Monitoring a terapie obezity

Univerzita Karlova v Praze 1.lékařská fakulta

B02329 Monitoring a terapie obezity 2. MONITORING OBEZITY

Praha 2012 ©

Doc. MUDr. Leoš Středa, Ph.D. Prof. MUDr. Rajko Doleček, DrSc.

2 MONITORING OBEZITY 2.1 Tělesná hmotnost a měření obezity Tělesná hmotnost je jedním z individuálních parametrů jedince odvozených z rovnováhy příjmu a výdeje energie. Již nepatrné zvýšení hmotnosti nad normální hodnotu může být spojeno se zdravotními problémy, u obézních jedinců může i malý úbytek hmotnosti zdravotní rizika snížit.

Přesně určit ideální hmotnost nelze, její odhad vychází většinou ze statistických porovnání. Odhad ideální hmotnosti lze provádět několika způsoby, zpravidla na základě vzorců, v nichž je vztažena hmotnost k tělesné výšce.

V minulosti byl nejčastěji používán tzv. Brocův1 index, podle něhož jsou sestavovány tabulky, s nimiž se často setkáváme v knihách či časopisech.

Nevýhodou tohoto indexu je zejména chyba u osob výrazně menšího vzrůstu, pro které vycházi normální hmotnost příliš malá a naopak u osob s extrémním vzrůstem vycházi normální hodnota Brocova indexu příliš veliká.

Vypočte se tak, že od tělesné výšky odečteme 100. Výsledná hodnota ± 5% je hodnotou ideální tělesné hmotnosti. Příklad výpočtu: při výšce 170 cm

je vypočtena ideální hmotnost v kilogramech: 170 – 100 = 70, ke které přidáme ± 5%; tedy ideální rozmezí je 66,5 až 73,5 kg.

Pro běžnou orientaci lze použít i jinou variantu Brocova indexu, kdy od výšky těla odečteme hodnotu 110. Tím se získá spodní hranice ideální tělesné hmotnosti. Za ideální se považuje ještě taková hodnota, která maximálně o 20 % překračuje výsledek zjištěný výpočtem.

Příklad: člověk vysoký 170 cm by měl podle tohoto výpočtu mít ideální hmotnost 60 až 72 kilogramů.

Modifikovaný Brocův index je vyjádřen číslem, které uvádí zjišťuje, kolik kilogramů hmotnosti přebývá nad krajní hranicí doporučené váhy. Pokud kilogramy do této hranice chybí, vyjadřuje se modifikovaný Brocův index v záporných číslech.

Vzorec výpočtu modifikovaného Brocova indexu je : m - (v -100), kde m je hmotnost v kg a v je výška v cm.

Pro statistické účely a porovnání lze Brocův index vyjádřit i jako číslo, které se vypočítá tak, že tělesnou hmotnost v kg vydělíme výškou v cm, od které 1

Pierre Paul Broca byl francouzský anatom a antropolog žijící v 19. století.

jsme před tím odečetli 100. Normální jsou hodnoty 1 a nižší, optimální hodnota je kolem 0,9.

V odborné literatuře se častěji používá tzv. body mass index (BMI), označovaný někdy jako hmotnostní index nebo podle jeho autora Queteletův2 index. Vypočítává se obdobně jako Brocův index ze vztahu hmotnosti k výšce těla: hmotnost těla v kilogramech vydělíme druhou mocninou tělesné výšky v metrech. Za normální hmotnost je považován body mass index v rozmezí od 19 do 253. U mužů se uvádí ideální hodnota 23, u žen 22. Vyšší hodnotu BMI mají lidé s nadváhou a obézní, při nižší hodnotě se jedná o podváhu neboli hubenost.

Příklad výpočtu: Osoba s hmotností 70 kg, výškou 170 cm počítá svou hodnotu BMI takto: 70 /1,72 = 70 / 2,89 = 24,22 (v normě).

Osoby s nadváhou, tedy BMI vyšším než 25, jsou považovány za rizikové zejména z hlediska rakoviny močového ústrojí, srdečních a cévních onemocnění, vysokého krevního tlaku, mozkové mrtvice a cukrovky. U žen přistupuje riziko rakoviny prsu a ovarií, u mužů prostaty.

