časopis Krasec č. 16

číslo 16 zima 2010-11

JIHOČESKÝ OBČASNÍK O ŽIVOTNÍM PROSTŘEDÍ

DOPORUČENÁ CENA 25 Kč

Portrét VLASTA KROUPOVÁ

Zuzana Štětková NENAHRADITELNÍ KOLEGOVÉ

Angela Rogner MUSÍ OCHRÁNCE ZVÍŘAT BÝT VEGETARIÁN?

Téma: Za finanční podpory SFŽP, MŽP a Jihočeského kraje

MÁME RÁDI ZVÍŘATA?

PORADNY SÍTĚ KRASEC PORADNY SÍTĚ KRASEC PORADNY SÍTĚ KRASEC

CALLA, České Budějovice (tel. 384 971 930, calla@calla.cz, www.calla.cz) Poradna: pondělí 10:00 – 14:00 h. (především energetika) úterý 14:00 – 16:00 h. (všeobecné ekoporadenství) čtvrtek 13:00 – 17:00 h. (především ochrana přírody a krajiny a ekologická obnova po těžbě surovin) Specializované poradenství v oblastech: energetika, ochrana přírody a ekologická obnova po těžbě surovin CEGV CASSIOPEIA, České Budějovice (tel. 385 520 951, info@cegv-cassiopeia.cz, www.cegv-cassiopeia.cz) Poradna: úterý a čtvrtek 12:00 – 15:00 h.

Specializované poradenství v oblastech: environmentální výchova dětí a mládeže, pro pedagogické pracovníky tvorba a realizace školních vzdělávacích programů, budování školních přírodních zahrad. ČESKÝ NADAČNÍ FOND PRO VYDRU, Třeboň (tel. 384 722 088 , vydry@vydry.org, www.vydry.org) Poradna: středa a čtvrtek 14:00 – 18:00 h.

Specializované poradenství v oblastech: ochrana přírody a volně žijících živočichů, problematika náhrad škod způsobených chráněnými druhy, handicapovaná divoká zvířata, odpady.

DAPHNE ČR – Institut aplikované ekologie, České Budějovice (tel. 774 650 592, daphne@daphne.cz, www.daphne.cz) Poradna: ve všední dny po předchozí domluvě.

Specializované poradenství: hospodaření šetrné k přírodě a krajině, dotační možnosti pro péči o přírodu a krajinu, zákonné povinnosti zemědělců vzhledem k životnímu prostředí, ochrana přírody.

EKOLOGICKÝ PRÁVNÍ SERVIS, Tábor (tel. 545 575 229 , poradna@eps.cz, www.eps.cz) Poradna: pondělí 13:00 – 18:00 h. středa 9:30 – 13:30 h., pátek 9:00 – 12:00 h. (Mgr. Jana Kravčíková, Mgr. Markéta Višinková) Specializované poradenství: základní bezplatná právní pomoc v oblastech souvisejících s ochranou ŽP. EKOCENTRUM – Elektrárna královského města Písku, o.p.s. (tel. 737 605 605, marek.andel@quick.cz, www.elektrarna.info) Poradna: úterý a středa 9:00 – 11:00 h.

Specializované poradenství: obnovitelné zdroje energie, vzdělávání a environmentální výchova dětí a mládeže.

EKOWATT, České Budějovice (tel. 389 608 211, karel.srdecny@ekowatt.cz, www.ekowatt.cz) Poradna: pondělí a středa – 13:00 – 17:00 h.

Specializované poradenství: energetické úspory a obnovitelné zdroje energie.

FLORIANUS, Jindřichův Hradec (tel. 384 382 511, florianus@seznam.cz, www.florianus.cz) Poradna: čtvrtek – 14:00 – 18:00 h.

Všeobecné poradenství Specializované poradenství: přírodní zahrady.

JIHOČESKÉ MATKY, České Budějovice (tel. 387 312 650, jihoceske.matky@ecn.cz, www.jihoceskematky.cz) Poradna: středa – 10:00 – 16:00 h.

Specializované poradenství: metodická pomoc pro účast ve správních řízeních týkajících se ochrany přírody a krajiny, pomoc při zapojování veřejnosti do procesů EIA, metodická pomoc při zakládání občanských sdružení.

OCHRANA FAUNY ČR (tel. 731 738 225, ekocentrum@ochranafauny.cz, www.ochranafauny.cz) Poradna Votice: pondělí – čtvrtek 8:00 – 16:00 h.

Poradna Tábor: pondělí – čtvrtek 8:00 – 16:00 h., pátek 8:00 – 12:00 h.

Poradna Příbram: středa 10:00 – 15:00 h.

Specializované poradenství v oblasti výuka průřezových témat na školách.

ROSA, České Budějovice (rosa@rosacb.cz, tel. 387 432 030, www.rosacb.cz) Poradna: pondělí a úterý - 13:00 – 17:00 h., čtvrtek 8:00 – 12:00 h.

Specializované poradenství: odpovědná spotřeba, přírodní zahrady a permakultura, místní produkty, ekodítě, (ekologické pleny a dámské hygienické potřeby, hračky atd.), voda.

ZO ČSOP Šípek, Český Krumlov (info@ekocentrumsipek.cz, tel. 721 179 755, www.ekocentrumsipek.cz) Poradna: pondělí a středa – 13:00 – 16:00 h., úterý 9:00 – 12:00 h. a 13:00 – 16:00 h. čtvrtek 9:00 – 12:00 h. (po domluvě i mimo tyto hodiny) Všeobecná ekoporadna ZO ČSOP Šumava Vimperk (tel. 777 812 835, poradna@csopsumava.cz, www.csopsumava.cz) Poradna: prostory se připravují Specializované poradenství: ochrana přírody a krajiny ve vztahu k regionu Vimperska (vč. oblasti NP a CHKO Šumava),druhová ochrana rostlin a živočichů, životní prostředí, ekologické zemědělství, trvale udržitelný způsob hospodaření.

SLUNEČNICE CENTRUM PRO ZDRAVÝ ŽIVOTNÍ STYL OBCHOD SE ZDRAVÝMI POTRAVINAMI A BYLINKAMI

VÁM NABÍZÍ:

OBCHOD SLUNEČNICE NAJDETE V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH V CHELČICKÉHO ULICI 21, MEZI LANNOVOU TŘÍDOU A RUDOLFOVSKOU ULICÍ VEDLE ELEKTRO HAVLÍČEK OTEVÍRACÍ DOBA: PO – PÁ 8,30 – 18,00 SO 8,30 – 12,00

v BIOPOTRAVINY, POTRAVINY PRO ZDRAVOU VÝŽIVU v BIO OVOCE A ZELENINU, BIOUHERÁK , BIOVÍNO v POTRAVINY PRO VEGETARIÁNY A VEGANY v ČERSTVÉ KOKOSOVÉ MLÉKO, ŽELEZITÉ VÍNO „KAGOR“ v VELKÝ VÝBĚR BIO KOŘENÍ, ŽITNÝ KVÁSKOVÝ CHLÉB v BIO JAVOROVÝ SIRUP, BIO MELASUBIO CUKROVINKY Bližší informace v BIO POHANKU, JÁHLY, ŠPALDU, OVES, ŽITO, KUSKUS… na tel. č. 603 266 753, v VELKÝ VÝBĚR BYLINNÝCH ČAJŮ, TINKTUR A SIRUPŮ 387 315 856 v MED, MEDOVINU, PROPOLIS A JINÉ VČELÍ PRODUKTY v PŘÍRODNÍ KOSMETIKU Z KONOPÍ, WELEDA, LAVERA… v SOLNÉ LAMPY, SVÍČKY, VONNÉ TYČKY, RELAXAČNÍ HUDBU v VONNÉ OLEJE DO AROMALAMPY A NA MASÁŽE v KNIHY O ZDRAVÉ VÝŽIVĚ A O LÉČENÍ NEMOCÍ STRAVOU v KNIHY S DUCHOVNÍ A EKOLOGICKOU TÉMATIKOU v EKOLOGICKÉ ČISTÍCÍ A PRACÍ PROSTŘEDKY „ECOVER“ A „SODASAN“ v KAŽDÉ PONDĚLÍ ČERSTVÉ BIOPEČIVO Z PEKÁRNY COUNTRY LIFE NENAČOVICE (BIO CHLÉB, ROHLÍKY, KOLÁČKY, BAGETY…) – JEDINÁ PEKÁRNA V ČR, KDE SI BIO ZRNO SAMI VYPĚSTUJÍ, SEMELOU NA KAMENNÉM MLÝNĚ A UPEČOU

Za podporu děkujeme Kavárně Měsíc ve dne, Nová ulice 3, České Budějovice, která poskytuje prostory pro konání akcí sítě KRASEC a pomáhá s distribucí časopisu.

MĚSÍC

VE DNE

Kavárna na půl cesty, Fair-Trade obchůdek, Galerie, Literární kavárna www.mesicvedne.cz

Jihočeský občasník o životním prostředí Název časopisu je odvozen od názvu Krajské sítě environmentálních center v jižních Čechách.

Zveřejněné články obsahují názory autorů, nevyjadřují (pokud není výslovně uvedeno) ani stanovisko sítě KRASEC, ani redakční rady.

V y d á v á: Krasec, o.s., jako časopis Krajské sítě environmentálních center KRASEC A d r e s a r e d a k c e: KRASEC, o.s., Senovážné nám. 9, 370 01 České Budějovice e-mail: krasec@krasec.cz O d p ov ě d n á r e d a k t o r k a: Zdenka Jelenová R e d a k č n í r a d a: Libuše Jozková, Jiří Guth, Ivana Jonová Marie Pacovská, Josef Kadubec V e l k é f o t o n a o b á l c e: © Foto Václav Bartuška S a z b a, g r a f i k a a t i s k: Tiskárna ŠUMAVA, Český Krumlov E v i d o v á n o: Ministerstvo kultury ČR, reg. č. E 16312 TIŠTĚNO NA RECYKLOVANÉM PAPÍŘE

Toto číslo Krasce vyšlo s podporou Státního fondu životního prostředí, Ministerstva životního prostředí a Jihočeského kraje. © KRASEC 2010 ISSN 1802-1441

EDITORIAL

Z OBSAHU

Milé čtenářky a čtenáři!

ZDENKA JELENOVÁ

AKTUÁLNĚ ZE SÍTĚ KRASEC Zprávy od partnerských organizací 4-5 PORTRÉT Vlasta KROUPOVÁ: Život jde dál - zaplať Pán Bůh za něj!

SETKÁNÍ S NETOPÝRY

str. 14

Účastníci strakonických akcí by mohli potvrdit, že nejsou vůbec oškliví, jen zvláštní a mile legrační. Mají oči jako korálky, pohyblivý čumáček a nápadné uši, jejich kožíšek je hustý a čistý…

ALENA HRDLIČKOVÁ

6-7

Z REGIONU Jan PAPÁČEK Přírodní zahrady bez hranic 8 Stanislava NERADOVÁ Všechno vlastně znám od babičky 9 Vilém HRDLIČKA Šustění v listí 10 Irena KOJANOVÁ Proč se v obcích těžce dýchá 11 POD LUPOU Jiří GUTH Krajina na prodej

16

PŘÍLOHA PRO RODINU Jak správně přikrmovat ptáky? I Jak na hmyz II Hrajeme si s ptáky III Výlety bez aut IV

POSLEDNÁ PEVNOSŤ

str. 19

Tito majestátní tvorové mne vždy fascinovali a nikdy nezapomenu na ten pocit, když jsem v dolině potoka pod Muráňskou planinou viděl záda medvěda, jak třicet metrů nad námi mizí v křoví…

IVO STEHLÍK

O GORILÁCH A LIDECH

str. 25

Jedna ze stálých fanynek, v civilu výčepní, oslovila štamgasty a do zoo brzy dodala více než sto mobilů.

Koupily se boty pro Luca Acameho, strážce v Kamerunu. Možná pomohou k úspěchu příští akce proti pytlákům…

JANA HAJDUCHOVÁ

POHLEDEM HELENY JALOŠEVSKÉ Jakoby mávnutím čarovného proutku utekl rok a půl, a projekt občanského sdružení Krasec „Pod korunou stromů“ se nezadržitelně blíží k závěru.

Ještě není ta nejlepší chvíle na bilancování, ještě se připravují aktivity, které snad úspěšně završí dvouleté snažení.

Toto číslo, které je také součástí projektu, věnujeme zvířatům, a především našemu vztahu k nim. Je to nesmírně složitý, často celoživotní úkol – snažit se porozumět zvířatům, jejich životu a potřebám. Jsou vědci, kteří takto zkoumají jeden jediný živočišný druh a stejně nakonec objevují nové a nové nepoznané skutečnosti. Pro nás ostatní by mělo být cílem hlavně získání respektu, úcty a tolerance ke všemu živému. A ještě větším úspěchem je, pokud tyto schopnosti dokážeme předat vlastním dětem. Pro vytvoření vztahu

TÉMA Zuzana ŠTĚTKOVÁ Nenahraditelní kolegové 17 Matouš ŠIMEK Vlci v jižních Čechách?

18 Ivo STEHLÍK Posledná pevnosť 19 Ivana JONOVÁ Rozhovory s R. Hradilem a I. Stehlíkem 22-23 NA NÁVŠTĚVĚ Zoo OHRADA

26

ESEJ Angela ROGNER Musí ochránce zvířat být vegetarián?

27

PANORAMA Tipy na webové stránky, nové knihy, recenze…

28-29 FEJETON Irena VACKOVÁ O lidech a psech

30

k přírodě je u člověka nejdůležitější prvních pět až šest let života.

V té době nejen že děti neustále sledují, jak se my dospělí chováme, a absorbují do sebe vzorce našeho chování, ale současně je vše, co se týká rostlin a zvířat, nesmírně baví. Problém může nastat, když právě v tomto období dostatek podnětů nemají. Setkala jsem se během výukových programů pro děti prvních tříd s tím, že človíček nerozeznal kozu od krávy... To pak plní důležitou roli školy, centra ekologické výchovy a kroužky, aby doplnily to, co často bývá hlavně u městských dětí zanedbáno.

Vlastně se to může zdát paradoxní, snažit se pochopit život zvířat, když tak často tápeme v tom vlastním. Každopádně obojí, přátelství lidí i přátelství člověka a zvířat, je obohacující a nikdy nekončící dobrodružství, bez kterého si většina z nás nedokáže život představit.

A tak stejně jako dokáže čarovný proutek ovlivnit běh času, přeju Vám všem, čtenářům našeho časopisu, ať svým mávnutím zařídí, aby se jak nám lidem navzájem, tak lidem a zvířatům dařilo žít společně, ne jen vedle sebe, nebo dokonce na něčí úkor. I když přiznávám, že jsou druhy živočichů, se kterými bych domácnost sdílet nemohla :-).

Autorka je předsedkyní o.s. Krasec.

3 Jihočeský občasník o životním prostředí

„Máme rádi zvířata, zvířata, zvířata, protože jsou chlupatá a mají hebkou srst-srst-srst!“ Aspoň těm starším z nás jistě při přečtení tématu tohoto čísla vytanula z podvědomí stará písnička Jitky Molavcové... A všem určitě nejrůznější okamžiky, které jsme s našimi čtyřnohými, okřídlenými či třeba oploutvenými souputníky prožili. Ta setkání bývají v dobrém, ve zlém, nebo jaksi „ambivalentní“, tedy brána každou ze stran z odlišného úhlu pohledu (vemte si například pohledy přívržence ekologického „jídla z blízka“, vegetariána a prasete na tradiční českou zabijačku).

A právě tak pestře, ne-černobíle, jsme se téma snažili pojmout na následujících stránkách.

Najdete na nich živé tvory v různých podobách, většinou samozřejmě v nějakém vztahu k nám lidem. A ne že bychom se k nim chovali vždy právě „lidsky“. On vlastně ani ten náš jazyk moc přesně nevystihuje, co máme někdy doopravdy na mysli – hezky o tom píše na str. 24 Věrka Soukupová. „Člověk bestiální“ se chová většinou nelidsky, nicméně málokteré zvíře by se mu vyrovnalo. Což jsme si v nedávných dnech připomněli například zásluhou sdružení Svoboda zvířat a jejich kampaně Proti srsti – proti přetrvávajícím strašlivým podmínkám chovu zvířat na českých kožešinových farmách. Pokud ji ještě neznáte, poslechněte si na YouTube píseň Petra Mašína Hej dámo: „Hej, hej, hej, dámo, prozraďte mi, jaké je to, oháknout se kožichem?

Co na to vaše svědomí, že váš norek při výrobě byl plně při vědomí... Tak řekněte mi do háje, proč tohle nosíte, proč tak sakra o zvířata tolik stojíte?...“ To ale jen tak na okraj, v dnešním čísle o kožešinách nic víc nenajdete, ale zato – jak že pokračuje Jitka Molavcová? „V zoologické zahradě, zahradě, zahradě, nehlaďte lva po bradě, ukousne vám prst!“ – tak do zoo se vypravíme, do té naší jihočeské. Lva tam nepotkáte, ale tygra možná už brzy. Rozhodně je tam tolik novinek, že pokud jste ji v posledních pár týdnech nenavštívili, neváhejte!

Nejen zvířaty se však obírají naši autoři. K přečtení určitě doporučuji text Jiřího Gutha o tom, zda je krajina doopravdy tak jednoduše na prodej, jak nám předkládají naši vládní představitelé. A se Slávkou Neradovou se podíváme do úžasné zahrady – že si možná řeknete: Už aby bylo jaro... Tak pěkné Vánoce!

AKTUÁLNĚ ZE SÍTĚ KRASEC Pohádková recyklace Pohádková recyklace je název nového výukového programu na jednu vyučovací hodinu, který nabízí Rosa. Program přibližuje žákům nižších ročníků základních škol a dětem z MŠ problém třídění a využitelnosti odpadu, zejména toho nebezpečného. Co s nefunkčními elektropřístroji se dozví děti nejen v loutkové pohádce, ale i v navazujících aktivitách. Poselství z pohádky je pro děti mnohem silnější, než pouhé nabádání k tomu co mají či nemají dělat. Pohádkovou recyklaci můžete objednat na e-mail: evp@rosacb.cz.

IRENA VACKOVÁ

Foto Rosa

Klub malých debrujárů v Písku

Jihočeský občasník o životním prostředí

4

Oddémonizovat vědu a formou zábavy přitáhnout mladou generaci ke studiu technických oborů – to je cílem klubu malých debrujárů, založeného nově v Písku. Dětem nabízí možnost rozvíjení schopností a znalostí z oblasti vědy, techniky a ekologie.

Kluby malých debrujárů, které od roku 1991 vznikají po celé republice, přitahují hravou formou děti k fyzice, chemii a dalším technickým oborům. Vedoucím klubu je Marek Anděl z Elektrárny královského města Písku. V jižních Čechách zatím existují pouze dva kluby v Českých Budějovicích. Nejhustší síť je na Zlínsku a v Jihomoravském kraji, kde kluby prošly již tisíce dětí.

JINDŘIŠKA JELÍNKOVÁ

Oko za oko, zub za zub V srpnu se ve středisku ekologické výchovy NP Šumava Stožec konala akce „Festival letní inspirace – oko za oko, zub za zub“.

Cílem pobytu byla vzájemná výměna zkušeností, informací a ukázky ekovýchovných aktivit. Akce se zúčastnilo 59 osob, v programu byly aktivity informačně vzdělávací (přednášky s besedami na téma Chytrá energie, Místní akční skupiny, Lesy NPŠ aj.), i praktické (např. alternativní metody EV, řemeslné aktivity a vybrané ukázky EVP).

Doprovodnými akcemi byla např. prohlídka jedné z nejmenších školiček v ČR nebo psí spřežení.

VĚRA SOUKUPOVÁ

Calla pomáhá pomáhá břehulím nejen břehulím JIŘÍ ŘEHOUNEK, rehounekJ@seznam.cz Sdružení Calla upravilo v roce 2010 šest hnízdních stěn pro chráněné břehule říční. V pěti z nich se břehule skutečně usídlily, dvě kolonie patří k největším v Jihočeském kraji.

V rámci projektu podpořeného MŽP ČR probíhal také výzkum dalších druhů živočichů na hnízdištích břehulí.

Hlavní skupinou, na kterou se letošní výzkum zaměřil, se stal blanokřídlý hmyz. Mnoho zástupců této skupiny, kteří se běžně označují jako samotářské včely a vosy, si totiž vyhrabává nory v písčitém materiálu. Vznikla analýza, která obsahuje i řadu doporučení pro péči o lokality břehulí. „Náš výzkum přesvědčivě ukázal, že písčité stěny vzniklé vodní erozí, nepravidelnou těžbou, či cílenými zásahy hostí i celou řadu dalších druhů živočichů. Jedná se v mnoha případech o druhy vzácné, někdy až kriticky ohrožené, často jde o jejich jediné známé místo výskytu v rámci kraje,“ říká Petr Heneberg, autor analýzy a přední český odborník na břehule.

Staré nory břehulí slouží také k hnízdění jiných druhů ptáků, v dolní části stěn nacházejí úkryt ohrožené ropuchy zelené. Narušování povrchu při úpravách stěn těžkou technikou pak svědčí druhům rostlin, které vyhledávají stanoviště s nedostatkem živin, a živočichů, kteří vyhledávají místa s otevřenými ploškami písčitého substrátu.

Analýza potvrdila důležitost tzv. mozaikovité péče o přírodovědně cenné lokality ovlivněné činností člověka. V praxi to znamená, že udržování různorodosti stanovišť vede také k větší rozmanitosti života na nich. Analýza vznikla v rámci projektu „Pískovny pro biodiverzitu“, který podpořilo MŽP ČR. Zájemci si ji mohou stáhnout na www.calla.cz/piskovny.

Otava vydala poklad, šupiny to tonebyly zlaté šupiny nebyly JINDŘIŠKA JELÍNKOVÁ, jindriska.jelinkova@email.cz Na pětadvacet dobrovolníků se v říjnu podílelo na vyčištění řeky Otavy v přibližně třistametrovém úseku mezi splavem elektrárny a Novým mostem. Úklid zorganizovalo EKOCENTRUM – Elektrárna královského města Písku, o.p.s., ve spolupráci s Odborem životního prostředí MÚ Písek a Povodím Vltavy. Na odvozu vylovených naplavenin a nepořádku se podílely Městské služby Písek a akce se aktivně zúčastnil i senátor Miroslav Krejča.

Už od deváté hodiny ráno bylo možné díky Povodí Vltavy, která snížila bubny na jezu u Nového mostu, vejít do řeky a začít s vytahováním naplavených větví, částí stromů a naházeného nepořádku. Úklid trval až do odpoledních hodin a podíleli se na něm nejenom dobrovolníci z řad občanů, ale významně pomohli také profesionální i dobrovolní hasiči. A že bylo co vyhazovat. Už tradičně byla v řece naplavena spousta dřeva, které přinesly přívalové deště.

Mezi nejvíce překvapivé „úlovky“ však patřily pytle ztvrdlého cementu a část Foto autorka lešení naházené za Sladovnou.

Mezi mosty pak hasiči vylovili zrezivělá dětská i dospělá kola, dopravní značky, různé stojany, telefonní přístroj na kartu, reklamní tabule, hadice, poklopy na kanalizaci, řetězy, koše, kryty na osvětlení atd. Největší radostí vandalů je zřejmě vytrhávat odtokové mřížky v Čechově ulici, protože těch se válelo v řece přibližně patnáct. Nejvíce práce dalo ovšem vylovení obří pneumatiky z nákladního auta. Z vody ji na laně muselo tahat deset lidí. K odstranění některých těžkých kmenů z koryta ale chyběla technika. „Jsem spokojený, přišlo nás docela dost, počasí nám také přálo a povedlo se nám udělat kus práce,“ řekl Marek Anděl z Ekocentra. O občerstvení účastníků se postaral Hotel Bílá růže.

Ekocentrum pořádá už tři roky pravidelný jarní úklid Otavy. „Tento podzimní byl mimořádný, chtěli jsme využít toho, že v řece bude minimum vody,“ dodal Anděl.

AKTUÁLNĚ ZE SÍTĚ KRASEC

Ekotrh opět oživil náměstí IRENA VACKOVÁ, irenka.vackova@seznam.cz

náměstí

Na českobudějovickém náměstí Přemysla Otakara II. se v září opět uskutečnil Ekotrh, který již podeváté zorganizovala Rosa, o.p.s. Na letošním ročníku se prezentovalo celkem 29 účastníků v 26 stáncích. Dopoledne k Samsonově kašně zavítali školáci, kteří měli zájem i o Den bez aut, který završuje Evropský týden mobility a v Českých Budějovicích jej pořádala organizace Cassiopeia.

Ekotrh, to je vlastně jakási přehlídka tradičních řemesel (zpracování ovčí vlny, paličkování, kovářství apod.), propagace ekologicky šetrných výrobků, místních produktů, zdravé výživy, biozeleniny a bioovoce, rovněž představení neziskových organizací, které se věnují ekovýchově a environmentální osvětě, a v neposlední řadě prezentace firem či společností, které nabízejí výrobek či služby s ekologicky příznivým dopadem.

Z ekologických organizací tu byly stánky organizací Rosa, Calla, Arnika, Krasec, zaměřené na ekoporadenství, Cassiopeia propagovala kampaň Česko proti chudobě a Šípek nabízel produkty Fair trade. Zájemci se mohli dozvědět více o programu „Zelená úsporám“ u stánku Energy Centra, o chráněných územích u stánku Správy CHKO Blanský les, o produktech z konopí u stánku Konopa o.s. a o EU u stánku Europe Direct a Eurocentra.

Prohlédnout i vyzkoušet jste si mohli předení na kolovrátku, drátování hrnců u ateliéru Radost, patchwork, paličkování a jemnou krajku paní Vařilové, koupit šperky z kamenů, obrázky malované na sklo, ručně šité medvídky, dřevěné hračky či moderní látkové plenky z obchůdku Babyšátky. Nechyběly ani výrobky chráněných dílen – ze střediska Nazaret Borovany a z Domečku v Trhových Svinech. Stánek Dobroděj představil přírodní výtvarné pomůcky.

Organizátoři si pochvalovali dobré počasí, které na náměstí přivedlo opravdu velký počet návštěvníků, a ti si zase pochvalovali pestrost trhu a skutečnost, že alespoň do 14 hodin se na náměstí nedostalo žádné auto. „Je příjemné užít si náměstí v klidu, prohlédnout a nakoupit u stánků a nakonec zabavit děti u divadla,“ pochvalovala si maminka Klára s rok a půl starou holčičkou a druhá maminka Martina dodala: „Škoda, že takové akce nejsou častěji.“ Ekotrh byl podpořen českobudějovickým magistrátem, SFŽP, MŽP, Jihočeským krajem, fondem Asekol a sítí poraden Krasec.

Pejskaři na pochodu S dvoudenním předstihem, 2. října, jsme společnou psí procházkou oslavili Světový den zvířat. Pejskařský pochod stejně jako v květnu uspořádala Ochrana fauny ČR společně se Základní kynologickou organizací Slavkov. Akce se zúčastnilo 12 psovodů, nejmladším psím účastníkem byla čtyřměsíční fenka bígla, nejstarším šestiletá fena amerického pitbulteriéra. Trasu zvládli psi různého věku i plemene. Doufáme, že tato akce se časem stane tradicí. Pokud chcete využít skvělé „socializační příležitosti“ pro svého psa, sledujte weby www.ochranafauny.cz a www.cvicakslavkov.mistecko.

LUCIE SPÁLENKOVÁ, Ochrana fauny ČR

Foto Ochrana fauny ČR

Krajina Mikuláše Rutharda

DAPHNE zemědělcům, zemědělci přírodě zemědělci přírodě MARTIN STŘELEC, martin.strelec@daphne.cz Letošního roku navázalo DAPHNE kontakt s několika zemědělskými podnikateli, kteří jsou ochotni udělat pro přírodu opravdu leccos dobrého. A nyní se rýsují konkrétní možnosti, připravují se zajímavé terénní realizace. Přinášíme proto zprávy o zemědělcích, před kterými by měl leckterý ekolog a ochránce přírody hluboce smeknout.

