Pavel Juřík
PÁNI Z HRADCE A SLAVATOVÉ Z CHLUMU
A KOŠUMBERKA
Vladaři domu hradeckého
Páni zHradce se postupně stali druhou nejvýznamnější větví rodu „pánů zRůže“, hned po Rožmbercích. Páni erbu zlaté růže na modrém poli vybudovali druhou jihočeskou doménu Vítkovců apronikli ina Moravu. Jejich jméno iheraldické barvy afigury dodnes používá jejich sídelní město Jindřichův Hradec, které bylo pojmenováno po zakladateli města arodu pánů zHradce. Pokračovateli rodu a „vladaři domu hradeckého“ se v17. století stali Slavatové apo nich Czerninové. Přestože páni zHradce hráli velmi významnou roli včeských dějinách azanechali nám řadu stavebních památek (např. zámky vJindřichově Hradci aTelči) amnoho uměleckých děl, veřejnost se onich měla dosud možnost dozvědět jen málo informací. Proto také vznikla tato kniha. Často se hovoří oodkazu rodu Rožmberků ajaksi se zapomíná na odkaz jejich bohatých avýznamných příbuzných, zHradce, kteří také pocházeli ze stejného rozrodu – rodu Vítkovců. Mnohokrát zasáhli do našich dějin, ať již to byl spor mezi Oldřichem I.akrálem Přemyslem Otakarem II., záchrana života Karla IV. Jindřichem II. nebo podpora nástupu Habsburků na český trůn roku 1526. Adamem I.zHradce. Podobně jako Rožmberkové měli ipáni zHradce právo užívat pro hlavu svého rodu titul vladaře.
Města Jindřichův Hradec, Telč nebo Slavonice vděčí pánům zHradce za svůj hospodářský ikulturní rozvoj. Dochované gotické arenesanční památky dokazují jejich velký cit asmysl pro umění, stejně jako bohatství, které jim tyto stavby umožnilo. Bohužel roku 1604 se jejich kniha života uzavřela, osedm let dříve než uRožmberků, posledním „vladařem domu hradeckého“ zrodu pánů zHradce, neduživým Jáchymem II.
Bohatství rodu „pánů zlaté růže“ zdědil prostřednictvím své manželky Otýlie Hradecké významný představitel šlechtické obce své doby Vilém Slavata zChlumu aKošumberka. Pocházel sice zchudého šlechtického rodu, ale výhodný sňatek, konverze ke katolickému náboženství anesporná inteligence ischopnosti mu přinesly bohatství ivelmi úspěšnou politickou kariéru. Byl to zajímavý člověk, věřící katolík, Čech hájící ve Vídni zájmy Království českého, tvrdý odpůrce nekatolíků a„rebelů“ za stavovského povstání, apřitom nevyužil možnost obohatit se na pobělohorských konfiskacích apo Bílé hoře nepotrestal jindřichohradecké nekatolíky. Kontroverzní osobnost, kterou jedni chválí adruzí kritizují, apřesto si zasloužila bustu na zdech Národního muzea vPraze mezi velikány našich dějin. Dějiny nikdy nejsou černobílé. Čára života Slavatů se uzavřela ani ne sto let po pánech zHradce adíky Marii Josefě hraběnce Slavatové, manželce hraběte Heřmana Jakuba Czernína, přešlo dědictví irodový odkaz Slavatů apánů zHradce na rod Czerninů. Jejich syn František Josef získal roku 1716 od císaře Karla VI. privilegium nazývat se „vladařem domu chudenického ahradeckého“ atento titul jeho dědicům náleží dodnes.
Jak nás učí inaše nedávná minulost: právo není vždy spravedlností. Bez morálního očištění, bez hrdosti knárodu ajeho historii, bez zodpovědnosti ksobě anašim dětem aplanetě Zemi, bez statečnosti apokory nás nečeká radostná budoucnost… Česká šlechta vždy tyto vlastnosti měla anic na tom nezmění ani předchozí desetiletí, kdy nás po druhé světové válce učili ošlechtě pravý opak. Na závěr bych rád připomněl slova hraběnky Matyldy Nosticzové (1936–2021): „Není důležité být šlechticem, ale mít šlechetné srdce.“
Autor
DĚJINY RODU PÁNŮ
Z HRADCE
POČÁTKY RODU VÍTKOVCŮ
Rozrod Vítkovců patří mezi nejvýznamnější anejstarší české šlechtické rody, ato nejen vjižních Čechách, ale vcelém českém království. Za zakladatele politické amajetkové moci rodu je považován velmož Vítek zPrčice, který dal potom jméno svým potomkům – Vítkovcům. Ztohoto rodu vzešlo několik jeho větví: páni zKrumlova, zHradce (Jindřichova), zRožmberka, zLandštejna, Lomnice azTřeboně, ze Stráže, zÚstí (Sezimova) azKosové Hory. Nejdéle znich „kvetla růže“ Sezimů zÚstí, kteří vymřeli až kolem první třetiny 17. století. Přestože Vítek od počátku vystupoval jako český velmož asvé jméno si podle dobové módy poněmčil až v80. letech 12. století na Witigo, němečtí předváleční autoři ho rádi uváděli jako Němce (rakouský tisk aliteratura někdy idodnes). Chtěli tím dokázat německý původ osídlení jižních Čech. Důkazem německého původu mělo být vlastnictví hradu Blankenbergu vrakouském regionu Mühlviertlu Vítkem III. Mladším († před 1250) zrožmberské větve.