Hodnota body mass indexu nad 30 je považována již za obezitu (označována jako obezita I. stupně), která přímo ohrožuje zdraví. Statisticky se uvádí, že každý kilogram nad BMI 30 zkrátí život průměrně o 3 měsíce.

Příklad výpočtu: Obézní pacient měřící 170 cm a vážící 102 kg má hodnotu BMI 34,6.. Při dané výšce by hodnota 30 odpovídala hmotnosti 86 kg, tj. při hmotnosti 102 kg převýšil hodnotu hmotnosti o 16 kg. Statisticky má tento pacient život zkrácen o 4 roky.

Body mass index je pouze orientační hodnotou, neboť nehodnotí například podíl tělesného tuku. Člověk relativně štíhlý, sedavého stylu života, když má BMI 24 (v normě), může mít vyšší množství zásobního tuku.

Body mass index také neukazuje, ve kterých partiích se zásobní tuk hromadí. Některé studie prokazují, že ukládání tuku na břiše je z hlediska možných zdravotních rizik mnohem nebezpečnější, než pokud se tuk ukládá na stehnech a hýždích. Dále není BMI spolehlivým ukazatelem u dětí, těhotných žen, sportovců (svalová hmota má větší hmotnost než tuk) a oslabených starých lidí.

Body mass index lze odečíst z nomogramu. Je třeba vést spojnici mezi údajem výšky a údajem hmotnosti (krajní sloupce nomogramu). Tam, kde tato přímka protne sloupec BMI, je hodnota indexu.

2

Lambert Adolphe Quetelet byl belgický statistik a sociolog, který v letech 1830 až 1850 zavedl tento index pro stanovení míry obezity.

3 Platí pro bělošskou evropskou populaci, např. u Asiatů jsou hodnoty nižší.

Ukázka nomogramu pro výpočet BMI

Další zkouškou je provedení testu kožní řasy, který se provádí pomocí kaliperu. Tloušťka kožní řasy se stanovuje na různých místech těla. Ze zjištěných hodnot lze vypočítat procentuální obsah tuku v těle. Orientačně lze provést tento test stisknutím kožní řasy mezi palcem a ukazovákem v pase. Je třeba prověřit, zda jsme nestiskli také svalovinu. V pase mají mít muži i ženy přibližně stejné rozložení tuku. Tuková vrstva mezi prsty při tomto orientačním testu by neměla být tlustší než 2,5 cm.

Měření obvodu některých partií těla (obvodu břicha a stehen, obvodů kyčelní krajiny a dalších partií) pomáhá rozlišit typ obezity a je důležité zejména pro kontrolu jejího přírůstku či snížení při opakovaném sledování.

Existují i některá doporučení, které velmi zhruba a orientačně určují, jaké by měly být ideální míry obvodu určitých partií. Tabulky těchto měr vycházejí z výšky těla. Jde opět o orientační průměrné hodnoty:

• • • • • •

obvod krku = pětina výšky těla + 1 cm; obvod hrudníku přes prsa = polovina výšky těla + 3 cm; obvod pasu = polovina výšky těla – 15 cm; obvod přes boky = polovina výšky těla + 6 cm; obvod stehna = třetina výšky těla – 5 cm; obvod lýtka = pětina výšky těla + 1 cm.

Moderními trendy v hodnocení tělesné hmotnosti ve vztahu k nadváze a obezitě jsou různé další indexy zahrnující vztah mezi několik různými parametry. K novějším patří např. body shape index, ABSI4), který, narozdíl od BMI, bere v potaz i obvod pasu. Vypočítá se jako poměr obvodu pasu, body mass indexu a výšky.

Index centrální obezity (waist hip ratio, WHR) hodnotí typ distribuce tuku v těle, jedná se o poměr obvodu pasu a obvodu boků Body volume index (BVI), který hodnotí poměr tukové a svalové tkáně, také bere v potaz tvar těla pacienta. K tomu je využíván 3D skener.