Lucie ČERNICKÁ, Vespolek

Novinky v Ekocentru Šípek Českokrumlovské Ekocentrum Šípek prošlo změnami. Nově nás můžete navštívit v Kostelní ulici č.p. 165 v samém centru města.

Zde také naleznete obchůdek s produkty Fair Trade, ekoporadnu a přírodovědnou knihovnu. Novou vedoucí je Radka Kubizňáková, která má již s vedením ekocentra zkušenosti. Nový telefon: 721 179 755, e-mail info@ekocentrumsipek.cz, webové stránky: www.ekocentrumsipek.cz.

RADKA KUBIZŇÁKOVÁ, Ekocentrum Šípek

5 Jihočeský občasník o životním prostředí

Na Kaplicku byl založen rozsáhlý pokus: jeho úkolem je zjistit, jaký způsob běžného hospodaření na běžném typu louky je nejvýhodnější jak pro biodiverzitu, tak pro výnos a kvalitu píce. Velké pokusné čtverce se tedy ošetřují různými způsoby seče a hnojení a zkoumá se jejich druhová skladba, výnos píce a obsah dusíku (je důležitý pro dojnice). Pokus má parametry standardního vědeckého výzkumu. Interpretovatelné trendy lze očekávat nejdříve po třech letech. Bude existovat aspoň jedna kombinace, která bude příznivá pro všechno, anebo vždy půjdou biodiverzita a parametry píce „proti sobě“?

O pár kilometrů dále rozjíždíme další zajímavé hospodaření, velmi ojedinělé. Rozsáhlá enkláva luk propletená křovitými mezemi se bude ošetřovat časově a prostorově diverzifikovaně tak, aby to co nejvíce pomohlo volně žijícím živočichům: především hmyzu, ale také ptákům či drobným savcům. Klíčové je sečení luk: na loukách je navrženo např. neposečení úzkého pásu podél okraje, vynechání seče na části pozemku atp., čímž pro živočichy vždy zůstane nabídka potravy (semena, nektar) či úkrytu. Na druhově chudší louky se bude přenášet část sena z těch bohatších – budou lákavější pro více živočichů. Celý management je doplněn různými druhy lokálního prořezávání mezí a remízků. Vzniknou tím drobné plošky, které se v krajině téměř již nevyskytují: maloplošná sukcesní stádia různého stáří. To celé dohromady přetvoří luční enklávu v dynamickou mozaiku různých prostředí. Přitom jde stále o zemědělsky využívanou půdu, nikoliv přírodní rezervaci. A o to jde – i v zemědělské krajině zajistit důstojný život celé škále živočichů a rostlin.

S nápady se hlásí i další zemědělci. Někteří plánují vytváření přírodních pastevních areálů se spoustou stromů a keřů, jiní experimentují se zakládáním drobných travnatých meziček.

Naštěstí nám projekt SFŽP „Poradenství pro zemědělce“ umožňuje pokračovat ve spolupráci i příští rok.

Občanské sdružení Vespolek dokončilo první část projektu „Krajina Mikuláše Rutharda – projekt obnovy krajinné struktury“.

Odborně ošetřeno bylo 135 ovocných stromů v alejích u obce Lutová na Třeboňsku.

Stromy v některých alejích sázely děti z lutovské školy zhruba před padesáti lety, ale v alejích jsou i stromy daleko starší. Na sklizni i práci se opět podílely děti, zejména při prvním ročníku „Jabkobraní“ – kdo přišel, mohl si natrhat jablek, kolik chtěl.

Finance na odborné ošetření stromů poskytla CHKO Třeboňsko, na práci se podíleli dobrovolníci z řad místních obyvatel i příznivců a členů našeho sdružení. Všem velice děkujeme. V dalších letech budeme do alejí dosazovat stromy, chceme zmapovat výskyt starých ovocných odrůd, ale hlavně zapojit co nejvíce místních lidí.

PORTRÉT

VLASTA KROUPOVÁ: Život jde dál život – zaplať Pánjde Bůh dál za něj!

ZDENKA JELENOVÁ, jeleni@mybox.cz Prof. Ing. RNDr. Vlasta Kroupová, CSc., je mezi jihočeskými ochránci přírody známá především jako velmi aktivní členka Spolku pro rozvoj oblasti Dunaj-Vltava „Zelené srdce Evropy“. A také samozřejmě jako odbornice na fyziologii zvířat ze Zemědělské fakulty Jihočeské univerzity. Její zajímavý životní osud, kopírující těžkou poválečnou historii česko-německého pohraničí, je známý mnohem méně. Dívka z katolické prachatické rodiny, jejíž tatínek byl prvorepublikový četník a maminka pocházela z německé rodiny, neměla po roce 1948 právě otevřenou budoucnost. Ač premiantka, nesměla ani k maturitě a musela zapomenout na vysněnou medicínu...

Přesto dnes říká: „Se vším jsem se vyrovnala, nemám vůbec důvod být nad svým životem nešťastná. Zaplať Pán Bůh za život takový, jaký byl.“

Jihočeský občasník o životním prostředí

6

S paní profesorkou jsem strávila jedno nezapomenutelné podzimní, šumavsky barevné odpoledne, kdy jsme postupně projely a prošly její nejmilejší místa v okolí Zbytin, Arnoštova a Křišťanova.

S povídáním začínáme na renovovaném hřbitově ve Zbytinách, pak se kolem několika rekonstruovaných starých kamenných kapliček dostáváme i k jedné úplně nové, z roku 2004, při úpravě a úklidu okolí pomáhaly Vlastě Kroupové mimo jiné děti z prachatické Dřípatky a dosud sem jezdí z Bavorska Josef zvaný Evangelista. U obnovených studní na místě zlikvidované osady Vyšný na okraji vojenského újezdu Boletice si pročítám tabule s biblickými příběhy, které se váží k vodě (v mapách je tohle místo značeno jako Studně Mísavy), povídáme si o těžké historii i nejisté budoucnosti kdysi vzkvétající sudetské krajiny, o aktivitách a projektech spolku Zelené srdce Evropy.

Zastavujeme se také u bývalé schwarzenberské lesní správy, kde pracoval manžel paní profesorky, a navštívíme obnovený hřbitov v Křišťanově, zničený v roce 1976. U nedalekých pastvin místního farmáře pokračujeme v rozhovoru o vztahu šetrného zemědělství a údržby krajiny, a o mnohém dalším...

Většina kdysi početných domů v těchto končinách byla nejpozději v 70. letech na příkaz tehdejšího režimu srovnaná se zemí. „Tak se tu tak toulám po místech, kde stávaly domky dávných šumavských obyvatel, sklárny a další stavby, přemýšlím a vzpomínám,“ pokračuje paní profesorka v po-vídání u kávy a sušenek ve své útulné chalupě, kousek od potoka, kde občas pozoruje ledňáčka a na jehož břehy vysázeli

ještě s manželem řady stromů... Jsou to vzpomínky na dobu, která většině dnešních mladých připadá tak vzdálená – na dobu jednoho jediného života. Dlouhé povídání se jen těžko vměstnává do následujících řádků.

POVÁLEČNÉ ZAČÁTKY Zavzpomínejme nejdřív na dávnou minulost. Vy jste neměla jednoduché mládí...

Pocházím z tradičně katolické prachatické rodiny, maminka byla Němka a otec četník „jak se patří“ – který hájil lidi před hrubým zločinem... A zůstal čestný a pravdivý po celý život, od četníků ho samozřejmě po únorovém převratu vyhodili a například jako jediný vhodil později, při volbách v Husinci, do urny bílý lístek... No, zkrátka jsem z pohledu komunistů měla obrovské hříchy. V roce 1948 jsem se jako premiantka maturitního ročníku gymnázia a členka skupiny křesťanské mládeže kolem pana děkana Homolky musela postavit proti „proletariátu jako takovému“.

Což vám ten „proletariát“ samozřejmě vrátil mnohonásobně...

Chtěla jsem dělat medicínu, chodila jsem už od sexty pomáhat do špitálu.

Samozřejmě mi to zakázali, absolutní zákaz na jakoukoliv universitu...

Ani k maturitě mne nepustili, až později, téměř tajně. Podařilo se mi pak zapsat se do kurzu zdravotních laborantů, zmizela jsem z Prachatic do Sokolova, Karlových Varů... Nakonec jsem se dostala na dálkové studium na přírodovědeckou fakultu KU – na sen o medicíně jsem ale musela zapomenout. Diplomku jsem udělala na fyziologii, pak jsem se vdala a s manželem, lesníkem, jsme se odstěhovali na Šumavu, na bývalou schwarzenberskou lesovnu. Bylo to dost kruté, na samotě... Až mi jeden známý veterinář řekl: „Já už se na tu vaši sebevraždu nebudu dívat!“... Začala jsem tedy pak dojíždět do Českých Budějovic, kde jsem si dodělala ještě zemědělku, a už jsem u toho zůstala. Díky panu profesoru Konrádovi, který tam potřeboval fyziologa... Od roku 1968 jsem pak mohla i učit.

Pořád ještě přednášíte?

Ne, zastoupil mne už jeden z našich bývalých studentů, který učí rád a dobře. Já jsem vlastně vždy raději experimentovala a přesto jsem vlivem okolností „proučila“ skoro celý život - vlastně až do mých 65 let. Od té doby mám na fakultě stále příležitost ze zájmu spolupracovat „v rodinném kruhu“ mladší generace ve výzkumu. Velice si toho vážím.

Před rokem 1946 se ve Vyšném nacházelo 15 domů, několik křížků, božích muk, uprostřed osady větší kaplička. V roce 2004 tu byla na popud profesorky Kroupové znovu postavena kaple a rekonstruovány zbytky studní. Foto autorka

Jaké odborné oblasti se věnujete?

Profesně jsem orientována na biochemické záležitosti, což tedy není pro laiky příliš zajímavé, spíš odstrašující... I když to má velký vztah k praktickému životu, výživě, zemědělství. Teď nám končí velký projekt – problematika příjmu jódu, jeho nedostatku, dostatku a nadbytku. Jedním z jeho významných zdrojů je mléko v závislosti na jeho obsahu ve výživě dojnic.

Krásný příklad speciálního významu zemědělství pro zdraví obyvatel.

PORTRÉT Když jsme si domlouvaly termín setkání, viděla jsem podle vašeho diáře, že moc volného času tedy nemáte...

Na chalupu tady v Arnoštově jsem po smrti manžela zůstala sama, a že je tu hodně prostorů! Často sem přijíždějí i skupiny dětí, například z Dřípatky, nebo exkurse, které pořádá ornitolog Pavel Světlík... Je tu i přednášková síň. Dva dny v týdnu jsem v Prachaticích, kde mám taky na starost dům, nejméně dva dny v Českých Budějovicích na fakultě, o víkendu tady na chalupě, v neděli pokaždé v kostele ve Zbytinách. Do toho pak přichází další akce, například setkání spolku Zeleného srdce Evropy, tentokrát to bylo v Německu... Řeknu vám, že když mi vybude volný den, tak to beru jako velký dar.

ZELENÉ SRDCE EVROPY Práci ve spolku Zelené srdce Evropy jste věnovala a stále věnujete hodně energie. Jak jste se k tomu dostala?

Tenhle zajímavý spolek vznikal na konci totality, kdy se už malinko otevíraly zahraniční styky, a jeho zakladatelem byl inženýr Václav Polák, který bohužel před rokem zemřel. To byla velká osobnost a velký kamarád.

Vašek mluvil dobře německy a měl opravdový vztah k přírodě, věnoval se tomu celoživotně i profesně. Němci chtěli už před rokem 1989 šířit filozofii ochrany směrem na východ, a tak tam byl Vašek vyslán. Jako společenská osobnost s rozhledem se tam velmi rychle spřátelil a účastnil se příprav založení spolku, zaměřeného na ochranu přírody před přílišným industriálním využíváním. Stejné tendence byly tehdy také v Rakousku.

vodními vytesanými motivy, což je poměrně velká rarita. Kameníci v tomto kraji bývali velmi šikovní, byly to celé kamenické rody s vlastní tradicí.

S projektem velmi pomohli němečtí občané, kteří část rekonstrukce zaplatili sponzorským darem obci. Je důležité, že obec tuto aktivitu vzala za svou a podporuje ji, protože je samozřejmě třeba zajistit další péči v budoucnu.

K hlavním cílům spolku asi patří i snaha podpořit česko-německé vztahy?

Přesně řečeno česko-německo-rakouské vztahy – to je důležité, protože i ve vztazích mezi Německem a Rakouskem existují velké problémy. Otázka odsunutých Němců se tady moc neprojevuje, protože zdejší rodiny byly po válce odsunuty dál do německého vnitrozemí, zatímco v Zeleném srdci pracují hlavně lidé z příhraničí.

Na obnoveném hřbitově v Křišťanově jste mi ale vyprávěla o každoročních návštěvách rodáků...

Spolupráce s místními rodáky, to jsou zase jiné projekty. Jedním z nich je právě obnovení a údržba hřbitova v Křišťanově. Ten byl zničený v roce 1976 a my s manželem jsme ho začali postupně obnovovat, upravili zbylé náhrobky, vysázeli kolem živý plot ze smrků. Vždy třetí neděli v červenci se tu pravidelně koná česko-německá pouť. Bylo by tam potřeba ještě hodně práce, jenže už není, kdo by ji dělal...

Asi se sem už těžko může vrátit ten duch, genius loci, který sudetská krajina měla před válkou...

Víte, on život jde prostě stále dál – už od stvoření světa. A doba utrpení vždy po určité době přichází, a asi nás něco čeká i v budoucnu. Současný stav je neudržitelný.

ALE MY TO NEVZDÁME!

Vlasta Kroupová na obnoveném hřbitově ve Zbytinách. Foto autorka

Mezitím přišel rok 1989...

Ano, a Václav hledal spolupracovníky. Jedním z nich se stal profesor Jaroslav Kursa, tehdejší šéf naší katedry, a tak jsem se k tomu dostala i já.

Mne zajímá především téma zemědělství ve vztahu k šetrnému využití přírody. Jsem proti extrémním „zeleným“, stejně jako proti přílišné industrializaci. Myslím, že je třeba hledat kompromis, a to podle konkrétní situace a místa – buď blíž k přírodě, nebo blíž ke člověku, který tu taky musí žít.

Rozhodně by ale člověk měl být ve svých nárocích skromnější. K tomu mne pochopitelně vede také celoživotní respekt před Tvůrcem, kterého máme my křesťané i konkrétně zosobněného.

Jedním z projektů Zeleného srdce byla obnova hřbitova ve Zbytinách...

Hřbitov ve Zbytinách je velmi cenný, je i památkově chráněn. V rámci toho našeho projektu se obnovila nejstarší část, kde se zachovaly pomníky s pů-

Jaký máte názor na současnou společnost?

Je škoda, že stále méně mladých má zájem o problémy ochrany přírody a krajiny. Nejvíc mne ale mrzí, že ta část občanů, kterou bych nazvala „my slušní“, není schopna likvidovat ta nejhorší dnešní zla, ať už záležitosti sociální v podobě nepoctivých milionářů na úkor poctivě pracujících, nebo ničení přírody... Lidi nechodí k volbám, a pokud už tam jdeme, nejsme schopní vybrat lidi, kteří své postavení pak nezneužijí. Po stránce korupce finanční i morální jsme nemocný národ a z toho jsem smutná. Že strpíme tu nesmírnou špínu korupce. Nechápu všeobecnou honbu za přepychem, spotřebou, nesmyslným luxusem... Dokonce i lidi, kteří na tom nejsou zrovna finančně nejlíp, mají pocit, že mnoho věcí, často úplně nesmyslných a zbytečných, prostě musí mít. Urvat pro sebe aspoň kousek z toho, co je obecně vyhrazeno úzké vrstvičce nejbohatších. I za cenu toho, že se ničí životní prostředí. Fantastický pořad je teď Kapka vody – a zajímalo by mne, kolik tzv. „obyčejných“ lidí je ochotno začít s vodu šetřit... Přitom to je jedna z nejdůležitějších věcí. Ale málokdo je ochotný se skutečně sám omezit a přinést jakoukoli oběť...

Děkuji za rozhovor.

Více informací o spolku Zelené srdce Evropy: www.zelenesrdceevropy.org.

7 Jihočeský občasník o životním prostředí

Kromě zmíněného Václava Poláka jste se často setkávala i s dalšími jihočeskými osobnostmi ochrany přírody...

Ano, například pan učitel Aleš Záveský z Prachatic (pozn. red.: zakladatel Dřípatky) se u nás objevil už v době, kdy jsme ještě bydleli na schwarzenberské lesovně... Popravdě řečeno, zpočátku jsem ho brala jako jakéhosi podivínského nadšence pro přírodu, který asi nemá příliš co na práci.

Dodnes lituju, že jsem tehdy ještě nebyla schopná pochopit, o co vlastně jde. Mým zájmem se ochrana přírody stala až před přibližně patnácti, dvaceti lety. Pamatuju si, jak mi pan učitel Záveský při našem posledním setkání podal ruku, při odchodu se otočil a zavolal: „Ale my to nevzdáme!“ Díky Aleši Záveskému jsem se také seznámila s panem Naušem, který pro vytváření mých představ o přírodě znamenal a znamená opravdu hodně.

Pan Nauš je samozřejmě obrovsky zajímavá osobnost, vždycky poutal pozornost všech účastnic jakékoliv akce v přírodě, kterou jsme pořádali.

Z REGIONU Školní zahrady a dětská hřiště v přírodním stylu Jeden z podzimních seminářů pro pedagogy jihočeských ZŠ A SŠ se věnoval problematice školních zahrad a dětských hřišť v přírodním stylu. Učitelé se seznámili s obecnými principy zakládání přírodních zahrad, s jejich využitím při výuce, načerpali inspiraci z příkladů dobré praxe z Rakouska a Německa a získali dvě publikace.

Zvlášť nová příručka MŽP „Dětská hřiště a zahrady v přírodním stylu“ (přeložená z němčiny) přináší zajímavé podněty.

Nejde jen o využití rozmanitých konstrukčních a přírodních prvků při budování zahrad, ale i pohled na to, jak se rozvíjí inteligence při volné hře, jak je důležité, aby se děti měly možnost setkat s přiměřenou mírou rizika, a také o tom, jak společnými silami (učitelé-děti-rodiče) a s omezenými financemi přebudovat školní zahradu na multifunkční a bezpečný prostor pro hru i výuku.

Součástí semináře byla komentovaná prohlídka dvou přírodních zahrad – zahrady u CEGV Cassiopeia, s níž účastníky seznámila Monika Pýchová, a první soukromé certifikované přírodní zahrady v ČR v Rudolfově, kde byla průvodkyní Irena Kovářová. Seminář zajistilo CEGV Cassiopeia ve spolupráci s odborem životního prostředí, zemědělství a lesnictví (OŽPZL) KÚ a finančně podpořil Jihočeský kraj.

Soutěž „Zelená škola Jihočeského kraje"

Jihočeský občasník o životním prostředí

8

Jihočeský kraj prostřednictvím OŽPZL vyhlásil v srpnu 2010 první ročník soutěže „Zelená škola Jihočeského kraje". Cílem soutěže je zviditelnit, podpořit a ocenit aktivity environmentální výchovy, vzdělávání a osvěty v činnosti škol.

V prvním ročníku soutěžily pouze jihočeské ZŠ – školy úplné, neúplné a speciální. Hodnocena byla činnost v oblasti EVVO ve šk. roce 2009-2010. Do soutěže se zapojilo celkem 16 škol, nejvíce (pět) z okresu Tábor. Výsledky byly slavnostně vyhlášeny na krajském úřadě v rámci Podzimních dnů EVVO. Zástupkyně oceněných škol převzaly certifikáty „Zelená škola Jihočeského kraje" a upomínkové předměty od členů rady kraje Karla Vlasáka a Jany Krejsové. S oceněním škol je spojen i menší finanční příspěvek z rozpočtu kraje pro školy, které se umístily na 1. až 3. místě.

Výsledky: 1. místo ZŠ Chýnov, okres Tábor; 2. místo MŠ, ZŠ a Praktická škola Štítného 3, České Budějovice; 3. místo ZŠ a MŠ Helsinská 2732, Tábor.

Motivační cenu pro rozvoj ekologické výchovy získala ZŠ při Dětské psychiatrické léčebně v Opařanech.

LIBUŠE JOZKOVÁ, jozkova@kraj-jihocesky.cz

Přírodní zahrady zahrady bez hranic bez hranic JAN PAPÁČEK, jenik.papacek@seznam.cz Přírodní zahrady jsou oázami pro lidi, zvířata i rostliny. Cílem je udržet nenarušené životní prostředí ve školních i soukromých zahradách a veřejných parcích. Česko-rakouský projekt „Přírodní zahrady bez hranic“ byl zahájen v září loňského roku a až do srpna 2012 se mohou zahrady bez používání chemie z krajů Jihočeského, Jihomoravského a Vysočina zapojit. Navazuje se na dřívější úspěšný dolnorakouský projekt „Příroda v zahradě“, kdy návštěvnost 125 ukázkových zahrad činila ročně neuvěřitelných 2,8 milionu návštěvníků!

Pomohlo to stabilizovat počet trvale žijících obyvatel na venkově a umožňuje lidem z měst poznat, že se dá žít v souladu s přírodou.

Základní kriteria přírodní zahrady jsou tři: 1/ nepoužívat pesticidy, 2/ nepoužívat lehce rozpustná minerální hnojiva a 3/ nepoužívat rašelinu k úpravě a obohacování půdy. Další doporučení lze najít na webu projektu.

Majitel zahrady oceněné plaketou „Přírodní zahrada“ se zavazuje k poskytování informací a šíření osvěty. Majitel tzv. „Ukázkové přírodní zahrady“ ji po dohodě zpřístupňuje návštěvníkům. Nyní je možno navštívit první českou soukromou ukázkovou přírodní zahradu manželů Kovářových v Rudolfově (více na vedlejší stránce). První veřejná ukázková Bylinková zahrada Tiree Chmelar ve Valticích obdržela plaketu při slavnostním otevření v květnu. Těžko předvídat další průběh projektu, ale pohodové biozahradničení v souladu s přírodou získává velký prostor pro výměnu zkušeností i další rozvoj.

Slavnostní předání plakety v Rudolfově, zleva tlumočnice Vladimíra Součástí projektu jsou odKvětounová, česká koordinátorka projektu Martina Petrová, v bílém majitelka zahrady Irena Kovářová a rakouská koordinátorka borné semináře a poradenprojektu Lisa Krcma. Foto autor ská místa. Například v polovině června se konalo dvoudenní školení Biologická ochrana rostlin, jehož hostitelem bylo středisko pro vzdělávání a výchovu v přírodě Chaloupky. Účastníci měli možnost poznat různé zahradní živočichy, diskutovat s odborníky, odvézt si domů vzorky různých přípravků na biologickou regulaci škůdců a seznámit se s činností téměř vzorového ekologického zařízení Chaloupky, kde mají také malou farmu domácích zvířat. V srpnu proběhl třídenní seminář Školní zahrady a veřejná prostranství v souladu s přírodou v Českých Budějovicích, v Chaloupkách a v Rakousku. První den si bylo možno prohlédnout Mateřskou školku v Lipenské ulici, CEGV Cassiopeia a školní zahradu v Bezdrevské ulici, Č. Budějovice.

Projekt poběží do srpna 2012 a je spolufinancován z Evropského fondu pro regionální rozvoj. V rámci projektu také budou doporučené trasy po ukázkových zahradách pro trvale udržitelný turismus. Do projektu se mohou zapojit jak soukromé osoby, tak různé instituce. Například v okrese Jindřichův Hradec bude v dohledné době možno navštívit Zámecký park Maříž, bylinkovou obec Mutišov u Slavonic, Trvalkovou školku Florianus, Ekofarmu Vícemil či Biozahradu v Hamru u Majdaleny.

Poradenská místa projektu jsou v Českých Budějovicích (Rosa a Cassiopeia), v Jindřichově Hradci (Trvalková školka Florianus), v Brně (Veronica a Lipka) a v Chaloupkách.

Aktuální informace na www.prirodnizahrada.eu.

Foto autor

Z REGIONU

Všechno vlastně znám znám od babičky od babičky...

STANISLAVA NERADOVÁ, floner@email.cz Příjezdová cesta od malé kapličky vede k bráně, která vystupuje ze záplavy květů popínavých růží. Jižním průchodem okolo domu s bílou fasádou a klasickou červenou střechou vcházíme do rozlehlé zahrady, které dominuje jezírko, rozkvetlá louka, babičkovské záhony plné zeleniny a o stín se stará mladý ořech a jabloně. V záplavě kvetoucích medonosných bylinek ve svahu bzučí včely a od vody skřehotají žáby.

Jsme v první soukromé ukázkové přírodní zahradě v České republice.

Její majitelé kovovou plaketu získali v červenci v rámci českorakouského projektu Přírodní zahrady bez hranic. Nejde jen o ozdobu zahradní branky. Oválné smaltované logo je oceněním těch, kteří svou zahradu vytvořili v souladu s přírodou. Podle základních stanovených kritérií nepoužili pesticidy, ani lehce rozpustná minerální hnojiva či substráty s rašelinou. Zatímco v sousedním Dolním Rakousku můžeme navštívit celou řadu podobných přírodních ukázkových zahrad, u nás tento certifikát tvůrci teprve získávají.

Vzpomínky z dětství

Principy přírodní zahrady Jaké podmínky museli Kovářovi splnit, aby označení Přírodní zahrada získali? Stejně jako v případě výroby bioproduktů jsou stanovena různá kritéria, která je nutno dodržet: „Platí absolutní zákaz umělých hnojiv, takže používáme hnůj a kompost. Dát přednost chemii mne ani nenapadlo, protože moji prarodiče dosahovali úžasných pěstitelských výsledků i bez ní. Nepoužíváme ani žádné herbicidy, likvidátory, vše poctivě vyžínáme.“ V přírodní zahradě musí být druhová rozmanitost rostlin, vodní plocha, ovocné stromy, živý plot z planých druhů keřů a k závlaze využívat dešťovou vodu. Zahrada nemá plnit jen okrasnou, ale i užitkovou funkci.

Za jedenáct let se manželům podařilo vytvořit zahradu, která přináší mnoho inspirace. „Nejstarší původní část vznikla během půl roku. Když jsme se stěhovali v roce 1999, předtím jsme ji osadili. Nebylo tu jezírko.

Kde jsou dnes květiny a zelenina, byly zasazeny brambory, aby se vyčistila zem. Takže tu byla jen tráva, brambory a sem tam kopretina, a to bylo všechno,“ popisuje Irena Kovářová začátky. „Držela jsem se praxe mé babičky. Ona vysadila různé druhy, pak je nechala napospas a ten druh, který zvítězil, tam zůstal. Takovým způsobem, že vytlačil i okolní plevel.

Na svazích u našeho domu to začalo podobně. Vysadila jsem tam lupinu,

Jezírko mění klima Jezírko měřilo nejprve osm metrů. Kovářovi se zprvu báli přítomnosti komárů. Ovšem zbytečně, a tak vodní plochu zvětšili. Rybníček je dlouhý téměř 21 metrů a široký je devět metrů. Koupací zóna měří 15 krát 3,5 metru. V nejhlubší části dosahuje dva a půl metru. Polovina jezírka je osázena rostlinami. Vodu v něm ovlivňuje menší horní jezírko, které slouží k zadržování hrubých nečistot z dešťové vody. Tomu napomáhají lekníny, kosatce a další vodní rostliny. Voda se pak samospádem přes suchý vodopád dostává do dolního většího koupacího jezírka. „Bez vodní plochy je zahrada nejen smutná, ale má i jiné klima,“ míní Kovářová: „Navíc ta magie odrazu na hladině! Jezírko mám ze zahrady nejraději. Je vždy jiné, v každou denní i roční dobu. Ráda také sedím pod ořechem. Někdo si vysadí magnólie nebo jalovce. Řekli jsme si, že nebudeme sázet cizokrajné druhy. Z důvodu jednoduchosti údržby. Máme tu více domácích druhů. Snažili jsme se, aby zahrada byla z velké části jedlá a relaxační.“ Pro architekta Stanislava a návrhářku interiérů Irenu plní zahrada ještě další funkci. „Jako rodina v ní trávíme společný čas. Můžeme různé práce dělat spolu, což utužuje vztahy. Dceři bude patnáct let. Potěšilo mne, když mi řekla, mami, my máme takovou hezkou zahradu. Až budu velká, také si takovou založím,“ říká s úsměvem Irena Kovářová.

