzkvétat přátelství a sami lidé tomu budou aktivně napomáhat, začne se proces sjednocování celé světové společnosti. Když se lidé spojí, budou moci zabránit jakékoliv válce, neboť všechny konflikty v dnešním světě se zpočátku realizují informačně, tedy v první řadě – v hlavách lidí, světové veřejnosti, a potom se již naplňují a uskutečňují jejich vlastníma rukama. Neboť na počátku přicházejí informace, volba, změna vědomí, a potom již, následkem toho všeho je čin.“ Z knihy AllatRa. 27 http://allatra.cz/allatra/download-allatra.hp?format=pdf 28 http://afinabul.blog.cz/1605/telegraph-eu-byla-vzdy- projektem-cia http://czechfreepress.cz/dalsi-blogy/dobytcakem-s- logem-4-rise-rovnou-do-koncentraku-jmenem-nwo. html

> 176

Mein Haut is mein Kapital, 1982, akryl, plรกtno, 60 ร 80 cm

177 <

Mein Haut is mein Kapital

e c a Pe

in e m o C e W Pai n

ting

s

d e l c y s c e Re ptur l u Sc Colou rful Relief s

The exhibition title was inspired by the movie Mars Attacks, particularly the scene in which the green Martian boss gets off the spaceship and while walking towards the US Army General on the red carpet keeps on repeating “We come in peace, we come in peace”, until the instant in which he sees a flying dove and immediately scorches it with his weapon; then he goes on to scorch almost everything else around, and there’s quite a lot of it... in the end, people win because the Martians hate music, namely Slim Whitman’ Indian Love Call, and listening to this wistful song makes them die. I got to watch this movie by chance recently on the telly, and I watched it with great pleasure and interest and laughter – not only is it the first Hollywood fiction movie in the last couple of years where the president of the USA (Jack Nicholson) gets killed, but it is also humorous, humane, optimistic, beautifully artistic and timeless and yet also parabolically accurate for the present day situation with the directed and well-paid invasion of the army of migrants whom our deceitmedia and top politicians of the fourth Reich, or their sycophants, tell us fables about their fleeing war. (Sometimes, in some news reports the migrants even roll their eyes just like the Martians in the movie, they even have similar hand gestures!)The Martian dressed up as a “lolita” is great, those movements – creepy and funny...and those boobs that fascinate the secretary so much before he gets scorched.

(The second movie where the US president dies is the “2012” disaster movie, there the president has been already portrayed as a proper black brother and he dies crushed under an aircraft carrier.)

OK, it is called “We Come in Peace” and it is black humour and serious stuff at the same time but I hope the exhibition goes deeper than telling this story which we are witnessing and I hope it offers a collection of

features that will emotionally resonate with the spectator and I hope that in my work there is other “stuff” behind the words and features that can be seized through some conscious or subconscious code.

The decorativeness of the “images” has to be acknowledged. The delightful nature and the viewer’s desire to see them can both lead to an intense “communication” of a kind. We usually say the viewer perceives a painting, observes it, often and sometimes for years, and creates a bond – a bond with a painting on the wall. I know one viewer who was scared of a painting on Grandma Mary’s wall, even though he’d see it every day, and one day, when he was twenty, he approached the painting and had to laugh, it was like having been scared of a stick across the road having mistaken it for a snake, a totally whimsical, typically Czech, heretic, ironic, anti-ecclesiastical scene from Pilsen’s church, St Bartholomew’s cathedral, the sexton with an aspergillum in his hand chasing a bishop out of the cathedral, the bishop’s mitre falling to reveal horns under it, smoke everywhere from the bishop’s censer and the sexton green with anger, his hand ready to come down, the aspergillum in the other hand, chasing the devil out of the church with holy water. What relief it was, a smile at the fear, why hadn’t I been able to sum up the courage and look before, oh God. To get rid of fear means to look at its cause and realize what the dread actually is and what it means.

Some people perceive paintings nearly with adoration precisely for the paintings’ essence which fascinates through its excellence, by having stopped the witnessed action, stuck, motionless, stopped.

Professional painting is a business with millions of show cases. In each of them, there is some sort of goods. Each country has a different mall. But there aren’t many styles, it can be considered in terms of generations over and over again and in one

> 182

generation there is a myriad of styles, forms and techniques which get more or less repeated or mutate through technological progress into others, but there aren’t thousands of them. How many are there? It doesn’t matter.

Pointless contemplation. What did I mean by saying that I was stating these sentence subjects...? Well, well, buddy, time flies. Is it an attempt to address anyone for a reason? a purpose? with a message? just to share?

An effort to force somebody, more people, to read the text and be informed about my musings? and perhaps be influenced or enraged or indifferent.

Yesterday I had a few drinks with some friends on the occasion of a friend’s name day and I was telling them about the subject of my little essay. It was a disaster. The scientist who had forgotten to control his pride – science was only “his and Jehova’s” and the knowledge of others seen from high up was unknown. He was even picky about sciences he quit studying at high school or which he had mugged up at secondary school and any progress in them has been brought to him through corporate weeklies and chats with “morons” or people of the same opinions and deeply, probably subconsciously, rooted disdain for Slavs – Russians, who just want to defend their world.

The other friend - a humorist always escaping distrainers - could not see what he was saying and rumbled on in his naive, a hundred times repeated and so far subsidized social vision and juvenile worldview or political social attitudes, which should take anyone who does not share them and has enough guts to state them in public to jail.

A friend of mine who has known me for thirty years sent “me” to jail for my opinion, ouch, eeeyouch, ow, uggh, oh shit, chuj wej.

183 <

Nina sides with the stronger party, as always, she is afraid I would get into a fight and that it would be embarrassing, still, I understand her, alleluia. It’s a shame she hasn’t realized up to this day, that a pub fight and the following regrets of an upset friendship are better than unspoken and unnamed attitudes which may later lead to civil war. It is strange how the minority “toughens” and knows everything better and takes liberties to bully the majority. Do they even know there are fewer of them?

I wish my wife never sees in her life what intolerance, pride, disdain and superiority of one “scientific” opinion over another can cause, after all, the older ones among us have experienced it and had to study the one “right – left” scientific worldview at school and even graduate from it. Just behind our backyard, a little to the east, civil war is raging and has taken tens of thousands lives and even further east war is the daily bread and in the past twenty years millions of people have been killed there.

Streams of blood.

Many people don’t read the press and I totally understand that. Reading is an intriguing connection of both the mind and emotions and imagination, it can be said to take place both in the head and in the soul. Nevertheless, press still holds its position. All media are strong energy information fields with an unseen ability to manipulate the masses, whole nations and countries or realms. The maestros of propaganda obviously know that. They are able to shape personal opinions as well as social revelries - take the Witches’ Night for instance, it has become the village norm, people don’t realize how many hundreds of thousands perhaps even millions of women and thousands of men were actually burnt at the stake and still, they participate in this organized dance on the graves of our ancestors.

Media and their owners can initiate different “eras”, revolutions, regime downfalls, state subversions and if everything is actually planned to be subsequently perfectly created then we will just see. I don’t know, take for example, a seemingly marginal phenomenon – the origin of the Hippies movement immediately followed by the generation of “computers” and tie suits – most pioneer computer developers were hippies with frequent LSD experience and who knows if all of that would have happened so quickly without the acid and if it would be heading the same direction it is now!!. Masters of the commonly perceived meaning of the word “democracy” are simply bloodthirsty masters of lie and demagogy able to create controlled chaos using money, propaganda and other means of manipulation of the powerless masses herded to one side or the other to lightheartedness, the slaughterhouse or to hell.

Perhaps everything might be occurring for a reason so terrifying, that one just does not want to believe it; it is too much, they wouldn’t do that, yet, do we know who really is in charge of it all? The faces of familiar puppets just go on repeating phrases. Pjakin calls it GP – general predictor, which differs from the other countries’ and realms’ predictors, it’s the Management management. He never breathes a word about what he believes “it” is, never. Karel Gott was also afraid to pronounce it. One is worried it might be true. After all, Castaneda wrote something similar about it, he claimed they were inorganic beings that would farm people like people farm cows, they suck on the energy of human emotions and feed on it, they use us and shape us through our dreams, they feed on us like we feed on cows and corn.

A similar opinion is shared by David Icke, one of the best scientists in social movements, who cuts to the marrow and who will be

stopping in Prague on his World tour in October, so if you don’t know him and enjoy this type of research, then this will be an opportunity to meet him. (See link no. 1 of the Appendix) In any case, we are influenced by all sorts of stuff, omniscient and omnipresent, Sun eruptions and our health, all our relationships, especially those with parents, planet positions, the relationship of the Earth and the Moon, teachers, pupils, our name, its sound vibration and its vibration as expressed and calculated in numbers, categorically and vehemently, unavoidably, those horrible horoscopes, often so accurate - not that they would make them up, they have it all grounded in centuries of calculations of the solar system body movements and their relationships, their positions and impositions on the day and hour of birth, they are as accurate as a Swiss watch. Today, with help from computers everything is calculated with great precision almost to “infinity” both into the future and the past. They can read in you like in a book and you still don’t believe that everything has been “written” and allowed to be read, no matter by what “reading” systems of existing “records”.

How could everything have been written ages ago – and passed?, how is that possible?, is everything happening in one single instant in timelessness? Is time pure illusion and consensus?, will everything legally settled to take place take place?

A stranger looks into the palm of your hand and knows your history like the “back of his hand”. That can’t be possible.

That’s nonsense, how could that be, that can’t be true. The best chiropractor, Mr Dobrev, has a theory that the soul – the foetus’s consciousness – projects its whole life in the womb as if on a screen and can see everything that will happen, and the emotional responses to the events it experiences are accompanied by the

> 184

clenching of fists and therefore lines, exact lines, not just any random lines, are formed in the palms of its hands and they can be read so accurately after birth and later in life it sends shivers down the spine.

One throws away a card and someone else sees it. What is it? Creepy. Of course, we can go on talking on the believe-disbelieve level, and what if and if at all, and about the human will and its power and the possibilities of the free will, nevertheless, only a few have that, everybody hopes for it, they can’t bear the feeling that they aren’t in control, but they usually don’t have a jot of it. Unbelievable, I repeat, who could have “framed” it all, made all that fearful symmetry and hystery. How is one supposed to imagine that? It’s pointless, it can’t be imagined, from time to time get a glimpse of some consequences and some causes, always taken out from the overall context nonetheless and it is possible to have a vision or to learn to communicate with the subconscious and decipher its message, but still – unbelievable.

It is April 28th, 4pm or 3pm if you will; in the morning, there was frost on car windscreens, now there are five degrees, it’s colder than in the warm December, it’s warm inside the house, I’ve gone out into the garden, it has started raining, I am walking around leering the niches and still-lives with piled objects, the spring rain drizzling on my head, I’m mumbling words that I am now trying to reconstruct, dandelions everywhere and together with the tall blossoming colza they are a sight to behold, the colza came on its own in front of the elderberry bush and so did the dandelions, they are all around, yellow dots sprinkled across the green grass, everything in bloom, tree leaves budding, only one tiny ash tree still hesitating, nettles and all the others are dashing, I calmly take one more round and return to the keyboard.

The sky is changing from a grey curtain to a sharply photic grey and bright white in the

185 <

south-east and right now the sun is coming out and there might be a rainbow, I am going to take a look, but I can’t see it yet, the sun might be too high up still, Nina’s come home while I was out, Ťapka wiggles with joy and yaps and almost howls, what happiness, Bapu asked to have the window opened, be let in and given a handful of fresh grains and she lay down on top of the sofa.

I am about to test a new strategy for my individual exhibitions with this one, I got bored of displaying new things only, in fact, the idea of combining my latest production with things from the past, more or less related or formally similar, really appeals to me and I am decided to try it. I wonder if it will really turn out the way I am imagining, a breath of fresh air and a tradition for years to come.

And now, I guess, before I stop, we‘d better take another drop.

So we’re back – all lead by the puppet theatre character called Feerer Beldamerkell, who takes orders from the dark side, who knows who that is? Perhaps they really are Reptalians from the fourth or fifth dimension, who knows...though, it would be better if everything was directed by human beings, even awfully criminally and inhumanely and by mass murderers and robbers, that nobody can equal, why write about it?, about what?, about what really? I might needlessly upset somebody and they will declare fatwa on me...

So Beldamerkel and co. are trying to bullshit people mainly about the little Mussulman brood coming in peace. Well, we have seen it and we can see their idea of peace in live broadcasts and unless a miracle happens we might get to see much more of it since they are coming in peace, yet, there’s a little catch latch to their peace, all the religions would have to unite in Islam and therefore accept the whole Islamic legal system; infidels,

that is all those who are not members of a church, and that is the majority here, would have a tough time – nothing left to do but to convert.

If really a European caliphate has been planned by those who rule here and as the Bible says – not a hair on your head will perish without His will – then it will happen for sure, so we will get used to it, we’ll simply give up – fighting force majeure makes no sense, especially if it keeps us like rabbits or chickens. It is said that only a mass awakening from the dream we each live in can change the order of things and that is, in my opinion, just as illusory as the illusion in a painting. But why is illusion so attractive and why do we love it so much – because of course – frozen forever, a miracle. (Link no. 2) I am Sufi at heart and whenever I have, many times and with great pleasure, visited Muslim countries loving and liking and admiring the local people, Arabic and Turkish or Thai culture, their spiritual culture, has not been a problem for me just like living with them in peace and following their local traditions. Jalalludin Rumi, the founder of the fourth Sufi order of the Whirling Dervishes, is my favourite poet, after all, who else it should be, when I call myself a Sufi. It is just like proclaiming oneself somewhere deep inside to be an artist, sometimes it works. In short, I have had the opportunity to see a bit of Muslim culture from the depths of its spiritual elevation and I respect it. Yet for what I know, I have never perceived Islam politically, and peculiarly, the Sufi tradition was passed on to me from a German, a direct student of the enlightened Sufi sage Bapu, my liberator from my German wife Barbara. A dance teacher, dancer, Osho-Sufi dervish, Osho’s direct student, living with him in a commune in the Nevada desert, Zahira.

What she told me about the Nevada commune was both fascinating and

disturbing, twenty-one bus stops, their own laundry services, bars, kindergartens and schools, free love, wild animals and even birds came into the desert after about a year.