Rohreruv index, tzv. index tělesné plnosti, měří prostorovou hustotu, s níž vyplňuje hmotnost lidského těla krychli o hraně rovné tělesné výšce. Využívá se především v pediatrii, protože dobře vystihuje odchylky i pro postavy výrazně menšího (nebo naopak většího) vzrůstu. Ve výpočtu je výška umocňována na třetí.

Populární technikou je určení ideální tělesné hmotnosti a procenta tuku v těle pomocí bioimpedanční analýza tělesné tkáně, BIA 5. Impedance je veličina obdobná elektrickému odporu, týká se však střídavého proudu.

Bioimpedanční analýza popisuje vlastnosti organismu jako elektrického spotřebiče připojeného ke střídavému napětí, kdy tělem prochází střídavý 4 5

Z angl. A Body Shape Index Z angl. Bioelectrical Impedance Analysis

proud o vysoké frekvenci (řádově v kHz až MHz) a slabé intenzitě (400 až 800 µA). V růzxných biologických strukturách se tento proud šíří rozdílně.

Tuk má vysoký elektrický odpor (nízkou vodivost), zatímco tukuprostá tkáň (např. svaly) obsahuje hodně tekutin, a proto je vodivější. Procento tuku v těle je důležitý údaj (udává, kolik procent z celkové hmotnosti člověka tvoří tuková tkáň). Za normální hodnoty je u žen počítáno méně než 30 % tuku v těle, u mužů méně než 25 % tuku.

Bioimpedanční analýza je neinvazivní a levné měření, které je velmi rozšířeno i v domácích podmínkách (nášlapné váhy s elektrodami). Rozdíl mezi profesionálním a domácím měřením je stále značný, pro domácí měření je obvykle využito zjednodušené dvouelektrodového měřeni jen jediné frekvence. Elektrody jsou k tělu přiloženy obvykle na chodidlech (v případě domácích nášlapných vah) nebo v dlaních (váhy umístěné na veřejných místech, kde by bylo obtížné zouvání (např. lékárny apod.) nebo při použití domácích tukoměrů. Tyto přístroje nezměří impedanci celého těla, ale jen té části, kudy prochází proud. Jsou li elektrody jen ve dlaních (tzv. bipolární přístroje), prochází proud jen horní polovinou těla, u nášlapných vah (tzv. bipedální přístroje) je to naopak spodní polovina těla.

Neměřenou tělesnou část přístroje určí výpočtem, ne přímým měřením. Tělo jako celek je totiž uvařováno jako jeden válec, měření je tedy doplněno podle zadaných údajů o tělesné výšce (délka válce). V obou případech jsou naměřené a vypočítané výsledky snadno zkresleny také např. vlhkostí kůže apod. Tyto nepřesnosti řeší profesionální přístroje připevňováním elektrod na partie, kteréjsou takovým vlivům méně vystaveny, např. hřbet rukou, kotníky apod. I tam však stále mohou mít vliv patologické i fyziologické stavy, např. teplota, horečky, otoky, dehydratace, stres apod., ale i prostředí (různá vlhkost, teplota). Rozdíl 500 ml v příjmu tekutin stačí ke zobrazení rozdílných výsledků.

Profesionální měření využívá čtyř- až osmi-elektrodové přístroje, které umožňují tzv. segmentové měření, kdy se analýza soustředí na jednotlivé partie a celkový výsledek je pak součtem těchto výsledků. Správné měření se provádí u ležících osob. Tělo je v případě osmielektrodového měření rozděleno na pět „válců“ - levá horní končetina, pravá horní končetina, trup, lůevá dolní končetina a pravá dolní končetina. Čtyřelektrodovépřístroje měří obvykle jen na jedné polovině těla a druhá se matematicky přičte.

Multifrekvenčnost je důležitým parametrem, kterým se odlišují špičové přístroje BIA. Umožňují vystavit měřené tkáně různým frekvencím, které jsou důležité pro detailnější odlišení, např. extracelulární tekutiny se měří proudy o nízké frekvenci (pod 50 kHz) a intracelulární tekutiny se měří vysokofrekvenčními proudy (nad 200 kHz).

