Vývoj Prahy

VÝVOJ PRAHY

OBSAH

Předlokační podoba Pražské kotliny

Podoba Pražské kotliny před vznikem městské aglomerace

Pražská aglomerace v 10. a 11. století

Předlokační Praha v 11. a 12. století

Praha ve 2. polovině 12. a na začátku 13. století

Vznik pražských měst

Praha husitská

Praha Jagellonská

Vývoj Prahy v 16. století – vláda Ferdinanda I. Habsburského

Praha Rudolfinská

Stavovské povstání a Třicetiletá válka v Praze

Vývoj Prahy v 17. a 18. století

Praha Marie Terezie

Spojení pražských měst a vláda Josefa II.

Vývoj Prahy v 19. století

Praha v letech 1. světové války

Praha metropolí nového Československa

Protektorátní Praha

Praha po roce 1945

PŘEDLOKAČNÍ PODOBA PRAŽSKÉ KOTLINY

Nejstarší osídlení budoucí aglomerace české metropole – Prahy – se datuje do doby pravěku. Hustší či řidší osídlení bylo dáno příznivou zeměpisnou polohou, tokem řeky Vltavy i menších potoků, klimatickými podmínkami, podobou terénu, úrodností okolní půdy, dostupností a vytvářením komunikací i mnoha dalšími faktory.

Nejstarší stopy osídlení – primitivní nástroje z buližníkových valounů – archeologové datují do nejstaršího paleolitu v rozmezí 2 500 000 – 700 000 let př. n. l. v lokalitách Dolní Chabry a Přezletice u Prahy.

Také „člověk vzpřímený“ žijící v době starého paleolitu do 250 000 let př. n. l., který vyráběl nástroje a využíval oheň, je doložený v Praze – Suchdole či na Libuši.

Střední paleolit do 40 000 let př. n. l. přinesl do oblasti Sedlce, Proseku či Slivence – Lochkova člověka již se zbraněmi z jemného křemene a s pazourky, žijícího v chatových obydlích s ohništěm. V Ládví či na Baních v Libni jsou pak doklady i záměrného pohřbívání zemřelých s kostrovými hroby ve skrčené poloze.

K době mladšího paleolitu v rozmezí 40 000 – 10 000 let př. n. l. jsou archeologické doklady na Jenerálce v Praze Nebušicích, v Šárce či na Ládví. Zemědělství jako převládající způsob obživy lidí se u nás prosadilo v době neolitu, tedy v mladší době kamenné, kolem poloviny 4. tisíciletí př. n. l. díky přistěhovalcům z oblasti Černomoří. Vystřídali lovce i sběrače a přinesli s sebou také výrobu a užívání keramiky, podle jejíž výzdoby se často jednotlivé etapy i oblasti označují. Lidé s lineární keramikou měli i dokonale opracované kamenné nástroje a chovali dobytek. Doklady bychom nalezli ve Vršovicích, na Pankráci, v Krči, Motole, ale z této doby byly nalezeny zároveň první žárové hroby kultury s vypíchanou keramikou v Troji, v Bubenči nebo v Terronské ulici na Praze 6. Od mladší doby kamenné bylo pražské území osídleno nepřetržitě.

Nejbohatší pražské archeologické nálezy pocházejí z doby eneolitu dokládající existenci více než tří stovek nalezišť, z nichž v Bubenči, Dejvicích, Podbabě, v Ďáblicích či v povodí Botiče v Hostivaři jsou ty největší. Kultura zvonovitých pohárů a kultura se šňůrovou keramikou jsou ty nejdůležitější.

Bronzová civilizace na pražském území je ztotožňována s únětickou kulturou a později s kulturou knovízskou Kolem roku 1000 př. n. l. vznikly i pece na zpracování bronzové suroviny doložené v Čakovicích, Motole, Stodůlkách.

Na pomezí doby bronzové a železné se v oblasti pražské kotliny objevuje kultura bylanská. Vznikla velká opevněná hradiště, která byla výrobními, obchodními i kultovními centry. V oblasti Prahy to bylo sídliště Hostivař a hradiště Závist.

První Keltové přišli na naše území zřejmě již na přelomu 6. a 5. století př. n. l. , konkrétně kmen Bójů, který dal jméno naší zemi Boihaimoz – tedy země Bójů – Boiohaemum – Bohemia. Avšak teprve v 80. letech 2. století začala vznikat keltská oppida, z nichž patří k nejvýznamnějším Závist u Zbraslavi opevňující 170 ha plochy.

Předlokační podoba Pražské kotliny

Jeho existence je doložena po dobu sto padesáti let a jeho definitivní zánik způsobili germánští Markomani, které mezi léty 9 – 6 př. n. l. přivedl král Marobud. Použili původní keltská sídliště ve svůj prospěch, ale jejich civilizační úroveň byla mnohem nižší. Nemohla být výrazně ovlivněna ani antickou římskou říší a tak se v pražské oblasti vytvořila svébytná germánská kultura s rozvinutým hospodářským životem a výrobou železných nástrojů. Dokládají to nálezy v Bubenči, Řeporyjích aj.

V době „stěhování národů“ byla pražská kotlina okrajově dotčena příchodem Langobardů a také Durynků, kteří ale nezůstali v oblasti středních Čech dlouho.

V polovině 6. století se pak objevuje slovanské obyvatelstvo. Právě na pražském území byli noví kolonisté – slovanský kmenový svazu Čechů – poprvé zaznamenán. Opěrnými body slovanského osídlení v Pražské kotlině byla vyvýšení místa vhodná pro opevněná hradiště. Od nich vedly stezky k brodům přes řeku Vltavu.

Rozšíření Slovanů v 6.–7. století (červeně je vyznačena předpokládaná pravlast) zdroj: Martin Vrut | commons.wikimedia.org

Název

Praha  Existuje několik možností výkladu názvu metropole českého státu. Název mohl být odvozen od výrazu: Práh či slap na řece Vltavě – místo vhodné pro přechod řeky Vyprahlé místo – suchá terasa nad řekou Vltavou dostatečně chráněná před povodněmi v místech dnešního Malostranského náměstí, kterou staří Slované nazývali prag, resp. prah

Vypražený kopec – záměrně vypálené, vyklučené návrší, kde vzniklo hradiště Přemyslovců (později Pražský hrad) mohlo dát etymologicky název celé lokalitě

PODOBA PRAŽSKÉ KOTLINY PŘED VZNIKEM MĚSTSKÉ AGLOMERACE

Osídlení historických částí dnešní Prahy se soustřeďovalo kolem Vltavy, starých cest a brodů, ale zároveň to musela být místa chráněná proti rozlévající se řece, která v této době nebyla nijak regulovaná. Časté povodně představovaly značné ohrožení, a proto byl pro lidská obydlí bezpečnější prostor na levém břehu v okolí dnešního Malostranského náměstí.

Další rozvoj zásadně ovlivnilo založení Pražského hradu, kolem roku 885. Toto sídlo přemyslovských knížat, stejně jako vznik Vyšehradu v 1. polovině 10. století vedlo ke změnám ve struktuře osídlení Pražské kotliny. Arabsko–židovský kupec a cestovatel Ibráhím ibn Jakúb ve své zprávě z roku 965 zmiňuje Prahu pod názvem Frágha jako „město vystavěné z kamene a vápna, … v jehož vyvýšené části je opevněná tvrz s pramenem vody.“ Stejně tak i kronikář Flodoard z Remeše, přibližně ve stejné době, Prahu označuje jako veliké město Slovanů. Původně však pojmenování Praha patřilo přemyslovskému hradišti, až později se přeneslo na podhradí a vznikající města. Hrad se vyvíjel jako rezidenční místo Přemyslovců od roku 885 a stal se správním ústředím nové státní moci. Předhradí a zejména podhradí se pak vytváří v podobě významného obchodního centra ležícího na trase dálkových kupeckých cest, zejména té nejdůležitější z cordobského chalífátu k Rýnu, Podunajím přes Řezno a Prahu do Pobaltí, Kyjeva a dále na východ.

Podoba Pražské kotliny před vznikem městské aglomerace

Model Pražského hradu odpovídající stavu kolem roku 1000 zdroj: Aribau | commons.wikimedia.org

Pozůstatky kostela P. Marie na Pražském hradě, založeného Bořivojem I zdroj: Daniel Baránek | commons.wikimedia.org

Již v průběhu 10. a 11. století existovala značná zástavba nejen v oblasti Malé Strany a Hradčan, ale i na pravém břehu řeky Vltavy. Postupně vznikaly jednotlivé dvorce a mezi nimi spojovací komunikace, předchůdci pozdějších uliček Starého Města pražského. Obě části podhradí spojoval brod a snad i dřevěný most zmíněný k roku 938 v Kristiánově legendě. Význam pravobřežního osídlení podtrhuje existence dalšího přemyslovského centra – Vyšehradu, písemně doloženého k roku 1004, jehož pozice je potvrzena i ražbou denáru ve zdejší knížecí mincovně. Rozhodující událostí se pro potvrzení významu přemyslovského sídla stalo zřízení pražského biskupství, samostatné diecéze funkční od roku 973. Tím došlo k vymanění se z vlivu Řezna a Pasova.

Ve stejné době byl založen první klášter. Šlo o ženskou benediktinskou řeholi u sv. Jiří a Praha se pak stala i hlavním českým střediskem dobové vzdělanosti, která byla spojena nejen se sborem kněží u svatovítského kostela na Hradě, ale také s prvním mužským benediktinským klášterem založeným v roce 993 biskupem Vojtěchem na Břevnově.

Pražská aglomerace v 10. a 11. století

PŘEDLOKAČNÍ PRAHA V 11. A 12. STOLETÍ

Podobu Pražské kotliny v 11. a 12. století určovala řeka Vltava protékající po stejné trase jako dnes, ale neregulovaná, silně se rozlévající do šířky, jejíž hladina byla asi o 3,5 metru níž, než je současný tok.

Po obou březích se vytvářely zemědělsko – řemeslné, rybářské či kupecké osady chráněné dvěma přemyslovskými panovnickými rezidencemi Pražským hradem a Vyšehradem.

Vyšehrad tuto funkci plnil téměř sedmdesát let. Navíc zde vznikla samostatná, na biskupství nezávislá kapitula v roce 1070 i bohaté podhradí. Mezi oběma opěrnými body byly důležité komunikace navazující na dálkové obchodní cesty.

Téměř souvislou zástavbu lze doložit na ostrohu Pražského hradu a také mezi Pohořelcem a Hradčanským náměstím i v Malostranském podhradí, od dnešních Vojanových sadů, přes hradní svah ke Kampě. Sem směřovala na levém břehu kupecká cesta po úrovni Karmelitské ulice do podhradí, na Hrad a k velkému brodu v místech Klárova. Uprostřed, v místech Malostranského náměstí, leželo velké tržiště. Samostatná osada Rybáře s kostelem sv. Petra se rozprostírala v místech Klárova, jižně u mostu osada Trávník , při toku řeky ještě osady Nebovidy, sv. Jan Na prádle a Újezd , na jižním hradním svahu osada Obora s kostelíkem sv. Jana Křtitele.

Na druhé straně řeky byla poměrně hustě zastavěna část kolem pozdějšího centrálního tržiště – tzv. Velkého rynku (Staroměstského náměstí), s komunikací ve směru Široké, Haštalské a Klimentské k důležitému brodu nedaleko ostrova Štvanice.

