Literární časopis Kafe 5

2

Kafe 5

P

áté číslo Kafe je věnováno tématu angažovanosti. Zemřely dvě velké osobnosti, které byly symbolem angažovanosti, Ivan Martin Jirous a Václav Havel, a je hříchem, který nám doufám odpustíte, že v tomto čísle nenaleznete článek, který by se jich přímo týkal. Naše autorské zdroje jsou omezené a popravdě se nenašel nikdo, kdo by si troufal napsat článek přímo o nich. Berte to prosím jako projev naší pokory, nechceme si brát do úst jejich jména, aniž bychom měli opravdu co říci.

Angažovanost není, nebo by alespoň neměla být, jen módním tématem – přestože je právě teď v módě. Po roce, ve kterém vznikla hnutí occupy – dosaď si své město, ve kterém finanční a politická krize nabrala nové síly i podoby, se mezi intelektuály jako o léku stále častěji mluví nikoli o revoluci, ale o nutnosti pozvolné obrody občanské společnosti, občanské angažovanosti.

Je to řešení z nejpomalejších, nejtěžších, ale zároveň je to jediné řešení realistické a dospělé. Domnívám se, že lhostejnost lidí k problémům obce je v přímé úměře k lhostejnosti lidí vůči umění.

Jakub Řehák mluví ve své eseji publikované ve sborníku Nejlepší České básně 2010 o tom, že poezie a potažmo umění má

editorial & obsah

pěstovat určitou citlivost. Čím jiným je krize občanské společnosti než krizí citlivosti? Literatura má v tomto smyslu obecně vysoce angažující charakter. A to nemluvím o Rudoarmějcích nebo současném trendu psát o tom, „co se tu děje“. Mluvím o umění obecně. Je jaksi těžší být lhostejný, když jsem právě dočetl Bratry Karamazovy. Je těžké nebýt princem, když jsem jako malý chtěl každý večer znovu a znovu slyšet pohádku o Bajajovi. A je zároven těžké nenazývat sebe sama dobrým člověkem, když jsem nic takového nečetl a mým vzorem jsou jen mí rodiče a bližní, kteří se jako na potvoru chovají zbaběle a sobecky.

Sociální antropoložka Ruth Benedictová ve své knize Kulturní vzorce velmi sugestivně popisuje různé společnosti, které jsou založené na jiném klíčovém prvku kultury, než na jakém stojí kultura křesťanská, ve které žijeme. Jeden z popisovaných kmenů má jako základní určující prvek, který je pro všechny společný a na který se mohou všichni členové kultury spolehnout, dánu zášť, podraz, krádež, léčku, zlomyslnost. Sklizeň brambor, kterými se tento kmen živí (pravděpodobně spíše živil), skoro nezávisí na tom, kolik kdo dokázal na své zahrádce vypěstovat, ale na tom, kolik dokázal ukrást ostatním. Kolik

ze svého před krádeží uchránil je spíše podružné. Dokonce i fenomén zamilování v této kultuře běžně slouží jen k tomu, aby druhého bylo možno více zranit. Po svatbě nevěsta odchází do manželovy vesnice, kde je cílem systematického teroru. Zajímavé je, že ačkoli se zdá být takovýto svět dosti drsný, lidé v něm žijící netrpí epidemiemi deprese a neuróz. Jistě jsou znatelně labilnější, ale zdaleka ne tak výrazně, jak bychom čekali. Mohou se totiž na něco spolehnout a to činí systém stabilní, domácký.

Pokud by se literatura měla snažit o angažovanost, měla by cílit na morální, estetické a jiné hodnoty, které jsou nám zatím ještě drahé. Mnoha lidem prostě drahé nejsou, z příkladu s tichomořskými indiány je zřejmé, že „drahé“ je vždy jen to, na co se dá v dané kultuře spolehnout, co je lidem společné, v čem jsou doma.

Pouhý apel, nebo chcete-li agitace, tedy nestačí, ba dokonce je poprávu vnímán jako necitlivý útok. Apel vyslyší jedině ti, kdo jsou již předem vnitřně proměněni. Je třeba literaturou zabydlet domov, je třeba oživit literární život – stejně jako je třeba oživit občanskou společnost.

Tomáš Gabriel,

šéfredak tor

02

03

04

Editorial tomáš gabriel

Odkazy literárních serverů tomáš gabriel

sloupek — Angažmá z jiného světa

gel

05

recenze — Michel Houellebecq: Mapa území

jan hrnčárek

t ém a : a n g a žova n o s t

06 Umění a politika. Získat svět na svou stranu.

filip němec

07 Ne angažovaná , ale angažující poezie

tomáš gabriel

09 Angažované umění ve světě částečna

jan hrnčárek

10 Americk ý sen: realismus

13

jakub dotlačil

PO EZIE

kolekce básní andrej kallo

14 Kritika — Osud ironie Jonáše Hájka

tomáš gabriel

PR ÓZA

17 exkluzivně — Sirné lázně aneb Vlnová délka erotického třasu

21

leopold f . němec

povídka — Od poloviny do konce léta

martin vaverka

25 Sedm otázek pro Martina Vaverku

jan hrnčárek

26 Kritika — Léto v letní povídce

jakub dotlačil

27 Kritika — Je třeba číst zpátky

štěpán princ

28 Lógr

text

Tomáš Gabriel

Odkazy literárních serverů

3 novinky

atd.

Nově vydaní internetoví autoři

Překladatelský kroužek

Jiří Kolář a lyrický subjekt

Dění na internetu

Od července 2011, kdy vyšlo předchozí číslo, přibylo několik knih vydaných písmáckými autory. V časopise Psí víno č. 56 vyšla jako příloha básnická sbírka Vady na ­kráse od Ondřeje Holubce (romale). Michal Konštacký (Vaud), náš dvorní fejetonista, vydal v nakladatelství Triton sbírku fejetonů s názvem Nejezte hříbata. Miloš Říha (Augustin_Šípek) vydal s podporou českých skautů sbírku básní s názvem Duše ­skladem. Za svého druhu znovuvydání se dá označit také opožděné zrecenzování knihy Nezahrada od Reného Vaňka (Ultrainfernal) v časopise Tvar, po kterém následovalo otištění ukázek z knihy a také rozhovor s autorem v následujících číslech.

Skupina lidí, kteří si rádi zkusí sem tam přeložit nějakou tu básničku, povětšinou z ruštiny a angličtiny, vytvořila na serveru pismak.­­ ­­ cz něco jako ­překladatelskou ­soutěž. Účast v jednotlivých kolech není závratná a nad opravdovou kvalitou výsledných překladů se nevede prakticky žádná debata, jde spíš o to, aby si každý zkusil, jaké to je. Překlad je ovšem velice náročný obor a zasloužil by si hlubší diskusi už z úcty k překládaným textům. Věřím ale, že i takovéto hravé aktivity mohou někoho časem navést k dobré věci.

Autor působící na serveru pismak.cz pod nickem art vypracoval ­poměrně ­hlubokou sondu do života a díla Jiřího Koláře. Také mohu doporučit jeho text o lyrickém subjektu, zejména těm, kteří nevědí, co to vůbec je.

Tištěný čtrnáctideník Tvar má nové ­stránky, na kterých mimo jiné zveřejňuje vybrané články na ochutnání, což je jistě příjemná novinka.

Slovenský literární magazín Kloaka stále vychází a je čím dál lepší. Písmák čeká kompletní přestavba, která by měla být uvedena v provoz snad do konce roku. Poslechněte si autorská čtení a rozhovory na Radiu Wave v pořadu Liberatura. Nejmenovaný zdroj nám sdělil, že „internetový magazím totem.cz bude vypadat a fungovat stále stejně, pokud se nezasáhne do kódu.“

text

Angažmá z jiného světa

A

by se člověk mohl v pravou chvíli angažovat, musí na to být připravený. Když dojde na lámání chleba, musí se rozhodovat, co reálně dokáže, co je pro něj skutečně důležité. Co mu říká svědomí, co mu říkají životní okolnosti a zkušenosti, na co si troufá, kde je jeho místo. Umělec na tom není jinak.

Okamžiky (hodiny, dny, roky), ve kterých se rozhoduje o budoucnosti, bývají vyústěním rozporuplného vývoje lidské společnosti. Všichni cítí, že se něco musí stát, ale co přijde, není dosud zřejmé.

Jsou to doby velikých nadějí, velikých iluzí, velikých omylů a velikých křivd, někdy i velikých zločinů.

Z této směsice se paradoxně může (ale také nemusí) narodit lepší budoucnost.

Kdo rozhodne kam, kudy a jakým zůsobem se máme vydat? Odpověď na otázku, kdo se stane vůdcem davu, záleží na složité alchymii společenského vývoje a odhodlání schopných lidí využít svoji šanci, ať už ji spatřují v čemkoli. Do čela se mohou postavit jen ti, kdo na to v dané chvíli „mají“ a troufnou si strhnout s sebou ostatní.

Riskují přitom prohru, zesměšnění, někdy (někde) i život.

V umění to nebývá tak dramatické, ale nějaká podobnost tu je. Umělci svou tvorbou lidem ukazují, co je hodno pozornosti, na čem nakonec záleží.

Velké umění má velkou moc. Velké umění je angažované (ve věci skutečné lidské velikosti), ale jeho angažmá obvykle není jen z tohoto světa. Prvoplánově angažovaný umělec nebývá velký umělec.

Umění, které není jen z tohoto světa, může působit jako korouhev, která vede do bitvy. Angažované umění malého umělce může působit jako korouhvička na komíně, která ukazuje jen to, odkud právě fouká vítr.

GEL v t ip

Nezaměstnaný

4 sloupek & v tip

text

Jan Hrnčárek

Neměl zase tak špatný život

5 recenze

Michel Houellebecq: Mapa a území přeložil: Alan Beguivin vydáno: 2011 nakladatelství: Odeon

J

edním ze základních problémů většiny estétů je přezíravost k masovým médiím. Kritické vědomí, že produkce informačních továren sestává převážně z vyprázdněných spektáklů, vede k intelektuálnímu odsunu masmédií do říše nereálna. Zde mas-mediální témata existují sama pro sebe, bez návaznosti na vnější svět – a pro cvičeného estéta posedlého autenticitou se snadno stávají nepodstatná. Jestliže se média zmocní témat relativně vzdálených nebo přespříliš komplexních (ekonomie, ekologie) estét ještě dokáže znechuceně mávnout rukou, pokud však mediální síť zapřede intelektuála, nastává nefalšovaný hon na čarodějnice.

Jistě není žádným tajemstvím, že francouzský spisovatel Michel Houellebecq o své odchycení zcela záměrně usiloval sám – a že vlastním přičiněním získal status popové hvězdy. Ve dne jej tak všichni estéti nenávidí, večer čtou. Úkolem kritika by ovšem nemělo být kategorické apriorní odsouzení Houellebecqua jakožto náhražky literární skutečnosti, ale jeho poctivé zhodnocení.

Osobně si myslím, že témata masmédií jsou ryze autentická: terorismus denně připraví o život tisíce lidí, ekonomická krize reálně snižuje životní úroveň, sex i smrt jsou jako nejaktuálnější objekty informační směny tunelovány tržními imperativy.

Jistě není náhodné, že – zároveň s krizí rodiny a morální kritikou liberalismu – se jedná o témata bytostně Houellebecqovská. Mapa a území, zatím poslední česky vydaný Houellebecqův román, ovšem rozšiřuje bitevní pole do oblastí autorem dosud neprobádaných.

Jed Martin, ústřední postava románu, je umělec, který se prvně proslaví velkoformátovými fotografiemi map, posléze sérií obrazů tematizujících práci na počátku nového tisíciletí. Aby svým obrazům zajistil lepší startovní pozici na uměleckém trhu, potřebuje adekvátní průvodní text. Michel Houellebcq je francouzský spisovatel žijící v Irsku. Jakkoliv je v oblasti výtvarného umění spíše poučeným laikem, padá volba na něj. Kombinace zafunguje. Jed Martin pohádkově zbohatne a Michel Houellebecq je brutálně zavražděn. Tolik úvodní zápletka. Ta ale není

příliš podstatná, protože než děj samotný je podstatnější jeho rámování.

Pro Houellebcqua je typické, že jeho romány jsou především pečlivým vykreslením určitých sociálních prostředí a témat, která je determinují. Zatímco se však v předešlých románech jednalo především o sexuální frustrace a nemožnost lásky vyšší střední vrstvy („pro mě je láska něco jako Bůh v Dostojevského románech“), Mapa a území se přeorientovává na prostředí tvůrčí. Zde hrají prim věci podstatnější… kromě sexu peníze. Jed Martin, jehož díla se brzy stávají fetišem vládnoucí třídy, se tak neustále pohybuje na hranici mezi autentickým tvůrčím vyjádřením a zbožní produkcí uměleckých produktů.

S pozicí hlavního hrdiny souvisí asi největší šokantnost nového románu: není šokantní. Tedy trochu je, ale zdaleka se nejedná o explicitní moralizující porno jako v případě (například) Platformy. Jestliže se totiž Houellebecqovy dřívější romány vyznačovaly nejen nesmlouvavým společensky kritickým pohledem, ale i brutální exploatací hlavních postav znázorňujících daný společenský problém (sexem posedlý

Bruno a jeho chladný bratr Michel v Elementárních částicích, Tisserand a vypravěč v Rozšíření bitevního pole), pak k Jedu Martinovi, jehož životní pouť zaznamenává od narození po smrt, zůstává Houellebecq relativně shovívavý. „Neměl zase tak špatný život,“ konstatuje lakonicky.

Sarkastičnost je tak rezervována především pro vedlejší postavy: pro reálně existující představitele francouzské kulturní scény, opilého spisovatele Michela Houellebecqa – ten jako by z oka vypadl své mediální reprezentaci – pro Jedova otce, znechuceného architekta. Na rozdíl od postavy ústřední se jejich příběhy vyznačují fragmentárností a zabírají pouze malý časový výsek.