Původní kořeny všech rodových větví Vítkovců ale pocházejí ze Sedlčanska, zoblasti dolního toku Lužnice (viz Pavel Juřík, Rožmberkové, První po českém králi, Universum 2020). Jejich kolébkou nemohl být ani hrad Vítkův Kámen nedaleko hranic sRakouskem, jak se někdy uvádělo, protože ve 12.–13. století zde tento hrad ještě prokazatelně nestál akolem něj byl neprostupný prales. Vlastnictví majetků vseverozápadním Rakousku tak souvisí sexpanzí Vítkovců za hranice českého státu vobdobí kolonizace pomezního hvozdu asjejich mezinárodní sňatkovou politikou. Rožmberkové také nemají nic společného srakouským rodem Orsini-Rosenberg.
Vítek I.zPrčice
Prvním známým Vítkovcem je Vítek I.zPrčice neboli Witigo von Prčice († 1194). Patřil mezi
nejstarší české šlechtice, ale bohužel oněm příliš nevíme. Pocházel údajně ze vsi Prčice na Sedlčansku abyl patrně zakladatelem moci rodu Vítkovců. Vítek je doložen vletech 1169–1176 jako stolník (truksas) na dvoře VladislavaII. (jako český král Vladislav I.). Vletech 1172–1173 působil také jako diplomat při jednáních scísařem Friedrichem Barbarossou apo rezignaci krále Vladislava stál na straně jeho syna Bedřicha proti Soběslavovi II. Po intervenci císaře, který zbavil Bedřicha vlády, přešel vletech 1173–1178 na stranu knížete Soběslava II. jako hrabě (comes) vKladsku. Když se ale sesazený Bedřich roku 1178 vrátil do Čech, znovu ho začal podporovat.
Vjeho barvách bojoval ivbitvě uLoděnice uBerouna (1179), kde byl zajat. Kníže Bedřich mu za jeho věrnost zřejmě daroval obec Prčice (vletech 1184–1185 se podle nich poprvé píše) ajmenoval ho správcem Prácheňského kraje (roku 1184 je doložen jako kastelán hradu Prácheň, který byl správním centrem. Tehdy pravděpodobně od panovníka získal irozsáhlé majetky vjižních Čechách avhornorakouském Mühlviertelu. Díky tomu měli Vítkovci velmi četné osobní arodinné vztahy kRakousku. Vletech 1191–1192 Vítek získal část majetku vymřelého rakouského rodu Schönhering-Blankenberg jako léno pasovských biskupů. Pomohly mu vtom jeho zahraniční kontakty apravděpodobně isňatek syna Vítka III. mladšího zBlankenbergu sjednou zdědiček tohoto rodu, jejíž jméno neznáme.
Synové Vítka zPrčice ajejich erby
Jindřich († 1237), předek pánů zHradce –zlatá růže vmodrém poli; Vítek II. starší (1196–1235),předek pánů zKrumlova – zelená růže ve stříbrném poli; Vítek III. mladší (1220–1243), předek Rožm-
Erby Vítkovců: Páni z Hradce, z Krumlova, z Rožmberka, zLandštejna, z Ústí a ze Stráže.
berků – červená růže ve stříbrném poli, zdědil po otci Prčici; Vítek IV. zKlokot, předek pánů zTřeboně, Landštejna, Svin, Nových Hradů, Lomnice, Borotína – stříbrná růže včerveném poli; Sezema, předek pánů zÚstí (snad nelegitimní syn Vítka zPrčice, nebo synovec) – černá růže ve zlatém poli.
Vítek III. mladší zPrčice aBlankenbergu
Syn Vítka zPrčice Vítek, toho jména třetí, který je považován za zakladatele rodu Rožmberků, se vyskytuje vhistorických pramenech vletech 1194–1236. Od roku 1194 se dlouhodobě pohyboval na dvoře pasovských biskupů, vjejichž
listinách je často zmiňován. Protože Vítkovci podporovali předchůdce knížete Přemysla Otakara I.(králem od roku 1198), knížete apražského biskupa Jindřicha Břetislava, byli po roce 1197 vypuzeni od panovnického dvora. Vítek pak zřejmě sídlil na hradě Blankenbergu uNeufeldenu, podle kterého se psal jako de Plankinberg. Vroce 1231 došlo ke zlomu vmocenské pozici Vítka ijeho sourozenců vRakousku. Vsouvislosti smocenským vzestupem Přemyslovců ve střední Evropě však přešla většina jejich lén zpět na pasovského biskupa, protože ten nelibě nesl expanzi nového českého krále Václava I.do Rakous. Vítkovci si tedy začali budovat mocenské pozice opět vČechách. VítekIII. mladší zBlankenbergu zemřel někdy před rokem 1250.
HRADECKÁ LINIE
Zakladatel rodu Jindřich zHradce
Vletech 1205–1237 byl Jindřich zHradce spolu sbratrem Vítkem mladším ve službách krále Přemysla Otakara I.apoté ijeho syna Václava I.Na královském dvoře vykonával úřady číšníka apozději nejvyššího maršálka (1216–1222), takže patřil dlouhodobě kjeho
nejbližším rádcům aspolupracovníkům. Například vroce 1209 ho doprovázel na jeho cestě po Moravě aočtyři roky později na říšský sněm do Řezna. Působil ivdiplomacii, jak dokazuje děkovný list papeže Honoria III. (vúřadu 1216–1227), který poslal roku 1217 do Prahy po vyřešení nám neznámé církevní záležitosti.
Jindřich I.zHradce při návratu na hrad Hradec roku 1220 (idealizovaná kresba, 19. století).