Na pravém břehu měla ještě velký význam trasa Kaprova – Celetná , ale zásadní roli plnila cesta „mezi hrady“ – po úrovni ulic Husovy, Spálené a Vyšehradské.

Stezky navazovaly na dálkové kupecké trasy, ale zároveň spojovaly samostatné osady vytvářené zejména v průběhu 12. století. Patřila k nim ves s kostelem sv. Filipa a Jakuba na Betlémském náměstí, osady Újezd sv. Haštala, Újezd sv. Martina, Opatovice s kostelem sv. Lazara, Zderaz, osada Rybnik s rotundou sv. Štěpána dnes sv. Longina, Chudobice, Podskalí

V Pražské kotlině se usazovali také cizinci. Jejich osady byly často chráněné panovnickým privilegiem. Němečtí kupci byli soustředěni u sv. Petra na Poříčí, Románi – Burgunďané, Francouzi kolem Malého rynku s kostelem sv. Linharta aj.

Velký význam měla komunita pražských Židů, která spoluvytvářela bohatství podhradí a Mezihradí, ale její počátky nejsou zcela jasné. Židé byli usazeni zřejmě v přímém podhradí, ale také při cestě mezi Vyšehradem a Pražským hradem v místech dnešní Spálené a Vladislavovy ulice. Vznik židovské osady při Staronové synagoze lze snad datovat do 2. poloviny 11. století.

Předlokační Praha v 11. a 12. století

V průběhu druhé poloviny 12. století a na začátku 13. století se tvář Prahy podstatně proměnila.

Jádro pražské aglomerace se přesunulo kolem roku 1100 do oblasti Mezihradí, kterou spoluvytvářelo již 30 svatyní, kromě kostelů či kaplí ležících v areálech Hradu a Vyšehradu.

V malostranském podhradí jich bylo jedenáct.

Byl vybudován kamenný Juditin most spojující oba břehy řeky, dokončený kolem r. 1172 a založeny byly rozsáhlé církevní areály. Na levém břehu, v přímém sousedství Hradu to byla:

kanonie premonstrátů na Strahově, jejímž zakladatelem byl biskup Jindřich Zdík v roce 1142 komenda rytířského řádu sv. Jana, tedy johanitů s kostelem P. Marie pod řetězem kolem r. 1169

do sousedství mostu v malostranském podhradí bylo přesunuto sídlo pražského biskupa kolem r. 1180

Také na pravém břehu zástavba měnila svůj charakter. Vznikaly velké dvorce palácového typu, které často patřily vytvářející se dvorské šlechtě, církevní stavby a řemeslnická či obchodní střediska. Těžiště života se v pražské kotlině soustředilo čím dál tím více právě sem. Stěžejní byly: komenda templářů při rotundě sv. Vavřince komenda řádu německých rytířů při kostele sv. Petra na Poříčí konvent křižovníků strážců Božího hrobu na Zderaze klášter dominikánů kolem r. 1225 původně s kostelíkem sv. Klimenta při brodu na Poříčí Týnský dvůr či Ungelt, tedy vlastně knížecí celnice a útočiště cizích kupců, vytvářený od 2. poloviny 12. století pro zajištění velkého tržiště, které se stalo tržním a urbanistickým centrem románské Prahy

Praha ve 2. polovině 12. a na začátku 13. století

VZNIK PRAŽSKÝCH MĚST

Politický význam rezidence Přemyslovců byl v průběhu 13. století posílen hospo

dářským rozvojem podhradí, který úzce souvisel zejména s vytvořením královských měst.

Staré či Větší Město pražské

Na pravém břehu Vltavy došlo brzy po nástupu krále Václava I. na český trůn, těsně po roce 1230, k výstavbě opevnění, kterým panovník vymezil starší osídlení kolem centrálního tržiště a vytvořil tak první ze středověkých pražských měst s hradbami od Vltavy k Vltavě po linii ulic Revoluční, Na Příkopě, 28. října a Národní. Následovalo ještě budování hradeb podél řeky v letech 1250–1252. Opevnění bylo 3,8 km dlouhé v podobě parkánové zdi se zpevňovacími čtyřbokými věžemi. Do města vedlo 11 bran a další malé fortny. Nejvýznamnějšími byly brány sv. Františka (Na Františku), Černá (v Dlouhé ulici), sv. Benedikta (Královédvorská ulice), sv. Ambrože či také Odraná dnes Prašná brána, brána sv. Havla (Na Můstku), sv. Martina (na Perštýně), sv. Jana na Zábradlí, Mostecká a sv. Valentina (v Kaprově ulici).

Zároveň bylo město rozšířeno o nově vysazenou část s kostelem sv. Havla. Havelské město lokované mincmistrem Eberhardem , původně právně samostatné, splynulo v roce 1287 fakticky i právně se starší zástavbou.

Město bylo považováno za hlavu království – caput regni, řídilo se vlastní jurisdikcí, inspirovanou norimberským vzorem.

Ohrazeno bylo území o rozloze přibližně 140 ha

Vně opevnění se však ocitla osada německých kupců na Poříčí, jimž privilegium Vratislava I. zaručovalo řadu svobod i výsad. Kromě toho zůstaly mimo rámec opevnění také další osady, například podhradí Vyšehradu, Opatovice, Jircháře, Zderaz aj.

Krátce po vzniku města kolem roku 1232 došlo k významné stavební aktivitě. Posílena byla role řeholních institucí o: rytířský řád templářů usazený při rotundě sv. Vavřince klášter minoritů s kostelem sv. Jakuba začala výstavba rozsáhlého kláštera klarisek a františkánů z iniciativy Anežky, sestry krále Václava I. přeneseno bylo sídlo dominikánů z Poříčí na výhodnější místo ke staroměstské straně kamenného mostu nedaleko byla vybudována komenda rytířského řádu křižovníků s červenou hvězdou, jediného mužského řádu založeného ženou, princeznou Anežkou, v podobě špitálního bratrstva. Řád zahájil svou činnost nejprve při kostele sv. Haštala a následně se přestěhoval k mostu, kde byl postaven kostel sv. Františka z Assisi s komendou (dnes Křižovnické náměstí) později, v roce 1256, konvent cyriaků, křižovníků s červeným srdcem , s kostelem sv. Kříže Většího před polovinou 14. století, v roce 1345 byl ještě založen klášter benediktinek s kostelem sv. Ducha i Milosrdenství Božího, který však v době husitské zanikl.

Město bylo svědkem městské emancipace, vzrůstající moci městského patriciátu i jeho opozice vůči panovnické suverenitě reprezentované královým úředníky – podkomořím a královským rychtářem. Měšťané se snažili o vlastní samosprávu v podobě vlády 12 konšelů na čele s purkmistrem, ale byla zde také městská rychta – sídlo královského rychtáře.

Plnoprávné měšťanství bylo podstatně omezeno majetkovou hranicí nezadluženého vlastnictví domu.

Pro vývoj Většího (Starého) Města pražského mělo klíčový význam založení radnice – sídla městské samosprávy, povolené králem Janem Lucemburským v srpnu 1338, dovršené koupí domu Volflina od Kamene na centrálním rynku.

Tentýž panovník vydal pro město řadu důležitých privilegií, která pomohla zajistit jeho prosperitu a tím i přísun financí do královské pokladny. Staroměstská rada se postarala o odvoz odpadků, pravidelné čištění ulic, dláždění města, údržbu opevnění, pořádání trhů a výročních jarmarků aj.

Vznik pražských měst

Židovské město

Teritoriálně uvnitř staroměstských hradeb vyrostlo Židovské město, mělo však nezávislé právní postavení na základě velkého privilegia Přemysla Otakara II. z roku 1254.

Privilegium upřesňovalo situaci pražských Židů jako přímých poddaných královské komory. Zaručovalo ochranu jejich náboženských objektů a majetku, vlastní soudy, povolovalo půjčování peněz na úrok či zástavu aj.

Ani taková úprava však nezajišťovala skutečnou bezpečnost pro pražskou židovskou komunitu v okamžiku, kdy si panovník potřeboval doplnit královskou pokladnu. Pak docházelo ke konfiskací peněz i majetku. Pražské židovské město se rozkládalo v těsném sousedství Velkého rynku a spletí úzkých uliček sahalo od kostela sv. Mikuláše až k Vltavě. Od Starého Města pražského bylo odděleno šesti branami. Snad to, že Židé přicházeli do Prahy z různých míst, napomohlo formování dvou center židovského osídlení. Východní část pražského ghetta kolem Staré školy i část západní kolem Staronové synagogy se nikdy nespojily v jeden souvislý celek. Zůstaly oddělené majetkem řádu křižovníků s červeným srdcem, tzn. ostrůvkem křesťanských domů s kostelem sv. Ducha. Většinu obyvatel pražského ghetta tvořili aškenázští Židé. Skutečným centrem ghetta byla Staronová synagoga.

Starý židovský hřbitov ­ současnost 1

Nova civitas Menší Město

pražské

V roce 1257, za vlády Přemysla Otakara II. , bylo založeno a nově vyměřeno královské město označované jako Nové (Nova Civitas sub castro pragensi), ačkoli vzniklo na levém břehu v místech dosavadního starého podhradí. Panovník sem nechal přivést specialisty, hlavně řemeslníky – cizozemce ze severního Německa.

Město později nazývané Menší či Malá Strana navazovalo svou hradbou na biskupské sídlo i komendu johanitů.

Zároveň využilo opevnění Hradu, neboť mělo vlastně plnit roli posilující bezpečnost královy rezidence. Hradební zeď šla z Opyše k úpatí Valdštejnské ulice, obkružovala prostor Malostranského náměstí v úrovni Tomášské a Josefské, navázala na biskupský dvůr i komendu Johanitů, směřovala ulicemi Prokopskou a Tržiště k Jánskému vršku, aby se opět napojila na opevnění Hradu z jihu.

I v tomto případě zůstala ohrazena jen část původního podhradí. Vně zůstalo předhradí na Hradčanech a Pohořelci, osady Obora, Nebovidy, Rybáře, Na Pískách a Újezd.

Město se řídilo Magdeburským právem, ale oba břehy se dočkaly dalších svobod i výsad, například práva mílového a tržního, práva hostí pro cizí kupce apod.

I Menší Město pražské mělo vlastní samosprávu, podléhalo královskému podkomořímu a získalo později vlastní radniční dům.

Hradčany

Třetí ze středověkých pražských měst vzniklo jako poddanské, neboť jeho zakladatelem byl hradní purkrabí Berka z Dubé, tedy nikoli panovník.

Došlo k tomu za vlády Jana Lucemburského snad po roce 1320. Původní rozsah města zahrnoval jen teritorium Hradčanského náměstí s tržištěm a přilehlý prostor nejbližšího okolí s dnešními ulicemi Kanovnickou a U Kasáren.

Karel IV. Hradčany zvětšil připojením Pohořelce a Nového Světa. Založil také kostel sv. Benedikta a město nechal ohradit.

V době, kdy se Praha stala císařskou rezidencí Rudolfa II., byly Hradčany povýšeny v roce 1598 na královské město a teprve tehdy získaly radnici.

Vznik pražských měst

Praha Karlovská

Nové Město pražské

Poslední středověké pražské město bylo založeno Karlem IV. 8. března 1348. Praha se stala sídelním městem krále a císaře Svaté říše římské, a tomu měla odpovídat také její podoba.

Na pravém břehu začala vyrůstat moderně koncipovaná zástavba, která obklopila Staré Město pražské.

