A ČÁSTICE
WAVES AND PARTICLES
Twenty-four hours earlier
Před čtyřiadvaceti hodinami
ACELOU STŘEDNÍ ŠKOLU BYLA MÝM HALLOWEENSKÝM KOSTÝ-
mem dualita světla.
ll throughout middle school, my h alloween costume was the duality of light.
Vytvořila jsem si ho s pomocí fixky, pomalovala jsem kolečky a klikyháky jedno z tátových bílých podvlékacích triček, které jsem zachránila z odpadků. Zpětně musím uznat, že kvalita kreseb byla tak mizerná, až ani učitel fyziky nepoznal, co to mělo být. To mi ale nikdy nevadilo. Plula jsem po školních chodbách a v hlavě mi zněl hlas Billa Nyeho, jeho úžasné vysvětlení toho, jak světlo může být zároveň dvěma různými věcmi podle toho, co chcete vidět: částicí i vlnou.
I made it with a marker, drawing a bunch of circles and zigzag lines all over one of Dad’s white undershirts I’d rescued from the trash can. In hindsight, the production value was so low, not even the physics teacher managed to guess what it was. I never minded, though. I’d walk around the hallways hearing Bill Nye’s voice in my head, his beautiful explanation of the ways light could be two different things at once, depending on what others wanted to see: a particle and a wave.
It seemed like a winning idea. And had me wondering if I, too, could contain two—no, a whole multitude of Elsies. Each one would be crafted, custom tailored, carefully curated with a different person
Připadalo mi to jako úžasná myšlenka. A přemítala jsem, jestli bych v sobě i já nemohla mít dvě různé Elsie, nebo spíš jejich nekonečný počet. Každá by byla vytvořená a střižená na míru mysli toho, kdo o ni stojí. Pak bych každému dala takovou Elsie, jakou chce, potřebuje, po jaké touží, a ostatním by na mně záleželo.
Prosté jako foton, milý Watsone.
Zvláštní, že moje kariéra ve fyzice i v oboru plnění cizích přání začala ve stejnou dobu. Jak jsem dokázala udělat rovnou
spojnici od prvních pokusných konceptů kvantové mechaniky ke své současné práci. Vlastně k oběma svým současným pracím. K té každodenní, kdy za mizerný plat flikuju dohromady fyzikální teorie, abych vysvětlila, proč malé molekuly mají tendence sdružovat se do houfu stejně jako protivné holky při polední pauze, až k té občasné, kdy…
No, kdy občas předstírám, že jsem někým jiným. Za mnohem slušnější peníze.
„Strejda Paul se nás zase bude snažit přemluvit na trojku,“ varuje mě Greg, jeho oduševnělé hnědé oči jsou plné omluv a já nezaváhám. Nechovám se otráveně. Nezachvěju se odporem při představě páchnoucího dechu strýce Paula nebo jeho mastné přehazovačky, která mi připomíná pubické ochlupení.
No dobře, trochu se možná zachvěju. Ale zamaskuju to profesionálním úsměvem. „Jasně.“
„A taky,“ pokračuje a prohrábne si rukou rozcuchané kudrny, „u táty se v poslední době projevila silná intolerance laktózy, ale odmítá omezit mléčné výrobky. Takže možná bude…“
„… mít gastrointestinální projevy.“ Chápu to. Sýrů bych se taky nikdy nevzdala.
„A moje sestřenka Izzy – mívá sklony k fyzické agresivitě, když někdo nesouhlasí s jejím názorem na literární hodnotu ságy Stmívání.“
Ožiju. „Je pro, nebo proti?“
„Proti,“ odpoví pochmurně Greg.
Stmívání miluju možná ještě víc než sýr, ale svůj zasvěcený rozbor důvodů, proč by Alice a Bella měly opustit všechny ty pitomce a odjet spolu do záře zapadajícího slunce, si dokážu nechat pro sebe.
Jsem fanynka týmu Bellice. Skalní.
„Chápu.“
„Elsie, omlouvám se. Jsou to babiččiny devadesátiny a bude tam celá rodina.“ Povzdychne si a jeho dech se v lednovém povětří bostonského večera sráží v páru. „Máma bude k nesnesení.“
„Neboj.“ Stisknu zvonek městského domu Gregovy babičky a nabídnu mu svůj nejpovzbudivější úsměv. Najal si mě jako svou falešnou přítelkyni a dostane takovou Elsie, jakou chce: konejšivou, ovšem, ale taky trochu panovačnou. Dominu, která nepráská bičem – ledaže by to bylo nutné. „Pamatuješ si naši únikovou strategii?“
„Dvakrát tě štípnu do lokte.“
„Já řeknu, že se necítím dobře, a zmizíme. A kdyby došlo na ty narážky na trojku, musíš ne zrovna jemně naznačit, že mám kapavku.“
„To strejdu Paula neodradí.“
„Genitální bradavice?“
„Hmm. Možná?“ Zamne si spánek. „Jediná dobrá věc je, že přijde i můj bratr.“
Uvnitř se napružím. „Jack?“
„Jo.“
Pitomá otázka, Greg má jen jednoho bratra. „Neříkals, že nemůže dorazit?“
„Odpadla mu pracovní večeře.“
V duchu zasténám.