V souvislosti se stavbou těchto vedlejších příběhů se často hovoří o experimentálním prolnutí Houellebecova naturalismu s postmoderními aluzemi, intertextovostí nebo pseudo-biografickým začleněním autora do těla příběhu. Jistě, tyto literární postupy v předešlé autorově tvorbě nenalezneme, můžeme ale pochybovat, nakolik jsou v kontextu současných narací ještě experimentální. Nejsou-li zrovna ony – a nikoliv

podvratný naturalismus odkazující k polozapomenutému Zolovi či Flaubertovi – příčinou často zmiňovaného autorova obratu k tradicionalismu. Jestliže ano, pak by zdánlivě nedůsledná rozpolcenost sarkastičnosti nesvědčila o Houellebecqově umírnění nebo o přijmutí světa v jeho otupující bezvýchodnosti, ale o pravém opaku: radikálním vypořádání se s minulými otupujícími formami, tedy o finálním příklonu k chladnému a neosobnímu literárnímu realismu.

U českých vydání Houellebecqových románů bývá často diskutována kvalita překladu. Osobně se v této otázce necítím dostatečně povolán, nicméně v okamžiku, kdy si pařížští bezdomovci rozdělali ohýnek v boční aleji namísto postranní uličky, vycítil jsem, že něco není v pořádku.

Na konci roku 2010 byl Michel Houellebecq za Mapu a území odměněn Goncourtovou cenou. Je to důkaz jeho plného etablování se do struktur francouzské kritiky nebo další z mediálních spektáklů? Provokace nebo úlitba? Nic z toho, jen kniha, jejíž literární ekvilibristiky nezakryjí to podstatné: poctivé jádro společenského románu.

text

Umění a politika. Získat svět na svou stranu.

Filip Němec

6 Angažovanost

Rodíme se do státu. Tímto postřehem připomíná Peter Sloterdijk aristotelský pojem zoon politikon.

Je to nepochybně tak – už několik tisíc let, se vznikem prvních velkých civilizací, se rodíme jako téměř hotové politické bytosti. Politika je všude kolem nás, jsme její součástí ve velkých městech i v hlubinách lesů, jak nám ukazuje nedávný příklad Šumavy.

N

ení jistě náhoda, že právě s úsvitem prvních velkých civilizací, a tedy politiky, se rodí i umění v dnešním, možná ale už včerejším, smyslu: jako snaha krásnou formou zhmotnit velká vyprávění, radosti, touhy, úzkosti, lásky, jedním slovem všechno to, co podstatně hýbe našimi životy.

Tisícileté sousedství politiky a umění dalo vzniknout mimo jiných i žánru angažovaného umění. Nejprve vynález písma, pak knihtisk, televize a v rychlém sledu na to elektronická média pohyb angažovaného umění akcelerovala a umožnila tak naplňovat jeho hlavní cíl, který bych označil jako snahu získat svět na svou stranu.

Je nepochybné, že angažovanost před dvěma tisíciletími byla jinou angažovaností než dnes. Záměry nejliterárnějšího z evangelií, evangelia Janova, nejsou ale ve

své podstatě jiné než u současné angažované literatury. A stejné je to i s vnímáním formy: vytříbený smysl pro umělecký jazyk snadno poznáme už z hrubých dřevěných desek Mistra třeboňského – lidé chtěli být přesvědčováni zručnou prací. Krátká epizoda v dějinách, kdy na sebe angažovanost brala uměleckou formu značně neuměle a možná protivně, nemůže smysl sociálního v umění zničit.

Václav Bělohradský svá filosofická tázání rámuje větou: Co znamená, že žijeme ve společném světě? Myslím, že každá angažovanost musí mít v základech takovou otázku.

Jediný způsob, jak na ni najít odpověď, vede cestou dialogu; dialogu, do kterého vstupujeme sice vždy s jistými názory, předporozuměním, ve kterém se ale plně vydáme tomu, co může neočekávaně přinést. Umění, které se nějak angažuje, bude vždy vstupo-

vat do dialogu, bude ho očekávat stejně jako riskovat. Zejména onen risk básníka vyhořet až k mosazi nábojnice a nenajít přitom správnou odpověď, anebo naopak najít odpověď, jíž se bál, považuji za podstatný znak angažovanosti v umění.

V jiném rozhovoru Václav Bělohradský podává takovou definici angažovanosti: kňučet na místě psa, kterému vyřezali hlasivky, aby nerušil vivisektora při práci.

Považuji tu definici za jedinečnou. Jednak ukazuje, kde má angažovanost smysl: pragmatičtí myslitelé v čele s Richardem Rortym by jednoduše řekli, že v hledání lepšího světa, světa s menším dílem bolesti a větším dílem štěstí pro mnohé. Dále pak metaforicky vyjadřuje mechanismus angažovanosti, kterým je zastoupení těch, jejichž hlas z nějakého důvodu není slyšet. Zastupovat mnohé je původním smyslem politiky, jak-

koli se dnes láme o antidemokratický hrot lobbismu. Zastupovat je tak, že i nepatrný hlas může být slyšen (čten, obdivován v galeriích či na ulicích) jedním rázem ve všech koutech světa, je smyslem umění.

Kdo ví, odkud se vzala touha mluvit za mnohé a na místě mnohých. Oprávněně se můžeme jen domnívat, že takovou touhu s sebou sama nesla doba společného vznikání politiky a umění. Chladná racionalita uplatňovaná při řešení veřejných záležitostí a emotivní výboje ducha jsou spojením výsostně rozporných principů, neboť jedno vychází z ryze kolektivního, druhé pak z výsostně individuálního. A dost možná ta rozpornost ležící v základech angažovaného umění je přirozená: takové umění je vždy tak trochu rozbuškou, provokací, kamenem hozeným do vody, kterou má politika za úkol klidnit.

Od Ježíše se v našich dějinách objevuje množství velkých postav, kterým se více nebo méně podařilo svět pro svou věc získat. Mnozí z nich vyjadřovali svůj program cestou umění přímo, jiní jako by si o umělecké zpracování svého programu říkali. Říká se, že čas velkých vyprávění skončil.

Lidé ale pořád budou žít se svými obavami, stesky, láskami a touhami; pořád budou mít potřebu sebeúcty a pravděpodobně stále znatelněji budou pociťovat macešský vztah k přírodě jako neúnosný. Vyprávět o těchto jistě politických jako i prostě lidských tématech jazykem umění je úkolem angažovaného autora. A třeba právě ústy či pod rukama nějakého takového vypravěče našich příběhů se objeví něco, co opět rozechvěje svět a obrátí ho na správnou stranu.

text

Ne angažovaná, ale angažující poezie

Tomáš Gabriel

7 Angažovanost

V poslední době se často mluví o angažovanosti a to zejména kvůli (nechci říkat díky) Janu Těsnohlídkovi, přesněji kvůli jeho úspěšným a zároveň nenáviděným básnickým sbírkám Násilí bez předsudků a Rakovina. Co je ale angažovaná poezie? Je básník, který poukazuje na lidi míjející se ve světě plném kravat a lhostejnosti více angažovaný, než básník poukazující na útrpnost bytí člověka v zajetí věčnosti?

D

ost možná mluví oba o tom samém, dost možná se druhý z básníků dotýká hlubší podstaty problému, aniž by přímo mluvil o současných reáliích.

Opačný názor zase tvrdí, že hlubší podstata problému je příliš hluboká, než aby se dobrala problémů na povrchu. Proto je třeba být povrchní, respektive povrchnost se tak stává opravdovostí. Zůstává ale také poezií?

Angažovaná poezie je taková, která svým obsahem tematizuje konkrétní současné politické cíle a je při tom v jejich službách.

Podstatným je pro ni sdělení, protože je tu jistá naděje, že toto sdělení bude funkční, že nějak ovlivní čtenáře, kteří se aktivizují ve prospěch propagovaných hodnot. To je důležité si uvědomit: nejde o angažovanost jako takovou, o její estetické působení, ale o její účinek. Básník přeci nevolá po spravedlivější společnosti jen proto, že to vypadá cool. Je-li zdůvodňujícím základem angažované poezie zmíněná funkčnost, měli bychom se jako první ptát, jak ta která poezie funguje a podle toho ji teprve posuzovat. Otázka by neměla znít, jak je poezie angažovaná, ale jak je angažující.

Tento obrat má zcela zásadní důsledky.

Poezie angažující totiž k tomuto cíli může volit zcela libovolné prostředky, nemusí být vůbec angažovaná.

Má-li být poezie nějak funkční, je třeba myslet na čtenáře. Paradoxně před námi vyvstává otázka, kterou bychom možná nečekali, otázka po vnitřní angažovanosti čtenáře, po jeho vůli promítnout interpretaci díla do svých životních postojů, a to především za pomoci vlastní vůle.

Poezie, která má za cíl angažovat čtenáře, vždy odpovídá na otázku, do jaké míry jej považuje za již vnitřně angažovaného, za dospělého a podle toho k němu promlouvá.

Je možné začít na rovinu psát, že korupce je velmi neblahý nešvar spolu s lhostejností lidí v supermarketu. A lidé pochopí, i kdyby nechtěli, že s korupcí je třeba zatočit a že v supermarketech bychom se měli chovat více opravdově a přátelsky. Je ale také možné napsat Noc s Hamletem a probudit síly dřímající přímo v člověku, jeho sebeúctu, intelekt, touhu, které zdánlivě nemají vůbec nic společného se současným děním.

Který z přístupů lépe funguje? Pokud na ulici najdu opoziční leták s krátkou veršovánkou, burcující mne k vlasteneckému od-

poru proti zvrácenému systému, možná tu básničku poslechnu a vylezu na barikády.

Ve skutečnosti ale poslechnu proto, že jsem v mládí byl okouzlen pohádkou o statečném princi Bajajovi a doteď se ztotožňuji s jeho hrdinstvím.

Angažované umění Těsnohlídkova typu tematizuje přímo. Zdůvodnění poetičnosti tohoto přístupu je dvojí. Jednak je tu beatnický odkaz, který v radikální přímosti hledal – a nutno říci, že i nacházel – něco vskutku poetického. Přímost zde ovšem nebyla zdůvodněna přímostí podání informace, ale poetikou přímosti. Nic na světě není a priori banální a radikální přímost sdělení v beatnické poezii má za cíl toto odhalovat.

Nikoli banalizovat, ale zjevovat i banální jako daleko přesahující naši schopnost pevně uchopit svět. Těsnohlídek, a potažmo angažovaná poezie, si ovšem zakládá přinejmenším stejnou měrou na druhé funkci této přímosti: tou je sdělnost obsahu, který je důležité dostat mezi lidi. Čtenář je tak stavěn do role tupce, kterému nestačí vidět Boha v hořícím keři, ale který potřebuje jeho desatero černé na bílém. Čtenář, který se zde stává spíše

občanem, je považován za někoho bez vlastní vůle jednat a myslet zodpovědně, soucitně, moudře, aktivně. Není v něj vkládána důvěra a zároveň na něj není ani kladena odpovědnost. Na barikády nevyběhl proto, že k tomu sám dal podnět, ale kvůli tomu lístku, kterému věřil. Bylo třeba jej nakopnout, citově vydírat, přednést před něj soudy, sugestivní obraznou marketingovou kampaň. Že jsou lidé takoví a je třeba se k nim snížit? Poezii k nim snížit? Takovýto přístup dává jen za pravdu nízkosti kolem nás a uznává ji za legitimní komunikační prostředek. Odkazuje se na svou funkčnost, ale přitom jen tuneluje funkčnost dlouho budované kultury. Za vším ve skutečnosti stojí princ Bajaja a angažovaná poezie jedině hrozí tím, že jeho zásluhy přičte sobě. Citlivost, kterou má poezie pěstovat a která sama o sobě je hlavním předpokladem angažovanosti, se tímto otupuje.

Poezie není nějaká přirozená, pevně daná přírodní síla, je to člověkem stvořený konstrukt. Umožňuje nám odpoutat se od reality a vytvořit alternativní představu, díky které je možné svět zahlédnout z od-

stupu, tedy ve vztahu. Tím je dána příležitost jednat naší vůli, tvořivosti, angažovanosti. Jenom díky takovému vidění jsme schopni realitu tematizovat a vystoupit tak z její totality.

V Těsnohlídkově podání se angažovanost jeví jako požadavek, aby poezie po svém fantazijním exkurzu poslušně uzavřela kruh a jasně dala najevo, co přesně tematizovala. Problém je v tom, že pokud je toto provedeno důsledně, žádný exkurz se ve skutečnosti nekoná. Chybí posun, který by nutil čtenáře k přemostění, chybí poezie.

Chybí tu nárok na čtenáře, který není mystifikací zkoušen, jestli si nechá nalhat, nebo jestli i přes posun a především skrze tento posun dokáže pochopit, interpretovat. Není na něj kladen nárok, aby osvěčil svou vlastní existenci, svůj vkus, svou angažovanost proti básni. Místo toho je staven do trapné situace hříšníka průměrnosti, kterému je ukázáno, jak se věci mají a kterému je s patřičnou dávkou polopatické exprese naznačeno (nikoli vysvětleno, to by bylo nepoetické), co by měl začít dělat, jak by se měl cítit. Čtenář dobré literatury se ale raději angažuje sám.

text

Angažované umění ve světě částečna

Jan Hrnčárek

8 Angažovanost

Architekt v převleku za auto brázdící chodníky Mendelova náměstí, skupina umělců přehazující drátky v televizní kameře za doprovodného tokání šumavských tetřevů, dívka s plakátkem nabízejícím, že bude trpět za nás. Vše, co dnes označujeme jako angažované umění má své místo nejen ve veřejném prostoru, ale i v galeriích, je vystavováno a prodáváno.

P

okud se však pokusíme najít přesnou definici angažovaného umění, budeme překvapeni: v podstatě neexistuje. Jako bychom se řídili spíše citem: Entropa ještě angažovaná je, dvacátý osmý kříž opravující památník popravených českých pánů od skupiny Ztohoven už zřejmě ne.

Každý umělecký směr je na svém začátku neuchopitelný. Chybí historie a slova, jež by jej dokázala vystihnout.

Angažované umění však má dlouhou tradici: řadí se sem socialistický realismus i konceptuální situacionismus. Zejména fragmenty druhého dnes v podobě eventů, performance a happeningů ovládly veřejný prostor. Vzbuzují však patřičnou reakci? Nezměnila se angažovanost v umění jako komentáři veřejného dění na formální umění komentáře?

