Připomínání událostí z doby, kdy lidé v naší vlasti trpěli pod nacistickou a komunistickou diktaturou, je stále aktuální, protože o těchto krutých letech i o období 1945–1948 nebylo ještě zdaleka řečeno vše. Je třeba na konkrétních příkladech dokazovat, že ne každý Čech, který se po válce představoval jako vlastenec, jím ve skutečnosti byl, že kromě poctivců existovalo mnoho zrádců a kolaborantů, kteří mysleli za každého režimu jen na svůj prospěch, a že tíhu historických událostí nesli často hlavně běžní občané, které tyto změny nemilosrdně zasáhly.
Při zpracování jejich životních peripetií z té doby jsme měli k dispozici literaturu, kterou po sobě zanechali autoři vycházející z okleštěných zdrojů poznání, kteří nemohli psát jinak, než jak jim dovolovala přísná metodologie prodchnutá ideologickými principy komunistické strany. V jejich podání se tak mnozí přičinliví podnikatelé změnili na bezcitné vydřiduchy a vykořisťovatele, z četných odbojářů-nekomunistů se buď stávali zrádci a kolaboranti, nebo se o nich nepsalo vůbec. Mnohá fakta byla čtenářům zamlčena a další hodnocena z pohledu přísně ideologického. Tvrdilo se, že hlavní silou protinacistického odporu byli pouze komunisté a partyzánské oddíly řízené sovětskými veliteli, přitom činnost mnoha skutečných vlastenců byla opomíjena, zamlčována a znevěrohodňována.
I další zdroje musíme posuzovat s krajní obezřetností. Když se začteme do vzpomínek účastníků partyzánského odboje, brzy zjistíme, že jsme zabředli do bažiny těžko ověřitelných a navzájem si odporujících tvrzení. Zvláště poválečné výpovědi někdejších partyzánů a tzv. odbojářů měly
zvláště bezprostředně po osvobození za cíl zveličit jejich protinacistickou činnost a zajistit tak jejím účastníkům výhody, u některých pak zakrýt jejich pochybnou protektorátní minulost. Nebylo výjimkou, že pokud se tito prospěcháři a konformisté po osvobození přidali na stranu komunistů a v jejich řadách se osvědčili, byli oslavovaní jako hrdinové.
Za této situace stáli autoři před úkolem, jak přistoupit k popisu událostí z let protektorátních i poválečných, neboť příběhy těchto období se silně proplétaly a nebylo možno je od sebe oddělit. Částečnou oporu našli ve spisech tehdejší protektorátní policie a četnictva a v materiálech poválečných mimořádných lidových soudů a vyšetřovacích orgánů. Co se týče doby po únoru 1948, bylo třeba se vypořádat s velkým balastem tendenčních informací, které po sobě zanechali vyšetřovatelé někdejší Státní bezpečnosti. Bezprostředně po listopadu 1989 se sice podařilo příslušníkům StB některé dochované materiály zničit, události v nich popisované bylo ale často možno zrekonstruovat ze spisů jiných.
Pro badatele zkoumajícího události té doby přinášejí dochované archiválie bohatý srovnávací materiál. Na základě těchto dokumentů je totiž možné porovnáním předúnorových vyšetřovacích protokolů s protokoly z 50. let vysledovat, jak se žilo mnohým rodinám za časů našich otců a dědů a dobrat se objektivnějšího pohledu na popisované události. K dispozici jsou také dokumenty z rehabilitačních řízení probíhajících v letech šedesátých a později, kdy už byla politická situace zcela jiná. Z dochovaných spisů je na první pohled patrné, že se doba výrazně změnila a s ní i náhled na čtyřicátá a padesátá léta. Poprvé tak mohli lidé neprávem obvinění a stíhaní podat objektivnější svědectví. Díky těmto výpovědím bylo možné lépe pochopit běžný tehdejší způsob života a porovnat jeho popis s dobovým tiskem a pracemi historiků, kteří se obdobím let 1939–1953 zabývali. Cenným přínosem ke zmapování oněch nelehkých časů jsou práce současných historiků a badatelů.
