Časopis Kafe 2/09 by Tomáš Gabriel

kaf 2/09

časopis o internetové literatuře Sarmat, Karel Zahradník: Synek Zaostřeno / Dalimír Stano: Nedoručená pošta, Finch: Excitační procesy nervového systému Úvahy / Tomáš Gabriel: Časy minulého úterý, Zdeněk Horner: Jak se v polemikách vyvarovat invektiv Exkluzivně / Zdeněk Horner:

kafe 2/2009

editoriál

kafe 2/09

časopis o internetové literatuře

www.ekafe.eu

 První číslo časopisu Kafe je úspěšně za námi. Doufám ale, že je také s námi. Vnést do prostředí internetových literárních serverů prvek kontinuity publikace i myšlení, který internetovým literárním serverům tolik chybí, to je jeden z našich hlavních cílů. V tomto čísle proto můžete nalézt odkazy na obsah předcházejícího čísla, které pro nás není prostě jen zapomenutou minulostí, ale naopak publikovanou realitou, se kterou je třeba se nějak vypořádat. Štěpán Princ ve své polemice znovu nahlíží na povídku Dům, která byla publikována a rozebrána v minulém čísle, nadále se vyvíjí debata (nejen) o intenetové literatuře, s přihlédnutím k článkům na toto téma publikovaným v časopise Tvar. Kromě proměněného grafického hávu, který se bude měnit s každým číslem, si jistě všimnete několika změn v samotné koncepci časopisu. Především je kladen větší důraz na publicistiku. Chceme do budoucna přinášet daleko více úvah, kritik, polemik, zamyšlení - protože kritik, čtenář, ale i autor prózy či poezie je především bytostí o tvorbě uvažující a diskutující. Prozaická sekce svou strukturou napodobila sekci poezie, takže se můžete těšit na jednu exkluzivní povídku, jednu povídku vybranou z vámi zaslaných textů, k ní vypracovaný rozbor a také rozhovor s au4

torem. Naopak zmizela například bulvární rubrika a hudební minirecenze. Dalo by se říci, že druhé číslo Kafe je méně kulturním a více literárním časopisem. Asi hlavní věcí, která nezafungovala tak, jak jsme si představovali, je aktivní zpětná vazba autorů poezie i prózy. Došlých textů je extrémně malé množství. Směle nám posílejte své básnické sbírky a povídky. Malé množství došlých textů je důvodem, proč v tomto čísle nenajdete rubriku Z došlých sbírek, ve které jsme dříve publikovali a komentovali ukázky ze zaslaných textů, které sice nebyly dost dobré pro publikaci v hlavní kategorii, ale stály za komentář. Věřím, že se vám mírně pozměněný kurz časopisu bude zamlouvat. Příjemné čtení vám přeje

Tomáš Gabriel šéfredaktor

kafe 2/2009

4 8 10 12

oBsah

editorial odk a z y liter árních serverů tomáš Gabriel

Jak by se mělo vařit Kafe? — anke ta tomáš Gabriel Legenda o Samlunzích — Fe je ton vaud

publikujte u nás 1

puBlicistik a

16 22 24 28 32 34

Jak se v polemikách vyvarovat invektiv — polemik a zdeněk horner Mýtus o nemožnosti — komentář tomáš Gabriel Časy minulého úterý — z a myšlení tomáš Gabriel Claude Lévi-Strauss: Smutné tropy — o knize jan hrnčárek Jiné o jiném — c arpe diem marika mariewicz Art brut aneb Duševní nemoc jako brána — Bl á znivé umění kamila heinzová poezie

46 72 76 92

Sarmat — e xkluzivně zdeněk horner Dalimír Stano: Preklenutie vakua po postmoderne — rozhovor tomáš Gabriel Dalimír Stano: Nedoručená pošta — v yBr aná kolekce Mezi vrchy zaklinený oblak — kritik a zdeněk horner

prÓz a

98 106 110 124 128 132

Karel Zahradník: Synek — e xkluzivně Finch: Odpoutání se od reality — rozhovor jan hrnčárek Finch: Excitační procesy nervového systému — v yBr aná povídk a Svět po možnostech — kritik a jan hrnčárek Proč mě Dům zklamal — polemik a štěpán princ lÓGr (tiráž + malé překvapení od nezaměstnaného)

Exkluzivně Časopisu kafe bude ctí publikovat exkluzivně kolekci básní či povídku od zkušeného autora, který se zaváže tento svůj text poprvé publikovat právě v našem časopise. Pokud máte zájem takto u nás publikovat, zašlete nám své dílo na mail redakce@ekafe.eu a do těla mailu napište, že je text určen k exkluzivní publikaci. Povídku v každém čísle bude publikována jedna vybraná povídka jednoho vybraného autora, který nám své dílo zaslal na mail proza@ekafe.eu. k vybrané próze budou vytvořeny exkluzivní ilustrace, dále bude publikována kritika a rozhovor s autorem. v současnosti se pokoušíme zajistit, aby pro nás kritiku sepsal jeden velmi známý spisovatel. kolEkci básní v každém čísle bude publikována jedna vybraná kolekce, či celistvá ukázka ze sbírky jednoho vybraného autora, který nám své dílo zaslal na mail poezie@ekafe.eu. k vybrané kolekci básní budou vytvořeny exkluzivní ilustrace, dále bude publikována kritika a rozhovor s autorem. z těch nejlepších zaslaných, ale nepublikovaných příspěvků otiskneme v samostatné rubrice několik ukázek s krátkým komentářem.

pokud máte jakékoli postřehy k časopisu, ke konkrétním článkům, stojíte o spolupráci neBo nám chcete cokoli říci, neváhejte a napište na e-mail redakce@ekafe.eu 7

kafe 2/2009

odk a z y liter árních serverů

Zdeněk Horner opět útočí

Mýtus u Rolanda Barthese

Nejzajímavější kritiky, které se na literárních serverech od posledního vydání Kafe urodily, jsou zřejmě ty z pera Zdeňka Lyryka Hornera. První z odkazovaných textů byl publikován pod jeho nickem akredit, další dva pod nickem Krytyk na serveru pismak.cz. Horner vždy nejprve provádí rozbor jedné vybrané básně, aby na ní posléze ilustroval své obecnější postřehy. Jeho poslední tři texty nesou názvy Obraz oblíbeného autentického básníka z počátku 21. Století, Zbořil, Ženy a já a Kdo na druhém konci Stébla?.

V tomto čísle Kafe jsou obsaženy dva články, pojednávající o mýtu v poezii. Jako náhodou napsal autor, publikující na serveru pismak.cz pod nickem WiruZ literární úvahu, která reflektuje pojem mýtu u Rolanda Barthese. Toto pojetí, představující mýtus jako „depolitizovanou řeč“ přitom zmíněné dvě úvahy zajímavě doplňuje a problematizuje. Byla by v Barthesově modelu literatura bytostně mýtotvornou, revoluční nebo je to ještě úplně jinak? O tom všem budete moci rozjímat po přečtení tohoto článku.

Svatokrádežník Ultrainfernal „Ohromný vypravěčský talent v debutu, který do české prózy vnáší syrově originální a znepokojivě podmaňující tón.“ píše se o nové próze původem internetového autora Reného Vaňka Nezahrada v anotacích napříč internetovými knihkupectvími. Docela jiný pohled na tuto knihu od Ultrainfernala, jak si René Vaněk přezdívá, má autor působící na literárním serveru pismak.cz pod přezdívkou Bt_Podiven. Jeho text sice nemá parametry seriózní kritiky, přesto je vcelku jasným a svébytným vyjádřením postoje k této knize především z hlediska ideového, ale také literárního. René Vaněk: Nezahrada. Mezera, Praha, 2008. 228 stran. 8

Život a dílo Hany Fouskové Autorka vystupující na serveru totem.cz pod přezdívkou Janele z Liků publikovala v několika dílech svůj text o Haně Fouskové. Tato práce je svým rozsahem a celistvostí na internetu ojedinělá. Zahrnuje poměrně podrobné údaje o autorčině životě, názorech, o reakcích na její poezii, o její výtvarné tvorbě a samozřejmě o její tvorbě literární. Rozbor poezie samotné je spíše upozaděný. Zde si můžete všech pět částí přečíst: 1, 2, 3, 4, 5

Jan Těsnohlídek pod palbou Sbírce jednoho z nejznámějších „internetových autorů“ Jana Těsnohlídka Násilí bez předsudků se dostává poměrně značné pozornosti. Na literárním serveru pismak.cz ji zrecenzoval autor, vystupující pod přezdívkou alexa. Všímá si nejen básní samotných, ale také techinckého provedení sbírky jako takové a jejích ohlasů v časopisech. Jan Těsnohlídek ml.: Násilí bez předsudků. Klub přátel Psího vína, Praha, 2009. 72 stran. 9

kafe 2/2009

anketa: J ak á by podle vá s měl a bý t hl avní role č a sopisu o interne tové liter ární t vorbě, jakou funkci by měl přede vším plnit ?

PhDr. Karel Piorecký, PhD.

Jan Hrnčárek

literární kritik

redaktor prózy

V první řadě by takový časopis měl být platformou pro literární kritiku v původním slova smyslu, která by se zabývala nepřehledným polem textů zveřejňovaných na internetu. Píšu „v původním slova smyslu“, protože řada základních pojmů literární komunikace (jako např. zmíněná kritika či redakce) se v prostřední webových literárních fór vyprazdňuje, resp. označuje něco zcela jiného, než totožná slova užívaná dříve i nyní v tištěných literárních periodicích (za kritiku lze těžko považovat vzájemné bodování a komentování textů uvnitř jedné literární komunity). Kritice by měla být podrobována sama struktura webů s literárním obsahem (např. web, který poezii člení na klasické verše, básnické slovo a všehochuť se ocitá za hranicí vážně akceptovatelné literární kultury). Internet je fascinující médium, ale pokud zůstanou literární weby mimo zorné pole kritiky, zůstanou pouze platformou pro zájmovou činnost, která se literatuře pouze vzdáleně podobá. Snad se podaří najít obětavce, kteří by se do tohoto úkolu pustili s dostatečnou erudicí, znalostí mezinárodního kontextu digitální literatury a byli obeznámeni s teoretickými koncepty, které byly pro tuto podobu literatury v zahraniční již vypracovány.

Předně myslím, že dnes stále ještě není rozdíl mezi tvorbou internetovou a, řekněme, klasickou příliš podstatný. Díla jsou v podstatě stejná, jako byla i před dvaceti lety. Ve vztahu mezi čtenářem a autorem jistě nastávají určité posuny, ty ale (prozatím) nepovažuji za směrodatné. Což dovoluje přechodně převzít formát v podstatě klasický: nanést jemný reflexivní film na matný a nevýrazný obraz internetové literatury – i jejího dění. Teprve, až se ukáže, že literatura a internet nejsou dva odporující si pojmy, rozevírá se možnost hledat nové, dosud neviděné formy symbiotického života. Ostatně evoluce předchází revoluci – nejsou-li obé jedno a totéž.

Tomáš Gabriel šéfredaktor

Často se říká, že v neuspořádaném prostředí literárních serverů je základní potřebou třídit - třídit se však dá i odpad. Časopis o internetové literární tvorbě by měl především sám vytvářet přehlednou publikační scénu, o které je možné vést, rovněž na stránkách časopisu, smysluplnou diskusi. Oproti „publikačnímu“ mechanismu internetových serverů by se na tuto scénu autor měl dostávat redaktorským aktem přijetí, nikoli autorskou publikací. Jedině tak je možné vybudovat prostředí, které bude mít prestiž, a ve kterém se kvalitní autoři nebudou ostýchat svá literární díla zveřejňovat. Zjednodušeně řečeno by takovýto časopis měl nabízet publikační, redakční, grafické a publicistické služby na nejvyšší možné úrovni, protože ani jednoho se literárním dílům na internetových serverech v přijatelné podobě nedostává. 10

Jaroslava Gabrielová studentka bohemistiky

Takový časopis by měl čtenáři pomáhat zorientovat se na internetové literární scéně. Je jasné, že na internetu se najdou příspěvky různé kvality a já jako čtenářka bych uvítala průvodce, který by za mě vybral to lepší, co stojí za mou pozornost. Byla bych vděčná i za hojné konkrétní ukázky z tvorby autorů a jejich kritické reflexe. Myslím, že o tom, kolik je na internetu literárního odpadu se dnes a denně můžeme přesvědčit všichni. Úkolem časopisu o internetové tvorbě by proto mělo být: přesvědčit nás, že se na internetu dají najít i kvalitní kousky. 11

kafe 2/2009

fejeton

text: Vaud

egenda amlunzích12

 Ve Švýcarsku chcípla Lajka. Neděje se tu nic. Země je na zážitky sterilní jak toaleta vyčištěná doktorkou Šuralovou. Je tu nádherně, ale pořád stejně. U nás na vsi v podhůří Jurských Alp žije víc krav než obyvatel. Nemáme jediný automat na coca-colu, zato je tu několik automatů na čerstvé mléko. Na statcích si můžete vzít domácí chleba nebo místní pálenku z mirabelek, natrhat třešně či květiny. Na místě pak necháte peníze, případně si sami naberete z kasičky nazpět kolik potřebujete. Nikde není prodavač a slovo hlídač je tu skoro neznámé. Náš tenisový klub se nezamyká. Jen jednou před deseti lety tu někdo ukradl pár piv a pokladničku s drobáky, o čemž se dodnes vášnivě diskutuje. Neorganizují se tu běhy s býky, občané tu po sobě nehází rajčaty, nekopou ohnivé koule nebo nestaví mnohapatrové lidské pyramidy, jako tomu bylo v mém předchozím bydlišti ve Španělsku. Použít městskou hromadnou dopravu, veřejné toalety či elektrickou zásuvku tu není adrenalinovou zábavou. Dokonce se tu ani nesestřelují jablka ani jiná zelenina z hlav potomků, jak by se mohlo zdát z historie. Přestal jsem nosit vystřelovací nůž a bicykl nezamykám na dva řetězy a nesundávám přední kolo, sedadlo a všechny odmontovatelné části, když jedu na pivo. Jediným vzrušením na vsi je sběr. Jak se v Česku žije od výplaty k výplatě, ve Španělsku od fiesty k fiestě, tak Švýcaři žijí od samlungu k samlungu. Samlung je sběr čehokoliv. Na národním výboru (či jak se zdejší Gemainde překládá) dostane každý občan propagační brožuru o vesnici. Jsou na ní obrázky šťastných sběračů odpadků a mapka sběrných míst s jejich GPS souřadnicemi. Pokud by tu skutečně chcípla Lajka, pak patří do kontejneru vedle parkoviště, které je určeno pro mršiny. Dále jsou tu kontejnery na olej, baterky, plechovky, tři druhy skla a na věci, o kterých jsem netušil, ze vůbec existují. Spolu s mapkou si vyzvednete a zaplatíte kupony na odpadkové pytle, koupíte si značkové super pytle nebo levnější neznačkové pytle Coop a hra může začít. Sběr je částečně turistickou záležitostí, připomínající hru geocatching. Najít kontejner a uložit je pouze jednou z disciplín. Další se odehrává každý měsíc, kdy probíhá sběr starého papíru. Švýcaři mezi sebou soutěží, kdo složí úhlednější balíček starých novin a převáže ho motouzem do helvétského kříže. Vše je uvedeno podrobně v brožuře a v návodu na webu vesnice. Můžete rovněž souseda přátelsky pokárat za porušení pravidel jako je větší než malý balíček či přítomnost nepapírových složek. V den sběru lze sledovat rozesmátou školní mládež a komunální zaměstnance, jak nakládají starý papír na nákladní vozy. Můžete jim zamávat a případně si vyslechnout oprávněnou kritiku svých balíčků či obdržet uznalé poklepání na rameno: „Na Východoevropana je to dobré! Velmi dobré. Jen tak dál.“ Zkrátka si tu užijeme kopec kvalitní ekologické zábavy. 

kafe 2/2009

16 22 24 28 32 34

publicistik a

Jak se v polemikách vyvarovat invektiv — Polemik a Zdeněk Horner Mýtus o nemožnosti — Komentář Tomáš Gabriel Časy minulého úterý — Z a myšlení Tomáš Gabriel Claude Lévi-Strauss: Smutné tropy — O knize Jan Hrnčárek Jiné o jiném — C arpe diem Marika Mariewicz Art brut aneb Duševní nemoc jako brána — Bl á znivé umění Kamila Heinzová

kafe 2/2009

polemik a

text: Zdeněk

Horner

Jak se v polemikách vyvarovat invektiv?  Především s nimi sám nezačínat. Kolik invektiv zaseju, dvakrát jich sklidím. V druhém kroku by si měl polemik na začátku kariéry přečíst nějakou seriózní publikaci na téma „rehabilitační proces“. V dnešní době bych doporučil půvabnou studii Régine Pernoudové Život a smrt Jany z Arku (Olomouc 2009). V závěru rehabilitačního řízení vždy vychází najevo, čím muselo být předchozí souzení spoutáno a okradeno, aby bylo možné vyloučit a odsoudit. Třetím a jistě neposledním krokem by měla být sebereflexe, která ve své podstatě u pokorných charakterů nikdy nekončí.

Smysl plurality Třebaže je v ohnisku mých osobních preferencí velmi redukovaná představa o smyslu umění a o jeho kvalitách mne dnes již přesvědčí jen malá výseč nabízených artefaktů blízká systematickému konceptualismu, přesto se, ač nepokřtěný, denně modlím za všeobecné udržení postmoderního způsobu myšlení a zejména za udržení dominance postmodernismu z hledisek politických. Radikální pluralismus obsahů je totiž jedinou jednotící možností pro udržení míru mezi fundamentalismy jedinců i mohutných kulturních společenství. Musíme mít sílu připustit, že jakákoli kritika i ta neoprávněná posunuje (ale i zpomaluje) svět bez rizika totalitarizujících konfliktů. Pokud si někdo vykládá smysl plurality jinak a snaží se na postmodernismus uplatňovat měřítka partikulárních tradic moderny, respektive uvažovat o redukci kompromisního míru – nepochopil podstatu tohoto myšlenkového proudu.

Desatero militantní kritiky Je bohužel velmi časté, že se mnohé klíčové pojmy v polemice používají vágně a bez 16

kontextu. Je to škoda, protože by se ukázalo, jak často by polemici nalezli značné shody ve svých vizích, ale snaha vyslovit se neopakovatelně a originálně, „přemocnit“ (v Nietzscheovském smyslu) polemizujícího, vede k zamlžení zřetelné reference svázané s užitím pojmu. Každý má jisté právo vyvolávat na svět své militantní představy, i Karel Piorecký; na druhé straně nelze připustit nárok těchto představ na monopol určování jakýchkoliv definitivních normativů. Například: s většinou Pioreckého desatera „militantní kritiky“ (Tvar 16/09/8) lze takřka souhlasit. Ovšem, například v přikázání č. 4 se objevuje pojem „současný svět“. Od kdy do kdy to má být? Patří sem i minulost? Je například Homérův odysseovský typ životní pouti nesoučasný? Je pozítří také ještě současnost? Není Spolčení hlupců J.K. Toola přeci jenom namyšleně nadčasové a víme určitě, že nebylo v žádném případě určeno jeho současníkům? Byli tito současníci v roce 1981 ještě naživu, když dostal tento román dokončený v roce 1967 Pulitzerovu cenu? Na pozadí těchto nerozhodnutelných otázek ztrácí značná část desatera svou počáteční 17

kafe 2/2009

polemik a

zdánlivou zřetelnost. V přikázání č. 9 se podle mne i Karel Piorecký dovolává postulátů postmodernismu, ačkoliv relativizaci postmodernismu jednoznačně odsoudil o tři odstavce výše, přesto se zde dovolává „relativně uceleného názoru“. Vzbuzuje to podezření, že Pioreckého názory nejsou vždy zcela koherentní ani v duchu jeho militantních ideologémů.

