Podnikání v českých zemích
Od pražského groše po akciové společnosti
Petr Popelka a kol.
Paseka
PODNIKÁNÍ V ČESKÝCH ZEMÍCH
Od pražského groše po akciové společnosti
jiří brňovják jana burešová
jaroslav david jana davidová glogarová lukáš fasora jana geršlová dalibor janiš václav kaška denisa nečasová šárka nekvapil jirásková veronika pehe petr popelka (ed.) aleš zářický michaela závodná jan županič
Lektorovali PhDr. Jan Hájek, CSc., prof. PhDr. Milan Hlavačka, CSc., a prof. PhDr. Drahomír Jančík, CSc.
Kapitola „Protoindustriální podnikání v českých zemích“ v oddílu prvním této knihy vznikla v rámci institucionální podpory Fakulty Filozofické Univerzity Pardubice.
Úvod, Závěr, kapitoly „Kvas dlouhého 19. století“ a „Osudy podnikatelů v poúnorovém Československu“ v oddílu druhém, oddíl třetí (celek) a kapitoly „Podnikatel a dělník“, „Podnikatel a národ“, „Žena a svět podnikání v moderní době“ a „Společenský vzestup a oceňování podnikatelů v 18. a na počátku 19. století“ v oddílu čtvrtém této knihy vznikly na Ostravské univerzitě za finanční podpory Evropské unie v rámci projektu REFRESH –Research Excellence For REgion Sustainability and High-tech Industries, reg. č. CZ.10.03.01/00/22_003/0000048, prostřednictvím Operačního programu Spravedlivá transformace.
Kapitola „Podnikatelské devadesátky“ v oddílu druhém této knihy vznikla v rámci projektu Lumina quaeruntur č. 300632301 podpořeného dotací Akademie věd ČR.
Kapitola „Oceňování podnikatelů v dlouhém 19. století“ v oddílu čtvrtém této knihy vznikla v rámci institucionální podpory Historického ústavu AV ČR RVO:67985963.
Copyright © Jiří Brňovják, Jana Burešová, Jaroslav David, Jana Davidová Glogarová, Lukáš Fasora, Jana Geršlová, Dalibor Janiš, Václav Kaška, Denisa Nečasová, Šárka Nekvapil Jirásková, Veronika Pehe, Petr Popelka (ed.), Aleš Zářický, Michaela Závodná, Jan Županič, 2025
ISBN 978-80-7637-543-7
OBSAH
PŘEDMLUVA —— 15
(petr popelka)
ÚVODEM —— 19
Pojem podnikatel (Jaroslav David) —— 19
Poslání podnikatele (Petr Popelka) —— 23
Podnikání, téma pro české historiky (Petr Popelka) —— 33
Počátky bádání do roku 1945 —— 33
Business history v letech 1945–1989 —— 37
Nové interpretace na přelomu tisíciletí —— 40
I
SVĚT PŘEDMODERNÍHO PODNIKÁNÍ —— 43
PODNIKÁNÍ A PODNIKATELÉ
PŘEDINDUSTRIÁLNÍ ÉRY —— 44
(dalibor janiš)
Peníze, práce a zisk —— 45
Dálkový obchod a specializovaná výroba v raném středověku —— 51
Vznik měst a kolonizace —— 60
Města jako centra obchodu a řemesel —— 70
Hornické a hutní podnikání —— 85
Vrchnostenské podnikání —— 93
PROTOINDUSTRIÁLNÍ PODNIKÁNÍ
V ČESKÝCH ZEMÍCH —— 101 (šárka nekvapil jirásková)
Pojem protoindustrializace —— 101
Protoindustriální regiony v českých zemích —— 105
Hospodářské podmínky pro rozvoj
protoindustriálního podnikání —— 108
Počátky protoindustriální výroby —— 114
Vznik manufaktur a rozvoj protoindustriálního
podnikání —— 117
Manufakturní podnikatelé protoindustriální éry —— 127
II
PODNIKÁNÍ PRŮMYSLOVÉ MODERNITY —— 141
KVAS DLOUHÉHO 19. STOLETÍ —— 142 (petr popelka)
Hospodářské a společenské souvislosti —— 142
Století zrodu moderních podnikatelů —— 147
Svět podnikatelů dlouhého 19. století —— 162
Podnikatelé se šlechtickým erbem —— 166
Podnikatelé zahraničního původu —— 179
Židovští podnikatelé —— 194
Podnikatelé měšťanského původu —— 215
Zrod nacionálně českého podnikání —— 224
PODNIKÁNÍ MEZI DVĚMA VÁLKAMI —— 233 (jana geršlová)
Podnikatelské prostředí
v meziválečném Československu —— 233
Hospodářské předpoklady vývoje podnikání v Československu —— 237
Příklady úspěšného meziválečného podnikání —— 242
Bankovní a peněžní sektor —— 242
Zemědělství —— 255
Průmysl —— 261
Obchod —— 323
PODNIKÁNÍ POD DOHLEDEM
PROTEKTORÁTU —— 327 (jana geršlová)
Válka a svět podnikání —— 327
Germanizace ekonomiky —— 333
ZÚŽENÉ PROSTORY TŘETÍ REPUBLIKY
(jana geršlová) —— 340
Svobodné podnikání ohroženo —— 340
Dvouletý plán obnovy a jak to dopadlo —— 349
Únor 1948 a konec nadějím na svobodné podnikání —— 351
Svobodné podnikání končí —— 356
OSUDY PODNIKATELŮ V POÚNOROVÉM
ČESKOSLOVENSKU —— 362
(václav kaška – petr popelka)
PODNIKATELSKÉ DEVADESÁTKY—— 380 (veronika pehe)
Nové nadechnutí —— 380
Podnikání v rukou právníků a politiků —— 381
Šedá ekonomika a černý trh socialismu —— 386
Devadesátková euforie a střízlivění —— 392
Podnikání za hranou zákona —— 398
Paměť devadesátkového podnikání —— 402
III
PODOBY PODNIKÁNÍ V MODERNÍM VĚKU —— 405
RODINNÉ PODNIKÁNÍ V PROMĚNÁCH ČASU —— 406 (petr popelka – jana geršlová)
Rodinná firma —— 406
Rodina a podnik —— 408
Rizika a šance rodinných firem —— 412
Tři rodiny, tři firmy —— 416
Firma Schicht. Od rodinné firmy
k nadnárodnímu koncernu —— 416
Křehká tradice v moderní době. Příběh rodinného
podnikání Rücklů —— 421
Podnikání mezi múzami.