Autorka je publicistka.

Zahrada Ireny a Stanislava Kovářových. Foto autorka

9 Jihočeský občasník o životním prostředí

Když manželé Irena a Stanislav Kovářovi na okraji jihočeského Rudolfova dostavěli před jedenácti lety jeden z prvních ekodomů na Českobudějovicku, souběžně ze stavbou vznikala i okolní zahrada. „Pojem přírodní zahrada jsme v té době neznali,“ přiznává Irena Kovářová. „Chtěli jsme si vytvořit venkovskou zahradu. V těchto úvahách mne hodně ovlivnili prarodiče. Žili pár kilometrů odtud a učili mne zacházet s květinami, stromy a zeleninou. Mně to bylo nesmírně blízké. Dodnes si pamatuji, jak mne babička ráno o prázdninách vzbudila a s plecháčkem mne poslala do zahrady natrhat maliny, které mi pak připravila se smetanou. Říkala jsem si tehdy, tuto radost bych chtěla jednou zprostředkovat i svým dětem. Při zakládání naší zahrady jsem vnímala, že k ekodomu patří tradiční venkovská zahrada a tradiční způsob hospodaření, tak, jak mi ho předci předali.“ Irena Kovářová vyrůstala v sousedním domě, rodiče jsou dnes jejími sousedy. Jako malá holka si tu pamatovala nádhernou louku – tu klasickou, s kvetoucími kopretinami, kohoutky a zvonečky. „Parcelu jsem měla v podstatě vyhlédnutou odmalička. Shodou náhod se nám podařilo tento kousek země koupit a já si řekla, že tu mimo jiné zase obnovím tu louku.“

dobromysl, meduňku, mátu, půdopokryvné růže a kopretiny. I to si pamatuji od babičky – jak se květiny vysemenily a každý rok byla zahrada trochu jiná. Což je výhoda, protože jeden rok máme nadbytek divizny, druhý rok zase něčeho jiného. Všechno zpracovávám na šťávy, marmelády.“ K závlaze Kovářovi používají dešťovou vodu. Zalévají jenom zeleninu a smíšené záhony, ostatní je bezúdržbové. Dešťová voda steče z okapů do podzemní nádrže ve sklepě a samospádem pak dolů na zahradu do sudu, který vypadá jako studna. Odsud se dostává do hadice. Jen málokdy se dopouští sud z vrtu. Městská voda se na zahradu vůbec nedostane.

Z REGIONU

Šustění

šustění v listí v listí

VILÉM HRDLIČKA Zajdeme-li do odlehlejší části strakonického Podskalí, často nás v trávě nebo spadaném listí překvapí podivný šustot. Pokud se zrovna nejedná o všudypřítomného kosa obecného, nejspíše po chvilce stání objevíme malého hlodavce. Nejčastěji se jedná o zástupce jednoho z druhů myšic. V okolí Strakonic ale můžete potkat i ondatru nebo sysla.

Myšice jsou podobné nám známé myši domácí, ale odlišují se od ní několika znaky. Je to např. špičatější zakončení hlavičky, nápadné velké oči, dlouhý ocas a většinou rezavě hnědé zabarvení. Jsou také větší než myš domácí. Snad nejčastějším druhem, který se u nás z myšic vyskytuje, je myšice křovinná (Apodemus sylvaticus) nebo myšice lesní (Apodemus flavicollis). Jejich biotopem jsou křoviny, háje a lesy, občas však osídlí i lidská rekreační obydlí, zejména zahradní chatky a různé hospodářské stavbičky. Zde mohou škodit zahrádkářům a uskladněnou celoroční úrodu znehodnotit nahryzáním a trusem.

Myšice jsou aktivní po celý rok. V zimě vyžívají ze svých zásob, které si nastřádaly přes rok. Brzy na jaře se začínají rozmnožovat. V jednom vrhu je okolo 4-7 mláďat, která dospějí za 2 měsíce. To se opakuje 3x do roka. Většinou myšice žijí po 2 roky. Jejich potravou je kromě semen, plodů a rostlin také drobný hmyz. Pro úplnost je možno uvést ještě jednu myšici, a to myšici temnopásou (Apodemus agrarius), která se však na Strakonicku nevyskytuje. Vodítkem pro rozlišení myšic jsou kromě zbarvení také morfologické znaky. Rozlišení jednotlivých druhů myšic je pro laika a často i odborníka obtížné, nehledě na to, že málokterá z myšic nám dobrovolně ukáže své bříško či krček, nastaví zadní tlapku ke změření chodidla a nechá si přeměřit ocásek.

Rezavé i černé samotářky

Jihočeský občasník o životním prostředí

10

Dalším z hlodavců, které můžeme na Podskalí pozorovat, je veverka obecná (Sciurus vulgaris). Zdržuje se zde po celý rok a můžeme ji spatřit v její rezavé nebo černé formě. Někdy se uvádí, že rezavá forma je více vázána na teplejší oblasti – háje a listnaté lesy, černá na chladnější oblasti – jehličnaté porosty. Veverka má své hnízdo ve větvích a dutinách stromů a zde také vyvede své mladé, kterých je v jednom vrhu okolo tři až čtyři. Hnízdo veverky sestává ze suché trávy, listí a chlupů a různých jiných věcí propletených do měkkého košíčku.

Do deseti měsíců mladé veverky dospějí a stanou se samotářskými.

Někdy se můžeme setkat s tím, že veverka hrabe v zemi a cosi tam ukládá. To si dělá zásoby na zimní období a pokud na výběr své spíže zapomene, může přispět k rozšíření plodin a stromů po areálu, který osídlila. Veverka si často zvykne na lidskou přítomnost, a tak se stává, že je možno ji krmit z ruky. Často se udává, že je možno ji chovat v zajetí. Veverka se pak může dožít až sedmi let. Nutno však poznamenat, že veverka obecná je podle vyhlášky č. 395/1992 Sb. ohroženým druhem a tudíž požívajícím ochrany zákona.

Severoamerický přistěhovalec Jiným hlodavcem, který osidluje Podskalí, je ondatra pižmová (Ondatra zibethicus). Není původním druhem – dostala se k nám ze severní Ameriky počátkem minulého století. Žije poblíž vody, většinou její přítomnost zjistíme podle nápadných děr v březích, a pokud budeme sedět tiše u vody, uvidíme ji, jak proplouvá blízko břehu, často něco táhnouc v tlamičce. Při vyrušení se bystře ponoří, aby se objevila o kus dál. Pokud ji zastihneme na mělké vodě, můžeme pozorovat na dně vyšlapané cestičky, kudy plave a kde sbírá potravu. Její potravou jsou

Mládě veverky obecné, které bylo nalezeno se třemi sourozenci ve zříceném hnízdě na Táborsku. Slepá mláďata byla převezena do záchranné stanice ve Voticích, kde je všechny úspěšně odchovali a vypustili zpět do přírody.

Foto Ochrana fauny ČR.

rostliny a mladé dřeviny v okolí vody a je schopna se přiživovat i drobnými živočichy, např. měkkýši, takže před její norou můžeme nalézt zbytky z jejího hodování. Ondatra se rozmnožuje třikrát do roka a v jednom vrhu je pět až devět mláďat. Ta dospějí v průběhu jednoho roku a mohou se dožít až deseti let. Průměrná délka života ondater je však okolo tří let.

Na letiště za sysly Posledním hlodavcem, kterého bych dnes popsal a žije poblíž strakonického Podskalí, je sysel obecný (Spermophilus citellus). Za ním se musíme vypravit na strakonické letiště. To patří k několika posledním místům v České republice, kde ještě žije. Sysla, který žije v koloniích, zde můžeme vidět na jednom ze stanovišť hned za benzínovou pumpou nedaleko trubkové tribunky, jak v nízké trávě obhlíží své teritorium. Po chvíli zmizí, aby se objevil jinde, nebo je vystřídán jiným jedincem. Při vyrušení a nebezpečí vydává hvízdavý zvuk, který varuje okolní jedince. Po čase si však na případného pozorovatele zvykne, a tak při troše štěstí můžeme pozorovat jeho pobíhání a panáčkování.

Bohužel k varování před plánovanými stavebními zásahy jeho pískaní a strnulý postoj nestačí. Více bylo o syslovi napsáno v 9. čísle Krasce v zimě 2008.

Výčet uvedených druhů hlodavců není zcela určitě úplný. Článek má posloužit jako informace pro přírodně spřízněné duše jako určité vodítko, které nám ukazuje, že i pohled do šustícího listí nebo trávy může odhalit nepatrná, ale zajímavá tajemství.

Autor je amatérský přírodovědec, člen ČSOP a ČSO

Z REGIONU

Proč se v obcích těžce dýchá těžce dýchá IRENA KOJANOVÁ, kojanova@kraj-jihocesky.cz I když jižní Čechy patří mezi oblasti s nejméně znečištěným ovzduším v České republice a oblasti se zhoršenou kvalitou ovzduší (tzn. s překročeným imisním limitem znečišťující látky) tu byly naposledy vyhlášeny na základě údajů z roku 2006, je téměř jisté, že s příchodem nové topné sezóny se nám ovzduší, zejména v menších obcích, rapidně zhorší.

Foto archiv Krasce

Odpovědná spotřeba spotřeba Říjnový seminář pro pedagogy 2.stupně ZŠ a SŠ se tematicky zaměřil na tzv. odpovědnou spotřebu – hledání ekonomicko-ekologicko-sociálních souvislostí a možností alternativního spotřebitelského chování zejména mladých lidí. O vývoji spotřeby českých domácností za posledních dvacet let přednášela Petra Kušková z Přírodo-vědecké fakulty UK. Dalšími tématy byla reklama, význam podpory lokálních výrobců a využívání místních zdrojů, systém Fair Trade a ukázka možností zjišťování tzv. ekologické stopy. Odpoledne představila Alena Marková z MŽP ČR výukový program Nekup to! a na závěr došlo na téma životního cyklu výrobků. Pedagogové získali kromě tematické publikace a metodického listu i seznam internetových zdrojů. Seminář zajistil odbor životního prostředí, zemědělství a lesnictví (OŽPZL) krajského úřadu, náklady hradil Jihočeský kraj.

spalování k velkému úbytku kyslíku a nárůstu emisí znečišťujících látek.

7. Spalování nevhodného paliva. Pokud je v kotli spalováno mokré palivo, a to zejména dřevo (s vyšší vlhkostí významně klesá výhřevost dřeva, zatímco u uhlí se výhřevnost zásadně nemění), část vyrobené tepelné energie se spotřebovává na odpařování vody (vysoušení), takže pro dosažení požadovaného množství tepla úměrně roste spotřeba paliva, resp. množství produkovaných emisí. Spalování mokrého paliva mívá obecně za následek větší množství emisí sazí, oxidu uhelnatého a enormní nárůst emisí těkavých organických látek (produkty nedokonalé oxidace), které často bývají nositelem nepříjemného zápachu.

8. Spalování odpadů, zejména PET lahví. Spalování jakýchkoli odpadů v lokálních topeništích je z hlediska zákona o ochraně ovzduší i zákona o odpadech zakázáno! Bohužel, stále jsou mezi námi občané, pro které je nejjednodušší likvidací nepotřebných věcí, eventuálně komunálního odpadu, spálení v kamnech (kotli). Stává se, že v kotli jsou zcela záměrně spalovány PET lahve, vzhledem k jejich vysoké výhřevnosti. Vysoká výhřevnost plastů však vyžaduje vyšší požadavek na přísun kyslíku, a pokud se kyslíku během procesu hoření nedostává (konstrukce kamen/kotle to neumožňuje), dochází opět k nadměrnému vývinu znečišťujících látek. Kromě již výše uvedeného vzniká rovněž velké množství karcinogenního benzo(a)pyrenu, jenž má schopnost vázat se na tuhé znečišťující látky.

O jednotlivých příčinách vzniku zhoršeného ovzduší se můžete dozvědět více z dokumentu „Zpráva o měření emisí malých spalovacích zdrojů“, který si Jihočeský kraj nechal v letech 2008-2009 zpracovat.

Dokument je veřejnosti přístupný na www.kraj-jihocesky.cz, Odbor životního prostředí, zemědělství a lesnictví, sekce Ochrana ovzduší.

Autorka pracuje na Krajském úřadu Jihočeského kraje.

Seminář EVVOluce EVVOluce Semináře pro učitele 1. stupně ZŠ se v říjnu na krajském úřadě v Českých Budějovicích zúčastnilo 37 pedagogů. Dopoledne bylo věnováno environmentální a multikulturní výchově, odpolední téma byla výchova demokratického občana. Kromě praktické ukázky výukových programů účastníci ocenili balíčky metodických materiálů a výukových pomůcek – mnohdy velmi netradičních. Seminář zajistilo táborské CEV Ochrany Fauny ČR Votice ve spolupráci s odborem ŽPZL. Akce byla realizována v rámci projektu EVVOluce aneb Environmentální výchova a průřezová témata na klíč, o kterém jsme již v Krasci psali podrobně.

LIBUŠE JOZKOVÁ, jozkova@kraj-jihocesky.cz

11 Jihočeský občasník o životním prostředí

Příčin tohoto dlouhodobě neutěšeného stavu je celá řada. Pokusím se je v tomto článku shrnout do jasných bodů.

1. Absence centrálního vytápění – na úkor lokálních topenišť.

2. Převažující vytápění emisně horšími pevnými palivy (dřevo, uhlí, pelety) místo ekologičtějšího, ale také dražšího vytápění zemním plynem nebo elektřinou, eventuálně pomocí emisně nevýznamných obnovitelných zdrojů (např. tepelná čerpadla).

3. Vyústění spalin je u lokálních topenišť relativně nízko nad zemí a vzhledem k nižší teplotě a rychlosti spalin se kouřová vlečka za nepříznivých rozptylových podmínek nedostane do vyšších vrstev atmosféry, ale naopak se drží při zemi.

4. Nevyhovující velikost kotle pro vytápěný objekt. Kotle bývají vzhledem k energetické náročnosti objektu často předimenzované.

Tento jev je v posledních letech ještě markantnější vlivem rozmachu zateplování pomocí různých dotačních titulů. Pokud se zateplením objektu (snížení jeho energetické náročnosti) nedojde rovněž k výměně (snížení výkonu) kotle, je majitel nucen snižovat výkon kotle na pevná paliva omezeným přístupem vzduchu, čímž dosáhne sice nižšího tepelného výkonu, ale zároveň dochází k nedokonalému spalování s větším vývinem oxidu uhelnatého a nespáleného zbytku organické hořlaviny – sazí, těkavých organických látek a benzo(a)pyrenu.

5. Spalování jiného druhu paliva, než pro který je kotel určen. Pokud je v kotli spalován nesprávný druh paliva (např. uhlí v kotli na dřevo nebo naopak), dochází zpravidla k nedokonalému spalování a k většímu vývinu znečišťujících látek, zejména oxidu uhelnatého, tuhých znečišťujících látek a těkavých organických látek.

6. Nerovnoměrný proces hoření. U malých kotlů na pevná paliva, která spalují uhlí nebo kusové dřevo, není zajištěn rovnoměrný přísun paliva, tak jako např. u kotlů na pelety. Pokud se kotel nechá téměř vyhasnout a pak se opět plně naloží palivem, dochází během procesu

Z REGIONU

Návštěva kolegů z zLotyšska Lotyšska

Můžete pomoct můžeme pomoct kočkám?

ZUZANA KADLEČÍKOVÁ, zkadlecikova@vydry.org

MARTINA POHORSKÁ, asilo@volny.cz

V polovině září letošního roku nás, díky projektu Leonardo da Vinci, navštívili zaměstnanci lotyšského Národního parku Gauja a nevládní organizace, se kterou národní park spolupracuje (Gauja National Park Fund). Návštěva dala hodně zajímavých podnětů a nápadů oběma stranám.

Koncem roku 2008 začal v Českých Budějovicích vznikat okruh dobrovolnic a dobrovolníků pečujících o opuštěné kočky. Spřátelili se spolu a jejich společným cílem je pomáhat kočkám bez domova právě zde, na jihu Čech, kde je značná nouze o útulky, depozita a sdružení, která by poskytovala bezprizorním kočkám péči. Jedná se především o oblast Českých Budějovic a okolí.

Během dvou týdnů jsme měli možnost dozvědět se zajímavé informace o národním parku Gauja, který je nejstarší ze čtyřech národních parků v Lotyšsku, o systému ochrany přírody, spolupráci mezi neziskovým sektorem, státní ochranou přírody a dalšími subjekty, o environmentální výchově a vzdělávaní, ale také o tom, že v Lotyšsku neexistují záchranné stanice pro handicapované živočichy.

V záchranné stanici v Třeboni měli kolegové z Lotyšska možnost dozvědět se více informací týkajících se péče o zraněná zvířata a zároveň se účastnit některých výjezdů za zraněnými zvířaty. Cenné informace a inspirace získali také při návštěvě stanic pro handicapované živočichy ve Voticích, Makově, Pavlově u Světlé nad Sázavou a stanici při Zoo Ohrada – Rozova u Temelína. Získané zkušenosti budou moci využít při přípravě a provozu podobného zařízení, které v budoucnu plánují vybudovat v Lotyšsku.

Během pobytu jsme si povídali o vzdělávacích programech pro školy a veřejnost, inspirace vznikala na obou stranách. Jeden z programů měli možnost vidět reálně v církevní mateřské školce v Českých Budějovicích. Navštívili jsme také terénní stanici CHKO Třeboňsko – Hajnici, kde jsme se také věnovali tématu EVVO. Během pobytu lotyšských kolegů na Třeboňsku samozřejmě nemohlo chybět pozorování ptactva a vyder, vysvětlení systému finančních náhrad za škody způsobené vydrou přímo v terénu nebo diskuse s rybáři a plno dalších aktivit.

Autorka pracuje v Českém nadačním fondu pro vydru.

Jihočeský občasník o životním prostředí

12

Společnými silami a v rámci našich možností jsme dali zatím dohromady několik depozit (dočasné domovy) s omezenou kapacitou a také jsme se oficiálně stali občanským sdružením. Kočičky jsou umístěny v domácích depozitech, kde se je snažíme socializovat, je jim poskytnuta veterinární péče a následně jim hledáme nový domov – jsou nabídnuty k adopci. Tady na jihu Čech jsme jedni z mála, proto uvítáme každého, komu osud koček není lhostejný a přidá se k nám.

Kočky, které se k nám dostávají, jsou většinou bezprizorní, zatoulané, vyhozené nebo zraněné. Případně také od rodin, kde se objevila alergie, nebo od lidí, kteří se dostali do jiné tíživé situace.

Od začátku tohoto roku se nám podařilo umístit přes 150 kočiček do nových domovů :-) Apelujeme na všechny slušné lidi, aby nebyli lhostejní k osudu těchto krásných, mnohdy „neviditelných“ tvorů, které jsme si k sobě, stejně jako psy, kdysi dávno připoutali. Nepřivírejte oči a neodvracejte tvář s tím, že se vás tento problém netýká a vyřeší ho někdo za vás. Pamatujte, člověk je do smrti zodpovědný za to, co si k sobě připoutal. Pomozte nám dát kočkám šanci prožít krásný život ve šťastném domově s milujícími páníčky, a ne živoření venku hlady, v zimě a bez pomoci, vystavené mnohdy zlobě zlých lidí.

Naši nabídku naleznete na internetových stránkách www.kockycb.estranky.cz nebo se můžete informovat přímo na telefonu 721 878 458.

Autorka je místopředsedkyní sdružení.

Environmentální výchova výchova Šumava v NP a CHKO Šumava MARTINA KUČEROVÁ, martina.kucerova@npsumava.cz Dovolujeme si čtenářům Krasce představit nabídku výukových programů pro školní rok 2010/2011, která je obohacena nejen mnoha novými programy, ale i názory učitelů. Motto environmentální výchovy „Národní park Šumava je tou nejlepší učebnou pod širým nebem“ již prozrazuje, že nabídka programů je určena především do venkovního prostředí, kde se nejen děti a mládež mohou seznámit s tímto jedinečným územím.

Výukové programy, programy pro veřejnost a projekty jsou realizovány na třech střediscích environmentální výchovy ve Vimperku, v Kašperských Horách a ve Stožci, která nabízejí množství témat o šumavské přírodě. Výukové programy odpovídají rámcovému vzdělávacímu programu od mateřských škol až po střední školy.

Vzhledem k vysoké poptávce po pobytových výukových programech jsme zahájili spolupráci s Národním institutem dětí a mládeže, díky které mají účastníci možnost se ubytovat přímo v srdci NP Šumava a naše střediska zajistí výukové programy dle individuálního výběru. Samozřejmě zajišťujeme výukové programy po celém území NP a CHKO Šumava.

Součástí nabídky je i přehled didaktických a interaktivních materiálů, které připravuje oddělení středisek environmentální výchovy, a které můžete získat vaší účastí na našich výukových programech, nebo je zakoupit na našich informačních střediscích.

Nabídku výukových programů najdete na www.npsumava.cz, nebo vám ji zašleme v tištěné podobě.

Kontakt: Správa NP a CHKO Šumava, Oddělení středisek EV, Martina Kučerová, tel. 731 530 447, email: martina.kucerova@npsumava.cz

Z REGIONU

Rybniční versusversus hospodaření biodiverzita biodiverzita?

MATOUŠ ŠIMEK, msimek@vydry.org Český nadační fond pro vydru spolupracuje s ENKI o.p.s. v rámci grantu, který se týká důsledků příliš intenzivního rybničního hospodaření. Rybníky jsou přirozeně místem střetu ochranářských snah o zachování vysoké biodiverzity se snahou rybářů o co největší výnosy. Do jaké míry rybí obsádky ovlivňují biologickou rozmanitost? Je možné najít kompromis, pro obě strany akceptovatelnou intenzitu hospodaření? To je hlavní otázka projektu, do něhož se podařilo zapojit i rybáře (Rybářství Třeboň, a.s. a Rybářství Telč, a.s., MO ČRS Dačice).

Rybníky se staly významným přírodním bohatstvím jižních Čech.

Zejména v pánevních oblastech jsou výraznými centry biodiverzity.

Mnohé jsou součástí přírodních rezervací a evropsky významných lokalit soustavy Natura 2000, jsou podstatnými prvky ptačích oblastí Třeboňsko, Českobudějovické rybníky a Řežabinec. Je však třeba mít na paměti, že jsou dílem lidských rukou a primárním účelem jejich vzniku byl ekonomický zisk z chovu ryb. Snaha rybářů o co nejvyšší zisk je v neúprosném konkurenčním prostředí současného tržního hospodářství pochopitelná. Za ekonomické výsledky rybničního hospodaření někdy ručí i vlastním majetkem. Přesto by to nemělo být na úkor volně žijících druhů.

Rybník jako důležitý ekosystém

Lidé versus predátoři Rybáři si obvykle stěžují, že kvůli ochranářům přibývá rybožravých predátorů (vydry, norci, kormoráni, volavky, orel mořský, čáp černý aj.).

Ti se však množí hlavně v důsledku snadného úlovku velkého množství rybí potravy v intenzivně osazených rybnících. Při extenzivnějším hospodaření by pravděpodobně vznikaly menší škody, neboť ryby by nebyly tak snadno ulovitelné a jejich predátoři by více využívali i dalších potravních zdrojů, a dokonce by se mohl mírně snížit jejich počet, limitovaný především dostupností potravy.

Výsledkem by mohlo být rovnoměrnější zastoupení (vzrůst ekvitability) většího počtu druhů, kdy vzroste početnost mizejících druhů a může dojít k omezení rybožravých predátorů. Tedy stav, který nemůže

vadit ani rybářům. Předpoklady je však nutné ověřit. A o to se právě snaží projekt „Rybniční hospodaření respektující strategii udržitelného rozvoje a podporu biodiverzity“ podpořený MŽP. V rámci projektu je monitorována řada rybníků. ENKI o.p.s. sleduje pod vedením Jana Pokorného a Libora Pechara složení zoo- a fytoplanktonu a fyzikální a chemické parametry na řadě rybníků, zoolog David Fischer provádí na vybraných rybnících monitoring obojživelníků a plazů. Český nadační fond pro vydru zajišťuje na 36 rybnících monitoring vybraných druhů vodních ptáků a na několika rybnících také zjišťuje výskyt vydry pomocí pobytových znaků.

V okolí Dačic byl ve spolupráci s Rybářstvím Telč a.s. a MO ČRS Dačice na několika rybnících proveden experiment s očipovanými rybami.

Díky čipům bylo možné sledovat úmrtnost, prospívání a růst ryb a zároveň porovnat rozdíly v primárních škodách (ulovené kusy) i sekundárních škodách (horší prospívání stresovaných ryb) mezi jednotlivými rybníky v souvislosti se zjištěnou přítomností vyder. Docent Adámek z Ústavu ekologie obratlovců zajišťuje na rybnících monitoring škod způsobených kormoránem a sleduje fytofilní makrofaunu.

Rybářství Třeboň se podílelo na výběru vhodných rybníků a poskytuje údaje o rybích obsádkách, hnojení rybníků a přikrmování ryb. Původní návrh experimentu, že se bude v průběhu čtyřletého období na sledovaných rybnících účelově měnit intenzita rybí obsádky, byl bohužel z technických a ekonomických důvodů umožněn jen na několika rybnících. Proto bylo třeba k monitoringu vybrat větší množství pokud možno podobných rybníků, u kterých jsou dány rozdíly v obsádkách rybářskou tradicí a zkušeností.

Výsledky se zpracovávají Konkrétní rybníky se nezřídka výrazně lišily v kvalitě vody, biodiverzitě ptáků a obojživelníků i škodách způsobených predátory mezi jednotlivými lety kvůli různé struktuře a stáří rybí obsádky. Ještě před vyhodnocením výsledků vysvítá, že výrazný vliv má samozřejmě členitost rybníka a rozsah a charakter litorární zóny, a pak také systém hospodaření. Výrazný vliv mohou mít i hejna vysazených mysliveckých kachen. Faktorů ovlivňujících biodiverzitu na rybníce je skutečně mnoho a zhodnotit vliv jednoho z nich – velikosti rybí obsádky a tedy intenzity hospodaření – není snadné. V rámci možností jsme však podnikli maximum.

Chvíle strávené v terénu poskytly výzkumníkům nejeden pěkný zážitek. Držte nám nyní palce při vyhodnocování dat, aby vynaložené úsilí bylo korunováno úspěchem v podobě ověřených argumentů, proč by se nemělo zintenzivňovat hospodaření na rybnících. Pomohlo by to zvýšit biodiverzitu na rybnících, které tak zůstanou přírodovědnými perlami jihočeské krajiny! Pokud máte k tématu sami nějakou podnětnou připomínku, pište na vydry@vydry.org.

Autor pracuje jako ekoporadce v ČNF pro vydru Třeboň.

