Prolog
J
eště nikdy jsem neviděla vortex, jako byl tento. Spojoval nekonečně mnoho světů dohromady. Každé energetické vlákno kroužící ve víru přede mnou očividně vedlo na jiné místo. Různé druhy hukotu přinášely jiné ozvěny: kvílení arktického větru, křik velryby, šum listnatých stromů, hluk velkoměsta.
Energie, kterou tento vortex vyzařoval, mi vyrazila dech. Táhla mě k sobě, takovou silou, že jsem musela špičky bot zarýt do země, aby mě nepohltil.
I přes celou svoji ničivou sílu byl vortex nádherný. Mocnější než cokoliv, co jsem kdy cítila. A zavolal si mě k sobě, protože jsem byla jediná, kdo ho ještě mohl zkrotit.
Pak mě někdo popadl za ruku. Vždycky byl tak rychlý, že jsem ho neviděla přicházet.
„Ne,“ řekl a odhodlaně se postavil přede mě. Jen jedno slovo, které v sobě ale neslo všechno, co ho charakterizovalo. Všechno, co jeho i mě dovedlo do tohoto okamžiku. Jeho oči si mě pozorně prohlížely a záškuby energie nás sevřely jako ochranné pouzdro.
Chtěla jsem mu toho ještě tolik říct. Tak strašně moc. Už jsme ale neměli čas.
Najednou se všechno uvnitř mě zklidnilo. Všechny ty ztráty, které jsme utrpěli, najednou nebyly důležité. Strach, který mě v posledních hodinách otupoval, zmizel. Sevřela jsem jeho obličej do dlaní a políbila ho. Jeho horký dech mě hladil na kůži a prsty se mu zaryly do látky mojí uniformy, v posledním, zoufalém pokusu udržet mě u sebe. Do toho polibku jsem vložila všechno, co jsem k němu cítila. Jakmile jsem se od něj ale odtrhla, neváhala jsem ani chvíli.
Proklouzla jsem kolem něj, tak rychle, že už mě nemohl zadržet.
Pak jsem se rozběhla a skočila.
Jedno jsem nyní věděla naprosto jistě.
Od začátku to bylo nevyhnutelné.
ČÁST PRVNÍ
HNĚV A ÚDIV
ŠIFROVANÁ ZPRÁVA
Odesílatel: Juliana Cantová, hlavní navigátorka, São Paulo
Příjemce: Rozdělovník hlavních navigátorů
Mí věrní přátelé, situace je tak nejistá, že se ani neodvažuji odhadovat, koho tato zpráva ještě zastihne. Směsci se zmocnili Tokia, Mexiko City, Nového Londýna, Sydney, Kapského města i Káhiry. Za pár minut obsadí i São Paulo, nemůžeme tomu zabránit. Vím, že je této skutečnosti těžké čelit, musíme se ale podívat pravdě do tváře: Varus Hawthorne nás i všechny členy Kuratorií celé roky klamal. Nejvyšší ředitel není člověk, ale směsec, a pokud nezasáhneme, svede nás jeho nenávist všechny do propasti.
Přivedl do našich měst válku. Nicméně ještě větší hrozba číhá jinde. Včera nám od důvěryhodného zdroje přišla zpráva, že Hawthornův časoběžec už téměř našel cestu zpět do roku 2020.
Fenomén časoběhu sice ještě nebyl dostatečně prozkoumán, o to nebezpečnější ale je. Umožňuje běžcům s pomocí vlastních vzpomínek cestovat nejen do vlastní minulosti, ale i mnohem dál. Sama jsem zkoumala rifty, které Hawthornova časoběžce vedou stále hlouběji do minulosti.
A pokud se dostane až k Pravortexu, bude už příliš pozdě.
Říkám to naprosto jasně: Hawthorne se chystá moc
Pravortexu znásobit tak, že dojde ke smísení celé planety. Tímto způsobem by vymazal téměř celé století, lidstvo by bylo vmžiku zničeno a směsci by se stali novými vládci světa.
Přátelé, ať už tuhle zprávu dostane kdokoliv: naše poslední naděje tkví v pokusu zadržet Hawthornova časoběžce.