Nové hradby v délce 3,5 kilometru, rychle vystavěné v letech 1348 – 1350, navazovaly na staroměstské opevnění, šly podél Vltavy až k Vyšehradu, dále přes údolí Botiče na Karlov, odtud mířily k Poříčí, čímž zahrnuly celkové teritorium v rozsahu cca 330 ha. Hradby až deset metrů vysoké byly zpevněné 21 věžemi.

Vybudovány byly nové brány i branky, z nichž nejdůležitější byly čtyři Poříčská, Horská, Koňská a Sviňská.

Do rozsáhlého území byly pojaty starší, již existující osady s jejich farními kostelíky a město bylo rozděleno na Dolní a Horní. Každá část měla svou nově vybudovanou svatyni. Pro Dolní Nové město vznikl kostel sv. Jindřicha a sv. Kunhuty, pro Horní Nové město kostel sv. Štěpána.

Pohled na současné Hradčany 1

Na Novém Městě pražském vznikla síť pravoúhlých, dobře odvětrávaných ulic. Koncipována byla tři velká náměstí a zároveň tržiště. Centrálním se stal Koňský trh – Václavské náměstí, největším a nejdůležitějším Velký rynek či Dobytčí trh – Karlovo náměstí a na Dolním Novém městě Senný trh –Senovážné náměstí.

Díky osvobození obyvatel od daní a platů na 12 let, pokud si vystaví kamenný patrový dům do 18 měsíců, pokračovala výstavba velmi rychle.

Do roku 1355 vyrostlo asi 650 domů.

Okrajové části města však zůstaly nezastavěné a uvnitř teritoria bylo mnoho zahrad.

Na Nové Město pražské byla přesunuta některá řemesla a činnosti Sladovny, sušárny, pivovary, kováři, koláři, koželuhové, jircháři, řemesla, která potřebovala hodně místa nebo byla hlučná a smrdutá

Tím bylo dáno mimo jiné i sociální složení obyvatel Nového města. Od začátku se počítalo s městskou samosprávou, ačkoli radniční dům byl povolen až na sklonku Karlovy vlády.

Nové Město obohatil výstavbou reprezentačních staveb i v souvislosti s přivedením řádových komunit, vybudováním klášterů a nových svatyní. Patřily mezi ně:

Augustiniáni s kostelem Panny Marie a Karla Velikého a na Karlově

Augustiniánky poustevnice s kostelem sv. Kateřiny

Servité služebníci P. Marie s kostelem Panny Marie na Slupi (či na Trávníčku)

Kolegiátní kapitula u sv. Apolináře na Větrově

Italští benediktini Ambroziáni s kostelem sv. Ambrože

Obutí karmelitáni s kostelem Panny Marie Sněžné

Benediktini se slovanskou liturgií v Emauzích s chrámem Panny Marie, sv. Jeronýma, sv. Cyrila a Metoděje, sv. Vojtěcha a Prokopa

Kaple Božího Těla uprostřed Dobytčího trhu – projekt pro vystavování pokladu Svaté říše římské a korunovačních klenotů byl však realizován až za vlády Václava IV.

Většina zmíněných staveb byla za Karla IV. jen rozestavěná , dokončená byla teprve za vlády Václava IV., nebo dokonce zůstala trvale nedostavěná.

Karel IV. však usiloval o další vylepšení své rezidence, aby se Praha stala největším a nejbohatším městem Říše, důstojně reprezentujícím sídlo císaře. Za jeho vlády dosáhla pražská města počtu 40 000 obyvatel.

7. dubna 1348 se postaral o založení nejstaršího vysokého učení ve střední Evropě s tím, že univerzitu vybavil čtyřmi fakultami a pro každou z nich plánoval i samostatnou kolej.

Vznik pražských měst

V těsném sousedství mostu poškozeného povodní v roce 1342 dal postavit nový kamenný most realizovaný od roku 1357.

Byla zahájena stavba gotické katedrály sv. Víta na Pražském hradě, přestavba Královského paláce a další významné realizace včetně kaple Všech svatých, prováděna náročná sochařská díla při výzdobě katedrály – náhrobky panovníků či busty v triforiu, umělecky dokonale zdobena kaple sv. Václava , zvětšena bazilika sv. Jiří o gotickou kapli sv. Ludmily aj. Zvětšil Menší Město pražské až na Újezd , nechal vystavět nové hradby tzv. Hladovou zeď od Pohořelce přes Petřín až k Vltavě v místech Újezdu.

V roce 1344 , ještě v době vlády Jana Lucemburského, kdy byl Karel pouhým markrabětem moravským, se Praha stala sídlem samostatné arcidiecéze. Povýšením pražského biskupství se však neměnilo sídlo diecéze, takže arcibiskupovi patřil rozsáhlý dvůr na Malé Straně.

Rozšířil také Hradčany o Pohořelec a Nový Svět, nechal Hradčany opevnit novou hradbou navazující na Hladovou zeď. Židovské ghetto zůstalo za vlády Karla IV. více méně ve stejném rozsahu. Jeho obyvatelé podléhali nadále královské komoře a nakládání s nimi bylo čistě v kompetenci panovníka.

Za vlády Václava IV. pak vypukl největší protižidovský pogrom na našem území. O Velikonocích roku 1389 vybil dav podnícený fanatickým katolickým knězem na tři tisíce obyvatel pražského ghetta. Král sice neměl na násilí žádný osobní podíl a jeho strůjce potrestal, majetek vyvražděných Židů si však ponechal.

Nové Město pražské Karel IV. plánoval v budoucnu spojit se Starým Městem v jeden celek a pokusil se o to v letech 1367–1377, avšak podřízení Nového Města staroměstskému patriciátu, který převažoval se správě města, nakonec sám zrušil.

Karel IV. přikládal důležitost tradici Vyšehradu a to nejen v souvislosti s připravovaným Korunovačním řádem. Významné stavební zásahy, hlavně budování gotického kostela sv. Pera a Pavla, jsou toho důkazem.

Sklonek vlády Karla IV. ukázal již velké sociální problémy ve společnosti výrazně viditelné také v pražských městech. Naplno se projevily za vlády Václava IV. Potřeba kritiky stávajících poměrů a působení kazatelů usilujících o nápravu byly v Praze na denním pořádku. Proto přišla ke slovu výstavba Betlémské kaple.

Václav IV. se také rozhodl opustit Pražský hrad a přestěhovat se do města, kde nechal vystavět Králův Dvůr, novou královskou rezidenci při hradbách Starého Města pražského.

Klášter augustiniánek při kostele sv. Kateřiny v Praze na Novém Městě; zdroj: VitVit | commons.wikimedia.org

Podobizna Karla IV. na Votivním obrazu Jana Očka z Vlašimi; zdroj: commons.wikimedia.org

Interiér Kostela Panny Marie Sněžné; zdroj: VitVit | commons.wikimedia.org Václav IV., Karel V. a Karel IV.; zdroj: commons.wikimedia.org

Vznik pražských měst

PRAHA HUSITSKÁ

Pražská defenestrace 30. července 1419 se stala symbolickým začátkem nábožensky a sociálně motivované husitské revoluce pokračující do roku 1434.

Doba provázená křížovými výpravami a řadou bitev – v Praze v roce 1420 na Špitálském poli pod Vítkovem a na Vyšehradě, neprospěla stabilitě hlavního centra Českého království.

Války na dlouhou dobu přerušily stavební aktivitu. Navíc v místech koncentrace církevních institucí, hlavně na Malé Straně, byly kláštery i kostely vypáleny a vypleněny, obec na několik let zanikla. Zcela zničen byl arcibiskupský dvůr a sídlem pražského voleného biskupa tzv. dolní konzistoře se stal chrám Matky Boží před Týnem.

Vyšehrad se z této pohromy nikdy nevzpamatoval, pražská města se dočasně spojila do jednoho celku.

Vláda Jiřího z Poděbrad

Stavební obnova Prahy se mohla konečně realizovat za vlády krále Jiřího z Poděbrad a Kunštátu. Již v době jeho zemského správcovství, poté co získal Prahu v roce 1448, se situace uklidnila a na obou březích metropole se začalo stavět. Důkazem je stavba vyšší z Malostranských mosteckých věží, která dostala právě v této době svoji podobu.

Husitství přineslo ještě jeden důležitý fenomén, a to změnu majetkového vlastnictví. Jak pražská města, tak i jednotliví měšťané získali majetek na úkor církve a tím posílili i svůj mocenský vliv. Zvýšil se tak význam královských měst, která svým postavením konkurovala zemské šlechtě.

Pražský hrad sloužil sice nadále korunovačním obřadům, ale král Jiří sídlil, stejně jako Václav IV., na Starém Městě, v Králově Dvoře. Odtud také vypravoval mírové poselstvo k francouzskému králi Ludvíku XI. a další diplomatické projekty.

Praha byla v této době metropolí dvojího lidu, ale většina farností a farářů byli stoupenci umírněného utrakvismu. Pražská města vyžadovala od roku 1462 od všech nových usedlíků povinnou přísahu na kalich a kompaktáta.

PRAHA JAGELLONSKÁ

Vláda Jagellonců, z počátku komplikovaná soupeřením s uherským králem Matyášem Korvínem, přinesla po uzavření smíru v roce 1478 Praze poměrně klid a prosperitu, která se projevila i stavební činností.

Přestavovala a opravovala se Staroměstská radnice, obnovoval kamenný most poničený povodní r. 1432, dokončena byla výstavba Týnského chrámu, v těsném sousedství královské rezidence – Králova Dvora začala výstavba Prašné brány, podstatné byly úpravy radnice Nového Města pražského.

Díky obnovené těžbě stříbra se mohlo začít budovat a zdobit na Pražském hradě. Král nechal z bezpečnostních důvodů opevnit hrad ze severu. Vzniklo tady nové severní opevnění s Prašnou věží, Bílou věží a Daliborkou, v katedrále sv. Víta například Královská oratoř, pokračovala výstavba Jižní věže. Došlo i na výzdobu Svatováclavské kaple a přestavbu Královského paláce, kde bylo vytvořeno reprezentační patro s Vladislavským sálem

Problémy společnosti dvojího lidu na čele s katolickým panovníkem však komplikovaly situaci. Na Pražský hrad se vrátili katoličtí administrátoři, na Staré a Nové Město pražské některá řádová bratrstva, například minorité ke sv. Jakubu či bosí františkáni ke sv. Ambroži.

Vladislav Jagellonský zpočátku sídlil v Králově Dvoře, ale v roce 1483 se rozhodl vrátit na Pražský hrad, neboť se ve městě necítil bezpečně.

Důvodem byly vzrůstající rozpory mezi katolíky a kališníky, které vyvrcholily v březnu 1483 dosazením nových městských rad, kam zasedli velmi umírnění utrakvisté spolu s několika katolíky vycházejícími vstříc králi a jeho snaze po rekatolizaci.

Na šířící se pověsti o likvidaci kališnických vlivných měšťanů, duchovních a univerzitních mistrů reagovali pražští kališníci 24. září 1483 tím, že obsadili radnice a znamením zvonů vyvolali povstání. Několik radních bylo pobito, mnozí zajati a popraveni. O této události se hovoří jako o druhé pražské defenestraci. Pražané následně na základě vyjednávání s Vladislavem II. Jagellonským dosáhli v březnu 1485 plného uznání samosprávných obcí i náboženského smíru, tedy náboženské tolerance.

Pokračovala modernizace městských obcí zřízením vodárenských věží s pumpami poháněnými mlýnskými koly, rozvodem vody soustavou dřevěných rour do kašen, čištěním ulic a jejich dlážděním.