Šest generací rodiny Petrofů —— 426
OBCHODNÍ SPOLEČNOSTI
A DRUŽSTVA —— 431
(michaela závodná)
Akciové podnikání a akciové společnosti —— 431
Monarchie buduje právní zázemí ——— 434
Na cestě ke všeobecnému obchodnímu zákoníku —— 439
Akciové podnikání na sklonku monarchie —— 444
Těžířstva —— 449
Společnosti s ručením omezeným —— 452
Počátky družstevních forem podnikání —— 453
Formy podnikání po roce 1918 —— 460
POČÁTKY MODERNÍHO MANAGEMENTU
A STRATEGIE ŘÍZENÍ
(jana geršlová – aleš zářický) —— 462
Frederic Winslow Taylor a jeho koncepce vědeckého řízení —— 465
Hromadná výroba Henryho Forda —— 468
Další americké a západoevropské inspirace —— 472
Vědecká organizace řízení v meziválečném Československu —— 475
Soustava řízení firmy Baťa —— 478
Racionalizace a koncentrace výroby v meziválečném Československu —— 481
IV PODNIKATEL A SPOLEČNOST —— 485
PODNIKATEL A DĚLNÍK
(lukáš fasora) —— 486
Raně novověké chápání práce —— 486
Právní podmínky práce po zrušení poddanství —— 492
Možnosti a limity vzniku dělnictva jako sociální vrstvy —— 496
Dělnická organizace —— 501
Konflikty zaměstnavatelů a zaměstnanců —— 506
Podnikatelský patriarchalismus —— 512
Rozvoj sociálního státu —— 519
PODNIKATEL A NÁROD —— 525 (lukáš fasora)
Dilemata národní identifikace —— 525
Hospodářský nacionalismus —— 534
Spolek, zastupitelstvo, sněm, říšská rada —— 542
Národnostní angažmá jako výraz emoce —— 549
Podnikatel a stát —— 552
Židovští podnikatelé —— 556
Podnikatel a národ dnes —— 560
ŽENA A SVĚT PODNIKÁNÍ
V MODERNÍ DOBĚ —— 561 (jana burešová – petr popelka)
Dilemata ekonomicky aktivní ženy —— 563
Zrození podnikatelky —— 568
Podnikatelka na přelomu milénia —— 584
PODNIKATEL ŠLECHTICEM —— 587
Společenský vzestup podnikatelů do počátku 19. století—— 587 (jiří brňovják)
První polovina 18. století —— 590
Období vlády Marie Terezie —— 594
Stavovský étos a merkantilismus —— 596
Od nástupu Josefa II. —— 599
Oceňování podnikatelů v dlouhém 19. století —— 603 (jan županič)
Doba předbřeznová —— 603
Podnikatel s erbem v letech 1848–1918 —— 607
Udílení řádů a vyznamenání mimo státní službu —— 614
Konec podnikatelské šlechty —— 625
V
OBRAZ PODNIKATELE
VE VEŘE JNÉM PROSTORU —— 629
BILANCE DVOU STOLETÍ 630
Podnikatel v české literatuře do roku 1948 —— 630 (jaroslav david – jana davidová glogarová)
V temných vírech druhé poloviny 19. století —— 630
Nové století, nová literární témata —— 639
Mediální a literární obraz podnikatele po únoru 1948 —— 648
(Staro)nový nepřítel —— 648
(denisa nečasová)
Zkušený protivník —— 654 (denisa nečasová)
Podnikatel jako třídní nepřítel —— 659
(jaroslav david – jana davidová glogarová)
Částečná rehabilitace —— 663
(jaroslav david – jana davidová glogarová)
Pražské jaro a podnikatelé —— 668 (václav kaška)
Znormalizované obrazy podnikatelů —— 674 (václav kaška)
DEVADESÁTKY VE ZNAMENÍ
PODNIKÁNÍ 679
Podnikatel – pilíř ekonomické transformace —— 679 (václav kaška)
Literární obraz podnikatele polistopadového období —— 691 (jana davidová glogarová – jaroslav david)
ZÁVĚREM —— 697 (petr popelka)
POZNÁMKY —— 705
SEZNAM ZKRATEK —— 787
VÝBĚR Z LITERATURY —— 789
PŮVOD VYOBRAZENÍ —— 806
REJSTŘÍK OSOBNÍ —— 817
REJSTŘÍK MÍSTNÍ —— 829
SUMMARY —— 841
I SVĚT PŘEDMODERNÍHO PODNIKÁNÍ
PODNIKÁNÍ
A PODNIKATELÉ PŘEDINDUSTRIÁLNÍ ÉRY
Počátky podnikání jsou tradičně spojovány především s moderní dobou, tedy 19. a 20. stoletím. Podnikatelská činnost je vázána na industrializaci, technologické inovace, kapitál, mezinárodní (nadregionální) trhy, obchodní společnosti a také na výrazné sociální proměny, kterými moderní společnost prošla (vznik dělnictva a novodobé kategorie zaměstnanců). Začátek moderních podnikatelských aktivit se zpravidla klade do 18. století a spojuje s vrcholnou érou protoindustrializace.1 Ovšem již v období středověku a také starší fázi raného novověku lze nalézt řadu aktivit, jež můžeme označit za podnikatelské. Tyto kořeny podnikání jsou ve většině prací opomíjeny, neboť se na ně zpravidla nahlíží optikou pozdějšího, moderního vývoje. Je však třeba si uvědomit, že středověká a raně novověká společnost měla odlišnou strukturu, jinak vnímala zajištění svých základních potřeb, a hlavně měla v mnoha směrech jinou mentalitu – tedy svébytný pohled na práci a její zhodnocení, peníze, zisk a jeho rozdělení, rozdílně byly vnímány i další součásti života, například čas.
Průnik do podnikatelských aktivit ve starším období není možný bez důkladného poznání hospodářských a sociálních dějin, kterým však byla v posledních třiceti letech věnována v české historiografii jen minimální pozornost.2 Platí to zejména pro období středověku, neboť pro raný novověk (jeho „starší“ fázi zahrnující 16. a 17. století) je k dispozici více analytických studií a také přehledových prací. Předlistopadová historiografie většinově vycházela z marxistických schémat, jež v zásadě určovala přípustný interpretační rámec. Výsledky a závěry starších výzkumů často ovlivňují i současný pohled na problematiku hospodářských a sociálních dějin bez potřebné kritické reflexe. Týká se to jak celkového marxistického konceptu „feudalismu“, tak i řady dílčích témat a pojmů (například tolik diskutované tzv. druhé nevolnictví).3
podnikání a podnikatelé předindustriální éry
Hospodářské aktivity měly ve středověku a na počátku raného novověku výrazně zemědělský ráz. Přestože i zemědělská produkce byla spojena s určitými prvky podnikání, hlavní oblasti podnikatelských činností lze již od raného středověku spojit se dvěma vzájemně provázanými činnostmi, a to s řemeslnou (resp. nezemědělskou) výrobou a s obchodem. Je nepochybné, že k velkému rozvoji specializovaných řemesel a různých forem obchodu došlo v souvislosti s velkou kolonizací, a zejména se vznikem měst ve 13. století.
