Page 1

Kladno Záporno Kulturní revue pro Kladno číslo 7

Kina Houby Poutnictví

podzim 2009

Kč 50

+-


Obsah KINA Filmová mapa Kladna /František Müller/ .......................................................................................................... 2 Malá historie kladenských kin /Zdeněk Pospíšil/ ............................................................................................... 4 Programy kin 60 let .............................................................................................................................................. 10 Sláva a pád kladenských kin /Jaroslav Vykouk ml./ ........................................................................................ 11

Kladno Záporno kulturní revue pro Kladno 2009, ročník 4. číslo 7 (1. 11. 2009) vychází 2x ročně vydává o. s. Kladno Záporno IČO: 270 41 565 adresa: Vítězná 2958, 272 04 Kladno e-mail: redakce@kladno-zaporno.cz evidenční číslo MK ČR E 17006 ISSN: 1802-1530 cena: 50 Kč

Skřivánkům na niti je čtyřicet /František Müller/ ............................................................................................. 25

redakční okruh: Jan Červený, Roman Hájek, Helena Jiráková, Lukáš Krinke, Petra Líbová, Jiří Mika, František Müller, Lenka Novotná, Eva Srpová, Dagmar Šubrtová, Zuzana Vlčková. editor vydání: Roman Hájek grafická úprava a sazba: Michal Drtina pivovar, stopy: Helena Jiráková houby: Petra Líbová grafická úprava obálky: Michal Drtina tisk: Reproprint Praha, s.r.o.

Pohlednice kladenských kin ................................................................................................................................. 26

www.kladno-zaporno.cz

Na Kladně bylo, devče, kin! /Lenka Novotná/ .................................................................................................. 14 Promítačky - technický popis ............................................................................................................................... 17 Kladno černé, Kladno filmové /Šárka Gmiterková/ ......................................................................................... 18 Jak šel film /Roman Hájek/ ................................................................................................................................. 20 Když se kotouče otáčejí… aneb ze života promítače /Roman Hájek/ .......................................................... 22 Historie slánských kin /Libor Dobner/ ............................................................................................................... 23 Slaný a letní Filmové festivaly pracujících /Karel Vidimský/ ........................................................................... 24

8. číslo revue Kladno Záporno vyjde na jaře 2010.

HOUBY Co dneska píšou... Houby /Petra Líbová/ ......................................................................................................... 27 Houba jako pilíř paměti krajiny /Radek Mikuláš/ ........................................................................................... 28

Poděkování

Mytologie či Mykologie /Nina Rutová/ ............................................................................................................. 30

Sedmé číslo revue Kladno Záporno vyšlo s finanční podporou Statutárního města Kladna. Děkujeme.

Houby kulturní /Jan Červený/ .............................................................................................................................. 35 Houby na zemi, houby pod zemí /Jaroslav Grubner/ ..................................................................................... 36 Makromyko /Zorka Krejčí/ .................................................................................................................................. 38 Mykologická vycházka dr. Fr. Smotlachy /Vítězslav Masák/ ......................................................................... 40 Co v atlasu nenajdete .......................................................................................................................................... 42 Jak se dají protančit střevíce za noc /Lenka Novotná/ .................................................................................. 43 Muchomůrka - vystřihovánka /Petra Líbová/ ................................................................................................... 44


PIVOVAR Domácí vařiči /František Müller/ ....................................................................................................................... 45 DISTRIBUČNÍ MÍSTA Výtvarné potřeby J. Huja (Zelený dvůr - vchod z pěší zóny nebo pasáží z nám. St. Pavla vedle Zanzibaru) Zde jsou v prodeji i starší čísla!

Zpráva o cestě do malého pivovaru v Kladně /František Müller/ ................................................................. 45 Pivovarské nebe Otakara Zachara /Jiří Mika/ ................................................................................................. 46 STOPY

Trafika Na Amálce (Čermákova 2722)

Ten, co vymyslel paneláky… /Jan Červený/ ...................................................................................................... 52

Trafika ve 3. věžovém domě (Vítězná tř., Rozdělov)

Chobotnice se doplazila až do Kladna .............................................................................................................. 54

Knihkupectví Kladenka (třída T. G. M. 499)

Spasitelé Kladna /Jiří Mika/ ................................................................................................................................ 55 Centrální vnady a zápory, aneb jak se dělá EIA na Central Kladno /Jan a Jindra Mourkovi/ ................ 56

Knihkupectví Frank (Gen. Klapálka 2809)

Stopy popáté /Benjamin Fragner/ ..................................................................................................................... 58

Antikvariát Mareš (Hajnova 174)

POUTNICTVÍ

Dundee Jam (nám. Svobody 1626)

k poli řenichy, pouta pouti a berberskej trh /Jan Albert Šturma/ ................................................................. 59 Týt music bar (třída T. G. M. 378)

Co nemáš, nepotřebuješ! /Lenka Novotná (text), Hana Ulrichová (sms)/ .................................................. 63

Horal Sport (nám. St. Pavla 17)

Návod k použití aneb jak za všechno může Milarepa /Štěpán Klas/ .......................................................... 64

Infocentrum (u Floriánské kaple v budově VŠFS) Trafika u Floriána (Floriánská 500) Koncerty Jazz Clubu Kladno

Čtyři poznámky o poutnictví /Dagmar Šubrtová/ ........................................................................................... 66 Cesta ke svému JÁ… a jak je to teda daleko? /Anater/ ................................................................................. 67 Orientaní běh Mayrovkou /Radek Mikuláš/ ..................................................................................................... 68 Kladeňáci chodí k moři pěšky /Lenka Nowotna, Jan Czerweny/ .................................................................. 70

Představení divadla V.A.D.

RŮZNÉ

Dobrá trafika (Korunní 42, Praha 2)

Auto bez značky je jako obraz bez rámu /Eva Srpová/ .................................................................................. 72 Na vlnách Bílé hory /Lukáš Krinke/ ................................................................................................................... 76

Info na www.kladno-zaporno.cz

Napište si dopis! /Lenka Novotná/ .................................................................................................................... 78 Dopis redakci /Libor Zeman/ .............................................................................................................................. 79 Vyhmátnouti kruhu střed aneb krása za závojem /Jan Karas/ ..................................................................... 80 strana: 1

+


-

ssttrraannaa:: 22


Filmová mapa Kladna aneb po stopách (českého) Breda Pitta v uličkách Kladnowoodu. František Müller Šachta pohřbených ideí, 1921 režie Antonín Ludvík Havel, Rudolf Myzet Zlaté ptáče, 1932 režie Oldřich Kmínek Muž z neznáma, 1939 režie Martin Frič, Kladno závod Poldi Druhá směna, 1940 režie Martin Frič Siréna, 1947 režie Karel Steklý – Kladno okolí Bachrovny Racek má zpoždění, 1951 režie Josef Mach Cesta ke štěstí, 1951 režie Jiří Sequens st. Milujeme, 1951 režie Václav Kubásek, Jaroslav Novotný Botostroj, 1954 režie K.M.Walló Rudá záře nad Kladnem, 1955 režie Vladimír Vlček – Kladno důl Zápotocký Zde jsou lvi, 1958 režie Václav Krška První parta, 1959 režie Otakar Vávra Lidé jako ty, 1960 režie Pavel Blumenfeld Červnové dny, 1961 režie Antonín Kachlík Lucie, 1963 režie Karel Steklý Hra bez pravidel, 1966 režie Jindřich Polák Dívka se třemi velbloudy, 1967 režie Václav Krška Muž na útěku, 1968 režie Václav Sklenář — Vinařice Skřivánci na niti, 1969 režie Jiří Menzel — Kladno huť Koněv, centrum (40 let od natočení) Přehlídce velím já, 1969 režie Jaroslav Mach Hlídač, 1970 režie Ivan Renč Svět otevřený náhodám, 1971 režie Karel Steklý Bitva o Hedviku, 1972 režie Julian Dziedzina — důl Gottwald II Motiv pro vraždu, 1974 režie Jiří Svoboda, Július Matula, Tomáš Svoboda (povídkový film) Případ mrtvého muže, 1974 režie Dušan Klein 30 případů majora Zemana, 1974 režie: Jiří Sequens st., Hon na lišku (1948) (5.díl první řady TV seriálu) Letiště Velká Dobrá u Kladna, Prokleté dědictví (1960) (7. díl druhé řady TV seriálu),– Kladno hornická ubytovna, Záplavy Zrcadlo pro Kristýnu, 1975 režie Jiří Svoboda Parta hic, 1976 režie Hynek Bočan – Kladno DK Sítná Dobrý den, město, 1976 režie Jiří Hanibal Smrt mouchy, 1976 režie Karel Kachyňa – Kladno Kročehlavy sídliště

Hněv, 1977 režie Zbyněk Brynych — Kladno Podprůhon, Důl Arabela, 1979 režie Václav Vorlíček, Kladno hutě Okres na severu, 1981 režie Evžen Sokolovský (TV seriál) – Kladno Dům kultury Sítná Řeťez, 1981, režie Jiří Svoboda Radikální řez, 1983, režie Dušan Klein – Kladno, asanace centrum Příliš velká šance, 1984, režie Otakar Fuka – Kladno vjezd do nemocnice, okolí Kladna (Unhošť) Jak básníci přicházejí o iluze, 1984 režie Dušan Klein – Kladno nádraží, nemocnice Hvězdy nad syslím údolím, 1986 režie František Filip (televizní trilogie) — Kladno Podprůhon Figurky ze šmantů, 1987 režie Martin Faltýn, Jan Kubišta, Radovan Urban, Josef Pávek Chlapci a chlapi, 1988 režie Evžen Sokolovský (TV seriál) Sedím na konári a je mi dobre, 1989 režie Juraj Jakubisko Konec básníků v Čechách, 1993 režie Dušan Klein - Kladno nemocnice Zdivočelá země, 1997 režie Hynek Bočan – Důl Mayrau ve Vinařicích Šumná města – Šumné Kladno, 2002 režie Radovan Lipus (9. díl čtvrté řady cyklu) Čert ví proč, 2003 Roman Vávra, Kladno Dubí, ul. Na Vysokém Jak básníci neztrácejí naději, 2004 režie Dušan Klein – Kladno nemocnice Ro(c)k podvraťáků, 2006 režie Karel Janák, Kladno náměstí, hutě Vlna, 2008 režie Jiří Svoboda (třídílný televizní film) — Kladno nemocnice Kladno a industriální vizualita, 2008 režie Šárka Gmiterková Stalingrad, 1989 režie Jurij Ozerov (SSSR) – Centrum Kladna Stalingrad, 1993 režie Joseph Vilsmaier (Německo/Švédsko) – huť Koněv, kryt CO

strana: 3

+


Malá historie kladenských kin Zdeněk Pospíšil

Počátky filmu Film je nepochybně jedním z nejznámějších a nejsledovanějších fenoménů 20. století. Zvláště v dobách, kdy neexistoval internet, počítače a nebyla možnost koupit si film zaznamenaný na kazetě nebo DVD, byl film hlavní masovou zábavou, která dávala lidem možnost zapomenout na všední starosti života. Filmové hvězdy byly obdivované a miliony lidí snily o životě podobném životu těchto hvězd. Jaké byly asi pocity lidí, kteří sledovali historickou premiéru kinematografu fran` dne 28. prosince 1895 v pařížcouzských vynálezců bratří Augusta a Louise Lumierů ském Grand Café? Jistě byli ohromeni a s úžasem sledovali „pohyblivé obrázky“. V našich zemích se film, dle knihy filmového historika Luboše Bartoška Náš film, objevil poprvé 15. července 1896 v Karlových Varech. V letech 1896 až 1898 bylo v Čechách vydáno dvacet kinematografických licencí, z toho patnáct domácím žadatelům. Stejný zdroj říká, že jedním z prvních byl táborský fotograf Ignác Schächtl (1840–1911), kterému již 6. října 1896 vystavilo c. k. okresní hejtmanství v Táboře

-

strana: 4

živnostní list pro „pořádání představení s tak zvaným kinematografem v Království českém, vyjímaje královské hlavní město Prahu a pražský policejní rayon“. Z dalších průkopníků filmu u nás můžeme jmenovat Josefa Hoffmana, Aloise Barvínka, Zdenko Körbera, Františka Ponce, Dismase Šlambora známého pod jménem Viktor Ponrepo a mnoho jiných. Viktor Ponrepo byl prvním, který otevřel 15. září 1907 stálé pražské kino v domě U Modré štiky v Karlově ulici na Starém Městě. Průkopníci kinematografie v českých zemích provozovali své podniky kočovným způsobem. Někteří měli své vlastní stany pro promítání filmů, jiní využívali sálů hostinců a jiných prostor. Sázeli na fakt, že o film byl v těchto počátcích velký zájem. Promítané filmy nebyly na zvláštní umělecké úrovni. Zobrazovaly běžné životní situace (příjezd vlaku na nádraží, koulování na sněhu, koupání ve vodě atd.). Teprve později se začaly točit filmy na základě daného scénáře s určitým dějem. V návaznosti na výše uvedené skutečnosti připadá také jedno kulaté výročí na město Kladno. S největší pravděpodobností se uskutečnilo první kinematografické představení v Kladně dne 1. října 1899, tedy před 110 roky.


Kočující biografy v Kladně Regionální týdeník Kladenské zájmy přinesl 30. září 1899 senzační zprávu: Báječné! Sensační! Světová novinka!!!! Poprvé zde! KOSMOGRAF, div mechaniky a optiky. Velká dvě představení odbývají se v neděli dne 1. října 1899 v místnostech hotelu „U bílého beránka“. Začátek I. představení o 4 hod.. odp., II. představení o 8 hod. večer. Pokladna otevřena o hodinu dříve. Předprodej lístků v knihkupectví p. J. Šolce. – Ceny míst: sedadla: I. místo 60 kr., II. místo 50 kr., III. místo 40 kr., k stání 20 kr., děti polovic. Z článku nevyplývalo, kdo je majitelem tohoto podniku, ale to nic nemění na skutečnosti, že tato dvě představení dne 1. 10. 1899 jsou první zaznamenanou filmovou produkcí v Kladně. Pro názornost uvádím témata některých filmů tohoto představení – příjezd a odjezd pařížského vlaku, americké závody na vodě, tajuplná holírna, kulování sněhem, výstřední malíř a modelka v atelieru. Zájem obecenstva byl zajisté podchycen. Upoutávky na tato průkopnická představení musely znít co nejlákavji, a proto se zprávy před-

hání v superlativech na daný podnik. Další v dobovém tisku zjištěné představení proběhlo v první polovině září roku 1902, tedy čtrnáct dní po skončení Krajinské výstavy v Kladně. Opět v týdeníku Kladenské zájmy byla uveřejněna 6. 9. 1902 tato zpráva: Jen 12 dnů v Kladně u výstaviště. Od čtvrtka 4. září do pondělí 15. září. Denně představení! OESEROVO DIVADLO. Velkolepá živá představení! Největší podnik toho druhu. Majitelem tohoto podniku byl František (Franz) Josef Oeser, který v roce 1896 otevřel v Litoměřicích první putovní kino. Svůj podnik nazýval „Elektrické divadlo“ (Elektrisches Illusionstheater). Oeser uváděl představení ve vlastním stanu. Obsah filmů byl následující – cirkus, Varieté, pantomie, balet, komické výstupy, sport, význačné události, vynikající umělci, scény ze života atd. Následující rok zavítal do Kladna sám Viktor Ponrepo (1858–1926), který je dnes asi nejznámějším průkopníkem kinematografie u nás. Ponrepo, vlastním jménem Dismas Šlambor, se vyučil pozlacovačem, ale řemeslo jej nebavilo. Raději se věnoval kouzelnickým trikům, a po čase začal jezdit po českých krajích jako kouzelník a eskamotér. Jeho podnik měl originální název „Ponrepovo kouzelné divadlo s původními jevy duchů a straši-

del“. Po roce 1895 jej uchvátil kinematograf, a proto začal svoje představení doplňovat filmovým promítáním. Týdeník „Kladenské zájmy“ přinesl 7. 2. 1903 následující informaci.:

Dne 7. až do 12. února v sále hotelu „U města Kladna“ na Kladně. Americký biograf, divadlo se živými fotografiemi. Nádherná podívaná! Obrovský úspěch! Viktor Ponrepo. Určitě největší úspěch zaznamenaly záběry z druhé búrské války (1899–1900). Stojí za zaznamenání i názvy některých dalších filmů – Neštěstí na automobilu, Hostina u Satanáše, Povedený zloděj kachen, Alchymista ve své dílně, Poprava elektřinou anarchisty Colgoše. Seznam titulů byl samozřejmě mnohem delší.

ssttrraannaa:: 55

+


V případě „Kladenského biografu“ Františka Růžičky staršího nelze vyloučit, již podle názvu, že šlo o pokus zřídit stálé kino v městě Kladně. To je otázka, protože jinou zmínku o tomto podniku, než z července 1909, se nepodařilo nalézt. V této době ovšem již končila doba kočovných biografů a podnikatelé se začali usazovat ve stálých kinech. Poslední zmínka o kočovném biografu v Kladně je z listopadu 1915, kdy v Kladně hostoval J. Skálův „Grand-kinematograf“ v hotelu U bílého beránka.

Stálé biografy na Kladně

Viktor Ponrepo navštívil Kladno ještě v březnu roku 1905, kdy v sále hotelu U bílého beránka pořádal představení pod názvem „Ponrepovo divadlo živých fotografií“. Populární byly snímky z rusko-japonské války – Bitva na řece Jallu, Bitva u Jantaje, Generál Kuropatkin přehlíží sibiřské střelce a další filmy. Celkem měl na repertoáru přes sto čísel. Dalším známým průkopníkem, který navštívil Kladno, byl mladoboleslavský František Ponec (1869–1946). Po tomto muži nese např. jméno dnešní pražské divadlo Ponec. Týdeník „Nový Havlíček“ 19. srpna 1905 uvedl tuto zprávu:

-

The Royal Bioskop (divadlo živých fotografií) od 19. do 24. srpna v sále „U města Kladna“ v Kladně. Úchvatná podívaná. Živé fotografie v životní velikosti. Podnikatelé Ponec a Körber. Opět nemohu neuvést některé názvy filmů – Cesta do měsíce, Rytíř Modrovous, Zlatý motýl, Honba za pytláky, Obrovské zápasy s býky v Barceloně a další filmy. Podnik pod názvem „The Royal Bio“ navštívil Kladno ještě v březnu 1911. Představení byla promítána v sále hostince U Rohanů.

ssttrraannaa:: 66

Z dalších představení kočujících společností uvedu následující. Rok 1908 „Elektro-biografické divadlo“ na rejdišti v Kladně Majitel nebyl uveden. Rok 1909 „The Union Biograf“ – elektrické divadlo. Majitel František Blažek. Promítáno na zahradě hotelu U bílého beránka. „Skálův biograph“. Promítáno ve vlastním stanu na rejdišti. „Kladenský biograf“. Majitel František Růžička starší. Promítáno v sále hotelu U města Kladna a také na jeho zahradě. Rok 1910 „Finkův Grand American Biograf“. Vlastní stan na rejdišti.

Počátek existence stálého biografu na Kladně je spojen se jménem Václava Šípka. První zmínku o biografu Václava Šípka uveřejňuje týdeník Středočeský živnostník v sobotu 14. ledna 1911: V. Šípkův biograf v Kladně v hotelu „U bílého beránka“. V neděli 15. ledna ve 4 h. odpol. a v 8. hodin večer nádherný program. Za zmínku opět stojí názvy jednotlivých čísel: 1. Závody v běhu u Marathonu (přírodní). 2. Mladí kuchaři (komické). 3. Pomatená (drama). 4. Ševcovo štěstí (komické). 5. Přísný otec a dobrý dědeček (kolor.). 6. Špehounka (drama). 7. Oklamaný ženich (komické). Další zpráva ze dne 12. 2. 1911 říká: „V. Šípka konces. stálý Biograf v Kladně“ a dále uvádí program na dny 11. a 12. února. Z toho je zřejmé, že V. Šípek již neprovozoval kočovný biograf, ale stálý, s tím, že ještě neměl v rámci Kladna stálou místnost k promítání filmů. Kladenský adresář z roku 1911 uvádí jeho bydliště na adrese Huťská (dnešní Hajnova) čp. 210 a povolání „majitel kinematografu“. Jeho produkce se uskutečňovala většinou buď v hotelu U bílého beránka, nebo v hostinci U Rohanů. Můžeme tedy konstatovat, že první stálé kino na Kladně začalo působit od roku 1911 s tím, že nemělo ještě stálou budovu. To se stalo až o rok později. V další části naší historie kladenských kin se budeme zabývat jednotlivými biografy od jejich vzniku až po ukončení jejich činnosti.


Kino Elektra (Stalingrad, Sevastopol, 70 mm kino, Sevastopol) Jak již bylo řečeno, první stálý biograf na Kladně začal provozovat pan Václav Šípek v roce 1911. Zajímavou informaci přinesl Středočeský živnostník dne 13. dubna 1912: Obětavý a snaživý majitel stálého biografu na Kladně p. V. Šípek přestěhoval se se svým podnikem do prostorného a účelům úplně vyhovujícího divadelního sálu „U Jágrů“. Můžeme konstatovati, že p. Šípek učinil tím krok velice šťastný, neboť jest tak konečně odpomoženo stálému stěhování z místa na místo a sál „U Jágrů“ jest pro podobný podnik velmi způsobilý. Duben 1912 je tedy datem, kdy začal působit Šípkův biograf ve stálé budově, a sice v hostinci U Jágrů, který byl na adrese Královská třída (dnešní T. G. Masaryka) čp. 708. Na tomto místě zůstal biograf až do roku 1925. Šípkův biograf dostává na konci roku 1911 také nové jméno – biograf Elektra. První zmínka pod tímto jménem se objevuje ve Středočeském živnostníku dne 30. prosince. Václav Šípek provozoval biograf až do své smrti v roce 1919. Městské zastupitelstvo projednávalo dne 12. 12. 1919 žádost na převod koncese na Družinu válečných invalidů a doporučilo ji. Koncese ale zřejmě nebyla této družině udělena, protože 22. října 1921 zahajuje biograf Elektra nový provoz a majitelem koncese (s velmi dlouhým názvem) se stal Župní vzdělávací sbor čs. soc. demokratické strany dělnické VI. župy Lounské na Kladně. Tento koncesionář provozuje biograf v hostinci U Jágrů až do jara 1925, kdy se podnik stěhuje do nově postaveného Lidového domu. V budově Lidového domu bylo již v projektu stavby počítáno s prostorami pro biograf, který byl situován do prvního patra. Do hlediště se vešlo celkem 1 050 diváků (726 v přízemí, 288 na galerii a 36 v lóžích). Kapacita biografu byla na tehdejší dobu mimořádně velká. Dělnické listy z 1. května 1925 napsaly: „Bio Elektra v Kladně – Lidový dům. Od 1. do 5. května velkolepý výpravný film o 6 dílech – Nejkrásnější žena světa s krasavicí Lee Parry. Denně 2 představení v 6 a v 9. Orchestr řídí Josef Kroupa.“ S nástupem zvukového filmu se postupně všechna kladenská kina stala zvukovými. Kino Elektra bylo čtvr-

tým v pořadí, po kinech Sokol, Masarykova liga a Korso, se tak stalo začátkem roku 1931. Kino připravilo v následujících letech několik tisíc filmových představení ke všeobecné spokojenosti návštěvníků. Promítalo i v době protektorátu pod stejným názvem. Skončila válka, a v rámci znárodnění došlo i na biografy. Dekretem presidenta republiky č. 50 ze dne 11. srpna 1945, který měl název „o opatřeních v oblasti filmu“, byla znárodněna kromě jiného také kina. Dekret nabyl účinnosti dnem 28. srpna 1945. Do jednotlivých kin byli jmenováni vedoucí. V kině Elektra jím byl Stanislav Šmolík. Ve výroční den osvobození republiky – 9. května 1946 – bylo kino přejmenováno na Stalingrad. V roce 1962 došlo k dalšímu přejmenování na Sevastopol. Jak šel čas, tak zařízení kina potřebovalo stále více rekonstrukci. Dne 18. ledna 1963 proběhla v kině kontrola ze strany Ústavu technického dozoru. Výsledkem bylo jeho okamžité uzavření pro závažné nedostatky v elektroinstalaci. Bylo rozhodnuto, že při této příležitosti bude kompletně rekonstruováno na širokoúhlé kino. Zájem o nové kino byl obrovský. Pamětníci si vzpomínají na zájezdy z celých Čech na film Kleopatra. Úspěšné byly i další tituly. Blížil se rok 1968, a nabídka kin byla z pohledu diváka velmi atraktivní. Po okupaci spojeneckými vojsky v srpnu 1968 byl na protest odstraněn název Sevastopol a kino promítalo pod názvem 70 mm kino. K názvu Sevastopol se kino vrátilo v roce 1970. Pod tímto názvem pak promítalo po celou dobu normalizace, a jako mnoho dalších nepřežilo období po roce 1989. Výstavní biograf (Masarykova liga, Výstavní bio, Výstavní kino) Ve dnech 2. července až 28. září 1911 byla na Kladně pořádána Jubilejní dělnická výstava. Slovo jubilejní odkazovalo na dvacáté výročí od prvního vydání Svobody, listu sociálně demokratické strany. Jednou z atrakcí výstavy byl Výstavní biograf, který měl vystavenu koncesi jen na dobu pořádání výstavy. Ředitelem biografu byl A. Kec. Neodolám, abych neuvedl názvy jednotlivých čísel produkce ze dne 15. července: 1. Vogarchapat, sídlo arménského patriarchy. (přírodní) 2. Lichvář. (sociální drama)

3. Kdo dřív přijde, dřív mele. (velká francouzská veselohra) 4. Živý buben. (komické) 5. První jízda na kole. (komické) 6. Prostředek proti nespavosti. (komické) Sociálně demokratická strana se snažila, aby koncese byla prodloužena i po skončení výstavy, ale pro nesouhlas a protestech některých podnikatelských subjektů (jmenováni byli obchodníci z Nového Kladna, majitel prvního kinematografu pan Šípek, hostinští obecně) nebyla koncese prodloužena a poslední představení se konalo 9. října 1911. Sociálně demokratická strana se ale nevzdala a nadále vyvíjela úsilí o opětné vystavení koncese na kinematografická představení. Její snaha byla nakonec korunována úspěchem, a po necelém roce bylo v sobotu 3. srpna 1912 uvedeno první představení. Výstavní biograf se tedy stal druhým stálým kinem na Kladně. Filmy byly promítány v sále Dělnického domu v Kladně, který byl pro tyto účely upraven. Začátkem roku 1914 byl promítán film „Tři mušketýři“ a list „Svoboda“ napsal: „Nádherné drama o 5 jednáních s předehrou, hraje se v těchto dnech ve Výstavním Bio v Dělnickém domě v Kladně. Úchvatný tento film těší se veliké oblibě a četné návštěvě publika. Věrnost provedení a nákladnost krojů i výpravy, historické době děje odpovídající, všeobecně překvapuje.“ Zajímavou možnost měli diváci od 12. června 1914, kdy byl v biografu předváděn tzv. kinetofon, což bylo spojení kinestoskopu s fonografem. Užaslí diváci slyšeli poprve lidskou řeč v synchronizaci s promítaným obrazem. Přístroj byl uváděn jako „nejposlednější vynález slavného badatele Tomáše Alvy Edisona.“ V roce 1919 byla provedena přestavba biografu. Sociální demokracii se po smrti Václava Šípka, majitele prvního stálého kladenského biografu, který byl navíc umístěn v lukrativní poloze v centru města, podařilo získat koncesi na promítání v tomto kině. Biograf v Dělnickém domě byl následně postoupen Spolku místního odboru Masarykovy ligy proti tuberkolóze, který získal koncesi na promítání. V souvislosti s tím dostal biograf nový název Masarykova liga. Je třeba říci, že všechen zisk biografu, po pokrytí provozních nákladů, byl věnován na zdravotně sociální úkoly Masarykovy ligy proti

strana: 7

+


tuberkolóze (např. na léčení, prázdninové osady, stravování chudých atd.). Na vánoční svátky roku 1930 bylo zahájeno promítání zvukových filmů v tomto kině. Biograf se tedy stal druhým zvukovým kinem na Kladně (po kinu Sokol). Po vzniku protektorátu Čechy a Morava byl stávající název nepřijatelný a biograf se vrátil ke svému původnímu názvu, ve zkrácené podobě, Výstavní bio. Po roce 1945 byl biograf znárodněn, vedoucím se stal Alois Hrdina a promítal pod názvem Výstavní kino. Po únoru 1948 byl provoz biografu zastaven. Kino Sokol (Svět, Sokol) Třetí stálý biograf na Kladně byl slavnostně otevřen 30. října 1919. Držitelem koncese byla Tělovýchovná jednota Sokol a stejné jméno dostal také biograf. Promítání bylo provizorně umístěno do malého sálu kladenské sokolovny. List Stráž svobody dne 22. 10. 1919 napsal: „Bio Sokol Kladno otevřeno bude ve čtvrtek 30. října 1919. Malý sál Sokolovny značným nákladem přeměněn byl v útulnou divadelní místnost, v níž bude možno prožívati příjemné večery.“ Prvním filmem uváděným v novém kině se stal český film Macocha. Výtěžek z promítání byl určen k podpoře sokolského hnutí. Prostory biografu byly upraveny v roce 1923, a rekonstruované kino bylo otevřeno 31. března americkým filmem My boy v hlavní roli se šestiletým Jackie Cooganem. V roce 1928 byla zahájena stavba úplně nové budovy kina na rohu tehdejších ulic Masarykovy a Dobrovského. Stavba byla realizována na pozemku bývalé zahrady sokolovny. List Stráž svobody 30. srpna1929 napsal: „Po devítiletém tísnění se v nevyhovujícím již sále stěhuje se sokolský biograf do krásné, komfortně zařízené budovy. …Širokým vchodem vstoupíme do velikého promenoiru z něhož jdou vchody do lóží, parketu a po schodišti na balkon. Parket má 570 míst, lóže jsou pro čtyři osoby a na balkon možno umístiti na 300 osob.“ Budova kina byla dílem architekta ing. Beránka a byla postavena firmou Emila Hraběte. Kino bylo slavnostně otevřeno 29. srpna 1929. Zahajovací řeč měl starosta Sokola Dr. Hajn. Po slavnostním zahájení byl uveden film Bibi v hlavní roli s Anny Ondrákovou. Nutno

-

strana: 8

poznamenat, že kino Sokol se stalo prvním zvukovým kinem v Kladně. Biograf pak promítal, ke spokojenosti návštěvníků, v nezměněné podobě celá třicátá léta a protektorát a dočkal se osvobození v roce 1945. Tohoto roku byl také znárodněn. Po únoru 1948 došlo ke změně názvu na kino Svět. Pod tímto názvem pak biograf působil 41 let. Po listopadu 1989 došlo k navrácení kina sokolské organizaci a ke změně názvu na původní Sokol. Kino promítalo až do roku 2008, dnes je uzavřeno a je otázkou zda vůbec někdy obnoví svůj provoz. V letošním roce by kino oslavilo devadesát let své existence.

„Na vědomost se dává všem občanům města Kladna, že dne 28. března v pátek L. P. 1969 bylo slavnostně otevřeno „Bio Illusion“ jako jediný lidový podnik tohoto druhu v celém kraji. Biograf zahájil francouzským filmem „Hříšné ženy boomské“. Představení se budou předvádět každý den v 15,30–17,45 a 20 hodin po celý týden.“ V sedmdesátých letech se kino vrátilo k názvu Oko a promítalo až do začátku 90. let. Jako mnoho jiných kin nepřežilo bouřlivý nástup podnikatelských aktivit po roce 1989. Po ukončení provozu se prostory kina změnily na diskotéku Manhattan a ještě později na vietnamskou tržnici.

Kino Korso (Oko, Bio Illusion, Oko) 14. června 1929 projednávalo městské zastupitelstvo Kladna žádost Místního spolku Československého Červeného kříže na Kladně o udělení koncese k provozování biografu. Zastupitelstvo se rozhodlo žádost nedoporučit, protože místní potřeba je dostatečně pokryta třemi stávajícími biografy. Nicméně po roce a půl je kino Korso dne 10. ledna 1931 otevřeno. Středočeský živnostník téhož dne napsal: „Zvukové kino Korso. Kladno, Masarykova tř. Československý Červený kříž v Kladně dovoluje si oznámiti, že zahajuje pravidelná zvuková představení v sobotu 10. ledna 1931 o 8. hod. večer za laskavé účasti paní Ph. dr. Alice Masarykové, předsedkyně Československého Červeného kříže zvukovým velkofilmem Rio-Rita.“ Kino bylo umístěno do nově postaveného domu čp. 100 na Masarykově třídě. Ještě téhož roku byla dne 12. listopadu projednávána městským zastupitelstvem žádost o prodloužení koncese. Opět nebylo prodloužení doporučeno. Jako důvody byly uvedeny skutečnosti, že Spolek Červeného kříže neprovozuje podnik ve vlastní režii, ale prostřednictvím nájemce, a dále že biograf nemá nouzový východ, ale pouze jeden vchod z ulice, což je proti bezpečnostním předpisům. Navzdory těmto argumentům byla koncese Červenému kříži opakovaně udělována a kino nepřetržitě fungovalo pod tímto koncesionářem až do roku 1945, kdy bylo také znárodněno. Po únoru 1948 byl název biografu změněn na kino Oko. Pod tímto názvem funguje nepřetržitě až do roku 1969, kdy dochází ke změně. Týdeník Kladenská záře dne 2. dubna 1969 napsal:

Kino Hutník Kino Hutník je nejmladším kladenským kinem a také jediným, které je v současnosti provozováno. Vzniklo v komplexu Domu kultury v rámci výstavby nového městského centra na Sítné. Bylo otevřeno počátkem 70. let a ve stejných prostorách působí dodnes.


Kino Epocha (Květen) List Středočeský živnostník dne 11. dubna 1920 napsal: „Biograf „Epocha“ v Kročehlavech zahájí svou činnost dnem 16. dubna t. r. v nově zřízených místnostech „U Fenclů“, kde bude předváděti velkolepé francouzské dílo „Vlast“, které před lety slavilo triumfy v Národním divadle…“ Představení se konala dvakrát denně, v neděli třikrát. Ve středu a v sobotu bylo dáváno navíc dětské představení. Hrála hudba J. Panochy. Později byla pro biograf postavena moderní budova na adrese Nádražní (dnešní Dlouhá) čp.886. V této budově pak kino působilo až do svého zastavení po roce 1989. V roce 1945 bylo znárodněno. Po únoru 1948 bylo kino přejmenováno na Květen. V roce 2003 byla zde-

vastovaná budova bývalého kina prodána kladenským magistrátem do soukromých rukou. V současné době je zde prodejna motorových vozidel. Na území dnešního města Kladna byly provozovány ještě další biografy, ale o nich je relativně málo informací, a tak pro úplnost pouze heslovité informace. Kino Rozvoj (Lípa, Dubí) Týdeník Stráž Svobody uveřejnil dne 21. ledna 1922 následující informaci: „Oznamuje se tímto, že v Dubí do provozu byl uveden podnik biografický. P. T. obchodníci se upozorňují na výhodné místo pro své reklamy, které za zcela nepatrný poplatek přijímá Bio „Rozvoj“ v Dubí. Hraje se vždy ve středu a ve čtvrtek, v sobotu a v neděli. Program pouze na dva dny.“ Pod stejným názvem působilo po celou dobu první republiky. Kino za první republiky provozovala Tělovýchovná jednota Sokol. V roce 1945 bylo znárodněno. Po roce 1948 se objevuje nový název kino Lípa. Později je prezentováno pouze jako kino Dubí. Kdy toto kino ukončilo svůj provoz, se mi nepodařilo zjistit. Kino Svépomoc (Jas) Kino v Rozdělově existovalo již ve 30. letech a bylo provozováno místní skupinou československých válečných poškozenců. Otázkou je, kdy zahájilo provoz. Každopádně se jmenovalo Svépomoc. V roce 1945 bylo znárodněno. Po roce 1948 bylo přejmenováno na Jas a pod tímto názvem bylo provozováno až do konce 80. let. Kino bylo na adrese Václava Milera čp. 76. Kino Sokol (Švermov) Kino Sokol promítalo již za protektorátu na dnešní adrese ul. 28. října čp. 1269. Sokol proto, že bylo umístěno v budově Sokolovny. Katastrálně leželo na území Hnidous. V roce 1945 bylo znárodněno. Po roce 1948 se jmenovalo jednoduše kino Švermov. V roce 1961 ho rada ONV jmenovala „Okresním vzorovým kinem“. Předpokládám, že také toto kino promítalo do konce 80. let.

