Issuu on Google+

Kladno Záporno Kulturní revue pro Kladno číslo 11

Podzim 2011

› migrace

+-

Kč 80

› industriální stopy


Komu byste postavili sochu vy? A kde by stĂĄla?

✂ Hlasujte na www.kladno-zaporno.cz


distribuční místa

Obsah 2

8 10 14 16 19 20 22 26 27 28 32 34 36 37 41 42 44

Člověk musí bejt optimista: rozhovor s Borisem Jedlickou Roman Hájek, Petra Líbová MIGRACE Kladeňáku, odkud jsi? A kam jdeš? Roman Hájek Z Kladna do světa Eva Srpová A Few Principles towards Integrating into a Foreign Society Craig A. Morgan Cesta z Indie Kateřina Kořínková Konec Masokombinátu? Roman Hájek Anketa: Kdo je vlastně Kladeňák? Eva Srpová Odkud přicházíme, kam jdeme Helena Štorchová Cesty kročehlavského sládka Zachara Jiří Mika Sto let od narození krejčího-výtvarníka Josefa Jermana Irena Veverková Jiří Hanke: Paralely Antonín Raymond: Kladenský architekt Irena Veverková Cena architekta Antonína Raymonda František Müller Rozhovor s Gabrielou Královou, vítězkou soutěže o cenu A. Raymonda Jan Červený Kladenská japonská Jorimiči Fudžiwara Cesta do Sapy... Vladislav Porkert, Lucie Hykšová O Italech na Buštěhradě Jaroslav Pergl Jak žijí české evangelické sbory ve východní Evropě? Roman Hájek

47 48 52 54 59 60 64 66

72 74 80 83 84 87 88 93 96 98

Migrace včel Jan Červený Kladno na treverzách Tomáš Voldráb Neživí imigranti Radek Mikuláš Migrující sochy Zdeněk Pospíšil, Roman Hájek Ztráta věci: Socha Tomáš Musil Legenda o vzniku Kladenska mezi nohami mladé řeznice Jan Albert Šturma Už jsou z vás Pražáci? Lenka Novotná Turecké dojmy Radoslava Schmelzová INdUSTRIáLNí STOPy Stopy stop Roman Hájek Hic erant leones: rozhovor s Josefem Pleskotem Jan Červený Kladno vs. Ostrava Eva Dvořáková, Martin Merger Ostrava: urbanismus a architektura průmyslového města Martin Strakoš důl Michal Jana Kynclová No Time for Heroes Susanna Horvatovičová Než přišel Váňa Jaroslav Pergl Co zbylo z kladenských dolů Jiří Suchomel Pozapomenutý důlní inženýr Jan Karlík Tomáš Voldráb Příběh pozapomenutého krejčovství Roman Hájek

Středočeská vědecká knihovna v Kladně (Generála Klapálka 1641, Kladno) Zámecká galerie města Kladna (Zádušní 1 – kladenský zámek) Sládečkovo vlastivědné muzeum v Kladně (Huťská 1375, Kladno) Hornický skanzen Mayrau ve Vinařicích u Kladna (Vinařice 56) Výtvarné potřeby J. Huja (Zelený dvůr – vchod z pěší zóny nebo pasáží z náměstí Starosty Pavla vedle Zanzibaru, Kladno) Traika na Amálce (Čermákova 2722, Kladno) Traika ve 3. věžovém domě (Vítězná třída, Kladno-Rozdělov) Knihkupectví Kladenka (T. G. Masaryka 499, Kladno) Infocentrum Kladno (T. G. Masaryka 499, Kladno) Papírnictví Sítná (náměstí Sítná 3106, Kladno) Papírnictví v ulici Ivana Olbrachta (Ivana Olbrachta 80, Kladno) Knihkupectví Švermov (28. října, Kladno-Švermov) Ecomamma (nám. Starosty Pavla 5, Kladno) Kavárna a vinárna Ateliér (Trojanova 309, Kladno) Dobrá traika (Korunní 42, Praha 2) Knihkupectví Academia (Václavské náměstí 34, Praha) Kavárna a traika Kaaba (Mánesova 20, Praha) Koncerty Jazz Clubu Kladno Představení divadla V.A.D. Kladno Záporno si můžete přečíst v kladenské kavárně Bez konce v divadle Lampion a v pražském v Divadle Kámen.

Kladno Záporno

kulturní revue pro Kladno 2011, ročník 6. číslo 11 (30. 11. 2011) vychází 2x ročně vydává o. s. Kladno Záporno IČO: 270 41 565 adresa: V. Burgra 136, 272 01 Kladno e-mail: redakce@kladno-zaporno.cz evidenční číslo MK ČR E 17006 ISSN: 1802-1530 cena: 80 Kč redakční okruh: Marek Bečka, Jan Červený, Roman Hájek, Lukáš Krinke, Petra Líbová, František Müller, Lenka Novotná, Eva Srpová, Jan Štěpánek, Dagmar Šubrtová. editor vydání: Roman Hájek graická úprava a sazba: migrace: Jan Štěpánek industriální stopy: Petra Líbová graická úprava obálky: Jan Štěpánek tisk: Tiskárna Libertas a.s. www.kladno-zaporno.cz

Poděkování Jedenácté číslo Kladna Záporna vychází za příspěvku Komise Rady města Kladna pro životní prostředí a Autoškoly Porkert Děkujeme.


Člověk musí bejt optimista Roman Hájek, Petra Líbová

S trumpetistou a manažerem Prague Concert Philharmonic Orchestra Borisem Jedlickou o tom, jak se dostal do Podprůhonu, nákupech šunky a setkání s Georgem Lucasem.