Najděte Baliana Traverse! Zabijte ho! Je to naše jediná možnost.
Všechno, co k tomu potřebujete, teď nahrávám na servery
Kuratoria.
Každý pohyb probíhá v čase a má svůj cíl.
Nechť se všichni znovu shledáme.
Příloha: 1 zašifrovaný soubor
Nahrávání: 93 % – proces přerušen. Soubor nebyl odeslán.
Zkusit znovu?
B1ubnování jsme uslyšeli ještě předtím, než jsme se začali chystat na přistání. Nekontrolovaný rytmus, přímo divoký. Údery byly nepravidelné, někdy zněly jasně, jindy tlumeně, rytmus zrychloval a zase zpomaloval. Až dohromady vytvářely údery bubnů hypnotizující melodii, které se nedalo odolat.
Koutkem oka jsem se podívala do strany, k oknu našeho transportéru. Úplně krátce, Susie si toho ale hned všimla a hlasitě si odkašlala. „Ellie! Pokud se nepřestaneš hýbat, budu muset začít od začátku.“
Prosím ne.
Susie už na mém obličeji pracovala půl hodiny. O moc déle to už nevydržím.
Zhluboka jsem se tedy nadechla a snažila se nehýbat. „Promiň.“
„Už to jenom dolaďuju.“ Susie vytáhla z tašky, kterou měla přehozenou přes rameno, dózičku s pudrem.
„Dolaďuješ?“ zeptala jsem se nedůvěřivě.
Susie naklonila hlavu na stranu. „Ještě to nevypadá… úplně uvěřitelně.“
„Tím chce říct, že tvoje smísení vypadá hrozně,“ doplnil ji Luka. Když jsem se naklonila na stranu, abych na něj vrhla ostrý pohled, vesele se zašklebil. On a Fagus seděli na sedadle naproti nám, a i přes všechno, co nás čeká, vypadali, že se ještě v životě takhle nebavili. Alespoň jsme neměli žádné další publikum, protože když nepočítám naši pilotku, byli jsme v transportéru jenom čtyři.
„Čím pečlivější, tím lepší.“ Susie mi poklepala na bradu, abych se na ni znovu otočila, a já poslechla. Přece jenom jsem věděla, co je v sázce.
Zatímco mi nanášela houbičkou na obličej tolik zeleného pudru, že bych se mohla klidně vydávat za jedli, znovu jsem se podívala k oknu.
Náš transportér už dobrou hodinu prolétával nad São Paulem.
Na všechny strany se rozprostíralo modré nebe, široko daleko nebyl vidět ani mráček. Další spalující a horký letní den.
Pod námi se táhlo pole věžáků. São Paulo bylo obrovské a bude ještě trvat, než dorazíme k místu přistání, do okrsku, kterému se dříve, než ho Kuratorium připojilo k megapoli, říkalo Rio de Janeiro.
Město bylo nepřetržitou řadou obytných bloků, výškových farem, ve kterých se vyráběly potraviny, a plotů oddělujících okrsky od sebe navzájem. Pouze tam, kde nížina přecházela do jemně zelených kopečků, byla zástavba řidší a objevovaly se tam poslední zbytky přírody. Jinak to tady vypadalo stejně jako v kterémkoli z deseti kuratorijních měst.
V kterémkoli z deseti bývalých kuratorijních měst, opravila jsem se v duchu, protože většina z nich už Kuratoriím nepatřila.
Náležela směscům.
Kdy São Paulo kapitulovalo? Před týdnem? Dvěma? Stalo se toho tolik, že moje hlava nestíhala držet krok.
„Tak!“ vytrhla mě z myšlenek Susie. „Teď přijde to nejlepší!“ Znovu zašátrala rukou v tašce, vytáhla z ní nějaké větvičky, listy a růžové květy a potutelně se na mě usmála.
„Susie…“ Co nejklidněji jsem přihlížela, jak to všechno připevňuje na vlásenku, kterou rovněž vytáhla z tašky. Pak se svým výtvorem přistoupila ke mně a v očích jí hrály jiskřičky odhodlání. „Copak nestačí, že jsi mi vlasy zapletla?“ zeptala jsem se, ale Susie vehementně zavrtěla hlavou.
