V letech 1976–1986 jsem často pracovně navštěvoval Valašsko a jiná místa na Moravě spojená za 2. světové války s působením I. čs. partyzánské brigády Jana Žižky. Jako obdivovatel tohoto odbojového seskupení jsem se o něm chtěl od místních pamětníků dozvědět něco více, než bylo obecně známo z publikací, tisku a besed. Překvapilo mě, že se někteří z nich nevyjadřovali o partyzánském odboji s respektem. To mě vedlo k bližšímu zkoumání této části našich dějin.
Jaký odkaz tedy po sobě mezi lidmi zanechali partyzáni z I. čs. partyzánské brigády Jana Žižky, jednoho z největších odbojových seskupení na Moravě? Často to byly rozporuplné dojmy. Někdo je považoval za hrdiny zásluhou „zaručených“ zkazek, které o sobě šířili, dobrou reklamu jim po válce dělaly také některé noviny. Zvláště v komunistickém deníku
Rudé právo a do roku 1950 v časopisu Partyzán byla jejich odbojová historie popisována téměř romantickými vzpomínkami bývalých členů jako takřka bezchybná. Informace o stinných stránkách partyzánského působení bylo až do roku 1989 možno zaznamenat jen ojediněle. Patřilo k nim přijímání nedostatečně prověřených adeptů odboje s tragickými dopady v podobě infiltrace spolupracovníků gestapa, špatná funkčnost rozvědky, chybná strategická rozhodnutí a nedostatečná konspirace. Dále se vedle těch, kteří projevili nezpochybnitelné hrdinství v boji, mezi nimi našli i zbabělci, kteří se v ohrožení starali jen o záchranu vlastního života a nedbali o osud svých druhů nebo podporovatelů. Někteří lidé se také po válce odvážili tvrdit, že bojová činnost partyzánů byla velmi skromná a neměla tak významný podíl na porážce nacistů, jaký by ospravedlnil kruté následky, kterým bylo
za podporu a pomoc odboji vystaveno civilní obyvatelstvo. Rodiny, kterým partyzáni svým jednáním různě ublížili, o nich měly ještě horší mínění.
Nelze nezmínit ani tzv. vynucené zásobování, tj. vymáhání potravin od vesnických obyvatel, kteří často sami neměli co do úst, pomocí nátlaku a se zbraněmi v rukou. Partyzáni se také nezřídka situovali do role soudců nad životem a smrtí a na základě nedoložených podezření popravili jako zrádce či kolaboranty i nevinné osoby. Někteří z nich se dopouštěli krádeží a loupeží nebo znásilnění. Část těchto zločinů se po válce stala předmětem vyšetřování policejních orgánů, které ovšem málokdy vedlo ke skutečnému potrestání viníků. Proto se autoři rozhodli některé případy partyzánské zvůle zveřejnit a ukázat, že i v jejich řadách působili muži využívající hlavně chaotické situace konce války k vlastnímu obohacení nebo trestné činnosti.
To je pouze jedna stránka věci, kterou jsme se v naší práci zabývali. Tou druhou otázkou je skutečná odbojová činnost a její výsledky.
Odborná literatura obvykle poukazuje na nejméně tři pozitiva partyzánského hnutí: vázání sil okupantů, poškozování důležité infrastruktury a aktivizaci a organizování zájemců o účast v hnutí odporu. Už při zpětném hodnocení akcí I. čs. partyzánské brigády se vnucují pochyby, zda byl jejich dosah skutečně tak velký, jak partyzáni sami tvrdili. Proto jsme konfrontovali poválečné písemnosti odbojářů, kterými dokládali své žádosti o uznání příslušníka protinacistického odboje, s dobovými úředními materiály. Vycházeli jsme z dokumentů Moravského zemského archivu v Brně, kde jsou ve fondu Zemské četnické velitelství Brno uloženy záznamy o událostech, které řešili čeští protektorátní četníci a podávali o tom hlášení, jako byl pobyt partyzánů, seskok paravýsadků, přestřelky, diverzní akce na železnicích, stížnosti obyvatel na vynucené zásobování, vynucený pobyt, přepady ozbrojených Němců, odebrání zbraní hajným apod. Ve fondu Zemský president Brno jsou uložena hlášení o partyzánech z pohledu německých policejních jednotek včetně zpráv o protipartyzánských akcích. Informace o odbojářích jsme dále nalezli ve fondech Inspektor uniformované protektorátní policie na Moravě a Inspektor neuniformované protektorátní policie na Moravě; tyto dvě bezpečnostní složky vykonávaly dohled nad protektorátní policií.