13 Jihočeský občasník o životním prostředí

Rybník není produkčním zařízením, jež by šlo pomyslně vyjmout z krajiny. Je silně provázán s okolními ekosystémy, na kterých je do velké míry závislý. Do většiny rybníků jsou však nasazovány příliš početné obsádky ryb živících se převážně zooplanktonem (v čele s kaprem), které vyžerou potravu mnohým druhům bezobratlých a ptáků a způsobují významné predační ztráty např. na pulcích žab nebo na čolcích. Absence zooplanktonu filtrujícího fytoplankton (řasy, sinice) má často za následek masivní letní rozvoj vodního květu, a tedy i nízkou průhlednost vody, kdy je vodní sloupec při hladině kyslíkem přezásoben a hlubší vrstvy trpí naopak jeho nedostatkem. Přesto rybáři zastávají názor, že se vyplatí udržovat intenzivní rybí obsádky i za cenu těchto problémů a nákladů na umělé dokrmování ryb.

Snížení intenzity hospodaření (méně početné a rozmanitější rybí obsádky) by mělo přinést zvýšení biodiverzity, neboť by vzniklo potravně atraktivnější a bezpečnější prostředí pro mnohé druhy, jež z rybníků mizí (mnohé druhy vířníků, korýšů, měkkýšů a hmyzu, žáby a čolci, užovky, potápky černokrké, čírky a lžičáci, potápivé kachny, slípky zelenonohé, bahňáci aj.).

Čipování kapra. Foto autor

Z REGIONU

Strakonická setkání setkání s netopýry s netopýry Alena HRDLIČKOVÁ, alena.hrdlickova@knih-st.cz Přírodovědné přednášky a procházky pořádané strakonickou Šmidingerovou knihovnou a místní ZO ČSOP mívají pravidelně hojnou účast, ale mladší zájemci bývají v menšině. Výjimkou byla dvě setkání na netopýří témata – Cesta do tajemného světa netopýrů a Večer netopýrů, na která dorazili i MOPíci (Malí ochránci přírody) a jejich kamarádi. Na své si přišli malí i velcí, protože studentka PřF JČU Tereza Březinová měla připravené zajímavé povídání i fotografie a uměla zodpovědět všechny otázky, které se týkaly hlavně předsudků vyvolaných strachem ze zvláštních, málo známých živočichů.

Netopýři se ve skutečnosti ani nezaplétají do vlasů, ani nesají krev (kromě několika exotických druhů zraňujících hlavně nohy dobytka na pastvinách). Co se týká nemocí a parazitů, netopýři je na člověka nepřenášejí, leda že by někdo našel nemocného jedince, což se nestává, a ještě by ho vzal holou rukou a nechal se kousnout. Naopak před nemocemi chrání. Jejich potravou je totiž hmyz, například i komáři.

Nemít ve spárách a větracích prostorách na panelácích, na půdách, v dutých stromech, sklepích, jeskyních apod. netopýry, určitě bychom daleko víc trpěli boreliózou a jinými nákazami.

Jihočeský občasník o životním prostředí

14

stroj, který je převádí na jinou frekvenci, takže se pak ozvala série zvuků připomínajících rychlé cvakání. Při polykání potravy musí netopýr „zmlknout“, ale těsně předtím vydá trochu jiný typ signálu, jakoby zhuštěný, a ten mu orientaci v prostoru na tu chvíli zajistí. Také let je plynulý i přesto, že netopýři většinou nechytají hmyz přímo do úst – místo toho jej nabírají do létací blány. Než znovu máchnou „křídlem“, stačí z něj svou kořist rychlým pohybem hlavy sebrat a sníst.

Netopýr žijící v zajetí to má o hodně jednodušší. Jakmile uslyší zacinkání na kovovou mističku s moučnými červy, už se k ní hrne a během chvilinky má plné bříško. Je až neuvěřitelné, jak rychle se umí pohybovat po zemi nebo po stole. Přední končetiny se složenou blánou a velkým ostrým drápkem mu slouží k přitahování, zadními se odstrkuje. Jeden z našich běžných druhů, netopýr velký, umí takto ulovit i tak rychlého tvora, jako je střevlík. My lidé se ale nemusíme bát, že by nám něco tak strašidelného přeběhlo v noci přes cestu, protože netopýři na nás rozhodně nepočkají. Dovedou nás zaznamenat nejen pomocí echolokace, ale i zrakem, sluchem a čichem. Ve dne šetří energií a upadají do strnulého stavu, kdy se zpomalí tep, sníží se tělesná teplota a všechny funkce probíhají velmi pomalu. Pouze březí samičky si to kvůli vývoji mláďat nemohou dovolit, a tak se sdružují v koloniích a zahřívají se navzájem.

Novorozence nosí samičky netopýra rezavého tři dny přichycené na břiše, ale protože pak už by je v letu tak snadno neunesly, nechávají je v koloniích. Za měsíc už na ně mohou dohlédnout při prvních pokusech o let, ukázat jim dobrá loviště a úkryty, a tím je jejich mateřská povinnost splněna. Samečci se pak v době páření předvádějí, jak umějí krásně pískat a jaké našli dobré místo k přebývání, nalákají tak budoucí partnerky a vše se opakuje. Mláďata se rodí nejvýš dvě, jednou ročně. Zato ale se netopýři dožívají až neuvěřitelně vysokého věku – i přes 30 let. Průměr je sice nižší, 4-5 let, ale i to je více než u jiných tvorů srovnatelné velikosti.

Netopýr rezavý. Foto Ochrany fauny ČR

Anežka, Punťa a Eliška

Myslete na netopýry ve městech!

Hlavní atrakcí prvního setkání byl živý netopýr rezavý jménem Anežka, podruhé to byli dva jedinci téhož druhu – Punťa a Eliška. V případě zdravého jedince by bylo držení v zajetí zakázané, na ty, které jsme měli možnost vidět, se ale vztahuje výjimka ze zákona, protože jsou hendikepovaní a v přírodě by nepřežili. Žijí v boxu vybaveném vším, co potřebují, a zimu tráví v chovu společnosti Nyctalus. Další organizací zaměřenou na ochranu netopýrů je ČESON (Česká společnost pro ochranu netopýrů), přičemž Tereza je členkou obou.

Netopýry nesmí svěřit do nepovolaných rukou ani nijak jinak ohrožovat, ale může je brát na vzdělávací akce – a není nic lepšího pro zlepšení vztahu veřejnosti k těmto živočichům, než příjemný a vzrušující zážitek s nimi. Účastníci strakonických akcí by mohli potvrdit, že nejsou vůbec oškliví, jen zvláštní a mile legrační. Jsou ochočení a nechají se od Terezy chovat i hladit. Mají oči jako korálky, pohyblivý čumáček a nápadné uši, jejich kožíšek je hustý a čistý, létací blány ve chvílích klidu úhledně složené. Tlamička je v neustálém pohybu jako při řeči, ale kromě občasného vypísknutí není nic slyšet, protože vydávané signály nejsou lidským uchem zaznamenatelné. Tereza však měla s sebou pří-

Při pohledu na hodující netopýry si mohli účastníci akcí udělat představu, kolik by museli nachytat hmyzu, aby se mohli stejně dobře nasytit v přírodě. Když si pak představili stejné množství vynásobené počtem těchto pozoruhodných létajících savců křižujících za letních večerů oblohu, museli uznale pokývat hlavou a pocítit vděk. Přesto se každoročně opakují smutné případy zanedbání ochrany netopýrů (ale i např. rorýsů) při zateplování domů. Přitom by stačilo zachovat vletové otvory nebo nainstalovat speciální budky.

Netopýři i užitečné ptactvo nepočítají s tím, že je řemeslníci klidně zazdí při hnízdění nebo že stromy se kácejí daleko dříve, než začnou být nebezpečné. Naštěstí přibývá lidí, kteří dodržují pravidla a při opravě půdy nebo fasády se obrátí na odborníky. To lze např. prostřednictvím pracovníků odborů ŽP, rady najdete na www.nyctalus.cz, www.ceson.org, www.csop.cz, www.cso.cz, v knihovnách, v záchranných stanicích apod. Dík patří i těm, kdo si nechají zkontrolovat a ošetřit staré vykotlané stromy na svém pozemku, místo aby se jich zbavovali. A také těm, kdo věnují svůj čas vzdělávacím akcím, tak jako Tereza Březinová.

Autorka pracuje ve Šmidingerově knihovně ve Strakonicích.

Z REGIONU

Nový Temelín?

Temelín Posuďte jej posuďte znovu jej znovu EDVARD SEQUENS, edvard.sequens@calla.cz Dokumentace hodnocení vlivů na životní prostředí (EIA), kterou předložil ČEZ ke svému plánu postavit nové jaderné reaktory v Temelíně, je nedostatečná. Kromě Cally si to myslí i dalších třináct českých ekologických sdružení.

Chybí řádné zdůvodnění potřeby záměru. Autoři vycházejí z tradiční představy centralizované energetické soustavy postavené na velkých domácích zdrojích, které budou pokrývat rychle rostoucí spotřebu elektřiny. Přitom řada letos zveřejněných koncepcí – česká Chytrá energie, studie od PricewaterhouseCoopers, či Roadmap 2050 ukazují, že je realistické postavit dodávky elektřiny pro celou Evropu čistě na obnovitelných zdrojích energie.

Nezbytné je posouzení nulové varianty ve smyslu náhrady zvažovaného výkonu nových atomových bloků pomocí kombinace potenciálu obnovitelných zdrojů elektřiny, zvyšování energetické efektivnosti a snížení množství vyvážené elektřiny.

Předmět posouzení je účelově omezený pouze na samotné nové reaktory v Temelíně a vynechali řadu staveb a činností, které přímo souvisí s posuzovaným záměrem: vliv těžby a zpracování uranu na životní prostředí v ČR i v zahraničí, likvidaci JE, sklad vyhořelého paliva a celkové řešení problému vyhořelého paliva, nové vedení 400 kV Kočín – Mírovka a další podobné či rozšíření dopravních tras v souvislosti s dopravou nadměrných komponent. Nejsou tak vyhodnoceny skutečně všechny zásadní relevantní dopady záměru na životní prostředí. Provoz nových reaktorů by například zásadně ovlivnil celkové množství vyhořelého jaderného paliva v ČR a tím i potřebnou kapacitu hlubinného úložiště.

Nejsou hodnoceny konkrétní typy jaderných reaktorů. Je použita tzv. obalová metoda, kdy se obecně hodnotí virtuální jaderná elektrárna stvořená z požadavků předpisů a českých státních úřadů, kam se posléze vejde více typů reaktorů podle budoucí obchodní politiky investora. Ve výběrovém řízení jsou ale nabízeny výrazně rozdílné konstrukce odlišných generací jaderných elektráren (generace III a III+), s čímž souvisí jiné dopady na životní prostředí zvýrazněné navíc odlišnými výkony.

Nedostatečně zhodnocené dopady těžké havárie. Při hodnocení radiačních rizik těžké havárie spojené s tavením aktivní zóny reaktoru vycházejí autoři z předpokladu zachování funkce kontejnmentu. Chybí posouzení úniku radioaktivních látek pro případ poškození ochranné obálky například v důsledku vojenského útoku nebo nadprojektové havárie.

Ekonomické podcenění záměru. Jaderná energetika patří k investičně náročným odvětvím a investiční náklady v tomto oboru v uplynulém desetiletí pouze rostly. Podle nabídek v nedávných tendrech v Kanadě, JAR a Spojených arabských emirátech a podle posledních odhadů energetických společností v USA lze usoudit, že cena západních reaktorů, tedy EPR a AP-1000, se pohybuje kolem 5000 euro na kilowatt. Při srovnání ceny dokončených reaktorů s odhady plánovaných projektů také vychází, že náklady na nové jaderné elektrárny jsou až 4x dražší než původní předpoklad.

Další rovinu ekonomické analýzy tvoří subvence. U obnovitelných zdrojů klesají (viz.: novela zákon č. 180/2005 o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, která snížila výkupní ceny a obdobný trend v Německu). Oproti tomu u jaderné energetiky zůstávají i přesto, že její „rozjezd“ byl několikrát podpořen z veřejných zdrojů. Skrytou dotací pro jaderný průmysl je například omezení odpovědnosti za škodu způsobenou při jaderné havárii.

Dokumentace nenaplňuje ani celou řadu podmínek, které stanovilo MŽP v závěru zjišťovacího řízení. Podle zákona by tak měla být dokumentace vrácena k přepracování. Stane se tak ale za současného vedení ministerstva?

Autor pracuje jako energetický expert sdružení Calla.

Podzimní konferenci pro učitele mateřských škol „Mrkvičkový den environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty“ uspořádalo v prostorách krajského úřadu CEGV Cassiopeia ve spolupráci s KÚ Jihočeského kraje a Sdružením středisek ekologické výchovy Pavučina.

Po úvodním slově radní Jany Krejsové seznámila koordinátorka celostátní sítě Mrkvička Blanka Toušková účastníky s novinkami týkajícími se sítě. Poté představily učitelky Marie Maloušková a Ludmila Ehlichová z českobudějovické Církevní mateřské školy „U sv. Josefa“ vlastní celoroční projekt „O čem mluví stromy“. Ředitelka MŠ ve Slavonicích Vítězslava Benešová nabídla publikaci „Korálky poznání“, která vzešla z praxe příhraniční mateřské školy, a v dopoledním bloku hovořila také Lenka Hřibová ze Semil o své práci v Centru pro rodinu M.E.D. V odpoledních dílnách si účastníci vyzkoušeli různé činnosti vhodné pro děti MŠ.

U Lenky Hřibové zkusili techniku voskové batiky, u Vítězslavy Benešové skládali zvířátka z Twist-artového papíru a vyráběli korálky z přírodních materiálů. Pod dohledem Lucie Černické pracovali s ovčí vlnou.

Konference se zúčastnilo 40 pedagogů z 31 jihočeských mateřských škol. Finančně ji podpořilo MŠMT a Jihočeský kraj.

Za bludným kořenem V listopadu se na krajském úřadě konal praktický seminář zaměřený na celoroční projekty EVVO v mateřských školách. Byl představen projekt „Co se skrývá za bludným kořenem“, který byl poprvé realizován v Libereckém kraji ve šk. roce 2006/2007.

Jeho autorka Jana Modrá jej představuje v ostatních krajích a projekt se pilotně ověřuje i v Německu. Je určen hlavně předškolákům, ale je možné zapojit i mladší či starší děti. Další inspirací byly ukázky z projektu „Kouzelník Futuro a jeho přátelé“ podle knížky Pavla Bezděčky s netradičními pohádkami, jež vysvětlují různé schopnosti zvířat. Podobně projekt „Čarovné bylinky“ o rostlinách čerpá z knížky Marty Knauerové „Bylinková povídání pro sedmero usínání“.

O seminář byl značný zájem a na 20 zájemců se nedostalo. Mezi 35 účastníky byly zastoupeny všechny okresy kromě Prachaticka. Na jaře se počítá s opakováním semináře, pokud budou z rozpočtu kraje vyčleněny prostředky na další vzdělávání pedagogů. Seminář zorganizoval odbor ŽPZL a finančně podpořil Jihočeský kraj.

LIBUŠE JOZKOVÁ, jozkova@kraj-jihocesky.cz

15 Jihočeský občasník o životním prostředí

Není využit princip nejlepších dostupných technik (tedy princip BAT), přičemž technikami se nerozumí jen použitá technologie, ale i způsob, jakým je zařízení konstruováno, budováno, udržováno, provozováno a vyřazováno z provozu. Namísto toho je použit hospodářský princip ALARA (As Low As Reasonably Achievable – dosažení co nejnižší úrovně ozáření se zohledněním hospodářských a společenských aspektů), který používá „vyvažování nákladů a přínosů“.

Mrkvičkový den EVVO

POD LUPOU

Krajina na prodej JIŘÍ GUTH, jiri.guth@ecn.cz

krajina na prodej

Na čem se Nečasova vláda shoduje s Topolánkovou vládou, komunistickými poslanci, exprezidentem Havlem a s ekologickými občanskými iniciativami? Na vůli několikrát, ba až mnohokrát (i řádově) zvýšit odvody za zábor zemědělské půdy. Zastavování volné krajiny je jistě problém, ale zvýšení poplatků není ten správný nástroj na jeho vyřešení. Znevýhodňuje totiž chudé žadatele a málo ziskové záměry. Česku chybí racionální, demokraticky projednaná krajinná politika.

Ten institut je trochu divný a podle mě koření v mentalitě, která nejen pokrok, ale přímo blahobyt měří na tuny oceli a obilí. Výše odvodu se totiž stanoví podle bonity (produkčnosti) půdy. Stát s ne úplně domyšlenou, spíš jen tradiční a intuitivní legitimitou nějak chrání právě toto. Veřejný zájem na určité rozloze a bonitě zemědělské půdy přitom neformuluje. Zástavba volné krajiny je jistě velmi sporná a většinou přímo škodlivá, už jenom kvůli narušení vodního oběhu, ale: 1) málo se diskutuje o „žádoucím“ poměru lesní a zemědělské půdy, 2) většina zemědělské půdy je v prabídném a v mnoha směrech dále se zhoršujícím stavu, co se týče přírodní rozmanitosti; některé jiné formy využití mohou být v tomto směru lepší.

3) nezpoplatňuje se zpevnění povrchu, ale právě jen změna kategorie v katastru nemovitostí 4) neexistuje symetrická platba státu v případě, že někdo (typicky asi rekultivací, ale možností je teoreticky mnohem víc) přidá nějakou půdu do zemědělského půdního fondu.

Více půdy, nebo třeba méně masa?

Jihočeský občasník o životním prostředí

16

Občas někdo vytahuje vznešeně znějící „strategické“ argumenty o nutnosti ochrany půdy k obživě obyvatel v případě úplné blokády dovozu potravin odjinud. Jenže k tomu nejsou žádné úvahy o tom, jak moc je něco takového pravděpodobné, s jakými technologiemi v zemědělství a potravinářství máme počítat, jak to souvisí s energetickou závislostí, a hlavně jaký komfort a životní styl tím má být zajištěn. To poslední nesmíme podceňovat – kdyby se průměrná spotřeba masa jen trochu snížila, výrazně se sníží rozloha půdy nutné k produkci potřebného množství potravin.

Strategické úvahy plně respektuji a snad bych je i podporoval, ale musí být racionální. Zatím chybí například i strategická ochrana potenciálně důležitých technologií jako je vaření cukru z řepy. Jen ideoví bruselobijci nekvalifikovaně křičí o zákazu pěstování cukrovky, ale zároveň cudně mlčí o vysokých clech, která brání dovozu mnohem, občas i několikrát levnějšího třtinového cukru do EU. Nejsem pro cla, ale zvýšení spotřební daně na fosilní paliva bych rozhodně nebránil. Nevím, jak by se potom ty sladké cukerné poměry ustálily, ale riziko zastavení dodávek z tropů představitelné je, takže asi by stálo zato udržovat podmínky pro případné obnovení vlastní produkce.

Nejvíc chybí široká diskuse Komentátor Jan Macháček mluví v souvislosti se suburbanizací o bankrotu územního plánování. Přehání, ale podle mého soudu trefil hřebíček na hlavu. Ani úprava v novém stavební zákonu nedokázala zabránit „nekontrolovatelném růstu přízemních skladišť a kolonií bezduchých šmoulodomů“. Chybí široká diskuse, kdo koho smí omezit ve využívání půdy, která je často v soukromém vlastnictví. Možná je špatně už toto. Co kdyby mohla půda patřit jen státu nebo jen veřejnoprávním politickým korporacím, tedy státu, krajům a obcím? Soukromníkům by se jen propůjčovala, třeba i dlouhodobě („trvale“), ale jen k přesně vymezenému účelu...

I za současného stavu by ale šlo mnohem lépe využívat existující nástroje a platformy. Jak moc řeší ochranu zemědělské a jiné půdy Politika územního rozvoje České republiky (PÚR ČR) a jak moc zásady územního rozvoje (ZÚR) jednotlivých krajů? Jenom nepřímo a hlavně velice málo. Přitom by mohly například stanovit směrné poměry hlavních tříd využití půdy – PÚR ČR pro kraje a ZÚR pro obce.

Kdo má vlastně o půdě rozhodovat?

Zatím nevyužitou příležitostí je také uvedení již ratifikované Evropské úmluvy o krajině v život. Není snadné se shodnout, která skupina má mít jak silný hlas při rozhodování o krajině: zemědělci a lesníci, místní obyvatelé, vědci, turisté, občanské iniciativy, samospráva, státní moc, nebo třeba nějak odstupňovaně všichni Evropané? Jak moc to má platit třeba pro Šumavu (národní park!), jak pro katastry kolem dálnic a jak pro krajinu někde mezi tím?

Zdražovači jako by zapomínali, že prvním a základním nástrojem ochrany zemědělského půdního fondu (ZPF) je samotné povolení jeho záboru, které vydávají různé úřady v závislosti na velikosti záboru. Jen povolené zábory jsou předepsaným způsobem zpoplatněné. Řečeno jazykem správní teorie, je tu administrativní i ekonomický nástroj.

Každý z nich má v různých situacích různé skutečné – zamýšlené i vedlejší – účinky, takže se ale musí užívat promyšleně a přiměřeně.

Krajina jen pro bohaté?

Zvyšování odvodů za zábor půdy podle mě jen potvrzuje její komodifikaci. Krajina je pojímaná jako zboží svého druhu. Je pravděpodobné, že zvýšení odvodů by přineslo nějaké snížení nových záborů ZPF. Ale o tom, kdo a k čemu bude zabranou půdu využívat, bude více rozhodovat trh. Přednost budou mít bohatší žadatelé a výnosnější aktivity. Opravdu právě toto ochranářské organizace, Václav Havel a další chtějí? U „neoliberálních“ vlád mě to tolik nepřekvapuje. Jistě to podpoří i Miroslav Kalousek, protože to znamená vítaný a snadný přísun peněz do státní poklady.

Navrhuji jiné řešení, a sice radikálně ztížit samotné povolování záboru ZPF, a hlavně efektivně, čili česky řečeno účinně, ztížit výstavbu mimo intravilány sídel. S tím se ovšem nemá svézt jakékoliv další omezení samosprávy při rozhodování o využití území!

Ochrana krajiny a v tom i půdy je přednostně, hlavně a nejlépe úkolem územního plánování a rozhodování. I když to může znamenat ztrátu ministra financí v roli taktického spojence.

Redakčně zkráceno.

Autor je biolog a publicista, psáno pro Krasec a Deník Referendum.

Každým dnem mizí v ČR orná půda o rozloze tří Václavských náměstí.

Foto archiv Krasec

Příloha pro rodinu

ZELENÁ

DOMÁCNOST

Jaké nebezpečí hrozí zvířatům kvůli hubení plzáků?

LUCIE SPÁLENKOVÁ Na boj se španělskými plzáky doplácejí hlavně ježci... a nejen oni! Během poslední doby se do naší záchranné stanice pro handicapované živočichy ve Voticích dostalo hned několik přiotrávených ježků západních i východních z různých částí Středočeského i Jihočeského kraje.

Na vině je používání chemických přípravků v boji proti nevítaným hostů – plzákům z Pyrenejského poloostrova.

Jihočeský občasník o životním prostředí

II

K nejčastěji používaným přípravkům u nás patří Pejsek nevypadá, že by ho repelentní látky běžně dostupný Vanish Slug nějak odpuzovaly. Foto autorka Pellets. Často se setkáváme s tím, že jsou tyto „kouzelné modré granule“ obsahující metaldehyd kladeny bez většího rozmyslu na běžně přístupná místa. Přestože jsou do přípravku přidávány repelentní látky proti teplokrevným živočichům, jejich chuťová atraktivita pro živočichy nijak neklesá, ba naopak.

Klinické příznaky otravy (neklid, slinění, toporná chůze atd.) se většinou dostavují již po dvaceti minutách po pozření. Bohužel při otravě metaldehydem je prognóza nepříznivá, a to i přes včasně zahájenou léčbu. Příčinou úhynu bývá ve valné většině selhání dýchacího ústrojí.

V loňském roce jsem na stejné nebezpečí upozorňovala v souvislosti s otrávenou veverkou, letos je situace mnohem horší. Počty otrávených volně žijících i domácích zvířat rapidně narůstají.

Ráda bych touto cestou upozornila pejskaře, aby si své psy hlídali, a to i v okolí zemědělských ploch osetých řepkou, kde bývá tento přípravek používán plošně.

Autorka pracuje v OS Ochrana fauny ČR.

Jak na hmyz ekologicky a šetrně JOSEF KADUBEC, jkadubec@rosa.cz Když se do domu či bytu dostane hmyz, je to nepříjemné. Často mluvíme o otravné až nechutné havěti a hledáme nejrychlejší metody, jak je zase vypudit nebo zneškodnit. Může se jednat přímo o škůdce i o tvory, kteří se k nám „prostě jen nastěhovali“. Invaze hmyzu do našich příbytků je často také sezonní záležitost. Pokud provádíme důsledná preventivní opatření, neměly by nás potkat vážnější potíže.

Stoprocentní opatření však neexistuje, protože např. při přechodu mezi domem a venkovním prostorem má otevřené dveře zároveň i nezvaný hmyz. Navíc chováme-li psi a kočky, je pravděpodobnější, že se na jejich tělech nastěhuje do domu i nějaký jiný tvor.

Jedním ze základních preventivních opatření je pravidelný úklid a správné skladování potravin. Je důležité uklízet nepoužité potraviny, rozsypané a rozlité zbytky jídla. Misky s ovocem je vhodné přikrýt, sladké potraviny pečlivě uzavírat a nenechávat např. zbytky sirupu

stékat po skle. Sypké potraviny jako mouka, rýže nebo strouhanka je vhodné po otevření přesypat do uzavíratelných nádob nebo opět důkladně zavřít (k tomu může posloužit i prádelní kolíček). Pravidelně bychom měli uklízet především místa, kde se nejčastěji manipuluje s potravinami (kuchyň, kuchyňská linka, spíž). Při vytírání můžeme do vody přidat kapku vonného oleje, osvědčená je např. levandule a máta.

Při úklidu nesmíme zapomenout ani na těžko přístupná místa v bytě a vlhké místnosti (koupelny, prádelny, sušárny).

Dalším opatřením je znemožnit nezvaným hostům samotný vstup do domu a bytu. Do oken jsou již dlouho využívány sítě proti hmyzu, nad postele se dá zavěsit moskytiéra. Podobně je třeba „zavřít“ vstupy do sklepů, spíží a všechny další otvory. U sklepních oken se doporučuje hustá mřížka nebo pletivo, které těžko překousávají hlodavci. Pozor ale, aby realizovaná opatření nesnižovala funkčnost otvorů (větrání, přístup přirozeného světla). Stejně tak si dáme pozor, abychom naopak neuvěznili některé živočichy uvnitř domu, např. netopýry nebo rorýse.

Nezvaným hostům můžeme znepříjemnit pobyt živými i sušenými aromatickými květinami (např. muškát, levandule, máta), výtažky z nich nebo vodou s éterickým olejem, která se průběžně odpařuje. Do skříní jsou vhodné pytlíčky se sušenou levandulí.

Některý zabydlený hmyz je opravdu těžké vypudit. Pokud nezabírá zintenzivnění prevence (především úklid) a musíme je zabíjet, volíme nechemické způsoby. Tedy mechanické přenášení a zabíjení – plácačka, sladké (lepivé) pasti.

A jaký hmyz k nám může v jakém ročním období zavítat? Doba výskytu hmyzu záleží vždy na místních podmínkách a na počasí. Do starších typů okenních a dveřních rámů se mohou na podzim stěhovat mouchy, které se na jaře po zahřátí rámů probouzejí a mohou být nepříjemným hostem. Od května do září na nás může útočit savý hmyz, do bytů se stěhují především komáři. Na konci července a někdy až do konce září mohou na naše voňavé kuchyně útočit vosy, včely, mouchy, aj. S ubývající venkovní teplotou mohou přicházet i pavouci. Úkryt nebo potravu u nás mohou hledat také mravenci, kteří se dokáží zabydlet i v odchlíplé omítce. Po celý rok se doma můžeme setkat s potravinovými i šatními moly, kožojedy a kožešinožrouty, rybenkami, octomilkami, roztoči a se škůdci na pokojových rostlinách.