For your understanding, in the oldest part of the desert sand had already turned into very fine clay and nothing grows in it, not even bushes which are so common in the Sahara desert. The communards built lakes and planted trees; there was enough water from wells, crazy. The commune was wrecked, or at least its downfall was started, by the invitation of about two thousand homeless bums, black bros, for the winter and subsequently by FBI which arrested Osho for his “picking on” the US Constitution and an accusation of tax evasion. He was released a few weeks later, the accusation of dishonest enrichment could not be proved, the foundation economics were run by several people and Osho himself did not own anything at all, he did not even have pockets on his clothes. Soon after being released from jail, he died from radiation sickness as the majority of his biographies claim.

The bums have completely broken down and demoralized the whole commune.

Still, one extremely fat Italian woman spoke highly of those black guys. She used to work as a bus driver in the commune and she told me about them when she was driving me in her old VW Transit on a Friday afternoon from the mountains above Siena to Grosseto to get a new tyre for my red Golf 1.6td, which had burst the previous day. It used to be a tuned classic, extra wide tyres, the wings all swelled up, great sunroof, perfect music. It used to belong to a famous icehockey player and then to Helena and she exchanged it with me for my painting The Tiger’s Eye. A super fast, fuel efficient Golf, but the motor was strong, the car was stable, it was a pleasure driving it on the curvy roads of evening Tuscany. Rome – Prague in ten hours, two hundred kilometers per hour on the motorway all the way to the border, I would stop for an espresso at petrol stations

> 186

and to feed the horses, we would easily overtake anyone.

Luckily, we managed to get the tyre in a remote but open workshop where they replaced it and I could drive Zahira to Rome the following day. She was meeting Bapu, her Indian guru and Sufi scholar. I wanted to see him, one does not get to see a person like that every day, no way, it is a special treat - these Indian enlightened sages - I can only remember his nose, stubble and eyes, a beautiful old man sitting on a bed and his manservant-companion made us some coffee. It was a weepie, Zahira was holding Bapu by his hands, he was terminally ill, they both sensed it was the last time they were seeing each other. It was like a movie, Zahira in her simple light blue antique-style dress, fair hair showing her North German origins, actually Swedish from her father’s side, the Indian men bundled up in their blankets, the dimness of an ancient plebeian flat in Rome...

We didn’t arrive until late at night because of some stopovers in Tuscany to see friends and one particular one in the afternoon, chef’s paradise, papa ballerino from Rome, a gay guy turned “straight”, father of two kids, in an old house in an olive tree orchard below Massa Marittima, he cooked for us like god, Italian style, I was exhausted. Bapu and his manservant lay in bed, covered with checked blankets, a small flat with really high ceilings, perhaps early 19th century, maybe older, in a beautiful house near Via Apia, nearly with a view of the Forum.

The flat was like from a Fellini movie, beautifully shabby; both the Indian men were calm. As soon as we entered, Bapu started joking that Zahira got herself a toy boy. I gazed silently for a while and soon fell asleep next to the bed and they put a blanket over me, that, I can still remember, and I woke up at dawn. We quickly said goodbye, neither Zahira nor Bapu had slept that night; they had been sitting and talking

187 <

in the kitchen. I got into the car and set off.

I stopped for a view over the Forum, it was a Sunday, there was little traffic, the sun was rising over the Colosseum, the city below, incredible colours – all and everything – amazing, ah, Roma!, well, and after a short sentimental moment I took off and missed the turning to the motorway and the traffic almost drove me to the centre and then around Rome and still not on the motorway and today I can hardly believe it, but all of this is included in the ten hours across Brenner, over the Alps and all the way home, magnificent landscapes all around, one enjoys it both here and there, that was in September 1997.

The fat lady liked those bums because she had never had so much sex in her life; before that, she would have almost no sex since white guys weren’t attracted by her corpulence, the black fellows, on the contrary, had no problem with it, they were drawn to her enormous butt and so she was living it up despite seeing the commune crumbling apart.

Osho, probably not knowing who black derelicts were and what they could do, invited them in one of his evening speeches to come and warm themselves up in the commune over the winter and his wish was granted. The commune was also destroyed by the thirst for power of some people closest to Osho, mainly a couple of German women who had already known him from India and whom he had a liking for. From Zahira’s and other people’s stories, I understood that a totalitarian structure was formed there leading to violent separation of children from their mothers and sending them to special Osho Schools in England in order to bring up “new young people” by the only proper pedagogical and educational methods. Zahira’s son Pushkar was one of them.

Here we see how difficult it is to be „human“

and stay away from similar systems, when, for instance one is born into them, right, for some reason a normal person can’t even imagine that, only accept it, struggling for hierarchic domination over other people in all aspects of controlling the behaviour of society. Superiority of power, economical, political and cultural supremacy, a forced dictation of grammar and truthfulness and finally, a new age fascism or something even worse we don’t even want to name as yet even though we anticipate it just like Karel God. What is it that draws me to that place? To the north of Germany? haha...could it be Rujána? Germans could not be bothered with a sophisticated translation here, simply Rügen. Pronounce the gentle word Rujána with that sweet fragile feminine and powerful energy in it. They just could not pronounce it or did not want to, it bugged them, and they hated the most sacred place of all Slavs for miles around, the Slavs living all the way to the coast both in the south and west. So swish-swash in Germanish “yu nasty vord” I will change you for gut or at least for a thousand years!! into the rough and harsh word “Rügen”. Nevertheless, a rough place it is and the steep cliffs of Cape Arkona are lashed by the Baltic Sea waters.

It remains a mystery why the Arkona castle, now remaining only in the name of the cape, managed to survive without any umlauts over its vowels because that would have become Hungarian or perhaps even Turkish.

There’s a wonderful climate, dramatic, “the best”, pure beauty!

Archaeological excavations on the cape and near the ruined castle foundations have stayed unchanged over the last 35 years, I know them, I slept in them many times in the 1980s, and archaeologists still go on faking the same “no-work”. I have no clue when the excavations were commenced – I visited the place with Nina for a brief glimpse last year when we took a break from

sitting around and talking with all those art enthusiasts, vastly not enthusiastic about buying a painting, at Liste in Berlin and we went to the sacred place and I dipped into that sweetly salty cold sea. There’s a one meter deep 5x 10m pit or perhaps smaller and next to it another smaller one also not deeper than that. It’s not possible to dig deeper into the ground, that’s a taboo.

Down to one meter, there are Germanic finds and from there on all the way to “magma”, as the local archaeologists say, there is only Slavic debris and remains of life that must have, according to the depth that can be reached and drilled within the same finding (the cliff is about fifty meters high and consists of loess in which thousands of swallows have build their nests), lasted for several millennia and not just hardly six hundred years. The information board claims that the Slavs came and constructed the castle in the sixth century AD. They just showed up from the marshlands and built this huge mega-castle, built it and buried it deep under the cliff (all the way to magma) together with all the remaining tools and objects over the millennia and almost straight after that they let themselves be slaughtered by the victorious Germans (like the one who first to set foot across the Rhine with his army in the early eleventh century, that famous Otto named Slav-Killer). Sure.

The killing of the whole culture and civilisation that had flourished for thousands of years in today’s North Germany and at Cape Arkona wouldn’t matter so much, then or now, on the contrary – a dead Slav-Russian – a good Russian – a certain artist, surely a Slav, wrote in some public media recently, but all those remains in the ground – that is a problem and there is no way of getting rid of them but to wait and pretend work without digging deep, because that could suddenly prove the existence of a history that has been made up completely and forced to the rest of the world and mainly

> 188

to us, the Slavs, and of course cause the theories about the origins of other nations to change. Maybe we all are closer related than it is generally believed, and scientists are still investigating. Perhaps “Germans” could be the name of an ancient Slavic tribe from the area of today’s Germany, who knew very well what it was called, and the Romans have conquered it, they traded with it and wrote of it as of “Germans” and in the end these beat them up.

That’s that, the main thing, they say, is not to shit oneself.

And as for our calendar era, anno Domini, year of our Lord – it is not “our era” – that is an era violently and urgently forced to us, made up and pushed through for a cause and reason a thousand times worse than the daylight savings time. In the same manner by the same people possibly to the whole world, violently (through unceasing and continuing genocide of the Slavs – via the artificial and well paid civil war in Ukraine, only in WWII thirty million Slavs died, that is five times more than Jews but nobody really talks much about this genocide, do they?) enforced by the pope and the church in the 16th century and gradually spread into the rest of the world with a few exceptions – Russia, China, Israel and the Islamic world.

(More detail in link no. 3) What were the other islands near Rügen called? What was the name of the quiet “Usedom”? Who knows what “my” beloved Hiddensee, where de facto both my daughters come from, was called? It’s gone by this name for about a thousand years but what was that seahorse with the sea hidden between its head and body called in “our tongue”? Somebody might know, it must be written in the ancient scriptures from the beginnings of Bohemian statehood.

The canvas that takes up most space in my last catalogue and which I tried to display

189 <

at the Blues Woods exhibition last year took me two days to set up in the gallery and in an effort to fix dry branches to the painting I supported them with paint cans creating my own “Marold Panorama” just like I had done in my studio, well, but the transport wasn’t successful and luckily, after all, I brushed against a twig and it all collapsed...I packed up the idea and threw it away. It took many more months of gradual painting into the branches and spaces and after an even longer period of time I arrived at the decision to use glue as lichens or something hanging from the branches. The extracted white glue creates its own space emerging from the painting surface. Poetically it could be called an illusion of illusion.

The idea of using extra strong construction glue came to me after having attached wooden sticks to the canvases of three large paintings – twig reliefs “A Letter”, “I’m Here, You’re There” and “Branches-Souls-Images” - it kept on making these strange hairs and I kept on smudging them with my finger.

All of a sudden I realized that they were an individual element, colour in space, an element of sculpture.

At first, I started to “pull” the glue onto the canvas and was really excited about those thin, extra thin ends which created some kind of a lacy cobweb. I was amused by the experiment I did on the board of the first and last table I had ever built with my own hands and which has followed me around for decades to all sorts of studios, and there have been quite a few of them, and it has done me great service since 1987, I have replaced the board and it stays on.

The legs and the foundation for the board are connected with nails. Everything is from wooden planks beaten together at the edges at an angle and braced by thin yet strong slats and even after all these years it stands strong. On this frame, a board painted in chalkboard green is placed, and for example, a whole set of pastels for the

Rudolfinum originated on it. I invented the table during my military service and the first thing I did after returning home was that I went to Rott’s hardware store and bought the planks and the nails; I had pulled the board out of a waste container someplace in Bubeneč two years before that. Rubbish...Oh yeah, who cares?

How could these words ever “meet” my artistic efforts and my human and civil maturing – combine to somehow verbally communicate and share life experience. In painting, this happens without words and to arrive at the meaning or message one simply has to make up a shem-hieroglyph-image in a language that people can and are willing to read. I am trying to approach text as painting and I am letting the circumstances and the meanings of preceding words guide me, and it keeps on piling up, no wonder writers booze so much.

Nothing remains but to remember the famous Finnish writer Mika Waltari and his book “A Nail Merchant at Nightfall” about the origin of his book The Egyptian in which he recalls how while writing he would drink brandy with henbane and through the cottage window he could observe his Egyptians jumping around and merging together on the frozen lake.

It’s like giving birth, this writing without a clear ending, an attractive insecurity and furthermore, I don’t really have a reason for it or do I? Is there always a reason? Of course there isn’t. The cause is the reason for the consequence and the consequence for the cause.

When you point your finger downwards in Australia, it is the direction we point upwards. How beautiful, strange, witty and scary it is to be living stuck to a sphere and especially, all the way up here, one gets to realize this when seeing the globe, its slope and the tiny little Czech country. Several

times, I’ve been grateful for gravity, that it won’t let the plasma winds blow me away from that little ball.

So, so. That was pretty accurate, right?

Some “sculptures” at the exhibition have shining blue globes stuck to their heads or extensions – they serve as stands for the Earth. It’s both life and the Earth that matter.

One globe is attached to the “head” of household vessels inserted into each other and propped up and the colourful circles create some sort of an illusion of orbiting planets or theirs rings. At first, I built towers from the basins all the way up to the ceiling to the amazement and amusement of the shop assistants in the shop in Český Brod, but then I found it too systemically hackneyed and so I stuck with the smaller plump tower with a little shining ball on its peak.

I will also display a couple of smaller objects from the past along with these “sculptures”.

Probably the black wooden rocking horse – Šemík, which I had painted for the kids ages ago and another toy the kids used to like a lot – Rody – a bouncy inflatable rubber toy, originally red but yellowish with the natural patina of time, I am trying to glue two basketballs onto its back and a shining globe and it will be a lamp for a kid’s bedroom or something like that.

Today, on the first of May, I can see that I won’t manage to attach the basketballs to the bouncy toy; they just won’t stick, maybe next time.

Perhaps I will add some soul containers from unfired clay I made in the mid 1990s from soil – clay – I had dug up in our garden.

And definitely the four plaster human body figures in breakneck positions that resemble human shaped marionettes and which I have entitled “Seeds”. I made them in the early 1990s and I am thinking of attaching

> 190

them to the ceiling fan sails and they will float and spin and perhaps a magician will come too.

In any case, I want to install “The Rock” from Switzerland, 1993, on the wall among the new works. A drawing in ink and paint from crushed alpine rock on hard paper, former folders for medical records of tuberculosis patients from the spa house in Scuol in Unterengadin, with engraved hanging lichens and grasses. Once among the poorest countries in Europe, Switzerland has derived its wealth from death and from the great fluctuation of rich tuberculosis patients dying there in droves. Well-off patients from the lowlands of Central Europe would die really quickly because of the false medical assumption that the clean air of the high mountains would cure them – to the contrary, in that altitude emphysema and death would come soon. And from the two world wars – due to the Swiss usurer institutions called banks, which everybody, even the seemingly bloodily warring parties, entrusted and still entrust with their wealth, Switzerland has become the headquarters of the powerful – the global world predictor and CERN, among others, as the entrance to the main CIA headquarters below the Lake Geneva waters. (Links no. 4 and no. 5) Believe the bit about CERN or not, the rest about the sweat-land (schwitzen – to sweat) is absolutely true.

If there is enough space, I might also add the “Pine Tree” and who knows, maybe even the “Chair of Childhood” and if it all works out really well, then I might add one of the twig pictures as well, everything is “connected” by the freshly lengthened “hair” emerging from branch shapes, the chair and the relief of the “paintings”. Perhaps the plastic foam reliefs I made in 1995 inspired by Carlos Castaneda’s books could play their part in this “semisculptural” exhibit, well, we’ll see.

191 <

And so the green surface of my table was being gradually inhabited by white insects, at first, there would be the occasional isolated crawler but I kept on adding to their numbers until it was no longer possible.