Roku 1220 se pan Jindřich prvně připomíná jako majitel „Nového hradu“ (Nova Domus, Nova Castro), dnešního Jindřichova Hradce (německy Neuhaus). Podle posledních archeologických výzkumů, které zde odhalily rozsáhlé přemyslovské hradiště, se zdá pravděpodobné, že se jednalo ovýznamný knížecí akrálovský hrad, jehož se Jindřich I.zHradce stal kastelánem. Později dostal Hradec od krále do svého vlastnictví. Tuto hypotézu potvrzuje také značná rozlehlost hradu, která spíše odpovídá královským hradům než vté době budovaným prvním kamenným hradům významných šlechtických rodů (např. nejstarší jádro hradu vKrumlově bylo poměrně malé).
Jindřich městečko opevnil (zprávy ozdejší trhové osadě pocházejí již zroku 1174) arozšířil pů-
Obraz „Dělení Růží“ znázorňuje historickou legendu orozdělení erbů Vítkovců na rody pánů z Rožmberka, zHradce, zKrumlova, Landštejna aSezimova Ústí. Zlatou růži vmodrém poli od praotce Vítka přebírá nejstarší Jindřich, který odjíždí na Jindřichův Hradec; stříbrnou růži včerveném poli má na svém praporci Vítek zKlokot aodjíždí na Třeboň. Čtvrtý muž vpořadí je pán zKrumlova – přestože místo zelené růže na stříbrném poli má v erbu modrou růži na zlatém poli. Nemanželský syn Sezima míří kÚstí spraporem černé růže na zlatém poli. Nad Rožmberkem aKrumlovem má panovat Vítek se znakem červené růže vbílém poli.
vodní hrádek, jehož obranu zvýšil vykopáním hlubokého příkopu podél hradeb. Někdy ve dvacátých až třicátých letech 13. století povolal do města rytířské řády německých rytířů atemplářů. Jindřich také získal značný majetek na Moravě (scentrem na hradě Bánově), kde také oddaně sloužil Přemyslovcům. Za věrné služby se mu dostalo cti být pohřben vcisterciáckém klášteře ve Velehradě, poblíž jeho zakladatele, moravského markraběte Vladislava Jindřicha. Jindřich zHradce měl dva syny: Vítka aSezemu. Sezema (†1238) pravděpodobně spravoval moravskou část rodinného majetku.
Vítek zHradce
Starší Jindřichův syn Vítek zHradce († 1259) byl dvořanem krále Václava I., první zprávu oněm máme zroku 1223. Král Václav I.(1205 až 1253) byl synem Přemysla Otakara I.ajeho druhé manželky Konstancie Uherské. Jeho otec byl šikovný politik adiplomat, adíky tomu roku 1212 získal od římského krále Friedricha II. Sicilského dědičný královský titul. Václav I.byl vroce 1228 jmenován „mladším králem“, ale vlády se ujal až po smrti svého otce. Spory ovládu vrodu Přemyslovců pokračovaly, ikdyž byl přijat princip převzetí vlády nejstarším synem. Tehdy nejmladší Václavův bratr, moravský markrabě Přemysl (1209–1239), proti němu dvakrát povstal. Další spory měl král srakouským aštýrským vévodou Friedrichem II. Babenberským (1211–1246), který byl bojechtivý aznepřátelil si českého iuherského krále ačást rakouské šlechty.
Boj orakouské dědictví
Vroce 1231 král Václav vtrhl do Horních Rakous (s podporou zdejšího panského rodu Kuenringů), odva roky později naopak vévoda Friedrich vtrhl na Moravu. Tyto vojenské události se odehrávaly vblízkosti panství pánů zHradce na pomezí jižních Čech, Moravy arakouských zemí, takže je Vítek zHradce nepochybně pozorně sledoval. Svou kariéru spojil sMarkrabstvím moravským. Historické prameny nás informují, že už roku
Pečeť Vítka I.zHradce zroku 1255.
1234 sem doprovázel markraběte Přemysla, mladšího bratra krále Václava I.Významnou událostí doby vlády krále Václava I.bylo zastavení vpádu kočovných Mongolů do střední Evropy vroce 1241, na kterém se Vítek I.pravděpodobně podílel. Mongolskou rychlou lehkou jízdu vyslal do Evropy Velký chán Mongolů Čingischán (viz str. 19). Zanedlouho, ještě před rokem 1249, dostal Vítek I.za věrné služby významnou funkci kastelána hradu vOlomouci.
Další konflikt vznikl opět vRakousích, když Václav I.usiloval ozískání dědictví rodu Babenberků, který neměl mužské dědice. Jeho dědičkou se měla stát Friedrichova neteř Gertruda (1226–1288) nebo jeho sestra Markéta (1205–1266), protože císařské Privilegium Minus zroku 1156 umožňovalo dědit rakouské země ivženské linii.
Friedrich ale nabídl Gertrudinu ruku exkomunikovanému císaři Friedrichu II. (Gertruda se za něj kvůli exkomunikaci odmítla vdát), atím se dostal do sporu skrálem Václavem I., který roku 1246 vtrhl svojskem do Rakous. Jeho intervence byla úspěšná, protože ještě téhož roku dosáhl sňatku svého nejstaršího syna, markraběte moravského Vladislava, sGertrudou. Aprotože její strýc Friedrich II. koncem roku zemřel, dědictví Babenberků získala Gertruda asní ijejí manžel.
Přemyslův státní převrat
Bohužel už vlednu 1247 zemřel nejstarší syn Václava I.ajeho manželky Kunhuty Štaufské (dcery římského krále Filipa Švábského), jeho nadějný následovník Vladislav (1227–1247). Tím se otevřela nová budoucnost pro mladšího syna
Dětřich zHradce povýšil roku 1290 ves Kroměříž na město (znak města –vinařské nože
Dietrichsteinů – byly přidány až v17. století).