Literární servery mají historii Než se krátce pověnuji zamyšlení nad prvním přikázáním víry Pioreckého literární teologie, obrátím čtenářovu pozornost ještě k dalším klíčovým pojmům, které se podobají džinům vypuštěným z láhve více než promyšlenému literárnímu teorému. Velice mne pobavila Pioreckého trefná definice literárních serverů Totem a Písmák coby publikačních automatů. To je dnes nepochybně pravda. Ale také jde současně o ukázkový příklad manipulace s fakty, které poukazují na zjevnou okamžitost současného pohledu, který je vždy spíše manipulující, než objektivizující. Server Písmák má totiž také svou historii, s níž se Karel Piorecký vůbec neseznámil a nezabýval. Písmák měl období, kdy vznikaly nepochybně literární hodnoty. Byl zde pokus v letech 2003 až 2005 profesionalizovat moderování serveru ke smysluplné literární diskuzi a reflexi celého českého literárního prostoru. Partnerem tohoto počínání byla v této době Literární akademie Josefa Škvoreckého. Tento pokus bohužel selhal. Nicméně přispěl k literárnímu vývoji oné doby. Právě tehdy se začali zřetelněji veřejně profilovat autoři, kteří dosud z hranic 18

internetu nevystupovali a prostřednictvím Welesu či Tvaru tato latentní spolupráce pokračuje, pokud vím, zejména mezi oběma servery a Tvarem dodnes. Pokud nám Karel Piorecký předhazuje odkazy na údajně pokročilejší zahraniční servery, je nutné uvést, že jeho odkazy míří na servery, které nezaložili a nefinancovali jednotlivci, ale sdružené instituce, jimž

Partnerem tohoto počínání byla v této době Literární akademie Josefa Škvoreckého. vévodí např. University of Maryland nebo University of Buffalo. Také je dobré rozeznávat mezi portály a sociálními servery. Na portálech vévodí odkazy a nejde o původní literární prostor, sociální server se naopak vyznačuje (literárním) prostorem k trvalé interakci. Je dobré si zjistit základy o koncovkách internetových domén; co znamená tečka org nebo tečka edu. Jinak takovéto bezostyšné odkazování od jablek k hruškám zavádí až k podezření z manipulace nebo neinformovanosti. V našich podmínkách nevznikl obyvatelný literární prostor na žádném bohemistickém webu ani na webu Literární akademie, vznikl jen

za značných osobních obětí jednotlivců, kteří nemají v současném nekulturním česku žádnou naději na významnou sponzorskou (a tudíž i odbornou) podporu. V našich malých podmínkách bohužel nelze dosáhnout ani abonentního systému. Přesto je úspěšnost obou zdejších literárních a nekomerčních webů zázrakem. V kategorii webů v oblasti umění se návštěvnost pohybuje již desetiletí na špičce (cca do 10. Místa). Je-li tento postmoderně demokratický atraktivní automatizovaný systém nekvalitní, proč jej dávno nepřeválcoval nějaký odborně erudovaný státem dotovaný systém?

Hříšný Piorecký K poezii Jana Těsnohlídka Násilí bez předsudků uvádí Ondřej Hanus (Tvar 14/09/2) mj, že „patří k nejobdivovanějším na serveru Písmák“. S výpady Karla Pioreckého vůči jmenovanému serveru ostře kontrastuje jeho apologie na téže straně Tvaru, kde vydává zřetelnou Těsnohlídkovu infantilitu za generační zpověď. Infantilizaci ovšem dehonestuje v „desaterním“ článku hned v následujícím čísle Tvaru poukazem podepřeným citacemi filosofa P. Virilia. V těsném sousedství, které Piorecký vydává takřka za totožnost, zde stojí pojmy infantilizace, narcismus a personalizace. Vidím v tom hříšné porušení jeho personálního desatera v článku 6. „Literární kritik nezaměňuje literární tvorbu s popisem autorových vjemů a zážitků. Ví, že přesahování úzké sféry privátních zkušeností je nutné.“ Z úcty k diplomovanému expertovi bych rád upozornil na možnost doplnění 6. při-

kázání: „leda by šlo o generační zpověď.“ Jako teolog bych také rád upozornil, že nevím o případu, kdy by zpověď mohla být neosobní a překračovala privátní zkušenost. Rád se o nějakém takovém dočtu.

Kam vede postkritický proud V dnešní době se řada odborníků z různých oblastí pokouší o myšlenkové překonání postmodernismu. V teologii naposled podává podnětnou inspiraci Jaroslav Vokoun v publikaci Postkritický proud v současné angloamerické teologii (Vyšehrad 2009). Píše se tam na straně 247, že Postkritická teologie je mj. postfundacionalistická, tj. nelze ji založit na epistemologických jistotách novověku … nemůžeme vyjít z nějakého neutrálního bodu, ale musíme vyjít ze svého omezeného východiska a testovat přesvědčení, která máme. Nebo dále na str 249, že Postkritická teologie je ortodoxní, tj. ačkoli … argumenty proti věrohodnosti … víry stály na předpokladech novověku, které se ukázaly jako falešné či limitované, takže … je daleko snazší … opět věřit. Pojem postkritický vychází z pojetí, že radikální pluralismus, jenž je jádrem postmodernismu je vždy „jen“ kritikou a nevymezuje nic pozitivního. Zřejmě jde o velmi zvláštní pokus o zdomácnění pozitivismu v teologii, což se nápadně podobá i desateru Karla Pioreckého. Je ovšem pozitivismus v teologickém myšlení vůbec pozitivní a možný? To raději přenecháme nadčasu…

Myslím totéž, co ty Nyní se vraťme k prvnímu přikázání Karla Pioreckého: „Literatura a poezie zvlášť 19

kafe 2/2009

polemik a

je uměním jazyka – jazyka, který ví sám o sobě (brilantní personifikace na pravém místě, pozn. ZH), je zvláštní především tím, že neplyne hladce, ale neustále se zadrhává o svou vlastní sebereflexi.“ Z uvedeného plyne, že literatura a poezie jsou sebereflexivitou prostřednictvím jazyka, který je v pojetí Karla Pioreckého personifikován tím, že má sám o sobě povědomí; je sám o sobě – pro všechny ovšem prvotně personální. Celý život vyjednáváme obsahy svých a cizích tvrzení, která trpí stále stejným neduhem, že neumíme zcela překročit osobní rovinu představovaného a jsme kdykoliv schopni cokoliv interpretovat rozdílně (srovnej Alice Kliková, Mimo princip identity, Filosofia 2007, str.379384). Také proto, že nejsme stroje, neumí v žádném okamžiku jeden člověk o druhém říci, myslím totéž co ty. Tuto ontologickou diferenci nelze překlenout, protože úplnou zkušenost s myšlením druhého (za ontickým obzorem) bez jeho zkreslující výpovědi nemůžeme mít (srovnej Tomáš Hříbek, Metafyzika antiindividualismu, Filosofiia 2008, str.303-305). Podobně nemůžeme nikdy mít zkušenost s počátkem světa, i když o něm můžeme sebevíce vědět, nezbývá než věřit, že svět nějak vznikl a je. Tvrdím tedy, že nemůžeme s jistotou vědět, jakou intenci nám autor předvádí a zdali do důsledku domyslel všechny kontexty a významové konotace. Nezbývá nám než věřit v jakési osobní přesvědčení, že je tomu právě tak, jak se s tím ztotožňujeme. Jak takové přesvědčení vzniká? Pouhým studiem textu? Já přiznávám, že nejčastěji váhám a mnohdy nevím, jak si vyložit 20

dokonce i slova zpovídajícího se přítele. Ne tak Karel Piorecký, ten ví, jestli je něčí zpověď infantilní nebo pseudoinfantilní, insitní nebo pseudoinsitní apod.

Systematické vytváření nedefinovaných pojmů? Nejde o to, že by nebylo možné nic poznat ani rozlišit. Potom by kritika byla zbytečná. Aby zbytečná nebyla je nutné rozvíjet identifikovatelné pojmy. Bohužel pojem „pseudo“ mezi identifikovatelné nepatří. Nejasnost pojmu přímo vybízí k libovůli podřazovat mu texty v zájmu osobním, nikoli literárním. Nedalo mi to a zeptal jsem se některých autorů na Písmáku: Píšete někdy také pseudoinsitně nebo pseudoinfantilně? A většina mi řekla, že často. Od té doby nemohu zakrýt uspokojení z dobře vykonané práce na serveru Písmák, protože jsou-li všichni schopni psát pseudo (tím, že to o sobě sami nebo mým prostřednictvím prohlásí), pak tito „pseudo“-Písmáci jsou ve správném literárním útoku v intencích Karla Pioreckého (tedy falzifikují mediálně redukující a manipulující jazyk) a můžeme se těšit na skutečný průlom písmáckých autorů. Bylo by ovšem lepší opustit vágní pojem pseudo a vrátit se k radikální pluralitě postmodernismu, která je vymezitelná jen v hranicích personálního pobytu, což znamená, že můžeme vymezovat pouze sami sebe, nikoliv že nás vymezuje Karel Piorecký. Naše „pseudo“ útočiště může být formou útoku vůči zmanipulovanému jazyku díky možnosti jedině právoplatného subjektivního sebeoznačení se za odlišného od celko-

vého proudu, byť by bylo mylné a pochybné. Radikální pluralita postmodernismu je takto předeslanou autorskou intencí, již je nutno kritizovat a zpochybňovat, ale nelze ji využít jako kritický nástroj. Pro „pseudo“ neexistují žádné hranice. Každý může být kýmkoliv prohlášen za pseudo-autora, protože pojem nemá žádné zjišťující vymezení. Svou intenci nebo koncept může prohlásit prostřednictvím svědomí jedině autor. Leda by nám Karel Piorecký viděl do svědomí a měl vždy jen a jen pravdu.

Pseudo rozhřešení Myslím, že ji nemá a že je jenom diplomovaný hříšník, který porušuje vypouštěním pseudomilitantního džina z láhve své vlastní první přikázání. Nemůže vědět zdali o sobě jazyk ví. Může mít jenom čímsi osobním oprávněný dojem. Bohužel se obávám, že se proto často dopouští i vědomě preferenční simonie, kdy kupčí s obročími literární prestiže jen na základě klientsko-přátelské harmonie. Protože má literaturu a někoho v ní prostě z osobních důvodů rád a jiného ne. Příkladem může být právě Pioreckého postoj ke dvěma internetovým celebritám – Těsnohlídkovi a Budeusovi. A to přese všechny invektivy a posměšky, které na adresu „publikačních automatů“ seslal. Prvně jmenovaný, ryze populistický autor, získal na Písmáku sice značnou popularitu, ale také byla jeho díla rozsáhle kritizována a odmítána pro jejich morální výstřednost. Těsnohlídek alias jt tyto diskuse i s většinou svých děl ze serveru sice odstranil, to ovšem neznamená, že nejsou polemiky nad jeho dílem v žádném

povědomí. Nedostatečný odstup autora od „revoluční“ fascinace násilím, od obdivu k sebevražedné atentátnici, od zlehčování osvětimského holocaustu; tj. infantilita v přístupu k těmto ožehavým tématům se díky Pioreckému stala nyní generační výpovědí. Druhý jmenovaný se pro změnu blýskl ve své poslední polemice ve Tvaru fatálním objevem: „Poezie není báseň“. Bylo by přijatelné, kdyby autor tvrdil, že „poezie není jenom báseň“ nebo přesněji „poetika není báseň“, neboť to měl zřejmě na mysli.

Pro „pseudo“ neexistují žádné hranice. V uvedeném článku dovozuje, že poetika se najde i v ostatních uměních, dokonce i v životě… Budeus jasně prokazuje, že o svém jazyce nic neví, možná toho ví více o norštině, a podle toho zní i jeho ukřičené básně, v nichž seřazuje (pro změnu na Totemu) líbivě a efektně výpisy svých zážitků v bezobrazných gejzírech prozaických popisů „zkrátka!“ viděné reality. Nejsou žádné literární důvody, aby tyto dva autory Karel Piorecký protežoval, zejména věří-li alespoň trochu svému vlastnímu desateru. A to je hlavní neduh našich luhů a hájů, kde je domov náš. Ale přestože je prý krize, proč nedat postmoderní rozhřešení i Karlu Pioreckému? Bohužel nemám zatím k takovému kroku expertní ordinaci. Jinak bych dal. Ale třeba v tomto případě pseudorozhřešení zcela postačí.  21

kafe 2/2009

komentář

text: Tomáš Gabriel

ýtus emožnosti

 Na kritikovi není, aby udal nový směr – to je vždy na autorovi. Pokud by snad kritik nový směr náhodou sám nalezl, byl by pro tu chvíli autorem. Krize poezie je tedy především krizí autorskou, alespoň co se týče té opravdu obtížné otázky: jak dál? Kritik by se prov časopisu Tvar 16/09 je otištěno několik článků, ve kteto měl zaměřit na přibývající současnou rých se mimo jiné mluví o krizi nové české poezie a kriliteraturu, jinak se dál nepohne ani o píď. tiky. Jedná se o článek karla Pioreckého Krize literární Přesto na vykročení celé české literatury polemiky?, krátké zamyšlení Jakuba chrobáka V pasti: novým směrem autor sám nestačí a potřebuje aktivní podporu kritiků. ke stavu české literární kritiky a Jakub Řehák v článku

Existuje básnické myšlení? píše o krizi vnímání poezie všechny tyto texty pomyslně navazují na spousty dřívějších úvah. současná kritika prý neplní svůj účel. lidé, kteří by ji měli provozovat, tak nečiní buďto z neschopnosti, bezradnosti nebo z ekonomických důvodů. kdo kritiky píše, nepíše „opravdové“ kritiky, ale většinou jen povrchní blábolivé recenze. nabízí se tedy dvě otázky: Jaké by měly být „opravdové“ kritiky? Jak mohou kritici přispět k novému vykročení české poezie?

kritik jako mýtotvůrce

Kritici sice „nevymýšlejí“ literární pokrok, jsou ale nezbytně potřební k vytvoření mýtu o již dosaženém pokroku. Dílo samo o sobě je v regálu knihkupectví příliš nenápadné a ve své interpretaci příliš mnohostranné. Aby zasáhlo a inspirovalo celou literární scénu, je třeba formulovat a publikovat mýtus, který toto dílo přináší a který inspiruje ostatní autory. Neexistoval přeci jen jeden surrealista, jeden dadaista, jeden realista, jeden cokoli. Zjednodušeně řečeno, kolem každého inovátora byl (jistě nejen kritiky) vytvořen mytický opar – teprve potom náhle všichni začali být také surrealisté, realisté atd. Kritická obec je zapotřebí k tomu, aby pomohla nový mýtus rozpoznat, formulovat a rozšířit. Tím, že kritici v tomto smyslu svou práci nekonají, zabraňují vytvoření nějakého společného proudu.

mýtem se rozumí

Co tedy dnešní kritici dělají? Místo aby se pokusili postihnout a tematizovat autorův vlastní mýtus, přiřadí jej k některému starému. Tak to dělaly civilizace před námi, identifikovaly každodenní události s jejich mytickými pravzory a tím těmto událostem porozuměli. Umění ale vždy bylo výsadní právě tím, že dokázalo do takto statického světa přivést mýtus nový. Takový čin je přitom téměř nemyslitelný, může jej vykonat jedině Bůh nebo někdo alespoň určitým způsobem zbožštělý – například básník. Současné kritice chybí odvaha vidět a pojmenovávat nové mýty.

postmoderna je nevinná Vrcholným příkladem toho, co dnešní kritika dokáže, není ani popsání nového mýtu, ani přiřazení díla k některému z mýtů minulosti, ale přiřazení k jednomu určitému mýtu, který se vznáší nad celou současností. Je to mýtus o nemožnosti nalézt nový mýtus. Cokoli nové v něm hraje jen roli marného, slabého a v důsledku vždy předem neúspěšného pokusu. Okouzlení tímto mýtem je to, co nejen českou poezii svazuje. Ne postmoderna, ale mýtus o její bezvýchodnosti, o apriorní nefunkčnosti čehokoli „nového“ brání veřejnému rozvinutí jakékoli tvůrčí myšlenky. Proč by vlastně postmoderna měla být bezvýchodná? Protože nás ve srovnání s ní nic dostatečně nového nenapadá? A co takhle bez srovnání s ní? Kdyby až dnes byla objevena kupříkladu čínská literatura, nepřibyla by světové literární tradici – navzdory postmoderně – jedna veliká odnož?  23

kafe 2/2009

z amyšlení

text: Tomáš

Gabriel

Časyminuléhoúterý24

 V jednom dílu kultovního britského seriálu Červený trpaslík se vesmírný pobuda Lister, poslední žijící člověk ve vesmíru, ptá zbytku posádky, do jaké doby by se chtěli vrátit, kdyby to šlo, co ze své minulosti by chtěli prožít ještě jednou. Všichni postupně vzpomínají na dávné šťastné zážitky, když ale přijde řada na úklidového robota Krytona, jeho odpověď všechny překvapí: Lister: A co ty, Kryťáku? Kryton: Kdybych mohl jít kamkoli, opravdu se vrátit do jakékoli doby, tak myslím, že bych se nejraději vrátil do minulého úterý. Lister: Proč? Kryton: Už jste zapomněli? Všechno jsem vypral, a pak jsme se dívali na televizi. Hmm, tyhle časy se už nikdy nevrátí. Z nějakého důvodu se má přirozeně za to, že opravdu šťastní jsme byli v minulosti dávné, téměř zapomenuté. Proto když se někdo chce vrátit do minulého úterý, je to značně překvapivé. Nejsme přitom ani tak překvapeni, že dotyčný prožil opravdové štěstí takto nedávno. Jde spíše o to, že má doslova tu drzost označovat takto nedávný zážitek jako nelepší, ke kterému se může vzpomínkou vrátit.

Čas a vzpomínka

Když vzpomínáme na dávný zážitek, typicky z dětství, zpravidla si zároveň nevybavujeme, kolik nám přesně bylo let – to je spíše možné si ke vzpomínce zvlášť domyslet. Co si z časového hlediska přirozeně vybavíme, je obraz světa v jednom okamžiku, snad v určitém roč-

ním období, zda byl den, či noc. Vybavuje se nám také význam dané chvíle, zkreslený pocit dětského vědomí v té které době. Vybaví se nám emoce, reálie, významy, „doba“, ale časovost ve smyslu nějaké historičnosti, chronologie, léty počítané posloupnosti, ta je stranou vzpomínky. Vzpomínka je od časovosti oddělena. Co je tedy tak zvláštní na Krytonově nostalgii po minulému úterý? Je to právě ono rušivé propojení vzpomínky s historickou časovostí, která je tak čerstvá, že ji ještě živě vnímáme, a proto odmítáme uznat vzpomínku na minulé úterý za „opravdovou“ vzpomínku.

