Časopis Kafe 1/10 by Tomáš Gabriel

1/10 Exkluzivně / Jan Zbořil: Ukázka ze sbírky Skříň

Zaostřeno / Marcela Gunázerová , Petr Měrka

Úvaha / Tomáš Gabriel: iPadek tištěné kultury

Téma /

Komiks

efak éfac

časopis o internetové literatuře

Kafe 1/2010

asopis Kafe má za sebou první rok. Při této příležitosti je na místě zamyslet se nad tím, co jsme světu internetových literárních serverů přinesli, jak jsme změnili místní literární život. S námi přišla možnost důstojněji publikovat literární díla internetových autorů, kteří za publikaci a také o publikaci stojí. S námi přišla možnost vyzkoušet si žurnalistickou práci a jistota, že nebude přehlédnuta. S námi přišel zákon. Jak tyto dříve netušené možnosti využil lid? Nebudu vás napínat, tyto možnosti zůstaly vesměs nevyužity. Články psal úzký okruh lidí, který se postupně ještě více zužuje – žádné zástupy horlivých žurnalistů, ale ani autorů poezie a prózy na redakční mail nedorážely a nedoráží. Myšlenka rovnějšího výběru autorů na základě zasílání

literárních děl do redakce zůstala jen myšlenkou. Fanoušky máme, ale tiché a leklé. Přesto jsme dokázali tři čísla naplnit a ta práce nás těšila, těší a bude těšit. Pamatuji dobu na počátku tisíciletí, ve které by vznik takovéhoto časopisu vedl k lavině zájmu o spolupráci. Proč to dnes nefunguje? Může za to nárůst počtu uživatelů serverů a s tím spojená rezignace místních elit na jakoukoli konstruktivní činnost? Opět vás nebudu dlouho napínat – ano, může. Nemyslím si však, že tato rezignace je nutným vyústěním vývoje. Je pouze nejsnazším vyústěním. Sám jsem si několikrát vyzkoušel, že stačí na chvíli zapnout sebe sama, něco vytvořit a chaos je ten tam. Kultivovat prostor internetových serverů by dokázal i třeba jen jeden aktivní člověk, který by dělal smysluplnou věc do-

editorial & obsah

statečně viditelně, kvalitně a systematicky. A nemusel by ani trávit celé dny u počítače a brát za to těžké peníze, jak praví jeden místní rozšířený mýtus. K zachycení kvality ve zdejším prostředí stačí pár hodin ročně. Co tady chybí především, není kritika, ale konstruktivní snaha samotných autorů něco se svou tvorbou dělat. Na této myšlence vyrostlo a stojí Kafe již jeden rok. Těšíme se, že si toho v příštích letech někdo konečně všimne.

šéfredak tor

Odkazy literárních serverů

Tomáš Gabriel

Fejeton — Stop oř!

Vaud

Téma — Komiksářův průvodce po internetu

Jana Fantová, Viktor Šauer

Zamyšlení — iPadek tištěné kultury

O knize — Milorad Pavić: Vnitřní strana větru

Glosa — Selská úvaha o vypravěči daňového přiznání

Carpe diem — A teď už vážně k věci

Tomáš Gabriel

Editorial

Tomáš Gabriel

Tomáš Gabriel Jan Hrnčárek

Tomáš Gabriel

Marika Mariewicz P O EZIE

Exkluzivně — Ukázka ze sbírky Skříň Jan Zbořil

Vybraná kolekce — Elektrický pes

Marcela Gunázerová

Kritika — Elektrický pes na elektrickém křesle

Tomáš Gabriel PR ÓZ A

Rozhovor — Petr Měrka – Sedm otázek pro Měrku

Jan Hrnčárek

Vybraná povídka — Válečná zóna

Petr Měrka

Kritika — Akce bez příběhu, sci-fi bez záhady

Kritika — Nad nezaslaným textem Petra Měrky

Štěpán Princ

Jan Hrnčárek

Kritika — Ze zaslaných povídek

Jan Hrnčárek

Lógr

Novinky aréna

text

odkyazy literárních serverů

Tomáš Gabriel

kloaka

kvílení

knihkupectví

Nepotrebujem

Kontrapoetické ozvěny Arény

Zase Ginsbergovo kvílení

Slovenský časopis Kloaka

Písmácké knihkupectví

Básne alebo niečo také

Zdeněk Lyryk Horner opět útočí. Od konce minulého roku začal publikovat sérii glos k básním, které jsou na literárním serveru pismak.cz zařazeny do takzvané Arény. V době vydání tohoto čísla již publikoval šestou dávku. Za pozornost stojí také zatím třídílná série Kontrapoetika, ve které autor mystifikujícím způsobem rozkrývá neduhy internetové literární kultury. Vše najdete na autorově osobní stránce.

Objevování Ameriky je v písmáckých vodách docela častou recenzentskou kratochvílí. Konec konců proč nenapsat recenzi třeba na Dostojevského, když jsem ho zrovna dočetl a s výhradami se mi celkem líbil. Autor jH ale Ginsbergovo Kvílení probírá o poznání podrobněji, než je na internetu zvykem, a tak není na škodu na jeho práci upozornit.

Začátkem jara vyšlo první číslo slovenského „magazínu Kloaka, zameraného na experimentálnu a nekonvenčnú tvorbu“. Nejedná se o přímý protějšek Kafe, zaměření Kloaky je obecně kulturní, s důrazem na literaturu, ale především na experimentálnost, která na nás kouká odevšad. Skoro se až vtírá myšlenka, jestli by nebyl zajímavý experiment, odpublikovat v Kloace něco neexperimentálního. První dvojčíslo je doslova nabité nejrůznějšími texty, a tak ho nemůžeme než doporučit.

Aleš Novák přišel s docela prostou myšlenkou, že by bylo dobré vytvořit seznam knih, které vydali autoři působící na písmáku. Založil k tomu účelu klub s názvem Písmácké knihkupectví. V současnosti je tato knihovna poloprázdná a většinu příslušných knih v ní nenajdeme. Ale co není, může být. Je jen na písmácké komunitě, jak rychle a jak přehledně knihovnu doplní.

Málo se to ví, ale před každým vydáním nového Kafe projdu všechny nové písmácké sbírky básní a většinou nic moc zajímavého nenajdu. Tentokrát jsem ale našel. Básně slovenského autora nepotrebujem si mne svou absurdní, přirozeně vtipnou poetikou získaly. Dalo by se polemizovat, zda je to poezie, či odentrovaná próza, zda je vtip dostatečně poetickou náhražkou za metafory. Kdo má na takovou polemiku náladu, je poněkud zvrácený.

Dva staří bardi vycházejí, třetí se směje

bardi

V posledním půlroce se staly nejméně tři významné události na poli knižní publikace internetových autorů. V minulém čísle zmiňovaná básnická sbírka Jana Těsnohlídka ml. Násilí bez předsudků získala prestižní Ortenovu cenu. Talentovaný autor Martin Poch, známý především pod nickem Swedish_Nigg, publikoval v nakladatelství Concordia svou první básnickou sbírku s názvem Běhařovská lhářka. A do třetice autor Jan Zbořil, na internetu známý jako Zbora či šedé, publikoval v edici Psí víno rovněž svou básnickou prvotinu s názvem Skříň. Všem gratulujeme a přejeme obří prodeje. Snad se brzy zmůžeme také na nějaké recenze.

Stop oř!

romě menšin národnostních, máme též menšiny slovní. Ve školách se o nich neučí a jejich historie je pro většinu z nás velkou neznámou. Jsou to slušná-sprostá slova. Že nevíte oč kráčí? Hned to vysvětlím! Zatímco sprostá-sprostá slova jsou podle průzkumů na vzestupu, slušná-sprostá slova se do učebních osnov opět nedostala. Ještě moji rodičové měli ve vyjmenovaných slovech nadbytečnou babyku (snad

text

fejeton

Vaud

nějaká bylina?). Zato tam již léta trestuhodně chybí pyj. Ne, nespletl jsem se! „Pij doktore, nebo ťa vyměním“, je úplně jiný pij. Feminizované školství nám soustavně tají tvrdý pyj. Ideálně by měl být někde mezi pýchou a pytlem. No řekněte sami, když jsou ve vyjmenovaných slovech takový prdele jako Ruzyně a Přibyslav, proč tam, sakra, není pyj! Ve škole se dozvíte vše o historii MDŽ nebo věci, které jste snad ani nechtěli vědět o menstruačním

cyklu, ale vyjmenované slovo pyj se neučí ani na střední. Na správné volbě i nebo y záleží dost zásadně i význam věty: „Pan školník kouří i pije“. Možná by to mohla paní ministryně vyřešit nějakou ministerskou vyhláškou. Tedy, pokud v tom má sama jasno. Dalším slušným-sprostým na řadě je slovo ztopořit. V takové angličtině můžete shodný výraz „to erect“ směle použít například pro stavbu výškového domu (to erect a skyscraper). V češtině neztopoříte bez uzardění ani dvojdomek. Pan ředitel se nepochlubí žactvu na začátku školního roku, že se přes prázdniny povedlo ztopořit novou tělocvičnu. Proč se neříká „zůstal stát, jako ztopořený“? Copak to jde „zůstat stát jako opařený“? Opařili jste se někdy a zůstali stát na místě? Štronzo? Já jsem vždycky skákal! A topoření nám leží nespravedlivě ladem… Přitom by se dalo oprášit a využít! Například při pokynech vozky koňům se používají nepochopitelné výrazy hot a „čehý“ pro jízdu a prr! pro zastavení. Zde se nabízí téměř balbínovský výraz „stopoř!“ (nebo „stop oř!“), který by jistě vyvolal více pozornosti nejen u koňů. A pak je zde mnou propagovaný výraz stopořka! Řekněte sami, kolikrát jste si spletli v pohraničí u cesty stopařku s devizově placenou sociální pracovnicí? Jakpak by ne, je to totiž stopořka! Ne, žádná prostitutka_

postávající_podél_hlavních_silničních_tahů_v_příhraničí. Chce to krátké a výstižné slovo! Jedno takové zde nabízím: Stopořka! Jestli nechcete, vaše chyba! V našem jazyce lze topořit (někdy s obtížemi) pouze úd. Slovo úd získalo rovněž ošklivou nálepku. Zatímco debata o znavených údech by byla ještě před několika lety náplní sportovního pořadu, dnes by to spíš patřilo do vysílání „Sama doma“. Přitom úd je končetina jako každá jiná. Potřást

někomu rukou je výraz nepřesný. Třeseme většinou celou horní končetinou, tedy celým údem. Jak by to ale vypadalo, kdyby se psalo, že Klaus po podpisu smlouvy podal Putinovi úd! Nebo mu údem dokonce několikrát potřásl! Věcně by to bylo jistě správné… Takováto zpráva by nepochybně ohromila celou poslaneckou sněmovnu. Dost možná, že by z toho byli všichni její členové ztopoření (erected members). A to včetně ministryně školství…

Komiksářův průvodce po internetu Výtvarného umění a literatury je plný internet, jak to ale vypadá s médiem, které v sobě obraz a text spojuje? Kde komiks na internetu najít? Je vůbec pro internet vhodný? Existuje nějaký kvalitní komiks, který stojí za to sledovat? A jak jsme na tom s českým online komiksem?

posledních letech v České republice probíhá komiksový boom. Vychází stále více původních i překladových komiksů, velká nakladatelství rozjíždějí nové řady zaměřené na toto médium. V českých fanzinech jsou publikována kvalitnější díla než před pěti šesti lety. Mladí autoři, kteří mají přístup k zahraničním publikacím, tvoří čím dál kvalitnější příběhy a časopisy mají z čeho vybírat. Zní to jako idylka, ale je to jenom srovnání oproti minulým letům komiksového sucha. Čtenáři, nakladatelé i samotní autoři si teprve uvědomují možnosti tohoto média. Bourání stereotypů, že komiks je čtení především

pro děti a puberťáky, že se nedokáže vyjádřit k vážným tématům a že v něm pobíhají jen hrdinové v elasťákách, zabere ještě hodně času a vysvětlování. Nejlepším prostorem, kde se k podobným tématům vyjádřit a ukázat i jiné možnosti, je internet.

Kam zabrouzdat

Kvalitních domácích portálů věnujících se tomuto médiu není mnoho. Co se teorie komiksu týče, jsou vlastně jen dva – Komiksarium.cz a již ukončený Komiks.cz. Na obou se dá nalézt mnoho informací, především recenzí a publicistiky. Komiksům, které v České republice vychází, je věnován

text

Jana Fantová & Viktor Šauer ze serveru www.humanart.cz

téma

Grus Jiří Grus jako jeden ze současně nejznámějších a nejoceňovanějších českých komiksových tvůrců se na webu prezentuje ve formě blogu, kde víceméně každý měsíc představuje čerstvé kousky ze své tvorby. Najdeme tam díla profesionální, ale i „odpočinková“. Pokud se ale zaměříme jen na komiks, jde především o ukázky představující díla vydávaná klasicky. I díky tomu styl, který mohou čtenáři nalézt například u Volemana, ničím nepřekvapuje a zůstává v kolejích silně inspirovaných Saudkem, ale po technické stránce je velice kvalitní. Většina děl je černobílých, ale najdeme i díla barevná (Robert, Trutnovinky), ve kterých je kolorování mnohdy velice jemné, přesto efektní. Jak se zdá, hlavní inspirací pro jeho díla zůstávají trampoty všedního života (Voleman, Robert), které jsou ostatně blízké i jeho kresebnímu stylu.

6 Komiksářův průvodce po internetu comicsDB.cz, kde ovšem zase žádné články a povídání nečekejte. Jedná se o seznam vydaných publikací, u kterých můžete najít jejich hodnocení čtenáři a registrovanými uživateli. Součástí stránek je i databáze autorů, která bude v budoucnosti rozšířena o biografie a ukázky děl. A pak tu máme samozřejmě stránky jednotlivých nakladatelství, které si ale každý z vás musí najít sám podle toho, jaká produkce ho zajímá. S tím, jak se v České republice za poslední roky zlepšuje celkové povědomí o komiksu, se zvyšuje i počet nakladatelství, které komiksy vydávají. V zahraničí jsou na tom s informacemi dostupnými online lépe, hlavně proto, že tam komiksů vychází víc a dostává se jim větší pozornosti a vážnosti. Celkovému dění v oboru je věnován portál Comicsresearch.org, kde čtenář může nasávat informace dle libosti klidně i několik hodin. Co ovšem fanouška zaujme více, jsou online časopisy – mezi hlavními The Comic Journal, Imagetext či Image and Narrative.