S výjimkou několika málo akcí se při pohledu na skromné eventy zanikající v každodenním informačním šumu nicméně zdá, jako by angažované umění již nedokázalo oslovit nikoho jiného, než zainteresované umělce a kritiky. Akce Občan K., během níž členové skupiny žili pod falešnými identitami, se namísto

debaty o občanské kontrole proměnila v sled více či méně vtipných soudniček a dvacátý osmý kříž instalovaný do památníku na Staroměstském náměstí teprve po měsíci nenápadné existence nadzvedl obočí několika kritiků. Co nám Ztohoven chtěli říct? A komu? I samotné odpovědi představitelů skupiny jsou nejasné. Vágní „nepřicházet s odpověďmi, ale klást otázky“ zní spíše jako klišé.

Je tedy nezájem o angažované umění důsledkem špatné adresace? Zbyl ve fragmentarizovaném světě vůbec ještě nějaký adresát? A je adresát tím jediným, co vymizelo?

Filosof Michal Hauser ve svém článku o angažované poezii trefně poznamenává, že až donedávna se od angažovaného umění zdálo neoddělitelné jedno: Idea.

Takovou ideou mohl být všemocný Bůh, společné ideály demokracie nebo spravedlnost neviditelné ruky trhu. Tyto obrazy provokovaly umělce k tvorbě. Ve světě se však Idea nikdy nevyskytuje krystalicky, vždy je ušpiněna mnoha spornými místy. Řídí-li naše kroky od počátku Bůh, znamená to, že neexistuje svoboda volby? Proč se demokracie tak často převrací v dikta-

tury nejrůznějšího druhu? Jaktože v kapitalismu soustavně existuje bída? Každá taková rozpornost, na níž Idea zatím nemá odpověď, podkopává naši víru v Ideu samu. Zahlazování či zdůrazňování rozporů a jejich vztahu k Idei bylo úhelným kamenem angažovaného umění. U Ztohoven, jejichž tvorba těká mezi různými tématy a přináší pouze parciální akcentace, však jednotící Idea ustupuje do pozadí.

Paradoxní je, že zatímco sami se za angažované umělce nepovažují, umělecký svět je tak hodnotí.

Poslední velký teoretik/praktik angažovaného umění a zakladatel situacionalistické internacionály Guy Debord tvrdil, že většina totálních obrazů a ideí v moderní společnosti je falešná: od zpráv, které nic neznamenají, přes záplavu zboží bez užitné hodnoty, až ke kultuře, která otupuje informačním šumem. To vše je překrývkou hierarchizovaného mechanismu ekonomického vykořisťování.

Debord, o němž se traduje, že jeho největší mladistvou zálibou byl kromě filmů vandalismus, zvolil metodu partyzánského boje. Obraz společně s vykořisťováním nazval Spektáklem. Společnost, kterou

Ztohoven: 28. kříž na Staroměstském náměstí, www.ztohoven.com

9 Angažované umění ve světě částečna Spektákl ovládá, Společností Spektáklu.

A ve stejnojmenné knize jí vyhlásil asymetrickou válku.

Symboly, jimiž Spektákl zastíral hybatele společenského pohybu, měly být mazány, upravovány nebo zasazovány do takových kontextů, v nichž by se vyjevil mechanismus, který překrývají. Jako bychom neviditelný plášť Spektáklu polili barvou a pod ztěžklou, obarvenou látkou uviděli obrysy všeho, co ukrýval. Symbolické logo Coca Coly hlásající univerzální, všem přístupný požitek, se přepsáním na Capitalism změnilo v zástupy čínských dělníků stáčejících hnědavou tekutinu.

Dnes se zdá, jako by univerzální symbol Coca Coly neexistoval. Nápis Capitalism zbanálněl. Symbolů je tolik, že často nevíme, co znamenají. Pod jednou značkou se může ukrývat korporace ovládající nejen sodovkárny, ale i výrobu softwaru nebo soukromé vězení. Takto hustá symbolická síť je imunní vůči parciálnímu ničení uzlů, chybějící uzel buďto nahradí, nebo jej obejde skrze uzel druhý. V po-

slední době dokonce – jako v případě Klíčové sochy Jiřího Davida, kde v pozadí nestál znepokojený občan, ale spokojený mobilní operátor – zapracovává subverzi do sebe sama. Tím se zbavuje slabých, potenciálně nebezpečných uzlů a uzavírá dveře skutečnému subverzivnímu vychýlení. Převládající forma angažovaného umění se dnes chová jako krystalky manganu vsypané do nádoby s vodou: voda trochu zmodrá, ale skupenství i atomová vazba zůstávají stejné. V lepším případě je obarveným placebem.

Mezi Debordovou a naší situací však existuje jeden podstatný rozdíl.

Debord ještě žil ve „starém“ světě, jehož veřejné mínění bylo formovatelné hromadnými médii. Stačilo vybrat vhodnou sérii manipulujících symbolů a veřejné mínění se přiklonilo na tu či onu stranu. Pokud se vychýlily správné symboly, veřejné mínění spatřilo pravdu v její nahotě a revoluce se na malý okamžik zdála nevyhnutelná. Dnes je situace jiná. Slovinský filozof Slavoj Žižek mluví

Angažovanost

o společnosti postmoderního cynismu.

Zde explicitní symbol ztrácí účinnost: denně se na nás valí fotografie hladovějících dětí, stávek, ekologických katastrof či jiných důsledků ekonomicko-politického mechanismu, ale nic z toho nás nedojímá, natož aby v nás probudilo touhou po činu.

Fragmentární povaha distribuovaných obrazů i jejich případných subverzivních výchylek jako by neměla nic společného s tupou, kontinuální, nijak nešokující bezvýchodností naší osobní situace. V posledku všechny skandální obrazy jen posilují tichou apatii šedé, odkouzlené všednosti, kde se přirozenost pravidelných přesčasů, nucených firemních mítinků a vyžadované individuální soutěživosti zdá nekonečně vzdálená od velkých symbolů hladovějících afrických dětí.

Dle Žižeka se moderní kapitalismus usídlil v samotném Reálnu našich životů: v každodenním provozu se stal něčím tak samozřejmým jako láska nebo bolest, tedy oblasti vyčleněné ze symbolického pojímání. Je jistě přirozené, že málokdo

z nás umí lásku popsat, natož vymyslet její alternativu, jaktože si ale neodkážeme představit jiný ekonomický systém než kapitalismus? Proč i ve slovech globalizace, neoliberalismus, trh zbývá jakýsi nevyjádřitelný zbytek? Jistě to není proto, že by byl nedílnou součástí lidské bytnosti. Na rozdíl od lásky je, jako každý jiný ekonomický systém, nahodilý a nepodmíněný, neobjevuje se s tou magickou, slovům se vzpírající nutností, s níž se zamilovává americký makléř i bojovník pralesního kmene. Kapitalismus na Reálnu jenom parazituje.

Pozdní situacionalista by možná namítl, že nelze-li subverzovat Symbol, subverzujme Reálno! Reálno však nelze rozložit zvenčí. Vnější potlačení lásky vždy vede k perverzi. Michal Hauser dokonce pochybuje, je-li otázka angažovaného umění redukovatelná na rozpor Reálna se Symboličnem a může-li umělecká tvorba setrvat výhradně v jedné z těchto rovin. Skutečnost, jejíž obrazné uchopování je hlavním předmětem

Ztohoven: Občan K, www.ztohoven.com

umění, se totiž rozprostírá přes oba břehy – od dohodnutých symbolů, které používáme v kontaktu s druhými (bojové pole starých situacionalistů), až k reálné i když ne zcela vyslovitelné lásce a bolesti. Skutečnost je Symbol i Reálno, obé současně. Proto umění jako zviditelňování skutečnosti nemůže být pouze částečným. Ani to angažované.

Alain Baidou v Manifestu afirmacionismu nabízí odpověď: definici angažovaného umění nikoliv jako subverze, ale jako obnovení základní tvůrčí síly všeho, co bylo vyloučeno z pseudoveřejného prostoru; jako vytvoření velkých, nikoliv parciálních projektů, které překročí rámec částečna a svým hmotným magnetismem přetáhnou význam slov zpět na „trajektorii pravdy“.

Angažované umění zde překračuje škatulku politického eventu a stává se programem plnohodnotného vytvoření nového ideálního umění. Umění, které bude posedlé nikoliv symboly nebo introvertním ­me-ismem bolesti či lásky, ale celistvostí pravdy jako takové.

text

Jakub Dotlačil

Americký sen: realismus

B

yla tu s námi a už není. Mluvím o postmoderní literatuře, kterou kdysi shrnul Umberto Eco takto: „Chápu postmoderní přístup jako přístup muže, který miluje velmi vzdělanou ženu a ví, že jí nemůže říct ‚šíleně tě miluju‘, protože ví, že ona ví (a že ona ví, že on ví) že takhle to už popsala Barbara Cartlandová. Ale přece jen existuje řešení. Může říct: ‚Jak by řekla Barbara Cartlandová, šíleně tě miluju.‘“ Eco tu na pár větách výborně zachycuje několik rysů postmoderny.

Ironii. Hravost. Intertextovost, odkazy na literární díla napříč literárními žánry. Ale taky zahleděnost do sebe. Koneckonců, v tom Ecově citátu se zdá, že postmoderně nejde o nic jiného než o to, jak vyznat lásku a neztrapnit se.

A hlavně poslední bod se z literatury vytrácí, stejně jako zběsilá touha po intertextovosti a hravosti, a s tím, jak mizí tyhle rysy, mizí i postmoderna. Samozřejmě že ne naráz. Umberto Eco pořád publikuje.

Stejně jako v Čechách třeba Jiří Kratochvil nebo Michal Viewegh. Ale tohle je odcházející generace. Rád bych tu mluvil o tom, co

nastoupí po ní. Minimálně podle tendencí, které se poslední dobou objevují v americké próze.

V září 2011 začala na Manhattanu protestní akce Occupy Wall Street, a rozšířila se do desítek amerických měst. Údajně je inspirována arabským jarem, ale občas se objevují v novinách komentáře, kreslené vtipy, anebo názory, které tohle hnutí (většinou ironicky) srovnávají s hipísáky. Existují samozřejmě rozdíly, dnešní revolucionáři oproti květinovým dětem například projevují menší míru idealizace a větší pochopení pro to, že změnu je třeba docílit malými kroky, kromě toho současné revoluční hnutí není skoro vůbec generační vzpoura ani vzpoura výhradně mladých, bohatých, bílých, úspěšných. Ale existují i shody, například silná touha po společenské změně a nutnost angažovanosti.

Pokud se mladí revolucionáři během okupování budou nudit, mohou v klidu sáhnout po nějaké současné americké knize. V současné literatuře Spojených států se totiž objevují díla, se kterými by

10 Angažovanost

mohli najít souznění. Mluvím tu o knihách mladé, nastupující generace. Raných čtyřicátníků, kteří v kontrastu s postmodernou přecházejí k sociální a angažované literatuře.

Patří sem například díla Dave Eggerse.

Jeho You shall know our velocity (Měl bys znát naši rychlost) je příběh dvou mladíků, kteří se rozhodnou týden náhodně cestovat po rozvojových zemích a také náhodně rozdat několik tisíc dolarů těm, kteří to potřebují. Z románu se brzy vytratí jakákoliv cestopisnost, kterou by název mohl slibovat, a zbyde jen sociální téma. Jak můžeme pomoct lidem třetího světa? Jak jim můžeme porozumět?

Podobně výrazné sociální téma je v jeho knize Zeitoun, příběhu o muslimovi, který pomáhá v New Orleansu při povodních a nakonec je paradoxně za svou pomoc obviněn z terorismu. Zeitoun je založený na skutečném případu a je to v podstatě literatura faktu, stejně jako další Eggersova kniha, Surviving Justice (Přežít spravedlnost). Jako by si Eggers uvědomoval, že angažovaná literatura musí být vystavěná

11 Americký sen: realismus na skutečném případu a na faktech, jinak se změní v agitku.

Podobným směrem jako Eggers v posledních letech šel Jonathan Safran Foer, jeden z nejúspěšnějších a nejslavnějších autorů mladé americké literární generace.

Po prvním románu Naprosto osvětleno, který měl z literárních žánrů nejblíž k magickému realismu, a úspěšnému druhému románu Příšerně nahlas a k nevíře blízko (obě knihy mimochodem vyšly i v češtině), se najednou přesunul k literatuře faktu. A to proto, aby napsal knihu o tom, proč se musíme stát vegetariány (Eating animals). A konečně, k angažované literatuře se přiklání i Jonathan Franzen, asi největší hvězda současné americké literatury (i když ten už je padesátník a patří tak spíš do střední generace). Po společenských románech plných dysfunkčních rodin si v posledním díle (Freedom, česky jako Svoboda vyjde v nakladatelství Argo) vybral za hrdiny liberární rodinu, ve které se otec pokusí uspořádat revoluční hnutí, jehož cílem je zastavit pokrok. Jako v podivné předpovědi Occupy Wall Street,

Angažovanost

v románě na otcův nápad začnou reagovat tisíce lidí po celé Americe. A podobně jako ve skutečnosti, revoluční akce těchhle tisíců nedokáží nic. Na konci románu najdeme otce jako trochu bláznivého ekologického nadšence, kterému ze všech velkých plánů na společenskou změnu zbyl jen jeden cíl: ochránit ptáky před domácími kočkami v jednom miniaturním lesíku.

Motiv selhání, který se objevuje u Franzena, mimochodem není vlastní jenom jemu. Stejně tak se nejen u něho objevuje ironický rozpor mezi touhou něco změnit a skutečností. Jako by se v tomhle směru poučili současní autoři u postmoderny, která si tak ráda udržovala ironický odstup, a bránili tak tomu, aby se z jejich děl staly pouhé agitky.

Oproti americké literatuře se v té české angažovanost zatím nijak moc nenosí.

Když už vznikne nějaké dílo, které se o angažovanost pokouší, tak je to jen velmi povrchní a prvoplánová kritika politiky, jako například Vieweghova Mafie v Praze nebo Urbanovy Paměti poslance parlamentu.

