Říkali si vladykové z Lužce

RÍKALI SI VLADYKOVÉ Malíř Jiří Corvin a grafik Ladislav Čepelák v dílech a vzpomínkách

RÍKALI SI VLADYKOVÉ Malíř Jiří Corvin a grafik Ladislav Čepelák v dílech a vzpomínkách František Saifrt Pavel Vychodil

editor fotografie

Publikace je vydána k nedožitým 85. narozeninám akademického malíře Jiřího Corvina.

OBSAH

Vydavatel Přemyslovské střední Čechy o. p. s.

František Saifrt © 2016, Pavel Vychodil © 2016 Sazba a grafická úprava Ivo Horňák Tisk Tiskárna Kočka Slaný, 2016

Pár slov úvodem (3) Malíř se vrací domů (5) Vyznání Jiřího Corvina (9) Řikali si vladykové z Lužce (11) Se Štechem ve mlýně (23)

VELVARY

Zdaleka nejenom malíř (29) Úryvky z dopisů Jiřího Corvina manželům Saifrtovým (31) Jiří Corvin (37)

titul: J. Corvin – Posun, olej na dřevě, 90 x 100 cm, 1993 zadní strana: J. Corvin – Zasněžená pole, olej na dřevě, 90 x 122 cm, 1983

Ladislav Čepelák (39)

3

Vrata, olej na dřevě, 90 × 100 cm, 1999

4

Pár slov úvodem Když mi bylo deset nebo jedenáct let, hltal jsem knížky Jacka Londona z dalekého severu a měl jsem pocit, že tu zem vidím před sebou. Příběhy osamělých chlapů bojujících o holé přežití v drsné ledové krajině, osudy zlatokopů, z nichž k vytouženému bohatství došel jeden z deseti, aby se vzápětí upil k smrti, scénu z Volání divočiny, kdy vůdčí pes spřežení Buck utáhne sám na saních tisíc liber nákladu a vyhraje tak šílenou sázku svého pána a pomůže mu k obrovskému majetku – to nemohl napsat někdo z kanceláře sanfranciské redakce, to nemohl napsat ani člověk, který se vydal na Aljašku jako turista. To mohl napsat jen dobrodruh, který mezi zlatokopy a lovci žil, sdílel jejich tvrdý život, jejich krátké chvíle radosti a dlouhé měsíce zoufalství i strašnou vůli jít dál až do konce sil.

Díval jsem se na obraz „Rybník a potok“, který visí v naší slánské kanceláři, a měl jsem podobný pocit. I tohle musel namalovat někdo, kdo srostl s tímto krajem jako kořeny vrb s břehy zdejších potoků.

Jiří Corvin

Ladislav Čepelák

3

Jsou spisovatelé, kteří dovedou psát tak, že před vámi defilují scény jako na filmovém plátně. A jsou výtvarníci, před jejichž obrazy se vám promítá příběh kraje, k němuž patřili.

O dvou z nich vypráví tato knížka.

Jarda Huk

Syntéza, olej na dřevě, 80 × 90 cm, 2001

4

Malíř se vrací domů Malíř se vrací domů. Vrací se domů definitivně, aby už napříště nemusel být rozptylován cestami do nemilovaného velkoměsta. Sem do Velvar se Jíří Corvin stěhuje pěkně popořádku: nejdříve do země, na zdejší hřbitov, a pak teprve se svými obrazy, které rozvěsil – kam jinam, než na stěny užitkového venkovského stavení, špýcharu.

Sem dnes konečně jakoby svezena úroda z jeho polí.

I když jen její zlomek.

Tak to mělo být, tak to Jiří chtěl. Tak to chtěl osud.

Malíř maloval beznadějně postaru. Potřeboval k tomu krajinu před sebou a její půdu pod nohama. Půdu, zem, hlínu, ornici. Krajina ho nepřitahovala jako malíře romantika, kterého vzrušuje příroda divoká, pokud možno člověkem nedotčená, ale jako malíře hospodáře, malíře správce země. Potřeboval v krajině žít a svým způsobem v ní hospodařit. To u něj znamenalo odkrývat nánosy času a hledat její spodní a ještě spodnější vrstvy. Zarývat se do země, trpělivým pozorováním, vycvičeným zrakem za sucha i po dešti, v létě i s prvním či posledním sněhem. Hospodařit u něj znamenalo poznávat, chápat a obdivovat práce a moudrost těch před námi. Vlastně ji obdělávat, i když už nikoli jako rolník. Ale alespoň jako sadař zušlechťovat, co z ní roste.

Rybník a potok, olej na dřevě, 100 × 90 cm, 1989

Hledal a nalézal většině z nás neviditelné stopy a zákonitosti kulturní krajiny, na které zanechaly sotva už znatelné stopy desítky, možná stovky generací před námi. Vzrušovaly ho i její nevysvětlitelné záhady. Nemohl si k tomuto hledání a nalézání najít jinou krajinu než právě tu nejstarší v Čechách, na sever a severozápad od hlavního města. Od Veltrus ke Slanému, přes Peruc a Dybeř až na Lounsko. Velvary jsou pak nejblíže jeho rodišti Nové Vsi. Krajinu nejstarší ve smyslu nejdéle obývanou, tisíciletým obděláváním bezlesou, opracovanou až na samou dřeň, na kost. Ale Corvin svoji krajinu nehledal, on se do této prastaré jakoby pusté krajiny narodil a jenom jí zůstal věrný. Jestli tohle není osud, pak co jím je?

Ke krajině, jak on ji vnímal, patří ovšem také staré domy, anebo jen vrata, která ze starých, pro pohodlí dnes přestavěných domů zbyla, jen zdi poskládané ze zdejší právě tak do ruky zedníka šikovné jako malebné opuky.

Jeden takový ještě starší dům, barokní mlýn v Dybeřském údolí, odkrýval Jiří celá desetiletí a byl to zjevně úkol nad jeho síly. On si ale nezoufal, věděl, že spěch ve staré krajině a ve starých domech je od ďábla. Možná, že si říkal: ať dům raději spadne, podobný však sám sobě, než abych ho zachránil nějakou rychlenou plastickou operací.

Holínky od bláta, olej na dřevě, 63 × 47 cm, 1998

5

Via Regia, olej na plátně, 90 × 100 cm, 1980

6

Dnes bych vám připomněl malířovu družnost. Ano, družnost tohoto někdy morouse a vzteklouna, který měl mimořádně silnou potřebu samoty, soustředění a který tak jak miloval nekonečné pomalé hledačské rozpravy, tak nenáviděl nutkavé žvanění.

Družný samotář Jiří Corvin potřeboval krajinu s někým sdílet. Zasvěcoval své přátele do svého způsobu vidění, zapojoval je do svých neobvyklých, nečasových aktivit, vedl je k poznávání obdivu ke starým řemeslům od včelaření, pečení perníků a chleba, přes stavění houslí až po trpělivou výrobu ohnivé vody, jeho vlastní whisky. Vytvářel kolem sebe družinu, ano, družinu, která ho ctila a milovala, právě tak, jak jí šel občas na nervy. Byli jsme – my hosté a návštěvníci Dybeře vždycky jen na čas – jeho žáky, jeho pomocníky, jeho strávníky. Hlavně však jeho posluchači. Jeho řeč měla smysl, protože jí předcházelo dlouhé mlčení: pozorování a tiché přemýšlení. V tomto pořadí, nikoli v obráceném.