Posvátnost vzpomínky

Co odlišuje vzpomínku od času, je její posvátnost. Když o Slunci řekneme, že jej Bůh stvořil čtvrtý den, působí to jistě posvátnějším dojmem, než když řekneme, že vzniklo zážehem nashromážděných plynů před 4,6 miliardami let. Časová exaktnost ruší kouzlo vzpomínky i kouzlo minulosti. Přesto se nechci na Krytona dívat jako na kacíře, ale naopak se od něj přiučit. Protože kdy začíná být vzpomínka posvátnou? Když ne po týdnu, tak po dvou, po roce, nebo po deseti letech? Je zřejmé, že hledat takovouto přesnou hranici by bylo stejně pošetilé, jako chtít ukázat prstem na Boha. Je zde velký prostor pro osobní interpretaci: cítit nostalgii mohu nejen po události z minulého úterý, ale třeba také po události, která právě proběhla a z nějakého důvodu mi připadá vzdálená – ať už v jakémkoli smyslu. Díky abstrakci mohu nostalgii cítit dokonce i po něčem, co se teprve má stát – třeba po vzpomínkách na své budoucí děti, až tady nebudu.

Mytický čas je časem básníků

Není-li možné určit přesnou časovou hranici, kdy vzpomínku začínáme vnímat jako posvátnou, je dost dobře možné, že taková hranice prostě neexistuje. Je obecně známé dvojí rozlišení vnímání času: lineární a cyklické, 25

kafe 2/2009

z amyšlení

jinak také mytické. Drtivá většina kultur, které kdy obývaly tuto zemi, žila primárně v cyklickém pojetí času, které je udáváno především koloběhem přírodních cyklů. Zlatý věk, ke kterému tyto kultury vzhlíží, leží v minulosti. Aby bylo možné vrátit se k jeho dokonalosti, je třeba odhodit vše historické, obnovit starý, zapomenutý pořádek. Zvyky a tradice jsou v cyklickém

pojetí času něčím docela jiným, než záznamem o tom, co se kdy stalo. Jsou nejbližším možným kontaktem s realitou. Lineární model oproti tomu historii nepotlačuje, ale vytváří a zaznamenává. Jeden rok není stejný jako druhý, věci se mohou a mají v budoucnu měnit, je možné se zlepšit oproti tomu, co bylo. V minulosti tkví především zaostalost, jakkoli romantická.

Jakkoli naše západní společnost žije v lineárním chápání času, v rovině osobního prožívání v nás tikají také nehistorické, magické hodiny času cyklického. Je to patrné nejen na způsobu, jakým vzpomínáme, ale také na způsobu vnímání naší běžné zkušenosti. Je nám bližší sledování koloběhu od pondělí do neděle, nežli počítání data. Těšíme se na léto, ne na léto 2009.

Toto uvědomění je pro mne z hlediska tvorby zásadní. Když píšu o minulosti, nepíšu jen tak o něčem. Nejde ale jen o to, uvědomovat si sílu minulosti, když zrovna píšu něco v minulém čase. Přijetí cyklického času v poezii s sebou nese možnost posunout hranici posvátnosti vzpomínky daleko blíže člověku než jen do minulého úterý. Posvátný je totiž celý cyklus. 

po ut st ct pa so ne po ut st ct pa so ne po ut st ct pa so ne po ut st ct pa so ne 26

kafe 2/2009

o knize

text: Jan Hrnčárek

Claude Lévi-Strauss Smutné tropy 4. 11. 2009 Claude lévi-strauss ve věku sta let zemřel. ačkoli tento článek byl pro kafe připraven již dříve, chtěli bychom jím tomuto významnému antropologovi vzdát hold.

 Tvořila-li generace Thomase Manna pět minut před dvanáctou, jak bývá často zmiňováno, generace následující, tj. ta Eliase Canettiho, se narodila pět minut po ní, v čase, kdy již neexistovala žádná možnost odvrátit schylující se katastrofy 20. století. Písmo přestalo být nástrojem poznání a opětovně se navrátilo k roli zotročovatele naplno rachotícího tiskařskými rotačkami. Jeden smysl literatury přestal existovat. Z osvícenských proroků a libertinských vizionářů se odcizením budoucnosti stali buďto kritici aktuality, nebo sběrači těch několika pokladů, které modernita nesemlela v globalizační sekanou. A jestliže již zmiňovaný Elias Canetti, nenápadný duchovní guru takového hnutí, představuje proud převážně kritický, francouzský sociolog, strukturální antropolog a cestovatel Claude Lévi-Strauss je naopak sběračem; ve svých knihách (například cyklus Mythologica) nashromáždil poslední autentická svědectví o nenávratně mizejících primitivních kulturách, převážně amerických, jejichž svoboda byla tím plnější, čím více byla vzdálenější meta-konstrukci svobody západní. Smutné tropy (poprvé v Paříži 1955, česky poprvé a naposled 1966) – v porovnání s již zmiňovanou Mythologicou či kultovním spisem Strukturální antropologie – představují o poznání lehčí čtivo. Zachovávají si sice serióznost vědeckého, ale formou inklinují spíše k cestopisu, byť i toto označení je matoucí. Mluvit můžeme i o formě eseje. „Cestovatelství a cestovatele nenávidím, a teď se tu chystám vyprávět 29

kafe 2/2009

o knize

o vlastních výpravách,“ otevírá totiž sám Lévi-Strauss a o pár řádků níže pokračuje: „Co čteme v těchto knihách? Podrobný výčet odvážených beden, vyprávění o neplechách, které tropil lodní psík, a uprostřed směsice anekdot drobty rozředěných

Smutné tropy představují i jakýsi cestopis uvnitř antropologie samé informací, které se už celé století přemílají ve všech příručkách.“ Touto sebevědomě ostrou kritikou se Smutné tropy odráží k vlastnímu cestopisnému pojetí: těžiště se ze samotné cesty přenáší k jejímu místnímu cíli a motivaci. Důsledkem toho je rozpad lineární soudržnosti, vlastní čistým cestopisům (vyprávím o cestě), na několik stěžejních fenoménů (vyprávím o…), jenž jsou následně, jelikož se „cestopisnost“ nevytrácí, zkoumány hned ve dvou rovinách – prvně v kontextu cesty (východiska), poté v kontextu sebe sama. U Itala Claudia Magrise, který daný postup použil v excelentním Dunaji a Mikrokosmech, je tímto „(sebe)definujícím“ germanistika, ve Smutných tropech antropologie. Oba případy, jakkoliv se jejich „vyprávím o“ různí, spojuje, že v ryze postmoderní literární syntéze představují nanejvýš inteligentní 30

způsob, kterak laického čtenáře seznámit se souborem jinak nesrozumitelných otázek a odpovědí, jak mu zajistit místo v nitrosvětské rozmluvě. Tímto jsou i důkazem, že vyloučení odbornosti nemusí obnášet bulvarizaci. Nyní se však poněkud vrátím. Mluvil jsem totiž o jakýchsi fenoménech, aniž bych je rozebral v souvislosti s obsahem. Celkem se jedná o čtyři primitivní kmeny Jižní Ameriky: Kaďuveje, Borory, Ňambikváry a Tupíe-Kawahíby; o čtyři kultury, které Lévi-Strauss zastihl a popsal těsně před jejich pozřením světovou kulturní masou. Lévi-Strauss zapisuje zvyky, převypravuje legendy, obzvláštní pozornost však věnuje událostem všedního dne. Účastní se života, stejně jako z něj ustupuje do role pozorujícího. S takto empiricky získanými poznatky následně nakládá v souladu s programem „nové antropologie“, jejímž jsou Smutné tropy manifestem (ex post). V „nové antropologii“ se nehledá univerzální a jednotící idea lidské společnosti (Durkheim), ale na způsob americké školy se kultury chápou jako svébytné a autentické jednotky, vzniklé na kontrastu vzájemných rozdílů – především jazykových, uměleckých, mytologických a institucionálních. V této své manifestační rovině Smutné tropy představují i jakýsi cestopis uvnitř antropologie samé; podobně jako se i cestovatel přibývajícími kilometry osvobozuje od prostředí, které ho utvářelo, Smutné tropy reflexivně sledují vývoj antropologie od univerzalistického historického evolucionismu směrem k dialogu člověka a prostředí, dynamické roz-

mluvě v relacích toho všeho a času. Lévi-Strauss západnímu světu nikdy neodpustil (a zřejmě ani v budoucnu neodpustí), že jeho expanzivní politika je založena na nábožensky pozitivistickém kategorismu, jehož důsledkem je nezvratitelná indoktrinace vlastních idejí do kultur, které jsou s nimi existenciálně neslučitelné. Že stejně jako kdysi církev, i dnešní globalizace (zastírající Trh s velkým T) zcela opomíjí prostředí a rozdílnost podmínek, které jednotlivé kultury formovaly, že vše bez rozdílu stravuje v zájmu nesmyslně rostoucího objemu a složitosti. V těchto „výpotcích komplexnosti“ (viz i několik esejů Václava Bělohradského), jenž dnes v nejrozličnějších pseudoformách zapla-

vily i ty nejvzdálenější kouty planety, se rozpouští veškerá kulturní barvitost, nejen ta primitivní, a znovu se vytváří podhoubí pro evolucionistická dogmata už jednou využitkovaná. Jako by západní civilizace neuměla postupovat jinak než „račími kroky“. Lévi-Strauss úvodem, který bude tvořit závěr tohoto článku, píše, že někdejší mořeplavci považovali jihoamerické tropy za ráj, dnes však na jejich návštěvníka doléhá smutek, nostalgie po nevratném. A tak nezbývá než si společně povzdechnout Lukréciovými slovy: „Tak jako tyto věci pomíjely před tebou / neméně budou pomíjet i nadále.“ Neboť je dlouho po dvanácté. 

autor: Claude lévi-strauss přeložil: Jiří Pechar naposled vydáno: 1966 (paradoxně k významu knihy je toto jediné vydání v češtině) nakladatelství: Odeon verdikt: Dnes již kultovní antropologická kritika modernity zabalená do cestopisu, převázaného esejí. 31

kafe 2/2009

c arpe diem

text: Marika

„ Jinéo- jin ém“ 32

Mariewicz

 Carpe diem – využij dne! Znovu mám před očima tento výrok a ošemetný úkol obrátit se na potenciálního čtenáře způsobem, který by výrok uvedl v praxi, jinak řečeno – byl by uvěřitelným svědectvím z místa, odkud slova byla vyřčena. Tomuto úkolu nelze dostát akademickými výhřezy či zalátat doposud prázdné místo „chytrými“ řečmi a suchopárnými poučeními, kterak žít či nežít, protože v tom okamžiku by se samotný autor chytil do nastražené pasti a stal by se věrným příkladem toho, co sám označil za nedostatečné a scestné. Tento úvodní odstavec je s to být zároveň odstavcem závěrečným, jelikož vnímavé a chápající bytosti by pro rozlousknutí oříšku mohl tento stisk stačit a další slova by se mohla jevit de facto jako přebytečná.

Co že jsem to

tedy řekla? Že slova o „tom“ nikdy nemohou být a nejsou „to“. Cokoliv vyřčeného je pouze prstem ukazujícím na měsíc, ale zamění-li čtenář prst za to, na co míří, mine se tak se smyslem a obsahem těchto slov. „Slova jsou nádoby plněné zkušenostmi, které však přes ně přetékají. Slova poukazují na zkušenosti, zkušeností ale nejsou…“ (Erich Fromm). Výrok „Carpe diem!“ je především živoucí výzvou k činu a radikální změně našeho životního postoje, nikoli k vágním spekulacím. Není to nic, co by bylo smysluplným jakkoliv formálně uchopovat či se snažit tento výrok naroubovat tématickou šablonou. Téma předpokládá

strukturu a kontinuitu myšlení. „Carpe diem!“ je ovšem spíše jakousi trhlinou, ať již se jedná o jakoukoliv předem koncipovanou strukturu, např. text – písmena se zde stávají náhle mezerami a poté tóny, aby se tak zjevilo „jiné o jiném“, nové jsoucno bez přívlastků…

Ale my se bo

jíme trhlin, protože trhliny jsou „prázdné“. Neurčují nás, jsme v onom místě určováni sami sebou a vztahem ke světu. Sami sebou? Kdo a kým? Říkáš svět, ale myslíš sebe. Myslíš sebe, ale ukazuješ na svůj dům. Prodléváš ve svém domě, ale sháníš se po tom, co ti v něm chybí. Naplnil jsi jej okázalými věcmi a přivedl k dokonalosti. Nyní? Zděšen až k zuřivému zaklínání křičíš: „Jsi tady? Mluv!“

Člověk prod

chnutý živou přítomností se nikdy neuchyluje k žádným obchvatům či cestě po vnějším okruhu. Jeho podstatou je bytí. V určitém slova smyslu nic nevytváří, ničeho nedosahuje, jeho konání není motivováno touhou po výsledku a není směřováno do budoucnosti. JE tím, co právě dělá, s čím zachází „tady a teď“. Stav jeho bytosti je především procesem, neustálou změnou, nastaveným zrcadlem podstatě manifestovaného jsoucna – nestálosti. Protože o bytí můžeme mluvit pouze v kontextu neexistence rigidních hranic mezi vnějším a vnitřním, v momentě

probíhajícího rozhovoru mezi člověkem a světem. Je třeba objevit v sobě onu trhlinu a nemít strach vpustit do sebe ono neznámé, čekajícící na naši odpověď. V lůně tohoto pojmu se skrývá pravý význam odpovědnosti. Odpovědnosti za to, jak a čím žijeme den ode dne my sami. Odpovědnosti především k sobě samému, a tím i ke všemu, co je tzv. „mimo nás“, protože naše bytost je neoddělitelnou součástí celku. „Každý vztah, který člověk tvoří, je ve skutečnosti odleskem vztahu já k věčnému Ty, jednotlivé živé duše k Živému Jedinému. Důležité není já, nýbrž já ve vztahu; na druhé straně jsou vztahy právě mého já jedinečné a neopakovatelné. Jsme odpovědni za všechny své vztahy, které jsou naší odpovědí – třeba jenom chvilkovému psímu pohledu, vůni květiny, lidskému doteku či myšlence – jíž tvoříme novou realitu světa. Ta vzniká zde a nyní: stačí jen naslouchat přítomné chvíli a uslyšíme i svou odpověď.“ (Martin Buber)

Ale konecko

nců i cesta po vnějším okruhu nás může zavést do středu, nepřehlédneme-li výzvu dosud nevyšlapaných steziček, po nichž se procházely snad jen útlé nožky laní a stíny našich protějšků. Stejně tak i slova jsou schopná nás umlčet, prohlédneme-li jejich zdánlivou pevnost a doslovnost – umlčet a poté rozeznít na zcela jiné frekvenci, kdy hlas zůstavá lidským, ale vyřčené, vyřčené již člověku nepatří…  33

art brut kafe 2/2009

bl á znivé umění

text: Kamila

Heinzová

převzato z časopisu Espr it 5/09

aneb Duševní nemoc jako brána do světa imaginace a kreativity

„Díky tomu, že se zajímám o art brut, jsem začala věci posuzovat jinak. Změnila jsem názor na to, co je a co není šílenství,“ říká teoretička umění se specializací na art brut Terezie Zemánková, která je vnučkou slavné české autorky art brut Anny Zemánkové. Co se skrývá pod tajemným souslovím art brut? Kdo to byli spiritisté? Jaká je historie vzniku české pobočky sdružení abcd, jehož je Terezie Zemánková spoluzakladatelkou a které usiluje o vytvoření muzea art brut v České republice? Nejen na to jsme se Terezie Zemánkové zeptali.

Co je to „art brut“? Není to hnutí, ani směr. Je to uměle vytvořená zastřešující kategorie, pod kterou spadá tvorba lidí, kteří (většinou) nemají žádné výtvarné vzdělání a tvoří spontánně, aniž by se snažili přibližovat nějakým uměleckým směrům. Tvoří z vnitřních pohnutek a tvorba je pro ně nesmírně důležitá – mnohdy důležitější než jídlo a spánek. Bylo by zavádějící zaměňovat art brut za tvorbu duševně nemocných. Do art brut spadají také kresby spiritistických médií, ale patří sem i jedinci, kteří nebyli psychicky nemocní, ani spiritisté, ale po zlomu v osobním životě dospěli k tomu, že 34

dokázali uvolnit svoji kreativitu a imaginaci a byli schopni spontánně tvořit. Velmi často to bývají lidé na okraji společnosti, ale není to pravidlo. Takto ustanovil ve čtyřicátých letech pojem „art brut“ francouzský umělec a teoretik Jean Dubuffet, který byl také jedním z prvních sběratelů těchto děl. Za tu dobu, co se art brut zabývám, jsem navštívila spoustu muzeí a viděla jsem mnoho soukromých sbírek a galerií. Jediné, co z toho pro mě vyplývá, je, že každý sběratel či teoretik si kritéria nakonec určuje sám. Po první výstavě art brut, kterou jsme s občanským sdružením abcd uspořádali v roce 2006, se

Anna Zemánková: Plody s chutí bramborových šišek, pastel na papíře, 60. léta 35

kafe 2/2009

bl á znivé umění

na nás obracela spoustu lidí, kteří považovali tvorbu svých blízkých nebo svoji vlastní za art brut. Z nich všech byl podle mě do art brut zařaditelný jeden člověk. Proč vzniklo občanské sdružení abcd? A co tato zkratka znamená? Název sdružení abcd pochází z francouzštiny, je to zkratka vytvořená ze sousloví „art brut connaissance et diffusion“ – poznání a šíření art brut. Asociace abcd existuje od devadesátých let v Paříži při stejnojmenné soukromé sbírce filmaře Bruna Decharma. Decharme by rád svou kolekci umístil v Praze (mimo jiné i proto, že má českou manželku). Takže česká pobočka abcd byla založena za účelem najít nějaký vhodný prostor, kde by mohlo vzniknout muzeum art brut, a zajistit prostředky na jeho provoz. To se nám ale zatím nepovedlo. Jestli v budoucnu nějakou výstavní budovu získáme, rádi bychom kromě stálé expozice připravovali i různé tematické výstavy. Zajímavé by například bylo uspořádat výstavu děl z arteterapeutických center. Také bychom byli rádi, kdyby se našlo místo pro chráněnou kavárnu. Součástí programu by měly být i konference a semináře o art brut. Díky tomu by mohla vzniknout platforma, kde by se nad tímto tématem scházeli lidé z různých oborů. Prvním krokem k tomu všemu byla výstava art brut Sbírka abcd v roce 2006 v Domě U Kamenného zvonu. Nyní na ni navázala výstava Prinzhornovy sbírky. Její specifikum spočívalo v tom, že se jednalo o čistě psychiatrickou kolekci. Dalším z důvodů, proč tyto výstavy pořádáme, je snaha přispět 36

k boji proti stigmatizaci duševně nemocných. Chceme, aby se lidé více přiblížili jejich světu a mohli do něj nahlédnout. Jaký je vztah mezi arteterapií a art brut? Pozor, art brut není arteterapie. Nemyslím si, že se to úplně vylučuje, ale většina lidí, kteří se art brut zabývají, si to myslí. Arteterapie, jak já si ji představuji, znamená, že terapeuti vedou lidi prostřednictvím kreslení nebo malování tak, aby se někam posunuli. V tomto procesu chybí spontaneita. To platí i pro kreativní centra, která fungují v zahraničí, včetně slavného Creative Growth Art Center v Kalifornii, odkud vzešla celá řada současných autorů art brut. Terapeuti nemusí klientům přímo zasahovat do obsahu tvorby, ale zcela jistě lehce ovlivňují její formu. Místo obyčejné tužky a bílého papíru nabídnou klientům třeba stříbrnou fixu a fialový papír nebo je přimějí, aby pastelky nahradili olejem. Výsledek poté může být více efektní, ale spontaneita, autenticita a divokost se v takovém případě vytrácí. Teoretik Michel Thèvoz se stavěl proti arteterapii a léčbě duševních nemocí vůbec. Považoval světy a vize, které se rodí v myslích lidí s duševní nemocí, za něco velmi bohatého a úžasného. Bál se, že jakmile se tito lidé dostanou do péče psychiatrů, kteří je otupí psychofarmaky, tak jim nic nezůstane. Nemocní pak nebudou patřit ani do „normálního“ světa, ale už ani nebudou mít své zvláštní bohatství. Zůstanou z nich tupé trosky. Ale to je názor, který zastával v sedmdesátých letech, a je otázka, jak by se k tomu stavěl nyní.

