Několik vět úvodem aneb do třetice všeho dobrého
Říká se, že žádný člověk nevstoupí dvakrát do stejné řeky. Ono to také ani dost dobře nejde – mezitím totiž uplyne nějaký čas, který oponou trhnul… a zákonitě voda je už jiná, stejně jako vodní řečiště či proud řeky. Platí to i u této knihy, kdy našinec vstupuje do tajů TCM již potřetí – a tak do třetice všeho dobrého!
Život se někdy zdá být těžký a složitý. Každý z nás si musí prošlapat tu svou pěšinku životem sám. Cesta života není zrovna vyasfaltovaná ani nasvícená, je však ale lemována značkami, jež podobně jako rady a doporučení nám napomáhají správně se zorientovat. Mnohdy je to kamenitá stezka divočinou. O to více je to pro každého pořádná výzva – dobrodružná, jedinečná a nakonec i krásná, jak povětšinou stvrzují všichni na sklonku svého života. O tradiční čínské medicíně toho bylo a ještě bude napsáno přehršle. S psaním o TCM je to stejné jako s psaním o čemkoli jiném – smysl má takové dílo, které je schopno rozpoznat a předat to, co je skryto pod povrchem běžného vnímání, co není viditelné na první pohled, co se nedá shrnout do několika málo vět. TCM zde byla, je a bude jistě i další tisíce let, a to i kdyby trakaře padaly. Jak se praví v jednom bonmotu: Banky krachují, vlády padají, politici odcházejí – ale tradiční čínská medicína zůstává dál a vine se jako nekonečná červená nit našimi dějinami. Co je dobré, to vydrží. Pomocí jednoduchých metod TCM lze léčit i složité nemoci. Ač se zdá jednoduchá, je přitom naprosto logická, sofistikovaná a léty prověřená
shrnuto, podtrženo: tudíž i úspěšná. Musí se však umět dobře a správně provádět. Dobrého lékaře, a to jakékoliv medicíny, formují vždy tyto tři faktory: znalosti (edukace, vzdělání), dovednosti (erudice, zkušenosti) a umění (intuice a empatie). Jak vidno, není vždy snadné, aby každý lékař měl všechny tyto tři hřivny pohromadě a aby byly pokud možno rovnoměrně vyvážené. Když dva dělají totéž, není to totéž! Toť skutečně výzva – a to nejen pro lékaře.
A tak i dobrý lékař by měl praktikovat dobrou medicínu. Neexistuje pouze a jen medicína západní, východní, arabská, indická, indiánská…, medicína je buď dobrá, nebo špatná. Podobně jako existuje hudba (či víno, jídlo apod.) dobré i špatné, i medicína je pro někoho příznivá, pro jiného neuspokojivá a naopak. Každému vyhovuje něco jiného a každý si musí najít tu svou. Ostatně i Hippokratés to formuloval obdobně: Není důležité, jakou metodou pacienta léčíte, důležité je, aby se uzdravil. V Knize knih se píše: Všecko zkoumejte, dobrého se držte. Tedy vše, co člověku pomáhá a je ku prospěchu pacienta, a to jakýmkoliv způsobem či metodou, je pro něho vhodné. Zdraví pacienta by mělo být vždy na prvním místě! Kupodivu i v tradiční čínské medicíně jsou dva směry: od počátků staré Číny existovala původní, tedy klasická čili tradiční čínská medicína, která se postupem času kultivovala (v tomto případě od slova „zušlechťovat“). Avšak po roce 1949, v rámci komunistické „kulturní revoluce“ (v tomto případě od slovního spojení kult osobnosti Mao Ce-tunga), byla zavržena a po odstranění „balastních filozoficko-duchovních nánosů a buržoazních nematerialistických názorů“ zredukována a okleštěna na pouhé torzo – na symptomatickou léčbu jednotlivých projevů nemoci bylinami a akupunkturou. Mao neměl rád TAO… Vše, co staří, klasičtí mistři po tisíciletí shromažďovali, tato novodobá inkvizice během chvilky poslala, jak sama pravila, na smetiště dějin. Ale právě tam končí všechny manipulativní ideologie a násilné diktatury na věčné časy, neboť zdravé jádro se dříve či později nakonec vždy prosadí samo.
Vytryskne-li čistý pramen, hrstmi hlíny jej nezastavíš… Naštěstí se však původní texty klasických mistrů uchovaly i mimo území Číny, takže stále je tu možnost učit se té staré dobré a opravdové klasické tradiční čínské medicíně. A o ní je i tato kniha.