Základními měřenými veličinami jsou množství celkové vody, TBW 6, množstvá tuku, FBM7 a z toho vypočtené množství beztukové tkáně FFM8, někdy označovaní LBM9. Výpočet poměru tukové a ostatních tkání zajišťuje software přístrojů. Ten porovnává naměřené hodnoty s referenčními hodnotami uloženými v paměti. Výpočet absolutních i relativních obsahů tuků a tekutin se děje pomocí tzv. predikčních rovnic.

Množství beztukové tkáně (FFM nebo LBM) vychází z průměrné hydratace tukuprostých tkání, které je 73,2%. Tato hodnota pak je použita v rovnici FFM=TBW x 0,732-1 V souvislosti s věkem klesá podíl extracelulárních tekutin na celkovém množství vody a na objemu nabývají intracelulární tekutiny. Tyto hodnoty kolísají také podle pohlaví a stavu tělesné zdatnosti. Pro stanovení intra- a extracelulárních objemů je nutné měření obou složek impedancem, a to jak rezistentní (tj. odporovou), ale i složku kapacitní. To umožňují jen některé typy přístrojů pro měření BIA, většina přístrojů měří pouze rezistentní složku.

Ty přístroje pak pro dalčí výpočty akceptují statistický údaj, že poměr intracelulární a extracelulární vody je průměrně 3:2.

Metoda bioelektrické impedance je v současnosti populární a hojně využívaná komerčně. Je však třeba zdůraznit, že přesnost měření je i při použití profesionálních přístrojů nejistá. Změna umístění elůetrod vůči standardní poloze o 1 cm může znamenat rozdíl zobrazení vyšší než 2% tuku, záleží také na termoregulaci a stavu hydratace kůže. Změna hydratace výrazně mění kožní odpor. Důležité je i standardní připevnění eletrod tak, aby přechodový odpor mezi elektrodou a kůží byl menší mež 250 Ω.

Zdrojem chyb může být i využití statistických veličin ve výopočtových rovnicích. Tak není zohledněna individualita měřeného jedince.

Spolehlivé informace je možné získat také pomocí některých zobrazovacích technik (např. magnetická rezonance, duální X-ray absorptiometry, zkráceně DEXA nebo počítačová tomografie). Klinických studií, které by takové metody plně využily, je zatím málo. Vyžadují finančně nákladné přístrojové vybavení, provádějí se jen na několika klinikách, které je obvykle využívají k jiným diagnostickým vyšetřením než je obezita.

Dalším parametrem důležitým při monitorování obezity je přímá a nepřímá kalorimetrie. Nejedná se o přímé měření obezity u pacienta, kalorimetrie měří uvolněnou energii „spálením“ potravy mimo lidský organismus. Také se zabývá měřením energetických požadavků organismu.

Přímá kalorimetrie – v nádobě obložené vodou uvnitř tepelně izolovaného pláště (tzv. kalorimetr) se měří vytvářené teplo (změnou teploty vody) během spálování určitých živin. Tímto bylo například naměřeno, že jeden gram 6

Z angl. Total Body Water Z angl. Fat Body Mass 8 Z angl. Fat Free Mass 9 Z angl. Lean Body Mass 7

bílkoviny či sacharidu má energ. hodnotu přibližně 17 kJ a jeden gram tuky 38 kJ. Nepřímá kalorimetrie – měří spotřebu kyslíku úměrné vydané energie za jednotku času. Používá se k měření energetické potřeby pacienta.

Hydrostatické vážení pod vodou – přesný objem těla se určuje na základě zvážení pod vodou. Hmotnost těla pod vodou se porovnává s hmotností na vzduchu. Zjištěná hustota těla je podkladem pro výpočetí procenta tělesného tuku. Čím menší je hmotnost organismu ponořeného vevodě, tím vyšší má obsah tělesného tuku. Tuk je lehčí než voda, protože jeho hustota je nižší než hustota vody. Je-li naopak vyšší procentuální obsah svalové tkáně v těle, je hmotnost naměřená ve vodě vyšší. Od výsledku pod vodou odečítáme 30% vitální kapacity plic (tzv. reziduální objem plic), schopnost maximálního výdechu může být příčinou zkreslení výsledků. Vážení pod vodou se používá výjimečně, protože je náročné časově i finančně.