„To jsem přece udělala právě proto, abych ti do nich mohla lépe vsadit ty rostliny. A teď se nehýbej, už vím naprosto přesně, jak by to mělo vypadat.“
Podívala jsem se na Luku s prosbou o pomoc v očích, ten byl ale příliš zaměstnaný vrháním rozněžnělých pohledů na Susie a vůbec mě nevnímal.
Chviličku má přítelkyni a už na mě kašle. Zrádce.
O pět minut později mi Susie podržela před obličejem ruční zrcátko. „Vypadáš překrásně!“
Zněla tak pyšně, že jsem jí rozhodně nemohla říct, že mi z vlasů všechny ty květiny vyletí v okamžiku, kdy se rozběhnu. Udělala jsem jí tedy laskavost a prohlédla si kytičky, které mi umně zapletla do blonďatých vlasů. Susie si s tím dala spoustu práce, i když já sama jsem si připadala maskovaná už bez svého obvyklého culíku. Obočí jsem měla nabarvená nazeleno, aby se podobala Fagusovým mechovým polštářkům, a řasy mi ještě před odletem polepila peříčky, která vypadala jako listí. Dokonce i ten zelený pudr, kterým mi vytvořila na kůži jemný vzor kůry, vypadal pěkně – a ne tak, jako bych se měla každou chvíli pozvracet.
„Děkuju,“ řekla jsem a Susie se rozzářily oči. Spokojeně si sbalila propriety a svezla se na volné sedadlo vedle mě.
Oproti mojí zelené variantě měla Susie outfit v jasných modrých tónech. Ještě víc tak vynikla její kůže, která měla u plavců od přírody i bez nějakého pudru namodralou barvu. Měla na sobě saténovou sukni a dlouhé černé vlasy, které obvykle nosila na boku hlavy spletené do rybího copu, jí dnes spadaly v bujných vlnách na ramena. Okolo očí ve tvaru mandlí měla nalepené třpytivé kamínky.
Luka s Fagusem nevynaložili ani zdaleka tolik námahy. Lukův outfit se skládal pouze z tmavě červených plátěných kalhot a lněné košile. Rudé vlasy si vyčesal nahoru, takže vznikl divoký účes připomínající oheň, který podtrhoval jeho ohniveckou náturu.
Fagusova košile a kalhoty měly podobný zelený odstín jako moje oblečení. Jediný rozdíl tkvěl v tom, že já jsem se za zemkyni jen vydávala, zatímco mech a listí, co vyrůstalo z vlasů jemu, bylo opravdové.
Vzít si tohle oblečení nám přikázal náš navigátor. Když s tím Gilbert přišel, nejprve jsem si myslela, že jsem se přeslechla. Proč bychom se měli na takhle důležitou misi vymódit jak na nějakou party? Důvod jsem se nicméně brzy dozvěděla.
O dnešním svátku budou dávat všichni směsci všude na světě na odiv barvy svých živlů. Poprvé v životě nebudou muset svoje síly skrývat a mohou ukázat svoji pravou podobu. A z těch barev se stal symbol jejich svobody.
Kdybych se tam ukázala ve své pravé podobě já, nevydržela bych tam ani minutu. São Paulo teď patří Rudé bouři – armádě plné směsců, kteří lidi nenávidí, protože museli roky trpět pod jejich útlakem. Okamžitě by mě zajali. A potom… no, záleží, co by se stalo potom: pokud bych měla štěstí a nepoznali by, kdo před nimi stojí, strčili by mě do nových lidských okrsků. Pokud by si ale všimli, že jsem Elaine Collinsová, časoběžkyně, hned bych skončila u jejich vůdce. A jakmile by se tak stalo – jakmile bych se dostala do rukou Hawthornovi, bylo by po všem.
Samozřejmě, že musím být opatrná.
Ale sukně, která mi stěží zakrývá zadek? Silně jsem pochybovala, jestli je to opravdu nutné.
Když jsem se znovu zadívala před sebe, zachytila jsem Fagusův pohled. Všichni jsme byli napjatí, nechtěli jsme to ale dát na sobě znát. Na rtech se mu objevil pobavený úsměv.