Stručné tipy: otevíraných oken nasadit sítě proti hmyzu, l Včas vynášet odpad, především bio-odpad a směsný odpad se zbytky jídel l Skladovat potraviny v uzavřených nádobách a na suchých místech l Častěji větrat především vlhké místnosti, do vlhkých a temných koutů vpustit vzduch a světlo l Pravidelně kontrolovat mezery pod skříněmi, tmavá místa (nepřístupné prostory za nábytkem, ledničkou apod.) l Postavit do místnosti nádoby s octem, citronovou šťávou nebo levandulovou esencí l Jako přírodní repelent smíchat éterické oleje s pleťovou vodou nebo pleťovým olejem (stačí poměr 1:4) - pozor, nikdy nepoužívat na kojence a malé děti. l Několik kapek éterického oleje nanést na žárovku, ložní prádlo nebo oděv l K hubení používat nechemické metody l Nepoužívat ultrafialové lapače – hubí širokou škálu druhů hmyz l Do často

Další informace najdete na www.ekoporadna.cz v sekci Otázky a odpovědi. Článek vznikl v rámci projektu „Poradenství – metody, příklady, certifikace“ za finanční podpory SFŽP a MŽP. Autor pracuje jako ekoporadce v Rose, o.p.s.

PRO

DĚTI

HRAJEME SI S PTÁKY Komiksy – černobílé předlohy nakopírujte dětem v počtu dle vaší potřeby. Děti mají za úkol doplnit do volných okýnek pokračování příběhu dle vlastní fantazie.

Příloha pro rodinu

NEJEN

Spojovačky – černobílé předlohy nakopírujte dětem v počtu dle vaší potřeby. Tužkou propojte jednotlivé za sebou jdoucí číslice a objeví se vám obrázek, hotové obrázky se dají také vybarvit na způsob omalovánek.

STRÁNKU PŘIPRAVIL ČESKÝ NADAČNÍ FOND PRO VYDRU, TŘEBOŇ.

III Jihočeský občasník o životním prostředí

Příloha pro rodinu

VÝLETY

BEZ

AUT

Naučná stezka Sudslavický okruh

POHÁDKOVÉ KRÁLOVSTVÍ

Nedaleko města Vimperk, na pravém břehu řeky Volyňky, se rozprostírá přírodní rezervace Opolenec a skrze ní vede 3,2 km dlouhá naučná stezka nazývaná Sudslavický okruh. Vznikla již před 33 lety jako jedna z nejstarších pošumavských naučných stezek. Tato „dáma mezi stezkami“ si nedávno oblékla nový kabát – dočkala se rekonstrukce.

Občanské sdružení Pohádkové království, které je spjaté s českobudějovickým Mapovým centrem Marcela Goetze, patří mezi tradiční spolupracovníky Krasce – mimo jiné také jejich prostřednictvím distribuujeme část nákladu tohoto časopisu. Teď vám přinášíme tip na vánoční dárek: nové CD s jihočeskými večerníčky!

Z pohledu hodnot, které propagují a zastávají členové sdružení Krasec, je nejzajímavější důraz, který kancléř Pohádkového království klade na podporu pokud možno šetrných a hravých forem cestovního ruchu.

Akce jsou většinou určeny celým rodinám a bývá při nich veselo :-).

V průběhu listopadu a prosince se na mnoha místech jižních Čech rozezněly zvonky Zvonkových průvodů, které koordinuje právě Pohádkové království – možná ještě stihnete poslední z nich: 19.12. od 16:30 v Písku (Sladovna), 22.12 v Plavsku (v 16 h. U ZŠ) a ve Slavonicích (16:30, Nám. Míru) a 23.12. ve Veselí nad Lužnicí (16:30 u KD).

A 31. prosince jsou všichni již poosmé zváni na „Pohádkové poledne, aneb po třech věžích kolem Samsonovy kašny“, samozřejmě té českobudějovické.

První jihočeské rozhlasové večerníčky

Jihočeský občasník o životním prostředí

IV

Režisér (a jihočeský pohádkový král) Zdeněk Troška spolu s hercem Václavem Vydrou (v roli vypravěče) pokřtili začátkem prosince nové veSudslavická lípa. Foto archiv autora černíčky, které bude od 21. března 2011 vysílat Český rozhlas 2 – Praha (18:20, pořad Hajaja). Od prvního jarního dne si tak Pohádky z jižních Stezka byla vybudována v roce 1977 tehdejšími pracovníky státní ochraČech a Šumavy aneb Vyprávění kapra Jakuba užijí posluchači z celé ny přírody a mladými ochránci přírody z Prachatic. Byla to skupina lidí České republiky. „Cédéčko s večerníčky už je natočené – vydáváme ho především kolem pana Bohuslava Nauše a Aleše Záveského. Na stezce patnáct let poté, co českobudějovický kreslíř Jaroslav Kerles namaloval bylo vybudováno 26 zastavení zaměřených jak na obecnou ochranu prvního kapra Jakuba, který se stal jedním z turistických symbolů jižpřírody, tak i na přírodní a historické zajímavosti. Stezka je vyhledáva- ních Čech,“ říká pohádkový kancléř Marcel Goetz. ným turistickým místem. Návštěvníci obdivují památnou Sudslavickou lípu u mlýna Vanických, druhou největší v Česku. Je stará asi 600 let, vysoká 26 metrů a obvod jejího kmenu měří téměř 12 metrů. V rezervaci je také Sudslavická jeskyně, kde významný český geolog a paleontolog Jan Nepomuk Woldřich objevil spolu s kolegy bohatý kosterní nález – celkem asi 9000 kostí a 13.000 zubů ze sobů, jelenů, medvědů, turů, koní, nosorožců a mamutů. Území rezervace, vyhlášené v roce 1985, patří mezi evropsky významné lokality Natura 2000. Rostou tu stovky druhů rostlin, mezi nimi i hořeček mnohotvarý český, různé druhy vstavačů a kapradin, lilie, bledule, orlíčky či rozchodníky. Domov tu mají zmije, výři i kriticky ohrožený modrásek černoskvrnitý.

Zub času však zapracoval, a tak i přes základní údržbu ZO ČSOP Šumava, Města Vimperk a Spolku na ochranu šumavské přírody, tedy organizací, které společně zajišťují správu stezky, došlo k zestárnutí Výrobu pohádek finančně podpořil Jihočeský kraj, CD natočilo studio jednotlivých zastavení a dřevěných prvků. ZO ČSOP Šumava podala již Českého rozhlasu České Budějovice a pod vedením Zdeňka Trošky pohádky namluvili Václav Vydra a jihočeští herci Martin Hruška a Julie dříve projektové záměry s cílem získat prostředky na rekonstrukci, Goetzová. CD nabízí síť prodejen Radioservisu. „Věřím, že to nezůstane podařilo se je však získat až nyní – ve spolupráci s NET4GAS, genebez odezvy a že se posluchači z celé republiky budou chtít přesvědčit na rálním partnerem ČSOP. Rekonstrukce byla podpořena v rámci pro- vlastní oči o jihočeských památkách a dalších zajímavostech, které zágramu „Blíž přírodě“, z kterého jsme již dříve získali prostředky na výro- bavnou formou pohádky přibližují,“ uvedla k projektu ředitelka Jihobu infotabule a lavičky u památného Podlešákova jilmu v Boubské. české centrály cestovního ruchu Pavla Konopová.

Po celé délce Sudslavického okruhu bylo rozmístěno patnáct nových ZDENKA JELENOVÁ informačních tabulí s texty věnujícími se zejména geologii, přírodnímu bohatství Opolence a zajímavé historii – především těžbě vápence. Vedle nich byly instalovány také dvě úvodní tabule na nástupní místa okruhu, tedy k mlýnu Vanických a na nádraží v Bohumilicích v Čechách. Stezku doplnil dřevěný mobiliář jako lavičky, zábradlí, přelezy pastvin a stojan na vrcholovou knihu. Součástí projektu je vydání letáku a chystáme i průvodce po naučné stezce, který bude v elektronické podobě volně dostupný na internetu. Stezka byla nově vybavena rozcestníky a vyznačena Klubem českých turistů.

Nová podoba stezky je výsledkem práce mnoha našich členů, kolegů a přátel. Vážíme si jejich pomoci, většinou dobrovolné a jejich úžasného přístupu. Naučná stezka byla slavnostně otevřena 5. listopadu 2010.

JIŘÍ ŠEJNA, ZO ČSOP Šumava, www.csopsumava.cz

V pohádkovém království je dětem dobře... Foto archiv OS Pohádkové království

TÉMA

Nenahraditelní kolegové kolegové pomocníci a pomocníci Zuzana ŠTĚTKOVÁ, zstetkova@vydry.org Řeč bude o zvířatech ze záchranné stanice Třeboň při Českém nadačním fondu pro vydru. Někdy se setkáváme s názorem, že zvířata s trvalými následky nemá smysl trvale držet při životě v kleci, když nemohou plnit svoji přirozenou funkci v přírodě.

V některých případech o tom lze diskutovat, i když se přikláníme k důvodům etickým a lidským a snažíme se najít pro tzv. trvalé handicapy nové naplnění a smysl žití. Pokud se podaří, že si zvyknou na přítomnost lidí, mají na stanici zcela nezastupitelnou vzdělávací funkci.

Některá zvířata se podařilo ochočit natolik, že se stala našimi kolegy v práci. Vytvářejí a realizují s námi ekologické vzdělávací programy pro mateřské, základní i střední školy. Bez nich by většina programů vůbec neměla tu „správnou šťávu“. Je obdivuhodné, s jakou trpělivostí přistupují k dětem a žákům a trpělivě snášejí naše rozmary. Nepomlouvají nás, nikdy se na nás nezlobí a když snad někdy trošku, tak jen chvilku.

Teď ale vážně, jejich funkce ve vzdělávání dětí i dospělých je obrovská. Udržují pozornost, podněcují zájem o přírodu, pomáhají bourat ustálené mýty a předsudky a v neposlední řadě je pro stále větší procento dětí i dospělých osobní kontakt s živým zvířetem zcela ojedinělým a fascinujícím zážitkem.

Děti nejlíp osloví přímý prožitek

Hrátky fretek Lišce Agátě táhne na šestý rok. Je natolik spolehlivá, že si ji mohou děti hladit a drbat za ušima. Předvedla nám dokonale, jak hra dokáže zmírnit souboje a konkurenční soupeření i tam, kde je to evolucí, či Pán Bůh ví čím, v přírodě dávno předurčeno. Agáta si v dětství hrála se psem a s fretkou Vildou. Vilda již několik let běhá po věčných lovištích, ale Agáta dokázala žít v kotci s jinou fretkou – samečkem Pištou, aniž by mu ublížila. Ba co víc, byla za jeho společnost ráda. Skutečně se

spolu nenudili. Kradli si potravu a schovávali ji jeden před druhým.

Někdy si tím dost lezli na nervy, ale Agáta byla neklidná, kdykoliv Pišta odjel do školy na program. Letos o prázdninách odešel i Pišta do věčných lovišť. Získali jsme krásnou drobounkou fretku Julču, milou, společenskou a hravou. Převzala fretčí štafetu v programech pro mateřské i základní školy. Hraje smrdutého tchoře v jedné poučné pohádce a seznamuje žáky s čiperností, zvědavostí a šikovností lasicovitých šelem.

Přírůstkem letošního jara je Rozárka – puštík obecný. Rozárku přinesli jako mládě a nám se bohužel nepodařilo včas najít vhodné hnízdo puštíků, kam bychom ji mohli umístit. Rozhodli jsme se proto ji ochočit, aby nebyla stresována přítomností lidí. Věnovali jsme se jí natolik, že dnes miluje drbání „za ušima“ a trpělivě předvádí, jak obrovské uši sovy mají, jen jsou schované v načechraném peří.

Přinášejí zábavu i poučení Každé zvíře u nás má svůj příběh a mohla bych pokračovat ve vyprávění o slepé volavce Anežce, neuvěřitelně drzé a zvědavé kavce Kačce, jejíž nápady by samy vystačily na celý dlouhý článek. Třeba o tom, jak mi odnesla jediné klíče od přípravny s krmením, jak si stavěla hnízdo s pomocí chlupů, které škubala ze zadku pasoucím se srnám, jak nám rozvazuje tkaničky u bot či jak nám „pomáhá“ při stavbě a opravách ubikací, krade šroubky a strká hlavu pod kladivo při zatloukání hřebíků.

Všechna zvířata, která k nám na stanici přijdou, nám přinášejí nové zkušenosti, poznatky a objevy. Jeden z čerstvých a nádherných objevů nám přinesl datel Olin. Po prohlížení jeho fotografií jsme na některých objevili „dírky do hlavy“ pod očima za zobákem. Byly jen na fotkách, kde Olin začíná pátrat jazykem po potravě. Zkrátka Olin odsune z uší peříčka když potřebuje pozorně naslouchat, zda pod kůrou neleze hmyz. S největší pravděpodobností to dělají všichni datlové, jen si toho v přírodě nemáme šanci všimnout.

Ještě jeden příklad: Snad v každé knize o stopách zvířat je u vydry říční stopa přední nohy vydávána za zadní a naopak. Sama jsem nevěřila vlastním očím. Však, až se vám dostane vydra do ruky, přesvědčte se sami.

Snad toto vyprávění pomůže přesvědčit alespoň některé z těch, kterým uniká jakýkoliv význam záchranných stanic. Přinejmenším význam výchovný a vzdělávací nelze popřít.

Autorka pracuje v Českém nadačním fondu pro vydru, Třeboň.

17 Jihočeský občasník o životním prostředí

Ježčice Bodlina spořádá před zraky dětí pár červíků, a tak už snad nikdy nebudou věřit povídačkám o tom, jak si ježci nosí před zimou jablka a hrušky na bodlinách do pelechu. Děti si ji mohou pochovat, pokud dokážou zachovat klid (a to ony dokážou), nestočí se do klubíčka a v dlani pocítí její jemné chvějivé bříško.

Poštolka Pája přišla o část křídla a nemůže létat. Pomáhá nám seznamovat děti se životem dravců, s jejich funkcí v přírodě a s jejich problémy. Pokud se žáci řídí pokyny lektora, mohou si Páju vzít na ruku.

Páju jsem vychovala od mláděte a bydlí se mnou doma. Nocuje v předsíni na skříni a dny tráví na dvorku. Loví si brouky v trávě a i bez křídla se dostane na svá oblíbená místa do větví, na polici v dílně či na okno. Večer se nechá odnést do předsíně na skříň, kde si spořádá svůj příděl potravy. Ráno se moc zlobí, když ji neodnesu ven v obvyklou hodinu. Pája má svůj košík, na kterém se cítí jistá a v cizím prostředí ho nerada opouští. Pokud však začne být nervózní, seskočí a uhání velmi rychle k nejbližšímu úkrytu. Nervozitu velmi snadno přebírá ode mne. Proto jsem se naučila být v naprostém klidu, když pracuji se zvířaty. Je to báječná terapie. Pája mě naučila ještě jednu věc, netrápit se myšlenkami: „Co bych dělala kdybych...“, ale dělat co nejlépe to, co mohu a na co mám. Tak, jako to dělá ona od chvíle, kdy přišla o křídlo.

Liška Agáta. Foto Václav Bartuška

TÉMA

Vlci znovu vlci na naŠumavě? Šumavě MATOUŠ ŠIMEK, msimek@vydry.org V poslední době se v médiích objevily zprávy o vlcích na Šumavě. Prý už to nejsou jen zatoulaní samotáři, ale byla dokonce spatřena mláďata, takže by zde po dlouhé době mohla pobývat celá vlčí smečka. Přestože lidé mají sklon přehánět, za šera vidí vlka či medvěda v každém pahýlu či vývratu a dnešní doba žádá „senzace“, něco pravdy na tom asi bude. Velké evropské šelmy – medvěd, vlk a rys – mají tendenci se ve středoevropském prostoru šířit. A na Šumavě se ještě před 200 lety vyskytovaly všechny tři.

Jihočeský občasník o životním prostředí

18

Vlk obecný (Canis lupus) neměl ze strany člověka nikdy na růžích ustláno. Byl odnepaměti náruživě pronásledován. Moderní civilizace pro něj znamenala podstatnou ztrátu habitatu (vhodného obyvatelného prostředí). Dnes v Evropě vlci (i medvědi a rysi) žijí jen v oblastech rozsáhlejších lesních hvozdů vázaných nejčastěji na horské masivy.

Migrující jedinci se pak v hustě osídlené a lidmi přetvořené krajině potýkají s řadou bariér a nástrah (silnice, dálnice, scelené lány bez úkrytu).

Zprávu o tom, že v Krkonoších se po dlouhých desetiletích zase objevují rysi, přijímá naprostá většina veřejnosti pozitivně. Vlk a medvěd to tak snadné nemají. Vlk je přece ono „zlé a krvelačné pohádkové zvíře“ (a v pohádkách je přeci vždy kus pravdy, ne?), z medvěda panuje obecný strach pro jeho nevyzpytatelnost (nemění grimasy) a velikost.

Vlci samozřejmě občas napadnou stádo ovcí, vzácně i dobytka, a potenciálně mohou zaútočit i na člověka, ale jejich nebezpečnost a působené škody lidé velmi zveličují. Na vlky zkrátka lidé obecně reagují spíše negativně a hystericky. Je to paradoxní, vždyť právě z vlka byly zřejmě postupně vyšlechtěny všemožné rasy psů a mnozí lidé se ke svému čtyřnohému miláčkovi upínají silněji než k druhému člověku.

Ze svých toulek po Karpatech a Balkáně mám zkušenost, že podstatně větším nebezpečím než vlci jsou právě zdivočelí hladoví psi. Za posledních sto let nebyl v Evropě zaznamenán žádný případ usmrcení či vážného poranění člověka vlkem – na rozdíl od psů! V případě medvěda situace tolik růžová není, a přesto byl na Slovensku pro zimní část roku zlegalizován lov vlků, a ne medvědů (ti pouze v rámci konkrétních jednotlivých výjimek). S medvědy jsou přitom v oblasti Fatry a Tater větší problémy než s vlky. Nepřátelství k vlkům je asi v lidech zakořeněné…

Mnozí lidé hledají výmluvy, proč na Šumavě vlci žít nemohou. Starosta Hartmanic Jiří Jukl v médiích tvrdil, že je pro ně Šumava „příliš hustě osídlená“. Šumava je přitom regionem s jednou z nejnižších hustot osídlení v celé střední Evropě. Od poloviny 90. let vlci žijí v Beskydech, které jsou na rozdíl od Šumavy v těsné blízkosti velkých průmyslových měst. Za škody, které vlci způsobí na hospodářských zvířatech, je možno získat finanční kompenzaci na základě zákona č. 115/2000 Sb. o náhradách škod způsobených zvláště chráněnými živočichy.

Vlci v přírodě plní příkladně funkci tzv. zdravotní policie. Když štvou stádo své kořisti, uloví zpravidla opožďující se slabé a nemocné jedince, čímž napomáhají vitalitě a genetické kvalitě své kořisti. Na Slovensku se vlci v 90. letech vyskytovali přibližně na polovině území.

Výskyt moru divokých prasat byl zaznamenán z 93% na té části, kde se vlci pravidelně nevyskytují. Vlci zdravotní funkci zvládají na výbornou a mají k tomu určitě lepší předpoklady než myslivci, kteří z posedu těžko rozpoznají stav a kondici zvířete. V naší krajině často řešíme problémy spojené s vysokou početností divokých prasat, mladé stromky trpí okusem od přemnožené vysoké zvěře. Rys, který se na Šumavě a v přilehlých oblastech již zabydlel, však loví zejména srnčí, černá a jelení zvěř už je na něj moc velká. Umí ji však lovit spolupracující vlčí smečka.

Vlk zkrátka má v ekosystému Šumavy své místo. Záleží jen na nás, zda mu umožníme se sem po 140 letech vrátit natrvalo. Mnozí lidé, včetně některých zoologů Správy NPŠ, tvrdí, že příroda a lidé na to ještě nejsou připraveni, že to nejde. Já si osobně myslím, že by byla škoda

Slovensko (1994-98): Bílá plocha na mapě je oblastí s trvalým výskytem vlka, šedě bez trvalého výskytu vlka. Malé tečky představují lokality výskytu moru divokých prasat (93 % v oblasti bez trvalého výskytu vlků, 7 % v oblasti s trvalým výskytem vlků).

a omyl tyto majestátní, krásné, chytré a lesnímu ekosystému prospěšné šelmy eliminovat. Tento názor zastává např. i starostka šumavského Srní, paní Ivana Pěčová, která si vlka vybrala jako zvíře, které bude její obec v rámci NPŠ propagovat.

Vlci žádné vraždící, lidem nebezpečné nestvůry nejsou! Jedná se naopak o velmi plachá zvířata, která se lidem zdaleka vyhýbají, a málokdo je, i tam kde žijí, spatří.

Autor pracuje jako ekoporadce v ČNF pro vydru Třeboň.

Chraňme rysy chraňme rysy v jižních Čechách ZUZANA KADLEČÍKOVÁ, zkadlecikova@vydry.org Hnutí Duha v rámci projektu Ochrana velkých šelem – podpora biodiverzity českých lesů připravilo na podzim 2010 a na rok 2011 v ČR několik aktivit týkajících se velkých šelem. V jižních Čechách přitom spolupracuje také s Českým nadačním fondem pro vydru, přičemž hlavní pozornost je věnována rysovi.

Na podzim se konala výtvarná soutěž pro děti základních škol.

Z vybraných obrázků, znázorňujících život rysa, byl vytvořen plakát a další obrázky budou moct obdivovat návštěvníci výstavy v Třeboni a Českých Budějovicích.

V říjnu se v Třeboni uskutečnila přednáška Kateřiny Ulmanové z Hnutí DUHA „Lze žít s rysem za humny? A co vlk a medvěd?“ Kromě zajímavých informací o biologii a ekologií těchto šelem jsme se dozvěděli více informací o tom, co pálí ochranáře a myslivce.

Na podobnou přednášku se v příštím roce mohou těšit v Českých Budějovicích.

Začátkem listopadu se ve spolupráci s NP Šumava konal seminář týkající se koordinace školních výukových programů zaměřených na velké šelmy, hlavně na rysa. Semináře se zúčastnili také pracovníci z NP Bavorský les. Dalšími aktivitami, které bude v rámci projektu zajišťovat ČNFV pro vydru, jsou výukové programy pro žáky základních a středních škol, podávající základní informace o velkých šelmách, vysvětlující jejich funkce v ekosystému i současné problémy.

Projekt je podpořen SFŽP. Více informací o soutěži, přednáškách i dalších aktivitách najdete na www.vydry.org. Více informací o šelmách: www.selmy.cz, www.hnutiduha.cz.

TÉMA

Webkamera stanice v Záchranné stanici Makov živočichů Makov MIRKA ŠEJNOVÁ, csop.makov@volny.cz V Záchranné stanici živočichů Makov se handicapovaným čápům bílým podařilo odchovat již dvacet mláďat. Letos mohli unikátní záběry z hnízdění těchto opeřenců sledovat díky webkameře lidé z celého světa, kteří si čapí rodinku doslova zamilovali.

Přenos přes kameru se připravoval několik měsíců. Zkušebně zařízení sledovalo zpočátku jen krmítko před hnízdem. V březnu letošního roku se provoz spustil naplno a lidé mohli vidět, jak si čapí rodinka vede při stavbě hnízda. Samice nakonec začátkem dubna snesla pět vajíček. A protože nemá křídlo, kterým běžně vajíčka přikrývá, nikdo nevěděl, zda se vajíčka vůbec vylíhnou.

Mláďata se začala klubat 12. května a postupně se vylíhla čtyři. Lidé mohli na internetu pomocí kamery denně sledovat, jak se všem v hnízdě daří. Mláďata neuvěřitelně rychle rostla, sílila a sama se musela naučit létat a později i shánět potravu. 20. srpna dopoledne dlouze kroužila nad záchrannou stanicí a každý věděl, že se loučí a vydávají se na dalekou cestu za teplem.

Jejich odlet řadu lidí dojal, např. Jana z Plzně napsala: „Přiznám se, že tu bulím jak malé dítě, protože mně přirostli k srdci. Od samého začátku nebyl den, abych na ně nekoukala. Často dlouhé hodiny místo u sporáku jsem sledovala dění na Makově. Těším se na další děti Honzíka a Aničky “.

Posledná posledná pevnosť pevnosť IVO STEHLÍK, ivos.stehlik@tiscali.cz

Tito majestátní tvorové mne vždy fascinovali a nikdy nezapomenu na ten pocit, když jsem v dolině potoka pod Muráňskou planinou viděl záda medvěda, jak třicet metrů nad námi mizí v křoví. Byl to neuvěřitelně silný zážitek, srovnatelný jenom s pozdějším setkáním se třemi zubry uprostřed Bělověžského pralesa. Mimořádně mě proto potěšilo, když se na mne obrátil jeden z nejlepších evropských znalců medvědů Erik Baláž, zda bych nechtěl vzít do distribuce jeho knihu o tatranských medvědech Posledá pevnosť.

Erik Baláž se už více než deset let toulá Tichou a Koprovou dolinou v Tatrách, která je domovem zhruba čtyřiceti z nich. Za ta léta nashromáždil nepřeberné množství poznatků a zážitků, kterým dal velice čtivou podobu. Poslední tři roky pak přizval ke spolupráci vynikajícího italského fotografa Bruna D'Amicise. Její výsledek mne

Pár postřehů z návštěvní knihy: Blanka, SV Čechy: Dobrý podvečer, zase sleduji... Je to nádhera, jak teď právě lítají. Jsou to kusy, a ty nové fotky jsou super, krásně je vidět kroužky. Díky vám všem v Makově.

Jitka, HK: Ach je, tak už nám opravdu odletěli? Trochu mě píchlo u srdíčka... Ale nesmutněme, přátelé, musí to tak být. Přejme „našim“ čápíkům čisté a klidné nebe na celé jejich trase, šťastný dolet a spokojený život v teplých krajinách! A my budeme dále nakukovat na makovské stránky a sledovat život ostatních obyvatel, na které jsme si zvykli, a i když je to přes monitor, tak je máme moc rádi.

Radomila Vedralová: Dobrý den, zdravím z Kouřimi. Tak už nastal ten pravý čas, odrost je již na cestě a jen Bůh ví, kterou ze známých tras si vybrali... Taky jsem trochu naměkko, když vidím prázdné hnízdo a zahradu, kde bylo pořád na co se koukat, a teď tu chodí jen ti, kterým zásluhou člověka není dopřáno taky odletět. Tady už taky utichlo podvečerní rorýsí pískání, už odletěli a vlaštovky se taky pomalu chystají, prostě podzim se neúprosně blíží. Mějte se moc hezky, čas uteče jako voda a zas tu budou čapí námluvy... Už teď se těším!

Obdivuji vaši práci.

Martina, Bratislava: Zdravím všechny lidičky i zvířátka:-). Po přečtení zprávy, že nás čápi opustili, jsem samozřejmě upustila slzičku... Ale jsem ráda, že vědí, co musí udělat, a letí tam, kam mají. Přeji jim mnoho štěstí na dlouhé cestě!

FOTOREPORTÁŽ PŘINÁŠÍME NA STR. 32.

mimořádně potěšil – kniha se skvěle čte, fotografie jsou nádherné a celé dílo je završeno dobře provedenou grafickou úpravou a tiskem. Úryvek: Z blízkeho lesa vyšiel na horskú lúku medveď. Pásol sa na tráve a pomaly sa približoval k spenenej riave plnej vody z topiaceho sa snehu.

Okolo poludnia bolo teplo, ale v júni nie je ničím neobvyklým pozorovať medvede aj v tomto čase. Je medvedia ruja a tá sposobuje poriadny rozruch. Medveď prišiel k potoku, vyhliadol si najhlbšie miesto a vliezol do vody. Ochladzoval sa. Najskor si namočil len nohy a zadok, no nakoniec sa do nej ponoril celý. Trčala mu z nej len hlava.