Ale to všechno jsou zatím jenom řeči o komiksu a komiksy nikde. A to je u autorského komiksu záhadou, že jich v porovnání s obrázky, fotkami, básněmi či povídkami na internetu doopravdy moc není. Důležité je slovíčko autorský, protože naskenovaných sešitovek najdete dost. Jak ale kvalitně spojit komiks coby lineární sekvenční médium s nelineárním a decentralizovaným hypertextem? Nechci zde rozebírat téma, zda je lepší číst tištěný, či online text, protože ten, pro koho je důležité si knihu ošahat a očichat, se po komiksu na internetu pídit nebude. Spíš se chci věnovat otázce, zda vůbec autoři využívají možnosti, které jim publikování online nabízí.

Pravidla online komixu

Komiks a jeho tvůrci v současné době využívají jedinou přednost internetu, a to finanční nenáročnost. Vydání knihy není levná záležitost, a co teprve knihy, která je na grafické zpracování mnohem náročnější než jiné, při větším riziku, že nezaujme

téma DevCageR Michael *DevCageR* Petrus má ze všech zde zmiňovaných, dle mého názoru, nejpůsobivěji zpracovaný web, zaměřený jak na jeho komerční, tak i tvůrčí činnost. Galerie komiksů mapuje několikaletý vývoj a najdete zde prakticky vše, co za tu dobu v komiksu vytvořil. Za velký klad považuji, že ve většině případů zde naleznete nejen ukázky, ale i celá díla, což je ovšem umožněno také jejich kratší délkou. Zatímco dříve kresbě dominovala ryze černobílá perokresba (jen občas doplněná o červené prvky – Břečťan, Velký Národ), dnes DevCageR hojně používá techniky mnohem vyspělejší a barevnější, doplněné kvalitní počítačovou postprodukcí. Jeho práce se tak stále zlepšují a vyvíjí a jsou mnohdy doplněné o nové prvky inspirované jinými autory (např. Alex Ross – Kingdom Come). Žánrově jsou jeho komiksy často dosti rozdílné, a tak najdeme příběhy sci-fi, noir ale i všedního života s prvky humoru. Tuto rozdílnost můžeme vidět i na použitých stylech kresby, kterou danému účelu vhodně přizpůsobuje. Hlavní doménou mu ale i nadále zůstávají příběhy ponuřejší, plné ostrých stínů a kontrastů (v minulosti silně inspirované Frankem Millerem – Sin City), se kterými se můžeme setkat například v připravovaném díle Jed.

7 Komiksářův průvodce po internetu tolik čtenářů. Pro začínající autory je internet nejlevnější, nejsnazší a nejrychlejší prostředek, jak svou práci představit a dát o ní vědět. Jenže cílem většiny autorů je zaujmout nejdříve čtenáře, a pak nakladatele natolik, aby mohla jejich práce vyjít v tištěné podobě. A proto své komiksy tvoří tak, jako by byly rovnou k tisku určené. Originál se pak oskenuje a není vytvořen přímo pro web. Čtenář tak sice dostane příběh ve formátu, na který je zvyklý, ale na obrazovce je to spíš nevýhoda, protože stále musíte rolovat či upravovat velikost stran. Tato první výtka může působit dětinsky – čtenář by mohl zvládnout tu námahu a myš přece neváží tolik, aby s ní nepohnul. Nicméně se za ní skrývají další souvislosti, které nejsou na první pohled patrné. Pokud autor vytváří komiks rovnou určený pro web, musí zvolit nejen jiný styl práce, ale především myšlení. V době tabletů už asi není nutné zdůrazňovat, že výtvarník si nemusí vystačit jen s tužkou a ořezávátkem. Současné online komiksy tak ale stále pů-

sobí – to nemusí být zákonitě špatně, jen je škoda, že neexistuje pokročilejší varianta.

Literatura nebo výtvarné umění? Převedení komiksu do digitální podoby dává autorovi možnost hrát si s tímto médiem tak, jak mu to papír dosud neumožnil, a když už, tak s komplikacemi. U stránky, která má rozlišení obrazovky se dá dobře pracovat s různými kompozicemi – to je důležité například u čtvercových či atypických formátů (jak nevzpomenout tištěnou! Saudkovu Muriel) či dokonce má o to větší prostor si vymyslet vlastní kompozici. Další výhodou digitalizace je, že si výtvarník může zvolit libovolnou část komiksu jako stavební prvek, může to být dvojstránka, stránka, řádek, jeden panel či dokonce jedna postava, s ním pracovat a tyto prvky navzájem propojovat. Kdybychom vyšli ze závěru Davida Carriera (pozn. 1.), že komiks jako médium má blíže k literatuře než k výtvarnému umění, a zkusili s jednotlivými panely

téma Nikkarin Pokud zmíníme jméno Michal Menšík, nejspíše i v prostředí komiksových čtenářů najdeme takové, kteří budou tápat, ale jen málokterý z nich nezná umělecký pseudonym Nikkarin a s tím i jeho velmi známou webovou prezentaci na uměleckém fóru HumanART, které jej bez nadsázky přivedlo do povědomí veřejnosti. V komiksové části nalezneme tři složky. První je krátkým souborem černobílých stripů publikovaných v časopise Čili Chili. Druhým oddílem je Skicák obsahující jak už název napovídá různé pokusy a tvůrčí nápady. Nejdůležitější je ale část třetí, která se v drtivé většině ukázek opírá o dílo 130:Odysea, které jakožto první díl chystané trilogie bylo publikováno minulý rok. V poslední době můžeme nové práce najít také na jeho blogu, kde čas od času představí své poslední výtvory, ukázky a upoutávky směřující především k dalšímu dílu 130. Nikkarinův styl je velmi snadno rozpoznatelný (bezpochyby inspirovaný Moebiem, což lze ovšem jen těžko brát za něco špatného, neboť tímto světoznámým umělcem se inspirovala i celá řada jiných), kdy pečlivou a detailní kresbu perem nebo tužkou v poslední době často doplňuje kolorováním na počítači, čímž vdechuje pitoreskním obrázkům více života. Jeho příběhy jsou plné futurismu, hravosti a bohaté tvůrčí představivosti vždy doplněné lehkým nádechem hořkého humoru.

8 Komiksářův průvodce po internetu pracovat například jako s jednotlivými odstavci textu, mnohem lépe by se ukázalo, jaké možnosti se komiksovým autorům otevírají.

Interaktivní komix

Na internetu jsou texty navzájem prolinkované napříč různými stránkami. Panely a celé sešity by mohly být mezi sebou propojeny podobně jako texty. Odkazovat na sebe uvnitř jednoho díla či spojovat několik knih navzájem. Svět komiksových postav by mohl být mnohem více propojen. Nejsem sice fanoušek crossoverů, ale je to přesně ten typ komiksu, u kterého jsou poznámky pod čarou a bližší vysvětlení potřeba nejen pro začátečníky. Tyto poznámky by se změnily v přímé odkazy na původní díla a situace. Současně by pomocí linků mohla vzniknout mnohem komplikovanější vnitřní struktura samotného díla a autor by dostal nový prostředek pro práci s časem. De facto i s prostorem. V komiksu např. Pascal Lefévre (pozn. 2.) rozlišuje

několik druhů prostoru – vlastní prostor postav versus prostor čtenáře a prostor, který je viděný, versus prostor neviděný. V podrobném zobrazování prostoru by pak ale komiks mohl snadno sklouznout k animaci. Všechny tyto postupy by udělaly online komiks pro čtenáře interaktivním novými způsoby, zajisté zajímavějšími než jen tlačítka next a back. Pojem interaktivní zde míním ve stejném smyslu jako Rob Cover, který se věnuje především formám „interaktivity, v jejichž rámci je text nebo jeho obsah v interaktivním procesu ovlivňován, nově řazen, upravován, přizpůsobován či převypravován publikem.“ (pozn. 3.) Tady je vidět mé hledisko – na online komiks se dívám jako na dílo určené mně jako publiku, chci na čtení komiksu participovat ještě víc než dosud. Přitom komiks ze své podstaty mnohem více než jiná média dovoluje čtenáři, aby příběh a prostředí díky své fantazii sám dotvářel a konstruoval.

téma Jerie Na stránkách Karla Jerie, jakožto studovaného umělce, lze najít velké množství jeho kreslířské a malířské práce, která ve velké míře zahrnuje i komiks. Díky systematickému uspořádání se jistě každý zorientuje a snadno se tak může ponořit do zkoumání jednotlivých děl tohoto velmi zkušeného tvůrce. Kromě vtipných jednostránkových Kraťasů tvoří zbytek pestrá sbírka několika kompletních příběhů a nakonec i ukázky z nejrozsáhlejších knižních publikací. Za velkou výhodu považuji dostatečně vysoké rozlišení všech uveřejněných prací, takže je možné si komiksy pohodlně prohlédnout i na obrazovkách počítače. Přestože jeho styl se u některých děl hodně liší, nejvíce dominuje plně kolorovaná detailní kresba/malba s velkým množstvím „naleštěných“ odlesků (Ecce Deus, MASO). Technické zpracování je pro daný styl perfektní a dovolil bych si jej u některých děl nazvat „český MARVEL“ (Oidipus, Dobrá trefa). V příbězích je hodně prvků vypůjčených z mýtů, bájí a jiných tradičních vyprávění, které se nebojí vyložit a upravit po svém (Jaroslav, H.R.M.G.D.N.) a nikdy nezapomene svou práci okořenit alespoň špetkou sarkastického humoru.

9 Komiksářův průvodce po internetu

Česká scéna Jaké komiksy nám tedy domácí tvůrci na internetu nabízí? A kde je najít a kde publikovat? Někteří výtvarníci mají svůj blog či stránky, jako například Jiří Grus, Vhrsti, Michael Petrus (DevCager), Pavel Talaš (PaTa) či Jaromír Plachý, který je zároveň animátor. Tady čtenář musí jít přímo po konkrétním autorovi. Potom existují portály, kde mohou výtvarníci své práce publikovat a čekat na odezvu čtenářů – takovými portály jsou například comx.cz, HumanArt. cz, deviantArt.com a do určité míry server KoCoGel.info, který dokonce jednou za čas publikuje práce tamních autorů v tištěném sborníku BubbleGun. Občas se dají najít celá díla - např. Poslední Čech (od Petra Vyorala. Při hledání autorů, kteří patří k českým komiksovým špičkám, si můžete nechat

poradit podle udělovaných cen, ať už to jsou Muriel u KomiksFEST!u či Fabula Rasa u Crweconu, nebo se pro začátek rozhodnout podle následujících recenzí. Při výběru autorů, které představíme, jsme měli dvě hlavní kritéria – publikování online a kvalitu.

Poznámky pozn. 1.: Carrier, David. The Aestetics of Comics. Pennsylvania State Press. 2000. pozn. 2.: Lefévre, Pascal. „The Construction of Space in Comics.“ in A Comics Studies Reader. Eds. Heer, J. Jackson, MS: University Press of Mississippi, 2008. pozn. 3.: Cover, Rob. „Inter/aktivní publikum: Interaktivní média, narativní kontrola a revize dějin publika.“ Pp. 195-207 in Mediální studia, r. 2, č. 2. 2007.

téma MaComix Marek Černý – MaComix – jak už svým nickem napovídá, má ke komiksu blízko a na internetu se prezentuje hned na několika místech, kde na vás bude vždy dohlížet jeho ozubené očko. Jeho osobní stránky „v jednoduchosti je síla“ jsou sice pěkné na pohled, ale abych řekl pravdu, přijde mi to stále trochu nepřehledné a ke komiksu tam toho mezi spoustou jiných výtvorů bohužel moc nenajdete. Úspěšnější už ale budete, pokud zamíříte na některý jiný z jeho profilů, ať už na FaceBook , DeviantART, anebo nejlépe na HumanArt, kde toho můžete najít asi nejvíce. Desítky veselých barevných ilustrací sice trochu zastiňují komiksovou sekci, ale nutno podotknout, že i ta stojí za zhlédnutí. Krátké vtipné příběhy a neotřelá grafická podoba hrdinů jsou hlavními rysy jeho tvorby, která je ale přece jen více zaměřená na samostatné ilustrace, které se ovšem často nesou v komiksovém duchu.

10 Komiksářův průvodce po internetu

téma Plachý

PaTa PaTa, vlastním jménem Pavel Talaš, se prezentuje na svém webu dlouhou řadou komiksových počinů, sahajících až do roku 2000. Můžeme tak sledovat vývoj jak v námětech, tak i kresbě. Většina děl si vystačí s rozsahem několika stran, a tak hlavním krédem zůstávají především kousavé a překvapivé pointy (Nuda, Poslední jízda). PaTa si očividně rozumí především s černobílou kresbou nejvíce podobnou karikaturám na školních lavicích, kterou se za ty roky ale naučil poměrně dobře využívat a zachovat si při tom vlastní osobitý styl. Ovšem také čerstvé pokusy tvorby s pomocí počítače vypadají velmi slibně, jak se můžete přesvědčit v krátkých příbězích O sněhu.

Na konec jsem si nechal Jaromíra Plachého s osobitým webem. Nenechte se odradit poletujícími mouchami, neboť v tomto případě hlídají objekty hodné bližšího prozkoumání. V komiksech narazíte hlavně na stripy, které jsou po technické stránce jednoduché, až minimalistické, což však umocňuje stránku obsahovou, která je opravdu originální a často (černo)humorná, s čímž je ostatně možné se setkat i u zbytku jeho rozdílné tvorby (především animace, která jakoby přímo navazovala na komiksovou část a naopak). Pěkná sbírka komiksových dílek neznalé příjemně překvapí nekolísající kvalitou. Za nejvtipnější považuji Jiné světy, u kterých je opravdu těžké ubránit se hlasitému smíchu. Svérázné grafické zpracování dodává příběhům Plachého ještě více na sarkastičnosti, kdy nejčastěji sledujeme osudy malých tvorečků, řešících problémy s ostatními, sami se sebou, nebo se světem, ve kterém žijí.

iPadek tištěné kultury?

v ideo , na k t erém m ů že t e v id ě t v akci aplik ace

ZDE

text

v ideo prová zející ná s z a z v uku

Tomáš Gabriel

s v ižné hudby aplik ací č a s opisu

ZDE

pro i P ad č a s opis ů

Všude se píše o iPadu, nové „čtečce“ elektronických textů od společnosti Apple, ale komunitu internetových literárních serverů tato novinka vzrušuje asi tolik jako nové číslo časopisu Kafe. Přitom se jedná o zařízení, které by mělo nadmíru zajímat všechny autory i čtenáře a zejména ty internetové.

iPad

je v podstatě snadno přenosná dotyková obrazovka, která zvládá funkce počítače a telefonu zároveň. Nepotřebujete žádnou myš, talčítka, kabely – prostě jen vytáhnete z aktovky poměrně lehkou destičku a můžete pracovat, nebo po americku: můžete se bavit. V literárních kruzích se o iPadu mluví především proto, že je svou stavbou ideálně využitelný jako čtečka elektronických časopisů, novin či knih. Hlavními výhodami tištěných médií oproti elektronicnkým je jejich přenosnost, uživatelská přívětivost a kvalita zprostředkování textu. Ve všech těchto oblastech udělal iPad velký krok kupředu, a tak je jedině logické očekávat, že se čtení elektronických textů s jeho příchodem úměrně rozšíří.