Autoři se ve své práci rozhodli věnovat pozornost některým událostem na Zlínsku a okolí v dobách protektorátních a prvních poválečných. Zaměřili se na aktivity ilegální komunistické organizace Naše pravda a na mýty o ní vytvořené zglajchšaltovanou komunistickou propagandou. Vrátili se k některým událostem spojeným s působením I. čs. partyzánské brigády Jana Žižky a jejího velitele majora Murzina, kteří jednali pod vlivem příslušníků sovětské tajné politické policie NKVD. Snažili se zhodnotit dopad činnosti partyzánů na jejich spolupracovníky a podporovatele,
8 | úvod
zabývali se partyzánskými vraždami civilních obyvatel kraje a jejich šetřením po válce. Přináší nová zjištění o osudech Zbyňka Pařízka, účastníka odboje zavražděného partyzány, a jeho kamaráda Vlastimila Wernera. Neponechají stranou ani poválečné převzetí Baťových závodů a vedení města Zlína komunisty a úloze, kterou v tom sehráli vedoucí činitelé komunistické strany Gottwald a Slánský. Pokusili se také přiblížit atmosféru Zlína v období předválečném i protektorátním a všední život jeho obyvatel s přihlédnutím k pamětem majitelů místní kavárny U Malotů a vedoucího hotelu Společenský dům.
Nemálo místa věnovali autoři JUDr. Ivanu Holému, za okupaci zaměstnanci zlínských Baťových závodů, po válce jejich řediteli. Stejně tak bylo nutné se rozepsat o zlínském drogistovi Vladimíru Hájkovi. Oba byli spolupracovníky zlínského gestapa, které jim umetlo cestu k poválečným kariérám. Na žebříčku morálních hodnot těchto mužů bychom nejvýše našli jejich vlastní prospěch, kvůli kterému zrazovali svoji vlast, ničili ty, kteří by je mohli ohrozit v postupu, a možná s úšklebkem stáli na začátku jejich cesty do vězení, koncentračního tábora nebo na popraviště. Po osvobození se oba přidali do řad komunistů a se zápalem se zapojili do poválečných změn. Zvláště Holý to za pomoci soudruhů dotáhl až na náměstka ministra. V průběhu dalších let po stranických čistkách ale museli přenechat své místo jiným, stejně založeným soudruhům, a sami byli vězněni.
Vedle podobných osob se však našlo více takových, kterým byla závist, nenávist, zrada a udavačství cizí, a to za okupace, i za vlády komunistů.
Jaroslav Pospíšil a spoluautoři
úvod | 9
4
Zlínský advokát
Takových, jako byl JUDr. Ivan Holý a Vladimír Hájek, kteří za jidášský groš sestoupili na dno patologické sedliny místní protektorátní společnosti, bychom nenašli na Zlínsku mnoho. Šlo spíše o jedince, kteří své mravní a národní cítění překryli neúprosnou a bezohlednou zradou. Jejich úspěch spočíval také v tom, že se jim pod maskou důvěryhodných občanů dařilo vetřít do přízně nejednoho vlastence, aby jej pak udali gestapu za činy proti zájmům Říše.
Jedním z těch prozíravých, které se zrádcům nepodařilo vlákat do léčky, byl zkušený zlínský advokát JUDr. Karel Zicha274, zabývající se téměř výhradně trestním právem. Jeho klienty se tak často stávali lidé zajištění gestapem a jejich rodiny, kterým se všemi možnými způsoby snažil pomáhat. Na rozdíl od některých jiných advokátů měl v jednání s německými úřady tu výhodu, že brilantně ovládal němčinu a znal německé právo, proto byl ve Zlíně jedním z nejvytíženějších právníků. V případě zatčení českého klienta, jehož rodina jej požádala o zastupování, musel jednat rychle. Pokud zjistil, že dotyčný se ještě nachází v cele zlínské služebny na bývalém prvním chlapeckém internátu firmy Baťa, zašel tam a snažil se vyjednávat s řadovými i vedoucí gestapáky, aby klientovi ulehčil jeho úděl. Někdy se stávalo, že se úředníci nechali obměkčit dary a vězněného propustili. Většinou šlo o poslech londýnského nebo moskevského rozhlasového vysílání či o výroky znevažující nacistické válečné úsilí. Malou naději měly intervence u provinění typu přechovávání zbraní, hledaných osob či organizování odboje. Přesto se na JUDr. Zichu i v takto beznadějných kauzách obraceli lidé s nadějí, že
Kapitola
svojí právní erudicí dokáže vyšetřovanému nebo již souzenému člověku pomoci. JUDr. Zicha totiž měl proti jiným českým advokátům tu přednost, že se přihlásil k německé národnosti.