Další známé pokusy o získání kinematografické koncese V roce 1925, po přestěhování kina Elektra do Lidového domu, zažádali o koncesi tzv. váleční poškozenci – Jindřich Jáger, Václav Kníže, František Vavřík a Václav Havelka. Chtěli využít uvolněných prostor v hostinci U Jágrů. Městské zastupitelstvo o žádosti jednalo 12. března 1925 a nedoporučilo ji. Vodítkem rozhodnutí byl stejný názor městské rady, která o žádosti jednala 29. ledna 1925. V zápise zastupitelstva stálo doslova: „Městská rada na schůzi dne 29. ledna 1925 jednala o této žádosti a usnesla se, aby městskému zastupitelstvu bylo navrženo, by nedoporučilo tuto žádost ku příznivému vyřízení poněvadž místní potřeba po této stránce jest dostatek kryta, takže potřeba další koncese naprosto nestává. Městská rada při této příležitosti byla nucena poukázati na smutné konce oprávnění téhož druhu, které bylo uděleno podobné korporaci v Rozdělově. Nedoporučení této koncese se schvaluje.“ Jaké to byly smutné konce podobné korporace v Rozdělově, je otázkou. V roce 1927 podala Odbočka všeodborového sdružení křesťanského dělnictva pro Kladno a okolí žádost o udělení koncese ku provozování biografu v hotelu U bílého beránka. Žádost byla projednávána na jednání městského zastupitelstva dne 22. září 1927. Ocitujme část zápisu o jednání: „Rada o této žádosti jednala dne 5. května 1927 a usnesla se tuto žádost městskému zastupitelstvu nedoporučiti ku příznivému vyjádření, a to z toho důvodu, že místní potřeba je úplně kryta a nepotřebuje dalšího rozšíření a to tím více, poněvadž stávající biografy těžce zápasí po stránce finanční, a mimo to místnost, kde biograf má býti umístěn, jest nevhodná.“ Tolik k malé historii biografů na území dnešního Kladna. O toto vylíčení jsem se pokusil po uveřejnění dané problematiky na webových stránkách projektu Kladno minulé. Jsem si vědom, že faktografie novější doby by se dala lépe dohledat, ale k tomu mi chyběl potřebný čas.

ssttrraannaa:: 99

+


-

strana: 10


Sláva a pád kladenských kin Jaroslav Vykouk ml. Není to tak dlouho, kdy si Kladeňáci mohli vybrat ke svému filmovému vyžití některé ze sedmi kin: Sevastopol, Oko, Jas, Květen, Švermov, Svět a Hutník. Každé mělo svoji atmosféru, každé mělo své diváky, a ti se dali počítat na tisíce. Přišla ale doba domácích kin, půjčoven videokazet a ještě později DVD a kina začala umírat na úbytě. Lidé začali před dojížděním do kin dávat přednost domácímu pohodlí. Přišel čas účtování. Jak to tedy s kladenskými biografy bylo? Úplně na začátku se promítalo v hostinci „U Jágrů“, ale skutečně prvním kinem bylo to, které vzniklo v době jubilejní dělnické výstavy v roce 1911 v Dělnickém domě a neslo název „Výstavní bio“. Později bylo přejmenováno na „Bio Masarykovy ligy“. V roce 1936 oslavilo čtvrt století svého trvání filmem Maryša. Druhým kladenským kinem se stalo kino Sokol. To bylo otevřeno v kladenské sokolovně 30. října 1919. Dočasným útulkem kina se stal malý sál, upravený z malé tělocvičny pro účely biografu. Toto provizorium se protáhlo na deset let. V nové, současné železobetonové budově, vystavěné podle návrhu architekta Jaroslava Beránka, se začalo promítat 29. srpna 1929 filmem Bibi s Anny Ondrákovou. Stavbu provedla firma Emil Hrabě. Dva roky kino, nejmodernější kladenské v té době, fungovalo skvěle a sokolové předpokládali, že velký úvěr, který si na stavbu vzali, brzy splatí. Zasáhla však hospodářská krize. Sokol přesto přečkal i tuto dobu. Po válce se však už změnil jeho název, tak jako celé uspořádání naší republiky. Musel se přejmenovat na Svět, a pod tímto názvem si jej ještě spousta Kladeňáků pamatuje. Budova, která pojala přes osm set osob, byla upravena po druhé světové válce. Sokolské obci bylo navráceno kino Svět k 1. květnu 1991. Bylo přejmenováno zpět na Sokol,

a prvním soukromým pronajimatelem kina se stal pan Šimek a jeho provozovací firma Kžwika. Nový provoz kina byl zahájen 10. června filmem Tankový prapor. Od 3. srpna 1992 fungovalo po nějaký čas na dvoře kina Svět, v poetické náruči rozložitého javoru, prozatímní letní kino. První promítaný film se jmenoval Studený jako kámen. Den nato, 4. srpna se promítal film Dvojčata. O další osud letního kina se postarali návštěvníci a počasí. Kapacita byla 300 míst. 4. října 1995 byl slavnostně opětně zahájen provoz kina. Majitel, TJ Sokol Kladno, jej pronajala firmě Bonton film. Premiéru nového českého filmu Kolja mohli kladenští diváci v kině Sokol zhlédnout již na novém promítacím plátně. V posledních dubnových dnech zde pražská firma Kinotechnik provedla jeho výměnu. Nová je i maskovací opona a masky, tedy černé orámování okrajů plátna. Návštěvníkům kina se tak jistě zkvalitní prožitek z promítaných snímků. Slavnostní premiérou vynikajícího českého snímku Kuře melancholik oslavilo nejstarší fungující kladenské kino Sokol 80. výročí od doby, kdy se v bývalém malém sále tělocvičny začalo promítat, a zároveň i 71 let fungování současné budovy. V roce 1996 se stala novým pronájemcem firma z Plzně. Divákům slíbila více premiér, lepší prostředí, filmové kluby pro školy a seniory. Nakonec ale stejně vše skončilo na malém zájmu diváků. Jak využít nefungující kladenské kino Sokol? Na tuto otázku zatím kladenští sokolové, kteří objekt vlastní, neznají definitivní odpověď. „Stále není nic rozhodnuto. Naší představou je víceúčelové využití pro sport i kulturu. Mohly by se zde konat hudební koncerty, ale i pódiová sportovní vystoupení, například mažoretek, gymnastů či v aerobiku, případně cvičení pro seniory nebo rehabilitační cvičení. Rádi bychom, aby sál mohli využívat členové Sokola a nesloužil jen jednomu sportu. K tomu je ale zároveň nutné vybudovat nezbytné zázemí, sál také potřebuje vymalovat,“ nastiňuje starosta TJ Sokol Kladno Vladimír Tkadlec. O dotace na tyto účely by sokolové do budoucna chtěli žádat kladenský magistrát, případ-

ně krajský úřad. Výši nákladů na rekonstrukci ale zatím nemají vyčíslenu. „S představiteli Sokola jsme se shodli, že nechceme, aby tam byla tržnice. Pokud však prostory Divadla Lampion budou využívány víceúčelově, nedokážu si představit, že by se dvě podobná zařízení v centru města uživila. Proto bychom raději uvítali, kdyby bývalé kino sloužilo spíše pro sportovněji zaměřené aktivity,“ poznamenává však k problematice kladenský primátor Dan Jiránek. Otevření kina Sokol v Kladně vyburcovalo také sokoly v Hnidousích a Motyčíně. Zdejší jednota společná pro obě obce vystavěla svépomocí a bez jakékoliv subvence prostorný biograf, který nesl název kino Sokol HnidousyMotyčín. Byl navštěvován nejen motyčínskými, ale i občany z Vinařic, Pcher, Olšan a Cvrčovic, dokud v těchto obcích nebyl povolen samostatný biograf. Od roku 1949 se přejmenovalo na kino Švermov.

V roce 1958 byla provedena generální oprava, kdy kino dostalo širokoúhlé plátno, bylo vybudováno nové hlediště se sklonem podlahy a bylo celé nově vymalováno. 1. července 1991 došlo k předání bývalého sokol-

strana: 11

+


Ve dnech 30. a 31. května 1925 byla konána slavnost otevření Lidového domu. V přízemí byla restaurace, v prvním poschodí místnosti sociálně demokratické strany a v druhém poschodí místnosti hotelové. Veliká a prostorná tělocvična DTJ byla umístěna pod zemí a nad ní byly velké místnosti biografu „Elektra“, který měl zároveň zařízení divadelní. Tělocvičny se používalo také jako tanečního sálu.

kladenský lid Rudé armádě za její osvoboditelský čin.“ V den svého křtu uvedlo kino ruskou pohádku O plačtivé princezně. Návrh na pojmenování kina Stalingrad podal Josef Dušek z Kladna, který byl vítězem soutěže uspořádané správou kina. V roce 1962 bylo kino opět přejmenováno, tentokrát na Sevastopol. Nedlouho poté, začátkem roku 1963, byl biograf pro vážné technické závady uzavřen. V roce 1966 bylo kino dostavěno a přebudováno na promítání 70 mm filmů jako první v Československé republice (do roku 1970 se pro něj používalo označení 70 mm kino, poté se vrátilo k názvu Sevastopol).

Ve výroční den našeho osvobození Rudou armádou, tedy 9. května 1946 bylo toto kino přejmenováno na kino Stalingrad, které, jak psaly tehdejší noviny Práce, „je dalším přínosem k řadě vděčných uznání, jež vzdal

Prvním promítaným filmem byla Kleopatra, v té době nejvýpravnější a nejnákladnější film. Promítal se nepřetržitě dvakrát denně celkem devět měsíců! Za tu dobu bylo uvedeno téměř na 600 vyprodaných před-

2x fotografie kina Hutník

ského majetku kina Švermov Sokolu Hnidousy. Pro nebezpečné trhliny, vzniklé poddolováním, bylo pak kino v devadesátých letech dvacátého století uzavřeno.

-

strana: 12

stavení! Do Kladna se tehdy sjížděly zájezdové autobusy s diváky z celé republiky. V roce 1990 bylo kino opět přejmenováno, tentokrát na Centrum. 1. března 1993 pak skončilo svou činnost. Po jeho uzavření byla v plánu velká a zásadní přestavba, měl zde vzniknout víceúčelový sál nebo obchodní centrum, ale nakonec se budova dostala do vlastnictví České spořitelny. V bývalém kině vznikly nové přepážky, které měly zlepšit kvalitu poskytovaných služeb. Přestavbou prošly i zbývající prostory rozsáhlého komplexu budov, stejně jako podzemí, kde se kdysi nacházela restaurace lidově zvaná Bundeswehr, neboli Bundík. V sousedním sále se dnes nacházejí trezorové místnosti. Celková rekonstrukce byla hotova v roce 2004. Dalším vnitrokladenským kinem bylo Korzo. To vzniklo při modernizaci domu na Masarykově třídě (dnes T. G. Masaryka), která byla skutečným kladenským korzem. Po roce 1948 bylo přejmenováno na kino Oko a jako takové promítalo až do šedesátých let dvacátého století, kdy se z něj stalo kino pro pamětníky a filmové milovníky, Kino Ilusion. Také v Kročehlavech se o zřízení kina postarali sokolové. Vystavěno bylo péčí družstva pro postavení sokolského domu nákladem 800 000 korun. Stavbu projektoval ing. architekt Černý z Prahy. Provedla firma Novotný a Tyksa v roce 1926. Biograf pak sloužil filmuchtivým návštěvníkům pod názvem Epocha. Po druhé světové válce bylo toto jméno nahrazeno novým Květen. 30. září 1987 byl ukončen provoz kina Květen v Kročehlavech. Stalo se tak z rozhodnutí rady Městského národního výboru Kladno. Po roce 1989 se kino ještě krátce pokusilo o renesanci pod jménem Hota, ale marně. Objekt potom celá léta chátral. Paradoxně se ale stal ještě navštěvovanějším než v době, kdy se promítalo. Vypáčené vstupní dveře zvaly na objevné výpravy do tajemného nitra děti, opuštěný dům občas poskytl přístřeší různé pochybné existenci. V roce 1997 začala budova hořet, zřejmě vinou dětských hrátek. Přivolaní hasiči uhasili střechu a odhadli škody na dvacet tisíc, nejméně půl milionu tak uhájili. Odbor výstavby městského úřadu vydal vlastníku stavby Ladislavu Chlapcovi rozhodnutí o nařízení neodkladných zabezpečovacích prací. Ten ale nereagoval, a tak přišla záchrana stavby opravdu na poslední chvíli. Dnes zde sídlí soukromá firma.


A do čtvrtice sokolský biograf vznikl v roce 1929 v Dubí v nové budově sokolovny. Byl pojmenován Lípa, a později přejmenován na Rozvoj. Stavba celé sokolovny a tedy i kina byla provedena podle návrh arch. Dr. Rudolfa Černého z Prahy. Toto kino bylo také prvním v Kladně, které bylo zrušeno. Až po druhé světové válce se svého filmového stánku dočkal i Rozdělov, když zde bylo otevřeno kino Jas. Bylo prvním zaniklým po roce 1989. Nejnovějším a nejmodernějším se stalo kino Hutník na Sítné. Vzniklo spolu s Domem kultury v roce 1973.

Od 1. března 1993 změnilo kino Hutník v Domě kultury provozovatele, stala se jím soukromá filmová společnost National Film. Vedoucím kina tehdy byla Alena Holubcová. Od 1. ledna 1996 se stal novým provozovatelem kina Hutník AB Barrandov. Nájemní smlouva s majitelem Domu kultury na Sítné Hrubanem byla podepsána v listopadu 1995. Provozovatelé se tenkrát vyjádřili, že se budou snažit zaměřit především na diváky. Nabízeli bezvadný servis, dobrou kvalitu zvuku a profesionální obsluhu, protože toto kino si to zaslouží, neboť svou technickou úrovní se řadí k ev-

ropským špičkám. V dubnu 2001 vyměnili vlastníci kina Hutník sedadla a zlepšili ozvučení sálu. Jaký bude jeho další osud, lze jen těžko odhadovat. Co říci na závěr. Městská správa kin zanikla, a s ní i kina. Zůstal Hutník, krátce ještě Sevastopol pod názvem Centrum, kino Svět (dnes Sokol) bylo vráceno sokolům a do loňského roku bojovalo o existenci. Nyní v Kladně promítá jen kino Hutník. Jeho osud mají v rukách jedině filmoví diváci.

PRAMENY A LITERATURA: Kronika Kladna 1911 Kronika Kladna 1925 Kronika Kladna 1936 Kronika Kladna 1963 Kronika Kladna 1993 Kronika Kladna 1995 Kronika Kladna 1996 Kronika Kladna 2001 Kronika Kladna 2002 Pamětní kniha spojených obcí Dubí, Újezda pod Kladnem a Dříně Kronika obce Hnidous 1958 Kladenský deník, 1997 Kladenský deník 20. prosince 1999 Kladenský deník 15. srpna 2000 Kladenský deník 27. prosince 2005 Kladenský deník, 14. října 2008 Památní kniha obce Kročehlavy Kladenská záře 10. května 1984 Kladenská záře 23. září 1987 Kladenské noviny 27. února 1991 Kladenské noviny 1996 Kladenské noviny 1999 Práce 21. května 1946 Třicet let Švermova

Poděkování Davidu Košťálkovi za zapůjčení fotografií

strana: 13

+


Na Kladně bylo, děvče, kin!

Lenka Novotná

Vzpomínáte si na nějaký zážitek z kladenského kina? Z kina, které už třeba není? Víte, kolik promítalo v Kladně kin? Kdy jste si naposledy zašli do Hutníku nebo do Světa a měli tam neskutečný nebo skutečný zážitek? Vzpomínám si, jak jsem seděla v první řadě v Sokolu a přišla mě zkontrolovat uvaděčka. Chtěla vidět lístek, zda opravdu patřím do první řady, byla děsně důležitá jako každá uvaděčka v kině nebo v divadle a zeshora z balkonu na ni někdo svítil takovým tím červeným laserem, to tenkrát frčelo, svítil jí tím přímo na čelo, takže to vypadalo, že ji chce odstřelit za to, že mě obtěžuje. Strašně jsem se paní uvaděčce smála do obličeje, to se nedalo zadržet, ona se zlobila – nechápala, čemu se směju. Lístek do první řady byl ale v pořádku, tak mě musela nechat na pokoji. Ale vás na pokoji nenechám. Takže sem s vašimi vzpomínkami na kladenská kina.

dt

i řem

rok

y,

j ale o m ňky, k a J a d ho l… sle aK oko y pan o jiné ylo apo S n l a y ěh něc rát b tník říb mb Hu jo… P šli na tenk jse m. ě a kin a če rát n Jo, pělí tam kém tuju n ako polu. ž dos le to s n h e ma nám sto kdy Tak a lad í V k i nepa zpom o Sev sále, sálu. s d v si to tě lém lého ale Z kin dil ješ v ma o ma o i l h ě li d m c vid oži jse sme ti odl j ty ás dě ý. a n dělen roz k y ta

-

pře

Když jsme byli malý s bráchou, tak jsme šli na Krokodýla Dundeeho a dávali Kamaráda do deště II. Nejdříve to bylo velikánské zklamání, ale pak to šlo… Když už nám bylo osmnáct, tak jsme vyrazili na Velkou sýrovou loupež. Seděli jsme v první řadě, pili víno a jedli sýr, to bylo dobrý. Taky jsem několikrát čekal, až přijdou další tři lidi, aby vůbec hráli. Jo, a Godzillu jsem viděl na Kladně!

Chod zhlídla ili jsme v Příto čně do jsem ta kin m jednou předsta všechny možn a, tam už ale dávno n vení v H é filmy, seli byc en ho utn co šly. Zrušili n í, Moc do m si koupit da íku, protože ám bylo má lší dva kina ne lístky, to chodím lo lidí, na Harr mu, ne y je zpívaly Potterovi. A kd ní moc čas. N tak pět, šest let. v kině n aposled yž dáva ahlas. y li Vlasy , tak jsm jsem byla e se ses trou

e mu ě jsm ncend í ř t í o třet l tam k ívat . Ve y uma války, b e na to d k je a r t s é a ja v n e i o k t tam, li jsm ého . svě ensk z doby 2 y, muse . To bylo d a l zk ska noh ilm Mám strašný f vi paní z skosloven í. r n e e a e Č č n n í ž ít seli j lezli tam svobozen to kino u a o í trák ci oslav , naštěst v rám pořitelna s nyní

Nap mi bylo osledy jsem b vastop osmnáct a š yl v kině ta li o k totálně lu tady na L jsme na Old před třiceti iďáku, let Sh narván ja o. k je Če atterhanda y, to d ská sp ořiteln o Sea, bylo

Chodili jsme pravidelně se základkou do Hutníku. Chodím spíš do divadla než do kina. Pamatuju si Hutník, Sokol, Oko, to bylo někde na hlavní třídě Jediné, a v Kročehlavech u rybníčku bylo taky totiž c o s i pamatu do Hutn jsme Velké kino – vyhořelo, to znám z vyprávění i l ju, že js íku na ě me chtě King Ko , m lo Bio ický vyprodá od babičky. li jít nga t a no unce a sl jmenov o o dras hny šli tenkrá , to vám bylo s , ale bylo úpln r e c l c d ě trašlivé e t jako m Š e s š . a zk jí .V alý do kin nk bio jsme na ino a Svět, k lamání. Nebo js Krokodý ndiá o ví. K šechno lantáže i vyjevu I ? d p d la me v e je teď m ráda do m k Dundeeh l t i é o f l k á e r á spořite de o a místo něja teď s tenk om bený šli s mam ště II., to bylo toho dáv lna, šli Oblí ítočně, t měli už í utekli z kně, do také děs inkou, ta a li K a ř ř ě e n m é k nás ta azklamán kte vP jsm nep m pustili í. My jsm kino no, my otroků, končili . e č s a o t t a í o ř i P iv hytil ze ž film konec c Hrůza. . a je n é scény v krva s t r a n a : 14


ANKET

Kino první u bylo, když s e jde o licí dop d r a tam bylo kin ava kolem p 6. ZŠ dolů D aní Kre obersk o, tako ve ško ou vá jčo le, byli na tak už se ta obrovská za vý a potom ulicí, hrada. doleva m nech filmu, Kd ja na hlav o y… A n k tam těm d dilo. Pamatu yž jsem byla omoro a Aster ju si, ja d ixovi js k jsme me byli cům padají Cocaco v Sokolu ly .

Ve Švermově v Sokolovně bylo kino a kdysi, když jsem byla malá holka, bylo kino ještě v Dubí, tam jsme chodili hodně jako děti na pohádky. To už je strašně dlouho. Tam se hrálo třeba jen pro pět dětí – v sokolovně, konaly se tam taneční zábavy, pak tam dali prodejnu s textilem.

že

, ale ahy z Pr slasti. e l a na, cích Klad Spiklen z na sem Nej m byl e s j nou

vou se s

lou

býva

Tady bylo, děvče, kin. Přímo tady byl Sokol, vedle Sevastopol, Oko, Květen, ten už je zrušenej, bohužel. Měl jsem párkrát rande v kině s manželkou, chodili jsme často, když nebylo DVD. Někdy jsem tam i usnul. Pamatuju se, že jsem usnul při filmu Četa, byl jsem unavený a byl jsem tam sám. Do kina jsme chodili hodně, ale je to tak patnáct let, co jsem byl naposledy. Když začal Terminátor s Arnoldem, to jsem dal stovku za lístek a od té doby jsem tam nebyl.

ově zděl no o R o ki h. V inec tady byl kino k h kýc u, dále dens u dom ovalo, , a pak a l k m cha ung em ech ové e vš lízko lid dávno f valo Epo šude js é, v ě V n e l tn o b . í n p n S a e ú jsm ještě m jme Mon ík na sem Byl j Jas, teď vět – to předtí iskotéku to Hutn S e kino ino ré s na d no a bylo stopol, k ten, kte novalo edno ki j ě e a v n m v K j e j Se o ře o. bylo , kin ou p Oko najedn ladně z bylo kin K o ě t v v í o e s Nyn verm byl… nce ve Š o dok

Vz v nedě p o m í n á m děti a li odpoledsi, ja jsme to za korunu. ne do ko by to b zachtě , co naše dět Nejraději kina Jas v R ylo včera. C lo js i bez rod , tak jsme p asi nikdy ne em měla Jen ozdělově. Pr hodili jsme z o kině ku ičů. Jen s ko rostě šli do k ažijí. Lítali js počkej… Zk mítali pro r m r Jas se povali pendr unou v ruce. ina. Bez přev e venku, a k átka, zažili š e sedače kolou, jsme s k za 10 halé A v cukrárně lékání, bez jí dyž se nám zdy au k. (Petr e tak d na roh řů. Jed t lo u a Kuče rová, H uho houpali nou, to jsme jsme si ještěem, , až s n tuším b radečn po ámi př o) epadla yli v kině celá řa da

V kině jsem nebyl už hodně dlouho, naposledy v kulturáku, to už je tak strašně dávno, že už si ani nepamatuji, na čem jsme byli. Je to víc než dvacet let. Tady bylo vlastně první panoramatické kino v Čechách, dřív než v Praze, fronty byly na Kleopatru, na tu jsme šli třikrát. Teď, když jsem si na to vzpomněl, tak nechápu, proč jsme na to šli tolikrát. Kino – dneska v době internetu, už mi připadá děsně bokem. Vnučky chodí do kina, ale jezdí do Prahy. Kino se stalo spíš společenskou událostí. Jsem totiž takový typ, který chodil do kina za herci, musel jsem např. vidět každý film s Jeanem Gabinem. To je taková moje vzpomínka na kino, jsou zkrátka herci, kteří mě oslovili. Šel jsem do kina spíš za hercem než za příběhem, ale v dnešní době…

Vzpomínky na kladenská kina mám dvoje. Jedny z raného dětství a ty druhé z dospívání. Jako malý kluk jsem chodil na pohádky do kina Jas v Rozdělově. Bylo to tam fajn, jen jsem se docela bál toho divného stropu. Byl z neomítnutého heraklitu a já měl pokaždé pocit, že z toho začne vylézat nějaká havěť. Pohádky byly dobré, ale kvůli tomu stropu jsem chodil nerad. Ostatní kladenská kina jsem měl jako výrostek zmáknutá všechna. Ať už to bylo Oko, kde jsem viděl první film s Beatles, nebo Sevastopol, kde byl později první prostorový zvuk v Kladně a báječné lože. Kročehlavské kino, kterému se říkalo blešárna, a kino ve Švermově. Ve městě bylo tenkrát kino téměř na každém kroku. Ty druhé vzpomínky se váží ke kinu Svět v sokolovně. Měl jsem jako učedník mistra, který tam po práci promítal. Jak to trochu šlo, šel jsem za ním a pomáhal mu se vším, co bylo potřeba. Hlavně jsem mu ovšem chodil pro pivo do protějšího hotelu Sport. Když Sportku zbourali, tak o kousek dál, do Havířské hospody v Zádušní ulici. Od piva se také odvíjejí neskutečné příběhy, které se tam staly. Byl pořád při chuti a někdy byla chuť větší, než bylo zdrávo. Tehdy se promítalo od půl šesté a od osmi hodin. To první promítání prošlo většinou bez větších zádrhelů, ale na večerním bylo občas pivo znát. Stávalo se, že měl rozostřený zrak, a tak zaostřoval podle pískání diváků. Dokud pískali, tak pomalu zaostřoval, a když pískot utichnul, bylo vyhráno. Nevím jak je to teď, ale tenkrát měly filmy několik dílů. Záleželo na délce, většinou 5 až 8, podle délky filmu. Každý díl měl cca čtvrt hodiny. V kabině byly dvě promítačky, jedna promítala a druhá byla připravena k promítání další části. Když se na plátně objevila značka, rozjela se druhá promítačka. Na druhou značku se přepnula a začala promítat další díl. Když se dával pozor, pak to divák nepoznal. Když ovšem zavládlo pivo, to se děly věci. Pak proběhly značky, nůžky, pruhy a na plátně bylo bílo. A až teprve pískot vytrhl promítače z pozorování ulice

S

strana: 15

+


a oken protějšího hotelu. Bývalo to zajímavé koukání, zvlášť když se svlékala některá z ubytovaných paní a zapomněla zatáhnout závěsy v oknech. Při promítání Penzionu pro svobodné pány se povedlo při prvním promítání špatně uklidit cívky s jednotlivými díly. A při večerním promítání se stalo, co nikdo nečekal. Šel první díl, pak správně druhý, ale po něm následoval rovnou čtvrtý. Po čtvrtém následoval třetí a finální pátý. Diváci z toho museli být docela v šoku. Jindy se v parném létě poplety lahvičky a do ventilace se místo lesní vůně pustila chemie na hubení hmyzu. Muselo se přestat promítat a vyvětrat celé kino. U téhle teď už úsměvné historky jsem sice nebyl, ale za zmínku stojí. V té době se v promítačkách místo žárovek používaly obloukové lampy. Otevřel se kryt, nasadily se dva uhlíky, zavřel se a malým točítkem se uhlíky přiblížily k sobě, a tak se nastartoval oblouk. Kryt měl pojistku, aby promítačka zhasla při otevření. Bylo to o oči a docela to zapáchalo. Jednou se mistr doslechl, že by se dalo při běžící promítačce opalovat. Nebylo nic jednoduššího, než založit nový díl, pojistku vyřadit sirkou, přepnout a zasednout k opalování. Jenže přišla ke slovu pivní únava. Jak tak seděl se zavřenýma očima, usnul. Na plátně skončil díl, prošly značky, nůžky, pruhy a bylo bílo. Diváci pískali jako obvykle, ale nic se nedělo. To bylo podezřelé uvaděčkám a šly se podívat, co se stalo. Když se na promítače konečně dobouchaly, nestačily se divit. Přišel jim otevřít v obličeji totálně spálený promítač. Už si napamatuji, jestli dopromítal, nebo ne. Ale u lékaře a na marodní skončil určitě. Tolik moje vzpomínky na kladenská kina a jednoho promítače, se kterým jsem strávil v kině hodně času. Díky jemu jsem zažil nezapomenutelné věci a viděl mnoho báječných filmů. (Vlastimil Havelka, Kladno)

-

strana: 16

Z redakce

NKET

S

Já si vzpomínám na mikulášskou v olbřímím Hutníku, který mi imponoval právě tou velikostí˝, a to nemluvím o ovládacím pultu uprostřed hlediště. Byla tam fronta dětí k čertovi a monstróznímu Mikuláši, který měl čepici někam do půlky plátna. Čekalo se na balíčky se sladkostmi, které Mikuláš dával za písničku nebo básničku do mikrofonu před vyprodaným sálem. Jenže to jsem se právě hrozně styděl a záviděl jsem Gábině, která šla hned jako první, protože byla šprtna a nestyděla se nikdy. To jsme takhle na konci osmé třídy šli se spolužáky – tenkrát ještě do Světa. Dávali Forresta Gumpa. Byl to na strašně dlouhou dobu poslední film, který jsem v kině viděl. Až pak za vysokoškolských studií jsem zašel na několik dokumentů v rámci Jednoho světa, které se možná ani nepočítají do řádné kinematografické produkce a toho správného filmového obžerství. Tak možná proto mi ta osmá třída tolik utkvěla v paměti.

Vzpomínám si na své první zážitky z kina. Tak ten úplně první byl odkudsi z Prahy, už to nedohledám, protože mne tam vzal tatínek, který už není mezi námi. Nicméně zážitek mne pronásleduje a stíhá dodnes. Potkali se u Kolína. Možná to bylo v Lucerně. Pak to bylo kino OKO (dnes vietnamská tržnice na TGM) – chodili jsme na Laurela a Hardyho, v neděli odpoledne většinou, snad se nemýlím. Byla tam taková zvláštně zkosená podlaha, a bylo to něco mimořádného. Šatna, snad to tam i jinak vonělo. A kino v Rozdělově, to si nepamatuji, jak se jmenovalo, ale topilo se v kamínkách a bylo tam opravdu málo míst. Maličký sál, nedělní odpolední produkce. Myslím, že to byl často Vinnetou. Tak už tenkrát mi to nepřipadalo „na úrovni“ ve srovnání s těmi jinými místy ve městě. A pak Sevastopol (dnes spořitelna), tam chodili rodiče. A byla to vždycky „slavnost“ nebo prostě důležitá akce. Tam hráli ty superfilmy – jako Angeliku – a lístky se musely kupovat hodně dopředu. A nás děti musel někdo přijít hlídat. A potom zase kino Svět (Sokol), tak tam si pamatuji především ty nanuky a eskyma a brambůrky. Byla šatna, bylo občerstvení, byl důležitý zážitek. A potom zase kino Oko, pubertální věk – hráli tam „Jahodovou proklamaci“. A potom „klub“ v kině Hutník, se simultánním překladem, strašné, ale bylo možné vidět některé jinak nezhlédnutelné filmy. Ale „Potkali se u Kolína“ je moje kinová, filmová jednička, to vím jistě.

Jeden z posledních filmů, který se promítal v Sokole, byla adaptace McCarthyho románu Tahle země není pro starý. Šli jsme hned na kladenskou premiéru a očekávali, že o držitele čtyř Oscarů bude poměrně zájem. Jenže ejhle, když se mělo začít promítat, byli jsme jediní dva nešťastníci, kteří si koupili lístek. Aby se promítalo, bylo potřeba pěti lidí. V tomhle ohledu to má Hutník trochu vymakanější, jelikož promítá už pro čtyři. Tak už to vypadalo, že vrátíme lístky a zkusíme to jindy, ale přišel pan promítač a řekl, že když už ten film v kině má, že ho chce taky vidět a obává se, aby k tomu ještě dostal příležitost. Seděli jsme v zadní řadě, kino bylo úplně prázdný – nezapomenutelný zážitek, zvlášť v kombinaci s filmem. Po závěrečných titulcích byl Sokol dost strašidelný místo. A pan promítač s námi pak přišel film probrat a popřál nám dobrou noc.


Promítačky - technický popis Promítací stroj, filmový projektor nebo též promítačka, je zařízení které umožní sledovat natočené filmy. Využívá vlastností doznívání zrakového vjemu lidského zraku a psychologické zkušenosti o průběhu pohybů ve skutečnosti, jedná se fyziologický jev označovaný jako setrvačnost lidského oka. Lidské oko nedokáže rozlišit dva po sobě jdoucí obrazy, pokud nejsou odděleny časovým úsekem alespoň 1/16 s. Je-li uvažovaný úsek kratší, vnímá oko scénu jako kontinuálně se pohybující obraz. Filmová kamera proto snímá statické obrázky (rámečky) na filmový pás a při promítání na plátno stejnou rychlostí jakou byly snímány (většinou 24 rámečků za sekundu) vzniká u diváka dojem plynulého pohybu.

vodící váleček horní smyčka

odklopná filmová dráha

transportní váleček

16mm Pictureta (Eta Praha-ČSSR) 1936 Fotografie: Jan Seiler, www.kinematografie.estranky.cz 8mm Kodascope eight model 80 (Eastman Kodak Co.-USA) 1938

optika

dolní smyčka uklidňující válečky

optický budič zvuku Maltézský kříž Nejdůležitější součástí profesionálních promítacích strojů na 16mm, 35mm i 70mm film. Má zpravidla čtyři zuby (ramena). Mezi zuby jsou úzké mezery. Čelní plochy zubů mají tvar shodný s obvodem aretačního kotouče. Těsně k němu doléhají a zajišťují tím nehybnou polohu kříže a filmu v okénku promítacího stroje. To je velmi důležité, jinak by byl obraz na plátně roztřepaný. Mechanismu, který je poháněn maltézským křížem, se říká strhovací mechanismus. V principu funguje následovně: 1. otáčející se závěrka svým prvním křídlem zakryje přístup světla do okeničky a na film. V tom momentě dojde ke strhnutí filmu mechanismem maltézského kříže o jedno políčko filmu. 2. film stojí a závěrka odkryje průchod světla do okeničky. 3. film stále stojí a část vrtule závěrky svým druhým křídlem na zlomek sekundy přeruší průchod světla - tím se zvýší frekvence na požadovanách 48—50 změn za sekundu. Postup se opakuje 24—25krát za sekundu, dle typu stroje. Rychlost 35mm filmu při strhávání je 0,5 m/s a na perforaci filmu působí značná síla. Mechanismus maltézského kříže je enormně namáhán.

snímač magnetické stopy

Rozdělení promítacích strojů Přenosné — na 8 mm a 16 mm — filmy upadly v zapomnění s nástupem videotechniky. Stabilní — převážně na 35 mm nebo 70 mm filmy jsou používané ve stálých kinech a bývají robustní konstrukce s vysokým světelným tokem. Jejich předností je velké plátno a jím umocněný prožitek. Mechanismus promítacího stroje Promítací mechanismus je tvořen navíjecí a odvíjecí cívkou (ta je vybavena třecí brzdou, bránící nekontrolovanému rozvinutí pásu), transportními a vyrovnávacími válečky, filmovou dráhou s okeničkou, vodítky a odpruženými přítlačnými prvky, drapákem a drapákovým mechanismem u přenosných přístrojů, strhovacím mechanismem u profesionélních přístrojů (obvykle maltézský kříž), závěrkou a dalšími pomocnými mechanismy. Mechanicky nejnáročnější součástí je konstrukce filmové dráhy spolu se strhovacím mechanismem. Jejím úkolem je 24krát za sekundu přesunout film o rozteč jednoho políčka a ustálit jej do úplného klidu. K tomuto účelu se používá systému vedení filmového pásu s volnými smyčkami či soustavou tlumících (vyrovnávacích) válečků, vytvářejících volné úseky pásu, umožňující strhovacímu mechanismu posouvat pás s minimálním mechanickým namáháním.

Meopton IV. (Meopta-ČSSR) 1962

Z informací na internetu vybral Michal Drtina

strana: 17

+


Kladno černé, Kladno filmové Šárka Gmiterková

Podoby Kladna ve filmu Ač je to skoro k nevíře, filmová aktivita z oblasti Kladenska se pomalu blíží ke svému stoletému výročí. První dochovaný snímek z Poldiny huti nese datum 1915, ale podle posledních výzkumů se zde mohlo začít natáčet ještě o něco dřív. Škála „kladenských filmů“ zahrnuje různorodé žánry, kinematografické postupy i velký rozptyl pohledů na město a okolí, ale jedno mají všechny tituly přece jen společné. Kladno v nich představuje nejen vhodnou lokalitu, jinak snadno zaměnitelnou, v níž se odehrává blíže neurčený děj. Naopak, protože se příběhy úzce vztahují k místu dění – ať už jde o výrobu oceli, tragické události popsané v Siréně, nebo společenství komunistickému režimu nepohodlných lidí vyslaných za trest na Dříň – nemohly být natočeny nikde jinde, než právě zde, na Kladně, v původním prostředí. Tato jednota co do tématu filmu i lokality, navíc v tak pestrém žánrovém rozpětí (od industriálních filmů přes socrealistické drama až po hořkou tragikomedii) činí z Kladna unikát, alespoň pro český filmově historický výzkum. Pojďme se tedy v základních obrysech podívat na uplynulé století a na to, jak se v něm proměnil obraz Kladna zachycený na celuloidový pás.

Poldigeist – Duch Poldi V obecném povědomí se při slově Kladno okamžitě vybaví Poldovka, případně také notoricky známá ochranná známka a logo firmy tvořené profilovou bustou Leopoldy Wittgensteinové. Je to neuvěřitelně silná vaz-

-

strana: 18

ba spojující konkrétní místo nejen s hutním a ocelářským průmyslovým odvětvím, ale úžeji s jediným podnikem. Podobně výsostným spojením se v českém prostředí může pochlubit už jen Baťův Zlín. Poldina huť byla založena za účelem výroby specifického zboží, tedy ušlechtilé oceli, a export představoval hlavní cíl firmy. Necelý rok po svém založení rozjela na svou dobu nevídanou propagační kampaň, do níž spadaly letáky, upomínkové předměty a také prezentace na mezinárodních výstavách. Když podnik o dvě dekády později použil k reklamním účelům i film, znamenalo to pouze další krok v jinak rozjeté marketingové kampani. V archivu Poldi se dodnes dochovaly dva filmy zaobírající se hutní výrobou. První se datuje do roku 1915, sice jej nezdobí žádný název, ovšem tvůrcem filmu nebyl nikdo menší než Oskar Messter, slavný německý filmový průkopník. V tomto snímku se propagační účely harmonicky snoubí s dokumentárním laděním, neboť kromě specifických postupů výroby kelímkové oceli kamera sleduje také sociální život podniku. Vidíme příchod dělníků do práce, jejich ženy proudící přes vrátnici s obědy i pohledy do o něco lépe situované kantýny určené vedení podniku, kde dávno zapomenutí šéfové pokuřují viržinko. Kromě tohoto „zpestření“ je film také na svou dobu poutavě a invenčně natočen. Například kamera připevněna na vagonku objíždí kus areálu, nebo ji režisér dovede postavit tak, aby se mu dostalo co nejefektnějšího záběru. Další počin z produkce Poldiny huti se jmenuje Making of Poldi steel (Výroba ocelí Poldi), avšak tvůrce zů-

stává neznámý. Dílo je tentokrát delší než Messterových necelých čtyřicet minut čistého času, a také marketingově důslednější díky pohledům na reklamní letáky a finálním záběrům na zboží opouštějící továrnu a točící se globus s titulkem Our markets (Naše trhy). Nikdy se bohužel nedozvíme, kolik podobných dílek bylo natočeno, natož aby se snad dochovaly. Pořizování těchto „industriálních filmů“ bylo ve své době i určitou módou, neboť lidstvo v předvečer první světové války fascinovala technologie a vědecký pokrok. Spojení čerstvého uměleckého vynálezu a inovací ve výrobě a mechanizaci znamenalo pouze logické vyústění. Vždyť i elegantní architekt Max Urban, vlastník jedné z prvních českých filmových výroben a manžel divadelní divy Anduly Sedláčkové, údajně vyrazil na Kladno a udělal tu snímek o práci u tavících pecí…

Siréna a ti další V období po druhé světové válce, konkrétně během let 1946 až 1956, vznikly pro město tři různě významné snímky. V roce 1947 natočil Karel Steklý Sirénu, která díky svému mohutnému ohlasu iniciovala vznik dvou dalších filmů. V roce 1950 realizuje Jiří Weiss film Vstanou noví bojovníci, a konečně 24. února 1956 má premiéru Film Siréna (1947), Rudá záře nad Kladnem v režii režie K. Steklý (CFN.cz) Vladimíra Vlčka.