To je kupodivu v kontrastu k českému

filmu, kde je zastoupeno téma sociální kritiky (sem patří Slámovy filmy, i když ty se trochu opájí v idealizaci, nebo loňská Poupata). Tohle celkem dobře odpovídá postavení současné české kultury. Zatímco film je pořád ještě součástí české společnosti a chce na ni reagovat, česká literatura se vznáší v nějakém bezčasí, popřípadě nadšeně donekonečna omílá dobu normalizace, v naději, že se třeba urodí druhá Báječná léta pod psa. Už vůbec pak v literatuře není populární mísit vážnou literaturu s literaturou faktu, i když v americké tradici je tohle osvědčený a známý způsob, jak zesílit efekt díla. Jako by skutečnost byla cosi ošklivého a špinavého, o co je v české literatuře nejlépe se neotírat, abychom se nezamazali. A když už se náhodou skutečnost prodere na povrch přes všechna klišé, zbyde z ní jen přísada do pábitelských hospodských storek, v duchu Bohumila Hrabala, jaké tu poslední dobou provozují například Jaroslav Rudiš nebo Emil Hakl. Na prvního českého Eggerse, Foera nebo Franzena si ještě nějakou dobu budeme muset počkat.

foto: DoctorThongs, flickr.com

poezie

13

au tor

Andrej Kallo autorovi je 15 let

Do piatich minút Pestoval som eufóriu doma na balkóne

vždy keď sa vyprázdnili črevá vytiahol som

všetky sladkosti z nočného stolíka

Ranná hranica

Mama vždy vravela že obedovať sa má presne o dvanástej

ale keď večer preliezam cez hranice a začínam vidieť všetko bledšie …aj každý druhý trs trávy začína svietiť pri pohľade na mňa

si musím vynahradiť stratené sny o nelogicky naukladaných fotografiách a musím si pospať

aspoň kým na lampe pred oknom nezačne vrieskať vták ktorému stojí perie vždy keď sa drozdy odhodlajú nažrať

Tam to mizne

Má len jedno oko v tenkosti sirén napichnuté na špagátoch vidí svoje detstvo

ako vtedy keď sme stanovali a na stene visel trojuholník začal zarastať

menil sa pri každom pohľade na agóniu v jeho stavcoch

Perly

Odchádzajú s melanínom fotky starých mládencov vyvesené kdesi na zreniciach tiež si mala krajšie pery

osviežená v smotanových zábaloch už od malička s citom pre červené kabelky

spomínaš na kresadlo

kolekce básní

Za mrežami

Pôjdeme sa prejsť a cestou zájdeme do hĺbky… dáme si čaj o koľkej budeš chcieť

a pomôžeme ľudstvu debatou o dekriminalizácii siedmeho chuťového pohárika

text

Tomáš Gabriel

Osud ironie Jonáše Hájka

Z

atím poslední sbírka Jonáše Hájka s názvem Vlastivěda (Fra, Praha 2010) se k mému překvapení setkala v recenzích s poměrně silným odporem. Podepsal bych se snad jenom pod krátké shrnutí, které v zásadě ve prospěch Hájka napsal Jakub Řehák v doslovu sborníku Nejlepší české básně 2010 (Host, Brno 2010), ale i ten jej – snad pod tlakem všeobecně pohřební atmosféry – zařadil pouze do kategorie problematických druhotin. Údajnou problematičnost této sbírky přijal jako fakt, který již netřeba dále rozebírat a soustředil se jen na pozitivní vymezení Hájkovy poezie. Vrcholem mého rozčarování bylo pak setkání se samotným Jonášem na jeho brněnském čtení, kde jsem dokonce z jeho vlastních slov cítil jakousi latentní omluvu za nejasnou „vinu“. Chtěl bych zde nastínit své vlastní vidění poetiky Jonáše Hájka a sbírku Vlastivěda představit jako vrchol dosavadní Hájkovy tvorby.

Od obrazů k osobnosti

Předchozí sbírka Suť získala Ortenovu cenu. Nechci nijak tento úspěch zlehčovat,

je podle mne zcela oprávněný. Jednalo se o poezii zvláštně nonašalantní, jemně estétskou, měšťácky lyrickou, přitom však poezii v podstatě anonymní: autor promlouvá svou obrazností, svým viděním, ale co se týče autorova ega, to je spíše skrýváno. Takový postup je jistě na místě u autora, který vydává svou první sbírku a chce se vyvarovat nařčení z psaní sebestředné poezie. Je jistě bezpečnější poskládat dohromady pár zajímavě interpretovatelných poetických kulis, nežli se v textu osobně angažovat, promítat do něj své postoje a svou osobnost. Pokud se ale má jednat o skutečnou poezii, básník musí v jednu chvíli vykročit z bezpečného, anonymního stylu psaní a přiznat svůj hlas, své ego, svou vůli.

Nechci tím říci, že by autor měl začít psát o své zkušenosti nebo přímo o sobě. V básni by pouze měla být cítit autorova vůle, autorův záměr, charakteristický vrtoch, názor, jeho osobnost. Teprve tak se mechanická interpretace textu otevírá v oboustranný rozhovor. Jedině tak se mohou němé motivy básně proměnit v naléhavou promluvu

básníka. Jedině tak se fetišistický zážitek čtenáře obrazů může proměnit v Levinasovské setkání s druhým.

Vlastivěda představuje pro Jonáše Hájka posun přesně tímto směrem – k přiznání autorova ega, a tím i autorovy odpovědnosti za text. Je posunem k dospělému autorství. Ironie, která se v Suti objevovala spíše jen sporadicky a obecně, je nyní mnohem častější a mnohdy přerůstá v lehce patetický sarkasmus. Ironie je neobyčejný básnický prostředek. Je možné něco básní tvrdit a v polovině výkladu to relativizovat ironií.

Oba pohledy přitom do určité míry zůstávají ve hře a právě tato míra je hlavním nositelem informace. Nejde o relativizaci alibistickou ve smyslu: něco říkám, ale dost možná si myslím pravý opak. Ironie umožňuje naprosto přesně dávkovat sebevědomí a pokoru, moudrost a nevědění, pro a proti.

Jejím výsledkem není bezbřehá relativita, ale přesně vymezený lidský postoj.

Poetika estétství, známá již ze Suti, je nyní plně přiznaná a vědomá. Hájkovy vždy jaksi exkluzivní až luxusní reálie, které se vynořují skoro v každé básni, ne-li v každé

14 kritika

strofě, se nám již nesnaží namluvit, že jsou běžnou součástí kažodenního světa – takovýto jemně snobský pocit na mne dělala obraznost Suti. Ve Vlastivědě Hájek již naplno přiznává, že je šlechtické krve a v této pozici se zabydluje.

Je to neobyčejně odvážná autorská poloha. Ale pokud se má autor vyvíjet, je to vždy směrem, který pro něj znamená katastrofu s největší pravděpodobností.

Největších slabin je totiž třeba se zbavit nejdříve. Jestliže se v estétství Suti dalo tušit jisté snobství, maskované anonymitou lyriky, nebylo pro Hájka nic nebezpečnějšího a zároveň potřebnějšího, než pokusit se rozvinout toto podezření ve své hlavní téma. „Průvan ti ukáže nejprve benzinku / s dálniční přesností odvíjená auta / plesnivý obzor večerního města, / barvami prolezlou Petriho misku.“ Sarkastický nádech je zde patrný již v prvním verši: v tom, jak průvan ukazuje benzinku je zcela zřejmé posměšné, absurdní gesto. Typická pro Hájka je ale především Petriho miska na konci – všichni jsme přeci vzdělaní lidé a víme, co je to Pet-

riho miska… Podobný nárok na čtenáře vznáší skoro každá báseň. Tento rys, který zřejmě musí mnoho lidí rozčilovat, považuji za originální a velmi působivý prvek Hájkovy poetiky. Tematizuje se jím nárok jako takový, nikterak vysoký, ale přece neústupný. Nárok na čtenáře, nárok na jeho vzdělanost, nárok na myšlení, nárok na to, vypořádat se s vlastním egem při přijímání takovéto poetiky. Tak například v básni Lipsko máme „prsten Nibelungův“ – všichni jsme samozřejmě viděli, slyšeli i četli, „noch eine Zigarettenlänge“ – ­samozřejmě, že máme základy němčiny a „cello“ – jistě že nepíšeme „čelo“.

I název Lipsko se dá označit za prvek této poetiky exkluzivity, elitářství. V dalších dvou náhodných básních nacházím „niky“ a „Braunův betlém“. Nemusí se vždy nutně jednat o slova apelující na naši vzdělanost, klíčovým kritériem je zmíněný nárok, výzva ke spoluocenění vznešenosti.

Poetika snahy

I z básní, ve kterých je Hájek slabší, je patrné jeho směřování. „Přestáváš věřit, že se

15 Osud ironie Jonáše Hájka hmotně zvětší / při jíždě metrem v snícím pouzdru křeči / neviditelný papír, který prostě došel / po schodech s kymácejícím se listonošem.“ Hájek se zde pokouší o jemnou nadsázku, ale místo toho vznikla jen překombinovaná změť obrazů ovoněných autorovým sebevědomím, přistiženým při nekritickém zahledění do sebe sama. Je to tím horší, že předmětem zahledění není obraz, ale myšlenková struktura.

A to je zřejmě to nejhorší, co se dnes básníkovi může stát – je usvědčen ze snahy!

Něco takového by Suť nikdy nedovolila.

Jan Štolba ve své eseji publikované v knize Nejlepší české básně 2011 (Host, Brno 2011) dává přednost takové poezii, která bez kudrlinek zprostředkovává jedinečné postřehy. Tedy postřehy, které mají vlastní poetiku, nezkalenou autorovým nedostatkem pokory. Jakoby vše přímo od člověka bylo podezřelé, jakoby vše poeticky hodnotné muselo se autorovi stát, muselo mu být nějak přivozeno jeho osudem, jeho vášněmi, jeho vnímavostí, jen ne přímo jím.

Jakoby poezie byla nesvéprávná, jakoby vymazlená kudrlinka byla a priori méně poetická než přesný a třeba i jedinečný záznam nějakého zjevení. Pro takový názor těžko

hledat opravdové opodstatnění, ačkoli je to názor, který se zdá být bez diskuse správný.

Jistě, ze snahy konstruovat báseň, vepisovat do ní své myšlenky, experimentovat s formou, vznikají ty nejhorší a nejtrapnější básně. Ovšem jen proto, že je to tak obtížné, nikoli proto, že by lidská myšlenka a lidské ego byly poezii cizí. Dokonce si troufnu tvrdit pravý opak – že pokud je možné mluvit o krizi dnešní poezie, pak tehdy, když se básník nepokouší zdolat tento předsudek a „pokorně“ popisuje své postřehy, vášně, afekty, filosofické vhledy, zjevení a jiné věci, které se mu staly, formou, která se mu rovněž nějak přihodila.

Vědomý přístup k tvorbě je znát i na těch nejlepších místech Vlastivědy. „Být času na stopě. Zadek někde svítí. / Když půjdu tudy, krásně naběhnu… / Jak se brodíš lesem, neviditelnou nití / kořist obšívá kořist, rozhled rozhlednu.“ Básníkova vůle, která text obráběla, je cítit hned na několika místech této strofy a právě toto vědomí dotváří poetiku k celistvosti. Rým naběhnu–rozhlednu zní lehce školácky, připraveně, navíc „rozhled rozhlednu“ jakoby logicky vychází z „kořist obšívá kořist“. Básník je odhalen.

Ve skutečnosti ale právě tento efekt přivá-

kritika

dí do strofy nadsázku a s ní i ironii, která všechno to přešlapování obrací v přesně zaměřenou poetickou působnost.

Poezie nevšedního dne

Hájek byl také přirovnáván, nebo spíš přímo redukován na směsku Hrušky a Borkovce, přesněji toho horšího z nich obou.

Přímé srovnání s Borkovcem je možné leda v čistě banální rovině. Ano, oba mají zálibu v zahraničí a oba píší intelektuálským tónem. Poetiky obou autorů, ač se tito znají osobně, jsou ale zcela odlišné a svébytné.

Pokud jde o rysy poezie všedního dne, jistě jsou zde přítomny – ovšem právě jen jako rysy, a to ve zcela jiné funkci, než jakou plní u pravé poezie všedního dne. Hájkovy civilní verše jsou vždy doplněny intelektuálním, elegantním, většinou patetickým prvkem.

Vzniká tak rozkmit mezi vznešenou a každodenní polohou a výsledkem je vyvážená kompozice těchto poloh. „Po zmizení koróny nad vzdálenějším panelákem / objeví se světelné skvrny na zdi. Bílé divadlo. / Dočasně ostřejší kontury na hřišti, skrze které / prorůstá tráva: půdorys keltských vykopávek.“ Nebo jinde: „Místo toho půjdeš do sklepa, do sušárny č. 3 / přihlížet unave-

né schůzi o zateplování domu / kde společným rysem budou nicotné reference.“ Takové to bylo hezky banální a najednou „nicotné reference“.

Těsné sousedství intelektuálsky patetické a nadneseně všednodenní roviny působí dojmem, že Hájek civilnost přehrává, což ale zcela mění její vyznění: jen estét dovede kombinovat přesně odpozorovanou, ležérní mluvu s obrazy vznešeně odtažitými. Číst Hájka je jako být Brňák a poslouchat Pražáka, jak mluví o moravském víně. Opakuji, že Hájek píše neobyčejně nebezpečným a odvážným způsobem. Kdyby nic jiného, tak Vlastivědě nelze upřít, že se vydala v dnešní době velmi revolučním směrem. Dnes nikoho nenaštve Těsnohlídkův křik – ten paradoxně leda okouzlí. Jak vtipně napsal Jan Hrnčárek v Britských listech: „Popravdě si nevzpomínám na jediný společenský skandál, který by rozpoutala neumlčitelná pravda Těsnohlídkovy ‚buřičské poezie‘.“ Co dnes vzbouzí potlačené emoce, je vlastní myšlení, sebevědomá osobnost, intelekt.