„Co je?“
Sakra, tak to nebylo v duchu. „Nic.“ Zakřením se a přes kabát mu stisknu paži. Greg Smith je můj oblíbený klient a postarám se o to, aby se z téhle situace dostal se zdravou kůží.
„Nedělej si starosti, já tvou rodinu zvládnu. Za to mě přece platíš, ne?“
Je to tak. A jsem mu nesmírně vděčná za to, že jsem mu nikdy nemusela připomínat, co přesně obsahuje naše dohoda. Spousta klientů se více či méně otevřeně zajímá o to, co dalšího by mé služby mohly zahrnovat, i když jsem je ve faux (randicí aplikaci) popsala naprosto jednoznačně. Obvykle si odkašlou, pohladí si bradu a zeptají se: „A co přesně zahrnují služby… falešné přítelkyně?“ A já bývám v pokušení protočit panenky a kopnout je do koulí, ale snažím se nebrat to jako urážku, a místo toho se jen laskavě usmát a odpovědět: „Nezahrnují sex.“
A taky ne – abych rovnou zodpověděla následující otázky –líbání, mazlení, oplzlé rozhovory, svlékání, anál, kouření, ruční práci, sado ani maso, ani žádné jiné erotické praktiky, o jejichž existenci jsem dosud ani neslyšela. Nenechám na sebe močit, cucat svoje prsty u nohou, nebudu stimulovat ani tolerovat ničí orgasmy ve své fyzické či virtuální blízkosti.
Ne že by na tom bylo něco špatného. Poskytování sexu je legitimní zaměstnání a lidé, kteří se mu věnují, si zaslouží stejný respekt jako baletky nebo hasiči nebo správci investičních fondů. Když jsem ale před deseti měsíci získala doktorát z teoretické fyziky na bostonské Severovýchodní univerzitě, předpokládala jsem, že touhle dobou už budu zastávat nějakou rozumně placenou akademickou pozici. Nepředstavovala jsem si, že ve věku sedmadvaceti let budu platit účet za vodu díky tomu, že pomáhám dospělým mužům s předstíráním existence jejich milostného života. Jenže právě tak to je. Dělám, že jsem něčí přítelkyně, abych mohla splácet své studentské půjčky. Nechci nikomu brát iluze, ale začínám mít podezření, že život vždycky nedopadá tak, jak chcete. Ztráta víry v nejlepší možné je nevyhnutelná. Je jen omezený počet příležitostí, kdy získáte zakázku na vytvoření dojmu, že váš klient je šarmantní, zralý, emocionálně přístupný člověk schopný udržovat relativně dlouhodobý vztah s jiným podobně vysoce funkčním dospělým, s cílem… No, cíle se liší. Nikdy jsem se Grega nezeptala, proč je Caroline Smithová tak posedlá představou, že má její jednatřicetiletý syn vážný vztah. Pokud můžu soudit podle útržků rozhovorů zachycených ve fikčním světě Smithových, tuším, že to má něco společného s tím obřím majetkem, který se bude dědit, až matka rodu umře, a s vírou, že kdyby Greg pořídil babičce pravnouče jako první, mohla by mu odkázat, já nevím… zahradní hadici posázenou diamanty? Boháči. Jsou to lidi jako my.
Ale Gregova šťouravá matka je pořád mnohem lepší než jeho bratr, který je příšerný z řady dobrých důvodů, jež teď nehodlám rozebírat. Upřímně, je to úleva, že mým terčem je
ona. Znamená to, že až se otevřou dveře rezidence Smithových, můžu se soustředit výhradně na ni: na tu odtažitou ženskou se srdcem z PVC, která dokáže políbit vzduch před našimi tvářemi, pocuchat Gregovi vlasy a podat nám každému sklenici vína – to všechno najednou.
