Petra Dvořáková
Petra Soukupová
Jana Poncarová
Bianca Bellová
Radek Blažek
Petra Klabouchová
Anna Bolavá
Kateřina Surmanová
Stanislav Beran
Lucie Hušková
Boris Dočekal
V RODINNÉM
KRUHU
„Jééé, babička má žraloka,“ zavýská Nikolásek.
PETRA DVOŘÁKOVÁ
máme se přece rádi
To je tak – když je člověku sedmdesát, už toho má všeho dost. I když se na děcka těší. Ale těch řízků, co musí obalit a nasmažit, kolik zeleniny nakrájet a brambor navařit. Stojím u toho od šesti od rána, za chvíli bude deset a konce pořád nevidět. Řezy jsem udělala už včera, ty medové potřebují rozležet a na ty s tvarohem zbývá ušlehat pařížskou šlehačku, to je hned. Kocour tady taky okouní už od rána, to zvíře hned pozná, že je dneska něco jinak. Plete se mi pod nohama, co chvíli o něj div nezakopnu. To by bylo, aby se mi řízky sesypaly na podlahu.
„Karle, pojď si pro kocoura, nebo se tu o něj přerazím,“ zavolám k obýváku. Snažím se, aby nebylo poznat, že mě to začíná rozčilovat. Přece jen se nechci pohádat, on Karel pak umí být pěkný morous a moc se nežinýruje, aby se před ostatními přemáhal. Ještě tak o narozeninách nebo máme se přece rádi
svátcích, ale takhle v běžnou neděli, když počítá, že bude mít klid, to se promění v bručouna raz dva.
Chvíli je ticho, pak slyším, že ztlumil zvuk na televizi.
„Co voláš?“ ozve se hned nato.
„Kocour se mně motá pod nohama.“
Znovu je ticho, pak se přibližuje plácání pantoflí a Karel se objeví v kuchyni. Je celý shrbený, poslední dobou jako by strašně rychle stárl. Ještě do dvaasedmdesáti to šlo, pořád se pohyboval svižně, i když ten pupík už měl. Ale teď je ve tváři celý brunátný, asi od tlaku, jak se mu špatně dýchá. Taky ty vlasy, to je spíš už jen takové bílé chmýří, jen ty oči má pořád stejné, jako když jsme se brali. Takové pěkně hnědé a laskavé, jako ten plyšový medvídek, co jsem ho měla jako malá. Na ty mě taky nalákal.
„Nechceš pomoct?“ zeptá se, když vidí, kolik toho mám rozdělaného.
Kdepak pomoct, on je Karel hodný, ale s ním je všechno složitější – tam mu při obalování vyšplíchne vajíčko, tam se vysype mouka, nedej bože, abych ho postavila ke smažení – to by byla kuchyň mastná tak, že bych to drhla ještě za týden. To Kája, to už je jiné – ten se naučil vařit, doma co sobotu uklízí, až si někdy říkám, že Lídě není hanba. To Maruška, ta se o manžela stará stejně, jako viděla mě starat se o Karla. Ona to dcera vždycky okouká od matky, to se ví. Ale je ta jiná doba a tomu já už nerozumím. Dneska se to bere všechno jinak. Však i sousedka říkala, že její syn
„Jen odnes kocoura pryč,“ zavrtím hlavou. „A zajděte do sklepa pro okurky a čalamádu, ať mají děcka k jídlu na výběr.“
„Tak pojď, kočičáku, jde se,“ sáhne Karel do kapsy, nastaví dlaň a kocour se k němu zvědavě vrhne. Kočičích dobrůtek má Karel v kapse vždycky dost.
Kolem půl dvanácté mám obrané maso do vývaru, poslední řízky pomaličku bublají v sádle, bramborový salát jsem už přinesla z komory a pro děcka šlehám bramborovou kaši.
Pak se jdu konečně převlíct, na tři čtvrtě tu všichni budou, tak ať jsem upravená. Stáhnu zástěru a tepláky, obleču si černé kalhoty a červenou pletenou halenku s třemi zlatými knoflíčky na rameni. Vlasy mám čerstvě ostříhané a obarvené, nosím to poslední roky nakrátko, je to praktičtější. I když, jak jsem se takhle nechala ostříhat poprvé, zdálo se mi, že mi ještě víc vystupuje nos. Že je to ještě větší bambule, než se mi zdálo, ale je pravda, že to mě dávno netrápí. Karel mě měl rád i s takovým nosem, i s tím až moc hustým obočím. Nikdy mu na mně nic nevadilo, ani to břicho, co mi po děckách zůstalo. A teď na stáří se už člověk takovými pitomostmi netrápí.
máme se přece rádi 11 doma skáče a ta jeho si jen poroučí. Ale to já zas na Lídu nemůžu nadávat, se snachou jsem měla štěstí. Pracovitá je, servírka, v práci se naběhá, korunu přinese. Však je taky potřeba, děcka jim půjdou na střední, možná ještě na vysokou, každá koruna se bude hodit.