Chvíľu si užíval prírodnej vírivky, potom vyšiel von a otriasol zo seba vodu. Pomaly odchádzal a pokojne při tom prežúval ďalšie sústa trávy.

Správanie medveďa posobilo rutinne, akoby sa sem chodil kúpavať každý deň. No pre mňa to bola výnimočná udalosť. Nikdy predtým som nevidel kúpajúceho sa medveďa. Jeho bezstarostnosť, ďaleko od dosahu ľudí, vo mne vyvolala hlboký pocit uspokojenia. Na Slovensku predsa len sú miesta, kde zvieratá nemusia žiť v neustálom strachu před človekom. Dnes sa z nich stali štvanci civilizácie ukrývajúci sa na neprístupných miestach, len aby sa vyhli kontaktu s ľuďmi. Ak náhodou porušia nepísané pravidlo o zákaze vstupu do rozrastajúceho sa ľudského teritória, vyhlásia ich za nebezpečných a zastrelia. Možno však nadíde čas, keď ľudia prehodnotia svoj vzťah k prírode a vrátia tak medveďom stratenú hrdosť.

Kromě knihy Erik Baláž spolu s Robertem Rajchlem natočili DVD o životě tatranských medvědů Strážca divočiny. Obé, knihu i DVD, můžete nalézt na www.knihystehlik.eu.

19 Jihočeský občasník o životním prostředí

Osud velkých predátorů je odedávna na vážkách tam, kde se střetává postupující lidská civilizace s divočinou. Velké šelmy byly vždy vnímány jako nežádoucí konkurence, jako přímé nebezpečí – a podle toho se k nim člověk choval. Naše největší šelma medvěd byla na českém území vyhubena před více než sto lety a to, že tu opět žije v malé populaci v Beskydech, je jen díky tomu, že na Slovensku, zaplať Bůh, nebyli medvědi nikdy vyhubeni úplně. Chci vám teď představit nově vydanou knihu Erika Baláže.

Nyní je čapí hnízdo již bez mláďat, přesto se kamera nevypíná. Jen v průběhu hnízdění čápů zaznamenala více než 160 tisíc přístupů.

Nyní na ní mohou zájemci sledovat krmítko a po celou zimu se zdokonalovat v poznávání našeho ptactva. Adresa: www.makov.cz.

TÉMA

Ze života včel lidí včel a a lidí LUCIE ČERNICKÁ, lucernicka@atlas.cz Občanské sdružení Vespolek má pro mateřské a základní školy připravenou „ochutnávku“ ze života včel v podobě ekovýchovného výukového programu Včelí království – cesta medu, díky němuž mohou děti mimo jiné vidět živé včely a jak to vypadá v úle. Pro účely programu jsme vytvořili výukovou pomůcku Ze života včel, která obsahuje 17 fotografií z vnitřku úlu s popisem. Jsou to obrázkové soubory: Co najdeme v úle, Koho najdeme v úle, Včelí práce a Vývoj včely.

Na včelím životě je spousta zajímavého. Jedna věc mě na nich zaujala, včely tvoří opravdu pracovitý organismus. Jednotlivé včely vykonávají různé činnosti ve prospěch celého společenství, a to někdy dokonce až k sebezničení. Stejně jako někteří lidé. Včely v letní generaci mají totiž velice krátký život, rychle se upracují. Jednotlivá včelka ale ve skutečnosti není ani extra pilná. Vědci spočítali, že při snůšce vyletí včela z úlu pro nektar průměrně čtyřikrát za den, což není mnoho.

Jejich „výkonnost“ je v množství včel. A zajímavá je ještě jedna věc, a sice, že nikdo zatím nepřišel na to, jak včela pozná, „čím má být užitečná“. Jistě, včela „pracuje“ podle svého věku, dokud má ještě měkkou hlavu, strká jí do buněk, krmí larvy, čistí buňky atd. Naopak starší včely létají ven, kde mohou leccos „chytit“, a tak se nestarají o vývojová stádia plodu. Ale stejně – včela pozná, která činnost má smysl, je aktuálně potřeba, a tak (zřejmě) „neremcá“ a jde jí vykonat.

To leckdy nedovedou ani lidé. Takže učme se od zvířat a poznejme míru věcí, když už nemáme tak silné pudy.

A ještě něco, včely se dají také jíst. Taková potrava je běžná u orientálních národů. Ve Vietnamu nebo Indonésii existují včelí farmy, které produkují včelí plod k jídlu. Kukly a larvy obsahují velké množství bílkovin, minerálů a vitamínů. V Asii a Africe se larvy často pojídají i s plástem, jen se musí více žvýkat. V Nepálu vymačkávají plásty přes plátno a získanou šťávu vaří do podoby míchaných vajíček. Larvy se dají také sušit, mrazit či smažit. Larvy se smaží asi jednu minutu, kukly pět minut v dostatku tuku a při teplotách okolo 150 °C. Někdy se plod před smažením obaluje jako řízky, nebo se smaží s cibulí či česnekem (viz www.fao.org/docrep/W0076e/w0076e20.htm – obrázky i recepty v angličtině).

V Americe či západní Evropě se dají koupit včelí larvy v čokoládě. Včelí kukly v sójové omáčce se dají koupit pod názvem Baby Bees. Dobrou chuť.

Výuková pomůcka „Ze života včel“ je určena pro MŠ a na ZŠ, obsahuje také metodické listy a je ji možné objednat na adrese: vespolek@ecn.cz.

Ukázka z publikace OS Vespolek – matečník po vylíhnutí matky

Nový domov pro brouky pro brouky JIŘÍ ŘEHOUNEK, rehounekJ@seznam.cz

Jihočeský občasník o životním prostředí

20

Vždycky jsem záviděl ornitologům, co všechno pro své opeřené oblíbence vymysleli a jak to dokázali prodat veřejnosti. Minimálně krmítka a ptačí budky jsou běžnou a všeobecně přijímanou součástí našich zahrad i volné krajiny. Protože mě ale vždycky zajímali víc brouci a podobná havěť, začal jsem se pídit po něčem podobném pro hmyz. A protože vynalézavost ochránců přírody nezná mezí, pídil jsem se úspěšně.

Na cestě po Velké Británii jsme před několika lety navštívili královskou botanickou zahradu v Kew a tam jsme objevili „loggery“.

Jedná se v podstatě o větší množství kmenů a větví, které jsou na vhodném místě asi z jedné třetiny zapuštěny do země. Pochopitelně není vhodné kvůli loggery kácet biologicky cenné stromy.

Hodí se spíše stromy kácené z důvodů bezpečnosti nebo padlé po vichřici. Larvám vzácných brouků, které se uvnitř vyvíjejí, totiž mnohem více vyhovuje původní vertikální poloha kmenu. Pokud bychom ho nechali ležet, začne rychle plesnivět i s larvami.

V Anglii se jedná o poměrně populární způsob ochrany brouků, kteří jsou vázáni na staré stromy. Viděl jsem i letáček, podle kterého si zájemci mohou vytvořit menší loggery na zahrádce.

V posledních letech jsme se s několika přáteli a kolegy snažili loggery propagovat i v ČR a vymýšleli pro něj český název. Nakonec se patrně ujme „broukoviště“, jak svůj výtvor inspirovaný londýnským loggery nazvali nadšenci z Lysé nad Labem. Podobně jako loggery v Kew má i lyské broukoviště ekovýchovný rozměr.

Pro děti jsou u něj připraveny plastiky roháčů a páchníků v nadživotní velikosti, pro dospělé informační tabule.

Dalším zajímavým zařízením, které přiláká nejrůznější druhy hmyzu, může být tzv. hmyzí hotel. V podstatě se jedná o konstrukci, která nese na malém prostoru co největší množství úkrytů v různých materiálech. Několik hmyzích hotelů už existuje i v České republice.

Pokud se nad broukovišti a hmyzími hotely zamyslíte, zjistíte, že máte možná něco podobného doma, aniž byste o tom věděli. Když jsem byl malý kluk, vylézala řada zajímavých tvorů z hromad palivového dřeva na naší zahradě. Na panelákových balkónech se zase mohou uhnízdit různí blanokřídlí, kteří si hrabou chodbičky do hlíny v květináčích nebo sídlí v rákosových stéblech rohoží. Možná právě v podobných maličkostech se inspirovali neznámí vynálezci nových domovů pro hmyz. Nezkusíte to taky?

Autor je učitel biologie a ekoporadce sdružení Calla.

Loggery v Kew Gardens v Londýně. Foto autor

TÉMA

Obojživelníci, plazi obojživelníci a lidé nejen na plazi a lidé Jindřichohradecku JANA DVOŘÁKOVÁ, nezarka@email.cz Nový projekt s názvem Obojživelníci, plazi a lidé (OPAL) probíhá od června 2010 do května 2012 za finanční podpory SFŽP a MŽP. Cílem projektu je vytvoření místní, regionální a národní sítě vzdělávacích, poradenských a informačních center, která se budou věnovat obojživelníkům a plazům a související environmentální problematice. Jedním z partnerů projektu je Občanské sdružení Hamerský potok, jehož celou historii provázejí vzdělávací a ochranářské aktivity, týkající se obojživelníků a plazů. A tak vám trochu osvěty přináším i v tomto článku.

Voda je zastřešujícím tématem pro většinu činností, které provádíme.

I hlava žabáka Jindry, již jsme si zvolili do loga, vyjadřuje směr našeho působení. Vzdělávací aktivity, týkající se obojživelníků a plazů, se rozvíjejí zejména od navázání přátelství s Muzeem přírody Český ráj v Prachově. Nyní jsme se zase sešli u zmíněného nového projektu.

Letošní obojživelné a plazí aktivity

Jaké druhy najdete na Jindřichohradecku?

Na Jindřichohradecku je udáván výskyt 13 druhů žab a 3 druhů ocasatých obojživelníků (čolků). Výskyt kuňky žlutobřiché a skokana skřehotavého však nebyl v posledním desetiletí spolehlivě potvrzen. Zdejší populace skokana ostronosého, skokana menšího, blatnice skvrnité a čolka velkého patří k nejpočetnějším v rámci ČR a můžeme je zde potkat na většině vodních nádrží, pokud nejsou přesazené velkým množstvím ryb a je na jejich okraji zachovaný dostatečně rozsáhlý pruh příbřežní vegetace. Pro ochranu čolka velkého jsou v našem regionu dokonce zřízeny tři evropsky významné lokality (Rybníky u Lovětína, Malý Bukač u Nové Olešné a Rašeliniště Radlice).

Z programů OS Hamerský potok. Foto archiv autorky

Za nejvzácnějšího a nejohroženějšího obojživelníka Jindřichohradecka lze považovat ropuchu krátkonohou, která zde žije v izolované oblasti na okraji Jindřichova Hradce a je velmi ohrožena jak plány na rozvoj města, tak změnou využívání „jejích“ lokalit. Ropucha krátkonohá potřebuje pro své rozmnožování velmi mělké kaluže bez vegetace, které jí nabízí vojenské cvičiště a menší pískovny na jižním okraji města. Nyní je vojenská technika na cvičišti méně častá (dávala vznik právě oněm nezarostlým kalužím), pískovny jsou již zčásti opuštěné, zčásti se těží hluboko pod hladinou. Jelikož toto vše ropuše nevyhovuje, její populace se velmi snížila.

Kromě uvedených druhů se v regionu vyskytují kuňka ohnivá (obecná), rosnička zelená, skokan zelený, skokan štíhlý, skokan hnědý, ropucha obecná, ropucha zelená, čolek obecný a čolek horský Z plazů je na Jindřichohradecku potvrzen výskyt čtyř druhů hadů a tří druhů ještěrů. Zatímco populace ještěrů (ještěrka živorodá, j. obecná, slepýš křehký) jsou poměrně početné a zánik jednotlivých stanovišť je zatím významně neovlivňuje, můžeme většinu hadů považovat za poměrně vzácné. Hojná je pouze užovka obojková.

Za rozšířené na větší části území, ale pouze na některých místech častější, jsou považovány užovka hladká a zmije obecná. Užovka hladká obývá suchá stanoviště s bohatými úkryty (meze s kameny apod.) a živí se téměř výhradně dalšími plazy ( ještěrkami slepýši případně i jinými hady). Zmije obecná je oproti vžitým představám spíše hadem chladnějších poloh (vlhké louky, rašeliniště apod.), i když ji můžeme najít i na okrajích obcí či přímo v nich, kam se stahuje především za potravou, kterou často bývají drobní hlodavci.

Velmi vzácným hadem, jehož výskyt byl na Jindřichohradecku potvrzen až v roce 2009, je užovka podplamatá, jejíž malá populace byla nalezena v Jindřišském údolí. Tato užovka se na rozdíl od příbuzné u. obojkové živí téměř výhradně rybami.

Zabránit ubývání obojživelníků a plazů z naší přírody je možno pouze ochranou a rozšiřováním jejich přirozených stanovišť a respektováním jejich životního stylu. Bez dobré osvěty a boření mýtů, právě s těmito živočichy často spojených, však budeme stále narážet na nepochopení okolí.

Text vznikl ve spolupráci s Ing. Petrem Hesounem.

21 Jihočeský občasník o životním prostředí

Muzeum přírody Český ráj je skutečně velkou inspirací. Když jsme poznali jejich Žabí běh, museli jsme ho vyzkoušet i u nás. Na svatého Řehoře jsme odstartovali první ročník v Jindřichově Hradci. V závodě nejde o nejrychlejší čas, ale o nejpřesnější odhad, jak rychle danou trať absolvuji. Počasí nám nepřálo, účastníků bylo málo, ale navzdory sněhu a větru jsme společně prožili krásné a optimistické odpoledne.

Děti potěšily Jindrovy žabičky – květnové putování pro rodiny s dětmi po Jindrově naučné stezce na téma žáby v Čechách. Žáci Základní umělecké školy V. Nováka v Jindřichově Hradci nám poskytli kresby žab, kterými jsme zpestřili jednotlivá stanoviště. Podobný program úspěšně vyzkoušely i děti z MŠ Slavonice.

Konal se také 2. ročník večerní přednášky Za žabím řevem. I když nám přála víc přízeň účastníků než počasí, bavili jsme se skvěle. Po loňských žabích historkách Víta Zavadila letos přišel se zajímavým vyprávěním Martin Šandera. Výklad doplnil i Petr Hesoun, který navíc zajistil možnost pozorovat žáby „z očí do očí“.

Jindrovy žabičky našly své pokračování letos na podzim již v rámci projektu OPAL – v Městské knihovně jsme znovu vystavili kresby žab žáků ZUŠ spolu se základními informacemi o obojživelnících. Na říjnovou přednášku v knihovně přijal naše pozvání zoolog David Fischer.

Dokázal popsat hady a ještěrky tak přitažlivě, že po dvou hodinách povídání k nim cítili sympatie už naprosto všichni.

Letošní poslední akce se konala v říjnu u vstupu do Jindřišského údolí.

V rámci sázení lip na pozemku bývalého Čápova mlýna se místní seznamovali i s plazy a obojživelníky žijícími v údolí. Pokud jsme vás zaujali, bude rádi za další nápady či nabídky ke spolupráci.

TÉMA

Máme rádi zvířata zvířata na (talíři)? (na talíři)?

IVANA JONOVÁ, ivana.jonova@knih-st.cz Zvířata chováme coby domácí mazlíčky, obdivujeme je v lesích, na lukách a ve vodách, někteří z nás je zachraňují, léčí, jinému slouží coby povozy nebo hlídači. Zdálo by se tedy, že vcelku zvířata máme rádi. Někdo i přímo na sobě, mnozí pak na talíři.

Na tohle poslední téma se pojďme zamyslet spolu s Radomilem Hradilem a Ivo Stehlíkem, kteří patří mezi přednášející strakonických Zelených večerů. Na úvod podotýkám, že se nijak necítím být extrémistou.

Sama maso až na ojedinělé výjimky nejím, od útlého dětství jsem k tomu přirozeně směřovala, leč kožené boty nosívám; mouchy vypouštím oknem ven, leč moly zabíjím...

Radomil Hradil: Maso posiluje náš egoismus RADOMIL HRADIL, zemědělský inženýr, pochází z moravské Chropyně, žije v Berouně. Je překladatel, publicista, redaktor a spisovatel.

Zabývá se ekologickým zemědělstvím a duchovními rozměry krajiny a člověka.

Spolupracuje na různých mezinárodních projektech v oblasti ekologického zemědělství, přírodní zahrady a geomantie. Přednáší a vede semináře.

Jihočeský občasník o životním prostředí

22

Jak vzpomínáte na jídla ze školních jídelen?

Asi jako každý, spíše s nechutí…

Buchtičky s krémem jsem Radomil Hradil. Foto archiv autorky sice miloval, byly však vždy vykoupeny pro mě nepoživatelnou gulášovou polévkou, neboť nějaké maso „muselo být“. Maminka jako výborná kuchařka uměla maso velmi dobře připravit, takže „tlusté“, případně „flaksovité“ maso z jídelny jsem často nebyl schopen pozřít. Jenže dojídat se muselo, dozor byl často neúprosný, takže jsem vymýšlel způsoby, jak to udělat, abych maso nemusel sníst a přesto aby se neobjevilo na odnášeném talíři. A tak jsem ho třeba nenápadně strčil do kapesníku a venku pak vyhodil, v krajním případě jsem ho dokonce vynášel „za škraní“, tedy v ústech, abych ho venku s nesmírnou úlevou vyplivl...

Jaký je váš dnešní jídelníček?

Po revoluci jsem odešel do Německa, kde jsem žil a pracoval v jednom biodynamickém zelinářském podniku. Dostávali jsme spoustu nejrůznější zeleniny, včetně čerstvých salátů, a tak jsem sporadický výskyt masa nepociťoval jako újmu. Dokonce když už se objevilo, tak jsem si ho často ani nevzal, protože když „nemasař“ uvaří maso, často nebývá k jídlu. Zjistil jsem, že maso mi nijak nechybí a že je to pro mě spíš otázka chuti a jakéhosi zvyku či návyku. A také, že se při bezmasé, pestré a na zelenině založené stravě cítím lehčeji. Dnes doma často vařím, a protože je žena vegetariánka, maso nejíme. Základem je například kuskus, bulgur, rýže nebo polenta, také klasické těstoviny a občas brambory i knedlík, k tomu vařená či dušená zelenina, obloha a čerstvý salát, třeba z mrkve, červené řepy, ředkve atd. Jíme hodně cukety, dýně, mangold, samozřejmě mrkev, používáme panenské oleje, semínka, občas také tofu, tempeh, seitan nebo šmakoun, na jídelníčku máme i sedmikrásku, pampelišku, bršlici a další byliny ze zahrady. Mám rád mléčné výrobky, jdou mi vyloženě k duhu, naopak se vyhýbám luštěninám, jsou pro mne příliš těžké. Vegetarián

nejsem a mimo domov si občas maso dám. Když jsem na návštěvě, rád uctím hostitele pochutnáním si na jím připraveném jídle, ať už je masité či ne.

Jak nazíráte na zvířata coby „užitkový materiál“ pro nás lidi?

Pro mnoho vegetariánů, ne-li většinu, jsou hlavními důvody ty morální.

Vím, co obnáší zabít zvíře: doma jsme chovali různá drobnější užitková zvířata, která jsem zabíjel a babička je potom stahovala a kuchala – ať už to byly slepice, kachny nebo králíci, anebo vánoční kapr, kterého jsem i sám porcoval. Vím také zhruba, co obnáší „moderní“ zabíjení na jatkách a jak žijí zvířata ve velkochovech. To považuji za mnohem větší etický problém, za náš hřích, než samotné zabití zvířete za účelem jeho snězení.

Náš všeobecný egoismus, bezohledná honba za nejlevnějšími potravinami, za maximálními výhodami a slevami vedla k absurdní racionalizaci chovu a zabíjení, kdy se se zvířaty zachází jako s kusy hmoty…

Když jsem námět na tento článek nadnesla redakční radě, kolega zareagoval, že nemá rád dělení společnosti na vegetariány a masožravce. Odpověděla jsem, že chtě nechtě se coby nejedlík masa cítím vydělována, a to hlavně kvůli skladbě jídelníčku ve veřejných stravovacích zařízeních. Obdobná situace je i ve školních jídelnách. Kdo nejí maso, je nucen jíst stroze, jednotvárně a z hlediska výživy nedostatečně. Zelenina se vyskytuje většinou jen v náznacích. Pravda, ukazují se první vlaštovky – restaurace zdravé výživy, indické restaurace, tu a tam škola, kde je bezmasý chod vedle masitého. Jak tento stav vnímáte vy?

Situace v mnoha našich restauracích a patrně v české kuchyni jako takové je z hlediska používání zeleniny neradostná. Vzpomínám si, jak na jedné chatě v Jeseníkách, kde jsem působil jako lektor němčiny, si frekventanti stěžovali na absenci zeleniny ve stravě, načež pan domácí, který se ženou také vařil, překvapeně pronesl: „Jakto, že není zelenina? Včera bylo přece po obědě jablko, dnes banán!“ Nejhorší situace je asi v nemocnicích. Jako kdyby výživa měla nulový vliv na lidské zdraví; hlavně aby seděly podle tabulek kalorie, obsah bílkoviny a tuku...

O co byste se s našimi čtenáři v této souvislosti ještě rád podělil?

Na svých přednáškách často mluvím o vývoji lidského vědomí, abychom měli představu, kam vlastně směřovat. Velkým zdrojem inspirace je pro mne anthroposofie Rudolfa Steinera. Říkal, že sice ne každý může žít bez masa, ale že ten, kdo chce udělat krok ve vývoji svého vědomí směrem od chladného intelektu k intuici, musí jíst rostlinnou a mléčnou stravu. Maso totiž připoutává ke hmotě a zatěžuje naši mysl, zatímco rostliny jako děti slunce nás vedou zpět k duchu. Masitá strava posiluje egoismus, zatímco rostlinná příklon k všeobecným, všelidským zájmům. Nevím ale, jestli by bylo dobře, kdyby člověk přestal jíst maso proto, že by chtěl pokročit ve vývoji svého vědomí; to by byl opět egoismus. Spíše to jde ruku v ruce a s tím, jak se člověk probouzí pro všelidské zájmy, klesá jeho potřeba jíst maso. A tak bych na závěr všem čtenářům Krasce popřál, aby jedli, co jim chutná, ale aby při tom neztráceli ze zřetele dopady toho, co dělají…

Foto Václav Bartuška

TÉMA Ivo Stehlík: Zabíjet musíme s respektem a úctou Ivo Stehlík sídlí se svou rodinou na velkém statku u Volar, kde provozuje vlastní nakladatelství Stehlík. Kromě toho se věnuje distribuci knih – zajímavých titulů zpravidla menších vydavatelství. Je spisovatelem, dřevorubcem a propagátorem domácího vzdělávání. Chová koně, zajímá se o stará řemesla. Pořádá letní řezbářské kurzy a závody v tradičním ručním kosení trávy.

Společně se svou rodinou se snaží žít v co nejlepším souladu s přírodou. Jako dvě Ivo Stehlík. Foto Občanské sružení U nás nádherné krajiny svého srdce označuje Žďárské vrchy, v jejichž lůně se narodil, a Šumavu, kterou si zvolil za svůj domov.

Jste spokojen s nabídkou stravy ve veřejných stravovacích zařízeních?

Přiznám se, že poslední dobou se jen málokdy stravuji ve veřejných zařízeních. Měl jsem ale pocit, že nabídka skutečně vegetariánských jídel pořád není na té úrovni, na jaké by měla být. Zažil jsem u nás některé opravdu dobré restaurace nebo veřejné jídelny, ale také vývařovny, kde bylo jídlo úplně mrtvé a bylo mi po něm špatně. Docela nepříjemně mne překvapila situace v českých nemocnicích. Při návštěvách přátel, kteří tam trávili nějaký čas, jsem s hrůzou pozoroval, co vše jim jsou schopni předložit.

Jako by si vedení nemocnic neuvědomovalo přímou souvislost mezi jídlem a zdravím.

Jak vzpomínáte na jídla ze školních jídelen?

Na školní jídelny vzpomínám tak i tak. Na základní škole to byly často univerzální hnědé nebo bílé omáčky, které jsem příliš nemiloval, ale byla tam i opravdu dobrá jídla. Na gymnáziu dobře vařili, navíc jsem tam měl obrovskou výhodu, protože moje teta dělala v kuchyni. Když zbyly řízky, buchtičky s krémem nebo vdolky, většinou se na mne dostalo. Pro kluka, který roste, navíc s pověstným stehlíkovským spalováním, to bylo důležité.

Na vysoké škole v menze to bylo často spíš o tom, jestli po návštěvě antikvariátu zbyly peníze na jídlo. Většinou jsem přežíval jen o bochníku chleba a piksle kremžské hořčice.

Autorka pracuje ve Šmidingerově knihovně ve Strakonicích.

23 Jihočeský občasník o životním prostředí

Jak nazíráte na zvířata coby „užitkový materiál“ pro nás lidi? Slyšela jsem, že říkáváte, nechť člověk jí cokoli, když je schopen ono zvíře sám zabít...

Pokud chováte domácí zvířata, dříve nebo později narazíte na limity.

Zvířata se množí, pozemky a chlévy přestanou stačit a zvířata nedokážete v tom množství uživit a zajistit jim důstojné podmínky k životu. Nezbývá, než se části zbavit. Buď je prodáte někomu jinému na chov, ale samozřejmě takový trh je velmi omezený, nebo je sníte. Vždycky jsem cítil velikou zodpovědnost za osud zvířat, které se u nás narodí, a přišlo mi nepřijatelné, že bych je dal na jatka. Menší zvířata jsem vždycky zabíjel sám – králíky, kapry, slepice, ovce, kozy nebo prase. Za ta léta jsem se naučil zvířata zabíjet rychle a čistě. Odpadá přitom nejvíc stresující fáze „výroby masa“, což je nakládání zvířat do auta, transport a pobyt na jatkách, kdy zvíře ze všech stran cítí smrt, slyší smrt a dýchá smrt.

Dnes, kdy chováme ovce, na podzim zabiju jehňata a jejich maso pak jíme celý rok. Ač máme všichni maso rádi, jíme ho málo, on si také řekne organismus. Na podzim a v zimě častěji, jednou až dvakrát v týdnu, na jaře a v létě méně. Znám hodně lidí, kteří musí mít maso na talíři každý den, ale při představě, že by si měli zvíře zabít sami, se osypávají. Když jsem byl mladší, byli mi takoví lidé k smíchu nebo jsem jimi pohrdal. Tak to nežer, říkal jsem si. Dnes jsem smířlivější a vím, že je to často otázka vnitřních bloků, se kterými se každý z nás potýká většinou celý život.

Zásadní problém je, jestli chovat zvířata na maso nebo ne. Je to spíš otázka, jestli je správné doma vůbec chovat jakákoliv zvířata. Je tu i biblické přikázání Nezabiješ. Jistě, Bible je vztahuje jen na vztah člověka k člověku, ale některé duchovní autority, buddhisté nebo hinduisté, je vztahují i na soužití lidí se zvířaty. Já a moje žena jsme oba „ze selského“, vyrostli jsme v tradici, k níž patří chov zvířat na mléko, vajíčka, maso a domácí zabíjačky.

V přírodě denně jedni živočichové zabíjejí druhé. Užovka požírá ještě žijící žábu, kudlanka zaživa sežere samečka, kocour zabije koťata, šimpanzi bez milosti vyhladí sousední tlupu. Zabíjení, zabíjení, zabíjení. Pokud přijmeme to, že chovat zvířata a zabíjet je pro maso je správné, pak je nesmírně důležité, aby zvířata věděla, že jejich smrt bude vykoupena naprostým zužitkováním jejich mrtvého těla. Že je zabíjíme s respektem a úctou, kterou se jim snažíme prokazovat i po celou dobu chovu. Jsme zvířatům vděční za maso, za mléko, vajíčka, vlnu a kůže. V nedostatku úcty vidím také zásadní pochybení při zabíjení zvířat na velkých jatkách. Ke zvířatům se tu přistupuje jako k věcem bez ceny. Jak se může řezník naladit na tak výjimečnou chvíli, jakou je správné zabití zvířete, když jich za ten den musí zabít desítky? Pro mne je dnes zabití zvířete určitým vyvrcholením hospodářského roku, které si zaslouží speciální díkůvzdání.