Společnost má obrovský deficit intelektuální sebereflexe, a tak ji dráždí už intelekt sám, ani se nemusí ničeho choulostivého dotýkat. Naopak neintelektuální, emocí

hnané dotýkání se všech živých ran dneška je nám až slastně příjemné, jako bychom se škrabali na svědivém místě. Zkusme se raději na svědící místo upřeně soustředit.

Kdybych se měl závěrem vyjádřit k tomu, kam by podle mne Hájek měl dále směřovat, rozhodně bych radil pokračovat ve stávajícím směru. Práce s ironií a sarkasmem u Hájka zatím nevede k čistému projevu.

Hájek často nejistě postává před vysokou hrou, kterou sám rozehrál a váhá s jejím vyvrcholením. Přirozeným vyvrcholením ironie a sarkasmu je patos. Například Holanova, Divišova nebo Kolářova typu. Toto jsou zároveň příklady autorů, kteří psali poezii silně prosycenou vlastní osobností, kteří neměli žádný problém s uplatněním poetiky myšlenky. Před patosem ale jakoby měl Hájek pořád ještě respekt. Neprostupuje u něj celé básně, ale spíše v nich vytváří bezpečně ohraničené ostrůvky, o kterých má autor přehled a může si tak být jistý, že to nepřehnal. Opět není divu, patos je velice zrádný. Ve Vlastivědě Hájek dokázal, že se nebojí volit tu nejtěžší cestu.

Třeba to dokáže znova.

Článek původně vyšel v časopisu Tvar 4/2012

pr贸za

au tor

Sirné lázně aneb Vlnová délka erotického třasu Pohodlně uveleben v barokním křesle jsem apaticky sledoval televizní reklamu. U reklamy na pleťový krém jsem zbystřil. Zaujalo mne, jak plesknutí ruky na dívčí zadeček roztřáslo zasaženou polovinu hýždě. Vzpomněl jsem si na jinou televizní reklamu, která ve zpomaleném záběru ukazuje jogurt, vystřikující po zásahu jahodou. Vytvoří se souměrný kráter, z jehož středu vyskočí bílá jogurtová kulička. Po jejím zpětném dopadu do jogurtu, vyskočí ze znovu se utvořivšího kráteru další, ale menší kuličky.

Tento pohyb se stále opakuje, ale se zmenšující se intenzitou. Až do okamžiku, kdy žádná jogurtová kulička pro nedostatek kinetické energie a ztrátu hmoty již nevyskočí. Tyto mnohonásobně zpomalené záběry mne vždy fascinují a evokují představu milionkrát větší kuličky dopadající do oceánu.

Napadlo mne, že třesoucí se zadeček ve značně zpomalených záběrech by mohl poskytnout objevné pohledy s inspirujícími představami, využitelnými v netradičních oborech vědy a techniky.

Například vyvolávání umělých větrů na velkých územích, nebo naopak při utišování ničivých sesuvů půdy v seizmicky neklidných oblastech.

Oslovil jsem proto dva spolehlivé přátele z ústavu aplikované chirurgie při diagnostickém pracovišti ministerstva pro paranormální vědy.

Byla to šťastná volba. Inženýr Jan Eksler i jeho mladší kolega magistr Pavel Antonín Tlapka, se ukázali být nejen erudovanými odborníky ve svém oboru, ale i schopnými organizátory večírků, kde jsme svá měření a pozorování prováděli.

Jejich krásná česká jména jim vysloužila neméně

krásné přezdívky: Janu Ekslerovi Janek a Pavlu A. Tlapkovi přezdívku Patl.

Z prostředků fondu ÁMOS a za pomoci neziskové nadace Muži sobě byl v malebném, nezkorumpovaném západočeském lázeňském městě nad Ohří zakoupen rozlehlý secesní dům, dříve sloužící jako sirné lázně. Dům byl rozsáhle zrekonstruován. Jeho vnější podoba byla na přání historiků a památkářů zachována a město tak získalo hezčí vzhled.

Vysocí představitelé města měli enormní zájem celý výzkum utajit, protože si od jeho výsledků hodně slibovali. Z toho důvodu byla nemovitost vedena pod nenápadným označením Night club Mici.

Live motivem celého konání byla vidina světového prvenství a vodopádu příjmů z prodeje budoucího patentu. Zkolaudovaná budova byla na sto let pronajata za symbolickou jednu korunu do majetku jisté východoevropské společnosti se sídlem v Larnace. Konečně jsme mohli začít bádat.

V první řadě jsme se dohodli, že k pozorování budeme používat jen určitý typ zadečků. K tomu účelu jsme museli vypracovat jejich typologii a nenechat se při tom ovlivnit vlastními subjektivními názory na jejich charakteristické znaky, jako jsou především oblost a velikost, jejich barva či napjatost kůže. Neponechali jsme nic náhodě a vše jsme si řádně osahali a změřili. Výsledkem pak bylo rozhodnutí, že pro vlastní měření použijeme prdelky klasického hruškovitého tvaru, s maximálně jedním a půl procentem podkožního tuku.

Dalším úkolem bylo obstarání špičkové filmové techniky, počítačů, mechanických měřících přístrojů a tak zvaných třasometrů s analogovými spouštěči. Zde nám tak trochu pomohla náhoda, protože národní technické muzeum v Praze nemělo dostatek prostor pro expozici zemědělské techniky z Podluží. Za čestný slib znovunavrácení přístroje po skončení výzkumu jsme tak získali zachovalý podlužický třasák.

Jenže se ukázalo, že nikdo z nás ho neumí uvést do chodu, a tak po menších přenicích o způsobu zasunutí kolíku do tělesa třasáku jsme byli nuceni do našeho týmu přibrat pracovníka technického muzea PhDr. Jaroslava Svíčku. Ten jediný dovedl přístroj oživit. Tak vznikla konečná podoba našeho teamu a Hromnička (jak jsme Svíčkovi začali důvěrně říkat) se nakonec stal duší celého kolektivu, přestože byl starý mládenec.

Patl si vzal na svá bedra riskantní a nebezpečný úkol, získat dostatek typově vhodných zadečků. Doma s hrůzou zjistil, že to není (jak vtipně podotknul jeho syn) žádná malá prdel. Na sídlišti Písečná, kde v té době bydlel, sice zjistil pět vhodných a cenově dostupných zadečků s požadovaným hruškovitým tvarem, ale dva nešly použít kvůli nebezpečí zavlečení infekce a jeden neměl zájem o spolupráci. Zbývající dva dokonce neměly pro vědu a výzkum naprosto žádné pochopení.

Jeden poštval na kolegu pitbula a druhý manžela a to ještě dřív, než si stačil na vytypované prdelky sáhnout. V obou případech byli útočníci velice vzteklí až zuřiví a pronásledovali Patla daleko za město.

Leopold F. Němec

17 exkluzivně

18 Sirné lázně aneb Vlnová délka erotického třasu Po téhle zkušenosti jsme se uchýlili k dražšímu, ale osvědčenému způsobu. Najali jsme agenturu Červené nároží, spol. s r. o., na dobu určitou a za předem dohodnutou provizi. Agentura zvládla úkol zcela profesionálně a dle našich požadavků nám průběžně a spolehlivě dodávala v pravidelných intervalech ten nejkvalitnější materiál.

Pravda, o poezii či divadle s dodanými exempláři nešlo absolutně konverzovat. Jedině o politice, o které věděly víc než můj bratranec, který je primátorem. Kam na ty informace chodily, bůh suď.

Zajímavé je, že agentura je všechny sehnala v okolí Chebu. A výzkum s nimi probíhal nečekaně hladce. Tak jsme se do toho zabrali, že domů jsme jezdili až pozdě večer a tam jsme únavou padali do svých postelí, abychom si trochu odpočinuli, a ráno spěchali znovu do Night clubu Mici.

Rodiny si nás v ten čas moc neužily, to je fakt, ale věřili jsme, že po zveřejnění výsledků naší práce dojdeme uznání i ocenění a našim blízkým to vynahradíme. Někdy v té době jsme si při snídani u švédského stolu (Slováci tomu trefně říkají raňajky) vzpomenuli na Alfréda Nobela.

Vlastní výzkum probíhal tak, že jeden z nás lehce tlesknul na připravený zadeček, který se rozechvěl a po určitou dobu roztomile kmital.

Tento pohyb byl zaznamenáván jednak pomocí stroboskopu a jednak filmovou kamerou. Jednou za týden, po nedělní mši, jsme se všichni vždy sešli a při 840násobném zpomalení záběru, jsme prováděli podrobný popis tohoto zajímavého jevu. Nikdo z nás na začátku nepředpokládal, že tento zdánlivě primitivní výzkum bude tak vzrušující.

Hned zkraje jsme zjistili, že hodně záleží na tom, jak se pleskne, a také na tom, kdo pleskne.

Například pan profesor Hromnička pleskal s takovou vervou, až mu jedna nervní mandantka řekla, že za ty prachy se na to může vysrat.

To jsme nemohli riskovat, protože zrovna její zadek měl tvar hrušky „máslovky“ a chvěl se ve velmi krátkých intervalech. Museli jsme profesorovi začít tajně dávat do kafe meprobamat, aby byl klidnější.

Příčinu intervalového chvění máslovky jsme objevili poměrně záhy. Důvodem byla veselá povaha mandantky, která schválně po plesknutí mírně stahovala ďupu. Zpočátku nám to kazilo srovnávací tabulku, ale nakonec jsme zjistili, že některé prciny se tak chovají bez úmyslu popleskávaného vzorku.

Mnohem náročnější byla práce s jednou starší hruškou, která měla otlaky a chvěla se zcela atypicky dlouho, a to směrem do středu k černé díře. Honza Eksler přezdívaný Janek, který měl na starosti čistotu pracoviště a výměnu pokusného materiálu na pracovním otomanu, ji začal říkat „Stolová hora“. Její tvar si natolik oblíbil, že ani nejezdil domů a po skončení pracovní doby na ní spával. Bylo to sice proti bezpečnostním předpisům, ale mlčky jsme mu to tolerovali. I proto, že byl v požární a chemické hlídce.

Zásadním zjištěním bylo, že tvarově a objemově stejné zadečky se po plesknutí chvějí naprosto stejně, ať již byly barvy černé, bílé nebo nažloutlé. Jiné barvy se nevyskytovaly. Pouze jednou jsme užasle zírali na zadeček krásně vybarvený do modra. Nešlo ho však použít, pro-

exkluzivně

tože byl přecitlivělý a nešlo na něj pleskat ani s velkým citem.

Ani černé hrušky nebyly vždy stejně černé, ale měly zajímavé odstíny od mandlové až po barvu hořké čokolády. Hořko-čokoládové patřily k těm méně běžným, nejčastější byly mandlové.

Zjištění, že barva hrušky nemá absolutně žádnou souvislost s chvěním po předchozím plesknutí, a to jak levých i pravých půlek, bylo překvapivé, ale logicky vysvětlitelné. Protože jsme si každý zadek, kvůli objektivitě, popleskali vždy všichni čtyři, mohli jsme definovat první antitezi.

Není pochyb o tom, že popleskávání kdekoliv na zeměkouli vede vždy ke stejnému výsledku, a je tedy úplně jedno, zda k plesknutí dojde v tektonicky neklidných oblastech, nebo v oblastech již vyhaslých, například na Řípu.

Druhou antitezi jsme mohli definovat díky neuvěřitelné náhodě. Když Janek spal na Stolové hoře již druhý týden, začal nám v přestávce u oběda, z ničeho nic, zeširoka a opatrně naznačovat, že má jisté podezření na únik informací. Ale není si prý jistý. To nás samozřejmě velice vylekalo, protože celý výzkum byl označen jako „přísně tajný“ a za žádnou cenu nesmělo prasknout, že je kromě již jmenovaných zdrojů financován i z prostředků na humanitární pomoc Spojeným státům po ničivém hurikánu „Ajven Hrozný “ na Floridě.

Pod pohrůžkou, že by někdo mohl zveřejnit jeho dřívější činnost u pohotovostního pluku jsme jej snadno a rychle donutili vyklopit, co všechno ví.

Všimnul si, že vždy přesně mezi druhou a třetí hodinou ranní vydává Stolová hora zvláštní zvuky a pach, charakteristický pro sirovodík. To mu

19 Sirné lázně aneb Vlnová délka erotického třasu jako zkušenému členovi požární a chemické hlídky nemohlo uniknout.

Nejdříve si myslel, že je to zbytkový spad bývalých sirných lázní. Jenže lázně nebyly od roku 1953 v provozu a na začátku výzkumu nebylo nic cítit. Napadlo ho, že by se mohlo klidně jednat o vysílání kódovaných zvukových signálů, přenášených pomocí chemických nosičů třetí generace.

Tato ultramoderní technika byla vyvinuta v severní Koreji a dosud se ani Belgičanům nepodařilo kódy rozluštit. Ba co víc, nepodařilo se ani zabránit přenášení těchto signálů pomocí charakteristického sirovodíkového smradu přes jakékoliv území až do vyhodnocovacího centra kdesi ve střední Koreji. Toto centrum nešlo utajit, protože velké množství takto doručených zpráv pěkně smrdí. A přenos nelze zachytit ani pomocí špičkových radiolokátorů Tamara nebo Věra.

Bylo nám hned jasné, že Stolová hora je špionka, krytá diplomatickou imunitou. Aby nedošlo ke skandálu a k diplomatické roztržce, předali jsme ji neprodleně Američanům, kteří si ji odvezli na Guantanámo. Tam už si s tím zbabělým psem poradí. Škoda jen, že to toho Janka nepláclo přes nos dřív. Díky tomu jsme však vyčenichali (tedy hlavně Janek) druhou antitezi.

V rámci národní bezpečnosti a nutnosti eliminovat osu zla nelze nad sirovodíkovým smradem lehkomyslně mávnout rukou a tvrdit, že je to prd. To by se mohlo setsakramentsky vymstít, a nejen amíkům.

V důsledku této lapálie jsme museli požádat agenturu Červené nároží, spol. s r. o., aby u vybra-

ných vzorků prováděla bezpečnostní prověrky, jinak budeme v prdeli. Stálo to sice dalšího půl milionu, ale zaplatilo se to z rozpočtových rezerv Ministerstva práce a sociálních věcí. ÁMOS musel v té době ukojit jiné požadavky. Konec konců, vytvořili jsme několik pracovních míst pro sociálně problematickou skupinu občanek, tak ať MPSV platí.