„H

ráli jsme v roce 2005 v Cannes na filmovém festivalu hudbu z Hvězdných válek, když si tam George Lucas šel po červeném koberci pro ocenění.“ Boris Jedlicka ve svém životě potkává lidi, které my, normální smrtelníci, známe tak leda z televizního vysílání. Než se před osmi lety usadil v nenápadném domku v kladenské čtvrti Podprůhon, bydlel v Rakousku, Kanadě, Itálii, Španělsku a Francii. Dodnes má jen švýcarské občanství, byť by rád jednou dostal i český pas. Rozhovor pro Kladno Záporno se odehrál nedlouho předtím, než Boris Jedlicka se svým Prague Concert Philharmonic Orchestra vyrazil na dlouhé a náročné turné do Francie. V únoru přitom prodělal transplantaci srdce a lékaři mu navrhovali invalidní důchod. Z hlediska medicíny je však Boris Jedlicka zvláštní případ – už půl roku po operaci začal znovu trénovat na trumpetu a vrátil se takřka naplno ke své práci. O pohnutém životě, cestování po světě a úspěšné kariéře muzikanta a hudebního manažera vypráví s nebývalou skromností: „Živnost a radost, nic víc v tom není.“ Tématem Kladna Záporna je tentokrát migrace. Kudy vedla migrační trasa Borise Jedlicky? Můj táta byl Pražák. V roce 1948 utekl z politických důvodů z Československa do Švýcarska. Měl tam strýce, tak se u něj mohl schovat. Tenkrát bylo chvíli po válce a bylo dost těžký sehnat papíry na oficiální povolení k pobytu. Nakonec se to povedlo, zůstal tam a potkal tam mou matku, která byla Švýcarka. Pak se do Československa i se mnou vrátili v roce 1968.

Chtěli jste tu zůstat? Přijeli jsme v únoru a mysleli, že tu budeme žít natrvalo. Jenže pak přišla ta návštěva velkýho bratra ze Sojuzu. Odjeli jsme ale až v říjnu 1968, táta věřil, že se to ještě nějak zvrátí. Ale pak se ukázalo, že tu bratr bude asi na dlouho, tak jsme odjeli do Rakouska, do Vídně.

Náš velký konkurent je London Symphony Orchestra. Jaký jste pak měl k Československu vztah? Já jsem vždycky toužil se sem vrátit. Táta nás učil česky, pět let jsme chodili do český školy ve Vídni. Za komunistů jsem samozřejmě měl zakázáno tady hrát. Ale tu a tam jsem dostal vízum a jezdil sem. A pak po revoluci jsem tu párkrát nahrával. V roce 2002 přišla nabídka, abych zkusil vzít manažerskou práci v orchestru. Já s tím neměl vůbec žádnou zkušenost, ale nakonec jsem se rozhodl to zkusit. Měl jsem na to chuť, chtěl jsem se taky jednou vrátit a žít v Čechách A proč jste zakotvili na Kladně? Když přišla ta nabídka, bydleli jsme s mou současnou že-

nou ve Francii. Ona pochází z Kladna a chtěla mi ukázat město, kde kdysi bydlela. Chtěli jsme se tu usadit a ona našla v Podprůhonu dům na prodej. Tenkrát to byla zřícenina úplně v dezolátním stavu. A my se rozhodli, že to koupíme a že to dáme dohromady. Byla to taková náhoda. Já jsem tenkrát vůbec ani nevěděl, kde něco jako Kladno je. Jeden z kolegů v orchestru mi kdysi říkal: „Člověče, proč sis vybral zrovna to rudý Kladno?“ A já mu řekl: „Já jsem si to vybral, protože to je moje pomsta.“ A jak se tu žije? Mně se tady líbí. Je tu takový klid. Podprůhon je příjemná čtvrť, i když se rozpadá ze všech stran a bylo by

strana: 3

+


Kladeňáku, odkud jsi?

A kam jdeš? Roman Hájek

T

ěžař Václav Černý se narodil v Horkách u Tábora a do Kladna přišel z Jílového u Prahy. Jan Váňa pocházel z Felbabky a předtím, než objevil hlavní kladenskou uhelnou sloj, pracoval léta na Příbramsku. Vojtěcha Lannu znali před příchodem do Kladna hlavně jako schopného podnikatele v lodní dopravě na Českobudějovicku. Velcí muži, kteří formovali (nejen) průmyslové Kladno, sem zkrátka vesměs přišli odjinud. Z Kladna nebyl dokonce ani slavný starosta Jaroslav Hruška, který se na počátku dvacátého století zasloužil o jeho ohromný rozkvět – stavbu divadla, nové radnice, spořitelny a řady škol; pocházel ze Solnice v podhůří Orlických hor, a přestože zemřel v Kladně, pohřben je ve svém rodišti. A starosta František Pavel, po němž je pojmenováno hlavní kladenské náměstí? Ten se narodil v Pouchově u Hradce Králové. Jako jiná města formovala Kladno migrace lidí ze všech koutů českých zemí. Přicházeli sem z venkova nebo jiných měst především za prací. Kladno je ovšem výjimečné v tom, že svou migrační vlnu zažilo poměrně nedávno – a tak jsou kořeny většiny kladenských poněkud mělké, zato rozvětvené do široka, daleka. Uvažte – v roce 1814 mělo Kladno kolem 650 obyvatel, o padesát let později už to bylo skoro desetkrát tolik a těsně před první světovou válkou tu bydlelo přes 19 tisíc lidí!

