Časopis Kafe 4 by Tomáš Gabriel

kafe = (± 476—1492) 4

Kafe 4

iž delší dobu zde, na internetových literárních serverech, páchne spousta talentovaných mladých autorů, zatímco etablovaní čeští kritici sem ani nepáchnou. Přitom se odtud rekrutovala velká část současné básnické generace – není tedy možné říci, že bychom plakali sice správně, ale na špatném hrobě. Nejen já mohu hrdě prohlásit, že o Zedníkovi, Hájkovi, Těsnohlídkovi, Řehákovi, Pochovi, Košínské, Zbořilovi, Hanusovi a dalších jsem věděl o několik let dříve, než kterýkoli z etablovaných kritiků. Dokonce vím, a nejen já, o několika dalších autorech, kteří by mohli vedle těchto směle stanout. Povídají si o tom vrabci na stromech. Ano, džungle internetových literárních serve-

editorial & obsah

rů je skutečně místem, odkud se zrodili a zcela jistě ještě zrodí kvalitní autoři. Je proto zapotřebí kultivovat tvůrčí prostředí alespoň vlastními kritickými silami. V rubrice novinky se dočtete o sympatické iniciativě amatérských literárních kritiků ze serveru pismak.cz, kteří sepsali a zveřejnili své osobní manifesty literární kritiky. Text Antonína Ferdana, vzešlý z této iniciativy, si můžete přečíst přímo v tomto čísle. Nejedná se samozřejmě (možná bohužel) o manifesty razící sebevědomě nové směry v uvažování o poezii. Literární servery ale potřebují něco jiného. Aby se mezi běžné uživatele dostalo povědomí o hodnotících kritériích literatury a o potřebě se vzdělávat.

Najít téma pro nové číslo časopisu není nic jednoduchého – pokud vám nespadne samo do klína, jak se to tentokrát opět stalo nám. Děkuji tímto historičce Daně Dvořáčkové za rozsáhlý článek o údělu středověkého básníka. Stejně tak děkuji Ondřejovi Hanusovi za zaslání svých výjmečných básní z připravované sbírky a děkuji také všem ostatním přispěvatelům a pěvcům. Příjemné čtení vám za redakci přeje

šéfredak tor

tomáš gabriel

Odkazy literárních serverů tomáš gabriel

Fejeton — Slovník dovolenkára

vaud

05 Téma — Kvítí mých cest je vonné

dana dvořáčková

Úvaha — Tajemná doslovnost básní

tomáš gabriel

11 Recenze — Nadobro objevená Petra Soukupová

jan hrnčárek

Esej — Literární kritika, věda, historie

Tomáš Gabriel

Editorial

antonín ferdan

P O EZIE

Exkluzivně — Ukázka ze sbírky V ýjevy ondřej hanus

22 Vybraná kolekce — Autorem nedodaný název

peter prokopec

28 Kritika — Vztah mezi hvězdami a bak teriemi

zdeněk horner

PR ÓZA

30 Rozhovor — Sedm otázek pro Štěpána Prince

jan hrnčárek

32 Vybraná povídka — Zvyky řeky

štěpán princ

35 Kritika — Řeky zvyků

jakub dotlačil

36 Kritika — Domělá schizofrenie Štěpána Prince

jan hrnčárek

37 Miniatury — Nesmysluj

hyacint

39 Lógr

text

Tomáš Gabriel

odkazy literárních serverů

Zdeněk Horner opět útočí

Manifesty písmáckých kritiků

Historie žánru blbůstka

Recenze na Totemu

Po kafi Lógr

Jako již tradičně odkazujeme v novinkách na profil Lyryka, respektive na jeho alternick Krytyk. Od posledního čísla stihl vydat spoustu kritik, úvah a literárních diskusí. I u tohoto autora je ale třeba vybírat, a tak nabízím sérii odkazů na vše, co podle mne stojí za pozornost.

V posledních měsících před vydáním tohoto čísla se na serveru pismak.cz strhla lavina zájmu o literární kritiku. Zdeněk Horner uveřejnil svůj apel na autory, kteří na literárním serveru pismak.cz zastávají roli kritiků, ve které je nabádá, aby každý z nich sepsal jakýsi svůj manifest kritiky, ve kterém by čtenáře seznámil se svými kritickými postoji a hodnotícími měřítky. Této výzvy se několik autorů (nejen kritiků) překvapivě zodpovědně chytilo a vznikla tak na místní poměry pozoruhodná diskuse. Na čtyři tyto texty uvádím níže odkazy. Pátý text byl bohužel spolu s jeho autorem smazán, proto jej naleznete přímo v tomto čísle Kafe.

Ve společnosti písmáckého veterána Big George se můžete vrátit to starých časů, kdy byl písmák menší a intimnější. Spolu s ním můžete sledovat vývoj pseudožánru blbůstka od roku 2001 až do roku 2010. Autor si dal velikou práci s procházením archivů, které jsou blbostí plné a vybral pro vás jen ty nejhravější, rozumějte nejblbější. Tento osmidílný seriál naleznete přímo na jeho profilu.

Literární server Totem je především významným pořadatelem různých čtení a literárních setkání v průběhu celého roku. Co se ale týče zajímavých článků, na které by bylo možné upozornit, je to čím dál tím slabší. Tentokrát jsem našel akorát autora, který si říká honZic a který v roce 2010 začal publikovat recenze na nedávno vydané knihy. Na svém profilu jich má celkem sedm. Recenzovaní autoři jsou Rudiš, Tučková, Pamuk, Nahacz, Sardou, Mawer a Viewegh.

Nebojíme se konkurence a tak krom dalšího vydání slovenského časopisu pro experimentální tvorbu Kloaka upozorníme také na nový internetový časopis Lógr, který vychází také v tištěné formě. Zaměřuje se především na literaturu, ale najdete v něm články z mnoha oblastí kultury. Upozornil bych především na sekci poezie, do které sice nic moc nepřibývá, zato jsou tam zajímavé články o autorech, kteří vyrostli u nás – na internetových literárních serverech.

Neúrody od nes Ať žije chronický kýč... Respekt k cizímu básnickému slovu 1 až 5 I II III IV V

Ladislav Zedník: Kritikem na písmáku nes: Kritika jako komunikace experimentátor: Manifest intuitivní kritiky na písmáku

text

Vaud

Slovník dovolenkára

arní sluníčko začíná lechtat děvčata na pupíčcích, což je právě nejvyšší čas začít se poohlížet po letní dovolené. Přál bych si na své pásově fotografii vypadat tak báječně jako vypadají hotelové pokoje v Bibione v katalozích cestovek. Jen podle obrázků se tedy řídit nemůžete. Pokud místo osobně neznáte, pak je třeba prostudovat pozorněji text letáků a zkusit dešifrovat reklamní žargon. Zapátral jsem na internetu a ve vzpomínkách na svou kariéru cestovního průvodce a zde jsou některé postřehy. Nadstandard – ať jsem spal v sebehorším pokoji, vždy šlo o nadstandard (někdy dokonce nadstandart). Nikdy ne standard a už vůbec ne podstandard. Nadstandard může znamenat cokoliv. Třeba, že hotelové pokoje mají s největší pravděpodobností postel a dveře. Překvapivě okno v nadstandardu není samozřejmostí například ve Španělsku či Thajsku. Frekvencí a významem v reklamě se slovo „nadstandard“

blíží oblíbeností a použití slovíčka „vole“ na Pardubicku. Úmyslně se vyhýbám „nadstandartu“. Odřazuje mě už samotný fakt, že někdo plevelí reklamní katalog nadávkami a ještě v nich dělá gramatickou chybu. Klientela – dalším cestovkářským zaklínadlem je slovo klientela. Jde o synonymum slova stádo. Během překotné kapitalizace dostalo podobně ošklivý nádech jako třeba slovo ?podnikatel? a blíží se místy až nadávce. Uspokojí nejnáročnější klientelu – v hotelovém lobby permanentně podřimuje vyžilá šlapka. Vyhledáván mezinárodní klientelou – jezdí se sem pravidelně ožírat Angličani.

Vyhledáván nejnáročnější mezinárodní klientelou – ožralí Angláni tady souloží se šlapkou z lobby.

4 fejeton

Vyhledáván širokou klientelou – jezdí sem i tlustí Němci.

Vhodné pro rodiny s dětmi – pravidelně sem míří početné rodinky upocených taťků, hysterických mamek a jejich vřeštících zlatíků. Sousedi budou jíst vedle vás řízky ve spodním prádle, moře bude prvních 5 kilometrů jen do půlky lýtek a otylý německý hošík vás bude tlouct plastovou lopatkou do hlavy pokaždé, když se vám povede na pláži na chvíli usnout. Hotel v idylické přírodě – dovolenou budete trávit za devatero horami, devatero řekami a devatero lesy a všude bude sakra daleko. Cokoliv, co je nevhodně daleko, je v reklamě vydáváno za idylické. Konec světa pak bude nejspíš přímo idylicko-orgazmický. Přímo u moře – budete bydlet v přístavu nebo na vrcholku stometrového útesu.

Nedaleko od moře – znamená poměrně dost daleko od moře.

Částečný výhled na moře – pokud budete držet tchýni za nohy z balkónu v sedmém patře vašeho hotelového apartmentu a rozhoupete ji, tak někde v dálce uvidí na krátký okamžik kousek modré hladiny. Oblázková pláž – pro samé šutry se nedostanete k moři.

Přírodní pláž – na pláži není plavčík, lehátka ani ručníky, ale zato jsou tu odpadky, chaluhy a šance, že vás kousne toulavý pes. Užívejte si relaxace na pláži – není tu co dělat (viz též Idylická pláž). Přírodní idylická pláž – je to daleko, nic tam není a nikdo to neudržuje.

Dobrá dopravní dostupnost – z jedné strany hotelu je nádraží a z druhé hlavní ulice.

Přímo v živém městském centru – v noci je takový randál, ze musíte spát přes den (někdy též V blízkosti městské promenády). Charakteristická rustikální atmosféra – hnojem smrdící ubytovna pomocných zemědělských dělníků s příplatkem za autenticitu zážitku.

Vybaven funkčním nábytkem – hotel je o kategorii níž než klubovna Rychlých šípů v pokoji není vůbec nic, co by šlo odnést. Ať se rozhodnete vyrazit letos na dovolenou kamkoliv, vždycky zvolíte správně. Aspoň podle cestovního katalogu určitě.

text

„Kvítí mých cest je vonné“

Dana Dvořáčková Dana Dvořáčková působí v Historickém ustavu AV CR, v.v.i. Specializuje se na dvorskou r ytí řskou kulturu a v ýzkum panovnického dvora ve středověku.

Dnes je zcela běžné, že čteme literaturu, a mnozí z nás se jejímu psaní věnují. Publikovat můžeme různými způsoby nejen „v papírové“ podobě. Značná část prózy nebo poezie je ke stažení či běžnému přečtení na internetu. Známe mnohé osudy spisovatelů nebo básníků, často i osobní pohnutky, jež je k psaní vedly. Jak tomu bylo ale před stovkami let? Jsme vůbec schopni si představit, jak se psala próza a básně v minulosti? Jak vypadala tvorba před možnostmi knihtisku a plošného vzdělávání?

řed vynálezem a rozšířením knihtisku nepatřilo psaní k tak samozřejmé činnosti jako dnes, kdy se mu učíme od základní školy. Vzdělání ve smyslu gramotnosti se rozšiřovalo jen postupně, tak jak narůstal počet míst, kde bylo možné studovat. V nejstarším období našich dějin, tedy počínaje středověkem, se psalo v klášterech nebo při kapitulách, kde se shromaďovali vzdělanci z duchovního stavu. Nejstarší kláštery vznikly na našem území v závěru desátého století a okruh pisatelů i přes narůstající počet konventů a církevních institucí v dalších obdobích zůstával nízký. Síť škol při farách rostla pomalu, neboť vznik farních zařízení závisel na postupné christianizaci země, která se teprve dotvářela. Gramotných - tedy těch, kteří by uměli číst a psát, nebylo mnoho. Navíc ke středověku zcela běžně patřilo, že čtení a psaní se neučilo vždy souběžně, častá byla pouze znalost čtení.

Literatura duchovní a dvorská

Z prvotní tvorby jsou zachované různé legendy; latinské nebo staroslověnské. Nejstarší, o sv. Václavu a sv. Ludmile, představují zároveň historický pramen a současně

narativní literární text. Autoři, kteří je psali, reagovali na dějinné události, ale přitom záměrně cizelovali hagiografický obsah stále nových legend (mnohdy na stejné téma) – jako oslavu světců. Dříve reálné postavy dostávaly v psané podobě druhý život, jenž s každou legendou ožíval. Z další psané tvorby jsou to nejstarší kroniky, předně Kosmova Kronika česká (z počátku 12. století), která vznikala v těsné blízkosti knížecího přemyslovského dvora na Pražském hradě. Do počátku 13. věku se však jedná více o díla legendistická nebo historiografická. Literární tvorbu ve smyslu žánrovém, tedy jak ji vnímáme dnes, jako prózu či básně, najdeme u nás až ve 13. století. Její počátky zaznamenáme nejprve na panovnickém královském dvoře. Impulzem rozkvětu se zde stala rytířská móda, proudící ve 13. století do českých zemí. Právě dvorské prostředí poskytovalo vhodné zázemí pro rozvoj literárního způsobu zábavy. Rytířská móda totiž vstupovala do povědomí lidí z vyšší společnosti dvěma hlavními proudy. Jednak přímou účastí na dvorských slavnostech, např. aktivně během turnajů, anebo právě literaturou, která byla zprostředkovávána předčítáním.

Vyobrazení krále Václav II. (1271–1305), jako jednoho z minesangrů, v písňovém rukopise Codex Manesse z počátku 14. století. Panovník je obklopen rytíři, rádci a hudebníky.

5 téma

6 „Kvítí mých cest je vonné“ První doložený básník, jenž působil na pražském dvoře krále Václava I. (1230–1253), je znám pod jménem Reimar von Zweter. O tom, že byl skutečně jedním z prvních, kteří do Čech zavítali, svědčí i jeho verše: „Král, země – dobré obojí. Jen jedno mě mrzí: mé verše obstojí, až když je schválí král. Pak teprv zem též zatleská. (...) Co platen jest mi král? S ním vyhraji jen stěží, kdyžtě jsem bez dámy a bez jezdců a věží, když nemám sedláka, a natož koníka!“ [Die Gedichte Reimar von Zweter, Gustav Roethe (Hg.),

Göttingen 1887, č. 150; překlad podle Moravo, Čechy, radujte se!, Praha 1998, s. 36.]

Lyriky, ale i epika, ve 13. století vznikala v německém jazyce. Pražské dvorské prostředí bylo bilingvní, tedy jazykově české i německé. Rytířská kultura nadto přicházela přes německé země, dnešní Německo a Rakousko. Přemyslovští panovníci měli některé z manželek původem právě z německých oblastí, kde podobně hledala nevěsty i šlechta. Cesta německy mluvících básníků tak díky návštěvám nebo uzavíráním manželství byla otevřená. Jazykově česká (staročeská) lyrika a epika se rozvíjela až počínaje 14. století. Nejstarším dochovaným dílem je staročeský epos Alexandreida, jehož rukopis datujeme přibližně k roku 1305. Autora ovšem neznáme.