PENÍZE, PRÁCE
A ZISK
Používání peněz převzala raně středověká Evropa z antiky, jejich význam v ekonomice raného středověku byl však poměrně omezený. Drahé kovy, zlato a stříbro, často sloužily k tezauraci (shromáždění) bohatství, jak dokládají prameny především západní provenience. Ražené mince byly stahovány z oběhu, ukládány jako hotovost (poklady) či se často přeměňovaly na různé klenotnické výrobky, které bylo dle potřeby zase možné roztavit a použít na ražbu mincí. Zejména v západní a jižní Evropě určitou dobu přežívaly antické mince, které byly postupně nahrazovány ražbami raně středověkých vládců. Ve středověku se vytvořil poměrně složitý mincovní systém založený na nominální (účetní) hodnotě oběživa v kombinaci s reálnou hodnotou mincí danou jejich váhou a obsahem drahého kovu. Složité a často nepřehledné mincovní poměry napříč Evropou se odrážely v obchodování, odvodu peněžitých dávek a v neposlední řadě i ve „veřejných“ financích a placení daní. Obchodování a veškerá směna se prakticky po celý středověk potýkaly s nedostatkem (kvalitní) peněžní hotovosti. Mincovnictví bylo považováno za významný výraz veřejné autority, a proto bylo podřizováno panovnickému regálu, tj. výhradnímu panovnickému právu. Evropští vladaři se od raného středověku snažili kontrolovat těžbu drahých kovů a celý proces mincovnictví, což se ale neobešlo bez nezbytné pomoci soukromých subjektů, zvláště horních podnikatelů. Měnové poměry byly právně regulovány a kromě jiného byla stanovována kvalita mincí i jejich směnná
i. svět předmoderního podnikání
hodnota. Zejména v raném středověku se běžně obchodovalo také s neraženým drahým kovem i s různými nemincovními platidly, jak bude ještě zmíněno.4 Přibližně od poloviny 12. století došlo poměrně k velkému vzestupu obchodu spojenému s rozmachem měst. V českých zemích lze tento hospodářský rozvoj spojit se 13. stoletím. Potřeba dostatečného množství kvalitní měny byla důležitá nejen pro obchodní a řemeslné podnikání, ale v určité míře také pro venkov – podle nově zaváděných pravidel měli poddaní-sedláci odvádět své vrchnosti část pravidelných dávek v hotových penězích. Města se stala přirozenými centry peněžního hospodářství, a to nejen v souvislosti s výrobou a směnou zboží, ale v některých případech i jako střediska horní činnosti a mincovnictví.5
Specializovaný řemeslník (pregéř, zde na fresce v kostele sv. Barbory v Kutné Hoře) razil mince z připravených stříbrných střížků (kotoučků) úderem na dvojdílné razidlo s negativním obrazem obou stran mince
Rozvoj ekonomiky ve vrcholném středověku s sebou přinesl také četné úvahy o roli peněz, práce a v neposlední řadě také o zisku, který oba předchozí pojmy symbolicky spojuje. Pohled na práci byl ve středověku spojen s určitými protiklady – s odkazem na biblické vzory byla zejména těžká manuální práce považována za trest za prvotní hřích (vyhnání Adama z ráje) a byla předmětem jistého opovržení. V 11. století se vytvořilo učení o rozdělení společnosti na tři skupiny – bellatores (ti, kteří bojují), oratores (ti, kteří se modlí) a laboratores (ti, co pracují). Tyto tři rozdílné složky společnosti tvořily podle dobové představy harmonický celek, v němž každá
podnikání a podnikatelé předindustriální éry
z uvedených skupin „lidu“ byla prospěšná a nezbytná pro ostatní dvě. Kategorie laboratores však zahrnovala především venkovské rolníky živící se primárně zemědělskou prací. Jejich práce začala být považována pro společnost za důležitou a užitečnou. Proměny středověké společnosti koncem 12. a ve 13. století však přinesly další specializace a jednoduchý trojčlenný systém již nevyhovoval. Středověcí teologové a filozofové museli reagovat zejména na rozvoj měst a vytvoření nové kategorie obyvatel – měšťanů, kteří se věnovali řemeslu a obchodu. Objevuje se tak čtvrtá kategorie, hojně ale kritizovaná. Zatímco starší tři skupiny měly být Božím dílem, nová, sestávající z měšťanů a lichvářů, byla dílem ďábla, jenž se tak snažil ovládnout zbytek společnosti. Mravoučné texty propříště spojují měšťany s lichvou a kupce s podvodem. Lichváři jsou líčeni jako ti, kteří nepracují a jejichž pozemská pouť nutně končí v pekle.6
Rozvoj měst a s nimi spojené ekonomiky tak přirozeně vytvoří nové skupiny či vrstvy společnosti, jež jsou spojeny s novými pracovními činnostmi, tedy řemeslnými a technickými obory a také intelektuální činností. Do středověkého myšlení tím pronikla myšlenka, že jednotlivé druhy práce lze považovat za řádné, pokud jsou vykonávány v souladu se zásadami křesťanství a jejich nositelé usilují o vlastní spásu. Člověk, který pracuje, pomáhá Bohu v jeho díle započatém stvořením světa. Za řádnou práci má potom náležet přiměřená odměna, tedy i zisk, který však musel být spravedlivý a měl odrážet rovnováhu mezi vynaloženou prací a odměnou. Spravedlivý zisk však byl podmíněn i dalšími faktory, které určovaly zejména obchodní podnikání. Patřila mezi ně výše cen a jejich kontrola veřejnou autoritou, a stejně tak i kontrola měr a vah.7
Uvedené myšlenky se v českém prostředí objevují například v díle reformního kazatele Tomáše ze Štítného (asi 1333–1401/1409).