2.2 Statistiky výskytu Základní čísla jsou ta, která ukazují že v České republice má 55% dospělé populace nadváhu (BMI nad 25), až obezitu (BMI nad 30), v poměru 7:4. „Prvenství“ v nadváze a obezitě mají teď bezesporu muži (dříve to byly ženy), u kterých počty s nadváhou a obezitou stále stoupají. U žen teď už poněkud stagnují. Významně stoupá počet dětí a mládeže s nadváhou až obezitou; na začátku tisíciletí to bylo 14% chlapců a 12% děvčat. Mládež s nadváhou až obezitou (je to více chlapců) dosahuje a přesahuje 20% procent v Itálii, Řecku a rekordu dosahuje v USA, kde je to až 35% chlapců a 27% děvčat. Výskyt obezity v USA stoupl za posledních 30 let na dvojnásobek, 1 ze 3 Američanů je obézní. Zvýšený BMI (nadváha a obezita) znamená pro občany v USA ztrátu 95 milionů roků, vzhledem ke zvýšené nemocnosti i úmrtnosti obézních. Toto číslo se vztahuje více na ženybělošky. U mladých mužů s těžkou obezitou je dvanáckrát výšší mortalita v porovnání s mortalitou stejně starých mužů s normální váhou.

Přestože se komplikace obezity podílejí výrazně na invalidizaci, je s podivem, že do statistik v České republice se obezita jako příčina invalidity nezahrnuje. To výrazně zkresluje nebezpečí tohoto onemocnění

2.2.1 Sociální dopady obezity Obezita přináší řadu sociálních stigmat. Ta pak ovlivňují kvality života, např. výběr partnera, obtížnější nacházení zaměstnání apod. Z hlediska makrospolečenského je obezita břemenem, které přináší celé společnosti řadu ekonomických výdajů.

Příklad z USA: Skutečnost, že obezita představuje závažného činitele zkracujícího život – zvyšujícího úmrtnost (mortalitu) a zvyšujícího nemocnost (morbiditu), je krajně důležitá například pro pojišťovací společnosti, u kterých se i krajně obézní pojišťují. A aby pojišťovací společnosti nepřišly k finanční újmě, obézní pojištěnec musí platit podstatně vyšší pojistné, podle stupně své obezity. Případně se v USA ani nemohl pojistit, byl li příliš rizikový (high risk). Tento zájem o váhu pojištěnce a poplatky za jeho pojistné zapřičinily vědecké zpracování údajů o obézních a stupeň finančního rizika, které obézní pojištěnec pro pojišťovací společnost představuje. Proto již před řadou desetiletí vznikly různé tabulky, které se podle řady svých poznatků moc neliší od nynějších, které o tom pojednávají bez jakékoli sentimentality.

Tabulky byly a jsou sice téměř jednoznačné, ale veřejnost jich nedbala a vesele tloustla dál.

2.3 Individuální monitoring pacienta Při vyšetření obézního pacienta se soustřeďujeme na vztah anamnestických údajů a objektivního nálezu. Z anamnestických údajů sleduje lékař zejména údaje o výskytu obezity v rodině. Interakce genetických a zevních faktorů je rozhodující z hlediska etiopatogeneze.

Vlastní diagnostika obezity se provádí v souladu s doporučením WHO, a to stanovením indexu BMI. Laboratorní vyšetření se zaměřují zejména na rizika komplikací obezity. Je prokázáno, že obézní lidé jsou náchylnější ke vzniku mnoha chorob. Obezita přináší rizikové faktory, zejména vysoký krevní tlak, srdeční choroby a cukrovku. Riziko vzniku onemocnění je mnohem vyšší než u neotylých osob.