Psaní na zakázku

Lze říci, že pokud se panovníkovi verše nelíbily, neměl autor možnost se prosadit, neboť básníci byli doslova závislí na štědrosti pána, kterému skládali, přečítali, a nebo díla zpívali. S tím se pojilo celkové zabezpe-

téma

čení a nejen finanční odměna, jak bychom si představovali dnes. Mecenáš se musel postarat o jeho ubytování i jídlo, často také o stravu a zaopatření pro autorova koně. Vzhledem k časovým možnostem cestování trval většinou takový pobyt na dvoře několik dní i déle. Nelze si rovněž tvorbu a přednes básní představit jako návštěvu pouze na jeden (slavnostní) večer. Dále bylo potřeba zajistit psací látku a event. písaře, kterému autor pak diktoval, pokud sám nepsal. Např. i výroba pergamenu byla nákladnou záležitostí a jedna rukopisná kniha přišla na podobnou sumu jako koupě domu. Proto si literáta u sebe nemohl držet každý, a proto máme o těch prvních zmínky ve vztahu k bohatému prostředí panovnického dvora 13. století. Na dvorech šlechty jsou doloženi básníci až s koncem stejného věku. Tvorba tedy byla do značné míry poplatná mecenášovi a současně podléhala módnímu proudu. Navíc se rytířská móda prezentovala v ideální podobě: oslavovala ideál rytíře a jeho svět. Rytíř musel být skvělý, tj. ovládat a naplňovat rytířské ctnosti. Možná proto se nám mohou zdát takové básně či epika příliš limitované, ale to je náš současný pohled. Tvorba tehdy odpovídala dobovému kulturnímu vývoji a z takového úhlu bychom se ji měli snažit chápat.

rozdíl mezi tehdejší lyrikou a epikou, i když obě se psaly v rýmované formě. Již jsme vzpomněli básníka Reimara von Zwetera, z dalších známe např. ještě Sigehera nebo Fridricha von Sonnenburga. Poslední dva skládali pro Přemysla Otakara II. (1253–1278). Jejich díla jsou vesměs oslavná, skutečně s cílem vyzdvihnout chrabrost rytířského krále. Zároveň však reagující na politické události. Hovoříme o tzv. reflexivní lyrice. Jako příklad můžeme uvést verše Fridricha von Sonnenburga, který se zřejmě s panovníkem účastnil vojenského tažení. Stejně jako u dalších ukázek se jedná o překlady z německy psaného originálu.

Pokud se zaměříme na to, v čem tkvěla poetika dvorských básníků a jaké žánry mohli naplňovat, měli bychom nejprve vymezit

V rámci oslavných textů jsou panovníci přirovnáváni k ideálním vladařům. Konkrétně přemyslovští králové 13. století k Fruotovi, Šalamounovi, Alexandrovi

Reflexivní lyrika, minnesäng a epika

„Kde sedm týdnů český král s královskou slávou bojoval, kde dobře dvacet pevností vzal – v zemi uherské – já s ním byl všady. Přes Dunaj most vzdor Uhrům postavil, ten dlouhý tisíc loktů byl, řek osm potom přemostí – a Přespurk dobude pak útokem bez vady. Altenburg zřel jsem obléhat ze všech stran, na vodě a na souši, Miesenberg nemoha vzdorovat – věže i valy mu rozmetal – se sotva bránit pokouší; a Huny od té chvíle – bylo jich třicet tisíc snad on začal do Rábnice hnát (jich mnoho utonulo) daleko na tři míle.“

[Die Sprüche Friedrichs von Sonnenburg, Achim Messer (Hg.), Tübingen 1979, č. 52, s. 36-37, překlad podle Moravo, Čechy, radujte se!, s. 43.]

7 „Kvítí mých cest je vonné“ nebo Artušovi. Ve stejné době zachytíme na dvoře také básně náboženské, moralizující či poučné v politickém kontextu. Tuto reflexivní lyriku v posledních desetiletích 13. století vystřídala milostná témata, tzv. minnesang. Jeho nadčasovost symbolizuje báseň Waltera von der Vogelveida, německého básníka již z počátku 13. století, což rovněž upozorňuje na to, odkud sem záliba v této tvorbě přicházela: Poví mi někdo, co je vlastně láska? Vím o ní jen část, a tak rád vědět bych chtěl víc, neboť už v ní nechci chybovat, zlepšil bych se v ní skrz to, co činí tak bolestně. Minne je láskou, ať je naplněnou, nebo když přináší bolest, taková je pravá láska. Tak nevím, jak bych pak měl jinak vnímat ji.

[VALTER VON DER VOGELWEIDE, Gedichte, Mittelho-

chdeutsche Text und Übertragung, Petr Wapenski (Hg.), Franfurt am Main 2006, s. 46, I., překlad autorka.]

Minnesäng jako milostná píseň byl zároveň jednou z nejrozšířenějších forem básnické produkce středověku obecně, a to hlavně ve formě Minnelied, Werblied. Klíčovými hrdiny byli rytíř a jeho paní. V dalším typu básní vystupuje vedle rytíře a paní ještě posel, který nosil vzkazy mezi zamilovanými – Botenlied. K výčtu milostných básní zařazujeme milostný žalozpěv – Minneklage a chválu lásky – Minne-Preislied.

Milostná báseň byla ale natolik oblíbená, že vznikaly varianty naučné – o pravidlech dvorské lásky a úvahy o lásce – Minnelehre, Minnespruch. V poslední jmenované se střídají strofy přednášené rytířem a paní. Milostná báseň na pražském dvoře se stala módní až v době Václava II. (1283–1305). K jejím hlavním tvůrcům řadíme ve druhé polovině 13. století Heinricha von Miessena, řečeného Frauenlob. Jeho nejslavnějším dílem je lejch o Panně Marii, který představuje opět další typ vyznání či oslavy, což ukazuje i drobný úryvek z celé skladby: „Kvítí mých cest je vonné. Vzýváš-li mne, balsám jak lék tě prolne. Odívá mě jen slunce svit a bez toho šatu nemohu již být…“

[HEINRICH VON MEISSEN, Lejch o Panně Marii, překlad podle Moravo, Čechy, radujte se!, s. 204.]

Podle některých názorů vytvořil tuto báseň na přímý podnět krále Václava II. Dodejme, že obecně lejch tvořil nejkomplikovanější mnohoslovný útvar duchovní a dvorské lyriky. Za vrchol německé básnické tvorby na pražském dvoře a i v Čechách této doby pak můžeme označit vlastní básně krále Václava II. Jedná se o tři milostné písně (básně), které mu přisuzujme a jež jsou snad přímo ovlivněny Frauenlobem. U prvních dvou sledujeme rozpor mezi láskou duševní a tělesnou k vyvolené dámě, přičemž nakonec zvítězí ctnost, již symbolizuje pouze platonické objetí; Píseň I.:

téma

„Mé nitro tají příběh, znám pravou vznešenost, láska ji za mnou posílá; tak šťastný jsem, že vzdychám sladkým vědomím, že právě ji mám rád, že ona je můj skvost. Nikomu není nemilá, je krásná jemná žena – vždy pyšnit se jí smím, blížeji nelze jíti, nač tedy mámení, veliká radost s sebou nese trápení a na tom se nic nezmění, má láska je mé vězení. Mne opanovala ta sladká skutečnost, mé srdce tluče blažené, je ráj mých očí, touha, nevýslovná slast, očima do srdce mi vešla jako host, a tak jí sloužím, vznešené, však předlouho již musím verš za veršem klást, mé srdce i mé smysly slouží mé výsosti, jí – počátku i zdroji mé čiré radosti: a díky této milosti jsem šťasten – na tom nedosti…“ [VÁCLAV II., Píseň I, v. 2 -20, in: Moravo, Čechy radujte se!, s. 186, překlad Silvie Stavovské, s. 185.]

Z druhé básně – Píseň II.: „ [...] to léno lásky darů dar, kdo upíše se růžím, roznemůže se láskou, bude její obětí, vždyť polibek je vážný svár.“

[VÁCLAV II., Píseň II, v. 12–13, in: Moravo, Čechy radujte se!, s. 186, překlad podle S. Stavovské, s. 188.]

8 „Kvítí mých cest je vonné“ Třetí báseň českého krále nese námět svítáníčka, tzv. Tagelied. Rytíř se při rozbřesku loučí v komnatě se svou milovanou, přičemž je zvýrazněn prvek úplatného strážného, který má varovat milence. V textu je pak zcela přebásněno naplnění lásky tělesné. Co se týká epické tvorby, za prvotní dílo s vazbou k přemyslovskému dvoru považujeme epos o Vilému Oranžském od Ulricha von Türlin asi z poloviny 60. let 13. století. Vedle hlavního příběhu prezentuje dvorský život a dvorné chování k ženám v kontextu dvorské lásky. Přímo na pražském dvoře ale doložíme epiku až z počátku 70. let. Jedná se o tvorbu Ulricha von Etzenbach, autora německé Alexandreidy. Téma nebylo náhodné a dílo vzniklo na podnět krále Přemysla Otakara II., jako přímá oslava jeho válečnických schopností, přestože není ani jednou zmíněn. Jeho přítomnost je ale zřejmá z narážek, např. se na látkách stanů vojenského ležení objevují stříbrobílí lvi apod. Kolem roku 1290, již za vlády Václava II., sepsal Etzenbach ještě druhý epos pod názvem Wilhelm von Wenden. Coby ideálního vládce a rytíře zde poznáváme Václava II. a jako hlavní ženská postava je oslavena panovníkova choť Guta Habsburská.

Básník jako tvůrčí bytost

Pokud se básník chtěl na dvoře udržet, bylo žádoucí, aby příběh, jenž sepsal, zaujal obecenstvo. Nadto se očekávala vedle oslavy pána-hrdiny, také zápletka, či spíše zaplétání děje, kterým rytíř procházel. Posluchači

totiž starší díla znali, a tak očekávali „něco nového“. Dvorský epos toho dosahoval mnohem snáze, než lyrika. Navíc zcela běžně autoři znovu rozpracovávali témata již vícekrát sepsaná předchůdci. Nejednalo se však o opisování, nebo nedostatek invence, právě naopak. Poukázání na různé autory v díle a rozvedení staršího nebo nedokončeného příběhu jiného tvůrce, bylo vnímané jako správný postup a důkaz vzdělání. K nejoblíbenějším patřila artušovská a starověká tematika, například již zmíněný příběh Alexandra Velikého. Za zakladatele literárního žánru – dvorského eposu považujeme Chrétiéna de Troyesa, jenž ve druhé polovině 12. století vytvořil nadále rozpracovávané artušovské eposy (Erek, Cligés, Lancelot, rytíř na popravčí káře či Yvain, rytíř se lvem nebo Perceval). V těchto dílech se zformoval obraz ideálního světa krále Artuše, ve kterém panovník sám nebyl akčním hrdinou jednotlivých příběhů, ale naopak trvalým garantem všeho dění. Jako činitelé vlastních příběhů vystupovali jeho rytíři, kteří se k Artušovi vraceli z dobrodružných cest. Na Artušově dvoře se odehrávala také skoro všechna vyvrcholení těchto aventures, ať již za slavností (svatby, či turnaje), nebo různých setkání apod. Taková literatura nejen že symbolizovala zábavu, ale tím, že prezentovala dvorské ideály, způsob života a oslavu rytířských ctností, měla rovněž na posluchače výrazný edukativní dopad.

Básník jako osobnost

O středověkém básníkovi toho víme zpravidla velmi málo. Většinou se v dedikaci

téma

mecenáši objeví jen křestní jméno, někdy drobná informace navíc, jindy pisatele vůbec neznáme. Tvorba byla anonymnější, což se týkalo i žánrově jiných středověkých textů. Např. ale epik Ulrich von Etzenbach o sobě prozradil, že pochází ze země lva, tedy českých zemí, ač psal německy. Reimar von Zweter, Sigeher i Fridrich von Sonnenburg cestovali po dvorech a stejně jako Frauenlob byli původem z různých částí Německa. Spíše výjimečné jsou informace o společenském původu, nebo o tom, kde studovali, či zemřeli. Slavný Frauenlob je např. pochován v mohučské katedrále, neboť roku 1318 zesnul na dvoře tamějšího arcibiskupa Petra z Aspletu. Sociální status literátů, pokud jej oni sami nezmínili, můžeme pouze odhadovat, ale nejblíže realitě zůstane asi měšťanský či nižší šlechtický původ. Také mohli pocházet z dvorské společnosti, kde třeba vyrůstali od dětských let, nebo se mohlo jednat o studenty artistických (dnes filozofických) fakult. Výjimkou není ani to, že dvorskou literaturu psali i duchovní, jako právě zmiňovaný Chrétién de Troyes. Jejich postavení ve dvorské společnosti zůstávalo ale závislé na vůli mecenáše, který jim poskytoval materiální zázemí. Básníci tak skutečně doslova putovali od hradu k hradu, od dvora ke dvoru za bohatší odměnou. Působili v rolích bavičů, ale jejich služba se mnohdy stala dlouhodobou záležitostí, kdy se zapojili do královy družiny. Z takových jmenujme alespoň básníka krále Jana Lucemburského Guillauma de Machauta. Působil nejen jako básník, ale zároveň byl

9 „Kvítí mých cest je vonné“ královým notářem a diplomatem. V závěru života se stal kanovníkem v Remeši. Mezi žáky proslulého Guillauma se zařadil např. Eustach Deschamps. Oba tito básníci pak také navštívili české země.

Význam pro dnešního čtenáře

Jako každý odkaz minulosti má také středověké básnictví výpovědní hodnotu i dnes. V předchozím textu jsme se snažili postihnout vývoj literatury nejen v českých zemích, přestože jsme se na ně více soustředili. Zároveň se totiž jedná o celoevropský literární proud rytířské dvorské lyriky a epiky, který se ze západní Evropy přes německé země dostal až k nám. Stěžejní pro čtení obdobné starší tvorby (nejen literární) zůstane ale snaha porozumět textu v intencích doby jeho vzniku. To je však samo o sobě vždy tím nejtěžším, neboť písemný projev přináší pouze autorem zprostředkovaný a subjektivní děj. Mnohé hodnoty, které k nám díky těmto veršům doléhají, zůstávají shodné s tím, co vnímáme jako aktuální i dnes. Snaha po lepším životě, dosažení úspěchu, po spravedlnosti a naplnění lásky; to vše v sobě nesou běžné lidské sny a přání, které prostupují poezií i prózou stále. V tom se tedy soudobá tvorba mnoho neliší, a ačkoliv existuje mnohem více možností prezentace vlastních děl, jsou také současní autoři závislí na přijetí „obecenstva“, kritice a kladném ohlasu, stejně jako ti středověcí. Na závěr přidejme úryvek z domácího eposu o Tristanovi, který právě zavítal na dvůr krále Artuše, kde se scházeli rytíři

téma

kulatého stolu, tentokrát i s německy psaným originálem. Epos z konce 13. století popisuje vůbec jako nejstarší zdroj v české literatuře bájný kulatý stůl a důvody, proč se u něj rytíři setkávali.