Jaký je tedy rozdíl mezi touto tradiční čínskou medicínou „ořezanou“ a tradiční čínskou medicínou klasickou? Ta „ořezaná“ „léčí“ pouze příznaky (symptomy, projevy nemoci), například když pacienta sužuje pálení žáhy, dostane byliny, ale po čase se potíže obvykle vrátí. Tato medicína nezkoumá příčiny. Je tedy podobná západní medicíně, jen místo chemických léků používá „méně škodlivé“ prostředky, např. byliny či akupunkturu. Na rozdíl od té klasické tradiční čínské medicíny (ve světě známé také pod zkratkou CCM), která se zabývá principy (kořeny nemoci) a zákonitostmi (obrazy nemoci), včetně psychiky a konstituce pacienta apod. Hledá, kde je zakopán pes. Neznamená to, že umí vždy odpovědět na veškeré otázky současné medicíny, ale může účinně pomoci a dokáže se jednoduše zorientovat v tom, jak si zachovat zdraví a vyléčit nemoc. Jedná se tedy o tu nejzákladnější příčinnou léčbu, a to přímo od kořene. A právě ke kořenům (klasické tradiční) čínské medicíny směřuje i tato kniha. Naleznete v ní trochu informací (pro poučení), pár myšlenek (k zamyšlení) a kapku humoru (pro povzbuzení). Je také plná přirovnání, podobenství, metafor, obrazů a příkladů ze života či přírody, stejně jako přísloví a idiomů – ale jen tak lze zdánlivě složité, cizí a nesrozumitelné věci pochopit jednoduše. Koneckonců, každý z nás jsme nezbytnou součástkou tohoto nekončícího (kolo)běhu života a jedním z účastníků zájezdu – nejlépe do stanice Nebe!
Mnoho radosti při četbě přeje
Jak čísti v této knize?
Nejlépe s radostí, s chutí a v dobré náladě. A zde ještě jen malé orientační doporučení:
• Pokud se zde setkáte s výrazy, jako jsou Vlhko, Horko, Nadbytek, Povrch, QI, Krev apod., většina těchto slov začínajících velkým písmenem je blíže vysvětlena v kapitole Nejčastější TCM pojmy najdete na str. 242.
• Bylinné směsi jsou zvýrazněny kurzívou a opatřeny číslem kódu, kupř. Krůpěj z lesní studánky – 060, a všechny jsou podrobněji popsány, postupně podle kódů, v části Katalog bylinných produktů TCM Herbs v závěru knihy (str. 249).
Začínáme od Adama (čili od stvoření světa)
Od nepaměti lidstvo „trápí“ či neustále napadají (v dobrém slova smyslu) otázky typu: Proč jsme (tady)? Odkud jsme se (tady) vzali? Kam směřujeme? A jaký má život smysl či jaký to máme úkol na světě? Ne nadarmo i Paul Gauguin svůj nejslavnější obraz pojmenoval: Odkud přicházíme? Co jsme? Kam jdeme?
Klasická tradiční čínská medicína má pro to své vysvětlení – vše pochází z TAO a je to v něm řečeno. TAO je počátek i konec, alfa i omega, je nehmatatelné, neviditelné, nepopsatelné, nepojmenovatelné, věčné stálé, všudypřítomné… Tím pádem se každý pisatel dostává na tenký led, ale zkusme se do toho ponořit (a pod ledem neutopit). Nemám slov, říkáme si, když se děje něco, čemu nerozumíme nebo co přesahuje meze naší představivosti. V tomto případě to platí doslova. Slovo dalo slovo: Co je to tedy to TAO? To je slovo do pranice. Zde by byl více než třeba odborník na slovo vzatý. Můžeme si pod pojmem TAO představit třeba Zdroj, Nebesa, Boha…, ale nechytejte mě za slovo, nechť si každý dosadí to svoje – prostě TAO je slovy nepopsatelné: Bezejmenné je prapočátkem Nebe a Země, jak se píše v úvodu knihy Tao Te ťing. Ta pojednává o tajemství, jež je hlubší než hlubina sama. TAO je cesta přirozenosti, která je důležitější než cíl. A třeba takovými pomocníky k vysvětlení a k pochopení základních otázek světa a lidstva může být tato trojice: Věda – Filozofie –Víra .
Věda chce vědět , jak vše funguje, a ráda to dokazuje, zkoumá, jak vznikl člověk a svět (Zdroj). Filozofie rozmýšlí, proč vše je tak, jak je, a zabývá se tím, co nás přesahuje (Nebesa). Víra věří, ale současně i neustále lehce pochybuje, že vše pochází od Boha (Tajemno). To vše dohromady je také TAO. Vše, co se děje, má nějaký smysl. A smyslem života je život sám: to, že život má smysl a stojí za to žít. A takto můžeme „filozofovat až do aleluja“, ale pokud do tohoto našeho mudrování nezahrneme všechny tři uvedené pohledy, příliš se neposuneme. Všechny tři pohledy jsou (nebo spíše měly by býti) rovnoměrně a současně zastoupeny, neboť jen tak se můžeme dobrat kýženého výsledku. Z pohledu klasické TCM se všechny tyto tři pohledy spolu vzájemně doplňují a navzájem vůbec nevylučují. Naopak – měly by býti mezi sebou v jakési symbióze či rovnováze. Pokud jeden chybí, život není zcela vyvážený, pokulhává a člověk tak trochu tápe a hledá, neboť každý podvědomě touží po životní harmonii a rezonanci – aby šel životu naproti a život zase naproti jemu.