Přemysla Otakara (1233–1278), který byl dosud připravován na církevní dráhu, proto navštěvoval církevní školy. Krále Václava synova smrt těžce zasáhla ana dva roky se stáhl zpolitického života.
Tehdy se na královském dvoře objevila myšlenka, že by se kralevic Přemysl Otakar mohl stát panovníkem ajeho otec by byl poslán do „politického důchodu“ na hrad Křivoklát. Zdá se, že ini ciátorem této myšlenky mohl být Vítek zHradce, který zprvu těžil zvelké přízně následníka českého trůnu. Vítek zHradce byl podporován dalšími velmoži zjižních Čech, které král Václav I.odstavil od moci, amladý Přemysl Otakar byl tajně zvolen mladším králem částí šlechty, které by vyhovoval lépe než jeho otec. Ktomuto aktu došlo vklauzuře při chrámu svatého Víta vPraze za podpory biskupa Mikuláše zÚjezda aRiesenburka.
Král Václav I.naoko akceptoval politický převrat, ale záhy se spodporou severočeských šlechtických rodů pustil vletech 1248–1249 do ničivé domácí války. Vyhrál ji spodporou části české, moravské arakouské šlechty, Saska apražských měšťanů. Král sice musel dokonce na čas opustit zemi, ale nakonec syna porazil jeho spojenec Boreš zRýzmburka (1210/1215–1277) spolu sHavlem zLemberka († 1255) vlistopadu 1248 vbitvě uMostu.
Vsrpnu se král zmocnil Prahy advojvládí vzemi skončilo pozváním Přemysla Otakara ajeho stoupenců na hostinu vklášteře klarisek, kde žila králova sestra Anežka Česká. Kralevic se vzdal titulů, ale ponechal si některé hrady akrálovské příjmy. Vzáří 1249 král Václav I.dal syna Pře-
mysla Otakara lstivě zatknout na hradě Týřově akrátce ho uvěznil na hradě Přimda. Odbojní šlechtici byli potrestáni mnohem více. Otec dal synovi asvému dědici symbolickou lekci auž vroce 1250 ho znovu ustanovil markrabětem moravským, ale pod dozorem spolehlivých šlechticů.
Díky svým schopnostem avýřečnosti se Vítkovi zHradce podařilo po nezdařeném povstání skrálem Václavem I.usmířit. Musel ale opustit důležitý úřad kastelána olomouckého hradu, který zastával vletech 1247–1249. Vztahy sVáclavemI. se asi opravdu urovnaly, protože 22.9.1253 vjeho náruči král zemřel při cestě na lov vPočáplech (nyní Králův Dvůr uBerouna). Lov byl velkou vášní krále Václava I., také při něm nešťastnou náhodou přišel ooko adoboví kronikáři ho proto někdy nazývali Václavem Jednookým.
Pokračování boje orakouské dědictví Vraťme se ještě kovdovělé Gertrudě. Hned rok po smrti svého prvního manžela se vévodkyně provdala za Heřmana VI. Bádenského apo jeho smrti vroce 1250 (byl otráven, pravděpodobně sjejí pomocí) se provdala potřetí, tentokrát za příbuzného uherského krále Bély IV., prince Romana Danileviče – syna haličsko-volyňského knížete Daniela Romanoviče. Připomeňme, že vlednu 1247 se Václavův mladší syn Přemysl stal jeho dědicem aopět let později se oženil sotřicet let starší Markétou Babenberskou, Friedrichovou sestrou adědičkou rakouských zemí. Rakouská šlechta si vroce 1251 za svého vévodu zvolila markraběte moravského Přemysla. Vpolitických jednáních markraběti ajeho otci Václavu I.pomáhal významný rakouský šlechtic Jindřich II. zLiechtensteina, který za to roku 1249 od markraběte získal moravský Mikulov. Nárok na dědictví si ale dělala ijejí mladší neteř, ovdovělá manželka Přemyslova zemřelého bratra Vladislava, nyní provdaná za prince Romana Danileviče. Při tažení Přemyslovy armády vroce 1252 do Rakous jeho vojsko oblehlo hrad Kahlenberg, kde žila Gertruda se svým třetím man-
MONGOLSKÝ VPÁD DO EVROPY AČESKÉ
AMBICE VPOLSKU
Velký chán Mongolů Čingischán (1162/67–1227) neměl jednoduchý počátek svého života anic nenasvědčovalo tomu, že se jednoho dne stane jedním znejvětších dobyvatelů avojevůdců na světě. Vlastním kmenem byl vmládí vyhnán, ale když se mu ve dvaceti letech podařilo se oženit svysoce postavenou nevěstou Börte zkmene Kereitů, objevila se jeho „šťastná hvězda“. Do roku 1203 postupně porazil všechny své soupeře mezi mongolskými kmeny avroce 1206 byl na Velkém mongolském sněmu jmenován jejich neomezeným vládcem. Vroce 1211 Čingischán zahájil mohutnou vojenskou expanzi, která vedla kdobytí Číny, Střední Asie, Persie adalších zemí. Vroce 1223 jeho vojsko rychle se pohybující lehké jízdy porazilo Kumány azískalo území na sever od Kaspického moře. Ještě ve stejném roce postoupilo kAzovskému moři azde na řece Kalce na hlavu porazili spojenou armády Kumánů aruských knížat, které vedl kyjevský velkokníže Mstislav III. Očtyři roky později mongolské vojsko začalo bojovat sKyjevskou Rusí, kterou si vroce 1240 zcela podmanilo. Odtud pokračovala vtažení dále na západ. Jeden proud Mongolů (často jsou nazýváni Tatary) mířil na území dnešního Polska, druhý do Uher. Po dobytí Krakova aSandoměře pak Mongolové 11. dubna 1241 porazili armádu polských aslezských knížat vbitvě uChmielniku. Poté oblehli Vratislav, ale na dobytí dobře opevněného aodhodlaně bráněného města neměli dost sil. Knížeti Jindřichu II. Pobožnému (1196/1207–1241) spěchal na pomoc český král Václav I.svojskem sebraným vČechách ana Moravě, ale polské vojsko na něj nepočkalo, střetlo se smongolským vojskem vbitvě uLehnice 9. dubna abylo opět poraženo. Nejstatečněji bojovali rytíři zřádů templářů, johanitů aněmeckých rytířů. Mongolové zde ale použili svou osvědčenou taktiku, když předstírali porážku aútěk, atím své pro-
Bitva Poláků sMongoly uLehnice na vyobrazení vLegendě osvaté Hedvice (1353).