Anna Zemánková: bez názvu, tempera na papíře, 60. léta 37

kafe 2/2009

bl á znivé umění

Jak jste se k art brut dostala? Přirozenou cestou, prostřednictvím své babičky Anny Zemánkové. Její kresby se už v sedmdesátých osmdesátých letech dostaly do muzeí art brut, a díky tomu nám chodily domů katalogy a já jsem se o tuto oblast začala více zajímat. Moje babička je takový zajímavý příklad. Nebyla duševně nemocná, ani spiritistka či společenský outsider. Byla zcela konformní matkou od rodiny. Nijak zvlášť vzdělaná. Svým dětem věnovala veškerou svou energii; opečovávala je asi víc, než by si přály. Když děti odrostly, najednou se jí vyprázdnil životní prostor. Nevěděla, co se sebou. Nedá se říct, že by měla deprese, spíše šlo o frustraci spojenou s klimakteriem. Trápila se a soužití s ní bylo eufemisticky řečeno komplikované. Jednou našel můj otec společně se svým bratrem na půdě obrázky, které babička namalovala, když byla mladá. Byly to krajinky malované podle pohlednic, nic výjimečného, ale táta se strýcem si řekli, že zkusí matku přimět, aby se k malování vrátila. Ona to přijala a začala kreslit. Nejprve dělala víceméně realistické kytky, ale potom se něco náhle změnilo a ona pustila svoji imaginaci z uzdy. Začala kreslit podivné fantaskní rostliny, které vypadaly jako z jiných planet. Volila jak větší formáty, tak i úplné miniatury. Své malby a kresby doplňovala vyšíváním, kolážemi a perforací. Tvorba jí přinášela pocit naplnění – všichni její výtvory totiž obdivovali – a současně pro ni byla i terapií. Já už si ji pamatuju jako takovou pohádkovou babičku, klidnou, smířenou, vyrovnanou a laskavou. Je zajímavé, 38

že v jejích kresbách se objevují také fyziologické prvky. Často to působí, jako kdyby v nich znovu prožívala své mateřství, které už nemohla odžít reálně. Jsou si díla, která jsou řazena mezi art brut, v něčem podobná? Každý autor vytváří na první pohled něco úplně jiného. Je sice možné vystopovat určité společné rysy, ale jedná se spíše o shodné vytvářecí principy. Například u spiritistů jsou velmi časté organické a vegetativní tvary – rostliny nebo zvířata z jiných planet. Jindy u nich naopak nalezneme symetrické konstrukce, které vypadají jako nákresy vesmírných plavidel. Jejich kresby bývají přesné a dokonalé. Výtvarný projev lidí s duševní nemocí je oproti tomu rozervanější a divočejší, ale také to nelze považovat za pravidlo. Pro art brut obecně je charakteristickým znakem, že potřeba sdělení je tak silná, že autorům je jedno, jakým prostředkem se vyjádří. Jestli budou kreslit, malovat nebo psát. Potřeba vytvořit jakýsi paralelní svět, je nutkavá, a proto často využívají i neobvyklé výtvarné prostředky. Použijí jednoduše to, co mají po ruce – zubní pastu místo běloby, kousky ubrousků místo obyčejné čtvrtky. Odkud pochází ono silné puzení k tvorbě? Co pro tyto umělce tvorba znamená? Mnohdy pro ně znamená úplně vše. Podívejme se na nejznámější figuru art brut vůbec, na Adolfa Wölfiho. Byl asi dvakrát trestaný za pedofilní pokusy, ale nebyl vězněn, protože u něj diagnostikovali schizofrenii. Vět-

Anna Zemánková, bez názvu, pastel a tuš na papíře, 60. léta, majetek rodiny 39

kafe 2/2009

bl á znivé umění

šinu života strávil v psychiatrické léčebně. Tam si vytvořil alternativní existenci, v níž se on sám stal stvořitelem světa. Vybájil si osobní mytologii, ve které sehrával role dobyvatelů, vítězů nebo naopak těch nejubožejších a poražených. Vymyslel si celou historii světa, metrický systém, geografii, vybájil si celý svět, který fungoval podle jeho představ a v němž byl šťastný. Konstrukce paralelních světů je pro mnoho tvůrců art brut charakteristická. Jednou z nich je i Aloïse Corbaz, což je autorka, která pracovala jako hospodyně na dvoře císaře Viléma II., do kterého se vášnivě zamilovala. Neopětovaná láska byla u ní pravděpodobně spouštěčem psychózy. Když zemřela, Jean Dubuffet napsal její psychiatričce kondolenční dopis, kde vyjádřil názor, že Aloïse vlastně vůbec nebyla nemocná. Tvrdil, že se utekla do azylu, aby nemusela být konfrontována s všední realitou. Byl přesvědčen, že v ústavu jen hledala klid k tomu, aby mohla prožít příběh své lásky. Začala tam malovat obrazy plné princezen, careven, kněžen apod., kterým u nohou leží milující císař. Prožila si svůj vysněný osud ve své tvorbě. Podobný případ nalezneme i mezi autory českého art brut, například u Františky Kudelové. Když Františce zemřel snoubenec, uchýlila se do kláštera. Tam se ale nepohodla se sestrou představenou, a tak se přesunula do kroměřížské psychiatrické léčebny. Ti, kteří si ji pamatují, tvrdí, že byla nejspíš v pořádku, jen se jí nechtělo žít venku. Do sbírek art brut jsou řazena také díla spiritistů. Co to vlastně znamená, když se o někom řekne, že je spiritista? 40

Spiritistické hnutí vzniklo v Americe. Ve druhé polovině 19. století se dostalo přes Německo do Čech. Od začátku se u nás etablovalo jako protest proti katolické církvi. Nejvíce jím byli ovlivněni lidé, kteří žili v horských oblastech, v Podkrkonoší, ve Slezsku a na Moravě. Má to svou historickou příčinu, obzvlášť v Krkonoších. Tam se totiž již staletí předtím uchylovali odpadlíci od církve. Byl to tedy takový rebelský kraj. Druhý důvod byl podle mě prozaický – mají tam velmi dlouhé zimy. Spiritistická seance pro ně znamenala mimo jiné zajímavé zpestření ponurých večerů. Nechci to ale zlehčovat – spiritismus měl hluboký duchovní rozměr a jeho kulturně historický dopad je dosud nedoceněný. Spiritistická seance byla kolektivní. Lidé se scházeli a vyvolávali duše mrtvých za pomoci hýbacích stolečků, tabulek a jiných prostředků. Nejdůležitějšími účastníky byla média – hypersenzitivní osoby, u kterých byly rozpoznány nějaké zvláštní schopnosti. Skrze ně promlouvaly duše mrtvých, a to někdy přímo jejich hlasem, nebo tak, že média zapisovala a zakreslovala, co jim duše diktovaly. Právě tyto medijní kresby a zápisy nás z hlediska art brut zajímají. Média během tranzu často užívala vlastní spiritistické písmo. Když se pak vrátila zpět do normálního stavu, nebyla schopna po sobě ono neznámé písmo přečíst. To platí i pro výtvarné schopnosti. V bdělém stavu ti lidé většinou nebyli schopni nakreslit ani kočku, přestože v transu vytvářeli dokonalé tvary. S trochou nadsázky lze tvrdit, že trans je

Aloïse Corbaz, Bez názvu, pastelky na papíře, kol. 1950, sbírka abcd 41

kafe 2/2009

bl á znivé umění

zážitek, který prožívá také spousta profesionálních výtvarníků. Tedy alespoň těch, kteří netvoří proto, že je nutné dodělat zakázku, ale z nějaké vnitřní potřeby. Tito lidé také znají tvůrčí vytržení a prožívají situace, kdy se zapomenou najíst nebo několik dní nespí. Situace, kdy obraz prostě potřebují dodělat, protože „to“ právě mají v hlavě. Neviděla bych v tom tedy nic zas tak nadpřirozeného. A konec konců i moje babička říkala, byť nebyla spiritista: „Ono mě to žene!“ Dá se říct, že i ona tvořila v jakémsi zvláštním mimovědomém stavu. Začínala kreslit okolo čtvrté hodiny ranní,

dokud rodina spala. Ty hlavní tvary, oblé, organické a tolik podobné spiritistickým kresbám, ty vznikaly právě v tomto stavu polobdění či polosnění. Dá se nějak specifikovat výtvarný projev spiritistů? Spiritistická kresba je často úplně automatická a zároveň přesná a dokonalá. Spiritisté neskicují ani negumují. Typické je, že se nepovažují za autory díla. Například slezský spiritista Josef Kotzian podepisoval své kresby jménem ducha, který prostřednictvím něj tvořil – „Solferino“. Podle svě-

dectví pamětníků se vůbec nedíval na to, co kreslí, a ruka mu jezdila po papíře úplně sama. Během kreslení prý klidně vedl rozhovor se svým přítelem a ty dokonalé tvary vznikaly jakoby mimovolně. Změnilo art brut nějakým způsobem Váš život? Díky tomu, že se zajímám o art brut, jsem začala věci posuzovat jinak. To je pro mě to největší obohacení. Minimálně jsem změnila názor na to, co je a co není šílenství. A hlavně jsem se velmi rychle naučila nevnímat duševní nemoc jako něco znehodnocujícího, ale jako obrovský zdroj poznání. Ovšem za předpokladu, že člověk svoji nemoc „ustojí“. Duševně nemocní získávají přístup k něčemu, k čemu jiní nemůžou.

U řady lidí psychická nemoc odblokuje všechny kulturní a civilizační nánosy a oni se pak prostřednictvím své tvorby dostávají k tomu základnímu tajemství, ke kterému se jiným způsobem vydávají spiritisté. Je to jen jiná přístupová cesta ke stejnému zdroji imaginace, kreativity nebo světu idejí, který je pro normální lidi nespatřitelný. Spousta tvůrců art brut se dostala k jakémusi rezervoáru obrazů, které jako by byly společné všem lidem napříč kulturou, vzděláním, pohlavím či vyznáním. Jako by pronikli k tomu, co původem český psychiatr Stanislav Grof nazývá transpersonální sférou, kde jsou uchovávány informace nejen z osobnostní historie jedince, nejen z historie národa a rasy, nejen z paměti lidstva jako takového, ale až ze samotného vzniku světa. 

Adolf Wölfli: Zámek Bremgarten, pastelky a tužka na papíře, 1915, sbírka abcd 42

kafe 2/2009

46 72 76 92 44

poezie

Sarmat — E xkluzivně Zdeněk Horner Dalimír Stano: Preklenutie vakua po postmoderne — Rozhovor Dalimír Stano: Nedoručená pošta — V ybr aná kolekce Mezi vrchy zaklinený oblak — Kritik a Zdeněk Horner 45

kafe 2/2009

exkluzivně

poezie: Zdeněk

ZdeněkHorner-

Horner

ilustrace: Dominika

Sarmat-

Horner

kafe 2/2009

exkluzivně

nemůžeš domů bez kořisti bojovníku! svatý barbare! za vlasy přižeň své ženy oplozené a do rána tluč o stůl pohárem ať běhají! když přijdou s nicovatým věnem

že báseň – láska – soucit smyslem stane se světu nablízku prý bytosti jsme nezávislé a já jen loupím – vraždím a rozdupávám rosu na lístku

a vyprávěj co u kůlů se ještě snažili proklít cizí šamani když nakládal jsi grály na mulu a neposlouchal princezen zlá vyznání

a dešti stejně neuteču nikam ani k domovu do slam těch ušílených tvrzí až do snů sklepených nám voda proteče neb se neuniká splyneme a nikdo za nás nedoslzí

pils krve jejich dostatek!? a zbavil svědky hlav i údů a děti silné vyrval od matek a spálil všechnu zúrodněnou půdu!??

půjdu se probít do neznáma do hor do bažin do překletých končin a budu milovat si navzdory – nedohlédnutelné – pannorama zločin tam v sobě skončím ačkoliv – nikdo neporoučí

nic z toho jednoocí starci v tom běsnění mi utkvěl v pergamenu tam pod plameny zahořelý narcis a četl jsem – a neměl – nechť na to víckrát nevzpomenu

kafe 2/2009

exkluzivně

tvůj stan uprostřed stepi stojí potrestán a mrtvé služebnictvo v zbroji tváří se že už nehoří cesta do města že nehoří země již více boje nerozkrojí

chceš napít? sedlo pod hlavu? přikrýt zběsilou nahotu..? nesplním šílené touhy po právu nepustím žilou… chceš napít a do tmy samo tu

zem venku neudržitelná její despotové zrazení a spící a věčně tichá píseň klidu z nesrozumitelna budí ve mně usedlou nepřelétající holubici

do noci sedím kůň se do radosti pase meč na kolenou uloupený maurům leskne tvé slzy vnitřním hlasem až průtrž roztrhla se a prší na tvůj stan na tvou auru

a tvůj stan trčí zázrakem nad baldachýnem za splihlými praporci pod tříští sklenek režné křivolaké znásilněná spíš a s tebou v pavučinách krve pavouci marnost poslední gesto tvé vlády zůstalo nehybné a kyne mi ukazuje snad na všechny spády dohromady než tě můj zvídavý kůň probudí zaprášenými žíněmi

kafe 2/2009

exkluzivně

tvým řasám nad branami ke tvé duši zašeptám toulavou mantru hladivou ladnost svým stiskem neporuším zvednu tě posadím ze země na chvíli na trůn pohlédni se mnou do očí rána do budoucnosti konců tmy slunečná zář zas vyspílána z nicot a z jejích řek jež mohutní poslechni neklid je v mém koni musíme spěchat jinam za klidem promiň že cestou žádný poutník se ti neukloní nebudem trvat na tom mluvit -- ale každé nic neodbydem pamatuj vše co bude cestou křížit a rozšiřovat čas a budou se i smát a odírat -- my oba přenesem se přes to nemáme nazbyt síly na úžas

a pokleknu-li skloň též svoji hlavu meč neotvírá každý východ a nepoddávej nikdy ruku horkým davům my bloudíme a potřebujem dýchat vlastní lehké ticho a ptát se nesmíš co s tou dýkou jen schovat pevně do záhybů mne zraněného smrtelně pak bodni sem do hrdla nad tunikou víc nechci od tvých řas než nedopustit snadnou chybu

kafe 2/2009

exkluzivně

tvým slovům dovolil bych rád aby štěbetala aby se smála či naříkala jejich příze ale dnes na mém koni sedí skála a odvrací se od obzorů i od divizen

nás oba proťal stejně asi tak do kroku zas přiměju dech koně už sýr i mléko s chlévů dal jsem do žoku a sbohem s čerstvým chlebem už nestarej se o ně…

tak držíš uzdu křečovitě v pěsti sevřená že sotva se tě nebe týká než zastavíme na náměstí kde biřici podpalují pod hranicí slova heretika

kam vlastně jedem… až za městem ses zeptala mých úvah jedeme pro klid potichu a středem kamkoliv kde zahouká nám sůva

shlíží k nám vyděšeně z poslední kazatelny ty neuhýbáš pohledem byť hoří jeho vlasy a hoří výkřik sotva slyšitelný V KONCÍCH I ĎÁBEL DOJDE SPÁSY

kafe 2/2009

exkluzivně

tvým rukám bolavým z modřin šrámů vysílám něhou utajený pohled ještě jsem nepotkal takovou dámu aby nesykla pevná až téměř obhrouble

až spočinou a schovají se v klíně tvé ruce doplujou mi k splínu k mé zaskočené kovadlině a radost neusnu-li usnu a nepokynu

nejsou to nastavené ručky k zulíbání do dlaní vložil bych jí skráně zbývá jen nedívat se na ni chránit ji zůstat neuchráněn

to v únavách už třeštím a zdá se tancuješ..? snad tasím ještě na neštěstí letím při zemi..? jak krahujec…

proti snům každý meč bezbranný kolik dnů odmítal jsem spát a možná dnes už lehnu do rány své minulosti poslouchat nezemská tu rozděláme oheň musím si rány vypálit a naše roucha prašná ovonět kouřem a jetelem zde pod námi můžeš i kvítí natrhat pro koně

kafe 2/2009

exkluzivně

eh můj bláhový učiteli já viděla jak smrt se krutě loudá když řezali má hrdla mým hrdlořezům a ty vypadáš tak stejně jako tam každý žoldák s tebou na zádech k ohni snad ani nedolezu

můj svět už zapomněl na holubiččí vrků ubohé lásky pachtění víru a harmonické protiklady už nestrpím své iluze a cítím tupé stíny všech nenasytných vlků tak vstávej vstaň a bojuj se mnou mí vlci jsou už tady

rosa nebolí tak nechám tě tu ležet a zkusím zapomenout krvavá opevnění pád z jízdy na kopí a skoky z trámů ohněm tancující věže vždy k vůli těm hradům věnným býváme obleženy

však bojí se i pouhých jisker pche stačí tu jednou ohni protřít oči a mohla bych pak tebe zabít tak jen tak a zapálit tě vlastní loučí

přáteli nepřáteli jedno jak chceš válka je neosobní kořist pro kdejaký houf stateční padnou aby se nasytila bědná bohaprostá veš lůza a verbež tlustá z odpustků trhaných nad proklatou knihou

já neusnu jen spi ať vydržíš i zítra ten svůj útěk od domova do světa slabých

když nejsem tak ke komu tu ještě mluvit jak myslet když nejsem nejsem schopna ani sedět zády k tvým žertům kde přikyvují hlavami tvé bodře houkající sůvy a já se řehtám ryze jak tvůj kůň když vidím prostý princip boží vlády

kafe 2/2009

exkluzivně

mému koni přejedlo se jetelem ráno svitavé úsvit však sotva hřeje zem budiž tvůj hřbet zas přistaven než se paní narovná než ji vhůru vysadím rozběhni se do volna rozběhni si své nálady srovnám pak houni pod sedlem ptáci ať sami chytračí paní nespi už pobledle dnešek sám budiž jinačí snad se má paní narovnáš nuž zas tě vzhůru vysadím neslyšíš?? píseň varovná drozdi v protivném pořadí

kafe 2/2009

exkluzivně

tvým náramkům jsi celá náramná a stále voníš tvé stříbro z tebe nestrhli voníš navzdory mému koni a cinkáš skvěle do kopyt cesta zapadá chtěl bych si ještě pochopit všechna svá proč cinkáš jak jejich návnada

a cinkáš skvěle do kopyt tak mě napadá chtěl bych tě první pochopit má proč si počkají asi nepočká záhada voníš navzdory mému koni stříbrnou znělkou proti mně posvátná stále voníš

a kdepak stojí myšlenky moje kde zůstaly stát u které cesty se bojí boje strnulé jako skaliska děsí mne tvoje ornamenty děsí mne křivky zad tvá šíje tvary co máš jen ty vlasy z nichž těžko uplavat

kafe 2/2009

exkluzivně

tvým gestům napovídají snad bohyně stěží jen jedna jediná je tě víc než jsem čekal než čekala má rovina zdrcená v kopcích po vině a nejsi ani prostořeká

usměj se jak ti přísluší a plášť si nech kol ramen ať žádný neví kolik stříbra ještě ti zbylo v zlaté duši v čem je tvůj mihotavý pramen budeš si muset vybrat