Jakou životní cestu prošel, než se ve Zlíně natrvalo usadil? Narodil se v rodině soudce a pozdějšího advokáta JUDr. Josefa Zichy. Otec byl Čech a v době Rakouska-Uherska působil jako soudce u Nejvyššího soudu ve Vídni, matka Žofie (Sofie) byla Němka. Žili ve Vídni, kde malý Karel navštěvoval německé školy, poté se přesunuli na Moravu, kde v roce 1909 maturoval na c. k. německém státním gymnáziu v Olomouci. Pak pokračoval v rodinné tradici a v letech 1909 až 1913 vystudoval práva na C. k. německé universitě Karlo-Ferdinandově, pozdější Karlově univerzitě v Praze. V době 1. světové války sloužil v rakousko-uherské armádě a od září 1915 byl převeden do zálohy jako nadporučík. Po návratu se oženil s Irenou Strudthofovou (1897), která pocházela z Drážďan. Manželům se postupně v jejich novém domově v Holešově narodily dvě děti Alžběta (1919), Karel (1920) a v Brně přišla na svět Emma (1923). Karel Zicha nastoupil od února 1923 na prezidium Moravsko-slezského vrchního zemského soudu v Brně do „přípravné služby soudcovské“. Koncem srpna 1923 se však rozhodl pro dráhu advokáta. Praxi koncipienta vykonával jako kandidát advokacie u svého otce Josefa Zichy, tehdy již advokáta ve Vizovicích, kde pracoval od září 1923 do března 1925. Následně se přesunul do Brna, kde působil jako koncipient do června 1927 u advokáta JUDr. Ludvíka Hanfa. Ten jej ohodnotil jako dobrého pracovníka, který „svědomitě a horlivě práce jemu svěřené vykonával a řádně a počestně se choval“ 275. Pak nastoupil opět u svého otce ve Vizovicích, kde pracoval do září 1928.
I když se mu ve Vizovicích dařilo, rozhodl se s celou rodinou přestěhovat do Zlína, kde na Zarámí koupil domek č. 273. V době protektorátu zde získal 27. října 1939 List domovský, „jímžto město Zlín dosvědčuje, že pan JUDr. Zicha Karel […] má v této obci právo domovské“. 276 V polovině budovy si JUDr. Zicha zřídil advokátní kancelář. Ve své praxi se „vždy zastával sociálně slabších“, „konal svou práci z větší části zadarmo, takže zůstal vždy chudým“ a „neměl někdy peněz, aby kryl své nejnutnější potřeby“, 277 popsal po válce jeden z jeho klientů a přátel, který se s ním znal od roku 1933.
Protože uměl perfektně německy, po 15. březnu 1939 a vzniku Protektorátu Čechy a Morava začal zastupovat klienty u německých úřadů.
86 | Z líns K ý advo K át
JUDr. Karel Zicha s manželkou Irenou v roce 1942
Matka byla Němka, ale zůstala protektorátní příslušnicí, nechtěla se stát občankou Německé říše,278 jak se do roku 1943 nazývalo nacistické Německo (od roku 1943 se název státu změnil na Velkoněmecká říše).
JUDr. Zicha zprvu odmítal přihlásit se k německé národnosti, ačkoliv jej k tomu známý vyzýval, protože jeho otec Josef Zicha „byl nekompromisním Čechem“. Situace se však změnila v roce 1940, kdy jej „udal jeden vlajkař z Uherského Hradiště pro komunistické smýšlení, protinacistické výroky a hanění Hitlera“. 279 Po tomto incidentu jej policie vedla v seznamu komunistů, což ovlivnil ještě anonymní dopis, že u sebe přechovává komunistické časopisy a leták. „Na základě těchto udání mělo mne gestapo zatknout. O tomto se dozvěděl bývalý vládní rada Mendlik, se kterým jsem přicházel při svých intervencích do stálého styku. Mendlik mne na to upozornil a prohlásil, že mně nezbývá za těchto okolností nic jiného než přijmout německé státní občanství, jinak že budu i s celou rodinou zničen.“ 280
Co znamenalo přihlásit se v protektorátu k německé národnosti?