Sotva si pročísnu vlasy, ozve se zvonek. Slyším Karla, jak jde otevřít, podle hlasu poznám, že je to Kája s Lídou a děckama. Kluci se hned hrnou do kuchyně, jsou to dvojčata, už se ale každý oblíká trochu jinak a jeden má vlasy delší a druhý je úplně vystříhaný na ježka. Oba jsou hodně podobní na Káju. Verunka je nejmladší a podobá se Lídě, i tak ji mám ale ráda. Je to taky jediná holka v rodině. Maruška s Davidem se hrnou hned za nimi. Mají taky kluka, jedináčka, takové divné jméno mu dali – Nikolas. Maruška mi nikdy pořádně neřekla, proč zůstalo u jednoho děcka, ale říkám si, že možná kvůli práci. Je stavební inženýrka, ten její taky, mají svou firmu a to sežere čas.
Všichni se objímáme, Maruš má na sobě jakýsi nový parfém, je to taková protivná kořeněná vůně, když se jí ale ptám, co to je, řekne mně jakýsi název a že se to teď nosí. Raději jí na to nic neříkám, proč se taky dohadovat, však tady budou chvilku a pak vyvětrám. Ono říct něco naší Maruš, to by nedělalo dobrotu. Podobu má po mně, ale povahu po Karlově matce. Ona byla vždycky hned dotčená, nafoukla pusu a nebylo s ní pořízení. A Maruš byla svého času hubatá, že jsem si říkala, kde se to v tom děcku bere.
Vždycky jsme to měli s Karlem trochu rozdělené, on víc držel na Marušku, já víc na Káju. Ale co, každý dostal svoje a vztahy máme dodneška pěkné. A kvůli maličkostem se dohadovat nebudu. Hlavně, že je tu všechny mám, na ostatním nesejde. I sousedka mi závidí, říkává, co by dala
„Však se pojďte najíst a on se potom ukáže,“ utěšuju Verunku. Vedle ní přešlapuje Nikolásek, vidím mu na očích, že by nejradši vzal smeták a kocoura zkoušel vyšťourat.
Maruška ho ale přece jen chytí za ruku a vleče ho ke stolu. „S ním když se neudělá rychlej proces, tak se pak bude dohadovat do večera,“ vysvětluje mi. Jako první se chopí naběračky a nalévá do talířů vývar. Potom si naleje Kájíkova rodina, tam už si dává každý sám, jen té malé Lidka pomůže. Zasedneme k jídlu, já si dám jen trochu, abych nezdržovala a mohla rychle odnést polévku a začít podávat řízky. Vývar se mi zdá míň slaný, ale nikdo si nedosoluje. Možná je to z těch léků na srdíčko, co beru, že mám jakousi zkreslenou chuť.
„Pro děcka mám bramborovou kaši,“ přinesu hrnec a oba kluci se na něj vrhnou. Od malička jim salát nejede, zato po kaši by se utloukli. A mají recht, je to o dost zdravější.
„Tak kam máte namířeno letos?“ vyptává se Karel. Obě rodiny spolu už roky jezdí na dovolenou, klidně jen po Česku, Maruška pokaždé objedná chalupu někde v přírodě,
máme se přece rádi 13 za to, kdyby se jejich děcka takhle k sobě měly. Má dvě dcery, každá už má svoje, ale prý se štěkají jako dvě feny. Ani je na jeden den k sobě pozvat nemůže. To naši, ti se mají rádi. „Tak, mami, co máme dobrého?“ nadzvedne Kája poklop nad řízky a jeden malý si rovnou strčí do pusy. Děcka se ženou hned za kocourem, ten jak zmerčí, kolik lidí se to sem hrne, zaleze za gauč a ne a ne vylézt.
chodí tam na túry, koupou se nebo jdou na lyže, utuží se vztahy, tak jak to má být.