Opouštíme tedy půdu reklamních průmyslových filmů a přesouváme se směrem k hrané tvorbě. Tento pohyb s sebou přináší řadu změn. Filmaři už nepracují pouze s prostorem ocelárenských hutí, ale na celuloidový pás se dostávají i jiné typické kladenské lokality, zejména náměstí a exteriéry vně továren jako struskové haldy, nádvoří a vrátnice nebo reprezentativní vily (například Bachrovna v Siréně). Reklamní cíle firmy Poldi střídá jiný účel, a to celostátní komunistická propaganda; namísto bezejmenného davu se o slovo hlásí hrdinové dělnického hnutí a socrealistických románů. Z výše zmíněné trojice zaujímá výsadní místo pochopitelně Siréna. Ačkoliv už dávno netvoří jeden z pilířů regionálního sebevědomí, jako v letech následujících po udělení Velké ceny na filmovém festivalu v Benátkách, přece jen na ni nalezneme odkazy v diplomových pracích a vlastivědných publikacích na téma Kladno. Natáčení, které na Kladně probíhalo roku 1946, mělo až oslavný charakter, jak je patrné z dobových regionálních i celostátních materiálů. Místní obyvatelé filmařům opravovali příliš učesaný jazyk (dělník nechodí do práce, ale na šichtu), ochotně pomáhali při denních pracích a zapůjčovali kostymérkám poklady z domácích skříní (konečně se dostal ke slovu tvrďásek po babičce). Autorka stejnojmenné románové předlohy Marie Majerová se při uvedení filmu dočkala četných poct. Premiéra se konala v době jejích pětašedesátých narozenin, tudíž některé noviny se snímkem nakládaly jako s dárkem pro významnou jubilantku. Dále získala čestné občanství města Kladna a po jejím románu byly pojme-

novány dva obchodní domy Siréna; kniha samotná se dočkala čtvrté reedice. Udržování výsostného vztahu s místními „celebritami“, jakou představovala Majerová nebo později Antonín Zápotocký, patří k nezbytnému koloritu kladenské filmařské aktivity. Zatímco neustálé spojování Zápotockého s přípravami snímku i poprojekčními diskusemi má až kouzlo nechtěného, protože se prezident pravděpodobně od jara 1953 do února 1956 nevěnoval ničemu jinému s takovou intenzitou (soudě dle dobových materiálů), Marie Majerová se v regionu těšila nezměrné úctě. Některé místní tiskoviny se tak v rámci informování o natáčení Sirény víc staraly o spisovatelku než o režiséra Steklého, na což s nevolí vzpomínal ještě o čtyřicet let později v rozhovoru pro Film a dobu. Majerová se však svému místu velmi věnovala a pověst kladenské patronky si cíleně pěstovala, většinou formou peněžitých darů dělnickým spolkům. Kromě autentických natáčecích lokalit a spontánního nadšení kladenských pro věc nahrává primátu Sirény v místním povědomí také obsazení místních obyvatel do vedlejších rolí, o početném komparsu nemluvě. Steklý obsadil nevelký part dělnické ženy Zeithamlové kladenskou divadelní ochotnicí Annou Houdkovou a dceru Marie Vášové, Emilku Hudcovou, ztělesnila dvanáctiletá Pavlína Suchá z Vinařic. Nadšení regionálního tisku nebralo mezí a jeden z recenzentů se dokonce nezdráhal tvrdit, že Suchá svým herectvím překonala Barunku Nataši Tánské z protektorátní „kultovní“ filmové verze Babičky režiséra Františka Čápa. Nutno dodat, že všechny tyto faktory Siréně ve své době

propůjčily unikátní popularitu, ale i po letech, pokud si odmyslíme některé socrealistické nešvary (pevné dělnické jádro versus továrník vykořisťovatel) působí film na diváka svými strhujícími obrazy z hutí, notně podpořenými něžnou i burácející hudbou E. F. Buriana. Skřivánci na niti režiséra Jiřího Menzela z roku 1969 vysvobozují Kladno z područí barvotiskových komunistických hrdinů a ukazují o něco Skřivánci na niti (1969) tragičtější a plastičtější režie: J. Menzel (CSFD.cz) životní zkušenost. Nabízí se tak zajímavý paradox. Město, jež sloužilo jako výkladní skříň socialistické práce a úspěchů, se najednou ukazuje jako nevlídné a začouzené místo; to vše v rozmezí necelých dvaceti let. Proměna prostředí ve filmech nakonec stíhá i díla samotná, neboť se dostáváme od režimem protežovaných filmů ke snímku, který to jako jeden z prvních „schytal trezorem“ za svůj protirežimní kritický osten. Kladno, město několika filmových podob, tímto dílem uzavírá svůj kinematografický osud. Až se ve městě napříště objeví filmové štáby, budou natáčet příběhy, jež s lokalitou vůbec nesouvisí. Asanační zóna se promění v rozbombardovaný Stalingrad, Koněv v industriální peklíčko v milé pohádce Romana Vávry Čert ví proč a nemocnice z básnické trilogie Dušana Kleina je zaměnitelná s jakýmkoliv jiným špitálem v republice. Kladno jako filmové téma a filmová lokalita patří definitivně minulosti.

strana: 19

+


Muybridgovu metodu rozvinul Francouz Jules-Etiénne Marey. Od 80. let 19. století rozvíjel metodu chronofotografie, výsledkem byla tzv. fotografická puška. Šlo o zařízení, které v rychlém sledu exponovalo fotografie, přičemž zvládlo přetočit krátký kotouček filmu. Marey tímto vynálezem zkoumal především pohyby zvířat, například chování zvířete při pádu z výšky. Touto metodou ověřil, že kočka skutečně dopadá na všechny tlapky. Králík měl s dopadem podstatně větší problémy.

2

187

Jak šel film Roman Hájek 18

07

98

19

18

97

1907 0 18

V roce 1872 se Leland Stanford, guvernér amerického státu Kalifirnie a velký milovník koní, zapojil do věčného sporu o to, zda má kůň při běhu všechny nohy ve vzduchu. Rozhodl se objasnit celou věc vědecky. Při té příležitosti oslovil anglického fotografa Edwarda Muybridge. V roce 1878 zachytil Muybridge pomocí dvanácti fotoaparátů rozestavěných podél trati běh Stanfordova koně Occidentala. Sestavením snímků (podobnou technologii užili o 120 let později bratři Wachowští ve filmu Matrix) vznikl souvislý záznam pohybu považovaný dnes za počátek filmu. (Mimochodem Stanford měl pravdu, když tvrdil, že v určitém okamžiku je kůň všema nohama ve vzduchu.) Už v roce 1862 však pohybové fáze demonstroval Jan Evangelista Purkyně na kotoučku s devíti fotografiemi ukazujícími tvář vědce v pohybu. Autorem fotografií byl zřejmě Antonín Markl.

Roku 1897 pořídila americká filmová společnost záznam tradičních pašijových her v Hořicích na Šumavě. Šlo o první filmový dokument vytvořený v českých zemích.

31

1929

1927

Zařízení bratrů Lumiérových využil v roce 1898 architekt Jan Kříženecký. 19. června 1898 se tak s filmem mohli setkat i návštěvníci Výstavy architektury a inženýrství v pražské Královské oboře. V prosté boudě nazvané Český kinematograf pouštěl Kříženecký nejen snímky Lumiérů, ale i své vlastní pokusy Polednový výstřel na baště sv. Tomáše, Svatojánská pouť na českoslovanské vesnici, Purkyňovo náměstí na Královských Vinohradech a další.

Americký film Jazzový zpěvák (Jazz Singer) z roku 1927 se stal prvním úspěšným zvukovým filmem. Hlavní roli černošského zpěváka ve filmu ztvárnil namaskovaný běloch Al Jolson. V té době totiž černoši ještě nemohli vystupovat v amerických filmech. V roce 1923 natočil Mauritz Stiller film Gösta Berling, který odstartoval kariéru Grety Garbo. Švédská herečka, vlastním jménem Greta Lovisa Gustafssonová, se stala první filmovou star, která pečlivě pěstovala svoji image.

28. prosince 1895 předvedli majitelé fotografických podniků bratři Auguste a Louis Lumiérové veřejně svůj kinematograf. První filmová projekce se odehrála v kavárně Salon Indien du Grand Café v Paříži. Na programu bylo deset zhruba půlminutových „filmů“, mezi nimi např. Moře, Přistání účastníků fotografického sjezdu či vůbec první film Odchod dělníků z továrny bratří Lumiérů.

-

ssttrraannaa:: 2200

28. listopadu 1931 začala výstavba filmových studií Barrandov, financovaná především společností A–B (American–Biografia) podnikatelů Miloše a Václava Havlových.

19 1930

07

95

V říjnu 1914 začala společnost Lucerna film Václava a Miloše Havlových promítat Pražský týden, považovaný za náš první filmový žurnál. Dočkal se jen devíti čísel.

19

88

<1

16. května 1929 se v Hollywoodu poprvé udělovaly ceny americké Akademie filmových umění a věd. Prvního Oscara za nejlepší film let 1927 a 1928 si odnesl film Sunrise: A Song of Two Humans (režie F. W. Murnau).

První stálé kino na našem území se objevilo v Praze v září roku 1907. V domě U Modré štiky v Karlově ulici je otevřel zlatník, kouzelník a eskamotér Viktor Ponrepo, vlastním jménem Dismas Šlambor. Ponrepo zpočátku diváky před představením osobně vítal, později si nechal předtočit slavnou znělku, ve které se divákům na plátně ukláněl. Provozování kina Ponrepovi na živobytí nestačilo. Jeden z průkopníků české kinematografie zemřel v roce 1926 na hranici chudoby.

32

19

3

3 19

V roce 1930 vznikl první český zvukový film Tonka Šibenice režiséra Karla Antona, natočený podle reportáže Egona Ervína Kische o pražské prostitutce. Část původního negativu filmu shořela, Anton ale ztracené pasáže znovu dotočil a následně odjel i s herci film ozvučit do Francie. Hlavní roli Tonky ztvárnila jugoslávská herečka Ita Rina. Následovaly další zvukové filmy Když struny lkají (Friedrich Fehér) a C. a k. polní maršálek (Karel Lamač, v hlavní roli Vlasta Burian).

19


V srpnu 1946 se konala první nesoutěžní mezinárodní přehlídka filmů v Mariánských lázních a Karlových Varech. O dva roky později se konal první soutěžní ročník, poprvé se uděloval „Křišťálový glóbus“. Tradice karlovarského festivalu byla přerušena jen v letech 1953–1955.

V roce 1975 je zaveden zvukový systém Dolby. Film Doktor No zahajuje v roce 1962 sérii bondovek. Ve stejném roce měl premiéru film Vinnetou a Old Shatterhand, který odstartoval v zemích východního bloku proslulou sérii „mayovek“ s Lexem Barkerem a Peirrem Bricem.

První výrazný úspěch po druhé světové válce zaznamenal československý film Siréna režiséra Karla Steklého. Film z kladenského prostředí (a natáčený v Kladně) získal v roce 1947 Zlatého lva na festivalu v Benátkách. Dekretem prezidenta republiky Edvarda Beneše č. 50/1945, o opatřeních v oblasti filmu, z 11. srpna 1945 došlo k zestátnění československé kinematografie. Společně s majetkem odevzdávali původní vlastníci také autorská práva na svá díla. Podle dekretu mělo ministerstvo informací za převedený majetek vyplatit soukromníkům odškodné. K tomu však nikdy nedošlo.

Michael Crichton jako jeden z prvních využil v roce 1973 ve svém filmu Západní svět (Westworld) počítačem vytvořenou grafiku.

9 94 :1

5

196

:19

9

Ronald Reagan se v roce 1980 stal prvním filmovým hercem, který byl zvolen prezidentem Spojených států amerických.

V roce 1965 získal snímek Obchod na Korze autorů Elmara Klose a Jána Kadára prvního československého Oscara za nejlepší zahraniční film. O dva roky později stejnou cenu získaly Menzelovy Ostře sledované vlaky.

63

95

:1

1946

19

2

96

:1

945

1975 1973

Světový skandál způsobil v roce 1933 film Gustava Machatého Extase. Hlavní hrdinka v podání Rakušanky Hedy Kieslerové se ve filmu objevila nahá, dílo bylo proto označeno za pornografické. Přesto získala Extase první cenu na festivalu v Benátkách. Ve Spojených státech se však mohla promítat až v roce 1938.

V prosinci 1990 vzniklo poslední číslo žurnálu Filmová kronika (dřívější Československý filmový týdeník). Dílem nazvaným Bůh žehnej Československu o návštěvě prezidenta George Bushe v Praze u nás skončila tradice filmových novin.

80

1947

V roce 1959 natočil William Wyler film Ben-Hur, který získal rekordních jedenáct Oscarů. Dodnes se této hranici dokázaly přiblížit jen Titanic (J. Cameron) a Pán prstenů: Návrat krále (P. Jackson).

90

19

Krátce po druhé světové válce rozjel bývalý šéfredaktor týdeníku Aktualita Jan Kučera ojedinělý projekt kin Čas. Po celém Československu vznikla síť biografů, kde se celý den promítaly reportáže z filmových týdeníků. V podstatě šlo o předchůdce dnešních zpravodajských televizí. Kina fungovala až do 60. let.

Od roku 1932 se pozvolna začíná uplatňovat Technicolor a s ním přichází barevný film. Skutečný nástup barevného filmu spadá však až do roku 1939, kdy sklidily fenomenální úspěch barevné snímky Victora Fleminga Jih proti Severu (Gone with the Wind) a Čaroděj ze země Oz (The Wizard of Oz). Prvním československým barevným filmem byla v roce 1947 adaptace Jiráskova dramatu Jan Roháč z Dubé (režie Vladimír Borský).

Kleopatra (1963) v hlavní roli s Elizabeth Taylorovou se svým čtyřiačtyřicetimilionovým rozpočtem stala nejdražším filmem doby (po započtení inflace drží i dnes druhé místo – překonali ji jen Piráti z Karibiku: Na konci světa). Byla také příkladem obrovského finančního propadáku. Přes obrovskou vlnu kritiky získal film čtyři Oscary. Fenomenální úspěch Kleopatra zaznamenala v Československu a dalších zemích východního bloku. V kladenském kině Sevastopol se promítala denně nepřetržitě od 1. prosince 1966 do konce srpna 1967. Podobný divácký úspěch v těchto zemích ` zaznamenala pětidílná série filmů o Angelice v hlavní roli s Michele Mercier. První díl série, Angelika, markýza andělů, byl natočen v roce 1964.

sst trraannaa: : 2211

+


Když se kotouče otáčejí… aneb ze života promítače Roman Hájek Nejlépe odvede svou práci, když si jí nikdo nevšimne. Jakákoli drobná chyba je na plátně vidět. Doostřit, vyladit zvuk, synchronizovat promítačky. Povolání promítače má v sobě určité kouzlo, jež se však s nástupem multikin zvolna vytrácí. Jaroslav Havelka vedle svého zaměstnání v Spojených ocelárnách promítal od roku 1956 patnáct let v kině Švermov. Pak se na chvíli promítání vzdal, ale když se v roce 1973 otevíralo kino Hutník s novou 70 mm technologií, ke svému koníčku se vrátil. Vydržel u něj až do roku 1982. Učil jsem se ve Slaném, v kině Střelnice, a pak, když Střelnici zrušili, doučil jsem se v kině Stalingrad. Každý promítač musel nejdříve do učení, a pak do kurzu, který se konal v Klánovicích. Po jeho absolvování se dělaly závěrečné zkoušky. Teprve potom dostal promítač promítačské osvědčení, kde byla uvedena i kategorie, kterou může promítat – 16 milimetrové nebo 35 milimetrové filmy. Když jsem později dělal zkoušky na promítání na 70 mm, konaly se v Ostravě. Profese promítače ovšem nevyžaduje jenom technické znalosti, ale – a to především – vztah k filmům. Nestačí jen, aby se spokojil, že uvidí filmy zadarmo. Musí k nim mít vztah, lásku. Ostatně v době, kdy jsem byl v kině Švermov, to nebyla profese příliš dobře honorovaná – promítač měl třináct korun za promítání a třináct korun za přípravu. Teprve v Hutníku byl plat poměrně dobrý. Práce promítače spočívala v několika základních povinnostech. Tou nejdůležitější bylo udržování strojů v čistotě – udržovat filmovou dráhu, promazat válečky. Výhodu měli ti, co byli případně schopni i drobné opravy strojů. Promítač přicházel na představení asi hodinu předem. Bylo třeba pořádně si film připravit, aby nedošlo k žádnému defektu, a zkontrolovat stroje. Důležitá byla

-

strana: 22

čistota v kabině, když ještě byly hořlavé filmy, nesmělo se kouřit. Po promítání zase bylo třeba film přetočit, i když to se mohlo částečně odložit až do příštího představení. Beztak se čekalo, až se uklidí sál, aby se mohlo zhasnout, vypnout stroje v kabině, a pak už se mohlo jít domů. Když se stavělo kino Hutník, myslelo se tehdy na opravdu moderní technologii, včetně osazení prostorovým zvukem. Byly tu tři promítačky plus diaprojektor, kde se promítaly nejrůznější texty jako „Vítáme vás“ a „Na shledanou“ apod. Velká chyba toho kina byla, že udělali biograf na 500 míst. I když tehdy byla návštěvnost velmi dobrá, tak takový prostor se zaplnil jen málokdy. Na 70 mm filmy ale bývalo vyprodáno. Otevření Hutníku, to byl malér jako vůl. Otevíralo se ruským válečným filmem „…a jitra jsou zde tichá“, který nás pěkně zlobil, pořád nám vyjížděl z válečků, přitom kino plné lidí. Úplně povedený začátek to nebyl. V dolní části hlediště kina býval obsluhovací pultík. Zatímco v jiných kinech stačil jeden promítač, v Hutníku byli pravidelně dva, plus vedoucí kina. U pultíku v hledišti byly všechny ovládací prvky jako v kabině. Dal se tam zesilovat zvuk, ovládat opona, a když se promítala „sedmdesátka“, tak se doostřovalo, protože se film také mohl trochu hnout. Z hlediště to bylo vidět lépe než z kabiny. Stejně tak zvuk se dal lépe regulovat odtud. Filmy na program Hutníku vybíral šéf. Hutník stál trochu samostatně, ostatní kladenská kina, tj. Oko, Svět, Sevastopol a Jas, tvořila jednu instituci. Půjčovna měla tzv. zařazovací den, kdy si vedoucí zamluvil filmy na příští měsíc. Filmy byly rozděleny na kategorie podle kvality, a od toho se také odvíjela cena vstupného. Tu neurčoval provozovatel kina, ale právě půjčovna. Filmy se vozily dráhou, z nádraží je dovážel zřízenec biografu. Jen 70 mm filmy pro Hutník si osobně vyzvedával vedoucí v půjčovně.

V kině Hutník také fungoval filmový klub, kde se, tuším jednou za měsíc, promítaly staré filmy, co nešly do obvyklé distribuce. Členové měli legitimace, později ale mohli chodit i nečlenové klubu. Pouštěly se třeba staré americké grotesky, které měly skvělou návštěvnost, ale i další staré filmy, třeba Indiánská píseň lásky nebo Tarzan. Ale návštěvnost postupem času slábla. K profesi promítače samozřejmě patřila i řada defektů. Nejčastěji se přetrhl film nebo odešly aparáty. Když se přetrhl pásek, musel se poškozený kousek vystřihnout a přiložit ke zbytku kotouče, aby i tak do půjčovny dorazil celý film. Byli totiž i takoví promítači, co si z filmů vystřihovali některé scény, zejména různé nahotinky, a tím se filmy znehodnocovaly. Půjčovny vše revidovaly a snažily se tomu zabránit. Jednou jsem promítal ve Švermově odpolední představení, ale večerní už jsem nedohrál, protože mi odešel zvuk. Chyba se někdy našla rychle a mohlo se dopromítat, někdy bylo potřeba lidi poslat domů. A to nemluvě o hořlavých filmech. To jsem zaskakoval na promítání ve Pcherách, kde zaváděli širokoúhlý film. Tam byly ještě starý mašiny, takzvaný „ernémanky“, a tenkrát se ještě promítaly hořlavé filmy. Tak tam si vzpomínám, že jsem prvně hořel. Ale naštěstí shořel jen kus filmu, co byl ve stroji, takže jsem ho nezničil celý. Návštěvnost v biografech byla tehdy dost velká. Milá byla především představení pro děti, protože se promítaly fajn filmy, a býval plný biograf. Pamatuju si, jak jsem seděl v Hutníku u obsluhovacího pultu, a za mnou seděli takoví asi dvacetiletí mladíci, a ten jeden povídá tomu kamarádovi: „Ty vole, tos mi taky moh říct, že je to tak dobrý, že se člověk zasměje!“ Já sám poté, co jsem odešel z Hutníku, už jsem do kina nešel. Od té doby si pořád říkám, že obětuju peníze na vstupné a půjdu se do Hutníku podívat, jak to tam vypadá dnes, ale ještě jsem se k tomu neodhodlal.


Z historie slánských kin Libor Dobner foto: Karel Vidímský

Na počátku byl pan Ponrepo, který se se svým „kouzelnickým divadlem“ představil ve Slaném již v roce 1880. Pozdější zpráva v místním tisku dokládá že: Pan Viktor Ponrepo, český eskamontér, produkuje se dnes v pátek 29. března 1895, zítra v sobotu a v neděli ve dvoraně hotelu „U bílého beránka“. Pan Ponrepo, jediný český eskamontér, který se může vykázati takovým množstvím skvostných aparátů, a výkony jeho jsou překvapující… Na produkce pana Ponrepa navázala první skutečná „kineto-fonografická předvádění živých obrazů v přírodních barvách [pouze zabarvených barevnými filtry, pozn. aut.] ve spojení s nejnovějším, nejhlasitějším Edisonovým fonografem, s pyramidálním šířením zvuku bez sluchátek“, jež se uskutečnila v roce 1896 v sousedním hotelu U černého orla. Kolem roku 1900 byly v plátěném stanu, postaveném proti sokolovně ve Slaném, promítány několikaminutové filmy, provázené hudbou a slovním doprovodem muže před plátnem, který vlastnoručně doplňoval iluzi skutečnosti ranami na buben a činely. Krátce před první světovou válkou a také v letech válečných hostoval ve Slaném biograf Skálův, který hrál na sále i na zahradě restaurace Střelnice. To byl první slánský biograf v přírodě, který měl pokračování v promítání na zahradě hotelu Hamburk. To bylo krátce před otevřením prvního stálého biografu.

První stálé kino První stálé kino Humanita bylo slavnostně otevřeno v hotelu U bílého beránka 4. června 1921. Němé filmy v té době doprovázelo salónní kvinteto Humanita. Za protektorátu by bylo kino Humanita přejmenováno na kino Viktoria a po válce na kino Stalingrad. Od roku 1950 se v kině Sta Stalingrad pořádaly Filmové festivaly pracujících. V roce 1957 bylo kino rekonstruováno na širokoúhlé. To zahájilo provoz 18. ledna 1958 filmem Římské povídky. Velké slánské kino sloužilo veřejnosti až do roku 1997, kdy bylo zrušeno a nahrazeno menším městským kinem v někdejším piaristickém gymnáziu na náměstí, slavnostně otevřeném 17. října 1997. Druhé stálé kino Jen o rok později (1922) bylo ve Slaném otevřeno druhé kino. Otevřela jej Československá obec legionářská v sále své restaurace Na Střelnici. Toto kino se jmenovalo Legion a v prosinci 1939 bylo přejmenováno na kino Čas. Za druhé světové války bylo kino zabaveno Říší, produkce byla na čas zastavena a na sále byl sklad obilí. Restaurace Na Střelnici byla v roce 1948 znárodněna a přešla do majetku Restaurací a jídelen Kladno se sídlem ve Slaném. Promítání filmů se v té době začalo pravidelně střídat s loutkovým divadlem, po kterém se pak začal nazývat Domov loutek. Filmová i divadelní představení zde skončila v roce 1961, kdy se sál začal využívat jako školní jídelna a pořádaly se zde příležitostné zábavy a tancovačky.

Letní kino V roce 1957 bylo přistoupeno k výstavbě přírodního divadla na Hájích, při které byly vytvořeny předpoklady pro umístění plátna na promítání širokoúhlého filmu. Bylo zbudováno jeviště, propadlo pro orchestr a upraveno hlediště. Letní kino zde začalo fungovat 1. června 1961, kdy se v přírodním amfiteátru promítal snímek Rocco a její bratři. Krásnou scénu celého amfiteátru navrhl slánský rodák, inženýr architekt Karel Neumann (v roce 1967 byl prohlášen čestným občanem města Slaného). Od roku 1961 se také na letní scénu přestěhovala tradice Filmových festivalů pracujících Kladenska (o nich a nejen o nich píše ve svém článku Karel Vidimský, s. 24). V současné době slouží letní kino veřejnosti od června do září. V jeho prostorách se konají také příležitostné koncerty rockových nebo country-westernových skupin, a také již tradiční srpnový Rock na valníku.

Libor Dobner (1952), absolvent SOŠ knihkupecké v Luhačovicích, původním povoláním knihkupec (začínal v Kladně v knihkupectví pana Zimy proti kinu Oko, 1976–1985 vedoucí prodejny technické a odborné literatury u divadla, dnešní Frank), od 1985 metodik sportů TJ ČKD Slaný. Amatérský badatel v regionální historii, redaktor Slánských listů, publicista, divadelní ochotník a jednatel Slánské scény, o. s., místostarosta Sokolské župy Budečské v Kladně, starosta TJ Sokol Slaný, městský radní ve Slaném.

strana: 23

+


Slaný a letní Filmové festivaly pracujících text a foto: dimskýý Karel Vidimský

-

Generaci současných maturantů (a mladším) termín Filmový festival pracujících (zkráceně FFP) už asi říká jen velmi málo, nebo vůbec nic. Ovšem ještě před dvaceti lety to býval termín hodně frekventovaný. V tehdejších encyklopediích se uvádělo, že se jedná o kulturně politickou akci za masové účasti filmových diváků, pod heslem „Filmovým uměním za krásu života, za komunismus“. Prvně se festival konal roku 1948 v tehdejším Gottwaldově (Zlín) a od následujícího roku byl celostátně rozšířen do řady dalších vybraných míst v Československu a tím vyhlášen jeho první ročník. Prakticky se jednalo o přehlídku filmů domácí i zahraniční produkce, které dosud nebyly uvedeny v distribuční síti. V případě českých či slovenských filmů šlo vesměs o premiéry. Akce probíhala každoročně koncem měsíce června v letních kinech, která měla požadovanou technickou a urbanistickou úroveň a splňovaly i další nároky společenského zázemí. Toto vše mohlo nabídnout nově vybudované letní kino ve Slaném, a tak bylo rozhodnuto, že prestižní filmový festival Kladenska se bude od roku 1961 pravidelně konat ve slánském letním kině, zasazeném v krásném prostředí lesoparku Háje. Jednalo se vždy o devět filmů lehčího zábavního žánru, jejichž promítání bylo spojeno s doprovodným kulturním předprogramem na pódiu a pak nástupem delegace. Tu tvořili zástupci patronů, členové okresního a místního štábu FFP, různí funkcionáři a zejména filmoví tvůrci z řad herců, režisérů a producentů. Celé dění provázel a uváděl zpravidla profesionální konferenciér, dnes bychom řekli moderátor. V šedesátých letech to byl dr. Jan Pixa, proslavený televizními soutěžemi, které také do festivalových předprogramů šikovně zakomponoval. I v dalších téměř třech desetiletích provázely festivaly osobnosti známé z televizní obrazovky: Václav Čapek, Dagmar Dvořáčková, Milena Vostáková, Saskia Burešová, Alexander Hemala nebo Jan Rosák. V roce s t r a n a : 24

větší počet diváků veselohra Vesničko má, středisková v roce 1986. Tehdy se přišlo podívat 2 800 lidí. Každý film měl své patrony, což byly místní a okresní podniky a organizace, které se podílely na zajišťování předprogramů, propagaci Členové filmové delegace na FFP 1974. a distribuci vstuRežisér Zdeněk Podskalský a herci Jiřina Jirásková a Jaromír Hanzlík. penek. Mezi nejpopulárnější patřil pivovar Krušovice, 1977 konferovali předprogramy herci kladenského dijenž býval obvykle reprezentován tehdejším ředitelem vadla Edita Dindělová a Miroslav Rous, kteří – mimo A. Mášou. jiné – zpovídali před mikrofonem své herecké kolegy, Asi hodinové předprogramy obstarávaly většinou hujimiž tehdy byli například Miloš Vávra, Eda Žemla, dební nebo taneční amatérské soubory, konaly se módVašek Vydra, Jana Gýrová nebo Jirka Wohanka. ní přehlídky apod. Pravidelně bývala také okénka hostí, Také další známé herecké osobnosti bývaly členy v nichž vystupovali špičkoví umělci jako Ljuba Hermafilmových delegací a diváci je vždycky bouřlivě zdravili. nová, Karel Černoch, Yvetta Simonová, Milan Chladil, V 70. letech to byli třeba Vlastimil Hašek, Jiří Lír, MiJiří Štědroň, Pavel Vítek a další. loš Kopecký, Petr Haničinec, Jaromír Hanzlík, Ladislav Velká pozornost byla věnována propagaci. Panely, Trojan, Vladimír Brabec, Oldřich Vízner, Jana Šulcová, plakáty, fotografie z filmů a další propagační prvky byly Josef Hlinomaz, Zita Kabátová a další. každoročně od poloviny června nepřehlédnutelně instaV roce 1989 se ve Slaném uskutečnilo celostátní zalovány na dominantních místech ve Slaném. Existovala končení 40. ročníku FFP. Při té příležitosti se předávaly i soutěž o nejlepší výkladní skříně s tematikou FFP, které ceny, a tak se k nám sjelo najednou větší množství ocese účastnily mnohé ze slánských obchodů. Velmi pěkně něných osobností. Mimo jiné režiséři Juraj Jakubisko a vkusně byl vyzdoben a upraven také vlastní areál letnía Zdeněk Troška, z herců pak Rudolf Hrušínský, Radek ho kina, kde bývaly instalovány i různé zajímavé výstavy Brzobohatý, Iva Janžurová nebo Helena Růžičková. pod širým nebem. Obecně vzato byly slánské filmové festivaly značně oblíbené. Pokud přálo počasí, bylo hlediště amfiteátru Od roku 1971 jsem se na průběhu FFP ve Slaném pěkně zaplněné. Celková průměrná návštěvnost činila podílel jako reportážní fotograf. Tehdy jsem sbíral autokolem 15 tisíc diváků. Nejvyšší byla v roce 1978, a to gramy herců, a tak mě napadlo, že bych si mohl dávat téměř 23 tisíc. Z jednotlivých filmů zaznamenala nej-


Výstava keramických plastik Aleny a Pavla Kartákových v areálu letního kina při FFP 1975.

podepisovat fotografie, které jsem sám udělal. Festival mi připadl jako dobrá příležitost k fotografování umělců pro moji sbírku. Organizační štáb nebyl proti, ale jelikož neměli stabilního fotografa, nabídli mi, abych dělal kompletní fotodokumentaci průběhu celé akce. A tak jsem fotografoval zpěváky, herce, konferenciéry, delegace a vůbec veškeré dění na pódiu, v salonku a po celém areálu před začátkem promítání. Pak jsem se urychleně přesunul do své fotokomory a vyvolal film. Druhý den ráno jsem šel normálně do práce, odpoledne jsem vyrobil fotografie a večer jsem je předal štábu. Tento koloběh se pravidelně opakoval celý týden. Vydrželo to 19 let. Jak již bylo řečeno, celostátní zakončení FFP v roce 1989 se z pověření Ústředního filmového štábu uskutečnilo ve Slaném. Při této příležitosti se kromě jiných akcí konala i atraktivní výstava trikového studia Barrandov, instalovaná v sále Závodního klubu na náměstí (dnes Hejtmanský dvůr). Vystavené rekvizity, modely, masky a kostýmy se těšily velkému zájmu návštěvníků.

Závěrečný den, 28. červen, byl ve znamení řady doprovodných programů a vrcholil večer na pódiu kina předáváním hlavních cen. Následoval ohňostroj a promítání závěrečného filmu Slunce, seno a pár facek. Zároveň se v Grandhotelu konal filmový ples. Nikdo tenkrát nemohl vědět, že se vlastně jedná o labutí píseň tohoto čtyřicetiletého monstrózního podniku. Zásadní změny, které nastaly po listopadu, se promítly i do roku 1990, kdy se FFP konal naposledy. I když byly ve městě i tentokrát propagační panely a vyzdobené výklady, nekonaly se patronáty ani delegace a v předprogramech vystupovaly výhradně místní amatérské kolektivy. Navíc se dva týdny před začátkem konaly první svobodné volby, společenské zájmy dostávaly jiné zaměření a politické preference přestaly existovat. A tak jako jiné akce, třeba májové průvody, spartakiády a podobně, skončily také Filmové festivaly pracujících. Pro letní kino ve Slaném to znamenalo odepsání každoroční, po návštěvnické stránce jistě atraktivní a oblíbené akce.

Karel Vidimský (1939) vystudoval energetiku na průmyslové škole v Kladně. Takřka celý život působil v ČKD Slaný, ve fotografii je samouk. Od roku 1971 fotografoval FFP ve Slaném. Posledních patnáct let spolupracuje jako fotograf se Slánskými listy.

Skřivánkům na niti

je čtyřicet

Od natočení filmu Skřivánci na niti režiséra Jiřího Menzela na motivy novely Bohumila Hrabala uplynulo letos 40 let. Město Kladno ve spolupráci se Spolkem Podprůhon pojalo záměr uspořádat výroční reprízu filmu, jehož pohnutý osud by sám zasloužil hrabalovské literární zpracování. Petr Lukáš ze Spolku volá pana Čadíka, Libor Kasík pana primátora. Míla Řádová slibuje, že přijede Jiří Menzel. Daří se kontaktovat Jitku Zelenohorskou a Václava Neckáře. Kladno akci podpoří a zajistí. Sítenské údolí? Maringotka tuze velká, nemotorná! Tedy koupaliště bude. Inzerce do Kamelotu. Od Čadíků přišel plakát typu formuláře, doplnit text a je to. Nu což. Kotouče filmu jedou ze zlínského archívu v otřískaných bednách. Moderátor Jakub Hubert, herec z divadla Lampion, piluje svůj scénář, popáté si pouští DVD s filmem a za pomoci dalších angažuje soubor pionýrů, kteří večer zarecitují či zazpívají. Běží výroba upomínkových předmětů pro hosty: pionýrské šátky s potiskem 40 let Skřivánků na niti, mávátka, transparenty. Roznáška pozvánek. Volá jeden z pozvaných diváků, že Menzel určitě nepřijede, protože na internetu píšou, že jej fyzicky napadli v Chorvatsku. Ještě fíkusy a muškáty na ozdobení scény. Lavičky od bazénu. Diváci přicházejí, někdo má i vlastní deku. Vzpomínky, autogramy, fotky. Zbytek byl na plátně a reportáž v televizi. František Müller

Propagační panely na slánském náměstí, FFP

strana: 25

+


-

strana: 26


foto: Marek Fišar

...co dneska píšou?