Červená konvice, olej na dřevě, 63 × 80 cm, 2003

Mě naučil chytat ryby, či spíše být s rybami u vody.

Bez něj mě to už nebaví. Ryby jsme chytali nechytali, ale hlavně jsme si vždycky odnášeli plné vezírky naplaveného času, ve kterém jsme si lebedili jako děti ve věku nevinnosti. Naše mlčení nad tichými hladinami labských tůní, mlčení přerušovaná šetrnou, úspornou, nepodstatnou řečí, která byla pro mě pokladem, který dnes už nikde nekoupíš. Dnes koupíš elektrickou signalizaci sebemenšího rybího zájmu o nástrahu, ale my s rybami mluvili přes ostře vonící a stále se barevně měnící neproniknutelnou hladinu. Rozhovory ve třech, Jiřího, mne a ryb, patřily v mém životě věru plném slov k rozhovorům nejvíce obohacujícím.

Všechno, co má cenu, je paradoxní. Jiří byl samotář, který však potřeboval vnímavé lidi kolem sebe. Byl to svým způsobem despota a nezištný přítel zároveň.

Zbytek jeho družiny, jeho přátel, se tu dnes sešel, aby si ho připomněl a zalitoval, že ten čas, ten nespěchavý čas s Jiřím, je nenávratně pryč. Jeho obrazy nám jej však budou vždycky připomínat.

Jsme proto všichni rádi, že Velvary našly pro Jiřího tento špýchar a svezly do něj část úrody z polí tohoto rolníka a řemeslníka, malíře a přítele.

Petr Pithart Petr Pithart (*1941) – český disident, signatář Charty 77, po roce 1990 politik, předseda české vlády v rámci federace, bývalý předseda a místopředseda Senátu Parlamentu České republiky. Dlouholetý přítel Jiřího Corvina.

Déšť, olej na dřevě, 100 × 90 cm, 1991

7

Odraz a mrak, olej na dřevě, 90 × 100 cm, 1997

8

Jsem z tohoto kraje. Všechno, čím je naplněno moje dětství, dospívání a umělecké formování, vychází z této krajiny. Z kraje mého mládí byly vidět dvě dominanty: Říp a Mělník.

K němu odtékaly naše potoky a pak Vltava přes Vraňanský jez. Řeka byla dominantou mého dětství; staré stromy na břehu, přívozy, pach a teplo hrází. Na ní byla známá místa na koupání a na chytání ryb. V zimě veliká plocha ledu, na jaře povodně, kry a mohutný pohyb kalné vody. Byl jsem řekou přitahován a málokdy jsem odolal.

U nás byl zase pohled do strání a polí, na osekané vrby v lukách. Louky dostávaly v zimě zlatavou barvu suché trávy, za nimi tmavé vertikály chmelových sloupů. V polích se rýso-

valy bizarní tvary remízků a neobdělaných míst – na podzim byly ty skvrny barevné, v zimě kontrastní, namodrale černé.

Vesnicí nahořkle voněl česaný chmel a kouř ohňů z chmelnic.

Doma v zahradnictví byly hromady ovoce, plochy květin, tisíce stromků. Všechno důvěrné jsem vnímal intenzivně. Třicet let poznávání, objevování. Všechno bylo nové a poprvé. Potom jsem se vzdálil několik kilometrů proti potoku do ještě jednodušší a červené krajiny Velvarska a Slánska, ale ještě dnes slyším volání přes zahradu.

Návraty nejsou možné, snad jen výtvarnou cestou.

Jiří Corvin

Menhir, olej na dřevě, 122 × 90 cm, 1997

9

Vrba, lept v zinku, 17,7 × 22 cm, 1957

10

Říkali si vladykové z Lužce Ladislav Čepelák s Jiřím Corvinem započali své společné několikaleté putování Slánskem v Ješíně. Na odlehlém místě za vsí v polích, při silnici táhnoucí se ke Slanému, stála Aichlerova cihelna. Byla u ní vilka majitele, v šedesátých letech 20. století ještě obydlená. Stojí dosud, dávno opuštěná, chátrající. Stávalo tam však ještě jakési stavení, nevím k jakému účelu původně sloužilo, koncem 60. let však po něm už nic nezbylo.

A právě v tomto stavení se oba malíři na dva roky usídlili. Odtud vycházeli do krajiny polními cestami mezi lány někdy společně, jindy každý sám, někdy sužováni letním vedrem, jindy promrzlí nebo promoklí, zastiženi podzimními či předjarními plískanicemi. Vraceli se s deskami naplněnými kresbami.

Zdejší krajina, stejně rozlehlá jako ta kolem Veltrus a Nové Vsi, odkud pocházeli, skýtala spoustu námětů blízkých

Mlýnský kámen, litografie, 57 × 47 cm, 1965

jejich srdcím i uměleckým vizím. Inspiraci nacházeli rovněž při tancovačkách v ješínské hospodě. Spíš z žertu než opravdové obavy, že by neobstáli při posvícenské zábavě bez kravaty, kterou tehdy žádný z nich s sebou v Ješíně neměl, vystřihli si ji z kusu plátna a pomalovali pestrými barvami.

Ve svém hledání se dostávali do míst od Ješína značně vzdálených – Bučina, Kamenný Most, Bakov, Královice a dále. Často také docházeli do Velvar, kde se záhy sblížili s rodinou lékárníka PhMr. Evžena Golla1 a zvláště s jeho bratrem Ing. Emilem Gollem, který měl v tomto čase velké starosti se zřizováním velvarské galerie. Kralupy byly tehdy okresním 1 Bratři Gollové byli spoluzakladateli velvarského muzea. Manželka Evžena Golla Božena Gollová, po mnoho let vedla velvarský archiv až do jeho začlenění pod Okresní archiv v Kladně. Publikovala v 30. letech v Podřipském kraji.

Bláto v Ješíně, lavírovaný uhel, pastel, 49 × 60 cm, 1961

11

Ladislav Čepelák – Brázdy, akvatinta v zinku, 43 × 60 cm, 1968

12

městem, ale když byly v té době na náklad Krajského národního výboru zrestaurovány obrazy kralupského rodáka malíře Jiřího Karse2, ukázalo se, že město pro ně nemá vhodné umístění.

Přišel proto vhod návrh Ing. Emila Golla, že by mohla být pro Karsovu galerii využita tehdy volná velvarská radnice. Karsovi rodiče (původně Karpelesovi) totiž předtím, než si najali mlýn v Kralupech, bydleli léta ve Velvarech, jejich předci pocházeli z Bučiny. Velvarský národní výbor se zřízením galerie ve městě souhlasil, ale to bylo vše, co pro to udělal. Vše bylo na bedrech Ing. Emila Golla. Bylo nutno nesčetněkrát obcházet různé vyšší instituce, až po ministerstvo kultury, a to by nebyl mohl tehdy již více než sedmdesátiletý a téměř nevidomý Goll podstupovat bez průvodce. Našel jej v paní Antonii Lukášové3, v člověku bezmezně obětavém a nezištném.