-

strana: 8


A nemířili sem jen Češi. Zatímco dnes se v Kladně  usazují Vietnamci, Slováci, Rusové, Srbové či Ukrajinci, na konci 19. století lákal průmysl špičkové odborníky z Rakouska a Německa. Naprostá většina z nich  však musela odejít po roce 1918. Migrace  samozřejmě  fungovala  i  v  opačném  směru. Řada dělníků doufala v lepší životní podmínky  ve  Spojených  státech  –  jejich  cílem  byla  především  průmyslová  města  Chicago  a  Cleveland.  Jedním  z těchto přistěhovalců byl Antonín Čermák, pozdější  starosta Chicaga, zastřelený za nejasných okolností  při setkání s prezidentem Franklinem Delano Rooseveltem. Literární svědectví o Kladeňácích ve Státech  podává Marie Majerová ve své Siréně, když se jeden  z Hudců rozhodne pro (nepříliš šťastný) život v Clevelandu.  Ostatně  sama  Majerová  patří  do  výčtu  kladenských  migrantů  –  do  města  se  přestěhovala  ve  svých dvanácti, žila tu ale jen tři roky. Lidé  z  Kladna  ovšem  nemířili  jen  na  západ.  Populární byl i Sovětský svaz – ve 20. letech vznikla na  jeho  území  tzv.  Kladenská  komuna,  pomocné  družstvo,  které  založili  kladenští  příznivci  levice  s  cílem  podpořit sovětské hospodářství.

Přicházejí a odcházejí Při listování databází regionálních osobností kladenské  Středočeské  vědecké  knihovny  zaráží  jedna  věc.  Těch,  kteří  by  s  Kladnem  spojili  celý  život,  těch  skutečně ryze kladenských osobností, je poměrně pomálu – mezi jinými Zdeněk Miler, autor fenomenálního  Krtečka  (který  to  mimochodem  s  migrací  dotáhl  ze  všech Kladeňáků nepochybně nejdál, když doputoval  až na kosmickou stanici ISS), výtvarnice Jitka a Květa  Válovy, hudebník Bora Kříž, grafik Stanislav Kulhánek,  historik  Zdislav  Tietze,  kronikář  Jaroslav  Vykouk  st.,  malíř Karel Souček, historička Zora Dvořáková, písničkář Josef Fousek, fotograf Jiří Hanke, výtvarnice Jiřina  Hankeová či motokrosař Jaroslav Hošek. Zato  poměrně  dost  místních  rodáků  zakotvilo  (a často se proslavilo) někde jinde ve světě. Například 

architekt  Antonín  Raymond  strávil  v  Kladně  několik  prvních let svého života, pak se přestěhoval s rodinou  do Prahy a své největší slávy dosáhl v Japonsku. Podobné to bylo s už zmiňovaným Antonínem Čermákem, který v Kladně žil pravděpodobně jen jediný rok.  Tiskař a typograf Josef Hašek emigroval po roce 1968  do Švýcarska, operní pěvec Antonín Václav Hromada  se stal sólistou ve Stuttgartu, kde také roku 1901 zemřel. Fotograf a nakladatel Karel Janout otevřel v roce  1942 v Kladně soukromou galerii Janoutův grafický kabinet, po válce ale odešel nejprve do Liberce a po roce  1948 do Venezuely a Spojených států. Ve stejném roce  odjel z Československa další kladenský rodák Bedřich  Jelínek. Ve Spojených státech, kde si změnil jméno na  Frederick Jelinek, představoval jednu z hlavních osobností kybernetiky a matematické lingvistiky – proslul  využitím statistických metod při zpracování lidského  jazyka a „naučil“ počítače rozumět lidské řeči. Malíř  a prozaik Luděk Pešek našel před komunistickým režimem azyl ve Švýcarsku – jeho ilustrace se objevily  v publikacích světových nakladatelství Penguin Books  nebo v časopise National Geographic. A kdybychom  se přenesli o pár desetiletí hlouběji do minulosti, narazíme na osobnost Váši Suka, skladatele a houslisty, jenž neodolal vábení otevřené ruské náruče. Žák  Zdeňka  Fibicha  působil  celých  šestadvacet  let  jako  dirigent Velkého divadla v Moskvě. A pozoruhodný je  i osud Františka Kouckého. Problémový mladík, kterého vyloučili z kladenského gymnázia kvůli ateistickým  názorům,  zakotvil  u  rakousko-uherského  válečného  námořnictva jako kuchař. O život přišel velmi mladý,  zemřel nicméně jako hrdý revolucionář. Byl popraven  v chorvatské Pule za pokus o unesení torpédoborce  k nepříteli. Tak tedy mizeli a mizí kladenští rodáci ve světě.  A to vůbec nemluvě o „zhoubném“ vlivu Prahy, která  na  Kladeňáky  působí  jako  magnet  a  stahuje  je  do  svého společenského a uměleckého prostředí. Přivábila  třeba  malíře  Cyrila  Boudu,  Jiřího  Dienstbiera,  režiséra Otto Haase, literárního historika Vladimíra 