HOUBY...

strana: 27

+


Houba jako pilíř paměti krajiny Radek Mikuláš Za velkou většinu toho, co vím z vlastní zkušenosti o změnách české přírody, která se odehrála a stále odehrává před očima hrstky zasvěcených a za zády těch ostatních, vděčím houbám. Nikdy jsem to nikomu neřekl ani nenapsal; až teď. Psal a mluvil jsem o svých zkušenostech z geologických terénních prací, o srovnávání starých a nových map vytvořených orientačními běžci, o rozhovorech s hrstkou lidí stále obhospodařujících malé kousky půdy. Ale prostřednictvím hub jsem vstoupil do přírody o dobrých patnáct let dříve, než se uplatnily ty další způsoby poznání. Dnes je to čtyřicet let skoro nepřetržitého pozorování stejných míst… Nezpochybnitelnou autoritou v oboru jedlých i jedovatých hub byl v naší rodině děda Voříšek; k stáru (a to stáří bylo záviděníhodně dlouhé) si zřídil existenci na venkově. Pokud jde o houby, měl dobré učitele. Do jeho sadu s domkem na konci jedné vesnice na Podblanicku za ním jezdil i přítel Žížala, skoro profesionální mykolog. Byl to už starý pán, měl nemocné nohy a chodil drobnými pomalými krůčky. V lesích byl vždycky celé hodiny a nervózní babička křičela od plotny, že si určitě v lese polámal hnáty, protože spadl do strže,

-

strana: 28

a ona se zbytečně vařila s polívkou. Její starosti byly vždy úplně zbytečné. Od přítele Žížaly také pochází unikátní seznam – žebříček sta nejchutnějších českých hub, sestavený prý podle široké ankety mezi odborníky někdy v 50. a 60. letech minulého století. Dodnes snad existuje v dědově pozůstalosti. Sotva jsem se naučil číst, aniž bych ty houby znal, seznam se mi vryl do paměti natolik, že ho částečně ještě umím nazpaměť. Na prvním místě je hřib smrkový a na posledním bodovaném – tedy stém – je stále ještě jako chutná houba uveden slizák mazlavý. Někdy v té době – číst jsem uměl už v šesti letech – mě děda začal brát sebou na houby, když jsem byl u něho na prázdninách. V šest nebo v půl sedmé ráno posilněni čajem a kouskem chleba jsme vyráželi do končin pro mě tehdy úplně neznámých. Děda mě volal ke svým nálezům a já jeho zase k těm mým. Takhle jsme chodili dva, tři roky, než jsem se aspoň pro nejbližší okolí vesnice osamostatnil a bylo mi dovoleno chodit samotnému nebo s bráchou. Ten ale houbaření – na rozdíl od chytání ryb – moc nepropadl. Zjistil jsem, že děda má v okolních lesích virtuálně vytyčených snad deset různých


houbařských okruhů pro každou příležitost – podle roční doby, počasí, potřebného množství hub, momentální kondice i prostého rozmaru. Dodnes je mám před očima v tom stavu, v jakém byly, když mi bylo osm nebo devět. Les byl tehdy pro mě něčím majestátně neměnným. Červnový okruh byl z těch nejkratších a vyráželo se na něj, když koncem jara dvakrát nebo třikrát pořádně napršelo, noci začaly být teplé a denní teploty se přehouply přes dvacítku. Vedl z naší zahrady podél tehdy nanicovatého lesa Štěpnice do Doubků. To se v Doubkách objevily vynikající jedlé holubinky – mandlová, jahodová, nazelenalá a další – a lišky. Babky, hromadná produkce dnešních lesů nejrůznějšího druhu, byly tenkrát vzácností. Štěpnice, do které se vstupovalo přímo ze sadu „lesní brankou“, byla velmi podivným lesem. Za plotem stála řada letitých smrků, ale dál byl stametrový pás nepochopitelné směsi – prý ten pás museli vykácet po vichřici a zasadili asi, co dům dal. Duby vedle borovic, třešní, osik, bříz a smrčků. V hustém bezovém podrostu bývaly jen malé lesní bedly, ale ty se prý nesbírají, jsou mezi nimi i jedovaté druhy a nerozeznají je od sebe ani profesionálové. Tak se pokračovalo výraznou pěšinou nahoru na louku. V trávě, která už bývala jednou sklizená, byly v čarodějných kruzích špičky trávní a na druhém konci rostly žampióny. Tenkrát nebyly k mání v obchodech, zato všechny nalezené v přírodě byly výtečné – ne jako dneska, kdy se rozmohl přímo lavinovitě žampion zápašný. Tato zákeřná houba, čerstvě utržená, často ani nesmrdí, jak by podle atlasů hub měla; voní příjemně, a nežloutne. Chemický zápach vytvoří až přidáním do jídla, které

už nezbývá než vyhodit. S košíky ze třetiny plnými špiček a pečárek jsme překonali stařičkou suchou zídku a vstoupili do Doubků. Kromě nejspodnější části – kolem skládky ze statku, kde bylo plno netýkavek, kopřiv a o něco dále i ostružin – to byl nádherný dubový hájek s podrostem plicníku, s lesními jahodami, mechy a trsy měkké trávy. Dvacet minut obvykle stačilo k doplnění košíku o holubinky a světle žluté masité lišky a šlo se domů. Děda vyprávěl, že se sem krátce po válce chodilo i na dubové hřiby, a byla léta, že se na ně chodilo s košíky na brambory. Občas jsme jednotlivého hříbečka našli. Jednou přišel děda s tím, že prý v Doubkách zase našli dost pravých hřibů. Nic jsme dědovi neřekli a já i brácha jsme druhý den vstali brzo, vzali jsme si koše na brambory a vyrazili, popoháněni dílem recesistickými pohnutkami, dílem předtuchou, že by to mohlo vyjít. Za hodinu byly oba koše plné – ale nevynechali jsme jediný plácek mezi stromy, jedinou rýhu či rokličku. Před lety to asi bývalo snazší… Pak zase léta jen holubinky… Lišky zmizely… Začal houstnout porost lesních jahod, až jich tam bylo začátkem července tolik, jako bývá v borových lesích borůvek. Odspoda od bývalé skládky začal však příjemný hájek pohlcovat podrost. Co rok, to ztracených deset i dvacet metrů – vše mizelo, jahody, plicníky i houby, pod vrstvou kopřiv a netýkavky. Jahody jsem tři léta po sobě – to bylo někdy koncem devadesátých let – nasbíral do bandasky a pokusil se jejich výjimečnou chuť zachovat na zimu. Není to ale jednoduché, když se udělá normální kompot nebo džem, všechno zhořkne. Sháněl jsem recepty, a povedlo se mi to až napotřetí. Čtvrtý rok už tam bylo jahod tak málo, že nestály za sběr.

Dnes už do tohohle lesa nechodím ani na holubinky. Všechno je strašně zarostlé a nemá to cenu. Jen při horním okraji – při bývalé udržované polní cestě, jež se pak změnila na žlutou turistickou značku, kterou po pár letech zase zrušili a dneska už tam nevede ani pěšinka – zůstalo pět, šest dubů podrostlých nízkou travičkou a bylinami. Je to zhruba čtyři roky, co bylo všude plno pravých hřibů. Šel jsem kolem tohoto místa a vrátil se s dvaceti obřími dubáky. Vyplnily velký košík. Od té doby jsem tam nebyl, bylo to poslední zvonění, Doubky už nejsou hájkem, ale novou divočinou, ruderálem… Podobně to bylo se všemi ostatními lesy – je jich asi deset – na dědových, později mých, postupně modifikovaných houbařských trasách. Do poloviny devadesátých let jsem chodil do lesů jako do světa, jehož čas běží mnohem pomaleji než můj vlastní. Od té doby neuplynul rok, abych nenarazil na nějaký důkaz toho, že tempo se vyrovnalo – vykácené hektary lesů, zmizelé seníky a včelíny, bující podrost v dříve čistém lese, zaniklé cesty podél polí i ztracené lesní pěšinky. Stále ještě nasbírám soustu hub, když chci a když rostou, ale připadám si často jako výsadkář na území nepřátelského státu. Zbylá místa mého dětství neumím propojit jinak než prodíráním kopřivami nebo červeným bezem, nebo chodím po cestách rozježděných lesáckou technikou. Postupně jsem objevil také nová místa, a abych nepropadal melancholii, chodím poměrně často do vzdáleného lesa pod Senky, který býval na samém okraji mého dětského – a dědova stařeckého – zájmu. Nevím, jak vypadal kdysi, a tak ve mně jeho současný stav nevzbuzuje nepříjemné pocity z toho, že jsem něco důležitého navždy ztratil.

strana: 29

+


Mytologie či Mykologie (Atlas příběhů a hub nasbírala Nina Rutová) Vědci dosud nerozluštili tajemství, za jakých přesných podmínek dochází k přeměně zárodků v budoucí plodnice. (z časopisu XXI. století) Já ano. (N. R.)

-

Vážená redakce, zatím jsem tyhle zvláštní příběhy o houbách vyprávěla jen přátelům v naší staré kuchyni u kulatého stolu pod stahovací lampou, nebo při procházkách zdejšími (lipnickými) lesy, tedy v takových chvílích, jež jsou k vyprávění podivných událostí vhodné. To, co v sobě na počátku neslo stopy zvláštních úkazů, tajemných dějů a vědecky patrně nedoložitelných příčin a následků, přijímají mí přátelé a známí jako možné a pravdě podobné objasnění v žánru mýtů a pověstí, a téměř každý z nich přidává alespoň nějakou nepatrnou podrobnost, detail nebo zcela novou causu. Pod vlivem prvních zcela pravdivých dvou událostí, jež určily zorný úhel mého houbařského zájmu, začala jsem se rozpomínat na další záhady nejenom já. Rozpomínají se také náhodní spolustolovníci a posluchači a to, co bylo uloženo mnohdy celá léta v našem podvědomí či v podhoubí kolektivní paměti, dostává nyní příležitost, aby se stalo slovem. Lhostejno, zda jsme ty události zažili my sami nebo naši blízcí, nebo jsme dokonce o nich jen slyšeli vyprávět. Vyplouvají z nitra na povrch jak houby po dešti. Zakoušíme tak spolu kolem říše hub a jejich podhoubí cosi, co bylo patrně součástí života v dobách, kdy obyvatelstvo bylo negramotné, vědeckých poznatků neznalé a nevysvětlitelné vysvětlovalo si nadpřirozenými silami. Odstavec o případech, kdy vědci přicházejí vědeckými metodami na to, co mytologie zná již celá tisíciletí, pro tuto příležitost vynechám, neboť svůj příspěvek adresuji čtenářům nejen v nejlepším slova smyslu přírodním a intuitivním, ale zároveň čtenářům vzdělaným a novým objevům v oblasti přírodních věd otevřeným. Předpokládám, že cílová skupina, na niž se (exkluzivním) časopisem obracíte, má právě pro podobný typ (ne)vědeckého bádání pochopení a věřím, že se mezi čtenáři tohoto čísla najdou další sběratelé hub a příběhů, znalci a vypravěči podobných událostí, které prostřednictvím Vašeho ctěného plátku prosím, aby svůj příběh zaznamenali (stačí i jen velmi stručná podoba, jméno vypravěče a, je-li známá, také lokalita, v níž se událost stala) a přispěli tak do právě vznikající Mytologie či Mykologie s podtitulem atlas příběhů a hub. – Podobně trpělivě, jako se sbírají houby, rozhodla jsem se shromažďovat příběhy s nimi spjaté. Sbírat, nikoliv vymýšlet. Slibuji, že příběhy, rozpomenete-li se kdo na nějaké, budou s udáním jména součástí publikace (doufejme, že obsáhlé a časem snad i z vědeckého hlediska objevné a cenné). Nejrychlejší spojení: nina.rutova@volny.cz strana: 30


Příhoda, kterou to začalo:

Hadovka smrdutá aneb místo nevěry Latinský název Phallus inpudicus dokonale vystihuje podobnost houby s mužským údem. V poslední době se tato houba výrazně šíří. Někdy nacházíme pod kloboukem hadovky vyčnívající síťovité až punčochovité velum. Tato forma se nazývá hadovka smrdutá závojová. Na mém nejoblíbenějším místě v lese kolem lipnického hradu, na vyvýšenině před zatopeným lomem, tam, kde leží obrovské kameny porostlé mechem jako nejjemnějším zeleným sametem, na nichž se dá sedět jako na královském trůnu nebo ležet jako v posteli s měnícími se nebesy, na tom tajuplném místě, které znají jen místní lidé nebo ti, kteří náhodně nebo něčím silným puzeni sešli z cesty, se na jaře začali scházet milenci. Ona byla vdaná, on ženatý. Scházeli se pravidelně, tajně a milovali se vášnivě. Bylo-li v lese slyšet záhadný křik „divé zvěře“, raději jsem se té přírodní ložnici vyhnula. Věděla jsem (jediná?), o co (již opět) jde. Byli to milenci celkem prostí, ne již nejmladší, zato zkušení a tedy o to více smyslní. Milovali se na výše vylíčeném místě také v noci 30. dubna, v den čarodějnic, dle keltského kalendáře v době Beltaine, svátku sexu. Milovali se víc než kdy jindy, aniž věděli proč. Té noci, která končívá prvního máje a zahajuje měsíc lásky, hřmělo a blýskalo se bez deště. Po čtyřiceti dnech, přesně 9. června, jsem v lese, toho roku sužovaném vedry a dlouhým suchem, to vyvýšené a posvátné místo našla poseté hadovkami smrdutými. Vyrostly tam po čtyřiceti dnech za jedinou noc. Páchlo to a ze země strměli, jak je v některých krajích trefně nazývají, „oplzáci“. Když odpoledne pokročilo, byli již v rozkladu a plní hmyzu. ... Tento zážitek jsem si zapsala před několika lety, občas jsem jím pobavila přátele, ale zároveň mne přivedl k větší bdělosti. Začala jsem si všímat, na jakých místech jaké houby rostou, povídám si o tom se sousedy, studuju atlasy, hledám souvislosti, vyprávím a nechávám si vyprávět. „Houby jsou velmi citlivé na životní podmínky,“ dočetla jsem se například v odborném časopise. A v jiném článku zase o významu keltského posvátného dne stálo, že „mládež o Beltainu pravidelně mizí do hájků a křovíčka se intezivně hýbou. Náboženství je v tom podporuje, neboť je přesvědčeno, že milostná aktivita posiluje půdu.“ Vloni na podzim mne napadlo, že Atlas hub a příběhů by měl být ilustrovaný. Mám představu obrázků, na nichž by prostředí mělo mít cosi z kulis loutkového divadla 19. století, a do nich by měla být zasazena patřičná houba vyobrazená věrně jako v atlase, ale zároveň s okolnostmi či dramatickou situací, které se k jejímu výskytu pojí. Svou představu o knize jsem vyprávěla na Lipnici žijící výtvarnici Vandě P., která umí věrně kašírovat téměř cokoli. Na plechové dveře elektrického rozvaděče na našem domě kašírovala otevřené okno s vlajícími záclonami a vstupující černou kočkou tak věrně, že kolemjdoucí se zastavují a přemýšlejí, co to mají před sebou, co že to vidí. Když jsem historku s hadovkami dovedla k pointě, zasvítily jí oči a pravila: „Tak k tomuhle bych taky něco měla.“ strana: 31

+


Hnojník inkoustový

Dřevomorka domácí

aneb Věčný duch a nedokončený román Jaroslava Haška

Dobrá rada: Než koupíte dům, zjistěte si jeho historii alespoň padesát let pozpátku.

Příhoda, kterou zažila a vyprávěla Vanda Patlevičová z Lipnice n. Sázavou

Tentokrát nahlédneme do jednoho rodinného domku s rodinným životem, jak má být: žena, muž, jejich děti i rodiče sedávají u jednoho stolu při domácích snídaních, obědech i večeřích, v domě se pečou domácí koláče, jí se domácí chléb a pokud možno vše se vyrábí podle tradičních rodinných, tedy domácích receptur. V rodině samozřejmě funguje dělba domácích prací, součástí domova jsou domácí zvířata a domácí mazlíčci. Děti, aby se ve škole „nezkazily“, mohou zprvu procházet jen domácím vzděláváním, a jak jde čas, k stárnoucím prarodičům je povolána pečovatelská služba až do domácnosti.

K dobrému pochopení dalšího podivného úkazu potřebujeme vědět, že spisovatel Jaroslav Hašek žil poslední rok a půl svého života v Lipnici nad Sázavou v pronajatém pokoji v hostinci U České koruny, a pár měsíců před smrtí dokonce koupil a nechal opravit domek pod hradem vzdálený od hostince přibližně padesát metrů přes cestu. Poté, co si spisovatel opařil ruku, najal si písaře Klimenta Štěpánka, jemuž Švejka od té nemilé chvíle diktoval. Úmluva zněla, že práce bude pravidelná, vždy od devíti ráno až do pravého poledne, a pak zase od tří až do pěti. Štěpánek se však marně snažil po ránu probírat Haška z kocoviny, která byla po nočních pitkách na denním pořádku, a dopadlo to nakonec tak, že Štěpánek měl být po ruce kdykoliv Mistr chytil slinu, což bylo často v hostinci ve společnosti kumpánů. Pro náš příběh je důležité také to, že Švejka psal Hašek, tedy Štěpánek, inkoustovým perem. Autor většinou ani nepřečetl, co toho dne napsal, neboť na další pokračování slavného románu už netrpělivě čekal nakladatel a tiskárna, a tak šla obálka s nadiktovaným „rukopisem“ rovnou na poštu. Nechával si jen poslední stránku nebo dokonce jen půlstranu, aby nazítří věděl, kde právě skončil. Příběh Švejka, jak známo, autor nedopsal, patrně také vlivem flámů, které podrývaly beztoho dost chatrné Haškovo zdraví. Tolik fakta, za nichž vznikal světově proslulý český román. Klíčové informace z poněkud zdlouhavého úvodu si prosím zapamatujte, budete je k pochopení úkazu, který se odehrál 125 let po Haškově narození a bezmála 85 let od jeho smrti, potřebovat. „Letos na podzim osadili plácek za hospodou U České koruny pomníkem Haška sedícího na lipnickém balvanu, a zpod toho vysochanýho balvanu vyrazily do měsíce trsy hnojníku inkoustového!“ shrnula vše podstatné do jediné věty vypravěčka. Pokud se zatím nesmějete nebo nechápete, tak jen proto, že pravděpodobně nevíte, že hnojník inkoustový je znám svými antabusovými účinky, což znamená, že v kombinaci s alkoholem vyvolává velké žaludeční potíže. Vyrůstá po setmění, ale nad ránem se hnojník inkoustový – jedna z vůbec nejkrásnějších hub s kloboukem tvaru jakobínské čapky – zbortí v inkoustově zbarvenou loužičku. Jako by chtěla spisovatele večer před alkoholem uchránit, aby mohl ráno zas pokračovat v psaní, a když se jí to nepodaří, změní se v inkoust, a dá mu další příležitost román dopsat. „No ale jak to nakreslit? To je těžký. Vlastně ne. Hnojník roste v trsech, takže je společenský, jak parta ožralců,“ odpověděla si na vlastní otázku Vanda.

-

strana: 32

Jednoho dne přišel muž domů později, než bylo zvykem, a zalhal, že se zdržel kvůli práci. V této chvíli se objevila! Dalo by se skoro říci, že přišla na scénu, tak významný její příchod totiž byl a vždycky je! Chtiva domácího prostředí, schovala se nejprve v temném studeném vlhkém koutu sklepení. (V jiných domácnostech se ale může objevit nejdříve pod podlahou, případně za dřevěným obložením v zavlhlém koutě pokoje, je-li doma takový.) Bála se vpadnout do domu jako nezvaný host, a proto dlouho pobývala v domě tajně, dávala si pozor, aby ji nikdo nezahlíd, a jen opatrně nasávala teplo domova. Toužila však stát se jeho plnohodnotnou součástí, snila o rozvoji a růstu. Jen nevěděla, jak to udělat. V tomto případě se schovávala tím déle, čím déle a lépe pán domu svou nevěru tutlal. Odbočka prvá: Dřevomorka sama neví, že její zrození je podmíněno vždy a jen tím, že někdo z rodiny smysl domácnosti začne popírat, ba začne domovem jako takovým (často třeba jen v myšlenkách) pohrdat. Jak by to mohla tušit, když to, co jest zjevné, budí zatím stále zdání útulného domova. Dřevomorka domácí se všeho, co patří k domu, účastní nejprve skromně a s tichou radostí, neboť ji ještě nikdy nikdo nikam sám od sebe nepozval. Snad proto se vždy nejprve schovává, ale pokaždé znovu má velkou naději, že ji jednoho dne konečně odhalí a oficiálně ji přijmou jako vítaného člena rodiny, stejně jako rodinného lékaře, švadlenu, kominíka, nebo domácí spotřebiče, které ulehčují domácí práce. Po čase se paní domu tušenou neláskou svého muže unavila. Už doma nepeče a „domácí koláče“ nosí domů z obchodu. Manžel sice pořídil domácí kino, ale jen proto, aby měl alespoň občas pokoj od domácích „výslechů“. Krátce po narození třetího dítěte se manželé shodnou, že v zájmu mužovy kariéry a ženiny seberealizace je třeba pořídit do domácnosti chůvu. V ušetřeném čase však ona nebo on, v tomto případě oba, začnou pod záminkou seberealizace a kariéry čím dál víc pracovat „přesčas“. On začne „z ničeho nic“ dbát o svou fyzickou kondici a voňavé košile, dokonce si chce


pořídit červené polobotky, a ze špatného svědomí nakupuje manželce čím dál více domácích spotřebičů, bez nichž se dosud docela dobře obešla. Dřevomorka domácí to zatím stále pozoruje jen zpovzdálí. Po nákupu myčky však přestane hrát ušlápnutou chudinku v koutě sklepení, začne úkryty střídat, a podobnou síť, jakou tkají manželé nad podlahou ve vztazích, tká dřevomorka pod podlažními prkny. Roste stejným tempem jako neřešitelnost domácí situace a vnitřní nespokojenost manželského páru. Roste tím rychleji, čím zjevněji se nesoulad začne projevovat. Během domácího dusna nebo hádky roste rychlostí až šest milimetrů za den. Její sebevědomí bytní, stejně jako tělesná schránka, a opatrnost definitivně zmizí, když přestanou být čitelné nejen odchody a příchody manželů domů a ven, ale zhroutí se také domácí účetnictví a bezprizorní děti přestanou dělat domácí úkoly a povinnosti. Plynulý chod domácnosti, který ještě nějakou dobu běžel ze setrvačnosti, vázne a všichni obyvatelé domku se neustále hádají a přou. V divokých svárech vyjde najevo, že domácí router a mobilní telefony se nepořídily ani tak kvůli rodině a dětem, ale proto, aby kontakt s milenkou a milencem byl jednoduchý a dostupný dvacet čtyři hodin denně. Společná domácnost se transformovala v domácí vězení, rodinný krb vyhasl, místo domácích mazlíčků se objevili domácí hlodavci a láska přešla v domácí násilí. Dřevomorka domácí domácněla stále viditelněji, a jelikož si jí i přes její velikost nikdo nevšímal, vykašlala se na opatrnost. Po jedné celonoční manželské hádce a bitce, když paní domu, přinucena mužem „uklidit si před vlastním prahem“, sklonila se, aby to demonstrativně udělala, nechala se houba konečně vidět. Nejprve na prahu a v prknech podlahy, posléze ve stropních trámech. Stále nic. Žádná radost, žádné přivítání, žádná domácí hostina.

Do domu se konečně jednoho dne nastěhovali noví majitelé a dřevomorka (očím majitelů neviditelná) si opět užívá domácího prostředí. Nasáklá však již zvláštním duchem bývalé domácnosti, přenese jej jako jediná opravdová paní domu do domácnosti nové. A vše se opakuje. Jen to jde tentokrát všechno mnohem rychleji. Od domácích koláčů a rodičovské pomoci při domácích úkolech ke koupi domácího kina, až k domácímu násilí to běží jak v zrychleném filmu. Už není třeba desítek let, stačí už jen pár let, a vše opět končí prodejem domu dalším majitelům. Chudáci netuší, že spíše než rodinný dům, koupili si téměř instantní rozvratný proces, který v jejich rodině nebude trvat celá desetiletí, ani celé roky, ale odehraje se již během několika měsíců. Dřevomorka domácí se stala jedinou vytrvalou nositelkou domácích tradic, a zatímco k zabydlení jí stačilo pouhých 18°C, zastavit ji může jen teplo domova vyšší než je 26 stupňů. A kdo je schopen trvale vyvíjet horoucí lásku a žár nad 40°C, který by ji spolehlivě zahubil? Spálit! Pokaždé, když vyprávím tento příběh, mám chuť některé domy, v jejichž zdech taky hnízdí, podpálit a přispět tím k rodinnému štěstí jejich obyvatel. „Dřevomorka, houba horší než oheň,“ dočetla jsem se právě v novinách!

Odbočka druhá: Čím později dřevomorku domácí kdosi z rodiny identifikuje, tím pokročilejší a nevratnější je stádium rozkladu. Když ji konečně odhalili (pod dětmi se rozpadly postele), místo aby ji uvítali, jak se na hostitele sluší a patří, místo aby jásali, a přijali ji jako milovanou a trvalou součást domova, začali ji okamžitě hubit, ničit a vyhazovat, přestože byla tak obrovská, že to dost dobře a jednoduše nešlo. Společná nevůle a nenávist vůči ní ještě na malou poslední chvíli rodinu spojila. Tak obrovskou moc v domácnosti má! To byla její poslední naděje. Tak mnoho chtěla a stále ještě chce být hodna svého jména Dřevomorka domácí. Znesváření manželé se však jen naoko společnými silami začali zbavovat toho nejcennějšího, co kdysi měli, společné domácnosti, vlastního domova. Mizí z něj postupně domácí spotřebiče, kina, knihy, chůvy i děti a nakonec „rodina“ hledá kupce. Kupce, před nímž se snaží utajit, že součástí stále ještě krásného, i když už nezařízeného domu je také domácí houba. Stává se cizím očím opět neviditelnou, přestože není v domácnosti místo, kde by její spóry (bývalé a tentokrát i budoucí manželské spory) nebyly. Co na tom, že ji před potenciálními zákazníky přelakovali a přetřeli barvou, je už také ve zdech a drží se svého prostředí za každou cenu. Tak dlouho jí přece trvalo, než zdomácněla! Teď se už jen tak nevzdá. Nikdy se svého domu nevzdá! Její rozhodnutí je vcelku logické a správné.

strana: 33

+


Muchomůrka červená aneb o ženském prádle Proč je jich letos po celém lese tak moc? Dostala od milence dárek a cestou domů jej ztratila. Teď na procházky často chodí a hledá – hledá… A všude, kde hledala, vyroste kousek toho nestydatého krajkoví. Ať ví, že tady už byla! Dobře, že ztratila, muž by se doma ptal – neznalý podhoubí. A děti by se ptaly: „Od kohos mámo, tu nádheru, dostala?“ Muchomůrka červená je vyprošťovákem ze zimního spánku pro veverky. Než se uloží k zimnímu spánku, nanosí si veverky do doupěte taky pár muchomůrek červených. Když se začnou probírat z hibernace a jsou již schopné alespoň minimálního pohybu, dají si pár soust muchomůrky, která je postaví na nohy tak dobře, že začnou skákat z větve na větev, riskujíce tak vlastní životy. Opilci však po alkoholu, a veverky po muchomůrce, mají štěstí a většinou se jim nic nestane. (Lidová informace od studenta ekonomie Pavla) pokračování: Veverky zvědavé a parádnice po hlavě ze stromu běží bezhlavě červené klobouky z bílých věšáků trhají, prádýlko krajkové zkoušejí, radují se: „Ta barva, ten střih, co kousek, to originál!“ Nosí domů bez skrupulí, co se jim do hnízda vejde, veverky sběratelky. Na podzim puntíky odloží a samy strnou mrazem. Co v zimě s tou vší letní parádou! Nebýt však na jaře sprostého vyprošťovadla, zmrzlé a hladové umřely by! Stačí jen přivonět, líznout, kousnout – poloklobouček polozmrzlý ztrácí svůj tvar, ale celý les má se zas k světu! Kterápak panička pátrat zas bude? – ta marnivá milenka – ta nenasytná veverka.

-

strana: 34


Hořčák aneb probuzená závist Možnost záměny s jedlými druhy hřibů Sousedé 21. září přinesli z lesa obrovský koš hub. Kde se to v ní vzalo, netuší. Nad košem jejich hub zezelenala závistí jak muchomůrka zelená. Nechá děti doma hlídat matce a běží s košem do lesa. Nasbírali sousedi, nasbírá i ona. Má málo času, za chvíli bude zas kojit. Ale podzim se vyvedl a za malou chvíli má také ona plný koš. Jak je to snadné, být na lesní samotě houbařkou. Vítězně vrací se s nákladem z lesa. Jde kolem sousedů a zpomalí schválně krok. Jen ať si všimnou, ať vidí, že taky ona… Nezáviděli. Smáli se. Protože ze závisti sbírala, každý pravák, sotva dotkla se ho nožem, nasál její žluč a zhořkl v její ruce. Nesla si domů krásu jen na pohled. „Jen si lízněte,“ volali sousedi přes plot. Lízla si a zbělela jako podhoubí hořké houby.

Houby kulturní Pokud by si někdo myslel, že houby nemají s kulturou co do činění, musíme ho vyvést z omylu. Houby inspirují nejen literáty, ale i divadelníky (např. inscenace Houby, Divadlo Alfréd ve dvoře), grafiky (např. amanitadesign.com) i hudebníky (John Cage). Přitahují nás snad díky své nevyzpytatelnosti a nevypěstovatelnosti. Tím, že zůstaly doma v lese, říši archetypů a základních témat, třeba jako atribut čarodějnic a divoženek. Houby ale nahrají v umění jen roli pasivních inspirátorek, samy ho také aktivně provozují. Většina hub například krásně zpívá. Objevil to muzikolog a houbař Václav Hálek. Jeho publikace „Atlas hub – zpívající houby“ s podtitulem „část I – hřiby“ tento jev zevrubně popisuje. Je doplněna CD se skladbami hub, které autor zapsal do notového záznamu při svých houbařských vycházkách. Já sám jsem zpěv hub nikdy neslyšel. Buď nejsem dost vnímavý, anebo houby, které jsem kdy našel, prostě jen zazpívat nestačily. Nepodařilo se mi bohužel zjistit více podrobností, například jestli houby zpívají i v košíku a na talíři nebo jestli každý druh preferuje jiný žánr. Není ale všem výzkumům konec, zkuste zajít do lesa a zaposlouchat se… <červ>

strana: 35

+


Jaroslav Grubner

Houby na zemi, houby pod zemí Přívlastek „maso chudých“, jak se dříve houbám říkalo, ztratil již dávno na svém významu. V dnešní době se u nás spíše jedná o sportovní disciplínu. Na houby chodí doslova kde kdo. Podle statistiky je to zhruba 70 % českého národa a podle toho to také v lese mnohdy vypadá. Houbaře můžeme rozdělit do dvou základních skupin: - znalci – ti dokážou určit velké množství hub, v lese se pohybují opatrně, s nalezenou houbou se pomazlí, v klidu ji očistí a uloží do košíčku - prasata – ti sbírají pouze některé houby, co znají, a ostatní rozšlapou a zlikvidují. Bohužel druhá skupina rádoby houbařů začíná stále více narůstat. V některých případech se jedná doslova o invaze a vyrabování všeho, co v lese roste. Nejde však pouze o domácí. Nedávno jsem na vlastní oči viděl v lese u Karlových Varů rojnici zhruba padesáti zahraničních turistů, kteří šli od sebe ve vzdálenosti několika metrů. Posíleni lahvovým pivem, které si s sebou nesli, zlikvidovali na více jak hektaru lesa vše, co jim přišlo pod ruku a pod botu. Po takovém nájezdu by se pravý houbař doslova rozplakal, když vidí vytrhané a rozšlapané plodnice někdy i jedlých hub, které tito lesní barbaři svojí návštěvou doslova zdevastují. V některých případech se jedná

-

strana: 36

i o zákonem chráněné houby, jako například muchomůrka císařka, která byla kdysi pochoutkou římských císařů a papežů a dnes je u nás velkou vzácností. Dalším nešvarem je uřezávání houby těsně nad zemí tak, aby se noha nemusela čistit. V tomto případě dochází nejen k poškození podhoubí, ale zejména k tomu, že nejdůležitější znak pro určení druhu, kořen houby – kalich smrti, zůstane skryt pod zemí. Z tohoto důvodu vznikají mnohdy osudové záměny, například lesního žampionu se smrtelně jedovatou muchomůrkou zelenou a tak podobně. To vše vyvolává v poslední době diskuse o regulaci houbaření. V některých státech například nesmí úlovek překročit stanovený váhový limit, platí i speciální povolenky po způsobu rybářských lístků. Švýcarsko povoluje sbírání hub pouze v určité dny. U nás si prozatím nedovedu podobný zákon vůbec představit. Nesvádějme však všechno pouze na houbaře. Svůj podíl na růstu hub má na svědomí i necitlivé kácení lesů. Při dnešním nástupu těžké techniky dochází k vykácení velkých ploch lesa, což má za následek změnu mikroklimatu a likvidaci podhoubí. Hlubokými kolejemi po nájezdu těžkých traktorů je z lesa odváděna dešťová voda, což ve svém důsledku vede k dalšímu vysychání. Teprve v letošním roce jsem se poprvé setkal s tím, že hluboké

koleje v lesním porostu byly zasypány, zahlazeny a cesta uvedena do původního stavu. Nesmíme však zapomenout na celkovou změnu klimatu. V České republice ještě zhruba před patnácti lety byl problém najít některé druhy hřibů nebo lišku. Velice hojně však rostl suchohřib hnědý (borovák). Dnes potkáváme houbaře s plnými košíky hřibů, i liška se již objevuje častěji. Naopak borováků mi připadá méně. Čím dál více druhů hub se dnes dá vypěstovat uměle. Buď ve velkých pěstírnách, nebo doma ve sklepě. Asi největšími dodavateli uměle vypěstovaných hub jsou Japonsko a Čína. Je ovšem


pravda, že tyto státy mají také největší spotřebu hub na světě. Asi nejznámější houbou z asijských pěstíren je pravděpodobně šiitake, dále ucho Jidášovo, penízovka sametonohá, hlíva ústřičná a mnoho dalších druhů používaných v čínské kuchyni. Například hlívy ústřičné se v Itálii ročně vypěstuje 24 tisíc tun a žampionů dokonce 102 tisíc tun. Pěstování hub je známé již z dávné historie. Počátky v Evropě spadají do období 16.–17. století. V Čechách jsou známé pokusy šlechtice Herbersteina z Libochovic, který se v 19. století pokoušel v Žerotíně u Panenského Týnce pěstovat lanýže. Sotva však stačil pokrýt spotřebu ve své vlastní kuchyni. Ve 20. a 30. letech minulého století vysadil profesor Jan Macků lanýži infikované duby na několika místech v Moravském krasu a ve Ždánickém lese. Tyto pokusy však nebyly úspěšné. V současnosti je nejčastěji pěstovaná pečárka dvouvýtrusá a pečárka jedlá (žampion). Roční produkce žampionů například v USA, SRN a v Kanadě je asi milion tun plodnic za rok.

U nás byly žampiony většinou pěstovány v zámeckých zahradách, první zmínka pochází z roku 1895. Velkým propagátorem moderního žampionářství byl Miroslav Staněk – spolu se svým spolupracovníkem F. Balcárkem založil v roce 1948 v bývalém protileteckém krytu v Baťových závodech první žampionárnu. Zakládání nových a moderních pěstíren v letech 1967–1969 (zejména v opuštěných dolech na Mostecku a Ostravsku) přineslo zvyšování produkce plodnic. Až sto tun žampionů ročně vyprodukovaly pěstírny například v Bořitově, Novém Jičíně, Velkých Přílepech (1984) a v Palkovicích. V těchto letech lze spočítat roční produkci žampionů v ČR na celkem 1 300 tun. K pokusům o pěstování žampionů docházelo i na kladenských dolech. První se prováděly od roku 1963 na dole Zápotocký v Dubí – provoz Antonín IV ve Vrapicích. Pěstování bylo celkem úspěšné, a tak se roku 1965 založila pěstírna i na hlavním závodě Zápotocký. Zde však došlo k malému nedopatření, kdy celkem dobře se rozvíjející úrodu žampionů sežrali potkani, kteří se do pěstírny podhrabali. Po tomto neúspěchu se již o pěstování žampionů na dole

Zápotocký v Dubí neuvažovalo. Podobně dopadlo i pěstování žampionů na dole Nosek v Tuchlovicích. Do kladenských dolů si však houby našly cestu samy. Jednalo se především o dřevokazné druhy a plísně. V některých místech vyrůstaly na ztrouchnivělých pražcích houby podobné hnojníkům, ze dřevěného obkladu na bocích výztuže pak velké plodnice připomínající václavku. Je zajímavé, že nikdo tyto houby nerozšlapal, nebo nezničil. Pro většinu horníků byla taková houba kouskem živé přírody, která si našla cestu do hlubin kladenských dolů, a proto si ji velice vážili.

Literatura: Houby česká encyklopedie – Kotlaba, Pouzar, Antonín časopis K cíli, 2. 6. 1963

s t r a n a : 37

+


Makromyko (28. 9.–29. 10. 2004) Sochařský svět Zorky Krejčí (1979) je pohledem pod lupou. Podrobně prozkoumává věci malé, skoro neviditelné. Věnovala se jim větší část studia na VŠUP pod vedením profesora Kurta Gebauera. Často zobrazuje menší živočichy, jejichž krásou je fascinována. Vytváří je z různých materiálů, které oživuje v makro velikosti. Dostáváme se do jiného světa a přemýšlíme, jak by to asi vypadalo, kdyby se vše kolem nás několikrát zvětšilo a my, páni tvorstva, bychom zaujali druhé, třetí, několikáté místo na živočišném žebříčku. Ve výstavní síni autorka nechala vyrůst několik makro hub. Znalci mykologie by jistě našli podobnost s několika známými druhy, tyto jsou však novými kříženci, vzniklí autorčiným výzkumem. Jsou tu k vidění houby jedlé, chutné, ale i jedovaté a slabě jedovaté, vytvořené z různých druhů molitanů.

-

strana: 38

foto: Dagmar Šubrtová Galerie Makráč / Ústav makromolekulární chemie AV CR v Praze

Zorka Krejčí


strana: 39

+


© Vítězslav Masák

scénárius ke krátkému, ale náročnému filmu

MYKOLOGICKÁ VYCHÁZKA DR. FR. SMOTLACHY groteskní féerická smaženice

Osoby: INTELEKTUÁLKA DÁMA V LODIČKÁCH DR. FRANTIŠEK SMOTLACHA MONTÉR MILENEC MILENKA MENAŽER HOUBAŘ Titulek – záběr na pozvánku

Záběry na les. Sluníčko. Stružka vody. Mraveneček nese druhého. Za vlídných rázů hudby přibližuje se skokem záběr na loučku či paseku u lesa, DR. SMOTLACHA, an čeká na pařezu na účastníky, zprvu bez obav. Ve fousech leze mu brouček. Rozhlíží se po kraji. Znovu něco idylických záběrů. DR. SMOTLACHA spíš už vyhlíží, nežli se rozhlíží. Vytahuje z kapsy hodinky – cibule. Vzrostlou pšenicí přichází DÁMA V LODIČKÁCH. Nesmělé pozdravy a pohledy a trapné čekání. Z druhé strany přichází přes potok MONTÉR a vzápětí po cestičce chvatně MENAŽER. Ten si zkontroluje čas. DR. SMOTLACHOVI se o jeden mm zvedne optimismem koutek. Čeká se dále. MENAŽER se nenápadně lekne ptáka z polí vylétnuvšího. MONTÉR sleduje mravenečka na rameni, zrzavého. Přicházejí MILENCI a následně INTELEKTUÁLKA. Zběsilá série vzájemných hodnoticích pohledů. Oči, tváře, boty. Pohled na cibule. Detail. Ručička

-

strana: 40

na celé. DR. SMOTLACHA se dá do výkladu. Tupé pohledy účastníkův. DR. SMOTLACHA ilustruje výklad ukazováním v atlasu a rozkládací houbou. DR. SMOTLACHA si všimne čehosi a trochu se zděsí. Průhled mezi otočivšími se hlavami. Jak parní válec jde obilím HOUBAŘ s několika košíky. Dorazí, otře se. DR. SMOTLACHA radí, jak přišlápnout podhoubí. Ostatní napodobují, záběry na boty. Montér stejně tak zašlapuje právě odhozený nedopalek. DR. SMOTLACHA velí hůlkou do zšeřelého lesa, ostatní ho následují.