Při zpracování uvedené problematiky jsme přihlíželi k odborné historické literatuře vzniklé jak před rokem 1989, tak hlavně po tomto mezníku, kdy se její autoři vyvarovali ideologického nazírání.
8 | úvodem
Zabývali jsme se i výslechovými protokoly některých po válce zajištěných příslušníků gestapa, protipartyzánských jednotek a jejich spolupracovníků, kteří se podíleli na odhalování a likvidaci ohnisek partyzánského odboje a následně byli souzeni nejčastěji Mimořádným lidovým soudem v Uherském Hradišti. V jejich případě bylo třeba přistupovat k těmto výpovědím s krajní obezřetností a nadhledem, protože někdy vypovídali pod slibem mírnějšího trestu a pod tlakem vyšetřovatelů a zainteresovaných osob, které chtěly skrýt svou kolaboraci s nacisty. Měli jsem také k dispozici písemné vzpomínky některých bývalých členů I. čs. partyzánské brigády Jana Žižky, výpovědi pamětníků a jiné materiály.
K posouzení činnosti vybraných členů brigády jsme využili dokumenty bezpečnostních složek prověřující jejich aktivity za války, a to jak hned po roce 1945, tak v 50. letech. Zvláště výslechové spisy zatčených z dob komunismu je třeba srovnávat s výroky svědků, kteří na rozdíl od obviněných mohli vypovídat relativně volně bez nátlaku referentů
Státní bezpečnosti. Věnovali jsme také pozornost interním hlášením bezpečnostních orgánů, ve kterých při informování nadřízených popisují stav zjištěných skutečností objektivněji. Teprve po tomto srovnání všech zdrojů jsme si vytvořili svůj názor na danou záležitost nebo osobu. V naší práci jsme si nekladli za úkol podrobně zmapovat historii partyzánské brigády Jana Žižky a dalších odbojových skupin, spíše jsme upínali pozornost k hlavním milníkům jejich existence a působení na Valašsku a Zlínsku. Přitom jsme se snažili podchytit události, které dosud nebyly v literatuře dostatečně nebo vůbec popsány.
Jaroslav Pospíšil a spoluautoři
Kapitola 3
Partyzáni v osidlech zrady
A právě zde se Valaštiak setkal s dělníky ze Zbrojovky Vsetín doprovázenými partyzánem Jaroslavem Rendlem (1908) a Janem Slovákem z Rožnova, kteří s sebou přivedli partyzánku Martu Rakovou. Ta předstírala, že utekla před Němci.297
Slovenka Raková původně pracovala jako kancelářská síla ve zbrojovce v Povážské Bystrici nebo Dubnici. Odtud dobrovolně odešla jako ošetřovatelka k partyzánům a spolu s Ušiakovým oddílem se dostala na Moravu.298 Vávra-Stařík popsal Rakovou jako ženu asi dvacetiletou, která byla dost bystrá. Valaštiak s ní udržoval milostný poměr.299 Ona mu věnovala svou přízeň proto, aby ji ochránil před obtěžováním ze strany ostatních partyzánů.300
Její milenec Martin Valaštiak301 měl pestrou minulost. V roce 1940 odešel z malorolnické rodiny za prací do Německa, kde dostal místo v továrně firmy AEG. V roce 1941 se vrátil zpět na Slovensko a nastoupil základní vojenskou službu v Banské Bystrici, odkud byl ještě v témže roce vyslán bojovat na východní frontu proti Sovětskému svazu. Po krátkém pobytu doma se v roce 1943 vrátil na východ, zde dezertoval a připojil se k partyzánské skupině.302 Absolvoval partyzánský výcvik v Kyjevě-Svjatošinu a v srpnu 1944 byl vyslán s Ušiakovým oddílem na Slovensko,303 kde se po vypuknutí povstání potkal s Rakovou a oba se později nezávisle na sobě přemístili na Moravu. Raková však mezi odbojáři nezůstala. Údajně byla znechucena nevojenskými přepady civilního obyvatelstva partyzány, a aby jim zabránila, ohlásila takovou chystanou akci přímo gestapu ve Velkých Karlovicích.