Velký chán Mongolů Čingischán vyvolal vEvropě společnou obranu, které se zúčastnil ikrál Václav.
následovatele vlákali do léčky, neboť se pak otočili proti nim asoučasně je zobou stran obklíčila vojska skrytá vzáloze. Kníže Jindřich II. padl, jeho hlavu Mongolové usekli, nabodli na kopí, skterým hrozili nepřátelům. Mongolské vojsko se pak stočilo na jih apřes Kladsko, Moravu aJablůnkovský průsmyk do Uher, kde se připojilo ke druhé části armády. Ta zUher odtáhla až za dva roky po smrti velkého chána Ögedeje, aby se její velitel chán Batu mohl zúčastnit volby nového chána. Po smrti knížete Jindřicha II. se jeho spojená slezská knížectví rozpadla na jednotlivá knížectví. Mongoly vylidněná avypálená země se jen pomalu začala obnovovat avtéto situaci se Poláci začali opírat osílící český stát. Sjednotitel polského státu krále Přemysl Velkopolský (1257–1296) se stal spojencem uherského krále BélyIV., nepřítele Přemysla Otakara II. Polský král si tím znepřátelil pražský královský dvůr, nepřátele měl ivBraniborsku ajeho centralizace moci se nelíbila polské šlechtě. Vúnoru 1296 byl ale král přepaden asi nepřáteli zřad polské šlechty aměl být zřejmě odvlečen do Branibor. Při útoku byl ale těžce zraněn azemřel, atím se Přemyslovcům otevřela cesta kpolskému trůnu, kterou jako první využije král Václav II.
Mongolové obléhají Lehnici aobráncům ukazují hlavu knížete Jindřicha II. nabodnutou na kopí.
želem. Princ však zhradu raději uprchl azanechal v něm těhotnou manželku. Přemysl pak Gertrudu zRakous vyhnal.
Vítek zHradce diplomatem
Když Přemysl Otakar II. usedl vroce 1253 na český trůn, ponechal si otcovy osvědčené hodnostáře, mezi nimi iVítka zHradce. Král se musel znovu vydat do rakouských zemí. Protože spor vyčerpával všechny bojující strany, nakonec se český král dohodl suherským králem BélouIV. na mírovém jednání na hradě vBudíně. Za českou stranu je vedl olomoucký biskup Bruno, kterého doprovázel Vítek zHradce, Ota zMaissova, Kadolt Sirotek aVikart zTyrny. Jejich sídelní hrady potvrzují, že Přemysl Otakar II. posunul geopolitické těžiště českého státu do oblasti jižní Moravy, jižních Čech asousedících částí Dolních Rakous. Na základě Budínského míru z3. dubna 1254 král Béla IV. získal Štýrsko, dědická práva Gertrudy aMarkéty Babenberské byla upravena tak, že Gertruda ztratila nároky na Rakousko aMarkéta byla nucena vzdát se Štýrska. Součástí Rakouska se stalo Vídeňské Nové Město aPittensko. Přemysl si ponechal také Travensko směsty Enží aŠtýrem.
Když se na podzim roku 1254 český král vydal na křížovou výpravu do Prus, doprovázeli ho olomoucký biskup Bruno ačeští páni. Mezi nimi byl Vítek zHradce, Vok zRožmberka, pražský purkrabí Jaroš ze Slivna, Smil zLichtenburka ataké Boreš zRýzmburka.
Ze soukromých aktivit Vítka zHradce připomeňme, že přidělil několik újezdů templářům apozději Řádu německých rytířů, aby urychlil kolonizaci rozsáhlých neobydlených oblastí na pomezí jižních Čech ajižní Moravy. VJindřichově Hradci templáři snad stáli za výstavbou kostela sv. Jana Křtitele adomu pro malomocné. Sněmeckými rytíři se Vítek zHradce seznámil na výpravách skrálem Přemyslem Otakarem II. do Pruska vletech 1254 a1268. ZVítkovy doby pocházejí také první známé rybníky – Ratmírov, Pěkná, Lásenice adalší. ZVítkových potomků známe syny Oldřicha, Jindřicha (v roce 1247 uváděného jako přísedící
moravského zemského soudu, zřejmě byl zabit při tažení do Prus vroce 1254) aDětřicha (†1302), který se roku 1281 stal biskupem vOlomouci. Připomeňme, že to byl biskup Dětřich, kdo vroce 1290 povýšil obec Kroměříž na město aošest let později založil kolegiátní kapitulu usvatého Petra vBrně. Vroce 1297 se zúčastnil korunovace českého krále Václava II. vPraze.