„tavelrunde ein tavil ist die ist ûz spêhes sinnes list genumen und hât ouch grôze recht und ist alumme schîbelecht geformet rechte alsam ein rat und ist sô breit, daz volle stat wît und gerûme dar an wol fünfhundert ritter hân der eiteslîcher sî ein helt und zu den tavelen erwelt menlîch und genende. die tavel houbt noch ende hât nicht weder hie noch dort nindert ecke noch kein ort, die helde mit den ritters tât ir manheit sô gewirdet hât und ritterlîch erworben hân daz sie gesitzen dar an die sîtzen alle hêrlich in einer hêrschaft alle glich.“

„Kulatý stůl je tabule, která je pozoruhodně a důmyslně vyvedena a má též velký rozměr a je dokulata obehnána a uzpůsobena spravedlivě v jednu radu a je tak široká, a rozlehlá dokonce, že plných sto pět rytířů pojme. Světla ohně ji osvětlují a k tabuli vyzývají statečné i odvážné. Tabule hlavu ani konec nemá, ani tu a ani tam, žádný roh, ani zastavení, hrdinové pospolu s rytíři vše činí a svou statečnost tak násobí, by tak rytířství povznesli, protože oni sedají k jedné tabuli a všichni sedí srdečně pospolu v jednom společenství všech stejně.“

[HEINRICH VON FREIBERG, Tristan, in: Heinrich von Freiberg (Dichtungen). Mit Einleitungen über Stil, Sprache, Metrik, Quellen und die Persönlichkeit des Dichters, Alois Bernt (Hg.), Hildesheim – New York 1978. v. 1329 -1348; překlad autorky.]

text

Tomáš Gabriel

Tajemná doslovnost básní

10 úvaha

Internetové prostředí působí jako uzavřený prostor, který zejména začínajícím autorům nabízí základní odpovědi na to, co je a není poezie. Ti jsou přitom obzvláště citliví na to, jaká hodnotící měřítka jim místní prostředí ukáže, a pokud si za hlasitého potlesku osvojí špatné tvůrčí postupy, nemusí se už z tohoto snu autorsky probrat. Proto bych se chtěl tentokrát zaměřit na jeden rozšířený mýtus, který dělá obzvláště na internetu velkou paseku, a sice že „poezii nesmíme brát doslova“. Poezii naopak doslova brát musíme.

roblémem internetové poezie není ani tak špatné pochopení toho, co je to rým a rytmus, dokonce nejde ani o rozlišení, co je kýč a klišé. Ačkoli bývá schopnost vyškrtat z textů kýče a klišé velebena jakožto znak autorského mistrovství, je jí schopen každý průměrný čtenář. Kamenem úrazu nejsou dokonce ani tak často postrádané hodnoty – o těch buď někdo píše, nebo ne. Prostředí internetu v těchto ohledech nikoho k ničemu nenutí, ledaže by dotyčný byl citlivý na volání stáda po průměru, což ale básníci zpravidla nebývají.

Přílišná orientace na význam

Internetová komunita dává velký důraz na význam, na to, co básník chtěl říci. Drtivá většina internetových autorů má především potřebu něco básní sdělit, dovést čtenáře k nějaké (třeba i mnohoznačné) interpretaci. Tento masový jev se bohužel podepsal i na hodnocení zkušenějších kritiků, kteří sice vyhledávají „to bez kýče a klišé s pěknými obrazy“, ale rovněž se při posuzování básní orientují na význam. Nemyslím prosté orientování se na pro-

žitou zkušenost – osobní odstup místní kritici samozřejmě většinou zvládají – mám na mysli orientaci především na výsledek přirovnání, na to, co je symbolizováno, bez většího ohledu na to, čím je toto symbolizováno. Právě v tom „čím“ se ale skrývá většina básnické působnosti textu. „Co“ chtěl básník říci bývá zpravidla možné opsat prozaickým vysvětlením a není proto třeba skládat básně.

Šperky v mixéru

Ocenit dobrý obraz v básni, toť jeden z pilířů místní kritiky! Málokdo se ale pozastaví nad způsobem instalace toho kterého obrazu. Jako by si všichni oddychli, že obraz vůbec vznikl, a přijali ho takřka nekriticky jako hotový, a tedy povedený. Že se objevil v básni příliš brzy, že roztržitě přeskakuje plynutí něčeho jiného, aniž by to mělo nějaký účel, že je daný obraz sestaven z naprosto jiných motivů než zbytek básně, opět bez vnitřní reflexe tohoto rušivého prvku – to nikoho příliš nevzrušuje. Ne, nikdo není rušen, celek dává empatickému čtenáři smysl, tedy má báseň smysl i jakožto poezie! Často se přitom může jednat o vnitřně nejistý až

roztříštěný text, který si o mistrovské ruce může nechat jen zdát.

Básně je třeba brát doslova

Bál se, jako by mu duše zamrzala. Toto je příklad jednoduchého přirovnání, předstírejme na chvíli, že se jedná o kvalitní poezii. Můžeme je rovnou procítit, porozumět tomu, jak se dotyčný asi bál a jíti v básni dál... Nebo se můžeme zastavit a vzít toto přirovnání tak říkajíc za slovo. Dobře, duše má zamrzat. A to celé má být podobné strachu. Zkusíme si to doslovně představit a rázem vidíme, že je to nemožné: strach a mráz jsou dvě úplně odlišné věci. Strach je označením stavu mysli, zatímco mráz je označením pro teplotu, při které se voda mění v led. Duše zamrzat nemůže. To přirovnání je zkrátka nesmysl. Přesto se v naší představivosti tyto motivy nějak záhadně doplňují a rezonují spolu, překvapeně to pozorujeme a obdivujeme autora, že dovedl napsat nesmysl, který dává smysl – skrze poezii. K tomuto prozření docházíme při pokusu o doslovné čtení, nikoli při čtení symbolického významu. V tomto případě tedy poetická interpretace nevychází

ani tak z toho, co je symbolizováno, jako z doslovného čtení a uvědomění si, že „to nedává tak úplně smysl“ – ledaže by šlo o poezii. A nebo také může jít o nesmysl. Obojí, poezie i nesmysl, zůstává mnohým internetovým kritikům skryto, protože doslovné čtení považují za nesprávné, nebo přinejmenším neslušné a rýpavé. Může se ale také stát, a často se to stává, že přirovnání není nelogické, že jeho doslovné čtení není nesmyslné. I tehdy je ale doslovné čtení klíčem k úspěchu. Byla tam zima jako v ledničce na poušti. Představit si poušť, ledničku a v ní zimu není problém. Ani takovýto obraz ale čtenář zvyklý jít rovnou po významu nečte doslovně a podstatná část kouzla tím pro něj mizí. Přečte rovnou pointu, a sice onen paradox ledničky na poušti: všude je horko na umření, ale v ledničce je pořád stejná zima – aha! Kdo ale čte doslovně, se zalíbením si představuje ledničku stojící v písku mezi dunami, kabel, který je zastrčený kdo ví kam, mikroskopické škvíry v těsnění dveří, chlad uvnitř ledničky a horko venku. Toto je vtipné, krásné, nové – paradox vem čert, ten tu vždy byl a bude.

Stavba básně Důsledné doslovné čtení jednotlivých částí básně je také předpokladem pro hodnocení celku. Nejčastějším neduhem internetových autorů poezie je snaha o tvorbu básní v duchu prvního příkladu. Tedy básní, které při doslovném čtení nejsou ničím jiným než nesmyslem a mají onu vznešenou ambici překonat tento chaos iracionálním prvkem poezie, který vše překlene a v úžasu spojí. Obecně se u takovýchto textů předpokládá, že se to „nějak“ povedlo, protože bavit se o chaosu kriticky by bylo příliš těžké. Že se to ve skutečnosti skoro nikomu nedaří, to se jakoby neví. A sklouzává se k hodnocení dojmu, v lepším případě významu celé básně. Na doslovné čtení ale nedojde, protože to by text a často spíše kritik nesnesl. Čtenář to ale snést musí. Báseň je hra na to, jak doslovné čtení konkuruje čtení sémantickému. Je to osahávání hranic logického světa a uvědomování si lidské schopnosti tyto hranice překročit, nebo také v nich setrvat – krásné přeci není jen to za hranicemi. Jak lvové bijem o mříže. Vidíte toho lva? Čím konkrétně do té mříže buší?

text

Jan Hrnčárek

Nadobro objevená Petra Soukupová

11 recenze

(krátký detektivní příběh z literárního prostředí)

jednom z případů je slavný detektiv Hercule Poirot konfrontován s vraždou, která se odehrála před deseti lety. Ačkoliv místní konstábl pochybuje, je-li po takto dlouhé době vůbec možné dopátrat se původních motivů, Poirot odpovídá, že je to právě odstup – prostorový nebo časový – který věci činí uchopitelnějšími. Proto tento článek nechápejte jako kritiku či recenzi, ale jako rekonstrukci jednoho takového (zlo)činu, který se odehrál v relativně daleké minulosti. Je to totiž již rok, co se povídková kniha Petry Soukupové (1984) Zmizet objevila na pultech a polovina roku, co byla vyhlášena Knihou roku (ačkoliv cenu za román roku získal Martin Ryšavý s Cestami na Sibiř). Pravda, nejednalo se tehdy o žádné překvapení, neboť Zmizet už od vydání provázela pověst jedné z nejlepších českých próz poslední doby. O to podivněji působí, když se ze zdánlivě rutinní reflexe kritik, do níž jsem se pustil vyzbrojen právě přečtenou knihou a názorem na ni, vyklubalo téměř detektivní pátrání po příčinách této pověsti. Dřív ale, než dospěji k tomu nečekanému odhalení, že… (no přeci to nevyzradím

hned!). Také pro dramatický efekt vložím explikační vsuvku pro všechny, které tato oceněná próza minula: Zmizet, druhá kniha Petry Soukupové, je spíše než román povídkový soubor sestávající ze třech delších příběhů, které spojuje téma rodiny, přesněji řečeno, její krize a osamělosti člověka ve středu svých nejbližších. Zatímco první a druhý jsou povětšinou vnímány bezprostřední perspektivou desetiletého chlapce, třetí příběh, pojednávající o boji mezi dvěma „nevlastními“ sestrami, je rekonstruován retrospektivně, pohledem jedné z dospělých sester. Vypravěčských rovin je však více a občas se objeví i „objektivizovaná“ vypravěčská vsuvka. Tak či onak, vždy se jedná o vyprávění „bez iluzí“, o analytické rozpitvání situace mnohdy až krajní: útěk dítěte, citová deprivace, chorobná zástupná fixace na určitý úkon či předmět, kompenzující dílčí rodinnou dysfunkci, nelítostný boj mezi sourozenci o poslední stopové množství rodičovské lásky. Ve světě knihy je ten nejbližší představen jako nejpodlejší protivník znající nejskrytější slabiny svého soka, soužití se mění na boj. Rodinné anály pak sestávají s pečlivého, až úřednického zápi-

su každé jedné křivdy či podrazu, kterých se na sobě rodinní příslušníci dopouštějí. Na tento motiv se samozřejmě soustřeďují všechny recenze i kritiky. Každá ho však rozvádí jiným, mnohdy až protichůdným směrem, zasazuje ho do rozdílného literárního i společenského kontextu. Petr Vaněk na iliteratuře podává zajímavou hypotézu o tematické endemičnosti: jelikož české prostředí vždy kladlo větší důraz na intimní než veřejnou sféru lidského života (někdejší normalizační a současný neoliberální režim tento fakt zneužíval pro odstranění veřejného protestu), je u nás současná krize rodiny vnímána mnohem silněji než v západních zemích, které své rodiny zdevastovaly už o několik desetiletí dříve. V českém prostředí proto vyprávění Petry Soukupové získává zvláštní naléhavosti, která je nicméně nepřenosná do univerzalistických měřítek kosmopolitní literatury. Zmizet je zde kladeno na roveň filmům Marie Poledňákové, taktéž specificky české režisérky; „Její psaní je totiž příkladně česky ateistické, chalupářské a nemetafyzické“. Má však obrácenou citovou polaritu. Zatímco normalizační rodinné filmy pracují s povětšinou konejšivým obrazem rodin-

né buňky (říkejme tomu „idylika Boženy Němcové“), Soukupová postupuje ostře proti archetypům: sourozenci se nenávidí, děti jsou rozmazlení frackové a babičky nechápavé a zahořklé. Jiří Pěňás sice takový postup pranýřuje, ale reflexe na serveru Aktuálně.cz, jejíž autorkou je Jarmila Křenková, toto zcela po právu oceňuje. Stejná kritička však ostře vystupuje proti Vankově „politickému“ zkoumání „apolitičnosti“ české tvorby, neboť jej v rámci české literatury považuje za regresivní (jako by se v Česku už deset let nezkoumala jen a pouze technická stránka uměleckých děl!) . Křenková zvolenou tematiku bere jako cosi samozřejmého, daného, po jehož smyslu nemá cenu pátrat, a společně s Peňásem kritizuje především nekonzistentnost fikčního světa, jeho promíšenost se soukromým vzpomínkovým světem autorky: „To, že se pije žlutá limonáda, jedí tatranky, někdo po někom hodí ábíčkem, ale zároveň všichni vlastní mobil, bohužel nezaručuje soudržnost a životnost“. Vladimír Karfík (porotce Magnesia Litera) sice v diskuzi na ČRo3 a v časopise Xantypa oponuje, že dětství Petry Soukupové bylo šťastnější, tudíž takto kruté vyprávění ne-

může být autobiografické, Křenková však motivy postav posouvá hlouběji do autorčina podvědomí a až překvapivě politicky tvrdí, že Soukupová verbalizuje hrůzy a fobie svého (ale i obecného) „středostavovského“ života, nikoliv konkrétní zažité situace. Temná anamnéza přítomnosti má podle Křenkové pro autorku stejný význam jako pro vzpomínající postavy. Povýšené označení autorky jako slabého člověka je však obyčejným důsledkem přemazání společenského kontextu. Osobně mi připadá, že postřehy o apolitičnosti a nekonzistentnosti fikčního světa se nevylučují: Soukupová se dílčích nepřesností dopouští proto, že „chalupářsky“ rezignuje na vnější svět, zůstává sevřena nejen nepropustným světem svých hrdinů, ale i vlastními vzpomínkami: a skutečně, osobně jsem se nemohl ubránit dojmu, že zdánlivě hrubý text ukrývá velmi mírně snový akcent – tak výrazně projevený v prvotině K moři –, jenž je téměř vždy podmíněn anamnestickým přístupem ke psaní. Čímže jsem jen rozšířil řadu názorů. Dobrá, řekl jsem si, když jsem viděl tuto naprostou rozdílnost, ideologická interpretace knih je vždy ošemetná. Ona obecně