Marta Raková, Martin Valaštiak
Zde dostala krycí jméno Frühlingsblume (Jarní květina), kterým se měla prokázat v případě zatčení gestapem nebo vojskem a odvolat se na zmíněnou služebnu gestapa.304 Existuje i německý záznam, že Raková s Valaštiakem byli převezeni na gestapo z pohraniční policie, kde tvrdili, že byli donuceni spolupracovat se slovenskými partyzány. Dobrovolně se proto obrátili na Němce a přihlásili se ke spolupráci.305
Valaštiaka pak Raková doprovodila na střední Moravu na Olomoucko. Oba byli nakonec 22. října 1944 v jednom domku v Lipňanech zatčeni českými četníky, kterým byli udáni jako nehlášené osoby. Následoval výslech, při kterém se Raková odkázala na gestapo ve Velkých Karlovicích a byla propuštěna. Na svobodě zůstal i Valaštiak,306 který byl jako konfident přidělen brněnskému gestapu na protikomunistický referát, kde pracoval pro komisaře Mondorfa.307 V Brně byli Valaštiak s Rakovou ubytováni jako sourozenci nebo jako manželé a gestapo jim obstaralo falešné dokumenty – Kennkartu a pracovní knížku na jméno Miroslav Večeřa a Marta Večeřová. Raková byla s Valaštiakem v jiném stavu a pravděpodobně „konfidentské služby více nedělala“. 308
Valaštiak se v Brně přidal ke spolupracovníku gestapa Jaroslavu Mézlovi, zatčenému asi v polovině října, a brněnská úřadovna tak získala dvojici bývalých partyzánů, které proti nim dále využívala.
Práce Valaštiaka a Mézla pro nacisty však neprobíhala vždy uspokojivým způsobem. Již před Vánocemi roku 1944 byli oba V-Manni gestapem zatčeni a internováni ve vězení v Kounicových kolejích. Raková si na oba stěžovala, že mívají nápadně mnoho peněz, jsou většinou opilí a scházejí se s lehkými ženami. Kromě toho prý plánují vytvoření ilegální organizace
p arty Z á N i v osidlech Z rady | 67 proti Říši. Také od četníků došlo v té době na brněnské gestapo několik hlášení, že dva muži se v opilosti dopouštějí výtržností a vydávají se za příslušníky gestapa. Podle popisu osob šlo o Valaštiaka a Mézla. Při výslechu vše přiznali včetně plánů na sabotážní skupinu, do které chtěli získat i některé zaměstnance gestapa, aby si zajistili alibi, až Německo prohraje válku. Protože měl Valaštiak u sebe ještě i pravé partyzánské doklady, prokázal se jimi jistému továrníku v Přerově a vylákal z něho společně s Mézlem 50 000 korun na podporu partyzánů. Tyto peníze pak oba muži propili, prý z obavy o svoji budoucnost a z lítosti a zoufalství nad tím, že se stali konfidenty. Aby nebyli zatčeni, mluvili o sobě buď jako o zaměstnancích gestapa, nebo alespoň jako o agentech, a tak se nikdo neodvážil přímo proti nim zakročit. Proti obelhanému továrníkovi z Přerova nebylo raději zakročeno, „aby ostuda s těmito konfidenty nebyla na veřejnosti ještě více rozmazána“. 309 Po válce se Valaštiak vrátil na Slovensko do rodné obce, kde chtěl zakrýt svoji minulost a vstoupil do komunistické strany. Zároveň si podal přihlášku do Sboru národní bezpečnosti. Když se dozvěděl, že je po něm zahájeno pátrání, rozhodl se v roce 1946 utéct přes Rakousko do Španělska. V Rakousku byl v ruské zóně zatčen orgány NKVD a vydán do Československa, kde jej Mimořádný lidový soud v Olomouci společně s Jaroslavem Mézlem 23. ledna 1947 odsoudil k trestu smrti, později změněnému na doživotí.310 Podle obvinění mělo být následkem Valaštiakovy práce pro gestapo zatčeno 37 osob, z toho 11 lidí zemřelo v koncentračních táborech nebo na následky pobytu v nich.311 V roce 1953 díky amnestii byl Valaštiakovi snížen trest na 15 let, Mézlovi na 20 roků.312