Mocenské postavení pražských měst výrazně utrpělo. Jednak tím, že se královská rezidence přestěhovala do Budína , ale také zrušením městského monopolu na některé hospodářské aktivity.

Pražská města se snažila spojit dohromady a vzájemně koordinovat své kroky proti vzrůstající politické i hospodářské síle šlechty. 9. září 1518 byla vytvořena první společná rada staroměstských a novoměstských zástupců, v jejímž čele stál Jan Pašek z Vratu.

Města pak zůstala spojena do září 1528, kdy nově zvolený Ferdinand I. Habsburský zrušil jednotnou správu metropole, zakázal svolávat velkou obec pražských měst a snažil se suverénní postavení samostatných měst co nejvíce omezit.

Praha Jagellonská

Nástup Habsburků na český trůn byl spojený s příslibem, že se Praze opět vrátí rezidenční postavení. Ferdinand sice se svojí manželkou Annou Jagellonskou do Prahy často přijížděl, ale nikdy se neusadil natrvalo.

Na Pražském hradě se hned začaly realizovat náročné úpravy. Jelení příkop překlenul most, za ním vznikla Královská zahrada a prostor pro letohrádek Belvedere stavěný pro královnu Annu. Následně byla v zahradě vybudována Míčovna.

Další stavební vývoj pražského Hradu a podhradí výrazně poznamenal požár, který vypukl 2. června 1541 v domě zvaném Bašta na Malostranském náměstí. Popelem lehlo celkem 197 domů na Malé Straně a také na Hradčanech. Poškozena byla i jižní část Pražského hradu, Královský palác s kaplí Všech Svatých, včetně stanové střechy Vladislavského sálu i zemský soud se staroslavnými zemskými deskami. S opravami se nezačalo hned a navíc v souvislosti se Šmalkaldskou válkou v Říši zahájila pražská města na jaře 1547 otevřený odboj proti králi. Ferdinand I. následně dokázal svého vítězství náležitě využít. Zkonfiskoval městský majetek, práva zakládající hospodářskou prosperitu měst, stanovil vysoké pokuty, na minimum omezil fungování městské správy. Později bylo sice měšťanům vráceno 22 práv, ale politická omezení zůstala. Obrovskými stavebními změnami procházela Malá Strana. Na místě spálených domů vznikala renesanční měšťanská zástavba, spojováním několika městišť prostor pro zakládání renesančních paláců.

V této době se dotvořila Kampa. Po požáru v roce 1541 byly totiž ohořelé zbytky původních domů i jejich vnitřního vybavení vyváženy na malý ostrůvek mezi Vltavou a Rožmberskou strouhou (dnes Čertovka). Obrovské smetiště pak pomohlo proměnit velikost ostrova i jeho podobu.

Ferdinand I. se od počátku své vlády snažil o rekatolizaci české společnosti a zejména pražských měst. Proto usiloval o příchod jezuitů, kteří se pod vedením Petra Canisia usadili na Starém Městě pražském v roce 1556. Jimi založenou akademickou kolej i konvent výrazně finančně podpořil stejně jako výstavbu celého jezuitského areálu v Klementinu.

Vedle toho existovalo také utrakvistické vysoké učení v Karolinu.

Dalším důležitým krokem bylo znovuzřízení pražského arcibiskupství v roce 1561 se sídlem na Hradčanském náměstí.

Podoba Prahy se na obou březích podstatně měnila. Velký podíl na tom měl místodržitel Ferdinand II. Tyrolský, druhorozený syn vládnoucího Habsburka. Jeho stavební aktivity, včetně letohrádku Hvězda v Královské oboře, opravy Hradu po požáru, podpora různým řemeslníkům a jejich aktivitám byly velmi podstatné. Týkalo se to i Jiřího Melantricha z Aventýna a knihtisku.

V polovině 16. století měla Praha ve svých čtyřech městech asi 25 000 obyvatel. Byla zastavěna rovnoměrně, ale zvětšoval se podíl šlechtického majetku. Zejména po požáru r. 1541 se významná šlechta snažila nově usadit na Hradčanech, co nejblíž královskému sídlu. Zájem byl také o Menší Město pražské. Měšťanské domy stejně jako paláce dostávaly renesanční podobu.

Vývoj Prahy v 16. století – vláda Ferdinanda I. Habsburského

PRAHA RUDOLFINSKÁ

Hans von Aachen: Portrét císaře Rudolfa II. | zdroj: commons.wikimedia.org

1

Krátce po smrti Maxmiliána Habsburského, již v roce 1577, začaly přípravy a stavební práce pro přesídlení císařského dvora na Pražský hrad. Císař se přestěhoval z Vídně do Prahy v říjnu 1583. Spolu s ním se stěhovala i dvorská a říšská kancelář, mnoho dalších úřadů se svými úředníky, rodinná část císařského dvora a dvorští umělci. Ihned se budoval spojovací trakt – Chodbové stavení mezi druhým a třetím nádvořím, konírny a stáje, Rudolfova „kunstkomora“, jižní obytný trakt druhého nádvoří, renesanční kaple sv. Vojtěcha v sousedství katedrály, v níž také proběhly stavební práce. Týkaly se jižní věže, kruchty a podkruchtí i umělecké výzdoby. Zhotoven byl královský náhrobek – Colinovo královské mauzoleum.

Konečně byla po požáru dokončena oprava kaple Všech Svatých. Finanční náklady nesla Rudolfova sestra Alžběta Isabela Habsburská , vdova po francouzském králi Karlu IX.

Jednou z nejvýznamnějších stavebních aktivit bylo vybudování Španělského sálu a Rudolfovy galerie (kdysi Nový a Španělský sál) nad konírnami při Prašném mostu i nového vstupu na Pražský hrad z Hradčanského náměstí, který sice nese název Matyášova brána, ale jeho projekt vznikl ještě na sklonku vlády císaře Rudolfa II.

Konírny pro ušlechtilé koně, jízdárna , voliéry pro ptáky, Lví dvůr – zvěřinec pro exotická zvířata vznikly v sousedství Královské zahrady částečně již za Rudolfova otce, císaře Maxmiliána, většinou však až po jeho smrti.

Součástí severní hradby Pražského hradu se stala Zlatá ulička.

Praha byla v té době stále metropolí dvojího lidu. Měla za sebou jednání

Collinovo mauzoleum; zdroj: Packare | commons.wikimedia.org

o české konfesi, ale příchodem císařského dvora byla výrazně posílena radikální katolická strana.

To se projevilo například podporou jezuitů, na Hradčanech se v roce 1599 usadili františkáni kapucíni, aby si vybudovali konvent a kostel P. Marie královny andělů a také další řádová bratrstva – premonstráti, dominikáni, karmelitáni či malostranští cisterciáci postupně obnovovali svou majetkovou základnu a tím i vliv.

Velkou oporu katolické straně představovala pražská komunita Vlachů –Italové usazeni především na Malé Straně si v úzké koordinaci s jezuity staví u kamenného mostu Vlašskou kapli. Zároveň v pražských městech zesílila pozice nekatolických stavů, zejména po podpisu Libeňského míru v roce 1608 a vydání Rudolfova majestátu náboženských svobod 9. července 1609.

Jednota bratrská získala právo užívat Betlémskou kapli, malostranští luteráni si vystavěli kostel Nejsvětější Trojice – dnes P. Marie Vítězné v Karmelitské ulici, luteráni na Starém Městě si vybudovali kostel sv. Salvatora s německou školou v těsném sousedství centrálního rynku.

Nejen Hrad, ale také pražská města, zejména Malá Strana a Hradčany významně prosperovaly díky velkému počtu dvorských úředníků, diplomatů a všech, kteří se zdržovali u dvora.

Také Židovské město prožívalo za Rudolfa II. období klidu, prosperity a ohromného rozkvětu, které vlastně začalo již za Rudolfova otce

Pohled na rudolfínskou Prahu roku 1595; zdroj: Sokoljan | commons.wikimedia.org 1

Maxmiliána. Ten rozšířil židovská privilegia. Židé tak mohli využít náboženské tolerance a oproti vypovězení Ferdinandem I. se naopak do Prahy stěhovali sefardi původem ze Španělska, Itálie či Nizozemí. Kolem roku 1600 žilo v pražském ghettu až 15 tisíc osob. Vedle tradičního finančnictví a obchodu byli obyvatelé ghetta zručnými řemeslníky. Někteří jako Mordechaj Maisel a Jakub Baševi byli dvorními Židy, v úzkém kontaktu s panovníkem.

Počet obyvatel Prahy vzrostl až na téměř 60 tisíc. Rudolfinská Praha byla významným obchodním, uměleckým a vědeckým centrem. Laboratoře alchymistů i místa pro vědecká pozorování, řemeslnické a umělecké dílny byly její součástí.

U dvora se zdržovalo mnoho umělců a zajímavých osobností. Mezi nejvýznamnější patřil Johannes Kepler, Tycho Brahe a Giuseppe Arcimboldo. Ten na císařském dvoře zhotovoval převážně portréty, ale zastával i funkce uměleckého agenta a organizátora slavností či turnajů. Výčet umělců by byl velmi dlouhý, tak alespoň připomeňme malíře Bartholomea Sprangera , sochaře Hanse Monta či zlatníka Ottavia Miseroni. Dalšími byli malíři Roeland Severy, Josef Heintz, Hans von Aachen , sochař Adriaen de Vries , brusič a řezbář diamantů Caspar Lehmann aj.

Na sklonku vlády Rudolfa II. byla Praha, respektive Hradčany a Malá Strana poničeny a vypleněny vpádem vojáků pasovského biskupa, které povolal Rudolf II., aby získal zpět ztracenou moc v Čechách. Na pravý břeh se jim proniknout nepodařilo. Pro Rudolfa to však znamenalo definitivní konec jeho vlivu i ztrátu podpory českých stavů a českého trůnu.

STAVOVSKÉ POVSTÁNÍ A TŘICETILETÁ VÁLKA V PRAZE

Vývoj Prahy byl v 17. století zásadně poznamenán událostmi stavovského odboje, jehož počátkem byla defenestrace z oken České kanceláře Pražského hradu 23. května 1618. Praha se stala sídlem třicetičlenného direktoria a v listopadu 1619 také svědkem korunovace Fridricha Falckého českým králem.

Příchod nového krále a jeho manželky, anglické princezny Alžběty Stuartovny, se neblaze projevil před vánocemi roku 1619, kdy byla v duchu kalvinismu „očištěna“ katedrála sv. Víta – zbavena oltářů, mnoha soch, obrazů a dokonce i epitafů. Na příkaz královny byl z Karlova mostu, přes velký odpor Pražanů, odstraněn Ukřižovaný Kristus. Tím si rozhodně královská rodina přízeň města nezískala.

Bitva svedená 8. listopadu 1620 na Bílé Hoře, nedaleko Prahy, při cestě k Pražskému hradu, byla nejen porážkou stavovské nekatolické obce, ale zároveň i začátkem obnovené moci Habsburků a násilné rekatolizace.