U obézních by se mělo monitorovat převážně:

Co lékař sleduje

Možná diagnóza

glykémie, oGTT, C peptid, vykovaný Hb

diabetes mellitus 2. typu

cholesterol a triglyceridy v plazmě

dyslipidémie

měření tlaku krve

hypertenze

krevní obraz, funkční test plic, obsah plynů v krvi

hypoventilační syndrom (Pickwick)

jaterní testy, ultrazvuk

steatóza

Dále sledujeme psychomotorické tempo. Častou komplikaci obezity je ischemická choroba srdeční. Doporučuje se tedy i pravidelný monitoring glykémie, lipidémie a sledování možných příznaků ICHS (svíravá a palčivá bolest na hrudi, dechová nedostatečnost). Dále je u obézních pacietnů třeba monitorovat edémy dolních končetin, intertriga, venostatické ulcerace a mykózy, strie, celullite. Pokud pacient má zároveň diabetes, je třeba sledovat stav dolních končetin kvůli riziku bércových vředů.

Laboratorní vyšetření se zaměřuje také na zjištění sekundární obezity v případě jejího klinického obrazu a současně v takovém případě na vyšetření příčin sekundární obezity.

U obézních sledujeme průběh jejich onemocnění. Kromě údajů o vývoji hmotnosti od porodu v průběhu života, monotujeme zejména hmotnostní nárůst, výkyvy, redukční kúry a jojo efekt. Současně sledujeme stravovací návyky, fyzickou aktivitu a v anamnéze medikaci, která souvisí s přibíráním kilogramů. Důležitý je také rozbor motivace vedoucí pacienta k rozhodnutí hubnout.

2.4 eHealth a telemedicína 2.4.1 Základní principy eHealth Termínem eHealth, označujeme elektronické zdravotnictví. Jde o relativně nový obor proto se podrobněji zaměřujeme nejen na využití v obezitologii, ale yejméma na jeho základní principy.

Pojem eHealth vyjadřuje stádium vývoje zdravotnických vědních oborů, zejména medicínské a zdravotnické informatiky a telemedicíny. Informační a komunikační technologie podporují a zlepšují prevenci, diagnostiku, léčbu, sledování a řízení zdraví a životního stylu.

Elektronické zdravotnictví se zaměřuje na interakci v několika úrovních:

• • • •

mezi pacientem a lékařem, resp. poskytovatelem zdravotní péče; mezi zdravotnickými zařízeními (předávání údajů); mezi pacienty vzájemně;

mezi zdravotnickými oborníky.

Napříč celým systémem funkcí eHealth patří systémy pro zdravotní informace, elektronické zdravotní záznamy, služby telemedicíny a osobní přenosné a mobilní komunikační systémy pro sledování a podporu pacientů.

Nástroje eHealth přispívají k tomu, aby např. zdravotnické informace,

vedoucí k záchraně života, byly k dispozici včas na potřebném místě.

Budování elektronického zdravotnictví má být značným přínosem pro celou společnost, prostředkem ke zlepšení dostupnosti a kvality péče. Orientuje systém zdravotnictví na jedince (občana). Přináší celkovou efektivitu, účinnost a udržitelnost odvětví zdravotnictví.

2.4.2 Telemedicína Telemedicína neboli distanční medicína je rychle se rozvíjející aplikace klinické medicíny pro vzdálené poskytování zdravotnických služeb. Podle definice WHO jde o „souhrnné označení pro zdravotnické aktivity, služby a systémy, provozované na dálku cestou informačních a komunikačních technologií za účelem podpory globálního zdraví, prevence a zdravotní péče, stejně jako vzdělávání, řízení zdravotnictví a zdravotnického výzkumu“.