Ve svém spise věnovaném devíti „stavům“ (skupinám) společnosti zdůraznil u „dobrých“ řemeslníků principy jejich činnosti, především poctivost a prospěšnost pro ostatní a také soulad s náboženskými a mravními zásadami: „ale pósobte svá řemesla u vieře a v pravdě, k úžitku lidem tiem úmyslem, aby svého chleba nejedli darmo“. V případě kupců zdůraznil požadavek přiměřeného zisku, který měl odrážet vynaložené náklady a úsilí: „neb jest to úžitek
i. svět předmoderního podnikání spravedlivý, když skrovného zisku hledá“. Nepřiměřený zisk často spojený s prodejem na splátky, který navyšoval původní cenu, měl být považován za hřích lakomství. Štítný dále zdůraznil, že kupci se nesmějí dopouštět klamání v kvalitě zboží či jiných podvodů a musejí dodržovat správné míry a váhy. Zmiňuje také dohody kupců o cenách (kartely) či skupování zboží ve velkém za účelem zvyšování cen. Velmi ostře Štítný varuje kupce před půjčováním peněz („Střezte se lichvy!“) a uvádí obvyklé argumenty.8 V naznačeném „modelu“ práce, odměny a zisku představovala kritickou kategorii otázka nakládání s penězi, zejména úvěr a s ním spojené úroky. Již zmiňovaný rozvoj měst a obchodu s sebou přinesl potřebu peněžního hospodářství spojeného nejen s úvěrem, ale i složitějšími peněžními operacemi. Dobová kritika a diskuse se týkaly hlavně úročených půjček, které s odkazem na Starý a Nový zákon byly mezi křesťany a také mezi Židy zakázány; byly však povoleny mezi Židy a křesťany. Židé, jejichž postavení bylo ve středověké Evropě poměrně složité a oscilovalo mezi tolerancí a otevřeným pronásledováním, se navíc nesměli věnovat řadě povolání, včetně zemědělství a většiny řemesel. Půjčování peněz na úrok mezi křesťany zakazovalo již od raného středověku církevní i světské právo a bylo považováno za součást smrtelného hříchu lakomství. Lichva jako delikt nebyla jen půjčkou s nějakým mimořádně vysokým úrokem – zakázána byla jakákoli výše úroků. Kritika lichvy, opírající se o Bibli, vycházela z představy, že každý zisk musí být spravedlivý a musí vycházet z práce. Úrok však byl považován za platbu času, který uplynul mezi okamžikem poskytnutí půjčky a jejím splacením. Zmiňovaný Tomáš Štítný uvádí, že peníze lze použít pouze pro směnu: „Peniez pak nenie k jinému, než kúpiti zaň.“ Člověk není pánem času, a proto s ním nemůže obchodovat. Úrok je tedy zpeněžením pouhého času, který však náleží jen Bohu: „nenie tvój, ale Božie; a Božieho neprodávaj, nebť jeho nedal k tomu, a zvláště zapověděl jest lichvu“. S odkazem na antickou filozofii byla ve středověku také zformulována zásada, že peníze nemohou „plodit“ peníze, lichva je tedy hříchem proti přirozenému stavu, proti přírodě, jež je také dílem Boha.9 Vrcholný a zejména pozdní středověk přinesl změny v nazírání na peněžní hospodářství v souvislosti s rozvojem obchodu
Lichvář na miniatuře z přelomu 14. a 15. století. Ilustrace pochází z Knihy dobrých mravů Jacquese Le Granda
i. svět předmoderního podnikání
a námezdní práce i nahrazováním naturálních rent jejich peněžní podobou. Potřeba úvěru vedla církev i celou společnost ke změně pohledu nejen na úročené půjčování peněz, ale i na postavení kupců. Ostatně již raně středověké západoevropské boží míry a rané landfrýdy jako opatření k bezpečnosti v zemi ochraňovaly vedle rolníků, mnichů a žen také kupce. Představa o spravedlivém zisku spojeném s vykonanou prací se vztahovala i na obchodníky a poskytovatele půjček (lichváře). Jejich podnikání bylo spojováno s nejistotou a rizikem, které mohly zisk ospravedlnit. Přes opakované odsudky se v pozdním středověku půjčování peněz na úrok začalo tolerovat. Světské právo však stanovovalo maximální výši úroků.10 Úprava půjčování peněz (lichvy) byla součástí českého i moravského zemského práva. Rozvoj peněžních půjček mezi křesťany byl dán též oslabením pozice katolické církve v pohusitském období. V roce 1485 český zemský soud stanovil při půjčkách mezi křesťany maximální výši úroku 10 % a reagoval tak na aktuální potřebu regulovat rozmáhající se úvěrové podnikání. Již o dva roky později soud konstatoval obcházení tohoto pravidla, neboť někteří křesťané půjčovali své peníze prostřednictvím Židů, kteří mohli požadovat vyšší úrok. Trestem za porušení pravidel spojených s půjčkami bylo prohlášení za psance, příslušná peněžní částka měla propadnout panovníkovi a zemi. Uvedená úprava byla v roce 1500 zařazena také do Vladislavského zemského zřízení. Obdobná pravidla platila také na Moravě, kde byla maximální výše úroku stejná a byla zakotvena v landfrýdech, které se v 16. století staly součástí zemských zřízení. Příslušná úprava navíc zdůraznila, že v souvislosti s peněžními operacemi jsou přípustné pouze určité (formalizované) typy smluv. Důrazně byly postihovány některé nelegální praktiky spojené s peněžními půjčkami. Šlo zejména o tzv. partity spojené se skrytím skutečné výše placeného úroku (například formou fiktivního prodeje zboží za upravené ceny) či tzv. sedlání spojené s nezákonným zvyšováním úrokových sazeb či novým úročením nesplacených starších úroků.
Ve čtyřicátých letech 16. století byla na základě dohody mezi králem Ferdinandem I. a českými stavy snížena hranice úrokové míry na 6 %. Důvodem byla skutečnost, že vysoká úroková míra
podnikání a podnikatelé předindustriální éry
přinášela problémy při splácení půjček a byla považována za „přílišný hřích“. K nové úpravě se připojily i stavy v ostatních zemích náležejících k České koruně. V zemských zřízeních pak byla zahrnuta i další ustanovení týkající se půjček. Například podle moravské úpravy měly pozemkové vrchnosti dohlížet na půjčky mezi svými poddanými; hotovost z neoprávněně úročených půjček měla připadnout vrchnosti. U obyvatel královských měst propadaly peníze z lichvy napůl zeměpánovi a zemi. Podrobná pravidla byla stanovena i na půjčky od Židů, které mohly být úročeny až 20 % (dříve bylo úročení židovských půjček mnohem vyšší). Zejména v poddanském prostředí byly tyto půjčky přísně regulovány pod dohledem vrchností a jejich úředníků.11 Přelom středověku a raného novověku s sebou přinesl posun ve vnímání role peněz, úvěru a zisku. Nepružné peněžní hospodářství spojené s opakovaným nedostatkem drahých kovů, a tedy i hotových peněz v návaznosti na další jevy (chybějící vyspělé bankovnictví a burzy, nejednotnost trhu) neumožnilo ve středověku a na počátku raného novověku vytvořit ve větším měřítku systém, který by bylo možné označit za raný kapitalismus. Starší ekonomický řád sice obsahoval některé vyspělé prvky kapitalistického podnikání, jak bude ještě uvedeno, jejich užití však bylo jen omezené a v Evropě často lokálně podmíněné.12