S okázalostí pak byla provedena staroměstská exekuce 21. června 1621 , při níž bylo popraveno před Staroměstskou radnicí 27 účastníků odboje a vítězství katolické strany dokonale využito k potlačení městského stavu. Mnozí Pražané byli v rámci generálního pardonu odsouzeni ke konfiskaci majetku či k vysokým pokutám. Konfiskováno bylo na 400 domů. Značný majetek se přesunul do rukou několika nových vlastníků, jako byl Pavel Michna z Vacínova či Albrecht z Valdštejna. Okamžitě začala rekatolizace, byli vypovězeni nekatoličtí kněží, zakázáno přijímání pod obojí, v roce 1624 odmítnuty sňatky mezi katolíky a nekatolíky, v roce 1627 na základě Obnoveného zřízení zemského pak vykázáni všichni měšťané, kteří nechtěli přestoupit ke katolické víře.

Stavovské povstání a Třicetiletá válka v Praze

1

Bitva na Bílé hoře, Pieter Snayers (1592­1666); zdroj: commons.wikimedia.org 1

Válečné útrapy následujících let přivedly do Prahy nejprve vojáky Saského kurfiřta, jejichž okupace od 15. listopadu 1631 do 25. května 1632 dočasně přinesla obnovený vliv protestantů. Zásah vojáků Albrechta z Valdštejna, však vrátil královskou metropoli do katolických rukou. Ukázalo se, že je třeba Prahu lépe opevnit.

V závěru konfliktu Třicetileté války, v roce 1648, Praha čelila švédskému útoku, který začal 25. června 1648 pod vedením generála Königsmarcka. Ten rychle ovládl levý břeh, získal významnou válečnou kořist na Pražském hradě, na Hradčanech i na Malé Straně, ale na druhý břeh řeky Švédové ani s posilami generála Wittenberga nepronikli, respektive obě pražská města Staré i Nové se ubránila jejich útoku.

Přestože od roku 1612 již metropole Českého království nebyla rezidenčním císařským městem , pokračovaly stavební práce a investice, dařilo se i po stránce mezinárodního obchodu a to dokonce i během války.

Pobělohorská Praha zažila obrovské změny pod vlivem přicházející barokní kultury a architektury, válečných epidemií i nucené emigrace a rozsáhlé imigrace. Tyto faktory způsobily nejen pokles počtu obyvatel, ale také podstatné změny ve složení pražských měšťanů s vyšším podílem cizozemců.

Vývoj Prahy poznamenal vznik velkých raně barokních komplexů, kostelů a palácových staveb. Jezuitské Klementinum, Valdštejnský palác s rozsáhlou zahradou či Michnův palác nedaleko Čertovky byly těmi nejvýraznějšími.

Císař Ferdinand III. ocenil úspěšnou obranu pražských měst na pravém břehu Vltavy vylepšením městského znaku, potvrzením či vrácením městských privilegií, daňovými úlevami i povýšením těch, kteří měli největší zásluhy, do šlechtického stavu.

V polovině 17. století měla Praha, bez Židovského města asi tři tisíce domů.

Staroměstská exekuce 21. června 1621; zdroj: commons.wikimedia.org 27 křížů na dlažbě v místech popraviště staroměstské exekuce ­ současnost

Albrecht z Valdštejna s odznaky svého postavení, s insigniemi Řádu zlatého rouna, maršálskou holí a šerpou | zdroj: commons.wikimedia.org Třicetiletá válka, Žoldnéři rabují usedlost (Sebastiaen Vrancx); zdroj: commons.wikimedia.org Třetí pražská defenestrace (rok 1618), soudobá mědirytina z Theatrum Europaeum; zdroj: commons.wikimedia.org

Stavovské povstání a Třicetiletá válka v Praze

VÝVOJ PRAHY

Další vývoj metropole byl zásadně ovlivněn nástupem rekatolizační linie Habsburků. Ke slovu se dostali především jezuité a další katolické řády, významné postavení zaujala nová, pobělohorská šlechta.

Ruku v ruce s tím šla i výstavba metropole, která nebyla rezidencí a prvenství musela přenechat Vídni. Přesto se v blízkosti Hradu realizovaly významné šlechtické barokní paláce Černínů, Šternberků, Thunů, Kolowratů, Martiniců, Nosticů, Lobkowiczů a dalších rodů. Také na pravém břehu vznikaly bohaté panské a patricijské domy.

Počet obyvatel se ve 2. polovině 17. století ustálil na 25 tisících právoplatných měšťanů, přestože velká epidemie moru v letech 1679/1680 snížila populaci asi o jednu třetinu a podobný dopad měla i na řemeslnické cechy a obchodní aktivity.

Katastrofou pro město byl v roce 1689 velký požár, který vstoupil do historie pod názvem francouzský. 21. června 1689 bylo záměrně zapáleno Staré Město pražské, požár se šířil díky velkému větru všema směry, jak na Židovské město, tak i na Nové Město – Poříčí a Petrskou čtvrť. Padla mu za oběť desítka synagog, 766 domů, 6 kostelů a klášterů. Následovala stavební konjunktura tvarově spojená s vrcholným barokem, jehož vliv pokračoval až do 2. poloviny 18. století.

Tento trend je nejlépe dochovaný v podobě vrcholně barokních pražských chrámech – sv. Mikuláše na Malé Straně, sv. Klimenta, sv. Mikuláše na Starém Městě, sv. Markéty na Břevnově, sv. Tomáše na Malé Straně, sv. Karla Boromejského, sv. Ignáce či sv. Jana Nepomuckého na Novém Městě aj. Významným fenoménem tehdejší Prahy se stala kultura, divadlo a hudba Od roku 1738 fungovalo na Starém Městě Královské národní divadlo v Kotcích, později divadelní boudy na Malostranském náměstí, Ovocném trhu a na Příkopech.

Výstavba prvního veřejného divadla, které nechal v Praze postavit hrabě Rieneck – Nostic v letech 1781/1783 již spadá do období klasicismu.

Do života tehdejší Prahy vstupovaly jako významný prvek korunovační slavnosti a festivity. Velkolepou slavnost Praha zažila 9. – 16. října 1729 v souvislosti s kanonizací sv. Jana Nepomuckého, jehož příběh se promítl do mnoha staveb v Praze, tedy nejen do katedrály, kde byl pohřben.

Vývoj Prahy v 17. a 18. století

Triumf smrti (asi 1562) od Pietera Brueghela je reakcí na časté morové epidemie; zdroj: Museo del Prado | commons.wikimedia.org

PRAHA MARIE TEREZIE

Martin van Meytens: Marie Terezie Habsburská; zdroj: Buchscan | commons.wikimedia.org

S nástupem Marie Terezie na český trůn čekala Prahu, která se na přelomu 17. a 18. století postupně měnila na barokní pevnost, zkouška vojenské odolnosti. Francouzsko – bavorské vojsko, s účastí saských oddílů oblehlo a následně více než rok okupovalo Prahu od listopadu 1741 pod vedením francouzského maršála Belle-Isla.

Bavorský kurfiřt Karel Albert se nechal 9. prosince 1741 provolat českým králem, ale Marie Terezie se nevzdala. Využila první příležitosti, aby nechala Prahu i s jejími okupanty oblehnout armádou Karla Lotrinského a vyhladovět. Z okupantů se stali nedobrovolní zajatci. Teprve v prosinci 1742 se Francouzům podařilo v utajení Prahu opustit a zbytek posádky kapituloval v lednu následujícího roku.

Okupace stála Prahu přes 7 milionů zlatých výpalného a k tomu je nutno přičíst další náklady na uživení francouzské armády. Okolí a zázemí města bylo totálně zničeno, vinice, sady a lesy vypáleny, usedlosti zlikvidovány.

Ani po tomto vítězství Habsburků se situace neuklidnila. Marie Terezie se sice nechala korunovat v Praze v květnu 1743, ale již v září 1744 se znovu bojovalo. Tentokrát vtrhla do Prahy armáda pruského krále Fridricha II. , stanovila výpalné měšťanům i církvi, vyrabovala šlechtické paláce. Při odchodu v listopadu se Prusové pokusili vyhodit do povětří Vyšehradskou pevnost. Naštěstí se jim to nepodařilo.

Ani v roce 1757, při dalším pruském útoku, nezůstala Praha ušetřena Během tří týdnů v květnu a červnu 1757 byla Praha nepřetržitě ostřelována. Asi 60 tisíc dělových koulí, 23 tisíc granátů a stovky zápalných střel město totálně poškodily. Zničeno bylo 880 domů, tedy čtvrtina veškeré zástavby.

Další vývoj města byl ovlivněn několika významnými událostmi:

V roce 1773 byl zrušen jezuitský řád. Zanikly jezuitské koleje, profesní dům i gymnázium. Pražská Karlo – Ferdinandova univerzita, stejně jako řada dalších škol, se dostaly do laických rukou.

V roce 1770 byly v Praze očíslovány domy a postupně označovány některé ulice. Na sklonku vlády Marie Terezie žilo v Praze asi 70 tisíc obyvatel

Praha Marie Terezie

SPOJENÍ PRAŽSKÝCH MĚST A VLÁDA JOSEFA

II.

Portrét Josefa II. (Anton von Maron); zdroj: Kunsthistorisches Museum Wien, Bilddatenbank | commons.wikimedia.org

Přes několik pokusů o spojení pražských měst zůstala královská města samostatná až do doby vlády Josefa II.

Teprve v rámci svých císařských reforem, z důvodů finančních i správních, sloučil Josef II. dekretem z 12. února 1784 pražská města do jednoho celku na čele s Magistrátem Královského hlavního města Prahy, jehož úřadem se stala Staroměstská radnice.

Vzniklé Královské hlavní město Praha, bylo řízeno primátorem, magistrát sestával ze tří senátů: senát politický – pro hospodářské a politické záležitosti, senát judiciální – pro civilně soudní agendu a senát kriminální pro trestní soudní agendu.

Josef II. zrovnoprávnil obyvatele pražského ghetta a vytvořil jim mnohem lepší podmínky k existenci, než jaké měli za jeho předchůdců.

Začaly se připravovat a realizovat některé významné projekty. Mezi nejdůležitější patřila stavba podpovrchové kanalizace, připravená v roce 1787, ale dokončená v délce 44 km až v roce 1828.

Urbanisticky si Praha vystačila s teritoriem vytyčeným ve 14. století, ale dvorský dekret z roku 1788 povolil stavět nové objekty také v zóně pražského předpolí, i když souhlas muselo dát pevnostní velitelství.

V letech 1770 – 1788 byly postupně zbourány vnitřní hradby mezi Starým a Novým Městem pražským. Zasypaný příkop dal vzniknout městské promenádě pod názvem Nové aleje a Příkopy.

Velkou pohromou bylo pak v Praze rušení klášterů. Celkem bylo zrušeno 17 mužských a 6 ženských klášterů, 37 kostelů a kaplí, 5 církevních špitálů a vyšehradská kapitula. Rozprodáno bylo jejich vybavení, vnitřní prostory klášterů se staly doménou vojenského eráru, případně zde vznikly špitály a jiná zdravotnická zařízení.

Josefinské reformy v mnohém ohrozily kulturní život v Praze, ale divadlo naopak podpořily. Několik sezón bylo vedle Nosticova divadla provozováno české divadlo Bouda, do Prahy opakovaně přijížděly významné divadelní společnosti či hudebníci např. W. A. Mozart.

Praha se stala centrem českého obrozeneckého života. Začaly se vydávat české noviny Václava Matěje Krameria, provozovat české divadlo, díky podpoře šlechty vznikla Jednota pro zvelebení hudby v Čechách, která založila v roce 1811 Pražskou konzervatoř.

Velký osobní znak císaře Josefa II. zdroj: Tom Lemmens | commons.wikimedia.org

VÝVOJ PRAHY V 19. STOLETÍ

Zrušení nevolnictví a další josefinské reformy ve svém důsledku podstatně ovlivnily situaci v Praze.