Je fakt, že nám agentura přivezla i dvě Ukrajinky, které neměly povolení k pohybu, a jednu Maďarku z Žitného ostrova, kterou omylem chytili v Karlových Varech. To jsme ale bravurně zvládli za pomoci mého bratra, který je u cizinecké policie a umí v tom chodit. Jinak bychom v tom lítali.

Když už se zdálo, že máme dostatek přesných informací a budeme moci přistoupit k jejich zpracování a vyhodnocení, stala se nemilá věc. Janek a Patl (tedy – Eksler s Tlapkou) se doma opakovaně ve slabé chvilce podřekli o našich tajných výzkumech před svými manželkami. Ty samozřejmě celou dobu tušily, že pozdní návraty ze sirných lázní, naše únava a zanedbávání jistých domácích povinností pramení z našeho workoholismu a delikátního poslání. Ostatně nebylo to poprvé, protože ústav v minulosti plnil již vícekrát citlivé výzkumy a manželky to za vydělané peníze a různé prebendy respektovaly. Jenže podřeknutí o pleskání po zadku způsobilo, že Laďka Ekslerová s Růženou Tlapkovou se domluvily a přes kásting u agentury Červené nároží se dostaly na náš výzkumný otoman.

Nikdo z nás na to včas nepřišel, protože jsme zcela spoléhali na bezpečnostní prověrky. V tu

exkluzivně

dobu jsme také Hromničkovi přestali sypat meprobamat, protože se již nabažil a zklidnil se.

Co čert nechtěl, zrovna ho to zase popadlo a začal jednu bělošskou ďupku hladit, líbat a dokonce se s ní začal mazlit a vůbec byl vlezlej. Když na ni obkročmo vyskočil, že ji pořádně rozhoupá, Tlapka už to nevydržel a prohlásil, že mu bude vzorek odebrán. Shodil PhDr. Svíčku alias Hromničku na zem, zezadu uchopil vzorek za prsa a vlekl ho zpátky do přípravny.

Janek to chvíli pozoroval, najednou zbledl a vykoktal: „La-La Laďko, co-co co tady děláš ? Tlapko, ty ty sprosťáku, okamžitě ji pusť.“ Mezi tím se PhDr. Svíčka vzpamatoval, zvedl se ze země a uhodil Tlapku do tváře. Odstavená Laďka ho napodobila a nádherně jednu ubalila ing.

Ekslerovi, svému muži, se slovy: „Já ti dám tajný výzkum ty mizero, já jsem viděla, cos zkoumal, když zde přede mnou byla Růžena.“ Jak to uslyšel Mgr. Tlapka, ubalil Ekslerovi z druhé strany a vyrazil do přípravny najít Růženu. Celá věc se pro náš tým nepříjemně zvrtla a hrozila eskalací v ryze osobní rovině.

Za této situace jsem vydal energický příkaz k okamžitému a spořádanému opuštění Night clubu Mici všemi osobami bez výjimky, a to nouzovým východem. Pro větší účinnost mého příkazu jsem nenápadně spustil požární hlásiče. Že to nebyl dobrý nápad, jsem pochopil za několik minut. K budově se s plnou parádou začaly sjíždět hasičské sbory profesionálů i dobrovolníků. Kvůli utajení výzkumu stupněm jedna byly totiž hlásiče napojeny na okresní velitelství civilní obrany.

20 Sirné lázně aneb Vlnová délka erotického třasu Když jsem veliteli zásahu konečně vysvětlil, oč tu běží a že v Night clubu Mici vůbec nehoří, prohlásil nabubřele, že je to pěkný bordel. Inu hasič.

Koupil jsem mu ze svého pivo. Když to hoši z mého týmu viděli, některý z nich vykřikl „chlapi, složíme se na další“ a hned se konala sbírka.

Kdepak Češi, na ty si nepřijdeš.

Co však mělo katastrofální důsledky, bylo vyzrazení celého výzkumu. Senzacechtiví novináři ucítili příležitost a dokonale ji využili. Ještě tu samou noc dva redaktoři s fotografem pronikli do opuštěné budovy (všichni jsme v tu dobu doma vysvětlovali podstatu a metody výzkumu) a prošmejdili ji od půdy až po sklep.

Celá kauza nabrala neobyčejných obrátek po sérii nevybíravých, až štvavých článků v jistém nejčtenějším deníku. Přidal se bulvární časopis s provokativním názvem „Kulový“ (s možnostmi eso, blesk, hovno) a přidali se i další.

Náš seriozní výzkum prezentovaly málem jako genocidu děvčat z Ašského výběžku. Korunu vše-

mu nasadily feministky, které ne jako vosy, ale jako lesní sršni se slétly až z konzervativní Anglie a dokonce i z Panónie, aby odsoudily náš výzkum a znemožnily tak naši nominaci na Nobelovu cenu.

Jedna z nich dokonce vnikla až do mého staromládeneckého bytu, kde jsem zrovna své přítelkyni ukazoval, jak fungoval podlužický třasák.

Ostentativně odmítla nabídnutou hruškovici dovezenou až z Valašských Klobůk a nazvala mne prasetem. Ubožačka.

Tisk se naším výzkumem zaobíral ještě asi deset dnů, když v Tyrolských Alpách zasypala lavina školní autobus plný studentek církevního gymnázia v Regensburgu. Od té doby jako když utne, neštěkl po nás ani pes.

V nastalé době klidu jsem naposledy svolal svůj tým. Sešli jsme se nikým neobtěžováni v hotelu Pupp v Karlových Varech. Já, ing. Jan Eksler, zvaný Janek, Mgr. Pavel Antonín Tlapka, přezdívaný Patl, a PhDr. Jaroslav Svíčka, zvaný Hromnička.

Jako čestní hosté s námi k slavnostnímu stolu

exkluzivně

zasedly Laďka Ekslerová, Růžena Tlapková, moje romská přítelkyně a také nastávající žena Hromničky, Tien Li Min, které říkal nostalgicky Stolová hora dvě a která s ním byla v požehnaném stavu.

Zde jsme společně formulovali poslední, čtvrtou antitezi, když třetí se někde ztratila nebo byla zcizena: Dobře utajená nevěra podporuje manželství.

S až zarážející a podezřelou lehkostí tento axiom přítomné dámy spontánně uznaly. Skoro jsem pojal podezření, že nám děvčata něco tají.

Teď, kdy listuji ve své paměti, si jasně uvědomuji, že naše poslední antiteze došla ve světě všeobecného uznání a těší se velké oblibě všech národů bez rozdílu barvy pleti, bez rozdílu v náboženském vyznání, bez rozdílu pohlaví a dokonce bez rozdílu věku. Ani peníze v tom nehrají (sice méně často) žádnou roli. A nic na tom nezmění ani třídní původ, i kdyby se Marx na hlavu postavil. Důkazem jsou pokračující morganatické sňatky.

au tor

Od poloviny do konce léta Adéla seděla na patníku a telefonovala. Zastavil jsem kousek od ní. Krátce na mě pohlédla a kývla hlavou, že o mně ví. Slezl jsem z kola, posadil se vedle ní a zapálil cigaretu. Vypadala líp než na fotkách. Světlá kůže, na ramenou, nose a části tváří posetá jemnými pihami, modré oči.

Kouřil jsem a pozoroval, jak telefonuje. Když skončila, vyměnili jsme si několik banálních vět. Překvapil mě její hlas. Nebyl drsný, jak jsem si představoval, naopak.

Sedli jsme na kola a vydali se k pískovně. Jel jsem před ní, navigovala mě. Sjeli jsme z hlavní silnice a projížděli zastavěnou částí ven z města. Adéla občas označila místo, přes které jsme zrovna projížděli. Třeba: „Sem jsme chodívali. Teď je to zavřený.“ Nebo se vyjadřovala k počasí: „Dnes je pěkný dusno.“ A já reagoval slovy aha nebo nojo. Ale někdy jsem také mlčel.

Projeli jsme lesem, který se táhl okolo řeky, prašnou cestou přes pole s kukuřicí a v první vesnici sedli do zahradní restaurace.

Díval jsem se, jak Adéla pije. Malou rukou sevřela sklenici a nechala pomalu vtékat pivo do nevelkých úst. Po druhém půllitru se jí zaleskly oči. Povolila nohy a vrškem zad se opřela o židli. „Nevadí ti, když se trošku rozvalím?“ zeptala se. „Ne,“ řekl jsem a přemýšlel, proč se mě ptá.

Vytáhla z krabičky cigaretu. Natáhl jsem pravačku a zapálil ji. „Sakriš, to počasí mě štve,“ řekla s hlavou otočenou k mračnému nebi. Ukázala mi tak úzkou, pěkně tvarovanou čelist. „Loni sem jezdila skoro pořad k vodě, i večer.

A letos…“ „Nojo,“ řekl jsem a posunul popelník směrem k ní. „Třeba je vítr rozfouká.“

Zakroutila hlavou, jakoby dnes slunci nedávala sebemenší šanci. „Četlas, co se včera stalo v Norsku? Jsou toho plný noviny,“ napadlo mě. „Třicetidvouletej týpek tam-“ „O tom nevím,“ přerušila mě a vyfoukla kouř kousek od mé hlavy. „Dáme si ještě jedno?“

Zahrádka byla lemována květináči s rozkvetlými keři.

Většina květů byla spálená od slunce. „Jak sis mě představovala?“ zeptal jsem se a rozmělnil jeden mezi prsty. „Jak ty mě?“ „Myslel jsem, že budeš menší. Taky jsem čekal, že budeš mít jinej hlas.“ „Jak jinej?“ „Drsnej.“ „Proč drsnej?“ zeptala se s mírně nadzvednutým obočím. „Na tý fotce máš takovej drsnej pohled.“ „Nejsem drsná,“ zakroutila hlavou. „Fajn,“ řekl jsem. „Teď je řada na tobě.“ Napila se piva, opřela se pravým loktem o stůl, zpříma na mě pohlédla a řekla: „Myslím, že nejseš žádnej píčus.“

U zatopené pískovny několik minut trvalo, než Adéla našla své kamarády. Podal jsem si ruku s Michalem a Jakubem a jména zapil nabídnutým rumem. Adéla se převlékla do plavek a sedla si vedle mě na bambusové lehátko. „Půjdeš se koupat?“ zeptala se a pečlivě si upravila vrchní díl plavek. „Teď ne, Adélo,“ řekl jsem a odvrátil hlavu. „Chm,“ odpověděla trochu namíchnutě a poodešla několik kroků.

Martin Vaverka

21 povídka

22 Od poloviny do konce léta Natáhl jsem se na záda a přivřel oči. Pronikalo do nich pouze několik slunečních paprsků. Poslouchal jsem, jak se baví s Michalem. Po několika minutách jsem oči zavřel a upadl do příjemného polospánku. Její smích do něj narážel jako příď pramice do vodní hladiny.

Probudil mě hlas mojí sestry. Přijela autem s kamarádkou. Stála nade mnou a s potutelným úsměvem zkoumala můj obličej. „O co de, ségra?“ zeptal jsem se podrážděně. „Jak vám tu spolu je?“ zeptala se a usrkla kofoly. „No fajn,“ řekl jsem a pohlédl na opalující se Adélu. Nepatrně pohnula rameny. „Uvidíme,“ řekla.

Po večeři jsme se po asfaltce vraceli zpátky. Napravo se táhla zatopená pískovna. Od vzdálenějšího břehu se v hladině odrážela světla, napravo nad žitným polem zářil nízko nad obzorem velký oranžový kotouč měsíce. „Všimla sis té barvy?“ ukázal jsem na něj. „Šmírák,“ řekla a zasmála se. „Co?“ „Je to šmírák. Měsíc je šmírák,“ řekla.

V tu chvíli jsem měl chuť chytit ji okolo ramen a přitáhnout k sobě.

Sestra s kamarádkou seděly u stanů s dvěma kluky.

Jeden hrál na kytaru a zpíval. Dlouho jsem neslyšel hlas, který by působil ledabyle a zároveň vládl naprostou jistotou. Lehl jsem si na celtu a zabalil se do ní. Adéla se posadila vedle mé sestry a otevřela pivo.

Na nebi vyšly hvězdy. Kluk se snažil dívky bavit tím, že parodoval hitové písně. Hlasitý smích sestřiny kamarádky řezal noc na cáry. Po chvíli mě to začalo nudit.

povídka

Adéla se nechala vtáhnout do hovoru. Občas do mě dloubla loktem, aby zjistila, že nespím.

Nakonec mě několika povzdechy nad osudem večera probrala. Vstal jsem a šel s ní do vedlejší vesnice.

Byla půlnoc. Seděli jsme v hospodě. Vzal jsem mezi prsty Adélinu levačku a přitáhl ji k obličeji. „Ty si koušeš nehty?“ Zkřivila ústa a ruku vyškubla. „Počkej,“ řekl jsem a snažil se ji opět uchopit. Odtáhla ruce na opačnou stranu těla. „Proč tohle děláš?“ zeptala se uraženě. „Chtěl jsem jen vědět, jestli si je koušeš. Vypadají jak okousaný,“ řekl jsem také trochu uraženě. „Jo, koušu,“ řekla a zamračila se. „Prima.“ „Prima?“ „Jo. Je to zatím na tobě ta nejsympatičtější věc. Konečně holka, co si kouše nehty.“ Adéla mě udeřila dlaní do stehna.

Měsíc nám visel nad hlavami a odrážel se v černé vodě.

Vlezl jsem do ní. Chladila. Adéla vlezla za mnou. „K bójce?“ zeptal jsem se.

Kývla hlavou. Platinové vlasy měla sepnuté do gumičky, z vody prosvítalo její poprsí. Udělal jsem pár kraulových temp, pak čekal, až mě doplave.

Plechová bójka se pohupovala na hladině asi sto padesát metrů od břehu. Sevřel jsem ji pravačkou.