Jaký je váš jídelníček...?

Mám výhodu, že sám nevařím, nebaví mne to. Díky tomu jsem ale velmi vděčný strávník a mám velikou úctu k těm, kteří jídlo připravují. Kromě hub a máku jím vlastně všechno. Doma jíme hodně zeleniny, luštěnin, pohanku, kuskus. Žena vaří jednoduše, v týdnu většinou nemá čas věnovat několik hodin denně přípravě jídel. O víkendu, kdy se z internátů sjedou naše dcery, dojde i na tradiční česká jídla, škubánky, palačinky, pochopitelně i maso. Občas si koupíme nebo dostaneme ryby, máme je velice rádi, někdy je v neděli kuře. Snažíme se samozřejmě sezónně využívat to, co právě je. Na podzim hodně ovoce, zrovna včera byly holky na bezinkách, já jsem zase přivezl z naší chalupy jablka a šípky na čaj. Dřív jsme si část zeleniny vypěstovali sami, ale po invazi slimáků jsme to omezili a orientujeme se jenom na druhy, které jim nechutnají, a těch není mnoho.

Volary v zimě.

Foto Občanské sdružení U nás, www.volary.vesele.info

Nový pohled nový pohled na zvíře?

MARIE KAMENÍKOVÁ, mkamenikova@vydry.org O zvířatech a jejich možnostech dorozumívání či vnímání sama sebe bylo napsáno mnoho článků a stále se přichází s novými objevy.

Většinou však stále vnímáme zvířata pouze jako tvory, kteří musí mít pro člověka užitek. Donedávna se ve školách rozdělovala zvířata na užitečná, neužitečná, případně škodlivá. A toto dělení pracuje v podvědomí většiny z nás dodnes...

Proč bychom se nemohli podívat na zvíře z jiné stránky? Třeba z té, která nebyla nikdy plně probádána a pro vědu je hůře uchopitelná.

Nicméně nemůžeme tvrdit, že neexistuje. Jsou zvířata inteligentní?

Dokáží mezi sebou komunikovat? Dokáží komunikovat s lidmi?

Obecně šířená psychologie podporuje některé názory na komunikaci zvířat a jejich inteligenci, avšak tyto názory nepronikají do vlastní podstaty problému. Vzhledem k jednodušší stavbě a nižší strukturovanosti mozku se předpokládá, že zvířata mají obecně nižší inteligenci a tím i schopnost rozumového uvažování. Tyto názory se postupně mění s přibývajícími objevy z oblasti etologie, kdy vědci zjišťují nové informace a složitosti významů přítomných ve zvucích a gestech živočišných druhů. Jako příklad zde mohu uvést některé druhy zvířat, u kterých bylo objeveno sebeuvědomění. Jedná se o šimpanze, bonoby, gibony, gorily, delfíny či slony, nově byla tato schopnost objevena např. u některých krkavcovitých.

Dle Websterova slovníku můžeme chápat inteligenci jako schopnost naučit se či pochopit ze zkušenosti, nebo schopnost rychle a úspěšně reagovat na nově vzniklou situaci. Je zbytečné až nesmyslné měřit inteligenci zvířat na základě často přijímaného standardu, jak blízce

Jihočeský občasník o životním prostředí

24

Když se jmenujete jmenujete jako zvíře jako zvíře…

VĚRA SOUKUPOVÁ, soukup.vera@seznam.cz Kdopak ví, kolik je na světě lidí se zvířecím příjmením? Asi to ještě nikdy nikdo nespočetl. Určitě jich je však více než si kdokoli z nás dovede představit. Existují animal kluby či skupiny na Facebooku lidí se zvířecími příjmeními (kam se nikdy s obyčejným příjmením nedostanete). Také zoologické zahrady dělají extra-free vstupové dny pro vážené osoby se zvířecím jménem.

A ani chovatelé nezůstávají pozadu. Nedávno byla vyhlášená soutěž o hodnotné ceny o nejvtipnější zvířecí příjmení. Fakt by mě zajímalo, kterýpak Ptáček ji získal...

Přitom to s námi zvířata nemají lehké: stěžujeme si na mravenčení v nohách, šéfa, který řve jako pavián, sousedku, která hledí jako tele na nová vrata či kolegu pomalého jako šnek. Vadí nám každé zvíře ve vedení, a tak se stává, že to čas od času neoprávněně schytal i pan Motejl. Dokonce nám ani nevadí „brát jméno zvířete nadarmo“! (Ty vóle, tý krávo….).

Poodlétněme však kousek dál – do ptačí říše: závidíme, kde asi vzali Strakovi na nové auto a luxusní dovolenou, marně pátráme, jak Holubovi propašovali svou šišlající dcerku na konzervatoř, hledáme, kam Pelikánovi schovali cennou sbírku obrazů, divíme se, proč Čejkovi za-

dokáže zvíře napodobit chování člověka. Zvířata mají odlišnou genetickou strukturu i tělesnou kapacitu. Jejich reakce se liší nejen podle druhu těla, ale také podle prostředí a zkušeností. Jedním z hlavních tělesných rozdílů, který stojí mezi námi a zvířaty, je mimořádně vyvinutá nervová soustava a práce rukou, díky které jsme schopni mnoha manipulativních dovedností.

Lidské tělo je schopno používat složité a různorodé způsoby k vyjádření své inteligence, ale složitost a různorodost vyjadřování dalších živočichů je rovněž omračující. Existují zde rozdíly mezi jednotlivými živočišnými druhy, to však nutně neznamená nadřazenost či podřazenost. Zvířata používají a rozvíjejí svá těla podle své genetické kapacity a situací, s nimiž se musí vyrovnat. Každý jedinec se od ostatních liší úrovní inteligence, citlivostí a schopností dobře komunikovat. To platí i o lidech. Část z nich je vnímavější, se zájmem o dění kolem sebe, a komunikovat s nimi se daří lépe než s jinými. Žádní dva psi, kočky, či delfíni nejsou naprosto stejní, pokud se jedná o inteligenci, emocionální reakce či úroveň komunikace. Penelope Smithová, autorka mnoha knih o komunikaci zvířat a lidí, jež se věnuje léčení emocionálních traumat či jiných problémů u zvířat pomocí telepatického dorozumívání, se snaží lidem přiblížit jiný pohled na zvíře. Popisuje, jak zvířata komunikují nejen prostřednictvím řeči svého těla, ale i přímým myšlením, cítěním, úmyslem nebo mentálními obrazy. Lidé přijímají telepatické zprávy do té míry, jak jsou schopni naslouchat, jak se dokáží naladit na správnou vlnovou délku a hlavně jak jsou vůči zvířatům perceptivní. Její dlouholetá praxe s vynikajícími výsledky s tisíci zvířecími pacienty potvrzuje, že co se týče komunikace zvířat z pohledu vědeckého, existuje v tomto oboru mnoho neprobádaného. My všichni se můžeme od sebe navzájem učit. Lidé mohou předvést, že jsou inteligentní, tím, že budou ochotni zvířata pozorovat, lépe je chápat a chtít se od nich dozvědět více.

Nelze než zakončit článek citátem profesora Zdeňka Veselovského: „Zvířata jsou chytrá, jenom jinak než lidé.“ Autorka pracuje v Českém nadačním fondu pro vydru, Třeboň.

pírají své úlety (nebo odlety?), nepamatujeme si, od kdy Kalousovi nemluví s Puštíkovými? Neděláme tak trochu těm zvířatům ostudu?

Proč asi se někteří živočichové přejmenovávají a nechávají se – stále častěji – přeřazovat do jiných rodů, druhů, poddruhů...

Děti se občas za své jméno zastydí. Kdo by se chtěl jmenovat Kuňka, Chocholouš nebo Potápník? Jenže – považte! Takový pětiletý Tomáš Strnad jistě bude znát nejen strnada obecného a lučního, ale jednou na své znalosti z ptačí říše sbalí nejen slečnu Čížkovou. Nad jeho ornitologickým výkonem zamrká i paní inženýrka Svinková! Přesto, že si u Strnada pro své odlišné rodové zařazení možná neškrtne, může se pyšnit důkladnou znalostí rozdílů ing. Svinky (svého manžela) a ing.

Stínky (pohledného kolegy z vedlejšího oddělení). Jako jedna z mála si je vědoma, že záměna těchto dvou individuí by mohla vést až k rozpadu rodinné pohody. Zkušenost jí však říká, že každý druh je úplně jiný a při vhodné manipulaci – není třeba se obávat záměny.

A takových expertů na světě je! Jen mezi jihočeskými ekoporadci nějak chybí… Co asi tak mohou mít společného příjmení ing. Sequense (Calla), ing. Srdečného (Ekowatt) či ing. Anděla (Písecká elektrárna) se zvířaty? A tak čest Krasce (rozuměj fádních příjmení „krascových“ poradců) zachraňuje jen šéfredaktorka tohoto časopisu – paní Jelenová.

(Ačkoli vám musím, milí čtenáři, prozradit, že to byla právě ona, kdo zamítl můj návrh ke zvířecímu tématu časopisu podávat jako přílohu kachní stehýnko či alespoň kachní pomazánku, a tento článek doplnit vybranými kachními recepty).

Všem zvířatům, které jsem opomněla, se omlouvám. Mladším (nezadaným a neživočišným) doporučuji pohlédnout se po nějakém velkém zvířeti a přejmout (nejen) jeho jméno.

Autorka vyučuje na PF JU.

ODJINUD

O gorilách a lidech

o gorilách

JANA HAJDUCHOVÁ, stuz@uh.cz

Málokteré zvíře vyvolává v lidech tak výrazné asociace jako gorila. Ještě ani nedozní její jméno ve vašich uších a už naskakují King Kong, bodyguard, svalovec s poněkud podprůměrnou inteligencí... Přitom snad žádné jiné zvíře se od těchto představ neliší tolik, jako právě gorila. Jemná a něžná ke svým mláďatům, se silně rozvinutým sociálním cítěním, přísný vegetarián, schopná zastat se slabšího člena tlupy i postarat se o osiřelé mládě.

S jemnocitem používá nástroje, které si umí sama vyrobit, je schopná prožívat radost i smutek a nezapře smysl pro inteligentní humor.

Možná je to právě tento rozpor mezi zažitou archetypální představou zlé brutální síly a skutečné, jemné a inteligentní povahy goril, který z nich dělá tak atraktivní zvířata. Už od dob Carla Hagenbecka se každá zoologická zahrada snažila získat alespoň jednu gorilu – a už od těch dob znovu a znovu objevujeme jejich kouzlo.

Právě na tuto kartu vsadil v roce 2005 Miroslav Bobek, když v Českém rozhlase Leonardo odstartoval projekt Odhalení. A vsadil dobře. Zatímco Velký Bratr i Vyvolení, které tento projekt parodoval, dávno zmizeli kdesi na mediálním smetišti, pražská gorilí tlupa se stále těší velké pozornosti fanoušků různého věku, pohlaví i hloubky znalostí.

Jak se na internetu zrodí skutečná komunita

Foto Kateřina Jíšová

Foto Kateřina Jíšová

né z vlastních fotografií a zdrojů, společná setkání u goril, cesty do evropských zoo (nejen) za gorilami – to vše velmi přesahuje rozsah běžné internetové komunity.

Gorilí vyslanci Když projekt Odhalení skončil, přímý přenos se spolu s Miroslavem Bobkem přemístil z Českého rozhlasu do pražské zoo a pod novým názvem Pomáháme gorilám dál po síti šíří radost a poznání. Přestože už dříve byl za celým projektem záměr získávat finanční prostředky na pomoc gorilám ve volné přírodě, nyní je tento cíl ještě mnohem zřetelnější. Řada gorilích fanoušků pravidelně přispívá na účet, zřízený na podporu záchranného centra v Limbe a strážců biosférické rezervace Dja v Kamerunu. Někteří na dálku adoptovali gorilího sirotka přímo v Africe. Šest příznivkyň symbolicky pro Kambu „adoptovalo“ samečka Ntaribiho v Národním parku Virunga Volcanoes ve Rwandě.

Zajímavým způsobem pomáhají gorilí fanoušci i dalšímu projektu. Za každý vyřazený mobil, odevzdaný v pražské zoo, věnuje recyklační společnost 10 Kč na ochranu goril v přírodě. Jedna ze stálých fanynek, v civilu výčepní, oslovila štamgasty ve své hospodě a do zoo brzy dodala více než 100 mobilů. Byla to pomoc velmi konkrétní: koupily se boty pro Luca Acameho, jednoho ze strážců v Kamerunu. Možná pomohou k úspěchu příští akce proti pytlákům v dešti a bahně...

Sledování pražských goril on-line postupně přivede člověka k tomu, že se začne zajímat o jejich život ve volné přírodě, o nebezpečí, které jim hrozí, a tím pádem i k širším znalostem a chápání globálních problémů životního prostředí. Řada zoologických zahrad už dnes prezentuje své gorily jako jakési vyslance těch, které žijí ve volné přírodě. U pražských goril to rozhodně platí.

Autorka je původně architektka, žije ve Francii a pracuje pro různé nevládní organizace.

25 Jihočeský občasník o životním prostředí

Přestože tím nejzajímavějším na celém projektu jsou bez pochyby gorily, jejich vzájemné vztahy a nově narozená mláďata, za pozornost stojí i lidé, kteří se díky nim sešli. A nemám teď na mysli ošetřovatele ani autory projektu, ale příznivce projektu z řad veřejnosti nebo – chcete-li – gorilí fandy.

Je celkem běžné, že kolem multimediálních projektů se spontánně vytvářejí skupiny fanoušků, ale myslím, že parta, která se sešla kolem pražských goril, je výjimečná. První událost, jež je semkla dohromady, byl nešťastný porod 39leté gorily Kamby, na jejíž první

porod před třemi lety mnozí velmi netrpělivě čekali. Jednak proto, že i pro gorilu je rizikové být prvorodičkou v tomto věku, jednak protože Kamba pochází z volné přírody a její mládě by neslo velmi cennou genetickou výbavu.

Porod ale skončil tragicky, mládě se zaseklo v porodních cestách a zemřelo. I sama Kamba byla v ohrožení života.

Sledovat celou událost přes internet bylo emočně velmi náročné a řada lidí tu noc vůbec nespala. Komunikovali spolu přes skupinové chaty, na skype i přímo na stránkách projektu. V tu chvíli vůbec nehrálo roli, že se většina osobně neznala, brečeli všichni.

A společný prožitek lidi spojí hlubokým poutem.

Druhým stmelovacím faktorem bylo ohrožení celého projektu Odhalení, který byl Radě Českého rozhlasu trnem v oku od samotného počátku. Jako protitlak posléze vznikla občanská iniciativa Gorily on-line v ohrožení. Nepočítaně dopisů Radě, parlamentu, osobní jednání s poslanci a novináři, pravidelná účast na zasedání Rady – to vše přispělo k prodloužení projektu a zachování přímého přenosu. Projekt Odhalení sice nakonec skončil, ale na jeho místo nastoupil jiný (Pomáháme gorilám, www.pomahamegorilam.cz), tentokrát v režii pražské zoo.

Zajímavým způsobem vznikla jádrová skupina fanoušků – dobrovolní vodiči kamer. V době, kdy se čekalo na porod Kamby, si zaměstnanci rozhlasu, kteří měli noční služby na kamerách (a už toho měli nad hlavu, čekání bylo dlouhé a jich jen pár) všimli, že na diskuzi se spontánně organizují skupiny lidí, kteří se domluvili, že jeden bude vždy vzhůru a jakmile začne porod, vzbudí ostatní. Od toho už nebylo daleko k nápadu svěřit jim kamery – když stejně ponocují. Vodění kamer není složité, vyžaduje jen slušný počítač a dostatečně kapacitní internetové připojení. Dnes celý přímý přenos zajišťuje stabilní skupina dobrovolných vodičů, kteří nejen denně vodí kamery od 5 do 22 hodin, ale rovněž fotí, nahrávají videa, stříhají je, umísťují na Facebook i na Youtube, a kromě toho na gorily trvale dohlížejí.

Gorily se staly součástí téměř každodenního života řady lidí. Pozitivní zážitky dávno převážily nad bolestí z mrtvě narozeného goriláčka.

Ať už jsou to chvíle, strávené při přípravě oslav gorilích narozenin, kdy se pro gorily chystají nejrůznější překvapení plná dobrot, gorilí deštníky, trička nebo kalendáře, poříze-

NA NÁVŠTĚVĚ

Vydejte se do Ohrada ZooZoo Ohrada v zimě!

ZDENKA JELENOVÁ, jeleni@mybox.cz Jedním z nejznámějších, i když nejnovějších členů Krasce je určitě ZOO Ohrada. Který Jihočech by tohle místo neznal... Většina z nás tady prožila nejeden školní či rodinný výlet. Podívejme se ale dnes v doprovodu RNDr. Romana Kössla, zástupce ředitele zoo, co všechno je v zoo v poslední době nového. Kromě základní expozice evropské fauny totiž na Hluboké můžeme nakouknout i do Afriky či Jižní Ameriky... Zveme vás tímto článkem na prohlídku zimní zoo. Šelmy vypadají lépe, protože mají kvalitnější srst, vodní ptáci hýří barvami, a nad Munickým rybníkem možná zahlédnete i orla mořského...

Zoo Ohrada byla založena ze soukromé iniciativy Dr. Adolfa Schwarzenberga a jeho manželky v parku u loveckého zámku Ohrada. Slavnostně byla zahrada otevřena 1. května 1939 a ještě v témže roce se sem přišlo podívat přes 33 tisíc návštěvníků. V posledních letech se jejich počet pohybuje kolem 225–230 tisíc ročně.

Pozornost všech přitahuje chov erbovního zvířete zoo – vydry říční – a její pavilonek s prostornými prosklenými bazény, ve kterých lze vydry pozorovat na souši, ve vodě i pod hladinou. I vydří království by někdy v budoucnu měla čekat rekonstrukce, ale to je zatím jenom vize. Zcela reálné jsou ovšem nové expozice jihoamerické a africké fauny, v brzké budoucnosti by měl být k vidění i sibiřský tygr a rosomák. „Když jsme v roce 2000 zpracovávali novou koncepci, rozhodli jsme se, že chceme přednostně zůstat u palearktické oblasti, ale zároveň dát návštěvníkům možnost podívat se do dalších koutů světa,“ začíná Roman Kössl naši návštěvu.

Nové expozice

Jihočeský občasník o životním prostředí

26

V pavilonu tropického pralesa Jižní Ameriky, který byl slavnostně otevřen v půlce listopadu, našli nový domov například trpasličí kajman, dva druhy drápkatých opic, anakonda žlutá, pralesničky neboli šípové žabky, a také ještěři. „Rádi bychom získali draceny, ale čekáme, jestli se v pražské zoo rozmnoží,“ říká Kössl. Prozatím tu jsou k vidění bazilišci, kteří by pak měli žít volně v prostoru. Pavilonu říkají Matamata, protože ústředním motivem je želva Matamata třásnitá (Chelus fimbriatus) – jihoamerická želva, která je známá tím, že má velice pohyblivý krk. Žije ve sladké vodě a když se k ní přiblíží ryba, vystrčí hlavu a ve svém hrdle vytvoří takový podtlak, že kořist spolu s vodou nasaje hluboko do úst. Zajímavé je, že přestože jde o vodní želvu, neumí plavat – ostatně přijďte se přesvědčit. „Jde o historicky první pavilon v naší zoo a bude tady časem také hodně rostlin – bromélie, různé liány, kakaovník, ananas, vanilka...

Letošní rok je rokem biodiverzity a tady chceme opravdu ukázat bohatost tropického pralesa,“ vysvětluje náš průvodce.

Ve druhé nové expozici Malá Afrika můžeme už teď kromě želv, ibisů a volavek obdivovat také damany skalní („malé bratříčky slonů“), čtyři surikaty a lemury kata. Vzhledem k chladnému počasí jsou tato nová zvířata umístěna ve vytápěných ubikacích, kde je návštěvníci pozorují přes velká okna. Snovači, turaka, čápi marabu a gazely budou k vidění až za pěkného jarního počasí. Krokodýl nilský se i přes vyhřívaný bazének ukáže návštěvníkům až za opravdu teplého počasí. „Celá myšlenka vlastně vychází z toho, že když Adolf Schwarzenberg zoo zakládal, tak tehdy tady žil cestovatel Machulka, který měl představu zřídit tu africké safari, ale nakonec z toho sešlo. Myslím, že by se tu jednou měla objevit pamětní deska zakladateli...“ vysvětluje Roman Kössl.

I rys ostrovid vypadá v zimě výborně. Foto Zoo Ohrada

Záchrana ohrožených druhů Zoo Ohrada je členem Unie českých a slovenských zoologických zahrad, Evropské asociace zoo a akvárií, Euroasijské regionální asociace zoologických zahrad a akvárií, Mezinárodní asociace vzdělávacích pracovníků zoologických zahrad, Evropského chovného programu ohrožených druhů a Evropské plemenné knihy, do které jsou zapojeni s pěti druhy. V rámci těchto organizací také získává zoo nová zvířata Zoologické zahrady ovšem mezi sebou se svými odchovy „nekšeftují“, ale jednotlivé exempláře vyměňují, případně zapůjčují. „Jednotlivá zvířata chovaná v různých zahradách jsou vlastně součástí velké skupiny, jakési umělé populace daného druhu, a tahle populace navzájem komunikuje prostřednictvím chovatelů a koordinátorů jednotlivých druhů,“ vysvětluje Roman. Čím víc zvířat je chováno na různých místech, tím lepší je to pro záchranu ohrožených druhů – je tím rozšiřována genetická variabilita.

Zoo se také účastní reintrodukčního programu puštíka bělavého, odchovaní ptáci se každoročně vypouštějí na Šumavě a v Boleticích, kde již přispěli ke znovuobnovení v minulosti vyhubené populace.

Zoo Ohrada je od samého počátku také místem, kde nacházejí azyl zraněná a nemocná zvířata z volné přírody. Od roku 1997 je zoo členem Národní sítě stanic pro handicapované živočichy koordinované ČSOP. V souvislosti s rozvojem zoo byl v září 2006 otevřen areál Centra ochrany fauny v Rozově u Temelína, kam byla záchranná stanice přestěhována. Centrum bylo vybudováno za podpory Jihočeského kraje.

Příjem handicapovaných zvířat zajišťuje nadále také pracoviště v Zoo Ohrada v Hluboké nad Vltavou, cílem je jejich vyléčení a návrat do volné přírody.

Novinky pro školy Od roku 2006 v areálu funguje vzdělávací centrum pro školy i veřejnost, kde jsou organizovány vzdělávací programy, na které navazuje samozřejmě prohlídka zvířat. Přehled programů i akcí pro veřejnost si mohou zájemci najít na webových stránkách zoo, kde je i formulář objednávky. Největší „přetlak“ zájmu škol je samozřejmě v květnu a červnu, proto je třeba rezervovat si termín s dostatečným předstihem.

I nabídka programů pro školy se v současné době bude rozšiřovat. „Zoo brzy nabídne možnost samoobslužných vzdělávacích programů, pracovních listů, které si návštěvníci stáhnou z internetu nebo vyzvednou u pokladny. Spolupracují na tom studenti z pedagogické fakulty, kde Roman Kössl vyučuje biogeografii.

Více informací o Zoo Ohrada: http://www.zoo-ohrada.cz/.

ESEJ

Musí ochránce zvířat vegetarián býtbýt vegetarián?

ANGELA ROGNER, angela@rogner.cz V jedné internetové diskuzi jsem se střetla s názorem, že sympatizant nebo člen organizace na ochranu zvířat by měl být vegetariánem, pokud to myslí s ochranou zvířat vážně. Já si to nemyslím. Chtěla bych na tomto příkladě vysvětlit svůj přístup k ochraně zvířat a některé rozdíly, které v této oblasti vidím mezi mým rodným Rakouskem a Českou republikou.

bez možnosti pohybu, vystavovaných kanibalistickým útokům ostatních namačkaných zvířat. Lidé nejsou bezcitní, leckdo je ochoten zaplatit trochu víc za vejce „od šťastných slepic“ a maso z biologického chovu. Ale mnozí, ať se nám to líbí nebo ne, nejsou připravení stát se vegetariány.

Vím, že existuje mnoho dobrých důvodů, proč se stát vegetariánem.

Sama jsem dlouho maso nejedla a vlastně mi vůbec nechybělo. Dnes si dám občas rybu, i kousek masa, když mám na to chuť. Doma maso nejíme, manžel je přísný vegetarián a já to plně respektuji.

Samotné zabíjení zvířat je pro mnohé eticky sporná až nepřijatelná věc. Je ovšem iluzorní si myslet, že lidstvo přestane v dohledné době maso jíst. Mnoha lidem prostě chutná a nejsou ochotní se ho vzdát.

Bezesporu by nám velmi prospělo jíst masa méně. Stačí si přečíst zprávy o civilizačních nemocích spojených s nadměrnou masovou stravou, počínaje větším rizikem srdečních onemocnění a rakoviny tlustého střeva až po diabetes mellitus a vysoký krevní tlak. Vyčítat sympatizantům a členům ochranářských organizací, že jedí maso, je ale kontraproduktivní. Ochrana zvířat potřebuje ve společnosti širokou podporu, aby mohla nastolit témata, která povedou k legislativním změnám. Chceme-li podporu získat, nesmíme lidi odstrašovat.

Rozhodnutí stát se vegetariánem, nebo jíst „jen“ méně masa či maso z biochovu je svobodná a individuální záležitost. Organizace, která svým členům vnucuje určitý životní styl, se podobá spíš sektě, a ne hnutí aspirujícímu na širší společenskou legitimitu. Naším skutečným cílem jsou změny v zákonech o chovu hospodářských zvířat zohledňující welfare.

V Rakousku se takové změny prosadit do velké míry podařilo. Rakousko má nejprogresivnější zákony na ochranu zvířat v celé EU. Za to vděčíme neúnavným snahám a soustavné osvětě ochranářských organizací, ale také skutečnosti, že tyto organizace vystupují na veřejnosti odhodlaně, věcně a profesionálně – tak, aby je lidé brali vážně a byli ochotní je finančně podporovat. Vyčítat lidem, že jsou masožravci, je něco jiného, než nabízet biologický chov zvířat jako přijatelný kompromis. Biochovy dobře fungují už delší dobu v Rakousku, ve Švýcarsku, v Německu a v mnoha jiných zemích. I v České republice jsou biofarmy na vzestupu. Maso z biologických chovů se už dá koupit i ve velkých supermarketech.

Nejsem pro totální marketingový pragmatismus a odklon od původního poslání ochrany zvířat, ale pro realistický přístup, který nabízí možnosti, ne zákazy. Věřím, že české organizace jsou na dobré cestě.

Nebýt jejich entuziasmu a obětavé práce, leccos by ještě dnes vypadalo jako v hluboké totalitě, kdy citlivé zacházení se zvířaty bylo v přímém rozporu s plněním norem a obecnou netečností. Je jen otázkou času, než pronikne do širšího společenského povědomí, že hospodářská zvířata nejsou věci, ale živí tvorové pociťující bolest a radost a že nemáme právo s nimi zacházet bezohledně ve jménu zisku a pohodlí. Řízek na talíři není samozřejmostí a cena života je vyšší než to, co stojí v hypermarketu slepice zabalená do fólie. Člověk ve své arogantní nadřazenosti jaksi zapomněl, že právě z výhradního postavení evolučního vítěze vyplývá zvláštní etická odpovědnost: chránit slabší a umožnit jim důstojný život.