„Tak jak to jde ve finančnictví, Gregory?“ zeptá se Caroline mladšího syna. Ten do sebe hodí svoje pití na jedno polknutí –asi proto, že i já jsem ho už aspoň čtyřikrát slyšela vysvětlovat, že ve finančnictví nepracuje. „A co ty, Elsie?“ pokračuje Caroline, aniž čeká na odpověď. „Co nového v knihovně?“
Podle pokynů faux o sobě svým klientům nic neříkám – ani svoje příjmení, ani co dělám přes den, ani co si doopravdy myslím o koriandru (vynikající, pokud si rádi pochutnáte na mýdlu). A to je v kostce asi tak všechno, co k profesi falešné přítelkyně potřebujete. Ze začátku mi připadalo nesmysl né, že by lidi platili za podobné služby v časech tinderu nebo pornhubu a že by platili zrovna mně – obyčejné Elsie Hannawayové, která je ve všem naprosto průměrná.
Průměrně vysoká. S průměrně hnědými vlasy a hnědýma očima. S průměrným nosem, zadkem, nohama, chodidly, ňadry. Hezká, to asi ano, ale takovým tím obyčejným, nenápadným způsobem. A přece – moje průměrná průměrnost je tou ideální prázdnou tabulí, kterou si každý může zaplnit, čím chce. Prázdným plátnem, kam může malovat. Zrcadlem odrážejícím jen to, co do něj ostatní chtějí projektovat. Pruhem látky, ze kterého se dá ušít… no tak jo, stačí. Teď už ta metafora určitě všem došla.
Elsie, kterou chce Caroline Smithová, je někdo schopný zapadnout mezi lidi, kteří nemluví o dovolené, ale o tom, kde tráví léto. Dívka ne tolik atraktivní, aby ji chtěl sbalit někdo zajímavější než Greg, s pečovatelskými sklony, aby se dobře starala o jejího syna, jehož Caroline sice miluje, ale nedá si tu práci ho poznat. Zaměstnankyně dětské knihovny mi připadá jako ideální falešná profese. Je zábavné projíždět internetová fóra a hledat využitelné anekdoty.
„Dneska jsem v našem nejlepším výtisku Matyldy našla tři krekry jako záložky,“ odpovím s úsměvem. Lépe řečeno, našel je uživatel redditu milujudlouheknihy.
„To je legrační,“ prohlásí Caroline, aniž by se zasmála, usmála nebo dala jinak najevo veselí. Pak se nakloní ke mně a zašeptá, jako by nás tak její syn – jen krok ode mě – nemohl slyšet. „Jsme tak rádi, že jsi tady, Elsie.“ To my má zřejmě zahrnovat Gregova otce, který stojí mlčky vedle ní a strká si do pusy tři kostičky mramorového sýra s nepřítomným úsměvem někoho, kdo se od okolí odpojil někdy v roce 1999. „Dělali jsme si o Gregoryho takové starosti. Ale teď je s vámi a nikdy nebyl šťastnější.“ Že ne? „Gregory, věnuj se dneska pořádně babičce. Izzy ji bude fotit polaroidem a na konci oslavy jí ty snímky dá – dávej pozor, ať jsi na každém.“
„Dohlédnu na to, paní Smithová,“ slíbím a zavěsím se do Grega. Ten slib poruším o patnáct vteřin později, na konci okázalé předsíně. Greg dopije svoje víno, dvakrát si lokne ode mě a divadelním šepotem pronese: „Uvidíme se za deset minut,“ než se zamkne na záchodě.
Zasměju se a nechám ho být. Mám k němu ochranitelské sklony – dost na to, abych porušila protokol faux a souhlasila s opakováním falešných rande, dost na to, abych ho bránila před zločinci a piráty a jeho širší rodinou. Možná proto, že po jeho první panické promluvě ke mně („Moje matka se pořád ptá, proč s nikým nechodím.“) následovalo váhavé, unavené vysvětlení, proč k tomu u něj hned tak nedojde. Vysvětlení, které mi bylo tak povědomé. Možná proto Greg vždycky vypadal tak, jak jsem se sama cítila: vyčerpaně a uštvaně. V jiné časové ose bychom byli nejlepší kamarádi, spojení společným trápením s žaludečními vředy, které nám z neustálého stresu vypučely v břiše.
Najdu prázdnou kuchyni, vklouznu dovnitř a dívám se, jak rudý pramínek mizí v odpadu, když vylévám svou sklenici do dřezu. Takové plýtvání. Mohla jsem odmítnout, ale to by vyvolalo otázky a já nechci vysvětlovat, že alkohol je nebezpečný
glykemický terorista a že s ním moje těžce zkoušená slinivka nebude vyjednávat –
„Nechutná ti to?“
Nadskočím. A vyjeknu. A málem upustím sklenici, která nejspíš stála stejně jako moje postgraduální vzdělání.