Tyto trojčlenky nejsou obsaženy jen v této kombinaci, ale kupříkladu i v další známé trojici Víra (v cokoliv správného a dobrého) – Naděje (do budoucna) – Láska (k sobě, k bližním a ke světu), podobně tak i další trojice, jako je třeba Cesta – Pravda – Život. Každý člověk si stejně najde sám tu „svoji“ oblíbenou, která mu vyhovuje. Jak se zpívá v jedné naší známé opeře: Každý jen tu svou má za jedinou… A naši předci říkávali: Každý cikán hádá podle své kobyly…
Třífázový proud TAO
Tento obrázek názorně ukazuje 3 fáze (TAO, YANG a YIN). Zkusme si pro snazší představu a pochopení tyto 3 fáze vysvětlit podobenstvím, ve kterém lze podvědomě vnímat jak podstatu, tak současně i tu bezprostřední atmosféru, kterou lze cítit kupř. při zamilovanosti, která je rovněž nepopsatelná… Vskutku těžký oříšek pisatele i čtenářů – tož vzhůru k nelehkému příměru:
1. Fáze (TAO – bílé NIC): Téměř každá žena (ale stejně tak třeba i každý muž) má v určitém věku představu o svém budoucím partnerovi. Tyto představy se samozřejmě věkem mění, ale jsou povětšinou ideální. Ženy si často představují toho svého muže jako prince na bílém koni, pana Dokonalého – představují si, jak asi vypadá, tuší, myslí, nebo dokonce jsou přesvědčeny o tom, že někde takový je čili že někde přece musí pro ni být.
A do těchto představ můžeme též zahrnout naše povědomí o TAO – tedy vše je ještě nestvořené, neprojevené a neviditelné. Této fázi může odpovídat Víra, a tak nezbývá než věřit, doufat, ale i pochybovat, že někdo takový – nebo něco takového – někde je.
2. Fáze (YANG – bílá kulička): Žena zahlédla na veřejnosti toho svého vysněného muže a nyní už i ví, že někdo takový existuje. Byl to sice jen okamžik, ale jiskra přeskočila a semínko tak již bylo zaseto – záleží už jen na tom, zdali se ujme a vznikne vztah. Sice realita byla trochu jiná než její představy, ale podvědomě cítí (jako vnitřní chvění či proud pozitivní energie), že to je právě on(o). V tu chvíli se její tušení nejen mění ve víru, že někdo takový vůbec existuje, ale nyní má žena už i naději, že někdy někde potká konečně tu svoji vytouženou lásku, která se pak může rozvinout do skutečného partnerského vztahu…
A tak z bílého NIC najednou začíná pozvolna vznikat NĚCO = YANG, tedy neurčité představy se pomalu, ale jistě začínají určitým způsobem konkretizovat – tedy vše je již stvořené, ale ještě neprojevené a neviditelné. Této fázi může odpovídat Filozofie, která se rozmýšlí nad tím, co cítí, a snaží se s tím porovnat a vypořádat, neboť Věda nemůže nic vyzkoumat.
3. Fáze (YIN – černá kulička): Tato žena jde v naději štěstí naproti, navštěvuje různé společenské akce a světe, div se – opět ho potká, seznámí se a oba si hned padnou do noty. Je to snadné, když jsou naladěni na stejné frekvenci jako klíč do zámku, i když každý je jiný typ – ona ženský YIN, on mužský (jak se patří) YANG. A od tohoto happy endu je již jen krůček k tomu, aby se jim, jakožto zhmotnělý projev čisté lásky, narodilo dítě.
A tak díky TAO a následnému spojení YANG a YIN vznikne malý jedinec a život tak dojde svého naplnění (resp. začíná se naplňovat) – tedy vše je již stvořené, projevené a viditelné. Této fázi může odpovídat Věda, která již může vše vidět, změřit a event. i dokazovat.
I tak si lze vysvětlovat a chápat TAO, ale v podstatě všechny způsoby a příměry jsou možné, neb každý z nás má jiný úhel pohledu a jiné chápání. A také všechny tři směry vyjadřují jinými slovy to, co popsal Shakespeare ve svém Sonetu 76: „telling what is told“, tedy (znovu) říkat, co už bylo řečeno. A to je v podstatě i definice klasické tradiční čínské medicíny…
TAO a Filozofie
Z jiného pohledu představují Nebe, Země i Člověk jen různě zahuštěnou formu energie QI – čili v podstatě světlo. Veškerá energie vznikla z tzv. Velké Jednoty a uvolnila se při velkém třesku, označovaném jako big bang, jak bychom popsali naším západním vědeckým slovníkem. Vysvětlit TAO je nemožné. Můžeme sice o něm mluvit či přemýšlet, ale v žádném případě ho nebudeme umět slovy definovat, neboť se dokážeme pohybovat jenom v hranicích určených naším rozumovým chápáním, mimo lidstvem vnímané kategorie (TAO plodí, ale samo přitom není zplozené, dává život bytí, ačkoliv samo není bytím…). TAO je nebytím (ve své absolutní podobě, jež nám zůstává utajena) a zároveň i bytím (projevené v konkrétních věcech, jež vytváří).