Adéla připlavala a přitiskla se ke mně. „Líbí se ti to?“ „Nevím,“ řekl jsem a odtáhl se. „Plavu zpátky.“ Ponořil jsem do černé tekutiny a uplaval

23 Od poloviny do konce léta několik rychlých temp pod hladinou. Na Adélu jsem už nečekal.

Ráno jsem se probudil s obličejem několik centimetrů od jejích zad. Položil jsem na ně dlaň. Rozespale se otočila na záda a bez toho, aby na mne pohlédla, mi prsty levé ruky vjela do vlasů. Slunce začalo tepat do plachty stanu.

Rozepnul jsem zip a nechal na sebe několik sekund proudit čerstvý vzduch. Otočil jsem se a spatřil její pohled. „Pojď ke mně,“ řekla.

Byl nejchladnější červenec za posledních deset let. ***

V záříjovém odpoledni jsme s Adélou stoupali alejí ke kostelu. Byl jsem o několik metrů před ní a občas jejím směrem vyslal létající talíř. Chytat moc neuměla, házela však obstojně.

Zdálky jsem viděl schody kostela obklopené lidmi. „To ani náhodou,“ řekl jsem a vyslal talíř co nejsilněji směrem ke kostelu. Zastavil se o dlažební kostky asi sto metrů pod ním.

Počkal jsem, až mě Adéla dojde a pak ji chvíli zezadu tlačil za bedra do kopce. „Na vyhlídku?“ zeptal jsem se. „Jo,“ řekla.

Prošli jsme kolem kostela a zahnuli doleva. „Podívej!“ Pohlédl jsem ve směru jejího prstu. Blížil se k nám obrovský horkovzdušný balón s reklamou na minerální vodu.

povídka

Za kostelem propadla skupinka lidí jdoucí proti nám údivu. Otočili jsme se. Balón zrovna proplouval mezi kopulemi kostela. „Masakr,“ řekl jsem a litoval, že jsem tu scénu neviděl od začátku.

Sedli jsme si na vyhlídku několik metrů od Wolkerova domu.

Vytáhl jsem plastovou láhev s vínem, odšrouboval víčko a podal ji Adéle. „Pořádně si přihni,“ řekl jsem z legrace. „Nech toho,“ řekla a tvářila se naoko otráveně. „Jen si přihni. Dyť přece každej ví, že piješ.“ Adéla položila láhev na lavečku a začala mě štípat do břicha. „Panebože nepiješ!“ vykřikl jsem. „Odvolávám, odvolávám!“

Mezi nebem a horizontem byla několik centimetrů široká škvíra, kterou se co chvíli chystalo prosvitnout zapadající slunce. Pod námi se rozkládala vesnice, nalevo leželo město. Asi tři sta metrů západním směrem se na kopci tyčila řada vil. „Vidíš ten bílej dům s tmavou střechou? Ten třetí od lesa?“ zeptal jsem se Adély. „Jo,“ řekla. „Tam se oběsil můj kamarád. V garáži. Měl pokrčený nohy, protože tam byl nízkej strop.“ „Hm,“ řekla Adéla.

Přemýšlel jsem, jestli jí řeknu, proč to udělal, ale rozmyslel jsem si to.

24 Od poloviny do konce léta Spodek slunce se ocitnul ve škvíře a jeho záře se rozprskla po krajině. Paprsky se odrážely ve sklech domů, napravo se nebe zbarvilo do unavené modré.

Byla to ta chvíle.

Vyndal jsem z kapsy kaštan, který jsem našel v aleji. „Co dáš, když se do něj strefím?“ ukázal jsem na koš asi deset metrů od nás. „Co navrhuješ?“ zeptala se Adéla a lokla si vína. „Tvoji duši.“ Zapřel jsem se o její rameno a hodil kaštan. Jen o kousek minul mezeru v koši a odrazil se od umělé hmoty pryč.

Adéla vzala ze země kámen a snažila se také strefit. Nešlo jí to.

Když jsem mezeru v koši zasáhl, slunce už bylo více než polovinou za horizontem. Kaštan zaduněl od vnitřních stěn koše. Radostně jsem vykřikl a přitáhl Adélu k sobě. „I kdyby si ke mně nic necítil, zachránil si mě,“ řekla.

V očích měla slzy. „Zachránil?“ zeptal jsem se. „Seš můj hrdina. Víc ti neřeknu.“ V láhvi zbývala ještě třetina. Zašrouboval jsem uzávěr a schoval ji do tašky. Zvedli jsme se k odchodu.

povídka

„Ten taky umřel mladej,“ řekl jsem, když jsme míjeli Wolkerův dům s bustou. „Víš, co má napsaný na hrobě?“ Adéla zakroutila hlavou. Řekl jsem jí to.

Vraceli jsme se stejnou cestou. Na nebi se objevily první hvězdy. Z otevřených oken kostela se ozýval sborový zpěv. Několik minut jsme pod nimi stáli, nad hlavami nám kroužil netopýr.

Zvon odbil půl osmé. Vytáhl jsem talíř a fosfor v něm nabil ve světle reflektoru, který kostel osvěcoval.

Po cestě dolů přestala Adéla existovat. Zůstal mi talíř. Udělal jsem jím aleji na tváři několik světelných jizev.

Dole Adéla zastavila pod první lampou. Stoupla si tak, aby mi viděla do obličeje. Něco na ní se změnilo, ale nedokázal jsem to pojmenovat. „Chci to slyšet,“ řekla s polovinou obličeje ve stínu. „Ano nebo ne?“ Neodpověděl jsem.

Když jsem se ráno probudil, byla už pryč. Na posteli vedle mě leželo několik světlých vlasů. Shrábl jsem je a omotal kolem ukazováčku.

Otevřel jsem dveře a vyšel na balkon. Nad polem se v chuchvalcích snášela mlha. Po slunci nebylo ani památky. Stáhl jsem vlasy z prstu a pustil je do trávy.

Zpoza domu vylétla vrána a s hlasitým zakrákáním zmizela v mlze přede mnou.

foto: MG

p tal se

Jan Hrnčárek

Sedm otázek pro Martina Vaverku

25 rozhovor

Medailonek Martin Vaverka se narodil v roce 1979 v Olomouci. Žije v Samotiškách, vesnici pod Svatým Kopečkem.

Vystudoval žurnalistiku a psychologii na Filozofické fakultě UP v Olomouci. Pracuje jako psycholog s psychiatrickými pacienty. Od roku 2002 publikuje své texty na literárním serveru Písmák pod nickem narvah, později jako .duke..

1 Na literárních webech se vytvářejí pevné komunity a mezi uživateli často vznikají osobní vazby. Svého času jsi byl známý písmácký provokatér. Dokonce byl na tebe spáchán virtuální atentát. Dokážeš určit hranici, kdy jsou severy jako ­­písmák­.­cz­ještě literární a když už pouze sociální? Ovlivňuje to nějak povahu díla? Jak? Záleží asi na tom, jak je server vnímán samotným uživatelem. Byla období, kdy jsem byl na písmáku aktivní, zapojoval se do diskusí, inicioval je. Tehdy byl pro mě server komunitním – byl jsem do něj ponořen, více jsem dění prožíval.

Každý asi server využívá odlišně. Jedno však uživatele pravděpodobně spojuje: potřeba být v kontaktu s lidmi. I když je ten kontakt pouze virtuální.

Myslím, že na písmáku nejde primárně o literaturu, ale spíš o tu legraci okolo: psaní kritik, reagování na ně, o různé boje mezi administrátory a uživateli, o výměnu názorů nad naprostýma banalitama. Tyhle aktivity nemají s literaturou nic společného, je to spíš taková hra na to, že o něco jde. Ve chvíli, kdy vypneš počítač, je to pryč. Literární rozměr serveru je tímto balastem upozaděn.

2 Kdysi ses nechal slyšet, že na internetu jsou mezi čtenářstvem protěžováni autoři reprezentující nekonfliktní, konejšivý směr literatury. Myslíš, že internetové prostředí zvlášť podporuje růst kýče, nebo je to obraz všeobecné tendence?

Myslím, že internetová tvorba kýč podporuje, respektive umožňuje publikovat komukoliv cokoliv, což způsobuje, že každý se může cítit jako spisovatel. Výborná idea byla takový server vytvořit. Ale nechat ho existovat pro takovou masu uživatelů nutně znamená rezignovat na literaturu. Lidi na písmáku baví psát, vykládat si o tom.

Ale literatura v užším slova smyslu, tzn. publikování textů, které aspirují na to být uměním, o to tu naprosté většině uživatelů nejde, respektive ve virtuální realitě serveru se to děje spíše výjimečně. Dá se říct, že i proto má tento server větší potenciál talent kazit, než ho rozvíjet.

3 V tvých textech je patrná tendence silně redukovat výraz. Co tě k takovému stanovisku vedlo?

Snažím se ve svých textech redukovat popis pocitů. Nevkládat do děl pocity hotové,

ale nechat na čtenáři, aby vyvstaly u něj, objevily se za těmi slovy. Ale možná je to i nějakou námrazou uvnitř mě. Něco napíšu, a když to pak po sobě čtu, vytrhávám z toho ten cit ven.

4 Jakkoliv tvé texty pojednávají o citově vypjatých událostech, zachovávají si distancovaný chlad. Jak moc se podle tebe proměnila naše schopnost prožívat? Co za tou změnou stálo?

Myslím, že naše schopnost prožívat je stále stejná. Jen se asi snížila schopnost uvědomovat si a vyjadřovat pocity. Dnešní společnost mi někdy připadá až alexitymická – neschopná popsat svůj psychický stav. Možná je to tím, že jsme se vzdálili své podstatě. Myslíme si, že způsob našeho života má smysl, ale přijdou chvíle, kdy nás z toho rychle se točícího kolotoče něco vytrhne. Pak cítíme, že smysl až hmatatelně schází. A to je tak tíživé poznání, že je radši vytěsníme. Nebo se logneme na písmák.

5 Myslíš tedy, že spisovatel je svědkem lidské podstaty? Co to znamená?

To záleží na jeho vnímání světa, reality, ve které žije. A na tom, jak ji dokáže zpracovat do textu. Pokud je orientován existencialisticky, může popisovat lidskou podstatu, svoji bytostnou zkušenost se světem. Text může být svědectvím jeho pobytu na zemi.

Spíš než jako svědka bych ho ale viděl jako pozorovatele.

6 Pozorovatel ale nevstupuje do „děje“.

Není však výpověď sama o sobě určitým vstupem nebo angažovaností? Co angažovaná literatura – jaký má pro tebe tento pojem smysl?

Pozorovatel nevstupuje do děje: myslím, že právě to je umění. Když autor v textu není poznatelný, jeho dílo existuje svébytně, bez něj.

Nevím přesně, co si pod pojmem angažovaná literatura představit. Asi motivaci autora vytvořit dílo zachycující určitý čas, místo, amtosféru společnosti. A činit tak za účelem změny, předání zkušenosti, nastartování určitého procesu u adresátů díla. To je pravděpodobně parciálním cílem literatury: poskytnout svědectví, předat prožitek, vybudit, zachytit genia loci.

Ale nemyslím si, že by to musel být hlavní cíl. Salingerovi jeho současníci jako Norman Mailer vyčítali, že svůj talent nevyužívá pro angažovanou literaturu. Jako by talent a jeho využití byly zároveň otázkou osobní zodpovědnosti vůči společnosti.

Myslím si, že každý má svobodnou volbu, jak s talentem naloží: jestli se angažuje, nebo ho využije jinak.

7 Vzhledem ke zlomkové povaze tvého díla a všeobecné náladě, že se svět rozpadl, myslíš, že ještě lze napsat velký, ucelený román?

Svět se spíše odcizil. Vnímám to jako odcizení, ne rozpad. Pro mě není fragmentární.

Vše vnímám jako propojené, plynoucí, přesto někdy postrádající smysl.

Pro mě je román příliš velké sousto.

Nedokáži se na psaní dlouho soustředit.

Psát, to pro mě znamená být nastaven na určitou mentální úroveň. Salinger to pojmenoval: „Mít všechny svoje hvězdy na nebi.“ Jenže to mám výjimečně. Spíš bych chtěl jednou napsat a vydat soubor povídek.

text

Jakub Dotlačil

Léto v letní povídce

M

artina, alias Narvaha, jsem potkal asi před osmi lety na Písmáku a to virtuální setkání na mě mělo zvláštní účinek. V té době jsem měl asi tříletou pauzu v psaní, ne že bych se nesnažil psát, ale nešlo mi to a nebavilo mě to. Pak jsem jednoho večera při brouzdání po netu narazil na Martinovu povídku o dvou ženách na vozíku a jednom zdravém muži, který je chycený v pasti nerozhodnosti: jednu miluje, s druhou je oženěný.

Nakonec, jakožto správně nerozhodný muž, se namísto konfrontace uchýlí k zoufalému gestu. Povídka končí jeho skokem z paneláku. Nezabije se. Jen si přerazí pateř. Tři invalidi.

Bylo to celé absurdní a depresivní, ale na mě ta povídka zapůsobila ještě jinak.

Vypnul jsem počítač, vyrazil na kolej (tehdy ještě nebyl internet všude, například ne u nás na koleji) a cestou jsem se musel hlídat, abych se nezačal smát. Najednou jsem měl zase neuvěřitelnou chuť začít psát.

Možná právě díky téhle a několika dal-

ším Martinovým povídkám jsem se vrátil k literatuře. Bylo to poprvé, co mi došlo, jak důležitá může být virtuální komunita.

Od té doby se Martinův styl neproměnil, aspoň ne radikálně, zato mi přijde, že se proměnil jeho přístup k psaní. Povídky byly vystřídány prozaickými fragmenty, miniaturami, texty, které mi ze všeho nejvíc připomínají deníkové zápisy. Možná, že takový vývoj má objektivní příčinu, možná, že za to může internet, který klasické próze nesvědčí, možná doba, která klasické próze nesvědčí. Čistě subjektivně bych chtěl říct jenom jedno: že mi to přijde škoda. Čímž se, i když se to možná nezdá, dostávám k „Od poloviny do konce léta“.