Nové stavby uvnitř města Prahu výrazně měnily a modernizovaly, ale nejzásadnější pro další vývoj byl vznik pražských předměstí zejména v souvislosti s manufakturní a průmyslovou výrobou.

Praha byla druhým největším městem v monarchii. Evidováno zde bylo 3200 domů, asi 72 000 obyvatel (s vojenskou posádkou 76 000).

Po obvodu bylo však město sevřené do hradeb nedovolujících přirozený územní rozvoj. Kromě toho neměla metropole vyvinutou infrastrukturu, hlavně cesty, hygienické zázemí atd.

Teprve v roce 1841 byl vybudován druhý pražský most. Byl řetězový a vstoupil do historie jako most císaře Františka I. Další mostní konstrukce byla budována pro železniční dopravu – unikátní Negrelliho viadukt.

Konečně v roce 1819 vznikl stavební úřad a zároveň se v Praze zásluhou místodržitele, hraběte Karla Chotka , začaly realizovat důležité projekty: výstavba kanalizační sítě v letech 1816 –1828 znamenala milionové investice. úprava a rozšiřování vodovodní sítě, tzn. nahrazování starého dřevěného potrubí moderním litinovým v letech 1819–1821 velkorysá a finančně nákladná úprava ulic, jejich dláždění a zřizování chodníků

Osvětlení města: zvýšil se nejprve počet pouličních olejových lamp na 1300 v roce 1825, později byly osazeny plynové lampy, kterých bylo v roce 1847 již 200 kusů.

Od roku 1835 se na ulicích Prahy objevily první veřejné záchodky.

Vývoj Prahy v 19. století

Karlínský viadukt v 19. století zdroj: Josef Rybička, Karel Brantl | commons.wikimedia.org

udržování komunikací, regulace toku řeky Vltavy a vznik nábřeží, Chotkova silnice, úprava hradeb, aj.

V roce 1817 byl založen Karlín – Karolinenthal, první pražské předměstí či příměstí, jehož plánovitá výstavba úzce souvisela s existencí Invalidovny a několika dalších usedlostí.

Následovala další předměstí, která se rychle rozrůstala a z některých se stala jak velikostí, tak i úředním povýšením samostatná města. Například Královské Vinohrady v roce 1879, Žižkov v roce 1881, Vršovice v roce 1885, Libeň v roce 1898 stejně jako Nusle, Smíchov v roce 1903 a mnohé další.

Za městské hradby se rychle stěhovala manufakturní a později tovární výroba. Důvodem byl jednak dostatek místa pro zajištění provozu, skladování materiálu i zboží, ale také pro ubytování manufakturních a továrních dělníků, plus fakt menší daňové zátěže mimo město.

Do každodenního života Prahy významně zasáhla revoluce roku 1848

Vše začalo ve Svatováclavských lázních v březnu, ale teprve Slovanský sjezd na Žofíně začátkem června a studentské protesty vyhrotily střet s oficiální vojenskou mocí reprezentovanou vojskem generála Alfreda, knížete Windischgrätze. Ten dal ostřelovat město z Letné, kam rozmístil své dělostřelecké baterie, jejichž útok poškodil centrum města. Zmíněné Svatodušní bouře si vyžádaly 43 obětí a situace se vrátila k normálu teprve na podzim roku 1848.

Na sklonku roku 1848 došlo ještě k jedné důležité události. Na více než čtvrt století se Praha, respektive Pražský hrad stal rezidencí rakouského císaře

Vývoj Prahy v 19. století

Pohled na pražskou Invalidovnu; zdroj: Karel Postl (1769­1818) | commons.wikimedia.org

Císař a král Ferdinand I. na portrétu L. Kupelwiesera z roku 1847 Projekt rozhledny na Petříně (1891) Jindřich Eckert: Josefov před asanací

Ferdinanda V. Dobrotivého, který se 2. prosince 1848 vzdal trůnu ve prospěch svého synovce, mladičkého Františka Josefa I. Po své abdikaci prožil Ferdinand v Praze dalších dvacet sedm let a byl mezi obyvateli města velmi oblíbený. Zemřel na Pražském hradě v roce 1875.

Po spojení čtyř měst do jednoho celku došlo k dalšímu zvětšení Prahy až v roce 1850, kdy byl do české metropole začleněn Josefov, dosud samostatné Židovské město.

Po připojení Josefova měla Praha 120 000 obyvatel a počet domů se zvýšil na 3338.

Ve druhé polovině 19. století pokračovala modernizace české metropole i nárůst její populace, ale nečekaně ji ovlivnil další faktor, kterým byla prusko – rakouská válka v roce 1866. Po porážce habsburské armády u Hradce Králové byla Praha v létě 1866 předána pruské armádě a do města vstoupilo na osm tisíc vojáků. Město je muselo zásobovat proviantem a postarat se o jejich ubytování.

Dramatická situace skončila po podpisu Pražského míru v hotelu Modrá hvězda 23. srpna 1866. Zástupci obou znepřátelených monarchií tak stvrdili konec konfliktu a následně 19. září opustili Prahu poslední vojáci pruské armády.

Pro další rozvoj Královského hlavního města Prahy bylo důležité bourání pražských hradeb, které začalo v roce 1871. Právě prusko – rakouský konflikt ukázal, že stávající hradby již nemohou českou metropoli nijak uchránit. Kromě toho opevnění zásadně bránilo nutnému vstupu železnice a výstavbě pražských nádraží.

Politicky a národnostně významným krokem bylo jazykové vyrovnání na pražské univerzitě z roku 1882 , tedy rozdělení univerzity na českou a německou. Z hlediska výstavby to však žádné podstatné změny nepřineslo, i když bylo postaveno na Novém Městě pražském několik budov pro potřeby německé části pražské univerzity.

Snaha po územním rozvoji metropole pokračovala ve druhé polovině 19. století připojením Vyšehradu v roce 1883 a o rok později, v roce 1884, byly začleněny Holešovice – Bubny. Poslední součástí Prahy se před první světovou válkou stala Libeň v roce 1901. Žádné další z pražských předměstí či samostatných měst se však k Praze během 19. století nepřipojilo.

Praha sice vyjednávala se sousedními městy či obcemi, ale demografická exploze pražských předměstí a rozdílné představy o daňové zátěži i politické odpovědnosti zabránily vzájemné dohodě.

Od 80. let 19. století bylo pražské obecní zastupitelstvo, volený orgán obecních starších, trvale české, neboť po roce 1882 kandidující zástupci pražských Němců ve volbách neuspěli, neměli dostatečnou podporu voličů. Zastupitelé se snažili intenzivně rozvíjet mezinárodní styky. Navazovali kulturní, hospodářské i politické kontakty především ve Francii a ve Velké Británii. Nezanedbatelná byla v tomto ohledu také role českých umělců, ale hlavně zásluhou starosty Jana Podlipného a jeho nástupce Vladimíra Srba se pražské radnici říkalo ministerstvo zahraničí.

Na sklonku 19. století Prahu zásadně ovlivnil projekt pražské asanace –ozdravující přestavby hygienicky nevyhovujících prostor a objektů v blízkosti Vltavy. Dotkl se rozsáhlého území od Podskalí přes Vojtěšskou čtvrť, Josefov až po Petrskou čtvrť.

Ve výsledku došlo nejen k výstavbě nových obytných domů, ale také k rozsáhlému urbanistickému zásahu do plánu ulic i náměstí, k regulaci Vltavy, budování nábřeží, dalších mostů atd. Asanační zákon byl přijat v roce 1893, ale jeho naplnění probíhalo od roku 1897.

Plán na vytvoření širokého bulváru přes historické jádro města, včetně Staroměstského náměstí, byl však pražskou odbornou i laickou veřejností a zejména českými umělci a literáty odmítnut a naštěstí realizován nebyl.

Důležitým politickým faktorem poslední třetiny 19. století, který ovlivnil Prahu se stalo rakousko – uherské vyrovnání, i když se Čechům nepodařilo dosáhnout stejného úspěchu v podobě požadavku trialismu, tedy troj vyrovnání. Zároveň se však v této době realizovaly nejvýstavnější pražské projekty: Národní divadlo, Rudolfinum, Národní muzeum, Petřínská rozhledna spolu s lanovkou, Pražské výstaviště, Hlavní nádraží a začátkem 20. století pak stavba Obecního domu i nové budovy pro potřebu magistrátu, dnes označované jako Nová radnice.

V roce 1891 Praha ukázala, že je skutečnou evropskou metropolí, když zorganizovala Jubilejní zemskou výstavu, která se konala od května do října 1891 a kterou navštívilo více než dva a půl milionu lidí. Stala se důkazem vyspělosti českého průmyslu, stavitelství a velkou kulturní i společenskou událostí. Podobně důležitou se z uměleckého hlediska stala výstava Augusta Rodina , uspořádaná v roce 1902, především zásluhou Josefa Mařatky a Stanislava Suchardy.

Pražské Výstaviště ­ současnost; zdroj: Konstantin Tilberg | commons.wikimedia.org

PRAHA V LETECH 1. SVĚTOVÉ VÁLKY

Na začátku 20. století byla Praha centrem českého politického života , ačkoli říšský parlament zasedal samozřejmě ve Vídni. Logicky se pak během první světové války Praha stala také střediskem domácího českého odboje tzv. České maffie, na čele s JUDr. Přemyslem Šámalem.

Na problém další existence Čechů v monarchii, která by jako součást centrálních mocností byla silně germanizovaná, upozornili po vypuknutí konfliktu někteří čeští politici. Vážnost situace a zároveň příležitost pro zásadní změnu si uvědomil zejména T. G. Masaryk, který se opíral o spolupráci s dohodovými mocnostmi a po odchodu do emigrace kolem sebe soustředil zahraniční odboj. Jasné stanovisko zaujal také Karel Kramář spolu s Aloisem Rašínem – oba pak byli odsouzeni za velezradu k trestu smrti, který však nakonec nebyl vykonán. Obyvatelé Prahy trpěli za války nedostatkem jak zemědělských produktů a potravin, tak i dalšího zboží. Hospodářské těžkosti, přídělový systém, devalvace peněz, drahota a odvody mužů na frontu patřily k největším překážkám každodenního života.

Některé stavební akce pokračovaly i během války. Na jejím začátku byl dokončen Mánesův most a zbořena řetězová Rudolfova lávka, pokračovala stavba Lucerny, Šupichových domů a dalších objektů v centru Prahy.

V lednu 1918 byla v pražském Obecním domě přijata Tříkrálová deklarace, první jasné stanovisko české politiky požadující práva pro jednotlivé národy Habsburského soustátí.

Čechům se dostalo podpory ze strany USA i Trojdohody, takže 28. října 1918 byla nejprve na Václavském náměstí a potom v 17:00 hodin v Obecním domě konečně vyhlášena Československá republika

Praha v letech 1. světové války

PRAHA METROPOLÍ NOVÉHO ČESKOSLOVENSKA

Po vzniku Československa, v roce 1918, se Praha stala hlavním městem nového státu. To s sebou neslo automaticky zvýšení prestiže i významu města v mezinárodním kontextu, ale také potřebu umístit v Praze ministerské úřady, zastupitelské úřady a jejich konzuláty, velvyslanecké rezidence i mnohé jiné instituce.

V Praze se usadilo dvoukomorové Národní shromáždění a československá vláda, Pražský hrad se stal důstojným sídlem prezidenta republiky Tomáše Garriguea Masaryka.