Myslela jsem, že jsem tady sama. Nebyla jsem? Byla. A najednou je tady Gregův starší bratr, opírá se o mramorový pult, paže zkřížené na prsou. Ty jeho výjimečné vícebarevné oči na mě zírají s nečitelným výrazem. Stojím mezi ním a jediným východem –buď jsem ho přehlédla, nebo ohnul časoprostorové kontinuum.
Nebo jsem si ho spletla s ledničkou. Koneckonců jsou stejně vysocí.
„Jsi v pořádku?“ zeptá se.
„N-no jo. Promiň. Teda…“ Vynutím ze sebe úsměv. „Ahoj, Jacku.“
„Ahoj, Elsie.“ Vysloví moje jméno, jako by ho důvěrně znal. Jako by to bylo první slovo, které se kdy naučil. Jako by bylo jeho druhou přirozeností, nejen shluk souhlásek a samohlásek, které měl zatím jen málo důvodů použít.
Neusměje se, to samozřejmě ne. Totiž, někdy se usmívá, ale nikdy ne na mě. Kdykoli se ocitneme v jedné místnosti, jeho impozantní, strohá, do nebes sahající přítomnost působí, jako by jeho hlavní kratochvílí bylo sbírat v duchu důvody, proč si Grega nezasloužím.
„Nemáš ráda víno?“
„O to nejde.“ Zamrkám a zrudnu. Na předloktí má tetování, trochu mu vykukuje z vyhrnutých rukávů košile. Protože samozřejmě musí mít džíny a kostkovanou košili, i když na elektronické pozvánce výslovně stálo že oblečení má být poloformální.
Jenže on je Jack Smith. Může si dělat, co chce. Nejspíš má v těch svých bicepsech vytetované trvalé povolení. Má na něj razítko v modré čtvrtině pravého oka, v té, která vyčnívá jako bolavý palec z jinak kaštanové duhovky.
„Víno je skvělé,“ prohodím, když se vzpamatuju. „Ale byla v něm muška.“
„Vážně?“
Nevěří mi. Nevím proč, ale vím to. A on ví, že já vím. Vidím to, ne – cítím to. Dole na páteři se mi rozlije šimravý pocit, tekutý a jiskřivý a horký. Bacha, Elsie, varuje mě. Nechá tě zatknout za pomluvu hroznů. Strávíš zbytek života ve federálním vězení. A on tě tam bude jednou týdně navštěvovat, aby na tebe zíral přes plexisklo a znervózňoval tě.
„Izzy tě už určitě hledá,“ prohodím, abych se ho zbavila. „Je nahoře.“
„Já vím,“ odpoví, ale nezamíří nahoru. Jen si mě prohlíží –pozorně, klidně, jako by znal nějaké moje tajemství. Třeba že zubní nit používám jednou týdně, maximálně. Že nedokážu pochopit, co je to Dow Jonesův index, i když jsem si přečetla heslo na wikipedii. Nebo jiné, děsivější, temnější věci.
„Je tady tvoje přítelkyně?“ zeptám se, abych zaplnila ticho. Jednou si přivedl na rodinnou akci doprovod. Geoložku. Nejkrásnější ženu, jakou jsem kdy viděla. Taky byla milá. A zábavná. Kéž bych mohla tvrdit, že byla mimo jeho ligu.
„Ne.“
Zase ticho. A ještě víc zírání. Usměju se, abych zamaskovala svoje agresivní skřípání zuby. „Už jsme se dlouho neviděli.“
„Od Svátku práce.“
„Aha, no jo. Já zapomněla.“
Nezapomněla. Před dnešní akcí jsem Jacka potkala dvakrát. Poprvé a podruhé, a obě ta setkání zůstala tvrdohlavě vězet v mé mysli, což bylo asi tak příjemné, jako když vám mezi řezáky uvázne špenát.
Poprvé to bylo na oslavě Gregových narozenin, kde jsme si s Jackem potřásli rukama a on mi upjatě pokývl na pozdrav. Celý večer mě upřeně pozoroval a já ho zaslechla, jak se Grega vyptává: „Kde jste se seznámili?“ a „Jak dlouho jste spolu?“ a „Jak moc je to vážné?“ Z jeho všetečného, zdánlivě nenuceného tónu mi naskakovala husí kůže na páteři.
Takže Jacku Smithovi se nezamlouvám. Tak jo. Dobře. To je fuk.
A pak tu bylo to druhé setkání. Na konci léta, na večírku
Smithových u bazénu na Svátek práce, kde jsem se nekoupala. Protože bych v bikinách jen těžko schovala dávkovač inzulinu.