DÁLKOVÝ OBCHOD A SPECIALIZOVANÁ
VÝROBA V RANÉM STŘEDOVĚKU
Specializovaná výroba a s ní spojená dálková směna mají své kořeny hluboko v minulosti. Dálkový obchod existoval v oblasti střední Evropy již v prehistorickém a protohistorickém období, jak dokládají archeologické nálezy konkrétního zboží (výrobků), i předmětů, jež jsou považovány za předmincovní platidla (bronzové hřivny, železné pruty apod.). Konkrétnější doklady o obchodních stycích jsou v prostoru českých zemí spojeny s přítomností Keltů. Obchodovalo se především se surovinami, v souvislosti s dálkovým obchodem šlo zejména o surový baltský jantar, důležitou roli hrála ve všech obdobích sůl. Obchodní kontakty s jihoevropským prostředím dokládají nálezy zlomků bronzových a skleněných nádob
i. svět předmoderního podnikání
a hliněných amfor římské provenience. Dálkový i místní obchod v keltském prostředí na území Čech a Moravy dosvědčují také četné nálezy mincí. Ve 3. století př. n. l. se používaly cizí, zvláště zlaté mince, přibližně od poloviny 2. století př. n. l. je doložena ražba zlatých a stříbrných keltských mincí také přímo v českých zemích. Současně se obchodovalo i s cizími, především římskými mincemi. Samotné mince však byly zřejmě považovány i za určitý druh zboží. Předpokládá se, že dálkový obchod zahrnující suroviny i výrobky byl, podobně jako později ve středověku, nejčastěji záležitostí „profesionálních“ obchodníků, kteří pak zboží distribuovali na místní trhy. Peněžnictví bylo v keltské společnosti (prokázáno je pro oblast Galie) spojeno s průvodními instituty, jako jsou úvěr, zajištění dluhů či cla a daně. Archeologické nálezy potvrzují četné obchodní kontakty i v době římské – z římských provincií se dovážely výrobky z bronzu (spony, nádoby), výjimečně i ze stříbra (luxusní nádoby), a četné výrobky z keramiky a skla. U luxusního zboží se obecně předpokládá, že bylo určeno pro společenskou elitu, velkou hodnotu však mělo i běžné zboží, jež bylo v dané oblasti nedostupné. V této době se používaly zejména stříbrné, výjimečně i zlaté římské mince a také drobné bronzové mince. Jejich výskyt v germánském prostředí souvisel s obchodem i placením
žoldu germánským spojencům, písemné prameny dokládají též užívání římské mince uvnitř germánské společnosti. Část směny však měla naturální charakter a římští obchodníci část svého zboží směňovali s Germány především za kůže, kožešiny, vosk, pryskyřice a také za otroky.13 Doklady o dálkovém obchodu i místní směně přinášejí také nejstarší písemné prameny a doklady hmotné kultury, které se vážou k českým zemím v raném středověku. V první třetině 7. století se za vlády franckých králů Chlothara III. a Dagoberta I. rozšířila francká moc do prostoru střední a východní Evropy a zintenzivnily se západo-východní obchodní vztahy. Obchodní podnikání franckých kupců se tak dotýkalo i českých zemí. Podle stručného svědectví Kronik takzvaného Fredegara shromáždil francký kupec
Sámo skupinu obchodníků, se kterými se v roce 623 či 624 vydal za obchodem mezi Slovany. Uvedená zpráva kromě jiného zřejmě dokládá i způsob podnikání těchto kupců, kteří shromáždili své
podnikání a podnikatelé předindustriální éry
prostředky do společného obchodního podniku, jenž vyžadoval jisté náklady. Nezbytnou součástí takové výpravy bylo i zajištění dostatečného ozbrojeného doprovodu. Sámo navázal se Slovany úzké kontakty možná již dříve a jeden z pramenů dokonce uvádí
Sámův údajně slovanský původ (v literatuře se uvažuje i o židovském původu). Kronikář Fredegar zmiňuje, že Sámo se se svojí ozbrojenou družinou přidal ke Slovanům v jejich vzpouře proti
Avarům a následně byl zvolen za jejich vládce. Tento raný mocenský útvar, v literatuře označovaný jako kmenový svaz Slovanů (tzv.
Sámova říše), rozkládající se ve střední Evropě, vznikl pravděpodobně jako „nárazníkový stát“ proti Avarům pod jistou kontrolou Francké říše. Fredegar zmiňuje, že na počátku třicátých let 7. století byli na Sámově území oloupeni a pobiti frančtí kupci, což vyvolalo vojenský střet s Franky a jejich spojenci, ve kterém byl Sámo úspěšný a vládl až do své smrti v roce 658 (či 659). Předmětem obchodu franckých kupců patrně bylo luxusní zboží z Orientu – textilie, zvláště hedvábí, nádoby z drahých kovů či šperky (zřejmě se ale neobchodovalo s otroky). Toto zboží se do západní Evropy dostávalo po jedné z větví tzv. Hedvábné stezky, jejíž možné vyústění bylo ve střední Evropě nejprve pod kontrolou Avarů a později pravděpodobně i samotné Sámovy říše, která tak z těchto obchodních aktivit mohla profitovat.14 Obchodní cesty procházející střední Evropou, po kterých proudilo na západ hlavně vzácné textilní zboží a koření, jsou doloženy i pro 8. století. Kontakty se vzdáleným prostředím potvrzují v českých zemích některé archeologické nálezy (mince).15 Také k Velké Moravě a ranému přemyslovskému státu se vážou písemné zprávy i hmotné artefakty, které svědčí o nadregionálních obchodních aktivitách. Dálková směna hrála v hospodářství Velké Moravy pravděpodobně velkou roli, mezi archeologickými nálezy se objevují předměty z různých částí Evropy. Pozoruhodné je, že jsou mezi nimi jen zcela výjimečně zastoupeny mince, které zřejmě plnily především roli tezaurace, tedy uchovávání drahých kovů mimo oběh za účelem dalšího využití (zejména ve šperkařské výrobě). Šlo jen o ražby cizí provenience, tedy byzantské a západoevropské mince. Předpokládá se, že ve velkomoravském prostředí se vedle naturální směny (zboží za zboží) používala zvláštní nemincovní