Zdá se tedy skoro nesmyslné TAO se zabývat, když se mu nijak nedokážeme přiblížit. Naštěstí, nepřístupná je jenom jedna jeho odvrácená tvář. Tu přivrácenou už vidět můžeme – je jí bytí, které je zrozené v nebytí. Bytí a nebytí jsou dle TAO rub a líc jedné mince. TAO má tedy dvě stránky – jedna je absolutní, pro nás skrytá a nepochopitelná. To je to „věčné TAO“, všeobjímající nekonečná prázdnota, která ovšem není prázdná v pravém slova smyslu, neboť v sobě nese základ zrození.
Ta druhá stránka je relativní, pro nás již viditelná a více pochopitelná. Je jí právě ona existence, jež byla zrozena z prázdnoty, jsou to veškeré rozmanité způsoby života, které již můžeme vnímat svými smysly. Můžeme je popsat, definovat, zařadit, kategorizovat, ačkoliv ve skutečnosti nevíme, proč jsou právě takové, jaké jsou. Odpověď na otázku PROČ? se skrývá právě v té první absolutní stránce TAO.
Ve škole nás naučí všechna JAK – jak funguje příroda kolem, jaké jsou dějiny národa, jak (se) naprogramovat… Ale to PROČ – proč žít a proč má život smysl? Věda nám řekne jak, ale neřekne proč. Když kupř. Isaacu Newtonovi spadlo na hlavu jablko, tak neobjevil jen gravitaci, ale navíc i její matematický vzorec. Takže nyní každý ví, že dvě tělesa se navzájem přitahují gravitační silou definovanou zákonem. To se zdá logické. Ale proč? Proč se dvě tělesa přitahují? Proč by tu nějaká taková síla měla vůbec existovat? A odpověď zní: Nevíme. Newton svůj objev pouze a jen popisuje, ale z jakého důvodu a proč k němu vůbec dochází – to nevíme… V tomto věku vědy a techniky ani nechápeme, co nás přidržuje na Zemi. Albert Einstein říkal, že můžeme sice pozorovat a teoretizovat, ale nikdy nemůžeme vědět. Podobně zpívají Voskovec s Werichem ve své písni: Nikdy nic nikdo nemá míti za definitivní, neb nikdy nikdo neví, co se může státi. Řekne se třeba, že se to a to stane tak a tak, ono to ale nakonec dopadne naopak. Dnes je čtvrtek, zítra pátek, v sobotu svátek, v neděli je Den matek. Protože ani ten den není dnes definitivní, neví se, zdali se ze dne nemůže stát noc.
Zajímavě to také vysvětluje doktor přírodních věd (Věda), kněz a doktor teologie (Víra) a etik (Filozofie) v jedné osobě – Marek Orko Vácha: Věda se snaží svět rozmontovat na součástky a ptá se, z čeho se skládá, Víra se jej snaží zase sešroubovat zpátky a ptá se, jaký to má všechno smysl. Věda je skvělá ve svém úzkém řezu koláče světa, ve světě měřitelnosti, limituje sama sebe na oblast měřitelnou a vážitelnou. Takto ale vykolíkuje věda své limity, nikoli svoji univerzalitu. Pak zbývá celá oblast zbytku koláče, ta neměřitelná – to je třeba častá otázka: Co je dobré? Co je krásné? Proč je něco, a ne nic? Jaký má náš pobyt zde na Zemi smysl? a podobně. Chemik ani fyzik ani geolog na to nedokážou odpovědět, ti se zajímají o ty svoje atomy. Na druhé straně ani po teologovi nechtějte vědět, jak je starý
vesmír nebo jak vznikají geneticky nové druhy – k tomu není kompetentní zase on. Nebo ještě jinak. Víra, věda a umění jsou tři reflektory, které nasvěcují Skutečnost ze tří stran. Každá má svou pravdu, ale ty se doplňují. Není pravda umění proti pravdě vědy, takový spor by byl nesmyslný, umění má svá pravidla hry a věda zase ta svá a všichni to vědí. Umění odhalí cosi důležitého o člověku, věda také, ale něco jiného. A není pravda víry proti pravdě umění a není pravda vědy proti pravdě víry. Je to jako v tom vtipu, kdy tři slepí mají popsat slona. Jeden drží nohu a říká, že slon je jako sloup, druhý drží kel a říká, že slon je jako oštěp, a třetí drží chobot a říká, že slon je jako provaz. Každý z nich má pravdu, ale pravda jednoho nepopírá pravdu druhého.
Když preferujeme pouze jeden ze tří pohledů (Věda, Víra a Filozofie) na úkor ostatních dvou, zbytečně se ochuzujeme o další vhledy. Jak praví jeden citát: Jak málo zmůže moudrost celých staletí proti přítomné hlouposti. A starý čínský mistr Lao-c‘ k tomu jen dodává: Jisté je jen jediné – totiž že jisté není nic!