Raková byla na konci roku 1944 poslána gestapem k rodičům na Slovensko, odkud se v lednu 1945 sama vrátila do Brna, protože ji matka kvůli těhotenství odmítla. Zde pracovala pod krycím jménem Večeřová pro protipartyzánský referát gestapa, když jí nebylo dovoleno stát se ošetřovatelkou v dětském útulku, kde by se později mohla postarat o své očekávané dítě.313 Byla nasazena do skupiny provokatérů v oblasti Náměště nad Oslavou, kde však partyzány varovala a přiznala jim svou identitu. Ruští partyzáni ji i přes její pomoc zajistili. V bunkru u Šmelcovny ji pak „Loňka Kalčuk několik dní zneužíval, ačkoliv byla těhotná. Až se jí nabažil, tak ji odvedl do katastru Lažánek a tam ji v noci na 31. 3. 1945 zastřelil.“ 314 Když pak byla četníky na Tišnovsku nalezena v jejich obvodě na silnici ležící mrtvola těhotné mladé ženy s prostřelenou hlavou a bez dokladů,
která měla v tašce kapesní zrcátko se jménem Martin a lístek s textem „Vlasovka – gestapačka“, vrchní kriminální asistent gestapa Brno Rudolf König ji zajel identifikovat a rozpoznal v ní Martu Rakovou. To ale četníkům na pokyn svého nadřízeného nesdělil a nechal ji pohřbít jako neznámou osobu.315
Zradu Kotačky a Mézla partyzánský štáb patrně vyvodil někdy ke konci října z jejich nepřítomnosti u oddílu, o osudu Valaštiaka a Rakové, kteří se oddílu ztratili a pak pobývali na Brněnsku, však neměl přehled.
Naopak se podařilo odhalit spolupracovnici ostravského gestapa Marii
Ryplovou, která byla 21. října zadržena nedaleko Trojačky, kde se ještě tehdy nacházel štáb Ušiakova oddílu. Když u ní našli kompromitující dokumenty a fotografie a ona se pak přiznala ke konfidentství, partyzánský soud ji odsoudil k trestu smrti, který byl ještě ten den vykonán. Tělo Ryplové potom pohřbili na hoře Smrk.316 Tato spolupracovnice ostravského gestapa naštěstí nestačila partyzány nijak poškodit. Nebyla však sama, nedávno se s oddílem „rozloučili“ čtyři jeho členové a zamířili do řad nepřátel: Marta Raková, Martin Valaštiak, Stanislav Mézl a Jaroslav Kotačka. To muselo mezi odbojáři, kteří o nich měli informace, vyvolat nedůvěru, nevraživost a podezíravost a vést k oslabení morálky. Bylo otázkou, jak na tyto zrady zareagují jejich velitelé a nakolik je zohlední při řízení svých lidí a přijímání nových zájemců o odboj. Aniž to tušili, obezřetnost a dobrý úsudek byly na místě už ve chvíli, kdy se na konci září 1944 do řad partyzánů na Slovensku vloudil zkušený mluvka, hochštapler a bývalý kriminálník Jan Dvořák317 (1913) z Prahy. Tento muž, který uměl být velmi přesvědčivý, měl za sebou pestrou podvodnickou minulost a své špatné charakterové vlastnosti prokáže i v budoucnu.