jen

žít a jít pochopit nebo se mučit zmírat váhání už jsem syt to stříbro nemoh jsem za tebou neposbírat to je má víra s tebou tak prochodím možná svých dvacet let

náramky cestou trhanům házíš jak mince do jezer odvrhlas perlu dokonce jestli se tohle roznese všem zhladovělým pohanům skončíme mrtví na louce přestaň šílená ihned přestaň co budeš jíst už zítra rozdávej prosím jiná gesta buď chytrá

kafe 2/2009

exkluzivně

tvým vlkům oněmělým luna vyje do chřtánů zítra snad usnu já zima jde lesem dlouhá vlezlá potichu po ránu oheň už sotva čouhá dým rosa upnula

vzbuď se a promluv na mě nebo alespoň na koně zešílím strom jde po stromě a znovu musíš zavonět a znovu rozmar bez tvých vět šílím ač znám tě nazpaměť

včera jsi srnám pod skalami vyslala mimovolný úsměv podívej možná šeptala mi má představa půst něh kdo ví už nevím nic ozvěna taktéž odpoví jen otázku třebas ta zima nejsi sama možná ti šero pomáhá a tma a co já vím také tvá střemhlavá odvaha a ticho minulosti za náma též nedostatek potravy

kafe 2/2009

exkluzivně

večer se v šenku divě zpil zděšený Sarmat dosmát se nemůžu nestíhám tak se ho báli že medovina byla zdarma teď říhá a smrdí jako kopřiva

venkoncem v tom to spočívá mým údělem je čistá karma do níž se nikdy neříhá zůstaň si Sarmat

snad usne dneska doufám velmi vezmu si stříbro nechám koně on bude jistě dobrý šermíř a zabil by mě půlkou rány jenomže já tu nesním o něm nesním o nikom jen o svém místě u své brány

jen usni

a jsem snad dostatečně vděčná nechám-li na památku jeden náramek a vrátím dýku a zmizím si v svá nekonečna sic bez všech díků ale se mnou tam kam míří on nedojede

kafe 2/2009

exkluzivně

marnost je úžasný den toulám se v něm a ve smutku ticho je tišší a úděl vyděděnější nechal jsem příliš prostý pohled tam v jejím živůtku?? v útrobách zahřezlej šíp nemá žádné stopy nešla nikudy zem dávno slehla brodím se zpátky do potopy musí být ve zmizení zběhlá a do zim nasucho naměkko na všechny rozmrzelé půdy kladu své otázky jen liduprázdnu než skloním čelo vykřičím skalám zlobu celou!!!!! a pro jistotu zastavím se u každého hrobu ve věčném hledání snad už neuváznu

kafe 2/2009

rozhovor

text: Tomáš

Gabriel

Rozhovor s Dalimírem Stanem

Preklenutievákuapopostmoderne-

 Ve Vašich básních se často objevují náboženské motivy. Jaký význam má náboženství pro Vaši tvorbu? Vo svete, aspoň v tom mojom blízkom, sa vyskytuje viac druhov ľudí, podľa vzťahu k Bohu. Väčšinu z nich nezaujíma, či nejaký Boh existuje, ani sa k tejto otázke nevyjadrujú. Nasledujú dve skupiny, ktorým jeho existencia nie je ľahostajná. Viac či menej vehementne sa vyjadrujú k jeho existencii a navzájom sa osočujú. Svojou poéziou sa snažím túto ostrú hranicu otupiť a zabrániť najhoršiemu, ale aj tým ľahostajným túto tematiku citlivo priblížiť. Píšem tieto slová a divím sa sám sebe, čo zo mňa vyliezlo, lebo keď píšem báseň, na začiatku nikdy neviem, o čom bude. Príde to samo od seba. Asi ma naozaj tento problém trápi.

Víra v Boha a ateismus, vztah k literatuře a její ignorování – jsou to podle Vás nějak související problémy? Viera v boha a ateizmus sú len jednou stránkou problému, celkový tkvie v tom, či si položiť otázku čo tu robím, alebo nie. Umenie by na to malo dávať aspoň náznak odpovede. Máte nějaký vzor z řad slovenských básníků? Jaký je váš vztah k české a slovenské poezii? Keď som sa prvý raz dostal k poézii, oslovila ma Válkova. Cez nu som sa dostal k beatnikom. Až neskôr som objavil jedinečný čarovný jazyk Holana. Preto som mnohé básne napísal v češtine. Slovenčina je však tiež nádherný tvorivý jazyk. K tomuto názoru som dospel po mnohých vyjadreniach českých autorov a čitateľov. Zbierku Nedoručená pošta som začal písať pod vplyvom osobného kontaktu s Erikom Jakubom Grochom, ktorý svojou prísnosťou k svojej tvorbe i k tvorbe iných sa mi stal príkladom. Ešte jeden básnik ma svojím osobným príkladom oslovil: Vojtech Kondrót. Nebola to jeho tvorba, ale práca na objavovaní nových literárnych talentov. Bol to on, čo prelomil v osemde72

kafe 2/2009

rozhovor

siatych a deväťdesiatych rokoch bariéru „socialistického realizmu“ ako platformy pre uverejňovanie príspevkov v literárnych časopisoch. On ma prakticky objavil a začal uverejňovať. Hoci bol zásadne proti viazanému veršu v „novej“ poézii, nechal sa „presvedčiť“ Jozefom Urbanom a ocenil ma na súťaži Literárny Zvolen titulom laureát. Bola to snáď jediná „vážnejšia“ súťaž, ktorej som sa zúčastnil. Môj veniec sonetov Oxana uverejnili celý v Slovenskom rozhlase, takže po napísaní ďalších dvoch vencov mi vyšla druhá básnická zbierka. Mať aspoň dve knihy, bolo jedným z kritérií na prijatie do Spolku slovenských spisovateľov. Keď ma tam, vtedy už kamarátVojto pozval, neváhal som. Mal som predstavu, že sú tam samí takí výborní chlapíci ako on. A jací chlapíci tam tedy jsou? Co to obnáší, být ve Spolku slovenských spisovateľov? K tejto otázke by som sa radšej, zo sebeckých dôvodov (úsmev) nevyjadroval. Spolok mi prináša možnosť podieľať sa na činnosti Vydavateľstva Spolku slovenských spisovateľov, kde vediem edíciu Dielňa Autorov Literatúry (DALi). Jak vnímá Vaši tvorbu kritika? A jak si vůbec slovenská kritika všímá nově vydaných sbírek? Kritika ma prijala vcelku priaznivo, i aktivity, ktoré sú so mnou spojené. Každý rok vychádza súborný prehľad o tom, čo je nové na Slovensku nielen v poézii v Knižnej revue, okrem jednotlivých dotykov s poéziou v literárnych časopisoch. 74

Kam svou tvorbou směřujete, máte nějaký cíl osobního poetického vývoje? Spájaním starých i novších literárnych foriem s „postmoderným“ obsahom sa snažím nájsť cestu na preklenutie vákua po postmoderne. Existencializmus, ako „životný príbeh“ mnohých z nás, ma tlačí k literatúre ako „terapii“ a „prevencii“ mnohých ľudských zlyhaní. Vákuum po postmoderně nás trápí jistě všechny. Podle Vás vede cesta z něj například skrze dadaistické homérské balady, či surrealistiské náboženské písně? Z Vaší poezie nic takto výrazného nevyčnívá, jak je to tedy s tím míšením forem? Nemal som na mysli násilné spájanie foriem s „novým“ obsahom, len niektoré „staré“ formy to umožňujú. Mám na mysli najmä Petrarcov či Shakespearov sonet, alebo Villonovské balady či rondá, ktoré som už použil. Samozrejme modifikovane. Ale s tými surrealistickými náboženskými piesňami to nie je zlý nápad. Rozhovor s Bohom je vždy vzrušujúci. Platí, či platila někdy vaše poezie na ženy? Moja poézia ani nie, len spôsob myslenia mám osobitý, a to na ženské zaberá. Takto som „zbalil“ i svoju terajšiu ženu Oxanu. Musím zdôrazniť, že som jej stále verný. Jak píšete báseň? Jedním dechem, zpětně škrtáte, dlouze komponujete... Som iba básnik. Zapisujem To čo mi na um prichodí. Nehľadám stres. (Tie nezhody) Keď príde, poviem: Dobre, tu je.

Som iba básnik. Zapisujem. Zapíšem, nič viac nehľadám. V básni je správna nálada, keď príde, poviem: Dobre, tu je. Som iba básnik, prepytujem, tak ako tovar v obchode. Mám už svoj hrob. (Už rastú tuje.) Pointu nechám náhode. Keď príde, poviem: Dobre, tu je! Ja nie som mág a čarodej. I tento sonet bol napísaný touto metódou, okamžitým korigovaním a riadením prichádzajúcich myšlienok, jedným dychom, bez dodatočných opráv. Najdlhšia básen mi trvala pol hodiny. A naozaj nikdy vopred neviem, čo napíšem. Píšem len vtedy, keď ku mne príde tá čarovná hudba. ona vždy prvá usadá a po nej ešte aspoň štyri vízia úzkosť strach zlá nálada do očí čírych živá a na smrť primladá je prachom čo mi v hlave víri hoci i robím všetko čo sa dá s výronom síry ani sa pri tom nezapýrim ani sa s nikým o nej nehádam viem že by bola nerada hudba je pre mňa záhada možno že iba slabo ovládam hru na klavíri

Toto je takzvaný „Košický sonet“ ako formu nazval môj žiak a učiteľ zároveň, Pavol Garan. Touto formou je napísaná skoro celá moja zbierka Samotka. Nejedná sa vôbec o ľubovoľný heterosylabizmus ako by sa na prvý pohľad zdalo, ale o už ustálený kánon. Túto formu som už opustil a hľadám zákonitosti pri tvorbe voľného verša. 

Medailonek Dalimír Stano se narodil roku 1955 v Trenčíně, maturoval roku 1973 v Martine, promoval roku 1980 v Bratislavě a od roku 1981 žije a tvoří v Košicích. V letech 1997–1999 vedl edici Klub Ozvena ve vydavateství Slovo (Košice) a od roku 1999 vede svobodnou edici DALi ve vydavatelstvích Interart (Košice), Vienala (Košice) a ve Vydavateľsve Spolku slovenských spisovateľov (Bratislava). Od roku 2004 působí jako tajemník Východoslovenskej pobočky Spolku slovenských spisovateľov. V roce 2007 založil košickou pobočku Slovenského centra PEN. V roce 2008 založil vydavatelství DALi. Publikuje od roku 1995 v Novom Slove, Dotykoch, Knižnej Revue, Literárnom týždenníku, Slovenských Pohľadoch, Psím Víně, Obrysu-Kmeni, Hostu, Tvaru, Romboide, RAKu, Rovarte a v Slovenskom rozhlase. Knižně debutoval básnickou sbírkou Vaša Esencia (Vydavateľstvo Michala Vaška, Prešov 1997), dále mu vyšly básnické sbírky: Oxana (Slovo, Košice 1998), Samotka (Vienala, Košice 2001), Kolotoč alfa (VSSS, Bratislava 2003) a Žreb môjho bytia (VSSS, Bratislava 2005), Edo je deväť (VSSS, Bratislava 2006), Diabolské balady (VSSS, Bratislava 2007). 75

kafe 2/2009

v ybr aná kolekce

poezie: Dalimír Stano

ilustrace: Bohumil Sláma

DalimírStano:NedoručenáPoštaKolekce básní

neviditeľná mačka

vytušené

vidíš až za mňa čudujem sa tomu tvojmu názoru aj na mačku ktorá sa prikráda

dedina spadla do údolia a obraz neba sa zrazu rozsypal

ešte včera som si bol istejší načúvaš môjmu srdcu ale žalúdok je vtedy hlasnejší ako smäd až zajtra sa k sebe vrátim slepý hluchý možno ma nahmatáš

hustý medzi vrchy zaklinený oblak v hlave máš tie načítané (s)vety drevenicu všetko to stiahnuté z netu vytušené ako zvonica oproti niekde tu... tu niekde by mal byť kostol

Dalimíra Stana byla vybrána jako nejlepší z Vámi zaslaných básní. Zašlete nám svou sbírku také! poezie@ekafe.eu

kafe 2/2009

v ybr aná kolekce

svetlo hostie

návrat strateného syna

nad lesom šalie slnko kotúčik jagavého od zimy sa možno aj tešíš

on sa ti vráti keď ho pribijú na kríž netráp sa otec veď nie sme všetci svätí

čiapka ti kryje lebku lepšie je možno nevidieť keď hovoríš prekliala ma neschopná radšej odísť ako ublížiť čierna mačka denne ti prechádza cestu nad lesom šalie slnko svetlo hostie viditeľnejšie ako ono neviditeľné ako ona

možno ťa omrzí drevenica úžasná pec latrínka konča záhradky kam chodíš možno si vyhliadneš lepší kus pozemku román v ktorom prežiješ odpoludnie s výhľadom na Nízke Tatry s úžasom v očiach s Božou pomocou so svojím synom

kafe 2/2009

v ybr aná kolekce

kdesi tu

dôvera

môžeš si predstaviť čo to dá roboty narúbať na zimu

Bože môj ver mi ono to človeka vystraší keď každý pohyb zrazu dá toľko námahy

cigán s vajglom v zuboch od rána do večera po tri dni zatína sekeru

a myseľ zvyknutá pred tým lietať si sadne na riť

kdesi tu práve niekde tu sa nachádza krčma

Otče môj ktorý si ktorýsi

chodíš a nachádzaš sedíš a strácaš ako pri varenom víne - aspoň slovko

Bože môj ver mi plne ti dôverujem keďže sa spolieham na vlastné sily

kafe 2/2009

v ybr aná kolekce

somnium

jazyková škola

a možno že len snívaš

jazyk sa ti rozviazal ako šnúrka na novej topánke

s otvorenými očami máš pocit že niečo tvoríš publikum ti je málo oslovuješ sa prvý a záhrada sa zvažuje pred tebou no toto je iný šindel kain zabil ábela židia ukrižovali žida

si z toho nesvoj ešte nedávno si bol bosý mestský chlapec pristihnutý na dedine ako vlk v hore tu je tvoj domov hovor jazyk sa ti rozviazal

človeče... a možno že len snívaš o rajskom jabĺčku

kafe 2/2009

v ybr aná kolekce

kontrast

symfónia

v momente osvietenia vidím ťa vyjsť z kúdolu horúcej pary do mrazu

prepych je všetko čo si si predstavila a zavrhla skôr než by som na to mal

ďalej vidím leto okolo poludnia lavičku pri fontáne na nej ty s kopčekom zmrzliny v ruke zjemňujem tento kontrast lebo ma ľúbiš rozhodnutá nikdy sa nezaľúbiť

zohnutá s handrou v ruke naladená ako náš starý klavír len v noci v luxusných čiernych šatách si ako symfónia bolesti čo ti krúti kosti

kafe 2/2009

v ybr aná kolekce

obraz

čínska ruža

pijem ach opíjam sa samotou a ty si doma sama

polámala si jej všetky vetvičky keď si ju najprv nosila z izby do izby

obraz sa nap(ln)il tebou zmizla silueta plného stola a prázdna krčma zmĺkla pijem ach opíjam sa tebou a ty si doma sama

potrebuje ranné slnko povedala si okná máme na západ a na sever v tomto byte nikdy nezakvitne polámala si jej všetky vetvičky a vyhodila z bytu to bolo na jar zobral som ju do kuchyne a povedal staraj sa o ňu s láskou určite zakvitne vypučala a kvitla celé leto až do vianoc všetci traja sa bojíme budúcej jari

kafe 2/2009

v ybr aná kolekce

nemusím

tieň

oko sa ti prižmúrilo možno pred dymom keď si si spomenul

večer je ako iný sviatok chystáš sa na noc lebo aj taká posteľ môže byť bez chrbtice a ležať na dlážke

volám ti vo štvrtok a odvtedy už nemusím potiahol si si z cigarety aby si zažil pocit krádeže pýtam sa či máš rád aspoň ženy

je ako vstúpiť do sna to tvoje zatváranie očí ráno je zase nedeľa a veža kostolíka kým sa k nej osmelíš vrhá tieň na celý ten cintorín

povedal si že berieš všetky (tabletky) ako nutnosť obmedziť pivo

kafe 2/2009

v ybr aná kolekce

Budmerice

insomnia

toto sú Budmerice vravím

bojíš sa zavrieť oči jednoducho zaspať je ako umrieť

líham si na posteľ jedna noha ešte dolu a už aj chrápem Pali vedľa mňa nahý už dávno spí Vojto sa dusí vlastnými zvratkami a preto bdieš ráno nám všetkým otváraš okná

každý večer píšeš závet na mesiac za záclonou a vždy ten istý pocit desivého strachu že všetko za očami môže aj nebyť ešte som nepočul o toľkej láske k našemu jedinému svetu

a keď už vidíme napriek poludňajšiemu slnku kde vlastne sme vravíš toto sú Budmerice 90

kafe 2/2009

kritik a

text: Zdeněk

Horner

meziv rchyz aklinenýo blak

V rytmu volných veršů básníka Stana převažují trochejské stopy nad daktylskými, které většinu veršových stop ukončují. Takové rytmické členění napovídá cosi o sklonu k melancholicky ztišenému verši. V tomto případě ovšem nejde o jediný samoúčelný prostředek, ale o jeden z mnohovrstevnatých prostředků, který působí spíše podprahovým způsobem.

 Jednotlivé básně jsou lehkými črtami ze života. Na první pohled jednoduché události, které jsou protkány symbolickými náznaky. Například slovo „mačka“, které se z původního významu horolezecké pomůcky nenápadně prosmýkne v další básni ve významu kočičím. Jinde jde o náznaky religiózní. Třeba „Návrat ztrateného syna“ je básní, která aktualizuje původní podobenství z evangelia o Ježíši Kristu. Nejde však o nějaké násilné nasazování křesťanské morálky na současné životní situace. S moudrostmi Božího slova je zacházeno sice laskavě, ale rovněž i polemicky. Jako bychom zkoumali život, zdali Písmu svatému odpovídá. Je-li ještě použitelné v dnešním světě. A i když se jedná jen o jakýsi zlomek básní, možná z většího chystaného celku, daří se autorovi unikat z rizika moralizování odkazem k syrovosti a samovolnosti života. V průběhu čtení také není zcela jisté ke komu autor, resp. jeho lyrický subjekt promlouvá, komu ony básně prozpěvuje. Mnohdy se zdá, že ryzímu člověku stvo-

řenému k obrazu Boha, kterým může být i sám lyrický subjekt. Promlouvá ovšem i k lidem a věcem, jež se v básních vyskytují. Věci a situace jakoby samy jednají a díky této plasticitě světa se rodí obrazy, v nichž zůstávají kulisy oné životní výseče přesvědčivé. Dosahuje se tak nebývalé uvolněnosti slov, do níž se ukládají potenciální významy naznačených symbolik. Čtenář může religiózní symboliku míjet a věnovat se třebas jen koloritu a souhře míst a témat, či příhod.