„Co?“ zasyčela jsem.
„Nic.“ Úsměv se mu rozšířil ještě víc. „Jenom jsem si říkal, že by z tebe byla dobrá zemkyně. Přesně můj typ.“
„Nevěděl jsem, že máš nějaký typ,“ namítl Luka. „Je ti jasný, že ty bazalkový keře na zahradě se nepočítají, že jo?“
Fagus zvedl ruku, aniž by ze mě spustil oči. Podržel ji Lukovi před obličejem a z prostředníčku mu pomalinku vyrostl kořen, na jehož konci vyrašil jemný kvítek.
Luka se jen tiše zasmál a Fagus dodal: „Měl jsem přítelkyně. Jenom to nikdy nevydrželo. A pak přišlo období, kdy se o mě všichni přestali zajímat, protože byli moc zaměstnaní pobíháním za Balem…“ Fagus si uvědomil, že udělal chybu, a nechal větu vyšumět do prázdna. Pomalu, jako ve zpomaleném záběru, spočinuly jeho zelené oči na mně. „Elaine… mrzí mě to.“
„To je dobrý,“ řekla jsem automaticky, jako pokaždé, když někdo začal mluvit o Baleovi. Dokonce jsem se donutila na Faguse usmát, bylo už ale pozdě. Na prostor transportéru se sneslo dusivé ticho, i Luka se zdržel dalších komentářů. Jediné zbývající zvuky tvořilo tlumené bubnování zvenku a neutuchající hučení motorů.
Rychle jsem se podívala z okýnka, abych unikla těm pohledům.
Hrozné na tom totiž nebylo to, že Balea někdo zmínil. Já na něj myslela tak jako tak. Každý den, každou minutu, každou vteřinu.
Ne, hrozný na tom byl soucit, který se jim zračil v očích.
Slepě jsem putovala rukou podél sedadla dolů, až jsem prsty narazila na měkkou srst. Obrovský pes ležící mi u nohou zabručel a spal dál. Až když jsem ho nehty podrbala na mechových polštářcích na uších, otevřel zářivě zelené oči a naklonil se vstříc mému doteku.
Atlas miloval drbání na hlavě. Tak moc, že ji nakláněl ze strany na stranu, tak, abych ho škrábala i na čele a zátylku.
Po chvíli spokojeně zívl a podíval se na mě, jako by říkal: Díky, to zatím stačí. Pak se mi znovu stočil k nohám.
Cítila jsem dotyk jeho těla. Atlas mi v posledních měsících přirostl k srdci tak moc, že bych to vůbec nepovažovala za možné. Všude mě doprovázel a každou noc spal u mojí postele, jako by mě chtěl chránit. Luka a Susie byli moji nejlepší přátelé, s Atlasem to ale bylo jiné.
Byl součástí Balea. Byl to jeho pes – jeho nejlepší přítel. A když jsem Atlase hladila, pokaždé jsem nahradila špatnou vzpomínku nějakou dobrou.
Vzpomínka, jak Balea zatýkají ohnivci z Rudé bouře, vybledla.
Místo ní se mi před očima vynořil obraz, jak mě se škádlivým úsměvem táhne za sebou do vortexu.
Prázdný výraz, který se Baleovi objevil ve tváři, když mu Hawthorne podal ten halucinogen, zmizel. Místo něj jsem viděla třpyt moře v jeho ledově modrých očích, když mi poprvé řekl, že mě miluje.
Hawthornova propagandistická videa taky vybledla. Už jsem neviděla, jak Bale v boji vynáší běžce Kuratoria vortexem do výšky a pak bez hnutí pozoruje, jak se řítí k zemi. Ne, už jsem viděla jenom Balea, jak objímá Atlase nebo se Susie v našem domovském městě Sanktu trénuje plavání v jezeře. Spočinul na mě jeho hřejivý pohled, do uší se mi dral jeho hlas…
… a já si připadala zase o kousek míň ztracená – a cítila jsem trochu víc naděje.