12 recenze

Nadobro objevená Petra Soukupová

uznávaná pozitiva budou zřejmě formálního charakteru. Chyba lávky: jistě, všichni kritikové se shodují, že Zmizet je psáno osekaným, minimalizovaným, až protilyrickým jazykem, ale estetické ocenění tohoto je opět rozděleno. Uznávaná spisovatelka Petra Hůlová se ve své kritice v časopise Respekt snaží výrazové prostředky Petry Soukupové chápat ryze konceptuálně: chladný, nepoetický jazyk je stejně jako zmnožení perspektiv způsob, jak zachytit bezútěšné osamocení hrdinů, jak subjektivizovat text až k jádru osobní existenciální úzkosti, skrze niž se dosahuje čtenářské katarze. Odmyslíme-li si, že takové tvrzení je čtyřicet let klišé, zůstává Petra Hůlová jednou z mála (možná společně s nepříliš kvalitní recenzí v „post“Literárních Novinách a Vladimíra

Karfíka), kdo se formě snaží přičíst „vyšší“ význam. Ostatní recenzenti hledají příčinu specifického jazyka spíše ve spontánním výrazu autorky. Ostatně první kniha Petry Soukupové – novela K moři – je napsána obdobně, autorka studovala scénáristiku, druhá povídka vznikla přepracováním scénáře, a ačkoliv nemůžeme prohlásit, že psaní Petry Soukupové je automaticky scénářovité – na to je použito až příliš literárních fintiček (občas nicméně okatě) – silný vliv scénáristiky zůstává patrný. Spíše se popisuje, než psychologizuje, přechody jsou ostré, postavami se šoupá jako herci, jen celková příběhová stavba je literárně rozvolněnější. Forma se zdá pevně daná. To, že nekoliduje s vyprávěním (byť občas zaskřípe), že opakovaně dosahuje mrazivého účinku,

je spíše dáno stálostí témat a nedostatkem situací žádajících diametrálně odlišného uchopení. Ve všech povídkách jsou postavy „nasrané“ stejným způsobem, několik motivů se postupně opakuje. Forma se tak s tématem spíše „setkává“ (sic!), než doplňuje, hledá, či vzájemně implikuje a tato křehká rovnováha nesmí být narušena, nemá-li se zhroutit iluze fungujícího celku. Každé psaní je však legitimní, dokáže-li utvořit živý literární tvar a uvědomuje-li si autor jeho důsledky, možná až povinnosti, jimž se specifickým výrazem zavazuje. Což Soukupové nečiní problém, jakkoliv se zdá, jako by „příliš tlačila na pilu“ (Křenková). Velmi pěkné vyjádření jsem našel v obtýdeníku A2: „Jazyk setrvá neproměnný v celé próze, a to i tam, kde vypravěč mění svou identitu, což dokládá určitou zmate-

nost ohledně jeho role.“ To doplňuje i věta ze závěrečného ortelu na iliteratuře: „Zvolená poetika do jisté míry dovoluje otázku, zda autorka své postavy vlastně neopouští ve chvíli, kdy si s nimi sama příliš neví rady.“ A ve stejném duchu, který doplňuje naše tvrzení o účinnosti neměnného jazyka, protože stálosti témat, znovu A2: „Zatímco samotné téma spletitosti rodinných interakcí snese jistě bezpočet zpracování, v oblasti motivů a jazyka začíná docházet k výraznějšímu překrývání (původ problému vždy v otci, motivy obezity, upnutí se ke zvířeti, fobie z masa, které není vidět).“ Jak lze vidět, většina kritik se nese spíše v neutrálním, místy mírně pozitivním duchu. Je to vlnová délka, na kterou se snadno dokážu naladit, neboť přes všechny výtky i zlolajné pojetí tohoto článku, se mi Zmizet

„docela líbilo“. Dospělý a neinfantilní ráz knihy potěší (což je nicméně podmínka každé dobré knihy) a originální tematika je natolik silná, aby zamaskovala několik dílčích nedostatků. Odkud se ovšem vzalo všeobecné nadšení, které Zmizet doprovázelo, to jsem zatím nevyčetl. Jako si Sherlock Holmes v krizových chvílích vypomůže houslemi, dýmkou, šlehnutím, i já se tak nakonec uchýlil k opiu literárních intelektuálů: časopisu Tvar. Jaké bylo mé překvapení, když jsem našel recenzi sice nadšenou, ale nic nového neříkající. Proto nezbývá než doufat, že prohlášení z úvodního odstavce dané recenze, tedy že autor nemůže být objektivní, protože autorku zná osobně již od dob literárních soutěží, kde byla nejvýraznější osobností, neplatí i pro členy porot.

text

Antonín Ferdan

Literární kritika vs. věda vs. historie

Esej byl původně publikován na ser veru pismak.cz, kde již není.

13 esej

Accedas socius, laudes, lauderis ut absens. (Staň se spojencem a chval, abys byl chválen, až budeš vzdálen.)1

á smysl uvažovat o literární kritice? Má smysl být ,,kritikem“? Co je cílem kritiky? Co je jejím smyslem? Jakýkoli pokus o vymezení kritiky může znamenat ztroskotání nikoli nepodobné příliš ukvapeným rukám milencovým. Chceme-li se prodrat houštinou tohoto tématu a vymezit si základní východiska literární kritiky, riskujeme, že za malým křovím objevíme prales, v němž nás uštkne historie, neboť málokterý termín má tak rozdílné vymezení napříč kulturami. Pro angloamerickou společnost může literární kritika jistým způsobem znamenat totéž, co pro nás literární věda. Oproti tomu v německé tradici můžeme nahlížet literární kritiku jako recenzi. Kdo má ,,pravdu“? Na kterou stranu je výhodnější se přiklonit? Jaká je šíře předmětu literární kritiky? Je kritika hledáním pravdy, nebo dialogem k poznání? Spokojit se s rozdělením literární vědy na tři hlavní disciplíny, tedy na literární teorii, literární historii a literární kritiku, 1

je z jistého úhlu pohledu výhodné a může nám přinést strukturální uspokojení z toho, že jsme zdánlivě obsáhli všechny póly systému literatury. Nakolik je však literární kritik literáním historikem, případně literárním teoretikem, a naopak, nakolik je literární historik kritikem? Existuje hiát mezi jednotlivými disciplínami? Nevyžaduje kritiku jak literární teorie, tak i literární historie? Není pak literární kritika širší ve svém předmětu? Ve shodě s Patočkou můžeme konstatovat, že kritiku lze v obou případech uvažovat jako nástroj oddělování podstaného od nepodstatného, hodnotného od nehodnotného apod., což nutně implikuje otázku po tom, co je měřítkem, kritériem tohoto hodnocení. Je možné hodnotit objektivně? A pokud ano, je možné hodnotit všechny aspekty díla objektivně? Pokud ne, lze zahrnout literární kritiku do pojmu literární věda? Pakliže nazíráme literární kritiku jako literárně-vědnou disciplínu, která posu-

SCHOPENHAUER, Arthur. O spisovatelství a stylu. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Hynek, 1994. 17 s.

zuje, hodnotí kvalitu literárního díla na základě určitých kritérií, je zcela legitimní ptát se po zdrojích těchto ,,měřítek“. Odkud vychází kritéria, která může kritik použít při posuzování literárního díla? Patočka2 správně uvádí paralelu mezi dějinami filosofie a kritikou, když poukazuje na historickou ,,zakotvenost“ účasníků kritiky. Nejen dílo, ale i autor, kritik a čtenář se ocitají v určitém prostoru a čase. Tento prostor a čas můžeme nazvat ,,dobou“. S mírným patosem můžeme prohlásit, že každá doba má své prominenty, každá doba si staví své kříže. Zatímco v určitém období lidských dějin sloužila kritika pánům, v jiném sloužila zase dělníkům. Komu slouží teď? Komu jsme poplatní? Lze myslet kritiku bez toho, aniž bychom vstoupili do vztahu s dílem s určitými apriorními soudy? Časová nit se proplétá do mozků nás, i do mozků kritiků. Vědomí konečnosti nás nutí dávat důraz na naše činy. Pokud se tedy profiluji jako kritik,

PATOČKA, Jan. O filosofii dějin, in Kritický měsíčník 3, č. 5–6, 19. 6., s. 217–223.

proč se tak profiluji? Co je mým cílem? Za jakým účelem a pro koho kritizuji? Můžeme se zde tázat po smyslu kritiky a kritika, zvlášť se zřetelem k jeho pozici v současném ,,konzumním“ světě. Neobjektivnost se zde ozývá se vší svojí úderností. A i kdyby byl kritik objektivní, je to použitelné v naší postmoderní společnosti, která ve své podstatě správně opouští subjektobjektové vidění světa? Je legitimní ptát se po objektivitě literární kritiky? Je to vůbec nutné? Dle mého pohledu je kritika ,,objektivní“ nástroj pro ,,subjektivní“ hodnocení literarního díla. Subjektivní je z toho hlediska, že každý (i kritik) má ať vědomé, nebo i nevědomé preference. Objektivní na tom je to, že preference často vznikají na základě četby a stupně teoretického poznání (viz níže), což s sebou přináší ,,normativnost“. Shodne-li se vícero kritiků na hodnocení určitých literárních děl, stávají se díla ,,normou“, jež udávají směr ,,nižší“ literatuře a silně ovlivňují imanentní vývoj

BENJAMIN, Walter. Výbor z díla. I : Literárněvědné studie. Vyd. 1. Praha : OIKOYMENH, 2009. 62 s.

umělecké literatury. Vzniká tak estetická norma. Cílem kritiky by tedy v tomto případě mohlo být vytváření estetické normy, čímž se čtenářům usnadňuje cesta k uměleckému dílu a probíhá selekce děl pro literární historii. V tomto bodě se můžeme opřít i o Benjaminovo3 tvrzení, že kritika nutně obsahuje poznávací moment. A právě tento poznávací moment je spojníkem mezi objektivitou a subjektivitou kritiky, neboť poznání jako takové lze považovat za apriorní kategorii, jelikož to, co jsme a jak jsme definováni, je určeno sítí vztahů ve společnosti. Pakliže tato naše určenost definuje i naše vlastní Já, lze pak myslet, že zvláštně vymezuje i způsob percepce a poznání jako takového. Z tohoto hlediska jeví se poznání jako entita značně neuchopitelná, jelikož se neustále vyvíjí, a to v závislosti na sociálním protředí jedince. Neuchopitelnost má za následek neschopnost (a nemožnost) odprostit se

14 esej

Literární kritika vs. věda vs. historie

od způsobů percepce a poznávání, které máme v našem systému ,,zaběhnuté“. Systém je však tvořen okolím, což nás vede do kruhu, nikoli na polaritu subjektobjekt. Z tohoto pohledu se nám vyjevuje problém, který zde můžeme rozprostřít a nechat ležet, jelikož bychom se ponořili do metafyziky, což si nepřejeme. Jak jsme již napsali, kritika je silně ovlivněna třemi hledisky: historickou zakotveností účastníků kritiky, problémem vymezení předmětu kritiky a problémem s verifikací kritiky jako součásti literární vědy. Vyvstává nám zde celý problém ve své komplexnosti: Co a kdo může kritizovat a jakým způsobem stanovit objektivitu kritiky, je-li to třeba. Opět se dostáváme zpět ke zdrojům kritérií, které nám postupně vyplouvají na povrch. Není

to jen naše vnitřní potřeba být poplatný systému, je to i potřeba vnitřní, potřeba poznání. Poznání vyplývá z historického kontextu osobnosti kritika ve vší komplexnosti. Zdrojem kritérií pro hodnocení díla tak může být: 1 Estetická norma předchozí a současná 2 Sebereflexe kritika – nalezení postulátů, pevné země pro vlastní hodnocení skutečnosti tak, jak se před ním rozprostírá 3 Teoretická obeznámenost kritika napříč všemi vědami a schopnost intuice Je-li cílem literární kritiky vytvoření estetické normy a zdrojem kritérií znalost norem předchozích a současné, předmětem literární kritiky pak musí být posuzování děl nově vznikajících se zřetelem na normu budoucí. To signifikuje proce-

sovitost kritiky a její charakter dialogu. Literární kritika by tak měla umět identifikovat otázky doby a vyžadovat po dílech jejich položení a postupnou analýzu, jež předurčí budoucí směřování. Literární kritika by měla mít interdisciplinární přesah a neuzavírat se sama v sobě. Odpovědět na otázku, na co by se literární kritik měl v analýze děl zaměřit, je velmi sporné, už jen z důvodů výše napsaného. Jakékoli vymezení by se změnilo v omezení a tedy generalizaci. Z tohoto hlediska nelze literární kritiku chápat jako pouhou recenzi, ani jako součást literární vědy, protože nelze přesně vymezit předmět jejího zkoumání. Z těchto a výše vypsaných důvodů lze uvažovat literární kritiku jako zcela samostatnou nevědní interdisciplínu, která je předstupněm vědeckého ucho-

pení literatury a jejíž základní metodou je tvůrčí dialog s dílem. Literární kritika v současnosti trpí (stejně jako v předchozích dekádách) velkým přílivem málo kvalitních děl, které neschopností současné konzumní společnosti definovat si funkci umění v postmoderním světě zanáší prach v prokouřených místnostech spisovatelů. Je to logické, jelikož i dnes je literární kritik často odsouzen k nízké mzdě (či dobrovolnické práci), bez které se však často neobejde. To má za následek mírnou poplatnost systému, v němž literární kritik píše a tvoří. S tím souvisí i jeho společenská pozice, která se dá srovnat s pozicí pedagoga. Obě povolání byli v době socialismu značně zdiskreditována poplatností ideologii a těžko dobývají důvěru čtenářů zpět. Od časů Šaldy se

mnoho změnilo a není možné vyžadovat po literární kritice takový náboj a takovou osobní zainteresovanost, jaká je přítomná právě u tohoto kritika. Literární kritika by se měla osvobodit z područí vědy a chápat sebe sama jako možnost hlubšího nazírání skutečnosti literárního díla v kontextech současného, hodnotově pobitého světa, a to především pomocí dialogu. Literární kritika je v současné době pouhým konstruktem, uměle vytvořenou krabičkou, v níž si každý může snadno představit beránka, nebo i celý svět. A to není špatně. Pouze se při tom nesmí tvářit vědecky, poněvadž tím dochází k matení pojmů a degradaci jejího výrazu, který se stal aristokratickým, čímž notně omezil své čtenářské publikum. A bez čtenářského publika nemá literární kritika smysl.

au tor

Ondřej Hanus

Ukázka ze sbírky Výjevy ŠESTÝ VÝJEV /urnament/

zde končí život, mezi hrušní a třetí ráno, mrtví půjdou vysoušet rosu, na zádušní se posvěcuje paměť, půdou

se plazí za měděným hadem kořeny smyslu, jehož listy se suší v urnách se lžikristy jdeme vpřed časem, jenže zadem dnes už si ani nevzpomínám… kráčíme k cíli, jenže jinam – čas rozhoduje o prostoru

a spasení se dopros tvorů vřeštících neúprosným durem buď pozdraven, obsahu uren

SEDMÝ VÝJEV /soupodstatný/

blikal ten den a kolmo do mě vpínal zhmotnělé kapky nehmotného vína a dal mi všechno ze slov ve třech zahrát hrad věčných zahrad když skryl jsem prsty očí v pěsti víček med prostoupil mě, Samsonovo lvíče vše sklání se a sklápí těmi slovy sklo věčných sklovin pak sběhl jsem se jako cesty v jedné vstalo mě půl, jak den, a celý sedne ret věčných loret

poznám-li doutnat, je mi zřejmo hořet výhní, v níž stříbrem žízní o tvar tvá věčná kotva

16 exkluzivně

DEVÁTÝ VÝJEV /tichý/

vzduch mezi stébly je tišší než ticho dýcháš ho, dopíjíš zelený ichor

zítřek zní krvavým výkřikem do pustin Bože můj, najdi mě tam, kde tě opustím

17 Výjevy DESÁTÝ VÝJEV /postní/

tak tady jíme smrt, co zbývá? skončil půst Kristus je rána, která nechce srůst jateční víra podřezat apoštoly, když se neumírá až začne se dít konec, bohapustě vyhřeznou stíny přichycené u stěn sen jedem svítí tak tady jíme smrt a už jsme téměř sytí

exkluzivně

ČTRNÁCTÝ VÝJEV /hrobový/

brousila kosu o hrobový kámen jedla nás studené a zapíjela mízou nás učiněné sloupem v jejím chrámě vypitá srdce drtila tak mírně že nerušila krásná hejna hmyzu nesoucí dopis trpělivé Smyrně

vyhřezlé duše vdechla ústy k Ústům opřela kosu o hrobový kámen a zasedla ke stoletému půstu

ŠESTNÁCTÝ VÝJEV /fantomový/

těhotný textem potrácím a přenáším na ultrazvuku dvojčata, dvě různá jsoucna pupeční šňůry nenašli jsem fantomová matka, hrůzná, vroucná?