Oldřich I.zHradce
Mladší Jindřichův bratr Oldřich I.zHradce (1254?–1282) stál zpočátku zcela při Přemyslu Otakarovi II., sjehož vojskem táhl do Pruska. Bojoval také vjeho vosku proti Uhrům vbitvě u Kressenbrunnu vroce 1260. Otři roky později založil král na památku tohoto vítězství klášter Zlatá Koruna – na hranici rožmberských držav. Na zřizovací listině je Oldřich zHradce uveden mezi svědky. Tento bohatě obdarovaný klášter, vybudovaný nedaleko sídelního hradu pánů zKrumlova (v roce 1303 ho zdědí jejich příbuzní Rožmberkové), omezoval územní expanzi „pánů zrůže“ vjižních Čechách. Proto se stal centrem jejich útoků, ažnakonec jeho majetek Rožmberkové za husitských válek získali. Vletech 1265–1269 pan Oldřich vykonával úřad královského podkomořího (správce královských akrálovniných měst.Idíky tomu vzrostla jeho
Zlatokorunský klášter, který roku 1263 založil Přemysl Otakar II., byl Vítkovcům trnem voku (model kláštera zdoby 14. století).
prestiž astal se vůdcem celého rodu Vítkovců. Protože jeho moc začala soupeřit skrálovskou, vroce 1269 upadl ukrále vnemilost abyl zúřadu odvolán. Svoji roli zde mohlo sehrát izapuzení staré královny Markéty Babenberské (Vítkovci měli úzké styky srakouskou aněmeckou šlechtou, se kterou byli ispřízněni řadou sňatků). Netrvalo dlouho aroku 1272 se Oldřich skrálem rozešel úplně. Přemysl Otakar II. pak vsedmdesátých letech prohlásil území Vítkovců za královské léno, ana čas dokonce obsadil Jindřichův Hradec svou posádkou. Možná idíky sporu sVítkovci prohrál král Přemysl Otakar II. boj sřímským králem RudolfemI, při obléhání Vídně roku 1276. Pak se skrálem železným azlatým již zcela neusmířili amožná měli podíl ina jeho porážce vbitvě na Moravském poli od dva roky později. Král si neuvědomil rostoucí sebevědomí české šlechty (nejen Vítkovců, ale iRýzmburků adalších) atím, že jim neumožnil podílet se na správě země, je nasměroval na stranu římského krále Rudolfa I.Habsburského, který jejich nespokojenost využil pro své cíle – oslabení českého krále azískání rakouských zemí pro své syny.
Požadavkem šlechty vtéto době byla společná vláda panovníka spanskou radou, jak otom píše Dalimilova kronika (Alexandreida). Vroce 1283 se pak přidal na stranu mladého krále VáclavaII. ajeho otčíma Záviše zFalkenštejna.
Propojování českých zemí srakouskými potvrzuje isňatek Oldřicha zHradce. Oženil se sMarií zHardeggu, zvýznamného rakouského panského rodu. Sní měl syny Oldřicha aOttu adceru Kateřinu. Zemřel pravděpodobně společně se synem Ottou roku 1282 při velké morové epidemii.
Řád německých rytířů aJindřichův
Hradec
Za vlády krále Přemysla Otakara I.přišel do Čech Řád německých rytířů, který byl založen roku 1190 ve Svaté zemi (Palestině). Jindřich zHradce řádu udělil patronát kměstské faře vHradci ana jeho přání němečtí rytíři vybudovali ve městě špitál pro 12 nemocných. Majetek řádu
Německým rytířům páni zHradce darovali pozemky aumožnili vybudování komendy vjejich sídelním městě Hradci ((znak Řádu německých rytířů).
vokolí města se postupně rozšiřoval dary pánů zHradce aměšťanů.
VJindřichově Hradci byl nejpozději roku 1432 vybudován kostel Nanebevzetí Panny Marie jako chrám farní akomendy Řádu německých rytířů.
Jim náležel až do roku 1434, kdy ho po husitských válkách získali kališníci. Roku 1483 do něj Jindřich IV. zHradce dosadil katolického faráře, vroce 1594 ho od Adama II. zHradce získali jezuité aroku 1625 dosáhl Vilém Slavata povýšení fary na probošství. Vkryptě pod presbytářem jsou pohřbeni někteří členové rodu pánů zHradce aSlavatů.
Obsazení Vídně roku 1276 apotupný mír
Vroce 1276 očekával král Přemysl Otakar II. hlavní útok vojska krále Rudolfa Habsburského na západní hranici Čech, vokolí kláštera vTeplé.
Vévoda Jindřich Bavorský ale neodolal Rudolfovým nabídkám aumožnil průchod jeho vojsk zNěmecka do Horních Rakous bráněných Purkartem zJanovic. Král Přemysl Otakar II. sem rychle přispěchal smenším vojskem, ale porážce zabránit nemohl. Dosud jemu věrná rakouská šlechta začala rychle přebíhat na stranu Habsburka.
Vbojích ovládu vDolních Rakousích zůstalo českému králi věrno město Vídeň. Přemysl Otakar II. měl okolo 20 000 mužů na březích Dunaje mezi Křemží aKlosterneuburkem, ale na pomoc Vídni obležené vojskem Rudolfa Habsburského již neměl dost sil. Marně očekával posily zČech, kde naopak došlo kpovstání Vítkovců, jejichž vojska plenila královský majetek
Vídeň byla RudolfemI. Habsburským donucena, aby porušila věrnost Přemyslu Otakaru II.