Skupina křižuje les s DR. SMOTLACHOU v čele, nejprve normálním tempem, a pak zrychleně… Vlézá do mlází. DR. SMOTLACHA nemůže nic najít. Had lidí se proplétá mezi stromky. DR. SMOTLACHA si otírá čelo kapesníčkem stejně kostkovaným jako jeho košile. Záběr na stejné místo poctěné mnoha rozličnými botami. Poslední botě vzpříčí se klacík tak blbě, jak jen to lze. MENAŽER padá. Když se probírá a odlepuje svoji hladce oholenou tvář od jehličí, uzří holubinku trávozelenou. Pohled vpřed. Had se vzdaluje. Pohled zpět. Opatrně houbu vyjímá. S mírně překvapeným zájmem netečného arogantního kapitalisty prohlíží si plodnici. Záběr na výpravu a střídající se boty. Lakovaná bota zašlápne podhoubí dle instruktáže. Oddělí se MILENCI laškující mezi stromy. Při objetí uzří MILENEC lišky. Opatrně, aby je nevyplašil, klepe MILENCE na rameno. Ta se otáčí, uzří to samé. DR. SMOTLACHA se zastaví a nabírá nenápadně síly. Neví, kudy


pomalu, nosem dopředu, blíží tvář INTELEKTUÁLKY se zavřenýma očima. Otevírá oči. Falický tvar hadovky vytváří s obličejem INTELEKTUÁLKY erotickou kompozici, kterou INTELEKTUÁLKA ještě graduje, jakoby se chtěla do houby zakousnout. MONTÉR běhá po lese od jedné houby k druhé, objevuje snad všechny popsané druhy vyšších hub. HOUBAŘ nachází a sbírá čím dál zběsileji a košíky se mu skokem plní. Jejich přeplněnost způsobuje HOUBAŘOVI zoufalství do chvíle, než si uvědomí, že má ještě igelitky Albert.

pšenicí. Záběr na MENAŽERA prohlížejícího si dokonalost holubinky. DÁMA V LODIČKÁCH ho zpozoruje mezi větvovím a poklepáním na rameno na něj upozorní DR. SMOTLACHU. Jdou opatrně k MENAŽEROVI. DÁMA V LODIČKÁCH mu zaklepe na záda. MENAŽER se cukne, upraví a zapíchne houbu zpět, vezme diplomatku a odchází. Záběr na houbu, houba padne. Všichni se schází u původního pařezu. Dívají se po sobě, protože se jim ještě úplně nechce odejít, ale zároveň nemají si co říct.

DR. SMOTLACHA všechny zastaví rozmáchnutím paže s hůlkou. Přibližuje se k nálezu. Houba je však tak okousaná, že nejde určit, a na ní stkví se velký černý slimák. Vtom ale MONTÉR vidí bedlu. Běží za ní. Cestou vidí penízovku. Pak špičky. Choroše. Muchomůrku. Zkrátka mnoho druhů hub. Záběry na houby se množí a rychle za hudby střídají. I DR. SMOTLACHA náhle vidí hřib. Ukáže naň vítězoslavně hůlkou. HOUBAŘ ho však odstrčí tak neurvale, že ho musí zachytit DÁMA V LODIČKÁCH. DR. SMOTLACHA poté, co se zkonsoliduje, si vymění s DÁMOU V LODIČKÁCH pohled.

DR. SMOTLACHA sedí na pařezu, zdrcen svým neúspěchem. DÁMĚ V LODIČKÁCH je ho líto a přemýšlí, jak ho obveselit. Zkouší veselé obličeje. DR. SMOTLACHA se usmívá jen trochu a jen ze slušnosti. Přes oba přejde šedý dým. Údiv. DÁMA V LODIČKÁCH si všimne, že původcem dýmu jsou starší pýchavky. Tento objev zcela mění náladu. DR. SMOTLACHA vyskočí a dává přednášku o pýchavce za občasného mačkání plodnice a jejího kouření. DÁMĚ V LODIČKÁCH se spíš než přednáška líbí kouření hub. Oba je radostně mačkají a opojeně pozorují kouř proti slunci. Skáčou nadšením, tančí.

Rušná ulice. Tramvaje. Záběry na boty účastníků jak si spěchají za svými věcmi. Obraz světlá a mizí.

MENAŽER sedí v tureckém sedu a dlouho upřeně sleduje s kamenným výrazem holubinku. Záběry střídavě na jeho tvář a na houbu. Mírně s ní natáčí. INTELEKTUÁLKA se blíží k nálezu. Nasaje do nozder vzduch. Záběr na dobře vyvinutou hadovku smrdutou. Detail odlétajících a přilétajících much. INTELEKTUÁLKA plně zaujata. MILENEC leží na zádech a MILENKA u něj na boku. Hrají si s liškami na břiše milence. HOUBAŘ nachází další a další hřiby. Čistí je a ukládá do košíku, aniž by zašlápl podhoubí. DR. SMOTLACHA hledí na DÁMU V LODIČKÁCH a neví, zda má ještě hledat. Pohlédne symbolicky kolem sebe. Delší záběr na hadovku. Do záběru se

Záběr na kraj lesa. Vycházejí MILENCI. Pak MONTÉR s výstavní růžovkou. Pak INTELEKTUÁLKA viditelně uspokojena, urovnává si decentně oblečení. HOUBAŘ s košíky a igelitkami projde, ani nepozdraví, a odchází

dál. Ohlédne se. Tázavé tupé pohledy účastníkův. INTELEKTUÁLKA se ostentativně oddělí. A vyrazí zpět. Po několika krocích se zarazí a zírá před sebe. Ohlédne se na DR. SMOTLACHU, ten se chvatně otočí a pokračuje, hned za ním HOUBAŘ. Poslední se od pohledu za INTELEKTUÁLKOU odlepí MONTÉR. INTELEKTUÁLKA naposledy zkontroluje odcházející skupinu a pomalu plna vzrušení vrací se pohledem k nálezu.

- KONEC Kladno, 19. 9. 2008

strana: 41

+


Lysohlávka česká Psilocybe bohemica Šebek ex Šebek Říše: houby (Fungi) Oddělení: houby stopkovýtrusné (Basidiomycota) Třída: stopkovýtrusé (Basidiomycetes) Podtřída: houby rouškaté (Agaricomycetidae) Řád: Lupenotvaré (Agaricales) Čeleď: límcovkovité (Strophariaceae) Rod: lysohlávka (Psilocybe) Binomické jméno Psilocybe bohemica (Šebek ex Šebek, 1983)

Lysohlávka je drobná houba z čeledi límcovkovitých. Byla popsána z lokality v Čechách v 80. letech 20. století českým mykologem Svatoplukem Šebkem. Podobně jako některé další evropské lysohlávky (lysohlávka tajemná — Psilocybe arcana, lysohlávka moravská — Psilocybe moravica, lysohlávka modrající — Psilocybe cyanescens aj.) obsahuje psychoaktivní látky psilocybin a psilocin. Klobouk má obvykle 2–5 cm v průměru, v mládí je tupě kuželovitý, později až sklenutý či téměř plochý, často s hrbolem a se slabě rýhovaným okrajem. Barvy je za vlhka někdy špinavě hnědé (bez oranžových tónů), nejčastěji však karamelově hnědé, vysycháním přechází do špinavě bílé (světlá mléčná káva). Při poranění a ve stáří modrozelená. Lupeny jsou přirostlé a obvykle krátce sbíhavé, nejdříve světle šedé či světle šedohnědé, později okrově hnědé se světlejším ostřím, nejsou čokoládově hnědé. Třeň je 4,5—10 cm dlouhý, 0,2—0,7 cm silný, relativně tenký, válcovitý, lysý, lehce žíhaný (s nepatrnými zbytky vela). Na bázi obvykle nebývá výrazně ztlustlý, s hustými rhizomorfami prorůstajícícmi do substrátu. Po otlačení modrající. Roste v srpnu až prosinci (vzácně i později), většinou ve skupinách, na rozkládajících se větvičkách a opadu podél lesních cest a v kopřivách, v několika málo případech i uprostřed lesa. Prostředí pro podhoubí jsou spadlé větve listnatých dřevin. Upřednostňuje ruderální půdy. Oproti lysohlávce tajemné je velmi vzácná, v ČR je asi 20 ověřených lokalit.

-

Psychoaktivní houba, obsahuje psilocybin a psilocin. Halucinogenní účinky se jeví jako potenciálně perspektivní v psychodiagnostice a snad i v psychoterapii. Nutné je ale varovat před požitím těchto hub bez lékařského příkazu, neboť jde o látky rizikové (účinky jsou podobné LSD) a hrozí předávkování. Mohou způsobovat žloutenku (ne hepatitidu). V dnešní době je často pro své psychoaktivní účinky užívána jako halucinogenní droga. zdroj: Wikipedia strana: 42

Co v atlasu nenajdete


Jak se dají protančit střevíce za noc

Lenka Novotná

aneb recept na čaj, který nedoporučujeme Pozvání na čaj bývá většinou milé, příjemné a hlavně nezáludné, ale vězte, že se vám může přihodit, že vás kdosi pozve na lysohlávkový čaj, ale jakýmsi nedopatřením vám to zapomene dopředu říct… Konvička napěchovaná houbičkami, počítám jedna, dvě, třicet, čtyřicet kousků. Sušené lysohlávky zalité horkou vodou, počítám jeden, dva, tři, čtyři nálevy, dál už nevím, ztrácím schopnost sčítání čehokoli a tančím. Tančím Labutí jezero a baletím a baletím… Zpětně počítám protančené hodiny: jedna, dvě, tři, pět, osm. U lysohlávek musíte počítat s čímkoliv. Můžete protančit noc a prošoupat troje střevíce, ale můžete také schouleni v koutku počítat každou minutu a přát si, aby už změněný stav vašeho vědomí co nejrychleji skončil. Lysohlávky jsou nevyzpytatelné, vyžadují vaši úctu a pokoru. Pokud hledáte tuto intenzivní zkušenost, nemusíte sahat po psychotropních substancích. Stejné zážitky spousta lidí prožije např. při rozboru svých snů. Takže si variantu „Lysohádek“ nechejte až na chvíle, kdy váš psychoterapeut bude mít dovolenou. Jak je můžete/nemusíte zahlédnout: na mechu, trusu, travnatých plochách, tlející dřevěné drti, dokonce i na půdě. Co se týče jejich výskytu, je stejně nevyzpytatelný jako houby samotné. Proměnlivá jsou i roční období, v kterých se vykytují. Jak vypadají: většina druhů lysohlávek má za vlhka slizký, temně hnědý klobouk, který při schnutí bledne do žlutavě hnědé barvy. Lupeny jsou většinou temně hnědé s bílým ostřím, krátce sbíhavé, spíše přerostlé. Jak se trhají: celé i s nohou. Všechny druhy je třeba sbírat do papírových nebo voskovaných tašek, protože houby musí dýchat, jinak se rychle kazí. Jak je můžete/nemusíte použít: často se tyto houby užívají syrové nebo udušené. Jindy se rozemílají a z drtě se dělá odvar. Další možností je přidávání hub do polévek a dalších jídel a nápojů (čaje)… Když budete náhodou někoho zvát na čaj, prozraďte mu, jestli jde o pu-erh nebo oolong nebo „lysohádka“.

strana: 43

+


mu

vystřihovánka

c

Roste to, jako houby po dešti.

ho

...takže jestli jste si mysleli, že vám z této houbařské sezóny něco povím, tak to tedy houby s oc-

t

pi

-

strana: 44

j e t o h o jako hub

Je to měkké jako houba

Jde o houby.

...ale to tenkrát bylo na houby…

sle

a

Pít jako houba... Hoube les!

provléct gumičku

m ů r k

Houby si z toho pama-

To bylo tehdy, když jsem byl ještě na houbách.

...promočený jako houba...


Domácí vařiči

Odkazy: http://gorvin.mysteria.cz/pivo/pivo.htm http://www.homebrewing.cz/

U mnohých komodit známých z regálů supermarketů smrtelníka ani nenapadne, že by si je mohl vyprodukovat sám. Mezi takové patří i pivo. Představa, že pro vlastní vaření piva je nutné vlastnit solidní pivovar, je však mylná. Existují, tak jako v komunitě drogových vařičů, rovněž domácí vařiči piva. Na webu si říkají „homebreweři“. Předně je nutné říci, že motivace k domácímu vaření piva nespočívá k úspoře financí za pořízení piva točeného v restauraci či koupeného v lahvi. Náklady spojené s vlastní produkcí piva se určitě vyšplhají nad průměrných 25 Kč za čepovaný půllitr natož za 15 Kč za lahvovou verzi. No to máte: Mlýnek na šrotování Dva hrnce 50 l a 25 l Jednoplotýnkový vařič Termostat Teploměr nejlépe digitální Dřevěná vařečka Nerez naběračka a plastová odměrka 2 x cukroměr do 20 %, odměrný válec a do 10 % do spilky 2x 18 litrový kbelík s kulovým ventilem nebo lépe 30l Nerez spilka Nerez chladící spirála Upravená lednice na hlavní kvašení Vhodný počet 30l sudů Pultový mrazák na dokvašování Tolerantní manželka Domácí vařiči kupují slad většinou z dostupného pivovaru, ale i na internetu lze objednat všechny potřebné suroviny. Podrobných receptů na domovar a zkušeností z praxe je na síti dostatek. Až budete zkoušet vařit v kladenské panelákové kuchyni Váš ležák, napište o tom naší redakci. K dopisu prosím připojte vzorek domovaru o obsahu minimálně 20 litrů. Z došlých vzorků uspořádáme První kladenský oktoberfest domovařičů. A pokud se nápoj uvařit nepovede, za stálého míchání vylejeme do záchodu.

Zpráva o cestě do malého pivovaru v Kladně František Müller

Mezi pivaři se proslechlo, že se na Kladně opět vaří pivo. Kročehlavský pivovar v tom namočený není. Cesta vede do Rozdělova. Na degustační exkurzi za jediným současným kladenským pivem, vyrážíme pěšky z centra Kladna. Letní slunce je již nízko nad obzorem, když míjíme staveniště mostu, jež se klene nad železniční tratí. Asi v polovině cesty nás zaujaly ocelové přístřešky bývalého podchodu hlavní dopravní osy. Parkují zde jako opuštěné vagóny. Jak asi vypadá ten opuštěný podchod? Zkoumáme v mysli, aniž bychom směli vstoupit, na co by se dal využít ten kousek rozdělovského undergroundu. Pak přejdeme pod věžáky, mezitím se lampy veřejného osvětlení marně snaží konkurovat západu slunce. U sirény na opuštěném náměstí vzpomínáme na někdejší obchodní ruch tohoto místa. Ale to již jdeme mezi rodinnými domky starého Rozdělova. Jedno z nároží zdobí přetékající velkoobjemová vana na odpad. Koberce, zrcadlo, bedny, staré lyže i s hůlkami, plyšový medvěd bez nohy, vnitřnosti radiopřijímače, záclony, rezervní pneumatika, stojan na vánoční stromeček…tolik věcí v nádherné prostorové koláži. Ty hůlky od lyží si předem zamlouvám, na cestu zpět z pivovaru. Budu aktivně provozovat nordic – lager—walking. Po několika desítkách metrů, jsme u cíle. Kachličkovaná fasáda s vývěsním štítem PIVOVAR VOREL. Tak tady to je. Vstupujeme s očekáváním do poloprázdného lokálu. Po usazení ke stolu se zajímáme o pivní produkt

místního sládka. Od kypré číšnice se dovídáme, že jejich pivovarní zařízení je v rekonstrukci a bude v provozu až na podzim. Přináší nám půllitry plzeňského a my v úžasu sledujeme freskovou výmalbu od Slávka Karmazína, který barvami a pivními motivy nešetřil. Zklamání z nenaplněného koštu místního chmelového nápoje si hodláme nějak vynahradit cestou domů, jenže Na Růžku už zavírají. Znovu však míjíme dočasnou skulpturu z odpadu v bikramovém kontejneru. Ještě, zdá se, o něco narostla či se nám jeví v potemnělé ulici o mnoho monumentálnější. Dvě šedé bedny s ruskými nápisy, to bude naše kořist. Zapomínám na lyžařské hůlky a snažím se zkompletovat bednu s víkem. Nočním Kladnem neseme dvě těžké okované bedny ze sovětské éry. Jsou prázdné, ale váží tolik, že každých padesát metrů, musíme přeskupit naši trojici nosičů, aby se ocelová madla nezařezávala do dlaní. Konečně jsme se doplazili k dosud otevřené hospodě u náměstí Svobody. Armádně vyhlížející bedny necháváme zaparkované před vchodem a oddáváme se zaslouženému doplnění energie. Soukromý pivovar v Rozdělově zrovna pivo nevaří, ale nám už to těď nevadí. Už jsme prozřeli: Ta cesta byla cíl. A co ty bedny? Zatím co jsme popíjeli, zcela běžné české pivo, někdo v domnění, že se jedná o ruský kontraband určený pro blízkovýchodní zbrojní průmysl, odnesl prázdně těžké bedny neznámo kam.

strana: 45

+


Pivovarské nebe Otakara Zachara

-

Nechybělo mnoho a Kladno, nebo alespoň kročehlavský pivovar, se mohly pyšnit sochou nájemce pivovaru Otakara Zachara od Františka Bílka. Ze zakázky, kterou pro svého věrného přítele Bílka dojednával básník a kněz Jakub Deml, nakonec sešlo. A tak se můžeme jen domýšlet, jak by sládek, inženýr chemie a alchymista Zachar v Bílkově mystickém pojetí asi vypadal, ať už by výsledným dílem byla socha či portrét. O obou variantách se údajně hovořilo. Představu o Otakaru Zacharovi si dnes můžeme udělat jen z fotografií a z portrétů povýtce literárních, kterých, s ohledem na Zacharovy četné zájmy a na stálou oblibu předmětů jeho zájmu, není málo. Otakar Zachar se narodil 16. března 1870 v Točníku. Jeho otec Šebestián Zachar zde pracoval jako sládek v pivovaru, jež i se starobylým hradem patřil do rozsáhlého majetku železničního podnikatele B. H. Strousberga. Ještě dříve, než Strousbergovy snahy vytvořit na nedalekém zbirožském panství středisko železářského průmyslu skončily krachem, odešel Šebestián Zachar do Berouna, kde byl v letech 1871–1878 nájemcem a sládkem nově postaveného měšťanského pivovaru. Z dostupných pramenů není úplně zřejmé, zda nebo jak často v Berouně pobýval také syn Otakar, nepochybně se však vracel do svého rodiště. Otec i matka pocházeli ze Žebráku, a Otakara Zachara pojily s tímto místem i v budoucnu příbuzenské a citové vazby. Kresba pivovaru vklíněného mezi hrady Točník a Žebrák tvořila od prvního čísla záhlaví jeho časopisu Sládek. Nakreslil mu ji Adolf Kašpar, později si Zachar nechal obdobný obrázek nakreslit od Mikoláše Alše. Zdroje se také rozcházejí v dataci příchodu Zacharovy rodiny do Kročehlav. Bylo to buď v roce 1880, nebo 1882, kdy se Šebestián Zachar stal nájemcem a sládkem zdejšího pivovaru, který byl v majetku benediktinského opatství u sv. Markéty v Břevnově. Otakar Zachar v té době začal studovat v Praze. Absolvoval reálku a v letech 1888–1893 pokračoval na Českém vysokém učení technickém v oboru chemie. Praxi získal ve schwarzenberském pivovaru v Třeboni, kde se nechal zaměstnat jako prostý dělník. Když roku 1886 Šebestián Zachar ve věku sedmačtyřiceti let zemřel, pobýval Otakar Zachar ještě na studiích, a sprástrana: 46

vy kročehlavského pivovaru se ujala jeho matka, která se později provdala za kladenského starostu MUDr. Jaroslava Hrušku. V roce 1898 předala Marie Hrušková pivovar svému synovi, jenž měl jako inženýr chemie a současně vyučený sládek k vedení takového podniku nejlepší předpoklady. Za jistou

Ing. Otakar Zachar ironii osudu můžeme považovat skutečnost, že Otakar Zachar opustil krajinu svého mládí, kterou se nepodařilo proměnit v centrum hutního průmyslu, a nastěhoval se do míst, jež se právě stávala „českým Manchesterem“.

Jiří Mika Sládek, chemik a alchymista Po jisté stránce však mohlo být město komínů, dýmů a uhelných slojí Zacharovi blízké. Na dráhu chemika se vydal v linii rodinných tradic a z ryze praktických důvodů. Jeho předkové se na zbirožském panství věnovali pivovarnictví a dalším živnostem, jako byla výroba svíček, mýdel a olejů. Zacharův neklidný duch však brzy praktickou rovinu studia přesáhl. Zachar se zaměřil pozorněji na obor, který studoval, věnoval se jeho historii, a přitom vzbudila jeho zájem alchymie. V teoretických pracích, které od šestadvaceti let publikoval v různých odborných časopisech, přistupoval k alchymii střízlivě jako k jedné etapě ve vývoji chemie. Postupně však podléhal stále více její magické přitažlivosti. Ještě než převzal vedení kročehlavského pivovaru, studoval kvasnou chemii a bakteriologii v Kodani, a za poznáním oboru se vydal do Německa, Anglie, Francie a Skandinávie. Doma byl pravidelným návštěvníkem knihovny Národního muzea. Tam se seznámil s kulturním historikem Čeňkem Zíbrtem, který kromě alchymie podporoval i jeho zájmy o lidové obyčeje související se sladovnickým řemeslem. Při pohledu z oken kročehlavského pivovaru do zadýmené kladenské kotliny si musel Otakar Zachar připadat jako v alchymické laboratoři, kde probíhá, ne-li Velké Dílo– zrození kamene mudrců –, tedy alespoň procesy podobné těm, jaké se odehrávaly v kvasných nádobách jeho podniku. Tak jako při alchymické transmutaci dochází k přeměně nečistých prvků v ušlechtilé, tak i v pivovarské spilce vzniká nápoj, který Zachar považoval za nejzdravější a nejčistší. Kladenští dělníci byli pro něj nejen přirozenými konzumenty jeho produktu, ale dokázal jich i vtipně využít v tažení proti zastáncům abstinence. V textu nazvaném Boj proti pivu vyvrací názory „antialkoholiků“ o škodlivosti všech lihovin bez rozdílu, tedy i „lahodného, pěnivého, českého piva“, nejprve z pozice chemika přesvědčivou argumentací, že jedovatost látek je relativní, dále odkazem na lékařské výzkumy, z nichž „vyplývá potěšu-


jící pravda životní, že kdo pivo pil, umřel, a kdo nepil – umřel dříve“, a nakonec završuje svůj traktát slovy, která si zaslouží delší citaci: „Jak idylické časy by měly nastat dělníkovi, kdyby přestal píti pivo, nikdo neví, ale to víme všichni, kdo žijeme uvnitř dělnických center, Duchcova, Nýřan, Kladna a j., jak dělník žije a že právě ta proskribovaná česká hospoda jest mu ohřívárnou, shromaždištěm i čítárnou a jediným útočištěm, kde vytrhne se z trampot a rodinné i služební tísně… Ten, kdo žije na venkovské obci a s toužebností očekává příchod aspoň jediných novin, aby udřen po práci u kamen si k četbě zasedl, anebo se soudruhy o svých těžkostech pohovořil,

toho bude asi za těžko přesvědčit o zbytečnosti venkovských hospod, jedovatosti českého piva a o výživnosti infikovaného mléka.“

Nakladatel a spisovatel Zmíněný text vyšel jako součást Pivovarských kapitol y vlastním náklaa feuilletonů, které Otakar Zachar vydal dem v roce 1906. Knihu vytiskla y kladenská knihtiskárna Šnajdr a Janáček a ilustracemi ji vyzdobil Adolf Kašpar. S prvním edičním počinem přišel Zachar už v roce 1899. Byl jím staročeský rukopis Mistra Antonia z Florencie Cesta spravedlivá v alchymii, y získal pražské nakladatelství pro jehož vydání F. Šimáček. Svou vlastní přednášku Alchymista Bavor Rodovský z Husti-

řan a jeho rukopis nyní Leydenský publikoval ve Věstníku Královské české společnosti nauk v roce 1902. Od roku 1904 však už rozvíjí vlastní nakladatelskou činnost a vydává díla svoje i cizí, tematicky zahrnující jeho hlavní lásky – alchymii, pivovarnictví a lidovou kulturu. V roce 1904 vydal podle rukopisu z klášterní knihovny na Strahově z roku 1500 dílo středověkého filozofa a teologa Raymunda Lulla Praktyka testamentu. Díky svým ý kontaktům, které měl v Holandsku, se mu podařip lo zapůjčit do Čech obsáhlý rukopis českého alchymisty Bavora mladšího Rodovského z Hustiřan, uložený v univerzitní knihovně v Leidenu, a pořídit z něj přepis dvou traktátů: O spuosobu při-

První číslo časopisu Sládek s kresbou od Adolfa Kašpara v záhlaví

strana: 47

+


-

strojení kamene filosofického Laurentia Ventury a Aurora consurgens, to jest Jitřní záře od neznámého autora. Tisk prvního svěřil opět kladenskému tiskaři Jaroslavu Šnajdrovi a vydal jej roku 1907, Jitřní záře vyšla v Kladně s vročením 1909 (ale ve skutečnosti o dva roky později), s důkladným Zacharovým komentářem, s úvodní kresbou Josefa Bárty a tiskem V. Kotrby v Praze. V pečlivé úpravě s ilustracemi Mikoláše Alše vydal Otakar Zachar soubor vlastních studií a článků O alchymii a českých alchymistech (1911). Skromnější publikace Chemie dávnověku obsahující jeho přednášku proslovenou roku 1912 v Leidenu vyšla jako zvláštní otisk z Chemických listů pro vědu a průmysl v roce 1914. V témže roce pak vydal Zachar další stěžejní dílo z této oblasti svých zájmů, knihu Z dějin spiritismu v minulosti vyzdobenou dřevoryty Josefa Váchala. Ke spiritismu jej přivedlo studium alchymických spisů, v nichž se setkával s otázkami oduševnění hmoty, současně čerpal z bohatých zdrojů spiritistické literatury a nepominul ani praktické zkušenosti ze seancí kladenských spiritistů. Poslední vydanou prací k tématu alchymie byla jeho přednáška Účast J. A. Komenského v dějinách chemie, publikovaná opět jako separát z Chemických listů v roce 1918. Otakar Zachar projevoval trvalou starost o české pivovarnictví a nebál se hájit tento „kraj odvěkých zájezdů rakouského fisku“ proti daňové politice a jiným zlomyslnostem státních úředníků. Rozešel se s časopisem Kvas, s kterým redakčně spolupracoval, a od roku 1907 vydával vlastní týdeník Sládek (po válce Československý sládek), v němž propagoval tradiční ráz pivovarského řemesla a vystupoval proti německým vlivům i proti přehnané modernizaci. K re Na drobné publikace odborného chasb aM rakteru – Rakouské pivovarství a Vídeň ik ol (1904), Rakouské kontrolní měřidlo pro áš eA pivní mladinu (1904), Řemeslníci lše a cechy na Kladně za starodávna v kn iz (1906) – navázal několika svaeO zečky pivovarských písní, al ch ym které sbíral nebo je opatii řoval texty a publikoač es val zpravidla jako ký ch přílohu svého al ch ym časopisu. ist

ec

strana: 48

h

Ve svém nakladatelství, respektive jako přílohu časopisu Sládek,vydal také některé práce Čeňka Zíbrta – Řády a práva starodávných pijanských cechů a družstev kratochvilných v zemích českých (1908), Pivo v písních lidových a znárodnělých (1909), Sladovnické obyčeje, zábavy, slavnosti a pověry v nákladnických domech a pivovárech českých (1910), Listy z kulturních dějin městských pivovarů v zemích českých (1911). „Stará se,“ chválil Zachara autor „aby ke každému ročníku [Sládka] byla přiložena kniha kulturně historická, která bude nejen sbírkou zajímavou pro kruhy odborné, nýbrž bude zároveň vždy dokladem pravého porozumění, všestranné činnosti a obětavosti ve prospěch stavu sladovnického, horlivého a snaživého »pana Starého z Kročehlav«.“ Zíbrt rovněž edičně připravil veselohru K. J. Erbena Sládci, která vyšla jako příloha Sládka za rok 1912, s Alšovou kresbou Pivovar pod hradem Točníkem a Žebrákem v záhlaví. Na konci první dekády 20. století objevil Zachar pro sebe žánr krátké divadelní hry – jednoaktovky. Psal je s očividnou chutí, tiskl u svého oblíbeného pražského tiskaře Václava Kotrby (s nímž spolupracoval také na všech ročnících Sládka) a vydával vlastním nákladem. Drama vyhovovalo zřejmě jeho temperamentní, výbušné povaze. K divadlu měl blízko i v osobním životě a do svých her také z osobních zkušeností mnohé promítal. V komedii Harmonie: výjevy z pivovarské kanceláře (1909) se pobavil na účet hoteliérů, drobných obchodníků a členů lidových spolků (to vše znal z Kladna), tragické vyznění dal dramatu Na šachtě: výjev ze života kladenských horníků (1910), v němž se zamýšlel nad úlohou žen v dělnických rodinách a řešil své časté dilema o škodlivosti či prospěšnosti alkoholu (komentované ukázky ze hry otisklo Kladno Záporno č. 3), a fraška Před obědem (1912) o žárlivé manželce a svobodomilovné umělkyni má i přes překvapivé rozuzlení zřetelný vztah k jeho vlastním životním osudům. Po válce vydal hru Washingtonská služka (1918), v níž využil znalosti novinářského prostředí a v poněkud spletitém ději se snažil poukázat na problémy nekorektního zpravodajství a válečné lichvy. Další hry zůstaly v rukopise nebo jen v Zacharových představách (svůj velkorysý autorský plán měl pečlivě zpracovaný a průběžně jej aktualizoval), jako tomu bylo u titulů


V předvečer republiky a 28. říjen, které spolu s Washingtonskou služkou tvořily zamýšlenou Válečnou trilogii. Záběr Otakara Zachara na literárním poli byl široký, nicméně konzistentní. Proto je chybou podsouvat mu ještě další témata a žánry, jak se tomu opakovaně děje v případě časopisu pro děti Jaro, jejž redigoval básník Antonín Macek, a pod pseudonymem Zachar do něj přispíval buď on sám, anebo spisovatel Ivan Krahulík (viz Lexikon české literatury. Praha: Academia).

Milovník umění a přísný společník

Ve hře Před obědem prohlašuje stárnoucí slavná zpěvačka Amélie René-Petrzikovská o své mladší kolegyni: „…zemřela pro uměleckou přítomnost. Vdala se.“ A na vysvětlenou dodává: „…umělkyně musí být bez jakéhokoli bezvýznamného balastu, jemuž se říká krátce – známost z publika.“ V září roku 1909 přinesly kladenské sociálně demokratické noviny Svoboda vzrušenou zprávu o žalobě, kterou na Otakara Zachara podala operní pěvkyně Božena Kacerovská a na základě které na něm vymáhala odškodné 15 000 K a měsíční rentu 600 K za nedodržení manželského slibu a zkažení umělecké kariéry. Politická levice měla na Zachara spadeno už od roku 1907, kdy se podílel na založení Národní jednoty kladenské, sdružující místní podnikatele a živnostníky, a kandidoval do obecního zastupitelstva v Kladně, kam byl také počátkem roku 1908 zvolen. Proto skandál, kterým skončil Zacharův milostný románek, přijala s nadšením. Noviny psaly o šestileté známosti, během níž si Zachar dívku jako kavalír vydržoval, scházel se s ní ve svém pražském bytě a nakonec ji opustil. Ať už tomu bylo jakkoli, zdá se, že uměnímilovný sládek se s talentovanou zpěvačkou pocházející z Loun mohl seznámit už roku 1900, kdy jako dvacetiletá vystoupila na koncertě v Kladně U Bílého beránka. Hotel v té době patřil Zacharovi, zdědil jej po matce, která v březnu téhož roku zemřela. Kacerovská pak působila v Národním divadle, v Novém německém divadle v Praze a roku 1906, zřejmě poté, co se s ní Zachar rozešel, odjela do Paříže. Soud, ve kterém se za žalující stranu nejvíc angažoval Kacerovské otec, už byl jen hořkou tečkou za vztahem, v němž Kacerovská byla milující umělkyní a Zachar oním „mužem z publika“.

Reakce dělnického listu na Zacharův spor s Kacerovskou vystihuje poměrně dobře situaci v kladenské společnosti té doby. Zachar byl zámožný člověk. Právě kolem roku 1909 dosahoval za jeho vedení kročehlavský pivovar maximální produkce kolem 50 tisíc hektolitrů ročního výstavu piva. Vlastnil cihelnu, měl podíly v pivovarech na Smíchově, v Braníku a spolu se smíchovským sládkem uvažoval o koupi pivovaru v Unhošti. K majetku, který získal dědictvím, patřil i hostinec Na Krahulci v Doksech. Zachar byl členem České chemické společnosti pro vědu a průmysl a řady dalších spolků. Do kročehlavského pivovaru zval místní honoraci a inteligenci, jako byli jeho otčím Jaroslav Hruška, rovněž se pokoušející o literární tvorbu pod pseudonymem H. Uden, knihkupec (a pozdější starosta Kročehlav) Karel Kuchynka, kladenský lékárník Jaroslav Balej a další. Ve svém konzervatismu se pokoušel oživit myšlenku starých řemeslnických cechů a aplikovat ji i na nové podmínky v průmyslu. Ale právě za tyto názory sklidil u kladenských dělníků největší kritiku. „P. Zacharovi již pouhé slovo dělník je protivné, což dosvědčil i při nedávné schůzi důvěrné, kdy prohlásil, že nemá žádné dělníky, ale jenom řemeslníky,“ ozývali se ústy redaktorů Svobody. Kladenský dělnický Podprůhon a salon v kročehlavském pivovaru byly zkrátka dva světy, které nemohly sblížit ani Zacharovy úvahy na téma cechovní sounáležitosti nebo sociální opatření zaváděná v jeho podniku. Na druhou stranu ovšem bylo Kladno se svými provinčními poměry pro vzdělaného, ctižádostivého a světaznalého Zachara příliš těsné. Většinu svých nakladatelských počinů realizoval v Praze, a mimo Kladno se také rozhlížel po známostech mezi umělci a dalšími potenciálními spolupracovníky. Na sklonku 90. let 19. století se spřátelil s Mikolášem Alšem. K navázání známosti mu pomohl malíř Josef Bárta, ale rozhodující byla Zacharova touha vlastnit nějaký Alšův obraz, která ho zavedla až do umělcova pražského bytu. Už při první návštěvě koupil dva Alšovy obrazy vrácené z výstavy spolku Mánes a získal příslib na vyhotovení kresby na téma národní písně Kde je sládek. Kresbu Aleš dokončil v polovině února 1899 a ještě předtím potvrdil Zacharovi právo na její reprodukování. Podobným způsobem pokračovala spolupráce i v dalších letech a ukončila ji teprve Alšova smrt v roce 1913.