18 Výjevy OSMNÁCTÝ VÝJEV /noční/

v zívání trhlin zdál se kdo že? stál by tu nebýt konců stání otřel by křídla do rohože políbil matku na pleš skrání

pohyb? jsou sloupy vděčny větru? prach oděru? chceš neznámým pohybem nechat hořet větu v syntaxi víry před chrámy? píšťalou dní tak oprýskaní šeptáme nadhudební přání být hmatem v prstech Boží dlaně být jícnem noci, spolykané zíváním trhlin v píšťale přes tvoje hrany, křišťále

exkluzivně

Dvacátý druhý výjev /v němž se vstupuje do řeky/

sdílíš mnou praděj, vězí nestojíce veřváno v sutě, potombytí třepí danosti písku, dlouhé město-jícen zánocím váže povolené střepy z nás, kteří chvíme strojem přestrojit se v tu, jež je Jím, a skrze ně se přepít přibelhavšími k vodě hradním stínem Otavo, proude osmistěnné síně jsa nutně vězen vším, kdo chápe něčím míněn?

Dvacátý čtvrtý výjev /v němž se hájí tvar slova/

věc: uhájit si tvar, kde zámot přástev beztvaré šíře, svíce, lymfy bytí svrab pryskyřic, kde vpropadené plástve smyslu se bortí v hlučný infinitiv kde behemoti z písní o propastech vzdávají (délně hraničíce s mýty o ješteřištích v černém stínomlýně) hold neupředpohodlnitelštině věc: uhájit si tvar, kde ždímot sémů v mlýně

19 Výjevy Dvacátý pátý výjev /v němž se druhý břeh vzdaluje/

od druhých břehů cítíš masné hnití pod předpjatostí kolemjdoucích jistot broděním vpřed a sbohem davům lític mechanik krve přerušuje hvizdot písek je drcen do skel potombytí za vorem vor mi vplouváš do snů, Místo možná že ty bys, bytí, ale já se na žádném bych či byste v nikdém čase nečekám shnilý v kolemjdoucím lidském mase

exkluzivně

TŘICÁTÝ DRUHÝ VÝJEV /světský/

měřím jednoho Boha má zobáček a milimetr do výšky opeřený, ne stvořený jedné podstaty se všemi skrze něhu všechno je stvořeno

TŘICÁTÝ ČTVRTÝ VÝJEV /archandělský/

někdy je příliš mnoho povyku pro noc, mě ale klidně zhasni do hrobu zavři, už jsem odvyknul světlům i zvukům, spolehnul se na sny někdy je mnoho nocí, které nemizí to archandělé hrají na křídla hru, která nepřipouští remízy a má jen domluvená pravidla

nehledě na případy ústních svazků lze archandělům také vyznat lásku škrtnutím nocí, podtržením komet

noci mě vábí tím víc, že jsem slabý není to dávno, co jsem se chtěl zabít proto jsem napsal archandělům sonet

20 Výjevy TŘICÁTÝ OSMÝ VÝJEV /nádražní znělka/

mák kolem kolejí se zbláznil a bloudí pohledem po oknech cizích vlaků podřezal se a krví napsal na zeď Masarykova nádraží Death, fuck you jó, sebevrazi budou první v nebi milenci vůle, nádražáci bytí (být je jen slovotvorně chudší nebýt a koleje jsou vyložený I-ťing) v Děčíně mají krásné nádraží nikde jsem neměl hezčí kocovinu cítil jsem tehdy pukat jádra žil

a Morava má nejkrásnější ženy ó Brno… Znojmo… křídla holubic nasedám do vlaku, co jede do Úbic

exkluzivně

ČTYŘICÁTÝ PRVNÍ VÝJEV /záchranná gesta/

dílem jsi tvořen refrény a rýmy dílem jsi chodec kamsi do předpeklí kde končí sémantika; mezi svými jsi tichý, ještě tišší před cizími zakrýváš lehce psychotický neklid „dílem“, jsi tvořen refrény; a rýmy

to nářadí pro sémantický výmyk? ts, psali lepší… stejně se jich zřekli! kde končí? sémantika – mezi svými

to můžu říct – jim tahá držky z hlíny a z louží; utopenče smyslu, leklým dílem jsi tvořen; refrény a rýmy –

záchranná vesta? gesta? zachrání mi čest? půdu pod nohama? než jste řekli kde?, končí sémantika mezí; svými brázdami otáčím se za ozimy dílem jsi s těmi, kteří nepoklekli dílem jsi tvořen refrény a rýmy kde končí sémantika? mezi svými

Čtyřicátý ČTVRTÝ VÝJEV /arcistarci/ prokleslí, mnou si vousy, cosi v nich prosí konat v pokleku vět a molekul a monád odněkud dočista, jako rozebrán archetyp bytí gnoze zbraň!

21 Výjevy

exkluzivně

Čtyřicátý SEDMÝ VÝJEV /hudební/

ČTYŘICÁTÝ OSMÝ VÝJEV /Břevnov/

v staletích imanentně číhá do tvaru řeči vrytá rýha v níž se chce ohřát u cifer dekadent-vědec Lucifer

pod oranžovým kultem doznívali kosi čas praskal ve švech, nešlo ho už měřit na pravoboku alkoholik ve své lodi dopíjel posledních pár vteřin

do hudby prý tě zlosyn kop odkud byl vsítěn do synkop chci dávné v přísně nových říct draky slov pouštím do vichřic

to byla Květná neděle a Břevnov odpovídal (i s tebou, amen, neboť tvé je…, Pane, smiluj se) ty, liturgická panna v krvi po modlitbách jsi vystoupila za práh iluze

pak střih a záblesk, čisté vědomí kontury zmizely, svět zařval relacemi náhle ho nešlo dělit dvěma, třemi

měřítka praskla odspodu a ječí jsem v tobě šťastný, čase, odstup ode mě to byla Květná neděle a Břevnov oněměl

Ukázka z nové sbírky Výjevy, která je připravena k vydání pro tento rok v nakladatelství Weles.

autorem nedodaný název au tor

Peter Prokopec

Peter Prokopec (*198 8) se narodil vo Svite, momentálně je studentem na S TU v Bratislavě. Básně publikoval v časopisech Romboid, Vlna, Dotyk y, Slovenské Pohľady, Tvar, Almanach Wagon a H_aluze.

vybraná kolekce

Pomáha vlastnému telu Stará budova – každé okno je Mesiac a žena prechádzajúca pod ním tak tesne, až človek čaká, že sa jej zachytí koža, no ona kráča ďalej, niečím predchádza spánku, pomáha vlastnému telu úplne vyčerpaná z neustálej chôdze...

Sliny na stromoch sušíš Nedoručený let visí vo vzduchu, sliny na stromoch sušíš, zabúdaš ich prehltnúť vždy, keď si spomenieš na hniezdo a domov ako kút vajca dotýka sa znútra škrupiny, krehký na nepoznanie stáva sa ti jediným cudzím vtáctvom.

Budeme Anubisovými myšlienkami Najbližšie zatmenie napodobní telo mačky – nadprirodzené prskanie a zježený chrbát sa určite zaznamenajú pre budúce generácie, samá noblesa, odtlačky láb po dopade na zem stanú sa novými jazykmi – – – Nie som si istý, či to dovtedy ešte stále bude o nás, ale verím, verím starým Egypťanom, že sa nevzdajú svojej viery a mumifikujú všetko zaspávanie – budeme Anubisovými myšlienkami, nikdy nikým nevykopaní späť do reality.

Mesto pre Eskimákov Na určitom mieste rieky je postavené mesto pre Eskimákov – vždy v zime splynie s oboma brehmi, ale keď teplota stúpne a ľuďom prechádzajúcim po moste sa začne topiť zmrzlina, striehnu, striehnu s ústami otvorenými dokorán, čakajú na každú príchuť – – – Odkedy ťa nestretávam, nemám s nimi spoločného už ani jediného priateľa a v podstate ani sám so sebou.

Zapadli by sme Noc z celej sily tlačí uši na Mesiac, načúva čo sa deje za ním – preto je toľko svetla – spomienky nastavené na príliš skorú hodinu – zapadli by sme, ale u susedov je zapnuté rádio – neodolateľná výzva pretiahnuť si perinu cez hlavu a nadávať, nadávať tak veľmi, že ráno si budeme zase o čosi bližší...

Penalta Máš uterák prehodený cez svoje mokré telo a ja som opäť o trochu viac zanesený – výnimka medzi bájnymi bytosťami, žiadny superhrdina modernej doby, žiadne nadprirodzené schopnosti, len v drese z psej srsti kopem penaltu – obrovský Mesiac do prázdnej brány.

V jedinej sekunde Človek môže zabudnúť v jedinej sekunde, ale tým sa mesto zmení na nedokonalú situáciu, keď v saune vystúpi prvý pot a všetko dávno stratené perie sa postupne začína vracať na svoje miesto, pod nohami ti už vyrastá mohutný konár – zajtra, zajtra bude ten deň, kedy narazíš na korene...

Jediné meno označí súhvezdie Vynášanie odpadkov má v sebe rovnaké skenovanie nemilosrdných baktérií ako pozorovanie hviezd – v tom všetkom sme nakoniec aj tak úplne sami, jediné meno označí súhvezdie, keď neexistuje príčina jeho nehybného ležania, plní „lásky“ sledujeme chrčiace torzo niečoho, čo sa ešte nedávno dalo nazvať denným svetlom...

Pár hodín po polnoci Červená karta namiesto srdca – opakovanie je matkou múdrosti a platí to aj pre ukončenie letu, nič viac a nič menej, iba titánové zatínanie zubov pod kožu – všetko nad ňou je mesto pár hodín po polnoci – pozrieš sa spoza troch krížov, spoza kaplnky, tie klince prijal by si, keby nastala príležitosť, keby to bol spôsob, ako zostať doma.

V čase najväčšieho smädu Namiesto vlasov máš chvíľu, keď vták znáša vajce a tvár ako odpojené jazero – vždy je to tak – telo simulujúce samé seba, bez obsahu položené na nočnom stolíku, aby bolo po ruke v čase najväčšieho smädu, nie si si nablízku, len rozhovor viazne, pretože vzbúrencov noc si kvapká do očí, a tak ti rozmazane nerozumiem.

text

Zdeněk Horner

Vztah mezi hvězdami a bakteriemi

utor nám předvádí pozorování ozvláštněné magií centrálního obrazu. V básni je to obraz místa: Stará budova / každé okno je Mesiac. Měsíc zde zastupuje pološero či noc, ale současně i obecnou entitu - čas. Vskutku pozorovatelna plná tajemnosti a k tomu procházející žena. (Pomáha vlastnému telu) Důsledné pozorování detailního místa – stromu, kde se naléhavě odehrává fragment vystupujícího (erotického?) děje. V básni jde o obraz: nedoručený let ... cudzím ptactvom. Pozorovatelna zde slouží k identifikaci pohybového vektoru a přitom jsme na jednom místě. Pěkná evokace nespoutatelnosti, potenciality. (Sliny na stromoch sušíš)

Typický pohyb kočky se stává spouštěčem úvah o egyptském původu koček (i když poslední vykopávky na středním východě dokládají ještě předegyptský výskyt kočky domácí, dříve než zdomácněli psi) a posléze ke smyslu trvalosti a věčnosti. (Budeme Anubisovými myšlienkami) A opět místo vytvořené obrazem s nádechem mytologie. Jakoby náhlá klamná představa, zasutá vzpomínka vytvořila záminku k vystoupení z reality. Připodobnění obyčejného reálného místa mytickým představám nechává prostoupit obyčejnost napštím archaického. (Mesto pre Eskimákov) Zde personifikovaná noc je tak rozsáhlá, že tlačí uchem na měsíc. A dole pod peřinou milenci. (Zapadli by sme)

Opět metafora měsíce tentokrát coby míče, který kope (pes) do prázdné brány. (Penalta) Evokace toho, že metaforické představy ozvláštňují cosi obyčejného v realitě. (V jedinej sekunde) Skenovanie nemilosrdných baktérií je přirovnáno k pozorovaniu hviezd. Nejde jen o vztah mezi hvězdami a bakteriemi, z obojího vidíme pouhým zrakem minimální projevy či torza. Zde jsou bakterie navíc ještě nemilosrdné, potažmo tedy i hvězdy. Člověk je nicotný proti sotva viděnému torzu plné skutečnosti, kterou se snaží pojmenovávat, ale pojmenovává sotva část, o které ani neví, zdali je podstatná. (Jediné meno označí súhvezdie)

28 kritika

Paradoxní obraz uvozuje báseň: červená karta namiesto srdca evokuje vyloučení dané rozhodčím vnějškem, jež odporuje vlastní vůli, touze. A zase zbývá realita. (Pár hodín po polnoci) Na závěr tajemný text shrnuje předchozí průvod realitou vždy nakažený vstupní metaforou. Zde cítím jako klíčové napětí mezi obrazy odpojeného jazera a tela (simulujúceho sama seba) bez obsahu položeného na nočnom stolíku. (V čase najväčšieho smädu) Sympatické básně s konzistentní kompozicí napětí mezi původní představou, vytouženým snem a pozemskou realitou. Klíčová metafora vytvoří otevřený prostor, který je realitou uzavírán k pointě konání. Konání může vyústit v neporozumění,

možná právě proto, že všichni si neseme svoji vlastní klíčovou metaforu. Někdy ji ani nedokážeme vyjádřit, přesto tu představu máme a říkáme jí nejčastěji předsudek. U tohoto autora musím konstatovat, že jeho „předsudky“ jsou pravou poezií. Popisy reálného konání jsou často vystaveny přesahu, jenž vzniká rozdělením větných celků do veršů bez ohledu na lineárnost významu. Naopak se v těchto snových popisech „malých událostí“ nenarušuje plynulost pravidelným rytmickým spádem ani křečovitým rýmem. Vytknout lze nanejvýš to, že proměny snů v realitu bývají smutnější, než když je tomu obráceně, ale to se ovlivnit nedá. Přeju autorovi, aby štěstí zamíchalo pořadím snu a reality v jeho prospěch.