Kdyby byl Bale pořád sám sebou a věděl by, co se z něj stalo… roztrhalo by ho to zevnitř. Varus Hawthorne si z něj udělal loutku. Po podání toho halucinogenu ho měl pod naprostou kontrolou a všechno, co Bale udělal, bylo na jeho příkaz.
Bylo mi jasné, že by Bale raději zemřel, než aby byl nucen takhle sloužit Hawthornovi. Možnost rozhodnout se mu ale nikdo nedal.
Pravdou je, že můj Bale už neexistuje. Ten kluk, do kterého jsem se zamilovala, který mi chyběl tak moc, že jsem se po probuzení skoro nemohla nadechnout, byl pryč. A nesmírně jsem se děsila toho, co se stane, až nakonec staneme proti sobě.
„Ještě patnáct minut!“ ozvalo se najednou z kokpitu. Naše pilotka byla zemkyně, vlasy plné listí se jí skoro nevešly pod helmu a trčely do všech stran. Sáhla jsem si na špunty v uších.
„Znovu prosím překontrolujte spojení,“ uslyšela jsem z mikrofonu Gilbertův hlas. Všichni jsme naráz zvedli ruce a podívali se na detektory.
Tým dva, stálo nahoře na kulatém přístroji podobném náramkovým hodinkám. A pod tím jména členů týmu: Luka Woodrow, Susana Albrightová, Fagus Hadkin, Elaine Collinsová. A ještě trochu níž náš navigátor: Gilbert Woodrow.
Ten pohled mě trochu uklidnil. Naše mise bude složitá. Přistaneme uprostřed bašty Rudé bouře, armády, která tuhle válku vlastně rozpoutala. Gilbert je ale nejlepší navigátor vůbec. Vyvedl z ožehavých situací už stovky vortexových běžců. Dokázal z ničeho vyčarovat únikové cesty a analyzovat rizika tak rychle jako nikdo
jiný. Dávalo mi pocit jistoty, že mi dnes mluví do ucha zrovna on.
Gilbert nás touhle misí provede – misí, která bezpodmínečně musí být úspěšná.
Znovu jsem si na detektoru zobrazila profil ženy, kterou máme evakuovat z města. Juliana Cantová, hlavní navigátorka Kuratoria São Paulo.
Štíhlá postava, šedohnědé vlnité vlasy, brýle.
Žena, která mohla všechno změnit.
Pokud už není dávno mrtvá.
„Spojení stabilní,“ řekl Fagus. Já, Susie a Luka jsme jeho slova potvrdili.
„Dobře,“ odpověděl Gilbert. „Další zkoušku proveďte po přistání a pak znovu, až dorazíte na místo setkání. Chci, abyste mi neustále podávali aktuální informace o tom, co vidíte. A nezapomeňte: nejdete do boje, je to záchranná mise. Půjdete dovnitř a pak zase ven.
V případě střetu byste neměli žádnou šanci.“
„Jasná páka, kapitáne,“ řekl Luka. „Máme být nenápadní. Chápu.“
Jeho slova byla odměněna těžkým tichem. Gilbert byl ve svém profesionálním navigátorském módu – to pak neměl ani trochu náladu na prostořeké hlášky svého adoptivního syna. „Pokud Julianu nenajdete…,“ pokračoval.
„Okamžitě zmizíme,“ slíbila jsem. „Žádné spontánní akce.“
Tentokrát znělo Gilbertovo mlčení velmi spokojeně. Místo odpovědi nám na detektory poslal polohu dvou zbývajících týmů. Taky už zahájily klesání a čím dál víc se blížily k okrsku, ve kterém bychom měli přistát. Ráno jsme sice vyrazili společně, každý transportér se ale k městu blížil z jiné strany, abychom nebyli nápadní. Znovu se uvidíme až na místě setkání.
Opřela jsem se do sedadla a snažila se zachovat klid, napětí ale nepovolovalo. Pořád dokola jsem sahala na saténovou látku, která mi obepínala stehna. Tenhle cár mě asi těžko ochrání, pokud nás někdo odhalí. A chodidla… chodidla jsem měla uvězněná v zelených třpytivých páskových sandálkách.