Justla, učitele Václava Klabíka, malíře Svatopluka Klíra, cestovatele Bedřicha Machulku nebo prominentního  protektorátního  novináře  Karla  Lažnovského,  který se z chudého hornického synka vypracoval až  na jednoho z nejvíce nenáviděných českých kolaborantů (zemřel při tzv. chlebíčkové aféře po audienci  u  premiéra  Aloise  Eliáše,  nacistická  propaganda  z něj udělala mučedníka). Jenže jsou i tací, kteří do Kladna z jiných koutů  vlasti či světa přimigrují – a není jich vůbec málo. Zarážející ovšem je, že jen zřídkakdy se zde usadí. Jako  by Kladno bylo nějakou přestupní stanicí, městem na  pár  přespání.  Jak  rádi  se  sem  lidé  stahují,  tak  rádi  a) (nebo neradi?) město opouštějí. Tak je s Kladnem spo- b) jený třeba legendární Josef Bican, jenž určitou dobu  trénoval kladenský tým Poldi SONP. Nebo řada herců, kteří prošli angažmá kladenského divadla (Otakar  Brousek,  Josef  Kemr,  Zdeněk  Štěpánek,  Hana  Frejková,  Dalibor  Gondík…),  režisér  Saša  Gedeon  (absolvoval kladenské gymnázium), spisovatelka Jarmila Loukotková, dramaturg a kritik Jan Grossman,  spisovatel Bohumil Hrabal a mnoho dalších. Zajímavým imigrantem je tiskař Jaroslav Šnajdr, který, který  přišel  s  Otakarem  Janáčkem  z  Prahy  a  založil  zde  přes odpor kladenských zastupitelů tiskárnu. Následně zahájil nakladatelskou činnost, díky níž v Kladně  vznikla  třeba  ojedinělá  edice  spisů  nobelisty  Rabín  dranátha Thákura. Nabízená paralela s přestupní stanicí nebo noclehárnou na pár nocí vlastně není úplně od věci. Vždyť  po vzoru newyorského Chinatown bychom tu mohli  c) založit jakýsi Praguetown, nebo možná lépe po česku  Pražské předměstí – čtvrť těch, co pracují či studují  v Praze a do Kladna se vracejí jen za vlastní postelí.  Migrace formuje Kladno i dnes, a asi víc než mnohá  jiná města. Tisíce lidí tu ráno naskáče do aut, vlaků  a autobusů a vyráží po svých pravidelných migračních trasách do matičky měst. Otázka  je  pořád  stejná.  Kladeňáku,  odkud  jsi?  A kam jdeš?

Poznáte kladenské migranty? Odpověď najdete na str. 65


AR NA TY OM P NO ÍN ND

A. R. s manželkou

Irena Veverková

* 10. 5. 1888 † 21. 11. 1976

-

s t r a n a : 32

Japonský Kladenský architekt

amětní deska, označující rodný dům Antonína Raymonda (vlastním jménem Antonín Reimann) na náměstí Starosty Pavla, je jedinou památkou na tohoto významného kladenského rodáka, světově proslulého architekta. Šťastné dětství strávil v Kladně, kde také začal v roce 1900 studovat na nově otevřené reálce. První tři roky studií prožil ještě v rodném městě, ale na podzim 1903 se s ním a jeho sourozenci otec, tehdy už ovdovělý, odstěhoval do Prahy. Antonín pokračoval ve studiu v Praze na reálce a v roce 1907 úspěšně odmaturoval. Téhož roku se zapsal na pražskou techniku, obor architektura, kde však studoval jen krátce. V roce 1910 máme již zprávy o jeho pobytu v New Yorku, kam za hektických okolností odešel a kde se nejprve uchytil jako kreslič v ateliéru u Casse Gilberta. V roce 1916 získal prostřednictvím své manželky Noémi kontakt do ateliéru Franka Lloyda Wrighta a stal se zaměstnancem tohoto studia. V krátké době přerušila práci světová válka, do které USA vstoupily v roce 1916. Antonín prožil takřka tři roky v americké uniformě a na podzim 1919 se vrátil zpět do Ameriky. Ještě téhož roku odjel s manželkou do Japonska, kde byl samotným Frankem Lloydem Wrightem pověřen dohledem nad stavbou hotelu Imperial. Manželům Raymondovým se Japonsko zalíbilo natolik, že další životní osudy spojili s touto zemí.


hotel Imperial

V roce 1921 si Antonín otevřel vlastní stavební kancelář a jedna z jeho prvních prací, kterou v jistém smyslu lze pokládat za zlomovou, je stavba ženské křesťanské koleje v Tokiu. Po roce 1923 získaly však Raymondovy stavby zcela nový rozměr. Po ničivém zářijovém zemětřesení bylo Tokio prakticky vymazáno z mapy světa a starosta Tokia rozhodl o stavbě nového moderního města. Umění architekta v nejlepších letech se mohlo naplno projevit. Až do roku 1938 žila rodina v Japonsku. Raymondova architektonická kancelář byla zároveň sídlem honorárního konzula Československé republiky v době, kdy Antonín Raymond v této funkci působil. Za tuto práci mu byl v roce 1928 udělen Řád Bílého lva IV. stupně. V roce 1938 se rodina vrátila do Spojených států amerických, ale při první poválečné příležitosti navázal Antonín Raymond kontakt s generálem MacArthurem, pověřeným obnovou Japonska, aby se mohl do milované země vrátit. V roce 1946 se vrátil do

Gunma Music Hall

Japonska, kde obnovil svoji architektonickou kancelář a začal se podílet na obnově válkou zničené země. Projektoval moderní budovy, které zcela změnily tvář této země. Mezi jeho stavbami byla přehrada, budovy škol, obchodní centra, kostely, kulturní domy i sportovní stadiony. Za všechny stavby jmenujme alespoň budovu kulturního centra s názvem Gunma Music Center, kterou najdeme zapsanou na seznamu význačných staveb novodobé japonské architektury. Raymond Architectural Design Office najdeme v Tokiu dodnes. Jejím ředitelem je Raymondův žák Shigefumi Tsuchiya, který byl přítomen odhalení pamětní desky Antonínu Raymondovi v Kladně v roce 2006. Antonín měl sestry Irmu a Elsu a bratry Františka, Egona a Viktora. Americké občanství získal v roce 1914, kdysi také změnil jméno z Reimann na Raymond. Je třeba připomenout, že manželka Noémi, jako vynikající výtvarnice, byla jeho celoživotní spolupracovnicí.