Když byla galerie v roce 1959 otevřena, stalo se tak i zásluhou obou malířů. Pomáhali při shledávání a výběru výtvarných prací malířů Kralupska, které pak Karsovu galerii doplňovaly (obrazy Josefa Holuba, Františka Slabého, Václava Pokorného, Zdeňka Kratochvíla a další), pomáhali s rámováním a hlavně s instalací a tím, že galerii věnovali svá díla (pamatuji Čepelákův cyklus Veltruský park).

Již v roce 1960 byla uspořádána ve Slaném jejich společná výstava, která znamenala počátek dlouholeté spolupráce s Vlastivědným muzeem. V případě Ladislava Čepeláka tato spolupráce zahrnovala i oblast hudební.

Z období ješínského vyšly i dvě další společné výstavy, v roce 1960 v Kralupech a v roce 1962 v Nové síni v Praze ve Voršilské ulici.

Pro oba mladé malíře nebyl problém procházet v širokém okruhu krajinu kolem Ješína, vždyť proto sem přišli.

Problémem bylo, zvláště pro Čepeláka, do Ješína dojíždět z Prahy, kde byl asistentem na Akademii výtvarných umění u prof. V. Tittelbacha. Celý týden se věnoval akademii, pro vlastní výtvarnou práci mu zbývaly soboty, neděle a prázdniny.

Svou činnost na akademii bral jako nutnost pro existenční zajištění nejen své, ale i Jiřího Corvina, nadaného, ale neznámého ještě malíře žijícího „na volné noze“. Časové ztráty cest z Prahy do Ješína se stávaly neúnosnými. Po dvou letech oba Ješín

2 Jiří (Georges) Kars se narodil 2. 5. 1880 a zemřel 4. 6. 1945 v Ženevě, spáchal sebevraždu. Podle sdělení Ing. O. Špecingera byly Karsovy obrazy nalezeny po válce v jakési stodole za Prahou ve velmi neutěšeném stavu.

3 Antonie Lukášová byla obdařena velkým citem pro výtvarné umění a hudbu (hrála dobře na klavír), pracovala jako servírka ve velvarském hotelu Záložna. Po celou dobu existence velvarské galerie v ní pomáhala Ing. Emilu Gollovi pří službách, úklidu, propagaci aj. Kromě galerijní návštěvní knihy (uložena ve velvarském muzeu) založila si svoji soukromou knihu význačných návštěv (později mi ji věnovala). Jsou v ní kresby a zápisy, kupř. Aleny Ladové, Mil. Holého., sochaře Preclíka, hudebního skladatele S. Hipmana atd. Téměř do konce života pomáhala i ve velvarském muzeu. Narodila se 21. 10. 1912 a zemřela v květnu 1984 ve slánské nemocnici

13

Statek v Ješíně , uhel, 42 × 30 cm, 1960

opouštějí, aby prožili dalších šest společných let v Královicích u Slaného v Lužeckém mlýně.

O pobytu v Ješíně píše v roce 1964 Jiří Corvin: Chystáme s Ladislavem zářijový výlet k bývalému ješínskému mlýnu(?), a protože se jedná o místo, které pro nás mnoho znamená, musíte nás omluvit, až budeme mimořádně sentimentální...

Reminiscencí na toto období byla samostatná výstava Ladislava Čepeláka uspořádaná v roce 1976 Městským muzeem ve Velvarech (v radniční budově č.p.1), kterou autor výmluvně nazval JEŠÍN. Obsahovala padesát kreseb uh-

Čepelákova cimra (II), Lavírovaná kresba, 59 × 59 cm, 1960

14

lem, rudkou a většinou lavírovaných. Čepelák, tehdy docent AVU, ji instaloval se svým asistentem a za pomoci svého přítele PhDr. Václava Mouchy.

Za mimořádně velké účasti návštěvníků z Velvar, Slaného, Veltrus a Prahy byla výstava zahájena 28. dubna 1976 PhDr. Rackem (pracovníkem Národní galerie). Na klavír hrál dvě své skladby, Slánskou a Velvarskou polku, které složil z podnětu L. Čepeláka jeho dlouholetý přítel Jiří Fencl.

V katalogu k výstavě PhDr. Racek píše: Rok 1959 představuje skutečný mezník v Čepelákově tvorbě. Tehdy se spolu s mladším malířem Jiřím Corvinem usadili nedaleko Velvar v ješínské cihelně.... Dvouletý Čepelákův pobyt v Ješíně je v pravém slova smyslu vstupem do slánské krajiny, nutnou základnou k tvorbě, která z ní vyrůstá...

Bylo by omylem se domnívat, že odlehlost Ješína byla hlavním důvodem, proč odtud odešli. Nelze přehlédnout skutečnost, že už v čase ješínského pobytu se jejich výtvarný zájem od krajiny kolem Velvar odkláněl směrem ke Slanému a jeho okolí. Už tehdy kreslil Čepelák Královice, které se vbrzku měli stát sídlem Lužeckých vladyků. Rozhodující pro odchod do královického Lužeckého mlýna bylo zaujetí zdejší krajinou, krajinou v samém srdci Slánska, krajinou dávající příslib dalších tvůrčích objevů a osobitého uměleckého rozvoje.

Dojem ze své návštěvy v Lužeckém mlýně v květnu 1964 jsem si tehdy zapsala: Nejprve jsem spatřila komín, mlýn stojí v podstráni. Vedle mlýna u potoka podlouhlé přízemní stavení, několik oken, uprostřed dveře, tam jsme vešli do tmavé chodby. První, co mne v ní upoutalo – špalek se zaseknutou sekerou. Pak do obytné místnosti vpravo.

Byla jsem ohromena! Maně jsem si vzpomněla na atelier Jaroslava Paura před dvěma lety v Kladně-Kročehlavech, Ladiskav Čepelák

projednávala jsem s ním jeho velvarskou výstavu: obývací pokoj v rodinné vilce, kde bylo vše vypulírované, všude bylo znát ženskou ruku, jen stojan s plátnem mohl být nápovědí, že se tu také maluje. Tady ve mlýně strohost až drsnost, na první pohled zdánlivý nepořádek, ale proto, že nic tu nezářilo novotou či módností. Všechno bylo staré, zašlé, věci, které už sloužily dlouho a možná už někým vyřazené, tady zase plní svůj účel, jejich existence má opět smysl. Venku hrozný liják, vichr studený máj-tady rozsvícená petrolejová lampa, ve starých železných kamnech se rozhořel oheň, na tálech rozhozené koření zavonělo. Prostor rozezněla melodie hracího strojku.

Sedíc u prostorného, časem a dávnými majiteli poznamenaného stolu, rozhlížím se... Pod oknem vedle umyvadla na plechovém stojanu, truhlářský ponk a na něm – zkrátka všelicos a také rozestavěné housle.

15

Ladislav Čepelák – Hnízdo se sněhem (Hnízda), akvatinta v zinku, 15 × 18 cm, 1965

16

Další židle u stolu. Harmonium. Za ním postel. Vysoká zasklená skříň s nádobím. Kbelíky s vodou, truhlík s uhlím.