Zachar shromáždil celou sbírku Alšových prací a byt v pivovaru proměnil ve skutečný výtvarný salon, kde býval malíř také častým hostem. Reprodukce Alšových kreseb publikoval Zachar časopisecky, použil je na výzdobu dopisnic, pozvánek, knih a od roku 1907 je vydával jako přílohu svého týdeníku Sládek. Zvlášť pro tuto potřebu vznikl cyklus Život na českém pivovaře, který zahrnuje tři Alšovy akvarely (Jaro, Léto, Zima), zůstal však nedokončen. Jako památka na přátelství Mikoláše Alše s kladenským sládkem se dochoval reliéf u vstupu do kročehlavského pivovaru, vytvořený podle kresby, kterou Aleš věnoval Zacharovi do jeho knihy Pivovarské kapitoly a feuilletony. Na rozdíl od Mikoláše Alše další ze Zacharových výtvarných spolupracovníků, Josef Váchal, do Kladna nikdy nezavítal. Zacharovi jej doporučil na sklonku života sám Aleš, Váchalův příbuzný. Tak jako pro ilustrace textů s pivovarskou tematikou se osvědčil Adolf Kašpar (i s ním měl Zachar vřelý přátelský vztah), pro lidové či historické náměty Aleš, tak Váchal byl ideálním tvůrcem pro doprovod Zacharových Dějin spiritismu. V tom zřejmě pana starého z Kladna provázelo štěstí. Josef Váchal si sice zachoval od svého zákazníka chladný odstup, nicméně v letech 1913–1914 mu také pomohl odbornými radami při přípravě modelu středověké alchymické dílny v Technickém muzeu v Praze, v téže době vytvořil pro přílohu Sládka barevný dřevoryt Svatý Václav sází na hrob Mikoláše Alše kalinu a ještě v roce 1952 (v dopise kladenskému soukromému badateli Jaroslavu Perglovi) si pochvaloval: „Celkem vynesla mi práce pro Zachara 270 rakouských korun, krom 40 K za olej Medium…“ Spletitá síť vztahů obepínala další aféru, do níž byl Zachar vtažen roku 1913. Tentokrát byla hlavní aktérkou jeho starší sestra Eliška, provdaná za továrníka ze Žebráku Ottu Wiesenbergera. Otakar Zachar měl celkem pět sourozenců, z nichž nejvíce proslula díky hlubokému citovému vztahu ke knězi a spisovateli Jakubu Demlovi právě Eliška. Je-li pravdivá historka, zmíněná v úvodu našeho textu, podle níž Deml ve snaze sehnat práci malíři Františku Bílkovi kontaktoval v únoru 1906 „Otokara Zachara, sládka a spisovatele na Kladně“ (D. Ž. Bor v knize Dítě andělů), znamenalo by to, že se básník znal se Zacharovou rodinou dříve, než se obvykle uvádí. Zůstaňme však u toho, že Jakub Deml, finančně vy-

strana: 49

+


čerpaný svými literárními aktivitami, získal od Elišky Wiesenbergerové v roce 1912 několikrát štědrý dar a velmi rychle se s ní sblížil. „…nevím, jak se k ní zachovati, zůstává vůči mně stále v tajemné, záhadné skrytosti,“ píše v říjnu 1912 v dopise příteli. Brzy na to ji však navštěvuje v Žebráku a Eliška jezdí za ním do Prahy. Wiesenberger, snad s ohledem na špatný zdravotní stav své ženy, to zpočátku přehlíží, ovšem již v polovině roku 1913 vykazuje Demla ze Žebráku, po poradě s Otakarem Zacharem nechává Elišku převézt do nervového sanatoria a potom ji drží v domácím vězení. Deml dedikuje Elišce Wiesenbergerové několik knih a opětovně se s ní stýká až do její smrti v roce 1918. Jindy velkorysý Zachar se v případě své sestry zachoval tak, jak kázaly dobové mravy. Společně s Wiesenbergerem podali na Jakuba Demla hned po vypuknutí skandálu žalobu a u soudu, kde proti Demlovi svědčil i jeho ještě nedávný přítel Josef Váchal, vymáhali vrácení vkladní knížky, kterou Demlovi Eliška dala. Pro toho, kdo si při četbě Zacharových „pivovarských fejetonů“ povšimne za ironickým tónem i jakéhosi stesku po živnostenském řádu, stavovské organizaci a rodinné idyle, nebude však tento postoj velkým překvapením. Zachar zůstal až do svých sedmačtyřiceti let svobodným mládencem. Oženil se 26. července 1917 s Pavlou Veverkovou, dcerou majitele fotografického ateliéru a úředníka v Kolíně, která vystudovala dramatickou školu a po jistou dobu byla herečkou Městského divadla na Vinohradech. Po náhlé smrti Otakara Zachara 29. listopadu 1921 („při cestě z Berouna do Kladna“, uvádějí některé zdroje, my se však přidržme prozaického údaje z matriky, že tomu bylo v Praze) se Pavla Zacharová stala nájemkyní kročehlavského pivovaru a byla jí až do roku 1928, kdy se přestěhovala do bytu na Smíchově. Závěrečné části Pivovarských kapitol a feuilletonů, v níž utopicky vylíčil idylické poměry sládkovského stavu, dal Otakar Zachar název Pivovarské nebe. Autoři jeho nekrologů se shodují v tom, že dokázal jít pevně za svým cílem, byl břitký diskutér a nekompromisní v jednání se svými partnery i protivníky. Snad se dá říci, že dělal vše pro to, aby vizi takového nebe uskutečnil už za svého života

-

strana: 50

Dřevoryt Josefa Váchala v knize Z dějin spiritismu v minulosti


Literatura WEISS, J. J. Za Otakarem Zacharem. Československý sládek. 1921, roč. XI, č. 23 a 24, s. 1–2. ŽÁK, Karel. Za Otakarem Zacharem. Národní politika. 10. 12. 1921, roč. 39, č. 339, s. 1. KOŽÍŠEK, Ad. Ing. Otakar Zachar. Vlastivědný sborník školního okresu slánského. 1929–1930, roč. VII, s. 104–108. OLIČ, Jiří. Čtení o Jakubu Demlovi. Olomouc: Votobia, 1993. 172 s. VEJRÁŽKA, Pavel R. Až zemřu, přeji si, aby mé srdce bylo probodeno! Lounský kraj REGIZ [online]. 1997, č. 2 [cit. 2009-07-10]. Dostupný z WWW: http://www.vejr.cz/regiz/archiv/ osobnosti/kacerovska.html. BORECKÝ, Vladimír. Zrcadlo obzvláštního: (z našich mašíblů). Praha : Hynek, 1999. Metamorfózy

kvasinky pivní (Sládek a alchymista Otakar Zachar), s. 237–243. BOR, D. Ž. Dítě andělů: Otokar Březina – život jako dílo. Praha: Trigon, 2000. Smrt rodičů a nová rodina přátel, s. 38–46. OLIČ, Jiří. Neznámý Váchal: život umělce. Praha; Litomyšl: Paseka, 2000. 254 s. PERGL, Jaroslav. Mikoláš Aleš a Kladno. Kladno: Jaroslav Pergl jr., 2000. 123 s. DOLEJŠÍ, Josef. Jitřní záře české alchymie (Život a dílo Otakara Zachara 1870–1921). Logos. 2000, č. 1/2, s. 57–74. KOVÁŘÍKOVÁ, Naďa. Živnostenská fotografie v Kolíně od počátku do 50. let 20. století. Opava, 2003. 146 s. Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Diplomová práce. Dostupný z WWW: http://itf.fpf.slu.cz/studenti.php#diplomky.

LIKOVSKÝ, Zbyněk. České pivovary 1869–1900. Praha: Výzkumný ústav pivovarský a sladařský, 2005. 359 s. ZACH, Aleš. Nakladatelské Kladno: z dějin kladenské knižní kultury. Kladno: Středočeská vědecká knihovna v Kladně, 2007. 180 s. REKTORIS, Ladislav. Rodopisné stránky [online]. [2009] [cit. 2009-07-10]. Dostupný z WWW: http:// mujweb.cz/www/rektoris/index.html. Prameny Svoboda: časopis strany sociálně demokratické. 1907–1909. Národní knihovna ČR (online katalogy dostupné z WWW: http://www.nkp.cz/) Archiv Národního muzea (fond Otakar Zachar) Státní oblastní archiv v Praze (matriky pro farnost Kladno) Děkuji panu Ladislavu Rektorisovi z Třeboně za informace, které mi poskytl ze svého osobního archivu

strana: 51

+


Ten, co vymyslel paneláky… Le Corbusier (6. 10. 1887–27. 8. 1965) - švýcarský architekt s francouzskými kořeny - rytec hodinových pouzder, jímž se nestal - inženýr, který přesně věděl, jak má vypadat město pro tři milióny obyvatel - ostentativní samorost - ispirátor architektů 20. století - vyplešaťělý chlapík s kulatými brýlemi - uzavřený ješita odmítající vše osobní - utopenec ve středomoří u Cap Martin - „Korbík“

Jan Červený

-

strana: 52


Ten, co vymyslel paneláky... Takto se o nejslavnějším architektu dvacátého století, kterého téměř nikdo nezná, vyjádřil epizodní učitel statiky na jedné nejmenované vysoké škole stavebního směru. A že ho proto nemá rád. Přemýšlím, kolik je ve výroku statika pravdy. Nakolik je Le Corbusier, vlastním jménem Charles-Édouard Jeanneret, praotec sídlišť jako kladenské Růžové pole či Okrsek 1–X, vynálezce umakartových průzvučných jader, propagátor bouchajících dveří výtahů a designér fádních fasád? Řekněme hned úvodem, že vůči všem výše uvedeným skupenstvím slavného architekta je výrok učitele statiky víc než nespravedlivý. Le Corbusier paneláky nevymyslel. Co víc — nevymyslel ani železobeton, nebyl ani žádným velkým propagátorem prefabrikace. A ve snahách o abstrakci také nebyl první. O architekturu se začal zajímat jako mladík, když vyjel na studijní cesty po zemích jižní Evropy. Následně se mu podařilo vetřít do nejprogresivnějších projekčních kanceláří jako kreslič. Záhy začal hlásat svoje názory v plátku Lesprit Noveau, který za tím účelem vydával. Pak přišly první slavné realizace a už to jelo. Je pravda, že Corbusier železobeton skutečně (ať už úmyslně nebo neúmyslně) značně proslavil. Byl pro něj totiž optimálním materiálem pro naplnění slavné definice, že architektura je přesná a velkolepá hra objemů soustředěných pod sluncem (citováno volně). Dějinná úloha Le Corbusiera spočívala v tom, že všechny hlavní moderní tendence začátku století dokázal účinně provázat do konstrukčně, provozně a esteticky čistého celku. Podařilo se mu to jak v teorii, tak v praxi na jeho slavných stavbách, ať už z purismu vycházejících vilách v raném období, nebo na skulpturálně pojatých pozdějších realizacích. Jeden z nejdůležitějších axiomů Le Corbusierovy tvorby je zásada tzv. volného půdorysu: díky systému sloupů a průvlaků se uvolňuje dispozice prostoru. Jinými slovy neexistují nosné stěny, které by závazně dělily prostor. Většina dalších zásad je víceméně logickým vyústěním zásady první, jako například použití pásového okna nebo uvolnění přízemí budovy. Právě paneláky však

s volným půdorysem nemají nic společného. Naopak. Nosné stěny dělí nekompromisně prostor v šestimetrovém modulu a dodatečné otvory v nich představují problém. V sídlištích mají volný půdorys některé obchodní domy, hospody a objekty občanské vybavenosti. Případné přestavby (třeba na vietnamskou tržnici), jsou pak v těchto objektech celkem bezproblémové. Daleko blíž pravdě by byl možná výrok, že Le Corbusier vymyslel sídliště. V roce 1922 představuje svůj projekt města pro tři miliony obyvatel. Projekt pravoúhlého sídelního útvaru s jádrem tvořeným rastrem výškových budov protkaného čtyřproudými silnicemi v nás z dnešního pohledu budí nedůvěru. Nepomáhají ani kresby, na kterých si postavičky hoví před mrakodrapy v lenoškách a čtou knížku. Je ale třeba pochopit tento výtrysk inspirace a touhy po racionálním uspořádání města jako – jak by se dnes řeklo – první nástřel, který měl být dále kriticky korigován.

Takže pokud byste se chtěli svým frankofonním přátelům pochlubit, že máte ve svém rodném městě taky něco od Korbíka, neberte je k Metě ani ke Vrahovi, neboť by exkurze mohla skončit ve stylu názvů těchto okrsků. Jediné, co by stálo za pokus, jsou rudné zásobníky na Koněvu. Řekněte, že je to mistrovo dílo z roku 1953, na kterém si ověřoval některé výtvarné účinky litého betonu, než se pustil do slavného kláštera La Tourette. Třeba vám uvěří.

Člověka postmoderního musí tento inženýr s brýlemi jasných tvarů fascinovat zejména tím, jak byl přesvědčený o své pravdě. Dodnes jsme totiž svědky nevyřešené bitky mezi postmodernou a modernou, která se stále vyhazována dveřmi vrací oknem (a vůbec nezáleží, jestli pásovým). Jsme daleko obezřetnější k nějakým jednoznačným návodům, co je správně. Zdá se mi to dnes neuvěřitelné, ale v paneláku, kde jsem bydlel jako dítě, se dveřní křídlo hlavních vstupních dveří v přízemí při otevírání jen těsně míjelo se svislou ocelovou trubkou, která nějak souvisela se zábradlím schodiště. Když se dveřní křídlo šťastně otevřelo, trubka stála uprostřed cesty k výtahu. Promiňte, pane statiku, ale to by se myslím Le Corbusierovi, věčnému studentovi matematiky, krásy a významu proporcí v přírodě, nestalo. Trubka už je dávno uříznutá a nejlepší na tom je, že ani vlastně nic nenesla. Le Corbusier jako vášnivý malíř by asi ani nezaplesal nad nevkusnou a nekoordinovanou záplavou pruhů a čtverců těch nejhráškovějších, nejlososovějších a nejrůžovějších barev na fasádách dnešních sídlišť. To jsou zase momenty, kdy vzpomínám na utěšenou šeď svého dětství.

strana: 53

+


Chobotnice se doplazila až do Kladna Máte pocit, že jste o projektu Národní knihovny od Jana Kaplického už dlouho neslyšeli? Opravdu, na veřejnost se v posledních pár měsících moc nevynořovala. O to víc se o ní jednalo za zavřenými dveřmi a na jachtách v přímořských letoviscích. Mocní této země chobotnici doslova vylovili ze dna mořského a přišli s jasným slovem. Bude se stavět! A pak následoval doslova šok! Vybranou lokalitou

totiž není Letná, Chodov ani Ruzyně, ale Kladno. S myšlenkou, že by se Kaplického návrh, nazývaný též blob, chrchel nebo muchomůrka, mohl stavět v (bývalém) městě uhlí a oceli, koketoval v dubnu hejtman Středočeského kraje David Rath. Tehdy byla většina soudných občanů toho názoru, že si z nich politici akorát utahují. Teď ale všechno vypadá jinak. Přesné místo, kde by

blob měl stát, zatím není známo. Kladno Záporno ovšem myslí dopředu, a proto pro vás zcela exkluzivně připravilo grafiku s lokalitou, na níž by stavba přicházela v úvahu. Chobotnice to ale mezi místními obyvateli nebude mít lehké. „Město je už teď zaplivané až dost, já tu další chrchel nechci,“ sdělil nám pod příslibem anonymity jeden z vlivných kladenských občanů. Zůstává také otázkou, co by se uvnitř chobotnice mělo nacházet. Projekt Národní knihovny přemístěním do Kladna ztrácí svůj smysl. Z vedení města k nám doputovaly určité zkazky, podle nichž by se této příležitosti mohlo využít při realizaci nové víceúčelové sportovní haly. Původní záměr postavit ve městě moderní arénu ztroskotal na nedostatku financí. BLOB!

-

strana: 54


S

Jiří Mika

Spasitelé Kladna

Pasitelé Klad Na S S S S S S

S

PAS I TELÉ

Zdá se, že před branami Kladna stojí další z řady spasitelů, kteří sem opakovaně míří s cílem uskutečnit zde své plány a fantazie. Přicházejí zvenčí, přinášejí své představy o ideálním bydlení, službách či rozvíjení lidského ducha a snaží se je vtisknout do tváře města, ať už jeho obyvatelé o to stojí či nikoliv. Jedni z prvních byli na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století architekti v čele s národním umělcem Václavem Hilským. Jejich představy o novém městském centru se částečně podařilo zrealizovat na Sítné, avšak „náměstí“ s nákupním střediskem, domem kultury, hotelem,

S

Okresním výborem KSČ i tehdy nezbytnou sochou V. I. Lenina se nikdy přirozeným centrem nestalo. Naštěstí další Hilského plány na kompletní destrukci kladenského historického jádra a vytvoření nové, volné zástavby bez ohledu na původní uliční síť se podařilo zastavit ještě ve fázi urbanistické studie. Skromnější projekt kolektivu architektů Krajského projektového ústavu pod vedením Tomáše Smrže sice respektoval původní skladbu města, ale při jeho realizaci na konci 80. let zmizely celé městské čtvrti a místo nich vyrostly panelové domy, které tu zůstaly jako pozdní pozdrav odcházející socialistické éry. Dnes můžeme už jen spekulovat, zda asanace nemohla být provedena citlivěji a zda snaze po zdánlivě lepším bydlení musel být obětován genius loci staré dělnické a měšťanské zástavby. Také Vladimír Stehlík, jehož hlavním cílem byla záchrana kladenských hutí, měl kromě toho ještě další šlechetné úmysly. Mezi nejznámější patřila myšlenka přebudovat plynojem v bývalé huti Koněv na komerčně kulturní centrum s heliportem na střeše nebo touha provozovat sítenskou galerii. Po plynojemu dnes není ani památky, z galerie zůstala jenom smutná ruina. A nyní přichází nový mesiáš v podobě společnosti KCC Development, s. r. o. Její ambiciózní projekt CENTRAL Kladno nese eufemistický podnázev „zábavně

společenské centrum“. Je zřejmé, že spíš než „moderní zařízení pro trávení volného času a nakupování“ nabízené kladenským občanům spolu s takovými divy, jako jsou „gastroprovozy, wellness, kina, dětský koutek“, je skutečným záměrem investora „poskytnout nájemní plochy velkých rozměrů… mezinárodním operátorům a řetězcům“ a vybudovat „pod celým komplexem… hromadné podzemní garáže“ (vše citováno z Dokumentace vlivů na životní prostředí, srpen 2009). Tomu má padnout za oběť nejen více než dvacet domů (včetně souboru staveb bývalého Učitelského ústavu M. Egemové, významného řadou odkazů do historie města, nebo skromné industriální památky Mobila), ale především celé území o rozloze 26 806 m2. Mohutný monoblok o dvou podzemních a třech nadzemních podlažích zavalí příhodný svažitý terén, jemuž by slušela mnohem víc drobná zástavba kombinovaná se zelení zahrad či parčíků. Ještě je možné tomu zabránit. Chce to však kus odvahy. Kladenští ji měli, když se v šedesátých letech postavili aspoň zčásti proti modle Kolektivismu (připomeňme si, že největším dílem Václava Hilského byl Kolektivní dům v Litvínově), třeba ji najdou i teď, kdy je potřeba svrhnout modlu Konzumu.

strana: 55

+


Centrální vnady a zápory, aneb Jan a Jindra Mourkovi Zajímavé čtení na dovolenou? O kontroverzních plánech developerů, kteří hodlají vystavět v centru Kladna obchodně-zábavní komplex Central Kladno, jsme psali už v předchozím čísle. Co se od té doby v této věci událo? Celé jaro byl klid, alespoň zdánlivý. Ale od konce června jsme byli už poněkud na trní. Čekali jsme, kdy bude zveřejněna dokumentace vlivu na životní prostředí, tzv. EIA (z anglického Environmental impact assessment). Nakonec jsme se dočkali až 14. srpna. Přeci jen jsme si tedy (Investore, ó díky!) užili klidnou dovolenou a na horečnaté studium stovek stran textu, tabulek a hlukových map a následné sepisování připomínek padla jen část babího léta. Proč ale tolik povyku kolem moderního zaklínadla EIA? Účast v posuzování vlivů na životní prostředí je totiž jednou z mála možností, jak může veřejnost ovlivňovat stavební záměry ve svém okolí. Protože o této možnosti většina lidí neví (my, nebýt Centralu, také ne), dovolíme si podrobnější popis tohoto úředního procesu. Co je to EIA Posuzování vlivů na životní prostředí se řídí zákonem č. 100/2001 Sb. Ten také vymezuje, jaké stavební záměry posuzování podléhají – většinou jen ty rozsáhlejší. Navíc, pokud nevznikne kolem záměru větší rozruch a nevyjádří se k němu nesouhlasně občané ani instituce, projde často již v první fázi, v tzv. zjišťovacím řízení, a dalšímu posuzování nepodléhá. To se ale v případě Centralu naštěstí nestalo. Nesouhlasných vyjádření se shromáždila řada a Krajský úřad Středočeského kraje v lednu 2009

-

strana: 56

nařídil vypracovat řádnou dokumentaci vlivů na životní prostředí. Ze zákona platí vypracování studií investor, který si také sám vybírá jejich zpracovatele. Text dokumentace bývá vyvěšen na portálu www.cenia.cz/eia, ovšem obvykle bez příloh, které jsou často důležitější než vlastní text. Přílohy – například mapy a různé dílčí studie jsou k dispozici u pověřeného úředníka na vyžádání. Záměr Central Kladno je zveřejněn pod kódem STC1008. Zde také snadno zjistíme, v jaké fázi posuzování se záměr nachází a kdo jej na příslušném úřadě má na starosti. K dokumentaci se může kdokoli písemně vyjádřit do 30 dnů od zveřejnění. To je sice poměrně dost času, ale většinou se o všem dozvíte se zpožděním. Než se pak v celé věci zorientujete, už abyste nesli své vyjádření do podatelny příslušného krajského úřadu. Následně krajský úřad předá dokumentaci, spolu se všemi došlými připomínkami, nezávislému posuzovateli. Ten pak nejdéle do 60 dnů vypracuje posudek, zda je projekt přijatelný či ne, případně navrhne podmínky, za kterých smí být realizován. Pokud shledá závažné nedostatky, může také vrátit dokumentaci k přepracování. I k posudku se posléze může vyjádřit veřejnost a nejrůznější instituce. Pokud se i v této fázi objeví větší množství námitek, následuje veřejné projednání. Připomínky opět vyhodnotí posuzovatel, a teprve potom krajský úřad vydá k záměru souhlasné či nesouhlasné stanovisko. Až tehdy může začít územní a stavební řízení, které jsou již v režii magistrátu.

Pokud jste vydrželi číst až sem, gratulujeme! Vážnější zájemce – potenciální rebely – odkazujeme na materiály Sdružení Arnika (www.obcan.arnika.org/radce-obcana) nebo Nesehnutí (http://www.nesehnuti.cz). Přínosy nemalé, negativa zanedbatelná? Prolistujme alespoň namátkou stohy papíru, které o záměru Central Kladno popsaly autorizované osoby a firmy, pro něž je posuzování vlivů na životní prostředí denním chlebem. Nebudeme vás napínat – tak jako u většiny posuzovaných projektů v ČR, ani v případě Centralu skoro žádné významné negativní vlivy nevyšly. A pokud někde trochu přece, je to napsáno velmi opatrně. Spadl vám kámen ze srdce? Nám ne. Autorizovaná osoba totiž v českých podmínkách ještě neznamená osoba nezávislá. Jak jsme uvedli výše, ze zákona zpracovatele dokumentace EIA platí i vybírá sám investor. Kdyby dokumentace vyzněla výrazně v neprospěch investora, jednalo by se možná o poslední zakázku, kterou zpracovatel získal. Podezíravému občanovi, který autorizovanou osobou není, tedy nezbývá, než číst řádku po řádce, porovnávat hodnoty v tabulkách a grafech a občas vzít do ruky kalkulačku. A najednou zjistí, že tady něco nehraje – čísla v tabulkách nesouhlasí s grafy a vzájemně si na různých stránkách odporují. Asi nejslabším místem celé dokumentace je tzv. Dopravní studie. Ta jednak dokládá, že nárůst dopravy po otevření Centralu nezablokuje křižovatky ve městě,


jak se dělá EIA na Central Kladno jednak poskytuje vstupní údaje pro výpočet hluku a znečištění ovzduší vlivem dopravy. Autoři si ale s přesností evidentně hlavu nelámali. V křižovatkách se jim záhadně mizí auta. Například v křižovatce ulic Cyrila Boudy a Petra Bezruče se nevysvětlitelně ztratí 1 715 aut denně. Na dalších místech je to podobné. Auta do křižovatky vjedou ve směru od plánovaného obchodního centra, ale část už z ní nikde nevyjede. Teleportace aut řeší dopravu úžasně, moderně a navíc bez emisí hluku či znečišťujících látek. Zřejmě proto hluková studie a studie znečištění ovzduší s těmito zmizelými auty nepočítají.

Podobné nedorazy a trhliny jsou snad na každé stránce dokumentace Central Kladno. Zájemce o další podrobnosti odkazujeme na stránky Občanského Sdružení PRO KLADNO, kde je ke stažení celý text našeho vyjádření.

Hluk ze stavby podle dokumentace nepřekročí hygienické limity. Proč ne, pokud uvěříme, že staveniště šestkrát větší než náměstí Starosty Pavla, opravdu zvládne obsloužit jediný bagr pracující dvě hodiny denně. Je záhadou, jak tento bagr dokáže naplnit denně 75–110 těžkých nákladních automobilů, které mají ze staveniště odvážet výkopový materiál a demoliční suť. Také počty ostatních stavebních strojů jsou nereálně nízké – zřejmě proto, aby se stavba vešla do hlukového limitu. Kdo to ale při stavbě ohlídá?

Trochu optimismu na závěr Už jsme naznačili, že zdaleka ne všechny stavební záměry procházejí celou komplikovanou a zdlouhavou proceduru EIA. Obchodní centra obvykle vyváznou bez povšimnutí veřejnosti už ve fázi tzv. zjišťovacího řízení. Lidé se o stavbu začnou obvykle zajímat teprve, když se objeví bagry, což je většinou pozdě. To, že se o Central Kladno začala masově zajímat veřejnost a krajský úřad nařídil vypracování řádné dokumentace, je docela velký úspěch.

Jsme toho názoru, že by ji měl investor nechat kompletně přepracovat. Pokud odstraní všechny nedostatky, které jsme zjistili, stavba a provoz Centralu se do hygienických limitů již nevejdou. Alespoň ne v té současné megalomanské podobě.

Škodolibě dodejme, že zahájení stavby se díky posuzování EIA posunulo nejméně o rok, spíše ale o dva. V oznámení záměru se počítalo se začátkem stavby v listopadu 2009 a jejím dokončením v říjnu 2010. Dokumentace již uvádí zahájení stavebních prací v prvním čtvrtletí 2010 a dokončení ve čtvrtém čtvrtletí 2011, i když si sám investor musí uvědomovat, že to není reálné. Pro týdeník Sedmička (č. 23 ze 17. září) zástupci Crestylu nedávno prohlásili, že Central začnou stavět v roce 2011 a otevřou ho v roce 2012. Nesouhlasných stanovisek EIA se u nás vydává velmi malé procento. Vymezené podmínky pro realizaci záměrů bývají většinou formulovány dost obecně a vágně. I přesto je zde určitá šance, že právě Central Kladno se ocitne mezi tou hrstkou zamítnutých záměrů. Nezbývá než doufat, že nezávislý posuzovatel i úředníci krajského úřadu budou studovat dokumentaci alespoň stejně podrobně a kriticky jako my. autoři jsou členy Občanského sdružení PRO KLADNO

strana: 57

+


Stopy popáté Benjamin Fragner

-

Industriální stopy 2009 překlenují zkušenost od prvních kroků naplňování Registru průmyslového dědictví České republiky, krátce po prvním bienále v roce 2001. Už tehdy nás zarazil nepřehlédnutelný rys rozdvojeného vidění. Po celá následující léta pak provázel mapování průmyslového dědictví, a to nejen na Kladně. Zatímco při oficiálních jednáních častěji převládal údiv, proč vůbec věnovat pozornost tématům dosud zastrčeným kdesi na okraj profesionálního a politického zájmu, současně přibývalo nadšenců, kteří pomáhali vyhledávat informace, podklady a argumenty – lidí mnoha profesí, odborně zdatných a s rozhledem, architektů, muzejníků, archivářů, historiků, učitelů a studentů. Z hlediska obvyklého chápání společenských rolí vlastně amatérů, jelikož to, co činili a činí, není obvykle spjato s jejich pracovní náplní. Ani to nepramení z moci profesionální instituce. Bienále industriální stopy 2009 shrnuje koncentrovanou zkušenost. O průmyslovém dědictví ve vzduchoprázdnu mezi profesionály a amatéry. O očekávaném obsahu profesionalismu. A o tom, co znamená být amatérem, který mírní důsledky profesionálního diletantství. Informací z Registru průmyslového dědictví se v Kladně poprvé podařilo využít pro zviditelnění alternativních cílů industriální turistiky a publikování Industriálních cest českým středozápadem (s přispěním mnohých, kteří jsou dnes kolem Kladna Záporna, Artea či sdružení Kladno Koněv). Bylo to předobrazem vtažení Kladna do akcí bienále v roce 2005. Z plakátů, publikací, z televizních obrazovek a novin shlížela trojice tří bortících se vápenných pecí Vojtěšské huti. Vápenné pece se staly znakem všech akcí bienále, nejen na Kladně, ale po celé České republice. Podařilo se, co si ještě před pár lety stěží kdo dokázal představit. Výsledek, o tom jsem přesvědčen, rozhodujícím způsobem nasměroval Tomáš Žižka (Mamapapa) s akcí Kladno Záporno – Industriálním safari. Ani ne tak proto, že do opuštěného a zdevastovaného průmyslového are-

strana: 58

álu umístil dramatickou site-specific kreaci, to už nebylo zase tak nezvyklé. Méně šlo o divadelní efekty, více o rozpoznávání smyslu vybraného místa pro nové aktivity. A také o to, zda tyto aktivity mohou opuštěná místa pro příště ovlivnit. Jak nepodlehnout pokušení využít alternativní industriální prostor jako kulisy pro cizí zápletku. Dosáhl toho, že se kulisy/industriál staly přesvědčivou součástí hry. I s amatéry či profesionály, s Kladnem Zápornem. Od té doby pozorujeme, jak se romantická torza tří vápenných pecí z Vojtěšské huti zvolna stávají novým symbolem spjatým s Kladnem. Na jaře roku 2008, úsilím urputných „amatérů“, byla prohlášena za kulturní památku. Zápletka, pro jejíž optimistickou gradaci bychom i ve světě jen obtížně hledali obdobu, je ovšem neuzavřená, stále bez pointy. Zdá se to až neuvěřitelné, vápenné pece se přes veškerou snahu a štědrou publicitu ztrácejí před očima. Těžko hledat výmluvnější příběh pro téma bienále industriální stopy 2009. Přetrvávající vzduchoprázdno nahrává diletantům.


k poli řenichy, pouta pouti a berberskej trh Zamykáme se. Nikdo nečeká, až pude stopa kolem. Černá blátivá, někdy prašná moučnatá a jindy jenom jako tvar v roztavenym asfaltu. Ráda se pěchuje na srní stezky. Kdo sejde, začpí samělstvím. Značkující, nečekající otevření dveří. Dveře stopu zahltěj a skryjou, aby potom zuřivě bubnovala dopodlahy dostropu. Vod sklepa vede značka, fosforeskuje a stopa přežívá, sílí, zvyšuje tlak. Nakonec dům poboří a rozšlápne, vylomí vrata, vytrhá vokapy. De pryč. Je lepší někdy chodit pryč a držet stopu plachou. A v tmavejch nočních městkách je proč se šťourat: jestli procitneš někdy ze snu, hlína bude ležet na lopatkách tichá a plná slov, co nejdou jen tak minout. A tak se pomalu plácáš uřvanou tmou v místech mozku, který sou ti nejmilejší – voněj starou pokličkou, nejasnou útěchou nebo něčí neznámou, hlasitou řečí. Probouzet se z polospánku do spánku je krutá hra soužící všecky známý principy uznávanýho života: tebe ale čeká něco mnohem horšího. Pouta poutě: pouť, puta. Kurva cesty. Zpoutaná kurva. Ač jazyková podobnost je nápadná, ve snu, do kterýho se řítíš, se bude projevovat hodně rafinovaně. Skrytě a za zádama bude způsobovat opak všeho, co děláš. Pohyb na východ je jen rafinovaná hra, jak se dostat na samu nejzápadnější hranu západu. Dobrá vůle prodává v second-handu smrt. Obloha bez mraků má v poledne černou barvu a vo půlnocí vychází slunce. Vydáváš se konečně uprostřed spánku vyhledat tu kurvu. Přichází REM fáze, rychlej pohyb očí, projekce vnitřku ven. Pod křídlama strojů se objevuje země nápadně podobná i nepodobná. A hned suchá kůže, a žízeň, a hlasitá mlaskavá poluce pouličních plynů, rajská fáze zatmění pohledu: třicet dní se potácet v tropickym šeru a slyšet šumět řeky, poslouchat, jak stará paní v červenejch ruinách krmí kočky. Zabláti si ksicht a na rozkaz místních drogiánů nebude dneska nikdo vycházet ven, leda za účelem provozování outdoorového dobrodružství.

Jan Albert Šturma V naší smradlavé věznici obzvlášť doporučujeme smrt na originální Maově šibenici. Než vstoupíš/vstoupíte před ksicht tohodle milovaného vůdce/vraha tak všichni doufáme, že sis pečlivě opláchl/opláchla/opláchli genitálie Připrav se: k poznání nedochází a nikdy nedojde, uteče pod mastnou zem s každym večerem nikdy nedosaženo. Narkotickej svět halasí poutama, divně se směje, todle je ta tvoje pouť, mám pro tebe poutavá pouta, $13, §777, 7. Řeč je možná taky vo době, kdy k jarní pěně na stromech přidáme vonící, ještě vlhkou ze zimy vomítku. A chůze první pomrzlou travou skrz šeď guana těch dní, a kyselina mléčná v nohou, a za rohem už zhasli a vybuchuje pouť, svazčitá, citrónově žlutá, a plná poledního bezsilí a těžknoucí beznaděje. Kdo ví, o co jde… prodělali sme přece Lekci toho, co si s tim počít: čteme na straně 16: SKŘIŽNA: denní stav na rozcestišti, tíha ostříhaných myšlenek nedovolí Ti vydat se žádným směrem, až tak, že na křižovatce lze i zemřít HELTFORB: rinální výhled na zčernalé, ohořelé zvonce kopců, stínající Tvoje ruce až k pláči, nejčastěji zjevující se při silném pohnutí střevoví Za skrytými poli řenichy Je čas vyrazit: vystát si frontu na ranní meltu, nadejchat se mastnýho prachu a záčpí z rezavýho podpaždí továren. Pochutnejme si na dezertu z olovnatý hlíny! A z flakónků už šňupaj koloidní rez, na drátech skřípe. Na začazenym severovýchodnim vobzoru se leskne zlatej kužel pod medůzou smogu: je to [kailás] severních [čech], kde v [baltskym] již vzduchu plouží se donekonečna Karolína, hledá světlo, při každym dalšim kroku padá zase na kolena. Je osobitým hologramem: mění barvu podle ročních dob a při změně počasí stoupá na vošlapanej jasanovej žebřík. Aby mě ta vize nezkrušila, pokládám čadivou oběť Višnuovi přímo pod chladící věží: zatimco ve včelích plástvích vydávajících fosforečnej přísvit i ve tři hodiny ráno (a odér ozónu, co chrlí elektronika jako večerní mlhu), někdo zapíná a vypíná procesory a ty objevujou pořád ty samý, předprogramovaný cesty milionkrát dokolečka, až únavnej kolotoč rozdírá půdu na který ty krystaly betónu stojej. A teče krev a Cestujícím rannim šerem to nepříde nijak divný a krev se lepí v koláčích, žmolkách na rozehřátý, páchnoucí kola a autobus dostává smyk, ach jo, policajti, a vylízt ven kvůli tý krvi fakt nejde. Něco rachtne v potrubí vodvedle: brutální detonace a jedný paní syčící trubka zrovna urazila hlavu. Nevadí, její mrtvolu připoutaj na ruinu Muk, vymasenou polokapličku, někde mezi [hájkem] a [hostivicema]: bude to její poslední pouť, na poutech a budou na ní chcát psi, než se vsákne do země.

strana: 59

+


Na místa kde ta paní zhebla, přijela Pouť: cestující komedianti až ke smrti hladem tejraj medvěda, co neumí hrát na klavír, neumí zpívat ani tančit polku, a tak mu jenom lučavku Královskou kapaj do vočí, a medvěd řve a publikum tleská. Vyrážíme již ale cestou ostružiníkem a již víme že tahle cesta nemá smysl: v dálce zpívá pouť a kolotoče brusí, my ale zahýbáme až k sámošce a jako pozdravení, oběť jsem si u posvátnýho kaštanu podřezal žíly. Chtěli sme v sámošce nakoupit něco chlupů, spečenýho igetilu a krevního prášku ale ejhle, ztrácim světlo a mlhu. Somnabulní doktor nemocniční je připoutanej na vedlejší posteli a jeho sestřičky krměj krysama v aspiku, nažloutlý hrudky želatiny mu lezou z huby, všecko znovu blije zpátky, i polívku z pečenejch nakládanejch včel. Je to dlouhá pouť nemocničníma pultama až k červenný umrlcovský peci: tam naštěstí zahybáme a již si klátíme cestu prostorem na Mevlanu [řípu].

zastav auto do [kodaně] fuck of [usa], viva [catalunya] [so, mate, where do you come from?] v [čechách] je 3 456 poutních kapliček, 86 prašivejch nocležen, 123 posvátnejch stromů potulný mniši v [indii] sou pedofilové a úchyláci úchvatná tradice súfí stopaři se z nedostatku žen často ukájejí v křoví [ ]cesta kamkoliv je na píču

Cesta z [kladna-aarhan] do [trynický lhoty] vede přes rozpustilý zemní kužely a k občerstvení nám posloužily travertinový oblázky, podávaný v hospodě [u haify], kde největší ozdobou je arab naloženej v akvárku s formalínem: tu a tam uříznou část jeho konzervovanýho svalstva a řípná cesta je pak značená tou laboratorní vůní. Poutnické ranečky s prosáklejma skvrnama, to máme vod [haify], alláh akbar. Najednou tu čpí pelyněk, vobzor se snižuje a prší-neprší: někdo křičí na mostě, hlavu si drží v dlaních a vobzor zbéžoví-zoranžoví. Voči má jako štěrbiny, je to mimozemšťan, přistál právě nedávno a jeho loď vybuchuje ozařujíc vodpolední voblohu zábleskama strašně silnýho světla: vytahuju něco z baťohu jemu pro útěchu, müsli ze sražený krve, rozpadá se ale v řídkej, mazlavej prach. Další a další pouť: vobzor se kupí chuchvalcema světýlek a divně vulgární muziky s dementníma melodiema. Pronásledujou nás. Obětujem cikorkovou kořalku a vůně pečenýho anýzu, cikorky, pendreku se leje na zem. Stopaření. Čihalismus. Trucbusárna. Klikoautisti. Spadlej zvon [řípu]. Je moc daleko, je noc daleko. Těžká a světlá noc. Napadá mě lenochodem, že tmavá noc přejde jako průjem, kdežto světlá zaškrtí člověka za vlasy a pohodí ven jako ranní floydi co vytrhli někomu právě dveře. Zatim nastává nesmyslná epidemie poutí. Pod [řípem] pobíhaj dýl už nevochočený medvědi utržený ze řetězu a vzduchem piští hmyzí muzika lákající na explodující, hořící atrakce. Siluety kolotočářů se slejvaj jako vyjetej volej a vítr přehání závěje lístků do trnkoví, kde si z nich stavěj barikády půlmetrový, překrmený myši. Deme po prázdný dálnici: ticho jen čerpadla hučej, projíždí Tonda i Milan a vokolo ječícího stroje se rychle šíří drtivá tlaková vlna. Čas se už vopravdu kondenzuje: úkony a příkony údržby chůze. Pomocí hmatů a chvatů zmáháme řípskej kužel, ale všude je tma. Řídký eruptiva se lepěj na podrážky a chůze už skoro nejde. Taháme teď pro změnu za tuhej dálniční život:

A již, čirou a kluzkou smyčkou v časoprostoru sjíždíme mžikem až do plechový parády jižní, teplem slepený [francie], mnich buddhy a okapář smutku světa v jedný vosobě při večernim chatu nabízí jednoduchou aritmetiku, která se vzápětí sama vykolejí horkem svý trapnosti: vzdálenost < dálka kam > jít slova = směry [ ]>[] Za to poslední bijeme mnicha ano silnou bambusovou holí a von hned v strašlivym orgasmu osvícení se topí vlastnim rozbředlym semenem, tělo mění se v bezulitého bahenního hlemejždě a pomocí vobrovský růžový nohy mizí pryč (čteme ještě na jeho zádi [kladenská] šunka dnes 13,50). Zarputile prodíráme se dál, zem se třese, bez přízně alespoň některejch božstev je celá naše pouť bezvýchodná a bezcílná. Zabírá, zarůstá jí místo toho Pouť plná dementních atrakcí, na kterou teď ukážu zblízka, je to rakovina blbosti a čarby něčeho co mě bez nadhledu zabíjí jako elektrickej rejnok mělce pod plážovym pískem: [nejkrásnější věc na světě.po 40 km zabočte vlevo.tučňák pískomilný žije jenom tady.home-made marmelade.vody je cestou spousta.pán přidá na zakázku i extra povlečení.camping prohibited.rovaniemi tourist resort.exploze cen.zde je dle domorodých tradic na místě jen věčné ticho.cestu si musíte zarezervovat online.zahrádkářství je jednou ze svatých českých tradic.zde stála za druhé světové války pec na chleba.člověk-narušitel.i love nature.original czech cuisine.nemá smysl tam chodit.wir sind aus österreich.české lesy jsou krásné ] Koho fascinuje tadle hromada bordelu? nebo máme cestou sázet hrušně? zpívat co ste hasiči? dřepět na poli a vařit si brambory a hrušky?