Vybrané dílo o Reinanzaka dům, Tokio (1924) o Embassy vila, Nikkó (1929) o Troedsson vila, Nikkó (1931) o Tokio Golf klub, Asaka (1932) o Letní dům, Karuizawa (1933) o Morinosuke Kawasaki dům, Tokio (1934) o Tetsuma Akaboshi dům, Tokio (1934) o Raymond Farm, New Hope (1939) o Raymond dům a studio, Azabu (1951) o Reader’s Digest kancelář, Tokio (1951) o Cunningham dům, Tokio (1954) o St. Anselm kostel, Tokio (1954) o Hayama vila, Hajama (1958) o Nové studio, Karuizawa (1962) o St. Paul kostel, Šiki (1963)

s t r a n a : 33

+


Rozhovor s Gabrielou Královou, vítězkou soutěže o cenu architekta Antonína Raymonda Jan Červený Jaký je váš vztah ke Kladnu? A jak ho vnímáte teď, po soutěži? V Kladně jsem byla před soutěží jen jednou před několika lety, jeho průmyslová historie mi ale rozhodně nebyla neznámá. Kladno na mě působí trochu melancholicky a nostalgicky. Pro takový typ měst mám asi slabost, protože i Liberec, kde studuji, má podobný charakter. Tam byl ovšem motorem rozvoje města textilní průmysl, který má menší ekologické dopady. Každopádně ty komíny, co vykukují z mlhy, když přijíždíte do Kladna a je zrovna melancholické počasí, to je působivý obraz. Ta průmyslová historická vrstva by dle mého názoru měla být podkladem, na který se bude dále navazovat, to je velké téma a velká příležitost. Jak jste se k soutěži dostala a proč jste upřednostnila téma konverze průmyslového objektu před řešením prostoru na náměstí Svobody? O soutěži jsem se dozvěděla ze stránek České komory architektů. Hned zpočátku jsem chtěla pracovat na té teplárně, ovšem úplně jsem se rozhodla až po její návštěvě, protože takovou budovu si musí člověk zažít, aby si mohl udělat názor. O tématu náměstí Svobody jsem neuvažovala. Kdyby mě natolik neoslovil ten prostor teplárny, asi bych se do soutěže vůbec nepouštěla. Proč myslíte, že si „industriální“ úlohu nezvolilo víc studentů? Obecně v soutěži nebyla příliš velká účast. Přikládám to za vinu poměrně pozdnímu vyhlášení, kdy už je na školách architektury rozběhnutý semestr a každý student se již zabývá nějakým tématem. Ostatní soutěžící si vybrali řešení prostoru na náměstí Svobody zřejmě proto, že projekt konverze je asi trochu časově náročnější. Chvíli trvá,

-

s t r a n a : 36

než se zorientujete ve výkresech ve změti technologie, než rozkryjete historické nánosy, a pak ta zásadní rozhodnutí: co stojí za to zachovat a co ne a jak na to zachované navázat. To u novostavby neřešíte. Jak se vám líbí práce ostatních soutěžících? Byl některý z nich blízko tomu, jak byste úlohu řešila vy? Vzhledem k tomu, že jsem se náměstím Svobody nezabývala, nemám na to vytvořený jasný názor. Ovšem přístup doplnění zástavby a uvolnění parteru, jaký zvolila například studentka Mai Lan Chi z VUT se mi zdá smysluplný a je mi asi nejbližší. Máte nějaký profesní vzor nebo nějaké motto? Co si myslíte, že by mělo být především snahou architekta nebo znakem dobré architektury? Otevřenost, pokora, pravdivost a uvědomování si kontextu. To jsou vlastnosti, které by v sobě měl dobrý architekt umět najít a předat to navrhované budově. V tomto

ohledu jsou mi blízcí japonští a severští architekti. Většina opravdu významných staveb s trvalejší hodnotou není přehnaně okázalá a nemá na sobě líbivou slupku, která se časem omrzí. Naopak i skromná stavba může být zajímavá pouze svým prostorem, světlem, materiálem či detaily. Naštěstí i u nás se můžeme pochlubit skvělými architekty, kteří takovým způsobem dokážou pracovat. Byl jím zajisté kladenský rodák Antonín Raymond a z žijících českých architektů bych sem zařadila například Josefa Pleskota, Ladislava Lábuse či Zdeňka Fránka. Součástí výhry je stáž v tokijské architektonické kanceláři. Nebojíte se, že se vám v Japonsku zalíbí a že tam zůstanete jako Antonín Raymond? Myslím si, že je to nyní málo pravděpodobné už kvůli tomu, že bych ráda dokončila školu před tím, než někde zakotvím. Není však vyloučené, že až budu v Tokiu, řeknu si: „Tak sem se chci vrátit a nějakou dobu tu žít!“ To se mi občas stává, momentálně mám takový vztah k Francii.