Na zdech kresby a spousta jiných věcí, sádrové odlitky perníkových forem, police s dýmkami. Na zdi nad stolem nápis „In medias res!“ A čárky tužkou, spousta čárek-stále doplňovaný záznam o počtu chycených myší... U dveří do dalších místností stařičké polstrované křeslo s popraskaným potahem. Místnost slouží jako dílna.

Ladislav Čepelák neříká „ateliér“ – tiskařský lis, police se stohy kreseb a grafiky, police s kovovými deskami, grafické nástroje, rydla, skoby, válečky na barvu, uhly, brka, barvy, kyseliny – nedá se to všechno přehlédnout jedním pohledem. Ptačí hnízda. Na stěnách kresby a grafika... Začala jsem chápat, že

toto místo ohromuje svou totální neokázalostí, předměty svou ohmatanou dlouhověkostí nutí k zadumání. Toto místo má svůj řád, nic tu není nahodilé.

O tom, že zdejší krajina poskytovala štědře náměty pro jejich tvorbu, ale i spoustu věcí, jimiž doplňovali svoji společnou „domácnost“, svědčí psaní L. Čepeláka: … Měl jsem zde pěknou práci, řezal jsem vrbové proutky (na kreslící uhly to vypaluju), vrby právě kvetou... Dostávám se sem jednou v týdnu. Tentokrát už bylo krásné počasí, po včerejším nočním dešti, krajina doslova umytá. Vyšel jsem v podvečer ven a trochu skicoval večerní oblohu. Víc jsem se ale díval, byl nádherný klidný večer... Zítra budu hrát v kvartetu, na to se lze jenom těšit... Včera jsem byl ve mlýně, jak jsem byl šťastný.

Ladislav Čepelák – Senoseč (Veltruský park), lept v mědi, 18,5 × 28, 1950

17

Žně, litografie, 43 × 52 cm, 1962

18

Jenom jediný den v týdnu, ale bylo to náramné. Chodili jsme s mým přítelem po polích a smetištích. Nacházeli jsme celou řadu ptačích hnízd (většinou s mláďátky, něco fotografovali).

Hrabali jsme se na smetištích, přinesli řadu odhozených věcí, které budou dál sloužit, po stránce jakosti a materiálu a provedení vůbec, jsou lepší všech střepů, které se vyrábějí dnes.

Viděli jsme hnízda strnadů, ťuhýků, sovy, ježka, kosů. Přinesl jsem si torzo z hnízda stračího. Našli jsme ho pod stromy i s mrtvými mladými strakami, dílo nimrodů! Pokusím se udělat lept z trosky ptačího hnízda, bude to asi dost děsné...

Předchozí citace vypovídají o mnohém. Především o znalostech a hlubokém sepětí s přírodou, ale také o úctě k věcem vytvořeným lidskou rukou. O shodě, která utvářela přátelství obou malířů.

Finanční situace J. Corvina se v té době zlepšila, vedl výtvarné oddělení při Lidové škole umění v Kralupech a mohl se tak podílet na společném hospodaření. Oba si také založili před domkem zahrádku, v níž pěstovali zeleninu. Nakupovat se chodilo do vsi, do Královic, kde v krámku prodávala paní Novotná. Zatímco Čepelákovi mnohdy stačila snídaně (velký hrnec bílé kávy s nalámaným chlebem) pro celý den a přípravu dalšího jídla považoval za zdržování, Jiří Corvin naopak rád jedl a také dobře vařil. Když se počet chycených myší zaokrouhlil na čtyři sta, konala se oslava s hostinou. Menu se skládalo z hutné slepičí polévky, hlavním chodem byla slepice na paprice s nudlemi a moučníkem piškotová bábovka. Zapíjela se vínem Lacrima Christi. Čepelák hrál na housle a když zasedl k harmoniu, vlétla do místnosti kavka a k velkému nadšení všech se mu usadila na rameni... Takové oslavy byly velice řídké a stejně na ně L. Čepelák žehral. Corvin totiž odjel a jemu zbyla hromada neumytého nádobí... Návštěvníci i přátelé, kteří do Lužeckého mlýna zavítali, si nemohli nevšimnout již zmíněného nápisu na zdi „In medias res“. Upozorňoval, že dlouhé vysedávání zde je nežádoucí. S velkou vřelostí naopak vítal Čepelák hudební nadšence, s nimiž se věnoval dlouhé hodiny domácímu muzicírování, z nějž se v roce 1964 zrodilo kvarteto, nazvané LUŽECKÉ.

V roce 19654 postihla Čepeláka osudová rána, zemřel mu milovaný otec. Musil jsem v mysli připustit již v minulých dnech a týdnech, že s otcem bude hůře. Velice vytrpěl – a dnes již nežije. Jsem zarmoucený, vlastně je to první velká rána v mém životě. Přiznávám, že to těžce nesu, moje starost se přenesla na matku a prosím prozřetelnost, abych ji měl co nejdéle.

Svůj smutek nechtěl na nikoho přenášet, sám se však se ztrátou otce těžko vyrovnával způsobem, který mu byl nej4 V roce 1965 získal L. Čepelák cenu za grafiku – výstava k 20. výročí osvobození ČSSR, Praha. Téhož roku uspořádal výstavu v pražském Hollaru

19

Růže, barevná akvatinta, 14,5 × 10 cm

bližší. Kreslil mrtvého v márnici. I další jeho tvorba byla poznamenána touto událostí: kreslí v té době a také leptá barevně soutisky obloh, je tu ale také velká kresba uhlem – mrak ve tvaru ležící postavy se zřetelnými rysy zesnulého otce.

Hudba, neoddělitelná součást jeho citové a tvůrčí bytosti, provázela jej od dětství, byla mu v této těžké době silnou oporou, zvláště hraní v Lužeckém kvartetu. Jezdíval

Havran, litografie, 30 Ă— 42 cm, 1965

20

však v těch letech také do Velvar za tamějším ředitelem hudební školy, již zmíněným Jiřím Fenclem, výtečným klavíristou.

Znali se již v době Čepelákových studií na AVU a hrávali spolu v různých kapelách na tanečních zábavách. Fencl se narodil v Hořešovičkách, vystudoval gymnázium ve Slaném a poté pražskou konzervatoř. Nyní spolu po večerech hrávali v hudební škole Dvořáka, Brahmse aj.

Je příznačné pro Čepeláka, že hudbu nejen poslouchal a aktivně provozoval, ale že se v plném souladu se svým založením snažil přijít „na kloub“ vzniku tónů, které z nástroje vycházejí. Už v Ješíně započal se stavěním houslí, pokračoval v Lužeckém mlýně – a vlastně celý život. Postavil asi 18 houslí a několik viol. Nástroje zdobil intarzovanou linkou po obvodu a někdy také drobnou intarzí na spodní desce (kupř. kaštanový květ).

Na počátku své umělecké dráhy, stejně jako Corvin, také Čepelák se věnoval olejomalbě. Záhy však se rozhodl výhradně pro grafiku (lept, akvatinta, mezzotinta). Naproti tomu Corvinovi byla po celý život prostředkem seberealizace olejomalba a další malířské techniky. Grafikou (litografie) se zabýval spíš okrajově.5 Čepelák neměl ambice stát se ilustrátorem, spatřoval v tom nutné omezení tvůrčí svobody. Přesto se v několika knihách jeho ilustrace objevují. Z pobytu v Královicích je to kresba Slánské hory v knize vzpomínek milovaného profesora, pana PhDr. V. V. Štecha V zamlženém zrcadle.