Papír versus křemík

Elektronické čtečky nikdy zcela nedoženou tištěná média v samozřejmosti a komfortu užívání, o to se ale ani nesnaží. Přiznávají svou nedostatečnost a nabízejí výměnou něco navíc: interaktivitu, multimediálnost a nové funkce. Například pomocí textového vyhledávání můžete rychle najít požadova-

nou citaci v obsáhlém textu, přes internetové připojení si můžete během několika vteřin vybrat, zakoupit a otevřít jakoukoli knihu z obrovské databáze atd. Tato výměna „něco za něco“, exkluzivita za interaktivitu, jednotlivé za mnohé, je tedy slabou, ale zároveň i silnou stránkou iPadu. Chybí dokonalá čitelnost papíru, estetický zážitek z knihy jako takové, samozřejmá mechaničnost otáčení stránek. Otáčím-li prsty stránku, můj nevědomý pohyb přímo kontroluje list papíru. Naproti tomu iPad funguje jako prostředník, kterého se svým prstem vždy ptám, jestli funguje, a teprve pokud ano, stránka se otočí. To může rušit. iPad se také leskne, hřeje, vybíjí se, nešikovným dotykem v něm mohu aktivovat kdo ví jakou funkci, mohu ho snadno a draze rozbít atd. Uvážíme-li, jak si dovedeme užít kvalitně provedenou vázanou knihu oproti levnému paperbacku, který je ale z hlediska komfortu užívání stále vysoko nad iPadem, rozhodně se zde něco podstatného ztrácí.

Kniha není čtení

Je ovšem nutné určit, co z těchto kvalit knihy přímo podporuje kvalitu čtení. Kniha

Po přečtení tohoto článku budete mnohem chytřejší. Například budete vědět, že:

Time , GQ a P opul ar S cience W ired .

11 úvaha

Revolučnost iPadu spočívá v tom, že má potenciál vytvořit pro elektronické texty obrovský trh.

je médium, které není totožné se čtením knihy a právě a jenom o čtení se iPad uchází. Kvalita čtení je dána především tím, jak se danému médiu daří nerušit, ztratit se. Například za dobrou typografickou úpravu je považována taková, která s obsahem textu ladí natolik, až se při čtení ztrácí. Jinými slovy: zrakové, hmatové, čichové a jiné estetické požitky z tištěného média jsou zanedbatelné jako požitky jiného „žánru“, pokud se nám daří číst text plynule a nerušeně. V tomto smyslu iPad knihu nemusí dohánět v ničem jiném, než v dosažení nerušeného čtení. Kniha zase nemusí iPad dohánět v interaktivitě – ačkoli to po ní kupodivu nikdo nežádá.

zato ale neskonale kvalitněji nežli iPad, protože k zobrazení textu používá takzvaný elektronický inkoust, který se svou čitelností blíží papíru. Rozšíření této čtečky sice není zanedbatelné a přísně vzato právě ona revoluci odstartovala, nicméně očekávání vkládaná do iPadu jsou daleko větší. Když přihlédneme k doslova nákupnímu šílenství, které zákonitě způsobí jakýkoli nový výrobek od spolešnosti Apple, je velice pravděpodobné, že čtečku iPad si právě i kvůli všem jejím „nečtečkovým“ funkcím pořídí celosvětově obrovské množství uživatelů. Revolučnost iPadu tedy spočívá především v tom, že má potenciál vytvořit pro elektronické texty obrovský trh.

Proč se mluví o revoluci

Co bychom si přáli

Řekli jsme sice, že se o iPadu mluví především jako o revoluční čtečce textů, paradoxně je ale jeho revolučnost zapříčiněna spíše všemi ostatními funkcemi. Co se kvality čtení prostých elektronických textů (tedy hlavně knih) týče, je jednoznačně kvalitnější již pár let prodávaná čtečka americké společnosti Amazon s názvem Kindle. Ta sice nezobrazuje plnobarevně,

Teď je na místě přestat přemýšlet jen o „hračkoidním“ iPadu a zamyslet se nad tím, jaký mají internetové čtečky obecně potenciál. Dá se totiž předpokládat, že na dostatečně velkém trhu bude fungovat otevřený publikační formát, který budou využívat i jiné čtečky – třeba na bázi elektronického inkoustu – určené čistě pro kvalitní čtení.

Například pro časopis Kafe a jiné pdfmagy je rozjezd čteček jednoznačně velkou příležitostí, jak se dostat k většímu počtu čtenářům. Daleko zajímavější se stává také elektronická publikace autorských textů. Kvalitně zpracovaná pdf kniha se díky čtečkám stane knihou reálnou. Vezmemeli v potaz, že náklad papírového debutu českého básníka se pohybuje okolo 200 ks, stačí počkat na relativně ranou fázi rozšíření čteček, aby na tom byl autor lépe.

Příležitost k reformě

Literární publikační servery jako Písmák či TOTEM se na iPad jistě dostanou, ale jen ve své současné formě webových stránek. Přesto je vznik trhu s internetovými čtečkami velikou příležitostí k reformě všech internetových serverů, kterým systém kvalitní redigované publikace zoufale schází. Elektronická publikace by měla být přirozeným vrcholem, na který by v rámci internetových publikačních serverů měly vést přímé cesty. Pokud iPad skutečně dokáže vytvořit dostatečně veliký trh s elektronickými texty, byl by hřích, kdyby na tento trh literární servery nevstoupily.

Milorad Pavić – Vnitřní strana větru autor: Milorad Pavić překlad: Stanislava Sýkorová naposledy vydáno: 2009 nakladatelství: Mladá fronta

pisovatel na vrcholu tvůrčích sil je neomezeným vládcem příběhů: zakládá je i boří, v příbězích, které se běžným lidem zdají mrtvé, dokáže zažehnout jiskru života, v jasném plameni už vidí spáleniště, zánik a smrt. Jeden příběh ale neovládá. Milorad Pavić, nejznámější současný srbský spisovatel, exemplární představitel středoevropského postmodernismu, zemřel 30. listopadu na zástavu srdce. Českého vydání románu Vnitřní strany větru se nedožil. Příběh knihy tak pokračuje bez svého tvůrce. Naoko se ale jedná o příběhy dva: stavitele Leandra, prchajícího ze Srbska do Uher a zpět před tureckou, později rakouskou armádou, a studentky chemie, posléze překladatelky Hery. Ta z domovského Bělehradu odjíždí do meziválečné Prahy, kde se setkává s bratrem, hudebníkem. Příběh mužský a ženský, dva póly, které jsou od sebe odděleny nejen povoláním hrdinů, jejich osobnostmi a dvě stě lety barvité a jakoby stejně protikladné středoevropské historie, nýbrž i expli-

citním začátkem z opačných stran knihy – pokud jste jej náhodou přešli, zadívejte se, prosím, na přebal knihy – aby se vprostředku prolnuly. Smiřování protikladů je ostatně motiv, jemuž se Milorad Pavić věnoval po celý život – a to natolik bizarními metodami, že překračoval nejen hranice žánrů, jak je u postmodernisty obvyklé, nýbrž i ryzích forem. Porovnáme-li však představovaný román s předešlými i pozdějšími díly, jako známý trojbarevný lexikální Chazarský slovník, do češtiny zatím nepřeložený kaligrafický román-křížovka Krajina malovaná čajem nebo román/série tarotových karet Poslední láska v Cařihradu, jeví se Vnitřní strana větru ze všech nejklasičtější. Pávić tentokráte tolik nespoléhá na formu jako na samotný akt vypravování, jeho sílu zacházet s protiklady dynamičtěji a s větší citlivostí na mnohoznačnost situací, jejich vzájemné provázání, korelaci, smíření a komplementaci. Prvotně vyhrocená polarita je postupně (nejen v závěru) rozkládána na několika úrovních.

Někde v této bystré recenzi padne věta, které dosud nikdo neporozuměl:

V nejobecnější rovině se jedná o „rozmlžení“ dichotomie ženské a mužské poloviny, zdánlivě zdůrazněné parafrází starořeckého příběhu o Leandrovi a Héře. V této básni se Leandr každý večer vrhá do moře, aby doplaval k milované Héře, kněžce zaslíbené nikoliv muži, ale bohu. Ta ho přes rozbouřené vlny navádí světlem zažehnuté svíce, jediným plamínkem uprostřed nekonečné temnoty. Po dlouhé a náročné cestě je však Leandr natolik vysílen, že k jejich spojení už nedojde. Tato neuzavřenost rozděluje jejich příběhy na dva. Díky rozdílným zpracováním motivu (Ovidius, Musaius…) však zůstává nejasné, kdo z dvojice sehrává archetypální „mužskou“ roli pokušitele a kdo „ženskou“ roli oběti. Lákající Héra nebo naléhající, nicméně „nedůsledný“, protože unavený, Leandr? S touto nejasností si pohrává i Pavić. Jeho Leandr je mizerný milovník, Hera do svých milostných her zapřádá i bratra. Muž sice pochází z „mužského“ rodu stavitelů, ale jeho díla jsou pomíjivá, padají za oběť postupující či ustupující turecké či rakouské armádě.

text

Jan Hrnčárek

12 o Knize

Vnitřní strana větru je samozřejmě – coby „at last but not least“ rys postmodernismu – koncipována jako dílo „otevřené“. Žena z rodu chemiků se jako překladatelka stává nesmrtelnou svévolným vpisováním vymyšlených příběhů do děl světové literatury. Leandrův útěk opisuje kruh, symbol „ženského“ znovuožívání, Héřin postupuje po přímce, symbolu „mužského“ rozumu. Oba však splývají do písmene théta, vodorovně přeškrtnutého oválu, písmena „jímž začíná slovo bohorodička“. Stran formy Pavić o Vnitřní straně větru mluvíval jako o románu-klepsydře, vodních hodinách, v jejichž úzkém krčku (právě přítomný okamžik času) se budoucnost spojuje s minulostí, realita, jejímž zajatcem je před smrtí, tj. jakýms koncem času, prchající Leandr, se snem, o němž si Hera poznamená, že patří budoucnosti. Toto protažení přítomného okamžiku do více směrů, jeho rozprostření po ploše, má za následek nespočet dílčích znakových transformací. Héřin bratr hudebník ve shluku zdánlivě nesmyslných písmen pozná Bachovu tříhlasou invenci, a aby svou hudbu učinil viditelnou, lakuje si nehty pravé ruky. Příbory, v jejichž rukojetích jsou vyryty věty z francouzských romá-

nů, se z nástrojů přijímání mění na prostředek vyprávění, „výdaje“. A tak dále. Z jazykového hlediska je příznačné časté přenášení významu, používání nejrůznějších „nedovysvětlených“ metafor, synekdoch, metonymií a tak dále společně s prvky lidové slovesnosti, ustálenými frazeologismy a podobně. Hravost jejich užívání společně se spojováním nového s ustáleným překračuje antonymickou hranici mezi uměním jako nástrojem pokroku a institucí zachovávající kulturní paměť. Vnitřní strana větru je samozřejmě – coby „at last but not least“ rys postmodernismu – koncipována jako dílo „otevřené“. A to jak v přístupu interpretačním (s výkladem můžeme začít hned od několika fenoménů), tak čtenářském: tuto knihu může číst kdokoliv, nejen hrstka pokoutných intelektuálů či snobů, ale ani ti nebudou ochuzeni. Nejvýraznější znak čtenářské otevřenosti je však částečně potlačen nemilou vlastností českého vydání. Jakkoli kniha zachovává zrcadlovost začátků, je na ní našita pouze jediná záložka.

Selská úvaha o vypravěči daňového přiznání Nalézt v textu vypravěče může být zapeklitý problém. Ještě těžší ale může být vypravěče v textu nenalézt. Je vypravěč nějaký všudypřítomný hlas, vznášející se nad jakýmkoli textem, nebo je to prostě jen jedna z literárních postav? Má svého vypravěče i daňové přiznání? Takové otázky mne napadaly po přečtení eseje Kdo a co je vypravěč od Klause Weimara, publikované v literárně filosofické revui Aluze1.