Moc jsem si přála mít teď na sobě svoji uniformu, která mě od hlavy až k patě halila do odolného materiálu. K ní svoje běžecké boty a cop, u kterého bych se nemusela bát, že mi z něj při špatném pohybu vypadne polovina květin.
Připadala jsem si strašlivě zranitelná. A hluboko uvnitř jsem věděla, že to nemá s mým outfitem příliš co do činění.
Přece jenom jsem si zvykla, že, pokud je to nutné, můžu z každé situace okamžitě uprchnout. Stačilo jenom vytvořit vortex a už bych byla pryč. Jeden pohyb rukou a energie by zhoustla, narostla do podoby víru a během vteřiny by mě přenesla do bezpečí – na jiné místo, nebo do jiné doby.
Tenhle luxus už jsem neměla. Pokud se dneska něco zvrtne, nebudu moci vytvořit vortex, abych nás zachránila. Moje síly jsou pryč. Budu moci jenom utíkat, stejně jako všichni ostatní. Nebo bojovat. „Podívejte!“ vykřikla náhle Susie.
Všichni jsme vstali a naklonili se k oknu. Přiběhl dokonce i Atlas, jeho rostlinami prorostlá srst mě šimrala na nahých nohou.
Pole mrakodrapů pod námi už bylo mnohem blíž než před deseti minutami. Susie vzrušeně ukázala prstem do dálky a … támhle. Opravdu. V zářivém slunečním světle se před námi objevila socha s roztaženými pažemi, která město střežila už více než sto let.
Spasitel. U paty sochy plál do výšky několika metrů oheň a směrem k ulicím města se táhl černý kouř.
„Slaví vítězství,“ řekl mi Gilbert krátce předtím, než jsem nastoupila k ostatním do transportéru. Přitom se na mě naléhavě podíval, obě ruce mi položil na ramena. „Ani na chvíli na to nezapomeň, až budete tam dole. Slaví, protože porazili lidi. Slaví, že už svoje síly nemusejí skrývat. Sice nejsme jejich nepřátelé, ani oni naši, stejně ale musíte být velmi opatrní. Ty víc než kdokoli jiný.“
Teď, když jsme se městu přiblížili, jsem rozeznávala davy lidí proudící mezi domy. Rytmus bubnů byl čím dál intenzivnější.
Nevěděla jsem, co jsem čekala. Město v troskách? Zřícené budovy a vypálené parky? Možná. Stejně jako v každé megapoli i tady
v São Paulu se odehrávaly těžké boje mezi Kuratoriem a směsci.
Město odolávalo skoro o tři měsíce déle než Nový Londýn nebo Sydney. Myslela jsem si, že se to někde projeví.
São Paulo se ale koupalo v nejdivočejších barvách. Budovy byly porostlé barevně kvetoucími rostlinami. Na každé druhé střeše hořel oheň, jehož kouř se elegantně vinul do výšky, jako by ho řídil nějaký vířivec. V dálce jsem rozeznala obrysy vulkánu, který od Velkého smísení hraničil přímo s Riem. Gilbert říkal, že už celé dny chrlí oheň, město ale bylo zatím ušetřeno – asi proto, že ohnivci nenechají sopku explodovat plnou silou.
Překrásné, proběhlo mi hlavou. Zároveň jsem v hrudi pocítila bodavou bolest. Všechno tohle jsme mohli mít, kdyby se nám povedlo lidi a směsce usmířit dřív, než Varus Hawthorne vehnal obě strany do války.
„To musí být fakt hustá party,“ zamumlal Luka vedle mě.
„Nic pro nás,“ připomněla jsem mu. „Máme tady práci.“
Luka mi položil paži kolem ramen. „Díky za tuhle hodnotnou informaci, Ellie.“ Vtiskl mi polibek na spánek a ušklíbl se. „O mně je ale všeobecně známo, že umím nejlíp pracovat a zároveň pařit.“
Protočila jsem oči v sloup a opřela se o něj. Fagus mi položil ruku na levé rameno a Susie se na mě v okně transportéru usmála.
Dali jsme si vzájemně tichý slib.
Dostaneme odtud Julianu Cantovou. A až to uděláme… … pomůže nám najít Balea.