Narodil se v Karlových Varech, odkud se rodiče v prosinci 1938 přestěhovali do Prahy, ve Varech zůstal jen bratr Vilém (1915). O vzdělání Jana Dvořáka nemáme žádné informace, víme jen, že jako obyvatel pohraničí uměl německy. Zato je jisté, že k poctivosti měl daleko – jen v letech 1936 až 1937 byl vojenskými soudy v Plzni celkem čtyřikrát odsouzen za krádeže, podvody a porušení povinností, nejvyšší trest činil 2 měsíce vězení. Od roku 1939 pracoval jako úředník u firmy Josef Zachariáš v Praze s platem 5 000 korun. Tento výdělek mu zjevně nestačil, protože se dopustil zpronevěry 450 000 korun jistého velkoobchodníka z Gdaňsku. Pro tento čin a další finanční machinace byl už od srpna 1943 hledán policií.318
Výkonný konfident gestapa Jan Dvořák
V únoru 1944 se rozvedl se svou ženou Jarmilou.319 Jako důvod rozvodu uvedla, že ačkoliv jí manžel řádně dával peníze na domácnost, zdržoval se neustále mimo domov.320 S tímto poznatkem by mohl souviset záznam v kartotéce německých tajných služeb. O Janu Dvořákovi, narozeném 7. června 1913, bytem Brno, se zde uvádí, že používal krycí jméno Jan Tomek a byl agentem německé kontrarozvědky abwehru v Brně. (V tomto zápisu odpovídá osobě Jana Dvořáka kromě data narození i datum jeho úmrtí.)321 Bližší informace o práci věčně zadluženého mluvky a podvodníka pro nacistickou kontrarozvědku nemáme, ale nelze ji ani zcela vyloučit. Nijak také nemusela souviset s jeho pozdějším angažmá pro gestapo, které s abwehrem příliš nespolupracovalo.
S podvody Dvořák ani po rozvodu nepřestal. Už v té době se začal vydávat za právníka s titulem JUDr. Díky svému přesvědčovacímu talentu si od jedné známé z Prahy v srpnu 1944 vypůjčil 100 000 říšských marek s tím, že polovinu částky údajně potřebuje na nákup prádla pro wehrmacht. Nezůstalo jen u toho, od dalšího člověka získal půjčku 50 000 korun, které pak nevrátil. Ve svém pražském podnájmu v červnu 1944 odcizil bytné zlatý náramek a ještě 18. září 1944 stříbrnou lišku, známému v Praze ve stejný den ukradl balonový plášť. Na konci září 1944 po něm bylo ve věstníku protektorátní policie znovu vyhlášeno pátrání pro zpronevěru.322 Dvořák, hledaný protektorátní policií, někdy v druhé polovině září 1944 zamířil na Moravu. Pro svůj pobyt si zvolil oblast Moravskoslezských Beskyd a ubytoval se v hotelu Beskyd v Rožnově pod Radhoštěm. Tady se vydával za inženýra a továrníka z Prahy, který prý uniká gestapu a chtěl by se dostat k partyzánům.323 Ve stejném hotelu tehdy pobýval konfident
ostravského gestapa Vladimír Hoffmann (1921), který tu hledal spojení na odbojáře, a za ním přijel také další agent Miroslav Jašek (1915). Oba byli už v polovině září 1944 zavoláni na ostravské gestapo k Jindřichu Wagnerovi324, od něhož dostali pokyn, „abychom spolupracovali s Dvořákem, který se zdržuje v Rožnově“. 325 Hoffmann po válce při výslechu přiznal, že Jaška a Dvořáka dovedl do Rožnova mezi tamní odbojáře z příkazu gestapáka Wagnera.326
Co víme o těchto dvou spolupracovnících německé tajné státní policie?
Miroslav Jašek327, dělník pocházející ze Štramberka v okrese Nový Jičín, ženatý, posledně bytem v Ostravě, pracoval pro ostravské gestapo jako placený konfident již od 6. června 1943. Používal krycí jméno Ruda a bylo mu přiděleno evidenční označení MO 50. Jako donašeč byl výkonný, v roce 1943 udal nejen skupinu odbojářů ze Štramberska, ale i z pancéřovny Vítkovických závodů, skupinu v Příboře a její podporovatele v Horní Bečvě, partyzánské seskupení ve Veřovicích a mnoho dalších jednotlivců.328 (V rozsudku nestojí nic o zradě partyzánů oddílu Jana Žižky a jejich podporovatelů, vztahuje se především k obětem a vězněným ze Štramberka.)