Nestydím se za to, že jsem diabetička. Měla jsem už skoro dvě desetiletí na to, abych se smířila se svým přehnaně reagujícím imunitním systémem, který tolik baví ničit moje nezbytné buňky. Jenže reakce lidí na to, že si musím pravidelně vpravovat do těla inzulin, bývají nepředvídatelné. Když mi diagnostikovali cukrovku (v deseti letech, potom, co jsem dostala v tělocvičně zvlášť prudký záchvat, který mi zajistil nelichotivou přezdívku
Padavka Elsie), zaslechla jsem, jak se naši roztřeseně baví za rozhrnovací nemocniční zástěnou.
„Tohle ne, panebože.“ Mámin hlas zněl vyčerpaně.
„Já vím.“ Táta mluvil stejně. „Musí to být v nás. Lance každou chvíli vyhodí ze střední. Lucas půjde každou chvíli sedět za nějakou rvačku na parkovišti u Walmartu. Samozřejmě, že to jediné bezproblémové dítě musí taky něco mít.“
„Ona za to nemůže.“
„Ne.“
„Ale bude to drahé.“
„Jo.“
Nemám to rodičům za zlé. Mého bratra Lance opravdu vyhodili ze střední (a teď si skvěle vydělává jako elektrikář) a Lucas skončil ve vazbě (i když ho zatkli na parkovišti u Shake Shacku a za držení množství drog, které je dneska legální). Máma s tátou byli vyčerpaní, nahrnulo se toho na ně moc. Chudáci. Doufali, že už to jednou skončí, že se mnou si vydechnou, a mě tak mrzelo, že jsem jim to nesplnila. Abych jim to trochu vynahradila, snažila jsem se svoje zdravotní problémy – a pak i všechny ostatní problémy – zlehčovat, jak to jen šlo.
Zjistila jsem, že lidi mě mají radši, když na mě nemusejí plýtvat emocionální energií.
Proto jsem na Svátek práce neplavala. Rozhodla jsem se sedět na dece s kusem dortu v ruce a pečlivě naaranžovaným úsměvem. Proto jsem si špatně spočítala množství sacharidů v dortu
a množství inzulinu, který budu potřebovat. Proto jsem se potácela přes trávník letního sídla Smithových v Manchester-by-the-Sea se silně zvýšenou glykémií, rozmazaným viděním, bušením v hlavě a snažila se vzpomenout, kde jsem nechala mobil, abych si mohla upravit dávkování, a –
A vrazila jsem do Jacka.
Doslova. Neviděla jsem ho a napochodovala přímo do jeho hrudníku, jako by to byla supermohutná černá díra. Což nebyla. Černá díra. Zato supermohutná… to ano. Pořádně.
„Elsie?“ Ach. Jeho hlas. „Jsi v pořádku?“
„Jo. Jo, já…“ Jen budu zvracet.
Vzal mi obličej do dlaní, pátravě se do něj zadíval. „Mám zavolat Grega?“
„Ne, to nemu–“ Hlavou mi projela ostrá bolest.
„Zavolám Grega.“
„Ne! Nevolej ho, prosím.“
Zamračil se. „Proč?“
„Protože –“ Protože dobrá falešná přítelkyně je bezúdržbová.
Usmívá se, nemá žádný názor na koriandr a nikdy, v žádném případě, vám nezkazí bazénovou párty. „Můžeš mi… potřebuju… si odskočit, a taky – můj mobil –“
O chvíli později už jsem byla v koupelně, která vypadala jako luxusní lázně, s kabelkou na klíně. Kéž bych mohla tvrdit, že si nepamatuju, jak jsem se tam dostala, ale mám prchavou vzpomínku na to, jak mě jeho silné paže zvedly. Jak mě nesl, jako bych nevážila víc než ptáček. Jak jsem na spánku cítila jeho horký dech, slyšela mumlání, ale slova jsem nevnímala.
A to, bohužel, bylo všechno. Byl ke mně Jack laskavý, pomohl mi? Ano. Uvěřil mým pohádkám, že nechci obtěžovat Grega s tím, že mívám migrény? Asi těžko, soudě podle jeho skeptického, chladného, soustředěného pohledu. Možná mě podezíral, že fetuju. Nebo se bál, že pokazím genetickou linii Smithových dědičnou chorobou. Rozhodně si myslel, že by si jeho bratr měl najít někoho lepšího.
Ale na tom nezáleží. Jack není můj cíl – tím je jeho matka. Což je dobře, protože jinak nemám ponětí, jakou Elsie by si ve mně přál vidět Jack.