i. svět předmoderního podnikání platidla, například textilní (šátečky), jež jsou později doložena také v Čechách, a dále také železné, tzv. sekerovité hřivny sloužící též jako výrobní polotovar (surovina). Jako platidlo se zřejmě využíval i neražený drahý kov. Na moravských tržištích působili též kupci z východu, obchodující především se vzácnými textiliemi. V tzv. raffelstettenském celním řádu z počátku 10. století, jenž se týkal podmínek obchodování v rakouském Podunají, se připomínají slovanští kupci, kteří přicházeli za obchodem k Dunaji z Moravy i z Čech. Důležitou součástí obchodu v Podunají byla sůl, se kterou kupci přicházeli též na „trh k Moravanům“. Dosavadní literatura se snažila tento „trh“ ztotožnit s některou z centrálních lokalit Velké Moravy, zpravidla se uvažuje o Mikulčicích. Významných tržních míst zapojených do dálkového obchodu však mohlo existovat víc (Pohansko u Břeclavi, Staré Město-Uherské Hradiště a jiné), jak dokládají archeologické nálezy importovaných předmětů.16 Již v předvelkomoravském období se začala na Moravě rozvíjet specializovaná výroba, zejména kovotepectví a kovolitectví, využívaná při výrobě exkluzivních šperků a dalších předmětů. Již v 8. století se rozvíjela prospektorská činnost a v blízkosti rudných ložisek vznikaly specializované železářské hutě. Jejich obsluha vyžadovala specialisty, již se věnovali výhradně této činnosti. V návaznosti na hutě pracovali uhlíři, kteří dodávali nezbytné dřevěné uhlí, a také kováři, již zpracovávali získané železné výtavky do podoby, ve které se železo jako klíčový materiál distribuovalo dále (mimo jiné formou zmiňovaných sekerovitých hřiven). Předpokládá se, že se výrobě železa věnovaly specializované výrobní osady. Jak byla tato výroba organizována a financována, však známo není. Od 8. století se rozvíjelo také zpracování drahých kovů, kůže, kostí a parohů a další specializovaná výroba. Distribuce těchto výrobků zajišťovala především potřeby vyšších sociálních vrstev včetně vládnoucích elit. Část produkce směřovala jako zboží na dálkové trhy.17
Přes území Moravy procházely důležité obchodní cesty v severojižním směru, které kopírovaly prastarou tzv. Jantarovou stezku. Na střední Moravě se křížily s významnou západovýchodní dálkovou obchodní cestou, jež směřovala z Pyrenejského poloostrova přes střední Evropu na východ. Jedna z tras vedla přes
Železné, tzv. sekerovité hřivny sloužily jako polotovar pro další řemeslnou výrobu a používaly se také jako nemincovní platidlo. Vyobrazená hřivna menší velikosti o délce cca 21 cm pochází z velkomoravského hradiště v Mikulčicích
Čechy a Moravu směrem na Krakov.18 Na dálkovém obchodu propojujícím západní a střední Evropu se zeměmi na evropském východě a v Asii se přibližně od 6. století podíleli významní obchodníci židovského původu, kteří byli podél této transevropské obchodní magistrály také usazeni a měli zde své zázemí. Obchodovali s různými komoditami, především textiliemi, a také s otroky. Židovské kupce podnikající ve střední Evropě zmiňuje již citovaný raffelstettenský celní řád. S otroky ovšem podle svědectví tohoto pramene obchodovali i kupci, kteří pocházeli z českých zemí.19 České země byly v 10. století napojeny na zmiňovanou transevropskou obchodní cestu, která tak umožňovala velmožským elitám z Čech přístup ke zboží ze vzdálených oblastí Evropy. Část obchodních kontaktů směřovala na jihozápad do horního Podunají a také na jihovýchod do oblasti Černomoří. Zřejmě oběma směry vedl obchod s otroky. Na východ se později patrně vyváželi z Čech koně a stříbro, opačným směrem proudilo luxusní zboží z východu, zejména hedvábí a další předměty doložené archeologickými nálezy. Trasa na východ se táhla středním Podunajím, které zpočátku blokovali Maďaři (později byly obchodní cesty Panonií otevřeny), a část obchodu tak vedla severnějšími trasami. Z tohoto důvodu Přemyslovci ovládli ve druhé polovině 10. století území od severní Moravy až po Krakov, neboť tímto prostorem probíhala jedna z odboček evropské obchodní magistrály. Výjimečnou zprávu o obchodu v Čechách přinesl ve své relaci vyslanec
i. svět předmoderního
córdobského chalífátu Ibráhím ibn Já’kúb, který v první polovině šedesátých let 10. století cestoval po Evropě a navštívil také přemyslovské Čechy a Prahu, kde v té době vládl Boleslav I. Do Čech přicestoval patrně po Labi, jež bylo významnou severozápadní obchodní cestou, kterou využívali cizí kupci, včetně židovských, i později, jak dokládá zakládací listina litoměřické kapituly z poloviny 11. století.
Ibráhím ibn Já’kúb ve své zprávě uvádí, že panství knížete Boleslava sahá od Prahy až po Krakov a že samotná Praha byla významným obchodním centrem, kam přicházeli z Krakova za obchodem „Rusové“ (zřejmě Varjagové) a „Slované“. Důležitý význam měla i jihovýchodní obchodní trasa, po které vstupovali na pražské tržiště „ze zemí Turků“, tedy z prostoru ovládaného Maďary, také muslimští a židovští kupci „se zbožím a zlatými byzantskými mincemi“. Z Čech se vyváželi otroci, cín a různé druhy kožešin. Zpráva dále zmiňuje zpracování kůže, ze které se vyráběla sedla, uzdy a lehké štíty. Podle Ibráhímova svědectví se na pražském tržišti používaly vedle zmiňovaných byzantských solidů mince zvané „kinšár“, které byly ztotožněny s domácími stříbrnými denáry raženými knížetem Boleslavem I. Zejména v místním obchodu sloužily jako platidlo lehké šátečky z jemné tkaniny, u kterých Ibráhím uvádí i směnný poměr deseti šátečků za jeden denár. Šátečky jako nemincovní platidlo se používaly pro všechny druhy obchodů, bylo možné za ně pořídit obilí, mouku, koně či jiné věci a byly směnitelné i za drahé kovy – zlato a stříbro. Četné obchodní kontakty se všemi částmi Evropy i islámským východem dokládají nálezy jednotlivých mincí či jejich depotů.20 Uvedené trasy dálkového obchodu se využívaly i v 11. a 12. století, pro které jsou prokázány například dovozy luxusního zboží (textilií) z Itálie. Obchodní vazby na jižní, italské a španělské prostředí jsou známy i pro 13. století, kdy se v českých zemích objevilo zboží až ze střední Asie, neboť dálkový obchod probíhal pod přímou kontrolou z východu expandujících Mongolů (doložen je například import íránských textilií a keramiky).21
Důkazy o specializované výrobě v českých zemích v raném středověku poskytují archeologické a od 11. století také písemné prameny. Listiny určené zejména církevním institucím zmiňují řadu
podnikání a podnikatelé předindustriální éry
osob, které provozovaly různé druhy řemesel a služeb nezemědělské povahy. Šlo o tzv. darované lidi, kteří byli ve vztahu ke své vrchnosti v závislém, nevolném postavení, jež se zpravidla týkalo celé jejich rodiny a mělo dědičný charakter. Činnost části z nich byla vázána k centrům – sídlům vrchností, hradům či dvorům. Tito řemeslníci se zpravidla věnovali jen výrobní činnosti a nedrželi žádnou půdu pro zajištění vlastní obživy. Druhá část těchto nevolných řemeslníků a služebných osob byla vázána k venkovskému prostředí, kde pro svoji obživu drželi nějakou zemědělskou půdu a vrchnosti odváděli své výrobky nebo poskytovali určité služby. Rozsah těchto povinností byl přesně stanoven a všechnu produkci, která tyto odvody přesahovala, mohli řemeslníci ekonomicky využít. Předpokládá se, že s nimi tito výrobci na trhu obchodovali, a mohli tak získat určitý kapitál, jenž jim kromě jiného umožnil se ze závislého (nevolného) postavení vykoupit (cena nevolníka činila přibližně 300 denárů). Těmto řemeslným specialistům tak byla přiznána alespoň minimální ekonomická a právní samostatnost včetně přístupu na trh.22