TAO také popisuje ze svého pohledu Vladimír Ando ve své knize Klasická čínská medicína I: Dostáváme se až na samý počátek stvoření existence, odkud jako pramen začíná vyvěrat proud života, aby se postupně z malého potůčku změnil v řeku a z ní v mohutný tok, valící se hlubinami prázdnoty. My se nacházíme na kterémsi místě v toku – plujeme s ním, necháváme se jím unášet. Díváme se kolem sebe a vidíme bezpočetná množství věcí. Vypadají, že jsou hotové, oddělené, žijící svůj samostatný a svébytný život. Chceme se v nich vyznat, zařazujeme je tedy podle jejich vlastností do ostrůvků a tam je dále třídíme a třídíme –do skupin, podskupin a skupinek… Hledáme jejich podstatu a místo toho nacházíme tisíce zákonitostí a zákonů. Jak se v tom vyznat?
Ne tak staří Číňané. Ti hledali pramen proti proudu. Brodili se vzhůru řekou života tak dlouho, až se dostali k jejímu zdroji. A cestou viděli, jak se nesčetná množství zdánlivě různorodých věcí stále více zjednodušují, až nakonec splynou do jednolité a beztvaré substance, ustavičně oživované jenom pohybem vzájemně protikladných dvou kvalit. Všechno bytí je energie QI, všechno je YIN/YANG. Tak vypadá počátek. Ten vyvěrá z „ničeho“ – z prázdnoty TAO. To, co se děje pak dále, ve směru proudu, jsou jenom různé proměny a podoby počáteční substance, vytvářené hrou těchto dvou složek. Jednoduché je kořenem složitého!
Tady někde začíná světonázorový rozchod Východu a Západu.
Pokud bychom chtěli opravdu začít od toho, co je Pravda, můžeme uvést kupříkladu definici německého filozofa Anselma Grüna: Řecký výraz pro pravdu aletheia znamená, že je odstraněn závoj skrývající skutečnost a že my ji pozorujeme nezakrytou. Takovou, jaká je. Všechno vidíme jakoby zastřené závojem a skutečnost beztak nepoznáváme. Proto je třeba odhalit závoj skrývající podstatu věcí a dohlédnout k prazákladu veškerého bytí. Na základě našeho předchozího obrázku (na str. 9) to znamená, že zmizí hranice mezi černou a bílou kuličkou („je odstraněn závoj“) a to, co se děje zde v každodenní realitě, má svůj skutečný kořen i ve Vyšší skutečnosti (či „Vyšším principu“), v Pravdě, ve Zdroji stvoření… TAO lze vskutku jen těžko popsat.
Pokud se však při jakémkoliv posuzování zaměříme pouze na Projevy (platí to obzvláště v diagnostice a léčbě), je to podobné, jako když vnímáme realitu na projekčním plátně –ostatně tento jev popsal již Platón ve svém známém podobenství o jeskyni, kterým chtěl vyjádřit svůj pohled na lidské poznání, na pravdu i nejvyšší ideu dobra. Platón popisuje
skupinu lidí přikovaných po celý život řetězy ke stěně jeskyně, takže mohou vidět pouze prázdnou stěnu, která je proti nim. Tito lidé mohou pozorovat pouze stíny, jež světlo ohně vrhá na prázdnou stěnu za nimi. Pro uvězněné lidi představují tyto stíny jedinou skutečnost, kterou jsou schopni vnímat. Platón následně vysvětluje, že filozof se podobá vězni, který se osvobodil z jeskyně a pochopil, že stíny na zdi nejsou skutečné, protože nyní filozof může vnímat pravou povahu skutečnosti, a nikoli jen její stíny, jak je vnímají ostatní vězni.
Platónova laterna magika
Od Platóna si v evropské tradici oddělujeme světlo a tmu – světlo dle něj odpovídá Nebesům (Duchu) a tma zase Zemi (našemu tělu). Dochází tak k oddělení těla a mysli – mysl je něco pozitivního (světlého) a tělo zas něco negativního (tmavého).
Avšak klasická čínská medicína nechce nic oddělovat, snaží se vše naopak propojovat (YIN a YANG = monáda) a neříká, že duchovní je lepší než tělesné (nebo obráceně), ale že se jedno bez druhého nemůže obejít – vše jedno jest. Čínský filozof Chuaj-nan-c´ říká: Kdo se přizpůsobí chodu TAO, kdo sleduje přirozené procesy Nebe a Země, zjistí, že je možné lehce si poradit s celým světem.
TAO a Věda
Je známo, že člověk využívá svůj mozkový potenciál jen na cca 5 %, ti šťastnější a osvícenější maximálně na 10 %. Byli (a stále jsou) však osvícení jedinci, kteří vnímají a popisují svět kolem sebe jinak, tzv. vidí až za roh. Takovým nadčasovým géniem byl třeba Albert Einstein. Naše vyjadřování a myšlení je vždy určitým způsobem omezené. Všechny pojmy, které používáme k popisu přírody, neznamenají samotnou skutečnost, ale jsou to jen plody naší mysli. Náš běžný jazyk pak i působí tak trochu jako mapa – ale mapa ještě neznamená území! V tom zřejmě tkví i základní rozpor mezi Vědou a Filozofií a nakonec i Vírou, jejž dobře vystihuje také jeden Einsteinův aforismus: Pokud se matematické zákony vztahují na skutečnost, nejsou přesné. Pokud jsou přesné, nevztahují se na skutečnost. Einsteinova teorie relativity (E = mc2, kdy E = energie, m = hmotnost a c = rychlost světla) je jen jiným vyjádřením toho, že YIN se mění na YANG a obráceně, přičemž YIN je hmotnost čili částice a YANG je vibrace čili vlnění, stejně tak jako prostor je YIN a čas je YANG . Tento „překvapivý“ objev století jen potvrzuje to, že každá věc či jev, každý organismus a život má v sobě energii QI, kterou i vyzařuje. A ta má vždy dvě složky – YIN a YANG.