Autorka je tlumočnice a matka dvojčat.

Ilustrační foto

27 Jihočeský občasník o životním prostředí

Ochraně zvířat jsem se nikdy nevěnovala profesionálně, jen jako dobrovolnice. Začala jsem se v ní angažovat na začátku 90. let, když mě ve Štýrském Hradci, městě, kde jsem studovala vysokou školu, oslovila kampaň proti bateriovým klecím pro nosnice. Šokovalo mě, jak bezohledně člověk využívá hospodářská zvířata a jak málo dbá na to, aby měla důstojné podmínky pro život. O několik let později jsem se ocitla v České republice a ochrana zvířat na čas zmizela z obzoru mých aktivit. Až jsem si jednoho dne na pražském Karlově náměstí všimla plakátu s pozváním na pochod za etické zacházení se zvířaty. I v posttotalitní zemi, kde se tehdy vše soustřeďovalo na zavádění tržního hospodářství, existovali lidé, kteří přemýšleli o etickém zacházení se zvířaty. O Vánocích jsem se zastavila u stánku, kde mladý muž rozdával letáky o českých kožešinových farmách. Nabídla jsem svou pomoc s překlady a seznámila se s Honzou z organizace Svoboda Zvířat a Ditou ze Skupiny pro hospodářská zvířata. Jezdili jsme spolu na akce, překládala jsem materiály o bateriových klecích a pokusech na zvířatech (občas mi bylo z nich dost špatně a nemohla jsem spát), a poslouchala jsem jejich vyprávění o boji s větrnými mlýny. Česká veřejnost nebyla jejich snahám příliš nakloněná. Ochránci zvířat byli vnímáni jako zakuklení ekoteroristé nebo nebezpeční anarchisté (někteří na politické rovině anarchisty opravdu byli, ale to nic nemění na tom, že se svou kritikou našeho zacházení se zvířaty měli pravdu), a mělo se za to, že ten, kdo si troufne kritizovat primát člověka nad zvířetem a průmyslový chov hospodářských zvířat, musí být dost hloupý.

V otázce, zda maso k životu skutečně potřebujeme, jsou i mezi odborníky různé názory. Častým argumentem je, že člověk byl vždy masožravcem a nemůže bez masa v plném zdraví žít. Myslím si, že to není pravda, bez masa se žít dá, a dokonce velice zdravě. Přísun rovnocenných bílkovin lze zajistit odjinud. Tenhle spor ale pro mne není tak podstatný, jako otázka související: když už maso jíme, měli bychom dopřávat zvířatům důstojný život a rychlou, co nejméně bolestnou smrt. Tady se mínění mých přátel-ochranářů rozcházejí. V Čechách jsou organizace na ochranu zvířat minoritní, místy až sektářskou záležitostí bez široké společenské odezvy. Souvisí to se stavem společnosti, která není připravená přijímat kontroverzní debatu pochybující o rychlých metodách dosažení tržního blahobytu (průmyslový chov zvířat k nim patří), souvisí to i s chronickým nedostatkem peněz ochranářských spolků a občas i s neprofesionálním vedením. Organizace se tak nacházejí v marginalizované pozici, což vede k extremizaci názorů a vymezování se vůči většinovému myšlení. K tomu patří i zmíněný postoj, že členové a sympatizanti musí být vegetariány. To je dle mého názoru kontraproduktivní chyba.

V posledních letech se i česká společnost dala do pohybu: mladá a střední generace je vnímavější vůči otázkám ekologie a ochrany zvířat než těsně po revoluci. Kontakt se západními zeměmi ovlivnil myšlení, informace jsou dostupnější a lidé pochopili, že ochrana zvířat se nerovná anarchii. Mnozí nesouhlasí s krutým zacházením se zvířaty, s pokusy pro kosmetické, vojenské a vědecké účely, kde se na milionech zvířat provádějí paralelní testy proto, že komerční společnosti považují výsledky svých testů za obchodní tajemství; mnozí nesouhlasí s průmyslovým chovem skotu, prasat, slepic a kožešinových zvířat, vegetujících v uzavřených halách bez denního světla, v klecích a na mřížkách formátu A4, v neuvěřitelné špíně a zápachu,

PANORAMA

Kladivo na greenwashing Víte, co je to VET? Vlastní environmentální tvrzení čili přibližně řečeno zelená reklama bez certifikace třetí osobou (proto „vlastní“). Agentura CENIA vydala letos v září příručku „Vlastní environmentální tvrzení aneb Férová ekoreklama v praxi“. Jejím autorem je bývalý pracovník českobudějovické Rosy Pavel Hrubý. Údajně je adresována především výrobcům a obchodníkům, protože obsahuje praktický návod pro firmy, jak propagovat jejich ekologicky šetrnější produkty efektivně a zároveň věrohodně. Ovšem velice užitečná je i pro každou dobrou ekoporadnu, protože obsahuje kritéria a příklady věrohodnosti. Podle některých známých výzkumů například z Kanady a USA je tam až 98% zelené reklamy spíše tzv. greenwashingem (klamavou reklamou, vyvolávající zdání větší šetrnosti k prostředí, než je skutečnost) nežli čestným tvrzením.

Příručka do určité míry vychází z obdobného dokumentu na úrovni Evropské unie a také je srozumitelným (!) přetlumočením podstatných částí příslušné normy – ČSN 14 021. Některá specifická tvrzení (kompostovatelný, recyklovatelný, snížená spotřeba vody apod.) mají v uvedené normě i jakési definice. Kromě nich existují různé žádoucí principy. V jejich aplikaci je autor docela náročný. Příkladem takového principu je, že „Ve srovnávacím tvrzení musí být rozdíl vyjádřen procenty nebo v konkrétních jednotkách.“ Při důsledném uplatnění lze jako nepřijatelné (protože nejednoznačné) označit i následující tvrzení: „žádná jiná klimatizace na trhu nepotřebuje pro svoji funkci tak málo energie“. Není v něm totiž určeno množství ušetřené energie.

Zájemci si příručku mohou stáhnout ve formátu PDF na adrese www.cenia.cz/prirucka-vet. Tištěnou podobu je možno získat zdarma v knihovně CENIA. Ve výjimečných případech lze objednat (info@ cenia.cz) i zaslání poštou. Kontakt: CENIA, česká informační agentura životního prostředí, Litevská 8, 100 05 Praha 10; Pavel Hrubý, pavel. hruby@cenia.cz; tel. 267 225 347.

JIŘÍ GUTH

Naušův atlas hornin Prachaticka

Jihočeský občasník o životním prostředí

28

Jihočeský kraj vydal v březnu 2010 regionální atlas hornin. Autorem je RNDr. Petr Rajlich, CSc. – geolog Jihočeského muzea. Vzhledem k tomu že v průběhu šesti měsíců byl celý náklad knihy rozebrán, bude do konce roku 2010 následovat druhé vydání.

Základem pro zpracování knihy se stala sbírka hornin pana Bohuslava Nauše z Prachatic, který ji v roce 2009 věnoval Jihočeskému muzeu.

Publikace vznikla ve spolupráci Jihočeského muzea, Jihočeského kraje, odboru životního prostředí, zemědělství a lesnictví krajského úřadu, pana Bohuslava Nauše a CEV Dřípatka Prachatice a nese jméno Naušův atlas hornin Prachaticka.

V knize jsou popsány a na kvalitních fotografiích zdokumentovány horniny z širšího okolí Prachaticka, Vimperska a přilehlé části Šumavy.

S atlasem může horniny v terénu prohlížet, zkoumat, porovnávat a snažit se určovat i mírně poučený laik, publikace je zpracována srozumitelným způsobem. Pro pokročilejší znalce hornin pak kniha znamená pomůcku, ve které jsou dokladovány horninotvorné pochody, které na Prachaticku a v širším okolí proběhly v souvislosti se vznikem českého kráteru a při jeho pozdějších proměnách.

Knihu o rozsahu 328 stran (pevná vazba) lze objednat za 300,- Kč na na odboru životního prostředí, zemědělství a lesnictví Krajského úřadu Jč. kraje u Milana Vláška (vlasek@kraj-jihocesky.cz). Platba na úřadě je možná pouze fakturou. Knihu lze též zakoupit v Jihočeském muzeu v Č. Budějovicích (330,- Kč) a ve vybraných knihkupectvích v Č. Budějovicích (např. v knihkupectví Omikron na Náměstí Přemysla Otakara II. za 390,- Kč).

LIBUŠE JOZKOVÁ

Psí fotosoutěž Ochrana fauny ČR ve spolupráci se Základní kynologickou organizací Slavkov vyhlašuje fotografickou soutěž pro amatéry na téma „Psi nejsou celým naším životem, ale díky nim je náš život úplný.“ (Roger Caras).

Věkové kategorie: 10 – 15 let; 15 – 25 let; 25 a více let.

Fotografie (v min. rozlišení 600x800 pixelů a v max. velikosti 2MB, formát JPEG) zasílejte na info@ochranafauny.cz, a to do 31. prosince 2010. Každý účastník soutěže může zaslat max. tři soutěžní fotografie. Vítězné fotografie budou oceněny a zveřejněny na www.ochranafauny.cz, v zimním čísle Zpravodaje Ochrany fauny ČR a na výstavě amatérských fotografiích ve Voticích.

Podrobné informace na www.ochranafauny.cz.

Pozoruhodná kniha o zvířátkách Sloni, vlaštovky a delfíni. Jak žijí zvířata. Johannes F. Brakel, Gerbert Grohmann. Přeložil Radomil Hradil. Ilustrovali Francesco Secchi, Johannes F. Brakel a Vít Vejražka. Vydání první, nakladatelství FABULA, www.fabula.cz.

Nakladatelství Fabula právě vydalo knihu „Sloni, vlaštovky a delfíni.

Jak žijí zvířata“, v níž je 21 portrétů různých zvířat, a to portrétů nejen kresebných, ale hlavně slovně vylíčených. Začtete-li se do textu knihy, pohltí si vás zajímavý zvířecí svět: jste svědky tance jeřábů, péče bobří maminky o svou bobří ratolest, dočtete se, jaké špatné i skvělé vlastnosti mají velbloudi, kde najdete pižmoně a kulíka, jak to, že sovy a netopýři mohou létat v noci, když je úplná tma, jaká tajemství nám prozradí hlemýžď zahradní, jak se delfíni ubrání žralokům, když napadnou jejich mládě atd. Zahrnuta jsou známá i méně známá zvířata, a to ta nejmenší, jako jsou mravenci a žížaly, ale i ta největší, sloni, jimiž kniha začíná.

Překladatel Radomil Hradil připojil na závěr několik podrobností ke vzniku knihy: České vydání podnítili učitelé waldorfských škol, kteří Grohmannovy a Brakelovy texty používají jako pomůcku při výuce ve čtvrté třídě. Určena však je samozřejmě všem dalším zájemcům o život zvířat, ať malým či velkým – těm velkým především jako zdroj inspirace k vyprávění ze života zvířat svým dětem. Původní předloha Gerberta Grohmanna (1897–1957) nazvaná „Lesebuch der Tierkunde“, vydaná poprvé v roce 1957, byla v německy mluvících zemích velmi oblíbená a dočkala se úctyhodných dvanácti vydání. Autor ovšem neměl v úmyslu vytvořit učebnici zoologie pro děti, ale spíše čítanku; proto také, jak píše, nebyly výběr a uspořádání jednotlivých zvířat podřízeny žádnému systému, ale byly učiněny zcela svobodně.

Po bezmála půl století, během kterého si mnoho generací dětí oblíbilo Grohmannem popisovaná zvířata, vyvstala nutnost texty aktualizovat a důkladněji přepracovat, zejména s ohledem na nové poznatky, které zoologie za tu dobu získala. Tohoto úkolu se ujal waldorfský učitel biologie Johannes F. Brakel, který připravil k vydání nejprve soubor pojednání vycházející z Grohmannových popisů (2002) a posléze zcela novou knihu vlastních textů (2008). České vydání vychází ze všech třech verzí.

IVANA JONOVÁ

PANORAMA

Co vyprávějí šumavské smrčiny Vydala Správa Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava, Přírodovědecká fakulta Jihočeské Univerzity a Česká společnost pro ekologii, 1. vydání, Vimperk 2010.

MOTTO: „Jest ostatně věcí přirozenou, že všude tam, kde zájmy lidské střetnou se s přírodními, krása hyne; les ustupuje polím, příbytky opeřenců domovům tvorů na pevných nohách a skály v štěrk mění svou tvářnost; co však nejnerozumnějším činem lidským zůstává, je zasahování do vlastní činnosti přírodní tam, kde živelná dění, málo posud a částečně jen člověkem ovládaná, samy prospěšný nakonec stav zemi vytvářejí, třeba spočátku působení jich zhoubným býti se zdálo“ (Váchal, Josef: Šumava umírající a romantická. Ladislav Horáček – Paseka, Praha a Litomyšl 2008, s. 34.)

Hnutí DUHA o šelmách Počínaje zářím začalo Hnutí DUHA Olomouc vydávat e-zpravodaj o velkých šelmách, který každý měsíc přináší nejzajímavější události ze světa rysů, vlků a medvědů.

Zadejte svůj e-mail na www.selmy.cz/e-zpravodaj/ a zpravodaj o velkých šelmách bude přicházet i do vaší (elektronické) schránky...

Internetové stránky www.svet-selem.cz, určené především dětem, provozuje od června 2010 Hnutí DUHA Olomouc. Na cestě za tajemstvím vlků, rysů a medvědů si děti mohou vybrat z množství zábavných rubrik, soutěží i fotografií. Dozvědí se například, co si dává medvěd k snídani, proč se rysovi říká ostrovid a že Karkulka možná lhala.

Ne-chybí ani tipy na zajímavé knížky a filmy. /red/

Ochrana fauny ČR vyhlašuje celoroční tvůrčí soutěž pro mateřské a základní školy Kdy: do září 2011 (uzávěrka 30.9.2011) Zadání soutěže: Vyberte strom v blízkosti vaší školy nebo školky a co nejzajímavějších způsobem zachyťte rok jeho života (fotografie, kresby, koláže). Je jen na vás, jak vše zpracujete do co nejzajímavějšího výtvoru, který u nás ve stanici ohodnotí porota. První tři místa v každé ktegorii budou odměněny hodnotnými cenami. Nejhezčí a nejzajímavější výtvory budou vystaveny ve Stanici pro zraněné živočichy ve Voticích.

Kategorie: mateřské školy, první stupeň ZŠ, druhý stupeň ZŠ Výrobky zasílejte na adresu: Ochrana fauny ČR, Zámecká 810, 259 01 Votice

Přišlo mailem... ... a mohla by to být odpověď na to, proč máme na Zemi tak rozvinutou dopravu... ;-) Jde takhle unavený starší muž a přemýšlí o životě. Najednou se zatáhne obloha a zvučným hlasem promluví Bůh: „Protože mě věrně následuješ, splním ti jedno přání!“ Muž pohotově odpoví: „Postav most na Havaj, abych si tam mohl kdykoliv zajet.“ Bůh: „To není zrovna jednoduché přání.

Dovedeš si představit ty pilíře sahající až na dno Pacifiku? To množství betonu a oceli k jejich vybudování? Zamysli se ještě jednou a zkus vymyslet něco, co by uctilo i mne.“ Muž se znovu zamyslel a konečně řekl: „Bože, přál bych si rozumět své ženě. Chtěl bych vědět, jak se cítí, na co myslí, když se mnou nemluví, proč pláče, co tím myslí, když říká, že se nic neděje. A jak mohu svou ženu učinit opravdu šťastnou.“ Na to Bůh řekl: „Chceš na tom mostě dva pruhy nebo čtyři?“ IVANA JONOVÁ

29

Fotosoutěž „Torza jsou krásná!“ Soutěž pro fotoamatéry vyhlásilo sdružení Calla. Cílem soutěže je popularizovat a propagovat význam starých stromů a mrtvého dřeva v ochraně biodiverzity a ohrožených druhů a zároveň ukázat jejich krásu. Přihlášené fotografie by měly estetickým způsobem zobrazovat staré stromy nebo jejich části, stromové dutiny, mrtvé dřevo, stromová torza, pařezy, způsoby jejich ochrany, případně organismy vázané na staré a mrtvé dřevo v jejich přirozeném prostředí.

Soutěž není nijak věkově omezena, nesmějí se jí však účastnit profesionální fotografové. Do soutěže přijímáme digitální fotografie prostřednictvím webového formuláře na www.calla.cz/fotosoutez. Klasické fotografie mohou účastníci posílat poštou na adresu Cally.

Uzávěrka je 31. prosince 2010 (rozhoduje čas vložení snímku prostřednictvím webového rozhraní, respektive datum poštovního razítka).

JIŘÍ ŘEHOUNEK

Jihočeský občasník o životním prostředí

Knihu s podtitulem „Průvodce lesními ekosystémy Šumavy“ napsali Hana Šantrůčková a Jaroslav Vrba ve spolupráci s řadou dalších odborníků. Oba hlavní autoři působí na Katedře biologie ekosystémů Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.

Publikace výbornou formou popularizuje výsledky dlouholetých odborných výzkumů na Šumavě a jistě ji s úspěchem využijí i osvícenější učitelé na základních a středních školách.

Z „návodu, jak knihu číst“: Knihu tvoří souvislý text doplněný odbornými rámečky. Text je samonosný a kdo nechce, odborné rámečky číst nemusí. Knihu stačíte pročíst za sedm dní své šumavské dovolené, ale není třeba číst od počátku do konce. Klidně začněte kapitolou, která vás nejvíce zaujme. Pro první den je připravena kapitola úvodní, zahřívací, s trochou nostalgie. Na začátku druhé kapitoly jsou vysvětleny termíny. Pokud je znáte, klidně tuto část přeskočte a začněte až u podkapitoly „Přirozený versus hospodářský les“. Pokud vás nezajímá historie vývoje klimatu a vegetace, můžete třetí den začít číst až od „Postupně přicházel člověk…“. Čtvrtý den se dozvíte důležité informace o obnově lesa. Chcete-li stručné shrnutí toho, co už dnes o šumavských smrčinách víme, nalistujte pátou kapitolu se smrčinovým desaterem. Pro šestý den je připraveno zamyšlení, jak v šumavských lesích dobře hospodařit. Sedmý den je výletní.

Zajímavé a především funkční je grafické rozčlenění předkládaných informací. Pro zvídavé starší čtenáře jsou připraveny přehledné odbornější rámečky se spoustou zajímavých údajů z výzkumu. Knížka je doplněna výkladovým slovníčkem nejdůležitějších pojmů, rejstříkem všech spoluautorů a seznamem odborné literatury a doplňkové četby.

ZDENKA JELENOVÁ

Soutěž Rok našeho stromu

FEJETON Ireny Vackové O lidech a psech

Jihočeský občasník o životním prostředí

30

V mnoha knihách se píše, jak se majitelé psů a jejich miláčkové začnou časem navzájem podobat. V jedné knize mám k tomuto tématu dokonce veselý obrázek, jsou na něm tři lidé – starší pán s protaženými tvářemi a s kruhy pod očima a vedle něj francouzský buldoček, pak mladá slečna s naondulovanými vlasy a vedle ní psíček s načechraným účesem a sponečkou na hlavě a nakonec také jakýsi svalovec s nepříjemným výrazem ve tváři a vedle něj stejně nepřístupný boxer. Ano, někteří psi připomínají majitele i svým vzezřením. Ale stačí, že s ním ladí povahou. Říká se: „Řekni mi, co čteš, a já ti řeknu, jakým jsi člověkem.“ Já mám svoje heslo: „Ukaž mi svého psa a já ti řeknu, jaký jsi.“ Jaký člověk, takový pes.

Mohla bych odpřisáhnout, že dobrotiví lidé se srdcem na dlani si vybírají psí rasy nebo i voříšky podobného naturelu. Jejich psi, ačkoli vás nikdy předtím neviděli, vás uvítají s upřímným nadšením, skáčou až ke stropu, ocasem mlátí na všechny strany, celé by vás oblízali. Vždy, když vidím takového psa, vím, že mi od něj ani od jeho majitele nic špatného nehrozí.

Zato když jsem zaslechla v budějovické Stromovce hřímat mužský hlas: „Rocky! K noze, Rocky!“, srdíčko mi bušilo až v krku a k sukni jsem tiskla svého pidivoříška na vodítku. Má očekávání se naplnila, z křoví se nejdřív vyvalil svalovaný pitbulteriér a těsně za ním namakaný svalovec s oholenou hlavou. Psa dohonil a chytil. Proto jsme přežili a jsem tomu ráda.

Další příklady si určitě sami vybavíte. Co majitelé tvrdohlavých jezevčíků?

Jsou to pedanti s diktátorskými sklony – souhlasí? A co ti, kteří si pořídili ty malé věčně štěkající jorkšírské teriéry? Halasní lidé, co vás nepustí ke slovu? Nebo pejskaři, vedle jejichž nohou se batolí zvířátko soudkovitého vzezření. Milovníci hodů a pitek? A vůbec, co lovečtí psi, kteří dokážou aportovat poraněné zvíře nebo dokonce sami strhnout a zakousnout zvěř?

Majitel musí být jistojistě krvežíznivý zabiják. Co agresivní psi? Jejich pánové mají sami problémy s agresivitou. Co jemní načesaní bišonci bělejší

než sníh s čumáčkem obráceným k nebi? Jsou módním doplňkem nafoukané paničky v sněhově bílém nažehleném kostýmku s kabelkou v nejnovějším stylu. Ještě dřív, než se objeví majitel psíka vedeného na vodítku zpoza rohu, mám je všechny přečtené.

Teď se jistě zhrozí a právem, všichni majitelé psů permanentně neposlouchajících (tzv. neposluchů), psů, co neustále utíkají nebo se toulají (tzv. zdrhačů) či psů, co sežerou vše, na co přijdou, ačkoli mají doma plnou misku skvělého žrádla (říkám jim psi popelnicoví) nebo psů, kteří se s oblibou vyválejí v kdejakém exkrementu (psi „čuňáci“). Nemusím vám dopodrobna vysvětlovat, jaké vlastnosti jejich majitelé mají. Ano, měli by se stydět. Souvislost mezi nimi a jejich psem je skutečně vědecky ověřitelná.

Opravdu si myslíte, že mají tito majitelé takovéto psy bez zjevné souvislosti? Na základě svého dlouholetého pozorování mohu napsat jednoznačný závěr: Ne. V žádném případě ne.

Ale… Teorie je jenom teorie. Mám ještě jedno vysvětlení: Psi jsou prostě psi. Jsou to lovci, šelmy, a jejich přirozeností je honit zvěř, štěkat a výt.

Příroda je naučila neplýtvat a spokojit se s kdejakým soustem válejícím se kolem. U některých je tento pud prostě silnější. Co naleznou u popelnic, vyhodnotí ještě jako jedlé, přestože nám se nad tím zvedá žaludek. A psi vyválení v hovíncích? Dozajista se s námi jako lidmi nemohou shodnout na stejné značce parfému. Ale to se nemohou shodnout ani dva lidé...

A bišonci? Nedávno jsem viděla jednoho špinavého rozcuchaného kluka, jak běží s bišonkem přes kaluže v jejich zahradě. Vůbec mi k němu neseděl.

Asi ho ukradl a chce prodat, napadlo mne. Ale bišonek i kluk tam bývají každý den.

A tak, prosím, vezměte na milost všechny majitele psů, i ty, kteří nám vždycky úplně sedět nemusí. Možná, že zjistíte, že jejich majitelé jsou celkem fajn. Možná, že zjistíte, že mohou být dokonce vašimi nejlepšími přáteli.

Jo, a kdybych měla napsat, jaký je můj pes, přiznám se: 1. absolutně neposlouchá, někdy mám pocit, že ani nezná svoje jméno, 2. má blechy, 3. okusuje si drápky, 4. čůrá a kadí po celé zahradě a dvorku, dokonce i v garáži a v dílně.

Tak co, ještě se se mnou někdy zastavíte na kus řeči?

Co je Krasec?

Občanské sdružení KRASEC a redakční rada časopisu Vám přejí pokojné Vánoce, splnění všech dobrých přání a šťastné vykročení do roku 2011.

Děkujeme všem za spolupráci a podporu, věříme, že se budeme i v příštím roce často potkávat, a nezapomeňte: nikdy se netrapte zbytečnostmi, radujte se z toho, co máte, a hlavně neztrácejte naději!

Pf 2011 o objednání publikace: INZERCE V ČASOPISU KRASEC o informace k akcím (seminář, přednáška, výstava aj.):

Jméno: Kontakt (adresa, telefon nebo e-mail):

KONTAKT: krasec@krasec.cz

Dne:

Podpis:

Svým podpisem vyjadřujete souhlas se zpracováním Vašich osobních údajů uvedených na kupónu Krascem, o.s., Senovážné nám. 9, České Budějovice, po dobu neurčitou za účelem poskytování služeb EVVO a jejich evidence. Dále vyjadřujete souhlas se zpřístupněním údajů MŽP, Jihočeskému kraji a kontrolním orgánům. Veškeré údaje jsou poskytovány dobrovolně.

www.krasec.cz

Mám zájem

Soukromá řádková inzerce - do 3 řádků sloupce (musí být uveden kontakt) - 50 Kč Komerční plošná inzerce - celá strana A4: 3 000,- Kč - 1/2 strany: 1 800,- Kč - 1/4 strany: 1 000,- Kč - 1/8 strany: 600,- Kč - inzerce na obálce (vpředu, vzadu): + 50 % Slevy pro opakované zveřejnění inzerce: - 2 x zveřejnění sleva 10% - 3 x a více zveřejnění sleva 15%

Občanské sdružení Krasec (KRAjská Síť Environmentálních Center) vzniklo v roce 2007 na základě realizace projektu podpořeného Evropským sociálním fondem. Po vstupu dalších tří organizací v listopadu 2009 a jedné organizace v červnu 2010 sdružuje O.s. Krasec 18 organizací a má jednoho pozorovatele. Původní činnost sítě center spočívala v koordinaci a realizaci environmentálního poradenství v Jihočeském kraji. Činnost O.s.

Krasec se neustále formuje a rozšiřuje. V roce 2008 došlo ke změně stanov a byla rozšířena činnost občanského sdružení o podporu a koordinaci ekovýchovných center v regionu. Vznikla tak platforma ekoporaden a ekovýchovných organizací Jihočeského kraje poskytující komplexní služby veřejnosti v oblasti environmentální výchovy, vzdělávání, osvěty a ekologického poradenství.

FOTOREPORTÁŽ:

ODLET ČÁPŮ Z MAKOVA

(k článku na str. 19)

líhnutí mláďat

handicapovaný pár čápů bílých při toku

poslední trénink před odletem do teplých krajin

čtrnáctidenní mláďata

natáčení ČT 1 o líhnutí mláďat se účastnily i děti

FOTO LIBOR ŠEJNA, MAKOV

Jihočeský občasník o životním prostředí

mláďata si při prvním letu vyhlédla stříšku nad hnízdem

první let na hnízdo divokých čápů

Kde můžete získat časopis Krasec? l České Budějovice

Kavárna Měsíc ve dne, Nová ul. 3 Obchod Slunečnice, Chelčického 21 l Jindřichův Hradec

Galerie Inspirace, Nám. Míru 138/I l Strakonice

Zdravá výživa JEČMÍNEK, Velké nám. 219 Šmidingerova knihovna, Husova 380 Městské infocentrum, Velké nám. 2

KRASEC, o.s.

l Vodňany

Městské muzeum, Nám. Svobody 18 l Písek

Senovážné náměstí 9

Prodejna NATURAL, Budovcova ul. l EKOPORADNY sítě KRASEC

ČESKÉ BUDĚJOVICE

l Síť kanceláří Pohádkového království l Krajský úřad JČ. kraje – odbor ŽP l knihovny v jižních Čechách

3

7

0

0

1

l školy zapojené do sítě MRKEV l objednat na www.krasec.cz