Takový člověk se automaticky stal říšským občanem, tedy občanem Německé říše, podléhal německé soudní pravomoci a byl mimo působnost české protektorátní správy. Výhodou pro něj mohlo být, že při jednání se na něj německé úřady dívaly s větším respektem než na Čechy, vnímaly jej jako občana „první kategorie“. Jak uvedl jeho přítel, Zichovi přátelé jej přesvědčili, aby německé občanství přijal, „že tím nikomu neublíží, že jeho smrt a zničení rodiny nikomu neprospěje a že jen bude míti možnost zastávati se našich lidí.
Měl jsem pak možnost sledovati jeho další počínání. Mohu potvrditi, že dr. Zicha nikterak nezklamal. Všemožným způsobem zastával se českých lidí a otevřeně prohlašoval svůj odpor proti násilnostem okupantů. Z celého kraje docházeli lidi k němu o pomoc, každému nezištně pomáhal a ani nepřestal ve své činnosti, když mu okupanti to zakázali a jemu pohrozili.“ 281
K tomu došlo tak, že JUDr. Zicha odmítl vstoupit do nacistické strany NSDAP a okupantů se pokud možno stranil. Zachránil celou řadu lidí, „ovšem při takovém krutém systému se zásahy vždy nevydařily. V mnoha případech podařilo se mi legálním a často ilegálním způsobem dosáhnouti, že čeští dělníci nemuseli na práci do Německa. Tehdejší Ortsgruppenleiter [vedoucí místní skupiny NSDAP – pozn. aut.] Neumann,282 který asi moji činnost sledoval, udal mě u Sicherheitsdienstu, že se mi již několikrát podařilo zachrániti odsouzené anebo zatčené Čechy. Vyzval SD, aby mne pozorovalo a proti mně zakročilo. Když jsem zažádal, abych mohl u německých soudů zastupovati, byl jsem se svou žádostí pro svůj postoj zamítnut. Mám za to, že to byl jediný případ v bývalém protektorátu, že advokát jako německý státní příslušník nesměl u německých soudů zastupovati, když čeští advokáti takové povolení obdrželi.“ 283 Zastupování českých občanů protektorátu přicházelo v úvahu u Lidového soudu v Berlíně, vrchního soudu v Drážďanech a Litoměřicích, případy lidí z Moravy měl na starosti nejvíce obdobný soud ve Vratislavi.284
Zákaz jednat u německých soudních institucí uměl však JUDr. Zicha obejít. Vykorespondoval s advokáty z Říše, aby zastupovali v Německu jeho klienty. Když tito kolegové poznali, že JUDr. Zicha je s projednávanými případy dobře obeznámen, při spolupráci s ním se snažili být vstřícní.