Přes mnohé společné zájmy se svým založením Čepelák s Corvinem velice lišili. S postupujícím časem nabýval Čepelák přesvědčení, že by se tato odlišnost měla nejvíce projevovat v jejich tvorbě, což se nemůže plně zdařit, budou-li i nadále spolu setrvávat. Nadešel čas, kdy každý musí jít sám, svou vlastní cestou. Stalo se tak na počátku roku 1967. Ladislav Čepelák se odstěhoval do domku v Otrubech. Jiří Corvin do bývalého statku v Dybeři u Peruce, který pro něj Čepelák koupil. Sídlo „Lužeckých vladyků“ v Královicích osiřelo...

Z dopisu Jiřího Corvina z roku 1998: …Prožil jsem, co jsem chtěl. Přežil jsem postihy těla, vyrovnal se s postihy ducha, prodloužil jsem po mnoho desítek let život krásného domu, vysázel okrasné i ovocné stromy, namaloval pár obrazů. Nelze si klást otázku, jestli je to hodně nebo málo. Nedělal jsem, co by mě nebavilo ...Od Čepelákova zakoupení domku v malých Lidicích a pak ve Svrkyni, už s ním nejsem příliš ve styku. Občas si napíšeme, občas zavoláme – je to pryč … Taky se dostavily infarkty, zůstal jsem ležet na ulici v mdlobách. Letos jsme si jednou vyměnili dopisy – oba stejně naříkáme na obtíže těla, 5 Jiří Corvin se též zabýval uměleckou fotografií. Několik rozměrných fotografií věnoval velvarskému muzeu – Pražská brána a detaily domu č. p. 7 a 8 na náměstí.

21

Vrata, litografie, 50 × 40 cm, 1977

vyplňování složenek a účtů, na drahotu, že neustále likvidujeme nepotřebné věci, že ven do usedlostí nás někdo musí odvézt atd.6 A přece to bylo krásné – takové jaké jsme si to vybrali. Chyby, na jaké jsme doplatili, bychom opakovali znova.

Protože jsme asi takoví...

Zdeňka Křtěnová tajemnice kulturního domu a ředitelka Městského muzea ve Velvarech Přetištěno ze Slánského obzoru, ročník 15 (2007), s. 115–123, se souhlasem autorky.

6 Corvinův žák z výtvarného oddělení kralupské hudební školy, František Saifrt, s nímž se až do konce života stýkal, nechal ve spolupráci s velvarským muzeem instalovat malířovu výtvarnou pozůstalost v adaptovaném špýcharu na zahradě bývalého děkanství ve Velvarech. Jiří Corvin byl na své přání pohřben na velvarském hřbitově.

Studie vrat (zelenรก vrata), kombinovanรก technika, 33 ร 38 cm, 1988

22

Se Štechem ve mlýně V létě roku 1962 jsem jel s V. V. Štechem navštívit dva výtvarníky, kteří si zařídili pracovní pobyt v kraji příslovečně nemalebném a drsném, kterému se malíři – s výjimkou Václava Rabase – odjakživa vyhýbali. Slánsko. Je to zvláštní, trochu zvlněná krajina, obývaná už od neolitu a nepřetržitě od té doby obdělávaná a modelovaná prací nesčetných generací. Nikdy se vlastně od té krajiny nechtělo víc než ten kus chleba, chytří sedláci v minulém století ji dřeli stejně nelítostně jako své příslovečné krávy, a tak vypadá podle toho. Jen málo lidí chápe, že právě tento prozaický osud vtiskl kraji zvláštní kouzlo, že ta dlouhá řada generací dala krajině se svou prací také svou duši a vepsala do ní svou nezdolnou touhu po životě, své naděje, svá zoufalství, a že ta krajina vypadá také podle toho. Znají to lidé, kteří se tu narodili, a to platí shodou okolností o Štechovi i o mně.

Oba výtvarníci, které jsme jeli navštívit, patří také k těm vyvoleným. Rozhodli se k riskantnímu kroku: udělat

z této krajiny velké umělecké téma. Starší z nich, grafik Ladislav Čepelák, prožil mládí ve Veltrusích, mladší, malíř Jiří Corvin, v Nové Vsi u Velvar, tedy v kraji, který napovídá to, o čem Slánsko mluví nahlas. Hledajíce tento plný hlas, zakotvili v těžišti a srdci toho, co hledali. Nejdříve v Ješíně u Velvar a potom u Slaného. Poblíže vsi Královice stojí o samotě bývalý mlýn, říká se tam V Lužci, a v tomto mlýně, degradovaném na obyčejné hospodářské stavení, si najali domek, určený původně pro deputátníky. Tam jsme je také se Štechem našli. Čepelák nám šel naproti, ve dveřích stál Corvin a kouřil z venkovské fajfky. Zevnějškem byli oba, mírně řečeno, dosti zchátralí, vzhled jejich obydlí lze stěží vystihnout pouhým popisem. V místnostech směsice grafických listů, desek, litografických kamenů, ale bylo tam také harmonium a kuchyňské nádobí. Každý z obou měl vlastní komnatu, přeplněnou profesionálními parafernáliemi a rozestavěnými i hotovými houslemi – oba jsou vynikající amatérští houslaři.

Předjaří – vrby u potoka, lavírovaný uhel, 39 × 59 cm, 1960

23

Mezi Bučinami, olej na dřevě, 100 × 90 cm

24

Všude pobíhaly myši. Bylo znát, že se tu pracuje tvrdě až fanaticky, a že se tu také hojně muzicíruje. Mimochodem – bylo tu založeno vynikající amatérské smyčcové kvarteto, které dosud působí v kraji pod hrdým názvem Lužecké kvarteto.

Starší Čepelák byl tehdy blíž k cíli než Corvin. Černobílou řečí grafiky bylo snad snazší postihnout specifické rysy velkého námětu: táhlou, tajemnou melodiku horizontů a měkkého reliéfu krajiny, holé, drsné uzliny keřů a stromů s ptačími hnízdy. Corvin posedle zápasil s barvou, s tou podivně těžkou, vtíravou, rezavou až fialovou půdou permského útvaru, na které odraz jasné oblohy za podzimních podvečerů anebo bledě zelený jarní porost vyvolávají nebezpečné a svádivé efekty.

Václavu Rabasovi se dařilo dík zkušenostem z Krušovic zkrotit tuto přeludnou hru, ale ani on nedokázal zaklít do barev to, za čím šel úporně Corvin: nevyslovitelnou tíži a hmotnost této země, vlastnosti, do kterých se vtělila jedinečná poezie odvěké, strádavé i vítězné energie života. Corvin dobře věděl, že se musí vyhýbat třeba jen náznakům naturalismu, zkoumal od začátku čisté barevné kontrasty ve velkých plochách. Vyplavil si i vzorky červenavé permské hlíny a zkoušel malovat přímo s ní.

Byl to patetický zápas a Corvinovy oleje i tempery z této doby jsou podnes tímto patosem nabity.