Světlo má tzv. dualistickou povahu – někdy si světlo můžeme představovat jako proud drobných částic (fotonů) a jindy jako proudění vln. Problém našeho uvažování spočívá v tom, že si to neumíme představit, protože pro nás je něco buď vlna, nebo částice, ale nikdy obojí. Při pokusech se světlo chová buď jako vlna, nebo jako částice, podle toho, jak experiment nastavíme. Pokud zvolíme částicový experiment, pak se světlo chová jako částice, pokud zvolíme vlnový experiment, pak se světlo chová jako vlna. Je to tedy vědec – experimentátor, kdo rozhoduje o realitě? Má proces pozorování tu magickou moc, že vytváří realitu? Je svět realita se spoluúčastí pozorovatele?
Dle klasické TCM představa QI připomíná koncepci kvantového pole v moderní fyzice. QI se chápe stejně jako kvantové pole – tedy jako mlhavá forma hmoty, která je všudypřítomná a může se kdykoliv zahustit do jakékoliv hmotné věci. Fyzický vesmír byl ve staré Číně vnímán jako dokonale souvislý celek. Energie QI nebyla tedy nic hmotného, ale vyjadřovala se vlněním, které na všech úrovních nakonec záviselo na rytmickém střídání dvou základních sil – YIN a YANG. A každý takový objekt má pak svůj vnější a vnitřní rytmus, který byl začleněn do obecného nahlížení na svět.
Rovněž je nemožné oddělit vědeckého pozorovatele od pozorovaných jevů. Všechny jevy a struktury, které pozorujeme v přírodě, nejsou ničím jiným než produkty naší měřící a kategorizující mysli. Kupř. vážíme (zlato), měříme (cholesterol), analyzujeme (půdu), objevujeme a matematicky vyjadřujeme (Archimédův zákon) apod. – a na základě toho všeho zjištěného pak (si) vysvětlujeme „objektivně“ vše. Jedná se však o náš úzký, „lidský“ úhel pohledu, který pouze popisuje JAK, ale ne skutečně PROČ. I když vědci bývají často přesvědčeni, že nyní už se ví, „teď už je to jasné“, protože už se na TO přišlo… Tedy JAK TO a PROČ TO – TO je zřejmě pak také zásadním rozdílem mezi úhlem pohledu TCM a Vědy. Mohli bychom tak klidně parafrázovat slova Jana Wericha: Ale vono se vlastně neví, co to ta čínská medicína je. Ale to já mám rád, když se něco neví, a ono to funguje tisíce let. Horší je, když se něco ví úplně přesně, ale vono to nefunguje… Ostatně, slova Konfuciova v tomto kontextu jsou také docela výstižná: Kdo se učí, ale nemyslí, je ztracen, kdo myslí, ale neučí se, je zmaten. Jedním z hlavních principů klasické čínské medicíny tedy je, že všechny vnímané věci a události jsou vždy jen představy našeho myšlení a vznikají z určitého stavu vědomí. Když pak
člověk dojde k tzv. transcendenci (tedy k přesahu smyslových a rozumových schopností jedince), opět zanikají. Kupř. takovou nejjednodušší ukázkou je známý příklad se sklenicí, jež je do poloviny naplněna vodou – jeden (YANG – expanzivní extrovert) ji vidí jako poloprázdnou, druhému (YIN – vnímavý introvert) se jeví poloplná a přitom oba mají pravdu –ve 100 ml sklenici je 50 ml vody… Tyto dvě základní kategorie můžeme dále rozvést na Pět Prvků (Voda, Dřevo, Oheň, Země a Kov – viz dále), kdy každý z nich spatřuje vodu ve sklenici po svém: člověk typu Vody vnímá vodu ve sklenici příliš chladnou, Dřevu v ní schází bublinkový pohyb, Ohni se zdá zteplalá, Země by ráda sklenici více orosenou a Kovu přijde voda nečistá… Vždy záleží jen na úhlu pohledu, tedy na vnímání každého, jak si to vše nastavuje a chce přijímat ve své mysli.