„Máme objednanou chalupu v Křižánkách, tam byste mohli s námi,“ pustí se hned do plánování Liduš. Už kolikrát nám říkali, že nás vezmou s sebou. „Žádný velký kopce, můžete tam sedět na lavičce, je tam bazén, co víc si přát.“
„Stejně platíme celou chalupu a místo tam je,“ přisvědčuje David, zatímco si přidává další řízek.
„Jo, babi, pojeďte jednou s náma, bude sranda,“ láká nás malá od Káji.
Podívám se na Karla, ten ale jako by neposlouchal. Pecivál jeden, nikam se mu nechce, tak radši dělá, že neslyší.
„Prosím vás, dědu někam dostat, to by byl zázrak. Ten bude rád, když s náma vyjde na procházku tady za humna.“
„Ale zas nedělej, že nikam nejdu,“ zavrtí hlavou trochu popuzeně Karel, dívá se do talíře a začíná se mračit jak kakabus. Raději vstanu a doliju mu ještě do sklenice pivo. Maruška pak s Lidkou rozebírají cosi kolem té chaty, já pomalu sklízím ze stolu a rovnám nádobí do dřezu.
„Nechte to tady, babi, já to umyju,“ hrne se ke mně David. „Stejně na procházku nemůžu, zvrtl jsem si tuhle kotník na badmintonu, pořád ještě to bolí.“
Než stihnu něco říct, už na talíře pouští vodu. Sice se trochu divím, ale i Maruš se tváří, že David to udělá rád, tak ho nechám, ať se do toho pustí. Kluci mu pomůžou nádobí snosit ze stolu, je tam toho hromada, až si člověk říká, že
na jednoho je to moc, ale když to chce udělat, ať dělá. Doma mají myčku, tak se nepředře.
Potom konečně vyrazíme ven. Je to už taková naše tradice.
Nejdřív vycházka, pak kafe a zákusky, ještě se posedí a kolem páté se to rozjede domů.
„Kájin zas nejde, jako vždycky,“ zamručí Karel a ztěžka si nazouvá sandály.
„To víš, to jsou tradice,“ zasměje se Lída a popleská tchána po rameni.
Ani už si nepamatuju, jak to vzniklo. Jednou Kája řekl, že se po obědě na pár minut natáhne, a usnul. Když se pak odcházelo na procházku, všichni na něj zapomněli. Další rok řekl, že si to se spánkem zkusí zopáknout, to už jsme ho nechali odpočívat schválně, a pak už to byla tradice.
Jako vždycky vyrazíme za vesnici kolem družstva k lesu.
Pokaždé se podíváme, co zase na druhém konci vyrostlo za domy, už jsou to tady kolem úplně cizí lidi, co se do těch bytovek nastěhovali, s vesnicí tady nemají skoro nic společného.
Venku je pěkně, je konec května, všechno tady kvete a voní, na zahrádce mám narcisky a tulipány a škumpa už má listí. Všude je klid, jen u toho nového hřiště, co se tu nechalo postavit, si hraje pár děcek.
Jdeme pěkně pomalu, kluci mi vypráví o škole, ta malá si s nimi v ničem nezadá, člověk by skoro řekl, že je to taky kluk.
máme se přece rádi 15
Jsme už na konci vesnice, když mám pocit, že mi jaksi divně klouže noha. Vzala jsem si ty staré kožené boty na tkaničky, mám je už hromadu let, ale jsou tak dobře vyšlapané, že se mi je nechce vyhodit. Nejdřív se sehnu, že se mi asi povolil uzlík, rozvážu tkaničku a znova utáhnu, ale po pár krocích noha klouže zas. Teprve teď se podívám na botu pořádně – a on se mi vpředu udělal veliký žralok.
„Ale co se mně to…“ sehnu se, abych se lépe podívala.
„Jééé, babička má žraloka,“ zavýská Nikolásek.
Znovu koukám na botu, dál v tom jít určitě nemůžu.
„Tak se vrátíme?“ zeptá se Karel a kouká na mě.
„Ale kdepak, jen jděte, zajdu se domů přezout a pak vám půjdu naproti druhou stranou, však se někde potkáme.“
Lída s Maruškou si ani nevšimnou, že zmizím, a pokračují směrem k lesu. Ty dvě si mají pořád co říct.
Otočím se a jdu vesnicí zpátky, beru to zčerstva, říkám si, abych někoho s takovým žralokem na botě nepotkala, to by hned byla ostuda, že si ani pořádné boty nekoupím. U baráku jsem ani ne za deset minut, David určitě ještě stojí u nádobí, vepředu jsme zamkli, ale zvonit na něj nechci, abych nevzbudila Káju. Dělá v práci rukama, má všeho určitě dost a potřebuje si pospat. Jdu k zadnímu vchodu, tam zůstalo otevřeno, však se sem nikdo dobývat nebude. Potichu vejdu do verandy, aby mě nikdo neslyšel, nejdřív shodím boty a říkám si, že se přezuju a poletím.