č založením intelektuál, rozhodl jsem se, že na věc půjdu po selsku – konec konců z vesnice pocházím. Neboť zastávám názor, že čím složitější jest řešený problém, tím snáze se s ním právě selský rozum vypořádává. S charakteristickou sveřepostí a bodrostí se vždy dostane až k jádru problému. Toto jádro ale již sedlák neřeší – zde musí opět přijít intelektuál, který vše poslouchal zpoza kopky sena, aby věc dořešil. To máš jasný, vem si například dědka, kterej vypráví pohádku a hned vod začátku řekne, že to bude všecko vyprávět. Nevidim tu žádnej rozdíl mezi vypravěčem a posta-

vama. Je to stejný, jako když něco řekne třeba Hloupej Honza nebo Baba Jaga. Dědek to akorát začne říkat hned vod začátku a nezavře klapačku až dokonce. Tak rychlý vývoj jsem nepředpokládal, jsem mírně zaskočen, ale budiž. Je taktéž možné představit si jiný případ, a sice že vypravěč nijak předem představen není, prostě je jenom tak nějak zjevné, že to a to neříkají postavy, ale nějaký skrytý, všudypřítomný komentátor. To máš úplně stejný. Akorát vo tom ukecanym dědovi nevíš, co je zač. Taky když pudu v noci po ulici a někdo na mě ze tmy zařve,

Tahle hláške je docela v pohodě a hustá:

nebudu pak tvrdit, že neexistoval! Prostě to udělal a nemusel mi o tom ani předem říct. Zajisté! Je tu ale ještě další možný příklad. Nečteme pohádku ani román, ale třeba jen nadpis daňového přiznání. A přeci máme dojem, že nám ta slova někdo předčítá! Jako by si ten někdo odkašlal a významně pronesl: daňové přiznání. Zase to samý. Akorát ten, co na mě ze tmy zařval, nezařval pohádka nebo román, ale daňové přiznání. Nemusí bejt každej dědek talent! Jeden vykládá pohádky, druhej se zmůže třeba jen na pozdrav a třetí zas říká: daňové přiznání.

text

Tomáš Gabriel

13 glosa

Nemusí bejt každej dědek diletant! Udolán průzračností sedlákovy argumentace, na moment jsem zapochyboval: Jakýkoli text, třeba-li jen jednoslovný, předpokládá inteligenci, která jej stvořila. I kdyby ono slovo vypadlo náhodou z losovací skříňky s písmenky, bude vypravěč přítomný přímo v tomto slově jako postava, která se sice nepředstavila, ale tím se – co do své přítomnosti – nikterak neodlišila od jiných postav, které se rovněž nepředstavily a prostě jen začaly mluvit. Vono je to ještě horší. Chceš přečíst nějaký slovo a ouha, dědek ti s klidem sděluje, že kjdfshkjadhfa. To by ještě bylo dobrý, 1

kdyby hned zmizel. On ale nezmizel, je furt tady, je to bláznivej dědek, kterej říká kjdfshkjadhfa! A ty se tomu ještě zasměješ. Ne tomu blábolu, ale právě tomu dědkovi. Jak se zdá, vypravěče se zbavit nedá. A možná, že má takového „vypravěče“ všechno, nejen texty. Například když se podívám na svůj automobil, nevidím u něj náhodou stát sexy veletržní modelku, která říká: hle skvělý starý automobil? Kdybych v této úvaze pokračoval, nejspíše bych zjistil, že pojem vypravěč je možné použít prakticky na cokoli, co uvozuje něco jiného. Například na uvozovky. Raději tedy pokračovat nebudu.

Klaus Weimar: Kdo a co je vypravěč. Aluze 1/2009

„A teď už vážně k věci...“

áda se ohlížím za sebe, protože zpětná reflexe s patřičným časovým odstupem není nikdy od věci. Ohlédnu se teď záměrně „nahlas“: když si přečtu první svůj článek této rubriky, nutí mne k jemnému pousmání přítomná až urputná snaha se k tématu postavit „jak se sluší a patří“. Jde o pokus o jakési bilancování možná i vcelku zbytečné, protože s uvedenými „položkami“ jsme každý denně ve styku. V druhém článku se stavím na přesně opačný pól ve snaze udržet balanc. Negativně se vymezuji vůči pokusům vnést do dané otázky jasno přetřásáním informací, ať už více či méně známých, pokouším se vyhnout suchému teoretizování, přetnout kruh a postavit se přímo do jeho středu. V obou dvou případech jsem se snažila, sama sobě úkolem, říci něco... něco „opravdu vážně k věci“. K něčemu, k čemu se dá

pouze zplna hrdla smát nebo mlčet. Anebo je možné říci téměř cokoliv... Téměř cokoliv, tak nezměrně široký, poddajný a vstřícný je život, nemáme-li v úmyslu jej odborně tematizovat, nasazovat si cvikr, abychom vypadali dostatečně vážně a přesvědčivě, nýbrž jej svobodně a nenuceně žít. Naše společnost potřebuje vážné lidi: všechny ty prezidenty, ministerské předsedy, vícekancléře, profesory, papeže, imámy, komisaře, soudce, výběrčí, guvernéry... všichni musí být vážní a seriózní. Pokud by měli smysl pro humor, mohli by ztratit svoji výkonnost. Pokud by měli smysl pro humor, mohli by se totiž chovat jako lidé... Je to absurdní, ale chovat se jako lidé, to je to poslední, co se od nás očekává. Myslím, že jsme dočista ztratili představu, co to obnáší. A pokud se nějakým zázrakem setkáme s někým, kdo takto žije, jsme jeho chová-

text

Marika Mariewicz

ním pobouřeni, jsme zmateni, zaskočeni, konsternováni. „Je to blázen,“ řekneme si, „pomatenec...“ A věc je vyřízena. Jsme z obliga. Být bláznem znamená být zdravý. Svět, který jsme svořili, je příliš „rozumný“ na to, aby se v něm dalo skutečně žít. Hravá bezprostřednost, otevřené spontánní jednání, důvěra k životu v jeho neuchopitelnosti a nevyzpytatelnosti, plnohodnotná, ve vší své dynamice vyjádřená emocionalita... to jsou atributy, které jsou pro onen „náš“ život neúnosné. My potřebujeme své jistoty, své skvěle naplánované zítřky, své nenapadnutelné názory a postoje, své rozumné důvody dělat, či nedělat to či ono... ano, nám totiž nelze ani den být bez starostí, strachu a omezenosti. Hoteia, velkého japonského mystika, nazývali smějícím se Buddhou. Je to jeden

Při čtení této meditace si mimo jiné uvědomíte tuto šokující pravdu:

„Je to absurdní, ale chovat se jako lidé, to je to poslední, co se od nás očekává.“

z nejoblíbenějších japonských mystiků, a přesto nikdy nevyslovil ani slovo. Poté, co dosáhl osvícení, se začal smát, a kdykoliv se ho někdo zeptal: „Proč se směješ?“, rozesmál se ještě víc. Putoval od vesnice k vesnici a smál se. Jen tak. Neměl žádný tzv. „důvod“. Byl to blázen? Jistě. Jeho „bláznovství“ spočívalo v tom, že se netrápil, nežil v úzkostech, nebál se smrti a nezatěžoval svoji mysl malichernostmi. Prostě pochopil a toto byla jeho odpověď. Veškeré hry existence jsou tak absurdní, tak nádherně absurdní, že jedinou skutečnou odpovědí na ně může být smích. Smích a radost je jediným možným vděkem. Ale společnost nás učí sebekázni. Nesmíme se smát před učiteli, před svými nadřízenými, před knězi, nesmíme se smát v kostele. Přitom právě smích a radost je pravá podstata zbožnosti a smysl pro humor

14 carpe diem

tvoří podstatnou část inteligence. Pokud jej ztratíte, ztratíte klíč k životu. Pokud jej ztratíte, dočista zhloupnete. Přitom stačí odvalit pár balvanů, kterými nás zatížila rodina, škola a naše okolí, a veškerý život se stane „výhledem nad výhledy“, onou věčně tryskající nádherou... Být bláznem znamená být zdravý, rozhodně. Musíte sebrat veškerou svoji odvahu, a když vám budou lidé říkat, že jste blázni, mějte z toho radost. Odpovídejte jim: „Máte úplnou pravdu, na tomhle světě mohou jen blázni být šťastní a plní radosti. Já jsem si vybral bláznivost s její radostí, vy jste si vybrali rozumnost a vážnost s jejich bídou. Buďte si tedy rozumní a ponechte si svoji trýzeň, mně ale ponechte mou pošetilost. Nebuďte tím dotčeni, ani já se necítím být uražený – na světě je tolik rozumných a vážných lidí, ale mne to neuráží.“

poezie

efak éfac „Rci ó má něžná Liduško snědá / / cos to dnes...”

(po ránu k večeři snědlá)

— Prej ho bude vydávat Láďa. — Tak to bude v pěknym balíku.

— Co si dáte? — Maroko se sýrem. Bonaqu s tonikem.

Ukázka ze sbírky Skříň On Nakonec postavili velký dům tak ohromný že se v něm mohou po celý život úspěšně míjet nepřítomné fotografie na zdech tvrdá absence dětského pokoje ticho velkého domu ***

On je řezník pracuje celý týden

na víkend jezdí domů a dívá se jak kapky stékají po skle má rád když déšť sjíždí dolů po vší té krvi tam čistá rychlá voda tady za oknem

***

Stěhovala se pokaždé když řekl slovo motor

bylo jasné že bez něj se s tím autem nehnou

ale co je na něm proboha pořád k dívání prostě tam je pevně srostlý s tělem auta — nehybná vnitřnost vytrvale čekající na impuls podobný nádechu

Nechápala jemnou techniku vstřikování (nikdy se jí to nesnažil vysvětlit, ukázat — nedůvěřoval jejímu pohledu na ten motor) ale když zase začala o dětech

šel se podívat na motor

au tor

Jan Zbořil

16 exkluzivně

17 Ukázka ze sbírky Skříň

exkluzivně

***

čekali, až se něco pohne až někdo do tmy něco řekne

projíždějící auta batikovala jeho kalhoty

Zhasli — svlékali se potmě lehli k sobě z opačných stran postele

***

V kuchyni přímo nad stolem dost vysoko visí ikona svatého Františka kterou sem kdysi někdo ze strachu přibil ke dřevu

Vždycky, když dopíjí další pivo z lahve musí k němu zvednout oči ***

Rozkýval nahoře kyvadlo sešel dolů poslouchal, jak se kýve pak otevřel rum pil a poslouchal to kyvadlo dole u kamen s rukama opřenýma o spánky jak se kýve

Ležel na zastávce uprostřed střepů z vypitých lahví a mastných obalů se zkroucenými logy kolonizátorů průmyslového stravování

nepohnul se ani když zastavil autobus potažený reklamou na báječnou dovolenou pro celou rodinu ***

Přešla bouřka odešla voda

v řece se uklidňuje hladina

Někdo na druhé straně vytrvale mává na rozloučenou

18 Ukázka ze sbírky Skříň ***

utopil se v řece — vyneslo ho to o kus dál přesně pod mostem Když přes něj přecházím říkávám si ta voda je klidná ta voda je klidná a přece nezamrzne ***

exkluzivně

***

Obrovské háky v řeznické dílně — všechno tady obestavili novými zdmi vyhnali do vyšších pater z obavy před nízkostí — ve strachu ze života v přízemí Té dílny se ani nedotkli chodí kolem po špičkách vědí, že uvnitř jsou ty velké háky

háky, které s každým dalším patrem zůstávají níž

Ve zbořeném domě straší cihly se bez udání důvodu přesouvají z místa na místo zůstala stěna která se nehne

okno vystřelené prakem

Ukázka pochází z debutové básnické sbírky Jana Zbořila Skříň, která vyšla jako samostatná příloha časopisu Psí víno č.52.

Elektrický pes

celou sbírku

si mů že t e u ží t

ZDE

prosbu li se tázal punčochách rybářích ústa ouze:pšššt!

aše obočí nebesům siluetu vran

hutnat? tky temných slávek y uspokojilo ústa

„Blondýna” Marcela Gunázerová

vybraná kolekce

Sýr realismu

Léto mšic

byl to ten který špinavýma rukama sedě na útesu pojídal slávky a pak mi oblýskaným rukávem osušil oči drahá mám k vám prosbu kdyby kdokoli se tázal vašich ok na punčochách jak smýšlíte o rybářích dejte prst na ústa a zašeptejte pouze:pšššt!

u sta vran a pláství vředů jedůvky vrostly kamsi k ledu

ubohá nebohá malomocní za šera do mantry zaklela drolivé zbytky z večera ......................................................

sbírala panna v koš ten svůj nosila vranám sýr a lůj na co že loje srdce moje stačí sýr krákala vrána – bohatýr

a to i kdyby vaše obočí vzneslo se k nebesům a spojilo se v siluetu vran

jedůvky lehly kam dřív pýr lehla i panna

nechcete ochutnat? zbyly tu kabátky temných slávek dejdete a ještě něco by uspokojilo ústa n spáleného masa statné jedlice bude dráždit moje chřípí jakou jste zajisté i vy

sté i vy

si otřel ruce ncie

au tork a b á sní a kol á ží

Pointe du Raz

nte du Raz

ma rukama u pojídal slávky skaným rukávem

dožrán sýr

vím že brzy odejdete a po vás závan spáleného masa ještě dlouho bude dráždit moje chřípí řekl I vepřík rozptýlen, setká-li se s motýlem a zamyšleně si jeotřel ruce do mapy Francie

I vepřík je rozptýlen, setká-li se s motýlem

jednou jí plivne pod nohy ubohý nebohý by srostla s sukovicí a stala se sestrou dřeva zatím co on líčil na tetřeva polévkou z jeho brků nakrmit sedmero hladových krků k talíři sedmero lžic je léto mšic a mladá je Vožice

nemyslet na lžíce...

20 Elektrický pes

vybraná kolekce

Všichni za jednoho, jeden za...

Nesvítí se někde zbytečně?

Všem Popelkám

podomní obchodníci vstavače v klopách voní po synkopách

večer mě k sobě pozval Edison rozezněl ve mně temnou strunu věštil mi z kávy run a hromů podomní obchodníci srpem mi uťal kontryhel vstavače v klopách voní po synkopách vyber si milá ze dvou zel kupte ten tovar

dnes ve mně psychopat zlostně kleje lidé milí zle je! zvracím nad snopy v parném létě

Všichni za jednoho, jeden za...

kupte ten tovar špína vám kvete na koberci a mezi vředovými bérci je tak kujná

špína vám kvete na koberci konopím jemně stáhnu a mezi vředovými bérci je tak kujnájsi tu se mnou když

my pod fi remním štítem plujem jsme jedno tělo

ještě žiji my pod firemním štítem plujem jsme jedno tělo se s tebou rád jsem probouzel a vlastně všechno

a vlastně všechno se už kdysi dělo...

šíji

dýchám přerývaně

se už kdysi dělo...

moci si tak splésti cop po vzoru dívky z venkovského statku mně však na ošatku usedl černý pták

(za okny ráno náhle zbité opřelo čelo o dřevěný rám)

a na břehu řeky Svratky otevřel obchod U oprátky

jednou mě doprovodí funebrák a smát se budou za kostelní svící: to ona byla rudolící

když přebírala mák...

Å Divokých husí let

Divokých husí let

zbyl nápis na vinetě a touha míří do Bretagne

21 Elektrický pes

vybraná kolekce

Čekání na...