Tohle je bezprecedentní. Jsem profík, jsem zvyklá sbírat nápovědy, ale Jack mi nedává žádné. Nevím, co mám zdůraznit, co potlačit. Co skrývat, co předstírat. Jakou osobnost obětovat na jeho oltář. Jako by se mě snažil odhadnout, ale nechtěl mě měnit – a to je nesmysl. Tak se lidi nechovají, ne se mnou.
Takže když se teď zeptá: „Jak ses celou dobu měla, Elsie?“ a zní to až trochu moc jako výslech, jen se usměju tak neutrálně, jak dokážu.
„Jako obvykle. Fantasticky.“ A dneska se na tebe nezhroutím, pro změnu. „A co ty? Jak to jde v práci?“ Greg mi říkal, že Jack je učitel tělocviku. Což mě nepřekvapuje. Vypadá na to, že má na nárazníku nalepenou samolepku CrossFit a klopí do sebe proteinové drinky, zatímco si v Našem zdraví čte článek o výhodách posilování. Ostatní Smithovi jsou štíhlí, drobnější bruneti. Tak kde se v jejich rodině vzal tenhle kolos s vlasy v barvě písku, o čtvrt metru vyšší než jeho nejvyšší příbuzný, s výrazně maskulinními rysy a hlubokým kousavým hlasem? Moje teorie: přepracovaná sestra na novorozeneckém, záměna nemluvňat. „Dobré pololetí?“
Neurčitě zabručí. „Zatím jsem nikoho ze studentů nezabil, takže jo.“
S tímhle jeho pocitem se překvapivě dokážu ztotožnit. „To zní jako výhra.“
„Pro ně. Pro mě ne.“
Sakra. Přiměl mě k úsměvu. „Proč je chceš zabít?“
„Pořád si stěžují. A nečtou, co jim zadám.“ Doporučená četba na tělocvik? Můj učitel tělocviku na střední si vystačil s tím, že nám srážel sebevědomí, když jsme nedokázali vyšplhat po provaze. Vzdělání se zřejmě mílovými kroky posunulo někam úplně jinam. „A lžou.“
Polknu. „Lžou?“
„O různých věcech.“ Oči mu zajiskří, rty se mu pohnou, ramena pod košilí se napřímí a –
HAZELWOOD
Dřív jsem si myslela – ne, dřív jsem věděla –, že světlovlasí kluci nejsou přitažliví. Na střední všechny holky bláznily po Legolasovi, ale já propadla Aragornovi. Kvízy „Do kterého rodu ze Hry o trůny byste patřili“? Nikdy to nebyli Targaryeni. Nelíbilo se mi, že se teď dívám na Jacka Smithe s jeho ostře řezanou čelistí, nápadnými dolíčky a hezkýma rukama, a připadá mi atraktivní.
Třeba bych se na něj prostě neměla dívat. Jo. Skvělý plán. „Pardon,“ prohodím. „Greg mě už určitě hledá.“ Otočím se od něj dřív, než mi stačí odpovědět, a okamžitě mám pocit, jako bych se osvobodila od gravitační singularity.
Uf.
Obývací pokoj je až za několika ohyby a křižovatkami chodeb, velký, ale zaplněný lidmi, hezky zařízený i přes to množství obrazů s námořními výjevy a agresivního koženého nábytku. Strávím pár minut ujišťováním Gregovy tety, že se s ní poradíme, než budeme na svatbu vybírat cateringovou firmu. Dalších pár předstíráním, že si nevšímám, jak si strýc Paul olizuje rty, kdykoli se na mě dívá. Pár přátelským popovídáním s různými sestřenicemi a bratranci o počasí, dopravě a negativním dopadu ságy Stmívání na čtenářky. Oslavenkyně otvírá u krbu dárky a prohodí k jedné ze svých snach: „Poukaz na bahenní lázeň? Krása. To bude jako trénink na to, až mě budou spouštět do hrobu a vy se nade mnou začnete rvát o moje dědictví.“
Tohle je pro ni typické. Když jsem se s Millicent Smithovou setkala poprvé, položila mi obě ruce na ramena a řekla mi: „Mít děti byla ta nejhorší chyba v mém životě.“ Její nejstarší syn stál hned vedle ní. Jen ještě pořád nevím, jestli je to zlomyslná stará potvora, nebo je jen neúmyslně krutá. Každopádně je to můj nejoblíbenější člen dynastie Smithových.
Vydám se s úsměvem kolem místnosti a skončím v rohu u stolku s rozehranou partií go. Takhle to vypadalo už při mé první návštěvě tady, dřevěná hrací deska s porcelánovými kameny podivně neladí s přímořskou výzdobou pokoje. Greg si povídá s otcem a já si říkám, jestli budeme moct brzy vypadnout.