jak vjižních Čechách, tak na Moravě avčásti Rakous. Krále opouštěli idalší čeští arakouští pánové, atak se Vídeň musela německému králi vzdát aPřemysl Otakar II. musel 21. 11. 1276 scísařem uzavřít potupný mír. Tzv. druhý vídeňský mír ukončil válečná tažení roku 1276 bez rozhodné bitvy. Jeho uzavření předcházelo jednání čtyř arbitrů – českého krále hájili biskup Bruno Olomoucký amarkrabě Ota Braniborský, německého krále biskup Bertold Würtzburský afalckrabě Ludvík Rýnský. Jejich rozhodčím nálezem přišel český král ovětšinu území, která vuplynulém čtvrtstoletí získal (Chebsko, alpské země ad.). Za těchto podmínek zněj byla sňata říšská kletba ařímský král RudolfI. mu udělil Království české aMarkrabství moravské vléno, vrozporu se Zlatou bulou sicilskou císaře Fridricha II. zroku 1212. Postupem času ale ikrál Rudolf I.začal ztrácet oblibu usvých příznivců, kvůli růstu své moci avysokým daním. Po vídeňském míru se český král energicky postavil proti domácímu odboji panstva avprůběhu roku 1277 ho zcela potlačil. Jeden zjeho vůdců Boreš zRýzmburka byl rozhodnutím zemského soudu popraven ajeho majetek propadl králi. Záviš zFalkenštejna zrodu Vítkovců byl prohlášen psancem (viz Pavel Juřík, Rožmberkové, První po českém králi, Universum 2020, str. 22–25). Ostatní Vítkovci vyvázli bez větší úhony.
Oldřich II. zHradce
Syn Oldřicha zHradce je Oldřich II. zHradce (1281 –1300) neboli Oldřich Oldřichovič, jak se sám psal. Vlády se ujal vdobě zmatků apoli-
tických změn po smrti krále Přemysla OtakaraII. vroce 1278. Vkvětnu 1284 byl mezi českými pány, kteří na Pražském hradě přísahali věrnost novému českému králi VáclavoviII. Vdobě sporu panovníka se Závišem zFalkenštejna (okolo 1250–1290), manželem královny-vdovy Kunhuty, se prozíravě držel stranou (Záviš byl nakonec zajat a24. srpna 1290 popraven pod hradem Hluboká). Protože měl smladým panovníkem dobré vztahy, jmenoval ho král purkrabím ve Znojmě avroce 1302 se stal moravským podkomořím. Jeho syn Dětřich (1280–1302) byl zvolen vroce 1281 biskupem olomouckým.
Oldřich zHradce se oženil s Mechtildou ze Schaumburgu, se kterou měl tři dcery – Anežku, Alžbětu, Annu – asyna Oldřicha. Aby posílil svou pozici na Moravě, uzavřel 24. srpna 1290 skrálem Václavem II. smlouvu, kterou mu odkázal všechen svůj majetek, pokud nebude mít syna (jediný syn se narodil až roku 1299). Král mu za to daroval moravský hrad Brumov uValašských Klobouků, město Uherský Brod aněkolik vsí. Krále Václava II. ijeho syna však Oldřich II. zHradce přežil.
Jak bylo vjeho době obvyklé, podporoval rytířské řády templářů aněmeckých rytířů. Ty se proslavily vybudováním Království jeruzalémského ve Svaté zemi.
Po zavraždění krále Václava III. roku 1306 vOlomouci podporoval nároky Jindřicha Korutanského na český trůn. Tím se znelíbil pozdějšímu králi Janu Lucemburskému, který byl vroce 1310 zvolen částí panstva společně scírkví, protože Jindřich Korutanský se jako panovník neosvědčil. Znepřátelil se díky tomu sJanem ze Stráže aVítkem zLandštejna, kteří stáli na straně královny Elišky Přemyslovny ajejího chotě Jana Lucemburského.
Když byl vroce 1312 zrušen řád templářů, získal Oldřich II. zHradce část jejich majetku na svém panství, další část převzal řád johanitů. OldřichIII. zHradce podporoval příchod německých kolonistů na svá panství abyl štědrým mecenášem německých trubadůrů – romantických básníků lásky arytířských ctností.
Oldřich III. zHradce
Když vroce 1312 zemřel Oldřich II., jeho syn stejného jména byl ještě nezletilý (bylo mu asi 14let). Proto se správy rodinných panství ujala vdova Mechtilda. Bylo to vdobě nejisté vnitropolitické situace, kdy spolu bojovali příznivci krále
Jindřicha Korutanského anově zvoleného krále
Jana Lucemburského, syna císaře Jindřicha IV. Králi Janovi paní Mechtilda slíbila věrnost. Kolem roku 1312 bylo městečko Hradec raději opevněno hradbami svěžemi apříkopem. Byly postaveny tři městské brány: Pražská (Novoměstská), Nežárecká (Třeboňská či Linecká) aRybnická (Vídeňská), hradby chránil vodní příkop arybník. Mladý vladař Oldřich III. (1299–1348) se spolu se svým vzdáleným příbuzným Sezemou zÚstí postavil do spolku proti králi Janovi Lucemburskému, ale jeho vztah kpanovníkovi se upravil, protože již roku 1318 stál na jeho straně. Po další léta byl Janovým věrným služebníkem, což dokazuje iskutečnost, že vdruhé polovině třicátých let krále opakovaně doprovázel na cestách do říše. Vlétě roku 1339 ho bylo možné spatřit
vkrálovském vojsku po boku dalších Vítkovců za bojů svojskem rakouského vévody ojižní hranici na Vitorazsku.
Okolo roku 1315 přicházejí na Hradecko náboženští heretici valdenští, již se sem dostali pravděpodobně díky lokátorům měst aobcí vjižních Čechách, kteří hledali nové kolonisty vNěmecku aLombardii. Oldřich III. zHradce proti nim bez většího úspěchu zakročil. Okolo roku 1320 do Hradce byli pozváni minorité.