A hořeli i jiní mužové u mých cest

lví ten chřtán zel do noci nad námi rozezlené nebe za okapem holubičí sten

jednou se ohlédnu do hovězích let na Myjavě už koňům odestlali a od časného jitra k jihu se stáčí korouhev přiložit husle k bradě nabodnout léta na smyčec pod okny teče řeka vína večer mě uspal sedmým pádem

ání na...

n zel do noci ezlené nebe olubičí sten

y kdysi: ožů se proměníš tr

hádala z ruky kdysi: ve vrhačku nožů se proměníš až polkneš vítr

neradno tančit nahá ve výklenku čit nahá ve výklenku es herbstelt... zachytávám jednu z lekcí ednu z lekcí

podzimu

schyluje se k podzimu

Elektrický pes až budou kolibříci v rozpuku až nakrájíš mi opuku na misku k poslednímu spánku stočím se v klubko u verpánku ty pak tni jako lomikat

my dávno měli jsme si onikat a říkat:oni jsou vlahý lani

teď však mám přerývané lhaní můj pane ze silážních jam co zvracíš na burlesku to tobě prchnul v les zmatený elektrický pes

Čas Æ

Čas

22 Elektrický pes Jak se to všechno seběhlo, když periodická soustava prvků visela na jednom hřebíku a doutnala

e to všechno seběhlo, když hořela laboratoř odická soustava prvků visela profesor šílel ednom hřebíku a doutnala

toř

čný

ový, -istý

k vzplál

y se alegorické vozy

v na obraze

be řekl:

й театр !

a byl dýchavičný

hořel –ičelý, -ový, -istý ba i –ičný

zelený rendlík vzplál

do šiků řadily se alegorické vozy a Mendělejev na obraze jen tiše hvízdl

a sám pro sebe řekl:

это бoльшой театр !

vybraná kolekce

Karafiátová pole

Bez názvu

odložila oči na noční stolek promnula prázdné důlky a směrem k oknu pronesla: jakže? vy ke mně? a v tuto noční hodinu? přetekl přes parapet dovnitř

na prahu březence tma vymkla rámě má mě sůl kape do třísel

jsem svůj had vy Aeskulapovou holí obtočím si vás devětkrát stálice pevná v bocích věříte v domovníky a sílu klik

noc je neklidná cestou ke mně mluvil vítr pískal zle a v mých límcích žijí hejna stesků ač v kapsách maje cukru koně jsem nepotkal jen tiché ržání odkudsi k uším doléhalo myslím sen a mluvím trny vás pod jazykem chovám

z metel minula větřím slet

Elektrický pes na elektrickém křesle Tuto, řekl bych královskou, rubriku Kafe obvykle plní jeho veličenstvo Zdeněk Horner alias Lyryk. Tentokrát tomu ale osud chtěl, abych jej musel zastoupit já, a to ještě u příležitosti rozboru textů a koláží kontroverzní umělkyně Marcely Gunázerové, na internetu známé pod přezdívkou blondýna, v současnosti sojka. Nutno dodat, že tato umělkyně je kontroverzní spíše svou osobností než tvorbou – a o tu nám půjde především.

tojí přede mnou nelehký úkol, autorka doslova požaduje: „Nepřeji si recenzi nebo kritiku, kdy vytrhnete jen básně a budete je hodnotit, na to kašlu.“ Jemně tím naznačuje, že grafický doprovod je nedílnou součástí jejího díla. Nejsem kritik výtvarného umění, jsem povýtce amatérský kritik poezie. Ke kolážím bych tedy řekl asi tolik, že se mi líbí. Na první straně sbírky posedává elektrický pes sestavený z různě zvýrazněných řádků básně Pointe du Raz. Když jsem si v jeho těle četl o „ústech statné jedlice, jakou jste zajisté i vy“ nebo když jsem doslova viděl, jak si jakýsi muž pro dokreslení svého výroku „zamyšleně utřel ruce do mapy Francie“, zaváhal jsem, jestli to není pes Kolářův. Marcela je tomuto autorovi podobná jak vystřihovanými kolážemi, tak řečí, která svou elegancí

evokuje období první republiky. Takový byl můj první dojem a takové bylo očekávání po prozkoumání typografické koláže elektrického psa v úvodu sbírky. Když jsem ale přešel k první básni sbírky, ze které zároveň pocházela slova použítá ve výše zmíněném psovi, prvorepublikový dojem byl mírně narušen. „Drahá / mám k vám prosbu / kdyby kdokoli se tázal / vašich ok na punčochách / jak smýšlíte o rybářích / dejte prst na ústa / a zašeptejte pouze: pšššt!“. Vznešenost je náhle pryč. Ptáme se ok na punčochách, což je mile hravé, jak smýšlejí o rybářích, což je jistě jinotajné, a odpovídáme pšššt, což je až ale nepředvídaně banální. Báseň, jejíž krása tkví v řeči samé a v tom, jak skrze volbu slov promlouvá sama ženskost, je pokažena kalkulem, nadbytečnou polopatickou poin-

text

Tomáš Gabriel

kritika

Medailonek Marcela Gunázerová se narodila v roce 1970 v Chomutově. Publikovala zatím pouze na literárních serverech pismak.cz, literra.cz a totem.cz. Sama o sobě říká, že je „bohapustý amatér, který má výtvarno a poezii, občas i prózu jako koníčka.“

tou. To se ovšem může stát, popravdě se to stává mnohým autorům dosti často. Přesněji jenom těm, kteří dokážou většinu básně napsat dosti podmanivě, aby bylo co kazit. Sbírka pokračuje básněmi, které sázejí na hru se slovy, s rýmy, se čtenářem. Marcela mluví v chytrých obrazných a slovních hříčkách – přesně tak chytrých, aby se nedaly zcela pochopit, ale přesto k tomu vybízely a posmívaly se nám. Přesněji nám mužům, protože tady nejde o hru autorky se čtenářem, ale chytré ženy se slastně podrážděným mužem. Mnohé obrazy mají sexuální podtón, často jsou zmiňovány různé hrubému muži neznámé reálie, či dokonce femme fatale promluví cizím jazykem, což by jednoho vytočilo. S narůstajícím zmatením roste mužova touha po přízraku, který si ostatně může kdykoli prohlédnout na

některé z koláží. Kolážovitá je ale už samotná skladba textů, takže při jejich čtení máte dojem, že si zároveň prohlížíte obrazový doprovod a naopak. Ještě bych dodal pár slov k formě. Pokud jsem si u první básně stěžoval na onu polopatickou pasáž, musím také říci, že zbytek básní tímto neduhem již netrpí. První báseň sbírky ale vždy bývá nejvíce exponovaná a často může rozhodnout o tom, jestli čtenář bude ve čtení pokračovat, nebo ne. Vlnivý rytmus veršů je přesně tím, co by muž očekával od křivek ženy, a musím uznat, že právě rytmus dělá z Elektrického psa velmi přijemně a dynamicky čtivou záležitost. Stejně působí také téměř všudypřítomné rýmování, často opakující jednu koncovku vícekrát. Zde je ale již dosti znát, kdy měla autorka Múzu sama na rameni

a kdy se jen snažila přes její rameno opisovat. Některé rýmy (a je jich celkem dost) působí poměrně banálně a nikterak elegantně – spíš si je čtenář snaží odmyslet. Příkladem budiž sekvence z druhé básně sbírky: sýr, bohatýr, pýr, sýr. Jsou tu ale i rýmy tak lehké a expresivní, že se stávají pointou: „zas zima do mě zaryje / svým drápem-přetne rýmy / naprší mi“. Závěrem bych se ještě chtěl omluvit za chybějící rozhovor, který k této rubrice správně patří. Ve svých odpovědích byla autorka bohužel až příliš jízlivá a stručná, takže jsem nakonec neměl jinou možnost, než se zaměřit pouze na její sbírku a osobnost ponechat tam, kde je. Není to ale pro Marcelu Gunázerovou nakonec typické? Čím to, že si opět připadám jako umně odstrčený muž?

próza

efak éfac „V tom bytě vůbec nic nebylo, jen nábytek na vyhození a jeho holka.”

(Smělý syžet...)

— Seš na tahu. — Cheche.

— Máte tu volno, pánové? — Odlož si, když se mnou mluvíš.

Sedm otázek pro Měrku Tento rozhovor rozhodně stojí za přečtení. Najdete v něm ostré obraty a nevybíravá slova jako například:

text

rozhovor

Winter

Nikdy nevěř svému nakladateli!... Hnůj v dutině ústní... Být k sobě maximálně upřimný... Uvězněni jako hleny v nose... Mozaika celého obrazu

Jsi fenoménem literárních serverů, přestože ti zřejmě stačí funkce „vložit dílo“. Jak jsi kdysi řekl, publikuješ zde velkou část toho, co napíšeš. Čím je pro tebe soustavné publikování na webu tak důležité? Nemyslím si, že bych byl fenomén. Ani nevím, kdo takovou bláhovost tvrdí. A jistě, bohatě si vystačím s funkcí vložit dílo. Snažím se však reagovat na ty poznámky v sekci kritika, které nejsou vyloženě jalovými egomaniakálními výblitky pisatelů, kteří vyjadřují především svoji nijak racionálně opodstatněnou zášť vůči mé osobě. Publikování na internetu je důležité. Je totiž neobyčejně těžké, pokud člověk nemá známosti a kamarády na vhodných postech, dostat se do tištěných médií. Natožpak své texty vstřebat do knižní podoby, jež by zohyzdila pulty knihkupectví a pobavila čtenáře nekontrolovatelným rozechvěním bránice. Takže je to prosté: internet umožňuje, aby byl autor čten. A dostatečným důvodem by byl i jeden jediný čtenář. Tady bych chtěl podotknout, že mně osobně se v poslední době poštěstilo publikovat v časopisech hned dvakrát. Těsně před

vánoci v Psím vínu č. 50. A teď naposledy v Labyrint Revue 25-26. A není pravdou, že bych na netu prezentoval velkou část toho, co píšu. Hlavně se totiž věnuji hektickému sestavování tripových novel, které prozatím bohatě skladuju ve svých šuplících. Ale snad již brzy – a v prostředí nakladatelství se jedná o velice relativní pojem v tom nejstriktnějším slova smyslu – jednu takovou vyprodukuje na světlo světa opět Fra. Aneb jak říká Erik: „Nikdy nevěř svému nakladateli!“ Tato poučka je pravdivá a bezpočet posunutých termínů to jen stvrzuje.

Jaký je tvůj názor na „sociální“ hodnotu publikačních webů? Myslíš, že má pro umělce, řekněme, s jasnou vizí nějaký význam? Umělec s jasnou vizí mě vskutku pobavil. Je to termín, který nedokážu pochopit, protože mi připadá naprosto absurdní. Lidé všeobecně nemají ani jasnou vizi, co se stane po snídani. A v tvorbě je nutné naslouchat intuici, inspirovat se vnějšími podněty, dekódovat skryté významy projeveného jsoucna a snažit se zaznamenat skutečnost, a to i třeba formou, která zdánlivě nemusí

mít s realitou jako takovou nic společného. Důležitá je podstata, která však povrchnímu divákovi zůstane vždy skryta, a to i kdyby si nechal vypadnout oči z důlků a šťouchal do nich kulečníkovým tágem! Jenomže celý náš život je jedna velká iluze a notorické sebeobelhávání. Proto je těžké stanovit něco konkrétního, natožpak vizi. Člověk je mátoživý stín, který se potácí pod tíhou tužeb, pudů a svého svrchovaně sobeckého ega, které je ve vztahu ke svým bližním naprosto nelítostné a bezcitné. Sociální hodnota webů není žádná. Na internetu nic takového jako sociální ani neexistuje. Všechno to jsou pouze instantní náhražky něčeho takového. Nezaměňujme si skutečný kontakt s pseudokontaktem alter-eg a alter-nicků. Z diskusí na fórech, které občas sleduji, je jasné, že lidé jsou prasata, hovada a stupidní kecálkové bez kapky soudnosti, sebereflexe a objektivního nadhledu. Schází jim jakákoli sebekritika a svojí vyšinutou psychikou se nevymanili ze škamen základní školy. Jsou průměrní až do morku kostí a nevidí si ani na špičku svého vlastního nosu. Hodnota literárních webů ohledně prezentace textu je neocenitelná. Jak jsem se

již zmiňoval výše – dost už na tom, kdybyste našli jen jednoho čtenáře, a třeba pro sebe objevíte i nadějného talentovaného autora. Český literární rybník je příliš maličký, zapšklý a nepřející. Tak kde jinde publikovat?

Může to znít jako klišé, ale tvá tvorba je skutečně přijímána hodně rozporuplně: od nadšení z „nelítostného zobrazení dnešního chaosu“, po opovržení „nad neustálým opakováním a zbytečnými vulgaritami a obscénnostmi“. Viděl jsem ale i pár poměrně neutrálních recenzí. Jak k takto široké škále reakcí přistupuješ? Erik tvrdí, že je to klad. A já v tom žádné klišé nevidím. Takto pojímaná rozporuplnost je naopak ctnost. Je pak vidět, že nejsi lidem lhostejný. Takový člověk má jistě hloubku a není sterilní jako ten, který je jednoznačný a dá se postihnout snadno a nenáročně. Nebo ještě lépe, dá se přejít, protože za pozornost prostě nestojí. Taky bych chtěl zdůraznit, že se neopakuji. Některé motivy použiji víckrát. Některé jsou u mne vyloženě refrény. Uvedu konkrétní příklad z poslední doby:

Puberťačka na informacích. Není z ní možné dostat jediné slovo. Pije jen svůj sliz vytlačený z akné vulgaris, co jí hyzdí tvář. Takto použitý motiv slouží k dokreslení celé atmosféry. Lidé si zaměňují opakování s prostředím, které svými texty formuji. Je to zrcadlově obrácený svět. Zrůdný a vyhnaný do extrémů. Jenomže jeho podstatnou složku tvoří humor – byť černočerný, a pak také vysoká míra cynické nadsázky. A zde bych rád uvedl nádhernou definici z úst Oscara Wilda: „Cynismus je umění vidět věci takové, jaké jsou, a ne takové, jaké by být měly.“ Z toho lze snadno vyvodit, že použití vulgarismů či obscénnosti ještě z textu žádnou vulgaritu ani obscénnost nečiní. Nemusíš použít jediné sprosté slovo a tvoje povídka, novela, či román bude čirý průjem. Ostatně za příklad nám mohou transparentně posloužit dnešní politici se svými permanentními smradlavými hnoji v dutině ústní.

Jakou hodnotu má pro tebe kritika? Existuje v českých vodách nějaká kritika? Celkem o tom pochybuji. Pro mě není kritikou subjektivní blábolení o ně-

26 Sedm otázek pro Merku

rozhovor

Medailonek O původu Petra Měrky koluje několik mýtů. Jedni tvrdí, že je x-tou paralelní reinkarnací Dalajlámy, jiní jej považují za posledního přeživšího svědka atomového holocaustu, který proběhl hluboko v minulosti (nebo se teprve chystá?). Spojovacím článkem však zůstává rok 1979, kdy se poprvé objevil na Valašsku, aby jej literárně exploatoval. Zároveň se pustil do širokého průzkumu státní sociální sféry: od různých stupňů školství, přes úřad práce, po relaxační pobyt v blázinci.