Kladenská japonská

Kladenská Japonská zahrada vznikla ve dvacátém prvním století za vlády císaře Dana Jiránka a její podobu navrhla Monika Součková. Vše má podle tvůrců umocnit genia „locci“ místa, které v pravém úhlu obepíná sklad prodejny Baumax. Pojďme si zahradu a její mystickou kosmogonii prohlédnout…

Jorimiči Fudžiwara

V „zónu plnou zeleně“ vstoupíš z loučky u pivovaru.

Vstup, poutníče, nespěchej k vodě, která je ti na dosah, nejdřív vítá tě roh parkoviště. Spočiň v nic nerušící prázdnotě, symbolizující zen-buddhistický ideál čistoty. Nebo ho obejdi podél silnice a vstup do tajemné geomantie Meditační zahrady.

s t r a n a : 37

+


Jak žijí české evangelické sbory ve východní Evropě? Roman Hájek

Polsko

ukrajina česká rePublika

slovensko

maĎarsko

moldávie rumunsko

chorvatsko

srbsko

bulharsko

-

s t r a n a : 44

Polský Zelów, rumunský Peregu Mare, srbské Veliko Srediště, chorvatský Bjeliševac, Bohemka a Veselynivka na Ukrajině. Ptáte se, co tato místa spojuje? V každém z nich žije malá skupinka Čechů, kteří v minulosti z různých důvodů odešli z vlasti, ale dodnes na své kořeny nezapomněli. A protože se hlásí k evangelickému vyznání, udržují těsné kontakty s Českobratrskou církví evangelickou (ČCE). Celocírkevním kazatelem pro tyto východoevropské sbory je od roku 2005 Petr Brodský. Na své pravidelné návštěvy českých emigrantů vyjíždí z Kladna, kde žije se svou manželkou, farářkou zdejšího sboru ČCE Danielou Brodskou.


Bzzzzzzz

Migrace vÄ?el Bzzzzzzz

Bzzzzzzz

Bzzzzzzz

Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Jan ÄŒervenĂ˝ Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz BzzzzzzzBzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz BzzzzzzzBzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz BzzzzzzzBzzzzzzzBzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz BzzzzzzzBzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz BzzzzzzzBzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz BzzzzzzzBzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz BzzzzzzzBzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz Bzzzzzzz


KLAD N na traverzá O

Tomá š

Voldrá b

ch

NTM P raha, lo komitiv a z Po ldi

-

s t r a n a : 48


Neživí Dva roky se bráníme proti stavbě Centralu. Zbytečně?

Pokud jde čistě o množství, nemá kladenská migrace kamenů ani zdaleka konkurenci v migraci lidí, nezdá živočichů či rostlin. Jen se ý tak zajímavá – snad pr proto, že kameny

nežijí.

-

Tady je nejméně jeden vlak švédské železné rudy s t r a n a : 52

imigranti Radek Mikuláš Jan Mourek

J

ak se daří kamenům, které byly v době vrcholného industriálu nuceny odstěhovat se do Kladna? Asimilovaly už s místními populacemi, nebo stále leží v ghettech? Nebo už zase odcestovaly? Odpověď znám: jak které. Odehrály a odehrávají se všechny tři naznačené scénáře. Dovezeny byly řádově tisíce plně naložených vlaků, miliony tun. Z nejrůznějších koutů Země. Zpočátku nebylo násilí skoro vůbec potřeba. Železářství v malém vystačilo s železem v kamenných peckách velikosti pecnu chleba, které se nacházejí ve vrstvách doprovázejících sloje kladenského uhlí. Později už nebylo místního dobrého uhlí dost a přes koksovny putovalo na Poldovku a do Koněva hlavně uhlí ostravské. S rudou to bylo složitější. Kladenské bochníky, místně zvané pelosideritové konkrece (zní to odborně, ale kromě českých geologů tomu nikdo nerozumí) zdaleka nestačily a ruda se vozila z míst mezi Prahou a Plzní. Ale musela se čím dál složitěji upravovat, jak byly dotěžovány kvalitnější části ložisek. Nakonec jí bylo pro kladenského giganta beztak málo a končila spíš v kulisách k filmům podle Julese Verna – v králodvorských hutích. Migrace kamenů do Kladna tedy nasadila vyšší tempo.


ndustriĂĄlnĂ­ stopy 2011 strana: 71

+


HIC ERANT LEONES / tady (v Ostrav ) byli lvové… Jan Červený

Josefa Pleskota

Když , jednoho z nejvýznamnějších českých architektů, požádal ostravský magnát a mecenáš JAN SVĚTLÍK o spolupráci na přeměně Vítkovických železáren, měl z toho nejprve, jak se říká, „zamotanou hlavu“. Nabídku dlouze promýšlel a tak trochu spoléhal, že celá ta podivná věc časem usne, čímž se potvrdí, že šlo pouze momentální a bláznivý nápad. Za dva roky se však pan Světlík ozval znovu a jeho opětovnému naléhání už Josef Pleskot neodolal.

-

strana: 74


Kladno

versus

Ostrava

aneb co je spojuje nebo rozděluje? Obě města je poněkud obtížné srovnávat. Původně to byly malé zemědělské lokality. První zmínky – prvenství má Ostrava – 1226, Kladno 1318.

Kladno – rekonstrukce nadhledu z r. 1880

Ostrava – veduta z 18. století

-

strana: 80

Důl Terezie/P. Bezruč

Franz Josef Schacht/důl Zápotocký III

Prvotní nálezy uhlí na konci 18. století znamenaly pro obě města obrovský rozvoj. V obou se zachovala řada důlních areálů mnohdy mimořádných ať technických, či architektonických kvalit.

