Když se kotouče otáčejí… aneb ze života promítače Roman Hájek Nejlépe odvede svou práci, když si jí nikdo nevšimne. Jakákoli drobná chyba je na plátně vidět. Doostřit, vyladit zvuk, synchronizovat promítačky. Povolání promítače má v sobě určité kouzlo, jež se však s nástupem multikin zvolna vytrácí. Jaroslav Havelka vedle svého zaměstnání v Spojených ocelárnách promítal od roku 1956 patnáct let v kině Švermov. Pak se na chvíli promítání vzdal, ale když se v roce 1973 otevíralo kino Hutník s novou 70 mm technologií, ke svému koníčku se vrátil. Vydržel u něj až do roku 1982. Učil jsem se ve Slaném, v kině Střelnice, a pak, když Střelnici zrušili, doučil jsem se v kině Stalingrad. Každý promítač musel nejdříve do učení, a pak do kurzu, který se konal v Klánovicích. Po jeho absolvování se dělaly závěrečné zkoušky. Teprve potom dostal promítač promítačské osvědčení, kde byla uvedena i kategorie, kterou může promítat – 16 milimetrové nebo 35 milimetrové filmy. Když jsem později dělal zkoušky na promítání na 70 mm, konaly se v Ostravě. Profese promítače ovšem nevyžaduje jenom technické znalosti, ale – a to především – vztah k filmům. Nestačí jen, aby se spokojil, že uvidí filmy zadarmo. Musí k nim mít vztah, lásku. Ostatně v době, kdy jsem byl v kině Švermov, to nebyla profese příliš dobře honorovaná – promítač měl třináct korun za promítání a třináct korun za přípravu. Teprve v Hutníku byl plat poměrně dobrý. Práce promítače spočívala v několika základních povinnostech. Tou nejdůležitější bylo udržování strojů v čistotě – udržovat filmovou dráhu, promazat válečky. Výhodu měli ti, co byli případně schopni i drobné opravy strojů. Promítač přicházel na představení asi hodinu předem. Bylo třeba pořádně si film připravit, aby nedošlo k žádnému defektu, a zkontrolovat stroje. Důležitá byla
-
strana: 22
čistota v kabině, když ještě byly hořlavé filmy, nesmělo se kouřit. Po promítání zase bylo třeba film přetočit, i když to se mohlo částečně odložit až do příštího představení. Beztak se čekalo, až se uklidí sál, aby se mohlo zhasnout, vypnout stroje v kabině, a pak už se mohlo jít domů. Když se stavělo kino Hutník, myslelo se tehdy na opravdu moderní technologii, včetně osazení prostorovým zvukem. Byly tu tři promítačky plus diaprojektor, kde se promítaly nejrůznější texty jako „Vítáme vás“ a „Na shledanou“ apod. Velká chyba toho kina byla, že udělali biograf na 500 míst. I když tehdy byla návštěvnost velmi dobrá, tak takový prostor se zaplnil jen málokdy. Na 70 mm filmy ale bývalo vyprodáno. Otevření Hutníku, to byl malér jako vůl. Otevíralo se ruským válečným filmem „…a jitra jsou zde tichá“, který nás pěkně zlobil, pořád nám vyjížděl z válečků, přitom kino plné lidí. Úplně povedený začátek to nebyl. V dolní části hlediště kina býval obsluhovací pultík. Zatímco v jiných kinech stačil jeden promítač, v Hutníku byli pravidelně dva, plus vedoucí kina. U pultíku v hledišti byly všechny ovládací prvky jako v kabině. Dal se tam zesilovat zvuk, ovládat opona, a když se promítala „sedmdesátka“, tak se doostřovalo, protože se film také mohl trochu hnout. Z hlediště to bylo vidět lépe než z kabiny. Stejně tak zvuk se dal lépe regulovat odtud. Filmy na program Hutníku vybíral šéf. Hutník stál trochu samostatně, ostatní kladenská kina, tj. Oko, Svět, Sevastopol a Jas, tvořila jednu instituci. Půjčovna měla tzv. zařazovací den, kdy si vedoucí zamluvil filmy na příští měsíc. Filmy byly rozděleny na kategorie podle kvality, a od toho se také odvíjela cena vstupného. Tu neurčoval provozovatel kina, ale právě půjčovna. Filmy se vozily dráhou, z nádraží je dovážel zřízenec biografu. Jen 70 mm filmy pro Hutník si osobně vyzvedával vedoucí v půjčovně.
V kině Hutník také fungoval filmový klub, kde se, tuším jednou za měsíc, promítaly staré filmy, co nešly do obvyklé distribuce. Členové měli legitimace, později ale mohli chodit i nečlenové klubu. Pouštěly se třeba staré americké grotesky, které měly skvělou návštěvnost, ale i další staré filmy, třeba Indiánská píseň lásky nebo Tarzan. Ale návštěvnost postupem času slábla. K profesi promítače samozřejmě patřila i řada defektů. Nejčastěji se přetrhl film nebo odešly aparáty. Když se přetrhl pásek, musel se poškozený kousek vystřihnout a přiložit ke zbytku kotouče, aby i tak do půjčovny dorazil celý film. Byli totiž i takoví promítači, co si z filmů vystřihovali některé scény, zejména různé nahotinky, a tím se filmy znehodnocovaly. Půjčovny vše revidovaly a snažily se tomu zabránit. Jednou jsem promítal ve Švermově odpolední představení, ale večerní už jsem nedohrál, protože mi odešel zvuk. Chyba se někdy našla rychle a mohlo se dopromítat, někdy bylo potřeba lidi poslat domů. A to nemluvě o hořlavých filmech. To jsem zaskakoval na promítání ve Pcherách, kde zaváděli širokoúhlý film. Tam byly ještě starý mašiny, takzvaný „ernémanky“, a tenkrát se ještě promítaly hořlavé filmy. Tak tam si vzpomínám, že jsem prvně hořel. Ale naštěstí shořel jen kus filmu, co byl ve stroji, takže jsem ho nezničil celý. Návštěvnost v biografech byla tehdy dost velká. Milá byla především představení pro děti, protože se promítaly fajn filmy, a býval plný biograf. Pamatuju si, jak jsem seděl v Hutníku u obsluhovacího pultu, a za mnou seděli takoví asi dvacetiletí mladíci, a ten jeden povídá tomu kamarádovi: „Ty vole, tos mi taky moh říct, že je to tak dobrý, že se člověk zasměje!“ Já sám poté, co jsem odešel z Hutníku, už jsem do kina nešel. Od té doby si pořád říkám, že obětuju peníze na vstupné a půjdu se do Hutníku podívat, jak to tam vypadá dnes, ale ještě jsem se k tomu neodhodlal.