Hlas z jiného světa Hodnotit slovenské verše z českého jazykového pohledu lze však jen částečně. Nanejvýš lze napsat esej o způsobu možného postřehu, o podobnostech a příbuznostech, které určitá přístupnost slovenštiny českému čtenáři přináší. Zcela jistě nedokážu vřazovat autora do slovenského kontextu. Stejně tak ani do českého kontextu. Přesto je nezbytné neskončit jen na hranici pouhých dojmů. Výuka české literatury za mých federálních časů zaří93

kafe 2/2009

kritik a

Bezhlavý souboj preferencí vede postupně jen k monologům, podobným tomu, jenž se rozvinul v polemikách mezi Petrem Králem a Jiřím Trávníčkem. dila, že se mi v hlavě o současné slovenské poezii neobjevuje dnes už nic. Snad jen Fraňo Král… To na uchopení kontextu rozhodně nestačí. Zbývají ještě popíkové texty Elánů, Beáty Dubasové, Mariky Gombitové, Petera Nagye a Robo Grigorova. Ale takové vlivy jsou spíše škodlivé a nijak nepomáhají uchopení hlubších významů skrytých pod povrchem líčených poetických situací. Přesto nacházím jistý vhled a příbuznost s některými autory např. na Písmáku. Výpověď básníka Stana je blízká pojetí poezie autorů a2a2a nebo Jinovaty. Autor nemíří k hutným obrazům, jež by tvořily krátká spojení přívlastkem nebo genitivní vazbou. Vytváří obraznost fragmentárním rozkrytím a následným propojením zahlédnutých detailů s jejich ulo94

žením v paměti: dedina spadla do údolia / a obraz neba sa zrazu rozsypal / hustý / medzi vrchy zaklinený oblak // v hlave máš / tie načítané (s)vety. Vedle těchto obrazně dynamických operací nechybí pravé množství ironie či humoru: Bože môj ver mi / plne ti dôverujem / keďže sa spolieham / na vlastné sily.

Objevovat a nesoupeřit Protože vím, jak drahně týdnů čeká šéfredaktor na tuto kritiku, nedojde z mé strany k žádným hnidopišským výtkám vůči autorovi. Zlomyslného čtenáře to možná rozesmutní. Nejde však jenom o nějaký malicherný důvod mého pozitivního postoje, (šéfredaktor by se beze mne mohl zanedlouho klidně obejít). Důležitější je, že předmětný autor je pro mne přijatelně

jiný. Ačkoliv se moje poetika značně liší, stále nenacházím dostatečný důvod jeho poetiku bok po boku nepřijmout. Jinakost je třeba objevovat a nesoupeřit s ní za každou cenu. Svět nelze unifikovat nějakým kritikou povoleným typem psaní. Bezhlavý souboj preferencí vede postupně jen k monologům, podobným tomu, jenž se rozvinul v polemikách mezi Petrem Králem a Jiřím Trávníčkem. Postmoderní mír není jen příměří po zuby ozbrojených protistran. Vedle radikální plurality názorů jde postmodernismu také o interakci, již lze dosáhnout jen plnohodnotnou komunikací, se vším respektem k předkládanému. Dalším aspektem postmodernismu je úsilí o celostní přístup, který se od univerzálního liší tím, že přibereme odlišná témata a metody do trvalé diskuze, aniž bychom

je redukovali (vyloučili z nějakých předem daných důvodů) poukazem na protikladnost s pevně zavedenými hodnotami. Často se proti tomuto postmodernímu postupu namítá, že pak nelze nic odmítnout, že nelze vylučujícím způsobem odhalit nekvalitu. Takové riziko skutečně hrozí. Ale věc se má podobně jako problém presumpce neviny, kdy se má v pochybnostech za to, že sebrané důkazy nesvědčí dostatečně pro protivníkovu úmyslnou vinu. Takovými důkazy jsou jenom extrémní tvrzení, která podkopávají nebo přímo vylučují výpovědi druhých. Zjevným příkladem by mohla být například sbírka Jana Těsnohlídka ml. Násilí bez předsudků. Ale o tom pojednám určitě až v příštím čísle Kafe, ledaže by mi šéfredaktor čísla nařídil vrhnout se na to hned.  95

kafe 2/2009

98 106 110 124 128 132 96

próza

Karel Zahradník: Synek — E xkluzivně Finch: Odpoutání se od reality — Rozhovor Finch: Excitační procesy nervového systému — V ybr aná povídk a Svět po možnostech — Kritik a Jan Hrnčárek Proč mě Dům zklamal — Polemik a Štěpán Princ Lógr (tiráž + malé překvapení od Nezaměstnaného) 97

kafe 2/2009

exkluzivně

text: karel zahradník

Synek  Ještě ráno jsem zaručeně věděl, co chci říct, a co teprv večer, to jsem to snad

i říkal, a teď je odpoledne a já nevím dočista nic. Vím, že jsem mluvil o šatech, do kterých mě navlékli, vlastně jsem se do nich navlékl sám, a co jsou tak nepohodlné, že se nedají svléknout. Ty šaty mi nedovolí vydechnout, nadechnout ano, ale ne vydechnout, alespoň ne tak, jak bych rád, to znamená tak, až mi břicho zapadne hluboko pod hrudník, který už je tou dobou tak propadlý, že se tam to břicho stejně nevejde. A nemůžu pokrčit nohy, protože nohavice jsou tak naškrobené, že se nedají ohnout, a jak si potom dát kolena do díry, která zbude po propadlém břiše, jak dostat kolena pod hrudník, a jak to všechno překrýt lopatkami, co jsou velké jako lopaty. O to se vlastně nemusím vůbec starat, protože šaty mi stejně nedovolí vydechnout, a navíc je vlastně asi vůbec nemám, protože když se teď dívám kolem, nevidím nic, protože mám hlavu složenou mezi koleny, co jsou zabodlá pod hrudníkem, a překrytá párem lopatek, velkými jak lopaty. A tak budu vyprávět příběh. Vyprávět svůj příběh. Ty šaty, ty budou začátkem toho příběhu. Je to logické. Jsem slušný, nesmělý a stydlivý člověk, a jako takový bych jen těžko vyrazil do společnosti neoděn. A společnost, to je přeci to místo, kde se odehrává většina všech příběhů. Takže jsem se podle všeho navlékl do šatů, co byly tak nepohodlné, že se nedaly svléknout, oblékl jsem se do šatů a šel jsem požádat o ruku své manželky. Tak, tak to bylo. Oblékl jsem se a šel požádat o ruku své ženy. O to tam šlo, tak nějak, i když nevím... Co se týče těch šatů, tam jsem si jistý, docela jistý. Můj příběh začíná tím, že jsem se oblékl. Ale to pokračování, žádat o ruku své ženy, jestli jsem to trochu nepopletl. Mohl jsem se stejně tak obléknout a jít porostě čekat na vlak nebo na autobus, ale to bych lhal, to bych neříkal pravdu, odjakživa totiž všude jezdím vlastním vozem, nebo alespoň od té doby, 98

kafe 2/2009

exkluzivně

co žiji oblečený, a o ruku své ženy, teď už to vím docela určitě, jsem jel požádat svým vozem. Uznáte, že to vypadá mnohem lépe přijet vlastním vozem, vystoupit z vlastního vozu, rukávem přeleštit kapotu svého vozu. Proč neukázat co již mám, jako předzvěst toho, co ještě mohu mít. Oblékl jsem se tedy, usedl do svého nového vozu a jel jsem požádat o ruku své ženy. Už jsem ji žádal o ruku několikrát, tedy její rodiče, a vždy úspěšně. Jednou jsem si ji dokonce vzal. Byla to zcela všední svatba, má žena plakala, její rodiče také plakali, já tam stál ve svém obleku, rovně jako voják, v těch šatech to ani jinak nešlo, usmíval jsem se a kynul davům. Pak jsem si ji odvedl domů, do svého vozu, a zplodil dítě, nebo počal, nebo povil, nevyznám se v tom názvosloví. A teď jsem jel k rodičům své ženy, znovu je požádat o její ruku. Bylo to samozřejmě zbytečné, když už dávno byla má, ale bylo to nezbytné. Jen jednou, to bylo hned po svatbě, má návštěva u manželčiných rodičů neproběhla předepsaným způsobem. Byl jsem tenkrát velmi odvážný, přijel jsem k nim, pozdravil je jako jejich nově nabytý syn, myslím, že přesně tak, jak se to běžně dělává, konverzoval jsem, alespoň myslím, že jsem konverzoval, docela s chutí a čerstvě jsem se s nimi bavil, ale možná jsem také jen mlčel, to už teď těžko posoudím. Asi jsem nebyl dostatečně připraven na svou novou roli. Sázel jsem na své šaty. Dokážou mě držet v pozoru, dokážou toho mnoho, ale ta první posvatební návštěva se jim zle nepovedla. Manželčiny rodiče nutili mou ženu k okamžitému rozvodu, křičeli něco také na mě, nechápal jsem to, křičeli na mě, vyhnali mě ze svého domu, ještě teď tomu nerozumím, je to jako v mlze. Celé se to naštěstí brzy přehnalo. Nemělo to žádné následky. Manželka zůstala mou manželkou, a já už věděl, co se ode mne pro příště očekává. Prostě jsem pokaždé, když jsem jel na návštěvu k manželčiným rodičům, žádal o ruku své manželky. Tak jako bychom dosud nebyli svoji, tak jak to měli rodiče rádi, tak jak jsem to uměl, prostě tak. Vystoupit ze svého nového vozu, pozdravit rodiče,.... Dobrý den....Mohl bych....pak mě zastaví....Ještě prosím ne....Ještě ne....Až po kávě....pak se vypije káva a oni řeknou....Teď....Teď už snad nastala ta správná chvíle....nadechnu se, zhluboka se nadechnu a řeknu....Dobrý den....Mohl bych vás požádat.... v tuhle chvíli už manželčina matka pláče dojetím, otec ji utišuje a dodává mi pohledem odvahu....Dobrý den....Mohl bych vás požádat o ruku vaší dcery? Vždycky mi ji dají, opijí mě, opijí se a nechají mě tiše konverzovat. Takže jsem se oblékl, usedl do svého nového vozu a jel jsem požádat o ruku své manželky. Zprvu jsem skutečně, jako už tolikrát, dobře připraven, přehrával svou 100

101

kafe 2/2009

exkluzivně

roli... jenže když konečně přišla má chvíle, řekl jsem....Dobrý den....Mohl bych.... Mohl bych si odvést svoji ženu? Tohle jsem řekl, nebylo to nijak připravené, ani jsem nepočkal na odpověď, sebral jsem manželku, naložil ji do svého vozu a odvezl ji kamsi do pohraničí. Kam jsem ji odvezl, vlastně není důležité. Už jen to, že jsem ji odvezl, bylo proti všem dosavadním zvyklostem. Nikdy jsem se o to předtím nepokusil, její rodiče by k tomu stejně nebyli svolili, řekli by a měli by úplnou pravdu....Před svatbou....Je to....Drahý synu.... Snad trochu....Nepatřičné! Ale stalo se. Snad proto, že jsem sám nevěděl, co dělám, se mě nepokusili, možná pokusili, každopádně se jim nepodařilo mě zastavit. Sebral jsem svoji ženu, naložil ji do svého vozu a odvezl ji kamsi do pohraničí. Takové pohraničí je plné prázdných domů. Čekají na kočovníky, jako jsem byl já. Jeden takový mě přijal i s mou ženou. Domek uprostřed lesů. Postavil jsem se do rohu místnosti, jediné místnosti toho domu, a stál jsem. Manželka, ještě jsem nepovídal o své manželce, myslím o tom, jak vypadala, tak tedy manželka byla jedno velké břicho. Jaká byla dříve, si nepamatuji, ale teď byla jen to břicho a pár končetin. Dva páry. To břicho byla má zásluha, o tom jsem již vyprávěl. Stál jsem, pozoroval, jak se to břicho začíná zabydlovat, jak stojí u plotny, vaří, jak se opírá o hranu dřezu a jak den ode dne kyne. Říkal jsem si, tohle bude zdravé dítě, dítě pohraničí, pohraničních lesů. Tady se musí rodit jen samé zdravé děti, zdravé a silné. Je to kraj lesníků a dřevorubců a horalů, a už nevím čeho dalšího. Když se narodí dítě v pohraničí, musí být zdravé, a když ne zdravé, tak alespoň silné. Tak jsem tam stál, v obleku, v pozoru, v pozoru jsem pozoroval, jak to břicho pobíhá, polehává a zase pobíhá a pobíhá a pak už jen polehává a skučí a řve a rodí. A pak, konečně, z něj vylezl můj syn. Byla skoro tma, břicho zrovinka přestalo řvát, zrovinka upadlo do bezvědomí, když z něj vylezl můj syn. Vydrápal se ven, překousl pupeční šňůru, hned u pupku, zavázal ji na uzel, zbytek, ale to vám neřeknu, nebo řeknu, zbytek spolykal, pomalu, vlastně ne, rychle, skoro se dávil, celou si ji nasoukal do krku a pak se odplazil někam do rohu, ke mně do rohu, přelezl mi přes špičky bot a skončil někde za skříní. Oddychoval a říhal a pak ztichl. Ráno se probrala manželka. Vypadala opile a unaveně. Sedla si, padla jí hlava, pak se rozvzpomněla, sáhla si mezi nohy, rozhlédla se kolem, dlouze, tupě, vstala, nic neviděla. Všimla si, že stojím v rohu, snad poprvé od té doby, co jsem ji sem dovlekl, si mě všimla a poprvé, teď myslím úplně poprvé za celou dobu co ji znám, na mě promluvila. Nejdříve mluvila klidně, pak začala být hysterická, bila mě, tloukla 102

103

kafe 2/2009

exkluzivně

mě, řvala na mě, pobíhala po místnosti, odsouvala nábytek, chtěl jsem ji uklidnit, tak jsem také odsouval nábytek, z místa na místo jsem ho tahal, až už nebylo kam se hnout, manželka se mi v tom zmatku úplně ztratila a už se nenašla. Asi odjela zpátky k rodičům. Chvilku jsem tam jen tak postával a pak jsem si řekl....Člověče....Dost už sis užil....Dost jsi toho vykonal....Úkol jsi splnil....Oženil ses....Dokonce syna si zplodil....Můžeš si konečně....Trochu vydechnout. Rozepl jsem sako, co takovou dobu nešlo rozepnout, povolil opasek, povolil kravatu, rozepl kalhoty a košili, svlékl jsem se a zhluboka, zhluboka vydechnul. Řeknu vám, není to vůbec zlé, takhle si zhluboka vydechnout. A že jsem takovou dobu nejedl, manželka se o mě nedobře starala, břicho mi samo skočilo pod hrudník a hned za ním tam skočily i nohy, tak tak, že jsem stačil složit hlavu mezi kolena, zkroutil jsem se a pohodil se kamsi do kouta. Kolem pobíhá můj synek. Chvíli mu trvalo, než se odvážil, kdo ví odkud, vylézt. Teď už ho slyším, jak pobíhá po celém domě. I po venku pobíhá. Nevidím ho, mám hlavu složenou mezi koleny, ale dokážu si představit, jak je hbitý a rychlý, pohublý a obratný, jako chrt. Také jsem býval takový. Myslím, že mě má rád. Nosí mi všelijakou havěť, živí mě, nevím přesně čím, vše vždy předem rozžvýká a rozmělní a po kolenou mi to spouští přímo do huby. Onehdá mě kousl do holeně. Má zdravé, silné, špičaté, zuby. V tomhle se nepotatil. Já mám zuby špatné. Myslím, že jsem se narodil docela bez zubů. Dorostly mi až mnohem později. Můj synek má už teď všechny a všechny zdravé a silné. Někde tu pobíhá kolem a já mu vyprávím tenhle příběh. Už několikrát jsem mu ho převyprávěl a ještě mnohokrát mu ho převyprávím. Bude to ještě chvíli trvat, než ho řádně očistím a osekám tak, aby v něm zůstalo jen to podstatné, aby byl jasný a jednoduchý, aby ho můj synek pochopil. Zatím to tak ještě nevypadá, ale nakonec z něj zbude jen pár vět, možná jen pár slov, mám na to dost času, můžu prosévat a třídit, ještě to chvilku potrvá, než synek doroste, tak aby pochopil. Až přijde správný čas, posadím si ho před sebe a všechno, tak, jak jsem to teď vyložil, jen mnohem lépe, všechno to svému synovi převyprávím, mnohokrát mu to převyprávím, dokud nepochopí, a to vím, že on pochopí, tak jako já jsem pochopil, a až pochopí, posbírá těch pár svršků, co se tu někde válí kolem, někde tu jistě jsou, přesně tam, kam jsem je pohodil, můj synek to všechno posbírá, oblékne se, dopne přezky a knoflíky, uváže kravatu, stáhne opasek a půjde.  104

105

kafe 2/2009

rozhovor

text: Jan

Hrnčárek

re ality příli š od 106

Rozhovor s Finchem  Na Písmáku jsi relativně nenápadný autor, tvé povídky vzbuzují ohlas spíše v úzkém kruhu pravidelných čtenářů, o to však nadšenější. Je v tom z tvé strany cosi úmyslného nebo se jedná čistě o náhodu? Nevytáčí tě občas, že na Písmáku vzbuzují ohlas spíše autoři-performeři a obchodníci s kýčem než lidé se spisovatelskými ambicemi? Konečně, jak sám sebe vidíš v prostoru Písmáku? Nejde ani tak o úmysl, jako spíš o následek nedostatku času. Na získávání čtenářů ho příliš nemám, sotva jednou za pár měsíců něco napíšu. Vzhledem k tomu, že se autorsky na Písmáku příliš neobjevuji, definoval bych se jako občasný přispěvatel. Protože jsem si však všiml, že jakousi shodou okolností jsou moje poslední tři povídky vydané vždy dvaadvacátého, hodlám v tomto trendu pokračovat. Později se proto možná redefinuji na pravidelného přispěvatele. K druhé otázce – na Písmáku mě nevytáčí skutečně nic, natož performeři nebo obchodníci. Pokud bych vůbec nějaké dílo stvořené bez spisovatelských ambicí pouze pro vzbuzení ohlasu četl, asi bych se stejně víc pozastavil nad jeho čtenáři/ konzumenty než nad autorem. Tvé rané texty vyznávají snovou, téměř nadsmyslovou polohu. Jsou intenzivní a lyrické. Potměšile se zeptám: Věříš v osvobozující moc surreálna? Myslíš, že nám ještě dokáže něco nabídnout? Nehodlám se pouštět do obecných soudů. Někomu možná surreálno něco nabídne, někomu ne. Mně dřív pomáhalo – 107

kafe 2/2009

rozhovor

a vlastně by nejspíš pomohlo i nyní – v tom, že jsem se nemusel příliš soustředit na děj, každá situace mohla mít nějakým způsobem zajímavé či překvapivé řešení, záleželo jen na tom, jaká asociace mě zrovna napadla. Na druhou stranu to bylo – právě po dějové/příběhové stránce – příliš snadné psaní. A tudíž dlouhodobě neuspokojující, protože odpoutat se od reality je sice krásné, ale… příliš odpoutané od reality. Už se o tom mluvilo i dříve, ale „Exitační procesy nervového systému“ představují určitý zlom. Je v nich patrná tendence naplno pracovat s prvky „reálného“ světa, spíše řadit jeho obrazy, než objevovat prostor za nimi. Co tě k této změně vedlo? Právě onen pocit neuspokojení. A to nejen v průběhu psaní, ale i zpětně. Přestože jsem tvořil na základě vlastních asociací, někdy jsem si nedokázal později vzpomenout, proč jsem co napsal, čeho jsem chtěl docílit – což se většinou stává, když člověk píše věci jen tak, bez promyšlení. V následující povídce „Za 6 minut se zapnou obrazovky“ se zdá, jako by ses snažil tyto dvě polohy protnout. Skloubit ono nadsmyslno s obrazem. Je tomu skutečně tak? Nemyslím si. Spíš je to jen projev toho, že jsem nevěděl, co chci napsat, a pokud ano, tak jsem to stejně napsal jinak – „Obrazovky“ považuji za nepříliš promyšlenou povídku, jejíž koncepci jsem navíc měnil i v průběhu psaní. Nechci tím říct, že je to povídka špatná, ale z dnešního pohledu se mi líbí vlastně jenom její druhá část. Ta se ale, pokud si dobře vzpomínám, zase 108

nelíbila čtenářům. Tak nevím, asi bych se měl protínání poloh buď vyhnout, nebo ho vylepšit. Každopádně: oba texty na mě působí dojmem, že se v nich více zaměřuješ na kontexty, stmeluješ obrazy a příběhy, povídky přestávají být ryze lineární. Nakolik je pro tebe ve vyprávění důležitý jeho vnitřní kontext? Může přerůst samotný příběh? Nakolik je pro tebe příběh ve smyslu dění důležitý? Nikdy jsem nad tím takto nepřemýšlel, ale něco na tom je. Ovšem předpokládám, že kontext pro mě byl vždy důležitější, ačkoliv to nejspíš dřív nebylo nijak zvlášť záměrné. Ale příběhu jsem se pokaždé věnoval až v pozdějších fázích přemýšlení nad novou povídkou. A stejně tak linearita, zvláště ve spojení s tradiční chronologií, mi přišla vždy poněkud omezující. Možná až úplně zbytečná. Je spousta lepších kritérií řazení textu. Ale opět – víc obecných tvrzení ze mě nedostaneš, sotva se vyznám v tom, co sám napíšu. Je to sice obligatorní otázka, ale přeci mi to nedá, abych se tě, jako písmáckého autora, nezeptal, jaký je tvůj názor na literaturu v internetovém prostoru, v blogosféře, kterou v určitých směrech reprezentuje i Písmák. Chci říci, že na těchto serverech může dojít k vyrušení klasických vztahů pro uveřejnění díla – autor je zároveň čtenář, čtenář autor apod. Myslíš, že by literatura měla reagovat na toto prostředí, nebo spíše prostředí na literaturu, případně je třeba hledat cestu kompromisu?