V některých případech se tito řemeslníci podle druhu výrobní specializace koncentrovali v jednotlivých vsích a tato skutečnost se (spíše výjimečně) mohla odrazit i ve jménech těchto osad. Vedle běžných řemesel, jako byli kováři, ševci či hrnčíři, se připomínají i specializovanější výrobci, například nádob nebo číší, kteří jsou koncem 11. století uvedeni mezi lidmi darovanými v jistých vsích vyšehradské kapitule.23
O nevolných výrobních specialistech se písemné prameny zmiňují mnohem častěji než o svobodných řemeslnících. Někteří z nich se věnovali vysoce specializované výrobě, která nepochybně přinášela velký zisk. Jejich výrobky, zejména šperky, zbraně a zbroj, byly určeny pro místní elity, část zboží pravděpodobně mířila na dálkový trh. Postavení svobodných řemeslníků ve společnosti mohlo být významné, jak dokládá zmínka o pražském zlatníku (aurifex) Provodovi a jeho synu Jenišovi z Michle, kteří v roce 1185 vystupují společně s českými velmoži a dalšími svobodnými osobami mezi svědky na listině vydané vyšehradskou kapitulou.24
K významným oblastem výroby, která byla spojena s určitým druhem „podnikání“, patřilo již v raném středověku hutnictví a od
i. svět předmoderního podnikání
něj odvozené zpracování surového železa. Bylo vázáno na venkovské prostředí a železářské hutnické areály se nacházely poblíž zdrojů základních surovin, tedy železné rudy a také dřeva, ze kterého se vyrábělo dřevěné uhlí. Hutnictví bylo poměrně náročným výrobním postupem, jenž vyžadoval určité znalosti a zkušenosti. K významným oblastem, kde se v raném středověku hutnilo železo, náležely podhůří Jeseníků (Uničovsko), Moravský kras (Blanensko) a také střední Čechy (pražská sídelní aglomerace). V těchto regionech potvrdily intenzivní hutnickou činnost archeologické prameny rámcově pro 10. až 12. století (některé nálezy jsou i starší). Z pramenů není známo, jak byla hutní produkce v daných lokalitách organizována, lze předpokládat, že byla v rukou místních elit a vykonávali ji specialisté, kteří se věnovali především tomuto druhu činnosti. Výjimečně se připomínají již v raně středověkých pramenech zmiňovaní darovaní lidé. V obsáhlé listině asi z roku 1088, týkající se majetků a příjmů vyšehradské kapituly, se uvádějí osoby nazývané „rudníci“ (ministeriales qui vulgariter dicuntur rudnici), jejichž úkolem byla těžba železné rudy. V popisu statků v žatecké provincii se připomíná ve vsi Úhošťany jistý „rudník“ Chvalata, další tři „rudníci“ působili v Knovízi u Slaného. V podhradí žateckého hradu pracoval „železník“ (ferrarius) Modlata se svými dvěma syny a společně čtyřikrát ročně odváděli vrchnosti výrobky ze železa (ferramenta). V donační listině knížete Vladislava I. pro kladrubský klášter z roku 1115 se připomíná ve vsi Milostíně (u Rakovníka) jistý Sdata, který měl vrchnosti odvádět ročně 50 železných lup (massae feri), tedy nezpracované železo přímo z huti. Lze jej tedy považovat za skutečného hutníka. Uvedené, byť torzovité zprávy tak patrně svědčí o rozdělení celého procesu výroby železa – od těžby železné rudy přes hutnění železa až po zpracování finálního polotovaru, který byl dále distribuován a zpracovávali jej kováři.25 Dalším příkladem výroby, která byla složitěji organizována a přinášela vrchnosti možný zisk, je výroba textilií. Již zmiňovaná listina pro kladrubský klášter dokládá, že tato církevní instituce získala kromě jiných darovaných lidí také jedenáct dívek, které tvořily tzv. gyneceum. Tento termín označoval textilní dílnu, jež zajišťovala komplexní zpracování textilií – od tkaní látek přes jejich barvení
Listina knížete Vratislava II. pro vyšehradskou kapitulu asi z roku 1088 obsahuje údaje o specializovaných řemeslnících
a šití oděvů až po případné zdobení (vyšívání). Kromě oděvů zde byly zhotovovány i jiné náročné výrobky, například liturgické textilie. Tato produkce se tak výrazně odlišovala od běžné venkovské textilní produkce, sloužící místní populaci pouze pro vlastní potřebu. Výroba v gyneceu mohla navazovat na další činnosti dané vrchnosti realizované ve vlastní režii – chov ovcí a pěstování lnu. Část těchto surovin mohla být poskytnuta prostřednictvím pravidelných dávek od závislého obyvatelstva a mohla být již v určité podobě zpracována.26 Vedle osob zabývajících se specializovanou výrobou a službami se v raně středověkých písemnostech objevují také darovaní lidé, kteří se věnovali zemědělství. Šlo zejména o nevolnou čeleď
i. svět předmoderního podnikání
vázanou k jednotlivým hospodářským dvorům či menším dvorcům, které mohly náležet nejen knížeti, ale i dalším vrchnostem, zvláště klášterům a kapitulám. Statky větších pozemkových vrchností a lidé na nich usazení byli určitým způsobem organizováni a uvedené dvory tvořily hospodářská a správní centra. Dvory zajišťovaly obdělávání půdy (popluží) ve vlastní režii vrchnosti, a pro dobu 11. a 12. století lze tedy uvažovat o existenci režijního velkostatku (nikoli v teritoriálním, ale především organizačním smyslu), jehož fungování bylo založeno na kombinaci principů renty (dávek) a vlastní režie. Větší pozemkové vrchnosti, zejména církevní instituce (pomineme-li dominantní roli knížecí domény), disponovaly poměrně širokou škálou příjmů v podobě dávek, platů či odváděných výrobků od specializovaných řemeslníků, stejně jako výnosem z dvorového hospodářství zajišťovaného ve vlastní režii nevolnou čeledí a robotou. Produkce potravin z těchto dvorů živila také (v zásadě ale nepočetnou) skupinu nevolníků, kteří nedisponovali zemědělskou půdou pro vlastní obživu a věnovali se již zmiňované specializované výrobě či poskytovali vrchnosti různé služby. Dvory hrály důležitou roli nejen v organizaci zemědělské a řemeslné výroby, ale i v následné distribuci produktů a výrobků. Tyto mechanismy částečně nahrazovaly dosud nerozvinuté tržní prostředí v českých zemích, nelze však pochybovat o jejich ekonomickém významu pro rozvoj a stratifikaci společnosti na prahu vrcholného středověku. V průběhu druhé poloviny 12. století dochází v návaznosti na změny ve společnosti, spojené s kolonizací a pozdějším vznikem měst jako zásadního fenoménu v rozvoji podnikatelských aktivit ve středověku a raném novověku, k proměně hospodářského systému v jiný typ církevního i šlechtického velkostatku.27