p tal se

Jan Hrnčárek

Sedm otázek pro Štěpána Prince

30 rozhovor

... pět sci-fi knížek a napsal pár básní... mezi mé koníčky patří rybaření... veškerá romantická literatura je plná... láska je pořád láska... trochu jsem googloval... třistapadesát fotek... síla prózy

V pomíjivém mikrokosmu internetové literatury jsi jedním z nestorů, na Písmáku působíš už deset let. Jak na tu dobu vzpomínáš, co ti dala, vzala, jak internetové literární servery vnímáš tehdy a dnes? Nejdřív bych ti měl asi poděkovat za to, že jsi mě uvedl tak hezkým slovem. Fakt je ten, že když jsem se poprvé přihlásil na Písmák, byl jsem malý kluk, který přečetl dohromady pět sci-fi knížek a napsal pár básní, bylo mu osmnáct a svět literatury byl světem mrtvol. Dokud jsem nepoznal živé autory, tak mě literatura snad ani moc nebavila. Ačkoliv se internetové umění obecně necení, ať už pro svou kvalitu, tak pro jistou fluktuaci uživatelů, pro mě znamená něco trvalého. Z toho důvodu jsem se nikdy nesmazal. Každý si může přečíst, co jsem napsal v devatenácti. Jsou to mé bledé stopy v písku. Na časy strávené s Písmákem vzpomínám asi tak, jako člověk vzpomíná na dětství. Pro mě byl a je Písmák něco jako fotbalový klub, kam jsem chodil po škole trénovat. Ačkoli třeba pro mnoho lidí představuje značnou pomíjivost díky faktu, že existuje pouze ve virtuálním prostoru, pro

mě představuje reálný základ s reálnými dopady do života, asi jako když se řekne – „odpoledne si půjdu zaběhat“, nebo „mezi mé koníčky patří rybaření“. Když pominu literární zkušenosti, tak jsem s Písmákem získal řadu přátel, které jsem si snad vůbec poprvé v životě mohl sám vybrat. Dokonce jsem se díky Písmáku seznámil se svou partnerkou, jakkoli divně to může znít. Nerad bych však vynášel soudy o tom, jaké to bylo a jaké to je. Nebýt Písmáka, kdo ví, jestli bych se literatuře vůbec věnoval.

Zároveň výrazně působíš v kritických a organizačních funkcích Písmáka. Vidíš tedy do jeho fungování. Co nejvíc chybí současným literárním serverům? Literárním serverům obecně chybí vážnost. Internet je vnímán jako něco rychlého, to znamená, že očekáváme denně více čerstvých zpráv, více reakcí, více informací. To je ale přece blbost. Kvalita vždycky půjde proti kvantitě. Lidé zapomínají, že hlavní výhodou internetu není jeho rychlost, nakonec rádio je ještě rychlejší, nýbrž jeho trvalost. Internet je databáze,

je to knihovna, do které nemusíme jezdit autobusem. Rád bych se dočkal toho, že člověk nebude muset trávit život na čteních a různých literárních akcích jenom proto, aby ho veřejnost jakoby brala v potaz, ale bude moct normálně pracovat a přitom psát a bydlet třeba na Šumavě. Náš básník nebude muset jezdit na večírky do Prahy, aby se nakonec někde mohl otisknout jeho názor na nějakou knihu, ale bude vnímán jako člověk, kterého když chci najít, tak nejdu do redakce na Náměstí Republiky nebo do literárání kavárny, ale rovnou na www.pismak.cz. Konkrétně dnes Písmáku chybí efektivní vedení a také schopný programátor, který pochopí, že mu amatérský server nezaplatí tisícovku za hodinu a přesto se pro Písmák obětuje.

A co jejich autorům? Jestli něco chybí autorům, tak je to pocit, že někam patří, že kopou za tým a ne jen za sebe. Autoři si neuvědomují, že publikace na serveru, kde se jim automaticky a jednoduše nabízí celkem velké množství čtenářů, není nic samozřejmého a že to vlastně ani nemá

v historii literatury obdoby. Autorům chybí pocit odpovědnosti za vzhled prostoru, který naplňují svou přítomností. Nicméně jsem zároveň přesvědčen o tom, že každá sociální skupina se utváří podle stejných pravidel, takže takové, jaké to je, by to bylo, i kdybychom změnili nějaké nastavení. Je to spíše otázka statistiky. Jediné, co můžeme udělat, je vytvořit něco, na co bychom mohli být pyšní a na co by byli pyšní i autoři, kteří na Písmák přichází. Pak možná získají zájem i na věcech, které se přímo nedotýkají jejich textů.

Něco, na co bychom mohli být pyšní – nějaké konkrétní nápady? Ptám se i s ohledem na Povídku měsíce. Málem bych zapomněl. Jistě, Povídka měsíce by mohla sloužit za docela dobrý příklad. Když před pár roky probíhaly diskuse o třídění odpadu, říkalo se, že těch pár jedinců, kteří třídí bez ohledu na to, že de facto ještě ani neexistují potřebné kontejnery atd., svět nezmění. Že jeden dva lidé nic nezmůžou, když se na to ostatní vykašlou. Neuběhlo ani pět roků a třídí celá

společnost a bez větších potíží. To říkám proto, abych ukázal, že není pravda, že když postavíš pár jedinců proti milionům, že těch pár lidí nebude mít šanci něco prosadit. Šance tu jsou a dokonce to netrvá moc dlouho. S Povídku měsíce to bylo dost podobné v tom smyslu, že na Písmáku neexistuje systém, který bys mohl vzít a rovnou začít používat k pořádání takové akce, a také že trpělivou prací nejdříve jednoho člověka, dnes již pěti lidí, vzniklo něco, co překračuje hranice jednorázového publikování nějakého textu a co se písmácká veřejnost naučila vnímat jako něco přítomného a stálého, takže když se na Písmák vrátíš po šesti měsících, tak nás najdeš v plné síle. Velice mě těší zájem ze strany čtenářů, bohužel, největší starosti mi dělají právě autoři, kteří se třeba smazali, takže v zamýšlené sbírce budou chybět, nebo se nesmazali, ale nejsou zvyklí přijímat opravy redaktorů. Přitom zrovna ze strany autorů bych čekal zvýšený zájem, ale buď mě mají za blázna, což není lékařsky ověřené, nebo nevěří, že dělám správnou věc, nebo pro ně psaní není tak důležité. Někdy mám dokonce dojem, že se autorům vnucuji. Nakonec doufám, že zájem čtenářů o sbírku probudí

31 Sedm otázek pro Štěpána Prince Medailonek U mnoha spisovatelů je datum narození obestřeno tajemstvím: v případě Štěpána Prince známe údaje dva: 27. 1. 1982, datum fyzického narození, a 22. 7. 2000 19:06:54 seč, kdy se poprvé přihlásil na server pismak.cz – a od té doby zde nepřetržitě působí v rolích autora, kritika, organizátora a venkoncem i autority. Souběžně s rozvíjením literárního já

v autorech trochu cti a možná se budou více snažit, když budou vědět, že se jejich vítězný text objeví na papíře a posléze možná v nějaké pěkné knihovně, kde se na něm roztomile usadí prach.

Vzpomínám si, žes kdysi hodně razil přístup chladného romantismu. Jak přesně si ten pojem vysvětluješ a jak se tvůj vztah k němu proměnil? Ty si to pamatuješ? Taková pro mě stěžejní kniha romantismu je Zpověď dítěte svého věku od Alfreda de Musseta. Ostatně ne jen tato kniha, ale veškerá romantická literatura je plná takových termínů, jako například „planout pro něco“. Byla to doba, kdy se mladí mohli přetrhnout pro své ideály nebo vlastně pro cokoliv. Chlapci podnikali nekonečná dobrodružství, jen aby mohli na okamžik spatřit bledou dívčí šíji. Dnešní doba není jiná v tom, že bychom ideály neznali, ale v tom, jak je prožíváme, a v tom já vidím určitý chlad. Ovšem, když říkám „prožíváme“, tak mám na mysli nás, kteří o tom píšeme, protože jsme to my, kdo svým psaním interpretujeme skutečnost. Láska je pořád láska, ale

rozhovor

vystudoval ČVUT, fakultu strojního inženýrství, nyní pracuje pod magickým kryptonymem „project leader“ v blíže neurčeném Píseckém podniku. Organizuje písmáckou Povídku měsíce a dokončuje novelu Já sebe, jejíž úryvky otiskl časopis Tvar. Stejně jako jeho oblíbený spisovatel Marcel Proust má rád klid a pořádek.

my ji zobrazujeme trochu jinak, než jak tomu bylo za onoho planoucího romantismu. Rezignovali jsme, jsme apatičtí a jsme chladní. Těžko se dnes někdo obětuje pro druhého, přestože jsem přesvědčen, že síla citů není menší. V psaném projevu pak vítězí stručnost a chlad. Přesto ten pomyslný plamen nevyhasnul. A můj vztah? Ten se neproměnil. Přiznám se ti, že moje novela Já sebe, která určitě nese znaky chladu a snad i bezcitnosti, je na dobré cestě k dokončení, takže ještě uvidíme, nakolik jsem si chladný romantismus vysnil a jak dlouho bude žít. Pokud by ses mě zeptal, jestli je to jen můj výmysl, který má popisovat zvláštnosti mojí vlastní tvorby, tak odpovím, že ne, protože znaky, které jsem popsal, jsem viděl u různých autorů a myslím si, že to jsou znaky naší doby, že jsme k tomu dorostli. Když si přečteš některou krátkou prózu od Narvaha, tak nepopřeš, že obsahově pojednává o situacích, které by určitě mohly být jinak popsány celkem plamenným jazykem, avšak z jeho projevu cítíš bezbřehou apatii hlavního hrdiny, který se z úhlu za televizí dívá, jak si jeho žena balí věci do kufru, když ho opouští.

Tradičně i dnes se mluví o krizi české „kamenné“ literatury. Ptám se i s ohledem na Petru Soukupovou, které je v tomto čísle vyhrazen článek. Sleduješ současné mladé české prozaiky a prozaičky? Co jim chybí? Například v porovnání s internetovou literaturou a světem za hranicemi. Přiznám se, že jedinou současnou literaturu, kterou sleduji, sleduji na Písmáku. Přiznám se, že nevím, kdo je Petra Soukupová. Když už jsi na to narazil, tak nám samozřejmě chybí světovost. A to nejen v literatuře. Jenže v literatuře by člověk čekal, že potká lidi, kteří budou mít zájem a budou cítit určitou zodpovědnost na výchově čtenářů. Člověk si tak nějak obecně psaní spojuje s inteligencí a vzděláním, bohužel tohle nejde tak úplně ruku v ruce. Spektrum spisovatelů je velice široké a většinu z nich pojí určitá malost v tom, co píší, jak smýšlí, v jakém souřadném systému se jejich myšlení pohybuje. Stejně jako je pro naše malé lidi nejdůležitější ta jejich zahrádka, to jejich auto, ten jejich byt, ta jejich povodeň, jejich zklamání, které srovnávají nejvýš se zklamáním nejbližších přátel, kteří to mají v životě beztak vždycky jednodušší než my,

stejně i v literatuře, a zejména v té internetové, se autoři srovnávají hlavně sami se sebou, a když někde náhodou zmíníš jméno Kafky nebo Goetha, tak na tebe koukají jako na magora, co si to dovoluješ vůbec brát v potaz taková měřítka. Ale řekni, když chceš něčeho dosáhnout, s čím se budeš srovnávat? U nás se zkrátka velikost nenosí, jen prostřednost. Věřím nicméně, že vítězové Magnesie Litery (trochu jsem googloval) představují výjimku a že jejich stopa je hluboká a rozpoznatelná.

Z tvých písmáckých poznámek by člověk nabyl dojmu, že k poezii přistupuješ až s despektem. Přesto se při prvním pohledu zdá, že Zvyky řeky mají strukturu spíše básnickou. Je to iluzivní klam nebo jasný záměr? Haha, vtipné je to, že já sám poezii píši, dokonce s úmyslem vydat sbírku. Ale nikomu to neříkej. Poezii vnímám jako věc důležitou a nádhernou. Ten despekt plyne z toho, že vidím, jak se k poezii staví většina autorů na Písmáku. Pro ně je poezie něco velice jednoduchého, co může napsat úplně každý. To je úplná blbost. Přesto je statistika na internetu taková, že poezie nad prózou

drtivě vítězí. Jenže všichni víme, že to jsou malovánky naší Anky. Proto ten despekt. Ostatně je rozdíl mezi poezií a básničkou. Jedna báseň menšího rozsahu není poezie. Je to básnička nebo říkanka, je to vtip v porovnání s povídkou. Problém je v tom, že většina autorů píše básně stejně, jako mačká fotky svým kompaktem na dovolené v Chorvatsku. Z dovolené má nakonec třistapadesát fotek, z nich na dvaceti je rozmazaný západ slunce a na zbytku přesvícené pláže nebo makro (kompaktem!) nějaké kytky, případně snaha o dlouhou expozici na večírku a nakonec je člověk vůbec rád, že pozná, že to byla letní dovolená v Chorvatsku a ne lyžovačka v Alpách. Co se dotýká Zvyků, tak to je text, který se v sobě snaží pomocí struktury zachytit určitý vývoj. S poezií to má něco společného ve stavbě, která svým členěním jako by čtenáři nutila jiné frázování než souvislý text, na druhou stranu poezie sama o sobě ti nikdy nedá tolik prostoru jako próza. Síla poezie je v tom, co neřekneš. Síla prózy v tom, co řekneš. Doufám, že čtenář při přechodech do prozaických pasáží ucítí jakési uvolnění, jako když vystoupíš z lesa na louku a máš chuť se rozlétnout do kraje.

au tor

Zvyky řeky Sedět. Sedět a myslet na chůzi. Jsou chvíle, kdy se něco mění, ale nás se to netýká. A jsou chvíle, kdy je to tak správně. Vzduch. - Kyslík. Nevybíráme si. Člověk je určen. Je určen k mnoha věcem,- ne však k chápání. Sedím, dýchám, a myslím na chůzi, ne proto, že chci, nýbrž proto, že musím. Pochopení je stav stejnosti. Kámen. Kámen položený na kameni. Zeď. Sedím, dívám se na zeď a myslím na chůzi a na to, jestli se věci mění jen tak, nebo je měníme my. Rybičky disponují tvarem. Člověk poznává postupně, nikdy najednou. Co jsem přehlédl? (ptáme se) Obklopení. Zaklínění. Obklopeni zaklíněním tvoříme zeď. Svět. Akvárium. Sezení. Tekutiny. Detail. Nemluvě o ženách. Děkuji Bohu, ač nevěřím, že tu jsem sám. Květiny. Vyrůstání. Šišlání. Květiny mají rády ženy. Probudil jsem se nahý. Nemoci. Nemoci se pohnout. Gauče. Nemoci se dotknout. Tak, jako vnímáme nemoci, květiny a zdi, vnímají ony nás. Cizota. Kontrola a třásně.