Musím oznámkovat třicet tři esejů na téma Vibrace, vlny a optika, což bude mít určitě za následek, že si budu přát násilnou smrt jejich autorů. Plus musím napsat O základech scantronového testování materiálů. A samozřejmě se připravit na pracovní pohovor. Chci – ne, musím – to místo získat. Nemůžu si dovolit selhat, je to moje cesta, jak uniknout večerům tráveným předstíráním vztahů a dnům naplněným mailováním se sexxxy. chad.420@hotmail.com o tom, jestli se kvůli glutenové alergii své činčily může vyvléknout ze čtvrtletního testu z Úvodu do fyziky. Budu si to muset nacvičit aspoň jedenáctkrát – což je počet dimenzí podle M-teorie, mé oblíbené fyzikální teorie, která sjednocuje všechny konzistentní verze teorie superstrun –
„Hraješ?“
Nadskočím. Už zase. Jack stojí na druhé straně hrací desky a prohlíží si mě tmavýma očima. Jsou tady všichni jeho příbuzní – proč plýtvá drahocenným rodinným časem na to, aby pronásledoval bratrovu falešnou přítelkyni?
„Elsie?“ Zase to tak vysloví. Jako by vesmír moje jméno stvořil jen pro něj. „Ptal jsem se, jestli to hraješ?“ Zní to pobaveně. Nesnáším ho.
„Ehm, no, trochu jo.“ Což je dost podcenění. Go podněcuje mysl, je to náročná, složitá hra – a tudíž oblíbená kratochvíle spousty fyziků. „A ty?“
Jack neodpoví a místo toho posune pár bílých kamenů.
„To ne,“ zavrtím rázně hlavou. „Někdo to má rozehrané. Nemůžeme –“
„Vyhovují ti černé?“
Vlastně ne. Ale spolknu to a váhavě se natáhnu k černým kamenům, abych je vyrovnala na start. Moje hrdost se přetahuje s mými instinkty pro přežití: nemůžu potlačit svoje hráčské schopnosti a nechat Jacka vyhrát. Jenže co když ho pomsta promění v pomstychtivého bizona frkajícího oheň a rozdrtí tady holýma rukama nosnou zeď? Nechci umřít v bortícím se domě vedle Jacka Smithe a jeho chlípného, po trojce toužícího strejdy.
„Co Greg?“ zeptá se.
„Je tamhle, s vašimi bratranci,“ mávnu neurčitě rukou a dívám se, jak Jack rovná na desce další kameny. Jeho ruce jsou tak nemotorně velké. Ale taky obratné, což nedává smysl. A co ještě nedává smysl? U deskové hry jsou dvě židle, ale my pořád stojíme.
„Ale jak je na tom?“
Podle mých skromných zkušeností se sourozenci buď tolerují, přinejhorším si lepí žvýkačky do vlasů. (Mně je lepili. Do mých vlasů.) Jack a Greg si jsou ale blízcí – z nepochopitelných důvodů, vzhledem k tomu, že Greg je sympatická hromádka neštěstí plná romantických představ, kdežto Jack… vlastně ani nevím, jaký je Jack. Je na něm něco rebelského, náznak tajemství, špetka vyrovnanosti. Ale taky víc než špetka hladu, něčeho živočišného, syrového. Hlavně vypadá božsky. Až moc božsky, než aby to mohla být pravda. Jako by na střední vypouštěl taneční, aby stihl navštěvovat výstavy v Guggenheimově muzeu, a přece se mu povedlo nechat se korunovat králem školního plesu.
Jack působí docela odtažitě. Chladně. Nenuceně sebevědomě. Charismaticky tím svým fascinujícím, záhadným, nepřístupným způsobem.
Ale na Gregovi mu záleží – a Gregovi zase na něm. Na vlastní uši jsem od něj slyšela, že Jack je jeho „nejlepší přítel“, člověk, kterému „může věřit“. A já to poslouchala a nepoukázala jsem na to, že asi svému nejlepšímu příteli Jackovi zase tolik nevěří, protože jinak by mu řekl pravdu o našem „vztahu“. Ale to jsem si nechala pro sebe, protože jsem loajální falešná přítelkyně.
„Greg je v pohodě. Proč se ptáš?“
„Když jsem s ním tuhle mluvil, připadalo mi, že se nervuje kvůli Woodacre.“
Kvůli… čemu? Neměla by tohle Gregova přítelkyně vědět? „Aha, no,“ zajíknu se. „Trochu jo.“
„Trochu?“
Soustředím se na kameny. Tohle asi nevyhraju tak snadno, jak jsem čekala. „Už je to lepší.“ Všechno chce čas, no ne?