Práce pro české „provinilce“ však nebyla bez rizika. Sepisování žádostí o milost a právní pomoc Čechům nacisté neviděli rádi. Tehdejší tajemník protektorátního prezidenta Emila Háchy doc. JUDr. Josef Kliment (1901) ve svých pamětech uvedl, že po atentátu na Heydricha se dokonce prohlašovalo, že „i pouhý dotaz na možnost milosti je podporováním velezrádců“. 285 V nacistickém soudnictví totiž podle Klimenta „trest nebyl považován za nápravný prostředek jako v tradičním soudnictví celého světa, ani za pouhou dočasnou ochranu společnosti, nýbrž byl pokládán za prostředek všeobecného uplatňování a podporování státní moci a všech jejích vybujelých cílů. Soudy neměly rozhodovat v podstatě o vině a trestu, nýbrž měly
88 | Z líns K ý advo K át
jen jako politická administrativa uskutečňovat předepsané mocenské cíle zfanatizovaného státního vedení.“ 286 Přes všechny tyto nástrahy najdeme v písemných materiálech JUDr. Karla Zichy seznam 94 českých klientů, kterým během okupace pomáhal a ve většině případů dotáhl jejich kauzy do úspěšného konce. U každého jména je stručně uvedeno, v jaké věci pro danou osobu pracoval.287 Husarský kousek se mu podařil například u MUDr. Emila Záhořáka z Napajedel. On a medik MUC. Václav Daněk byli v době heydrichiády v roce 1942 uvedeni na písemném udání jedné místní Němky Spenglerové, že se zúčastnili oslavy v místním hotelu, kde se měli radovat z atentátu na Heydricha, a pak pomalovali okna a dveře této německé rodiny. Ačkoliv Záhořák paní Spenglerovou uprosil, aby dopis na gestapo neodnášela, a ona jej před ním roztrhala,288 jinými cestami se zlínští gestapáci přece jen o výtržnosti dozvěděli. Účastníkům hrozilo zastřelení za schvalování atentátu.
Případ dostal na stůl zástupce velitele služebny Karl Raschka. Bylo všeobecně známo, že smlouvat se s tímto mužem příliš nedá. Záhořáka zastupoval JUDr. Zicha a co nejdříve se vypravil za Raschkou. Nakonec mu po delším jednání namluvil, že Záhořák je v tom nevinně a že udání bylo ze msty. Raschka následně záležitost stornoval.
Před smrtí zachránil JUDr. Zicha také Vincence Červinku (1901), povoláním stolaře, který byl od roku 1924 členem komunistické strany a v letech 1931–1933 měl absolvovat politickou školu v Moskvě.289 Když byl zatčen za ilegální činnost a odsouzen k trestu smrti, Červinkova rodina se obrátila o pomoc na JUDr. Zichu, který sepsal žádost o milost a následně návrh na obnovu řízení. V něm se advokátovi podařilo dosáhnout, aby Červinka odešel od soudu s novým trestem odnětí svobody na 4 roky.
V případě Rudolfa Šošolíka se do jeho záchrany kromě JUDr. Zichy zapojil i generální ředitel firmy Baťa a starosta Zlína Dominik Čipera. Jeho podřízený policejní strážmistr městské policie ve Zlíně Rudolf Šošolík, otec tříleté dcerky, byl zatčen zlínským gestapem 16. května 1943 za přechovávání tří beden s municí a plynovými bombami. Jeho a další čtyři obviněné po dobu pobytu na území protektorátu zastupoval JUDr. Zicha. Když byli převezeni do Německa, našel jim advokáta ve Vratislavi Wolfa Wilberga a od podzimu 1943 s ním korespondoval. Přes veškerou snahu obhájce byl Šošolík 9. března 1944 Lidovým soudem ve Vratislavi odsouzen k trestu smrti. Tento stav se Šošolíkova manželka pokusila zvrátit a se
Zichovou pomocí napsala žádost o milost. Když byla zamítnuta, navštívila s prosbou o pomoc, aby byl trest smrti u jejího muže změněn alespoň na doživotní káznici, ředitele firmy Baťa Dominika Čiperu. Ten se spojil s JUDr. Zichou, který jeho jménem kontaktoval německého advokáta ve Vratislavi JUDr. Wilberga. Telefonicky mu tlumočil přání Čipery, aby bez ohledu na finanční náklady udělal vše pro záchranu Šošolíkova života.
JUDr. Wilberg pak navštívil ředitele věznice a vymohl u něj odložení popravy. Mezitím ve Zlíně Čipera požádal německého ředitele firmy Baťa
dr. Albrechta Miesbacha o intervenci u velitele zlínského gestapa Hanse Zieglera a jeho podřízeného Johanna Kraigera, který případ vyšetřoval. Miesbach je přiměl, aby napsali příznivé vyjádření k žádosti o milost, a spolu s JUDr. Zichou pomohl přesvědčit Zieglera, aby dokument podepsal. Německý advokát Wilberg byl mezitím v neustálém kontaktu s ředitelem věznice, aby ten nedopustil provedení popravy. Po pěti měsících v cele smrti byl Šošolíkovi soudem ve Vratislavi po novém projednání
2. července 1944 změněn na 12 let káznice. „O finanční stránce celého jednání jsme se nedověděli, o tom pan Čipera velkomyslně mlčel. Jen každý pátek nebo sobotu informoval ve své kanceláři manželku o postupu jednání,“ 290 napsal po válce Šošolík. Zprávu o svém zachránění pak zaslal po Čiperově zatčení v roce 1945 jako jeden z důkazů jeho zásluh prezidentu republiky dr. Benešovi.