čem, čemu nerozumím. Místo kritika by se mělo používat slovo domněnka. Tak zvaný český kritik se domnívá a haní. Honí si své ego. Ukájí svůj intelektuální pud. A vůbec se nestydí žvanit nesmysly. V konečném důsledku je mi takováto kritika lhostejná. Každý tvůrce by měl svému dílu věřit. Měl by mu naslouchat a spolupracovat s ním. Měl by být k němu, ale i k sobě maximálně upřímný. A právě tyto body činí z pseudokritiky snůšku nejapných blbostí. Chtěl bych potkat kritika, který by mi své mentální impertinence vmetl přímo do očí. Upřímně se na takový okamžik dost těším!

Kritici ti vyčítají nezměrné chrlení textu. Kdysi ses vyjádřil, že pro autora je důležité pravidelné cvičení – udržuje ho ve formální kondici. Nestává se tak ale autor zajatcem sebe sama?

To nejsou kritici, ale impotentní závistivci. A jaké pak chrlení? Mohu si to dovolit a píšu zásadně normativně. Pokud jsou ideální podmínky, tak má norma denně činí 1000 slov kapitoly k novele a 1000 slov povídky umisťované zpravidla na internet. Povídky se současně snažím nabízet i do periodik, na něž se dá natrefit v trafice. Ale potkává mě většinou neúspěch. Existuje tu málo vhodných časopisů a skoro žádné noviny, kde by takovou tvorbu prezentovaly. Sice se mi občas něco podaří protlačit, ale většinou zůstává opět internet. Mám třeba pravidelné nedělní literární okénko na: www.vaseliteratura.cz , kde mi byla uveřejněna i moje první recenze. Řídím se heslem, že na mysli dovede klesat každý, a to opravdu není nic pro mě – házet flintu do žita. Ze začátku se může a většinou i jedná o cvičení. Pravidelné psaní je důležitým předpokladem pro zvládnutí řemesla.

V současnosti se plně věnuje literatuře: především próze. Píše povídky a novely spojující psychotickou fikci s hysterickým realismem. Hektické tempo povídek, mnohdy pouhého sledu šokujících obrazů, je, zdá se, neodlučitelně provázáno s lehkostí a rychlostí, s jakou tvoří. Denně svá díla uveřejňuje na nejrůznějších literárních serverech – písmák, totem, vaseliteratura.cz – aniž by těmto serverům přiznával širší funkci než publikační. Přispěl také do časopisů A2 nebo Labyrint Revue. V roce 2007 mu nakladatelství Fra vydalo sbírku povídek Telekristus a Mentál, v současnosti můžeme očekávat novelu.

Ale čím víc tomu věnuješ, tím víc od toho i dostáváš a to už se nejedná o cvičení. Je to práce, jež je tvým nemalým potěšením. Kdy se autor stane zajatcem sebe sama? Jedině když je masochista a narcis. Takováto chorobná náruživost postihuje však především kritiky. Nebo spíš jejich parodie, které nejsou ani k smíchu, ani k pláči.

Když jsem zaslanou povídku a vůbec tvou tvorbu na Písmáku porovnával s Telekristem, respektive tvou starší tvorbou vůbec, připadlo mi, že jsi jednak výrazně zabstraktněl, druhak opustil reálie Valašské Polanky. Co tě k tomu vedlo? Jak sám tento posun hodnotíš? Asi ses špatně díval. Můj svět se odehrává v Anonymní republice. A to dost často ve Valašské Tatrance, Líhni zla, Velké Psychóze, Pýčkovci a podobně. A jak mám chápat výraz zabstraktněl? Důležitou roli v životě

vůbec hraje psychika. Z té je ostatně stvořena i hmota. Žijeme v ní uvězněni jako hleny v nose. A psychika nás den co den vysmrkává. Naše skutečnost zůstává skryta v kapesníku. Telekristus vyšel v roce 07 s jednoletým zpožděním a jsou v něm obsaženy převážně texty z let 04 a 05. Dovolím si tvrdit, že od té doby jsem v psaní urazil notný kus vpřed. Žánrově se řadím do literatury metafyzické fikce. Ač se to nemusí jevit na první pohled zřejmým. To, o čem píšu především, je realita. Ta je ústředním tématem všech mých próz.

Mnohé povídky na mě působí poměrně akčně, jako sled několika psychedelických obrazů. Navíc jsi zmínil, že ses po určitou dobu věnoval grafice. Neměl jsi někdy chuť vyjádřit se formátem komixu? Jaký máš ke komixu vztah?

Mé texty jsou zdánlivě akční a skutečně se jedná o sled obrazů. Každá věta u mě stojí svým způsobem samostatně a teprve jedna s druhou vytvářejí mozaiku celého obrazu. Píšu stroze, snažím se o dětskost – ale nezaměňovat s dětinskostí. Popisy prostředí anebo psychologie postav nahrazuji universální psychologií Měrkova světa. Velice často za tím účelem využívám personifikaci, a i to může být důvod toho tvého postřehu o mém zabstraktnění. Grafice jsem se nikdy nevěnoval, jenom jsem kreslil. A ke comicsu mám opravdu vřelý vztah. Jsou jen kapánek drahé. Ale koupil jsem si Muriel a oranžovou smrt od Saudka a Transmetropolitan od Ellise. Sám bych však volil kompromis. Comics je ideální médium, ale pro mě je tam trochu málo textu. Osobně však za úžasného považuju Mause od Arta Spiegelmana, což považuju za mistrovské veledílo!

Válečná zóna Klečela jsem u mrtvoly. Už byla řádně rozložená a vznášelo se kolem ní hejno much. Hledala jsem, jestli by se z ní nedalo něco pozřít. Když tu mi kolem lebky prolétla kulka. Rychle jsem sebou plácla na břicho. Na zadku jsem ucítila palčivou bolest a nedaleko mne vybuchl granát. Teď už bylo vážně jasné, že mi jde o život. Mám hlad a žízeň a kdosi se mě pokouší zabít. Tomu říkám nepovedený začátek dovolené.

* Rodiče mi před necelým týdnem radostně oznámili, že je propustili z práce. Oba vypadali na sebevraždu, až tak je to vzalo. Místo výplaty za poslední 3 měsíce dostali poukaz na dovolenou ve Válečné zóně pro celou rodinu. Přijeli si pro nás na druhý den ráno. Dali nám železa, abychom náhodou neutekli. Násilím nás přinutili nastoupit do zamřížovaného autobusu. Cesta byla dlouhá a nepohodlná. Uličkou se promenovala obézní Američanka, která po nás řvala: „Nemáte právo na sociální dávky. Sociální dávky pro vás neexistují. Teď zapomeňte na všechno. Jedete se rekreovat. Budete odpočívat na věky, vy kůže líné!“ A nezůstalo jenom u toho. Polévala nás neředěnou kyselinou. Šla z ní vyloženě hrůza. Bylo to tak příšerné, že moje nebohá matka natáhla brka ještě dřív, než jsme dorazili na místo určení.

* V koncentračním táboře jsme se nezdrželi dlouho. Kdo si chtěl ukrátit trápení, mohl požádat, aby ho rovnou tady zplynovali a jeho tělo spálili v peci. Můj otec toho využil. Byl slabý a neměl nervy. Postrádal je už v dětství. Kdyby měl nějakou vůli, nikdy bych se nenarodila. Mě poslali dál. Samozřejmě jsem měla strach. Uličkou z ostnatých drátů jsem spolu s ostatními postupovala směrem k obrovské kupoli. De facto nebyla hmotná. Jednalo se o energii silového pole, které obestíralo Válečnou zónu. Instruovali nás, že jakmile budeme jednou uvnitř, už se odtamtud nikdy nedostaneme. Z každého, kdo se pokusil projít ochranným polem – a nebylo to nemožné – se stala kostra. Zůstal vám jenom mozek. Svobodní lidé vás chytli a mozek vyrýpli. Byl všeobecně považován za náramnou

au tor

Petr Měrka

delikatesu. Z kostí se dělaly posvátné amulety. Obchodovali s nimi hlavně Vietnamci.

* Prvních 100 metrů ve Válečné zóně jste mohli žít. Po překročení hranice smrti začali umírat první z nás. Ti, co to přečkali, se rozutekli do všech stran jako králíci. Ve Válečné zóně bylo několik záchytných bodů. Jedním z nich byl muniční sklad. Označoval se jako D(éčko). Tam jsem musela pro zbraň. Byla tu taky polní nemocnice H. Kdybych měla štěstí, mohla jsem si tam nechat ošetřit zranění, anebo požádat o euthanasii. Potom tu byly strategické body, o které se bojovalo. Zatím jsem nepatřila k žádné skupině. Jako neozbrojená jsem byla lovná zvěř. Tohle všechno jsem se dozvěděla z tenké příručky Nemáš naději.

* Bez mapy jsem se neměla jak orientovat. Postupovala jsem tedy nazdařbůh Přes den jsem se snažila co nejvíc krýt. Pohyb za světla byl nanejvýš riskantní. Nebylo ale zbytí. Vlastně zůstat na místě se mi podařilo jen první noc v zóně. Už tu další mě vystrnadili z jeskyně plamenometem. Do Válečné zóny se nedováželo jídlo. Jediná šance jak se nasytit byl kanibalismus. Zpočátku se vám to zdá odporné, ale nakonec vám nic jiného nezbývá.

* Nevím kolik přesně uplynulo času. Odplazila jsem se do bezpečí a vyčkala tmy. Ještě před setměním jsem spatřila několik bojovníků, co se mě pokoušeli dostat. Byli mezi nimi muži, ženy i děti. Ale staré byste hledali marně. Měla jsem štěstí, že nedaleko té mrtvoly, kde mě napadli, se rozkládaly trosky. Podle toho, jak byly rozsáhlé, se nejspíš jednalo o menší osadu, z níž však zůstaly zachovány pouze sporadické fragmenty zdí. Sklouzla jsem do podzemí. Vyhrabala jsem si jámu a lehla si do ní. Potom jsem se překryla sutí a harampádím. Netrvalo dlouho a dovnitř nakoukl jakýsi muž. Posvítil si světlicí. Můj provizorní úkryt nebyl nejlepší, ale stačil k tomu, aby si mě nevšiml.

27 vybraná povídka

28 Válečná zóna Po několika hodinách jsem si oddechla. Mohlo mě však prozradit kručení žaludku. Proto jsem spolkla nějakou hlínu. Nesměla jsem usnout. Kdybych začala chrápat, byla bych v háji.

* Nevím, jak dlouho jsem čekala. Rozhodně jsem naslouchala intuici. Teprve až mi ona řekla, že se můžu pohnout, tak jsem se opatrně zvedla. Setřásla jsem ze sebe nános a zaposlouchala se. Musela jsem jednat velice obezřetně. V místě, kudy jsem se semdostala, mě čekalo nemilé překvapení. Jednalo se o senzorickou minu. Jakmile by zaznamenala prudší pohyb v okruhu minimálně 10 metrů, tak by explodovala. Nejspíš byla nastavená tak, aby mě roztrhala, ale jenom na větší kusy. Lidské maso bylo ve Válečné zóně životně důležité! Tady se s ním neplýtvalo jako v konzumní společnosti. Teď jsem byla bezradná, protože jsem nevěděla, co mám dělat. Rozhodně jsem tu nemohla zůstat. Co bych z toho asi tak měla? Leda smrt hlady a žízní. Ale já jsem mladá a chce se mi, kurva, žít!

* Nakonec mě napadlo, že bych mohla zkusit meditovat. Ještě venku na svobodě jsem slyšela o mysticích. Udržovali prý spojení mezi iluzí hmoty a mimo-prostorem. Ale co jsem si pod tím měla představit, jsem vážně nevěděla. Posadila jsem se do pozice lotosu přesně, jak jsem to viděla v buddhistickém comicsu. Pomocí myšlenky jsem se vznesla asi tak 10 centimetrů nad zem a mohutnou, bezmála extatickou, kontemplací zatlačila na podstatu universa. Během vteřiny se dostavila jaderná reakce, která mě zbavila fyzického těla. Stala jsem se astrální bytostí. Ocitla jsem se v prázdnotě. Odkudsi ke mně dolehlo toto telepatické sdělení: ‚Občanko, zůstaňte, kde jste. Porušila jste karmický zákon. Budete separována v Nicotě a mučena věčností!‘ Už ze základní školy jsem věděla, že není jenom jedna věčnost. Je jich mnoho. A každá z nich je jiná. Jejich délka závisí na vymezení konkrétního okamžiku.

vybraná povídka

* Nebyla jsem blbá a rozhodla se bezodkladně zdekovat. Neměla jsem sice kam, ale to byl ten nejmenší problém. Jako astrální bytost se totiž teleportujete. Když po vás jdou metafyzičtí detektivové, jako tomu bylo momentálně v mém případě, úspěch vašeho úniku byl přímo úměrný míře bezbřehosti vaší fantasie. Čím větší ji dokážete vyprodukovat, tím máte i větší naději, že se vám alespoň dočasně podaří proklouznout jim mezi ontologickými prsty. Dalším předpokladem zdaru je teorie neexistence času. Nebo lépe řečeno, její aplikace v praxi.