Pak mě ale napadne, že se podívám do kuchyně, že bych
Davidovi s nádobím přece jen pomohla.
Našlapuju úplně potichu, musím projít kolem ložnice, tak abych Káju nevzbudila. Jenže právě ve chvíli, kdy našlapuju kolem dveří, zaslechnu jakési mručení. Trochu to zní jako náš kocour. Napadne mě, jestli jsem ho tam nezavřela a on se teď nesnaží dostat ven. Opatrně vezmu za kliku a pootevřu. Jenže místo kocoura vidím něco naprosto příšerného. Kája sedí úplně nahý na mé posteli, nad břichem se mu sklání David, vystrčený holý zadek přímo proti mně, Kája má zavřené oči a mrouská jako ten kocour. Pár vteřin mi trvá, než mi dojde, co to mám před očima. „Kristepane,“ zaječím hrůzou. David vyletí, jako bych mu do té chlupaté zadnice bodla vidle. Kája je v takovém šoku, že sotva zalapá po dechu, oba se snaží zakrýt, jak jim to mezi nohama trčí. Jenže ani já se najednou nemůžu udržet. Před očima se mi objeví zelené mžitky, ve spáncích mi tepe až hrůza, zdá se mi, že mi dochází vzduch. Ještě si stihnu dát ruku na hrudník a druhou se chytit za pelest postele, zelená před očima se promění v bílou mlhu, cítím, jak mi měknou kolena, a najednou nevím nic.
Když znovu otevřu oči, sklání se nade mnou jakási ženská v oranžové bundě, něco říká, nejdřív jí nerozumím, připadá mi všechno jako v dálce, pak ale se ten hlas přece jen přiblíží.
máme se přece rádi 17
„Paní Macháčková, nelekejte se, vezeme vás do nemocnice, trochu vám zazlobilo srdíčko,“ mluví na mě ta ženská. Teprve teď si uvědomím, že ležím v sanitce a ta sanitka právě houká a řítí se někam pryč.
„On… on…“ chci něco říct, ale na obličeji mám cosi gumového.
„To nic, dali jsme vám kyslík,“ zavrtí hlavou oranžová a něco mi přidává do kapačky.
A tak jen ležím, poslouchám houkačku a zírám do stropu nade mnou. Před očima mám zase Davidův zadek a v uších mi zní kocouří mručení, které ale vydává Kája.
Ve špitále mě odvezou kamsi na jipku, hned mně natočí EKG, pak se jede na ultrazvuk srdce, berou mně krev a dají další kapačku. Po dvou hodinách mě konečně odvezou na pokoj, jsem tady jak za sklem v akváriu, všude to bliká a pípá, tak si myslím, že je to se mnou asi zlé.
Potom se ale otevřou dveře a dovnitř přijde jakýsi vousatý doktor, na krku má fonendoskop, několikrát mi ho položí na srdce, potom se zahledí na monitor a spokojeně přikývne.
„Vypadá to dobře, infarkt tam nebyl, spíš nějaká arytmie. Budeme to pozorovat a když tak vyměníme léky na srdíčko,“ oznámí mi. Hned nato vejde do dveří Kája a Maruška, ta je celá ubrečená, Kája má na obličeji rudé fleky.
Nejsem si jistá, jestli Maruška brečí kvůli mně, nebo jestli se to provalilo. Maruška mě chytí za prsty a ještě víc se
PETRA DVOŘÁKOVÁ
Takže se nic neprovalilo. Maruška mi nalije do skleničky čaj a několikrát mi podá napít. Kája mlčí, uhýbá očima, vidím, jak svírá čelisti, místy jako by prosil, abych nic neříkala. Kdyby věděl, jak strašně jsem unavená, bylo by mu jasné, že na to ani nemám sílu. Raději zavřu oči a nechci nic vidět. Maruška s Kájou u mě sedí, cosi si šeptají a já, ať dělám co dělám, slyším v Kájově hlasu kocouří mrouskání.
Z nemocnice mě propustí za dva dny. Dostala jsem nové léky na srdce, jsou prý ale jen o trošičku silnější než ty předchozí a všechny výsledky dopadly celkem dobře. „A taky byste měla brát draslík, toho máte málo, to mohlo být taky příčinou,“ dal mi doktor recept.