Případ mlynáře Josefa Janečka z Halenkovic, zatčeného gestapem, je v Zichově seznamu popsán stejně jako ostatní velmi lakonicky: „Gestapo Janečka propustilo po mojí intervenci.“ Jak se to stalo, uvádí ve svém vyjádření Zemskému národnímu výboru v Brně manželka Josefa Janečková: „Když manžel Janeček Josef byl gestapem zatčen a asi 10 svědky usvědčen, že pomáhal partyzánům, že jim dodával mouku a K 10 000 a měl již býti odvezen ze Zlína do Uherského Hradiště, obrátili jsme se na dr. Zichu o pomoc. V naší přítomnosti přemluvil úředníka gestapa, aby zničil usvědčující protokoly, a nechal mě a bratra s manželem nerušeně promluvit, abychom ho mohli poučit o postupu.“ Poté jej gestapák Hans Supparitsch znovu vyslýchal a opět předvolal svědky. „Svědci však manžela znovu usvědčovali. Dr. Zicha přemluvil pak ještě jednou gestapáka Supparitsche, aby protokoly zničil a propouštěcí rozkaz podstrčil šéfovi gestapa k podpisu. […] Za krátkou dobu byl manžel propuštěn na svobodu.“ 291
Stejně tak se JUDr. Zichovi podařilo zachránit od trestu Jana Janouška, zaměstnance Úřadu práce Zlín. Ten pomáhal dělníkům nasazeným
90 | Z líns K ý advo K át
na práce v Říši při jejich návratu domů. „V jednom případě – bylo to v říjnu 1943 – padělal jsem podpis svého nadřízeného, abych docílil návratu dělníka. Případ byl prozrazen a německý představený inspektor prohlásil, že případ ihned příštího dne ráno předá gestapu, což znamenalo, že bych byl za tento čin buď odsouzen k smrti, anebo v nejpříznivějším případě že bych byl poslán do koncentráku.“ V nouzi se Jan Janoušek ještě téhož večera obrátil o pomoc na JUDr. Zichu, o kterém věděl, že pomáhá českým lidem. „Dr. Zicha ochotně mi přislíbil pomoc a téhož večera navštívil inspektora, kterého ani dobře neznal, v jeho bytě a několik hodin ho přemlouval, aby případ neoznámil. Čekal jsem v bytě dr. Zichy na výsledek intervence. Dr. Zicha mi pak v pozdních hodinách nočních telefonicky sdělil ze Společenského domu, kde inspektor bydlil, radostnou zprávu, že konečně dosáhl čestného slova inspektora, že případ neoznámí. Když jsem se pak ptal dr. Zichy, co jemu za námahu dlužím, odvětil, že ode mne nic nepožaduje, že to považuje za svou samozřejmou povinnost.“ 292 JUDr. Zicha tuto událost ve svých materiálech odbyl jen lakonickou poznámkou: „Janoušek, úřad práce Zlín. Měl být předán gestapu, po naléhání a přemlouvání vedoucího úředníka se tak nestalo.“ 293 V seznamu JUDr. Zichy není uveden škpt. pěchoty Zikmund Harlender, který v době okupace pracoval na Úřadu práce ve Zlíně. Po válce písemně prohlásil, že JUDr. Karel Zicha „nesčíslněkrát osobně a prostřednictvím svého úředníka p. Aloise Pluhaře informoval se u mne na všechny možnosti, jak možno českým dělníkům pomoci, aby tito nemuseli jíti na práci do Říše, nebo aby nebyli jinak totálně nasazeni. Nesčíslněkrát po vyčerpání všech těchto možností intervenoval úspěšně osobně u vedoucího Úřadu práce ve Zlíně ve prospěch českých lidí. Jeho činnost v tomto směru byla velmi intenzivní, neboť ke konci roku 1944 vedoucí Úřadu práce mu zakázal vstup na úřad.“ 294 Ve svém seznamu JUDr. Zicha uvádí 31 jmen osob, které takto zachránil od totálního nasazení.