Moderní kvantoví fyzici, potažmo vědci, dnes dospěli ke stejnému přesvědčení, že všechny teorie přírodních jevů, včetně zákonů, které je popisují, jsou pouze vyjádřením našich představ. Toto pojmové schéma je však nevyhnutelně omezené a přibližné, tak jako všechny vědecké teorie a přírodní zákony, které obsahuje. Všechny přírodní jevy jsou navzájem spjaté, a abychom vysvětlili kterýkoli z nich, musíme pochopit všechny ostatní, což je zjevně nemožné. Věda může být úspěšná jen díky objevu zjednodušení (aproximace). Když se člověk spokojí s pochopením přírody, které je jen přibližné, může popsat vybrané skupiny jevů a zanedbat ty, které jsou méně podstatné. Tak může vysvětlit mnoho jevů z hlediska několika zákonů a následně přibližně pochopit různé stránky přírody bez toho, že by musel pochopit úplně všechno najednou. Všechny vědecké teorie, metody a modely jsou proto jen zjednodušení (aproximací) skutečné povahy věcí.
Klasická čínská medicína, potažmo staří mudrci (Čchen Šun a spol.), tvrdí, že podstatou všech přírodních zákonů je vnitřní soulad (autokonzistence). Hovoří o přirozeném a nevyhnutelném zákonu lidských událostí a přirozených věcí, které jsou vytvořeny přesně tak, aby zapadaly na místo, aby ani nechyběly, ani nepřesahovaly… Nic víc.
Dle starých čínských mudrců i dle moderních vědců je vše ve vesmíru spojené se vším a ani jedna část není základní. Oba tábory si uvědomují, že z toho vyplývá nemožnost úplně vysvětlit každý jev, zaujímají však k tomu odlišný postoj – vědci se spokojují s částečným pochopením přírody, zatímco mudrcům jde o celkové porozumění. Zajímá je poznání vyšší, „absolutní“, které znamená pochopení Života (TAO, YIN/YANG). Mohli bychom tak parafrázovat jeden starý čínský výrok: Mudrci znají kořeny TAO, ale ne jeho větve. Vědci znají jeho větve, ale ne jeho kořeny… Věda nutně nepotřebuje mudrce a mudrci zase vědu, ale lidé, muži (YANG) a ženy (YIN) potřebují obojí. Klidná a vyrovnaná mysl je zásadní pro pochopení nejhlubší povahy věcí a věda je zase důležitá pro moderní život. To, co tedy potřebujeme, je dynamická souhra mezi východní intuicí a západní vědeckou analýzou.
A toho se dnes v naší společnosti zatím nedosahuje. V současnosti je náš postoj příliš YANG, tedy racionální, mužský a invazivní. Naše kultura neustále upřednostňuje YANG před YIN, tedy soutěžení a úspěch před spoluprací, sebeprosazování před slučováním, analýzu před syntézou, racionalitu před intuitivní moudrostí, vědu před filozofií a náboženstvím, expanzi před uchováváním a zisk před udržitelností… Tento pouze jednostranný vývoj však nelze prosazovat donekonečna, neboť žádný strom neroste do nebe.
Jak popisuje Fritjof Capra v knize Tao fyziky, původní technický a analytický názor staré, klasické fyziky je užitečný k popisu běžných fyzikálních jevů, se kterými se setkáváme v každodenním životě, ve svém okolí. Je sice velmi úspěšný jako základ techniky, ale pokud jdeme
do hlubších detailů, pak už přestává platit. Je přitom podstatné, aby věda nebyla jen sama pro sebe, pro vědu, neboť i vědecké studie mají vždy svoje limity. Ve vědeckém světě se prastará tradice vysvětlovat složité struktury jejich rozložením na jednodušší zakořenila tak hluboce, že se tyto základní komponenty hledají dodnes…
Takovým příkladem může být třeba angína, kdy příčina nemoci je zdánlivě jasná – ve výtěru z krku je nalezen streptokok ve větším množství, takže pokud „zničíme“ antibiotikem nežádoucího bacila, možná budeme zase zdrávi. Toť úhel vědeckého pohledu. Avšak vymýcení baktérie ještě neznamená, že jsme odstranili i terén neboli „podhoubí“, na kterém se patogen množí doslova jako houby po dešti. A tak „díky“ antibiotiku někdy vylijeme s vaničkou i dítě (a poničíme vnitřní prostředí, resp. to, co nám škodí, zatlačíme hlouběji), neboť každá akce má vždy i svoji reakci. Kde je vlhko a horko, tam se vždy budou veškeré plísně a mikroby snáze a rychleji pomnožovat, jak v uzavřeném sklepě či ve skleníku (to dá rozum, řekly by naše babičky). Pouze tam, kde je sucho a horko (pouště) či sucho a chlad (Antarktida), není vhodné prostředí pro divoký růst baktérií. Tyto pojmy, jako je právě třeba podhoubí Vlhka a Horka v organismu, jsou pro každého sice přirozeně naprosto logické, ale bohužel nezařaditelné do úzkého a technicky laboratorního pojetí současné západní vědecké medicíny. Podobně také nelze popsat slovníkem vědy čínské pojmy, jako je YIN/YANG, vyjádřené třeba v podobě zimomřivosti či horkokrevnosti, bledostí či zarudlým obličejem, ospalostí či nespavostí, zpomaleností či zrychleností apod. Kupř. dva lidé s vysokým krevním tlakem, kdy jeden je zimomřivý, bledý, hubený… a druhý horkokrevný, červený v obličeji, obézní… A přitom oba by se měli oba léčit stejnými chemickými prostředky? Rovněž vlastnosti lidí zřetelně tušíme (intuicí), ale nemůžeme je zcela přesně popsat limitujícím vědeckým slovníkem (racionálně), kupř. psychopatické poruchy osobnosti, sklon k narcismu, hystrionství, manipulátorství, predátorství apod.