Ing.arch. Eva Dvořáková Ing.arch. Martin Merger

Založením železáren v Ostravě (Rudolfova huť) v roce 1828 a následně vybudováním druhého vysokopecního provozu na našem území ve Vojtěšské huti na Kladně v roce 1854 byl nastartován neuvěřitelný rozvoj obou lokalit.

Vojtěšská huť/Koněv

Vítkovické železárny v r. 1853

Vysokopecní provozy zdárně fungovaly až do 20. století. Provoz vysokých pecí na Kladně zastaven v 70. letech 20. století, ve Vítkovických železárnách v roce 1998. Zatímco pro rozparcelované území Koněv se bude obtížně hledat využití, obnova železáren ve Vítkovicích, které jsou ve vlastnictví firmy Vítkovice, a. s., na společensko-vědecké centrum se zachováním částečné muzejní funkce právě probíhá.

Koněv dnes

Vítkovice dnes


No time for heroes

deník z cesty od severu na jih Evropy Susanna Horvatovičová kurátorka výstavy Projekt No Time for Heroes se zrodil během návštěvy, kterou jsem uskutečnila spolu s Dagmarou Šubrtovou a polskou kurátorkou Aleksandrou Grzonkowskou v průmyslovém komplexu Poldi Kladno. Při procházce po opuštěném areálu jsme si povšimly, jak se zachovala příroda, a to zejména kolem obrovských cementových nádob obsahujících vodu a chemikálie. Místní umělec-botanik zjistil, že každé nádobě přísluší odlišné druhy stromů odvíjející se od chemické látky, kterou obsahovala. Celá oblast je už dlouho oblíbeným cílem místních umělců každoročně zde uskutečňujících své site-specific projekty, ale též Romů, kteří zde bydlí a „těží“ železo v podobě elektrických drátů a železničních kolejí. Specifičnost přírodního a sociálního fenoménu Poldi Kladno nás vedla k práci na společném uměleckém projektu No Time for Heroes. Rozhodly jsme se uspořádat mezinárodní workshop a výstavu, které proběhly v září 2011 v pražské galerii Školská 28. Akce byla zařazena do programu Bienále industriální stopy 2011. Ve skutečnosti se projekt No Time for Heroes nezabýval jen průmyslovou zónou na Kladně, ale též Gdaňskem a Neapolí, a zúčastnili se ho různí umělci žijící ve třech výše zmíněných městech a věnující se již dlouho site-specific akcím zaměřeným na průmyslové zóny.

Všechna tři města jsem osobně navštívila. I když jsem vyrůstala v Římě, byla jsem několikrát v Neapoli, a to především ve východní části, kde je přístav a předměstský labyrint anonymních ulic. Architektura Neapole je velmi různorodá – v sousedství luxusních přímořských vil a mrakodrapů ze skla a oceli se nacházejí chudé čtvrti periferie. Do některých částí Neapole se nedá téměř dostat, jelikož velké opuštěné průmyslové komplexy bývají obehnány plotem a okolo se usídlili romské skupiny a lidé napojení na mafii a prodej drog, takže zde není bezpečno. Tyto průmyslové oblasti ozdobené graffiti a nástěnnými malbami jsou ohraničeny vysokými zdmi a silnicemi, po kterých každodenně dojíždějí stovky zaměstnanců za prací. Stanice metra se naopak pyšní pracemi známých architektů a umělců, a v centru jsou muzea a multifunkční střediska hostící všelijaké kulturní akce. V západní části města se rozkládají přírodní parky a lázeňská zařízení přitahující mnoho italských i zahraničních návštěvníků. Přestože je Neapol velikou multietnickou metropolí, lze říci, že ještě stále patří Neapolitánům, kterým vděčí za své nářečí, osobitý charakter, ale také protiklady. Další cesta představovala velmi odlišnou zkušenost a zavedla mě do Gdaňsku, kde jsem navštívila Aleksandru Grzonkowskou. Když jsem vystoupila na hlavním nádraží z vlaku, jako první mě přivítal křik racků a vůně moře. Gdaňsk má rozhodně svůj vlastní charakter a atmosféra, kterou tam vdechujete, je atmosférou kosmopolitního města, jež už po staletí vstřebává různá etnika žijící zde v poměrně tolerantním ovzduší. Městský přístav a sousedící průmyslová zóna si zachovávají severský architektonický styl v podobě budov z červených cihel a náklady mezi loděmi a souší přemisťují vysoké jeřáby. V dobře udržovaném centru je hodně kostelů a náměstí, kolem kterých se vinou kanály a rozkládají parky. Oblasti starého osídlení žijí v souladu s moderními průmyslovými areály, z nichž některé jsou opuštěné. Jisté chátrající budovy byly zrestaurovány a předělány na umělecké ateliéry a kulturní centra, zatímco jiné skýtají přístřeší starým lodím. Mnoha průmyslovým komplexům a téměř stoletým jeřábům nacházejícím se v okolí přístavu momentálně bohužel hrozí zánik, neboť by kvůli postupu ekonomické krize měly ustoupit moderním obchodním centrům. Asi nejlepším příkladem tvořivého a inteligentního využití již nefunkčního industriálního prostoru v blízkosti přístavu je Kulturní centrum Wyspa. Když jsme se v září 2011 v Praze setkaly s pozvanými umělci, nikdo ještě nevěděl, co od projektu opravdu čekat. První schůzka proběhla ve výstavním prostoru ve Školské 28, kde jsem spolu s Dagmar Šubrtovou a Aleksandrou Grzonkowkou uspořádali