JUDr. Zichu určitě nenapadlo, že v případě Zikmunda Harlendera (1906) měl co do činění s člověkem, který se po válce stane vysoce postaveným pracovníkem Obranného zpravodajství a podřízeným Bedřicha Reicina, a na jeho oddělení se bude podílet na krutých výsleších vojáků naší armády, nespravedlivě zatčených za vykonstruovanou trestnou činnost. Tento absolvent České vyšší hospodářské školy v Olomouci a Vojenské akademie v Hranicích byl po válce vyznamenán Čs. medailí za zásluhy II. stupně za svou protinacistickou činnost, opět byl přijat do armády
a od srpna 1945 k Obrannému zpravodajství v Praze. V roce 1946 vstoupil do komunistické strany, za rok nato dosáhl hodnosti plukovníka. V roce 1951 byl zatčen, po dvou letech vazby odsouzen Vyšším vojenským soudem v Praze k osmiletému trestu odnětí svobody, z něhož byl podmínečně propuštěn v roce 1956. Zemřel v roce 1981 v Olomouci.295
Stejně jako mnozí další vypracoval pro JUDr. Zichu písemné dobrozdání také JUDr. Alois Horák, advokát z Napajedel na Zlínsku. V roce 1946 se u Zemského národního výboru projednávala žádost JUDr. Zichy o zachování jeho československého státního občanství a každé takové svědectví bývalých klientů pro něj mělo velkou cenu. Alois Horák v přípise uvádí, že byl v květnu 1943 zatčen gestapem a obviněn z příprav velezrady.
JUDr. Zicha se jeho případu ujal „s neobyčejnou horlivostí a naprostou nezištností. Jedině Vám mám děkovat, že vyšetřování proti mně bylo zastaveno a já pro opětné záchvaty srdeční z vazby záhy propuštěn. Zachránil jste mě od nejhoršího, a přitom nic za to nežádal. Jsem a budu Vám vždy vděčný,“ 296 napsal dr. Horák.
S plným zaujetím se JUDr. Zicha angažoval také pro Miloslava Krančila, nájemce zlínské kavárny Morava, pro kterého zařídil, „aby si odpykal pokutu u okresního soudu ve Vizovicích a aby jako manžel Židovky nemusel do koncentráku“. Štěpánka Hrabcová z Březolup zase byla vděčná
JUDr. Zichovi za sepsání žádosti o propuštění jejího manžela z vazby, které po intervenci u gestapa bylo vyhověno.297
Milada Fojtíková z Vizovic poskytla JUDr. Zichovi písemné potvrzení, že ve věci jejího manžela, vězněného za okupace 5,5 roku pro ilegální činnost, „vykonal všechno, co bylo v jeho moci, aby rozsudek byl co nejmírnější.
Během celé doby válečné projevoval nesouhlas s německým režimem […].
Kdybych nebyla pevně přesvědčena o jeho protinacistickém smýšlení, nevyhledala bych ho za právního zástupce jako ryzí vlastenka a žena manžela, který ihned po okupaci byl povolán do odboje.“ 298
V dlouhém seznamu těch, kterým JUDr. Zicha poskytl své právní a jiné služby, je záznam týkající se zlínského faráře Církve československé husitské Ferdinanda Valíka (1903). Ten byl jmenován farářem ve Zlíně 1. srpna 1935 a nastěhoval se do města s manželkou a dvěma dětmi. Jako aktivní člen Sokola a vlastenec během okupace pronášel vlastenecky zaměřená kázání a od ledna 1942 se zapojil do odboje. Navázal kontakt s řídícím učitelem Vladimírem Bartošem (1900) z Březnice nedaleko Zlína, který byl členem odbojové organizace v této obci. Farář Valík finančně
92 | Z líns K ý advo K át