Dnes, kdy Corvin už dávno dosáhl svého, aspoň na tom stupni, o který mu tehdy šlo (protože umělec nikdy nedosáhne svého úplně a beze zbytku), je možno vzpomínat na toto setkání v Lužci jako na idylu, oživenou poznámkami a postřehy V. V. Štecha. Ale už je tomu víc než dvacet let.

Od té doby se stalo mnohé. Corvin ukončil svou etapu hledání ještě v průběhu šedesátých let, a to úspěšně. Zvláštní pojetí obrazu jako útvaru napůl barevného a napůl plastického, kterým nakonec vyřešil své výchozí problémy, mi připadá jako plod podobné fantazie, která hudebníka přivede ke změně tónového systému. Asi je to jen dojem; avšak tato proměna vede v každém případě k něčemu tak novému, že si oko, naladěné na konvenční obrazové vyjadřování, musí na to zvykat jako na dodekafonii.

Skutečně, stalo se mnohé. Corvinův původní obrazový prostor ztratil malířskou iluzivitu, proměnil se v hodnotu plastickou. A teprve v tomto prostoru uzemněném v plastice našla své pravé místo barva jako prostředek, vedoucí do nitra námětu. Další dílčí proměny, které z této odvážné změny koncepce vyplynuly, je lépe sledovat přímo na Corvinových obrazech než psát o nich. Ale jako člověku, který se považuje za odborníka na slánskou krajinu, budiž mi dovoleno říci se vší odpovědností, že Corvinovi se podařilo touto svou malířskou řečí vyslovit o této krajině cosi velmi závažného a mému srdci blízkého, cosi, co se dosud nikomu nepodařilo a co by bylo marné opsat slovy.

25

Beneš, lept v mědi, 14,2 × 7,6 cm, 1954

Tento projev vedl ovšem Corvina dále a k poněkud jiným tematickým končinám. Barevně reliéfní pojetí obrazu dává totiž možnost radikálního zásahu do poetiky malířského prostoru vůbec: odiluzivnělý a zplastičtělý prostor otevírá cestu k nové zajímavé působnosti. Corvin začal využívat těchto možností v další etapě své tvorby, když se v roce 1967 rozešel s Lužeckým mlýnem a přátelsky i s Čepelákem a šel dále a jinam.

Orba, kombinovanรก technika, 30 ร 42 cm, 1960

26

Našel si osamělé a téměř zbořené stavení mlýna v malebném (tentokrát) údolí poblíž Peruce, pár kilometrů na sever.

Tento dům vlastníma rukama vrátil znovu do života a přeměnil jej ve svou venkovskou dílnu. Tím se z makrosvěta krajiny a rozlehlých prostorů dostal do mikrosvěta předmětů, na které si člověk častým užíváním zvykne tak, že je už ani nevnímá.

Jsou-li však vytrženy ze souvztažností praktického života a stanou-li se námětem uměleckého díla, promluví náhle novou řečí, a tato řeč vyslovuje ztajené obsahy velmi podobné těm, které Corvin vnímal uprostřed slánské krajiny. Nejčastějším námětem z této řady jsou vrata, zřejmě proto, poněvadž je možno zobrazovat je corvinovským projevem v naprosto frontálním, takřka bezprostorovém průmětu, vrata obyčejná, stará, ohmataná tisícerými dotyky, vrata do stodol, chlévů, sklepů, vrata, která se stejně snadno otevírají i zavírají – jsem přesvědčen, že Corvin naléhavě prociťuje i tuto filozoficky aktuál-

ní symboliku. Jsou však i jiné náměty, staré rozbité mlýnské kameny například, věci vytvořené i zjizvené lidskýma rukama, životem.

Corvinova malířská transpozice odkrývá skryté významy těchto skromných účastníků života a prokazuje nám tím znamenitou službu. Corvin nás učí pochopit, že neporozumíme životu ani sobě, dokud nebudeme umět vžívat se do prostých, neefektních, avšak do lidského života propastně zahloubených krajin i předmětů. Dnes je malíři padesát let, a má právo i povinnost svěřit se nám s tímto poznáním, s touto moudrostí.

Václav Formánek (1981) Václav Formánek (1922–1985) – výtvarný kritik, estetik a historik umění.

Výkop (Meliorace II), olej na dřevě, 62 × 110 cm, 1972

27

Otisk kachle

28

Zdaleka nejenom malíř Ze všeho nejvíc a nejdéle byl Jiří podle mého hospodářem ve starém mlýně. Ve mlýně, který už nemlel. Předtím, než se usadil v dybeřském údolí, procházel s paletou a plátny celá léta křížem krážem tímto prastarým krajem. Když se usadil, stal se všestranným řemeslníkem, i když většinou spíše učněm oněch devatera řemesel. Šlo o řemesla umělecká? Ani ne.

Při práci mu šlo méně o umění a více o autenticitu materiálu, o autenticitu nástrojů a o pravost postupu, o to, z čeho a jak se to či ono kdysi skutečně dělalo, aby to dobře sloužilo svému účelu. Umění či dokonce krása, ta mohla být eventuelně až přidána. Až jako bezděčná prémie, když to bylo dobře, poctivě udělané. Když to bylo udělané špatně, vzal to Jiří do ruky a praštil s tím o stůl. Třeba houslemi, které vyráběl mnoho měsíců. I když vypadaly přesně jako housle a hrály jako housle a každý z nás by se jimi chlubil do konce života, kdyby je uměl vyrobit. Léta pálil vlastní whisky a pak, když dozrála, mu ani moc nechutnala. Ale vyzkoušel si to. Byl také hospodář sadař, zahradník a zahrádkář, vytrvalý včelař. Byl posedlý rybář. To on mě naučil rybařit. Byl stavebníkem, který dlouho, trpělivě odhaloval původní barokní mlýn skrytý v domě mnohokrát necitlivě přestavovaném. Pekl chleba. Byl také kuchařem, a jakým!

Byl to člověk bytostně konzervativní. Nešel však proti proudu času, spíše čas zpomaloval, brzdil, tím, že se s každou věcí piplal, páral, dokud nebyla podle jeho představ. Piplal a páral se se vším proto, aby nabyl představu, hraničící s jistotou, že tak a ne jinak se ta stará věc dělala, používala. Zajímalo ho, jak ty staré, osvědčené věci – zejména nástroje fungovaly.

Proč právě takhle. Proč právě z tohoto materiálu.

A s jeho malováním to nebylo jiné. Všimněte si použitých malířských technik jen na této výstavě: litografie (litografický stroj měl samozřejmě ve mlýně), lept v zinku, lept v mědi, lept v mosazi, uhel, akvarel, barevná akvatinta, kolorovaná kresba, kombinovaná technika, hrudka … Všechny tyto a mnohé další techniky si chtěl Jiří vždycky sám vyzkoušet. Jednu, nejspíše tu jeho nejoblíbenější, dokonce nejspíše vynalezl: sádra na prkně, říkal jsem tomu já. Naplácal na tvrdý podklad vlhkou sádru, uhnětl ji do masivního, rozmáchlého reliéfu, který měl už v hlavě předtím jako strukturu obrazu, a teprve na ni, na uschlou sádru, nanášel barvy. Obraz, na kterém je jarní pole, je pak skutečně hlína sama, a po té hlíně jakoby před chvílí přejel žebřiňák.