prezentaci projektu a kolektivní výstavu No Time for Heroes (19. 9.–5. 10. 2011). Neapolitáni Christian Costa a Danilo Capasso, Poláci Dominika Skutnik a Krzysztof Topolski aka Arszyn a Češi Martin Janíček, Martin Zet a Jaro Dufek v galerii spolu se sochou dělníka vystavili řadu instalací, videí a fotografií, kterými dokumentovali své umělecké počiny v průmyslových a přístavních zónách příslušných měst. Workshop se naproti tomu konal na Kladně a šlo o skutečnou a nefalšovanou akci ve stylu „work in progress“. Byl zahájen návštěvou výstavy věnovaném projektům dalšího využití průmyslové zóny Poldi Kladno. Zahájili jsme zde diskusi o dějinách města a nejlepších řešeních dokumentace zóny považované mnohými za veřejné dědictví, o něž je třeba pečovat, a zásahů do ní. Kladno sice vzniklo v pozdním středověku, nicméně teprve s objevem zásob uhlí se rozrostlo a díky továrnám a vilám (mimo jiné od Josefa Hoffmanna) začalo vypadat jako moderní město. Nedávné uzavření dolů a mnohých továren osudy lidí a průmyslových částí pořádně zamíchalo. To, co zbývá z oceláren Poldi Kladno, je ještě stále zaneseno toxickým odpadem a brzy bude strženo nebo přestavěno s cílem vystavět novou obytnou oblast či kancelářské a obchodní centrum. Pro místní obyvatele by to ale znamenalo ztrátu identity daného místa, jejíž součástí jsou průmyslové stavby již z doby secese. Workshop se zaměřil na otazníky nad dalším osudem Kladna. Projekt No Time for Heroes se odvíjí od myšlenky, že dnešek již není časem pro hrdiny a velké utopie, nýbrž pro individuální práci pokoušející se ve spolupráci s dalšími zachránit veřejné dědictví pro společnost. Během představení projektu u příležitosti vernisáže výstavy No Time for Heroes umělci a kurátoři v galerii prezentovali site-specific počiny uskutečněné v minulých letech v opuštěných průmyslových zónách Kladna, Gdaňsku a Neapole s cílem zaměřit pozornost veřejnosti na dysfunkce v přístupech místní správy. Díky angažovanosti autorů a kurátorů zapojených do No Time for Heroes se během prezentace ukázalo, že i přes historicko-kulturní rozdíly mezi trojicí měst se dnes musíme potýkat se stejnými sociálními problémy a že při jejich řešení je třeba řídit se „glokálními“ principy urbanistické a ekologické udržitelnosti a zásadami zachování místních specifik a identit, které stojí v protikladu k ekonomicky a spekulativně založenému fenoménu globalizace. Ukázalo se, že existuje vůle zasáhnout a zapojit do toho co největší počet lidí, a to lze považovat za hlavní výsledek projektu No Time for Heroes a zároveň i společný cíl, o jehož splnění je třeba nadále usilovat v budoucnu. |Více o projektu čtěte na www.kladno-zaporno.cz| strana: 87

+


o

Co zbylo z kladenských dolu Jiří Suchomel Ve srovnání s Ostravou nemá Kladno, potažmo Kladenský revír, tolik zachovalých dolů. Ale i když to tak nevypadá, pozůstatků po těžbě tu najdeme mnoho. Nemám na mysli haldy či propady, ale připomínky v podobě staveb. Určitou formou dochování dolů je i tzv. pomníček, kterým se osazují jámy po definitivní likvidaci. S ukončením těžby uhlí v roce 2002 se pomalu rozeběhla postupná rekultivace revíru. Na jednu stranu se dá pochopit, že Kladno není Ostrava. Zároveň by bylo nepochybně vhodnější zacházet s pozůstatky po těžbě jinak. Pochopitelně, mají-li soukromí majitelé někdejších důlních areálů jiné plány, lze akceptovat, že se některé stavby zbourají. Ovšem nechat celý areál provizorně zabezpečený s tím, že se jeho využití bude řešit až v budoucnu, není zrovna nejvhodnější nápad. V revíru tak dnes je spousta bývalých hornických staveb, které čekají na využití.

michael Jáma byla založena v roce 1842 jako součást dvojdolu Michael–Layer (jáma Layer byla založena v roce 1842 či 1847). Provoz skončil v roce 1865. Troufnu si říci, že v současné době, spolu s areály Dolu Zápotocký a Wanieck, potřebuje nutnou pozornost. Zde je ten důvod o to větší, že na tomto dole máme zachovalou těžní věž.

Nový jan Jáma tohoto dolu byla založena v roce 1824. Provoz byl ukončen v roce 1884 a o rok později byla jáma zasypána. Areál byl přestavěn na sídlo firmy. V přízemí bývalé strojovny vznikly sklady a v prvním patře dva luxusní byty. V letošním roce byl areál při Vrapické ulici na prodej. Cena tohoto dolu byla zhruba 2,5 milionu korun.

mayrau Důl s jámami Mayrau a Robert. Jáma Mayrau se začala hloubit v roce 1874, jáma Robert v roce 1881. Provoz byl ukončen v roce 1997 a o rok později byly zasypány obě jámy. Dnes je důl Mayrau jedinou zcela dochovanou připomínkou hornictví na Kladensku. Roku 1994, ještě za provozu, zde vznikl hornický skanzen, který funguje dodnes.

strana: 93

+


Pozapomenutý důlní inženýr

Jan Karlík

Tomáš Voldráb

-

strana: 96


foto: Hans&Christian


www.kladno-zaporno.cz


Ukázka z 11. čísla Kladna Záporna