-

strana: 60


ZMATEK SLOV Tenhle text už píšu zpoza mříží Vinařický věznice: byl sem zatčenej zásahovou jednotkou Ministerstva Smysluplnosti a obviněnej ze smysluzrady. U soudu, kterej proběh už před měsícem si pamatuju tohle:

až budeš štípat stovky jízdenek v temnu a světla budou broukat uřež si radši nohy než tam jít, může bejt už pozdě všichni nějak ztratili rychle načmáraný plánky zastav se u všech kamenů a kopců a udělej si čárky do písčitý hlíny

Jaktože sem, požádán o výklad cestovatelství/poutnictví, „…napsal úplně nesrozumitelnej, promiňte mi ten výraz, blábol“ nebo tak nějak? Soud mi vytknul zmatenost a hlavně tu smysluzradu – zločin proti axiomu časoprostoru. „…také směšování poutě (rozuměj cesty časoprostorem ano ale i krajinou svého srdce) jakožto základní lidské potřeby“ Topili ste se někdy v lavině splývajícíh tradic a klišé? Debilních místních tradic co je pod hrozbou vzteku zvykem respektovat? Poutních míst kde se automaticky předkládaj oběti a spínač v mozku vypouští dávku obdivu? zahanbení když to přestane fungovat? čtverečky na stromech co vedou do nudnejch míst? kostely, ze kterejch bůh nejspíš utek, aby se v nich neudusil? Betonovejch dálnic vraždících vzdálenosti a zločinně zmenšujících zemi? Konečně teda řenicha a jak k ní dojít Vem plechovky a konzervy: když noc bude zavalena zvířecím šlemem kaluže čaje zmrzlý na padrť a strojovny ticho a víno klokotá začni pomalu čurat na skřele ryb polynéských, začaruj černý vlasy z městskýho průjezdu Bude už Ticho? stará Dáma prská čaj a sušenky a pletací jehlicí vraždí morče na čele trav, na kornoutě z čediče svítí pole řenichy, řenicha kvete ještě je čas k ní dojít to celý město je topeno svitem jejího stínu, ulice černaj mazlavym pylem všichni sou opylí, město má kostely tvarů marťanský blizny nad řenichou se zase čeřej mraky a něco z pole sípe zajíc co obdržel mixomatózu xsvátku vraždí se naostřenou mrkví (máte mrkvovou?) smrt možná tam čeká firnová plotna nebo sudetská kaple se hroutí na něčí hlavy, a kdo nedodá ruku celou nic z něj, nejspíš, nezbude jak se to tiše zpívá když někdo neví, ale viděl jednou, co udělá odtamtud vanoucí malej uragán začni se učit do bot sypat si připínáčky a do čaje krysí jed,

až budeš pít tekutej dusík a kůži píct nad zlomenou elektřinou zapiš si na poli řenichy, kde vocit ses náhodou, zbitej co zahnala luční pára, když ti bylo deset bez sekundy přesně pak se zabít za sekundu potom rykot oběšovanejch cest a kažodenní tréma dne esi jo nebo ne ale, ale a ten den se probudit mrtvej SNOVÁ SYNTÉZA Zoufale nevíme kam jít. Návody sou nesmyslný. Texty i básničky určený poutničení nesrozumitelný. Starý poutní místa už nedávaj smysl, protože neznáme jejich historii – aspoň je hezky vopravujem, no. Když někam deme, nemá to smysl taky. Nácvik každodenního pohybu kašovatí a zbejvaj vobrazy nečeho co bychom chtěli a vodTamtud to zase fouká. Nutí to jít, zuřivě se koušem do nehtů. Nevíme, jak dál, a tak kreslíme plánek, abychom se zmátli: plánek tvořenej obrázkem berberskýho trhu. Kam míříme? Jak to bude vypadat? Nabízim pouť jako trh: stánky s lákavym zbožim, se snama. Pár se jich v pytlíku zkazí, než je donesem domu. Některý sou padělky, ale třeba maj kouzlo nechtěnýho? Kruhovej, nebo spíš šišoidní pohyb neustále se měnícim tržištěm, který ani v noci úplně neztichne, nikdy, dokuď budou kupci i trhovci schopný prodat i zdánlivě nemožný, a sváteční pocit něčeho výjimečnýho. Cyklickej čas, kruhový argumenty tvořící zdání přímky. Zoufalci k zoufalcum, ale z jejich košů vytahujem zablácený zlatý injekce endorfinů a skalnatejch vinic za babku. Neustálý vracení, vyvolávači. Pod naší voteklou, pomalou, někdy nudnou zemí duní trh kde všecko je povolíno, skutečnej model světa v nadživotní velikosti 42:1. Rozpadlý poutní místa usmlouváme za babku a vobjevujem stopy vesmířanů

strana: 61

+


v blátě. Sudetskej kostel vystavenej na volejnatym panelu starou bábou skrejvá mrtvolu Hitlera a Mengeleho, který se v hrobě držej za ruce. A ten zvonovitej říp kupujem, klišé takže sleva, dobrá cena, voklápíme ho – jako zmatený mravenci pod vodkoplym mraveništem zmateně vybíhaj rytíři na koních, šavle vzhůru, a rakety a tanky z nich okamžitě dělaj pyré. Aha takže i pod řípem, a co blaník? Kupujem tu hroudu žuly, vodklápíme, de to ztuha jako tvrdá bradavice – nic, hlína a jako červená krev vyteče trochu magmatu, tuhej a hlubokej kořínek. Nebo kladno – klepeme městem jako s prasátkem-kasičkou

a z poloucpanejch důlních štol se sype mour a sušinky horníků, všecko zamíst a do koše. Vyzáblej děda zase prodává originální pískovcový pokličky, originál ze střezivojic, těžký na ty největší hrnce tentokrát z řeky vydry. Je tu i výprodej dnů, slavnejch i šedejch, použitelnejch jako kočkolit pod hovna vašeho miláčka nebo těžítko na hovadiny. Ale nadšení přešlo, přešel i smích. Na ublácenym ubruse sem právě zahlíd [svojí hlavu] a dva ušmudlaný kluky, jak jí balej do novin. Byla to nejspíš dost výhodná koupě. []

foto: Honza Novák

-

strana: 62


Moje teta se 2. června 2009 vydala na pouť do španělského Santiaga de Compostela. Samozřejmě pěšky. Nebylo by na tom nic zvláštního ani speciálního, kdyby tetě Hance nebylo 63 let a kdyby se nerozhodla, že už nechce jen tak sedět na lavičce a dožít v domě s pečovatelskou službou. Na tři tisíce kilometrů dlouhou cestu se tetka seniorka vydala z Kladrub na Tachovsku od prahu svého domu (s pečovatelskou službou). Čeká ji pouť s patnáctikilovým batohem do Španělska přes Francii. Německo a Švýcarsko má z větší zčásti v tuto chvíli za sebou. Spí různě na farách a v klášterech.

Co nemáš, nepotřebuješ! Lenka Novotná (text), Hana Ulrichová (sms) Pak mi jednou při řišla řiš la sms om omyle ylem, m, byl byla by a pro pro ro kam kamaarádku, která rá te tetě tě zal zalívá ívá ky kytky tky… … O to tom m jestli estli ji to zal zalí-íváníí ještě ván j ě baví aví,, a že je dě děsně sně po poští štípan paná á a ja jakk se mají ostatn ost atníí babk babkyy v do domov omov mověě. mově. ě

Na cestu se připravovala téměř celý rok. Nejen, že se trénovala v chůzi a dávala se zdravotně do pořádku, ale také na různých místech zkoušela získat podporu jak psychickou, tak finanční. Postupně získala spacák, batoh, hole, kredit a také zájem médií. Na její cestě ji doprovází časopis Šíp. Sem tam mi pošle zprávu. O její zážitky se s vámi podělím tzv. esemeskovým románem. Santiago de Compostela

2. zář záříí 2009 2009 21 21:02 :02:05 :05 Napsal Nap sala a jsem jsem tetě, tetě, zda zda nech nechce ce něc ě o vzká vzká ázat z čtená čt enářům řům Kl Kladn adna-Z a-Zááporna. por na. Večer Več er vol vo ala ala.. Nach Nachází ází se v Pyr Pyree nejích nej ích,, přec přec řecház h í hory ház hory.. Ve Ve Špan Španěls ělsku ku je to zattím nej nejtěž těžší ší a nejd nejdraž ražší, ší, pr proto otože že tam už u ne není ní za exo exota ta a vše vše si mus musíí kukupovat, pov a ni at at, nikdo kdo jí ni nicc nedá nedá za zadar darrmo, p proo tožže tam tam jee úpl úplně ně běž běžné, né, že jd de někd někdo ěkd k o do o Com Compos postel tely. y. Nik Nikdo do ji nep nepoho ohostí stí ta tak ja o v Ně jak Němec mecku, ku, kd kdee byla byla úp úplně lně oj ojedi edi-nělýý příp něl případ… ad… Ve Fr Franc anciiii to byl bylo o troc trochu hu náročn nár očnějš ější,í, ale te teď ď je to nejt nejt jtěěžší. jt ěžší. Co se týká týk á vzka vzkazu zu čte čtenář nářům, ům, ta takk že že to to není není taková tak ová sr srand anda, a, jak jakou ou si pův původn odněě před před-stavov sta vovala ala.. Naop Naopak ak je to dos dostt náro náročné čné,, ale úž úžasn asné. é. Hlá Hlásí, sí, že je v poř pořádk ádku u a že jí prv prvně ně neb nebolí olí ky kyčle čle!! Poku Pokud d chce chcete, te, můžete můž ete s mou te tetou tou Ha Hanou nou pu putov tovat at dál na st strán ránkác kách h Klad Kladrub rub u Stř Stříbr íbra. a.

20. srp pna 20 pna 2009 09 2 06: 20: 06:52 5 52 Uháním Uhá ním m Ha Hanku nku o něja nějakou kou u ffotog tograf rafiiii z cest cest… … Nevola Nev olala la jsem jse m ti omy omylem lem,, nešl nešla a mi mi napsat nap sat sm sms. s. Cht Chtěla ěla jsem jse m ti ti říct říct,, že že máš máš na net netu u aktu aktuáln álníí fotfotky! Vč Včera era v LA REO REOLE LE dness BROU dne BROUGUE GUEYRA YRAN, N, to asi ne nenaj najdeš deš,, je je to to sídlo. síd lo.

www.kladruby.cz/hana-ulrichova-cesta-do-santiaga-de-compostela

9 čerrvna 9. vn 2 2009 0 10 10:24: 24 20 pár dn dníí na na cest cestěě Děkuju Děk uju za vz vzpom pomínk ínky. y. Jse Jsem m v kl klášášteřee v En teř Endor dorfu. fu. Na Nadst dstand andard ardní ní ser servis viss. Mám st stejn ejnéé potí potíže že jak jako o doma doma.. Naví Navícc jen sp spále álený ále ný obl obliče ičejj a pu puchý chýře! ře! Js Jsem em m v pořá ořádku dku ku.. Pišt Pištte. Pom P áhá á to to.

8. čer červen ve ce 200 ven 2009 9 19:0 19:04:4 4:46 6 na ces cestě těě je pře přess měsí měsíc… c… Ahoj,j, dlo Aho louho uho sees neoz e val eo vala. a. Chy Chybí bí mi tvů ůj humo u r! r Už jse jsem m ve Švýc Švýc v ars ar ku. ku u Asi sis sis to to p přřeč ř četl etla. a. Bod Bodams amské ams ké je jeez. je jez je tyr y kys yr ysové ové vé.. Husův vé usů sův d dům ům byl ům b 6 6. 7. za zavře vře-ný. Ne Nenaš n tva na naš t lo to tv o jen je m mě! Tetk Tetkka

10. sr srpna pna 20 2009 200 09 10: 0 10:36: 36:42 42 TETA TET A HANK HANKA A VOLÁ VOLÁ!! Já: Ah Ahoj, oj, odkud odkud voláš voláš?? H: Ze sil silnic nice. e. Odk Odkud ud asi asi. Já: A jak se má máš? š? H: Neb Nebudu udu už ti ps psát. át. Ne Nemám mám kredit kre dit a čer čerpám pám už be bezta ztakk z pe peněz nězz na a Španěl Španěl Špa nělsko sko k . Já Kd Já: Kdee jsi teď teď? ď? H: V Limo Liimo m ges ve Francii, Fr tedy přímo pří mo tad tadyy na na cedu cedu edulilili je napsáno ed LAKOKV LAK OKVILE ILE.. Já: Te Teti, ti, ře řekni kni mi nějakou pikantno kan tnost, st, kt ktero erou u ssii ještě j neřekla žádným žád ným ý jjiným novinám. H: Mám jednu příhodu, ale tu nemůžeš nikde zveřejnit… Stal se mi trapas se třemi cyklisty. Ale mám hrozně moc zážitků, všechno ti to povím až, se vrátím. Tak už budu končit. Já: Ta ak ah ahoj hoj a šťa šťastn šť s ou ces cestu!

17. če 1 červe rvence nce 20 009 0 11: 11:49: 49 49 49: 9 Psala Psa Ps la jse jsem m tetě tetě,, jest estlili je v pořá pořádku dku… dku … Daříí se Dař se mi mi naho nahoru, ru,, dolu. Te Teď ď spíš spíš do dolů! lů! DB DBR R mě mě rozmazlil maz lilii fras frastik tiky, y, švé švédsk dskými ý st ým ými stoly oly,, kde kde byl byla a šunk šunka a i uh u erák i ove oves. s. vlo vločky čky.. Všud šudee čist čisto, o, pla platil tila a jsem jsem je jen n zříd zřídka ka a dost dostala ala do dost st jíd jídla la na na ces cestu. tu. Ve Šv Švýca ýcarsk rsku u už už chud chudší. ší. Přesun Pře sun z ALP do FR FRANC ANC N . Zde Zde čas často to vět větší ší špí špína na než u nás nás!! Jídla Jíd la mál málo o na na příd příděl. ěl. Ab A ych ne nepla platil tilla, trh trhala ala js jsem em tře třešně šně na šta štaflí flích! ch! Dn Dnes es v kemp kemp mpu. u. 50 eu za noc oc v bun bungal galovu ovu n ám. Sp nem Spala ala js jsem em ve skl k adu na zemi. Mů ůžu 2 noci noci.. Bagáž Bag áž – co co nemá nemáš, š, nep nepotř ot ebu otř uješ je ! Tahám toho m moc. oc. Potřebuji půl! ů

Kladruby na Tachovsku

28. kv květn ětna a 2009 2009 09 20 2 :15 : :06 06 pár á dn dníí před před ce cesto stou u Jsi mi milá, lá, dě děkuj kuju. u. Pen Penízk íz y si necch, ízk sama sam a je je potř potřebu ebuješ ješ.. Otek tekll mi mi hor horn ní ret,, pak ret pak a se mi nad ad děla ě ly l čer červen venýý flek flek eky ek kolem pus kolem pusy. y. Bol Bolej ej mi klo k ouby b .N Na a cest stt stu vyrazí vyr azí pě p kná trrosk o a! Ahojj tet Aho eetkka 2. čer ervna vna 20 2009 09 23: 23:12: 3:12:53 1 53 v den opu op ště štění ní dom domova ova Byla Byl a to síla síla.. Odch Odch dchod o sla od slavno vno n stn no stníí se se star tarost ost-kou.. Na Tune kou unech. ch. h m h. mlýýněě př připr iprave avené né poh pohošt oštění ění a velm elmii doje j mný rituá rituál.l. Ušl Ušlii jsme jsme s red re akt aktore orem ore m Šípu Šíp u 25 km. Nov Novýý bato batoh h váží váží 15 kg kg!!! !!! C Chtěl těla a jsem seem už spá spátt v kkrmel krmel mee ci, nemoh nemoh mohla l jse jsem m dál ál Př ál. Přinu inutil til mě jít je ještě ště 3 km, al a e nesl nesl es i můj můj ba atoh h. N Nemo emohli emo hli js j me najít naj ít noc nocleh leh.. Nako akonec nec js jsme m doš me ošli ažž do oš o Vidic! Vidic! Vid Nechal Nec halii nás náss přespa pře řeespa at v obec. obec. kl k ubo u vně na vá ub válen len-dách, dác h, don d esli i jíj dlo o. Jind Jind de jsme jsme sm se ne n chy hytal tal a i.. Hol Holtt Čechy Čec hy! Jdu spá hy át H. át

17. srpna 2009 18:49:45 45 Poslala jsem tetě Hance dá dárek k sv svátku na n ces essty… ty Moc ti děkuju, kredit vžd dyc dyc ycky kyy bod bodne. Je Ještě ráno jse s m byla v PERIGUEUX, mohla jsem m tam tam zůstat att, ale 2 dny dny sta stačí. čí čí. Mám totiž artrózu, nebo co. Přřed e tý týdnem jsem hodně promokla a nemohla se převlíct. Byla mi m zima, studily mi mokrý kalhoty. Mám velký bolesti ti v kyčl yčlíích. yčl ích. Kolíbám se jako kachna a spěchám do LURDES! Dnes Dnes jsem jsem prrosila o rychlý přesun. Jeden stop do BERGERA AK, odk odkud ud byl Sirano! Druhý do ST. FOY GRANDE, kde je levnýý no nocle cleh. h. Pozzvání do rodiny, oběd, bazén. Dárky k svátku?! H

18. srpna 2009 16:53:29 Kyčle bolí čím dál víc. Kolíbám se jako kachna. Už abych byl y a v LO OUR URDES! Věřím, že mi bude URD pomoženo. Trpím… strana: 63

+


Návod k použití aneb jak za všechno může Milarepa Štěpán Klas Motto: „Je cíl, ale nikoliv cesta, to co nazýváme cestou, je váhání.“ F. Kafka

Hlavičku poutníka stříkám „citlivě“ na místa, která souvisí především s mojí cestou po české krajině a která jsou nějak významněji spojena s mojí anebo naší českou identitou jako např. kopce Říp, Bezděz, Ještěd, Kozákov apod…

V roce 2001 se mi do ruky čirou náhodou dostala kniha o životě osvíceného mnicha ze 12. století, který se jmenoval Milarepa. Je to v podstatě velmi čtivá, místy až dobrodružná kniha, kde se v jednom místě hlavní hrdina zmiňuje svým žákům o tom, že by každý člověk v životě měl vykonat tři hlavní cesty. Jednu cestu s přítelem, jednu se ženou a jednu zcela sám. Nevím, jestli je to osud nebo náhoda, ale v době, kdy jsem četl tyto řádky, jsem právě jednu takovou cestu ukončil. A tak mě Milarepův příběh inspiroval k cestám dalším…

Cesta první – cesta s přítelem, 12. 6.–29. 6. 2000, Praha—Mielno Na sever k Baltickému moři „…od chvíle, kdy jsme opustili výtvarnou školu, nás od rána doprovází slunce a úmorné vedro. Pomalu se ploužíme po silnici směrem na Benátky nad Jizerou

-

strana: 64

a stáváme se trpícími mechanickými stroji. Přesto jsme dělali, co jsme mohli, a došli do cíle dnešní etapy. Hned za motorestem padáme do rozestavěného domu, takže spaní královské a pod střechou.“ Takto vypadá autentický přepis našeho deníku z prvního dne cesty. Před námi jich v tuto chvíli bylo ještě sedmnáct, ale faktem zůstává, že ty první tři dny byly snad nejhorší. Pravidlo číslo jedna každého správného poutníka zní: musíš si umět správně zabalit. Pravidlo číslo dvě zní: musíš si vybrat správné obutí. Ani jedno jsem nepodcenil, ale v podstatě ani nesplnil. Na zádech jsem vláčel zcela nadbytečných 19 kilogramů váhy, a i když se mi na nohou v pravidelném rytmu střídaly trekové boty se sandály a teniskami, puchýře a otlaky mne neminuly. Právě proto jsem první fázi cesty nazval „kosmetickou“, je to část, která prověří všechny, kteří to s ní nemyslí vážně, a zároveň je to část, kdy je nutné, aby došlo k výměně městsky zdegenerované kůžičky na chodidlech nohy za novou, odolnou a mozolnatou. Druhou fázi cesty jsem nazval mechanickou, a je charakteristická tím, že každý den je v podstatě stejný a vy se musíte prát jak s orientací v krajině, tak s pískem a borovicemi i vzdáleností a kilometry. Střední oblast Polska byla charakteristická vyprahlostí krajiny včetně nedostatku vody. Ani řeky Odra, Warta a Notec nás nepřesvědčily o opaku a ani náznakem se nechovaly jako veletoky. Poslední fáze cesty byla finální, z krajinářského hlediska asi nejhezčí. Oblast pomorského vojvodstva nám připomínala reliéf jihočeské krajiny a my začali pomalu ve vzduchu cítit charakteristickou vůni soli a moře. Naše tváře byly porostlé strnisky různě dlouhých vousů a na rtech jsme měli viditelné zbytky vyhojených oparů. A tak

jsme po osmnácti dnech a cca 550 kilometrech mohli vyhublí vstoupit do první studené vlny Baltického moře.

Cesta druhá – cesta se ženou 1. etapa: 1. 7.–18. 7. 2003, Arles – Toulouse 2. etapa: 31. 7.–17. 8. 2005, Toulouse – Puenta la Reina 3. etapa: 3. 7.–20. 7. 2007, Puenta la Reina – Triacastella Putování na konec světa „…nebe se vyčistilo a do vyprahlé země se zarývají paprsky žhavého slunce. Zastavujeme se u vodního kanálu s proudící vodou a osvěžujeme se. Na jeho okraji roste rostlina podobná okurce. Chci si ji prohlédnout, a když plod rozlomím, vystříkne mi do pravého oka podivná tekutina. Ráno se probouzím jako Číňan a oko mne nepředstavitelně bolí.“ I tento zápis je autentický a je opět z prvého dne našeho deníku. Napsala jej moje manželka na začátku naší cesty z Arles do Montpellier. A opět je zde charakteristické, že i nejlépe připravované začátky mohou být zrádné. Ona zmíněná rostlina byla durman divoký, který se v jižní Francii vyskytuje poměrně hojně, a nám bylo tedy brzy jasné, že bez pomoci doktora se neobejdeme. Když k tomu přidám prasklou konstrukci batohu, rozbité sandály a špatnou orientaci v terénu, tak opět musím konstatovat, že i na této cestě byly začátky těžké. Ale i zde se vše najednou záhadně uklidní a vy pravidelně začnete ukrajovat první kilometry z vaší 1 600 kilometrů dlouhé cesty. Svatojakubská cesta do Santiaga de Compostela má dlouhou tradici a písemné záznamy o této cestě pocházejí již z 9. století. Jedná se o starokřesťanskou pouť, kterou vedle sebe vykonávali jak chudí mniši, tak králové a královny, anebo odsouzení zločinci. Ale její pravý smysl býval a je různorodý. Faktem zůstává, že tato cesta spo-


juje lidi a mnozí z nich během dlouhého putování mohou nalézt i novou naději. I pro nás každá z etap znamenala nová setkání a nové zkušenosti a každá z nich měla i své kouzlo. Ať už to byla cesta Orbskými horami v jižní Francii nebo přechod Somportského průsmyku ve francouzsko-španělských Pyrenejích, tak zdolání rovinaté španělské Mesety. Dnes, kdy nám do cíle zbývá „co by kamenem dohodil“ (přibližně 120 km do Santiaga de Compostela a dalších cca 100 km na Finisterru čili „Konec světa“), víme, že nás stále může mnoho věcí pobavit i překvapit.

Vztyčení poutnické stély – srpen 2008, křižovatka silnic Štichovice–Manětín, Plzeň sever „… je pravé poledne a vzduch je k zalknutí. Na rovinaté silnici se zobrazují charakteristické mokré skvrny. V ohlušujícím rámusu odjíždějící malé nákladní frézy jsem přehlédl rychle se přibližující osobní auto. Pak následoval už pouze náraz, tma a víc si nepamatuji…“

Píše se rok 1974 a pro mne se v krátkém okamžiku vše stává nejistým. Snad právě tenkrát mne poprvé napadlo postavit na místě autonehody výtvarný objekt. A tak se mi po dlouhých čtyřiatřiceti letech konečně daří splnit daný slib. Hlavním motivem základní kovové desky je obrys kráčejícího poutníka, který je na cestě k vzdálenému imaginárnímu cíli. Pozorný divák má možnost na ploše desky dále rozeznat tři symbolické ladovské reálie – obrys letícího ptáka v horní části desky, který symbolizuje svobodu a volnost, obrys peříčka za kloboukem poutníka, který symbolizuje optimismus a radost a obrys poutnické hole v ruce poutníka, která symbolizuje pomoc a oporu. Ve spodní části desky lze na kovových stupních přečíst dva krátké texty, jejichž autorem je jeden z velkých českých tuláků a poutníků K. H. Mácha. V horní partii kovové desky je latinský nápis ULTREIA, který lze volně přeložit jako pozdrav s přáním dobré cesty k cíli „Jen dál!“.

Závěr: Říká se, že svatojakubská cesta každého změní. Já na valné změny bez zcela fatálních příčin mnoho nevěřím. Faktem ale zůstává, že cesta minimálně každého prověří. Umožňuje mu totiž prožít okolnosti a situace, které mu běžný život nenabízí, čímž se každá cesta stává jedinečnou, a to bez rozdílu toho, jak je dlouhá.

Vedu si vlastní „Cestář“ míst, kde jsou. Jsou to kresby na formátu A5 a píšu si k nim svoje pocity, které jsem měl když jsem je navštívil. Taková osobní blbost…

Poutník: má tyto údaje: N 49° 58; 378‘, EO 13°18; 158´

strana: 65

+


Čtyři poznámky o poutnictví Lesní chodci – film

Lesní chodci – kniha

Režie: Ivan Vojnár, námět: román Martina Ryšavého, scénář: Martin Ryšavý, úpravy scénáře a dialogy: Ivan Vojnár, Galina Šustová, kamera: Ramunas Greičius, hudba: Irena a Vojtěch Havlovi, hrají: Jiří Schmitzer, Zdeněk Novák, Jitka Prosperi, Petra Poláková, Josef Vinklář.

Autor: Martin Ryšavý, Lesní chodci. Kapesní sága, Eva Babická 2001, str. 80, ilustrace: Adam Pitra

V každé rodině se obvykle tradují veselé či nějak kuriózní příhody, které někdy také mohou představovat jedinou památku po dávno mrtvých a zapomenutých příbuzných. Zdá se pak, jako by tito lidé žili a zemřeli jenom proto, aby mohli účinkovat v nějaké komické epizodě, vzhledem k jejich životnímu příběhu (a tím spíš k příběhu národa, státu, apod.) vlastně docela nepodstatné, čiré bizarnosti, vydané navíc na milost a nemilost fantazii, zlomyslnosti a výpadkům paměti všech potenciálních budoucích vypravěčů. M. R. Lesní chodci jsou příběh rodinné ságy, jenž se odehrává v rozmezí třiceti let. Klíč k vyprávění tvoří svatební smlouva, kterou tuláci Rufus a Čerčil uzavřeli již v době, kdy jejich dětem bylo asi sedm let. Tím, že si na svatební oslavě zaslíbí své děti – syna a dceru –, které se jim narodí jakoby navzdory jejich tuláctví, usilují o vzájemné spříznění pomocí „dynastického sňatku“ svých dětí, záruku přežití tuláckého mýtu i v příští generaci. Svatební smlouva dojde svého naplnění po letech, kdy se obě děti znovu setkají. Výjimečný je herecký výkon Jiřího Schmitzera, ve vztazích dokáže být něžně neobratný i tvrdohlavě krutý, dokáže před divákem doslova fyzicky trpět… Lesní chodci jsou filmem, který nikomu nic nevnucuje, jen přemýšlí. A teprve na konci zjistíte, že vás přitom rukou pečlivou a mozolnou navzdory vší hořkosti vlastně hladil.

-

Dagmar Šubrtová

strana: 66

Knížku Lesní chodci jsem napsal vlastně především proto, že mi bylo líto, nakolik se film od mého scénáře vzdálil. M. R.

Lesní chodci – výtvarná skupina Adam Pitra, Zdeněk Ruffer, Dagmar Šurtová Výtvarná skupina vznikla při křtu stejnojmenné knihy Martina Ryšavého. Jejich první výstava se udála v roce 2001 v kapli sv. Jana Nepomuckého u Panny Marie sněžné v Praze. Skupina umělců se schází stále a plánuje další společné výstavy. Dílčím způsobem se jim to daří, ale spíše se navštěvují a povídají o svých poutích, a tak oddalují další společné plány. Jako například, že několikadenní putování ukončí výstavou v Galerii Blansko.

Cesty na Sibiř Martin Ryšavý, Cesty na Sibiř 1, 2. Společnost pro Revolver Revue, Praha 2008, str. 367+253, linoryty a grafický design: Viktor Karlík. Cestopis nebo román? Tahle otázka možná nad Cestami na Sibiř Martina Ryšavého ledaskoho napadne. Zajisté mnohého vyleká svým rozsahem a nahuštěným textem, ale věřte, že kni-

ha(y) má zvláštní vnitřní dynamiku. Vypravěčova jednoznačnost a „normálnost“ nás o tom po pár prvních stránkách přesvědčí. Je intimní výpovědí cestovatele-romantika o několika putováních na Sibiř. Poutí za něčím magickým, za něčím možná již zmizelým, za nešťastně ubytým, možná ztraceným, možná objeveným. Martin se vydává i za svým vlastním dobrodružstvím – do neznáma, vlastně ani neví, co hledá. Jestli šamana, hrdost Evenků, sobí stádo nebo zmoudření. Nebo jen další inspiraci pro svůj nový film. Může se nám snadno stát, že při čtení pobýváme v knize jako v labyrintu svých vnitřních světů. Jakkoliv se Martin Ryšavý stále považuje za dokumentaristu-amatéra, jeho úvahy na etnografická, sociologická a historická témata ukazují vypravěče velmi citlivého a pozorného. Než však vezmete knihu do ruky, je nutné jedno upozornění. Já sama jsem v době, kdy jsem knihu četla, nevycházela z domu a jen spoře komunikovala se svými přáteli, a to do doby, než jsem došla na stranu 620. Tedy doporučuji se před čtením vybavit dostatečnou zásobou potravin a pití. Martin Ryšavý (*5. dubna 1967, Praha) je český spisovatel, scenárista a režisér. Vystudoval biologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy a scenáristiku na FAMU. Pracuje jako odborný asistent na Katedře scenáristiky a dramaturgie FAMU. Natočil několik celovečerních dokumentárních etnografických filmů: Sibiř – duše v muzeu (2001), Afoňka už nechce pást soby (2004) a Malupien, olšový spas (2008). Je autorem námětu a scénáře povídky Cesta v povídkovém filmu Romana Vávry Co chytneš v žitě (1998), scénáře filmu Ivana Vojnára Lesní chodci (2003), který přepracoval do knižní podoby, či scénáře k televiznímu filmu Aljona (2008). Kniha Cesty na Sibiř (2008) získala v tomto roce cenu Magnesia Litera za prózu. Literatura: J. Sedláček, CINEMA, únor 2003


Cesta ke svému JÁ… a jak je to teda daleko? Autor: Anater

„A zase na cestě… Ať se práší za kočárem! Nojo, to je vždycky, jestli jet a proč vlastně, a radši budu něco dělat a pudu do práce nebo s někym na pivo a tak. A pak už to nejde vydržet, a už drnčej pražce, a mapa je na posteli, takže se půjde krleš a vlak se řítí někam, kde to ještě neznám. Na místě zjistím, že už jsem tu byla, tak ještě teda popojedu no, zas o kousek dál…“ Zpočátku jsou na cestě davy. Odlesky lidí, které postupně uléhají podél cesty do trávy. Když za pár dní zmizí i ten poslední, přichází magie. „Nejkrásnější lidský ruce jsou ty, který vypadaj, jako by se chystaly něco dělat, i když nic nedělaj. Nic nedělaj, jsou na místě, ale něčím prolamujou tu statičnost. Mají nakročíno, každičkej okamžik nicnedělání. Hověj si třeba v klíně a čekaj. Nejkrásnější dívčí ruce má D., ale ta je nakročená celá. Nejkrásnější klučičí ruce má M. Tyhle ruce jsou podobný jako ruce svatýho Nepomuckýho, kterej už přišel o kříž. Jako by držely kytaru. Především ta vybrnkávací ruka.“

Cesta k sobě je krásná, povznášející, prostě nádherná. „Jeřabiny a strniště. Prostota. V okru se navždy snoubí červeň s obzorem. Zrezlé jehličky stébel příjemně šimrají a štípou. Ranní mlha se schoulila v kapku rosy. Narostla mi křídla dálky.“ Cesta k sobě je a hrozná, kamenitá, prostě příšerná. „Co tady kurva, já kráva blbá, puchejře až na hlavě, zase dělám… Nikam nejdu. Si sednu, tady si sednu a nikam nejdu! Samý zasraný kopce, nahóru a dólu furt. A nikde žádná hospoda, ani lidi. A bolí mě koleno, asi mám úpal. A každýmu je stejně jedno, že jsem pryč. „No jo, tak zase jedeš no, se vrátíš ne…“ Hovno! Nikam nejdu.

Magie. Neopakovatelná. Všudypřítomná. Nepopsatelná. Každým stéblem cloumá brautiganovská extatičnost. Každá věc se stává přesným obrazem jedinečného morfé utvářeného výhradně mojí myslí. Pak čas každé entity vyprší a vše – včetně mě – se stane součástí Univerza. Žádné JÁ není, ani cesta k němu. Teď a tady je všechno a všude. „Přítomnost hmatatelná jako břicho obrácené rybou dolů.“ Každý krok znovu utváří vesmír. Chůze. …

Hovínko.“ … A takhle chodil i Mácha, romanticky, rozbouřeně – jak bylo v jeho době zvykem. Na svých poutích navštěvoval přátele a někteří ho na část cesty doprovázeli. Došel až do Benátek. Největším cestovatelem, trampem, tulákem, žebrákem, zlodějem byl London – mág Hobos – „Sailor Jack“. Osamocený poutník (pro beatníka by byla ostuda vyrazit „s někým“) Ferlinghetii byl třeba v Mexiku. Bloumal mezi venkovany. Tuláků jsou davy. Na cestách – takže nejsou vidět.

strana: 67

+


Orientační běh Mayrovkou asi 20. nebo 27. února 2010, sledujte http://www.skpraga.cz/pzl Radek Mikuláš

Termínová listina je ještě provizorní, ale přesto je dost pravděpodobné, že 27. února se v prostoru mezi vrátnicí Mayrovky, vinařickou čistírnou odpadních vod a střelnicí poběží závod v orientačním běhu. Čeká se účast okolo sta lidí. Poběží se mezi budovami, uvnitř některých z nich, ve štolách pod Homolí, po haldě a v lesích mezi haldou a střelnicí. Je třeba vysvětlit, proč takovouhle ptákovinu propagovat na stránkách kulturní revue. Vysvětlení spočívá v tom, že aktivní účast v takovém závodě je – nebo může být – vrcholně emocionálním zážitkem, a závod jako takový je uměním akce v krajině. Vedlejším produktem je speciálně pro závod připravená mapa, která – jakožto subjektivní obraz krajiny – částečně přesahuje ze sportu do oboru výtvarna. Aby to opravdu fungovalo, kus terénu vymezený pro závod v sobě musí mít něco zvláštního. Prostory například pro mistrovství světa se vybírají několik let. Nakonec se vybere něco velmi osvědčeného, lesy či přímořské duny nebo severská tajga s hliněnými a kamennými kopečky, jezírky a bažinami. Pro méně oficiální příležitosti se hodí něco neotřelého, neokoukaného, terén, u kterého se předem neví, jak na lidi bude působit. V lednu 2008 se běželo v areálu hutě Koněv (viz čtvrté číslo Kladna Záporna). Okouzlení z industriálního prostředí bylo u některých závodníků docela silné a začali se domáhat dalšího ročníku. Mezitím ovšem prošel areál Koněva svým vývojem, část dříve veřejně přístupného území je soukromá, další byla zavezena novými a novými vrstvami odpadu, něco se zbouralo. Mayrovka je přinejmenším rovnocennou alternativou, s úchvatnými interiéry šaten a strojoven, se štolami, holými i zarostlými haldami, kolejemi a s výtvarnými díly.

