recenze
Červená želva
Červená želva La tortue rouge / Francie / 2016 / Michael Dudok de Wit / 80’ / bez dialogu / přístupný bez omezení
Červená želva je už tento rok druhá animovaná variace na příběh trosečníka na pustém ostrově. Zatímco v případě Rob‑ insona Crusoe:Na ostrově zvířátek byl klasický příběh doplněn o tlupu mluvících zvířat, tak Červená želva se vydala opačným směrem a neobsahuje pro změnu dialog žádný.
Protože u animovaných filmů dnes zvolená technika silně předurčuje, jak budou chápány a přijaty, působí film výlučně už jen tím, že je animován tradičnějším způsobem, vymyká se hegemonii gvggvggvgvggmvgvggv CGI filmů v disneyovském stylu a představuje pokračování evropského proudu animace. A to, i přestože filmu předchází logo japonského animačního studia Ghibli. Ghibli film v zásadě pouze financovalo a distribu‑ ovalo a ████. Tato spolupráce je výhodná jak pro Ghibli,tak pro nizozemského režiséra Michaëla Dudoka de Wita. Režisér z toho získá diváky a pozornost, které zaručuje prestiž značky Ghibli, a studio zase něco, co může prezentovat ve chvíli, kdy to vypadá, že oba zakladatelé studia natočili své poslední filmy a že možná přestane produkovat vůbec (nakonec teď ale Hajao Mijazaki oznámil, že se navrátí z výslužby a natočí další film, takže krize je zase na chvíli oddálena). Mohli bychom určitě hledat různé styčné body a podobnosti mezi filmy studia Ghibli a Červenou želvou, ale nějaký velký vliv ze strany studia na film tu očividný není. Režisér dostal velkou autonomii a film byl vyroben ve Francii. Za jediný vyloženě ghibliovský prvek se dají považovat pouze krabi, kteří svými reakcemi na události fungují jako odlehčení a svým ztvárněním připomínají saze, mušku a křečka z Cesty do fantazie. Jinak ale styl filmu zůstává usaze‑ ný v evropském prostředí, konkrétně je tu cítit silný vliv bande dessinée, francouzsko-belgické tradice komiksů. Postavy jsou kresleny způsobem silně připomínajícím styl claire ligne (čisté linie) Hergého, autora Tintina.
rytmemnvnkd lidského žin rytmem lidského života Tyto postavy se pohybují po krásných nehybných krajinách os‑ trova. Pozadí jsou kreslena uhlem a jejich hlavní určující prvek je textura, což působí jako kontrast k postavám definovaným pohybem. To je konzistentní s celou de Witovou tvorbou, která se zakládá na úspornosti prostředí a výrazném pohybu postav ve velkých statických celcích. De Wit nezapomíná, že základní vlastností animace je právě pohyb. Rozpohybování něčeho, co je v realitě statické, ať už jsou to kresby nebo loutky. Nehyb‑ nost a strohost krajin pouze podtrhuje význam a výraz pohy‑ bu. Tomu zde napomáhá pečlivá práce s rytmem, která byla v předchozích de Witových (krátkých) filmech dosažena hlavně spojením s hudbou. Tady je hudba méně důležitá a pohyb lid‑ ských postav realističtější, přesto je zde rytmika velice důležitá. Rytmus pohybu je základní odlišovací prvek a výrazový pro‑ středek všech lidí a zvířat ve filmu. Jak trosečník postupně více poznává ostrov a začíná interagovat s místní faunou, původně kompletní nehybnost prostředí mírně ustupuje. Když v pozděj‑ ších částech filmu dojde k narušení prostředí ostrova, katastro‑ fální dopady jsou zprostředkovány skrze tento kontrast mezi prostředím a živočichy v něm – to, co bylo předtím nehybné, se hýbe a naopak. V pohybu po statických celcích také můžeme nalézt i vliv či spřízněnost s některými odrůdami počítačových her, hlavně adventurními a explorative/cinematic platformers. ████ Předchozí de Witovy filmy se také vyznačovaly prací s cykly a opakováním, nejdříve za komickým efektem. V jeho oskarem oceněném filmu Otec a dcera ale došlo k přechodu k dojemnosti a (rádoby)hlubokosti, cykly se staly podoben‑ stvím cyklu lidského života. V Červené želvě zachází ještě dál, k ztvárnění cyklu přírody. Ten rytmus, nebo v tomto případě spíše ambience, kterým je film řízen, je rytmem přírody ale také rytmem lidského života, který se přírodě přizpůsobil. Zatímco věčný cyklus přírody je vyobrazen konzistentně, tak cyklus lidského života zde působí polovičatě a také jaksi nepatřičně, jakoby mu jeho dominance v druhé půli filmu dávala důležitost a centrálnost, kterou si vedle přírody vůbec nezasluhuje. Je tu jasná snaha o vytvoření ████ novodobého mýtu nebo báje a o univerzalitu, která by měla být podpořena právě nepřítomností dialogu. Podle mě ale film funguje spíše jako filmová symfonická báseň, na kterou se krásně dívá, úžasné spojení rytmu a obrazu, které stojí za to vidět v kině. Ale je evidentní, že záměrem nebylo, aby byl tento film do hloubky analyzován, má působit instinktivně a zasáhnout nás přímo v útrobách, v nějakém kolektivním vědomí nebo snad radši nevědomí. (Jakub Hložek)
3.
sobota
18:00 Červená želva / VS
8.
čtvrtek
18:00 Červená želva / VS
11.
nedele
20:30 Červená želva / VS
16.
pátek
18:00 Červená želva / VS
18.
nedele
19:00 Červená želva / VS
27.
úterii
18:00 Červená želva / VS
7