Přitom je to obraz, o kterém by někdo mohl právem říci, že je na hranici malířské abstrakce.

Corvinovi šlo vždycky o hmotu. O potýkání se s hmotou. O tvarování. O její strukturu i povrch, barvy a odstíny.

Byl doslova vyrostlý ze zdejšího kraje, srostlý s ním, zarostlý do něho, do zdejší půdy. S tímto prastarým krajem, ohlodaným prací stovek generací zemědělců doslova na kost.

29

Corvinem vyrobené housle

Dnes už je na hřbitově ve Velvarech její součástí. Jeho obrazy zůstávají svědectvím chápavého přátelského soužití, potýkání se s hmotou země, kterou ctil právě že nejen prací umělce, ale i řemeslníka – hospodáře.

Petr Pithart (Část textu k výstavě Jiřího Corvina ve Veltrusích 2. 2. 2011)

Světlá vrba, lept v zinku, 12,5 × 15,5 cm, 1957

30

Úryvky z dopisů Jiřího Corvina manželům Saifrtovým Přemýšlím o tom, že ke stáru pár obrazů – témat – se stává lapidárnější, uzavřenější, na mnoha obrazech mizí zbytečnosti (při zachování jisté optičnosti). Ten obraz co sis odvezl posledně „Syntéza“ je mírně optický, je tam „všechno“ a nic, dělením do tří ploch „prapor“, přidáním oblohy a ptáků je to spíš znak. Ale stejně by se dal ten symbol krajiny vyjádřit líp, jinak (?). Dospěl jsem ve své malbě ale sem, k oblaku co visí u mne dole v hale atd. Nemám na víc.

Viděl jsem za ta léta v krajině mnohé „zázraky“. Louže, červenou zemi, obarvené močůvky, se zářivě svítícími okraji, kolem plochy barvy popela a mokré slámy, deštivé mraky skoro spojené se zemí, jak se vypařovala mokrá pole – neuděláš ani tisícinu toho, co vnímáš! Stokrát jsem šel pěšky do Velvar z Ješína, podél potoka osekaných vrb, pak červených šípků a zavátá ptačí hnízda – jak ten vjem udělat? Zbude dojem mechem zelených a černých kmenů, osekanost větví do oranžova, červeň šípků a běl sněhu, cahota tajícího zimního krytu a jinak červené kopečky krtin co začínají vyčnívat. Jakmile to pojmeš opticky, všechno ztratíš! Když bych maloval sekeru, měla by mít něco z té heraldické – to se týká všeho. Aby člověk nezblbnul obkreslováním heraldiky, trvá mu to padesát let, než udělá vlastní vjemy „znak“ (pole až na kostru, strom až na kořeny).

28. 9. 2002 Při pohledu zpět vidím, jak jsem ti vděčnej, za umožnění být půl roku Na Dybeři (když to sečtu) a i když je to někdy přitažené za vlasy chřipkou, zavřením petlice zvenku atd., přece jen ten vjem dnů, kdy prší, sněží, svítí slunce, je přímý, nezprostředkovaný.

Vůbec zpětný pohled na tématiku mých obrazů mi navozuje silný pocit, že JSEM TAM BYL, že jsem na tom poli stál! A co bylo mimo, stejně je od toho nedaleko, protože to skoro abstraktní je pravděpodobné! Je tam víc mého vnitřku než těch tvarů prostředí. Kdo o malíři vypráví, že šel podél potoka, míjel keře, trhal šípky, viděl zasněžená ptačí hnízda, nesl domů kameny nebo šnečí ulity? Na obraze je jen příslušně barevná plocha.

Takhle člověk sní, místo aby maloval.

Dopis bez datumu S Františkem jsme absolvovali těch několik vesnic Velvarska, jak jsem po tom toužil delší dobu – a v době holých stromů, kdy je skrz ně vidět červenofialovou barvu oranic a nad tím

31

PF 1967 J. Schmidt, lept, 11,5 × 11,5 cm, 1967

napětí dramatické oblohy. Sám jsem čekal jistou zdevastovanost vesnic, ale co mě nejvíc zasáhlo je současná úprava a výstavba ve vesnicích – snůška nevkusu, módy, pracanské přetvářky. Mezi vraky aut na černě vyspárovaném vchodu z bílých cihel mosazné popisné číslo a schránka! Díval jsem se na veliké hnízdo na topolu a na oblohu, která střídala tvar za tvarem a pod tím navlhlá půda pole s tím nepojmenovatelným odstínem fialové. Tohle snad zůstane a i když lidská blbost je věčná, pro citlivé lidi bude něco ke koukání...

Ješín – asi bylo Františkovi nápadné, že jsme byli v Ješíně třikrát nebo čtyřikrát! Ani ta výtvarná lidská reakce na blízký kraj mému mládí podvědomě naléhá a kreslím-li tam hrušeň, není to jako bych kreslil jakýkoliv strom. Potřeboval jsem kreslit hrušeň, na kterou jsem lezl, zem po které jsem chodil, zem, kterou jsem maloval...

11. 4. 1999 Zemřel Ladislav Čepelák, po mrtvici, v pátek měl pohřeb. To víš, že myslím na oněch deset společných let – kreslení, tisknutí, malování, bydlení, vaření, poznávání stejných námětů v denních dobách, v různém počasí a světle,

Můj kabát, olej na dřevě, 99 × 90 cm, 1999

32

ve fázích roku. Celé dlouhé večery debat a společné hmatání po adekvátní formě vyjádření skutečnosti. Visí mi tu teď malé malby a kresby, jak se Čepelák klouže na ledě Hobšovického rybníka, nebo vylévá špínu, nebo sedí na schodech před domem. Psal jsem jeho manželce na toto téma, jak si mylně představujeme zakončení života.

28. 10. 2000 Maloval jsem jedny hnědočervená vrata (půlku vrat) se zkříženými příčkami a teď jsem v problematice citroníků, které tu stojí na štaflích nakreslené na desce a já na ně koukám, dávaje jim v duchu podobu mých citroníků. Udělat je opticky, bez vnitřního komentáře by šlo, ale je to málo.

Po rozvěšení několika obrazů z poslední doby jsem znova podroboval svoje dílo, respektive svůj výraz posudku, jestli ten můj „styl, sloh“ je poplatný něčemu atd.

Dávno jsem opustil malbu valérovou, kdy hovoří barevný akord v každé části obrazu (Cezanne) apod.

Kubismus rád nemám. Snad zachovávám stavbu plochy obrazu z minulých dob a snažím se říci něco o lidském řádu v krajině, o významu země nebo něčeho jiného pro nás.

K ničemu jsem nedospěl, rozumové úvahy nemají valnou cenu a cílová, vnitřní stránka je téměř nesdělitelná. Namaloval jsem asi 400 obrazů. Z nich je k zachování tak sotva padesát. Moc už toho nepřibude. Navíc se pořád vracím a opakuji, vznikají varianty atd.

26. 11. 2001 Nemáš doma zbytek plastické gumy? Ničím jiným se ten uhel mazat nedá. Nebo to ještě prodávají v papírnictví?