* Už jsem neměla žádný čas. Já jsem čas. V okamžiku toho uvědomění jsem si musela dávat veliký pozor na realitu. Prosmekla jsem se těsně kolem jejích ostrých a kauzalitou otrávených hran. Máchla jsem imaginární rukou do prázdna. Podařilo se mi zachytit a následně i zatáhnout za splachovadlo všeho stvoření a rázem jsem se ocitla v pěkném hajzlu. Opravdu to tady vypadalo luxusně. Můj dojem mi pokazila až veliká chlupatá prdel. Patřila nadanému básníkovi, ale to jsem přirozeně nemohla vědět. Zavalil mě svým hovnem a spláchl do odpadu. Potkala jsem tam hodně Japonců. Ti takto cestovali po celém světě a všechno si fotili. Ne na památku. Mohla za to docela obyčejná mánie. U nás, v Anonymní republice, by je nejspíš poslali za psychiatrem, aby se pomocí velmi účinných psychofarmak léčili z kompulsivně-obsedantní poruchy. Pro mě osobně bylo důležité, že jsem se prozatím dostala z dosahu metafyzických detektivů. * Zastavila jsem se až v septiku. Nacházelo se tam nástupiště metra. Nebyla jsem si vůbec jistá kudy se vydat. Vlastně jsem ani pořádně nevěděla, kde to jsem. Zašla jsem se proto zeptat na informace. Za sklem tam seděla sádlem oplácaná puberťačka. Jedla salám a zapíjela ho smetanou. Když jsem přišla blíž, poznala jsem, že to není smetana, ale vytlačené akné. Vyzvracela jsem se do blízké-

29 Válečná zóna ho koše a najednou jsem zjistila, že nemám sílu se na cokoli ptát. A kdybych neměla strach z dalšího přestoupení karmického zákona, tak bych ze všeho nejraději spáchala sebevraždu. Mého hlubokého mentálního neštěstí si povšiml dýler drog. Přistoupil ke mně a nabídl mi extázi. Najednou se zarazil. Pokusil se mě dotknout, ale nepodařilo se mu mě nahmatat. To ho vyděsilo. Začal strašně hlasitě křičet. Nejspíš mě považoval za přelud anebo ducha. Náhle jsem zpozorněla. Mohla za to zase má intuice. Cítila jsem, jak se prostor v mé bezprostřední blízkosti deformuje. Nastoupila jsem do soupravy. Dveře se zavřely a ona se dala do pohybu. Za sebou jsem mohla vidět velkolepý kolaps souvztažnosti veškerého dění. Takřka na poslední chvíli zmizelo metro v tunelu bílého světla. Teprve teď jsem neměla doopravdy kam uniknout. Zaregistrovala jsem Samsára. Vynořil se odnikud. Oficiálně to byl vrátný z Karmického úřadu. Ale tady se prezentoval jako revizor platných jízdenek. Já jsem jela přirozeně načerno. Měla jsem 2 možnosti. Propadnout bezuzdné hysterii, anebo to vzdát. Ani jedna z nich pro mě nepřipadala v úvahu. Zkusila jsem být zoufalá, ale nepomohlo to. Nekompromisně se ke mně přibližoval. Kdybych se dala na útěk, prozradila bych se předčasně.

* Metro zastavilo na konečné a já vystoupila. Neváhala jsem ani okamžik a rozběhla se k Vagíně, i kdyby to znamenalo se znovu narodit. Co jsem ve svém postavení mohla ztratit? Visel nade mnou Damoklův meč, který vytvářel dojemné Kainovo znamení, a hrozil mi Poslední soud, jehož verdikt byl předem daný. Nevím, jestli přesně víte, co je to Nicota. Prostě si představte, že jste středobodem vesmíru, ten vesmír je vaše pouhá iluze. Věčnost do vás buší idejemi svobody a lásky, vy si hrajete na Stvořitele, ale všechno se vám jen bez ustání bortí pod rukama a mění se to v prach. Tvrdí se, že prach jsi a v prach se obrátíš. Ale tady dochází k zásadnímu omylu. My lidé totiž nejsme vůbec nic, natož pak prach. Zastavila jsem se těsně před ohanbím. Byla jsem zadýchaná a naprosto vyčerpaná. Navíc mě cosi šimralo pod nosem. A v tom

vybraná povídka

jsem ucítila ontologické prsty na svém zadku. Zmohla jsem se na labilní odpor a po hlavě se zřítila do lůna.

* Ocitla jsem se v břichu matky. Doposud jsem k ní nepojala žádný určitý vztah. Byla jsem tak zvaně hypotetická. ‚Nám nemůžeš uniknout!‘ zazněl ve mně hlas a v tom jsem pochopila, že sedím v antonu a jsem převážená do Spravedlivého údělu. Na rukou jsem měla okovy. Na místě určení mě přinutili vystoupit. Rozhlédla jsem se kolem sebe a spatřila jen sebe. Nic jiného než moje já tam nebylo. Nechali mě tu. Ale já tu nechtěla s ním být. Protestovala jsem. V tomto soukromém vesmíru jsem byla nejvyšší bytostí a zachovala jsem se k sobě jak jinak než nadmíru hnusně! Vlastním palcem jsem se rozmáčkla o nukleární destičku soudnosti. Začaly ze mě prýštit hříchy. Svinily universum sajrajtem příčiny a následku a kdoví, co bych si počala, kdyby kolem právě neprocházelo Vědomí. Vytrhlo mě z náruče Nicoty a vložilo se mi ústy do mého nitra. Teď jsem opět potřebovala fyzické tělo. Díky intenzitě vědomí v sobě takto obsaženém jsem si mohla zvolit dobu své dočasné vymezenosti. Aniž bych si to zpočátku uvědomila, postoupila jsem na další úroveň bytí. * Zvolila jsem si nelegální formu neurčitosti a bezbřehé utopie. Někteří narkomani jsoucna volí raději Ráj. Ale to je spíš jen takový nevelký výběh pro mentálně zaostalé katolíky. My, co máme slušné ego a sebevědomí, toužíme vždy po něčem, co se nedá nijak blíže specifikovat a současně to pokud možno disponuje neuvěřitelnými rozměry. * Oddychla jsem si, když jsem procitla na louce. Taky jsem byla ráda, že jsem zůstala ženou a nestala se mužem. Věřím, že jen těžko bych se smiřovala s opačným rodem. Nedaleko jsem identifikovala studnu minulých životů. Nahlédla jsem do předposledního, lehce

30 Válečná zóna

vybraná povídka

zakaleného mezistupně. Bylo to jako nějaká počítačová hodně akční hra. Samozřejmě se danost tématu dotýkala Válečné zóny. Předěl mezi vyšší dimenzí byl vyplněn hned třemi věčnostmi co jsem absolvovala a vzápětí na to zapomněla, jako by se to ani nikdy nepřihodilo. Vyrušilo mě odchrblání. Polekaně jsem se po něm ohlédla a spatřila Ducha svatého. To byl borec s křídly. Posvítil si na mě přísně baterkou a řekl: „Mám tu pro vás úřední oprávnění k dočasnému pobytu. Záleží jen na vaší dobrotě, jak dlouho si tu pobudete. Stačí jediný přestupek a pošleme vás bez dlouhých cavyků zpátky do minulosti!“ To jsem přirozeně nechtěla. Tady, kde teď jsem, totiž nemusím trpět. Poděkovala jsem za projevené milosrdenství a vydala se k vodě. * Přemisťovala jsem se jako nějaký stín anebo fata morgána. Mohla jsem si zvolit samotu, anebo společnost. Na obloze nebylo slunce, ale nirvána. Světelné bytosti jako já se tu koupaly v poznání, které už nebylo účelem, nýbrž požitkem nesmírné rozkoše. Odložila jsem sebe jako tu největší iluzi ze všech a odevzdala svoji absolutní nahotu celistvosti. Jakmile jsem se cítila patřičně osvěžená, zahalila jsem se do harmonie a soustavné radosti.

11. prosince 2009 Petr Měrka

Akce bez příběhu, sci-fi bez záhady

text

Štěpán Princ

Válečnou zónu jsem začal číst se zaujetím mladého čtenáře vědeckofantastických příběhů, kterému je hned v prvním odstavci bez dlouhých úvodů naservírována akce, napětí, záhada a příslib zajímavého děje – zkrátka vše, co ve správném sci- fi nesmí chybět. Petr Měrka však ignoruje sebou samým nastavený kurz a hned ve druhém odstavci utíká jako hladový pes za jinou kostí. Příběh, který šikovně rozjíždí zprostřed Válečné zóny, do které jsou posíláni lidé bez práce jako na dovolenou, končí poměrně záhy, aniž bychom měli možnost pochopit proč.

etr zvolil formu známou zejména z internetové tvorby. Vyznačuje se úsečností a zkratkovitostí, proto také vždy dva až tři odstavce odděluje hvězdičkou, jako by chtěl začít novou kapitolu. Příběh tím samozřejmě trpí. Každá další hvězdička ukrajuje z původního nápadu a přidává nějakou novou myšlenku, nový směr. Čtenář ale od válečného sci-fi očekává naopak ucelený příběh s výraznou pointou, který nebude přerušován a v němž autor nebude odbíhat od toho, co začal. Úsečnost bohužel nesvědčí ani slohu. Vidíme snahu vměstnat do odstavců co nejvíce informací, které však neplynou, jak bychom čekali, v souladu s nějakou promyšlenou osnovou. Spíše se zdá, že jsou zapisovány, jak zrovna přišly, takže čtenář nakonec nemá šanci ponořit se do čtení a nechat se chvíli nést rytmem příběhu. Měrka napíše to, co ho zrovna napadne, přeskakuje, nerozvíjí - dozvídáme se, že rodiče přišli o práci/byli odvezeni do zóny/zahynuli/že jsou v zóně určité skupiny/že patrně existuje jakási vládnoucí

třída, která to celé řídí - nic bližšího však řečeno není. Mozaice schází tmel. Vytrácí se tedy jak příběh, tak i záhada. Díky úsečnosti zůstává pouze pocit akčnosti příběhu.

Co je vlastně důležité?

Těžiště vyprávění je vsazeno do nitra dívky, která je vhozena do Válečné zóny spolu s rodiči. Skutečnost, že oba rodiče zahynou, je konstatována se stejnou (nijakou) naléhavostí jako jiná fakta, přičemž nejsme s to odhalit, co je vlastně důležité. (To je ostatně nedostatek drtivé většiny nezralé prózy - autor se neumí rozhodnout, nebo neví, co je a co není pro stavbu jeho textu důležité, tudíž napíše vše, na co si zrovna vzpomene, v očekávání, že čtenáře ohromí spontánností. Nebo je natolik přesvědčen o svém spisovatelském talentu, že se domnívá, že může psát spatra, a skoro jako by si myslel, že z jeho pera automaticky prýští zlato ve formě slov, čímž bohužel odhaluje akorát svou prostřednost a nezájem o vlastní tvorbu.)

Dívka se zpočátku snaží prostě přežít, nicméně nejspíš proto, že autor zjistil, že by musel svět, který začal tvořit, rozpracovat, uniká duše dívky z tělesné schránky a začíná karmické putování, jehož proměnlivý směr je ovlivněn metafyzickými detektivy, o nichž se sice nic nedozvíme, nicméně jsou tam a pronásledují postavu. Následující pasáže jsou ukázkou toliko Petrovy fantasie a jeho jedinečné schopnosti spojovat absurdity ve větší více či méně logické celky. Měrka si libuje výhradně ve frázích, hláškách a nápadech s osvědčeným, úderným, zábavným obsahem, avšak celek se rozpadá, zadrhává a koktá. Čtení připomíná volný pád, který ke vší škodě nekončí na zemi v omračujícím výbuchu, nýbrž se rozplývá někde ve vzduchu. Když pominu konfety, je Válečná zóna klasickým příběhem ze života, který se vyznačuje především retrospektivním viděním událostí, nikoli však dějů. Styl je velice jednoduchý, přímočarý, srozumitelný, ač jsem pozoroval prvky transcendentálního uvažování, přesněji řečeno transcendentálního pohybu postavy, neboť o uvažování se

snad ani hovořit nedá. Tento pohyb cestování je použit jako prostředek k navršování nápadů, což nepovažuji za chybu.

Něco, co musí být řečeno

Petr nabízí prózu, která je na první pohled komplikovaná, přesto ale přístupná čtenáři, aniž by kladla vysoké nároky na jeho mentální úroveň, což můžeme považovat za sympatický krok, jakým chce Petr literaturu přiblížit širokým vrstvám čtenářů a zároveň nechce vyloženě říci: jde mi jen o zábavu. Smysl celého textu mi však poněkud uniká. Ne snad smysl povrchní, založený na zajímavém počátečním nápadu, který v kombinaci s Měrkovým osobitým stylem sliboval zábavné prožití několika okamžiků s trochu vtipným a trochu morbidním čtením, nýbrž smysl vnitřní - ona nutkavá potřeba sdělit světu něco, co musí být řečeno. Na tento požadavek na literární tvorbu bychom neměli zapomínat, měli bychom si jej často opakovat a trvat na něm, jinak mám obavu, že nezbude nic, na čem bychom mohli jako čtenáři trvat.

31 kritika

Nad nezaslaným textem Petra Měrky Výchozí dilema, před které nás staví rozrůstající se dílo i nezaměnitelná osobnost spisovatele Petra Měrky, by se dalo shrnout do zdánlivě jednoduché otázky: je Měrka pouhý fenomén, nebo rovnou fenomenální? Protože navíc označení „fenomén” odmítá, odpověď se zdá jasná. Zvažme ale celou otázku ještě jednou.

rvní, co Měrky neznalého čtenáře (existuje v internetovém literáním prostředí někdo takový?) praští do očí, je brutální „obscénnost“ a „zvrácenost“ jeho psaní. Ledabylé řetězení vět a fakt, že povídky nejsou vystavěny „cyklicky“ s jasným zaklenutím k pointě, ale jako sled x kauzálních událostí, může svádět k podezření z laciné šokantnosti. Ovšem brutální lineárnost Měrkova vypravování nejde přímo proti „měšťáckým předsudkům“, nýbrž proti předsudkům intelektuálským (každá forma či anti-forma je svého druhu předsudek), je přímým útokem na konkrétní způsoby literární narace. Jaký smysl má v „literárně vyprázdněném“ příběhovém vakuu dnešní doby (příběh o konci příběhů byl zpochybněn stejně jako příběhy samy) používat složité kombinace nebo pointy? Je úkolem spisovatele rozkrýt jevovost, vztahy a vnitřní souvislosti, nebo „jen“ zprostředkovat obraz světa, jak se (mu) tento jeví? Myslím, že

oba způsoby jsou rovnocenné: výsledkem je určitá poetika a příběh, jehož hodnota (obsahová i formální) se odvíjí od míry, s jakou zobrazuje a nasvicuje realitu.

V zajetí vlastního zobrazování

Druhým povrchním dojmem, zároveň nejvděčnějším marketingovým lákadlem, je sexuální a násilná obskurnost Měrkova psaní. Samo slovo obskurnost se však stává obzvláště podezřelým v době, která sebe sama prohlašuje za epochu bořitelů hranic. Průnik tabu do veřejného prostoru ovšem neznamená zničení zábran, ale pouze odsun estetické a morální hranice v oblasti jejich reprezentace. Vezměme si za příklad populární seriál Californication s Davidem Duchovnym v hlavní roli zhýralého zkrachovalého spisovatele. Komplex reality má být zprostředkován otevřenou sexuální výpovědí. Při tom ale existuje hranice, kterou filmaři nepřekročí: penis Davida Duchovnyho nikdy neuvidíme. Postava se

Tak tohle vás dostane. Někde v této pozoruhodné kritice padne věta:

text

Jan Hrnčárek

32 kritika

„Penis Davida Duchovnyho nikdy neuvidíme. Postava se však chová, jako kdyby nějaký měla.“

však chová, jako kdyby nějaký měla. Ovšem rozpor mezi hranicí, o které se mluví, a světem, do něhož je mluvení umístěno, se stává příliš zjevný. Svým způsobem většina obyvatel Měrkova světa je, podobně jako postava Davida Duchovnyho, zajata vlastním zobrazováním – a to hned trojnásobně. Šmírácká realita Měrkova světa invertuje na povrch jejich nitro a tímto jej zároveň vyprazdňuje – proto se zdají být ploší. Fakt, že se stali obětí literatury, je nutí konat – proto čtenář nemůže rozjímat. Měrkova nestřídmá produkce jim nedopřeje chvilky klidu – jakkoliv s nimi život smýká až běda. Mechanický životní rytmus postav předem vylučuje autorsky důmyslnou kombinační hru, na jejíž místo nastupuje nefalšovaná formální brutalita. Forma zachovává sepětí s obsahem.