-

strana: 68

V den závodu se na haldy, do lesíků, do štol a všude, tam, kam se podaří dojednat přístup, roznesou oranžovo-bílé lampiony s kleštičkami nebo s kódy k opsání. K tomu, aby závodníci všechna místa na mapě v co nejkratším čase našli, jim bude muset stačit mapa – kudy přesně poběží, je jejich věc. Žádné běžně vydávané mapy nejsou natolik podrobné, aby se podle nich dalo běhat v členitém terénu s přesností několika metrů. Tvůrce mapy stojí před úkolem celý terén prochodit, pokud možno nic nepřehlédnout, z viděného vybrat to podstatné a nakreslit na správné místo. Jakkoliv návod na vytvoření mapy vypadá inženýrsky stroze a jednoznačně, nenajdou se dva lidé, kteří by stejné území zmapovali úplně stejně. Nehledě na to, že první krok bývá ten nejdůležitější. A tím je právě výběr místa, kde se poběží. Když už má kartograf – či jak nešťastníka vytvářejícího mapu budeme nazývat – nějaký uspokojivý základ (tím může být třeba dokreslený letecký snímek, v nejhorším případě aspoň vylepšená základní mapa v měřítku 1 : 10 000), musí postupně vyplnit všechny tajenky. Není v téhle rokli třeba nějaký velký kámen? Není uprostřed křoví patka betonového pilíře? Dá se tahle skalka seběhnout, nebo se musí obejít? Vždycky se něco přehlédne či splete, a vždycky se také objeví (nebo znovuobjeví) něco, o čem ani místní znalci nemají tušení. Kdo by také chodil tak sveřepě mimo jakékoliv cesty, i do těch nejhustších křovin! Procházka „kartografa“ nově mapovaným územím je smrští otázek. Co pět vteřin pohledu do krajiny, to otázka; a následuje hledání odpovědi, posléze zaznamenané v podobě značky v mapě, dotaženého obrysu linie nebo barvy plochy. Necvičeného amatéra v oboru to dožene brzo na pokraj únavy – ale na oplátku poskytne odpovědi na otáz-

ky, které by si normální návštěvník místa ani nepoložil. Kromě borců-profesionálů, kteří mají na kontě desítky map na několika různých světadílech (a jen v Čechách a na Moravě je takových lidí nejmíň deset) už na místo, kde jste mapovali, nikdy nezapomenete a budete na něj pohlížet trochu jinak než na zbytek planety. Závodníci si krajinu očima autora mapy prohlédnout nestihnou. Během pár vteřin si do paměti vtisknou základní body, podle kterých půjdou na další vyznačené místo. Podle kolejí asi dvě stě metrů, pak najít cestičku šikmo vzhůru svahem, a za temenem kopce je rozpadlý plot; v jeho ohbí by měl být lampion a kleště. V pomalém tempu o nic nejde. Půlhodinový, spíš o dost delší běh ale přidá další dimenzi – únavu. Cítíme strašně zřetelně, jestli jdeme nepatrně z kopce nebo trošku do kopce, jestli po kamení nebo po hlíně, jestli jsou místa spíš vlhká a chladná nebo suchá a horká. Běžec po tři čtrvtě hodině závodu čte krajinu úplně jinak než chodec na cestě. Kdysi mě jako závodníka napadl následující trik, jak ke konci závodu ušetřit síly – při běhu po cestě nebo třeba po louce na chvíli, na několik vteřin, zavřít oči, pak jen na moment mrknout, a pokud nebyla v cestě překážka, pokračovat. Zpracování zrakového vjemu prý stojí mozek obrovské množství energie! Kupodivu to docela fungovalo, a ani si nepamatuju, že bych při tom někdy utrpěl nějaký pád nebo úraz. Paměťová stopa těch letmých pohledů na přibližující se les či kopec pak často žila svým vlastním životem a objevila se, když jsem ji vůbec nečekal. Teď už je snad o něco málo zřejmější, co ta stovka lidí bude o příštím únoru na Mayrovce provádět, a proč se na podobných – nebo častěji úplně jiných, ale něčím pozoruhodných – místech sejdou mnohokrát do roka.


strana: 69

+


TŘETÍ KLADNO PROZKOUMÁNO aneb KŁADEŇÁCI CHODÍ K MOŘI PĚŠKY Pocit zodpovědnosti k miliónům čtenářů a zvláště k těm, kteří si dobře zapamatovali zmínku o existenci třetího Kladna v článku o Kladně druhém u Chrudimi (KZ č.2, rok 2007, str.42—43) nás vyhnal přes celé Polsko do nenápadné osady Kładno u Baltského moře (Morze Bałtyckie). Cesta vlakem: Kladno Praha Wroclaw Glowny Kołobrzeg Tymien Kładno

Łenka Nowotna, Jan Czerweny

Délka cesty (pouze tam): 814 km, 21 hod Náklady na cestu (pouze tam, na osobu): 304 Kč + 106 Złotých Počet obyvatel: 196 (http://mapa.szukacz.pl/ ), cca 100 (podle místních), 9 (na základě vlastnoručního sčítání)

Zajímavá spojitost obou Kladen – větrné elektrárny na obzoru, v Kładně však mnohem blíž a ve větším počtu (24 ks).

Centrum Kładna mezi starou a novou zástavbou. Pole kolem starší části jsou rozparcelovaná a připravená ke stavbě chat a rodinných domů

-

strana: 70

Toto není monumentální vstup do obce, ale brána k bývalému JZD (PGR) nyní soukromého hospodářského pozemku. Na brance motiv řepy.


Tip

na

výl

et

V tomto obchodě nakupují obyvatelé Kładna nejnutnější suroviny, mezi které jsme dodali i revue Kladno-Záporno.

Důležité upozornění: v Posku je zakázáno konzumovat alkohol na veřejnosti, tj i ve vlaku či na pláži!

Vstup do Baltu pozvolný, písek, oblázky, bez mušlí, vlny přiměřené, slanost slabá. Jemný písek vás bude provázet až do Kladna. Nevynechejte procházku k majáku, cca 1 km po pláži

Paní z Německa (v červené bundě), která má v Kładně chatu. Do sčítání obyvatel nebyla zahrnuta společně s pánem, kterého jsme stopli na dvoukilometrové procházce k moři a který je také chatař. Započítáni: místní rybář s prutem na louce s kravami, paní na žebříku natírající verandu, stařenka na tříkolce, starý muž nesoucí dřevo v kýbli, pán s pivem na dvorku u domku č. 13, prodavačka a majitel obchodu a vozem odjíždějící movití manželé, kterým podle všeho patří bývalý areál PGR

Jako z Kladna na Lapák je to z Kładna k Baltskému moři. Cesta borovým lesem a brána z dřevěných kůlů vedoucí k pláži.

strana: 71

+


Auto bez značky je jako obraz bez rámu Text a foto Eva Srpová Když vejdete do obrovské místnosti v domě ve starých Kročehlavech, kde před sto lety lidé popíjeli víno, tančili anebo seděli v řadách před divadelním podiem, spadnou vám ústa. Tahle „garáž“ pana Václava Slováka skrývá poklady, po kterých pasou všichni zapálení veteranisté. Je to garáž p l n á historie za desítky milionů.

Nemám ani čas se na všem svézt, posteskne si pan Slovák. Motorky jsou všude, i támhle na divadelním podiu. Nejstarší kus? Vysoké kolo z roku 1882, nazývané „kostitřas“, anebo také „kohoutovka“, podle výrobce Kohouta. V Anglii se mu říkávalo Penny and Farthing. Důvod je prostý – mince farthing byla čtvrt penny, menší než penny. Když jste je dali vedle sebe, vypadaly jako jedno velké a jedno malé kolo… Nejstarší motocykl ve sbírce pana Slováka je ovšem Laurin a Klement, řemenovka z roku 1904. Vyrobilo se jich pouze deset kusů. Nádherná bílá jednoválcová motorka, která vypadá spíš jako kolo s motůrkem. Pan Slovák k ní má dokonce závěsný pletený vozík, jež se vyráběl

-

strana: 72

pouze dva roky, protože při jízdě na tehdejších prašných silnicích pasažér během chvilky nemohl dýchat. Motorka neměla neutrál, takže na každé křižovatce bylo potřeba ji zhasnout, a pak ji řidič musel opět roztlačit. Prostě žádný komfort, na jaký jsme zvyklí dnes… „Tady mám několik Orionů natřených v takový ošklivý barvě. Půjčoval jsem je filmařům, co tu točili jeden díl India Indiana Jonese. Natáčeli bitvu u Verdunu, a tohle byla be belgická vojenská barva. Dost mi ty motorky poničili, pro protože na nich skákali kaskadéři a vyjížděli z kráterů, al ale naštěstí jsou před renovací.“ Oči mi těkavě přeskakují z jednoho kousku na druhý. Můžete tu obdivovat staré Harley-Davidsony, „čézety“, Jawy Jawy… Naopak nejmladším přírůstkem je třicet let st starý bavorák. „Kdysi jsem se zařekl, že si nikdy nepořídím nic, co je mladší, než jsem já. Ale teď můžu koupit něco mladšího, a už to bude skoro veterán,“ usmívá se pan Slovák. Zastavujeme se u neobvyklé černé motorky podobající se dnešním skútrům. „Tohle je opravdu v podstatě předchůdce skútrů. Jmenuje se Neracar, americká motorka z roku 1921. Tenkrát tomu udělali reklamu, že je to auto pro porodní asistentky. Žena si na to mohla sednout i v sukni, sedělo se na tom stejně jako na dnešních skútrech, jako na židli. Mám i originální plakáty, jak na tom jezdí lidi do divadla. Nejvíc si to oblíbily filmové hvězdy. Říkávali tomu „žába“, to podle těch světel. Ale všimněte si, jak divně se to ovládalo. Spojkou jste točili na levé rukojeti dolů.“ Od hradů k veteránům Václav Slovák se k veteránům dostal docela úsměvně. Odjakživa ho zajímala historie, nejvíce hrady. V šestnácti letech se přestěhoval do Kladna, a o rok později uviděl kolem pošty projet motorku Böhmerland (česky Čechie). Zamiloval se do ní a majitele uprosil k prodeji. „Hrad jsem mít nemohl, tak jsem si pořídil veterán,“ vtipkuje pan Slovák. Dodnes občas policistům na do-

pravním inspektorátu nejde pod nos, že tato motorka je koncipovaná pro tři osoby, a jeden typ dokonce pro čtyři. „V technickém průkazu této motorky je ale stále napsaný první majitel, vrchní kriminální obvodní inspektor, takže mi tenkrát nedělali problémy s převodem.“ Bylo mu sedmnáct let, takže ani neměl řidičský průkaz. Rok na ní jezdil s najatým řidičem. Této motorky si pan Slovák cení ze své sbírky nejvíc, asi právě proto, že je první. Před pár lety se mu složitě podařilo sehnat k ní i lodičku, takzvanou „sajdkáru“. Na Böhmerlandu projel se svou manželkou křížem krážem celou Evropu, jezdili na ní na dovolené, přejeli všechny alpské průsmyky, Pyreneje… „Naposled jsem na ní projel Štrbské pleso.“ Její cena je těžko vyčíslitelná, poslední Böhmerland se prodal za 2,2 milionu, ale bez lodičky. Postupně se pan Slovák do svého koníčku úplně položil. V jednu chvíli měl i všechny modely od Jawy nebo ČZ. Nebylo už kam je uskladňovat, a tak se rozhodl zaměřit se pouze na předválečné, a nejlépe jen velmi zajímavé a vzácné kousky. Nastalo období, kdy měnil i dvě motorky za převodovku k cennějšímu modelu a podobně. Jak se mu daří shánět nové kousky? Na internetu prý vůbec nehledá, ale využívá své bohaté kontakty nejen v Čechách, ale po celém světě. Jak přiznává, v dnešní době jde dobrý veterán sehnat daleko obtížněji než dřív, protože zdrojů ubývá. Většina těch opravdu zajímavých kousků je už ve sbírkách veteranistů, a pokud někdo neznalý má doma například v pozůstalosti zajímavý veterán, většinou má nereálnou představu o přehnané ceně, co si za něj říct. Před třiceti lety si lidé veteránů ani moc necenili a dost často byli rádi, že se jich zbavili. Technické kontroly a placení povinného ručení mnoho lidí donutilo raději vůz odhlásit a nechat sešrotovat. Cesta ke klubu V roce 1977 pan Slovák v Kladně založil veterán klub, teprve třetí svého druhu v České republice. Založení provázely různé komplikace, jelikož bylo třeba vstoupit do Svazarmu a pod ním si založit odnož klubu veteránů. Ale


občas se mu podařilo získat příslib a vyrazit se stejně laděnými nadšenci na srazy do Itálie, Rakouska, Francie. Jednou na Böhmerlandu ujeli sedm tisíc kilometrů do francouzského Pau na veteránskou rallye. Ze všech možných srazů a veteránských rallye si přivezl poháry, které se mu tísní na rampě nad divadelním podiem. Jednou ho v Německu nabouralo auto, a protože by dál nemohli bez jednoho člověka jet (kvůli dokladům), u dobrosrdečného pána se servisem, který pana Slováka pustil do dílny, motorku opravili a jeli dál. Mimochodem, dílna pana Slováka jasně dokazuje, že se nacházíme v království kutila. Jak přiznává, pro-

blém má akorát se sháněním dobrých lakýrníků, kteří neradi lakují veterány pro jejich náročnost, a pak při výrobě sedel na zakázku a chromových doplňků. V přední části dílny stojí právě zrenovovaný blyštící se překrásný Böhmerland, který pan Slovák restauroval pro svého kamaráda. Strávil na něm tisíc hodin. „Když je to zrezlý, to nevadí. Daleko větší problém jsou chybějící součástky. Ty se shánějí nejhůř, a chybí literatura, podle které byste to mohli nechat vyrobit.“ Třikrát do roka veteránský klub Kladno pořádá burzy. Ještě před výstavbou Oazy na Růžovém poli se burza konala tam, nyní se přemístili na doberské letiště. Vzpomíná, že kdysi vystavili pár aut dokonce i v Součkově galerii. Až zcela zrekonstruuje kročehlavský dům, chce tu znovu otevřít hospodu. „Přijde mi to škoda, když od prvního kopnutí základů tohohle domu v roce 1887 se počítalo s tím, že to bude hospoda, abych nectil původní plány. Sál s pódiem (kde je dokonce ještě propadliště s točitými schody) zrestauruju a vystavím tu svoje veterány.“

Motorky Böhmerland, česky nazývané Čechie, se vyráběly v Sudetech mezi lety 1924 až 1939. Jejich otcem byl trochu podivínský Albin Liebisch, Němec, který před založením vlastní firmy pár let pracoval jako dílvedoucí v Tatře Kopřivnice. Měl utkvělou představu motorky pro tři osoby (a jeden model dokonce pro čtyři), což v té době bylo nevídané. Už tenkrát se svět rozdělil na dva tábory, nadšence a proti nim odpůrce nezvyklé koncepce a kritiky vysoké ceny. Jeho motorky mají vůbec nejdelší rozvor a poprvé se na nich objevila hliníková vyklepávaná kola namísto kol vyplétaných dráty. Nápad s hliníkovými koly až po mnoha letech převzali výrobci japonských automobilů. Další nezvyklostí jsou dvě nádrže na benzín umístěné po stranách za pasažéry. Celkem Liebisch vyrobil zhruba 130 motorek, přičemž asi sto kusů se nachází na území České a Slovenské Republiky (podstatně více jich zůstalo v Čechách), zbytek po světě. Pan Slovák jich má šest, jednu s lodičkou. Cena motorek značky Böhmerland se pohybuje v několika milionech. Za války musel Liebisch pracovat pro Německo, po válce byl odsunut. Ještě se pokoušel vyrábět motorky v německém Passau, ale povodeň mu zcela odnesla veškerý majetek a vyplavila dílnu. Jeho syn se pokoušel navrhovat motorky s jinou koncepcí natruc svému otci. Deseticentimetrový stoh výkresů s návrhy Liebische mladšího má pan Slovák okopírovaný doma. Oba Liebischové zemřeli na rakovinu prostaty.

strana: 73

+


Hliníková vyklepávaná kola vymyslel Liebisch, na auta se začaly montovat daleko později

Tohle je Chrysler C 8, vůz, který si z Ameriky nechal přivézt tehdejší český ministerský předseda Milan Hodža. Po válce stále jezdilo pro ministerstvo, ale potom ho koupila jedna paní z Kladna. Vůz předělali kvůli vysoké spotřebě řadového osmiválce na plyn, takže vzadu má ještě jedno hrdlo, ale Václav Slovák ho při rekonstrukci vrátil do původního stavu. Poté ho měl jakýsi pán v Bratronicích, a pan Slovák se po jeho smrti byl několikrát ptát, jestli ho nemůže koupit. Syn zesnulého otce se stále nemohl rozhodnout, ale pak vyšla na zápraží jeho žena a začala manželovi vyčítat, že povinné ručení ho stojí 144 korun, aby to auto prodal. Pan Slovák vůz koupil za patnáct tisíc, a díky tomu, že nikdy nebylo vyřazené z provozu, má původní značky. Jednou na šrotišti pan Slovák koupil stejný vůz se zachovalým motorem a zjistil, že je to opravdu ten samý typ. Jde opravdu o velkou náhodu, protože oficiálně se do Evropy přivezly pouze tři kusy tohoto modelu.

-

strana: 74

Tomuto vozu se připisuje automobilová revoluce, Ford T postavil svět na čtyři kola, a to díky v tehdejší době kritizované pásové výrobě. Za devatenáct let se jich vyrobilo 15 milionů. Po celém světě se nacházelo 5 000 továren, takže když se to spočítá, vyplývá z toho, že nové „téčko“ sjelo z linky za 47 vteřin, a v roce 1923 byl rekord dokonce 24 vteřin. Jízdu s téčkem dle slov pana Slováka bez problému zvládne jedině ten, kdo poprvé sedne do auta, protože se řídí úplně jinak. Šlápnutím pedálu zařadíte jedničku, pustíte pedál a skočí vám dvojka. Když sešlápnete jiný pedál, auto couvá. Téčku se také přezdívalo „plechová Líza“, podle toho, že všem černošským služkám se v Americe říkávalo Líza, a také proto, že tyto vozy sloužily do roztrhání. Nové auto stálo pouhých 250 dolarů, a průměrný dělník u Fordu si na něj našetřil za tři měsíce.


„Drahej koníček? No, známky jsou taky drahý, ale ty strčíte do alba a jdete, tohle je spíš blbý na prostor.“ „U nás se 25 let staré auto bere jako veterán, od příštího roku to bude od hranice 30 let, ale změna se musí udělat. Dneska jezdí auto třicet let starý, ale přitom to není veterán, ale obyčejný auto, tedy mimo zajímavých sportovních typů. Běžný auta prostě nikdy nebudou veterány.“

Aero je pořád v kurzu, Říkalo se, že je „prskavka“, anebo také „prd prd cililink“, protože jí zvoní setrvačník. Jde o dvouválec, dvoutakt, o obsahu 662 cm3. Jednu dobu s ním pan Slovák jezdil denně v provozu. Vzadu se dá vyklopit, a může si tam sednou třetí pasažér. Slovákovi tam vozili svou dceru.

strana: 75

+


Na vlnách Bílé hory Lukáš Krinke

O rozhovor jsem požádal Tomáše Alvu – majitele, strůjce a programového ředitele Rádia Bílá Hora, které od roku 2004 v nepravidelných intervalech obohacuje nejen kladenský éter.

Vaše příležitostná rozhlasová stanice sídlí na Bílé hoře, odkud příležitostně vysílá i na Kladno… Rádio Bílá Hora paradoxně nenese název podle místa vysílání, nýbrž to má historický podtext. První pokusné vysílání se totiž uskutečnilo na posledním středovlnném kmitočtu 1620 kHz, který krásně koresponduje s rokem jedné menší šarvátky na Bílé hoře, jejíž výsledek značně ovlivnil historii naší země. Místo vysílání se dost často mění, a není to ani tak z důvodu odhalení, jakožto spíše kvůli tomu, že RBH vysílá při různých příležitostech a je nejjednodušší přestěhovat celé vysílací zařízení na místo konání. Za největší raritu považuji loňské podzimní vysílání z areálu automobilky Ocelot v Žacléři, která doposud vyrábí v malých sériích Škodu 1203.

-

K takovému kočovnému vysílání je určitě potřeba nejrůznější technika. Bylo náročné si ji opatřit? Bylo a nebylo. Zařízení, na kterém RBH vysílá je továrního původu jen z velmi malé části. Převažuje totiž technika vyrobená ze součástek typu „co dům dal“ a ne vždycky to funguje spolehlivě. Dvě silvestrovská vysílání byla totiž předčasně ukončena vyhořením vysílače. V poslední době se zařízení na krátké vlny skládá z upraveného vojenského vysílače R118 napájeného zdrojem se čtyřmi transformátory z mikrovlnné trouby. Zařízení na VKV je výrobek jednoho polského radioamatéra a jeho signál je ještě zesílen zesilovačem, který jsem upravil z vyřazené policejní radiostanice.

strana: 76

Takže přeci jen jste nějak příbuzný s Edisonem? Ne, ba dokonce Edisona nemám rád, poněvadž se jeho zásluhy o rozvoj elektrotechniky dost přehání. Edison byl člověk s obrovskou trpělivostí a dobře vyvinutým obchodním duchem, a to je asi tak všechno. Jeho vynálezy jsou v dnešní době už překonané a postrádají významu, na rozdíl od objevů jeho vrstevníka Nikoly Tesly, které se využívají dodnes, jako například asynchronní motor, přenos energie střídavým proudem (Edison preferoval stejnosměrný), zářivky, včetně úsporných žárovek. I zapalovací cívka v autě je Teslův vynález, a to ani nehovořím o jeho zásluhách na vysílání. Jen tak na okraj, v době, kdy Marconi vyslal první bezdrátovou depeši na pár set metrů, tak Tesla byl schopnej na několik tisíc kilometrů bezdrátově přenést energii na rozsvícení žárovky. Čili moje přízvisko Alva vzniklo víceméně náhodou, kdy jsem ho jednou z legrace použil mezi svým jménem a příjmením, a už to tam holt zůstalo.

je potřeba na tuto frekvenci pořídit nějaký komunikační přijímač, na kterém pak naladíte frekvenci 3333 kHz. Zakládáte si na kvalitní a netuctové dramaturgii vašeho vysílání. Můžete čtenářům přiblížit, co všechno je možné na RBH slyšet? Nezakládáme, a jsme za to taky na pranýři mezi ostatními piráty, kteří si hlavně zakládají na tom, aby vyplnili jakousi mezeru na oficiálním rozhlasovém trhu. Rádio provozujeme pro svoje vlastní potěšení, a když jeho vysílání baví i posluchače, je to jenom dobře. Vysílání postrádá jakoukoliv dramaturgii a každý, kdo se dostane k „vysílacímu pultu“, má volné pole působnosti. Samozřejmě že jsou určitá omezení jako například rasismus, politika, vulgarismy a hlavně kritika generálního ředitele RBH.

Jak daleko bývá vysílání RBH slyšet? RBH, jak jsem se již zmiňoval, vysílá na krátkých a velmi krátkých vlnách, a ty mají dost rozličné šíření a dosah. VKV bývají v závislosti na poloze antény vysílače slyšet maximálně na několik desítek kilometrů, a tudíž na těchto vlnách vysíláme hlavně v létě, kdy můžeme jezdit po kopcích. KV se šíří daleko lépe a silvestrovské vysílání bývá obvykle slyšet po celé Evropě. To poslední bylo v jednu chvíli slyšet i poblíže Washingtonu.

Známé a oblíbené je vaše silvestrovské vysílání. Dočkají se ho posluchači i v letošním roce? A na co se mohou těšit? Já doufám, že ano, ale musíme změnit lokál. Z místa, odkud silvestrovské vysílání doposavad probíhalo, už se bojím. Naštěstí už máme k dispozici zcela konspirativní lokalitu na pomezí středních a jižních Čech s patřičným zázemím, která navíc umožňuje přítomnost vícero lidí, takže by celé vysílání mohlo proběhnout živě při účasti většího počtu účinkujících. Doposavad totiž byla většina silvestrovských pořadů předtočena.

Co musí udělat Kladeňáci pro to, aby RBH naladili? No, potřebují na to vhodný přijímač. Pro VKV pochopitelně postačí jakékoliv obyčejné rádio, protože je to nejrozšířenější vlnový rozsah, tam obvykle používáme frekvenci 96,9 MHz. Na KV už se to nedá na běžném přijímači naladit, neboť se jedná o tzv. tropické pásmo, které se využívá hlavně v rovníkových částech světa, a proto

Údajně k vysílání nemáte a nechcete mít licenci. Není vaše počínání ilegální? Nebojíte se? Nemám, nechci, je a bojím… …tak já to teda upřesním. Baví mě rozhlasové vysílání na krátkých vlnách, a na to jen tak licenci nedostanu. Kdybych dostal licenci, musel bych zajistit pravidelné vysílání s předem schváleným obsahem – to už by pak nebyl koníček. Vysílání je ilegální, ale pokud mám zaří-


zení v takovém stavu a vysílám na takových frekvencích, abych nerušil jiné služby, je moje svědomí čisté. Někdo provozuje adrenalinové sporty, někdo se vyžívá v riskantní jízdě po dálnici a já vysílám bez licence a bojím se asi tak stejně, jako ti předchozí jmenovaní, ale na rozdíl od nich to přiznávám.

strana: 77

+


NAPIŠTE SI DOPIS! Kdy jste naposledy napsali dopis? Nebo alespoň pohlednici… Kdy jste blízkému člověku poslali psaní jen tak nebo z cest nebo prostě protože jste si na něj vzpomněli, nebo že se vám zrovinka chtělo psát, tvořit, zaznamenávat, uchovávat… Kdy jste dopis psaný v ruce naposledy dostali? Nebo jinak, kdy jste napsali dopis sami sobě? Můj kamarád Petr vyučuje autorské psaní. Jeden z úkolů, který dostávají jeho studenti, je napsat si dopis. Jo, je to tak – sami sobě napsat dopis. Za domácí úlohu si mají napsat psaní, rozhodnout se, zda v něm budou popisovat nynější stav, nebo se pokusí napsat si o sobě v budoucnosti do budoucnosti. Určí si také, kdy chtějí, aby jim dopis dorazil – za měsíc, rok, deset let. A podle dne dodání psaní přizpůsobí… Můj kamarád Petr má speciální databázi a asi už i velký sklad s dopisy, které postupně odesílá v určený čas. Myslím, že mně také během příštích dvou let dorazí psaní. Ještě si pamatuju, že přijde, i když už nevím kdy. Ale jsou lidé, kteří už ani nevědí, že takový dopis psali, a ti jsou pak teprve překvapení, když vidí obálku s písmem, které jim připadá strašlivě známé… Rozhodla jsem se nabídnout stejnou možnost vám, čtenářům Kladna Záporna. Napište si dopis! Napište ho úhledným rukopisem a odešlete v obálce. Nezapomeňte na obálku uvést adresu, na které si myslíte, že v den doručení budete k zastižení. A také na obálku nalepte známku (v hodnotě nejméně 10 Kč). P. S. Vše vložte do další obálky, na tu napište mou adresu (viz dole). A prosím přiložte psaníčko jen a jen pro mě (hlavně s termínem, kdy chcete dopis doručit). Krásné zážitky při psaní (si) dopisu vaše Jasanka Kajmanová Lenka Novotná Vítězná 2956 272 04, Kladno 4

-

strana: 78


Kladno, 17. 5. 2009

Vážená redakce. Rozhodl jsem se reagovat na článek J. Červeného z 6. čísla Vaší revue, pojednávající o metodách likvidace tzv. slimáka španělského. K tomuto článku mám dvě zásadní výhrady. Za prvé je to skutečnost, že autor ve svém článku ani jednou neuvedl správný název tohoto živočicha, který zní plzák španělský /lat. Arion lusitanicus/. Namísto toho ve článku střídavě píše o plži španělském a španělském slimákovi, z nichž první označení je přinejmenším zavádějící a druhé zcela chybné. Abych věc vyložil co nejstručněji: plzák španělský patří do kmene měkkýšů /Mollusca/, který se dělí na několik tříd, z nichž nejdůležitější jsou hlavonožci /chobotnice, sépie, krakatice/, mlži /škeble, ústřice/ a plži. Třída plži /Gastropoda/ se dělí na dva hlavní řády, z nichž jeden tvoří tzv. nahožábří plži, žijící v mořích, a druhý tzv. plži plicnatí, obývající souš a sladké vody. […] Slimáci a plzáci jsou si vzhledově velmi blízcí /mají podobný vřetenovitý tvar těla, chybí jim ulita a jsou také stejně slizcí/ a nejlépe se od sebe rozeznají podle polohy dýchacího otvoru na tzv. hřbetním štítu. Z výše uvedeného je doufám dostatečně jasné, že plzák španělský /Arion lusitanicus/ není žádný slimák a že slovo „plž“ je pouze obecné označení pro přesně vymezenou skupinu živočichů /podobně jako slova šelma, hlodavec či had/ a nikoli název konkrétního živočišného druhu nebo rodu. Jinak ovšem platí, že plzák španělský patří mezi plže, stejně jako všichni ostatní plzáci, slimáci, hlemýždi. […] Druhá moje výhrada /a podstatně závažnější/ se týká doporučených metod likvidace plzáka španělského. Autor píše, že „ke slimákům nejšetrnější, ale jinak celkem pracné řešení, je ničitele posbírat a odnést do lesa, parku nebo na jinou zahradu.“ Souhlasím s tím, že tato metoda je vůči „slimákům“ opravdu velmi šetrná, zároveň však musím dodat, že ji považuji za vůbec nejhorší ze všech řešení. Pokud někdo posbírané plzáky španělské odnese do cizí zahrady někde v sousedství, je to bezohlednost nejvyššího stupně a důvod pro vyhlášení sousedské války, pokud je však odnese do volné přírody nebo do zahrady ve vzdáleném okolí, je to navíc i ekologický zločin, neboť takovým chováním se podporuje další šíření plzáka španělského na našem území.

Je totiž třeba si uvědomit, že plzák španělský zdaleka neškodí jen v zahradách, ale i že samovolně proniká i do volné přírody, odkud vytlačuje původní druhy slimáků a plzáků, především pak plzáka lesního. […] Kromě toho, že je plzák lesní původním druhem naší fauny, je také vzhledově atraktivnější /dorůstá o něco větší velikosti a bývá i výrazněji vybarven – zvláště cihlově červené a uhlově černé exempláře jsou velmi krásné/ a hlavně je podstatně méně škodlivý než plzák španělský. Na rozdíl od svého příbuzného je totiž plzák lesní vázán na vlhké listnaté a smíšené lesy a neproniká do odlesněných částí krajiny. […] Zatím se zdá, že naše populace plzáka lesního /na rozdíl od populace v západní Evropě/ vcelku úspěšně odolává invazi plzáka španělského do lesní přírody. Hrozí však nebezpečí, že zásluhou útlocitných „milovníků přírody“, odnášejících nasbírané plzáky španělské ze svých zahrad do lesů, dojde i u nás k podobné situaci jako v západní Evropě […]. Plzák lesní se sice v nejbližším okolí Kladna nevyskytuje […], i tak je ale nutno odnášení plzáků španělských do zdejších lesů odsoudit jako jednoznačně škodlivou činnost, narušující přírodní rovnováhu. Lesy v okolí Kladna jsou totiž také domovem několika původních druhů plzáků a slimáků, kteří zde mají své domovské právo a kteří jsou invazí plzáka španělského rovněž do značné míry ohroženi. […] Další důvod, proč by lidé neměli nosit plzáky španělské do lesa, je skutečnost, že zvýšená koncentrace plžů v lese vede k úbytku hub, což si jistě uvědomí každý houbař. Nakonec si dovolím doporučit svou metodu likvidace plzáka španělského, která se mi již řadu let znamenitě osvědčuje a která spočívá v tom, že každého nalezeného plzáka přetnu tzv. „špachtlí“ /neboli zednickým hladítkem/ a více se o něho nestarám. Čerstvě přepůlený plzák sice vypadá velmi neesteticky, ale již druhý den po něm zůstávají jen stěží rozeznatelné zbytky, neboť slunce a ostatní plži /všichni plzáci i slimáci jsou kanibalové/ se o to spolehlivě postarají. Obejdu se tak zcela bez jakýchkoli nádob, vápna, soli a hlavně bez veškerých chemických jedů, o jejichž škodlivosti pro přírodu jsem hluboce přesvědčen. Věřím, že se J. Červený […] nebude cítit mou reakcí dotčen a přeji jemu i celé Vaší redakci mnoho zdaru při tvorbě dalších čísel Vaší revue, která si určitě opět zakoupím. S pozdravem Libor Zeman (redakčně kráceno)

strana: 79

+


Vyhmátnouti kruhu střed aneb krása za závojem

Kladno není krásné. Tedy alespoň ne v tom běžném slova smyslu. Neproblematická oddychově dovolenková krása Krumlovů, Telčí a Kroměříží nemá s tou kladenskou co dělat. Nepomůže nám ani prvorepubliková elegance Hradce — ani tu Kladno nemá. Co ale má je atmosféra, i když často syrová a lehce zatuchlá, a poetika, i když nezjevná a těžko uchopitelná. Zatímco v historických odpočinkových městech jsou budovy krásné vedle sebe zrovna tak jako samy o sobě, těm kladenským dodává potřebnou zajímavost až kontext, který na sebe často bere podobu paradoxu. Považme jen pnutí mezi výhledem ze zámecké zahrady na „Jágrštat“ na protějším svahu, secesní gymnázium, které se ocitlo v objetí panelákového sídliště, rozdělovskou vodárenskou věž zasazenou v lese, třešňovku narážející na plot krematoria, komíny Poldi na pozadí Řípu či ze stejného úhlu zahlédnutelnou věž kročehlavského kostela a monstrózní poutač Baumaxu (zde se paradox napíná až k prasknutí). Inspirativní napětí však nevzniká jen v samotném prostoru. Kladno je město, které vždy oficiálně protežovalo hmotu (kdysi uhlí a ocel, nyní sport a svaly) na úkor ducha; masu na úkor jednotlivce. A přece se ti druze zmínění vzpouzí a nechtějí vyklidit pole bez boje. Ve stej-

-

strana: 80

né dimenzi se tak střetávají jazzové koncerty se soutěží ve vykrajování melounů, večery recitace s pochody neonacistů či expresivní vibrato romské písničky s otupujícím duc-duc z kolemjedoucího auta s temnými skly. I toto je součástí poetiky města, i když hledání skryté krásy je zde úkolem pro opravdové fajnšmekry. Jemnějším duším město nabízí svou poetickou specialitou — dělnické čtvrti. Procházka starými Kročehlavy, Dříní či Podprůhonem za sychravého listopadového pondělí vyjeví genia loci jen cvičenému pozorovateli, který je navíc v patřičném duševním rozpoložení. (Mimochodem, zmíněné lokality doporučuji zejména za lehkého mžení a inverze.) Za svou pozornost bude odměněn poetikou omšelých omítek a útulné zarezlosti, které jsou ve své až japonské čajové estetice postaveny do protikladu poctivého hrnku dělnické melty před odchodem na ranní směnu a rázovité hospody, kde se pro ránu nechodí daleko. Právě tady se dá ještě přejít po ojedinělém mostu do minula a občas zacítit štiplavý dým z kamen na uhlí, potkat pamětníky v obnošených montérkách s vybledlým nápisem Poldi nebo podvědomě cítit v zádech fantóma zmizelé plynárenské věže. Rovnováha těchto míst je tak křehká, že i jediné plastové okno může znamenat nevratné vymazání jejich paměti.

Jan Karas

Snad nejspecifičtějším místem pro hledání krásy za zatraceně tlustým závojem jsou kladenská panelová sídliště. Ať už to nepochopitelné v centru města, resuscitované obchody, nebo rozdělovském, bezútěšné, začínající kacířsky na dohled od kostela či sítenské s paradoxně exkluzivním výhledem do údolí či ono místy velkoryse řešené v nových Kročehlavech s nečekaně lidským poměrem vertikály ku horizontále a tajemnou zahradou vodárenského ochranného pásma. Ač je to k nevíře, i odsud si lze (s maximálním vypětím citlivosti) odnést esteticky hodnotný vjem. Jednou jsem procházel částí „Okrsek 0“, kde navzdory názvu svítilo slunce. Když se opřelo do fasád paneláků, jejich typická zašedlost se mávnutím proutku proměnila v středomořsky oslňující bělost a přísná pravoúhlost promítnutá proti modré obloze v tu chvíli nebyla strohá, ale dokonalá. Právě v tom (a jenom v tom) zlomku vteřiny se panelové monstrum jevilo málem krásné. A tak je to možná s celým Kladnem — nakonec snad krásné přeci jenom je — za příznivého osvětlení, z toho správného úhlu, na prchavý oka-mžik.


dobovĂŠ pohlednice Kladna zdroj: www.kladnominule.cz


www.kladno-zaporno.cz

Kladno Záporno č. 7  

Revue Kladno Záporno se v tomto čísle zaměřuje na kina, houby a poutnictví.

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you