Vroce 1334 král Jan Lucemburský daroval Oldřichovi zHradce město Hořepník anedaleký hrad Konipas. Opět let později pak sním směnil odlehlé panství pánů zHradce Báňov za město
Telč a nedaleký hrad Sternberk. Tím se roku 1399 dostala Telč na několik století do vlastnictví rodu pánů zHradce. Oldřich III. poskytoval českému králi cenné služby adoprovázel ho na domácích azahraničních cestách, například vroce 1335 sním cestoval do Bavorska avroce 1339 do Norimberku.
Vtémže roce se pán zHradce podílel společně skrálem, Rožmberky aVilémem zLandštejna, na vojenském tažení proti Albertovi zKuenringu,
Detail zfresky „Legenda svatého Jiří“, která patří kvelmi cenným heraldickým památkám na území Čech.
TEMPLÁŘI VJINDŘICHOVĚ
HRADCI
Řád templářů byl založen roku 1128 ajeho úkolem bylo chránit poutníky kBožímu hrobu. Měl duchovní avojenskou složku, která patřila knejstatečnějším ve Svaté zemi. Velmi brzy řád dosáhl výboji iobchodními afinančními aktivitami značného bohatství avlivu. To vadilo francouzskému králi Filipu IV. Sličnému, který řádu dlužil značnou částku peněz, aproto ho falešně obvinil zkacířství adalších zločinů.
Vpátek 13. října 1307 (odtud možná pochází rčení „nešťastný pátek 13.“) byli ve Francii zatčeni všichni templáři. Krutým mučením bylo dosaženo přiznání většiny znich kčinům, které nikdy nespáchali. Pronásledováni byli ivněkterých dalších zemích. Vroce 1312 slabý papež Kliment V.(přesunul sídlo papeže zŘíma do Avignonu ve Francii) templářský řád zrušil. Dne 18. března 1314 byli poslední velmistr Jacques de Molay adalší funkcionáři řádu upáleni vPaříži. Část jejich majetku získal francouzský král, většinu pak johanité nebo panovníci vjiných zemích. Někdy vposlední čtvrtině 13. století řád získal do správy kostel sv. Jana Křtitele vJindřichově Hradci. Oldřich II. věnoval templářům dvůr uvsi Lodhéřov, zvaný Nový. Archivář František Teplý uvádí, že vroce 1291 předali templáři faru usv. Jana Křtitele vJindřichově Hradci řádu německých rytířů. Svá další sídla unás měl řád vPraze, Uhříněvsi, Čejkovicích nebo na hradě Templštejn uMoravského Krumlova.
Znak řádu rytířů Šalomounova chrámu (templářů).
který napadl Vitorazsko aNovohradsko. České vojsko dobylo koncem července 1239 jeho hrad Seefeld avypálilo okolí kláštera ve Zwettlu. Byl to Oldřich III. zHradce, kdo rozšířil starý hradní palác vJindřichově Hradci přístavbou nádvorního traktu. Hradní kapli dal prodloužit směrem do parkánu opolygonální závěr.
Zvyšující se požadavky Oldřicha III. zHradce na reprezentaci svého rodu se projevily ve výzdobě interiéru původního gotického hradu. Vjedné zmístností nám tak zanechal vEvropě jedinečný doklad vysoké kultury svého dvora – fresku s Le-
gendou svatého Jiří zroku 1338 (viz str. 70). Všechny čtyři stěny jedné zmístností zdobí ve dvou pásech nad sebou malby znázorňující život jednoho znejoblíbenějších svatých vdobě středověku apatrona rytířů. Na čestném místě uportálu je vymalován isám Oldřich III. zHradce. Vtéto místnosti pán hradu zřejmě pobýval nejčastěji azde přijímal své významné návštěvy. Poslední informaci oOldřichovi III. zHradce máme zkorunovace Karla IV. na českého krále na Pražském hradě (2. září 1347), které se zúčastnil se svým synem Jindřichem. Zemřel již následujícího roku. Se svými dvěma manželkami– Markétou zKorutan aKlárou zBílkova († 1380) – měl čtyři syny: Jindřicha, Oldřicha, Menharta, Heřmana adceru Annu.
Po jeho smrti bylo dosud jednotné rodové panství rozděleno mezi jeho syny, Hradec byl rozdělen na dvě poloviny. Definitivně se tak ostatky podělili roku 1354.
Nejstarší Jindřich (před 1345–1363) získal polovinu Hradce ačtvrtinu Slavonic, mladší OldřichIV. († 1389) Řečici, Hořepník adalší čtvrtinu Slavonic, Menhart († 1377), určený pro církevní kariéru, získal Telč, třetí čtvrtinu Slavonic, Březinu aDeštné anejmladší Heřman (před 1338–1404) druhou polovinu Hradce, čtvrtinu Slavonic apanství Bílkov shradem Sternberkem. Oldřich pak měl dostávat od ostatních bratrů každý rok navíc neuvedenou částku peněz. Bratři se však brzy nepohodli, neboť otcovy války vyčerpaly hradecké jmění. Hospodaření se jim nedařilo, protože řada majetků byla jejich otcem zastavena lichvářům, zjejichž peněz financoval své vojenské akce. Proto vroce 1352 prodali panství Sedlčany Rožmberkům apřerozdělili mezi sebou držení majetku.
Složitou situaci popsal archivář ahistorik Václav Teplý (1857–1931, který situaci vylíčil ve svých proslulých Dějinách města Jindřichova Hradce: „V hradu dědicové bydlí, oryby zjezera se dělí, atak vlast ně druhý díl horší prvního. Hrad pustne, poněvadž nikdo nechce opravovati. Farní kostel však aradnice společná; item hřbitov, fara, špitaly, chybí škola, která se ku správě faráři aknákladu obci zanechává. Oba pánové