Víc než jen systém protikladů?

Z Měrkových textů, které si prakticky denně můžeme přečíst na některém z interneto-

vých literárních serverů, se zdá, že jakkoliv je autorův způsob vidění světa již kompletní záležitostí, jeho literární přenos se nadále radikalizuje. Situační komika je od povídky k povídce prostší, odstavce úsečnější a kratší (občas nepřesáhnou ani čtyři řádky), popisy zlomkovitější a celkové vyznění mnohem údernější, než bylo v „dávných“ dobách Telekrista (povídky z let 2004-2005). Rostoucí počet postav se jmenuje po věcech, případně podléhá zploštění do prázdných archetypů, například politika nebo úředníka. Postavy už téměř nemluví, jen se zběsilou kadencí rozhazují vykřičníky na všechny možné strany. Nikdo neposlouchá. Měrka dobře ví, že stroj lze buďto rozebrat, nebo rovnou rozmlátit. Monotematika a permutace několika se opakujících vzorců je nejtěžším kladivem, které může uchopit. Občas ale bývá problém určit, co ještě je a co už není hřebík. Postupná radikalizace má totiž i několik stinných stránek: archetypální uvažování je

z povahy zatížené lidovými či autorskými předsudky a informační zkratka zatěžuje lehkost neredukovaného pozorování. Úsečný a břitký jazyk společně s informační zkratkou odmazává pozadí, pročež dochází k postupné redukci na systém několika výhradně pojmových protikladů. Kontrast psychedelických rájů, kde se čas a hrdinové rozplývají do zenového nepohybu, s hektickým hemžením pozemského pekla často nebývá příliš zřetelný: i stavy psychedelické „transcedence“ jsou zatíženy hysterickým neklidem, způsob práce s děním zůstává neměnný. Samopohyb Měrkova psaní se v kritických chvílích mimo předpřipravené situace Měrkova světa stává neúčinným, takže filozofické poselství, které z něj občas vyplývá, nabývá poměrně ambivalentní podoby. Jaká tedy zní odpověď na úvodní otázku? Možná tak, že můj článek je, ačkoliv se to možná nezdá, plně komplementární s tím Štěpánovým.

O kočce a dvou pánech. Dům tu stál odjakživa. Odjakživa měl vchod směrem k cestě, k němuž vedla krátká udusaná cestička, lemovaná zanedbávanou řadou ibiškových keřů. Staré oprýskané dveře se začouzenými skleněnými tabulkami civěly odvážně do ulice; měly štěstí, že jim výhled částečně zakrývaly stromy, vysázené po obou stranách vstupní branky. Pohled totiž za moc nestál. Ponurá ulice tovární čtvrti probouzela v hlavě zašedlé, zrezivělé myšlenky – ať už to Zdánlivě nenápadný text Jiřího Sváka, alias Quakena, je dalším příspěvkem k průzkumu situovanosti moderního člověka do okolního světa, zde vyjádřeného starosvětskou metaforou „domu”. Její rozvedení povídku otevírá. V souladu s určitou světonázorovou tradicí

Obraz

celou p ov ídku si m ů že t e p řeč ís t

si m ů že t e p řeč ís t

ZDE

znamená cokoli, optimismus a životní náboj ve výčtu chyběl. Odjakživa kolem procházeli různí lidé, ať už se jednalo o pány v klobouku a jejich paničky, hluboce v nich zavěšené, a rozverná dítka otrhávající nejeden ovocný strom vysazený blízko plotu, či šedé postavy se psy, loudající se nevýraznou ulicí ticha, přičemž ten menší z páru byl vždy pán. A odjakživa čekal tento dům majitele, přicházejícího v čase večerním, rušícího tak jeho celodenní klid.

je zde dům chápan jako pusté, téměř nezabydlené místo, kde se před člověkem rozevírá jeho samota. Ta je přerušena či rovnou zrušena až nenadálou návštěvou. Jakkoliv se ale jedná o námět vděčný, v dnešní situaci zřejmě stále nevyprázdněný, v tomto přípa-

dě autor setrvává v kolejích zažité symboliky nadále akcentované archaickým jazykem (není míněno v negativní konotaci!), syntakticky poněkud kostrbatým. Určitá míra zašlosti se dále promítá i do dialogů, které v určitých chvílích nabírají snově mnoho-

ZDE

Jednou jsem tak seděl ve svém pokoji v křesle a četl nějakou knihu, myslím, že se jmenovala NO ONE HERE GETS OUT ALIVE / NIKDO TO TU NEPŘEŽIJE a v tom jsem uslyšel podivné zvuky vycházející z obýváku. Normálně se klíčovou dírkou nedívám, ale Kratičká črta s názvem Obraz od autora Cuprumova se snaží navázat na poetiku surrealistické prózy. Prostor, čas, i vnější formy jsou zde deformovány a jako by odkazovaly

celou p ov ídku

au tor

Quaken

Ze zaslaných povídek

(…)

„Však vy víte, jak jsem to myslel,“ domluvil návštěvník a zvedl se z pohovky. „Nastal čas odejít.“ „Počkejte,“ zarazil ho Arne. „Co jste chtěl říci tou poslední slokou té básně? Nedává to smysl.“ „Ale ano, dává. Je to přesně odpověď na všechny vaše otázky.“ významový ráz; právě z něj vychází úvodní miniinterpretace, jíž jsme naši mikrokritiku otevřeli. Ovšem doslovné zacházení s přidanými rovinami a obava plout za probádané vody – jako by autor nevěřil v sílu sebe a svého čtenáře – znemožňuje posunout se

dále. Naštěstí jen v intenci daného textu, protože v celkovém náhledu Quakenovy tvorby můžeme text hodnotit jako slibný odrazový můstek autorova budoucího progresu. Ten bude – alespoň v souvislostech písmáckého / JH prostředí – jistě zajímavé sledovat.

au tor

Cuprumov

teď mě nic jiného nenapadlo. Podíval jsem se a uviděl jsem vlka, který se snažil sníst jehňátko. Otevřel jsem dveře, spíš jsem s nimi trhl, a jakmile jsem se objevil na zápraží, vlk proskočil zavřeným oknem jako duch a jehně se vypařilo ve sluneční záři. Byl jsem

k nezpracovanému, o to však autentičtějšímu, tvaru lidského podvědomí. Důslednější pohled však odhalí vyprázdněnost jednotlivých obrazů, v nichž je význam opakovaně

potlačen na úkor vnější šokantnosti. Výjevy, kterým chybí vzájemné reference (i surrealismus je racionálně interpretovatelný!), jsou řetězeny spíše z rozmaru, proto se

v šoku, myslel jsem si, že jsem měl halucinace, ale nakonec jsem dal vinu nespočtenému množství léků, které jsem bral.

brzy „slepí” do obrazového eklektitu, jehož opětovnému rozklížení nepomáhá ani holý, banální jazyk zatížený mnoha začátečnickými minelami – z nejmarkantnějších

zmíníme přemíru slovesa být. Ale obdobně bychom mohli pokračovat. Nicméně celková nezvládnutost i tak krátký text vbrzku / JH odsouvá mimo kritický zájem.

O dívce, která slyšela hlasy Na ulici zažívám pravá muka. Strkám si špunty do uší, ale nepomáhá to. Míjím spoustu lidí spěchajících do práce. Podívám se na hodinky. Asi to dnes nestihnu. Na poslední chvíli dobíhám autobus a za jízdy naskakuji zadními dveřmi. Zchváceně dosednu na sedadlo. Načerno jezdím už druhým rokem a nijak mě to netrápí. Ještě se nikomu nepodařilo mě chytit. Zřejmě nejambicióznější prózu tohoto měsíce zaslala Taťána Kočková, na Písmáku publikující pod nickem Puzzle. Text je vystavěn na jednoduchém, avšak vpravdě zajímavém kontrastu jevícího se světa a myšlenky překryté jeho povrchem. Hrdinka/ vypravěčka zde disponuje darem takové vytěsněné myšlenky slyšet, alespoň zdánlivě. Díky tomu zjišťuje, že základ členitého

celou p ov ídku si m ů že t e p řeč ís t

ZDE*

Pobaveně pozoruji jednu uštvanou matku se dvěma malými dětmi, která loví v kabele a hledá jízdenku. Sakra, kam jsem to zase strčila? Ulehčeně si oddechne, spokojeně cvaká jízdenku a láskyplně pohlédne na svoje dvě děti. Doufám, že nejsem zase těhotná, to už bych opravdu nepřežila. Mám takový pocit, že jsem zapomněla nakrmit křečka. Jo a Maruška potřebuje to lepidlo do výtvarky,

světa muže být až překvapivě jednoduchý: polyfonie hlasů slyne v jediný výkřik sexuální frustrace. Toto „nahlédnutí”, transcendence, chcete-li, je prostředkováno krátkými, podobně vystavěnými epizodami: jedna stručná věta představí postavu, následuje odstavec myšlenek. V třecí ploše mezi nimi vzniká zmiňovaný kontrast. Se vzrůstajícím počtem epizod se nicméně neměn-

ný postup brzy okouká a najevo vychází skutečnost, že rámec, který by v ideální povídce držel všechny postavy pohromadě, v podstatě neexistuje. Autorka si dokonce vypomáhá dvěma smrtícími klišé umístěním počátku vyprávění do okamžiku probuzení a jízdou hromadnou dopravou které zpracuje přesně takovým způsobem, jehož vyprázdněnost rozebral StvN v sérii něko-

au tor

Puzzle

Ze zaslaných povídek

to nesmím zapomenout koupit. Až vystoupíme, konečně zavolám Honzovi. Včera mě pěkně nasral, kretén. Už mě to fakt nebaví! Jo, kdybych z toho aspoň něco měla! Žena vstává a dere se ke dveřím. „Pojďte děti, vystupujeme!“

lika úvah. Taktéž postava hrdinky zůstává nedopracovaná, víme o ní jen to, že má doma psa a, jak už zmíněno, „slyší hlasy”: to svádí interpretovat její roli jako pouhý katalyzátor umožňující literární vyjádření. Schéma se sice komplikuje závěrem, kdy se před námi otevírá možnost přiřknout hrdince schizofrenii (citlivější čtenář ostatně po celou dobu chová podezření, že „myš-

lenky“, přespříliš uhlazené a celistvé, aby působily autenticky, jsou pouhou projekcí hrdinky), to ale neospravedlňuje monotónnost textu, který zůstává uzavřen pouze skutečností nadcházejícího večera. Určitou / JH odvahu však autorce upřít nejde. p ř ípadně si p řeč t ě t e

volně nava zující druh ý díl

ZDE

35 časopis o internetové literatuře

lógr

publikujte u nás

1/10 e -mail : c a s k a fe @ gm a il .co m

S p o lup r ác e

w e b : e k a fe . b l o g s p o t.co m

www. pi s m a k .cz www.t o t em .cz

Š é fr e dak t o r a e di t o r T o m á š G a b r ie l Re dakc e p r óz y Ja n Hr n č á r e k Š t ěpá n Pr in c Re dakc e p o ezi e T o m á š G a b r ie l Pub li c is t ika

www. h um a n a r t.c z In t e rn e t o v é p ř ezd í v k y r e dakc e na se r ve r e c h p ismak .c z a t o t e m .c z Če s k á Ja n a : lee n a i G a b r ie l T o m á š : Jin ovata , T i ch o ta m Hr n č á r e k Ja n : W in t e r M a r iew i c z M a r ik a : M a r k é ta Pr in c Š t ěpá n : S t v N

T o m á š G a b r ie l Ja n Hr n č á r e k

M a r ik a M a r iew i cz G ra f i c k á úp rav a J ožk a G a b r i e l (w w w. duso t .c z)

O b č asní k Ka f e b y l sp o lu

Fe j e t o n

s in t e rn e t o v ý m se r ve r e m e ka f e .e u

Vau d Jaz y ko v é ko r e k t ur y Ja n a Če s k á

(ny ní e ka f e .b l o g sp o t .c o m) zal ože n v k v ě t nu 2 0 0 9 sk up in o u uži v at e lů č e sk ýc h li t e r ární c h se r ve r ů p ismak .c z a t o t e m .c z . Ch c e b ý t mís t e m u v áže n é

E x t e rní sp o lup r ác e

p ub likac e a k ri t ik y t o h o n e jl e p ší h o ,

Ja n a Fa n t ová

c o p r os t ř e d í č e sk ýc h li t e r ární c h

V ik t o r Š aue r

se r ve r ů nabízí .

E x k l uz i v n ě Časopisu kafe bude ctí publikovat exkluzivně kolekci básní či povídku od zkušeného autora, který se zaváže tento svůj text poprvé publikovat právě v našem časopise. Pokud máte zájem takto u nás publikovat, zašlete své dílo na náš mail. Povídku V každém čísle bude publikována jedna vybraná povídka jednoho vybraného autora, který nám své dílo zaslal na mail. K vybrané próze bude publikována také kritika a rozhovor s autorem. Z těch nejlepších zaslaných, ale nepublikovaných příspěvků jednou za čas otiskneme v samostatné rubrice několik ukázek s krátkým komentářem. Kolekci básní V každém čísle bude publikována jedna vybraná kolekce, či celistvá ukázka ze sbírky jednoho vybraného autora, který nám své dílo zaslal na mail. K vybrané kolekci básní bude publikována kritika a rozhovor s autorem. Z těch nejlepších zaslaných, ale nepublikovaných příspěvků jednou za čas otiskneme v samostatné rubrice několik ukázek s krátkým komentářem. Pokud máte jakékoli postřehy k časopisu, ke konkrétním článkům, stojíte o spolupráci nebo nám chcete cokoli říci, neváhejte a napište nám.