„Je?“
„Jo, o hodně,“ horlivě přikývnu. Taky přikývne. Ne zrovna horlivě. „Vážně?“
Jack vlastně není v go tak špatný. Jinak už bych s ním vytřela podlahu, ne? „Vážně.“
„Já myslel, že to s Woodacre má být až za pár dní. Čekal bych, že Greg z toho bude pořád hodně rozčilený.“
Napjala jsem se. Asi jsem se Grega měla dopředu vyptat na témata, na která by mohla přijít řeč. „No jo vlastně, máš pravdu.
Teď když o tom mluvíš –“
„Připomeň mi, Elsie.“ Udělal krůček blíž ke stolu s hrou, takže nade mnou čněl jako… něco, co ční. Ale já nejsem malá.
Odmítám se cítit malá. „Co že je to Woodacre?“
Do hajzlu. „No přece –“ pokusím se nasadit pobavený výraz. „Woodacre, samozřejmě.“
Jack se na mě podívá, jako by mě varoval, ať na něj tohle nezkouším.
„Je to…“ Odkašlu si. „Věc, na který Greg pracuje.“ Co vůbec vím o Gregově práci? Je datový analytik. „Detaily neznám. Těmhle složitým vědeckým věcem já nerozumím.“ Bezstarostně se usměju, jako bych nestrávila život vytvářením komplikovaných matematických modelů snažících se odhalit původ vesmíru. Bolí mě u srdce.
„Složitý vědecký věci, říkáš.“ Jack si mě prohlíží, jako by ze mě loupal kůži a čekal, že uvnitř najde hnijící banán.
„Jo. Lidi jako ty a já tomuhle nerozumějí.“
Zamračí se. „Lidi jako ty a já.“
„Jo, no teda,“ dál se mu dívám do očí, když položím jeden kámen na další políčko, „jaká je vůbec pravděpodobnost –“
Zmlknu. Oba jsme se museli natáhnout ke stejnému políčku. Moje prsty se dotknou Jackových a do paže mi vystřelí něco elektrického a neidentifikovatelného. Čekám, že Jack se odtáhne, ale neudělá to. I když jsem byla na řadě já. Nebo jsem nebyla na řadě? Jsem si celkem jistá, že –
„No ne, to vypadá na remízu.“
Ucuknu rukou od desky. Vedle mě stojí Millicent a zírá na stůl. Sleduju její pohled a málem zalapám po dechu, protože… má pravdu.
Nerozdrtila jsem Jacka Podělaného Smithe v go.
„Je to už dávno, co Jack s někým nevyhrál,“ pronese Millicent se spokojeným úsměvem.
Je to už dávno, co já s někým nevyhrála. Co to mělo do prdele znamenat? Vzhlédnu k Jackovi – pořád na mě zírá, mračí se, tiše mě odhaduje. V hlavě mám prázdno. Zpanikařím a vyhrknu první věc, která mě napadne: „V go je víc povolených herních postavení než atomů ve známém vesmíru.“
Odfrknutí. „Tohle mi někdo tvrdil, když sotva odrostl plínkám.“ Millicent se prohnaně zadívá na Jacka, který pořád. Zírá. Na. Mě . „S Elsie se k sobě báječně hodíte. I když, drahoušku Jacku, bude stejně muset podepsat předmanželskou smlouvu.“
Nejdřív nechápu, co stará paní říká. Pak mi to dojde a celá zrudnu. „Ale ne, paní Smithová. Já – já chodím s Gregem. S vaším druhým vnukem.“
„Jste si tím jistá?“
Cože? „No, ano… Samozřejmě.“
„Nevypadá to tak.“ Millicent pokrčí rameny. „Ale co já vím?
Jsem jen devadesátiletá bába, co se bude válet v bahně.“ Pozoruju ji, jak se šourá ke stolu s občerstvením. Pak se s nervózním smíchem otočím k Jackovi.
„Páni, to bylo –“
Pořád zírá. Na mě. S kamenným obličejem. Upřeně. S tou svou sektorovou heterochromií. Jako bych byla něco zajímavého, moc zajímavého, moc moc zajímavého. Otevřu pusu, abych se ho zeptala, co se děje. Abych si vyžádala další partii, při které ho rozdrtím. Abych ho vyzvala, ať mi přestane počítat póry na nose. A v tu chvíli –
„Úsměv, lidičky!“
Škubnu hlavou a oslepí mě záblesk Izzyina polaroidu.