VZNIK MĚST
A KOLONIZACE
Středověká města se stala takřka výhradními centry trhu, tedy provozování obchodu všeho druhu. Před vznikem měst bylo obchodování často spojeno s podhradními aglomeracemi hradských center, kde často sídlili výrobní specialisté připomínaní v raně
podnikání a podnikatelé předindustriální éry
středověkých pramenech. V podhradích a v dalších lokalitách napojených zpravidla na dálkové cesty a jejich křižovatky se již v 11. a 12. století hojně nacházely krčmy, které kromě služeb spojených s jídlem a pitím sloužily jako místa obchodní směny, komunikace i výkonu některých veřejných oprávnění (výběr celních poplatků). Z tohoto důvodu zřizování krčem podléhalo panovnickému regálu. Ve 13. století krčmy jako místa trhu konkurovaly městům, která se je snažila ze svého okolí vytlačit pomocí mílového práva. Jeho uplatňování však bylo často složité, jak ukazuje například spor města Olomouce s klášterem Hradisko ze sedmdesátých let 13. století o provozování klášterních hospod v okruhu mílového práva.28
Listinný materiál od 12. a především 13. století přináší řadu svědectví o právu konat trhy (ius fori či ius forense), které náleželo mezi panovnické regály, a vázalo se tak na vladařovo povolení. Institucionální města, jež v českých zemích vznikala od začátku 13. století, se stala přirozenými centry obchodu a právo konat trh bylo bezesporu důležitou (byť ne zcela nezbytnou) součástí městského zřízení. Trhové právo však nebylo jediným a výlučným prvkem formování městského práva a městského zřízení.29 Tržní funkce měst se projevily i v jejich prostorovém uspořádání a vzniku jednoho či více náměstí v jejich areálech.30 V průběhu 13. a na počátku 14. století se připomínají také tržní vsi (villae forenses), tedy osady, jež nebyly institucionálními městy (neužívaly městské právo), ale vázalo se k nim právo konat trh (příjemcem oprávnění byla příslušná pozemková vrchnost).31
Zatímco menší, zpravidla poddanská města a tržní vsi byly vázány na místní trh, který sloužil zejména potřebám okolního poddanského obyvatelstva a nepřinášel nějaký mimořádný zisk, větší městská (a v době před vznikem města i některá hradská) centra byla napojena na dálkové komunikace a s nimi související dálkový obchod, který umožňoval obstarání luxusního či jinak nedostupného zboží, a tedy i větší podnikatelské možnosti. Střediska dálkového obchodu byla v době, kdy města vznikala, případně i dříve, spojena s osadami cizích kupců, kteří sídlili v areálech budoucích velkých královských měst. Příkladem je německá osada v Praze u kostela sv. Petra a existence ohrazeného kupeckého dvora (Týn),
i. svět předmoderního podnikání
jenž poskytoval cizím kupcům zázemí pro ubytování a možnost vést obchody. Počátky pražského kupeckého dvora ležícího uprostřed města (curia hospitum in medio civitatis Prage) sahají podle sporné listiny knížete Bořivoje II. patrně až k začátku 12. století.32
Usazení cizinci žili pod ochranou zeměpána a měli výlučné postavení – mohli žít podle svého práva a mohli si svobodně volit svého kněze a soudce, kterému náležela nižší soudní pravomoc, jak dokládá tzv. privilegium knížete Soběslava II. pro pražské Němce ze sedmdesátých let 12. století.33 Udělená práva měla vedle personálního také teritoriální rozměr: podle „zákona a obyčeje Němců“ neměli žít jen sami Němci, ale každý „příchozí nebo host z kterékoli země“, jenž by se v jejich osadě usídlil. Je zjevné, že šlo především o cizí kupce. Privilegium vedle dalších svobod zdůrazňuje princip svobodného postavení Němců (Theutonici liberi homines sunt) a potažmo i ostatních cizinců. V souvislosti s právními aspekty provozování obchodů je třeba zmínit, že kupci se v západní Evropě řídili zvláštním obyčejovým obchodním právem (ius mercatorum) a nebyli odkázáni na místní právní úpravu, zejména městské právo. Pro domácí prostředí zprávy o takovém právu chybějí, je však pravděpodobné, že určitá obecně definovaná pravidla obchodování se uplatnila hlavně při styku se zahraničními kupci.34 Osady cizích kupců a řemeslníků jsou zdokumentovány také v počátcích některých významných královských měst na Moravě. V severní části budoucího města Brna se krátce po roce 1200 usadilo převážně německy mluvící obyvatelstvo, které je k roku 1231 označeno jako Teutonici et Gallici (Němci a – patrně – Vlámové) a které příslušelo ke kostelu sv. Jakuba.35 V téže písemnosti se připomínají také Romani (patrně frankofonní Valoni), již nerozuměli „jazyku Moravanů a Němců“ a usadili se u kaple sv. Mikuláše (toto patrocinium je spojováno s kupeckou činností).36 Podobně existovaly menší sídelní útvary zvané vicus na území raného Znojma; jeden v blízkosti kostela sv. Mikuláše, další nesl označení podle svých obyvatel původem z Uher (vicus Vngarorum). Také v tomto případě šlo o osady kupců a řemeslníků, z nichž minimálně část byla cizího původu.37 Postavení některých kupců mohlo být velmi významné, což z raných zpráv dokládá listina krále Přemysla Otakara I. z roku 1207.
Na plánku Týnského dvora na Starém Městě pražském je vyznačena rekonstrukce příkopu, který vymezoval původní nejstarší areál (hnědě), a kamenná zástavba mladších fází (černě)
V závěru svědečné řady vystupují za duchovními osobami, velmoži a úředníky také čtyři kupci (mercatores) Petr, Heřman, Bernard a Žiret. Jejich zařazení mezi svědky v panovnické listině je nezvyklé, naznačuje však jejich svobodné postavení. Lze předpokládat, že šlo o kupce zajišťující exkluzivní zboží pro královský dvůr a elitu po trasách specializovaného dálkového obchodu. V pozdějších pramenech většinou kupci splývají s ostatními měšťany daných měst, některé zprávy však naznačují jejich výjimečné postavení a možnou volnější vazbu na konkrétní město. V roce 1251 se jmenovitě ve svědečné řadě v listině Smila z Lichtenburka uvádí deset osob označených jako „měšťané a kupci“ (cives et mercatores) z Litoměřic. Podobně je ve svědečné řadě listiny hradiského opata uveden mezi osobami patřícími pravděpodobně k olomouckým měšťanům jistý Henich, mercator Olomucensis. 38 Část kupců podle svědectví pramenů patřila ve 13. století mezi poddané některých církevních institucí (klášterů). Podle imunitních privilegií byli všichni klášterní lidé zproštěni placení cel a trhových poplatků a na kupce (mercatores) se tyto výjimky v určitých případech nevztahovaly.39 Ti mohli náležet mezi klášterní