Štěpán Princ

32 vybraná povídka

Myslím, že jsem býval výřečnější. Získanými zkušenostmi ztrácím chuť Hovořit. Řeč. Jdu, abych mluvil. Motivace. Sex. Spojení bývají zásadní. Zapomínání. Kazy. Spojování. Květinu je třeba zasadit do země. Vyroste strom. Strom roste. Rybička patří do vody. Země a voda drží zeď. Opírám se o zeď, o rybičky a květiny a myslím na ženy. Opírám se o ženy. Nahý. Žně. Sklizeň je stav mysli. Mysl vyrůstá ze zdí. Viditelnost. Člověk není určen k chápání. Kam se ztratilo rozplývání? (ptám se) Je možné vědět a nevidět? Zrak. Stejnost. Menšina. Slepota. Děj. Kronikář píše písmo. Stránky blednou. Události se množí jako kočky. První znak je krásný. Tvary. Hebkost. Oblost.

33 Zvyky řeky Vůně. Těhotenství. Hanba propadla chuti. Degustátor. Degustátor s bílým límcem sedí u stolu, myslí na chůzi a pije ženy. Rozjímá. Soudí. Propadá tvarům. Je definován tvarem. Tvar definuje degustátora, který sedí u stolu a zády se opírá o zeď, na jejímž hřbetu vyrůstají květiny jako malé světy o sobě. Dívka zalévá květiny vodou z akvária. Vodu nabírá do konvičky, kterou přidržuje dvěma prsty. Sen. Skloňování. Porostl jsem mechem. Návraty. Probudil jsem se nahý na ošoupaném gauči. Ve vzpomínce si nechává degustátor dolévat bílé víno od dívky, která ve stejné chvíli zalévá vínem z akvária květiny, a já se dívám na stůl, za nímž sedí kronikář a trpělivými tahy maluje písmo do knihy, která jeho vahou bledne. Divím se křivosti jeho prstů. Všiml si mě. Usmál se a roztáhl větve do takové šíře, že za nimi nebyl vidět on, nebyl vidět svět ani zeď, jen cípek bílého vína a dívčí hlas, který mi přikryl oči. Kronikář se vrátil ke psaní písma, které, jak jsem věděl, nebude nikdo číst, protože je psáno řečí stromů. Něco pro sebe. Čáry. Ohyby. Spojení. Spojení čar a ohybů. Myslím, že čáry obyčejně nenávidí ohyby. Jestli tomu je i naopak, to nevím. Nevím všechno. Vím hodně. Nic je proměnná. Když si vzpomenu na ráno, kdy jsem ležel nahý na gauči a pohledem stíhal křivé kronikářovy prsty, jimiž zapisoval příběh degustátora dívek s bílým límečkem a obrázkem vína, jímž jsou zalévány květiny konvičkou, kterou panny přidržují dvěma prsty, a na který se díval vždy, když osaměl (a který dvěma prsty vytahoval z vnitřní kapsy saka), uvědomuji si, že jsem zaspal

vybraná povídka

okamžik, v němž jsem se mohl stát dívkou. A svíce hoří pomalu. Tvar listu připomíná rybu. Ryba okusuje list. Stvoly se vlní. Akvárium vytéká na podlahu. Odpouštění je proces. Odpuštění a zapomnění, to není nic pro mládí. Svařil jsem si víno a všechno jsem vypil. Někdy, když ležím nahý na gauči, si říkám, co by se stalo, kdybych byl dívkou, která zalévá květiny. Divadlo. Loutky. Oheň. Loutkové divadlo hoří. Křivost. Plátno. Nakloněná rovina. Vítr. Spojitosti. Unikání. Když sedím v divadle, je mi zima. Když se vidím v zrcadle, nepoznávám se. Já. Mé já. Mé já mě vidí. Vidím mé já. Mé já tě vidí. Vzduch je jako zeď. Prorůstá květinami, jako dost dobrý důkaz nespojitosti. Vzduch je meč. Meč je spojitý. Spojitý meč klouže vzduchem. Klouzání časem. Mečem časem stínají květiny. Květiny halí degustátora. Zahalený degustátor s bílým límečkem sešel z cesty, kterou mu vytyčil kronikář, avšak vůně květin

34 Zvyky řeky byla silnější vůle, a tak můžeme vidět degustátora po kolena v kapradí stát před planoucí dívkou - řekl: „Ty - „ a odmlčel se, aby si vychutnal dívčí (svého druhu) dychtivost slyšet (jaká jsem?) - „Zlobíš „ řekl degustátor a tvářil se velice rozrušeně a dívka se mírně červenala, neboť si představovala, že to ona je příčinou jeho rozrušení - „Zlobíš mě,“ řekl důvěrně květině, protože se již dříve setkali pohledem, „jsi tak - „ (dychtivá, to byla) řekl - „roztomilá „ a dívka se otevřela jako květ kopretiny a degustátor pil její víno, přičemž dvěma prsty něžně přidržoval dívčí hrdlo, jako by byla skutečnou květinou dychtící, aby k ní bylo přivoněno. Degustátor mečem utnul květinu a vložil ji do dírky u saka, v níž bledla a kronikář prsty zatínal do vlasů a snažil se zachránit dívčinu čest všemi prostředky, kterými takový kronikář vládne. Probudil jsem se nahý a sen o planoucí dívce zvolna unikal z víček a rozplýval se v prostoru tichého pokoje. Opuštění. Odpouštění. Tíha. Opuštění tíhnou k odpouštění. Po žních na louce nezůstal jediný květ. Ženci mohutným máchnutím spojitostí setnuli mladé květy. Když to degustátor viděl, plakal a bezděky voněl ke květině, kterou nosil v klopě saka. Ještě trochu žila.

vybraná povídka

text

Jakub Dotlačil

Řeky zvyků

kritika

Povídka Štěpána Prince Zvyky řeky zachycuje příběh o degustátorovi žen a dívce, kterýžto příběh zaznamenává a upravuje kronikář, kterýžto kronikář je součástí vypravěčova snu.

ž toto shrnutí je ale má interpretace textu a nepřekvapilo by mne, kdyby se mnou autor hned v tomto bodě nesouhlasil anebo čtenáři chápali text jinak. Čtení je komplikováno nejen tím, že se na krátké, párstránkové povídce vystřídá několik vyprávěcích rovin, ale i způsobem záznamu. Jak se dozvíme hned zkraje: „Člověk poznává postupně, nikdy najednou.“ A Štěpán se tohohle hesla drží téměř v celém textu. Každou scénu dostaneme nejdřív rozsekanou na jednotlivé objekty, primitivní vztahy, abstraktní myšlenky, které se za sebou řetězí na základě zvukových a významových vztahů, anebo (a to mi osobně přijde nejčastější) jsou poskládány náhodně, respektive podle klíče,

Z kontextu pochopíte více o této větě:

který chápe asi jen autor sám. Teprve potom se objevuje celá scéna, zapsaná tak, že i já se mám čeho chytit a najednou rozumím původu některých (ale zdaleka ne všech!) slov v předchozích řetězcích krátkých vět. Ale samozřejmě, aby všechno nebylo zas tak jednoduché, i tyto scény jsou dosti nejasné. Kronikář se nám tu proměňuje v strom, ženy v květiny a voda ve víno. Ať už jste přečetli povídku, anebo jen první dva odstavce nad tímhle, asi je jasné, že Zvyky řeky není text jednoduchý na interpretaci. U podobných experimentálních textů podle mě vždycky číhá jedno nebezpečí, a to, že se autor se svým experimentem natolik vzdálí čtenáři, až ho onen

přestane být schopen (a možná i ochoten) sledovat. Což je přesně to, co se podle mého názoru téhle povídce stalo. Slova se tu kupí na sebe, ale proč, to asi netuší nikdo jiný než autor. Jsou texty, kde mi takové zdánlivě nesystematické budování scén nevadí. I když mu nerozumím, vyvolává to ve mně nějakou reakci. Sem by patřilo určitě hodně surrealistických textů. Bohužel, u Štěpánovy povídky se mi to nestalo. Zatímco, řekněme, surrealistické texty tuhle metodu k něčemu používají, například k ironii nebo k vyvolávání celkem jasně srozumitelných pocitů (šok, erotika, násilí), u Zvyků řeky se potkávají obrazy bez nějakého cíle. Co textu takovýhle styl dává? Je tu jen proto,

Což je přesně to, co se podle mého názoru téhle povídce stalo.

abychom si jako čtenáři uvědomili, že nikdy nechápeme v celku, vždy jen po částech? To ale jednak není žádné novum v literatuře, druhak mi není jasné, jak zdůraznění tohoto jevu textu slouží. Proč je tento fakt důležitý právě pro tento text? Odpověď nenacházím. A tak celé asociativní řazení úvah a scén na mě nakonec nepůsobí jako nic jiného než experiment pro experiment, manýrismus bez opodstatnění. Druhou věcí, která text ničí, jsou některé myšlenky, které jsou v lepším případě natolik vágní, až je jejich výpovědní hodnota skoro nulová, v horším případě působí jako citáty z hollywoodských letních filmových hitů. Hned zkraje: „Jsou chvíle, kdy se něco

mění, ale nás se to netýká. A jsou chvíle, kdy je to tak správně.“ „Člověk je určen. Je určen k mnoha věcem, ne však k chápání.“ Kdyby to bylo myšleno ironicky, asi bych se zasmál, ale já se bojím, že je to myšleno vážně. Příběh o dívce-květině a degustátorovi je utopený v textu, který právě tento příběh ničí. Což je škoda. Opravdu škoda, zvlášť když se dostanu k posledním odstavcům. Scéna s utnutou květinou má všechno, co by taková scéna měla mít. Je poetická, vtipná, pobaví mě i rozesmutní. A závěr dokáže vyvolat melancholii. Kdyby se autor držel tohoto příběhu a nesnažil se jej obalit v experimentech, které s příběhem nemají nic do činění, celý text by dopadl mnohem lépe.

text

Jan Hrnčárek

Domnělá schizofrenie Štěpána Prince Tvorba výrazné písmácké osobnosti Štěpána Prince se jako celek uchopuje obtížněji než svéráz minule představeného Petra Měrky. Nejen, že je rozvržena do větší šíře (básně, recenze, kritiky…) a z jejího celku známe pouze zlomek (Štěpán na serveru pismak.cz uveřejňuje pouze kratší a čtenářsky vděčnější texty), ale zároveň se vyznačuje větší dynamikou, je proměnlivá, ostatně i z představeného torza lze vyčíst značný autorský posun.

a takto komplexním poli vyniká kritikova potřeba zvolit si svůj pevný bod, vybrat určitý referenční text, na němž může podrobněji rozebrat určité tvůrčí postupy a následně je jako interpretační mřížku přiložit na celek díla. Osobně si dovolím zvolit body dva: prózy Já sebe (Tvar 13/09) a námi představené Zvyky řeky. Ačkoliv se jedná o texty relativně nové, zdá se, jako by stály v schizofrenní juxtapozici. O to zajímavější bude jejich porovnání. Já sebe je čtenáři představeno ve formě výňatků z delší prózy. Přesto z něj můžeme odvodit několik základních rysů Štěpánova díla. Hlavní postava Tlustého se v dílčích epizodách věnuje prvotně banálním, až nepoetickým činnostem a událostem: zcizená peněženka, nucená práce v restauraci, návštěva rodiny, pomoc kamarádovi při dopisní roznášce. Tyto činnosti se postupně přechází do obecnější, mnohovýznamovější polohy. V posledku vykrys-

talizují drobnější rozvahy na dané téma a miniaturní myšlenkové komplementace. Jedná se o text spíše analytický, s pevnou výstavbou a důkladnou jazykovou stránkou, typický pro Štěpánovu pozdější ryze prozaickou tvorbu. Naproti tomu Zvyky řeky vytváří dojem textu poetického. Přestože se formální stavba jeví jako prozaická, text pohání ryze básnické mechanismy. Teprve z asociačního plynutí slova se vynořují pevnější obrysy dále neurčitého příběhu o jakémsi „Degustátorovi“, dívce, květech, o podobenství dozrávání v protikladu plnosti zralého a již jen chutnajícího života. Stejně jako název povídky i jméno „Degustátor“ přímo odkazuje ke způsobu, jakým je text zpracováván: osoba degustátora „ochutnává“ jednotlivé děje, občas se jich přímo účastní, ale většinou je vyplivne jako doušek kyselého vína. Obdobně si i spisovatel vybírá mezi ději a následnými literárními tvary.

Proč to neříct na rovinu:

Dovolím si text jednak přisoudit Štěpánově ranějšímu období (nakonec mezi dřívějšími Štěpánovými povídkami nalezneme i velmi podobnou povídku Cvičení řeky), zároveň jej použít jako šablonu pro interpretaci Já sebe, možná i širšího spektra textů. Pečlivě vnímající, do středu postavený subjekt se totiž Štěpánovou tvorbou vine jako červená nit. Buďto je přiznán v hranici textu (Já sebe – hle i zde je název hotové nomen omen) nebo se uplatňuje ve způsobu zpracování (Zvyky řeky). Tloušťka reflexivní vrstvy však zavdává podezření, že spíše než k dokreslení popisovaného subjektu (hrdiny, osoby) a jeho přesnějšímu usazení do literárního světa slouží nutkavá potřeba reflektovat spisovatelské snaze dobrat se „jádra skutečnosti“, odhalit, jak se věci mají – neoddiskutovatelně a jednou pro vždy. Precizní, pojmově jasný jazyk je přímou implikací takové snahy a jeho občasná strukturální šroubovanost vlastně jen upo-

36 kritika

Zvyky řeky jsou tak do jisté míry textem, který popírá, až zesměšňuje sám sebe.

míná na některý ze „zbytečně“ složitých, pro laika-čtenáře až komicky obskurních nástrojů, jimiž si v rádo vypomáhá každé myšlení bažící po neochvějné jistotě. Samozřejmě můžeme dodat, že jak ve vědeckém, tak v literárním hledání a odhalování „skutečnosti“ je cosi šalebného – natolik, že se vždy zdá, jako by „jádro věci“ unikalo úměrně k síle vynaložené k jeho uchopení�� , �� jako bychom stáli před obměnou dobře známého problému, na němž si fatálně vylámaly zuby veškeré narace rané i vrcholné moderny. Konstrukce vystavěná na hypertrofovaném subjektu – ať pojednává o čemkoliv – se totiž musí zhroutit: je-li subjekt radikálně zpochybněn (neplést s odstraněn!), jsou-li roviny vypravování zmnoženy, poloha vypravěče se zdá nejistá, děj relativizován, nebo – což je metoda zřejmě nejzákeřnější – zvolí-li čtenář možnost radikálně kritického čtení. I Proust se z určitého úhlu jeví jako stavitel vzdušných

zámků. I Joyce může být kupitelem slov s příliš abstraktní, pro čtenáře neodhalitelnou strukturální vazbou. Zvyky řeky jsou tak do jisté míry textem, který popírá, až zesměšňuje sám sebe. Nikoliv však důmyslnou formou perzifláže, ale mimovolně, bez původní autorovy intence. Srovnání s až bytelně neochvějným textem Já sebe se nabízí. V tento okamžik by se mohlo zdát, že Štěpána usazuji do pevných relací k padlým literárním bohům, že jej umenšuji na druhořadou apoteózu, kterou dnešní svět odsoudil do domýšlivě hravých kritických článků. Není to pravda. Uvážíme-li, že cyklické navracení určitých příběhů není dáno módou, nýbrž autentickou potřebou po vytěsněných vyprávěních, pak „starosvětskost“ (u Já sebe jsem ten pocit měl opravdu silný) Štěpánova psaní působí jako svébytná provokace bez vulgárního nádechu.