Pořád se mi válely po šuplíkách půlky a zbytky – ale poslední intenzivní kresby uhlem byly stovky záznamů v Drchkově

Dvorek hospody (v Nové Vsi), olej na plátně, 63 × 94 cm, 1956

33

Clematis, olej na dřevě, 100 × 90 cm, 2004

34

u Královic, z uhlů co jsme si sami pálili, a které mám ještě dodnes – je to 36 let. Co záznamů jsem spálil, rozdal, jen naznačil a nedodělal.

Po roce 1961 jsem uhly doplňoval červenou rudkou z Francie, kterou prý kreslil Kars v takovém malém „atelieru“, kam chodil taky Modigliani, Gogh, Gauquin a pak Šíma. Funguje ta galerie Calarrosi dodnes – za tři franky se tam střídají modely, ale jak odejdeš a vrátíš se, platíš znova. Jak jsem to tak pozoroval, mohl bych tam učit. Většinou to byli adepti na střední školy a já už byl po vysoké! Sklízel jsem bezmezný obdiv! Nakreslit akt na velký papír, výtvarně, v proporci jen linkou nebo s vyjádřenými objemy, asi nebyl problém. Ale stálo za mnou asi patnáct přítomných. Dneska je ta jistota pryč, i když ani ona není cílem.

27. 4. 2004 Namaloval jsem clematis několikrát, pětkrát? Jeden obraz z roku 1958 je ve Velvarech u paní…

Maluje-li to člověk pětkrát, šestkrát, neznamená to ovšem, že se toho problému zbaví a udělá to dobře. Jsou náměty, ke kterým se celý život ta malířova mysl upíná – šípky.

Ve valu stráně nad obcí Dřísy, tam co bývala vinice deputátu královny vdovy Ludmily, jsou podél cest a na vysokých mezích porosty šípků, obrovských, plných klukovské marmelády – keře vysoké tak do stropu místnosti. Ta krajina je suchá, pole dělí pěšiny zvěře, černé skvrny vypálené trávy. Museli mě odvést, protože bych tam stál ještě dneska...

Ex libris GIANNI MANTERO, lept, 10,3 × 6,5 cm, 1963

Na tom francouzském bienále v roce 1961 jsem si uvědomil, že by to takhle šlo, že je to svérázná cesta – ale kolik let jsem ještě tápal, plochou malbou vyjádřit nafialovělé odstíny červených polí u Ješína. Jednou v lijáku a promáčených polí do temné červenofialové, jsem měl přesvědčení o pravdě té své činnosti.

Mraky těžké a nízké cedily proudy vody do osení a mokré oranice. Vidíš paní, co trhá chrást, kreslíš tu figurku z dálky, až je jí to nápadné a lehne si ze strachu do řípy, aby nebyla vidět.

Kdybychom takhle mohli zmizet.

Jiří Corvin Dopis bez datumu

Ex Libris Josef Král, lept, 7,5 × 10 cm

35

Šípkové keře, olej na dřevě, 90 × 100 cm, 1992

36

Jiří Corvin Jiří Corvin se narodil 15. června 1931 v Praze. Mládí prožil po osiření u dědy v Nové Vsi u Velvar. Vyučil se zahradníkem a praxi vykonával na Velvarsku a Kralupsku. Po maturitě v Liberci vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze, kterou absolvoval v roce 1958 u profesora Karla Mináře.

Česká Lípa a v zahraničí Berlín, New York, Moskva, Paříž, Curych atd. Některé obrazy vlastní Ministerstvo kultury ČR, Národní galerie, Úřad vlády, Galerie Jiřího Corvina ve Velvarech, Městské muzeum v Kralupech nad Vltavou a Muzeum české vesnice v Peruci.

V letech 1959–1961 pobývali společně s grafikem Ladislavem Čepelákem v opuštěné cihelně v Ješíně, kde společně tvořili. V roce 1961 přesídlili do mlýna v Královicích u Slaného.

V roce 1983 na příkaz STB byla po třech dnech uzavřena výstava v Lounech. V té době začala srdeční choroba.

V této době byl nucen se realizovat v architektuře (keramické průčelí a dřevěný reliéf ve vstupní hale vysokoškolské menzy, mozaika z přírodního kamene – koleje VŠCHT atd.).

Do roku 1964 užívá atelier v Kralupech, kde také vyučoval v lidové škole umění.

Od roku 1967 vlastnil barokní stavení – mlýn v Dybeři u Peruce, kam dojížděl z pražského ateliéru.

Vystavoval v českých městech mimo jiné Praha, Slaný, Velvary, Kralupy nad Vltavou, Rakovník, Mělník, Prostějov,

37

Na sklonku života pobýval střídavě v Praze na Spořilově a na dybeřském mlýně, kde ho navštěvovali jeho přátelé.

Zemřel 17. července 2004 a dle svého přání je pohřben na velvarském hřbitově.

Ladislav Čepelák – Stromy (Stromy), akvatinta v zinku, 26 × 31 cm,1962

38

Ladislav Čepelák Ladislv Čepelák se narodil 25. června 1924 ve Veltrusích. V letech 1939–1942 se vyučil strojním zámečníkem.

V letech 1944–1945 absolvoval Večerní školu Mánesa v Praze u prof. Jana Baucha a Vl. Sychry, v letech 1945–1950 AVU v Praze (prof. V. V. Štech, Ján Želibský, Vratislav Nechleba, Vlastimil Rada, Vladimír Silovský).

Jeho díla byla mnohokrát oceněna medailemi a cenami, například v roce 1972 získal na Bienále grafiky ve Florencii Zlatou medaili města Turína, v roce 1996 Cenu Vladimíra Boudníka (Grafika roku 1995 Praha) a v roce 2000 získal Cenu Komerční banky jako Grafika roku 1999. In memoriam mu byla v roce 2001 přiznána Cena poroty (Grafika roku 2000).

Od roku 1953 působil v AVU v Praze, do roku 1962 jako odborný asistent u prof. Vladimíra Silovského a poté v letech1962–1967 u prof. Václava Tittelbacha.

Vedle grafik je autorem také sgrafita Tři horizonty české krajiny, kterou nese od roku 1978 budova českého velvyslanectví v Káhiře.

Od roku 1964 vedl v AVU grafickou dílnu a v roce 1967 se stal docentem pro obor grafiky. V letech 1970–1990 pracoval v AVU jako vedoucí pedagog Ateliéru grafiky. V roce 1987 byl v AVU jmenován profesorem.

Čepelák byl také výborným hudebníkem, hrál na housle, violu a v mládí také na křídlovku; v letech 1964–1972 působil jako primárius Lužeckého kvarteta (Slaný); vedle své lásky k vážné hudbě se ve volných chvílích věnoval i stavbě smyčcových nástrojů, postavil přes 20 nástrojů, především housle, violy, dále také violu d’amour či kvinton.

Samostatně realizoval více než čtyřicet výstav jak v bývalé ČSSR, tak v České republice a dalších významných galeriích ve světě (Německo, Rakousko, Finsko, Itálie, Japonsko, Egypt). Dalších deset samostatných výstav jeho prací bylo uspořádáno posmrtně v letech 2003–2014.

39

Ladislav Čepelák zemřel 9. října 2000 v Kralupech nad Vltavou a je pohřben v rodinném hrobě ve Veltrusích.

Ladislav Čepelák – Před deštěm, lavírovaná kresba, 1961

40