Pro Předsednictvo vlády byl upraven Kolowratský palác, pro Poslaneckou sněmovnu Rudolfinum.

Architektonických změn na Pražském hradě se pro potřeby hlavy státu ujal Josip Plečnik a později Otto Rothmayer či Pavel Janák.

Konečně mohly být k Praze připojeny obce či města, která již před válkou o začlenění usilovala.

Zákonem o Velké Praze z roku 1920, s platnost k 1. lednu 1922, bylo připojeno 37 okolních obcí.

Počet obyvatel rázem vzrostl na 676 tisíc, rozloha města na 171,6 km2

Zákonem připojené obce byly rozděleny do 5 okresů a 13 obvodů:

Bohnice, Braník, Břevnov, Bubeneč, Dejvice, Hloubětín, Hlubočepy, Hodkovičky, Hostivař, Hrdlořezy, Malá Chuchle, Jinonice, Karlín, Kobylisy, Košíře, Krč, Liboc, Malešice, Michle, část Modřan – Zátiší, Motol, Nusle, Podolí, Prosek, Radlice, Sedlec, Smíchov, Staré Strašnice, Střížkov, Troja, Veleslavín, Královské Vinohrady, Vokovice, Vršovice, Vysočany, Záběhlice a Žižkov.

Během období první republiky se v Praze zdvojnásobil počet obyvatel a velké investice státního i soukromého sektoru daly vzniknout významné zástavbě. Rozloha města byla sice téměř 172 km2 , ale zastavěná plocha představovala jen asi 17 procent. To skýtalo samozřejmě možnost nových potřebných urbanistických projektů, jako byl vznik moderních Dejvic i jednotlivých staveb. Budovaly se školy, vysokoškolské fakulty, ministerské úřady, velká Podolská vodárna, plynárna, nemocnice, Masarykovy domy, Strahovský stadion, Tyršův dům a další sportoviště, vilové čtvrti jako byla Ořechovka, Baba nebo Spořilov. Sídlem samosprávy metropole byla i nadále Staroměstská radnice, kde se krátce role vedení Prahy zhostil Přemysl Šámal. Na základě řádných voleb z 15. června 1919, což byly první obecní volby s přímým tajným hlasovacím právem, kdy volily i ženy, se pražským starostou stal v červenci 1919 Karel Baxa. Ten zůstal primátorem až do roku 1937, tedy neuvěřitelných osmnáct let, opakovaně volen za národní socialisty. Významně se investovalo ve všech připojených obcích. Bylo nutno pokračovat ve stavbě tolik potřebných mostů. Trojský, Libeňský a Jiráskův most byly dokončeny v letech 1928 – 1931. Vznikly velmi zajímavé církevní objekty, jako byl kostel Nejsvětějšího Srdce Páně na Královských Vinohradech, kostel sv. Václava ve Vršovicích, svatyně Krista Krále ve Vysočanech, kostel sv. Anežky České v Záběhlicích a několik Husových sborů.

Praha metropolí nového Československa

Praha se v meziválečném demokratickém Československu stala významným uměleckým centrem a také základnou umělecké avantgardy Před nacismem zde útočiště hledali němečtí intelektuálové, Židé i umělci jako byl Oskar Kokoschka

Ani hluboká hospodářská krize v letech 1929 – 1933 nezabránila výstavbě většiny plánovaných projektů.

Do panoramatu města významně zasáhl funkcionalistický komplex pantheonu na Vítkově s navrženou jezdeckou sochou Jana Žižky z Trocnova a památníkem realizovaným na počest československých legionářů. Jezdecká socha však byla na Vítkov instalovaná až po 2. světové válce.

Praha metropolí nového Československa

Pohled z pražského Vítkova ­ současnost

Podobně ovlivnily podobu města i filmové ateliéry na Barrandově propojené s novou vilovou čtvrtí, považované ve své době za „evropský Hollywood“.

Funkcionalismus se prosadil i na dalších stavbách. Palác vzorkových veletrhů na Letné, budova Elektrických podniků v Holešovicích, Československý rozhlas na Královských Vinohradech, Skleněný palác Zemské banky v Dejvicích, Penzijní ústav na Žižkově, palác Fénix, hotel Juliš, Baťův dům a jiné stavby na Václavském náměstí jsou nejtypičtějšími příklady této architektury, která vznikla v Praze v meziválečném období.

Patřil k nim ještě obchodní dům Bílá Labuť. Jeho otevření však již předznamenalo neblahé období protektorátní historie.

Praha metropolí nového Československa

PROTEKTORÁTNÍ PRAHA

Smutný osud čekal Prahu po roce 1938. Po přijetí Mnichovské dohody putovaly do Prahy tisíce Čechů ze „sudet“, kterým bylo nutno poskytnout alespoň základní pomoc.

Poté, co abdikoval a do emigrace odešel prezident Edvard Beneš zdálo se být zřejmé, že je osud pomnichovské tzv. Druhé republiky již zpečetěn. Její historie se naplnila 15. března 1939. Vznik Protektorátu Čechy a Morava, nacistická okupace a druhá světová válka ukončily dosavadní demokratický vývoj země i jejího hlavního města. V Černínském paláci na Hradčanech sídlil jak vrchní protektor, tak i jeho tajemník. V úřadu vrchního protektora se vystřídali z počátku Konstantin von Neurath, později jako zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich, po něm ve stejné funkci Kurt Daluege a nakonec Wilhelm Frick. Tajemníkem byl neblaze proslulý Karl Herman Frank. Česká protektorátní vláda na čele s generálem Aloisem Eliášem měla k dispozici Kolowratský palác ve Valdštejnské ulici, protektorátní prezident Emil Hácha byl usazen na Pražském hradě.

Také Praha měla své vedení. Po rozpuštění zastupitelstva hl. města Prahy se stal nejprve předsedou správního výboru a později primátorem Otakar Klapka , významná osobnost protinacistického odboje, popravený v říjnu roku 1941. Jeho náměstkem byl jmenován Josef Pfitzner, nechvalně proslulý sudetoněmecký historik, který na magistrátu po celou dobu okupace jednoznačně zastupoval zájmy nacistů.

První významnou akcí občanského odporu proti nacistické okupaci se stal 28. říjen 1939. Jasná demonstrace národní vůle za účasti velkého množství lidí, zejména studentů a následné události související se smrtí studenta medicíny Jana Opletala přinesly 17. listopadu 1939 uzavření všech českých vysokých škol, které většinou sídlily právě v Praze. Devět vůdců studentského hnutí bylo v Praze popraveno. Nejstrašnější dopad však měla nacistická okupace na židovské obyvatelstvo v protektorátu. V duchu Norimberských zákonů byl i na půdě Protektorátu Čechy a Morava uplatňován systém zákazů a podmínek pro Židy. Postupně jim byl zamezen vstup do kaváren, plováren, parků, na koncerty, omezena možnost nakupovat, museli nosit žlutou hvězdu s nápisem Jude. 16. října 1941 byl z Prahy vypraven první židovský transport do koncentračního tábora, po němž pak následovaly desítky dalších.

Skupina německých studentů z Prahy jde pozdravit Hitlera zdroj: commons.wikimedia.org

Nacisté ve 40. letech plánovali proměnit Prahu na německé město. Vytvořit uzavřené sídelní komplexy pro Němce a Praze vtisknout tvář jednoho z center Třetí říše. Předseda nacistické plánovací komise, německý architekt Reinhold Niemeyer chtěl Němce usídlit v nejkvalitnějších částech metropole, kterými podle něj byly Střešovice, Bubeneč, Dejvice, Holešovice či Petřín a Baba. Na severním, východním a jihovýchodním okraji se pak uvažovalo o vybudování rozsáhlých sídlišť.

Plánovaná byla přeměna Střeleckého ostrova pro účely reprezentativního domova, internátu a sportovišť Hitlerjugend, výstava nového německého univerzitního kampusu na Petříně, proměna celé lokality v místě nádraží PrahaBubny, kde mělo vzniknout nové německé administrativní a kulturní centrum. Navrženo bylo překlenout Nuselského údolí spolu s projektem podpovrchové tramvaje a další zásahy.

Vzhledem k válečným událostem však k žádným zásadním urbanistickým ani architektonickým změnám nedošlo.

Město se chystalo na případné nálety budováním protiletecké obrany, na mnoha místech vznikaly vodní nádrže např. na náměstí Kinských, ve Františkánské zahradě, v Loretánské ulici, na Staroměstském náměstí aj.

Léta nacistické okupace si vyžádala v Praze mnoho lidských životů. Některé v souvislosti s bombardováním města, ale většinu z řád odbojářů, nejvíce v souvislosti s Heydrichiádou v červnu a červenci 1942.

Poté, co byl proveden atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha 27. května 1942 neváhala nacistická správa ani chvilku. Gestapo zahájilo okamžitě persekuci, stanné soudy poslaly na smrt 1585 lidí a další stovky do koncentračních táborů.

V průběhu války byla Praha několikrát bombardována. Poprvé 15. listopadu 1944, kdy došlo zřejmě k nahodilému odhozu pum na elektrárnu v Holešovicích.

Největší letecký útok na Prahu se uskutečnil 14. února 1945 na Popeleční středu. Američané však tehdy neplánovali nálet na Prahu. Cílem měly být Drážďany. Celkem zaútočilo 62 letounů B ­17 Flying Fortress, které během několika minut, mezi 12.25 do 12.34 hodin, svrhly na město 152 tun bomb.

Nálet postihl oblast Smíchova a Radlic, ale v daleko větší míře pravý břeh Vltavy – Nové Město pražské od Palackého mostu, přes Emauzy, Karlovo náměstí, Vinohrady až na Žižkov. Částečně zasaženy byly také Nusle, Vršovice a Podolí.

Poškozeno bylo na 2 500 pražských domů, 68 z nich bylo úplně zničeno, těžce zasaženy byly Emauzy a Vinohradská synagoga, poškozen byl kostel sv. Ludmily, Smíchovské a Vršovické nádraží, Gröbova vila aj.

Tento nálet si také vyžádal 701 mrtvých a 1184 zraněných Naopak plánovaný americký útok na zbrojní závody ČKD ve Vysočanech, Libni, na kbelské a letňanské letiště se uskutečnil 25. března 1945.

Také během Pražského povstání umírali neviní lidé, když si je nacisté brali jako živé štíty před své postupující tanky a obrněné vozy nebo je bezdůvodně povraždili v protileteckých krytech.

Naštěstí pro československou metropoli neměli nacisté v závěru války čas uskutečnit svůj plán na plošné bombardování centra Prahy a nestihli ani vyhodit do povětří pražské mosty. Zabránili jim v tom jak čeští povstalci, tak i Vlasovci – příslušníci Ruské osvobozenecké armády, která se postavila na stranu Pražského povstání.

V průběhu Pražského povstání sice Němci letecky několikrát zaútočili, ale vždy jen cíleně, třeba aby zlikvidovali české vysílání rozhlasu.

Protektorátní poštovní známky; zdroj: archiv T. Marounka | commons.wikimedia.org

Klášter Emauzy den po bombardování ze 14. 2. 1945; zdroj: JUDr. Jaroslav Lašťovka | commons.wikimedia.org

PRAHA PO ROCE 1945

Stalinův pomník na Letné | zdroj: FORTEPAN / Szent­tamási Mihály | commons.wikimedia.org

Po druhé světové válce bylo nejprve nutno zacelit válečné škody, opravit budovy poškozené bombami nebo je nahradit novostavbou. Při Pražském povstání zničené východní křídlo Staroměstské radnice bylo strženo stejně jako Vinohradská synagoga , která se stala jednou z obětí leteckého útoku 14. února 1945.