The fast strokes when pulling out the glue and the new thin arms falling on the old ones considerably affected and damaged the previous ones. I stopped when the surface was “filled”. Each surface, with my expectations and artistic urge, could only be saturated to a certain extent, and I guess, it is pretty much like that with the real territories of both animals and people.

Sometimes they resemble individual crawlers or “clingers”, their constitution and character is always unique, the process only allows for original specimens to be created, individuals, and through their connection an ornament emerges, an arabesque, and also something like nerve endings, even the Milky Way sprung to my mind, star positions and constellations in general – for instance, our galaxy. I still haven’t quite exhausted all the possibilities of the theme and ways of approaching it, but there’s been enough of it, I need some rest and my brushes, that’s clear, and most importantly, a place to store everything.

Who cares for the memories of an aging man anyway? For his attempt to share his viewpoint through words and the “aestheticum” he’s been forming and formulating for forty years. I wonder if the significance of this writing isn’t worth less than a fart. In any case, it “quite certainly” isn’t empirical science. How about sharing these urges with people through words and not only through images, you old Slav. Ivan, vords and vodka vaft from you.

At the moment, Caol Ila is a favourite, they say it is pronounced as “ku-lay-la” or “ka-lila”, in Czech both sound really cool and it’s understood that Scotsmen are an old Slav tribe of cattle herders (skot in Czech means

cattle), haha, the really smoky taste of the incredibly delicious twelve year old single malt whisky reminds me of my childhood and my mum’s ORL surgery in Havířov, perhaps the smell of the Chlumsky solution and the camphor in it, that dark liquid mum would use along with the other old practitioners smells of camphor, but that whisky only reminds me of it, that smell of peat smoke is truly specific. Chlumsky was part of the surgery arsenal, contained in glass jars placed on the edge of the stainless steel desk along with other tinctures and tonics.

Stůl and spolu – in Czech meaning table and together– it has never occurred to me before and it is clearly an anagram, stolu – spolu. I decide to better call mum in Havířov and she confirms that the smell really is camphor. So I got that right.

I call them warriors or slugs. Made from glue or squeezed out from a tube – that is another route I have taken for this exhibition and that I have been working on for the past year – paintings, reliefs and also objects coloured with a network of layers, each in a different colour and variously individual individuals such as colourful earthworms, snakes, slugs and other like creatures, there are many of them and they are all tangled up. Something like flocks of birds or shoals of fish, the synchronicity of movement, sometimes, from afar or even close up, those fish look like an oil spill and only when one dives the little fish can be recognized. Why do fish perform their dances? Perhaps they enjoy it, they are playing and they might even be able to perceive the aesthetics and movement of those marvellous forms in their fish or bird manner.

I’ve been thinking a lot about movement, sometimes it would freeze before my eyes, the movement would stop and still, the “eyes” had a feeling of illusion of its continuation. The texture of the paint

creates plasticity, relief, uniqueness of every little worm and its animality. I have been developing the directions of the individual movements, the “skill of making them” – each paint allows for only a certain amount of pressure and makes a different slug, it is very individual in terms of paint texture, not allowing much of my will to do something a specific way, I have tried many times and eventually accepted the fact that this is not “normal” for the paint, I have enjoyed it but because of the wasting I would leave it until the end of my workdays.

Searching for the last layer. The incredible frustration I had experienced because of wasting paint, after all, I am a painter and until now I had never used paint as sculpting material, believe it or not, I had to face that frustration for long periods of time and often I would have to take a several day break before I would apply and waste another tube. It cost me thousands of crowns.

Somehow I had the feeling that things are coming together and that they will come together in the end and it will be a fun and vibrant exhibition, speaking not only in symbols behind the words and god knows what else and for whom, but also narrating about the time in which I live through the catalogue, hopefully in an original and energetic and strong way, oh boy, I really hope for that.

Professor Cajthaml himself once helped me take some statues the students had disposed of from a trash container in the Arts Academy garden. The statues were often damaged in some way or another and the students had probably made them when learning how to mould and cast from plaster of paris. Well, I did not dispose of them and mostly because of my respect for the act of modelling the human body I only fixed them a little bit, enlarged the breasts, nose, added some animality with hair from construction glue or created some clothes – “dresscode” – or added something

> 192

in place of the knocked off head, I coloured one or added a Buddha’s head to a female figure or a balloon and a shining globe, or placed some plaster faeces on the stand and created a hairstyle from plaster of paris poop and on top of that I placed a heart for the love and humanity of all impostors and humanitarian bombers.

Somehow Buddha managed to infiltrate into my work, just like in the beginning of the 1990s, when he sat for me in the form of a pink glass Buddha. At the moment I am using him as a symbol, as a figure, just like in the world of business including the business with religion. Essentially, I am hinting at the abuse of the man and his seated symbol.

Especially the frequent misunderstanding stemming from miseducation of his abuse in Tibet, where his Holiness, the enlightened one, the great and powerful Gautama was drastically abused by religion and power to create a specific religion, Buddhism merged with witchcraft, a terrible, incomprehensible tyranny and endless slavery, despotism of the local lamas and dalai lamas, no wonder the last one is called Da Lai Lama, the Lie Lama.

And Burzikdick together with Shamlous, Blackberg and many others wield the flag of the “land of dawn” and in suit various schools, municipal offices!! and their senseless bosses, headmasters and teachers, ridiculous and easily uncovered false propaganda, they fly the flag of this despotism, oh lord, efter aw, those Tibetans ur also uir brothers...it was them who suffered, those poor people in horrifying slavery, impotence and service, beaten like horses, punished like dogs, having their limbs cut off on daily basis, fences made out of their heads. The lamas made those!!

An‘ god, an‘ whether those fiends will be tint. Weel, they ur almost gain. Those lamas are able to come to a small kid, take him away from his parents and before that kick

193 <

his soul out from his own body and shove their own soul into it, boo!! And they call this satanic witchcraft the Lama reincarnation, weel, piss aff ye dicks. No wonder Great Adolf loved them so much.

The bust of an unknown person from the container got settled nicely on the toilet, perfectly, in fact, and the glue turned the white plaster of paris into an old catfish or a catshackled man and there was no choice but to call the piece “The Humanitarian Bomber”. The head better suited the toilet bowl than a bench.

To paint a statue or sketch paints onto a statue and leave them in a more or less roughcast state is quite odd – I soon understood how infinite the surface of an enclosed shape is. I would often arrive at a dead end and didn’t know how to carry on and in the end I just let go and left areas to be painted over later on. Hopefully it came together in the end. The quality of these acrylics would best be used for painting alla prima with pure paint on plaster sized with white overlay. Paints that have been painted over soon grow dull. I was quite surprised by the use of black and so all of a sudden it turned out to be the leading colour or the colour that binds all the other colours together. That lady serves as a stand for a globe; after all, she’s not the only one of my “statues”. The carrier of the Earth is often called a Genius, sometimes Hercules, however, that one is in the lapidarium.

The next one is of a woman walking on the catwalk carrying and balancing a variety of objects on her head, it could be a street lamp or more accurately a light-bearer, that is, lucifera.

Once Nina bought a plastic garden statue of a seated Buddha from Belgium, made in China. At one time we wanted to have a beautiful colourful two-metre tall Budík (our nickname for Buddha - in Sanskrit the

awakened one – and “budík” in Czech is an alarm clock – can you see the connection?, whichever came first...just like the word “bee” in Sanskrit is “madhu mukcha” – “medová moucha” - “honey fly”, ahahaha, isn’t that great...) which we had seen for sale in a Bangkok street, bought for us, but the purchase did not happen, the logistics of both the business and transportation didn’t work out somehow.

When we removed that dark green monster from the monstrous box, a huge and yucky statue appeared; what horror. I couldn’t stop swearing at what rubbish Nina is always buying online, how typical of us. I placed it by a dark wooden fence in the southern end of the garden resolved to wait until the trees over it, time and wind, rain and frost, moss and dust finalize the statue of the seated man and make it more human. But once when I was walking though the garden I remembered the statues of Indian gods and idols, phalli or their equivalents and how milk is poured over them in the Indian lands as I have witnessed these and so I took a can of white enamel paint and poured the “pretend” milk over the statue. The action of pouring was well worth it and so was the wonderful effect of the paint running down and modelling the relief of the face, dress, hands and feet of the Buddha with white streaks which both amused and delighted me.

Some sort of crosshatching and emphases of the inconspicuous happened on that formerly boring moulded laminated shape.

It started gaining unexpected strength as well as response in the author’s sensation – ok – this needs to be followed through. I really got into improving and shaping the statue with paint and I kept on going till the last drop of paint in the can. With the next two cans that I bought later I enhanced the milk effects of flowing down and taking on shapes with other “accidental” shaping created on purpose. Not only did I imitate

the shape of the streams, I intentionally poured paint on some places or touched them with a fully loaded brush in good faith that the paint would flow in the intended direction. I used white and dark green, similar to the original colour of the casting, to paint diverse schematic figures - symbols of people, some men’s heads in hats or two praying monks, I even added some glue creatures crawling all over the supremely enlightened man, who came off in a way he wouldn’t have wanted at all, this religious objector that was turned into a god by the following generations. As if he had long hairs coming out of his body, the tails of tiny snakes or leeches. I have also created an aura from those white glue tails around his head, stemming from the tiny little balls scattered all over Buddha’s head which traditionally represent the snails that crawled over him, stuck to his body and his head while he was immersed in deep meditation in the forest for several days.

Those Indian statues are not always covered in milk, during some rituals fat mixed with various pigments gets poured over them and eventually the statues lose their original shape and turn into greasy, strikingly colourful, usually orange or red, more or less “amorphous” shapes or torsos with occasional eyes.

This sort of sculpting – recycling – is a great job, stress free, quiet, clear, ideas pop up one after another, mistakes are fun, they fall off the statue or just don’t match, or cannot be tested without interfering with the sculpture, so another option is tried out and the next. If I had ten torsos, there would be ten sculptures. I have to force myself to stop because I have no clue where to store all of them. Even though it is a delightful job, it consumes a lot of time, one is always waiting for some layer to dry and mainly, it flows in a completely different manner than painting.

I could not continue working on both the paintings and sculptures; I had to alternate,

> 194

a couple of months of painting and a couple of months on the “statues”.

In an interview of two world-renowned German painters, Eder and Scheibitz, Eder asked Scheibitz if painting wasn’t by any chance like a kind of small sculpture and Scheibitz without hesitation replied that it was and Eder nodded in agreement. I completely understand that. (The whole interview – link no. 6) A vegetable crate made three big Hs on the ground and all the little planets, globes, pencil sharpeners with white balls that I had stuck into the gaps between letters inspired me to the title “The Cosmic Game” or also the last breath – the sound of death – HHH. For the fear of letting out this sound both the French and the Russians have given up pronouncing the letter H in their languages.

That is why the current French stooge and liar of a president is not pronounced Holand but ‘Oland and the Russian don’t call their shit “hovno” but “govno” and Havířov Gavířov.

Another object came to existence through a similar manoeuvre from my palette – a stool with storage space – I am fascinated by all palettes and mostly by the ten centimetre area filled with little worms, slugs, spooky figures, an Indian, a cowboy and all the other kinder egg figures over which white insect warriors crawl and colourful climbers climb over those and this “congo”, this muddle seems to be in motion and in minute but strong spatial order among chaos. Say, I’d call it a “net”. The cardboard box with remains of beings is just a working version of the same thing; it could be called funerally “a common grave”. The other palettes fascinated me even while being used for painting because of their similarity with the later objects or reliefs and so I finished off several of them using a tangle of colours and fine coloured relief.

195 <

I was really surprised to find out that sculpture students don’t recycle their work in this manner. They put a lot of effort into moulding the figures, learning to cast them in plaster for the money of taxpayers and then they disrespect the work, knock the head off or just throuw the piece into a trash container. It is so “easy” and delightful and non-commital returning to the sculptures what they deserve – life and energy and uplifting their shape to an aesthetic experience. Add some humour. Bring them back to life.

Would a painting student dump their study of a nude model that they had been working on for a week? I have never seen that and if I did I would badly scold them and perhaps even “throw them out”.

Students of painting don’t discard a painting if they don’t like it, they repaint it – they have to buy the materials themselves and that’s altogether different.

Then there is the painting of a naked woman fluttering in the sea as a bait?, the body is trapped by fishing hooks, from various parts of her body imitation cords are coming out all the way to the surface and above it towards heaven, at first, I had even drawn floats there, but that was a bit too much. The woman‘s head is above the surface observing everything quietly and calmly – something like the serenity of St Sebastian. She’s simply on top of things and she’s a witness and who knows what else.

Technically speaking the piece is a coloured charcoal drawing and a follow up to or an application of spatial layering from the Blues Woods series and it is also a nude model.

What should the canvas be called? Let’s say “Woman in Water”.

The painting “Three in One” which had already been displayed at the Nude 2016 exhibition, was intended for this exhibition right from the start and for the Nude 2016 exhibition it was offered as a teaser. I had

expected some reactions anticipating they would be contradictory, surprisingly, a couple of colleagues and some collectors quite liked it but it didn’t quite appeal to the students, who are often very strict and accurate, and then those “expectations” – ideas. Somehow I had no choice but to step out from the canvas to the floor. During the two years in which the painting was being conceived, it stood on the floor on a shabby Persian carpet and I would initially paint the feet on it using white.

I could write a short story about saving that carpet from being dumped into a container by workers (everything is connected – Buddha – container – a vessel and contents in it – body and soul...a Buddhist trajectory of incarnations...), who were cleaning out a flat in Sokolovská in Karlín after a fire in May 1991. In short – I dragged the heavy fourmetre long rolled up carpet soaked with rain all the way up to my studio at the corner of Sokolovská and Šaldova and despite the fact that it was burnt in some parts and black with soot when I unrolled it I knew straight away that it was a treasure, damaged, but still a treasure, and it was confirmed soon after my phone call to a friend of mine, an antiquarian and connoisseur and owner of many great carpets, especially Kazak Eagles, who came over immediately; the only, yet substantial, problem about the whole “carpet operation” was the whole afternoon of celebrative boozing with Tomáš Procházka, the founder and owner of MXM Gallery. My greetings to his two children, definitely grown up by now, who were orphaned after the Procházka’s first car trip to Vienna. Having spent six months painting “Persians”, browsing all sorts of rug catalogues, studying their prices, origins and pattern meanings, becoming a bit of an expert on them and then finding one – saving it in the street in front of the studio is a “chance event” worth celebrating and commemorating the magic of reality.