A byl to právě Jašek, kdo získal ke spolupráci s gestapem původně hledaného Vladimíra Hoffmanna329, který žil na Štrambersku v ilegalitě.330
Od dubna 1943 se skrýval před gestapem, které po něm pátralo pro jeho spolupráci se štramberskou odbojovou skupinou.331 Jašek mu tvrdil, že má u gestapa dobrou pozici, a přesvědčil jej, ať se sám Němcům přihlásí. Hoffmann se pak zavázal pracovat pro nacisty jako V-mann, a to v Jaškově bytě za přítomnosti gestapáků Cordese a Wagnera.332 Stalo se tak v březnu 1944. Od srpna 1944 do konce války se Hoffmann zdržoval většinou v Rožnově pod Radhoštěm, kde byl ubytován v hotelu Beskyd, občas zajížděl do Ostravy. Začátkem září 1944 se v hotelu v Rožnově seznámil s Miladou Gramerovou333 z Brna, za kterou sem dojížděl řezník Oldřich Kyslinger (nar. 10. 12. 1913 ve Velkých Karlovicích),334 který dělal spojku mezi slovenskými a moravskými partyzány.335
To potvrdila Milada Gramerová, která se po odjezdu z Brna skrývala před nuceným nástupem na práci do Říše a nejdříve bydlela ve Velkých
Karlovicích u různých rodin. Její snoubenec Oldřich Kyslinger z Velkých
Karlovic ji pak dopravil do Rožnova pod Radhoštěm a ubytoval v hotelu Beskyd, kam za ní docházel. Někdy v pozdním létě 1944 jí prozradil, že pracuje pro partyzány, a žádal ji, aby mu pomáhala a dělala spojku.336
V hotelu náhodně narazila na Vladimíra Hoffmanna, který jí představil
70 | p arty Z á N i v osidlech Z rady
Jaška. Oba před ní vystupovali jako členové ostravského odboje. Když v ní svými znalostmi vzbudili důvěru, zprostředkovala schůzku Jaška s Oldřichem Kyslingerem.337
Jašek byl ovšem gestapem nasazen, aby navázal spojení s odbojem v Rožnově, na Bečvách, ve Velkých Karlovicích a v Novém Hrozenkově. Gestapáci mohli být spokojeni: na podzim 1944 se Jašek seznámil s širokým okruhem osob, které podporovaly partyzány, a některé z nich byly napojeny na Ušiakův oddíl.338 Gestapu nahlásil, že se setkal s pomocníky partyzánů Oldřichem Kyslingerem339 z Velkých Karlovic, který předtím převáděl zájemce o odboj na Slovensko, s Miladou Gramerovou z Brna, s krejčím Bohumilem Jakešem z Velkých Karlovic, jeho bratrem (Antonínem Jakešem), železničářem z Moravské Ostravy, a s hostinským a (od roku 1935) nájemcem turistické chaty na Martiňáku v Beskydech Rudolfem Kubáněm (1905). V Rožnově Jašek narazil také na Jana Dvořáka.340
Agent gestapa Hoffmann pak Dvořáka v druhé polovině září 1944 v hotelu Beskyd v Rožnově seznámil s Gramerovou a Kyslingerem. Asi za 3 dny poté mu Gramerová řekla, že Kyslinger převedl Dvořáka na Slovensko,341 kde probíhalo povstání.