text

Hyacint

Nesmysluj Popři to! Sílí-li mi čárka na těhotenském testu, nosím chlapce s koňskou nohou Jusepe de Ribery. Pekli jsme ho v Louvru na toaletě pro invalidy. Dlouho jsem si nebyla jistá, teď po sérii těžkých snů, mám konkrétní představu, jak došlo k oplodnění. Na veřejných záchodcích v ulici Calle de la Palma Salamanky, mě uhodila do zátylku železná voj zemědělského valníku. Z prašného mraku postupně vycházeli tito malíři: Vincente Camaron, Jose Pineda, Eduardo Rosales (ten byl velmi prudký), Juan Gris, Pablo Gargallo, Pablo Picasso (aby tu chyběl), Joaquim Mir (jeho penis mi způsobil nemalé problémy), Jose Balmes, Esteban Vicente a Eugenio Fernandez Granell. Ve druhé vlně přišli tito: Jorge Ingles, Juan de Juanes (měl brnění a nemohl ho vyndat), Diego Velazquez, Francisco de Zurbaran. Ve chvíli, kdy vrcholil Angelo Nardi, mihla se, myslím, v pozadí Remedios Varo. Byla jsem už skoro mrtvá, tak jsem si málem nevšimla, jak těžce dýchá. Třetí vlnu už si nepamatuji. Zdál se mi druhý sen o tom, jak s maminkou pečeme v Zajíčkově vánoční cukroví. Máma mě náhle řízla do stehna. Přišel Ribera. Dlouho mě chlácholil, umýval vodou, hladil po vlasech, foukal modřiny celého těla. Vzal si mě zvláštním způsobem, chvíli jsem byla v jeho podpaží a on v mém. Ribera mi nakonec řekl pár vět španělsky. Probudila jsem se v Louvru na záchodě se strašnou kocovinou.

Hledání ztraceného kvasu

„Ale jak začít?“ učeň žvýká klobouk pera a neví, otisky drobných předáků hází neodolatelný dezén. „Jak začít… Ale jak skončit?“ mistr zadáky odcvakne zátku ležáku, odebere z Benediktýna pořádný štos. V pyskárně ulice Husovy je takovými kumštýři naplněno několik řad. Sousedící Úlehlá se hemží kovaříky, říkají si agenti. Je jich tolik, že ohlušují podpatky hnát – měšťan Josef Horný volá: „Hnát vás holí, jen kdybych ji měl.“ V téže Husově kněžstvo dává odpustky za dobré olovo, doba je zlá. Mezi nimi i Jan Sakra alias Jan Milený, tajně chodí pro pohlazení samice od kocoura. Ta číhá na schodišti chrámu, chtivá zachycení výplat kovaříků. Tak je to už od periody slečny Žákovské, pro ni mají oči všichni, nejen lnáři místní pazderny. V prvním patře přístavku dlí šmírák Čížek, zapisuje si, co řeknou kovaříci, kněží, kurvy a kočkovití, aby posléze předal flekatý papír donašeči ke kritice. René Bonz s jedem v oku práská na Čížka ve věci bičování sešitu, vyvolávání jakéhosi Danta, rozhodně spoluviníka. Úřad vše eviduje. „To je veskrze lživé nařčení,“ otec, starý Číž, ponocný, se ohradí kabaretem a puká z pěnovky děs.

37 miniatury

Kuběna a daguerrotypista vytvářejí v zastrčeném kamrlíku pornografické kartičky. Píše se rok 1847 a nikdo ze zúčastněných nemá tucha o existenci sčítací blány.

Vepřové a pionýrka

Z hleníčku zůstal jen cípek se zápisem ‚umyto s pány‘. Co na tom, že nesvedla správně nakládat písmena do buničiny – měla jí. Hned vedle ulice v Jámě, tak nadějně svažitou, pomalu až za žižkovská stoupání. Nakonec, hydrant tu je… Představovala kližku s oblibou svým soudruhům, sousedům i souslehům. Hřívou hnědých klasů rozmetala pole, vepři říhali vzrušením, když je štrejchala kýlem bárky plující nad latifundiemi. Vezla si prorostlé, trošku zapšoukalo nad řekou. Ne, pravila ta Xantipa, ne v mé nepřítomnosti, duchem na stránkách hleníčku. Hloupost prý bydlí v každé ulici značené prvočíslem. „Co je, myslíš, mé šťastné číslo?“ Kňour vydal sten téměř orgasmický, mohlo to taky znamenat ‚sedm‘. Tohle muselo nedobře skončit.

Krédo zavařeniny

Je to už druhým rokem, považte si to, co mám pletky s psacími potřebami. Mohu dosvědčit případy pominutí i tvárnosti, ale také vytrvalé ráce – teriéři jsou zdatní lízači. „Patlanina, nechutná, nesmyslná,“ to řekl tesař Jirsa. Zapsala jsem si to. „Méně než nic v koutcích půlměsíce,“ to řekl přidavač Žibruň. „Hovadina pí er na desátou,“ hnojař Škarpa. Včera jakýsi kosmatec přiložil na mé sklo cedulku: šlemovitá, mlaská, dobrý ročník, píše. Beru si to za své.

Jen tak na pokraj Není těžké stvořit Vilemína Koťátka, Archibalda Kaze ani Jacintu Líbeznou, při dnešní průtočnosti dálnic. Avšak zaranžovat život slávky, aby nezvadla při transportu do mravence, si žádá odhodlání vskutku narkotické. Tak jako Trepifajksl nemohl nikdy psát moučkovou tinkturou hexametry, jepice vyniknout v epice po anticku, nezdařilo se pofiderní užovce podnikat v brakové literatuře. Pít utrejchy s etiketou „energie pro každý den“ je záviděníhodná ostuda i pro dobře

38 Nesmysluj s ituovaného malíře středního stavu. Neříkám jiného stavu. Potřebuje dát plátnům fixírkou glanc, ale zároveň dosahuje efektu, který utopisté jmenují „outremer“. „Nique ta mère“ zní podobně jako revolver, rozdíl spočívá pravděpodobně ve způsobu jednání ruky. Na výrazivu ve finále nesejde a Breton, když se drbal na šošolce, si to myslel taky.

Vykošťovák Máchovy ulice

Není třeba zdůrazňovat, že některé zimy jsou na dlouhé lokte. Letošní dřela, v poloze ležmo oddalovala kmenům mízu. Polovina března, sněhulákův úd si však udržel postavení v základně. Týden sledoval nůž na konferenčním stolku u televize. Loupala si snad jablko nebo pomeranč, měl na ostří lepkavý film. Jak šel čas i nůž měnil směr. Dávali samé nesmysly, není důvod to rozebírat. Díval se na nůž, odpojený od přístroje v popředí, a napadaly ho skvělé věci. Přisedávala si, zadkem na cíp jeho domácí košile, na celý odložený svetr, chtěla si povídat, trochu toho tepla. Viděl zahnutý nůž sekat bylinky v květnících. Vystačil si sám, čepel kmitala, střenka v neviditelné dlani, jako v pohádce. Došlo i na orchideje. Pak usnul a zdálo se mu o ženách. Byl chlebem a ony mu vtíraly nožem máslo do zad, boků, hýždí, kladly do slabin dříve nasekanou pažitku. Nůž sice měnil polohu, ale nevzdaloval se ze stolku. Mohla by ho už vzít a odnést do kuchyně, umýt, utřít a uklidit do příborníku. V televizi zrovna probodli nějakou ženu. „Sakra, Jordan, neumírej!“ Dost možná, že ji jen postřelili. Mohla by to už udělat. Pak si zase malinko přispal, obřezával tam svého psa, bodal šatní skříň, ukrajoval podpatky bot, vrhal čepel do společné fotografie.

Lékařský rozsudek

V posledním snu toho rána běžný atrofovaný úředník hledal ve Vinohradské nemocnici pavilon léčby nemocí z povolání. Vrány dosud snídaly na lampách odštěpky rzi, přiklovávaly rezidua barvy. „Máte krev v moči,“ čekal, až ho dohmatá – játra a všechno ostatní v normě. „Zhorší-li se to, uvidíte vodu, ve které řezník vypral čerstvě zbourané maso.“ Skoro by se usmál, nebýt té štiplavé bolesti v ledvinách. Venku potkal tvárný mužík profesora Janderu. Říkal si, co tu dělá docent Jandera? Znal ho ještě z akademie. Na Vinohradské třídě zakopl o fez pohřešovaného marokánce Amara Abase. Prapodivný tunel rozevřel okruží, nebyl ani tak dlouhý, aby si představil krinolínu. Na druhém

miniatury

konci, ovšem těžko soudit konce, propadl do soudní síně v Old Bailey. Zrovna tam měli Jabeze Balfoura a předváděli sněhovou kouli. Počkal, až padne ortel a zavzpomínal, že má v ledničce na odstátí sulc. Vyplašeně se rozhlédl. Z kapsy košile trčela lékařská zpráva se zbytky brokolice v bazalkovém jogurtu.

1924

Mám-li rozvázanou tkaničku, kousnu se v Děčíně do ústní stěny. Zde jsou pro to důkazy. Ve středu jsem usilovně pracoval nad Bretonovým manifestem, tváří v tvář papíru zdálo se mi o Saint-Pol-Rouxovi v Camaretu. Bil mě, sám ostatně spící, letovací pistolí, ani nevyměnil patronu. Benjamin Péret pozoroval ptáčka. Tokačka kukala za rohem do ucha Francise Picabia, který volal: „Savon, vite!“ Nakonec, proč by si neporučil mýdlo, když jeho spolubydlící Marcel Noll kouří cibulové košilky? A tuhle znáte? „Potká se Picasso s Toyen na Champs-Elysées a povídá: Ric pic bum! Ona odvětí: Ale ty můj jarabáčku, kala kala kum.“ „Ano, znám ji,“ opáčí Jacques Baron, „ale kdo je to Toyen? Kovadlina nebo biletářka?“ To už na mě bylo moc, tak jsem utekl do křoví. V hájku zimostrázů se milovali Robert Desnos a poklízečka holubinců. Hnal jsem to zpět a o keřík si zastřihl kotletu. Jakýsi hlemýžď mi hbitě zastoupil cestu a přišlápl tkanice škorní. Padal jsem déle než sníh v prosinci. Překvapilo mě, že antikvář v podhradí má psotník. A jak žehral na město! Naopak v krámě měl pro mé potřeby pusto. Snad jen Konstantin Biebl v jedné odsunuté polici. „Nemáte Analogon?“ chci se zeptat, avšak tu si vzpomenu, že si stojím na šňůrce. Venku plivu krev, ač nejsem tuberák.

Třetí slovo platí

Lepil se nám jazyk, čerstvě naklížený jazyk lidí vytržených z úst hucho hucho. Také hlavatka podunajská si dnes koupí stáčenou sodu Pod pramenem 10. Léčí kyselý žaludek. Chtěli jsme třeba říct: „To je ale pěkný demiurg“. Nějak se to zvrtlo a ven vyšlo: „Nech sa páči, markíza“. To by ještě nebylo to nejhorší. Říkali jsme „mohu poprasit“ na vyšších místech, až u Praděda, navíc v přítomnosti krásné dívky s hříbky na kabátě. Teodor se odvážil: „Slečno, jste tak surpidorní“. Opět úřadoval zamotaný lízák, takže nedošlo ke spojení Teodora a eklektické cívky. Ještěže máme čokoládu. A teď to přijde! V rozhodujícím okamžiku nás zaskočilo děsné mlhavo. Před námi vytanula mozková dysfunkce – Nesmysluj. Od té doby máme nehty dohněda od vlašských ořechů.

39 časopis o internetové literatuře

lógr

Š é f r e dak t or T o m á š G a b r ie l Re dakce pr óz y Ja n Hr n č á r e k Ja k u b D o t l ač il Re dakce p o ezie Zd e něk H o r ne r T o m á š G a b r ie l

J ožk a G a b r ie l (w w w. duso t .c z)

w eb : e k a fe . b l o g s p o t.co m

Ja z y kové kor ek t ur y

O b č asní k Ka f e b y l sp o lu

E x t er ní sp olupr áce

e -ma il: c a s k a fe @ g m a il .co m

s in t e rn e t o v ý m se r ve r e m e ka f e .e u (ny ní e ka f e .b l o g sp o t .c o m) zal ože n v k v ě t nu 2 0 0 9 sk up in o u uži v at e lů č e sk ýc h li t e r ární c h se r ve r ů p ismak .c z a t o t e m .c z . Ch c e b ý t mís t e m u v áže n é p ub likac e a k ri t ik y t o h o n e jl e p ší h o , c o p r os t ř e d í č e sk ýc h li t e r ární c h se r ve r ů nabízí .

publikujte u nás

Pub li cis t ik a A n t o n í n Fe r da n T o m á š G a b r ie l Ja n Hr n č á r e k Vau d Gr af i ck á úpr av a

Ja n a Če s k á Da n a Dvo ř áč ková Sp olupr áce w w w. pi s m a k .cz w w w.t o t e m .cz w w w. h u m a n a r t.cz Int er ne t ové př ezdív k y r e dakce na s er ver e ch p ismak .c z a t o t em.c z Če s k á Ja n a : lee n a i D o t l ač il Ja k u b : r e k a

Fe r da n A n t o n í n : a r t G a b r i e l T o m á š : Jin ovata , T i ch o ta m H o r ne r Zd e něk : Ly ry k Hr n č á r e k Ja n : W in t e r

Exkluzivně Časopisu kafe bude ctí publikovat exkluzivně kolekci básní či povídku od zkušeného autora, který se zaváže tento svůj text poprvé publikovat právě v našem časopise. Pokud máte zájem takto u nás publikovat, zašlete své dílo na náš mail. Povídku V každém čísle bude publikována jedna vybraná povídka jednoho vybraného autora, který nám své dílo zaslal na mail. K vybrané próze bude publikována také kritika a rozhovor s autorem. Z těch nejlepších zaslaných, ale nepublikovaných příspěvků jednou za čas otiskneme v samostatné rubrice několik ukázek s krátkým komentářem. Kolekci básní V každém čísle bude publikována jedna vybraná kolekce, či celistvá ukázka ze sbírky jednoho vybraného autora, který nám své dílo zaslal na mail. K vybrané kolekci básní bude publikována kritika a rozhovor s autorem. Z těch nejlepších zaslaných, ale nepublikovaných příspěvků jednou za čas otiskneme v samostatné rubrice několik ukázek s krátkým komentářem. Pokud máte jakékoli postřehy k časopisu, ke konkrétním článkům, stojíte o spolupráci nebo nám chcete cokoli říci, neváhejte a napište nám.