After having tanked up properly in the pub, Tomáš and I went to the Violet Celebration at the Academy of Fine Arts and there, behind the school building on a little step on the exit from Stromovka park I broke my ankle – the fracture was several centimetres long, I fell to the ground in pain and with quiet moaning I was awaiting the ambulance which took me to the Na Františku hospital. I was forced to spend the whole extra hot summer wearing a plaster because of this event, it brought my carpet series to an end and after a month of physiotherapy, towards the end of September, made my wife Barbara and me take a coach to Istanbul. I had imagined that I would finish off my therapy in the warm Turkish sea – alas, Istanbul was drowned in Bosphorus fog and later on even in heavy rain.

A grim photo of ships on the dark horizon of the Marmara Sea inspired my three famous paintings “Ships on the Horizon” which emerged as desperate illustrations of the climatic and colour conditions of Bosphorus during a sudden three-day enlightenment with the feeling of being in love, which left just as quickly as it had come, but that is a different story altogether.

So a few days later, on a Friday evening, after some sightseeing of the cool and beautiful city (we were lucky to have experienced it before the old wooden house district was demolished) we had no other choice but to take a bus and cross the bridge to Asia for the first time in our lives because I had been rightfully convinced that it would still be warm in the southern part of Turkey and especially the sea would be warm. Just crossing that bridge with all that heavy traffic which I hadn’t been able to imagine until then took the bus three hours. After midnight, we finally arrived in Asia and had tea in a tea house at a bus stop and the following afternoon, we settled down below Antalya on the beaches of Olympos where,

> 196

at the time, there was only one hotel and one guest house in an orange orchard. We stayed there and went on excursions and the best part about it was that there was nobody around, perhaps an occasional figure on the beach – the “Gulf War” had just started, broadcasted live for the first time ever, and so tourists there were few.

The Turks were great, wonderful and unbelievably hospitable and small miracles would happen all the time – for example, on one of our trips I left my camera, a great analogue Jashiku piece, on a bus seat when getting off at Olympus and the driver on his way back to Antalya, brought it to our guest house while we were at the beach and the owner gave it to us in the evening. Or the wonderful ekmek – flatbreads, enormous and very thin, that his wife would prepare right in front of us every morning and we would wrap them together with a thin egg omelette and eat this roll along with their wonderful wrinkled black olives and cream cheese.

Or Cappadocia, before the genocide the original home of Cappadocian Armenians - we managed to hitchhike there and the trip was one miracle after another, even the car ride through that Turkish night on the Turkish motorways between the giant mountains. Ah, the Turkish night, what a wonder of nature, those unbelievable stopovers at the monumental, magnificent, marble petrol station halls, which shone brightly into the night and were crowded with people eating and drinking coffee. We stopped at one of them with our drivers and hosts, car rally racers in a Czech Forman which we had thumbed on the road in Olympos as we wanted to go to Konya, a dervish sacred town and Rumi’s birthplace, which I had only known by hearsay at the time and mostly from Gurdjieff’s books, but they told us, just as we got in the car, that they were going to Ankara, that Konya was dull, old and dirty and they invited us to

197 <

join them. Ankara was one horrible smog hole and one huge car repair shop and at dawn, as soon as we got up from our dirty hotel room, we caught a bus to Gereme – it was impossible to resist the Turks – they would only talk to Barbara anyway, I was just luggage to them, well, in any case, at that petrol station we were struggling to finish that extremely sweet dessert soaked in even sweeter syrup when a white Mercedes drove up in front of the diner and the fresh weightlifting world champion – a Bulgarian Turk, an emigrant from Bulgaria - entered the hall with a gorgeous woman by his side – a model in an evening gown, she was at least two heads taller than him, however the mass of his body in the suit was “obvious”, all the guests in the dining hall at the petrol station stood up and started clapping and cheering and we joined in, the stars were glowing as ever and it was late after midnight...it’s pointless anyway, too many words and not enough time to write them and who cares after all? And in addition, those extremely long Gurdjieffesque sentences, the old style narrative of the ancient southern lands and times. And yet it moves.

All of us have our own narratives and we often become “story thieves” – homage and thanks for his words to Mr. Formánek, the best writer ever.

Let me get back to the carpet that I use in my studio as a great over-floor – everything that gets spilled gets absorbed and anything that drops quickly dries and every splotch looks beautiful on it – and onto which I would paint feet with toes under the edge of the “Three in One” canvas right from the start because they would not fit in it, albeit on purpose. I kind of liked that right-angle rapport between the images and I enjoyed it. Basically, it is the same element that I informally refer to as “Marold panorama” and it also links to Tiepolt and his skill of stepping out of paintings into reliefs, which

is also a phenomenon that I touched on in the painting “Levitation” by sticking Styrofoam balls over the “table of levitation or elevation” in an attempt to symbolically express levitation and the joyous feeling it brings. The balls, beside other things, express levitation of stars in the universe, their constellations or just the augmentation of space in the painted area through metaillusive nonillusion. The combination of the painting surface and three dimensional objects has fascinated me since my beginnings in the late 1970s and I have had a go at it many times since.

Probably the most famous work that I have created with the attaching of materials is “The Memory of Bruges” of 1991, which is a Persian carpet flying through space inspired

by Van Eyck’s “Virgin and Child with Canon van der Paele” from the Bruges museum; my canvas is now in the GASK collection, I have incorporated small Styrofoam bricks in linear perspective into the drapery of the carpet thus multiplying the illusion of space. The bricks should also symbolize the amazing town of Bruges, where I have felt almost spectrally at home and whenever I was there I would muse about previous lives, so strong and “deja-vu-like” effect had the place on me, love at first sight.

The title “Three in One” is derived from the three nails used to crucify Christ, which are so frequently depicted in the old masters’ works. In my canvas, there are only two (so far), it was meant to be “funny” and offer a certain intellectual shift to the two beings in the painting where one is embracing and clinching to the other from behind, perhaps they are the body and soul, or perhaps the lighter consciousness and darker subconscious or just simply two out of three.

And since I got a bit of “tongue-lashing” for this painting from my students, the question is, if I should attack the discussed image space, that, according to them, I had not treated well enough, with more nails giving

it an acupuncture treatment like I did in the case of “Fear” or “Treatment of Fear”. It’s a possibility, we’ll see, I’m thinking about it.

The four nude models could be said to be the allegories of various states of mind, the body and soul or illustrations of its greatness – I have tried to express an allegory of fear and even made an attempt at an allegory of treating fear through body and canvas acupuncture. The allegory of shame and the consequent enlightenment in the painting “Somebody Entered, Shame was Followed by Enlightenment” and an allegory of surprise and of a liking for levitation. The canvas “An Evening Hour in the Studio” with a depiction of unfinished canvases and a model with spiky hair in her crotch might be a bit ironic or astonishedly merry, one of the female figures is peeing standing up. A nude female body dominates all of these paintings, and guess what!, it’s my wife’s!

I have also forgotten to mention one object that originated through the combination of a German-made cat house with a verandah and glass doors, pretty and solid, which my German ex-wife had brought for our cats from Altenburg - her parents did not need it and our cats did not fit in it and it remained unoccupied in the garden – and a bird feeder Nina’s father had given us. I joined the two houses and poured milk – white enamel paint – over them and called it The German House (Deutche Haus), birds are so close to cats, what a lovely coexistence!

And of course there is the plaster of paris burdock leaf from the Lučina River in Havířov made in 1983, cast in my parents’ garage at Hálkova 20, in order to fulfil professor Paderlík’s assignment to create a fountain.

They were the largest burdock leaves I’ve ever seen and I created the fountain from them yet not quite exactly as I would have liked to, only as a model for bronze casting, there would have been more of them, they would have levitated over the water surface

> 198

and water would run through the little veins and then fall back into the fountain over the edges. Paddy couldn’t cope with the idea, said it would be impossible to make and so I had to use plaster as my mould, press ceramic clay in it and then model the leaf from clay and have it fired and it had utterly lost its strength and meaning, nevertheless, I managed to fulfil the assignment. For decades, the leaf stood in the corridor in front of the toilet and today it has served for “Civilization”.

It’s a whole game, a game of painting, sculpture, of being a painter, a man, artist, father, husband, son. A game of need or lifestyle and the desire to live with some paintings, to have them decorating the walls, to coexist with the paintings’ energy, to do business with paintings. A game of investment that works and fills one with energy. Across many generations, investors’ acquisitions have generated an income of money which is equivalent to energy that by far surpasses the energy-money put into settling a deal. Fine arts and arts in general generate energy – arts are generators and in some cases they may seem to create a perfect perpetuum. Most people don’t know that at all, they don’t have a clue! Some even hate art but they still live in it since it is impossible to live in other but “artificial” places.

Others, quite a few actually, say they don’t understand art and they are right, they haven’t been educated, they don’t understand, they don’t even know their basic multiplication tables, how can they expect to solve equations? Just as they don’t understand life and where they live, I mean our own bodies...or other stuff even, social and political movements; we’re only deceiving ourselves that we understand; we let our opinions be forced to us without us realizing or we simply assume them and then parrot them and we struggle and fight for them and eventually we kill each other or die because of them.

199 <

We’re living in lies and illusion; we’re just dreaming and sleeping and saving up for the future or digging in the past. But who could have been the creator? of the intentional and premeditated mystification of the masses, which is emulously deepened together with the effect of all the new technologies at all levels of human lives, why? who? for what? Should money be traced back? or power? Why don’t people learn the multiplication tables of art to understand it at least a little bit? Everything must exist for a reason and be directed, look how trees grow – straight through the power of truth! How leaves work and what they do with light, what an entity a tree is! and it has consciousness! Trees emanate energy and vibrations in our houses and homes long after their death; they live on and influence us with the quality of their vibration and the energy of wood.

So, that’s that.

It is planned according to the needs of society – or the individual elements exist in numbers and quality as currently needed, be it dustmen or doctors or art teachers.

But who has that “need”, for instance, of art teachers? And why can’t at least an attempt to equal the number of really good quality art lessons with the lessons dedicated to maths or the languages be seen anywhere?

Perhaps there are some schools like that; perhaps an experiment is already being conducted in some schools. I don’t know about it.

Usually, there are so and so many art teachers and so and so little time in the curriculum. There is a complete lack of teachers-artists. Despite the fact that real artists, able to be professionals, often teach at faculties of education, in the students they do not invoke the feeling that they are artists. I was taken aback by a colleague of mine, a teacher of painting at a university, who refused to recognize his painting

students as artists...in my lecture to them, to motivate them a bit, apparently they were somewhat blocked and their results weren’t a great deal, I told them: “You are artists so you have to study and work like artists,” and they replied that they weren’t artists but students – I had to laugh...perhaps they weren’t artists and didn’t even want to become artists and yet they were studying painting – why not, everything’s possible.

Laughing, I repeated to them over and over – no-no, you are artists.

They say art isn’t practical but just look at how much money is generated through art every year, how the business is turning, statistically, how many various fine art fairs, auctions and other ways of exchanges of art for money take place. Take for instance tickets to the Louvre or other art galleries.

There are statistics but nobody speaks much about them. People would be surprised to see how many billions of dollars are turned over in art every year, namely those who claim that art isn’t practical and refuse to include art in the school curriculum on level with that renowned math, which in the end nobody understands anyway, or the native tongue, which often university graduates haven’t mastered at a level to write meaningful text, let alone the majority which uses the language on daily basis and still doesn’t understand art.

Never mind. That was just a teacher’s lament and not even well thought through, well, the way it is, is still better than it could be.

A verbal trip of my brain? My soul? Is there such a thing as a soul? My consciousness? Is there such a thing as human consciousness?

Not much is taught about that at schools – haha – even less of that is taught than of art. I guess there are only a few subjects and teachers that would even mention anything of the phenomenon referred to as “human consciousness”. Oftentimes, teachers and scientists are guilty of the classical error and arrogance stemming from ignorance

when substituting the concept of human consciousness with the concept of the human mind, which is often also referred to as consciousness – however, losing one’s mind is not the same as losing one’s consciousness and who had found it and where? on the floor? What about those who don’t find it and spend six months in coma and are prognosticated demise and then they recover it again? And they remember everything that took place at their bedside?

They had lost their consciousness and yet their senses and memory remained, isn’t that weird? is it? Supposedly, the human consciousness is of an infinite, divine essence, it incarnates the body via the soul and leaves the body in the same way only to come back again and by constantly repeating its experiencing of matter it perfects itself and eventually it wafts away into divinity or ends up like a rock or in hell forever.

Psychology and even more so psychiatry find it difficult to believe in the existence of the soul and even harder to believe in the spirit or the whole supernatural complex called the human consciousness. Doctors heal and they are also scientists of psyche, that is the soul, but they don’t believe in it, they have never seen it, not even under the microscope and so they say it doesn’t exist. Psychological problems are only of the mind, they are in the brain, and that is where they must be treated, sometimes less harshly and sometimes more, and if not consciously then subconsciously, because the subconscious is directly connected with the soul and human consciousness and it knows and sees everything. Thousands of mistaken and incorrectly or charlatanically and “rapaciously” made diagnoses to make profit for the companies manufacturing thousands of consciousness altering products which subsequently solve the “soul” problem, however, science is merciful here – it does not deal with mistakes and quickly and without any consequences forgives the

> 200

culprit, even if the mistakes can ruin lives of thousands of people.

The usage of psychopharmacological drugs affecting the mood is constantly on the rise and it is estimated that almost a third of the population is taking them but I don’t want to believe it. Presumably, if a guy comes to a psyche doctor because he is getting divorced and he feels sad and worried about coping with the financial aspect of the situation or about not being able to start a new family and live like a real normal person, the scholar prescribes antidepressants to him as if getting divorced was some kind of a disease – it’s a normal state and it should be like that and every person goes through it with some pain, the frustration from failure gets to everybody.

They say the human composition of body, mind, soul and spirit is nonsense.

Even though this nonsense about the human consciousness has been around for thousands of years, it is considered unrealistic by science. So what, if those civilizations could do everything we can, as is commonly assumed now, and they could even do many things we can’t do, we’re not able to do yet. Not only did they know mathematics, how to read the stars, make beer and grow all kinds of fruit and vegetables and eat all types of domestic animals known today, they even created all of them! It is said that in a couple of years they made wheat from grass they had observed in a meadow, there’s evidence that the pollen in the Taurus mountains, where there was the “laboratory-eden” for all of it, came from approximately the same times.