Dvořák se tady dostal k Ušiakovu oddílu, kam jej přivedl nějaký starší hajný.342 Stalo se tak v druhé polovině září, když už se oddíl nacházel ve Štiavniku.343 Zde byl přijat mezi jeho příslušníky, zápis o tom vyhotovil tzv. výkonný – písař jednotky Josef Vávra-Stařík. Dvořák partyzánům navykládal, že je „pražský vysokoškolák a nadporučík čsl. armády v záloze. Přinesl si také nějaké doporučení od ilegální organizace z Prahy, načež byl velitelem Jánem Ušiakem přijat jako řadový partyzán. […] Uvedl, že má spojení s odbojovými skupinami na Valašsku, a nabídl se ku navázání spolupráce s těmito skupinami.“ 344
Také Jozef Kavčiak (1924), někdejší kulometčík Ušiakovy partyzánské jednotky, si vzpomněl, že Dvořák přišel na Slovensko v září 1944 a Ušiakovi se představil jako bývalý nadporučík čs. armády, který byl údajně hned od počátku války internován ve vězení na Pankráci, odkud byl později propuštěn. Ušiak mu na základě důstojnického průkazu a propouštěcího listu z Pankráce uvěřil, přesto ale byli spolu s Murzinem vůči němu opatrní. „Dvořák dostal plnou důvěru až […] v průběhu října, kdy se osvědčil na několika akcích.“ 345 Podobně další tehdejší partyzán Martin Valaštiak uvedl, že Dvořák se Ušiakovi představoval jako doktor práv a bývalý nadporučík československé armády. Přiznal i to, že má za sebou
nějaké defraudace. Dvořák se pak vetřel do Ušiakovy přízně. Ušiak byl totiž značně samolibý a nepřipouštěl jiné názory.346 Na Slovensku na Dvořáka narazil také Augustin Holčák, přijatý do Ušiakova oddílu 5. září 1944. Podle něj se tento muž „vydával za poručíka čs. armády“ a „ve štábu hrál úlohu Boha“, více partyzánů mu nedůvěřovalo, ale „ve štábu neměli vůči němu žádného podezření, […] jeho řeči brali jako vážné a naletěli na všecko, co jim napovídal“. 347
O pravosti dokladů, kterými se měl Dvořák vykazovat partyzánům, lze mít oprávněné pochybnosti. Důstojníkem nikdy nebyl, vojenské soudy jej naopak v letech 1936–1937 opakovaně odsoudily za podvody, krádeže a porušení povinností.348 Důstojnický průkaz, kterým se vykazoval, musel být stejně jako údajné doporučení z pražské ilegální organizace padělek –při žádném pozdějším šetření se neobjevil důkaz, že by se v Praze skutečně ilegálně angažoval. To nás vede k závěru, že člověk s takovou minulostí nevstupoval mezi odbojáře s vlasteneckým zápalem a ochotou riskovat svůj život v ilegalitě a že Dvořák spíše mohl už v září 1944 v Rožnově pod Radhoštěm působit jako agent německých bezpečnostních složek s úkolem proniknout mezi zdejší odbojové pracovníky a poté i mezi partyzány
Ušiakova oddílu.
Dvořák měl štěstí na ženy, které podléhaly jeho vemlouvavému projevu. Na Slovensku narazil mezi partyzány na dvě další, devatenáctiletou Štefanii Beloňovou (nar. 7. 3. 1925 ve Velkém Rovném) a její sedmnáctiletou sestru Annu (nar. 29. 3. 1927 tamtéž), které původně žily v Ostravě.349
Jejich otec odjel v době krize roce 1929 za prací do USA a od té doby o sobě nepodal žádnou zprávu. Matka se pak znovu vdala.350 Štefanie, absolventka pěti tříd obecné a tří tříd tzv. měšťanské školy, od roku 1936 pracovala jako pomocná síla v ostravské nemocnici. V roce 1943 ji spolu se sestrou Annou poslali v rámci totálního nasazení do Vítkovických železáren, ale protože zde musely vykonávat těžkou práci, utekly v květnu 1944 přes hranice k tetě do obce Velké Rovné na severozápadním Slovensku. Tady nějakou dobu pomáhaly na poli, ale nakonec se jako osoby slovenské národnosti rozhodly jít si hledat práci v Žilině, kde pár dní bydlely u známé. V té době zrovna vypuklo na Slovensku povstání. Náhoda tomu chtěla, že při shánění místa narazily před žilinskými kasárnami na dívky, které se chtěly přidat k povstaleckým vojákům jako ošetřovatelky, a Štefanie a Anna Beloňovy učinily totéž. Ze Žiliny odešly 30. srpna 1944 se skupinou bývalých francouzských zajatců, kteří
72 | p arty Z á N i v osidlech Z rady