Párstránkový text, který je výborně shrnutý samotným názvem. Je tu několik postav, několik situací, několik míst, ale spíš než to ve mně po dočtení zůstává atmosféra pozdního léta. Tu Martin umí vystavět výborně. Pískovna, dusno, pivo na zahrádce, kolo, celta, hra na kytaru, to všechno

26 kritika

ji podporuje. Kolikrát jsme svědky detailní diskuze o počasí, o mracích, o slunci, což pocit léta vyvolá snad nejúspěšněji.

Vše ostatní je vedle téhle atmosféry podružné. V centru dění je sice vztah mezi vypravěčem a Adélou, který by mohl lákat tajemností. Viz například první, trochu podivný dialog, ve kterém je víc zamlčeno než řečeno, sestřina poznámka o Adéle, noční plavání: to všechno vytváří dojem, že se cosi důležitého odehrává pod povrchem, že máme co do činění s vypravěčem, který nemá příliš starostí o čtenáře, který rozhodně čtenáře nepovede za ručičku, jen ať si bílá místa vyplníme sami. Takový skoupý vypravěč není žádné novum.

Podobný vypravěčský trik je známý nejméně od Flaubertovy Paní Bovaryové, kde je vypravěčova neúplnost používána mimo jiné jako implicitní zachycení rozdílu mezi veřejným vystupováním a niterním prožitkem, anebo od Jamesova Utažení šroubu, kde je stejný postup využitý k budování tajuplné, hororové atmosféry. U Marti-

novy povídky mám podobné očekávání, že ta neúplnost bude mít nějaký účel, ale nakonec je moje očekávání nenaplněné.

Povídka skončí a mě napadne, že jiný účel ta náznakovost neměla, než tenhle: rozostřením děje a postav mohlo vyniknout to, co je hlavní a jedinou důležitou postavou povídky, atmosféra léta. Ještě jinak, tohle například rozhodně není povídka o lidských vztazích. Příznačně se Adéla prostě na začátku objeví, pak je s vypravěčem, ale jejich vztah je naprosto nedynamický, ani jeden není nikam posunut, důležitější než samotná Adéla je prostředí kolem, otázka toho, jaké bude ten den počasí. Pak je konec léta a s ním i nejspíš konec vztahu, aniž by došlo k nějaké změně, konfrontaci, čemukoliv. Atmosférou ten text funguje výborně. Je, stejně jako Martinovy texty poslední roky, spíš deníkovým záznamem než povídkou. To je jeho síla i slabost. Jako deníkový záznam dokáže vyvolat nostalgii. Ale jako deníkový záznam také trpí fragmentárností, absencí struktury a dra-

matického oblouku, i tím, že nemá jasně daný začátek a konec. (Je sice zarámovaný vztahem s Adélou, ale tím, že tenhle vztah hraje minimální roli, působí takové zarámování náhodně.)

Zmínil jsem tu Flauberta a Jamese, a tak bych na konec rád přidal ještě jedno jméno.

Martinovi by se možná mohl líbit Murakami, konkrétně jeho povídky, shrnuté jednak v knize Po otřesech, jednak v knize Blind Willow, Sleeping Woman (která česky, pokud vím, bohužel nevyšla). Murakami má v povídkách podobný sklon k nedořečenosti, k nejasnosti, k upřednostňování atmosféry. Nicméně, píšu o něm z jiného důvodu, ne kvůli srovnávání. Murakami některé z těchhle nedořečených, atmosferických povídek později použil jako základ svých románů, kde takový text najednou dostane další dimenze. Martin umí pracovat s atmosférou. Umí psát. Teď jen čekám, že vezme některý z fragmentů, některou prozaickou miniaturu jako základ, a udělá to, co jsem čekal, že udělá už dávno. Napíše román.

text

Štěpán Princ

Je třeba číst zpátky

M

artinova povídka není zásadní a po prvním přečtení se může jevit banálně, skoro až jalově, takže snaha o izolovanou pitvu by nejspíš vyzněla stejně jalově a banálně. Povídka však není prázdná a nese znaky typické pro Martinovu tvorbu a možná dokonce pro současné umění vůbec.

Vedle nápadně banálního letního příběhu ztrácí signály Norska jako pro svět důležité události na významu – autor celkem jasně říká (tím, že nic neříká) – Norsko není ani důležité, ani zajímavé a kromě svého globálně udivujícího obsahu nemá v sobě nic, čím bychom mohli osadit duše postav, duši chlapce a dívky, kteří sedí na zahrádce a pijí pivo. Martin nám ukazuje vlastně ono známé – den byl krásný – ale nevíme, jak to říct, aby to neznělo jako klišé.

Přímý, pravdivý, přitom ne nudný, epický dialog šikovně doplňuje (zdánlivou) banalitu obsahu. A když hovořím o banalitě, nehovořím zároveň o neoriginalitě nebo o nezajímavosti. Banální je přitažlivé, protože snadno uchopitelné, je upřímné a zároveň spletité v náznacích, a pokud se hra směle odpíchne, čtenář si bude i s banalitou muset lámat hlavu.

Z pohledu spisovatele je obnažená nebo obnažovaná lidskost studnicí nekonečného poznání, třebaže se zrovna nic vnějšího neděje (Beckett, Bernhardt) a jestli je pro plný text lidskost důležitá, pak, když si to zrovna umíme uvědomit, v prostředí me-

diálního soupeření lidskost mizí, ačkoliv je zmiňován člověk, nicméně jen jako osoba, jako postava, jako archetyp někoho, kdo buď trpí nebo je šťastný, a my jsme učeni vnímat život prostřednictvím ohraničené filmové scény a popisovat jej jasně definovanými pocity. Pak se stává to, že místo, aby umělec vytvářel umění, které vyrůstá z prosté životní zkušenosti, vymýšlí si líbivé – orámované – scény a lidé pak žijí své životy podle těchto scén, a když se něco buď vymyká, nebo je to jen nezajímavé, tak je to pomíjeno. Je smutné, že se role otáčejí. Život se má žít a pak o něm má spisovatel něco napsat. Čtenář má v textu nalézt sám sebe, svoje odrazy a to má být příjemné.

V opačném případě je nezralým autorem život vymyšlen. Když nebyl prožit, těžko najít pojítko a čtenář, protože se nenachází, vidí sebe jako hříšníka proti umění a začíná žít podle díla jako podle nějakého návodu, aby byl jako…

Zdá se mi, že Martin je ten, který žije a o životě píše, přesně v tomto pořadí, a tak jeho banality nejsou jen obyčejnými banalitami, ale je to způsob, jak vyjádřit to, co je na nás pěkné a co nás zároveň trápí, ne však ve smyslu utrpení.

Moderní hrdina nezná nadšení

Všimneme si dvou znaků – nadšení a konfliktu – znaků, které povídka postrádá.

Chlapec leží u vody a poslouchá dívčí hlas z dálky, hlas dívky, se kterou původně při-

27 kritika

jel – neschopnost nadchnout se pro něco je znak celkem vzato poměrně typický pro moderního vyčpělého hrdinu. Příliš jasně vidíme, že tolik již bylo napsáno, že Martina klasické narativní cesty neuspokojí.

Lépe řečeno nenadchnou. Když dostáváme mnoho, snadno a rychle, tak zapomínáme na to, jaké to je být překvapení, těšit se na něco, nadchnout se. Dnešní hrdina je tak chytrý, že omezuje sám sebe a neumí se nadchnout. Někdy nám připadá, že se neumí nadchnout ani autor a vlastně se kolikrát neumí nadchnout ani čtenář.

Jsme zahlceni slovy, ze všech stran, a tak to samé očekáváme od umělců. Lidem se líbí rozvleklé mnohasetstránkové příběhy, dvoudílné filmy, nekonečné filmové série. Martin jako jeden ze zástupců, snad můžeme říci, internetového umění, nepíše normální rozvláčné slohy, nepoužívá zbytečná slova, nezahlcuje čtenáře balastem. Čtení pak není nějaký proces učení se a nepředstavuje pro nás nějaký nový svět, který by vyžadoval detailní popisy, autor se nevrací, jak jsme zvyklí. Vracet se musí čtenář. Autor píše úsporně, nevysvětluje, takže čtenář nemůže spoléhat na to, že mu bude umožněno osahávat si situace a charaktery postav v průběhu čtení, musí se buď na chvíli zastavit a přemýšlet, vnímat přesahy (ostatně: stejně jako v životě žádná situace se sama nevysvětlí, člověk ji buď plně vnímá v její aktuální rychlosti, nebo situaci vstřebá a promítne si ji později),

nebo uhánět konzumním způsobem čtení a – minout. Minout Martina je tak snadné.

Absence konfliktu, jakožto tvořivého prvku, je spojena s již zmíněnou neschopností nadchnout se, protože kdo není nadšený, není konfliktní, a kdo nezprožívá konflikt, nemá šanci se nadchnout. Pak lze jen ležet, nechat propadávat sluneční paprsky za víčka a z dálky poslouchat hlas nějaké dívky.

Gesta

Jak hluboko pod povrch textu můžeme jít, aby to mělo ještě smysl? Nabízí nám text náhledy do skrytých uliček záměrně (takže si autor zaslouží obdiv), nebo o skrytých uličkách autor neví a spoléhá na otevřená vrátka a čtenář si poradí sám? Proč ta gesta? Jsou to gesta hysterického adolescenta nebo gesta filozofujícího herce?

Gesto. Oběšený kamarád. „Přemýšlel jsem, jestli jí řeknu, proč to udělal, ale rozmyslel jsem si to.“ Je nám řečeno, že nezáleží na tom, proč někdo něco udělal, ale že to udělal. Je to gesto a Martin si nevtíravou gestikulací říká o čtenářovu pozornost, kterou se snaží upoutat, a zároveň tím, že nedokončuje, apeluje na čtenářovu vnímavost a důvtip.

Gesto: „‚I kdyby jsi ke mně nic necítil, zachránil jsi mě,‘ řekla.“ – Proč to řekla? Aby tohle někdo nahlédl, nestačí číst dál, jak jsem již podotkl, musí číst zpátky, budoucnost nás nebaví, to je jasné, budoucnost totiž dávno nepředstavuje neznámou.

Gesto: „,Ten taky umřel mladej,‘ řekl jsem, když jsme míjeli Wolkerův dům s bustou. ,Víš, co má napsaný na hrobě?‘ Adéla zakroutila hlavou. Řekl jsem jí to…“ Opakování motivu důležitosti gesta a nedůležitosti obsahu nás přivádí k otázce, jestli autor gesty jen na něco ukazuje, nebo zda jich využívá záměrně, jestli jsou jeho slova jen gesty a situace gesty a scény gesty, nebo je gestikulace způsob, jakým Martin zaměřuje jádro prožitku, které by prostým popisem nebo vysvětlením zničil.

Gestlo: „,Chci to slyšet,‘ řekla s polovinou obličeje ve stínu. ,Ano nebo ne?‘“ – „Ano nebo ne“ jako symbol gesta bez obsahu.

Není důležité jaké ano nebo jaké ne, vlastně není důležitá ani odpověď, ne pro čtenáře, který si musí dát tu práci, aby v sobě nechal proudit náznaky a dostal se do zákoutí, která autor nikdy neřekne. Ale ono to ani není třeba říkat. Není přece nutné čtenáře neustále vodit za ručičku a říkat mu – teď se máš smát, teď bys měl být dojatý, teď musíš fandit a teď trucuj.

Je tedy text gestem nebo využívá gest k pochopení gestikulace, jako se používá společná řeč k tomu, aby se pochopilo nějaké téma? Mizí opravdu tohle gesto jen tím, že bylo učiněno? Domnívám se, že ne. Někdy je obtížné zachytit gesto ještě v letu. Když čtenář přistoupí na pravidla, která Martin nastavil, když se čtenář posadí a v klidu se nechá unášet divadlem, nakonec možná uvidí filozofujícího herce.

28 Časopis o internetové literatuře

lógr

šéfredaktor

Tomáš Gabriel redaktor

Kafe 5 e - mail :

c a s k a fe @ g m a il .co m web : e k a fe . b l o g s p o t.co m Občasník Kafe byl spolu s internetovým serverem ekafe.eu (nyní ekafe.blogspot.com) založen v květnu 2009 skupinou uživatelů českých literárních serverů ­pismak.­cz a totem.cz.

Chce být místem uvážené publikace a kritiky toho nejlepšího, co prostředí českých literárních serverů nabízí.

Ja n Hr n č á r e k další autoři

Ja k u b D o t l ač il Š t ěpá n Pr in c Filip Něm ec Ge l

publikujte u nás

1

rychlá korektura

Ja n a ČeČe s k á grafická úprava

J ožk a G a b r ie l vtip

Nez a m ě s t n a n ý

2

spolupráce

w w w. pi s m a k .cz w w w.t o t e m .cz w w w. h u m a n a r t.c z w w w. d u s o t.cz internetové přezdívky redakce

na serverech pismak . cz a totem . cz

Če s k á Ja n a : leeee n a i D o t l ač il Ja k u b : r e k a Pr in c Š t ěpá n : S t v n G a b r ie l T o m á š : Jin ovata , T i ch o ta m Hr n č á r e k Ja n : W in t e r

3

Exkluzivně Časopisu kafe bude ctí publikovat exkluzivně kolekci básní či povídku od zkušeného autora, který se zaváže tento svůj text poprvé publikovat právě v našem časopise. Pokud máte zájem takto u nás publikovat, zašlete své dílo na náš mail.

Povídku V každém čísle bude publikována jedna vybraná povídka jednoho vybraného autora, který nám své dílo zaslal na mail. K vybrané próze bude publikována také kritika a rozhovor s autorem.

Z těch nejlepších zaslaných, ale nepublikovaných příspěvků jednou za čas otiskneme v samostatné rubrice několik ukázek s krátkým komentářem.

Kolekci básní V každém čísle bude publikována jedna vybraná kolekce, či celistvá ukázka ze sbírky jednoho vybraného autora, který nám své dílo zaslal na mail. K vybrané kolekci básní bude publikována kritika a rozhovor s autorem. Z těch nejlepších zaslaných, ale nepublikovaných příspěvků jednou za čas otiskneme v samostatné rubrice několik ukázek s krátkým komentářem.

Pokud máte jakékoli postřehy k časopisu, ke konkrétním článkům, stojíte o spolupráci nebo nám chcete cokoli říci, neváhejte a napište nám.