S intuicí umí zase „pracovat“ druhá strana, tedy klasická TCM. Její pohled je organický, neboť všechny jevy ve vesmíru považuje za vzájemně propojené části harmonického celku. Západní myšlení je logické (analytické) oproti analogickému (syntetickému) uvažování východnímu, jež uvažuje v podobenství a v souvislostech. Tohoto organického pohledu dosahuje klidnou a vyrovnanou myslí. Používá k popisu světa svoje intuitivní pojmy, které se však obecně nehodí na vědecké vyjádření. Tento organický světonázor není samozřejmě vhodný ke konstruování strojů ani ke zvládnutí technických problémů. V každodenním životě je však cenný a užitečný jak technický, tak i organický pohled na vesmír. První je důležitý pro vědu, druhý pro vyrovnaný a naplněný život. Jsou to vždy dvě koleje, kdy každá z nich je sice stejně důležitá, ale jen obě dohromady umožňují našemu vlaku života posouvat se dopředu, jinak se dostaneme na slepou kolej…
Při vědeckém bádání nelze nevzpomenout vědce z největších, autora Mony Lisy Leonarda da Vinciho. Byl (před)obrazem renesančního člověka, byl znalý v celé řadě oborů, jeho umělecká a vědecká díla udivují i po pěti stech letech svěžestí a myšlenkovou hloubkou. Proto začíná být v současnosti stále více oceňován nejen jako umělec, ale i jako průkopník na poli vědy, techniky a designu.
Zřejmě nejslavnější kresbou všech dob je Leonardův Vitruviánský člověk, jenž je vnímán jako symbol humanismu, novověku či dokonalé harmonie. V dnešní době na něj můžeme narazit v nejrůznějších kontextech – ve vědeckých publikacích, na reklamních cedulích a třeba i na pivních táccích…, až si člověk přestává uvědomovat, v čem tkví jedinečnost tohoto vyobrazení. Leonardo v tomto vyobrazení mimo jiné vyjadřuje přesvědčení,
že na proporcích lidského těla je založena harmonická krása člověka i světa, tedy obraz dokonalé harmonie. Z východního pohledu bychom řekli, že mikrokosmos souzní s makrokosmem – Člověk je nedílnou součástí Země i Nebe. Zároveň se Leonardo v kresbě snažil o propojení aristotelovského (vědeckého, čtvercového) přístupu s platónským (filozofickým, kruhovým) vnímáním světa.
A teď už jsme doma a na naší koleji. V podstatě se v případě Vitruviánského člověka jedná o evropskou obdobu klasické čínské monády. YANG (čtverec) se mění v YIN (kruh) a YIN zase přechází v YANG a naopak. Člověk je současně v kruhu i čtverci a jeho pohyb a živost zosobňují aktivní ruce a nohy. Nemá cenu si říkat, jestli je lepší stát „do kříže“ v přesně narýsovaném čtverci, nebo být rozpažený a rozkročený v kruhu, neboť oba principy a jejich dynamické střídání jsou pro život potřeba. Tedy rozum (YANG) i intuice (YIN), stejně jako věda (YANG) i filozofie (YIN), odborné pojednání (YANG) i umělecké dílo (YIN)… V původním významu princip YANG znamenal slunnou stranu hory a princip YIN představoval stranu stinnou. Z tohoto popisu též vyplývá, že výjimečný či charismatický člověk mívá v sobě zcela přirozeně a vyváženě zastoupeny veškeré tyto přednosti. Ideálem by bylo, aby pak každý dobrý lékař měl nejen kvalitní vzdělání a dostatečné zkušenosti, ale současně také dobrou intuici a vlídnou empatii, neboť všechny tyto složky jsou nejen v těchto případech více než v malém množství žádoucí!
Při pohledu na vyladěnou kresbu přichází na mysl i čínské přísloví: Jeden obraz nad tisíce malířů, jedna bylina nad tisíce lékařů. V tomto případě bychom tedy mohli spíše říci: Jedna kresba nad tisíce popisů a výkladů.
Vladimír Ando ve svých knihách výstižně dále popisuje pohled klasické čínské medicíny na dnešní svět: Moderní člověk hledí spíše kolem sebe a směrem kupředu, pohled mudrců byl upřen dozadu. Neboť oni tvrdili (anebo věděli?), že pohyb vpřed je jenom klamný, vlastně neexistující. Vše se totiž podle nich otáčí v cyklech. Vše čeká v konečném důsledku návrat k tomu, z čeho vzniklo (prach jsi a v prach se obrátíš…), neboť takový je zákon, jemuž podléhá bytí – zákon YIN/YANG a jeho proměny. Takováto představa bude západnímu člověku asi zřejmě proti srsti. Je příliš prostá. On těžko uvěří tomu, že celý složitý svět, který