They looked at a buffalo and voila, it turned into a cow, or they exchanged glances with a wolf and in a moment it turned into a dog, for sure – just as we can do the same “for sure” stuff, for sure, and all the other stuff we can’t do, not to mention stone structures.

So why does the “modern” era suddenly say “no” to one of the discoveries man of the

201 <

past had made? All the other ones work and have been used and respected for millennia and only this one thing is nonsense, for sure. There must be a reason for it. Look for one and you will find it, and you’ll even see whose interest it is to conceal “it”, but I won’t say “who” just like Karel Gott won’t; it is too scary.

At schools of all categories there is general silence about the crucial discovery, commonly known, used and taught since the dawn of civilization. Necessarily, just like in the arts, there were relatively few professionals in the field. However, today, there are plenty of artists. Who does it serve? Who is able to hush this up on global scale? Or am I mistaken? Is it taught? Is stuff about the human essence taught? About the human consciousness, the human soul and existence as such and the structure of reality as unity of variously vibrating realms or dimensions if you will? The fact that we see our so-called 3D reality the way we do is only caused by how we perceive it and what natural “drugs” made by our own bodies we are on and enabling us to perceive reality in our “classical” way.

Any change, increase or decrease in levels of any of the main drugs enabling the perception of reality completely changes its structure. Be it through “natural” causes, such a mental illness or traumas, fasting, meditation, sudden enlightenment or though a change in the production of alkaloids, namely dimethyltryptamine and serotonin, a change in perception will occur.

Of course, higher levels of DMT, psilocybin or other chemically similar substances artificially supplied to the body will ensure a change in perception immediately and without any counter effects on the body, actually, the brain absorbs them promptly and directly and is happy to “get a peek”.

Higher vibrations of higher dimension influence and form the lower ones, do people learn this at school, primary school

or university?, perhaps at the university of the third age – hiding their own essence from such old people is evil and inspires fear on mass-scale basis, spreading a hoax about death and its material aspect, that is, nothingness, which follows and the decomposition of the body. People are not informed enough about the psychology of dying and death and the phenomena that can accompany dying and death, it is concealed from them and particularly, not a word is said about the human consciousness’ inability to die.

“Bez naděje tady dácháme” Without any hope, we perish. (a phrase taken from Antonín Horák’s book “About the Slavs differently” and from words engraved in a cremation stone a long long time before Christ, found near Valašské Meziříčí – Wallachian Mezopotamia. How is it possible that they knew how to write and that they actually were there and that their writing can be read in Czech, when scientists, who know everything after all, say and write something completely different about our origins? In reply to this information one such scientist has recently accused me of believing in conspiracy theories – well – even believing in the existence of one’s own ancestors and reading their scriptures is a conspiracy theory...haha...he believes and advocates a conspiracy theory and practice himself; not only about his own ancestors, unfortunately, he is not aware of it or does not want to be and obviously, he does not know that all the important stuff that sets politics, top militarily applicable science and governing countries and nations in motion is kept confidential or classified or even more – a conspiracy – a secret plot – a complot.

Research of the human consciousness has been going on since the dawn of the human race, that is, for about a hundred thousand years and only in the past six thousand years, that is during the times of civilization or in other words the dominion of cruel religious

structures over people or slavery, if you will, it has become more elaborate and accurate.

Today, the knowledge about human consciousness is available to the general public; there are loads of books describing the research of human consciousness, its incredible strength and ability to create ever new “stuff”, that can be perceived by other human and inhuman consciousnesses. It is the study about the essence of our existence.

The heart of the matter. The precise and at first sight perfect doctrines about the human body and its functions lack the connection with the immaterial and subtle components of the human body, that same body.

Nonetheless, the business with information about this phenomenon flourishes and is massive and provides work and forces millions of people to exchange energy – but guess what, it is not taught in schools.

However of facts such as that the English queen wears flowered bloomers and farts from time to time or has a kid that farts too, there’s a full curriculum; nothing else is taught in history classes but the years of battles caused by the family members of that same English “vampire” – it’s a “German” vampire, who is today and maybe forever seated on the throne. The English royal family had altered their ancient German aristocratic name due to the war circumstances at the beginning of the twentieth century. It doesn’t make a difference, those famous Englishmen are Saxons who broke onto the islands in the second half of the first millennium and under the flag of ruthless genocide of the so-called Celts they slaughtered and almost exterminated them just like the native inhabitants in any other place that they arrived at before or after that.

The name “Celt” originated expediently in the 18th century and, who knows why, it spread and “naturalized” in the minds of European people to the extent that nobody

> 202

ever doubts its meaning and truthfulness, hay ho...the ancient historian’s name Keltoi was used for one tribe that lived in Barbaria.

All the European native inhabitants, including Slavs, were called Celts or the Urn Field or Linear Pottery Culture and so on. To lie and to steal. It has a purpose, undoubtedly, but that would be another story, who wants to, will find out about it, it is not a problem yet and it is still legal.

They played a joke on us – they inoculated us with ideas how to understand each other and the world. Through learning the dates of battles and changes in names of empires, kingdoms, countries, religions and their derivatives the poor humans are being taught hatred towards each other. Religions of hatred have been created intentionally, they are the three best known ones that had risen from Babel and which rule the world and which had managed to exterminate many other religions over time – Judaism, Christianity and Islam seemingly compete with each other, they even shed the blood of their followers and they even create groups within the religions themselves that murder each other such as Protestants and Catholics, Shias and Sunnis. God damn it to hell, it keeps on repeating over and over again – divide, disrupt, confuse, lie and precipitate them into war and rule, in this competition, wars and killing, people are kept in enmity with each other, sham and fear, bad blood, suffering and oftentimes they are plunged into life but not a peaceful one but one in the hell of war and destruction.

Anton Parks, among other things, claims: “Religions were invented with a sole aim – to disorganize people and break them up into groups always fighting in religious wars to press their precepts through! Religion allows killing in the name of God and nowadays even in the name of profit! Most people on Earth were killed for ideological reasons; the percentage of murders for any other reasons is negligible.

203 <

The common explanation of the term religion, is, that it is taken from the Latin religio which is derived from the Latin verb ligare which signifies to bind, implying that religion binds or rebinds human beings through a shared viewpoint. However if we look at this term using the Sumerian phonetic deconstruction then the decomposition of the Latin religio defines religion as a system for training sheep with the aid of tablets! This interpretation of Latin words can be applied to many words of many languages with which we can arrive at completely different meanings – the right ones...

Take for instance another word used in ancient Egypt, undu (sheep) which is similar to the word undut (people). The respective transcriptions of these terms in Sumerian leave no doubt: UN-DU meaning horned rabble and UN-DÙ-UT as the population that casts the metal of light (gold). (Link no.

7) The Slavic words for peace (mír) and world (mir) are the same – why?

And what a beautiful sound it is – mír.

The English word “peace” sounds more like “pleese” or “piss” and it stinks a bit like the Roman Catholic fire of hell.

And that is why I say and call out with all my heart “Laissez vivre la Russie” together with my favourite French band, Les Brigantes.

Their voices caress my soul, they are gorgeous women and they are so brave!!

With their words and tones they fight lies and hatred. (Link no. 8) The worst evil realm has been for a thousand years, and still is today, the holly Russian empire.

Well then, who is it that resents it so much?

Who is so good at putting the Slavic nations

at odds with each other? After all, a recently published research has shown that Czechs, Moravians and Silesians and myself are closest to the Poles, well, except for our closest brothers the Slovaks, they are too, I love their language, it is so amazing and sweet, but are they closest to us? Or to the Russians? They have taught us to bug each other and hate each other for no reason and with evil intentions because they are afraid of us. Serves them right and us too for being so stupid.

These days they go on swearing and insulting as if they were let off the leash, every day they’re howling about their crappy dream, that indicates something – fear and cowardice of the powerful ones, the stupidity and spitefulness of the regime’s culture workers, the desperate effort to prevent the understanding that all Slavs are brothers, that they understand each other’s speech and deeds and they don’t need any English, that global tongue. So all you fearful dickheads, disseminators of evil, lies, chaos and war, you should think better of it and start cooperating with us – it does not always pay in the long term to humiliate people, lie, steal and live at the expense and from the work of others, especially of those humiliated in public.

Can it be said that the Czechoslovak and other Slavic nations dislike Russia, really dislike it? hahaha, that’s not possible, they have recently saved us from liquidation and if they hadn’t won the war, I would be in Patagonia now, well, only if I’d been lucky, because you can’t trust the damn Germans, it can’t be sure that they wouldn’t have continued. If they could have covered up the ponds of Lidice, which was unimaginable, they would have been capable of anything... the plans are known. And they cannot be trusted today either. For seventy years, Germany has been an occupied, politically dependent country and its leaders are still easily blackmailed, that is crystal clear.

Right, the Soviets occupied and humiliated us and even me personally, for decades I could not forgive them, but they have apologized and several Russians apologized to me in person on several occasions and I have forgiven them and what’s more – Brezhnev wasn’t Russian! None of the Soviet leaders were Russians – Slavs. And our leaders of that time, or those who wrote invitation letters, haha, those were some Czechs and Slovaks, Slavic brethren, alleluia, if you had asked them, they would have laughed at you. Comparing USSR and today’s Russia? Why not, it’s a common cliché and disinformation repeated over and over again. Similarly, Czech Republic could be compared with Czechoslovak Republic or the Czechoslovak Socialist Republic.

It’s our history in any case. I have friends and acquaintances that see red when Russia is mentioned and start saying lots of nonsense and political bullshit, hi ho, it’s their problem; politics divide people. Their reluctance to study politics and their wish to stick to the established stereotypes of official propaganda is not my business, but still, I feel a bit sorry about it – c’est la vie – hi ho.

One should rather compare the German Protectorate of the Third Reich and our political reality – the Fourth Reich. Well then.

It is clear that according to the official spokespeople and the leading political and cultural puketards Russia is of concern. It really pisses them off. It’s heard every day from the official media and politicians and culture-builders of all “colours”. They even stupefy the stupidest of politicians into wearing a portrait of a sadistic murderer on the lapels of their jackets to a European committee meeting – everybody got a fright, they were ridiculous, I feel embarrassed for them but I also think it served them right.

Anyone who wants to can learn about the legal case against that woman and its proceedings. Even our highest political representatives wear it on their lapels, they

> 204

approve of fascism in the Ukraine, they help it and approve not only of the murders she had committed but also of the armed putsch in Kiev and the burning of people in Odessa, supporting civilian deaths in both separatist republics. These crimes are also being investigated and will be investigated, that’s for sure, and at least some of the main culprits will stand trial, just wait a few years and you will see. They approve of and defend murder only because she had killed, or assisted in killing, evidently assisted in killing two Russians – journalists, but that doesn’t matter, that’s ok and praiseworthy – a dead Russian is a good Russian, and is it likewise with Czechs?

Lawyer and law teacher Karol Hrádela writes that even the connivance of an offence can be punishable, see the provisions of Criminal Code, namely provision 2(a): §365 Connivance of a Crime (1) Whoever connives publicly a crime or publicly praises the perpetrator of a crime shall be sentenced to imprisonment for a term of up to one year.

(2) Such sentence shall also be imposed on a person who, with intent to express consent to a crime, (a) rewards its perpetrator (offender) or a person closely related to the perpetrator, or provides compensation (indemnification) for such crime; or (b) collects money for such reward or compensation.

The lawyer wonders which legal provisions will be taken in this case. Will they be measured by the same yardstick?

And how is it possible that she was sentenced to 22 years in prison, why, she hadn’t committed anything, it must be a political case. She was sentenced to

205 <

22 symbolical years and she should be exchanged for two Russian intelligence officers imprisoned in Kiev. There’s a chance that the exchange will take place, saving two Russian lives might be worth it. It certainly is a legal and political dilemma. But who knows, perhaps this crazy psychopathic monster will stand trial again at a free and independent Ukrainian court, not for murder this second time, but for torture and brutal treatment of prisoners, even Ukrainian prisoners, and brutality and torture of Russian-speaking Ukrainian citizens and if she isn’t in her homeland, then an international arrest warrant will be issued.

Well, if there still is a country in the same area bearing the name of the border of the big country – Krajina and if anyone at all will be willing to take responsibility for the former Ukrainian state and follow up on it.

We’ll see. The contrary seems more likely – that is, Ukraine as it is now won’t exist. In fact, Ukraine as it exists now, with this state form and borders, has existed for the past twenty years only because of the yobbishness of the last Soviet Union leaders. Future can be fair and it could be good even for us who live here and will continue to live here! we keep our mouths shut, lashed by inciting and hateful brothers from some dry backwoods.

All those who really dislike Russia and who organize and pay for this “disliking”, and lots of people often assist them in good faith and from ignorance because this millennium of “disliking” just wouldn’t have appeared from nowhere, would it, they have something in common and not only clinging on to historical frustration but also the desire for the largest empire that has ever existed on Earth, a country incredibly rich in all aspects from natural wonders to immeasurable mineral and human resources and the desire to crush one of the oldest and largest nations and states in the world and the symbol of victory of light over darkness that it bears on its forehead.

Russia has great, endless, advertising, so much negation clearly brings negative energy to the person who spreads the negation while bringing positivity to the one who receives it, and Russia receives a lot of it lately, that’s infuriating. But it is evident.

Among other things, Russia, and obviously Ukraine too, have an incredible number of beautiful women. Who has ever walked along one of the main streets in Kiev or Moscow knows what I am on about... really, an incredible number of belles, often wearing cheap clothes, for instance in Kiev all the Ukrainian women wore weird trousers or skirts and black leather jackets, something really uniform and I still couldn’t stop staring. When a friend I met in Amsterdam at an exhibition in Stedelijk in 1991, the Kievan painter Oleg Tistoj, took me to a disco in 2002 I couldn’t leave, I fell asleep from all the staring and drinking excellent vodka. I was woken up by a waiter because I was the last person there, everyone gone, I staggered out into the street and took a taxi not having a clue where I was and where I needed to go – I only knew it was the Czech Centre hostel, but he didn’t know anything about that. I had a similar experience in Helsinki, there, I had waited in one of the yards for dawn and to find a tram, and in addition to all of that a dejavu, the houses look just like those in Ostrava or Havířov, as if they had been constructed by putting together four three- or four-entrance four-storey blocks of houses with gable roofs and a sauna in each of them.