Telemedicína umožňuje zejména konzultační činnosti a dálkový přenos dat včetně monitoringu pacientů v domácí péči (eHomeCare). Zahrnuje škálu úkonů, od jednoduchých, jako zdravotnické diskuse po telefonu, po náročné, jako videokonference nabízející obousměrnou komunikaci v reálném čase či vzdálené přenosy lékařských postupů např. přes satelit. Monitoring pacientů, např. v domácím prostředí, umožňuje absolvovat např. rekonvalescenci v domácím prostředí, které psychologicky působí na pacienta příznivěji než prostředí nemocniční. K trvalému kontaktu s pacienty slouží komunikace prostřednictvím SMS, e-mailu či webového rozhraní (eVizita). Pro komunikaci zdravotnického zařízení s pacientem a monitoring jsou potřebná koncová zařízení. Jedná se například o služby mobilních operátorů: vzdálené lékařské konzultace a vyšetření pomocí videohovorů, sledování životních funkcí a jejich on-line monitorování, vzdálenou rehabilitaci pod dohledem zdravotního personálu, objednávání na vyšetření nebo například upomínky na pravidelné braní léků. Interakce je možná přes počítač, systémy HomeBrain (implementace počítačové komunikace do televizního přijímače).

Další možností jsou call centra s instalovanými technologiemi umožňujícími sbírat, vyhodnocovat a přenášet data včetně on-line komunikace lékař – pacient, operátor – pacient, ale také lékař – administrativní pracovník (např. záznam dokumentace nadiktované lékařem a přenesené zvukovým souborem k zapisovatelce).

2.4.3 Online monitoring obézního pacienta Pro provádění online monitoringu pacienta je třeba speciální druh zařízení – tzv. zařízení s konektivitou. Konektivitou se myslí to, že jsou výsledky měření automaticky odesílány na server nebo profil sociální sítě či ošetřujícímu lékaři bez nutnosti manuálního přepisování a posílání naměřených dat. Hlavní výhodou takového zařízení je snažší komunikace na úrovni lékař-pacient a pohodlnější obsluha pro pacienta. Pro lékaře je

také jednodušší monitorovat průběžné výsledky měření. Také to zvyšuje šance na rychlejší odhalení případných zdravotních komplikací, mimo jiné z důvodu možnosti sledovat průběžně změnu výsledků měření (je jednodušší stanovit diagnózu, pokud lékař vidí, jak se měřená veličina u pacienta vyvíjela v průběhu času oproti ojedinělému výsledku měření).

2.4.4 Kazuistika obézního pacienta  











Muž, narozen 30.05.1986 Anamnestické údaje: o obezita v rodině o dříve aktivní sportovec, nyní prakticky nulová pohybová aktivita o od roku 2007 graduální přírustek hmotnosti o v roce 2009 diagnostikována hypertenze Objektivní nález: o hmotnost 108 kg o výška 173 cm o BMI 36 – obezita 2. stupně o TK 160 / 120 Laboratorní výsledky listopad 2011: o cholesterol 7,05 mmol/l o triglyceridy 2,59 mmol/l o HDL cholesterol 0,82 mmol/l o LDL cholesterol 5,05 mmol/l o ALT 1,28 ukat/l Průběh léčby: o Od listopadu 2011 do června 2012 nasazena bílkovinná dieta se sníženým příjmem sacharidů. Elektronický monitoring fyzické aktivity (základní doporučení 10 000 kroků denně).

Objektivní nález: o hmotnost 78 kg o výška 173 cm o BMI 26 – nadváha o TK 125 / 85 Laboratorní výsledky červen 2012: o cholesterol 3,9 mmol/l l o triglyceridy 0,8 mmol/l l o HDL cholesterol 1 mmol/l l o LDL cholesterol 2,68 mmol/l l o ALT 0,85 ukat/l l

Foto 1 – před začátkem hubnutí, září 2011, 108 kg Foto 2 – po zhubnutí, říjen 2012, 80 kg

2.4.5 Elektronické zdravotní vzdělávání Zdravotnický eLearning zahrnuje vzdělávání zdravotnických pracovníků určené pro výkon jejich profese. Jedná se o formu distančního vzdělávání, které se uskutečňuje s využitím možností informačních technologií.

Pro eLearning ve zdravotnictví se využívají elektronické materiály a didaktické prostředky k efektivnímu dosažení vzdělávacího cíle. Realizován je prostřednictvím počítačových sítí, multimediálních prvků. Výukové programy se distribuují nejčastěji přes internet, případně na paměťových kartách či USB flash discích, někdy ještě na discích CD, DVD apod. I tyto učební texty, určené studentům medicíny, jsou příspěvkem pro eLearning v rámci eHealth.