Jiné lokality byly opraveny či vhodně doplněny mnohem později jako komplex Emauz těžce poškozený při stejné události.

Nově postaveny byly také objekty, které nahradily tři proluky na Václavském náměstí vytvořené při nacistickém leteckém útoku během Pražského povstání V duchu nových poválečných trendů začala být budována nejprve menší sídliště jako byla Jeremenkova, Solidarita a Vršovice realizované ještě s cihlovou zástavbou.

Důsledky sovětského poválečného vlivu v Československu se plně projevily v roce 1948, kdy se Praha opět stala centrem zásadních politických změn. Jejich výsledkem byla neomezená mocenská nadvláda KSČ ve společnosti. Události, které de odehrály 17. – 25. únor 1948, znamenaly definitivní konec demokracie. Velké demonstrace organizované na podporu komunistických záměrů, z nichž největší se odehrála 21. února na Staroměstském náměstí, posílily pozice Klementa Gottwalda a jeho návrhu na změnu ve vládě. S podporou komunisty budovaných Lidových milicí a komunistické Státní bezpečnosti došlo k likvidaci opozice a další vývoj se již odehrával čistě pod taktovkou KSČ a sovětských poradců.

Zřejmě první obětí těchto událostí se stal ministr zahraničních věci Jan Masaryk , jehož tělo bylo nalezeno 10. března 1948 pod okny ministerského bytu v nádvoří Černínského paláce na Hradčanech.

Princip likvidace demokracie stál u zrodu politických procesů určených k zastrašování i konečnému zúčtování s opozicí a zároveň zjednání pořádku podle představ KSČ. Oběťmi se stali národní socialisté, lidovci, představitelé církve, významní důstojníci československé armády, později i někteří členové samotné komunistické strany. Nejstrašnějším příkladem justiční vraždy je příběh Milady Horákové, která byla popravena na dvoře Pankrácké věznice 27. června 1950 na základě vykonstruovaného obvinění. Komunisty zorganizovaný politický monstrproces se skupinou Milady Horákové byl završen čtyřmi rozsudky smrti a v navazujících politických procesech dalšími šesti justičními vraždami.

V šedesátých letech se rozběhla naplno výstavba panelových sídlišť. Patřily k nim Chmelnice (1959–1962), Jarov (1959–1962), Petřiny (1959–1965), Červený vrch (1960–1962), Invalidovna (1960 – 1965), později Hloubětín (1961–1965), Malešice (1961–1966), Spořilov (1961–1967), Zahradní Město (1962–1968), Pankrác (1962–1967), Novodvorská (1964–1971), Krč (1964–1971) a Prosek (1964–1971).

Kromě toho byla pozornost věnována opravě či výstavbě některých vládou preferovaných objektů jako byla novostavba Betlémské kaple či přestavba Karolina. Ostatními památkami se Praha příliš nezabývala.

Za velmi důležitou byla považována také výstavba mostů, i když období padesátých let bylo poznamenáno čistě politickými a velmi problematickými zásahy, jako byl Stalinův pomník a hotel International v Dejvicích Další rozšíření území Prahy proběhlo v roce 1960. 11. července 1960 byla připojena obec Ruzyně, Čimice a malé části deseti dosud mimopražských oblastí: Dolní Chabry, Ďáblice, Háje, Petrovice, Kunratice, Řeporyje Přední Kopanina, Nebušice, Lysolaje a Holyně.

Šedesátá léta přinesla ve vývoji Prahy některé velmi zajímavé prvky, mezi něž patřil ještě vliv bruselského slohu v architektuře i designu. Pozornost si zasloužil plavecký stadion v Podolí elegantně řešený ve stejné době jako Ústav makromolekulární chemie na Břevnově.

V lednu 1968 se pak Praha výrazně zvětšila připojením 21 obcí. Tehdy se rozloha dostala na 289,3 km2. Tato územní úprava navázala na předchozí z roku 1960 a dokončila připojení celého území vesnic Čakovice, Ďáblice, Háje, Dolní Chabry, Holyně, Chodov, Velká Chuchle, Kbely, Kunratice, Kyje, Hostivice, Lahovice, Letňany, Libuš, Lysolaje, Dolní a Horní Měcholupy, Miškovice, Modřany, Nebušice, Petrovice, Řepy, Suchdol, Štěrboholy, Třeboradice.

Českoslovenští občané se státní vlajkou během invaze vojsk Varšavské smlouvy, v pozadí hořící sovětský tank v Praze. zdroj: The Central Intelligence Agency | commons.wikimedia.org

V návaznosti na to pak v 70. a 80. letech pokračovala na připojených územích výstavba obrovských sídlištních komplexů Severního, Jižního a Jihozápadního Města a dalších sídlišť: Kyje – Lehovec, Lhotka – Libuš, Letňany, Černý Most, Dědina, Košík, Měcholupy – Petrovice, Modřany –Komořany, a Řepy.

Rok 1968 hrál ve vývoji Československa i Prahy velmi důležitou roli především z politického úhlu pohledu. Bylo to období snahy o „socialismus s lidskou tváří“ – tedy demokratizace dosavadního vývoje země pod vedením KSČ. Obrodný proces uvnitř strany, jehož symbolem se stal Alexander Dubček , se přenesl do celé společnosti, ale dříve, než se mohlo „pražské jaro“ opravdu prosadit, zasáhl Sovětský svaz na čele s Leonidem Brežněvem a v noci z 20. na 21. srpna vstoupily do Prahy i celého Československa armády zemí Varšavské smlouvy. Smutnou událostí byl doprovázen rok 1969 16. ledna se před Národním muzeem na Václavském náměstí upálil student filozofické fakulty Univerzity Karlovy Jan Palach. Zvolil smrt, aby vyburcoval českou veřejnost z letargie a aby protestoval proti vojenské okupaci Československa i Prahy „spřátelenými armádami“.

Ani jeho oběť však nemohla zabránit nastupujícímu procesu tzv. normalizace, která znamenala znovu upevnění vlády jedné strany a přinesla také rozsáhlé čistky zejména v Praze. Týkala se průmyslových závodů, úřadů, studentů i pedagogů vysokých a středních škol aj.

Potřeba letecké dopravy a rozšíření letiště Praha Ruzyně vyvolalo ještě v roce 1970 drobnou korekci v katastrálním území, když byla kromě Ruzyně připojena také Přední Kopanina, Kněževes, Hostivice a Dobrovíz, i když nešlo o celé vesnice, nýbrž jen jejich drobné části.

Pohled na letiště Praha ­ Ruzyně v roce 1968 zdroj: SAS Scandinavian Airlines | commons.wikimedia.org

Kromě budování sídlišť řešila Praha svůj největší problém – městskou hromadnou dopravu. V roce 1966 se začalo stavět pražské metro, původně ještě jako podpovrchová tramvaj. První linka byla zprovozněna již v roce 1974, druhá v roce 1978.

Konečně se 1. července 1974 rozloha Prahy završila. Připojeno bylo dalších 30 obcí, čímž se Praha dostala na svoji současnou rozlohu 496,1 km2 . Připojeny byly Běchovice, Březiněves, Dolní a Horní Počernice, Dubeč, Dubeček, Cholupice, Klánovice, Koloděje, Kolovraty, Lipany, Královice, Křeslice, Lipence, Lochkov, Písnice, Přední a Zadní Kopanina, Radotín, Satalice, Slivenec, Stodůlky, Šeberov, Třebonice, Uhřiněves, Pitkovice, Újezd nad Lesy, Újezd u Průhonic, Vinoř, Zbraslav, Zličín a Sobín.

Zatímco se Praha výrazně zvětšovala, historické jádro města s velmi cennými a významnými objekty chátralo. Zanedbané domy, palácové i církevní stavby nutně potřebovaly vhodnou památkovou péči. Jedině tak se mohlo zabránit jejich nenávratnému poškození či zničení. První krok tímto směrem byl učiněn teprve v polovině 80. let, kdy se začalo s restaurováním domů v Celetné ulici.

Praha byla i nadále politickým středobodem republiky. Není divu, že se sem soustředily všechny důležité akce upevňující pozici KSČ v době normalizace a zároveň se právě tady formovala občanská iniciativa požadující dodržování lidských i občanských práv, která vstoupila do historie pod názvem připravené petice jako Charta 77. Hlavními autory, organizátory a signatáři byli Václav Havel, Pavel Kohout, Jan Patočka, Zdeněk Mlynář, Petr Uhl, Václav Benda aj.

V 70. a 80. letech 20. století vznikaly pro vývoj Prahy důležité projekty. Patřil k nim Nuselský most překonávající údolí potoka Botiče, Kongresové centrum, odbavovací hala Hlavního nádraží, stavba hotelu Intercontinental či obchodních domů Družba, Kotva a Máj, ale především nepřehlédnutelný Žižkovský televizní vysílač, který zásadně ovlivnil panorama Prahy.

17. listopad roku 1989, den počátku Sametové revoluce, se stal přelomovým bodem ve vývoji Prahy. Původně studenty organizovaná manifestace na pražském Albertově měla připomenout významné výročí událostí roku 1939, zejména uzavření českých vysokých škol. Stala se však protestem proti stávající nesvobodě a komunistickému bezpráví. Snaha studentů dát najevo své požadavky a nepřiměřeně tvrdý proti zásah SNB (Sboru národní bezpečnosti) a rudých baretů byl poslední kapkou, kterou přetekl pomyslný pohár trpělivosti ve společnosti. Do čela odporu proti stávajícím komunistickým strukturám se kromě studentů a herců postavili chartisté s cílem spojit různorodou opozici a vytvořit společnou protikomunistickou občanskou platformu s názvem Občanské fórum.

V následujících listopadových a prosincových dnech se na Václavském náměstí či na Letenské pláni konaly pod vedením Občanského fóra statisícové demonstrace, z nichž největší v dějinách Prahy proběhla 25. listopadu 1989 za účasti 750 tisíc lidí

Potřeba hlubokých celospolečenských změn ukončila monopol vlády komunistické strany, byly otevřeny hranice směrem na západ, umožněno svobodné cestování, zahájen celospolečenský dialog a skutečná demokratizace.

Praha po roce 1945

29. prosince 1989 byl ve Vladislavském sále Pražského hradu zvolen do prezidentského úřadu Václav Havel. V prosinci roku 1992 se Praha přiřadila k nejvýznamnějším světovým památkám zapsáním do seznamu Světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO Po rozdělení Československa 1. ledna 1993 se Praha stala hlavním městem České republiky s rozlohou 496,1 km2 a sídlem všech státní institucí i zahraničních zastoupení. Sídlem prezidenta České republiky zůstal Pražský hrad, Předsednictvo vlády zasedá v bývalé Strakově akademii, pro potřeby Senátu ČR byl upraven Valdštejnský palác, Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR rozhoduje v upravených prostorách několika paláců na Malé Straně. Nejvýznamnějším je palác Thunovský, poslanecké kluby mají k dispozici místnosti v paláci Smiřických a ve Šternberském paláci. Úctyhodná rozloha Prahy dodnes skýtá na svém území mnoho nezastavěných ploch. Okrajové obce ještě nejsou zahlceny masovou výstavbou a většina z nich si zachovala svůj původní ráz.