By the way, do you know that the Finnish sauna is a Russian invention introduced to Finland by the Russians? – today’s Finland used to be subjected to the Swedish kingdom for centuries and after that for a hundred years to the Tsardom of Russia, which immediately following the victory over Sweden granted the Finns national revival, their own language and culture and made Finland a principality. Independence

was given to them by the German agent, sponsored from Swiss banks, Lenin. He is worshipped up to this day and there are even statues of him. The nation that has been called Finns for a relatively short time got to like sauna and it has been naturalized there. During our era of socialism, the Finnish political system was very similar to ours and strongly influenced by the Soviet Union and up to this day it resembles socialism more than most people know and more than anywhere else in the world; especially the artists there live in clover – studios almost for free, cheap paints and supplies when they have certificates from the artists’ union, just like here during the breathtaking Czech socialist days.

I have often been to a Finnish sauna even here, but only once I have experienced a well kept Russian sauna on an island near Helsinki. When the Sufi camp candidates were busy with their business, my only job was to enjoy boat trips to the other islands or walks with my daughter, sometimes I would stop and listen to the dance teacher’s lectures and her answers to questions and sometimes we would heat up the sauna, it was totally quiet in there, just us sweating and then a swim in the sea – wonderful.

It was Karolína’s second plane flight. The first one was over the Atlantic in her mum’s belly in the fourth month when her mum came to see me in California. So on the flight to Helsinki she was two and a half and it was her second time. Nobody would believe she was that young because of her calm and self-confident behaviour, speech, good ears and friendliness. She became a Sufi there and she remembers it well, once a Sufi, always a Sufi, there is no dispute over that, open mind, open heart, the heart’s way. Initiation happens on its own in certain circumstances, you don’t have to be admitted to a monastery or take on a new name, even though Zahira would often do the renaming, it would be a strong and beautiful ceremony. I remained simply

> 206

Martini, after my favourite drink of the time, extra dry, of course.

It is an honour to be a Sufi, it can’t be cast away and it isn’t, it is in the heart, there is no way and no reason to cast it away, the Sufi tradition builds bridges across religions and nations, it is a universal spiritual way started god knows when at the dawn of existence and it has permeated through all society structures and religions and in this way, it anchored in the last great one – Islam and it has often been and sometimes still is persecuted or silently tolerated. The famous immortal Sufi saint – Khidr was also the teacher of Moses and he had also been addressed by Alexander the Great, the descendant of Egyptian gods on his Indian campaign to tell him, where the spring of immortality was. Khidr told him and Alex really found it, but the dead fish that he was supposed to bring to life and eat at the spring on coming to life swam away and so did Alex’s immortality and maybe that’s the origin of the world wide gesture – it swam away.

And how about Moses and Khidr, what was their teacher-student relationship like?

It is said that Moses asked Khidr to teach him and Khidr accepted on the condition that Moses would never ask for the reason of Khidr’s actions, he would only have to observe, the moment he would not resist and ask, the apprenticeship would be over and Moses swore to that. So they wandered together and one day they came to a river and asked a boatman to take them to the other bank and so the boatman did. On the other side, Khidr took an axe and made a hole in the boat and it sank, then they went away. Moses was worried about it but he resisted the temptation to ask even though he kept on wondering about the evil that Khidr had committed by ruining the poor boatman’s livelihood. And so they went on until they arrived at a village where they

207 <

welcomed them, gave them some food and let them spend the night. At night, Khidr found a pot of gold in the house, stole it and at dawn the next morning with Moses’ help set it in a wall behind the village and went away. Moses resisted the temptation to ask again even though he was worried about the ungrateful deed and theft. And they walked on until they saw a group of youngsters playing by the road; Khidr went up to one of them and broke his neck. And they walked on. Nevertheless, Moses could stand it no longer and he, angry and appalled, asked Khidr to explain the last three deeds even though he was aware of the fact that his apprenticeship would be over.

He did get an explanation. Khidr said that he had sunk the boat because an army was coming and if they found the boatman they would not only have him take them across the river, but they would also kill the boatman and destroy his boat. With the boat sunk, however, they would not even notice him, the boatman would pull the boat out, repair it and maintain his family, which would still have a father. As for the village, Khidr said, it was similar. The army would go through it, burn the village down and leave and on the way back Khidr and Moses would tell the villagers about the treasure and it would help them to rebuild the village. And that boy, Moses, Khidr said, would have become an evil dictator and kill thousands of people. And that was the end of Moses’ learning and they each went their own way.

Perhaps I should mention one more Muslim of equal renown, famous the world over, yet of a slightly different character – Mula Nasreddin that my father would so often ironically mention and who is the protagonist of many Muslim jokes, stories and tales. Mula Nasreddin (mula – a Muslim scholar, Nasr – helper, but also winner, Eddin – Eden, that is, helper or winner of Eden) is something like Hašek’s good soldier Švejk

and who knows, it seems highly probable to me, that Hašek on his travels through the southern Muslims regions of Russia during the revolutionary years got to hear about Nasreddin and dressed him up to conform to the circumstances of an AustrianHungarian soldier who might seem to be an imbecile and maybe many just make fun of him, but as we all know, in the end he always miraculously survives and after all, he is always right, which is also characteristic of Nasreddin and the Czech pronunciation is so pleasing to the Czech ear, my dad would always be keen on pronouncing it as “nasradin”.

Well, during this “old man’s tale”, now, on April 4th, 2016, the origin of the most famous and world renowned Czech literary character was discovered. This character that has become for many, especially Germans, the symbol of Czech nature, trickery and stupidity but for us and other nations also the symbol of common sense, people’s power, joyousness, stoic calm and warm heart and love for one’s neighbour, a master of Zen and obviously, a Sufi master.

So, that’s done.

We spent wonderful ten days there, we had a little cottage to ourselves, just like from a Russian fairy tale – all the cottages on that island, and in Finland there are hundreds, maybe thousands of them, architecturally resemble the Russian country houses or the Russian cottage colonies and fairy tales – Russians love their cottages just as we do and so do the Finns.

About the origin of the word “chata”cottage: Dacha – a Russian phenomenon and expression found in many European languages (in Czech “chata”, in Croatian “Kucha”, in Czech, until the 1930s it was also “kucha” as seen on a photo of the

inscription on the summer residence and camp of the Sokols of Kolín near the Sázava River in Samopše and Bělokozly. The first dachas appeared in Russia during the reign of Peter the Great. He would often give his subjects (aristocrats and rich men) plots in the country to experiment with architecture.

From the Russian “dannoje carjom” (given by the tsar) we get “daca” or “dacha” and our word “chata” ( or the English c(h)ottage or (c) hut...in German die Hutte...)

Finnish people aren’t very good cooks but they have a great sense of humour, it seemed at that international training, that the best of the nations present. To explain why – when the Germans said a joke and there were many of them, they always accompany the German dance teacher, who now lives in New Zealand, on European tours, nobody laughed, not even they did, when the Czechs, so proud of their jokes said a joke nobody laughed but them and it was even more curious, when nobody laughed while the five of us were laughing our heads off, it felt almost embarrassing. When the Russians said jokes, it was hilarious, unbelievably long jokes and everybody across nations and races laughed and there were not only white Europeans but also several Kazakh beauties with slanted snake-like eyes at forty-five degree angles with their noses, green and dark, catlike eyes, really astonishing feminine beauty of face and body and also one real Kazakh princess, that was something, her gestures and speech and some good-looking guys, amazing drummers and great fellows from Kazakhstan, Alma Atta and a couple of Chinese people, but the Finns, they were really awesome, they had us splitting our sides, laughing away, bellies hurting from all that laughter when Rahim, the Finnish architect said his jokes.

Our cottage was a few metres from the bank, it had its own tiny sandy beach in an arch of not more than three metres lined

> 208

with reeds on both sides, very fine sand and a very gradual entry into the water, a shell or a fish here and there, absolute bliss, a feeling of freedom, calm, good food and drink at a shared table, surely more than forty people, some small children. Kája had a Finnish friend, four years older than she was, and they understood each other very well, they were learning the dervishes’ dance together, how they communicated, I don’t remember, it wasn’t in Finnish though, they just understood each other.

with the same protagonists, Karolína would carry on or she would continue a story about the bear cub, a foal and a baby deer and their friends in the forest, other animals or maybe a water sprite from a forest lake and so on and in this way I would narrate stories to both of my daughters until they reached the age of becoming women, but even then they would still ask for my stories which would just flow freely from my mouth and we have never written them down – they would have made several thick books.

We enjoyed ourselves, made boats, drew pictures, talked and told stories, really, I would just tell a story, usually about animals with only very few people in them, usually those who had something to do with the heroic soul of the peacemaker and harmonizer of natural and human energies, Churilo Plenkovich, bright star, sun of our lives, Churilo riding his white horse through the Russian steppe, the animals were merry, people were merry, everything was cheerful and festive, a golden shield, a golden helmet, a golden sword and a golden bow and arrow and laughter, Churilo enjoyed lots of laughter and happiness.

For that matter, Churilo’s laughter and the Czech joke about him, started off my whole storytelling with him as the main character.

The joke is about a grandfather telling his grandchildren how he had met Churilo and how they ate together. Churilo made grandpa eat a shit and he laughed so much on seeing grandpa eating the shit that he fell off his horse and lost his bow and arrow.

Grandpa picked them up and so, dear children, Churilo had no choice but to eat his shit too and that is, dear children, how I got to meet Churilo, had a laugh with him and ate together.

Kind of like a small Czech fairy tale Koran, Muhammad would also speak off the top of his head and all of it had been recorded later by his grandson, he would claim that the words were whispered to him by Archangel Gabriel and that he was just repeating. Not believing is like believing, one has to realize that.

In the stories, the opposite of Churilo’s bright character could not be left out, the evil black wizard, darkness, the good and the bad dwarf and of course Kashchei Bessmertnyi.

When I would finish my tale or another story

209 <

Anyway, I am writing right now and a few hours back, when waiting on the bridge across the railway at the station in Rostoklaty (the only station on the route between Prague, Ostrava and Košice where you can’t get a ticket and even in winter you have to stand out in the freezing cold under this tiny roof) for Nina to arrive while the sun was setting in the dramatic sky, colours ranging from dark blue-greys to a golden white, I realized, that I was using Scheherazad’s method when writing.

That place on the bridge is exceptional because of the view it offers in the relatively flat landscape and it is particularly moving at sunset in the spring and summertime and also in autumn and sometimes even in winter. Under the bridge, on the concrete platform, there is impressive visibility of the three track railroad in both directions; the westward view offers an endless image of the railway plane and the electric catenaries for about two kilometres. The perspective starts with clearly visible objects and gradually gives way to ever finer lines and

dots until it seems that there just can’t be anything else at the back. There are only a few places in this country where the tracks are so straight in both directions with such an amazing perspective.

So I made two discoveries today, moments of clarity, the puzzle pieces fit together, a flash of light and back to darkness and on we go, what else but live should we, so anyway, right? As long as it is possible.

Scheherazad’s method and Švejk’s model.

Both start with the “Sh” sound. Good. You’re good. The moment “when” I started writing the first sentence of this paragraph is gone, “now” that I have started reading the paragraph again, correcting it and adding to it, what I am writing “now” and you are reading it “now” and behold – that’s been such a nice moment – and it’s gone.

Oh, and I am not over using the three dots to separate my thoughts, that style appealed to me for many many years and in a sense it allowed me to express myself through words and record all the words piling up. Causes and consequences in recording thoughts are expected just like anywhere else, but I understood or at least I can imagine what writers mean when they say that characters come to life when writing or just disappear from the story, sometimes the way a thought springs up and its rhythm initiates a line of other thoughts that are then pronounced or recorded is a strange feeling – “there is no reason” and they live on with what seems like their own lives, we haven’t made up their story in advance, it was born in real time and by itself.

It is important to realize that you and I, myself, don’t get anything from it now or in the end, but perhaps everybody knows that, but it’s too much. From everything you have or you don’t right now, in the present moment, you don’t even have a piece of crap. Who doesn’t see that, just doesn’t.

People can make a living and maintain their families by writing down thoughts – story words – and just like many artists, even after their deaths they fill their works with energy for the owners of their copyright and often that energy is immeasurable and it might be compared to the energy of power, or perhaps they walk hand in hand.

And obviously dealing with artwork, just like any other business, exchange for money, is a project so glaring that heavens must have approved of it.

No wonder they say that the end of the world, or the end of “good” times, will come at the moment or shortly after the moment that all physical money is destroyed and replaced with virtual money – that will be the beast 666 era and the devil will rightfully sit on his throne.

We are living at the end of time; who can see it, can, who can’t, can’t, it doesn’t matter, crap by crap to crap. And when the time comes, your financial privacy just like any other privacy will be in the power of Satan forever and inevitably.

His symbolic number, today and whenever in the past six thousand years of civilization, has been well known. Everybody knows his gestures and the expressions are known too, and we can see them and read them and hear them in many places of the public space. His followers love symbols and all they do follows accurate data and symbols and nothing gets omitted. Numerology is their multiplication table and reading constellations their art. Confusing and enslaving people using time manipulation is evident, they manipulate anyone and anything they can. How is it possible that in Greece and in Russia where they follow the Orthodox Church and calendar, Easter will be celebrated only on the first of May while we had Easter in March? Don’t we celebrate the same spring? The same Resurrection? Crap.

> 210

It’s true that there are far too many books, and paintings, diminishing quality, a lowered standard of content in all aspects, that’s what it means. Impious gibberish of the majority of writers and painters or sculptors and music composers and rhymers. Of course, people – consumers – will get used to gibberish and will even start asking for it and pay well for it. The more the drug corrupts us through the constant flooding of our senses with nonsense and idiocy, the more is paid for it – globally – it’s an astronomical sum, in reality, the payment takes place in small insignificant parts which the majority participating in the market enjoys and often spends – from that the prices of books or paintings or anything else are derived.

Marketin‘, och god, also has its shaur in it.

Well, my evening tales would just flow freely from my mouth and I was calm, I enjoyed the closeness and peace with my children and sometimes, I, myself was surprised and had to laugh aloud at what I had said, some things would have never come to my mind... so who was telling what to whom?

On the other hand, if someone tells you in your ear to do or say aloud to the others what you’ve been told, and you are feeling completely mentally and physically healthy, what should you do? I’ve gone through it myself when this voice from above ordered me to become a painter.

The human consciousness can probably do whatever it wants. The spirit goes wherever it wants to.

Just imagine, I would narrate fairy tales for almost fifteen years and not only in the evenings but whenever we spent time together, and that would be often, not just at weekends from Friday afternoon to Sunday evening but whole days over the vacations and on all sorts of other holidays. It was great, a wonderful sense of togetherness was built between us...love, respect, help...

211 <

even though psychologically and logistically it would have been difficult and emotionally intense too, I still really appreciate all of it.