Pak už jen počkám na Marušku, ta může z práce odejít, aby mě odvezla domů. Přijede přesně o půl desáté, jak bylo domluveno. David jí půjčil jejich subaru, jinak má Maruška ještě svoje menší auto, bůhví, proč teď přijela takovou krávou. Na parkovišti to zabere skoro dvě místa a sotva se do toho vyhrabu.
Maruška se mně snaží pomoct, zapne mi pás a přibouchne dveře. Pak docela zkušeně zařadí zpátečku a vycouvá na silnici. Z města je to k nám necelou půlhodinu, provoz je ale minimální, tak to ubíhá dobře. Pozoruju Marušku,
máme se přece rádi 19 rozbrečí. „Mami, proboha, co to vyvádíš? Vždyť jsi byla ještě venku úplně dobrá. My s Kájou mysleli, že už se neprobereš.“
jak řídí, upřeně se dívá před sebe, občas pohne rty, jako by chtěla něco říct, ale pak to pokaždé spolkne. I já bych jí měla něco povědět, melu to v sobě celé dva dny. Na jednu stranu by měla znát pravdu, je ještě mladá, má mít možnost si najít někoho lepšího, než je David. Na druhou si ani nechci představovat, jak bude úplně vedle. A co to všechno způsobí. Už jen proto, že takový šok nemůže normální smrtelník ustát. To by srazilo na kolena i tvrdší náturu, než je trochu hubatá Maruška. To neznamená, že holka není citlivá. A na Káju, na toho nemůžu ani pomyslet. Jen si vzpomenu na ten jeho obličej, udělá se mi špatně. Kdyby se tohle dozvěděl Karel, na místě ho klepne. Anebo lidi z vesnice. Panebože, to by byla ostuda, to bysme se snad museli odstěhovat. A tak jen sedím a držím hubu a dívám se před sebe a hlavou se mi všechno točí jak v automatické pračce.
„Ty, mami,“ začne Maruška, když už sjedeme z hlavní, „David říkal, že jsi ho viděla s Kájou…“
Úplně mi ztuhnou kolena. Maruška se na mě poohlídne, na tváři má úplně klidný výraz. „Hele promiň, že jsme ti to neřekli…“
V hlavě mi duní podivný zvon, takže si vůbec nejsem jistá, že jsem jí dobře rozuměla.
„No, že Kája s Davidem… že prostě jsou teplí.“
„Teplí?“ zajíknu se a znovu se mi zdá, že mi tluče srdce až v krku. „Copak ty víš, že jsou… že jsou…“
Maruška přikývne. „Víme to s Lídou obě. Už pár let.“
Znova se ujistím, že je Maruška při smyslech. Ruce drží úplně klidně na volantu a sleduje cestu před sebou. „Tušili jsme to dávno… dlouho jsme si ale myslely, že jsou kámoši… To víš, že když to prasklo, musely jsme se s tím poprat. Každá jsme to řešila po svým…“
Auto zastaví před domem, Maruška vypne motor a dál zůstane sedět.
„Lída se chtěla nejdřív rozvádět, jenže se třema dětma na krku…“
„A ty?“ zeptám se, tak tak, že mi to hrdlo dovolí.
„Mám přítele. A dohodu s Davidem – jako kámoši si rozumíme, nechceme rozbít rodinu. Navíc ten můj přítel je ženatej a rozvádět se nehodlá…“
Musím si rukou přejet obličej, abych se přesvědčila, že se mi to jenom nezdá.
„Lidka to trochu střídá, asi když by měla dobrou příležitost, tak to s Kájou rozpustí, ale zatím se prej nikdo tak super, aby se rozvedla, nenašel. Před lidma to tajíme jen kvůli dětem, chápeš, ne?“
„Chápeš, ne?…“ zopakuju jako omráčená.
Dívám se před sebe skrz přední sklo auta. Branka zůstala pootevřená, venku je pěkně, všechno kvete. Za plotem mezi narciskami se na sluníčku protahuje kocour. Leží na zádech, zakloněnou hlavu a přivřené oči. Chvilku je úplně bez pohybu, pak párkrát mrskne ocasem.
máme se přece rádi 21
Ne, tohle nepochopím. Tohle prostě nikdy pochopit nedokážu. Po chvilce se otevřou dveře a vyjde z nich Karel. Mávne rukou směrem k autu, jako že nás vidí… Kocour líně zvedne hlavu, znovu mrskne ocasem a lehne si mezi narcisky. Co mu po nás vůbec je.