Tato všechna nová publikační prostředí jsou součástí internetu. Internet a technologie vůbec samy o sobě nic neovlivňují. Je tedy zbytečné, aby literatura nějak reagovala. Spíše by se měla soustředit na to, jak je ono prostředí používáno. Lidé si na nová média zvykli vcelku rychle, jimi umožněné způsoby práce s textem jim přijdou relativně přirozené. Tomu by se měla literatura přizpůsobit. Tedy přesněji – autoři by měli. Nyní, když jsme se opět přiblížili k obecnosti, nabízí se otázka, jaký je tvůj názor na současnou „kamennou“ literaturu. Sleduješ ji? Myslíš, že je schopna nalézt svůj Velký příběh (jako například nová vlna Houellebecqova) a semknout se opět pod jeden směr? Bylo by to vůbec žádoucí? Českou literaturu nesleduji vůbec, světovou tak nějak… velmi okrajově. Tudíž mě i míjí její hledání Velkého příběhu. Ale považuji to za zbytečnost – proč by měli všichni psát o úpadku vztahů a sexuality v západní společnosti? Témat je nepochybně mnohem víc, a nový Jeden směr by jejich výběr pouze omezoval. Říká se, že každý spisovatel má svou posedlost. Téma, kolem něhož krouží celý život, aniž by ho mnohdy vůbec zahlédl. Spatřil jsi ty sám někdy svou posedlost? Můžeš o určitém tématu prohlásit, že tě nenechává v klidu spát? Nespatřil. Buď tedy svoji posedlost přehlížím, anebo ji nemám. Ani jedna z možností mě ovšem nijak netrápí. Dobré spaní a snadné usínání mi spousta lidí závidí. Oprávněně. 

medailonek Finch, nenápadná výjimka z jarmarečních pravidel internetové (pismak.cz, totem.cz) literární tvorby. Křestním jménem Jakub, příjmení tají. Kdysi si přál druhé jméno: Xaver. Dnes se mu nelíbí. Narodil se v Brně, někdy mezi založením Reznorových NIN, Al Kajdy a pádem reál-komunismu. O těchto událost dnes studuje Fakultě sociálních studií Marykovy Univerizty. K nejpřesnějšímu popisu Finchových textů bude potřeba sáhnout do několika škatulek – a říci například, že jeho dílo začíná implozí surrealismu a fantastické povídky, utvořením si prostoru „za“ i „v“ hranicích těchto žánrů, kde teprve vyvstávají obrysy esoterických bádání o Fialových pastelkách, Modrém osmákovi a Částečně kovovém filozofovi. Námi uveřejněná povídka Exitační procesy nervového systému však, zdá se, do této koncepce nezapadá. Nehovoří zašlou hantýrkou surrealismu, ale jazykem nebezpečně současným: úsečným, chladným, nikoliv však patetickým. Jako by existovali Finchové dva. Jeden surreálný mystik, jeden chladný a vypočítavý prozaik, který se sarkastickým úsměvem vmanipulovává hrdiny do pozic natolik vyhraněných, že se stávají předmětem společensky kritického střetu. Závěrem nezbývá než dodat, že ačkoliv se Finch prozatím neetabloval ve světě Velké Literatury, jedná se o autora s určitým potenciálem. O budoucnosti se zatím můžeme dohadovat. 109

kafe 2/2009

v yBr aná povídk a

Finchova povídka byla vybrána jako nejlepší z vámi zaslaných prozaických textů. zašlete nám svou povídku také! proza@ekafe.eu

110

text a grafická úprava: Finch

V kupé sedí Adam sám. Dívá se z okna vlaku, ale nesleduje krajinu – přehlíží stromy, trávu, domy, oblaka. Ačkoliv ví, že léto se krátí, nezajímá ho to. Přemýšlí, jestli organizuje minulost, nebo tvoří budoucnost. Ubíhající svět za sklem používá pouze jako nástroj, pomůcku, aby odvedl a uvolnil svoji pozornost – proto se chvílemi na několik vteřin soustředí na pohybovou paralaxu. Na sedadle vedle něj leží několik popsaných listů papíru, volně vložených v tvrdých deskách, a na nich tužka; když vlak zatáčí, kutálí se. Kdykoliv hrozí, že spadne na zem, Adam tužku zastaví. Neuvědomuje si to, ponořený do svých myšlenek. Tužka a papíry jsou pro něj reálné pouze, když je potřebuje použít a k řádkům textu přidat další dva nebo tři. Adam se probere, až když rytmické dunění kol zvolní tempo; vlak brzdí v zastávce, zpomaluje, zastavuje. Adam otevírá okno a vyklání se. Prohlíží si obličeje nastupujících lidí, hledá mezi nimi známé tváře, ale žádnou nespatří. Zavírá okno a opět si sedá. Bere si desky, pročítá poznámky – staré i ty, které zapsal během cesty. Otvírají se dveře kupé, vchází dívka. „Je tu volno?“ ptá se. Adam, náhle vytržený ze světa svého textu, zvedá hlavu a chvíli trvá, než si dívku plně uvědomí; ona ho mezitím pozoruje. Po chvíli zopakuje svůj dotaz: „Je tu volno?“ Adam přikývne. Dívka se usměje, sundá si batoh, který nese, a sedne si naproti Adamovi. Batoh položí na sedadlo vedle sebe a vytáhne z něj knihu. Adamovi připadá nová – a má pravdu. Dívka z knihy sundává přebal, šedý se žlutými, modrými a karmínovými pruhy (název však chybí) a schovává ho do batohu. Potom knihu otevře a začne číst. Vlak se rozjíždí a trvá jen chvíli, než dosáhne plné rychlosti. Adam se opět dívá z okna, ale nedokáže přemýšlet, jakmile již není sám. Zkouší se uvolnit pomocí svého obvyklého postupu s pohybovou paralaxou – nyní však nefunguje. Obrátí svoji pozornost

Excitační procesy nervového systému

111

kafe 2/2009

v yBr aná povídk a na dívku, prohlíží si ji. Nejdřív se zaměří na oblečení – tričko, kratší sukně, plátěné boty – nezdá se mu ničím zvláštní, dokud se nepovšimne, že má stejné barvy jako přebal knihy. Dívčin obličej je docela hezký, ale Adamovi přijde poněkud obyčejný. Líbí se mu ovšem její brýle a oči, které čtou řádky knihy a pohybují se ze strany na stranu. Adam cítí, jak se kolem něj každá jednotka času několikrát otočí předtím, než uplyne. Tužka opět leží na deskách a kutálí se, tentokrát nepovšimnuta. Když spadne na zem, dívka zvedne hlavu a spatří, jak se na ni Adam dívá. Nic neřekne, jen mu oplácí pohled. Adam se sehne pro tužku a vrátí ji zpět na její místo. Dívka sklání hlavu zpět ke knize a Adam přemýšlí, co by se stalo, kdyby předtím na její otázku nereagoval. Jaká byla šance, že by přesto vešla a posadila se? Pokud by to neudělala, Adam by pak nikdy nespatřil její knihu bez názvu – už jen tím, že si to připomněl, dostává událost nový význam. Adam shodí tužku na zem. Nepřekvapí ho, že se na něj dívka opět podívá. Zeptá se jí, jestli jede do stejného města jako on. „Nejspíš ano,“ odpoví. Adam se představí. Dívka odloží knihu a usměje se. „Lenka.“ Pak ukáže na Adamovy papíry a zeptá se: „Co to píšeš?“

112

Tiché zimní předměstí, prázdné ulice, vítr, hranaté šedivé domy a sníh. Lenka stojí u okna, jako každé ráno se dívá ven, a ten pohled ji odpuzuje. Přitom obvykle jí nevadí; koneckonců má tohle roční období ráda a na ponurost čtvrti, ve které žije, si už dávno zvykla. Ví, v čem je rozdíl – v ruce drží papírky se vzkazy od Tomáše, všechny včetně toho posledního, který našla před chvílí, hned jak vstala z postele. Když Tomáše před několika týdny – to spolu byli teprve 68 hodin – požádala, aby jí čas od času něco napsal („Stačí jen několik slov na kus papíru.“), neprozradila mu, že si jeho slova pořádně přečte až poté, co

i. Neuvěřitelně dlouho ses smála a křičela: „Devatenáct nám nebude věčně“, pořád dokola, pořád dokola. ii. Někdy mám pocit, že nevím, proč to všechno děláš. Neznám tě, ale doufám ve změnu. iii. Věci, který mě nutíš dělat, neumím popsat. Možná je to dobře. Neztratí se ve slovech. 113

kafe 2/2009

v yBr aná povídk a se rozejdou. Nyní je zklamaná, obsah Tomášových textů ji nudí. Tyto pocity mají vcelku jasný původ, ačkoliv Lenka si jej neuvědomuje. Když se probudila v prázdné posteli a pochopila, co se stalo, neprožívala příliš mnoho lítosti ani smutku, jak by očekávala; a pokud ano, tak jen do chvíle, než vytáhla svoji cedrovou krabičku, kde měla schovaných 7 papírků v obálce nadepsané T.K. Poslední, osmý, ležel na stole – a ten si přečetla první. Tomáš v něm líčí své rozčarování nad její povahou – Lenka čekala trochu výčitek smíchaných s odplatou za její činy, možná přiznání jeho vlastních poklesků, ale hlavně hodně plánů a snů o lepší minulosti i budoucnosti bez ní; dostalo se jí však neuvěřitelně povrchní stereotypizace osobnosti. Na zbylých papírcích byly zase jen lehce patetické a obyčejné odkazy na události, které spolu kdysi prožívali. Lenka však nechtěla vzpomínky, toužila po možnostech. Tomáš jí žádné nenabídl, ani po svém odchodu. To je pravý důvod Lenčina zklamání a odráží se i v jejím změněném pohledu na předměstí. Lence trvá jen půl hodiny, než si zabalí věci a odejde z bytu; ví, že se do něj nikdy nevrátí.

114

Adamovi se zdá led na jezeře již dost pevný; míří po pláži ke zmrzlé hladině, s bruslemi v ruce, a ignoruje nepříjemný zvuk svých kroků po oblázcích. Jemně sněží, vločky ulpívají ve vlasech, ale nerozpouštějí se. Adam vzpomíná na svoji minulou zimu u jezera. Loňský leden byl příliš teplý, sněžilo jen několikrát a jezero vůbec nezamrzlo. Adamovi to nevadilo – poté, co se s ním Karolína rozešla, neměl na bruslení příliš chuť. Chvíli přemýšlí, jestli může existovat nějaké kauzální spojení mezi jejím předčasným odjezdem z jeho domku u jezera a letošní tuhou zimou. Jakmile však dojde ke kraji ledu, zapomíná na všechny úvahy. Co nejrychleji si zaváže brusle – stejně bude

iv. Celý ráno jsem ležel na gauči, kouřil a pil. Kdo způsobil, že se takhle chovám? Ty, a je to skvělý. v. Jsem sám, zase ležím na gauči, kouřím a piju, ty jsi někde venku se svým bývalým a posíláš mi zprávy. Vypnul jsem telefon. vi. Kdybych byl někdo třetí a viděl nás dva, zapomněl bych svoje jméno. vii. Vycházelo slunce a my se vraceli domů, když jsem si uvědomil, že jsme si nikdy nebyli blízcí. viii. Jsi pěkná kurva, víš?

115

kafe 2/2009

v yBr aná povídk a muset tkaničky později ještě několikrát utahovat –, stoupne si na led a odjíždí. Čím dále je od břehu, tím více vane vítr; odfoukává sníh a udržuje tak led čistý. Adam se pohybuje stále rychleji, do pohybu vkládá veškerou svoji sílu, ale přesto se cítí uvolněně. Jak předpokládal, čas od času zastaví a upraví si brusle. Pak hned pokračuje v jízdě; míří ke středu jezera. Za několik hodin je již Adam zpět doma; sedí v křesle u krbu, poslouchá praskající dřevo. Chvíli se dívá do plamenů, ale pak vstane a přinese si několik papírů a tužku.

116

Lenka se seznámí s Davidem, když sedí na lavičce v parku a přemýšlí, že odjede z města; je teprve druhá půlka jara, ale teploty začínají být nesnesitelné. David k ní přijde, na něco se ptá. Lenka ho nepochopí. On dotaz opakuje, ale opět nedává smysl. Ukazuje na láhev s vodou a tak mu ji podá. Napije se. Pak Lence řekne, že se jmenuje David – a je to poslední slovo, které od něj ten den uslyší. „Lenka,“ odpoví. „Je dost horko, co? Chceš ještě?“ David neodpovídá. „Ty nemluvíš?“ Zavrtí hlavou. Lence se líbí, a tak si s ním vykládá. O jeho afázii se doví až později, takže nemá tušení, že většina vět – těch, které mají víc než pět slov – zůstává nepochopena. David ji přesto zaujatě poslouchá. Večer ho Lenka přesvědčí, aby se s ní šel bavit do centra. David se moc neopije, Lenka ano; oba skončí u ní doma. Ráno si Lenka uvědomí (a má pravdu), že Davidova procházka předchozí den mohla být jedna z jeho posledních návštěv města – kdyby nepotkal ji. Když Lenka zjistí povahu Davidovy nemoci, je nadšená a špatně to skrývá. Líbí se jí Davidovy surrealistické promluvy; on však ví, že jsou pouze nesmyslné. Přesto se někdy nechá přemluvit a napíše jí několik řádků. Ona je fascinována tím, že nezná

Představa roztodivných maličkostí je poměřována s pocitem toulajícího se. A všichni o tom zpívají – krátí čas, jeho četnost a jas. Nezkoušíš vyrábět náhodné částice, jen otvíráš nové a směšné dálky. Samozřejmě, rozdíl a ulice, kolik trvá i nádherné prožitky plánů.

117

kafe 2/2009

v yBr aná povídk a skutečný význam Davidových vět a může si ho vymýšlet. Lenka bydlí s Davidem necelé dva měsíce, když zjistí, že je těhotná. Odjíždí bez rozloučení; s sebou si bere jen oblečení a cedrovou krabičku, nyní i se zaznamenanými produkty Davidova nevratně degenerujícího mozku.

Jestli potřebuješ záchranu, otoč nadpočetným prsem. Tak se množ. Prodírej se krásnem, je takové, že nespí. A skáče po rozteči dvou snů. Potřebuješ informaci, létající dvojhvězdo? Přirozeně, mám jen jednu: několik částí stromu tvoří a tvoří, skončí podřadně.

Horké a unavující léto, nudné, vlekoucí se léto. Adam leží na starém dřevěném lehátku jen několik metrů od břehu, pozoruje hladinu. Na stolku vedle lehátka má lahev vína. Dolije si sklenici; jezero i okolní les trochu ochlazují vzduch, ale jen trochu, a tak je Adam dost opilý. Těší se, až se vyzvrací do jezera – bude pozorovat, jak se jeho snídaně potápí a voda barví od vína a žaludečních šťáv. Vzpomíná, jak koncem jara sebral všechny papíry, které během zimy popsal a udělal z nich loďky. Potom je, když začal vát vítr, pustil na hladinu a házel na ně kamínky, aby je potopil. Je u jezera již 283 dní; zůstane ještě dalších 49, než si sbalí věci a odjede.

118

Chodníky jsou mokré od letní bouřky. Lenka stojí uprostřed ulice, dívá se na oblohu; z několika mraků možná ještě zaprší, ale jen na chvíli a ne hned. Lenka se poprvé od potratu cítí dobře, přestože zmokla. Když déšť začal, šla ke Kryšpínovi – mohla se rozeběhnout a být v budově, kde bydlel, za půl minuty. Ale neudělala to a nevadí jí to. Lenka ještě chvíli pozoruje oblaka, než opět pokračuje v cestě. Vchází do domu. Nechce se jí čekat na pomalý výtah, a proto jde raději po schodech. Kryšpínův byt je ve třetím patře – odemyká a vchází do něj; slyší, jak Kryšpín hraje na klavír. Zouvá si boty a po cestě z předsíně do pokoje, který má Kryšpín vyhrazený hudbě, si sundává mokrou sukni a tričko; oblečení nechává ležet na podlaze. Dveře jsou při-

Procvičuješ se ve své frustraci a je to jednoduché – stala se tvým příběhem, a jako by byl vytvářen někým jiným; ale ty ho přijímáš, přenáší se na tebe, nepodmíněně. Myslíš si, že je pravý. Pleteš se, v tom příběhu je díra, a ty do ní padáš; pořád znovu, dokola, nepřetržitě. Divíš se tomu? Já ne. Ty a tví muži spolu nemluvíte. Podívej, stojí před tvým domem. I já tam stojím. Jsme to snad my, kdo ti vysíláme příběh? Transmise tě dostihnou hned jak otevřeš dveře. Jsme tví muži. Nemluvíme. 119

kafe 2/2009

v yBr aná povídk a vřené, otevírá je a spatří Kryšpína – na zemi vedle něj leží otevřená cedrová krabička a okolo ní několik papírů. Když Kryšpín spatří Lenku jen ve spodním prádle, jak stojí na prahu pokoje a neví, co udělat, usměje se. Pak se jí zeptá, jestli se nezlobí, že krabičku, kterou našel mezi jejími věcmi, otevřel – zbožňuje cedr a krabička je hezky vyrobená. Lenka ještě několik sekund mlčí, než promluví. „Proč jsi to udělal?“ Jen ze zvědavosti, odpoví. Lenka přejde ke krabičce a začne do ní rovnat její rozházený obsah, tak jak patří – a jde jí to pomalu. Kryšpín se na Lenku nějaký čas dívá, ale pak se otočí zpět ke klavíru a hraje několik akordů – G#mi, F#, A#mi a G#. Když skončí, ukáže na krabičku a řekne Lence, jaký úžasný nápad dostala, takový, který by neměl být zavřený v cedrovém dřevě. Vytáhne z kapsy popsaný papír a podá jí ho. „Co to je?“ Můj příspěvek, zašeptá Kryšpín. Lenka přidá list do krabičky; pak ji Kryšpín požádá, ať opustí byt. Nenapsal to, po čem Lenka touží – a oba to ví.