We would brilliantly save each other on that turned-over boat of our marriage, we built a float from what remained of the boat and we sailed through time and space on it, the waves did not get us down and we grew stronger and got a better understanding of life, even though this understanding was quite expensive, well, one has to pay for everything, that’s the law. We lived to the fullest and the narration had gone through stylistic and verbal changes and as the girls matured, it would become a bit cruder, mostly about farting and the odour of odours that Kashchei let out and that it was so bad that Churilo fell off his horse and the like, until the spring dried out completely and I wasn’t able to say a word – time flies – the children grew up to be women and the floodgates of inspiration were closed.

The Russian sauna is special, everyone knows that at least from movies, a large room with several, maybe four or five, wooden steps for sitting or lying, the walls covered in all sorts of greens and freshly picked birch twigs, a huge stove in which birch wood was burning, on it water with herbs, wonderful smells, a great place on a fairly high bank by the sea, which was deep enough for all kinds of diving. You would go out the door and after a few steps you could plunge yourself into the sea, the Baltic was cold in the summer, but fantastically clean and after the sauna the sea was delicious. The sun would almost not set and from all the other islands the ts-ts sounds of techno music, which the Finns love so much while all of them guys drink like fish, could be heard.

Just for the bizarreness of this narrative, or for the painter’s sense for colours and shapes and the colour and beauty of the human body and to give the point of view of a lover of feminine shapes and faces, well, those Finnish women – women in their best years,

don’t reach up to our beauty standards, their shapes differ radically from those seen in the streets of Kiev, Prague, Brno or Moscow, tough Eskimo women, broad and huge calves and thighs, their hips and stomachs endowed with muscles and fat, really thick and fleshy arms, native Lapps crossed with Scandinavians and Russians, they would watch their men in the sauna so sharply that those lean, tall, muscular blond hunks could not even look at the other women sitting there, they would hold their men around their shoulders and sometimes their necks. Supposedly there are fewer men than women in Finland! The fellows were pathetic as they sat there glimpsing but not moving their heads a single inch. There was only one single Finnish woman who was a tall blueeyed blonde. It was a new age encounter; imagine something similar in this country; I have experienced a similar “sauna” in Moravia when Zahira gave some lectures, one pretty lass next to another and women in their best years too, sexy and beautiful. To put it in president Klaus’s style, Finnish women, with all respect and all the happy returns of today’s age, had lost the beauty contest in my then young eyes.

So regarding the similarity of stories, the story thief. Just like in Kiev, the same happened once in winter in Helsinki, just before the Christmas of 1995. I was standing between houses not knowing where to go, which direction to take, in that flatland by the sea there is no way of telling direction by tall buildings or hills and so I stood there freezing until morning.

It was pitch dark, freezing cold and a couple of hours untill daybreak, not a soul around, so I passed the time by walking around those houses, I was afraid to go much further because of the cold and the risk of getting someplace even less welcoming, after all, near the entrance which was somewhat enclosed, I felt the warmest. When I heard the first morning tram it was still dark, I

followed the sound until I reached the tracks and followed them to a stop, that was easypeasy, I was saved.

Do you remember the movie “24 hours on Earth” I guess by Martin Scorsese and the Helsinki story? So, it happened very much like in the movie. And it also happened because of booze, just like in the movie and in Kiev, because of longing for a woman, adventure, humaneness. In the end, the beautiful woman with curvy shapes disappeared from the sauna somewhere upstairs where she lived leaving me naked in the sauna, I could have stayed there and warm until morning but I was such an idiot and didn’t know better than to give in to the mental confusion, drunkenness and hurt pride, get dressed and leave the sauna and the house with the idea of going to the Czech Centre. Still steaming hot I stood in the yard and closed the door behind me and that was it. Calling a taxi with a cell phone was still a thing of the future.

Talking about the taxi – I staggered out from the discotheque somewhere on the outskirts of Kiev, it was growing light and the taxi driver whom I managed to stop, and there weren’t too many of them out there, and if there were some, they were already driving some drunkards like me. My taxi driver had no idea where that famous Czech Centre accommodation facility was and I had forgotten the street name and didn’t know how to sensibly explain where it was. After questioning some of his colleagues, which was complicated enough, while driving me around the early morning Kiev, we finally arrived.

Just consider that the locals always tell you, that the most beautiful women aren’t in town anyway, that they are studying abroad or live there and yet you can’t help but admire and enjoy the beauty of Ukrainian women...oh yes, Kievan Rus’, the country by the great country... glory to the beauty of our Slavic women.

> 212

Have you ever been to a shopping mall in Moscow? Entering that big old famous shopping mall – Univermag – I suppose, or any other that only sells goods for the higher class, that is just insane, as you might confirm (I went there twice in 1997 and 2002..), they really picked their hostesses carefully – I was shocked – in almost every single one of the hundreds of shops you were welcome by those lean longnecked women with slim waists and those breasts and hips, oh, everything in perfect proportion and their faces, smiles, eyes, deep blue feminine eyes, beautiful lips, a very strange “race” – I haven’t encountered this “race” anywhere since then! Never before and never after.

That might be the ancient Rassa that the ancient history of Russia and Tartaria mentions, the land of Tara, and from there, Rassia – the land of Rassa. Have you known that? Has anyone ever mentioned this at school? Where does the word Rassia come from?

What the hell and how is it possible that Russia suddenly has Power again and is not struggling anymore, it rose from the ashes in which it was meant to stay. Well, that’s a fine kettle of fish, Mrs Blažková. It has great airplanes again, perhaps even better than we do in our Fourth Reich, their airplanes and all the most important and technologically most complex human machines employed for both war and peace systems, are just as good, if not better. That’s outrageous!! How could we have let them do it? Now they are threatening us, initiating one war after another, they have military bases all around the world and they keep on dictating that horrible and a thousand times abused and tainted expression “human rights” and the right for humanitarian bombing of nations, countries, civilians, elders, women and children. Allahakbar. What the heck?

213 <

The word freedom sounds best from the mouths of jailers, slavers and defenders of prisoner torture. The best joke of all is Radio Free Europe in Prague’s Hagibor opposite the art college of Václav Hollar, there is an enormous inscription in front of the building stating “LIBERTY” and “SVOBODA” propped up on the ground, made of steel, each letter is over two metres tall. The letters are made up of two intersecting planes, each in a different colour – the Czech word is silver and the English one is red – they are wittily connected – chrome and light red. The colours change as one drives past them and both words can be read, a nice effect. Could the red symbolize blood? or is the colour scheme that of Satan? It wouldn’t surprise me, the symbol on the main building, a flaming torch, is classical and it is one of the basic symbols of Satan. The same symbol is held by the Statue of Liberty and the same, but smaller, luci-ferus is also on the facade of the Czech National Bank in Příkopy. The Statue of Liberty was given to the USA by the French Freemasons and via the USA it has become world famous. Good sculpture, a courageous, technically sophisticated piece of work. (Appendix no. 10) Satan’s, light-bearer’s, Luci-fer’s message is a devilishly ironic note to people and smiling, Ferry says: “I am the light bearer and my freedom is your slavery. I will spread across the whole world, that is what the seven spikes or horns on my head signify.”

Bartholdi, the sculptor, a freemason himself and probably a Satan cult follower, was well aware of the symbolism.

So, I strayed again. (my soul) Never mind, let’s get back to Liberty.

Perhaps it was created by some openminded, famous artist who believes this radio actually spreads liberty or perhaps he is better informed but got paid well for it.

The radio is first and foremost a CIA agency.

Lying and creating misery is the daily bread of this “radio”, just like of our radio and

other official media, after all, we are part of the unmerciful Reich, which destroys its enemies on a mass scale and as it comes, those are people just a few hundred kilometers away. But it does so profusely with millions of dead in the past couple of years. They need blood.

And what if it already was Satan’s realm or just its inevitable bloating?, or has it ever been different?, isn’t this the lotto otto of “civilization”? perhaps it’s just technologically developing and planning to establish something really solid, new and unsurpassable. If people’s dreams can come true, why shouldn’t Satan’s? Can you imagine the dreams He has? And what do you think the Light-bearer or the One-with-the-torch still looks like? Well, we, the art lovers, know that. What is his main dream? I don’t know, I don’t understand him, no thank you, but in fairy tales, he collects human souls and sticks them in hell of endless! suffering, chains and all those incredible gadgets for cooking, frying, skin removing and so on – you know Dante. And our Kate – Věra Klepáčová, in the movie version of The Devil and Kate, calls out to Joseph Bek in her brave voice with the rolling “r”: “Marrrtin!”

According to Gurdjieff, devil’s “work” is “man”, out of all the galactic creatures he understands man the best, and unlike man he understands man’s threefold nature and knows how to use it and abuse it and take advantage of anything he wants. He needs blood and human suffering and he revels in it, he’s got it all.

Well, apparently, Putin says that destroying the Illuminates would most certainly make history. Well, molodec, fighting and defeating the higher Power that these illuminated ladies and gentlemen represent on Earth, that is an ambitiously big deal. So, we’ll see, St George managed to fight and kill the dragon, the Khazar, the Turk, Napoleon and recently the great

Adolph and lately he’s been fiddling with the ISIS in Syria, so why not fight Satan again.

I believe Satan’s defeaters are described in the Bible, the holy scripture of all the three parties involved, among them the Creator, if, as some “evil tongues” would have it, he is not the same being and then also one of the archangels who fought him, perhaps only in a literary – simulated combat, or in a gay embrace Satan held the archangel’s balls, I think this scene was depicted in one of Jiří David’s expressive works in our early days .

After all, fights between people, murders, duels between powers, archangels and powers, angels among themselves or saints with the infernal powers form the oldest part of the Biblical linguistic and artistic tradition, so to say “genetic” tradition, and an immense number of artwork has been painted and sculpted in His or their names.

Among other stuff, hundreds of thousands of St Georges in which the enlightened man, or sometimes even Archangel Michael, is killing the devil in the form of a dragon or a winged serpent, sometimes with a woman seated behind him on horseback, which is not very common, but I have seen it in an ancient monastery in Rhodes in their church decorated exclusively with images of St George’s victory over the dragon.

There is a gorgeous mediaeval statue of St George in the Prague Castle courtyard. We even used to have one of these St Georges at the Arts Academy, but he’s gone at the moment. It all started when an insolent, conceptual guest teacher from Poland made the disappearance of the statue part of his artistic programme, he lead his students on to remove this school symbol – a brilliant copy of a Gothic sculpture placed at the Arts Academy entrance by architect Kotěra’s design to symbolize victory of “light over dark”. Wasn’t it nice enough? Not modern enough? It wasn’t conceptual enough – but

> 214

that is where that Polish buzzard is wrong – it is a concept and a symbol of a concept with everything that goes with it. Or perhaps it’s been there for too long and life is change, after all. Subsequently, many teachers disapproved of the statue’s removal and they expressed this view at the artistic council and in the senate and the rector had the sculpture returned to its original place. Soon after that, a drunken student supposedly injured and destroyed the statue – broke the horse’s tail off or something like that – and it is said that the sculpture is being restored and hopefully will be returned soon.

At the moment it is not there and “at the moment” – yesterday, April 18th, 2016, I read on the regime’s official message board, that in New York and London the long-planned simultaneous construction of the two sculptures – Satan’s Arches, which event was to be attended by his cult followers - would not take place. The event was supposed to take place on April 19th, 2016, that is on Mary’s, our elder daughter’s, birthday. In the appendix, there is a link to an alternative legal server which shows photos and gives explanation of the terrifying, absolutely inhumane and perverse rituals that used to take place in Baal’s (Lucifer’s) temple, his antique sculptures and the virtual placement of the arch in Trafalgar Square. (Appendix no. 11) So, I don’t know now, perhaps the time isn’t right yet? or the sculptors haven’t supplied the works? or a model has already been created but then it didn’t quite suit the political situation and so the folks decided to wait a bit.

No need to be so shy, Panjandrums.

That’s good, isn’t it? All that is just coincidence, isn’t it?

And of course, St George is, among other things, a symbol of Russia and the patron of England.

215 <

And the devil’s “liberty” is the symbol of his opponents. That’s why, oh, now I see. Good gracious.

After all, when you look at breath and its shapes as it moves when made visible by tobacco smoke, it changes quickly, beautiful curves and curlicues are formed, and what shape resourcefulness!, how long the shape stays visible depends on the humidity of those “clouds”. You can become aware of how fast the smoke changes take shape, some shapes are really complex and twisted together and sometimes enclosed objects are formed. A similar effect can be achieved using an accelerated video about plant and flower growth. Our cat Bapu, mother of Bapušin, observes them for even longer, she can clearly see more than I can.

Why mention it at all. Truth or dare. So that’s about the end of my story.

“A moment ago it was raining, almost snowing, and now flower petals are in the air,” Nina is calling down to me from upstairs.

“That’s wonderful, springtime is here,” I reply.

Martin Mainer, Limuzy, April and beginning of May, 2016.

PS. In the evening on May 5th, 2016, the first day of the Prague May Uprising that my dad actively participated in, I am sitting in my studio, I have attached a globe to the colourful basins and I am looking at landscapes – images of the Czech countryside which I have forgotten to mention in the text, I had bought them all rolled up from Jarda Sedlmajer for one hundred crowns. In one of them, there is Bezděz and a panorama of the Central Uplands, that one is up on the slanted wall, we are not sure if the next one depicts a valley of the Vltava, Sázava or Berounka River, but in any case, it is accurate and the place will be recognized by the person who knows

it, I let a few millipedes wander across the flaking oil painting and a few dragons fly, a few brush strokes in the foreground.

Generally, when entering a colleague’s work with paint or with other materials, I always try to respect it and leave most of the work with which I lead the dialogue visible and recognizable. Be it reproductions of 19th century paintings which I finished with wax, plasticene or oils in 1994-5 or the over-painted calendars of 1986 and 1990 or the “Spirits of Animals” I made in the hot summer of 1991 or painting contact and dialogue with Jenewein or Švabinský.

Beer coasters from the end of the 1980s and a second set from the early 1990s were interesting for me not only because of the format but also because of having stolen them from a pub near the German border where I had stopped to get a drink on my way to see Barbara and my fate in Hiddensee, where I painted them, but also because of their original function.

The painting of a plasmatic sunset with a cemetery on a small hill set in a picturesque landscape could be from somewhere near, someplace along the way from Limuzy via Struhařov and Mnichovice to Mirošovice but I’m not sure about that, those who know the landscape will certainly recognize it though. Here, I had no other choice, or will, but to limit my interference to creating a border of little white tails.

Working with reproductions or finishing already existing artwork has been my tradition ever since I was a kid, and later as an art candidate and freelance artist I have engaged in it from time to time.

I am always surprised how strong of the theme of a frame painted into a canvas is and the gleefulness of such illusion and the transcendentalism and meaning of the word Rám (frame) and I always remember the holiest of all saints Neem Karoli Baba, Ram Dass’s guru, a person I hold deep in my heart and his photo is always on the wall in my

studio together with a photo of a wolf and a reproduction of Grünewald’s altarpiece.

During my stay in Mexico I stayed and often ate and smoked in the house of Laila Sage – Rosa Blumenthal. During one trippy night on the ocean shore an angel came up to her and told her that her name was going to be Laila Sage and it happened so and she moved to Taos in New Mexico at the foot of the magnificent Sangre de Cristo – Christ’s Blood – Mountains, which reminded me so much of the Šumava mountains with trees growing all the way to the mountaintops despite being incomparably higher. Her house is on the edge of a desert in which endless sage bushes grow. On the table, she would have Baba’s photo and I would often observe it when eating thinking it was the face of some Mexican actor until one day at breakfast she noticed how I was staring at that “eagle” in the photo and asked me if I knew who it was, I replied I didn’t, an actor perhaps...she laughed and told me his ashram was just round the corner and was founded by Ram Dass, his disciple, and she had no idea that I didn’t know who Baba Karoli was because she knew that I had known Ram Dass’s book The One Dance There Is, which was my favourite at the time and I would always take it with me on my journeys.

In October, I had no clue that I would be invited to Ram Dass’ – Richard Alpert’s - for Hindu Christmas in December and that I would be given the opportunity to strike up a personal relationship with him. His two librarians, old lesbians, prepared an excellent vegetarian meal, I drank through the festivities with Ram Dass’s friend (Ram Dass means God’s servant, the name was given to him by Nem Karoli Baba, who the Hindus consider an incarnation of Hanuman – the prototype of God’s servant, that is, the main god’s, Lord Rama’s servant. When Rama asked Hanuman – the monkey king and his most loyal servant – who he was, whether

> 216

he was a monkey or man, Hanuman replied – as long as I don’t know who I am, I am your servant, once I will know, then you and I will both be one) and life companion Peter, a painter who kept some liquor in his cupboard and who was delighted to find someone to share it with in that nonalcoholic (or having only a single glass for the toast) society.

Peter took out a bottle of whisky and we hit it with great gusto together with some locally produced joints, normal in those times and maybe even today. We got along really well but it was way after midnight and in the meantime the holy man went to bed and I told Peter “You know, man, I came here to see Ram Dass and I got drunk with you, we’ve spent the whole evening chatting and I didn’t even get to talk to him,” we laughed and Peter peeked into the bedroom and asked Ram Dass if we could disturb him for a bit and Ram Dass said it was OK, he was just praying silently in bed and so we exchanged a few words and then said good night.

We agreed that they would come to Headlands to see the exhibition at my studio there which was part of the traditional final open house of all the studios before my departure to New York in December 1994. Eucalyptus leaves, stapled to the studio, former officers’ gym, walls formed two figures, a man and a woman, sitting in a tree, smoking cigars and looking happy. Everything was made out of those eucalyptus leaves like the dragon gift (gift dragon) I had given Ram Dass at the Christmas party and which he kept on his office wall in California, but who knows, maybe he is looking at the dragon in Hawaii now, where he still lives happily and, as he says, only the stroke that he had suffered had given him the strength to let go of his pride. His texts became less enlightened and became beautifully normal and human.

217 <

On the gym wall, there were also “a painter’s paraphernalia“– a leather jacket, a walking stick and a hat, all of that, including the coat-rack, constructed – drawn from leaves.

Near the fan outlet I installed blown-up one dollar bills with the graphics, numbers and words painted onto them hovering and ultimately being sucked up by the fan and entitled „ Leaves,“ which among other things is also the local synonym for money and weed and between the four large windows, I placed the allegory of the four elements and allegorical „money bags“ as the fifth element, with the “money” literally overflowing, and in all of these, eucalyptus leaves were combined with red chalk drawing on paper cardboard.

And really, on Saturday, Ram Dass and Peter came to see me in Headlands while I was at the beach saying goodbye to the ocean because I did not believe that they would have come to see me – oh god, such stupid lack of faith – Ram Dass left me a note that he was sorry that we didn’t get to meet again and that he had enjoyed the exhibition and that he liked my little gift...I almost cried when I was reading the note – what an idiot I was, such a faithless mule, I hope I still have that note somewhere.

But let me get back to Laia’s table, I was shocked and amazed to find out that the face that had been observing me sharply over the past few days belonged to a man of such lightness, I was filled with delight at the magic of life, synchronicities and “chance events”.

For my children, Osho was Grandpa – well, his voice that I would listen to so frequently on tapes and whenever I played a tape, the kids would start smiling and often a little ironically say, that Grandpa was talking again, they knew him from photos. Only after several years of listening to the tapes, one day at lunch I understood what his speeches were about, I finally understood

not only all of his English but also the meaning of the spirit of those words.

And a couple of things as the appendix: 1. http://davidickeinfo.cz/

That is how I got to know Osho and Bapu through Zahira and Baba Nem Karoli through Ram Dass.

2. http://www.nwoo.org/2016/04/29/hlavni-carodej- iluminatu-rikal-my-kontrolujeme-islam-a-pouzijeme- ho-ke-zniceni-zapadu/ 3. http://aeronet.cz/news/proc-je-v-bibli-tolik-nasili-a-

And that is another end of the story, dear Prince, now if you want to hear how the story continues, all you have to do is spare my life for one more day and when evening comes, I will continue, says the beautiful Scheherazade with a smile.

proc-je-zidovsky-narod-tim-ktery-mu-ma-naslouchat- jako-narod-vyvoleny-a-o-cem-jsou-velikonoce/ 4. http://orgo-net.blogspot.cz/2016/04/cern-odhalen-

jako- tajny-vchod-do.html

5. http://orgo-net.blogspot.cz/2016/04/cern- odhalen-jako-tajny-vchod-do_9.html 6. https://www.youtube.com/ watch?v=qp2fVeFF8cE&nohtml5=False 7. http://www.suenee.cz/anton-parks-kodovani-prvnich- jazyku-lidstva-3-dil-serie/ 8. https://www.youtube.com/watch?v=MA7PDiMqCXg 9. https://www.youtube.com/watch?v=_qul35o5b7c 10. https://cs.wikipedia.org/wiki/Socha_Svobody.

11. http://www.nwoo.org/2016/04/17/v-new-yorku-a- londyne-byla-zrusena-vystavba-baalovy-brany/ 12. In the cognizance of the Czechs too many myths and

lies about Russia are rooted, it‘s time to fix it, ISSTRAS

Director Radmila Zemanová-Kopecká believes.

The “Myths about Russia” seminar organized by the Prague Institute of Slavic Strategic Studies took place in Prague.

Zemanová-Kopecká: So many lies about Russia have been said that we were forced to try at least to rectify the situation. We have invited experts able to assess the real situation and competently show, which ideas about Russia are justified and which are not. Unfortunately, our media are constantly lying when predicting the collapse of Russian economics, portraying Putin as a demon and threatening with war arising from Moscow.

Does the seminar provide arguments refuting these myths?

Of course! The topic which was discussed the most was the “Russian military threat”. Former army general A. Šándor and military analyst M. Koller explained a simple thing. If there was a real threat of military attack from Russia, the necessary steps would have been taken.

Positioning one single US army brigade in Europe is

> 218

a purely political gesture. It cannot be considered an

1578 in Hungary, in 1699 in Denmark, in 1700 in the

adequate reaction to any possible threats of military

Protestant regions of Germany, in 1752 in England and

aggression from the Kremlin and the request of NATO

in 1753 in Sweden. The introduction of this calendar was

for its member countries to reserve 2% of their GDP for

accompanied by disapproval, it infringed upon the local

military use. The myth about the goals behind Russian

habits and traditions. The American social psychologist

activity in Syria was proved wrong, it was proved that

Theodore Newcomb even claimed that in this case

there is a real threat of terrorist attacks in the RF where

common sense of the nation knew better than the

there are millions of Muslim citizens. The propaganda

musings of authorities.”

often likens Russia to the USSR. Still, how can Russian and Soviet economics be compared? In the RF there is

Only Russia has never adopted the Gregorian calendar

a real market. Yes, the situation is difficult, yet it is not

due to its orthodox church and still uses the Julian

catastrophic. At the seminar, the difficulties Russians face

calendar and will celebrate Easter after the Jewish

due to sanctions were discussed frankly. Foreign trade

Pesach, which is on the first of May this year. To sum it up,

has been practically blocked and the price of oil and the

Russia has never accepted Jesus as the sacrificial lamb of

rouble is declining, nevertheless, qualifying this as an

the Jews only (after all, he had no other choice when the

economical crash – that is intentional exaggeration. There

Jews had sealed his fate), but that he sacrificed himself

are numbers that speak clearly: Russian economy is on a

for all of mankind.

slow yet constant rise, in fact, this year an increase of 2.3% has been predicted. How many journalists are actually

I wonder how it is possible that most Christians don’t

interested in that? We have become a centre of anti-

mind this papal intervention which was so much in

Russian propaganda.

favour of the Jews, or Judaism, to be more accurate. I could go on to write why the Jews have been using the

However, on the television the opposite is claimed —

lunisolar calendar, that is the calendar based on the

that there is a strong pro-Russian mood in the Czech

moon phases, for almost six thousand years (this year they

Republic...

are celebrating the year 5776) while the Western culture was forced into using a solar calendar in the style of

The Czech Television? That has become the promoter

Egypt and has been using that since the supposed birth

of only one opinion of Russia. In its ideological planning

of Christ. My answer is that lunar phases offer maximum

the censorship is worse than it used to be during the

orientation in time (its quality, that is, what the specific

past regime. All those who presented their views at

time is like, to be more precise) and that it was desirable

the seminar admitted that they are not allowed on the

for our culture to be deprived of that information – that

Czech television. Not even the “Czech journalist legend”

is a very broad topic though and would deserve a special

Jan Petránek is allowed to enter because he refused to

article.

portray Russia in black and white only. He said that the only place where he can express his views is the Czech

16. http://www.cez-okno.net/clanok/osho-co-kdyz-jste-jiz-

Radio daily.

vseho-dosahli 17. http://www.nwoo.org/2016/04/22/vitez-pise-dejiny-

13. http://aeronet.cz/news/proc-je-v-bibli-tolik-nasili-a-

aneb-co-bylo-orusku-zakryto-tataro-mongolskym-

proc-je-zidovsky-narod-tim-ktery-mu-ma-naslouchat-

jhem/

jako-narod-vyvoleny-a-o-cem-jsou-velikonoce/

18. http://aeronet.cz/news/smrt-prince-purpurovy-dest-

14. http://cz.sputniknews.com/ceskarepublika

obama-v-britanii-netanjahu-v-moskve-revoluce-a-

uplnek-22-4-2016/

/20160409/2780798/praha-myty-o-rusku-seminar.

html#ixzz45P5pWgJ2

19. http://protiproud.parlamentnilisty.cz/politika/2399-

15. The introduction of „our“ calendar:

vaclav-klaus-prezije-evropa-soucasnou-migracni-vlnu- utecenci-vetsinou-neutikaji-proste-se-k-nam-stehuji-

“The new (Gregorian) calendar was introduced gradually.

velka-vina-angely-merkelove-konec-neprijde-nahle-

In 1582, it was introduced in Spain, Portugal and the

bude-to-postupny-proces-jeste-mu-muzeme-zabranit.

catholic cantons of Switzerland, in 1586 in Poland, in

htm

219 <

20. http://czechfreepress.cz/svet-kolem-nas/prave-ted- nase-planeta-zaziva-40-sopecnych-erupci.htm 21. http://www.vlasteneckenoviny.cz/?p=164473 22. http://protiproud.parlamentnilisty.cz/duchovni- svet/2382-prokleti-sveta-jmenem-islam-nikdy- nebyl-neni-ani-nebude-nabozenstvim-miru-109-versu-

prikazujicich-nase-zniceni-nevyvratitelne-dukazy-

jeho-nasilne-povahy-neustane-dokud-nepokori-cely-

svet-jeden-a-pul-miliardy-lidi-ma-prikazano-nas-

vyhladit.htm 23. http://protiproud.parlamentnilisty.cz/duchovni-

svet/2401-neurochirurg-z-harvardu-existuji-jine-svety-

kde-je-zivot-mnohem-krasnejsi-vylet-do

nejtajemnejsich- zakouti-lidskeho-nitra-

setkani-s-andelskymi-bytostmi-zazitky-z-komatu-

meni-pohled-na-svet.htm 24. http://forum.valka.cz/topic/view/340/Citaty 25. http://www.krone.at/Wien/Afghanisches_Paar_ kassiert_5682_Eur. 26. http://www.krone.at/Wien/Afghanisches_Paar_ kassiert_5682_Eur. „This means that any war is a way of dividing, fragmenting society, a method of intimidating people. People do not want war, politicians and monarchs do. One country does not attack another but a bunch of politicians and heathens play their game at the expense of the lives of millions of ordinary people. If friendship flourishes among people and if the people themselves actively assist in it, the process of unification of the entire world community will commence. When people unite, they will be able to prevent any war, because all the conflicts in the world today are initiated through information, therefore, in the first place - in people‘s heads, in the world‘s public and only after that they are put into effect through their own hands. Firstly, there is information, choice, a change of consciousness and as a result of all that, there is action.“ from the AllatRa book.

27 http://allatra.cz/allatra/download-allatra.hp?format=pdf 28 http://afinabul.blog.cz/1605/telegraph-eu-byla-vzdy- projektem-cia http://czechfreepress.cz/dalsi-blogy/dobytcakem-s- logem-4-rise-rovnou-do-koncentraku-jmenem-nwo. html

> 220

221 <

text / text: překlad / translation: fotografie / photo: grafika / graphic:

kontakt / contact:

Martin Mainer Helena Pecháčková Marcel Rozhoň (atelierkolbenka.cz) Patrik Svoboda (visualperfect.eu)

Nina Hedwic Nová galerie Balbínova 26, Praha 2 120 00 +420 608 231 209 info@novagalerie.cz www.novagalerie.cz www.amudarja.cz www.malovanikresleni.cz Nová galerie © 2016

sponzoři / sponsors:

> 222

223 <

www.mainer.cz