120

Autobus číslo 23 zahýbá do vedlejší ulice a Adam spatří na zastávce v opačném směru stát Lenku. Prohlíží si jízdní řád a přitom upravuje šálu. Hustě sněží, vločky ji ulpívají na brýlích. Z kapsy kabátu vytahuje kapesník, aby si brýle očistila; přitom jí vypadne kniha. Nemá přebal, přesto ji Adam ihned pozná. Autobus dokončí otáčku a Lenka i s knihou zmizí Adamovi z výhledu. Hned jak může, Adam vystoupí a vrátí se zpět. Lenku již nevidí, ale kniha leží uprostřed chodníku, mokrá od sněhu. Na zastávce stojí pár lidí, ale knihy si nikdo nevšímá. Adam ji zvedne a otevře; na poslední stránce je napsáno „II. – do 5.11.“, stránky předchozí jsou prázdné. Adam listuje zpět, dokud nenarazí na text. Přechází na druhou stranu silnice, čte – mezi řádky padají vločky, ale ne-

Představuji si, že jednou ke mně přijde dívka a zeptá se: „Co to píšeš?“ – a opravdu ji to bude zajímat. Já odpovím: „Organizuji minulost, nebo tvořím budoucnost? Myslím, že spíše to druhé. Měním četnosti dějících¨se událostí, protože cokoliv napíšu, stane se méně pravděpodobným.“ Ona se zasměje a já opět všechno, co mám napsané, vyhodím, protože to splní svůj účel. Samozřejmě, tahle situace není příliš reálná, zvláště pokud by platila předchozí úvaha. Doufám, že neplatí – ale přesto raději budu spíše vzpomínat než předjímat. Od odchodu Karolíny uplynulo 20 měsíců a pořád na ni myslím. Dokáži popsat pocity z těchto vzpomínek, ne však pocity, které jsem zažíval, když se obsahy těchto vzpomínek odehrály a uskutečnily. Vím následující: připadalo mi, že Karolína dokáže měnit hodiny ve dny a minuty ve vteřiny; rovněž znám principy subjektivního vnímání času – když jsme se nazí koupali v jezeře, excitační procesy v mém nervového systému způsobily, že všechno probíhalo zdánlivě příliš rychle. Na tento dojem si pamatuji, nevím ovšem, jaká byla příčina excitace, jak jsem se skutečně cítil – zda-li jsem byl vzrušený, nadšený nebo pouze šťastný.

121

kafe 2/2009

v yBr aná povídk a vnímá je. Než ho srazí autobus číslo 39, Adam spatří poslední větu svého života: „Konfrontace není podmínkou spokojenosti.“

Tenhle rozpor mě rozčiluje. Rád bych se ho zbavil, možná že by pomohlo setkání s Karolínou, na kterém bych jí řekl, co všechno zapříčinila. Je mi ovšem jasné, že střet by nic nevyřešil. Konfrontace není podmínkou spokojenosti.

Adam si je jistý, že tahle fáze jejich vztahu je úplně zbytečná a slouží pouze k tomu, aby mohl přemýšlet, co by se stalo, kdyby neproběhla. Paradoxně by se stalo mnohem víc věcí – to však Adam neví. Stejně tak neví, že Lence se podařilo sebrat jeden z papírů, které vyhodil poté, co vystoupili z vlaku. Neví, že do jeho konfrontace s autobusem zbývá 73 dní a do rozchodu s Lenkou jen 59. Sedí ve svém pokoji a dívá se na prázdnou, bílou zeď. Možná by si konečně mohl koupit obraz, možná by ho mohl vybrat s Lenkou – tím by odstranil i onen pocit zbytečnosti. Po chvíli uvažování ovšem dospěje k závěru, že by ho neodstranil – jen pověsil a pak se na něj týdny nebo i měsíce díval; a pak vyhodil stejně jako tolikrát předtím všechny svoje popsané papíry. Adam vzpomíná na zimu, jaro i krátící se léto. Podzim je studený.

Lenka se rukama opírá o zeď, ale její chlad nevnímá. Cítí, jak jí muž vyhrnuje sukni – a tak začíná mluvit. Vzpomíná na zimu, jaro, krátící se léto, studený podzim i další, ještě horší zimu. Trhanou řečí vykládá svoje příběhy – zmiňuje hlavně Adama; rozchod s ním ji ovlivnil víc, než si připouští, a to přitom neví, že Adam už nežije. Lenka mluví dlouho a myslí si, že to, co říká, dává smysl a není to jen další obyčejná a prázdná historie, která se již tolikrát stala a stane se znovu. Doufá, že muž za ní věty převede do veršů, které jí věnuje. „Složíš mi báseň?“ ptá se ho. Muž souhlasí a Lenka tuší, že je po všem.

122

2009/02/22, Brno

123

kafe 2/2009

kritik a

text: Jan

Hrnčárek

Svět

 „Between thougt and expression lies a lifetime,“ zpívá Lou Reed v kultovním songu Some kinda Love, čímže se jako pravý básník dotýká přesně té oblasti básnické tvorby, které se dotýkat má: hranice mezi pocitem a mnohdy odlišným vyjádřením. Jednou ze základních schopností básníka je tuto „hranici“ překračovat a jako otrok slova přenášet věty mezi těmito dvěmi nesouměřitelnými univerzy. Jedním z darů básníka je spatřit „hranici“ samu a následně pochopit její význam. A samozřejmě: vyjádřit ji. Finch si při tomto nesnadném úkolu vypomohl poněkud nezvyklým způsobem: povídku, kterou jste jistě nepřehlédli, rozdělil na dva kontrastní a přesto komplementární sloupce. V tom prvním čtenář nalézá vyjádření, v druhém myšlenku či pocit, které za ním stály; a jelikož čteme lineárně, řádek od řádku, i čas, kdy vyvstala. Může tak porovnat propastný rozdíl mezi nimi, průsmyk nevyjádřitelného, jímž vchází slast i hrůza, život i smrt.

Každý střet zanechá jizvu Přitom vše začíná tak nevinně: udržením tužky v hracím poli. „Kdykoliv hrozí, že spadne na zem, Adam tužku zastaví.“ Jen124

že kam s ní, až se hra omrzí, když stůl přestane stačit? Nechat tužku přepadnout? Nebo, vyjádřeno Houellebecqem, „rozšířit bitevní pole“? Lenka, vedle Adama hlavní postava této povídky, je moderní, volí druhou možnost. Tím rozšířením jsou muži. S muži přicházejí další možnosti, tj. další muži atd. „Tomáš jí žádné (možnosti) nenabídl, ani po svém odchodu.“ David, Lenčin další přítel, má oproti Tomášovi jednu ohromnou výhodu: trpí poruchou řeči. Namísto jasných významů poskytuje pouze prostor, který si Lenka může zplanit vlastními představami. „Je fascinována tím, že nezná skutečný význam Davidových vět a může si ho vymýšlet.“ Ale i tento pokrytecký pakt o prospěšnosti brzy narazí na vlastní hranici, na mez, která je silnější než všechna slova, všechny významy, všechny „možnosti“: Lenka otěhotní. Bitevní pole se stává nekontrolovatelným, je čas zavelet k ústupu. Neboť stejně jako kdysi napsal Heller, i Lenka tuší, že jedině ten, kdo bojuje a uteče, má možnost bojovat znovu. Jenže každý střet zanechává jizvu, válku nelze vést věčně. Poslední přítel Lenku varuje, že „konfrontace není podmínkou spokojenosti.“, ale ta slova přicházejí příliš 125

kafe 2/2009

kritik a

pozdě. Uzavřena do cedrové krabičky mění se ve válečnou kořist.

Svět po Lence a po povídce Uvnitř této roviny pokračuje i příběh Adamův, jediného z Lenčiných mužů, který v povídce „přežije“ i podvojný rozchod s 1) Lenkou, 2) hlavní dějovou linií. Jako trosečník osobního příběhu je rozmařilou „hrou“ osudu vyplaven do vod příběhu Lenčina, kde nyní bojuje o přežití. A daří se mu to. Ve své bezprizorní přítomnosti svědčí o dvou velkých „světech po“: 1) o světě po Lence (rovina socio-filozofická). Zde se ukazuje, že jakékoliv zpředmětnění druhého člověka, jehož se Lenka na Tomášovi dopouští, když jej vnímá nikoliv jako druha, ale objektivní „možnost“, znamená podřízení „lidského Druhého“ pra-

vidlům konzumace: (Adam) „Sedí ve svém pokoji a dívá se na prázdnou, bílou zeď. Možná by si konečně mohl koupit obraz, možná by ho mohl vybrat s Lenkou – tím by odstranil i onen pocit zbytečnosti. Po chvíli uvažování ovšem dospěje k závěru, že by ho neodstranil – jen pověsil a pak se na něj týdny nebo i měsíce díval.“ A zde se dostáváme k jádru dnešního světa: Na konci okamžitého upotřebení stojí nekonečnost zbytečnosti, neustále se hromadící „odpad“. 2) o světě po povídce (rovina literární), z nějž vyvstává názorná ukázka ošemetnosti veškerého vypravování. Neboť je-li prvotní podmínkou pro vystavění příběhu roztřízení zrna od plev, tj. rozlišení mezi tím, o čem má být pojednáno, a tím, čeho se literatura (dílo) již netýká, nabývá na legitimitě otázka, z čeho takováto „třídící“ autorita vypravěčova vyplývá. Čím, a zdali

vůbec, je podložena. Adamův příběh běžící navzdory Lence i této třídící autoritě tu otázku pokládá, byť ji formuluje nepřímo: jako anarchistické gesto vzdorovitého syna ve patriarchálním světě klasického vypravování.

Kam s ním Zde se ovšem ocitáme před největším paradoxem – či omylem, chcete-li – Finchovy povídky. Otec nebyl svržen jen naoko, jak by tomu bylo u textu, řekněme, profesionálnějšího, nýbrž skutečně. A je to nepříjemné překvapení nejen pro čtenáře, jemuž se povídka roztříští před očima, ale především pro autora, kterému Adamův příběh přeroste přes hlavu. Adam, ten emancipovaný syn literárního otcovství, najednou přebývá. Vypravěč Finch se ocitá na příliš tenkém ledě, který se hrozí pro-

lomit. Nemá-li se tak stát, musí být Adam odstraněn. A skutečně odstraněn je. Zmizí pod autobusem č. 21. Ovšem chladnost toho aktu zastírá jen zoufalství, z něhož je proveden, autorskou nedůslednost a kompletní ztrátu autority, která zastiňuje jinak čistý a vytříbený text, především pak jeho pointu. Ta by se, krom výše uvedeného (1), dala shrnout i Kryšpínovým „Jsme tví muži, nemluvíme.“ Ale stejně jako před chvílí Lence, tentokrát pro čtenáře ta věta přichází příliš pozdě. „Složíš mi báseň?“ ptá se Lenka bezejmenného muže, který jí vyhrnuje sukni. Ptá se ho po té, co mu dovyprávěla všechny své příběhy. Muž souhlasí a Lenka tuší, že je po všem. Báseň zde znamená konec, jako by prózu života měla překonat nadvýznamy poezie. Ale je to jen iluze. Iluze, kterou je třeba spatřit a svrhnout. 

... ...

126

127

kafe 2/2009

polemik a

text: Štěpán Princ

mě  Napsal jsem krátký kritický příspěvek k povídce Dům od Marka Jančíka, která vyšla v minulém čísle časopisu Kafe, a to zejména z toho důvodu, že má původní, byť poněkud ostřejší kritika, nebyla redakcí přijata jako relevantní. Asi měli pravdu, když mi říkali, že se hodí nanejvýš k otištění na internetu.

laciné metafory Bylo by jistě zajímavé podívat se na Dům nestranným pohledem. Povídka Dům, jak ji J. napsal, se mě však dotýká. Dotýká se mě ve své metafoře, v jednoduchosti námětu a hloubce zpracování, ve svém provokativně tajemném stylu. O to více – nebo spíše právě proto – mne mrzí, že se nemohu zbavit pocitu, že J. zpackal, co mohl. Mám 128

podobný pocit jako člověk hledící obdivně na svého hrdinu, který však v akci náhle ztrácí jistotu a nakonec se propadá a ve svém propadu se jeví zostuzen – jednoduše proto, že neumí prohrát elegantně. Povídka Dům je jedna velká metafora. Každá věta je pak další metaforou. Nemá pro mě tedy smysl hledat a odkrývat to, co je zjevné, možná totiž J. hraje dvojí hru – na metaforu ani nepomyslel a vše míní doslovně. Každopádně je mi milejší číst Dům doslovně, neboť síť metafor je buď vnitřně nekonzistentní, nebo se jedná o metafory laciné.

statistika namísto filosofie Od počátku je jasné, že J. neodkrývá pouze dvě roviny textu. Docela by mě zajímalo, co J. myslel názvem první části – Legenda

o Domě. Jaká je ta Legenda? Je to snad jenom bonmot? Syžet je chaotický (snad záměrně) – časové roviny se střídají bez ladu a skladu a J. drze opisuje jinými slovy to, co již bylo jednou nebo vícekrát řečeno. Snad to dělá proto, aby dosáhl úplnosti, nebo aby v nás vzbudil dojem, že opravdu čteme jakousi legendu. To se mu ale nedaří, protože je ve svém zkoumání nepozorný a nedůsledný. Pouští se do šířky a do prostoru jako se větve a větvičky rozbíhají od kmene, bohužel však pouze naznačuje různé možnosti. Ukazuje sice, co by se mohlo stát, ale neříká nic o tom, co se ve skutečnosti děje. Z řečeného se nic nestane, nic není jisté, a to zejména proto, že se J. nepouští hlouběji do vnitrozemí příčin. Možnosti ho

zajímají ze statistického hlediska, zatímco bychom mohli čekat hledisko filozofické. Zvýrazňování slova Dům a spojení můj Dům čtenáře navádí k velké pozornosti, avšak já jsem tak docela nepochopil, v čem tkví kouzlo tohoto akcentu. Kromě stavitele a jeho Domu se setkáváme s odcizeným davem, samozřejmě nechápavým, nicméně zvědavým až dotěrným, který hraje roli katalyzátoru absurdity. Kdyby totiž stavba Domu, který je vlastně docela obyčejný, probíhala bez přítomnosti absurdního pozorovatele, nebylo by vlastně o čem psát.

myšlenky jako kulisy J. má tedy svůj dům. Sní o něm – v jednom nespecifikovaném okamžiku – a ze snu vytěží geniální myšlenku, že sen může být 129

kafe 2/2009

polemik a

skutečnost a naopak. Nevidím smysl ve zdůrazňování jakékoliv myšlenky, když se s ní nepracuje, nýbrž se překračuje jako kus použitého oblečení, o kterém jsme si mysleli, že nám bude slušet, ale nakonec, po vyzkoušení, jej bezcitně odhazujeme na zem a v zápětí zapomínáme, že jsme si ho vůbec zkoušeli obléknout. Stejného rozplynutí se ostatně dočkáme o chvíli později v povídání o předním a zadním vchodě, které jsou natolik totožné, že se vlastně ani neví, který je přední a který zadní a zda vůbec existují oba dva, či je tu vchod jen jeden. Opět řečeno a ponecháno. Dovolím si 130

zdůraznit, že onu nerozpracovanost vidím jako nezvládnutí textu proto, že od takto vystavěného textu čekám víc, než pouhé předání informací. Já ten dům přece nekupuji. Má mě zajímat z jiného důvodu. Má mě zajímat proto, že je sám o sobě zajímavý a pokud je zajímavý, proč J. utíká od jednoho nápadu ke druhému (jako by je hledal), aniž by se snažil o homogennost a konzistenci textu? Proč mám dojem, že je J. roztěkaný a nevyrovnaný? Mám na mysli opravdu J., nikoli postavu stavitele. Postava, ono Já, je neživá bytost; je z ní více cítit sám autor, než

původní člověk, který Dům postavil vlastníma rukama. Je tu vůbec někdo takový?

pozorování existence Smutné je pokračování v dalších částech textu. Čtenář je nucen procházet domem znovu a znovu. Informace, že se něco zdá takové, jaké nakonec není, nikoho už nepřekvapí. Nepřekvapí ani skutečnost, že po zběžném popisu místností následuje popis zevrubný, v němž se ke vší škodě textu nedozvídáme nic nového. Celá potíž je možná v tom, že nejen čtenář, ale i autor, stejně jako stavitel jsou pozorovatelé. Těžiště textu vidím ve

shromažďování informací o stavbě, namísto aby se pomocí nějaké situace, sebemenšího pohybu (děje), odkryla podstata hlavní postavy. Proč ta je odsunuta do pozadí? Proč si ji máme domýšlet z ničeho? Proč ani návštěvník, jehož pomoci se autor v závěru dovolává, nic neudělá? Všechno, jak Dům, tak i svět a lidé v něm, existují, ale pouze existují. Oni nekonají a toto nekonání je největším nedostatkem povídky. Díky nekonání je text strnulý a neživý. Ostatně to je i důvod, proč text náhle končí jako by byl utnut a nedokončen. Snaha o pointu je zmařena tím, že pro ni nebyla připravena půda.  131

Rettigovou.

Co to čteš, Romane?

lÓGr

kafe 2/2009

ČasoPis o inTERnETové liTERaTuŘE

www.ekafe.eu redakce@ekafe.eu

omluva: Redakce časopisu kafe se omlouvá autorovi, který působí pod přezdívkou tangens_omega36 za to, že v minulém čísle časopisu byl u své básně chybně podepsán tangens_omega32.

nicky redakce

Fejeton

tomáš Gabriel

zdeněk horner

Vaud

Jinovata pismak.cz Tichotam totem.cz

Lyryk pismak.cz Lyryk totem.cz

jan hrnčárek

emil sláma

Winter pismak.cz

Grafik pismak.cz

externí spolupr áce

Časopis Esprit

šéFredaktor a editor

občasník kafe

titulk a

Tomáš Gabriel

Josef Gabriel

projekt ek aFe.eu

Josef Gabriel, Emil Sláma Nezaměstnaný

Gr aFik a

korektury

Josef Gabriel (studio Dusot)

Princezna, malinka_hvezdinka Jaroslava Gabrielová

redakce poezie

Tomáš Gabriel, Zdeněk Horner

použité Fonty

redakce prÓzy

lukáš hrdý

marika mariewicz

Pozorovatel pismak.cz Hrdý totem.cz

Markéta pismak.cz Markéta totem.cz

skupinou uživatelů českých literárních serverů. Chce být místem uvážené publikace a kritiky toho nejlepšího, co

štěpán princ

michael václav jungbauer

StvN pismak.cz

M.V.Jung pismak.cz

prostředí českých literárních serverů nabízí.

Lido a Aller

Jan Hrnčárek, Štěpán Princ

spř átelené weBy:

puBlicistik a

Tomáš Gabriel, Zdeněk Horner Jan Hrnčárek, Marika Mariewicz

www.pismak.cz — www.totem.cz www.esprit.blogspot.com — www.dusot.cz

Ano, Bibli.

Bezruče.

Co to čteš, Romane?

132

serverem ekafe.eu založen v květnu 2009

ilustr ace

Lukáš Hrdý Michael Václav Jungbauer

byl spolu s internetovým

Co tady dole můžeš číst, Romane?

Neříkej, že čteš...

Čapka.

133